Mánesáček 2007/4 (11)_II

REPORTÁŽ
REPORTÁŽ
Adaptační týden v Špindlerově Mlýně
Jak jsme se učili dělat noviny
S
novinářským
kroužkem jsme se
vydali na víkend do
bavorského
Waldmünchenu. Proč tak
daleko? Jeli jsme se tam
vlastně učit tvořit školní
časopis. Jelo nás pět:
Jana, Anna, já a páni
učitelé Richtář a Vedral.
V sedm ráno jsme vyjeli ze
Sokolova. Cesta ani moc dlouho
netrvala, ale můj žaludek
odrovnaly zatáčky. V duchu jsem
se modlil, abychom tam už byli.
Když jsme tam dojeli, byli jsme
tam dřív než děti z jiných škol,
takže jsme museli čekat. Trošku
jsem se lekl, když dorazili ostatní,
protože to byli samí osmáci a
deváťáci.
začala kouřit. To nesnáším, a tak
jsem se radši šel ještě projít.
Budova, kde jsme bydleli, byl obří
zámek s potemnělými chodbami,
obrovské centrum pro mládež s
mnoha promítacími sály a
konferenčními a společenskými
místnostmi a pokoji v několika
patrech. Na chodbách to někdy
fakt bylo jako v hororu: tma a ticho,
světlo na konci tunelu...
Tak jsem si to celé prošel, akorát
mi na to vyzbyl čas. Skončila
přestávka a bylo pokračování
kurzu. Ten byl trochu nekonečný,
lepší bylo, když jsme šli ven. Měli
jsme vymyslet příběh o třiceti
slovech. Pak jsme šli do starého
divadla, kde nám lektorky řekly, co
máme dělat. Měli jsme být spolu
děti z jednotlivých škol a představit
navzájem svoje školní časopisy.
Dali nám časopisy na vystřihování
a spoustu potřebných věcí jako
balicí papír, lepidlo, nůžky a fixy.
Já jsem byl s Janou, Annou a
panem Richtářem. Šli jsme to psát
na pingpongový stůl. Ujal jsem se
role vystřihovače, té nejlehčí. Oni
sice fixama psali na papír, ale
protože to byly liháče, tak pod tím
papírem to psalo i na pingpongový
stůl.
To jsme ovšem zjistili, až když
jsme to měli dodělané. Nikdo nám
ale nevynadal, takže to asi nikdo
nezjistil.
Kdo je tady šéfredaktor?
Zbytek dne už celkem utekl. Vrátili
jsme se na kurz do místnosti, ve
které jsme se učili. Bylo to
zajímavé, říkali nám, jak se tvoří
časopis, vyprávěli nám o redakci.
Redakci musí vést nějaký
šéfredaktor, který tu redakci založí,
Vzhůru do toho!
V tu dobu dorazily i lektorky,
a proto jsme se vydali do
vyučovací místnosti. Tam
jsme se museli všichni
seřadit podle abecedy, podle
počátečního písmena
křestního jména. Dostali jsme
kartičky na jméno a měli jsme
vždy někoho požádat o
písmeno. Písmeno za
odpověď na otázku. Když
jsme skončili, tak lektorka
řekla, že se bojí, aby
nepřibrala šest kilo, protože
jsou švédské stoly. Tím mi
samozřejmě udělala
neuvěřitelné chutě. Později
se to potvrdilo: jídlo bylo tak
výborné, až jsem měl
žaludeční problémy…
Když se dostalo na
ubytování, následoval šok.
Sice mi neřekli, že mám spát
venku, ale dali mě na pokoj
se dvěma cizími a staršími
kluky. Naštěstí byli v pohodě,
jen moc nemluvili a koukali
do zdi. Proto jsem to na
pokoji ani deset minut
nevydržel a šel jsem se projít
ven. Sedl jsem si na lavičku,
kde byl výhled na celý
Waldmünchen. Za chvilku
jsem ucítil podivnou vůni, ale
pak jsem si uvědomil, že to
není vůně, ale smrad z
hrušek, které tam hnily. Radši
jsem se zvedl a šel jsem
hledat něco na sezení. Našel
jsem skvělou houpací síť ze
dřeva, sice byla trošku tvrdší,
ale dalo se to vydržet. Už
jsem si myslel, že budu mít
klid do konce přestávky, když
v tom si přišla vedle na
lavičku sednout nějaká paní a
y
STRANA 3
to znamená že do ní investuje
určitou částku peněz, aby mohla
mít redakce vybavení a mohla
fungovat. Šéfredaktor musí zařídit,
aby se koupili počítače, alespoň
tak vybavené, aby tam šly
programy, které je potřeba ke
tvoření časopisu nebo novin.
Taky jsme se naučili, jak dělat
rozhovory s lidmi. Nesmíme jim
dávat takové „hořké“ otázky, jak se
dnes máte, ale třeba: Pane
Dominiku Hašku hrál jste výborně,
ta otočka v bráně a pak ten skok.
No, co dodat, jste prostě jednička!
Musíte tím rozhovorem toho
člověka jakoby potěšit a trochu to
s ním prožít.
Začala odbíjet šestá hodina a my
jsme se odebrali na večeři.
K večeři nebylo „nic zrovna
špatného“. Večer jsme měli volno,
tak jsme s panem učitelem hráli
pingpong. Mohli bychom
hrát dlouho, kdyby Jana
neztratila míček, který
našla až za dvě hodiny.
Druhý den jsme dělali
něco podobného jako v
pátek. Nejzajímavější byla
asi tisková konference,
kde byly všechny tři
lektorky a zástupkyně
pořádající organizace
Hana Vávrová. Ostatně,
co takový seminář obnáší,
se můžete podívat na
jejich internetové stránce
www.mediatvorive.cz Na
cestu jsme všichni dostali
příručku malého novináře.
Je dost tlustá, tak nevím,
zda ji celou přečtu.
Po tiskové konferenci
jsme si rozdělili role, já byl
grafik.
Doma nejlíp...
