Josef Škvorecký:

Nenech toho koně
sežrat ty housle
křičela Chagallova matka
Ale on
klidně dál
maloval
americký básník
Lawrence Ferlinghetti
AUTOŘI ČÍSLA
YVETA SHANFELDOVÁ
BERTRAND SCHMITT
BRUNO SOLAŘÍK
THIERRY TREMBLAY
LADISLAVA CHATEAU
ZDENKO PAVELKA
&
JÁN ŠIMKO
verše ze sbírky
Lunapark v hlavě
(1958, česky 1962)
LITERÁRNÍ A KULTURNÍ
PŘÍLOHA PRÁVA
5. února 2009
604
Josef Škvorecký na podzim roku 2008 v torontském parku na fotografii Daniela Součka, kameramana filmového dokumentu Petra Kaňky Gentleman Josef Škvorecký.
LUCIE NĚMEČKOVÁ
)S( Zdá se, že mezi prvními přispěchali s gratulací k vašemu blížícímu se
jubileu divadelníci. Není to pro autora,
který napsal jen jednu divadelní hru,
paradox?
Kdysi jsem někde četl, že každý člověk
s literárními sklony začíná lyrickou poezií. K tomu nepotřebuje zkušenosti, které
v tom věku většinou nemá, jenom city,
které v tom věku většinou má ještě neotupené. Moc mu to nejde, takže začne psát
hry, které mu nikdo nehraje, třebaže chodí
do divadla každý večer. A pak se na tyhle
těžké žánry vykašle a dá se na prózu. Ta
mu připadá nejlehčí, protože se nerýmuje
a není vázaná jazykem ani rozsahem jako
nerýmovaná poezie a divadelní hry, a je
tedy snadná. V tom se velice mýlí.
A chodí dál do divadla a tajně se dál pokouší dělat to těžší umění. Nedaří se, a pak
mu začnou jeho artefakty adaptovat pro
divadlo a pro film, a je to v pořádku.
)S( Vypadá to, jako byste se podle
toho řídil i vy. Ale řekněte, jak to
opravdu bylo s tou vaší hrou?
Napsal jsem jedinou hru, která se skutečně hrála. Pro Nové české divadlo v Torontu, v provincii Ontario. V roce 1980.
A hra se jmenovala Bůh do domu. Bylo to
o návštěvě dědečka znormalizovaného
typu a komunistického vyznání u dcery,
která se s manželem uchýlila do kapitalistické Kanady. A co z toho pošlo. Byla to
fraška, a když jsem ji po pádu starého režimu nabízel v Česku, nevzali ji. Patrně že
za moc nestála.
)S( Zatímco Lvíče se objevilo ve filmovém zpracování jako Flirt se slečnou
Stříbrnou už v roce 1969, první adaptace Legendy Emöke – pro Českou televizi – vznikla až v roce 1998 s Miroslavem Donutilem, Viktorem Preissem
a Ingrid Timkovou v hlavních rolích.
Viděl jste ji?
Viděl a líbila se mi, díky režijnímu pojetí, krásné kameře a výkonům předních
herců.
)S( A přijedete se na divadelní Legendu Emöke a Lvíče do Prahy podívat?
Je mi líto, že mládí tak
brzo skončilo
Josef Škvorecký:
JOSEFU ŠKVORECKÉMU bude na podzim pětaosmdesát.
Už teď mu však přicházejí gratulovat: Česká televize
uvedla ve čtvrtek 29. ledna Kaňkův dokument Gentleman Josef Škvorecký – téměř na den po čtyřiceti letech,
kdy spisovatel se svou ženou Zdenou Salivarovou odešel
z tehdejšího Československa do exilu. Usadili se v kanadském Torontu, kde dokázali vytvořit jedno z nejdůležitějších středisek české literatury – nakladatelství
Sixty-Eight Publishers, v němž do roku 1993 vydali celkem 227 titulů.
Bohužel ne. Noční přelety Atlantiku
jsou už na mě moc.
)S( Hrdinové vašich knih mají často
své reálné předobrazy. Ve Lvíčeti se
navzdory vašemu upozornění, že jste
nevycházel z reálných postav, prý někteří redaktoři přesto poznali. Jak to
bylo s Emöke?
Jako všechny mé knihy kromě historických románů, detektivek a science fiction
vznikla Legenda Emöke z prožitku, takže
předobrazy měla. Naštěstí se nepoznaly,
takže píšu dál.
)S( Píšete ještě?
Chtěl bych napsat ještě jeden román,
založený na osobní zkušenosti.
)S( Jakých prožitků by se konkrétně
měl týkat, prozradíte?
To nevím. Zatím jsem o tom neuvažoval. Spoléhám na štěstí, že se mi ještě nějaký silný prožitek vybaví v mysli.
Tuto sobotu 7. února uvede pražské Divadlo Komedie
v úpravě a režii Viktorie Čermákové premiéru adaptace
autorova románu Lvíče. Další pražská scéna, Divadlo
Viola, připravuje na pondělí 16. února premiéru dramatizace Škvoreckého milostné novely Legenda Emöke. Tato
inscenace zahajuje projekt, jehož pracovní název zní
Jaro Josefa Škvoreckého ve Viole. Jeho součástí bude například i Salon Literární akademie Josefa Škvoreckého či
hudebně-dramatický večer věnovaný „jazzovému“ autorovi, který měl být ve své rodné vlasti zapomenut.
)S( Vraťme se k vašemu současnému
comebacku do Violy. S tímto divadlem,
kdysi poetickou kavárnou, vás v šedesátých letech pojila především láska
k jazzu a poezii. V roce 1965 zde byla
například uvedena inscenace vašich
textů s názvem Hořkej jazz. Kdo nebo
co se vám dnes při slově Viola vybaví
především?
Z lidí z Violy se mi vybaví především
Vláďa Justl, který mi první umožnil s Violou spolupracovat, pak Ostermann, s kterým jsem sdílel exil, a Evald Schorm, jenž
mi ve Viole režíroval mou báseň Věci. Poslední film, který mi před masakrem filmu
v zimě 1969 natočili, byl Flirt se slečnou
Stříbrnou. Hlavní roli hrála – bez mého
přičinění, a tedy bez protekce – moje příbuzná Madla Drahokoupilová. Když jsme
se po pádu komunismu poprvé chystali do
Prahy, požádal mě Vláďa Justl, abych sestavil pásmo z nového románu Nevěsta
z Texasu, a až přijedeme do Prahy, abych
to ve Viole přečetl s nějakou herečkou.
Pásmo jsem sestavil a poslal, a když jsem
pak v Praze přišel do Violy, zjistil jsem, že
moje partnerka je Madla. Takže poslední
herečka, která před naším odjezdem do
Kanady hrála můj text, byla první herečkou, která po pádu režimu četla v Praze
můj nový text. Bylo to milé uvedení do
pražského kulturního života.
)S( Vás, vaši tvorbu, vaši generaci
ovlivnil jazz. Představuji si, že kdybyste
do literatury vstupoval dnes, možná by
z vás byl rapper. Jak vnímáte paralelu
mezi jazzem a rapem, mezi vaší generací a dnešními mladými?
