Obrnění - Extra Publishing

Komentáře

Transkript

Obrnění - Extra Publishing
Letecká
bitva nad
Krušnohořím
VÁLKA
Pešáci proti
tankům: kdy měli
ěli
šanci uspět?
II. světová
Největší konflikt dějin v detailním pohledu
číslo 1
Pozor
Obrnění
novyS
CASOPI
Krvavá pouť
našich tankistů
západní Evropou
kontroverze
Zatajil Roosevelt
hrozící útok
na Pearl Harbor?
duel v oblacích
FW 190A-3
vs. Spitfire Mk. VB
22. 1. 1944
Vylodění
u Anzia
Změnilo se v noční
můru Spojenců
slavné i neznámé bitvy zbraně a technika speciální operace
portréty osobností taktika politika a strategie život
v zákopech rozhovory podzemní hnutí válka v týlu
Cena 49,90 Kč, na Slovensku 2,99 €
Máme slevy pro celou ČR!
REPUBLIKA SLEV
www.republikaslev.cz
NOVINKA
Denní nabídka prověřeného zboží a služeb,
které můžete mít výhodně, ať jste odkudkoli …
Provozuje vydavatelství Extra Publishing ve spolupráci se společností Republika slev
Extra VÁLKA – II. světová
6 Vylodění u Anzia
Spojenecké vylodění v týlu německé armády
u Anzia v lednu 1944 mělo urychlit porážku Osy na
Apeninském poloostrově. Místo toho se proměnilo
v několikaměsíční noční můru
11 Nekončící dohady v případu
Pearl Harbor
Nechvalně proslulý japonský útok na základnu
americké tichomořské flotily zasadil překvapenému
soupeři těžký úder. Opravdu politické a vojenské
vedení USA nemělo o přípravách Japonců ani
nejmenší tušení?
14 Tank LT 35
Vynikající československý lehký
ehkký
tank LT vz. 35 byl velmi nebezbezzpečným protivníkem naprosss-té většině tehdejších obrněnců evropských zemí
a měl se stát hlavním
soupeřem německých
tanků v případném konfliktu na podzim 1938
18 Duel – Fw 190
vs. Supermarine
Spitfire
Po dlouhou dobu probíhal zápas o převahu na nebi
nad okupovanou Francií a kanálem La Manche
především v režii dvou stíhaček. Proti sobě stály
britský Supermarine Spitfire a německý FockeWulf Fw 190
20 Operace Sauerkraut
Po atentátu na Hitlera v červenci 1944 se na
italském bojišti rozběhla jedna z nejúspěšnějších
zpravodajských operací, mající za cíl demoralizovat
německé jednotky
24 Generál William Slim
William Slim patří mezi málo známé britské generály. Již ve své době jej však označovali za jednoho
z nejdynamičtějších velitelů spojeneckých jednotek
a byl to právě on, kdo dovedl své muže v Barmě
k vítězství nad Japonci
Obsah
kde byly neomezeným pánem
a vládcem
41 Kamikaze
Neochvějná oddanost japonských
bojových letců svému císaři a staletým válečnickým tradicím vedla až
k jejich dobrovolnému obětování
vlastních životů
46 Bitva nad Kovářskou
– rozhovor
V září 1944 se nad Krušnými
horami strhla zuřivá letecká bitva.
jeejíjí ppřipomínce
řippoom
ři
míínc
nce vzn
vvzniklo
vz
zn
K její
v obci
K
Ko
ováářřsská
ská
ká uunikátní
niká
ni
kátn
kátn
tní muzeum,
m
Kovářská
naa něž
něž
ěž je
je napojena
nappoojjeena
na
n skupina badatelů neúnavně pátrající
ně
pát
átra
rajíjícíí nejen
ne po troskách zřícených
lletounů,
le
etoun
toouun
nů,
ů, aale
llee také po osudech jejich
osádek
Příslušník Volkssturmu s pancéřovou pěstí
upevněnou na periskopu
50 Čs.
samostatná
obrněná brigáda
Vz
V
zn nesnadné formování,
Vznik,
výcvik
vý
ýcv
cviikk i bojové nasazení československých
ký h pozemních sil na západní frontě
ký
v letech 1940–1945
Lehký tank LT vz. 35
54 KVH Čeští lvi
V Českých Budějovicích existuje klub vojenské historie, jehož členové s hrdostí připomínají slavné činy
našich vojáků. Čemu a proč se tito nadšenci věnují?
56 Vojín Československé
samostatné obrněné brigády ve
Velké Británii
Výstroj a výzbroj československého infanteristy, příslušníka Čs. samostatné obrněné brigády obléhající
v závěru války francouzský přístav Dunkerque
58 Bitva u Matapanu
Nejtěžší a nejkrvavější porážku utrpělo italské královské námořnictvo ve Středozemním moři v březnu
roku 1941
Italský těžký křižník
Zara potopený britským
Královským námořnictvem v bitvě u Matapanu
28 Protitanková taktika na
východní frontě
Východní fronta se stala místem nejmasovějšího
nasazení obrněné techniky v průběhu celé války.
Podívejme se blíže na zbraně a taktiku protitankového boje na tomto bojišti od roku 1941 až do konce
konfliktu
32 Stravování vojáků wehrmachtu
Že jedině dobře nasycený voják dokáže dobře bojovat, věděli už starověcí velitelé armád. Jak a co jedli
vojáci wehrmachtu za druhé světové války?
36 Výcvikový prostor SS v Čechách
V Protektorátu Čechy a Morava vznikla řada
vojenských cvičišť německé branné moci. Rovněž
Waffen-SS vytvořily ve středních Čechách oblast,
Extra Válka – II. svtová
3
Editorial
Extra VÁLKA – II. světová
Vážení čtenáři,
do rukou se vám dostává nový magazín zaměřený výhradně na události druhé světové války.
Na jeho stránkách se zabýváme nejen děním
na mnoha frontách tohoto globálního konfliktu, ale nahlížíme i pod pokličku zákulisních
jednání diplomatů, zaměřujeme se na aktivity
odbojových hnutí na okupovaných územích
a blíže sledujeme rovněž strasti každodenního
života prostých vojáků na frontě.
V tomto čísle se tak můžete kupříkladu
začíst do příběhů japonských kamikaze,
jejichž bojové nasazení dodnes rozdmýchává značné emoce. Seznámíte se s činností
fanatických a nacistické věci slepě oddaných
Waffen-SS na území Protektorátu Čechy
a Morava, jež se neomezovala pouze na
aktivity ryze vojenského charakteru.
Představíme vám špičkový produkt předválečného československého zbrojního průmyslu – lehký tank LT vz. 35, který měl na
podzim 1938 zabránit postupu německého
wehrmachtu do nitra českých zemí. Neprávem opomíjený, ale přesto brilantní britský
vojevůdce William Slim vás provede svou
veleúspěšnou kariérou.
Příběh japonského přepadu přístavu Pearl
Harbor je notoricky znám. Jeho vojenskopolitické pozadí však v sobě nadále skrývá
celou řadu otazníků. Naopak mezi podstatně
méně proslulé námořní operace patří bitva
u mysu Matapan, v níž Britové na jaře 1941
během pouhých několika hodin proměnili
značnou část italské středomořské flotily
v hromadu hořícího šrotu.
Každý zodpovědný a zkušený velitel dobře zná po staletí platící poučku, jež říká, že
jakýkoli voják nejlépe válčí s plným žaludkem. Dozvíte se, jak k tomuto základnímu
předpokladu přistupovala německá branná
moc. S problémy poněkud jiného charakteru
se potýkali západní spojenci, jejichž postup
z jižní Itálie na podzim 1943 ustrnul na mrtvém bodě. Nejvyšší velení se proto pustilo
do odvážné a poněkud riskantní operace
Shingle. Z velkých očekávání však nezbylo
takřka zhola nic…
Věřím, že náš nový časopis budete číst
s takovým zaujetím, s jakým jsme ho my připravovali, a že se nad jeho stránkami budeme
setkávat pravidelně. Rádi si přečteme vaše
reakce a připomínky, které pošlete do e-mailové schránky [email protected]
PhDr. Tomáš Dostál
editor
Letecká
bitva nad
Krušnohořím
VÁLKA
Pešáci proti
ěli
tankům: kdy měli
šanci uspět?
III.
III světová
Největší konflikt dějin v detailním pohledu
číslo 1
Pozor
Obrnění
češtíí llvi
novyS
CASOPI
Krvavá pouť
K
našich tankistů
západní Evropou
kontroverze
Zatajil Roosevelt
hrozící útok
na Pearl Harbor?
duel v oblacích
FW 190A-3
vs. Spitfire Mk. VB
22. 1. 1944
Vylodění
u Anzia
Změnilo se v noční
můru Spojenců
slavné i neznámé bitvy zbraně a technika speciální operace
portréty osobností taktika politika a strategie život
v zákopech rozhovory podzemní hnutí válka v týlu
Cena 49,90 Kč, na Slovensku 2,99 €
Pokud vás zaujal nový titul z edice Extra VÁLKA – II. světová, neměli byste minout naše další časopisy, které se zabývají dějinami vojenství:
Válka REVUE, stále úspěšnější historický měsíčník zaměřený na politiku, taktiku, vojevůdce, hrdiny a vojenskou techniku, a čtvrtletník
Válka REVUE speciál. Ten se zaměřuje na vždy určitou oblast dějin a už jste si v něm mohli přečíst například o největších vojevůdcích,
nejdůležitějších bitvách, nerozřešených záhadách vojenství anebo důkladně prozkoumat legendární zbraně…
Extra Publishing je vydavatelstvím s nejširším portfoliem jak historicko-vojenských, tak obecně historických magazínů v ČR a SR. Kromě
výše uvedených titulů najdete v nabídce také časopis Živá historie s dárkem, Tajemství české minulosti, Otazníky historie a novou
edici Extra HISTORIE Kauzy, jež si vybírá významnou dějinnou událost a nahlíží na ni pod drobnohledem. Předplaťte si naše tituly na:
www.epublishing.cz
4
Extra Válka – II. svtová
T
2× VE
Předplaťte si
Vychází 8× ročně
VÁLKA
V trafice za rok 399 Kčč
V předplatném jen za 342 Kč
Letecká
bitva nad
Krušnohořím
VÁLKA
SLEVA +
DÁREK
Pešáci proti
ěli
tankům: kdy měli
šanci uspět?
II. světová
Největší konflikt dějin v detailním pohledu
číslo 1
Pozor
Obrnění
novyS
CASOPI
Krvavá pouť
K
našich tankistů
západní Evropou
kontroverze
Zatajil Roosevelt
hrozící útok
na Pearl Harbor?
duel v oblacích
FW 190A-3
90A
A3
vs. Spitfire Mk. VB
V
22. 1. 1944
n
l
d
o
Poh do
až KY
Vylodění
u Anzia
Změ
Změnilo
se v noční
můru Spojenců
m
slavné i neznámé bitvy zbraně a technika
hn
nika
k speciální
s
operace
portréty osobností taktika politika a strategie
ssttrate
život
v zákopech rozhovory podzemní hnutí
utí vá
válka v týlu
ÁN
R
H
C
S
Cena 49,90 Kč, na Slovensku 2,99 €
K
0
0
1
K
DÁREMA
ZDAR
Předplatné je výhodné:
Předplatné na rok
342 Kč vč. DPH, zahrnuje:
8× extra VÁLKA
Nehradíte poštovné – pošleme Vám na naše náklady
Ve folii zabalený výtisk dostanete vždy až do schránky
Časopis získáte včas, nejpozději v den vydání
+ NYNÍ DÁREK ZDARMA V HODNOTĚ 100 KČ!
100str. publikace Největší vojevůdci + dokumentární DVD
Předplatit je snadné:
Zatelefonujte nám: 545 211 880 (pondělí–čtvrtek, 8–16 hod.)
Pošlete e-mail: [email protected]
Objednejte přímo na internetu na stránkách: www.epublishing.czz
Objednejte
nce
do 12. prosin
ani
a neuteče vám
jedno číslo!
Bitva
Operace Shingle. Vylodění u Anzia 1944
Zmařené
naděje Spojenců
PhDr. Tomáš Dostál
Plavidla spojenecké
invazní flotily kotvící v anzijském přístavu
D
uchovním otcem Operace Shingle, spojeneckého vylodění u italského Anzia, nebyl
nikdo jiný než britský ministerský předseda
Churchill, jenž byl znám svou neutuchající
náklonností k okázalým válečným dobrodružstvím,
obzvláště v oblasti Středozemního moře. Na poradě
s nejvyššími angloamerickými vojenskými veličinami,
konané o Vánocích roku 1943 v severoafrickém Tunisu, však sir Winston tvrdě narazil. Především americká
generalita se rezolutně stavěla proti návrhům britského premiéra. Ostatně náčelník štábu US Army, generál
George C. Marshall, hovořil za mnohé, když prohlásil:
„Zásadně nesouhlasím s nekonečnými operacemi v černé
díře Středomoří.“
Jako divoké kočky
Ale jako už mnohokrát předtím, tak i tentokrát sveřepý buldok Churchill nakonec dokázal prosadit svou.
6
Extra Válka – II. svtová
Pomohla mu k tomu rošáda na nejvyšších postech.
Jeden z jeho odpůrců, dosavadní vrchní velitel středomořského operačního prostoru, generál Eisenhower,
se záhy dočkal přeložení do Anglie, kde byl pověřen
finálními přípravami na otevření druhé fronty – invazi do Normandie. Jeho místo zaujal anglický generál Henry Maitland Wilson, který bohužel postrádal dostatek kuráže k tomu, aby byl schopen účinně
vzdorovat naléhání svého ministerského předsedy.
Churchill, hluboce přesvědčený, že „stagnace celého
italského tažení začíná nabývat skandálních rozměrů,“
prosadil plán riskantní obojživelné operace, jež měla
rozetnout stávající patovou situaci na italském bojišti
(viz Italské bojiště 1943–1945).
Více jak sto kilometrů za Němci hájenou Gustavovou linií (viz Gustavova linie) a přibližně padesát kilometrů jižně od Říma mělo být vysazeno
40 000 vojáků VI. sboru americké 5. armády, kteří by
Fotografie, ilustrace: archiv autora, wikipedia
Vylodění u Anzia hluboce zklamalo očekávání svých plánovačů. Místo toho, aby
se v jeho důsledku německá branná moc v Itálii zhroutila jak domeček z karet,
proměnilo se ve čtyři měsíce trvající noční můru, o níž němečtí veteráni říkali,
že byla dokonce ještě horší než ta stalingradská
Operace Shingle. Vylodění u Anzia 1944
Prokletá Cisterna
Teprve v závěru ledna, ve chvíli, kdy disponoval již 70 000 muži a 500 děly, se Lucas
odhodlal k razantnější akci. Cílem útoku se
staly strategické silniční uzly Campoleone
a Cisterna. Na první z nich udeřila britská
1. pěší divize ve spolupráci s americkou
1. obrněnou. Proti Cisterně dirigoval své
vojáky generálmajor Truscott. Cestu mu
Italské bojiště 1943–1945
Mapka zachycující linie německých obranných pásem jižně od Říma
Gustavova linie
Řím
Jaderské moře
ro
Za ideálních klimatických podmínek vyplulo 21. ledna 1944 z Neapolského zálivu
347 plavidel spojenecké flotily. Loďstvo to
bylo vskutku mezinárodní, kromě převahy
britských a amerických lodí, prorážela vlny
plavidla řecká, holandská a dokonce i jedno polské. Do časného rána následujícího
dne dovezly mořské koráby svůj drahocenný náklad na místo určení. Ve dvě hodiny v noci 22. ledna tak ke břehu dospěly
první oddíly. Přístavu v Anziu se zmocnil
1. a 4. prapor amerických Rangers plukovníka Williama Darbyho. Elitní vojáci se přitom
setkali s pranepatrným odporem. Severně
od městečka se vylodila britská 1. divize
generálmajora W. R. C. Penneye a rovněž
bez problémů postoupila do vnitrozemí.
Stejně se vedlo i americké 3. divizi generálmajora Luciana K. Truscotta, jež na pobřeží
vystoupila u Nettuna, pár kilometrů jižně
od Anzia. Do večera tak měl generálmajor
Lucas na předmostí 36 034 mužů. Ztráty
přitom nepřesáhly čtrnáct mrtvých.
Žádné jiné vylodění na evropském bojišti
předtím ani potom neproběhlo tak hladce.
Štěstěna však měla záhy ukázat i svou odvrácenou tvář. Polní maršál Kesselring, zburcovaný svými pobočníky ve štábu nedaleko
Říma, reagoval bleskově. Ostřílení vojáci
tankové divize Hermann Göring a 4. vzdušné výsadkové divize okamžitě vyrazili vstříc
nepříteli.
V prvních třech dnech od invaze se
v anzijském perimetru nedělo téměř
nic. Systematický Lucas zajišťoval oblast
o šířce šestadvaceti a hloubce nějakých
dvanácti kilometrů a nikam se příliš nehrnul. Dobře si zapamatoval slova svého přímého nadřízeného generála Clarka, který
mu radil: „Nevystrkuj hlavu, Johnny. Já to
udělal u Salerna a skoro jsem o ni přišel.“
Jeden muž ovšem z dosavadních výsledků
Operace Shingle dostával záchvaty vzteku.
Byl jím Winston Churchill, jenž zuřivě
utrousil: „Chtěli jsme vypustit na břeh roz-
razily tři prapory Rangers plukovníka Darbyho. Bojovníci 1. a 3. praporu se 30. ledna
necelý kilometr před Cisternou ocitli doslova v pekle. V otevřeném terénu je sevřela
ohromná přesila německých výsadkářů
a pancéřových granátníků podporovaných
těžkou artilerií. Rangers bojovali jako lvi.
Osud jim však nebyl nakloněn. K vlastním
liniím se probilo jen šest vojáků ze 767, kteří
vyrazili do akce. Záložní 4. batalion útočící s časovým odstupem se z boje vysekal
s mnoha krvavými šrámy.
Nejinak se vedlo i irským a skotským gardistům generála Penneye. Za cenu velkých
obětí se probojovali na dohled Campoleone,
ale když urputná německá obrana zastavila
současný nápor obrněnců americké 1. divize,
museli i Britové svůj postup přerušit. Chmurami obestřený generál Lucas svěřil v noci
deníku tato slova: „Zázračný průlom existuje
jen v pohádkových knížkách. Situace, ve které
Silnic
ng
Velryba na mělčině
zuřeného lva, místo toho najela na mělčinu
velryba.“
Generálmajor Lucas měl ale k opatrnosti dobrý důvod. Klíčovým předpokladem
úspěchu anzijského podniku byl totiž průlom Clarkovy 5. armády přes Gustavovu
linii. Úder americké 36. pěší divize byl však
po dvou dnech utopen v krvi na březích řeky
Rapido. Bylo tedy více než jasné, že ke spojení s Clarkovými silami během plánovaných
sedmi dnů nedojde. Lucas zůstal sám…
e č.
Sa
tak ohrozili hluboký týl německé obrany, jež
by současně byla čelně napadena hlavními
silami zmíněné 5. armády generála Marka
Clarka. Po úspěšném průlomu fronty se obě
uskupení měla spojit a společně zamířit na
hlavní cíl, který představovalo Věčné město Řím. Winston Churchill si nepřipouštěl
jakékoliv pochybnosti, a s gustem tedy zvolal: „Vyřítíme se na pláže jako divoké kočky
a vytrháme Bošům střeva!“ Velitel VI. sboru,
metodický a opatrný generálmajor John
P. Lucas, optimismus ministerského předsedy nesdílel. V černé předtuše si totiž do
deníku zapsal prorocká slova: „Cítím se jako
jehně vedené na porážku. Celá ta záležitost má
silný nádech Gallipoli a na trenérské lavičce sedí
zřejmě stejný amatér.“ Narážka na zpackanou
výpravu proti Osmanské říši v roce 1915,
jejímž iniciátorem byl rovněž Churchill, se
bohužel ukázala být více než trefnou.
Bitva
6
Liri
Monte Cassino
Tyrhénské moře
0
50
km
100
Neapol
Jeden z nejlepších vojenských mozků všech
dob, francouzský císař Napoleon, kdysi prohlásil, že „Itálie je jako bota, do níž je nutno
vklouznout shora“. Ke škodě stovek tisíc
spojeneckých vojáků byla angloamerická
generalita nucena vyzkoušet opačný postup.
Apeninský poloostrov se tak v letech
1943–1945 změnil v jedno z nejdrsnějších
bojišť celé války. Kombinace nevlídné krajiny, často nepříznivého počasí a především
houževnaté německé obrany ještě umocnila
celkovou mizérii.
Spojenecké síly se na italské pevnině vylodily v září 1943. V té době byl
odstraněn Mussoliniho autoritativní režim
a na základě tajné dohody měla italská
armáda kapitulovat. S tímto vývojem
se ovšem Němci nehodlali smířit, Italy
bleskově odzbrojili a sami se ujali obrany
poloostrova. V průběhu podzimu spojenecký postup uvízl na několika obranných
pásmech vybudovaných wehrmachtem jižně
od Říma. Na počátku následujícího roku
se rozhořely boje o Gustavovu linii, jejíž
klíčový bod představovalo proslulé Monte
Cassino, přes pět set metrů vysoká hora se
světoznámým benediktinským klášterem na
vrcholu. Důmyslnou soustavu betonových
bunkrů, palebných postů dělostřelectva
a minometů, kulometných hnízd a záludných minových polí vybudovala Todtova
organizace napříč Apeninským poloostrovem od ústí toku Garigliana do Tyrhénského
moře na západě až po vyústění řeky Sangro
do Jadranu na východě. V centrální části
přetínala Gustavova linie silnici č. 6, hlavní
dopravní tepnu vedoucí podél řeky Liri do
italské metropole. Dominantu celé linie tvořily nesmírně silné pozice v kopcích kolem
Monte Cassina.
Patovou situaci statické války nerozřešila
ani vyloďovací operace v týlu německých
pozic u Anzia. Teprve v květnu 1944 byla
Gustavova linie prolomena, čímž se Spojencům otevřela cesta na Řím. Německé
oddíly se ovšem dokázaly spořádaně stáhnout na další linii obrany, tzv. Gótskou, kde
se de facto udržely až do dubna 1945.
Teprve závěrečná angloamerická ofenziva
donutila německé velení 2. května složit
zbraně. Problematické úspěchy Spojenců
na Apeninském poloostrově ani zdaleka
neodpovídaly vynaloženým prostředkům
a úsilí.
Extra Válka – II. svtová
7
Bitva
Operace Shingle. Vylodění u Anzia 1944
Příslušníci 3. praporu Rangers před
nástupem do transportních lodí. Za
několik málo dnů většina mužů na
snímku padne nebo bude zajata v bojích o Cisternu
vězím, je zahalena pochybnostmi a nejistotou.
V nejbližší době očekávám protiútok.“
Bojová síla Německa
zůstává nezlomena
Velitel VI. sboru se vskutku nemýlil. Již dva
dny po vylodění, 24. ledna, dostal velezkušený generálplukovník Eberhard von Mackensen rozkaz převzít vedení německých
jednotek chvatně se stahujících k Anziu.
Počátkem února mohl proti soupeři vrhnout téměř 90 000 mužů nově zřízené
14. armády. Netrpělivý Hitler se z Berlína
nechal slyšet: „Nepříteli je třeba vtlouct do
hlavy, že bojová síla Německa zůstává nezlomena a že vylodění bude rozdrceno v krvi
britských a amerických vojáků.“ Jako první
Při závěrečném německém útoku vyřadili američtí Rosomáci
přesnou palbou zakrátko osm německých Tigerů
zlikvidoval von Mackensen nebezpečně
vytrčený výběžek fronty u Campoleone,
kde Britové pozbyli skoro 1 500 mužů.
Tato omezená ofenziva byla pouze předzvěstí věcí příštích.
Tygři proti Rosomákům!
Dne 16. února v půl sedmé ráno udeřili
Němci plnou silou. Bitva zuřila s neztenčenou intenzitou několik dnů. Jednou
z mnoha obětí, byť nepřímou, se stal i John
Lucas, jehož velitel 5. armády, generál Clark,
22. února, tedy na den přesně měsíc od vylodění, s okamžitou platností odvolal. Uprázd-
něnou pozici zaujal generálmajor Lucian
Truscott, ještě před nedávnem Lucasův
přímý podřízený.
Čtyři dlouhé dny Němci téměř nepřetržitě útočili na připravené pozice protivníka, kde se jejich ofenzivní úsilí stále znovu
a znovu bortilo. Devatenáctého února večer
se konečně vyčerpali. Spojenecký obranný
perimetr byl sice razantně zredukován,
ale stále držel. Obě strany musely odepsat
kolem pěti tisíc mrtvých a těžce raněných.
Nespokojeného Hitlera jistě popadl pověstný výbuch zuřivosti, když se dozvěděl, že
z bitevního pole s ostudou doslova uprchl
jeho oblíbený a protežovaný výcvikový pěší
pluk Berlin-Spandau.
Nic nebylo platné ani nasazení nejtěžší
techniky, i když Spojencům zle zatápěla. Kupříkladu 508. prapor těžkých tanků
vyzbrojený obávanými Tigery a podpořený
oddílem stíhačů tanků Elefant zlikvidoval
mezi 21. a 24. únorem dvacet amerických
Shermanů. Ale i zdánlivě nezničitelné Tigery narazily na zdatného soupeře. Při závěrečném německém vzepětí, 29. února, jich
u Cisterny osm v krátké chvíli přesnou palbou vyřadili američtí Rosomáci M10 Wolverine z 601. praporu stíhačů tanků.
Jako v sedmnáctém roce ve
Flandrech
Dne 1. března došel von Mackensenovým jednotkám definitivně dech. Počet vojáků zapojených do zápasu na život a na smrt na anzijském předmostí dosáhl bezmála čtvrt milionu.
Každá ze stran ztratila doposud kolem dvaceti
tisíc mužů a ani jedna nedokázala nepřítele
s konečnou platností porazit. Nastal tříměsíční
pat ne nepodobný situaci na západní frontě za
Velké války. Když se přidalo deštivé a nevlídné
počasí, proměňující půdu v to, co Napoleon
nazýval pátým elementem, tj. bláto, leckomu
z vojáků vytanuly na mysli obrázky z děsivé
bitvy 1. světové války – Passchendaele.
Příslušníci 1. britské pěší divize se
vyloďují na jedné z anzijských pláží. Bílé
pásky natažené mezi dřevěnými sloupky
označují bezpečné průchody v minových
polích
8
Extra Válka – II. svtová
Operace Shingle. Vylodění u Anzia 1944
Bitva
Jeden z Tigerů německého 508. praporu těžkých tanků projíždí Římem
vstříc Spojencům u Anzia, polovina
února 1944
Nevelký spojenecký perimetr byl vystaven
ostřelování německé artilerie, před kterým
nebylo úniku. Každičký metr byl v dosahu
soupeřova dělostřelectva. Jednou z obávaných zbraní, která ztrpčovala nepříteli život,
se stalo obrovské železniční dělo, pojmenované Spojenci „Anzijský expres“, neboť jeho
mnohasetkilové granáty za letu vydávaly
zvuk připomínající vlak ženoucí se tunelem.
Smrt si nevybírala. Přišla si dokonce i pro
šest zdravotních sester americké armády…
Hitlerovy zázračné zbraně
Němci během čtyřměsíční anzijské bitvy
zkusili snad vše, aby protivníka z předmostí
vypudili. Včetně několika experimentálních
zbraní. Již za únorové protiofenzivy se vstříc
spojeneckým liniím vydalo třináct dálkově
ovládaných mobilních nosičů výbušnin, takzvaných „Goliášů“, aby do vzduchu vyhodily řadu nepřátelských opěrných bodů.
Ani jeden z nich ovšem ke spojeneckým
zákopům nedospěl. Kriegsmarine nasadila
do akce lidskou osádkou řiditelná torpéda
„Neger“ a luftwaffe rádiem naváděné střely
„Fritz X“ a Henschel Hs 293, z nichž jedVýhrůžný německý propagandistický
leták určený spojeneckým vojákům na
předmostí u Anzia
na přivedla ke zkáze britský torpédoborec
HMS Janus.
Až do vítězného konce
Teprve v posledním květnovém týdnu se
spojeneckým silám podařilo prolomit dosud
neproniknutelnou Gustavovu linii. A tak
nastal čas i pro výpad VI. sboru, jenž byl
zahájen za úsvitu 23. května 1944. Po několika dnech stočil generál Clark, poháněný
vidinou brzkého dosažení Říma, svůj postup
z východního směru ostře na severozápad.
Časně ráno 4. června stanuli sboroví tankisté skutečně na jižních předměstích italské
metropole. Tento Clarkův osobní úspěch
Albert Konrad Kesselring (1885–1960)
Vojáky oblíbený generál polní maršál, přezdívaný „usměvavý Albert“, prodělal během své dlouhé vojenské
kariéry několik pozoruhodných profesních veletočů. Roku 1904 vstoupil jako důstojnický kadet do bavorské
královské armády, kde byl přidělen k artilerii. Po vypuknutí Velké války v létě 1914 byl nasazen nejdříve na
západním a poté i východním bojišti. Díky své píli a nadání se postupem času vypracoval do štábních funkcí
na divizní, sborové i armádní úrovni.
Po válce vstoupil do nově vzniklého Reichswehru a ujal se velení dělostřeleckého pluku. Jak běžela léta,
stával se z Kesselringa zapálený a horlivý letecký nadšenec, a i proto byl roku 1933 přeložen na Říšské ministerstvo letectví, aby se zde podílel na vybudování nové a úderné luftwaffe. O tři roky později dosáhl na post náčelníka štábu vojenského letectva. Od roku 1938 velel 1. Luftflotte (1. letecká armáda), se kterou si na podzim
1939 vydobyl ostruhy při polském tažení i následné západní kampani, která na jaře 1940 srazila na kolena
země Beneluxu ale především hrdou Francii. Porážce v bitvě o Británii, jež se strhla v létě téhož roku, nedokázal
zabránit ani Kesselring, nyní již velitel 2. Luftflotte. O rok později s úspěchem vedl letecké operace, jež provázely
první měsíce německé invaze do SSSR. V prosinci 1941 byl ovšem přeložen do Středomoří.
Po kapitulaci vojsk Osy v Tunisku bylo Kesselringovi svěřeno vrchní velení nad veškerými německými pozemními i leteckými silami operujícími na Apeninském poloostrově. „Usměvavý Albert“ zde prožil své hvězdné
chvíle a velmi rychle se přerodil ve špičkového polního velitele, jenž dokázal vzdorovat nezpochybnitelné spojenecké materiální i lidské převaze až
do jara 1945. V březnu 1945 byl jmenován velitelem všech německých armád na západě.
Po kapitulaci Třetí říše padl Kesselring do zajetí. V únoru 1947 začal v Benátkách proces, při němž byl bývalý polní maršál odsouzen k trestu
smrti. Původní rozsudek byl ovšem později pozměněn na doživotní žalář, který Kesselring ze závažných zdravotních důvodů opustil již v říjnu
1952. Zemřel v poklidu o osm let později v západním Německu.
Extra Válka – II. svtová
9
Bitva
Operace Shingle. Vylodění u Anzia 1944
Mark Wayne Clark (1896–1984)
Muž s vizáží hvězdy stříbrného plátna přišel na svět v Madisonských kasárnách v New Yorku, kde sloužil jeho
otec, armádní plukovník. V dubnu 1917 ukončil studium na vojenské akademii ve West Pointu. Následně se
s kontingentem US Army zapojil do závěrečných bojů na západní frontě, kde velel pěšímu praporu a utrpěl
zranění. Po rekonvalescenci sloužil ve štábu 1. americké armády ve Francii. Ve dvacátých a třicátých letech
zastával rozličné štábní posty. V polovině 30. let úspěšně absolvoval vyšší důstojnické školy (Command and
General Staff School a Army War College). Na počátku druhé světové války byl jmenován šéfem štábu pozemních sil americké branné moci. V listopadu 1942 dosáhl hodnosti generálporučíka a stal se zástupcem generála Dwighta D. Eisenhowera, vrchního velitele spojeneckých sil při vylodění v severní Africe (Operace Torch).
Poté byl postaven do čela nově zformované 5. americké armády, s níž se v září 1943 vylodil na italské pevnině
u Salerna. S tímto svazkem prošel na jaře 1944 drsnými boji u Anzia a Monte Cassina. V prvním červnovém
týdnu obsadil italskou metropoli Řím. V prosinci téhož roku převzal po britském generálu Alexanderovi velení
spojenecké 15. skupiny armád. Na Apeninském poloostrově válčil až do května 1945, kdy přijal kapitulaci
zbývajících německých sil.
Po skončení války v Evropě byl povýšen na čtyřhvězdičkového generála a v letech 1945–1947 působil na pozici velitele amerických okupačních
vojsk v Rakousku, kde se záhy dostal do ostrých sporů se svými sovětskými protějšky. Na jaře 1952 nahradil generála Ridgwaye na postu vrchního
velitele vojsk Spojených národů v Koreji. Dokázal odrazit poslední čínské útoky, dosáhl zastavení palby a podepsání příměří. Mezi lety 1954–1966
vedl vojenskou akademii v Charlestonu v Jižní Karolíně. V závěru života sepsal dvoudílné memoáry mapující celou jeho vojenskou kariéru.
Clark byl rázný voják, který ovšem příliš často podléhal nadměrné ješitnosti, marnivosti a domýšlivosti. Na svých taženích úzkostlivě dbal na to,
aby byl vždy obklopen suitou armádních zpravodajů a dopisovatelů, novinářů a všudypřítomných fotografů.
Německá rádiem
řízená protilodní raketa
Henschel Hs 293
ovšem umožnil stahujícím se německým
oddílům vyklouznout
z hrozícího obklíčení
a zakopat se na závěrečné válečné měsíce
na Gótské linii v severní
Itálii.
Winston Churchill při
hodnocení právě
skončené operace prohlásil: „Takový je příběh
zápasu o Anzio, příběh velké příležitosti a zmařených
nadějí, skvělého začátku na naší straně, rychlého protivníkova vzpamatování a odvahy i chrabrosti všech
zúčastněných.“
Dodejme, že oběť přibližně 75 000 spojeneckých vojáků nebyla tak úplně marná. Síla německé branné moci v Normandii, tedy na jednom
z rozhodujících bojišť celé války, byla převelením
zkušených veteránských divizí na italskou frontu
fatálně podlomena. Minimálně v tomto směru splnila krvavá anzijská jatka svou historickou úlohu
na výbornou.
Literatura, zdroje:
Breuer, W. B.: Agonie u Anzia.
Plzeň 1996
Churchill, W. S.: Velké bitvy
a osobnosti druhé světové války.
Praha 1999
MacDonald, J.: Velké bitvy 2. světové války. Praha 1995
Messenger, Ch.: Der zweite Weltkrieg in Europa. Berlin 2000
Piekalkiewicz, J.: Tanková válka
1939–1945. Plzeň 1995
Schramm, P. E. (Hrsg.): Kriegstagebuch des Oberkommandos
der Wehrmacht, 1. Januar
1944–22. Mai 1945, Teilband I.,
Band 7. Bonn 2005
http://www.2nd-rangers.eu/DarbysRangers/DarbysRangers.htm
10
Extra Válka – II. svtová
Ukořistěný „Anzijský expres“, mohutný železniční kanón ráže 280 mm, který ostřeloval Spojence
na předmostí
Zákulisí útoku na Pearl Harbor 1941
Politika
Nekončící
dohady
v případu
Pearl Harbor
Úderem japonského císařského námořnictva
na přístav Pearl Harbor a následným vstupem
Spojených států do druhé světové války se
tento konflikt stal skutečně globálním. Tento
fakt je všeobecně znám. Jaké zákulisní úvahy
a intriky především americké administrativy
mu však předcházely, se ví už podstatně méně
S
edmdesáté výročí zákeřného útoku japonských palubních letadel na základnu amerického Tichomořského loďstva v Pearl
Harboru na havajském ostrově Oahu představuje příležitost k zamyšlení nad tím, co zřejmě nelze
vyslovit se stoprocentní jistotou. A sice do jaké míry
bylo tehdejší americké politické a vojenské vedení
informováno o riziku takového úderu? Anebo nepřišel
někomu ve Washingtonu nakonec tento útok vhod?
Nebyl to snad sám americký prezident Franklin D.
Roosevelt, kdo Japonce vyprovokoval, když prosadil,
aby Holanďané odmítli Japonsku poskytnout hospodářské koncese, což se týkalo zejména ropy, a rozhodl
uvalit komplexní embargo na veškerý obchod USA
s Japonskem?
Fotografie: Wikipedie
Znesvářená stanoviska
A tak jedinou jistotu skýtá skutečnost, že na záhadu
obestírající tento případ existují dva odlišné názory. Na
jedné straně jde o tvrzení, jaká například obsahuje kniha Johna Tolanda Infamy. Pearl Harbor and its Aftermath
(Hanba. Pearl Harbor a jeho následky), ve které se zdůrazňuje, že došlo k několika na sobě nezávislým varováním o útoku na Pearl Harbor, i když se lišila údajem
o konkrétním čase útoku. Obdobná varování poskytl
také Joseph Grew, velvyslanec USA v Tokiu, nebo ředitel FBI Edgar Hoover. Ve stejném duchu vystupovali
i senátor Guy Gillette a kongresman Martin Dies. Snahu varovat Američany projevovali i zahraniční přátelé.
Například plukovník F. G. L. Weijerman, holandský
vojenský atašé ve Washingtonu, nebo britský agent
Dusko Popov, jenž své obavy vyjadřoval na základě
průniku do německých zdrojů. Nezajímavé jistě není
ani svědectví holandského námořního zpravodajského
důstojníka Johana Rannefta, jenž udává, že se od amerických kolegů již 6. prosince 1941 dověděl o poloze
japonských letadlových lodí. Uvedl, že to mělo v tuto
chvíli být 640 km severozápadně od Havaje.
V této souvislosti lze jistě připomenout taktéž knihu profesora Gordona Prangeho At Dawn We Slept
(Úsvit, který jsme zaspali), v níž autor uvádí, že prezident Roosevelt a pár zasvěcených lidí z jeho okolí
o tomto japonském útoku dopředu věděli a záměrně
jej připustili, aby tak byly Spojené státy proti své vůli
zataženy do druhé světové války. Historik Robert
Stinnett ve své knize Day of Deceit (Den klamu)
z roku 2000 uvádí, že velitelé na Havaji, admirál Kimmel a generál Short, byli záměrně drženi mimo hlavní
okruh zasvěceně informovaných činitelů, přičemž se
prý tak dělo, i když jen nepřímo, na základě specifických pokynů samotného prezidenta Roosevelta.
Na druhé straně přetrvávají závěry, k nimž v rámci
vyšetřování příčin a důsledků přepadení základny
Pearl Harbor dospěl plukovník Henry Clausen ve své
oficiální zprávě z listopadu 1944, jejímž zpracováním
ho pověřil ministr války Henry Stimson.
A které pak ještě dále rozpracoval ve
své knize Pearl Harbor. Final Judgement
(Pearl Harbor. Závěrečný verdikt) z roku
1992. Svými dedukcemi Henry Clausen
vyvrací, jak sám říká: „Konspirační teorie historiků Tolanda, Prangeho, Lorda,
Layrona a dalších, kteří neměli přístup
k rozhodujícím dokumentům a k rozhodujícím lidem jako já.“ Rovněž historikové Frederick L. Borch a Daniel Martinez ostře napadají teze, že Roosevelt
byl přesně informován o dni, hodině
a místu napadení a že prý vůbec nikoho na Pearl Harboru nevaroval. Ve své
knize Kimmel, Short and Pearl Harbor,
the final report revealed (Kimmel, Short
PhDr. Ivan Brož
Americký prezident
Franklin Delano Roosevelt. Skutečně záměrně
zatajil klíčové zpravodajské informace o blížícím
se japonském útoku?
Havajské noviny přinášející šokující zprávy
o japonském úderu
Extra Válka – II. svtová
11
Politika
Zákulisí útoku na Pearl Harbor 1941
Očištění admirála Kimmela a generála Shorta
V rezoluci amerického Senátu, která byla schválena 25. května
1999 počtem hlasů 52 ku 47, se praví, že admirál Husband
E. Kimmel a generál Walter C. Short v době japonského útoku
na základnu Pearl Harbor konali své povinnosti „kompetentně
a profesionálně“. Republikánský senátor William V. Roth ze
státu Delaware označil oba muže za „obětní beránky Pentagonu“ a dodal, jak to stojí ve zprávě listu The New York Times
z 26. května 1999, že jim „nebyla poskytnuta životně důležitá
zpravodajská informace, která již byla ve Washingtonu k dispozici“.
Admirál Husband Edward Kimmel
a Pearl Harbor, uvedení závěrečné zprávy)
vydané v roce 2005 nakladatelstvím Naval
Institute Press, se oba tito autoři rovněž zmiňují o shora vzpomínané Stinnettově publikaci Day of Deceit nevybíravými slovy: „Je
to špatná kniha, která celý případ zakládá na
umělé konstrukci, zkreslování a neznalosti.“
12
Extra Válka – II. svtová
Bylo vůbec někdy před veřejností
uveřejněno osmibodové memorandum fregatního kapitána Arthura McColluma, v němž tento šéf sekce Dálného
východu na Úřadu námořního zpravodajství již v říjnu 1940 velení námořnictva USA a štáb Bílého domu varuje, aby
se nepřikročilo k provokativním akcím
vůči Japonsku?
Ne. Já sám jsem je objevil v archivu až
v roce 1995.
Jak je vidět z vlastního průběhu
válečných událostí, některé z těchto bodů byly k vydráždění Japonců skutečně použity. Například embargo na
obchod nebo udržování flotily u Havajských ostrovů. Existuje nějaký důkaz,
že s tímto memorandem byl seznámen
i Roosevelt?
Takový přímý důkaz neexistuje. Ale jsou
k dispozici jím podepsané prováděcí rozkazy k realizaci takových nebo podobných
akcí. Samozřejmě, ještě před Pearl Harborem.
?
Historik, publicista a spisovatel
Robert B. Stinnett, autor kontroverzní
publikace Day of Deceit
Dříve nebo později Japonci spáchají
otevřený čin násilí proti Spojeným
státům a pak náš národ bude ochoten
vstoupit do války
archivních materiálů týkajících se Pearl Harboru a vedl rozhovory s několika tucty lidí,
kteří byli tak či onak osobně zapojeni do událostí spojených s tímto japonským útokem.
Podle Stinnetta se Roosevelt již delší čas před
vypuknutím nepřátelství s Japonskem snažil
vyprovokovat Tokio k tomu, aby to byly právě japonské ozbrojené síly, které jako první
udeří na Spojené státy, čímž mu poskytnou
žádoucí záminku k vyhlášení války s tím, že to
americká veřejnost v takovéto podobě přijme.