Jedna paní nám
ukazovala jak se tvoří na
počítači ve wordu časopis
a my jsme to měli zkoušet
po ní. Nebylo to těžké, až
na to, že tam byla
německá klávesnice a
německý word. Nakonec
jsme měli vymyslet logo
časopisu, který jsme tam
tvořili, ale už jsme to
nestihli, skončil kurz, byl
oběd a frčeli jsme si
zabalit věci.
A odjeli jsme domů. Když
jsme přijeli, tak jsem byl
rád, že jsem zase doma.
V Německu jsme museli
vstávat před osmou (to je
pro mě o víkendu těžká
věc), takže jsem v pondělí
ve škole málem umřel.
Filip Klimeš,
6. třída
STRANA 4
ZE ŠKOLY
ZE ŠKOLY
Pozorovali jsme venkovskou krajinu Vydali jsme se do dávné minulosti
P
rávě jsme
vystoupali nahoru k
mauzoleu a teď se
rozhlížíme po krajině.
Pozorujeme siluety
krušnohorských kopců,
mezi lesními porosty
vykukují budovy několika
obcí, jako třeba
Šindelové, Krásné Lípy,
Sněžné nebo Loučné,
zahlédneme i sídliště
Nová Plzeň v Horní
Rotavě.
Lesy se střídají s četnými
pastvinami pro krávy a ovce.
Přímo pod námi jsou vlastní
Jindřichovice, avšak v tomto
ročním období je část obce skrytá
za korunami stromů. Můžeme tak
spatřit kostel, faru, školu, hřbitov a
některé obytné domy, ale třeba
zámek nebo náves s rybníkem se
nám nedaří najít. Pouze
představovat si můžeme čedičové
Rotavské varhany, jezero v
opuštěném kamenolomu či lovecký
zámeček Favorit. To vše je pečlivě
schováno v hustém lesním
porostu. Hluboko pod mauzoleem
se začíná do krajiny zařezávat
údolí, které se odtud táhne
západním směrem. Potok, který
tudy protéká, pak strmě klesá až
do několik kilometrů vzdáleného
Oloví, kde se spojí s vodou říčky
Svatavy. Tady nahoře je ticho, když
pozorně nasloucháte, donese se k
vašim uším mečení koz z fary.
Krávy jsou právě na vzdálenějších
pastvinách, ale stejně bychom je
asi neslyšeli, jsou to tichá a
klidná zvířata. Tráva je ještě
mokrá a my cítíme (jak to
někdo z nás popsal) silnou
vůni podzimu.
spokojení a na nic nemůžeme
přijít. Ale přece – moře by se
hodilo, nemuseli bychom v létě
jezdit až do Řecka.
Musíme se vydat na zpáteční
cestu. Stejně jako včerejší,
předvčerejší nebo zítřejší, tak i to
dnešní dopoledne v každém z nás
něco zanechá. Někdo si vzpomene
na hezkou krajinu, jiný zas na
hrobku nebo model lágru. Někdo
třeba zavře oči a ucítí znovu vůni
venkova. První by se chtěl opět
proběhnout vysokou mokrou
trávou, druhý by zavřel oči a
poslouchal ticho, další by se vrátil
ještě pro kousek koláče.
Loučíme se s Krušnými horami, s
krajem, kde již v dávných dobách
mívala městečka ve svých znacích
vyobrazené hornické náčiní, s
krajem dešťů a studených větrů, s
krajem, kde život nebýval nikdy
snadný. Loučíme se také s místem
krásným na pohled, s krajinou
zvoucí k nádherným podzimním
procházkám po spásaných lukách,
lesních pěšinách nebo podél
potůčků se zatím ještě čistou
vodou. Vracíme se zpět do města,
do prostředí natolik odlišného, ale
zároveň i v mnohém podobného.
Vždyť všude žijí lidé a všude se
snaží krajinu přetvářet k obrazu
svému.
O zajateckém táboře
V roce 1915 zbudovala rakouskouherská armáda na území
Co bychom na okolní
krajině chtěli
změnit:
Jindřichovic zajatecký tábor, který
zde zůstal až do konce 1. světové
války. Celý tábor byl koncipován
pro 28 000 lidí, ale byl neustále
přeplněn, takže se počet zdejších
zajatců (ubytovaných ve 100
domech) pohyboval okolo 30 000.
Obyvatelé tábora se o sebe museli
sami postarat, a tak vybudovali
vlastní pekárnu, prádelnu, chodili s
kárkami do Rotavy pro uhlí a
suroviny nutné k vaření. Na jižním
svahu obce postavili vodárnu, ve
které se čerpala voda z okolních
pramenů a odváděla potrubím do
tábora. Většina zajatců však
pracovala v rotavských strojírnách
nebo v nedalekém kamenolomu,
část chodila pěšky do 20 km
vzdáleného Sokolova na stavbu
chemičky.
Většina zajatých vojáků byla ze
své domoviny (Rusko, Srbsko,
Itálie) zvyklá na mnohem mírnější
klima, než je v Krušných horách. I
Rusové říkali, že takto si
představují Sibiř. K tomu se
přidávalo vyčerpání z těžké práce,
špatná strava, pobyt v přeplněném
táboře, a tak není divu, že se vojáci
stávali snadnou obětí propukajících
epidemií. V blízkém lese tak
vznikly dva hřbitovy (jeden z nich
Srbský), které se staly místem
věčného odpočinku pro tisíce
mužů.
V roce 1926 odkoupilo Srbsko
pozemek, na kterém se nachází
vodárna, a celé zařízení přestavělo
na mauzoleum. V něm byly
uloženy v malých rakvích ostatky
mužů (ale i několika žen)
přenesené z lesního hřbitova,
později i z jiných zajateckých
táborů na našem území.
Dohromady je zde pochováno více
než 7 000 lidí.
Po letech kterýsi jindřichovický
občan začal stavět maketu
zajateckého tábora, přičemž
vycházel ze skutečných plánů.
Model je dnes umístěn rovněž v
objektu mauzolea.
