Rukopisy Grundrisse - Karel Marx a Bedřich Engels

Transkript

KAREL MARX
RUKOPISY „GRUNDRISSE“ II
(EKONOMICKÉ RUKOPISY Z LET 1857-1859)
OB SA H
KAPITOLA O KAPITÁLU (Pokračování) ....................................................................................................3
Druhý oddíl: Proces oběhu kapitálu (sešit IV—VII) ........................................................................3
[Znehodnocení kapitálu v procesu oběhu] .....................................................................................3
[ABSOLUTNÍ NADHODNOTA A OBĚH] ............................................................................................6
[Relativní nadhodnota a oběh] ............................................................................................................6
[Vnitřní meze kapitálu]...........................................................................................................................7
[Nadvýroba] ................................................................................................................................................8
[Hranice výroby inherentního kapitálu] .........................................................................................9
[Námezdní práce jako směnné centrum pro kapitál].............................................................. 12
[Poměr nutné práce k nadpráci v kapitalistickém rozvoji produktivní síly práce.
Všeobecný zákon kapitalistické výroby] ...................................................................................... 12
[Nadvýroba] ............................................................................................................................................. 13
[Hodnota a cena] .................................................................................................................................... 14
[Průměrná míra zisku] ......................................................................................................................... 19
[Průměrná mzda] ................................................................................................................................... 20
[Stanovení průměrné míry zisku směnou mezi částí I a II] .................................................. 22
[Mez kapitalistické výroby. Krize]................................................................................................... 24
[Výrobek ... Z — P] ................................................................................................................................. 27
[Kapitál všeobecně] ............................................................................................................................... 28
[Zpětná přeměna nadhodnoty v kapitál]...................................................................................... 28
[Dodatečný kapitál I a II]..................................................................................................................... 32
[Zvrat v zákonu přivlastňování]....................................................................................................... 32
[Původní akumulace kapitálu] .......................................................................................................... 33
[Formy předcházející kapitalistickou výrobu] ........................................................................... 39
[Zvrat v zákonu přivlastňování]....................................................................................................... 59
[Koloběh peněžního kapitálu]........................................................................................................... 60
[Doba oběhu]............................................................................................................................................ 61
[Dopravní náklady]................................................................................................................................ 63
[Čas na dopravu a na oběh] ................................................................................................................ 69
[Doba oběhu]............................................................................................................................................ 71
Rukopisy Grűndrisse II
www.kmbe.cz
Stránka 1
[Doba obratu a počet obratů] ............................................................................................................ 74
[Teorie o nadhodnotě] ......................................................................................................................... 77
[Pracovní doba a doba výroby] ..................................................................................................... 102
[Pauperismus] ...................................................................................................................................... 103
[Populační teorie] ............................................................................................................................... 104
[Teorie o nadhodnotě] ...................................................................................................................... 106
[Celkový obrat zálohovaného kapitálu] ..................................................................................... 110
[Míra doby obratu] ............................................................................................................................. 119
[Teorie o fixním a oběžném kapitálu]......................................................................................... 121
[Konstantní a variabilní kapitál] ................................................................................................... 126
Konkurence............................................................................................................................................ 126
[Doba obratu a počet obratů] ......................................................................................................... 128
Konkurence............................................................................................................................................ 130
[Kontinuita zhodnocovacího procesu] ....................................................................................... 131
[Výměna forem a látek v koloběhu kapitálu]........................................................................... 135
[Pracovní doba a doba výroby] ..................................................................................................... 137
[Malý a velký oběh] ............................................................................................................................ 139
[Fixní a oběžný kapitál] .................................................................................................................... 142
[Teorie o fixním a oběžném kapitálu]......................................................................................... 146
[Pracovní prostředek a stroj] ......................................................................................................... 148
Rozpor mezi základnou buržoazní výroby (mírou hodnoty) a jejím rozvojem samým.
Stroje atd................................................................................................................................................. 153
[Fixní kapitál]........................................................................................................................................ 155
[Zrušení protikladu mezi volným časem a pracovní dobou] ............................................ 157
[Owenovo historické pojetí kapitalistické výroby] ............................................................... 158
[Fixní kapitál]........................................................................................................................................ 159
[Celkový obrat zálohovaného kapitálu] ..................................................................................... 160
[Kapitál a důchod]............................................................................................................................... 167
Udržovací náklady. ............................................................................................................................. 168
[Důchod z fixního a oběžného kapitálu] .................................................................................... 168
Svobodná práce = latentní pauperismus. Eden. ..................................................................... 169
[Fixní a oběžný kapitál. Oběh a reprodukce] ........................................................................... 170
Poznámky - Grundrisse II.......................................................................................................................... 173
Vysvětlivky ...................................................................................................................................................... 189
www.kmbe.cz
Stránka 2
KAPITOLA O KAPITÁLU (POKRAČOVÁNÍ)
DRUHÝ ODDÍL: PROCES OBĚHU KAPITÁLU (SEŠIT IV—VII)
[ZNEHODNOCENÍ KAPITÁLU V PROCESU OBĚHU]
Přechod od výrobního procesu kapitálu k procesu oběhu. — Znehodnocování Kapitálu v důsledku růstu výrobních
sil. (Konkurence.) (Kapitál jako jednota a rozpor mezi výrobním procesem a zhodnocovacím procesem.) Kapitál jako mez
výroby. — Nadvýroba. (Poptávka dělníků samých.) — Meze kapitalistické výroby.
[*9]Viděli jsme, jak zhodnocovacím procesem kapitál 1. uchoval svou hodnotu pomocí
směny samé (totiž směny za živou práci)1; 2. se zmnožil, vytvořil nadhodnotu.2 Jako výsledek
této jednoty výrobního a zhodnocovacího procesu nyní vystupuje produkt procesu, tj. sám
kapitál, tak jak vychází jako produkt z toho procesu, jehož byl předpokladem — jako produkt,
který je hodnotou. Čili jako produkt tohoto procesu vystupuje sama hodnota, a to vyšší hodnota,
protože obsahuje více zpředmětněné práce než ta, z níž se původně vyšlo. Tato hodnota jako
taková představuje peníze. Nicméně je představuje jen o sobě; peníze nejsou kladeny jako takové;
to, co je kladeno, přítomno nejdříve, je zboží, které má určitou (ideální) cenu, tj. které existuje
jako určitá peněžní suma jen ideálně a které se jako taková suma má teprve realizovat ve směně,
tedy musí nejprve znovu vstoupit do procesu prostého oběhu, aby mohlo být kladeno jako
peníze. Tak nyní přicházíme ke třetí stránce procesu3 v němž je kladen kapitál jako takový.
3. Při přesném pozorování se totiž zhodnocovací proces kapitálu — a peníze se stávají
kapitálem jen prostřednictvím zhodnocovacího procesu —jeví současně jako proces jeho
znehodnocování, jeho demonetizace. A to po dvou stránkách. Především, pokud kapitál nezvyšuje
absolutní pracovní dobu, nýbrž snižuje relativní nutnou pracovní dobu zvětšením produktivní
síly, snižuje výrobní náklady na sebe sama — pokud byl předpokládán jako určitá suma zboží,
<tj. snižuje) svou směnnou hodnotu: Část stávajícího kapitálu se nepřetržitě znehodnocuje
zmenšováním výrobních nákladů, za něž se může reprodukovat; ne v důsledku zmenšování té
práce, která je v něm [*10]zpředmětněna, nýbrž živé práce, která je nyní nutná k tomu, aby se
zpředmětnila v tomto určitém produktu. Toto neustálé znehodnocování stávajícího kapitálu sem
nepatří, protože už předpokládá kapitál hotový. Zde je pouze třeba na ně upozornit a naznačit
tak, že všechno další je už obsaženo v obecném pojmu kapitálu. Patří to do učení o koncentraci a
konkurenci kapitálů. — Znehodnocení, o které tady jde, znamená, že kapitál přešel z formy peněz
do formy zboží, produktu určité ceny, jež má být realizována. V podobě peněz existoval kapitál
jako hodnota. Nyní existuje jako produkt, a jen ideálně jako cena; ne však jakožto hodnota jako
taková. Aby se zhodnotil tj. aby se uchoval a znásobil jako hodnota, musel by nejprve přejít z
formy peněz do formy užitných hodnot (surovina — nástroj — mzda); tím by však ztratil formu
hodnoty; a teď musí znovu vstoupit do oběhu, aby znovu kladl tuto formu obecného bohatství.
Kapitalista teď už nevstupuje do oběžného procesu prostě jako směňující, nýbrž jako producent,
a to na rozdíl od ostatních směňujících jako konzumentů. Ti musí směňovat peníze, aby dostali
zboží pro svou spotřebu, zatímco kapitalista směňuje svůj produkt, aby dostal jejich peníze.
Předpokládáme-li, že tento proces ztroskotá — a možnost tohoto ztroskotání v jednotlivém
případě je dána už pouhým odloučením —, pak se kapitalistovy peníze přeměnily v bezcenný
produkt a nejenže nezískaly žádnou novou hodnotu, nýbrž ztratily i svou původní hodnotu. To se
může stát nebo nemusí — v každém případě znehodnocování tvoří jeden z momentů
zhodnocovacího procesu; vyplývá to prostě už z toho, že produkt procesu ve své bezprostřední
www.kmbe.cz
Stránka 3
formě není hodnotou, nýbrž aby byl jako hodnota realizován, musí teprve znovu vstoupit do
oběhu. Je-li tedy kapitál výrobním procesem reprodukován jako hodnota a nová hodnota, je
současně kladen i jako ne-hodnotay jako něco, co se má teprve směnou zhodnotit. Tyto tři
procesy, jejichž jednota tvoří kapitál, jsou si vnější, v čase a prostoru leží mimo sebe. Přechod z
jednoho procesu do druhého jako takový, tj. jejich jednota ve vztahu k jednotlivému kapitalistovi
je náhodná. Existují nezávisle vedle sebe přes svou vnitřní jednotu, a každý z nich je
předpokladem druhého. Koneckonců se tato jednota musí[*11]prokázat, protože veškerá výroba
je založena na kapitálu, a kapitál tedy musí realizovat všechny nutné momenty svého
sebevytváření a obsahovat podmínky k uskutečnění tohoto sebevytváření. Na tom stupni, k
němuž jsme teď dospěli, se kapitál ještě nejeví jako (činitel) podmiňující sám oběh (směnu),
nýbrž jen jako jeho moment, a právě v tom okamžiku, kdy vstupuje do oběhu, přestává být
kapitálem. Jako zboží vůbec sdílí nyní kapitál osud zboží; je náhoda, zda je směněno za peníze,
nebo není; zda je jeho cena realizována, nebo není.4
Ve výrobním procesu samém — kde je kapitál neustále předpokládán jako hodnota — se
jeho zhodnocení zdálo být naprosto závislé jen na jeho poměru jako zpředmětněné práce k práci
živé; tj. na poměru kapitálu k námezdní práci.[*1] Ale nyní, jako produkt, jako zboží se zdá být
závislý na oběhu, který leží mimo tento proces. (Ve skutečnosti, jak jsme viděli, se oběh vrací do
výrobního procesu jako do svého základu, ale právě tak z něho znovu vychází.)5 Jako zboží musí
být kapitál 1. užitnou hodnotou a jako taková předmětem potřeby, objektem spotřeby; 2. musí
být směněn za svůj ekvivalent — za peníze. Nová hodnota se může realizovat až při prodeji.
Obsahoval-li kapitál dříve zpředmětněnou práci v ceně 100 tolarů a nyní v ceně 110
(cena jen vyjadřuje v penězích míru zpředmětněné práce), musí se to projevit v tom, že práce
<obsažená> ve vyrobeném zboží se nyní musí směnit za 110 tolarů.6 Nejprve je produkt
znehodnocen v tom smyslu, že musí být vůbec směněn za peníze, aby znovu nabyl své formy
jako hodnota.4 Uvnitř výrobního procesu se zhodnocení zdálo být zcela totožné s produkcí
nadpráce (se zpředmětněním nadbytečné doby) a nemělo tedy žádné další hranice než ty, které
jsou uvnitř tohoto procesu samého jednak předem dány, jednak kladeny; které jsou však v něm
vždy kladeny jako meze, jež je třeba překračovat.7 Nyní se objevují takové meze výrobního
procesu, které leží mimo něj. Především už při zcela povrchním pozorování je vidět, že zboží je
směnnou hodnotou jen potud, pokud je současně užitnou[*12]hodnotou, tj. objektem spotřeby (na
tomto místě je ještě úplně lhostejné, o jaký druh spotřeby jde); zboží přestává být směnnou
hodnotou, přestane-li být užitnou hodnotou (protože ještě neexistuje znovu jako peníze, nýbrž v
určité formě jsoucna, která je totožná s jeho přírodní kvalitou). První mezí je tedy sama spotřeba
— potřeba daného zboží. (O potřebě, která není schopná platit, tj. o potřebě nějakého zboží, která
by sama neměla na výměnu zboží nebo peníze, nemůže být za dosavadních předpokladů ještě
ani řeči.) Za druhé tu však musí být za zboží k dispozici ekvivalent, a protože se oběh původně
předpokládal jako pevná veličina — s určitým objemem —,8 na druhé straně však kapitál
vytvořil ve výrobním procesu novou hodnotu, zdá se, že za tuto hodnotu nemůže být ve
skutečnosti k dispozici žádný ekvivalent. Protože tedy kapitál vystupuje z výrobního procesu a
zase se vrací do oběhu, zdá se, že a) jako produkce nachází mez v dané velikosti spotřeby — nebo
ve schopnosti spotřeby. Kvantita kapitálu jako určité užitné hodnoty je až do jistého bodu
lhostejná; ale na určitém stupni — protože uspokojuje jen určitou potřebu — ho přestává
spotřeba vyžadovat. Sama jeho kvantita jako určité jednostranné, kvalitativní užitné hodnoty,
např. obilí, je lhostejná jen do určitého stupně; je vyžadován jen v určité kvantitě; tj. v určité
míře. Tato míra je však dána jednak jeho kvalitou jako užitné hodnoty — jeho specifickou
užitečností, upotřebitelností —, jednak počtem směňujících, kteří mají potřebu této určité
spotřeby. Počet spotřebitelů se násobí velikostí jejich potřeby tohoto specifického produktu.
Užitná hodnota sama o sobě nemá bezměrnost hodnoty jako takové. Určité předměty mohou být
spotřebovávány jen v určité míře a jen potud jsou předmětem potřeby. Například se spotřebuje
jen určité množství obilí atd. Jako užitná hodnota má tedy produkt v sobě samém mez — je to
www.kmbe.cz
Stránka 4
právě mez jeho potřeby —, která se však už nedá měřit potřebou výrobce, nýbrž celkovou
potřebou směňujících.9 Tam, kde přestává potřeba určité užitné hodnoty, produkt přestává být
užitnou hodnotou. Jako užitná hodnota je měřen svou potřebou. Jakmile však přestává být
užitnou hodnotou, přestává být předmětem oběhu (pokud není penězi). Zdá se však, že b) jako
nová [*13]hodnota a vůbec hodnota má produkt svou mez ve velikosti ekvivalentů, které jsou k
dispozici, především peněz, ne <peněz> jako oběžných prostředků, nýbrž jako peněz.
Nadhodnota (o původní hodnotě se to rozumí samo sebou) vyžaduje dodatečný ekvivalent. A to
se teď jeví jako druhá mez.
c) Původně se zdálo, že peníze — tj. bohatství jako takové čili bohatství existující ve
směně za cizí zpředmětněnou práci a prostřednictvím této směny — se scvrkávají, pokud
nepřikročí ke směně za cizí živou práci, tj. k výrobnímu procesu. Oběh byl neschopen obnovovat
se sám ze sebe.10 Na druhé straně se výrobní proces nyní dostává do úzkých, pokud není
schopen přejít do procesu oběhu. Kapitál jako výroba založená na námezdní práci předpokládá
oběh jako nutnou podmínku a moment celého pohybu.11 Tato určitá forma výroby předpokládá
tuto určitou formu směny, která nalézá svůj výraz v peněžním oběhu.12 Aby se celý produkt mohl
obnovit, musí se přeměnit v peníze; nikoli jako na dřívějších stupních výroby, kde směna
postihuje jen přebytečnou produkci a přebytečné produkty, ale vůbec ne produkci v její
totalitě.13
Takové jsou rozpory, které se samy sebou jeví prostému, objektivnímu, nestrannému
chápání. Že se tyto rozpory ve výrobě založené na kapitálu ustavičně ruší, ale také neustále
znovu plodí — a že se mohou rušit jen násilím (ačkoli se toto rušení až do určitého momentu jeví
jen jako pokojné vyrovnávání), to je jiná otázka. Důležité je především konstatovat existenci
těchto rozporů. Všechny rozpory oběhu znovu ožívají v nové formě. Produkt jako užitná hodnota
je v rozporu se sebou jako hodnotou; tj. pokud existuje v určité kvalitě, jako specifická věc, jako
produkt určitých přírodních vlastností, jako substance potřeby, je v rozporu se svou substancí,
kterou jako hodnota má výlučně ve zpředmětněné práci. Tentokrát však tento rozpor už není
kladen — tak jako v oběhu — jen v podobě listě formálního rozdílu, nýbrž měření užitnou
hodnotou je tu určeno jako měření celkovou potřebou tohoto produktu u směňujících — tj.
rozsahem celkové spotřeby. Ta je tady mírou produktu jako užitné hodnoty, a proto i jako
směnné [*14]hodnoty. V prostém oběhu stačilo produkt jednoduše převést z formy zvláštní užitné
hodnoty do formy směnné hodnoty. Jeho mez se projevovala jen v tom, že produkt jako užitná
hodnota díky svým přírodním vlastnostem existoval ve zvláštní formě, místo ve formě hodnoty, v
níž byl přímo směnitelný za všechna ostatní zboží.14 Nyní se však předpokládá, že míra jeho
existence je dána přímo v jeho přírodních vlastnostech. Aby mohla být užitná hodnota převedena
do obecné formy, smí být přítomna jen v určité kvantitě; v kvantitě, jejíž míra netkví v práci,
která je v ní zpředmětněna, nýbrž pochází z její povahy jako užitné hodnoty, a to jako užitné
hodnoty pro jiné. Na druhé straně se dřívější rozpor, že pro sebe jsoucí peníze musely přikročit k
tomu, že se směňují za živou práci, nyní jeví ještě větší, protože nadbytečné peníze, aby mohly
existovat jako takové, čili nadhodnota, se musí směňovat za nadhodnotu. Jako hodnota má tedy
výrobek mez v cizí produkci, — právě tak ji jako užitná hodnota má v cizí spotřebě; zde je jeho
míra v množství potřeby specifického produktu, tam v množství zpředmětněné práce, které
existuje v oběhu. Tím je posunuta do nesprávné polohy lhostejnost hodnoty jako takové k užitné
hodnotě, a stejně tak na druhé straně substance a míra hodnoty jako zpředmětněná práce
vůbec.[*2]15
Zde, — kde uvažujeme obecný pojem kapitálu18 — jde totiž o to, že touto jednotou výroby
a zhodnocování není kapitál bezprostředně, nýbrž jen jako proces, který je vázán na podmínky, a
jak se ukázalo, na vnější podmínky.[*3] 19
www.kmbe.cz
Stránka 5
[ABSOLUTNÍ NADHODNOTA A OBĚH]
Vytvoření absolutní nadhodnoty22 kapitálem — většího množství [*15]zpředmětněné práce
— je podmíněno tím, že okruh oběhu se rozšiřuje, a to neustále. Nadhodnota vytvořená na
jednom místě vyžaduje vytvoření nadhodnoty na jiném místě, za niž by se směnila; zprvu
alespoň produkci většího množství zlata a stříbra, většího množství peněz, takže nemůže-li se
nadhodnota stát bezprostředně znovu kapitálem, existuje jako možnost nového kapitálu ve
formě peněz. Podmínkou výroby založené na kapitálu je tedy vytvoření stále se rozšiřujícího
okruhu oběhu, ať už se tento okruh rozšiřuje přímo nebo tak, že se v něm vytváří větší množství
bodů jako bodů výrobních. Jestliže se oběh jevil zprvu jako daná veličina, nyní se jeví jako veličina
pohyblivá a rozšiřující se přímo výrobou.23 V důsledku toho se oběh už sám jeví jako moment
výroby. Má-li tedy kapitál na jedné straně tendenci vytvářet stále větší množství nadpráce, má
také doplňující tendenci vytvářet stále více bodů směny; tj. zde z hlediska absolutní nadhodnoty
nebo nadpráce (tendenci) vyvolat v život větší množství nadpráce jako doplněk sebe sama: v
podstatě rozšiřovat výrobu založenou na kapitálu čili jemu odpovídající výrobní způsob.24
Tendence vytvářet světový trh je bezprostředně dána v samém pojmu kapitálu.25 Každá hranice
se jeví jako mez, kterou je třeba překročit. Především podřídit směně každý moment produkce
samé a zrušit výrobu bezprostředních užitných hodnot, které nevstupují do směny, tj. dosadit
výrobu založenou na kapitálu namísto dřívějších, ze stanoviska kapitálu primitivních výrobních
způsobů. Obchod už se tu nejeví jako činnost sloužící ke směně přebytků mezi samostatnými
výrobami, nýbrž jako podstatný všezahrnující předpoklad a moment výroby samé.[*4]
[RELATIVNÍ NADHODNOTA A OBĚH]
Na druhé straně produkce relativní nadhodnoty, tj. produkce nadhodnoty založená na
růstu a rozvoji produktivních sil, vyžaduje produkci nové spotřeby; vyžaduje, aby se
spotřebitelský okruh uvnitř oběhu [*16]rozšiřoval tak, jako se dříve rozšiřoval okruh výrobní.28 Za
prvé kvantitativní rozšíření stávající spotřeby; za druhé vytváření nových potřeb tím, že stávající
potřeby se rozšíří ve větším okruhu; za třetí produkce nových potřeb a odhalení a vytváření
nových užitných hodnot. Jinými slovy, že získaná nadpráce nezůstává jen kvantitativním
nadbytkem, nýbrž že se současně neustále rozšiřuje okruh kvalitativních rozdílů práce (a tím i
nadpráce), že se rozrůzňuje, sám v sobě více diferencuje. Například při zdvojnásobení
produktivní síly tam, kde bylo dříve použito kapitálu 100, stačí použít jen kapitálu 50, takže se
uvolňuje kapitál 50 a jemu odpovídající nutná práce; pro uvolněný kapitál a uvolněnou práci se
tedy musí vytvořit nové, kvalitativně odlišné výrobní odvětví, které uspokojuje a vytváří novou
potřebu. Hodnota starého odvětví se uchovává tím, že se vytvoří základ pro nové odvětví, v němž
se poměr kapitálu a práce klade v nové formě. Proto zkoumání veškeré přírody, aby se odhalily
nové užitečné vlastnosti věcí; univerzální směna produktů všech cizích krajin a zemí; nové
(umělé) upravování přírodních předmětů, čímž se jim dodávají nové užitné hodnoty.[*5]
Všestranný výzkum země, aby se objevily nové potřebné předměty i nové užitečné vlastnosti
starých; rovněž jejich nové vlastnosti jako surovin atd.; odtud i vrcholný rozvoj přírodních věd;
právě tak objevování, vytváření a uspokojování nových potřeb, vzešlých ze společnosti samé
rozvíjení všech vlastností společenského člověka a jeho produkce jako člověka s co nejbohatšími
vlastnostmi i vztahy a tedy i potřebami — jeho produkce jako co nejtotálnějšího a
nejuniverzálnějšího společenského produktu — (neboť aby mohl mnohostranně požívat, musí
být schopný požitku, tedy vysoce kultivovaný) — to je rovněž podmínka výroby založené na
kapitálu,28 Toto vytváření nových výrobních odvětví, tj. kvalitativně nové nadbytečné doby,
znamená nejen dělbu práce, ale i odpuzování určité produkce od sebe samy jako práce, která má
www.kmbe.cz
Stránka 6
novou užitnou hodnotu; vývoj stále se rozšiřující a stále obsáhlejší [*17]soustavy druhů práce,
druhů produkce, jimž odpovídá stále se rozšiřující a bohatší soustava potřeb.29
[VNITŘNÍ MEZE KAPITÁLU]
Výroba založená na kapitálu vytváří tedy na jedné straně univerzální způsob práce — tj.
nadpráci, práci vytvářející hodnotu —, a na druhé straně systém všeobecného využívání
přírodních a lidských vlastností, systém všeobecné užitečnosti; jako jeho nositel vystupuje věda
stejně jako všechny fyzické a duchovní vlastnosti, a neexistuje nic, co by se mimo tento okruh
společenské výroby a směny jevilo jako samo o sobě vyšší, samo o sobě oprávněné. Tak teprve
kapitál vytváří občanskou společnost a vede k tomu, že členové společnosti si univerzálně
osvojují jak přírodu, tak i samu společenskou souvislost. V tom je velké civilizační působení
kapitálu; produkuje takový společenský stupeň, že ve srovnání s ním se všechny dřívější jeví jen
jako lokální vývoje lidstva a jako zbožnění přírody.30 Příroda se teprve teď stává pro člověka čistě
předmětem, čistě věcí užitečnosti; přestává být uznávána jako moc pro sebe; a teoretické
poznávání jejích samostatných zákonů se samo jeví jen jako lest, která ji má podřídit lidským
potřebám, bud jako předmět spotřeby, nebo jako prostředek výroby. V této své tendenci
překračuje kapitál jak národní meze a předsudky, tak i zbožnění přírody a tradiční, v určitých
hranicích soběstačně omezené uspokojování daných potřeb a reprodukci starého způsobu
života. Vůči tomu všemu je destruktivní a neustále revolucionuje, strhává všechny meze, které
brzdí vývoj výrobních sil, rozšiřování potřeb, rozmanitost výroby a využívání a směňování
přírodních a duchovních sil.31
Ale z toho, že kapitál jakoukoli takovou hranici klade jako mez, že ji tedy ideálně nechává
za sebou, vůbec nevyplývá, že ji překonal reálně, a protože každá taková mez je v rozporu s jeho
určením, pohybuje se jeho výroba v rozporech, které jsou neustále překonávány, ale právě tak
neustále kladeny A nejen to. Univerzalita, o niž neustále usiluje, má meze v jeho vlastní povaze,
které na určitém stupni jeho vývoje povedou k poznání, že největší překážkou této tendence je
kapitál sám, a přivodí jeho zrušení prostřednictvím jeho samého. [*18]Ekonomové, kteří, jako
Ricardo, chápou výrobu jako bezprostředně totožnou se sebezhodnocováním kapitálu —
nestarají se tedy ani o meze spotřeby, ani o existující meze oběhu samého, neboť oběh musí ve
všech bodech skýtat protihodnoty, a sledují jen vývoj výrobních sil a růst průmyslového
obyvatelstva — nabídku bez ohledu na poptávku — pochopili pozitivní podstatu kapitálu
správněji a hlouběji33 než ti, kteří jako Sismondi zdůrazňují meze spotřeby a daného okruhu
protihodnot, ačkoli Sismondi pochopil hlouběji omezenost výroby založené na kapitálu, její
negativní jednostrannost. Ricardo pochopil spíše jeho univerzální tendenci, Sismondi jeho
zvláštní omezenost. Celý spor, zda na úrovni kapitálu je možná a nutná nadvýroba, se točí kolem
toho, zdali zhodnocovací proces kapitálu ve výrobě klade bezprostředně jeho zhodnocení v
oběhu; zdali jeho zhodnocení kladené ve výrobním procesu je zhodnocením reálným. Ricardo má
samozřejmě také podezření, že směnná hodnota není mimo směnu hodnotou a že se jako
hodnota prokazuje jenom směnou; ale meze, na něž výroba takto naráží, považuje za náhodné,
za meze, které jsou překonávány. Samo překonávání těchto mezí tedy zahrnuje do podstaty
kapitálu, ačkoli se (tím) jeho výklad stává často absurdním; naproti tomu Sismondi zdůrazňuje
nejen to, že se naráží na meze, nýbrž i to, že kapitál je sám vytváří a dostává se tak do rozporů;
tuší, že tyto rozpory musejí přivodit zničení kapitálu. Chtěl by tedy klást výrobě meze zvenčí v
podobě zvyklostí, zákonů atd., které kapitál právě jako pouze vnější a umělé meze nutně strhává.
Na druhé straně Ricardo a celá jeho škola nikdy nepochopili skutečné moderní krize, za nichž se
tento rozpor kapitálu rozpoutává ve velkých bouřích, které stále více ohrožují sám kapitál jako
základnu společnosti a výroby samé.34
www.kmbe.cz
Stránka 7
[NADVÝROBA]
Snahy popřít obecnou nadvýrobu v daném okamžiku, vycházející z ortodoxně
ekonomického stanoviska, jsou vpravdě dětinské. Buď, jak (to dělá) např. MacCulloch,35 aby se
zachránila výroba založená na kapitálu, se odhlíží od všech jejích specifických vlastností, od
jejích pojmových určení, a chápe se naopak jako prostá výroba pro [*19]bezprostřední užitnou
hodnotu. Úplně se abstrahuje od všech podstatných vztahů. Aby se kapitalistická výroba očistila
od rozporů, fakticky se přímo zavrhuje a neguje.38 — Nebo důvtipněji, jak (to dělá) např. Mill (a
podle něho nudný Say): nabídka a poptávka jsou prý totožné, a proto si musejí odpovídat.
Nabídka je prý totiž poptávka měřená svým vlastním množstvím.37 V tom je velký zmatek: 1. tato
totožnost nabídky, takže je poptávkou měřenou svým vlastním množstvím, je pravdivá jen
pokud je nabídka směnnou hodnotou = určitému, množství zpředmětněné práce. Potud je mírou
své vlastní poptávky — co do hodnoty. Ale jako taková hodnota je realizována teprve směnou za
peníze a jako objekt směny za peníze závisí 2. na své užitné hodnotě; jako užitná hodnota však
závisí na množství existujících potřeb, na tom, kolik je jí potřebí. Jako užitná hodnota však
absolutně není měřena pracovní dobou v ní zpředmětněnou, nýbrž klade se na ni měřítko, které
je úplně mimo její povahu jako směnné hodnoty. Nebo dále se říká: Nabídka sama je poptávkou
po určitém produktu určité hodnoty (která se vyjadřuje v požadovaném množství produktu). Je-li
tedy nabízený výrobek neprodejný, dokazuje to, že se vyrobilo příliš mnoho nabízeného zboží a
příliš málo zboží, které požaduje ten, kdo nabízí. Neexistuje tedy nadvýroba obecná, nýbrž jen
nadvýroba v jednom nebo několika druzích zboží, kdežto v jiných je podvýroba. Přitom se znovu
zapomíná, že produkující kapitál nežádá určitou užitnou hodnotu, nýbrž hodnotu pro sebe, tedy
peníze — peníze ne v určení oběžného prostředku, nýbrž jako obecnou formu bohatství, čili na
jedné straně formu realizace kapitálu, na druhé návrat do jeho původního nehybného stavu. Ale
tvrzení, že se produkuje příliš málo peněz, neznamená ve skutečnosti nic jiného než tvrzení, že
výroba nespadá vjedno se zhodnocováním, že to je tedy nadvýroba, čili, což je totéž, produkce
neproměnitelná v peníze, neproměnitelná v hodnotu; která se neprokazuje v oběhu. Odtud iluze
mistrů peněžních kouzel (i Proudhona atd.), že je nedostatek oběžných prostředků — protože
peníze jsou příliš drahé —, a že se musí uměle vytvořit více peněz.38 (Viz i Birminghamští, např.
Gemini.)39 Nebo se říká, že ze stanoviska společnosti [*20]jsou výroba a spotřeba totožné, že tedy
nemůže nikdy vzniknout přebytek nebo nepoměr mezi nimi. Stanoviskem společnosti se tu
rozumí abstrakce, která právě odklízí od určité společenské struktury a poměrů, a proto i od
rozporů, které z ní vyrůstají.40 Velmi správně připomněl např. už Storch proti Sayovi, že velká
část spotřeby není spotřebou pro bezprostřední užitek, nýbrž spotřebou ve výrobním procesu,
např. spotřebou strojů, uhlí, oleje, nutných budov atd. Tato spotřeba naprosto není totožná s tou
spotřebou, o kterou tu jde.41 Právě tak připomněli správně Malthus42 a Sismondi43, že např.
spotřeba dělníků vůbec není sama o sobě uspokojující spotřebou pro kapitalistu. Úplně se tu
pouští ze zřetele moment zhodnocování a výroba a spotřeba se prostě stavějí proti sobě, tj.
předpokládá se výroba založená přímo na užitné hodnotě, tedy nikoli na kapitálu. Neboli
vyjádřeno socialisticky: práce a směna práce, tj. výroba a její směna (oběh), to je celý proces; jak
jinak by tu mohl vzniknout nepoměr než nedopatřením, nesprávným propočtem? Práce se tu
nepovažuje za práci námezdní a kapitál se nepovažuje za kapitál. Na jedné straně se berou v
úvahu výsledky výroby založené na kapitálu; na druhé straně se popírá předpoklad a podmínka
těchto výsledků — nutná práce jako práce kladená prostřednictvím nadpráce a pro ni.44 Nebo —
např. Ricardo — (tvrdí), že jelikož výroba sama je regulována výrobními náklady, reguluje se
sama, a jakmile se nějaké výrobní odvětví nezhodnocuje, kapitál se z něho do jisté míry stáhne a
vrhne se jinam, kde je potřebný.46 Ale i když pomineme, že sama tato nutnost vyrovnávání
předpokládá nerovnost, disharmonii a tedy rozpor — při všeobecné krizi z nadvýroby není
rozpor mezi různými druhy produktivního kapitálu, nýbrž mezi průmyslovým a zápůjčním
www.kmbe.cz
Stránka 8
kapitálem — mezi kapitálem, tak jak je přímo vtahován do výrobního procesu a kapitálem, tak
jak se v podobě peněz samostatně (relativně) objevuje mimo tento proces.[*6] A konečně:
proporcionální výroba (to už je u Ricarda atd.), jenomže má-li kapitál tendenci rozdělovat se ve
správných proporcích, má právě tak i nutnou [*21] tendenci — protože bezměrně usiluje o
nadpráci, nadvýrobu, nadspotřebu atd. — proporce překračovat.46 (V konkurenci se tato vnitřní
tendence kapitálu jeví jako násilí, které mu činí cizí kapitál a které jej žene stále dál za správnou
proporci ustavičným povzbuzováním Kupředu! Kupředu! Svobodnou konkurenci, jak správně
vycítil pan Wakefield47 ve svém komentáři ke Smithovi, ekonomové ještě nikdy nevyložili, i když
se o ní sebevíc žvanilo a i když je základem veškeré buržoazní výroby založené na kapitálu. Byla
chápána jen negativně: tj. jako negace monopolů, cechovnictví, zákonných omezení atd. Jako
negace feudální výroby. Musí však být také něčím pro sebe, protože pouhá nula je prázdná
negace, abstrahování od nějaké meze, která ihned vyvstává znovu např. ve formě monopolu,
přírodních monopolů atd.48 Co do pojmu není konkurence nic jiného než vnitřní povaha kapitálu,
jeho bytostné určení, jevící se a realizující se jako vzájemné působení četných kapitálů na sebe
navzájem, vnitřní tendence jako vnější nutnost.) (Kapitál existuje a může existovat jen jako četné
kapitály a jeho sebeurčování se proto jeví jako vzájemné působení kapitálů na sebe.)49 Kapitál je
právě tak ustavičné kladení jako ustavičné rušení proporcionální výroby.50 Existující proporce
musí být vždy znovu rušena vytvářením nadhodnot a zmnožováním výrobních sil. Ale tento
požadavek, aby se výroba rozšiřovala současně a simultánně v týchž proporcích, klade na kapitál
vnější požadavky, které naprosto nevyplývají z něho samého; zároveň překračování dané
proporce v jednom výrobním odvětví vyvolává vybočení z proporce u všech, a to v nestejném
poměru. Dosud (neboť jsme ještě nedospěli k určení kapitálu jako kapitálu oběžného a na jedné
straně máme ještě oběh, na druhé straně kapitál, čili výrobu jako předpoklad oběhu nebo jako
základ, z něhož vychází) má oběh už ze stanoviska výroby vztah ke spotřebě a výrobě — jinými
slovy nadpráce jako protihodnota a specifikace práce ve stále bohatší formě.51
V prostém pojmu kapitálu musejí být obsaženy o sobě jeho civilizační tendence;52 nesmějí
se jevit, jak tomu bylo v dosavadních ekonomiích, jen jako vnější důsledky. Právě tak budou
[*22]už v něm zjištěny latentní rozpory, které později vystupují na povrch.
[HRANICE VÝROBY INHERENTNÍHO KAPITÁLU]
Až dosud máme ve zhodnocovacím procesu pouhou lhostejnost jednotlivých momentů k
sobě navzájem; to, že se vnitřně podmiňují a vnějšně hledají; mohou se však najít nebo nemusí,
mohou se krýt nebo nemusí, mohou si odpovídat nebo nemusí. Vnitřní nutnost toho, co patří k
sobě; a jeho vzájemně lhostejná samostatná existence je už základnou rozporů.[*7]
Nicméně ještě zdaleka nejsme hotovi. Rozpor mezi výrobou a zhodnocováním — jejichž
jednotou je kapitál co do svého pojmu — je nutno chápat ještě imanentněji než jako pouze
lhostejný, zdánlivě nezávislý projev jednotlivých momentů procesu, nebo spíše totality procesů
v jejich vzájemnosti.
Abychom se dostali blíže k věci: Především jde o hranici, která není vlastní výrobě obecně,
nýbrž jen výrobě založené na kapitálu. Tato hranice je dvojí, či spíše jedna a táž, ale chápána ve
dvou směrech. Zde stačí poukázat na to, že kapitál obsahuje zvláštní omezení výroby — které jev
rozporu s jeho obecnou tendencí překračovat jakékoli meze výroby —, abychom odhalili základ
nadvýroby, základní rozpor rozvinutého kapitálu; abychom vůbec odhalili, že kapitál není — jak
si myslí ekonomové — absolutní formou rozvoje výrobních sil — absolutní formou tohoto
rozvoje jako forma bohatství, která spadá absolutně v jedno s rozvojem výrobních sil. Ty stupně
výroby, které předcházejí kapitálu, se z hlediska kapitálu jeví jako pouta výrobních sil. Sám
kapitál však, pochopíme-li ho správně, je podmínkou rozvoje výrobních sil potud, pokud
potřebují vnější ostruhy, které se současně projevují jako jejich uzda. Jako jejich ukáznění, které
www.kmbe.cz
Stránka 9
se na určité úrovni jejich vývoje stane zbytečným a nesnesitelným, tak jako cechy atd. Tyto
imanentní hranice musejí být ve shodě s povahou kapitálu, s jeho základními pojmovými
určeními.
Tyto nutné hranice jsou:[*23]
1. Nutná práce jako hranice směnné hodnoty živé pracovní síly317 čili mezd průmyslového
obyvatelstva;53
2. Nadhodnota jako hranice doby nadpráce; a vzhledem k relativní době nadpráce jako mez
rozvoje výrobních sil;[*8]
3. Což je totéž, přeměna v peníze, směnná hodnota vůbec jako hranice výroby; čili směna
založená na hodnotě nebo hodnota založená na směně jako hranice výroby.[*9] To znamená
4. opět totéž co omezení výroby užitných hodnot směnnou hodnotou; neboli že reálné bohatství
musí na sebe vzít určitou, od něho samého odlišnou formu, tedy nikoli formu s ním absolutně
totožnou, aby se vůbec mohlo stát objektem výroby.[*10]
Na druhé straně vyplývá z obecné tendence kapitálu (totéž, co se v prostém oběhu jevilo
že peníze jakožto oběžný prostředek se zdály pouze pomíjivé, bez samostatné nutnosti, a
proto nepředstavovaly hranici a mez), že kapitál zapomíná a abstrahuje
tak,54
od nutné práce jako hranice směnné hodnoty živé pracovní síly; 2. od nadhodnoty jako
hranice nadpráce a rozvoje výrobních sil; 3. od peněz jako hranice výroby; 4. od omezení výroby
užitných hodnot směnnou hodnotou.
Odtud nadvýroba, tj. náhlé připomenutí všech těchto nutných momentů výroby založené
na kapitálu; proto všeobecné znehodnocování vyplývající z toho, že se na ně zapomnělo.
Současně s tím se staví před kapitál úkol znovu zahájit svůj pokus na vyšším stupni rozvoje
výrobních sil atd., přičemž se stále více hroutí jako kapitál,55 Z toho je tedy jasné, že čím vyšší je
rozvoj kapitálu, tím víc se kapitál jeví jako mez výroby — a tedy i spotřeby — necháme-li
stranou jiné rozpory, jimiž se kapitál stává nepříjemnou mezí výroby a styků.56
[Veškeré úvěrnictví a s tím spojená rozbujelost obchodu, spekulace atd. spočívají na
nutnosti rozšiřovat a překračovat mez oběhu a sféry směny. Kolosálnější, klasičtější to je ve
vztahu mezi národy než ve [*24]vztahu mezi individui. Tak např. Angličané byli nuceni půjčovat
jiným národům, aby si z nich udělali zákazníky. V podstatě směňuje anglický kapitalista s
anglickým výrobním kapitálem dvakrát, 1. jako on sám,
jako Yankee atd., nebo v jaké jiné formě umístil své peníze.]
[Kapitál jako mez výroby připomíná např. Hodgskin: V současné situaci zvyšuje každá
akumulace kapitálu množství zisku, které se požaduje na dělníkovi a likviduje veškerou práci,
která by pouze poskytovala dělníkovi pohodlnou existenci... Zisk je mezí výroby.“ (Hodgskin.
Sešit, str. 46.)57 Zahraničním obchodem sféra směny rozšiřuje své hranice a to umožňuje
kapitalistům, aby spotřebovávali více nadpráce: „Za řadu let nemůže od nás svět odebrat víc, než
kolik můžeme brát my od světa.58 I zisky, které mají naši obchodníci ze zahraničního obchodu,
platí spotřebitel toho zboží, které se sem dováží za vyvezené... Zahraniční obchod je pouhý
výměnný obchod, a jako takový směňuje pro pohodlí a požitky kapitalistů. Kapitalista však může
spotřebovat jen určité množství zboží. Směňuje bavlněné zboží atd. za zahraniční vína a hedvábí.
Toto zboží však reprezentuje jen nadpráci našeho vlastního obyvatelstva stejně jako sukna a.
bavlněné zboží, a tak se kapitalistovo destruktivní působení stupňuje do nekonečna. Tak jsme
přelstili přírodu.“ („Source and Remedy“ atd., str. 27, 28.)59
Nakolik souvisí přesycení trhu s mezí nutné práce: „Roste-li poptávka dělníků, znamená
to vlastně, že jsou ochotni sami brát méně a ponechat větší podíl svým zaměstnavatelům; a
www.kmbe.cz
Stránka 10
řekne-li někdo, že tím klesá spotřeba a vzrůstá přesycení trhu, mohu k tomu dodat jen tolik, že
přesycení trhu je potom synonymum pro vysoké zisky.“ („Enquiry“, Londýn 1821, str. 12.)60 Zde je
plně vyjádřena jedna stránka rozporu: „Taková praxe, že se práce zastavuje v okamžiku, kdy
může produkovat kromě dělníkovy obživy i zisk pro kapitalistu, odporuje přirozenému zákonu,
kterým se řídí výroba.“ (Hodgskin. Sešit, 41, IX.)61 „Čím víc kapitál akumuluje, tím víc vzrůstá i
celkové množství požadovaného zisku; tak vzniká umělá mez výroby a růstu obyvatelstva.“
(Hodgskin. Sešit, 46.)62 Rozpory mezi kapitálem jako nástrojem výroby vůbec a nástrojem
výroby hodnoty vykládá Malthus takto (X, 40 a násl.): „Zisky se [*25]vždy měří hodnotou, nikdy
množstvím63 Bohatství země závisí jednak na množství produkce vytvořené její prací, jednak na
takovém přizpůsobení tohoto množství potřebám a kupní síle daného obyvatelstva, které mu podle
předpokladu má dodat hodnotu. Nic není jistějšího, než že bohatství není určováno pouze jedním
nebo druhým. Ale bohatství a hodnota jsou v nejužším sepětí proto, že hodnota je nutná k
produkci bohatství.... Hodnota vkládaná do zboží, tj. pracovní oběť, kterou jsou lidé ochotni
přinášet, aby je získali, je za současného stavu věcí takřka jediná příčina existence bohatství...64
Spotřeba a poptávka dělníků zaměstnaných při produktivní práci nemůže nikdy sama jediná
poskytovat motiv k akumulaci a vynakládání kapitálu...65 samy produktivní síly nezajišťují ještě
vytvoření příslušného stupně bohatství, ani růst obyvatelstva. K tomu patří i takové rozdělení
produktu a takové přizpůsobení tohoto produktu potřebám těch, kdo jej budou spotřebovávat,
aby neustále vzrůstala směnná hodnota celé masy produktů, tj. produktivní síly jsou plně
uvedeny v činnost jen tehdy, existuje-li neomezená poptávka po všem, co se vyrobilo...“ Ta se
sice na jedné straně vytváří stále novými průmyslovými odvětvími (a vzájemným rozšiřováním
starých,), čímž stará odvětví získají nové trhy atd. Výroba ve skutečnosti vytváří sama poptávku
tím, že v tomtéž odvětví podnikání zaměstnává více dělníků a vytváří nová odvětví podnikání, v
nichž noví kapitalisté opět zaměstnávají nové dělníky a která se současně zase stávají trhem pro
stará odvětví;66 ale poptávka vyrábějícího dělníka samého nemůže být nikdy poptávkou
adekvátní, protože nikdy nemůže obsáhnout celý objem toho, co vyrobí. Kdyby tomu tak bylo,
nebylo by zisku a tedy ani důvodu k jeho zaměstnávání. Sama existence zisku z nějakého zboží
předpokládá takovou poptávku, jež přesahuje hranice poptávky představované dělníkem, který
toto zboží vyrobil.“67 „Dělníci i kapitál mohou být přebyteční v poměru k možnosti, aby byli
zaměstnáváni se ziskem.“]68
[K bodu 3. je třeba připomenout, a brzy k tomu dojdeme, že předběžná akumulace —
kapitál vystupuje vůči práci jako předběžná akumulace a jejím prostřednictvím jí velí — není
zpočátku nic jiného [*26]než sama nadpráce ve formě nadvýrobku, a na druhé straně poukázka na
cizí koexistující práci.]69
Nejde tu ovšem ještě o to, vyložit nadvýrobu v její určenosti, nýbrž jen její zárodek, jak je
prostě kladen v samotném kapitálovém vztahu.[*11] Proto zde také ještě nemusíme brát v úvahu
jiné vlastnické a spotřebitelské atd. třídy, které neprodukují, nýbrž žijí ze svého důchodu, tedy
směňují s kapitálem; představují pro něj centra směny. Můžeme je brát částečně v úvahu (ale
raději až při akumulaci) jen potud, že jsou velmi důležité pro historické vytváření kapitálu.70
Při výrobě založené na otroctví, právě tak jako při patriarchální venkovské výrobě s
domáckým průmyslem, kde většina obyvatelstva uspokojuje většinu svých potřeb
bezprostředně svou prací, je okruh oběhu a směny velmi zúžen, zejména v otroctví, kde otrok
jako směňující vůbec nepřichází v úvahu. Ale při výrobě založené na kapitálu je spotřeba ve
všech bodech prostředkována směnou a práce nemá pro pracující nikdy bezprostřední užitnou
hodnotu. Veškerou její základnu tvoří práce jako směnná hodnota a tvůrkyně směnné hodnoty.
Tedy především námezdní dělník je na rozdíl od otroka samostatným centrem oběhu, je
to člověk směňující, klade směnnou hodnotu a dostává všechno prostřednictvím směny.71 Za
prvé: směnou mezi tou částí kapitálu, která je určena jako mzda, a mezi živou pracovní silou je
www.kmbe.cz
Stránka 11
bezprostředně kladena směnná hodnota této části kapitálu ještě předtím, než kapitál opět
vystoupí z výrobního procesu a vstoupí do oběhu, čili sama tato směna se může ještě chápat jako
akt oběhu. Za druhé: S výjimkou jeho vlastních dělníků se každému kapitalistovi veškerá masa
všech ostatních dělníků nejeví jako dělníci, nýbrž jako spotřebitelé; jako vlastníci směnných
hodnot (mezd), peněz, které směňují za jeho zboží. Právě tak jsou i centry oběhu, z nichž vychází
akt směny a jimiž se uchovává směnná hodnota kapitálu. Tvoří poměrně[*27] značně velkou část
spotřebitelů — i když, máme-li na mysli vlastní průmyslové dělníky, ne tak velkou, jak se
obvykle má za to. Čím větší je jejich počet — počet průmyslového obyvatelstva — a množství
peněz, jímž disponují, tím větší je pro kapitál sféra směny. Viděli jsme, že kapitál má tendenci co
nejvíce zvyšovat množství průmyslového obyvatelstva.72
[NÁMEZDNÍ PRÁCE JAKO SMĚNNÉ CENTRUM PRO KAPITÁL]
Vlastně se nás tu poměr jednoho kapitalisty k dělníkům jiného kapitalisty ještě vůbec
netýká. Ukazuje jen iluzi každého kapitalisty, nic však nemění na poměru kapitálu vůbec k práci.
Každý kapitalista ví o svém dělníkovi, že vůči němu není v postavení výrobce ke spotřebiteli a
snaží se jeho spotřebu, tj. jeho schopnost směny, jeho mzdu co nejvíce omezit. Samozřejmě si
ovšem přeje, aby dělníci jiného kapitalisty byli co největšími spotřebiteli jeho zboží. Ale poměr
každého kapitalisty k jeho dělníkům je vůbec poměrem kapitálu a práce, poměrem podstatným.
Ale tím právě vzniká iluze — pravdivá pro jednotlivého kapitalistu na rozdíl od všech ostatních
—, že kromě jeho dělníků veškerá ostatní dělnická třída je vůči němu v postavení spotřebitele a
směňujícího, ne dělníka, ale toho, kdo utrácí své peníze. Zapomíná se na to, že, jak říká Malthus,
„sama existence zisku z nějakého zboží předpokládá takovou poptávku, jež přesahuje hranice
poptávky představované dělníkem, který zboží vyrobila tedy poptávka dělníka samého nemůže být
nikdy poptávkou adekvátní.67
Protože jedna výroba uvádí do pohybu druhou a vytváří si tak spotřebitele z dělníků
cizího kapitálu, jeví se každému jednotlivému kapitálu poptávka dělnické třídy, která je kladena
samou výrobou, jako „poptávka adekvátní“. Tato poptávka kladená samou výrobou vede na
jedné straně výrobu k překračování té proporce, v níž by musela vyrábět vzhledem k dělníkům;
musí ji k němu vést; na druhé straně jakmile zmizí nebo se zhroutí poptávka přesahující
poptávku dělníka samého, přichází krach. Kapitál sám pak nepovažuje poptávku dělníka — tj.
placení mzdy, na níž tato poptávka spočívá — za zisk, nýbrž za ztrátu. Tj. uplatňuje se imanentní
vztah mezi kapitálem a prací. A právě zase konkurence kapitálů, jejich vzájemná lhostejnost a
samostatnost vede k tomu, [*28]že jednotlivý kapitál se k dělníkům veškerého ostatního kapitálu
nechová jako k dělníkům: Tím je nucen překračovat správnou proporci.[*12] Kapitál se odlišuje od
vrchnostenského vztahu právě tím, že dělník stojí vůči němu jako spotřebitel a činitel kladoucí
směnnou hodnotu, ve formě vlastníka peněz, ve formě peněz, jako prosté centrum oběhu —
stává se jedním z nekonečně mnoha center, a tím je setřena jeho určenost[*13]jako dělníka.[*14]
[POMĚR NUTNÉ PRÁCE K NADPRÁCI V KAPITALISTICKÉM ROZVOJI
PRODUKTIVNÍ SÍLY PRÁCE. VŠEOBECNÝ ZÁKON KAPITALISTICKÉ VÝROBY]
Především: kapitál nutí dělníky, aby překračovali nutnou práci, nutí je k nadpráci. Jen tak
se zhodnocuje a vytváří nadhodnotu. Ale na druhé straně klade nutnou práci jen natolik a potud,
pokud je nadprací a pokud je tato nadpráce realizovatelná jako nadhodnota. Klade tedy nadpráci
jako podmínku nutné práce, a nadhodnotu jako hranici zpředmětněné práce, hodnoty vůbec.
Pokud nemůže klást nadpráci, neklade ani nutnou práci, a na kapitalistické bázi ji může klást jen
kapitál. Omezuje tedy — Angličané tomu říkají arteficial check[*15] — práci a vytváření hodnoty, a
to z téhož důvodu, proč a pokud klade nadpráci a nadhodnotu. Už svou povahou tedy klade mez
práci a tvoření hodnoty, což je v rozporu s jeho tendencí donekonečna je rozšiřovat.
www.kmbe.cz
Stránka 12
A protože klade mez, která je pro něj specifická, právě tak jako na druhé straně nutí
překračovat jakékoli meze, je sám živoucím rozporem.[*16]
[*29]Činí-li kapitál na jedné straně nadpráci a její směnu za nadpráci podmínkou nutné
práce a tedy i kladení pracovní síly317 jako centra směny — po této stránce tedy již zužuje a
podmiňuje sféru směny —, pak na druhé straně je pro něj právě tak podstatné, že se snaží
omezit spotřebu dělníka na minimum nutné k reprodukci jeho pracovní síly317 — snaží se
hodnotu vyjadřující nutnou práci učinit mezí zhodnocování pracovní síly317 a tedy i směnné
schopnosti dělníka, a redukovat poměr této nutné práce k nadpráci na minimum. To je nová mez
sféry směny, která je však stejně jako první mez totožná s tendencí kapitálu chovat se ke každé
hranici svého sebezhodnocování jako k mezi. Bezměrné zvětšování jeho hodnoty — bezměrné
kladení hodnoty — je zde tedy absolutně totožné s omezováním sféry směny, tj. možnosti
zhodnocování — realizace hodnoty kladené ve výrobním procesu.[*17]
Právě tak je tomu s produktivní silou. Na jedné straně má kapitál tendenci nutně ji
stupňovat na nejvyšší míru, aby se zmnožila relativní nadbytečná doba. Na druhé straně se tím
zmenšuje nutná pracovní doba, tedy směnná schopnost dělníků. Dále, jak jsme viděli, vzrůstá
relativní nadhodnota v mnohem menším poměru než produktivní síla, a tento poměr se neustále
zmenšuje tou měrou, jak už vzrostla produktivní síla. Ale množství výrobku vzrůstá v podobném
poměru — není-li tomu tak, pak by se uvolňoval nový kapitál a právě tak i práce, — které by
nevstoupily do oběhu. Ale tou měrou, jak roste množství výrobků, rostou i obtíže, jak zhodnotit
pracovní dobu v nich obsaženou — protože stoupají požadavky na spotřebu. (Zatím se tu
zabýváme jen tím, jak zhodnocovací proces kapitálu je současně procesem jeho znehodnocování.
Do jaké míry, ačkoli má tendenci bezměrné stupňovat výrobní síly, Způsobuje současně také
jednostrannost, omezenost atd. hlavní výrobní [*30]síly, člověka, vůbec do jaké míry má tendenci
omezovat výrobní síly.)73
Kapitál klade tedy nutnou pracovní dobu jako mez pro směnnou hodnotu živé pracovní
síly317,[*18] nadbytečnou pracovní dobu jako mez nutné pracovní doby, a nadhodnotu jako mez
nadbytečné pracovní doby;[*19] přitom se současně snaží všechny tyto meze překračovat tím, že
proti sobě klade pracovní sílu prostě jako směňujícího, jako peníze, a jako jedinou hranici
nadhodnoty klade nadbytečnou pracovní dobu, protože ta je její tvůrkyní. (Nebo, viděno z první
stránky, klade směnu nadhodnot jako mez pro směnu nutné práce.)
témž okamžiku klade hodnoty přítomné v oběhu — nebo, což je totéž, proporci hodnoty
jím kladené k té hodnotě, která je v něm samém a v oběhu předpokládána — jako mez, nutnou
mez svého vytváření hodnoty; na druhé straně se jeví jeho produktivita jako jediná mez a
tvůrkyně hodnot. Na jedné straně tedy kapitál neustále vede ke znehodnocování sebe sama, na
druhé straně k brzdění produktivních sil a práce, která se zpředmětňuje v hodnotách.74
[NADVÝROBA]
Nadvýroba. — Proudhon. (Jak je možné, že dělník v ceně zboží, které kupuje, platí zisk atd., a přece
dostává svou nutnou mzdu.) — Cena zboží a pracovní doba. Přebytek atd. (Cena a hodnota atd.) — Kapitalista
neprodává příliš draho; ale přece jen dráže, než ho věc stojí. — Cena (dílčí). Bastiat. Pokles dílčí ceny. — Cena
může klesnout pod. hodnotu, aniž to škodí kapitálu. Počet a jednotka (míra), důležité při násobení cen.
[Nesmysl o nemožnosti nadvýroby (jinými slovy tvrzení o bezprostřední totožnosti
výrobního procesu a zhodnocovacího procesu kapitálu), je přinejmenším sofisticky, tj.
duchaplně, jak jsme se výše zmínili,[*20] vyjádřen u Jamese Milla tak, že nabídka = své vlastní
poptávce, tedy že poptávka a nabídka se kryjí, což jinými slovy znamená zase jen to, že hodnota
je určena pracovní dobou, že tedy směna k ní nic nepřidává. Přitom se ale zapomíná na to, že se
směna [*30]musí uskutečnit, což závisí (v poslední instanci) na užitné hodnotě. Jak tedy říká Mill,
www.kmbe.cz
Stránka 13
nekryjí-li se nabídka a poptávka, je to tím, že určitého výrobku (nabízeného) se vyrobilo příliš
mnoho, a jiného (po němž je poptávka) příliš málo. Toto příliš mnoho a příliš málo se netýká
směnné hodnoty, nýbrž užitné hodnoty. Nabízeného výrobku je více, než je ho „potřeba“; v tom
je ten vtip. Tedy že nadvýroba pochází z užitné hodnoty a tím ze směny samé. U Saye je z toho
úplný nesmysl: výrobky se směňují jen za výrobky; nanejvýš se tedy vyrábí jednoho příliš
mnoho, jiného příliš málo.75 Přitom Say zapomíná na to, že 1. hodnoty se směňují za hodnoty a že
jeden výrobek se směňuje za jiný, jen pokud je sám hodnotou; tj. pokud je penězi nebo se jimi
stane; 2. že se směňuje za práci. Ten dobrák se staví na stanovisko prosté směny, na němž
opravdu není možná nadvýroba, protože ve skutečnosti nejde o směnnou hodnotu, nýbrž o
užitnou hodnotu. Nadvýroba se objevuje jen v souvislosti se zhodnocováním, nijak jinak.]76
Proudhon, který vždycky slyší něco zvonit, ale nikdy neví, kde a co, zdůvodňuje
nadvýrobu tím, že „dělník nemůže koupit zpátky svůj výrobek“.77 Rozumí tím, že se k němu
přidává úrok a zisk; čili že cena výrobku je nadsazena nad jeho skutečnou hodnotu. To dokazuje
za prvé, že vůbec nerozumí určování hodnoty, které, řečeno obecně, nemůže implikovat žádné
nadsazení. V praktickém obchodě může kapitalista A natáhnout kapitalistu B. Strčí-li jeden do
kapsy příliš mnoho, dostane druhý příliš málo. Když obojí sečteme, pak se suma jejich směny =
sumě pracovní doby v ní zpředmětněné, z níž jen kapitalista A v poměru k B strčil do kapsy víc,
než mu patřilo. Ze všech zisků, kterých dosáhne kapitál, tj. celková masa kapitalistů, odpadá 1.
konstantní část kapitálu; 2. mzda čili zpředmětněná práce nutná k tomu, aby se reprodukovala
živá pracovní síla. Nemohou tedy mezi sebe rozdělit nic jiného než nadhodnotu. Proporce —
spravedlivé nebo nespravedlivé —, v nichž si tuto nadhodnotu mezi sebou rozdělí, nemění
absolutně nic na směně a podmínkách směny mezi kapitálem a prací.78
[HODNOTA A CENA]
[*32]Dalo by se říci, že nutná pracovní doba (tj. mzda), která tedy nezahrnuje v sobě zisk,
nýbrž naopak se od něho musí odečíst, je sama opět určena cenami výrobků, které již zahrnují
zisk. Odkud jinud by mohl pocházet zisk, který dostává kapitalista ve směně s dělníkem, ačkoli
jej přímo nezaměstnává? Například: dělník majitele přádelny smění svou mzdu za tolik a tolik
bušlů obilí. V ceně každého bušlu je však již zahrnut zisk pachtýře, tj. kapitálu. Takže cena
životních prostředků, které nakupuje sama nutná pracovní doba, už zahrnuje dobu nadpráce.
Především je jasné, že mzda, kterou platí majitel přádelny svým dělníkům, musí být dostatečně
velká, aby se za ni dal koupit nutný bušl pšenice, bez ohledu na to, jaký zisk pro pachtýře je
obsažen v ceně bušlu pšenice; že však na druhé straně i mzda, kterou platí pachtýř svým
dělníkům, musí být rovněž dostatečně velká, aby jim zajistila nutné množství oděvů, bez ohledu
na to, jaký zisk majitele přádelny a tkalcovny je obsažen v ceně těchto oděvů.[*21]
[*33]Vtip
je prostě v tom, 1. že cena a hodnota se zaměňují;79 2. že se sem vnášejí okolnosti,
které se netýkají určení hodnoty jako takového. Předpokládejme především — takový je pojem
vztahu —, že kapitalista A sám vyrábí všechny ty životní prostředky, které potřebuje dělník nebo
které představují sumu užitných hodnot, v nichž se zpředmětňuje jeho nutná práce. Dělník by
tedy za peníze, které dostane od kapitalisty — peníze zde v této transakci vystupují jen jako
oběžný prostředek
1.
měl od kapitalisty koupit zpět alikvotní —jeho nutnou práci reprezentující část
výrobku. Cena alikvotní části výrobku kapitalisty A je ovšem stejná pro dělníka jako pro každého
jiného směňujícího. Od okamžiku, kdy kupuje od kapitalisty, je jeho specifická kvalita jako
dělníka setřena; z jeho peněz vymizela jakákoli stopa vztahu a operace, pomocí nichž je dostal; v
oběhu stojí proti kapitalistovi, který proti němu stojí jako prostě jako P; jako realizátor ceny
která je tedy pro něho předpokládána stejně jako pro jakéhokoli jiného představitele P, tj. kupce.
Dobrá. V ceně alikvotní části zboží, kterou kupuje, je však zahrnut i zisk, v jehož podobě
www.kmbe.cz
Stránka 14
vystupuje nadhodnota připadající kapitálu. Reprezentuje-li tedy jeho nutná pracovní doba: 20
tolarů = určité alikvotní části výrobku, prodá mu kapitalista, činí-li zisk 10 %, zboží za 22 tolarů.
Tak soudí Proudhon a vyvozuje z toho, že si dělník nemůže koupil zpátky svůj výrobek, tj.
alikvotní díl celkového výrobku, který zpředmětňuje jeho nutnou práci.80 (K jinému jeho závěru,
že právě proto nemůže kapitál adekvátně směňovat a že proto vzniká nadvýroba, se hned
vrátíme.)[*22] Řekněme, abychom to řekli srozumitelně, že těch. 20 dělníkových tolarů — 4
měřicím obilí. Podle toho by si dělník: [*34]nemohl — je-li 20 tolarů hodnota 4 měřic vyjádřená v
penězích a kapitalista je prodává za 22 — ty 4 měřice koupit zpátky čili mohl by si koupit jen 3
7/n měřice. Jinými slovy Proudhon si myslí, že peněžní transakce porušuje poměr. 20 tolarů je
cena nutné práce = 4 měřice; a tuto cenu kapitalista dává dělníkovi; jakmile však teď chce dělník
dostat za svých 20 tolarů ty 4 měřice, dostane jen 3 7/n. Protože by tak nedostal svou nutnou
mzdu, nemohl by vůbec žít, a tak pan Proudhon dokazuje příliš mnoho. [*23] Ale tento jeho
předpoklad je vrcholně nesprávný. Vyjadřuje-li 5 tolarů hodnotu jedné měřice, tj. pracovní doby
v ní zpředmětněné, a 4 měřice nutnou mzdu, pak kapitalista A neprodává ty 4 měřice za 22, jak si
myslí pan Proudhon, nýbrž za 20 tolarů. Ale věc se má takto: celkový produkt (včetně nutné i
nadbytečné pracovní doby) nechť je 110 tolarů — 22 měřic; z toho 16 měřic= = 80 tolarů
reprezentuje kapitál vynaložený na zrno k setí, stroje atd.,
2.
měřice = 20 tolarů je nutná pracovní doba; 2 měřice = 10 tolarů je nadbytečná
pracovní doba. Kapitalista prodává každou měřici za 5 tolarů, za nutnou hodnotu měřice, a
přesto získává na každé měřici 10 % čili 5/10 tolaru, 1/2 tolaru = 15 stříbrných grošů. Kde se to
bere? Protože prodává za 22 x 5 místo za 20 x 5. Můžeme předpokládat, že kapitál, který musí
vynaložit navíc, aby vyrobil o 2 měřice více, se rovná nule, protože tyto 2 měřice se mohou
rozplynout v čistou nadpráci, důkladnější orbu, pletí plevele, rozvoz chlévské mrvy, která ho asi
nic nestojí atd. Hodnota obsažená v těch 2 měřicích navíc jeho nestála nic, tvoří tedy přebytek
nad jeho výdaje. To, že z těch 22 měřic prodává 20 za to, co ho stály, za 100 tolarů, a ty 2, které
ho nestály nic —jejichž hodnota se však rovná práci v nich obsažené — za 10 tolarů, je pro něj
totéž, jako kdyby všechny, jako kdyby každou [*35]měřici prodával o 15 stříbrných grošů dráže,
než kolik ho stála. (O 1/2 tolaru čili 10 % z 5 tolarů = 5/10 Ačkoli tedy na těch 4 měřicích, které
prodal dělníkovi, vydělává 2 tolary, dostává dělník měřici za její nutnou hodnotu. (Kapitalista)
na nich vydělává 2 tolary jen proto, že kromě těchto 4 měřic prodává ještě 18 měřic za stejnou
cenu. Kdyby prodal jen 16, nevydělal by nic; neboť pak by prodal celkem: 5 X 20 = 100, svůj
vynaložený kapitál.
Ve zpracovatelském průmyslu je fakticky rovněž možné, že výdaje kapitálu nerostou, a
přitom prodává nadhodnotu; tj. není nutné, aby vzrůstaly výdaje na suroviny a stroje. Dejme
tomu, že týž výrobek za pomoci pouhé ruční práce — pokládáme-li množství nutné suroviny a
nástrojů za konstantní — dostává lepší konečnou úpravu, že má vyšší užitnou hodnotu a že tedy
roste užitná hodnota výrobku, protože vzrůstá ne jeho kvantita, nýbrž jeho kvalita tím, že se na
něj vynaloží více ruční práce. Jeho směnná hodnota — práce v něm zpředmětněná — roste
prostě úměrně této práci. Prodává-li pak kapitalista o 10 % dráže, zaplatí se dělníkovi alikvotní
část výrobku vyjádřená v penězích, která reprezentuje nutnou práci, a kdyby se výrobek dal
dělit, mohl by si dělník tuto alikvotní část koupit. Kapitalistův zisk by nepocházel z toho, že by
dělníkovi tuto alikvotní část předražil, nýbrž z toho, že s celkem prodává i alikvotní díl, který
nezaplatil a který právě reprezentuje dobu nadpráce. Produkt jako hodnota je vždy dělitelný; jeli v přírodní formě, nemusí tomu tak být. Zisk tady pochází vždy z toho, že celá hodnota obsahuje
alikvotní část, která nebyla zaplacena, a že se tedy v každé alikvotní části celku platí alikvotní
část nadpráce.[*24] Tak je tomu u uvedeného příkladu. Prodává-li kapitalista 22 měřic, tj. 2, které
reprezentují nadpráci, je to totéž, jako kdyby na každou měřici prodával 1/10 měřice navíc, tj. 1/10
nadhodnoty. Jestliže nyní, při stejném poměru mezi prací, kapitálem a nadhodnotou, byly
www.kmbe.cz
Stránka 15
vyrobeny 1 hodinky, pak byla kvalita hodinek pomocí 1/10 pracovní doby zvýšena o 1/10 hodnoty,
která kapitalistu nestojí nic.
[*36]Třetí případ, že kapitalista, jak je tomu většinou ve zpracovatelském průmyslu (ale ne
v těžebním průmyslu), potřebuje více suroviny (nástroj zůstává konstantní; nicméně by se na
věci nic neměnilo, i kdybychom předpokládali, že je variabilní), v níž se zpředmětňuje nadbytečná pracovní doba. (To sem vlastně ještě nepatří, protože se zde stejně může a musí
předpokládat, že kapitál vyrábí i surovinu, např. bavlnu, a výroba nadproduktu se musí v
některém bodě redukovat na pouhou nadpráci, nebo, což spíše odpovídá skutečnosti, se
předpokládá současná nadpráce ve všech bodech oběhu.) Kapitalista spřede řekněme 25 liber
bavlny, které ho stojí 50 tolarů, a potřebuje k tomu stroje (předpokládejme, že se ve výrobním
procesu úplně spotřebovaly) za 30 tolarů a mzdu za 20 tolarů; bude z ní mít 25 liber příze,
kterou prodá za 110. Libru příze pak prodává za 42/5 tolaru čili za 4 tolary 12 stříbrných grošů.
Chce-li dělník zase nakoupit, dostane 46/11 libry příze. Kdyby dělník pracoval pro sebe, prodával
by rovněž libra za 4 tolary 12 stříbrných grošů a neměl by žádný zisk — předpokládáme-li, že by
konal jen nutnou práci; ale spředl by méně bavlny.[*25]
[*37]Jak víme, závisí hodnota libry příze výlučně na množství práce v ní zpředmětněné.
Předpokládejme nyní, že hodnota libry příze = 5 tolarům. Předpokládejme dále, že 4/5, tj. 4 tolary
reprezentují bavlnu, nástroj atd.; pak představuje 1 tolar práci realizovanou prostřednictvím
nástroje v přízi. Potřebuje-li dělník, aby mohl žít z předení, na jeden měsíc řekněme 20 tolarů,
pak by musel — protože za spředení libry příze vydělá 1 tolar, ale musí vydělat 20 — upříst 20
liber příze. Kdyby měl sám bavlnu, nástroj atd. a pracoval sám pro sebe, byl tedy svým vlastním
pánem, musel by prodat 20 liber příze; protože na každé libře vydělá jen 1/5, jeden tolar, a 1 X 20
= 20. Nechá-li jej pracovat kapitalista, pak práce, která upřede 20 liber bavlny, představuje jen
nutnou práci; neboť podle předpokladu z těch 20 liber příze čili z 20 X 5 = 100 tolarů
představuje 80 tolarů jen nakoupenou bavlnu a nástroj, a nově reprodukovaná hodnota není nic
jiného než nutná práce. Z těch 20 liber příze by 4 libry = 20 tolarů představovaly nutnou práci a
16 by nebylo nic jiného než konstantní část kapitálu. 16 x 5 = 80 tolarů. V každé další libře,
kterou nechá kapitalista zpracovat nad těch 20, je 1/5 nadpráce, pro něho nadhodnoty.
(Zpředmětněné práce, kterou prodává, aniž by za ni zaplatil.) Nechá-li upříst o 1 libru více,
získává 1 tolar, nechá-li upříst o 10 liber více, 10 tolarů. Z 10 liber čili 50 tolarů by kapitalista
jako náhradu za své výdaje dostal 40 tolarů a 10 tolarů nadpráce; čili 8 liber příze na nákup
materiálu za 10 (stroje a bavlna) a 2 libry příze čili jejich hodnotu, které by ho nic nestály.
Shrneme-li nyní kapitalistovo účtování, zjistíme, že vydal
Tolarů
Tolarů
Mzda
Tolarů
Nadhodnota
80 + 40 = 120 (suroviny, nástroje atd.)
20
10
120
20
10
=
Tolarů
150
[*38]Vcelku produkoval 30 liber příze (30 x 5 = 150); libra za 5 tolarů, za přesnou hodnotu
libry, tj. určenou čistě prací v ní zpředmětněnou, z níž jedině získává svou hodnotu. Z těchto 30
liber reprezentuje 24 liber konstantní kapitál, 4 libry jdou na mzdu a 2 tvoří nadhodnotu. Propočítáme-li tuto nadhodnotu, jak to dělá kapitalista, na jeho celkové náklady, které činí 140
tolarů (čili 28 liber), je to 1/14 = 71/7 % (ačkoli v daném případě činí nadhodnota v poměru k
práci 50 %).
Předpokládejme, že produktivita práce vzroste natolik, že kapitalista je schopen upříst
při stejných výdajích na práci 40 liber. Podle našich předpokladů by prodal těchto 40 liber za
jejich skutečnou hodnotu, totiž libru za 5 tolarů, z nichž 4 tolary reprezentují práci
zpředmětněnou v bavlně atd., a 1 tolar nově připojenou práci. Prodával by tedy za:
tolarů
tolarů
www.kmbe.cz
Stránka 16
40 liber — libra za 5 = 40 x 5
20 liber na nutnou práci atd.[*26]
= 200; z těchto 40 liber odpadá
= 100
100. Na prvních 20 librách by
nevydělal ani halíř; ze zbývajícího
sta odpadají 4/5 = 4 x 20 = 80.
80 za materiál[*27] atd. Zůstává:
20 tolarů.
Na vynaložených 200 tol. by kapitalista vydělal 20 tol. čili 10%. 10 % z celkových výdajů;
fakticky však získá 20 z té druhé stovky tolarů čili z druhých 20 liber, u nichž nezaplatil práci,
která je v nich zpředmětněna. Dejme tomu, že je schopen vyrobit dvojnásobek, řekněme[*39]
liber
80 ..
20
za nutnou práci
atd.[*28]
tolarů
400.
= 100.
300.
240.
60;
Z těch odpadá 20 liber
Zůstává
Z těch odpadají na
materiál[*29] atd. 4/5.
Zůstává
zisk 60 ze 340[*30] činí = 6 ze
34 = 17 11/17[*31] %.
[*39]Ve
skutečnosti činí v předchozím příkladu kapitalistovy výdaje jen 180 a z těch
získává 20, čili 11 1/9 %.
Čím menší je ta část výdajů, která reprezentuje nutnou práci, tím větší je zisk, ačkoli není
v nijakém nápadném poměru ke skutečné nadhodnotě, tj. k nadpráci. Například aby získal
111/9[*32]%, musí kapitalista upříst 40 liber; dělníkovi stačí, aby upředl 20 = nutnou práci.
Nadpráce = práci nutné, 100 % nadhodnoty. To je náš starý zákon. Ale o to tady nejde.
V uvedeném příkladu o 40 librách činí skutečná hodnota libry 5 tolarů, a dělník, kdyby
vedl svůj vlastní podnik jako dělník, který by mohl sám sebe zálohovat, by stejně jako kapitalista
prodával libru za 5 tolarů, aby mohl zhodnotit materiál atd. natolik, že by mohl žít jako dělník.
Vyráběl by však jen 20 liber a až by je prodal, použil by z toho 4/6 na získání nového materiálu a z
1/5 by žil. Z těch 100 tolarů by získal jen svou mzdu. Kapitalistův zisk nevzniká z toho, že
prodává libru <příze> příliš draho — prodává ji přesně za její hodnotu —, nýbrž z toho, že
prodává nad výrobní náklady, které to jeho stojí (nikoli které to stojí; neboť ta 1/5[*33] stojí
dělníka nadpráci).82 Kdyby prodával pod 5 tolarů, [*40]prodával by pod hodnotou a kupec by tu
1/5 práce, která vězí v každé libře příze nad výdaje atd., dostal zadarmo. Kapitalista však počítá
takto:
Hodnota 1 libry = 5 tolarů
40 liber = 200 tolarů; z toho odpadají náklady:
180
20. Zůstává 20. Nepočítá, že získává z druhých 100 tolarů 20, nýbrž že
z celého výdaje činícího 180... získává 20. To mu dává zisk 111/9 % místo 20. Dále počítá, že k
tomu, aby dosáhl tohoto zisku, musí prodat 40 liber. 40 liber po 5 tolarech mu nedává 1/5 čili 20
%, nýbrž 20 tolarů rozdělených na 40 liber čili 1/2 tolaru na libru. Z ceny, za niž prodává libru,
získává na 5 tolarů x/2 tolaru; čili na 10 tolarů 1; 10 % z prodejní ceny. Cena je určena cenou
alikvotní jednotky (1 libry) násobené počtem, v němž se prodává; zde 1 libra za 5 tolarů X 40. Jak
je toto určení ceny správné pro kapitalistův měšec, tak může v teorii zavádět na nesprávnou
cestu, protože to pak vypadá, jako by v každé jednotlivé libře docházelo k nadsazení nad
www.kmbe.cz
Stránka 17
skutečnou hodnotu, a tak se vznik nadhodnoty u každé jednotlivé libry stává neviditelný. Toto
určení ceny násobením hodnoty jednotky (míry) užitné hodnoty (libra, loket, metrický cent atd.)
tím počtem této jednotky, které je vyrobeno, bude později důležité pro teorii o cenách.83 Mezi
jiným z toho vyplývá, že pokles ceny jednotky a růst jejího počtu k němuž dochází s růstem
výrobních sil —, ukazuje, že zisk v poměru k práci stoupá, čili poměr nutné práce k nadpráci
klesá — nikoli naopak, jak se domnívá pan Bastiat atd.84 Kdyby např. v důsledku produktivity
vzrostla práce natolik, že by dělník produkoval za stejnou dobu dvakrát tolik liber než dříve —
přičemž předpokládáme, že např. 1 libra příze mu koná stejné služby, ať už stojí cokoli, a že
potřebuje k životu jen přízi, oděv — pak by hodnota připojená prací v 20 librách příze už
nečinila 1/5, nýbrž jen 1/10, protože by těch 20 liber bavlny přeměnil v přízi za polovinu času. K 80
tolarům, které stojí surovina, by tedy už nepřistupovalo 20 tolarů, nýbrž jen 10. 20 liber *41]by
stálo 90 tolarů a libra 90/20 čili 4 1/2[*34] tolaru.85 Kdyby však celková pracovní doba zůstala stejná,
pak by práce nyní místo 40 přeměňovala v přízi 80 liber bavlny. 80 liber příze, libra za 4 1/2
tolaru[*34] = 360 tolaru[*35]. Kapitalista by tedy počítal takto:
Zbývá
Celkový příjem 360 tolarů; na práci atd. odpadá:
90
270. Z toho odpadne na výdaje atd.
240
30.
Kapitalistův zisk činí tedy 30 místo 20, ačkoli na každou libru příze by měl menší zisk.86
Celkové výdaje kapitalisty 330; to činí 9 1/11% <zisku>.[*36]
Kapitalistův zisk na hodnotě míry (jednotky) užitné hodnoty — libry, lokte, kvartéru atd.
— se zmenšuje v tom poměru, jak se zmenšuje poměr živé práce — nově připojené práce k
surovině atd.; tj. čím méně pracovní doby je potřebí k tomu, aby dala surovině formu, kterou
vyjadřuje jednotka. Loket plátna atd. Ale na druhé straně — protože to je totožné s větší
produktivitou práce čili s růstem nadbytečné pracovní doby — vzrůstá i počet těchto jednotek, v
nichž je obsažena nadbytečná pracovní doba, tj. pracovní doba, za kterou kapitalista neplatí.87
Z toho, co bylo řečeno, dále vyplývá, že cena může klesnout pod hodnotu, a kapitál stejně
může mít zisk; jen musí prodat takový počet násobený jednotkou, aby převyšoval ten počet
násobený [*41]jednotkou, který představuje nutnou cenu práce. Činí-li poměr práce k surovině
atd. 1/5 může kapitalista prodávat jen o 1/10 nad konstantní hodnotu, protože nadpráce ho nestojí
nic. Pak daruje 1/10 nadpráce spotřebiteli a jen zhodnocuje pro sebe. To je velmi důležité u konkurence;[*37] přehlíží to zejména Ricardo. Základem určení ceny je určení hodnoty; ale přistupují
k tomu nové elementy. Cena, která se původně jeví jen jako hodnota vyjádřená v penězích, je
dále určována jako specifická veličina sama. Představuje-li 5 tolarů hodnotu libry příze, tj. je-li
táž pracovní doba, která je obsažena v 5 tolarech, obsažena i v jedné libře příze, pak se na tomto
určení hodnoty nezmění nic, ať oceníme libru příze 4 krát nebo 4 miliónkrát. Moment počtu
liber, protože v jiné formě vyjadřuje poměr nadpráce k nutné práci, má rozhodující význam při
určení ceny. Na otázce zákona o desetihodinové pracovní době se tato věc stala obecně známou a
zřejmou.88
Specifická akumulace kapitálu (přeměna nadpráce (důchodu) v kapitál). — Proudhon. Určování
hodnoty a ceny. Ve starověku (otroci) nebyla nadvýroba, nýbrž nadspotřeba.
Z předchozího dále vyplývá:
Dělník by upředl jen 20 liber příze, zhodnotil by za měsíc jen suroviny, stroje atd. v
hodnotě 80 dolarů — protože se omezuje na nutnou práci. Kapitalista musí kromě surovin,
strojů atd., které jsou nutné k reprodukci, sebezachování dělníka, vynakládat nutně kapitál na
www.kmbe.cz
Stránka 18
suroviny (a stroje, i když ne ve stejném poměru) pro zpředmětnění nadpráce. Není to absolutně
nutné v zemědělství, rybolovu, zkrátka v těžebním průmyslu; přece však všude tam, kde se
provozuje ve velkém, tedy průmyslově; nejeví se pak jako dodatečné výdaje na samu surovinu,
nýbrž na nástroje k jejímu dobývání.89 Tyto dodatečné výdaje — tj. dodávání materiálu pro
nadpráci — předmětných prvků na její uskutečnění — tvoří vlastně specifickou takzvanou
předběžnou [*42]akumulaci kapitálu; akumulování zásob (zatím tomu ještě říkejme takto) je pro
kapitál specifické.90 Neboť je hloupost, jak ještě dále uvidíme při bližším zkoumání, pokládat za
specifické pro kapitál, že vůbec musejí být k dispozici předmětné podmínky živé práce — ať už
je poskytla příroda, nebo vznikly historicky.[*38] Tyto specifické zálohy, které vydává kapitál,
neznamenají nic jiného, než že kapitál zpředmětněnou nadpráci — nadvýrobek — zhodnocuje v
nové živé práci, místo aby ji, jako např. egyptští králové nebo etruští vysocí hodnostáři, ukládal
(utrácel) v pyramidách atd.
Při určení cen (právě tak to uvidíme i u zisku)91 k tomu ještě přistupuje podvod, vzájemné
šizení. Jeden může ve směně získat to, co druhý ztratí; mohou mezi sebou rozdělovat — kapitál
jako třída — jen nadhodnotu. Proporce však otvírají pole pro individuální přelstívání atd.
(necháme-li stranou nabídku a poptávku), které nemá s určením hodnoty jako takové nic
společného.[*39]
S objevem pana Proudhona, že dělník nemůže koupit nazpět svůj výrobek, to tedy nemá
co dělat.[*40] Je založen na tom, že nerozumí (Proudhon) ničemu, ani určování hodnoty, ani
určování ceny.[*41] Ale i když to ponecháme stranou, je i tak jeho závěr, že odtud plyne nadvýroba, v této abstraktnosti nesprávný.[*42] Ve vztahu otroctví nevzniká pro pány z toho, že
pracující jim nekonkurují jako spotřebitelé, žádná potíž.[*43] (Luxusní výroba, tak jak se
objevovala ve starověku, je nicméně nutným výsledkem vztahu otroctví. Nikoli nadvýroba, ale
nadspotřeba a nemírná spotřeba, která zachází do obludnosti a bizarnosti, charakterizuje zánik
antického státního zřízení.)92
[*44]Když kapitál vystoupí z výrobního procesu jako produkt, musí se zase přeměnit v
peníze. Peníze, které se předtím objevovaly jen jako realizované zboží atd., jeví se nyní jako
realizovaný kapitál, čili realizovaný kapitál se jeví jako peníze. To je nové určení peněz (a také
kapitálu). Již z předchozího výkladu vyplývá, že množství peněz jako oběžného prostředku nemá
co dělat s obtížností realizace kapitálu, tj. jeho zhodnocení[*44]
[PRŮMĚRNÁ MÍRA ZISKU]
Všeobecná míra zisku. — Když kapitalista prodává jen za své výrobní náklady, přenáší se zisk na
jiného kapitalistu. Dělník při tom nezískává skoro nic.
Dejme tomu, že v uvedeném příkladu, kdy kapitalista prodává libru příze za 5 tolarů —
totiž 40 liber po 5 tolarech —, tedy libru příze za její skutečnou hodnotu, a tím získává 1/2 tolaru
z 5 tolarů (z prodejní ceny), 10 % z prodejní ceny, čili 1/2 tolaru ze 41/2 tolaru, tj. 111/9 % ze
svých výdajů, že prodává jen za 10 %, řekněme na 4 1/a tolaru jen 9/20 zisku (to je rozdíl 1/20
tolaru ve srovnání s 1/2 tolaru ze 41/2 tolaru; rozdíl 1 1/9 %).[*45] Prodával by tedy libru za 4 1/2
tolaru + 9/20 tolaru; tj. za 4 19/20 tolaru čili 40 liber za 198 tolarů. Přitom jsou pak různé
možnosti. Kapitalista, s nímž směňuje —, jemuž prodá svých 40 liber — dejme tomu, že je
majitelem stříbrných dolů, tedy producentem stříbra —, mu zaplatí jen 198 tolarů — dá mu tedy
za práci zpředmětněnou v těch 40 librách příze o 2 tolary méně zpředmětněné práce ve stříbře.
Předpokládejme, že u tohoto kapitalisty B jsou proporce výdajů úplně stejné atd. Kdyby
kapitalista B bral také jen 10 místo 11 1/9[*46], pak by za 200 tolarů nemohl požadovat 40 liber
příze, nýbrž jen 39 3/5. Je tedy nemožné, aby si oba kapitalisté navzájem prodávali ve stejnou
dobu o 11/9 % laciněji, čili že by jeden nabízel 40 liber (příze) za 198 tolarů a druhý nabízel 200
www.kmbe.cz
Stránka 19
tolarů za 39 3/e libry, takový případ nemůže nastat. Kapitalista B by v [*45]předpokládaném
případě při nákupu 40 liber příze zaplatil o 11/9 méně; tj. kromě zisku, který nedostává ze
směny, nýbrž který se ve směně jen ověřuje, zisku 11 1/9 %, by získal v důsledku ztráty druhého
kapitalisty ještě 1 1/9 % navíc, čili 12 2/9 %. Na svých vlastních dělnících — na práci uvedené do
pohybu jeho vlastním kapitálem — by získal 11 1/9 % navíc, to je nadpráce dělníka u kapitalisty
A, kterou si kapitalista B přisvojuje. Míra zisku[*47] může tedy klesat v jednom nebo druhém
odvětví podnikání tím, že konkurence atd. nutí kapitalistu prodávat pod hodnotou, tj.
zhodnocovat část nadpráce nikoli pro sebe, nýbrž pro své kupce. Ale všeobecná míra tak
klesnout nemůže,[*48] může klesnout jen tím, že poměr nadpráce k nutné práci [*49] relativně klesá,
a to, jak jsme viděli dříve,93 nastává tehdy, je-li poměr[*50] již značně velký, nebo jinak vyjádřeno,
je-li poměr živé práce uvedené do pohybu kapitálem velmi malý — je-li ta část kapitálu, která se
směňuje za živou práci, velmi malá ve srovnání s částí, která se směňuje za stroje a suroviny.
Všeobecná míra zisku pak může klesat, ačkoli absolutní nadpráce stoupá.
Dostáváme se tak ještě i k dalšímu bodu. Všeobecná míra zisku vůbec možná jen tak, že
míra zisku je v jednom odvětví podnikání příliš velká a v druhém příliš malá; tj. že část
nadhodnoty — která odpovídá nadpráci — se přenáší z jednoho kapitalisty na druhého. Je-li
například v 5 různých odvětvích podnikání míra zisku třeba
a
15%
b
12%
c
10 %
d
e
8%
5%
pak činí průměrná míra 10%; však tato průměrná míra mohla existovat v realitě, musejí
kapitalisté A a B odevzdat 7% kapitalistům D a E, totiž 2 % D a 5% ,E zatímco u C zůstává
všechno při starém. Rovnost míry zisku z téhož kapitálu 100 je nemožná, protože poměry
nadpráce[*51] jsou naprosto [*46]rozdílné podle produktivity práce a poměru mezi surovinou,
stroji a mzdou a podle objemu, v němž se vůbec musí vyrábět. Předpokládáme-li však, že odvětví
e je nutné, že je to např. pekařské odvětví, pak musí dostat těch průměrných 10 %. To se však
může stát jen tak, že a a b přepustí e část své nadpráce. Třída kapitalistů tedy do jisté míry
rozděluje celkovou nadhodnotu, takže (se na ní podílí) do jisté míry rovnoměrně podle velikosti
svého kapitálu místo podle nadhodnoty, kterou kapitály skutečně vytvořily v jednotlivých odvětvích podnikání. Větší zisk — který vzniká ze skutečné nadpráce uvnitř nějakého výrobního
odvětví, ze skutečně vytvořené nadhodnoty — je konkurencí stlačován na průměrnou úroveň a
nižší nadhodnota v druhém podnikatelském odvětví se na toto nivó zvyšuje tím, že se z něho
stáhne kapitál, tedy tím, že se vytvoří příznivý poměr poptávky a nabídky. Konkurence sama
nemůže toto nivó snížit, nýbrž má jen tendenci takové nivó vytvořit. Další už patří do oddílu o
konkurenci.[*52] Realizuje se to poměrem cen v různých odvětvích podnikání, tyto ceny klesají v
jednom odvětví pod hodnotu, v jiném stoupají nad ni. Tím vzniká zdání, jako by stejná suma
kapitálu v nestejných odvětvích podnikání vytvářela stejnou nadpráci čili nadhodnotu.
[PRŮMĚRNÁ MZDA]
Předpokládáme-li, že v uvedeném případě,[*53] kde kapitalista A, donucen řekněme
konkurencí, prodává s 10% ziskem místo sil 1/ 9, a prodává tedy libru příze o 1/20 tolaru levněji,
pak by při našem předpokladu dostal dělník stejně jako předtím 20 tolarů, svou nutnou mzdu v
penězích; v přízi by však dostal místo 4 liber 4 4/99 libry. Dostal by tedy, srovnáno s přízí, nad
svou nutnou mzdu 4/20 tolaru = 1/5 tolaru čili 6 stříbrných grošů, tj. 1 % své mzdy.94 Pracuje-li
dělník v nějakém odvětví, jehož produkt je úplně mimo sféru jeho spotřeby, nezískává touto
operací ani groš, nýbrž celá záležitost pro něj dopadne tak, že část své nadpráce místo přímo pro
kapitalistu A vykonává nepřímo, tj. prostřednictvím kapitalisty A pro kapitalistu B. [*47]Na tom, že
kapitalista A část práce zpředmětněné v jeho produktu přenechává zadarmo, může dělník získat
www.kmbe.cz
Stránka 20
jen tehdy, je-li sám spotřebitelem tohoto produktu, a jen v té míře, v jaké je takovým spotřebitelem. činí-li tedy jeho spotřeba příze 1/10 jeho výdajů, získává touto operací přesně 1/50 tolaru
(2/100 tolaru ze 2 tolarů, 1/100 z 1, přesně 1 % ze 2 tolarů), tj. 1/10 % z jeho celkové mzdy 20 tolarů,
čili 71/5 fenyku. V této proporci — 71/5 fenyku — by se podílel na své vlastní nadpráci 20 tolarů.
A na tyto proporce se redukuje i dodatečná mzda, jíž v nejlepším případě dosahuje, když cena v
tom odvětví podnikání, kde je zaměstnán, klesne pod nutnou hodnotu. V nejlepším případě — a
ten je nemožný — činí limit (v daném případě) 6 stříbrných grošů čili 1%, tj. kdyby mohl žít
výlučně z příze; tj. v nejlepším případě se jeho dodatečná mzda určuje poměrem nutné pracovní
doby k hodnotě celkového produktu[*54]. V luxusních výrobních odvětvích ve vlastním smyslu
slova, z jejichž spotřeby je vyloučen, je vždy = 0.
Dejme tomu, že kapitalisté A, B, C mezi sebou směňují; u všech je celkový produkt = 200
tolarů. Předpokládejme, že A vyrábí přízi, B obilí a C stříbro; poměry mezi nadprací a nutnou
prací, mezi výdaji a ziskem jsou u všech stejné. A prodá 40 liber příze za 198 místo za 200 tolarů
a ztratí 1 1/9 % zisku; právě tak B prodá svých řekněme 40 bušlů[*55] obilí za 198 místo za 200; C
však plně smění svou práci zpředmětněnou ve 200 tolarech. Mezi A a B vypadá poměr tak, že
kdyby jeden úplně směnil s druhým, netratil by žádný. A by dostal 40 bušlů[*55] obilí, B 40 liber
příze; ale každý z nich by dostal pouze hodnotu 198. C dostane za 198 tolarů 40 liber příze nebo
40 bušlů obilí a zaplatí v obou případech o 2 tolary méně, čili dostane o 2/6[*56] libry více příze
nebo o 2/5[*56] bušlu více obilí. Ale dejme tomu, že poměr nabude takové podoby, že A prodá
svých 40 liber za 200 tolarů majiteli stříbrných dolů C, tento však musí zaplatit 202 producentu
obilí B, čili B dostane 2 tolary nad svou hodnotu. Mezi přízí A a stříbrem C [*48]je všechno v
pořádku; oba směňují vzájemně svou hodnotu; ale protože u B stoupla cena nad jeho hodnotu,
kleslo těch 40 liber příze a těch 200 tolarů stříbra vyjádřeno v obilí o 1 1/9 %, čili žádný z nich by
ve skutečnosti za těch 200 tolarů už nemohl koupit 40 bušlů[*57] obilí, nýbrž jen 39 61/101[*58]
Těchto 39 61/101[58*] bušlů pšenice by stálo 200 tolarů, čili buši pšenice by místo 5 tolarů stál 5
1/20 tolaru; 5 tolarů 1/10[*59] stříbrného groše. Nyní dejme tomu, že při tomto poměru se spotřeba
dělníka z poloviny skládá ze pšenice; jeho spotřeba příze činí 1/10 jeho příjmu; jeho spotřeba
pšenice 5/10. Na té 1/10 získal 1/10 % z celé své mzdy; na pšenici tratí 5/10 %; vcelku tedy tratí 5/10
%, místo aby něco získal. Ačkoli by mu kapitalista zaplatil jeho nutnou práci, poklesla by jeho
mzda pod nutnou odměnu, protože producent obilí B zvýšil cenu. Kdyby to trvalo i nadále,
musela by jeho nutná mzda sloupnout. Jestliže tedy kapitalista A prodává přízi (levněji) z toho
důvodu, že ceny obilí nebo jiných užitných hodnot, které tvoří nejpodstatnější část spotřeby
dělníka, stoupají nad jejich hodnotu, — pak dělník u kapitalisty A tratí v témž poměru, v němž je
jeho spotřeba zdraženého produktu větší než spotřeba lacinějšího produktu, který vyrábí on
sám. Kdyby však A prodával přízi o 1 1/9 % nad její hodnotu a B by prodával obilí o 1 1/9 % pod
hodnotu, pak by dělník v nejlepším případě, kdyby spotřebovával pouze obilí, nemohl získat víc
než 6 stříbrných grošů, nebo, protože předpokládáme, že v obilí (spotřebuje) polovinu, jen 3
stříbrné groše čili 1/2% ze své mzdy činící 20 tolarů. Pro dělníka by tedy mohly nastat všechny
tři případy: jeho zisk nebo ztráta by při této operaci byly = 0; tato operace může znehodnotit
jeho nutnou mzdu tak, že mu už nestačí, může ji tedy stlačit pod nezbytné minimum; za třetí mu
může opatřit dodatečnou mzdu, která se redukuje na velice malý podíl na jeho vlastní nadpráci.
Viděli jsme již[*60], že činí-li poměr nutné práce k jiným výrobním [*49]podmínkám 1/5[*61]
(20 z celkových výdajů 100) čili 20 %[*62] celkové hodnoty (ve 20 librách příze — 4 libry příze)
(nebo ze 100 tolarů 80 na suroviny a nástroje, 20 na práci) a poměr nadpráce k práci nutné
100% (totiž stejné množství), vydělává kapitalista 111/9 % ze svých výdajů.
Kdyby vydělával jen 10 % a 1 1/9 čili 2 tolary daroval spotřebitelům (předal
nadhodnotu), získal by i dělník, pokud je spotřebitelem, a v nejlepším (nemožném) případě,
kdyby žil jen z produktů svého zaměstnavatele, by to vypadalo, jak jsme viděli, takto:
www.kmbe.cz
Stránka 21
11/9 % (= 2 tolary) 1 % = 6 stříbrných ztráta na
straně grošů z 20 tolarů mzdy kapitalisty:
(= 1/5 tolaru z 20)
zisk dělníka:
Předpokládáme-li, že kapitalista by
prodával libru příze místo za 5 tolarů za
415/20 (43/4) Pak by dělník získal na libře
5/ a na 4 librách 20/ = 1[*63]; 1 z 20 však =
20
20
1/20 = 5 %;
= 1 tolar
(1 tolar z 20); kapitalista by prodal těch 40
liber po 415/20 tolaru = 95/20 tolaru X 40 =
190 tolarů; jeho výdaje 180, jeho zisk
=10=55/9<%>[*64], jeho ztráta = 55/9[*64];
kdyby 55/9%[*64] = 10 tolarů
(= kapitalista prodával po [*50]412/20 <43/5>,
pak by dělník získal 8/2o tolaru na libře, tj.
40/23 na 4 8/23 libry[*65]. 1 17/23 tolaru z celé
= 8 16/23%
své mzdy, tj. 8 16/23 %[*66].
Kapitalista
by
však
ztratil
16
tolarů
z
nadzisku
čili
měl
by vcelku už jen 184 tolary, čili 4 tolary
1/45
zisku
ze
180
=
ze
180 =22/9%; tratil by 88/9%; předpokládejme konečně, že kapitalista by prodával
libru příze za 41/2 tolaru; 40 liber
za 180; jeho zisk = 0; dává
spotřebiteli dárek z nadhodnoty nebo z
nadpráce dělníka, čili zisk dělníka=1/2
tolaru na libru příze = 20/9> tj. 2 2/9 tolaru,
čili 2 2/9 tolaru z 20 = 111/9 %.[*68]
= 8 8/9%
(=16)
zisk = 0
(ztráta = 11 1/9 %)
= 11 1/9 % (2 2/9 tol.)[*67]
(ztráta = 11 1/9 %)
Kdyby naopak kapitalista zvýšil mzdu o 10 %, z 20 na 22 tolarů, třeba proto, že poptávka po
práci v jeho odvětví převýšila nabídku — zatímco by prodával libru příze stejně jako dříve za její
hodnotu, tj. za 5 tolarů, pak by jeho zisk poklesl jen o 2 tolary; ze 20 na 18[*69]; tj. o 1 1/9 % a činil
by i nadále 10 %.95
[STANOVENÍ PRŮMĚRNÉ MÍRY ZISKU SMĚNOU MEZI ČÁSTÍ I A II]
[*51]Z
toho vyplývá, že kdyby kapitalista, třeba proto, aby vyhověl panu Proudhonovi,[*70]
prodával své zboží za výrobní náklady, které to zboží jeho stálo, a jeho celkový zisk by se rovnal
nule, přenesla by se jen nadhodnota čili doba nadpráce z kapitalisty A na B, C, D atd. a pokud jde
o jeho dělníka, omezil by se zisk — tj. jeho podíl na jeho vlastní nadpráci — v nejlepším případě
na tu část mzdy, kterou spotřebovává v tomto zlevněném zboží; a kdyby v tomto zboží utratil
celou svou mzdu, nemohl by jeho podíl činit víc, než kolik vyplývá z poměru nutné práce k
celkovému produktu (v uvedeném případě 20:200 = 1/10, 1/10 z 20 = 2 tolary). Pokud jde o cizí
dělníky, je to úplně stejné; získávají na zlevněném zboží jen v tom poměru, 1. v němž je
spotřebovávají; 2. v poměru k velikosti své mzdy, která je určena nutnou prací.[*71] Kdyby tím
zlevněným zbožím bylo např. obilí — jedna ze základních životních potřeb — pak by nejprve
www.kmbe.cz
Stránka 22
jeho výrobce, pachtýř, a po něm i ostatní kapitalisté objevili, že nutná mzda dělníka už není
nutnou mzdou, nýbrž že (faktická) mzda je nad její úrovní; tedy že (nutná mzda) se snížila; že se
tedy konec konců jen zvyšuje nadhodnota kapitálů a, b, c atd. a nadpráce těch, kdo jsou v nich
zaměstnáni.
Předpokládejme 5 kapitalistů, A, B, C, D, E. E dejme tomu produkuje takové zboží, které
spotřebovávají jen dělníci. E by pak realizoval svůj zisk čistě ve směně svého zboží za mzdu; jeho
zisk by však nepocházel, tak jako vůbec zisk (nepochází), ze směny jeho zboží za peníze dělníků,
nýbrž ze směny jeho kapitálu za živou práci. Předpokládejme, že podíl nutné práce činí ve všech
5 odvětvích podnikání 1/5; 1/5 nechť ve všech činí nadpráce; konstantní kapitál ve všech =3/5.
Kapitalista E směňuje 4/5 svého produktu[*72] za 1/5 produktu[*73] a, 1/5 produktu[*73] b, 1/5
produktu[*73] c, 1/5 produktu[*73] d a 1/5 [*52]tvoří jeho vlastní mzdy. Na této poslední 1/5 by
nevydělal nic, jak jsme viděli, čili přesněji jeho zisk by nepocházel z toho, že dává svým dělníkům
1/ svého kapitálu v penězích a že oni od něho tutéž 1/ znovu nakupují jako produkt —
5
5
nepocházel by ze směny s nimi jako spotřebiteli čili centry oběhu. Celá jeho transakce s nimi jako
se spotřebiteli jeho produktu je založena na tom, že jim dává svůj produkt ve formě peněz, a oni
mu tytéž peníze vracejí za přesně tutéž alikvotní část produktu. K dělníkům <kapitalistů> A, B, C,
D není E v poměru kapitalisty k dělníkovi, nýbrž v poměru Z k prodavače ke kupci.[*74] Podle
předpokladu nespotřebovávají dělníci kapitalistů A, B, C, D nic ze svých vlastních produktů; E
sice směňuje 1/5 produktu A, B, C a D[*75] za 4/5 svého produktu; ale tato směna je nepřímo jen
mzda, kterou platí kapitalisté A, B, C a D svým vlastním dělníkům. Dávají dělníkům peníze každý
v hodnotě 1/5 svého produktu čili 1/5 svého produktu jako plat za nutnou práci, a tito dělníci
kupují zboží kapitalisty E v rozsahu 4/5 hodnoty jeho produktu nebo kapitálu. Tato směna s E
tedy jen nepřímá forma, v níž zálohují část kapitálu, která reprezentuje nutnou práci — tedy
úbytek jejich kapitálu. Nemohou tedy na tom nic získat. Zisk pochází ze zhodnocování zbývajících
4/5 kapitálu a, b, c, d a toto zhodnocování spočívá právě v tom, že pomocí směny dostává každý
(kapitalista) nazpět v jiné formě práci zpředmětněnou ve svém produktu. 3/5 nahrazuje
každému, protože mezi nimi existuje dělba práce, jeho konstantní kapitál, suroviny a pracovní
nástroj.[*76] Ve vzájemném zhodnocení poslední 1/5 záleží jejich zisk — ve zhodnocení
nadbytečné pracovní doby; v jejím kladení jako nadhodnoty. Není nutné, aby kapitály a, b, c, d
mezi sebou směnily celé 4/5. Protože jsou jako kapitalisté současně i velcí spotřebitelé, a
rozhodně nemohou žít ze vzduchu, protože však také jako kapitalisté nežijí ze své práce,
nemohou směňovat ani spotřebovávat nic jiného než produkt někoho cizího. To znamená, že pro
svou spotřebu směňují právě tu 1/5, která reprezentuje [53]nadbytečnou pracovní dobu, práci
vytvořenou díky kapitálu. Předpokládejme, že každý spotřebuje 1/5 této 1/5, tj. 1/25, ve formě
svého vlastního produktu. Pak zbývají ještě 4/25, aby se prostřednictvím směny jednak
zhodnotily, jednak přeměnily v užitnou hodnotu pro vlastní spotřebu. Nechť A smění 2/25 s B,
1/25 s C a 1/25 s D[*77] a podobně nechť tomu je u B, C, E.[*78]
Případ, který jsme zvolili, kde kapitál e celý svůj zisk realizuje ve směně za mzdu, je
nejpříznivější — či spíše vyjadřuje jedině správný poměr, v němž je možné, aby kapitál svou
nadhodnotu, vytvořenou ve výrobě, realizoval ve směně prostřednictvím spotřeby dělníků. Ale v
tomto případě mohou kapitály a, c, d realizovat svou hodnotu jen vzájemnou směnou, tedy
prostřednictvím směny kapitalistů mezi sebou. Kapitalista E nespotřebovává nic ze svého
vlastního zboží, protože 1/5 z toho zaplatil svým vlastním dělníkům, 1/5 směnil za 1/5 kapitálu a,
1/5 za 1/5 kapitálu b, 1/5 za 1/5 kapitálu c, 1/5 za 1/5 kapitálu d. Na této směně nevydělají A, B, C, D
nic, protože se jedná o tu 1/5, jíž zaplatili své vlastní dělníky.
Podle poměru, který jsme předpokládali, totiž 2/5 suroviny, 1/5 stroje, 1/5 nutné potřeby dělníků,
1/5 nadvýrobek, z něhož páni kapitalisté žijí a v němž současně realizují svou nadhodnotu, a
jestliže celkový produkt každého z A, B, C, D, E činí 100, potřebujeme jednoho producenta — E —
pro nutné potřeby dělníků a 2 kapitalisty — A a B — kteří produkují suroviny pro všechny
www.kmbe.cz
Stránka 23
ostatní, jednoho C, který produkuje stroje, a jednoho D, který dodává nadvýrobek. Účtování by
vypadalo takto (výrobce strojů atd., každý musí část svého zboží produkovat pro sebe):
[*54]na
A. Výrobce surovin
B. Výrobce surovin
C. Výrobce strojů
D. Životní prostředky
pro dělníky
E. Výrobce
nadproduktu
práci suroviny stroje nad<hodnota
výrobek výrobku>
20 - 40
- 20
- 20 = 100
20 - 40
- 20
- 20 = 100
20 - 40
- 20
- 20 = 100
20
- 40
- 20
- 20 =
100
20
10
- 40
- 20
- 20
- 10
- 20 =
- 10 =
100
50.
E směňuje tedy celý svůj produkt 100 za mzdu 20 pro své vlastní dělníky, 20 pro dělníky
(producenta) surovin A, 20 pro dělníky (producenta) surovin B, 20 pro dělníky producenta
strojů C, 20 pro dělníky producenta nadvýrobku D; za to získává směnou 40 na suroviny, 20 na
stroje, 20 dostává zpět za nutné potřeby dělníků a 20 mu zůstává na nákup nadvýrobku, z něhož
žije on sám. Stejně ostatní v téže proporci. Jejich nadhodnotu tvoří ta 1/5 čili 20, kterou mohou
všichni směnit za nadvýrobek. Kdyby spotřebovali[*79] celý nadvýrobek, byli by na tom na konci
stejně jako na začátku a nadhodnota jejich kapitálu by nevzrostla. Předpokládejme, že spotřebují
jen 10; čili 1/10, polovinu nadhodnoty; pak by sám producent nadvýrobku D spotřeboval o 10
méně; všichni ostatní také o 10 méně; vcelku by tedy D prodal jen polovinu svého zboží — 50 a
nemohl by s výrobou začít znovu. Předpokládejme tedy, že spotřebního zboží produkuje jen
50.[*80] Na těch 400 tolarů, které existují v surovinách, strojích, životních prostředcích [*55]pro
dělníky, připadá tedy jen 50 na spotřební zboží pro kapitalisty. Ale každý kapitalista vlastní nyní
přebytek 10, z toho 5[*81] v surovině, 21/2[*82] ve strojích, 21/2[*82] v životních prostředcích pro
dělníky, a má na tom získat 21/2[*82] (jako dříve s 80 získal 100); D na svých 40 získal 10 a může
tedy rozšířit svou výrobu ve stejném poměru, totiž o 5. V příštím roce vyrobí o 6 1/4 více = 56
1/4.[*83] Tento příklad se může nebo nemusí později podrobněji rozvést. Sem vlastně nepatří [*84].
Jasné je, že zhodnocování se tu děje ve směně kapitalistů mezi sebou, neboť ačkoli E produkuje
jen pro spotřebu dělníků, směňuje ve formě mzdy 1/5 kapitálu A, 1/6 B, 1/5 C, 1/5 D. Právě tak
kapitalisté A, B, C, D směňují s E; ne přímo, nýbrž nepřímo, protože každý od něho potřebuje 1/5
jako životní prostředky pro své dělníky. Zhodnocování záleží v tom, že každý směňuje svůj
vlastní produkt za alikvotní části produktů čtyř ostatních, a to tak, že část nadproduktu je určena
na spotřebu kapitalisty, část se přeměňuje v dodatečný kapitál, který má uvést do pohybu novou
práci. Zhodnocování je založeno na reálné možnosti většího zhodnocení — produkce nových a
větších hodnot. Je jasné, že kdyby D a E, přičemž E představuje veškeré zboží, které spotřebují
dělníci, a D veškeré zboží, které spotřebují kapitalisté, produkovali příliš mnoho — totiž příliš
mnoho v poměru k proporcionální části kapitálu, která je určena pro dělníky, nebo příliš mnoho
v poměru k té části kapitálu, kterou mohou spotřebovat kapitalisté (příliš mnoho vzhledem k té
proporci, v níž musejí zmnožovat kapitál; a tato proporce bude mít později svou nejnižší hranici
v úroku) —, nastala by všeobecná nadvýroba, ne proto, že by (se zkonzumovalo) relativně příliš
málo zboží, které spotřebovávají dělníci nebo příliš málo zboží, které spotřebovávají kapitalisté,
nýbrž proto, že se obojího zboží vyrobilo příliš mnoho — příliš mnoho ne z hlediska spotřeby,
nýbrž příliš [*56]mnoho na to, aby se zachoval správný poměr mezi spotřebou a zhodnocováním;
příliš mnoho z hlediska zhodnocování.[*85]
[MEZ KAPITALISTICKÉ VÝROBY. KRIZE]
www.kmbe.cz
Stránka 24
Mez kapitalistické výroby — poměr nadpráce k práci nutné. Proporce přebytku spotřebovaného
kapitálem k přebytku přeměněnému v kapitál. — Znehodnocování v krizích.
Jinými slovy: Na dané úrovni rozvoje výrobních sil — (neboť ten bude určovat poměr nutné
práce k nadpráci) — se vytváří stálý poměr, v němž se produkt dělí na část odpovídající
surovinám, strojům, nutné práci, nadpráci, a konečně i nadpráce sama se dělí na jednu část, která
připadá na spotřebu, a na druhou část, která se opět stává kapitálem. Toto vnitřní pojmové
dělení kapitálu se při směně jeví tak, že existují určité a omezené — i když se v průběhu výroby
stále mění — proporce pro směnu kapitálů mezi sebou. Jsou-li proporce např. 2/5 surovina, 1/5
stroje, 1/5 mzda, 1/5 nadprodukt, z něhož je opět polovina určena na spotřebu, polovina na novou
výrobu — pak se toto dělení uvnitř kapitálu jeví ve směně jako rozdělování řekněme mezi 5
kapitály. Rozhodně je tím dána jak suma směny, k níž může dojít, tak i proporce, v nichž každý z
těchto kapitálů musí jak směňovat, tak produkovat.96 Je-li poměr mezi nutnou prací a konstantní
částí kapitálu např. takový jako v uvedeném případě = 1/5: 3/5, viděli jsme,[*86] že kapitál, který
pracuje pro spotřebu dělníků i kapitalistů dohromady, nesmí být větší než 1/5 + 1/10 z 5 kapitálů,
z nichž každý představuje 1, = 11/2 kapitálu. Právě tak je dán poměr, v němž musí každý kapitál
směňovat s druhým kapitálem, představujícím určitý moment jeho samého. A konečně i poměr,
v němž vůbec musí každý směňovat. Činí-li např. poměr suroviny 2/5, mohou kapitály, které
produkují suroviny, směňovat v poslední instanci vždy jen 3/5, zatímco 2/5 musejí být považovány za fixní. (Např. jako semena atd. v zemědělství.) Směna sama o sobě
propůjčuje
těmto pojmově vzájemně určeným momentům lhostejné [*57]jsoucno; existují nezávisle na sobě;
jejich vnitřní nutnost se projevuje v krizi, která jejich zdánlivou vzájemnou lhostejnost násilně
ukončí.97
Revoluce ve výrobních silách dále mění tyto poměry, přeměňuje samy tyto poměry, přičemž
jejich základnou — z hlediska kapitálu a tedy i zhodnocování pomocí směny — vždy zůstává
poměr nutné práce k nadpráci, nebo chcete-li různých momentů práce zpředmětněné k práci
živé. Je možné, jak jsme naznačili již dříve,[*87] že kapitál uvolněný růstem výrobních sil i
uvolněná živá pracovní síla317 musejí zůstat nevyužity, protože nejsou k dispozici v těch
proporcích, v nichž musí probíhat výroba na základě nově rozvinutých výrobních sil. Rozvíjí-li se
výroba bez ohledu na tyto proporce, musí nakonec při směně vzniknout na jedné nebo na druhé
straně nějaké minus, nějaká negativní veličina.
Hranice záleží vždy v tom, že směna — a tedy i výroba — probíhá tak, že poměr nadpráce k práci
nutné zůstává stejný — neboť to se rovná neměnnosti zhodnocování kapitálu. Druhý poměr —
proporce mezi částí nadproduktu spotřebovávanou kapitálem a částí znovu přeměňovanou v
kapitál —je určen prvním poměrem. Za prvé závisí velikost sumy, která se má rozdělit na tyto dvě
části, na tomto původním poměru; za druhé spočívá-li vytváření nadhodnoty kapitálu na vytváření nadpráce, pak růst kapitálu jako kapitálu (akumulace, a bez ní nemůže kapitál tvořit
základnu výroby, protože by stagnoval a nebyl by tu prvek pokroku, nutného už v důsledku
pouhého růstu obyvatelstva atd.) závisí na přeměně části tohoto nadproduktu v nový kapitál.
Kdyby se nadhodnota prostě spotřebovala, pak by se kapitál nezhodnotil a neprodukoval by se
jako kapitál; tj. jako hodnota, která produkuje hodnotu.
Viděli jsme,[*88] že smění-li se 40 liber příze o hodnotě 200 tolarů — protože obsahují pracovní
dobu zpředmětněnou ve 200 tolarech za 198, pak továrník nejen ztrácí na přízi 1 1/9 %[*89] zisku,
nýbrž [*58]jeho produkt se znehodnocuje, prodává se pod svou reálnou hodnotu, ačkoli se
prodává za cenu, která mu stále ještě umožňuje zisk 10 %. Na druhé straně získává producent
stříbra 2 tolary. Ponechává si tedy 2 tolary jako uvolněný kapitál. Přesto však došlo ke
znehodnocení, bereme-li v úvahu celkovou sumu. Tato suma činí totiž 398 tolarů místo 400.
Neboť v rukou producenta stříbra má nyní těchto 200 tolarů příze také už jen hodnotu 198; to je
totéž, jako kdyby produktivita práce jeho dělníků vzrostla tak, že by ve 200 tolarech byla nadále
obsažena stejná zpředmětněná práce, ale z toho 2 tolary by byly přeneseny z konta nutných
www.kmbe.cz
Stránka 25
výdajů na konto nadhodnoty, a on by zaplatil o 2 tolary méně za nutnou práci.[*90] Opačný případ
by mohl nastat jen tehdy, kdyby se producentu stříbra podařilo těch 40 liber příze, které koupil
za 198 tolarů, znovu prodat za 200 tolarů. Pak by měl 202 tolarů, a řekněme, že by přízi prodal
majiteli továrny na hedvábí, který by mu dal v hedvábí hodnotu 200 tolarů za 40 liber příze.
Těch 40 liber příze by se pak prodalo za skutečnou hodnotu, když by je neprodal z první ruky
jejich producent, nýbrž z druhé ruky jejich kupec, a celkové zúčtování by pak vypadalo takto:
směněny produkty, každý obsahoval zpředmětněnou práci o hodnotě 200; tedy suma hodnot
kapitálů: 600. A je producent příze, B stříbra, C hedvábí: A 198, B 202 (totiž 2 přebytek z první
směny a 200 v hedvábí), C 200. Suma 600. V tomto případě by celková hodnota kapitálů zůstala
stejná a došlo by jen k přemístění, protože B by získal část hodnoty navíc, zatímco A by připadlo
méně.
Kdyby A, majitel továrny na přízi, mohl prodat jen <za> 180, (kolik to jeho stojí) a těch 20 <v>
přízi by se absolutně nemohl zbavit, pak by se zpředmětněná práce 20 tolarů stala bezcennou,
ztratila by hodnotu. Totéž by nastalo, kdyby dal hodnotu 200 za 180 tolarů producentu stříbra B;
pokud by pro A vznikla tato nutnost, protože by nastala nadvýroba příze, nemohl by se ani B
zbavit hodnoty obsažené ve 40 librách příze za víc než za 180, a uvolnil by 20 tolarů ze svého
[*59]kapitálu. Měl by v rukou relativní nadhodnotu 20 tolarů, ale suma absolutní hodnoty —
zpředmětněné pracovní doby, pokud je směnitelná — by činila tak jako předtím jen 200 — totiž
40 liber příze za 180 a 20 tolarů uvolněného kapitálu. Bylo by to pro něho totéž, jako kdyby se
výrobní náklady na přízi zmenšily, tj. jako by v důsledku zvýšení produktivity práce bylo v těch
40 librách příze obsaženo o 20 tolarů méně pracovní doby čili jestliže pracovní den = 4 tolarům,
bylo by zapotřebí o 5 pracovních dnů méně, aby se x liber bavlny přeměnilo ve 40 liber příze.
Kapitalista by tedy vyměnil méně pracovní doby, zpředmětněné ve stříbře, za pracovní dobu
zpředmětněnou v přízi. Celková suma hodnot by tu však činila 380 místo 400. Došlo by tedy k
všeobecnému znehodnocení ve výši 20 tolarů čili ke zničení kapitálu ve výši 20 tolarů. Dojde tedy
k všeobecnému znehodnocení, ačkoli depreciace, totiž fakt, že producent příze prodává 40 liber za
180 místo za 200, se nutně jeví jako apreciace na straně stříbra, depreciace příze vůči stříbru, a
všeobecná depreciace cen vůbec vždy implikuje apreciaci peněz, totiž zboží, v němž jsou všechna
ostatní zboží oceňována. V krizi — při všeobecné depreciaci cen — nastává tedy současně až do
jistého okamžiku všeobecné znehodnocování čili ničení kapitálu. Znehodnocení může být
všeobecné, absolutní, nikoli jen relativní jako depreciace, protože hodnota nevyjadřuje pouze,
jako cena, poměr nějakého zboží k jinému zboží, nýbrž poměr ceny zboží k práci zpředmětněné v
tomto zboží čili poměr množství zpředmětněné práce téže kvality k jinému množství. Nejsou-li
tato množství stejná, nastává znehodnocení, které není vyváženo apreciaci na druhé straně,
protože druhá strana vyjadřuje fixní množství zpředmětněné práce, nezměnitelné směnou. 98
Toto znehodnocení se rozšiřuje ve všeobecných krizích až na živou pracovní sílu317. Podle toho,
co bylo výše vyloženo, je ničení hodnoty a kapitálu, k němuž dochází v krizi, shodné — nebo
totožné s všeobecným růstem výrobních sil, které však nenastává skutečným růstem produktivity
práce (pokud tento růst nastává v důsledku krizí, ještě to sem nepatří), nýbrž zmenšováním
dané hodnoty surovin, strojů, pracovní síly317. Například: [*60]Producent bavlny ztrácí kapitál na
svých výrobcích (přízi atd.), ale nakupuje za nižší cenu tutéž hodnotu v bavlně, práci atd. Je to
pro něj stejné, jako kdyby se byla zmenšila skutečná hodnota práce, bavlny atd., tj. jako kdyby se
byly vyrobily levněji v důsledku vyšší produktivity práce. Právě tak by na druhé straně náhlý
všeobecný růst výrobních sil relativně znehodnotil všechny dané hodnoty, které zpředmětňuje
práce na nižším stupni výrobních sil, a zničil by tak jak daný kapitál, tak danou pracovní sílu.
Druhá stránka krize tak přechází ve skutečné omezování výroby, živé práce — a to proto, aby se
obnovil správný poměr mezi nutnou prací a nadprací, na němž je všechno v poslední instanci
založeno.[*91] (Není tomu tedy rozhodně tak, jak se domnívá lord Overstone —jako pravý lichvář
— že krize prostě znamenají pro jedny obrovské zisky a pro druhé strašlivé ztráty.)99
www.kmbe.cz
Stránka 26
[VÝROBEK ... Z — P]
Kapitál vznikající z výrobního procesu se stává znovu penězi.
Směna nemění vnitřní podmínky zhodnocování; vynáší je však na povrch; dává jim navzájem
samostatnou formu, a nechává tedy vnitřní jednotu existovat jen jako vnitřní nutnost, která se
proto navenek projevuje násilně v krizích. Obojí se tedy klade v podstatě kapitálu: jak
znehodnocování kapitálu ve výrobním procesu, tak rušení tohoto znehodnocování a vytváření
podmínek pro zhodnocování kapitálu. Pohyb, v němž to skutečně probíhá, může být pozorován
teprve tehdy, když bereme v úvahu reálný kapitál, tj. konkurenci atd., — když pozorujeme
skutečné reálné podmínky. To sem ještě nepatří.100 Na druhé straně by produkce kapitálu jako
takového neexistovala bez směny; protože zhodnocování jako takové neexistuje bez směny. Bez
směny by šlo jen o měření atd. produkované užitné hodnoty, a vůbec jen o užitnou hodnotu.101
Když se kapitál výrobním procesem 1. zhodnotil, tj. vytvořil novou [*61]hodnotu; 2. znehodnotil,
tj. přešel z formy peněz do formy určitého zboží, 3. zhodnocuje se i se svou novou hodnotou tak,
že výrobek se znovu vrhá do oběhu a směňuje se jako Z za P[*92] skutečné obtíže tohoto třetího
procesu jsou v tom stadiu, kde jsme nyní, kdy bereme v úvahu kapitál jen obecně 102 — přítomny
jen jako možnosti a jsou tedy také jako možnosti překonávány.103 Produkt se tedy nyní klade tak,
jako by se znovu přeměnil v peníze.
Kapitál se tedy nyní klade znovu jako peníze a peníze se proto nyní kladou v novém určení
realizovaného kapitálu, nikoli jen jako realizovaná cena zboží. Čili zboží realizované v ceně je
nyní realizovaný kapitál. Toto nové určení peněz či spíše kapitálu jako peněz budeme sledovat
později.104 Především, vzhledem k povaze peněz, se u kapitálu — pokud se přeměnil v peníze —
měří jen nová hodnota, kterou vytvořil; tj. opakuje se první určení peněz jako obecné míry zboží;
nyní však jako míra nadhodnoty — míra zhodnocení kapitálu. Ve formě peněz se toto
zhodnocení jeví tak, jako by se měřilo samo na sobě; jako by mělo svou míru v sobě samém.