Proto již v říjnu 1940 měl Roosevelt vydat
příkaz, aby se Tichomořská flotila přesunula z blízkosti břehů Kalifornie na Havajské
ostrovy, konkrétně na základnu Pearl Har-
?
?
Na scéně Robert Stinnett
Robert Stinnett náleží snad vůbec k nejfundovanějším historikům, kteří se zabývají záhadami v pozadí případu Pearl Harbor. Ano, je
tomu tak. Objasňování okolností, proč došlo
k takovému překvapení, je označováno nejen
za záhadu, nýbrž mnohdy i za konspirativní spolčení odpovědných činitelů, kteří vše
významné buď překrucují anebo přímo skrývají před veřejností. Robert Stinnett je jedním
z těch, kdo užívá termín „případ“ i „spiknutí“.
Tento nesporně populární publicista a veterán
2. světové války (námořník na letadlové lodi)
strávil šestnáct let zkoumáním dokumentů
v centrálním americkém archivu, kterému se
zde říká The National Archives. Jako analytik
vědeckého ústavu Independent Institute of
Oakland v Kalifornii prostudoval na 200 000
výsledku jeho dlouholetého pátrání a obsah
rozhovoru zveřejnil 11. března 2002 na
webových stránkách ústavu The Independent Institute. Vzhledem ke značnému rozsahu následují pouze některé nejdůležitější
pasáže z tohoto interview.
bor. Avšak admirál James Richardson, velitel Tichomořské flotily, vznášel námitky
vůči tomuto opatření poukazem na zvýšené
nebezpečí, které takto nechráněnému loďstvu
nyní hrozilo. A tak Roosevelt admirála sesadil.
Admirál později citoval prezidenta, který mu
měl říci: „Dříve nebo později Japonci spáchají
otevřený čin násilí proti Spojeným státům a pak
náš národ bude ochoten vstoupit do války.“
Šokující interview
s Robertem Stinnettem
Americký žurnalista Douglas Cirignano
vyzpovídal Roberta Stinnetta ohledně
Jak to bylo se zachycenými japonskými depešemi a jejich rozšifrováním?
Naše námořní zpravodajská služba zachytila mezi 17. listopadem a 25. listopadem
1941 celkem třiaosmdesát depeší, které
poslal admirál Jamamoto součástem, jež
pak udeřily na Pearl Harbor. Pokud jde
o Roosevelta, nevím, zda je všechny viděl,
ale faktem zůstává, že již na počátku listopadu 1941 vydal pokyn, aby mu dávali všechny
rozšifrované depeše.
?
Americká námořní zpravodajská
služba zachytila 5. prosince 1941
zprávu z Tokia, která nařizovala všem
japonským ambasádám po celém světě,
aby spálily své kódovací knihy. Co to
znamená?
To znamená, že válka vypukne během jednoho nebo dvou dnů.
?
Když byla ještě s předstihem několika hodin rozluštěna depeše, ve které byl uveden japonský výraz „higaši no
kaze ame“, bylo jasné, že půjde o konflikt,
protože v překladu šlo o heslo „východní
vítr, déšť“, což znamenalo útok.
Kromě toho Roosevelt společně s generálem Marshallem (náčelník štábu amerických
pozemních vojsk) ještě 6. prosince četli
další depeši poslanou z Tokia japonskému
velvyslanci do Washingtonu, ve které stálo,
že Japonsko přeruší diplomatické styky se
Zákulisí útoku na Pearl Harbor 1941
Spojenými státy počínaje nedělí 7. prosince 1941
v 01:00 hodin východního času. A prezident Roosevelt na to měl zareagovat slovy: „Tak to znamená
válku.“
Obětní beránci
?
A to byl přece přesný čas zahájení útoku na
Pearl Harbor.
Ano, ovšem generál Marshall zadržoval tuto informaci ještě asi 15 hodin, protože ji nechtěl pustit dál, aby
prý neznepokojil velitele na Havajských ostrovech.
Lépe řečeno, nechtěl, aby nějak vstupovali do celé
záležitosti.
Velící důstojníci v Pearl Harboru, velitel
námořních sil na základně admirál Husband
E. Kimmel a velitel tamních pozemních sil
generál Walter C. Short, se stali nešťastníky, na
které se formálně svedla celá katastrofa. Admirál Kimmel byl několik dní po útoku na Pearl
Harbor odvolán z funkce a na počátku roku
1942 penzionován. Generála Shorta čekalo
něco podobného. Dne 17. prosince 1941 byl
rovněž ze svého velitelského postu odvolán
a degradován o jeden hodnostní stupeň.
?
Obhajoba prezidenta
Roosevelta
Je tedy možno s určitostí říci, že Roosevelt
věděl o tom, že útok na Pearl Harbor proběhne přesně ráno 7. prosince?
Ano, naprosto jistě.
?
Věděl to tedy díky dešifrovaným zprávám?
Ano, díky dešifrovaným zprávám, a to jak
z vojenských, tak i diplomatických zdrojů.
?
Četl jste někdy Clausenovu knihu?
Ano, četl jsem ji. Ale kritizuji Clausena, protože
měl přístup ke všem vojenským depeším a nepoužil
je. Myslím, že to byl zločin, za který měl být postaven
před válečný soud.
?
Clausen zřejmě kryl i opatření, která ve
dnech 6. a 7. prosince prováděl generál
Marshall.
Také si to myslím. Vždyť Clausen jednal v režii
ministra války Stimsona a měl od něho volnou
ruku k tomu, aby zacházel s dokumenty dle vlastní
vůle.
?
Setkal jste se někdy s Clausenem? Kritizoval
jste ho?
Clausen zemřel. Zkoušel jsem ho kontaktovat.
Byl prokurátorem v San Francisku. Psal jsem mu.
Neodpověděl. Chtěl jsem se dovědět, proč nezveřejnil zachycené japonské depeše. Clausen byl
nepochybně součástí konspirace, která měla držet
rozšifrované zprávy mimo Kongres a mimo americkou veřejnost.
Politika
A jak celou tuto problematiku kolem Pearl
Harboru hodnotí jistě nanejvýš povolaná
osobnost, profesor Kolumbijské univerzity Richard Hofstadter? Tento dvojnásobný nositel
Pulitzerovy ceny, který je považován za ikonu poválečné generace liberálních amerických historiků, na
785. straně svého objemného díla The United States,
The History of a Republic píše: „Jedním z důsledků katastrofy je skutečnost, že Roosevelt byl svými nejostřejšími
kritiky obviněn z toho, že vyprovokoval Japonsko k útoku,
aby dostal Spojené státy do války v Evropě, a tudíž loďstvo v Pearl Harboru úmyslně vystavil možnosti zničení,
což vytvořilo situaci, která sjednotila Američany kolem
válečného úsilí. Tvrzení, že Roosevelt chtěl vstoupit v listopadu do války a věděl, že pevný postoj proti Japonsku
by mohl u tohoto státu vyvolat snahu o drastickou akci, se
zdá být mimo jakoukoliv pochybnost. Avšak kdyby byla
zvolena alternativní politika a kdyby Spojené státy zůstaly
mimo, když Japonci dobývali nesmírně bohatou říši, byl
by Roosevelt kritizován za nečinnost. Názor, že Roosevelt
spekuloval s tím, že nechá porazit a zničit významnou část
loďstva, u něhož sám sloužil a které s takovou péčí budoval, a že by jeho vláda a vysoké vojenské kruhy byly zapojeny do spiknutí, by měl být ponechán těm, kteří takovým
úvahám věří. Ale faktem zůstává, že jak ve Washingtonu,
tak v Pearl Harboru se projevilo lajdáctví a že velká výhoda námořní zpravodajské služby spočívající v rozšifrování
japonského kódu byla hozena za hlavu. To představovalo
příšernou chybu a ztracenou šanci.“
Americký propagační plakát z roku 1942
slibující, že oběti 7. prosince 1941 nebudou
zapomenuty
Prezident Roosevelt
podepisuje 8. prosince
1941 vyhlášení války
Japonsku
Literatura, zdroje:
Clausen, H.: Pearl Harbor. Final
Judgement. New York 1992
Hofstadter, R.: The United States,
The History of a Republic. New
Jersey 1967
Prange, G.: God´s Samurai. Lead
Pilot at Pearl Harbor (The Warriors). New York 1990
Stinnett, R. B.: Day of Deceit.
The Truth about FDR and Pearl
Harbor. New York 2001
Poválečné osudy havajských velitelů
Generál Walter C. Short se žádné morální
satisfakce nedočkal. Zemřel 9. března 1949
v texaském Dallasu na selhání srdce. Veřejnost si mohla jeho osobnost připomenout při
zhlédnutí slavného válečného americko-japonského filmu Tora! Tora! Tora! z roku 1970,
kdy jeho postavu věrně ztvárnil herec Jason
Robards. Mimochodem, Robards se jistě
nemusel příliš stylizovat do role, protože boje
v Tichomoří za druhé světové války zažil jako
válečný veterán na vlastní kůži. Ani admirál
Husband E. Kimmel, jenž zemřel ve svých
šestaosmdesáti letech dne 14. května 1968
v Grotonu ve státě Connecticut, se spravedlivého ocenění nedočkal.
Generál Walter Campbell Short
Extra Válka – II. svtová
13
Technika
Československý lehký tank LT vz. 35
Pancíře na obranu
republiky
PhDr. Vojtěch Šír
Dvojice tanků
LT vz. 35 s osádkami na
cvičení koncem 30. let.
Oba tanky z 1. pluku
útočné vozby získal
v březnu 1939 německý
wehrmacht
V
elení československé armády plánovalo od
počátku 30. let rozšířit armádní výzbroj
o několik set tanků. V souvislosti s vývojem v Evropě a nástupem nacistů k moci
v Německu byla v létě 1934 vypracována koncepce
vyzbrojení armády lehkými tanky pro podporu jezdectva a pěchoty. Na konci roku 1934 byly firmy
ČKD a Škodovy závody v Plzni vyzvány k představení nových prototypů, které by umožnily plánovanou
koncepci naplnit.
Armádní zakázka
Firma Škoda již v únoru 1934 zkonstruovala prototyp lehkého tanku SU a představila ho komisi
československé armády. Vzhledem ke slabému pancéřování nebyl prototyp armádou přijat, ale Škoda
ho použila jako základ pro novou verzi pod názvem
Š-II-a (Š – Škoda, II – lehký tank, a – jezdecký
tank), kterou představila v polovině roku 1934.
Konkurenční projekt tank P-II-a, což byl vylepšený LT vz. 34, nabídla firma ČKD. Po armádních
zkouškách byla 30. října 1935 podepsána smlouva
na dodávku 160 tanků firmy Škoda, s armádním
označením LT vz. 35.
Po první objednávce 160 tanků v říjnu 1935 bylo
dalších 35 objednáno 12. května 1936 a poslední
103 v červnu 1936. Poslední objednávka byla ale
definitivně potvrzena až v listopadu 1937, protože
během zkoušek prvních sériových kusů se projevi-
14
Extra Válka – II. svtová
lo mnoho závad a nedostatků, které musel výrobce
odstranit. Problémy při výrobě a zpočátku problematická spolehlivost tanku vedly k tomu, že na
konci roku 1937 již o další tanky LT vz. 35 armáda
neměla zájem a pro naplnění plánovaných stavů byl
naopak objednán nový tank LT vz. 38 firmy ČKD.
Ten se později osvědčil jako zřejmě nejlepší lehký
tank začátku války.
Firmy ČKD a Škoda vyrobily v letech 1935–1937
každá polovinu z celkem 298 tanků pro čs. armádu.
Tanky byly armádě předávány od konce roku 1936
do dubna 1938.
S tankem LT vz. 35 dosáhla Škoda jednoho ze
svých největších předválečných exportních úspěchů – 126 tanků pod označením Škoda R-2 si objednala v roce 1936 rumunská armáda, vyráběny pro ni
byly od září 1938 do února 1939.
LT vz. 35 z technického pohledu
Lehký tank LT vz. 35 měl hmotnost 10,5 tuny, čelní
pancéřování o síle 25 mm, boční a zadní pancéřování
12–16 mm. Čelní pancéřování mělo odolávat střele
z 20mm kanónu na vzdálenost 250 m, na jakoukoli
vzdálenost pak tank odolával pěchotnímu průbojnému střelivu ráže 7,92 mm. Tank byl poháněn vodou
chlazeným čtyřválcovým motorem Škoda T-11/0
o výkonu 120 koní a mohl na silnici dosáhnout maximální rychlosti 34 km/h. Akční rádius v terénu dosahoval 120 km, na silnici až 160 km. Pokrokové bylo
Fotografie: archiv autora, wikipedia, www.utocnavozba.wz.cz
Základní tank československé armády
na konci 30. let měl být hlavním
soupeřem německých tanků
v případném konfliktu na
podzim 1938. Byl nasazen při
srážkách se Sudetoněmeckým
Freikorpsem a při bojích
s Maďary na Podkarpatské
Rusi a východním Slovensku.
Hlavní bojové nasazení ho
ale čekalo až v německých
barvách při polském,
francouzském a východním
tažení
Československý lehký tank LT vz. 35
u tanku LT vz. 35 použití pneumatického
systému řízení, což snižovalo únavu řidiče
při delších přesunech. Byla to pokročilá konstrukce, ale tank byl po mechanické stránce
velmi složitý, což komplikovalo opravy.
Výzbroj tanku tvořil kanón Škoda A-3
ráže 37 mm a dva těžké kulomety ZB vz. 35
ráže 7,92 mm. V roce 1938 byly kulomety
postupně nahrazovány za ZB vz. 37. Kanón
A-3 měl být schopen na 500 m při kolmém
dopadu prorazit až 45 mm silný pancíř, při
30° úhlu dopadu pak 15 mm silný pancíř.
V tanku byla vezena zásoba 78 nábojů pro
kanón (24 protitankových a 54 tříštivých)
a 2 700 nábojů pro kulomety v pásech po
100 nábojích. V německé armádě byla
zásoba snížena na 72 náboje pro kanón
a 1 800 kulometných nábojů.
Posádku tanku tvořili v čs. armádě tři
muži, v bojovém prostoru vedle sebe seděli řidič s radiotelegrafistou, velitel ve věži
zároveň ovládal kanón a kulomet. Komunikace velitele s řidičem probíhala pomocí
tří barevných signalizačních žárovek, kte-
Technika
Čs. tanky versus německé
Jak by asi dopadl vojenský konflikt Československa s Německem na podzim 1938? Tato
otázka je oblíbeným předmětem diskuzí, aniž
by na ni ale bylo možno dát jednoznačnou
odpověď.
Co se týká obrněné techniky, československá armáda v září 1938 disponovala
51 lehkými obrněnými automobily OA vz. 30
a patnácti OA vz. 27, 70 tančíky vz. 33,
50 lehkými tanky vz. 34 a 298 tanky LT vz. 35
(jeden z nich byl ale zrovna v Moskvě). Kromě
toho armáda zabavila ve Škodových závodech
několik kusů z rozpracované objednávky
exportních tanků R-2 pro Rumunsko a v ČKD
několik rozpracovaných tanků určených pro
Peru a Švýcarsko. Tanky LT vz. 38 bohužel
na podzim 1938 ještě nebyly ve výzbroji,
první kusy byly dokončeny až v březnu 1939.
Německá armáda měla naproti tomu v říjnu
1938 k dispozici zhruba 2 600 tanků, z nichž
bylo 1 468 PzKpfw I, 823 PzKpfw II, 59 PzKp-
fw III, 76 PzKpfw IV a asi 180 velitelských
tanků. Kromě toho měla ještě 72 italských
tančíků získaných po anšlusu Rakouska.
Proti ČSR by samozřejmě nebyla nasazena
všechna německá technika, stejně tak ČSR
by část sil musela držet proti případnému
zásahu Maďarska nebo Polska. Přesto kvantitativně byla německá převaha obrovská. Jiný
pohled je ale při srovnání technických parametrů tanků. Naprostou většinu německých
tanků tvořily velmi slabé typy PzKpfw I (vyzbrojen pouze kulomety) a PzKpfw II se
slabým kanónem ráže 20 mm. Tyto tanky se
po stránce výzbroje a pancéřování nemohly
s LT vz. 35 měřit. LT vz. 35 byl zhruba srovnatelný s tehdejšími verzemi A až D tanku PzKpfw III (vyzbrojen také kanónem ráže 37 mm),
přestože ten již patří do kategorie středních.
Tanky PzKpfw IV ve verzi B již jak výzbrojí (kanón ráže 75 mm), tak silnějším pancéřováním
parametry LT vz. 35 převyšovaly.
Tank LT vz. 35 byl velmi nebezpečným protivníkem
naprosté většině tehdejších obrněnců evropských zemí
ré měl řidič ve výšce očí. Wehrmacht ve
vnitřním uspořádání tanku provedl některé změny – pro vnitřní komunikaci zavedl
hovorové zařízení, a protože velitel toho měl
v tříčlenné posádce na starosti příliš mnoho,
tak pro nabíjení a střelbu z kulometu přibyl
čtvrtý člen posádky. Celkově tank LT vz. 35
i přes některé problémy odpovídal požadavkům doby a byl velmi nebezpečným protivníkem naprosté většině tehdejších tanků
evropských zemí.
Krizová léta 1938–1939
První „křest ohněm“ tanky LT vz. 35
v čs. armádě prodělaly během částečné
mobilizace v květnu 1938. Ukázala se řada
nedostatků, velká část tanků zrovna procházela přezbrojením kulometů na ZB vz. 37
a musela tak vyjet bez kulometné výzbroje.
Jiným tankům chyběly zaměřovací dalekohledy a radiostanice. Projevil se také nedostatek
náhradních dílů a průbojného střeliva pro tankové kanóny. Přesto měla přítomnost tanků
velký psychologický efekt, zejména v pohotovostních jednotkách udržujících klid v pohraničních oblastech. To se prokázalo zejména
po vyhlášení stanného práva v pohraničí 13.
září 1938, kdy motorizované brigády rychlých
divizí s podpůrnými jednotkami tanků rychle
nastolily v pohraničí pořádek. Ve srážkách se
Sudetoněmeckým Freikorpsem byly obvykle
nasazovány čety po třech tancích. Příslušníci
Freikorpsu neměli protitankové zbraně, takže
čs. tanky většinou rychle zdolaly odpor.
V září 1938 měla čs. armáda ve výzbroji
celkem 298 tanků LT vz. 38, na našem území
se jich ale nacházelo jen 297 – jeden tank byl
spolu s továrním prototypem Škody od srpna 1938 na předvádění v Kubince u Moskvy,
na naše území se vrátily až v březnu 1939.
Po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 disponovala 1. a 2. rychlá divize každá 40 tanky, 3. rychlá divize měla jen šestnáct tanků
a 4. rychlá divize 76 tanků. Čtyřicet tanků
bylo v záloze velitelství armády a zbylé tanky
byly nasazeny v pohotovostních jednotkách
v pohraničí nebo byly v opravnách. Dalších
deset exportních tanků Škoda R-2 určených
pro Rumunsko bylo během zářijové mobilizace zabaveno ve Škodových závodech.
Mnichovská dohoda a s ní související
odstoupení pohraničních oblastí Německu
neznamenala pro tanky LT vz. 35 konec
bojového nasazení. Tanky byly od podzimu
1938 využity při srážkách s maďarskou armádou, která podnikala výpady přes jižní hranice Podkarpatské Rusi a východního Slovenska. Napjatá situace vyvrcholila otevřeným
konfliktem v březnu 1939, kdy se Maďarům
podařilo dva tanky LT vz. 35 ukořistit. Konstrukce ukořistěných tanků je zaujala natolik,
že později požádali Škodu o jejich opravu.
Tanky LT vz. 35 při cvičení československé armády koncem 30. let
Extra Válka – II. svtová
15
Technika
Československý lehký tank LT vz. 35
Součinnost tanků s pěchotou na
cvičení čs. armády v závěru 30. let
Zakoupili dokonce licenci na výrobu středního tanku Škoda T-21, který se stal základem
pro maďarské tanky Turán.
Ve službách hákového kříže
Okupace zbytku českých zemí a vyhlášení
samostatného Slovenského štátu v březnu
1939 znamenaly nový osud pro techniku
československé armády. Z 298 tanků LT
vz. 35 nacházejících se ve výzbroji československé armády si celkem 52 tanků 3. pluku
útočné vozby v Martině ponechalo Slovensko, dva tanky ukořistili Maďaři a 244 tanků
získal německý wehrmacht. Němci tanky LT
vz. 35 podrobně otestovali a rozhodli o jejich
zařazení do výzbroje německé armády pod
názvem PzKpfw 35(t). Písmeno „t“ v názvu
označovalo původ tanku (tschechisch).
Zhruba dvě desítky strojů Němci modifikovali na velitelské tanky (Panzerbefehlswagen) vybavené radiostanicí FuG 8 vedle
standardní radiostanice FuG 2 nebo FuG 5
a gyrokompasem. Pro umístění radiostanice byl demontován přední spodní kulomet,
anténa byla umístěna na krytu motoru.
Získané tanky Němci zařadili do výzbroje
1. lehké divize a prováděli intenzivní výcvik
posádek. Již na podzim 1939 se 1. lehká divize účastnila polského tažení, kde tanky urazily stovky kilometrů. Jeden byl zcela vyřazen, dalších deset vážně poškozených bylo
ve Škodovce opraveno. V říjnu 1939 byla
1. lehká divize přejmenována na 6. tankovou
divizi. S touto divizí původně československé tanky bojovaly při francouzském tažení
v květnu a červnu 1940 v rámci XLI. tankového sboru. Jeho součástí byla i 8. tanková
divize vyzbrojená českými PzKpfw 38(t).
Šestá tanková divize překročila 14. května
1940 Másu u Monthermé a po překonání
francouzské obrany postupovala ke kanálu
La Manche, kde se podílela na obklíčení
spojeneckých vojsk u Dunkerque. Celkem se
francouzského tažení zúčastnilo 118 tanků
PzKpfw 35(t) a čtrnáct velitelských PzBf Wg
35(t), 45 z nich bylo poškozeno a jedenáct
nenávratně vyřazeno.
I když měly být tanky PzKpfw 35(t) již na
počátku roku 1941 z německé prvoliniové
výzbroje vyřazeny, tak přesto v rámci 6. tankové divize zasáhly i do bojů v Sovětském
svazu. České stroje tvořily zhruba čtvrtinu
všech tanků, které Němci nasadili do operace Barbarossa zahájené 22. června 1941.
Kromě 155 tanků PzKpfw 35(t) v 6. tankové divizi to bylo ještě více než šest stovek
modernějších PzKpfw 38(t).
Šestá tanková divize bojovala jako součást
skupiny armád Sever v pobaltských státech
a u Leningradu. V listopadu 1941 byla přemístěna na moskevský směr a účastnila se
bojů v oblasti Klinu a Kalininu. Do té doby
nenávratně ztratila pouze sedm tanků PzKpfw 35(t). České tanky tvořily páteř výzbroje
6. tankové divize až do začátku roku 1942, kdy
byly definitivně staženy a vyřazeny z frontové
výzbroje. Východní tažení ukázalo limity lehkých tanků, se sovětskými stroji T-34 nebo KV
se nemohly v ničem měřit, jejich kanóny ráže
37 mm byly proti sovětským kolosům zcela
neúčinné. Šestá tanková divize narazila na
sovětské těžké tanky KV již v prvních dnech
po zahájení útoku, 25. června 1941 bylo do
Bulharská armáda své tanky Škoda paradoxně použila
až na přelomu let 1944–1945 v boji proti Německu
Návrat „ztraceného syna“ – LT vz. 35 v lešanském muzeu
Je to paradoxní, ale desítky let po druhé
světové válce nebyl na českém území
k vidění žádný tank LT vz. 35. Až v říjnu
2008 se jeden vrátil do země svého
původu. Šlo o tank přijatý čs. armádou
15. září 1937 s evidenčním číslem
13 962. V březnu 1939 byl převzat
německým wehrmachtem a nasazen
v polském tažení v září 1939 a v západní
kampani na jaře 1940. Od roku 1942 se
zřejmě používal pro výcvik řidičů. Na konci
války jej v Německu ukořistili Američané a odvezli na testování do Aberdeen
Proving Ground ve státě Maryland, kde
byl poté zařazen do sbírek vojenského muzea.
Před šesti lety se o osud tanku začal zajímat tehdejší zpravodaj Českého rozhlasu v USA
Alexandr Pícha. Nejprve byl na jeho doporučení v roce 2006 tank přemalován z německého
tmavě šedého nátěru do původní barevné československé kamufláže. Pícha se zároveň zajímal
i o možnost zapůjčení tanku do ČR, americká reakce ale byla zamítavá. Posun přineslo až po
dvou letech vyjednávání o umístění amerického radaru na českém území. V rámci jednání
Američané tank České republice rovnou darovali. Tank byl dopraven do Baltimoru, lodí přepraven
do Hamburku a 17. října 2008 dorazil do Vojenského technického muzea v Lešanech. V letech
2009–2011 probíhala první etapa jeho celkové rekonstrukce ve Vojenském opravárenském
podniku v Šenově u Nového Jičína. Následovat bude ještě rekonstrukce motoru a převodovky,
tak aby byl tank jako jediný tohoto typu na světě plně pojízdný.
16
Extra Válka – II. svtová
bojového deníku divize zapsáno: „Ruské
52tunové tanky se ukázaly téměř nezničitelné…
musela být povolána baterie flaků ráže 8,8 cm.“
Zimní období navíc ukázalo, že tanky PzKpfw
35(t) není v mrazu téměř možné nastartovat,
startování trvalo i několik hodin.
Kromě 6. tankové divize byly tanky PzKpfw 35(t) také krátce ve výzbroji 3. motorizované divize SS Totenkopf.
V armádách spojenců Třetí
říše
Kromě německého wehrmachtu byly tanky
LT vz. 35 ve výzbroji armád Rumunska,
Bulharska a Slovenska. V roce 1940 Němci
26 tanků PzKpfw 35 (t) prodali Bulharsku.
Dalších deset, pod označením T-11, Bulhaři od Škody obdrželi v lednu 1941. Tyto
tanky byly původně určeny pro export do
Afghánistánu, který ale Němci nepovolili.
Tanky T-11 se od původní verze LT vz. 35
lišily novým typem kanónu Škoda A-8.
Novou bulharskou objednávku 45 tanků T-11 v roce 1941 Němci zablokovali
a místo nich dodali Bulharům ukořistěné
francouzské tanky Renault R-35. Bulharská armáda své tanky Škoda paradoxně
Československý lehký tank LT vz. 35
použila až na přelomu let 1944–1945 v boji proti
Německu.
V rumunské armádě byl tanky Škoda R-2 vyzbrojen 1. tankový pluk 1. tankové divize, 2. tankový pluk
divize byl vyzbrojen francouzskými tanky Renault
R-35. Tato divize spadala pod 3. rumunskou armádu,
která byla během tažení proti SSSR součástí německé skupiny armád Jih. V průběhu letního tažení 1941
na Ukrajině Rumuni do 20. srpna 1941 z různých
příčin přišli o 94 tanků R-2, dvacet jich zůstalo bojeschopných. Z 94 vyřazených bylo 25 poškozeno
neopravitelně, ty byly rozebrány na náhradní díly.
Zbylé se podařilo opravit. Za zničené tanky poskytli Němci v červenci 1942 Rumunům 26 vlastních
PzKpfw 35(t).
S tanky R-2 se rumunská armáda účastnila i ofenzivy na jižním křídle východní fronty v roce 1942.
Technika
Základní technická
data tanku LT vz. 35
Hmotnost:
Délka:
Šířka:
Výška:
Pancéřování:
Výzbroj:
Motor:
Max. rychlost:
Dojezd:
Posádka:
10,5 t
4,9 m
2,055 m
2,37 m
25 mm (čelo), 12–16 mm (boky)
kanón Škoda A-3, ráže 37 mm, 2 × těžký kulomet ZB vz. 35
nebo ZB vz. 37 ráže 7,92 mm
vodou chlazený čtyřválec Škoda T-11/0 o výkonu 88,2 kW
(120 HP) při 1800 ot/min.
34 km/h (silnice), 12–16 km/h (terén)
120 km (terén), 160 km (silnice)
3 muži (čs. armáda), 4 muži (německá armáda)
Exportní tanky Škoda
R-2 připravené v zimě
1939 k expedici do
Rumunska
Obrněnec PzKpfw 35(t) vystavený ve
vojenském muzeu
v Bělehradě
Literatura, zdroje:
Francev, V. – Kliment, Ch. K.:
Škoda LT vz. 35. Praha 1995
Francev, V. – Kliment, Ch. K.:
Československá obrněná vozidla
1918–1948. Praha 2004
K 29. srpnu 1942 měla 1. tanková divize 109 tanků
R-2 a posílena byla i o jedenáct PzKpfw IV a jedenáct PzKPfw III. Během těžkých bojů po sovětské
protiofenzivě u Stalingradu byla rumunská 1. tanková divize v podstatě rozdrcena, ke konci listopadu
1942 jí z původních tanků zbývalo jen jedenáct Pz
III a Pz IV a devatenáct R-2. Ztratila i většinu svého
dělostřelectva. K 2. prosinci 1942 měla 1. tanková
divize už pouze tři bojeschopné tanky. Na začátku
roku 1943 byla stažena zpět do Rumunska, nenávratné ztráty techniky činily 81 tanků R-2, deset Pz III
a deset Pz IV. Asi 40 tanků R-2, které Rumunsku
v roce 1943 zbývaly, bylo přeřazeno do zálohy a dvacet z nich bylo v roce 1944 přestavěno na stíhače
tanků TACAM.
Slovenské armádě zůstala po březnu 1939 obrněná technika 3. pluku útočné vozby, který disponoval
52 tanky LT vz. 35. Poprvé se několik tanků LT-35
(slovenské označení) účastnilo vojenské akce během
pohraničních bojů s Maďarskem 23.–26. března
1939. Několik tanků LT-35 slovenská armáda nasadila i během války s Polskem v září 1939, do boje
ale tanky nezasáhly.
Pro útok na Sovětský svaz v červnu 1941 slovenská armáda sestavila Rychlou skupinu pod velením
plk. Pilfouska. Její součástí byl i prapor útočné vozby
s 30 tanky LT-35, deseti tanky LT-38 a sedmi tanky
LT-40. V červenci 1941 z Rychlé skupiny vznikla
Rychlá brigáda, která 22. července 1941 podstoupila tvrdý boj o Lipovec na Ukrajině, při kterém
nenávratně ztratila tři tanky LT-35, jeden LT-38
a jeden LT-40. Dalších pět LT-35 bylo během bojů
o Lipovec těžce poškozeno. Prapor útočné vozby byl
poté stažen na Slovensko a zbytek Rychlé brigády
přičleněn k německé 295. pěší divizi. Slovenské tanky
LT-35 se na východní frontu již nevrátily. V boji tanky
LT-35 znovu použili až povstalci během Slovenského
národního povstání.
Jentz, T. L.: Panzertruppen. The
Complete Guide to the Creation
& Combat Employment of Germany‘s Tank Force 1933–1942.
Atglen 1996
Spielberger, W. J.: Die PanzerKampfwagen 35(t) und 38(t) und
Ihre Abarten. Stuttgart 1990
Kliment, Ch. K. – Nakládal, B.:
Slovenská armáda 1939–1945.
Praha 2003
Extra Válka – II. svtová
17
Duel
1942 – Supermarine Spitfire Mk. VB vs. Focke-Wulf Fw 190A-3
Kříž proti kokardě
Supermarine Spitfire Mk. VB
Pohonná jednotka:
Výkon motoru:
Rychlost:
Rychlost stoupání:
Operační dostup:
Výzbroj:
motor Rolls-Royce Merlin 45
1 096 kW (1 470 k) ve výšce 2 820 m
595 km/h
13,5 m/s
11 300 m
2 × 20mm kanón British Hispano Mk. II
v křídlech (60 nábojů na zbraň),
4 × 7,7mm kulomet Colt Browning
v křídlech (350 nábojů na zbraň)
Na období největší slávy nemusel Spitfire ovšem čekat
příliš dlouho. Jeho hvězdné chvíle přišly v létě roku
1940. V nesmírně těžkých a temných časech, kdy si
německá branná moc bleskově podrobila většinu kontinentální Evropy a zdálo se, že neexistuje hráz, která by
ocelový příval zastavila, se nad nezdolným Albionem
strhla urputná letecká bitva, v níž RAF bojovalo o bytí
a nebytí své země. I když to byl poněkud opomíjený
mouřenín Hawker Hurricane, kdo v konečném účtování odvedl více černé práce a přispěl tak větší měrou
k porážce letectva s hákovými kříži, stal se právě nesmírně elegantní Spitfire symbolem britského vítězství.
Celá Británie znala nezaměnitelnou siluetu letounu,
který denně obdivně sledovala vysoko mezi oblaky,
odkud Spitfiry srážely k zemi německé Messerschmitty,
stejně jako bombardéry luftwaffe, jejichž břicha byla až
po okraj zaplněna smrtonosným nákladem.
„Pětka“ v akci
Verze Spitfire Mk. I a Mk. II, na jejichž bedrech ležela
tíha bojů v prvních letech konfliktu, začaly od podzimu 1941 nahrazovat zbrusu nové Mk. V, které v té
době představovaly vůbec to nejlepší, čím RAF disponovalo. „Pětky“ si záhy získaly srdce svých pilotů.
Jednalo se totiž o stroje solidně rychlé, s výbornou
stoupavostí a proslulou obratností, jejichž ovládání
bylo nadmíru příjemné a ve všech normálních letových režimech zcela bezproblémové. Negativem se
jevily být pouze menší komplikace při přistávacím
manévru, které byly zapříčiněny ztíženou viditelností
vpřed přes štíhlý motorový kryt.
„Spit“ proti všem
Ukořistěný letoun
nadporučíka Armina
Fabera s výsostnými
znaky RAF
18
Extra Válka – II. svtová
V průběhu druhé světové války sloužilo v rámci
Královských vzdušných sil čtyřiadvacet rozličných
verzí a variant letounu typu Spitfire, jež se od sebe
lišily především čím dál výkonnějšími pohonnými
Fotografie: archiv autora, wallpaperstock.net, wikipedia
S
tíhačka Supermarine Spitfire tvořila spolu
s robustním a nesmírně odolným Hurricanem páteř stíhacích perutí RAF na
počátku druhé světové války. Prototyp Spitfiru, nesoucí označení Supermarine Type 300, jenž
byl dílem konstruktéra Reginalda J. Mitchella, se od
plochy zkušebního továrního letiště poprvé odlepil
v březnu 1936. Po překonání obvyklých dětských
nemocí nového letounu začínalo být jasné, že Britové
ve Spitfiru získali stroj, který se zapíše do historie.
První exempláře se do výzbroje bojových perutí
dostaly v závěru roku 1938.
PhDr. Tomáš Dostál
O převahu na obloze
nad okupovanou Francií
a kanálem La Manche
se v roce 1942 rvaly dva
výjimečné stíhací letouny.
V barvách britského
Královského letectva řezal
nebe Supermarine Spitfire
Mk. V, jemuž byl více než
zdatným soupeřem smrtelně
nebezpečný a oprávněně
obávaný Focke-Wulf Fw
190 německé luftwaffe.
Který z těchto dravců měl
tehdy navrch?
V bitvě o Británii
1942 – Supermarine Spitfire Mk. VB vs. Focke-Wulf Fw 190A-3
Duel
jednotkami a mohutnější výzbrojí. Spitfiry
se s nepřítelem s úspěchem utkávaly nad
Evropou, ve Středomoří, v severní Africe
i na Dálném východě, kde okusily nesmlouvavost japonského soupeře.
V průběhu roku 1942 se začaly rovnovážné
misky vah prokazatelně překlápět na stranu
německé luftwaffe. Narušitelem zavedeného
statu quo na západní frontě nebyl nikdo jiný
než stíhací letoun Focke-Wulf Fw 190, noční
můra stovek pilotů Commonwealthu. RAF,
svádějící doposud sice zuřivé, ale přesto vyrovnané řeže s hbitými Messerschmitty Bf 109F4, byla náhle konfrontována s protivníkem,
jehož kvalit dosahovala jen velmi obtížně.
Focke-Wulf hlásí příchod
V závěru 30. let 20. století si velení německé
branné moci uvědomilo, že spoléhání se jen
na jediný typ stíhacího letounu, tj. Messerschmitt Bf 109, je příliš velkým hazardem,
a obrátilo se proto na nejvýznamnější konstrukční kanceláře s požadavkem na možného
Messerschmittova souputníka. Z této soutěže
vyšel v létě roku 1938 vítězně návrh profesora
Kurta Tanka z firmy Focke-Wulf. O rok později tak již mohl prototyp Focke-Wulf 190 V1
uskutečnit vůbec první zkušební let.
Focke-Wulf nad kanálem
Navzdory určitým počátečním obtížím
s hvězdicovým motorem BMW byly novými
stíhačkami od léta 1941 postupně vyzbrojovány německé stíhací eskadry operující
nad západní Evropou. Britové se nejčastěji
střetávali s JG 2 „Richthofen“ a JG 26 „Schlageter“ startujícími z letišť v severozápadní
a severní Francii, respektive Belgii.
V roce 1942 vysílaly obě JG do akce
tehdy nejrozšířenější Focke-Wulfy Fw 190
A-3. Tyto stíhačky vynikaly na svou dobu
přímo fantastickým výhledem z pilotní
kabiny a fenomenální stoupavostí a rychlostí, přičemž i při těch nejvyšších neztrácel
Focke-Wulf nic ze své ovladatelnosti a snadné pilotáže. Na rozdíl od Messerschmittu
byl Fw 190 vybaven podvozkem s širokým
rozchodem, který letounu na zemi dodával
potřebnou stabilitu. Určitý zádrhel naproti
tomu spočíval ve velmi tuhých podvozkových tlumičích, jež pilotům občas připravily
poněkud tvrdší přistání.
Hon na „stodevadesátku“
Nepříjemný šok z nového zdatného protivníka, který způsoboval RAF citelné ztráty,
vedl ve Velké Británii k vypracování riskantního plánu, jehož cílem měla být „krádež“
exempláře „stodevadesátky“ přímo z jednoho z francouzských letišť. Takto získaný Fw 190 by byl následně na ostrovech
podroben důkladným testům a zkouškám,
jejichž výsledky by pomohly najít účinnou
protizbraň. Jednotka Commandos, tvořící
ozbrojený doprovod vybraného zkušebního pilota, však na takto sebevražednou misi
nakonec nastoupit nemusela.
Focke-Wulf Fw 190A-3
Pohonná jednotka:
Výkon motoru:
Rychlost u země:
ve výšce 6 100 m:
Rychlost stoupání:
Operační dostup:
Výzbroj:
motor BMW 801 D-2
1 267 kW (1 724 k) při startu
540 km/h
640 km/h
15,5 m/s
10 600 m
2 × 20mm kanón Oerlikon MG 151/20 v kořenech
křídel (250 nábojů na zbraň), 2 × 20mm kanón Mauser
MG-FF v křídlech (60–90 nábojů na zbraň), 2 × 7,9mm
kulomet Rheinmetall MG 17 na kapotě motoru
(900 nábojů na zbraň)
Dar z nebes
Koncem června 1942 totiž po boji
s československými stíhači, z dodnes zcela
neobjasněných příčin, na letišti RAF v Pembrey nedaleko Swansea v jižním Walesu
přistál dezorientovaný Gruppenadjutant
III/JG 2, nadporučík Armin Faber, který
tak nepříteli na zlatém podnosu naservíroval
úlovek vskutku nečekaný.
Literatura, zdroje:
Bílý, M. – Šipka, P. – Šíla, M.,
Rajlich, J. – Pátek, Z.: Focke-Wulf
Fw 190A. Praha 1995
Rajlich, J. – Sehnal, J.: Stíhači nad
kanálem. Praha 1993
http://forum.valka.cz
Kdo s koho!
Faberův Focke-Wulf se téměř okamžitě stal
kořistí britských techniků a inženýrů. Z Pembrey byl nejprve dopraven do Farnborough,
sídla Královského výzkumného leteckého
ústavu, a poté do Duxfordu, k jednotce pro
vývoj taktiky vzdušného boje (Air Fighting
Development Unit), kde od 3. července
probíhalo všestranné testování a porovnávání
se stíhačkami RAF. Závěry hovořily jasnou
řečí. „Stodevadesátka“ překonávala Spitfire
Mk.VB téměř ve všech klíčových ukazatelích,
v řadě z nich byla dokonce nedostižná. Ve
všech výškách byl Fw 190A-3 rychlejší (o
32 až 56 km/h), rovněž rychleji stoupal (do
7 600 m až o 2,3 m/s) a akceleroval. Vždy
dokázal svižněji reagovat. Vynikal i v tradiční doméně Spitfiru, tj. obratnosti. Pouze
v proslulé spitfirovské utažené horizontální
zatáčce zaostával, hrozil mu přitom i pád do
vývrtky, kterou ovšem bez větších obtíží opět
vybral. V případě hrozícího nebezpečí mohl
Focke-Wulf v podstatě kdykoliv přerušit boj
a uniknout Spitfiru v ostrém piké. Tuto jednoznačnou dominanci alespoň zčásti vyrovnaly
později zaváděné Spitfiry Mk.IX a americké
P-47 Thunderbolt. Definitivně ji zlomily teprve
skvělé stíhačky P-51 Mustang, které se na
evropském nebi objevily v prosinci 1943.
Extra Válka – II. svtová
19
Speciální operace
Operace Sauerkraut 1944
Pryč s Hitlerem!
Mgr. Jan Čurda
Němečtí výsadkáři
zajatí v březnu 1944
u Monte Cassina
P
říběh operace Sauerkraut (kyselé zelí) se
začal odvíjet 21. července 1944, kdy se
skupina německých důstojníků pokusila zavraždit Hitlera a svrhnout nacistický
režim v Německu. Jen několik hodin po přijetí zprávy
o pokusu o atentát začalo Oddělení dezinformačních
operací v Římě horečně vymýšlet způsob, jak co nejlépe využít zprávu o pokusu o převrat v Německu.
Atentát na vůdce skýtal jedinečnou příležitost k útoku
na morálku německé armády v případě neprodleného rozšíření této zprávy. Cílem bylo podlomit vůli
německých vojáků v boji vykreslením narůstajících
sporů mezi armádními špičkami.
Agenti z řad zajatců
Klasické použití letadel shazujících letáky nebylo
považováno za dostatečně účinné, byl proto prosazen
jiný způsob – přes frontovou linii měli proniknout
agenti, vybraní z řad německých zajatců, kteří měli
šířit čerstvě vymyšlené zvěsti, letáky, padělané rozkazy a „oficiální“ prohlášení.
Výběrem těchto mužů v řadách německých zajatců
byla pověřena Barbara Lauwersová, která okamžitě
vyrazila v doprovodu majora Dewarta do zajateckého
20
Extra Válka – II. svtová
tábora v Asertu u Neapole. Vybaveni přímým povolením pro operaci od plukovníka Edwarda Glavina,
šéfa OSS v Itálii, vyrazili na cestu nocí. Mezitím se
v sídle MO (Morale Operations – sekce OSS, která
měla za úkol vedení psychologické války, především
šíření propagandy) rozběhly přípravy na výrobu
novin, dokumentů a letáků. Zvláštní „denní rozkaz“,
budící dojem, že jej vydal polní maršál Walther von
Brauchitsch, byl rovněž podvržený. Prohlašoval, že
polní maršál převzal kontrolu nad německou armádou a že vzpoura proti Hitlerovi pokračuje.
Zatím byl další důstojník MO Ed Lindner dopraven do Sieny, kde převzal německé uniformy, insignie, doklady a kapesní drobnosti jako součást krytí
pro zajatce, kteří měli infiltrovat německé linie poblíž
řeky Arno.
