Písničky

Písničky
pro ozdravné pobyty Klubu Kardia
1. Holduj tanci, pohybu
Zhluboka dýchat, zhluboka dýchat, vypnout prsa, břicho zastrčit!
Zhluboka dýchat, zhluboka dýchat, raz, dva tři!
Vykročit rázně, vykročit rázně, levou, pravou paži připažit!
Vykročit rázně, vykročit rázně, raz, dva, tři!
Ráno tělo do pohybu dáme,
aby se nám rozproudila krev,
když jsme v tom, tak hned si zazpíváme.
Zpěv je přece ušlechtilý zjev.
Ve hře hledej zálibu, holduj tanci pohybu.
Rytmicky, la, la, la, srdce pracovat má.
Kdo se sportem rozjaří, mívá růže ve tváři.
Sportuje, la, la ,la, rukama nohama.
Láska srdce moří, organismus hoří, láska ničí tělo, jež by sílit mělo.
A proto nejlépe se rozjaří, kdo na jaře veslaří, rybaří, la, la, la,
a v září bruslaří, v prosinci lyžaří.
2. Zlatokop Tomy
Tom dostal jednou nápad, když přestal v boudě chrápat,
že má se něco stát.
A že byl kluk jak jedle, tak rozhodl se hnedle a odjel na západ.
Z domova si nabral sýrů, krumpáč, bibli, dynamit a pilu,
a na to prut a červy, do torny dal konzervy, jel zlato vyhledat.
Rf.: Ty jsi to moje zlato, které mám tak rád,
já vím, že stojíš za to, život pro tebe dát.
Bez tebe, zlato nic není, jen ty jsi to moje, haťa paťa potěšení,
zkrátka a dobře ty jsi to moje zlato, zlato zlatíčko.
Říkal, že je zlatokop, o zlato ani nezakop, neví jak vypadá.
A jak tak dlouho kopal, tak dostal na to dopad, přešla ho nálada.
Sebral si svoji kytaru, dal si nalít brandy whisky v baru.
A za poslední nuget svý lady koupil puget a pak jí zazpíval:
3. Zlaté střevíčky
Moje střevíčky jsou jako ze zlata,
když je mám připadám si strašně bohatá.
Ty si vezmu jen v onen slavný den,
až si sednem do kočáru ty a já.
Moje bílé šaty celé z hedvábí,
ty naráz všechny lidi kolem přivábí,
budou v onen den, tobě zářit jen,
až si sednem do kočáru ty a já.
Ach, jsou samé zlato, ach, ty stojí za to,
zlaté střevíčky na nohou, ty tolik krásné jsou,
jak se pěkně třpytí, jak se zlatem svítí,
když ty střevíčky pěkně jdou tou zlatou uličkou.
Na své staré banjo nemám vůbec čas,
je to dávno co ztratilo svůj zlatý hlas,
v onen slavný den, bude nalezen,
až si sednem do kočáru ty a já.
Moje sestra Lee a mladší bratr Ben
budou krásní v černých šatech v onen den,
ale nejvíce zlaté střevíce,
až si sednem do kočáru ty a já.
4. Vůně červencových trav
Vůně červencových trav, písně, které zpíval splav,
čím víc v dáli, tím víc pálí touhy, že se vrátím tam.
Rf: Tam kde se modrá len, tam někde pod kopcem, tam kam se vlaštovičky vrací.
Daleko za mořem, čeká mě rodná zem, proč nejsem jak ti ptáci.
Stejný podzim, stejný sníh, stejné květy v jabloních,
stejné břízy, přec však cizí, když nezpívá domov v nich.
Krásný život jsem tu měl, za stesk jsem se nestyděl,
v botách díry, plný víry, že se jednou vrátím tam.
5. Tři citrony
V jedné daleké krajině ztroskotal koráb v hlubině,
jen tři malé citrony zůstaly na hladině.
Rf.: /: Ribaroba, ribaroba, ribarobá, :/ (3x)
zůstaly na hladině.
Jeden z nich praví, přátelé, netvařte se tak kysele,
vždyť je to přece veselé, patří nám moře celé.
A tak pluly dál a dál, jeden jim při tom na kytaru hrál
až dopluly k vzdáleným ostrovům korálovým.
Tam je však stihla nehoda, byla to mořská příšera.
Spolkla citrony i s kůrou, zakončila tak baladu mou.
6. Rodné údolí
Cesta má přede mnou v dáli mizí,
každý krok v srdci mém zabolí,
zakrátko bude mi všechno cizí,
nespatřím své rodné údolí.
