Nick(i) se fotí! - Fantazie Lidské Mysli

SOBOTA 12. června
Kde je sakra …
Sakra. Heh. Sakra, vyfotil jsem kolena a okraj postele. Špatně nasměrováno. Foťák
musí být jinak. Takže zkusme to teď...
Au! Moje oči! Sakra, teď jsem slepý. Počkat... Takhle ze mne profesionální fotograf
nebude. Takhle to dopadá, když se někdo zblízka dívá do blesku.
Tak dobrý, zkusme to znovu.
Hmm... To už není špatné. Tyhle mobilní telefony mají už dnes docela dobré
fotoaparáty. Myslím, že lze zachytit i docela drobné detaily. Sice těžko zachytím
úplně všechno, ale můj právník mi řekl, že mám nafotit celé svoje tělo. Asi držím
foťák příliš blízko.
Hmm, to není o moc lepší. Jak to sakra lidé dělají, když si fotí autoportréty?
Pochybuji, že bych měl horší přístroj, nebo kratší ruce. I když je mám natažené,
stejně nevyfotím víc, než jen horní polovinu těla. Tedy včetně obličeje, ale alespoň se
na té fotce docela dobře tvářím.
Konečně brilantní fotka. Stačilo použít zrcadlo dva metry od postele a je ze mne
fotografický génius. Ale pořád mi zůstal ten idiotský výraz. Tohle nemůžu ukázat
Tammy, to by asi nerozdýchala.
Ach jo, to je to, o čem jsem mluvil. Vypadám jak přihlouplej metrosexuál. Jak se
vede, kočičko? Nevadí ti, když Ti ukážu něco, po čem jsou všechny holky
k neudržení? Stačí, když si sundám košili a předvedu Ti svoje svaly, ne?
Z mého zaujetí o autoportréty mne vyrušilo bouchnutí dveří.
"Miláčku, kde jsi?" zavolala moje přítelkyně.
"Tady lásko. V mém pokoji, "odpověděl jsem.
"Právě jsem se vrátila od advokáta.“
"Co to děláš?" řekla překvapeně. "Nebyla jsem připravená, že mne budeš fotit. Co
tady vlastně vůbec děláš?"
"Jenom to, co mi poradil právník," odpověděl jsem samolibě. "Dělám fotky.
Autoportréty. Zkouším, jak ten foťák v mobilu funguje. Podívej se, to vůbec není
špatná fotka, moc Ti to tady sluší, Lásko ".
"Nic moc," naštvaně odsekla a zamračila se. "To se nedělá, fotit holku, když není
připravená. A kromě toho fotit se máš Ty a ne já.“
"Ale Lásko, nebuď taková. Koneckonců já miluji, když Tě mohu překvapovat. Pojď ke
mně, tentokrát Tě upozorním, až Tě budu fotit."
"Nicky ne," protestovala, když jsem ji chytil kolem pasu, "nemůžu se fotit, nemám na
sobě hezké šaty."
"V tom případě Ti je budu muset svléknout," řekl jsem a nepřipouštěl žádnou její
odpověď. Pevně jsem chytil její zápěstí za zády, aby se nemohla vysmeknout. "Haló
světe! Tohle je moje přítelkyně Tammy. Má velký zadek a mohu si s ní dělat
všechno, co se mi zlíbí."
"Počkej!"
"Ty jsi ale blbec!" chichotala se na celé kolo.
"Vždyť to máš přece ráda, ty ďáblice," řekl jsem s úsměvem.
"No dobře a teď už mne pustíš?"
"Hmm, tak to si nejsem moc jistý. Líbí se mi, když jsi mi vydána na milost. Jsi strašně
sexy, když jsi bezbranná."
Tammy trucovala. "Ty jsi ale neandrtálec. Už jsi něco vyfotil? Koneckonců, kvůli tomu
Ti právník ten foťák dal."
"Jasně miláčku, už jsem to zkoušel. Vidíš, tady jsem bez košile. Sluší mi to, že?"
"Nicky," protestovala, "tohle nestačí. Advokát řekl, že musíme dokumentovat veškeré
změny na Tvém těle!"
Ušklíbl jsem se. "No víš, že jsem trochu stydlivka. A nejsem vůbec nadšený
z pomyšlení, že by některý z mých kámošů zíral na moje nahé fotky."
Tammy si posměšně odfrkla. "Ty že jsi stydlivka? Prostě musíš udělat pár svých
nahých fotek a to je vše, co se po Tobě žádá. "
"Snažíš se mne vysvléknout, miláčku?" Zeptal jsem se s úsměvem. "Myslím si, že to
nebude až tak důležité. Už je to tři dny od té 'šťastné nehody' a nestalo se mi vůbec
nic. Cítím se dobře. Dokonce víc, než dobře. "Znovu jsem si sundal košili a protáhl
svaly. "Vidíš?"
"To nejde, a ty to víš, Nicky," řekla a vrhla na mne velmi přísný pohled. "Víš přeci, že
je v sázce hodně peněz. Takže teď budeš dělat to, co Ti řekl právník."
"No," připustil jsem s úsměvem, "pokud mne opravdu chceš vidět nahého, pak je mi
Tvé přání rozkazem. Ale pak je řada na Tobě, děvče!"
"Co tím myslíš?" Zeptala se.
"Je to obchod," řekl jsem, "a nesnaž se z toho vykroutit, Lásko."
"Ale já jsem Ti žádnou nabídku nedala," chtěla oponovat, ale rychle jsem ji přerušil
tím, že jsem shodil svoje džíny a spodky.
" A tady je jedna zcela nahá fotografie pro Tammy!"
"Hele, to není špatné, co?" řekl jsem a ukazoval jí výslednou fotku na svém telefonu.
