Druhý pohled na myslící lesy Eduardo Kohna

Recenze / Book Reviews
Druhý pohled na myslící lesy
Eduardo Kohna
Luděk Brož
Kohn, Eduardo. 2013. How Forests Think: Toward an Anthropology Beyond
the Human. Berkeley: University of California Press.
V loňském roce vyšla – podle mého názoru velmi pozoruhodná – kniha Eduardo Kohna How Forests Think (2013), jejíž recenzi z pera Petra Gibase přináší toto
monotematické číslo časopisu Cargo. Podobný, a přesto mírně odlišný pohled nabízí i následující hodnotící text, který je napsán ve formě více či méně explicitního
dialogu, a ideálně by proto měl být čten v návaznosti na recenzi Gibasovu.
V rámci svého doktorského studia Eduardo Kohn absolvoval kurz tropické
ekologie včetně lesnické statistiky či systematiky rostlin (Golub 2014). V průběhu mnoha let výzkumu pak v „myslících lesích“ kolem ekvádorské Ávily sebral
přes 1100 druhů rostlin, 24 druhů hub, 400 druhů bezobratlých, 90 druhů plazů,
60 druhů savců a 31 druhů ryb (ptáky z logistických důvodů nesbíral, ale registroval jejich přítomnost jinak). U všech sebraných druhů zaznamenal místní názvy
a exempláře postoupil k určení podle biologické nomenklatury a k archivaci muzeím v Ekvádoru a USA. To mu podle jeho vlastních slov (mimo jiné) umožnilo
vyjadřovat se pomocí jiných než místních systémů znalostí (body of knowledge)
o ekologických vztazích v deštném pralese (s. 13). Premisou Kohnovy práce skutečně je kvalitativní, vpravdě ontologická odlišnost mezi živým a neživým, což se
někomu může jevit jako truismus a jinému jako určitá „diskriminace věcí“, jak argumentuje Petr Gibas. Tato premisa je ale v každém případě příslibem jisté kompatibility Kohnova úsilí s přírodními vědami, zejména s biologií, na poli, které
pravda už zorali jiní pod vlajkou biosémiotiky.
Zároveň však musím uvést na pravou míru pocit, který by čtenář předcházejících řádek snad mohl získat. Kohn, znalý trendů v sociálněvědní teorii, jakými jsou „materiální obrat“ či „Teorie sítí-aktérů“ (ANT), je nezlehčuje do nějaké,
pro přírodní vědce přijatelnější podoby. Jeho antropologie „nad rámec lidského“
(abych nabídl k diskusi další překlad beyond human) není žádnou měkčí verzí
ANT, selektivně emancipující jen ty „nonhumans“, kteří jsou živými organismy.
Kohnův zájem, odrážející se i v jeho – pro antropologa netypickém – vzdělává-
158
Cargo 1, 2 / 2015
Recenze / Book Reviews
ní, se skutečně koncentruje na živé. (Například minerály ve výčtu jeho sbírek chybí.) Ve svém vlivném článku How dogs dream (2007), který je přiznanou přípravou
pro How Forests Think, ostatně mluví o „antropologii života“ a až později tento
termín nahrazuje pojmenováním „anthropology beyond human“. V jeho pojetí života ovšem má „neživé“ nezastupitelnou roli. Kohn pod vlivem Ch. S. Pierce
(resp. T. Deacona) říká, že život je ve své povaze sémiotický, totožný s procesem
semiózy. Živou bytost pak chápe jako „někoho“, pro něhož znak okolní svět reprezentuje. „Někdo“, „self “, je tak místem (locus) interpretace v triadickém chápání
znaku a tedy produktem semiózy, stejně jako výchozím bodem pro další interpretace znaku, jejichž produktem bude budoucí „self “ (s. 206). Kohn sice předpokládá fundamentální ontologickou odlišnost živého a neživého, ale zároveň sleduje,
jak je tato odlišnost neustále znovu vytvářena v procesu semiózy, tedy pokračováním života samého. Vztahová povaha znaku přitom nepředpokládá žádnou „mimovztahovou“, esenciální odlišnost živého a neživého; ontologie této odlišnosti
je ontologií relační.
S výše řečeným souvisí i další důležitý koncept Kohnovy knihy – „vynořování se“ (emerging). Vynořující se fenomény jsou ty, které vykazují „bezprecedentní
vztahové vlastnosti (relational properties), které nejsou redukovatelné na žádnou
z jejich základních částí, která jim dala vzniknout“ (s. 166). Vynořující se fenomény tak charakterizuje „rozluka-navzdory-kontinuitě“ (disjuncture-despite-continuity). Symbolické podoby reprezentace, především jazyk, vyvstávají z jiných podob reprezentace, jsou od nich zásadně odlišné a na ně nepřevoditelné, a přesto
na nich závislé. Stejně tak se ovšem semióza ve svých nesymbolických podobách
ikonů a indexů vynořuje jako specifický příklad „formy“, na kterou však nemůže
být redukována. Forma existuje i v neživých podobách, například jako vír v řece,
který se vynořuje z tekoucí vody, na niž není redukovatelný, ale jeho existence je
na ní závislá. „Emerging“ je tedy způsob, jímž Kohn hovoří o kontinuitě a diskontinuitě či o identitě a odlišnosti. Právě kvůli „rozluce-navzdory-kontinuitě“, nebo
spíše „kontinuitě-navzdory-rozluce“ (abych upravil důraz ad hoc), nejde myslím
Kohnovu pozornost k životu chápat jako konceptuální ignoraci „neživého“, „věcí“.