Rf.: Já volám nashledanou, nashledanou, nashledanou rodné údolí,
Já volám nashledanou, nashledanou, při vzpomínce srdce zabolí.
Proč se den za každou nocí vrací,
proč se čas na chvíli nezastavil.
Nemusel bych ti své sbohem dáti,
kdyby den dnešní na věky byl.
Oči mé nevidí jak se stmívá,
nevidí co jsem měl tolik rád.
Teď už mi jediná cesta zbývá,
rodnému údolí sbohem dát.
7. Řeka hučí
Řeka hučí v klínu rozervaných skal, vítr skučí jak by se všemu jen smál.
Peřej kanoí zmítá, v dívce dlouho již skrytá, mizí tíseň, když slyší jeho píseň.
Rf: Poplujem spolu tam dolů tou peřejí, snad se tvé srdéčko té dálky nebojí.
Tam v zátočině je naše chajda malá, skrýtá před světem, jak sis přála.
Pohádku lesů přenesu do tvých očí a svět se s námi v té samotě zatočí.
/: Řeka nám píseň bude hrát, že tebe děvčátko stále mám rád :/
Měsíc, hvězdy na nebi jasně vzplály, on jí šeptal, když před svou chatou stáli.
Šťasten byl ve své touze, tiskl, líbal ji dlouze, pak jí zpíval píseň, kterou rád míval.
8. My pluli v dál
My pluli v dál a v dál, v zelené lesy, kde vlnka s vlnkou slaví své plesy.
/: Proč máme plouti v dál v zelený háj :/
My pluli v dál a v dál v rákosí tmavé, kde rybka s rybkou spolu si hraje.
/: Proč máme plouti v dál v zelený háj :/
Loďka je malá vesla jsou krátký, poplujem spolu, poplujem zpátky.
/: Proč máme plouti v dál v zelený háj :/
Když začal slavík svou píseň zpívat, tu začal mladík svou dívku líbat,
/: na bledá líčka, bílá jak sníh. :/
9. Třešně zrály
Jó třešně zrály, zrovna třešně zrály,
sladký třešně zrály a teplej vítr vál.
A já k horám v dáli, k těm modrejm horám v dáli,
sluncem který pálí, tou dobou stádo hnal.
Rf: Jó, třešně zrály, zrovna třešně zrály,
sladký třešně zrály a jak to bylo dál.
Tam jak je ta skála, ta velká bílá skála,
tam vám holka stála a bourák opodál.
Moc se na mě smála, zdálky se už smála,
i zblízka se pak smála a já se taky smál.
Řekla že už dlouho mě má ráda, že dávno mě má ráda,
že dávno mě má ráda, prej abych si ji vzal.
Ať nechám ty svý stáda, že roky pilně střádá,
že léta pilně střádá, abych ji měl rád a žil s ní jako král.
Pokud je mi známo, já řek jenom dámo,
milá hezká dámo, zač bych potom stál.
Ty můj typ nejsi, já mám svoji Gracy,
svoji malou Gracy a tý jsem srdce dal.
Tam u tý skály, dál třešně zrály,
sladký třešně zrály a vlahej vítr vál.
A já k horám v dáli, k těm modrejm horám v dáli,
sluncem který pálí, jsem hnal svý stádo dál.
10. Pětatřicátníci
Pětatřicátníci, chlapci jako květ.
Na vás bylo vždycky radost pohledět.
Když jste mašírovali, všechny panny plakaly,
vy plzeňští chlapci navraťte se zpět.
Mordje hergot sakramet, ten plzeňskej regiment,
to jsou hoši jako panny, jak ten obraz malovaný,
žádné bázně neznají, vesele si zpívají.
11. Diana
Tam kde leží věčný sníh, neuslyšíš dívčí smích,
tam kde můžeš jenom snít, věrnou lásku těžko mít.
Přece ta zem dívku má, je malá a je sama,
krásné jméno má, Dajána.
Lidé o ní říkají, že je v lásce nevěrná,
ona zatím potají, jediného v srdci má.
Na toho, jenž klid jí vzal, ve dne v noci čeká dál,
krásná a bláhová Dajána.
Ten kdo klid jí navždy vzal, odešel si bůhví kam,
Dajána má v srdci žal, pláče v marných vzpomínkách.
Předstírá-li za dne smích, pláče v nocích bezesných,
krásná a bláhová Dajána.
