Základní prvky křesťanské víry, kréda

1S Křesťanství a křesťanská etika
Základní věroučné prvky křesťanství
Přes rozmanitost důrazů i názorů na jednotlivé věci se všichni křesťané shodují na
tom, že základ křesťanské nauky tvoří:
•
•
Boží láska a lidská odpověď na tuto lásku v podobě lásky k Bohu, k druhým
lidem a k sobě (viz křesťanská etika a morální teologie)
Bůh se stal v Ježíši z Nazareta člověkem (vtělení), který byl ukřižován a
vzkříšen z mrtvých, a tak člověka vysvobodil z otroctví hříchu a smrti k životu.
Křesťanskou víru shrnují vyznání víry, základní body křesťanství by bylo možné
popsat takto:
•
•
•
•
•
•
Existuje jediný Bůh, Bůh je trojjediný – je jediné a věčné podstaty, která
existuje ve třech osobách: Otec (Stvořitel), Syn (Ježíš Kristus) a Duch svatý.
Bůh je zároveň člověku neviditelný a skrytý a zjevený.
Ježíš Kristus zvěstoval přicházející Boží království, které přišlo v jeho osobě.
Nedopustil se hříchu a svou obětí na kříži a svým vzkříšením přinesl věřícím
odpuštění hříchů a dědičné viny. Ježíš je Bůh a člověk (dvě přirozenosti v
Kristu).
Věřící jsou pokřtěni – ponořeni – do Kristovy smrti. Ve své víře žijí duchovně a
po smrti budou spolu se svým tělem vzkříšeni. Přijímají Ducha svatého jako
dar od Boha, který je duchovně vede, dává poznávat Boží vůli a který udržuje
církev v pravdě.
Ježíš znovu přijde na konci časů, aby soudil a vládl ve své moci a slávě. Věřící
budou žít s ním věčně v Boží přítomnosti. Dokud svět trvá, je církev poslána,
aby hlásala o Kristu radostnou zvěst (evangelium).
Křesťanské Písmo svaté (bible) obsahuje Boží slovo a je inspirováno Bohem.
Proto je bible prvním a respektovaným pramenem informací o Bohu a Ježíši
Kristu.
Ježíšova matka Maria porodila Božího Syna jako panna z Ducha svatého (srov.
Efeský koncil). Proto má v katolických a pravoslavných církvích velmi
privilegované místo a křesťané i ji prosí o přímluvu u Boha. V protestantských
církvích tento význam Ježíšova matka nemá.
Vyznání víry
Výstižná shrnutí křesťanské věrouky nalezneme ve vyznáních víry neboli krédech či
symbolech. Nejznámější z nich uvádím. Vznikala postupně z potřeby specifikovat
původní vyznání víry „Ježíš je Kristus“, aby bylo zřejmé, co to vlastně znamená. Krom
toho sloužila vyznání i jako potvrzení všech prvků víry při křtu. Původní triviální
vyznání bylo postupem času nutno rozšiřovat také z důvodu, aby nebylo možné
jednotlivé prvky víry mylně interpretovat, tedy jako obrana proti prvním herezím.
Některá nejvýznamnější vyznání:
Apoštolské vyznání – Apostolicum
Apoštolské vyznání (též Symbolum Apostolicum - Apoštolský symbol) je jedno ze
základních vyznání křesťanské víry, které uznávají v podstatě všichni křesťané.
Vznikalo mezi 2. a 9. stoletím. Zvláště užívané je církví na Západě. Trojitá struktura
vyznání odráží základní nauku, kterou vyznání tvrdí, totiž v trojici osob v jednom
Bohu.
Podle legendy apoštolové sepsali toto vyznání desátého dne po Ježíšově
nanebevstoupení. Ač lze o původu této legendy pochybovat, přesto jednotlivé body
nauky obsažené ve vyznání jsou přítomné v křesťanství již v době apoštolů, takže se
lze domnívat, že počátky tohoto vyznání opravdu sahají do doby na konci 1. století.
Nejstarší podobou tohoto vyznání je zřejmě otázková křestní podoba tohoto vyznání
u Hippolyta Římského (kolem roku 215). Současná podoba kréda pochází ze spisů
Caesaria z Arles († 542). Toto vyznání bylo prokazatelně užíváno jako souhrn
křesťanského učení pro kandidáty křtu v Římě.