Kapitál byl původně 100 tolarů; protože nyní činí 110, je míra jeho zhodnocení kladena v jeho
vlastní formě — jako proporce mezi kapitálem, který se vrátil z výrobního procesu a ze směny
(vrátil se ke své peněžní formě) a původním kapitálem; ne už jako vztah dvou kvalitativně
nerovných prací — zpředmětněné a živé práce — čili nutné práce a vytvořené nadpráce. Protože
se kapitál klade jako peníze, klade se tak v prvním určení peněz, jako míra hodnoty. 105 Tato
hodnota je však zde jeho vlastní hodnotou, čili mírou jeho sebezmnožení. K tomu se vrátíme (u
zisku).106
Druhá forma peněz byla forma oběžného prostředku a po této stránce se peněžní forma kapitálu
jeví jen jako pomíjející moment, aby kapitál mohl být znovu směněn, nějak tomu bývá u peněz
jako oběžného prostředku vůbec — za zboží, užitné hodnoty pro spotřebu, nýbrž aby byl
směněn za zvláštní užitné hodnoty, na jedné straně za suroviny a nástroje, na druhé straně za
živou pracovní sílu317, v nichž může [*62]znovu začít svůj oběh jako kapitál.107 V tomto určení je to
oběžný kapitál, ale o tom později.108 Výsledkem kapitálu jako peněz v určení oběžného
prostředku je však začátek výrobního aktu vycházejícího z kladeného kapitálu, a to je otázka,
které si povšimneme, dříve než postoupíme dále.[*93] (V prvním určení, určení míry, je sice
měřena nová hodnota; ale rozdíl je jen formální: místo nadpráce peníze — nadpráce
zpředmětněná v určitém zboží. Kvalitativní povaha této nové hodnoty — tj. měřené veličiny
samé — podléhá však také změně, ale té si všimneme později. Za druhé u kapitálu jako oběžného
prostředkuje mizení peněžní formy také ještě jen formální. Tato forma se stává podstatnou
teprve potom, když je ukončen nejen první, nýbrž i druhý koloběh. Vyplývá tedy zprvu jen z
toho, že jsme opět na počátku zhodnocovacího procesu. Především od tohoto bodu budeme
pokračovat.)109
www.kmbe.cz
Stránka 27
Třetí formou peněz jako samostatné hodnoty, která je v negativním poměru k oběhu, je kapitál,
který nevstupuje jako zboží z výrobního procesu znovu do směny, aby se stal penězi, nýbrž
takový, který se ve formě hodnoty dosvědčující sebe samu stává zbožím, vstupuje do oběhu.110
(Kapitál a úrok.)111 Tato třetí forma předpokládá kapitál v dřívějších formách a současně tvoří
přechod od kapitálu ke zvláštním kapitálům, k reálným kapitálům; protože teď v této poslední
formě se kapitál co do svého pojmu již dělí na dva kapitály, které mají samostatné jsoucno. S
touto dvojakostí je pak již dána mnohost vůbec. Tak vypadá proces tohoto vývoje.100
[KAPITÁL VŠEOBECNĚ]
[Než pokročíme dál, ještě poznámku. Kapitál obecně, na rozdíl od zvláštních kapitálů, se sice jeví
1. jen jako abstrakce; nikoli však jako libovolná abstrakce, nýbrž jako abstrakce, která postihuje
differentiam specificam kapitálu na rozdíl od všech ostatních forem bohatství — čili způsobů, v
nichž se vyvíjí výroba (společenská). Jsou to určení, která jsou společná každému kapitálu jako
takovému, čili která činí každou určitou sumu hodnot kapitálem. A rozdíly uvnitř této abstrakce
jsou rovněž abstraktními zvláštnostmi, které charakterizují jakýkoli [*63]druh kapitálu; každý
kapitál je jejich potvrzením nebo negací (např. kapitál fixní nebo kapitál oběžný);112 2. ale kapitál
obecně je sám reálnou existencí, odlišnou od zvláštních reálných kapitálů. To uznává i obyčejná
ekonomie, i když tomu nerozumí; a tvoří to velmi důležitý moment jejího učení o vyrovnávání
atd. Například kapitál v této obecné formě, ačkoli patří jednotlivým kapitalistům, ve své
elementární formě kapitálu tvoří ten kapitál, který se akumuluje v bankách nebo je jimi rozdělován,113 a který, jak říká Ricardo, se tak podivuhodně rozděluje podle potřeb výroby.114 Tento
kapitál vyrovnává rovněž pomocí půjček atd. úroveň mezi jednotlivými zeměmi. Je-li např.
zákonem kapitálu obecně, že aby se zhodnotil, musí se klást dvojím způsobem a v této dvojí
formě se dvakrát zhodnocovat, pak kapitál některého zvláštního národa, který v protikladu k
jinému národu reprezentuje kapitál par excellence, se bude muset půjčit nějakému třetímu
národu, aby se mohl zhodnotit. Dvojí kladení, vztah k sobě samému jako k cizímu, je v tomto
případě zatraceně reálný.[*94] Zatímco obecné je tedy na jedné straně jen myšlená differentia
specifica, je současně i zvláštní reálnou formou vedle formy zvláštního a jednotlivého.115 (Později
se vrátíme k tomuto bodu, který, ačkoli má spíše logický než ekonomický charakter, bude
nicméně v našem dalším zkoumání velmi důležitý.)116 Tak je tomu v algebře. Například a, b, c
jsou čísla vůbec; obecně; pak jsou však celými čísly vůči a/b, b/c, c/b, c/a, b/a atd., které je
mimochodem předpokládají jako obecné prvky.]117
[ZPĚTNÁ PŘEMĚNA NADHODNOTY V KAPITÁL]
Nadpráce čili nadhodnota se stává dodatečným kapitálem. Všechny podmínky kapitalistické výroby
se nyní jeví jako výsledky (námezdní) práce samé. Proces uskutečnění práce současně procesem jejího
odskutečnění.
Nová hodnota je tedy sama opět kladena jako kapitál, jako zpředmětněná práce vstupující do
procesu směny s živou prací, a dělí se tedy v konstantní část118 — objektivní podmínky práce,
materiál [*64]a nástroje — a subjektivní podmínky práce, podmínky pro existenci živé pracovní
síly317: nutné potřeby, životní prostředky pro dělníka. Když se nyní podruhé objevuje kapitál v
této formě, objasňují se některé body, které při jeho prvním výskytu — v penězích přecházejících ze svého určení hodnoty do určení kapitálu — byly úplně nejasné. Nyní se vysvětlují
samotným procesem zhodnocování a výroby.[*95] Při prvním výskytu se zdálo, že samy
předpoklady přicházejí zvnějška, z oběhu; jako vnější předpoklady pro vznik kapitálu; zdálo se
tedy, že nevyplývají z jeho vnitřní podstaty a že se z ní nedají vysvětlit. 119 Tyto vnější
předpoklady se nyní budou jevit jako momenty pohybu kapitálu samého, takže on sám je
předpokládal jako své vlastní momenty — ať už historicky vznikaly jakýmkoli způsobem.
www.kmbe.cz
Stránka 28
Uvnitř výrobního procesu samého se nadhodnota, nadhodnota vynucená pod tlakem kapitálu,
jevila jako nadpráce, a dokonce jako živá práce, která však, protože nemůže tvořit z ničeho, již
nachází připraveny své objektivní podmínky.120 Nyní se tato nadpráce jeví zpředmětněná jako
nadvýrobek, a tento nadvýrobek, aby se mohl zhodnotit jako kapitál, se dělí na dvě formy: na
objektivní podmínku práce — materiál a nástroje — a na subjektivní podmínku — životní
prostředky pro živou práci, která se nyní má uvést v činnost. Obecná forma jako hodnota —
zpředmětněná práce — a to zpředmětněná práce pocházející z oběhu — to je samozřejmě
obecný předpoklad, který se rozumí sám sebou. Dále: Nadvýrobek ve své totalitě — objektivující
nadpráci v její totalitě — se nyní jeví jako dodatečný kapitál (ve srovnání s původním kapitálem,
dříve než vykonal tento oběh), tj. osamostatněná směnná hodnota, která vystupuje vůči živé
pracovní síle317 jako své specifické užitné hodnotě. Všechny momenty, které vystupovaly vůči živé
pracovní síle jako cizí vnější síly a které ji za jistých, na ní samé nezávislých podmínek
spotřebovávají, používají, jsou nyní kladeny jako její vlastní produkt a výsledek.
Za prvé: Nadhodnota čili nadvýrobek není nic jiného než určitá suma [*65]zpředmětněné živé
práce — suma nadpráce. Tato nová hodnota, která vystupuje vůči živé práci jako samostatná
hodnota, jako hodnota, která se za ni směňuje, jako kapitál, je produktem práce. Ona sama není
nic jiného než přebytek práce vůbec nad nutnou prací — v objektivní formě, a proto jako
hodnota.[*96]
Za druhé: Zvláštní podoby, které musí tato hodnota na sebe brát, aby se mohla znovu
zhodnocovat, tj. klást se jako kapitál — na jedné straně jako surovina a nástroj — na druhé
straně jako životní prostředek pro práci v průběhu výrobního aktu, jsou proto rovněž jen
zvláštní formy nadpráce samé. Nadpráce sama produkovala surovinu a nástroj v takových
proporcích — čili sama je objektivně kladena jako surovin a a nástroj v takové proporci, která
umožňuje, že se v ní nejen může zpředmětňovat určitá suma nutné — tj. životní prostředky
(jejich hodnotu) reprodukující — živé práce, a to neustále se zpředmětňovat, může tedy stále
znovu začínat rozdvojení v objektivní a subjektivní podmínky jejího sebezáchovám a
sebereprodukce — ale zatímco živá práce uskutečňuje tento reprodukční proces svých
předmětných podmínek, klade současně surovinu a nástroj v takových proporcích, aby se v nich
mohla uskutečňovat jako nadpráce, jako práce navíc nad práci nutnou, a aby je proto mohla
učinit materiálem nového vytváření hodnoty. Objektivní podmínky nadpráce — které se omezují
na proporci, suroviny a nástroje, překračující požadavky nutné práce, zatímco objektivní
podmínky nutné práce se uvnitř její objektivity rozpadají na objektivní a subjektivní, na věcné
momenty práce a na momenty subjektivní (životní prostředky živé práce), jeví se tedy nyní, jsou
tedy nyní kladeny jako produkt, výsledek, objektivní forma, vnější existence nadpráce samé.
Původně se naopak zdálo, že živé práci samé je cizí - jevilo se to jako dílo kapitálu —, že nástroj a
životní prostředky byly k dispozici v takovém objemu, který umožňoval živé práci, aby se
uskutečnila nejen jako nutná práce, nýbrž jako nadpráce.121 , Za třetí Samostatné bytí hodnoty
vůči živé pracovní síle317, její [*66]bytí pro sebe — tedy její jsoucno jako kapitálu —, objektivní,
chladná lhostejnost a cizost objektivních pracovních podmínek vůči živé pracovní síle, což
všechno jde tak daleko, že tyto podmínky vystupují vůči osobě dělníka v osobě kapitalisty jako
personifikace s vlastní vůlí a zájmem; toto absolutní odloučení, oddělení vlastnictví, tj. věcných
pracovních podmínek od živé pracovní síly — to, že vůči ní vystupují jako cizí vlastnictví, jako
realita jiné právnické osoby, jako absolutní oblast její vůle — a že se tedy práce na druhé straně
vůči hodnotě personifikované v kapitalistovi čili vůči pracovním podmínkám jeví jako cizí práce
— toto absolutní oddělení vlastnictví a práce, živé pracovní síly a podmínek její realizace,
zpředmětněné a živé práce, hodnoty a činnosti vytvářející hodnoty — a tedy i cizost obsahu
práce vůči dělníkům samým — toto odloučení se nyní jeví jako produkt práce samé i jako
zpředmětnění, objektivace jejích vlastních momentů. Neboť novým výrobním aktem samým —
který jen potvrdil směnu mezi kapitálem a živou prací, která ho předcházela, — byly nadpráce a
tedy i nadhodnota, nadvýrobek, vůbec celkový výsledek práce (jak nadpráce, tak i nutné práce)
www.kmbe.cz
Stránka 29
kladeny jako kapitál, jako směnná hodnota, samostatná a lhostejná vůči živé pracovní síle čili
vůči pouhé její užitné hodnotě. Pracovní síla si nyní osvojila jen subjektivní podmínky nutné
práce — životní prostředky pro produkující pracovní sílu, tj. pro její reprodukci jako pouhé
pracovní síly, oddělené od podmínek svého uskutečnění — a sama kladla tyto podmínky jako
věci, hodnoty, které vůči ní vystupují v cizí personifikaci, která jí rozkazuje. Nejenže nevystupuje
z procesu bohatší, nýbrž chudší, než do něho vstoupila. Protože nejen vytvořila podmínky nutné
práce jako podmínky náležející kapitálu, ale zhodnocování, které v ní tkví jako možnost, možnost
vytvářet hodnoty, existuje nyní jako nadhodnota, nadvýrobek, jedním slovem jako kapitál, jako
panství nad živou pracovní silou317, jako hodnota nadaná vlastní mocí a vůlí proti pracovní síle v
její abstraktní, neobjektivní, čistě subjektivní chudobě. Vytvořila nejen cizí bohatství a vlastní
chudobu, nýbrž i vztah tohoto bohatství jako sebe sama se dovolávajícího, sebe [*67]sama
dosvědčujícího bohatství, k pracovní síle jako k chudobě, jejíž spotřebou kapitál získává nové
životní síly a znovu se zhodnocuje. To všechno vyplývá ze směny, v níž směnila svou živou
pracovní sílu zajisté množství zpředmětněné práce; jenže nyní se tato zpředmětněná práce —
tyto vně pracovní síly existující podmínky jejího jsoucna a samostatné bytí těchto věcných
podmínek, jejich bytí mimo ni — jeví jako její vlastní produkt, jako by je kladla ona sama, jako její
vlastní objektivace i jako objektivace jí samé jako moci, která je na ní nezávislá a která ji naopak
ovládá, a to prostřednictvím její vlastní činnosti.122
V dodatečném kapitálu představují všechny momenty produkt cizí práce — v kapitál
přeměněnou cizí nadpráci —; životní prostředky pro nutnou práci; objektivní podmínky —
materiál a nástroj —, aby nutná práce mohla reprodukovat hodnotu směněnou za ni v životních
prostředcích; a konečně nutné množství materiálu a nástrojů, aby se v ní mohla uskutečnit nová
nadpráce čili aby se mohla vytvořit nová nadhodnota.
Zde již odpadlo zdání, které tu bylo ještě při prvních úvahách o výrobním procesu, jako by
kapitál sám přinášel nějakou hodnotu z oběhu. Objektivní podmínky práce se nyní naopak jeví
jako její produkt — jak pokud jsou hodnotou vůbec, tak pokud jsou užitnými hodnotami pro
výrobu. Ale jeví-li se kapitál jako produkt práce, pak se právě tak produkt práce jeví jako kapitál
— už ne jako prostý produkt, ani jako směnitelné zboží, nýbrž jako kapitál; zpředmětněná price
jako panství, jako velení nad prací živou.123 Jako produkt práce se jeví i to, že její produkt
vystupuje jako cizí vlastnictví, jako vůči živé práci samostatný způsob existence a jako pro sebe
jsoucí hodnota; že produkt práce, zpředmětněná práce je právě díky živé práci nadána vlastní
duší a ustavuje se proti ní jako cizí moc. Z hlediska práce působí tedy tato cizí moc ve výrobním
procesu tak, že práce zároveň své vlastní uskutečnění v objektivních podmínkách od sebe
odpuzuje jako cizí realitu a klade tedy sebe samu jako pouhou bezpodstatnou nuznou pracovní
sílu317 v protikladu k této realitě, která je jí [*67]odcizená, která nepatří jí, nýbrž jiným; že tedy
neklade svou vlastní skutečnost jako bytí pro sebe, nýbrž jako pouhé bytí pro jiného, a tedy jako
pouhé jinobytí čili bytí jiného proti sobě samé:.124 Tento proces uskutečnění je současně
procesem odskutečnění práce. Práce se klade objektivně, ale tuto svou objektivitu klade jako své
vlastní nebytí čili jako bytí svého nebytí — kapitálu. Vrací se do sebe jako pouhá možnost
kladení hodnoty čili zhodnocování, protože celé skutečné bohatství, svět skutečné hodnoty a
právě tak i reálné podmínky jejího vlastního uskutečnění jsou vůči ní kladeny jako samostatná
existence. Možnosti dřímající ve vlastním lůně živé práce, které v důsledku výrobního procesu
existují jako skutečnosti mimo ni — ale jako skutečnosti jí cizí, vytvářejí bohatství v protikladu k
ní.
Pokud se nadvýrobek jako dodatečný kapitál znovu zhodnocuje, znovu vstupuje do výrobního
procesu a procesu sebezhodnocování, dělí se 1. na životní prostředky pro dělníky, tedy pro
směnu za živou pracovní sílu; tuto část kapitálu budeme označovat jako pracovní fond;125 tento
pracovní fond, část určená k uchovávání pracovní síly — a to k jejímu progresivnímu
uchovávání, protože dodatečný kapitál neustále vzrůstá —, se nyní jeví jako produkt cizí práce,
www.kmbe.cz
Stránka 30
práce kapitálu cizí stejně jako 2. ostatní součásti kapitálu — věcné podmínky k reprodukci
hodnoty, totiž životní prostředky + nadhodnota.
Dále, bereme-li v úvahu dodatečný kapitál, pak dělení kapitálu na část konstantní — část
existující dávno před prací, surovinu a pracovní nástroje — a část variabilní, totiž životní
prostředky směnitelné za živou pracovní sílu, se jeví jako čistě formální, protože obě jsou stejně
kladeny prací a stejně jsou prací kladeny jako její vlastní předpoklady. Toto dělení kapitálu v sobě
samém se teď naopak jeví tak, že vlastní produkt práce — objektivovaná nadpráce — se
rozděluje na dvě součásti — 1. objektivní podmínky nového zhodnocení práce a 2. na pracovní
fond pro uchovávání možnosti této živé práce, tj. živé pracovní síly317 jako živé, ale dělí se tak, že
pracovní síla si může část svého vlastního výsledku — svého vlastního jsoucna v objektivní
formě určenou na pracovní fond, opět přisvojit, vyloupnout [*69]z formy cizího, proti ní stojícího
bohatství jen tak, že reprodukuje nejen svou hodnotu, nýbrž zhodnocuje i tu část nového
kapitálu, která představuje objektivní podmínky pro uskutečnění nové nadpráce a nadprodukce
čili produkce nadhodnot. Sama práce vytvořila nový fond pro používání nové nutné práce, nebo,
což je totéž, fond pro uchovávání nové živé pracovní síly, nových dělníků, ale současně i
podmínku, že tento fond může být použit jen tehdy, vynaloží-li se s přebytečnou částí
dodatečného kapitálu nová nadpráce. V dodatečném kapitálu, který produkuje práce — v
nadhodnotě —, je tedy současně vytvořena i reálná nutnost nové nadpráce, a tak je dodatečný
kapitál sám reálnou možností jak nové nadpráce, tak i nového dodatečného kapitálu. Ukazuje se
tu, jak se pomocí práce samé stále víc rozšiřuje objektivní svět bohatství stojící proti ní jako moc,
která je jí cizí, a získává stále širší a plnější existenci, takže relativně, v poměru k vytvořeným
hodnotám nebo k reálným podmínkám tvorby hodnoty tvoří nuzná subjektivita živé pracovní
síly stále křiklavější kontrast, čím více se práce objektivuje, tím větší je objektivní svět hodnot,
který stojí proti ní jako cizí svět — jako cizí vlastnictví. Vytvářením dodatečného kapitálu se
práce sama nutí stále znovu vytvářet nový dodatečný kapitál atd. atd.126
Ve srovnání s původním — nedodatečným kapitálem se pro pracovní sílu změnil vztah natolik,
že 1. tu část kapitálu, která se směňuje za nutnou práci, produkuje sama tato práce, že k ní tedy
už nepřichází z oběhu, nýbrž je jejím vlastním produktem; a 2. tu část hodnoty, která v podobě
suroviny a nástroje představuje reálné podmínky zhodnocování živé práce, uchovala ona sama
ve výrobním procesu; a protože každá užitná hodnota je svou povahou z pomíjivého materiálu,
směnná hodnota však je přítomna, existuje jen v užitné hodnotě, toto uchovávání = ochraňování
před zánikem čili negaci pomíjivé povahy hodnot, které vlastní kapitalisté; proto jsou kladeny
jako hodnota jsoucí pro sebe, jako nepomíjivé bohatství. Jako kapitál se proto tato původní suma
hodnot klade až ve výrobním procesu prostřednictvím živé práce.127
[*69]z
formy cizího, proti ní stojícího bohatství jen tak, že reprodukuje nejen svou hodnotu, nýbrž
zhodnocuje i tu část nového kapitálu, která představuje objektivní podmínky pro uskutečnění
nové nadpráce a nadprodukce čili produkce nadhodnot. Sama práce vytvořila nový fond pro
používání nové nutné práce, nebo, což je totéž, fond pro uchovávání nové živé pracovní síly,
nových dělníků, ale současně i podmínku, že tento fond může být použit jen tehdy, vynaloží-li se
s přebytečnou částí dodatečného kapitálu nová nadpráce. V dodatečném kapitálu, který
produkuje práce — v nadhodnotě —, je tedy současně vytvořena i reálná nutnost nové nadpráce,
a tak je dodatečný kapitál sám reálnou možností jak nové nadpráce, tak i nového dodatečného
kapitálu. Ukazuje se tu, jak se pomocí práce samé stále víc rozšiřuje objektivní svět bohatství
stojící proti ní jako moc, která je jí cizí, a získává stále širší a plnější existenci, takže relativně, v
poměru k vytvořeným hodnotám nebo k reálným podmínkám tvorby hodnoty tvoří nuzná
subjektivita živé pracovní síly stále křiklavější kontrast, čím více se práce objektivuje, tím větší je
objektivní svět hodnot, který stojí proti ní jako cizí svět — jako cizí vlastnictví. Vytvářením
dodatečného kapitálu se práce sama nutí stále znovu vytvářet nový dodatečný kapitál atd. atd.126
www.kmbe.cz
Stránka 31
Ve srovnání s původním — nedodatečným kapitálem se pro pracovní sílu změnil vztah natolik,
že 1. tu část kapitálu, která se směňuje za nutnou práci, produkuje sama tato práce, že k ní tedy
už nepřichází z oběhu, nýbrž je jejím vlastním produktem; a 2. tu část hodnoty, která v podobě
suroviny a nástroje představuje reálné podmínky zhodnocování živé práce, uchovala ona sama
ve výrobním procesu; a protože každá užitná hodnota je svou povahou z pomíjivého materiálu,
směnná hodnota však je přítomna, existuje jen v užitné hodnotě, toto uchovávání = ochraňování
před zánikem čili negaci pomíjivé povahy hodnot, které vlastní kapitalisté; proto jsou kladeny
jako hodnota jsoucí pro sebe, jako nepomíjivé bohatství. Jako kapitál se proto tato původní suma
hodnot klade až ve výrobním procesu prostřednictvím živé práce.127
[DODATEČNÝ KAPITÁL I A II]
[*70]Vytváření dodatečného kapitálu I. — Dodatečný kapitál II. — Zvrat v právu přisvojování. — Hlavní
výsledek výrobního a zhodnocovacího procesu: Reprodukce a nová produkce vztahu kapitálu a práce samé,
kapitalisty a dělníka.
Nyní z hlediska kapitálu:[*97] Pokud jde o dodatečný kapitál, reprezentuje kapitalista hodnotu
jsoucí pro sebe, peníze v jejich třetím momentu, bohatství, v důsledku prostého přisvojování cizí
práce, protože jakýkoli moment dodatečného kapitálu, ať je to materiál, nástroj, životní
prostředek, se redukuje na cizí práci, kterou si kapitalista nepřisvojuje směnou za přítomné
hodnoty, nýbrž kterou si přisvojil beze směny. Původní podmínkou tohoto dodatečného kapitálu je
samozřejmě směna části hodnot, které náležejí kapitalistovi, čili části Zpředmětněné práce, kterou
vlastní, za cizí živou pracovní sílu317. Pro vytvoření dodatečného kapitálu I, nazveme-li takto
dodatečný kapitál, který pochází z původního výrobního procesu, tj. pro přisvojování cizí práce,
zpředmětněné cizí práce, je podmínkou, aby kapitalista měl v držení hodnoty, z nichž část
formálně směňuje za živou pracovní sílu. Říkáme formálně, protože živá práce mu má vrátit,
nahradit i hodnoty již směněné. Podmínkou vytváření dodatečného kapitálu, tj. přisvojování cizí
práce čili hodnot, v nichž se zpředmětnila, je rozhodně směna hodnot, které kapitalistovi patřily,
které vrhl do oběhu a které předložil živé pracovní síle317 — hodnot, které nepocházejí z jeho
směny s živou prací nebo z jeho vztahu jako kapitálu k práci.
Představme si však nyní, že dodatečný kapitál byl opět vržen do výrobního procesu, že opět
realizuje ve směně svou nadhodnotu a znovu se objevuje jako nový dodatečný kapitál na
počátku třetího výrobního procesu. Tento dodatečný kapitál II má jiné předpoklady než
dodatečný kapitál I. Předpokladem dodatečného kapitálu I byly hodnoty, které patřily
kapitalistovi a které vrhl do oběhu, přesněji do směny za živou pracovní sílu. Předpokladem
dodatečného kapitálu II není nic jiného než existence dodatečného kapitálu I; tj. jinými [*71]slovy
předpoklad, že kapitalista si už beze směny přisvojil cizí práci.
[ZVRAT V ZÁKONU PŘIVLASTŇOVÁNÍ]
To mu dává možnost proces stále znovu obnovovat. Nicméně k tomu, aby mohl vytvořit
dodatečný kapitál II, musel směnit část hodnoty dodatečného kapitálu I ve formě životních
prostředků za živou pracovní sílu, ale to, co tak směnil, byly původně hodnoty, které neposlal do
oběhu z vlastního fondu; byla to cizí zpředmětněná práce, kterou si přisvojil bez jakéhokoli
ekvivalentu a kterou nyní znovu směňuje za cizí živou práci; a právě tak materiál atd., v němž se
tato nová práce uskutečňuje a vytváří nadhodnotu, se mu dostal do rukou beze směny, pouhým
přisvojením. Minulé přisvojení cizí práce se nyní jeví jako prostá podmínka nového přisvojování cizí
práce; čili to, že v jeho vlastnictví se nachází cizí práce v objektivní (věcné) formě, ve formě
existujících hodnot, se jeví jako podmínka pro to, aby si mohl znovu přisvojovat cizí živou
pracovní sílu, a tedy i nadpráci, práci bez ekvivalentu. To, že již stál proti živé práci jako kapitál,
se jeví jako jediná podmínka pro to, aby se nejen uchoval jako kapitál, nýbrž aby si jako rostoucí
www.kmbe.cz
Stránka 32
kapitál rostoucí měrou přisvojoval bez ekvivalentu cizí práci, čili aby rozšiřoval svou moc, svou
existenci jako kapitálu vůči živé pracovní síle, a na druhé straně aby stále znovu kladl živou
pracovní sílu v její subjektivní bezpodstatné nuzotě. Vlastnictví minulé čili objektivované cizí
práce se jeví jako jediná podmínka dalšího přisvojování přítomné čili živé cizí práce. Pokud byl
dodatečný kapitál I vytvořen prostou směnou mezi zpředmětněnou prací a živou pracovní
silou317 — směnou plně založenou na zákonu směny ekvivalentů, měřených množstvím práce čili
pracovní doby v nich obsažené — a pokud tato směna právnicky vyjádřeno nepředpokládala nic
jiného než vlastnické právo každého jednotlivce na své vlastní výrobky a na svobodné
disponování s nimi — pokud je však tedy poměr dodatečného kapitálu II k I důsledkem tohoto
prvního poměru —, vidíme podivuhodný důsledek: vlastnické právo na straně kapitálu se
dialekticky zvrací v právo na cizí výrobek čili ve vlastnické právo na cizí práci, v právo
přisvojovat si cizí práci bez ekvivalentu, a na straně pracovní síly se mění v [*72]povinnost mít ke
své vlastní práci nebo ke svému vlastnímu výrobku poměr jako k cizímu vlastnictví. Vlastnické
právo se zvrací na jedné straně v právo přisvojovat si cizí práci a na druhé straně v povinnost
respektovat produkt vlastní práce a vlastní práci samu jako hodnoty patřící jinému. Ale směna
ekvivalentů, která se jevila jako původní operace právnicky vyjadřující vlastnické právo, se
převrátila tak, že se na jedné straně směňuje jen zdánlivě, protože část kapitálu směněná za
živou pracovní sílu je za prvé sama cizí prací přisvojenou bez ekvivalentu, a za druhé musí být s
nádavkem nahrazena pracovní silou, tedy ve skutečnosti se nepředává, nýbrž se jen přeměňuje z
jedné formy v druhou. Vztah směny tedy úplně odpadl nebo je pouhým zdáním. Dále, vlastnické
právo se původně jevilo tak, jako by bylo založeno na vlastní práci. Teď se vlastnictví jeví jako
právo na cizí práci a jako nemožnost, aby si práce přisvojila svůj vlastní produkt. Naprosté
odloučení vlastnictví a ještě více bohatství od práce se nyní jeví jako důsledek zákona, který
vycházel z jejich totožnosti.128
Konečně se jako výsledek výrobního a zhodnocovacího procesu jeví především reprodukce a
nová produkce samého vztahu mezi kapitálem a prací, mezi kapitalistou a dělníkem. Tento
společenský vztah, výrobní vztah, se ve skutečnosti jeví jako ještě důležitější výsledek procesu
než jeho důsledky materiální. A sice uvnitř tohoto procesu dělník produkuje sebe sama jako
pracovní sílu a vedle toho i kapitál, který stojí proti němu, tak jako kapitalista na druhé straně
produkuje sebe sama jako kapitál a vedle toho živou pracovní sílu317, která stojí proti němu.
Každý reprodukuje sebe sama tím, že reprodukuje svou jinost, svou negaci. Kapitalista
produkuje práci jako cizí; práce produkuje výrobek jako cizí. Kapitalista produkuje dělníka a
dělník kapitalistu atd.129
[PŮVODNÍ AKUMULACE KAPITÁLU]
Původní akumulace kapitálu. (Skutečná akumulace.) Kapitál, který se už historicky vyvinul, vytváří
sám své existenční podmínky (nikoli jako podmínky svého vznikání, nýbrž jako výsledky svého jsoucna). —
(Výkony osobních služeb [v protikladu k námezdní práci].) — Zvrat v zákonu přivlastňování. Skutečná cizost
dělníka vůči jeho výrobku. Dělba práce. Stroje atd.
[*73]Předpokládáme-li
výrobu založenou již na kapitálu — peníze se přeměnily v kapitál vlastně
až na konci prvního výrobního procesu, jehož výsledkem byla reprodukce kapitálu a nová
produkce dodatečného kapitálu I; sám dodatečný kapitál I se však klade, realizuje jako
dodatečný kapitál teprve tehdy, když vytvořil dodatečný kapitál II, a tedy teprve když zmizely
předpoklady, které byly ještě mimo pohyb skutečného kapitálu, předpoklady peněz
přecházejících v kapitál, a kapitál proto vzhledem ke své imanentní podstatě sám kladl fakticky
podmínky, z nichž vychází při výrobě —, pak podmínka, že kapitalista musí vnést do oběhu
hodnoty vytvořené vlastní prací nebo jinak — jen ne již danou minulou námezdní prací — aby se
kladl jako kapitál, tato podmínka patří k prvotním podmínkám kapitálu; patří k jeho historickým
předpokladům, které jako historické předpoklady jsou minulé, a proto patří k dějinám jeho
www.kmbe.cz
Stránka 33
vytvoření, ale vůbec ne k jeho současným dějinám, tj. nepatří do skutečné soustavy výrobního
způsobu, který je jím ovládán. Patří-li například útěk nevolníků do měst k historickým
podmínkám a předpokladům městského zřízení, neznamená to, že je podmínkou, momentem
skutečnosti vyspělého městského zřízení, nýbrž patří k jeho minulým předpokladům, k
předpokladům jeho vzniku, které jsou v jeho jsoucnu zrušeny.130 Podmínky a předpoklady nastávání, vznikání kapitálu právě předpokládají, že kapitál ještě není, nýbrž že teprve vzniká; mizí
tedy s kapitálem skutečným, s kapitálem, který sám, vycházeje ze své skutečnosti, klade
podmínky svého uskutečňování. Jestliže tedy např. u kapitalisty při původní přeměně peněz čili
hodnoty jsoucí pro sebe v kapitál se předpokládá akumulace — třeba tím, že uspoří na
produktech a hodnotách, které vytvořil vlastní prací —, akumulace, kterou uskutečnil jako
nekapitalista —, jeví-li se tedy předpoklady přeměny peněz v kapitál jako vnější dané
předpoklady [*74]vzniku kapitálu —, pak jakmile vznikl kapitál jako takový, vytváří si své vlastní
předpoklady, totiž vlastnění reálných podmínek pro vytvoření nových hodnot beze směny —
svým vlastním výrobním procesem. Tyto předpoklady, které se původně jevily jako podmínky
jeho vzniku — a nemohly tedy ještě pramenit z jeho činnosti jako kapitálu —, jeví se nyní jako
výsledky jeho vlastního uskutečňování, skutečnosti jakožto jím kladené — nikoli jako podmínky
jeho vzniku, nýbrž jako výsledky jeho jsoucna. Nevychází již z předpokladů, aby mohl vzniknout,
nýbrž sám je předpokládán, a vycházeje ze sebe sama, vytváří předpoklady svého uchovávání a
růstu.131 Tedy podmínky, které předcházely vytvoření dodatečného kapitálu I, čili které vyjadřují
vznik kapitálu, nepatří do sféry toho výrobního způsobu, jemuž slouží kapitál jako předpoklad;
jsou to historické předstupně jeho vzniku, které má už za sebou, podobně jako procesy, jimiž
prošla Země na cestě z tekutého moře ohně a par do své dnešní formy, jsou mimo její život už
hotové země. To znamená, že jednotlivé kapitály mohou stále ještě vznikat např. hromaděním.
Toto nahromadění se vsak přeměňuje v kapitál teprve vykořisťováním práce. Buržoazní
ekonomové, kteří chápou kapitál jako věčnou a přírodní (nikoli dějinnou) formu výroby, se ho
pak snaží zase ospravedlnit tím, že podmínky jeho vzniku vydávají za podmínky jeho
současného uskutečňování, tj. že momenty, v nichž si kapitalista přisvojuje ještě jako
nekapitalista — protože se kapitalistou teprve stává —, vydávají za ty podmínky, v nichž si
přisvojuje jako kapitalista. Tyto pokusy o apologetiku dokazují špatné svědomí a neschopnost
uvést do souladu způsob, jímž si kapitál přivlastňuje jako kapitál, s obecnými zákony
vlastnictví[*98] které proklamuje sama kapitalistická společnost. Na druhé straně, a to je pro nás
mnohem důležitější, odhaluje naše metoda takové momenty, kde musí nastoupit historické
zkoumání, čili kde buržoazní ekonomika jako pouhá historická forma výrobního procesu ukazuje
za své hranice na dřívější historické způsoby výroby. Abychom tedy vyložili zákony
[*75]buržoazní ekonomiky, není nutno psát skutečné dějiny výrobních vztahů. Ale správný pohled a
jejich logické vyvození jako vztahů, které samy vznikly historicky, vede vždy k základním
rovnicím a ty — jako empirická čísla, např. v přírodních vědách — ukazují na minulost, která je
za touto soustavou. Tyto nápovědi spolu se správným chápáním přítomného poskytují pak také
klíč k pochopení minulosti — to je samostatná práce, k níž se, doufejme, také ještě dostaneme.
Právě tak <nás> na druhé straně toto správné pozorování přivádí k okolnostem, v nichž se rýsuje
zrušení současné formy výrobních poměrů — a tedy i předzvěst budoucnosti, nastávající pohyb
Jeví-li se na jedné straně předburžoazní fáze jako pouze historické, tj. zrušené předpoklady, pak
se nynější podmínky výroby jeví jako podmínky, které ruší samy sebe a tedy kladou historické
předpoklady pro nové společenské zřízení.132
Podívejme se nyní především na vzniklý vztah: hodnota se stala kapitálem a živá práce stojí vůči
němu jen jako pouhá užitná hodnota, takže živá práce se jeví jen jako pouhý prostředek ke
zhodnocení zpředmětněné, mrtvé práce, k tomu, aby ji pronikla oživující duší a ztratila v ní svou
vlastní duši — a jako výsledek produkovala na jedné straně vytvořené bohatství jako cizí, kdežto
jako svou vlastní jen nuzotu živé pracovní síly317 : pak se věc jeví prostě tak, že v tomto procesu
samém a jeho prostřednictvím jsou kladeny reálné věcné podmínky živé práce — (totiž materiál,
v němž se má zhodnocovat, nástroj, jímž se má zhodnocovat, a životní prostředky, jimiž se má
www.kmbe.cz
Stránka 34
rozdmýchávat k práci a chránit před vyhasnutím plamen živé pracovní síly a které mají jeho
životnímu procesu dodávat potřebné látky) —, že jsou kladeny jako cizí, samostatné existence —
nebo jako způsob existence cizí osoby, jako hodnoty stojící o sobě (vůči) živé pracovní síle317,
která je od nich rovněž izolována a je subjektivní; jako na sobě lpějící, pro sebe jsoucí hodnoty, a
tedy hodnoty vytvářející bohatství, které je pracovní síle cizí, bohatství kapitalistovo. Objektivní
podmínky živé práce se jeví jako odloučené, osamostatněné hodnoty proti živé pracovní síle jako
subjektivnímu jsoucnu, které sel proto vůči nim jeví také jen jako hodnota jiného druhu (liší se
od nich [*76]nikoli jako hodnota, nýbrž jako užitná hodnota). Stalo-li se toto odloučení už
předpokladem, může je[*99] výrobní proces už jen znovu produkovat, reprodukovat, a to
reprodukovat na vyšším stupni. Jak to učiní, to už jsme viděli.[*100] Objektivní podmínky živé
pracovní síly se předpokládají jako existence vůči ní samostatná, jako objektivita subjektu, který
se od živé pracovní síly liší a je vůči ní samostatný, reprodukce a zhodnocování, tj. rozšiřování
těchto objektivních podmínek je tedy současně jejich reprodukcí a novou produkcí jako bohatství
cizího subjektu, který je pracovní síle lhostejný a je vůči ní samostatný. Reprodukuje se a nově
produkuje nejen jsoucno těchto objektivních podmínek živé práce, nýbrž i jejich jsoucno jako
hodnot vůči této živé pracovní síle samostatných, tj. patřících cizímu subjektu. Objektivní
podmínky práce nabývají vůči živé pracovní síle subjektivní existence — z kapitálu se stává
kapitalista; na druhé straně pouze subjektivní jsoucno pracovní síly — vůči jejím vlastním
podmínkám — jí poskytuje vůči nim jen lhostejnou objektivní formu: pracovní síla je pouze
hodnotou, která má zvláštní užitnou hodnotu vedle vlastních podmínek svého zhodnocování jako
hodnot, které mají jinou užitnou hodnotu. Místo aby se tyto podmínky realizovaly ve výrobním
procesu jako podmínky uskutečňování pracovní síly, vychází naopak pracovní síla z tohoto
procesu jako pouhá podmínka jejich zhodnocování a zachování jako pro sebe jsoucí hodnoty
proti pracovní síle.133 Materiál, který zpracovává, je cizí materiál; rovněž nástroj je cizí nástroj;
její práce se tedy jeví jen jako přídavek k materiálu a nástroji jako k substanci a zpředmětňuje se
tedy v něčem, co jí nepatří. Ba dokonce i živá práce sama se jeví jako cizí vůči živé pracovní
síle317, ačkoli je její prací, jejím vlastním životním projevem, protože je postoupena kapitálu za
zpředmětněnou práci, za produkt práce samé. Pracovní síla se chová k práci jako k cizí, a kdyby ji
kapitál chtěl platit, aniž by ji nutil pracovat, s radostí by tento obchod i přijala. Její vlastní práce
je
jí
tedy
i
svým
řízením
atd.
—
jako
materiál
a
nástroj.
Proto
se
jí
také
její
výrobek
jeví
jako
[*77]
kombinace cizího materiálu, cizího nástroje a cizí práce — jako cizí vlastnictví a ona sama po
vyrobení jen zchudla ovydanou životní energii, jinak však znovu začíná svou dřinu jako pouhá
subjektivní pracovní síla, která existuje odloučena od svých životních podmínek. Rozpoznávání
výrobků jako svých vlastních a pochopení odloučenosti od podmínek své realizace jako
nepatřičné, násilné — to je obrovské uvědomění, které je samo produktem výrobního způsobu
založeného na kapitálu, a zároveň mu zvoní umíráčkem podobně jako otroctví od chvíle, kdy si
otrok uvědomil, že nemůže být vlastnictvím třetí osoby, kdy si uvědomil sebe jako osobu,
vegetovalo jen jako umělé jsoucno a nemohlo být nadále základnou výroby.134
Podíváme-li se naopak na původní vztah, předtím než peníze vstoupily do sebezhodnocovacího
procesu,[*101] objevují se různé podmínky, které musely historicky nastat nebo být dány, aby se
peníze staly kapitálem a aby se práce stala prací kladoucí kapitál, vytvářející kapitál, prací
námezdní. (Námezdní práce tady, ve striktním ekonomickém smyslu, jak tento termín jedině
používáme — a později ji budeme muset odlišovat od jiných forem práce za denní mzdu atd. —,
je práce kladoucí kapitál, produkující kapitál, tj. živá práce, která jak předmětné podmínky svého
uskutečňování jako činnosti, tak i objektivní momenty svého jsoucna jako pracovní síly
produkuje jako cizí, proti ní samé stojící moci, jako pro sebe jsoucí, na ní nezávislé hodnoty.)135
Základní podmínky jsou dány už přímo ve vztahu, jak se jeví původně: 1. na jedné straně
přítomnost živé pracovní síly317 jako pouze subjektivní existence, odloučené od momentů své
objektivní skutečnosti; odloučené tedy jak od podmínek živé práce, tak i od existenčních,
životních prostředků, prostředků sebezachování živé pracovní síly; na jedné straně živá možnost
www.kmbe.cz
Stránka 35
práce v této úplné abstraktnosti;136 2. na druhé straně příslušná hodnota čili zpředmětněná
práce musí být akumulací užitných [*78]hodnot, dostatečně velikou, aby poskytovala předmětné
podmínky nejen k výrobě produktů čili hodnot nutných k tomu, aby se reprodukovala čili
uchovávala živá pracovní síla, ale i k tomu, aby se absorbovala nadpráce — aby se pro ni dodával
objektivní materiál; 3. svobodný směnný poměr — peněžní oběh— mezi oběma stranami; vztah
mezi extrémy, založený na směnných hodnotách — nikoli na vztahu nadvlády a poroby; tj. tedy
výroba, která nedodává životní prostředky bezprostředně výrobci, nýbrž která je zprostředkována směnou, a nemůže se také bezprostředně zmocňovat cizí práce, nýbrž musí ji kupovat od
dělníka samého, musí ji získat směnou; konečně 4. musí jedna strana — ta, která představuje
předmětné podmínky práce ve formě samostatných, pro sebe jsoucích hodnot — vystupovat
jako hodnota a musí považovat za konečný cíl kladení hodnoty, sebezhodnocování, získávání
peněz — nikoli bezprostřední požitek čili vytváření užitných hodnot.
Pokud mezi sebou obě strany jen směňují svou práci ve formě Zpředmětněné práce, je takový
poměr nemožný; rovněž je nemožný, jeví-li se živá pracovní síla sama jako vlastnictví druhé
strany, tedy nikoli jako směňující. (Tomu neodporuje, že uvnitř buržoazní výrobní soustavy je na
některých místech možné otroctví. Je však možné jen proto, že na jiných místech neexistuje, a
vůči buržoazní soustavě samé se jeví jako anomálie.)137
Podmínky, za nichž se tento vztah původně objevuje čili které se jeví jako historické
předpoklady jeho vzniku, mají na první pohled dvojaký charakter — na jedné straně zánik
nižších forem živé práce — na druhé straně zánik šťastnějších poměrů živé práce.
Především je tu první předpoklad, že je zrušen vztah otroctví a nevolnictví. Živá pracovní síla317
patří sama sobě a pomocí směny disponuje svými vlastními projevy síly. Obě strany stojí proti
sobě jako osoby. Formálně je jejich vztah rovným a svobodným vztahem směňujících vůbec. Že
tato forma je jen zdání, a to klamné zdání, to se při zkoumání právního poměru jeví jako něco, co
je mimo něj. To, co svobodný dělník prodává, je vždy jen určitá, zvláštní míra [*80]projevu síly;
nad jakýmkoli zvláštním projevem stojí pracovní síla jako totalita. Dělník prodává zvláštní
projev síly zvláštnímu kapitalistovi proti němuž stojí nezávisle jako proti jednotlivci. Je jasné, že
v tom nespočívá jeho poměr k existenci kapitálu jako kapitálu, tj. ke třídě kapitalistů. Avšak
pokud jde o jednotlivou, skutečnou osobu, je dělníkovi ponecháno široké pole volby, libovůle, a
proto i formální svobody. Ve vztahu otroctví patří (pracující) jednotlivému, zvláštnímu
vlastníkovi a je jeho pracovním strojem. Jako totalita projevů síly, jako pracovní síla je věcí
patřící někomu jinému, a nechová se tedy ke svému zvláštnímu projevu síly nebo živému
pracovnímu činu jako subjekt. V nevolnickém vztahu se jeví jako moment pozemkového
vlastnictví samého, je příslušenstvím půdy, právě tak jako tažné zvíře. Ve vztahu otroctví není
pracující nic jiného než živý pracovní stroj, který má proto hodnotu pro jiné nebo spíše je hodnotou. Svobodnému dělníkovi se pracovní síla jeví ve své totalitě jako jeho vlastnictví, jeden z
jeho momentů, který jako subjekt zahrnuje a který uchovává tím, že jej zcizuje. To vyložíme
později u námezdní práce.138
Směna zpředmětněné práce za práci živou ještě nekonstituuje ani na jedné straně kapitál, ani na
druhé straně námezdní práci. Do této kategorie spadá celá třída takzvaných služeb, od čističe bot
až po krále.139 Právě tak svobodný nádeník, kterého nacházíme sporadicky všude, kde se
rozpadá na jednotlivé prvky bud orientální společenství, nebo západní obec založená na
svobodných vlastnících půdy — v důsledku růstu obyvatelstva, propouštění válečných zajatců,
náhod, které jednotlivce ochuzují a připravují o objektivní podmínky jeho soběstačné práce, v
důsledku dělby práce atd.140 Smění-li A nějakou hodnotu nebo peníze, tedy zpředmětněnou
práci, aby získal od B nějakou službu, tedy živou práci, pak to může patřit:
1. do vztahu prostého oběhu. Oba vzájemně směňují ve skutečnosti jen užitné hodnoty; jeden
životní prostředky, druhý práci, službu, kterou chce ten druhý spotřebovat, buď přímo — osobní
www.kmbe.cz
Stránka 36
výkon služby — nebo dodá druhému materiál atd., z něhož mu ten druhý svou prací,
[*80]zpředmětněním své práce vytvoří užitnou hodnotu, a to užitnou hodnotu určenou k jeho
spotřebě. Například vezme-li sedlák k sobě do domu potulného krejčíka, jak dříve putovali, a dá
mu látku, aby mu ušil šaty. Nebo dám-li lékaři peníze, aby mi dal trochu do pořádku mé zdraví.141
Důležitá je v obou případech služba, kterou oba poskytují. Do ut facias je tu zřejmě na stejném
stupni jako facio ut des nebo do ut des.142 Člověk, který mi dělá šaty z látky, když jsem mu dodal
materiál, mi dává užitnou hodnotu. Ale místo aby mi ji dal přímo v předmětné formě, dává ji ve
formě činnosti. Já mu dám užitnou hodnotu; on mi zhotoví jinou. Rozdíl mezi minulou,
zpředmětněnou prací a prací živou, současnou, se tu jeví jen jako formální rozdíl různých časů
práce, která tu je jednou v minulosti, podruhé v přítomnosti. Fakticky se jeví jen jako formální
rozdíl prostředkovaný dělbou práce a směnou, jestli B sám produkuje životní prostředky, z nichž
se musí živit, nebo je dostává od A místo aby produkoval přímo životní prostředky, produkuje
šaty, za něž je dostane směnou s A. V obou případech se užitné hodnoty, kterou má A, může
zmocnit jen tak, že mu za ni dá ekvivalent., který se v poslední instanci vždy redukuje na jeho
vlastní živou práci, ať už tato práce přijme jakoukoli předmětnou formu, ať byla skončena před
směnou nebo v jejím důsledku. Šaty však neobsahují jen určitou práci poskytující formu —
určitou formu užitečnosti dodanou suknu pohybem práce —, nýbrž obsahuje i jistou kvantitu
práce — tedy nejen užitnou hodnotu, nýbrž hodnotu vůbec, hodnotu jako takovou. Ale tato
hodnota neexistuje pro A, protože ten oděv spotřebovává, a neobchoduje s ním.143 Nesměnil tedy
práci jako práci kladoucí hodnoty, nýbrž jako činnost vytvářející užitek, užitnou hodnotu. Při
osobních výkonech služby se tato užitná hodnota spotřebovává jako taková, aniž by přešla z
formy pohybu do formy věci. Nedostane-li ten, kdo službu koná, jak tomu často bývá v
primitivních podmínkách, peníze, nýbrž bezprostředně samy užitné hodnoty, pak odpadá i zdání,
jako by tu na jedné nebo na druhé straně šlo o hodnoty na rozdíl od užitných hodnot. Ale i když
předpokládáme, že A zaplatí za službu peníze, pak to není přeměna jeho peněz v kapitál, nýbrž
[*81]naopak, kladení peněz jako pouhého oběžného prostředku za. tím účelem, aby dostal nějaký
předmět spotřeby, určitou užitnou hodnotu. Tento akt tedy také neprodukuje bohatství, nýbrž
naopak je to akt, který bohatství spotřebovává.144 Pokud se týká A, nejde o to, že se v suknu
objektivuje práce jako taková, určitá pracovní doba, tedy hodnota, nýbrž o to, že se uspokojuje
určitá potřeba. Když A převádí své peníze z formy hodnoty do formy užitné hodnoty, nezhodnocují se mu, ale znehodnocují. Práce se tu nesměňuje jako užitná hodnota za hodnotu, nýbrž jako
sama zvláštní užitná hodnota, jako hodnota pro spotřebu. čím častěji opakuje A směnu, tím více
se ochuzuje. Tato směna není pro něho aktem obohacení, aktem tvoření hodnoty, nýbrž
znehodnocování daných hodnot, které má v držení. Peníze, které tu A směňuje za živou práci —
za naturální službu nebo službu, která se objektivuje v nějaké věci — nejsou kapitál, nýbrž
důchod, peníze jako oběžný prostředek k tomu, aby za ně dostal užitnou hodnotu, peníze, u nichž
je forma hodnoty kladena pouze jako pomíjející, a ne peníze, které se nákupem práce chtějí
uchovat jako takové a zhodnotit se. Směna peněz jako důchodu, jako pouhého oběžného
prostředku za živou práci nemůže nikdy klást peníze jako kapitál, tedy ani práci jako námezdní
práci v ekonomickém smyslu. Není nutno dlouze rozebírat, že peníze spotřebovávat (vydávat)
neznamená peníze produkovat. V podmínkách, kdy většinu nadpráce tvoří zemědělská práce a
vlastník pozemků je tedy vlastníkem nadpráce i nadproduktu, právě důchod pozemkového
vlastníka tvoří pracovní fond pro svobodné dělníky, pro dělníky v manufaktuře (zde řemeslo) v
protikladu k pracujícím v zemědělství. Směna s nimi je jednou z forem spotřeby pozemkového
vlastníka — který jinou část svého důchodu přímo rozděluje — za osobní služby, často jen za
zdání osobních služeb, houfu chráněnců. V asijských společnostech, kde je monarcha výlučným
držitelem nadproduktu v zemi, vznikají ze směny jeho důchodu s free hands [*102], jak je nazývá
Steuart, celá města, která nejsou v podstatě nic jiného než putující tábory.145
www.kmbe.cz
Stránka 37
[*82]Tento vztah nemá nic společného s námezdní prací, ačkoli může, ale nemusí být v
protikladu k otroctví a nevolnictví, neboť v různých formách všeobecné organizace práce se
neustále opakuje. Pokud tuto směnu prostředkují peníze, stává se pro obě strany důležitým
určení ceny, ale pro A jen do té míry, že nechce platit příliš draho užitnou hodnotu práce; ne
proto, že by mu šlo o její hodnotu. Fakt, že tato cena, původně spíše konvenční a tradiční, je stále
více určována ekonomicky, zprvu poměrem poptávky a nabídky, nakonec výrobními náklady, za
něž se ti, kteří prodávají takové živé služby, mohou sami reprodukovat, nemění nic na podstatě
vztahu, protože určení ceny zůstává tak jako předtím jen formálním momentem směny pouhých
užitných hodnot. Samo toto určení je však výsledkem jiných vztahů, obecných, nezávisle na
tomto zvláštním aktu směny se uplatňujících zákonů a sebeurčení vládnoucího výrobního
způsobu. Jednou z forem, v nichž se v antických společenstvích nejdříve objevuje tento způsob
platu, je vojenství. Žold obyčejného vojáka se také omezuje na minimum — je určen čistě
výrobními náklady, za něž může být pořízen. Svůj výkon služby však směňuje za důchod od
státu, nikoli za kapitál146
V buržoazní společnosti samé patří do této rubriky, do této kategorie veškerá směna
výkonů osobní služby za důchod — i práce pro osobní spotřebu, vaření, šití atd., práce na
zahradě atd. až k celým neproduktivním třídám, státním zaměstnancům, lékařům, advokátům,
vědcům atd. Veškeré domácí služebnictvo atd. Všichni tito pracovníci, od toho nejnepatrnějšího
až po nejvyššího, si svými službami — často vnucovanými — zprostředkovávají podíl na
nadproduktu, na důchodu kapitalisty. Nikoho však ani nenapadá, že by se kapitalista směnou
svého důchodu za takovéto služby, tj. svou soukromou spotřebou, kladl jako kapitál. Spíše tak
promrhává plody svého kapitálu. Fakt, že proporce, v nichž se důchod směňuje za takovou živou
práci, jsou samy určovány obecnými zákony výroby, nemění nic na povaze toho vztahu.147
Jak jsme již připomněli v oddíle o penězích,148 klade tu hodnotu [*83]vlastně ten, kdo
službu koná; užitnou hodnotu — určitý [druh práce, služby atd. — směňuje za hodnotu, za
peníze. Ve středověku proto právě odtud, z prostředí živé práce — částečně v protikladu ke
konzumující venkovské šlechtě — vycházejí lidé orientovaní na výrobu a akumulaci peněz;
akumulují a stávají se tak δυνάμει [*103] kapitalisty pozdějšího období. Z části vyvázaných
nevolníků se stávají kapitalisté.149
Zda ten, komu se platí, dostává denní mzdu, honorář nebo civilní listu — a zdaje
vznešenější nebo nepatrnější než ten, kdo za službu platí, to nezáleží tedy na vztahu vůbec, nýbrž
na přirozené, zvláštní kvalitě výkonu služby. Za předpokladu, že kapitál je vládnoucí silou,
ovšem všechny tyto vztahy víceméně pozbývají na důstojnosti. Ale to sem ještě nepatří — tato
ztráta aureoly u výkonů osobní služby, ať už jim tradice přibásnila sebevznešenější charakter.150
Kapitál a námezdní práci tedy nekonstituuje prostě směna zpředmětněné práce za práci
živou — které se z tohoto hlediska jeví jako dvě různá určení, užitné hodnoty různé formy, jedna
jako určení v objektivní, druhá v subjektivní formě — nýbrž směna zpředmětněné práce jako
hodnoty, o sobě trvající hodnoty, za živou práci jako její užitnou hodnotu, jako užitnou hodnotu
nikoli pro určitý, zvláštní užitek nebo spotřebu, nýbrž jako užitnou hodnotu pro hodnotu.151
Při směně peněz za práci nebo službu pro bezprostřední spotřebu dochází vždy ke
skutečné směně; to, že se na obou stranách směňují množství práce, má jen formální význam,
totiž měří se mezi sebou zvláštní formy užitečnosti práce. Týká se to jen formy směny, netvoří to
však její obsah. Při směně kapitálu za práci není hodnota měřítkem směny dvou užitných hodnot,
nýbrž je přímo obsahem směny.
2. V období rozkladu předburžoazních poměrů se sporadicky vyskytují svobodní dělníci,
od nichž se kupuje výkon služby, a to nikoli za účelem spotřeby, nýbrž za účelem výroby; ale za
www.kmbe.cz
Stránka 38
prvé se to děje ve velké míře jen pro výrobu bezprostředních užitných hodnot; nikoli hodnot; a za
druhé, jestliže šlechtic např. přiřadí svobodného dělníka ke svým
[*84]nevolníkům a prodává tak i část jeho produktu, takže mu svobodný dělník vytváří
hodnotu, tato směna se týká jen přebytku a děje se jen v zájmu přebytku, luxusní spotřeby; je to
tedy v podstatě jen zahalený nákup cizí práce pro bezprostřední spotřebu čili jako užitné
hodnoty. Ostatně tam, kde těchto svobodných dělníků přibývá a tento poměr se rozrůstá, začíná
se starý výrobní způsob — obec — patriarchální – feudální atd. — rozkládat a připravují se
prvky skutečné námezdné práce. Tito svobodní sloužící se však mohou také vynořit a zase zmizet, jako například v Polsku, aniž by se výrobní způsob změnil.152
[Chceme-li vyjádřit vztahy, do nichž vstupuje kapitál a námezdní práce, jako vlastnické
vztahy nebo zákony, nemusíme dělat nic jiného, než že vztah obou stran ve zhodnocovacím
procesu vyjádříme jako proces přisvojování.153 Například to, že nadpráce je kladena jako
nadhodnota kapitálu, znamená, že dělník si nepřisvojuje produkt vlastní práce; že se mu jeví
jako cizí vlastnictví; naopak, že cizí práce se jeví jako vlastnictví kapitálu. Tento druhý zákon
buržoazního vlastnictví, v nějž se zvrací první zákon — a jemuž se prostřednictvím dědického
práva atd. dostává existence nezávislé na náhodě a pomíjivosti jednotlivého kapitalisty —, 154 je
prohlašován za zákon stejně jako první. První zákon je totožnost práce s vlastnictvím; druhý je
práce jako negované vlastnictví čili vlastnictví jako negace cizosti cizí práce. [*104] A opravdu, ve
výrobním procesu kapitálu, jak se ještě více ukáže při jeho dalším rozboru[*105], je práce totalita
— kombinace prací — jejíž jednotlivé součásti si jsou cizí, takže celková práce jako totalita není
dílem jednotlivého dělníka, a také dílem různých dělníků dohromady je jen potud, pokud jsou
kombinováni, tedy nechovají se k sobě navzájem jako kombinující. Ve své kombinovanosti se
tato práce jeví na jedné straně tak, že slouží cizí vůli a cizí inteligenci, je jimi řízena — má svou
oduševňující jednotu vně sebe, na druhé straně tak, že je ve své materiální jednotě podřízena
předmětné jednotě strojů, fixního kapitálu, který jako oduševnělý netvor objektivuje vědeckou
myšlenku a fakticky je jednotícím [*85]prvkem; k jednotlivému dělníkovi vůbec není v poměru
nástroje, na» opak dělník při něm existuje jako oduševnělá jednotlivá punktualita,155 jako živé
izolované příslušenství. Kombinovaná práce je tak po dvou stránkách kombinací o sobě; není
kombinací ve smyslu vzájemného vztahu individuí pracujících spolu; ani ve smyslu jejich
vládnutí nad svou zvláštní či izolovanou funkcí nebo pracovním nástrojem. Chová-li se tedy
dělník k produktu své práce jako k cizímu, chová se i ke kombinované práci jako k cizí a právě
tak i ke své vlastní práci se chová jako k životnímu projevu, který sice patří jemu, aleje mu cizí, je
vynucený, a který proto A. Smith atd. pojímá jako břímě, oběť atd.156 Sama práce, stejně jako její
produkt, je negována jako práce zvláštního, izolovaného dělníka. Negovaná izolovaná práce je
tedy ve skutečnosti potvrzenou společenskou čili kombinovanou prací. Takto kladená
společenská či kombinovaná práce — ať jako činnost, nebo ať přešla do klidové formy — je však
zároveň bezprostředně kladena jako jinost skutečně existující jednotlivé práce — jako cizí
objektivita (cizí vlastnictví) i jako cizí subjektivita (subjektivita kapitálu). Kapitál reprezentuje
tedy práci i její produkt jako negovanou izolovanou práci a tím i jako negované vlastnictví
izolovaného dělníka. Kapitál je proto existencí společenské práce — její kombinací jako subjektu
i jako objektu —, ale tato existence sama vystupuje samostatně vůči svým skutečným
momentům, jako zvláštní existence vedle nich. To znamená, že kapitál se jeví jako vládnoucí
subjekt a vlastník cizí práce a sám jeho vztah je vztahem stejně dokonalého rozporu jako vztah
námezdní práce.]167
[FORMY PŘEDCHÁZEJÍCÍ KAPITALISTICKOU VÝROBU]
FORMY PŘEDCHÁZEJÍCÍ KAPITALISTICKOU VÝROBU158
(O procesu, který předchází tvorbu kapitálového vztahu čili původní akumulaci)
www.kmbe.cz
Stránka 39
Jestliže předpokladem námezdní práce a jednou z historických podmínek kapitálu je
svobodná práce a směna této svobodné práce za peníze, aby se peníze reprodukovaly a
zhodnocovaly, aby byla
[*86](svobodná
práce) penězi spotřebována ne jako užitná hodnota pro požitek, ale jako
užitná hodnota pro peníze —,[*106] pak dalším předpokladem je odluka svobodné práce od
objektivních podmínek jejího uskutečňování — od pracovního prostředku a pracovního
materiálu.159 Tedy především odpoutání pracovníka od půdy jako jeho přirozené laboratoře —
tudíž rozklad drobného svobodného pozemkového vlastnictví a rovněž společného
pozemkového vlastnictví založeného na orientální komuně.[*107] V obou formách má pracovník k
objektivním podmínkám své práce vztah jako ke svému vlastnictví;[*108] to je přirozená jednota
práce s jejími věcnými předpoklady. Pracovník má tedy předmětnou existenci nezávisle na
práci.160 Individuum má samo k sobě vztah jako vlastník, jako pán podmínek své skutečnosti.
Stejný vztah má i k druhým — a podle toho, zda tento předpoklad vyplývá ze společenství, nebo z
jednotlivých rodin, které konstituují obec chová se k ostatním buď jako ke spoluvlastníkům, tedy
k inkarnacím společného vlastnictví, nebo jako k samostatným vlastníkům vedle něho, k
samostatným soukromým vlastníkům — vedle nichž se samo společné vlastnictví, jež dříve
všechno absorbovalo a všechny zahrnovalo, klade jako zvláštní ager publicus[*109] vedle oněch
mnohých soukromých pozemkových vlastnictví.
V obou formách se individua nechovají jako dělníci, nýbrž jako vlastníci — a členové
společenství, kteří zároveň pracují. Účelem této práce není tvorba hodnoty — i když třeba konají
nadpráci, aby si mohli vyměňovat cizí (nadpráci), tj. nad výrobky;161 jejím účelem je zachování
jednotlivého vlastníka a jeho rodiny i celého společenství. Kladení individua jakožto dělníka — v
této nahotě — je samo historickým produktem.162
první formě tohoto pozemkového vlastnictví se jako první předpoklad jeví především
přirozeně vzniklé společenství. Rodina, rodina [*87]rozšířená v kmen nebo (kmen vzniklý)
vzájemnými sňatky mezi rodinami nebo spojení kmenů.163 Protože můžeme předpokládat, že
první formou způsobu existence je pastevectví, vůbec putování z místa na místo, a ne že se kmen
usadí v určitém sídlišti, nýbrž že spase, na co přijde — lidé nejsou od přírody usedlí (ledaže by se
dostali do zvlášť úrodného přírodního prostředí, takže by seděli jako opice na stromě; jinak se
potulují jako divá zvěř) — nejeví se kmenová pospolitost, přirozené společenství jako výsledek,
nýbrž jako předpoklad společného přivlastnění (dočasného) a užívání půdy. Jestliže se nakonec
usadí, bude záviset na různých vnějších, klimatických, zeměpisných, fyzických atd. podmínkách a
rovněž na jejich zvláštním povahovém založení atd. — na jejich kmenovém charakteru —, jak se
tato původní pospolitost více či méně modifikuje. Přirozeně vzniklá kmenová pospolitost, nebo
— chceme-li — stádnost, je prvním předpokladem — pospolitost krve, řeči, mravů atd. —
přivlastňování objektivních podmínek jejich života a reprodukující se a zpředmětňující se činnosti
tohoto života (činnosti pastevecké, lovecké, zemědělské atd.). Země je velká laboratoř, arzenál,
dodávající jak pracovní prostředek, tak pracovní materiál i sídliště, základnu společenství. Mají k
ní naivní vztah jako k vlastnictví společenství, společenství produkujícího se a reprodukujícího se
v živé práci. Jen jako člen, jako příslušník tohoto společenství je každý jednotlivec vlastníkem
nebo držitelem. Skutečné přivlastňování na základě procesu práce se děje za těchto předpokladů,
které samy nejsou produktem práce, nýbrž jeví se jako její přirozené nebo božské
předpoklady.[*110] Tato forma se při stejném základním vztahu může sama realizovat velmi
různě. Vůbec se jí např. nepříčí, že — tak jako ve většině asijských základních forem — se
shrnující jednota, stojící nad všemi těmito malými společenstvími, jeví jako vyšší vlastník nebo
jako jediný vlastník, že se tedy skutečné obce jeví jen jako dědiční držitelé. Protože jednota je
skutečný vlastník a skutečný předpoklad společného vlastnictví — může se sama jevit jako něco
zvláštního, co stojí nad mnoha skutečnými [*88]zvláštními společenstvími, v nichž je pak
jednotlivec fakticky nevlastnící, čili vlastnictví — tj. takový vztah jednotlivce k přirozeným
www.kmbe.cz
Stránka 40
podmínkám práce a reprodukce jako k jemu náležejícím, jako k objektivním, jako k tělu jeho
subjektivity vyskytujícímu se jako neorganická příroda — se pro něho jeví zprostředkovaně tím,
že společná jednota — realizovaná v despotovi jakožto otci mnohých společenství — se
postupuje jednotlivci prostřednictvím zvláštní obce. Nadvýrobek — který je ostatně zákonitě
určován v důsledku skutečného přivlastňování prací —
patří tedy samočinně této nejvyšší
jednotě. Za orientálního despotismu a nevlastnění, které v něm, jak se zdá, právně existuje, je
tudíž fakticky základem toto kmenové nebo obecní vlastnictví,165 vytvářené většinou spojením
rukodílné výroby[*111] a zemědělství uvnitř malé obce, která se tím stává naprosto soběstačnou a
obsahuje sama v sobě všechny podmínky reprodukce a nadvýroby. Část její nadpráce patří vyšší
pospolitosti, která nakonec existuje jako osoba, a tato nadpráce se uplatňuje jak v tributu atd.,
tak ve společných pracích k větší slávě jednoty — jednak skutečného despoty, jednak pomyslné
kmenové podstaty, boha.166 Tento druh obecního vlastnictví se pak může, pokud se skutečně
realizuje v práci, jevit buď tak, že malé obce živoří nezávisle vedle sebe a jednotlivec sám o sobě
nezávisle pracuje se svou rodinou na přiděleném údělu (určitá práce pro společné zásoby, jakési
pojištění na jedné straně, a na úhradu výloh společenství jako takového, tedy na válku, bohoslužbu
atd.; vladařské dominium v nejpůvodnějším smyslu se vyskytuje teprve zde, např. ve
slovanských obcích, v rumunských atd. V tom tkví přechod k robotě atd.);167 nebo se může
jednota vztahovat i na samu pospolitost v práci, která může být úplným systémem, jako v
Mexiku, a zvláště v Peru, u starých Keltů, u některých indických kmenů.168 Dále se může
pospolitost uvnitř kmene projevovat i tak, že je jednota reprezentována v náčelníkovi kmenové
rodiny, nebo jako vztah otců rodin k sobě navzájem. Podle toho pak buď despotičtější, nebo
demokratičtější forma tohoto společenství.
[*89]Pospolité podmínky skutečného přivlastňování prací, vodovody, velmi důležité u
asijských národů,169 komunikační prostředky atd., se pak jeví jako dílo vyšší jednoty —
despotické vlády stojící nad malými obcemi. Města ve vlastním smyslu se tu vytvářejí vedle
těchto vesnic jen tam, kde je zvlášť příhodné místo pro obchod se zahraničím nebo kde panovník
a jeho satrapové směňují svůj důchod (nadvýrobek) za práci, vydávají jej jako pracovní fond.[*112]
Druhá forma (vlastnictví)[*113] — a z ní, stejně jako z první, se vytvořily podstatně
modifikace, místní, historické atd. — produkt pohnutějšího, historického života, osudů a
modifikace původních kmenů — také předpokládá společenství jako první předpoklad,170 ale na
rozdíl od prvního případu ne jako substanci, jejímiž jsou individua pouhými akcidenty nebo jejíž
čistě přirozeně vzniklé součásti tvoří — nepředpokládá jako základnu venkov, nýbrž město jako
už vytvořené sídlo (středisko)[*114] zemědělců (pozemkových vlastníků). Obdělávaná půda se jeví
jako teritorium města; není (tu už) vesnice jako pouhé příslušenství půdy. Země sama o sobě —
třebaže může skýtat překážky, má-li být obdělána, skutečně přivlastněna — neskýtá žádnou
překážku, pokud se k ní zaujímá vztah jako k neorganické přírodě živého individua, k jeho dílně,
k pracovnímu prostředku, pracovnímu objektu a životnímu prostředku subjektu. Obtíže, na něž
společenství naráží, mohou být způsobeny jen jinými společenstvími, která bud už obsadila
půdu, anebo obec, která ji má obsazenu, znepokojují. Válka je tudíž velký společný úkol, velká
společná práce, nezbytná jednak k tomu, aby byly obsazeny objektivní podmínky k životu,
jednak k tomu, aby jejich obsazení bylo ochráněno a zvěčněno. Obec skládající se z rodin je proto
organizována především válečnický — jako válečné a vojenské společenství, a to je jednou z
podmínek jejího jsoucna jako vlastníka. Koncentrace obydlí ve městě je základem této válečnické
organizace.171 Kmenové společenství samo o sobě vede k vyšším a nižším rodům, [*95]rozdíl,
který se ještě stupňuje míšením s porobenými kmeny atd. Obecní vlastnictví — jakožto státní
vlastnictví, ager publicus — zde odděleno od soukromého vlastnictví. Vlastnictví jednotlivce tu
není samo bezprostředně obecním vlastnictvím jako v prvním případě,[*115] kdy není
vlastnictvím jednotlivce, odděleným od obce, ten je spíš jen jejím držitelem. Čím méně je fakticky
možné, aby vlastnictví jednotlivce bylo zhodnoceno jen společnou prací — tedy např. jako
zavodňování v Orientu[*116] — čím víc je čistě přirozeně vzniklý charakter kmene podlamován
www.kmbe.cz
Stránka 41
historickým pohybem, putováním, čím dále se kmen vzdaluje od svého původního sídliště a
zabírá cizí půdu, tedy vstupuje do podstatně nových pracovních podmínek, a čím vyvinutější je
energie jednotlivce — jeho společný charakter se navenek jeví a musí jevit spíš jako negativní
jednota — tím víc jsou dány podmínky pro to, aby se jednotlivec stal soukromým vlastníkem
půdy — zvláštní parcely, jejíž zvláštní obdělávání připadá jemu a jeho rodině. Obec —jako stát
— je z jedné strany vzájemný vztah těchto svobodných a rovných soukromých vlastníků, jejich
spojení navenek a zároveň jejich záruka. Společenství se tu na jedné straně opírá o to, že jeho
členy jsou pracující pozemkoví vlastníci, parceloví rolníci, ale právě tak je zaručena
samostatnost těchto pozemkových vlastníků jejich vztahem jako členů obce k sobě navzájem,
zajištěním ager publicus pro společné potřeby a společnou slávu atd.172 Předpokladem
přivlastňování půdy je tu nadále být členem obce, ale jako člen obce je jednotlivec soukromým
vlastníkem. Má k svému soukromému vlastnictví vztah jako k půdě, ale zároveň jako ke svému
bytí jakožto člena obce, a jeho zachování jakožto člena obce je právě tak zachováním obce jako
naopak atd. Protože obec, ačkoli je tu už historickým produktem, a to nejen fakticky, ale jako
takový (vešla) také do povědomí, má tedy svůj vznik, je zde předpokladem vlastnictví půdy — tj.
vztahu pracujícího subjektu k přírodním předpokladům práce jakožto náležejícím jemu — toto
náležení (je) však zprostředkováno jeho bytím jako člena státu, [*91]bytím státu — tedy
předpokladem, který je považován za božský atd.173 Koncentrace ve městě s venkovem jako
teritoriem; malozemědělství pracující pro bezprostřední spotřebu; rukodílná výroba[*117] jako
domácí vedlejší zaměstnání žen a dcer (předení a tkaní) nebo jen osamostatněná v jednotlivých
odvětvích (fabri[*118] atd.). Předpokladem trvání takového společenství je zachování rovnosti
mezi jeho svobodnými rolníky pracujícími pro vlastní obživu a vlastní práce jako podmínka
trvání jejich vlastnictví. Chovají se k přírodním podmínkám práce jako vlastníci; ale tyto
podmínky musí být ještě ustavičně osobní prací kladeny skutečně jako podmínky a objektivní
elementy osobnosti individua, jeho osobní práce. Z druhé strany je toto malé válečnické
společenství svým zaměřením neustále nuceno překračovat tento rámec atd. (Řím, Řecko, Židé
atd.) „Když augurové,“ říká Niebuhr, „ujistili Numu, že bozi schvalují jeho volbu, nebyla první
starostí zbožného krále bohoslužba v chrámu, ale starost lidská. Rozdělil půdu, kterou Romulus
získal ve válce a kterou ponechal k osazení: založil kult Termina.174 Všichni staří zákonodárci, a
především Mojžíš, opřeli úspěšnost svých přikázání týkajících se ctnosti, spravedlnosti a
dobrých mravů o pozemkové vlastnictví anebo alespoň zajištěnou dědičnou pozemkovou držbu
u co největšího počtu občanů.“ (Sv. I, str. 245, 2. vydání, „Romische Geschichte“.) Individuum je
postaveno do takových podmínek získávání obživy, že jeho cílem nemůže být získání bohatství,
ale vlastní obživa, reprodukce sebe samého jako člena společenství; reprodukce sebe samého
jako vlastníka kousku půdy a jakožto takového jako člena obce. Trvání obce je reprodukce všech
jejích členů jako rolníků pracujících pro vlastní obživu, jejichž doba nadpráce náleží právě obci,
je věnována práci válečné atd. Vlastnictví vlastní práce je zprostředkováno vlastnictvím pracovní
podmínky — lánu půdy, které opět je zaručeno jsoucnem obce a ta zase nadprací v podobě
válečné služby atd. členů obce. Clen obce se nereprodukuje kooperací při práci vytvářející
bohatství, nýbrž kooperací při práci pro společné [*92]zájmy (pomyslné i skutečné) k udržení
svazku navenek i uvnitř.176 Vlastnictví je quiritské176, římské, soukromý pozemkový vlastník je
jím jen jako Říman, ale jako Říman je soukromým pozemkovým vlastníkem.
(Jinou) formou, v níž pracující individua, členové obce zajišťující svou obživu, vlastní
přírodní podmínky své práce, je germánské vlastnictví. Zde není ani, jako ve specificky orientální
formě,[*119] člen obce jako takový spoludržitelem společného vlastnictví (tam, kde vlastnictví
existuje jen jako obecní vlastnictví, je jednotlivý člen jako takový jen držitelem zvláštního dílu, ať
už dědičným nebo ne, protože každý zlomek vlastnictví nenáleží žádnému členu jako takovému,
nýbrž jako bezprostřednímu členu obce, tedy přímo v jednotě s ní, nikoli na rozdíl od ní. Tento
jednotlivec[*120] je tedy držitelem. Existuje jen společné vlastnictví a jen soukromá držba. Způsob
této držby v poměru ke společenskému vlastnictví může být historicky, místně atd. naprosto rozdílně modifikován, podle toho, je-li práce sama provozována izolovaně soukromým držitelem
www.kmbe.cz
Stránka 42
nebo je-li sama zase určena obcí nebo jednotou stojící nad zvláštní obcí); ani tomu není tak jako
v římské, řecké formě (zkrátka v klasicky antické)[*121] — tady je půda zabrána obcí, římská
půda; část zůstává obci jako takové na rozdíl od členů obce, ager publicus ve svých různých
formách; druhá část se rozděluje a každá parcela je římskou půdou proto, že je soukromým
vlastnictvím, doménou Římana, že je podílem na laboratoři, který mu náleží; on je ale také
Římanem jen proto, že má toto svrchované právo nad částí římské půdy.
[Ve starověku městské řemeslo a obchod v malé, avšak zemědělství ve velké vážnosti; ve
středověku opačné posuzování.]177
[Právo užívat obecní půdu držbou příslušelo původně patricijům, kteří je pak
propůjčovali svým klientům[*122]; převádět vlastnictví z ager publicus bylo možno výhradně na
plebeje; všechny příděly ve [*93]prospěch plebejů a odstupné za podíl na obecní půdě. Pozemkový
majetek ve vlastním smyslu, vyjma okolí městských hradeb, původně jen v rukou plebejů (později
včleněné venkovské obce).]178
[Základní podstata římského plebsu jakožto souhrnu zemědělců, jak je to vyjádřeno v
jejich quiritském vlastnictví. V antice se zemědělství považovalo jednomyslně za vlastní
zaměstnání svobodného člověka, za školu vojáka. V něm se udržuje starý kmen národa; národ se
mění ve městech, kde se usazují cizí kupci a řemeslníci, a tím, jak domácí lidé táhnou tam, kde je
láká výdělek. Všude, kde je otroctví, hledá propuštěnec obživu v takových zaměstnáních, při
nichž pak často shromažďuje bohatství: proto byla také ve starověku tato řemesla většinou v
jejich rukou, a proto se neslušelo, aby se jim věnoval občan: odtud názor, že je na pováženou dát
řemeslníkům plné občanské právo (u Reků ve starším období byli zpravidla vyloučeni). Οσδνί
έξήν Ρωμαίν οΰτε χάπηλον οΰτε χειροτέχνην βίον εχειν[*123] Antičtí lidé neměli zdání o důstojném
cechovním zřízení, jaké (existovalo) v historii středověkých měst; a přece i tady upadal
válečnický duch, jak cechy vítězily nad rody, a nakonec úplně zmizel; tedy i vnější vážnost a
svoboda měst.]180
[Kmeny antických států měly základ dvojího druhu, buď podle rodů, nebo podle míst.
Rodové kmeny jsou starobylejší než místní kmeny, které je skoro všude vytlačují. Jejich krajní,
nejstriktnější forma je kastovnictví, v němž je jedna (kasta) od druhé oddělena, bez práva
vzájemných sňatků, co do vážnosti naprosto odlišná; každá s výhradním, neměnným povoláním.
Místní kmeny odpovídaly původně rozdělení země na kraje a vesnice; tak kdo byl v době, kdy
bylo toto rozdělení zavedeno, např. v Attice za Kleisthena, usazen v některé vesnici jako její
demotes, byl zapsán v té fýle, k níž ona vesnice náležela. A jeho potomci pak zpravidla zůstávali,
bez ohledu na své bydliště, příslušníky téže fýly a téhož demu;181 tím se pak i toto rozdělení
jevilo jako zdánlivé dělení podle původu.182 Římské rody nebyly pokrevně příbuzné: Cicero
připojuje ke společnému jménu jako [*94]rozlišovací znak původ ze svobodných občanů.183 Římští
gentiles[*124] měli společná sacra[*125], to později přestalo (už v době Ciceronově). Nejdéle se
udržovalo dědění po těch členech rodu, kteří zemřeli bez rodinných příslušníků a bez závěti. V
nejstarší době byli geneti[*126] povinni pomáhat členům svého rodu, kteří potřebovali pomoc,
nést mimořádně těžká břemena.184 (U Němců původně všude, nejdéle mezi obyvateli
Dithmarschenu.185) Rody <jakási> zájmová společenstva.186 Všeobecnější uspořádání než podle
rodů ve starém světě nebylo.187 Tak u Gaelů188 tvořili urození Campbellové a jejich vazalové
clan.189] Protože patricij reprezentuje společenství ve větší míře, je possessorem[*127] ager
publicus a užívá ho prostřednictvím svých klientů atd. (a také si jej postupně přivlastňuje).
Germánská obec se nesoustřeďuje ve městě; pouhou touto koncentrací — ve městě jako centru
venkovského života, sídle venkovských pracujících a rovněž centru vedení války — má obec jako
taková nyní vnější existenci, odlišnou od existence jedince. Dějiny klasického starověku jsou
dějiny měst, ale měst, jejichž základem je pozemkové vlastnictví a zemědělství; asijské dějiny
jsou jakousi bezrozdílnou jednotou města a venkova (vlastní velká města je tu třeba považovat
www.kmbe.cz
Stránka 43
za pouhá ležení panovníků, za jakousi nadvrstvu nad vlastní ekonomickou strukturou)[*128];
středověk (germánská doba) vychází z venkova jako sídla dějin, jejichž další vývoj pak probíhá v
protikladu města a venkova; moderní (dějiny) jsou poměšťování venkova, ne jako v antice
zvenkovšťování města.
Při spojení[*129] ve městě má obec jako taková ekonomickou existenci; pouhé jsoucno
města jako takového je odlišné od pouhé mnohosti nezávislých domů. Celek se tu neskládá ze
svých Částí. Je to jakýsi samostatný organismus. U Germánů, kde se jednotliví náčelníci rodin
190 existuje, obec — už navenek — jen při
[*95]usazují v lesích, odloučeni velkými vzdálenostmi,
občasných shromážděních členů obce,191 ačkoli jejich o sobě jsoucí jednota je dána v původu, řeči,
společné minulosti a historii atd.192 Obec se tedy projevuje jako spojování, a nějako spojení; jako
sjednocování jehož samostatnými subjekty jsou pozemkoví vlastníci, a ne jako jednota. Obec
tedy fakticky neexistuje jako stát, státní společenství, jako u antických (národů), protože
neexistuje jako město. Aby obec vstoupila ve skutečnou existenci, musí se konat shromáždění
svobodných pozemkových vlastníků,193 zatímco např. v Římě existuje mimo tato shromáždění, v
jsoucnu města samého a úředníků, kteří jsou v jeho čele atd. I u Germánů se sice vyskytuje ager
publicus, obecní půda Čili půda lidu, na rozdíl od vlastnictví jednotlivcova. Je to loviště, pastviště,
půda k získávání dříví atd., část půdy, která nemůže být rozdělena, má-li v této určité formě
sloužit jako výrobní prostředek. Ovšem tento ager publicus se nejeví tak jako u Římanů jako
zvláštní ekonomické jsoucno státu vedle soukromých vlastníků, takže ti jsou soukromí vlastníci
jako takoví ve vlastním slova smyslu, neboť byli vyloučeni z užívání, připraveni o užívání ager
publicus podobně jako plebejové. Ager publicus se jeví u Germánů naopak jen jako doplněk individuálního vlastnictví a figuruje jako vlastnictví jen tehdy, když je jako společný majetek jednoho
kmene bráněn proti nepřátelským kmenům.194 Vlastnictví jednotlivce se nejeví jako
zprostředkované obcí, naopak jsoucno obce a obecního vlastnictví (se jeví) jako zprostředkované, tj. jako vztah samostatných subjektů k sobě navzájem.196 Ekonomický celek je v
jádře obsažen v každém jednotlivém domě, který tvoří pro sebe samostatné centrum výroby
(rukodílná výroba[*130] čistě jako domácí vedlejší práce žen atd. V antickém světě je ekonomickým celkem město se svým územím[*131]; v germánském je jím jednotlivé sídlo, které se samo jeví
jen jako bod196 na půdě, která k němu patří, není to koncentrace mnoha vlastníků, nýbrž rodina
jako samostatná jednotka. V asijské (přinejmenším v převládající) formě neexistuje
[*96]jednotlivcovo vlastnictví, nýbrž jen jeho držba; vlastním skutečným vlastníkem (je) obec —
tedy vlastnictví jen jako společné vlastnictví půdy. U antických (národů) (Římané jako nej
klasičtější příklad, věc v nejčistší, nejvyhraněnější formě) protikladná forma státního vlastnictví
půdy a soukromého vlastnictví půdy, takže soukromé je zprostředkováno státním nebo státní
samo existuje v této dvojí formě. Soukromý vlastník půdy je tudíž zároveň městským občanem.
Ekonomicky se státní občanství redukuje na tu jednoduchou formu, že zemědělec je obyvatelem
města. V germánské formě zemědělec není státním občanem, tj. není obyvatelem měst, nýbrž
základem je izolované, samostatné obydlí rodiny, zaručené svazkem s jinými takovými obydlími
rodin z téhož kmene a jejich příležitostným shromažďováním — za účelem války, náboženství,
právního urovnání atd. — k takovému vzájemnému ručení. Individuální pozemkové vlastnictví
se tu nejeví jako forma protikladná pozemkovému vlastnictví obce, ani jako jí zprostředkované,
nýbrž naopak. Obec existuje jen ve vztahu těchto individuálních pozemkových vlastnictví jako
takových k sobě navzájem. Obecní vlastnictví jako takové se jeví jen jako společné příslušenství k
individuálním kmenovým sídlům a pozemkům. Obec není ani substance, jejímž pouhým
akcidens se jednotlivec jeví, ani není tím obecným, jež jako takové je jsoucí jednotou jak v jeho
představě, tak v existenci města a jeho městských potřeb na rozdíl od potřeb jednotlivce, nebo v
jeho městské půdě jako jeho zvláštním jsoucnu na rozdíl od zvláštního ekonomického jsoucna
člena obce; nýbrž z jedné strany je obec o sobě jako, pospolitost řeči, krve atd. předpokladem
individuálního vlastníka;197 na druhé straně však existuje jako jsoucno ve svém skutečném
shromáždění ke společným účelům, a pokud má zvláštní ekonomickou existenci v půdě společně
užívané k lovu, pastvě atd., užívá jí každý individuální vlastník jako takový, a ne jako
www.kmbe.cz
Stránka 44
reprezentant (jako v Římě) státu; skutečně společné vlastnictví individuálních vlastníků, nikoli
spojení těchto vlastníků, jakožto majících ve městě samém existenci odlišenou od sebe jako
jednotlivců.[*131]
[*97]Na
čem tu opravdu záleží, je toto:[*132] Ve všech těchto formách, v nichž pozemkové
vlastnictví a zemědělství tvoří základnu ekonomického uspořádání a kde je tedy ekonomickým
účelem výroba užitných hodnot, – reprodukci individua v určitých vztazích k jeho obci, v nichž
tvoří její základnu, dochází k tomuto: 1. přivlastňování — nikoli prací, nýbrž jako předpoklad
práce — přírodní podmínky práce, země, jakožto původního pracovního nástroje, laboratoře i
zásobárny surovin. Individuum má k objektivním podmínkám práce vztah jednoduše jako ke
svým, má k nim vztah jako k neorganické přírodě své subjektivity, v níž se tato subjektivita
realizuje; hlavní objektivní podmínka práce se nejeví sama jako produkt práce, nýbrž je tu
předem jako příroda; na jedné straně živé individuum, na druhé země jako objektivní podmínka
jeho reprodukce; 2. avšak tento vztah k půdě, k zemi, jakožto k vlastnictví pracujícího individua,
které se tudíž od počátku jeví nikoli jako pouze pracující individuum, v této abstrakci, 198 nýbrž
které má ve vlastnictví země objektivní způsob existence, jenž je předpokladem jeho činnosti a
nejeví se jako její pouhý výsledek a je předpokladem Jeho činnosti právě tak jako jeho kůže, jeho
smyslové orgány, které sice také reprodukuje a rozvíjí atd. v procesu života, které jsou však také
samy předpokladem tohoto procesu reprodukce — (tento vztah) je ihned zprostředkován
přirozeně vzniklým, více či méně historicky vyvinutým a modifikovaným jsoucnem individua
jakožto člena obce — jeho přirozeně vzniklým jsoucnem jakožto příslušníka kmena atd.[*133]
Izolované individuum by nemohlo mít pozemkové Vlastnictví, právě tak jakoby nemohlo
mluvit.199 Mohlo by ovšem z něho týt jako z podstaty, tak jako to dělají zvířata. Vztah k zemi jako
k vlastnictví je vždycky zprostředkován záborem — ať pokojným, nebo násilným — půdy
kmenem, obcí v nějaké víceméně přirozeně vzniklé nebo už historicky vyvinutější formě.
Individuum tu nikdy nemůže vystupovat v punktualitě, v níž se jeví jako pouhý svobodný
dělník.200 Jsou-li objektivní podmínky jeho práce předpokládány jako jemu náležející, pak je ono
samo [*98]subjektivně předpokládáno jako člen obce, jíž je zprostředkován jeho vztah k půdě.
Jeho vztah k objektivním podmínkám práce je zprostředkován jeho jsoucnem jako člena obce; z
druhé strany je skutečné jsoucno obce určeno určitou formou jeho vlastnictví objektivních podmínek práce.201 Ať už se toto vlastnictví zprostředkované jsoucnem v obci jeví jako společné
vlastnictví, při němž je jednotlivec jen držitelem a kde neexistuje žádné soukromé vlastnictví
půdy[*134] — nebo ať se vlastnictví projevuje v dvojí formě státního a soukromého vlastnictví
vedle sebe, avšak tak, že soukromé vlastnictví se jeví kladeno státním, že tedy jen státní občan je
a musí být soukromým vlastníkem, že však z druhé strany má jeho vlastnictví jakožto státního
občana zároveň zvláštní existenci202 — nebo ať konečně obecní vlastnictví má existenci pro sebe
jen jako doplněk individuálního vlastnictví, samo však jako základna a obec vůbec nemá
existenci pro sebe jinak než ve shromáždění členů obce a v jejich spojení ke společným účelům203
— tyto rozličné formy vztahu členů obce nebo kmene k půdě kmene — k zemi, na které se kmen
usadil — závisejí jednak na přirozených vlohách kmene, jednak na ekonomických podmínkách,
za nichž se skutečně chová k půdě jako vlastník, tj. přivlastňuje si prací její plody; a to zase bude
záviset na podnebí, fyzických vlastnostech půdy, fyzicky podmíněném způsobu její exploatace,
na vztahu k nepřátelským nebo sousedním kmenům a na změnách, které na ní působí stěhování,
historické prožitky atd.204 Má-li obec dál existovat starým způsobem, jako taková, je nutná
reprodukce jejích členů za předpokládaných objektivních podmínek. Výroba sama, vzrůst
obyvatelstva (i ono náleží k výrobě) 205 nutně tyto podmínky pozvolna ruší, ničí je, místo aby je
reprodukovala, a tím společenství zaniká s vlastnickými vztahy na nichž bylo založeno.
Nejzarytěji a nejdéle se ovšem drží asijská forma. To tkví v jejím předpokladu: že jednotlivec se
neosamostatňuje vůči obci; že (je tu) soběstačný kruh výroby, jednota zemědělství a rukodílné
výroby atd.[*135] Mění-li jednotlivec svůj vztah k obci, mění tím obec, působí rozkladně [*99]na ni i
na její ekonomický předpoklad; z druhé strany změny tohoto ekonomického předpokladu
vyvolané jeho vlastní dialektikou, chudnutí atd. Zejména vliv válečnictví a výbojů, který např. v
www.kmbe.cz
Stránka 45
Římě tvoří podstatnou součást ekonomických podmínek obce samé, ruší reálný svazek, na němž
obec spočívá.[*136] Ve všech těchto formách je reprodukce předpokládaných vztahů — které
víceméně přirozeně vznikly nebo historicky nastaly, ale staly se tradičními — vztahů jednotlivce
k jeho obci a určité, jemu předurčené objektivní jsoucno jak ve vztahu k podmínkám práce, tak k
jeho spolupracovníkům, soukmenovcům atd., základem vývoje, který je tudíž předem omezený,
ale kde zrušení těchto mezí znamená úpadek a zánik.206 Tak <působí> vývoj otroctví,
koncentrace pozemkového majetku, směna, peněžnictví, výboje atd. u Římanů, ač se všechny
tyto prvky až do jistého bodu zdály slučitelné se základnou a zdály se ji jen nevinně rozšiřovat,
zčásti z ní vyrůstat jako pouhé nešvary.207 Může tu docházet k značnému vývoji uvnitř určitého
okruhu. Individua se mohou jevit velká. Ale na svobodný a plný vývoj jak individua, tak společnosti tu není ani pomyšlení, protože takový vývoj je v rozporu s původním vztahem.208
Ve starověku nenacházíme nikdy zkoumání, která forma pozemkového vlastnictví atd. je
nejproduktivnější, vytváří největší bohatství. Bohatství se nejeví jako účel výroby, i když Kato
může docela dobře zkoumat, jaké obdělávání poleje nejvýnosnější,209 nebo Brutus dokonce
půjčovat peníze na nejvýhodnější úrok.210 Zkoumá se vždycky jen to, který způsob vlastnictví
vytváří nejlepší státní občany. Samoúčelem se bohatství jeví jen u několika obchodních národů
— monopolistů carrying trade[*137] — kteří žijí v pórech starověkého světa jako Židé ve
středověké společnosti.211 bohatství je tedy z jedné strany věc, uskutečňuje se ve věcech,
materiálních produktech, proti nimž stojí člověk jako subjekt; z druhé strany jako hodnota je
pouze velením nad cizí prací212 nikoli za účelem nadvlády, nýbrž soukromého požitku atd.
[*100]Ve všech formách se projevuje ve věcné podobě, ať jako věc, ať jako vztah
prostřednictvím věci, která leží mimo individuum a nahodile vedle něho. Tak se starověké
nazírání, při němž se účelem výroby jeví člověk, i když ve velmi omezeném národním,
náboženském, politickém určení — zdá velmi vznešené oproti modernímu světu, v němž se
výroba jeví jako účel člověka a bohatství jako účel výroby.213 Fakticky ale, když se sloupne
omezená buržoazní forma, co je pak bohatství jiného než univerzální směnou vytvořená
univerzalita potřeb, schopností, požitků, produktivních sil atd. individuí? než plné rozvinutí
vlády člověka nad přírodními silami, nad silami jak takzvané přírody, tak jeho vlastní
přirozenosti? než absolutní rozvinutí jeho tvůrčích vloh, s jediným předpokladem: předchozím
historickým vývojem, který tuto totalitu vývoje, tj. vývoje všech lidských sil jako takových, neměřených nějakým předem daným měřítkem, činí samoúčelem? kde se (člověk) nereprodukuje v
nějaké určenosti, nýbrž produkuje svou totalitu? nesnaží se zůstat něčím nastalým, nýbrž je v
absolutním pohybu nastávání? V buržoazní ekonomii — a v epoše výroby, které odpovídá — se
toto plné rozvinutí lidského nitra jeví jako úplné vyprázdnění, toto univerzální zpředmětnění
jako totální odcizení, a smetení jakýchkoli určitých jednostranných účelů jako obětování
samoúčelu nějakému zcela vnějšímu účelu.214 Proto se dětinský starý svět z jedné strany jeví
jako něco vyššího.[*138] Z druhé strany je něčím vyšším všude tam, kde se usiluje o uzavřenou
podobu, formu a dané ohraničení. (Starý svět) je uspokojením na omezeném stanovisku; zatímco
moderní (svět) neuspokojuje nebo, kde se jeví v sobě uspokojený, je banální.208
To, co pan Proudhon nazývá mimoekonomickým vznikáním vlastnictví, čímž rozumí
právě pozemkové vlastnictví,215 to je předburžoazní vztah individua k objektivním podmínkám
práce, a především přirozeným, objektivním podmínkám práce —neboť tak jako se pracující
subjekt (jeví) přirozeným individuem, přirozeným jsoucnem — tak se první objektivní
podmínka jeho práce jeví jako příroda, země, jako jeho [*101]neorganické tělo[*139]; on sám je nejen
organické tělo, nýbrž tato neorganická příroda jako subjekt. Tato podmínka není jeho
produktem, je tu předem; jako přirozené jsoucno mimo něj <a jako> jeho předpoklad. Než to
budeme dále rozebírat, ještě toto: Náš milý Proudhon by nejen mohl, ale musel rovněž kapitál a
námezdní práci — jakožto formy vlastnictví — nařknout z mimoekonomického vznikání. Neboť
to, že dělník nalézá objektivní podmínky práce jako od sebe oddělené, jako kapitály a že
www.kmbe.cz
Stránka 46
kapitalista nalézá dělníka jako nevlastnícího, jako abstraktního dělníka216 — směna probíhající
mezi hodnotou a živou prací předpokládá historický proces, třebaže kapitál a námezdní práce
samy reprodukují tento vztah a rozvíjejí jej jak v jeho objektivním rozsahu, tak i do hloubky —
historický proces, který, jak jsme viděli,217 tvoří dějiny vzniku kapitálu a námezdní práce. Jinak
řečeno: Mimoekonomické vznikání vlastnictví není nic jiného než historické vznikání buržoazní
ekonomie, výrobních forem, teoreticky čili ideálně vyjadřovaných kategoriemi politické
ekonomie.218 Ale to, že předburžoazní dějiny, a každá jejich fáze, mají také svou ekonomii a
ekonomický základ pohybu je v jádře pouhá tautologie, že život člověka odedávna spočíval na
výrobě, tím či oním způsobem společenské výrobě, jejíž vztahy právě nazýváme ekonomickými
vztahy.[*140]
Původní podmínky výroby (čili, což je totéž, reprodukce jistého počtu lidí zvětšujícího se
díky přirozenému procesu obou pohlaví;219 neboť tato reprodukce, i když se na jedné straně jeví
jako přivlastňování objektů subjekty, jeví se na druhé straně rovněž jako formování, podřizování
objektů subjektivnímu účelu; přeměna objektů ve výsledky a schránky subjektivní činnosti)
nemohou být původně samy vyrobeny — nemohou být výsledkem výroby. To, co je třeba
vysvětlit nebo co je výsledkem historického procesu, není jednota živých a činných lidí s
přirozenými, neorganickými podmínkami jejich výměny látek s přírodou, a tedy jejich
přivlastňování si přírody, nýbrž odluka těchto neorganických podmínek lidského jsoucna a
tohoto činného jsoucna, [*102]odluka, která je plně kladena teprve ve vztahu námezdní práce a
kapitálu. V otrockém a nevolnickém vztahu tato odluka není; zde část společnosti zachází s
druhou částí společnosti jako s pouze neorganickou a přirozenou podmínkou své vlastní
reprodukce. Otrok nemá naprosto žádný vztah k objektivním podmínkám své práce, nýbrž práce
sama, jak ve formě otroka, tak ve formě nevolníka, se jako neorganická podmínka výroby staví do
řady jiných přírodních podstat, vedle dobytka nebo jako přívěsek k půdě.220 Jinak řečeno:
Původní podmínky výroby se jeví jako přírodní předpoklady, přirozené podmínky existence
výrobce, stejně jako živé tělo, třebaže je reprodukuje a rozvíjí, není původně kladeno jím samým,
jeví se jako předpoklad jeho samého; jeho vlastní jsoucno (tělesné) je přírodní předpoklad, který
nekladl on.[*141] Tyto přirozené existenční podmínky, k nimž se chová jako k neorganickému tělu
náležejícímu k němu samému,[*142] jsou samy dvojí 1. subjektivní a, 2. objektivní povahy. Je tu
předem jako člen rodiny, kmene, tribue[*143] atd. — které pak míšením a protikladem s jinými
berou na sebe historicky různou podobu; a jako takový člen má vztah k určité přírodě (řekněme
zde ještě zemi, půdě) jako neorganickému jsoucnu sebe samého, jako podmínce své produkce a
reprodukce. Jako přirozený člen společenství se podílí na společném vlastnictví a má zvláštní díl
tohoto vlastnictví v držbě; právě tak jako má jakožto rodilý římský občan ideální nárok
(přinejmenším) na ager publicus a reálný nárok na tolik a tolik jiter půdy atd. Jeho vlastnictví, tj.
vztah k přirozeným předpokladům jeho výroby jako jemu náležejícím, jako k jeho vlastním, je
zprostředkován tím,221 že on sám je přirozeným členem společenství. (Abstrakce společenství,
jehož členové nemají nic společného, leda snad řeč, atd. a i tu stěží, je zřejmě produkt mnohem
pozdějších historických poměrů.) Pokud jde o jednotlivce, je např. jasné, že on sám má vztah k
řeči jako své vlastní jen jako přirozený člen lidského [*103]společenství. Řeč jako produkt
jednotlivce je absurdnost. Ale právě tak je tomu s vlastnictvím.
Řeč sama je právě tak produktem společenství, jako je z jiné strany sama jsoucnem
společenství, a to samozřejmým jsoucnem.222 [Společná výroba a společné vlastnictví, jak se
vyskytuje např. v Peru, je zřejmě druhotnou formou; zavedena a přenesena dobyvatelskými
kmeny, které znaly samy u sebe společné vlastnictví a společnou výrobu ve staré jednodušší
formě, v jaké se vyskytuje v Indii a u Slovanů. Právě tak forma, kterou nacházíme např. u Keltů ve
Walesu, je asi k nim přenesená, druhotná, zavedená dobyvateli u poražených kmenů, které byly
na nižším stupni. Dovršení a soustavné vypracování těchto systémů z nejvyššího centra ukazuje
na jejich pozdější vznik. Stejně tak byl feudalismus zavedený v Anglii dokonalejší po stránce
formy než feudalismus přirozeně vzniklý ve Francii.]223 [U kočovných pasteveckých kmenů — a
www.kmbe.cz
Stránka 47
všechny pastevecké národy jsou původně kočovné — se země jeví elementárně neomezená
stejně jako ostatní přírodní podmínky, např. v asijských stepích a na asijské náhorní rovině.224 Je
spásána atd., spotřebovávána stády, z nichž zase žijí pastevecké národy.[*144] Chovají se k nijako
ke svému vlastnictví, ačkoli toto vlastnictví nikdy nefixují. Stejně je tomu s půdou určenou pro
lov u divokých indiánských kmenů v Americe; kmen pokládá určitý kraj za své loviště a hájí je
násilím proti jiným kmenům nebo se snaží vyhnat jiné kmeny z lovišť jimi ovládaných. U
kočovných pasteveckých kmenů je obec fakticky stále spojena, cestovní společnost, karavana,
horda a formy nadřazení a podřízení se vyvíjejí z podmínek tohoto způsobu života. Přivlastňuje a
reprodukuje se tu fakticky jen stádo, nikoli půda; ta je však stále dočasně užívána společně na tom
místě, kde se kmen právě zdržuje.] Jediná zábrana, na kterou může společenství narazit ve svém
vztahu k přirozeným podmínkám výroby — k zemi — (přeskočíme-li hned k usedlým národům)
jakožto svým, je jiné společenství, které už si na ně dělá nárok jako na své neorganické tělo.[*145]
Válka je tedy jednou z [*104]nejpůvodnějších prací každého tohoto přirozeně vzniklého
společenství, a to jak k uhájení vlastnictví, tak i k jeho nabytí.225 (Můžeme se tu fakticky spokojit
s tím, že mluvíme o původním vlastnictví půdy, neboť u pasteveckých národů je vlastnictví
přirozeně se vyskytujících produktů země — např. ovcí — zároveň vlastnictvím pastvin, kterými
táhnou. Vůbec je ve vlastnictví půdy zahrnuto vlastnictví jejích organických produktů.)226 [Je-li
spolu s půdou dobyt sám člověk jako organické příslušenství půdy, je spolu s ní dobyt jako jedna
z podmínek výroby, a tak vzniká otroctví a nevolnictví, které brzy porušuje a modifikuje původní
formy všech společenství a dokonce se stává jejich základnou. Tím je negativně určena
jednoduchá konstrukce.] 227
Vlastnictví neznamená tedy původně nic než vztah člověka k jeho přirozeným
podmínkám výroby jako k podmínkám jemu náležejícím, svým, předpokládaným s jeho vlastním
jsoucnem; vztah k těmto podmínkám jako přirozeným předpokladům jeho samého, tvořícím jaksi
jen jeho prodloužené tělo. Nemá vlastně vztah ke svým výrobním podmínkám, nýbrž je tu
dvojitě, jak subjektivně jako on sám, tak objektivně v těchto přirozených neorganických
podmínkách své existence. Formy těchto přirozených výrobních podmínek jsou dvojí: 1. jeho
jsoucno jako člena společenství; tedy jsoucno tohoto společenství, jež je ve své původní formě
kmenovým společenstvím, víceméně modifikovaným kmenovým společenstvím; 2. vztah k půdě
prostřednictvím společenství jako ke své, společné vlastnictví půdy, zároveň individuální držba
pro jednotlivce, nebo tak, že se dělí jen plody; půda sama a zpracování zůstávají však
společné.[*146] (Avšak sídla atd., i když jsou to vozy Skythů, se pak jeví stejně vždy v držbě
jednotlivce.)[*147] Přirozenou výrobní podmínkou pro živé individuum je jeho příslušnost k
přirozeně vzniklé společnosti, kmeni atd.[*148] Toto je např. už podmínkou pro jeho řeč atd.228 Jeho
vlastní produktivní jsoucno je jen pod touto podmínkou. Jeho subjektivní jsoucno je tím jako
takové podmíněno, právě tak jako je [*105]podmíněno vztahem k zemi jako jeho laboratoři.
(Vlastnictví je sice původně mobilní, neboť člověk se zmocňuje nejprve hotových plodů země, k
nimž náležejí mimo jiné i zvířata a pro něj speciálně ta, která se dají zkrotit. Avšak i tento stav —
lov, rybářství, pastevectví, plody stromů jako výživa atd. — předpokládá vždy přivlastňování
půdy, ať už jako pevného sídliště, ať už ke kočování, ať už k pastvě zvířat atd.)[*149]
Vlastnictví znamená tedy příslušnost k nějakému kmeni (společenství) (mít v něm
subjektivně-objektivní existenci) a prostřednictvím vztahu tohoto společenství k půdě, k zemi
jako jeho neorganickému tělu, vztah individua k půdě, k vnější prapodmínce výroby — protože
země je v surovině, v nástroji, v plodu — jako k předpokladům náležejícím k jeho individualitě,
jako ke způsobům jsoucna této individuality.229 Redukujeme toto vlastnictví na vztah k
podmínkám výroby.230 Proč ne spotřeby, když původně se produkování individua omezuje na
reprodukování vlastního těla přivlastňováním hotových předmětů, připravených už přírodou ke
spotřebě? I tam, kde je třeba jen hledat, objevovat, vyžaduje to od subjektu brzy námahu, práci —
jako při lovu, rybolovu, pastevectví — a produkci (tj. rozvíjení) určitých schopností. Dále je však
třeba pokládat poměry, kdy se lze toho, co tu je, chápat bez jakýchkoli nástrojů (což jsou už samy
www.kmbe.cz
Stránka 48
produkty práce určené k výrobě), bez změny formy (k té dochází už při pastevectví) atd., za
velmi brzy pomíjející a nikdy ne normální poměry; také ne za normální původní poměry. Ostatně
původní podmínky výroby zahrnují samo sebou látky spotřebovatelné přímo, bez práce, jako
plody, zvířata atd.; spotřební fond se tedy jeví sám jako součást původního výrobního fondu.231
Základní podmínka vlastnictví opírajícího se o kmenové společenství (na které se
společenství původně redukuje) — být členem kmene — činí cizí kmen poražený jiným
kmenem, porobený kmen, nevlastnícím a zahrnuje jej k neorganickým podmínkám reprodukce
onoho kmene, k nimž se společenství chová jako ke svým. Otroctví a nevolnictví jsou [*106]tudíž
jen dalším vývojem vlastnictví opírajícího se o kmenové společenství. Nutně modifikují všechny
jeho formy. Nejméně to mohou činit v asijské formě. V soběstačné jednotě rukodílné výroby a
zemědělství, o kterou se tato forma opírá, není dobytí tak nutnou podmínkou[*150] jako tam, kde
pozemkové vlastnictví, zemědělství výhradně převládá.232 Z druhé strany, protože v této formě se
jednotlivec nikdy nestává vlastníkem, nýbrž jen držitelem, je v podstatě sám vlastnictvím,
otrokem toho, v čem existuje jednota obce, a otroctví tu ani neruší podmínky práce, ani
nemodifikuje podstatný vztah.233
Dále je teď jasné:
Vlastnictví, pokud je to jen vědomý vztah — a pokud jde o jednotlivce (vztah) kladený
společenstvím a proklamovaný a zaručený jako zákon — k výrobním podmínkám jakožto svým,
pokud se tedy jsoucno výrobce jeví jako jsoucno vjemu náležejících objektivních podmínkách, —
je uskutečňováno teprve výrobou samou. Skutečné přivlastňování se neděje teprve v myšleném,
nýbrž v činném, reálném vztahu k těmto podmínkám — skutečné kladení těchto podmínek jako
podmínek své subjektivní činnosti.234
Tím je však zároveň jasné, že tyto podmínky se mění. Tím, že kmeny loví, stává se teprve
nějaká oblast lovištěm; teprve zemědělstvím je země, půda kladena jako prodloužené tělo[*151]
individua.235 Když bylo vybudováno město Řím a okolní pozemky byly obdělávány jeho občany,
staly se podmínky společenství jinými než předtím. Účelem všech těchto společenství je
udržování, tj. reprodukce individuí, která je tvoří, jako vlastníků, tj. v témž objektivním způsobu
existence, který zároveň tvoří vztah členů k sobě navzájem, a tudíž samu obec. Tato reprodukce je
ale zároveň nutně znovuprodukcí i destrukcí staré formy. Například tam, kde každé z individuí má
mít tolik a tolik akrů půdy, je překážkou už zvětšení počtu obyvatelstva.236 Má-li se tomu čelit,
tedy kolonizace, a ta činí nutnou dobyvačnou válku.237 S tím otroci atd. S tím např. také zvětšení
ager publicus, a s tím patricijové, kteří reprezentují [*107]společenství, atd.[*152] A tak udržování
starého společenství zahrnuje destrukci podmínek, na nichž je založeno, zvrací se v opak. [*153]
Kdyby si např. někdo představoval, že lze zvětšit produktivitu na témž prostoru rozvojem
produktivních sil atd. (ten u tradičního zemědělství postupuje právě nejpomaleji), vyžadovalo by
to nové způsoby, kombinace práce, věnovat velkou část dne obdělávání půdy atd., a tím by se
zase rušily staré ekonomické podmínky společenství. V aktu reprodukce samém se mění nejen
objektivní podmínky, např. z vesnice se stává město, z divokého lesa vymýcené pole atd., nýbrž i
výrobci se mění tím, že <sami> ze sebe kladou nové kvality, sami sebe výrobou rozvíjejí,
přetvářejí, vytvářejí nové síly a nové představy, nové způsoby styků, nové potřeby a novou
řeč.238 čím starobylejší je sám způsob výroby — a udržuje se dlouho v zemědělství a ještě déle v
orientálním spojování zemědělství s rukodílnou výrobou[*153] — tj. čím déle zůstává nezměněn
skutečný proces přivlastňování, tím konstantnější jsou staré formy vlastnictví a s tím
společenství vůbec.239 Tam, kde už (nastala) odluka členů obce jako soukromých vlastníků od
sebe samých jako městské obce a majitelů městských pozemků, tam nastávají také už podmínky,
při nichž může jednotlivec ztratit své vlastnictví, tj. ten dvojitý vztah, který z něho činí jednak
rovnoprávného občana, člena společenství, jednak vlastníka,240 V orientální formě je taková
ztráta sotva možná, leda v důsledku naprosto vnějších vlivů, protože jednotlivý člen obce k ní
www.kmbe.cz
Stránka 49
nikdy nemá svobodný vztah, díky němuž by mohl ztratit své pouto (objektivní, ekonomické k ní).
Je <s ní> pevně srostlý. Tkví to také ve spojení rukodílné výroby a zemědělství, města (vesnice) a
venkova[*154] V antice se rukodílná výroba jeví už jako zhouba (zaměstnání libertinů [*155], klientů,
cizinců) atd. Tento vývoj produktivní práce (rukodílná výroba vymaněná ze stavu, kdy je pouze
podřazena pod zemědělství jako domácí práce svobodných lidí určená jen pro zemědělství
[*108]a válku nebo zaměřená na bohoslužbu a záležitosti společenství, jako je stavba domů, silnic,
chrámů), která se nutně rozvíjí stykem s cizinci, s pomocí otroků, snahou směňovat nadvýrobek
atd., rozkládá výrobní způsob, na kterém je založeno společenství a tudíž objektivně jednotlivec,
tj. jednotlivec určený jako Říman, Řek atd. Směna působí stejně; zadlužení atd.[*156]
Původní jednota mezi zvláštní formou společenství (také kmenového) a s ním
souvisícího vlastnictví přírody čili vztah k objektivním podmínkám výroby jako přírodnímu
jsoucnu, jako objektivnímu jsoucnu jednotlivcovu zprostředkovanému obcí — tato jednota, jevící
se na jedné straně jako zvláštní forma vlastnictví — má svou živou skutečnost v určitém způsobu
výroby samém, ve způsobu, který se jeví jednak jako vztah individuí k sobě navzájem, jednak
jako jejich určitý činný vztah k neorganické přírodě, určitý způsob práce (který je vždy prací
rodiny, často prací obce).[*157] Jako první velká produktivní síla se jeví samo společenství;241 pro
zvláštní druh výrobních podmínek (např. chov dobytka, obdělávání půdy) se vyvíjejí zvláštní
způsob výroby a zvláštní produktivní síly, jak subjektivní, jevící se jako vlastnosti individuí, tak
objektivní.242
Určitý stupeň vývoje produktivních sil pracujících subjektů — jemuž odpovídají jejich
určité vztahy k sobě navzájem a k přírodě — na to se koneckonců redukuje jak jejich
společenství, tak vlastnictví založené na něm. Až k určitému bodu reprodukce. Pak nastává
rozklad.[*158] Vlastnictví znamená tedy původně — a to ve své asijské,243 slovanské,244 antické,245
germánské formě246 — vztah pracujícího (vyrábějícího) subjektu (nebo reprodukujícího se) k
podmínkám své výroby nebo reprodukce jakožto svým. Má proto také různé formy podle
podmínek této výroby. Výroba sama má za účel reprodukci výrobce v těchto jeho objektivních
podmínkách jsoucna a spolu s nimi. Tento vztah jakožto vlastníka — nikoli jako výsledek, nýbrž
jako předpoklad práce, [*109]tj. výroby — předpokládá určité jsoucno individua jakožto člena nějakého kmenového společenství nebo společenství vůbec (jehož vlastnictvím individuum samo
do určité míry je).[*157] Otroctví, nevolnictví atd., kdy dělník sám figuruje mezi přírodními
podmínkami výroby pro třetí individuum nebo pro společenství247 (není tomu např. tak za
všeobecného otroctví v Orientě, jen z evropského hlediska)[*158] — kdy tedy vlastnictví už není
vztah individua, jež samo pracuje, k objektivním podmínkám práce —je vždycky druhotné, nikdy
původní, ačkoli je nutným a nezbytným důsledkem vlastnictví založeného na společenství a
práci ve společenství.[*159] Je sice velmi jednoduché představovat si, že nějaký silný člověk, mající
fyzickou převahu, nejprve chytí zvíře, pak chytá člověka, aby ho nechal chytat zvířata; zkrátka
používá člověka jakožto v přírodě se vyskytující podmínky pro svou reprodukci (přičemž jeho
vlastní práce se redukuje na vládnutí atd.) právě tak jako kterékoli jiné přírodní podstaty. Tento
názor je však hloupý — ač je správný z hlediska daných kmenových společenství nebo
společenství vůbec — protože vychází z vývoje izolovaných lidí.241 Člověk se stává izolovaným
teprve v důsledku historického procesu. Původně se jeví jako druhová bytost, kmenová bytost,
stádný živočich248 — i když naprosto ne jako ξϖον πολιτικόν [*160] v politickém smyslu.249 Sama
směna je hlavním prostředkem tohoto izolování.260 Činí stádnost zbytečnou a rozkládá ji. Věc se
vyvinula tak, že člověk jako izolovaný <jedinec> má vztah už jen sám k sobě, ale prostředky k
tomu, aby se kladl jako izolovaný, se staly prostředky k tomu, aby sám sebe činil obecným a
kolektivním.251 V tomto společenství je objektivní jsoucno jednotlivce jakožto vlastníka, dejme
tomu např. pozemkového vlastníka, předpokládáno, a to za jistých podmínek, které ho
připoutávají ke společenství nebo spíš dělají z něho jeden článek v řetězu tohoto společenství.
www.kmbe.cz
Stránka 50
buržoazní společnosti tu např. dělník stojí čistě bezobjektivně [*110]subjektivně;252 ale věc,
která stojí proti němu, se nyní stala pravou společnou podstatou, kterou se dělník snaží pozřít, ale
která požírá jeho.253
Všechny formy (víceméně přirozeně vzniklé, zároveň ale výsledky historického procesu),
v nichž společenství předpokládá subjekty v určité objektivní jednotě s jejich výrobními
podmínkami čili určité subjektivní jsoucno předpokládá sama společenství jako výrobní podmínky, odpovídají nutně jen omezenému, a zásadně omezenému vývoji produktivních sil.[*161]
Vývoj produktivních sil je rozkládá a jejich rozklad sám je vývojem lidských produktivních
sil.[*162] Nejprve se pracuje na určité základně — zprvu přirozeně vzniklé — pak (se vytváří)
historický předpoklad. Potom se však tato základna nebo tento předpoklad sám ruší nebo klade
jako mizející předpoklad, který se stal příliš těsným pro rozvoj progresivního lidského celku.254
Pokud se antické pozemkové vlastnictví znovu objevuje v moderním parcelovém
vlastnictví, patří samo do politické ekonomie a přijdeme k němu v oddílu o pozemkovém
vlastnictví.255
(K tomuhle všemu se vrátit hlouběji a důkladněji.)256
Oč nám tu především jde:[*163] Vztah práce ke kapitálu nebo k objektivním podmínkám
práce jako kapitálu předpokládá historický proces, který rozkládá různé formy, v nichž je dělník
vlastníkem čili v nichž vlastník pracuje. Tedy především: 1. Rozklad vztahu k zemi — půdě —
jakožto přírodní podmínce výroby, k níž má vztah jako ke svému vlastnímu neorganickému
jsoucnu, laboratoři svých sil a doméně své vůle. Všechny formy, v nichž se toto vlastnictví
vyskytuje, předpokládají společenství, jehož členové, ačkoli mezi nimi jsou třeba formální rozdíly,
jsou jako jeho členové vlastníky. Původní formou tohoto vlastnictví je tudíž samo bezprostřední
společné vlastnictví {orientální forma, modifikovaná ve slovanské; vyvinutá až v protiklad, ale
přece jen ještě jako skrytá,
když protikladná, základna v antickém a germánském vlastnictví).[*164]
Rozklad vztahů, v nichž se jeví jako vlastník nástroje. Tak jako výše uvedená forma
pozemkového vlastnictví předpokládá reálné společenství, tak předpokládá toto dělníkovo
vlastnictví nástroje zvláštní formu vývoje rukodílné práce[*165] jako řemeslnické práce; s tím je
spjato cechovně korporativní zřízení atd. (O staroorientální rukodílné výrobě lze uvažovat už
sub 1.) Zde je práce sama ještě zpola umělecká, zpola samoúčelem atd. Mistři. Kapitalista sám
ještě mistrem. Se zvláštní pracovní zručností zajištěna i držba nástroje atd. atd. Pak do jisté míry
dědičnost způsobu práce i s organizací práce a pracovním nástrojem. Středověká města. Práce
ještě jako jeho vlastní; určitý soběstačný vývoj jednostranných schopností atd. 3. V obojím je
zahrnuto, že před (zahájením) výroby má spotřební prostředky nutné, aby mohl žít jako výrobce
— tedy během své výroby, před jejím dokončením. Jako pozemkový vlastník se jeví přímo
vybaven nutným spotřebním fondem. Jako řemeslnický mistr tento fond zdědil, vydělal si na něj,
ušetřil, a jako řemeslnický mládenec je teprve učněm, dokud se ještě nejeví jako vlastní,
samostatný dělník, nýbrž patriarchálně se stravuje u mistra. Jakmile je tovaryšem (skutečným),
je tu určitá pospolitost spotřebního fondu, který je v rukou mistrových. I když tento fond není
tovaryšovým vlastnictvím, podílí se podle cechovních zákonů, podle zvyklostí atd. alespoň na
společné držbě atd. (Dále o tom podrobněji pojednat.) 4. Z druhé strany právě tak i rozklad
vztahů, za nichž dělníci sami, živé pracovní síly317 samy ještě bezprostředně patří k objektivním
výrobním podmínkám a jako takové jsou přivlastňováni — tedy jsou otroky nebo nevolníky. Pro
kapitál není výrobní podmínkou dělník, nýbrž jen práce. Může-li si ji opatřit s pomocí strojů,
nebo dokonce jen z vody, ze vzduchu, tím lépe. A kapitál si nepřivlastňuje dělníka, nýbrž jeho
práci — a ne bezprostředně, nýbrž zprostředkovaně směnou.
www.kmbe.cz
Stránka 51
To jsou tedy na jedné straně historické předpoklady, aby byl nalezen dělník jako
svobodný dělník, jako bezobjektivní, čistě subjektivní pracovní síla317 proti objektivním
podmínkám výroby jakožto jeho [*112]ne - vlastnictví, jako cizímu vlastnictví, jako pro sebe jsoucí
hodnotě, jako kapitálu. Z druhé strany však vzniká otázka, jaké podmínky jsou nutné k tomu, aby
našel proti sobě kapitál?
[Ve formuli kapitálu, v níž se živá práce má jak k surovině, tak k nástroji, tak i k životním
prostředkům potřebným během výroby jako negativní, jako ne-vlastnictví, je především
zahrnuto ne-vlastnictví půdy čili negován stav, za něhož má pracující individuum k půdě, k zemi
vztah jako ke své vlastní, tj. pracuje, vyrábí jako vlastník půdy.
nejlepším případě je jeho vztah nejen vztah dělníka k půdě, ale vztah vlastníka půdy k
sobě samému jakožto pracujícímu subjektu. Vlastnictví půdy zahrnuje potenciálně jak vlastnictví
suroviny, tak pranástroje, země samé, tak i jejích spontánních plodů. V nejpůvodnější formě
vzato to znamená mít k zemi vztah jako vlastník, nacházet v ní surovinu, nástroj a životní
prostředky vytvořené nikoli prací, nýbrž zemí samotnou. Je-li tento vztah už reprodukován, jeví
se sekundární nástroje a plody země vytvořené samotnou prací jako zahrnuté do pozemkového
vlastnictví v jeho primitivních formách. Tento historický stav je tedy nejprve negován jako
plnější vlastnický poměr ve vztahu dělníka k pracovním podmínkám jako kapitálu. To je historický stav číslo I, který v tomto vztahu je negován čili předpokládá se jako historicky
překonaný.[*166] Za druhé však tam, kde <je> vlastnictví nástroje čili vztah dělníka k nástroji
jakožto vlastnímu, kde pracuje jako vlastník nástroje (což zároveň předpokládá podřízení
nástroje jeho individuální práci, tj. zvláštní omezený stupeň vývoje produktivní síly práce), tam,
kde se tato forma dělníka jakožto vlastníka čili pracujícího vlastníka už klade jako samostatná
forma, vedle pozemkového vlastnictví a mimo ně — řemeslný a městský vývoj práce — není jako
v prvním případě akcidentem pozemkového vlastnictví a jemu podřízena — tedy i surovina a
životní prostředky jsou teprve zprostředkovány jako vlastnictví řemeslníka, zprostředkovány
jeho řemeslem, jeho vlastnictvím nástroje — tam se už předpokládá druhý historický [*113]stupeň
vedle prvního a mimo něj, přičemž první stupeň se už musí jevit značně modifikován
osamostatněním tohoto druhého druhu vlastnictví čili pracujícího vlastníka. Protože nástroj sám
už je produkt práce, tedy element, který konstituuje vlastnictví, protože už jest jako kladený
prací, nemůže se tu už společenství jevit v přirozeně vzniklé formě jako v prvním případě —
společenství, na němž je založen tento druh vlastnictví —, nýbrž jako společenství samo už
produkované, vzniklé, druhotné, produkované samotným dělníkem. Je jasné, že tam, kde
vlastnictví nástroje je vztah k výrobním podmínkám práce jakožto k vlastnictví, jeví se nástroj ve
skutečné práci jen jako prostředek individuální práce; umění skutečně si osvojit nástroj, zacházet
s ním jako s pracovním prostředkem, se jeví jako zvláštní zručnost dělníka, která ho klade jako
vlastníka nástroje. Zkrátka, podstatný charakter cechovně korporativního zřízení, řemeslné
práce konstituující svůj subjekt jako vlastníka — se redukuje na vztah k výrobnímu nástroji —
pracovnímu nástroji jakožto vlastnictví — na rozdíl od vztahu k zemi, k půdě (k surovině jako
takové) jakožto vlastní.[*167] To, že vztah k tomuto jednomu momentu výrobních podmínek
konstituuje pracující subjekt jako vlastníka, dělá z něho pracujícího vlastníka, tento historický
stav číslo II, který podle své povahy může existovat jen jako protiklad nebo chcete-li zároveň
jako doplněk modifikovaného prvního stavu — je rovněž negováno v první formuli kapitálu.[*168]
Třetí možná forma, mít vztah vlastníka jen k životním prostředkům, nacházet je jako přirozenou
podmínku pracujícího subjektu, a nemít přitom ani k půdě, ani k nástroji, tedy ani k samotné
práci vztah jako ke svým vlastním, to je v podstatě formule otroctví a nevolnictví, která je rovněž
negována, kladena jako historicky překonaný stav ve vztahu dělníka k výrobním podmínkám
jakožto kapitálu.[*169] Praformy vlastnictví se nutně redukují na vztah dělníka k různým
objektivním momentům, které podmiňují výrobu, jakožto vlastním; tvoří jednak ekonomický
základ různých [*114]forem společenství, jednak jsou z druhé strany určité formy společenství
jejich předpokladem. Tyto formy jsou podstatně modifikovány zařazováním práce samé k
www.kmbe.cz
Stránka 52
objektivním výrobním podmínkám (nevolnictví a otroctví), přičemž se ztrácí a je modifikován
prostě afirmativní charakter všech forem vlastnictví spadajících pod číslo I. Všechny v sobě
obsahují otroctví jako možnost, a tedy jako své vlastní zrušení a překonání.[*171] Pokud jde o číslo
II, kde zvláštní způsob práce — mistrovství v práci a v důsledku toho vlastnictví pracovního
nástroje = vlastnictví výrobních podmínek — vylučuje sice otroctví a nevolnictví, ale může ve
formě kastovnictví nastoupit analogický negativní vývoj.][*172] [Třetí forma, (forma) vlastnictví
životních prostředků — jestliže se neredukuje na otroctví a nevolnictví — nemůže obsahovat
vztah pracujícího individua k výrobním podmínkám a tudíž existenčním podmínkám; může to
tedy být jen vztah člena původního společenství založeného na pozemkovém vlastnictví, který
pozbyl svého pozemkového vlastnictví, ale ještě nepostoupil ke způsobu vlastnictví číslo II, jako
římský plebs v době panem et circenses.]257 [Vztah vazalů k jejich pánu nebo (vztah) výkonu
osobní služby je velmi rozdílný. Neboť tvoří v podstatě jen způsob existence pozemkového
vlastníka samého, který už nepracuje, jehož vlastnictví ale zahrnuje mezi výrobními podmínkami
samotné dělníky jako nevolníky atd. Zde vztah nadvlády jako podstatný vztah přivlastňování. Ke
zvířeti, k půdě atd. nemůže v podstatě vzniknout nějaký vztah nadvlády v důsledku přivlastnění,
ačkoli zvíře slouží. Předpokladem vztahu nadvlády je přivlastnění cizí vůle. To, co je bez vůle,
např. zvíře, může tedy sice sloužit, ale nečiní to vlastníka pánem.[*173] Ale vidíme tu jedno: že
vztah nadvlády a vztah poroby rovněž spadají do této formule přivlastňování výrobních nástrojů;
a tvoří nezbytný ferment vývoje a zániku všech původních vlastnických vztahů a výrobních
vztahů a zároveň jsou výrazem jejich omezenosti. Jsou ovšem reprodukovány v kapitálu
[*115] – ve zprostředkované formě — a tvoří tak rovněž ferment jeho rozkladu a jsou znakem jeho
ohraničenosti.]268
[„Oprávnění prodávat v nouzi sebe a členy své rodiny bylo nechvalným všeobecným
právem; platilo na severu stejně jako u Řeků a v Asii: právo věřitele vzít si dlužníka, který
nemohl zaplatit, za raba a dát si zaplatit, pokud to stačilo, jeho prací nebo prodejem jeho osoby,
bylo téměř stejně rozšířeno.“ (Niebuhr, I, str. 600.)] [Niebuhr na jednom místě říká, že potíže
řeckých spisovatelů, kteří psali v době Augustově, a jejich nesprávné chápání vztahu mezi
patriciji a plebeji a zaměňování tohoto vztahu se vztahem mezi patrony a klienty pramení z toho,
že „psali v době, kdy bohatí a chudí byli jedinými opravdovými třídami občanů, kdy potřebný, ať
už byl jeho původ sebeurozenější, potřeboval ochránce, a kdy milionář, i když to byl
propuštěnec, byl jako ochránce vyhledáván. O dědičných vztazích závislosti neměli ještě ani
potuchy.“ (I, 620.)] [„V obou třídách“ — metoiků[*173] a propuštěnců a jejich potomků — „byli
řemeslníci, a takového občanského práva, na jaké byli omezeni řemeslníci, nabýval plebej, který
se vzdal zemědělství. Ani oni nepostrádali cti zákonných zájmových společenstev; a jejich cechy
byly tak vážené, že se jako jejich zakladatel uváděl Numa. Bylo jich devět: pištci, zlatotepci,
tesaři, barvíři, sedláři, koželuzi, mědilijci, hrnčíři a devátý cech společný pro ostatní řemesla...