Srdce, které zastesklo si, s úsměvem však žal svůj nosí,
Kouzelná a ospalá, o …
Ospalá jde ulicí, nezbaví se lásky pout,
stín jenž voní skořicí, stín jenž nelze obejmout,
navždy bude sama snít, nenalezne nikdy klid,
krásná a bláhová Dajána.
12. Bílý šátek
Už se mi ten bílý šátek ztrácí, smutek v duši mám.
Já se pro tě v cele na Pankráci asi ustýskám.
Rf: /: A to proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatý drát :/
Chtěl jsem s tebou od oltáře jít, chtěl jsem tě mít rád.
Teď však musím hrozby bachařovy stále poslouchat.
Chtěl jsem s tebou v malé chajdě žít, hezké děti mít.
Teď však musím tady ve válcovnách do úpadu dřít.
Není vhodné mít svůj vlastní názor, jsou s tím potíže.
Tím pádem tě státní prokurátor šoupne za mříže.
13. Tisíc mil
V nohách mám už tisíc mil, stopy déšť a vítr smyl
a můj kůň i já jsme cestou znavení.
Rf1: Těch tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl,
bílej dům, to malý bílý stavení.
Je tam stráň a příkrej sráz, modrá tůň a bobří hráz,
táta s mámou, který věří dětskej snům.
Rf2: Těch tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl,
jeden cíl, ten starej známej bílej dům.
V nohách mám už tisíc mil, teď mi zbejvá jen pár chvil,
cestu znám a ta se tam k nám nemění.
Rf1: Tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl,
bílej dům, to malý bílý stavení.
Kousek dál a já to vím, uvidím už stoupat dým,
šikmej štít střechy ční k nebesům.
Rf2: Těch tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl,
/: jeden cíl, ten starej známej bílej dům. :/
14. Okoř
Na Okoř je cesta jako žádná ze sta vroubená je stromkama.
Když jdu po ní v létě samoten ve světě sotva pletu nohama.
Na konci té cesty trnité, stojí krčma jako hrad,
tam se sešli trempi, hladoví a sešlí, začli sobě notovat.
Na hradě Okoři, světla už nehoří, bílá paní šla už dávno spát.
Ta měla ve zvyku podle svého budíku o půlnoci chodit strašívat.
Od těch dob co jsou tam trempové, nesmí z hradu pryč.
Ona dole v podhradí se šerifem dovádí, on jí sebral od komnaty klíč.
Jednoho dne z rána rozlétla se zpráva, že byl Okoř vykraden.
Nikdo neví dodnes kdo to tenkrát odnes nikdo nebyl dopaden.
Šerif hrál celou noc mariáš s bílou paní v kostnici,
místo aby hlídal zuřivě ji líbal, dostal z toho zimnici.
Na hradě Okoři, světla už nehoří, bílá paní šla už dávno spát.
Ta měla ve zvyku podle svého budíku o půlnoci chodit strašívat.
Od těch dob co jsou tam trempové, nesmí z hradu pryč.
Ona dole v podhradí se šerifem dovádí, on jí sebral od komnaty klíč.
15. Před chatou
Před chajdou až oheň bude plát, já budu vzpomínat na štěstí, jež uprchlo mi v dál.
Děvče, které měl jsem tolik rád, mi přebral kamarád a bude jí na kytaru hrát:
Rf: Přijď jen na malou chvíli, až den se schýlí, svět bude v tmách.
Poznáš, že píseň zahání tíseň, v srdci tě bude hřát.
Ty víš, že mám jen tebe rád, tobě chci svoje srdce dát.
Pohádko mládí, mějme se rádi, šťasten ten kdo je mlád.
Až tě děvče chlapec opustí, přijď na kraj propasti, kde chajda je ukrytá v tmách.
Tam tě čeká věrný kamarád, který tě má tak rád, a bude ti na kytaru hrát.
16. Kdyby tady byla taková panenka
Kdyby tady byla taková panenka, která by mě chtěla.
Která by mě chtěla, syna vychovala, přitom pannou byla.
Kdybych já ti měla syna vychovati, přitom pannou býti,
Ty by si mě musel kolíbku dělati, do dřeva netíti.
Kdybych já ti musel kolíbku dělati, do dřeva netíti.
Ty by si musela, košiličku šíti, bez jehel a nití.
Kdybych já ti měla košiličku šíti bez jehel a nití.
Ty by si mi musel žebřík udělati až k nebeské výši.
Kdybych já ti musel žebřík udělati až k nebeské výši.