Barbara Lauwersová strávila 22. červenec v zajateckém táboře, kde hovořila s německými zajatci. Nakonec vybrala šestnáct těch, kteří vyhovovali jejím přísným požadavkům. Byli to většinou mladí muži, kteří
nesouhlasili s režimem, ale museli narukovat a zažili
peklo východní fronty. Mnozí byli dezertéry.
Jakmile Lauwersová skončila svůj výběr, dostali
Němci obnošené overaly americké armády a byli
Fotografie a ilustrace: psywar.org
Ve druhé polovině roku 1944 byla situace německých armád v Evropě kritická.
Spojenci osvobodili Řím, vylodili se v Normandii a Sověti se chystali zaútočit
na východních hranicích Říše. Spojenci hodlali využít svých úspěchů na
frontách a ještě více urychlit konec války podlomením morálky německých
jednotek. A to za pomoci německých zajatců, vyškolených na agenty
pronikající přes frontovou linii
Operace Sauerkraut 1944
převezeni k výcviku do Říma. Svoji roli hrál
čas – čím dříve po atentátu by byli agenti
nasazeni, tím větší byla naděje na úspěch
v panující nejistotě a chaosu německých jednotek. Přesto bylo nutno věnovat náležitou
pozornost přípravě akce. Vybraní zajatci se
nazpaměť učili své krycí příběhy – každý
z nich dostal novou identitu na základě zpravodajských hlášení, jež Lauwersové posílaly
Speciální operace
Klub osamělých srdcí
V říjnu 1944 informovaly noviny Washington Post o takzvané
„Lize osamělých žen války“. Jednalo se o další výtvor OSS,
určený k podlomení morálky německých vojáků. Text letáku
napsala Barbara Lauwersová a jeho jazyk pečlivě přizpůsobila vojenským výrazům. Oběžník odkrýval existenci Ligy,
jejíž členky byly ochotné odevzdat se naplnění vojenských
snů. Účelem bylo zpříjemnit vojákům dovolenky a podpořit
porodnost v Německu. K oběžníku byl připevněn knoflík.
porodnos
„Vezměte si tento knoflík a noste ho viditelně,“ stálo v instrukcích. „Brzy se vás ujme členka naší Ligy a vaše frontové
sny
sn a tužby
tužb dojdou naplnění. Naše členky jsou všude,
protože
proto my, německé ženy, chápeme naši povinnost vůči
obráncům
naší země. Nestyďte se. Vaše manželky, matobrán
ses a milenky jsou jedněmi z nás. Myslíme na vás a na budoucnost Německa.“ Tyhle
ky, sestry
letáky roznášeli na území okupované Itálie domácí odbojáři i agenti z řad německých zajatců.
Pomyšl že jejich dívky, manželky a matky jdou do postele s kýmkoli, jistě nepovzbudilo
Pomyšlení,
odhodlá německých vojáků dál bojovat v prohrané válce daleko od domova.
odhodlání
Leták prohlašoval, že polní maršál
vo Brauchitsch převzal kontrolu nad
von
ně
německou armádou a že vzpoura proti
Hitlerovi pokračuje
Propagandistické nálepky šířené za
frontovou linií
týmy výzkumného a analytického oddělení
OSS. Například zajatec s rakouským přízvukem měl krytí přizpůsobené jeho původu.
Bývalá zaměstnání byla zapracována co nejvěrohodněji do jejich krycí legendy, a když
byli v noci nečekaně probuzeni, museli bezchybně odpovídat na položené otázky.
Dokonalá a rychlá příprava
Materiály připravované OSS byly vypracovávány ve dvojí kvalitě – velmi hrubé, nebo
velmi dobré. Falešné dokumenty, razítka,
známky o zaplacení příspěvků nacistické
straně, které měly prokázat totožnost agenta,
musely být perfektní, aby prošly kontrolou
německé vojenské policie. Naopak plakáty, letáky a noviny určené pro propagandu
mezi německými vojáky měly budit dojem,
že byly vyrobeny podomácku podzemním
opozičním hnutím, které jako by existovalo
všude kolem nich. Pokud by byly letáky příliš kvalitně udělané, vzbudily by podezření,
že jsou dílem nepřátelské propagandy.
Kromě těchto materiálů a krycích příběhů byli přeběhlíci vybaveni německými
uniformami, zbraněmi, kompasy, italskými
lirami a cigaretami, zápalkami a různými
drobnostmi. Tři týmy po třech mužích
měly překročit řeku Arno, pak se rozdělit
a postupovat každý sám. Jejich úkolem bylo
proniknout co nejrychleji do
nepřátelského území, rozšiřovat letáky a vylepovat plakáty na stromy,
budovy, auta a rozhazovat je po ulicích. Při
budovy
kontrolách se měli vydávat za vojáky, kteří
se pokoušejí najít své jednotky, protože měli
zvláštní úkoly a hledali k nim cestu zpět,
nebo se vraceli z dovolené, zatímco jejich
jednotky byly přesunuty.
Jeden z mužů, Willi Haseneier, později
vzpomínal: „Pamatuji si na černou kočku, která nám přeběhla přes cestu, když jsme mířili
k řece. Vypadalo to jako osudové znamení,
ale všechno se vyvíjelo dobře. Krycí legenda
Lauwersové fungovala. Sloužil jsem u pětadvacátého ženijního praporu, nejmizernějšího
z mizerných, kopali jsme zákopy, kladli miny
a já ani neumím pořádně salutovat.“
Haseneier prošel asi tři kilometry za
frontovou linii. Jednou zpozoroval hlídku
osmi mužů SS, sbírali některé z materiálů,
které umístil na místním tržišti. „Všichni si
přečetli prohlášení odsuzující Hitlerovu politiku
zničení wehrmachtu na úkor nacistické strany.
Vzrušeně to mezi sebou probírali a nastrkali
materiály do kapes.“
Haseneier se pak vrátil přes americké
linie, vybil zbraně, postupoval s rukama
nad hlavou a neustále vyvolával: „Odveďte
mě k velícímu důstojníkovi.“
Všichni muži se z mise bezpečně vrátili
a všichni hlásili, že se mohli volně pohybovat a rozšiřovat propagandistické materiály.
Podél celé italské fronty četli němečtí vojáci
dokumenty, určené k vytvoření dojmu, že
v jejich vlasti propukla vzpoura proti nacistům. Kromě šíření falešných zpráv a pod-
lamování morálky se některým agentům
podařilo přinést cenné informace o dislokaci některých jednotek. Hans Mauer se dostal
přes nepřátelské linie severně od Sieny, kde
objevil osmnáct zamaskovaných německých
tanků Tiger. Po jeho návratu a předání
informace vzlétly spojenecké bombardéry
a zničily je. Výsledkem této úspěšné akce byl
Pro operaci Sauerkraut bylo vytištěno speciální číslo „novin“ Das Neue
Deutschland
Extra Válka – II. svtová
21
Speciální operace
Operace Sauerkraut 1944
požadavek zpravodajského štábu 5. americké armády, aby se nadále pokračovalo v infiltračních akcích za německými liniemi.
Pohlednice z dílny
OSS ironizující personální složení Volkssturmu
Kyselé zelí slaví úspěch
z důstojníků si přečetl, co stojí
na letáku, a poznal, že se jedná o protinacistickou propagandu. Upozornil ihned své
muže, aby zadrželi agenty
oblečené v uniformách wehrmachtu. Strhla se přestřelka,
při níž agenti zabili několik
esesmanů. MO ihned využila tento incident a vydala
leták, který obviňoval příslušníky SS, že vyprovokovali přestřelku s příslušníky wehrmachtu. MO
také pověřila agenty, aby rozšířili informaci,
že Hitler byl zadržen u švýcarských hranic
při pokusu uprchnout z Německa a že polní
maršál Kesselring byl buď zraněn, nebo se
pokusil o sebevraždu. Úspěch této akce znovu podnítil velení 5. armády, aby požádalo
MO o naverbování dalších dvaceti zajatců
pro tyto operace.
Druhá operace Sauerkraut byla zahájena
7. září 1944, kdy sedm mužů vybraných
z řad zajatců přešlo frontu severozápadně od
Florencie. Jejich úkolem bylo šířit speciální
propagační materiály a získávat informace
o rozmístění a stavu německých jednotek.
Za dva dni se agenti vrátili a přinesli opět
cenné informace, které byly zpracovány ve
zpravodajském bulletinu. Jednalo se o konkrétní a velmi cenné údaje:
„Prapor 4. výsadkové divize trpí nedostatkem ošacení a stravy, jeho vojáci věří,
že válka je prohraná.“
„Dělostřelecká jednotka v L´Isola má tak
málo munice, že může střílet pouze po telefonickém rozkazu velitele divize.“
„Dva tanky Tiger a tři lehké tanky jsou
ukryty ve skupině čtyř domů u křižovatky
L-712098.“
Třetí operace se uskutečnila 2. října
opět nedaleko Florencie. Tentokrát ale
akce neproběhla zrovna hladce. Na agenty
narazila skupina esesmanů zrovna ve chvíli, kdy upevňovali podvratné materiály na
stromy u silnice vedoucí do Boloně. Jeden
Hitler uprchl do Argentiny
Další mise Sauerkraut následovala koncem listopadu 1944, agenti tentokrát rozšiřovali mezi německými vojáky plakáty
a letáky, všichni agenti se po několika
dnech opět bezpečně vrátili a přinesli
důležité informace o stavu a dislokaci
německých jednotek. Vzápětí následovala pátá operace Sauerkraut, tentokrát
byl vyslán pouze jeden tým, který kromě obvyklého šíření materiálů a získávání informací měl za úkol rozšířit pověst
o Hitlerově dvojníkovi. Toho prý prezentuje Himmler na veřejnosti místo skutečného vůdce, který uprchl do Švýcarska
nebo Argentiny.
Na toaletním papíru nalezeném na ubikacích vojáků bylo vytištěno: „Kamarádi!
Jejich úkolem bylo proniknout co nejrychleji do nepřátelského
území, rozšiřovat letáky a vylepovat plakáty
Barbara Lauwersová
vlastním jménem Božena Hauserová, se narodila
v Brně v roce 1914. Po absolvování právnické
fakulty v Brně nastoupila do redakce Baťových
časopisů do Zlína. Tam potkala šaramantního
Američana belgického původu Charlese Lauwerse.
Nacistická okupace Československa 15. března
1939 jejich svatbu uspíšila – měli ji hned druhý
den. Své pětadvacáté narozeniny slavila 14. dubna už na cestě s manželem západní Evropou.
Po čase oba odjeli do USA. Božena pracovala
v New Yorku v textilní firmě. V prosinci 1941 – po
přepadení Pearl Harboru Japonci – nastoupila
na československém vyslanectví ve Washingtonu. Třebaže tam působilo i několik mladých
mužů, žádnému se do armády nechtělo. Boženu tahle zbabělost naštvala, a proto se přihlásila
sama. Dopoledne 1. června 1943 složila přísahu amerického občana. Odpoledne přísahala
znovu, tentokrát jako vojačka. „Musíte si změnit křestní jméno,“ řekli jí u odvodu. „To vaše nikdo
nevysloví.“ A tak se stala Barbarou. Vybrali ji pro vojenskou výzvědnou službu OSS. Měla velké
přednosti – uměla německy, francouzsky a česky, znala poměry v Evropě. „OSS byla elita armády, sloužila v ní spousta absolventů prestižních amerických univerzit,“ vzpomínala. „Prošli jsme
tvrdým výcvikem – dlouhé pochody s plnou výzbrojí, stanování na písku, plavání pod hladinou,
na které hoří olej.“ Její dvacetičlennou jednotku poslali do alžírského Oranu. Jakmile Spojenci
dobyli půlku Itálie, odletěli do Říma. Jeden německý zajatec se při výsleších zmínil, že na hrubé
práce mají Čechy a Slováky. „Tak jsem se dověděla, že je tam část vládního vojska z protektorátu. Museli jsme je přesvědčit, aby přešli na stranu partyzánů a Spojenců. U jednoho kněze ve
Vatikánu jsem sehnala český psací stroj, napsala leták a ten se potom rozhazoval v německém
týlu. Několik stovek vládních vojáků uteklo.“ V dubnu 1945 byla nadporučice Lauwersová vyznamenána Bronzovou hvězdou.
22
Extra Válka – II. svtová
Skoncujte s těmato sračkama! Nebojujeme
za Německo, ale jen za Hitlera a Himmlera.
NSDAP nás zavedla na tuhle proklatou cestu,
ale teď se jen snaží zachránit si vlastní kůži.
Nechají nás chcípnout v blátě, chtějí, abychom vydrželi až do poslední kulky. My si ji
ale necháme pro ty esesácké svině, abychom od
nich osvobodili Německo. Dost! Mír!“
Nadále probíhaly podobné operace po
celé délce fronty bez jakýchkoliv zádrhelů,
až do deváté mise tříčlenného týmu agentů, kteří přešli frontu 26. února 1945. Dva
muži se vrátili v pořádku 1. března, třetí
člen týmu, Gustav Preuss, byl (jak o pár
dní později zjistila MO) zadržen německou hlídkou a vyslýchán vojenskou policií.
Jeho doklady uváděly jméno Gustav Schalk
a vojenská knížka potvrzovala příslušnost
k jednotce dislokované v Itálii. Vojenská
policie telefonicky ověřovala totožnost
zadrženého muže u velitele jeho roty.
Mezitím se Gustav Preuss pokusil o útěk,
byl však zasažen do břicha a převezen do
vojenské nemocnice v Modeně. Vojáka,
který Preusse zadržel, vyznamenal velitel
divize generálmajor Steinmetz Železným
křížem 2. třídy.
Jediným padlým mužem z agentů-zajatců byl muž nalezený u silnice s batohem
plným materiálů, vyzývajících německé
vojáky, aby ukončili beznadějný boj, který
Operace Sauerkraut 1944
Speciální operace
Slovníček
OSS – Office of Strategic
Services (Úřad strategických služeb) – vojenská
zpravodajská služba
s vnější působností Spojených států amerických
v období od 13. června
1942 do 20. září 1945
Důstojník SS s hrůzou čte leták vylepený
agenty OSS
Ed Lindner pomáhal
plánovat a organizovat
mise v rámci operace
Sauerkraut
si stejně přejí jen poživačné nacistické bestie, jimž vůbec nejde o německý národ, ale
jen o vlastní kůži.
Za odměnu zpět do tábora
Jedenácté mise se zúčastnil tým s krycím jménem
Pennsylvania. Jeho úkolem bylo přejít linii u dálnice č. 64 na Vergato. Jako vždy měl šířit propagační
materiály, zjišťovat morálku nepřítele, najít a označit
opevněná místa. 18. března přešla skupina agentů
linii a po splnění úkolu se o tři dny později vrátila.
Akce byla úspěšná, agenti se setkali s několika německými vojáky, kteří chtěli dezertovat, ale nevěděli, kde
jsou Američané, a báli se přejít frontu. Agenti dva
z těchto mužů převedli přes frontu a předali je do
amerického zajetí.
Příběhem o osudu německých agentů z řad
zajatců se americká armáda zrovna nemůže pyšnit.
Agentům bylo slíbeno zvlášť dobré zacházení, ale
nakonec byli vráceni do zajateckých táborů, kde je
nečekalo zvláštní zacházení, ale vrátili se normálně
mezi ostatní vězně.
Ed Lindner bojoval s hlavním štábem o osud
německých agentů. Napsal zprávu, podle níž by
se s nimi mělo zacházet jako s „cizími civilisty“
a ne jako s válečnými zajatci od chvíle, kdy byli
přijati do služeb OSS. „Nikdo nehnul ani prstem pro
ty lidi, kteří nasadili život pro cíle OSS. Nejenže jim
nezaplatili, ale hodili je zpátky do zajateckého tábora
a s návratem do civilního života jim pak také nikdo
nepomohl. Něco mohlo a mělo být uděláno pro tyhle
lidi, kteří toho pro OSS tolik vykonali.“ Je poměrně
těžké zhodnotit, jaké postavení vlastně tito muži
měli. Oficiálně už nebyli považováni za válečné
zajatce a nebyli ani zaměstnanci OSS či vlády Spojených států. Nedostávali plat, dokonce ani tolik,
kolik dostávali váleční zajatci, ani poštu či balíčky
od Červeného kříže, na což měli podle Ženevské
konvence nárok i ti nejzarytější nacisté
v řadách zajatých Němců.
Podle stejné úmluvy byla strana, která zajatce držela, zodpovědná za jejich bezpečnost a bylo
výslovně zakázáno, aby byli vystavováni nebezpečí.
Všichni z agentů však byli dobrovolníci a sami si zvolili, že překročí frontu s tajným úkolem.
Literatura, zdroje:
McIntoshová, E. P.: Sesterstvo
špionů. Ženy z OSS. Praha 2007
www.psywar.org/sauerkraut.php
Extra Válka – II. svtová
23
Osobnost
Polní maršál William „Bill“ Slim (1891–1970)
Generál
„Zapomenuté
armády“
Kvůli tomu, že se pohyboval
výhradně po východních válčištích
2. světové války, patří William
„Bill“ Slim mezi u nás relativně
málo známé britské generály. Už
ve své době byl však označován
za jednoho z nejdynamičtějších
velitelů spojeneckých jednotek
a byl to právě on, kdo dovedl
britské vojáky k vítězství v Barmě
Generál William Joseph „Bill“ Slim v době
bojů v Barmě
Britští vojáci v tropických přilbách si prohlíží
iráckou metropoli Bagdád, květen 1941
W
illiam Joseph Slim se narodil 6. srpna
1891 do poměrně skromných rodinných poměrů na předměstí přístavního
města Bristolu ležícího na jihozápadě
Velké Británie. Základní a střední školu navštěvoval
v průmyslovém centru Anglie, Birminghamu, kde
také pracoval jako úředník až do vypuknutí 1. světové
války. V roce 1912 vstoupil do Výcvikového sboru
pro důstojníky při místní univerzitě. Díky tomu pak
po vyhlášení války Německu v srpnu 1914 získal
dočasnou hodnost podporučíka u Královského warwickshirského pluku.
Křest ohněm
S 9. praporem tohoto pluku se příštího roku přesunul
v sestavě nově zformované 13. divize do Středomoří.
Třináctá divize byla sice původně určena pro západní
frontu, nakonec však bylo rozhodnuto o jejím využití
jako součásti posil pro plánované vylodění u Gallipoli.
Devátý prapor dorazil na turecké bojiště v červenci
1915, aby se zúčastnil chystané srpnové ofenzivy.
Třináctá divize utrpěla v následujících bojích těžké
ztráty (z původního stavu 10 500 vojáků bylo v září
6 000 mrtvých, raněných nebo nezvěstných) a po rozhodnutí o ústupu byla v lednu 1916 stažena do Egypta.
Slim byl v bojích u Gallipoli těžce raněn a odeslán zpět
do Anglie, ze zranění se ale zotavil a současně se mu
dostalo povýšení do definitivní hodnosti podporučíka,
tentokrát u Západoindického pluku. Z armády byl sice
dočasně propuštěn, v říjnu 1916 se ale vrátil ke svému
„domácímu“ praporu, který už od března bojoval proti
Turkům v Mezopotámii. V březnu 1917 byl Slim povýšen na poručíka a v únoru 1918 obdržel za svou bojovou činnost Vojenský kříž. Mezitím byl podruhé raněn.
Po odsunu do Indie mu byla v listopadu 1918 udělena
dočasná hodnost majora u 6. pluku gurkhských střelců.
Následovalo povýšení na kapitána a v květnu 1919 byl
Slim převelen do stavu Britské indické armády.
Z Indie do Afriky
V roce 1926, ve stejném roce, kdy se oženil s Aileen
Robertsonovou, nastoupil Slim do štábní školy v Kvétě. Při studiu dosahoval vynikajících výsledků, a proto
si následně vysloužil přidělení ke štábu armády v Dillí.
V květnu 1929 byl jmenován důstojníkem generálního štábu 2. stupně a v roce 1933 se dočkal formálního
povýšení na majora. Ani teď nezůstávaly jeho kvality bez
povšimnutí a Slim v období let 1934–37 putoval zpět do
Anglie, kde vyučoval na štábní škole v Camberley. V roce
24
Extra Válka – II. svtová
Fotografie: wikipedia, ourstory.info
Mgr. Petr Šťastný
Polní maršál William „Bill“ Slim (1891–1970)
1938 byl pak povýšen na podplukovníka a bylo
mu svěřeno velení 2. praporu 7. pluku gurkhských střelců. Slimovy zkušenosti s indickými
vojáky a s bojem v extrémních podmínkách do
jisté míry předurčovaly jeho budoucí kariéru,
a proto byl těsně před vypuknutím 2. světové
války v červnu 1939 povýšen na plukovníka
a jmenován ředitelem Školy pro vyšší důstojníky v západoindickém Belagávi.
Po vypuknutí 2. světové války se Slim stal
velitelem 10. brigády 5. indické pěší divize,
ný manévr, který obránce města dokonale
překvapil, a oba mosty tak padly do rukou
Britů zcela nedotčené. O několik dní později
už Slimovi vojáci svým postupem na Aleppo
začali ohrožovat týl francouzských jednotek
a velitel vichistických jednotek generál Dentz
byl donucen požádat o ukončení bojů, které
završila dohoda o příměří ze 14. července.
Zbývá jen poznamenat, že mezi zálohami
určenými pro operaci Exporter figuroval
i československý 11. pěší prapor.
Osobnost
spojené moci obou útočníků, a celé tažení
proto trvalo v podstatě od 25. do 30. srpna.
Rézu Šáha nakonec vystřídal jeho syn a po
splnění podmínek příměří došlo k faktickému rozdělení Íránu na území kontrolované
Sovětským svazem a Velkou Británií.
Sám Slim se k rušným měsícům léta roku
1941 vyjádřil následujícím způsobem: „Prodrali jsme se šarvátkami irácké revolty, byli
jsme zkrvaveni, nikoli však přespříliš, v boji
proti Francouzům v Sýrii a bezmezně jsme si
Osádky britských obrněných aut při
odpočinku v ulicích syrského Aleppa,
červenec 1942
jejíž vojáci byli na počátku září 1940 přepraveni do Súdánu, kde měli posílit britské
jednotky pod velením generálporučíka sira
Williama Platta, které zde od začátku července
čelily náporu mnohem silnější italské armády. Slimova 10. brigáda se zapojila do britské
protiofenzivy i následného postupu na území
Etiopie, kde tvořila část jižního křídla. V lednu
1941, při útoku britských jednotek směrem na
město Agordat v Eritreji, byl Slim během náletu italských letadel znovu raněn a v důsledku
toho vystřídán ve velení. Stačil však dostatečně
prokázat své bojové kvality a velitel Předovýchodního velitelství generál Archibald Wavell
si jej vybral za člena svého štábu.
Irák a operace Exporter
V březnu a dubnu 1941 vyvrcholilo v Iráku
napětí mezi Britům nakloněnou regentskou
vládou a místními opozičními silami. Ty iniciovaly státní převrat, který následně vedl
ke krátké květnové britsko-irácké válce. Pro
Brity byla pacifikace Iráku životně důležitou
záležitostí. Vůči nim nepřátelsky vystupující režim, který momentálně ovládal tuto
zemi, znamenal potenciální ohrožení jejich
komunikací mezi Evropou a Indií, a do zdejší
oblasti proto nasadili tolik jednotek, kolik
jen mohli v danou chvíli poskytnout. Mezi
ně patřila i nově zformovaná 10. indická pěší
divize. Jejím úkolem se stalo obsazení města
Basra a jeho okolí. Její velitel generálmajor
Fraser byl ale z důvodu nemoci vyřazen
z akce a Slimovi, který se stal jejím novým
velitelem, se dostalo příležitosti prokázat své
schopnosti i při velení větším uskupením.
Po ovládnutí Iráku zahájili Britové operaci
Exporter, útok na Sýrii a Libanon kontrolované francouzským vichistickým režimem,
a Slimova 10. indická pěší divize se zapojila
do ofenzivy proti nepřátelským postavením
ve střední a severní Sýrii vedené z území
Iráku. Jeho vojáci v rámci ní postupovali
na severozápad podél řeky Eufratu směrem
k Aleppu s rozkazem přetnout komunikace
vichistických jednotek hájících Bejrút.
Na počátku července 1941 dorazily části
Slimovy formace k východosyrskému městu
Dér ez-Zór, jehož význam podtrhávala existence dvou důležitých mostů přes Eufrat. Při
následné bitvě Slim použil odvážný obchvat-
Operace Countenance
Po úspěšném završení okupace Libanonu
a Sýrie následovala v srpnu 1941 operace
Countenance, invaze sovětských a britských
jednotek do Íránu s cílem zajistit tamní
ropná pole a tzv. perský koridor, který měl
zabezpečit zásobování sovětských vojsk.
Vládce Íránu Réza Šáh Pahlaví neměl jen
užívali „komické opery“ nazývané invazí do
Persie. Nakoupili jsme si pivo v Haifě a vypili
ho na březích Kaspického moře.“
Do barmské džungle
Do frontových operací Slim znovu zasáhl
až v polovině března roku 1942, kdy byl
jmenován polním velitelem Barmského
„Nakoupili jsme si pivo v Haifě
a vypili ho na březích Kaspického moře“
určité proněmecké tendence. Navíc odmítal vydat Spojencům povolení k využívání
Transíránské železnice, což v kontextu tehdejšího vývoje na západní i východní frontě dovedlo Sověty s Brity až k vojenskému
zásahu proti jeho vládě. Z jihu zaútočily
jednotky britské Iraqforce, přejmenované
později na Paiforce (Persia and Iraq Force),
pod velením generálporučíka Edwarda Quinana, který si získal určitou pověst už v průběhu předchozích tažení, v sestavě Paiforce
se nacházela i Slimova 10. indická divize.
Sověti útočili ze severu armádami Zakavkazského frontu generála Kozlova. Íránské
síly nemohly bez vnější pomoci vzdorovat
sboru (Burcorps) – 17. indické pěší divize, 1. barmské divize a 7. obrněné brigády.
Současně mu byla udělena hodnost zastupujícího generálporučíka. Jeho nejnovější
pověření ale nebylo právě lehké. Britští
vojáci na dálněvýchodním bojišti od začátku prosince 1941 před Japonci prakticky
neustále ustupovali a nakonec Japonci
dobyli v únoru následujícího roku pevnost
Singapur. Slim měl řídit boje britských sil
stahujících se postupně v průběhu března,
dubna a května směrem do Indie. Svého
nového úkolu se zhostil se ctí a 20. května
jeho vyčerpaný Burcorps konečně překročil
indickou hranici.
Extra Válka – II. svtová
25
Osobnost
Polní maršál William „Bill“ Slim (1891–1970)
Vojáci britské patroly v barmské
džungli v průběhu postupu na Mandalaj
Britové neměli v úmyslu zůstávat pouze v obranných pozicích, a už na prosinec
1942 proto přichystali svou první ofenzivu
v oblasti Arakanu táhnoucí se podél pobřeží
Bengálského zálivu v severní Barmě. Za útok
do Arakanu byl jako nový velitel 15. sboru,
do jehož operační oblasti spadalo pobřežní
území mezi indickým Čitagongem a barmským Sittwe, původně odpovědný Slim, ale
vzhledem k tomu, že mezi ním a jeho nadřízeným velitelem Východní armády generálem
Irwinem panovaly neshody ohledně způsobu
postupu britských jednotek, jejich velení se
při počáteční ofenzivě ujal sám Irwin.
Britové původně předpokládali, že se jim
díky početní převaze podaří Japonce zatlačit
podél pobřeží zpět na jih, jejich formace ale
narazily na dobře připravenou japonskou
obranu a poté, co Japonci přešli do protiútoku, se musely začít opět stahovat. Slim byl
proto nakonec opět povolán do akce s tím,
že se v dubnu 1943 ujal velení britských
jednotek v oblasti celého Arakanu. Jeho
příchod bylo cítit téměř okamžitě. Dle jed-
vytvořené 14. armády. Její vojáci si ale dobře
uvědomovali, že prioritou Spojenců i nadále zůstává porážka nacistického Německa,
a s trochou černého humoru začali sami sebe
nazývat „Zapomenutou armádou“.
Slim „vypadající spíše jako ošuntělý vojín
s generálskými výložkami“ si u svých vojáků získal značnou oblibu i respekt a díky
své otevřenosti a bezprostřednosti si mezi
nimi vysloužil přezdívku „Strejda Bill“. Jeden
Britské velení rozhodlo, že lékem na problémy Britů v Barmě
by se mohl stát William Slim
noho z důstojníků byly Slimovy kroky charakteristické „patrnou změnou v řízení záležitostí a mnohem realističtějším přístupem“. Na
záchranu situace bylo ale už pozdě, a Slim
proto namísto dalšího mrhání životy vojáků
a materiálem raději v polovině května zvolil
ústup zpět do výchozích pozic.
Nová armáda
Britské velení nakonec rozhodlo, že lékem na
problémy Britů v Barmě by se mohl stát právě William Slim. Bylo nutno obnovit nejen
sílu britských jednotek v Barmě, ale i jejich
bojovou morálku, která byla po předchozích
porážkách značně otřesena. V polovině října
1943 byl proto Slim, od listopadu s hodností generálmajora, jmenován velitelem nově
Slimův přístup k válce v džungli se od předchozího pojetí boje v tomto obtížném prostředí dost výrazně lišil. Pohyblivost britských
jednotek dosud stála i padala s nákladními
automobily, které v džungli trpěly častými
poruchami a v období dešťů, kdy se silnice
proměnily v řeky bláta, byly zcela nepoužitelné. Slim proto začal klást mnohem větší důraz
na leteckou přepravu a využití mul. Japonci
byli také až dosud schopni Brity porážet díky
své strategii infiltrací, rychlých průniků a křídelních obchvatů. Slimovou reakcí se proto
stalo vytvoření obranných „boxů“ zásobovaných leteckou cestou, využívajících blízkou
leteckou podporu a sílu obrněných jednotek.
Britští vojáci už neměli ustupovat, ale zachytit
a rozptýlit útočícího nepřítele.
z nich později vzpomínal: „Čtrnáctá armáda
Slimovi důvěřovala a považovala ho za jednoho z nich. Možná, že jeho skutečným tajemstvím bylo, že tento pocit byl vzájemný.“
Od porážky k vítězství
Na konci listopadu 1943 se britská 14. armáda pustila v severním Arakanu znovu do
akce. Po krátkém postupu jejích formací však
intenzita japonských protiútoků narostla
a do konce ledna 1944 bylo zřejmé, že britské jednotky čelí velké ofenzivě. Po prvním
britském náporu v Arakanu se totiž Japonci
rozhodli, že by další útok směřovaný k hranicím indického Asámu mohl rozdělit britskoamericko-čínskou frontu v severní Barmě
a zároveň také přerušit zásobování Číny.
Postup do severní Barmy a na území Indie
se stal úkolem velitele japonské 15. armády
generálporučíka Mutagučiho (plán U-Go),
velitel 28. armády generálporučík Sakurai
měl své muže vést do podpůrného útoku
v oblasti Arakanu (plán Ha-Go).
Na začátku února 1944 se rozhořela bitva
o Arakan. Slimova strategie obranných „boxů“
přinesla své ovoce. Do dějin 2. světové války na Dálném východě vešly zejména boje
o tzv. „Admin Box“, držený 7. indickou pěší
divizí. Japonci na rozdíl od dřívějších dob
nebyli tentokrát schopni zlikvidovat obklíčené formace zásobované pomocí leteckého
mostu. Z britské porážky se tak nakonec stalo
Gurkhové útočí na hořící barmskou
vesnici
26
Extra Válka – II. svtová
Polní maršál William „Bill“ Slim (1891–1970)
vítězství, kterého si Slim velice cenil a považoval je za
rozhodující moment celé barmské kampaně. Britské
jednotky dostatečně jasně prokázaly, že jsou schopny
Japonce porazit v terénu, který byl až do této doby
považován za výsostně japonský.
Současně s boji v Arakanu se v březnu 1944 rozhořela pět měsíců trvající bitva o přístupy do Indie.
Slimovi se ale japonské vojáky podařilo zastavit na
linii Imphál-Kóhima, mimo jiné i díky tomu, že
z arakanské fronty včas stáhl a po krátkém odpočinku a doplnění na nové bojiště letecky přepravil
veterány 5. a 7. indické pěší divize. Japonská ofenziva, která začala v dubnu a květnu kolísat, byla do
července 1944 u konce. Japonská barmská armáda
utrpěla dosud největší porážku, jakou kdy Japonsko poznalo, a také ztráty, z nichž se do konce války
nevzpamatovala.
Válka končí
Slim byl na počátku srpna povýšen do hodnosti generálporučíka, v září se pak stal rytířem Lázeňského řádu.
Čtrnáctá armáda pronásledovala do listopadu 1944
ustupující Japonce na jih až k řece Čjintwin a v polovině
prosince se její jednotky setkaly s postupujícími Číňany
vedenými americkým generálem Sultanem.
Na konci roku 1944 a začátku roku 1945 14. armáda nejprve po prudkých bojích překročila řeku Iravádí, aby následně rychle postoupila do centrální
Barmy, kde v polovině března dobyla důležitá města
Meiktilu a Mandalaj. Do konce dubna se pak Slimovi vojáci dostali do vzdálenosti přibližně 50 km od
Rangúnu, který ovládli na začátku května ještě před
příchodem monzunových dešťů.
Po obsazení Rangúnu se velitel spojeneckých
pozemních sil v jihovýchodní Asii generálporučík sir
Oliver Leese rozhodl, že Slim má být postaven do čela
právě vytvořené 12. armády, jejímž cílem bylo zajistit
dobytou Barmu, zatímco nově zformovaná 14. armáda povede útok do nitra Malajsie a na Singapur. Slim
tento krok považoval za určitou formu degradace
a odmítl daný post přijmout. Následně byl proto
odeslán na časově blíže neurčenou dovolenou.
Vrchní velitel spojeneckých vojsk v jihovýchodní Asii
Mountbatten sice označil Slima za „nejlepšího generála,
jehož zrodila 2. světová válka“, údajně ale právě jeho žárlivost na úspěchy podřízeného jej dovedla k tomu, aby
Leese podnítil k výše uvedenému kroku. Ve 14. armádě se po Slimově „vyhození“ zvedla mezi vojáky vlna
nevole hraničící až se vzpourou a svou rezignací hrozila
také řada důstojníků. Do celé věci se zapojila i nejvyšší armádní místa a náčelník imperiálního generálního
štábu sir Alan Brooke, který neměl Mountbattena příliš
v lásce, se, slovy svého deníku, rozhodl Leese „pořádně
klepnout přes prsty“. Když Slim dorazil domů, dozvěděl
se, že Leese byl zproštěn velení a že jeho nástupcem
se stává on sám. Utrpěné příkoří mu jeho nadřízení
1. července 1945 „osladili“ povýšením na generála.
Osobnost
Válka v džungli
„Většina Britů, z nichž mnozí
byli vychováni ve městech,
ještě nikdy nebyla ve skutečné
tmě, protože tu pořád máte
pouliční lampy nebo nějaký
jiný druh světla. Jen málo z našich vojáků bylo někdy v noci
samo. Ztratili jsme svůj sluch
a čich. Tohle jsou základní,
téměř zvířecí vlastnosti, které
jsou v džungli životně důležité.
Japonci vydávali jiný pach
než my a mohli jste je ucítit
v obranné pozici, nebo když
před nějakou dobou prošli
po stezce. Váš pach totiž závisí na tom, co jíte. …V noci se zase cítíte dost osamělí
a snadno podléháte zvukům, které nepřítel úmyslně vydává a po nichž střílíte. A také
po stínech, což nesmíte dělat. Slimovým pořekadlem bylo: odpovědí na hluk je ticho.
Bylo téměř zločinem střílet bez toho, abyste ráno měli mrtvé tělo, které jste mohli
ukázat… Protilékem je nekonečný noční výcvik. Cvičili jsme noční přesuny, používání
náloží na tyčích při útocích na bunkry a přivolávání podpůrné palby z minometů
a děl do značné blízkosti od nás. Bylo opravdu co se učit,“ vzpomínal kapitán
Wilson, vedoucí školy pro boj v džungli 2. britské pěší divize.
V lednu 1949 byl reaktivován a s hodností polního
maršála ustanoven náčelníkem imperiálního generálního štábu. Slim se tak stal v dějinách vůbec prvním
důstojníkem britské indické armády na této pozici,
kterou zastával až do listopadu 1952. V prosinci stejného roku byl jmenován generálním guvernérem
Austrálie. Do úřadu nastoupil v květnu 1953. Australané Slima uznávali nejen jako válečného hrdinu,
ale i jako toho, kdo bojoval bok po boku australských
jednotek u Gallipoli a na Předním východě.
Slim odešel v roce 1959 již definitivně do penze
a odjel zpět do Británie, kde vydal dvě knihy svých
pamětí – Unofficial History (Neoficiální dějiny)
a Defeat into Victory (Od porážky k vítězství). V roce
1960 byl jmenován „vikomtem Slimem z Yarralumly
a Bishopstonu“. Následně působil ve správních radách
velkých britských společností a v roce 1964 se stal
konstáblem a guvernérem hradu Windsor. Zemřel
v Londýně v prosinci 1970 ve věku 79 let.
Literatura, zdroje:
Thompson, J.: The Imperial War
Museum Book of the War in
Burma. London 2002
Victory in Burma. New York 1945
Tanky Sherman
a motorizovaná pěchota
14. armády postupují na
Meiktilu, březen 1945
Generální guvernér
Generál Slim se na konci roku 1945 vrátil do Spojeného království a po dvou letech strávených ve funkci
komandanta na Imperiální univerzitě obrany odešel
v květnu 1948 z armády. V Indii a Pákistánu, státech
nově vzniklých na území bývalého britského impéria, si ale velmi dobře pamatovali Slimovy zkušenosti
a práci s vojáky, a proto mu obě zmíněné země nabídly pozici vrchního velitele armády. Slim odmítl.
Extra Válka – II. svtová
27
Taktika
Boj pěchoty s tanky. Východní fronta 1941–1945
Svaly proti oceli
Ing. Karel Cidlinský
Němečtí vojáci
vyzbrojení Panzerfausty,
východní fronta,
únor 1945
28
Extra Válka – II. svtová
P
osádky tanku mají velmi omezený výhled.
Velitel si musí vybrat, zda se bude vystavovat palbě v otevřeném příklopu nebo
sledovat malou část okolí periskopem.
V lesnatém terénu či dokonce ve městě se tanky
neodvažují samostatných akcí bez podpory pěchoty
ani dnes, protože by se staly snadnou obětí prakticky
neviditelných nepřátel.
Další problémy vyplývají z konstrukčních kompromisů mezi pancéřováním a výkonem motoru. Většina tanků má nejsilnější čelní pancíř, naopak boky
korby, strop věže a dno jsou podstatně slabší. Tank
je náchylný k požáru, protože musí vézt pohonné
hmoty, často ve vnějších nádržích. Také není možné
zcela chránit proti zásahu samotný motor, který vyžaduje volný přístup vzduchu kvůli chlazení.
Během války došlo k prudkému vývoji protitankových zbraní jednotlivce, takže v roce 1945 byla
výzbroj pro boj pěchoty s tanky diametrálně odlišná
od toho, co měli vojáci k dispozici na jejím začátku.
Podívejme se blíže na zbraně a taktiku protitankového boje na východní frontě od roku 1941 až po
konec konfliktu.
Improvizace z počátku války
Na začátku ruského tažení měla pěchota na obou
stranách k dispozici protitankové granáty, magnetické
miny a zápalné lahve. V Zimní válce nasadila Rudá
armáda velké počty tanků a Finové, kteří měli velmi
málo dělostřelectva, se stali mistry v jejich ničení
zblízka. I když Němci poslali do Finska své pozorovatele, považovali tuto taktiku za vhodnou spíše pro
partyzány než pro pravidelné vojsko.
Když se však ukázalo, že 37mm protitankové kanóny
nestačí na nové sovětské obrněnce, musela se německá
pěchota spolehnout právě na tyto vyzkoušené zbraně
jednotlivce. Při jejich použití bylo ale nutno opustit
zákopy a často běžet za projíždějícím tankem, aby bylo
možno jej zlikvidovat minou přiloženou na pancíř
nebo zápalnou lahví hozenou na motorový kryt.
Fotografie, ilustrace: archiv autora, lonesentry.com, bundesarchive.de
Tanky se poprvé objevily na bojištích Velké války. Záhy překonaly své dětské
nemoci. Už nebyly pomalu se plazícími ocelovými krabicemi. Nové stroje byly
rychlejší a pohyblivější. Zavedení střelecké věže umožnilo vedení palby všemi
směry. Útok zdánlivě nezničitelných ocelových kolosů měl na pěchotu silně
demoralizující vliv. Vojáci se teprve museli naučit odhalovat a využívat jejich
slabé stránky
Boj pěchoty s tanky. Východní fronta 1941–1945
Pěšáci vymysleli i další improvizované
zbraně, jako například nálože připevněné
na prkno, které se položilo zezadu k věži.
Výbuch sice neprorazil pancíř, ale zničil
mechanismus otáčení nebo někdy utrhl
celou věž. Jestliže nebyly k dispozici zápalné lahve, nahradily je kanystry s benzínem,
k nimž byly přivázány ruční granáty.
Pokud tank přejížděl zákop, někdy se
podařilo vsunout minu nebo ruční granát
mezi pojezdová kola a pás, což vedlo k jeho
znehybnění a tím i ke snadnějšímu zničení.
Pro oslepení posádky tanku házeli vojáci
kouřové granáty svázané provazem tak, aby
se namotaly na tankovou hlaveň a nebylo
možno je jízdou setřást. Variant bylo mnoho,
ale všechny vyžadovaly odvážného a dobře
vycvičeného vojáka.
Granáty a protitankové