"A teď je řada na tobě."
"A co mám dělat?" Nevinně se zeptala a pak se zarazila, když pochopila, co po ní
žádám. "Ani o tom nepřemýšlej!"
"Měli jsme dohodu: Když budu nahý já, budeš Ty také…"
Zachichotala se a snažila se z toho vycouvat. "To byl Tvůj obchod, žádné nabídky
jsem Ti nedělala. To všechno je jen Tvoje absurdní fantazie. Zapomeň na to, že mne
teď uvidíš nahou..."
Snažila se utéct, ale chytil jsem ji a přitáhl k sobě. "Proč zapíráš naší dohodu, ty malá
čarodějko? "
"Nicky, to ne!" zajíkala se smíchem a svíjela se v mém sevření, jak jsem si ji držel v
pase," Na to teď opravdu není čas, musím za půl hodiny na jednání."
"Ty malá lhářko," pokáral jsem ji a snadno přemohl její obranu. Rozepnul jsem jí zip
vzadu na šatech. "Před chvílí jsi mluvila o tom, že Ti jednání začíná až v šest a to je
víc než za hodinu!"
Ukradl jsem si její polibek a ona vzdala své poslední pokusy na odpor.
"No jo," řekla téměř neslyšně," ale pokud si teď začneme nějaké techtle mechtle,
stejně nebudu na schůzku včas připravená. Hodina není zase až tak dlouhá, víš?"
Políbil jsem jí na krk a všechny její argumenty byly náhle pryč. Věděl jsem, že tohle je
její oblíbené místo.
"Takže se mi konečně přiznej, že jsi mi lhala. To jsi tedy ale velmi zlobivé děvče."
Naposledy jsem se zamračil a pak jí něžně políbil. Konečně jsem jí zcela zbavil jejích
šatů. Podprsenka rychle následovala šatičky a její ňadra a hrdě vyšpulené bradavky
byly vystaveny mým dotekům.
Pokračoval jsem. Nechal jsem své ruce bloudit lehce po její kůži a přiměl jí, aby se
kroutila rozkoší. "Máš naprostou pravdu miláčku, žádné techtle mechtle nebudou pro
tak zlobivou holku jako jsi ty. Myslím, že spíše potřebuješ dostat pár na zadek."
Překvapeně vyjekla, když jsem si ji přehnul přes klín a dostal tak její zadek do
perfektní pozice. Do očí jí padaly její vlasy, když na mne pohlédla s směsicí vzrušení
a strachu.
Plác!
Na její kalhotky zkušebně přistála moje ruka a pak hned dvakrát v rychlém sledu.
Plác! Plác!
Zavrtěla se mi v klíně a zakryla si rukou zadek. Ruku jsem však rychle zachytil,
podržel za zápěstí.
"Nicky, ne," řekla. "Nedělej to!"
"Tak si myslím, že zlobivá princezna potřebuje opravdu pořádný výprask," odpověděl
jsem jí s úsměvem a s posledními mými slovy dostala na zadek několik drsnějších
ran. Jen vykřikla a zavzdychala.
Plác! Plác! Plác! Plác!
"A nyní sundáme kalhotky, malá princezno, abychom se přesvědčili, že je Tvůj
zadeček krásně červený," pošeptal jsem jí a splnil svoje slova. Stále to byla jen
legrace, smyslný výprask, jako součást hry. Rozhodně jsem nepoužíval plnou sílu a
přesto Tammy začala křičet, svíjet se a její krásný zadeček hrál všemi barvami.
"To je ale zadeček," vyslovil jsem neskrývaný obdiv své ruční práce.
"Můžu Tě na něj políbit?"
"Jsi osel," řekla drze. "Ale políbit mne můžeš…"
Plác!
"Au! Hovado!" řekla, když jsem přerušil její protesty dalším políčkem, abych jí ještě
více nažhavil. Pak jsem se sklonil a jemně jí políbil na její rozkošný zadeček.
Tammy tak trochu ulítává na „jiném“ sexu a lehké BDSM jí rozhodně není cizí. Malý
výprask, jako předehra, jí dokáže vždy vzrušit. Pro mne je to ideální, protože moje
sexuální záliby jsou na stejné vlně. Pravda, občas se malinko hádáme o to, kdo bude
hrát dominantní roli, ale většinou to skončí tak, že jí ohnu přes koleno a je
rozhodnuto.
"Kdo je tady za zlobivou holku?" zeptal jsem se, stále měl připravenou ruku na jejím
červeném zadku.
"Hmm," sténala, "já…, já jsem tvoje zkažená holčička," zamumlala.
"A kdo tě může napravit?"
"Oh, samozřejmě, že ty a teď už mne prosím polib!"
Posadil jsem si Tammy do klína a několik minut jsme se laskali a líbali.
"Vidíš," řekl jsem, "vždycky je čas na techtle mechtle, co?"
Zachichotala se. "To je tedy stupidní fráze a nedělej si ze mne legraci."
"Opravdu, slečno upovídaná? A já si teď tuhle chvíli zvěčním do foťáku. "
"Ne, Nicky ne," protestovala, "to nemůžeš…"
Zasmál jsem se. "Něco jsi říkala, lásko? Myslím, že si můžu dělat, co chci a myslím,
že jsi sama říkala, že mám v rámci důkazních materiálů udělat co nejvíc fotek…."
Další předpokládané protesty jsem umlčel dlouhým polibkem.
PONDĚLÍ 14. června
Cestou do koupelny jsem zíval a protíral si oči. Tammy vstávala dříve a ještě když
jsem spal, odcházela. Já byl bez práce a od té nehody jsem nemohl nic najít. Můj
právník mi radil, abych vyčkal, jak se k tomu všemu Genetacorp postaví. Zatím to
však vypadalo, že moc šancí v můj prospěch není.