Každá generace má svou hudbu. Naší
muzikou byl jazz, muzikou dnešní nejmladší generace je rap, ale to je snad spíš
nahlas říkaná poezie než muzika. Nevím
a nesleduju to. Je mi líto, že mládí tak brzo
skončilo a s ním taky moje muzika.
)S( Nesledujete ani mladé začínající
literáty, ať už české nebo kanadské?
V mém věku už člověk nesleduje, co
dělají lidi o padesát nebo víc let mladší
než on. Vrací se k tomu, co měl rád, co mu
pomohlo. V přítomné době čtu Rexe
Stouta a poslouchám jazzové zpěvačky
padesátých let.
)S( Během svého života jste potkal
řadu významných osobností. Kterého
z těch setkání si vážíte nejvíc a proč?
Nepotkal jsem příliš mnoho významných osobností, spíš jsem se držel stranou.
Ale opravdu rád jsem měl Kingsleyho
Amise, protože jsem měl na psaní i na veřejný život stejné názory jako on a protože
jsme oba rádi poslouchali Pražský dixieland. A také Grahama Greena, jehož
jsem jako spisovatele obdivoval a jeho politickou naivitu jsem ignoroval.
)S( Co pro vás znamenají šedesátá
léta?
Mladé manželství. V literatuře bylo dost
dovoleno a doufal jsem, že to tak po dobu
mého života vydrží a snad se i zlepší. Že
se dožiju konce komunismu, jsem nečekal.
)S( Přemýšlíte někdy o smrti? Bojíte
se, co bude pak?
Jako každý člověk mého věku o smrti
přemýšlím. Co bude po ní, toho se nebojím. Jsem katolík. Bojím se, co bude
s těmi, které mám rád, pokud zůstanou naživu.
(2)S(a)l(o)n
[tak to chodí]
Yveta Shanfeldová
RUSHDIE A SVĚT
DVACET LET PO FATVĚ
Slum Camden
až nadpřirozenou obratností,
má tu krásnou utopii potvrdit.
Dějiny ovšem nelze obelhat.
Láska a nenávist jsou stínovými planetami, které uchvacují
Zemi i člověka.
Končící 20. století nepřipouští pozemské ráje. Pačígám zničí v roce 1991 indická
armáda i islámská náboženská
nenávist, z krásné Búnyi se
stane Maxova svedená a odložená chorobně tloustnoucí milenka a z klauna Šalimara
je nelítostný mstitel, zombie
smrti, naprogramovaný zabiják džihádu.
Svět se proměnil v bludiště,
které nutně potřebuje vytvořit
nové metafory. Metafory pro
svět bez boha.
I předchozí romány Salmana Rushdieho nabízely stylisticky podmanivé metaforické bludiště, jímž se český
čtenář úspěšně prodíral díky
překladateli a „klíčníkovi“
Pavlu Dominikovi. Zvláštním
bonusem mu byl velkolepý,
karnevalový kolorit a nespoutaná imaginace, která dostala
nálepku asijského magického
realismu. Toho zde ubylo.
Může za to autor… nebo svět?
Myslím, že autor se příliš
nezměnil, jen svět se zhoršil.
Proto Klaun Šalimar je podle
jednoho amerického kritika
dílem tragického realismu…
Tak to chodí.
PAVEL ŠRUT
Dvojice u špitálu,
přiléhavá koženka jí zakrývá
celou hlavu. I tvář.
Drží se za ruce, on ji vede.
Na rohu se zastaví a stojí a drží se. Ona
zaboří obličej
do jeho kabátu a
dlouho brečí.
Pak jdou dál.
Je pěkné počasí.
OPRAVDU POCHOPIT
se dá jen
s rozbitou hlavou,
napuchlou aortou.
Výsledek se sváže do uzlíčku,
připevní u krku.
Zaskřípe rez hvězd.
Námezdní úsvit
zbaven hlav
jak strom kmene
drncá o souhlásky
třísek. Křeše hrst jisker,
vzkříšení, dříví.
Yveta Shanfeldová:
Místo nedělí
Martin Stöhr 2008
72 stran, prodejní cena 120 Kč
[liternetur@]
JAKUB ŠOFAR
[výběr-knihy]
Některé nové knihy, o kterých
1. víme, že vyšly
2. se domníváme, že jsou
nějakým způsobem výjimečné.
Stieg Larsson:
Muži,
kteří nenávidí ženy
Švédský novinář, který se zabýval rasismem a fašisty v zemi, již
považujeme za vyspěle demokra-
tickou, po sobě zanechal (zemřel
v padesátce před čtyřmi lety) tři
dokončené romány. Tenhle je
první a stylem detektivního thrilleru nahlíží na pěti stech stránkách
do temných koutů společnosti, na
skrývané násilí na ženách, ale
ostře posvítí i na hospodářskou
kriminalitu schovávanou za ctihodné podnikání. Mezi gaunery
v obou těchto „oborech“ nedělá
rozdíl, všichni patří za mříže
a autorovi by patrně vůbec nevadilo, kdyby tam zčernali. Lov na
ně v jeho podání je tak zajímavý
a čtivý, že kniha zaujala nejen ve
Skandinávii, ale záhy se z ní stal
světový bestseller, celkem se jí
zatím prý prodalo přes šest miliónů výtisků. Není tedy divu, že
český nakladatel připravuje vydání
dalších dvou částí trilogie Larssonem nazvané Milénium.
(Přeložila Azita Haidarová. Host)
Také marně řešíte, vážení čtenáři, dnes a denně desítky problémů či lépe řečeno hlavolamů,
které jsou nám předkládány s tím,
že se máme vyjadřovat k B, aniž
by nám kdokoli objasnil A? Tak
třeba – proč se různé dokumenty,
návrhy či soubory textů jmenují
Bílé knihy? Znamená snad ta
barva, že jde o nějaké panenské,
nevinné povídání? Že tam není
nic zkaženého, zkušeného, rutinního či tak nějak? Proč by se
třeba nějaký dokument nemohl
jmenovat Karmínová kniha, Tyrkysová, Nachová, Béžová nebo
třeba Khaki kniha?
Ministerstvu školství, mládeže
a tělovýchovy schválila 26. ledna
vláda Bílou knihu terciárního
vzdělávání. Proč se to jmenuje
takhle pitomě, není mi známo.
Jestli tím má být myšlen třetí
školní stupeň, je to trochu vedle,
Neviditelná buňka
aneb Jak francouzská policie vyrábí teroristy
BERTRAND SCHMITT,
BRUNO SOLAŘÍK,
THIERRY TREMBLAY
Tarnac je malá vesnice o 327
obyvatelích, ztracená v lesích
střední Francie. V sobotu 15. listopadu 2008 zde byla provedena razantní policejní operace: do obce
vtrhli policisté v kuklách a těžkoodění členové zvláštních jednotek.
Cílem bylo zlikvidovat zločineckou organizaci s centrem na jednom z tarnackých statků.