pušky
Granáty se proti tankům používaly už za
1. světové války, i když nemohly prorazit pancíř a spíše ničily pojezdová ústrojí
a pásy. Zvyšovat hmotnost nálože granátu
nebylo možné, protože by jej žádný voják
nebyl schopen hodit dostatečně daleko.
Vývoj šel dál dvěma cestami, první možností
bylo vystřelení granátu z nástavce na pušce,
druhou pak konstrukce kumulativní nálože
schopné propálit tankový pancíř.
Rudá armáda vstoupila do války s granáty
RPG-40, které stačily na lehčí německé typy
PzKpfw. II a PzKpfw. III, ale byly neúčinné
proti těžším PzKpfw. IV, o Panterech a Tigerech nemluvě. Proto byl vyvinut nový typ
RPG-43, jehož nálož byla tvarována tak, aby
měla kumulativní účinek. Při zkouškách se
zjistilo, že největší účinek má granát při
dopadu seshora na strop věže nebo kryty
motoru, proto jej měl voják hodit obloukem
nad tank. Tělo granátu bylo opatřeno kuželovitým nástavcem, který byl spojen s výbušnou částí textilními pásky. Po odhození se
obě části od sebe oddělily a kužel sloužil
jako stabilizátor, který zajišťoval správnou
pozici hlavice při dopadu na pancíř. Další
zkoušky prokázaly, že ještě lepších výsledků
se dosáhne, když hlavice neexploduje přímo
na pancíři, ale v malé vzdálenosti od něj. Překonstruováním osvědčeného RPG-43 vznikl nový typ RPG-6. Oba typy se používaly
ještě dlouho po válce i mimo SSSR.
Naproti tomu Němci používali začátkem
války klasické granáty Stielhandgranate
M. 24, které měly připojených až šest dalších granátových hlavic pro posílení účinku.
Dále ovšem rozvíjeli hlavně granáty vystřelované z pušek.
Myšlenka použití síly puškového náboje
k vrhu granátu nebyla nijak nová. Němci
zkonstruovali puškový granátomet pro pušku Mauser 98k, jenž neměl hlaveň a granáty se na něj nasazovaly zvenčí. Granát typu
GG/P40 měl kumulativní účinek, ale špatné
balistické vlastnosti, a proto byl zaveden nový
granátomet 30 mm Schiessbecher, který se
jednoduchou svorkou připevnil k ústí hlavně
pušky a bylo možno z něj vystřelovat různé
typy granátů, včetně protitankových. K zaměřování sloužila mechanická mířidla montovaná pomocí objímky na levou stranu pažby.
Obě strany používaly na začátku války
protitankové pušky, jejichž výkony však již
nebylo možno zvyšovat, a tak rychle zastaraly. V průběhu války se využívaly pouze
proti lehce opancéřovaným vozidlům a lehkým tankům a v roce 1944 byly vyřazeny
z výzbroje. Na ruské straně to byly jedno-
Taktika
Německý pěšák s puškovým granátometem
ranné pušky PTRD a samonabíjecí PTRS
ráže 14,5 mm užívající střely s wolframovým
jádrem, na německé pak 7,92 mm Panzerbüchse PzB 39.
Pro ničení tanků z bezprostřední blízkosti
mohly být použity magnetické miny, které
se pomocí permanentních magnetů umístily
přímo na pancíř, a kumulativní nálož jej pak
prorazila. Proti těmto zbraním byla německá
vozidla chráněna „Zimmeritem“ (viz Zimmerit), zatímco některé sovětské tanky byly
chráněny vrstvou cementu. Další účinnou,
byť původně nouzovou zbraní, byla láhev
s hořlavinou, po rusko-finské válce známá
Pokud nebyly k dispozici zápalné lahve,
nahradily je kanystry s benzínem, k nimž
byly přivázány ruční granáty
Zimmerit
Konstrukce německého puškového
granátu
Ochranná vrstva pancíře znemožňující přiložení magnetických náloží
byla používána oběma bojujícími
stranami. Zatímco Rusové používali
cement, Němci vyvinuli speciální
hmotu Zimmerit, nazývanou podle
výrobce, kterým byla továrna Chemische Werke Zimmer GmbH.
Zimmerit se začal aplikovat na
nové tanky a další pancéřovaná
vozidla v prosinci 1943. Hmota se
nanášela ručně špachtlí, nejdříve
Těžký tank Tiger s naneseným, místy již silně
asi pět milimetrů základní vrstvy
poškozeným Zimmeritem
a po jejím zaschnutí další. Vrstva se
pak dosušovala horkým vzduchem a měla typický hrbolatý povrch. V září 1944 se s jeho aplikací
přestalo, ale na dříve postavených vozidlech vydržel často až do konce války.
Extra Válka – II. svtová
29
Taktika
Boj pěchoty s tanky. Východní fronta 1941–1945
Odznak za zničení tanku jednotlivcem
Tento odznak byl schválen Adolfem Hitlerem 9. března 1942, ale uděloval se i za tanky zničené
po zahájení východního tažení. K jeho udělení bylo nutno zničit tank zblízka minou, náloží, zápalnou lahví nebo podobnou zbraní, přičemž akce musela být potvrzena velitelem či jinými svědky.
Odznak se nosil na pravém rameni a měl dva stupně: stříbrný za jedno a zlatý za pět zničených
vozidel. Později byl udělován i za likvidaci tanku Panzerfaustem.
Celkem bylo za války uděleno 18 541 stříbrných a 421 zlatých odznaků. Nejvíce vyznamenaným
vojákem byl Hpt. Günther Viezenz, který dosáhl jednadvaceti zničených tanků, a byl tedy nositelem čtyř zlatých a jednoho stříbrného odznaku.
Zlatý odznak za zničení tanku jednotlivcem
jako „Molotovův koktejl“. Pokud dopadla
na motorový kryt nebo k otočnému mechanismu věže, mohl její obsah stéci do tanku
a způsobit požár.
Postrachy tanků
Tanková převaha Rudé armády byla koncem války již zdrcující, a tak Němcům
nezbylo, než vyvinout protitankovou zbraň,
nenáročnou na výrobní zdroje a obsluhu.
V roce 1942 byl zařazen do výzbroje první
Panzerfaust (pancéřová pěst), jehož jméno
bylo dlouho synonymem pro protitankové
zbraně pěchoty. Šlo o jednorázovou zbraň,
která se skládala z kumulativní hlavice
a odpalovací roury, osazené primitivními
mířidly. Existovalo několik typů lišících se
dostřelem. První typ 30 byl velmi slabý, ale
pozdější typy 60, 100 a 150 již byly smrtelně nebezpečné pro všechny sovětské typy,
zvláště pokud bylo možné vést palbu na
boky nebo záď tanku. Použití bylo jednoduché a nenáročné na výcvik obsluhy. Střelec si
položil zbraň na rameno, případně ji sevřel
pod ramenem paží, odjistil spoušť a zvedl
mechanická mířidla. Pak stačilo jen zamířit a odpálit. Zezadu z roury vyletěl dlouhý
plamen, proto muselo být za střelcem volné
místo, aby jej po odrazu nezasáhl. Odpalovací roura byla jednorázová a voják ji po
výstřelu odhodil. Panzerfausty se vyráběly
v obrovských sériích a byly dodávány jak
armádě, tak později i německé domobraně
– Volkssturmu.
Ochrana tanků proti nim byla obtížná.
Osádky obkládaly obrněnce pytli s pískem, částmi pásů či dokonce drátěnkami
z postelí a částmi plotů, které měly přivést
hlavici k předčasnému výbuchu. Tyto úpraSlabiny tanku T-34 dle příručky Panzerknacker
30
Extra Válka – II. svtová
vy však většinou tanky zpomalovaly a zvýšená hmotnost přetěžovala motory. Němci
montovali na samohybná děla a lehčí tanky
tzv. „zástěry“ (Schürzen), což byly ochranné
plechy připevněné na pancířích.
Další známou německou zbraní byl
Panzerschreck (postrach tanků), jenž byl
vylepšenou konstrukcí americké Bazooky. Zbraň byla rovněž jednoduchá, tvořila
ji roura s ochranným štítem a spouští, ze
které se vystřelovaly kumulativní raketové
granáty. Obsluha byla dvoučlenná, střelec
nesl zbraň a nabíječ zásobu raket. Zbraň se
nabíjela zezadu, nabíječ zasunul raketu do
hlavně, zapojil ji do elektrického okruhu
zbraně a pak stačilo jen stisknout spoušť.
Ze zbraně vyšlehl dlouhý plamen, který měl
demaskující účinek a představoval i nebezpečí pro obsluhu. Tato zbraň proto nebyla
příliš oblíbená, u prvních sérií musel mít
střelec nasazené rukavice, brýle a ochrannou masku. Po zavedení ochranného štítu
s okénkem se situace zlepšila a tyto pomůcky
již nebyly potřeba. Rusové podobné zbraně
sice vyvíjeli, ale do výzbroje byly zařazeny
až po válce. Němci nasazovali čím dál méně
obrněnců a na jejich zničení hravě stačily
vlastní tanky a samohybná děla.
Taktika boje pěchoty s tanky
Na počátku východní kampaně vedli Němci
bleskové útoky do hlubokého zápolí protivníka a pomocí obkličovacích manévrů likvidovali velké nepřátelské svazky. Tanková
taktika byla prověřená v minulých taženích
a sovětští pěšáci měli jen málo příležitostí
dostat se do přímého boje s tanky, i když
je známo mnoho příkladů osobního hrdinství, končícího však většinou smrtí obránce. Německá pěchota, vezená buď přímo
na tancích nebo někdy i v polopásových
obrněných transportérech, nemohla sice
zabezpečit krytí tanků, ale u obkličovacích
operací bylo vše podřízeno rychlosti postupu. Nutno říci, že Němcům na začátku války
tato taktika vycházela, protože Rudá armáda
se teprve učila umění manévrového boje.
V obklíčení často uvízly desítky tisíc zajatců
a obrovské množství techniky a zásob. Tyto
úspěchy skončily před Moskvou, kde Němci narazili na dobře vybudovanou obrannou linii, obsazenou skvěle vycvičenými
jednotkami.
Zdolávání obrany, založené na zákopovém systému, je pro tanky velice nebezpečné. Pokud se obráncům podaří odříznout od
tanků doprovodnou pěchotu, je pak jejich
likvidace už celkem snadnou, i když nebezpečnou záležitostí. Pěchotě v zákopech tank
neublíží, a když přes ni přejede, je možno na
něj zaútočit zezadu, kam posádka nevidí, ani
nemůže vést palbu.
V pozdějších letech války budovali Němci obranu tak, že předsunuté zákopy měly
zadržet pěchotu a nechat tanky přejet do
zápolí, kde na ně čekaly protitankové léčky
v podobě zátarasů a minových polí. Byla
také vypracována taktika likvidace tanků
Boj pěchoty s tanky. Východní fronta 1941–1945
Taktika
minami přivázanými na provazu nataženém mezi
zákopy tak, aby bylo možno jej přemístit přesně pod
pásy a tím tank vyřadit nebo alespoň zastavit. Podle
nové německé taktické doktríny z roku 1943 měla
pěchota vést rozhodný boj s tanky všemi prostředky,
bez ohledu na činnost protitankového dělostřelectva
a dalších speciálních jednotek. Nejdříve bylo třeba
tank nepřítele oslepit, např. dýmem, potom znehybnit poškozením pásů nebo pojezdů a nakonec
jej zničit. Byly vypracovány tabulky a nákresy slepých
míst a slabin pancéřové ochrany jednotlivých nepřátelských strojů a každý voják se je musel naučit. Vojáci
se při cvičeních nechali v okopech přejíždět tanky,
aby si vyzkoušeli, že jsou v nich v relativním bezpečí,
a aby ztratili z tanků přehnaný strach. Tento výcvik
absolvovaly nejen bojové, ale pokud to bylo možné,
i týlové a podpůrné jednotky, aby mohly zasáhnout
v případě průlomu obrany.
Rudá armáda vedla po roce 1943 prakticky už jen
ofenzivní operace. Disponovala dostatkem tanků pro
agresivní taktiku hromadných útoků a ničení německé obrany masami obrněných vozidel a jednotkami
Sovětští vojáci při výcviku s protitankovou
puškou PTRD-41
Nejdříve bylo třeba tank nepřítele oslepit, potom znehybnit
poškozením pásů nebo pojezdů a nakonec jej zničit
pěchoty. Postupem
času se sovětští
velitelé naučili
ladit činnost jedsladit
notlivých druhů
vojsk, takže se
Němci často ocitlii v boji s obrovskou
přesilou, kde sovětské
jednotky
ednotky část obrany zcela zničily
dělostřeleckou
ky s vezenou pěchopalbou a tantou
ou se pak
vrhly do průlomu. Jen
se podařilo takový útok
málokdy
zastavit. Situace se trochu zlepšila
nástupem raketových protitankových zbraní, které přinesly zcela nové taktické možnosti, zvláště
při obraně v zastavěných oblastech.
Zde mají obránci nespočet příležitostí
k úkrytu a ke střelbě na minimální vzdálenost. Útočící pěchota musí čistit ulice dům
odd domu,
cožž jje pomalé
d
lé a nebezpečné,
b
č é a pokud
k d protéká městem řeka, je situace ještě složitější.
Při bitvě o Charkov rozdělili němečtí velitelé na
mapě celé město šachovnicově tak, aby mohli koordinovat postup nižších jednotek. Nejdříve postupovala
pěchota s předsunutými dělostřeleckými pozorovateli,
kteří mohli vyžádat palbu na příliš odolné prvky
obrany. Za pěchotou postupovaly tanky a podpůrné
složky. Boj byl velmi tvrdý a obě strany utrpěly velké
ztráty. Hnízda raněných a poškozená vozidla musela
být střežena, protože obránci se neustále vynořovali
z polorozbořených domů a kanalizačního potrubí,
vchody do domů byly zazděny a ulicemi se táhly
Stielhandgranate M. 24 s šesti připojenými
hlavicemi
protitankové
příkopy. Díky koordinaci rychlosti
p
postupu
jednotlivými úseky ale nedocházelo
p
ke zmatkům a německá letadla mohla útočit na
opěrné
body nepřítele bez rizika zásahu vlastních
op
jednotek.
O pár let později, kdy Rudá armáda bojojed
vala v Berlíně a vítězství již měla na dosah, byla situace obdobná. Obránci využívali k přesunům tunelů
metra, vynořovali se v týlu útočících vojsk a ničili
met
tank
tanky střelbou Panzerfaustů z oken. Rudá armáda
město dobyla, ale boje pokračovaly až do konečné
měs
kapitulace. Pancéřové pěsti byly úspěšně použity proti
kapi
něm
německým tankům i na barikádách Pražského povstání, i když jejich obsluhu znali povstalci často jen
vstá
z německých
ně
vojenských týdeníků.
Literatura, zdroje:
Bull, S.: WWII Infantry tactics,
company and batalion. Osprey
2005
Fleischer, W.: Panzerfaust. Schiffer
Publishing 1994
Lukas, G.: Válka na východní
frontě. Mustang 1997
Merkblatt 77/3 Panzerknacker.
Berlin 1944
Rottman, G.: WWII Infantry antitank tactics. Osprey 2005
Tactical and Technical Trends,
No. 35. October 7, 1943
Tactical and Technical Trends,
No. 36. October 21, 1943
Zaloga, S.: Companion to the
Red Army 1939–1945. History
Press 2009
Příručka Panzerknacker – louskáček tanků
P
T příručka vydaná v roce 1944 se snažila jednoduchými hesly, doplněnými záTato
bbavnými obrázky, seznámit vojáky se základními pravidly úspěšného protitankového
bboje. Byly zde uvedeny siluety hlavních spojeneckých tanků, popis improvizovaných
zbraní a často bylo zdůrazňováno, že voják musí překonat strach z tanků a nedat
se na útěk, protože pak se stane
snadným terčem. Díky obrázkům
a zajímavým přirovnáním se jednotlivá fakta dobře pamatují i těm
vojákům, které by pouhý popis
těžko zaujal. Podobné příručky byly
vydány i pro osádky tanků Tiger
a piloty stíhaček.
Titulní strana příručky
Panzerknacker
Extra Válka – II. svtová
31
Život na frontě
Stravování vojáků wehrmachtu
Suchary,
nebo kaviár?
Mgr. Jan Čurda
„Pouze dobře najezené oddíly jsou bojeschopné a podávají plný výkon. Nic tak
snadno nevyvolá nespokojenost jako nedostatečná nebo nechutná strava,“
konstatovala v roce 1936 vydaná Příručka vojenské hygieny. Jaká byla realita
stravování vojáků wehrmachtu na frontě?
chotí zaprášené zásobovací automobily přivážející také
poštu. Večeří se kolem šesté hodiny večer. Na jídelníčku je
polévka z konzervy s vepřovým masem, k tomu okurka
a jako nápoj horký čaj. Uběhl mimořádně klidný den
– bez boje.“
Nosič družstva nese
svým druhům do přední
linie jídlo a poštu
32
Extra Válka – II. svtová
J
eden den u polní kuchyně wehrmachtu v africké poušti popsal vrchní pokladník Reintanz:
„V malé úžlabině byla žlutohnědou maskovací
barvou natřená polní kuchyň, zakrytá maskovací
sítí. V díře chráněné před sluncem byly uloženy kanystry s drahocennou vodou a nedaleko nich skladované
potraviny. K výdeji kávy přicházejí muži – „fasovači“
s polními láhvemi pověšenými na klacku. Každý vyfasuje jednu tubu taveného sýra, jednu plechovku sardinek,
chleba a dva citrony pro každého muže svého družstva.
V plátěných pytlích nesou potraviny svým kamarádům.
K obědu je citronová voda smíchaná s troškou červeného
vína. Hlavním jídlem je kvůli denním teplotám kolem
42 stupňů Celsia ve stínu večeře. Pozdě odpoledne přira-
Odpovědnost za výživu se v německé armádě dělila
mezi více složek. Obstarávání a rozdělování potravin
měl na starosti Intendanční úřad. Ten si při kontrole
kvality mohl přizvat na pomoc armádní lékárníky,
kteří museli mít zkoušku z potravinářské chemie,
a u masa se obracel na armádní veterináře.
Co a v jakém množství vojáci dostanou na talíř, bylo
pevně stanoveno vojenskou správou spolupracující
s Vojenskou lékařskou akademií znovuotevřenou v říjnu 1934, přičemž poradní slovo mělo také ministerstvo
financí. Tato kompetence byla zachována i po zavedení
všeobecné branné povinnosti v květnu 1935.
Nová organizace byla nutná už vzhledem k tomu, že se
nezměnila od roku 1909, a vzhledem k novým poznatkům v potravinářství, nauce o vitamínech a také se zřetelem k měnícím se potravinářským technologiím.
Především příprava jídla v poli se ukázala jako problematická, neboť mezi vojáky bylo málo vyškolených
kuchařů. Neustále se objevovaly stížnosti, že lidé přiřazení k polním kuchyním jsou nevzdělaní a neschopní
vojenské služby. Proto byla v roce 1937 zřízena vzorová
kuchyně v Postupimi a v následujícím roce armádní
školní kuchyně v Mnichově. Zde byli příslušníci wehrmachtu teoreticky i prakticky vzděláváni v přípravě
potravin, zbožíznalství a uskladňování zásob, ve využívání zbytků, řízení spotřeby, vypracovávání jídelních
plánů, výživových a výživově-hospodářských otázek
v deseti- až čtrnáctidenních kursech. Ve stejném roce
byly u všech divizí zřízeny cvičné kuchyně.
Polní kuchařská kniha 1938
Limitující faktor pro chutné, laciné a zdravé jídlo
představovala především podmínka připravit je v poli.
Na těchto základech byla postavena kuchařka vydaná
v roce 1938, která byla v následujícím roce doplněna
speciálním vydáním, jež obsahovalo i pokyny pro vaření v tropických a chladných oblastech. Ta pojednávala
o základních otázkách výživy, stejně jako o využití čerstvé zeleniny do každého jídla nebo ochucování jídla
Fotografie: lexikon-der-wehrmacht.de, histomil.com, reprorations.com
Nové armádní kuchařské řády
z roku 1936
Stravování vojáků wehrmachtu
pomocí sóji. Pozoruhodný je ale především
zřetel na strukturu výživy, která nebyla tak
striktní, ale ukázala možnosti kombinování surovin a pomohla tak při přípravě jídel.
Základem byly vždy syté přílohy bohaté na
uhlohydráty, které byly kombinovány s různými druhy masa, koření a příkrmů a – na
to se kladl velký důraz – silně a rozmanitě
kořeněné, pokud možno čerstvými bylinkami a domácím kořením.
Až do začátku čtyřicátých let se ve stravovacích řádech nic moc nezměnilo. V roce
1940 byla založena Pracovní skupina pro výživu wehrmachtu, s níž v následujících letech
spolupracovala především vojenská lékařská
akademie. Postupně byly vyhodnoceny zkušenosti z polského a francouzského tažení i z války v Norsku. Už v této době se ukazovalo, že
v blitzkriegu stojí zásobování na druhém místě
– protože přednost měly transporty munice,
nezůstalo často místo pro zásoby potravin.
Vzhledem k omezeným kapacitám transportu se projevily tendence nahradit dopravované čerstvé potraviny konzervami a ušetřit
Život na frontě
Vojáci si občas zpestřovali příděly
stravy „samozásobením“
ci. Ředitel kliniky při univerzitě v Kielu
pak v prosinci 1941 referoval o výsledcích
výzkumu, který prováděl v belgických koncentračních táborech.
Stravování v realitě války
Jídlo bylo vojákům v předních liniích dopravováno většinou pod příkrovem noční tmy.
„Nosič družstva vyrazil po soumraku vyzvednout
potraviny a poštu. Ta byla většinou nejméně dva
týdny stará. Teplé jídlo tvořila káva a miska guláše, kromě toho jsme dostávali na osobu půl bochníku chleba, několik lžic margarínu a umělého
medu a 150 g masa nebo sýra. Každému bylo
ponecháno na rozhodnutí, jak se se svým přídělem
vypořádá během následujících 24 hodin.“
Tyto potravinové příděly byly v podstatě
zachovány až do konce války – kromě krizových
situací, jako bylo například obklíčení. S výjimkou Stalingradu a podobných krizových situací
vojáci wehrmachtu hladem netrpěli, od roku
Potraviny nepodléhající zkáze a částečně i mouka byly uloženy ve skladech v Říši
Pracovní skupina pro výživu wehrmachtu vyslechla hlášení
o probíhajících pokusech s hladovějícími sovětskými zajatci
tak cenný prostor. Tím byla nastolena otázka
dostatečného přísunu vitamínů.
V srpnu 1940 se poprvé sešla Pracovní
skupina pro výživu wehrmachtu, která měla
sledovat probíhající výzkumy v oblasti stravování, sama provádět vědecký výzkum a na
těchto základech připravovat různé návrhy
na jeho zlepšení zásobování a stravování.
V následujícím roce si členové skupiny
poprvé vyslechli hlášení o probíhajících
pokusech s hladovějícími sovětskými zajat-
1944 však byla vojenská strava jasně poznamenána snížením kvality. Množství stravy
sice bylo zachováno, ale tuk a maso byly často
nahrazovány většími příděly brambor a sušené
zeleniny. Na počátku války byl příděl bílkovin
ještě poměrně dostačující, kolem 100 gramů,
ale už brzy se situace změnila. Na počátku roku
1942 byl příděl masa snížen téměř na čtvrtinu
původního množství, a to jak u domácí armády, tak na frontách, dramaticky klesl už tak
nedostatečný podíl živočišných tuků.
nebo na okupovaných územích. Odtud
byly dopravovány po železnici do armádních zásobovacích skladů. V jednotlivých
případech se používaly také automobily,
k dispozici byly i transportní letky k dopravě potravin rychle podléhajících zkáze. Jinak
byly čerstvé potraviny, zejména maso, zelenina, ovoce a mouka, získávány výkupem
či rekvizicí. Chléb zajišťovaly divizní pekárenské roty, které se, pokud to bylo možné, snažily využít také na dobytém území
Vzorový jídelníček z roku 1936
Jídelníček hrál velkou roli u všech instancí od
zásobovacího skladu přes velitelství divize až
po kuchyně, a to jak z hlediska potravinářské
technologie, tak přípravy jídla. Vojáci měli dostávat jídlo v dostatečném množství, výživné,
Den
zdravé, obsahující vitamíny, stravitelné, pestré,
chutné, bohaté na kalorie a cenově přiměřené. Pokud to bylo možné, nemělo se stejné
jídlo podávat vícekrát během týdne. Navíc
měl každý voják denně 750 g chleba, ráno
Snídaně Dávka (g) Oběd
Pondělí Káva
10
Úterý
Káva
10
Středa
Káva
10
Čtvrtek Káva
10
Pátek
Káva
10
Sobota Káva
10
Neděle Káva
10
Rýžová polévka, Hov. guláš, Omastek
Celerový salát, Ocet
Krupicová polévka, Telecí pečeně, Omastek
Brambory, Hrách s mrkví
Nudlová polévka, Karbanátek, Omastek
Brambory, Špenát
Rýžová polévka, Vepř. pečeně, Omastek
Brambory, Okurka
Zeleninová polévka, Hov. pečeně, Omastek
Brambory, Kedluben
Fazolová polévka
Brambory, Špek
Mléčná polévka, Vepř. kotleta, Omastek
Brambory, Jabl. kaše
se vydávaly ještě různé pomazánky, margarín,
džem. Oproti dnešním výživovým normám je
zřejmý naprostý nedostatek čerstvého ovoce
a velmi malé množství salátů a mléčných
výrobků.
Dávka (g)
Večeře
Dávka (g)
200, 130, 20
1 500, 200
200, 140, 20
1 500, 200
200, 140, 20
1 500, 200
200, 140, 20
1 500, 1 ks
300, 140, 20
1 500, 200
170
800,120
200, 140, 20
1 500, 200
Káva, Vepřové s.
Jitrnice
Čaj, Cukr
Máslo, Sýr
Káva, Margarín
Vejce
Káva, Vepřové s.
Špekáček
Čaj, Cukr
Máslo, Eidam
Káva
Margarín, Sardinky
Kakao, Cukr
Máslo, Klobása
10, 50
100
2, 50
50, 100
10, 50
3 ks
10, 50
100
2, 50
50, 100
10
50, 1 plechovka
20, 50
50, 100
Extra Válka – II. svtová
33
Život na frontě
Stravování vojáků wehrmachtu
V poli se stravovali vojáci i důstojníci
wehrmachtu stejně
stávající pekárny. Protože zejména v létě
nebylo možné dopravovat čerstvé maso na
větší vzdálenosti, nebyly výjimkou porážky
dobytka přímo u divizí, které zajišťovaly
divizní řeznické roty nebo čety.
Jídlem byli vojáci skutečně dobře zásobováni, dokud nebyla očekávána velká bitva.
Tehdy dostávali pouze studenou stravu, se
kterou museli vystačit často mnoho dní.
Pokud byla i ta spotřebována, rozkázal velitel
jednotky vydat „železnou dávku“. Při útoku
bylo jídlo do předních linií přinášeno jen
v noci nebo vůbec.
Eintopf nebo hodovní
tabule?
Ve wehrmachtu nebyl rozdíl mezi jídlem
mužstva a důstojníků jak v kasárnách, tak
v poli. Pochopitelně v důstojnickém kasinu
měli většinou dobré kuchařky, které uměly
připravit chutnější jídlo. V poli ale jedli všich-
Denní příděl v době války
Studená strava
chléb 750 g
tuk 150 g (máslo, sádlo, margarín
a pomazánka na chléb asi 60–80 g,
zvířecí či rostlinný tuk k přípravě teplé
stravy asi 70–90 g)
120g klobása (čerstvá nebo z konzervy)
nebo rybí konzerva nebo sýr
do 200 g marmelády nebo umělého
medu
7 cigaret nebo 2 doutníky
Hrachová klobása – rozmícháním v horké vodě vznikla hrachová
polévka
Teplá strava
1 000 g brambor, ty mohly být částečně nahrazeny 250 g čerstvé zeleniny
nebo 150 g konzervované zeleniny, nebo 125 g těstovin, rýže, krupice, sága, krup atd.
do 250 g čerstvého masa
15 g přísad (sůl, koření atd.)
8 g zrnkové kávy a 10 g kávové náhražky (nebo odpovídající množství čaje)
Podle dostupnosti vejce, ovoce, čokoláda atd.
Železná dávka
Mimořádně trvanlivá a speciálními obaly chráněná dávka pro případ nouze se skládala z:
250 g tvrdých sucharů
200 g konzervovaného masa
150 g polévky v konzervě nebo instantní polévky či hrachové klobásy
(slisovaná hrachová mouka, špek, sůl, koření – po přidání horké vody z ní byla vytvořena
hrachová polévka)
20 g mleté kávy
Tato dávka, kterou dostal každý voják v první linii, mohla být zkonzumována pouze na rozkaz
– což se však ukázalo jako neproveditelné.
Zmenšenou železnou dávku tvořilo:
250 g tvrdých sušenek
200g masová konzerva
34
Extra Válka – II. svtová
ni příslušníci wehrmachtu to stejné. V armádách německých spojenců však panovaly jiné
zvyky. Generálmajor Mario Duić nemohl
uvěřit vlastním očím, když byl přítomen
podávání jídla ve štábu jedné rumunské divize: „Jako za hlubokého míru zde byly dlouhé
hodovní tabule a obsluhovaly nás ordonance
s bílými rukavicemi – a to při ústupu!“
Student vídeňské techniky Franz Frisch
pociťoval kvalitu jídla jako snesitelnou
a dostatečnou. Polní kuchyně obstaraly teplou kávu nebo čaj, někdy s rumem, stejně tak
teplé jídlo; v průběhu války se však kvalita
jídla obecně zhoršovala. Proto vojáci občas
organizovali výpravy za lepším jídlem. „Vždy
se našlo nějaké kuře – kromě Ruska v zimě.“
Většina vojáků v Rusku s sebou nosila vak
s bramborami a cibulí, neboť často vázlo
zásobování kvůli neprůchodným cestám.
„Rakouská“ 45. pěší divize zažila už za první
ruské zimy katastrofální zásobovací situaci,
protože ji ruská protiofenziva u Moskvy
téměř připravila o vozidla. Pro celou divizi
(asi 10 000 mužů) zůstala jen jediná kolona
vozidel s asi 15 tunami nákladního prostoru.
Ústup byl nevyhnutelný.
Doslova drama nastalo v zásobovací situaci ve Stalingradu: na začátku zimy dostávali
vojáci 200 g chleba a 200 g koňského masa,
30 g sýra a 30 g tuku a tři cigarety. V půli
prosince musel být příděl chleba snížen na
100 g (dva krajíce), k tomu dostávali řídkou
polévku, něco bylinkového čaje a sladové
kávy. Některé dny nebylo vůbec nic. 24.
prosince dostali vojáci malý ešus plný horké
polévky a malý kousek chleba. V posledních
dvou týdnech bitvy dostávali vojáci padesát
gramů chleba na den, doplněných polévkou
z koňského masa, přičemž k některým se
nedostaly ani tyto nedostatečné dávky.
Günter Koschorrek si vzpomněl na Štědrý večer roku 1943: „Dostali jsme extra porci
masa s bramborovým salátem a místo obvyklé
kávy byl čaj s rumem nalitý do polní láhve. Každý muž dostal „frontový balíček“ se dvěma krabičkami cigaret a vánočním pečivem.“ Někdejší
kapitán a velitel praporu Wilhelm Müller
vzpomínal na zásobování jídlem v roce 1943
v Rusku takto: „Rota mohla pro zlepšení zásobování na ustálené frontě mnoho udělat. Náš
vrchní rotmistr měl připraveny v pohotovosti dvě
polní kuchyně – jednu naši a jednu ukořistěnou
ruskou. V podstatě tak mohly být vařeny zvlášť
brambory a zvlášť maso – nebo rýže a zelenina
atd. Na pití se vařil čaj a káva – v neděli dokonce
pravá zrnková! Tak to šlo, dokud byl na frontě
klid a neprobíhala žádná bitva. Jen kuchaři
potřebovali někoho na výpomoc – pokud to
bylo někde ve vsi, pomohla místní děvčata, která předtím vyšetřil lékař jednotky. … V neděli
býval eintopf, proto se v tento den čistily celé
kuchyně. V neděli se také vydávala malá dávka
alkoholu. Byla to obyčejná podomácku vypálená
kořalka, občas oslazená umělým medem.“
Stravování vojáků wehrmachtu
Život na frontě
Kdo přežil boj, dosyta se najedl
Strava vojáků byla velmi rozdílná podle jejich umístění.
Pěšáci neustále střídali nadbytek s nedostatkem a chutně připravená jídla s improvizovaným samozásobením.
Muži v předsunutých pozicích dostávali často syrové
potraviny a museli si je sami upravit. Tehdejší poručík
a velitel čety Armin Scheidebauer popsal tyto proměny
velmi názorně. Na podzim 1943 ustupovala jeho jednotka v Rusku a trpěla hladem, neboť bylo přerušeno
zásobování, „…ale pak přijela polní kuchyně a vydávala
obrovské porce játrové paštiky s bramborovou kaší. Zatímco při boji byly problémy se zásobováním, po něm vzrostly
dávky úměrně počtu padlých či zraněných kamarádů ve
prospěch žijících. To nebylo tak důležité u jídla, kterého
vojáci o mnoho více sníst nemohli, ale naopak u šnapsu,
kuřiva a frontových balíčků přinášely tyto ztráty na životech spolubojovníků krutou výhodu. Nemálo otců posílalo
tyto přebytky domů svým rodinám.“
Vedle přidělovaného jídla existovaly u jednotek kantýny či obchody, kde si mohli vojáci koupit věci k osobní potřebě jako zubní kartáčky a pasty, mýdlo, krém na
holení, žiletky, cigarety atd. Kromě toho také pochutiny
jako čokoládu, kořalku, víno, tabák a podobně.
Když při těžkých ústupových bojích v Rusku zůstaly
tyto obchody dlouhé měsíce zavřené, bojovali vojáci
obzvlášť statečně, aby jako odměnu získali zvláštní
příděl. Ve stalingradském kotli byl obchod otevřen
ještě 9. listopadu, jak si do denníku poznamenal Günter Kosschorek: „Dnes jsme dostali věci z obchodu. Na
muže láhev jalovcové, cigarety, tabák, něco čokolády, psací
potřeby.“ „Čas kolem Vánoc a přelomu roku byl příležitostí pro zvláštní příděly,“ psal Wilhelm Müller z ruského
bojiště o Vánocích 1942. „Příděly v obchodě byly bohaté
na sekt, víno a dobrý francouzský koňak.“
Poručík Wunibald Lexer byl na konci roku 1943 ve
Finsku – na každého muže zde čekala láhev šnapsu,
balíček cigaret a sladkosti. Mario Duić vzpomínal, že
obchody v určitém okruhu dokonce prodávaly věci
zabavené americkým zajatcům.
Klidné místo, to je trefa!
„Klidné místo, to je trefa!“ radovali se vojáci, kteří
byli dislokováni například v západní Evropě. Za takové klidné místo byla považována především Francie,
Německý trojdílný ešus tvořily
dvě do sebe vložené misky a víčko
Denní spotřeba potravin u pěší divize
(v roce 1940 – 17 900 mužů)
Denní příděl potravin na jednoho muže:
Potraviny pro pěchotní divizi:
2,2–2,5 kg, z toho 750 g chleba
22 tun denně
Pekařské roty upekly denně 12 000 bochníků chleba po 1,5 kg.
Řeznické roty porazily 15 ks skotu, nebo 120 prasat, nebo 240 ovcí a vyprodukovaly
3 000 kg uzenin.
V posledních dvou týdnech bitvy
o Stalingrad dostávali vojáci padesát
gramů chleba na den
kde si vojáci mohli život skutečečně vychutnat. Major Rudolff
Biedermann, velící praporu
v obsazené Francii, vystihl
život vojáků a především
důstojníků ve Francii lapidárně: „…šlechtický život: zámek
– auto – milenky – obsluha místními dívkami a sluhy – alkohol –
delikatesy – oslavy.“
Na východní frontě si důstojníci neužívali zdaleka tolik přepychu, přesto si dokázali často
vytvořit svůj malý pohodlný „domov“. Poručík Armin
Scheiderbauer se nedivil, když byl v Rusku v létě 1943
hostem u velitele (kapitána) jednoho stavebního praporu: „Bydlel sám v malém domečku, neměl žádného
sluhu, ale nechal se obsluhovat dívkou Verou. Vera byla
sympatická a inteligentní technická kreslička z Bialystoku.
Nijak se netajila svým bolševickým přesvědčením a vírou
ve vítězství Sovětského svazu. To jí ale nepřekáželo v tom,
aby zatím žila v milostném poměru s kapitánem.“
„Měl jsem vlastně pořád hlad.“ S tímto výrokem,
který pronesl pamětník Kurt Schlintner, by možná
souhlasilo mnoho příslušníků německé armády, ale
nebyl typický pro celkovou situaci v zásobování
wehrmachtu za druhé světové války.
Čokoláda Scho-kakola byla uvedena na
trh v roce 1935 a stala
se hitem olympijských
her v Berlíně. Za války
byla oblíbená u vojáků
wehrmachtu i příslušníků luftwaffe. Vyrábí se
dodnes
Slovníček
Avitaminóza – chorobný
stav vyvolaný naprostým
nedostatkem určitého
vitamínu
Hypovitaminóza – chorobný stav způsobený
částečným nedostatkem
určitého vitamínu. Jedná
se o lehčí formu avitaminózy
Literatura, zdroje:
Buchman, B. M.: Österreicher in
der Deutschen Wehrmacht: Soldatenalltag im Zweiten Weltkrieg.
Wien 2009
Holmes, R.: Obrazy války. Chování člověka v bitvě. Praha 2011
Neuman, A.: Nutritional Physiology in the Third Reich 1933–1945.
In.: Man, Medicine and the State.
Stuttgart 2006
www.forum.panzer-archiv.de
www.lexikon-der-wehrmacht.de
Extra Válka – II. svtová
35
Válka v protektorátu
Výcvikový prostor SS 1941–1945
Pěst nacistické moci
v Čechách
Mgr. Radomír Pecka
Výcvik pancéřových
granátníků v Prosečnici
36
Extra Válka – II. svtová
P
odle nacistických plánů se mělo území Protektorátu Čechy a Morava stát do budoucna
prostorem zcela germanizovaným. Způsoby
realizace této myšlenky byly rozličné. Uveďme například plán tzv. německého zemského mostu,
který měl poněmčit území ze severu k Praze, dále
vytvořit podobný předěl od Prahy k Brnu, Olomouci a k Ostravě, přes jižní Moravu pak tento pás spojit
s rakouskými zeměmi. Tím mělo dojít k rozbití souvislého českého osídlení na malé izolované oblasti.
V praxi byla tato politika naplňována nejprve rozšiřováním dosavadních vojenských cvičišť
v oblasti Milovic a Brd pro potřeby wehrmachtu.
V průběhu roku 1941 vynakládalo rovněž velení
Waffen-SS značné úsilí, aby získalo vhodný prostor pro výcvik svých jednotek. Zástupci německé
armády odmítli postoupit některé z dosavadních
vojenských cvičišť. Jediné nabídnuté v Generálním
gouvernementu se ukázalo kvůli klimatickým podmínkám nevhodné, výcvik by zde mohl probíhat
pouze v letních měsících.
V Čechách upoutala pozornost krajina jižně od
Prahy. Území vojenští experti vybrali jako vhodné
pro výcvik různých druhů zbraní, výhodou byly
vodní plochy i železniční spojení s Prahou. Navíc
byla celá záležitost v Říši prezentována jako zásad-
ní krok k plánovanému oslabení českého národa.
Říšský protektor von Neurath v této době proti
vytvoření cvičiště ale protestoval. Obával se vysídlování tak rozsáhlého prostoru, které vyvolá nespokojenost mezi postiženým obyvatelstvem a oslabí
hospodářství protektorátu.
Po vleklých jednáních bylo nakonec rozkazem
Heinricha Himmlera nařízeno zřídit cvičiště Benešov, SS-Truppenübungsplatz „Beneschau“ s platností od 1. listopadu roku 1941. Od 1. září 1943
pak neslo název SS-Truppenübungplatz Böhmen.
Cvičiště mělo být k dispozici zhruba 20 000 mužů
ve zbrani. Místní obyvatelstvo zpočátku o chystaném vystěhování nic nevědělo a intervence jeho
zástupců u ministrů protektorátní vlády ukázala,
že ani vláda není informována.
V roce 1942 se pak rozeběhla největší vysídlovací
akce v českých zemích. Týkala se rozsáhlého území
Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska, osídleného
převážně venkovským obyvatelstvem. Z 62 obcí
mělo být nuceným vystěhováním postiženo přes 31
000 obyvatel. Nakonec ale zhruba 40 % obyvatel
v prostoru zůstalo jako námezdní pracovní síly. Ani
těmto lidem ovšem jejich majetek nezůstal, byl jim
vyvlastněn a museli se ubytovat v jiných obcích na
území cvičiště.
Fotografie: archiv Městského muzea Sedlčany, wikipedia, beute.narod.ru
„Tento prostor se musí jednou
stát německým a Čech
tady nemá už konec konců
co pohledávat,“ prohlásil
Reinhard Heydrich. Nezůstalo
jen u slov. Velení Waffen-SS
prosadilo zřízení rozlehlého
vojenského cvičiště nedaleko
Prahy. Jak vypadal život
v kraji podřízeném zcela
výjimečnému režimu?
Ovlivnila přítomnost
početných a dobře
vyzbrojených esesáků
dramatickou situaci na konci
války?
Výcvikový prostor SS 1941–1945
Lidé bez domova
Hranice výcvikového prostoru o rozloze
zhruba 44 000 hektarů tvořila na západě
řeka Vltava, na severu Sázava (a za řekou
byly do prostoru zahrnuty Týnec nad Sázavou, Brodce a Zbořený Kostelec). Od Poříčí nad Sázavou pak hranice sledovala silnici
na Benešov a Bystřici, dále železniční trať
téměř k Voticím. Odtud na západ vedla
podle tratě Olbramovice – Sedlčany a dále
po státní silnici na Příbram k Vltavě.
Vystěhování obyvatelstva bylo rozplánováno do pěti etap. První obce měly být
vyklizeny do 15. září 1942. Protože nařízení
benešovského hejtmana obsahovalo seznam
obcí, kam se lidé vystěhovat nesmějí, bylo už
jasné i ostatním, kdo bude postižen v dalších
etapách. Celá oblast cvičiště měla pak být
vyklizena do roku 1944. Mimo tyto etapy byly vystěhovány Sedlčany do 1. srpna
1943 a 236 domů v Benešově do 15. dubna
1943.
Válka v protektorátu
Zachovalé objekty cvičiště
Při cvičných střelbách v okolí Benešova využívaly dělostřelecké baterie SS, ale i jiné oddíly
účelové betonové objekty. Několik těchto staveb se dosud zachovalo například v severní