Někteří z nich byli samostatní měšťané; isopolité,[*174] kteří se nesvěřovali do ochrany patronovi
— bylo-li takové právo; a potomci závislých, jejichž pouto se uvolnilo tím, že vymřel rod jejich
patronů; těm byly nepochybně stejně cizí hádky mezi starousedlými občany a obcí, jako byly
florentským cechům cizí rodové rozepře mezi guelfy a ghibelliny: o závislých patrně ještě plně
rozhodovali patricijové.“ (I, 623)]259
Na jedné straně[*175] se předpokládají historické procesy, které uvedly masu individuí
národa atd. do postavení zprvu ne sice skutečných [*116]svobodných dělníků, ale přece jen
svobodných δυνάμει[*176], jejichž jediným vlastnictvím je jejich pracovní síla317 a možnost
směňovat ji za stávající hodnoty; individua, proti nimž stojí všechny objektivní podmínky výroby
jako cizí vlastnictví, jako jejich ne-vlastnictví, ale zároveň jako směnitelné jakožto hodnoty, tudíž
přivlastnitelné do jisté míry živou prací. Takové historické procesy rozkladu jsou jednak rozkládáním těch vztahů závislosti, které poutají dělníka k půdě a k pánovi této půdy, ale fakticky
předpokládají jeho vlastnictví životních prostředků — to je ve skutečnosti proces jeho odpoutání
od půdy; rozklad vlastnických vztahů k půdě, jež ho konstituovaly jako yeomana, svobodného
www.kmbe.cz
Stránka 53
pracujícího malého pozemkového vlastníka nebo pachtýře (colona), svobodného rolníka[*177];
rozklad cechovních vztahů, které předpokládaly jeho vlastnictví pracovního nástroje a práci
samu jako řemeslnou určitou zručnost, jako vlastnictví (nejen jeho zdroj); rovněž rozklad
klientských vztahů v těch různých formách, v nichž ne-vlastníci jako spoluspotřebitelé
nadvýrobku figurují v družině svých pánů a jako ekvivalent nosí livrej svého pána, účastní se
jeho bitek, vykonávají osobní služby, domnělé nebo reálné, atd. Ve všech těchto procesech
rozkladu se při bližším zkoumání ukáže, že jsou rozkládány vztahy výroby, při nichž převažuje:
užitná hodnota, výroba pro bezprostřední spotřebu; směnná hodnota a výroba směnné hodnoty
předpokládá, že převažuje druhá forma; proto také ve všech těchto vztazích převažují naturální
dávky a naturální služby nad peněžními platbami a službami za peníze. Ale to jen mimochodem.
Při bližším zkoumání se také zjistí, že všechny ty překonané vztahy byly možné jen při určitém
stupni vývoje materiálních (a tedy i duchovních) produktivních sil.260
Co nás tu především zajímá,[*178] je toto: Proces rozkladu, který přeměňuje masu
individuí národa atd. v δυνάμει[*176] svobodné námezdní dělníky — v individua donucená k práci
a k prodeji své práce jen tím, že jsou ne-vlastníci — předpokládá na druhé straně, nikoli že
[*117]dosavadní zdroje příjmů a zčásti vlastnické podmínky těchto individuí zmizely, nýbrž
naopak, že jen jejich použití se stalo jiným, že se změnil způsob jejich jsoucna, že přešly jako
svobodný fond do jiných rukou anebo také že zčásti zůstaly v týchž rukách.[*179] Jedno je však
jisté: Týž proces, který jisté množství individuí odloučil od jejich dosavadních — tak či onak —
afirmativních vztahů k objektivním podmínkám práce, negoval tyto vztahy a tím tato individua
přeměnil ve svobodné dělníky, týž proces osvobodil tyto objektivní podmínky práce — půdu,
suroviny, životní prostředky, pracovní nástroje, peníze nebo to všechno — δυνάμει [*180] od jejich
dosavadní vázanosti na nyní od nich uvolněná individua. Jsou tu ještě, jsou tu však v jiné formě;
jako svobodný fond, v němž vymizely všechny staré politické atd. vztahy, a stojí proti oněm
uvolněným nevlastnícím individuím už jen ve formě hodnot, hodnot trvajících o sobě. Týž proces,
který postavil masu jako svobodné dělníky proti objektivním pracovním podmínkám, postavil
také tyto podmínky jako kapitál proti svobodným dělníkům. Historický proces byl odlučováním
dosud spojených elementů — jeho výsledkem tedy není, že jeden z těch elementů mizí, nýbrž že
každý z nich se jeví v negativním vztahu vůči druhému — svobodný dělník (potenciálně) na
jedné straně, kapitál (potenciálně) na druhé. Odlučování objektivních podmínek od tříd
přeměněných ve svobodné dělníky se musí právě tak jevit jako osamostatňování těchto
podmínek na opačném pólu.[*181]
Jestliže se vztah kapitálu a námezdní práce zkoumá ne jako vztah už rozhodující a
zahrnující celek výroby[*182], nýbrž jako historicky vznikající — tj. jestliže se zkoumá původní
přeměna peněz v kapitál, směnný proces mezi jen δυνάμει [*180] existujícím kapitálem na jedné
straně a δυνάμει [*180] existujícími svobodnými dělníky na druhé straně — , [*118]vnucuje se ovšem
jednoduché pozorování, s nímž ekonomové nadělají mnoho hluku, že ta strana, jež vystupuje
jako kapitál, musí disponovat surovinami, pracovními nástroji a životními prostředky, aby dělník
mohl žít během výroby, dřív než je výroba ukončena.261 Dále se to jeví tak, že na straně
kapitalisty musela předcházet nějaká akumulace — akumulace předcházející práci a
nepramenící z ní —, která ho činí schopným postavit dělníka k práci a udržovat ho v
činnosti,[*183] udržovat ho jako živou pracovní sílu317.[*184] Tento čin kapitálu, nezávislý na práci,
nekladený prací, je pak dále přenášen z těchto dějin jeho vzniku do přítomnosti, přeměňován v
moment jeho skutečnosti a jeho působení, jeho sebeformování.262 Z toho se pak konečně
odvozuje věčné právo kapitálu na plody cizí práce nebo spíše jeho způsob nabývání se vyvozuje
z prostých a „spravedlivých“ zákonů směny ekvivalentů.263
Bohatství ve formě peněz se může přeměnit v objektivní podmínky práce jen proto a jen
tehdy, jestliže jsou odpoutány od práce samé. Viděli jsme, že peníze mohou být zčásti
nahromaděny čistě cestou směny ekvivalentů; avšak to je tak bezvýznamný zdroj, že historicky
www.kmbe.cz
Stránka 54
nestojí za zmínku — jestliže se předpokládá, že peníze byly získány směnou vlastní práce.264
Daleko spíše se v kapitál ve vlastním smyslu, v průmyslový kapitál přeměňuje movité jmění
nahromaděné lichvou — zvláště také lichvou vůči pozemkovému majetku — a získané z obchodních zisků — peněžní jmění.265 Dále budeme mít příležitost [*119]mluvit obšírněji o obou
formách — pokud se jeví nikoli jako samy formy kapitálu, ale jako dřívější formy jmění, jako
předpoklady pro kapitál.266
Už v pojmu kapitálu, jak jsme viděli — v jeho vzniku tkví, že vychází z peněz, a tedy ze
jmění, které existuje ve formě peněz. Stejně to tkví i v tom, že se jeví jako něco, co pochází z
oběhu, jako produkt oběhu.267 Tvorba kapitálu nevychází tedy z pozemkového vlastnictví (zde
nanejvýš od pachtýře, pokud je obchodníkem se zemědělskými produkty) a také ne z cechu
(ačkoli v tomto bodě je určitá možnost), nýbrž z obchodnického a lichvářského jmění. 268 Toto
<jmění> však nachází podmínky ke koupi svobodné práce teprve tehdy, když už je svobodná
práce historickým procesem odpoutána od svých objektivních existenčních podmínek. Teprve
pak nachází možnost samy tyto podmínky kupovat. Za cechovních podmínek např. nemohou
pouhé peníze, které samy nejsou cechovní, které patří mistrovi, kupovat tkalcovské stavy a
nechat u nich pracovat; je předepsáno, s kolika smí jeden pracovat atd. Zkrátka nástroj sám je
ještě tak srostlý s živou prací samou, jeví se jako její doména, že vpravdě neobíhá. Co umožňuje
peněžnímu jmění stát se kapitálem, je to, že se vyskytují na jedné straně svobodní dělníci, na
druhé straně že tu jsou — rovněž jako svobodné a prodejné — životní prostředky a materiály
atd., které dosud byly tak či onak vlastnictvím mas, jež se nyní staly bezobjektivními. Ale druhou
podmínku práce — jistou zručnost, nástroj jako prostředek k práci atd. — kapitál v této své
přípravné nebo první fázi rovněž nalézá hotovou, jednak jako výsledek městského cechovního
zřízení, jednak domácké výroby nebo výroby spjaté jako doplněk se zemědělstvím. Historický
proces není výsledkem kapitálu, nýbrž jeho předpokladem. Díky němu se pak také kapitalista
vsunuje jako mezičlánek (historicky) mezi pozemkové vlastnictví nebo mezi vlastnictví vůbec a
práci. Pokud jde o příjemné představy, podle nichž se kapitalista a dělník sdružují atd., o tom ani
dějiny nic nevědí, ani se po tom nenajde jediná stopa ve vývoji pojmu kapitálu.269 Sporadicky se
může manufaktura lokálně vyvíjet uvnitř rámce, který ještě náleží docela jinému období, jako
[*120]např. v italských městech vedle cechů.[*186] Ale pro kapitál jako všeobecně panující formu
epochy musí se podmínky vyvinout nejen lokálně, ale ve velkém měřítku.270 (Tomu není na
překážku to, že při rozkladu cechů se jednotliví cechovní mistři přeměňují v průmyslové
kapitalisty; tento případ je ovšem už samou povahou věci vzácný. Vcelku zaniká cechovní
zřízení, zaniká mistr a tovaryš tam, kde se vynořuje kapitalista a dělník.)[*187]
Je samozřejmé — a ukáže se při důkladnějším prozkoumání historické epochy, o které tu
mluvíme — že ovšem doba rozkladu dřívějších výrobních způsobů a způsobů vztahu dělníka k
objektivním podmínkám práce — je zároveň dobou, kdy se peněžní jmění jednak už do jisté šíře
rozvinulo, jednak rychle roste a rozpíná se díky týmž okolnostem, jež urychlují onen rozklad.
Toto jmění samo je zároveň jedním z hybných činitelů onoho rozkladu, stejně jako je onen
rozklad podmínkou jeho přeměny v kapitál. Ale pouhé jsoucno peněžního jmění a dokonce ani
získání jisté převahy z jeho strany nikterak nestačí k tomu, aby tento rozklad vedl ke (vzniku)
kapitálu.211 Jinak by byly starý Řím, Byzanc atd. skončily své dějiny či spíše začaly nové dějiny se
svobodnou prací a kapitálem. I tam bylo rozkládání starých vlastnických vztahů spojeno s
vývojem peněžního jmění — obchodu atd. Ale místo k průmyslu vedl tento rozklad fakticky k
panství venkova nad městem.272 Prvotní tvorba kapitálu nepostupuje tak, že by kapitál hromadil,
jak si to leckdo představuje, životní prostředky a pracovní nástroje a suroviny, zkrátka objektivní
podmínky práce odpoutané od půdy a dokonce už amalgované s lidskou prací.[*188] Ne tak, že
kapitál [*121]objektivní podmínky práce tvoří. Nýbrž jeho prvotní tvorba se děje jednoduše tím, že
hodnotu existující jako peněžní jmění činí historický proces rozkladu starého výrobního způsobu
schopnou jednak kupovat objektivní podmínky práce, jednak samu živou práci směňovat s nyní
svobodnými dělníky za peníze. Všechny tyto momenty tu jsou; jejich odlučování je samo
www.kmbe.cz
Stránka 55
historický proces, proces rozkladu, a právě ten činí peníze schopnými přeměnit se v kapitál.
Peníze samy, pokud v této historii nějak spoluúčinkují, tedy jen potud, že samy zasahují do
tohoto procesu jako velice energický odlučovací prostředek a že spolupůsobí k vytvoření
oškubaných, bezobjektivních svobodných dělníků, určitě ale ne tím, že pro ně vytvářejí objektivní
podmínky jejich existence, nýbrž tím, že pomáhají urychlovat jejich odloučení od těchto
podmínek — jejich ne-vlastnictví.274 Když např. velcí angličtí pozemkoví vlastníci rozpustili své
družiny, které spolu s nimi spotřebovávaly nadvýrobek z půdy, když dále jejich pachtýři vyhnali
malé chalupníky atd., byla tím za prvé vržena na trh práce masa živých pracovních sil, masa,
která byla svobodná ve dvojím smyslu, zbavena starých klientských vztahů nebo vztahů
závislosti a služebností a za druhé zbavena jakéhokoli majetku a jakékoli objektivní, věcné formy
jsoucna, zbavena jakéhokoli vlastnictví; odkázána na prodej své pracovní síly317 nebo na žebrotu,
tuláctví a loupež jako jediný zdroj obživy.275 Ze se nejprve pokusili o tyto (zdroje obživy), ale z
této cesty byli šibenicí, pranýřem a důtkami vehnáni na úzkou cestu vedoucí na trh práce — v
čemž se tedy vlády, např. Jindřicha VII., VIII. atd., jeví jako podmínky historického procesu
rozkladu a jako původci podmínek pro existenci kapitálu276 — je historicky zjištěno.277 Z druhé
strany ty životní prostředky atd., které dříve snědli pozemkoví vlastníci s družinou, byly nyní k
dispozici penězům, které je chtěly zakoupit, aby jejich prostřednictvím mohly kupovat práci.
Peníze tyto životní prostředky ani nevytvořily, ani nenahromadily; byly tu, byly spotřebovávány a
reprodukovány, dříve než byly spotřebovávány a reprodukovány jejich [*122]prostřednictvím.
Změnilo se jedině to, že tyto životní prostředky byly nyní vrženy na směnný trh — byly odtrženy
od své bezprostřední souvislosti s hubami členů družiny atd. a byly přeměněny z užitných
hodnot ve směnné hodnoty, a tak se dostaly do domény a pod svrchovanost peněžního jmění.
Stejně tomu bylo s pracovními nástroji. Peněžní jmění ani nevynalezlo, ani nevyrobilo kolovrat a
tkalcovský stav. Ale přadláci a tkalci odpoutaní od své půdy se dostali se svými stavy a kolovraty
pod velení peněžního jmění.278 Co je kapitálu vlastní, je jen spojení mas rukou a nástrojů, které tu
už nachází. Shromáždit je je pod svým velením. To je jeho skutečné hromadění; hromadění dělníků
na (určitých) bodech i s jejich nástroji. O tom bude třeba podrobněji pojednat při takzvaném
hromadění kapitálu.279 Peněžní jmění —jako obchodnické jmění — pomáhalo ovšem urychlit a
rozkládat staré výrobní vztahy a umožnilo např. pozemkovému vlastníkovi, jak už pěkně vyložil
A. Smith,280 vyměňovat své obilí, dobytek atd. za užitné hodnoty přivezené z ciziny, místo aby
užitné hodnoty, které sám vyrobil, prohýřil s členy své družiny a aby spatřoval své bohatství z
valné části v mase členů družiny, která spotřebovávala spolu s ním. Peněžní jmění dávalo v jeho
očích směnné hodnotě jeho důchodu vyšší význam. Totéž se dálo s jeho pachtýři, kteří už byli
zpola kapitalisté, ale přece jen ještě velmi zastřeně. Vývoj směnné hodnoty — podporovaný
penězi existujícími ve formě obchodnického stavu — rozkládá výrobu zaměřenou více na
bezprostřední užitnou hodnotu i formy vlastnictví, které jí odpovídají — vztahy práce k jejím
objektivním podmínkám — a tak vede k vytváření trhu práce (odlišovat ovšem od trhu na
otroky). Avšak i tento účinek peněz je možný jen za předpokladu městského řemesla, které
nespočívá na kapitálu a na námezdní práci, nýbrž na organizování práce v cechy atd.[*189] Městská
práce sama vytvořila výrobní prostředky, pro které se cechy staly právě tak tísnivými jako staré
pozemkové vztahy pro zdokonalené zemědělství, které zase samo <bylo> zčásti důsledkem
zvýšeného odbytu zemědělských produktů do měst [*123]atd. Jiné okolnosti, které např. v 16.
století zvětšovaly masu obíhajících zboží právě tak jako masu peněz, vytvářely nové potřeby a
tudíž zvyšovaly směnnou hodnotu domácích výrobků atd., vyháněly do výše ceny atd. — to
všechno jednak podporovalo rozklad starých výrobních vztahů, urychlovalo odpoutávání
dělníka nebo nedělníka, ale práceschopného člověka, od objektivních podmínek jeho
reprodukce, a tak podporovalo přeměnu peněz v kapitál. Nemůže být proto nic pošetilejšího než
pojímat tuto prvotní, tvorbu kapitálu tak, jako kdyby byl nahromadil a vytvořil objektivní
podmínky výroby — životní prostředky, suroviny, nástroje — a nabídl je dělníkovi, který jich byl
zbaven.[*190] Spíš peněžní jmění zčásti pomáhalo pracovní síly[*191] práceschopných individuí
těchto podmínek zbavovat; zčásti probíhal tento odlučovací proces bez něho.[*192] Když <prvotní
www.kmbe.cz
Stránka 56
tvorba kapitálu> dosáhla určité výše, mohlo se peněžní jmění postavit jako prostředník mezi
takto osvobozené objektivní podmínky života a osvobozené, ale také všeho zbavené živé
pracovní síly[*191] a s jedněmi kupovat druhé.281 Co se však týká tvorby peněžního jmění
samého, před jeho přeměnou v kapitál, ta spadá do předhistorie buržoazní ekonomie. Lichva,
obchod, městské zřízení a fiskus, který se s nimi objevuje, hrají při tom hlavní úlohu. Také to, co
nahromadili pachtýři, rolníci atd., třebaže v menší míře.[*193] — Zároveň se tu ukazuje, jak vývoj
směny a směnné hodnoty, zprostředkované všude obchodem nebo jejíž zprostředkování lze
obchodem nazývat — peníze nabývají v obchodnickém stavu samostatné existence právě tak
jako oběh v obchodu — přináší s sebou jak rozklad vlastnických vztahů práce k jejím existenčním
podmínkám na jedné straně, tak samu práci zrazenou mezi objektivní podmínky výroby; vesměs
vztahy, které vyjadřují převládání jednak užitné hodnoty a výroby zaměřené na bezprostřední
spotřebu, jednak reálného společenství, jež je ještě bezprostředně předpokladem výroby.[*194]
Výroba zakládající se na [*124]směnné hodnotě a společenství zakládající se na směně těchto
směnných hodnot — třebaže se zdá, jak jsme viděli v předcházející kapitole o penězích, jako by
kladly vlastnictví jedině jako výsledek práce, jako by kladly soukromé vlastnictví výrobku vlastní
práce jako podmínku282 <práce> a práci jako všeobecnou podmínku bohatství, předpokládají a
produkují odluku práce od jejích objektivních podmínek. Tato směna ekvivalentů probíhá, je jen
povrchovou vrstvou té výroby, která spočívá na přivlastňování cizí práce bez směny, ale za zdání
směny. Tento systém směny spočívá na kapitálu jako svém základu, a uvažuje-li se o něm
odděleně od kapitálu, jak se sám ukazuje na povrchu, jako [*124]o samostatném systému, je to
pouhé zdání, ale nutné zdání. Není tedy teď už nic divného na tom, že systém směnných hodnot
— směna ekvivalentů měřených prací — se zvrací, nebo spíše ukazuje jako své skryté pozadí
přivlastňování cizí práce bez směny, úplnou odluku práce a vlastnictví. Převládání směnné
hodnoty samotné a výroby vyrábějící směnné hodnoty předpokládá totiž cizí pracovní sílu137
samu jako směnnou hodnotu — tj. odluku živé pracovní síly od jejích objektivních podmínek;
(předpokládá) vztah k těmto podmínkám — nebo ke své vlastní objektivitě — jako k cizímu
vlastnictví; vztah k němu zkrátka jako ke kapitálu,283 Jen v době úpadku feudalismu, kdy v něm
ale ještě probíhá vnitřní boj — např. v Anglii ve 14. a v první polovině 15. století — je zlatý věk
pro emancipující se práci. Aby práce znovu mohla mít ke svým objektivním podmínkám vztah
jako ke svému vlastnictví, musí nastoupit jiný systém místo systému soukromé směny, 284 která,
jak jsme viděli,[*195] klade směnu zpředmětněné práce za pracovní sílu317 a tudíž přivlastňování
živé práce bez směny. — Způsob, jak se peníze přeměňují v kapitál, se často historicky projevuje
docela jednoduše a hmatatelně tak, že např. obchodník nechá větší počet tkalců a přadláků, kteří
dosud provozovali tkaní a předení jako venkovské vedlejší zaměstnání, pracovat pro sebe
samého a z jejich vedlejšího zaměstnání udělá pro ně samy hlavní výdělek; tím šije ale
[*125]zabezpečil a dostal je pod své velení jako námezdní dělníky. Když je pak odvleče z jejich
rodných míst a spojí v pracovním domě, je to další krok. Při to,mto jednoduchém procesu je
jasné, že nemá pro tkalce a přadláka připravenu ani surovinu, ani nástroj, ani životní prostředky.
Všechno, co učinil, je to, že je pozvolna omezil na takový druh práce, při němž se stávají
závislými na prodeji, na kupci, na obchodníkovi a nakonec už vyrábějí jen pro něho a jeho
prostřednictvím. Původně si kupoval jejich práci jen zakoupením jejich výrobků; jakmile se
omezují na výrobu této směnné hodnoty, a tedy musí vyrábět bezprostředně směnné hodnoty,
směňovat všechnu svou práci za peníze, aby mohli dál existovat, dostávají se pod jeho velení a
nakonec mizí zdání, jako by mu výrobky prodávali. Kupuje jejich práci a bere jim vlastnictví
nejprve výrobku, brzy také nástroje, anebo jim je ponechává jako zdánlivé vlastnictví, aby tím
snížil své vlastní výrobní náklady. — Původní historické formy, v nichž se kapitál objevuje
nejprve sporadicky nebo lokálně, vedle starých výrobních způsobů, ale pozvolna je rozbíjí, je na
jedné straně manufaktura ve vlastním smyslu (ještě ne továrna); vzniká tam, kde se hromadně
vyrábí pro vývoz, pro zahraniční trh — tedy na základně velkého námořního i pozemního
obchodu, v jejich emporiích, jako v italských městech, v Cařihradu, ve flanderských, holandských
městech, v některých španělských, např. v Barceloně atd. Manufaktura nezachvacuje nejprve
www.kmbe.cz
Stránka 57
takzvané městské řemeslo — nýbrž venkovské vedlejší zaměstnání, předení a tkaní, práci, která
vyžaduje nejméně cechovní zručnosti, výcviku v dovednosti.[*196] Mimo ona velká emporia, kde
nachází základnu pro zahraniční trh, kde tedy je výroba takřka živelně zaměřena na směnnou
hodnotu — tedy manufaktury, které přímo souvisí s lodní dopravou, se samotnou stavbou lodí
atd. — neusazuje se nejprve ve městech, nýbrž na venkově, v necechovních vesnicích atd.
Venkovské vedlejší zaměstnání zahrnuje širokou základnu manufaktury, zatímco městské
řemeslo vyžaduje vysoký pokrok výroby, aby mohlo být provozováno po továrensku. Rovněž
taková [*126]výrobní odvětví — jako sklárny, továrny na zpracování kovu, pily atd. — která od
počátku vyžadují větší koncentraci pracovních sil317, od počátku více zhodnocují přírodní síly,
vyžadují hromadnou výrobu a také koncentraci pracovních prostředků atd. Právě tak papírny
atd. Z druhé strany vznik pachtýřů a přeměna zemědělského obyvatelstva ve svobodné
nádeníky. Ačkoli se tato přeměna na venkově prosazuje ve svých posledních důsledcích a v
nejčistší formě nejpozději, začíná tu také nejdříve. Starověcí (lidé), kteří se nikdy nedostali dál
než k specificky městské řemeslné dovednosti, nemohli proto nikdy dospět k velkému
průmyslu.285 Jeho prvním předpokladem je vtažení venkova v celé jeho šíři do výroby nikoli
užitných hodnot, nýbrž směnných hodnot. Sklárny, papírny, železárny atd. nemohou být provozovány cechovně. Vyžadují výrobu masovou, odbyt na všeobecném trhu; peněžní jmění u
podnikatele — ne proto, že by vytvářel podmínky jak subjektivní, tak objektivní, ale za starých
vlastnických vztahů a výrobních vztahů nelze dát tyto podmínky dohromady. — Rozklad nevolnických vztahů a vznik manufaktury přeměňují pak pozvolna všechna pracovní odvětví v odvětví
provozovaná kapitálem.286 — Města sama obsahují ovšem i v necechovním nádenictví,
podavačství atd. prvek pro vytvoření námezdní práce ve vlastním smyslu.[*197] —
Když jsme takto viděli, že přeměna peněz v kapitál předpokládá historický proces, který
odloučil objektivní podmínky práce, osamostatnil je vůči dělníkovi[*198] — je to z druhé strany
účinek kapitálu, jakmile vznikl, a jeho procesu, že si podrobuje celou výrobu a všude rozvíjí a
provádí rozluku mezi prací a vlastnictvím, mezi prací a objektivními podmínkami práce. [*199] Při
dalším výkladu se ukáže, jak kapitál ničí řemeslnou práci, pracující malé pozemkové vlastnictví
atd. a sebe sama ve formách, v nichž se objevuje nikoli v protikladu k práci — v malém kapitálu a
v pomezních druzích, ve smíšených druzích mezi starými výrobními způsoby (nebo jak se
obnovily na základě [*127]kapitálu) a klasickým, adekvátním výrobním způsobem kapitálu samého.287
Jediné nahromadění, které se předpokládá při vzniku kapitálu, je nahromadění peněžního
jmění, které vzato o sobě a pro sebe je naprosto neproduktivní, tak jak pochází jen z oběhu a jen
k němu náleží.288 Vnitřní trh si kapitál rychle vytváří tím, že ničí všechna venkovská vedlejší
zaměstnání, tedy přede, tká pro všechny, všechny obléká atd., zkrátka zboží vytvářená dříve jako
bezprostřední užitné hodnoty dává do formy směnných hodnot, <což je> proces, který
samočinně probíhá v důsledku odpoutání dělníků od půdy a od vlastnictví (byť i v poddanské
formě) výrobních podmínek.289 —
Při městském řemesle, ačkoli se v podstatě opírá o směnu a tvorbu směnných hodnot, je
bezprostředním, hlavním cílem této výroby subsistence řemeslníka, řemeslnického mistra, tedy
užitná hodnota, a ne obohacení, ne směnná hodnota jako směnná hodnota. Výroba je tedy všude
podřízena předpokládané spotřebě, dodávka poptávce, a rozšiřuje se jen pomalu.[*200]
Produkce kapitalistů a námezdních dělníků je tedy hlavním produktem zhodnocovacího
procesu kapitálu. Běžná ekonomie, která má na zřeteli jen produkované věci, na to úplně
zapomíná. Protože v tomto procesu je zpředmětněná práce kladena zároveň jako nepředmětnost
dělníka, jako předmětnost subjektivity protikladné dělníkovi, jako vlastnictví vůle jemu cizí, je
kapitál nutně zároveň kapitalistou, a myšlenka některých socialistů, že potřebujeme kapitál, ale
ne kapitalisty, je naprosto nesprávná.290 V pojmu kapitálu je kladeno, že objektivní podmínky
www.kmbe.cz
Stránka 58
práce — a ty jsou jejím vlastním produktem — nabývají vůči ní osobnosti čili, což je totéž, že jsou
kladeny jako vlastnictví nějaké osobnosti cizí dělníkovi. V pojmu kapitálu je obsažen
kapitalista.291 Ovsem tento omyl není rozhodně o nic větší než např. omyl všech těch filologů,
kteří mluví o kapitálu ve starověku, o římských, řeckých kapitalistech. To je jen jiný výraz pro o,
že práce v Římě a v Řecku byla svobodná, [*128]což by snad tito pánové ani nechtěli tvrdit. Že teď
plantážníky v Americe nejen nazýváme kapitalisty, ale že jimi jsou, to se zakládá na tom, že
existují jako anomálie v rámci světového trhu opírajícího se o svobodnou práci.292 Jde-li o slovo
kapitál, které se ve starověku nevyskytuje[*201], jsou největšími kapitalisty dosud kočující hordy
se svými stády ve středoasijských stepích, neboť kapitál znamená původně dobytek, a proto
smlouva o podílném pachtu, dosud často uzavíraná v jižní Francii pro nedostatek kapitálu, <zní>
právě výhradně: Bail de bestes à chaptel.[*202] Kdybychom si chtěli zadat špatnou latinou, pak by
naši kapitalisté čili capitales homines[*203] byli ti, „qui debent censum de capite“[*204].294
Při určení pojmu kapitálu jsou těžkosti, které se nevyskytují u peněz; kapitál je v
podstatě kapitalista; současně je ale zase také element kapitalistovy existence od kapitalisty
odlišný, čili výroba vůbec <je> kapitál.295 Tak dále uvidíme, že pod kapitál se subsumuje mnohé,
co sem podle svého pojmu zdánlivě nepatří. Kapitál se např. půjčuje. Hromadí se atd. Ve všech
těchto označeních se zdá být pouhou věcí a zcela spadat vjedno s materií, v níž záleží. Ale tohle i
další věci se vyjasní v průběhu výkladu. (Mimochodem něco pro zasmání: Ten dobrák Adam
Müller, který všechna obrazná rčení bere velmi mysticky, slyšel také v běžném životě o živém
kapitálu v protikladu k mrtvému a přizpůsobuje si to teosoficky.296 Král Athelstan ho mohl o tom
poučit: reddam de meo proprio decimas deo tam in vivente capitali (živém dobytku), quam in
mortuis fructibus terrae (mrtvých plodech země)[*205].) Peníze zůstávají stále touž formou v témž
substrátu; a tak mohou být snáze pojímány jako pouhá věc. Ale totéž, zboží, peníze atd. mohou
představovat kapitál nebo důchod atd. Tak je dokonce [*129]ekonomům jasné, že peníze nejsou
nic hmatatelného, nýbrž že táž věc může být subsumována tu pod určení kapitál, tu zas pod jiné
a protikladné určení a podle toho je nebo není kapitálem. Kapitál je tedy zřejmě vztah, a může to
být jen výrobní vztah[*206]
[ZVRAT V ZÁKONU PŘIVLASTŇOVÁNÍ]
Směna práce za práci je založena na tom, že dělník nemá žádné vlastnictví.
[K tomu, co bylo řečeno výše, je třeba dodat ještě jednu věc: Směna ekvivalentů, která
jako by předpokládala vlastnictví produktu vlastní práce — a tedy ztotožňovala přivlastňování
prostřednictvím práce, tj. skutečný ekonomický proces přisvojování, s vlastnictvím objektivované
práce (to, co se dříve jevilo jako reálný proces, vystupuje zde jako právní vztah, tj. uznává se jako
všeobecná podmínka výroby, tedy uznává se jako zákon, klade se jako výraz všeobecné vůle) —
se převrací ve svůj opak, v důsledku nutné dialektiky se projevuje jako absolutní odluka práce od
vlastnictví a přivlastňování cizí práce beze směny, bez ekvivalentu. Výroba založená na směnné
hodnotě — na povrchu této výroby probíhá ona svobodná a rovná směna ekvivalentů — je v
podstatě směnou zpředmětněné práce jako směnné hodnoty za živou práci jako užitnou hodnotu
nebo, jak se to také dá vyjádřit, je to poměr práce k jejím objektivním podmínkám — a tedy k
objektivitě, kterou sama vytvořila — jako k cizímu vlastnictví: odcizení práce. Na druhé straně je
podmínkou směnné hodnoty to, že se dá měřit pracovní dobou, tedy mírou hodnot je živá práce
— a ne její hodnota.208 Domněnka, že za všech výrobních poměrů je výroba a tedy i společnost
založena na směnné pouhé práce za práci, je tedy mylná. V těch různých formách, kde se práce
chová ke svým výrobním podmínkám jako ke svému vlastnictví, není reprodukce pracovníka
vůbec kladena pouhou prací, protože jeho vlastnický vztah není výsledkem, nýbrž předpokladem
jeho práce. Pokud jde o vlastnictví půdy, je to jasné;
www.kmbe.cz
Stránka 59
[*130]také u cechů je jasné, že zvláštní druh vlastnictví, který tu práce konstituuje, není
založen na pouhé práci nebo na směně práce, nýbrž na objektivním spojení pracovníka s určitým
společenstvím a s podmínkami, které nachází už hotové a z nichž vychází jako ze své
základny.[*207] I tyto podmínky jsou produktem práce, a to práce světodějné; práce společenství
— historického vývoje tohoto společenství, jehož východiskem není ani práce jednotlivců, ani
směna jejich prací. Proto také ani předpokladem zhodnocování není pouhá práce.[*208] Stav, v
němž se směňuje pouze práce za práci — ať ve formě bezprostřední životnosti, nebo ve formě
produktu — předpokládá, aby se práce odloučila od svého původního těsného organického
spojení se svými objektivními podmínkami, takže se jeví na jedné straně jako pouhá práce, na
druhé straně její produkt jako zpředmětněná práce získává vůči ní samostatné jsoucno jako
hodnota.299 Směna práce za práci — zdánlivě podmínka vlastnictví pracovníka — je založena na
tom, že dělník nemá žádné vlastnictví.]300 (Že tato nejkrajnější forma odcizení, v níž se v rámci
vztahu mezi kapitálem a námezdní prací jeví práce, produktivní činnost vzhledem ke svým
vlastním podmínkám a svému vlastnímu produktu, je nutným mezistupněm, — a že tedy o sobě,
ale ještě v převrácené, na hlavy postavené formě, už obsahuje rozklad všech omezených
předpokladů výroby a navíc vytváří a zavádí nutné předpoklady výroby a tím úplné materiální
podmínky pro totální, univerzální rozvoj produktivních sil individua211 — o tom se bude
pojednávat později.)[*209]
[KOLOBĚH PENĚŽNÍHO KAPITÁLU]
[*131]Oběh kapitálu a oběh peněz. — Předpoklad hodnoty uvnitř každého jednotlivého kapitálu
(nástroj atd.). — Výrobní proces a oběžný proces jako momenty oběhu. — Produktivita různých kapitálů
(průmyslových odvětví) podmínkou produktivity jednotlivého kapitálu. — Doba oběhu. Rychlost obratu
nahrazuje množství kapitálu. Vzájemná závislost kapitálů spočívá v rychlosti jejich obratu. Oběh jako moment
výroby. Výrobní proces a jeho trvání. Přeměna produktu v peníze. Trvání této operace. Zpětná přeměna
peněz ve výrobní podmínky.
Směna Části kapitálu za živou práci. — Dopravní náklady.
Viděli jsme, jak teprve na konci druhého koloběhu vystupuje do popředí skutečná povaha
kapitálu.[*210] Nyní máme věnovat pozornost koloběhu samému neboli obratu kapitálu,301
Původně se zdálo, že výroba leží mimo oběh a oběh leží mimo výrobu.302 Koloběh kapitálu —
oběh kladený jako oběh kapitálu — zahrnuje oba momenty. Výroba se v něm jeví jako konečný i
výchozí bod oběhu a vice versa. Samostatnost oběhu se ted redukovala na pouhé zdání, právě
tak jako mimolehlost výroby.
Peněžní oběh vycházel z nekonečného množství bodů a vracel se v nekonečném
množství bodů zpět. Bod návratu vůbec nebyl kladen jako východisko. V oběhu kapitálu je
východisko kladeno jako bod návratu a bod návratu jako východisko. Východiskem i bodem
návratu je sám kapitalista. Směňuje peníze za podmínky výroby, vyrábí, zhodnocuje produkt, tj.
přeměňuje jej v peníze, a pak začíná proces znovu od začátku. Peněžní oběh, chápán pro sebe,
uhasíná nutně v penězích jako v nemobilní věci. Oběh kapitálu se sám od sebe vždy znovu rozněcuje, rozkládá se v různé momenty; je to perpetuum mobile. Stanovování cen ve sféře
peněžního oběhu bylo čistě formální, protože hodnota byla předpokládána nezávisle na
peněžním oběhu. 303 Oběh kapitálu stanoví ceny> a to nejen formálně, nýbrž reálně, protože
klade hodnotu.[*211] Tam, kde hodnota sama vystupuje uvnitř oběhu jako předpoklad, může jím
být jen jako hodnota kladená jiným kapitálem. Obvod dráhy peněžního oběhu je vyměřen, a
okolnosti, které jej urychlují nebo zpomalují, jsou vnější popudy. Kapitál při svém [*132]obratu
rozšiřuje sám sebe i svou dráhu, a rychlost či pomalost obratu sama tvoří její imanentní
moment.304 Kapitál se mění při obratu kvalitativně, a totalita momentů jeho obratu tvoří
momenty jeho výroby — jeho reprodukce i jeho nové produkce.305
www.kmbe.cz
Stránka 60
[Viděli jsme, že na konci druhého koloběhu, tj. koloběhu nadhodnoty, která se
zhodnocuje jako dodatečný kapitál, odpadá iluze, že kapitalista něco směňuje s dělníkem kromě
části dělníkovy vlastní zpředmětněné práce.[*212] Ve výrobním způsobu, který je již založen na
kapitálu, jeví se ovšem jednotlivému kapitálu ta jeho část, která představuje suroviny a nástroje,
jako hodnota jemu předem dáná, a stejně tak předem daná se mu jeví i pro živou práci, kterou
kupuje. Ukazuje se, že obě tyto složky jsou kladeny cizím kapitálem, tedy zase kapitálem,
jenomže jiným. Co je pro jednoho kapitalistu surovina, je pro druhého produkt. Co je pro
jednoho produkt, je pro druhého surovina.306 Nástroj jednoho je produktem druhého a může
dokonce sloužit jako surovina k výrobě jiného nástroje. To, co se při jednotlivém kapitálu jeví
jako předpoklad307 — my jsme to nazvali konstantní hodnotou — není nic jiného než předpoklad
kapitálu daný kapitálem, to znamená, že jednotlivé kapitály v různých průmyslových odvětvích
se navzájem kladou jako předpoklad a podmínka. Každý z těchto kapitálů, chápán sám o sobě,
přechází v mrtvou práci, která se v podobě hodnoty osamostatnila oproti živé práci. V poslední
instanci není v žádném kapitálu obsaženo nic jiného než práce — kromě přírodního materiálu,
který nemá hodnotu. Fakt, že jde o četné kapitály, naši úvahu nijak neruší.308 Poměr Četných
kapitálů lépe vysvitne, až uvážíme to, co mají všechny společné — že jsou kapitálem.][*213]
Obrat kapitálu je současně jeho vznikáním, jeho růstem, jeho životním procesem. Dá-li se
něco přirovnat ke krevnímu oběhu, pak to není formální oběh peněz, nýbrž obsažný oběh
kapitálu.309
Předpokládá-li oběh ve všech bodech výrobu — a je-li to oběh produktů, ať už jako peněz
nebo zboží, které ovšem vždy pocházejí z výrobního [*133]procesu, jenž je sám procesem kapitálu,
pak se sám oběh peněz nyní jeví jako určený oběhem kapitálu, zatímco předtím se zdálo, že
probíhá vedle výrobního procesu.310 K tomu se ještě vrátíme.
Uvažujeme-li nyní oběh nebo obrat kapitálu jako celek, jeví se jako dva velké rozdíly
uvnitř oběhu dva momenty: výrobní proces a sám oběh, oba jako momenty oběhu kapitálu. Jak
dlouho zůstává kapitál ve sféře výrobního procesu, to závisí na jeho technologických podmínkách, a prodlévání v této fázi spadá bezprostředně vjedno s rozvojem výrobních sil — i když
délka (výrobního procesu) musí být rozdílná podle druhu výroby, jejího předmětu atd. Délka
(výrobního procesu) tu neznamená nic jiného než pracovní dobu nutnou k vyrobení produktu
(nesprávné!).[*214] čím kratší je tato pracovní doba, tím větší je, jak jsme viděli, relativní
nadhodnota.311 Je stejné <řekneme-li>, že dané množství produktů vyžaduje kratší pracovní
dobu, nebo že se za danou pracovní dobu může odevzdat více hotových produktů. Zkracování
doby, po kterou určité množství kapitálu prodlévá ve výrobním procesu, po kterou je staženo z
vlastního oběhu, je vynakládáno, spadá vjedno se zkracováním pracovní doby nutné k vyrobení
produktu — s rozvojem výrobních sil, s použitím jak přírodních sil a strojů, tak i přírodních sil
společenské práce — s nakupením dělníků, s kombinací a dělbou práce. Zdá se tedy, že po této
stránce nepřistupuje žádný nový moment. Nicméně uvážíme-li, že pokud jde o jednotlivý kapitál,
pak ta jeho část, kterou tvoří surovina a nástroj (pracovní prostředky), je produktem cizího
kapitálu, ukáže se, že rychlost, s níž kapitál může obnovovat výrobní proces, je zároveň určena
rozvojem výrobních sil ve všech ostatních průmyslových odvětvích. Bude to úplně jasné, jestliže
si představíme, že týž kapitál vyrábí své suroviny, své nástroje i své konečné produkty. Doba
prodlévání kapitálu ve fázi výrobního procesu se sama stává momentem oběhu, jestliže
předpokládáme různé kapitály. Zatím však [*134]zde ještě nemáme co dělat s mnohými kapitály.
Tento moment sem tedy nepatří.[*215]
[DOBA OBĚHU]
Druhý moment[*216] je časový úsek, který probíhá od přeměny kapitálu v produkt až k
přeměně kapitálu v peníze. Na rychlosti, jíž tento časový úsek proběhne, anebo na jeho délce
www.kmbe.cz
Stránka 61
zřejmě závisí, jak často může kapitál za danou dobu znovu začínat výrobní proces,
sebezhodnocování. Uskuteční-li kapitál — řekněme původně 100 dolarů — čtyři obraty do roka;
činí-li zisk vždy 5 % z kapitálu samého a nedojde-li ke kapitalizaci nové hodnoty, je to totéž, jako
kdyby čtyřikrát větší kapitál se stejnou procentní sazbou, řekněme 400 tolarů, uskutečnil za
jeden rok jediný obrat; vždy (to činí) 20 tolarů.[*217] Rychlost obratu — zůstávají-li ostatní
výrobní podmínky stejné — nahrazuje tedy množství kapitálu. Čili realizuje-li se čtyřikrát menší
hodnota jako kapitál za totéž období, za něž se čtyřikrát větší hodnota realizovala jako kapitál
jen jednou, je zisk — výroba nadhodnoty — u menšího kapitálu stejně velký — přinejmenším
stejně velký — jako u většího kapitálu. Říkám přinejmenším. Může být větší, protože sama
nadhodnota může být opět použita jako dodatečný kapitál. Například u kapitálu 100 činí zisk
(kvůli výpočtu zde anticipujeme tuto formu nadhodnoty) dejme tomu vždy 10 %, ať už je počet
obratů jakýkoli. Činil by tedy na konci prvních tří měsíců 110, druhých 121, třetích 133 1/10 a u
posledního obratu 146 41/100, zatímco u kapitálu 400 s jedním obratem za rok by kapitál činil
pouze 440. V prvním případě se zisk rovná 46 41/100[*218] ve druhém se rovná pouze 40. (Fakt, že
je tento předpoklad nesprávný potud, že kapitál při každému růstu nepřináší stejnou míru zisku,
se tohoto příkladu netýká, protože tady nezáleží na tom, o kolik je zisk větší, pokud vůbec činí —
a tak tomu je — v prvním případě více než 40.)
[*135]Setkali jsme se již jednou se zákonem nahrazování rychlosti množstvím a množství
rychlostí, a to u peněžního oběhu.312 Platí právě tak ve výrobě jako v mechanice.313 To je
okolnost, ke které je nutno se vrátit při vyrovnávání míry zisku, při ceně atd.314 Otázka, která nás
tu zajímá, zní: Nepřistupuje sem nějaký moment určování hodnoty, který je nezávislý na práci,
který nevychází přímo z ní, ale z oběhu samého?
[Fakt, že úvěr vyrovnává rozdíly v obratu kapitálu, sem ještě nepatří.315 Sama otázka sem
ovšem patří, protože vyplývá z prostého pojmu kapitálu —chápeme-li ho všeobecně.][*219]
Častější obrat kapitálu za jeden daný časový úsek znamená totéž jako častější opakování sklizně
během přírodního roku v jižnějších zemích, srovnáme-li je se zeměmi severními. Zcela tu
abstrahujeme, jak už jsme podotkli,[*220] od různé doby, po kterou musí kapitál setrvat ve výrobní
fázi — ve výrobním zhodnocovacím procesu samém. Tak jako obilí, které se stane osivem a je
vloženo do země, ztrácí svou bezprostřední užitnou hodnotu, znehodnocuje se jako
bezprostřední užitná hodnota, je i kapitál Znehodnocen od ukončení výrobního procesu až do své
opětné přeměny v peníze a potom zase v kapitál.[*221] [Tato rychlost, jíž se kapitál z formy peněz
může znovu přeměnit ve výrobní podmínky — za těchto výrobních podmínek se už neobjevuje
sám pracovník, jako za otroctví, nýbrž pouze směna s ním —,[*222] závisí na rychlosti výroby a na
spolehlivosti ostatních kapitálů, které mu dodávají suroviny a nástroje, jakož i na dělnících, kteří
jsou k dispozici, a relativní[*223] přelidnění je z tohoto hlediska pro kapitál nejlepší podmínkou.]
[Naprosto nezávisle na výrobním procesu kapitálu a se rychlost a kontinuita výrobního procesu
<kapitálu> b jeví jako moment, který podmiňuje zpětnou přeměnu kapitálu a z formy peněz ve
formu průmyslového kapitálu. Doba trvání výrobního procesu kapitálu b se tak jeví jako
[*136]moment rychlosti oběžného procesu kapitálu a. Délka výrobní fáze jednoho (kapitálu) určuje
rychlost oběžné fáze druhého. Jejich současnost je podmínkou toho, aby oběh (kapitálu) a nebyl
brzděn — jde o to, aby jeho vlastní prvky, za něž se má směnit, byly současně vrhány do výroby i
do oběhu. Například v poslední třetině 18. století nebylo ruční přadláctví s to dodávat surovinu
pro tkaní v požadovaném množství — nebo, což je totéž, přadláctví nebylo s to dodávat v
žádoucí souběžnosti — stejnou rychlostí — len nebo bavlnu do výrobního procesu, kde
podstupují přeměnu v přízi. Důsledkem toho byl vynález spřádacího stroje, který dodával za
stejnou pracovní dobu nesrovnatelně větší produkt, nebo, což je totéž, potřeboval na týž produkt
nesrovnatelně kratší pracovní dobu — nesrovnatelně kratší prodlévání v procesu předení.
Všechny momenty kapitálu, které v něm vystupují v nerozvinuté formě, nazíráme-li ho z
hlediska jeho obecného pojmu, nabývají samostatné reality a také se projevují teprve tehdy, až
se kapitál ukáže jako reálný, tj. jako mnohé kapitály. Vnitřní živá organizace, která existuje v
www.kmbe.cz
Stránka 62
rámci konkurence a jejím prostřednictvím, se teprve potom rozvíjí poněkud siřeji.][*224]
Uvažujeme-li celý oběh kapitálu, objevují se čtyři momenty, nebo vezmeme-li dva velké
momenty — moment výrobního procesu a moment oběžného procesu — jako dva momenty,
každý z nich se dělí zase na dvě složky:[*225] Můžeme přitom vycházet buď z oběhu, nebo z
výroby. Bylo tady už řečeno, že oběh sám je momentem výroby, protože teprve jejím
prostřednictvím se kapitál stává kapitálem; a výroba je jen momentem oběhu, pokud je sám
oběh uvažován jako celek výrobního procesu.316 Jsou to tyto momenty: I. Skutečný výrobní
proces a jeho trvání. II. Přeměna produktu v peníze. Délka této operace. III. Přeměna peněz podle
příslušných proporcí v surovinu, pracovní prostředky a práci, zkrátka v prvky kapitálu jako
<kapitálu> výrobního. IV. Směna části kapitálu za živou pracovní sílu317 může být pokládána za
zvláštní moment, a je nutné ji tak chápat, protože trh práce se řídí jinými zákony [*137]než trh
výrobků atd. Hlavní věcí je tady hustota obyvatelstva; ne absolutní, ale relativní.[*226] Moment I
zde, jak už bylo řečeno, nepřichází v úvahu, protože je totožný s podmínkami zhodnocování
vůbec.[*227] Moment III může přijít v úvahu teprve tehdy, nejde-li o kapitál vůbec, nýbrž o mnohé
kapitály.[*228] Moment IV patří do oddílu o mzdě atd.[*229]
[DOPRAVNÍ NÁKLADY]
Zde máme co činit jen s momentem II.[*230] V peněžním oběhu byla výměna směnné
hodnoty jako peněz a zboží jen formální. Zde máme peníze, zboží jako podmínku výroby, a
konečně výrobní proces. Momenty tu mají již zcela jiný obsah. Rozdíl v obratu kapitálu, jak je
kladen ve II. <momentu> — protože nezávisí ani na větších obtížích při směně za práci, ani na
tom, že suroviny a nástroje[*231] nejsou v oběhu současně, ani na rozdílném trvání výrobního
procesu, — by tedy mohl vznikat jen z velkých obtíží při zhodnocování. To zřejmě není případ
imanentní, který by vznikal z poměru samého; zde, kde uvažujeme o kapitálu obecně,[*232] je ve
shodě s tím, co jsme řekli o znehodnocování, které jde ruku v ruce se zhodnocováním.[*233] Žádný
podnik se nedá založit na tom, že mu jeho produkty půjdou obtížněji na odbyt než jinému. Kdyby
potíž vznikala z menšího trhu, nepoužil by se kapitál větší —jak by se předpokládalo —, nýbrž
menší než v podniku s větším trhem. Mohlo by to však pramenit z větší vzdálenosti trhu v prostoru a tedy pozdějšího výtěžku. Delší doba, kterou potřeboval kapitál a k tomu, aby se zhodnotil,
by vznikla v tomto případě z větší prostorové vzdálenosti, kterou musí kapitál projít po
výrobním procesu, aby se jako Z směnil za P. Ale nelze se např. na produkt, který je vyráběn pro
Čínu, dívat tak, že je dokončen, že jeho výrobní proces je dokončen teprve tehdy, když dojde na
čínský trh?318 Náklady na jeho zhodnocení [*138]by stouply o náklady na dopravu z Anglie do Číny.
(O náhradě za delší dobu, po kterou kapitál leží ladem, tu ještě nemůže být řeči, protože k tomu
by už musely být předpokládány sekundární a odvozené formy nadhodnoty — úrok.)319 Výrobní
náklady by se pak redukovaly na pracovní dobu zpředmětněnou v bezprostředním výrobním
procesu pracovní dobu, která je obsažena v dopravě. První otázka tedy zní: Je možné, podle
zásad, které jsme dosud vytyčili, získat nadhodnotu z dopravních nákladů? Abstrahujme od
konstantní části kapitálu, která je pohlcena v dopravě, jako loď, vozy atd., a od všeho, co patří k
jejich použití, protože tento prvek nepřispěje k řešení otázky a je lhostejné, zda se rovná 0 nebo
x. Je nyní možné, že by v dopravních nákladech byla obsažena nějaká nadpráce a že by z nich
tedy kapitál mohl získat nějakou nadhodnotu? Na to se dá prostě odpovědět otázkou, jak velká je
nutná práce či hodnota, v níž se nutná práce zpředmětňuje? Produkt musí zaplatit 1. svou vlastní
směnnou hodnotu, práci zpředmětněnou v něm samém; 2. dodatečnou dobu, kterou vynakládá
lodník, forman atd. na jeho dopravu. Zda ji kapitalista může nebo nemůže vyzískat, to závisí na
bohatství země, do níž produkt přepravuje, a na potřebě atd., na užitné hodnotě produktu pro
tuto zemi.
V bezprostřední výrobě je jasné, že veškerá nadpráce, kterou nechává továrník dělníka
vykonat, znamená pro něho nadhodnotu, protože je to práce zpředmětněná v nových užitných
www.kmbe.cz
Stránka 63
hodnotách, která ho nic nestojí. Ale pokud jde o dobu dopravy, nemůže zřejmě používat dělníka
po delší dobu, než doprava vyžaduje. Tím by pracovní dobu vyplýtval, nezhodnotil, tj.
neobjektivoval by ji v nějaké užitné hodnotě. Potřebují-li lodník, forman atd. k tomu, aby se
obživili celý rok, jen půl roku pracovní doby (jestliže to je všeobecně poměr práce nutné k obživě), pak kapitalista je používá celý rok a zaplatí jim jen půl roku. Protože k hodnotě
dopravovaných produktů přirazí celý rok pracovní doby, ale zaplatí jen 1/2, získává nadhodnotu
100% z nutné práce. Je to naprosto týž případ jako v bezprostřední výrobě, a původní nadhodnota dopravovaného produktu může vznikat jen z toho, že část doby, po kterou probíhá doprava,
není dělníkům zaplacena, protože je to doba nadbytečná [*139]nad jejich nutnou práci, potřebnou
k obživě. Fakt, že by jednotlivý produkt mohl být dopravními náklady zdražen tak, že by nemohl
být směněn—kvůli nepoměru mezi hodnotou produktu a jeho nadhodnotou jako
dopravovaného produktu (vlastnost produktu, která vymizí, jakmile produkt dorazí na místo
určení) —nic na věci nemění. Kdyby měl továrník použít celého svého strojního zařízení k tomu,
aby upředl 1 libru příze, pak by hodnota této libry příze rovněž stoupla tak, že by těžko . našla
odbyt. Drahota zahraničních výrobků i jejich nepatrná spotřeba ve středověku atd. vyplývá
právě z tohoto důvodu. Ať už dobývám kovy z dolů nebo dopravuji zboží na místo jejich
spotřeby, je to stále přesun v prostoru. Zlepšování dopravních a komunikačních prostředků
spadá rovněž do kategorie rozvoje výrobních sil vůbec.320 To, že na hodnotě produktů může
záviset, do jaké míry budou s to unést dopravní náklady; že je dále nutná masová přeprava, aby
se snížily dopravní náklady — loď o tonáži 100 tun může se stejnými dopravními náklady vézt
stejně tak 2 jako 100 tun atd. — a aby se komunikační prostředky vyplatily atd., to všechno sem
nepatří. (Bude nicméně nutné věnovat komunikačním prostředkům zvláštní oddíl, protože tvoří
jednu z forem fixního kapitálu, která má vlastní zákony zhodnocování.)321 Uvažujeme-li, že týž
kapitál vyrábí i přepravuje, pak spadají oba akty do bezprostřední výroby, a oběh, v tom smyslu,
jak jsme jej uvažovali dosud, tj. jako přeměna v peníze, jakmile produkt nabyl své poslední formy
pro spotřebu, formy schopné oběhu, tento oběh by začal teprve tehdy, až by produkt došel na
místo svého určení.[*234] Pozdější výtěžek tohoto kapitalisty na rozdíl od jiného, který prodá svůj
produkt hned na místě, by se změnil v jinou formu s rozsáhlejším použitím fixního kapitálu, ale o
tom tu ještě nemluvíme. Je stejné, zda A potřebuje o 100 tolarů více na nástroje než B, nebo zda
potřebuje o 100 tolarů více na to, aby dostal svůj produkt na místo určení, na trh. V obou případech potřebuje větší fixní kapitál; potřebuje více výrobních prostředků, které jsou
spotřebovávány v bezprostřední výrobě. Z této stránky by [*140]tedy zde nešlo o imanentní
případ; spadal by do úvahy o rozdílu mezi fixním a oběžným kapitálem.322
Náklady oběhu. — Komunikační a dopravní prostředky. (Dělba pracovních odvětví.) (Spojení mnoha
dělníků. Produktivní síla tohoto spojení.) (Masová spolupráce.) — Všeobecné podmínky výroby na rozdíl od
zvláštních.
Sem však patří ještě jeden moment: náklady oběhu, které nespočívají v prostém pojmu
oběhu a které se nás tu ještě netýkají. O nákladech oběhu, které vyplývají z oběhu jako
ekonomického aktu — jako výrobního vztahu, ne jako bezprostředního výrobního momentu, jak
je tomu u dopravních a komunikačních prostředků —, můžeme hovořit teprve při úroku a zvláště
úvěru.823 Oběh, jak my jej chápeme, je proces přeměny, kvalitativní proces hodnoty, tak jak se
projevuje v různých formách: ve formě peněz, výrobního (zhodnocovacího) procesu, produktu,
zpětné přeměny v peníze a dodatečný kapitál. Pokud se v rámci tohoto procesu přeměny jako
takového — při tomto přecházení z jednoho určení do druhého — vytvářejí nová určení. Náklady oběhu nejsou nutně obsaženy např. v přechodu od produktu k penězům. Mohou se rovnat
nule.
Pokud ovšem sám oběh vytváří náklady, pokud sám vyžaduje nadpráci, jeví se jako
zahrnutý do výrobního procesu. Z tohoto hlediska se oběh jeví jako moment bezprostředního
výrobního procesu. Ve výrobě orientované bezprostředně na spotřebu a směňující jen přebytek
www.kmbe.cz
Stránka 64
připadají náklady oběhu jen na přebytek, nikoli na hlavní produkt.324 Čím více je výroba založena
na směnné hodnotě, tedy na směně, tím jsou pro ni důležitější fyzické podmínky směny —
komunikační a dopravní prostředky. Kapitál svou povahou usiluje o překročení každé
prostorové hranice. Vytvoření fyzických podmínek směny — komunikačních a dopravních
prostředků — se tedy stává pro kapitál nutností ve zcela jiném měřítku — je to zničení prostoru
časem.
[*141]Protože bezprostřední produkt může být na vzdálených trzích zhodnocen v
masovém měřítku jen tou měrou, jak se snižují dopravní náklady, a protože na druhé straně
komunikační prostředky a doprava mohou být samy sférami zhodnocování a práce provozované
kapitálem, jen pokud existuje masová přeprava — která nahrazuje více než nutnou práci — je
výroba levnějších dopravních a komunikačních prostředků podmínkou výroby založené na
kapitálu, a proto je jím zaváděna. Veškerá práce, které je zapotřebí k tomu, aby hotový produkt
byl vržen do oběhu — v ekonomickém oběhu se objevuje až tehdy, když je dosažitelný
na trhu —,325 je z hlediska kapitálu hranicí, která by měla být překročena — stejně jako veškerá
práce, která je potřebná jako podmínka výrobního procesu (tak např. náklady na bezpečnost
směny atd.).[*235] Vodní cesta jako přirozeně plynoucí, samohybná cesta obchodních národů
(řecky xar e^o%rjv.)[*236] Na druhé straně jsou hlavní komunikační cesty původně v rukou obcí,
později po dlouhou dobu v rukou vlád; představují čisté srážky z produkce, které plynou ze
společenského nadproduktu země, ale netvoří zdroj jejího bohatství, to znamená nekryjí své
výrobní náklady. V původních asijských soběstačných společenstvích na jedné straně vůbec
nebylo cest zapotřebí ; na druhé straně je nedostatek cest udržuje v jejich uzavřenosti a je podstatným momentem jejich neměnného trvání (jako v Indii).[*237] Stavba silnic pomocí nevolnické
práce nebo v jiné formě pomocí daní je nucenou přeměnou části nadpráce čili nadproduktu
země v silnice.326 Aby se toho ujal jednotlivý kapitál, tj. aby vytvářel podmínky, které leží mimo
bezprostřední výrobní proces — musí se práce zhodnocovat.
Předpokládáme-li určitou cestu mezi A a B (za předpokladu, že pozemky nestojí nic), pak
tato cesta obsahuje jen určité množství práce, tedy hodnoty. Zda ji dá postavit kapitalista nebo
stát, na tom nezáleží. Plyne zde tedy kapitalistovi zisk, když dosahuje nadpráce a tedy
nadhodnoty? Nejprve musíme abstrahovat od všeho, co je na [*142]cestě problematické a co
vyplývá z její povahy jako fixního kapitálu. Dejme tomu, že by bylo možno prodat cestu najednou
jako kabát nebo tunu železa. Stojí-li vybudování cesty řekněme 12 měsíců, rovná se její hodnota
12 měsícům. Je-li všeobecná úroveň práce taková, že dělník může žít dejme tomu z 6 měsíců
zpředmětněné práce, pak by pro sebe vytvořil, kdyby postavil celou cestu, nadhodnotu rovnající
se šesti měsícům práce; čili kdyby cestu stavěla obec a kdyby dělník chtěl pracovat jen nutnou
pracovní dobu, musel by být přibrán jiný dělník, který by pracoval 6 měsíců. Kapitalista naproti
tomu nutí jednoho dělníka, aby pracoval 12 měsíců, a zaplatí mu jen 6. Ta část hodnoty cesty,
která obsahuje jeho nadpráci, tvoří kapitalistův zisk. Reálná forma, v níž se jeví produkt, nemusí
vůbec narušovat teorii, která vyvozuje hodnotu ze zpředmětněné pracovní doby.327 Je ovšem
otázka, zda kapitalista může cestu zhodnotit, zda může její hodnotu realizovat směnou. Tato
otázka existuje samozřejmě u každého výrobku, ale u všeobecných podmínek výroby bere na
sebe zvláštní formu. Předpokládejme, že hodnota cesty se nezhodnotí. Ale cesta se postaví,
protože je nezbytnou užitnou hodnotou. Jak to je potom? Musí se postavit a musí se zaplatit
protože její výrobní náklady se musí za ni směnit. Cesta začíná existovat jen
prostřednictvím určité spotřeby práce, pracovních prostředků, surovin atd. Zda se tak stane
pomocí nevolnické práce nebo daní, na tom nezáleží. Je však postavena jen proto, že je nutnou
užitnou hodnotou pro obec, protože obec ji potřebuje za každou cenu. Je to ovšem nadpráce,
kterou musí vykonat jednotlivec, ať už ve formě roboty nebo ve zprostředkované formě daně z
bezprostřední práce, která je nutná k jeho obživě. Ale pokud je tato práce nutná jak pro obec, tak
pro každého jednotlivce jako jejího člena, pak práce, kterou koná, není nadprací, nýbrž částí jeho
www.kmbe.cz
Stránka 65
nutné práce, práce, která je nutná k tomu, aby se on sám mohl reprodukovat jako člen obce a tím
se reprodukovala i celá obec, což je samo všeobecnou podmínkou jeho vlastní produktivní
Činnosti.328 Kdyby pracovní doba byla beze zbytku spotřebována v bezprostřední výrobě (nebo,
vyjádřeno zprostředkovaně, kdyby nebylo možno vybrat na tento určitý účel dodatečné daně),
[*143]cesta by nutně zůstala nepostavena. Chápeme-li celou společnost jako jedno individuum,
sestávala by nutná práce ze souhrnu všech zvláštních pracovních činností, které se
osamostatnily dělbou práce. Toto jedno individuum by muselo např. vynaložit tolik a tolik času
na obdělávání půdy, tolik a tolik na průmysl, tolik a tolik na obchod, tolik a tolik na výrobu
nástrojů, tolik a tolik, abychom se vrátili k věci, na stavbu cest a komunikačních prostředků.
Všechny tyto nezbytnosti se redukují na tolik pracovní doby, kolik jí musí být orientováno na
různé účely a vynaloženo na rozličné činnosti. Kolik může být této pracovní doby vynaloženo, to
závisí na množství pracovní síly317 (množství práceschopných individuí, která tvoří společnost) a
na rozvoji produktivity práce (množství produktů, užitečných hodnot, které je společnost
schopna vyrobit za danou dobu). Směnná hodnota, která předpokládá dělbu práce, rozvinutou
více nebo méně podle stupně směny samé, předpokládá, že namísto toho, aby jedno individuum
(společnost) vykonávalo různé práce, vynakládalo svou pracovní dobu v různých formách, je
pracovní doba každého individua věnována pouze nutným zvláštním funkcím. Mluvíme-li o
nutné pracovní době, jeví se nám zvláštní jednotlivá pracovní odvětví jako nutná. Tato vzájemná
nutnost je zprostředkována směnou na základě směnné hodnoty a projevuje se právě v tom, že
každá zvláštní objektivovaná práce, každá zvláštním způsobem specifikovaná a materializovaná
pracovní doba se směňuje za produkt a symbol všeobecné pracovní doby, objektivované
pracovní doby vůbec, za peníze, a že se tak dá zase směnit za každou zvláštní práci. 329 Tato
nutnost je sama proměnlivá, neboť potřeby jsou produkovány stejně jako produkty a různé
pracovní návyky. V rámci těchto potřeb a nutných prací existují výkyvy na tu či onu stranu. Čím
více jsou samy historicky vzniklé potřeby — potřeby vytvořené samotnou výrobou, společenské
potřeby—kteréjsou samy jen výsledkem společenské výroby a styků, kladeny jako nutné, tím
více je rozvinuto skutečné bohatství. Bohatství, chápáno materiálně, spočívá pouze v
rozmanitosti potřeb. Řemeslo samo se neobjevuje nutně vedle soběstačného zemědělství, které
provozuje předení, tkaní atd. jako domácké vedlejší zaměstnání. [*144]Jestliže však se např. samo
zemědělství provozuje na vědeckém základě — potřebuje-li stroje, chemická hnojivá dodávaná
obchodem, osivo ze vzdálených zemí atd. a zmizela-li přitom — což je už předpoklad —
venkovská patriarchální rukodílná výroba, pak se továrna na stroje, zahraniční obchod, řemeslo
atd. jeví pro zemědělství jako potřeba. Guáno si zemědělství např. může opatřit jen vývozem
hedvábných látek. A tak se hedvábnictví už nejeví jako přepychový průmysl, nýbrž jako průmysl
nezbytný pro zemědělství. V tom případě je tomu tak v podstatě hlavně proto, že zemědělství už
nenachází podmínky své vlastní výroby v sobě, v přirozené podobě, nýbrž že tyto podmínky
existují mimo zemědělství jako samostatná výroba — a protože existují mimo ně, je zatažena do
okruhu výrobních podmínek zemědělství i celá složitá souvislost, v níž existuje tato cizí výroba,
— takže to, co se dříve jevilo jako přepych, je nyní nezbytností a takzvané přepychové potřeby se
např. jeví jako nutnost i pro tu nejpřirozenější a z pouhopouhé přírodní nutnosti vzniklou
výrobu. Je v tendenci kapitálu, že bere všem výrobním odvětvím přirozenou půdu, která je jejich
základem, a že jejich výrobní podmínky přenáší mimo jejich rámec do všeobecné souvislosti—
tak vzniká přeměna toho, co se jeví jako přebytečné, v něco nutného, v dějinně vytvořenou
nutnost.330 Obecnou základnou všech průmyslových odvětví se stává sama všeobecná směna,
světový trh, a tedy i souhrn činností, styků, potřeb atd., z nichž světový trh sestává. Přepych je
protiklad k něčemu, co je přirozenou nutností. Nutné potřeby jsou potřeby individua
redukovaného na přírodní subjekt. Rozvoj průmyslu překonává a ruší jak tuto přirozenou
nutnost, tak i tento přepych — v buržoazní společnosti ovšem jen protikladně, protože sám tento
rozvoj klade proti přepychu jako nutnost opět jen určité společenské měřítko.331 Tyto otázky o
soustavě potřeb a soustavě prací — na kterém místě o nich pojednat? To se ukáže v průběhu
výkladu.332
www.kmbe.cz
Stránka 66
Vraťme se nyní k naší cestě.[*239] Může-li vůbec být postavena, dokazuje to, že společnost
disponuje pracovní dobou (živou a objektivovanou
[*145]prací)
potřebnou k jejímu postavení.[*240] Proč tedy, jakmile nastupuje výroba a dělba
práce založená na směnné hodnotě, se stavba cest nestává soukromým podnikem jednotlivců? A
kde stavbu provozuje stát pomocí daní, tam jím není. Za prvé: Společnost, spojení jednotlivci
mohou disponovat nadbytečnou pracovní dobou potřebnou ke stavbě cesty, ale jen potud, pokud
jsou spojeni. Spojení je vždy sčítání té části pracovní síly317, kterou může každý jednotlivec vynaložit na stavbu cesty kromě své zvláštní práce; ale není to jen toto sčítání. Pokud spojení jejich sil
zmnožuje jejich produktivní sílu, vůbec to neznamená, že by všichni dohromady měli tuto
početně větší pracovní sílu — jestliže nepracují společně, tedy nepřidá-li se k souhrnu jejich
pracovních sil onen nadbytek, který existuje jen v jejich spojené, kombinované práci a díky jí.
Proto byli lidé v Egyptě, Etrurii, Indii atd. na nucené stavby a veřejné nucené práce naháněni
násilím.333 Kapitál dosahuje takového spojení jiným způsobem, svým způsobem směny se
svobodnou prací.[*241] Za druhé: Obyvatelstvo může být na jedné straně už na značném stupni
rozvoje, a podpora, kterou pro ně na druhé straně představuje používání strojů atd., je tak velká,
že síla, která vzniká jen z materiálního, masového spojení — a ve starověku jde vždy jen o toto
masové působení práce donucené ke společné činnosti, — je přebytečná, a že je nutné
relativně[*242] menší množství živé práce.[*243]
[*146]Buď
se může vytvořit zvláštní třída stavitelů cest, jíž používá stát,[*244] nebo se k
tomu používá části dočasně nezaměstnaného obyvatelstva[*245] s určitým počtem stavebních
mistrů atd., kteří však nepracují jako kapitalisté, nýbrž jako vzdělanější služebníci. (O vztahu této
kvalifikované práce atd. později.)[*246] Dělníci jsou pak námezdními dělníky, ale stát jich
nepoužívá jako takových, nýbrž jako najatých služebníků.[*246a]
K tomu, aby se kapitalista ujal stavby cesty jako zakázky na své náklady,[*246b] jsou nutné
různé podmínky, které jsou všechny ve shodě s tím, že výrobní způsob založený na kapitálu je už
rozvinut na nejvyšší stupeň. prvé: Předpokladem k tomu je velikost kapitálu samého, kapitálu
koncentrovaného v jeho rukou, aby byl schopen převzít práce takového rozsahu a s tak pomalým
obratem, s tak pomalým zhodnocováním. Proto (se tím zabývá) většinou akciový kapitál; v této
podobě se kapitál vypracoval ke své poslední formě, kde je kladen nejen o sobéy co do své
substance, nýbrž i ve své formě jako společenská síla a produkt.334 Za druhé: Žádá se na něm, aby
nesl úroky, a ne zisk [*147](může nést víc než úroky, ale není to nutné). Šířeji se zde touto otázkou
ještě netřeba zabývat.335 Za třetí: Předpokladem je takový provoz — především obchodní —, aby
se cesta rentovala, tj. aby cena, která se vyžaduje za použití cesty, byla pro výrobce přijatelná za
takovou směnnou hodnotu čili aby skýtala takovou produktivní sílu, kterou by mohli tak draho
zaplatit. Za čtvrté: část spotřebního bohatství vkládajícího svůj důchod do tohoto dopravního
artiklu. Hlavní věcí však zůstávají dva předpoklady: 1. Kapitál, který se dá vynaložit na tento účel
v dostatečném množství a spokojí se úrokem. 2. Výrobním kapitálům, průmyslovému kapitálu se
musí rentovat cena zaplacená za cestu. Tak např. první železnice mezi Liverpoolem a
Manchesterem; stala se výrobní nutností pro liverpoolské obchodníky s bavlnou a ještě víc pro
manchesterské továrníky.[*247] Kapitál jako takový — má-li potřebný rozsah — bude stavět cesty
teprve tehdy, až se stavba cest stane nutností pro výrobce, zejména pro sám výrobní kapitál; až
se stane podmínkou pro to, aby kapitalista mohl dosahovat zisků. Potom se také cesta vyplatí. V
těchto případech se už ovšem předpokládá rozsáhlá směna. Je to stále stejný dvojí předpoklad:
Na jedné straně musí být bohatství země dostatečně koncentrováno a přeměněno ve formu
kapitálu, aby se takové práce podnikaly jako zhodnocovací procesy kapitálu; na druhé straně
musí mít směna dostatečný rozsah, a omezení, které je způsobeno nedostatkem komunikačních
prostředků, musí být dostatečně pociťováno jako takové, aby kapitalista mohl realizovat
hodnotu cesty (postupně a po částech během určité doby) jako takové (tj. jejím používáním).
Všechny všeobecné podmínky výroby, jako jsou cesty, kanály atd., ať už oběh usnadňují nebo
www.kmbe.cz
Stránka 67
dokonce teprve umožňují, nebo zvětšují produktivitu (např. zavodňovací zařízení atd. v Asii a
ostatně také v Evropě budují vlády), mají-li být prováděny kapitálem místo vládou, která
reprezentuje společenství jako takové, předpokládají [*148]nejvyšší rozvoj výroby založené na
kapitálu.[*248] Odloučení veřejných prací od státu a jejich přechod do domény prací podnikaných
samým kapitálem ukazuje, do jaké míry se reálné společenství konstituovalo ve formě
kapitálu.337 Určitá země, např. Spojené státy, může dokonce i vzhledem k výrobě pociťovat
nezbytnost železnic; nicméně bezprostřední výhodnost, která z toho vyplývá pro výrobu, může
být tak nepatrná, že výdaje na ni se nemohou jevit jinak než jako ztrátové.
V takovém případě je kapitál přesouvá na bedra státu, nebo tam, kde stát vůči němu
dosud tradičně zaujímá nadřízené postavení, má ještě výsadu a vůli přinutit ho jako celek k
tomu, aby část svého důchodu, nikoli svého kapitálu, <vložil> do takových obecně užitečných
prací, které se zároveň jeví jako všeobecné podmínky výroby, a tudíž ne jako zvláštní podmínka
pro některého kapitalistu; a pokud kapitál na sebe nevezme formu akciové společnosti,
vyhledává vždy pouze zvláštní podmínky svého zhodnocování, společné podmínky svaluje vždy
jako potřeby země na celou zemi. Kapitál se angažuje jen ve výhodných, tj. v jeho smyslu
výhodných podnicích. Spekuluje ovšem také nesprávně a jak uvidíme, musí tak spekulovat. Sahá
pak k investicím, které se nevyplácejí, a vyplácejí se až tehdy, když jsou do jisté míry
znehodnoceny. Proto tak mnohé podniky, při nichž je první investice kapitálu ztrátová, první
podnikatelé zbankrotují — a teprve v druhých nebo třetích rukách, když se investovaný kapitál
znehodnocením zmenšil, vynášejí. Ostatně sám stát a všechno, co s ním tak či onak souvisí, patří k
těmto srážkám z důchodu, takříkajíc k spotřebním nákladům pro jednotlivce, k výrobním
nákladům pro společnost.[*249] Cesta sama může zvětšit produktivní síly natolik, že vytvoří
takovou dopravu, díky níž se vyplácí. Mohou existovat práce a výlohy, které jsou nutné, aniž by
byly produktivní ve smyslu kapitálu, tj. aniž by nadpráce v nich obsažená byla realizována
oběhem a směnou jako nadhodnota. Pracuje-li např. dělník po dobu jednoho roku 12 hodin
denně na nějaké cestě a činí-li všeobecně nutná pracovní doba v průměru 6 hodin, pak vytvořil
nadpráci [*149]6 hodin. Nemůže-li však být cesta prodána za 12 hodin, nýbrž dejme tomu jen za 6,
pak stavba cesty není podnik pro kapitál a stavba cest není pro něj produktivní prací. Kapitál
musí mít možnost prodat cestu (doba a způsob prodeje se nás tu netýká) tak, aby nutná práce i
nadpráce byla zhodnocena, nebo tak, aby mu z všeobecného fondu zisků — nadhodnot —
připadla taková část, jako by vytvářel nadhodnotu. Tento vztah prozkoumat později při rozboru
zisku a nutné práce[*250] Nejvyšší rozvoj kapitálu nastává, když všeobecné podmínky
společenského výrobního procesu nevznikají ze srážek ze společenského důchodui ze státních
daní — kde v podobě pracovního fondu nevystupuje kapitál, ale důchod, a dělník, ačkoli je
svobodným námezdním dělníkem jako každý jiný, je přece jen ekonomicky v jiném vztahu — ,338
nýbrž z kapitálu jako kapitálu. Ukazuje to na jedné straně, do jaké míry si kapitál podrobil
všechny podmínky společenské výroby, a tím také na druhé straně, nakolik je společenské
reproduktivní bohatství kapitalizováno a nakolik jsou všechny potřeby uspokojovány ve formě
směny; i ty potřeby individua, které jsou kladeny jako společenské, tj. ty, které spotřebovává a
potřebuje ne jako jednotlivé individuum ve společnosti, nýbrž společně s jinými — jejichž
způsob spotřeby je už povahou věci společenský—, také tyto potřeby jsou nejen spotřebovávány, ale také produkovány prostřednictvím směny, individuální směny. U cesty, o níž jsme
hovořili výše, musí být její stavba tak výhodná, aby určitá pracovní doba, vynaložená na cestu,
reprodukovala pro dělníka jeho pracovní sílu317 právě tak, jako kdyby ji vynaložil v zemědělství.
Hodnota je určována objektivovanou pracovní dobou, ať už v jakékoli formě. Závisí však na
užitné hodnotě, v níž je realizována, zdaje tato hodnota realizovatelná. Zde se předpokládá, že
cesta je pro obec potřebná, předpokládá se tedy užitná hodnota. Na druhé straně pro kapitál, aby
podnikl stavbu cesty, je nutný předpoklad, že bude zaplacena nejen nutná pracovní doba, nýbrž i
doba nadpráce, kterou dělník odpracuje — tedy kapitalistův zisk. (Kapitalista si [*150]často
vynucuje toto zaplacení ochrannými cly, monopoly a státním donucováním, kde by jednotliví
směňující při svobodné směně zaplatili nanejvýš nutnou práci.)[*251] Může se docela dobře stát, že
www.kmbe.cz
Stránka 68
existující doba nadpráce není zaplacena (což se ovšem může přihodit i každému jednotlivému
kapitalistovi). Tam, kde vládne kapitál (naprosto stejně jako tam, kde vládne otroctví a
nevolnictví nebo robota jakéhokoli druhu), je pro dělníka absolutní pracovní doba podmínkou,
aby mohl odpracovat nutnou práci, tj. aby mohl pro sebe realizovat v užitných hodnotách pracovní
dobu nutnou339 k uchování své pracovní síly317. Konkurence nese s sebou při práci jakéhokoli
druhu to, že dělník musí pracovat po celou dobu — tedy také po dobu nadpráce.[*252] Může se
ovšem stát, že tato doba nadpráce, i když je v produktu obsažena, není směnitelná. Pro dělníka
samého — ve srovnání s jinými námezdními dělníky — je to nadpráce. Pro najimatele je to
práce, která pro něho má sice užitnou hodnotu, jako např. jeho kuchař, ale žádnou směnnou
hodnotu, není tu tedy pro něho žádný rozdíl mezi nutnou pracovní dobou a dobou nadpráce.
Práce může být nutná, ariiž by byla produktivní. Všechny všeobecné, společenské podmínky
výroby — pokud je ještě nemůže vytvářet kapitál jako takový, pokud ještě nemohou vznikat za
jeho podmínek — se uhrazují z části důchodu země — ze státní pokladny, a dělníci se pak nejeví
jako produktivní dělníci, i když zvyšují produktivní sílu kapitálu.
Výsledkem našeho odbočení ostatně je to, že výroba komunikačních prostředků,
fyzických podmínek oběhu, patří do kategorie výroby fixního kapitálu, že tedy nepředstavuje
žádný zvláštní případ.[*253] Mimochodem se nám tu jen otevřel nový výhled, který na tomto místě
ještě nemůžeme přesně narýsovat: jde o specifický poměr kapitálu ke společenským, všeobecným
podmínkám společenské výroby, na rozdíl od podmínek zvláštního kapitálu a jeho zvláštního
výrobního procesu.
[*151]Dodání na trh (prostorová podmínka oběhu) patří do výrobního procesu, časový moment oběhu.
Úvěr. — Kapitál je obíhající kapitál. — Peněžní oběh jako pouhé zdání. — Sismondi. Cherbuliez.
Oběh probíhá v prostoru a času.[*254] Prostorová podmínka, dodání produktu na trh, patří,
chápáno ekonomicky, do výrobního procesu Samého. Produkt je opravdu hotový teprve tehdy,
když je na trhu. Pohyb, jímž sé tam dostává, patří ještě k nákladům na jeho zhotovení. Netvoří
nutný moment oběhu chápaného jako zvláštní proces hodnoty, protože produkt může být také
zakoupen a dokonce spotřebován přímo na místě, kde byl vyroben.340 Tento prostorový moment
je však důležitý, protože s tím souvisí rozsah trhu, možnost směny produktu. 341 Omezování
nákladů tohoto reálného oběhu (v prostoru) patří k rozvíjení výrobních sil působením kapitálu,
ke snižování nákladů na jeho zhodnocování. Ale z určitých stránek, jako vnější podmínka
existence ekonomického procesu oběhu, může být tento moment započítán také do výrobních
nákladu oběhu, takže oběh se ve smyslu tohoto momentu sám jeví jako moment nejen výrobního
procesu vůbec, nýbrž i bezprostředního výrobního procesu. Rozhodně se na tomto místě
projevuje určenost tohoto momentu všeobecným stupněm rozvoje výrobních sil a vůbec výroby
založené na kapitálu.[*255] Bylo by možno chápat tento místní moment — dodání výrobku na trh,
což je nutnou podmínkou jeho oběhu, pokud není místo výroby samo trhem — přesněji jako
přeměnu výrobku ve zboží. £b°žím je výrobek teprve na trhu. (Zda to tvoří zvláštní moment či
netvoří, to závisí na náhodě. Pracuje-li kapitál na objednávku, pak pro něj neexistuje ani tento
moment, ani přeměna v peníze jako zvláštní moment. Práce na objednávku, tj. nabídka, která
odpovídá předchozí poptávce, jako všeobecný nebo převládající stav neodpovídá velkému
průmyslu a naprosto nevyplývá jako podmínka z povahy kapitálu.)[*256]
[ČAS NA DOPRAVU A NA OBĚH]
[*152]Za
druhé časový moment.[*257] Ten patří bytostně k pojmu oběhu. Předpokládáme-li,
že akt přechodu od zboží k penězům je stanoven smlouvou, pak to stojí čas — počítání, vážení,
měření. Zkrácení tohoto momentu znamená současně rozvoj produktivity.[*258] Je to také čas
pojatý jen jako vnější podmínka přechodu ze stavu zboží v peníze; tento přechod se předpokládá;
jde o čas, který uplyne během tohoto předpokládaného aktu. Patří do nákladů oběhu.[*259] Něco
www.kmbe.cz
Stránka 69
jiného je čas, který uplyne předtím, než zboží přejde v peníze; nebo čas, po který zboží zůstává
zbožím, jen potenciální hodnotou, ne hodnotou skutečnou. To je ryzí ztráta.[*260]
Ze všeho, co bylo řečeno, vyplývá, že oběh se jeví jako bytostný proces kapitálu. S
výrobním procesem se nemůže začít znovu dříve, než se zboží přemění v peníze. Neustálá
kontinuita procesu, nerušené a plynulé přecházení hodnoty z jedné formy do druhé nebo z jedné
fáze procesu do druhé, se jeví jako základní podmínka výroby založené na kapitálu, a to v úplně
jiné míře než u všech dřívějších forem výroby.342 Na druhé straně, zatímco je kladena nutnost
této kontinuity, oddělují se jednotlivé fáze co do času i co do prostoru jako zvláštní, k sobě navzájem lhostejné procesy. Pro výrobu založenou na kapitálu se tedy zdá být lhostejné, zdaje nebo
není vytvořena její základní podmínka: kontinuita různých procesů, které konstituují celý proces
kapitalistické výroby.343 Sám kapitál ruší tuto náhodnost úvěrem. (Úvěr má i jiné stránky; ale tato
stránka vyplývá z bezprostřední povahy výrobního procesu a tvoří proto základ nezbytnosti
úvěru.) Proto se úvěr v nějaké rozvinuté formě neobjevuje v žádném z dřívějších způsobů
výroby. Půjčování a vypůjčování existovalo i za dřívějších poměrů a lichvář je dokonce ta
nejstarší z prvopočátečních forem kapitálu.344 Ale půjčování a vypůjčování konstituuje úvěr
stejně málo jako různé druhy práce konstituují průmyslovou práci nebo svobodnou námezdní
práci.[*153]Jako podstatný, rozvinutý výrobní vztah se úvěr také objevuje historicky pouze v oběhu
založeném na kapitálu čili na námezdní práci. (Samy peníze jsou formou sloužící k tomu, aby se
rušila nestejnost doby potřebné v různých výrobních odvětvích, pokud tato doba stojí proti
směně.) Lichvář, ačkoli je ve své zburzoaznělé, kapitálu přizpůsobené formě sám formou úvěru,345
je ve své předburžoazní formě naopak výrazem nedostatku úvěru.346
(Zpětná přeměna peněz v objektivní momenty a podmínky výroby předpokládá, že, jsou
k dispozici. Tato přeměna vytváří různé trhy, na nichž výrobce nachází podmínky výroby v
podobě zboží — v rukou obchodníka —, trhy (spolu s trhem práce), které jsou podstatně odlišné
od trhů pro bezprostřední individuální, finální spotřebu.)347
Peníze se při svém oběhu přeměňovaly ve zboží a ve směně P—Z byl proces ukončen spotřebou;
čili zboží se směnilo za peníze — a ve směně Z—? peníze buď mizely, aby se znovu směnily za Z,
když proces opět končil spotřebou, nebo se stáhly z oběhu a přeměnily se v mrtvý poklad a v
pouze domnělé bohatství. Nikde se proces nerozněcoval sám od sebe, nýbrž podmínky
peněžního oběhu ležely mimo oběh, a ten potřeboval neustále nové popudy zvenčí. Pokud se oba
momenty směňovaly, byla uvnitř oběhu změna formy jen formální. Pokud se však stávala
obsažnou, vypadávala z ekonomického procesu; obsah do něj nepatřil. Zboží se neuchovávalo
jako peníze, ani peníze jako zboží; každé z nich bylo buď jedno, nebo druhé. Hodnota jako taková
se neuchovávala v oběhu a jeho prostřednictvím tak, že by dominovala procesu své přeměny,
přeměně své formy;348 ani nebyla sama užitná hodnota produkována směnnou hodnotou (jak je
tomu ve výrobním procesu kapitálu).
U kapitálu není konečná ani sama spotřeba zboží; náleží k výrobnímu procesu; sama se jeví jako
moment výroby, tj. moment kladení hodnoty,349
Kapitál se však nyní v každém z momentů, v nichž se jeví jednou jako peníze, jednou jako zboží,
jednou jako směnná hodnota, pak zase jako užitná hodnota — klade jako hodnota, která se při
této přeměně [*154]formy nejen formálně uchovává, nýbrž která se zhodnocuje, která k sobě samé
má vztah jako k hodnotě. Přechod z jednoho momentu do druhého se nyní jeví jako zvláštní
proces, ale každý z těchto procesů znamená přechod do druhého procesu. Kapitál se tím klade
jako hodnota v procesu, která je v každém momentu kapitálem. Tak se kapitál klade jako
obíhající kapitál; v každém momentu je kapitálem a prochází koloběhem z jednoho určení do
druhého.[*261] Bod návratu je současně východiskem a naopak — totiž kapitalista.350 Veškerý
kapitál je původně obíhající kapitál,351 je produktem oběhu a současně oběh produkuje, opisuje
jej jako svou vlastní dráhu. Peněžní oběh — z hlediska svého nynějšího postavení — se nyní sám
www.kmbe.cz
Stránka 70
jeví jen jako jeden z momentů oběhu kapitálu a jeho samostatnost se klade jako pouhé zdání[*262]
Jeví se tak, jako by byl po všech stránkách určen oběhem kapitálu; k tomu se ještě vrátíme. [*262]
Pokud představuje samostatný pohyb vedle pohybu kapitálu, je tato samostatnost podmíněna
jen kontinuitou oběhu kapitálu, takže je možno tento moment fixovat a uvažovat sám o sobě.
[„Kapitál je neustále se zmnožující hodnota, která nezaniká. Tato hodnota se odtrhuje od zboží,
které ji vytvořilo; jako metafyzická, nesubstanciální kvalita zůstává neustále v držení téhož
zemědělce“ (například), „pro něhož na sebe bere různé formy“. (Sismondi, VI.)352 „Ve směně
práce za kapitál požaduje dělník obživu, aby mohl žít; kapitalista žádá práci, aby vydělal.“
(Sismondi, tamtéž.)353 „Majitel dílny vydělává, dosahuje zisku na základě každého mstu výrobních
sil, který přinesla dělba práce.“ (Tamtéž.)354 „Prodávat práci = vzdát se všech plodů práce.“
(Cherbuliez, kap. XXVIII.)355,,Tři součásti kapitálu“ (totiž surovina, nástroj, fond životních
prostředků356) „nevzrůstají proporcionálně, ani nejsou v témž poměru na různých stupních
vývoje společnosti. Fond životních prostředků zůstává po určitou dobu stejný, když rychlost
výroby a tedy i množství výrobků vzrůstá sebevíc. Tedy
[*155]zmnožení
výrobního kapitálu nenese s sebou nutně také zmnožení fondu životních
prostředků, jehož funkcí je vytvářet cenu práce; může jej provázet snižování fondu životních
prostředků“ (tamtéž).]357
[DOBA OBĚHU]
Vliv oběhu na určování hodnoty. — Doba oběhu — doba znehodnocování. — Odlišnost
kapitalistického výrobního způsobu od všech dřívějších způsobů (univerzalita atd.). Propagační povaha
kapitálu. — Zkrácení oběhu (úvěr). — Storch. — Kapitalista zálohuje práci. (Malthus.) — Meze kapitalistické
výroby. (Thompson.)
[Protože obnovení výroby závisí na prodeji hotových výrobků, na přeměně zboží v peníze a
zpětné přeměně peněz ve výrobní podmínky — suroviny, nástroje, mzdy —; protože dráhu,
kterou kapitál probíhá, aby mohl z jednoho z těchto určení přejít v druhé, tvoří součásti oběhu, a
kapitál proběhne tyto součásti v určitých časových úsecích; (dokonce i místní vzdálenost se
redukuje na čas; tak např. nezáleží na prostorové vzdálenosti trhu, nýbrž na rychlosti — na
množství času —, za něž se na něj zboží dostane),[*265] tedy na rychlosti oběhu, na době, ve které
proběhne, závisí, kolik produktů může být vyrobeno za daný časový úsek; jak často se kapitál
může v daném časovém úseku zhodnotit, reprodukovat a znásobit svou hodnotu. Fakticky zde
tedy přistupuje takový moment určování hodnoty, který nevzniká z přímého vztahu práce ke
kapitálu.[*265] Poměr, v němž může týž kapitál za daný časový úsek opakovat výrobní proces
(vytváření nové hodnoty), je zřejmě podmínka, která není kladena přímo výrobním procesem
Samým. I když tedy oběh netvoří přímo moment určování hodnoty, který spočívá výlučně v práci,
přecejen na jeho rychlosti záleží i rychlost, jíž se opakuje výrobní proces, jíž jsou vy tvářeny
hodno ty — tedy i když na něm nezávisejí hodnoty, přece jen na něm do určité míry závisí
množství hodnot. Hodnoty a nadhodnoty kladené výrobním procesem se totiž znásobují tolikrát,
kolikrát může být výrobní proces opakován za [*156]daný časový úsek. Mluvíme-li o rychlosti
obratu kapitálu, předpokládáme, že přechod z jedné fáze do druhé zdržují jen vnější zábrany, ne
ty, které vyrůstají přímo z výrobního procesu a oběhu (jako za krizí, nadvýroby atd.).[*267] Kromě
pracovní doby realizované v produktu přistupuje tedy jako moment tvorby hodnoty —
produktivní pracovní doby samé — doba oběhu kapitálu.[*268] Jeví-li se pracovní doba jako
činnost kladoucí hodnoty, pak tato doba oběhu kapitálu se jeví jako doba znehodnocování.[*269]
Rozdíl se ukazuje prostě v tomto: Kdyby celkové množství pracovní doby, jíž velí kapitál, bylo
stanoveno na maximum, řekněme nekonečno ∞, takže nutná pracovní doba by tvořila nekonečně malou a doba nadpráce nekonečně velkou část tohoto ∞, pak by to bylo maximum
zhodnocení kapitálu, a to je tendence, kterou kapitál sleduje. Na druhé straně, kdyby doba oběhu
www.kmbe.cz
Stránka 71
kapitálu byla stanovena jako = 0, kdyby různé stupně jeho přeměny probíhaly ve skutečnosti
právě tak rychle jako v myšlenkách, znamenalo by to také maximum činitele, v němž by mohl být
opakován výrobní proces, tedy maximální počet zhodnocovacích procesů kapitálu za určitý
časový úsek.358 Opakování výrobního procesu by bylo omezeno jen dobou, kterou proces sám
trvá, která uplyne, než se surovina přemění ve výrobek. Doba oběhu tedy není pozitivní element,
který by vytvářel hodnotu; kdyby se rovnala 0, dosáhlo by vytváření hodnoty nejvyššího stupně.
Kdyby se bud doba nadpráce, nebo nutná pracovní doba rovnala 0, tj. kdyby nutná pracovní
doba pohltila veškerý čas nebo kdyby se výroba mohla dít bez jakékoli práce, pak by
neexistovala ani hodnota, ani kapitál, ani vytváření hodnoty. Doba oběhu tedy určuje hodnotu jen
natolik, nakolik je přirozenou hranicí zhodnocování pracovní doby. Fakticky je to tedy srážka z
doby nadpráce, tj. zvětšení nutné pracovní doby.[*270] Je jasné, že nutná pracovní doba musí být
zaplacena, ať už proces oběhu proběhne pomalu nebo rychle. [*157]Např. v odvětvích vyžadujících
specializované pracovníky, kteří však mohou být zaměstnáni jen část roku, protože např.
produkty jsou prodejné jen po jednu roční dobu, by dělníci museli být zaplaceni za celý rok; tj.
doba nadpráce se zmenšuje v tom poměru, v jakém mohou být během daného časového úseku
méně zaměstnáni, ovšem tak nebo onak musejí být zaplaceni. (Například v té formě, že jejich
mzda za čtyři měsíce stačí na to, aby je obživila celý rok.) Kdyby je kapitál mohl použít celých 12
měsíců, neplatil by více mzdy a získal by stejné množství nadpráce. Doba oběhu se tedy jeví jako
mez produktivity práce; prodloužení nutné pracovní doby = zkrácení doby nadpráce = zmenšení
nadhodnoty = překážka, omezení sebezhodnocovacího procesu kapitálu.[*271] Zatímco tedy
kapitál musí na jedné straně usilovat o to, aby odstranil veškeré místní meze styků, to znamená
směny, aby dobyl celou zeměkouli jako svůj trh, usiluje na druhé straně o to, aby prostor zničil
časem; tj. aby čas, který vyžaduje pohyb z jednoho místa na druhé, zredukoval na minimum. Čím
je kapitál rozvinutější, čím rozsáhlejší je tedy trh, na němž obíhá, který tvoří prostorovou dráhu
jeho oběhu, tím více usiluje zároveň o větší prostorové rozšíření trhu a o větší zničení prostoru
časem.[*272] (Chápeme-li pracovní dobu ne jako pracovní den jednotlivého dělníka, nýbrž jako
neurčitý pracovní den neurčitého počtu dělníků, přistupují k tomu všechny populační
podmínky;[*273] základní doktríny o populaci jsou proto obsaženy v této první kapitole stejně jako
učení o zisku[*274], ceně[*275], úvěru[*276] atd.) Zde se projevuje univerzální tendence kapitálu, která
jej odlišuje od všech dřívějších stupňů výroby. Ačkoli je kapitál samou svou povahou omezený,
usiluje o univerzální rozvoj výrobních sil a stává se tak předpokladem nového výrobního
způsobu založeného na rozvoji výrobních sil, jehož cílem není [*159]reprodukce určitého stavu a
nanejvýš jeho rozšíření, ale v němž sám rozvoj výrobních sil — svobodný, neomezený,
progresivní a univerzální—tvoří předpoklad společnosti a tím i předpoklad její reprodukce; v
němž jediným předpokladem je překročení výchozího bodu.359 Tato tendence — kterou má
kapitál, ale která současně je s ním jako s omezenou formou výroby v rozporu a která jej tedy
žene k jeho vlastnímu zrušení — odlišuje kapitál od všech dřívějších výrobních způsobů a
současně v sobě obsahuje to, že kapitál je kladen jen jako pouhá přechodná etapa. Všechny
dosavadní formy společnosti zašly na rozvoj bohatství ; — nebo, což je totéž, na rozvoj
společenských výrobních sil.[*277] Antičtí autoři, kteří si toho byli vědomi, proto přímo obviňovali
bohatství, že rozkládá společenství.360 Feudální zřízení zašlo na městský průmysl, obchod, na
moderní zemědělství (a dokonce na jednotlivé vynálezy, jako střelný prach a tiskařský lis). 361 S
rozvojem bohatství — a tedy i s rozvojem nových sil a rozšířeného styku individuí se rozkládaly
ekonomické podmínky, na nichž bylo založeno společenství, politické podmínky různých
součástí společenství, které tomu odpovídaly: náboženství, které bylo jeho idealizovaným
viděním (a to obojí bylo zase založeno na daném poměru k přírodě, na niž se redukují veškeré
výrobní síly); charakter, názory atd. individuí. Sám rozvoj vědy — tj. nejtrvalejší formy bohatství,
protože je současně jejím produktem i producentem — stačil tato společenství rozložit. Rozvoj
vědy, tohoto ideálního a současně praktického bohatství, je však jen jednou stránkou, jednou
formou, v níž se projevuje rozvoj výrobních sil člověka, tj. rozvoj bohatství.362 Uvažováno ideálně
stačil už rozklad určité formy vědomí, aby umrtvil celou epochu. Reálně odpovídá tato mez
www.kmbe.cz
Stránka 72
vědomí určitému stupni rozvoje materiálních výrobních sil, a tedy bohatství. Tento rozvoj se
ovšem neudál pouze na staré základně, nýbrž došlo k rozvoji této základny samé. Nejvyšší stupeň
rozvoje této základny (rozkvět, v nějž se přeměňuje; je to však přece jen stále tato, základna, tato
rostlina v podobě květu; proto i uvadání po rozkvětu [*159]a jako následek rozkvětu) je bod, kde
se sama tato základna vypracovala k takové formě, v níž je slučitelná s nejvysším rozvojem
výrobních sil, tedy i s nej bohatším rozvojem individuí. Jakmile je tohoto bodu dosaženo, jeví se
další rozvoj jako úpadek, a nový rozvoj začíná z nové základny[*278].
Viděli jsme výše, že vlastnictví výrobních podmínek bylo kladeno jako totožné s
omezenou, určitou formou společenství, a tedy určitou formou individua s takovými vlastnostmi
— omezenými vlastnostmi a omezeným rozvojem jeho produktivních sil —, aby se vytvořilo
takové společenství. Tento předpoklad sám byl opět výsledkem omezeného historického stupně
rozvoje výrobních sil; výsledkem bohatství stejně jako způsobu, jímž je vytvářeno. Cílem
společenství, individua — i podmínkou výroby —je reprodukce těchto určitých výrobních
podmínek a individuí, a to jak jednotlivě, tak i v jejich společenském roztřídění a vztazích—jako
živých nositelů těchto podmínek.[*279] Kapitál klade jako předpoklad své reprodukce produkci
bohatství samého a tedy univerzální rozvoj výrobních sil, neustálé převraty svých existujících
předpokladů.[*280] Hodnota nevylučuje žádnou užitnou hodnotu; neimplikuje tedy žádný zvláštní
druh spotřeby atd., styku atd. jako podmínku absolutní; a právě tak se každý stupeň rozvoje
společenských výrobních sil, styků, vědění atd. jeví kapitálu jen jako mez, kterou se snaží
překonat.[*281] Sám jeho předpoklad — hodnota —je kladen jako produkt, ne jako vyšší, nad
výrobou se vznášející předpoklad. Mezí kapitálu je to, že celý tento vývoj probíhá protikladně a
že se vytváření výrobních sil, všeobecného bohatství atd., vědění atd. jeví tak, že samo pracující
individuum se odcizuje; že k podmínkám, které samo vypracovalo, má vztah ne jako k
podmínkám svého vlastního, nýbrž cizího bohatství a své vlastní chudoby.[*282] Sama tato
protikladná forma je vsak pomíjející a produkuje reálné podmínky svého vlastního zrušení.[*283]
[*160]Výsledkem je jak co do své tendence, tak i [řecky dová/uei][*284] všeobecný rozvoj výrobních
sil — bohatství vůbec — jako základna a právě tak i univerzalita styků, tedy světový trh jako
základna.863 Tato základna znamená možnost univerzálního rozvoje individua a skutečný rozvoj
individuí z této základny znamená neustálé překonávání meze tohoto rozvoje, o níž se ví, že je
mezí, a která tedy není pokládána za posvátnou hranici. Univerzalita individua není univerzalitou
myšlenou nebo vymyšlenou, nýbrž univerzalitou jeho reálných a ideálních vztahů. [*285] Odtud i
chápání jeho vlastních dějin jako procesu a poznání přírody (existující zároveň jako praktická
moc nad ní) jako jeho reálného těla. Sám proces vývoje kladen a znám jako jeho předpoklad [*286].
K tomu je však především nutné, aby se plný rozvoj výrobních sil stal podmínkou výroby; aby
určité podmínky výroby nebyly kladeny jako hranice rozvoje výrobních sil.364
Vrátíme-li se nyní k době oběhu kapitálu,[*287] pak její zkracování (pokud to není
(spojeno) s rozvojem komunikačních a dopravních prostředků potřebných k tomu, aby se
výrobek dostal na trh) je spojeno jednak s vytvářením plynulého trhu a tedy stále se rozšiřujícího
trhu; jednak s rozvojem ekonomických vztahů, s rozvojem takových forem kapitálu, jimiž kapitál
uměle zkracuje dobu oběhu. (Všechny formy úvěru.)[*288] [Na tomto místě je možno ještě
připomenout, že — protože výrobní podmínky kapitálu má jen kapitál; tedy uspokojuje je a snaží
seje realizovat jen kapitál —je všeobecnou tendencí kapitálu ve všech bodech, které jsou
předpoklady oběhu, výrobními centry oběhu, aby si tyto body připodobnil, tj. aby je přeměnil
v kapitalizující [*161]výrobu čili výrobu kapitálu. Tato propagační (civilizační) tendence je vlastní
pouze kapitálu — na rozdíl od dřívějších podmínek výroby.][*289] Ty výrobní způsoby, v nichž
oběh netvoří imanentní, vládnoucí podmínku výroby, nemají samozřejmě specifické potřeby
www.kmbe.cz
Stránka 73
oběhu kapitálu, a proto také nevytvářejí ani ekonomické formy, ani reálné výrobní síly, které jim
odpovídají. — Původně výroba založená na kapitálu vycházela z oběhu;365 nyní vidíme, jak tato
výroba klade oběh jako svou vlastní podmínku a stejnou měrou klade výrobní proces v jeho
bezprostřednosti jako moment oběžného procesu, i oběžný proces jako fázi výrobního procesu v
jeho totalitě.[*290] Protože různé kapitály mají různé doby oběhu (např. jeden kapitál má trh
daleko, druhý blízko; jeden má přeměnu v peníze zajištěnu, druhý hazarduje; jeden je více
fixním, druhý oběžným kapitálem), znamená to pro ně rozdíly ve zhodnocování. K tomu však
dochází až v sekundárním zhodnocovacím procesu. Doba oběhu sama o sobě je mezí zhodnocování (nutná pracovní doba je ovšem také mezí; ale současně i základním prvkem, protože bez ní
by neexistovala ani hodnota, ani kapitál);[*291] <doba oběhu představuje> srážku z nadbytečné
pracovní doby nebo zvětšení nutné pracovní doby v poměru k době nadpráce. Oběh kapitálu
realizuje hodnotu právě tak, jako živá práce hodnotu tvoří. Doba oběhu je jen mezí této realizace
a potud i tvoření hodnoty; mezí, která nevyplývá z výroby vůbec, nýbrž která je specifická pro
výrobu kapitálu; a snaha o její zrušení — nebo boj s ní — patří tedy také do specifického
ekonomického rozvoje kapitálu a dává popud k rozvoji jeho forem v úvěru atd.[*292] [Kapitál sám
je rozpor, protože neustále usiluje o to, aby zrušil nutnou pracovní dobu (a to současně znamená
redukci dělníka na minimum, tj. jeho existenci jako pouhé živé pracovní síly317), ale doba
nadpráce existuje jen jako protiklad, jen v protikladu k nutné pracovní době, a kapitál tedy klade
nutnou pracovní dobu [*162]jako nutnou podmínku své reprodukce a svého zhodnocování. Rozvoj
materiálních výrobních sil — který je současně rozvojem sil dělnické třídy — v určitém bodu
překonává a ruší sám kapitál.][*293]
[Podnikatel může znovu začít s výrobou jen tehdy, když prodal hotový výrobek a cenu
(za něj) použil na nákup nových surovin a na nové mzdy: čím pohotověji tedy oběh dopomáhá k
oběma těmto výsledkům, tím dříve je kapitalista schopný začít znovu se svou výrobou a tím víc
produktů dodá kapitál za daný časový úsek.“ (Storch. 34.)]366 [„Specifické zálohy kapitalistovy
nespočívají v šatech atd., nýbrž v práci.“ (Malthus IX, 26.)]367 [„Nahromadění všeho kapitálu
společnosti v jiných rukou než v rukou pracujících dělníků nutně zpožďuje rozvoj veškeré
výroby s výjimkou té, která přináší kapitálu obvyklou odměnu, kterou čas a okolnosti umožňují
držitelům kapitálu.. .368 V dosavadních systémech byla produktivní síla zkoumána v závislosti a
podřízenosti na skutečné akumulaci a na zvěčňování existujících způsobů rozdělování. Současnou
akumulaci a rozdělování je třeba podřídit produktivní síle.“ (Thompson, 3.)]369
[DOBA OBRATU A POČET OBRATŮ]
Oběh a tvorba hodnoty. (Vyrovnávání podmínek oběhu mezi různými kapitály.)
Kapitál není zdrojem tvorby hodnoty. — Náklady oběhu. — Kontinuita výroby
předpokládá dobu oběhu jako zrušenou.
Z poměru doby oběhu k výrobnímu procesu vyplývá, že suma hodnot, která je vyrobena,
čili celkové zhodnocení kapitálu za dané období, se neurčuje prostě novou hodnotou, kterou
kapitál vytvoří ve výrobním procesu, čili dobou nadpráce, která je realizována ve výrobním
procesu, nýbrž určuje se touto dobou nadpráce (nadhodnotou) násobenou číslem, které
vyjadřuje, jak často může být výrobní proces kapitálu opakován za určitý časový úsek.[*294] Číslo,
které vyjadřuje toto opakování, může být považováno za koeficient výrobního [*163]procesu nebo
nadhodnoty tímto procesem vytvořené. Tento koeficient není nicméně určen pozitivně, nýbrž
negativně, a to rychlostí oběhu. Tj. kdyby rychlost oběhu byla absolutní, tj. kdyby vůbec
nedocházelo k přerušení výrobního procesu oběhem, byl by tento koeficient nejvyšší. Jestliže
např. reálné podmínky výroby pšenice v dané zemi umožňují jen jednu sklizeň, nemůže z toho
nijaká rychlost oběhu učinit sklizně dvě. Vyskytne-li se však v oběhu překážka, nemůže-li
nájemce prodat pšenici včas, tak aby např. mohl zjednat znovu dělníky, výroba se zdrží.
Maximální koeficient výrobního či zhodnocovacího procesu za daný časový úsek je určen
www.kmbe.cz
Stránka 74
absolutní dobou, po kterou trvá sama výrobní fáze. Jakmile je oběh skončen, kapitál je schopen
začít znovu svůj výrobní proces. Kdyby tedy oběh nezpůsobil žádné zdržení, kdyby jeho rychlost
byla absolutní a jeho trvání = 0, tj. kdyby nezabral žádný čas, pak by to znamenalo totéž, jako by
kapitál mohl začít svůj výrobní proces bezprostředně znovu, jakmile by byl skončen; tj. oběh by
neexistoval pro výrobu jako podmiňující mez a opakování výrobního procesu za určitý časový
úsek by bylo absolutně závislé na trvání výrobního procesu, totožné s jeho trváním.370 Kdyby
tedy rozvoj průmyslu s kapitálem 100 liber št. umožňoval vyrobit za čtyři měsíce x liber příze,
mohl by být výrobní proces s týmž kapitálem opakován jen 3krát za rok, mohlo by být vyrobeno
jen 3# liber příze. Žádná rychlost oběhu by nemohla vystupňovat reprodukci kapitálu nebo spíše
opakování jeho zhodnocovacího procesu dál za tento bod. To by se mohlo stát jen v důsledku
růstu výrobních sil. Doba oběhu sama o sobě není produktivní silou kapitálu, nýbrž je to mez jeho
produktivní síly, která vyplývá z jeho povahy jako směnné hodnoty.[*295] Procházení (kapitálu)
různými fázemi oběhu se tu jeví jako mez výroby, a to mez kladená specifickou povahou kapitálu
samého.[*296] Urychlení nebo zkrácení doby oběhu — procesu oběhu — může vést k jediné věci,
totiž k redukci meze kladené povahou kapitálu. Přirozené meze opakování výrobního
[*164]procesu, např. v zemědělství, spadají vjedno s trváním jednoho cyklu fáze výroby. Omezení
kladené kapitálem není doba, která uplyne mezi setbou a sklizní, nýbrž ta, <která uplyne> mezi
sklizní a přeměnou sklizně v peníze a zpětnou přeměnou peněz řekněme např. v nákup
práce.[*297] Mistři oběhových kouzel, kteří si namlouvají, že mohou rychlostí oběhu dosáhnout
něčeho jiného, než že omezí překážky reprodukce kapitálu, které si kapitál sám klade, jsou na
scestí.[*298] (Ještě pošetilejší jsou samozřejmě ti majstři oběhu, kteří si namlouvají, že mohou
pomocí úvěrních ústavů a úvěrních vynálezů, které odstraňují délku doby oběhu, odstranit nejen
zdržení, přerušení výroby, které vyžaduje přeměna hotového produktu v kapitál, nýbrž učinit
přebytečným sám kapitál, za nějž výrobní kapitál směňuje; tj. chtějí vyrábět na základě směnné
hodnoty a současně odstranit, odčarovat nezbytné podmínky výroby na tomto základě.371
Maximum, co může úvěr v tomto ohledu dokázat — tj. pokud jde o pouhý oběh —, je zachovat
kontinuitu výrobního procesu, jestliže jsou k dispozici všechny ostatní podmínky této kontinuity,
tj. existuje-li skutečně kapitál, za nějž se má směňovat atd.[*299]
Procesem oběhu je dáno to, že pro zhodnocení kapitálu prostřednictvím výroby, pro
vykořisťování práce kapitálem je jako podmínka kladena přeměna kapitálu v peníze čili směna
kapitálu za kapitál[*300], a to jako mez směny kapitálu za práci a naopak.[*301]
Kapitál existuje jako kapitál jen potud, pokud probíhá fázemi oběhu, různými momenty
své přeměny, aby mohl znovu začít výrobní proces, a tyto fáze samy jsou fázemi jeho
zhodnocování — ale současně, jak jsme viděli, jeho znehodnocování.[*302] Pokud zůstává kapitál
fixován v podobě hotového produktu, nemůže být činný jako kapitál, je to kapitál [*165]negovaný.
Jeho zhodnocovací proces je stejnou měrou zdržován a jeho hodnota procházející procesem je
negována. To se jeví pro kapitál jako ztráta, jako relativní ztráta jeho hodnoty, neboť jeho
hodnota spočívá právě ve zhodnocovacím procesu. Tato ztráta neznamená jinými slovy nic
jiného, než že mu bez užitku ubíhá čas, v němž by si mohl směnou za živou práci přivlastnit dobu
nadpráce, cizí práci, kdyby věci nevázly na mrtvém bodě.372 Představme si ted, že v jednotlivých
výrobních odvětvích jsou mnohé kapitály, které jsou všechny nutné (což by se ukázalo v tom, že
kdyby kapitál masově opouštěl jedno odvětví, nabídka produktů v tomto odvětví by klesla pod
poptávku, a proto by tržní cena vystoupila nad přirozenou cenu); dále, že jedno odvětví vyžaduje
např., aby kapitál a setrvával déle ve formě znehodnocení, tj. aby doba, za niž projde různými
fázemi oběhu, byla delší než ve všech ostatních výrobních odvětvích. V takovém případě by tento
kapitál a pokládal úbytek nové hodnoty, kterou by mohl vytvořit, za skutečnou ztrátu, jako
kdyby k vyrobení téže hodnoty potřeboval o to větší výlohy. Zatěžkal by tedy své produkty
úměrně vyšší směnnou hodnotou než ostatní kapitály, aby dosáhl téže míry zisku. Ve skutečnosti
by se to však mohlo stát jen tak, že by se tato ztráta rozdělila mezi ostatní kapitály. Požaduje-li
kapitál a za svůj produkt více směnné hodnoty, než činí práce, která je v něm zpředmětněna, pak
www.kmbe.cz
Stránka 75
může toto více získat jen tak, že ostatní dostanou méně než reálnou hodnotu svých produktů. To
znamená, že méně příznivé podmínky, za nichž produkoval a, by nesli alikvotním dílem všichni ti
kapitalisté, kteří s ním směňují, a tak by z toho vyšel stejný průměrný zisk. Ale pokud jde o sumu
nadhodnot, kterou vytvořily kapitály dohromady, byla by menší, a to přesně o menší zhodnocení
kapitálu a v poměru k ostatním kapitálům; jenže tento úbytek, místo aby dopadl výlučně na
kapitál a, nesou jako všeobecnou ztrátu, jako ztrátu v alikvotních dílech všechny kapitály.[*303]
Nemůže tedy být nic směšnějšího než domněnka (viz např. Ramsay)373, že kapitál představuje
[*166]kromě vykořisťování práce ještě originální, od práce oddělený zdroj vytváření hodnoty,
protože rozdělování nadpráce mezi kapitály neprobíhá úměrně k nadbytečné pracovní době,
kterou vytvořil jednotlivý kapitál, nýbrž k celkové nadpráci, kterou vytvořil celek kapitálů, a že
tedy na jednotlivý kapitál může připadnout vytvoření větší hodnoty, než by se dalo vysvětlit
přímo z jeho zvláštního vykořisťování pracovní síly.[*304] Ale toto více na jedné straně musí být
kompenzováno nějakýmw/zč na druhé straně. Průměr neznamená vůbec nic jiného. Otázka, jak
vztah kapitálu k cizímu kapitálu, tj. konkurence kapitálů mezi sebou, rozděluje nadhodnotu,
nemá zřejmě nic společného s absolutním množstvím této nadhodnoty.[*305] Není tedy nic
absurdnějšího než závěr, že — jelikož si kapitál dá vynahradit svou výjimečnou dobu oběhu, tj. že
své relativně menší zhodnocení vy čísluje jako skutečné větší zhodnocení — kapitály
dohromady, kapitál jako takový je schopen učinit z ničeho něco, z minus plus čili z minus
nadbytečné pracovní doby nebo minus-nadhodnoty plus-nadhodnotu, že tedy vládne mystickým,
na přivlastňování cizí práce nezávislým zdrojem vytváření hodnoty.374
Způsob, jakým kapitalisté mimo jiné vypočítávají svůj podíl na nadhodnotě — nejen na
základě nadbytečné pracovní doby, kterou uvedli v činnost, nýbrž i na základě doby, po kterou
jejich kapitál jako takový nepracoval, tj. po kterou ležel ladem, nacházel se ve fázi znehodnocování — nemění samozřejmě ani to nejmenší na sumě nadhodnoty, kterou si mají mezi
sebou rozdělit. Sama tato suma nemůže vzrůstat proto, že je menší, než by byla, kdyby byl
kapitál a, místo aby ležel ladem, vytvořil nadhodnotu; tj. proto, že vytvořil za stejnou dobu méně
nadhodnoty než jiné kapitály. Tato nečinnost kapitálu a se kompenzuje jen potud, pokud vyplývá
nutně z podmínek zvláštního odvětví výroby, vzhledem ke kapitálu vůbec se tedy jeví jako
ztížení zhodnocování, jako nutná mez jeho zhodnocování vůbec. Dělba práce ponechává tuto mez
jen jako mez výrobního procesu tohoto zvláštního [*167]kapitálu.[*306] Z toho hlediska, že výrobní
proces je řízen kapitálem vůbec, je to všeobecná mez jeho zhodnocení.[*307] Předpokládáme-li, že
produkuje jen sama práce, pak všechny vyšší zálohy, které potřebuje během svého
zhodnocování, se jeví jako to, co skutečně jsou — jako srážky z nadhodnoty.[*308]
Oběh může vytvářet hodnotu jen potud, pokud vyžaduje nové použití cizí práce — kromě
té, která se spotřebuje bezprostředně ve výrobním procesu. Je to tedy totéž, jako kdyby ve
výrobním procesu bylo bezprostředně spotřebováno více nutné práce. Jen skutečné náklady
oběhu zvyšují hodnotu produktu, zmenšují však nadhodnotu.[*309]
Pokud oběh kapitálu (produkt atd.) nevyjadřuje jen fáze nutné k tomu, aby výrobní
proces mohl začít znovu, netvoří tento oběh (viz Storchův příklad) moment výroby v její totalitě
— není tedy oběhem kladeným výrobou, a pokud je spojen s náklady, jsou to vedlejší náklady
výroby.375 Náklady oběhu vůbec, tj. výrobní náklady oběhu, pokud se týkají pouze ekonomických
momentů, vlastního oběhu (dodání produktu na trh mu dodává novou užitnou hodnotu),[*310] je
třeba považovat za srážky z nadhodnoty, tj. za zvětšení nutné práce v poměru k nadpráci.
Kontinuita výroby předpokládá zrušení doby oběhu. Není-li zrušena, musí mezi různými
metamorfózami, jimiž musí kapitál projít, uplynout určitý čas; doba jeho oběhu se musí jevit jako
srážka z doby jeho výroby. Na druhé straně povaha kapitálu předpokládá, že kapitál prochází
různými fázemi oběhu, a to nejen v představě, kde se jeden pojem převrací v druhý rychlostí
myšlenky, mimo čas, nýbrž jako stavy, které jsou od sebe odděleny časem. Kapitál musí být po
www.kmbe.cz
Stránka 76
určitou dobu kuklou, a pak teprve může vylétnout jako motýl.[*311] Podmínky výroby vyplývající
ze samé povahy kapitálu jsou tedy samy [*168]se sebou v rozporu. Tento rozpor může být zrušen a
překonán jen[*312] dvojím způsobem:
Za prvé úvěrem: Zdánlivý kupec B — tj. ten, kdo skutečně platí, ale ve skutečnosti
nenakupuje — zprostředkuje kapitalistovi A přeměnu jeho produktu v peníze. Ale sám
kapitalista B dostane zaplaceno teprve, když kapitalista C koupí produkt kapitalisty A. Fakt, že
věřiteli? dá kapitalistovi A peníze, za něž si může koupit práci, suroviny a pracovní nástroje
dříve, než A může to všechno uhradit z prodeje svého produktu, nic na věci nemění. Podle
našeho předpokladu mu musí v podstatě poskytnout obojí — tj. všechny výrobní podmínky (ty
však představují větší hodnotu, než byla ta původní, s níž A výrobní proces začínal). V tomto
případě kapitál b nahrazuje kapitál a, ale nezhodnocují se oba současně. B nyní nastupuje na
místo A; tj. jeho kapitál leží ladem až do té doby, kdy je směněn za kapitál c. Je fixován v
produktu kapitalisty A, který zpeněžil svůj produkt za kapitál b.[*313]
[TEORIE O NADHODNOTĚ]
Ramsay. Doba oběhu. Usuzuje z toho, že kapitál je vlastním zdrojem zisku. Ramsay. Zmatek v
nadhodnotě a zisku a zákonu hodnoty. (Podle Ricardova zákona žádná nadhodnota). — Ricardo. Konkurence.
— Quincey. Ricardova teorie hodnoty. Mzdy a zisk. Quincey. — Ricardo. — Wakejield. Podmínky kapitalistické
výroby v koloniích.
Absolutní zmatek ekonomů, pokud jde o Ricardovo určení hodnoty pracovní dobou376 —
který vyplývá z jednoho základního nedostatku v jeho vlastním výkladu — se projevuje velmi
jasně u pana Ramsaye.377 Říká doslovně (když napřed vyvodil z vlivu, který má doba oběhu
[*170]Pan Ramsay si zřejmě namlouvá, že je-li kapitál produktem 20 pracovních dnů (nutná a
nadbytečná pracovní doba dohromady), může tento produkt 20 pracovních dnů používat 30
pracovních dnů. Tak tomu však vůbec není.381 Na produkt se použilo řekněme 10 nutných
pracovních dnů a deset nadbytečných pracovních dnů. Nadhodnota tedy = 10 nadbytečným
dnům. Jelikož kapitalista smění tyto nadbytečné dny zase za suroviny, nástroje a práci, může s
tímto nadproduktem uvést zase do pohybu novou nutnou práci. Vtip není v tom, že použil více
pracovní doby, než kolik je obsaženo v produktu, nýbrž v tom, že nadbytečnou pracovní dobu,
která ho nic nestojí, znovu směňuje za nutnou pracovní dobu — tedy právě v tom, že používá
celou pracovní dobu vynaloženou na produkt, zatímco zaplatil jen část této práce. Závěr pana
Ramsaye, že kdyby množství práce, kterou vynaloží každý oběžný kapitál, nebylo větší než práce,
která na něj byla původně vynaložena, hodnota vynaloženého kapitálu by se rovnala hodnotě
produktu,382 tj. nezbyla by žádná nadhodnota — by byl správný jen tehdy, kdyby množství práce
vynaložené na kapitál bylo bývalo celé zaplaceno, tj. kdyby si kapitál nepřivlastňoval část práce
bez ekvivalentu. Tato nepochopení Ricarda vyplývají zřejmě z toho, že jemu samému nebyl celý
ten proces jasný, a protože Ricardo byl buržoa, ani mu jasný být nemohl. 383 Pochopení tohoto
procesu = zjištění, že kapitál není, jak se domnívá A. Smith,384 pouze velením nad cizí' prací v tom
smyslu, v němž je jím každá směnná hodnota, která poskytuje svému držiteli kupní sílu, nýbrž že
je to moc přisvojovat si cizí práci beze směny, bez ekvivalentu, ale se zdáním směny. Ricardo
nemůže A. Smithovi a jiným, kteří upadli do téhož omylu, pokud jde o hodnotu určenou prací a
hodnotu určenou cenou práce (mzdou), namítnout nic jiného než to, že produktem téhož
množství práce můžeme uvést do pohybu jednou více, jednou méně živé práce; tedy produkt
práce vzhledem k dělníkovi chápe jen jako užitnou hodnotu —jen jako tu část produktu, kterou
dělník potřebuje k tomu, aby mohl žít jako dělník. Jak to ale přijde, že dělník ve směně najednou
představuje jen užitnou hodnotu nebo že ze směny získává jen užitnou hodnotu, [*171]to mu vůbec
není jasné, jak dokazuje již jeho argumentace proti A. Smithovi, která není nikdy obecná, nýbrž je
vždy postavena na zvláštních příkladech. Z čeho tedy vyplývá, že podíl dělníka na hodnotě
produktu není určován hodnotou, nýbrž užitnou hodnotou produktu, tedy nikoli pracovní dobou
www.kmbe.cz
Stránka 77
na něj vynaloženou, nýbrž tou jeho kvalitou, že uchovává živou pracovní síhi 317? Když to například objasňuje konkurencí dělníků mezi sebou,385 dalo by se mu na to odpovědět totéž, co on
sám odpovídá A. Smithovi na otázku o konkurenci mezi kapitalisty, totiž že tato konkurence
může sice úroveň zisku srovnat, vyrovnat, ale naprosto netvoří míru této úrovně. 386 Tak by
konkurence mezi dělníky mohla snížit vyšší mzdu atd., ale obecná míra mzdy nebo, jak říká
Ricardo, přirozená cena mzdy387 by se nedala vysvětlit z konkurence mezi dělníkem a dělníkem,
nýbrž pouze z původního vztahu mezi kapitálem a prací. A vůbec konkurence, tento základní
hybatel buržoazní ekonomiky, nestanoví její zákony, nýbrž je jen jejich vykonavatelem.