Pořádkové síly zastihly na
statku několik lidí. Pak vše pokračovalo tak, jak tomu při policejních raziích proti zločincům bývá:
ozbrojenci srazili osazenstvo na
zem, všechny přítomné spoutali
a pozatýkali.
Něco tu však přece jen přesahovalo běžné meze boje proti zločinu: do akce bylo – za masivní
asistence televizních kamer – zapojeno sto padesát strážců zákona, podporovaných navíc dvěma
vrtulníky…
Ta zločinecká organizace byla
totiž dle úřadů přímo organizace
teroristická. Jednalo se prý o tzv.
neviditelnou buňku. Teroristická
aktivita této ilegální buňky měla
spočívat v sabotáži na vlakových
trolejích, jež dne 11. listopadu
2008 na několik hodin znehybnila
rychlíky TGV.
Prohlídka tarnackého statku, jejímž cílem bylo nalézt materiál
a nářadí použité pro shazování trolejí, však skončila nezdarem. Stopadesátičlenná policejní jednotka
spolu se sběrači vzorků DNA,
s vrtulníky a se psy slídícími po
výbušninách na statku zabavila žebřík... Policejní operace byla
přesto završena zadržením patnácti osob. Devět z nich bylo obviněno. Bez jakýchkoliv důkazů.
Většina jich byla po 2. prosinci
2008 propuštěna, jsou však nadále
stíháni na svobodě.
Dva zadržení ve vězení zůstali.
Ten, kdo měl teroristickou organizaci na tarnackém statku řídit,
a jeho partnerka. Vůdcem měl být
čtyřiatřicetiletý intelektuál Julien
Coupat. On a jeho přítelkyně Yl-
dune Lévy byli 15. listopadu 2008
vzati do vazby a drženi v ní za
„výjimečných podmínek“ – protože byli zatčeni za „organizování
zločinného spolčení a odpovědnost za škody způsobené teroristickým činem“.
Za běžných okolností mají rodiny a advokáti pochopitelně
právo navštěvovat zatčené osoby;
o tom v demokratickám státě
vlastně nikdo ani na vteřinu nepochybuje. Avšak zrovna toto právo
se za „výjimečných podmínek“
ruší. Po několik dní byli tedy oba
zadržení zcela izolováni. Jak se
brzy prokázalo, byli přitom vystaveni ponižujícím praktikám, například častým a důkladným
tělesným prohlídkám včetně
„análních inspekcí“. Yldune Lévy
byla každé dvě hodiny probouzena
ze spaní. Oficiálně bylo toto opatření zavedeno pro její „ochranu“,
a to „před ní samotnou“. Mnozí
komentátoři – včetně soudců –
však dosvědčují, že taková praxe,
která je u „vězňů pod zvláštním
dozorem“ skutečně uplatňována,
Foto Zdenko Pavelka
Před dvaceti roky 14. února
1989 prohlásil íránský ajatolláh Chomejní, že každý, kdo
položí život ve snaze zbavit
svět Salmana Rushdieho, bude považován za mučedníka
a půjde přímo do nebe.
Tehdy to znělo našim civilizovaným uším skoro šíleně, ale
zvykli jsme si. Hrozba sebevražedných mučedníků víry
dennodenně straší svět a terorismus se stal často vytěžovaným tématem známých
romanopisců.
Salman Rushdie vklíněný
do spáry mezi Východem
a Západem ve svém posledním
románu Klaun Šalimar (vydala Paseka, přeložili Pavel
Dominik a Zuzana Mayerová)
uchopil téma po svém. Knihu vystavěl jako polyekrán,
v němž se na několika plátnech prolínavě odehrává děj
dějin se skutečnými aktéry
i oběťmi a „neskutečnými“,
tj. románovými postavami,
v nichž se konflikt doby alegoricky zrcadlí.
Západ zde zastupuje Max
Ophuls, hrdina francouzského
protinacistického odboje, pak
americký velvyslanec v Indii,
osobnost proslulá nebezpečnou, ne-li smrtící dávkou osobního kouzla i touhy po moci.
Románovým dějištěm Východu nejsou tentokrát Indie
ani Pákistán, nýbrž Kašmír –
jako alegorický Eden tolerance a hojnosti, kde ve vesnici
Pačígám čas jako by plynul
jen v cirkusových hrách a kulinářských hodech, v nichž se
smísí islámské i hindské zvyklosti, chutě a vůně. Sňatek
hindské tanečnice Búnyi a islámského mladíka, provazochodce Šalimara obdařeného
YVETA SHANFELDOVÁ (1957) se v druhé sbírce neodchýlila od
udiveně pozorovatelských záznamů, ale přidává k nim i básničky-úvahy, kterých naštěstí není tolik, aby otřásly přesvědčivostí celého souboru. Její verše jsou totiž nejsilnější tehdy, když
se v krátkém situačním záblesku jako třeba v básni Slum Camden pokoušejí zachytit příběhy jiných. Lyrická instrospekce jí –
zdá se – sedí méně.
Shanfeldová patří k přibývající vrstvě autorů žijících ve dvou
zemích. Pendluje mezi Spojenými státy (kde žije od roku 1977)
a Prahou, píše stejně anglicky jako česky, zvládá různé žánry,
překládá. Někdy jako by příliš lehce, jindy, častěji, pořád opravdově. Ve sbírce Místo nedělí překvapivě právě v jediné, závěrečné
lyrické próze Červená čára poezie.
Jistě, pane ministře?
protože slovo terciární se dnes
obvykle používá ve spojení se
sférou, překládá se slovem obslužná a jsou to služby, čili mi
z toho vychází vzděláváníslužka. O problému barevnosti
jsem již pojednal. Jako karbaník
bych si mohl myslet, že jde o nějaké rady pro hráče pokeru, ale
tercka v ruce, to přece taky není
žádná výhra.
Jenže kvůli tomu bych o tom
nepsal. Před několika měsíci
jsem poslal na MŠMT zlepšovací
návrh. V nejbližších letech by
nás sice něco stál, ale jeho přínos
by začal být v horizontu deseti až
dvanácti let nepřehlédnutelný.
Neušetřil by jen peníze státní
kase, ale taky hodně emocí nám
všem. Ale protože v textu, který
vláda schválila, se nic z mého návrhu neobjevilo, musím to napsat
aspoň sem.
Začnu trochu ze široka. Nejúspěšnější profesní skupinou při
volbách do našich zastupitelských orgánů všech úrovní jsou
lékaři. Na první pohled logická
myšlenka, že když někdo umí
léčit (záměrně nepoužívám slovo
vyléčit) téměř vše, tedy pokud
nejde o moribundus, pak také
umí pomoci naší společnosti.
Protože společnost, to je takový
velký organismus. Stanoví se
diagnóza, nasadí se léky a předepíše dodržování životosprávy.
Jenže v politice není žádná vyvolená profesní skupina, které by
to šlo lépe než těm druhým. Lékaři jsou politiky průměrnými,
lepšími, ale také horšími. Co nás
může těšit, je to, že nejsme jediným státem, kde takto voliči uvažují. V nejbližších deseti dvaceti
letech se však „logické“ voličské
uvažování těžko promění.