Lezli bysme spolu, spadli bysme dolů, byl by konec všemu.
17. Niagara
Na břehu Niagary, stojí tulák starý,
na svou první lásku vzpomíná.
Jak tam stáli spolu, dívali se dolů,
až jim půlnoc spadla do klína.
Rf: Teskně hučí Niagara, teskně hučí do noci,
/: komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci :/
Střemhlav do propasti padá proud
a v něm tebe vidím děvče plout,
škoda, že ten přelud krásný nelze obejmout.
Osud tvrdou pěstí, ničí lidská štěstí,
i ten nejkrásnější jara květ.
A ten kvítek jara vzala Niagara,
nevrátí jen nikdy zpět.
18. Buráky
Rf: Hej hou, hej hou, nač chodit do války,
je lepší doma sedět a louskat buráky.
Když sever válčí s jihem a zem jde do války,
tak v poli místo bavlny rostou jen bodláky.
Ve stínu u silnice vidím z Jihu vojáky,
jak flákají se s kvérem a louskaj buráky.
Plukovník je v sedle, volá yankeové jdou,
vojáci však ležej, že dál už nemohou.
Plukovník se otočí a hledí do dálky,
vidí slavnou armádu jak louská buráky.
Až tahle válka skončí a my půjdeme žít,
své milenky a ženy zas půjdem políbit.
Až zeptají se hrdino, cos dělal za války.
Já flákal jsem se s kvérem a louskal buráky.
19. Volga
Volho, Volho, kde začínáš, kam se ztrácíš v daleku.
Stále jen svou píseň zpíváš, věčně stejnou od věků.
Volho, Volho, kdopak ví to, kde je vír tvůj nejprudší.
Zmařených co nadějí už, dříme tam v tvém náručí.
Kolikrát už Volho máti lidský žal jsi tišila.
Kolik snů a marné lásky, na dně svém jsi pohřbila.
Když je noc a měsíc svítí, Volha má se stříbrem skví.
Hučí jen a plyne v dálku, nezradí svá tajemství.
Volho, Volho koho za mne koho v dálce pozdravíš.
Když hodím ti rudou růži, do moře ji odplavíš.
20. Škoda lásky
Kvetou růže, kdo ti za to může,
dneska ti už žádný nepomůže.
Kvetou, zvadnou, lístečky z nich spadnou,
jako slzy moje na tu trávu chladnou.
Teče voda, dokola se točí, ty jsi nelitoval modré oči.
Já bych byla pro tebe jen žila,
že mou lásku zklameš, to jsem netušila.
Škoda lásky, kterou jsem tobě dala,
Ty mé oči, dnes bych si vyplakala.
Moje mládí, uprchlo tak jako sen.
Na všechno mi zbyla jenom,
v srdci mém vzpomínka jen.
Moje slzy, ty mě ale mrzí,
žes mě hochu nechal, takhle brzy.
Počkej, poznáš až ti tváře zblednou,
že se nenavrátí co se ztratí jednou.
Věrnost není tvoje potěšení,
ty jsi míval radši, co se mění.
Bolest moji čas mi jednou zhojí
a já zapomenu, že jsem byla tvojí.
21. John Brown
/: Černý muž pod bičem otrokáře žil :/
kapitán John Brown to zřel.
Rf: /: Glory, glory, haleluja :/
kapitán John Brown to zřel.
/: Sebral z Viginie černých přátel šik :/,
prapor svobody pak zdvih.
/: Hrstka statečných však udolána jest :/,
kapitán John Brown je jat.
/: Zvony Charlestownu v dáli temně zní :/,
Johnův den to poslední.
/: John Brown mrtev jest a tělo jeho tlí :/,
jeho duch však kráčí dál.
22. Nelly Gray
Vzpomínám na ty krásné chvíle u nás v údolí,
vzpomínám oči modré nad šalvěj.
Každá vzpomínka jak čerstvá rána v srdci zabolí,
měl jsem rád dívku jménem Nelly Gray.
Rf: Bože můj, soucit měj s mojí malou Nelly Gray,
která zmizela mi navždy v širou dál.
Smutnou písničku si řeka zpívá, ztichl ptačí rej,
pro můj žal celý kraj se rozplakal.
Přišel den jako jiné dny, a přece tolik zlý,
bílý pán stanul náhle ve dveřích.
Potom v okovech mi moji milou někam odvedli,
Bože můj snad černou kůži mít je hřích.
23. Píseň o Jackovi
Malý Jack když narodil se to vám bylo slávy,
pan starosta gratuloval a bučely krávy.