Miroslav Tvrz,
třídní učitel 3. třídy
Vlastně
jsme
Č
tvrtou třídu jsme
odstartovali
virtuálním výletem zpět
po časové ose až do
dávné prehistorie.
Navázali jsme tak na
loňskou epochu o
vesmíru, kde nás mj.
zaujala teorie velkého
třesku. Děti tím byly
přímo konsternovány a
pouštěly se ho hlubokých
filozofických debat o
pravděpodobnosti
velkého třesku a o
podobě nekonečna. Což
teprve letos, když jsme
narazili na tematiku
vzniku života na naší
planetě a různé existující
možnosti tohoto
fenoménu!
Pročetli jsme různé legendy a mýty
mnohých národů. Bádali jsme v
názorech a představách lidí z
jiných koutů zeměkoule. Nakonec
jsme zkoumali i tu nejoficiálnější
verzi – teorii evoluce.
Výuku jsme si zpestřili výletem do
pískovny Erika, kde jsme mohli, s
laskavým odborným průvodcem geologem Petrem Rojíkem, hledat
třetihorní rostlinné fosílie. Jak byly
děti překvapené, když jim geolog
vyprávěl, že to, co právě Kačenka
našla a drží v rukou, je otisk
skořicovníku, který v současném
klimatu už dávno není součástí
této krajinné vegetace!!! Zvláštní
představa – chodíme tady a
dotýkáme se něčeho tak
opravdového a hmatatelného a
přeci vzdáleného tolik miliónů let.
Děti se nemohly dočkat, až si
zkameněliny odnesou domů a
ukážou je také rodičům a
kamarádům!
Když jsme se přenesli přes
jednotlivá geologická období až do
historie člověka, vytvořili jsme
časovou přímku dlouhou čtyři
metry. Překvapilo nás, že doba
vývoje člověka je oproti historii
celé planety tak titěrná.
Stavba polozemnice
V průběhu učiva o době kamenné
jsme na pozemku školní zahrady
stavěli model obydlí pravěkých lidí
– tzv. polozemnici. Sice jsme ji
příliš nezakopávali (nebyla na to
síla ani vytrvalost), nicméně stavbu
se nám podařilo úspěšně dokončit.
Zpočátku si děti neuměly
představit, jak materiál spojit bez
hřebíků a bez malty, jak by mohla
držet střecha, jak bude vypadat
vchod. Představy byly hodně
fantazijní, jak před započetím
stavby ukázaly obrázky a plány.
Realita způsobila rychlé
vystřízlivění. Tohle všechno že
budeme muset udělat? Takhle
pracně se stěny proplétají? Vždyť
by nám tady byla zima! A jak že to
bylo ve skutečnosti veliké?
V českém jazyce jsme tematicky
navázali popisem pracovního
postupu stavby polozemnice, v
matematice jsme počítali obvod a
obsah půdorysu našeho modelu.
Kolikrát že muselo být obydlí větší,
aby bylo funkční? Uf! Ještě
nakreslit návrh uspořádání
interiéru doby kamenné. Kde
spali? U zdi! Né – zeď neměli. U
proutěné stěny! Tam by ale asi
byla zima. Ba ne, z druhé strany
chovali zvířata, která stěnu
zahřívala…
V závěru epochy děti zhlédly
expozici karlovarského muzea
Zlatý klíč s názvem Šaty dělají
pračlověka. Vyplňovaly zde
pracovní listy a každý návštěvník
dostal malinký pazourek na
památku. Po zbytek dne si ho
navzájem šťastně ukazovaly a
porovnávaly.
Aby představa o pravěku byla
dovršena, čteme si román Eduarda
Z Martinské slavnosti
D
efinitivní vládu podzimu a
příchod zimy každoročně
ohlašuje svatý Martin.
Připomínáme si ho každoročně,
když procházíme potemnělou
krajinou s lampičkami v ruce.
Svatého Martina známe většinou
už jen podle lidových pranostik.
Víme, že přijíždí na bílém koni a že
na svatého Martina kouřívá se z
komína. Krásná (a dost aktuální) je
STRANA 5
ale i svatomartinská legenda o rytíři
s milosrdným srdcem, který
obdaruje svým pláštěm chudého
žebráka.
Další velmi příjemnou tradicí,
kterou jsme letos také znovu
vyzkoušeli, je svatomartinská husa.
Krmné husy byly totiž v tento čas
nejlepší, což už můžeme posoudit
jen stěží. Ta naše ale byla dobře
upečená.
STRANA 6
Štorcha Lovci mamutů a podívali
jsme se také na film Osada
havranů. V ranních rytmických
cvičeních používáme buben a
napodobujeme šamanské rytmy.
České dějiny
Ačkoliv, nyní už zase ne. Opět
jsme se totiž posunuli v čase o
„několik“ let a ocitli se v nové
epoše - na prahu českých dějin.
Zatím jsme u Keltů a každé ráno
začínáme magickou keltskou
modlitbou. Jde o to prověřit mýtus
o přenašeči pozitivní energie levotočivé spirály – zdalipak nám
vzejde saturejka zasazená do
spirály dříve než ta druhá, když
energii znásobíme keltským
požehnáním a za pomoci tří
uctívaných živlů?
Miroslava Exnerová,
třídní učitelka 4. třídy
NÁZORY
TIPY NA VÝLET
U pramene Ohře
C
Lidia psala pro MF DNES
elé září se naše
třída věnuje v
epoše Karlovarskému
kraji. Právě zkoumáme
povodí Ohře, a protože
chceme tuto krásnou řeku
doopravdy poznat,
podnikáme výlety k
zajímavým místům.
V neděli - 23.září - jsme vyjeli s
dětmi i rodiči do Německa přímo k
prameni Ohře. Počasí bylo
nádherné, téměř všichni jsme se
šťastně sešli, nakonec i s platnými
doklady. V pestrobarevné koloně
aut jsme vyrazili poznat místo, kde
Ohře vyvěrá ze země.
Téměř všichni jsme zde byli
poprvé. Pro děti i dospěláky to byl
velký zážitek. Pramen Ohře se
nachází poblíž německého města
Weissenstadt, na kraji lesa.