Když nejde Mohamed k hoře,
musí se na to jinak. Můj návrh
spočívá v tom, že by se na všech
lékařských fakultách stalo sou-
byla zavedena za účelem vytvoření psychického nátlaku a zlomení odolnosti zatčeného. Není
těžké si představit, o jaké zlomení
odolnosti mělo jít v případě pětadvacetileté dívky, spoluobviněné
bez důkazů ze zločinného spolčení
a teroristického činu: v takové situaci by se leckterému vyšetřovateli dozajista hodilo alespoň
přiznání, které, jak známo, může
důkazy nahradit.
Yldune Lévy byla nakonec propuštěna, avšak jen „dočasně“, přičemž je nyní podrobena pravidelným policejním kontrolám
a její propuštění neustále napadá
státní prokuratura, ministerstvo
spravedlnosti i ministerstvo vnitra
Francouzské republiky.
Julien Coupat je ve vězení
dosud. Jemu nepomohlo ani rozhodnutí zvláštního soudního úředníka, který vydal 12. prosince
2008 souhlas s jeho propuštěním.
Za mřížemi totiž Coupata drží
„předběžné opatření k vazbě“ –
ve francouzském právu téměř
nepoužívaný, výjimečný postup,
za jehož uplatňování v daném
případě nese odpovědnost státní
zástupce, podléhající přímo ministryni vnitra.
vodů: státní moc – spolu s médii –
při ní několikrát přikročila k porušení principu presumpce neviny:
samotný úřad ministryně vnitra
označoval mladé lidi z tarnackého statku bez důkazů rovnou za
„nebezpečné teroristy“. Nemluvě
ostatně o tom, že popsaná policejní opatření, počínaje obsazením
vesnice po zuby ozbrojenou rotou
o velikosti poloviny počtu obyvatel dané obce a konče „zvláštním
dozorem“ nad obviněnými, naprosto neodpovídají závažnosti
činu, který je zmíněným osobám
přisuzován: ředitelství francouzských železnic oznámilo, že oním
trolejovým protestem (kterého se
obviněné osoby buď dopustily,
nebo nedopustily – důkazy stále
nejsou) nebyly v žádném okamžiku
ohroženy lidské životy a že jeho
jediným důsledkem bylo narušení
jízdního řádu (poměrně marginální
ve srovnání s masivními francouzskými stávkami v dopravě). Terorismus jako hlavní bod obžaloby je
tedy v tomto případě až groteskně
neodůvodněný. Skutečná právní
kvalifikace činu tohoto typu zní
spolupachatelství při poškozování
cizí věci. V takovém případě může
být obviněný stíhán na svobodě.
Tarnacká aféra je mezinárodně
pozoruhodná hned z několika dů-
Hlavním rysem tohoto podivného vztahu k právu ze strany
částí osnov jakési politické minimum, aby hotoví lékaři, budoucí
politici, nebojovali na začátku
své služby lidu s dětskými nemocemi (tohle je veselé místo,
které má několik konotací, ale
schválně je nebudu komentovat).
Takže by se seznámili se základy
politologie, diplomacie, světové
politiky, demografie, ale měli by
i praktická cvičení, jak se chovat
v krizových situacích, jak zvládat stres a svoje vášně. Nešlo by
tedy jen o to, aby na konci studia
věděli, kolik miliónů se vejde do
miliardy a že Benin není Belize,
ale aby se třeba taky naučili, že
když je někdo nasere, tak se mu
neodpovídá zdviženým prostředníkem. I když tohle by se mělo
učit i na vysokých školách technických nebo radši možná už na
středních.
Tak co, pane ministře, nebudeme tu vaši Bílou knihu trošku
novelizovat?
www.msmt.cz/bila-kniha
Tady si můžete zkontrolovat,
že můj dopis nikdo nečetl.
Kontakt: [email protected].
„ochránců práva“ je bezpochyby
jeho poněkud povědomá teatrální atmosféra. – Aby nedošlo
k omylu: skutečný terorismus jakékoli provenience – tedy vydírání
či přímo vraždění nevinných lidí
na základě principu kolektivní
viny – musí být ve svých záměrech i projevech odsuzován a potírán, o tom není pochyb (a bylo by
vůbec podivné, kdyby o tom chtěl
někdo v rámci demokratického právního řádu pochybovat).
K čemu by však mohlo sloužit vyvolávání protiteroristické psychózy
tarnackého typu? Nemohlo by být
široce medializované zadržení
mladých lidí z Tarnaku francouzskými úřady čímsi jako varováním? Čímsi jako hrozbou, adresovanou... všem? Pokusem předem
umlčet – právě za pomoci strašáka
terorismu – případné projevy nespokojenosti s jednáním představitelů státní moci? Pokusem
ospravedlnit mnohá opatření a zákony, které již nyní důrazně kritizuje občanská společnost?
Ono totiž už je co kritizovat:
uveďme jediný příklad. Je jím
třeba zavádění elektronické databáze EDVIGE, která směřuje
k předávání informací policejním
zpravodajským službám o politických a náboženských postojích
nebo o sexuálním chování zástupců spolků, odborů, politických
S(a)l(o)n(3)
Konfrontace s realitou: WB
LADISLAVA CHATEAU,
Paříž
Co tady dělám, zničená na kapotě auta? Neříkám si snad: „Je
příjemné být živa a zdráva
a z bezpečné vzdálenosti pozorovat, jak jedni i druzí se zmítají ve
válečných vichřicích? Nepřináší
snad jistou radost těžit z neštěstí
druhých a být takového neštěstí
ušetřena?“ Jako umělkyně jsem
ale také ve válce – napsala
známá francouzská fotografka
Sophie Ristelhueber. A tyto čtyři
věty jsou jediným textem na
zadní straně knihy s názvem WB,
která by mohla posloužit jako katalog k právě zahájené pařížské
výstavě v Jeu de Paume na place
de la Concorde.
Ateliér mi nestačí. Pro mne je
nejdůležitější konfrontace s realitou, řekla autorka v rozhovoru
pro Le Monde ze září 1992. Musí
být u toho, musí být přímo konfrontována se situacemi, které
otřásají světem; nejdůležitější je
pro ni okamžik pravdy a okamžik výtvarnosti. Stejně tak
i osamělá zkušenost s krajinou,
prostorem, terénem, poznamenaným trhlinami, ruinami, zjizvenými válečnými událostmi.
Dokáže mistrovsky zachytit instant décisif, rozhodující okamžik, její fotoreportáže jí tak
přinášejí úspěch i uznání a její
výstavy patří k nejnavštěvovanějším.
Sophie Ristelhueber se narodila v roce 1949 v rodině známého pařížského chirurga. Vystudovala literaturu na Sorbonně,
později absolvovala i prestižní
École pratique des Hautes Études, Vysokou výtvarnou školu
užitého umění, a nějaký čas působila jako redaktorka. Ale zdá
se, že částečně zůstala věrná otcově profesi – fotoaparát je pro
ni nástrojem, kterým proklepává
a diagnostikuje svět, jeho ne-
moci, rány a nezhojené jizvy. Už
v osmdesátých letech na sebe poprvé významně upozornila, když
vystavila fotografie zachycující
ruiny na palestinském území po
odchodu izraelských jednotek.