Podíval jsem se na sebe do zrcadla v koupelně.
Hmm divný..., pomyslel jsem si. Že by tu bylo více světla? Vím, že Tammy říkala, že
problém je asi v mé hlavě, ale moje vlasy mi opravdu připadají světlejší.
Sklonil jsem hlavu, abych změnil úhel pohledu. Ano, zcela jistě se moje vlasy
změnily. Světle hnědá barva je najednou tmavě blond.
Neexistuje žádný způsob, jak nastavit osvětlení. Moje vlasy mají určitě jinou barvu.
Zub nejistoty ve mně zahlodal. Až doposud byla možnost, že jsem byl vystaven
účinku chemikálií společnosti Genetacorp po srážce našich aut, čistě teoretická.
Teď, když jsem viděl skutečné změny na své hlavě, jsem si už tak jistý nebyl.
Přesto v tom nevidím zase až takový problém. Zástupce společnosti Genetacorp
přece říkal, že pokud mne něco opravdu zasáhlo, pak se jedná léčebné sérum, které
by mi nemělo přinést žádné fyzické poškození. Koneckonců, když jsem byl malý kluk,
tak jsem byl blonďák, takže jsem se jen vrátil ke své původní barvě, což vlastně není
vůbec špatné. Vlastně se mi to docela líbí. Pasuje mi to k očím.
Zaostřil jsem v zrcadle na detail, abych získal lepší záběr svých vlasů.
No jo, určitě jsou světlejší, než předtím. Tohle opravdu není pouhá fantazie, jak se mi
včera snažila Tammy vnutit. Myslím, že to ale mohlo dopadnout hůř.
Ještě musím vyfotit celé tělo. Svlékl jsem si spodky a udělal poslední záběr, než jsem
zaplul do sprchy.
"Tak jo, frajere," řekl jsem. "Zapózuj, makej na sobě…, tak je to hezký..., heh.“
Počkat, nemůžu uvěřit, že jsem tak zíral na svou vlastní nahou fotku. Jako kdybych
byl nějaký gay. Brr.
Vytěsnil jsem barvu vlasů ze své mysli a šel do sprchy a pěkně po chlapsku jsem se
poškrábal na zadku.
ČTVRTEK 17. června
Jako obvykle vstávala Tammy první a šla do práce, zatímco já jsem vyspával. Den
před tím mne zpražila, jak jsem teď líný a že se spoléhám jen na to, jak vysoudím
velké peníze kvůli té nehodě. Snažil jsem se vymlouvat na mé tělo, které se nám teď
měnilo před očima a že to může trvat ještě hodně dlouho.
Samozřejmě mi to nespolkla. Pravda je taková, že se opravdu necítím unavený, nebo
že bych snad cítil nějaké bolesti. To opravdu ne. Uznala, že moje barva vlasů je
jinačí, ale více to nerozebírala. Zato můj právník si zamnul ruce, když mne uviděl.
Taky rychlost růstu vlasů nabrala vysoké otáčky. Nesnáším přerostlé vlasy, ale
právník mi okamžitě zatrhl jakékoliv stříhání, dokonce přikázal, abych použil
přípravek pro zvětšení objemu, takže teď budu muset snášet hřívu na své hlavě.
Popadl jsem telefon s fotoaparátem z poličky a zastavil se v ložnici před zrcadlem
cestou do koupelny.
"Do prdele," vypadlo ze mne, když jsem se na sebe podíval. "Vypadám jako jeden z
Beatles! Tedy jestli by alespoň jeden z nich blonďák."
"To naštve. Ani Beatles neměli takové vlasy."
Udělal jsem několik záběrů zblízka.
Pak jsem si vzpomněl na právníkův příkaz. Vysvlékl jsem si tričko a spodky a vyfotil
se nahý. Nedíval jsem se „tam dolů“, jediná věc, která mne teď zajímala, byly moje
vlasy. Ale, budiž…
Alespoň, že pořád vypadám docela dobře. I když opravdu vypadám jak pátý člen
Beatles. I s dlouhými blonďatými vlasy.
STŘEDA 23. června
Tammy dnes byla doma o trochu déle. Čekala jí služební cesta a ona bude pryč i po
celý víkend. Protože bude pryč až do neděle, chtěli jsme si dnes ještě užít společné
hezké chvíle.
Když jsem se probudil, slyšel jsem ve sprše a Tammyin pokus o zpěv. Písničku od
Ryan Star hráli teď dost často v rádiu, myslím že se to jmenuje „Zažehni oheň“.
"Tak jdem a nech mi dát své tělo…," zpívala a nedařilo se jí dostat text do té správné
tóniny, což jsem shledával jako velmi rozkošné, "v rytmu najdi rytmus... na, na, na,
na..."
Vzal jsem na sebe džíny a měl v úmyslu jít připravit snídani do kuchyně. Přesto moje
kroky vedly neomylně do koupelny, abych mohl obdivovat její křivky za zamlženým
sklem sprchového koutu. Cestou jsem popadl telefon, abych udělal dnešní fotku
v zrcadle.
Růst vlasů za poslední dny nabral docela tempo. Teď vypadám jako jeden z těch
'emo' magorů. Fuj.
Co s tím? Při pohledu do zrcadla jsem byl dost rozpačitý. Alespoň, že se to líbí
Tammy. Málokdo ví, že i ona ještě před dvěma roky vyznávala emo životní styl.