části cvičiště v původně bojové zóně Chlístov.
Některé z bunkrů sloužily jako pozorovatelny, jiné k tahání cílových terčů určených
pro střelbu různých dělostřeleckých a pěších
jednotek. Pro tento účel byla v bunkru
vybudována strojovna s dieselovým motorem
Dochovaný pozorovací bunkr z cvičiště
a s navijáky. Systém kladek a jednotlivých
u obce Úročnice
ocelových tažných lan terči pohyboval v cílovém prostoru palby. Ještě dlouho po válce lidé
například na polích v okolí Úročnice nacházeli v zemi betonové lanovody, kudy byla tato lana
tažena. Dalšími typy byly objekty kombinované a pěchotní kryty.
především při okrajích cvičiště. Pozemky
původních menších usedlostí byly zcelovány, meze rozorány.
základních potřeb těchto rodin to rozhodně
nestačilo. Připomeňme ještě, že na území cvičiště platily pouze říšskoněmecké zákony.
V roce 1942 se rozběhla největší vysídlovací akce v českých
zemích, v jejímž rámci mělo být přesídleno 31 000 obyvatel
Samotnou organizaci rozsáhlé akce
měly na starosti dva úřady. Jednak Bodenamt (původně pražský Pozemkový úřad)
a dále tzv. Přesídlovací kancelář podléhající ministerstvu vnitra se sídlem v Benešově. Sídlo druhého úřadu se stěhovalo
podle potřeb, tedy právě probíhající etapy
vysídlování.
Nemovitosti byly vykupovány za odhadní ceny. Z této částky se vyplácelo zhruba
80 %, zbytek si úřad nechával na případné opravy škod na opuštěném majetku.
Někteří vysídlenci ale odmítali peníze
přijmout, aby právně nestvrdili platnost
celého aktu.
Ještě dodejme, že nejvýhodnější podmínky měli obyvatelé obcí během první
etapy. Nebyli ještě postiženi zákazem
odvozu veškerého živého i mrtvého
inventáře, což na hranicích prostoru později zajišťovaly hlídky, které ve dne v noci
kontrolovaly procházející. Rovněž bylo pro
tyto první vysídlence snazší najít náhradní
ubytování.
Práce obyvatel, kteří se rozhodli v prostoru
zůstat nebo k tomu byli donuceni, byla na
těchto statcích mimořádně namáhavá. Měli
omezený pohyb. Pracovalo se sedm dní
v týdnu, za nesplnění pracovních úkolů hrozily vysoké pokuty a další tresty. Námezdní
dělníci dostávali za službu sice mzdu a deputát (obilí, brambory, mléko), ale k zajištění
Kromě SS-Hofů vznikala i SS-Teichwirtschaft (rybníkářství), SS-Forste (polesí) atd.
Jak se později ukázalo, nebyla tato hospodářství úspěšná, musela ve svých potřebách
stále ustupovat požadavkům vojenského
cvičiště, trpěla nízkým počtem zaměstnanců a pochopitelně jejich špatnou pracovní
morálkou.
SS-Hofy
Nemovitosti uvolněné původním obyvatelstvem sloužily jako sklady a dílny pro potřeby vojska, ubytovny pro vojsko i námezdní
síly a často jako cíle pro dělostřelectvo.
Některé rozsáhlé dvorce nebo blízko sebe
vhodně uskupená stavení se staly základem
pro zřízení tzv. SS-Hofů. Měly se stát sídly pro zasloužilé důstojníky jednotek SS
s rodinami. Jejich důležitým úkolem bylo
rovněž zabezpečovat zásobování vojenského prostoru potravinami. Zřizovány byly
Baráky kárného tábora pro vězně
z řad SS v Chlumu u Sedlčan
Extra Válka – II. svtová
37
Válka v protektorátu
Výcvikový prostor SS 1941–1945
Poprava amerických pilotů
Jedním z mnoha zločinů, jichž se dopustili
nacističtí důstojníci SS v prostoru cvičiště,
byla poprava zajatých amerických letců
krátce před koncem války.
Dne 19. dubna 1945 mířila formace
zhruba stovky amerických těžkých bombardérů B-17 z 8. letecké armády přes Příbram
Létající pevnost B-17 z 8. letecké
a Prahu na Ústí nad Labem. Američané se
dostali do silné protiletecké palby a jižně od armády USAAF
Prahy byli napadeni německými stíhačkami
Me 262 startujícími z ruzyňského letiště. Při přeletu jižního okraje cvičiště někde v prostoru mezi
Olbramovicemi a Sedlčany byl jeden z amerických letounů zasažen do palivových nádrží a zřejmě i do pumovnice. Než letadlo ve vzduchu explodovalo, třem mužům z desetičlenné posádky
se podařilo vyskočit. Německým pilotům se navíc podařilo zasáhnout další přelétající americký
bombardér. Posádka kromě dvou mužů, kteří se neúspěšně pokusili doletět zpět k americkým
liniím, stroj rovněž opustila.
Většinu letců se podařilo Němcům dopadnout. Výslechů a mučení na Konopišti se osobně
účastnil velitel cvičiště Karrasch. Ještě týž den v noci bylo všech devět pilotů popraveno.
Cvičiště
Život ve vojenském městě
Centrální velitelství cvičiště Waffen-SS
sídlilo na Konopišti v budově zámeckého
hotelu, samotný zámek Němci využívali
k různým oficiálním a slavnostním akcím.
K dispozici mělo rovněž budovy v částečně
vystěhovaném Benešově. Vrchním velitelem celého vojenského prostoru byl po většinu času SS Oberführer Alfred Karrasch.
Postupně vznikaly jednotlivé výcvikové
školy SS. Jako první byla 1. července otevřena Ženijní škola jednotek SS v Hradištku, o měsíc později pak SS-Dělostřelecká
škola II Benešov.
Ve středu obsazeného území bylo zřízeno samotné vojenské cvičiště. Vznikly
zde palebné zóny určené pro jednotlivé
druhy vojsk SS. Jako terče sloužily jednak
makety vozidel (často pohyblivé), vyřazená vojenská technika, ale i řada opuštěných domů. Termíny střeleb byly
oznamovány vyhláškami, probíhaly
pravidelně, střílelo se ve dne i v noci.
Poslední ostré střelby na cvičišti byly
vyhlášeny ještě 26. dubna 1945.
Na jednotlivých postech se cvičila
obsluha nejrůznějších zbraní. Byli to
řidiči automobilů, motocyklů a obrněných transportérů, dělostřelci, tanková vojska. Výcvikem zde procházeli ženisté, kavalérie nebo mužstvo
v útočných člunech na vodních nádržích ve Štěchovicích a ve Vraném nad
Vltavou. Nechyběla zde samozřejmě
ani důstojnická škola (SS-Junkerschule), zřízená v Lešanech.
Vojenská cvičení jezdili navštěvovat
mnozí nacističtí pohlaváři. Jmenujme
alespoň generála Hanse Jüttnera, jednoho z přímých zástupců Heinricha Himmlera, dále generála Carla von Pücklera,
který byl v letech 1942–44 vrchním velitelem jednotek Waffen-SS v Protektorátu
Čechy a Morava, nebo říšského ministra
pro Čechy a Moravu K. H. Franka.
Do okresního města Sedlčany dorazil předvoj Přesídlovací kanceláře 13. května roku
1943. Zároveň začalo velitelství SS zajišťovat
místní řemeslníky a dělníky, některým bylo
dokonce zakázáno město opustit, neboť měli
zajišťovat budoucí potřeby vojenské posádky a chod města. Ostatní se vystěhovali do
podzimu toto roku.
Město opustily všechny české úřady
a byly přemístěny do městeček v blízkosti
prostoru cvičiště. Okresní úřad přesídlil
do Votic, Okresní hospodářská záložna
do Vysokého Chlumce, Okresní soud do
Krásné Hory. Dále se stěhovaly městská
38
Extra Válka – II. svtová
spořitelna, notářství, četnická stanice, hospodářská škola atd.
Správu města převzal vládní komisař dr.
Wildner a ve městě zahájila činnost rovněž
pobočka benešovského velitelství v čele
s Obersturmführerem Kahlaysem. Ten se
fakticky stal neomezeným vládcem města.
Úkolem pobočky byla vojenská správa města, vydávala průkazy opravňující ke vstupu
do prostoru cvičiště, zřizovala střelecké
pozice. Další úřad, pobočka Správy stanoviště vojenského cvičiště SS Čechy, pečoval
o ubikace vojáků a zásobování.
Pro zbylé civilní obyvatelstvo byla vymezená především čtvrť jižně od hlavního
náměstí. Budova městské školy se změnila ve vojenskou ubytovnu, místní děti
se učily v omezených prostorách budovy
děkanství. Do této „školy“ docházely i děti
zaměstnanců z okolních SS-Hofů. Čechům
zůstal k dispozici jediný lékař a dva hostince.
Vojáci navštěvovali jiné podniky
Počet vojáků v Sedlčanech se odhadoval
na pět tisíc. Šlo o příslušníky dělostřeleckého náhradního pluku (Artillerie Ersatzregiment). Ačkoli byly Waffen-SS původně
zamýšleny jako exkluzivní árijská organizace, jejich nasazení na frontě nutně vyžadovalo množství nových branců a dobrovolníků
třeba i z řad kolaborujících cizinců. Kromě
Němců zde tedy žili i vojáci z Norska, Finska, Vlámové, Slovinci a Litevci.
Nejlépe ubytovány byly samozřejmě rodiny důstojníků, kteří rychle obsadili výstavné
domy s vodovodem a koupelnami.
Pokud šlo o volný čas, byly pro vojáky občas pořádány estrády v sále bývalé
Ausweis – průkaz opravňující české
civilisty k pobytu
Vyhláška protektorátní vlády
z června 1943 vysvětlující nutnost
vysídlení civilního obyvatelstva z Benešovska a Sedlčanska
Výcvikový prostor SS 1941–1945
sokolovny, nově nazývané Wikinghaus,
v metodistické modlitebně si zřídili kinosál, k dispozici měli rovněž kasino a některé restaurace.
Ve městě sloužícím nově potřebám vojska
byly důsledně přejmenovány ulice. Pro ilustraci uveďme, že z hlavního náměstí se stal
Adolf Hitler Platz, z Nádražní ulice Hermann
Göring Strasse, z Tyršovy Wikingstrasse,
z Krčínovy Kanonnen Strasse apod.
Mapa cvičiště Waffen-SS Benešov/Čechy
Legenda
Senohraby
Hranice
evakuovaného
území
Hranice cílového území
pro střelbu
Dvory SS
Tankový park
Letiště
Koncentrační tábory
Jak už jsme uvedli, přeměna staré sídelní
krajiny v moderní vojenský prostor vyžadovala velký počet pracovních sil. Jako
jedno z laciných řešení se nabízelo využít
práci trestanců. Jejich úkolem bylo pracovat
v lomech, udržovat komunikace, budovat
podzemní kryty, zákopy, ubytovny pro vojsko atd.
Vězeňských táborů bylo v prostoru cvičiště
zřízeno hned několik. Ve Vrchotových Janovicích vznikl nejprve pracovní tábor pro takzvané narušitele pracovních smluv, tedy v Říši
nuceně nasazované protektorátními dělníky.
Později byl přeměněn na lágr pro politické vězně z koncentračního tábora ve Flossenbürgu.
Průměrně v něm bylo kolem dvou až tří set
vězňů. Podle místních kronikářů šlo vesměs
o cizince, Francouze, Rusy, Poláky, Angličany. Polovina vězňů podlehla počátkem roku
1945 epidemii tyfu. Zbývající byli převezeni do
narychlo vybudovaného tábora v Křepenicích.
Válka v protektorátu
Sázava
Poříčí
n. Sázavou
Teletín
Rabyně
Týnec n. Sázavou
Benešov
Měřín
Neveklov
a
av
Vlt
Bystřice
Vrchotovy
Janovice
Sedlčany
Votice
Kamík
Zhruba 1 500 vězňů obývalo Sonderlager
v Bystřici u Benešova. Šlo o vězně ze smíšených židovských manželství.
Zvláštním typem tábora byl kárný tábor
zeny popravám, které se prováděly u zdi
nalžovického parku. Velitelem tohoto
speciálního tábora byl SS Oberscharführer Schröder.
Fanatický nacista Pückler se rozhodl utkat 11. května se
sovětskými jednotkami v poslední bitvě evropské války u Slivic
Řadu z nich později během zmatených transportů na úplném konci války zmasakrovali
u Křešic příslušníci SS.
Další tábor podobného typu vznikl
v Hradišťku. Rovněž zde na konci války
řada vězňů podlehla běsnění velitelů místní zákopnické školy SS, kteří se je rozhodli postupně povraždit, o čemž po válce
vypovídali někteří místní obyvatelé.
v Chlumu nedaleko Sedlčan. Zde byly ve
vazbě vojenské osoby. Šlo o příslušníky jednotek SS podléhající pravomoci německé
vojenské justice. Na zámku v Nalžovicích
pak byl soud a prokuratura pro členy SS
z celé Evropy. Největší počet vězněných
tvořili zběhové především holandské,
belgické, francouzské, litevské, maďarské
a dalších národností. Pátky byly vyhra-
Jak už bylo řečeno, vězni těchto koncentračních táborů byli na konci války masakrováni na rozkaz některých místních
velitelů SS. Jeden z nejhorších případů se
odehrál na železniční stanici Olbramovice,
kam 1. května roku 1945 dorazil vlak o 96
vagónech, v němž bylo namačkáno zhruba
3 500 zubožených vězňů všech národností. Transport byl pravděpodobně vypra-
Výcviková střediska Waffen-SS v prostoru cvičiště Benešov
Komandantur des Übungsplatzes Beneschau
(Velitelství výcvikového prostoru Benešov)
SS-Pionierschule Hradischko
(Ženijní škola SS Hradištko)
SS-Wachkompanie 10
(10. strážní rota SS)
SS-Junkerschule Prag
(SS Důstojnická škola Praha)
SS-Bewahrungsabteilung Dublowitz
(Zkušební oddíl SS Dublovice)
SS-Freiwilligen Kavallerie Division
(Dobrovolnická jízdní divize SS)
SS-Panzergrenadier Schule Prosetschnitz
(škola tankových granátníků SS Prosečnice)
SS-Panzerjäger Ausbildungs und Ersatz
Abteilung
(Výcvikový a záložní oddíl tankových stíhačů SS)
SS-Ersatzbatterie des Feldzeugdienstes bei
der SS Artillerie Schule II
(Záložní baterie SS od II. dělostřelecké školy
SS)
SS-Artillerie Schule II Beneschau
(II. dělostřelecká škola SS Benešov)
SS-Kavallerie Ausbildungs und Ersatz Regiment
(SS Jezdecký výcvikový a záložní pluk)
SS-Bewahrungsabteilung Chlum
(Zkušební oddíl SS Chlum)
SS-Panzerjäger Ausbildungs Abteilung 4
(4. oddíl pancéřových stíhačů SS)
SS Sanitäts Schule Prag-Beneschau
(SS Zdravotní škola Praha-Benešov)
SS-Lehrküche Beneschau
(Cvičná kuchyně SS Benešov)
Extra Válka – II. svtová
39
Válka v protektorátu
Cíl střeleb – zničený
dům v Dalešicích
Výcvikový prostor SS 1941–1945
ven z Osvětimi a doplněn v terezínském ghettu.
Někteří vězni pak jedli na poli osení, jiní se vydali
s hlídkou do blízkých Křešic, aby si vyprosili něco
k jídlu. Tam je spatřil Hauptsturmführer Graun,
velitel posádky SS z Votic, který tudy projížděl se
svou četou, a okamžitě nařídil zhruba sedmadvacet
vězňů postřílet. Ještě 6. května, když byl vlak připravován k dalšímu přesunu, přijel se svým štábem
znovu, nechal rozmístit kulomety a vraždit další
vězně potulující se v okolí vlaku.
Poslední dny války
Radnice a náměstí
v Sedlčanech pod vojenskou správou SS
Literatura, zdroje:
Archiv Městského muzea Sedlčany
Doležal, J.: Střípky z mozaiky
protektorátní společnosti. Praha
2010
Hertl, J.: Dějiny vystěhování kraje
mezi Vltavou a Sázavou
Pavelka, J.: Lidé bez domova.
Vzpomínky na vysídlení Sedlčan
v letech 1943–1945. Sedlčany
1980
Robek, A.: Lidé bez domova.
Praha 1980
Velč: Cvičiště vojsk SS. In www.
urocnice.eu
40
Extra Válka – II. svtová
V době, kdy se od východu nezadržitelně blížila Rudá armáda, rovněž ve středních Čechách
výrazně sílilo odbojové hnutí. To následně vyústilo v květnové povstání. Německá armáda si v té
době připravovala ústupové cesty na západ. Jejich
zajištění pro skupinu armád Střed se stalo jedním
z posledních úkolů velitele cvičiště vojsk SS generálmajora Alfreda Karrasche. V určitou chvíli se
počítalo i s opevněním prostoru a byly zde budovány protitankové překážky.
Důležité je zmínit rovněž pokus Karrasche zasáhnout do průběhu povstání v Praze. Alfred Karrasch byl
údajně rozhodnutý povstání potlačit všemi prostředky, bez ohledu na počty obětí. Zhruba 20 000 vojáků
SS bylo v plné pohotovosti.
K potlačení povstání v Praze byla mimo jiné vytvořena zvláštní bojová jednotka „Wallenstein“. Byla sestavena z velké části právě z výcvikových a školních jednotek benešovského cvičiště a dvěma bojovými proudy
mířila 5. května na Prahu. Jedna ze skupin postupovala
po levém břehu po slapské silnici přes Zbraslav na Smíchov, kde se 6. května zapojila do bojů.
Vedení místního odboje, Okresní národní výbor
v Benešově ilegálně ustanovený přibližně v polovině dubna 1945, rozhodlo, že vzhledem k obtížné
situaci povstání v prostoru cvičiště nevypukne
a veškerá aktivita bude směřována na pomoc Pražanům. Před Mnichovicemi se například podařilo
zastavit a donutit k návratu vlak plně naložený
tanky a děly vypravený veliteli SS z Týnce nad
Sázavou do Prahy.
Ve stejné době, přesněji 4. května, byla zahájena předběžná jednání zástupců českého odboje
a německého okresního hejtmanství v Benešově o možných způsobech převzetí veřejné správy v oblasti. Velitel Karrasch se uvolil k setkání
s odbojáři až 8. května, kdy během předchozí noci
obdržel od velení wehrmachtu zprávy o kritické
situaci na bojišti. K jednání došlo na zámku Konopiště, zatímco některé jednotky již prostor urychleně opouštěly. Výsledkem jednání byla Smlouva
o předání prostoru a jeho spořádaném opuštění.
Za odbojáře vyjednávali např. štábní kapitán Volevecký a dr. Schenk.
Prakticky přes noc byl celý prostor Sedlčanska,
Neveklovska i Benešovska vyklizený. Jednotky SS
se snažily překročit Vltavu přes most v Kamýku
nad Vltavou. Někteří Němci se chovali odevzdaně
až apaticky, ale jiní se stále nehodlali smířit s definitivní porážkou. Již 9. května se pak v Benešově
objevily první oddíly Rudé armády přijíždějící od
Vlašimi.
Situace se zkomplikovala po 9. květnu na strakonické silnici u Milína nedaleko Příbrami. Zde se
soustředily početné a dobře vyzbrojené jednotky
pod vedením generála SS von Pücklera, zároveň
jednotky wehrmachtu i ustupující skupiny německých civilistů.
Dne 10. května se jednotky SS krvavě střetly
s rovněž ustupujícími vojáky Ruské osvobozenecké armády, a když se silnice na Písek stala pro
kolony definitivně neprůjezdnou, rozhodl se fanatický nacista Pückler utkat 11. května s jednotkami Rudé armády v poslední bitvě evropské války
u obce Slivice.
Po odchodu jednotek SS z prostoru cvičiště byl
postupně zjištěn žalostný stav jednotlivých obcí.
Lidé své domy po návratu nacházeli často v rozvalinách, hospodářství zanedbaná. Některé rodiny se
raději rozhodly využít nabídek k přesídlení do Němci nedobrovolně uvolňovaného pohraničí. Původně
českou krajinu, kterou nacistické experimenty během
krátké doby tolik poznamenaly, čekalo dlouhé období poválečné rekonstrukce.
Japonští kamikaze 1944–1945
Letecké operace
Božský vítr
Japonští piloti kamikaze tvoří
neodmyslitelnou součást
historie 2. světové války
v Tichomoří. Přestože o nich
byly napsány stovky článků
a knih, jejich nasazení
v rámci pravidelných
sebevražedných jednotek
je pro drtivou většinu
příslušníků euroatlantické
civilizace dodnes jen stěží
pochopitelné
J
e pravdou, že porozumět motivaci příslušníků „speciálních“ (tj. sebevražedných) jednotek letectva a námořnictva je dnes těžké i pro
samotné Japonce. Především ve Spojených
státech byli (a občas dosud jsou) tito muži prezentováni jako fanatičtí šílenci, kteří nedokázali samostatně uvažovat a sebevražedné mise podnikali pod
masivním vlivem státní propagandy nebo dokonce
psychotropních látek. Mnozí Američané za války věřili, že kryty kabin japonských sebevražedných letounů
jsou pomocí šroubů pevně fixovány v uzavřené poloze, což byl pochopitelně nesmysl.
Fotografie: archiv autora, wikipedia
Inspirace dávnou minulostí
Obětování vlastního života v zájmu vlasti či panovníka má v japonských dějinách poměrně dlouhou
tradici, která vychází ze samurajského kodexu
bušidó a buddhistické filozofie sekty zen. Nelze
říci, že by byla dnešní populace Země vycházejícího slunce v hodnocení kamikaze jednotná. Mnozí
však (v podstatě oprávněně) vyzdvihují fakt, že
vojáky-sebevrahy motivovalo k jejich jednání především silné vlastenecké cítění. V očích většiny
Japonců jsou to tragičtí hrdinové, pro které byla
smrt v boji jediným čestným řešením. O jejich
dobrovolném rozhodnutí obětovat život za svou
zemi nikdo nepochybuje. Z oficiálních materiálů
mimochodem vyplývá, že počet zájemců o zařazení k sebevražedným jednotkám byl přibližně
dvojnásobný než počet letadel vyčleněných pro
tyto operace.
Pro evropského návštěvníka Japonska je poněkud
šokující, že nedaleko císařského paláce v Tokiu se
nachází „svatyně“ Jasukuni, která je ve skutečnosti spíše muzeem či památníkem padlých vojáků,
sebevražedné piloty nevyjímaje. Kromě několika
letadel užívaných k těmto útokům jsou zde vystaveny například dopisy na rozloučenou napsané piloty
bezprostředně před osudnou misí, nebo meč, jehož
použil velitel speciálních leteckých jednotek, viceadmirál Oniši, při rituální sebevraždě seppuku, kterou
reagoval na skutečnost, že ani kamikaze neodvrátili
japonskou porážku.
Ve výroční den Onišiho smrti se tam jeho památce
každoročně přicházejí poklonit stovky lidí. Čas od
času svatyni oficiálně navštíví některý ze současných
japonských politiků, což zpravidla vyvolá ostré názorové střety mezi levou a pravou částí domácího politického spektra. Součástí památníku je také obchod
s upomínkovými předměty, mezi nimiž nechybí
například tradiční hačimaki, bílá hedvábná stuha
ozdobená rudým sluncem (hinomaru) a vlasteneckými hesly. Tyto stuhy si sebevražední piloti před
vzletem ovazovali kolem hlavy.
Za zmínku stojí i samotné označení kamikaze.
Tento japonský výraz v překladu do češtiny znamená „božský vítr“. Jeho původ lze vystopovat ve
13. století, kdy Japonsko čelilo opakovaným nájezdům armády mongolského vojevůdce Kublajchána,
který po ovládnutí Číny a Koreje usiloval o dobytí
Japonska. Během druhé výpravy v roce 1281 vyslal
proti Japonským ostrovům mohutné loďstvo, jehož
plavidla vezla na svých palubách ne méně než sto
padesát tisíc ozbrojenců, což byla na svou dobu
impozantní vojenská síla výrazně převyšující početní stavy obránců. Japonsko stálo tváří v tvář drtivé
porážce, která by znamenala, že země bude poprvé
v historii obsazena vojsky nepřítele.
Daniel Petz
Sebevražedný pilot
si kolem hlavy uvazuje hedvábnou stuhu
hačimaki
Extra Válka – II. svtová
41
Letecké operace Japonští kamikaze 1944–1945
Když se zdálo, že mongolské invazi již
nikdo nedokáže zabránit, přišel mimořádně ničivý tajfun, který mongolské loďstvo
zcela zdecimoval. Japonci byli přesvědčeni,
že se jednalo o pomoc božstev, k nimž se
po celou dobu modlili, a spásnou bouři
nazvali kamikaze. V době 2. světové války
se však v Japonsku neříkalo kamikaze, ale
šinpú – tento výraz je alternativním způsobem čtení týchž znaků. Široce rozšířené
označení kamikaze zavedli (vlastně omylem) Američané, kteří nedokázali rozlišit
jemné jazykové nuance. Teprve nějakou
dobu po skončení války se výraz zpětně
ujal i v zemi svého původu, kde se dnes
běžně užívá.
Počet zájemců o zařazení
k sebevražedným jednotkám byl
přibližně dvojnásobný než počet letadel
vyčleněných pro tyto operace
Legendární Zero
Prototyp nejproslulejšího a nejvíce rozšířeného japonského stíhacího letounu A6M Reisen,
spojeneckými piloty přezdívaného Zero, firma
Micubiši dokončila v březnu 1939, jeho vzlet
se uskutečnil 1. dubna téhož roku. V červenci
1940 byly první letouny tohoto typu zařazeny
k bojovým jednotkám v Číně, kde velmi rychle
vybojovaly vzdušnou převahu. Světovou pozornost na sebe připoutaly 7. prosince 1941,
kdy se zúčastnily útoku na Pearl Harbor.
Dominance letounů Zero se začala zvolna
vytrácet ve druhé polovině roku 1942, když
Spojenci využili poznatků z letových zkoušek
kořistního stroje.
Po příchodu letounů Grumman F6F Hellcat
v roce 1943 se A6M poprvé a posléze natrvalo dostaly do defenzivy. Nasazení nejzdařilejší
verze letounu Zero, tedy A6M5, v průběhu září
1943 na spojenecké letecké převaze v Tichomoří již mnoho nezměnilo. Za bojů o Filipíny
(říjen 1944–leden 1945) bylo proti spojeneckým námořním cílům vysláno 331 letounů
42
Extra Válka – II. svtová
Zero s piloty-sebevrahy za kniplem. Z nich
158 nad nepřátelské lodě skutečně proniklo.
Jen zlomek z nich ovšem dosáhl přímého
zásahu. Také v bojích u Okinawy byly letouny
Zero pravděpodobně nejčastěji nasazovaným
typem při sebevražedných misích.
Základní technická data
letounu Zero A6M7
Model 63
Rozpětí/Délka/Výška: 11/9,12/3,5 m
Maximální rychlost: 542 km/h
Operační dostup: 10 180 m
Dolet: 1 517 km
Výzbroj: 2×20mm kanón, 3×13,2mm kulomet, 1×250kg puma (při sebevražedných
misích 1×500kg puma)
Micubiši A6M Zero vystavený v tokijské svatyni Jasukuni
První útoky sebevrahů
Již v říjnu 1940 byly zachyceny neurčité
signály, že součástí japonského plánu na
zničení amerického tichomořského loďstva
by mohly být koordinované útoky bombardérů, které přímo narazí do zakotvených
bitevních lidí. Úřadující admirál James
O. Richardson považoval tuto informaci za
natolik znepokojivou, že se rozhodl vyhlásit
na tehdejší domovské základně tichomořského loďstva v San Diegu pohotovost; zrušil ji až jeho nástupce Husband E. Kimmel.
Dodnes není jasné, zda se skutečně jednalo o reálnou hrozbu, neboť při pozdějším
japonském náletu na Pearl Harbor k ničemu
takovému nedošlo.
Za první útok kamikaze bývá v některých
pramenech považováno napadení letadlové
lodě USS Enterprise 1. února 1942 v prostoru Marshallových ostrovů. Na operační svaz
admirála Halseye toho dne zaútočilo sedm
bombardérů Micubiši G4M (spojenecké
označení Betty), z nichž šest bylo sestřeleno, zatímco sedmý se pokusil narazit na
letovou palubu Enterprise, kterou minul,
otřel se o bok lodi a zřítil se do moře, aniž
způsobil škodu. Vzhledem k tomu, že bombardér byl zasažen a hořel, je možné, že se
v tomto případě nejednalo o úmysl, a pokud
ano, šlo o osobní iniciativu pilota v bezvýchodné situaci.
Do kategorie individuálních, případně neplánovaných sebevražedných útoků
s největší pravděpodobností spadá i potopení transportní lodi USS George F. Elliot
letounem Ajči D3A (spojenecké označení Val) dne 8. srpna téhož roku nedaleko
ostrova Guadalcanal. V kabině japonského
střemhlavého bombardéru byl zřejmě těžce
zraněný pilot, jehož schopnost ovládat stroj
byla přinejmenším problematická. Stejně
je třeba hodnotit například zásah letadlové
lodi USS Hornet během bitvy u Santa Cruz
dne 26. října 1942. Ani v jednom z těchto
případů se téměř jistě nejednalo o příslušníky jednotek, jejichž členové byli cvičeni
k provádění sebevražedných misí.
Problematiku sebevražedných operací
japonské velení nejspíš poprvé diskutovalo v průběhu roku 1943, avšak do poloviny
následujícího roku nepadla žádná závazná
rozhodnutí. První útok kamikaze, který
se neuskutečnil z vlastní iniciativy pilota
neovladatelného stroje, zřejmě provedli
27. května 1944 japonští armádní piloti ze
základny na Nové Guineji proti americkým
invazním lodím u ostrova Biak. K dobrovolné účasti na sebevražedném útoku letce
vyzval velitel 5. perutě císařského letectva,
Katašige Takata, který také formaci sám
vedl.
Nálet provedla dvojice dvoumotorových
stíhacích letounů Kawasaki Ki-45 Torju
(zabiják draků, spojenecké označení Nick),
jimž poskytovala stíhací krytí pětice strojů
Nakadžima Ki-43 Hajabusa (sokol stěhovavý, spojenecké označení Oscar). Jeden
Japonští kamikaze 1944–1945
Nick se okamžitě po zásahu americkou protiletadlovou palbou zřítil do moře, druhý,
ač zasažen, pokračoval v letu, těsně minul
torpédoborec USS Sampson a explodoval
po nárazu do stíhače ponorek o výtlaku
necelých sto tun. Loď zachvátil mohutný
požár, ale udržela se na hladině a z osmadvacetičlenné posádky zahynuli kupodivu
pouze dva muži.
Značnou zásluhu na vypracování taktiky
„speciálních“ leteckých útoků císařského
námořnictva měl bezesporu kapitán Ejičiro Jyo, velitel lehké letadlové lodě Čijoda.
Koncem června 1944 si pravděpodobně pod
dojmem katastrofální japonské porážky ve
Filipínském moři uvědomil, že celá řada
námořních pilotů je ochotna obětovat svůj
život při útoku kamikaze, a v tomto smyslu
informoval své nadřízené. Argumentoval
tím, že konvenční bombardování nepřátelských námořních cílů je při současném
poměru sil neúčinné, a navrhl zformování
zvláštních leteckých útvarů určených k provádění sebevražedných útoků.
První „Speciální útočná jednotka“ určená především k útokům na nepřátelské
letadlové lodě byla mezitím vytvořena
1944. Zásah inkasovaly bitevní lodě South
Dakota a Indiana.
Letouny Zero v pozdější verzi A6M7
mohly při sebevražedných útocích nést
pumu o hmotnosti 500 kg. Postupně začaly být k sebevražedným útokům využívány
i další typy letadel z výzbroje námořního
letectva. V amerických hlášeních o útocích kamikaze poměrně často figuruje
D3A Val, který byl vybaven pevnými
kapotovanými podvozkovými koly. Je
však otázkou, zda tento stroj nebyl občas
zaměňován s jinými typy letounů, které, ve
snaze o korekci rychlosti při závěrečném
piké – v zájmu dosažení přesného zásahu
– vysunuly podvozek.
Respektovanou zbraní sebevražedných
pilotů byl útočný palubní letoun Jokosuka
D4Y Suisei (kometa, spojenecké označení
Judy). Původně dvoumístný bombardér
měl vynikající stabilitu ve střemhlavém
letu, což výrazně pomáhalo zasáhnout cíl.
V závěru války byla vyvinuta jednomístná
verze D4Y4 určená výlučně pro útoky kamikaze. Tato varianta byla vyzbrojena částečně
zapuštěnou pumou o hmotnosti 800 kg pod
trupem. Na zádi letounu byla umístěna tro-
Letecké operace
Kontradmirál Takidžiró Oniši, duchovní otec jednotek kamikaze, jenž
na Filipínách zformoval první „Speciální
útočnou jednotku“
Celkem jednasedmdesát spojeneckých lodí bylo následkem
útoku kamikaze potopeno nebo trvale vyřazeno z boje
na Filipínách jako součást 1. letecké flotily pod velením kontradmirála Takidžiró
Onišiho. Její výzbroj tvořily původně
stíhací letouny Micubiši A6M5 Reisen
(nula, tedy „zero“, spojenecké označení
Zeke), které byly pro sebevražedné mise
vybaveny pumou o hmotnosti 250 kg
zavěšenou namísto přídavné palivové
nádrže pod trupem. Třiačtyřicet těchto
nouzových stíhacích bombardérů poprvé
zaútočilo na americká plavidla 19. června
jice pomocných raketových motorů, které
umožňovaly krátkodobé zvýšení rychlosti
v závěrečné fázi útoku.
K útokům kamikaze byla také přizpůsobena celá řada typů japonského armádního
letectva, včetně dvoumotorových letounů.
Bombardér Kawasaki Ki-48 (spojenecké
označení Lily) mohl v případě sebevražedného útoku nést 800 kg pum nebo výbušnin, přičemž jeho posádka byla redukována na jediného muže a obranná výzbroj
demontována. Dalším dvoumotorovým
armádním strojem využívaným k útokům
kamikaze byl Nakadžima Ki-49 Donrjú
(útočný drak, spojenecké označení Helen),
který mohl při „speciálních“ misích nést
až 2 900 kg výbušného nákladu a dva členy posádky. Srovnatelné množství pum
a výbušnin mohl při sebevražedných
útocích nést také Micubiši Ki-67 Hirjú
(létající drak, spojenecké označení Peggy). Počet členů posádky byl snížen na
minimum (tři muži), kulometná střeliště
zaslepili plechem.
Óka a Tsurugi
Japonci si začali postupně uvědomovat,
že zvláště nejčastěji používané letouny Zero nejsou pro sebevražedné mise
nejvhodnějším strojem. Neschopnost
způsobit nepřátelským plavidlům škody
adekvátní ztrátě letounu a jeho pilota
spočívala v tom, že Zera měla v poměru
k velikosti stroje relativně malou hmotnost, letoun plně naložený palivem a se
zavěšenou pumou o hmotnosti 250 kg
vážil přibližně tři tuny. Rychlost nárazu
do cíle byla zřídkakdy vyšší než 155 m/s,
což v případě zasažení americké letadlové lodi mnohdy nestačilo ani k proražení
nepancéřované letové paluby.
Jokosuka D4Y Judy byl obávaným
sebevražedným letounem, svatyně
Jasukuni, Tokio
Extra Válka – II. svtová
43
Letecké operace Japonští kamikaze 1944–1945
Kamikaze před startem
U britských nosičů, jejichž letové paluby
pancéřované byly, vznikla zpravidla škoda ještě menší. Nesená puma pronikla do
nitra lodi zhruba ve třetině případů, což
byl ve srovnání s klasickým bombardováním z dostatečné výšky chabý výsledek.
Nejvíce škod obvykle způsobily požáry
nespotřebovaného paliva, které se rozlilo
ze zdemolovaných nádrží sebevražedného
letounu. Japonskou reakcí na toto zjištění
bylo zahájení vývoje nového speciálního
letounu určeného výlučně k sebevražedným
misím, kterému bylo přiděleno označení
MXY-7 Óka (květ sakury, Spojenci přezdívaný Baka - blázen).
Práce na jeho vývoji zahájila firma Jokosuka během léta 1944. První exemplář této
nebezpečné zbraně vzlétl ještě před koncem roku. Jednalo se o malý letounek vybavený přímými křídly o rozpětí přibližně pět
a s délkou trupu zhruba šest metrů. Ocasní
MXY-7 Óka
44
Extra Válka – II. svtová
plochy byly vybaveny dvojitou směrovkou.
Podvozek letoun neměl. Stroj byl poháněn
trojicí raketových motorů na tuhé palivo,
práce na verzi vybavené proudovou pohonnou jednotkou nepřesáhly prototypové stádium. Existovala také cvičná varianta, která
byla vybavena druhým pilotním prostorem
namísto bojové hlavice na přídi a přistávací
lyží pod trupem.
Pilotní kabina bojové verze byla kupodivu poměrně slušně vybavena, pokud
uvážíme, že se jednalo o stroj „na jedno
použití“. Sedačka byla vybavena pancéřováním o síle místy přesahující 15 mm
a pryžovou opěrkou hlavy, přístrojová deska byla osazena kompasem, výškoměrem,
zatáčkoměrem a rychloměrem. Průhledný překryt kabiny byl vybaven uzávěrem,
což lze považovat za zcela zbytečný luxus,
neboť naděje pilota na opuštění letounu
po zahájení závěrečné střemhlavé zteče
se prakticky rovnala nule. Náplň bojové
hlavice v přední části trupu tvořilo dvanáct set kilogramů
trinitroaminolu.
Óka byl do vzduchu vynesen pod trupem upraveného dvoumotorového bombardéru Micubiši G4M Betty – plánovalo
se také využití typu Jokosuka P1Y Ginga
(galaxie, spojenecké označení Frances)
– který jej dopravil do blízkosti spojeneckých plavidel. Pilot létající pumy po
dobu letu k cíli odpočíval na palubě bombardéru, do pilotního prostoru letounku
Óka prolezl pumovnicí krátce před jeho
uvolněním. U mateřských letounů byly
v zájmu zvýšení doletu instalovány palivové nádrže bez pancéřování, takže setkání těžkých a obtížně ovladatelných strojů
se spojeneckými stíhači nezřídka končilo
mohutnou explozí japonského bombardéru již po prvních zásazích.
Jestliže MXY-7 Óka lze považovat za
zbraň relativně vysoké technické úrovně,
pak totéž nelze říci o druhém japonském
letounu vyvinutém výlučně pro sebevražedné útoky. Konvenčně pojatý Ki-115 Tsurugi (šavle) spěšně vyvinuli koncem války
u firmy Nakadžima. K jeho výrobě využili
především „nestrategické“ suroviny, trup
měl kruhový průřez a výrobu letounu
zvládla i průměrně kvalifikovaná pracovní
síla. V zájmu úspory hmotnosti byl stroj
vybaven pevným podvozkem, který se po
vzletu odhazoval. Pohon zajišťoval obstarožní hvězdicový motor Nakadžima Ha-35
o výkonu 1 150 hp, který byl v japonských
armádních skladech dostupný ve značném
množství.
Dutina na spodní straně trupu za
motorem sloužila k umístění až osmi set
kilogramů bomb. Obranná výzbroj zcela
chyběla. K usnadnění vzletu, případně
ke zvýšení rychlosti v závěrečné fázi přiblížení k cíli mohla být využita dvojice
raketových motorů, které se po vyhoření
odhazovaly. Pilotáž stroje byla nesnadná
i pro zkušené letce, výhled z pilotní kabiny byl špatný, výkony letounu – zvláště
při vzletu – nedostatečné. Již v průběhu
zalétávání prototypů došlo k haváriím,
v jejichž důsledku se musel odložit náběh
sériové výroby. Z plánovaných osmi tisíc
Japonští kamikaze 1944–1945
kusů měsíčně vyrobili kolem stovky strojů, z nichž
ani jediný nebyl do konce války nasazen v boji.
Japonská taktika a spojenecká
protiopatření
Nejdůležitějším obranným prostředkem proti japonským sebevražedným náletům byl radar. Japonci však
byli relativně dobře obeznámeni s výkony (a především nedostatky) amerických radarů i rozpoznávacího zařízení „cizí – vlastní“ (IFF) instalovaného ve
spojeneckých letounech. Vyvinuli speciální přístroj,
s jehož pomocí byli schopni vyhledávat oblasti se
slabým nebo rušeným radarovým signálem. Taková
místa pak využívali pro přiblížení k nepřátelským
plavidlům. Oblíbeným japonským trikem byly útoky v časných ranních hodinách nebo za soumraku, kdy vzlétaly, respektive přistávaly stíhací stroje
leteckých hlídek a další letouny vyslané do ostatních
bojových akcí.
dušný prostor kolem letaV této době byl vzdušný
dlových lodí a celého operačního svazu doslova
ožstvím spojeneckých
přeplněn takovým množstvím
rátoři měli pl
pplné
né rru
uce
letounů, že radaroví operátoři
ruce
kací.í. P
Při
ři
práce s jejich identifikací.
současném napodobování signálů identifikačního přístroje
ražedIFF měli japonští sebevražedepozorovaně
ní piloti dobrou šanci nepozorovaně
obl
blíbenou metometo
se přiblížit nad cíl. Dalšíí oblíbenou
dou bylo přiblížení nízkým letem od pevniny,
kde byla obrazovka radaru zahlcena odrazy terénu.
Kromě toho experimentovali Japonci v omezené
míře i se Spojenci vyvinutou metodou zvanou
windows (okna), tedy shazováním aluminiových
pásků, které na obrazovce radaru vytvořily řadu
klamných cílů.
Když si spojenečtí velitelé uvědomili, že japonské
sebevražedné nálety dospěly do fáze organizované
kampaně, okamžitě rozpoznali hrozící nebezpečí
a v rámci daných možností posílili protiletadlovou
obranu svých operačních svazů. Byl zvýšen počet
předsunutých torpédoborců vybavených radarem,
jejichž hlavním úkolem bylo včasné varování před
přilétajícími nepřátelskými letouny. Právě tato plavidla na „okrajích“ formace se stávala nejčastějším
cílem útoků kamikaze a posádky většiny z nich
prožívaly skutečné peklo. Kromě toho, pokud to
bylo možné, byly budovány radarové stanice také
na dobytých ostrovech. Současně se zvýšil počet
letounů určených pro stíhací obranu.
Velkým postrachem sebevražedných pilotů
bylo také protiletadlové dělostřelectvo. Vzhledem
k tomu, že jako nejúčinnější způsob, jak se vyhnout
zásahu kamikaze, bylo totální rozstřílení útočícího
