velbloud uchem jehly

19. neděle po Trojici, 11. 10. 2015, Díkčinění, Blahoslavův dům, sj
„VELBLOUD UCHEM JEHLY“
čtení Písma sv.: Am 5,4.6a.10-15
písně: ž 85, 688, 694, 545 B, 548, 549, 397, 510
text kázání: Mk 10,17-31
Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám
dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.
Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého
otce i svou matku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí.“ Ježíš na něj s láskou
pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak
přijď a následuj mne!“ On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Ježíš se
rozhlédl po svých učednících a řekl jim: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají
bohatství!“ Učedníky ta slova zarazila. Ježíš jim ještě jednou řekl: „Dítky, jak těžké je vejít do království Božího!
Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Ještě více se zhrozili a říkali si:
„Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je
možné všecko.“ Tu se Petr ozval: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou.“ Ježíš jim řekl: „Amen,
pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo
pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů,
bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný. Mnozí první budou poslední a poslední
první.“
Sestry a bratři, slyšeli jsme hodně dlouhý text. Dost se v něm mluví o majetku a to ne docela povzbudivě. Pro
mě je však stejně důležitým tématem otázka následování a odhodlávání se k němu.
I. Za Ježíšem přiběhl jakýsi muž. Podle všeho když už se Ježíš užuž chystal vyrazit někam jinam, posunout se
zase dál. Tenhleten chlapík přibíhá ne za pět minut dvanáct, ale přímo v hodině dvanácté. To taky znamená, že
předchozí Ježíšova slova nejspíš neslyšel. Nenaslouchal tomu, co Ježíš vyprávěl, vysvětloval, nevěděl, že jeho
záběr je mnohem širší než to, nač se ho on sám přišel doptat. Zkrátka, asi vpadl do situace jako velká voda a
vysypal na Ježíše, co měl na srdci: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Prásk!
Rovnou taková kláda! Otázka po osobní naději, otázka po spáse. Leckdo by možná odpověděl, že je to na delší
povídání, že to není jen tak... Ježíš ne. Napřed se ohradí proti uctivému „dobrý“, božské poctě, která mu
nenáleží, vrátí ji tazateli i s tím, ať ji směřuje tam, kam patří – k Bohu. A pak bez jakýchkoliv okolků vysype
odpověď, vysází recept na podíl na spáse bod po bodu: „Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást,
nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ - vždyť je to jednoduché, vždyť to
znáš sám, Desatero a další předpisy Zákona, nic složitého! Jenže ta prostá odpověď jakoby muže – tazatele
neuspokojila: „Cože?! Jen tohle?! Ale to přece znám od malinka, to dělám, jsem slušný člověk! To mi, ty
možnáMesiáši neřekneš nic víc?! Chlapík zjevně nepřemýšlí nad tím, co mu to vlastně Ježíš říká, co mu tím
třeba naznačuje, má jasno – tohle dělám, v tom mám hotoho. Je spokojený sám se sebou, se svým zbožným
životem.
Přesně na tuto sebespokojenost Ježíš zamíří svou další výzvou: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš,
rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ Ještě něco ti do Mojžíše schází – vnitřní
poctivost, ochota učit se a měnit se, ochota přeskládat si to celé úplně znova, opustit jakési zbožné skutkaření
a hromadění zásluh a pustit se na hlubinu, prozkoumat pořádně, oč vlastně ve víře jde! Pozor! Ta výzva vzdát se
majetku (o kterém je pak výslovně řečeno, že byl velký!), rozdat všechno chudým, to není požadavek dalšího
zbožného skutku! A ani to není požadavek oběti! Je to nabídka: jde ti o to přiblížit se k Bohu, ale brání ti v tom
majetek, o který máš starosti a který tě brzdí. Tak ho nech za sebou a pojď se mnou! Vždyť Ježíš se na toho
muže podíval s láskou!!!
První otázka: co mám dělat? Otázka, za kterou mnohdy schováváme nechuť vlastně pořádně něco dělat, o
něco se snažit, otázka, na kterou moc nechceme slyšet odpověď. Odpověď by tu byla, celkem prostá. Ovšem
nenabízí snadnou cestu.
II. Chlapík odchází, posmutnělý. Co se s ním stalo dál, nevíme. Ale třeba se v něm ještě něco hnulo... Nicméně
na scénu vstupují Ježíšovi učedníci. Jsou celí nesví z toho, co Mistra slyšeli říkat tomu člověku. Možná to byli
místní, kteří se k Ježíšovi přidali, možná toho muže dobře znali, ze synagogy i z ulice, věděli, jak žije a vážili si ho.