Přicházely však další změny. Zpočátku jsem si nebyl jist, ale teď už to bylo zcela
očividné, že i moje kůže se mění. Je měkčí na dotek a taky o dost citlivější. Chlupy
na mé hrudi, v podpaží a taky na jiných místech prostě zmizely. No, slovo zmizet
není přesně ten výraz. Prostě před dvěma dny samy od sebe vypadaly. Dost mne to
znepokojilo, ale vlasy na hlavě zůstaly, tak jsem zase až tak naštvaný nebyl. A když
se podívám hodně zblízka, přeci jen nějaké to ochlupení mi zůstalo, sice je hodně
jemné a řídké, ale je. Stejně jsem nikdy nebyl velkým fanouškem chlupů a ztrátou
ochlupení moje hmatové smysly prudce stouply. Sex s Tammy je teď absolutně
neuvěřitelný. Moje kůže je tak hladká a velmi citlivá na každý dotek. Také jsem si
všiml že všechny moje modřiny se prakticky vytratily a jizvy z mládí jsou také pryč.
Nesnáším holení, ale stejně tak nesnáším neoholenou tvář. Kompromis nebyl, takže
jsem se musel několikrát týdně smířit s podrážděnou kůží po holení. Ale naposledy
jsem se oholil v neděli a od té doby nic. Vypadá to, že holicí strojek už nebudu
potřebovat. Je to vlastně docela fajn.
Na mého právníka však moje kůže žádný velký dojem neudělala. Řekl, že to zrovna
není věc, která by tolik prodala tu mojí nehodu, abych dostal větší odškodnění.
Takže dokud bude moje kůže hladká a citlivá, budu se muset smířit, že budu vypadat
jako emo magor. Alespoň prozatím.
Fuj.
Soudy dnes pracují strašně pomalu. Už se nemůžu dočkat, aby to bylo za mnou, a
budu moct dojít k holiči. Docela by mne zajímalo, jak budu vypadat s novým
sestřihem…
"Miláčku, to jsi ty?" řekla Tammy zpoza skleněných dveří a vystrčila hlavu dříve, než
jsem stihnul odpovědět. "Hele, co tady děláš? Snažíš se o peepshow? Víš, že jsi
perverzní?" chichotala se.
"Samozřejmě, že to vím," odpověděl jsem klidně. "A teď pojď ven, ať tě můžu vyfotit!"
"Tak na to zapomeň!" řekla a rychle se schovala do ručníku.
"Ta moje Tammy je tak stydlivá," předstíral jsem stížnost. "Tak pojď jen ke mně."
"To mám na památku," řekl jsem.
"Nedoporučuji na mne zapomínat mladý muži, budu pryč jen čtyři dny."
"Budu mít tuhle fotku na svém srdci po celou dobu," řekl jsem klidně, "a budu toužit
po tvém návratu s každou hodinou, co budeš pryč."
"To ale není fotka, je to jen obrázek na tvém telefonu. Jak ho chceš chovat na svém
srdci po celou tu dobu?"
"Vezmu si speciální tričko s kapsou, která bude dost velká, aby se do ní telefon
vešel," řekl jsem.
"No dobře, tam na mne alespoň nebude vidět," odpověděla se smíchem.
"Hele, lásko," řekl jsem a přitiskl jsem jí k sobě. "Teď vážně. Budeš mi chybět." A pak
jsem jí políbil.
"Ále," řekla s rozpaky, když jsme vyšli ze zapeřené koupelny. "Jsi sice uličník, ale
roztomilý uličník a navíc můj uličník." Vrhla na mě ustaraný výraz. "Možná bych měla
tu cestu zrušit. Všechno odvolat a zůstat tu s tebou, abych se ujistila, že je všechno
v pořádku."
"Neboj se o mě," ujistil jsem ji. "Budu v pohodě, jsem už docela velký kluk a umím se
o sebe postarat. Ta cesta je pro tebe hodně důležitá. Ukaž všem jak je ta moje holka
dobrá, ať na tebe může být tvůj šéf hrdý a pyšný."
"Když já nevím, Nicky. Všechny ty změny, co se ti dějí..."
"Hele lásko, žádný strach, lásko. Moje vlasy změnily barvu a trochu povyrostly. Jsou i
horší věci, to mi věř. A vlastně vlasy už přestaly růst" (tak tady jsem trochu zalhal,
moje vlasy totiž stále rostly). Neboj se o mě, budu v pořádku. 'Změny' jsou už za
námi a nikdy jsem se cítil zdravější. Takže pojďme se obléknout a jedeme na letiště,
musíš chytit letadlo."
ČTVRTEK 24. června
Páni, netušil jsem, že sedět celý den u počítače a hrát videohry může být tak únavná
záležitost.
Vůbec jsem se celý den cítil tak trochu… mimo. Pořád jsem podivně narážel
zápěstím do klik u všech dveří v domě, skoro jakoby někdo přišel a nadzvedl přes
noc všechny dveře do jiné výšky.
Tammy volala o něco dříve, její pracovní záležitosti proběhly hladce, akorát si trochu
stěžovala na hotel, který si objednala. Na jejím patře se prý rozbil stroj na výrobu
ledu a ona teď musí chodit o dvě patra níže. Sice nemám tušení, na co potřebuje
tolik ledu, ale koneckonců je to holka, takže si potřebuje alespoň na něco postěžovat.
Takže jsem jí začal chlácholit, že lidé z hotelu určitě udělají přes noc všechno proto,
aby stroj na led již zítra fungoval.
Poprvé od havárie se cítím trochu bolavý a ospalý. Celý den mne bolela hlava a moje
bradavky mne podivně svědí. Ale co můžu čekat, když jsem byl celý den do půl těla a
neměl jsem na sobě ani košili a celý den jsem hrál videohry a jedl nezdravé jídlo.