Neomezená konkurence není tedy předpokladem pravdivosti ekonomických zákonů, nýbrž
jejich následkem — jevovou formou, v níž se realizuje jejich nutnost. Předpokládat jako Ricardo,
že existuje neomezená konkurence, to pro ekonomy znamená předpokládat úplnou realitu a
realizaci buržoazních výrobních poměrů v jejich differentia specifica.388 Konkurence tedy tyto
zákony nevysvětluje; umožňuje, aby byly vidět, ale neprodukuje je.[*315] Ricardo také říká: Výrobní
náklady na živou práci závisejí na výrobních nákladech vytváření hodnot nutných k její
reprodukci.389 Pokládal-li předtím výrobek vzhledem k dělníkovi jen za užitnou hodnotu, pak
zde pokládá dělníka vzhledem k výrobku jen za směnnou hodnotu. Historický proces, jehož
prostřednictvím se produkt a živá práce navzájem do tohoto poměru dostávají, ho nezajímá. Ale
stejně málo je mu jasné, jakým způsobem se tento poměr zvěčňuje. Kapitál je pro něho
výsledkem spoření; už to ukazuje, že procesu jeho vzniku a reprodukce nerozumí. Proto se také
domnívá, že [*172]výroba není možná bez kapitálu, zatímco si velmi dobře dovede představit
kapitál bez pozemkové renty. Neexistuje pro něj rozdíl mezi ziskem a nadhodnotou, což dokazuje,
že mu není jasná povaha ani jednoho, ani druhého.390 Dokazuje to už sám začátek jeho postupu.
Původně nechává směňovat pracovníka' s pracovníkem — a jejich směna je pak určena
ekvivalentem, pracovní dobou vynaloženou jedním i druhým ve výrobě. Pak přichází vlastní
problém jeho ekonomie, totiž dokázat, že toto určování hodnoty se nemění akumulací kapitálů tj.
jsoucnem kapitálu.391 Za prvé mu vůbec nenapadne, že jeho první přirozený vztah sám je jen
vztah abstrahovaný z výroby založené na kapitálu. Za druhé má k dispozici určité množství
objektivní pracovní doby, které sice může vzrůstat, a ptá se, jak se rozděluje? Otázka spíše zní, jak
se vytváří, a vysvětluje to právě specifická povaha vztahu kapitálu a práce, čili differentia
specifica kapitálu. Ve skutečnosti jde, jak to vyjadřuje Quincey (X, 5), v moderní (ricardovské)
ekonomii jen o podíly, zatímco celkový produkt se chápe jako fixní, určený množstvím práce na
něj vynaložené, — podle něhož se odhaduje jeho hodnota.392 Proto se Ricardovi právem vyčítalo,
že nerozumí nadhodnotě, ačkoli jeho protivníci jí rozumějí ještě méně.393 Kapitál je líčen tak, jako
by si přivlastňoval určitou část z hodnoty práce (produktu), která je k dispozici; vytváření této
hodnoty, kterou si přivlastňuje nad reprodukovaný kapitál, není vykládáno jako zdroj nadhodnoty. Toto vytváření spadá vjedno s přivlastňováním cizí práce beze směny, a proto mu
buržoazní ekonomové nikdy nemohou jasně porozumět.394 Ramsay vyčítá Ricardovi, že
zapomíná na to, že fixní kapitál (z něhož se skládá kapitál kromě fondu životních potřeb, u
Ramsaye současně surovina i nástroj) se odečítá od sumy, kterou si mají rozdělit dělník a
kapitalista. „Ricardo zapomíná, že celý produkt se rozděluje nejen na mzdy a zisky, nýbrž že
jedna jeho část je nutná také k nahrazování fixního kapitálu.“ (IX, str. 88. R. 174,poznámka.)395 Ve
skutečnosti, protože Ricardo nechápe poměr zpředmětněné práce k práci živé — který se nedá
vyvodit z podílů daného množství práce, nýbrž z kladení nadpráce — v jeho živém pohybu, a
tedy nechápe [*173]ani poměr různých součástí kapitálu k sobě navzájem, vzniká u něho dojem,
jako by se celý produkt dělil na mzdy a zisky, takže reprodukce kapitálu sama se počítá k
zisku.396 Quincey (tamtéž, sešit X, 5) rozebírá Ricardovu teorii takto: „Činí-li cena 10 šil., pak
mzdy a zisky jako celek nemohou překročit 10 šil. Ale neurčují mzdy a zisky jako celek naopak
samy cenu? Ne, to je staré, přežité učení.“ (Str. 204.) „Nová ekonomie ukázala, že veškeré ceny
jsou určovány proporcionálním množstvím produktivní práce, a jedině jím. Jakmile je jednou
ustavena, už ipso facto stanoví cena fond, z něhož mzdy i zisky musí čerpat své zvláštní podíly.“
(Tamtéž, 204).397 Kapitál se tu nejeví jako kladení nadhodnoty, tj. nadpráce, nýbrž jen jako
www.kmbe.cz
Stránka 78
odčítání srážek z daného množství práce. To, že nástroj a suroviny si přivlastňují tyto podíly, se
pak musí vysvětlit z jejich užitné hodnoty ve výrobě, přičemž se předpokládá taková hloupost,
jako by suroviny a nástroje vytvářely užitnou hodnotu v důsledku oddělení od práce. Neboť toto
oddělení je činí kapitálem. Chápány pro sebe jsou samy prací, a to prací minulou. Kromě toho to
právem uráží zdravý rozum, protože kapitalista velmi dobře ví, že mzdu a zisk počítá k výrobním
nákladům a podle toho reguluje nutnou cenu. Tento rozpor mezi určením produktu relativní pracovní dobou a ohraničením sumy zisku a mezd sumou této pracovní doby — a reálným
stanovováním cen v praxi pramení pouze z toho, že zisk se nechápe jako odvozená, druhotná
forma nadhodnoty,398 ve shodě s tím, co kapitalista právem pokládá za své výrobní náklady. Jeho
zisk vzniká prostě z toho, že ho část výrobních nákladů nestojí nic, že tedy nevstupuje do jeho
výdajů, do jeho výrobních nákladů.399
Jakákoli[*316] změna, která může narušit existující vztahy mezi mzdami a ziskem, musí
vznikat z mezd.“ (Quincey. Tamtéž (X, 5), str. 205).397 To je správné jen potud, že jakékoli změny
v množství nadpráce je nutno odvozovat ze změny v poměru mezi nutnou prací a nadprací. Tato
změna však může právě tak vyplynout z toho, že nutná práce [*174]se stane méně produktivní a že
tedy na ni jde větší část celkové práce nebo že se celková práce stane produktivnější, že se tedy
zkrátí nutná pracovní doba. Je nesmysl tvrdit, že tato produktivní síla práce pochází z mezd.
Snížení relativních mezd je naopak jejím výsledkem. Pochází 1. z toho, že kapitál si přivlastňuje
růst výrobních sil dosahovaný díky dělbě práce, obchodu, který opatřuje levnější suroviny, vědě
atd.;400 2. však toto zmnožení výrobních sil, pokud se realizuje v důsledku vynaložení většího
kapitálu atd., je nutné pokládat za něco, co pochází z kapitálu401 Dále: zisk a mzdy, ačkoli jsou
určovány poměrem mezi nutnou a nadbytečnou prací, nespadají s nimi vjedno, jsou jen jejich
druhotnými formami. Vtip je však v tomto: Ricardovci předpokládají určité množství práce; to
určuje cenu produktu, z níž pak práce čerpá své podíly ve mzdách a kapitál v ziscích; podíly
dělníka se rovnají ceně nutných životních prostředků v „existujících poměrech mezi mzdami a
zisky“ je tedy míra zisků maximální a míra mezd minimální. Konkurence mezi kapitalisty může
pouze pozměnit poměr, v němž se podílejí na celkovém zisku, nemůže však změnit poměr mezi
celkovým ziskem a celkovými mzdami.) Obecná míra zisku je poměr celkového zisku k celkovým
mzdám, a tento poměr se konkurencí nemění. Z čeho tedy vyplývá změna? Jistě ne z toho, že by
se míra zisku snižovala dobrovolně, a musela by to udělat dobrovolně, protože výsledkem
konkurence to není.[*317] Tedy ze změny ve mzdách; jejich nutné náklady mohou stoupat (teorie
o progresivním zhoršování půdy, kterou obdělává zemědělství; teorie renty)402 v důsledku
zmenšení produktivní síly práce, vyvolaného přírodními příčinami. Proti tomu však Garey atd.
právem namítá (ale jeho vysvětlení je zase nesprávné), že míra zisku neklesá, když se produktivní síla zmenšuje, nýbrž když se zvětšuje.403 To všechno se dá vysvětlit prostě tím, že míra
zisku nemá co dělat s absolutní nadhodnotou, nýbrž s nadhodnotou v poměru k vynaloženému
kapitálu, a že růst produktivní síly je doprovázen zmenšením té části kapitálu, [*175]která
představuje výdaje na obživu, v poměru k té části, která představuje kapitál nevariabilní;
protože se zmenšuje poměr veškeré vynaložené práce ke kapitálu, který ji uvádí do pohybu,
nutně se zmenšuje i ta část práce, která se jeví jako nadpráce či nadhodnota. 404 Z této
neschopnosti vysvětlit jeden z nejvýraznějších jevů moderní výroby je vidět, že Ricardo
nepochopil svůj vlastní princip. Do jakých obtíží tím zapletl své vlastní žáky, to vyplývá mezi
jiným z tohoto místa u Quinceyho: „Docela obyčejná lež je tvrzení, že když jste na téže farmě
zaměstnávali vždy 5 lidí a v roce 1800 činil jejich produkt 25 kvartérů, ale v roce 1840 50
kvartérů, můžete prý vidět jako variabilní pouze produkt a práci pokládat za konstantní: ve
skutečnosti se však změnilo obojí. V roce 1800 stál každý kvartér 1/5 pracovníka, v roce 1840
nestál kvartér víc než 1/10 pracovníka.“ (Tamtéž, 214.) V obou případech byla absolutní doba
stejná, 2 dny; ale v roce 1840 se ve srovnání s rokem 1800 zdvojnásobila produktivita práce, a
proto byly náklady na produkování nutné práce menší. Práce vynaložená na kvartér byla menší,
ale celková práce zůstávala stejná. Že hodnotu produktu neurčuje produktivní síla práce —
ačkoli určuje nadhodnotu, i když ne úměrně se zvětšením produktivní síly,405 to by ovšem pan
www.kmbe.cz
Stránka 79
Quincey měl znát z Ricarda. Námitky proti Ricardovi stejně jako zoufalá sofistika jeho žáků
(např. pana MacCullocha, který vysvětluje nadprací větší hodnotu, kterou má starší víno ve
srovnání s mladým) .406 Hodnota se také nedá určovat prací, kterou stála jednotka, tj. cenou jednotlivého kvartéru. Hodnotu konstituuje cena násobená počtem <Jednotek>.[*318] 50 kvartérů v
roce 1840 mělo tutéž hodnotu jako těch 25 v roce 1800, protože v nich bylo objektivováno totéž
množství práce. Cena za jednotlivý kvartér, jednotku, musela být různá a celková cena (vyjádřená
v penězích) mohla být rozdílná z velmi rozdílných důvodů. (To, co Quincey říká o stroji, platí
také o dělníkovi: „Stroj, jakmile je jednou známo jeho tajemství, se nebude prodávat kvůli práci,
která <jej> vyprodukovala, nýbrž kvůli práci, kterou produkuje... nikdo na něj [*176]nebude
pohlížet jako na příčinu schopnou jistých účinků, nýbrž jako na účinek, který se dá s jistotou
reprodukovat prostřednictvím známé příčiny a při známých nákladech“ (84—85). De Quincey
říká o Malthusovi: „Malthus ve svých ,Principles of Political Economy' nechce vidět, a dokonce to
přímo popírá, že produkují-li dva lidé různé výsledky, jeden deset, druhý pět, pak v jednom
případě každá jednotka produktu stála dvojnásobek práce než v druhém případě. Naopak,
protože jde vždycky o dva muže, trvá Mr. Malthus tvrdošíjně na tom, že náklady práce jsou
konstantní.“ (Tamtéž, 215, poznámka.) Opravdu: náklady práce jsou konstantní, protože podle
předpokladu je obsaženo právě tolik práce v deseti jako v pěti. Ale náklady na práci nejsou
konstantní, neboť v prvním případě — protože produktivita práce je dvojnásobná — je doba,
která přísluší nutné práci, v určitém poměru menší. Hned potom posoudím názor
Malthusův.[*319] Zde, než budu pokračovat v rozboru doby oběhu kapitálu a jejího poměru k
pracovní době,[*320] je na místě posoudit celé Ricardovo učení o této otázce, abych zvýraznil
rozdíl mezi svým vlastním a jeho pojetím.407 (Citáty z Ricarda v sešitě VIII.)408
První předpoklad je u něho „konkurence bez omezení“ a libovolné zvyšování množství
produktů pomocí průmyslu (19. R. 5.)409 To jinými slovy neznamená nic jiného, než že zákony
kapitálu se plně realizují jen v rámci neomezené konkurence a průmyslové výroby. Na této výrobní
základně a při onom výrobním vztahu se kapitál vyvíjí adekvátně; jeho imanentní zákony tedy
nabývají plné reality. Protože tomu skutečně je tak, mělo by se ukázat, v jaké formě jsou
neomezená konkurence a průmyslová výroba podmínkami uskutečnění kapitálu, {podmínkami),
které kapitál sám musí stále větší měrou produkovat (místo toho u Ricarda tato hypotéza
vystupuje jako hypotéza pouhého teoretika, který v rámci vztahu kapitálu k sobě samému jako
kapitálu klade svobodnou konkurenci a výrobní způsob existence kapitálu vnějšně a svévolně
nějako něco, co je samo vývojovou formou kapitálu, nýbrž [*177]jako myšlené předpoklady
kapitálu (nutné k tomu), aby kapitál vystupoval v čisté podobě. Mimochodem, to je jediné místo
v Ricardovi, kde (se objevuje) tušení o historické povaze buržoazních ekonomických zákonů[*321].
Za tohoto předpokladu by relativní hodnota zboží (tento výraz je nesmyslný, protože absolutní
hodnota je nesmysl) byla určena různým množstvím, které může být vyrobeno za tutéž pracovní
dobu, nebo poměrným množstvím práce realizovaným ve zboží. (Str. 4.) (Sešit 19.)410 (Napříště
první číslice bude označovat stránku v sešitě, druhá stránku v Ricardovi.)411 Ricarda nezajímá,
jak se od hodnoty jako ekvivalentu určeného prací může dospět k ne-ekvivalentu čili k takové
hodnotě, která klade ve směně nadhodnotu, tj. od hodnoty ke kapitálu, od jednoho určení k
druhému, zdánlivě protikladnému. Otázka zní pro něho jen takto: jak může a musí hodnotový
poměr zboží zůstat týž a být určen relativním množstvím práce, ačkoli vlastníci akumulované
práce a vlastníci živé práce nesměňují ekvivalenty v podobě práce, tj. v rozporu s poměrem mezi
kapitálem a prací. Potom jde už jen o jednoduchý početní příklad <dokazující>, že zboží a a zboží
b se mohou směňovat v poměru k práci v nich realizované, ačkoli si výrobci zboží a a zboží b
mezi sebou rozdělují produkt a a za něj směněný produkt b různě. Protože však zde veškeré
rozdělování probíhá na základě směny, zdá se opravdu naprosto nevysvětlitelné, proč se jedna
směnná hodnota — živá práce — směňuje podle pracovní doby v ní realizované, a druhá směnná
hodnota — nahromaděná práce, kapitál — se nesměňuje na základě pracovní doby v ní
realizované.412 V tomto případě by držitel nahromaděné práce nemohl směňovat jako kapitalista.
Proto např. Bray věří, že teprve on svou rovnou směnou mezi živou a mrtvou prací vyvodil z
www.kmbe.cz
Stránka 80
Ricarda správný důsledek.413 Že by se z hlediska pouhé směny musela mzda dělníka rovnat
hodnotě produktu, tj. že množství práce v objektivní formě, které dělník dostává ve mzdě, by se
muselo rovnat tomu množství práce v subjektivní formě, které dělník vydává při práci, to je
natolik nutný závěr, že mu neodolá ani [*178]A. Smith. 414 Ricardo naopak trvá na správném
názoru, ale jak? „Hodnota práce a množství zboží, které může koupit určité množství práce,
nejsou totožné.“ Proč ne? „Protože produkt dělníka nebo ekvivalent tohoto produktu se
nerovnají odměně dělníka.“ Tj. identita neexistuje, protože existuje rozdíl.,, Tedy“ (protože tomu
tak není) „hodnota práce není mírou hodnoty, tak jako práce vynaložená na dané množství
zboží“. 19, 5.) Hodnota práce není totožná s odměnou za práci. Proto jsou rozdílné. Tedy nejsou
totožné. To je kuriózní závěr. Fakticky není opodstatněn ničím jiným, než že tomu tak není v
praxi. Ale podle teorie by to tak mělo být, protože směna hodnot je určována pracovní dobou v
nich realizovanou. Směňují se tedy ekvivalenty. Mělo by se tedy směňovat určité množství
pracovní doby v živé formě za totéž množství pracovní doby v minulé formě. Mělo by se právě
dokázat, že zákon směny se převrací ve svůj přímý opak. Ale není tu řečeno ani náznakem, že se
tak děje.[*322] Ledaže by toto tušení bylo obsaženo v často se opakujícím odmítání záměny[*323]; že
to nemůže způsobovat rozdíl mezi minulou a živou prací, to se hned přiznává: „Srovnatelné
množství zboží, které může být vytvořeno daným množstvím práce, určuje jeho minulou i
současnou hodnotu“ (19, 9).415 Zde tedy živá práce dokonce zpětně určuje hodnotu minulé
práce.[*324] Proč by tedy i kapitál nemohl být směňován za živou práci, a to v poměru k práci
realizované v kapitálu? Proč se tedy množství živé práce samo nerovná tomu množství práce, v
němž je objektivováno? „Práce má samozřejmě různou kvalitu a srovnání různých pracovních
hodin v různých odvětvích je obtížné. Ale toto měřítko se velmi brzy ustaluje v praxi.“ (19, 13.)
„Pro krátká období, přinejmenším z roku na rok, jsou změny v této nestejnosti bezvýznamné, a
proto nepřicházejí v úvahu.“ (19, 15.)416 To není k ničemu. Kdyby byl Ricardo aplikoval svůj
vlastní princip, totiž množství práce (prosté), na něž se dají redukovat různé pracovní síly,317
byla by věc jednoduchá. Všude začíná [*179]hned s pracovními hodinami. Co kapitalista směňuje,
je pracovní síla: to je směnná hodnota, za kterou platí. Živá práce je užitná hodnota, kterou pro
něj má tato směnná hodnota, a z této užitné hodnoty plyne nadhodnota a zrušení směny vůbec.
Protože Ricardo předpokládá směnu s živou prací—vpadá tedy přímo do výrobního procesu zůstává v jeho systému neřešitelná antimonie, že určité množství živé práce se nerovná zboží,
které vytváří, v němž se objektivuje, ačkoli hodnota zboží = množství práce v něm obsažené. Do
hodnoty zboží je „započítána i práce dodávající zboží na trh“. (19, 18.)417 Uvidíme, že doba
oběhu, pokud u Ricarda určuje hodnotu, je jen prací nutnou k tomu, aby se zboží dopravilo na
trh. „Princip určování hodnoty relativními množstvími práce, která jsou obsažena ve zboží, je
významně modifikován používáním strojů a jiného fixního a stálého kapitálu. Stoupání nebo
pokles mzdy se u dvou kapitálů, z nichž jeden je skoro celý oběžný a druhý skoro celý fixní,
odráží různě; právě tak je to s nestejným trváním vynaloženého fixního kapitálu. Přistupuje sem
totiž zisk z fixního kapitálu (úroky),[*325] a také kompenzace za delší časový úsek, který musí
uplynout, než se cennější z obou druhů zboží může dostat na trh.“ (19, 29, 30.) 418 Tento moment
se týká jen trvání výrobního procesu, tedy bezprostředně použité pracovní doby, přinejmenším
v Ricardově příkladu o nájemci a pekařovi.419 (Může-li se pšenice jednoho z nich dostat na trh
později než pšenice toho druhého, pak tato takzvaná kompenzace, podobně jako u fixního kapitálu, předpokládá už úrok; tedy už něco odvozeného, nikoli původní určení.)
„Zisk a mzda jsou jen podíly, jimiž se obě třídy, kapitalisté a dělníci, podílejí na původním
zboží, a tedy také na tom zboží, za něž je směňují.“ (Str. 21, 22.)420 Do jaké míry samo zhotovení
původního zboží, sám jeho původ je určen těmito podíly, do jaké míry je tedy tyto podíly
předcházejí jako základ určení, dokazuje to, že původní zboží by vůbec nebylo vyrobeno, kdyby
neobsahovalo pro kapitál nějakou nadpráci.
[*180]„Zboží,
na něž se vynaložilo totéž množství práce, mají různou relativní hodnotu,
nemohou-li se dostat na trh ve stejnou dobu. Také při větším fixním kapitálu je vyšší hodnota
www.kmbe.cz
Stránka 81
nějakého zboží způsobena delším časovým intervalem, který musí uplynout, než může být zboží
dodáno na trh... Rozdíl obou případů vyplývá z toho, že zisky se akumulují jako kapitál, a je to jen
kompenzace za čas, po který byly zisky zdrženy (19, 35.)421 To neznamená absolutně nic jiného
než to, že ladem ležící kapitál se kalkuluje a účtuje tak, jako by neležel ladem, nýbrž jako by se
směňoval za nadbytečnou pracovní dobu. To nemá vůbec co dělat s určováním hodnoty. Patří to
do ceny.[*326] (U fixního kapitálu to patří do určování hodnoty jen potud, pokud (existuje) jiná
metoda placení za zpředmětněnou práci, abstrahovaná od zisku.)[*327]
„Je ještě jiný princip práce, který neříká nic ekonomovi ve starých zemích, ale o němž se
přesvědčil osobně každý kapitalista v koloniích. Značná část výrobních činností a zejména těch,
jejichž produkt je v poměru k vynaloženému kapitálu a práci velký, vyžaduje ke svému dokončení
značný čas. U většiny z nich nestojí za to, aby se s nimi začínalo, není-li jistota, že bude možno
pokračovat v nich po několik let. Velká část kapitálu vloženého do těchto odvětví je kapitál fixní,
neproměnný trvalý. Přihodí-li se něco, co zastaví jeho činnost, je celý tento kapitál ztracen.
Memůže-li být úroda sklizena, veškeré náklady na její pěstování byly vyhozeny oknem... To
ukazuje, že trvalost je stejně důležitý princip jako kombinace práce. Tady důležitost principu
trvalosti nevidíme, protože se stane opravdu zřídka, aby práce, která se vynakládá na nějaký
obchod, se zastavila proti vůli kapitalisty... Ale v koloniích je tomu právě naopak. Tam se toho
kapitalisté bojí tak, že dělají, co mohou, aby se to nestalo, všemožně se vyhýbají činnostem, které
vyžadují hodně času.“ (Wakefield, 169, XIV, 71.)422 „Je spousta činností tak jednoduchých, že
nepřipouštějí rozdělení na části, které nemohou být vykonány bez kooperace velkého množství
rukou. Například naložení velkého kmenu stromu na vůz, pletí plevele na rozsáhlých polích,
když úroda dozrává, [*181]stříhání velkého stáda ovcí najednou, sklizeň úrody obilí ve chvíli, kdy
je zralá, ale nikoli přezrálá, přesun jakýchkoli těžkých předmětů; zkrátka všechno, co nemůže
být vykonáno bez pořádného množství rukou, které si navzájem pomáhají při nedělitelné práci a
v touž dobu.“ (168, tamtéž.) „Kombinace a trvalost práce je ve starých zemích zajištěna, aniž by o
to musel kapitalista usilovat nebo na to myslet, prostě proto, že je k dispozici spousta
námezdních dělníků. Z kolonií slyšíme všeobecné stížnosti na nedostatek námezdních dělníků.“
(170, tamtéž.) „Jedině cena nejlevnější půdy v koloniích ovlivňuje trh práce. Cena této půdy, stejně
jako veškeré neobdělané půdy a všeho, co se vyrobí, aniž by to něco stálo, závisí samozřejmě na
poměru mezi nabídkou a poptávkou.“ (Str. 332.) ...„Aby cena neobdělané půdy mohla splnit svou
úlohu“ (totiž aby učinila z dělníka ne-vlastníka půdy), „musí být pro tento účel dostatečná. Dosud
byla tato cena všude nedostatečná.“ (338, tamtéž.) Tato „dostatečná“ cena: „Zakládáme-li kolonii,
mohla by cena půdy být tak nízká, že množství půdy, kterou dostanou do vlastnictví osadníci, by
bylo prakticky neomezené: mohla by být ale také tak vysoká, že by mezi půdou a obyvatelstvem
vznikl podobný poměr jako ve starých zemích a v tomto případě, kdyby tato hodně vysoká cena
nezabránila emigraci, byla by i nejlevnější' půda stejně drahá jako v Anglii a také nadbytek
dělníků by byl tak žalostný jako v Anglii : nebo by mohla být přesně uprostřed mezi těmi dvěma
(možnostmi) a pak by nevyvolala ani nadbytek dělníků, ani nadbytek půdy, nýbrž množství půdy
by se tak omezilo, že by i nejlevnější půda měla tržní hodnotu, což by opět vedlo k tomu, že
dělníci by byli nuceni pracovat značnou dobu za mzdu, než by se mohli stát vlastníky půdy.“
(339, tamtéž.) (S. XIV, 71.) Toto místo, citované z Wakefieldova „Art of Colonisation“, patří k
tomu, co jsem už uvedl o nutném oddělování dělníků od vlastnických podmínek.
[*182]Nadhodnota a zisk. Přiklad (Malthus). — Zisk a nadhodnota. Malthus. — Rozdíl mezi prací a
pracovní silou817. — Podivné tvrzení, že příklad kapitálu nemění nic na tom, jak je placena práce. — Gareyho
teorie o zlevnění kapitálu pro dělníka. — (Snížení míry zisku.) — Wakefield o rozporu mezi Ricardovou teorií
námezdní práce a teorií hodnoty.
(Vypočítávání zisku na rozdíl od vypočítávání skutečné nadhodnoty, kterou klade kapitál
ve směně za živou práci, jasně vyplývá například z následujícího příkladu.423 Jde o fakta z „First
www.kmbe.cz
Stránka 82
Report of the Factory Commissioners“. Malthusovy „Principles of Political Economy“, 1836, 2. vyd.
(Sešit X, str. 42).)
Kapitál vložený do budov a strojů
Oběžný kapitál
10 000 1. št.
7 000 1. št.
500 liber št. — úrok z 10 000 liber št. fixního kapitálu
350 liber št. — úrok z oběžného kapitálu
150 liber št. — nájem, daně, dávky
650 liber št. — amortizační fond 6 2/a % na opotřebení fixního kapitálu
1 650 liber št.
1 100 liber št. — nepředvídané výdaje, dopravné, uhlí, olej
2 750 liber št.
2 600 liber št. — mzdy a platy
5 350 liber št.
10 000 liber št. — přibližně 400 000 liber surové bavlny po 6 pencích
15 350 liber št.
16 000 liber št. — 363 000 liber soukané příze.
Kapitál vydaný na práci činí 2600; nadhodnota činí 1650 (850 úrok + 150 nájem atd. činí
1000+ 650 zisku).
Ale 2600:1650 = 100:63 6/13. Míra nadhodnoty tedy činí 63 6/18 %. Podle výpočtu zisku
by musela činit 850 úroků, 150 nájmu a 650 zisku, čili 1650:15 350; tedy přes 10,7 %.
[*183]V
uvedeném případě se oběžný kapitál obrátí za rok 1 67/70krát, fixní kapitál se obrátí
jednou za 15
roku, tj. jednou za 200/13 roku.424
5/13
Zisk činí 650 liber čili asi 4,2 %. Mzdy dělníků 1/6. Zisk je udáván ve výši 4,2 %; řekněme,
že by byl jen 4 %. Tato 4 % vypočítána z výdajů 15 350 liber št. Pak je tu však ještě 5 % úroků z
10 000 liber a 5 % ze 7000 liber št.; 850 liber št. = 5 % ze 17 000 liber št. Od skutečných ročních
záloh musíme odečíst 1. tu část fixního kapitálu, která se neobjevuje v amortizačním fondu; 2. to,
co je vyčísleno jako úroky. (Je možné, že úroky nedostane kapitalista A, nýbrž kapitalista B. V
každém případě je to důchod, nikoli kapitál; nadhodnota.) Z 15 350 liber št. výdajů odečteme
tedy 850 liber št.; zbývá 14 500 liber št. V částce 2600 liber št. za mzdy a platy je 41 2/3[*328] liber
št. ve formě platu, protože 1/6 z 15 350 není 2600, nýbrž 25581/3 liber št.,425 což děleno 14 500
dává přibližně 1/6.
Těch 14 500 liber št. prodá tedy kapitalista za 16 000 čili zisk činí 1500; v procentech je
to 1010/29[*329]; těch 10/29 můžeme zanedbat, řekněme tedy 10 %; 1/6 ze 100 je 16 2/3. Ze 100 tedy
vydává: 83 1/3 na zálohy, 16 2/3 na mzdy a zisk 10. Totiž
libry št.
Zálohy
Mzdy
Součet Reprodukováno
Zisk
83 1/3
16 2/3
100
110
100
10 z 16 2/3 čili z 50/3 je přesně 60 %. Tedy podle kapitalistova výpočtu roční zisk 10 %
(bylo to o něco víc) plyne z kapitálu 17 000 liber št., přičemž práce činí jen 1/6 ročních záloh ve
výši 14 500 — dělník musí tedy vytvořit nadhodnotu (nebo kapitál, jak chceme) 60 %. Čili z celé
pracovní doby jde 62 1/9[*330] na nutnou práci, 37 1/2%[*331] [*184]na nadpráci; mají se k sobě jako
625:375, čili 5:3.[*332] Kdyby naopak výdaje kapitálu bývaly činily 50, výdaje na mzdy také 50,
pak by k tomu, aby kapitalista měl 10 %, bývalo stačilo jen 20 % nadhodnoty; 50 + 50 + 10 =110.
Avšak 10:50 = 20:100 čili 20 %. Kdyby nutná práce kladla v druhém případě tolik nadpráce jako
www.kmbe.cz
Stránka 83
v prvním, zisk kapitalisty by činil 30 liber št.; na druhé straně kdyby míra skutečného vytváření
hodnoty, kladení nadpráce byla v prvním případě jen tak velká jako v druhém, činil by zisk jen 3
1/3 libry št., a kdyby měl kapitalista zaplatit jinému kapitalistovi 5 % úroků, ve skutečnosti by
prodělal. Z uvedené formule jednoduše vyplývá, 1. že k tomu, aby se určilo, kolik činí skutečná
nadhodnota, je třeba vypočítat zisk ze zálohy vložené do mezd; procentuální poměr takzvaného
zisku ke mzdám; 2. relativně menší procento, které činí výdaje na živou práci z celkových výdajů,
předpokládá větší výdaje na fixní kapitál, strojový park atd., větší dělbu práce. Ačkoli je tedy
procento práce menší než v kapitálu, který pracuje s větším množstvím práce, musí být množství
práce, které je skutečně uvedeno v pohyb, podstatně větší; tj. musí se vůbec pracovat s větším
kapitálem. Alikvotní část práce, která jde na celkové zálohy, je menší; ale absolutní součet práce
uvedené v pohyb je pro jednotlivý kapitál větší; tj. kapitál sám musí být větší. 3. Nejde-li o větší
strojový park atd., nýbrž o nástroj, který neuvádí do pohybu více práce a sám nepředstavuje
velký fixní kapitál (např. ruční litografie), nýbrž který jen nahrazuje práci, pak je zisk toho, kdo
pracuje s takovým strojem, absolutně menší než zisk toho, kdo pracuje s živou prací. (Ale
první[*333] může dosáhnout takové procento zisku, jaké ten druhý dosáhnout nemůže, a může ho
tedy vypudit z trhu atd.) Zkoumání toho, jak dalece může míra zisku při vzrůstajícím kapitálu
klesat, přičemž však hrubý zisk roste, patří do učení o zisku[*334] (konkurence) .[*335]
[*185]Malthus se ve svých „Principles of Political Economy“, 2. vyd. 1836, domýšlí, že zisk,
tj. nikoli zisk, nýbrž skutečnou nadhodnotu, nelze vypočítávat vzhledem k zálohovanému
kapitálu, nýbrž k zálohované živé práci, jejíž hodnota je objektivně vyjádřena ve mzdě; ale upadá
přitom do holého dětinství, které se stává absurdním, jakmile má sloužit jako základna buď pro
určování hodnoty, nebo k úvahám o vztahu práce k určování hodnoty.
Vycházím-li totiž z celkové hodnoty hotového produktu, mohu jakoukoli část vyrobeného
produktu srovnávat s částí výdajů, která mu odpovídá; a procentní míra zisku k celkovému
produktu je pak samozřejmě také procentní mírou pro alikvotní část produktu. Řekněme, že
např. 100 tolarů by vyneslo 110; tedy 10 % na celý produkt; dejme tomu, že 75 tolarů připadá na
nevariabilní část kapitálu, 25 na práci, tedy 3/4 na první část, 1/4 na živou práci. Vezmu-li 1/4 z
celkového produktu, tj. ze 110, dostanu 27 2/4 čili 27 1/2. Z 25 <tolarů> vydaných na práci má
kapitalista zisk 2 1/2, tj. 10 %. Stejně tak mohl Malthus říci, že vezmu-li 3/4 celkového produktu,
totiž 75, pak tyto 3/4 v celkovém produktu představují 82 1/2; tedy 7 1/2 ze 75 činí přesně 10 %.
To jasně neznamená nic jiného než to, že získáme-li ze 100 10 %, pak zisk z každé části těchto
100 obnáší tolik, že na celkový součet vychází 10 %. Jestliže jsem ze 100 získal 10, pak jsem z 2 X
50 získal pokaždé 5 atd. <Konstatování>, že získám-li 10 ze 100, získám 1/2 na 1/4 ze 100 a 7 1/2
na 3/4, nás nepřivede ani o krůček dále. Získal-li jsem 10 ze 100, kolik jsem pak získal na 1/4 ze
100 nebo na 3/4? Tímhle dětinstvím končí Malthusův nápad. Záloha na práci činila 1/4 ze 100,
tedy zisk z ní činil 10%. 10% z 25 činí 2 1/2. Čili kapitalista, který získal 10 ze 100, získal na
každé části svého kapitálu 1/10 tj. 10 %. To nedodává jedné části kapitálu vůči druhé naprosto
žádný kvalitativní charakter, a proto to platí právě tak o kapitálu fixním atd., jako o tom, který
byl zálohován na práci. Tím vším je spíše jen vyjádřena iluze, že na nově vytvořené hodnotě se
každá část kapitálu podílí stejnou měrou.[*336] Ani ta 1/4 připadající na práci, zálohovaná [*186]na
mzdy, nevytvořila nadhodnotu, nýbrž vytvořila ji nezaplacená živá práce. Z poměru celkové
hodnoty — zde 10 tolarů — ke mzdám můžeme ale vidět, kolik procent práce nebylo zaplaceno
čili kolik bylo nadpráce. Ve výše uvedeném poměru je nutná práce zpředmětněna v 25 tolarech,
nadpráce v 10; mají se tedy k sobě jako 25: 10 = 100: 40; 40 % práce představovala nadpráce
čili, což je totéž, 40 % hodnoty jí produkované byla nadhodnota. Je naprosto správné, že
kapitalista může počítat takto: získám-li 10 ze 100, pak jsem ze mzdy, která se rovná 25, získal 2
1/2. Jaký užitek může vzejít z tohoto výpočtu, to není jasné. Nač to ale potřebuje Malthus, to hned
uvidíme, jakmile budeme rozebírat jeho určení hodnoty. Ale jeho domněnka, že jeho jednoduchý
početní příklad obsahuje skutečné určení, vyplývá z tohoto:
www.kmbe.cz
Stránka 84
„Předpokládejme, že kapitál se vydá jen na mzdu; 100 liber št. je vynaloženo na
bezprostřední práci. Obraty na konci roku 110, 120 nebo 130; je zřejmé, že ve všech těchto
případech bude zisk určen tou částí hodnoty celého produktu, která je potřebná na zaplacení
vynaložené práce. Je-li hodnota produktu na trhu = 110, činí část potřebná na zaplacení dělníků
10/n hodnoty produktu, a zisk =10%“. (Tím nedělá pan Malthus nic jiného, než že původní zálohu
100 tolarů vyjadřuje jako poměr k celkovému produktu. 100 je 10/11 ze 110. Řeknu-li, že
získávám 10 ze 100, tj. 1/10 ze 100 nebo řeknu-li, že zisk ze 110 činí 1/11, je to totéž.) „Činí-li
hodnota produktu 120, pak podíl na práci = 10/12 a zisk 20 %; činí-li 130, podíl potřebný na
zaplacení práce = 10/13 a zisk = 30 %.“ (Místo abych řekl: získávám 10 ze 100, mohu také říci, že
ze 110 činí zálohy 10/11; nebo při 20 ze 100 činí zálohy jen 10/12 ze 120 atd. Charakter těchto
záloh, tj. zda jsou vydány na práci nebo na něco jiného, nemá s touto pouze aritmeticky jinou
formou vyjádření věci nic společného. Jestliže kapitál 100 vynesl jen 110, pak mohu bud vyjít z
kapitálu a říci, že jsem na tom získal 10, nebo vyjít z produktu, ze 110, a říci, že jsem z něho
předem zálohoval jen 10/11. Poměr zůstává samozřejmě stejný.) „Předpokládejme nyní, že
kapitalistovy zálohy nesestávají jen z práce. Kapitalista očekává [*187]stejný výtěžek ze všech částí
kapitálu, které vynakládá na zálohy" [*337](To neznamená nic jiného, než že výtěžek, kterého
dosáhl a o jehož původu má patrně naprosto matné představy, rozděluje stejnoměrně na
všechny části svých výdajů, přičemž úplně abstrahuje od jejich kvalitativního rozdílu.)
„Předpokládejme, že 1/4 záloh (jde) na práci“ (bezprostřední), „3/4 tvoří akumulovaná práce a
(akumulované) zisky spolu s tím, co vyplývá z nájmů, daní a jiných výdajů. Pak je naprosto
pravdivé, že zisky kapitalisty se budou měnit se změnami hodnoty této 1/4 produktu, srovnáme-li ji
s množstvím vynaložené práce“426 (Nikoli s množstvím, jak to je u pana Malthuse, nýbrž ve
srovnání se zaplacenými mzdami.) (Je tedy naprosto pravdivé, že jeho zisky se budou měnit se
změnami hodnoty těch 3/4 jeho produktu, srovnáme-li je se zálohami na akumulovanou práci, tj.
zisk se má k celkovému kapitálu, který je zálohován (10:100), jako se má každá část celkového
produktu (110) k té části zálohy, která jí odpovídá.) „Například,“ pokračuje Malthus, „farmář
vynaloží na hospodaření 2000 liber št., z toho 1500 na osev, krmivo pro koně, opotřebování
fixního kapitálu atd. a 500 na bezprostřední práci, a výtěžek na konci roku činí 2400 liber št.
Jeho zisk činí 400 ze 2000 = 20 %. A je na první pohled zřejmé, že vezmeme-li % hodnoty
produktu, totiž 600 liber št., a srovnáme-li ji s částkou vydanou na mzdy za bezprostřední práci,
výsledkem bude přesně táž míra zisku.“ (Tamtéž, 267—268. Sešit X, 41, 42.) (Je stejně
samozřejmé, že vezmeme-li 3/4 hodnoty produktu, totiž 1800, a srovnáme je s částkou
zaplacenou v zálohách na akumulovanou práci, totiž s 1500, ukáže výsledek přesně touž míru
zisku. 1800: 1500 = 18: 15 = 6:5. 6 ku 5 je však 1/5, tedy 20 %.) Malthus nosí v hlavě dvě různé
aritmetické formy, které míchá dohromady: za prvé, jestliže na 100 vydělám 10, nezískal jsem z
každé části 10, nýbrž 10 %: tedy z 50 — 5, z 25 — 1/2 atd.; získat 10 ze 100, to znamená z každé
části 100 získat 1/10, a tak musí zisk vycházet jako 1/10 zisku ze mzdy, a rozdělí-li se zisk
rovnoměrně na všechny části kapitálu, mohu říci, že míra zisku [*188]z celého kapitálu se mění s
mírou zisku z jeho každé části, tedy např. i z kapitálu vynaloženého na mzdy; za druhé získal-li
jsem 10 % ze 100, pak celkový produkt činil 110. Tvořila-li mzda 1/4 záloh = 25, pak ze 110 tvoří
jen 5/22; tj. tvoří alikvotní, o */44* menší část (ié původní) a musí tvořit i menší část celkového
produktu v témž poměru, jak vyrostl vzhledem k původnímu. To je zase jenom jiný způsob výpočtu. 10 tvoří 1/10 ze 100, ale jen 1/u ze 110. Mohu tedy říci, že v tom poměru, jak vzrůstá
celkový produkt, tvoří každá z alikvotních částí původního kapitálu jeho menší čásť. Tautologie.)
Ve svém spise ,,The Measure oj Value stated and illustrated“, Londýn 1823 (sešit IX) tvrdí
Malthus, že „hodnota práce“ je „konstantní“, a proto je pravou mírou hodnoty všeobecně.427
„Každé dané množství práce musí mít stejnou hodnotu jako mzda, která jí velí čili za kterou se
skutečně směňuje.“ (Str. 5, tamtéž.) (IX, 29.) Jde tu samozřejmě o námezdní práci. Správné
naopak je: každé dané množství práce se rovná témuž množství práce, vyjádřenému v nějakém
produktu; čili každý produkt je jen určité množství práce zpředmětněné v hodnotě produktu,
která se měří vzhledem k jiným produktům tímto množstvím. Mzda ostatně vyjadřuje hodnotu
www.kmbe.cz
Stránka 85
živé pracovní síly317, rozhodně nevyjadřuje hodnotu živé práce, která je naopak vyjádřena ve
mzdě+ zisku. Mzda je cena nutné práce.** Kdyby dělník na to, aby mohl žít, musel pracovat 6
hodin a vyráběl by pro sebe jako pouhý dělník, dostal by denně zboží za 6 hodin práce, řekněme
(v ceně) 6 pencí. Ale kapitalista ho nechá pracovat 12 hodin a platí mu 6 pencí. Platí mu za
hodinu x/2 pence. To znamená, že množství 12 hodin práce má hodnotu 12 pencí, a 12 pencí je
opravdu hodnota, za niž je produkt směněn při prodeji. Na druhé straně kapitalista velí pomocí
této hodnoty, pokud ji může opět investovat pouze do práce, 24 hodinám. Mzda tedy velí
mnohem většímu množství práce, než z jakého sestává, a dané množství živé práce se ve
skutečnosti směňuje za mnohem menší množství nahromaděné práce. Jisté je jedině to, že
[*189]cena práce, mzda, musí vždycky vyjadřovat to množství práce, které potřebuje dělník k
tomu, aby jeho duše neopustila tělo. Mzdy za jakékoli množství práce se musí rovnat tomu
množství práce, kterou musí dělník vydávat na svou vlastní reprodukci. V uvedeném případě by
se mohli nechat pracovat dva lidé po dvanácti hodinách — dohromady 24 hodin — na základě
množství práce vykonaného jedním člověkem. V uvedeném případě by se produkt směňoval za
jiný produkt o hodnotě 12 pencí, čili za 12 pracovních hodin, tedy jeho zisk by činil 6 pencí (to je
nadhodnota pro kapitalistu). Hodnota produktů je určována prací v nich obsaženou, nikoli tou
částí práce v nich, kterou zaplatil zaměstnavatel. Hodnotu produktu tvoří vykonaná, nikoli
zaplacená práce; mzdy však vyjadřují jen zaplacenou práci, nikdy nevyjadřují práci vykonanou.
Sama míra tohoto zaplacení závisí na produktivitě práce, neboť tato práce určuje množství
nutné pracovní doby. A protože tyto mzdy konstituují hodnotu práce (sama práce je kladena jako
zboží), je tato hodnota neustále proměnlivá, a ani v nejmenším není konstantní. Množství práce,
které dělník vykoná, je velmi odlišné od toho množství práce, které je vynaloženo na jeho
pracovní sílu317 čili které je nutné k tomu, aby se reprodukovala jeho pracovní síla. Jako zboží
však dělník neprodává užitek, který vyrobil, neprodává sebe jako příčinu, nýbrž jako účinek.
Poslyšme, jak se pan Malthus namáhá, aby se s tím vypořádal:
„Podmínky dodávání zboží nevyžadují, aby zboží mělo vždy stejnou relativní hodnotu,
nýbrž aby každé zboží podrželo svou vlastní přirozenou hodnotu, čili aby si zachovalo
prostředky získat ty předměty, které výrobci nadále zajistí touž schopnost výroby a akumulace...
zisky se kalkulují na základě záloh nutných pro výrobu... specifické zálohy kapitalistů nesestávají
z látky, nýbrž z práce. A protože žádný jiný předmět nemůže reprezentovat dané množství práce, je
jasné, že právě to množství práce, kterému zboží velí, a ne množství jakéhokoli jiného zboží, může
reprezentovat podmínky jeho dodávání čili jeho přirozenou hodnotu.“ (17, 18.) (IX, 29.)428 Už z
toho, že kapitalistovy zálohy sestávají z práce, by mohl pan Malthus pochopit, že celá záležitost je
jaksi nečistá. Předpokládejme, [*190]že nutná pracovní doba je 6 hodin: dva lidé, A a B, pracují
každý pro sebe, ale směňují mezi sebou. A pracuje 6 hodin, B 12 hodin. Chce-li nyní A připravit B
o těch 6 hodin, o něž B pracoval víc, dostat produkt těch 6 nadbytečných hodin odpracovaných B,
nemůže mu za ně dát nic jiného než 6 hodin živé práce, třeba druhý den. B má nyní před A
předstih produktu 6 pracovních hodin. Předpokládejme nyní, že si o sobě za těchto okolností
myslí, že je kapitalista, a přestane pracovat. Pak by musel třetí den za 6 hodin pana A dát jen svůj
akumulovaný produkt 6 hodin, a jakmile by provedl tuto směnu, musel by zase začít sám
pracovat, nebo by umřel hladem. Bude-li ale nadále pracovat pro A 12 hodin a bude-li A pracovat
i nadále hodin pro sebe a 6 hodin pro B, pak budou spolu směňovat každý přesně 12 hodin.
Přirozená hodnota zboží, říká Malthus, záleží v tom, že skýtá svému držiteli pomocí směny znovu
touž schopnost výroby a akumulace.[*340] Jeho zboží sestává ze 2 množství práce, + určitého
množství akumulované práce určitého množství bezprostřední práce. Směňuje-li tedy své zboží
za jiné, které obsahuje přesně totéž celkové množství práce, pak by jeho schopnost výroby a
akumulace zůstala přinejmenším táž, stejná. Ona však vzrostla, protože část bezprostřední práce
ho nestála nic, on ji však přesto prodal. Malthus však dochází k závěru, že to množství práce, z
něhož sestává zboží, je jen práce zaplacená, že se tedy rovná součtu mezd, čili že mzdy jsou
měřítkem hodnoty zboží. Kdyby byla zaplacena všechna množství práce obsažená ve zboží, pak
by učení pana Malthuse bylo správné, ale stejně správné by bylo i to, že jeho kapitalista by
www.kmbe.cz
Stránka 86
nemusel vydávat žádné „zálohy na práci“ a že jeho „schopnost akumulace by se úplně ztratila“. Z
čeho by šel zisk, kdyby se žádná práce nekonala zadarmo? Ano, myslí si pan Malthus, mzda za
akumulovanou práci. Ale protože vykonaná práce už přestala pracovat, přestala také mít jakýkoli
vztah ke mzdám. Produkt, v němž tato práce existuje, by mohl být ovšem opět směněn za živou
práci; ale dejme tomu, že tento produkt = 6 pracovním [*191]hodinám; pak by dělník dával 6
živých pracovních hodin a dostával by náhradou zálohy, vykonaných 6 pracovních hodin
kapitalistových, který by se tím vsak nedostal ani o krok dále. Živá práce by se velmi brzy stala
držitelem jeho mrtvé práce.429 Ale Malthus udává tento důvod: protože „žádný jiný předmět
nemůže reprezentovat dané množství práce“, sestává přirozená hodnota zboží z „množství
práce, kterému zboží velí, a množství jakéhokoli jiného zboží“.430 To znamená, že dané množství
práce může být reprezentováno jen nějakým množstvím živé (bezprostřední) práce. Nejenže ne
žádný jiný, nýbrž každý předmět může reprezentovat daně množství práce, totiž každý předmět,
v němž je obsaženo totéž množství práce. Malthus však chce, aby se množství práce obsažené ve
zboží měřilo; nemá se však rovnat množství živé práce, kterou může uvést do pohybu, nýbrž
množství zaplacené práce, kterou uvádí do pohybu. Předpokládejme, že zboží obsahuje 24
pracovních hodin; Malthus si myslí, že kapitalista za ně může koupit 2 pracovní dny; a kdyby
kapitalista zaplatil celou práci nebo kdyby se množství vykonané práce rovnalo množství
zaplacené živé práce, pak by kapitalista mohl za 24 pracovních hodin ve vykonané práci koupit
jen 24 pracovních hodin živé práce a jeho „schopnost akumulace“[*341] by byla v koncích. Ale
kapitalista neplatí dělníkovi pracovní dobu, množství práce, nýbrž platí mu jen nutnou pracovní
dobu, a přitom ho nutí odpracovat ostatek zadarmo. S těmi 24 hodinami vykonané pracovní
doby uvede tedy do pohybu třeba 48 hodin živé práce. Platí tedy fakticky jednou hodinou
vykonané práce 2 hodiny živé práce a získává tedy při směně 100 %. Hodnota jeho zboží se nyní
rovná 48 hodinám, ale vůbec se nerovná mzdě, za niž byla směněna, ani té mzdě, za kterou je
znovu směňována. Pokračuje-li kapitalista dále v témž poměru, nakoupí za 48 hodin vykonané
práce 96 hodin práce živé.
Předpokládejme, že neexistuje žádný kapitalista, ale bezprostřední a spolu směňující
dělníci pracují víc, než je nutné k životu, [*192]protože by také chtěli akumulovat atd. Nazývejme
tu část práce, kterou dělník koná proto, aby mohl žít, mzdou, a nadbytečnou pracovní dobu, po
kterou pracuje, aby mohl akumulovat, ziskem. Pak by se hodnota jeho zboží rovnala celkovému
množství práce, které je v něm obsaženo, rovnala by se celkovému součtu živé pracovní doby;
ale vůbec by se nerovnala mzdě, kterou si sám zaplatil, ani by se nerovnala té části zboží, kterou
by musel reprodukovat, aby mohl žít.[*342] Protože se hodnota nějakého zboží rovná určitému
množství práce, říká Malthus, rovná se množství nutné práce v něm obsažené (tj. mzdě), a ne
celkovému součtu práce, která je v něm obsažena; jeho celek se tedy rovná jeho zlomku. A
„schopnost akumulace“ by u dělníka vznikla zřejmě jen proto, že pracoval víc, než je nutné k
tomu, aby si zaplatil svou mzdu. Kdyby se určité množství živé pracovní doby rovnalo době,
kterou dělník potřebuje k životu, pak by určité množství živé práce bylo = mzdě, kterou
produkuje, čili mzda by se přesně rovnala živé práci, kterou uvádí do pohybu. Kdyby tomu tak
bylo, byl by samozřejmě kapitál nemožný. Nemůže-li dělník za celou svou pracovní dobu vyrobit
víc než svou mzdu, pak při nejlepší vůli nemůže pro kapitalistu vydělat ani groš. Vlastnictví je
tedy plodem produktivity práce. „Když jeden člověk může produkovat jen pro jednoho člověka,
je každý dělníkem; pak nemůže existovat vlastnictví. Když práce jednoho člověka může
vydržovat pět lidí, budou na jednoho zaměstnaného ve výrobě připadat čtyři zahaleči.“
(Ravenstone.)421 Viděli jsme výše, jak se Malthusovo hlubokomyslné mudrování projevilo v čistě
dětinských počtech.[*343] Za tím se ovšem skrývalo učení, že hodnota práce je konstantní a že
mzda konstituuje cenu. Protože se míra zisku z celého kapitálu dá vyjádřit jako táž míra z
alikvotní části kapitálu, která představuje mzdu, tvrdí Malthus, že tato alikvotní část konstituuje
a určuje cenu. Podobnou hlubokomyslnost nacházíme i zde. Je-li zboží a = množství zboží x, říká,
pak to přece nemůže znamenat nic jiného, než že zboží a = x živé práce, protože práci může
[*193]reprezentovat jen práce. Z toho usuzuje, že zboží a — tomu množství námezdní práce,
www.kmbe.cz
Stránka 87
kterému může velet, a že tedy hodnota práce je konstantní, protože se vždycky rovná zboží,
které ji uvádí do pohybu. Vtip je prostě v tom, že pro něho spadají vjedno množství živé práce a
množství námezdní práce a že si myslí, že každá alikvotní část námezdní práce je opravdu
zaplacena. Ale x živé práce se může rovnat (a jako námezdní práce se vždycky rovná) x — y
nutné práce (mezd) +y nadpráce. Toto x mrtvé práce může tedy uvést do pohybu x—y nutné
práce (mezd) +y nadbytečné pracovní doby; tj. uvádí vždy do pohybu o tolik víc živé práce, o
kolik více je v x pracovních hodinách obsaženo nadbytečných pracovních hodin než nutných.
Námezdní práce vždy sestává z práce zaplacené a nezaplacené.432
Hodnota práce je tedy konstantní; toto tvrzení ale neznamená nic jiného, než že veškerá
pracovní doba je nutná, tj. pracovní doba produkující mzdy. Neexistuje žádná nadbytečná
pracovní doba a tedy ani „schopnost akumulace“ a kapitál. Protože mzda se vždy rovná danému
množství práce, totiž tomu množství živé práce, kterou uvádí do pohybu, a to je totéž množství
práce, které je obsaženo ve mzdě, je hodnota práce konstantní, protože se vždycky rovná
množství práce ve zpředmětněné formě. Pokles a vzestup mezd vyplývá tedy z poklesu a
vzestupu ceny zboží, nikoli hodnoty práce. Zda dělník dostane za týden 8 stříbrných šilinků nebo
16, to vyplývá jen z toho, že cena šilinku stoupla nebo poklesla, ale hodnota práce zůstala stejná.
V obou případech dostává dělník týden vykonané práce za týden živé práce. Pan Malthus to dokazuje takto:
„Kdyby práce sama, bez kapitálu, byla použita při dobývání plodů země, snadnější
získávání jednoho druhu těchto plodů ve srovnání s druhým by nepochybně nezměnilo hodnotu
práce nebo směnnou hodnotu celého produktu získaného danou mírou úsilí.“433
To neznamená nic jiného, než že každé zboží bez ohledu na jeho [*194]kvantitu by bylo
určeno prací v něm obsaženou, i když by se tato práce podle stupně produktivity vyjadřovala v
jednom případě ve větším množství, v jiném případě v menším množství užitných hodnot.
„Můžeme bez váhání přiznat, ze rozdíl spočívá v láci nebo drahotě produktu, nikoli práce“434. Mohli
bychom říci, že práce je v jednom odvětví produktivnější než v druhém, nebo také že produkt
stojí více nebo méně práce. O láci nebo drahotě práce bychom nemohli mluvit, pokud by
neexistovala námezdní práce, a proto by jedna hodina bezprostřední práce velela vždy jedné
hodině zpředmětněné práce, což by samozřejmě nepřekáželo tomu, aby jedna hodina byla
produktivnější než druhá. Ale přesto, pokud rozlišujeme část práce, která je nutná k obživě, od
nadpráce bezprostředních pracovníků — a pokud vůbec určitý počet hodin ze dne představuje
nadbytečnou pracovní dobu, je to totéž, jako kdyby každá alikvotní část pracovní doby sestávala
z části nutné práce a z nadpráce — nedalo by se říci, že hodnota práce, tj. mzda, ta část produktu,
která se směňuje za nutnou pracovní dobu, čili ta část celkové práce, která je vynaložena na
nutný produkt, je konstantní. S produktivitou práce by se změnila i alikvotní část pracovní doby,
která reprodukuje mzdu; tedy s produktivitou práce by se neustále měnila hodnota práce, tj.
mzda. Mzda by se stejně jako předtím měřila určitou užitnou hodnotou, a protože se tato užitná
hodnota ve své směnné hodnotě neustále mění s různou produktivitou práce, měnila by se i
mzda čili hodnota práce. Hodnota práce vůbec předpokládá, že živá práce není rovná svému
produktu nebo, což je totéž, že není prodávána jako působící příčina, nýbrž jako produkovaný
účinek.435 Tvrzení, že hodnota práce je konstantní, neznamená nic jiného, než že je neustále
měřena množstvím práce, které je v ní obsaženo.[*344] V produktu může být obsaženo více nebo
méně práce. Může se tedy směňovat jednou větší, jednou menší část produktu a za produkt b.
Ale množství živé práce, [*195]které produkt kupuje, nemůže být nikdy ani větší, ani menší než vykonaná práce, kterou reprezentuje, protože určité množství práce je vždy určité množství práce,
ať už existuje ve formě zpředmětněné práce nebo živé. Jestliže se tedy za určité množství živé
práce dává více nebo méně produktu, tj. ať už mzdy stoupají nebo klesají — pak to nevyplývá z
toho, že stoupla nebo klesla hodnota práce, protože hodnota určitého množství práce se vždy
www.kmbe.cz
Stránka 88
rovná určitému množství práce, nýbrž z toho, že produkty stály více nebo méně práce a že tedy
větší nebo menší množství těchto produktů představuje totéž množství práce. Hodnota práce
zůstává tedy konstantní. Jen hodnota produktů se mění, tj. mění se produktivita práce, nikoli její
hodnota. To je podstata Malthusovy teorie, dá-li se taková mělká sofistika vůbec nazývat teorií.
Za prvé může produkt, který stojí jen polovinu pracovního dne, vystačit na to, abych žil a tedy i
pracoval po celý den. Zda produkt tuto vlastnost má nebo nemá, to nezávisí na jeho hodnotě, tj.
na pracovní době, která na něj byla vynaložena, nýbrž na jeho užitné hodnotě, a směna, která
tady probíhá mezi živou prací a produktem práce, není směna dvou směnných hodnot, nýbrž
jejich vztah spočívá na jedné straně v užitné hodnotě produktu, na druhé straně v existenčních
podmínkách živé pracovní síly.317 Kdyby se tedy zpředmětněná práce směnila za práci živou, pak
by podle zákonů směnné hodnoty mohl produkt, který se rovná polovině pracovního dne, koupit
také jen polovinu dne živé práce, ačkoli dělník by z něho mohl žít celý pracovní den; a kdyby se
měl koupit celý jeho pracovní den, musel by dělník v produktu dostat celý pracovní den, z něhož
by podle předpokladu mohl žít dva pracovní dny. Ale na základě kapitálu se vzájemně nesměňují živá a vykonaná práce jako směnné hodnoty, takže by obě byly totožné: totéž množství
práce ve zpředmětněné formě <by bylo) hodnotou, ekvivalentem pro totéž množství práce v živé
formě. Ale ve skutečnosti se směňuje produkt a pracovní síla, která je sama produktem. Pracovní
síla se nerovná živé práci, kterou může uskutečnit, nerovná se množství práce, kterou může
vykonat — to je její užitná hodnota. Rovná se tomu množství práce, pomocí něhož musí [*196]být
produkována a může být reprodukována. Produkt se tedy fakticky nesměňuje za živou práci,
nýbrž za zpředmětněnou práci, za práci zpředmětněnou v pracovní síle317.[*345] Sama živá práce
je užitnou hodnotou, kterou obsahuje směnná hodnota, koupená vlastníkem produktu, a jak
mnoho nebo málo této živé práce nakoupil navíc proti tomu, co vydal ve formě produktu za
pracovní sílu — to závisí na množství živé práce, které zaplatil dělníkovi v produktu. Kdyby se
množství práce směňovalo za množství práce, ať už ve formě zpředmětněné nebo živé práce,
bylo by samozřejmě každé množství práce rovné samo sobě a jeho hodnota by se rovnala jeho
množství. Produkt poloviny pracovního dne by tedy mohl koupit jen polovinu pracovního dne.
Pak by ovšem fakticky neexistovala mzda, a ani hodnota práce. Práce by neměla žádnou hodnotu
odlišnou od svého produktu nebo od ekvivalentu svého produktu, neměla by žádnou specifickou
hodnotu, a právě tato specifická hodnota konstituuje hodnotu práce, mzdu.
Z toho tedy vyplývá, že určité množství práce = určitému množství práce, nebo také že
určité množství = sobě samému, a z tohoto velkého objevu, že určité množství je určité množství,
usuzuje pan Malthus, že mzda je konstantní, že hodnota práce je konstantní, totiž že se rovná
témuž množství zpředmětněné práce. To by bylo správné, kdyby se živá a nahromaděná práce
mezi sebou vzájemně směňovaly jako směnné hodnoty. Ale pak by neexistovala ani hodnota
práce, ani mzda, ani kapitál, ani námezdní práce, ani Malthusova zkoumání. To všechno totiž
spočívá na tom, že živá práce vůči práci nahromaděné v kapitálu vystupuje jako užitná hodnota a
živá pracovní síla jako směnná hodnota.[*346] Malthus klidně pokračuje: „Totéž platí, vstupuje-li do
vypočítávání hodnoty kapitál a zisk a mění-li se poptávka po práci.“436 V tom je celá ta
hlubokomyslnost. Jakmile k tomu přistupují kapitál a zisk, vstupuje do celé věci to, že se kupuje
živá pracovní síla a že se tak směňuje menší množství nahromaděné práce za větší množství živé
práce. [*196]Pro tuhle hlubokomyslnost je vůbec charakteristické, že kapitál, který klade námezdní
práci, který teprve přeměňuje práci v námezdní práci a pracovní sílu317 ve zboží, nevnáší svým
vstupem žádnou změnu do zhodnocování práce, ani do zhodnocování nahromaděné práce.
Kapitál, který je specifickou formou poměru práce k jejímu produktu a k jeho hodnotě,
„vstupuje“,podle Malthuse, aniž by cokoli měnil. To je přesně totéž, jako by tvrdil, že na zřízení
římské republiky se nic nezměnilo, když nastoupili, když „vstoupili na scénu“ císařové.
Pokračuje: „Vzrůstá-li odměna dělníka, aniž by vzrůstal produkt, je to možné jen proto, že klesá
zisk... Abychom dostali dané množství produktu, je nutné stejné množství práce jako dříve, ale
protože se snížil zisk, hodnota produktu se zmenšila, zatímco toto snížení zisku ve srovnání s
hodnotou mzdy je přesně vyváženo větším množstvím práce nutné k výrobě většího produktu,
www.kmbe.cz
Stránka 89
který připadne dělníkovi, přičemž hodnota práce zůstává stejná jako předtím.“ (Str. 33, 34
tamtéž. Sešit IX, 29.) Podle předpokladu obsahuje produkt totéž množství práce. Jeho hodnota se
prý ale zmenšila, protože klesly zisky. Jestliže však pracovní doba obsažená v produktu zůstala
stejná, jak mohou zisky klesat? Stoupá-li mzda, a celková pracovní doba přitom zůstává stejná —
ne ovšem z dočasných příčin, jako např. proto, že konkurence je příznivá dělníkům[*347], pak to
neznamená nic jiného, než že poklesla produktivita práce, že k reprodukci pracovní síly je nutné
větší množství času; že tedy z živé práce, kterou kapitál uvedl do pohybu, připadá větší část na
nutnou a menší na nadbytečnou dobu. Tohle hnidopišství necháme na později. Pro úplnost jen
ještě toto závěrečné místo: „V opačném případě je tomu obráceně. Dělník by dostal menší
množství produktu a zisky by stouply. Hodnota daného množství produktu, které bylo vyrobeno
stejným množstvím práce jako dříve, by stoupla v důsledku vzestupu zisků, zatímco tento
vzestup zisků v poměru k dělníkově mzdě by se vyrovnal menším množstvím práce nutné k
výrobě zmenšeného [*198]produktu, který připadne dělníkovi.“ (M. str. 35.) (Tamtéž, IX, 29.)437 To,
co Malthus při této příležitosti říká jako vývod ze svých principů o cenách v penězích v různých
zemích, rozebrat později.[*348]
Careyho teorie o zlevnění kapitálu pro dělníka.
[Zboží a může např. koupit jeden pracovní den; zaplatí jen polovinu (nutnou), ale
směňuje celý. Množství veškeré práce koupené zbožím se pak rovná nutné pracovní době +
nadbytečné pracovní době. Je-li mi tedy známa cena nutné práce = x, pak cena celé práce by byla
2x a mohl bych tedy nově vytvořená zboží oceňovat podle mzdy a ceny veškerého zboží
vyjadřovat ve mzdách. To by však bylo všechno jiné, jen ne konstantní hodnota. Omyl vzniklý z
toho, že fakticky, ať už je mzda jakákoli, musí se za ni v civilizovaných zemích ve skutečnosti
pracovat průměrnou dobu, řekněme 12 hodin, lhostejno, kolik z těchto 12 hodin připadá na
nutnou a kolik na nadbytečnou pracovní dobu, přivádí také pana Careyho, který redukuje
množství práce na pracovní dny (ty se ovšem redukují na živé pracovní dny), k závěru, že —
poněvadž týž kapitál potřebuje ke své reprodukci stále méně pracovní doby, bude např. stroj za
100 liber št. v důsledku rozvoje výrobních sil v danou dobu stát už jen 50 liber št., bude tedy,
chcete-li, výsledkem poloviny pracovní doby, pracovních dnů nebo pracovních hodin. Z toho
usuzuje pan Carey, že dělník si může koupit, získat tento stroj za polovinu pracovních dnů ve
srovnání s dřívějškem.438 Dopouští se té malé záměny, že pokládá růst nadbytečné pracovní
doby za zisk pro dělníka, zatímco celá věc naopak ústí v to, že dělník pracuje z celého pracovního
dne méně pro sebe sama a více pro kapitál, že tedy objektivní moc kapitálu vůči němu rychle
vzrůstá, a to v určitém poměru k růstu výrobních sil. Pan Carey si představuje, že dělník si může
koupit nebo pronajmout stroj; zkrátka dělá z něho kapitalistu. [*199]A sice dělník má k této větší
moci nad kapitálem dojít tím, že reprodukce určitého množství kapitálu vyžaduje méně nutné
práce, tj. méně zaplacené práce, tedy mzda klesá v poměru k zisku.439 V Americe, pokud si tam
dělník ještě sám přivlastňuje část své nadbytečné pracovní doby, může si snad nahromadit tolik,
aby se mohl stát např. nájemcem atd. (ačkoli už to tam dnes také přestává). Pokud to námezdní
práce v Americe může ještě dnes k něčemu přivést, děje se tak reprodukcí dřívějších výrobních a
vlastnických způsobů na základě kapitálu (např. nezávislí rolníci). Zkrátka Carey se dívá na
pracovní dny tak, jako kdyby to byly pracovní dny patřící dělníkovi, a místo aby došel k závěru, že
dělník musí produkovat více kapitálu, aby mohl být zaměstnán touž pracovní dobu, dochází k
závěru, že dělník může pracovat méně, aby získal kapitál (aby si přivlastnil výrobní podmínky).440
Jestliže dělník vyrobil 20 strojů a nyní může v důsledku růstu produktivity vyrobit 40 strojů, pak
bude skutečně jednotlivý stroj levnější, ale z toho, že k výrobě určitého množství strojů je nutná
menší část pracovního dne, nevyplývá, že produkt pracovního dne pro dělníka vzrostl, nýbrž
naopak, že se na výrobu určitého množství strojů vynaloží méně živé práce. Ostatně sám Carey,
kterému jde o harmonii,441 sám zjišťuje, že klesá-li míra zisku, stoupá hrubý zisk,442 protože v
poměru k vynaložené živé práci je nutný stále větší kapitál, tedy že se pro dělníka stává stále
nemožnější přivlastnit si nutnou sumu kapitálu, minimum kapitálu, které je potřebné k
www.kmbe.cz
Stránka 90
produktivnímu vynaložení práce na novém stupni výroby. Alikvotní část kapitálu potřebuje k
reprodukci méně pracovní doby, ale k tomu, aby se zhodnotila kratší pracovní doba, je nutná
větší masa kapitálu. Růst produktivity se vyjadřuje v tom, že ta část kapitálu, která sestává z živé
práce, neustále klesá ve srovnání s částí vynaloženou na zálohy, strojový park atd. Celý špatný
vtip Careyho, který je ovšem vítanou pochoutkou pro Bastiata, tkví v tom, že přeměňuje
pracovní dobu či pracovní dny, které jsou pro výrobu nutné, v pracovní dny, které patří
dělníkovi,443 zatímco tato doba naopak patří kapitálu a podle toho, jak vzrůstá produktivní síla
práce, připadá dělníkovi vždy skromnější díl jeho pracovní doby. Čím méně [*200]živé pracovní
doby musí daný kapitál kupovat — čili čím více vzrůstá celková suma kapitálu a čím více se
zmenšuje v poměru k jeho velikosti množství živé práce, kterou vynakládá, tím větší má podle
pana Careyho dělník naději stát se držitelem kapitálu, protože se kapitál reprodukuje pomocí
menšího množství živé práce. Čím větší je kapitál a čím menší je poměrně počet dělníků, které
zaměstnává, tím větší mají tito dělníci naději stát se kapitalisty; vždyť — což se kapitál nyní
nereprodukuje s menším množstvím pracovních dnů? Nelze ho tedy právě proto koupit, získat za
méně pracovních dnů? Vezměme kapitál 100 liber št., který 50 použije na zálohy, 50 na práci a
má 50% zisk, protože snižování míry zisku je Careyho hlavní koníček a patří k jeho teorii. Nechť
se každá libra št. mzdy rovná jednomu pracovnímu dni, jednomu dělníku. Vezměme teď jiný
kapitál ve výši 16 000 liber št., který 14 500 použije na zálohy, 1500 na mzdy (nechť se také
rovná 1500 dělníkům) a má jen 20 % zisku. V prvním případě je produkt = 150; v druhém (nechť
se pro snadnost výpočtu fixní kapitál obrátí jednou za rok) = 19 200 (3200 zisku). To je pro pana
Careyho nejpříznivější případ. Míra zisku klesla z 50 % na 20 %, tedy o 3/5 čili o 60 %.
V prvním případě je produkt 50 liber št. výsledkem 50 živých pracovních dnů. V druhém
případě je produkt 3200 liber výsledkem práce 1500 dělníků. V prvním případě je produkt <ve
výši> 1 libry výsledkem 1 pracovního dne; v druhém případě je produktem 1 pracovního dne
produkt <ve výši> 2 2/15 libry. V druhém případě je k produkci hodnoty 1 libry nutná méně než
polovina pracovní doby ve srovnání s prvním případem. Znamená to tedy, že v druhém případě
produkuje dělník pro sebe za polovinu pracovního dne 1 1/15 libry št., zatímco v prvním
produkuje za dvojnásobnou dobu jen 1 libru, že tedy je na nejlepší cestě stát se kapitalistou?
Musel by nejprve získat kapitál 16 000 liber št. a místo aby sám pracoval, musel by kupovat cizí
práci, aby mu toto omezení nutné pracovní doby mohlo alespoň trochu pomoci. Takto však toto
omezení vytvořilo jen nekonečnou propast mezi jeho prací a podmínkami jejího použití a
zmenšilo míru nutné práce, tedy ve srovnání s prvním poměrem bylo vyhozeno na dlažbu více
než 4krát [*201]tolik dělníků444. Tito vyhození dělníci by se tedy měli spokojit s tím, že kdyby měli
podmínky pracovat samostatně, nebo spíše kdyby mohli pracovat jako kapitalisté, oni sami by
potřebovali méně dělníků.
V prvním případě činí celý nutný kapitál 100 liber št. a jednotlivý dělník zde má tedy
větší naději, že by výjimečně mohl tolik ušetřit a díky mimořádně vhodné souhře okolností se
sám stát kapitalistou, jako je kapitalista A. Pracovní doba, po kterou dělník pracuje, je táž u kapitalistů A i B, ačkoli celkový součet pracovních dnů, jichž kapitalisté používají, je podstatně
odlišný. Na pět dělníků, které potřebuje první kapitalista, nepotřebuje druhý ani celého
jednoho.445 Ti ostatní jsou tedy nuceni pracovat stejně dlouho a delší nadbytečnou dobu. Fakt, že
kapitál na takovém stupni výroby, kdy sám vzrostl stejně jako výrobní síly, potřebuje méně
živých pracovních dnů, znamená podle pana Gareyho také, že dělník teď potřebuje méně
pracovních dnů k tomu, aby si mohl přivlastnit kapitál; patrně pomocí pracovních dnů těch
dělníků, kteří nejsou „zaměstnáni“.] Protože kapitalista potřebuje ke zhodnocení svého
obrovského kapitálu méně dělníků, může si dělník, který je u něho zaměstnán, za méně práce
přivlastnit větší kapitál. Taková je logika hlasatele harmonie pana Gareyho.
O Ricardově teorii říká Wakefield (sešit VII, str. 74) tamtéž, str. 230, v poznámce:
www.kmbe.cz
Stránka 91
„Pokládáme-li práci za zboží, a kapitál, produkt práce, za jiné zboží, pak kdyby hodnoty
těchto dvou zboží byly určeny stejným množstvím práce, směňovalo by se dané množství práce
za všech okolností za takové množství kapitálu, které bylo vyrobeno stejným množstvím práce;
minulá práce by se vždy směňovala za stejné množství přítomné práce... Ale hodnota práce v
poměru k jiným zbožím není určována, alespoň potud, pokud mzdy závisejí na rozdělování
<produktu mezi kapitalistou a dělníkem>, stejným množstvím práce, nýbrž poměrem mezi
nabídkou a poptávkou.“446
Nečinný kapitál. Růst výroby bez předchozího vzrůstu kapitálu. Bailey.
[*202][V
Baileyho „Money and its Vicissitudes in Value“ atd., Londýn 1837, nacházíme
poznámky o nečinném kapitálu, který se může začít obracet v důsledku zrychleného oběhu
(podle Baileyho větším množstvím oběživa; měl by říci peněz). Bailey se snaží dokázat, že i
kdyby v nějaké zemi byl kapitál neustále plně zaměstnán, nemohlo by zvýšení poptávky vůbec
vyvolat růst výroby. Pojem nečinného kapitálu patří do oběhu, protože kapitál, který není v
oběhu, spí. Příslušná místa znějí: „Mnoho kapitálu i výrobní schopnosti může existovat v
inertním stavu. Ekonomové se mýlí, když si myslí, že počet dělníků a množství kapitálu jsou
určité definitivní síly, které nevyhnutelně musí vést k určitému výsledku v každé zemi, kde
existují.“ (Str. 54.) „Množství zboží, které existující výrobci a existující kapitál dodávají na trh,
zdaleka není stálé a určité, naopak podléhá velmi značným změnám.“ (Str. 55.) Tedy „pro růst
výroby není podstatný příliv nového kapitálu a nových dělníků“ (např. v zemi, kde je nedostatek
drahých kovů)... ,;Je zcela možné, že v některém místě je nadbytek nějakého zboží nebo, což je
totéž, síly, která by je mohla vyrobit, a v jiném místě zase jiného zboží, a že držitelé obou druhů
zboží si přejí směnit své výrobky s výrobky těch druhých, a přece mezi nimi nedojde ke styku,
protože chybí společný prostředník směny a <síly> zůstanou v nečinnosti, protože nemají motiv
k výrobě.“ (Str. 55—56.) V oběhu kapitálu se peníze objevují v dvojí podobě, jako přeměna
kapitálu v peníze a spolu s tím jako realizace ceny zboží; ale zde toto kladení ceny není
formální.[*346] Přeměna produktu v peníze je tu zpětnou přeměnou kapitálu v hodnotu jako
takovou, v hodnotu existující samostatně; v kapitál jako peníze nebo v peníze jako realizovaný
kapitál. Za druhé (vystupují peníze v oběhu kapitálu) v určení pouhého oběžného prostředku; to
znamená tam, kde slouží jen k tomu, aby se kapitál opět přeměnil ve výrobní podmínky. V tomto
[*203]druhém případě, ve formě mzdy, musí být současně k dispozici určité množství peněz jako
oběžného prostředku, jako prostředku k placení. Fakt, že peníze hrají v oběhu kapitálu tuto dvojí
úlohu, vyvolává ve všech krizích zdání, že chybějí peníze jako oběžný prostředek, zatímco
kapitálu chybí hodnota, a proto se nemůže uvést do oběhu [*347] Množství obíhajících peněz se
přitom může dokonce zvětšovat. Těmto novým určením peněz, kdy jsou kladeny jako moment
oběhu kapitálu, jednak jako oběžný prostředek, jednak jako realizovaná hodnota kapitálu, jako
sám kapitál, věnuji zvláštní odstavec, až budu mluvit o úroku atd.;[*348] Bailey pokračuje: „Práce
uvedená v činnost naprosto nezáleží jen na kapitálu, který má nějaká země k dispozici. Záleží i na
tom, zda potraviny, nástroje a suroviny jsou rychle nebo pomalu dodávány do těch oblastí, kde je
po nich poptávka; zda kapitál prochází procesem oběhu s obtížemi nebo ne, zda existuje po
dlouhá období v inertním stavu a v důsledku toho neposkytuje dostatečnou zaměstnanost
obyvatelstvu.“ (56, 57.) (Gallatinův příklad o západních oblastech Pensylvánie, tamtéž, str.
68.)447 „Političtí ekonomové mají sklon pokládat určité množství kapitálu a určitý počet dělníků
za výrobní nástroje, které mají vždy stejnou sílu a pracují vždy se stejnou intenzitou ... Výrobce,
který vynakládá určitý kapitál, může mít své výrobky na skladě dlouhou nebo krátkou dobu, a
zatímco čeká na příležitost, aby je mohl směnit, jeho výrobní možnosti se zastaví nebo zabrzdí,
takže za dané období, např. za rok, může vyrobit jen polovinu toho, co by vyrobil, kdyby tu byla
okamžitá poptávka. Tato poznámka se stejně týká i dělníka, který je jeho nástrojem. Musí nastat
vzájemné přizpůsobování různých povolání členů společnosti, byť třeba nedokonalé. Ale to se
uskutečňuje velmi rozdílnou měrou — každý prostředek, který usnadňuje obchod, je krokem k
tomuto přizpůsobení. Čím plynulejší a snadnější se stává směna zboží, tím kratší budou ta
www.kmbe.cz
Stránka 92
neproduktivní období, v nichž jako by lidé toužící po práci byli odděleni neprostupnou zdí od
kapitálu... který, ačkoli je na dosah [*204]ruky, je odsouzen k neplodné inertnosti.“ (Str. 58—60.)
„Všeobecná zásada: novou poptávku uspokojit s novým úsilím, aktivním zaměstnáním kapitálu a
práce, které byly do té doby v nečinnosti, a neodvádět produktivní síly od ostatních objektů. K
tomu poslednímu možno sáhnout jen tehdy, kdyby zaměstnávání kapitálu a práce v nějaké zemi
nemohlo dále stoupat. Vývoz zboží sice přímo neuvádí do pohybu novou práci, ale absorbuje ji,
jde-li o neprodejné zboží, a uvolňuje kapitál vázaný do té doby v neproduktivním stavu.“ (Str.
65.) „Ti, kdo tvrdí, že příliv peněz nemůže být impulsem pro výrobu jiných zboží, protože tato
zboží jsou prý jedinými činiteli výroby, dokazují, že výroba se vůbec nemůže rozšiřovat, protože
takové rozšíření by vyžadovalo, aby se napřed zvýšilo množství potravin, surovin a nástrojů; to
fakticky znamená, že žádný růst výroby by nemohl nastat bez předchozího růstu“ (není to ale
ekonomické učení o akumulaci?) „čili jinými slovy, že jakýkoli růst je nemožný.“ (Str. 70.) „Někdo
sice také řekne: Jde-li kupec na trh s větším množstvím peněz a nevyvolá růst cen zboží, která
tam najde, neposkytuje žádný další popud k výrobě: vyvolá-li růst cen, pak zvýší-li se ceny
proporcionálně, není poptávka zákazníků větší než předtím.“ (73.) „Je třeba odmítnout obecnou
zásadu, že zákazník nemůže poskytnout žádný další popud k výrobě, jestliže jeho poptávka
nezvýší ceny... Kromě té okolnosti, že výroba většího množství umožňuje i účinnější dělbu práce a
použití lepších strojů, jsou tady ještě rozsáhlé možnosti vyplývající z množství práce a kapitálu,
které leží ladem a. jsou hotovy za stejnou cenu dodávat další druhy zboží. Tak se stává, že se často
objevuje pozoruhodný vzrůst poptávky, aniž by stouply ceny“ (str. 73—74).]
[*205]Wadeův výklad kapitálu. Práce pouhým činitelem kapitálu. Kapitál jako kolektivní síla. Civilizace
a mé poznámky k tomu.[*349] (Všechny společenské síly jako síly kapitálu. Manufaktura. Průmysl. Dělba práce.
Kapitál formálně spojuje různá pracovní odvětví atd. Akumulace kapitálu. Přeměna peněz v kapitál. Věda.
Původní akumulace a koncentrace je totéž. Svobodné a vynucené sdružování.
Kapitál na rozdíl od dřívějších forem.)
[,John Wade ve své „History of the Middle and Working Classes“ atd., 3. vyd.y Londýn
1845 (sešit str. 20) říká: „Práce je činitel, který způsobuje, že kapitál produkuje mzdy, zisk, tj.
důchod“ (str. 161). „Kapitál je nahromaděná práce, určená k tomu, aby rozvíjela samu sebe v
nových a ekvivalentních formách; je to kolektivní síla“ (str. 162). „Kapitál je jen jiné jméno pro
civilizaci“ (str. 164). Sdružování dělníků
kooperace a dělba práce jako základní podmínky produktivity práce — stejně jako
veškeré produktivní síly práce, tj. síly, které určují stupeň její intenzity a tedy i její extenzívní
realizace, vystupují jako produktivní síla kapitálu. Kolektivní síla práce, její charakter jako společenské práce, je tedy kolektivní silou kapitálu. Právě tak věda.[*350] Právě tak i dělba práce, která
se jeví jako dělba zaměstnání a jim odpovídající směna.448 Všechny společenské potence výroby
jsou produktivními silami kapitálu, a on sám se proto jeví jako jejich subjekt. Sdružování dělníků,
jak se objevuje v továrně, není tedy kladeno jimi samými, nýbrž kapitálem. Jejich spojení není
jejich jsoucno, nýbrž jsoucno kapitálu. Jednotlivému dělníku se jeví jako náhodné. Ke svému
spojení s jinými dělníky a k spolupráci s nimi má dělník vztah jako k něčemu cizímu, jako ke
způsobům činnosti kapitálu.[*351] Kapitál, pokud se objevuje ještě v neadekvátní formě —
například ve formě malého kapitálu, který sám pracuje, předpokládá již koncentraci na jistém,
větším nebo menším stupni, a to koncentraci jak ve formě objektivní, tj. jako koncentraci v
jedněch rukách (což zde ještě spadá vjedno s akumulací) životních prostředků, surovin a
nástrojů čili jedním slovem peněz jako všeobecné formy bohatství; a na druhé straně
koncentraci [*206]v subjektivní formě, akumulaci pracovních sil a jejich koncentraci v jednom
bodě, pod velením kapitálu.[*352] Na každého dělníka nemůže připadat jeden kapitalista, nýbrž na
jednoho kapitalistu musí připadat jisté množství dělníků, nějako když na jednoho mistra připadali jeden nebo dva tovaryši. Produktivní kapitál čili výrobní způsob odpovídající kapitálu může
mít jen dvojí podobu: manufakturu nebo velký průmysl. V první převládá dělba práce; v druhé
kombinace pracovních sil[*352] (se stejnorodým způsobem práce) a uplatnění síly vědy, čímž se
www.kmbe.cz
Stránka 93
kombinace a dá se říci pospolitý duch práce přenášejí do stroje atd. V prvním případě musí být v
poměru k velikosti kapitálu velké množství dělníků (akumulovaných); v druhém musí být v
poměru k počtu společně pracujících dělníků velký fixní kapitál. Avšak koncentrace množství lidí
a jejich rozdělení ke strojům jako příslušného množství koleček (proč je to v zemědělství jinak,
to sem nepatří), je zde už předpokládáno. Případu II si zde tedy nemusíme zvlášť všímat, stačí
případ I. Pro vývoj manufaktury je charakteristická dělba práce. Ta však předpokládá
shromáždění (předběžné) mnoha pracovníků pod jedním velením, přesně tak, jako přeměna
peněz v kapitál předpokládá uvolňování jistého množství životních prostředků, surovin a
pracovních nástrojů.[*353] Je tedy třeba zde abstrahovat i od dělby práce jako pozdějšího
momentu.[*354] Určitá průmyslová odvětví, např. hornictví, předpokládají kooperaci už od
samého začátku. Pokud tedy ještě neexistuje kapitál, uskutečňuje se tam kooperace v podobě
nucené práce (nevolnické nebo otrocké) pod dohližitelem. Stejně stavba cest atd. [*355] Aby tato
odvětví mohl převzít, kapitál akumulaci a koncentraci dělníků nevytváří, jen ji přejímá. O to tedy
neběží.[*356] Nejjednodušší a na dělbě práce nejméně závislá forma je ta, při níž kapitál zaměstnává různé samostatně a rozptýleně bydlící ruční tkalce, přadláky atd. (Tato forma stále ještě
existuje vedle průmyslu.) Zde tedy ještě sám [*207]způsob výroby není určován kapitálem, nýbrž
kapitál jej nachází už hotový. Sjednocující činitel pro tyto rozptýlené dělníky je jen v jejich
vzájemném vztahu ke kapitálu, v tom, že kapitál akumuluje produkt jejich výroby ve svých rukou
a tím akumuluje i nadhodnoty, které vytvořili navíc nad svůj vlastní příjem. Jako společně
působící práce existují jen o sobě, tou měrou, jak každý z nich pracuje pro kapitál — má v něm
tedy svém centrum — ale přitom nepracují společně. Jejich spojení prostřednictvím kapitálu je
tedy jen formální a postihuje jen produkt práce, nikoli práci samu. Místo aby směňovali s mnoha
lidmi, směňují jen s jediným kapitalistou. Jde tu tedy o koncentraci směny prostřednictvím
kapitálu. Kapitál nesměňuje jako jednotlivec, nýbrž jako reprezentant spotřeby a potřeby.
Nesměňuje už jako jednotlivý účastník směny, nýbrž v aktu směny reprezentuje společnost. Ze
strany kapitálu jde tedy o kolektivní směnu a koncentrující směnu s rozptýleně pracujícími tkalci
atd.; kapitál shromažďuje touto směnou produkty jejich práce, spojuje je a spojuje tak i jejich
práce, ačkoli probíhají nezávisle na sobě. Spojování jejich prací se jeví jako samostatný akt, vedle
něhož dále trvá samostatné rozptýlení jejich prací. To je první podmínka, za níž se peníze jako
kapitál směňují za svobodnou práci. Druhou podmínkou je zrušení samostatnosti a rozptýlenosti
těchto mnohých pracovníků, kdy už jediný kapitál vůči nim nevystupuje jen jako společenská
kolektivní síla v aktu směny, takže se v něm spojují četné směny, nýbrž kdy je shromažďuje na
jednom místě pod svým velením, do jediné manufaktury; neponechává je už v tom výrobním
způsobu, v němž je zastihly a neustanovuje svou moc na této základně, nýbrž vytváří si jako
základnu výrobní způsob, který mu odpovídá. Vytváří spojení dělníků ve výrobě, spojení, které
bude zprvu představovat jen společné místo, pod dohližiteli, zařazení pod jediné velení, větší
kázeň, stálost a závislost na kapitálu kladenou ve výrobě samé[*357] Určité vedlejší výdaje na
výrobu se přitom ušetří už od samého začátku. (O celém tomto procesu viz Gaskell} který
pojednává zejména o rozvoji velkého průmyslu v Anglii.)449 Nyní se kapitál jeví nejen jako
kolektivní síla dělníků, jejich společenská síla, ale současně také jako jednota, která je svazuje
dohromady a tím vytváří tuto sílu. Toto všechno je stále stejně a na všech stupních vývoje
kapitálu zprostředkováno tím, že množství lidí směňuje s ním jako s jedním, takže je v něm
zkoncentrována sama směna; společenský charakter směny; kapitál směňuje s dělníky
společensky, dělníci s ním však jednotlivě.[*358] U řemeslného provozu jde o kvalitu výrobku; jde
o zvláštní dovednost jednotlivého pracovníka a u mistra se předpokládá, že v této dovednosti
dosáhl mistrovství. Jeho postavení jako mistra není založeno jen na tom, že je držitelem
výrobních podmínek, nýbrž na jeho vlastní dovednosti ve zvláštní práci.[*359] Při výrobě kapitálu
už od samého začátku nejde o tento poloumělecký poměr — který odpovídá vůbec vývoji užitné
hodnoty práce, vývoji zvláštních návyků bezprostřední ruční práce, zdokonalování lidské ruky
atd. pro práci.450 Od samého začátku už jde o množství, protože jde o směnnou hodnotu a
nadhodnotu. Rozvinutý princip kapitálu spočívá právě v tom, aby se tato zvláštní dovednost
www.kmbe.cz
Stránka 94
stala zbytečnou a stejně tak ruční práce, bezprostřední tělesná práce vůbec aby se stala
zbytečnou jako dovedná práce i jako svalová námaha; jde spíše o to, přenést dovednost na mrtvé
přírodní síly.[*360] Předpokládáme-li, že se vznikem manufaktury vzniká i kapitalistický výrobní
způsob (otroci jsou kombinováni o sobě, protože pracují pod jedním mistrem), předpokládáme
také, že produktivní síla práce, kterou vytváří sám kapitál, ještě neexistuje. Předpokládá se tedy,
že nutná práce v manufaktuře zabírá ještě velkou část celé pracovní doby, která je k dispozici, že
tedy nadpráce na jednotlivého dělníka je ještě relativně malá. To se na jedné straně vynahrazuje
— a pokrok manufaktury se tak urychluje — tím, že míra zisku je větší, a tedy kapitál se v
poměru k dané velikosti akumuluje rychleji než ve velkém průmyslu. Připadá-li ze 100 tolarů na
práci 50 a nad
bytečná [*209]pracovní doba = 1/5, pak se vytvořená hodnota rovná 110 čili 10 %. Jestliže
ze 100 tolarů připadá na práci jen 20 tolarů a nadbytečná doba = 1/4, vytvořená hodnota se
rovná 105 čili 5 %. Na druhé straně vzniká v manufaktuře tato vyšší míra zisku jen z toho, že se
větší množství dělníků použije najednou. Delší nadbytečná doba může být získána pouze tím, že
se nadbytečná pracovní doba mnoha dělníků v poměru ke kapitálu shrnuje dohromady. V
manufaktuře převládá absolutní nadbytečná doba, nikoli relativní.[*361] Ještě více to původně
platí tam, kde sami rozptýlení, nezávislí pracovníci ještě zhodnocují část své nadbytečné doby
pro sebe. Aby kapitál existoval jako kapitál, tj. aby mohl žít ze zisku a akumulovat, musí se jeho
zisk rovnat součtu nadbytečné pracovní doby mnoha současných živých pracovních dnů. V
zemědělství je půda se svými chemickými atd. procesy už sama strojem, který činí bezprostřední
práci produktivnější, a poskytuje tedy jistý přebytek dříve, a to proto, že se tu už dříve pracovalo
se strojem, totiž se strojem přírodním. To je jediný správný základ učení fyziokratů, kteří po té
stránce berou v úvahu pouze zemědělství ve srovnání s ještě zcela nerozvinutou
manufakturou.451 Kdyby kapitalista zaměstnával jediného dělníka, aby žil z jeho nadbytečné
(pracovní) doby, pak by zřejmě získal dvojnásobek, kdyby pracoval sám s vlastními fondy,
protože tak by kromě nadbytečné doby získal i mzdu, kterou platí dělníkovi. Na tento proces by
doplatil. Tj. neměl by ještě takové podmínky, aby mohl pracovat jako kapitalista, čili dělník by
byl jen jeho pomocníkem, a tak by k němu ještě nebyl v takovém vztahu jako ke kapitálu.[*362]
K tomu, aby se peníze přeměnily v kapitál, je tedy nutné nejen to, aby mohly uvést do
pohybu nadpráci, nýbrž aby uvedly do pohybu určité množství nadpráce, nadpráci určitého
množství nutné práce, tj. mnoha dělníků najednou, takže celý její souhrn stačí k tomu, aby peníze
mohly jednak žít jako kapitál, tj. aby ve spotřebě reprezentovaly bohatství vůči životu dělníka,
jednak aby mohly odkládat nadpráci pro [*210]akumulaci. Kapitál už od samého začátku nevyrábí
pro užitnou hodnotu, pro bezprostřední obživu. Nadpráce musí tedy už od samého začátku být
dost velká, aby se určitá její část dala opět použít jako kapitál. Tedy vždy právě na tom stupni,
kdy je už objektivně koncentrováno jisté množství společenského bohatství v jedněch rukách,
vystupuje tedy jako kapitál, zprvu jako směna s mnoha dělníky, později jako výroba za pomoci
mnoha dělníků, kombinace dělníků, a je schopno uvést v činnost současně určité množství živé
pracovní síly317; teprve na tomto stupni začíná výroba provozovaná kapitálem, který se tak jeví
hned od začátku jako kolektivní síla, společenská síla a překonání izolovanosti, nejprve
izolovanosti směny s dělníky, potom dělníků samých. Izolovanost dělníků předpokládá ještě
jejich relativní nezávislost. Úplná závislost dělníků na kapitálu, jejich úplné oddělení od
výrobních podmínek tedy předpokládá jejich seskupení okolo jednotlivého kapitálu jako okolo
výlučné půdy pro jejich obživu. Totéž se ukáže — čili je totéž v jiné formě —, vycházíme-li ze
zvláštní formy směny, která je předpokladem, aby kapitál směňoval jako kapitál, kdy peníze již
reprezentují mnohé směňující čili musí mít směnnou sílu přesahující jednotlivce a jeho jednotlivý
přebytek, už ne jednotlivou směnnou sílu, nýbrž směnnou sílu náležející jednotlivci, ale
jednotlivci jako společenské funkci, jako představiteli společenského bohatství. Na druhé straně
www.kmbe.cz
Stránka 95
to všechno vyrůstá z podmínek svobodné práce. Oddělení jednotlivce od výrobních podmínek
práce = seskupování mnohých okolo jednoho kapitálu.[*364]]452
„Tento neustálý pokrok vědění a zkušenosti,“ říká Babbage, „je naší velkou silou.“453 Tento
progres, tento společenský pokrok patří kapitálu a kapitál jej využívá. Všechny dřívější formy
vlastnictví odsuzovaly většinu lidstva, otroky, k tomu, aby byli pouhými pracovními nástroji.
Dějinný vývoj, politický vývoj, umění, věda atd., to všechno se odehrává [*211]nad nimi, ve vyšších
sférách. Ale teprve kapitál se zmocnil dějinného pokroku a dal jej do služeb bohatství.17
[Předpokládá se, že před akumulací prováděnou kapitálem byla akumulace, která kapitál
konstituuje, která patří k určení jeho pojmu; už ji těžko můžeme nazvat koncentrací, protože se
děje odlišně od mnoha kapitálů; hovoříme-li ještě o kapitálu jako takovém, spadá tato
koncentrace ještě vjedno s akumulací čili s pojmem kapitálu. Tj. netvoří ještě zvláštní určení.
Ovšem už od samého začátku stojí kapitál jako jeden nebo jednota proti dělníkům jako mnohým.
A tak vystupuje vůči práci jako koncentrace dělníků, jako jednota, která je mimo ně. Po této
stránce je koncentrace obsažena v pojmu kapitálu — koncentrace mnohých živých pracovních
sil317 k jednomu cíli; koncentrace, která se původně vůbec nemusela neodehrávat už ve výrobním procesu samém, nemusela tento proces prostupovat. Centralizující působení kapitálu na
pracovní síly čili jeho kladení sebe sama jako jejich jednoty, existující samostatně mimo tyto
mnohé.][*365]
[Rossi říká ve svých „Leçons d'économie politique“ (Sešit, str. 26) : „Společenský pokrok
nemůže spočívat v tom, že rozkládá jakékoli sdružení, nýbrž v tom, že nahrazuje vynucená,
utlačovatelská sdružení minulých dob sdruženími dobrovolnými a spravedlivými. Izolace ve
svém nej vyšším stupni znamená stav divošství; vynucené sdružení, sdružení utlačovatelské na
svém nejvyšším stupni znamená barbarství. Kromě těchto extrémů nám historie ukazuje velmi
rozdílné variace, odstíny. Dokonalost nacházíme v dobrovolných sdruženích, které násobí síly
jednotou, aniž by zbavovaly individuální sílu její energie, její morálky a její zodpovědnosti.“ (Str.
353.)454 V kapitálu není sdružení dělníků vynuceno přímým fyzickým násilím, nucenou,
nevolnickou, otrockou prací; je vynuceno tím, že podmínky výroby jsou cizím vlastnictvím a
samy vystupují jako objektivní sdružení, které znamená totéž co akumulace a koncentrace
výrobních podmínek.]
[*212]Rossi.
Co je kapitál? Je surovina kapitál? Je k tomu nezbytná mzda?
(Fond životních potřeb kapitál?)
[Pojetí kapitálu jen po jeho látkové stránce, jako výrobního nástroje, aniž se bere v úvahu
ta ekonomická forma, která výrobní nástroje přeměňuje v kapitál, zaplétá ekonomy do
všemožných obtíží.455 Tak se Rossi tamtéž (Sešit, 27.) táže: „Je surovina opravdu výrobní nástroj?
Není to spíše předmět, na nějž by měly výrobní nástroje působit?“ (Str. 367.) Kapitál mu tedy na
tomto místě úplně spadá vjedno s výrobním nástrojem v technologickém smyslu slova, a podle
toho je ovšem každý divoch kapitalistou. (A pan Torrens to opravdu tvrdí o divochovi, který hází
kamenem po ptákovi.)456 Ostatně dokonce i ze stanoviska ryze látkové abstrakce — tj. abstrakce
od ekonomické kategorie samé — je Rossiho připomínka mělká a ukazuje pouze na to, že svému
anglickému učiteli[*366] neporozuměl. Akumulovaná práce se používá jako nástroj pro novou
výrobu; čili sám produkt se používá na výrobu;457 surovina se používá na výrobu, tj. je
podrobena změně formy právě tak jako nástroj, který je také výrobek. Hotový výsledek výroby se
opět stává momentem výrobního procesu. Nic jiného ta věta neznamená. Uvnitř výrobního
procesu může tento výsledek figurovat buď jako surovina, nebo jako nástroj. Ale výrobním
nástrojem není proto, že slouží v bezprostředním výrobním procesu jako nástroj, nýbrž protože
je prostředkem k obnovování výrobního procesu samého — je jedním z jeho předpokladů.458
www.kmbe.cz
Stránka 96
Důležitější je a více k věci jde pochybnost, zda fond životních potřeb, tj. mzdy, tvoří součást
kapitálu, a v tom se ukazuje celá zmatenost ekonomů. „Říká se, že odměna dělníka je kapitálem,
protože mu ji kapitalista poskytuje jako zálohu. Kdyby existovaly jen dělnické rodiny, které by
měly z čeho žít celý rok, nebylo by mezd. Dělník by mohl říci kapitalistovi: Ty dáváš pro společné
dílo jako zálohu kapitál, já k tomu připojuji práci: produkt se mezi nás dva rozdělí v takovém a
takovém poměru. Jakmile produkt [*213]bude realizován, vezme si každý svůj podíl.“ (Str. 369.)459
„Pak by neexistovaly žádné zálohy na dělníky. Dělníci by mohli konzumovat, dokonce i kdyby se
práce zastavila. To, co by spotřebovali, patří ke spotřebnímu fondu, a vůbec ne ke kapitálu. Tedy:
zálohy na dělníky nejsou nutné. Mzda tedy není konstitutivní prvek výroby. Je to akcidens, forma
našeho společenského stavu. Kapitál, práce, půda jsou naopak nezbytně nutné k tomu, aby se
mohlo vyrábět. Za druhé: slovo mzda používáme ve dvojím smyslu: říká se, že mzda je kapitál, ale
co reprezentuje? Práci. Kdo říká mzda, říká práce a naopak. Tvoří-li tedy zálohovaná mzda
součást kapitálu, měli bychom hovořit jen o dvou výrobních nástrojích: o kapitálu a půdě.“ (Str.
370.) A dále: „Vpodstatě dělník nespotřebovává statek kapitalistův, nýbrž svůj vlastní; to, co
dostává jako odměnu za práci, je jeho alikvotní část produktu.“ (Str. 370.) „ Kapitalisto va smlouva
s dělníkem nepatří k fenoménům výroby... Podnikatel se uchyluje k této dohodě, protože to může
ulehčit výrobu. Tato dohoda není však nic jiného než druhá operace, operace, která má zcela
jinou povahu a která je naroubována na operaci výrobní. Může zmizet při nějaké jiné organizaci
práce. Dokonce i dnes jsou druhy výroby, v nichž ji nenajdeme. Mzda je tedy forma rozdělování
bohatství, není to prvek výroby. Ta část fondů, kterou podnikatel věnuje na výplatu mezd,
netvoří součást kapitálu... Je to zcela oddělená operace, která může bezpochyby podpořit výrobu,
ale kterou nemůžeme nazvat přímým výrobním nástrojem.“ (370.) „Chápat sílu práce tak, že
abstrahujeme od prostředků na obživu dělníků během výrobního procesu, to je vybájená
představa. Kdo říká práce, kdo říká síla práce, říká současně dělníci a prostředky na obživu,
dělník a mzda ...týž prvek se znovu objevuje pod názvem kapitál; jako by táž věc mohla být
současně součástí dvou odlišných výrobních nástrojů.“ (Str. 370, 371.) To je ovšem velký zmatek,
ospravedlněný tím, že Rossi věří na slovo ekonomům a ztotožňuje výrobní nástroj jako takový s
kapitálem. Zprvu má úplnou pravdu, že námezdní práce není absolutní formou práce, ale přitom
zapomíná, že kapitál rovněž není absolutní formou pracovních prostředků a surovin [*214]a že
tyto dvě formy jsou jen táž forma ve svých různých momentech a že proto spolu stojí a padají; že
tedy plácá nesmysly, když mluví o kapitalistech bez námezdní práce.[*367] Vezměme jeho příklad
o dělnických rodinách, které mohou žít rok bez kapitalistů, které jsou tedy vlastníky svých
výrobních podmínek a vykonávají svou nutnou práci bez dovolení kapitalisty. Kapitalista, který
podle Rossiho k dělníkům přichází s nabídkou, není nic jiného než výrobce výrobních nástrojů —
a jeho příchod k nim neznamená nic jiného než dělbu práce zprostředkovanou směnou
navenek.[*368] I bez jakékoli dohody — pouhou směnou — se pak oba dělí o společenský produkt.
Směna je dělba. Dohody k tomu vůbec není třeba.[*369] To, co by tyto dělnické rodiny pak
směňovaly, by byla nadpráce, absolutní nebo relativní, podle toho, co by jim umožnil jejich
nástroj — buď by to byla nová vedlejší práce kromě jejich staré práce, z níž mohly žít rok od
roku předtím, než se objevil kapitalista, nebo nadpráce, jíž bylo docíleno použitím nástroje v
jejich starém pracovním odvětví. Na tomto místě dělá pan Rossi z dělníka držitele a směňovatele
jeho nadpráce, a tak z něho šťastně setřel poslední stopu, která by z něho dělala námezdního
dělníka, ale tím také setřel z výrobního nástroje poslední stopu, která z něho dělala kapitál. Je
sice pravda, že dělník „v podstatě nespotřebovává statek kapitalistů v, nýbrž svůj vlastní “,[*370]
ale nikoli přesně tak, jak to myslí pan Rossi, totiž že to je jen alikvotní část produktu, nýbrž že to
je alikvotní část jeho produktu, a placení, když se odstraní zdání, že jde o výměnu, je založeno na
tom, že dělník pracuje část dne pro sebe a další část dne pro kapitalistu, ale jen tehdy dostane
vůbec povolení pracovat, jestliže jeho práce připouští takovouto dělbu. Sám akt smény není, jak
jsme viděli,460 moment bezprostředního výrobního procesu, nýbrž je to jeho podmínka. Uvnitř
celkového výrobního procesu kapitálu, který zahrnuje různé momenty jeho směn, oběh, je však
tato směna kladena jako jeden z momentů celého procesu. Ale Rossi říká: Mzda se ve výpočtu
www.kmbe.cz
Stránka 97
[*215]objevuje
dvakrát, jednou jako kapitál, podruhé jako práce; tak reprezentuje dva odlišné
výrobní nástroje. Reprezentuje-li mzda výrobní nástroj práci, nemůže reprezentovat výrobní
nástroj kapitál.461 Tady je to popletené, což vyplývá z toho, že Rossi bere vážně ortodoxní
ekonomická rozlišení. Ve výrobě figuruje mzda jen jednou, jako fondy, které jsou určeny k tomu,
aby byly přeměněny ve mzdy, jako faktická mzda. Jakmile je mzda skutečnou mzdou, je
vyplacena a figuruje už jen ve spotřebě jako důchod dělníka. Ale za mzdu se směňuje pracovní
síla317, a ta vůbec nefiguruje ve výrobě, kde figuruje jen užitek, který z ní je — práce. Práce se jeví
jako prostředek k výrobě hodnoty, protože není zaplacena, není reprezentována mzdou. Jako
činnost vytvářející užitnou hodnotu nemá nic společného se sebou jako námezdní prací. Mzda v
rukou dělníka už není mzdou, nýbrž spotřebním fondem. Jen v rukou kapitalistových je to mzda,
tj. část kapitálu určená k tomu, aby byla směněna za pracovní sílu. Pro kapitalistu mzda
reprodukovala prodejnou pracovní sílu, takže z tohoto hlediska se dokonce i dělníkova spotřeba
uskutečňuje jakoby ve službách kapitalisty. Za práci samu neplatí kapitalista vůbec nic, platí jen
za pracovní sílu.[*371] Může tak ovšem činit jen díky činnosti této pracovní síly samotné. Jeví-li se
mzda dvojace, není tomu tak proto, že reprezentuje dvakrát, dva výrobní nástroje, nýbrž proto,
že jednou vystupuje z hlediska výroby, podruhé z hlediska rozdělování. Tato určitá forma
rozdělování však není libovolná dohoda, která by mohla být také jiná, nýbrž je kladena formou
výroby samé; je to jen jeden z jejích vlastních momentů v jiném určení.462 Jistěže hodnota stroje
tvoří součást kapitálu, který je do něj vložen; ale jako hodnota stroj nevyrábí, ačkoli továrníkovi
vynáší. Mzda nereprezentuje práci jako výrobní nástroj, právě tak jako hodnota nereprezentuje
stroj jako výrobní nástroj.463 Mzda reprezentuje jen pracovní sílu, a protože hodnota pracovní
síly existuje odděleně od ní jako kapitál, reprezentuje součást kapitálu. Pokud si kapitalista
přisvojuje cizí práci a pomocí [*216]této přisvojené práce ji opět nakupuje, jeví se mzda — tj.
reprezentant práce —, chce-li pan Rossi, v dvojí podobě, 1. jako vlastnictví kapitálu, 2. jako
reprezentant práce. Rossiho vlastně znepokojuje to, že mzda se jeví jako reprezentant dvou
výrobních nástrojů, kapitálu a práce; zapomíná, že práce je vtělena do kapitálu jako produktivní
síla a že jako práce in esse, jsoucí, nikoli jako práce in posse, potenciální, vůbec není výrobním
nástrojem odděleným od kapitálu, nýbrž že z kapitálu teprve výrobní nástroj dělá.464 Pokud jde o
rozdíl mezi mzdou jako součástí kapitálu a mzdou jako důchodem dělníka, k tomu dojdeme až v
oddílu o zisku a úroku, jímž uzavřeme tuto první kapitolu o kapitálu.]465
Malthus. Teorie hodnoty a mzdy. (Kapitál má co dělat s proporcí, práce jen s podílem. Viz mé
poznámky o nadhodnotě a zisku.) Ricardova teorie. (Carey proti Ricardovi.) Malthus: mzda nemá co dělat s
proporcí. Malthusova teorie hodnoty.
[Malthus se k výše uvedeným tvrzením z „ The Measure of Value“ vrací ještě ve svých
,,Dejinitions in Political Economy“ atd., Londýn 1827. Říká tam: „Až do Ricarda jsem se nesetkal se
žádným spisovatelem, který by někdy používal termínu mzda nebo reálná mzda tak, že by tento
pojem zahrnoval proporce. Zisk opravdu proporce zahrnuje; a míra zisku byla vždy oceňována
právě v procentech z hodnoty záloh. Ale o mzdách se vždy myslilo, že stoupají nebo klesají nikoli
v nějaké proporci k celému produktu, vyrobenému jistým množstvím práce, nýbrž v závislosti na
větším nebo menším množství určitého produktu, které dostane dělník, nebo podle větší nebo
menší schopnosti tohoto produktu velet předmětům životní nutnosti a pohodlí.“ (M., str. 29, 30.)
Jediná hodnota, kterou při dané výrobě produkuje kapitál, je hodnota přidaná novým množstvím
práce. Tato hodnota však sestává z práce nutné, kterou reprodukuje mzda — ze zálohy, kterou
kapitál poskytuje ve formě mzdy —, a z nadpráce, tedy nadhodnoty vyrobené navíc nad nutnou
práci. Zálohy vložené do materiálu a stroje [*217]pouze přecházejí z jedné formy do druhé. Nástroj
přechází v produkt stejně jako surovina a jeho opotřebování znamená současně vytváření formy
produktu. Nestojí-li surovina a nástroj nic, jak je tomu u četných odvětví těžebního průmyslu,
kde je lze ještě odhadovat téměř na nulu (surovina vždy, ve všech odvětvích těžebního průmyslu,
při dobývání kovů, uhlí, rybolovu, lovu, kácení v pralesích atd.), pak také vůbec ničím
nepřispívají k hodnotě výroby. Jejich hodnota je výsledkem dřívější výroby, a ne té
www.kmbe.cz
Stránka 98
bezprostřední, v níž slouží jako materiál a nástroj. Nadhodnota může být tedy odhadována jen v
poměru k nutné práci. Zisk je jen druhotná, odvozená a transformovaná forma nadhodnoty,
buržoazní forma, v níž už není ani stopa jejího vzniku.[*372] Sám Ricardo to nikdy nepochopil,
protože 1. vždy mluví jen o dělení hotového množství, nikdy o původním kladení tohoto rozdílu;
2. kdyby to pochopil, nutně by musel vidět, že mezi kapitálem a prací se objevuje úplně jiný
vztah než vztah výměny; a nemohl by nevidět, že buržoazní systém ekvivalentů se přeměňuje v
přisvojování bez ekvivalentu a že je na něm založen;[*373] 3. jeho věta o proporcionalitě zisku a
mzdy se týká jen toho, že když se celková hodnota rozdělí na dva podíly, když se vůbec nějaké
množství rozdělí na dva díly, velikosti obou částí jsou k sobě nutně v obráceném poměru. Jeho
škola pak právem redukovala celou věc na tuto ubohost. Ricardo totiž při vytyčování zásady o
proporcionalitě mezd a zisků neměl v úmyslu přijít na kloub vytváření nadhodnoty — protože
vychází z předpokladu, že daná hodnota se má dělit mezi mzdu a zisk, mezi práci a kapitál,
předpokládá tedy toto rozdělování, jako by se rozumělo samo sebou —, nýbrž chtěl zaprvé proti
obvyklému určení ceny prosadit určení správné, které odvozoval od hodnoty, a ukazoval, že
sama hranice hodnoty není postižena jejím rozdělováním, jejím různým dělením na zisky a
mzdy; za druhé chtěl vysvětlit nejen přechodný, nýbrž i trvalý pokles míry zisku, který mu byl
nepochopitelný, protože vycházel z předpokladu, že podíl hodnoty použité na práci je pevný; za
třetí: protože [*218] vysvětloval pokles zisků vzestupem mezd, vzestup mezd však vzestupem
hodnoty zemědělských produktů, tj. stoupající obtížností jejich výroby, snažil se současně
vysvětlovat pozemkovou rentu tak, aby to neodporovalo jeho hodnotovému principu. Současně
tím poskytl polemickou zbraň průmyslovému kapitálu proti pozemkovému vlastnictví, které využívalo pokroků průmyslu. Tím však současně, hnán prostě silou logiky, vyhlašoval protikladnou
povahu zisku, práce a kapitálu, ať už se potom sebevíc namáhal dokázat dělníkovi, že tento
protikladný charakter zisku a mzdy se netýká jeho reálného důchodu, že naopak poměrný (nikoli
absolutní) vzestup mzdy je škodlivý, protože brzdí akumulaci a že by pak rozvoj průmyslu
prospíval jen zahálčivým pozemkovým vlastníkům.466 Protikladná forma však už vyšla najevo a
Carey, který Ricardovi nerozumí, mu tak mohl spílat, že je otcem komunistů atd., v čemž má zase
v jistém smyslu slova pravdu, ale jak, to sám nechápe.467 Avšak jiní ekonomové, kteří jako
Malthus nechtějí mít absolutně nic společného s proporcionální (a tedy protikladnou) povahou
mzdy, by si na jedné straně přáli tento protiklad zahladit, na druhé straně pevně trvají na tom, že
dělník prostě směňuje určitou užitnou hodnotu, svou pracovní sílu317 za kapitál; že se tedy zříká
produktivní síly práce, té síly práce, která vytváří novou hodnotu, a nemá co dělat s produktem, a
že tedy při směně mezi kapitalisty a dělníky, při mzdě, jde jako při každé jednoduché směně, kde
se ekonomicky předpokládají ekvivalenty, jen o kvantitu, o množství užitné hodnoty. To je sice po
jedné stránce správné, ale zdánlivá forma výměny, směny, s sebou nese to, že dělník, když mu
konkurence zrovna dovolí, aby s kapitalistou smlouval a přel se, měří své nároky kapitalistovým
ziskem a požaduje určitý podíl na nadhodnotě, kterou vytvořil; takže proporce se stává reálným
momentem ekonomického života samého.[*374] Dále se v boji obou tříd — který se nutně
dostavuje s rozvojem dělnické třídy — stává důležitým a rozhodujícím měření vzájemné
distance, která je teprve mzdou vyjádřena jako proporce, zadání směny mizí v procesu
[*219]výrobního způsobu založeného na kapitálu. Samým procesem ajeho opakováním se klade to,
co jest o sobě, totiž to, že dělník dostává od kapitalisty jako mzdu jen část své vlastní práce. To
potom vstupuje do vědomí dělníka i kapitalisty. Pro Ricarda existuje vlastně jen otázka, v jaké
proporci je v průběhu vývoje nutná mzda k celkové hodnotě. Jde stále jen o nutnou mzdu; její
proporcionální povaha tedy nezajímá dělníka, který dostává tak jako tak vždy jen totéž
minimum, nýbrž zajímá jen kapitalistu, jehož srážky z čistého příjmu se mění, aniž by dělníci,
vyjádřeno v užitné hodnotě, dostávali více. Ale už to, že Ricardo, i když kvůli úplně jiným
problémům, formuloval protikladnou povahu zisku a mzdy, ukazuje, že v jeho době už výrobní
způsob založený na kapitálu bral na sebe stále více formu adekvátní své povaze. Malthus
připomíná k Ricardově teorii hodnoty v uvedených „Definitions“ (Sešit IX, str. 49, 50)[*375]:
„Ricardovo tvrzení, že se vzestupem hodnoty mezd úměrně klesají zisky a naopak, je pravdivé
www.kmbe.cz
Stránka 99
jen za předpokladu, že zboží, do nichž je vloženo totéž množství práce, mají vždycky stejnou
hodnotu, a to je pravda jen v 1 případě z 500; je tomu tak nutně proto, že s pokrokem civilizace a
techniky neustále vzrůstá množství vynaloženého fixního kapitálu, a to způsobuje, že doba
obratu oběžného kapitálu je stále proměnlivější a nestejnější.“ (Tamtéž, str. 31, 32.)[*376] (To se
týká cen, nikoli hodnoty.)[*377] Malthus říká o svém vlastním objevu správné míry hodnoty toto:
prvé: Nikde jsem nečetl tvrzení, že obvyklé množství práce, kterému velí nějaké zboží, musí
reprezentovat a být mírou množství práce do něho vložené, s připojením zisku... Tím, že
reprezentuje práci vynaloženou na nějaké zboží, s připojením zisku, reprezentuje práce
přirozené a nutné podmínky dodávání tohoto zboží čili základní náklady na jeho výrobu... Za
druhé: Nikde jsem nečetl tvrzení, že ať se jakkoli liší úrodnost půdy, základní náklady na
produkci mezd za dané množství práce nutně musí být [*220]vždycky stejné.“ (Str. 196, 197.)[*378]
To znamená jen toto: mzdy se vždy rovnají pracovní době nutné k jejich produkci, a tato
pracovní doba se mění s produktivitou práce. Množství zboží zůstává stejné.[*379] „Chápeme-li
hodnotu jako všeobecnou koupěschopnost nějakého zboží, pak se to vztahuje na nákup všeho
zboží, na veškerou masu zboží. Toto množství se však vůbec nedá ovládat... Avšak nelze ani na
chvíli popírat, že práce ze všech věcí nejlépe reprezentuje průměr veškeré masy zboží.“ (Str.
205.) „Početné druhy zboží, jako např. suroviny, s pokrokem společnosti stoupají na ceně ve
srovnání s prací, zatímco průmyslové výrobky klesají. Není tedy daleko od pravdy tvrzení, že
průměrné množství zboží, kterému velí dané množství práce v téže zemi v průběhu několika
staletí, se nijak podstatně nemění.“ (Str. 206.) „Hodnota musí být hodnotou vždy při směně za
práci.“ (Str. 224, poznámka tamtéž.) Jinými slovy, jeho učení zní: hodnota nějakého zboží, práce
do něho vložená, je reprezentována živými pracovními dny, kterým zboží velí, za něž se může
směňovat, a tedy mzdou. Živé pracovní dny obsahují jak (nutnou) dobu, tak i nadbytečnou dobu.
Vyjděme Malthusovi co nejvíc vstříc. Připusťme totiž, že poměr nadpráce k práci nutné, tedy
poměr mezd k zisku zůstává vždy konstantní. Především fakt, že pan Malthus mluví o práci
vynaložené na výrobu zboží s připojením, zisku, dokazuje už jeho zmatenost, protože zisky
nemohou být nic jiného než část vynaložené práce. Má tedy na mysli zisk přesahující vynaloženou
práci, který podle jeho názoru plyne z fixního kapitálu atd. To se může týkat jen rozdělování
celkového zisku mezi různé podílníky, nemůže se to týkat jeho celkového množství, protože
dostanou-li všichni za své zboží práci do nich vloženou + zisk, odkud může tento zisk pocházet,
pane Malthus? Jestliže jeden dostane práci vynaloženou na své zboží + zisk, musí druhý dostat
vynaloženou práci — zisk, chápeme-li tu zisk jako něco navíc k reálné nadhodnotě. To tedy
odpadá. Předpokládáme-li nyní, že vynaložená práce = 3 pracovním dnům, pak činí [*221]poměr
nadbytečné pracovní doby 1 :2, při placení se však za ty tři dny dostalo jen 1 1/2 pracovního dne.
Dělníci pracovali ve skutečnosti po 3 dny, každý z nich však dostal zaplaceno jen za polodenní
práci, čili na zboží, které dostali za 3 dny své práce, bylo vynaloženo jen 1 1/2 dne. Kapitalista by
tedy za ty 3 dny, které byly vynaloženy na jeho zboží, dostal, zůstanou-li všechny podmínky
nezměněny, 6 pracovních dnů. (To je správné jen proto, že nadbytečná pracovní doba je kladena
jako = pracovní době nutné, tedy v druhém případě se pouze opakuje první.) (Nadhodnota,
relativní, není zřejmě omezena jen dříve uvedeným poměrem, nýbrž i poměrem, v němž produkt
vstupuje do dělníkovy spotřeby. Kdyby kapitalista mohl při růstu výrobních sil dostat dvojnásobný počet kašmírových šál a kdyby tyto šály byly prodány za svou hodnotu, pak by žádnou
relativní nadhodnotu nevytvořil, protože dělníci tyto šály nespotřebovávají, a doba nezbytná pro
reprodukci jejich pracovní síly317 by tedy zůstala stejná. To se v praxi neděje, protože v těchto
případech cena vždy stoupne nad hodnotu. Zde v teorii se nás to ještě netýká, protože tu
uvažujeme kapitál o sobě, nikoli kapitál ve zvláštních odvětvích.)468 To znamená, že kapitalista
zaplatí mzdu za 3 dny a nechá dělníky pracovat 6 dní. Za každého 1/2 dne kupuje jeden celý den;
tedy pomocí 6/2 dnů, tj. 3 dnů — 6 dní. Tvrdí-li tedy někdo, že pracovní dny, kterým velí nějaké
zboží, čili mzdy, které toto zboží platí, vyjadřují jeho hodnotu, znamená to, že absolutně nechápe
nic z povahy kapitálu a námezdní práce. Fakt, že zpředmětněné pracovní dny velí většímu
množství živých pracovních dnů, to je jádro veškeré tvorby hodnot i kapitálu. Bylo by ovšem
www.kmbe.cz
Stránka 100
správné, kdyby byl pan Malthus řekl, že živá pracovní doba, které velí nějaké zboží, vyjadřuje
míru jeho zhodnocení, míru nadpráce, kterou klade. To by však byla pouhá tautologie, že tou
měrou, jak zboží klade více (živé) práce, klade jí více, čili byl by to opak toho, co Malthus chce
dokázat[*380] že totiž nadhodnota vzniká z toho, že živá pracovní doba, které velí nějaké zboží,
nikdy nereprezentuje práci do něho vloženou. (Teď jsme konečně hotovi s Malthusem.) —][*380]
[*222]Účelem
kapitalistické výroby je hodnota (peníze), a nikoli zboží, užitná hodnota atd. Chalmers. —
Ekonomický cyklus. — Oběžný proces. Chalmers.
[Výše, při rozboru pojmu kapitálu, jsme viděli, že kapitál představuje hodnotu jako
takovou, peníze, které se udržují v oběhu a současně se zmnožují směnou za živou práci. Že tedy
účelem produkujícího kapitálu nikdy není užitná hodnota, nýbrž všeobecná forma bohatství jako
bohatství.469 Farář Th. Chalmers ve své jinak v mnoha směrech hloupé a odporné knize „On
Political Economy in connection with the Moral State and Moral Prospect of Society “, 2. vyd.,
Londýn 1832, správně pochopil tuto věc, aniž se na druhé straně dopustil takové hlouposti jako
Ferrier470 a podobní lidé, kteří zaměňují peníze jako hodnotu kapitálu s reálně existujícími
kovovými penězi. V krizích je kapitál (jako zboží) nesměnitelný ne proto, že by bylo k dispozici
příliš málo oběžných prostředků, nýbrž kapitál neobíhá proto, že není směnitelný. Význam, jehož
v krizích nabývají hotové peníze, vzniká pouze z toho, že zatímco kapitál není směnitelný za svou
hodnotu — a jen proto se tato hodnota vůči němu jeví jako fixovaná ve formě peněz —, je třeba
platit závazky; vedle přerušeného oběhu probíhá vynucený oběh.471 Chalmers říká (sešit IX, str.
57): „Odmítá-li spotřebitel určitá zboží, není tomu tak vždy proto, jak se domnívají ekonomové,
že by raději nakoupil jiné druhy zboží, nýbrž proto, že si chce plně uchovat všeobecnou
koupěschopnost. A dodává-li obchodník na trh zboží, nečiní tak obvykle proto, že by za ně chtěl
dostat jiné druhy zboží... nýbrž chce rozšířit svou obecnou schopnost nakupovat všechna zboží.
Nepomůže říkat, že také peníze jsou zboží. Reálné kovové peníze, jež obchodník potřebuje, činí
pouze nevelkou část jeho kapitálu, dokonce i jeho peněžního kapitálu; veškerý tento kapitál, i
když se oceňuje v penězích, je možno pomocí písemných smluv donutit, aby opisoval svou dráhu
a plnil všechny své úkoly pomocí mincí tvořících jen nevýznamný podíl z celku. Nákladním cílem
peněžního kapitalisty je ve skutečnosti zvětšování nominálního objemu jeho bohatství. Tedy činí-li
letos peněžně vyjádřeno např. 20 000 liber št., měl by být napřesrok peněžně vyjádřen v 24 000
librách št.