Je obestavěn dvanácti kameny, na
kterých jsou vytesána jména měst,
kterými řeka protéká. Děti se učily
přímo na místě. Přeložili jsme jim
německé nápisy na dvou
kamenech. Na jednom z nich je
báseň o chlapci a řece Ohři, která
směřuje přes Labe až do moře.
Díky ní jsme si dokázali ujasnit
koloběh vody.
Od pramene k přehradě
Po přečtení informační tabule
hledaly děti rostliny a živočichy,
rostoucí a žijící v této lokalitě.
Rodiče zdatně pomáhali a po
"práci" někteří ochutnali pramen a
zaskákali si přes řeku Ohři, tady
zatím jen malý potůček.
Lehce jsme posvačili, slunce svítilo
a hřálo a my jsme nasedli do aut.
Zanechali jsme za sebou malý
pramen, aby se před námi po pár
kilometrech otevřela scenérie s
první (samozřejmě ještě
německou) přehradou na této řece!
To byl skok. Před pár minutami
pramen a nyní tolik vody!
Bylo se na co dívat, i co dělat.
Přehradu brázdily plachetnice,
záchranná služba trénovala a okolo
vody kroužili (kromě kachen) také
bruslaři na kolečkách, cyklisté i
pěší. Někteří našinci s sebou
brusle měli, takže využili
příležitosti. My ostatní jsme se
kochali.
shodli jsme se jak s dětmi, tak s
rodiči, že výlet to byl velmi příjemný
a užitečný. Měli jsme velikou
radost, že s námi byli i velcí. Touto
cestou ještě jednou děkujeme a
budeme rádi, když s námi brzy
zase něco podniknou.
V pondělí ve škole jsme si o všem
znovu vyprávěli.
Úplně prázdninový pocit
Den se tak vydařil, že jsme měli
pocit úplně prázdninový. Domů
jsme se vraceli již podle svého a
C
Byl postaven ve 14. století. Nyní
patří hraběti Kinskému dal Borgo.
Hrabě sice bydlí v Itálii, ale do
Českého ráje jezdí on i jeho
přátelé, zejména na hony.
Mají tady proto připraveno i
apartmá v loveckém stylu.
Pronajímají je, pokud jsou volné i
veřejnosti. (V tomhle apartmá
jsem si vyzkoušela bydlení a
můžu prohlásit, že je to tam
skvělé.) Samozřejmě mají rádi i
psy, kterým tu nabízejí velikánský
výběh přímo pod hradbami.
Proč se Kost jmenuje Kost
Když Jan Žižka hrad obléhal a
nemohl ho dobýt, řekl prý, že
hrad je tvrdý jako kost a kost
patří psům. Po této větě ukončil
své obléhání.
Povídá se, že slavný vojevůdce
dal tak hradu jméno. Je to ale
pravda? Průvodkyně na hradě
tvrdí, že Žižka u Kosti nikdy
nebyl. Hrad se prý jmenuje po
hraběti de Kostim. Jeho jméno si
prý lidé přeložili a upravili na
Kost.
Pod hradem je také údolí
Plakánek.
Pověst o údolí Plakánek Pověst
o něm vypráví, že jedna žena
tam zakopala své dítě.Pak jí to
bylo líto,a tak šla hrob dítěte
hledat.Už ho ale nenašla a za
nocí je tu slyšet už jen dětský
STRANA 7
Terorismus se nás týká
V současné době je eutanazie
povolena ve čtyřech zemích, v
Oregonu, Belgii a Nizozemí jen
pro občany dané země a ve
Švýcarsku, kde platí stejné
podmínky pro občany Švýcarska
i pro cizince. Zde také v roce
2004 podstoupili eutanazii dva
Češi.
Co je eutanazie? Je to slovo
řeckého původu a znamená
dobré umírání. Máme práva,
povinnosti, ale i možnost
svobodného rozhodování. Žena
má právo rozhodnout, zda se její
dítě narodí. I sebevrah se
svobodně rozhodl ukončit život.
Smrt je přirozená část života a
každý by měl mít právo důstojně
zemřít. Když se v přírodě zraní
zvíře, trpí a postupně umírá bez
vody a jídla. Když má štěstí,
najde ho myslivec a dá mu „ránu
z milosti". Když někdo onemocní
nevyléčitelnou nemocí a „trpí jako
zvíře", nebyla by eutanazie také
„rána z milosti"?
Poslanci se bojí zákon o
eutanazii schválit, protože se bojí
zneužití. Copak již neschválili
zákony, které jsou dnes a denně
zneužívány? Možná je víc
zajímají jiné věci, než je bolest a
utrpení lidí. Možná by poslanciodpůrci před hlasováním měli
Mají se čeští vojáci účastnit
zahraničních bojových či
mírových misí? Rozhodně
ano! Mír je přece důležitý pro
každou zemi, nebo alespoň
by měl být.
A podle mě by mohli Češi
alespoň z malé části pomoct.
navštívit onkologické kliniky, a
kdyby ani to nestačilo, tak je
zavřít na rok na pokoje
nemocných, aby se 24 hodin
denně museli dívat utrpení do
očí. Možná by pak pochopili, jaké
to je čekat na úlevu od bolesti i
díky smrti.
Tak, to by bylo k těm mírovým
misím, u bojových misí mám
trochu jiný názor.
Češi by neměli zasahovat do
bojových akcí jiných zemí,
pokud o to nejsou požádáni.
Jestli ano, pak je to v
pořádku, ale pokud ne, přijde
mi nenormální, aby se Češi
Diagnostický den s čajovnou
a podzimním happeningem
Lenka Krausová,
vychovatelka 2. třídy
N
Hradní romantika na Kosti
hystáte se někam
na výlet a nevíte
kam? Můžete jet na hrad
Kost. Je zvláštní tím, že
nestojí jako jiné hrady na
kopci, ale v údolí.