Každopádně jsem unavený a je čas zalehnout. Ještě jsem dnes neudělal fotku. Je mi
trochu mdlo, nemám se na to vykašlat? Ta jedna fotka mne už nezabije, žádné velké
pózy, dneska jsem líný cokoliv připravovat.
A do Prčic. Nejsem nahý. Zapomněl jsem si sundat tepláky. Měl bych udělat ještě
jednu fotku bez nic, ale jsem fakt unavený. Jen si na minutku lehnu...
PÁTEK 25. června
Ach bože, myslím si, že umřu. První půlku noci jsem téměř vyzvracel svoje střeva
ven a druhá půlka noci pak patřila průjmu. Pokud jde o tu druhou část noci, tak to
byla fakt noční můra. Raději na to ani nemyslet. Sakra, žaludek už se zase ozývá,
vždyť už jsem ze sebe dostal všechno, co jsem kdy jedl a možná i některé moje
vnitřní orgány. Musím jít do koupelny.
Ale počkat…, nevolnost na chvíli ochabuje. Všechno se se mnou točí. Telefon. Musel
jsem ho tu včera nechat. Tak rychle fotku.
Sakra, pořád mám na sobě tepláky. Na tom teď vlastně nezáleží. Obrázek bude i tak
dost výmluvný. Nikdy mi nebylo tak zle. Ať už mne zasáhlo jakékoliv 'léčebné sérum',
jak mi tvrdili, každopádně to teď na 'uzdravení' moc nevypadá.
Bože, to je najednou zima. Ještě před chvilkou jsem myslel, že skoro uhořím, jaké mi
bylo vedro. Rychle mikinu a zpátky do postele.
Sakra, další vlna nevolností a zdá se že horší, než předtím. Vůbec si nejsem jistý,
zdali si mám na záchodě sednout, nebo kleknout….
NEDĚLE 28. června
Za stálého sténání a žaludku na vodě jsem konečně přišel k sobě. Víc než polovina
dne byla pryč, když jsem se konečně donutil vstát z postele. Mrknul jsem na datum
na budíku. Tak moment, dneska je neděle. Byl jsem v limbu celý den a půl. Prospal
jsem celou sobotu a vůbec si to nepamatuji, tedy kromě mlhavé vzpomínky na moje
časté návštěvy na záchodě.
Na druhou stranu jsem se konečně cítil o trochu lépe, ale tušil jsem, že se mi děje
něco hodně špatného. Cítil jsem se ve svém těle jako cizinec.
Málem jsem upadl, když jsem se snažil opustit postel. Něco jako, kdyby někdo
posunul podlahu o něco níž. Znáte určitě ten pocit, když jdete potmě po schodech a
jste přesvědčeni, že musíte udělat sedm kroků, ale schodů je jen šest, takže logicky
následuje krok do prázdna.
Zastavil jsem se před zrcadlem, abych obhlédl škody a obával se nejhoršího. Viděl
jsem zdecimovanou vyhublou postavu, jak z nějakého zajateckého tábora. Jen ten
„emo“ účes zůstal stejný.
"Do prdele," vypadlo ze mne, když jsem ohromeně na sebe zíral.
Moje oblečení bylo najednou tak nějak větší, než dříve. Možná to bylo tím, jak jsem
předchozí večer dostal ze sebe téměř všechno. Zřetelně jsem viděl, jak moje tělo
bylo jiné. Například jsem cítil nějaké divné otoky na prsou. Skoro, jako kdyby…
V obavách jsem ze sebe shodil mikinu.
"Do prdele," zopakoval jsem nadávku. A pěkně od srdce, alespoň myslím.
Díval jsem se na nějakého podivného tvora, něco napůl mezi holkou a klukem
(pochopitelně „emo“). Ačkoliv otoky nebyly velké, vypadalo to.. Jako kdyby mi
rostly… PRSA????? Co to do pr… má znamenat?
Další strašná myšlenka mne zamrazila, když jsem se zaměřil ještě o něco níže, kde
jsem shledal tepláky o dost volnější, než kterékoliv jiné ráno. Moje erekce bývá po
ránu hodně velká, ale dnes po ní nebylo ani vidu. Ještě více alarmující bylo, že jsem
svůj penis ani necítil.
S pocity člověka, který přišel o nohy a s každým probuzením doufá, že nohy najde na
svém místě, jsem tepláky stáhnul ke kolenům.
"Do prdele." Mohlo by se vám zdát, že moje slovní zásoba byla poněkud omezená,
ale věřte mi, že ani Shakespeare by to tentokrát nenapsal lépe.
Alespoň že moje mužství nebylo pryč, toho jsem se bál. Ale jinak můj penis vůbec
nevypadal zdravě. A moje boky jsou také širší, alespoň se mi to zdálo.
Celkově vzato, kdyby moje vlasy byly delší mohl bych být jako ten divnej chlap
z písničky ‘Dude Looks Like A Lady’ od Aerosmith a Stevena Tylera, který zezadu
vypadá jak ošklivá holka.
A co můj zadek? ... Taky větší?
Možná ne. Možná, že ano. Jestli je větší nemohu teď posoudit. Jisté je jedno:
Opravdu zezadu vypadám, jak ošklivá holka.
Sakra, proč zrovna teď už nekřičím hrůzou?
Křičel jsem. A znělo to jako když křičí malá holka na horské dráze.
NEDĚLE 28. června, později
Ještě jedna věc, které jsem si hned nevšiml a tou bylo třináct zmeškaných hovorů, od
Tammy. V procesu svého umírání a následné proměny těla jsem musel přeslechnout
její volání. Zapnul jsem hlasovou schránku, abych vyslechl všechny záznamy.