[*223]Jediný způsob, jímž může jako obchodník sloužit svému zájmu, je rozšiřovat svůj
kapitál oceněný v penězích. Význam těchto jeho cílů neruší výkyvy v oběživu nebo změna reálné
hodnoty peněz. Za rok se například dostane z 20000 liber št. na 24000 liber št.; pokles hodnoty
peněz způsobí, že nemůže zvyšovat svou poptávku po přepychovém zboží atd. Jeho zájem však
nicméně zůstává stejný, jako kdyby peníze neklesly; jinak by totiž jeho peněžní bohatství
stagnovalo a jeho reálné bohatství by pokleslo v poměru 24:20... Zboží (tj. užitné hodnoty, reálné
bohatství) „tedy nejsou konečným cílem kapitalistova podnikání“ (iluze monetárního systému je
čistě v tom, že v reálných kovových penězích (nebo také v penězích papírových, to na věci nic
nemění), zkrátka ve formě hodnoty jako reálných peněz viděl všeobecnou formu bohatství a
sebeobohacování, zatímco právě v té míře, v níž se peníze zmnožují jako akumulace všeobecné
koupěchtivosti, jich relativně ubývá v jejich určité formě jako oběžného prostředku nebo také
jako realizovaného pokladu. Jako asignace na reálné bohatství nebo na výrobní sílu317 nabývají
tisíce forem), „až na to, že vydává svůj důchod na nákup spotřebních předmětů. Když vydává svůj
kapitál a když nakupuje za účelem výroby, jsou jeho konečným cílem peníze“ (nota bene: ne
mince). (Str. 164-166.)
"Zisk," říká týž Ghalmers, „způsobuje, že služby svobodného obyvatelstva se váží i na jiné
pány než jen na vlastníky půdy... protože jejich výdaje přesahují nezbytné životní potřeby.“ (Str.
77—78. Sešit IX, str. 53.)]
www.kmbe.cz
Stránka 101
Celý proces oběhu nazývá Chalmers v uvedené knize ekonomickým cyklem: „Svět
podnikání lze pojímat jako pohyb v kruhu, který nazveme ekonomickým cyklem a který uzavře
jeden obrat, jakmile se obchod, když prošel postupnými transakcemi, vrací zpět do bodu, z něhož
vyšel. Tento počátek lze datovat od okamžiku, kdy kapitalista dostal zpět platby, jimiž se kapitál
k němu vrátil: tehdy začíná znovu najímat dělníky; rozdělovat mezi ně v podobě mezd jejich
obživu či spíše schopnost zlepšit ji; dostávat od nich hotové výrobky, s nimiž především
obchoduje; dodávat tyto výrobky na trh, kde dokončí [*224]dráhu jedné řady pohybů tím, že
uskuteční prodej a ve výtěžcích z tohoto prodeje dosáhne návratu veškerých svých kapitálových
vkladů. Zprostředkovatelská úloha peněz nemění nic na reálném charakteru této operace... (Str.
88, tamtéž.) (Sešit str. 54, 55.)
[PRACOVNÍ DOBA A DOBA VÝROBY]
Rozdíl v <době> obratu. Přerušení výrobního procesu (či spíše fakt, že výrobní
proces nespadá vjedno s pracovním procesem. Celkové trvání výrobního procesu. (Zemědělství. Hodgskin).
Nestejná období výroby.
Rozdíl v obratu, pokud závisí na fázi oběžného procesu, který spadá vjedno s
bezprostředním výrobním procesem, nezávisí jen na kratší či delší době, která je nutná k
úplnému dokončení předmětu (tak např. stavba kanálů), nýbrž v jiných odvětvích výroby —
zemědělství — na přerušeních práce, která jsou dána samou povahou práce, protože na jedné
straně leží ladem kapitál, na druhé straně se zastavuje práce.[*381] K tomu příklad A. Smithe, že
pšenice je sklizeň, která trvá jeden rok, vůl je sklizeň, která trvá pět let.472 Proto se také na býka
vynaloží 5 let práce, na pšenici jen 1 rok. Práce vynaložená např. na dobytek vyrůstající na
pastvinách je malá. Na druhé straně je v zemědělství nepatrná např. ta práce, která se vynakládá
v zimě. V zemědělství (a ve větším nebo menším měřítku i v mnoha jiných výrobních odvětvích)
dochází k přerušením, přestávkám v pracovní době, které jsou dány podmínkami výrobního
procesu samého; pracovní doba musí však v daném bodě opět začít znovu, aby se v procesu
mohlo pokračovat nebo aby mohl být uzavřen; nepřetržitost výrobního procesu tu není totožná
s kontinuitou pracovního procesu. To je první moment rozdílu. Za druhé: Produkt vůbec
potřebuje k tomu, aby byl dokončen, aby byl kladen ve svém hotovém stavu, delší doby; jde o celkové trvání výrobního procesu bez ohledu na to, zda v pracovních operacích dochází nebo
nedochází k přerušení; o rozdílné trvání výrobní fáze vůbec. %a třetí: i když už je produkt
dokončen, může se stát, že [*225]je nutné, aby ležel delší dobu ladem, kdy potřebuje poměrně
méně práce a je přenechán přírodním procesům, např. víno. (To je přibližně týž případ jako
první.) Za čtvrté: trvá delší dobu, než se dostane na trh, protože je určen pro vzdálený trh
(logicky to je totožné s druhým případem). Za P^té: Kratší nebo delší doba celkového obratu
kapitálu (jeho celkové reprodukce), pokud je určena poměrem fixního a oběžného kapitálu, není
zřejmě ve vztahu k bezprostřednímu výrobnímu procesu, k jeho trvání, nýbrž je určována
oběhem. Doba reprodukce celkového kapitálu je určena celkovým procesem včetně oběhu.
„Nestejnost období nezbytných pro výrobu.“473
„Rozdíl v době potřebné k dokončení zemědělských produktů a produktů jiných
pracovních odvětví je hlavní příčinou velké závislosti zemědělců. Nemohou dodat své zboží na
trh dříve než za jeden rok. Po celou tuto dobu jsou nuceni vypůjčovat si od ševče, krejčího,
kováře, koláře a od různých jiných výrobců, jejichž výrobky potřebují a kteří je dokončí za
několik málo dní nebo týdnů. Tato přírodní okolnost a rychlejší růst bohatství vyráběného jinou
prací než zemědělskou způsobuje, že monopolní vlastníci veškeré půdy, ačkoli zmonopolizovali i
zákonodárství, nejsou schopni uchránit sebe a své služebníky, farmáře, od toho, že jsou
nejzávislejší třídou společnosti.“ (Thomas Hodgskin, „Popular Political Economy“ atd., Londýn
1827, str. 147, poznámka.) (Sešit IX, str. 44.) „Přirozená je ta okolnost, že všechna zboží se
www.kmbe.cz
Stránka 102
vyrábějí v nerovnoměrných obdobích, zatímco potřeby pracovníka musí být ukájeny denně...
Tato nestejnost doby nezbytné k dokončení různých zboží způsobuje, že v divošství má lovec
atd. nadbytek zvěřiny v době, kdy výrobce šípů a luků atd. nedokončil ještě to zboží, které by měl
dát za přebytek zvěřiny. Nemůže dojít ke směně; výrobce luků musí být současně lovcem a dělba
práce je nemožná. Tyto obtíže přispěly k vynálezu peněz.“474 (Str. 179, 180.) (Tamtéž.)
[PAUPERISMUS]
V pojmu svobodného dělníka je již skryt pauper. Populace a přelidnění atd.
[*226] V pojmu svobodného dělníka se už skrývá to, že je pauper, skutečný pauper. Co do
svých ekonomických podmínek je pouhá živá pracovní sílasl7, má tedy také životní potřeby.
Představuje všestrannou potřebnost, aniž by měl jako pracovní síla objektivní jsoucno k realizaci
své pracovní síly. Nemůže-li kapitalista potřebovat jeho nadpráci, pak dělník nemůže vykonávat
svou nutnou práci; nemůže produkovat své životní prostředky. Nemůže je pak dostat
prostřednictvím směny, nýbrž dostane-li je vůbec, tedy jen tak, že dostane jako almužnu pouhé
drobty z důchodu. Jako dělník může žít jen potud, pokud směňuje svou pracovní sílu za tu část
kapitálu, která tvoří pracovní fondy. Sama tato směna je vázána na podmínky, které jsou pro
něho náhodné, lhostejné vůči jeho organickému bytí. Je tedy skutečně pauper. Protože je dále
podmínkou výroby založené na kapitálu, že musí produkovat stále více nadpráce, uvolňuje se
stále více nutné práce. Jeho vyhlídky na pauperismus tedy vzrůstají. Rozvoji nadpráce odpovídá
rozvoj nadbytečné populace. V různých společenských výrocích způsobech existují různé zákony
růstu populace a přelidnení; přelidnění je totožné s pauperismem. Tyto různé zákony se dají
prostě redukovat na různé druhy vztahu k výrobním podmínkám, nebo pokud jde o živé
individuum, na podmínky jeho reprodukce jako člena společnosti, protože jen ve společnosti
individuum pracuje a přivlastňuje si.[*382] Zrušení techto vztahů buď u jednotlivého individua,
nebo u části obyvatelstva přenáší tyto lidi mimo reprodukční podmínky této určité základny, a
proto se stávají přebytečným obyvatelstvem a jsou nejen bez'prostředků, nýbrž nejsou schopni
získat prací životní prostředky, jsou tedy paupery. Pouze při výrobním způsobu založeném na
kapitálu se však pauperismus jeví jako výsledek práce samé, výsledek rozvoje produktivní síly
práce. Tedy co se na jednom stupni společenské výroby může považovat za přelidnění, není jím
na [*227]jiném stupni, a jeho důsledky mohou být odlišné. Vystěhovalecké kolonie v antické době
představovaly např. přebytečnou populaci, která nemohla na dané materiální základně
vlastnictví, tj. za daných výrobních podmínek dále žít v témž prostoru. Její počet se může ve
srovnání s moderními výrobními podmínkám! zdát velmi nízký. Zdaleka to však nebyli
paupeři.475 Ty představoval římský plebs se svým panis et circenses. Přelidněnost, která vede k
velkýmstelío váním národů, předpokládá zase jiné podmínky. Protože u všech dřívějších forem
výroby není rozvoj výrobních sil základnou přivlastňování, naopak určitý vztah k výrobním
podmínkám (formy vlastnictví) se jeví jako předem daná mez výrobních sil a jde pouze o jeho
reprodukci, musí rozvoj populace, v němž se resumuje rozvoj všech výrobních sil, ještě více
narážet na vnější mez a tak se jevit jako něco, co se má omezovat. Podmínky společenství jsou
slučitelné jen s určitým kvantem populace. Na druhé straně, jestliže se meze obyvatelstva, které
jsou kladeny možností rozšiřování určité formy výrobních podmínek, v závislosti na ní mění,
zužují nebo rozšiřují — přelidněnost u loveckých národů byla tedy jiná než u Atéňanů, u Atéňanů
jiná než u Germánů —, pak se mění i absolutní míra, jíž roste populace, a tedy i míra
přelidněnosti a populace. Přelidněnost, která je spojena s určitou výrobní základnou, je tedy
určena právě tak jako adekvátní populace. Přelidněnost a populace dohromady tvoří populaci
jako takovou, která může být vytvořena určitou výrobní základnou. Jak dalece může přesahovat
svou mez, to je dáno touto mezí samou — anebo spíše touž příčinou, která klade tuto mez. Právě
tak jako nutná práce a nadpráce dohromady tvoří celek práce na dané základně.476
www.kmbe.cz
Stránka 103
Malthusova teorie, kterou mimochodem řečeno nevymyslel, nýbrž jen si za ni přivlastnil
slávu farářským nadšením, s nímž ji hlásal, vlastně jen důrazem, který na ni kladl, je důležitá ve
dvou směrech: protože brutálnímu názoru kapitálu propůjčil stejně brutální výraz; 2. protože
tvrdil, že přelidněnost existuje ve všech formách společnosti. Nedokázal to, protože neexistuje
nic nekritičtějšího než
[*229]člověku.
Skutečné dějiny se mu proto jeví tak, jako by rozmnožování jeho přírodního
člověka nebylo abstrakcí od historického procesu, od skutečného rozmnožování, nýbrž naopak,
jako by skutečné rozmnožování bylo aplikací Malthusovy teorie. Co tedy v dějinách na každém
stupni představuje podmínky, imanentní podmínky jak pro populaci, tak pro přelidněnost, jemu
se jeví jako řada vnějších omezení, které populaci zabránily, aby se vyvíjela v malthusovské
formě. Podmínky, za nichž se lidé historicky produkují a reprodukují, se jeví jako meze
reprodukce malthusovského přírodního člověka, který je Malthusovým výtvorem. Na druhé
straně se výroba životních prostředků — tak jak je omezována, určována lidskou činností — jeví
jako omezení, které si klade sama. Kapradě pokrývaly celou zemi. Jejich reprodukce končila až
tam, kde pro ně nebylo místo. Neřídila se žádnou aritmetickou proporcí. Těžko říci, jak Malthus
přišel na to, že reprodukce svobodných výtvorů přírody se zastavuje z vnitřního popudu, bez
vnějších Zábran. Imanentní, historicky proměnlivé hranice lidského rozmnožovacího procesu
přeměňuje ve vnější omezení; a vnější zábrany přírodní reprodukce v imanentní hranice čili
přírodní zákony rozmnožování.
2. Malthus dětinsky uvádí určité množství lidí ve vztah k určitému množství životních
prostředků.477 Ricardo mu ihned správně namítl, že množství obilí, které je k dispozici, je
dělníkovi úplně lhostejné, nemá-li zaměstnání; že ho tedy do kategorie přebytečné populace
zařazují nebo nezařazují nikoli prostředky na obživu, nýbrž prostředky jeho zaměstnávání. 478 To
je však třeba chápat obecněji a týká se to společenského zprostředkování vůbec, v jehož důsledku
má individuum určitý vztah k prostředkům své reprodukce a vytváří je; týká se to tedy podmínek
výroby a jeho poměru k nim.479 Pro otroka v Aténách neexistovalo žádné omezení jeho
rozmnožování kromě množství nutných životních potřeb, které se dalo vyrobit. A nikdy se
nestalo, pokud víme, že by ve starověku existovali přebyteční otroci. Poptávka po nich spíše
stoupala. Byla však přebytečná populace skládající se z nepracujících (v bezprostředním smyslu
slova); těchto lidí nebylo příliš mnoho vzhledem k životním prostředkům, které byly k dispozici,
ale [*230]přišli o podmínky, za nichž si mohli něco přivlastnit. Vynález přebytečných dělníků, tj.
lidí bez vlastnictví, kteří pracují, patří do období kapitálu. Žebráci, kteří se přitřeli ke klášterům a
pomáhali jim projídat jejich nadprodukt, patří do téže třídy jako členové družiny feudálů, a to
ukazuje, že nadprodukt těch několik málo jeho vlastníků nemohlo spotřebovat. Je to jen jiná
forma družiníků ze starých dob nebo dnešního domácího služebnictva.[*383] Přelidněnost např. u
loveckých kmenů, která se projevuje v bojích jednotlivých kmenů, nedokazuje, že by země
nemohla unést tento nevelký počet (lidí), nýbrž že podmínky jejich reprodukce vyžadují velkou
rozlohu, velké území na několik málo hlav. Nikde nejde o poměr k neexistujícímu absolutnímu
množství prostředků obživy, nýbrž o poměr (založený) na podmínkách reprodukce, produkce
těchto prostředků, které však zároveň zahrnují podmínky reprodukce člověka, veškeré populace, i
relativní přebytečné populace. Tento přebytek je čistě relativní: není v naprosto žádném poměru
k prostředkům obživy, nýbrž ke způsobu, jímž jsou produkovány. Proto také je přebytkem jen na
tomto stupni vývoje.480
[POPULAČNÍ TEORIE]
3. Sem nepatří to, co vlastně vůbec není Malthusovo — vnášení teorie renty — které v
podstatě jen vyjadřuje fakt, že na tom stupni výroby, která byla známa Ricardovi atd.,
www.kmbe.cz
Stránka 104
zemědělství zaostávalo za manufakturou, což je ostatně, i když ve změněných proporcích,
imanentní buržoazní výrobě.
Nutná práce. Nadpráce. Přebytečná populace. Dodatečný kapitál.
Hovoříme-li o výrobě založené na kapitálu, pak absolutně vzato se jako podmínka této
výroby jeví co největší absolutní množství nutné práce s co největším relativním množstvím
nadpráce. Základní podmínkou [*231]je tedy co nej větší růst populace — živé pracovní síly317.
Uvažujeme-li dále podmínky rozvoje produktivní síly a současně směny, pak zase dělba práce,
kooperace, všestranné zkoumání, které může být jen dílem mnoha myslících lidí, věda, co nejvíce
středisek směny[*384] — to všechno je totožné s růstem populace. Na druhé straně už k podmínce
přisvojování cizí nadpráce patří to, že na nutnou populaci, tj. populaci, která reprezentuje práci
nutnou k výrobě — připadá určitá přebytečná populace, která nepracuje. Kapitál ukazuje při
svém dalším rozvoji, že kromě průmyslové části — průmyslových kapitalistů — se od této
přebytečné populace odděluje ta část, která pouze konzumuje: zahaleči, jejichž záležitostí je
spotřebovávat cizí produkty a kteří, protože hrubá spotřeba má své hranice, musí dostávat
produkty zčásti ve zjemnělé podobě, jako přepychové předměty. Když ekonomové hovoří o
přebytečné populaci, nejde o tuto přebytečnou populaci, která nic nedělá. Naopak, tuto
přebytečnou populaci — její funkci spotřeby — pokládají fanatikové populační teorie právě za
obyvatelstvo nutné, a to právem (důsledně).481 Výraz přebytečná populace se týká výlučně
pracovní síly, tj. nutného obyvatelstva; jde o přebytek pracovní síly. To však prostě vyplývá z
povahy kapitálu. Pracovní síla může svou nutnou práci vykonávat jen tehdy, má-li pro kapitál
hodnotu její nadpráce, může-li ji kapitál zhodnotit. Je-li tato možnost zhodnocení tou nebo onou
překážkou brzděna, ocitá se pracovní síla sama 1. mimo podmínky, v nichž může reprodukovat
svou existenci, existuje bez svých existenčních podmínek, a proto je pouhou přítěží; (má) potřeby
bez prostředků k jejich uspokojování; 2. nutná práce se jeví jako přebytečná, protože přebytečná
práce není nutná. Nutná je jen potud, pokud je podmínkou pro zhodnocování kapitálu. Poměr
nutné práce k nadpráci, jak je kladen kapitálem, tedy nabývá takové formy, že část nutné práce
— tj. práce, která reprodukuje pracovní sílu317 je přebytečná, a tato pracovní síla sama se proto
jeví jako přebytek nad nutné dělnické obyvatelstvo, tj. nad tu část dělnického obyvatelstva,
[*232]jehož nutná práce není přebytečná, nýbrž pro kapitál nutná. A protože rozvoj produktivní
síly, nutně vyvolávaný kapitálem, spočívá v tom, že se zvětšuje poměr nadpráce k práci nutné čili
že se zmenšuje podíl nutné práce potřebný pro jisté množství nadpráce, pak je-li dáno určité
množství pracovní síly, musí se nutně neustále zmenšovat poměr nutné práce, kterou kapitál
potřebuje, tj. část této pracovní síly se musí stát přebytečnou, protože určitá její část stačí
vykonat to množství nadpráce, k němuž bylo dříve potřeba celého množství.482 Přeměna určité
části pracovní síly v přebytečnou, tj. přeměna práce, potřebné k její reprodukci, v <práci>
přebytečnou, je tedy nutným důsledkem růstu nadpráce v poměru k práci nutné. Úbytek
relativně nutné práce se jeví jako růst relativně přebytečné pracovní síly — tj. jako vytváření
přebytečné populace.483 Je-li tato přebytečná populace vydržována, neděje se tak z pracovního
fondu, nýbrž z důchodu všech tříd. Neděje se tak prostřednictvím práce vykonávané pracovní
silou samou —ani její normální reprodukcí jako dělníka, nýbrž dělník je vydržován jinými z
milosti; stává se z něho tedy lump a pauper; protože se už neživí svou nutnou prací, a tedy neživí
se směnou za část kapitálu, vypadl z podmínek vztahu zdánlivé výměny a nezávislosti; za druhé:
společnost přebírá za pana kapitalistu alikvotním dílem povinnost uchovat mu jako rezervu pro
příští použití v dobrém stavu jeho potenciální pracovní nástroj — ochránit jej před
opotřebováním. Kapitalista se zčásti zbavuje břemene nákladu na reprodukci dělnické třídy a
pauperizuje tak pro svůj zisk část ostatního obyvatelstva.484 Na druhé straně má kapitál, protože
se ustavičně reprodukuje jako dodatečný kapitál, současně tendenci tento pauperismus jednak
vytvářet, jednak rušit. Působí ve dvou protikladných směrech, přičemž po určité době převažuje
jednou ten, podruhé onen směr. Konečně vytváření dodatečného kapitálu má tři stránky:
www.kmbe.cz
Stránka 105
1. Kapitál potřebuje růst obyvatelstva, aby mohl být uveden do pohybu; jestliže se
relativní (množství) obyvatelstva, které potřebuje, zmenšilo, pak on sám se o to zvětšil; 2.
potřebuje nezaměstnanou (alespoň relativně) část obyvatelstva; tj. relativně přebytečné
obyvatelstvo, [*233]aby měl připraveno rezervní obyvatelstvo pro růst dodatečného kapitálu; 3.
nadhodnota může být na daném stupni výrobních sil k dispozici, ale ještě ne v té míře, v těch
proporcích, aby mohla být použita jako kapitál. Existuje nejen minimum pro každý stupeň rozvoje výroby, nýbrž i pro její rozšiřování. V takovém případě tu je dodatečný kapitál a přebytečná
populace. Může také být k dispozici přebytečná populace, ale ne v dostatečné míře, ne v
takových proporcích, jaké vyžaduje dodatečná výroba. Ve všech těchto úvahách ještě záměrně
úplně abstrahuji od výkyvů v odbytu, od zúžení trhu atd., zkrátka ode všeho, co předpokládá
proces (vzájemného působení) mnohých kapitálů.[*385]
[TEORIE O NADHODNOTĚ]
A. Smith. Práce jako oběf. (Seniorova teorie oběti u kapitalisty. Proudhonův přebytek.) — A. Smith.
Vznik zisků. Původní akumulace. — Wakefield. — Otrocká a svobodná práce. — Atkinson. — Zisk. — Vznik
zisku. MacCulloch.
Podle názoru A. Smithe práce nikdy nemění svou hodnotu, a to v tom smyslu, že určité
množství práce je pro dělníka vždy určitým množstvím práce, tj. je podle A. Smithe kvantitativně
stejně velkou obětí. Ať už dostávám za pracovní hodinu hodně nebo málo — a to závisí na její
produktivitě a na jiných okolnostech — jednu hodinu jsem pracoval. To, co jsem já musel zaplatit
za výsledek své práce, za svou mzdu, je vždy táž, pracovní hodina, ať se její výsledek mění, jak
chce. „Stejná množství práce musejí mít pro toho, kdo pracuje, za všech dob a na všech místech
stejnou hodnotu. Za normálního stavu svého zdraví, síly a výkonnosti a při obvyklém stupni
obratnosti a zručnosti, jichž může dosáhnout, musí vždy vydávat týž díl svého klidu, svobody a
svého štěstí. Ať už množství zboží, které dostane jako odměnu za svou práci, vypadá jakkoli,
cena, kterou on platí, zůstává vždy táž. Za tuto cenu se sice dá koupit jednou menší, jindy zas
větší množství tohoto zboží, ale jen proto, že se mění hodnota zboží, nikoli hodnota práce, za niž
se nakupuje. Sama práce [*234]tedy nikdy nemění svou vlastní hodnotu. Práce je tedy reálná cena
zboží, peníze jsou jen jeho nominální cena[*386].“ (Garnierovo vydání, sv. I, str. 65—66.) (Sešit, str.
7.)485 V potu tváře pracovati budeš! — tak znělo Jehovovo prokletí, kterým stihl Adama.486 A tak
A. Smith chápe práci jako prokletí. „Klid“ vystupuje u něho jako adekvátní stav, totožný se
„svobodou“ a „štěstím“. Zdá se, že A. Smith je dalek poznání, že individuum má „za normálního
stavu svého zdraví, síly, výkonnosti, obratnosti, zručnosti“ i potřebu normálního dílu práce a
překonání klidu. Sama míra práce se tu samozřejmě jeví jako daná z vnějska totiž cílem, jehož
má být dosaženo a překážkami, které musí být prací překonány, aby se ho dosáhlo. Stejně tak
nemá A. Smith ani tušení o tom, že právě toto překonávání překážek samo o sobě je
uskutečňováním svobody — a že dále vnější cíle ztrácejí zdání pouze vnější přírodní nutnosti a
stávají se cíli, které si individuum teprve samo klade — tedy jsou kladeny jako sebeuskutečnění,
zpředmětnění subjektu, a proto jako reálná svoboda, jejímž projevem je právě práce.487 Smith
má samozřejmě pravdu v tom, že v historických formách práce, jako práce otrocká, nevolnická a
námezdní, se práce vždy jeví jako něco odporného, jako práce vnucená zvnějška, a že se naproti
ní pracovní nečinnost jeví jako „svoboda a štěstí“.[*386] Dá se mluvit o dvou aspektech: o této
protikladné práci — a, což s tím souvisí, o práci, která si ještě nevytvořila subjektivní a objektivní
podmínky (nebo také, ve srovnání s pastýřským atd. stavem, která je ztratila) proto, aby se práce
stala přitažlivou, aby byla sebeuskutečněním individua, což vůbec neznamená, že by byla
pouhým povyražením, pouhou zábavou, jak to opravdu s naivností hodnou grizetky chápe
Fourier.488 Skutečně svobodná práce, jako např. činnost hudebního skladatele, je současně
zatraceně vážná záležitost nejintenzívnější vypětí. Práce v materiální výrobě může nabýt této
povahy jen tím, že 1. je dán její společenský charakter, 2. že je to práce vědeckého charakteru a
současně všeobecná práce, že to není úsilí člověka jako určitým způsobem vycvičené
www.kmbe.cz
Stránka 106
[*235]přírodní
síly, nýbrž jako subjektu, který se ve výrobním procesu nejeví v čistě přírodní,
přirozene vzniklé formě, nýbrž jako činnost řídící všechny přírodní síly.[*387] A. Smith má ostatně
na mysli jen otroky kapitálu. Například ani zpola umělecký pracovník středověku by se nedal
zařadit do jeho definice. Ale nás především zajímá ne rozbor jeho názoru na práci, jeho
filosofického názoru, nýbrž chceme si všimnout ekonomického aspektu. Chápat práci jako
pouhou oběť a právě z toho vyvozovat, že klade hodnotu, chápat ji jako cenu, která se platí za
věci, a proto jim dává cenu podle toho, zda stojí více nebo méně práce, to je čistě negativní
určení. Proto mohl například i pan Senior pokládat kapitál za zdroj výroby v témž smyslu jako
práci, za zdroj sui generis, za výrobní zdroj hodnoty, protože i kapitalista prý přináší oběť, oběť
zdrženlivosti, protože se obohacuje, místo aby svůj produkt přímo spotřeboval. Pouze negativní
faktor nic nevytvoří.489 Jestliže např. práce činí dělníkovi potěšení — jako je lakomci pana
Seniora jistě činí zdrženlivost — neztrácí tím produkt nic ze své hodnoty. Jedině práce produkuje;
práce je jediná substance produktů jako hodnot.[*388] Její míra, pracovní doba — předpokládámeli stejnou intenzitu —, je tedy mírou hodnot. Kvalitativní rozdíl mezi dělníky, pokud není
přirozený, daný pohlavím, stářím, tělesnou silou atd., tedy nevyjadřuje v podstatě kvalitativní
hodnotu práce, nýbrž dělbu práce, její diferencovanost, je sám teprve historickým výsledkem a
pro většinu druhů práce se zase ruší, protože představují prostou práci; ale kvalitativně vyšší
[*236]práce má své ekonomické měřítko v prosté práci. [*389] Pracovní doba čili množství práce je
mírou hodnot; to neznamená nic jiného, než že míra práce je míra hodnot. 493 Dvě věci se dají
měřit toutéž mírou jen tehdy, jsou-li stejné povahy.494 Produkty mohou být měřeny mírou práce
— pracovní dobou — jen proto, že svou povahou jsou prací. Jsou objektivovaná práce. Jako
objekty berou na sebe formy, v nichž se jejich jsoucno jako práce může sice projevit na formě
(jako zvnějšku na ně kladená účelnost; to však nevidíme např. na volu, a vůbec na
reprodukovaných přírodních produktech),[*390] ale které mezi sebou už nemají nic společného.
Jako něco stejného existují potud, pokud existují jako činnost. Ta je měřena Časem, který se
proto stává i mírou objektivované práce. Na jiném místě budeme zkoumat, do jaké míry toto
měření souvisí se směnou, s neorganizovanou společenskou prací — s určitým stupněm
společenského výrobního procesu. Užitná hodnota se nevztahuje na lidskou činnost jako zdroj
produktu, na jeho kladení lidskou činností — nýbrž na jeho bytí pro člověka. Pokud má produkt
nějakou míru sám pro sebe, je to jeho přírodní míra, jeho míra jako přírodního předmětu, tj. tíže,
váha, délka, objem atd. Míra užitečnosti atd. Ale jako účinek či jako v klidu trvající jsoucno síly,
která jej vytvořila, je měřen pouze mírou této síly samé. Mírou práce je čas. Jen proto, že
produkty jsou práce, mohou být měřeny mírou práce, pracovní dobou čili množstvím práce na ně
spotřebované. Negace klidu jako pouhá negace, jako asketická oběť, netvoří nic.[*391] Někdo se
může celý den mrskat, trýznit atd., jako to dělali mniši atd., a toto množství oběti, kterou přináší,
není k ničemu. Přirozenou cenou věcí není oběť, kterou jsme jim přinesli. To spíše připomíná
neproduktivní názor, podle něhož se bohatství dá dosáhnout oběťmi bohům. 495 Kromě oběti je
třeba ještě něčeho. To, co je nazýváno obětí klidu, může se také nazvat obětí lenosti, nesvobody,
neštěstí, tj. negací negativního stavu.496 A. Smith chápe práci psychologicky, podle potěšení či
nepříjemností, [*237]kterou připravuje individuu. Ale kromě tohoto citového, duševního vztahu k
jeho činnosti je přece ještě něčím jiným — za prvé pro druhé, protože pouhá oběť A by B ničím
neprospěla; za druhé je to určitý poměr individua samého k věci, na níž pracuje, a k jeho
vlastním pracovním vlohám. Je to pozitivní, tvořivá činnost. Míra práce — čas — nezávisí
samozřejmě na její produktivitě; její míra není nic jiného než jednotka, jejíž určitý počet je
výrazem alikvotních dílů práce. Z toho jistě nevyplývá, že hodnota práce je konstantní; nebo jen
potud, že stejná množství práce mají, představují tutéž veličinu míry.[*392] Při dalším určování se
pak ještě ukáže, že hodnoty výrobků nejsou měřeny tou prací, která je na ně vynaložena, nýbrž
prací, která je nutná k jejich výrobě. Tedy nikoli oběť, ale práce (vystupuje) jako podmínka
výroby. Ekvivalent vyjadřuje podmínku jejich reprodukce jako podmínku, která jim je dána ze
směny, tj. možnost obnovení produktivní činnosti, jak je kladena svým vlastním produktem.]
[Ostatně ze Smithova názoru na práci jako oběť, který mimochodem správně vyjadřuje
www.kmbe.cz
Stránka 107
subjektivní poměr námezdního dělníka k jeho vlastní činnosti, nevyplývá, co Smith chce — totiž
určení hodnoty pracovní dobou. Pro dělníka může být hodina práce stále stejně velkou obětí.
Hodnota zboží však vůbec nezáleží na jeho pocitech; ani hodnota jeho pracovní hodiny na nich
nezáleží. Protože A. Smith připouští, že tato oběť se dá koupit jednou laciněji, jindy dráže, pak je
velmi podivné, že má být vždy za stejnou cenu prodávána. Ostatně je také nedůsledný. Později
činí mírou hodnoty mzdu, nikoli množství práce. Když jde vůl na porážku, je to pro něj vždycky
stejná oběť. Ale to ještě neznamená, že hovězí má konstantní hodnotu.] [„Ačkoli však stejná
množství práce mají pro dělníka vždy stejnou hodnotu, jeví se tomu, kdo dělníka najal, jednou
jako by měly větší hodnotu, jindy jako by měly hodnotu menší. Nakupuje je jednou za menší,
jindy za větší množství zboží. Pro něho se tedy cena práce mění stejně jako cena jakékoli jiné
věci, ačkoli ve skutečnosti pouze zboží je jednou drahé a jindy levné.“ (Str. 66, A. Smith, tamtéž,
sv. I.) (Sešit str. 8.)]497
[*238][Způsob, jímž A. Smith vykládá vznik zisku, je velmi naivní. „V prvotním stavu patří
celý produkt práce pracovníkovi. Množství“ (i větší obtížnost atd.) „práce, vynaložené na to, aby
se získal nebo vyrobil směnitelný předmět, je jedinou okolností, jíž se řídí množství práce, kterou
lze za tento předmět v průměru koupit, kterou lze disponovat nebo ji dostat prostřednictvím
směny... Ale jakmile se v rukou jednotlivců nakupí zásoba, rozkládá se hodnota, kterou dělníci k
předmětu přidávají, na dvě části: jedna část zaplatí jejich mzdy, druhá zisk, který podnikatel
vydělá v poměru k sumě kapitálu, který mu sloužil k tomu, aby zálohoval mzdy a pracovní
materiál. Neměl by vůbec žádný zájem na tom, aby zaměstnával dělníky, kdyby od prodeje jejich
díla neočekával něco víc, než potřebuje k nahrazení fondu, a neměl by ani zájem na tom, aby
vynakládal raději velký obnos ze svých fondů, místo malý, kdyby jeho zisky nebyly v nějakém
poměru k souhrnu vynaložených fondů.“ (Tamtéž, str. 96, 97.) (S., str. 9.) Viz podivný názor A.
Smitha, ze před dělbou práce, „kdy si každý opatřoval jen to nejnutnější, nebylo zapotřebí
žádných fondů“. Jako kdyby za tohoto stavu, kdy člověk nemá v přírodě k dispozici žádné fondy,
nemusel přicházet do styku s objektivními podmínkami života, které mu umožňují práci. I
divoch, ba dokonce i zvířata si dělají zásoby. Smith by mohl mluvit nanejvýš o tom stavu, kdy k
bezprostřední práci nutí jen bezprostřední, okamžitý instinkt, a i pak musí být tak či onak v
přírodě bez práce k dispozici nějaká zásoba. (Sešit, str. 19.)498 (Smith zaměňuje. Pak není nutná
koncentrace zásob v jedněch rukách.)]
[(Ve III. svazku svého vydání A. Smithe říká Wakefield: „Je-li práce otroků kombinována,
je produktivnější než značně oddělená práce svobodných lidí. Práce svobodných je
produktivnější než práce otroků jen tehdy, začíná-li se kombinovat v důsledku zdražení půdy a
systému najímání za mzdy.“ (Poznámka ke str. 18.) (Sešit VIII, str. 1.) „V zemích, kde je půda
velmi levná, buď žijí všichni lidé v barbarství, nebojsou někteří z nich otroky.“ (Tamtéž.)]499
[,,Zisk je termín, který znamená růst kapitálu nebo bohatství; proto ten, kdo nedovede
odhalit zákony, které řídí míru zisku, nedovede [*239]odhalit zákony vytváření kapitálu.“ (Str. 55.
Atkinson, W., ,,Principles of Political Economy“, Londýn 1840.) (Sešit, str. 2.)]
[,,Člověk je produktem práce právě tak jako kterýkoli stroj, který sám sestrojil; a zdá se
mi, že by při veškerém ekonomickém zkoumání měl být chápán právě z tohoto hlediska. Každý
jednotlivec, který dospěl do zralého věku... by měl být plným právem chápán jako stroj, který stál
20 let trpělivé pozornosti a výdaje značného kapitálu na své sestrojení. A vydá-li se ještě další
obnos na jeho vzdělání nebo kvalifikaci pro vykonávání nějakého povolání atd., jeho hodnota se
úměrně zvětšuje, právě tak jako se stroj stává hodnotnějším, když se vydá na jeho sestrojení
dodatečný kapitál nebo práce, které mu dodají nové možnosti.“ (.McCulloch, ,, The Principles of
Political Economy, Edinburgh[*394] 1825, str. 115.) (Sešit, str. 9.)] [„Ve skutečnosti se nějaké zboží
vždy směňuje za více“ práce (než kterou bylo vyrobeno) právě tento přebytek vytváří zisk“. (Str.
221, McCulloch tamtéž.) Týž čacký McCulloch, o kterém právem říká Malthus, že vlastní jádro
www.kmbe.cz
Stránka 108
vědy vidí v tom, že všechno klade na roveň se vším,500 říká: „£isk z kapitálu je jen jiný název pro
mzdu akumulované práce“ (str. 291), a mzda za práci je tedy patrně také jen jiný název pro zisk
živého kapitálu. „Mzda... ve skutečnosti sestává z části produktu vzniklého z dělníkovy práce;
proto má vysokou reálnou hodnotu, dostává-li dělník poměrně velkou část produktu vzniklého z
jeho práce, a naopak“ (295 tamtéž.) (Sešit, str. 14—15)]
Nadpráce. Zisk. Mzda. Ekonomové. Ramsay. Wade.
Fakt, že kapitál klade nadpráci, pochopili ekonomové vcelku tak špatně, že jednotlivé
nápadné jevy, v nichž se to projevuje, uvádějí jako něco zvláštního, jako kuriozitu. Například
Ramsay o práci v noci. Tak John Wade v ,,History of the Middle and Working Classes“, 3. vyd.,
[*240]Londýn 1835 (str. 241; sešit str. 21), říká: „Úroveň mezd je také ve vztahu k pracovním
hodinám a obdobím odpočinku. Politika zaměstnavatelů v posledních letech“ (před rokem 1835)
„záležela v tom, že v tomto ohledu činili nátlak na dělníky, když rušili a zkracovali svátky a
přestávky na jídlo a postupně prodlužovali pracovní hodiny; věděli, že prodloužení pracovní
doby o 1/4 se rovná snížení mzdy ve stejném poměru.“501
Zamrzlý kapitál. Obrat kapitálu. Fixovaný kapitál. John St. Mill.
John St. Mill: „Essays on some unsettled Questions oj Political Economy, Londýn 1844.“
(Těch několik málo originálních myšlenek Milla mladšího je v této malé knížečce, a ne v jeho
tlustém a pedantickém magnus opus502.)
„Všechno, co je určeno k tomu, aby bylo vynaloženo reproduktivně, ať už ve své existující
podobě nebo nepřímo, pomocí předcházející (nebo dokonce následující) směny, je kapitál.
Předpokládejme, že jsem vydal veškeré peníze, které mám, na mzdy a stroje a že výrobek, který
vyrábím, je právě dohotoven: může se říci, že v přestávce, která vznikne, než mohu tento
výrobek prodat, než mohu realizovat daný obnos a opět jej vynaložit na mzdy a nástroje, nemám
žádný kapitál? Jistěže ne: Mám týž kapitál jako dříve a možná větší, ale tento kapitál je zamrzlý a
nelze jím disponovat.“ (Str. 55; sešit str. 36.) V každé době velmi značná část kapitálu určité
země zahálí. Roční produkt určité země nedosahuje nikdy té velikosti, jíž by mohl dosáhnout,
kdyby všechny zdroje byly věnovány na reprodukci, kdyby zkrátka byl veškerý kapitál v zemi
plně zaměstnán. Kdyby veškeré zboží zůstávalo v průměru neprodáno po tak dlouhou dobu, jaká se
potřebuje k jeho výrobě, pak je jasné, že v kteroukoli dobu by stěží polovina produktivního kapitálu
v zemi mohla skutečně plnit funkci kapitálu. Ta zaměstnaná polovina je pohyblivá část, která je
složena z měnících se součástí; ale výsledkem toho by bylo, že každý výrobce by byl schopen
vyrobit za rok jen poloviční [*241]množství zboží, než které by mohl vyrobit, kdyby si byl jist, že je
může prodat v tom okamžiku, kdy bude hotovo.“ (Tamtéž, str. 55—56.) „Taková nebo podobná
je však obvykle situace velmi značné části všech kapitalistů v celém světě.“ (Str. 56.) „Počet
výrobců či prodávajících, jejichž kapitál se obrátí v nejkratší době, je velmi malý. Je velmi málo
těch, kdo mají pro svá zboží tak rychlý odbyt, aby všechno zboží, které mohou dodat pomocí
svého nebo vypůjčeného kapitálu, bylo vyprodáno tak rychle, jak rychle může být dodáno. U
většiny není rozsah obchodu zdaleka adekvátní objemu kapitálu, který mají k dispozici. Je
pravda, že v těch společenstvích, kde se průmysl a obchod provozují s nej větším úspěchem,
různé bankovní operace umožňují držiteli většího kapitálu, než jaký může použít ve svém
vlastním podniku, aby ho produktivně vynaložil a získával z něho důchod. Ale i potom je tu velké
množství kapitálu, který zůstává fixován v nástrojích, strojovém parku, budovách atd., ať už je
využit z poloviny nebo plně: a každý obchodník má zásoby zboží, aby byl připraven na možnost
náhlé poptávky, ačkoli je asi po neurčitou dobu nebude s to prodat.“ (Str. 56.) „ Toto neustálé
nevyužívání velké části kapitálu je cena, kterou platíme za dělbu práce. To, co tím získáváme, stojí
za to; ale cena je značná.“ (56.) Mám-li v obchodě 1500 tolarů a vydělávám 10 %, ale 500 leží
ladem, protože je užívám na výzdobu krámu atd., je to stejné, jako kdybych zálohoval 2000
www.kmbe.cz
Stránka 109
tolarů při 71/2 %.503 „V četných obchodních odvětvích jsou obchodníci, kteří prodávají zboží
stejné kvality za nižší cenu než jiní obchodníci. To vůbec neznamená, že by dobrovolně obětovali
své zisky; očekávají, že příliv zákazníků, kterého tím dosáhnou, jim umožní rychlejší obrat jejich
kapitálu, a tak vyzískají trvalejší využití pro celý svůj kapitál, ačkoli jejich zisky na každou danou
operaci jsou menší.“ (Str. 57.) „Je otázka, zda se najdou obchodníci, pro něž je další zákazník bez
významu; ale pro velkou většinu je tato hypotéza naprosto nepřípadná. Pro většinu obchodníků
znamená další zákazník totéž co přírůstek k jejich produktivnímu kapitálu. Umožňuje jim, aby tu
část svého kapitálu, která zahálí (a která by se možná nikdy nestala v jejich rukou
[*242]produktivní, kdyby se nenašel zákazník), přeměnili ve mzdy a výrobní nástroje... Úhrnný
produkt země pro příští rok se tedy zvětšil; nikoli pomocí prosté směny, nýbrž tím, že se uvedla v
činnost určitá část národního kapitálu, která by, kdyby nebylo došlo k této směně, zůstala ještě
nějakou dobu nevyužita.“ (57, 58.) „Výhody, které získává výrobce nebo obchodník na novém
zákazníkovi, jsou tyto: 1. Řekněme, že část jeho kapitálu leží ladem ve formě neprodaného zboží
a že (po delší nebo kratší dobu) vůbec nic neprodukuje; pak je část tohoto kapitálu povolána k
aktivnější činnosti a začíná být trvaleji produktivní.
Přesahuje-li dodatečná poptávka to, co může být dodáno uvolněním kapitálu, který
existuje ve stavu neprodaného zboží, a má-li obchodník dodatečné zdroje, které byly
produktivně investovány (např. ve veřejných státních papírech), ale jinde než v jeho vlastním
obchodě, umožňuje mu to, aby z části těchto zdrojů dosáhl ne už úroku, nýbrž zisku, a aby tak
vyrovnal rozdíl mezi mírou úroku a mírou zisku; 3. Je-li celý jeho kapitál vložen do jeho obchodu
a není-li žádná jeho část uložena jako zásoba neprodaného zboží, může obchodovat navíc s vypůjčeným kapitálem a vyrovnat rozdíl mezi úrokem a ziskem.“ (59.)
[CELKOVÝ OBRAT ZÁLOHOVANÉHO KAPITÁLU]
Obrat kapitálu. Oběžný proces. Výrobní proces. Obrat. Kapitál je obíhající. Právě tak kapitál fixovaný.
Náklady oběhu. Doba oběhu a pracovní doba. (Kapitalistův volný čas.) (Náklady na dopravu.)
Teď se vraťme k problému, který jsme sledovali.[*395]
Fáze, jimiž kapitál prochází, které představují obrat kapitálu, začínají logicky s přeměnou
peněz ve výrobní podmínky. Ale zde, kde nevycházíme z kapitálu vznikajícího, nýbrž z kapitálu
už vzniklého, probíhá kapitál těmito fázemi: 1. Vytváření nadhodnoty čili bezprostřední výrobní
proces. Jeho výsledkem produkt. 2. Dodání produktu na trh. Přeměna produktu ve zboží. 3. α)
Vstup zboží do [*243]obvyklého oběhu. Oběh zboží. Jeho výsledek: přeměna v peníze. To se jeví
jako první moment obvyklého oběhu. β) Zpětná přeměna peněz ve výrobní podmínky: peněžní
oběh; v obvyklém oběhu se zbožní a peněžní oběh jeví vždy tak, jako by byl rozdělen mezi dva
subjekty. Kapitál obíhá nejprve jako zboží, potom jako peníze a naopak. 4. Obnovení výrobního
procesu, což se zde jeví jako reprodukce původního kapitálu a jako proces produkce
dodatečného kapitálu.[*396] Náklady oběhu se redukují na náklady pohybu; náklady potřebné k
tomu, aby se produkt dostal na trh; na pracovní dobu potřebnou k tomu, aby způsobila přechod
z jednoho stavu do druhého; všechny tyto náklady se vlastně redukují na početní operace a na
čas, který vyžadují (tím položeny základy zvláštního, technického peněžního obchodu). (Mají-li
být tyto poslední zmíněné náklady chápány jako srážky z nadhodnoty nebo ne, to se ukáže
později.)[*397]
Zkoumáme-li tento pohyb, zjistíme, že oběh kapitálu zprostředkovaný směnnou operací
se na jedné straně otevírá, aby propustil produkt do všeobecného oběhu a aby jej z tohoto oběhu
opět dostal jako ekvivalent v penězích. Co se stane z tohoto produktu, který takto vypadl z oběhu
kapitálu a připojil se k obvyklému oběhu, to se nás zde netýká. Na druhé straně vyvrhuje opět
kapitál ze svého oběžného procesu svou peněžní podobu (částečně, pokud to není mzda), čili
www.kmbe.cz
Stránka 110
nyní se pohybuje v peněžní formě — když se v ní už realizoval jako hodnota a současně sám na
sebe kladl míru svého zhodnocování — v penězích jako pouhém oběžném prostředku, a tak do
sebe vsává z všeobecného oběhu zboží nutná pro výrobu (výrobní podmínky). Jako zboží se
kapitál sám vyvrhuje ze svého oběhu do všeobecného oběhu; jako zboží opouští i všeobecný
oběh a přijímá jej do sebe, do svého chodu, aby se vlil do výrobního procesu. Oběh kapitálu
dostává tak určitý vztah k všeobecnému oběhu, přičemž jeho vlastní oběh [*244]tvoří moment
tohoto všeobecného oběhu, který se sám jeví jako kladený kapitálem. Toho si všimnout
později.[*398]
Celkový výrobní proces kapitálu implikuje jak vlastní oběžný proces, tak vlastní výrobní
proces. Oba tvoří dva velké úseky jeho pohybu, který se jeví jako totalita těchto dvou procesů. Na
jedné straně je pracovní doba, na druhé straně doba oběhu. A celek pohybu se jeví jako jednota
pracovní doby a doby oběhu, jako jednota výroby a oběhu. Tato jednota sama je pohyb, proces.
Kapitál se jeví jako tato jednota výroby a oběhu v procesu, jako jednota, která může být chápána
i jako celek jeho výrobního procesu i jako určitý průběh jednoho obratu kapitálu, jednoho v sebe
sama se vracejícího pohybu.504
Podmínka doby oběhu — kromě pracovní doby — je nicméně pro kapitál jen podmínkou
výroby založené na dělbě práce a na směně, a to v adekvátní, v konečné formě. Náklady oběhu
jsou náklady dělby práce a směny, náklady, které se musí na této základně objevit v každé méně
rozvinuté formě výroby, předcházející kapitálu.[*399]
Jako subjekt, hodnota, která přesahuje různé fáze tohoto pohybu, která se v něm
uchovává a zmnožuje, jako subjekt těchto přeměn probíhajících v koloběhu 505 — jako spirála,
rozšiřující se kruh —, je kapitál kapitálem oběžným[*400] Oběžný kapitál tedy především není
zvláštní formou kapitálu, nýbrž je to kapitál jako takový, kapitál v rozvinutějším určení, jako
subjekt opisovaného pohybu, jímž je on sám jako proces svého vlastního zhodnocování. Z tohoto
hlediska je tedy každý kapitál kapitálem obíhajícím.[*401] V prostém oběhu se jako subjekt jeví
sám oběh. Jedno zboží je z něho vyvrhováno; jiné do něj vstupuje. Ale totéž zboží je v něm jen
pomíjivé. Samy peníze, pokud přestávají být oběžným prostředkem a pokud se kladou jako
samostatná hodnota, opouštějí oběh. Kapitál je však sám subjektem oběhu; oběh je kladen jako
jeho vlastní životní běh.506 Ale je-li kapitál, jako [*245]celek oběhu kapitálem obíhajícím,
přechodem z jedné fáze do druhé, je kladen v každé fázi zároveň v nějaké určenosti, spoután ve
zvláštní podobě, která je jeho negací jako subjektu celého pohybu. Kapitál je tedy v každé
zvláštní fázi negací sebe sama jako subjektu různých přeměn. Neobíhající kapitál. Fixní kapitál,
vlastně kapitál fixovaný, fixovaný v jedné z různých určenosti, fází, jimiž musí procházet.[*402]
Pokud setrvává v některé z těchto fází — když se ta fáze nejeví jako plynulý přechod —, a každá
z nich má své trvání — není kapitálem obíhajícím, je fixovaný. Pokud setrvává ve výrobním
procesu, není schopen oběhu; a potenciálně je znehodnocen. Pokud setrvává v oběhu, není
schopen výroby, neklade nadhodnotu, není v procesu jako kapitál. Pokud nemůže být vržen na
trh, je fixován jako produkt; pokud musí zůstávat na trhu, je fixován jako zboží. Pokud se nemůže
směňovat za výrobní podmínky, je fixován jako peníze. Konečně, když výrobní podmínky
zůstávají ve své formě podmínek a nevstupují do výrobního procesu, je kapitál opět fixován a
znehodnocuje se.[*403] Kapitál jako subjekt probíhající všemi fázemi, jako pohyblivá jednota, jako
procesem procházející jednota oběhu a výroby, je kapitálem obíhajícím; kapitál jako kapitál
spoutaný v každé z těchto fází, jako kladený ve svých rozdílech, je kapitálem fixovaným,
kapitálem vázaným. Jako kapitál obíhající se kapitál sám fixuje a jako fixovaný kapitál obíhá.
Rozdíl mezi kapitálem oběžným a fixním se tedy nejprve jeví jako určení formy kapitálu podle
toho, zda se jeví jako jednota procesu nebo jako jeho určitý moment. Pojem kapitálu nečinného,
kapitálu ležícího ladem, se může vztahovat jen na to, že leží ladem v některém z těchto určení, a
je podmínkou kapitálu, aby vždy zčásti ležel ladem. To se projevuje v tom, že část národního
kapitálu vždy vázne v některé z fází, jimiž má kapitál probíhat.[*404] Samy peníze, pokud tvoří
www.kmbe.cz
Stránka 111
zvláštní součást kapitálu určitého národa, ale přitom setrvávají ve formě oběžného prostředku,
tedy neproběhnou nikdy ostatními fázemi, chápe proto [*246]A. Smith jako nepravou formu
fixního kapitálu. Právě tak může být kapitál fixován, může ležet ladem ve formě peněz jako
hodnoty stažené z oběhu.607 V krizích — po krátkém období paniky — v době, kdy průmysl
stagnuje, jsou peníze fixovány v rukou bankéřů, makléřů se směnkami atd. a tam, jako velbloud
na poušti volá po vodě,508 volají po tom, aby našly nějaké uplatnění,509 aby se mohly zhodnocovat
jako kapitál.[*405]
Ta okolnost, že určení oběžného a fixního kapitálu neznamená především nic jiného, než
že sám kapitál je kladen v těchto dvou určeních, jednou jako jednota procesu, potom jako
zvláštní jeho fáze, že on sám je kladen jako rozdíl od sebe sama jako jednoty — nějako dva různé
druhy kapitálu, jako kapitál ve dvou různých druzích, nýbrž jako různá formální určení téhož
kapitálu — natropila v politické ekonomii spoustu zmatků.510 Když se na materiálním produktu
stanovila jedna stránka, podle níž měl být kapitálem oběžným, bylo snadné poukázat na stránku
protikladnou a naopak. Kapitál jako jednota oběhu a výroby je právě tak jejich rozdílem, a to
rozdílem, který se rozpadá v prostoru i času. V každém okamžiku má formu lhostejnou k
druhému momentu. Každému jednotlivému kapitálu se přecházení z jednoho do druhého jeví
jako náhoda, která závisí na vnějších, nekontrolovatelných poměrech. Týž kapitál se tedy vždy
projevuje v obou určeních, což je vyjádřeno tím, že část tohoto kapitálu se projevuje v jednom,
druhá část v druhém, jedna část se jeví jako nehybná, druhá jako obíhající; obíhající tu
neznamená, že se nachází ve vlastní oběžné fázi na rozdíl od fáze výrobní, nýbrž znamená tu, že ta
fáze, v níž se nachází, je fáze uvolněná, fáze v procesu, přecházející ve fázi jinou; že v žádné fázi
jako takové neuvízl a nezdržuje se tak jeho celkový proces. Například: Průmyslník vynaloží ve
výrobě jen část kapitálu, který má k dispozici (na věci zde nic nemění, zda je úvěrován nebo
přímo v jeho vlastnictví, a uvažujeme-li celkový kapitál, nemění to také nic na ekonomickém
procesu), protože druhá část potřebuje [*247]určitou dobu, než se vrátí z oběhu. Část, která
prochází procesem ve výrobě, je pak částí obíhající a ta část, která je v oběhu, je částí fixovanou.
Tím je tedy omezena i jeho celková produktivita; je omezena i Část reprodukovaná, je tedy
omezena i část vržená na trh. Tak je tomu u obchodníka; část jeho kapitálu leží bez pohybu jako
zásoba zboží, druhá část koluje. Je sice pravda, že stejně jako u průmyslníka vstupuje do tohoto
určení jednou jedna část, jindy druhá, ale jeho celkový kapitál je neustále kladen v obou
určeních. Na druhé straně, protože tato hranice, která vyplývá z povahy zhodnocovacího
procesu, není fixní, nýbrž mění se podle okolností, a kapitál se může k svému adekvátnímu
určení obíhajícího (kapitálu) přibližovat více nebo méně; protože rozložení do těchto dvou
určení, takže proces zhodnocování se jeví současně i jako proces znehodnocování, je v rozporu
se snahou kapitálu o co největší zhodnocování, vynalézá kapitál různé operace, aby zkrátil fázi
fixovanosti; na druhé straně nejsou obě určení současně vedle sebe, nýbrž střídají se. V jednom
období se proces jeví jako naprosto plynulý — to je období největšího zhodnocování kapitálu; v
druhém období, které je reakcí na období první, se tím mocněji uplatňuje druhý moment — to je
období, kdy se nejvíce znehodnocuje kapitál a nejvíce vázne výrobní proces. Krátká období, po
něž se obě určení objevují vedle sebe, tvoří jen meziobdobí mezi těmito násilnými přechody a
zvraty. Je ohromně důležité, abychom tato určení obíhajícího a fixovaného kapitálu chápali jako
formová určení kapitálu vůbec, protože jinak je nepochopitelná spousta jevů buržoazní
ekonomiky — období ekonomického cyklu, který se podstatně liší od doby jednorázového
obratu kapitálu; působení nové nabídky; dokonce i vliv nových zemí, které produkují zlato a
stříbro, na všeobecnou produkci. Nemá smysl mluvit o stimulu, který poskytuje australské zlato
nebo nově objevený trh. Kdyby nebylo už v samé povaze kapitálu, že nikdy není zaměstnán plně,
tj. že je vždy částečně fixovaný, znehodnocený, neproduktivní, nemohly by ho žádné stimuly
přimět k větší výrobě.511 Na druhé straně vidíme hloupé rozpory, do nichž se zamotávají ti
ekonomové, [*248]kteří — patří k nim dokonce i Ricardo —, předpokládají, že kapitál je vždy plně
zaměstnán, a kteří tedy vysvětlují růst výroby jedině vytvořením nového kapitálu. Každý růst
(výroby) by podle toho předpokládal předcházející rozšíření (výroby) nebo růst výrobních sil.512
www.kmbe.cz
Stránka 112
Tyto meze výroby založené na kapitálu jsou vlastní také dřívějším výrobním způsobům,
pokud jsou založeny na směně, a to v ještě větší míře. Nepředstavují však zákon výroby vůbec;
jakmile přestane směnná hodnota tvořit mez materiální výroby, jakmile bude její mez kladena
jejím poměrem k celkovému rozvoji individua, odpadne celá ta historie i se všemi křečemi a
bolestmi.[*406] Viděli jsme už dříve, že peníze překonávají meze směnného obchodu pouze tím, že
je zevšeobecňují613 tj. úplně od sebe oddělují koupi a prodej —; později uvidíme,[*407] že úvěr
překonává tyto meze zhodnocování kapitálu rovněž pouze tím, že jim dává jejich nejobecnější
formu a klade období nadprodukce a podprodukce jako dvě různá období.
Hodnota, kterou klade kapitál za jednu dobu oběhu, jedno o točení,[*408] jeden obrat, je =
hodnotě kladené ve výrobním procesu, tj. = reprodukované hodnotě + nové hodnotě. Ať už
pokládáme tento obrat za ukončený v bodě, kdy se zboží přemění v peníze, nebo v bodě, kdy se
peníze opět přeměnily ve výrobní podmínky, výsledek se vždycky, ať už je vyjádřen v penězích
nebo ve výrobních podmínkách, absolutně rovná hodnotě kladené ve výrobním procesu. Fyzické
dodání produktu na trh tu počítáme jako = 0; či spíše počítáme je do bezprostředního výrobního
procesu. Ekonomický oběh produktu začíná teprve tehdy, když je produkt na trhu jako zboží —
teprve pak obíhá,[*409] Jde tu jen o ekonomické rozdíly, určení, momenty oběhu; nejde o fyzické
podmínky, které posunují hotový produkt do druhé fáze, do oběhu jako zboží, ani nás nezajímá
technologický proces, jímž byla surovina [*249]přeměněna v produkt. Také se nás tu ještě netýká
větší nebo menší vzdálenost, která dělí trh od výrobce atd. Především chceme konstatovat, že
náklady, které vyplývají z toho, že kapitál prochází různými ekonomickými momenty jako
takovými, náklady oběhu jako takové, nepřidávají k hodnotě produktu nic, že to nejsou náklady,
které by kladly hodnotu, ať už je s nimi spojena jakákoli práce. Jsou pouhými srážkami z
vytvořené hodnoty. Kdyby každé ze dvou individuí bylo samo výrobcem svého produktu, ale
jejich práce by spočívala na dělbě práce, takže by mezi sebou směňovala a zhodnocení jejich
produktu by záviselo na uspokojování jejich potřeb prostřednictvím této směny, pak by doba,
kterou je stojí směna, např. smlouvání o ceně, vypočítávání, než se dohodnou na obchodu,
zřejmě sebeméně nepřidala ani k jejich produktům, ani k směnné hodnotě těchto produktů.
Kdyby A uplatňoval vůči B, že mu směna zabrala tolik a tolik času, uplatňoval by B vůči A totéž.
Každý z obou ztrácí směnou právě tolik času jako druhý. Doba směny je čas, který je jim
společný. Kdyby A vyžadoval za produkt 10 tolarů — jeho ekvivalent — a ještě 10 tolarů za
dobu, kterou ho stálo dostat těch 10 tolarů od B, prohlásil by o něm ten druhý, že je zralý pro
blázinec. Tato ztráta času vyplývá z dělby práce a z nezbytnosti směny.[*410] Kdyby A vyráběl
všechno sám, neztrácel by ani zlomek svého času tím, že by směňoval s B nebo že by přeměňoval
svůj produkt v peníze a peníze zase v produkt. Vlastní náklady oběhu (a v peněžním obchodě
dosahují významného samostatného rozvoje)514 se nedají redukovat na produktivní pracovní
dobu. Omezují se však už svou povahou na dobu, která je nezbytná k tomu, aby se zboží
přeměnilo v peníze a peníze zase ve zboží, tj. na dobu, kterou stojí převedení kapitálu z jedné
formy do druhé. Zjistí-li nyní A a B, že ušetří čas, když vsunou mezi sebe třetí osobu Cjako
prostředníka, který bude spotřebovávat svůj čas v tomto oběžném procesu — za okolností, které
by např. nastaly, kdyby bylo dostatek směňujících, dostatek subjektů oběžného procesu, aby se
doba spotřebovaná na [*250]směny střídavě vždy dvou a dvou zajeden rok = jednomu roku; každé
individuum by muselo střídavě strávit dejme tomu 1/50 roku v aktu oběhu, a kdyby jich bylo 50,
mohlo by 1 individuum strávit celý svůj čas tímto zaměstnáním. Pro toto individuum, kdyby mu
byla zaplacena jen jeho nutná pracovní doba, tj. kdyby muselo vydat celý svůj čas ve směně za
nezbytné životní potřeby, by odměna, kterou by dostalo, byla mzdou za práci. Kdyby si však
započítalo celou svou dobu, pak by mzda, kterou by dostalo, byla ekvivalentem, objektivovanou
pracovní dobou. Toto individuum by nepřidalo nic k hodnotě, nýbrž by se jen s kapitalisty A, B
atd. podělilo o jejich nadhodnotu.[*411] Tito kapitalisté by získali, protože podle předpokladu by
se srážka z jejich nadhodnoty zmenšila.[*412] (Kapitál není ani prostá kvantita, ani prostá operace;
je obojí najednou.)515 Peníze samy, pokud sestávají z drahých kovů nebo pokud jejich výroba
vůbec —jako např. dokonce při oběhu papírových peněz — vyžaduje nějaké náklady, pokud
www.kmbe.cz
Stránka 113
samy stojí nějakou pracovní dobu, nepřidávají směňovaným předmětům — směnným hodnotám
— naprosto žádnou hodnotu; jejich náklady jsou naopak srážkou z těchto hodnot, srážkou,
kterou jsou směňující nuceni nést alikvotním dílem. Nákladnost nástroje oběhu, nástroje směny,
vyjadřuje pouze náklady směny. Místo aby k hodnotě přidávaly, ubírají z ní. Např. zlaté a stříbrné
peníze jsou hodnotami jako jiné (nikoli ve smyslu peněz), pokud je v nich zpředmětněná práce.
Ale to, že tyto hodnoty slouží jako oběžné prostředky, znamená srážku z bohatství, které je tu k
dispozici. Stejně je tomu s výrobními náklady oběhu kapitálu. Ten k hodnotám nic nepřidává.
Náklady oběhu jako takové nekladou hodnoty; jsou to náklady na realizaci hodnot — jsou
srážkami z nich.[*413] Oběh <se jeví> jako rada transformací, v nichž se klade kapitál, ale pokud jde
o hodnotu, nepřidává ke kapitálu nic, nýbrž klade jej ve formě hodnoty. Potenciální hodnota,
která se prostřednictvím oběhu přeměňuje v peníze, je předpokládána jako výsledek výrobního
procesu. [*251]Pokud tato řada procesů probíhá v čase a vytváří náklady, stojí pracovní dobu čili
zpředmětněnou práci, jsou tyto náklady oběhu srážkami z množství hodnoty. Předpokládáme-li,
že náklady oběhu = 0, je výsledek jednoho obratu kapitálu z hlediska hodnoty = hodnotě kladené
ve výrobním procesu. To znamená, že hodnota, která oběhu předcházela, z něho opět vychází.
Nanejvýš může z něho v důsledku nákladů oběhu vyjít menší hodnota než ta, která do něho
vstoupila. Z tohoto hlediska nepřispívá doba oběhu k hodnotě ničím; doba oběhu se nejeví jako
doba kladoucí hodnoty vedle pracovní doby. Jestliže výroba vytvořila zboží rovnající se hodnotě
10 liber št., pak oběh je nezbytný k tomu, aby se toto zboží stalo skutečně rovným těmto 10
librám št., své hodnotě, která existuje jako peníze.[*414] Náklady, které tento proces, tato změna
formy způsobuje, jsou srážkou z hodnoty toho zboží. Oběh kapitálu je změna formy, změna,
kterou hodnota prochází v různých fázích. Doba, po kterou tento proces trvá nebo kolik stojí, aby
se mohl uskutečnit, patří k výrobním nákladům oběhu, dělby práce, výroby založené na směně.[*415]
To platí o jednom obratu kapitálu, tj. o jednom proběhnutí kapitálu těmito jeho různými
momenty. Proces kapitálu jako hodnoty má svůj výchozí bod v penězích a končí opět v penězích,
ale ve větším množství peněz. Rozdíl je jen kvantitativní. Pohyb P — Z — Z — P dostal obsah.
Sledujeme-li oběh až k tomuto bodu, pak jsme opět ve výchozím bodě. Kapitál se stal znovu
penězi.516 Ale současně je tím dáno a stalo se teď podmínkou, že tyto peníze se musí znovu stát
kapitálem, musí se stát penězi, které se zmnohonásobují a uchovávají koupí práce a tím, že
projdou výrobním procesem. Peněžní forma kapitálu je kladena jako pouhá forma; jako jedna z
mnohých forem, kterými kapitál prochází ve své metamorfóze. Nepovažujeme-li nyní tento bod
za bod konečný, nýbrž považujeme-li jej — jak to teď musíme udělat — za průchozí bod nebo za
nový výchozí bod, který je nyní sám kladen výrobním procesem jako mizící konečný bod a jen
jako zdánlivé východisko, [*252]pak je jasné, že zpětná přeměna hodnoty kladené jako peníze v
hodnotu procházející procesem, v hodnotu vstupující do výrobního procesu, může nastat až
tehdy — že k obnovení výrobního procesu může dojít až tehdy, když je ukončena ta část oběžného
procesu, která je odlišná od výrobního procesu. Druhý obrat kapitálu — zpětná přeměna peněz v
kapitál jako takový čili obnovení výrobního procesu závisí na době, kterou potřebuje kapitál k
tomu, aby dokončil svůj oběh; tj. na době oběhu, zde rozdílné od doby výroby. Protože jsme však
viděli, že celková hodnota vyrobená kapitálem (hodnota reprodukovaná právě tak jako hodnota
nově vytvořená), která se v oběhu realizuje jako taková, je určena výlučně výrobním
procesem,[*416] závisí souhrn hodnot, které mohou být vytvořeny za určitou dobu, na počtu
opakování výrobního procesu za toto časové období. Opakování výrobního procesu je však
určeno dobou oběhu, která se rovná rychlosti oběhu. Čím rychlejší je oběh, čím kratší je doba
oběhu, tím častěji může týž kapitál opakovat výrobní proces. V určitém cyklu obratů kapitálu je
tedy souhrn hodnot jím vytvořených (tedy i nadhodnot, neboť kapitál klade nutnou práci vždy
jen jako práci, nutnou pro nadpráci) přímo úměrný pracovní době a nepřím.o úměrný době oběhu.
Za určitý cyklus je celková hodnota (tedy i souhrn kladených nadhodnot) = pracovní době
násobené počtem obratů kapitálu. Čili nadhodnota kladená kapitálem se už nyní neurčuje prostě
nadprací, kterou si kapitál přisvojil ve výrobním procesu, nýbrž koeficientem výrobního
procesu; tj. číslem, které vyjadřuje, kolikrát se proces opakoval za daný časový úsek. Tento
www.kmbe.cz
Stránka 114
koeficient je však opět určen dobou oběhu, kterou kapitál spotřebuje na jeden obrat.[*417] Souhrn
hodnot (nadhodnot) je tedy určen hodnotou kladenou za jeden obrat, násobenou počtem obratů
za určitý časový úsek. Jeden obrat kapitálu = doba výroby + doba oběhu.[*418] Předpokládáme-li,
že doba oběhu je dána, závisí celková doba potřebná projeden obrat na době výroby.
Předpokládáme-li dobu výroby, závisí trvání
[*253]obratu
na době oběhu. Doba oběhu je tedy, pokud určuje celkové množství výrobní
doby za daný časový úsek, pokud na ní závisí opakování výrobního procesu, jeho obnovení v
daném období, sama momentem výroby, či spíše se jeví jako hranice výroby. Z povahy kapitálu, z
výroby na něm založené tedy vyplývá, že doba oběhu je určujícím momentem pracovní doby,
vytváření hodnoty. Tím je negována samostatnost pracovní doby a sám výrobní proces je kladen
jako určovaný směnou, takže společenský vztah a závislost na tomto vztahu v bezprostřední
výrobě jsou kladeny nejen jako materiální moment, nýbrž i jako ekonomický moment, jako
určení formy. Maximum oběhu — hranice obnovení výrobního procesu prostřednictvím oběhu
— je zřejmě určováno trváním doby výroby v průběhu jednoho obratu.[*419] Předpokládejme, že
výrobní proces určitého kapitálu, tj. doba, kterou potřebuje k tomu, aby reprodukoval svou
hodnotu a kladl nadhodnotu -> trvá 3 měsíce. (Čili doba nutná k tomu, aby se zhotovilo určité
množství produktu, které se rovná celkové hodnotě produkujícího kapitálu + nadhodnotě.) Pak
by kapitál za žádných okolností nemohl obnovit výrobní čili zhodnocovací proces častěji než
4krát za rok. Maximum obratu kapitálu by byly 4 obraty za rok; tj. nedocházelo by k žádným
přerušením mezi ukončením jedné fáze výroby a zahájením druhé. Maximum obratů by se
rovnalo kontinuitě výrobního procesu, a to tak, že jakmile by byl produkt dokončen, ihned by se
začalo se zpracováváním nové suroviny v produkt. Nešlo by jen o kontinuitu uvnitř výrobní fáze,
nýbrž o kontinuitu těchto fází samých. Předpokládejme však nyní, že kapitál potřebuje na konci
každé fáze měsíc na dobu oběhu — aby se mohl vrátit do formy výrobních podmínek —; pak by
mohl uskutečnit jen 3 obraty. V prvním případě byl počet obratů = 1 fázi X 4; čili 12 měsíců
děleno 3. Maximum, hodnoty vytvořené kapitálem za daný časový úsek je tento časový úsek
dělený trváním výrobního procesu (dobou výroby). V druhém případě by kapitál uskutečnil jen
3 obraty za rok; zhodnocovací [*254]proces by se opakoval jen 3krát. Součet jeho zhodnocovacích
procesů by tedy byl = 12/4 =3. Dělitelem je tu celková doba oběhu, kterou kapitál potřebuje: 4
měsíce; čili doba oběhu, kterou kapitál potřebuje na výrobní fázi, násobená počtem vyjadřujícím,
kolikrát je tato doba oběhu obsažena v jednom roce. V prvním případě je počet obratů = 12
měsícům, roku, dané době dělené dobou jedné výrobní fáze čili trváním výrobní doby samé; v
druhém případě se rovná téže době, dělené dobou oběhu. Maximum zhodnocení kapitálu i
kontinuity výrobního procesu nastane, předpokládá-li se doba oběhu = 0; tj. jsou tedy zrušeny
podmínky, za nichž kapitál produkuje, jeho omezenost dobou oběhu, nutnost, aby proběhl
různými fázemi své metamorfózy. Nutnou tendencí kapitálu je usilovat o to, aby kladl dobu
oběhu jako = 0, tj. aby rušil sám sebe, protože doba oběhu je jako moment určující dobu výroby
kladena jedině kapitálem. Je to totéž, jako kdyby se rušila nutnost směny, peněz a dělby práce na
nich založené, tedy jako by se rušil sám kapitál.517 Necháme-li na chvíli stranou přeměnu
nadhodnoty v dodatečný kapitál, pak by se kapitál 100 tolarů, který produkuje ve výrobním
procesu 4 % nadhodnoty z celkového kapitála, reprodukoval za prvního předpokladu 4krát a na
konci roku by kladl nadhodnotu 16. Kapitál by se na konci roku rovnal 116. Bylo by to totéž, jako
by se kapitál 400 obrátil jednou za rok, při stejné 4% nadhodnotě. Vzhledem k celkové produkci
zboží a hodnot by se nadhodnota zečtyřnásobila. V druhém případě by kapitál 100 tolarů
vytvořil jen nadhodnotu 12; celkový kapitál by na konci roku činil 112. Vzhledem k celkové
produkci — ať už vzhledem k hodnotám nebo užitným hodnotám — by byl rozdíl ještě větší. V
prvním případě by se např. s kapitálem 100 přeměnila ve střevíce kůže za 400 tolarů, v druhém
případě jen kůže za 300 tolarů.
Celkové zhodnocení kapitálu je tedy určováno trváním výrobní fáze — kterou tu
prozatím klademe jako totožnou s pracovní dobou[*420] — [*255]násobené počtem obratů Čili
www.kmbe.cz
Stránka 115
obnovováním této výrobní fáze za daný časový úsek. Kdyby obraty byly určeny jen trváním
jedné výrobní fáze, bylo by celkové zhodnocení prostě určeno počtem výrobních fází, které jsou
obsaženy v daném časovém úseku; čili obraty by byly absolutně určeny samou dobou výroby. To
by bylo maximum zhodnocení. Je tedy jasné, že doba oběhu, uvažována absolutně, je srážkou z
maxima zhodnocení, snižuje absolutní zhodnocení. Je tedy nemožné, aby jakákoli rychlost oběhu
nebo jakékoli zkrácení doby oběhu mohly vytvořit nějaké větší zhodnocení než to, které je
kladeno výrobní fází samou. Kdyby rychlost oběhu vystoupila na ∞, mohla by maximálně
způsobit, že by se doba oběhu rovnala 0, tj. její sebezrušení. Doba oběhu nemůže tedy být
pozitivním momentem vytvářejícím hodnoty, protože její zrušení — oběh bez doby oběhu — by
bylo maximem zhodnocení, její negace by se rovnala nejvyššímu kladení produktivity
kapitálu[*421]. Celková produktivita kapitálu = trvání jedné výrobní fáze násobené počtem jejího
opakování za jistý časový úsek. Tento počet je však určen dobou oběhu.[*422]
Předpokládejme, že kapitál 100 se za rok obrátí 4krát; klade 4krát výrobní proces;
potom, kdyby nadhodnota byla vždy — 5%, vytvořená nadhodnota kapitálu 100 na konci roku
by činila 20; na druhé straně nadhodnota kapitálu 400, který by se obrátil při stejné procentní
míře jednou za rok, by se také rovnala 20. Takže kapitál 100 se čtyřmi obraty za rok by dal zisk
20 %, zatímco 4krát větší kapitál s jedním obratem by za rok přinesl jen 5% zisk. (Brzo se při
bližším zkoumání ukáže, že nadhodnota je úplně stejná.) Zdá se tedy, že velikost kapitálu může
být nahrazena rychlostí oběhu a rychlost oběhu velikostí kapitálu. Vypadá to tedy tak, jako by
doba oběhu byla sama o sobě produktivní. Je tedy potřebí na tomto případě celou věc
objasnit.[*423]
[*256]Jiná otázka, která se nabízí: Kdyby se kapitál 100 tolarů obrátil 4krát za rok, řekněme
pokaždé při 5 %, pak by se na počátku druhého obratu mohl zahájit výrobní proces se 105 tolary
a produkt by činil 110 1/4; na začátku 3. obratu: 110 3/4 a jeho produkt by činil 115 61/80[*424]; na
začátku 4. obratu: 115 61/80[*424] a na jeho konci: 121 881/1600[*425]. Čísla sama tu nehrají roli. Jde o
to, že obrátí-li se kapitál 400 jen jednou za rok při 5 %, zisk může činit jen 20; naproti tomu,
jestliže se 4krát menší kapitál obrátí při téže procentní míře 4krát, činí zisk více, 1 + 881/1600[*426]
A tak se zdá, že vlivem pouhého momentu obratu — opakování —, tedy momentu určeného
dobou oběhu či spíše momentu určeného oběhem, se hodnota může nejen realizovat, nýbrž může
i absolutně vzrůstat. To je také třeba prozkoumat.[*427]
Doba oběhu vyjadřuje jen rychlost oběhu; rychlost oběhu je jen mezí oběhu. Oběh bez
doby oběhu — tj. přechod kapitálu z jedné fáze do druhé touž rychlostí, jak se střídají pojmy[*42á]
— to by bylo maximum, tj. obnovení výrobního procesu by splynulo s jeho ukončením[*42í]
Akt směny — a ekonomické operace, jimiž se uskutečňuje oběh, se redukují na
posloupnost směn — až do okamžiku, kdy vztah kapitálu už není vztahem zboží k penězům nebo
peněz ke zboží, nýbrž hodnoty k její specifické užitné hodnotě, práci — akt směny hodnoty v
jedné formě za hodnotu ve formě jiné, peněz za zboží nebo zboží za peníze (a to jsou momenty
prostého oběhu) klade hodnotu jednoho zboží ve zboží jiném a tak ji realizuje jako směnnou
hodnotu; čili klade zboží jako ekvivalenty. Akt směny tedy klade hodnoty, pokud jsou předem
vytvořeny; realizuje určení objektů směny jako hodnot. Ale akt, který klade nějaké zboží jako
hodnotu, nebo, což je totéž, [*257]který klade jiné zboží jako jeho ekvivalent — nebo, což je opět
totéž, klade rovnost hodnoty obou zboží, nepřidává zřejmě nic k hodnotě samé, stejně jako
znaménka ± nezmenšují ani nezvětšují číslici, před níž stojí. Ať už dám před 4 plus nebo minus
— jsou si 4 i nadále rovny, nedotčeny tímto úkonem, nezávisle na znaménku, a nebude z nich ani
5, ani 3. Právě tak směním-li libru bavlny o směnné hodnotě 6 pencí za 6 pencí, je kladena jako
hodnota; a právě tak se dá říci, že těch 6 pencí je kladeno jako hodnota v libře bavlny; tj.
pracovní doba obsažená v těch 6 pencích (zde je 6 pencí pokládáno za hodnotu) je nyní
vyjádřena v jiné materializaci téže pracovní doby. Ale protože jsou tímto aktem směny jak libra
www.kmbe.cz
Stránka 116
bavlny, tak těch 6 pencí mědi kladeny jako rovné své hodnotě, je nemožné, aby touto směnou
bud hodnota bavlny, nebo hodnota těch 6 pencí, nebo součet jejich hodnot kvantitativně
vzrostly. Směna jako kladení ekvivalentů mění jen formu; realizuje potenciálně existující
hodnoty; realizuje ceny, chcete-li. Kladení ekvivalentů, např. kladení zboží a a b jako ekvivalentů,
nemůže zvýšit hodnotu a, protože to je akt, jímž se a klade jako = své vlastní hodnotě, není tedy
kladeno, jako by jí bylo nerovné; nerovné je vzhledem k formě, jen potud, pokud nebylo předem
kladeno jako hodnota; je to akt, jímž se současně klade hodnota a jako = hodnotě b a hodnota b
jako = hodnotě a. Součet hodnot vyměňovaných při směně je = hodnotě a -j- hodnotě b. Každé
zboží zůstává = své vlastní hodnotě; tedy jejich součet zůstává rovný součtu jejich hodnot.
Směna jako kladení ekvivalentů nemůže tedy už pro svou povahu zvýšit součet hodnot ani
hodnotu směněných zboží. (Fakt, že při směně za práci je tomu jinak, vyplývá z toho, že užitná
hodnota práce sama klade hodnoty, což nesouvisí přímo s její směnnou hodnotou.)518 Ale právě
tak, jako nemůže operace směny zmnožit hodnoty směňovaných věcí, nemůže je změnit ani
součet směn.[*430] Ať už akt, který nevytváří hodnotu, opakuji jednou [*258]nebo ∞krát, opakování
nemůže změnit jeho povahu. Opakování aktu, který hodnotu nevytváří, se nikdy nemůže stát
aktem, který hodnotu vytváří. Např. 1/4 vyjadřuje určitý podíl. Přeměním-li tuto 1/4 v desetinný
zlomek, kladu-li ji tedy jako = 0,25, změní se její forma. Tato změna však zachovává hodnotu jako
stejnou. Právě tak přeměním-li zboží ve formu peněz nebo peníze ve formu zboží, zůstává
hodnota stejná; ale forma se změnila. Je tedy jasné, že oběh — protože se redukuje na řadu
směnných operací ekvivalentů — nemůže rozmnožit hodnotu obíhajícího zboží. Je-li tedy k
provedení těchto operací potřebná pracovní doba, tj. musejí-li se spotřebovávat hodnoty, neboť
veškerá spotřeba hodnot se redukuje na spotřebu pracovní doby či zpředmětněné pracovní
doby, produktů; způsobuje-li tedy oběh náklady a stojí-Ii doba oběhu pracovní dobu, pak je to
srážka, relativní zrušení obíhajících hodnot; jejich odhodnocení o obnos nákladů oběhu.
Představme si dva pracovníky, kteří mezi sebou směňují; rybáře a lovce; pak čas, který oba ztratí
při směně, by nevytvářel ani ryby, ani zvěřinu, nýbrž byl by srážkou z času, v němž oba vytvářejí
hodnoty, v němž jeden může rybařit a druhý lovit, v němž zpředmět- ňují svou pracovní dobu v
užitné hodnotě. Kdyby se rybář chtěl odškodnit za tuto ztrátu na lovci, žádal by více zvěřiny
nebo by mu dal méně ryb, měl by ten druhý totéž právo. Ztráta by pro ně byla společná. Tyto
náklady oběhu, náklady směny, se mohou jevit jako srážka z celkové produkce a z hodnot, které
oba vytvářejí. Kdyby pověřili těmito směnami někoho třetího, C, a tak by neztráceli pracovní
dobu přímo, musel by každý z nich přepustit tomu C alikvotní část podílu na svém produktu.
Dosáhli by při tom jedině poněkud menší ztráty.[*431] Kdyby však pracovali jako společní
vlastníci, nedocházelo by k žádné směně, nýbrž byla by společná spotřeba. Náklady na směnu by
proto odpadly.519 Nikoli tedy dělba práce, nýbrž dělba práce založená na směně.[*432] Je tedy
nesprávné, když J. St. Mill chápe náklady oběhu jako nezbytnou cenu dělby práce. Jsou to jen
náklady přirozené [*259]dělby práce, založené nikoli na společenskosti vlastnictví, nýbrž na
soukromém vlastnictví.620
Náklady oběhu jako takové, tj. výkonem směny a řadou směnných operací vyvolaná
spotřeba pracovní doby nebo zpředmětněné pracovní doby, hodnot, jsou tedy srážkou buď z
doby vynaložené na výrobu, nebo z hodnot kladených výrobou. Nikdy nemohou zvětšit hodnotu.
Patří k vedlejším nákladům výroby a tyto vedlejší náklady výroby patří k imanentním nákladům
výroby založené na kapitálu. Obchodování a ještě více vlastní peněžní obchod — pokud nedělají
nic jiného, než že provádějí operace oběhu jako takového, tedy např. určování cen (měření
hodnot a jejich vypočítávání), a vůbec provádějí směnné operace jako funkci, která se
osamostatnila dělbou práce, a reprezentují tuto funkci celkového procesu kapitálu —
představují jen vedlejší náklady kapitalistické výroby. Pokud tyto vedlejší náklady zmenšují,
nepřispívají k výrobě tím, že by vytvářely hodnotu, nýbrž tím, že zmenšují negaci vytvořených
hodnot. Jsou-li v činnosti pouze jako tato funkce, budou představovat vždy jen minimum
vedlejších nákladů výroby. Jestliže umožňují výrobcům, aby vytvořili více hodnot, než by jich
mohli vytvořit bez této dělby práce, a to o tolik více, že po zaplacení této funkce zbývá ještě
www.kmbe.cz
Stránka 117
nějaký přebytek, pak fakticky výrobu zvýšily.[*433] Hodnoty jsou pak v tomto případě větší ne
proto, že by operace oběhu byly vytvořily hodnotu, nýbrž proto, že pohltily méně hodnoty, než
jak by tomu bylo v jiném případě. Jsou však nutnou podmínkou kapitalistické výroby.521
čas, který kapitalista ztrácí ve směně, není jako takový srážkou z pracovní doby.
Kapitalistou — tj. reprezentantem kapitálu, zosobněným kapitálem je jen potud, pokud má k
práci vztah jako k cizí práci, pokud si přisvojuje cizí pracovní dobu a klade ji. Náklady oběhu tedy
neexistují, protože obírají o las kapitalistu. Jeho čas je kladen jako las nadbytelný: jako nepracovní doba, jako las ne-tvořící hodnoty, ačkoli právě kapitál realizuje vytvořenou hodnotu.
Fakt, že dělníkk [*260]musí pracovat nadbytečnou dobu, je totožný s faktem, že kapitalista nemá
zapotřebí pracovat a že tedy je jeho čas kladen jako ne-pracovní doba; že nepracuje ani nutnou
dobu. Dělník musí pracovat v nadbytečné době, aby mohl zpředmětnit, zhodnotit, tj. objektivovat
pracovní dobu, kterou nezbytně potřebuje pro svou reprodukci. Na druhé straně je tedy i nutná
pracovní doba kapitalisty volným časem, není dobou potřebnou na bezprostřední obživu. A
protože veškerý volný čas se dá použít na svobodný rozvoj, uzurpuje kapitalista volný čas, který
vytvořili dělníci pro společnost, tj. (uzurpuje) civilizaci; a Wade má v tomto smyslu slova opět
pravdu, když klade rovnítko mezi kapitálem a civilizací.[*434]
Doba oběhu — pokud si činí nárok na čas kapitalisty jako takového se nás, ekonomicky
vzato, týká asi tolik jako čas, který stráví se svou dámičkou. Platí-li, že čas jsou peníze, pak se to z
hlediska kapitalisty týká jen cizí pracovní doby, která ostatně v nej vlastnějším slova smyslu
představuje peníze kapitálu. Vzhledem ke kapitálu jako takovému může doba oběhu spadat
vjedno s pracovní dobou jen potud, pokud přerušuje dobu, během níž si kapitál může přisvojovat
cizí pracovní dobu, a je jasné, že toto relativní znehodnocování kapitálu nemůže ničím přispět k
jeho zhodnocení, nýbrž z něho může jen ubírat; nebo potud, že oběh stojí kapitál objektivovanou
cizí pracovní dobu, hodnoty. (Například musí platit někomu jinému, který přejímá tuto funkci.) V
obou případech přichází doba oběhu v úvahu jen potud, pokud je rušením, negací cizí pracovní
doby; ať už přerušuje kapitál v procesu jejího přisvojování, nebo jej nutí spotřebovat část
vytvořené hodnoty k tomu, aby uskutečnil operace oběhu, tj. aby se kladl jako kapitál. (To je
třeba velmi přesně odlišovat od soukromé spotřeby kapitalisto vy.) Doba oběhu přichází v
úvahu, jen pokud je v nějakém poměru — jako mez, jako negace — k výrobní době kapitálu; tato
výrobní doba je však doba, během níž si kapitál přisvojuje cizí práci; cizí pracovní dobu, kterou
sám klade. Největší [*261]zmatek nastává, když se doba, kterou kapitalista stráví v oběhu, pokládá
za dobu, která klade hodnotu, nebo dokonce za dobu, která klade nadhodnotu. Kapitál jako
takový nemá žádnou pracovní dobu kromě doby své výroby. 'Kapitalista nás tu vůbec nezajímá
jinak než jako kapitál. I jako takový funguje jen v celkovém procesu, který zkoumáme. Jinak by si
ještě někdo mohl myslet, že by si kapitalista mohl dát kompenzovat dobu, během níž si nevydělává
peníze jako námezdní dělník jiného kapitalisty — nebo za to, že tuto dobu ztrácí. Že i ona patří
také k výrobním nákladům. Doba, kterou ztrácí nebo vynakládá jako kapitalista, je vůbec z
tohoto hlediska ztracený čas, který přichází nazmar. Později si všimneme takzvané kapitalistovy
pracovní doby, která prý na rozdíl od pracovní doby dělníka tvoří základ jeho zisku jako mzda sui
generis.522
Nejčastěji se doprava atd., pokud souvisí s obchodem, zařazuje do čistých nákladů
oběhu.[*435] Pokud obchod dodává produkt na trh, dává mu novou formu. Přeměňuje sice jen jeho
prostorové jsoucno. Ale způsob této změny formy se nás tu netýká. Poskytuje produktu novou
užitnou hodnotu (a to platí až dolů, k obchodníkovi v drobném, který váží, měří, balí a tak dává
produktu formu vhodnou pro spotřebu) a tato nová užitná hodnota stojí pracovní dobu; je to
tedy současně směnná hodnota. Dodávání na trh patří do výrobního procesu samého. Produkt je
zbožím, je v oběhu teprve tehdy, když je na trhu.[*436]
www.kmbe.cz
Stránka 118
[MÍRA DOBY OBRATU]
Oběh. Storch. — Metamorfóza kapitálu a metamorfóza zboží. — Výměna forem a látek kapitálu.
Různé formy kapitálu. — Obraty za dané období. — Oběžný kapitál jako obecný charakter kapitálu. — Roční
míra obratů oběžného kapitálu. Denní míra pracovní doby.
[„Ve všech odvětvích výroby podnikatelé produkty prodávají, zatímco celý ostatek
národa a často i cizí národy tyto produkty kupují... Neustálý, bez přerušení opakovaný pohyb,
kterým prochází [*261]oběžný kapitál, aby se dostal od podnikatele a aby se k němu vrátil v
původní formě, se dá srovnat s kruhem, který opisuje; proto název oběžný, který označuje
kapitál, a název oběhu pro jeho pohyb.“ (,Storch, „Cours d'économie politique“, Paříž 1823, sv. I,
str. 404—405; sešit str. 34.) „V širším smyslu slova zahrnuje oběh pohyb každého zboží, které se
směňuje.“ (Str. 405, tamtéž.) „Oběh se děje prostřednictvím směn... od okamžiku, kdy se objevují
peníze, se zboží nesměňuje, prodává se.“ (Str. 405—406, tamtéž.) „K tomu, aby se zboží dostalo
do oběhu, stačí nabídka... bohatství v oběhu: zboží“ (Str. 407, tamtéž.) Obchod je jen částí oběhu;
obchod zahrnuje jen koupě a prodeje obchodníků; oběh však koupě a prodeje všech podnikatelů
a dokonce i všeho... obyvatelstva.“ (Str. 408, tamtéž.) „Jen pokud jsou náklady oběhu nezbytné k
tomu, aby se zboží dostalo k spotřebitelům, je oběh reálný a jeho hodnota zmnožuje roční
produkt. Od okamžiku, kdy překročí tuto míru, je oběh umělý a nepřispívá ničím k obohacení národa.“ (Str. 409.) „V posledních letech jsme v Rusku v Petrohradě viděli příklady umělého oběhu.
Všeobecná ochablost zahraničního obchodu vedla obchodníky k tomu, že se snažili zhodnocovat
své nezaměstnané kapitály jiným způsobem; protože je už nemohli zaměstnávat při dovozu
cizího zboží a vývozu zboží domácího, chtěli získat výhody tím, že kupovali a prodávali zboží,
které bylo k dispozici přímo na místě. Ohromná množství cukru, kávy, konopí, železa atd,
přecházela rychle z jedněch rukou do druhých a mnohdy změnilo zboží dvacetkrát majitele, aniž
opustilo sklad. Takový oběh skýtá obchodníkům všechny možnosti hazardní hry; ale zatímco
jedny obohacuje, ruinuje jiné a bohatství národa při tom nic nezíská. Právě tak je tomu při oběhu
peněz... Takový umělý oběh, který je založen na pouhých změnách cen, nazýváme ažiotáží.“
(410—411.) „Oběh přináší společnosti prospěch jen potud, pokud je nezbytný k tomu, aby se
zboží dostalo ke spotřebiteli. Každá oklika, každé zdržení, každá zprostředkující směna, které
nejsou pro tento účel absolutně nutné nebo které nepřispívají ke snížení nákladů oběhu, Škodí
národnímu bohatství, protože zbytečně zvyšují ceny zboží.“ (Str. 411.) „Oběh je tím produktivnější, [*263]čím je rychlejší, tj. čím méně času vyžaduje, aby podnikatel dodal na trh hotové dílo,
které nabízí na prodej, a aby se mu kapitál vrátil ve své původní formě.“ (Str. 411.) „Podnikatel
může znovu začít s výrobou teprve tehdy, když už prodal hotový produkt a použil jeho cenu na
nákup nových surovin a nových mezd: čím pohotověji tedy oběh dosahuje těchto výsledků, tím
dříve může podnikatel začít znovu se svou výrobou a tím více produktů přinese jeho kapitál za
daný časový úsek.“ (Str. 411—412.) „Národ, jehož kapitál obíhá dostatečně rychle, aby se
několikrát za rok vrátil k tomu, kdo jej původně uvedl do pohybu, je v téže situaci jako pracovník
ve šťastnějším podnebí, který může z téhož pozemku za rok dostat postupně tři nebo čtyři
sklizně.“ (Str. 412—413.) „Pomalý oběh zdražuje předměty spotřeby 1. nepřímo, zmenšením
množství zboží, které by mohlo být k dispozici; 2. přímo, protože pokud je produkt v oběhu, jeho
hodnota se progresivně zvětšuje o důchody z kapitálu použitého na jeho výrobu; čím pomalejší je
oběh, tím více se akumulují tyto důchody, což zbytečně zvyšuje cenu zboží.“ Prostředky ke
zkrácení a urychlení oběhu: „1. Vydělení třídy pracovníků, kteří se zabývají výlučně obchodem;
2. plynulost dopravy; 3. peníze; 4. úvěr.“ (Str. 413.)]
Prostý oběh sestával z množství současných nebo postupných směn. Jejich jednota,
chápaná jako oběh, byla vlastně přítomna jen z hlediska pozorovatele.523 (Směna může být
náhodná, a má víceméně takový charakter tam, kde je omezena na směnu přebytku, a nezahrnuje celek výrobního procesu.)[*437] V oběhu kapitálu je řada směnných operací, aktů směny,
a každý z nich představuje vůči jinému jakýsi kvalitativní moment, moment reprodukce a růstu
www.kmbe.cz
Stránka 119
kapitálu. Je to soustava směn, výměna látek, pokud vycházíme z užitné hodnoty jako takové.
Výměna forem, pokud vycházíme z hodnoty. Produkt se má ke zboží jako se má užitná hodnota
ke směnné hodnotě; jako zboží k penězům. Zde dosahuje jedna řada svého vrcholu. Peníze
[*264]se mají ke zboží, v něž se opět přeměnily, jako směnná hodnota k hodnotě užitné; ještě více
to platí o penězích v poměru k práci.
Pokud kapitál v každém momentu procesu sám představuje možnost přechodu ve svou
jinou, další fázi, a tedy možnost celého procesu, který vyjadřuje životní akt kapitálu, jeví se každý
z těchto momentů potenciálně jako kapitál — tedy zbožní kapitál, peněžní kapitál — vedle té
hodnoty, která se klade ve výrobním procesu jako kapitál. Zboží může představovat kapitál,
pokud se může přeměnit v peníze, pokud tedy může nakupovat námezdní práci (nadpráci); tak
je tomu Z hlediska formy, která vyplývá z oběhu kapitálu. Z hlediska látky zůstává zboží
kapitálem, pokud představuje suroviny (vlastní suroviny nebo polotovary), nástroje, životní
prostředky pro dělníky. Každá z těchto forem je potenciální kapitál. Peníze jsou na jedné straně
kapitálem realizovaným, kapitálem jako realizovanou hodnotou. Z této stránky (jako konečný
bod oběhu, přičemž musí být současně považovány za východisko) jsou kapitálem povýtce.
Potom jsou opět kapitálem speciálně vzhledem k výrobnímu procesu, pokud se směňují za živou
práci. Ve své směně za zboží (nový nákup surovin atd.), prováděné kapitalisty, se naproti tomu
nejeví jako kapitál, nýbrž jako oběžný prostředek; je to jen mizející prostředkování, s jehož
pomocí kapitalista směňuje svůj produkt za jeho elementární součásti.
Oběh není pro kapitál jen vnější operací. Právě tak jako se stává sám sebou teprve
prostřednictvím výrobního procesu, protože jím se zvěčňuje a zmnožuje hodnota, tak se opět v
čistou formu hodnoty — z níž jsou setřeny jak stopy jeho vznikání, tak jeho specifické jsoucno v
užitné hodnotě — přeměňuje pouze prvním aktem oběhu, zatímco opakování tohoto aktu, tj.
životního procesu kapitálu, je možné pouze prostřednictvím druhého aktu oběhu, který spočívá
ve směně peněz za výrobní podmínky a tvoří úvodní kapitolu výrobního aktu. Oběh patří tedy do
pojmu kapitálu.[*438] Jestliže původně se peníze čili nahromaděná [*265]práce jevily jako
předpoklad před směnou za živou práci, avšak zdánlivá samostatnost objektivního momentu
kapitálu vůči práci byla překonána a objektivovaná práce, která se osamostatňuje v hodnotě, se
po všech stránkách jevila jako produkt cizí práce, jako odcizený produkt práce samé, tak se nyní
kapitál jeví, jako by byl teprve předpokladem svého vlastního oběhu (kapitál jako peníze byl už
předpokladem své přeměny v kapitál; ale kapitál jako výsledek hodnoty, která pohltila a
asimilovala živou práci, se jevil jako východisko nikoli oběhu vůbec, nýbrž jako východisko
oběhu kapitálu), jako by existoval samostatný a lhostejný i bez tohoto procesu. Ale pohyb
metamorfóz, jimiž musí kapitál projít, se nyní jeví jako podmínka výrobního procesu samého, právě
tak jako jeho výsledek. Kapitál se tedy ve své realitě jeví jako řada obratů za dané období. Není již
jedním obratem, jedním oběhem; nýbrž je kladením obratů; kladením celého průběhu. Samo jeho
kladení hodnot se proto nyní jeví jako podmíněné (a hodnota je kapitálem jen jako hodnota,
která se zvěčňuje a zmnohonásobuje) 1. kvalitativně, protože kapitál nemůže obnovit výrobní
fázi, aniž by prošel fázemi oběhu; 2. kvantitativně, protože množství hodnot, které klade, je
závislé na počtu jeho obratů za dané období; 3. protože se tedy doba oběhu jeví po obou
stránkách jako omezující princip, jako mez výrobní doby a naopak. Kapitál je tedy v podstatě
kapitálem oběžným. Jeví-li se tedy kapitál v dílně výrobního procesu jako vlastník a pán, pak z
hlediska oběhu se jeví jako závislý a určený společenskou souvislostí, která z toho hlediska,
které nyní zaujímáme, mu umožňuje, aby střídavě jako směna Z za P a P za Z vstupoval do
prostého oběhu a figuroval v něm. Ale tento oběh je mlha, za jejíž stěnou se skrývá celý svět, svět
souvislostí kapitálu, které toto vlastnictví, vznikající z oběhu — vznikající ze společenského
styku — poutají k tomuto styku, a násilně je zbavují nezávislosti soběstačného vlastnictví, jakož i
jeho charakteru. Dva výhledy do tohoto světa, který je nyní ještě kdesi v dálce, se nám už
otevřely, a to ve dvou bodech, za prvé tam, kde oběh kapitálu vypuzuje ze svého okruhu
hodnotu, kterou klade a dává do oběhu ve formě produktu, a
www.kmbe.cz
Stránka 120
[*266]za druhé v tom bodu, kde kapitál vtahuje z oběhu do svého koloběhu jiný produkt;
sám tento produkt přeměňuje v jeden z momentů svého jsoucna. V tomto druhém bodu
předpokládá kapitál výrobu; ne ovšem svou vlastní bezprostřední výrobu; v prvním bodu může
kapitál předpokládat výrobu, je-li jeho produkt sám surovinou jiné výroby; nebo spotřebu, má-li
produkt už konečnou formu pro spotřebu. Nyní je jasné, že spotřeba není nucena přímo
vstupovat do jeho okruhu. Vlastní oběh kapitálu je ještě, jak uvidíme později, oběh mezi
obchodníky a obchodníky.524 Oběh mezi obchodníky a spotřebiteli, který je totožný s obchodem
v drobném, je druhý okruh, který nespadá do bezprostřední sféry oběhu kapitálu. Je to dráha,
kterou kapitál opisuje, když už proběhl první drahou, a přitom ji probíhá současně s první
drahou. Současnost různých drah kapitálu, stejně jako současnost jeho různých určení se objasní
teprve tehdy, když se předpokládá mnoho kapitálů.[*439] Právě tak spočívá životní proces člověka
v tom, že člověk prochází různými věkovými stupni. Současně však existují různá stáří člověka
vedle sebe, rozdělená mezi různá individua.
Protože výrobní proces kapitálu je současně procesem technologickým — výrobním
procesem vůbec —; totiž výrobou určitých užitných hodnot pomocí určité práce, zkrátka
způsobem určeným tímto účelem samým; protože se z těchto všech výrobních procesů jeví jako
nejpodstatnější ten, jímž si tělo reprodukuje nutnou výměnu látek, tj. vytváří životní prostředky
ve fyziologickém smyslu slova; protože tento výrobní proces spadá vjedno se zemědělstvím, a
zemědělství současně přímo (například v bavlně, lnu atd.) nebo nepřímo, prostřednictvím zvířat,
které pěstuje (hedvábí, vlna atd.), dodává velkou část surovin pro průmysl (vlastně všechny,
které nepatří k těžebnímu průmyslu) ; protože reprodukce v zemědělství mírného pásma
(domoviny kapitálu) je vázána na všeobecnou rotaci Země kolem Slunce; tj. protože sklizně jsou
většinou jednou v roce, je rok (jenže se počítá různě [*267]pro různá odvětví výroby) pokládán za
obecný časový úsek, jímž se měří a podle něhož se vypočítává suma obratů kapitálu; podobně je
přirozený pracovní den takovou přirozenou jednotkou míry pracovní doby.[*440] Při vypočítávání
zisku a ještě více úroků také pozorujeme, že se jednotka doby oběhu a výroby — kapitál — klade
jako taková a měří sama sebe. Kapitál sám jako kapitál v procesu — tedy vykonávající obrat — je
pokládán za pracující kapitál, a plody, které má přinést, se vypočítávají podle jeho pracovní doby
— celkové doby trvání jednoho obratu. Mystifikace, k níž přitom dochází, tkví v samé povaze
kapitálu.[*441]
[TEORIE O FIXNÍM A OBĚŽNÉM KAPITÁLU]
Kapitál fixovaný (nehybný) a kapitál oběžný. — (Přebytek. Proudhon. Bastiat.) — Mill. Anderson. Say.
Quincey. Ramsay. — Obtíž s úroky z úroků. — Obchod vytváří trh. — Fixovaný a obíhající kapitál. Ricardo. —
Peníze a kapitál. — Věčnost hodnoty. — Nezbytnost rychlé nebo méně rychlé reprodukce. Sismondi. Cherbuliez. Storch. — Záloha kapitálu poskytovaná práci.
Dříve než se budeme zabývat výše zmíněnými úvahami, podíváme se nejprve, jaké
rozdíly vidí ekonomové mezi fixním a oběžným kapitálem. Objevili jsme již před chvílí nový
moment, který přistupuje při výpočtu zisku na rozdíl od nadhodnoty. Právě tak se nyní musí
objevit také nový moment v rozdílu mezi ziskem a úroky. Nadhodnota se vzhledem k oběžnému
kapitálu zřejmě jeví jako zisk na rozdíl od úroku jako nadhodnoty vzhledem k fixnímu kapitálu.
Zisk i úroky jsou formy nadhodnoty. Zisk je obsažen v ceně. Končí tedy a je realizován, jakmile
kapitál vstoupil do toho bodu svého oběhu, kdy se opět přeměňuje v peníze čili kdy přechází z
formy zboží do formy peněz. O zarážející nevědomosti, na níž je založena Proudhonova polemika
proti úroku, až později.525 (Zde ještě jednou, abych na to nezapomněl, o Proudhonovi:
Nadhodnotu, která dělá tolik starostí všem ricardovcům a antiricardovcům, řeší tento čacký
myslitel jednoduše tím, že ji [*268]mystifikuje: „veškerá práce zanechává přebytek“, „to kladu jako
axióm“...[*442] Samu formulaci nutno najít v sešitě.526 Z toho, že se pracuje navíc nad nutnou práci,
dělá Proudhon mystickou vlastnost práce. Z pouhého růstu produktivity práce se to nedá
www.kmbe.cz
Stránka 121
vysvětlit; ta může zvýšit množství produktů vyrobených za určitou pracovní dobu; nemůže jim
však dodat žádnou hodnotu navíc. Tady má význam jen potud, pokud uvolňuje nadbytečnou
pracovní dobu, dobu práce, která přesahuje nutnou práci. Jediným mimoekonomickým faktem
přitom je, že člověk nepotřebuje k výrobě svých nutných potřeb celý svůj čas, že má k dispozici
volný čas, který přesahuje pracovní dobu nutnou k obživě, a že tedy tento volný čas může použít
k nadpráci. To však není vůbec nic mystického, protože jeho nutné potřeby jsou stejně nepatrné,
jako je nevyvinutá jeho pracovní síla[*443]. Námezdní práce se vůbec objevuje teprve tehdy, když
rozvoj produktivity pokročil již natolik, že se uvolnilo značné množství času; toto uvolňování je
zde už historickým produktem.[*444] Proudhonova nevědomost se dá srovnat pouze s Bastiatovou
klesající mírou zisku, která prý je ekvivalentní stoupající míře mezd.527 Bastiat vyjadřuje tento
nesmysl, vypůjčený od Careyho, dvojím způsobem: za prvé klesá míra zisku (tj. poměr
nadhodnoty v poměru k vynaloženému kapitálu); za druhé: ceny se snižují, ale hodnota, tj.
celkový součet cen, vzrůstá, ale to zase znamená jen tolik, že vzrůstá hrubý zisk, a ne míra zisku.)
Za prvé <chápou ekonomové fixní kapitál> ve shora uvedeném smyslu fixovaného
kapitálu[*445] (John St. Mill, „Essays on some unsettled Questions of Political Economy“, Londýn
1844, str. 55) jako kapitál nehybný, nepoužitelný, nedisponovatelný. Ztuhlý v jedné fázi svého
celkového procesu oběhu. V tomto smyslu říká Mill správně, podobně jako Bailey ve výše
uvedených citátech,[*446] že značná část kapitálu země vždycky zahálí.
[*269]„Rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem je spíše zdánlivý než reálný; např. zlato je
fixní kapitál; oběžný* jen potud, pokud se používá na pozlacování atd. Lodi jsou fixní kapitál,
ačkoli doslova plynou[*447]. Podíly na cizích železnicích jsou předměty obchodování na našich
trzích; stejně jimi mohou být i naše železnice na světových trzích; a potud jsou oběžným[*447]
kapitálem stejně jako zlato.“ (Anderson, „The recent commercial distress“ atd., Londýn 1847, str.
4; sešit I, 27.)
Podle Saye: kapitál, „který je angažován v jednom odvětví výroby natolik, že již není
možno jej přimět k tomu, aby se věnoval nějakému jinému odvětvi výroby""" ,528 Ztotožnění
kapitálu s určitou užitnou hodnotou, hodnotou užitnou pro výrobní proces. Tato vázanost
kapitálu jako hodnoty na zvláštní užitnou hodnotu — na užitnou hodnotu ve sféře výroby — je
rozhodně důležitá stránka věci. Říká to víc než neschopnost oběhu, která vlastně jen vyjadřuje,
že fixní kapitál je protikladem kapitálu oběžného.
Ve své „Logic of Political Economy“ (str. 113—114; sešit X, 4) říká de Quincey: „Oběžný
kapitál ve svém běžně užívaném smyslu slova znamená jakéhokoli činitele“ (pěkný logik!), „jehož
se užívá produktivně a který zaniká právě v aktu svého použití.“ (Podle toho by uhlí a také olej
byly oběžným kapitálem, ale nebyla by jím bavlna atd. Nedá se říci, že by bavlna zanikla tím, že se
přemění v přízi nebo kaliko, a přitom takové její použití nepochybně znamená její produktivní
použití.)
„Kapitál je fixní tehdy, když věc slouží stále a stále znovu k téže operaci, a čím větší je
počet opakovaných výkonů, tím více si nástroj, pohonný stroj nebo strojové zařízení zaslouží
pojmenování fixního kapitálu.“ (Str. 114; sešit X, 4.) Podle toho by oběžný kapitál zanikal, byl by
spotřebován v aktu výroby; fixní kapitál — který je pro větší názornost určen jako nástroj,
pohonný stroj nebo strojové zařízení (tedy nepatří k němu např. meliorace půdy) — by měl
sloužit stále znovu k téže operaci. Rozlišení se tedy týká jen technologického rozdílu ve výrob
ním [*270]aktu; vůbec se netýká rozdílů ve formě; oběžný a fixní kapitál v těch rozlišeních,
která se zde uvádějí, mají sice znaky, podle nichž je jeden jakýkoli činitel fixní a druhý oběžný,
ale žádný z nich nemá ty vlastnosti, které by mu dávaly právo na „pojmenování“ kapitál.
www.kmbe.cz
Stránka 122
Podle Ramsaye (IX, 83—84)529 je oběžným kapitálem pouze fond životních potřeb,
protože kapitalista se s ním musí ihned rozloučit a protože tento kapitál vůbec nevstupuje do
reprodukčního procesu, nýbrž směňuje se bezprostředně za živou práci, pro spotřebu. Všechny
ostatní kapitály (i surovina) zůstávají v držení svého vlastníka nebo podnikatele, dokud není
produkt dohotoven.“ (Tamtéž.) Oběžný kapitál sestává výlučně z výživy a jiných nezbytných
potřeb, zálohovaných dělníkovi do dohotovení produktu jeho práce.“ (Tamtéž.) Pokud jde o fond
životních potřeb, má pravdu potud, že to je jediná složka kapitálu, která obíhá během výrobní
fáze samé a z tohoto hlediska je to oběžný kapitál par excellence. Na druhé straně je nesprávné,
že fixní kapitál zůstává v držení svého vlastníka nebo podnikatele ne déle či tak dlouho, „dokud
není produkt dohotoven“. Proto i později vykládá Ramsay fixní kapitál jako „jakoukoli část
produktu této práce (vynaložené na nějaké zboží), která je v takové formě, že, ačkoli přispívá k
zhotovení budoucího zboží, nejde na udržování práce“. (Ale kolik druhů zboží nejde na udržování
práce! To znamená, že nepatří ke spotřebním předmětům dělníka. Ty jsou podle Ramsaye
všechny fixním kapitálem.)
(Činí-li úroky ze 100 liber št. na konci prvního roku nebo prvních měsíců 5 liber št., pak
kapitál na konci prvního roku činí 105 čili 100 (1 + 0,05) liber št.; na konci 4. roku = 100 (1 +
0,05)4 = = 121, 550 625 liber št. = 121 liber št. 11 šil. 3/5 farthingu. Tedy k 20 librám št. narostou
procenta ve výši 1 libry 11 šil. 0,6 farthingu.)
(V otázce, kterou jsme vytyčili výše[*448], jsme předpokládali, že na jedné straně se kapitál
400 obrátí jen jednou za rok, na druhé straně [*271]<se kapitál 100> obrátí 4krát, oba při 5 %. V
prvním případě by kapitál vydělal jednou za rok 5 %, což je — 20 ze 400, v druhém případě
4x5%, což činí rovněž za rok 20 ze 100. Rychlost obratu by nahrazovala velikost kapitálu; právě
tak je v prostém peněžním oběhu 100 000 tolarů, které se obrátí 3krát za rok, = 300 000, ale
3000, které by se obrátily 100krát, rovněž = 300 000. Avšak obrátí-li se kapitál 4krát za rok, pak
je možné, že se při druhém obratu připojí ke kapitálu navíc také sám zisk a bude se obracet s
ním. Z toho vznikne ta diference 1 libry 11 šilinků 0,6 farthingu. Tato diference však vůbec
nevyplývá z předpokladu. Je tu jen abstraktní možnost. Z předpokladu by spíše vyplývalo, že pro
obrat kapitálu 100 liber je třeba 3 měsíců. Tedy například je-li měsíc = 30 dnům, nejsou pro 105
liber — při stejném poměru obratu, při stejném poměru doby obratu k velikosti kapitálu —
nezbytné nikoli 3 měsíce[*449], nýbrž 105 : x = 100 : 90; x =
90x 105 9450
=
= 946/100 dne = 3 měsíce a 4 1/2 dne. Tím
100 100 /10
je první obtíž zcela vyřešena.)[*450]
(Z toho, že větší kapitál s pomalejším obratem nevytváří více nadhodnoty než menší
kapitál s poměrně rychlejším obratem, vůbec samo od sebe nevyplývá, že menší kapitál obíhá
rychleji než větší. Je tomu tak ovšem, sestává-li větší kapitál z většího množství fixního kapitálu a
musí-li vyhledávat vzdálenější trhy. Velikost trhu a rychlost obratu nejsou nutně nepřímo
úměrné. K tomu dochází jen tehdy, když existující fyzický trh není trhem ekonomickým; tj.
ekonomický trh se stále více vzdaluje od místa výroby. Ostatně pokud to nevyplývá pouze z
rozdílu mezi fixním a oběžným kapitálem, nemůžeme tu ještě vůbec rozebírat momenty, které
určují různost kapitálu. Mimochodem: pokud obchod klade nové body oběhu, tj. pokud vtahuje
do směny různé země, objevuje nové trhy atd., je to něco docela jiného [*272]než pouhé náklady
oběhu, které jsou potřebné k tomu, aby se mohlo provést určité množství směnných operací;
není to kladení operací směny, nýbrž směny samé. Vytváření trhu.[*451] Tohoto bodu je třeba si
zvlášť všimnout, než skončíme s oběhem.)[*452]
www.kmbe.cz
Stránka 123
Teď budeme pokračovat v přehlídce názorů na „fixní“ a „oběžný“ kapitál.[*453] „Podle
toho, je-li kapitál více nebo méně pomíjivý, musí-li tedy být za danou dobu reprodukován častěji
nebo méně často, říká se mu buď kapitál oběžný, nebo fixní. Dále kapitál obíhá či vrací se ke
svému uživateli ve velmi nestejných obdobích; např. pšenice, kterou pachtýř nakupuje jako osev,
je ve srovnání s pšenicí, kterou nakupuje pekař, aby z ní upekl chléb, kapitál fixní.“ (Ricardo VIII,
19.) Dále ještě říká: „Rozdílné proporce fixního a oběžného kapitálu v různých odvětvích; různá
trvalost fixního kapitálu samého.“ (Ricardo, tamtéž.)530 „Kapitál stejné hodnoty mohou používat
dva různé podniky, ale tento kapitál může být co do fixní a oběžné části kapitálu rozdělen velmi
různě. Mohou dokonce užívat stejně velkou hodnotu kapitálu fixního a oběžného, ale trvalost
fixního kapitálu může být velmi nestejná. Například jeden podnik <může používat) parní stroje
za 10 000 liber št., druhý lodi.“(Tohle je ze Sayova překladu Ricarda, sv. I, str. 29, 30.)531 Už od
samého začátku je u Ricarda nesprávné, že kapitál je prý „více nebo méně pomíjivý“. Kapitál jako
kapitál není pomíjivý —je hodnotou. — Naopak užitná hodnota, v níž je hodnota fixována, v níž
existuje, je „více nebo méně pomíjivá“, a proto musí „být za danou dobu častěji nebo méně často
reprodukována“. Rozdíl mezi kapitálem fixním a oběžným je zde tedy redukován na větší nebo
menší nutnost reprodukce daného kapitálu za danou dobu. To je jeden rozdíl, který Ricardo
zjišťuje. Druhý rozdíl je v různých stupních trvalosti nebo v různých stupních fixního kapitálu, tj.
různých stupních relativní trvalosti, relativní fixnosti (kapitálu). Takže sám fixní kapitál je fixní ve
větší či menší míře. Týž kapitál vystupuje v témž podniku ve dvou různých [*273]formách,
zvláštních způsobech existence jako fixní a oběžný, existuje tedy dvojace. Být fixním nebo
oběžným, to se jeví jako zvláštní určenost kapitálu kromě toho, že je kapitálem. K tomuto
ozvláštnění musí však teprve dospět. Co se pak týká třetího rozdílu, totiž „že kapitál obíhá či
vrací se ve velmi nestejných obdobíchtím Ricardo nemyslí, jak ukazuje jeho příklad pekaře a
nájemce,[*454] nic jiného než rozdíl v době, po kterou je kapitál v různých odvětvích podle jejich
zvláštností fixován, angažován ve výrobní fázi na rozdíl od fáze oběhu. Zde se tedy objevuje fixní
kapitál, tak jak jsme ho měli dříve, jako fixovanost v jednotlivých fázích;[*455] jen s tím rozdílem,
že specifická delší nebo kratší fixovanost ve výrobní fázi, v této určité fázi, se chápe jako to, co
klade svéráznost, zvláštnost kapitálu. Peníze usilovaly o to, aby se kladly jako nepomíjivá
hodnota, jako hodnota věčná, a to tím, že byly v negativním poměru k oběhu, tj. ke směně s
reálným bohatstvím, k pomíjivému zboží, které se, jak to velmi pěkně a velmi naivně popisuje
Petty, beze zbytku proměňuje v pomíjivé požitky.532 V kapitálu se klade nepomíjivost (do jisté
míry) hodnoty tím, že kapitál se sice vtěluje do pomíjivého zboží, bere na sebe jeho podobu, ale
právě tak tuto podobu neustále střídá; střídá svou věčnou podobu v penězích se svou pomíjivou
podobou ve zboží; nepomíjivost se klade jako to jediné, čím může být, totiž jako pomíjivost, která
pomíjí, — jako proces — život.633 Tuto schopnost však kapitál získává jen tím, že jako upír
neustále do sebe vsává živou práci jako duši. Nepomíjivost — trvání hodnoty v její podobě
kapitálu, je kladena pouze reprodukcí, která je sama dvojaká: reprodukce ve formě zboží,
reprodukce ve formě peněz a jednota obou těchto reprodukčních procesů. Při reprodukci ve
formě zboží je kapitál fixován jako určitá forma užitné hodnoty, a není všeobecnou směnnou
hodnotou, tím méně realizovanou hodnotou, jak by měl být. To, že se v aktu reprodukce, ve
výrobní fázi kladl jako hodnota, potvrzuje až oběhem. Větší nebo menší pomíjivost toho zboží, v
němž existuje hodnota, vyžaduje jeho pomalejší nebo rychlejší reprodukci; tj. opakování
[*274]pracovního procesu. Zvláštní povaha užitné hodnoty, v níž existuje hodnota nebo která se
nyní jeví jako tělo kapitálu, zde sama vystupuje jako to, co určuje formu a činnost kapitálu; co
dodává jednotou kapitálu zvláštní vlastnost na rozdíl od kapitálu jiného; co jej ozvláštňuje. Jak
jsme už viděli na četných příkladech, není tedy nic nesprávnějšího než usuzovat, že rozlišování
mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou — které v prostém oběhu, pokud se realizuje, je
vně ekonomického určení formy — je vůbec mimo rámec tohoto určení. Naopak jsme na různých
stupních rozvoje ekonomických vztahů viděli, že směnná a užitná hodnota jsou určeny v různých
poměrech, a sama tato určenost se jeví jako různé určování hodnoty jako takové. Sama užitná
hodnota hraje úlohu jako ekonomická kategorie. Kde ji hraje, to vyplývá z rozboru samého.
www.kmbe.cz
Stránka 124
Ricardo například, který si myslí, že buržoazní ekonomie pojednává jen o směnné hodnotě a že
užitné hodnoty se dotýká jen exotericky, bere právě ta nejdůležitější určení směnné hodnoty z
hodnoty užitné, z jejího poměru ke směnné hodnotě: tak pozemkovou rentu, minimum mezd,
rozdíl mezi kapitálem fixním a oběžným, kterému připisuje právě nejvýznamnější vliv na
určování cen (prostřednictvím odlišné reakce cen, která je vyvolána vzestupem nebo poklesem
míry mezd); stejné je to se vztahem nabídky a poptávky atd. Totéž určení se objevuje jednou v
určení užitné hodnoty a jindy v určení směnné hodnoty, ale na různých stupních a v různém
významu. Užít znamená spotřebovat, ať už ve výrobě nebo spotřebě. Směňování znamená tento
akt, zprostředkovaný společenským procesem. Samo užívání může být kladeno směnou a může
být pouhým jejím důsledkem; na druhé straně se směňování může jevit jako pouhý moment
užívání atd. Z hlediska kapitálu (v oběhu) se směňování jeví jako kladení jeho užitné hodnoty,
zatímco na druhé straně se užívání kapitálu (ve výrobním aktu) jeví jako kladení pro směnu, jako
kladení směnné hodnoty. Právě tak je tomu s výrobou a spotřebou.[*456] V buržoazní
[*275]ekonomii (jako v každé ekonomii) se obě kladou ve specifických rozdílech a ve specifických
jednotách. Jde o to pochopit právě tuto differentia specifica.[*457] S tvrzením pana Proudhona a
jiných sociálních sentimentalistů, že výroba a spotřeba jsou jedno a totéž, se nikam nedošlo.634
Na Ricardově výkladu je dobré to, že především zdůrazňuje moment nutnosti rychlejší
nebo pomalejší reprodukce; že tedy zvažuje větší nebo menší pomíjivost — spotřebu (ve smyslu
sebepohlcování), pomalejší nebo rychlejší, vzhledem ke kapitálu samému. Tedy poměr užitné
hodnoty ke kapitálu samému. Sismondi naproti tomu hned přichází s určením, které je pro
kapitál exoterické: s přímou nebo nepřímou spotřebou člověka; zda je předmět pro člověka
přímým nebo nepřímým životním prostředkem; s tím spojuje rychlejší nebo pomalejší spotřebu
předmětu samého. Předměty, které slouží přímo jako životní prostředky, jsou pomíjivější,
protože jsou určeny k zániku, než předměty, které pomáhají při vytváření životních prostředků.
Určením těchto druhých je trvání; jejich pomíjivost — je osud. Říká: „Fixní kapitál, nepřímo, se
spotřebovává pomalu, aby pomáhal při reprodukci toho, co člověk určuje pro svůj užitek; oběžný
kapitál se neustále používá přímo pro potřebu člověka... Jakmile je nějaká věc spotřebována, je
pro někoho spotřebována bez návratu; současně může existovat i takový člověk, u něhož je její
spotřeba spojena s reprodukcí.“ (Sismondi VI.)535 Tento poměr vykládá také tak, že: „první
přeměna roční spotřeby v trvalá zařízení schopná zvýšit produktivní síly budoucí práce — to je
fixní kapitál; tato první práce je vždy vykonávána prací, kterou představuje mzda; taje
směňována za životní prostředky, které dělník spotřebuje během práce. Fixní kapitál se stravuje
pomalu“536 (tj. pomalu se opotřebovává). Druhá přeměna: ,,Oběžný kapitál se skládá ze zárodku
práce (suroviny) a ze spotřeby dělníka.“ (Tamtéž.)537 To se týká spíše vzniku. Za prvé přeměna, jíž
se sám fixní kapitál stává jen statickou formou oběžného kapitálu, fixovaným oběžným
kapitálem; za druhé [*276]určení: jeden kapitál je určen, aby sloužil jako výrobní prostředek,
druhý jako produkt pro spotřebu; čili jde o různý způsob jeho spotřeby, určený jeho úlohou mezi
výrobními podmínkami ve výrobním procesu. Cherbuliez celou věc zjednodušuje a říká, že
oběžný kapitál je spotřební část kapitálu, fixní kapitál jeho část nespotřební. (Jedna část se dá
sníst, druhá ne. To je velmi snadná metoda, jak chápat věci.)538 Storch na místě, které je už výše
uvedeno (29 v sešitě) zastává pro oběžný kapitál vůbec určení, že kapitál má obíhat.639 Sám se
vyvrací, když říká: „Veškerý fixní kapitál vzniká původně z nějakého oběžného kapitálu a musí
být neustále vydržován na jeho útraty“640 (pochází tedy z oběhu čili sám ve svém prvním
momentu obíhá a neustále se obnovuje pomocí oběhu; ačkoli tedy sám nevstupuje do oběhu,
vstupuje oběh do něho). K tomu, co Storch dodává dále: „Žádný fixní kapitál nemůže poskytovat
důchod bez pomoci kapitálu oběžného“ (26, sešit)641, se vrátíme později.[*458]
[„Reproduktivní spotřeba není ve vlastním smyslu slova výdaj, nýbrž představuje pouze
zálohy, protože se vracejí k těm, kteří je poskytují.“ (Str. 54 ve Storchově knize proti Sayovi; str.
5b, druhý sešit o Storchovi).642 (Kapitalista vrací dělníkovi část jeho vlastní nadpráce ve formě
zálohy, jako něco, čím ho založí a za co musí splatit nejen ekvivalent, nýbrž i nadpráci.)]
www.kmbe.cz
Stránka 125
(Vzorec pro vypočítávání složených úroků zní: S =c(l + i)n. S značí celkovou výši kapitálu c
po uplynutí n let při úrokové míře i.)[*459]
Vzorec vypočítávání anuity zní:
x (anuita) = {VZOREC} [*460]
[KONSTANTNÍ A VARIABILNÍ KAPITÁL]
[*277]Výše
jsme kapitál dělili na konstantní a variabilní hodnotuy543 to je správné vždy,
když jej zkoumáme uvnitř výrobní fáze, tj. v jeho bezprostředním zhodnocovacím procesu.