Podívejte se na utrpení!
pláč. Popravdě to ale není tak
strašidelné. Kdysi se tam pálilo
dřevěné uhlí a lidem tekly slzy,
jako když krájíte cibuli.
V okolí ale najdete i jiné
zajímavosti: Prachovské skály,
hrad Trosky, město Jičín, kde stojí
za to vyzkoušet restaurant u
Piráta. Nabízí velmi stylové
posezení, ale hlavně tu skvěle
vaří.
Anna Vedralová,
5. třída
HRAD KOST
a Diagnostické
dny, které by měly
pomáhat
objevovat mimořádně
nadané děti (s IQ přes
130), si zveme
psychology z Centra
nadání, Pedagogickopychologické poradny v
Karlových Varech a
Mensy ČR.
Kromě diagnostiky dětí (od 2,5 do
15 let) jsme tentokrát nabídli
možnost prohlédnout si celou naši
školu, zdravě se celé odpoledne
občerstvovat v čajovně, naučit se
hrát nejnovější deskové hry a
pobavit se při podzimním
happeningu na zahradě školy.
Součástí akce byly také přijímací
zkoušky nanečisto pro 1. ročník
čtyřletého gymnázia Mánesova
pro školní rok 2008/2009.
Více na www.manesova.cz
Testy při diagnostickém dnu
Podzimní happening
STRANA 8
pletli do věcí, do kterých jim
nic není. Pokud ta akce
nezasahuje, anebo
neohrožuje Českou republiku,
pak říkám, že by Češi do toho
neměli zasahovat, protože je
to narušení státní suverenity
a soukromí.
Mají být Češi součástí boje
proti terorismu?
Určitě! Terorismus se přece
netýká jen vzdálených zemí,
ale i Česka. A jestli Česko
nechce být zdemolováno, tak
by se rozhodně mělo zapojit
do boje proti terorismu.
Ostatní země nebudou
bojovat za Česko. Při
teroristických akcích obvykle
umírají nevinní civilisté, a tak
se každý z nás může stát
obětí terorismu. A jsem si
jistá, že to nikdo z nás určitě
nechce.
Shirin Lidia Hawawreh
Čajovna ve stanu
TÉMA
TÉMA
Je legální stahovat hudbu z internetu?
S
pousta z nás jistě
stahuje mp3 a
filmy z internetu.
Kdybychom řekli, že
nikdo z nás nikdy nic
nestáhnul, lhali
bychom. Každý jistě
známe stránky jako
mp3.nadruhou.net
anebo torrentz.com.
Všechno to jsou
stránky s ilegálním
obsahem.
Ale málokdo z nás ví, že je to
trestný čin krádeže. V USA je
trestán vysokými pokutami ve
statisících dolarů, a dokonce
můžete dostat zadarmo
jízdenku do vězení až na pár
měsíců.
Známý je případ Jammi
Thomasové z Minnesoty,
kterou nahrávací firmy obvinily
z ilegálního stahování hudby.
Jammi se po třech dnech
trvajícím procesu dočkala
vysokého trestu od federálního
soudu. Ten jí za to, že
umožňovala sdílení
čtyřiadvaceti písniček na
internetu, uložil pokutu 222 tisíc
dolarů.
Žaloby už i u nás
Každý, kdo používá P2P sítě
typu BitTorrent ke stahování či
vystavování hudebních či
filmových nahrávek v MP3
formátu, by měl být na pozoru.
I za toto už byli lidé odsouzeni.
Mohlo by se zdát, že v Česku
takovéto tresty zatím nehrozí.
Ovšem opak je pravdou!
Žaloby proti „ilegálům“ a
následné soudy probíhají i u
nás. Známý je případ
strahovských kolejí. Strahovská
síť byla mezi pražskými
vysokoškoláky nesmírně
populární, protože se na ní
dalo sehnat nesehnatelné.
Počítače na kolejích fungovaly
jako pirátská úložiště dat
stažených z internetu. Jejich
prostřednictvím měli lidé
možnost volného přístupu ke
stažené hudbě, filmům a
programům, za které se
samozřejmě jinde musí platit.
„V současné době už jsou dva
trestní příkazy,“ informovala ve
svém zpravodajství televize
Nova. Trestním příkazem lze
uložit maximálně roční trest, v
případě vážnějšího porušení
autorských práv však
pachatelům hrozí až pětileté
vězení. Právě vysokoškolské
sítě jsou častým zdrojem
ilegálně poskytovaných dat na
internetu. „Jsme si téměř jisti,
že na každé škole by se takový
případ dal nalézt,“ uvedla
Lenka Hečková z Protipirátské
unie.
jich bylo 183. Škody byly
vyčísleny jen za loňský rok
na miliardu korun.
Internet je stále velmi mladé
médium. Více než médiem
je paralelním – virtuálním –
světem, v němž se stírají v
reálném světě ustálené
hranice. Má identita není
zas tak úplně má, krádež
není krádeží...
Ano, ilegální stahování totiž
není nic jiného než krádež.
Na internetu denně
krademe v naivní představě,
že nás nikdo nevidí. Internet
totiž může být jakýkoli, ale
rozhodně ne anonymní.
Ovšem neměli bychom
přestat krást pouze proto,
že nás někdo může vidět,
ale proto, že k tomu
dospějeme vlastní vůlí a
rozumem. Krást se prostě
nemá.
Však přece jen něco
pozitivního přineslo ilegální
stahování. Cena hudby šla
výrazně dolů, můžeme ji
pořídit doslova za hubičku.
Legálně. Mnozí interpreti
dokonce poskytují své
nahrávky úplně zdarma.
Velké gramofonové firmy
musejí reagovat na změny
na trhu. Interpreti už na nich
nejsou závislí, internet jim
dal „svobodu“. Stahujme
tedy o sto šest, ale jako při
nákupech v obchodě – tam
si taky nestrkáme nic pod
kabát.
Vše, co jsme zjistili o blobu
V
posledních týdnech toho
bylo všude plno. Čeho se
ptáte? No přece Národní
knihovny. Tištěná média a
televize se tohoto ožehavého a
jistě velmi zajímavého tématu
chopila s vervou sobě vlastní.