Zpočátku byly její zprávy milé a sladké typu: 'Ahoj, miláčku, hádej, kdo mi chybí?'
Milé záznamy se pak proměnily na zprávy typu: 'Kde vězíš do prdele? Raději mi to
ani neříkej, nebo budeš mít potíže!' A nahněvaný tón pak přešel v ustaraný: 'Zavolej
mi hned a dej mi vědět, že jsi v pořádku!'
Zkoušel jsem Tammy zavolat zpátky, ale její telefon byl vypnutý. Zanechal jsem jí
zprávu na záznamníku, detaily jsem vynechal, ale nahlásil jsem, že jsem v průšvihu a
že se začínám měnit a že bych měl jít co nejdříve k doktorovi. Nebyl jsem si jist, jestli
mám zanechat ještě jeden vzkaz, kde budu popisovat přesně, co se mi stalo, ale
nakonec ze mne vypadlo něco jako: 'Ahoj miláčku, myslím, že se ze mne stává
transvestita, jaká byla cesta?' Po chvíli se ukázalo, proč Tammy měla vypnutý
telefon. Byla v tu dobu již v letadle. Podařilo se jí zkrátit služební cestu (obchody byly
uzavřeny rychle a ke spokojenosti její i jejich šéfů – to je prostě Tammy) a protože
měla obavy o moje zdraví, podařilo se jí zabukovat letenku na dřívější let, aby byla
doma dříve. Protože let byl s přestupem, podařilo se jí zavolat (napůl vzteky, napůl
v obavách) mezi jednotlivými lety. Řekl jsem jí o všech změnách, ke kterým došlo, i o
tom, jak jsem strávil tři dny v horečkách. Omluvil jsem se jí za zmeškané hovory a
málem se rozbrečel. Tammy byla do telefonu hodně nešťastná a nakonec začala
brečet ona. Už jsem jí stihnul akorát říct, že víc už slovy popsat nejde, že mne prostě
musí vidět. Rostou mi prsa, ztratil jsem spoustu kil a dokonce i výšku. Abych pak
změnil téma a nepřidělával jí ještě více starostí, nabídl jsem se, že jí vyzvednu na
letišti, ale tenhle nápad okamžitě zavrhla.
"Zůstaň, kde jsi. Říkal si, že je ti mdlo a nechci, abys v tomto stavu sedal za volant.
Navíc mám auto na letišti, takže přijedu hned za tebou."
A tak jsem čekal, až Tammy dorazí domů.
Její pohled, když mne zahlédla ve dveřích, prozrazoval známky šoku.
"Ach můj bože, Nicky!" Zvolala. "Vypadáš hrozně!"
Měl jsem na sobě mikinu a tepláky, takže nemohla okamžitě vidět rozsah změn na
mém těle, ale netrvalo dlouho a už mne tlačila do pokoje a začala mne svlékat.
"To je neuvěřitelné!"
zdokumentovat."
vydechla.
"Počkej skočím pro foťák, tohle musíme
Zcela určitě jsem byl menší, než před tím. Dokonce se zdálo, že Tammy je teď stejně
vysoká, jako já. Zubožený a pomatený jsem se teď upíral na jedinou útěchu, že
Tammy už byla se mnou.
Tammy udělala několik fotek i z jiných pohledů.
"Tohle jsou určitě předpubertální prsa. Dokonce myslím, že ve skutečnosti jsou i
větší, než předpubertální,"řekla. "A ztratil jsi výšku a svalovou hmotu. Otoč se."
"To je neuvěřitelné. Nevím, co to bylo za věci, které tě kontaminovaly při té nehodě,
ale není pochyb o tom, že ti to vážně mění tvoje tělo. Otoč se znovu dopředu."
"Proč se usmíváš?" Zeptal jsem se, i když to pravděpodobně nebyl ani tak úsměv.
"Připadá ti to legrační?"
"Samozřejmě, že ne, drahoušku. Jen jsem si vzpomněla na jednu svou spolubydlící,
když jsem byla na škole. Ale nikdy jsem si nepomyslela, že mi jí bude připomínat můj
přítel."
Tahle poznámka mne dost vzala. "No to je skvělé."
"Neboj se, miláčku," řekla. "Hned zítra zajdeme k doktorovi. Dnes večer je už pozdě
a nemyslím si, že by lékař na pohotovosti věděl, co s tebou. Navíc podle předběžné
dohody tvého právníka se společností Genetacorp a její tajné části, nemůžeš oslovit
žádného běžného doktora. Zítra ráno zavoláme na Genetacorp a prohlédnou Tě
jejich doktoři. "
"Ale můj právník se také obává, aby mne nechtěli využít jako pokusného králíka.
Možná bychom to měli zvážit."
Na mojí poznámku si Tammy odfrkla s odporem. "Tvůj advokát je slizoun. Podívej se
na sebe. Je to vážné, potřebujeme odborníky – lidi, kteří vědí, jaké látce jsi byl
vystaven, aby mohli nasadit účinná opatření. Chci pro tebe to nejlepší i za cenu, že
tvůj právník vydělá o pár dolarů méně. Hned ráno jdeme do Genetacorp.
PONDĚLÍ 29. června
"Prosím, pane Grainnesi, posaďte se."
"Nicky!" obořila se na mne Tammy. "Co to proboha děláš?"
"Ehm...," řekl jsem inteligentně. "Víš, právě jsem prováděl dokumentaci... A k té
určitě patří i snímek ošetřujícího lékaře." Můj hlas se vytratil. Ještě tři vteřiny před
tím, než jsem zmáčkl spoušť, se mi to jevilo, jako dobrý nápad.