Jakým způsobem sám kapitál jako předem kladená hodnota může měnit svou hodnotu podle
toho, jak stoupají nebo klesají náklady na jeho reprodukci nebo také v důsledku poklesu zisků
atd., to patří zřejmě až do oddílu, kde se pojednává o kapitálu jako o kapitálu reálném, jako o
vzájemném působení mnoha kapitálů na sebe,[*461] a ne sem, kde se pojednává o jeho obecném
pojmu.[*462]
KONKURENCE
[Protože konkurence se historicky jeví uvnitř země jako rozklad cechovních omezení,
vládních nařízení, vnitřních cel a podobně a na světovém trhu jako odstranění uzavřenosti,
prohibicionismu a ochranářství — protože se zkrátka historicky jeví jako negace hranic a mezí
vlastních výrobním stupňům předcházejícím kapitálu; protože ji fyziokraté historicky úplně
právem označovali a obhajovali jako laissez faire, laissez passer,544 byla také chápána pouze z
této čistě negativní stránky, z této čistě historické stránky, a na druhé straně to vedlo k
obrovským nesmyslům, k tomu, že byla chápána jako kolize osvobozených individuí určených
jen svými vlastními zájmy — jako vzájemné odpuzování a přitahování svobodných individuí a
tedy jako absolutní forma jsoucna svobodné individuality ve sféře výroby a směny. Nemůže být
nic nesprávnějšího. Jestliže svobodná konkurence rozložila omezení dřívějších výrobních vztahů
a způsobů, musíme nejprve uvážit, že to, co bylo pro ni omezením, bylo pro dřívější výrobní
způsoby imanentní hranicí, v níž se přirozeně vyvíjely a pohybovaly. Omezeními se tyto hranice
staly teprve potom, když se [*278]výrobní síly a směnné vztahy rozvinuly natolik, aby kapitál jako
takový mohl začít působit jako řídící princip výroby. Hranice, které strhl, byly omezeními jeho
pohybu, rozvoje, uskutečňování. Nezrušil tím vůbec všechny hranice, ani všechna omezení,
nýbrž jen hranice, které mu neodpovídaly, které pro něj znamenaly omezení. Uvnitř svých
vlastních hranic — ať už se z vyššího hlediska jeví sebevíce jako omezení výroby a jsou jako
takové kladeny jeho vlastním historickým vývojem — se cítí svobodným, neomezeným, tj. necítí
se omezen ničím jiným než sebou samým, vlastními životními podmínkami. Právě tak cechovní
výroba v době svého rozkvětu nacházela v cechovní organizaci veškerou svobodu, kterou
potřebovala, tj. výrobní vztahy, které jí odpovídaly. Vždyť je také ona sama ze sebe kladla a
rozvíjela je jako své imanentní podmínky a tedy vůbec ne jako vnější a stísňující omezení.
Historická stránka negace cechovnictví atd. kapitálem pomocí svobodné konkurence neznamená
nic jiného, než že kapitál zesílil natolik, aby způsobem styků, který mu byl adekvátní, mohl
strhnout historická omezení překážející a bránící pohybu, který mu byl adekvátní. Ale
konkurence zdaleka nemá pouze tento historický význam a neznamená pouze toto negativno.
Svobodná konkurence je vztah kapitálu k sobě samému jako k jinému kapitálu, tj. reálné chování
kapitálu jako kapitálu. Vnitřní zákony kapitálu — které se na historických předstupních jeho
vývoje jeví jen jako tendence — jsou teprve kladeny jako zákony a výroba založená na kapitálu
se klade ve svých adekvátních formách jen tou měrou, jak se rozvíjí svobodná konkurence.
Neboť svobodná konkurence znamená svobodný rozvoj výrobního způsobu založeného na
kapitálu; svobodný rozvoj podmínek kapitálu a jeho samého jako procesu, který tyto podmínky
www.kmbe.cz
Stránka 126
neustále reprodukuje. Ve svobodné konkurenci nejsou jako svobodná kladena individua, nýbrž
jako svobodný je kladen kapitál. Pokud se výroba založená na kapitálu jeví jako nutná, tedy jako
nejpřiměřenější forma rozvoje společenské výrobní síly, jeví se také pohyb individuí uvnitř
ryzích podmínek kapitálu jako jejich svoboda, která se však potom také jako taková dogmaticky
upevňuje neustálou reflexí na [*279]omezení odstraněná svobodnou konkurencí. Svobodná
konkurence je reálným rozvojem kapitálu. Jejím prostřednictvím se jako vnější nutnost pro
jednotlivý kapitál klade to, co odpovídá povaze kapitálu, výrobnímu způsobu založenému na
kapitálu, co odpovídá pojmu kapitálu. Vzájemný tlak, který v této konkurenci vykonávají kapitály
na sebe navzájem, na práci atd. (konkurence dělníků mezi sebou je jen jiná forma konkurence
kapitálů), je svobodným a současně reálným rozvojem bohatství jako kapitálu. Je tomu tak
natolik, že nejhlubší myslitelé-ekonomové, jako např. Ricardo, předpokládají absolutní nadvládu
svobodné konkurence, aby mohli studovat a formulovat adekvátní zákony kapitálu, které se
současně jeví jako nad ním vládnoucí životní tendence.[*463] Svobodná konkurence je však
adekvátní forma výrobního procesu kapitálu, čím více se rozvíjí, tím čistší jsou formy jeho
pohybu. Ricardo tím například proti své vůli přiznal právě historickou povahu kapitálu a
omezený charakter svobodné konkurence, která je právě jen svobodným pohybem kapitálů, tj.
jejich pohybem uvnitř podmínek, které nejsou vlastní žádnému z rozpadlých stupňů, nýbrž jsou
vlastními podmínkami kapitálu.[*464] Nadvláda kapitálu je předpokladem svobodné konkurence
právě tak, jako byla despocie římských císařů předpokladem svobodného římského „soukromého práva“. Pokud je kapitál ještě slabý, ohlíží se ještě po berličkách výrobních způsobů,
které už zanikly nebo které zanikají s jeho objevením. Jakmile se začne cítit silným, odhazuje tyto
berličky a pohybuje se podle svých vlastních zákonů.[*465] Jakmile sám sebe začíná pociťovat jako
překážku dalšího rozvoje a začíná se tak jevit, utíká se k formám, které, i když vypadají jako
vyvrcholení vlády kapitálu, ohlašují zároveň — protože drží na uzdě svobodnou konkurenci —
jeho rozklad i rozklad výrobního způsobu na něm založeného. To, co tkví již v povaze kapitálu,
začíná se jen reálně ukazovat jako vnější nutnost, a to prostřednictvím konkurence, která není
nic jiného než to, [*280]že si mnohé kapitály navzájem i samy sobě vnucují imanentní určení
kapitálu. Ani jediná kategorie buržoazní ekonomie, ani ta hlavní, tj. určení hodnoty, se tedy
neuskutečňuje až prostřednictvím svobodné konkurence, tj. skutečného procesu kapitálu, který
se jeví jako vzájemné působení kapitálů a také všech ostatních výrobních a směnných vztahů
určovaných kapitálem. Z toho vyplývá na druhé straně nesmyslnost tvrzení, které chápe
svobodnou konkurenci jako konečný stupeň rozvoje lidské svobody a negaci svobodné
konkurence ztotožňuje s negací individuální svobody a společenské výroby založené na individuální svobodě. Je to však svobodný rozvoj na omezené základně — na základně vlády
kapitálu. Tento druh individuální svobody je proto současně naprostým zrušením veškeré
individuální svobody a úplným podrobením,, individuality společenským podmínkám, které na
sebe berou formu věcných mocí a dokonce přemocných věcí — věcí nezávislých na samých
individuích, která mají mezi sebou vzájemné vztahy.545 Vyložit, co je vlastně svobodná
konkurence, to je jediná racionální odpověď buržoazním prorokům, kteří ji vynášejí do nebe, i
socialistům, kteří ji proklínají. Říká-li někdo, že ve svobodné konkurenci, když individua sledují
čistě svůj soukromý zájem, uskutečňují tím společenský nebo spíše obecný zájem, pak to
neznamená nic jiného, než že za podmínek kapitalistické výroby činí individua „nátlak jedno na
druhé a že tedy jejich vzájemné narážení jednoho na druhé znamená samo jen opětné vytváření
podmínek, za nichž dochází k tomuto vzájemnému působení. Ostatně jakmile začíná mizet iluze
o konkurenci jako údajně absolutní formě svobodné individuality, dokazuje to, že podmínky
konkurence, tj. výroby založené na kapitálu, jsou úž pociťovány a myšleny jako omezení, a že už
těmito omezeními jsou a budou jimi čím dál víc. Tvrzení, že svobodná konkurence se rovná
poslední formě rozvoje výrobních sil a tedy svobody člověka, neznamená nic jiného, než že
nadvláda buržoazie je konec světových dějin — což je ovšem pro předvčerejší parvenue
myšlenka příjemná.][*466]
www.kmbe.cz
Stránka 127
[DOBA OBRATU A POČET OBRATŮ]
[*281]Než
postoupíme dále v přehledu názorů na fixní a oběžný kapitál,[*467] vrátíme se na
chvíli k tomu, co už jsme vyložili.[*468]
Prozatím předpokládáme, že doba výroby a pracovní doba spadají vjedno. Případ, kdy v
samé výrobní fázi dochází k přerušením, která jsou podmíněna technologickým procesem,
budeme zkoumat později.[*469]
Předpokládejme, že výrobní fáze nějakého kapitálu se rovná 60 pracovním dnům; z toho
nechť 40 činí nutnou pracovní dobu. Pak podle výše vyloženého zákona nadhodnota čili hodnota
nově kladená kapitálem, tj. přisvojená cizí pracovní doba = 60 — 40 = 20.646 Tuto nadhodnotu
(=20) nazveme N; výrobní fázi — či pracovní dobu spotřebovanou během výrobní fáze —
nazveme v. Za časový úsek, který nazveme G — např. za 360 dní — nemůže být celková hodnota
nikdy větší než počet výrobních fází, které jsou obsaženy v 360. Nejvyšší koeficient N — tj.
maximum nadhodnoty, kterou může kapitál vytvořit za daných předpokladů —, se rovná počtu
opakovaných vytváření nadhodnoty N za 360 dní. Krajní hranice tohoto opakování — hranice
reprodukce kapitálu nebo zde spíše reprodukce jeho výrobního procesu — je určena poměrem
doby výroby k celkovému časovému úseku, v němž se doba výroby má opakovat. Je-li daná doba
== 360 dnům a trvání výroby = 60 dnům, činí poměr 360/60 Čili Č/v, tj. 6, koeficient, který udává,
kolikrát je v obsaženo v G čili kolikrát se může ve svých vlastních imanentních hranicích
opakovat reprodukční proces kapitálu za 360 dní. Z toho samozřejmě vyplývá, že maximum
vytváření N, tj. kladení nadhodnoty, je dáno počtem procesů, v nichž může být N produkováno za
daný Časový úsek. Č/v vyjadřuje tento poměr. Kvocient NČ/v čili q je největší koeficient N za
dobu 360 dnů, vůbec za Č. NČ/v čili Nq je maximum hodnoty.
[*282]Je-li
Č/v =q, pak Č = vq; tj. celé trvání Č by byla doba výroby; výrobní fáze v se opakuje
tolikrát, kolikrát je obsažena v Č. Celková hodnota vytvořená kapitálem za určitou dobu by se
rovnala nadpráci, kterou si kapitál přisvojuje za jednu výrobní fázi, násobené číslem, ukazujícím,
kolikrát je tato výrobní fáze obsažena v dané době. Ve výše uvedeném příkladě je <celková
veličina nadhodnoty> = 20 x 360/60 = 20 x 6 = 120 dnů. <Veličina> q, tj. Č/q by vyjadřovala
počet obratů kapitálu; protože však Č = vq, bylo by v = Č/q; tj trvání jedné výrobní fáze by se
rovnalo celkové době dělené počtem obratů. Výrobní fáze kapitálu by se tedy rovnala jednomu
jeho obratu. Doba obratu a doba výroby by byly úplně totožné; počet obratů by tedy byl výlučně
určen poměrem jedné výrobní fáze k celkové době.
Ovšem za tohoto předpokladu je doba oběhu kladena jako = 0. Ale doba oběhu má
určitou velikost, která se nikdy nemůže rovnat nule. Dejme tomu, že na 60 dní výrobní doby čili
na 60 výrobních dnů připadá 30 dnů oběhu; tuto dobu oběhu, která připadá na vy nazvěme d. V
tom případě obrat kapitálu, tj. celková doba, kterou kapitál potřebuje, než může opakovat
zhodnocovací proces — <proces> kladení nadhodnoty —, činí 30 + 60 = 90 dní (= v+d). (1 O
(obrat) = v+d). Obrat vyžadující 90 dnů se může za 360 dní opakovat jen 360/90krát, tj. 4krát.
Nadhodnota 20 by tedy mohla být kladena jen 4krát; 20 x 4 = 80. Za 60 dnů produkuje kapitál 20
nadbytečných dnů; ale 30 dnů musí obíhat, tj. během těchto 30 dnů nemůže klást žádnou
nadpráci, žádnou nadhodnotu. Vyjde to nastejno (z hlediska výsledku), jako kdyby byl za těch 90
dnů kladl nadhodnotu jen 20 dnů. Byl-li předtím počet obratů určen Č/v, je nyní určen Č/(v+d)
čili Č/O; maximum hodnoty bylo NČ/v; nyní skutečně kladená nadhodnota činí
=20 x 4 = 80.
Počet obratů je tedy = celkové době dělené součtem doby výroby a doby oběhu, a celková
hodnota je = N násobené počtem obratů. Toto vyjádření nám však ještě nestačí k tomu, abychom
vyjádřili poměr mezi nadhodnotou, dobou výroby a dobou oběhu.
www.kmbe.cz
Stránka 128
[*283]Maximum vytvořený hodnoty je obsaženo ve vzorci NČ/v; maximum omezené dobou
oběhu je vyjádřeno vzorcem NČ/(v + d) (čili NČ/O); odečteme-li druhé množství od prvního,
dostaneme
(
)
(
)
Tak jsme tedy jako rozdíl dostali
(
(
)
nazvývat hodnotu v druhém určení,
čili
)
. Velikost
(
(
(
)
)
, čili N’, jak můžeme
). Než tento vzorec dále vyložíme,
musíme připojit ještě vzorce jiné. Jestliže quocient (
) nazveme q’, pak q vyjadřuje, kolikrát je
obrat O = (v+d) obsažen v Č , tedy počet obratů. Jestliže (
)
, pak Č = vq‘+dq’. Pak vq‘
vyjadřuje celkovou dobu výroby[*470] a dq’ celkovou dobu oběhu[*470].
Nyní nazveme celkovou dobu oběhu D (tedy dq’ = D). (Č(360) = 4x60(240)+4x30(120).)
Za tohoto předpokladu je q’ = 4; D = dq’=4d; 4 je počet obratů. Viděli jsme dříve, že maximum
vytvořené hodnoty je
; ale v tomto případě se předpokládá Č = době výroby. Skutečná doba
výroby jest však nyní Č - dq’, jak to vyplývá také z rovnice. Č= vq’(celková doba výroby ) +
dq‘(celková doba oběhu čili D). Tedy Č – D = vq’. Tedy
(
)
je maximum [*284]vytvořené hodnoty,
protože doba výroby není 360 dnů, ale 360 — dq', tj. 360 — 4 x.30 =240 dní; tedy
(
)
Nakonec tedy, pokud jde o vzorec
(
(
)
(
)
⁄ )
(
⁄ )
čili = 120-(120x1/3)=120-40=80, říká, že hodnota se rovná maximu hodnoty , tj. hodnoty
určené jen poměrem doby výroby k celkové době minus číslo, které vyjadřuje, kolik dní v tomto
maximu připadá na dobu oběhu. Veličina
vyjařuje poměr doby oběhu k jenomu obratu
kapitálu. Násobíme-li čitatele i jmenovatele q’, pak (
)
. Veličina
⁄
vyjadřuje poměr doby oběhu k celkové době, neboť 360/3 = 120. Obrat (d+v) je v d obsažen
d/(d+v)krát čili 1/3 krát (čili D/Č), a toto číslo je maximum samo, násobené číslem, vyjadřujícím,
kolik obratů připadá na d , dobu oběhu, která připadá na jeden obrat, čili dělené číslem
vyjadřujícím, kolikrát je d obsaženo v d+v čili D v Č . Rovná-li se d nule pak N’ = NČ/v a dosáhne
svého maxima. N’ se zmenšuje tou měrou, jak roste d, je k němu v nepřímém poměru, neboť
stejnou měrou vzrůstá činitel d/(d+v) a [*285]veličina, kterou je třeba odečíst od maximální
hodnoty, tj.
, čili
.
Máme tedy k dispozici tři vzorce:
1.
2.
(
)
www.kmbe.cz
Stránka 129
3.
(
)
(
Tedy: v
(
{
)
)}
) Maximum hodnoty se tedy má ke skutečné
(
hodnotě jako daný časový úsek k tomuto časovému úseku minus celková doba oběhu. Nebo také
) {(
(
Ke vzorci 3.
(
)
(
(
)
}
)
(
{
)} čili protože Č/v = q.,
). Celková nadhodnota se tedy rovná nadhodnotě vytvořené během
jedné výrobní fáze, znásobené koeficientem, ktrý se rovná poměru celkové [286*]doby k době
výroby minus tentýž poměr, znásobený počtem vyjadřujícím, jaká část doby oběhu připadá na
jeden obrat.
(
)
(
)
(
)
Což je první vzorec.
Vzorec 3 se tedy redukuje na vzorec 1: Celková nadhodnota se rovná nadhodnotě jedné
výrobní fáze, násobené celkovou dobou a dělené dobou obratu; čili celková nadhodnota se rovná
nadhodnotě jedné výrobní fáze, násobené počtem, který vyjadřuje poměr celkové doby k celkové
době výroby a k době oběhu připadající na jeden obrat.
Vzorec 2: Celková hodnota se rovná nadhodnotě <jedné výrobní fáze> násobené celkovou
dobou minus celková doba oběhu a dělené trváním jedné výrobní fáze.
KONKURENCE.
(Základní zákon v podmínkách konkurence, který se vykládá nezávisle na zákonu o
hodnotě a nadhodnotě, spočívá v tom, že hodnota není určována prací, která je v ní obsažena čili
pracovní dobou, za kterou je vyrobena, nýbrž pracovní dobou, za kterou může být vyrobena čili
pracovní dobou nutnou k reprodukci. Teprve tím se jednotlivý kapitál dostává reálně do
podmínek kapitálu vůbec, ačkoli se přitom zdá, jako by původní zákon byl převrácen. Ale teprve
tak je kladena nutná pracovní doba jako určená pohybem kapitálu samého. To je základní zákon
konkurence. Další určení formy jsou poptávka, nabídka, cena (výrobní náklady); cena jako cena
tržní; nebo obecná cena. Pak kladení obecné míry zisku. Působením tržní ceny se pak kapitály
rozdělují na různá odvětví. Snižování výrobních nákladů atd. Zkrátka tady se všechna určení
projevují opačně, než jak tomu bylo u kapitálu [*287]obecně. Tam je cena určována prací, zde je
práce určována cenou atd. atd. Právě vzájemné, působení jednotlivých kapitálů způsobuje, že se
musejí chovat jako kapitál; právě zdánlivě nezávislé působení jednotlivých kapitálů a jejich
ničím neřízené střetávání kladou jejich obecný zákon. Trh tu dostává ještě další význam.
Vzájemné působení jednotlivých kapitálů se tak stává jejich kladením jako obecných a překonáváním zdánlivé nezávislosti a samostatného trvání jednotlivých kapitálů;[*471] Ještě více se
toto překonávání projevuje na úvěru. A nej- vyšší forma, jíž toto překonávání nabývá a která je
současně posledním kladením kapitálu ve formě, která je mu adekvátní — je akciový kapitál.)[*472]
(Poptávka, nabídka, cena, výrobní náklady, protiklad- nost zisku[*473] a úroku[*474], různé
vztahy[*475] mezi směnnou hodnotou a užitnou hodnotou, spotřebou a výrobou.) [*476]
www.kmbe.cz
Stránka 130
[KONTINUITA ZHODNOCOVACÍHO PROCESU]
Nadhodnota. Doba výroby. Doba oběhu. Doba obratu. Část kapitálu v době výroby, část v době oběhu.
— Doba oběhu. — Nadhodnota a výrobní fáze. Počet reprodukcí kapitálu = počet obratů. — Celková
nadhodnota atd.
Viděli jsme tedy, že nadhodnota, kterou může kapitál klást za určitý časový úsek, je
určena tím, jak často se může opakovat zhodnocovací proces, čili jak často se může reprodukovat
kapitál za určitý časový úsek; ale že počet těchto reprodukcí není určován poměrem trvání
výrobní fáze k celkovému časovému úseku, nýbrž k této celkové době minus doba oběhu.[*477]
Doba oběhu se tedy jeví jako doba, po kterou je zrušena schopnost kapitálu reprodukovat sebe
sama a tedy i nadhodnotu. Jeho produktivita — tj. jeho vytváření nadhodnot — [*238]je tedy v
nepřímém poměru k době oběhu a dosáhla by maxima, kdyby tato doba klesla na 0. Oběh,
protože představuje vlastně procházení kapitálu různými, pojmově určenými momenty jeho
nutné metamorfózy — jeho životního procesuje pro kapitál nezbytnou podmínkou, podmínkou
kladenou jeho vlastní povahou. Protože toto procházení stojí čas, je to takový čas, během něhož
kapitál nemůže zmnožovat svou hodnotu, protože je to nevýrobní doba, čas, v němž si
«¿přisvojuje živou práci. Tato doba oběhu tedy nikdy nemůže zmnožovat hodnotu vytvářenou
kapitálem, nýbrž může klást jen čas nekladoucí hodnotu, musí se tedy jevit jako zábrana
zmnožování hodnoty a to ve stejném poměru, v němž je k pracovní době. Tato doba oběhu
nemůže být počítána k době vytvářející hodnotu, neboť taková je jen pracovní doba, která se
zpředmětňuje v hodnotě. Doba oběhu nepatří k výrobním nákladům hodnoty ani k výrobním
nákladům kapitálu; naopak je podmínkou ztěžující jeho sebereprodukci. Překážky, které se
stavějí kapitálu do cesty při jeho zhodnocování — tj. při přisvojování živé práce —, netvoří
samozřejmě moment jeho zhodnocování, jeho kladení hodnoty. Proto je směšné chápat zde
výrobní náklady v tomto primitivním smyslu slova. Čili musíme oddělit výrobní náklady jako
zvláštní formu od pracovní doby zpředmětňující se v hodnotě (tak jako musíme oddělit zisk od
nadhodnoty).547 Ale dokonce ani potom nepatří doba oběhu k výrobním nákladům kapitálu ve
stejném smyslu jako mzda atd.; je to položka, která se objevuje v rozpočtu při účtování
jednotlivých kapitálů mezi sebou, protože si rozdělují nadhodnotu podle jistých obecných
proporcí.[*477] Doba oběhu není doba, během níž kapitál vytváří hodnotu, nýbrž doba, během níž
realizuje hodnotu vytvořenou ve výrobním procesu.[*478] Doba oběhu nezvyšuje množství
hodnoty, ale převádí ji do jiného, odpovídajícího určení formy, z určení produktu do určení
zboží, z určení zboží do určení peněz atd. Tím, že cena, která dříve existovala ve zboží ideálně, je
nyní kladena reálně; tím, že se zboží nyní skutečně směňuje [*289]za svou cenu — peníze —, se
tato cena samozřejmě nezvětší. Doba oběhu se tedy nejeví jako doba, která určuje cenu, a počet
obratů, pokud je určen dobou oběhu, se neprojevuje v tom, že by kapitál připojoval nový prvek
sui generis, který by určoval hodnotu a byl kapitálu vlastní na rozdíl od práce, nýbrž jeví se jako
omezující, negativní princip. Nutná tendence kapitálu je tedy oběh bez doby oběhu, a tato
tendence je základním určením úvěru a úvěrových operací kapitálu. Na druhé straně je úvěr také
formou, v níž se kapitál chce klást na rozdíl od jednotlivých kapitálů čili v níž se jednotlivý
kapitál chce klást jako kapitál bez ohledu na svá kvantitativní omezení. Ovšem maximální
výsledky, jichž se touto cestou dosahuje, jsou na jedné straně fiktivní kapitál, na druhé straně se
však úvěr jeví jen jako nový prvek koncentrace, pohlcování kapitálů v jednotlivých centralizujících kapitálech. Doba oběhu se na jedné straně zpředmětňuje v penězích. Snaha úvěru klást
peníze jako pouhý moment formy; tak aby zprostředkovaly přeměnu formy, aniž by samy byly
kapitálem, tj. hodnotou. To je jedna forma oběhu bez doby oběhu. Samy peníze jsou produktem
oběhu. Později si ukážeme, jak kapitál vytváří v úvěru nové produkty oběhu. Jestliže však na
jedné straně kapitál usiluje o
oběh bez doby oběhu, pokouší se na druhé straně v
různých orgánech, jimiž se proces doby oběhu a oběh zprostředkuje, přidat době oběhu jako
takové hodnotu, hodnotu doby výroby; klást všechny tyto orgány jako peníze a v dalším určení
jako kapitál. To je jiná stránka úvěru. To všechno pramení z jednoho zdroje. Všechny potřeby
www.kmbe.cz
Stránka 131
oběhu, peníze, přeměna zboží v peníze, přeměna peněz ve zboží atd., se dají redukovat na dobu
oběhu, — ačkoli nabývají různých zdánlivě zcela heterogenních forem. Patří k ní i sám
mechanismus, který ji má zkracovat. Doba oběhu je takový čas kapitálu, který je možno
považovat za čas jeho specifického pohybu jako kapitálu na rozdíl od doby výroby, v níž se
reprodukuje, existuje ne jako hotový kapitál, který má projít pouze formálními přeměnami,
nýbrž jako kapitál procházející procesem, tvořivý kapitál, který z práce nasává živou duši.[*479]
[*290]Protiklad mezi dobou pracovní a dobou oběhu zahrnuje celé učení O úvěru, zejména
pokud jde o otázku oběživa atd. Později, kde doba oběhu už není jen srážkou z možné doby
výroby, se ovšem kromě toho ukáží i skutečné náklady oběhu, tj. to, že se v něm musejí vydávat
hodnoty, které už skutečně byly vytvořeny. To všechno jsou však ve skutečnosti jen náklady,
které si způsobuje sám kapitál — srážky z už vytvořené nadhodnoty —, aby rozmnožil sumu
nadhodnot možnou například za jeden rok, tj. alikvotní část doby výroby, která připadá na
určitou dobu — tj. aby zkrátil dobu oběhu. V praxi se ovšem doba výroby nepřerušuje skutečně
dobou oběhu (kromě za krizí a obchodních depresí).[*480] Ale je tomu jen proto, že každý kapitál
se dělí na části, část je ve výrobní fázi, část ve fázi oběžné. Není tedy například (podle poměru
doby oběhu k době výroby) v činnosti celý kapitál, nýbrž jeho 1/3, 1/x, další část je v oběhu. Nebo
se může věc vyvinout tak, že určitý kapitál (například pomocí úvěru) se zdvojuje. Pro tento
kapitál — původní kapitál — je to pak stejné, jako by neexistovala vůbec žádná doba oběhu.
Potom je však v tomto nemilém postavení kapitál, který si půjčil. A necháme-li stranou vlastnictví, je to zase totéž, jako by se jeden kapitál rozdělil na dva. Místo aby se kapitál a rozdělil na
dvě části a kapitál b také, připojí k sobě a kapitál b a rozdělí se na a a b. Iluze o tomto procesu
jsou časté u vyznavačů úvěru (kteří jsou zřídka věřiteli, naopak častěji dlužníky).[*481]
Už výše jsme poukázali na to, že dvojaká a rozporná podmínka kapitálu, kontinuita
výroby a nutnost doby oběhu, Čili kontinuita oběhu (nikoli doby oběhu) a nutnost doby výroby
mohou být prostředkovány jen tím, že kapitál se dělí na části, z nichž jedna obíhá jako hotový
produkt, druhá se reprodukuje ve výrobním procesu, a že se tyto části střídají; když se jedna z nich
vrací do fáze v (výrobního procesu), druhá jej opouští.[*482] Tento proces se odehrává
každodenně, stejně jako ve větších [*291]údobích (časových dimenzích). Celý kapitál a celková
hodnota se reprodukují, když obě části prošly výrobním i oběžným procesem nebo také když
druhá část znovu vstoupila do oběhu. Pak se východisko stává konečným bodem. Obrat tedy
závisí na velikosti kapitálu nebo zde spíše na celkové sumě obou těchto částí. Teprve když je tato
suma reprodukována, je dovršen celý obrat; jinak jen 1/2, 1/3, 1/x, podle toho, jaký je podíl té
části, která obíhá neustále.
Dále bylo zdůrazněno, že každá část může být vzhledem k druhé části považována bud za
fixní, nebo za oběžnou a že jsou střídavě skutečně k sobě v tomto vztahu. Současnost procesu
kapitálu v různých fázích tohoto procesuje možná jen za pomoci rozdělení kapitálu a odpuzování
jeho částí, z nichž každá je kapitálem, ale kapitálem v různých určeních.[*484] Tato výměna forem
a látek je podobná jako v organickém těle. Řekneme-li například, že tělo se reprodukuje za 24
hodin, neznamená to, že tak činí naráz, nýbrž odpuzování v jedné formě a obnovování v jiné je
rozděleno a probíhá současně. Mimochodem, v těle kostra představuje fixní kapitál; neobnovuje
se za stejnou dobu jako maso a krev. V rychlosti spotřeby (sebespotřeby) a tedy i reprodukce
jsou různé stupně.548 (Zde už jde o přechod k mnohým kapitálům.)[*485] Důležité je zde sledovat
nejprve jen kapitál jako takový; protože určení, která zde vykládáme, jsou taková určení, která z
hodnoty vůbec dělají kapitál; konstituují diíferentia specifica kapitálu jako takového.[*486]
Než postoupíme dále, upozorníme ještě jednou na ten důležitý bod, že doba oběhu — tj.
doba, po kterou je kapitál odloučen od procesu, v němž do sebe absorbuje práci, tj. pracovní
doba kapitálu jako kapitálu — je jen převedením předem dané hodnoty z jednoho určení formy
do druhého, ale není prvkem vytvářejícím hodnotu, zmnožujícím hodnotu. Přeměnou hodnoty 4
www.kmbe.cz
Stránka 132
pracovních dnů, která existovala [*292]ve formě příze, ve formu 4 pracovních dnů, které existují
jako peníze, čili ve formu symbolu uznaného za reprezentanta 4 pracovních dnů vůbec, 4
všeobecných pracovních dnů, se předem daná a změřená hodnota převádí z jedné formy do
druhé, ale nezmnožuje se přitom. Směna ekvivalentů nemění nic na velikosti hodnoty, ta je po
směně stejná, jako byla před směnou. Předpokládáme-li jeden kapitál nebo různé kapitály nějaké
země jako jeden kapitál (národní kapitál) a Uvažujeme-li jej na rozdíl od kapitálu jiných zemí, je
jasné, že doba, po kterou tento kapitál nepůsobí jako kapitál produktivní, tj. kdy neklade žádnou
nadhodnotu, se odečítá od zhodnocovací doby, kterou má kapitál k dispozici. Jeví se — v tomto
abstraktním pojetí ještě úplně bez ohledu na náklady oběhu samého — jako negace
zhodnocovací doby ne skutečně kladené, nýbrž možné, tj. možné, kdyby doba oběhu byla = 0.
Nyní je jasné, že národní kapitál nemůže pokládat dobu, po kterou se neznásobuje, za dobu, po
kterou se znásobuje, právě tak jako například izolovaný rolník nemůže pokládat dobu, kdy
nemůže sklízet, sít, vůbec kdy je jeho práce přerušena, za dobu, která ho obohacuje. Něco úplně
jiného je ta okolnost, že kapitál, který se nezávisle na práci, na svém absorbování práce pokládá,
a to nutně, za produktivní, za plodonosný, předpokládá o sobě, že je plodný ve všech obdobích a
vy čísluje svou dobu oběhu jako dobu vytvářející hodnotu — jako náklady výroby.[*487] Proto
pokládáme za nesprávné, když například Ramsay říká, „že používání fixního kapitálu pozměňuje
do značné míry princip, že hodnota závisí na množství práce. A to proto, že některá zboží, na něž
bylo vynaloženo stejné množství práce, potřebují velmi různá období, než jsou připravena k
spotřebě. Ale protože kapitál během této doby nic nenese, je nutné, aby toto zboží, když je
konečně dodáno na trh, stouplo na hodnotě o veškerý objem pozdrženého zisku, a to proto, aby
dané vynaložení kapitálu nebylo méně výnosné než jiná, při nichž je produkt hotov k použití dříve“
(Zde už se předpokládá, že kapitál jako takový neustále a rovnoměrně nese [*293]zisk jako zdravý
strom plody.) „To ukazuje... že kapitál může regulovat hodnotu nezávisle na práci.“ Např. víno ve
sklepě.[*487] (Ramsay. IX, 84.)549 Zde jako by doba oběhu vedle pracovní doby — nebo stejnou
měrou jako ona — produkovala hodnotu. Kapitál ostatně v sobě obsahuje oba momenty. 1.
Pracovní dobu jako moment vytvářející hodnotu. 2. Dobu oběhu jako moment omezující pracovní
dobu a tím i celkové vytváření hodnoty kapitálem; a to nutně, protože hodnota nebo kapitál, tak
jak je bezprostředním výsledkem výrobního procesu, je sice hodnotou, ale ne hodnotou kladenou
ve své adekvátní formě, čas, který vyžadují tyto přeměny formy, který tedy proběhne mezi
produkcí a reprodukcí —, je čas, který znehodnocuje kapitál. Jestliže určení kapitálu jako
obíhajícího, kapitálu v procesu zahrnuje na jedné straně kontinuitu, pak na druhé straně
zahrnuje i přerušování této kontinuity.
Protože ekonomové správně určují oběh, okruh, jímž musí kapitál proběhnout, aby se
znovu roznítil k nové výrobě, jako řadu směn, už sami tím připouštějí, že tato doba oběhu
nemůže zmnožovat množství hodnoty — nemůže tedy být časem kladoucím novou hodnotu —,
protože řada směn, ať už zahrnuje směn kolik chce a ať už provedení těchto operací trvá
jakoukoli dobu, je pouze směnou ekvivalentů. Kladení hodnot — krajních bodů zprostředkování
— jako rovných je samozřejmě nemůže klást jako nerovné. Z kvantitativního hlediska se
nemohly směnou ani zvětšit, ani zmenšit.[*488]
Nadhodnota jedné výrobní fáze je určena nadprací (přisvojenou nadprací), kterou
kapitál během ní uvedl do pohybu; souhrn nadhodnot, které může kapitál vytvořit za určitý
časový úsek, je určen opakováním výrobní fáze za tento časový úsek; čili obratem kapitálu. Obrat
se však rovná trvání výrobní fáze plus trvání oběhu, rovná se součtu doby oběhu a doby výroby.
Obrat se blíží výrobní době tím více, čím kratší je doba oběhu, tj. doba, která uběhne od chvíle,
kdy kapitál výrobu opustí, kdy se do ní vrátí zpět.
Nadhodnota je ve skutečnosti určena pracovní dobou zpředmětněnou [*294]během
výrobní fáze. čím častější je reprodukce kapitálu, tím častěji dochází k produkci nadhodnoty.
Počet reprodukcí = počtu obratů. Je tedy celková nadhodnota N' =N x nO (je-li n počet obratů).
www.kmbe.cz
Stránka 133
N' = N x nO; tedy N = N'/(nO). Rovná-li se výrobní doba, kterou potřebuje kapitál 100
tolarů v určitém výrobním odvětví, 3 měsícům, mohl by se za rok obrátit 4krát, a kdyby
vytvořená nadhodnota byla vždy = 5, byla by celková nadhodnota = 5 (N vytvořená ve výrobní
fázi) x 4 (počet obratů určený poměrem výrobní doby k jednomu roku) = 20. Protože se však
doba oběhu rovná například 2/4 výrobní doby, byl by 1 obrat = 3 + 1 měsíců, to se rovná 4
měsícům, a kapitál 100 by se mohl obrátit za rok jen 3krát; celková nadhodnota N' by se rovnala
15. Ačkoli tedy kapitál klade za 3 měsíce nadhodnotu 5 tolarů, vyjde to pro něj nastejno, jako by
kladl za 4 měsíce jen hodnotu 5, protože může za rok klást jen hodnotu 5 x 3. Je to pro něj totéž,
jako by produkoval za každé 4 měsíce jen nadhodnotu 5; za 3 měsíce by tedy produkoval jen 15/4
čili 3 3/4, v jednom oběžném měsíci však 1/4. Pokud je obrat odlišný od trvání kladeného
podmínkami výroby samé, rovná se době oběhu. Ta však není určována pracovní dobou. A tak
součet nadhodnot, které kapitál klade za určitý časový úsek, se neurčuje prostě pracovní dobou,
nýbrž pracovní dobou a dobou oběhu v těch poměrech, jak byly uvedeny výše. Ale to určení,
které tu kapitál vnáší do kladení hodnoty, je, jak jsem ukázal výše, negativní, omezující,550
Potřebuje-li např. kapitál 100 liber na výrobu 3 měsíce, tj. 90 dní, mohl by se, kdyby doba
oběhu byla = 0, obrátit za rok 4krát; a byl by neustále v činnosti celý jako kapitál, tj. jako kladoucí
nadpráci, jako hodnota, která se znásobuje. Kdyby z těch 90 dnů 80 reprezentovalo nutnou práci,
bylo by 10 dnů nadpráce. Předpokládejme nyní, že doba oběhu činí 33 1/3 % doby výroby čili její
1/3. Tedy ze 3 měsíců jeden. Potom doba oběhu — 90/3; třetina doby výroby, tj. 30 dní; d =1/3v;
(d=v/3). Dobrá. Nyní se klade otázka, jaký díl kapitálu [*295]může být neustále zaměstnán ve
výrobě během celého roku? Kdyby byl kapitál 100 pracoval 90 dnů a kdyby nyní obíhal jako
produkt 105 jeden měsíc, pak by během tohoto měsíce nemohl zaměstnávat vůbec žádnou práci.
(Těch 90 dnů se může samozřejmě rovnat 3, 4, 5, x krát 90, podle počtu dělníků zaměstnaných
během těch 90 dnů. Devadesáti dnům by se rovnaly jen tehdy, kdyby byl zaměstnán jen jeden
dělník. To se nás tu prozatím netýká.) (Při všech těchto výpočtech předpokládáme, že
nadhodnota se znovu ne- kapitalizuje, nýbrž že kapitál pracuje dál se stejným počtem dělníků;
ale že ve stejné době, kdy se realizuje nadhodnota, realizuje se teprve i celý kapitál opět jako
peníze.) To znamená, že po dobu jednoho měsíce by kapitál vůbec nemohl být v činnosti.
(Kapitál 100 zaměstnává například neustále 5 dělníků; je v něm obsažena jejich nadpráce, a
produkt, který se dostane do oběhu, není nikdy původní kapitál, nýbrž je to kapitál, který už
absorboval nadpráci a má tedy nadhodnotu. Oběhem kapitálu 100 je tedy vlastně třeba rozumět
například oběh kapitálu 105; tj. kapitálu se ziskem, který je kladen v jednom aktu výroby. Ale
tento omyl je zde ještě bezvýznamný, zejména pokud jde o uvedenou otázku.)
Předpokládejme, že na konci tří měsíců se vyrobilo za 100 liber št. příze. Trvá tedy 1
měsíc, než dostanu peníze a mohu znovu začít s výrobou. Abych mohl během toho měsíce, kdy
kapitál obíhá, uvést do pohybu stejný počet dělníků, musel bych mít dodatečný kapitál 33 1/3 1.;
protože uvádí-li 1001. do pohybu určité množství práce po 3 měsíce, pak */3 ze 100 liber št. by je
uváděla do pohybu jeden měsíc. Na konci čtvrtého měsíce by se kapitál 100 vrátil do výrobní
fáze a kapitál 33 1/3 by vstoupil do fáze oběžné. Ten by ke svému oběhu potřeboval při stejném
poměru 1/3 měsíce; vrátil by se tedy do výroby za 10 dnů. První kapitál by mohl znovu vstoupit
do výroby až na konci 7. měsíce. Druhý, který by vstoupil do oběhu na začátku 5. měsíce, by se
vrátil řekněme 10. pátého měsíce, vstoupil by znovu do oběhu řekněme 10. šestého měsíce a
vrátil by se 20. šestého měsíce, a opět by vstoupil do oběhu 20. sedmého měsíce; na konci
sedmého [*296]měsíce by se vrátil, a první kapitál by opět začal svůj pohyb ve stejném okamžiku,
kdy by se druhý vrátil. Začátek osmého měsíce a návrat toho a toho dne atd., začátek devátého
atd. Zkrátka: Kdyby kapitál byl o l/3 větší — právě o tolik, kolik obnáší doba oběhu —, mohl by
neustále zaměstnávat stejný počet dělníků. Může však být neustále ve výrobní fázi také tehdy,
když neustále zaměstnává o 1/3 dělníků méně. Kdyby začal jen s kapitálem 75, byla by výroba
hotova na konci třetího měsíce; pak by jeden měsíc obíhal, během této doby by však mohl
pokračovat s výrobou, protože by měl nadále v rukou kapitál 25. A potřebuje-li 75 k tomu, aby
www.kmbe.cz
Stránka 134
uváděl do pohybu určité množství práce po 3 měsíce, pak k tomu, aby uváděl do pohybu
odpovídající množství jeden měsíc, potřebuje 25. Měl by neustále v pohybu stejný počet dělníků.
Každé jeho zboží potřebuje k tomu, aby bylo prodáno, 1/12 roku.
Potřebuje-li na své zboží, na jeho prodej, vždycky 1/3 výrobní doby, pak atd. To se jistě dá
vyřešit velmi jednoduchou rovnicí, k níž se vrátíme později.[*489] Sem tato otázka vlastně ještě
nepatří. Ale je důležitá kvůli problémům úvěru, o nichž bude řeč později.[*490] Zatím je jasné toto.
Nazveme dobu výroby pt, dobu oběhu ct. Kapitál K. K nemůže být současně ve své výrobní i
oběžné fázi. Má-li pokračovat ve výrobě, pokud obíhá, musí se rozdělit na dvě části; jedna z nich
je ve výrobní fázi, zatímco druhá je ve fázi oběžné, a kontinuita procesu se uchovává tím, že část
a je kladena v jedné určenosti, zatímco část b je kladena v druhé určenosti. Ten díl, který je
neustále ve výrobě, nechť je x; pak je x =K—b (b nechť je ta část kapitálu, která je v oběhu). K = b
+ x. Kdyby ct, doba oběhu, byla = 0, pak by b bylo také = 0 a x = K. Ta část kapitálu, která je v
oběhu (b): K (celkovému kapitálu) =ct (doba oběhu) : pt (době výroby); b: K=ct:pt; tj. část
kapitálu, která je v oběhu, je k celkovému kapitálu v tom poměru, v němž je doba oběhu k době
výroby.
Jestliže se kapitál 100 obrací při zisku 5 % po všechny 4 měsíce,
[*297]]takže 1 měsíc doby oběhu připadá na 3 měsíce doby výroby, pak bude celková
nadhodnota, jak jsme viděli = (5 x 12)/4=5x3 = 15[*491]; místo 20, kdyby c bylo = 0; neboť pak by
byla N' = (5 x 12)/3 = 20. Těch 15 je však zisk kapitálu 75 při 5%, kdyby doba oběhu byla = 0,
kdyby se za rok obrátil 4-krát, byl by neustále zaměstnán. Na konci prvního čtvrtletí 3 3/4; na
konci roku 15. (Obracel by se však jen celkový kapitál 300, zatímco v uvedeném případě při ct =
0 by se obracel kapitál 400.) Kapitál 100 tedy může, činí-li doba oběhu 1 měsíc na 3 měsíce
výrobní doby, neustále produktivně zaměstnávat kapitál 75; kapitál 25 neustále obíhá a je
neproduktivní. Označíme-li písmenem M jeden měsíc, můžeme vyjádřit tento poměr jako 75 : 25
= 3 M: 1 M, čili nazveme-li část kapitálu zaměstnanou ve výrobě p a část v oběhu c a odpovídající
doby p' a c' pak p:c = p':c'; (p:c=1:1/3). Ta část K, která je ve výrobě, je k části, která je v oběhu, v
poměru 1 : 1/3; tato 1/3 je neustále reprezentována střídajícími se částmi. Ale p : K = 75 : 100 =
3/4; c = 1/4; p : K = 1 : 4/3 a c : K = 1 : 4. Celkový obrat = 4 M, p : O = 3 M: 4: M = 1 : 4/3.[*492]
[VÝMĚNA FOREM A LÁTEK V KOLOBĚHU KAPITÁLU]
V oběhu kapitálu dochází k výměně forem a látek.[*491] —
Z-P-Z. P-z-P.
Při oběhu kapitálu dochází současně k výměně forem a látek.[*493] Jako s předpokladem tu
nemůžeme začínat s P, nýbrž s výrobním procesem.[*494] Z hlediska látky se ve výrobě
opotřebovává nástroj a zpracovává [*298]se surovina. Výsledkem je produkt — nově vytvořená
užitná hodnota, lišící se od svých elementárních předpokladů. Ve výrobním procesu se teprve, z
hlediska látky, vytváří produkt. To je první a podstatná látková změna. Na trhu, při směně za
peníze, je produkt vypuzen z koloběhu kapitálu a přichází do spotřeby, stává se předmětem
spotřeby, ať už slouží ke konečnému uspokojení individuální potřeby nebo jako surovina pro
jiný kapitál. Ve směně zboží za peníze spadá výměna látky a formy vjedno; protože u peněz
právě sám obsah patří k ekonomickému určení formy. Ale při zpětné přeměně kapitálu v látkové
podmínky výroby tu zároveň probíhá i zpětná přeměna peněz ve zboží. Dochází k reprodukci
určité užitné hodnoty právě tak jako k reprodukci hodnoty jako takové. Ale stejně jako byl
látkový prvek kladen už od samého počátku při vstupu do oběhu jako produkt, tak je na konci
oběhu opět zboží kladeno jako podmínka výroby. Protože tu peníze figurují jako prostředek
oběhu, jsou ve skutečnosti na jedné straně jen prostředníkem mezi výrobou a spotřebou ve
www.kmbe.cz
Stránka 135
směně, kde kapitál od sebe odpuzuje hodnotu ve formě produktu, a na druhé straně
prostředníkem mezi výrobou a výrobou, přičemž se kapitál sám vypuzuje ve formě peněz a
vtahuje do svého koloběhu zboží ve formě výrobních podmínek. Uvažujeme-li kapitál z hlediska
látky, jeví se peníze jako pouhý prostředek oběhu; z hlediska formy se peníze jeví jako nominální
míra jeho zhodnocení a pro určitou fázi i jako hodnota jsoucí pro sebe; kapitál je tedy právě tak
Z—P—P—Z jako P—Z—Z—P a t0 t2LK že obě formy prostého oběhu jsou tu současně dále
určovány, protože P—P jsou peníze, které vytvářejí peníze, a Z—Z je zboží, jehož užitná hodnota
se právě tak reprodukuje jako zmnožuje. Pokud jde o peněžní oběh, který se tu jeví tak, jako by
vstupoval do oběhu kapitálu a byl tímto oběhem určován, poznamenáváme jen mimochodem, že
— neboť tato otázka se dá v podstatě posoudit teprve tehdy, když uvažujeme mnohé kapitály v
jejich akci a vzájemné reakci[*495] — peníze jsou tu zřejmě kladeny v různých určeních.551
www.kmbe.cz
Stránka 136
[PRACOVNÍ DOBA A DOBA VÝROBY]
Rozdíl mezi výrobní a pracovní dobou. — Storch. — Peníze. Obchodní stav. Úvěr. Oběh.
[*299]Dosud
jsme předpokládali, že doba výroby spadá vjedno s pracovní dobou.[*496] Ale
například v zemědělství dochází k přerušením práce ve výrobě samé ještě před tím, než je
produkt dokončen. Může být vynaložena táž pracovní doba a přitom může být trvání výrobní
fáze různé, protože práce je přerušována. Spočívá-li rozdíl jen v tom, že v jednom případě
vyžaduje produkt k tomu, aby byl dokončen, delší práci než v jiném případě, pak v tom není
vůbec žádný problém, protože pak je podle obecného zákona jasné, že produkt, v němž je
obsaženo větší množství práce, má právě o tolik větší hodnotu, a je-li reprodukce za daný časový
úsek méně častá, je reprodukovaná hodnota tím větší. Vždyť 2 x 100 je přesně tolik jako 4 x 50.
Stejně jako s celkovou hodnotou je tomu i s nadhodnotou. Otázkou je nestejné trvání procesu u
různých produktů, ačkoli na ně byla vynaložena stejná pracovní doba (totiž nahromaděná a živá
práce dohromady). Fixní kapitál prý působí docela sám, bez lidské práce, jako např. semeno
vložené do lůna země. Pokud je ještě zapotřebí práce, je třeba si ji odmyslet a postavit otázku v
čisté podobě. Je-li doba oběhu stejná, není obrat tak častý, protože výrobní fáze je delší. Tedy
doba výroby + doba oběhu = 10, větší než v tom případě, kdy doba výroby spadala vjedno s
dobou pracovní. Čas, jehož je v tomto případě potřebí k tomu, aby produkt dosáhl své zralosti a
přerušení práce zde vytvářejí výrobní podmínky. Nepracovní doba vytváří podmínky pro
pracovní dobu, aby z ní skutečně udělala dobu výrobní. Otázka zřejmě patří až do vyrovnávání
míry zisku.[*497] Nicméně už zde je třeba objasnit to základní. Pomalejší obrat — to je to
podstatné, tu nevyplývá z doby oběhu, nýbrž ze samotných podmínek, za nichž je práce
produktivní; patří k technologickým podmínkám výrobního procesu. Je nutno absolutně
odmítnout takové přímo hloupé tvrzení, že nějaká přírodní okolnost, [*300]která brání kapitálu v
určitém výrobním odvětví, aby se směnil v témž čase, za totéž množství pracovní doby jako jiný
kapitál v jiném odvětví, může vůbec nějak přispět k tomu, aby se jeho hodnota zmnožovala.[*497]
Hodnota, a tedy i nadhodnota, se nerovná době, po kterou trvá výrobní fáze, nýbrž pracovní
době vynaložené během této výrobní fáze, a to pracovní době zpředmětněné i živé. Jedině ta
druhá — a to podle toho, jak je vynaložena v poměru k zpředmětněné pracovní době — může
vytvářet nadhodnotu, protože vynakládá dobu nadpráce.[*498] Je tedy správné tvrzení, že z tohoto
hlediska je zemědělství méně produktivní (produktivita se tu týká produkce hodnot) než jiná
odvětví výroby. Právě tak jako z jiné stránky — pokud v něm růst produktivity přímo zkracuje
nutnou pracovní dobu —je produktivnější než všechna ostatní. Sama tato okolnost mu však může
být na prospěch jen tam, kde už vládne kapitál a jemu odpovídající obecná forma výroby. Již
samo toto přerušování uvnitř výrobní fáze vede k tomu, že zemědělství nikdy nemůže být
oblastí, s níž kapitál začíná; kde rozbíjí svůj původní stan. Odporuje to totiž nejzákladnějším
podmínkám průmyslové práce. Teprve zpětným působením je zemědělství ovládnuto kapitálem
a obdělávání půdy nabývá průmyslového charakteru.552 Na jedné straně to vyžaduje vysoký
stupeň rozvoje konkurence;[*499] na druhé straně značný rozvoj chemie, mechaniky atd., tj.
zpracovatelského průmyslu.[*500] Proto i v historii vidíme, že zemědělství nevystupuje nikdy v
čisté podobě v těch výrobních způsobech, které předcházejí kapitálu nebo odpovídají jeho
vlastním málo vyvinutým stupňům. Venkovský vedlejší průmysl jako předení, tkaní atd. musí
vynahradit omezené vynakládání pracovní doby, které tu existuje — a které spočívá v těchto
přerušeních. Fakt, že výrobní doba a pracovní doba nespadají vjedno, může tkvět vůbec jen v
přírodních podmínkách, které přímo stojí v cestě zhodnocování práce, tj. přisvojování nadpráce
kapitálem.
[*301]Tyto
překážky, které mu stojí v cestě, nejsou samozřejmě výhody, nýbrž z jeho
hlediska ztráty. Celou tu věc je třeba připomenout jen jako příklad kapitálu fixovaného,
fixovaného v jedné fázi.[*501] Je tu jen třeba si zapamatovat, že pokud kapitál nepoužívá živou
www.kmbe.cz
Stránka 137
práci, nevytváří žádnou nadhodnotu. Reprodukce vynaloženého fixního kapitálu sama
samozřejmě ještě není kladení nadhodnoty.
(V lidském těle, stejně jako u kapitálu, se při reprodukci různé jeho části nevyměňují ve
stejně dlouhých údobích, krev se obnovuje rychleji než svaly, svaly rychleji než kosti, které
mohou být z tohoto hlediska považovány za fixní kapitál lidského těla.)[*502]
K prostředkům, jimiž se dá urychlovat oběh, počítá Storch: 1. vytvoření třídy
„pracovníků“, kteří se zabývají pouze obchodem;
2. snadno přístupné dopravní prostředky; 3. peníze; 4. úvěr (viz výše).[*503]
Z této pestré přehlídky je vidět celý ten zmatek politických ekonomů. Peníze a peněžní
oběh — to, co jsme nazvali prostým oběhem — jsou předpoklad. Předpoklad kapitálu samého i
oběhu kapitálu. Nedá se proto říci, že peníze, tak jak existují jako směnný vztah patřící ke stupni
výroby předcházející kapitálu, peníze jako peníze, ve své bezprostřední formě, urychlují oběh
kapitálu; peníze jsou však jeho předpokladem. Mluvíme-li o kapitálu a jeho oběhu, jsme na
takovém stupni společenského rozvoje, kdy se zavedení peněz neobjevuje jako vynález atd.,
nýbrž kdy jsou peníze předpokladem,[*504] Pokud mají peníze ve své bezprostřední formě samy
hodnotu, pokud nejsou jen hodnotou jiných zboží, symbolem jejich hodnoty — neboť má-li něco,
co je samo bezprostřední, být něčím jiným bezprostředním, může to jen představovat, může být
tak nebo onak jeho symbolem —, nýbrž pokud mají samy hodnotu, jsou samy zpředmětněnou
prací v určité užitné hodnotě, jsou peníze daleky toho, aby urychlovaly oběh kapitálu, naopak jej
[*302]spíše zdržují. Uvažujeme-li peníze z obou stránek,] jak se objevují v oběhu kapitálu, i jako
oběžný prostředek, i jako realizovaná hodnota kapitálu, vidíme, že patří k nákladům oběhu,
pokud samy jsou pracovní dobou, která je vynaložena na to, aby na jedné straně zkrátila dobu
oběhu a na druhé straně představovala kvalitativní moment oběhu — zpětnou přeměnu kapitálu
v sebe sama jako pro sebe jsoucí hodnotu. V obou případech peníze nezvětšují hodnotu. Na jedné
straně jsou formou, která má představovat hodnotu a která je nákladná, stojí pracovní dobu,
tedy snižuje nadhodnotu. Na druhé straně mohou být považovány za mechanismus, který šetří
dobu oběhu, a tak uvolňuje čas pro výrobu. Pokud však samy jako takový mechanismus stojí
práci a jsou produktem práce, reprezentují vůči kapitálu vedlejší náklady výroby. Figurují mezi
náklady oběhu. Původní náklady oběhu představuje sama doba oběhu v protikladu k pracovní
době. Reálné náklady oběhu jsou samy zpředmětněnou pracovní dobou — jsou mechanismem,
který má zkracovat dobu oběhu.[*505] Peníze ve své bezprostřední formě, jak jsou vlastní historickému stupni výroby, který předcházel kapitálu, se tedy kapitálu jeví jako náklady oběhu, a proto
směřuje jeho úsilí k tomu, aby si je adekvátně přetvořil, aby si tedy z nich udělal takového
reprezentanta jednoho z momentů oběhu, který by nestál žádnou pracovní dobu, který by sám
neměl hodnotu. Kapitál tedy směřuje k tomu, aby zrušil peníze v jejich tradiční, bezprostřední
realitě a přeměnil je v něco čistě ideálního, co by bylo kladeno a právě tak rušeno jen
kapitálem.[*506] Nedá se tedy říci, jak to dělá Storch, že peníze vůbec jsou prostředkem, který
urychluje oběh kapitálu; naopak je třeba říci, že kapitál usiluje o to, aby je přeměnil v pouze
ideální moment svého oběhu a především je pozvedl do adekvátní formy, která by mu
odpovídala.[*507] Zrušení peněz v jejich bezprostřední formě se jeví jako požadavek peněžního
oběhu, který se stal momentem oběhu kapitálu, protože ve své [*303]bezprostřední předem dané
formě jsou omezením oběhu kapitálu. Tendencí kapitálu je oběh bez doby oběhu; odtud i přeměna
nástrojů, které slouží pouze ke zkrácení doby oběhu, v pouhá určení formy kladená kapitálem,
podobně jako rozličné momenty, jimiž kapitál probíhá v oběhu, jsou kvalitativními určeními jeho
vlastní metamorfózy.[*507]
Pokud jde o vytváření zvláštního obchodního stavu, tj. o takový rozvoj dělby práce, který
přeměnil sám úkon směňování ve zvláštní práci, a k tomu musel samozřejmě dosáhnout jisté
výše i součet směnných operací — (kdyby například 100 lidem zabírala směna 1/100 jejich praRukopisy Grűndrisse II
www.kmbe.cz
Stránka 138
covní doby, byl by každý člověk z 1/100 směňujícím; 100/100 směňujících by reprezentovalo
jednoho člověka. Na těch 100 by pak mohl připadnout jeden obchodník. Samo oddělení obchodu
od výroby čili fakt, že směna sama je vůči směňujícím někým reprezentována, vůbec vyžaduje,
aby směna a styky už byly rozvinuty do určitého stupně. Obchodník představuje vůči prodavači
všechny kupce a vůči kupci všechny prodavače, není tedy krajním bodem, nýbrž středem směny
samé; jeví se tedy jako prostředník)553 — toto vytváření obchodního stavu, které předpokládá
také vytvoření peněz, i když ještě nejsou rozvinuty ve všech svých momentech, je rovněž
předpokladem kapitálu, a proto se o něm nedá mluvit tak, že prostředkuje jeho specifický
oběh.[*508]Protože obchod je předpokladem vzniku kapitálu, a to historicky i pojmově, musíme se
k němu vrátit, ještě než skončíme tuto kapitolu[*509], protože patří bud před oddíl o vzniku
kapitálu, nebo do něho.
Zlepšení dopravních prostředků, pokud znamená usnadnění fyzického oběhu zboží, sem
nepatří, zde jde jen o formová určení oběhu kapitálu. Produkt se stává zbožím teprve tehdy,
vystupuje z výrobní fáze teprve tehdy, když je na trhu. Na druhé straně sem dopravní prostředky
patří potud, že lhůty návratů kapitálu — tj. doba oběhu — se [*304]musejí prodlužovat se
vzdáleností trhu od místa výroby. Jejich zkrácení dopravními prostředky by tedy patrně přímo, z
tohoto hlediska přímo, patřilo do výkladu o oběhu kapitálu.[*510] Vlastně to však spadá do učení o
trhu, které zase patří do oddílu o kapitálu.[*511]
Nakonec úvěr. Tuto formu oběhu, kladenou přímo kapitálem, — která tedy specificky
vyplývá z povahy kapitálu, tuto diíferentia specifica kapitálu — zařazuje Storch atd. k penězům,
obchodnímu stavu atd., které patří k rozvoji směny vůbec a více méně i k výrobě na něm
založené.[*512] Tato diíferentia specifica sem patří jednak jako logický výklad, jednak jako klíč k
pochopení výkladu historického. V dějinách například Anglie (a právě tak Francie) se setkáváme
s pokusy nahradit peníze papíry a na druhé straně kapitálu, pokud existuje ve formě hodnoty, dát
formu, kterou klade čistě on sám, a konečně současně se vznikáním kapitálu i s pokusy založit
úvěr. (Např. Petty, Boisguillebert.)
[MALÝ A VELKÝ OBĚH]
Malý oběh. Proces směny mezi kapitálem a pracovní silou vůbec. Kapitál při reprodukci pracovní
síly.
Uvnitř oběhu jako celkového procesu můžeme rozlišovat mezi velkým a malým oběhem.
První zahrnuje celé období od okamžiku, kdy kapitál vystupuje z výrobního procesu, až do
okamžiku, kdy se do něho vrací. Druhý oběh je nepřetržitý a probíhá neustále současně s
výrobním procesem. Je to ta část kapitálu, která je vyplácena jako mzda, která se směňuje za
pracovní sílu317. Tento proces oběhu kapitálu, který co do formy vystupuje jako směna
ekvivalentů, ale ve skutečnosti se ruší a směnou ekvivalentů je jen formálně (přeměna hodnoty v
kapitál, kde se směna ekvivalentů převrací ve svůj opak, směna se na základě směny stává ryze
formální a veškerá vzájemnost [*305]je jen na jedné straně), je třeba vyložit takto: hodnoty, které
jsou směňovány, jsou vždy zpředmětněná pracovní doba, tj. předmětně přítomné, vzájemně
předpokládané množství už existující práce (v užitné hodnotě). Hodnota jako taková je vždy
výsledkem, nikdy příčinou.[*513] Vyjadřuje to množství práce, jímž je nějaký předmět produkován
a tedy — předpokládáme-li týž stupeň výrobních sil — <to množství práce, jímž> může být
reprodukován. Kapitalista nesměňuje kapitál přímo za práci nebo pracovní dobu; dobu
obsaženou ve zboží, vloženou do něho, směňuje za dobu obsaženou v živé pracovní síle317,
vloženou do ní. Živá pracovní doba, kterou získává směnou, není směnná hodnota, nýbrž je to
užitná hodnota pracovní síly. Stejně tak stroj se nesměňuje, neplatí se jako příčina výsledků,
nýbrž jako sám výsledek; nikoli podle své užitné hodnoty ve výrobním procesu, nýbrž jako
produkt — určité množství zpředmětněné práce. Pracovní doba, která je obsažena v pracovní
www.kmbe.cz
Stránka 139
síle, tj. doba nezbytná k tomu, aby živá pracovní síla vznikla, je stejná jako ta, která je nezbytná k
tomu — za předpokladu, že výrobní síly jsou na stejném stupni —, aby se pracovní síla
reprodukovala, tj. uchovávala. Směna, která probíhá mezi kapitalistou a dělníkem, plně tedy
odpovídá zákonům směny; nejen jí odpovídá, ale je jejím vrcholem. Neboť pokud se nesměňuje
sama pracovní síla, základna výroby ještě nespočívá na směně, nýbrž směna je pouhý užší okruh,
který má svou základnu v ne-směně, jak je tomu u všech stupňů předcházejících buržoazní
výrobě. Ale užitná hodnota té hodnoty, kterou kapitalista dostal směnou, je sama elementem
zhodnocování, a jeho mírou je živá práce a pracovní doba, a sice více pracovní doby, než kolik je
zpředmětněno v pracovní síle, tj. více pracovní doby, než kolik stojí reprodukce živého dělníka.
Kapitál tedy tím, že získal směnou jako ekvivalent pracovní sílu, získal směnou pracovní dobu —
pokud přesahuje pracovní dobu obsaženou v, pracovní síle317 — bez ekvivalentu;
prostřednictvím formy směny si přisvojil, cizí pracovní dobu beze směny.
[*306]Směna se tedy stává ryze formální a jak jsme už viděli, při dalším rozboru kapitálu
mizí i zdání, že kapitál směňuje za pracovní sílu317 něco jiného než její vlastní zpředmětněnou
práci; tedy zdání, že za ni vůbec něco směňuje. Převrácení tedy vyplývá z toho —, že posledním
stupněm svobodné směny je směna pracovní síly jako zboží, jako hodnoty za zboží, za hodnotu;
že se směňuje jako zpředmětněná práce, že však její užitná hodnota záleží v živé práci, tj. v
kladení směnné hodnoty. Převrácení vyplývá z toho, že užitná hodnota pracovní síly jako
hodnota je sama živlem vytvářejícím hodnoty, substancí hodnoty, a to substancí zmnožující
hodnoty. V této směně dává tedy dělník za ekvivalent pracovní doby, která je v něm zpředmětněná, svou živou pracovní dobu, která vytváří a zmnožuje hodnoty. Prodává se jako výsledek.
Jako příčina, jako činnost je pohlcen kapitálem a vtělen do něho.[*513] Tak se směna převrací ve
svůj opak, a zákony soukromého vlastnictví — svoboda, rovnost, vlastnictví — vlastnictví vlastní
práce a svobodné disponování s ní — se převracejí v nemajetnost dělníka a v odcizení jeho
práce, v jeho poměr k nijako k cizímu vlastnictví a vice versa.
Oběh té části kapitálu, která představuje mzdu, doprovází výrobní proces, jeví se jako
ekonomické určení formy vedle něho, probíhá s ním současně a proplétá se s ním. Teprve tento
oběh klade kapitál jako takový; je podmínkou jeho zhodnocovacího procesu a klade nejen určení
jeho formy, nýbrž klade jeho substanci. Je to neustále obíhající část kapitálu, která nevstupuje
ani na okamžik do výrobního procesu samého a neustále jej provází. Je to ta část kapitálu, která
nevstupuje ani na okamžik do jeho reprodukčního procesu, což není u suroviny. životní
prostředky dělníka vycházejí z výrobního procesu jako produkt, jako výsledek; ale jako produkt
nikdy nevstupují do výrobního procesu, protože jsou produktem vyrobeným pro individuální
spotřebu, vstupují bezprostředně do spotřeby dělníka a bezprostředně po ní se směňují. Jsou
tedy, na rozdíl od suroviny i od nástroje, [*307]obíhající kapitál par excellence. Toto je v koloběhu
kapitálu jediný moment, kde do něho bezprostředně vstupuje spotřeba.554 Tam, kde se zboží
směňuje za peníze, může být získáno jiným kapitálem pomocí směny jako surovina pro novou
výrobu. Dále podle předpokladů kapitálu proti němu nestojí jednotlivý spotřebitel, ale
obchodník, který kupuje zboží proto, aby je prodal za peníze.[*514] (Tento předpoklad je třeba
vyložit spolu s výkladem obchodního stavu vůbec. Aby se odlišil oběh mezi obchodníky od oběhu
mezi obchodníky a spotřebiteli.)555 Oběžný kapitál se tu tedy přímo jeví jako kapitál určený pro
individuální spotřebu dělníků; určený vůbec pro individuální spotřebu a tedy existující ve formě
hotového produktu. Jeví-li se tedy na jedné straně kapitál jako předpoklad produktu, jeví se
právě tak hotový produkt jako předpoklad kapitálu — historicky z toho vyplývá, že kapitál
nezačal svět znovu, nýbrž našel tu už produkci a produkty, dříve než je podrobil svému procesu.
Jakmile je už jednou v chodu, jakmile už vychází ze sebe sama, klade se neustále ve svých
různých formách jako spotřebitelný produkt, surovina a nástroj a pak se v těchto formách
neustále reprodukuje. Jednou se tyto formy jeví jako jím samým předem kladené podmínky a
potom jako jeho výsledek. Ve své reprodukci produkuje své vlastní podmínky. Zde už je tedy —
na základě vztahu kapitálu k živé pracovní síle317 a k přírodním podmínkám uchovávání
www.kmbe.cz
Stránka 140
pracovní síly — oběžný kapitál určen z hlediska užitné hodnoty jako kapitál vstupující přímo do
individuální spotřeby, která jej pohlcuje jako produkt. Závěr, že oběžný kapitál vůbec je něco
spotřebitelného, je tedy nesprávný: jako by uhlí, olej, barvivo atd., nástroje atd., meliorace půdy
atd., továrny atd. nebyly rovněž spotřebovávány, rozumíme-li spotřebou zrušení jejich užitné
hodnoty a formy; ale právě tak nejsou spotřebovávány, myslíme-li na jejich individuální
spotřebu, spotřebu ve vlastním smyslu slova.[*515] V tomto oběhu se kapitál neustále sám od sebe
odpuzuje jako zpředmětněná práce a asimiluje živou pracovní sílu, svůj k životu [*308]potřebný
kyslík. Pokud jde o spotřebu dělníka, ta reprodukuje jen jedno — totiž jeho samého jako živou
pracovní sílu317. A protože je tato reprodukce jeho samého podmínkou kapitálu, nejeví se ani
dělníkova spotřeba přímo jako reprodukce kapitálu, nýbrž jako reprodukce těch vztahů, za nichž
jedině je kapitálem. živá pracovní síla patří k podmínkám jeho existence právě tak jako surovina a
nástroj. Kapitál se tedy reprodukuje dvakrát, ve své vlastní formě a ve spotřebě dělníka, ale jen
potud, pokud ho tato spotřeba reprodukuje jako živou pracovní sílu[*516] Tuto spotřebu kapitál
proto nazývá produktivní spotřebou — produktivní ne potud, že reprodukuje individuum, nýbrž
proto, že reprodukuje individua jako pracovní síly.556 Jestliže se tedy Rossi pohoršuje nad tím, že
mzda se bere v úvahu dvakrát, jednou jako důchod dělníka a pak jako reproduktivní spotřeba
kapitálu, pak tato námitka platí jen těm, kdo říkají, že mzda vstupuje přímo do výrobního
procesu kapitálu jako hodnota. Neboť placení mzdy je akt oběhu, který probíhá současně s
výrobním aktem a vedle něho.[*517] Nebo jak to říká z tohoto hlediska Sismondi — dělník
spotřebovává svou mzdu ne- reproduktivně;557 ale kapitalista ji spotřebovává produktivně,
pokud za ni směňuje práci, která reprodukuje mzdu a více než mzdu. To se týká kapitálu samého
jen potud, pokud je chápán jako objekt. Pokud je však kapitál vztahem, a to vztahem k živé
pracovní síle, reprodukuje dělníkova spotřeba tento vztah; čili kapitál se reprodukuje dvakrát,
jako hodnota směnou za práci — jako možnost začít znovu zhodnocovací proces, znovu být v
činnosti jako kapitál, — a reprodukuje se také jako vztah, a to spotřebou dělníka, která tohoto
dělníka reprodukuje jako pracovní sílu směnitelnou za kapitál — za mzdu jako součást
kapitálu.558
Z tohoto oběhu mezi kapitálem a prací tedy vyplývá určení jedné části kapitálu — fondu
životních potřeb; jako neustále obíhajícího — neustále spotřebovávaného, neustále vyžadujícího
reprodukce. Na tomto oběhu se výrazně ukazuje rozdíl mezi kapitálem a penězi; mezi oběhem
kapitálu a oběhem peněz. Kapitál například platí mzdu [*309]týdně; dělník donese tuto mzdu k
hokynáři atd., ten ji přímo nebo nepřímo deponuje u bankéře; a příští týden ji továrník zase
vyzvedne u bankéře a opět ji rozdělí mezi tytéž dělníky atd., a tak pořád dokola. Týž obnos peněz
uvádí do oběhu neustále nové části kapitálu. Ale sám tento peněžní obnos neurčuje části
kapitálu, které jsou takto uváděny do oběhu. Stoupá-li peněžní hodnota mzdy, pak stoupají i
oběžné prostředky, ale množství těchto prostředků není určeno tímto vzestupem. Kdyby výrobní
náklady peněz neklesaly, žádné zvýšení jejich množství by nemělo vliv na tu část kapitálu, která
vstupuje do oběhu. Zde se peníze jeví jako pouhý oběžný prostředek. Protože se musí ve stejnou
dobu vyplácet mnoho dělníků, potřebuje se ve stejnou dobu určitý peněžní obnos, který vzrůstá
s jejich počtem. Na druhé straně vede rychlost obratu peněz k tomu, že je třeba menšího obnosu
než za stavu, kdy je méně dělníků, ale kdy není tak dobře řízen mechanismus peněžního oběhu.
Tento oběh je podmínkou výrobního procesu a tím i procesu oběhu. Na druhé straně kdyby se
kapitál nevracel z oběhu, pak by tento oběh mezi dělníkem a kapitálem nemohl začít znovu; je
tedy ze své strany podmíněn tím, že kapitál prochází různými momenty své metamorfózy mimo
výrobní proces. Kdyby k tomu nedocházelo, pak ne proto, že by nebylo dost peněz jako oběžného
prostředku, nýbrž proto, že buď by nebyl kapitál ve formě produktů, chyběla by tato část
oběžného kapitálu, nebo proto, že by se kapitál nekladl ve formě peněz, tj. že by se nerealizoval
jako kapitál. To by však opět nevyplývalo z množství oběžných prostředků, nýbrž z toho, že
kapitál by se nekladl v kvalitativním určení jako peníze, k čemuž vůbec není nutné, aby se kladl
ve formě hotových peněz, v bezprostřední peněžní formě. Zda by se v takové formě kladl nebo
ne, to zase nezáleží na množství peněz obíhajících jako oběžný prostředek, nýbrž na směně
www.kmbe.cz
Stránka 141
kapitálu za hodnotu jako takovou; je to opět moment kvalitativní a nikoli kvantitativní, jak blíže
vyložíme, až budeme mluvit o kapitálu jako penězích. (Úroky atd.)559
Trojí určení čili trojí způsob oběhu. — Fixní a oběžný kapitál. — Doba obratu
celkového kapitálu, rozděleného na kapitál oběžný a fixní. — Průměrný obrat takového
kapitálu. — Vliv fixního kapitálu na celkovou dobu obratu kapitálu. — Obíhající fixní kapitál. Say.
Smith. Lauderdale. Lauderdale o původu zisku.
[FIXNÍ A OBĚŽNÝ KAPITÁL]
[*310]Uvažujeme-li
jej jako celek, jeví se tedy oběh ve třech podobách:
1. celkový proces — kapitál prochází svými různými momenty; jeví se tedy v pohybu,
jako obíhající; pokud v každém z těchto momentů je kontinuita potenciálně přerušena a může se
upevnit vzhledem k přechodu do další fáze, jeví se tu kapitál jako fixovaný v různých vztazích a
rozdílné způsoby této fixovanosti konstituují různé kapitály, kapitál zbožní, peněžní, kapitál jako
výrobní podmínky.
2. Malý oběh mezi kapitálem a pracovní silou317. Tento oběh doprovází výrobní proces a
jeví se jako smlouva, směna, forma styků, které jsou předpokladem zahájení výrobního procesu.
Část kapitálu, která vstupuje do tohoto oběhu, — fond životních potřeb — je oběžný kapitál
[ŘECKY]xar ěšoxrjv[*518]. Není určován jen formou; sama jeho užitná hodnota, tj. samo jeho
látkové určení jako produktu spotřebitelného a vstupujícího přímo do individuální spotřeby je
součástí jeho určení formy.[*519]
3. Velký oběh; pohyb kapitálu mimo výrobní fázi, kde se jeho doba jeví v protikladu k
pracovní době jako doba oběhu. Z tohoto protikladu mezi kapitálem ve výrobní fázi, a kapitálem,
který tuto fázi opouští, vyplývá rozdíl mnezi plynulým a fixním kapitálem. Ten druhý je kapitál,
který je fixován na výrobní proces a který je v tomto procesu spotřebováván; pochází sice z
velkého oběhu, ale nevrací se do něho, a pokud obíhá, obíhá jen proto, aby byl ve výrobním
procesu spotřebován, spoután.560
Z těchto tří různých rozdílů v oběhu kapitálu vyplývají tři rozdíly mezi obíhajícím a
fixovaným kapitálem; jednu část kapitálu kladou jako obíhající χατέξοχήν[*518], protože ta nikdy
nevstoupí do výrobního procesu, ale neustále jej doprovází; a za třetí kladou rozdíl mezi
plynulým [*311]a fixním kapitálem. Obíhající kapitál ve formě čís. 3 zahrnuje i formu * Čís. 2,
protože také tato forma je v protikladu ke kapitálu fixnímu; ale forma čís. 2 nezahrnuje formu
čís. 3. Ta část kapitálu, která jako taková patří k výrobnímu procesu, je takovou jeho částí, která
slouží látkově jen jako výrobní prostředek; která představuje prostředníka mezi živou prací a
materiálem, který má být zpracován. Část plynulého kapitálu, jako uhlí, olej atd., také slouží jen
jako výrobní prostředek. Vůbec všechno, co slouží jen jako prostředek udržující v chodu stroj
nebo mechanismus, který jej pohání. Tento rozdíl bude třeba ještě blíže prozkoumat. Za prvé to
není v rozporu s určením 1, protože fixní kapitál jako hodnota obíhá ve stejném poměru, v němž
se opotřebovává. A právě v tomto určení jako fixní kapitál — tj. v určení, v němž kapitál ztratil
svou plynulost a je ztotožněn s určitou užitnou hodnotou, která jej oloupila o jeho schopnost
transformace —, se rozvinutý kapitál — který dosud známe jen jako kapitál produktivní —
projevuje nejvýrazněji a právě na této zdánlivě neadekvátní formě a na vzrůstajícím poměru této
formy k formě oběžného kapitálu v (určení) čís. 2 se měří rozvoj kapitálu jako kapitálu. Tento
rozpor je překrásný. Je nutno ho vyložit.[*519]
www.kmbe.cz
Stránka 142
Různé druhy kapitálu, které v ekonomii navenek jako by spadly z nebe,[*520] se tady jeví
jako stejně četné precipitáty pohybů vyplývajících z povahy kapitálu samého nebo spíše tohoto
pohybu samého v jeho různých určeních.
Oběžný kapitál neustále „opouští“ kapitalistu a vrací se k němu ve své první formě. Fixní
kapitál to nedělá (Storch).561 Oběžný kapitál je ta část kapitálu, která nenese zisk, dokud není
vydána; fixní atd. nese zisk, pokud zůstává v držení vlastníka. (Malthus.)562 „Oběžný kapitál neposkytuje svému pánu důchod či zisk, pokud zůstává v jeho držení; fixní kapitál poskytuje tento
zisk, aniž by změnil pána a aniž by potřeboval oběh.“ (A. Smith.)563
Z tohoto hlediska nemůže být toto určení ve výše uvedeném pojetí [*312]správné, protože
odpoutání kapitálu od svého vlastníka (opuštění svého majitele) neznamená nic jiného než
zcizení vlastnictví nebo držení, k němuž dochází v aktu směny, a protože povaha jakékoli směnné
hodnoty, tedy každého kapitálu, je taková, že se pro svého držitele stává hodnotou díky zcizení.
Kdyby fixní kapitál existoval pro svého vlastníka bez prostřednictví směny a směnné hodnoty,
která je ve směně zahrnuta, byl by ve skutečnosti pouhou užitnou hodnotou, nebyl by tedy
kapitálem. Základem výše uvedeného určení však je toto: fixní kapitál obíhá jako hodnota (i když
jen po částech, postupně, jak uvidíme). Jako užitná hodnota neobíhá. Fixní kapitál, pokud jej
vezmeme z jeho látkové stránky, jako moment výrobního procesu, nikdy neopouští hranice
svého hájemství; jeho držitel jej nezcizuje; zůstává v jeho rukou. Jako kapitál, zvěčňující se
hodnota, obíhá jen po stránce své formy. V oběžném kapitálu tento rozdíl mezi formou a obsahem, užitnou hodnotou a směnnou hodnotou není. Aby mohl obíhat jako směnná hodnota, aby
mohl být směnnou hodnotou, musí jako užitná hodnota vstoupit do oběhu, musí být zcizen. Pro
kapitál jako „takový je užitnou hodnotou jedině hodnota sama.564 Oběžný kapitál se pro něj
realizuje jako hodnota jen tehdy, je-li zcizen. Pokud zůstává v jeho rukou, má hodnotu jen o sobě;
není to však kladeno; jen σονάμει — ne však actu.[*520] Fixní kapitál se naopak realizuje jako
hodnota jen tehdy, zůstává-li jako užitná hodnota v rukou kapitalistových, nebo, vyjádřeno
věcným vztahem, pokud zůstává ve výrobním procesu, který je možno pokládat za vnitřní
organický pohyb kapitálu, za jeho vztah k sobě samému, na rozdíl od jeho pohybu animálního,
jeho jsoucna pro něco jiného. Protože tedy fixní kapitál, jakmile vstoupil do výrobního procesu, v
něm zůstává, také v něm zaniká, je v něm pohlcen. Trvání tohoto zanikání se nás tu ještě netýká.
Z tohoto hlediska patří tedy k fixnímu kapitálu to, co Cherbuliez nazývá pomocnými materiály,565
jako uhlí, dřevo, olej, lůj atd., které jsou beze zbytku zničeny ve výrobním procesu, které mají pro
proces výroby samé jen užitnou [*313]hodnotu. Tytéž materiály mají vsak užitnou hodnotu i mimo
výrobu a mohou, být spotřebovávány i jinak, právě tak jako budovy, domy atd. nemusí být
určeny jen pro výrobu. Nejsou fixním kapitálem v důsledku určitého způsobu svého bytí, nýbrž
svého užívání.[*521] Stanou se jím, jakmile vstoupí do výrobního procesu. Jsou fixním kapitálem,
jakmile jsou kladeny jako momenty výrobního procesu kapitálu, protože pak ztrácejí svou
vlastnost, že by případně mohly být kapitálem oběžným.
Tak jako tedy ta část kapitálu, která vstupuje do malého koloběhu kapitálu — čili kapitál,
pokud vstupuje do tohoto pohybu — v oběhu mezi kapitálem a pracovní silou317, ta část kapitálu,
která obíhá jako mzdy — nikdy nevystupuje z oběhu a nikdy nevstupuje do výrobního procesu
kapitálu po své látkové stránce, jako užitná hodnota, nýbrž je tímto procesem vždycky
vypuzována jako produkt, výsledek předcházejícího výrobního procesu, tak naopak ta část
kapitálu, která je určena jako fixní kapitál, jako užitná hodnota, co do svého materiálního jsoucna
nikdy nevystupuje z výrobního procesu a nikdy nevstupuje znovu do oběhu. Zatímco tato druhá
část vstupuje do oběhu jen jako hodnota (jako část hodnoty hotového produktu), vstupuje první
jen jako hodnota do výrobního procesu, protože nutná práce je reprodukcí mzdy, té části
hodnoty kapitálu, která obíhá jako mzda. To je tedy první určení fixního kapitálu a z tohoto
hlediska v sobě fixní kapitál zahrnuje i pomocné suroviny.
www.kmbe.cz
Stránka 143
Za druhé: Fixní kapitál může vstoupit jako hodnota do oběhu jen potud, pokud ve
výrobním procesu zaniká jako užitná hodnota. Fixní kapitál vstupuje do produktu jako hodnota
— tj. jako na něj vynaložená nebo v něm uchovaná pracovní doba — tou měrou, jak zaniká ve své
samostatné podobě jako užitná hodnota. Užíváním se spotřebovává, ale tak, že jeho hodnota se
přenáší z jeho formy do formy produktu. Není-li používán, není-li pohlcován ve výrobním
procesu samém — jestliže stroj nepracuje, železo rezaví, dřevo hnije — pak samozřejmě jeho
hodnota zaniká s jeho pomíjivým jsoucnem užitné hodnoty. Jeho oběh jako hodnoty odpovídá
spotřebě jeho užitné hodnoty [*314]ve výrobním procesu. Jeho celková hodnota je úplně reprodukována, tj. vrácena z oběhu, až tehdy, když je úplně pohlcen ve výrobním procesu jako užitná
hodnota. Jakmile se úplně změnil v hodnotu a tedy úplně přešel do oběhu, zanikl úplně jako
užitná hodnota, a proto se musí nahradit jako nutný moment výroby novou užitnou hodnotou
téhož druhu, tj. musí se reprodukovat. Nutnost jeho reprodukování, tj. doba jeho reprodukce, je
určena dobou, za niž je pohlcen, spotřebován ve výrobním procesu. U oběžného kapitálu je
reprodukce určena dobou oběhu, u fixního kapitálu je oběh určen dobou, za niž je jako užitná
hodnota, ve svém látkovém jsoucnu, pohlcen ve výrobním aktu, tj. dobou, během níž se musí
reprodukovat. Tisíc liber příze je možno znovu reprodukovat, jakmile se prodají a peníze, které
za ně byly zaplaceny, se opět smění za bavlnu atd., zkrátka za prvky výroby příze. Jejich
reprodukce je tedy určena dobou oběhu. Stroj, který má hodnotu 1000 liber a který vydrží 5 let,
který se opotřebuje až za 5 let a pak už patří do starého železa,566 se za každý rok opotřebuje
řekněme o vyjdeme-li z průměrné spotřeby ve výrobním procesu. Do oběhu tedy vstupuje každý
rok jen 1/5 jeho hodnoty a teprve po uplynutí 5 let vstoupil do oběhu a vrátil se z něho celý. Jeho
vstupování do oběhu je tedy beze zbytku určeno dobou jeho opotřebování a doba, kterou
potřebuje jeho hodnota k tomu, aby celá vstoupila do oběhu a zase se z něho vrátila, je určena
celkovou dobou jeho reprodukce, dobou, za kterou musí být reprodukován. Fixní kapitál
vstupuje do produktu jen jako hodnota, kdežto užitná hodnota oběžného kapitálu zůstala v
produktu jako jeho substance a dostala jen jinou formu. Tímto rozlišením se podstatně
modifikuje doba obratu celkového kapitálu, rozděleného na kapitál oběžný a fixní. Dejme tomu,
že celkový kapitál = S; jeho oběžná část c; fixní část f; fixní kapitál činí S x (1/x); oběžný—.
Oběžný kapitál se obrátí 3krát za rok, fixní jen 2krát za každých 10 let. Za 10 let se f čili S/x
obrátí dvakrát, zatímco za týchž 10 let se S/y obrátí 3x10= 30krát. Kdyby [*315]bylo S =S/y, tj.
kdyby to byl jen oběžný kapitál, pak O, obrat by se
rovnal 30 a celkový kapitál, který se obrátil za 10 let, by se rovnal 30 x S/y Fixní kapitál
se však obrátí jen 2krát za 10 let. Jeho O'=2; a celkový obrátivší se fixní kapitál = 2S/x. S je však
=(S/y) + (S/x) a celková doba jeho obratu = celkové době obratu obou těchto částí. Obrátí-li se
fixní kapitál za 10 let 2krát, obrátí se za jeden rok 2/10 čili 1/5 z něho, zatímco oběžný kapitál se za
rok obrátí 3krát. S/(5x) se obrátí za každý rok jednou.
Otázka prostě zní, jak velký je průměrný počet obratů čili jak dlouhá je průměrná doba
obratu celkového kapitálu, je-li kapitál 1000 tolarů = 600 kapitálu oběžného a 400 kapitálu
fixního, tedy 3/5 oběžného a 2/5 fixního kapitálu; trvá-li fixní kapitál 5 let, obrátí-li se tedy jednou
za 5 let a obrátí-li se oběžný kapitál 3krát za každý rok? Kdyby to byl pouze oběžný kapitál,
obrátil by se 5 X 3, 15krát; celkový obrátivší se kapitál za těch 5 let by činil 15 000. Ale jeho 2/5 se
obrátí jen jednou za 5 let. Z těch 400 tolarů se tedy za rok obrátí 400/6 — 80 tolarů. Z 1000 tolarů
se obrátí ročně 600 tolarů 3krát, 80 jednou; čili za celý rok by se obrátilo jen 1880; za 5 let by se
tedy obrátilo 5 X 1880 = 9400 tj. o 5600 méně, než kdyby celkový kapitál sestával výlučně z kapitálu oběžného. Kdyby celý kapitál sestával jen z kapitálu oběžného, pak by se obrátil jednou za
1/3 roku.[*522]
Je-li kapitál = 1000; c = 600 a obrátí se 2krát za rok; f = 400 [*316]a obrátí se jednou za rok;
pak se 600 (3/5 S) obrátí za půl roku. 400/2 čili 2S/(5 x 2) <fixního kapitálu> rovněž za půl roku. Za
půl roku se tedy obrátí 600 + 200 = 800 (tj. c +f/2). Za celý rok se tedy obrátí 2 X 800 čili 1600;
www.kmbe.cz
Stránka 144
1600 tolarů za rok; tedy 100 za 12/16 měsíce, tedy 1000 za 120/16 měsíce = 7 1/2 měsíce. Celý
kapitál 1000 se tedy obrátí za 7 1/2 měsíce, zatímco kdyby sestával jen z oběžného kapitálu,
obrátil by se za 6 měsíců. 7 1/2: 6 = 1 1/4: 1[*523] čili jako 5/4: 1[*524]. Je-li (celkový) kapitál = 100,
oběžný = 50, fixní =50; první se obrátí 2krát za rok, druhý jednou; pak se 1/2 ze 100 obrátí
jednou za 6 měsíců a 1/4 ze 100 také jednou za 6 měsíců; za 6 měsíců se tedy obrátí 8/4 kapitálu,
3/ ze 100 za 6 měsíců; čili 75 za 6 měsíců a 100 za 8 měsíců. Obrátí-li se 2/ ze 100 za 6 měsíců a
4
4
za týchž 6 měsíců se obrátí 1/4 ze 100 ( 1/2 fixního kapitálu), pak se za 6 měsíců obrátí 3/4 ze 100.
Tedy 1/4za 6/3 = 2; tedy 4/4 ze 100 čili 100 za 6+ 2, za 8 měsíců. Celková doba obratu kapitálu je =
6 (doba obratu celého oběžného kapitálu a 1/2 fixního kapitálu čili 1/4 celkového kapitálu) + 6/3,
tj. + tato doba obratu dělená číslem, které vyjadřuje, jaký alikvotní díl kapitálu, obrátivšího se za
dobu obratu oběžného kapitálu, tvoří zbývající fixní kapitál. Podobně ve výše uvedeném
příkladě: 3/5 ze 100 se obrátí za 6 měsíců; rovněž 1/5 ze 100; tedy 4/5 ze 100 za 6 měsíců; tedy
zbývající 1/5 ze 100 za 6/4 měsíce; tedy celý kapitál za 6 + 6/4 měsíce = 6 + 1 1/2 čili 7 1/2 měsíce.
Tedy vyjádřeno všeobecně: Průměrná doba obratu = době obratu oběžného kapitálu + tato doba
obratu dělená číslem, které vyjadřuje, kolikrát je zbývající část fixního kapitálu obsažena v
celkovém obnosu kapitálu, který byl uveden do oběhu za tuto dobu obratu.[*525]
Jestliže dva kapitály po 100 tolarech, jeden je celý oběžným kapitálem, druhý je z
poloviny fixním kapitálem, oba při 5% zisku, jeden se obrátí celý 2krát za rok, v druhém oběžný
kapitál rovněž 2krát [*317]za rok, ale fixní kapitál jen jednou; pak by celkový obracející se kapitál
byl v prvním případě = 200 a zisk = 10; v druhém případě by byl 1[*526] obrat za 8 měsíců, 1/2[*526]
<obratu> za 4; čili 150 (tolarů) by se obrátilo za 12 měsíců; zisk by pak byl = 7 1/2. Tento způsob
vypočítávání posílil obvyklý předsudek, že oběžný a fixní kapitál nesou zisk, protože jsou nadány
jakousi tajemnou vrozenou silou,567 jak je to vyjádřeno i v Malthusových výrocích jako: „oběžný
kapitál nese zisk, když se jeho držitelé od něho odloučí“ atd.;568 rovněž na výše citovaných
místech z ,,Measure of Value“ atd. mluví o tom, jak podle něho fixní kapitál akumuluje
hodnoty.569 Nej větší zmatek a mystifikace vznikla tím, že v dosavadních ekonomických teoriích
se učení o nadzisku nezkoumalo v čisté podobě, ale směšovalo se s učením o reálném zisku,
které se redukuje na to, jak se různé kapitály podílejí na všeobecné míře zisku. Zisk kapitalistů
jako třídy čili kapitálu jako takového tady musí být už předtím, než může být rozdělován, a je
vrcholně absurdní chtít vysvětlovat jeho vznik z jeho rozdělování.[*527] Podle toho, co bylo
uvedeno výše, se zisk snižuje proto, že se prodlužuje doba obratu kapitálu, a to tou měrou, jak se
zvětšuje ta jeho část, která se nazývá fixní kapitál.[*528] Kapitál stejné velikosti, 100 ve výše
uvedeném případě, by se celý obrátil za rok 2krát, kdyby sestával jen z kapitálu oběžného.
Protože však z poloviny sestává z kapitálu fixního, obrátí se jen 2krát za 16 měsíců, čili za rok se
obrátí jen 150 tolarů. Jak se zmenšuje počet jeho reprodukcí za určitou dobu nebo jak se
zmenšuje jeho množství, které je reprodukováno za tuto určitou dobu, snižuje se
[*318]i produkce nadbytečné doby čili nadhodnota, protože kapitál klade vůbec hodnotu
jen potud, pokud klade nadhodnotu. (Taková je přinejmenším jeho tendence; jeho adekvátní
činnost.)
Fixní kapitál obíhá, jak jsme viděli, jako hodnota jen tou měrou, jak se ve výrobním
procesu opotřebovává či spotřebovává jako užitná hodnota.[*530] Na jeho relativní trvalosti však
závisí doba, za kterou je spotřebován a za kterou musí být reprodukován ve své formě užitné
hodnoty. Tato jeho trvalost, čili jeho větší nebo menší pomíjivost — ono větší nebo menší
množství času, po který může v opakovaných výrobních procesech kapitálu znovu a znovu
opakovat svou funkci v rámci těchto procesů — toto určení jeho užitné hodnoty se zde tedy
stává momentem určujícím formu, tj. určujícím kapitál po stránce jeho formy, nikoli po stránce
jeho látky. Nutná doba reprodukce fixního kapitálu modifikuje tedy, právě tak jako jeho poměr k
celému kapitálu, dobu obratu celkového kapitálu a tím i jeho zhodnocování. Větší trvalost
kapitálu (délka doby nutné k jeho reprodukci) a poměr fixního kapitálu k celkovému kapitálu
www.kmbe.cz
Stránka 145
zde tedy ovlivňuje zhodnocování právě tak jako pomalejší obrat způsobený bud tím, že trh, z
něhož se kapitál vrací ve formě peněz, je prostorově vzdálenější, že je tedy zapotřebí delší doby k
tomu, aby byla opsána dráha oběhu (tak například kapitály, které pracují v Anglii pro
východoindický trh, se obracejí pomaleji než ty, které pracují pro bližší zahraniční trhy nebo pro
domácí trh), nebo tím, že sama výrobní fáze je přerušována přírodními podmínkami, jako je
tomu v zemědělství. Ricardo, který první zdůraznil tento vliv fixního kapitálu na zhodnocovací
proces, plete všechna tato určení jedno přes druhé, jak můžeme poznat z výše citovaných
míst.[*531]
V prvním případě (fixní kapitál) se obrat kapitálu omezuje, protože se fixní kapitál
spotřebovává ve výrobním procesu pomalu; čili příčina tkví v délce doby potřebné na jeho
reprodukci.[*532] V druhém případě [*319]vyplývá menší počet obratů z delší doby oběhu (v prvním
případě obíhá fixní kapitál nutně vždy stejně rychle jako produkt, pokud vůbec obíhá, pokud
vůbec vstupuje do oběhu, protože neobíhá ve své látkové existenci, nýbrž jen jako hodnota, tj.
jako ideální součást celkové hodnoty produktu), a to doby oběhu při druhé polovině vlastního
procesu oběhu, zpětné přeměně peněz;[*533] ve třetím případě nevyplývá menší počet obratů z
delší doby, kterou potřebuje kapitál, jak tomu bylo v prvním případě, aby zanikl ve výrobním
procesu, nýbrž z delší doby, kterou potřebuje k tomu, aby z tohoto procesu vyšel jako
produkt.[*533] Fixnímu kapitálu je specificky vlastní případ první; druhý patří ke kategorii
kapitálu neuvolněného, fixovaného, fixovaného v nějaké fázi celkového procesu oběhu („fixní
kapitál se značným stupněm trvalosti čili oběžný kapitál navracející se za dlouhá období“.
McCulloch, „The Principles of Political Economy“. Sešit str. 15).570
Za třetí[*534]: Až dosud jsme fixní kapitál sledovali jen z té stránky, kde jsou jeho
rozdíly[*535] kladeny jeho zvláštním poměrem, specifickým poměrem k vlastnímu procesu oběhu.
Z této stránky vyplývají ještě jiné rozdíly. Za prvé v tom, že jeho hodnota se navrací postupně,
zatímco každá část oběžného kapitálu se beze zbytku směňuje, protože v něm existence hodnoty
spadá vjedno s existencí užitné hodnoty. Za druhé je třeba mít na zřeteli nejen to — jak jsme to
dělali dosud — že má vliv na průměrnou dobu obratu daného kapitálu, nýbrž i to, že má vliv na
dobu obratu, kterou má sám o sobě. Tato druhá okolnost se stává důležitou tam, kde se fixní
kapitál neprojevuje jako pouhý výrobní nástroj uvnitř výrobního procesu, nýbrž jako samostatná
forma kapitálu, například v podobě železnic, kanálů, cest, vodovodů, jako kapitál vložený do
půdy atd.[*536] Toto druhé určení se stává důležitým zejména pro poměr, v němž se celkový
kapitál určité země dělí v obě tyto formy. Dále pro způsob, jímž se obnovuje a uchovává; to se u
ekonomů [*320]objevuje v té formě, že (fixní kapitál) může vynášet důchod jen prostřednictvím
oběžného kapitálu atd. Tady jde v podstatě jen o to, že se bere v úvahu pouze ten moment, v
němž se neprojevuje jako zvláštní samostatná existence vedle kapitálu oběžného a mimo něj,
nýbrž jako kapitál oběžný, přeměněný v kapitál fixní. Zde však chceme především prozkoumat
vztah fixního kapitálu nikoli zvnějšku, nýbrž tak, jak je tento vztah dán tím, že fixní kapitál
zůstává uzavřen ve výrobním procesu. Fixní kapitál je kladen tím, že je určitým momentem
výrobního procesu samého.
[TEORIE O FIXNÍM A OBĚŽNÉM KAPITÁLU]
[Tím vůbec není řečeno, že fixní kapitál je v každém určení takovým kapitálem, který
neslouží k individuální spotřebě, nýbrž jen k výrobě. Dům může sloužit k výrobě právě tak, jako
může sloužit k spotřebě; právě tak všechna vozidla, loď nebo vůz mohou sloužit k zábavným
vyjížďkám i jako dopravní prostředky; silnice může sloužit jako komunikační prostředek pro
vlastní výrobu i pro procházky atd. Fixní kapitál v tomto druhém ohledu se nás tu vůbec netýká,
protože zde zkoumáme kapitál jen jako zhodnocovací a výrobní proces.[*537] U úroku se k tomu
přidruží ještě druhé určení.[*538] Ricardo má jistě na mysli pouze toto druhé určení, když říká:
„Podle toho, zda je kapitál více nebo méně pomíjivý, zda musí být za danou dobu reprodukován
www.kmbe.cz
Stránka 146
častěji nebo méně často, nazývá se kapitál oběžný nebo kapitál fixní.“ (Ricardo. VIII, 19.)571 Podle
toho by kávová konvice byla fixní kapitál, ale káva by byla oběžný kapitál. Hrubý materialismus
ekonomů, kteří společenské výrobní vztahy lidí a určení, jež věci získávají, když jsou těmto
vztahům podřízeny, chápou jako přírodní vlastnosti věcí, je stejně hrubým idealismem, ba
fetišismem, jako ten, který věcem připisuje společenské vztahy jako jim imanentní určení a tak je
mystifikuje. (Obtíže, které vznikají z potřeby určit nějakou věc buď jako fixní, nebo jako oběžný
kapitál podle jejího přirozeného ustrojení, dovedly v tomto případě ekonomy výjimečně k
nápadu, že věci samy nejsou ani fixní, ani oběžný kapitál, že tedy [*321]vůbec nejsou kapitálem,
právě tak jako být penězi není přírodní vlastností zlata.)][*539]
(K bodům, které jsme vyjmenovali výše, ještě patří, to nesmíme zapomenout, oběh
fixního kapitálu jako kapitálu obíhajícího, tj. transakce, jimiž mění své držitele.)
„Fixní kapitál je vázaný: kapitál natolik vázaný v nějakém výrobním odvětví, že se z něho
nemůže vzít a vynaložit v jiném výrobním odvětví (Say. 24.)572 „Fixní kapitál se spotřebovává, aby
pomohl reprodukovat to, co člověk určuje pro svou spotřebu... Sestává z trvalých zařízení,
sloužících k stupňování produktivních sil budoucí práce.“ (Sismondi. VI.)573 „Fixní kapitál je kapitál,
který je nezbytný k tomu, aby se udržovaly pracovní nástroje, stroje atd. (Smith, sv. II, str.
126.)574 „Ve velkém procesu výroby se oběžný kapitál spotřebovává, fixní kapitál se pouze
používá.“ („Economist". Sešit VI, str. I.)575 „Ukážeme, že první hůl nebo první kámen, které člověk
vzal do ruky, aby si ulehčil dosažení cílů, a které vykonávaly část jeho práce, plnily přesně tutéž
úlohu jako kapitály používané dnes obchodními národy.“ (Lauderdale, str. 87, sešit 8a.) „Jeden z
rysů, které charakterizují a odlišují lidský rod, je ten, že takto nahrazují práci kapitálem
přeměněným ve stroje.“ (Str. 20.) (Str. 9, sešit Lauderdale.)576 „Dnes se přichází na to, že zisk z
kapitálů pramení vždy buď z toho, že nahrazují část práce, kterou by člověk musel dělat
vlastníma rukama, nebo z toho, že vykonávají část práce, která přesahuje osobní síly člověka a
kterou by nemohl vykonat sám.“ (Str. 119 tamtéž.) Lauderdale polemizuje se Smithem a Lockem,
jejichž názory na práci jako tvůrkyni zisku vyúsťují podle jeho názoru v toto: „Kdyby tato
představa o zisku kapitálu byla naprosto správná, plynulo by z toho, že zisk není původním
zdrojem bohatství, nýbrž odvozeným; a nebylo by možno pokládat kapitál zajeden z principů
bohatství, protože jeho zisk by nebyl nic jiného než přenesení z kapsy dělníkovy do kapsy
kapitalistovy." (Tamtéž, str. 116, 117.) „Zisk z kapitálů pramení vždy buď z toho, že nahrazují
Část práce, kterou by člověk musel dělat [*322]vlastníma rukama, nebo z toho, že vykonávají část
práce, která přesahuje osobní síly člověka a již by nemohl vykonávat sám.“ (Tamtéž, str. 119,
sešit str. 9b.) ,,Je třeba připomenout, že když kapitalista způsobem, jímž užívá svých peněz,
ušetří třídě spotřebitelů určitou práci, nenahrazuje ji stejným dílem své práce ; což dokazuje, že to
čin i jeho kapitál, a nikoli on sám.“ (Tamtéž, str. 132, sešit str. 10.) „Kdyby se byl Adam Smith
nedomníval, že účinek stroje je v usnadnění práce, čili, jak to vyjadřuje on sám, ve zvýšení
produktivní síly práce (jen podivný myšlenkový zmatek mohl dovést pana Smitha k tvrzení, že
účinek kapitálu spočívá ve zvýšení produktivní síly práce. Podle takové logiky by se dalo tvrdit,
že zkrátit na polovinu cestu obloukem mezi dvěma danými body znamená zdvojnásobit rychlost
chodce), pochopil by, že fondy, z nichž se platí stroj, vynášejí zisk proto, že tuto práci nahrazují, a
připsal by původ zisku této okolnosti.“ (Str. 137, sešit str. 11.) „Kapitály ve vnitřním obchodu, ať
už jde o kapitály fixní nebo o kapitály oběžné, jsou daleky toho, aby uváděly práci do pohybu a
aby stupňovaly produktivní sílu práce, naopak jsou užitečné a výnosné jen za dvou okolností:
bud že nahrazují část práce, kterou by člověk nutně musel dělat vlastníma rukama; nebo že
vykonávají určitou práci, kterou člověk není schopen udělat sám.“ To, říká Lauderdale, není
pouhý rozdíl ve vyjádření. „Představa, že kapitály uvádějí do pohybu práci a že zvětšují její
produktivní sílu, vede k názoru, že práce je vždy přímo úměrná množství existujících kapitálů a
že průmysl nějaké země vždy odpovídá vynaloženým kapitálům: z toho by vyplývalo, že
zvětšování kapitálů je nejlepší a neomezený prostředek k zvětšování bohatství. Jestliže místo
toho připustíme, že kapitál se dá zaměstnat užitečně a výnosně pouze tehdy, když nahrazuje
www.kmbe.cz
Stránka 147
jistou práci nebo ji vykonává, vyplyne z toho přirozený závěr, že stát by neměl považovat za
výhodné vlastnit více kapitálů, než kolik jich lze použít k vykonávání nebo nahrazení práce při
výrobě a zhotovování věcí, které žádá spotřebitel.“ (Str. 150—152, str. 1 1, 12.)577 Aby dokázal
svůj názor, že kapitál nezávisle na práci je sui generis zdroj zisku a tedy i bohatství, poukazuje na
nadzisky, jichž dosahuje držitel nově vynalezeného stroje, než uplyne [*323]lhůta jeho patentu a
než konkurence sníží ceny, a končí pak těmito slovy: „Tato změna pravidla, pokud jde o ceny,
nebrání tomu, aby se zisk“ (z užitné hodnoty) „stroje čerpal z fondu stejného druhu, z něhož se
vyplácel před uplynutím lhůty patentu: tento fond je vždy ta část důchodů země, jež byla drive
určena k výplatě mezd za práci, kterou nahradil nový vynález(Tamtéž 125, str. 10b.) Naproti tomu
Ravenstone (IX, 32.): „Strojů se dá zřídka úspěšně použít ke zkrácení práce jednotlivce; při
sestrojování stroje by se ztratilo víc času, než může být ušetřeno jeho použitím. Je skutečně
užitečný jen tehdy, když působí ve velkém měřítku, když jediný stroj může přispět k práci tisíců.
Proto je jich také nejvíc v nej lidnatějších zemích, kde je nejvíc nezaměstnaných lidí. Nejsou
uváděny v činnost proto, že je lidí málo, nýbrž proto, že je snadné je shromáždit.“ (Tamtéž.)578
„Rozdělení strojů na: 1. stroje použité za tím účelem, aby produkovaly sílu; 2. stroje,
jejichž účelem je prostě přenášet sílu a vykonávat práci.“ (Babbage, sešit, str. 10.) 579 „Továrna
znamená kooperaci četných skupin dělníků, dospělých i nedospělých, kteří obratně a pečlivě bdí
nad systémem výrobních mechanismů, uváděných neustále do pohybu ústřední silou... a
vylučuje jakoukoli výrobu, jejíž mechanismus netvoří souvislý systém nebo která není závislá na
jediném hybném principu. Příklady tohoto druhu v barvírnách, ve slévárnách mědi atd... Tento
termín, chápán v nejpřísnějším smyslu slova, vyvolává představu rozsáhlého automatu
složeného z četných mechanických a intelektuálních orgánů, které fungují v souladu a bez
přerušení za tím účelem, aby vyrobily tentýž předmět; všechny tyto orgány jsou přitom
podřízeny jediné hybné síle, která se pohybuje sama od sebe.“ (Ure, 13.)580
[PRACOVNÍ PROSTŘEDEK A STROJ]
Pracovní proces. - Fixní kapitál. Pracovní prostředek. Stroj. — Fixní kapitál. Přeměna pracovních
sil[*540] v síly kapitálu jak ve fixním kapitálu, tak i v oběžném. — Nakolik vytváří fixní kapitál (stroj) hodnotu.
— Lauderdale. — Stroj předpokládá množství dělníků.
[*324]Kapitál, který se sám spotřebovává ve výrobním procesu, čili fixní kapitál je v
zdůrazněném smyslu slova výrobním prostředkem. V širším smyslu jsou celý výrobní proces a
všechny jeho momenty i momenty oběhu — pokud jej uvažujeme z hlediska látky — jen
výrobními prostředky kapitálu, pro nějž existuje jako samoúčel pouze hodnota.[*541] Surovina,
dokonce i z hlediska látky, je výrobním prostředkem produktu atd.
Ale určování užitné hodnoty fixního kapitálu jako kapitálu pohlcujícího se ve výrobním
procesu samém je totožné s tím, že se ho v tomto procesu užívá jen jako prostředku a že on sám
existuje jen jako činitel při přeměně suroviny v produkt. Jeho užitná hodnota jako takového
výrobního prostředku může spočívat v tom, že je jen technologickou podmínkou uskutečnění
tohoto procesu (místem, v němž probíhá výrobní proces), jako je tomu u budov atd. nebo že je
bezprostřední podmínkou fungování vlastního výrobního prostředku jako všechny pomocné
materiály. Budovy i pomocné materiály jsou opět jen látkovými předpoklady pro uskutečnění
výrobního procesu vůbec čili pro používání a udržování pracovního prostředku. Ten však slouží
ve vlastním smyslu slova jen uvnitř výroby a k výrobě a nemá žádnou jinou užitnou hodnotu.
Když jsme zpočátku sledovali přechod hodnoty v kapitál, byl pracovní proces prostě
pojat do kapitálu a co do svých látkových podmínek, co do svého materiálního jsoucna se kapitál
jevil jako totalita podmínek tohoto procesu a podle toho, jak to odpovídalo tomuto procesu, se
rozděloval na určité kvalitativně rozdílné součásti, na pracovní materiál (to je správný a pojmově
www.kmbe.cz
Stránka 148
přesný výraz, a nikoli surovina) , pracovní prostředek a živou práci. Na jedné straně byl kapitál
podle svého látkového složení rozdělen na tyto tři prvky; na druhé straně byl [*325]jejich
pohyblivou jednotou pracovní proces (čili společný vstup těchto prvků do procesu), jejich
klidovou jednotou byl produkt. V této formě se látkové prvky — pracovní materiál, pracovní
prostředek a živá práce —jeví jen jako základní momenty pracovního procesu samého, který si
kapitál přisvojuje. Ale tato látková stránka — čili určení kapitálu jako užitné hodnoty a reálného
procesu — se naprosto rozcházela s určením jeho formy. V tomto určení samém
1. ty tři prvky, v nichž vystupuje kapitál před směnou za pracovní sílu317, před
skutečným procesem se jevily jen jako kvantitativně rozdílné součásti jeho samého, jako
množství hodnoty, jejichž jednotu tvoří sám kapitál jako suma. Látková forma, užitná hodnota, v
níž existovaly tyto rozdílné součásti, neměnila nic na stejnorodosti tohoto určení. Co do určení
formy se projevovaly pouze: tak, že kapitál se kvantitativně dělil na části;
2. uvnitř procesu samého se podle formy rozlišovaly prvek práce a oba druhé prvky jen
tím, že tyto druhé prvky byly určeny jako konstantní hodnoty, kdežto práce jako kladoucí
hodnotu. Pokud však šlo o jejich rozdílnost jako užitných hodnot, o látkovou stránku, ta byla
úplně mimo určení formy kapitálu.581 Nyní se však v rozdílu mezi oběžným kapitálem (suroviny
a produkt) a kapitálem- fixním (pracovní prostředek) klade rozdíl mezi prvky jako užitnými
hodnotami současně jako rozdíl kapitálu jako kapitálu, v určení jeho formy. Poměr mezi činiteli,
který byl dříve jen kvantitativní, se nyní jeví jako kvalitativní rozdíl kapitálu samého a jako
poměr určující jeho celkový pohyb (obrat).[*542] Pracovní materiál a produkt práce, neutrální
sedlina pracovního procesu, jako surovina a. produkt, nejsou už látkově určeny jako materiál a
produkt práce, nýbrž jako užitná hodnota kapitálu samého v různých fázích.
Pokud pracovní prostředek zůstává pracovním prostředkem ve vlastním smyslu slova
tak, jak je bezprostředně, historicky zahrnut kapitálem do jeho zhodnocovacího procesu,
podstupuje pouze formální [*326]změnu, a to tak, že se nyní nejen jeví po své látkové stránce jako
prostředek práce, nýbrž současně jako zvláštní způsob jsoucna kapitálu, určený celkovým
procesem kapitálu — jako fixní kapitál. Ale jakmile je pracovní prostředek začleněn do
výrobního procesu kapitálu, prochází různými metamorfózami; poslední z nich je stroj či spíše
automatický systém strojů (systém strojů; automatický systém strojů je jen nejdokonalejší,
nejadekvátnější forma strojů, a teprve ona je přeměňuje v systém) poháněný automatem, hnací
silou, která se sama uvádí do pohybu; tento automat sestává z četných mechanických a intelektuálních orgánů, takže sami dělníci jsou určeni jen jako jeho uvědomělé články. Ve stroji a ještě
více ve strojích jako automatickém systému je pracovní prostředek co do své užitné hodnoty, tj.
co do svého látkového jsoucna přeměněn v existenci adekvátní fixnímu kapitálu a kapitálu
vůbec, a forma, v níž byl začleněn jako bezprostřední pracovní prostředek do výrobního procesu
kapitálu, se ruší a přeměňuje ve formu kladenou kapitálem samým a jemu odpovídající. V žádném ohledu se stroj nejeví jako pracovní prostředek jednotlivého dělníka. Jeho differentia
specifica vůbec nespočívá v tom, jako u pracovního prostředku, aby zprostředkoval působení
dělníka na objekt; naopak toto působení je kladeno tak, že už jen zprostředkuje práci stroje, jeho
působení na surovinu — že nad strojem bdí a chrání jej před rušivými vlivy. Není to jako u
nástroje, který dělník oduševňuje svou vlastní obratností a činností jako orgán a jehož ovládání
tedy záleží na jeho virtuozitě. Teď naopak stroj, který vládne obratností a silou za dělníka, je sám
virtuosem, který má vlastní duši v podobě mechanických zákonů, jež v něm působí, a který pro
svůj ustavičný samopohyb spotřebovává uhlí, olej atd. (pomocné materiály), právě tak jako
dělník spotřebovává potraviny. Činnost dělníka, omezená na pouhou abstrakci činnosti, je po
všech stránkách určena a řízena pohybem strojů, a nikoli naopak.582 Věda, která nutí neživé
články strojů k tomu, aby díky konstrukci těchto strojů působily účelně jako automat, neexistuje
ve vědomí dělníka[*543], nýbrž působí na něj pro[*327]střednictvím stroje jako cizí moc, jako moc
stroje samého.[*544] Přisvojování živé práce prací zpředmětněnou — zhodnocující síly či činnosti
www.kmbe.cz
Stránka 149
hodnotou jsoucí pro sebe —, které tkví v pojmu kapitálu, je kladeno ve výrobě založené na
strojích jako charakter výrobního procesu samého, i pokud jde o jeho látkové prvky a látkový
pohyb. Výrobní proces přestal být pracovním procesem v tom smyslu, že by ho práce obsáhla
jako dominující jednota. Práce se jeví naopak jen jako uvědomělý orgán rozptýlený v mnoha
místech mechanického systému v podobě jednotlivých živých dělníků a podřízený celému
procesu strojů samých jako pouhý článek systému, jehož jednota neexistuje v živých dělnících,
nýbrž v živoucích (aktivních) strojích, které vůči jednotlivému, nevýznamnému konání dělníka,
proti němu, vystupují jako mohutný organismus. Ve strojích vystupuje v pracovním procesu
samém zpředmětněná práce vůči práci živé jako moc, která ji ovládá, moc, kterou je kapitál co do
své formy jako přisvojování živé práce.[*545] Začlenění pracovního procesu do zhodnocovacího
procesu kapitálu jako pouhého jeho momentu je i po látkové stránce kladeno přeměnou
pracovního prostředku ve stroje a přeměnou živé práce v pouhé živé příslušenství těchto strojů,
v prostředek jejich činnosti. Zmnožování produktivní síly práce a maximální negace nutné práce
je nutná tendence kapitálu, jak jsme už viděli.[*546] Uskutečněním této tendence je přeměna
pracovního prostředku ve stroje. Ve strojích vystupuje zpředmětněná práce látkově vůči živé
práci jako vládnoucí moc a aktivně se jí podřizuje, nejen tím, že si ji přisvojuje, nýbrž v reálném
výrobním procesu samém; vztah kapitálu jako hodnoty, která si přisvojuje zhodnocovací činnost,
je ve fixním kapitálu, který existuje v podobě strojů, kladen současně jako vztah užitné hodnoty
kapitálu k užitné hodnotě pracovní síly317; hodnota zpředmětněná ve strojích se dále jeví jako
předpoklad, ve srovnání s nímž zhodnocovací schopnost jednotlivé pracovní síly317 mizí jako
něco nekonečně malého;[*547] v důsledku výroby [*328]v masovém měřítku, která je podmíněna
stroji, mizí také u produktu jakýkoli vztah k bezprostředním potřebám výrobce a tedy i k
bezprostřední užitné hodnotě; už ve formě, jak je produkt vyráběn, a v poměrech, za nichž je
vyráběn, je dáno, že je vyráběn jen jako nositel hodnoty a že jeho užitná hodnota je jen
podmínkou k tomu. Zpředmětněná práce se ve strojích sama bezprostředně jeví nejen ve formě
produktu nebo produktu použitého jako pracovní prostředek, nýbrž i ve formě produktivní síly
samé. Vývoj pracovního prostředku ve stroje není pro kapitál náhodný, nýbrž je to historické
přetvoření tradičně dochovaného pracovního prostředku v pracovní prostředek adekvátní
kapitálu.583 Akumulace vědění a dovednosti, všeobecných produktivních sil společenského
mozku, je tak absorbována v kapitálu oproti práci, a jeví se proto jako vlastnost kapitálu a
přesněji fixního kapitálu, pokud fixní kapitál vstupuje do výrobního procesu jako skutečný
výrobní prostředek. Stroje se tedy jeví jako nej adekvátnější forma fixního kapitálu a fixní kapitál,
vezmeme-li kapitál v jeho vztahu k sobě samému, jako nejadekvátnější forma kapitálu vůbec. Na
druhé straně, pokud jc fixní kapitál upoután ve svém jsoucnu jako určitá užitná hodnota,
neodpovídá pojmu kapitálu, který je jako hodnota lhostejný ke každé určité formě užitné
hodnoty a může kteroukoli z těchto forem přijmout nebo odvrhnout jako lhostejné vtělení. Z této
stránky, z hlediska vztahu kapitálu k vnějšku, se proti fixnímu kapitálu jeví jako adekvátní forma
kapitálu kapitál oběžný.
Tou měrou, jak se stroje vyvíjejí spolu s akumulací společenské vědy, produktivní síly
vůbec, nevystupuje jako představitel všeobecné společenské práce dělník, nýbrž kapitál.
Produktivní síla společnosti se měří fixním kapitálem, existuje v něm v předmětné formě, a
naopak produktivní síla kapitálu se rozvíjí s tímto všeobecným pokrokem, který si kapitál
přivlastňuje zadarmo.[*548] Není třeba zacházet na tomto místě do podrobností vývoje strojů,
stačí všimnout si jen všeobecné stránky, toho, do jaké míry ztrácí pracovní prostředek ve fixním
kapitálu po své látkové [*329]stránce svou bezprostřední formu a látkově vystupuje oproti
dělníkovi jako kapitál. Vědění vystupuje ve strojích jako něco dělníkovi cizího, co je mimo něj; a
živá práce jako podřízená samostatně působící práci zpředmětněné. Dělník se jeví jako zbytečný,
pokud jeho činnost není podmíněna potřebou (kapitálu).[*549]
[*550]K
plnému rozvoji kapitálu tedy dochází — čili kapitál klade výrobní způsob, který mu
odpovídá — teprve tehdy, když pracovní prostředek není jen formálně určen jako fixní kapitál,
www.kmbe.cz
Stránka 150
nýbrž když je překonán ve své bezprostřední formě a fixní kapitál vystupuje uvnitř výrobního
procesu vůči práci jako stroj; celý výrobní proces však už není závislý na bezprostřední
zručnosti dělníka, nýbrž představuje technologické uplatnění vědy. Tendencí kapitálu je proto
dát výrobě vědecký charakter a reprodukovat bezprostřední práci na pouhý moment tohoto
procesu. Jako u přeměny hodnoty v kapitál se při analýze dalšího rozvoje kapitálu ukazuje, že
kapitál na jedné straně předpokládá určitý daný historický rozvoj výrobních sil — mezi nimi i
vědy, a na druhé straně je pohání vpřed a urychluje jejich rozvoj.[*551] Kvantitativní rozsah a
účinnost (intenzita), v níž se kapitál rozvinul jako fixní kapitál, proto ukazuje vůbec stupeň, v
němž je kapitál rozvinut jako kapitál, jako moc nad živou prací a jak si vůbec podřídil výrobní
proces.[*552] Také po té stránce, že fixní kapitál je výrazem akumulace zpředmčtněných výrobních
sil a právě tak zpředmětněné práce. Avšak jestliže kapitál ve strojích a jiných látkových formách
jsoucna fixního kapitálu, jako jsou železnice atd. (k tomu se vrátíme později), nabývá teprve své
adekvátní podoby jako užitná hodnota uvnitř výrobního procesu,[*553]neznamená to vůbec, že
tato užitná hodnota — stroje o sobě — je kapitálem nebo že její existence jako strojů
[*330]je totožná s její existencí jako kapitálu. Podobně jako by zlato neztratilo svou užitnou
hodnotu jako zlato, jakmile by už nebylo penězi, ani stroje neztrácejí svou užitnou hodnotu,
jakmile přestanou být kapitálem. Z toho, že stroje jsou nejadekvátnější formou užitné hodnoty
fixního kapitálu, vůbec neplyne, že podřízení společenskému vztahu kapitálu je nej adekvátnější
a nejlepší společenský výrobní vztah pro uplatnění strojů.[*554]
Tou měrou, jak je pracovní doba — pouhé množství práce — kladena kapitálem jako
jediný určující prvek, tou měrou mizí také bezprostřední práce jako určující princip výroby —
vytváření užitných hodnot — a kvantitativně se redukuje na menší podíl, kvalitativně pak na sice
nepostradatelný, ale podřízený moment ve srovnání s všeobecnou vědeckou prací, s
technologickým využitím přírodních věd na jedné straně i ve srovnání se všeobecnou
produktivní silou, která vyrůstá ze společenské struktury v celé výrobě — a která se jeví jako
přírodní dar společenské práce (ačkoli je produktem historie). Kapitál pracuje tak na zrušení
sebe sama jako formy vládnoucí nad výrobou.[*555] Jestliže se tedy přeměna výrobního procesu z
prostého pracovního procesu v proces vědecký, který si podřizuje přírodní síly, aby mu sloužily,
a nutí je tak působit ve službách lidských potřeb, jeví na jedné straně jako vlastnost fixního
kapitálu oproti živé práci; přestává-li se vůbec jednotlivá práce jako taková jevit jako
produktivní, a naopak je produktivní jen ve společných pracích, kterými jsou podřizovány
přírodní síly, a jeví-li se toto povznesení bezprostřední práce v práci společenskou jako redukce
jednotlivé práce na bezmocnost vůči společenskosti reprezentované kapitálem a koncentrované
v něm; pak na druhé straně uchovávání práce v jednom výrobním odvětví prostřednictvím
koexistující práce584 v jiném odvětví se jeví jako vlastnost oběžného kapitálu.[*556] V malém oběhu
kapitál zálohuje dělníkovi mzdu, kterou dělník směňuje za produkty nezbytné pro jeho spotřebu.
Peníze,[*331]které obdržel, mají tuto moc jen proto, že současně vedle něho se rovněž pracuje; a
jen proto, že si kapitál přisvojil jeho práci, může mu v penězích dát poukázku na cizí práci. Tato
směna vlastní práce za práci cizí se tu jeví jako zprostředkovaná a podmíněná nikoli současnou
koexistencí práce jiných lidí, nýbrž zálohou, kterou poskytuje kapitál. Skutečnost, že dělník může
během výroby uskutečnit výměnu látek nezbytnou pro jeho spotřebu, se jeví jako vlastnost té
části oběžného kapitálu, která je postoupena dělníkovi, a jako vlastnost oběžného kapitálu vůbec.