letounu, se dobře osvědčilo víceúčelové námořní
dělo ráže 127 mm. Bylo pro ně vyvinuto speciální protiletadlové střelivo vybavené přibližovacími
zapalovači, které byly vyráběny ve Spojených státech
na základě britského patentu. Jediným handicapem
radarem řízených protiletadlových děl na amerických lodích byla skutečnost, že pokud se cíl nacházel v poloze „nad hlavou“, byly zbraně automaticky
vyřazeny z činnosti.
Účinnou zbraní proti útokům kamikaze se měla
stát také protiletadlová řízená střela Stooge vyvíjená
Letecké operace
Statistika nasazení kamikaze
Podle amerických a britských
odhadů se během tichomořského tažení uskutečnilo
2 550 sebevražedných útoků
(z toho 1 900 za bojů o Okinawu, kdy kampaň vrcholila).
Tři sta šedesát tři letounů
dosáhlo přímého zásahu
nebo se zřítilo tak blízko cíle,
že došlo k poškození plavidla. Celkem jednasedmdesát
lodí bylo následkem útoku
kamikaze potopeno nebo
Letadlová loď USS Bunker Hill po zásahu
trvale vyřazeno z boje (z toho
dvěma kamikaze v rozmezí třiceti vteřin,
šestadvacet u Okinawy).
11. květen 1945
Dalších 150 lodí utrpělo
poškození vyžadující stažení
z boje a následnou opravu v týlu. V důsledku japonských sebevražedných
náletů bylo zabito více než 6 600 příslušníků ozbrojených sil Spojenců.
na sklonku
války britskou
firmou Fairey. Byla to rádiem řízená křídlatá raketa
o délce 2,3 m, nesoucí bojovou hlavici o hmotnosti
100 kg. Dosahovala rychlosti kolem 800 km/h, její
dolet činil 13 km. Vývoj střely byl v podstatě dokončen v únoru 1945, k jejímu zařazení do výzbroje
bojových jednotek však již nedošlo. Po spojeneckém vítězství v Evropě se též uvažovalo o využití
zkušeností zajatých německých vědců k výrobě
a nasazení německé protiletadlové rakety Wasserfall v Tichomoří, avšak ani tento projekt se nakonec
neuskutečnil.
První skupina pilotů letounů MXY-7 Óka
Bombardér Micubiši
G4M Betty s podvěšenou Ókou
Literatura, zdroje:
Brown, D.: Kamikaze. Londýn
1990
Foster, S.: Okinawa. Plzeň 1995
Jackson, R.: Bojové legendy.
Mitsubishi Zero. Praha 2005
Janoš, J.: Tajemný Nippon. Praha
1998
O´Neill, R.: Suicide Squads.
Londýn 1981
Smith, P. C.: Task Force 57. Plzeň
1996
Extra Válka – II. svtová
45
Rozhovor
Letecká bitva nad Krušnými horami a muzeum v Kovářské
Hořící nebe
nad Krušnohořím
Dne 11. září 1944 napadly desítky německých stíhačů nad Krušnohořím proud
spojeneckých bombardérů. Během šestnácti minut šlo k zemi třináct strojů
B-17. Skupina badatelů z muzea v Kovářské pátrá nejen po troskách zřícených
letounů, ale také po osudech jejich osádek. O letecké archeologii jsme si
povídali s ředitelem muzea Janem Zdiarským
Letoun P-51D
Mustang z 339. bojové
skupiny, která se
11. září 1944 zapojila
do bojů nad Krušnohořím
46
Extra Válka – II. svtová
O
noho slunečného pondělí se nad hlavami
obyvatel krušnohorské obce Kovářská odehrálo děsivé, ale zároveň fascinující nebeské divadlo. Desítky německých stíhačů zde
napadly formaci spojeneckých bombardérů B-17.
Při několikaminutové řeži spadlo v okolí obce
pět těchto legendárních strojů a několik nepřátelských stíhaček. Zadní část jednoho z bombardérů se
dokonce zabořila přímo do střechy tamní školy.
Střet nad Kovářskou se stal součástí mohutné operace, v níž americká 8. letecká armáda poslala 11. září
1944 do vzduchu 1 131 bombardérů a 440 letounů
stíhacího doprovodu.
Cílem byly německé rafinérie, úpravny syntetického benzinu i další průmyslové a dopravní objekty. Luftwaffe k obraně strategických cílů nasadila
na 360 stíhaček Bf 109 a Fw 190 a také moderní
raketové Me 163.
Pilířem útočné formace spojenců byly bombardéry
B-17 a B-24. Doprovod tvořily především stíhačky
P-51 Mustang.
Zkáza třinácti bombardérů za
šestnáct minut
Nejdelší cesta čekala B-17 3. bombardovací divize
chráněné Mustangy. Pět bombardovacích uskupení
startujících ze základen ve východní Anglii mířilo
k rafinériím v Ruhlandu, Böhlenu, Fuldě, Chemnitzu
a Záluží u Mostu.
Mezi zhruba 350 denními stíhači luftwaffe bylo
i na 80 strojů patřících Jagdgeschwarder 4, které
odstartovaly z polních letišť Welzow a Alteno. Právě
ty se střetly s částí proudu 3. bombardovací divize,
který mířil na rafinerie v Ruhlandu.
Vzdušné souboje mezi doprovodnými Mustangy a německými letouny měly za následek odtržení
stíhacího doprovodu od bombardérů. Ve chvíli, kdy
se bombardéry B-17 začaly severozápadně od Chomutova ve výšce zhruba osmi kilometrů otáčet, aby
nabraly kurz k Ruhlandu, byly napadeny asi osmdesáti německými stíhači, kteří udeřili z převýšení a se
sluncem v zádech.
Fotografie: archiv Muzea letecké bitvy nad Krušnohořím
Bc. Martin Brabec
Letecká bitva nad Krušnými horami a muzeum v Kovářské
Za pouhých šestnáct minut – mezi 12:05
a 12:21 hodin – bylo nad Krušnohořím
sestřeleno třináct bombardérů, z nichž šest
dopadlo na území bývalého Československa,
z toho pět v blízkosti obce Kovářská. K zemi
šlo i několik německých stíhaček, které zlikvidovali palubní střelci. Zbytek německých
ztrát si připsali američtí doprovodní stíhači.
Celková bilance onoho „černého pondělí“,
jak se 11. září 1944 začalo říkat, hovoří o více
než 50 sestřelených letadlech a zhruba osmi
desítkách mrtvých letců. Přes utrpěné ztráty
pokračovala zbylá část útočné formace dále
k Ruhlandu.
I když byla letecká bitva nad krušnohorskou Kovářskou největším střetem svého
druhu nad severozápadními Čechami, zůstala v následujících desetiletích téměř zapomenuta. Vše se změnilo až při náhodném
objevu kombinézy s osobními doklady seržanta Johna C. Kluttze, přeživšího palubního
střelce jednoho zříceného stroje, ve větrací
šachtě školy v Kovářské v roce 1982.
Pátrání za hradbou času
Takřka sedmdesát let od bitvy nad Krušnohořím se může zdát, že všechny stopy po
tehdejších událostech už nenávratně zavál
čas. Skupina fanoušků letecké historie se
však neúnavně snaží tuto domněnku vyvrátit
a ještě nedávno prakticky neznámou kapitolu našich dějin podrobně zmapovat.
Výsledkem řady let badatelské práce
je mimo jiné Muzeum letecké bitvy nad
Krušnohořím v Kovářské. Za posledních
sedmnáct let lokalizovali jeho provozo-
Rozhovor
Stroje účastnící se bitvy nad Krušnohořím
až do 60. let. Letoun disponoval šesti kuloBoeing B-17G Flying
mety Browning a unesl až 907 kg bomb.
Fortress
Focke-Wulf FW 190A-8/R2
„Létající pevnost“ Boeing B-17 nesla hlavní
tíhu bombardovací ofenzivy spojenců proti
Německu. Různých verzí tohoto stroje bylo
vyrobeno téměř 13 000. Letoun dosahoval rychlosti až 462 km/h s doletem přes
3 000 km. Devíti- až jedenáctičlenná osádka
měla pro svou obranu k dispozici dvanáct
nebo třináct kulometů značky Browning ráže
12,7 mm. Stroj nesl náklad až 3 600 kg pum.
North American P-51
Mustang
P-51 Mustang byl konstruován jako dálkový
stíhač schopný doprovázet těžké bombardéry nad Německo. Výsledkem byl rychlý
(703 km/h), obratný a dobře ovladatelný
stroj s doletem až 3 700 km (s podvěšenými
přídavnými nádržemi). Postaveno bylo více
než 16 000 kusů P-51, mnohé z nich sloužily
rány nebo jejich rodinami, kteří byli toho
dne sestřeleni.
„Komunikujeme také s letci, kteří svou misi
z 11. září přežili se zdravou kůží. Na německé straně paradoxně nejsme tak úspěšní jako
v USA. Mnoho německých letců přeživších
tuto bitvu se totiž nedožilo konce války, ale
i tak jsme zde narazili na řadu zajímavých
příběhů,“ říká ředitel muzea Jan Zdiarský.
Fw 190 byl jedním z nejlepších stíhacích letounů 2. světové války. Vyrobeno
bylo na 20 000 kusů. Zejména verze R2
a R8 „Sturmbock“ se osvědčily v boji proti
těžkým bombardérům. Základ výzbroje u R2
a R8 tvořily dva 20mm a dva 30mm kanóny.
Messerschmitt Bf 109G-6,
G-14
Bf 109 byl standardním stíhačem luftwaffe.
Na začátku války byl jejím nejrozšířenějším typem. Letoun sloužil po celou válku
a například v Československu, Španělsku
a Izraeli byl využíván i po ní. Stroj mohl vyvinout rychlost až 640 km/h a jeho dolet činil
zhruba tisíc kilometrů, v závislosti na použití
přídavné nádrže.
dokázali z nalezených trosek a zdokumentovaných vzpomínek sestavit detailní obraz největší letecké bitvy nad naším územím.
?
Vaší prací není jen bádání v archivech a vyzvedávání trosek. Snažíte
se rekonstruovat životní příběhy konkrétních letců, kteří se bitvy zúčastnili.
Jak postupujete?
Když B-17 začaly měnit kurz, byly napadeny 80 německými
stíhači, útočícími z převýšení a se sluncem v zádech
vatelé a spolupracovníci přes třicet míst,
kam 11. září dopadly sestřelené letouny,
vypátrali mnoho archivních dokumentů
a jsou v kontaktu se zhruba šedesáti vete-
Sami badatelé přiznávají, že i přes podrobné
znalosti archivních podkladů a historických
souvislostí hraje v životě leteckého archeologa
nezanedbatelnou roli také štěstí. I díky němu
To je různé případ od případu. O někom se
nám podařilo zjistit mnoho informací, získat vzácné dokumenty, fotografie, výpovědi
a vzpomínky pamětníků. A naopak u jiných
Formace letounů B-17G ze
100. bombardovací skupiny, která
11. září 1944 utrpěla nad Krušnohořím
těžké ztráty
Jan Zdiarský (*1972)
Zakladatel a ředitel Muzea letecké
bitvy nad Krušnohořím
pracuje v oboru marketingu. Je autorem
publikace Černé pondělí nad Krušnohořím.
Bádání o událostech
z 11. září 1944 se
stalo jeho životním projektem, kterému se
věnuje už od 80. let.
Extra Válka – II. svtová
47
Rozhovor
Letecká bitva nad Krušnými horami a muzeum v Kovářské
Obraz bitvy skládaný z osudů jednotlivých letců
Založení muzea bitvy nad Krušnohořím se
sice datuje k roku 1996, zájem jeho zakladatelů o tuto událost se ale začal rodit už o deset let dříve. „Bylo mi třináct let, obcházel
jsem pamětníky se zápisníkem a magnetofonem, bloudil po lesích v bláhové snaze nalézt
trosky havarovaných strojů podle povšechných popisů lesníků,“ vzpomíná Jan Zdiarský,
ředitel muzea. Postupné shromažďování
informací, dokumentů a exponátů následně
trvalo zhruba dalších třináct let, než mohlo
být muzeum otevřeno.
A také dnes, kdy si vystavené exponáty
ročně prohlédnou až čtyři tisíce lidí, funguje
vše de facto na amatérské úrovni. „Dříve jsme
finance sháněli hlavně z vlastních zdrojů.
Nyní čas od času získáme grant z Evropské
unie či od státu. Zásadní roli v možnostech
existence muzea má obec Kovářská, rozvoji
pomáhají i příležitostné dary mecenášů
z řad fanoušků historie nebo rodin válečných
veteránů,“ popisuje Zdiarský.
známe jen základní data. Je to mravenčí práce s poměrně malým procentem úspěšnosti.
Přesto už ale máme osádky letadel, kde se
nám podařilo nalézt rodiny více než poloviny jejích členů.
Přímých účastníků bitvy jsme v USA
i Německu objevili několik desítek a mnozí
z nich už v muzeu osobně byli. Nebo dokonce navštívili místo havárie svého letadla či
stroje svého otce, bratra. To je největší zadostiučinění naší práce. Alespoň pro mě. Je to
opravdu nepopsatelný pocit dovést někoho
Pro leckoho to může být těžko pochopitelné, ovšem nadšení badatelé jako své
nejvzácnější exponáty nevnímají části motorů
či výzbroje zřícených letadel, ale osobní věci
sestřelených pilotů. „Jde nám hlavně o lidské
osudy. Příběh letecké bitvy z 11. září 1944
skládáme především z příběhů jejích účastníků. Směr, kterým jsme se vydali, je velmi
obtížný, ale chceme se jej držet,“ vysvětluje.
„Mnohé osobní věci nalezneme na místech
havárie spolu s troskami stroje. Jiné ale
získáme od rodin padlých letců, nebo přímo
od přeživších veteránů. A pak se nám stane,
že v jedné vitríně jsou trosky stroje a u nich
osobní věci toho letce, které rodina uchovávala po dlouhá desetiletí doma. A to je to, o co
se snažíme – vidět za těmi plechy především
konkrétní tváře, štěstí i tragédie,“ uzavírá
Zdiarský.
Muzeum Bitvy nad Krušnohořím sídlí
přímo v obci Kovářská a je otevřeno v sobotu
a v neděli od 14 do 18 hodin.
aby po téměř šedesáti letech od své smrti už
nebyl na seznamu nezvěstných.
Letecká archeologie
?
Ve své badatelské práci se nesoustředíte pouze na bitvu z 11. září 1944.
Jaké další letecké střety jsou v hledáčku
vašeho zájmu?
Zářijové události nad Krušnohořím jsou pro
nás prvořadé. Jde o natolik rozsáhlý střet,
že pokud se mu chceme věnovat pořádně, nemůžeme rozptylovat úsilí do jiných
oblastí nebo velkých bitev. Určitou výjimkou je dvojice jiných leteckých bojů nad
naší oblastí. Při nočních soubojích bylo na
české i saské straně Krušných hor sestřeleno
několik britských bombardérů i německých
stíhačů. Cílem spojenců bylo bombardování
Chemnitzu v zimě 1944.
?
Vaše výzkumná činnost není omezena státní hranicí. Spolupracujete
s německými badatelskými spolky?
Bitva z 11. září je sice nazývána „nad Krušnohořím“, ale v podstatě začala už nad Thüringerwaldem v Německu. U našich sousedů
spolupracujeme spíše s mnoha jednotlivci
než se spolky. Podmínky pro práci jsou
v Německu oproti ČR sice mnohem složitější,
ale legislativně jasnější. Řekl bych „německy
pedantské“. Pokud jde o bádání v archivech,
máme své poměrně propracované postupy.
Díky nim jsme se dopracovali úžasných objevů, a to i v archivech v USA.
?
Odkud čerpáte primární informace o místech dopadu sestřelených
letadel?
Hlavně z německých hlášení o haváriích
nepřátelských letadel, ke kterým jsme se
dostali ve speciálním archivu, nebo ze soupisů ztrát jednotlivých jednotek. Pak je třeba navštívit danou oblast, hovořit s lidmi.
Následuje pátrání po pamětnících havárií,
kteří oblast zpravidla upřesní, a pak už začíná
etapa přímého hledání na místě.
?
A jak pátrání v terénu probíhá?
Lidé mívají představu rojnic pátračů
s detektory kovů, ale skutečnost bývá proza-
Jde nám hlavně o lidské osudy. Příběh letecké bitvy z 11. září
1944 skládáme především z příběhů jejích účastníků
na místo, kde havaroval letoun, ze kterého se
on zázrakem zachránil na padáku, zatímco
třeba několika kamarádům z osádky se to
nepodařilo.
?
Který konkrétní případ se vám vryl
do paměti?
Těch by bylo mnoho, ale jeden z čerstvějších
je z roku 2009. Tehdy se v lese, v kráteru
po explozi jedné ze sestřelených B-17, sešli
americký radista z tohoto stroje a německý
stíhač, který se bitvy také zúčastnil. Ty absolutně lidské emoce, které tam u starých pánů
propukly, se nedají popsat.
?
Čeho si na tomto poli nejvíce vážíte?
Nejcennějším je pro nás asi příběh paní
Sharon Cross, které jsme vrátili otce, tedy
respektive pomohli svým bádáním k tomu,
Fragmenty ze sestřeleného Mustangu stíhače Wayna E. Rosenoffa doplněné o osobní věci, které badatelům
darovala pilotova rodina
48
Extra Válka – II. svtová
Letecká bitva nad Krušnými horami a muzeum v Kovářské
Rozhovor
ičtější. Je to prostě chození a chození. Jednou se nám
stalo, že jsme v Německu jeli na „nedělní výlet“ pátrat
po pamětnících. Když už nás ale poslali na ten správný
kopec, kde havarovala B-17, nic jsme nedali na bílé košile
a šli prostě do lesa hledat. A skutečně jsme objevili trosky
letounu v zavodněném kráteru. Svlékli se do spodního
prádla a začali lovit, aby naše euforie byla odměněna
zjištěním, že jsme ovšem nenašli místo havárie B-17, ale
německé stíhačky Fw 190. Jak jsme později zjistili, na
onom velkém zalesněném kopci v průběhu této bitvy
havarovali kromě B-17 ještě dva němečtí stíhači.
?
Místo dopadu ovšem často vypadá výrazně
jinak než před 70 lety…
Nepochybně, mnohdy vliv člověka do trosek zasáhne,
a to v podstatě již krátce po havárii. Letecká archeologie, nebo aero-archeologie, se jen obtížně dá srovnávat
s klasickou archeologií se štětečkem, kde poloha každého předmětu má svůj význam. My se pohybujeme
v lokalitách, kde s předměty bylo mnohokrát zamícháno, ať už při snaze čet luftwaffe vyprostit trosky stroje
nebo později lesníky, zemědělci či v současnosti různými hledači ještě amatérštějšími, než jsme my.
pátrací mise, které jsme se zúčastnili spolu s US Army
Central Identification Laboratory Hawaii. Pod jejich
odborným vedením jsme společně vyzdvihovali trosky letounu a skutečně nalezli i část ostatků pilota,
které pak mohly být pohřbeny v rodné Oklahomě.
?
?
Co všechno jste schopni z nalezeného fragmentu zříceného stroje zjistit?
V naprosté většině pochází nalezené předměty z konkrétního místa, a tak je zařazení do kontextu bitvy vcelku
jasné. Často nám ale předměty či způsob jejich polohy
v zemi pomohou odpovědět na otázky o pádu stroje, zda
hořel, padal strmě nebo pod jakým přibližně úhlem.
Jiné to ovšem je, když nám někdo přinese například
část křídla B-17 z oblasti, o které víme, že nad ní probíhal první mohutný útok Fw 190 na formaci amerických
bombardérů. Taková „ustřelená“ a střepinami prošpikovaná část pak může pocházet z kteréhokoli ze strojů,
i když havaroval i o deset kilometrů dále. Ať tak či onak,
fragment je důležitým svědkem této události a následně
prochází různými postupy čištění a konzervace.
?
Jak moc vaši práci komplikují divoké nájezdy
příležitostných amatérských hledačů? Dá se
odhadnout, jak velké procento možných nálezů
nenávratně zmizelo v soukromých sbírkách?
To odhadnout nedokážeme, ale víme, že se to děje.
A dělají to i spolky, schovávající se za slovutné názvy
a bijící se v prsa svou velkou prací pro historii. Občas se
s takovou činností setkáme a je nám z toho smutno.
Pátrání po nezvěstných
?
Lze konkretizovat, z kolika letadel se vám
dosud podařilo najít pozůstatky?
Pokud budu brát v potaz náš primární projekt týkající se 11. září, tak dosud jsme přesně lokalizovali asi
pětatřicet míst havárií letadel z této bitvy. Z většiny
z nich máme i trosky, tedy průzkum lokality je buď
v procesu, nebo uzavřený.
?
Někdy se daří nalézt také částečné ostatky těl mrtvých letců, nebo alespoň jejich
osobní věci…
V této souvislosti zmíním případ nezvěstného Williama M. Lewise, jehož místo havárie jsme lokalizovali
u Oberhofu v Německu. Zkompletovali jsme soubor
dokumentů dokazujících, že toto místo je správné. Na
základě nich byla v roce 2002 vyhlášena třítýdenní
Které vaše nálezy či rekonstrukce životních
osudů měly největší ohlas v zahraničí?
Vrátím se k vaší předchozí otázce – William M. Lewis,
Jr., pilot P-51D Mustang z 38th Fighter Squadron,
55th Fighter Group, nezvěstný od 11. září 1944 do
roku 2002. Dokonce o tom našem pátrání vyšel článek na titulní straně celoamerických Los Angeles
Times a v mnoha dalších periodikách. Vyšla i kniha
s názvem Courtesies of the Heart.
Osádka Vance R. Mooringa z 95. bombardovací skupiny, která byla
sestřelena u Schmalzgrube. S velkým štěstím
se podařilo všem jejím
členům zachránit na padácích. Hřbetní střelec
Charlie Stein (stojící první zleva) a bombometčík Bob Moerke (klečící
první zprava) v minulosti
navštívili muzeum i místo havárie
?
Na co teď ve vašem pátrání upínáte největší
pozornost?
Na pamětníky, ještě žijící účastníky bitvy, rodiny padlých letců nebo veteránů, ale i na dosud neobjasněná
nebo plně nezpracovaná místa havárií. Důvodem je
ve všech případech čas, který neúprosně běží.
Literatura, zdroje:
Archiv Muzea letecké bitvy nad
Krušnohořím
Zdiarský, J.: Černé pondělí nad
Krušnohořím. 1994
Symbol zkázy v Kovářské. Část B-17 zabořená do
střechy školy
Podivné ticho ohlašuje konec
opomenutého leteckého
poplachu, je 11. září 1944
nedlouho po poledni. Obyvatelé
krušnohorské pohraniční obce
Schmiedeberg (dnešní Kovářská)
se vzpamatovávají z nemilosrdné
letecké bitvy, které byli právě
svědky. Na několika místech
obce leží trosky amerických
bombardérů i těla padlých letců.
Obrazu zkázy dominuje zadní část jedné z létajících pevností B-17 zabořená do
střechy tamní školy.
Spojenecké letce, kteří sestřelení svého stroje přežili, čekaly krušné chvíle. Sudetští Němci tyto muže většinou vnímali jako teroristy a podle toho se k nim chovali.
Při jejich následném transportu – ať už do lazaretů nebo zajateckých táborů – byli
Američané opakovaně vystaveni nenávistným útokům, jako například na chomutovském nádraží, kde je civilisté brutálně tloukli.
Většina z více než dvaceti amerických letců, kteří v Kovářské a jejím okolí zahynuli,
byla pohřbena na zdejším hřbitůvku. Teprve v letech 1945 až 1947 byla jejich těla exhumována a převezena na spojenecké hřbitovy ve Francii a Belgii a pak dále do USA.
Extra Válka – II. svtová
49
Vojenská jednotka
Československá samostatná obrněná
n brigáda ve Velké Británii 1940–1945
Obrnění lvi
na západě
Mgr. Martin Šedivý
Cromwell Mk.IV při
průjezdu jihočeskou
Sušicí
50
Extra Válka – II. svtová
P
o 15. březnu 1939 opustilo Československo
z vlastní vůle mnoho mužů, kteří se nesmířili se vstupem německých vojsk do ČSR
a v předtuše nadcházející politické diktatury
byli rozhodnuti bránit svoji vlast se zbraní v ruce, byť
by se ona válečná fronta nacházela daleko v zahraničí.
Mnoho z takto smýšlejících vlastenců směřovalo nejprve do Polska, na Balkán, později do Francie.
Nejpřívětivěji se k zájemcům o službu v cizí armádě stavěla Francie, která pro nově příchozí vojáky
vytvořila ve své cizinecké legii tři tisíce volných míst
s podmínkou, že když vypukne oficiální ozbrojený
konflikt, budou muži z ČSR propuštěni do jejich
exilové armády. Cesty, které přivedly vojáky z Československa do zahraničních armád, se značně lišily.
Šťastlivcům, jimž se po německém útoku na Polsko
podařilo dosáhnout pěším pochodem Rumunska, se
nabízela cesta přes Jugoslávii do Bejrútu, který byl
tehdy francouzskou državou. Tito muži byli nakonec
zakomponováni do vojenských jednotek na Středním
východě, zatímco vojáci, dislokovaní v jihofrancouzském městě Adge, vytvořili základ nově formované
československé západní zahraniční armády. Zde se
na konci září roku 1939 zformoval útvar čítající již
přes osm set dobrovolníků. Oficiálně byl 1. československý prapor založen již 9. září, nedlouho nato
vznikl 1. československý pěší pluk a o měsíc později
i 2. československý pěší pluk a výcvikové skupiny.
Francouzské angažmá
Po vstupu Francie do války došlo k oficiálnímu potvrzení existence československé exilové vlády v čele
s osobou Dr. Edvarda Beneše, což mělo pozitivní vliv
na příliv branců do řad čs. vojska, neboť mohly být
zahájeny vojenské odvody. Ty začaly probíhat naplno
po 17. listopadu 1939, kdy byla Československým
Fotografie: archiv autora, volny.cz
Během druhé světové války se po spěšné evakuaci francouzských bojišť roku
1940 zformovalo v Anglii československé exilové vojsko s celkovým počtem
více než šest tisíc mužů. V srpnu roku 1944 byl tento vojenský kontingent
čítající mnoho zkušených veteránů přesunut do Francie, kde převzal roli
hlavního strážce obklíčeného přístavního města Dunkerque
Československá samostatná
samoostatná obrněná brigáda ve Velké Británii 19
1940–1945
Vojenská jednotka
Maskovaný Cromwell z řad ČSSOB
národním výborem schválena a vydána dlouho očekávaná mobilizační vyhláška, která
povolávala do zbraně všechny muže schopné služby ve věku 18–50 let a všechny dobrovolníky schopné vojenské služby ve věku
51–55 let. Mobilizovaní branci tvořili zajímavou sociální směsici občanů Československé
republiky mnoha národností, žijících již po
nějakou dobu ve Francii, dále sezónních dělníků a dokonce i Němců z československého
pohraničí. Nutno podotknout, že ne všichni mobilizovaní muži odcházeli do armády
s nadšením a vlasteneckým zápalem.
Díky přílivu odvedenců došlo dne 15. ledna 1940 k založení 1. Československé divize
o síle tří pěších pluků, dělostřeleckého pluku, divizní roty kanónů proti útočné vozbě,
divizní baterie kanónů proti útočné vozbě,
smíšeného předzvědného oddílu a telegrafního a ženijního praporu. V jihofrancouzském Adge byly též dislokovány náhradní
těleso a letecká skupina. Začátkem ledna
1940 se rozšířily řady 1. Čs. divize o přibližně pět set interbrigadistů – účastníků
bojů španělské občanské války. Těm však,
na základě jejich předchozí služby, nemohly
být dle platných čs. zákonů uznány jejich
poddůstojnické či důstojnické hodnosti, nicméně se jednalo o vítané a zkušené
bojovníky.
Divize trpěla ve svých počátcích nedostatkem kvalitní výstroje a výzbroje. Tato situace
se však během prvních měsíců roku 1940
postupně a pomalu zlepšovala a brzy měl
každý muž aspoň svoji pušku, i když co kus,
to rozdílná ráže. Mezi únorem a květnem
byli českoslovenští dělostřelci vybaveni
kanóny ráže 75 mm, protitankovými kanóny ráže 47 mm a houfnicemi ráže 155 mm.
Sporadicky byla divize vybavena minomety
ráže 60 a 81 mm a protitankovými kanóny
ráže 25 mm. Obdobně na tom byla i se spojařským vybavením a s přepravním materiálem. Divize měla dle tabulek disponovat
1 784 koňmi, přičemž plné stavy se podařilo naplnit až v květnu. Podobně na tom
byla s motorovými vozidly, jejichž plného
počtu se podařilo dosáhnout pouhý den
před odchodem na frontu. S výcvikem na
tom nebyla 1. Čs. divize o nic lépe. Vzhledem k průběžnému přijímání stále nových
branců a k absenci výcvikového materiálu
docházelo jen k malým pokrokům ve výuce
vojenské taktiky a ani zkušené jádro divize,
složené z uprchlých příslušníků branné moci
či španělských interbrigadistů, nemohlo tento fakt příliš zlepšit.
I navzdory dlouhotrvajícím odvodům
nebyl početní stav divize naplněn, a tak
byla jednotka v polovině května 1940 zredukována na 10 000 vojáků. Dne 1. června
pak přišel očekávaný rozkaz k přesunu celé
divize k frontové linii. Bojová připravenost
jednotky byla však stále velmi nedokonalá
a divize nemohla být nasazena jako celek.
Bojů ve Francii se zúčastnil jen 1. a 2. pěší
pluk, který byl nasazen v oblasti řek Loira
a Seina. Rychlý vývoj války ve Francii ale přinesl nečekaný zvrat a po kapitulaci Francie
byla divize přesunuta na severní pobřeží do
přístavu Sète, odkud byla, po vyjednávání
s francouzskou vládou, dne 26. června 1940
transportována do Velké Británie. Celkem se
podařilo evakuovat asi 3 500 mužů.
Vojáci, učte se anglicky…
Po vřelém přijetí v anglickém Liverpoolu byla
československá jednotka odeslána do Chesteru v hrabství Cholmondeley. Zde začalo
přeškolování na britskou vojenskou výzbroj,
vojáci obdrželi britské battledressy a za pomoci
instruktážních slovníčků se začali učit anglicky. V Cholmondeley měli vojáci možnost –
poprvé od začátku války – nabrat síly a začít
pracovat na obnově podlomené morálky.
V srpnu 1940 došlo ke zformování 1. Československé smíšené brigády pod vedením
generála Bedřicha Miroslava-Neumanna.
Tomuto aktu předcházela tzv. vzpoura
v Cholmodeley, ve které dne 23. července
1940 odmítlo 539 vojáků, zejména interbrigadistů, dále sloužit v československé exilové
armádě. Tito vojáci byli internováni a přesunuti k britským Pioneer Corps (pracovním
sborům). Většina z nich se o dva roky později
vrátila, po prezidentské milosti, zpět k jednotce.
Dne 1. července 1941 byla smíšená brigáda dle britských tabulek transformována
na 1. Československou samostatnou brigádu
o síle tří pěších praporů, smíšeného předzvědného oddílu, 1. dělostřeleckého pluku
a ženijní roty. Brigáda měla v tu dobu pouze
2 636 vojáků a 375 kusů vojenské techniky.
V březnu 1943 se stal velitelem brigády plukovník dělostřelectva Alois Liška a brigáda
byla zařazena nejprve do III. sboru obrany
britských ostrovů a posléze k VIII. a XI. sboru,
jejichž úkolem bylo bránit jižní a východní
pobřeží Anglie.
Po návratu středovýchodní československé
bojové složky byla 1. září 1943 Čs. samostatná brigáda oficiálně transformována v Československou samostatnou obrněnou brigádu ČSSOB/CIABG – Czech Independent
Armoured Brigade Group. Velitelem útvaru
zůstal Alois Liška, který byl krátce před reorganizací povýšen do hodnosti brigádního
generála. Aby bylo naplněno poslání obrněné
brigády dle britských tabulek, začali se brzy
Čechoslováci školit v používání nové techniky. Páteří brigády se staly dva nové tankové
prapory, dále se v brigádě nacházely motorizovaný prapor, dělostřelecký pluk, protitankový oddíl, protiletadlová baterie, brigádní
Velitel Československé samostatné
obrněné brigády – brigádní generál
Alois Liška
Extra Válka – II. svtová
51
Vojenská jednotka
Československá samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii 1940–1945
spojovací rota, ženijní rota, mostní četa, oddíl
polního četnictva a dopravní oddíl. Hlavní
útvary doplňovaly brigádní tankové dílny, lehSherman I.C. Firefly Československé
obrněné brigády
ké dílny, polní park, záložní a doplňovací rota,
lehká polní ambulance, polní pošta, pokladna
a výchovná četa s polním soudem.
V první polovině roku 1944 pokračovala
brigáda v jižním Skotsku v bojovém výcviku,
skládajícím se z denních i nočních přesunů, obrany proti letadlům a nepřátelským
obrn
ob
rn
rněn
něn
ěným
ý vvoz
ým
ozům
oz
m aatd.
td. Ve
td
V SSkotsku
kotts
ko
tskuu ddos
tsku
ostiihl
os
hlaa
obrněným
vozům
dostihla
jeedn
jedn
dnot
oottku zpráva
zpr
práva
áávva o sp
poj
o en
neccké
k iinvazi
nvaz
nv
azii do
az
jednotku
spojenecké
E ro
Ev
ropyy, a ta
ropy
ak 7.
7. ččer
err vn
vnaa 19
194444
1944
Evropy,
tak
června
p ř iš
iišel
š el rrozkaz
oozz ka
k z
př
k mobilizaci. Přes veškerou snahu doplňovací roty se nepodařilo naplnit početní
stavy mužstva a před odjezdem na kontinent chyběly čs. brigádě stále přibližně tři
stovky mužů.
I v podlimitních stavech byla brigáda přepravena ve dnech 31. srpna až 9. září 1944 do
F
Fr
Francie,
kde měla již brzy zasáhnout
do bojů proti nepříteli. Jednotka
se vylodila na umělém přístavu
Mulberry u francouzského městečka Arromanches a následně byla
p essun
př
unut do tranzitního kempu č. 60 poblíž
přesunuta
F laisse.
Fa
e Československá
Č
Falaise.
samostatná obrněná
b ig
br
igád
ádaa čítala v tu dobu přes 4 300 mužů,
brigáda
1 0 tanků,
14
tank
ta
nk 190 obrněných vozidel a dalších
140
asi 800 automobilů. Tankové jednotky se
tranzit
v tranzitním
táboře věnovaly nastřelování
n vý
no
vých
ch tanků
t
nových
a všeobecné přípravě na boj.
Dunkerque podruhé
Dunke
Československý 11. pěší prapor – východní
Základ 11. pěšího praporu
operujícího na Středním východě
a v Africe tvořilo přibližně dvě stě
mužů, většinou utečenců z protektorátu, kteří překročili, často za velmi
dramatických okolností, hranice Palestiny a již se nestačili dostat včas
do Francie. Vzniku nového praporu
bylo exilovým Ministerstvem národní
obrany v Londýně oficiálně požehnáno 1. listopadu 1940 a do čela
nově zformované vojenské jednotky
byl dosazen legionář Velké války
podplukovník Karel Klapálek.
V podstatě lze složení praporu rozdělit do čtyř skupin. První tvořili již zmínění utečenci
z protektorátu, kteří se dostali na Střední východ balkánskou cestou. Jednalo se celkem o 23 %
mužů, další skupinu představovali uprchlíci z Polska (18,5 %), kteří se dostali do Palestiny
z internace v Sovětském svazu. Nejpočetnější třetí skupinu tvořili českoslovenští Židé (49,5 %)
a čtvrtou dobrovolníci z celého světa.
Prapor byl cvičen nejprve v Gedeře u Tel Avivu a Jericha, odtud byl později přesunut k aklimatizaci na pouštní prostředí do Libye a Egypta. V červnu 1941 byla jednotka opět přesunuta a zapojena do bojů o Sýrii. Poté byl prapor dislokován na řece Eufrat, kde prováděl strážní službu.
V druhé polovině října 1941 přišel neočekávaný rozkaz k přesunu na jih a jednotka byla
přemístěna do tobruckého přístavu, kde měla bránit italské divizi „Brescia“ proniknout do města.
Zde si českoslovenští vojáci vydobyli v nehostinném pouštním prostředí své ostruhy a měli tak
právo se zařadit mezi ony legendární „Tobrucké krysy“. 10. prosince vyrazili obránci Tobruku
na pomoc Britům do prostoru Sidi Rezegh. Po protiútoku britské 8. armády se totiž vyčerpaná
britská armáda opět stahovala zpět. Unavení Čechoslováci byli vystřídáni jednotkami Jihoafrické
unie a začátkem dubna 1942 byli přesunuti zpět do Palestiny. Zde byl koncem téhož měsíce
Čs. 11. pěší prapor oficiálně rozpuštěn a představena byla nová jednotka – Čs. 200. lehký protiletadlový pluk – východní, čítající tři prapory. Jednotka byla vybavena kanóny Bofors ráže 40 mm.
Po Montgomeryho průlomu u El Alamejnu a po spojenecké invazi v severní Africe byl pluk opět
přesunut do Tobruku. Nicméně válka v Africe se pro spojence vyvíjela velmi příhodně a v červenci roku 1943 byl pluk přesunut do Anglie, aby se stal součástí nově budované Československé
samostatné obrněné brigády.
52
Extra Válka – II. svtová
V průběhu
průbě září 1944 dospělo velitelství
armád k názoru, že brigáda
21. skupiny
skup
nemůže
nemů
ne
může
mů
že bbýt použita pro frontové boje, neboť
by v příp
případě případných ztrát nebyla schopna
doplňovat
doplňov tabulkové počty mužstva. Zejmépanovaly obavy o eventuální absenci vycvina panov
tankových osádek. Další faktor, který
čenýchh ta
rozhodl o konečném umístění Čechoslováků
ve F
Francii, byl ten, že s prohlubující se frontou
pomalu začínalo váznout spojenecké zásobování. Brigádě tak byl svěřen úkol převzít od
Kanaďanů obléhání francouzského přístavu
Dunkerque, ve kterém byla obklíčena německá posádka o síle asi 12 000 mužů ohrožující
postup spojeneckých jednotek.
Brigáda se přesunula do prostoru Dunkerque dne 5. října 1944 a o tři dny později převzala od Kanaďanů plnou kontrolu
nad vojenskými akcemi v oblasti. Velitelem
německé obrany byl viceadmirál Friedrich
Frisius, který disponoval silným dělostřelectvem, jehož základ byl tvořen zbraněmi
Atlantického valu zaměřenými do vnitrozemí
a dále celou sérií přírodních i umělých překážek přírodního charakteru, které znemožňovaly použití těžké tankové techniky.
Primárním úkolem brigády bylo uvěznit
německé obránce v Dunkerque a znemožnit
jim výpad jakýmkoliv směrem. Čechoslováci
měli podnikat v prostoru okupovaného přístavu drobné lokální útoky, aby přinutili nepřítele ke konečnému cíli – kapitulaci. Ačkoliv pro
Spojence, s již pevně zakotveným předmostím
a rozsáhlou leteckou podporou, nebyl problém
přístav Dunkerque, včetně jeho obránců, zcela
vymazat z mapy, na přání francouzské vlády
bylo přístavní město dobýváno málo destruktivním způsobem. Nepoškozený přístav měl
hrát rozhodující úlohu při poválečné obnově
Francie. Za účelem obléhání bylo k brigádě
přiděleno také několik praporů francouzské
pěchoty, kanadský tankový prapor, protiletadlová brigáda a britský dělostřelecký pluk.
Bojové akce brigády u Dunkerque sestávaly zejména z průzkumných hlídek a následných dělostřeleckých přepadů, avšak dne
Československá samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii 1940–1945
Vojenská jednotka
28. října 1944 oslavili Čechoslováci státní svátek
rozsáhlým útokem ve východním sektoru obleženého přístavu. Za pomoci tanků a obrněné techniky
zahájili ráno v 6:30 útok doprovázený dělostřeleckou
podporou a útokem pěchoty. Brigádě se podařilo proniknout asi 2,5 km hluboko do nepřátelského území.
Oslavou státního svátku boje neutichly a pro 5. listopad byl naplánován další průzkum bojem. Při plánování útoku však selhal průzkum, úder se nepodařilo
náležitě utajit a kvůli těmto chybám padlo šestatřicet
vojáků, asi sto jich bylo raněno a zničeno bylo rovněž
dvanáct tanků. Brigáda přesto získala přes 160 zajatců.
Další rozsáhlejší boje proběhly ve dnech 10.–12. dubna, a i když byl konec války již všeobecně očekáván,
brigáda utrpěla opět ztráty na životech.
Kombinovaný oddíl
Po naléhavých prosbách ze strany MNO v Londýně
a velitelství brigády, které volaly po uvolnění brigády
od Dunkerque a jejím přiřazení k postupujícím americkým jednotkám, byl dne 24. dubna 1945 vypraven
alespoň československý vojenský kombinovaný oddíl
pod velením podplukovníka Aloise Sítka. Tento útvar
se měl symbolicky připojit k americké 97. pěší divizi při
překročení hranic československého území. Kombinovaný oddíl byl vypraven v síle jedné motočety vybavené
německého Sichersreuthu, vzdáleného dvacet kilometrů od Chebu. Jelikož v Chebu v tu dobu probíhaly ještě těžké boje, musela brigáda vyčkávat další
dva dny. První vozidla, která na hraničním přechodu
Pomezí překročila hranice, byly jeepy škpt. Pujmana
a pplk. Sítka. Čest vztyčit československou vlajku
připadla nejstaršímu příslušníkovi kombinovaného
oddílu, rotnému Jaroslavu Květovi. Tuto událost
zachytil americký kameraman, avšak tento dokument
je bohužel stále nezvěstný.
Cromwell Mk.VII „Corsair“ zachycený během
bojů u Dunkerque
Čechoslováci měli podnikat v prostoru okupovaného přístavu
lokální útoky, aby přinutili nepřítele ke kapitulaci
čtyřmi americkými „kolohousenkami“ M3 Halftrack,
jednoho průzkumného motodružstva vybaveného
britskými pásovými Universal Carriery a jádro oddílu
tvořila mobilní protiletadlová baterie, čítající šest 40mm