"No...," řekl doktor, který se představil jako Neil Anderson, jeden z ředitelů divize biotechnologií společnosti Genetacorp, "možná se vám to bude zdát divné, tak mi to
zase až tak nevadí. Nemám rád, jen když mne někdo fotí bez upozornění." Zasmál
se. "Doufám, že nemám na té fotce zavřené oči."
"Ještě jednou se omlouvám, pane doktore," řekla Tammy. "Jak můžete vidět, Nicky
se mi mění před očima, a proto jsme oba jsme velmi vděční, že jste si na nás udělal
čas."
"Upřímně pane Grainnesi, jsme velmi rádi, že jste přišel."
"Prosím, doktore, říkejte mi Nicku, každý mne tak oslovuje, tedy kromě Tammy
pochopitelně.“
Lékař na mne odměřeně podíval. "Jsme velmi rádi, že jsme dostali šanci vidět
výsledek naší nové technologie v akci. Ačkoliv předběžné testy ukazovaly, že
uvedená technologie by měla být naprosto bezpečná pro lidský organismus, doposud
jsme nedělali žádné pokusy s touto technologií na lidech. Asi budu mluvit za všechny
naše lidi, když řeknu, že si velice vážíme toho, že jste přišel a jak doufám, budete
chodit i nadále, abychom mohli sledovat všechny změny, které ještě mohou nastat."
Povzdechl jsem si s pocitem únavy a strachu. "Nejsem z těch, kteří by chtěli být
pokusným morčetem, pane doktore."
"Jistě," řekl, "jsem přesvědčen, že nechcete. Ale v tuto chvíli bohužel již nemáte moc
na vybranou."
"Jsme velmi znepokojeni, pane doktore," vmísila se Tammy do našeho rozhovoru,
"Nicky ztratil hodně kil - a dokonce i svou výšku. Také i jiné fyzické změny se
projevily."
Ukázal jsem mu fotky na svém telefonu. Zjišťuji, že je snazší, abych mu změny
ukázal, než abych mu o tom povídal. Měl jsem na sobě dost volnou mikinu, která
prozatím bezpečně ukrývala moje nově nabyté křivky, takže jsem vypadal jako
mladý, vychrtlý a poněkud vyplašený chlapeček.
"Hmm," řekl doktor, když jsem mu ukázal na fotkách své fyzické změny.
Neřekl: "Můj Bože, to je neuvěřitelné!"
Ani neřekl: "To je nemožné – proč se mne snažíš obelstít falešnými fotkami?"
A dokonce ani: "Proboha, musíme okamžitě spěchat na pohotovost! Buď rád, že jsi
ještě naživu!"
Prohodil jen: "Hmm." Navíc to řekl tónem, který sice naznačoval jeho zájem, ale
rozhodně ne překvapení.
Toto mě dost polekalo.
"Vy jste to čekal, doktore?" Zeptal jsem se.
"Ne, vůbec ne," ujistil mě. "Byla to sice jedna z možností, to samozřejmě, ale nečekal
jsem takovýto výsledek."
"Co tím myslíte?" Zeptala se Tammy.
Lékař si mne přeměřil pohledem. "Pane Grainnesi, řekli vám, čemu jste byl vystaven,
ne? "
Zavrtěl jsem hlavou. "Prý se jednalo o nějaký druh léčivých roztoků - to je vše, co mi
řekli. Bylo mi řečeno, že mi to nemůže uškodit, naopak že budu zdravější. Je sice
zřejmé, že to není jen tak nějaká zázračná medicína – ale přesahuje to zřejmě
všechny moje představy."
"Máte naprostou pravdu. Vůbec se nejedná o žádný 'lék', natož nějaký lékařský
roztok. Je to technologie na bázi miniaturizace. Znáte termín 'nanotechnologie'?"
Do prdele.
"Jako malý kluk jsem samozřejmě četl sci-fi, pane doktore. Snažíte se mi říct, že
mikroskopičtí roboti nyní kolují v mém těle, jako v té špatné verzi filmu 'Neuvěřitelná
cesta'? "
Doktor zavrtěl hlavou. "Ne, tato technologie je ještě mnohem menší než ta ve filmu,
skutečně. A pojem 'robot' je také zavádějící, protože tato technologie pracuje na bázi
programování biologického materiálu. Změněná DNA, která s sebou nese specifický
soubor instrukcí, jak přestavět poškozené tkáně v určitém pořadí a určitým
způsobem."
"Rekonstrukce?" Zeptal jsem se posměšně. "Myslím, že jsem nebyl 'poškozen' před
nehodou, ani po ní, ale pokud tohle má přeci jen opravit poškozenou tkáň, tak věřte,
že je mi hůř, než mi kdy bylo a moje tělo se mění způsobem, jaký bych nikomu
nepřál!"
Přikývl. "V rámci parametrů očekávaných odchylek, působí nanotechnologie přesně
tak, jak jsme očekávali. Dovolte, abych vám to vysvětlil."
Doktor si promnul prsty a pokračoval: "Genetacorp byl vždy jedním z největších
dodavatelů pro armádu a poslední dobou jsme investovali nemalé prostředky do
programu 'Immortal soldier'."
"Chcete mi tím naznačit, že se mám přeměnit v jakéhosi super-vojáka?" Zeptal jsem
se a opět trochu znejistěl.
"'Immortal' není totéž co 'nezranitelný', pane Grainnesi," řekl doktor. "Koncepcí tohoto
programu bylo fyzicky opravit vážná a fatální zranění mezi vojáky tak, aby byli ještě
více odolnější proti dalším zraněním a zároveň vyvinout proces, který exponenciálně
zrychluje hojení."
"Vojáci jsou v boji vystaveni neuvěřitelné fyzické zátěži a nebezpečí," pokračoval.