Od té doby se hlavním tématem
její tvorby stala poraněná těla
a krajiny plné puklin a trhlin.
Z roku 1984 pochází soubor
černobílých fotografií nazvaný
Bejrút; pobořené fasády, vylidněné ulice; ticho poté, co dozněl
hukot letadel, co odezněl výbuch
poslední bomby; antické ruiny
vedle ruin současných. V roce
1992 vznikl soubor fotografií
z Kuvajtu, záběry jsou pořízeny
krátce po válce v Perském zálivu
– krajina zasažená válkou, letecké fotografie, zohyzděná
země z výšky, krátery po bombách, ohořelá torza. Válečný konflikt v Jugoslávii dokumentovala
na anonymních zjizvených lidských tělech, pokrytých pooperačními stehy. Fotografický
triptych z roku 2001 nazvaný
Irák přináší, kromě jiného, zasahující pohled na sežehnutý palmový háj.
V zimě na přelomu let 2003
a 2004 se Sophie Ristelhueber
vydala do Palestiny a Izraele.
Hlavním tématem její práce jsou
bariéry, zátarasy na palestinských
cestách, jimž se říká West Bank,
iniciály jsou názvem zmíněného
knižního fotografického souboru.
Série obsahuje čtyřiapadesát fotografií, v Jeu de Paume je vystaven soubor dvaceti pohledů.
Většinou velkoformátové fotografie. Autorka nekritizuje, nesoudí, často chybějí vysvětlující
popisky: cesty zbrázděné zátarasy, překážkami, rozryty příkopy, území obehnané drátěným
plotem, stěnou; kamenná torza
bránící lidem ve volném pohybu.
Nemluvě o takzvaných checkpoints, izraelských kontrolních
přechodech, které neprostupně
uzavírají, jak v listopadu 2006
uvedl izraelský deník Ha’arec,
čtyřicet procent palestinského
území, a to v rozporu s izraelskou
legislativou a dokonce i proti rozhodnutí Nejvyššího izraelského
soudu z roku 1979 (jak připomíná Yariv Oppenheimer, před-
stavitel mimoparlamentního mírového hnutí Shalom Arshav,
jehož pobočka La Paix Maintenant sídlí v Paříži). Hamás stejně jako prakticky všechny arabské bojové organizace operující na palestinském území jsou
produkty palestinsko-izraelského
Vyjadřujeme hluboké znepoko-
jení nad politickými manipulacemi, které dnes ve Francii závažně ohrožují svobodu projevu
a přesvědčení. Odsuzujeme evidentní rozpory mezi údajnými
činy a formulacemi obžaloby.
Upozorňujeme na nutnost jejího
uvedení do souladu s platnými zákony, uplatnitelnými v dané situaci. V této souvislosti protestujeme
proti zadržování osob, vůči nimž
neexistuje žádný důkaz, který by
jejich zadržování za dané situace
ospravedlňoval. Ostře odsuzujeme
ponižující opatření, odporující prá-
vům člověka v demokratickém
státu a podezřelým způsobem odůvodňovaná „antiteroristickými zákony“.
Žádáme propuštění těch, kteří
byli – podle všech dostupných
indicií – obviněni v prvé řadě…
pro výstrahu. Máme s prominutím
za to, že právo musí být respektováno i v demokratické Francii.
Ostatně, tady rozhodně nejde jen
o Francii.
Autoři jsou spoluzakladateli
pražského výboru
na podporu obviněných z Tarnaku.
Bertrand Schmitt (1967) – francouzský filmový režisér, scenárista, básník a publicista, člen
surrealistické skupiny. Žije střídavě v Paříži a v Praze.
Bruno Solařík (1968) – překladatel, básník, redaktor revue
Analogon, lektor East and Central European Studies na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy,
člen surrealistické skupiny.
Thierry Tremblay (1970) – kanadský (Québec) literární vědec,
odborný asistent francouzské
a frankofonní literatury a historie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Šťastný rok 1973. Rok mého
nástupu na gymnázium, ale
hlavně prozření: zavrhl jsem
greenhornové opojení a pochopil jsem potenciál elektrické kytary. Budoucí švakr mi věnoval
všechna stará čísla Pop Music
Expresu, na dlouhou dobu jediného svobodného československého časopisu o bigbítu. V té
době sice všude okolo vládl
popík, ale ještě „neprořezaní“
rockeři věděli.
V čísle 7 z října 1968 se psalo
o hříšné kapele Doors a o jejich
máme čísla. – Chceme svět
a chceme ho TEĎ!“
To mě úplně odrovnalo.
Abych tohle mohl aspoň trochu
sdílet, sehnal jsem si dvoudeskový výběr Doors z roku 1972,
Weird Scenes Inside The Gold
Mine (myslím, že na CD nikdy
potom nevyšel). Jim Morrison,
mimořádně inteligentní syn
amerického admirála, jenž si
místo učení raději četl Nietzscheho, nebyl nikdy žádný velký
hudebník. Byl to temný rytíř
moderní hudby konce zlatých
šedesátých a puncovní značka
skupiny Doors, která v trysku,
stran i všech jednotlivců, označených za potenciálně nebezpečné...
Komu to něco vzdáleně připomíná – například z dějin některých
nejmenovaných států či z oblasti
sci-fi – ten jistě chápe, co by zde
mohlo být jednoho dne reálně
v sázce.
Francouzské úřady se zde však
(na rozdíl od podobných případů
z dějin či z oblasti sci-fi) dopustily
jedné nepatrné chyby, která má dalekosáhlé následky: počítaly podle
všeho s tím, že rozprášené komunity mladých „nepřizpůsobivých“
nonkonformistů (tak je dané úřady
identifikovaly) se nezastane nikdo
jiný než jim podobní (a vůbec kdovíjací) „nonkonformisté“ (teroristé? anarchisté?) a že s její
nemilosrdnou likvidací budou naopak souhlasit dozajista zcela
„konformní“ a hlavně snad pokud
možno politicky inertní obyvatelé
tiché vesničky ztracené v lesích.
A o ně že se to pak třeba opře.
Ale co se nestalo: vesničtí sousedé zatčených se ihned postavili
na stranu svých zadržených spoluobčanů! A navíc ustavili občanský
výbor na jejich obranu! Reakci
obyvatel obce na ohromující policejní útok proti „nebezpečným teroristům“ popisují členové tohoto
spontánně vzniklého vesnického
výboru jako směs hněvu, nepochopení a strašlivého, ponižujícího
pocitu neúměrnosti, přehnanosti.