Nejeví se jako výměna látek mezi současnými pracovními silami[*557], ale jako výměna látek
kapitálu; jako <výsledek> toho, že existuje oběžný kapitál. Tak se všechny síly práce transponují
v síly kapitálu; ve fixním kapitálu vystupuje produktivní síla práce, která je kladena mimo ni a
jako existující (věcně) nezávisle na ní; a v oběžném kapitálu se na jedné straně to, že dělník si
sám předem vytvořil podmínky pro opakování své práce, a na druhé straně to, že směna této
jeho práce je prostředkována koexistující prací jiných dělníků, jeví tak, že kapitál poskytuje
dělníkovi zálohy a na druhé straně klade současnost pracovních odvětví. (Obě tato určení patří
www.kmbe.cz
Stránka 151
vlastně do akumulace.) Kapitál se klade jako prostředník mezi různými dělníky ve formě
oběžného kapitálu.[*558]
Fixní kapitál ve svém určení jako výrobní prostředky, jejichž nej- adekvátnější formou
jsou stroje, produkuje hodnotu, tj. zmnožuje hodnotu produktu pouze po dvou stránkách: 1.
pokud on sám má hodnotu, tj. pokud je sám produktem práce, určitým množstvím práce ve
zpředmětněné formě; 2. pokud zvětšuje poměr nadpráce k nutné práci, a to tím, že zvětšením
produktivní síly práce dává práci schopnost zhotovit za kratší dobu větší množství produktů
nezbytných k zachování živé pracovní síly317.[*559] Je tedy naprosto absurdní buržoazní fráze
tvrzení, že dělník se dělí s kapitalistou proto, ža kapitalista mu fixním kapitálem (který je ostatně
sám produktem práce, a to cizí práce, kterou [*332]si kapitál pouze přivlastnil) ulehčuje jeho práci
(naopak ji strojem olupuje o jakoukoli samostatnost a přitažlivost)[*560] nebo ji zkracuje. Kapitál
naopak používá stroje jen potud, pokud činí dělníka schopným pracovat, větší část svého času
pro kapitál, mít k větší části svého času poměr jako k času, který mu nepatří, pracovat déle pro
jiného. Tímto procesem se ve skutečnosti redukuje na minimum množství práce nezbytné k
výrobě určitého předmětu, ale jen proto, aby se v maximu takových předmětů zhodnotilo
maximum práce. První stránka je důležitá, protože kapitál zde — naprosto bezděčně — redukuje
na minimum lidskou práci, vydávání síly. To bude na prospěch osvobozené práci a je to
podmínkou jejího osvobození.[*561] Z toho, co bylo řečeno, vyplývá absurdnost Lauderdalova
tvrzení, že fixní kapitál je samostatný zdroj hodnoty, nezávislý na pracovní době.585 Takovým
zdrojem je jen pot ud, pokud je sám zpředmětněnou pracovní dobou a pokud klade dobu
nadpráce. Samy stroje předpokládají historicky — viz dříve Ravenstone — k tomu, aby se mohly
používat, přebytečné pracující ruce. Jen tarn, kde je k dispozici přebytek pracovních sil, objevují
se stroje, aby nahradily práci. Jednotlivému dělníkovi pomáhají jen ve fantazii ekonomů. Mohou
fungovat jen s masami dělníků, jejichž koncentrace je vzhledem ke kapitálu, jak jsme viděli,
jedním z jeho historických předpokladů. Neobjevují se proto, aby nahrazovaly chybějící pracovní
sílu[*562], nýbrž aby pracovní sílu[*562], která je v hojnosti k dispozici, redukovaly na její nezbytnou
míru. Stroje se objevují teprve tehdy, je-li k dispozici pracovní síla317 ve velkém množství. (K
tomu se musím vrátit.)586
Lauderdale si myslí, že udělal velký objev, <když říká,> že stroje ne- zmnožují
produktivní sílu práce, protože práci spíše nahrazují nebo vykonávají to, co práce nemůže udělat
vlastní silou. Patří k pojmu kapitálu, že růst produktivní síly práce je naopak kladen jako růst
nějaké síly mimo práci a jako oslabení vlastní práce. Pracovní prostředek [*333]činí dělníka
samostatným — klade ho jako vlastníka. Stroje — jako fixní kapitál — ho kladou jako
nesamostatného, kladou ho jako přivlastněného. Toto působení strojů platí jen potud, pokud
jsou určeny jako fixní kapitál, a jako takový jsou určeny jen tím, že dělník je k nim ve vztahu
námezdního dělníka a činné individuum vůbec ve vztahu pouhého dělníka.
Fixní kapitál a oběžný kapitál jako dva zvláštní druhy kapitálu. — Fixní kapitál a kontinuita
výrobního procesu. — Stroje a živá práce. (Vynálezy.)
Zatímco dosud se fixní a oběžný kapitál jevily jen jako různá přechodná určení kapitálu,
nyní se upevnily jako zvláštní způsoby jeho existence a vedle fixního kapitálu se objevuje oběžný
kapitál. Nyní jsou to dva zvláštní druhy kapitálu. Pokud uvažujeme jeden kapitál v určitém
výrobním odvětví, vystupuje rozdělený na tyto dvě části čili rozpadá se v určitém poměru v tyto
dva druhy kapitálu.
Rozdíl uvnitř výrobního procesu, zprvu pracovní prostředek a pracovní materiál, a
nakonec produkt práce, se nyní jeví jako oběžný kapitál (oba první) a fixní kapitál. Rozlišení
kapitálu pouze po jeho látkové stránce je nyní pojato přímo do jeho formy a jeví se jako rozlišení,
které jej diferencuje.
www.kmbe.cz
Stránka 152
Pro ty, kteří mají podobný názor jako Lauderdale aj., že totiž kapitál jako takový,
odloučený od práce, může vytvářet hodnotu, a tedy i nadhodnotu (čili zisk), je fixní kapitál,
zejména ten, jehož látkovým jsoucnem čili užitnou hodnotou jsou stroje — formou, která může
ještě tak nejspíš dodat jejich povrchním závěrům jakési zdání pravdivosti.[*563] Naproti tomu se
např. v „Labour defended"587 říká, že stavitel cesty se sice může dělit s uživatelem cesty, ne však
,,cesta“ sama.
Oběžný kapitál — když předpokládáme, že skutečně probíhá svými různými fázemi —
pak zkrácení nebo prodloužení, krátké nebo dlouhé trvání doby oběhu, snadnější nebo obtížnější
průběh různých stadií [*334]oběhu ovlivňuje snížení nadhodnoty, kterou by bylo možno vytvořit
za daný časový úsek bez těchto přerušení — buď proto, že se zmenší počet reprodukcí, nebo
proto, že se omezí množství kapitálu, který je neustále ve výrobním procesu. V obou případech
nejde o zmenšení předem kladené hodnoty, ale o menší rychlost jejího růstu. Jakmile se však
fixní kapitál rozvinul a nabyl jistého objemu — a tento objem je, jak jsme ukázali, měřítkem
rozvoje velkého průmyslu vůbec[*564] a vzrůstá tedy úměrně k rozvoji jeho výrobních sil (kapitál
sám je zpředmětněním těchto výrobních sil, představuje samy tyto výrobní síly jako předem
daný produkt) — od této chvíle působí jakékoli přerušení výrobního procesu přímo jako
zmenšení kapitálu samého, jeho předem kladené hodnoty. Hodnota fixního kapitálu se
reprodukuje pouze potud, pokud je ve výrobním procesu spotřebován. Nepoužije-li se, ztrácí
svou užitnou hodnotu a jeho hodnota nepřechází do produktu, čím větší měrou se tedy rozvíjí
fixní kapitál, v tom smyslu, jak tu oněm pojednáváme, tím více se kontinuita výrobního procesu
čili neustálý tok reprodukce stává zvnějšku působící nátlakovou podmínkou výrobního způsobu
založeného na kapitálu.
Přisvojování živé práce kapitálem nabývá při strojích bezprostřední reálnosti i po této
stránce: Je to na jedné straně přímo z vědy vyplývající analýza a aplikace mechanických a
chemických zákonů, jež dávají stroji schopnost zastat tutéž práci, kterou dříve zastával dělník.
Rozvoj strojů touto cestou však začíná teprve tehdy, když velký průmysl již dosáhl vyššího
stupně a všechny vědy byly postaveny do služeb kapitálu; na druhé straně už samy existující
stroje skýtají značné prostředky. Vynalézání se pak stává zaměstnáním a aplikace vědy na
bezprostřední výrobu se sama pro ni stává určujícím a pobídkovým hlediskem.[*565] To však není
cesta, jíž vznikaly stroje vcelku, a ještě méně to je cesta, kterou se rozvíjejí v detailech. Touto
cestou je analýza — díky dělbě práce, která stále více přeměňuje úkony dělníků v úkony
mechanické, takže v určitém okamžiku může na jejich místo nastoupit [*335]mechanismus.[*566] (K
úspoře síly.)588 Určitý způsob práce se zde tedy přímo přenáší z dělníka na kapitál ve formě stroje
a touto transpozicí se znehodnocuje dělníkova vlastní pracovní síla317. Odtud boj dělníků proti
strojům. Co bylo činností živého dělníka, stává se činností stroje. Tak proti dělníkovi vystupuje v
hrubé smyslovosti přisvojování práce kapitálem, kapitál pohlcující živou práci [*567] — »jako
chtíčem posedlý“.589
ROZPOR MEZI ZÁKLADNOU BURŽOAZNÍ VÝROBY (MÍROU HODNOTY) A JEJÍM
ROZVOJEM SAMÝM. STROJE ATD.
Směna živé práce za práci zpředmětněnou, tj. kladení společenské práce ve formě
protikladu mezi kapitálem a námezdní prací — je poslední stupeň vývoje hodnotového vztahu a
výroby založené na hodnotě. Jeho předpokladem je a zůstává — velké množství bezprostřední
pracovní doby, množství vynaložené práce jako rozhodující činitel produkce bohatství. Ale tou
měrou, jak se rozvíjí velký průmysl, se vytváření skutečného bohatství stává méně závislým na
pracovní době a na množství vynaložené práce než na síle činitelů, kteří se v průběhu pracovní
doby uvádějí do pohybu a kteří sami zase — jejich síla a působivost — nemají žádný vztah k
bezprostřední pracovní době, kterou stojí jejich výroba, nýbrž závisejí spíše na všeobecném
stavu vědy a na pokroku techniky, čili na aplikaci této vědy ve výrobě. (Rozvoj této vědy, zvláště
www.kmbe.cz
Stránka 153
přírodovědy a s ní i všech ostatních, sám opět odpovídá rozvoji materiální výroby.) [*568]
Zemědělství např. se stává pouhou aplikací vědy o materiální látkové výměně, o tom, jak ji
regulovat co nejvýhodněji pro celý společenský organismus. Skutečné bohatství se naopak
projevuje — a to ukazuje velký průmysl — jednak v obrovském nepoměru mezi vynaloženou
pracovní dobou [*336]a jejím produktem, jednak v kvalitativním nepoměru mezi prací
redukovanou na čirou abstrakci a mohutností výrobního procesu, na nějž dozírá.[*569] Práce se už
tolik nejeví jako uzavřená do výrobního procesu, nýbrž člověk je ve vztahu k výrobnímu procesu
samému spíše dozorcem a regulátorem. (To, co platí o strojích, platí rovněž okombinaci lidských
činností a rozvoji lidských styků.) Teď už ne- vsouvá dělník mezi sebe a objekt jako mezičlánek
modifikovaný přírodní předmět; nyní jako prostředníka mezi sebe a neorganickou přírodu, jíž se
zmocňuje, vkládá přírodní proces, který přeměňuje v průmyslový.590 Ocitá se vedle výrobního
procesu, místo aby byl jeho hlavním činitelem. V této proměně se jako hlavní pilíř výroby a
bohatství nejeví ani bezprostřední práce, kterou vykonává sám Člověk, ani doba, po kterou
pracuje, nýbrž osvojování jeho vlastní všeobecné produktivní síly, jeho pochopení přírody a její
ovládnutí díky jeho jsoucnu jako společenského organismu — jedním slovem rozvoj společenského individua. Krádež cizí pracovní doby, na níž je založeno dnešní bohatství, se jeví jako
ubohá základna proti této nově rozvinuté základně, kterou vytvořil sám velký průmysl. Jakmile
práce ve své bezprostřední formě přestala být velkým, zdrojem bohatství, pracovní doba už není
a nemůže být mírou bohatství, a tedy i směnná hodnota přestává být mírou užitné hodnoty.
Nadpráce masy <lidí> už není podmínkou rozvoje všeobecného bohatství, právě tak jako nepráce nemnoha <lidí> přestala být podmínkou rozvoje všeobecných sil lidské hlavy. Tím se
hroutí výroba založená na směnné hodnotě a sám bezprostřední materiální výrobní proces se
zbavuje nuznosti a protikladnosti. Svobodný rozvoj individualit, a tedy nikoli redukce nutné
pracovní doby za účelem kladení nadpráce, ale vůbec redukce nutné práce společnosti na
minimum, a tomu pak odpovídá umělecké, vědecké atd. vzdělávání individuí díky času, který se
pro všechny uvolnil, a díky prostředkům, které byly vytvořeny. Sám kapitál je rozpor
procházející procesem, a to proto, že usiluje o zkrácení pracovní [*337]doby na minimum, zatímco
na druhé straně klade pracovní dobu jako jedinou míru a zdroj bohatství) Proto zkracuje
pracovní dobu ve formě nutné pracovní doby a prodlužuje ji ve formě nadbytečné pracovní
doby: klade tedy rostoucí měrou nadbytečnou pracovní dobu jako podmínku — jako otázku
života a smrti — pro nutnou pracovní dobu. Na jedné straně tedy vyvolává v život všechny síly
vědy a přírody, jakož i síly společenské kombinace a společenského styku, aby vytváření
bohatství učinil nezávislým (relativně) na pracovní době, která je na ně vynaložena. Na druhé
straně chce takto vytvořené obrovské společenské síly měřit pracovní dobou a spoutat je v
mezích, které jsou potřebné k tomu, aby se už vytvořená hodnota uchovala jako hodnota. Výrobní síly a společenské vztahy — ty i ony jsou různými stránkami rozvoje společenského
individua — se kapitálu jeví jen jako prostředky, a jsou pro něj jen prostředky k tomu, aby mohl
vyrábět na své omezené základně. Fakticky jsou však materiálními podmínkami pro to, aby tato
základna byla vyhozena do povětří.[*570] Národ je opravdu bohatý, jestliže se místo 12 hodin
pracuje jen 6. Bohatství není velení nad dobou nadpráce (reálné bohatství), „nýbrž volný čas pro
každé individuum a celou společnost vedle času vynaloženého v bezprostřední výrobě“. („The
Source and Remedy“, atd., 1821, str. 6.)
Příroda nestaví stroje, lokomotivy, železnice, elektrické telegrafy, samočinné spřádací
stroje atd.591 Ty jsou produktem lidského úsilí; přírodní materiál přeměněný v orgány lidské
vůle <vládnoucí> nad přírodou čili orgány jejího uplatňování v přírodě. Jsou to lidskou rukou
vytvořené orgány lidského mozku; zpředmětněná síla vědění592. Rozvoj fixního kapitálu ukazuje,
do jaké míry se všeobecné lidské vědění, poznání[*571], stalo bezprostřední výrobní silou, se
podmínky společenského životního procesu samého dostaly pod kontrolu všeobecného
rozumu_a v souládu ním se přetvořily. Do jaké [*338]míry jsou společenské výrobní síly
produkovány nejen ve formě vědění, nýbrž jako bezprostřední orgány společenské praxe,
reálného životního procesu.
www.kmbe.cz
Stránka 154
[FIXNÍ KAPITÁL]
Význam rozvoje fixního kapitálu (pro rozvoj kapitálu vůbec). Poměr vytváření fixního kapitálu a
oběžného kapitálu. Volný čas. Vytvářet jej je hlavním určením kapitálu. Jeho protikladná forma v kapitálu. —
Produktivita práce a produkce fixního kapitálu. („The Source and Remedy.“) — Používání a spotřeba:
„Economist“. Trvalost fixního kapitálu.
Rozvoj fixního kapitálu ukazuje stupeň rozvoje bohatství vůbec čili rozvoje kapitálu ještě z
jiné stránky.[*572] Předmětem výroby zaměřené bezprostředně na užitnou hodnotu a stejně tak
bezprostředně na směnnou hodnotu je sám výrobek který je uirčen pro spotřebu. Ta část
výroby, která je zaměřena na produkci fixního kapitálu, neprodukuje bezprostřední předměty
spotřeby ani bezprostřední směnné hodnoty, alespoň ne směnné hodnoty, které se dají
bezprostředně realizovat. Na dosaženém stupni produktivity — na tom, že k bezprostřední výrobě
stačí jen část výrobní doby — tedy závisí to, že stále větší její část se vynakládá i na produkci
výrobních prostředků. K tomu také patří to, že společnost může čekat; velkou část už
vytvořeného bohatství může odejmout jak z bezprostředního užívání, tak i z výroby určené pro
bezprostřední užívání, a tuto část vynaložit na práci, která není bezprostředně produktivní
(uvnitř materiálního výrobního procesu samého). To vyžaduje vysoký stupeň už dosažené
produktivity a relativního přebytku, a to takový stupeň, který je přímo úměrný přeměně
oběžného kapitálu v kapitál fixní. Stejně jako velikost relativní nadpráce závisí na produktivitě
nutné práce, tak i velikost pracovní doby — živé i zpředmětněné —, vynaložené na produkci
fixního kapitálu, závisí na produktivitě pracovní doby určené k přímé výrobě produktů. Podmínkou
pro to je jak nadbytečné (z tohoto hlediska) obyvatelstvo, tak i nadprodukce.[*573] To znamená, že
výsledek [*339]doby vynaložené na bezprostřední výrobu musí být relativně příliš velký, než aby
ho bylo bezprostředně potřebí na reprodukci kapitálu vynaloženého v těchto průmyslových
odvětvích. Čím méně bezprostředních plodů nese fixní kapitál, čím méně zasahuje do
bezprostředního výrobního procesu, tím větší musí být toto relativní nadbytečné obyvatelstvo a
nadprodukce; tedy pro stavbu železnic, průplavů, vodovodů, telegrafů atd.[*574] musí být větší než
k výrobě strojů činných přímo v bezprostředním výrobním procesu.593 Z toho vyplývají — k
tomu se vrátíme ještě později — ve formě neustálé nadprodukce a podprodukce moderního
průmyslu — neustálé výkyvy a neustálé křeče způsobené tím nepoměrem, že se oběžného
kapitálu přeměňuje v kapitál fixní jednou příliš málo, jindy příliš mnoho.[*575]
[Vytváření velkého množství volného času vedle nutné pracovní doby, pro společnost
vůbec i pro každého jejího člena (tj. vytváření prostoru pro plný rozvoj produktivních sil
jednotlivce, a proto i společnosti), toto vytváření doby nepráce se v etapě kapitálu stejně jako na
všech dřívějších stupních jeví jako doba nepráce, jako volný čas jen pro některé. Kapitál k tomu
přidává to, že všemi prostředky vědy a umění prodlužuje dobu nadpráce masy (lidí), protože
jeho bohatství záleží přímo v přisvojování doby nadpráce; neboť jeho cílem je přímo hodnota,
nikoli užitná hodnota. Tak je kapitál chtě nechtě nástrojem vytváření podmínek pro společenský
volný čas, aby se pracovní doba pro celou společnost redukovala na stále klesající minimum a
aby se tak pro všechny uvolnil čas na jejich vlastní rozvoj. Tendencí kapitálu však vždy zůstává
na jedné straně vytvářet volný čas, na druhé straně jej přeměňovat v nadpráci. Zdaří-li se mu příliš
to první, trpí nadprodukcí a nutná práce se pak přerušuje, protože kapitál nemůže zhodnocovat
Žádnou nadpráci. Čím více se rozvíjí tento rozpor, tím více se ukazuje, že růst výrobních sil už
nemůže být nadále poután k přivlastňování cizí nadpráce, nýbrž že dělnické masy si samy musejí
přivlastnit svou nadpráci. Až to učiní - a až tím volný čas přestane existovat v protikladné
[*340]formě —, stanou se na jedné straně mírou nutné pracovní doby potřeby společenského
individua a na druhé straně rozvoj společenské produktivní síly bude tak rychlý, že ačkoli bude
pak výroba propočtena na bohatství všech, vzroste pro všechny i volný čas. Neboť skutečné
bohatství je rozvinutá produktivní síla všech individuí. Pak už nebude mírou bohatství pracovní
doba, nýbrž volný čas. Pracovní doba jako míra bohatství klade i samo bohatství jako založené na
www.kmbe.cz
Stránka 155
chudobě a volný čas jako existující v protikladu k době nadpráce a díky tomuto protikladu čili
celý čas individua je kladen jako pracovní doba, a tedy individuum je degradováno na pouhého
dělníka, podřízeno práci.594 Nejrozvinutější stroje tedy nutí nyní dělníka pracovat déle, než kolik
pracuje divoch nebo nez kolik pracoval on sám s těmi nejjednoduššími, nejprimitivnějšími
nástroji.595]
„Kdyby veškerá práce v určité zemi stačila jen na to, aby udržovala při životě všechno
obyvatelstvo, nebylo by nadprácet a nebylo by tedy ničeho, co by se dalo akumulovat jako
kapitál. Kdyby lid vyrobil za jediný rok tolik, aby z toho mohl žít dva roky, musela by se spotřeba
na jeden rok zničit nebo by lidé museli na rok přestat s produktivní prací. Ale vlastníci
nadproduktu čili kapitálu... zaměstnávají lidi na něčem, co není přímo a bezprostředně produktivní,
např. na výrobě strojů. A tak to jde stále znovu.“ („The Source and Remedy of the National
Difjiculties“.)596
[Stejně jako s rozvojem velkého průmyslu přestává základna, na níž spočívá, totiž
přisvojování cizí pracovní osoby, skýtat nebo vytvářet bohatství, přestává zároveň s ní i
bezprostřední práce jako taková být základnou výroby, protože se na jedné straně přeměňuje v
činnost spíše dohlížecí a regulační, ale také proto, že produkt přestává být produktem jednotlivé
bezprostřední práce a jako výrobce vystupuje spíše kombinace společenské činnosti.[*576] „Při
rozvinuté dělbě práce je skoro každá práce jednotlivého individua částí nějakého celku a sama
od sebe nemá ani hodnotu, ani užitečnost. Není tu nic, po čem by dělník [*341]mohl sáhnout a říci: to
je můj produkt, to si nechám pro sebe“ („Labour defended“, 1, 2, XI.)597 V bezprostřední směně je
jednotlivá bezprostřední práce realizována ve zvláštním produktu nebo části produktu á její
sociální, společenský charakter — její charakter jako zpredmetnění všeobecné práce a
uspokojování všeobecné potřeby — je kladen pouze směnou. Naproti tomu ve výrobním procesu
velkého průmyslu, kde na jedné straně se předpokladem produktivní síly pracovního
prostředku, rozvinutého v automatický proces, jeví podřízení přírodních sil společenskému
rozumu, je na druhé straně práce jednotlivce ve svém bezprostředním jsoucnu kladena jako
zrušená jednotlivá práce, tj. jako práce společenská. Tak odpadá i druhá základna tohoto
výrobního způsobu.]
Pracovní doba vynaložená na produkci fixního kapitálu je uvnitř výrobního procesu
kapitálu samého ve stejném poměru k pracovní době vynaložené na produkci oběžného kapitálu,
jako doba nadpráce k nutné pracovní době. Tou měrou, jak se výroba zaměřená na uspokojování
bezprostředních potřeb stává produktivnější, může se větší část výroby orientovat na
uspokojování potřeb výroby samé čili na výrobu výrobních prostředků.[*577] Pokud produkce
fixního kapitálu není také po látkové stránce bezprostředně orientována na výrobu bezprostředních užitých hodnot, ani na produkci hodnot potřebných k bezprostřední reprodukci kapitálu —
které tedy při vytváření hodnoty opět samy relativně reprezentují užitnou hodnotu — pokud je
orientována na výrobu prostředků k vytváření hodnoty, tedy ne na hodnotu jako bezprostřední
předmět, nýbrž na vytváření hodnoty, na prostředky ke zhodnocování jako na bezprostřední
předmět výroby (produkce hodnoty je látkově kladena v samém předmětu výroby jako cíl výroby, cíl zpředmětňování produktivní síly kapitálu, jeho schopnosti produkovat hodnotu), pokud
se kapitál právě při produkci fixního kapitálu klade jako samoúčel a jeví se aktivní jako kapitál
větší měrou ne z při produkci kapitálu oběžného. Z tohoto hlediska je tedy právě objem, jehož už
fixní kapitál dosáhl, a podíl, který zaujímá jeho výroba v celkové[*342] výrobě, měřítkem rozvoje
bohatství založeného na kapitalistickém výrobním způsobu[*578].
„Počet dělníků závisí na oběžném kapitálu potud, že závisí na množství produktů
koexistující prácet které mohou dělníci spotřebovávat.“ („Labour defended“.)598
Místa, která jsme výše citovali z různých ekonomů, se všechna týkají fixního kapitálu jako
té části kapitálu, která je uzavřena ve výrobním procesu.[*579] „Ve velkém procesu výroby se
www.kmbe.cz
Stránka 156
oběžný kapitál spotřebovává; fixní kapitál se pouze používá.“ („Economisť". VI, l.)575 To je
nesprávné a platí to jen o té části oběžného kapitálu, která je sama spotřebovávána fixním
kapitálem, o pomocných materiálech. „Ve velkém procesu výroby“, pokud jej chápeme jako
bezprostřední výrobní proces, se spotřebovává jen fixní kapitál. Spotřebovávání uvnitř
výrobního procesu je však ve skutečnosti užívání, opotřebovávání.[*580] Dále není možno ani větší
trvanlivost fixního kapitálu chápat čistě látkově. Železo a dřevo, z nichž se skládá postel, ve které
spím, nebo kameny, z nichž se skládá dům, v němž bydlím, nebo mramorová socha, jíž je
ozdoben palác, jsou právě tak trvanlivé jako železo, dřevo atd., které jsou použity na výrobu
strojů. Ale trvanlivost je u nástroje, u výrobního prostředku podmínkou, a to nejen z důvodů
technických, protože kovy atd. jsou hlavním materiálem všech strojů, nýbrž také proto, že je
určen k tomu, aby hrál neustále tutéž úlohu v opakovaných výrobních procesech. Pokud je
výrobním prostředkem, je jeho trvanlivost bezprostředně nutná pro jeho užitnou hodnotu, čím
častěji by musel být obnovován, tím by byl dražší; tím větší Část kapitálu by na něj byla
vyplýtvána bez užitku. Jeho trvání je jeho jsoucno jako výrobního prostředku. Jeho trvání je
zmnožení jeho produktivní síly. Naproti tomu u oběžného kapitálu, pokud není přeměněn v
kapitál fixní, trvanlivost vůbec nesouvisí, s výrobním aktem samým a. není tedy momentem
kladeným pojmově. Fakt, že mezi předměty, které [*343]jsou vrženy do spotřebního fondu,
některé, protože jsou spotřebovávány pomalu a mohou být spotřebovávány mnohými individuy
po sobě, jsou opět určeny jako fixní kapitál, souvisí s dalšími určeními (pronajímání místo
prodeje, úroky atd.)*, ale s tím tu ještě nemáme co dělat.
„Od doby, kdy byly do britských manufaktur všeobecně zavedeny bezduché mechanismy,
byli lidé, až na málo výjimek, pokládáni za druhořadý podřízený stroj, a mnohem větší pozornost
byla věnována zdokonalování surovin, dřeva a železa, než zdokonalování těla a ducha.“ (Str. 31.
Robert Owen:„Essays on the Formation of the human character“, Londýn 1840.)
Skutečná úspornost — ekonomie — = úspora pracovní doby — rozvoj produktivní síly. Zrušení
protikladu mezi volným časem a pracovní dobou. — Správné pojetí společenského výrobního procesu.
[Skutečná ekonomie — úspornost — záleží v úspoře pracovní doby; (minimum — a
redukce na minimum — výrobních nákladů); tato úspornost je však totožná s rozvojem
produktivní síly. Nejde tedy vůbec o to zříkat se požitku, nýbrž rozvíjet produktivní sílu a
schopnosti k výrobě a tedy i schopnosti a prostředky požitku. Schopnost požitku je podmínkou
požitku, tedy jeho prvním prostředkem, a tato schopnost znamená rozvoj nějaké individuální
vlohy, produktivní síly. Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný
rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní
síla.599 Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního
kapitálu, přičemž: tento fixní kapital je sám člověk. Rozumí se ostatně samo sebou, že sama
bezprostřední pracovní doba nemůže zůstat v abstraktním protikladu k volnému času — jak se
jeví z hlediska buržoazní ekonomie.
[ZRUŠENÍ PROTIKLADU MEZI VOLNÝM ČASEM A PRACOVNÍ DOBOU]
Práce se nemůže stát hrou, jak by to chtěl Fourier, kterému zůstává nicméně [*344]velká
zásluha, že za konečný cíl prohlásil nikoli zrušení rozdělování, nýbrž výrobního způsobu
samého, jeho povznesení ve vyšší formu.[*582] Volný čas — který je i dobou oddechu i dobou pro
vyšší činnost — samozřejmě přeměnil toho, kdo jím disponuje, v jiný subjekt, takže jako tento
jiný subjekt pak také vstupuje do bezprostředního výrobního procesu. Vzhledem k člověku,
který teprve vzniká, je tento výrobní proces zároveň školou disciplíny a vzhledem k člověku,
který již vznikl a v jehož hlavě existuje akumulované vědění společnosti, představuje praxi,
experimentální vědu, vědu materiálně tvořivou a zpředmětňující se. A pro oba, pokud práce
vyžaduje praktické přiložení ruky k dílu a volný pohyb, jako v zemědělství, je fyzickým cvičením.
www.kmbe.cz
Stránka 157
Podobně jako se nám teprve postupně rýsuje soustava buržoazní ekonomie, rýsuje se
nám i její vlastní negace, která je jejím konečným výsledkem. Nyní máme ještě co dělat s
bezprostředním výrobním procesem. Uvažujeme-li buržoazní společnost se vším všudy, objevuje
se nám vždy jako konečný výsledek. společenského výrobního procesu sama společnost, tj. sám
člověk ve svých společenských vztazích. Všechno, co má pevnou formu, jako produkt atd., se jeví
jen jako moment, pomíjivý moment v tomto pohybu. Bezprostřední výrobní proces sám se jeví
jen jako moment. Podmínky a zpředmětnění tohoto procesu jsou samy rovněž jeho momenty, a
jako jeho subjekty se jeví pouze individua, ale individua ve svých vzájemných vztazích, které jak
reprodukují, tak i nově produkují. Je to jejich vlastní neustálý proces pohybu, v němž se obnovují
právě tak jako svět bohatství, který vytvářejí.][*583]
[OWENOVO HISTORICKÉ POJETÍ KAPITALISTICKÉ VÝROBY]
[*345](Ve
svých „Six lectures delivered in Manchester“, 1837,) hovoří Owen o rozdílu mezi
dělníky a kapitalisty, který vytváří kapitál už svým růstem (a svým větším rozšířením, a toho
dosahuje až ve velkém průmyslu, souvisejícím s rozvojem fixního kapitálu); označuje však rozvoj
kapitálu za nutnou podmínku přetvoření společnosti a vypráví sám o sobě: „Tím, že se postupně
učil vytvářet některé z těch velkých“ (továrních) „podniků a vést je, naučil se váš učitel“ (sám
Owen) „chápat velké omyly a nedostatky minulých i současných pokusů o zlepšení povahy a
postavení svých bližních.“ (Str. 57—58.) Uvádíme tu celé příslušné místo, abychom je mohli
použít při jiné příležitosti.600
„Výrobce již vytvořeného bohatství je možno rozdělit na dělníky pracující s měkkými a
dělníky pracující s tvrdými materiály; zpravidla jsou bezprostředně řízeni mistry, jejichž cílem je
peněžní zisk z práce těch, které zaměstnávají. Před zavedením chemického a mechanického
továrního systému byly operace prováděny v omezeném měřítku; bylo mnoho malých mistrů,
každý z nich měl několik málo tovaryšů, kteří očekávali, že se za patřičný čas sami stanou
malými mistry. Jedli obvykle u téhož stolu a žili pospolu; vládly mezi nimi duch a city rovnosti.
Od doby, kdy se v tovární výrobě začala široce uplatňovat síla vědy, nastala v tomto ohledu
postupná změna. Skoro všechny továrny, aby byly úspěšné, musí být nyní založeny extenzívně a
s velkým kapitálem; malí mistři s malými kapitály mají dnes malé vyhlídky na úspěch, zejména v
manufakturách s měkkými materiály, jako jsou bavlna, vlna, len atd.; dnes je už fakticky jasné, že
pokud potrvá současná klasifikace společnosti a způsob vedení podniků, budou malí mistři stále
více vytlačováni těmi, kdo vlastní velké kapitály, a dřívější poměrně šťastnější rovnost výrobců
mezi sebou musí uvolnit místo větší nerovnosti mezi mistrem a dělníkem, takové, jaká se
nevyskytovala nikdy předtím v dějinách lidstva. Velký kapitalista se dnes povznáší do postavení
suverénního pána, který nepřímo vládne nad zdravím, životem a smrtí svých otroků, jak se mu
zachce. Této moci [*346]nabývá prostřednictvím kombinace s jinými velkými kapitalisty, kteří mají
stejné zájmy jako on, a tak s úspěchem nutí jednat podle svých záměrů ty, které zaměstnává.
Velký kapitalista se dnes topí v bohatství, o jehož správném uplatnění se nepoučil a nezná je.
Pomocí svého bohatství získal moc. Jeho bohatství a jeho moc oslepují jeho rozum; a zatímco
přímo hanebně utlačuje, myslí si, že prokazuje milost... Jeho sloužící, jak se jim říká, ve
skutečnosti jeho otroci, jsou dovedeni k nej beznadějnější degradaci; většina z nich je oloupena o
zdraví, domácí pohodlí, volný čas a dřívější zdravé volné zábavy na čerstvém vzduchu.
Nadměrná vyčerpanost způsobená zdlouhavým monotónním zaměstnáním je svádí k
nestřídmosti a činí je neschopnými myšlení a uvažování. Nedovedou se fyzicky, intelektuálně
nebo morálně zabavit jinak než tím nejhorším způsobem; všechna skutečná potěšení života jsou
jim na hony vzdálena. Existence, kterou žije velká část dělníků za dnešního systému, nestojí
jedním slovem za to, aby byla žita. Ale za změny, které k tomu vedly, nemůžeme vinit individua;
probíhají podle pravidel a řádu přírody a jsou přípravnými a nutnými stupni velké a důležité
společenské revoluce, která je v pohybu. Bez velkých kapitálů by nemohly být zakládány velké
www.kmbe.cz
Stránka 158
podniky; bez nich by lidé nemohli dospět k tomu, aby pochopili proveditelnost nových
kombinací, jejichž cílem je zajistit všemu lepší charakter, a vyrobit za rok víc bohatství, než kolik
mohou všichni dohromady spotřebovat; a že toto bohatství bude vyššího druhu než to, které se
obvykle vyrábělo dosud.“ (Tamtéž, 56, 57.) ,,Právě tento nový chemický a mechanický tovární
systém rozšiřuje lidské schopnosti a připravuje lidi k tomu, aby porozuměli jiným zásadám a
činnostem, aby si je osvojili a tak uskutečnili nejblahodárnější změnu v lidských věcech, jakou
svět kdy poznal. A právě tento nový tovární systém vytváří nezbytnost jiné a vyšší klasifikace
společnosti.“ (Tamtéž, str. 58.)
[FIXNÍ KAPITÁL]
Kapitál a hodnota přírodních činitelů. — Objem fixního kapitálu ukazuje stupeň rozvoje
kapitalistické výroby. — Určování suroviny, produktu, výrobního nástroje, spotřeby. — Jsou peníze kapitál
fixní, nebo oběžný? — Fixní a oběžný kapitál ve vztahu k individuální spotřebě.
[*347]Už
dříve jsme připomněli, že produktivní síla (fixní kapitál) přidává hodnotu jen
potud, protože má hodnotu jen potud, pokud je sama vyrobena, pokud je sama určitým
množstvím zpředmětněné pracovní doby[*584]. Ted k tomu však přistupují přírodní činitelé jako
voda, půda (ta zejména), doly atd., které jsou přivlastňovány, tedy mají směnnou hodnotu a tak
spadají jako hodnoty do vypočítávání výrobních nákladů. Jedním slovem přistupuje zde
pozemkové vlastnictví (které zahrnuje půdu, doly, vodu). Hodnota výrobních prostředků, které
nejsou produktem práce, sem ještě nepatří, protože ty nevyplývají ze zkoumání kapitálu samého.
Pro kapitál vystupují především jako daný, historický předpoklad. A jako takový je tu opouštíme.
Teprve forma pozemkového vlastnictví modifikovaná tak, jak to odpovídá kapitálu — čili forma
přírodních činitelů jako veličin určujících hodnotu — patří do zkoumání systému buržoazní
ekonomie. Pro zkoumání kapitálu v tom bodě, kam jsme dospěli nyní, se nic nemění na věci tím,
že budeme půdu atd. považovat za formu fixního kapitálu.601
Protože fixní kapitál ve smyslu vyrobené produktivní síly, jako činitel výroby, zmnožuje
množství užitných hodnot vytvořených za určitou dobu, nemůže růst, aniž by vzrůstala surovina,
kterou zpracovává (ve zpracovatelském průmyslu. V průmyslu těžebním, jako jsou rybolov,
důlní průmysl, spočívá práce v pouhém překonávání překážek, které vyžaduje dobytí a
přisvojení surovinových produktů čili prvovýrobků. Nezpracovává se surovina pro výrobu,
nýbrž naopak přisvojuje se existující surovinový produkt. V zemědělství je naopak surovinou
sama půda; oběžným kapitálem osev atd.). Použití fixního kapitálu ve větším měřítku tedy
předpokládá zvětšení té části oběžného kapitálu, který sestává ze surovin; tedy vzrůst kapitálu
vůbec. Právě [*348]tak předpokládá zmenšení (relativní) té části kapitálu, která se směňuje za
živou práci.
Ve fixním kapitálu existuje kapitál i látkově nejen jako zpředmětněná práce určená k
tomu, aby sloužila nové práci jako prostředek, nýbrž jako hodnota, jejíž užitnou hodnotou je
vytváření nových hodnot.[*585] Existence fixního kapitálu je tedy povýtce jeho existencí jako
kapitálu produktivního. Proto se už dosažený stupeň rozvoje výrobního způsobu založeného na
kapitálu — čili to, do jaké míry je už sám kapitál předpokládán jako podmínka své vlastní
produkce, do jaké míry se vytvořil jako předpoklad — měří existujícím objemem fixního
kapitálu; nejen co do své kvantity, nýbrž i co do své kvality.[*586]
Závěrem: Ve fixním kapitálu je společenská produktivní síla práce kladena jako vlastnost
inherentní kapitálu; a to jak síla vědy, tak i kombinace společenských sil ve výrobním procesu a
konečně i obratnost přenesená z bezprostřední práce do strojů, do mrtvé produktivní síly. Naproti
tomu v oběžném kapitálu se jako vlastnost kapitálu jeví směna mezi pracemi, mezi různými
www.kmbe.cz
Stránka 159
pracovními odvětvími, jejich vzájemné proplétání a vytváření systému, koexistence produktivní
práce.[*587]
[*349]Za
čtvrté.[*588]
Teď musíme posoudit jiné vztahy fixního a oběžného kapitálu. Řekli jsme výše, že jako
vlastnost kapitálu je v obilném kapitálu kladen společenský vztah různých prací k sobě
navzájem, tak jako ve fixním kapitálu společenská produktivní síla práce.[*589]
„Oběžný kapitál národa, to jsou: peníze, životní prostředky, suroviny a hotové výrobky.“
(Smith, „Recherches“ sv. II, str. 218.) U peněz je Smith v rozpacích, zdaje má nazvat kapitálem
oběžným, nebo fixním. Pokud slouží neustále jen jako nástroj oběhu, který je sám momentem
celkového procesu reprodukce, jsou kapitál fixní — jako prostředek oběhu. Sama jejich užitná
hodnota je však v tom, že jen obíhají a nikdy nevstupují ani do vlastního výrobního procesu, ani
do individuální spotřeby. Je to ta část kapitálu, která je neustále fixována v oběžné fázi a z tohoto
hlediska je to nej dokonalejší forma oběžného kapitálu; na druhé straně, protože jsou fixovány
jako nástroj, jsou peníze fixní kapitál.[*590]
Pokud k tomu přistupuje jako hledisko rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem vzhledem
k individuální spotřebě, je dán již tím, že fixní kapitál nevstupuje do oběhu jako užitná hodnota.
(V zemědělství z osiva, protože to se zmnohonásobí, část vstupuje do oběhu jako užitná hodnota.) Toto ne-vstupování do oběhu v podobě užitné hodnoty předpokládá, že fixní kapitál není
předmětem individuální spotřeby.
[CELKOVÝ OBRAT ZÁLOHOVANÉHO KAPITÁLU]
Doba obratu kapitálu, který sestává z kapitálu fixního a oběžného. Doba reprodukce fixního kapitálu.
U oběžného kapitálu nesmí být přerušení tak dlouhé, protože se ničí jeho užitná hodnota. U fixního kapitálu je
kontinuita výroby absolutně nutná atd. — Časovou jednotkou pro práci je den; pro oběžný kapitál rok. Delší
celkové období v jednotě se vstupem fixního kapitálu. — Průmyslový cyklus. — Oběh fixního kapitálu. —
Takzvané riziko. — Všechny části kapitálu nesou zisk rovnoměrně — to je nesprávné. Ricardo atd. — Totéž
zboží je jednou fixním, jindy oběžným kapitálem. — Prodej kapitálu jako kapitálu. — Fixní kapitál, který
vstupuje do oběhu jako užitná hodnota. — Každý moment, který je předpokladem výroby, je současně jejím
výsledkem. Reprodukce jejích vlastních podmínek.
Reprodukce kapitálu jako kapitálu fixního a kapitálu oběžného.
[*350]„Fixní
kapitál slouží opakovaně a vždy znovu k téže operaci, „a čím větší byl počet
těchto opakování, tím spíše si nástroj, pohonný stroj nebo strojové zařízení zaslouží názvu fixní.“
(De Quincey. X., 4.)602 Kapitál nechť činí 10 000 liber št., z nich je 5000 kapitál fixní a 5000 kapitál
oběžný; druhý se obrátí jednou za 1 rok, první jednou za 5 lét; 5000, čili 1/2 celkového kapitálu se
tedy obrátí jednou za 1 rok. Během téhož roku se obrátí 1/5 fixního kapitálu čili 1000 liber št.; za
1 rok se tedy obrátí 6000 liber št. čili 3/5 celkového kapitálu. 1/5 celkového kapitálu se tedy
obrátí za 12/3 měsíců a celý kapitál za (12 x 5)/3 měsíců, za 60/3 = 20 měsíců = 1 rok a 8 měsíců.
Celkový kapitál 10 000 liber št.[*591] se obrátil za 20 měsíců, ačkoli fixní kapitál se nahrazuje až za
5 let. Tato doba obratu platí však jen pro opakování výrobního procesu a tedy pro vytváření
nadhodnoty; nikoli pro reprodukci kapitálu samého. Začíná-li kapitál znovu proces méně často
— méně často se vrací z oběhu ve formě fixního kapitálu —, vrací se o to častěji zpět ve formě
kapitálu oběžného. Ale tím není sám kapitál nahrazen. Tak je tomu i u oběžného kapitálu
samého. Obrátí-li se kapitál 100 4krát za rok a vynese tedy 20 % jako kapitál 400, který oběhne
jen jednou, pak se kapitál koncem roku stejně rovná 100 a ten druhý 400, ačkoli první působil
při produkci užitných hodnot i při kladení nadhodnoty jako ten 4krát větší.[*592] Protože v tomto
případě rychlost [*351]obratu nahrazuje velikost kapitálu, ukazuje to pádně, že vytváření hodnoty
a stejně tak nadhodnoty je určováno množstvím nadpráce uvedené do pohybu a práce vůbec, a
www.kmbe.cz
Stránka 160
ne velikostí kapitálu samou o sobě.603 Kapitál 100 uvedl během roku postupně do pohybu tolik
práce jako kapitál 400, a vytvořil tedy stejnou nadhodnotu.
Ale o co tu vlastně běží. Ve výše uvedeném případě se oběžný kapitál 5000 liber št. poprvé vrátí
na konci prvního roku ; potom na konci druhého: v prvních 8 měsících druhého roku se z toho
vrátí 3333 2/6 liber št. a ostatek se navrátí na konci tohoto roku.[*593]
Ale z fixního kapitálu se za první rok vrátila jen 1/5, a 1/5 se vrátila v druhém. V rukou držitele je
na konci prvního roku 6000 liber št.[*594], na konci druhého 7000, třetího 8000, čtvrtého 9000,
pátého 10 000. Teprve na konci pátého roku má opět v držení svůj celkový kapitál, s nímž začal
výrobní proces, ačkoli jeho kapitál působil při výrobě nadhodnoty tak, jako by se byl celý obrátil za
20 měsíců; tak je sám celkový kapitál reprodukován až za 5 let. První určení obratu je důležité pro
poměr, v němž se zhodnocuje kapitál; druhé určení však do toho vnáší nový poměr, který se
vůbec neobjevuje u kapitálu oběžného.[*595] Protože oběžný kapitál vstupuje do oběhu celý a celý
se z něho vrací, je jako kapitál reprodukován právě tak ěasto,jak často je realizován jako
nadhodnota čili jako dodatečný kapitál. Protože však fixní kapitál nikdy nevstupuje do oběhu
jako užitná hodnota, a jako hodnota do něho vstupuje jen tou měrou, jíž spotřebovává sám sebe
jako užitnou hodnotu, vůbec není ještě reprodukován, když se dosáhlo nadhodnoty určené
průměrnou dobou obratu celkového kapitálu. Obrat oběžného kapitálu musí proběhnout
5krát[*596] v 5 letech, teprve pak je reprodukován fixní kapitál; tj. perioda obratů oběžného
kapitálu se musí [*352]opakovat 5krát[*597], zatímco období obratu fixního kapitálu se opakuje jen
jednou, a průměrný obrat celkového kapitálu — 20 měsíců — se musí opakovat 3krát, než se
reprodukuje fixní kapitál, čím vetší je tedy ta část kapitálu, která sestává z fixního kapitálu, tj. čím
více kapitál působí v odpovídajícím výrobním způsobu — s velkým vynaložením vyrobené produktivní síly — a čím trvalejší je fixní kapitál, tj. čím delší je doba jeho reprodukce, čím více jeho
užitná hodnota odpovídá jeho určení —, tím častěji musí ta část kapitálu, která je určena jako
oběžná, opakovat periodu svého obratu, a tím delší je celková doba, kterou kapitál potřebuje, aby
proběhl dráhu svého celkového koloběhu. Proto se kontinuita výroby stala pro kapitál
svrchovanou nutností, a to s rozvojem té jeho části, která je určena jako fixní kapitál. Pro oběžný
kapitál je přerušení, netrvá-li tak dlouho, aby zničilo jeho užitnou hodnotu, jen přerušením ve
vytváření nadhodnoty. Ale přerušení u fixního kapitálu, protože se jeho užitná hodnota v tomto
mezidobí nutně ničí poměrně neproduktivně, tj. aniž by se nahradila jako hodnota, je destrukcí
samotné jeho původní hodnoty. Proto teprve s rozvojem fixního kapitálu je kontinuita výrobního
procesu, odpovídající pojmu kapitálu, kladena jako conditio sine qua jeho sebezáchovy; tedy jak
kontinuita, tak i neustálý růst spotřeby.
To je čís. I.[*598] Ale čís. II je z hlediska formy ještě důležitější. Celková doba, podle níž měříme
obrat kapitálu, byl rok a časová jednotka, kterou měříme práci, den. Učinili jsme to za prvé proto,
že rok je víceméně přírodní dobou reprodukce čili trváním výrobní fáze pro reprodukci většiny
rostlinných surovin, jichž se užívá v průmyslu. Obrat oběžného kapitálu byl tedy určen počtem
obratů za rok jako za celkovou dobu. Ve skutečnosti začíná oběžný kapitál svou reprodukci na
konci každého obratu, a působí-li počet obratů za rok nějak na celkovou hodnotu, pak se osudy,
které prožívá během každého obratu, jeví sice jako určující pro podmínky, za nichž začíná znovu
reprodukci, ale každá z nich, vzata pro sebe, je jeho dovršený životní akt. Jakmile se kapitál opět
přemění v peníze, může se například [*353]přeměnit v jiné výrobní podmínky, než byly ty první,
přejít z jednoho výrobního odvětví do jiného, takže reprodukce se z hlediska látky neopakuje v
téže formě[*599]
Když k tomu přistoupí fixní kapitál, věci se změní a ani doba obratu kapitálu, ani jednotka, v níž
je počet obratů měřen, totiž rok, se už nadále nejeví jako míra pro dobu pohybu kapitálu. Tato
jednotka je teď naopak určena dobou reprodukce, kterou potřebuje fixní kapitál a tedy celkovou
dobou oběhu, která je potřebná k tomu, aby fixní kapitál mohl vstoupit do oběhu jako hodnota a
www.kmbe.cz
Stránka 161
aby se mohl z něho vrátit ve své hodnotové úplnosti. Reprodukce fixního[*600] kapitálu musí po
celou tuto dobu i látkově probíhat v téže formě a počet jeho nutných obratů, tj. obratů nutných k
reprodukci původního kapitálu, je rozdělen na delší nebo kratší řadu let. Jako jednotka, jíž se měří
jeho obraty, je tedy kladeno delší celkové období a jejich opakování je nyní s touto jednotkou v
souvislosti nikoli vnější, nýbrž nutné.[*601] Podle Babbage činí průměrná reprodukce strojního
zařízení v Anglii 5 let;604 reálná reprodukce tedy bude asi 10 let. Je naprosto nepochybné, že
cyklus, jímž prochází průmysl od doby, kdy se fixní kapitál rozvinul ve velkém měřítku a který
zabírá víceméně desetiletý časový úsek, souvisí s touto, takto určenou, fází celkové reprodukce
kapitálu. Najdeme i jiné důvody tohoto určení. Ale toto je jeden z nich. I dříve byly pro výrobu i
pro sklizeň (zemědělství) dobré i špatné časy. Ale víceletý průmyslový cyklus, rozdělený na
charakteristická období, epochy, patří až k velkému průmyslu.605
Nyní docházíme k nově přistupujícímu rozdílu čís. III.[*602]
Oběžný kapitál byl ve formě produktu, nově vytvořené užitné hodnoty, vypuzen z výrobního
procesu do oběhu, a vstoupil do něho celý; hodnota produktu (celá v něm zpředmětněná
pracovní doba, jak nutná, tak i doba nadpráce) se přeměnila zase v peníze a celá [*354]se
realizovala a tím byla realizována i nadhodnota a splněny všechny podmínky pro reprodukci.
Realizací ceny zboží byly splněny všechny tyto podmínky a proces mohl zase začít znovu. To
platí ovšem jen o té části oběžného kapitálu, která vstupuje do velkého oběhu.[*603] Pokud se týká
jeho druhé části, která neustále doprovází sám proces výroby, oběhu té jeho části, která se
přeměňuje ve mzdy, pak na tom, zda se této práce použije na výrobu kapitálu fixního nebo
oběžného, samozřejmě závisí, zda samy tyto mzdy budou nahrazeny jinou užitnou hodnotou
vstupující do oběhu, nebo nebudou.[*604]
Naproti tomu fixní kapitál neobíhá sám jako užitná hodnota, nýbrž vstupuje jako hodnota do
zpracované suroviny (ve zpracovatelském průmyslu a zemědělství) nebo do bezprostředně
vytěženého surového produktu (např. v důlním průmyslu) jen tou měrou, v níž je jako užitná
hodnota pohlcován ve výrobním procesu. Fixní kapitál ve své rozvinuté formě se tedy obrací
pouze za cyklus let, který zahrnuje celou řadu obratů oběžného kapitálu. Nesměňuje se naráz v
produktu za peníze, takže by jeho reprodukční proces spadal vjedno s obratem oběžného
kapitálu. Vstupuje do ceny produktu jen postupně a obrací se tedy jako hodnota také jen
postupně. Obrací se v delších obdobích po částech, zatímco oběžný kapitál obíhá celý v kratších
obdobích. Pokud fixní kapitál trvá jako takový, neobrací se, protože nevstupuje do oběhu; pokud
vstupuje do oběhu, netrvá již jako fixní kapitál, nýbrž tvoří ideální součást hodnotové součásti
oběžného kapitálu. Obrací se vůbec jen potud, dokud se přímo nebo nepřímo přeměňuje v
produkt, tedy v oběžný kapitál. Protože není bezprostřední užitnou hodnotou pro spotřebu,
nevstupuje do oběhu jako užitná hodnota.[*605]
Později bude tato rozdílnost v obratu fixního a oběžného kapitálu vystupovat jako významný
rozdíl mezi prodejem a pronájmem, mezi anuitou, úrokem a ziskem, mezi nájemným v jeho
různých formách [*355]a ziskem[*606], a nepochopení tohoto pouze formálního rozdílu svedlo
Proudhona a jeho spolek k těm nejzmatenějším závěrům, jak ještě uvidíme.606 „Economist“ ve
svých úvahách o poslední krizi redukuje celý rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem na „prodej
zboží za krátké období a se ziskem“ („Economist“, čís. 754 z 6. února 1858) a na „produkci
důchodu, který by byl dost velký na to, aby pokryl výdaje, riziko, opotřebování a tržní úrokovou
míru.“[*607] 607 Výše jsme podrobili rozboru zkrácení obratu pomocí prodeje celého zboží a pouze
roční obrat části fixního kapitálu.[*608] Pokud jde o zisk — zisk obchodníka se nás ,u ještě netýká
— vystupuje každá část oběžného kapitálu z výrobního procesu a vrací se do něho, tj. činí tak
potud, pokud je v něm obsažena zpředmětněná práce (hodnota záloh), nutná práce (hodnota
mezd) a nadpráce — a přináší zisk, jakmile projde oběhem, protože s produktem se realizuje i
nadpráce, která je v něm obsažena. Ale zisk není vytvářen ani oběžným, ani fixním kapitálem,
www.kmbe.cz
Stránka 162
nýbrž přisvojováním cizí práce, které oba kapitály zprostředkují, tedy v podstatě jen tou částí
oběžného kapitálu, která vstupuje do malého oběhu.[*609] Ve skutečnosti je však tento zisk
realizován vstupem kapitálu do oběhu, tedy jen v jeho formě jako oběžného kapitálu, a nikdy v
jeho formě [*356]jako fixního kapitálu. „Economist“ tu však fixním kapitálem rozumí — když jde o
důchody z něho — tu formu fixního kapitálu, v níž nevstupuje přímo do výrobního procesu v
podobě strojů, ale existuje v podobě železnic, budov, meliorací půdy, odvodňování[*610] atd.,[*611]
kde se tedy realizace hodnoty a nadhodnoty v něm obsažené projevuje ve formě anuity, přičemž
úroky představují nadhodnotu a anuita postupné vracení zálohované hodnoty.[*612] Ve
skutečnosti tu tedy nejde (ačkoli při melioracích v zemědělství tomu tak je) o vstup fixního
kapitálu jako hodnoty do oběhu tím, že tvoří část produktu, nýbrž jde o prodávání fixního
kapitálu ve formě jeho užitné hodnoty. Neprodává se tu najednou, nýbrž v podobě anuity. Je
především jasné, že některé formy fixního kapitálu figurují nejprve jako oběžný kapitál a stávají
se fixním kapitálem teprve tehdy, když jsou fixovány ve výrobním procesu; např. pro továrníka
vyrábějícího stroje jsou obíhajícími produkty stroje, stejně jako pro přadláka bavlny je obíhajícím produktem kaliko, a vstupují pro něho do oběhu úplně stejným způsobem. Pro něho jsou
oběžným kapitálem, a pro továrníka, který je potřebuje ve výrobním procesu, jsou fixním
kapitálem, protože pro prvního jsou produktem a pro druhého výrobním nástrojem. Právě tak
domy přes svou nepohyblivost jsou pro stavební průmysl oběžným kapitálem; pro toho, kdo je
kupuje, aby je opět pronajal nebo aby jich používal jako budov k výrobě, jsou fixním kapitálem.
O tom, do jaké míry fixní kapitál sám obíhá jako užitná hodnota, tj. prodává se, mění držitele,
budeme hovořit za chvíli.[*613]
Ale hledisko, že kapitál je prodáván jako kapitál — ať už jako peníze [*357]nebo ve formě fixního
kapitálu, — sem, kde uvažujeme oběh jako pohyb kapitálu, v němž se kapitál klade ve svých
různých pojmové určených momentech, zřejmě nepatří. Produktivní kapitál se stává produktem,
zbožím, penězi a přeměňuje se zpět ve výrobní podmínky.
V každé z těchto forem zůstává kapitálem, a stává se kapitálem až tím, že se jako takový
realizuje. Pokud zůstává v jedné z těchto fází, je fixován jako zbožní kapitál, peněžní kapitál nebo
průmyslový kapitál. Ale každá z těchto fází tvoří jen moment jeho pohybu a ve formě, v níž
zapuzuje sám sebe, aby přešel z jedné fáze do druhé, přestává být kapitálem. Zapuzuje-li se jako
zboží a stává se penězi nebo naopak, neexistuje jako kapitál v té formě, kterou opouští, nýbrž ve
formě, kterou na sebe nově vzal. Zavržená forma se sice může opět stát formou jiného kapitálu
nebo může být přímou formou spotřebitelného produktu. To se nás ale netýká a netýká se to ani
kapitálu samého, pokud jde o jeho koloběh, obíhající v sobě samém. Zapuzuje naopak každou z
těch forem jako své ne-kapitálové jsoucno, aby ji později znovu přijal. Když se ale kapitál jako
peníze, pozemky, domy atd. půjčuje, stává se jako kapitál zbožím, čili zboží, které se dává do
oběhu, je kapitál jako kapitál. To je nutno v příštím oddílu dále sledovat.610
To, co se platí při přeměně zboží v peníze, pokud se jeho cena týká té části fixního kapitálu, která
přechází v hodnotu, je část potřebná k jeho částečné reprodukci, část spotřebovaná a
opotřebovaná ve výrobním procesu. To, co platí kupec, je tedy užití a spotřebování fixního
kapitálu, pokud je on sám hodnotou, zpředmětněnou prací. Proto se toto spotřebovávání děje
postupně, platí je kupující v produktu po částech, zatímco alikvotní díl surovin, obsažený v
produktu, v celé jeho hodnotě nahrazuje v ceně, kterou platí za produkt. Platí se nejen postupně,
nýbrž velké množství kupujících platí po částech, v tom poměru, jak kupují produkty, pohlcený,
spotřebovaný alikvotní díl fixního kapitálu. Protože v první polovině oběhu kapitálu vystupuje
kapitál jako Z a kupující jako P a jeho cílem je hodnota, cílem kupujícího je však užití (zda je to
opět užití produktivní, to se nás zde, kde máme posuzovat jen stránku formy, jak se jeví vůči
kapitálu v jeho
www.kmbe.cz
Stránka 163
[*358]oběhu,
ještě netýká), je vztah kupujícího k produktu vztahem spotřebitele vůbec. Nepřímo
tedy kupující platí ve všech zbožích postupně a po částech užívání a spotřebovávání fixního
kapitálu, ačkoli tento kapitál nevstupuje do oběhu jako užitná hodnota. Existují však takové
formy fixního kapitálu, v nichž kupující platí přímo za jeho užitnou hodnotu — tak je tomu u
komunikačních prostředků, dopravních prostředků atd. Ve všech těchto případech fixní kapitál
nikdy fakticky nevystupuje z výrobního procesu, jako u železnic atd. Ale zatímco jednomu
kupujícímu slouží ve výrobním procesu jako komunikační prostředek, který dopravuje produkt
na trh, a jako prostředek oběhu pro výrobce samy, může jiným, tomu, kdo cestuje pro své
potěšení atd., sloužit jako prostředek spotřeby, jako užitná hodnota. Chápán jako výrobní
prostředek liší se od strojů atd. tím, že jej různé kapitály používají současně jako společnou
podmínku své produkce a svého oběhu. (Se spotřebou jako takovou tu zatím nemáme co činit.)
Nejeví se tedy jako uzavřený do zvláštního výrobního procesu, nýbrž jako spojovací tepna
množství takových výrobních procesů zvláštních kapitálů, které jej spotřebovávají jen po
částech. Na rozdíl od všech těchto zvláštních kapitálů a jejich zvláštních výrobních procesů je tu
tedy fixní kapitál určen jako produkt zvláštního výrobního odvětví, od nich odloučeného, v němž
jej však, jak je tomu u strojního zařízení, jeden výrobce neprodává jako oběžný kapitál a jiný jej
nezískává jako fixní kapitál, nýbrž v němž může být prodáván pouze ve formě fixního kapitálu
samého. Pak se projeví to, co je skryto ve zboží, totiž postupný návrat fixního kapitálu. Současně
však fixní kapitál sám, jako prodaný produkt (pro průmyslníka není stroj, jehož používá,
produktem), zahrnuje i nadhodnotu, tedy návrat úroků a zisku, je-li nějaký. Protože může být
spotřebováván v téže společné a postupné formě, protože může být užitnou hodnotou pro
bezprostřední spotřebu, jeví se i jeho prodej — nikoli jako výrobního prostředku, nýbrž jako
zboží vůbec — v téže formě. Pokud je však prodáván jako výrobní prostředek — stroj je
prodáván jako pouhé zboží a výrobním nástrojem se stává až v průmyslovém procesu —, tj.
pokud jeho prodej [*359]spadá přímo vjedno s jeho spotřebou ve všeobecném společenském
výrobním procesu, je to určení, které nepatří do zkoumání prostého oběhu kapitálu. V tomto
oběhu se fixní kapitál, pokud působí jako výrobní činitel, jeví jako předpoklad výrobního
procesu, nikoli jako jeho výsledek. Může tedy jít pouze o náhradu jeho hodnoty, která pro svého
uživatele nezahrnuje žádnou nadhodnotu. Tu naopak on zaplatil výrobci stroje. Ale železnice
nebo stavby pronajímané k výrobě jsou současně výrobními nástroji a současně jsou svým
prodavačem realizovány jako produkt, jako kapitál.[*613]
Protože každý momenty který se jeví jako předpoklad výroby, je současně i jejím výsledkem —
neboť výroba reprod ukuje své vlastní podmínky —, jeví se nyní původní rozdělení kapitálu ve
výrobním procesu tak, že výrobní proces se rozpadá ve tři výrobní procesy, v nichž pracují různé
součásti kapitálu, které se nyní jeví také jako zvláštní kapitály. (Zde můžeme stále ještě
předpokládat tu formu, kdy pracuje jeden kapitál, protože uvažujeme kapitál jako takový, a tento
způsob uvažování usnadňuje výklad o proporci mezi těmito různými druhy kapitálu.)[*614]
Kapitál se za rok reprodukuje v různých a měnících se proporcích jako surovina, jako produkt a
jako výrobní prostředek; jedním slovem jako fixní a oběžný kapitál. V každém z těchto výrobních
procesů se jako předpoklad jeví přinejmenším ta část oběžného kapitálu, která je určena ke
směně za pracovní sílu317 a k udržování a spotřebě strojního zařízení nebo nástrojů a výrobních
prostředků.
V ryzím těžebním průmyslu, např. v hornictví, existuje sám důl jako pracovní materiál, ale nikoli
jako surovina přecházející do produktu, která naopak ve zpracovatelském průmyslu musí mít ve
všech formách zvláštní existenci. V zemědělství můžeme osev, hnojivá, dobytek atd. považovat
stejně tak za surovinu jako za pomocné materiály. Zemědělství představuje výrobní způsob sui
generis, a to proto, že k mechanickému a chemickému procesu se pojí proces organický, a
přírodní reprodukční proces je pouze kontrolován a řízen; právě [*360]tak je těžební průmysl
(hlavně průmysl důlní) průmyslem sui generis, protože v něm neexistuje žádný reprodukční
proces, alespoň žádný, který bychom měli pod kontrolou nebo který bychom znali. (Rybolov, lov
www.kmbe.cz
Stránka 164
atd. může být spojen s reprodukčním procesem; právě tak využívání lesů; nemusejí tedy být ryze
těžebním průmyslem.)[*615a] Protože výrobní prostředek, fixní kapitál, který je sám produktem
kapitálu a zahrnuje v sobě tedy zpředmětněnou dobu nadpráce, má tu vlastnost, že může být
jako oběžný kapitál odpuzen svým výrobcem, jako například stroj výrobcem strojů, dříve než se
stane fixním kapitálem, že tedy napřed vstupuje do oběhu jako užitná hodnota, neobsahuje jeho
oběh vůbec žádné nové určení. Protože však, jako např. železnice, nemůže být nikdy zcizen v
době, kdy slouží jako výrobní prostředek, nebo může být zcizen jen tou měrou, jíž je jako takový
spotřebováván, má s fixním kapitálem vůbec společné to, že jeho hodnota se vrací jen postupně;
pak k tomu ovšem ještě přistupuje to, že do tohoto návratu hodnoty se zahrnuje i návrat jeho
nadhodnoty, nadpráce v něm zpředmětněné. Pak má zvláštní formu obratu.[*616]
Důležité na tom je, že produkce kapitálu se tak jeví jako produkce oběžného a fixního kapitálu v
určitých proporcích, takže sám kapitál produkuje svůj dvojí druh oběhu jako fixního a oběžného
kapitálu.
Fixní kapitál a oběžný kapitál. Economist. Smith. Protihodnota za oběžný kapitál musí být
vyrobena za rok. Ne tak u fixního kapitálu. Ten zaměstnává výrobu v následujících letech.
Než dokončíme poslední bod,[*617] ještě pár vedlejších věcí. „Ve velkém procesu výroby se oběžný
kapitál spotřebovává, fixní kapitál se pouze používá. (,,Economisť", VI, str. I.)575 Rozdíl mezi
spotřebou a používáním se redukuje na pomalou nebo rychlou destrukci. U této věci se
nemusíme dál zdržovat.
[*631]„Oběžný
kapitál na sebe bere nekonečně různorodé formy, fixní kapitál má jen jednu“
(„Economist“, VI, str. I.)611 Tyto „nekonečně různorodé formy“, pokud jde o výrobní proces
kapitálu samého, redukuje Adam Smith mnohem správněji na pouhou výměnu forem. Fixní
kapitál přináší svému majiteli užitek, „pokud zůstává v téže podobě“.612 To znamená, pokud jako
užitná hodnota, v určitém látkovém jsoucnu, setrvává ve výrobním procesu. Naproti tomu
oběžný kapitál (A. Smith, sv. II, str. 197, 198) neustále vychází z jeho rukou v určité formě“ (jako
produkt), „aby se v jiné formě“ (jako výrobní podmínka) „k němu vracel, a nese zisk jen
prostřednictvím tohoto oběhu a postupných směn“.613 Smith tu nehovoří o „nekonečně
různorodých formách“, v nichž se jeví oběžný kapitál. Z hlediska látky i „fixní kapitál“ bere na
sebe „nekonečné různorodé formy“; Smith hovoří o metamorfózách, kterými prochází oběžný
kapitál jako užitná hodnota, a „nekonečně různorodé formy“ se tedy redukují na kvalitativní
rozdíly mezi různými fázemi oběhu. Oběžný kapitál, sledován v určitém výrobním procesu, se
vrací vždy v téže formě surovin a peněz na mzdy. Látkové jsoucno je na konci procesu stejné
jako na jeho začátku. Ostatně sám „Economist“ redukuje na jiném místě „nekonečně různorodé
formy“ na pojmově určené střídání forem oběhu. „Zboží se celé spotřebovává v té podobě, v níž
bylo vyrobeno“ (tj. vstupuje do oběhu jako užitná hodnota a je z něho vypuzováno) „a vrací se k
výrobci v nové podobě“ (jako surovina a mzdy) „hotové opakovat podobnou operaci“ (spíše touž).
(Tamtéž, VI, str. I.)611 Také Smith říká výslovně, že fixní kapitál „nepotřebuje oběh“. (Sv. II, 197,
198.)614 U jixního kapitálu je hodnota pevně vázána na určitou užitnou hodnotu; u oběžného
kapitálu bere na sebe hodnota formu různých užitných hodnot právě tak jako formu nezávislou
na jakékoli užitné hodnotě (formu peněz), a stejnou měrou je opět od sebe zapuzuje; probíhá
tedy neustálá výměna látek a forem.
„Oběžný kapitál mu“ (podnikateli) „dodává suroviny a mzdy dělníků a uvádí průmysl do
pohybu.“ (A. Smith, sv. II, str. 226.)616 „Každy fixní kapitál vzniká původně z oběžného kapitálu a
musí být ne ustále [*362]udržován pomocí oběžného kapitálu(Tamtéž, str. 207.)[*618] „Protože se z
oběžného kapitálu neustále odnímá velká část, která se vkládá do obou druhých odvětví
souhrnných fondů společnosti, musí být tento kapitál sám obnovován neustálými přísuny, bez
nichž se brzy redukoval na nulu. Tyto přísuny se čerpají ze tří hlavních zdrojů: z produktů půdy,
dolů a rybolovu. (Tamtéž, str. 208.)
www.kmbe.cz
Stránka 165
[Rozdíl, který zdůrazňuje „Economist“, jsme vyložili.[*619] „Každý produkt, jehož náklady se plně
vracejí výrobci z běžného důchodu země, je oběžný kapitál; ale každý produkt, za jehož užívání se
platí pouze určitá suma ročně, je — fixní kapitál(Sešit VI, str. I.)611 „V prvním případě je výrobce
naprosto závislý na běžném důchodu země.“ (Tamtéž.) Viděli jsme, že v době, určené oběžným
kapitálem, která slouží jako jednotka jeho obratů, protože je přírodní jednotkou reprodukce
většiny potravin a surovin, právě tak jako se jeví a protože se jeví jako přírodní období v
životním procesu (kosmickém procesu) Země, se vrací jen část fixního kapitálu. Touto jednotkou
je rok, jehož občanský výpočet se více nebo méně, ale nevýznamně, odchyluje od jeho přírodní
délky.[*620] Fixní kapitál, a to tím víc, čím víc jeho látkové jsoucno odpovídá jeho pojmu, čím je
způsob jeho látkové existence adekvátnější, zabírá pro svou dobu obratu cyklus řady let.[*621]
Protože oběžný kapitál se celý směňuje, za prvé za peníze a za druhé za své prvky, předpokládá,
že se produkuje protihodnota rovnající se celé jeho hodnotě (včetně nadhodnoty). Nedá se říci, že
by celý vstupoval do spotřeby nebo do ní mohl vstoupit; a to proto, že musí zčásti opět sloužit
jako surovina nebo jako prvek fixního kapitálu, zkrátka jako prvek výroby — ekvivalentní
výroby. Část užitné hodnoty, kterou kapitál od sebe zapuzuje jako produkt, jako výsledek
výrobního procesu, se stává předmětem spotřeby, a tak úplně vypadává z oběhu kapitálu; jiná
jeho část vstupuje do jiného kapitálu jako výrobní podmínka. Tak [*363]je to kladeno přímo v
oběhu kapitálu jako takového, protože v první polovině oběhu se zapuzuje sám od sebe jako
zboží, tj. jako užitná hodnota, tedy propouští se v této formě ze svého vlastního oběhu vzhledem
k sobě samému jako užitná hodnota, jako předmět spotřeby; v druhé polovině svého oběhu však
vyměňuje sebe jako peníze za zboží jako výrobní podmínku. Jako obíhající užitná hodnota tedy
sám klade své látkové jsoucno i jako předmět spotřeby i jako nový prvek výroby či spíše prvek
reprodukce. V obou případech však jeho protihodnota musí být k dispozici celá; tj. musí být celá
vyrobena za rok. Například všechny výrobky zpracovatelského průmyslu, které mohou být
během roku směněny za zemědělské produkty, jsou určeny množstvím surovin, které jsou
vyrobeny v tom roce, počítáno od sklizně do sklizně. Protože tu mluvíme o kapitálu jako
takovém, o kapitálu nastávajícím, není mimo něj ještě nic — protože pro nás ještě neexistují
mnohé kapitály —,[*622] nic než on sám a prostý oběh, z něhož do sebe vstřebává hodnotu v dvojí
formě, jako peníze a jako zboží, a do něhož ji vrhá v dvojí formě, jako peníze a jako zboží. Jestliže
nějaký průmyslový národ vyrábějící na kapitalistickém základě, jako např. Anglie, směňuje s
Číňany a vstřebává z jejich výrobního procesu hodnotu ve formě peněz a zboží, nebo lépe
řečeno, jestliže je vtahuje do koloběhu svého kapitálu, pak je hned patrno, že proto ještě sami
Číňané nemusejí vyrábět jako kapitalisté. I uvnitř jedné společnosti, jako např. anglické, se
kapitalistický výrobní způsob rozvíjí v jednom odvětví výroby, zatímco v jiném, např. v
zemědělství, převládají více nebo méně výrobní způsoby předcházející kapitálu. Ovšem kapitál 1.
má nutně tendenci podrobovat si výrobní způsob ve všech bodech, uvádět jej pod panství
kapitálu. Uvnitř určité národní společnosti k tomu dochází nutně již přeměnou veškeré práce v
práci námezdní pomocí kapitálu; 2. pokud jde o zahraniční trhy, vynucuje si kapitál takové
rozšíření svého výrobního způsobu mezinárodní konkurencí.[*623] Konkurence je vůbec způsob,
jímž kapitál prosazuje svůj výrobní způsob.
[*364]Tak
či onak, jedno je jasné: zcela bez ohledu na to, zda na obou stranách postupné směny, a
pokaždé v protikladném určení, je opět nějaký kapitál, nebo sám tento kapitál jako nějaký jiný,
jsou obě určení kladena již z koloběhu kapitálu jako takového ještě dříve, než vezmeme v úvahu
tento dvojí pohyb. V první fázi se kapitál vypuzuje jako užitná hodnota, jako zboží z pohybu
kapitálu a směňuje se za peníze. Zboží vypuzené z oběhu kapitálu není již zbožím jako moment
zvěčňující se hodnoty, jako jsoucno hodnoty. Je tedy svým jsoucnem jako užitná hodnota, svým
bytím pro spotřebu. Kapitál se z formy zboží přeměňuje ve formu peněz jen tím způsobem, že v
obvyklém oběhu stojí proti němu směňující jako spotřebitel, a ten směňuje P za Z; tuto směnu
provádí po látkové stránce, k užitné hodnotě se chová jako k užitné hodnotě, jako spotřebitel, a
jen tím se užitná hodnota pro kapitál nahrazuje jako hodnota. Kapitál tedy vytváří předměty
spotřeby, ale v této formě je od sebe zapuzuje, vypuzuje je ze svého oběhu. Z určení, které jsme
www.kmbe.cz
Stránka 166
až dosud vyložili, nevyplývá žádný jiný vztah. Zboží, které je jako takové vyvrženo z oběhu
kapitálu, ztrácí své určení jako hodnota a jako užitná hodnota plní určení spotřeby na rozdíl od
výroby. V druhé fázi oběhu však kapitál směňuje peníze za zboží a sama jeho přeměna ve zboží
se nyní jeví jako moment kladení hodnoty, protože do oběžného procesu kapitálu je nyní přijato
zboží jako takové. Předpokládá-li kapitál v první fázi spotřebu, předpokládá v druhé fázi výrobu,
výrobu pro výrobu; neboť hodnota ve formě zboží je tu do oběhu kapitálu přijímána zvnějšku čili
probíhá opačný proces než v první fázi. Zboží může být užitnou hodnotou pro sám kapitál jen
jako prvek, jako užitná hodnota pro jeho výrobní proces. Ve svém rozdvojení vypadá proces
takto: kapitál a směňuje v první fázi svůj produkt jako Z za P kapitálu b; v druhé fázi se kapitál b
jako Z směňuje za P kapitálu a. Čili v první fázi se kapitál b jako P směňuje za Z kapitálu a, v
druhé fázi kapitál a jako P za Z kapitálu b. To znamená, že v každé z obou fází oběhu je kapitál
současně kladen jako P i jako Z, ale ve dvou různých kapitálech, které jsou vždy v protikladných
fázích svého oběžného procesu. V prostém [*365]procesu oběhu směnné akty Z — P nebo P — Z
bezprostředně spadají vjedno nebo se bezprostředně rozpadají. Oběh není jen sled obou forem
směny, nýbrž je současně i každou z nich, rozdělenou na dvě různé stránky. Ale přece tu ještě
nemáme co dělat se směnou mnohých kapitálů. To patří do učení o konkurenci[*624] nebo také do
učení o oběhu kapitálu (o úvěru).[*625] Nás se tu týká jednak předpoklad spotřeby zboží
vyvrženého v podobě užitné hodnoty z pohybu hodnoty, jednak předpoklad výroby pro výrobu
— předpoklad hodnoty, kladené v podobě užitné hodnoty, jako podmínky reprodukce kapitálu
kladené vně jeho oběhu; obě tyto stránky vyplývají ze zkoumání prosté formy oběhu kapitálu.
[KAPITÁL A DŮCHOD]
Jasné je tolik: Protože se celý oběžný kapitál směňuje jako Z za P v první fázi a jako P za Z ve fázi
druhé, jsou, považujeme-li rok za časovou jednotku jeho evolucí, jeho tranformace ohraničeny
tím, že za rok se jak reprodukují suroviny (zboží, za něž se kapitál směňuje jako peníze, se musí
vyrobit, kapitálu musí odpovídat současná výroba), tak se neustále vytváří roční důchod (část P,
která se směňuje za zboží jako užitnou hodnotu), aby byl spotřebován produkt kapitálu,
vyvržený jako užitná hodnota. Jako takový důchod — protože rozvinutější vztahy zde ještě
nejsou — existuje jen důchod kapitalistů samých a důchod dělníků.[*626] Ostatně zkoumání
směny kapitálu a důchodu, jiná forma vztahu výroby a spotřeby, sem ještě nepatří. Na druhé
straně, protože se fixní kapitál směňuje jen potud, pokud vstupuje jako hodnota do kapitálu
oběžného, protože se tedy zhodnocuje za rok jen částečně, předpokládá také jen částečnou
protihodnotu, tedy také jen částečnou výrobu této protihodnoty během roku. Je zaplacen jen v
poměru k svému spotřebování. Je tedy jasné to, co vyplývá už předem z rozdílu v průmyslovém
cyklu, který přináší fixní kapitál, že totiž tento kapitál zaměstnává výrobu následujících let, a tak
jako přispívá k vytváření velkého důchodu, anticipuje i budoucí práci jako protihodnotu.[*627]
Anticipace budoucích plodů práce tedy vůbec [*366]není následek státních dluhů atd., zkrátka není
to vynález úvěrové soustavy.[*628] Tato anticipace má své kořeny ve specifickém způsobu zhodnocování, ve specifickém způsobu obratu, ve specifickém způsobu reprodukce fixního kapitálu.[*629]
Protože nám tu jde v podstatě o to, abychom zachytili čistá určení formy, abychom tedy s nimi
nespojovali nic, co k nim nepatří, je už jistě z toho, co jsme dosud vyložili, jasné, že různé formy,
v nichž oběžný a fixní kapitál nesou důchod — jakož i zkoumání důchodu vůbec — sem ještě
naprosto nepatří; patří sem jen různé způsoby, jimiž se tyto kapitály vracejí a které působí na
celkový obrat kapitálu, na pohyb jeho reprodukce. Co bylo mimochodem řečeno, je však důležité
— jednak se tím odmítá pestrá směsice názorů navršená ekonomy jako nepatřičná tam, kde se
zkoumá prostý rozdíl mezi fixním a oběžným kapitálem, jednak nám to ukázalo, že rozdílnost
důchodu atd. má svůj základ v rozdílu formy reprodukce fixního a oběžného kapitálu. Zatím tu
ještě jde jen o prostý návrat hodnoty. Jak se z tohoto návratu hodnoty stane návrat důchodu a z
toho zase rozdílnost v určení důchodu, to se ukáže až později.[*630]
www.kmbe.cz
Stránka 167
UDRŽOVACÍ NÁKLADY.
Ještě jsme nemluvili o udržovacích nákladech (Trais d‘entretien) fixního kapitálu. Zčásti jde o
pomocné materiály, které spotřebovává, aby mohl fungovat. Patří do fixního kapitálu v prvním
významu, v němž jsme jej zkoumali v rámci výrobního procesu. Tyto pomocné materiály jsou
oběžný kapitál; mohou právě tak sloužit ke spotřebě. Fixním kapitálem se stávají jen potud,
pokud jsou spotřebovávány ve výrobním procesu, nemají však, jako vlastní fixní kapitál, látkový
obsah určený čistě formou jejich jsoucna. Druhá část těchto udržovacích nákladů sestává z prací
nezbytných pro opravy .[*631]
[DŮCHOD Z FIXNÍHO A OBĚŽNÉHO KAPITÁLU]
[*367]Určení
A. Smitha, že každý fixní kapitál vzniká původně z oběžného kapitálu a že musí být
neustále oběžným kapitálem udržován:
„Každý fixní kapitál vzniká původně z oběžného kapitálu a musí být neustále udržován na jeho
účet. Žádný fixní kapitál nemůže poskytovat důchod jinak než na účet kapitálu oběžného.“ (Storch,
26a.)[*632] Pokud jde o Storchovu poznámku o důchodu — určení, které sem nepatří —, je jasné
jedno: Fixní kapitál se vrací jen jako hodnota tou měrou, jak po částech zaniká jako užitná
hodnota, jako fixní kapitál, a jako hodnota vstupuje do oběžného kapitálu. Může se tedy vracet
jen ve formě oběžného kapitálu, uvažuje-li se jeho hodnota. Jako užitná hodnota však vůbec
neobíhá. Dále, protože on sám má pro výrobu jen užitnou hodnotu, může se jako hodnota pro
individuální užitek, pro spotřebu, vracet také jen ve formě oběžného kapitálu. Meliorace půdy
může chemicky vstoupit přímo do reprodukčního procesu a tak se přímo přeměnit v užitné
hodnoty. Pak se však spotřebuje v té formě, v níž existuje jako fixní kapitál. Kapitál může vůbec
přinášet důchod pouze v té formě, v níž vstupuje do oběhu a v níž se z něho vrací, protože produkce
důchodu v přímých užitných hodnotách, v užitných hodnotách, které nejsou zprostředkovány
oběhem, odporuje povaze kapitálu. Protože se tedy fixní kapitál může vracet jako hodnota jen ve
formě oběžného kapitálu, může nést důchod také jen v této formě. Důchod vůbec není nic jiného
než část nadhodnoty, určená pro bezprostřední spotřebu. Jeho návraty závisí tedy na charakteru
návratů hodnoty samé. Z toho vyplývají i různé formy, v nichž fixní kapitál i oběžný kapitál
nesou důchod. A protože fixní kapitál jako takový nikdy nevstupuje do oběhu jako užitná
hodnota, a není tedy také nikdy jako užitná hodnota vyvržen ze zhodnocovacího procesu,
neslouží nikdy k bezprostřední spotřebě.[*633]
Pokud jde o Smitha, jeho názory nám budou jasnější potom, co říká, [*368]že oběžný kapitál musí
být každoročně nahrazován a neustále obnovován tím, že jej nepřetržitě těžíme z moře a
dolů.[*634] Zde se mu tedy oběžný kapitál stává něčím ryze látkovým; je vyloven, vyrubán, sžat;
jsou to pohyblivé prvovýrobky, které jsou odtrženy od svého spojení s půdou, izolovány a tím
učiněny pohyblivými nebo se ve své hotové jednotlivosti, jako ryby atd. odtrhují od svého živlu,
čistě z látkového hlediska je dále rovněž jisté — jestliže Smith předpokládá produkci kapitálu a
nepřenáší se až na začátek světa — že právě tak každý oběžný kapitál vzniká původně z kapitálu
fixního.[*635] Bez sítí nemůžeme chytat ryby, bez pluhu orat a bez kladiva atd. nemůžeme otevřít
důl. Dokonce i když člověk používá jako kladiva atd. jen kamene, není tento kámen jistě oběžným
kapitálem, není vůbec kapitálem, nýbrž je to pracovní prostředek. Jakmile člověk musí vyrábět,
rozhoduje se použít bezprostředně část přírodních předmětů, které má k dispozici, jako
pracovních nástrojů a podrobuje je, jak to správně řekl Hegel, své činnosti bez jakéhokoli dalšího
zprostředkujícího procesu.616 To, z čeho veškerý kapitál, oběžný právě tak jako fixní, nejen
původně, nýbrž neustále vzniká, je přisvojování cizí práce. Tento proces však předpokládá, jak
jsme viděli, neustálý malý oběh, směnu mzdy za pracovní sílu317, čili fond životních potřeb.
Kapitalistický výrobní proces předpokládá: Veškerý kapitál se vrací výlučně ve formě kapitálu
oběžného; fixní kapitál se tedy může obnovit jen tím, že se část oběžného kapitálu fixuje; že se
www.kmbe.cz
Stránka 168
tedy použije část vyrobených surovin a spotřebuje část práce (tedy se i smění část fondu
životních prostředků za živou práci) na to, aby se produkoval fixní kapitál.[*636] Například v
zemědělství se Část produktu spotřebuje na práci určenou na stavbu vodovodů nebo se část obilí
smění za guano, chemické látky atd., které se vloží do půdy, ale které fakticky mají užitnou
hodnotu jen potud, pokud se podrobují chemickému procesu. Část oběžného kapitálu má
užitnou hodnotu jen pro reprodukci fixního kapitálu a produkuje se (i když [*369]produkce záleží
jen v pracovní době, kterou vyžaduje jeho přesun z místa na místo) jen pro fixní kapitál.[*637] Sám
fixní kapitál může však být jako kapitál obnoven jen tím, že se stává součástí hodnoty oběžného
kapitálu a jeho prvky jsou tak reprodukovány přeměnou oběžného kapitálu ve fixní. Fixní kapitál je
právě tak předpokladem produkce oběžného kapitálu, jako je oběžný kapitál předpokladem
produkce kapitálu jixního. Cili reprodukce fixního kapitálu vyžaduje: 1. návrat jeho hodnoty ve
formě oběžného kapitálu, protože jen tak může být opět směněn za své výrobní podmínky; 2.
část živé práce a surovin se vynakládá na produkci přímých nebo nepřímých výrobních nástrojů
místo na směnitelné produkty. Oběžný kapitál vstupuje jako užitná hodnota do fixního kapitálu
právě tak jako práce, zatímco fixní kapitál vstupuje jako hodnota do oběžného kapitálu a jako
pohyb (pokud je přímo v podobě strojů), jako pohyb v klidu, jako forma vstupuje do užitné
hodnoty.[*638]
SVOBODNÁ PRÁCE = LATENTNÍ PAUPERISMUS. EDEN.
[K našim tezím o svobodné práci a k tomu, že v sobě skrývá pauperismus[*639], můžeme uvést
tyto věty baroneta Sira Fr. Mortona Edena (z práce) „The State of Poor, or an History of the
Labouring Classes in England from the Conquest“ atd., 3 sv., Londýn 1797 (citáty ze sv. I, kniha
I). V knize I, kap. I čteme: „Naše pásmo vyžaduje práci pro uspokojování potřeb, a proto musí
alespoň část společnosti stále neúnavně pracovat; jiní pracují jako umělci atd., a někteří, kteří
nepracují, přece jen mají k dispozici plody píle. Za to však tito vlastníci mohou poděkovat jen
civilizaci a pořádku; jsou stvořeni jedině civilizovanými institucemi. Protože tyto instituce uznaly,
že plody práce je možno si opatřit i jinak než prací; nezávislí majetní lidé vděčí za své jmění téměř
úplně práci jiných, a ne svým vlastním schopnostem, které [*370]naprosto nejsou větší. Bohaté od
chudých neodlišuje vlastnictví půdy a peněz, nýbrž velení nad prací.“617 Se svobodou zemědělce
začíná chudoba jako taková — feudální připoutání k půdě nebo přinejmenším na určité místo
uspořilo do té doby zákonodárství nutnost zabývat se tuláky, chuďasy atd. Eden se domnívá, že
různé obchodní cechy atd. by měly živit i své vlastní chudé.618 Říká: „Nechci sebeméně snižovat
nespočetné výhody, které přinesly zemi manufaktury a obchod, a zdá se, že výsledky těchto
zkoumání vedou k nevyhnutelnému závěru, že manufaktury a obchod (tj. oblast výroby nejdříve
ovládnutá kapitálem) jsou opravdovými otci našich národních chudých,“619 Tamtéž: Od doby
Jindřicha VII. (kdy současně začíná očišťování půdy od přebytečných úst přeměnou orné půdy v
pastviny, které trvá pak ještě 150 let, přinejmenším žaloby a vměšování zákona; vzrůstal tedy
počet rukou, dávaných k dispozici průmyslu) není již pevně stanovena mzda v průmyslu, nýbrž
jen v zemědělství. 11, Jindřich VII.620 (Se svobodnou prací není ještě plně kladena práce
námezdní. Dělníci mají ještě oporu ve feudálních poměrech; jejich nabídka je ještě příliš
nepatrná; kapitál tedy ještě není s to jako kapitál redukovat jejich mzdu na minimum. Proto se
mzda určuje nařízeními. Pokud je mzda ještě regulována nařízeními, není možno říci, ani že si
kapitál jako kapitál už podřídil výrobu, ani že námezdní práce získala adekvátní způsob
existence.)[*640] Ve zmíněném zákonu jsou ještě uvedeni tkalci plátna, stavební řemeslníci, lodní
tesaři. V témž zákoně je také stanovena pracovní doba: „Protože mnoho nádeníků prolajdá
polovinu dne, přichází pozdě, odchází dříve, odpoledne spí, sedí dlouho u snídaně, oběda a
večeře atd. atd.“, stanoví se hodiny takto: „od 15. března do 15. září od 5 hodin ráno, 1/2 hodiny
snídaně, 1 1/2 oběd a odpočinek, 1/2 hodiny na odpolední svačinu a práce až do 7 až 8 hodin
večer. V zimě se pracuje, dokud je světlo, proto odpadá odpolední spánek, který je dovolen jen
od 15. května do 15. srpna.“]621
www.kmbe.cz
Stránka 169
[FIXNÍ A OBĚŽNÝ KAPITÁL. OBĚH A REPRODUKCE]
[V roce 1514 je mzda opět regulována, skoro stejně jako předtím. [*371]Také jsou opět stanoveny
pracovní hodiny. Kdo nechtěl pracovat podle nařízení, byl uvězněn.622 Tedy při určené mzdě
svobodného dělníka ještě nucená práce. Musejí být nejprve donuceni k tomu, aby pracovali v
podmínkách kladených kapitálem. Nemajetný má spíš sklon stát se tulákem, loupežníkem a
žebrákem než dělníkem. Samo sebou se to rozumí až v rozvinutém kapitalistickém výrobním
způsobu. Na počátečním stupni kapitálu nutí stát nemajetné k tomu, aby se stali dělníky za
podmínek příznivých kapitálu, které tehdy dělníkům ještě nejsou vnuceny jejich vzájemnou
konkurencí.][*641] (Za Jindřicha VIII. aj. se k tomu používalo velmi krvavých donucovacích
prostředků.)623 (Zrušení klášterů za Jindřicha VIII. také uvolnilo mnoho pracujících rukou.)624 (Za
Eduarda VI. ještě přísnější zákony proti tělesně schopným dělníkům, kteří nechtěli pracovat. 1
Edw. VI, 3[*642]: „Tomu, kdo je schopen pracovat, ale pracovat odmítá a žije v zahálce po 3 dny,
budiž vypáleno do červena rozpáleným železem na prsa písmeno V — budiž odsouzen k tomu,
aby byl dva roky otrokem osoby, která toho zahaleče udala atd.“ „Uteče-li někdo od svého pána
na 14 dní, nechť je jeho otrokem až do konce života a na čelo nebo na tvář mu budiž vypáleno
písmeno S, a uteče-li podruhé a mohou to dosvědčit dva věrohodní svědci, nechť je pokládán za
zločince a zemře v mukách.“625 (R. 1376 se mluví poprvé o tulácích, nenapravitelných pobudech,
1388 o pauperech.)626 (Podobný ukrutný zákon z roku 1572 za Alžběty.)627
Čím menší je hodnota fixního kapitálu v poměru k jeho produktu, tím je fixní kapitál účelnější. —
Pohyblivý, nepohyblivý, fixní a obíhající. — Souvislost oběhu a reprodukce. Nezbytnost
reprodukce užitné hodnoty za určitou dobu.
Oběžný a fixní kapitál, které se v dřívějším určení jeví jako střídající se formy téhož kapitálu v
různých fázích jeho obratu, jsou nyní, kdy už se fixní kapitál rozvinul do své nejvyšší formy,
současně kladeny jako [*372]dva různé druhy existence kapitálu.[*643] Stávají se jimi pro různost
svého obratu. Oběžný kapitál, který se obrací pomalu, má určení společné s fixním kapitálem.
Liší se však od něho tím, že sama jeho užitná hodnota — jeho látkové jsoucno — vstupuje do
oběhu a současně je z něho vyřazováno, je vyvrhováno z hranic procesu obratu, zatímco fixní
kapitál — jak jsme jej dosud vyložili — vstupuje do oběhu jen jako hodnota, a pokud je ještě v
oběhu i jako užitná hodnota, jako např. stroj, který je v oběhu, je fixním kapitálem jen
[ŘECKY]dvvájuei[*644]. Toto rozlišení mezi fixním a oběžným kapitálem, které je založeno především na poměru látkového jsoucna kapitálu (čili jeho jsoucna jako užitné hodnoty) k oběhu, musí
však být při reprodukci kladeno současně jako reprodukce kapitálu ve dvojí formě fixního
kapitálu a oběžného kapitálu. Protože reprodukce kapitálu v každé formě je kladením nejen
zpředmětněné pracovní doby, nýbrž i nadbytečné pracovní doby, nejen reprodukcí své hodnoty,
nýbrž i nadhodnoty, nemůže se v tomto ohledu produkce fixního kapitálu lišit od produkce
kapitálu oběžného. U výrobce nástrojů nebo strojů — ve všech těch formách, kde se fixní kapitál
jeví zprvu jako kapitál oběžný, podle svého látkového jsoucna, ve svém jsoucnu jako užitná
hodnota, dříve než se fixuje jako fixní kapitál, tj. dříve než se spotřebuje, neboť právě jeho
spotřeba jej váže k výrobní fázi a odlišuje jej jako fixní kapitál — proto také není vůbec rozdíl v
zhodnocování kapitálu, ať se reprodukuje ve formě kapitálu fixního, nebo oběžného. Ani
ekonomicky nepřibývá přitom nějaké nové určení. Kde je však do oběhu vržen svým výrobcem
fixní kapitál jako takový — a ne zprvu v určení oběžného kapitálu —, tedy kde se prodává jeho
použiti po částech, ať už pro výrobu nebo pro spotřebu — neboť při přeměně Z — P, k níž dochází
v první části oběhu kapitálu, je jemu samému lhostejné, zda zboží opět vstoupí do sféry oběhu
nějakého jiného produktivního kapitálu, nebo zda slouží účelu přímé spotřeby; vůči němu je
naopak vždy určeno jako užitná hodnota) kdykoli je kapitál od sebe zapuzuje, směňuje je za P—,
musí být pro výrobce fixního [*373]kapitálu způsob obratu jiný než pro výrobce oběžného
kapitálu. Nadhodnota, kterou vytvořil, se může vracet jen po částech a postupně s hodnotou
samou. Rozebrat v dalším oddíle.[*645] Konečně, ačkoli se nyní oběžný kapitál a fixní kapitál jeví
www.kmbe.cz
Stránka 170
jako dva různé druhy, je oběžný kapitál kladen spotřebou, užitím fixního kapitálu; fixní kapitál je
pak jen oběžný kapitál přeměněný v tuto určitou formu. Veškerý kapitál přeměněný ve
zpředmětněnou produktivní sílu — veškerý fixní kapitál — je kapitál fixovaný v této formě, je to
tedy užitná hodnota odňatá spotřebě i oběhu jako užitná hodnota. To, že k výrobě stroje nebo k
stavbě železnice je třeba dřeva, železa, uhlí a živé práce (tedy nepřímo i produktů
spotřebovávaných dělníky), přeměněných v tuto určitou užitnou hodnotu, by z nich ještě
neudělalo fixní kapitál, kdyby k tomu nepřistoupila ostatní určení, která jsme vyložili výše.
Jestliže se oběžný kapitál přeměňuje v kapitál fixní, pak část užitných hodnot, v jejichž podobě
kapitál obíhal, a nepřímo i ta část kapitálu, která se směnila za živou práci, se přeměňuje v
kapitál, jehož protihodnota se vyrábí teprve během delšího cyklu; tento kapitál přechází jako
hodnota do oběhu jen po částech a postupně a může být zhodnocen jen tím, že je spotřebováván
ve výrobě. Přeměna oběžného kapitálu v kapitál fixní předpokládá relativně nadbytečný kapitál,
protože to je kapitál, jehož se nepoužívá na přímou výrobu, nýbrž na nové prostředky k
výrobě.[*646] Fixní kapitál může opět sám sloužit jako přímý výrobní nástroj — jako prostředek
uvnitř bezprostředního výrobního procesu. V tomto případě vstupuje jeho hodnota do produktu
a je nahrazována postupným obratem produktů. Anebo do bezprostředního výrobního procesu
nevstupuje — nýbrž jeví se jako obecná podmínka výrobních procesů, jako budovy, železnice
atd. a jeho hodnota může být nahrazena jen oběžným kapitálem, k jehož vytvoření nepřímo
přispěl.[*647] Bližší výklad o poměru výroby fixního kapitálu a oběžného kapitálu patří až do
dalšího zkoumání.[*648] Kdyby se cenných [*374]strojů užívalo k tomu, aby dodávaly malé množství
produktů, nepůsobily by jako produktivní síla, nýbrž nekonečně by zdražovaly produkt ve
srovnání s tím, kdyby se bylo pracovalo bez strojů. Stroje vytvářejí nadhodnotu ne proto, že mají
hodnotu — neboť ta se prostě nahrazuje —, nýbrž pouze proto, že prodlužují relativní
nadbytečnou dobu čili zkracují nutnou pracovní dobu. Tedy v témž poměru, jak roste počet
strojů, musí se zvětšovat množství produktů, a živé práce, která je vynakládána, musí relativně
ubývat. Čím menší je hodnota fixního kapitálu v poměru k jeho účinnosti, tím víc odpovídá fixní
kapitál svému účelu. Veškerý fixní kapitál, který není nutný, se jeví jako vedlejší náklady výroby,
tak jako všechny náklady oběhu, které nejsou nezbytné. Kdyby kapitál mohl vlastnit stroje, aniž
by na ně vynakládal práci, zvýšila by se produktivní síla práce a zmenšila nutná práce, aniž by se
musela nakupovat práce[*649]. Hodnota fixního kapitálu není tedy nikdy v produkci kapitálu
samoúčelem.[*650]
Oběžný kapitál se tedy přeměňuje v kapitál fixní a fixní kapitál se reprodukuje v oběžném
kapitálu; obojí jen potud, pokud si kapitál přisvojuje živou práci.
„Každá úspora na fixním kapitálu znamená přírůstek důchodu společnosti.“ (A. Smith.)628
Závěrečný a poslední rozdíl, který ještě uvádějí ekonomové, je rozdíl mezi pohyblivým a
nepohyblivým; ne v tom smyslu, že by první vstupovalo do oběhového pohybu a druhé nikoli;
nýbrž v tom smyslu, že první je fyzicky fixováno, je nepohyblivé stejným způsobem, jako se
rozlišuje mezi movitým a nemovitým vlastnictvím. Například meliorace půdy, vodovody,
budovy; a z velké části i stroje samy, protože musí být fyzicky fixovány, aby mohly fungovat;
železnice, zkrátka všechny formy, v nichž je produkt průmyslu připevněn k povrchu zemskému.
V podstatě to k určení fixního kapitálu ničím nepřispívá; je však obsaženo v jeho určení, že Čím
více jeho látkové jsoucno, jeho užitná hodnota odpovídá určení jeho formy, tím více je v
nejvlastnějším [*375]smyslu fixním kapitálem. Nepohyblivá užitná hodnota jako domy, železnice
atd. je tedy nejhmatatelnější formou fixního kapitálu. I tak může přece jen obíhat v témž smyslu
jako nemovité vlastnictví vůbec —jako titul, ne však jako užitná hodnota; nemůže obíhat ve
fyzickém smyslu.[*651] Původně růst movitého vlastnictví, jeho růst ve srovnání s vlastnictvím
nemovitým, ukazuje vzestupný pohyb kapitálu ve srovnání s pozemkovým vlastnictvím. Ale je-li
už dán kapitalistický výrobní způsob, pak stupeň, v němž si kapitál podřídil výrobní podmínky,
se projevuje v přeměně kapitálu v nemovité vlastnictví. Tím se usazuje přímo na půdě a zdánlivě
www.kmbe.cz
Stránka 171
pevné předpoklady pozemkového vlastnictví, dané přírodou, samy jako by byly kladeny pouze
průmyslem.629
(Život ve společenství a jím zprostředkovaný poměr k půdě jako k vlastnictví jsou původně
základními předpoklady reprodukce individua i společenství. U pasteveckých národů je půda jen
podmínkou kočovného života a o jejím přisvojování tedy nemůže být řeči. Když spolu se
zemědělstvím následují pevná sídliště, je pozemkové vlastnictví zprvu společné, a i tam, kde se
dospívá k vlastnictví soukromému, jeví se vztah individua k němu jako daný jeho poměrem ke
společenství. Jeví se jako pouhé léno společenství; atd. atd. Jeho přeměna v pouhou směnitelnou
hodnotu — toto jeho zmobilnění — je produktem kapitálu a úplného podřízení státního
organismu kapitálu. Půda tedy i tam, kde se stala soukromým vlastnictvím, je směnnou
hodnotou jen v omezeném smyslu slova. Směnná hodnota začíná s izolovaným přírodním
produktem, který byl odtržen od země a individualizován pracovní činností (nebo pouhým
přisvojením). Zde se také poprvé objevuje individuální práce. Směna vůbec začíná nejprve nikoli
uvnitř původních společenství, nýbrž na jejich hranicích; tam, kde tato společenství končí.
Ovšem směnit půdu, své sídliště, prodat ji cizímu společenství, to by byla zrada. Směna se může
jen krok za krokem ze své původní oblasti movitého vlastnictví rozšiřovat na nemovité
vlastnictví. Jedině [*376]rozšiřováním movitého vlastnictví dostává kapitál do rukou krok za
krokem i nemovité. Hlavním činitelem v tomto procesu jsou peníze.)[*652]
A. Smith rozeznává oběžný a fixní kapitál nejdříve podle jejich určení ve výrobním procesu.630 Až
později volí formulaci: „Kapitál můžeme, abychom dosáhli zisku, vynakládat různým způsobem,
1. jako kapitál oběžný, 2. jako kapitál fixní.“631 Tato druhá formulace zřejmě není na místě při
zkoumání tohoto rozdílu jako takového, protože dříve, než se dá mluvit o tom, jak můžeme
kapitál, abychom dosáhli zisku, vynakládat v obou formách, musíme už předpokládat oběžný
kapitál a fixní kapitál jako dva druhy kapitálu.
„Celkový kapitál každého podnikatele se nutně dělí na jeho kapitál fixní a jeho kapitál oběžný. Při
stejném úhrnu bude jedna část o to větší, oč je druhá menší.“ (A. Smith, sv. II, str. 226.)632
Protože se kapitály 1. dělí mezi fixní a oběžný kapitál na nestejné díly; 2. jejich výrobní fáze je
bud přerušovaná, nebo nepřerušovaná, a proto se kapitály vracejí ze vzdálenějších nebo bližších
trhů a mají tedy nestejnou dobu oběhu, musí určení nadhodnoty, která se vytváří za určitou
dobu, např. za rok, být nestejné, protože je nestejný počet reprodukčních procesů za daný
termín. Jejich vytváření hodnoty není určeno prostě prací vynaloženou během bezprostředního
výrobního procesu, nýbrž mírou, v níž se toto vykořisťování práce může opakovat za daný
časový úsek.[*653]
Tedy závěrem: Jeví-li se při uvažování prostého výrobního procesu kapitál jako
sebezhodnocující jen ve vztahu k námezdní práci a oběh je vedle něho, pak v jeho reprodukčním
procesu je oběh začleněn do něho, a to oba momenty oběhu Z—P—P—Z (jako soustava směn,
jimiž kapitál musí projít a jimž odpovídá právě tolik jeho kvalitativních změn). Oběh je začleněn
do kapitálu jako P—Z—Z—P, protože proces vychází z kapitálu v jeho peněžní formě, a proto se
k němu v téže formě vrací. Kapitál obsahuje oba koloběhy, a to ne už jen jako pouhé [*377]střídání forem nebo pouhou výměnu látek, která se vymyká z formy, nýbrž obojí je přijato
v samo určení hodnoty. Výrobní proces, jako sám o sobě obsahující podmínky svého obnovování,
je procesem reprodukčním, jehož rychlost je určována různými vztahy, které jsme vyložili výše,
vztahy, které všechny vyplývají z rozdílů koloběhu samého. Uvnitř reprodukce kapitálu současně
probíhá reprodukce užitných hodnot, v nichž se kapitál uskutečňuje — čili neustálé obnovování
a reprodukce užitných hodnot, které jsou spotřebovávány lidmi a jsou také samou svou povahou
pomíjivé, prostřednictvím lidské práce; výměna látek a změna formy, jež lidská práce podřizuje
www.kmbe.cz
Stránka 172
lidské potřebě, se jeví z hlediska kapitálu jako reprodukce jeho samého. V podstatě to je neustálá
reprodukce práce samé.
„Kapitálové hodnoty se zvěčňují reprodukcí: produkty, z nichž kapitál sestává, jsou
spotřebovávány právě tak jako kterékoli jiné; ale jejich hodnota se v téže době, kdy je zničena
spotřebou, reprodukuje v jiných materiálech nebo ve stejném materiálu.“ (Say, 14.)633 Směna a
soustava směn a to, co je v ní zahrnuto, přeměna v peníze jako samostatnou hodnotu, se jeví jako
podmínka a omezení reprodukce kapitálu. U něho je výroba sama po všech stránkách podřízena
směně. Tyto směnné operace, oběh jako takový, neprodukují nadhodnotu, ale jsou podmínkami
její realizace. Jsou podmínkami samotné produkce kapitálu v tom smyslu, že jeho forma jako
kapitálu je kladena jen potud, pokud kapitál prochází těmito operacemi. Reprodukce kapitálu je
současně reprodukcí určitých formálních podmínek; určitých typů vztahů, jimiž je kladena
zosobněná zpředmětněná práce. Oběh není tedy pouhá směna produktu za výrobní podmínky —
tedy např. vypěstované pšenice za osev, novou práci atd. V každé formě výroby musí pracovník
směňovat svůj produkt za výrobní podmínky, aby mohl výrobu opakovat. I rolník produkující
pro bezprostřední spotřebu přeměňuje část produktu v osev, pracovní nástroj, tažný dobytek,
hnojivá atd. a začíná svou práci znova. Přeměna v peníze je nutná pro reprodukci kapitálu jako
takového a jeho reprodukce je nutně produkcí [*378]nadhodnoty.[*654] Ačkoli práce to, co jsme
dříve nazývali konstantní částí kapitálu, v jednom výrobním procesu jen hodnotově uchovává,
musí to v jiném výrobním procesu neustále reprodukovat, protože co se v jednom výrobním
procesu jeví jako předpoklad v podobě materiálu a nástroje, je v jiném výrobním procesu
produktem, a toto obnovování, tato reprodukce musí probíhat neustále a současně.[*655]
POZNÁMKY - GRUNDRISSE II.
Poznámky k druhému svazku Rukopisů „Grundrisse“. V tomto dokumentu jsou tyto poznámky
uvedeny jako horní index bez hvězdičky a bez závorky.
Čísla stránek uvedená u poznámek jsou v textu tohoto dokumentu uvedena jako dolní index
v hranaté závorce s hvězdičkou. Poslední číslo u poznámky je odkaz na stránku, na které se
poznámka vyskytuje.
Pokud je tedy, například, uvedeno v poznámkách níže, že pozn. 4 se vyskytuje na stránce 11,
v tomto dokumentu hledejte dolní index „[*11]”.
Odkazy na Hegelovy spisy jsou odkazy na vydání „Hegel, Sämtliche Werke, Jubiläumsausgabe, vyd.
Glöckner ve 20 svazcích, Stuttgart 1927—192“. Dále jen „Hegel“.
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse4 čes. vyd. část I, 1971, str. 230 až 236, 238-239, 247-249, 260-266, 267-270,
274-280, 281, 319-331 a 332 až 333. - 9.
Srovnej tamtéž, str. 260, 274, 284-288, 297-313, 325, 331-332 a 333-372. -9.
Srovnej tamtéž, str. 227, 230, 238—239, 240 a 260. — 9.
Srovnej tamtéž, str. 82—90, 105, 106, 156—157, 160, 233 a 280. — 11.
Srovnej tamtéž, str. 52—53, 176—194, 210, 218, 223, 225 a 226. — 11.
Srovnej tamtéž, str. 278—279 a 340—346. — 11.
Srovnej tamtéž, str. 298—299, 305 a 332—333. — 11.
Srovnej tamtéž, str. 217—219, 324—325 a 334. — 12.
Srovnej Hegel, IV, str. 412—421 a Karel Marx, „Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844“, čes. vyd. 1961, str. 146—
147. — 12.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse' “, čes. vyd. část I, 1971, str. 217 až 219. — 13.
www.kmbe.cz
Stránka 173
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
Srovnej tamtéž, str. 222—227, 229—239 a 324—325. — 13.
Srovnej tamtéž, str. 52—53. — 13.
Srovnej tamtéž, str. 305 a 348—354. — 14.
Srovnej tamtéž, str. 299. — 14.
Srovnej tamtéž, str. 372. — 14, 211.
Srovnej tamtéž, str. 283—284 a 328. — 14.
Srovnej tamtéž, str. 115, 204—205, 230 a 274. — 14.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’“, čes. vyd. část I, 1971, str. 227, 239-240, 261, 283-284, 328. - 14.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse4 čes. vyd. část I, 1971, str. 370. — 14.
Srovnej tamtéž, str. 230 a poznámka 205. — 15.
Srovnej tamtéž, str. 62, 116, 117—118, 185—186 a 227. — 15.
Srovnej tamtéž, str. 233—234 a dále tento svazek, str. 43. — 16.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’“, čes. vyd. část I, 1971, str. 182 až 183 a 288-289. - 16.
Srovnej tamtéž, str. 249, 253, 259—260 a 313—314. — 17.
Srovnej tamtéž, str. 37,62, 116, 117-118, 185-186, 219-220, 227, 252-253 a dále tento svazek, str. 15. — 17.
Srovnej Hegel, IV, str. 417. — 17.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’“, čes. vyd. část I, 1971, str. 62, 116, 118, 118-119, 185-186, 227, 289 a 372. 17.
Srovnej tamtéž, str. 294—295 a dále Karl Marx, „Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie“, Berlín 1953, str. 804 806 a 810. — 18.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’“, čes. vyd. část I, 1971, str. 340. — 18.
Srovnej J. R. MacCulloch, „The Principles of Political Economy“, Edinburgh 1825, str. 165—192. O vulgárních ekonomech
— mezi nimi o MacCullochovi — kteří se snaží zakrýt rozpory kapitalistické výroby, hovoří Marx podobně i v „Teoriích o
nadhodnotě“ (část II, čes. vyd. 1964, str. 526, 551 — 552 a 561 až 562 ; část III, čes. vyd. 1968, str. 115-116,117-118, 164182,489 a 505-508).-18.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 285. — 19.
Srovnej James Mill, „Eléments d’Economie Politique“ atd., Paříž 1823, str. 250 až 260 a dále Marx-Engels, Gesamtausgabe
(MEGA), 1/3, str. 542—549 (Marxovy výpisky z Milla). Názor Jamese Milla o neustálé a nutné rovnosti mezi výrobou a
spotřebou (poprvé vyslovený v brožuře „Commerce Defended“), k němuž se přiklonil i Say, rozebírá Marx podrobně ve
spisech „Ke kritice politické ekonomie“ (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 108) a „Teorie o nadhodnotě“
(část II, čes. vyd. 1964, str. 524—526, 531—536 a 564; část III, čes. vyd. 1968, str. 85, 88-90, 97-98 a 116). - 19.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy, Grundrisse* čes. vyd. část 1,1971, str. 69—131, 202, 217, 274-275 a 282. - 19.
Marx má na mysli takzvanou birminghamskou školu „stoupenců malého šilinku“, kterou založil birminghamský bankéř
Thomas Attwood. Názory této školy jsou vyloženy v knize „The Currency Question. The Gemini Leiters“, Londýn 1844.
Autoři Thomas Wright a John Harlow vydali knihu pod pseudonymem „Gemini“. Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 13, čes.
vyd. 1963, str. 94—95 a Karel Marx, „Kapitál“, díl III—2, str. 84—85 a 107. — 19.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 47 s poznámkou 19 a str. 228. — 20.
Srovnej tamtéž, str. 48 s poznámkou 20. — 20.
Marx má na mysli práci T. R. Malthuse „Principles of Political Economy Considered with a View to their Practical
Application“, 2. vyd., Londýn 1836, str. 405 (poznámka vydavatele) a dále jeho „Définitions in Political Economy“, Londýn
1827, str. 258—259. — 20.
Srovnej J. Ch. Sismondi, „Etudes sur l’économie politique“, sv. I, Brusel 1837, str. 61. — 20.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 92, 109-110, 217, 266-267 a 272. - 20.
Srovnej D. Ricardo, „On the Principles of Political Economy and Taxation“, Londýn 1821, str. 80—85; srovnej též výpisky z
Ricarda v něm. vydání Marxových „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 801—803. — 20.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 109 s poznámkou 65. — 21.
Srovnej A. Smith, „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“, s poznámkami editora E. G. Wakefielda,
sv. I, Londýn 1835, str. 244 až 246. - 21.
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 1, čes. vyd. 1956, str. 392, (K. Marx, ,,K židovské otázce“), dále str. 539—540 (B. Engels,
„Nástin kritiky politické ekonomie“) a^Spisy, sv. 3, čes. vyd. 1962 (dotisk), str. 209—210 („Německá ideologie“). —
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 40, 43, 203, 227, 240, 253, 299, 311—312, a MarxEngels, Spisy, sv. 1, čes. vyd. 1956, str. 539—548 (B. Engels, „Nástin kritiky politické ekonomie“). — 21.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘čes. vyd. část I, 1971, str. 109 s poznámkou 65. — 21.
Srovnej tamtéž, str. 42—53 a dále tento svazek, str. 16—17. — 21.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 219, 253, 259—260, 271 a dále tento svazek, str. 15
a 17. — 21.
Srovnej tamtéž, str. 370— 372. — 23.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd., části, 1971, str. 114 až 115, 115—116, 118, 119, 288—289, 298,
305 a dále tento svazek, str. 15 a 16-17. - 23.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 116, 185, 227, 289 a 295; dále tento svazek, str. 17 a
22. — 23.
Tato věta stručně shrnuje tezi z práce T. Hodgskina „Popular Political Economy“, Londýn 1827, str. 245—246: „Protože
kapitalista, vlastník veškerého produktu, nedovolí dělníkům ani vyrobit nástroje, ani je upravit, pokud on sám kromě toho,
www.kmbe.cz
Stránka 174
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
88
87
co ho stojí plat dělníků, nemá ještě zisk, je jasné, že se tu produktivní práci kladou mnohem užší hranice než ty, které jsou
dány přírodou. Tou měrou, jak se hromadí kapitál v rukou třetích osob, roste celková suma zisku, kterou pro sebe
požaduje kapitalista, a tím se vytváří umělá překážka pro růst výroby i obyvatelstva. — 24.
Srovnej „The Source and Remedy of the National Difficulties“, Londýn 1821, str. 17. - 24.
Tamtéž, str. 18. Čísla 27, 28 udaná v závorce znamenají stránky Marxova sešitu s výpisky. — 24.
Srovnej ,,An Inquiry into those principles, respecting the Nature of Demand and the Necessity of Consumption, lately
advocated by Mr. Malthus“ atd., Londýn 1821, str. 59. Odkazem na str. 12 se míní Marxův sešit s výpisky. — 24.
Srovnej T. Hodgskin, „Popular Political Economy“ 'atd., str. 238. Odkazem na str. 41 (správně 45) se míní stránka Marxova
sešitu (IX) s výpisky. — 24.
Srovnej T. Hodgskin, „Popular Political Economy“ atd., str. 246. Odkazem na str. 46 se myslí Marxův sešit s výpisky. — 24.
Srovnej T. R. Malthus, „Principles“ atd., str. 266. Odkazem „X, 40 a násl.“ se míní Marxův sešit s výpisky. — 25.
T. R. Malthus, „Principles“, str. 301 a 302. — 25.
Tamtéž, str. 315. — 25.
Tamtéž, str. 361—413. — 25.
Tamtéž, str. 405 (poznámka vydavatele Ottera). — 25, 27.
Tamtéž, str. 414, poznámka autora. — 25.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 282 až 283 a dále tento svazek, str. 9—17 a 23.
Sayovu koncepci „koexistující práce“ rozebírá Marx v „Teoriích o nadhodnotě“, část III, str. 260—290. — 26.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 364.— 26.
Srovnej tamtéž, str. 41, 49-50, 52, 118-119, 120-121, 180-182, 191-192, 240-244, 248-253, 254-257 a 289. - 26.
Srovnej tamtéž, str. 369— 372. — 27.
Srovnej tamtéž, str. 259—260, 272, 288—289, 306 a 313—314; dále tento svazek str. 16-17 a 23. - 30.
Srovnej tamtéž, str. 299 s poznámkou 280. — 30.
Srovnej J. B. Say, „Traité ďéconomie politique“ atd., Paříž 1817,str. 142 až 156 a Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA), 1/3,
str. 442 a 576—579 (Marxovy ekonomické výpisky). Viz též Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘čes. vyd. část I, 1971, str.
157 s poznámkou 134. — 31.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 155 až 156, a dále tento svazek, str. 18—22. — 31.
Srovnej P. J. Proudhon, „Qu’est-ce que la propriété?“, Paříž 1840, kapitola IV § 5, a „Gratuité du Grédit. Discussion entre M.
Fr. Bastiat et M. Proudhon“, Paříž 1850, str. 207—208. Viz dále Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971,
str. 282 a konečně tento svazek, str. 19. — 31.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 342 až 355. - 32.
Srovnej „Gratuité du Grédit. Discussion entre M. Fr. Bastiat et M. Proudhon“, Paříž 1850, str. 191—208. — 33.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 253, 300, 365 a 369. - 34.
Tamtéž, str. 278-279. - 39.
Tamtéž, str. 118, 227 a 240. Srovnej dále tento svazek, str. 14 a německé vydání „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 814—815.
(Marxovy výpisky z Ricarda). — 40.
Srovnej „Gratuité du Crédit. Discussion entre M. Fr. Bastiat et M. Proudhon“; Paříž 1850, str. 127—132, 135—157 a 188.
Dále srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“4, čes. vyd. část I, 1971, str. 354 s poznámkou 304. — 40.
Ve skutečnosti by za uvedených předpokladů hodnota nově připojená živou prací (10 tolarů) nečinila 1/10 celkové hodnoty
produktu, ale 1/9 protože hodnota libry příze se z 5 tolarů snížila na 4 1/2 tolaru, tedy celková hodnota 20 liber příze se ze
100 tolarů snížila na 90. — 41.
Před zdvojnásobením produktivity práce při předení činil celkový zisk kapitalisty 20 tolarů, které se dělily mezi 40 liber
příze, tj. po 1/2 tolaru na libru. Nyní se celkový zisk 30 tolarů dělí mezi 80 liber příze, tj. po 3/8 tolaru na libru. — 41.
Marxovy úvahy na str. 36—41 tohoto svazku lze názorně vyjádřit pomocí dvou tabulek:
Tabulka I
Zvýšení množství vyrobeného produktu (bavlněné příze) v důsledku prodloužení pracovního dne
Výlohy Kapitalisty
Konst.
kap.
Variab. Nadhodnota
kap.
tolarů
tolarů
80
20
120
160
320
20
20
20
tolarů
10
20
60
Celková
hodnota
příze
Množství
vyrob.
produktu
Hodnota 1
libry příze
Míra
nadhodnoty
Míra
zisku
tolarů
liber
tolarů
%
%
100
20
5
0
0
150
200
400
30
40
80
5
5
5
50
100
300
7 1/7
11 1/9
17 11/17
Tabulka II
Zvýšení množství vyrobeného produktu v důsledku růstu produktivity práce při nezměněné délce pracovního dne
Výlohy
kapitalisty
Nadhodnota
Celková
hodnota
Množství
vyrob.
Hodnota 1
libry příze
www.kmbe.cz
Míra
nad
Stránka 175
Konst.
kap.
Variab.
kap.
příze
produktu
tolarů
tolarů
160
320
hodnoty
tolarů
tolarů
liber
tolarů
%
20
20
200
40
5
100
10
30
360
80
41/2
300
První tabulka ilustruje závěr, který dělá Marx z rozboru poměrů v tabulce zachycených: „Čím menší je ta část výdajů,
která reprezentuje nutnou práci, tím větší je zisk, ačkoli není v nijakém nápadném poměru ke skutečné nadhodnotě, tj. k
nadpráci.“
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
108
151,
108
107
108
109
110
111
112
113
114
115
Druhá tabulka potvrzuje tuto Marxovu myšlenku: ,,Mezi jiným z toho vyplývá, že pokles ceny jednotky a růst jejího počtu
— k němuž dochází s růstem výrobních sil —, ukazuje, že zisk v poměru k práci stoupá, čili poměr putné práce k nadpráci
klesá — nikoli naopak, jak se domnívá pan Bastiaťatd.“ A dále: ,,Kapitalistův zisk na hodnotě míry (jednotky) užitné
hodnoty — libry, lokte, kvartéru atd. — se zmenšuje v tom poměru, jak se zmenšuje poměr živé práce — nově připojené
práce k surovině atd.; tj. čím méně pracovní doby je potřebí k tomu, aby dala surovině formu, kterou vyjadřuje jednotka.
Loket plátna atd. Ale na druhé straně — protože to (zkrácení pracovní doby potřebné k výrobě jednotky produktu) je
totožné s větší produktivitou práce čili s růstem nadbytečné pracovní doby — vzrůstá i počet těchto jednotek, v nichž je
obsažena nadbytečná pracovní doba, tj. pracovní doba, za kterou kapitalista neplatí.“—41.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 256 a 300.
Boje za zákonné omezení pracovního dne na 10 hodin, který probíhal v Anglii koncem 18. a na počátku třicátých let 19.
století, se zúčastnily široké masy proietariátu. Zákon (bili) o desetihodinovém pracovním dni, který se týkal jen žen a dětí,
byl přijat parlamentem 8. června 1847. Boj anglické dělnické třídy za normální pracovní den rozebírá Marx podrobně v
kapitole VIII prvního dílu „Kapitálu“ (čes. vyd. 1954, str. 299—302). — 42.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 329, 360 a 359-360. - 42.
Srovnej tamtéž, str. 282—283, 289, 331, 334, 356 a poznámku 259. — 43.
Srovnej tamtéž, str. 306, 354 a 359. — 43.
Tamtéž, str. 232. Dále srovnej tento svazek, str. 16. — 43.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 305 až 306 a 348. Dále srovnej tento svazek, str. 14.
— 45.
Správný by byl tento výpočet: každou libru příze by dělník dostával se srážkou 1/20 tolaru proti její hodnotě; a protože
celkem by teď dostal 4 4/99 libry příze, čili 400/99 libry příze, jeho zisk by představoval (1x400)/(20x99) tolaru, tj. 20/99
tolaru, a ne 20/100 tolaru, jak pro zjednodušení výpočtu předpokládá Marx. — 46.
Přesný by byl tento výpočet: Do zvýšení mzdy se hodnota 40 liber příze skládala ze 160 c +20v +18m. Nyní se skládá ze
160 c +20 v + 18 m. Jestliže dříve byla míra zisku 20/180, tj. 11 1/9 %, nyní se rovná 11 1/9 tj- 9 81/91 %. — 50.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ čes. vyd. část I, 1971, str. 351 až 364. — 56.
Tamtéž, str. 62, 82-90, 94, 103-104, 106, 156-157, 185-186, 227, 250-251, 252 a 340. Srovnej dále tento svazek, str. 18, 20
a 22. — 57.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 89. — 59.
K Overstonovu výroku není udán pramen. — 60.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 40, 227, 240, 253, 298—299 a 311—312. Dále
srovnej tento svazek, str. 9—10, 21, 28, 42 a 46. — 60, 62.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 290, 294—295 a německé vydání „Grundrisse“,
1953, str. 810—811 a 832. — 60.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 54, 62, 213, 214, 220-223, 225, 227, 239-240, 268270, 273, 277, 283, 286-287, 306, 311—312 a 372. Dále srovnej tento svazek, str. 10 a 14. — 61.
Srovnej Hegel, IV, str. 681—682 a 685—689. Viz dále Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse , čes. vyd. část I, 1971, str. 369 a
372. — 61.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 213. Dále srovnej tento svazek, str. 9, 44 a 203. —
61.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 145 až
153—154, 161—167. Dále srovnej tento svazek, str. 12. — 61.
Srovnej Hegel, IV, str. 421—431. Dále „Rukopisy,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 227, 240, 253, 306, 354, 359 a dále
tento svazek, str. 43—53. — 61.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 167 až 174 a dále tento svazek, str. 13. — 62.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 227, 239—240 a dále tento svazek, str. 21, 153—
155 a 244. — 62.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 324 až 325 a dále tento svazek, str. 63—72. — 62.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 175 až 194, 215—219, 334—335 a dále tento
svazek, str. 13. — 62.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 48—49, 211-213, 216, 227, 240 a 281. - 62.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 39—40, 54, 62, 144-145, 163-166, 176-182, 213214, 225, 227, 239-240, 248-249, 259-260, 261, 266, 267-270, 273, 277, 282-284, 286-287, 301, 311-312, 328, 365. - 63.
Srovnej D. Ricardo, „On the Principles of Political Economy, and Taxation", Londýn 1821, str. 139. Srovnej dále Karel Marx,
„Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 811 (výpisky z Ricarda). — 63.
Srovnej Hegel, V, str. 35—171. — 63.
www.kmbe.cz
Stránka 176
116
117
118
119
120
121
122
123
124
125
128
127
128
129
130
131
132
133
134
135
136
137
138
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
150
151
152
153
154
Srovnej Marxův dopis Engelsovi z 16. ledna 1858, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 291 a dále tento svazek, str. 74—75. —
63.
Srovnej Marxův dopis Engelsovi z 11. ledna 1858, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 286. — 63.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 342 až 355 a dále tento svazek, str. 31. — 63.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 215 až 219, 222-227, 229-239 a 324-325. - 64.
Srovnej tamtéž, str. 275-281, 284-288, 297-313, 319-355, 370-372 a dále tento svazek, str. 28. — 64.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 333až 368 a dále tento svazek, str. 56—57. — 65.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 196 až 197, 230-238, 257-260, 266-267 a 319-331.
- 67.
Srovnej tamtéž, str. 197, 293, 312 a 319. — 67.
Srovnej tamtéž, str. 206. — 68,
Srovnej tamtéž, str. 305—306, 348—354, 369—372; viz dále tento svazek, str. 14, 16, 45 a 63—65. — 69.
Srovnej Karel Marx, „Ekonomicko-filosofické rukopisy“, čes. vyd. 1961, str. 61-75. - 70.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 196 až 197, 257—259, 270; viz dále tento svazek,
str. 65—67. — 72.
Srovnej Hegel, IV, str. 701—721; viz dále Marx-Engels, Spisy, sv. 6, čes. vyd. 1959, str. 416 (Marx, „Námezdní práce a
kapitál“). — 72.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 214 až 215. - 73.