Kapitola, kterou Petr Gibas ve své recenzi chválí, protože se vydala ještě dál nad
rámec lidského, dokonce nad rámec živého (tedy semiózy) směrem k formě a její
„nenucené účinnosti“, zkrátka není v knize náhodou. Naopak: kapitola o formě je
v logice metodologie „anthropology beyond human“ nepostradatelná.
Kohnův přístup lze myslím zjednodušeně shrnout následovně: Aby bylo možné
lépe poznat symbolické procesy, je nutno pochopit, jak se vynořují z jiných typů
semiózy. Aby bylo možné lépe pochopit lidské, musíme se vydat nad jeho rámec
a nazřít, jak vyrůstá z širšího pole života, atd. Ovšem to, že Kohn sleduje vyvstávání symbolických podob semiózy z nesymbolických nebo života (semiózy) z forem neživých, neznamená, že rozdíl mezi nimi nebere vážně. Jeho tázání není spojeno s ontologickou denunciací, jak lze občas pozorovat nejen u hloupých forem
Cargo 1, 2 / 2015
159
Recenze / Book Reviews
„takykonstruktivismu“ (k tomu např. Konopásek 2008). „Anthropology beyond
human“ není „posthuman anthropology“. Stejně tak „provincializace jazyka“, tedy
snaha neredukovat reprezentaci na jazyk, neznamená nepozornost k jazyku. Právě naopak. Většina z nás může nad Kohnovými precizními a bohatými daty týkajícími se místní varianty kečujštiny jen žasnout. (Určitou „třešničkou na dortu“
je identifikace gramatické formy, které Kohn říká „canine imperativ“; viz Kohn
2007.)
Ono „vynořování se“, jak s ním pracuje Eduardo Kohn, je možná také odpovědí
na Gibasovu ne neopodstatněnou obavu: Jak se antropologie nad rámec lidského
liší od biosémiotiky? Taková antropologie se z ní vynořuje, odvisí od ní, ale není
na ni redukovatelná. Antropologie nad rámec lidského má potenciál amplifikovat
jiné vlastnosti života než biosemiotika, pokud ji ovšem zvládneme dělat. Petr Gibas rozhodně není sám, kdo si láme hlavu nad tím, jak je vlastně možné navázat na
knihu How Forests Think, v podstatě dokonale napsanou, aniž by takové psaní bylo
pouze epigonským opakováním a rozmělňováním. Osobně mne v tuto chvíli napadají dva nadějné směry, které jistě nejsou vyčerpávající. První spočívá ve snaze
zjistit, co provincializace jazyka znamená pro můj vlastní výzkum, tj. konkrétní témata, produkci dat a způsoby psaní.
Druhý směr je daleko konkrétnější a méně přenosný. Před nějakou dobou jsem
se snažil promyslet, jak lze využít Viveiros de Castrův (1998) koncept perspektivismu pro interpretaci mých dat ze Sibiře, a navrhl jsem pojem „pastoral perspectivism“ (Broz 2007). Kohn – což je myslím důkazem přínosnosti jeho přístupu
– mi ale představil amazonský perspektivismus v poněkud jiném světle. I v Amazonii zřejmě divoká zvířata často figurují jako dobytek či domácí mazlíčci místních duchů, nejen jako bytosti s lidskou podstatou, oblékající jiná těla než my. Fakt,
že místní duchové jsou bílí a Kohnovi informátoři jejich vztah s divokou zvěří
přirovnávali ke vztahu bílých rančerů sousedního regionu s jejich stády dobytka
a psy, zasazuje „perspektivismus“ do jiné (post)koloniální dynamiky, než jakou akcentuje Viveiros de Castro. Pastorální perspektivismus, o kterém jsem hovořil, se
najednou zdá být méně, přesněji jinak odlišný od svého amazonského konceptuálního vzoru.
Životnost či stopu Kohnovy „antropologie nad rámec lidského“ samozřejmě
prověří až čas. Sám za sebe ale mohu říci, že Kohn sice ne drasticky, ale přesto významně pozměnil mé chápání antropologie a zřejmě i způsob, jakým pracuji s daty a přistupuji k psaní.
160
Cargo 1, 2 / 2015
Recenze / Book Reviews
BIBLIOGRAFIE
Broz, Ludek. 2007. “Pastoral Perspectivism: A View from Altai.” Inner Asia 9: 291–310.
Golub, Alex. 2014. “ ‘An Anti-nominalist Book’: Eduardo Kohn on How Forests Think.” Savage Minds. Accessed October 3. http://savageminds.org/2014/06/02/an-anti-nominalist-book-eduardo-kohn-on-how-forests-think/.
Kohn, Eduardo. 2007. “How Dogs Dream: Amazonian Natures and the Politics of Transspecies Engagement.” American Ethnologist 34: 3–24.
———. 2013. How Forests Think Toward an Anthropology Beyond the Human. Berkeley:
University of California Press.
Konopásek, Zdeněk. 2008. “Co prý znamená dívat se sociologicky: Povzdech na okraj jedné
debaty.” Biograf - časopis pro biografickou reflexivní sociologii (45): 119-135.
Viveiros de Castro, Eduardo. 1998. “Cosmological Deixis and Amerindian Perspectivism.”
Journal of the Royal Anthropological Institute (N. S.) 4 (3): 469–488.
Luděk Brož
[email protected]
Etnologický ústav Akademie věd České Republiky, v. v. i.
http://eu.avcr.cz/
Cargo 1, 2 / 2015
161