Táta z něj chtěl každým coulem námořníka mít,
proto máma dávala mu slívovici pít.
Rf: Jack se strašně vody štítí, jak má námořníkem býti,
původem z moravské vísky, moře nezná, zato zná whisky.
Když Jackovi kvapem táhlo na čtrnáctý rok,
řek mu táta teď uděláš do života krok.
Máma ti dá slivovici a já vokurku
a pojedeš třetí třídou až do Hamburku.
v Hamburku pak za nádražím v první ulici,
zastesklo se Jackovi po slivovici,
zapad do první putyky už z ní nevyšel,
šest a padesát let o něm nikdo neslyšel.
Když mu bylo sedmdesát a jeden den,
pohádal se s putykářem, zaplatil, šel ven.
Dojemný to vskutku pohled na tu postavu,
jak s vlajícím plnovousem kráčí k přístavu.
A tak Jack co vetchý stařec dílem náhody,
poprvé v životě spatřil tolika vody.
Řek si hele slivovice, skočil tam a pil
a než přišel vodě na chuť Jack se utopil.
Tak dlouho se vody štítil, až se na tu vodu chytil,
původem z moravské vísky, měl pít sodovku a ne whisky.
24. Děvče na neděli
Kluk je bez děvčete nula, tohle já už znám,
mě už nemá dlouho nikdo rád.
Tak tu sedím jako moula, zítra hned si dám,
do Ahoje tenhle inzerát:
Rf.: Hledám děvče na neděli, aby mi kamarádi záviděli,
aby si neříkali, že jsem samotář.
Hledám, hledám, kudy chodím, div že si hlavu z pantů nevyhodím,
den ke dni počítám a trhám kalendář.
Až najdu tu pravou z vlastního popudu,
ať tmavou či plavou jí serenádu v chatě zahudu.
Hledám děvče na neděli, by mi ji kamarádi záviděli,
já už tu poustevníka dělat nebudu.
Potkal jsem ji na Sázavě, kývla na pozdrav,
v jejích očích jsem se utopil.
Měla husí brko v hlavě, učiněná sqav,
tak jsem jí své srdce vyklopil:
25. Irene, jdi spát
/: Irene jdi spát :/, jdi spát Irene a nech si o mě zdát.
Já přišel si o tebe říct, tvá máma hnala mě ven.
Ať koukám prej dál svou cestou jít a víckrát se nevracím sem.
Já nejsem farmář, to vím, jsem tulák a toulám se rád.
Spím kde se dá, suchej chleba jím, je psí život takhle se štvát.
Vzal čert tenhle prokletej kraj, vzal čert tenhle bláznivej den.
Až hvězdy zhasnou já řeknu jen, buď sbohem má Irene. Goood night.
26. Večerní zvon
Večerní zvon, když z věže zní, co dávných snů on probouzí.
A mysl v dál vstříc letí dnům, jež v dětství přál otcovský dům.
Však v širou dál, jsem musel jít, kde neslyším zvon jasně znít.
Ten tam je již řad blahých dní, a druhů mých co mrtvo sní.
Sní tiše dlouhý svůj sen, ať tmavá noc, ať bílý den.
A žádný z nich, když zmkl dne shon, již neslyší večerní zvon.
Tak rovněž já, kdys budu snít, když údolím zpěv bude znít.
Zem celičká, kdy jeden květ, se jarní touhou bude chvět.
Kde hrobu mého tichý, se staví poutník zadumán.
Zvon uslyší, svou zjasní líc, já však už o ní nikdy víc.
27. Valčík na rozloučenou
Končí ten čas, jenž byl plný nejhezčích nocí a dní,
poslouchej jak tichý valčík na rozloučenou nám zní.
Již musíme se rozloučit, končí čas krásných dní.
Teskně a tiše valčík ten na rozloučenou nám zní.
Ach valčík zas tančíme spolu, však divně nám zní tentokrát.
A přec stopy našeho bolu ty nesmí na nás býti znát.
Nashledanou si řekneme, když k loučení je čas.
Nashledanou mí přátelé vždyť sejdeme se zas.
Proč s tím se máme rozloučit co každý z nás měl rád,
proč s kým se máme rozejít bez víry na návrat.
Má všechno to pro co jsme žili, jen tak zapomenuto být,
to říkám si v poslední chvíli, když musíme se rozejít.
To není žádné loučení, byť chvěl se nám i hlas,
jsme pevně v kruhu spojeni a sejdeme se zas.