Srovnej Hegel, IV, str. 88—124. Viz dále Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 206 a Engelsův
dopis Marxovi z 18. srpna 1881 (Spisy, sv. 35, čes. vyd. 1972, str. 40—41); srovnej též tento svazek, str. 21. — 74.
22. února 1858 napsal Marx Lassallovi (srovnej Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 612), že zamýšlí napsat tři práce: 1. kritiku
ekonomických kategorií čili kritický výklad systému buržoazní ekonomie. Ten měl zabírat známých 6 knih (viz Karel Marx,
„Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 227), 2. kritiku a dějiny politické ekonomie a socialismu; 3. stručný
historický nástin vývoje ekonomických vztahů nebo kategorií. Marxova poznámka v textu se tedy týká této poslední práce.
Srovnej dále Engelsův dopis Marxovi z 27. listopadu 1851 (Spisy, sv. 27, čes. vyd. 1968, str. 424—426), kde Engels
navrhuje pro tuto práci 2 svazky. Z rukopisného materiálu obsaženého v „Rukopisech ,Grundrisse‘ “připadala pro tuto
práci v úvahu kromě„Úvodu“ pravděpodobně tato místa: str. 112-121, 128-130, 154-156, 173, 176-183, 192-194, 196197,213-216, 220-228, 238-244, 257-260, 288-289, 295-296, 324, 369, 372 z části I. čes. vyd., 1971; str. 15-18, 21, 22-23,
26, 43,60-63,65-130, 144-150, 152-153, 157-160, 205-216, 226-230, 231-233, 277-280, 286-287, 324-332, 335 až 338,
339—341, 343—344, 374—376 tohoto druhého svazku českého vydání a konečně str. 634—636, 662, 715—717, 735—
737, 739—742 a 763—764 něm. vyd. „Grundrisse“ (Berlín 1953). — 75.
V rukopise z let 1861 — 1863, kam Marx přepsal s některými úpravami řadu míst z rukopisu z let 1857—1858, je tato věta
upravena takto: „Místo aby se reprodukovaly v procesu výroby jako podmínky uskutečňování pracovní síly, vycházejí
naopak z procesu výroby pouze jako podmínky zvětšování a zachovávání své vlastní hodnoty jako pro sebe jsoucí hodnoty
vůči pracovní síle.“ — 76.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ " čes. vyd. část I, 1971, str. 266 až 267. - 77.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 57 až 59, 62, 227, 240-244, 253, 300, 365 a 369. 77.
Srovnej tamtéž, str. 41, 50, 52, 102-103, 118-119, 120-121, 180-183, 191, 240-241, 249, 254-255 a 289. - 78.
Srovnej tamtéž, str. 203—210, 235—239 a 247—260. — 79.
Srovnej tamtéž, str. 236—238,256—257 a 371. — 79.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ " čes. vyd. část T, 1971, str. 102 až 103, 182, 240—244 a 249; viz dále tento
Srovnej Marxovy dopisy Engelsovi z 16. a 28. ledna, 29. března a 2. dubna, Engelsův dopis Marxovi z 9. dubna a Marxovy
dopisy Engelsovi z 29. dubna a 2. a 15. července 1858 (Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1968, str. 291, 298, 344, 347, 353, 354, 359,
372 a 377-380). - 80.
Formule smluvních vztahů podle římského práva: „dávám, abys konal“, „konám, abys dal“, „dávám, abys dal“. Srovnej Karel
Marx, „Kapitál“, díl I, čes. vyd. 1954, str. 569—570 a „Teorie o nadhodnotě“, část 1, čes. vyd. 1958, str. 412. — 80.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy , Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 178 až 179 a 191-192. - 80.
Srovnej A. Smith, „An Inquiry“ atd., sv. II, str. 356 a 355. — 81.
Srovnej J. Steuart, „An Inquiry into the Principles of Political Oeconomy“, Dublin 1770, sv. I, str. 40. Odpovídající pasáž
cituje Marx v rukopisech z let 1857—1858 na jiném místě (viz něm. vydání „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 666). Srovnej
také K. Marx, „Kapitál“, díl III—2, čes. vyd. 1956, str. 333 a „Teorie o nadhodnotě“, část I, čes. vyd. 1958, str. 44 a část II, čes.
vyd. 1964, str. 586. — 81.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 57, 62—63, 102—103, 181. Viz dále Marx-Engels,
Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 215-216. - 82.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část 1,1971, str. 236 až 238, 256—257, 372 a dále Spisy, sv. 4, čes.
vydání 1958, str. 315—316 (Marx, „Moralizující kritika a kritizující morálka44). — 82.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 236 až 237. Zmíněné místo není v kapitole o
penězích, ale v kapitole o kapitále. — 82.
Srovnej tamtéž, str. 119—121; dále viz tento svazek, str. 17. — 83.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 230 až 238 a 257—259; viz dále tento svazek, str.
78 a 79. — 83.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 102 až 103, 182, 240—244, 248—255 a 289; viz
dále tento svazek, str. 77 a 79.— 84.
Srovnej Hegel, IV, str. 631—639. — 84.
www.kmbe.cz
Stránka 177
155
156
157
158
159
160
161
162
163
164
165
166
167
168
169
170
171
172
173
174
175
176
177
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
188
189
190
191
192
193
194
195
198
197
198
Srovnej Hegel, IV, str. 198 a 204—218, a Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, če^ vyd. část I, 1971, str. 242. — 85.
Srovnej A. Smith, „An Inquiry“ atd., sv. I, str. 104—105 a dále Marx—Engels, Gesamtausgabe (MEGA), 1/3, str. 461. — 85.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 215, 240—243, 282—283, 334 a 356; dále srovnej
Tato část rukopisu z let 1857—1858, kterou Marx ve svém rukopise „Odkazy k mým sešitům“ označil nadpisem „Formy
předcházející kapitalistickou výrobu“, je obsahem sešitu IV, str. 50—53 a sešitu V, str. 1 — 15. Část rukopisu na str. 1 až 15
sešitu V označil Marx v „Odkazech“ nadpisem „Pokračování výkladu o procesu, který ¡.předchází tvorbu kapitálového
vztahu čili původní akumulaci.“ - 86.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ " čes. vyd. část 1,1971, str. 258 až 259; dále srovnej tento svazek, str. 77—78 a
83—85. — 86.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. čásť I, 1971, str, 37, 38, 56-57, 60-61, 63, 115, 119-121 a 128-129,
178-179, 254, 259, 262 a 289. - 86.
Srovnej tamtéž, str. 56—57, 163, 184, 185, 216 a 219—220; dále srovnej tento svazek, str. 81—82 a 83 —84. — 86.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 37—38, 58, 252, 254 a 258. Dále srovnej tento
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ " čes. vyd. část I, 1971, str. 37 a 38. Termín „kmen“ (v originále „Stamm“) měl v
polovině 19. století v historiogfafii širší význam než dnes. Přesné určení a rozlišení termínů „kmen“ a „rod“ (gens)
nacházíme poprvé v knize L. H. Morgana „Ancient society“ z roku 1877. Morganových poznatků vychází Engels ve své
knize „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“ z roku 1884. — 87.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy »Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 37, 38, 59 a 60. Dále srovnej Aristoteles, ,,De
República libri VIII et oeconomica“, Bekkerovo vyd., kniha I, kap. 6 a 8. — 87.
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 28, čes. vyd. 1968, str. 289 a 304 (Marxovy dopisy Engelsovi z 2. a 14. června 1853); dále
srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 38, 59 a 60, a konečně tento svazek, str. 86—87. —
88.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 38, 56, 60—61, 114, 115— 116, 118 a 188. Dále
srovnej tento svazek, str. 43 a 81 —82. — 88.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 60. — Tamtéž, str. 56. — 89.
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 28, čes. vyd. 1968, str. 282—283, 288—289, 293—297, 303—305 (Engelsovy dopisy
Marxovi z 26. května a 2. června a Marxova dopisy Engelsovi ze 6. a 14. června 1853). — 89.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse‘ " čes. vyd. část I, 1971, str. 183. — 89.
Srovnej tamtéž, str. 62—63,180 a 181; dále srovnej tento svazek, str. 82 a 88. — 89.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část i, 1971, str. 227; dále srovnej tento svazek, str. 88—90. — 90.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse‘ ", čes. vyd. část I, 1971, str. 119 až 121; dále srovnej tento svazek, str. 17, 83 a
88. — 91.
Marx používá latinský termín „occupatio“ (právo plnoprávného římského občana osadit a obdělávat Část společné, tj.
státní půdy, která se však právně nestávala jeho vlastnictvím).
Terminus byl římský bůh mezníků a mezí (soukromých), k jehož poctě se konala 23. února slavnost „terminalia“. — 91.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse‘ " čes. vyd. část I, 1971, str. 62—63, 180 a 181; dále srovnej tento svazek, str. 82,
88—89. — 92.
Quirité — občané římské obce; ius quiritum — plné právo občanské ve starém Římě. - 92.
Srovnej B. G. Niebuhr, „Römische Geschichte“, Berlín 1827, díl I, str. 418. — 92.
Tamtéž, str. 435—436. — 93.
Tuto větu cituje Marx z Niebuhra. Je převzata z IX. knihy „Římské archeologie“, kterou napsal Dionysios z Halikarnassu
kolem roku 30—7 př. n.l.— 93.
Srovnej Niebuhr, „Römische Geschichte“, díl I, str. 614—615. — 93.
Demotes — příslušník demu, tj. obce, vesnice v Attice (v Athénách městské čtvrti). Několik demů tvořilo fýlu. Od doby
Kleisthenovy, asi r. 508—507 př. n. 1., byla Attika rozdělena na 10 územních jednotek. — 93.
Srovnej B. G. Niebuhr, „Römische Geschichte“, díl I, str. 317—318. — 93.
Tamtéž, str. 330.
Dithmarschen — kraj v západní části Holštýnska. — 94.
Tamtéž, str. 331. — 94.
Tamtéž, str. 333. — 94.
Gaelové — původní obyvatelé horských oblastí v severním a západním Skotsku, potomci starých Keltů. — 94.
Srovnej B. G. Niebuhr, „Römische Geschichte“, díl I, str. 335. — 94.
Srovnej Tacitus, „Germania“, kap. XVI. Dále srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 32, čes. vyd. 1970, str. 72—73 (Marxův dopis
Engelsovi z 25. března 1868). — -95.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse’ “ čes. vyd. část 1,1971, str. 51—52. 95.
Srovnej tamtéž, str. 38, 63, 115 a 119. Dále srovnej tento svazek, str. 87. — 95.
Srovnej Tacitus, „Germania“, kap. XI—XIII. — 95.
Tamtéž, kap. XXVI. Dále srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 32, čes. vyd. 1970, str. 72 (Marxův dopis Engelsovi z 25. března
1868). — 95.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ “ čes. vyd. část I, 1971, str. 43, 98 a 128. - 95.
Srovnej tamtéž, str. 242. Dále srovnej tento svazek, str. 85. — 95.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 37, 38, 41—42, 63, 114 a 119. Dále srovnej tento
svazek, str. 87 a 95. — 96.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy, Grundrisse*“, čes. vyd. část 1,1971, str. 37—38, 58, 252, 254 a 2^8. Dále srovnej tento
svazek, str. 26 a 86. — 97.
www.kmbe.cz
Stránka 178
199
200
201
202
203
204
205
206
207
208
209
210
211
212
213
214
215
216
217
218
219
220
221
222
223
224
226
228
227
228
229
280
231
232
233
234
235
236
237
238
239
240
241
242
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“ť, čes. vyd. část I, 1971, str. 37, 38, 63 a 114. Dále srovnej tento svazek, str. 87,
95 a 96. — 97.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“*, čes. vyd. část I, 1971, str. 242. Dále srovnej tento svazek, str. 85 a 95. — 97.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy »Grundrisse*“, čes. vyd. část I, 1971, str. 43, 98 a 128. Dále srovnej tento svazek, str. 95. —
98.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“*, čes. vyd. část I, 1971, str. 51, 60-61, 63-64, 119, 179-181, 183, 191, 233-234,
248, 254-255 a 289. Dále srovnej tento svazek, str. 16, 26, 43, 79, 82, 86, 88—96. — 98.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“*, čes. vyd. část I, 1971, str. 50—52 a 60—61. Dále srovnej tento svazek, str. 92,
94—96. — 98.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ čes. vyd. část I, 1971, str. 40. — 98.
Srovnej tamtéž, str. 53, 54, 62, 144, 227, 290, 313-314, 317-319, 333-340, 372. Dále srovnej tento svazek, str. 26—27, 57,
69, 79. — 98.
Srovnej Hegel, IV, str. 417. — 99.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ čes. vyd. část I, 1971, str. 180 až 181 – 99.
Srovnej Hegel, XII, str. 254—263 a 320—329. — 99.
Marcus Porcius Cato, „De Re Rustica“. — 99.
Srovnej M. Tullius Cicero, „Epistolarum ad Atticum“, V, 21, 10—13; VI, 1, 3-7; VI, 2, 7-10; VI, 3, 5-7. - 99.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část 1,1971, str. 57, 61, 180, 216 a 219. - 99, 130.
Srovnej tamtéž, str. 197, 292—293, 312 a 319. Dále srovnej tento svazek, str. 67. – 99.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 64—65, 119. Dále srovnej tento svazek, str. 99. —
100.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ čes. vyd. část I, 1971, str. 44—47, 54, 63, 114, 115-116, 118-119, 128-130,
185-186, 251-252, 272 a 288 až 289. Dále srovnej tento svazek, str. 16—17, 22—23 a 75. — 100.
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958, str. 180—181 (Marxova „Bída filosofie“). — 100.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 37—38, 58, 252, 254, 258. Dále srovnej tento
svazek, str. 26, 86, 97. — 101.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část 1,1971, str. 175 až 186, 240—244, 260 a 282—283. Dále
srovnej tento svazek, str. 73—84. — 101.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘čes. vyd. část I, 1971, str. 213 a 215. — 101.
Srovnej tamtéž, str. 53-54, 62> 144, 227, 290, 313-314, 317-319, 333-340. Dále srovnej tento svazek, str. 26—27, 57, 69,
79 a 98. — 101.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 50, 52, 102-103, 114, 182, 191, 207, 208, 240-241,
248-249, 254-255, 259-260, 289. Dále srovnej tento svazek, str. 26, 28 a 78—79. — 102.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 43, 98 a 128. Dále srovnej tento svazek, str. 95 a
97—98. — 102.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 37, 38,63, 114, 119 a 228. Dále srovnej tento
svazek, str. 87, 89 a 95—97.— 103.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část 1,1971, str. 56 a 63. Dále srovnej tento svazek, str. 88. — 103.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I,‘ 1971, str. 51. Dále srovnej tento svazek, str. 87. — 103.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 62—63, 180 a 181. Dále srovnej tento svazek, str.
82, 88—89, 91 a 99. — 104.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 60—61. 104.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “čes. vyd. část I, 1971, str. 50,51, 52, 102-103, 114, 182, 191, 207, 208, 240,
254-255 a 289. Dále srovnej tento svazek, str. 26, 43, 77—79, 99 a 102.. — 104.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 37, 38, 63, 114, 119 a 228. Dále srovnej tento
svazek, str. 87, 95—97 a 102—103. — 104.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 41—42, 55—56 a 128—129. Dále srovnej tento
svazek, str. 84, 86—87, 95—99 a 102 — 105 – 105.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “ Čes. vyd. část I, 1971, str. 63 a 260. Dále srovnej tento svazek, str. 42—43 a
84. — 105.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “čes. vyd. část 1,1971, str. 42—48, 53 a 261. - 105.
Srovnej tamtéž, str. 62—63, 180 a 181. Dále srovnej tento svazek, str. 81—82, 89-93, 99 a 103-104. - 106.
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 1, čes. vyd. 1956, str. 291 (Marx, ,,Ke kritice Hegelovy filosofie práva“). Dále srovnej tento
svazek, str. 81—82, 87—89 a 95-96. - 106.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 41—42, 55—56, 63, 128—129. Dále srovnej tento
svazek, str. 42—43, 84, 86—87, 95 až 99 a 102-105. - 106.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část 1,1971, str. 45 a 60. Dále srovnej tento svazek, str. 87 a 103. —
106.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 54, 62, 227, 290, 313—314, 317—319, 333—340 a
370—372. Dále srovnej tento svazek, str. 26—27, 57, 69, 79, 98 a 101. — 106.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 62—63, 180 a 181. Dále srovnej tento svazek, str.
82, 89—93, 99, 103—106. — 106.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 44, 46, 47, 48, 58, 186, 231, 248-249, 252-253, 254255, 259-260, 288-289 a 371. Dále srovnej tento svazek, str. 11—12, 16—17 a 100. — 107.
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 1, čes. vyd. 1956, str. 291 (Marx, „Ke kritice Hegelovy filosofie práva“). Dále srovnej tento
svazek, str. 43, 79, 81—82, 87 až 89, 94-96, 98 a 106. - 107,
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 179 až 183. Dále srovnej tento svazek, str. 89—96,
99, 103—104 a 106. — 107.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “čes. vyd. část I, 1971, str. 37, 39 a 63. - 108, 109.
Srovnej tamtéž, str. 178—179. Dále srovnej tento svazek, str. 97 a 104—105. — 108.
www.kmbe.cz
Stránka 179
243
244
245
246
247
248
249
250
251
252
253
254
255
266
257
268
269
260
261
262
263
264
265
268
267
268
269
270
271
272
273
274
275
276
277
218
279
280
281
282
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 1, čes. vyd. 1956, str. 291 (Marx, „Ke kritice Hegelovy filosofie práva“), dále Karel Marx,
„Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 192 a 249 a konečně tento svazek, str. 43, 79, 81—82, 87 až 89, 94-96,
98-99 a 106-107. - 108.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 56 a 60. Dále srovnej tento svazek, str. 88, 103. —
108.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 50 56-57, 60-61,63-64, 119, 179-181, 182-183,
191-192, 249, 254-255 a 289. Dále srovnej tento svazek, str. 16, 26, 43—44, 79, 82, 86, 88, 96, 98—100, 103 až 104 a 106108. - 108.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 50—52, 60—61. Dále srovnej tento svazek, str. 92,
94—96 a 98. — 108.
Srovnej Hegel, VII, str. 111—112. Dále srovnej tento svazek, str. 104 a 106. – 109.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 37 a 39. Dále srovnej tento svazek, str. 87 a 103—
105. — 109.
Srovnej Karel Marx, „Kapitál“, díl I, čes. vyd., 1953, str. 351 - 352, poznámka 13. Dále srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,
Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 38. - 109.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 38, 102, 112-116, 118-121, 128-129, 154-155 a
202-210. Dále srovnej tento svazek, str. 78—79, 85—86, 97, 100 a 109. — 109.
Srovnej Friedrich Schiller, „Marie Stuartovna“, 3. jednání, 4. výstup. — 109.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 57—59 a 258—260. Dále srovnej tento svazek, str.
65—68, 76—77, 86, 97 a 101—102. — 110.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 38, 62, 113—114, 180, 182—183. Dále srovnej
tento svazek, str. 89 a 102. — 110.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 41—42, 55—56, 128—129 a 371. Dále srovnej
tento svazek, str. 87, 99—101, 103 a 105. - 110.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 48—52, 60—62, 215, 227, 240—244. Dále srovnej
Marx excerpoval ve 40. a 50. letech přes 50 prací. Jeho analýza je tedy podložena prostudovaným materiálem ohromného
rozsahu. K uvedené problematice se znovu vrátil ve svém rukopise ke „Kapitálu“ z let 1861 — 1863. — 110.
Panem et circenses (chléb a hry) — požadavek nejnižších vrstev svobodného římského obyvatelstva (plebsu), které bylo v
době největšího rozkvětu otrokářského zřízení vyřazeno z výrobní sféry a žilo na účet vládnoucí třídy. — 114.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “ čes. vyd. část I, 1971, str. 289. — 115.
Marx zde cituje z Niebuhra, „Römische Geschichte“, díl I, str. 600, 606—620 a 623. Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,
Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 229—236,238,258—260 a 295. Viz dále tento svazek, str. 63—85. — 115.
Srovnej tamtéž, str. 63, 102—103 a 260. Dále srovnej tento svazek, str. 100, 105—108 a 110—111. — 116.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 262 až 263. - 118.
Srovnej tamtéž, str. 250 a dále tento svazek, str. 73—74. — 118.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 217 a 282. - 118.
Srovnej tamtéž, str. 250. Dále srovnej tento svazek, str. 74. — 118.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 61 a 215-216. - 118.
Srovnej Karl Marx, „Grundrisse der Kritik der politischen Oekonomie“, Berlín 1953, str. 720—723 a 735—745. Dále
srovnej tento svazek, str. 303. — 119.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd část I, 1971, str. 215 až 216 a 222-227. - 119.
Srovnej tamtéž, str. 214—216 a 240—243. Dále srovnej tento svazek, str. 83. — 119.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’“, čes. vyd. část I, 1971, str. 253 a 285—286. Dále srovnej tento svazek, str. 111.
— 119.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 175, 177, 189—193 a 282. Dále srovnej tento
svazek, str. 117—118. — 121.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 102. Dále srovnej tento svazek, str. 116—117. —
121.
Srovnej F. M. Eden, „The State of the Poor“, Londýn 1797, sv. I, str. 75—76, 79, 82—83, 87 a 94—121. Dále srovnej John
Wade, „History“, str. 22—54. Viz také Karl Marx, „Grundrisse“ atd.. Berlín 1953, str. 671. O úloze zákonodárství Jindřicha
VII , Jindřicha VIII. a dalších anglických králů pojednává Marx v „Kapitálu“, díl. I, čes. vyd. 1953, str. 774—781. — 121.
Srovnej Karel Marx, ,,Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 54, 57, 61-62, 79-80, 86-89, 102-103, 112, 180, 182,
185-188, 195, 202, 227, 236—237, 244, 252, 372. Dále srovnej tento svazek, str. 26. 79, 82—83. 87 až 92, 94-96 a 114115. - 121.
Srovnej Karel Marx,,,Rukopisy,Grundrisse‘ “, čes. vyd. části, 1971,str. 175, 178, 188—193 a 282—283. Dále srovnej tento
svazek, str. 117—118 a 120—121. — 122.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 215, 216—217, 240—243, 282—283, 334 a 356.
Dále srovnej tento svazek, str. 42—43 a 73-84. - 122.
Srovnej A. Smith, ,,An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“, kniha III, kap. IV. Dále srovnej MarxEngels, Gesamtausgabe (MEGA), 1/3, str. 482—483, kde je třeba číst text s některými opravami. Na str. 482, ř. 23: und der
Manufakturen (místo und die Manufakturen); tamtéž, ř. 37: törichtste (místo.törischste); tamtéž, ř. 51 čti: welche ihm
nicht eine, sondern 100 oder 1000 verschiedne Praktiken; na str 483, ř. 9: boten ihm (místo boten ihn); tamtéž, ř. 39—40:
Manufaktur der Städte, weit entfernt die Wirkung (místo Manufaktur der Städte weit entfernt, die Wirkung). — 122.
www.kmbe.cz
Stránka 180
288
284
286
182.
288
287
288
289
290
291
292
293
294
295
296
297
298
299
300
301
302
303
305
306
307
308
309
310
311
312
313
314
315
316
317
318
319
320
321
322
Srovnej tamtéž, str. 196—197, 257—259 a 270. Dále srovnej tento svazek, str. 65-67, 71-72 a 84-85. - 124.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. části, 1971, str. 288 až 289 a 372. Viz také tento svazek, str. 17, 22,
75 a 77. — 124.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 181 až
Dále srovnej tento svazek, str. 94 a 120. — 126.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse‘ “ čes. vyd. část 1,1971, str. 57 a242. Viz také tento svazek, str. 35 a 119—120.
— 126.
Naznačený širší rozbor by patřil pravděpodobně do oddílu o konkurenci a koncentraci kapitálu (viz Karel Marx, „Rukopisy
,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 227 a 240. V tomto rukopise však tento rozbor není). — 127.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 175 až 176, 178, 188—193,282—283. Dále viz
tento svazek, str. 117—118, 120—121 a 123. - 127.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 244 až 246. Dále srovnej tento svazek, str. 122. —
127.
Celkovou charakteristiku tohoto názoru anglických socialistů podává Marx na příkladu Thomase Hodgskina a J. F. Braye v
„Teoriích o nadhodnotě“, část III (čes. vyd. 1968, str. 287-288 a 312). - 127.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 266 až 267. Dále srovnej tento svazek, str. 72, 75—
78, 84—85 a 126. — 127.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 52 a 182. Dále srovnej tento svazek, str. 84—85. —
128.
V této poznámce a v dalším výkladu o původním významu slova „kapitál“ se Marx opírá o Ducangeův slovník „Glossarium
Mediae et Infimae Latinitatis“ atd., Tomus Secundus, Paříž 1842; srovnej tamtéž, str. 139. — 128.
Tamtéž, str. 139 a 141 — 142. — 128.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 220 až 221, poznámku 258 a 291. Viz též tento
svazek, str. 84—85 a 112—115. — 128.
Srovnej Adam H. Múller, „Die Elemente der Staatskunst“ atd., díl I, Berlín 1809, str. 226-241. - 128.
Srovnej Ducange, „Glossarium“ atd., Tomus Secundus, str. 140. — 128.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str, 305 až 306, 348—354 a 358—359. Dále srovnej
tento svazek, str. 14, 45 a 69. — 129.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 119, 128-129, 154-155, 201-219 a 247-260. - 130.
Srovnej tamtéž, str. 196—197, 257—259 a 270. Dále srovnej tento svazek, str. 65-66, 70-72 a 124. - 130.
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 29, čes.'vyd., 1969, str. 300—301 (Marxův dopis Engelsovi z 29. ledna 1858). — 131.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 215 až 219, 222—227, 283 a 296. Dále srovnej
tento svazek, str. 13. — 131.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 145 až 161. Viz také tento svazek, str. 11, 44 a 60—
62. — 131.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 230. Viz také tento svazek, str. 15. — 132.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“*, čes. vyd. část I, 1971, str. 40, 227, 240, 253, 299 a 311—312. Dále srovnej
tento svazek, str. 9—10, 21, 28, 42, 46, 60 a 63. - 132.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’“, čes. vyd. část I, 1971, str. 119. —
V průběhu další práce na rukopise z let 1857—1858 (viz tento svazek, str. 224—225 a 299—301) a později v „Kapitálu“
(díl II, čes. vyd. 1955, str. 252) Marx ukázal, že „ne každá doba, po kterou je kapitál ve výrobním procesu, je už proto nutné
také
pracovní
dobou“.
Srovnej dale „Rukopisy ,Grundrisse“1, čes. vyd. část I, str. 288, 298—312, 325, 356 a 370—371 a tento svazek, str. 15—16.
— 133.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’“, čes. vyd. část I, 1971, str. 149 až 153 a 167-172. - 135.
Srovnej Hegel, VI, str. 160—161 a IX, str. 89—92. — 135.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’“, čes. vyd. část I, 1971, str. 227. Viz také tento svazek, str. 4D a 44—46. — 135.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse’ čes. vyd. část 1,1971, str. 62, 69 až 74, 77—79, 227, 240 a 244—245. Viz také
tento svazek, str. 23—24 a 63. — 135.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse’", čes. vyd. část 1,1971, str. 52—53. 136.
V rukopisech z let 1857—1859 používá Marx termínu „Arbeitsvermögen“ místo termínu „Arbeitskraft“, který se na
jednom místě vyskytuje už v jeho práci „Námezdní práce a kapitál“ (Marx-Engels, Spisy, sv. o, čes. vyd. 1959, str. 416, a
Werke,
Berlín
1959,
str.
410)
a
později
několikrát
v
rukopise
z
let
1861—1863.
V „Kapitálu“, díl I, str. 186, jsou oba termíny použity jako rovnocenné: „Pracovní silou čili pracovní schopností rozumíme
souhrn fyzických a duševních schopností, jimiž disponuje organismus, živá osobnost člověka, a které člověk uvádí v
činnost, kdykoli vyrábí nějaké užitné hodnoty." — 23, 26, 29—31, 57, 59, 61, 64-68, 70 - 72, 75- 78,111,116, 118,121, 124,
126, 136, 143, 145, 149, 150, 161, 166, 169, 171, 178, 182, 188, 189, 195, 196, 197, 210, 211, 215, 218, 221, 223, 226, 231,
232, 304-308, 310, 313, 325, 327, 332, 335, 359 a 368.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“*, čes. vyd., část I, 1971, str. 53 a tento svazek, str. 134. Dále srovnej něm. vyd.
„Grundrisse“, Berlín 1953, str. 787.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy, Grundrisse“*, čes. vyd. část I, 1971, str. 48—49, 211—213, 216, 227 a 240. Dále srovnej
Srovnej Karel Marx, ,,Rukopisy ,Grundrisse“*, čes. vyd. část I, 1971, str. 63. Dále srovnej tento svazek str. 133. — 139.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část 1,1 971, str. 63 a 240. Dále srovnej tento svazek, str. 150. —
139.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 227 a 240. - 140.
www.kmbe.cz
Stránka 181
323
324
325
326
327
328
329
330
331
332
333
334
335
336
337
338
339
340
341
342
343
344
345
346
347
348
349
350
351
352
353
354
355
356
357
358
359
360
361
362
363
364
365
Srovnej tamtéž, str. 48-49, 62, 69-74, 77-79, 158, 211-213, 216, 227, 240, 244—245, 281 a 334—335. Dále srovnej tento
svazek, str. 23—24, 55, 62—63,135 a 138. - 140.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy, ,Grundrisse‘ čes. vyd. část I, 1971, str. 56, 115-116, 162-163, 185, 219-220, 288 a 369. 140.
Tamtéž, str. 53. Dále srovnej tento svazek, str. 134, 137, 139 a něm. vyd. „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 787. — 141.
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958, str.315—316 (Marx, „Moralizující kritika a kritizující morálka“). Dále
srovnej tento svazek „Rukopisů ,Grundrisse’ “, str. 81 a 89. — 141.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’“, čes. vyd. část I, 1971, str. 306. — 142.
Tamtéž, str. 128—129. Dále srovnej tento svazek, str. 86—87, 95—99, 102—106, 108-109 a 110. - 142.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1972, str. 112 až 130. - 143.
Tamtéž, str. 61. Dále srovnej tento svazek, str. 15. — 144.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’“, čes. vyd. část I, 1971, str. 232 a 233—234. Dále srovnej tento svazek, str. 16 a
43. — 144.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 44—47,63, 112-116, 118-119, 128-130, 186, 231,
248-253, 288-289, 313-314 a 371—372. Dále srovnej tento svazek, str. 15—17, 22, 75, 100, 107—108, 110 a 116. - 144.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“*, čes. vyd. část I, 1971, str. 56. Dále srovnej tento svazek, str. 43, 81, 88—89 a
107—108. — 145.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 61—62, 227, 240 a 296. Dále srovnej tento svazek,
str. 64 a Marx-Engels, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 347 (Marxův dopis Engelsovi z 2. dubna 1858). — 146.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 211 až 213, 216, 227, 239,281—282; viz dále tento
svazek, str. 62 a 138.— 147.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’“, čes. vyd. část I, 1971, str. 182 až 183, 184-187, 219-220, 227, 242-243, 279 a
290-291. Dále srovnej tento svazek, str. 16, 17, 23—24, 63 a 144. — 147.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy »Grundrisse*“, čes. vyd. část I, 1971, str. 183. Dále srovnej tento svazek, str. 89, 102, 109—
110, 113 a 144. — 148.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 365. Dále srovnej tento svazek, str. 68, 81—82, 83,
89 a 146. — 149.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’“, čes. vyd. část I, 1971, str. 289, 370—372. Dále srovnej tento svazek str. 28—
30,68—69, 71, 76 a 114— 115.— 150.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“*, čes. vyd. části, 1971, str. 151 až 341 152.
Dále srovnej tento svazek str. 140—141. — 151.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ čes. vyd. část I, 1971, str. 213, 227, 240 a 244—246. Dále srovnej tento svazek,
str. 137 a 140—141. — 151.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ čes. vyd. část I, 1971, str. 154 až 155. - 152.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 155 až 156 a 157—158. — 152.
Tamtéž, str. 61 a 216. Dále srovnej tento svazek, str. 83, 118 —119 a. 123. — 152.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’“, čes. vyd. část I, 1971, str. 75 a 189. Dále srovnej tento svazek, str. 60. — 153.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’“, čes. vyd. část I, 1971, str. 62, 69—74, 77—79, 158, 227, 240, 244—245 a
334—335. Dále srovnej tento svazek, str. 23-24, 63, 135 a 140. - 153.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“*, čes. vyd. část I, 1971, str. 213, 227, 240 a 244—246. Dále srovnej tento
svazek, str. 137, 140—141 a 151. — 153.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“*, čes. vyd. část I, 1971, str. 143 a 159—193. Dále srovnej tento svazek, str.
131—132. — 153.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“*, čes. vyd. část I, 1971, str. 229 až 239, 260-281, 284-288 a 297-306. - 153.
Tamtéž, str. 266—267. Dále srovnej tento svazek, str. 84—85,127—128 a 131. — 154.
Srovnej A. Smith, „An Inquiry“ atd., sv. II, str. 261. Viz dále Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA), 1/3, str. 474 (Marxovy
výpisky z díla A. Smitha). — 154.
Římská číslice VI znamená stránku Marxova sešitu s výpisky. Srovnej J. Ch. Sis-mondi, „Nouveaux Principes d’Economie
Politique“ atd., Paříž 1827, sv. I, str. 89. — 154.
Srovnej tamtéž, sv. I, str. 91. — 154.
Tamtéž, sv. I, str. 92. — 154.
Srovnej A. E. Cherbuliez, „Richesse ou Pauvreté“ atd., Paříž 1841, str. 58. — 154.
Srovnej Karel Marx,,,Rukopisy ,Grundrisse4“, čes. vyd. část I, 1971, str. 262. — 154.
Srovnej A. E. Cherbuliez, ,,Richesse ou Pauvreté44 atd., str. 25—26. — 155.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse4 44, čes. vyd. část I, 1971, str. 96 až 107. - 156.
Srovnej Karel Marx,,,Rukopisy ,Grundrisse4 “, čes. vyd. část 1,1971, str. 44—47, 63, 114-116, 118-119, 128-130, 185-186,
251-252, 288-289 a 372. Dále srovnej tento svazek, str. 16—17, 22—23, 75, 100, 107, 108, 110, 116, 130 a 143 až 144. 158.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse4 44, čes. vyd. část I, 1971, str. 179 až 180. Dále srovnej tento svazek, str. 99—
100. — 158.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse4 4 4, čes. vyd. část I, 1971, str. 42, 51-52, 61, 114, 120-121, 141, 143, 215, 227,
248, 254 a 259-260. Dále srovnej tento svazek, str. 73, 79—81, 83 —84, 92—94, 103 a 111—127. — 158.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse4 44, čes. vyd. část I, 1971, str. 116, 119, 134, 241—242, 252, 260, 271, 288—
289 a 372. Dále srovnej tento svazek, str. 16-17, 84-85, 116, 144 a 146. - 158.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse4 44, čes. vyd. část I, 1971, str. 54, 62, 63, 116, 117—118, 185, 227, 245 a 289.
Dále srovnej tento svazek, str. 15 až 18 a 144, — 160.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse4 44, čes. vyd. část I, 1971, str. 114, 116, 128—130 a 289. Dále srovnej tento
svazek, str. 75, 100, 130 a 157—158. - 160.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ Čes. vyd. část I, 1971, str. 222 až 257. - 161.
www.kmbe.cz
Stránka 182
366
367
368
369
370
371
372
373
374
375
376
377
378
379
380
381
382
383
384
385
386
387
388
389
390
391
392
393
394
395
396
397
398
399
400
401
402
403
404
405
406
407
408
409
410
Srovnej Henri Storch, ,,Cours ďEconomie Politique“ atd., sv. I, str. 411—412. Odkaz v závorce znamená stránku Marxova
sešitu, kde však je na str. 35. — 162.
Srovnej Malthus, „The Measure of Value“ atd., str. 17. Odkaz v závorce znamená stránku Marxova sešitu s výpisky. Uvedené
místo však není na str. 26, ale na str. 29.
Marx komentuje tuto Malthusovu tezi v „Teoriích o nadhodnotě“, část III, čes. vyd. 1968, str. 90. — 162.
Srovnej William Thompson, „An Inquiry into the Principles of the Distribution ofWealth“ atd., Londýn 1824, str. 176.
Marx cituje toto místo z Thompsona volně podle výpisku ve svém sešitu z roku 1845. - 162.
Tamtéž, str. 589. V Marxově sešitu s výpisky je tento citát na str. 7. — 162.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část 1,1971, str. 96—107 a tento svazek, str. 133 a 156. — 163.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část 1,1971, str. 75—82, 84, 88-90 a 92-94. - 164.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 294 až 295 a 313-314. - 165.
Srovnej G. B. M. Ramsay, „An Essay on the Distribution ofWealth“, str. 55 a T. R. Malthus, „Principles“ atd., str. 268. Dále
srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 323, 340, 342— 344. — 166.
Srovnej Hegel, IV, str. 88—131. — 166.
Marx má na mysli dílo H. Storcha, „Cours ďEconomie Politique“ atd., Paříž 1823, sv. I, str. 409—411. Tam se uvádí
příklad spekulativního nákupu a prodeje v Petrohradě počátkem 17. století. Šlo o takové zboží, jako cukr, káva, konopí a
železo. Toto místo ze Storchovy knihy se cituje dále v Marxově rukopise na str. 262 tohoto svazku. — 167.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 235. — Srovnej tamtéž, str. 290. — 168.
Srovnej G. B. M. Ramsay, „An Essay on the Distribution ofWealth“, str. 43. čísla IX, 84 v odkazu se vztahují na Marxův sešit s
výpisky. — 169.
Slova v závorkách doplnil Marx. Vztahují se ke str. 23—32 Ramsayova díla. — 169.
Srovnej G. B. M. Ramsay, „An Essay“ atd., str. 52—63. — 169.
Tamtéž, str. 51—52. — 170.
Tamtéž, str. 52. — 170.
Tamtéž, str. 22. — Dále srovnej D. Ricardo, ,,On the Principles of Political Economy and Taxation“ atd., Londýn 1821, str. 5,
7—8, 9 a Karl Marx, „Grundrisse“ atd., Berlin 1953, str. 787 a 816. — 170.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse'“, čes. vyd. část I, 1971, str. 197. Dále srovnej tento svazek, str. 99. — 170.
Srovnej D. Ricardo, „On ťhe Principles“ atd., str. 87—88; viz také Karl Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 815—816
(výpisky z Ricarda). Dále srovnej G. B. M. Ramsay, „An Essay“ atd., str. 88. — 171.
Srovnej D. Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 338—339. Dále srovnej Marx-Engels, Gesamtausgabe 1/3, str. 509—511 a
Karl Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 832 (výpisky z Ricarda). — 171.
Srovnej Karl Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 815—819 (výpisky z Ricarda). — 171.
Tamtéž, str. 787. (Výpisky z Ricarda.) — 171.
Srovnej D. Ricardo, „On the Principles“ atd.; viz také Karl Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 815. — 171.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 297 až 372. Dále srovnej tento svazek, str. 61, 134,
146—147, 149 a 157. — 172.
Srovnej D. Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 16—41. — 172.
Srovnej Thomas de Quincey, „The Logic of Political Economy“, Edinburg a Londýn 1844, str. 204. Odkaz „X, 5“ v textu
znamená str. 5 Marxova sešitu X, kam si vypsal tento citát. — 172.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse4“, čes. vyd. část I, 1971, str. 290. Dále srovnej tento svazek, str. 168. — 172.
Srovnej
Karel
Marx,
„Rukopisy
,Grundrisse4“,
čes.
vyd.
část
I,
1971,
str.
294
až
295
Dále srovnej tento svazek, str. 170. — 172.
Odkaz „IX, str. 88“ se vztahuje k Marxovu sešitu s výpisky, další část odkazu: „R. 174, poznámka 44 pak k Ramsayovu dílu
„An Essay on the Distribution of Wealth“, str. 174. - 172.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse4 “, čes. vyd. část I, 1971, str. 332 až 333. - 173.
Srovnej Quincey, ,,The Logic of Political Economy“, str. 204 a 205. Odkaz „X, 5“ znamená str. 5 Marxova sešitu s výpisky. —
173.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 297 až 372. Dále srovnej tento svazek, str. 61, 134 a
172. — 173.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse’ “, čes. vyd. část 1,1971, str. 278 až 281. Dále srovnej tento svazek, str. 51. —
173.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 242 a 271. Viz dále tento svazek, str. 158. — 174.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 222, 272,294—295 a 306. Dále viz tento svazek, str.
64—68, 71—72, 75—77 a 84—85. 174.
Srovnej H. G. Garey, „Principles of Political Economy“, část I, Filadelfie 1837, str. 99 a 129. - 174.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy , Grundrisse* “, čes. vyd. část I, 1971, str. 297 až 372 a 354. Viz dále tento svazek, str. 61,
134 a 172—173. — 175.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 299 až 302 a 304-305. - 175.
Srovnej J. R. McCulloch, „The Principles of Political Economy“ atd., Edinburgh 1825, str. 313—318.
McCullochovo překroucení pojmu práce jeho rozšířením na přírodní procesy rozebral Marx v „Teoriích o nadhodnotě“,
část III, čes. vyd. 1968, str. 172—183. 175.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 317. Viz dále tento svazek, str. 142. — 176.
Srovnej Karl Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 787—839 (Marxovy výpisky z Ricarda). Citáty z Ricarda uvádí Marx
dále zčásti v anglickém originálu, zčásti je překládá do němčiny. — 176.
Srovnej Karl Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 787. Odkaz „18. R. 5“ znamená str. 19 Marxova sešitu a str. 5
Ricardova díla. Jde o omyl, ve skutečnosti je toto místo na str. 3. — 176.
Srovnej tamtéž. — 177.
www.kmbe.cz
Stránka 183
411
Marx má na mysli sešit VIII viz Karl Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953. str. 787-839.
Srovnej také Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse* “, čes. vyd. část I, 1971. str. 314. - 177.
412
413
414
415
416
417
418
419
420
421
422
423
424
425
426
427
428
429
430
431
432
433
434
435
436
437
438
439
440
441
442
443
444
445
446
447
448
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 221. — 177.
Srovnej J. F. Bray, „Labour’s Wrongs and Labour’s Remedy“, Leeds 1839, str. 38—52. Dále srovnej Karel Marx, „Teorie o
nadhodnotě“, část III, str. 310 až 315. - 177.
Srovnej A. Smith, „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“, sv. I, Londýn 1835, str. 100—102 a
130—131. — 178.
Srovnej Karl Marx, „Grundrisse der Kritik der politischen Oekonomie“, Berlin 1953, str. 787 (výpisky z Ricardovy práce
„On the Principles of Political Economy and Taxation“, 3. vya., Londýn 1821). Také předchozí tři citáty jsou z této práce, str.
5 (Marx omylem uvádí str. 3). Číslo 19 znamená stránku Marxova sešitu. — 178.
Oba citáty viz Karl Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 787 (výpisky z Ri-carda). — 178.
Tamtéž. — 179.
Tamtéž, str. 788. U Ricarda jde o str. 25, 27, 29, 30. — 179.
Srovnej Karl Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 788. V Ricardově práci „On the Principles of Political Economy and
Taxation“, Londýn 1821, je toto místo na str. 26—27. — 179.
Srovnej Karl Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 788. Marxův odkaz na sešit s výpisky a na Ricardovo dílo (str. 21,
22) je mylný. Jde o str. 19—20 sešitu a 31 v Ricardovi. — 179.
Srovnej tamtéž, str. 789 (Marxovy výpisky z Ricarda). Odkaz (19, 35) na stránky sešitu a Ricardova díla není přesný. Jde
tady o str. 20 v sešitu a str. 34—35 u Ricarda. — 180.
Srovnej E. G. Wakefield, „A View of the Art of Colonization“ atd., Londýn 1849, str. 169—170. V Marxových výpiscích jde o
sešit XIV, str. 70—71. — 180.
V dopise Engelsovi z 5. března 1858, který psal asi za měsíc od dokončení této stránky rukopisu, uvádí Marx tentýž příklad
výpočtu zisku (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 331). Příklad převzal Malthus (ve 2. vydání „Principles of
Political Economy“) z oficiální publikace „Factories Inquiry Commission. First Report of the Central Board of His Majesty’s
Commissioners. Ordered, by the House of Commons, to be printed, 28 June 1833“, str. 34.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse* “, čes. vyd. část I, 1971, str. 354. Dále srovnej tento svazek, str. 61, 134, 166 a
172—175. — 182.
Rychlost obratu fixního a oběžného kapitálu vypočítává Marx takto: U fixního kapitálu se jeho hodnota (10 000 liber št.)
dělí částkou na amortizační fond (650 liber št.); u oběžného kapitálu se suma nepředvídaných výdajů (1100 liber št.),
mzdy (2600 liber št.) a hodnoty surovin (10 000 liber št.), celkem 13 700 liber št., dělí hodnotou oběžného kapitálu (7000
liber št.). — 183.
Srovnej Malthus, „Principles“ atd., str. 269—270. Dále srovnej Marxův dopis Engelsovi z 5. března 1858 (Spisy, sv. 29, čes.
vyd. 1969, str. 331), kde po uvedení příkladu vypočítání zisku (viz poznámku 423) píše: ,,Je velká škoda, že se v tomto
výkaze neudává počet dělníků; není tu také proporce mezi tím, co tu figuruje jako platy, a vlastními mzdami.“ Na tomto
místě svého rukopisu Marx výslovně předpokládá, že podíl mzdy činí v ročních výdajích právě 1/8, a zbylá část ze 2600
připadá na platy. — 183.
Tento i následující citát z Malthuse je z jeho „Principles“ atd., str. 267—268. Odkazem na sešit u druhého citátu se myslí
stránky Marxova sešitu s výpisky. —187.
Srovnej T. R. Malthus, ,,The Measure of Value“ atd., Londýn 1823, str. 29. —188.
Tamtéž, str. 17—18. — 189.
Srovnej T. R. Malthus, „The Measure of Value“ atd., str. 18. — 191.
Srovnej Piercy M. A. Ravenstone, „Thoughts on the Funding System, and its Effects“, Londýn 1824, str. 11. — 192.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 287. —193.
Srovnej Malthus, „The Measure of Value“ atd., str. 33. — 193.
Tamtéž. — 194.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 330. Dále srovnej tento svazek, str. 189. — 194.
Srovnej Malthus, „The Measure of Value“ atd., str. 29. — 196.
Srovnej Malthus, „The Measure of Value“, str. 35. Odkaz „IX, 29“ se týká Marxova sešitu s výpisky. — 198.
Srovnej H. G. Garey, „Principles of Political Economy“, Filadelfie 1837, část I, str. 73—80. Dále srovnej Karel Marx,
„Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 340. - 198.
Srovnej H. G. Garey, „Principles of Political Economy“, str. 339. — 199. Tamtéž, str. 99. — 199.
Tamtéž, str. 337. — 199.
Tamtéž, str. 83—92. — 199.
Tamtéž, str. 99. — 199.
Při předchozím organickém složení by kapitál ve výši 16 000 liber št. potřeboval 8000 dělníků. Nyní potřebuje jen 1500
dělníků, tj. 51/3krát méně. To znamená, že 6500 dělníků by bylo vyhozeno na ulici, tedy více než čtyřnásobek
zaměstnaných dělníků. — 201.
První kapitalista by při kapitálu 16 000 liber št. potřeboval 8000 dělníků, druhý 1500 dělníků; na každých 5 dělníků
prvního kapitalisty by tedy připadlo l5/ie dělníků druhého kapitalisty. — 201.
Srovnej Adam Smith, ,,An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“, Londýn 1843, sv. I, str. 230—231,
pozn. vydavatele Wakefielda.
Marx komentuje tuto Wakefieldovu tezi v „Teoriích o nadhodnotě“ (viz část II, čes. vyd. 1964, str. 420 a část III, čes. vyd.
1968, str. 183). — 201.
Odkaz na str. 68 se vztahuje na knihu Alberta Gallatina, „Considerations on the Gurrency and Banking System of the United
States“, Filadelfie 1831. Gallatinova kniha je excerpována v Marxově sešitě VII; Gallatinův příklad o Pensylvánii si Marx
vypsal do sešitu V při excerpci Baileyovy práce „Money and itsVicissitu-des in Value“, kde je citován na str. 57—58. — 203.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 271. Dále srovnej tento svazek, str. 16—17. — 205.
www.kmbe.cz
Stránka 184
449
450
451
452
453
454
455
456
457
458
459
460
461
462
463
464
465
466
467
468
469
470
471
472
473
474
475
476
477
478
479
480
481
482
483
484
485
486
487
488
489
490
491
492
Srovnej P. Gaskell, „Artisans and Machinery: The Moral and Physical Condition of the Manufacturing Population
Gonsidered with Reference to Mechanical Substitutes for Human Labour“, Londýn 1836, str. 11—114 a 293—362. — 208.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 39 a 220. Dále srovnej tento svazek, str. 105. — 208.
Srovnej Gh. Babbage, „Traité sur 1’Economie des Machines et des Manufactu-res“, Paříž 1833, str. 485. — 210.
Srovnej P. Rossi, „Cours ďéconomie politique. Année 1836—1837“, v „Cours ďéconomie politique“, vyd. Ad. Wahlen, Brusel
1843, str. 353. — 211.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, str. 220 až 221 a 294-295. - 212.
Srovnej R. Torrens, „An Essay on the Production of Wealth“, Londýn 1821, str. 70-71. - 212.
Tamtéž, str. 33-34. - 212.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy Grundrisse* “, čes. vyd. část I, 1971, str. 261 až 266, 274—277 a 326—330. Dále srovnej
Srovnej P. Rossi, „Cours ďéconomie politique“, str. 369—379. — 213.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 238 až 239, 247—250, 260—266, 271, 286, 330—
332. Dále srovnej tento svazek, str. 9, 13-14, 61-62, 136-137, 174, 179, 202-203 a 207-208. - 214.
Srovnej P. Rossi, „Cours ďéconomie politique“, str. 370. — 215.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 48—51, 53 a 109. - 215.
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958, str. 165 („Bída filosofie“).—215.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘čes. vyd. část I, 1971, str. 272. —216.
Z „Kapitoly o kapitále“ vznikla v rukopise díla „Ke kritice politické ekonomie“ ve skutečnosti kapitola „Kapitál všeobecně“,
tj. první část knihy „O kapitálu“ — první ze šesti knih, které Marx zamýšlel napsat. Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 29, čes.
vyd. 1969, str. 612 a 615 (Marxovy dopisy Lassallovi z 22. února a 11. března 1858). Viz také tento svazek, str. 149, 157,
184 a 203. — 216.
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958, str. 186 („Bída filosofie“) Dále srovnej tento svazek, str. 20—21. — 218.
Srovnej H. C. Carey, „The Past, the Present, and the Future“, Filadelfie 1848, str. 74—75. Toto místo z Careyho cituje Marx v
„Teoriích o nadhodnotě“, část II, čes. vyd. 1964, str. 172. — 218.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 372. Dále srovnej tento svazek, str. 10, 14, 34, 61,
145, 157 a 216. — 221.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 213 až 227, 229-239, 247-281, 284-288 a 297-306. 222.
Stručnou charakteristiku Ferriera jako „moderního obdivovatele“ merkantilistů podává Marx v „Kapitálu“, díl I, čes. vyd.
1954, str. 78. Srovnej také Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 173. — 222.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘čes. vyd. část I, 1971, str. 154. Viz dále tento svazek, str. 203. — 222.
Srovnej A. Smith, „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“, sv. II, str. 10. Srovnej také Malthus,
„The Measure of Value“ atd., str. 10. - 224.
Srovnej T. Hodgskin, „Popular Political Economy“ atd., str. 140 a 146—147. — 225.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 122. — 225.
O antických koloniích píše Marx ve své stati pro „New-York Daily Tribune“, napsané 4. března 1853 (Marx - Engels, Spisy,
sv. 8, čes. vyd. 1960, str. 583). V této stati se hovoří také o stěhování barbarských kmenů v období úpadku antického světa.
— 227.
Tamtéž, str. 186. Dále srovnej tento svazek, str. 65—68, 101, 106, 109—111, 115 až 117, 121-123, 135, 137, 145-146, 157,
208 a 210. - 227.
Srovnej T. R. Malthus, „An Inquiry“ atd., str. 7, 15 a 19. — 229.
Srovnej D. Ricardo, „On the Principles“ atd., str. 493 a 495. — 229.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 295 až 296. Dále srovnej tento svazek, str. 105 a
226. — 229.
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 1, čes. vyd. 1956, str. 420—421 (Marxovy „Kritické poznámky k ,Prusovu* článku“), 494
(Engels, „Dopisy z Londýna“), 526—527 a 453—547 (Engels, „Nástin kritiky politické ekonomie“); sv. 2, čes. vyd. 1957, str.
495—496 (Engels, „Postavení dělnické třídy v Anglii“). — 230.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 370 a 372. - 231.
Srovnej Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA), 1/3, str. 461 (výpisky z díla A. Smithe, „Recherches sur la nature et
lescausesde larichessedesnations“).—234.
Bible, Genesis, kapitola 3, verš 19. — 234.
Srovnej Karel Marx,,, Rukopisy ,Grundrisse‘čes. vyd. část 1,1971,str.63.—234.
Srovnej Gh. Fourrier, „Le Nouveau Monde industriel et sociétaire“ atd. („Oeuvres Complětes“) atd., Paříž 1848; sv. 6, str.
245—252. — 234.
Srovnej N. W. Senior, ,,Principes Fondamentaux de TEconomie Politique“, Paříž 1836, str. 309—335. Viz také K. Marx,
„Rukopisy ,Grundrisse‘“, část II (tento svazek), str. 163. — 235.
F. Bastiat a P. J. Proudhon, „Gratuité du Crédit“ atd., Paříž 1850, str. 200. Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 4, čes. vyd. 1958,
str. 125 — 156; viz též tento svazek, str. 268 a poznámku 526. — 235.
O tom, že v komunismu se nadpráce mění v nutnou práci, hovoří Marx v „Kapitálu“: „Odstranění kapitalistické formy
výroby dovolí omezit pracovní den na nutnou práci. Ale přitom musí nutná práce, za jinak stejných pcdnmínek, rozšířit
svůj rozsah. Jednak se životní podmínky dělníka musí stát bohatšími, jeho životní potřeby musí vzrůst. Jednak by se
musela k nutné práci připočíst část nynější mdpráce, a to práce nutná k vytvoření společenského rezervního a
www.kmbe.cz
Stránka 185
493
494
495
496
497
498
499
500
501
502
503
504
505
506
507
508
509
510
511
512
513
514
515
516
517
518
519
520
521
522
523
524
525
526
527
528
529
530
531
532
533
534
535
536
537
538
539
540
541
542
543
544
545
akumulačního fondu.“ („Kapitál“, I, čes. v?d 1954, str. 558 ) Srovnej „Kapitál“, III-2, čes. vyd. 1956, str. 367—368, dále K.
Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 372 a tento svazek, str. 192.—235.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 164. —236.
Tamtéž, str. 130. — 236.
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 3, čes. vyd. 1958, str. 170. — 237.
Tamtéž, str. 278—279. — 237.
Srovnej Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA), 1/3, str. 461 (výpisky ze Smithe). — 237.
Tamtéž, str. 82 a 472—473 (výpisky ze Smithe). — 238.
Srovnej A. Sinith, „An Inquiry“ atd., sv. III, str. 20, poznámka vydavatele Wakefielda. — 238.
Srovnej Malthus, „Definitions in Political Economy“ atd., str. 69—70 a 77—79. —239.
Srovnej John Wade, „History of the Middle and Working Glasses“ atd., str. 241. — 240.
Marx má na mysli knihu Johna Stuarta Milla „Principles of Political Economy with some of their Applications to Social
Philosophy“, Londýn 1848. — 240.
Tato věta je Marxova poznámka k předcházející citaci z Milla. V rukopise ji omylem označil jako citát. — 241.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy , Grund risse“', čes. vyd. část I, 1971, str. 221> 222-226 a 229-230. - 244.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“', čes. vyd. část I, 1971, str. 230. Dále srovnej tento svazek, str. 15 a 131—132.
— 244.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“', čes. vyd. část I, 1971, str. 154 až 155 a 274-275. - 245.
Srovnej Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA), 1/3, str. 464—465 (výpisky ze Smithe). Dále srovnej Karel Marx, „Rukopisy
,Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, str. 173. - 246.
Bible, Kniha žalmů, žalm 42, verš 2.
Srovnej Marxův „Kapitál", díl I, čes. vyd. 1953, str. 156. — 246.
E. G. Wakefield, „A View of the Art of Colonization" atd., str. 76. — 246.
Srovnej N. C. Carey, „Principles of Political Economy“ atd., část první, str. 302-306. - 246.
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 325. Dále srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“', čes. vyd. část
I, 1971, str. 126, a tento svazek, str. 223-224 a 353. - 247.
Srovnej Karl Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 832. — 248.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse'“, čes. vyd. část I, 1971, str. 106 až 107. - 248.
Srovnej tamtéž, str. 107. Dále viz tento svazek, str. 243. — 249.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, str. 221. — 250.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse'“, čes. vyd. část I, 1971, str. 155 až 176. — 251.
Srovnej tamtéž, str. 63. Viz dále tento svazek, str. 156—158. — 254.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse'", čes. vyd. část I, 1971, str. 284. — 257.
Tamtéž, str. 115—116. — 258.
Tamtéž, str. 153, Viz dále tento svazek, str. 251, — 259.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 175. Viz dále tento svazek, str. 22—23 a 258—259.
— 259.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse*“, čes. vyd, část I, 1971, str. 372. Viz dále tento svazek, str. 127 a 205. — 261.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse*“, čes. vyd. část I, 1971, str. 153 a 260. - 263.
Tamtéž, str. 53. Viz dále tento svazek, str. 297—298. — 266.
Srovnej Karl Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 727—728. — 268.
Marx má na mysli svůj sešit XVI s výpisky z knihy „Gratuité du Crédit. Discussion entre M. Fr. Bastiat et M. Proudhon“, Paříž
1850. Proudhonova formulace o přebytku kladeném prací je na str. 200. Tato formulace byla i v Proudho-nově knize
„Système des contradictions économiques, ou Philosophie de la misère“, sv. I, Paříž 1848, str. 73. Srovnej tento svazek, str.
235. — 268.
Srovnej „Gratuité du Crédit. Discussion entre M. Fr. Bastiat et M. Proudhon,“ str. 288. - 268.
Srovnej J. B. Say, „Traité d’économie politique“, 3. vyd., sv. II, Paříž 1817, str. 430. — 269.
Odkaz na Marxův sešit s výpisky (přesně 83—84) ; v Ramsayově „Essay on the Distribution od Wealth“, Edinburgh 1836,
jsou dále citovaná místa na str. 21, 23 a 59. - 270.
Srovnej Karl Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 788 (výpisky z Ricarda). Odkazem VIII, 19 se myslí Marxův sešit s
výpisky. Viz také tento svazek, str. 179. - 272.
Srovnej Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA) 1/3, str. 494 (výpisky z Ricarda). – 272
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy .Grundrisse“*, čes. vyd. část I, 1971, str. 189 až 190. - 273.
Tamtéž, str. 160 a 223. — 273.
Tamtéž, str. 48. Dále srovnej tento svazek, str. 19—20. — 275.
Římská Číslice v odkazu znamená Marxův sešit s výpisky. Viz poznámku 352. Srovnej Sismondi, „Nouveaux Principes“ atd.,
sv. I, str. 95. — 275.
Sismondi, „Nouveaux Principes“ atd., sv. I, str. 97—98. — 275.
Tamtéž, str. 94. — 275.
Srovnej Cherbuliez, „Richesse ou pauvreté“, Paříž 1841, str. 16—19. — 276.
Odkazem ,,29 v sešitě“ (správně 34) se míní stránka Marxova sešitu (viz tento svazek, str. 160—163). — 276.
Srovnej Henri Storch, ,,Cours ďEconomie Politique“ atd., Paříž 1823, sv. I, str. 246. - 276.
Tamtéž. Odkazem v závorce se míní stránka Marxova sešitu. — 276.
Srovnej Henri Storch, „Considérations sur la Nature du Revenu National“ atd., Paříž 1824, str. 54. — 276.
Tamtéž, str. 333—366 a 368. Dále srovnej tento svazek, str. 31. — 277.
Srovnej Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA) 1/3, str. 575 (výpisky z Bois-guilleberta); dále srovnej Karel Marx,
,,Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 157. - 277.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 205 až 208. Dále srovnej tento svazek, str. 277—
278. — 280.
www.kmbe.cz
Stránka 186
546
547
548
549
550
551
552
553
554
555
556
557
558
559
560
561
562
563
564
565
566
567
568
569
570
571
572
573
574
575
576
577
578
579
580
581
582
583
584
585
586
587
588
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čěs. vyd. část I, 1971, str. 279 až 281, 287-288 a 297-372. - 281.
Srovnej tamtéž, str. 281—282, dále tento svazek, str. 138. — 288.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 119. Viz dále tento svazek, str. 132. Srovnej také
Marx-Engels, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 330 (Marxův dopis Engelsovi z 5. března 1858). — 291.
Srovnej G. B. M. Ramsay, „An Essay on the Distribution ofWealth“ atd., str. 43. Dále srovnej tento svazek, str. 167. — 293.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 193 až 194, 196, 201, 213—214, 222, 231, 273,
283, 295 a 306. Dále srovnej tento svazek, str. 142 a 155. — 294.
Srovnej Karel Marx,,,Rukopisy ,Grundrisse‘ ‘ ‘, čes. vyd. část 1,1971, str.213.—298.
Srovnej tamtéž, str. 240—244. Viz dále tento svazek, str. 119 a 126. — 300.
Srovnej Karel Marx, ,,Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část 1,1971, str. 104 až 105, 158-159,216-217,219,295-296.
Viz dále tento svazek, str. 119, 122-125, 249-250, 258-259, 261, 266 a 271 -272. - 303.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘čes. vyd. část I, 1971, str. 248 až 249 a 253. Viz dále tento svazek, str. 144,
274—275 a 287. — 307.
Srovnej Karel Marx,,,Rukopisy,Grundrisse‘ “ čes. vyd. část 1,1971, str. 53.—307.
Srovnej Simonde de Sismondi, ,,Nouveaux principes ďéconomie politique“, 2. vyd., sv. I, Paříž 1827, str. 87, 93. — 308.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse' ", čes. vyd. část I, 1971, str. 258 až 259. Viz dále tento svazek, str. 72, 217, 257,
264—265 a 276. — 308.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“', čes. vyd. část I, 1971, str. 151 až 153, 167—172 a 255. Viz dále tento svazek,
str. 214—216, 222, 245—246 a 297—298. Srovnej také Hegel, IV, str. 415—417. — 309.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“', čes. vyd. část I, 1971, str. 277. Dále srovnej tento svazek, str. 304. — 310.
Srovnej Henri Storch, „Cours ďEconomie Politique" atd., Paříž 1823, sv. I, str. 405, 420. - 311.
Srovnej Malthus, „Definitions in Political Economy“, Londýn 1827, str. 237 až 238. - 311.
Srovnej A. Smith, „Recherches sur la Nature et les Causes de la Richesse des Nations“, Paříž 1802, sv. II, str. 197—198. Viz
také Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA) 1/3, str. 473—474 (výpisky ze Smithe). — 311.
Srovnej K. Marx, „Ke kritice politické ekonomie", Spisy, sv. 13, čes. vyd. 1963, str. 57-58. - 312.
Srovnej A. E. Cherbuliez, „Richesse ou Pauvreté" atd., str. 14—15. — 312.
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 325—331. — 314.,
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“', čes. vyd. část I, 1971, str. 342. Dále srovnej Karl Marx, „Grundrisse" atd.,
Berlín 1953, str. 726—727. — 317.
Srovnej Malthus, „Definitions in Political Economy“ atd., str. 237—238. Dále srovnej tento svazek, str. 186 —187 a 311. —
317.
Malthus, „The Measure of Value" atd., str. 33—35. Dále srovnej tento svazek, str. 193. - 317.
Srovnej J. R. MacCulloch, „The Principles of Political Economy“ atd., Londýn 1825, str. 300. Odkazem v textu se míní
Marxův sešit s výpisky. — 319.
Srovnej K. Marx, „Grundrisse" atd., Berlín 1953, str. 788 (výpisky z Ricarda). — 320
Srovnej J. B. Say, „Traité ďéconomie politique" atd., sv. 2, str. 430. Srovnej také Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA) 1/3,
str. 452. V odkazu na svůj sešit (24) se Marx mýlil, příslušný sešit s výpisky má číslo 21. Viz tento svazek, str. 269. - 321.
Srovnej tento svazek, poznámky 535 a 536. — 321.
Srovnej A. Smith, „Recherches“ atd., sv. 2, str. 226. Viz také Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA) 1/3, str. 464—465.
Marxův odkaz na str. 126 je zřejmý omyl. — 321.
Srovnej „The Economist“ atd., sy. V, čís. 219, 6. listopad 1847, str. 1271. Marxův odkaz se vztahuje na sešit s výpisky. —
321, 342, 360.
Srovnej Lauderdale, „Recherches sur la Nature et l’origine de la richesse publique“ atd., Paříž 1808, str. 120. Marxův odkaz
je chybný. — 321.
Srovnej Piercy Ravenstone, „Thoughts on the Funding System“ atd., Londýn 1824, str. 45. Odkazem/ (IX, 32) myslí Marx
stránku svého sešitu s výpisky. Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čcs. vyd. část I, 1971, str. 368 až 369. - 323.
Srovnej Charles Babbage, „Traité sur PEconomie des Machines et des Manufactures“, Paříž 1833, str. 20—21. — 323.
Srovnej A. Ure, „Philosophie des Manufactures“ atd., Brusel 1836, sv. I, str. 18—19. Odkazem v textu myslí Marx stránku
svého sešitu s výpisky. — 323.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 260 až 281, 284—289 a 297—372. Viz dále tento
svazek, str. 310. — 325.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, 1971, str. 57—59, 258—260 a 331. Viz dále tento svazek, str.
65—68, 76—77, 83—86, 97, 101 až 102, 109-110, 130 a 248. - 326.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 261. Viz dále tento svazek, str. 325—327. — 328.
Podrobnou analýzu pojmu koexistující práce podal Marx v „Teoriích o nadhodnotě“ v souvislosti s rozborem názorů
Thomase Hodgskina (část III, čes. vyd. 1968, str. 260-273). - 330.
Lauderdalův apologetický výklad zisku rozebírá Marx v „Teoriích o nadhodnotě“ (část I, čes. vyd. 1958, str. 88—89 a
270—271). Srovnej také tento svazek „Rukopisů ,Grundrisse‘“, str. 321. — 332.
Ke str. 325—332 srovnej tento svazek, str. 84—85, 111—112, 208, 311 a 320 a dále Hegel, VII, str. 277-278.
K Ravenstonovi srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 368—369. Viz dále tento svazek,
str. 323 a 347. — 332.
Srovnej Thomas Hodgskin, „Labour defended“ atd., Londýn 1825, str. 16.
Srovnej také Karel Marx, „Teorie o nadhodnotě“, část III, čes. vyd. 1968, str. 257-310.
Viz dále Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 266 a K. Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 641.
— 334.
Ze schémat rozvržení Marxovy práce (srovnej „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 227, 239—246 a 282—
284; dále tento svazek, str. 9, 25—26, 60—62, 136—137 a 242—243) nevyplývá, v kterém oddíle se mělo pojednávat o
otázce úspory síly. Srovnej ještě tento svazek, str. 332 a něm. vyd. „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 656. — 335.
www.kmbe.cz
Stránka 187
589
590
591
592
593
594
595
596
597
598
599
600
601
602]
603]
604]
605]
606
607
608
609
610
611
612
613
614
615
616
617
618
619
620
621
622
623
624
625
626
627
628
629
630
631
632
633
Srovnej J. W. Goethe, „Faust“, díl I, třetí jednání, Auerbachův sklípek v Lipsku. –335.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 261. Viz dále tento svazek, str. 325—332 a 333. —
336.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 201 a 222. – 337.
Srovnej Hegel, XI, str. 316. — 337.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 368 až 369. Viz dále tento svazek, str. 323 a 332. —
339.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 372 a tento svazek, str. 260. — 340.
Tamtéž, část I, str. 129—130 a 369; dále tento svazek, str. 336. — 340.
Názory autora anonymního socialistického pamfletu „The Source and Remedy of the National Difficulties“, Londýn 1821 na
otázku zdroje nadhodnoty charakterizoval Marx jako „zásadní pokrok vzhledem k Ricardovi“. Podrobný rozbor pamfletu je
v Marxových „Teoriích o nadhodnotě“, (část III, čes. vyd. 1968, str. 232—240 a 245—251). Cituje volně. — 340.
Thomas Hodgskin, „Labour defended“ atd., str. 25. Odkazem v závorce se míní stránky Marxova sešitu s výpisky. — 341.
Thomas Hodgskin, „Labour defended“ atd., str. 20. — 342.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 44—47. Viz dále tento svazek, str. 143—144, 158—
160 a 340. — 343.
Srovnej Karl Marx, „Grundrisse“, Berlín 1953, str. 655. — 345.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘ “, čes. vyd. část I, 1971, str. 215 a 240-244. - 347.
Srovnej Thomas de Quincey, „The Logic of Political Economy“, str. 114. Odkazem v textu se míní Marxův sešit s výpisky.
— 350.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“, čes. vyd. část I, 1971, str. 149 až 153 a 167—172. Viz dále tento svazek, str.
135 a 333. — 351.
Srovnej Gh. Babbage, „Traité sur 1’Economie des Machines et des Manufactu- res“, str. 375-376. — 353.
Srovnej Marx-Engels, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1969, str. 325, 327—329 a 330—332 (Marxovy dopisy Engelsovi z 2., 4. a 5.
března 1858). — 353.
Srovnej Karl Marx, „Grundrisse“ atd., Berlín 1953, str. 727—729. — 355.
Srovnej „The Economist“ atd., sv. XVI, čís. 754 ze 6. února 1858, str. 137, článek „Deposits and Discounts. Effects produced
on the ordinary relations of floating and fixed capital“. — 355.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy,Grundrisse'“ čes. vyd. část I, 1971, str. 281 až 282 – 355.
Tamtéž, str. 280—281. — 355.
Srovnej tamtéž, str. 227 a 240. — 357.
Srovnej „TheEconomist“, sv. V. čís. 219 ze 6. listopadu 1847, str. 1271.—361, 362.
Srovnej A. Smith, „Recherches“ atd., sv. II, str. 197. Viz také Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA) 1/3, str. 473 (výpisky ze
Smithe). — 361.
Srovnej A. Smith, „Recherches“ atd., sv. II, str. 198. Viz také Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA) 1/3, str. 473—474
(výpisky ze Smithe). — 361.
Srovnej A. Smith, „Recherches“ atd., sv. II, 198. Viz také Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA), 1/3, str. 473—474. — 361.
Srovnej A. Smith, „Recherches“ atd., sv. II, str. 226. Viz také Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA), 1/3, str. 465. — 361.
Marx má zřejmě na mysli to místo z dodatku k § 209 Hegelovy „Malé logiky“, které ocitoval v poznámce 2 k V. kapitole
„Kapitálu“, díl I (čes. vyd. 1953, str. 198). Srovnej Hegel, „Encyklopádie der philosophischen Wissenschaften im
Grund¬risse. Theil I. Die Logik“ (Werke, sv. VI, Berlín 1840, str. 382). — 368.
Srovnej Eden, „The State“ atd., sv. I, str. 1—2. Marx cituje doslovně podle Engelsových výpisků, které jsou zčásti otištěny v
Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA) 1/4, str. 507-513. - 370.
Tamtéž, sv I, str. 57 a 60. Marx cituje doslovně podle Engelsových výpisků. — 370.
Tamtéž, sv. I, str. 61. Citát je rovněž doslovně převzat z Engelsových výpisků, — 370.
Tamtéž, sv. I, str. 73—75. Marx převzal citát doslovně z Engelsových výpisků. — 370.
Oba citáty jsou z Edena, „The State“ atd., str. 75—76. Marx je doslovně převzal z Engelsových výpisků. — 370.
Podle Edena, „The State“ atd., sv. I, str. 81- 82, doslovně z Engelsových výpisků. - 371.
Srovnej tamtéž, sv. I, str. 83- 87. — 371.
Srovnej tamtéž, sv. I, str. 90—98. — 371.
Srovnej tamtéž, sv. I, str. 100- 103. Marx reprodukuje oba citáty doslovně podle Engelsových výpisků. — 371.
Srovnej tamtéž, sv. I, str. 42—43 a 61—62. Podle Engelsových výpisků. — 371.
Srovnej tamtéž, sv. I, str. 127. Podle Engelsových výpisků. — 371.
A. Smith, „Recherches“ atd., sv. II, str. 226. Srovnej také Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA) 1/3, str. 464. — 374.
Srovnej Karel Marx, „Rukopisy ,Grundrisse‘“ čes. vyd., část I, 1971, str. 215 a 240- 244. Viz dále tento svazek, str. 347. —
75.
Srovnej Marxovy výpisky ze Smithe v Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA) 1/3, str. 473. - 376.
A. Smith, „Recherches“ atd., sv. II, str. 197—198. Srovnej Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA) 1/3, str. 473—474 (výpisky
ze Smitha). — 376.
A. Smith, „Recherches“ atd., sv. II, str. 226. Srovnej také Marx-Engels, Gesamtausgabe (MEGA) 1/3, str. 465 (výpisky ze
Smitha). — 376.
Srovnej J. B. Say, „Traité ďéconomie politique“ atd., sv. II, str. 185. Marxův údaj v textu se vztahuje na Marxův sešit s
výpisky. — 377.
www.kmbe.cz
Stránka 188
VYSVĚTLIVKY
V českém vydání z roku 1971 umístěny vždy na příslušných stranách dole pod čarou.
[*1]
[*2]
[*3]
[*4]
[*5]
[*6]
[*7]
[*8]
[*9]
[*10]
[*11]
[*12]
[*13]
[*14]
[*15]
[*16]
[*17]
[*18]
[*19]
[*20]
[*21]
Viz poznámky 1 a 2.
Zde se ještě nedá přejít ke vztahu mezi poptávkou, nabídkou, cenami,1' které ve svém vlastním vývoji předpokládají
kapitál. Neměla by se nabídka a poptávka, pokud jsou abstraktními kategoriemi, pokud ještě nevyjadřují určité
ekonomické poměry, zkoumat už při prostém oběhu nebo prosté výrobě?17 (Marxova poznámka.)
Dříve, při zhodnocovacím procesu kapitálu, jsme viděli, že tento proces předpokládá již dříve vyvinutý prostý výrobní
proces. Tak tomu bude i s nabídkou a poptávkou, pokud se v prosté směně předpokládá potřeba výrobku. Vlastní potřeba
výrobce (bezprostředního) jako potřeba jiné poptávky.20 Při tomto výkladu určitě samo vyplyne, co je mu nutno
předeslat, a to všechno se později musí dát do prvních kapitol.21 (Marxova poznámka.)
Veškerá výroba orientovaná na bezprostřední užitnou hodnotu ovšem zmenšuje jak počet směňujících, tak vůbec sumu
směnných hodnot, které jsou vrhány dó oběhu, a především produkci nadhodnot. Odtud tendence kapitálu 1. neustále rozšiřovat okruh oběhu; 2. přeměňovat jej ve všech bodech ve výrobu provozovanou kapitálem. (Marxova poznámka.)
O úloze, kterou hraje přepych ve starověku na rozdíl od moderní doby, se zmíníme později.27 (Marxova poznámka.)
Viz tento svazek, str. 18
Srovnej tento svazek, str. 12—14.
Viz tento svazek, str. 9—10.
Viz tento svazek, str. 21.
Viz tento svazek, str. 26—27 a poznámky 71 a 72.
Úplně stejné je to s poptávkou, kterou plodí sama výroba — po surovinách, polotovarech, strojích, komunikačních
prostředcích a pomocných materiálech používaných při výrobě, jako jsou barviva, uhlí, lůj, mýdlo atd. Tato poptávka jako
platící, kladoucí směnnou hodnotu, je adekvátní a dostačující, pokud výrobci směňují sami mezi sebou. Její neadekvátnost
se projevuje v okamžiku, kdy konečný produkt nachází svou hranici v bezprostřední a konečné spotřebě. Také toto zdání,
které vede k překračování správné proporce, tkví v podstatě kapitálu, která, jak vyložíme podrobněji u konkurence,
představuje něco od sebe sama se odpuzujícího, totiž mnoho vzájemně si úplně lhostejných kapitálů. Pokud jeden
kapitalista kupuje od druhého, kupuje zboží nebo prodává, jsou k sobě v prostém směnném poměru; nechovají se k sobě
jako kapitály. Správná (myšlená) proporce, v níž musejí být vzájemně směněny, aby se nakonec mohly zhodnotit jako
kapitál, je mimo jejich vzájemný vztah. (Marxova poznámka.)
Umělé omezení.
Protože hodnota tvoří základnu kapitálu a kapitál tedy nutně existuje jen prostřednictvím směny za protihodnotu,
odpuzuje se nutně sám od sebe. Univerzální kapitál, bez cizích kapitálů stojících proti němu, s nimiž by směňoval — a z
našeho nynějšího stanoviska nemá proti sobě nic jiného než námezdní práci nebo sebe sama – je tedy nesmysl. <Viz tento
svazek, str. 21.> Vzájemné odpuzování kapitálu tkví již v kapitálu jako v realizované směnné hodnotě. (Marxova
poznámka.)
Viz tento svazek, str. 19 a poznámku 37.
Na tomto místě je v rukopise škrtnuto: Činí-li všeobecná míra zisku např. 10%, musí majitel přádelny zaplatit svým
dělníkům 10 % nad nutnou mzdu a pachtýř zase svým. Zde, kde máme zatím co dělat jen s obecnými či průměrnými
poměry, nás ještě nezajímají podrobnosti. Majitel přádelny nezískává 10 % ze svého kapitálu, nýbrž z jeho alikvotní Části,
která je reprezentována zlomkem jeho kapitálu přeměněného ve zboží, tou částí, která — kupuje dělníky. Právě tak
pachtýř na dělnících kapitalistových. Každý z nich však na těch 10% ztrácí tolik, kolik vyplatil nad nutnou mzdu. (Může
vzniknout rozdíl, jestliže výrobky jednoho z nich, např. pachtýře, vstupují do nutné spotřeby dělníka, kdežto výrobky toho
druhého nikoli; ale to sem ještě nepatří.) Předpokládáme-li, že pachtýř a výrobce oděvů vynaloží kapitál 100 tolarů a že
poměry mezi konstantní a variabilní hodnotou jsou u obou stejné, týká se to i nadhodnoty.
Tedy např. 60 suroviny, 20 stroje, 20 práce, 20 nadpráce = 120 tolarů. 60 loktů nebo bušlů = 120, to je 1 loket nebo buši =
120/60 — 2 tolary. Nadhodnota z práce činí 100 % ; ze zálohovaného kapitálu jen 20 čili 1/5 ze sta, protože mzda činí jen 1/5
zálohovaného kapitálu. 100/5 však = 20. Dělník dostává v obou případech jako nutnou mzdu 10 loktů nebo 10 bušlů = 20
tolarů. Cena každého loktu nebo bušlu obsahuje 20 % zisku; platí tedy dělník, kupuje-li loket nebo buši, podle Proudhona
ze svých 10 loktů nebo 10 bušlů o 10 x 20% navíc. 20% ze 2 tolarů čili 60 stříbrných grošů = 12 stříbrných grošů. (5 x 12 =
60): Tedy z 10 = 60 stříbrných grošů = 2 tolary. Ale on také dostává jen nutnou mzdu 10 loktů nebo 10 bušlů. Tj.
předpokládáme-li strojové vybavení jako konstantní. Kdyby dělník měl kapitál 100 a omezil se na svou nutnou práci, ale
tak, že by tato práce byla uvedena do takového stavu, aby se začínalo zase od začátku s produktem jeho práce, stačilo by
mu, aby produkoval jen 10 loktů nebo bušlů; ale k tomu suro...
1 bušl nebo loket 6 stříbrných grošů navíc; z 10 = 60 čili 2 tolary.
20 % ze 2 tolarů čili 60 grošů činí60/5 = 12. Zisk z lokte nebo bušlu činí 12 stříbrných grošů. Dělník dostává však 20 tolarů
— 10 bušlů nebo loktů. Platí na jed ne straně navíc 10 x 12 čili 120 stříbrných grošů = 4 tolary (4 x 30 — 120); na druhé
straně dostává navíc 4 tolary (z loktu 12 stříbrných grošů. 10 x 12); tj. 20 místo 16; tj. pětinu, tj. 20 procent z 20 navíc. Na
druhé straně dostává přece jen pouze nutnevi mzdu 10 loktů nebo 10 bušlů. Kdyby cena byla udržována nutnou prací,
dostal by : za 1 loket 60 — 12 stříbrných grošů = 48 stříbrných grošů = 1 tolar 18 stříbrných grošů; nebo za 10 loktů 48 x
10 — 480 stříbrných grošů = 16 tolarů (480/30 = 16).
www.kmbe.cz
Stránka 189
[*22]
[*23]
Sem ještě nepatří to, že se kapitál v praxi snaží jak svou obecnou tendencí, tak přímo pomocí ceny, jako např. v truckovém
systému, ošidit nutnou práci a snížit její úroveň jak přirozenou, tak danou určitým stavem společnosti. Zde všude musíme
předpokládat, že se platí ekonomicky oprávněná, tj. všeobecnými zákony ekonomie určená mzda. Rozpory zde musejí
vyplývat z obecných poměrů samých; nikoli z toho, jak šidí jednotliví kapitalisté. Tak se to dál utváří v realitě, to patří do
učení o mzdě.81
Dále je v rukopise škrtnuto:
Musí-li kapitalista, aby vydělal 110 tolarů, spříst 25 liber bavlny (libra stojí 2 tolary) na <přízi> libru za 4 tolary 12
stříbrných grošů, pak dělník, aby dostal svůj nutný produkt (směnnou hodnotu) 20 tolarů, by musel spříst jen 22 1/2 libry
(o 10 % méně; o 25/10 čili o 5/2 méně; tj. o 2 1/2 méně) po 4 tolarech 12 stříbrných groších. Zúčtování by pak vypadalo
takto:
45 tolarů (za 22 1/2 libry bavlny), 30 tolarů (nástroj), 20 tolarů (mzda) = 95 tolarů.
Počítáme-li libru příze za 4 2/5, činí zisk kapitalisty 10 tolarů = 2 3/11 libry příze z 25 liber bavlny, čili 1/10 z 50 tolarů, které
ho stojí tato bavlna.
Dělník by upředl jen 22 8/11 liber bavlny a prodal by je po 4 2/5 tolaru. Kapitalista upředl o 2 3/11 libry více. Dělník by si za
cenu 4 2/6 tolaru zaplatil jen svou nutnou práci = 20 tolarů; totiž:
22 8/11 bavlny libra za 2 tolary =
[*24]
[*25]
tolarů
44 16/11
pracovního nástroje
30 tolarů
[*26]
[*27]
[*28]
[*29]
[*30]
[*31]
[*32]
[*33]
práce
20 tolarů (dělník
dostává 4 6/11 libry
příze = 20 tolarů — libra za 4 2/5 tolaru). 45 5/11 + 30 + 20 = 95 5/11; tedy 22 8/11 libry příze, 1 libra za 94 6/11 tolaru = 4
2/6 tolaru (totiž: 22 8/11 za 94 6/11> činí:
250/ za 1040/ ; 250 za 1040; 1/ za 250 x 11 = 250 liber za 1040 tolarů; 1 libra za 1040/
440/
4
1
11
11
11
250=
250 = 4 /25 = 4 /5 tolaru.)
Kapitalista musí zaplatit 23/11 libry bavlny navíc; = 4 6/11 tolaru.
Včetně 80 tolarů konstantního kapitálu potřebného ke zpracování 20 liber příze nutnou prací.
Potřebný k uskutečnění nadpráce.
Včetně 80 tolarů konstantního kapitálu potřebného ke zpracování 20 liber příze nutnou prací.
Potřebný k uskutečnění nadpráce.
V rukopise: 400; zřejmý omyl.
V rukopise: 15; omyl vyplývá z předchozího.
V rukopise: 10; zřejmý omyl. Srovnej předcházející odstavec.
1/5 hodnoty příze, která představuje kapitalistův zisk.
[*34]
[*35]
[*36]
V rukopise: 4 9/20 tolaru, zřejmý omyl.
V rukopise 356 tolarů; početní chyba vzniklá z předchozí.
V rukopise zní výpočet zisku takto (důsledek předchozí početní chyby):
[*37]
[*38]
[*39]
[*40]
[*41]
[*42]
[*43]
[*44]
[*45]
[*46]
[*47]
[*48]
[*49]
[*50]
[*51]
[*52]
[*53]
[*54]
[*55]
[*56]
[*57]
[*58]
[*59]
[*60]
Celkový příjem.
356 tolarů; na práci odpadá:
90
266. Z toho odpadá na výdaje atd.
239 17/89
6 72/89
Kapitalistův zisk činí tedy 26 72/89 místo 20.
Řekněme 27 (o něco víc — o 17/89 víc). Jeho celkové výdaje 330; přes 12%, ačkoli na jednotlivé libře by měl
menší zisk.
Viz tento svazek, str. 31, 34 a 40.
Viz tento svazek, str. 31a 33.
Viz tento svazek, str. 26—27 a poznámku 71.
V rukopise: 11 1/2; zřejmé přepsání.
V rukopise: Die allgemeine Rate des Profits; zřejmé přepsání (viz další větu).
Viz tento svazek, str. 21 s poznámkou 49 a str. 41—42.
A konstantnímu kapitálu.
Konstantního kapitálu k variabilnímu.
K výdajům kapitálu.
Viz tento svazek, str. 21, 41—42 a 45.
Viz tento svazek, str. 39—41 a 44—45.
V rukopise: k době nadpráce; srovnej text na str. 51.
V rukopise: Scheffel; zřejmé přepsání.
V rukopise: 2/3.
V rukopise: liber; zřejmé přepsání.
V rukopise: 392/5.
V rukopise 11/4.
Viz tento svazek, str. 37—39, 44—45 a 46—47.
www.kmbe.cz
Stránka 190
[*61]
[*62]
[*63]
[*64]
[*65]
[*66]
[*67]
[*68]
[*69]
[*70]
[*71]
[*72]
[*73]
[*74]
[*75]
[*76]
V rukopise: 2/5; zřejmá početní chyba.
V rukopise 40 %; zřejmá početní chyba.
Přesněji: na 4 4/19 libry, představující v tomto případě jeho mzdu, (20:
tolaru (1 tolar a něco).
V rukopise: 5 6/9; početní chyba.
48/4
=
44/19)
by získal
20/19
tolaru = 1/19
Tyto 4 8/23 představují v tomto případě jeho mzdu.
V rukopise: ...8/20 tolaru na libře, 32/20 na 4 librách, 1 tolar 12/20 čili 1 3/5 z celé své mzdy, tj. 8 48/119 %; chyba ve výpočtu.
V rukopise: = 10 % (2 tol.); týž početní omyl.
V rukopise: ...zisk dělníka = 1/2 tolaru z libry = 4/2 tolaru = 2 tolary čili 2 tolary z 20= 10 % ; početní omyl (dělník dostane
na 20 tolarů mzdy 20:41/2 = 4 4/9 libry příze. To představuje zisk 4 4/9 x 1/2 = 20/9% = 2 2/9 tolaru, tj. 11 1/9 % mzdy ve výši
20 tolarů).
V rukopise: ze 200 na 198. Přesné vyčíslení: Do zvýšení mzdy se hodnota 40 liber příze skládala ze 160 c + 20 v + 20 m.
Nyní 160 c + 22 v + 18 m. Dříve byla míra zisku 20/180, tj. 11 1/9 %, nyní 18/182, tj. 9 81/91 % (necelých 10 %).
V rukopise: svůj produkt.
V rukopise: kapitálu; zřejmý omyl.
Viz tento svazek, str. 26—28 a 39—40.
V rukopise E; zřejmý omyl.
V rukopise: materiál; zřejmě přepsání.
[*77] V rukopise: E; zřejmé přepsání (viz následující odstavec).
[*78] Dále je v rukopise škrtnuto:
A dejme tomu tká a přede bavlnu, B bavlnu pěstuje; C vyrábí stroje, D železo;
předpokládejme, že E produkuje jen nutné potřeby pro dělníky; D produkuje veškeré spotřební zboží pro kapitalisty A, B,
C, D, E, C veškeré šatstvo pro ně, B vešk...
Předpokládáme-li, že poměry uvnitř každého kapitálu jsou takové, že 1/s jde na nutné potřeby dělníků, 2/5 na suroviny, 1/5
na stroje, 1/5 na nadhodnotu, část, která je k dispozici kapitalistovi...
[*79]
V rukopise: produzieren; zřejmý omyl.
[*80]
Dále v rukopise škrtnuto: V penězích rovněž 50; tak by každý z kapitalistů A, B, C, D, E akumuloval v penězích 10 tolarů.
Těchto 10 tolarů by reprezentovalo nespotřebovanou nadhodnotu. Těchto 10 nebo dohromady 50 tolarů by však mohlo
být zhodnoceno jen tak, že by byly vynaloženy na novou práci. A a B, aby vyprodukovali více suroviny, potřebují navíc za 4
tolary živé práce, a protože na to nemají žádné nové stroje, (potřebují) navíci za 6 tolarů ruční práce.
[*81]
[*82]
[*83]
V rukopise: o 7 1/2 více = 57 ½. Jde o početní omyl. (Na 40 tol. zisk 10; na 45 tol. = 45/4 = 11 ¼ hodnota produktu = 45 + 11
¼ = 56 ¼ tj. o 6 ¼ více ve srovnání s hodnotou 50, které dosáhl předtím.)
[*84]
[*85]
[*86]
[*87]
[*88]
[*89]
V originále rukopisu: 1 1/2. (Prodává-li 40 liber za 198, je míra zisku 10 % ve srovnání s 11 1/9 %, když prodával za 200.)
[*90]
[*91]
[*92]
[*93]
[*94]
[*95]
Viz tento svazek, str. 57 a 62.
[*96]
[*97]
[*98]
[*99]
V rukopise: ihn; zřejmé přepsání.
[*100]
[*101]
Srovnej tento svazek, str. 75.
[*102]
Svobodnýma rukama.
[*103]
Co do možnosti.
[*104]
[*105]
[*106]
Srovnej tento svazek, str. 78 a 79—83.
[*107]
[*108]
www.kmbe.cz
Stránka 191
[*109]
[*110]
[*111]
[*112]
[*113]
[*114]
[*115]
[*116]
[*117]
[*118]
[*119]
[*120]
[*121]
[*122]
[*123]
Obecní půda, veřejné pozemky; ve starém Římě státní půda.
Srovnej tento svazek, str. 86 a 88.
V rukopise je výraz ,,Zentrum“ nadepsán nad „Sitz“.
Výrobci, řemeslníci ve starém Řimě.
V rukopise: diese Einheit; zřejmé přepsání.
Chráněnci závislí na patronovi.
Žádnému Římanu nebylo dovoleno žít životem kupce nebo řemeslníka.179
[*124]
[*125]
[*126]
[*127]
[*128]
[*129]
Příslušníci rodu.
Náboženské kulty a obřady.
Příslušníci rodu, latinsky gens, řecký genos.
Držitelem,
Tímto odstavcem začíná další sešit rukopisu, nadepsaný: Sešit V. (Kapitola o kapitálu. Pokračování.) Na titulním listu sešitu
je nápis: Sešit V. Leden 1858. Londýn. (Začato 22. ledna.)
Srovnej tento svazek, str. 81, 88 a 91.
V rukopise: Landmark.
Viz poznámky 190 a 193.
Srovnej tento svazek, str. 42—43 a 86.
Srovnej tento svazek, str. 43, 79, 81—82, 87—88, 94, 95 a 96.
Srovnej tento svazek, str. 97 a poznámku 198.
Přepravy, dopravy nákladů.
Friedrich Schiller, „Die Götter Griechenlands.“
Tribus — označení tří součástí patricijského obyvatelstva ve starém Rímě; později výraz pro správní obvod.
Srovnej tento svazek, str. 97, 100—101 a 102.
Srovnej tento svazek, str. 87—88, 92, 95—96 a 102.
Srovnej tento svazek, str. 43, 79, 81—82, 87—89, 94, 95—96 a 98—99.
Srovnej tento svazek, str. 97, 100—101, 102 a 103.
Srovnej tento svazek, str. 81, 88, 91 a 95.
Otroků propuštěných na svobodu.
Srovnej tento svazek, str. 105, poznámky 229 a 230, a str. 106—108.
Živočich společenský.
Srovnej tento svazek, str. 81, 88, 91, 95 a 107.
[*129]
[*130]
[*131]
[*132]
[*133]
[*134]
[*135]
[*136]
[*137]
[*138]
[*139]
[*140]
[*141]
[*142]
[*143]
[*144]
[*145]
[*146]
[*147]
[*148]
[*149]
[*150]
[*151]
[*152]
[*153]
[*153]
[*154]
[*155]
[*156]
[*157]
[*158]
[*157]
[*158]
[*159]
[*160]
[*161]
[*162]
[*163]
[*164]
[*165]
[*166]
[*167]
[*168]
[*169]
www.kmbe.cz
Stránka 192
[*170]
[*171]
[*172]
[*173]
[*174]
[*175]
[*176]
[*177]
[*178]
[*179]
[*180]
[*181]
[*182]
[*184]
[*185]
[*186]
[*187]
[*188]
[*189]
[*190]
[*191]
[*192]
[*193]
[*194]
[*195]
[*196]
[*197]
[*198]
[*199]
[*200]
[*201]
[*202]
[*203]
[*204]
[*205]
[*206]
[*207]
[*208]
[*209]
[*207]
[*208]
[*209]
[*210]
[*211]
[*212]
[*213]
[*214]
[*215]
[*216]
[*217]
[*218]
Srovnej tento svazek, str. 104 a 111,
Ve starém Řecku cizinci usazení v městském státu, kteří požívali právní ochrany, směli provozovat obchod nebo řemeslo;
neměli však politická práva.
Cizinci se stejnými právy jako občané.
Potenciálně, co do možnosti.
Rozklad ještě starších forem společného vlastnictví a reálného společenství se rozumí sám sebou. (Marxova poznámka.)
Potenciálně, co do možnosti.
Neboť v tomto případě je kapitál předpokládaný jako podmínka námezdní práce jejím vlastním produktem a jako
podmínka jí samotnou předpokládán, jako předpoklad pro ni samu jí samotnou vytvářen. (Marxova poznámka.)
Jakmile se kapitál a námezdní práce kladou jako svůj vlastní předpoklad, jako předpokládaná základna výroby samé, jeví
se věc zprvu tak, že kapitalista má kromě fondu surovin a pracovních prostředků, nutných k tomu, aby dělník sám sebe
reprodukoval, aby vytvářel nezbytné životní prostředky, tj. realizoval nutnou práci — (že má) fond surovin a pracovních
prostředků, v němž dělník uskutečňuje svou nadpráci, tj. kapitalistův zisk. Při další analýze to dopadá tak, že dělník
ustavičně vytváří pro kapitalistu dvojí fond čili vytváří (ho) ve formě kapitálu, z něhož část ustavičně splňuje podmínky
jeho vlastní existence a druhá podmínky existence kapitálu. Jak jsme viděli (srovnej tento svazek, str. 67—72 — pozn.
red.y, je v dodatečném kapitálu — v dodatečném kapitálu ve srovnání s předpotopním vztahem kapitálu k práci — všechno
reálný, přítomný kapitál, každý jeho element stejnou měrou představuje zpředmětněnou a kapitálem přivlastněnou cizí
práci, přivlastněnou bez směny a bez ekvivalentu za ni. (Marxova poznámka.)
Na první pohled je jasné, jaký by to byl bludný kruh, kdyby z jedné strany dělníci, které kapitál musí uvést do chodu, aby se
mohl klást jako kapitál, museli být teprve vytvoření, vyvoláni v život jeho hromaděním, kdyby čekali na jeho Staniž se!,
zatímco z druhé strany on sám by nebyl schopen hromadit bez cizí práce, nanejvýš by mohl hromadit svou vlastni práci, tj.
mohl by tedy sám existovat ve formě ne-kapitálu a ne-peněz, protože práce, před existencí kapitálu, se může sama
zhodnocovat jen v takových formách, jako je řemeslná práce, malozemědělství atd., zkrátka ve formách, které nemohou
hromadit nebo mohou hromadit jen skrovně, ve formách, které připouštějí jen malý nadvýrobek a z velké části jej stravují.
Ostatně tuto představu hromadění budeme muset ještě podrobněji prozkoumat. 273 (Marxova poznámka.)
Arbeitskräfte.
Srovnej tento svazek, str. 81, 88, 91, 95, 107 a 111.
Srovnej tento svazek, str. 116 — 118 a 120.
Srovnej tento svazek, str. 116 — 126.
Srovnej tento svazek, str. 72 a 75 — 77.
Srovnej tento svazek, str. 111, 112—113, 116, 119 a 126.
Ačkoli výrazu principalis summa rei creditae odpovídá u Řeků άρχεία (jistina). (Marxova poznámka.)293
Pronájem dobytka jako kapitálu.
Pohlaváři, hlavní osoby.
Kteří podléhají dani z hlavy
Odevzdávám ze svého majetku desátek bohu jak v živém dobytku, tak v mrtvých plodech země.297
Srovnej tento svazek, str. 128, poznámku 295.
Srovnej tento svazek, str. 335—338 a 343—344.
Srovnej tento svazek, str. lila 126—127.
Srovnej tento svazek, str. 70—72,
Srovnej tento svazek, str. 63—72, 124 a 131.
Srovnej tento svazek, str. 27, 32, 60—61, 62—63 a poznámku 112.
Marxova pozdější poznámka. Srovnej tento svazek, str. 224—225 a poznámku 311.
V rukopise místo tolarů: %; zřejmý omyl.
V rukopise: ...třetích 135 1/10 a u posledního obratu 148 61/100... V prvním případě se zisk rovná 48 61/100... Správný
výpočet: 1. oběh — 100+ 10 = 110; 2.oběh- 110+ 11 - 121; 3. oběh — 121+ 12,1 = 133,1; 4.oběh- 133,1 + 13,31 = 146,41.
Míra zisku za rok je tedy: 10+ 11 + 12,1 + 13,31 = 46,41.
www.kmbe.cz
Stránka 193
[*219]
[*220]
[*221]
[*222]
[*223]
[*224]
[*225]
[*226]
[*227]
[*228]
[*229]
[*230]
[*231]
[*232]
[*233]
[*234]
[*235]
[*236]
[*238]
[*239]
[*240]
[*241]
[*242]
[*243]
[*244]
[*245]
[*246]
[*246a]
[*246b]
[*247]
[*248]
[*249]
[*250]
[*251]
[*252]
[*253]
[*254]
[*255]
[*256]
[*257]
[*258]
[*259]
[*260]
[*261]
[*262]
[*263]
Srovnej tento svazek, str. 62—63 s poznámkou 112, 132 a 133—134.
Srovnej tento svazek, str. 69, 79, 115—117 a 121.
Srovnej tento svazek, str. 106, 110, 115—117, 121, 122, 127 a 135 a „Rukopisy ,Grundrisse“‘, čes. vyd. část I, str. 244—246.
Srovnej tento svazek, str. 77, 79 a poznámku 138.
V originále rukopisu: Rohmaterial; zřejmé přepsání.
Srovnej tento svazek, str. 62—63, 133—134 a 135.
Srovnej tento svazek, str. 134, 137 a 138—139.
Povýtce.
Samozřejmě se tady předpokládá, že společnost v tomto případě jedná podle správného instinktu. Mohla by sníst osivo,
nechat pole ležet ladem a stavět cesty. Tím by nekonala nutnou práci, protože by se tím nereprodukovala, neuchovávala by
se touto prací jako živá pracovní síla317. Nebo mohou být živé pracovní síly také přímo vražděny, jako to dělal Petr I., když
stavěl Petrohrad. Takové věci sem nepatří. (Marxova poznámka.)
Fakt, že kapitál nemá co dělat s izolovanou, nýbrž s kombinovanou prací, tak jak je sama o sobě už společenskou,
kombinovanou silou, je otázka, o níž by se snad mělo pojednat už zde, při všeobecných dějinách vzniku kapitálu. (Marxova
poznámka.)
Srovnej tento svazek, str. 62—63, 84—85, 122, 132, 133—134, 135 a 137.
Srovnej tento svazek, str. 101, 107, 110, 115—117, 121, 135 a 137.
Čím více je výroba založena ještě na pouhé ruční práci, na vynakládání síly svalů atd., zkrátka na fyzické námaze a práci
jednotlivců, tím více spočívá růst produktivní síly v jejich masové spolupráci. U polouměleckého řemesla se objevuje
protiklad: ozvláštnění a individualizace, dovednost jednotlivé, ale nekombinované práce. Kapitál ve svém opravdovém
rozvoji kombinuje masovou práci s dovedností, ale tak, že masová práce ztrácí svou fyzickou sílu a dovednost neexistuje v
dělníkovi, nýbrž ve stroji a v továrně, která pracuje jako celek pomocí vědecké kombinace se strojem. Společenský duch
práce nabývá objektivní existence vně jednotlivých dělníků. (Marxova poznámka.)
U Římanů byla v armádě k dispozici masa lidí — ovšem už oddělená od všeho lidu —, která byla vycvičena pro práci; jejich
nadbytečná pracovní doba rovněž patřila státu; celou svou pracovní dobu prodávali státu za mzdu, celou svou pracovní
sílu směňovali za mzdu nutnou k zachování jejich života právě tak, jak to dělá dělník ve směně s kapitalistou. To platí o
době, kdy římské vojsko už nebylo vojskem občanů, nýbrž vojskem žoldnéřským. Setkáváme se tu také se svobodným
prodejem práce u vojáka. Ale stát ho nekupuje proto, aby vyráběl hodnoty. A tak ačkoli se může zdát, že forma mzdy se
poprvé objevuje v armádách — je mezi tímto žoldnéřstvím a námezdní prací přece jen podstatný rozdíl. Jistá podobnost
vyplývá z toho, že stát používá armády, aby získal větší moc a bohatství. (Marxova poznámka.)
Srovnej tento svazek, str. 69, 79, 115—117, 121, 135 a 137.
Svěří-li stát takové věci k provozování státním nájemcům, děje se tak stejně vždycky prostřednictvím nevolnické práce
nebo daní. (Marxova poznámka.)
Konkurence může vyvolat naléhavější nutnost např. železnice v takové zemi, jejíž dosavadní rozvoj výrobních sil by to
ještě nevyžadoval. Působení konkurence mezi národy patří do oddílu o mezinárodní směně.836 Zejména v tom se
projevuje civilizační působení kapitálu. (Marxova poznámka.)
Srovnej tento svazek, str. 21, 41—42, 45, 46, 60, 132, 133—134 a 136.
Srovnej tento svazek, str. 121, 141—143, 146, 147 a 148.
Srovnej tento svazek, str, 10—11.
www.kmbe.cz
Stránka 194
[*264]
[*265]
[*267]
[*268]
[*269]
[*270]
[*271]
[*272]
[*273]
[*274]
[*275]
[*276]
[*277]
[*278]
[*279]
[*280]
[*281]
[*282]
[*283]
[*284]
[*285]
[286]
[*287]
[*288]
[*289]
[*290]
[*291]
[*292]
[*293]
[*294]
[*295]
[*296]
[*297]
[*298]
[*299]
[*300]
[*301]
[*302]
[*303]
[*304]
[*305]
[*306]
[*307]
[*308]
[*309]
[*310]
[*311]
[*312]
[*313]
[*314]
[*315]
[*316]
[*317]
[*318]
[*319]
[*320]
[*321]
[*322]
[*323]
[*324]
[*325]
[*326]
[*327]
Srovnej tento svazek, str. 31—43 a poznámku 83, str. 61 a 131.
Co do možnosti.
Srovnej tento svazek, str. 144 a 157—158 a poznámku 359.
Srovnej tento svazek, str. 21a 157—158.
Srovnej tento svazek, str. 152—153, 157 a 160—162.
Neboť z hlediska, které právě zaujímáme, nacházíme ještě ve všech bodech oběhu práci nebo kapitál. (Marxova
poznámka.)
Srovn tento svazek, str. 44—60.
V originále: Arbeitskraft. Viz poznámku 317.
Srovnej tento svazek, str. 156 - 157.
Ledaže by se předpokládalo, že všechny kapitály pracují na vzájemnou objednávku a že tedy produkt je vždy
bezprostředně penězi, ale to je představa, která je v rozporu s povahou kapitálu, a proto i s praxí velkého průmyslu.
(Marxova poznámka.)
Srovnej tento svazek, str. 152—153, 157, 160—161 a 164.
Slovem „Jakákoli“ začíná další sešit, na jehož první stránceje nadpis: Sešit VI. Kapitola o kapitálu. Londýn v únoru 1858.
Srovnej tento svazek, str. 133—135, 152, 156—157 a 160—168
Množství práce a odměny za tuto práci.
Srovnej tento svazek, str. 31—43, 61, 131 a 157,
www.kmbe.cz
Stránka 195
[*328]
[*329]
[*330]
[*331]
[*332]
[*333]
[*334]
[*335]
[*336]
[*337]
[*338]
[*339]
[*340]
[*341]
[*342]
[*343]
[*344]
[*345]
[*346]
[*347]
[*348]
[*346]
[*347]
[*348]
[*349]
[*350]
[*351]
[*352]
[*353]
[*354]
[*355]
[*356]
[*357]
[*358]
[*359]
[*360]
[*361]
[*362]
[*364]
[*365]
[*366]
[*367]
[*368]
[*369]
[*370]
[*371]
[*372]
[*373]
[*374]
[*375]
[*376]
[*377]
[*378]
[*379]
[*380]
[*381]
[*382]
[*383]
[*384]
[*385]
[*386]
V originále rukopisu mylně: 209; tento omyl je důsledkem chybného vypočítání 1/6 z 15 350 (v originále 2391 místo 2558
1/3).
V originále: 10 2/3 (ale 1500:14 500 = 10 10/29).
v originále: 40.
V originále rukopisu: 60.
V originále: 4:6 čili 2:3. (Ale jestliže v = 16 2/3, n= 10, v:v+n = 100:160 =62 ½:100; n: (v + n) = 60:160 - 37 1/2: 100; v:n =
625:375 = 5:3.)
V originále rukopisu: letztere; zřejmý omyl.
Srovnej tento svazek, str. 61a 149.
Srovnej tento svazek, str. 21, 28, 42, 46, 60, 133—134 a 137.
V originále: 2/5; 1:4 3/5 = 5/22, 1/4 - 5/22 = 1/44
Srovnej tento svazek, str. 185-=-188.
V rukopise je škrtnuto: Potud je hodnota každého produktu konstantní. Ale, říká Malthus, rozdíl je v tom, že to, v čem je
měřena hodnota produktu — totiž živá práce, která je na něj vynaložena, — se ve všech případech liší od produktu
samého, protože ten má ještě jiné vlastnosti. Produkt je měřen něčím, co není on sám, totiž živou prací.
Na tomto místě je v rukopise škrtnuto: a ne proto, že stoupla celková hodnota produktu.
Srovnej tento svazek, str. 126—127. Pracovních sil — zde Arbeitskräfte.
Srovnej tento svazek, str. 104, 105—106, 109,113—115, 141—142, 145 a 150.
Kupecký kapitál je také už od samého začátku koncentrací mnoha směn v jedněch rukách. Zastupuje už množství
směňujících, a to jednak jako P, jednak jako Z' (Marxova poznámka.)
Torrensovi.
Srovnej tento svazek, str. 167, 179, 191—192, 196 a 212.
Srovnej tento svazek, str. 213
Srovnej tento svazek, str, 170 a 177.
Jde o stránky Marxova sešitu s výpisky.
Jde o stránky Maithusovy práce.
Jde o stránky Malthusovy práce.
www.kmbe.cz
Stránka 196
[*387]
[*388]
[*389]
[*391]
[*392]
[*392]
[*394]
[*395]
[*396]
[*397]
[*398]
[*399]
[*400]
[*401]
[*402]
[*403]
[*404]
[*405]
[*406]
[*407]
[*408]
[*409]
[*410]
[*411]
[*412]
[*413]
[*414]
[*415]
[*416]
[*417]
[*418]
[*419]
[*420]
[*421]
[*422]
[*423]
[*424]
[*425]
[*426]
[*427]
[*428]
[*430]
[*431]
[*432]
[*433]
[*434]
[*435]
[*436]
[*437]
[*438]
[*439]
[*440]
[*441]
[*442]
[*443]
[*444]
[*446]
Jak málo této otázce porozuměl Proudhon, je vidět z jeho axiomu, že každá práce poskytuje nějaký přebytek. To, co popírá
u kapitálu, mění v přirozenou vlastnost práce.490 Vtip je však spíše v tom, že pracovní doba nutná k minimálnímu ukojení
absolutních potřeb ponechává volný čas (různě dlouhý na různých stupních rozvoje výrobních sil), a proto může být
vytvořen nadprodukt, vykonává-li se nad¬prác491. Účelem je zrušit sám poměr <nutné práce a nadpráce>; tak aby
nadprodukt sám se jevil jako produkt492 nutný. Materiální výroba ponechává koneckonců každé¬mu člověku
přebytečnou dobu pro jinou činnost. V tom už není nic mystického. Původně byly dobrovolné dary přírody bohaté, nebo
alespoň stačilo si je přisvojit. Odedávna přirozeně <dochází ke> sdružování (rodina) a <vzniká> jemu odpovída¬jící dělba
práce a kooperace. Neboť původně byly chudé i potřeby. Ty se samy rozvíjejí teprve s výrobními silami. (Marxova
poznámka.)
V originále rukopisu: Londýn.
Produktivita kapitálu jako kapitálu není produktivita, která by zmnožovala užitné hodnoty; je to jeho schopnost vytvářet
hodnoty; je to stupeň, v němž pro¬dukuje hodnotu. (Marxova poznámka.)
V originále rukopisu: 1 15 41/80; chyba ve výpočtu.
V originále rukopisu: 121 221/16oo; chyba vyplynula z předcházející.
V originále rukopisu: 1 + 221/1600 chyba vyplynula z předchozí.
Srovnej tento svazek, str. 167. [429]
Je naprosto nutné to objasnit; a to proto, že rozdělování nadhodnoty mezi kapitály, výpočet celkové nadhodnoty mezi
jednotlivými kapitály — tato druhotná ekonomická operace —, vyvolává jevy, které jsou v běžných ekonomiích
zaměňovány za jevy původní. (Marxova poznámka.) Srovnej tento svazek, str. 255.
Srovnej tento svazek, str. 249-250.
Srovnej tento svazek, str. 11 —30.
Srovnej tento svazek, str. 135, 163—164 a 224.
Arbeitskraft. Většinou zde Marx používá výrazu Arbeitsvermögen.
Srovnej tento svazek, str. 100—101, 210—211 a 235. [*445] Srovnej tento svazek, str. 164—165 a 245—248.
www.kmbe.cz
Stránka 197
[*447]
[*448]
[*449]
[*450]
[*451]
[*452]
[*453]
[*454]
[*455]
[*456]
[*457]
[*458]
[*459]
[*460]
[*461]
[*462]
[*463]
[*464]
[*465]
[*466]
[*467]
[*468]
[*469]
[*470]
[*471]
[*472]
[*473]
[*474]
[*476]
[*477]
[*478]
[*479]
[*481]
[*482]
[*483]
[*484]
[*485]
[*486]
[*487]
[*487]
[*488]
[*489]
[*490]
[*491]
[*492]
[*493]
[*494]
[*495]
[*496]
[*497]
[*497]
[*498]
[*499]
[*500]
[*501]
[*502]
[*503]
[*504]
[*504]
[*505]
[*506]
[*507]
[*508]
V rukopise anglicky: floating.
O výpočtu zisku v závislosti na počtu obratů kapitálu.
Jinak by se také mohlo předpokládat, že trvá-li kontinuita výrobního pro¬cesu, přebytek dosažený každé 3 měsíce se opět
přeměňuje v kapitál. (Marxova poznámka.)
Viz tento svazek, str. 179 a 272; srovnej také poznámku 419.
Srovnej tento svazek, str. 167, 173, 179, 195—196, 213—216 a 224—225.
V originále rukopisu: {VZOREC} (jasné přepsán
Srovnej tento svazek, str. 133—168, 224—225, 242—267 a 270—272.
Za rok.
Srovnej tento svazek, str. 168, 248, 261 a 271—272.
Srovnej tento svazek, str. 174—175, 182—193, 208—209, 216, 217, 238, 261 a 267-268.
Srovnej tento svazek, str. 138, 140, 179, 183, 216, 267, 270 a 276. [*475] Srovnej tento svazek, str. 274—275. tft Srovnej
tento svazek, str. 277—280.
Srovnej tento svazek, str. 281—286; tam se však počítá na dny, zde na měsíce.
Dále je v rukopise škrtnuto: Zprvu existuje kapitál jako P, které si můžeme pro¬zatím představovat ještě ve formě
kovových peněz. Forma a obsah jsou tu ještě abstraktně totožné; matérie hodnoty a její forma jsou totožné; chápáno
abstraktně, protože kapitál jako...
Srovnej tento svazek, str 256.
Je jasné, že při vyrovnávání míry zisku se připojují další určení. Zde však neběží o rozdělování nadhodnoty, nýbrž o její
vytváření. (Marxova poznámka.)
Srovnej tento svazek, str. 167, 249—250, 259, 271—272 a 289.
www.kmbe.cz
Stránka 198
[*509]
[*510]
[*511]
[*512]
[*513]
[*513]
[*514]
[*515]
[*516]
[*517]
[*517]
[*518]
[*518]
[*519]
[*520]
[*521]
[*522]
[*523]
[*524]
[*525]
[*526]
[*527]
[*528]
[*529]
[*530]
[*531]
[*532]
[* 533]
[*534]
[*535]
[*536]
[*539]
[*540]
[*541]
[*542]
[*543]
[* 544]
[*545]
[*546]
[*547]
[*548]
[*549]
[*550]
[*551]
[*552]
[*553]
[*554]
[*555]
[*556]
[*557]
[*558]
[*559]
[*560]
[*561]
[*562]
[*563]
[*564]
[*565]
Povýtce.
Co do možnosti, ne však skutečně.
Dále je v rukopise škrtnuto: 2/6 kapitálu, jeho fixní část, se však obrací jen jednou za rok; tedy za třetinu roku se obrací jen
1/, ze 2/6. Z celkového kapitálu se tedy za 1/3 roku obrací 3/5 jednou; a 2/15 také jednou; za 1/3 roku se tedy obrací 3/5
+ 2/15 čili 11/15. Celkový kapitál se obrací za rok 83/16 čili 2 1/5krát. Kdyby to byl všechno oběžný kapitál, obrátil by se
3krát čili 2 6/6 krát. Rozdíl mezi skutečnou dobou obratu kapitálu a tou, kdyby byl jen kapitálem oběžným = 3 — 2 1/5 =
4/5 tj. rovná se té části...
V originále rukopisu: 1:1 1/4; zřejmé přepsání.
V originále rukopisu: 1:5/4; zřejmé přepsání.
V originále rukopisu chybně: 3 ... 1/2 srovnej str. 316.
Srovnej tento svazek, str. 182, 217, 267 a 288.
Jeho velikost je kladena jako permanentní — ta se nás tu ještě vůbec netýká, protože tato věta je správná o kapitálu
jakékoli velikosti. Kapitály jsou různé velikosti. Ale velikost každého kapitálu je rovna sobě samé, tedy pokud bereme v
úvahu jen jeho vlastnost jako kapitálu, jakákoli velikost. Uvažujeme-li však dva kapitály, jeden na rozdíl od druhého, pak k
tomu přistupuje určitý poměr kvalitativních určení, a to v důsledku rozdílu v jejich velikosti. Ta se sama stává jejich
rozlišující kvalitou. Toto je podstatné hledisko — přičemž velikost je jen jedním případem — jak se chápání kapitálu jako
takového liší od chápání kapitálu ve vztahu k jinému kapitálu čili od chápání kapitálu v jeho realitě. (Marxova poznámka.)
Od oběžného kapitálu.
V originále: Arbeitskräfte. Viz poznámku 317.
V originále rukopisu: der Arbeit.
Srovnej tento svazek, str. 146, poznámku pod Čarou .
Srovnej tento svazek, str. 208 a 325—326
Srovnej tento svazek, str. 129, 161—162, 305—306 a 324.
Na tomto místě začíná poslední sešit (sešit VII) rukopisu; na první straně je nadpis: Kapitola o kapitálu. (Pokračování).
(Práce na tomto sešitu započata na konci února 1858.)
Srovnej tento svazek, str. 158, 159—160, 205, 206, 210—211, 231, 326—327.
Srovnej tento svazek, str. 319 a 328«
Arbeitskräfte. Viz poznámku 317.
Srovnej tento svazek, str. 310. K akumulaci viz str. 26 a 122.
Arbeitskraft
www.kmbe.cz
Stránka 199
[*566]
[*567]
[*568]
[*569]
[*570]
[*571]
[*572]
[*573]
[*574]
[*575]
[*576]
[*577]
[*578]
[*579]
[*580]
[*581]
[*582]
[*583]
[*584]
[*585]
[*586]
[*587]
Srovnej tento svazek, str. 327, 330, 332 a 335—336
Wissen, knowledge
Srovnej tento svazek, str. 329, 334.
Srovnej tento svazek, str. 329—330
Srovnej tento svazek, str. 336—337
Srovnej tento svazek, str. 157-160, 234-235, 248, 280, 336, a 339 a 340
Srovnej tento svazek, str. 311, 318a 331.
Určení suroviny, produktu, výrobního nástroje se mění podle určení, které přijímají užitné hodnoty v samotném procesu
výroby. To, co může být považováno za pouhou surovinu, je samo produktem práce (jistě to neplatí o zemědělských
produktech, které jsou všechny reprodukovány, a nejen reprodukovány ve své původní formě, nýbrž jsou podle lidských
potřeb modifikovány v samotném svém přírodním jsoucnu. Citovat z Hodgese atd. Produkty ryze těžebního průmyslu, jako
např. uhlí, kovy, jsou samy výsledkem práce, která je nejen dostává na denní světlo, nýbrž která jim, jako u kovů, teprve
dává formu, v níž mohou sloužit prů¬myslu jako suroviny. Ale nereprodukují se, protože ještě neumíme dělat kovy).
Pro¬dukt jednoho průmyslu je surovinou jiného průmyslu a naopak. Sám výrobní ná¬stroj je produktem jednoho
průmyslu a jako výrobní nástroj slouží až v jiném. Od¬pad jednoho průmyslu je surovinou pro jiný. V zemědělství se část
produktu (osev, dobytek) sama jeví jako surovina téhož průmyslu; podobně jako fixní kapitál tedy sama nikdy neopouští
výrobní proces; ta část zemědělských pruduktů, která je ur¬čena ke krmení dobytka, může být považována za pomocný
materiál; ale osev se reprodukuje ve výrobním procesu, zatímco nástroj jako takový se v něm spotřebo¬vává. Nebylo by
možno považovat osev, stejné jako tažný dobytek, protože stejně jako on zůstává neustále ve výrobním procesu, za fixní
kapitál? Ne; to bychom se tak museli dívat na každou surovinu. Jako surovina je vždy zahrnuta ve výrobním procesu.
Konečně produkty, které vstupují přímo do spotřeby, vycházejí opět ze spotřeby jako suroviny pro výrobu, hnůj v
přírodním procesu atd., papír z hadrů atd.; za druhé však jejich spotřeba reprodukuje samo individuum v určitém
způ¬sobu jsoucna, nejen v jeho bezprostřední životnosti, nýbrž i v určitých společenských vztazích. Takže závěrečné
přisvojování, které provádějí individua v procesu spotře¬by, je reprodukuje v původních vztazích, které mají k výrobnímu
procesu a mezi sebou; reprodukuje je v jejich společenském jsoucnu, reprodukuje tedy jejich společenské jsoucno —
společnost —, která se jeví stejně jako subjekt i jako vý¬sledek tohoto velkého celkového procesu. (Marxova poznámka.)
Srovnej tento svazek, str. 313a 344.
[*588]
[*589]
[*590]
[*591]
V originále rukopisu omylem „Taler“; srovnej začátek odstavce.
[*592]
Srovnej tento svazek, str. 134-135, 255-256, 270-271, 281-286, 293-297 a 313-318.
[*593]
V originále rukopisu se zde omylem předpokládají u oběžného kapitálu dva obraty za rok, ačkoli v uvedeném případě se
oběžný kapitál obrátil jen jednou za rok. ,,Im obigen Beispiel retourniert das capital circulant von 5000 erstens in der
Hälfte des ersten Jahres; dann am Ende des zweiten; in der Hälfte des zweiten; in der zweiten Hälfte des zweiten (den
ersten 4 Monaten) sind davon retourniert 333 V. l. und der Rest wird erstattet sein am Ende dieses halben Jahres.“
[*594] V originále rukopisu omylem : Taler; srovnej str. 350, začátek tohoto oddílu.
[*595]
[*596]
V originále rukopisu: 10 krát; ale oběžný kapitál se obrátí jen jednou za rok.
[*597]
V originále rukopisu: 10krát.
[*598]
[*599]
[*600]
V originále rukopisu omylem „circulant“.
[*601]
[*602]
[*603]
[*604]
[*605]
[*606]
[*607]
Riziko, které hraje u ekonomů určitou úlohu při určování zisku — zřejmě ji nemůže hrát při nadzisku, protože tvorba
nadhodnoty se nezvětší a neumožní tím, že kapitál podstupuje rizika při realizaci této nadhodnoty — představuje nebezpečí, že kapitál neprojde různými fázemi oběhu nebo že v některé z nich zůstane fixován. Viděli jsme, že nadzisk patří k
výrobním nákladům ne-li kapitálu, tedy jistě produktu.608 Nutnost realizovat tento nadzisk nebo jeho část — působí na
kapitál jako dvojí vnější tlak. Jakmile se od sebe odloučí úroky a zisk, musí průmyslový kapitalista platit úroky, a část
nadzisku se stává výrobními náklady ve smyslu kapitálu, tj. sama patří k jeho výdajům. Na druhé straně potřebuje
průměrné zajištění, které si sám poskytuje, aby čelil nebezpečí znehodnocování, které podstupuje při metamorfózách
www.kmbe.cz
Stránka 200
[*608]
[*609]
[*610]
[*611]
[*612]
[*613]
[*614]
[*615]
[*615a]
[*616]
[*617]
[*618]
[*619]
[*620]
[*621]
[*622]
[*623]
[*624]
[*625]
[*626]
[*627]
[*628]
[*629]
[*630]
[*631]
[*632]
[*633]
[*634]
[*635]
[*636]
[*637]
[*638]
[*639]
[*640]
[*641]
[*642]
[*643]
[*644]
[*645]
[*646]
[*647]
[*648]
[*649]
[*650]
[*651]
[*652]
[*653]
[*654]
[*655]
celkového procesu. Část nadzisku se mu jeví jen jako kompenzace za riziko, které podstupuje, aby vydělával peníze; riziko,
při němž může přijít o samu předem danou hodnotu. V této formě se realizace nadzisku jeví ve vztahu ke kapitálu jako
nutná pro zajištění jeho reprodukce. Oba vztahy samozřejmě neurčují nadhodnotu, nýbrž způsobují, že její kladení se
kapitálu jeví jako vnější nutnost, nikoli jen jako uspokojování jeho tendence k obohacování. 609 (Marxova poznámka.)
Názor, ze všechny součásti kapitálu stejnou měrou nesou zisk, tato iluze, která vyplývá z rozdělování nadhodnoty po
průměrných podílech nezávisle na poměrech mezí součástmi kapitálu jako oběžného a fixního a částí kapitálu,
přeměněnou v živou práci, se nás tu vůbec netýká. Protože Ricardo zpola sdílí tuto iluzi, bere už od samého začátku při
určování hodnoty jako takové v úvahu vliv poměru mezi fixním a oběžným kapitálem, a ctihodný pastor Malthus mluví s
dobromyslnou hloupostí o ziscích narůstajících na fixním kapitálu, jako by kapitál organicky rostl díky nějaké přírodní síle.
(Marxova poznámka.) (Srovnej tento svazek, str. 317, 321 a 332.)
Srovnej tento svazek, str. 150, 321, 339 a 356
Srovnej tento svazek, str. 352-353.
Srovnej tento svazek, str. 160-161 a 271-272.
Srovnej tento svazek, str. 286 — 287 a 304.
Srovnej tento svazek, str. 21, 28—29, 265—266 a 306—307.
Srovnej tento svazek, str. 143—144, 265—266, 297—298, 307 a 365.
Srovnej tento svazek, str. 361 a str. 276, poznámky 540 a 541.
Srovnej tento svazek, str. 362,
Srovnej 361—362.
Srovnej tento svazek, str. 261, 271—272, 287, 303—304 a 359—360.
Zákon z 1. roku vlády Eduarda VI, hlava 3.
Potenciálně.
Srovnej tento svazek, str. 357 s poznámkou 610 a str. 360.
Zpředmětněná ve strojích.
Srovnej tento svazek, str. 85—127 (zejména str. 103 a 106.)
K reprodukční fázi (době oběhu speciálně) je třeba ještě připomenout, že má hranice dané užitnou hodnotou samou.
Pšenice musí být reprodukována za rok. Pomíjivé věci, jako mléko atd., musejí být reprodukovány častěji. Maso, protože
zvíře žije, tedy odolává času, se nemusí reprodukovat tak často; ale mrtvé maso, které už je na trhu, musí být ve velmi
krátké lhůtě reprodukováno ve formě peněz, nebo se zkazí. Reprodukce hodnoty a užitné hodnoty spadají zčásti vjedno,
zčásti tomu tak není.
www.kmbe.cz
Stránka 201

Rukopisy Grundrisse - Karel Marx a Bedřich Engels

Transkript

Podobné dokumenty

Negace a náznaky: Parmenidés a Wittgenstein

Keramické cedníky, poklopy a trychtýře z oppida Stradonice Jarmila

1. Úvodní poznámka

Rehabilitace pracovní teorie hodnoty