Mezinárodní soutěž vyhrál Kaplického
Future systems! Bém: Je to odvážný a jistě
zajímavý projekt. Odvážné věci máme my
horolezci rádi. Klaus: Protestuji! Budu
bránit vlastním tělem výstavbě tohoto
monstra! Bém: Ta knihovna sem nepatří
(není holt alpinismus jako alpinismus...).
Členka poroty - vztah s Kaplickým!
Knihovna se prodraží! Mistrova mladá
žena. Kam s ní?!
Nejméně třikrát novináři obrátili knihovnu
naruby a vzhůru nohama, jak bývá zvykem
téma totálně vymačkali jako citron, a pak
opustili, beze slova odhodili. Teď je zrovna
v centru jejich zájmu “jistá” svatba. Nemá
asi smysl znovu popisovat do detailu
všechny lapálie, kterými si stavba prošla.
Několikrát přežvýkané už nebývá výživné.
Kdo chce více informací, najde si je na
internetu.
Měli bychom však detailně sledovat, jak se
opět politici snaží plést do věcí, do nichž
by jim nic nemělo být. Měli by řešit
rozpočet, dopravu a spoustu jiných věcí,
rozhodně by však neměli odborná témata
politizovat.
To už tady bylo. Kolem knihovny je teď
mediální klid. Ovšem měli bychom být na
pozoru a dál si jí bedlivě všímat. Abychom
se totiž za nějakou dobu na patnácté
stránce celostátních deníků nedočetli v
krátké zprávě, že knihovna se přesune za
Ládví a stane se z ní další zastávka
metra.
(per)
Kdo je
Jan Kaplický?
Jan Kaplický navrhuje architekturu ve
stylu high-tech, v posledních letech
experimentuje s organickou
architekturou, která se inspiruje
přírodními tvary. Spolupracoval s
předními světovými architekty,
například Richardem Rogersem či
Normanem Fosterem.Společně s
Amandou Levete, která se stala jeho
profesní partnerkou na sklonku 80.
let, byli jedinou britskou společností,
která pracovala pro NASA. Zde si
mohl osvojit práci s moderními
materiály a technologiemi. Tato
zkušenost ovlivňuje praxi ateliéru
dodnes.Je držitelem mnoha ocenění,
z nichž nejcennější je nejprestižnější
britská cena za architekturu Stirling
Prize, udělená za stavbu Lord's
Media Centra na londýnském
kriketovém stadionu.Asi nejznámější
stavbou jeho ateliéru Future Systems
je obchodní dům Selfridges building
(na snímku dole) v Birminghamu, za
kterou získal mnohá významná
ocenění a došel všeobecného
uznání.
Více na www.future-systems.com
Petr Richtář
a redaktoři ManesIN
Škody za miliardy
Vždyť za poslední čtyři roky
odhalila policie v zemi dva
tisíce případů porušování
autorského práva! Jen letos
Kde stahovat legálně?
http://www.ilegalne.cz
http://mp3zdarma.info/
http://stahujmp3.cz/
http://www.freemp3.cz/
STRANA 9
STRANA 10
KULTURA
KULTURA
Novovlnná výchova
N
a první výpravu za
kulturou jsme
vyrazili hned v září.
Vydali jsme se do Prahy
na koncert francouzské
formace Nouvelle Vague,
která hrála na jedné z
nejzajímavějších
alternativních scén v
tuzemsku – v Paláci
Akropolis. Než jsme se
dostali na koncert,
zpestřili jsme si cestu
Prahou návštěvou dvou
galerií.
V Galerii Langhans jsme viděli
expozici věhlasného švýcarského
performera a fotografa Romana
Signera, v Galerii Jaroslava
Fragnera, specializované na
architekturu, jsme obdivovali výběr
z díla jednoho z nejúspěšnějších
architektů současnosti – Ericka Van
Egeraata.
Vybuchující Švýcar
Švýcara Romana Signera jsme si
vybrali jednak proto, že aktuálně v
Praze vystavuje, ale i proto, že jeho
práce mohou být srozumitelné
širokému publiku. Provází ho
pověst umělce výbuchů, který vše
vyhazuje do povětří. O tom jsme se
přesvědčili už dříve, než jsme vyjeli,
z několika videí umístěných na
serveru Youtube.com, a potom i v
samotné expozici, která tohoto
věhlasného umělce představuje v
tuzemsku poprvé.
Kromě videí lze na výstavě vidět i
fotografie ze Signorových cest,
zejména na Island a Ukrajinu. V
této části se setkáme se stejně
surrealistickou poetikou, jaká čiší z
jeho performancí. Fotografuje totiž
neobvyklá místa, neobvyklé
předměty i akce. Zvláštnímu
zkoumání jsme podrobili například
plechový sud, který bylo slyšet v
celé galerii. Vydává zvuky jako
podivné kyvadlo, popoháněn ze
srany na stranu větráky. O tématu
času mluvila i některá Signerova
videa, například zasypávání
předmětu pískem jsme hrdině
vydrželi v očekávání velkolepé
pointy, která nepřišla. Nebo jí ona
absence přece jen byla?
Módní architektura
Druhá naplánovaná expozice byla
nainstalována v blízkosti Betlémské
kaple, v Galerii Jaroslava Fragnera.
Erick Van Egeraat je nizozemský
architekt, skutečná hvězda svého
oboru. Zastává názor, že budova
musí vyvolávat zejména estetický
zážitek už svým zevním
uspořádáním. Zkrátka budova má
být módní, líbivá, stylová. Tomu
odpovídala i instalace v pražské
galerii. Na několika plazmových
monitorech tu běžela prezentace
Egeraatových staveb, před nimi
byly umístěné v potemnělé
místnosti skleněné krychle, do
nichž vyryl architektovy vize laser.