protiletadlových kanónů Bofors. Dále byl oddíl vybaven
sedmi doprovodnými motocykly a šestadvaceti vozidly.
V řadách kombinovaného oddílu, který čítal 139 mužů,
se ocitli zkušení váleční bojovníci, mezi nimi „pouštní
krysy“ od Tobruku i příslušníci tzv. Vladařů, kteří se
účastnili partyzánských bojů v Itálii a během obléhání
přístavu Dunkerque se připojili, stejně jako asi 500 zajatých Němců – příslušníků Československé republiky
zavlečených do wehrmachtu – do řad ČSSOB.
Po průjezdu válkou zničenou Evropou dosáhl oddíl dne 28. dubna 1945
Dne 1. května vjel kombinovaný oddíl na liduprázdné chebské náměstí a vzápětí se jeho příslušníci zapojili
do hlídkové a strážní činnosti v součinnosti s velitelstvím amerického 18. pluku 1. pěší divize. Během hlídkování v Chebu zadrželi Čechoslováci z kombinovaného oddílu celkem šestadvacet podezřelých německých
vojáků a předali je americké armádě.
Šestého května padlo rozhodnutí o přesunu kombinovaného oddílu do Plzně, a jednotka se proto následujícího dne ráno vydala opět na cestu. Po přidělení
k americké 2. pěší divizi dosáhl oddíl v 17:00 hod.
odpoledne Plzně. Na rozdíl od Chebanů zasypali
Plzeňané vozidla kombinovaného oddílu květinami. Po
průjezdu Plzní skončil kombinovaný oddíl dne 8. května 1945 ve vísce Kyšice, severně od Plzně, kde musel
dle rozkazu vyčkávat, neboť cesta do Prahy mu byla
uzavřena. Jednotka dosáhla Prahy až po jejím osvobození – dne 11. května 1945 – a zbytek brigády se vrátil
do osvobozené Prahy až téměř o měsíc a půl později.
Druhá světová válka tak definitivně skončila i pro „naše
na západě“.
Half-tracky Kombinovaného oddílu vjíždějí
na vylidněné chebské
náměstí
Literatura, zdroje:
Fencl, V. – Říha, M.: Československá armáda ve Velké Británii.
Praha 2003
Foud, K. – Syrový, J.: Muži
pplk. Sítka. Kyšice 2008
Marek, J.: Zcela jednoduše
o Kombinovaném oddílu in:
Národní Osvobození č. 52/1999.
Praha 1999
Marek, J.: Příběhy starých
battledressů. Cheb 2001
Marek, J.: Tobrucký deník. Cheb
2008
www.volny.cz/ipro/stripky/
Extra Válka – II. svtová
53
Vojensko-historický klub
Čeští Lvi
Jihočeští válečníci
Mgr. Martin Šedivý
Klub vojenské historie Čeští Lvi z Českých
Budějovic
Radek Marcín, DiS.
Předseda KVH Čeští Lvi
a místopředseda ČsOl,
jednota Strakonice
54
Extra Válka – II. svtová
Č
eští Lvi byli jako volné sdružení přátel
věnujících se vojenské historii založeni již
v roce 2008 a od roku 2010 jsou oficiálně
registrovaným občanským sdružením.
Jak už sám klubový název napovídá, hlavním cílem
Českých Lvů je uchovávat v obecném podvědomí živý
odkaz Československé samostatné obrněné brigády,
bojující během druhé světové války na západní
frontě. Pro mnoho našich spoluobčanů či pro děti
vyrůstající v moderní konzumní společnosti se činy
našich předků bojujících za svobodu vlasti
stávají jen prázdným pojmem z historie.
Tento neblahý fakt se Čeští Lvi snaží
zvrátit osvětovou činností, kterou konají
ve formě akcí pro veřejnost – většinou
spjatých s prezentací výstroje a výzbroje
používané Československou obrněnou
brigádou, bojovými ukázkami pro
veřejnost nebo sběratelskou činností, při
které členové klubu shromažďují cenné
artefakty vypovídající o vojenské minulosti našich dědů.
Ne všech akcí se lze, v rámci vojensko-historických
ukázek, účastnit v battledressu Československé obrněné brigády a pro tuto příležitost ztvárňují členové
klubu britské pěšáky z období 2. světové války. Společně s dalšími, obdobně zaměřenými kluby vojenské historie (Tommy and Yankee, Ocelová pěst) se
v minulém roce podařilo dát projektu „univerzální
britské pěchoty“ pevný rámec a v současnosti má
uskupení tabulkovou sílu dvou družstev – velitelského a pěšího. V akci byla pěchota poprvé k vidění
loni na Boji o Kubovu Huť či na letošním Boji o České Budějovice. České Lvy lze na akcích spatřit taktéž
v „partyzánském“ čili v civilním oblečení ze 40. let
s rozličnou dobovou výzbrojí a výstrojí a jako správní
lvi salónů se členové klubu každoročně účastní vojensko-historického plesu v Českých Budějovicích, který
je již tradičním završením sezóny.
Vozový park Českých Lvů
Důležitou součást činnosti klubu tvoří sbírání, údržba,
renovace a prezentace vojenské techniky. Nutno podotknout, že vozidla anglické výroby s českým lvem ve
Fotografie: KVH Čeští lvi
Jihočeský klub vojenské historie Čeští Lvi o.s, v jehož čele stojí předseda
Radek Marcín DiS., který je zároveň místopředsedou Československé obce
legionářské – jednoty Strakonice, sídlí v Českých Budějovicích. Spolek má
v současnosti osmnáct členů, včetně čtyř členek s uniformami pomocných
ženských sborů při britské pozemní armádě – ATS
Čeští Lvi
Vojensko-historický klub
Boj o České Budějovice – britští
pěšáci na zteči!
znaku stojí vždy ve středu pozornosti návštěvníků akcí s vojensko-historickou tematikou.
V pojízdném stavu se v rukách jednotlivých
členů klubu nachází následující technika: jeden motocykl Royal Enfield WD/C
r. v. 1940 o obsahu 350 ccm a dva motocykly
Royal Enfield WD/CO r. v. 1941 o obsahu
350 ccm. Všechny motocykly byly před
nedávnem dovezeny přímo z Velké Británie.
Čeští Lvi disponují dále 1,5 tunovým vojenským nákladním automobilem Austin K30,
r. v. 1940, který je vybaven řadovým šestiválcem s rozvodem OHV o obsahu 3 462 ccm.
Tento automobil se dostal do ČSR již v roce
1946 v dodávkách UNRRA.
Členové klubu vlastní i několik dalších
kusů dobové vojenské techniky, které však
dosud nebyly náležitě restaurovány. Mezi největší dosavadní úspěchy klubu patří záchrana
jedinečného kusu vojenské techniky – Austinu K2/Y Ambulance. Tato unikátní vojenská sanitka byla po šedesáti letech nalezena
ve stodole jednoho pařížského vetešnictví
a majitelka prý byla již rozhodnutá nechat
automobil sešrotovat. Jen díky nadšenému
úsilí členů Českých lvů se podařilo vozidlo
vyprostit z nánosu špíny a veteše a odvézt do
Čech, kde ho čeká důkladná renovace. Toto
vozidlo je jediné svého druhu v ČR.
Nedílnou součástí vojenské historie jsou
samotná militaria. Sběratelství dobové výstro-
V roce 2010 organizoval klub bojovou
ukázku ve Vodňanech, která byla věnována
příslušníkům Československé samostatné
obrněné brigády, zejména pak zesnulému
plk. Panskému, rodáku z Vodňan. V roce
2011 potom klub spolupořádal (s KVH
Panzergruppe Kleist) akci Boj o České
Budějovice, ve které měli návštěvníci možnost zhlédnout dvě bojové ukázky z druhé
světové války. První se věnovala vzpomínce
na boje na západní frontě a odehrála se při ní
šarvátka mezi britským průzkumným oddílem a německými předsunutými pozicemi,
druhá bitva programu imitovala boje v Československu na jaře roku 1945. Při této velmi
dynamické podívané byl k vidění impozantní útok dvou sovětských tanků T-34.
Plány do budoucna
Podle Radka Marcína Čeští Lvi momentálně
připravují kalendář akcí pro rok 2012. Klub
můžete příští rok spatřit na tradičních, zejména jihočeských pietních aktech a různých
výročích v okolí Českých Budějovic.
Zvažována je též účast na některých dalších
akcích, pořádaných v ČR i v zahraničí.
Jmenovitě lze zmínit tradiční česká Bahna,
která se odehrávají ve vojenském újezdu
Brdy, nebo jejich obdobu pořádanou na
Slovensku – Slovenské Piesky. Čeští Lvi
mají na příští rok přichystané překvapení ve
formě dvou stěžejních projektů, věnujících
se vojenské historii Českých Budějovic,
takže se příznivci vojenské historie mají
jistě na co těšit.
[email protected]
Součástí prezentace klubu na akcích
s vojensko-historickou tématikou je
výstava dobové výstroje a výzbroje
Unikátní Austin K2/Y Ambulance
během převozu z Paříže do Čech
je a výzbroje se věnují všichni členové klubu.
Podle Radka Marcína pochází devadesát procent všech takto získaných artefaktů především z internetových burz. Dárců, ochotných
přenechat sbírkové předměty, ubývá. Čeští
Lvi si vždy nejvíce váží těch sbírkových
předmětů, které patřily přímo konkrétním
vojákům z řad Čs. obrněné brigády.
Akce a úspěchy klubu
Čeští Lvi se každoročně účastní několika akcí
s vojensko-historickou tematikou, ať se jedná o divácky oblíbené bojové ukázky, státní
svátky či o pietní akty, které si kladou za cíl
vzpomenout na naše padlé předky. Někteří
členové klubu se podíleli na natáčení hraných
filmů nebo filmových dokumentů. Mezi nejznámější patří svěrákovský Tmavomodrý
svět a Letopisy Narnie – Princ Kaspian.
Extra Válka – II. svtová
55
Encyklopedie
Vojín Čs. samostatné
obrněné
brigády
K
oncem srpna roku 1944 padlo
dlouho očekávané rozhodnutí
k přesunu Československé samostatné obrněné brigády na kontinent. Vojín Stanislav Migl, jeden z komunistických vzbouřenců z Cholmondeley z léta
1940 a veterán španělské občanské války,
využil, jako mnoho jeho druhů, nabídnuté
prezidentské milosti dr. Beneše a navrátil
se z řad britských pracovních sborů zpět
k brigádě. Nyní vojín vyčkává na transportní
loď, aby byl společně s celou svou jednotkou
přepraven na kontinent a následně k Dunkerque, kde ho čeká nelehký úkol stát se
jedním ze strážců obléhaného přístavu.
Vojín Migl je oblečen v battledressu
Patt. 40 austerity – úsporné verzi britské
uniformy, dodávané pozemnímu vojsku od
roku 1942. Pro příslušníky ČSSOB byl, po
vzoru britských rukávových nášivek v roce
1943, zaveden znak českého lva a jednotné
domovenky CZECHOSLOVAKIA. Voják
je vybaven polní ústrojí vzor 37
Vojín Migl je vyzbrojen puškou Lee
Enfield No.4 MK.I* americké výroby
ráže .303 British. Součástí příslušenství je i látkový bandalír na náboje .303
v nábojových páscích (na hrudi) a bodák
pig sticker, visící na opasku
Fotografie: KVH Čeští lvii
Kalhoty jsou dole upnuty ve spinkách,
někteří vojáci však upřednostňovali používání klasických ovinovaček, neboť lépe
chránily kotník proti vymknutí
56
Extra Válka – II. svtová
Encyklopedie
Mgr. Martin Šedivý
Na hlavě má vojín Migl standardní
britskou pěchotní přilbu Mk. II,
v poli byla přilba maskována síťkou
Na zádech vojáka se nachází haversack, batůžek malé polní, ve které
voják nosil kromě potravinových
dávek svou osobní výstroj. Tu opět
přesně určoval předpis. Pod chlopní
batohu je složený groundsheet, pogumovaný plátěný dílec, sloužící jako
přikrývka i pláštěnka
Na pravém řemínku
haversacku visí plechový hrníček o obsahu jedné pinty, který
vojáci Commonwealthu, navzdory předpisům, nosili velmi
často připevněný na
výstroji právě tímto
způsobem
Malá zelená brašna, zavěšená přes
rameno, obsahuje lehký model
plynové masky Mk.III, která byla
v době invaze do Francie standardním modelem britské armády
V levé ruce drží vojín kit bag, ve kterém se nacházely osobní věci vojáka,
jejichž seznam byl určen výstrojním
předpisem. Kit bagy zpravidla následovaly vojáky v zápolí, nicméně
mnoho z nich se po svém nasazení
na frontu s kit bagy již nesetkalo
Na nohou má vojín
standardní pěchotní boty ammo boots,
jejichž kožená podrážka byla pobita hřeby
Extra Válka – II. svtová
57
Námořní operace Bitva u mysu Matapan 1941
Drsný políček
italskému námořnictvu
PhDr. Vladimír Černý
Vlajková loď admirála
Cunninghama HMS Warspite při nácviku palby
58
Extra Válka – II. svtová
P
očátek válečného roku 1941 byl ve Středozemním moři velmi hektický. Němci se
připravovali na úder proti Jugoslávii a Řecku
a také Italové by rádi napravili svou válečnou
reputaci, pošramocenou neúspěchy v severní Africe ve druhé polovině předchozího roku. Britové si
uvědomovali důležitost Řecka pro své válečné plány
a od začátku března urychleně přepravovali pod krycím označením Lustre do této balkánské země posily,
což vyvolalo intenzivní pohyb konvojů v oblasti mezi
Suezským průplavem a řeckým přístavem Pireus.
Tyto konvoje se stávaly terčem útoků zejména
německého letectva z X. sboru, ale ztráty nebyly příliš vysoké. Velení italského válečného námořnictva
však i přes tuto britskou operaci postupovalo značně
pasivně, což se pochopitelně nelíbilo jeho německým
spojencům. Kriegsmarine proto 14. března poslalo
Italům žádost o provedení útoku na britské konvoje
mezi Egyptem a Řeckem. Také italský diktátor Benito Mussolini tlačil na své admirály, aby už konečně
podnikli něco významného. Teprve po tomto nátlaku
tedy začal být vypracováván plán útoku.
Italské plány
Náčelník štábu italského válečného námořnictva admirál Arturo Riccardi vypracoval společně
s admirálem Angelem Iachinem a dalšími veliteli
plán, který počítal s nasazením dvou svazů křižníků
proti britským konvojům. Jeden měl být vyslán do
oblasti severně od ostrova Kréty a druhý jižně od
Fotografie, ilustrace: archiv autora, wikipedia
V letech 1940–1943 proběhla ve Středomoří řada střetnutí mezi britskými
a italskými válečnými plavidly, která obvykle končívala britským vítězstvím.
Nikdy však nebyla italská porážka tak těžká, jako v bitvě u Matapanu koncem
března 1941
Bitva u mysu Matapan 1941
ní k ostrovu Gaudos. Námořní síly přitom
měly úzce spolupracovat s letectvem, jehož
úkolem bylo zajistit nepřetržitý průzkum,
ochranu vlastních námořních sil a taktickou
podporu. V této souvislosti se počítalo především s německým X. sborem operujícím
z letišť na Sicílii a v Kalábrii.
Je ovšem třeba říci, že cílem připravovaného útoku nebyl žádný konkrétní britský konvoj nebo námořní svaz, Italové prostě chtěli
jen zaútočit na námořní trasu, kudy konvoje
proplouvaly. Vůbec přitom nebylo jisté, že
se zde nějaký objeví zrovna v den, kdy má
operace proběhnout. Celou připravovanou
operaci se Italům nepodařilo utajit a britská
rozvědka o ní již velmi brzy získala konkrétní
informace. Britům navíc hrála do karet ještě
jedna důležitá věc. Na základě nesprávného
hlášení z průzkumného letounu došli Němci
k přesvědčení, že ve východním Středomoří
zůstala v pohotovosti už jen jediná britská
bitevní loď HMS Valiant a situace je tedy pro
útok na konvoj velmi příznivá. Italové sice
věděli, že tato informace neodpovídá skutečnosti, ale svému agresivnímu spojenci mohli
jen těžko oponovat. Nezbývalo jim nic jiného, než útok provést. Datum zahájení operace bylo stanoveno na 26. března 1941.
Síly obou protivníků
Italské velení vyčlenilo pro útok značné síly
rozdělené do dvou skupin. V první pod velením admirála Iachina měla být v doprovodu
čtyř torpédoborců od 13. divize nasazena
vlajková bitevní loď Vittorio Veneto disponující devíti těžkými děly ráže 381 milimetrů. Dále byla k dispozici 3. divize křižníků
tvořená těžkými křižníky Trieste, Trento
a Bolzano, jimž dělaly doprovod tři torpédoborce. Také druhá skupina byla početná.
1. křižníkovou divizi tvořily těžké křižníky
Zara, Pola a Fiume, které doprovázely čtyři
torpédoborce. Jako poslední se pak operace
zúčastnila 8. divize křižníků složená z lehkých křižníků Abruzzi a Garibaldi s eskor-
Bitevní loď Vittorio Veneto
Patřila do třídy bitevních lodí Littorio. Stavba
byla zahájena v Terstu roku 1934, o tři roky
později byla loď spuštěna na vodu. Italské
námořnictvo ji zařadilo do služby 28. dubna 1940. Jednalo se o kvalitně postavené
pancéřované plavidlo se silnou výzbrojí, které
se v období druhé světové války zúčastnilo mnoha bojů ve Středomoří. Například
27. listopadu 1940 se bitevní loď podílela na
boji s britským svazem H u mysu Teulada, kdy
se posádce podařilo palbou poškodit těžký
křižník Berwick. Následně se Vittorio Veneto
stal terčem neúspěšného útoku letounů
z letadlové lodi Ark Royal.
Po opravách poškození z bitvy u Matapanu
se od září 1941 opět zapojil do bojových
akcí, jejichž cílem bylo zamezit britskému
zásobování Malty. Dne 14. prosince 1941 loď
Námořní operace
Viceadmirál Carlo Cattaneo
(1883–1941) byl hodnostně nejvyšším
italským námořníkem, který v bitvě
u Matapanu zahynul
tou dvou torpédoborců. Jednotlivé divize
opustily 26. března své základny v Neapoli,
Tarentu, Brindisi a Messině a následujícího
dne zamířily směrem ke Krétě.
Dlouho se nedařilo navázat kontakt
s nepřítelem, až teprve ráno 28. března
objevil průzkumný hydroplán z bitevní
lodě Vittorio Veneto západně od Kréty čtyři
křižníky v doprovodu stejného počtu torpédoborců. Italové přitom netušili, že Britové
o jejich operaci vědí, protože se jim podařilo
rozšifrovat Iachinův rozkaz obsahující plán
celé akce. Velitel Středomořského loďstva
admirál Cunningham proto povolal nazpět
konvoj, který krátce předtím vyplul z Ale-
Italští dělostřelci se nijak nevyznamenali
a žádný z devadesáti granátů
ráže 381 mm nenalezl svůj cíl
xandrie. Jeho cílem bylo střetnutí s Italy
v námořní bitvě, k čemuž měl k dispozici
celkem tři svazy válečných plavidel. Nejsilnější svaz A kotvil pod přímým Cunninghamovým velením v Alexandrii a jeho páteří
byly bitevní lodě Warspite, Barham a Valiant
podporované letadlovou lodí Formidable. Ke
svazu dále patřila 14. flotila torpédoborců
tvořená čtyřmi plavidly. V řeckém přístavu
Pireus se nacházel svaz B v čele s viceadmirálem Pridhamem-Wippellem tvořený čtyřmi lehkými křižníky a čtyřmi torpédoborci.
Nejslabší svaz C tvořený pěti torpédoborci
pak byl připraven opět v Alexandrii.
Bitva začíná
Cílem admirála Cunninghama bylo Italy
nevyplašit, protože je chtěl v nadcházející
torpédovala britská ponorka Urge a Vittorio
Veneto se těžce poškozen dovlekl do Tarentu,
kde jej opravovali čtyři měsíce. V červnu 1942
se tato bitevní loď opět pokoušela blokovat
konvoje na Maltu, ale od té doby se již do
bojů nezapojila. Po italské kapitulaci v září
1943 byla přesunuta na Maltu a odtud do
Alexandrie. Do Itálie se vrátila roku 1946 a po
oficiálním vyřazení z námořnictva byla roku
1948 sešrotována v loděnicích La Spezia.
bitvě zničit. Proto nejprve vydal rozkaz svazu B, aby odplul do prostoru jihozápadně od
ostrova Gaudos, kde se měl setkat s hlavními silami z Alexandrie. Britský admirál také
použil účinnou lest, když si šel jakoby nic
zahrát do místního golfového klubu. Dobře
totiž věděl, že sem chodí i japonský konzul,
který hlásil Italům vše o pohybech britského loďstva. Cunningham předstíral, že má
v úmyslu v klubu přespat, ale po setmění
nenápadně zmizel a vrátil se na svou vlajkovou loď HMS Warspite. Tato kamufláž
zabrala a Italové vůbec nevěděli, že britská
těžká plavidla ze svazu A vyplula na moře
vstříc jejich silám.
Admirál Iachino dostal pouze hlášení
z průzkumného letounu, že se na moři
nacházejí čtyři křižníky v doprovodu stej-
Základní technická data
Standardní
výtlak:
Délka:
Šířka:
Maximální
rychlost:
Posádka:
Pancéřování:
Výzbroj:
41 167 t
237,76 m
32,92 m
30 uzlů
1 830 mužů
boky 350 mm,
paluba 207 mm,
čela věží 350 mm
9 × ráže 381 mm,
12 × 152 mm,
12 × 90 mm,
20 × PL kanón 37 mm,
20 × PL kanón 20 mm
Extra Válka – II. svtová
59
Námořní operace Bitva u mysu Matapan 1941
ného počtu torpédoborců, což
byla plavidla pod velením PridhamaWippella. Nařídil proto Sansonettiho eskadře, aby vyplula vstříc nepříteli a snažila se
jej vylákat před ústí těžkých
děl bitevní lodě Vittorio
Veneto. Oba křižníkové
svazy na sebe narazily ráno
28. března krátce před osmou hodinou.
Italský velitel si byl vědom převahy svých děl
ráže 203 milimetrů oproti britským 152milimetrovým.
V 8.12 zahájili Italové palbu ze vzdálenosti 23–27 km, ale nedosáhli žádného zásahu
a krátce poté začali odplouvat směrem na
západ, což Britové nemohli pochopit. Nevěděli totiž, že se poblíž nachází bitevní loď Vittorio
Veneto a že Italové se je snaží vylákat do její
blízkosti. Když se Britové přiblížili na dohled,
bitevní loď na ně okolo jedenácté hodiny začala
pálit. Avšak ani v tomto případě se italští dělostřelci nijak nevyznamenali a žádný z devadesáti granátů ráže 381 milimetrů nenalezl
křižníky, ale když velitel
svazu zpozoroval na obzoru
mohutnou siluetu lodě Vittorio Veneto, vybral si jako terč tento mnohem
lákavější cíl.
Torpédové letouny sestoupily nízko nad
hladinu a ze vzdálenosti zhruba dva tisíce
metrů vypustily svá torpéda. Doprovodné
stíhačky se mezitím pustily do boje se dvěma
německými letouny Junkers Ju 88, které se
náhle objevily na scéně. Jeden z Němců byl
Torpédový
bombardér Fairey
Albacore
krátce po patnácté hodině první
výsledek. Letoun Albacore, jemuž velel John
Dalyell-Stead, pronikl těžkou nepřátelskou
palbou až do vzdálenosti pouhých devíti set
metrů od bitevní lodě a vypustil torpédo, které
zasáhlo záď italského obra asi šest metrů pod
hladinou. Statečný útočník byl sestřelen ještě
před explozí a celá tříčlenná posádka zahynula,
to však již nemohlo nic změnit na skutečnos-
Ani jedno z britských plavidel neutrpělo poškození, takže
vítězství bylo naprosté
svůj cíl. Přesto byl svaz Pridhama-Wippella
ve svízelné situaci, protože převaha nepřítele
byla drtivá a britské hlavní síly se nacházely ve
vzdálenosti pětasedmdesáti námořních mil od
místa střetnutí. Jedinou nadějí tak zůstávaly
letouny z paluby HMS Formidable a britských
letišť na Krétě a v Řecku.
Letecké údery
První vlna britských letounů vzlétla z paluby
letadlové lodě krátce před desátou hodinou
a tvořilo ji šest torpédových letounů Fairey
Albacore a dva doprovodné stíhací Fulmary. Jejich původním cílem měly být italské
Italský těžký křižník Zara. Výtlak
činil 11 500 t, výzbroj sestávala z osmi
děl ráže 203 mm, dvanácti děl ráže
100 mm a osmi děl ráže 37 mm
Italský těžký křižník Pola. Jednalo se
o plavidlo obdobných parametrů jako
křižníky Fiume a Zara
60
Extra Válka – II. svtová
sestřelen a druhý poté vyklidil bojiště. Italská bitevní loď ale obratným manévrováním
všem torpédům unikla. Iachino však tváří
v tvář této situaci dospěl k názoru, že nejlepší bude ustoupit z nebezpečného prostoru.
Italská eskadra přestala pronásledovat svaz
B a otočila se zpět ke svým základnám.
Lehké křižníky pod velením PridhamaWippella se pak připojily k britským hlavním
silám, aniž by byly za celou dobu zasaženy
byť jen jediným nepřátelským granátem.
Cunningham však nemínil nechat tučnou
kořist jenom tak uniknout a přikázal leteckým
silám znovu napadat ustupující Italy. Nejprve
ti, že Vittorio Veneto byl vážně poškozen. Do
jeho nitra proniklo přes čtyři tisíce tun vody
a italská vlajková loď se naklonila na levobok,
načež v 15:30 přestaly pracovat stroje.
se terčem tří torpédových dvojplošníků typu
Swordfish ze základny v Maleme stal těžký
křižník Bolzano, ale nepodařilo se docílit
žádného zásahu. Stejně neúspěšně dopadly
i další dva útoky bombardérů Blenheim od
84. a 113. perutě britského královského letectva, jejichž cílem byl Vittorio Veneto.
Teprve následující úder pěti torpédových
letounů z paluby HMS Formidable přinesl
plavidla 1. a 3. divize křižníků, zatímco 8. divizi
poslal Iachino na základnu do Brindisi.
Italové však neměli příliš času na oddech,
protože v 19.30 zaútočilo dalších šest torpédových letounů Albacore a dva Swordfishe
z HMS Formidable, které podpořily ještě další dva Swordfishe z letiště v Maleme. Italské
lodě spustily zuřivou palbu ze všech kanónů
a navíc začaly vypouštět kouřovou clonu, tak-
Osudný rozkaz
V době zásahu torpédem se bitevní loď nacházela ještě čtyři sta dvacet mil od námořní
základny v Tarentu. Opravářské čety však
pracovaly s maximálním úsilím, a i když oba
levé šrouby byly stále mimo provoz, pravé fungovaly bez problémů, takže po spuštění turbín
mohl nakonec Vittorio Veneto plout rychlostí až
devatenáct uzlů. Kolem něj se pak soustředila
Bitva u mysu Matapan 1941
že docílit za těchto podmínek zásahu bylo velmi obtížné. Jednomu z letadel velel poručík Frederic Michael
Torrens-Spence a byl to zřejmě právě on, komu se přes
nepříznivé okolnosti podařilo v 19.50 zasáhnout torpédem těžký křižník Pola. Výbuch vyřadil z činnosti lodní
šrouby a kormidlo, takže loď zůstala nehybná.
Iachino mezitím změnil kurz své bitevní lodě o třicet
stupňů doleva, čímž zmátl pronásledující britské křižníky
i torpédoborce. Poté však udělal několik chyb, které měly
mít pro Italy tragické následky. Jednak se domníval, že
hlavní síly nepřítele stále kotví v Alexandrii. Kromě toho
trvalo skoro půl hodiny, než se dozvěděl o poškození
křižníku Pola. Jeho svaz mezitím plul stále pryč a poškozenému plavidlu se tak hodně vzdálil. Až ve 20.18 vydal
Iachino rozkaz, aby se viceadmirál Cattaneo s křižníky
Zara a Fiume a čtyřmi torpédoborci vrátil zpět a nehybnému křižníku poskytl potřebnou pomoc. Cattaneovi se
rozkaz příliš nelíbil a navrhoval, aby se k Pole vrátily jen
dva torpédoborce, ale Iachino tento plán odmítl a zopakoval svůj původní rozkaz. Tím nevědomky vynesl ortel
smrti nad celou 1. divizí křižníků.
Noční masakr
Krátce před devátou hodinou večerní zamířily křižníky Zara a Fiume v doprovodu torpédoborců Vittorio
Alfieri, Vincenzo Gioberti, Alfredo Oriani a Giosué Carducci zpět k poškozenému křižníku Pola. Iachino se
zbývajícími plavidly mezitím plul do Tarentu. Jako
první zaznamenal nehybnou italskou loď radar na
britském křižníku Ajax, ale Britové se mylně domnívali, že jde o Vittorio Veneto.
Cunninghamovy těžké lodě pluly za sebou v pořadí
Warspite, Valiant, Formidable a Barham. Ve 22.25 narazil britský svaz na italskou křižníkovou divizi plující
zcela bezstarostně. Cattaneo si totiž myslel, že tma
poskytuje jeho lodím dostatečnou ochranu. Italové
tehdy ještě nepoužívali radar a ani neměli tušení,
že protivník již má na některých svých lodích tento přístroj nainstalován. Britové nejprve namířili na
zaskočená italská plavidla světlomet a poté zahájili
palbu z celkem čtyřiadvaceti děl ráže 381 mm svých
bitevních lodí. Italové pluli ve vzdálenosti pouhých
2 600 m, takže nebylo možné je minout. V průběhu
pouhých čtyř minut byly Zara i Fiume mnohokrát
zasaženy a ocitly se v plamenech. Palbou bitevní lodi
Barham byl těžce poškozen i torpédoborec Alfieri. Jelikož se Cunningham obával torpédového útoku, vydal
příkaz ke zničení nepřátelských torpédoborců a zkázu
křižníků měly dokončit vlastní torpédoborce.
Krátce před jedenáctou odpálil Stuart celkem osm
torpéd na křižník Fiume, který byl několikrát zasažen
a klesl ke dnu. Další obětí britského plavidla se stal torpédoborec Alfieri, který dostal také zásah torpédem a před
půlnocí se potopil. Torpédoborec Havock mezitím dostihl italský Carducci a rovněž jej torpédoval. Zkáza Italů
pokračovala dál, když torpédoborec Jervis odpálil z malé
vzdálenosti pět torpéd na křižník Zara, který byl zasažen
celkem třikrát a během pár minut se převrátil a klesl pod
hladinu. Jako poslední přišel na řadu křižník Pola, kde již
posádka naprosto propadla panice a naházela do moře
veškerou munici, aby na lodi nedošlo k výbuchu. Mnoho
námořníků se opilo, a když se na obzoru objevily britské torpédoborce, křižník už neměl možnost jakékoliv
obrany. Britové opatrně přirazili k boku nepřátelského
plavidla a nalodili opilou posádku, která je vítala jako
zachránce. Prázdná Pola se nakonec stala obětí torpéda
vypáleného z torpédoborce Nubian.
Námořní operace
Andrew Cunningham (1883–1963)
Narodil se v zámožné rodině v irském Dublinu. Roku
1897 vstoupil do Britského královského námořnictva
a na přelomu století se zúčastnil druhé búrské války.
Vypuknutí první světové války jej zastihlo ve funkci
velitele torpédoborce HMS Skorpion. Roku 1919
měl podíl na akcích britského námořnictva v Baltském moři během ruské občanské války. Hodnost
kontradmirála získal v roce 1933 a o tři roky později
byl jmenován viceadmirálem. Druhou světovou válku
zahájil ve funkci velitele britských sil ve Středomoří.
Na podzim 1942 velel silám zajišťujícím ochranu
spojeneckých jednotek během vylodění v severní Africe a 21. října 1943 převzal funkci prvního námořního
lorda, kterou zastával do konce května 1946. Poté
odešel do výslužby. Během své kariéry získal mnoho
řádů a vyznamenání. V lednu 1946 jej král Jiří VI.
jmenoval vikomtem Cunninghamem z Hyndhope.
Tragické následky
Ráno 29. března se všechny válečné lodě vítězné
strany setkaly třicet mil od mysu Matapan a zamířily
k místu nočního boje, aby se pokusily vylovit italské trosečníky. Žádné z britských plavidel neutrpělo
poškození, takže vítězství bylo naprosté. Jedinou ztrátu za celou dobu bojů představovalo jedno sestřelené
letadlo a tři mrtví letci.
Pro Italy byla naopak tato zpackaná operace katastrofou. Potopeny byly tři těžké křižníky společně
se dvěma torpédoborci a poškozena jedna bitevní
loď. Celkem 2 331 námořníků zahynulo a mezi
mrtvými se nacházeli viceadmirál Carlo Cattaneo,
velitelé křižníků Zara a Fiume námořní kapitáni Luigi
Corsi a Giorgio Giorgis a také velitel 9. divize torpédoborců námořní kapitán Salvatore Toscano. Dal-
ších 1 163 mužů padlo do britského zajetí. Porážka
u Matapanu znamenala další tvrdou ránu italské prestiži a poškození vlajkové lodi mělo za následek vydání
rozkazu zakazujícího bitevním lodím pouštět se do
bojových akcí mimo dolet vlastního stíhacího letectva. Italové pak již nepodnikli žádný pokus o narušení námořních komunikací mezi Egyptem a Řeckem
a jejich válečné loďstvo nezasáhlo do bojů ani tehdy,
když byli Britové vzhledem k německým vítězstvím
nuceni evakuovat svá vojska z Řecka a posléze i z Kréty a jejich námořnictvo utrpělo těžké ztráty během
útoků německých letounů. Pro Brity měl tedy tento
úspěch do budoucna zásadní význam.
Britská bitevní
loď HMS Barham měla výtlak
31 100 t a hlavní
výzbroj tvořilo osm
děl ráže 381 mm.
Její kariéra skončila 25. listopadu
1941, kdy byla
u Sollumu torpédována a potopena
německou ponorkou U 331
Literatura, zdroje:
Brož, J.: Středomoří v ohni druhé
světové války. Praha 2006
Hrbek, I. – Hrbek, J.: Salvy nad
vlnami. Praha 1993
Hubáček, M.: Bitva u Matapanu.
Praha, Litomyšl 2004
Ireland, B.: Válka ve Středomoří
1940–1943. Praha 2003
Pejčoch, I. – Novák, Z. – Hájek,
T.: Válečné lodě 4. Druhá světová
válka. Praha 1993
www.valka.cz
www.wikipedia.org
Extra Válka – II. svtová
61
Příště
Extra VÁLKA – II. světová
Příští Extra VÁLKA
VÁLKA – II. světová
vyjde 23. prosince
Ostrov zaplacený krví
Útok na tichomořský ostrůvek Peleliu považovalo velení americké námořní
pěchoty za jednoduchou, téměř vycházkovou akci. Dokonce i zájem novinářů
o účast na tomto tažení opadl, když se dozvěděli, že dobytí ostrova bude otázkou jen několika dní. Všechno ale bylo jinak a námořní pěšáci museli svést
kruté boje s fanatickými obránci, kteří využívali neviditelné bunkry rozeseté
v nepřehledném terénu.
Puška Lee Enfield
Legendární
vojenské
pušky
pěchotní
Lege
Le
gend
ge
ndár
nd
ární vvoj
ární
ojjen
ensk
ské
sk
ké pu
pušk
škyy Le
šk
Leee En
Enfiel
Enfi
eldd by
bbyly
yly
ly sstandardní
tand
ta
nddaar
ardn
dníí pě
dn
pěch
chot
ch
ot zbraní britské
p dlouhých
ý dvaašedesát let, prodělaly
p
y boje
j za první
p
armádyy po
i druhé světové
války. Zdařilá konstrukce a proslule hladký chod válcového odsuv
odsuvného závěru systému Lee Enfield řadí tyto zbraně mezi vůbec nejúspěšnější vojen
vojenské opakovačky
20. století.
StuG III kontra SU-152
Samohybná útočná děla
byla původně určena k těsné
podpoře postupující pěchoty.
Jejich úkolem byla především
destrukce opěrných bodů
nepřítele – bunkrů, kulometných hnízd, postavení
dělostřelectva atd. Některé
„samochodky“ se však překvapivě osvědčily i v roli, jež jim
nebyla zcela vlastní, a to v ničení obrněné techniky protivníka.
Oprávněné obavy u tankových osádek vyvolávalo německé útočné
dělo StuG III či sovětská samohybná houfnice SU-152.
Extra VÁLKA – II. svtová . 1
vychází 30. záí 2011
www.epublishing.cz
(E-mailové adresy zaměstnanců
vydavatelství jsou tvořeny podle
vzoru [email protected])
Produktový editel Petr Broža
Vedoucí populárn-nauných
asopis Vít Šebor
Šéfredaktor Jan Čurda
Editor Tomáš Dostál
Redakce a stálí
spolupracovníci
Karel Cidlinský, Juraj Červenka, Tomáš
Dostál, Martin Brabec, Ivan Brož, Daniel
Petz, Martin Nekola, Martin Šedivý, Radomír Pecka, Tomáš Přibyl
Art Director Michal Bártů
Sazba Jakub Havliš
62
Jazyková korektura Zdeněk Dan
Produkce, výroba Ivan Pospíšil
Adresa redakce
Válka REVUE
Extra Publishing, s. r. o.
Bubeníčkova 9, 615 00 Brno
Tel.: 546 606 008, Fax: 549 210 724
E-mail: [email protected]
Extra Publishing Brno
Bubeníčkova 9, 615 00 Brno
Tel.: 546 606 008
Fax: 549 210 724
Pedplatné R
na adrese redakce: Extra Publishing,
s. r. o., předplatné časopisů,
Bubeníčkova 9, 615 00 Brno, telefon:
545 211 880 (prac. po–čt, 8–16 hod.)
web: www.epublishing.cz
e-mail: [email protected]
Reklamace: [email protected]
Extra Válka – II. svtová
Válečná propaganda
Mocnou zbraní všech válčících stran se stala propaganda. V době,
kdy se války proměnily v masovou záležitost milionů lidí a kdy
výsledek konfliktu záležel v nemalé míře i na práci lidí v zázemí, nabyla možnost ovlivňovat morálku obyvatel významně na důležitosti.
S rozvojem moderních technologií, zejména rozhlasu a filmu, získali
navíc propagandisté nové možnosti.
Pedplatné SR
písemně: Mediaprint-Kapa
Pressegrosso, a. s.,
oddelenie inej formy predaja, Vajnorská
137, P.O.BOX 183, 830 00 Bratislava 3
tel.: 02/444 588 21, 444 427 73
a 444 588 16 a fax: 02/444 588 19
web: www.mediakapa.sk
e-mail: [email protected]
Inzerce a marketing
Pavel Pospíšil, Libor Kříž, Jan Kučera
Pokud to není výslovně uvedeno, akční
nabídky, dárky apod. se nevztahují na
prodej předplatného na Slovensku.
Předplatné na Slovensku zajišťuje firma
Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s.
Distribuce
Na Slovensku Mediaprint-Kapa
Pressegrosso, a. s. a soukromí
distributoři
Tisk
Česká Unigrafie, a. s.
Vychází 8 × ročně v Brně,
ISSN 1805-0298, MK ČR E 20371.
Autorská práva ke zveřejněným
materiálům vykonává vydavatel Extra
Publishing, s. r. o. Jakékoliv užití části
nebo celku, zejména přetisk a šíření
jakýmkoliv způsobem, včetně elektronického, je bez předchozího souhlasu
vydavatele zakázáno.
Vydavatel
Extra Publishing, s. r. o.
Bubeníčkova 9, 615 00 Brno
IČ 27 68 92 47, DIČ CZ 27 68 92 47
Obchodní ředitel tisk Pavel Pospíšil
Obchodní ředitel internet Libor Kříž
Finanční ředitel Ivan Pospíšil
NOVÝ SPECIÁL
30 zbraní, které zmnily djiny
NEZMEŠKEJTE!
Od íjna znovu v prodeji
Sestavili jsme
stroj
času
Extra
Ex
Ext
ra
a Publis
Pub
Publishing
u lis
i hin
ng jje
e 100%
100%
00
0 č
če
české
ské
ké
vydavatelství
vydava
vyd
ava
atel
telstv
sstv
ví s nejširším
ne
n jšiirší
rším
m portfoliem
port
port
ortfol
fol
oliem
iem
m
vojensko-historických
vojens
voj
ens
n kok his
hi tor
to
orick
ických
ick
ý a historických
ých
histor
his
tor
orick
or
ických
ic
ick
ý
ých
časopisů
čas
a opi
opisů
s na
sů
n českém
če
esk
ské
kém a slovenském
slov
slove
ove
ensk
kém
m trhu.
trh
rhu.
Prozkoumejte naši produkci a nasedněte
do „stroje času“: Vstupenky jsou v prodeji
v každé dobré trafice …
Válka REVUE
Válka REVUE je stále úspěšnější historický
magazín zaměřený převážně na mužskou část
populace. Jeho tématem jsou dějiny válek
a vojenství: politika, taktika, vojevůdci, hrdinové
a technika, to vše naleznete na stránkách jediného
měsíčníku o vojenské historii.
Živá historie
SPECIÁL
Poctivých 130 stran historického čtení
aneb výběr toho nejlepšího ze starších
vydání Živé historie: Seznamte se s 50
osobnostmi, které pohnuly dějinami!
extra
e
xtra V
VÁLKA
II. svět
světová
Nová
No
vá eedi
edice
dice
di
ce eextra
xtra
xt
ra VÁLKA II. světová přibližuje
ra
podrobně vybrané momenty II. světové války,
portrétuje politické a vojenské osobnosti ze všech
zúčastněných stran a představuje jednotlivá vojska.
Válka REVUE
SPECIÁL
Nutností pro všechny příznivce historie vojenství
jsou také 100stranové speciály Válka REVUE –
a pozor, NEJDE o opakování materiálů z běžných
čísel! Úspěšný byl speciál Legendární zbraně
20. století, od začátku listopadu jej střídá sešit
Československo 1938.
extra HISTORIE
Kauzy
Přelomová historická událost v detailním
pohledu, to je samostatná časopisecká řada
extra HISTORIE Kauzy . V premiérovém
vydání vám přibližujeme vraždu
přemyslovského krále Václava III. roku 1306
a vše, co jí předcházelo i co následovalo.
Živá historie
Oblíbený „historický magazín s dárkem“,
například s reprodukcí legendární tapisérie
z Bayeux z 11. století, zobrazující bitvu
u Hastings a podrobení Anglie Normany.
Tajemství
české minulosti
Jediný magazín zaměřený 100% na naše
národní, české dějiny. Netypický úzký formát
vám možná připomene populární řadu Toulky
českou minulostí, s jejímiž autory v každém
číslespolupracujeme.
Otazníky
ík historie
hi t
Kdy vás naposled historie šokovala? Na
základní škole při pohledu na krvežíznivou
dějepisářku? S tím je konec! Žádné nudné
seznamy letopočtů a jmen, dokážeme vám,
že historie umí být dramatická, vášnivá,
tajemná, ohromující a pořádně čtivá.