Ve svém nelíčeném (a vlastně
zcela pochopitelném) rozhořčení
mluví přímo o zběsilosti moci
a médií. M. Gillabert, občan Tarnaku, se ptá: O co tady vlastně
jde? O obec, která mezi sebe přijala několik mladých, k nimž jezdili na návštěvu přátelé, někteří
z nich zůstali nebo se sem vracejí,
někteří obnovili místní obchod,
další zde hospodaří, jiní organizují
kulturní aktivity (…) a vzájemně si
všichni pomáhají, jak to bylo vždy
zvykem u místních lidí… Jak může
někdo mluvit o skrývání nebo o ilegalitě, když tady jde právě naopak
o únik před anonymitou a agresivitou velkoměst?
Tím to však neskončilo. Nejen
v samotném Tarnaku, ale v celé
Francii i v zahraničí odsoudili
mnozí lidé zmíněnou vlnu porušování práva, k níž v tarnackém případu zjevně došlo. K občanským
protestům se připojili mnozí univerzitní profesoři a intelektuálové.
Mezi nimi několik z nejdůležitějších současných francouzských filosofů (Giorgio Agamben, Alain
Badiou, Jean-Luc Nancy, Jacques
Rancière aj.), spisovatelů (JeanChistophe Bailly, Bernard Noël,
Dominique Noguez, Serge Quadruppani aj.), ale také řada dalších
umělců, vědců, právníků i politiků.
Francouzská Liga pro lidská práva
považuje za nezbytné reagovat na
nejnepřijatelnější deviace v soudních a policejních praktikách,
které se stávají neslučitelnými
s právním státem.
V celé Francii a rovněž ve světě
se vytvořily výbory na podporu
vyšetřovaných z Tarnaku: stalo se
tak již například v Bruselu, Ženevě, Berlíně, Moskvě, New
Yorku, Barceloně, v Portugalsku… a nyní též v Praze.
nelius Castoriadis a Giorgio
Agamben. O to zde však vůbec
nejde. Kdyby byl rodilým obyvatelem Tarnaku či kdovíjaké jiné
vesnice a zabýval se řekněme povoznictvím či obchodem s uhlím,
důvod k protestu proti jeho věznění na základě daných obvinění
by v souvislosti této aféry nebyl
ani o milimetr kratší. Dnes je to
on, no a zítra by to mohl být kdokoli jiný. Nebo ne?
Jsem Door…
Všechny zmíněné výbory kritizují to, co z celé aféry vyplývá
obecně, principiálně: zřetelně politický charakter aféry, zjevnou
snahu úřadů využít „protiteroristických zákonů“ a „výjimečných
opatření“ k porušování stávajícího práva jako takového, tedy
v důsledku k závažnému a znepokojivému ohrožení lidských
práv, v demokratických systémech dosud takříkajíc nezadatelných alespoň na papíře.
Konkrétně pak výbory „na podporu obviněných z 11. listopadu“
požadují okamžité propuštění Juliena Coupata z vazby. Toho ještě
představme: Coupat původně působil jako vysokoškolský učitel,
který se roku 1999 podílel na vydání dvou dnes již legendárních
čísel revue Tiqqun, blízké situacionistům či filosofům, jako jsou Cor-
třeba zvednete fotografii a za ní
je obálka, jako štěstí z pouti. To
celé v pevné papírové krabici.
Pěkná práce.
třicet let často nepouštěl. Není
třeba. Když chci, slyším je a nemusím u toho mít ani zavřené
oči… Mimochodem: černobílý
Morrisonův podlouhlý plakátek
se prodával na začátku sedmdesátých let ve stánku mezi Průmyslovým palácem a sportovní
halou v Holešovicích. Pořád visí
na zdi.
Knih o zpěvácích a skupinách
vychází poměrně dost a v Salonu
o nich moc nepíšeme. Ale kniha
Jamese Henka Jim Morrison
s vyjímatelnými dokumenty, rukopisy písňových textů, básní
a dopisů, s kopiemi materiálů
spojených s Morrisonovým životem, s kresbami a fotkami
překračuje obvyklé tiskařské
zpracování a výbavu. Na stránce
koncertu v New Haven (Connecticut): Ve všech chodbách stáli
policisté. Když Morrison stanul
mezi šesti silnými mikrofony ve
svých černých, kožených kalhotách a začal zpívat, kroutit se
přitom, skákat, tančit jerk a jeho
hlas zněl silou více než 1300
wattů ve sportovní hale, obecenstvo ihned zareagovalo. Zakrátko Morrison uchopil stojan
od mikrofonu a shodil jej
s pódia. Několik policistů se
vrhlo k předním sedadlům, aby
odhánělo dívky, které se tlačily
těsně pod pódiem se svými fotoaparáty. „Vy máte pušky, ale my
KAREL PAULÍK
se dostane přes všechny bariéry,
přes všechny check-points, není
v této oblasti naděje na mír…
Jeho slova potvrzují i informace, které přicházejí z Izraelského informačního centra organizace pro lidská práva: jsou
tak chmurné, že by mohly
klidně posloužit jako chybějící
popisky k vystaveným fotografiím.
Výstava Sophie Ristelhueber
v pařížské Jeu de Paume potrvá
až do 22. března.
Sophie Ristelhueber: Z cyklu WB, 2004. Z výstavy francouzské fotografky v pařížské Jeu de Pomme.
během během pěti let (1967–
1971), vydala šest objevných elpíček. Nervní muzika bez
basové kytary a do toho ještě
nervnější zpěv charismatického
zpěváka, který předběhl sám
sebe (a který mj. skákal s pódia
dávno před Iggy Popem). Americká scéna sice oplývala podivnými postavami (třeba Alice
Cooper nebo Zappovi spoluhráči
z Mothers of Invention), ale
Morrison na rozdíl od nich nebyl
bizarní. Byl to trubadúr, který
otevřel dveře. Pak už nikdy
nešly úplně zavřít. Z nikoho jiného nemám při poslechu takové
deprese; nebožtík Ian Curtis,
frontman Joy Division, je proti
němu zklidněný skautík.
Doors jsem si za posledních
[nad knihou]
konfliktu a ani sebedůkladnější
zdi situaci nezlepší.
Sérii fotografií WB, vytvořené
před čtyřmi pěti lety, se dostalo
smutné aktuálnosti. V polovině
ledna při veřejné diskusi o blízkovýchodním konfliktu v pařížském Théâtre de la Porte
Saint-Martin řekl zelený poslanec Evropského parlamentu
Daniel Cohn-Bendit: Dokud palestinkému dítěti bude cesta do
školy, vzdálené dvě stě tři sta
metrů, trvat tři čtyři hodiny, než
James Henke:
Jim Morrison
Přeložila Barbara Kučová
(úryvky textů Vojtěch Lindaur)
B4U Publishing 2008
64 stran, cena neuvedena
(4)S(a)l(o)n
změnách nucené vždycky znovu
najít svoje místo. A to se děje
i dnes, pod vlivem médií snad
ještě rychleji.
Důležité je, abychom divadlo
nevnímali jen v institucionálním
rámci – divadlo se dá hrát všude,
kde se najde někdo, kdo ho bude
provozovat, a někdo, kdo se na
něj bude dívat a dotvoří divadelní
dílo. Kvůli tempu, o kterém mluvíte, se v současnosti často potkáte s předváděním konceptů,
protože jejich dovedení do formátu inscenace by trvalo déle
než životnost námětu, a divadlo
tak může reagovat na aktuální
a krátkodeché náměty.