Když ne tenhle, tak kdo už? Ale možná taky ne. „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají
bohatství!“ No, prosím! Učedníci asi zrovna boháči nebyli, ale nechápali, kam Ježíš míří. Vždyť majetek, je-li
získán poctivě, je přece hmatatelný projev Božího požehnání! Proč najednou bohatí do Božího království
nemohou? A Ježíš jim to ještě zopakuje a přidá příměr o velbloudovi a jehle. Řeč se točí kolem majetku, ale
mně se z toho vyloupává další otázka.
Druhá otázka: jaké jsou MOJE/NAŠE závislosti? Jak je to s mou/naší vlastní svobodou pro vstup do Boží blízkosti?
Kdyby Ježíš vedl podobný rozhovor s námi dnes, možná, že by nemluvil o penězích a majetku, ale o docela
jiných věcech. O tom, co nás svazuje, znesvobodňuje, zaměstnává, stresuje...
Boží blízkost je nabídka, která se nám otvírá, jsme-li schopni ji hledat, stát o ni, usilovat o ni. To usilování od
člověka žádá, aby odhodil to, co je mu překážkou na cestě k Bohu. Možná to zní fanaticky a šíleně, ale snad
přece jen ne tolik... Nejde o vášnivé zavrhování toho či onoho. Jde o pravdivý pohled na sebe sama, na to, co
mě brzdí, co mi pomáhá, ve víře, v životě. Spása, záchrana je možná tam, kde člověk hledá zdroj síly a naděje
mimo sebe, v Bohu.
III. Petr si bere slovo, obhajuje sebe i své kolegy a bratry a žádá tak trochu utvrzení. Že by potrefená husa, co se
ozvala? Pro mě ne tak docela. Učedníci, totiž ta Ježíšovi nejbližší dvanáctka, opustili skutečně všechno.
Neváhali, nesmutnili jako bohatý muž, zkrátka se zvedli od sítí nebo z celnice a šli. To si zaslouží nějakou
pochvalu, ne? Taková oběť! Ježíš reaguje dvojím zaslíbením. Jednak potvrzuje, že následování skutečně má
smysl a cíl. Že skutečně vede k životu věčnému nebo ještě přesněji do života věčného. Tedy že má své naplnění
v budoucnu. A zároveň slibuje, že následování má svůj dopad už v čase „nyní, teď“. Co se na první pohled jeví
jako oběť, opuštění zaběhaných pořádků, jistot, namnoze i rodiny, se pak vlastně jeví jako zisk. Ježíš mluví o
tom, co člověk získá, sestry, bratry, (nečekaný) nový domov, nové vztahy a nové možnosti. Skutečně:
společenství víry, sbor, církev, ale i docela neinstitucionální skupina, která spolu víru žije. To se člověku nabízí
spolu s nabídkou víry a je to veliký dar.
Třetí otázka, rýpavá a tak trochu pod čarou: umíme do toho společenství ze sebe také vkládat, dávat? Umíme
ho žít?
Slavíme díkčinění, podzim, období sklizně, vinobraní, to je dobrá příležitost poděkovat, podívat se, kolik toho
jen je, co dostáváme, uvědomit si znovu jasně, kdo je dárce a zdroj, i tak docela běžných věcí, jako je rohlík k
snídani nebo jablko ke svačině. A zároveň je období díkčinění dobrá příležitost zamyslet se nad tím, zda na
oněch darech příliš nelpím, zda se umím podělit, zda umím poprosit o moudrost v nakládání a hospodaření s
nimi, zda mi pomalu ale dárce nevytlačují ze zorného pole. To abychom najednou nebyli překvapení, co se po
nás žádá, a neodcházeli smutní, protože máme moc toho, čeho se neumíme vzdát. Modleme se!
modlitba po kázání
Pane a Bože, prosíme, nenech nás zapomenout, že z hlediska cíle se naše současné starosti, záležitosti a
hodnoty mohou jevit zcela jinak. Nauč nás vděčně přijímat a štědře dávat. Nauč nás nesvírat křečovitě, co jsi
nám ve své lásce a štědrosti daroval. Pomoz nám odložit, co nám překáží na cestě za tebou. A buď nám
nablízku i tehdy, když selháváme, prosím. Amen