Podobné dokumenty

Evropský polytechnický institut, s

Evropský polytechnický institut, s Národnostní složení: Řekové 98,8 % Turkové 0,8 % ostatní národnosti 0,4 % Měna:

Více

Buštěhradský zpravodaj č. 1/2011

Buštěhradský zpravodaj č. 1/2011 Ing. Arch. Javorčeková. Pokud budou do března peníze, mohl by se úřad do konce roku přestěhovat. Byl by sice v provizorních, ale provozuschopných podmínkách. Město ze svého rozpočtu dává 2 000 000,...

Více

Ruční zbraně

Ruční zbraně stejně jako kulometné roty pěších pluků karabinami K98. Musketen-Bataillone byly nasazeny v bitvě na Sommě ve druhé linii. Když došlo k průlomu, ucpaly trhlinu v linii ostřelováním spojeneckých jed...

Více

Vydání Válka REVUE 07-08_2009

Vydání Válka REVUE 07-08_2009 souvislostech. Proto jsme pro vás (vedle našeho již dobře známého měsíčníku Živá historie, který se populárně zabývá obecnými dějinami již od počátků civilizace a který je originálním „historickým ...

Více

Historie sirotčince v Horní Čermné

Historie sirotčince v Horní Čermné v Gnadenfrei /dnes Dol.Pilava v Polsku, 25 km od českých hranic, nedaleko Broumova/. Tam vstoupil po dvou letech do bratrského sboru. Bylo mu tehdy 31 roků. První začátky kazatele Hartwiga v Čechác...

Více

Untitled - Vysoká škola technická a ekonomická v Českých

Untitled - Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Jana Krejsová: Působení hluku na zdraví člověka

Více

PILKY PRO PRÁCI SE DŘEVEM NA STAVBĚ A NA

PILKY PRO PRÁCI SE DŘEVEM NA STAVBĚ A NA tvrzené zuby mají 3 x větší životnost. Díky lokalizaci ohřevu si zbytek pilového plátku zachovává normální pružnost. >>> Pokovení tvrdochromem - čepel získá neobyčejně tvrdý a odolný povrch. Pilový...

Více

Nová hedvábná stezka a Česká republika

Nová hedvábná stezka a Česká republika svatyních vykonávat náboženské obřady jakéhokoliv vyznání. Nesmírně tolerantní království. Jedna z velkých výjimek historie. Pozoruhodné je to proto, že se jedná o dnešní Afghánistán. Afghánistán, ...

Více