Z médií je zase člověk – potenciální divák – neustále ostřelován příběhy, používá je reklama stejně jako zpravodajství.
A protože byste za každou invariantou dospěl postupnou analýzou k nějaké archetypální invariantě, jejímž je odlitkem, je pro
divadlo, které se primárně vnímá
jako místo pro předvádění archetypálních příběhů, nesmírně těž-
Každé umění by mělo
působit spíše podvratně
Ján Šimko:
i když ho tak viděli národní buditelé v 19. století a později
i mnozí probuzení v dalším století.
Jak se ukázalo i při práci
na našich Petržalských příbězích,
divadlo se zdá být nejsilnější ve
schopnosti pojmenovat struktury
na pozadí aktuální společenské
interakce a komunikace způsoby,
jakými se v existujících diskurzivních formacích získává a distribuuje moc, a konfrontovat tyto
dorozumění, které může ve svém
důsledku znamenat promarnění
obrovské a možná už neopakovatelné šance. Jako by v myslích
některých lidí stále převládal pohled na politiku z dob vytahaných svetrů, kostěných brýlí
a spínacím špendlíkem připíchnutých trikolór. Jenže reálná
politika, to není 53 % z dob
Občanského fóra, reálná politika
dnes, to jsou zlomky procent,
a tedy dohadování, kupčení,
pachtování. V okamžiku, kdy
žádná ze stran nemá nadpolo-
viční většinu, to ale ani jinak být
nemůže.
Pokud žádná strana nemá dostatečně silný mandát na to, aby
vládla sama, musí buďto uznat porážku, odejít do opozice, a tedy de
facto ztratit jakoukoliv možnost
prosadit byť jen zlomek ze svého
programu (tristnost této situace
vyvstává obzvláště plasticky,
pokud jde o 6,3 % Strany zelených z roku 2006, a tedy pouhopouhých šest poslanců z dvou
set), nebo se pokusit dohodnout
s jinou stranou, vstoupit s ní do
koalice a vyšachovat tak ostatní
strany. To ovšem předpokládá
reálný, a nikoliv romantický pohled na daný stav věcí, ochotu
v některých věcech ustoupit,
abych prosadil jiné, jinými slovy
přistoupit na kompromisy. Tedy
chovat se, ať se to komu líbí nebo
ne, jako politik. Ve výsledku to
ovšem znamená, že koaliční
strany prosazují také politiku
svého partnera, a není jasné, proč
na tom paní Klestilovou něco udivuje. Udivovat by spíše mělo, že
si kdokoliv může myslet, že
Foto Katarína Križanovičová (2)
vadlo nezměnily, jen se s věkem
a zkušenostmi zpřesňují. Na ten
rozhovor se pamatuju, na přesné
formulace ne, ale kdybych měl
o triádě divadlo jako morální
instituce – vrátný vysoké národní
kultury – manažer státní osvěty
uvažovat dnes, nic bych na tom
neměnil. I když myšlení státu,
který si financuje svoje divadlo,
se, tuším, nepohnulo ani o milimetr. Pro nic z toho divadlo
vhodné není a byla by ho škoda,
analýzy s obsahy naší individuální i kolektivní paměti. Druhotně potom poukazuje na
faktory, které konstituují naše
identity, kolektivní nebo individuální – a tedy například i na ty,
které si spojujeme s pojmy národní kultura, stát a tak dále.
Proto by mělo každé umění paradoxně, ačkoli financované státem, působit spíše podvratně,
analyzovat bez předsudků
a model.
A pokud jde o morálku, divadlo z principu klade morální
otázky, pohybuje se v oblasti morálky, ale musí stát mimo dobro
a zlo a nikdy se nesmí stát morální institucí, nýbrž prostorem
pro analýzu hodnot, postojů
a motivů jednání.
Odpovídám vám jako doktorand, ale on tenhle pseudohumanistický newspeak umí být díky
své stručnosti funkční a zároveň
tak nějak upoceně směšný, jako
kdyby dokázal zachytit jen krátkodobé, snad jen tady a teď
platné pravdy. Ale jiné neseženete ani v divadle – trvalejší
pravdy se zrodí jen tehdy, když
ty divadelní dokážou vyvolat
v osobních pamětech sedimentační proces, usadí se kolem nějakého většího, do té chvíle ne
úplně uspořádaného, ustáleného,
pochopeného obsahu paměti
a vytvoří zkamenělinu nebo
aspoň něco pevnějšího.
)S( Reagujete taky na to, jak
se mění prostředí, svět, kde se
divadlo hraje? Ptám se proto,
že vaše představení Petržalské
příběhy patří do současné vlny
divadla-dokumentu, již kromě
jiného vyvolaly právě tempo
a nejednoznačnost současného
života.
Prostředí pro divadlo se mění
velmi radikálně. Ve 20. století
prožilo divadlo nejvíc změn za
celou svou historii, protože bylo v bouřlivých společenských
JÁN ŠIMKO (1976) vystudoval psychologii na filozofických fakultách v Bratislavě a v Praze, poté
divadelní vědu rovněž souběžně v Praze a Bratislavě. V roce 1999 založil v Praze divadelní skupinu M.U.T. a ve stejném roce v Bratislavě spoluzaložil časopis Vlna (revue věnovaná současné
tvorbě) a pracuje v něm jako redaktor pro divadlo a performing arts. Spolupracoval s řadou českých a slovenských divadel a v současné době je uměleckým vedoucím bratislavského souboru
Štúdio 12, v němž vědomě navazuje na proslulé divadlo Stoka.
Po loňské premiéře dnes podruhé hostuje v Praze (tentokrát v Kulturním centru Zahrada)
s představením Petržalské příběhy. Jde o první část triptychu Paměť Bratislavy, která je věnovaná
zapomínání a přemazávání paměti (podobně jako v počítači rewind-erase). Chystaná další část
bude věnována traumatu, které je tak silné, že dokáže paměť přinutit, aby svůj obsah reinterpretovala, a třetí část ukáže budoucnost jako idealizovaný obraz, jenž dokáže překrýt nejen minulost, ale i současnost.
ZDENKO PAVELKA
)S( Před sedmi lety jste byl
v rozhovoru pro Salon dost
radikální a chtěl jste – cituji –
divadlo zprostit funkce hygienika morálky, vrátného vysoké národní kultury a manažera státní osvěty. V čem se váš
názor na to, jak by mělo vypadat současné divadlo, změnil?
Nebo se nezměnil?
V jádru se moje názory na di-
[z pošty]
Ad: Otázka pro…
Ivu Klestilovou
(Právo 22. 1. 2009, Salon č. 602)
Paní Iva Klestilová se v Salonu
č. 602 z 22. ledna nelichotivě vyjadřuje o české politice vůbec,
což necháváme bez komentáře,
ale též speciálně o Straně zelených – a na to už musíme reagovat. Podle nás jde o veliké ne-
Z představení bratislavského Štúdia 12 Petržalské příběhy.
s mandátem 6 % může prosadit
100 % svého programu, jak nám
to předvádějí poslankyně Olga
Zubová a Věra Jakubková. Takový
člověk snad může být při vší úctě
k oběma dámám dobrým zbojníkem, který bohatým bere a chudým dává, ale pro reálnou politiku
je to opravdová pohroma.