Největší prostor byl věnován
rekonstrukci univerzity v Lipsku. Na
skvěle zpracovaném modelu i
dokumentaci bylo možné obdivovat
efektní kloubení staré a nové
architektury. Jednoznačně
obdivuhodný počin. Ocenit se ale
dá i odvaha investora. V tuzemsku
by to asi Egeraat tak jednoduché
neměl. Futuristické budovy na
dohled středověku některým
vlivným osobnostem přijdou jako
důvod bránit stavbě vlastním
tělem…
Nouvelle Vague
Pak už přišel výchovný koncert.
Nouvelle Vague jsou partička, která
servíruje největší novovlnné hity (z
80. let) v originálních aranžích,
především v hávu zvaném
bossanova. Se dvěma akustickými
kytarami, klávesami, basou a bicími
ale často hutností i nadhledem
předčí své vzory. A ty nejsou
ledajaké: jen namátkou New Order,
Blondie, Echo and The Bunnymen,
Johnny Rotten, Dead Kennedys,
The Clash, Yazoo, Buzzcocks a
další. Byť Nouvelle Vague přijeli v
početně menší sestavě než
obvykle, nebylo to na závadu.
Málem bych zapomněl, že
předskakovali Miou Miou, milá ale
velmi nezáživná kapela tyjící z vlny
kytarových kapel, jako například
Stereolab. Jediné, čím se tahle
parta odlišuje, je zpěvačka, která
umí francouzsky. Nepochybně
proto se tu Miou Miou octli v roli
předskokana hostů z „kohoutí“
země.
Skuteční Francouzi nakráčeli na
pódium s křehkou verzí písně
Killing Moon od Echo and The
Bunnymen. A s takhle nastavenou
laťkou mohli už jen gradovat a
přidávat na energii i na nasazení.
To se skutečně stalo. Sál uvedla
do pohybu jako první
postpunková hymna This Is Not
Love Song od PIL. Prvním
vrcholným zážitkem ale bylo číslo
showmana Geralda Toto, který
vystřihl Ever Fallen in Love od
punkových pionýrů i s ohromující
a na hranici kýče skvostně
balancující rastamanskou
mezihrou, kdy vzduchem létaly
hlášky ve stylu „Peace and Love“.
Bez ladu a skladu teď přidám
názvy dalších hitů: Heart of Glass,
Blue Monday, Dancing with
myself, Secret Dreams … Pak už
přišel první absolutní vrchol Love Will Tear Us Apart od Joy
Division. To už v sále zpívali snad
všichni. Výchovný koncert končil.
Nestárnoucí Dead Kennedys
Pro školomety by ho snad v
závěru zkazil popěvek Dead
Kennedys Too drunk to fuck s
rozléváním whisky fanouškům
pod pódiem, jak ale lépe ilustrovat
punkový nápřah? Sérii přídavků
ozdobila verze letitého hitu
Frankie Goes to Hollywood.
Geraldu Totovi stačil jen hlas a
akustická kytara k větší
přesvědčivosti, než stěna
syntezátorů v originále. Zbývalo
už jen ohromující finále v podobě
In a Manner of Speaking
(původně Tuxedomoon).
Pamětníka časů novolnných kapel
(a jejich odsuzování rudě
tesilovými analfabety) velmi mile
překvapilo, že na nepamětníky
tahle muzika působí.
Luboš Vedral
Popartový guru a my
P
ro říjnový zážitek
jsme si opět zajeli
do Prahy. Tentokrát měli
studenti na vybranou ze
čtyř výstav: Roland
Schauls a jeho portréty
slavných malířů ve
Veletržním paláci, Jiří
Sopko v Galerii
Rudolfinum, Husákovo 3
plus 1 na UMPRUMce a
Andy Warhol v Sovových
mlýnech.
Vybrali si erupci barev z palety
uznávaného českého malíře,
rektora pražské AVU. A k tomu
"miniexpozici" zřejmě poslední
vskutku kultovní postavy výtvarné
scény.
Sovovy mlýny na Kampě stojí za
vidění i bez výstav. Milovník
výtvarného umění je ale u vytržení
zejména uvnitř. Výstava několika
grafik Andyho Warhola byla
nainstalována na očekávané
úrovni, uvaděčky byly velmi
ostražité. Místnost kromě několika
grafik nabídla i neotřelé citáty guru
popartu.
Zde jsou některé z nich i s ohlasy
studentů:
Vydělávat peníze je umění,
pracovat je umění, ale největší
umění je dělat dobré obchody.
"Tento Warholův výrok říká snad
vše o jeho filosofii umění. Warhol
vycházel z komerce kolem sebe a
vůbec se za to nestyděl, naopak.
Lidé dodnes obdivují jeho
Campbellovy polévkové plechovky,
série Marilyn Monroe nebo série
Jackie Kennedy. Mě osobně se
tenhle výrok moc líbí a přijde mi
takovej, no nevim ani jak bych to
řek, takovej správnej," míní Jéňa.
The movies make emotions look
so strong and real, whereas
when things really do happen to
you, its like watching televisionyou dont feel anything.
"Hlavní myšlenka tohoto výroku je
asi to, že televize nebo kino dává
silnější emoce, než můžeme najít
ve skutečnem životě. Například v
romantických filmech je ukázána
taková láska, že ji snad zažije jen
málokdo, nebo v akčním filmu
hlavní hrdina drtí nepřátele holýma
rukama. A proto u člověka v
reálnem šedém životě klesají
emoce a televize může uškodit i v
tom smyslu, že člověk může udělat
špatné rozhodnutí, protože kvůli
televizi vnímá věci jinak," vyložil si
Warholova slova Denis.
Smrt. Nevěřím v ni, protože už
nejste, abyste si uvědomil, že
nastala. Nemůžu o ní nic říct,
protože na ni nejsem připraven.
"Myslím, že ten výrok nejde
popsat, protože sám říká, co si
myslí o smrti a já si myslím totéž.
Jelikož ji nemůžu popsat, protože
sem ji nezažil a doufám, že ji ještě
hodně dlouho nezažiji, proto ji
nechci poznat," domnívá se Matěj.