Věřím v Boha Otce všemohoucího,
stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista,
Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Pontiem Pilatem,
byl ukřižován, umřel, pohřben jest,
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil do nebe,
sedí po pravici Boha Otce všemohoucího,
odtud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých,
odpuštění hříchů,
vzkříšení těla
a život věčný.
Amen.
Nicejské vyznání
Společné vyznání víry (krédo) vyznávající božství Ježíše Krista, přijaté na 1.
nikajském koncilu (325). Je přijímáno naprostou většinou křesťanských církví. 1.
konstantinopolský koncil (381) z tohoto vyznání vycházel, když formuloval své, tzv.
Nicejsko-konstantinopolské vyznání, které se dodnes používá jako vyznání
křesťanské víry např. při katolické liturgii. Jeho formulace je z velké části namířena
proti ariánům – jedna z raných herezí. Týká se to jednak závěrečného anatematismu
(vyloučení z církve), jednak důrazu na Ježíšovo božství a na jeho rovnost s Otcem
(proslulý termín soupodstatný, řecky homoúsios, zde přel. jako jedné podstaty s).
Věříme v jednoho Boha, vševládnoucího Otce,
Stvořitele všeho viditelného i neviditelného.
A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího,
zrozeného z Otce, to jeste z podstaty Otce,
Boha z Boha, Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha,
zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem,
skrze něhož vše vzniklo
- to, co je na nebi, i to, co je na zemi -,
který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil a vtělil se,
stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal (z mrtvých),
vystoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé.
A v Ducha svatého.
Ty však, kteří říkají: „Byl (čas), kdy nebyl“
a „před svým zrozením nebyl“ a že vznikl z nebytí
anebo z jiné hypostaze nebo podstaty, kteří tvrdí,
že Boží Syn podléhá změně nebo proměně,
ty všeobecná a apoštolská církev anatematizuje.
Nicejsko-cařihradské vyznání
Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry či Nicejsko-cařihradské vyznání víry (latinsky
Nicaeno-Constantinopolitanum) je jedním z nejdůležitějších křesťanských vyznání
víry. Často se užívá při liturgii, v ekumenismu je chápáno jako druhé nejvýznamnější
společné vyznání víry (po původním Nicejském vyznání). Autoritativním se pro
křesťanskou církev stalo roku 451 rozhodnutím Chalkedonského koncilu.
Ve východní církvi je toto vyznání závazné ve své původní podobě, s přídavkem
zvaným filioque („i Syna“) jej vyznává katolická církev, anglikánská církev a
protestantství.
Původ samotného vyznání zůstává až dodnes neznám, neboť se jedná o text, který
přejímá až Chalkedonský koncil, který jej označuje jako „Vyznání 150 otců“ (tj. 1.
konstantinopolského koncilu). Od 6. století je Nicaeno-Constantinopolitanum
považováno za revizi vyznání 1. nikajského koncilu.
Na konci tisíciletí se vedly spory mezi Východem a Západem o latinskou vložku
zvanou „filioque“, která vyznává procesi Ducha svatého nejen z Otce, ale též ze
Syna. K tomuto tématu více viz filioque.
Věřím v jednoho Boha,
Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,
všeho viditelného i neviditelného.
Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista,
jednorozeného Syna Božího,
který se zrodil z Otce přede všemi věky:
Bůh z Boha, Světlo ze Světla, Pravý Bůh z Pravého Boha,
zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem,
skrze něhož všechno je stvořeno.
On pro nás lidi a pro naši spásu
sestoupil z nebe,
skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny
a stal se člověkem.
Byl za nás ukřižován, za dnů Pontia Piláta,
byl umučen a pohřben.
A třetího dne vstal z mrtvých podle Písma.
Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce.
A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé
a jeho království bude bez konce.
Věřím v Ducha svatého, Pána a Dárce života,
který z Otce (i Syna) vychází,
s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován
a mluvil ústy proroků.
Věřím v jednu svatou, všeobecnou a apoštolskou Církev.
Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů,
očekávám vzkříšení mrtvých
a život budoucího věku. Amen.
Pro zajímavost:
Vyznání víry judaismu, tzv. Slyš Izraeli neboli Šema Jisrael
Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého
Boha celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti
dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich
rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo
vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi
očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.