Každý, kdo sleduje ožehavé
ekologické kauzy, jako jsou limity těžby uhlí nebo vedení dálničních tahů Posázavím, Českým
rájem či pražským Suchdolem,
musí uznat, jak osvěžujícím a na-
zlatá šedesátá
Albert Marenčin
Od 3. ledna vysílá Česká televize každou sobotu na druhém
programu dokumentární cyklus týmu Jan Lukeš – Martin
Šulík – Čestmír Kopecký Zlatá šedesátá – Československý filmový zázrak (podrobnější informace o projektu na www.zlatasedesata.cz). Salon od čísla 600 přináší z rozhovorů
s protagonisty dokumentu exkluzivní útržky, které následující
sobotu v televizi neuvidíte, protože Jiří Brožek musel do necelých šedesáti minut sestřihat často několikahodinové záznamy.
Dnes představujeme jednoho z mužů spíše v pozadí – slovenského dramaturga Alberta Marenčina.
Albert Marenčin (1922) je od
filmu rozkročen k poezii, esejistice
a výtvarnému umění, patří k váženým postavám mezi českými
a slovenskými surrealisty nejen
pro svůj věk. Vlastní, dnes i mezinárodně respektované tvorbě se
však naplno mohl věnovat až po
padesátce paradoxně právě proto,
že odměnou za podíl na vzestupu
slovenského filmu do kontextu
světové kinematografie mu byl
v roce 1972 vyhazov z filmové
branže.
Marenčinův životopis je jak vy-
střižený z galerie osudů typických
pro 20. století: pochází z venkovských poměrů ne nuzných, ale rozhodně ne bohatých, vystudoval
slovenštinu a francouzštinu v Bratislavě, ale hned na to odešel už
v květnu 1944 do hor mezi partyzány (skupina Čapajev), krátce po
válce odjel jako stipendista do
Francie a v Paříži kromě jiného
navštěvoval legendární filmovou
školu IDHEC. Od konce roku
1948 pracoval v Československém
státním filmu, od roku 1960 vedl
tvůrčí skupinu, rozjel spolupráci se
spisovateli a jako dramaturg je
kromě jiných podepsán pod prvními filmy Štefana Uhra, Juraje Jakubiska, Ela Havetty či Dušana
Hanáka, ale připravil i první koprodukce, především s francouzským spisovatelem a režisérem
Alainem Robbe-Grilletem. Cesta
nahoru – a pak do samizdatu.
Proč se ve filmu víc neprosazoval autorsky?
Mne sa samozrejme páčili
Buñuelove filmy, ešte tie staré
teda: Zlatý vek a Andalúzky pes
a tak, viete, tieto veci. No ale absolutne nijaká možnosť nebola ani
náznakom robiť niečo podobné.
Takže ja som preto, čo som tých
pár scenárov napísal a tie nakonec
neuspeli, nenašli režiséra, veľmi
ochotne prijal funkciu vedúceho
skupiny, prakticky som sa vzdal
tvorivej práce. A to som robil so
snahou čo najslobodnejší priestor
poskytnúť tým mladým režisérom,
ktorí na Kolibu (slovenské filmové
studio v Bratislavě, podobně jako
se v Praze neřeklo jinak než „Barrandov“ – pozn. red.) vtedy prišli
a viacmenej im držať chrbát.
Což se mu dařilo.
VYCHÁZÍ KAŽDÝ ČTVRTEK JAKO PŘÍLOHA PRÁVA EDITOR: ZDENKO PAVELKA
REDAKCE: SLEZSKÁ 13, 121 50 PRAHA 2 TELEFON: 221 001 375
K paradoxům jeho života patřilo
i vstupování do komunistické
strany a odchod: Ja som si dal prihlášok asi päť. Poslednú prihlášku, mi dali automaticky, keď som
prišiel do filmu. Vyplnil som ju
a odovzdal, po troch mesiacoch
ma zavolali, výbor zasadal, no
a jakože ma vychválili, že som bol
v povstaní a toto a tamto a „Vieš
čo, súdruh, ty môžeš byť veľmi užitočný, aj keď nebudeš v strane“.
Pretože som bol buržoázneho pôvodu, otec bol mlynár, a najmä
ešte že som bol v Paríži a toto asi
tak trošku im vŕtalo v hlave… ale
fakt je ten, že ani som sa necítil nijako ukrivdený… svoje presvedčenie som mal…
Nakonec ho přeci vzali, ale
když ho vyhazovali, byl podobně
nad věcí, a své „levé“ postoje jako
samozřejmé netají ani ve svém vyprávění připraveném na tuto sobotu.
A jeho pohled na současnost?
…v podmienkach takého malého národa, ako sme my, kultúra –
a film teda zvlášť bez štátnej subvencie je absolútne nemožný.
Alebo proste má taký ťažký život,
že je to viacej driny než… však vy
to nakoniec musíte poznať – obrátil se na režiséra Martina Šulíka.
dějným dojmem působí, když
z oficiálních míst, po léta opakujících neměnné názory technokratů a nejrůznějších ekonomických lobby, zaznívá najednou
zcela jiný, zpochybňující hlas.
Pokud si někdo myslel, že poté,
co Strana zelených vstoupila
s pouhými šesti procenty do
vlády, začnou druhý den všichni
jezdit na kole, byl pochopitelně
zklamán a tuhle stranu už asi
volit nebude.
VÍT JANOTA
KAREL KUNA
5
Foto archív Aberta Marenčina
5
ké takové archetypální příběhy
zpracovávat, protože lidé je intuitivně znají. Proto se divadlo
mnohem víc zaměřuje na existenciální či jiné reflexe příběhů
a sociálních konfigurací. A tak
ho zajímá příběh vždy v konkrétním malém lidském kontextu,
protože zajímavější než invarianta příběhu je jeho velmi konkrétní prožívání ve velmi konkrétním kontextu. Odtud ta záliba v dokumentárním divadle.
)S( Jakou máte vlastní zkušenost se sídlištěm?
Vyrůstal jsem na sídlištích ve
třech různých městech, v Petržalce mám rodinu a jako dítě
jsem si tam hrával. U panelových
sídlišť je prakticky jedno, kde se
nacházejí, jsou stejná. Proto je
zajímavé pátrat po tom, co skrývají, nebo zakrývají. V dětství
jsme se bavili vymýšlením příběhů lidí, kteří bydleli ve stejném
typizovaném bytě, jako byl náš.
Dneska příběhy sbíráme, abychom mohli přemýšlet nad
něčím jiným.
Albert Marenčin (vpravo) se spisovatelem Dominikem Tatarkou v době natáčení filmu režiséra Štefana Uhra Panna
zázračnica podle stejnojmenné Tatarkovy novely (1966).