Jsem si jist, že když se podívám
do zrcadla nic neuvidím. Lidé
mě pořád nazývají zrcadlem, ale
když se zrcadlo dívá do zrcadla,
co je tam k vidění?
"Já si myslím, že tím chtěl říct, že
není tak důležitej pro ostatní lidi,
proto není ani vidět v zrcadle," říká
Esuela.
Já se nikdy nerozpadnu, protože
se nikdy nedám dohromady.
"Warhol tím asi myslel, že se nikdy
nemůže dostat do deprese nebo
do sebezničení, protože ani
nenašel sám sebe a pořádně se
nepoznal. Nikdy nemůžeme vědět,
jak se v určitých situacích
zachováme a co budeme dělat.
Myslím, že v té chvíli byl nad věcí.
Tento výrok sedí ke spoustě lidí,
kteří si nikdy nemohou být jistí
sami sebou. A to vlastně
nemůžeme být všichni. Nikdy,"
zhodnotila Klára.
Výstava Disaster Relics, čili
Ostatky katastrof byla ale ve
skutečnosti více přehlídkou ikon
americké kultury – visely tu vedle
sebe portréty Elvise Presleyho,
Marilyn Monroe, Jacqueline
Kennedyové, Warholův
autoportrét. A dále: čtyři elektrická
křesla, dvě lebky, jeden masový
vrah (Mao) dvakrát jinak. Skromně
byly zastoupeny i ty anoncované
katastrofy, které vskutku byly
Warholovou obsesí - fotografické
výjevy z demonstrací (Rasový
nepokoj) nebo automobilové
havárie (Havárie sanitky). Chyběly
obrazy 129 mrtvých v tryskáči
(1962), Bílá autonehoda 19x
(1963), Oranžová autonehoda 10x
(1963) nebo Atomová bomba
(1965) – ani jeden z nich na
stěnách Sovových mlýnů nevisel.
Možná ale nebylo čeho litovat.
Sovovy mlýny mají i další skvělé
exponáty, zvláště je třeba ocenit
sbírku Františka Kupky, který je na
tuzemských aukcích výtvarného
umění nejvyhledávanějším
autorem. Ceny? Miliony korun.
Tady jsou vedle sebe desítky
obrazů českého průkopníka
abstrakce, který žil ve svém
nejdůležitějším období ale v Paříži.
(lve)
Křížem krážem
Křížem krážem
HUDBA
Nickelback: Far away
DVD
HRA NA PC
čest je poznat, a že jim na nás
záleželo. Tak o tom je tato píseň.
Jak se píše v písničce: „That I
love you. I have loved you all
along. And I miss you. Been far
away for far too long. I keep
dreaming you'll be with me and
you'll never go. Stop breathing if I
don't see you anymore." - „Že tě
miluju. Celou dobu jsem tě
miloval. A chybíš mi. Byl jsem
moc daleko moc dlouho.
Nepřestávám snít, že tu budeš s
se mnou a nikdy neodejdeš.
Přestanu dýchat jestli tě už nidky
neuvidím."
(lih, kla)
„To, co děláme, je upřímné. Sedm
milionů lidí se nemůže mýlit,"
říkají o sobě Nickelback. Ve světě
se proslavili hlavně písní Far
Away, která popisuje jaké je to asi
být od někoho „tak daleko", a
přesto ho tak moc milovat.
V písničce je vyjádřeno mnoho
pocitů, které občas cítíme i my
sami. Představme si, že náš
přítel, přítelkyně nebo někdo
blízký, koho máme opravdu rádi,
odjel až na druhou stranu světa.
Chybí nám, ale přesto jsme
spokojeni s tím, že jsme měli tu
STRANA 11
Call of Duty 2
Podle mého názoru je to
prostě zatím nejlepší hra, která
se dá sehnat na počítač. Je jak bych to řekl - velmi
realistická a uplně vás pohltí.
Stáhne vás do děje a vy se
prostě nemůžete odtrhnout.
Jste uplně v tranzu a jědiné,
co chcete a musíte, je zabíjet!
Je také samozřejmě pravdou,
že válečné konflikty patří mezi
vděčná témata počítačových
her - prakticky každá větší
událost se dočká, dřív nebo
později, svého zpracování.
Příběhy z druhé světové války
dnes v herním pojetí známe
především coby členové elitních
jednotek, komand, či jedinců, kteří
hluboko za nepřátelskou linií
provádějí nějaký super tajný úkol.
To se ale mění s příchodem Call of
Duty a ústředním motem, že válka
není vyhrána jedním člověkem, ale
vykoupena životy mnoha. Vžijeme
se tak do role jednoho z mnoha...
Právě na dokonalou filmovou
atmosféru se chtějí autoři
soustředit nejvíce. Tuto hru můžu
vřele doporučit všem lidem, kteří
mají rádi opravdovou a trochu
drsnou zábavu a zálibu v
počítačových hrách.
300: Bitva u Termophyl
(jas)
Tenhle film jsem miloval dřív,
něž jsem ho viděl. Byo to kvůli
tomu, že trailer k filmu byl
opravdu úžasný, nic podobného
jsem před tím neviděl a navíc
mám rád historické filmy. A
samotný film byl dobrý, ale
očekávání bylo díky traileru tak
vysoko, že ho snad splnit ani
nemohl. Nejvíc se mi na tomhle
filmu líbil anglický zvuk. Prostě
my k tomu filmu a k jednotlivým
postavám šly ty hlasy a hlavně
STRANA 12
tam měly prostě ,,hustý" řeči.
Další věc, kterou na tomhle
filmu hodnotím kladně bylo to,
že se ani tak moc neodkláněl
od pravdy a taky se mi hrozně
líbila kombinace herců a
počítačové grafiky. Byly tu taky
hodně vyzdviženy takové ty
hrdinské vlastnosti jako čest,
odvaha atd. Možná trochu
záporně bych tu hodnotil to, jak
přeháněli s tím, že Sparťani byli
ideální lidé a Peršani zrůdy.
Jinak vcelku dobrý film.
Rozhodně doporučuju, ale v
angličtině.
(jis)