"Vyškolení a trénink vysoce zkušeného a fyzicky zdatného vojenského personálu
stojí vládu nemalé prostředky. V momentě, kdy je voják zmrzačený, potrhaný, či jinak
poškozený, přestane být pro armádu užitečný a ani on sám už nebude nikdy žít
plnohodnotný život. Nyní s touto novou technologií, kterou jsme v Genetacorpu
vyvinuli, by mohlo být zdraví zraněných vojáků plně obnoveno a oni by mohli
pokračovat v plnění svých povinností. Přestože náklady na vývoj této technologie
stály miliardy, bude potenciál úspory nákladů na výcvik nových vojáků nevyčíslitelný."
"Víte, doktore," řekl jsem, "četl jsem dost komiksů s 'Kapitánem Amerikou'. Snažíte
se tu vytvořit super vojáky. Co však nechápu, je důvod, proč se tedy stále zmenšuji a
mám na hrudi to, co neměla ani moje sestra. Když jsem byl tedy kontaminován tímto
vaším super sérem, proč tedy nejsem osm stop vysoký a nemám vyrýsované svaly?
Mám na mysli, jestli je tato technologie vyvinuta pro vojáky, pak vaši roboti asi
nepracují správně. Něco jako v tom starém televizním seriálu: 'Vždy můžeme být
silnější, rychlejší a lepší' ...nebo tak nějak to tam bylo?"
"Opět platí, že musíte přestat přemýšlet o nanotechnologii jako o nějakých robotech.
Naprogramována a nakopírována je DNA a žádná miniaturní umělá počítačová
inteligence. Od takovéto úrovně počítačové technologie se nacházíme stále stovky
let. A pokud jde o to, čemu zde říkáte programování oprav, abychom získali pomocí
genetiky nějakého super vojáka, my prostě zatím takovou schopnost nemáme. Ve
skutečnosti zatím neexistuje naléhavá potřeba takovéhoto fiktivního 'dokonalého
vojáka', ale je velice pravděpodobné, že se tato technologie bude vyvíjet právě tímto
směrem."
"A navíc," pokračoval, "čemu vlastně můžeme říkat 'dokonalý lidský tvar'? Žádná
taková definice neexistuje. Zmínil jste osm stop vysokého svalnatého muže, což sice
definuje vynikající fyzickou sílu, ale jen tato vlastnost ještě nedělá dobrého vojáka.
Nezabýváme se tu v globále nějakými gladiátory. V moderní válce je urostlý voják
mnohem snadnější cíl. A pokud by byl příliš velký, bude jeho užitečnost velmi
omezená."
Musel jsem v duchu souhlasit. To, co tu říkal doktor, dávalo smysl. "Pravděpodobně
máte na mysli," řekl jsem, "nějaké speciální operace, ne?"
"Máte na mysli tajné agenty? Máte pravdu, jak by se mohl osm stop vysoký super
voják infiltrovat na nepřátelském území, nebo provádět tajné zpravodajské práce,
kdyby byl jako pěst na oko mezi místním obyvatelstvem? Ne, to by rozhodně nebylo
praktické."
"V každém případě," pokračoval, "my ani nejsme na takové úrovni technologie. Náš
program nanotechnologie neumí dělat konkrétní změny, to ještě teprve přijde až za
několik let. Co však můžeme udělat, je vzít vzorek z živé lidské bytosti a pomocí
složitého procesu kopírovat do této nanotechnologie tak, abychom mohli replikovat
sávající model."
"Takže vlastně kopírování lidí?" Zeptala se Tammy a nevěděla, jak pokračovat.
Lékař pokrčil rameny. "Laicky řečeno, ano. Umíme prostě udělat biologické kopie
existujících lidí, pomocí nanotechnologie uložit jejich vzorek DNA a jako šablonu jí
implantovat do dalších biologických hostitelů."
"Dobrá, pořád to ještě úplně nechápu, i když už jsem asi docela blízko," řekl jsem.
"Je mi jasné, že nemůžete jen selektivně 'naklonovat' osm stop vysokého supersilného a super-inteligentního ultra vojáka. Ale pokud můžete vyrábět své šablony z
existujících lidí, jistě by stačilo jen vybrat největšího, nejsilnějšího, nejrychlejšího,
nejchytřejšího, nejvíce fyzicky zdravého vojáka použít ho pro šablony. Tak proč
proboha zrovna já se smršťuji a vypadám čím dál tím víc jako dospívající holka?"
Lékař si povzdechl. "Víte, tato technologie je ještě v raných fázích testování, a zatím
se nám nedaří získat více finanční prostředků. Až ukážeme naše výsledky, budeme
mít možnost nejen rozjet projekt naplno, ale i zároveň získat povolení ke skenování
napříč celou lidskou populací a najít tak 'nejlepší' vzorky."
"Zamyslete se nad tím na chvíli, pane Grainnesi," pokračoval. "Pokud bychom vás
oslovili a chtěli jsme použít vaše tělo jako šablonu, protože byste byl 'dokonalý muž',
za kolik byste prodal práva na použití svého obrazu? A pokud bychom přeci jen
použili vaše tělo jako šablonu pro vojenskou replikaci, určitě vás bude hlodat vědomí,
že po světě chodí víc než jeden z 'vás'. Co takhle kdyby vás bylo padesát?
Předpokládejte hypoteticky, že jedna z vašich kopií, která sdílí vaší podobu a stejné
DNA, se rozhodne vyloupit banku. Jak byste dokazoval, že jste to nebyl vy, a že to
udělal někdo jiný, kdo náhodou vypadá přesně jako vy? To jsou prostě neuvěřitelné
závazky a komplikace."
Doktor zavrtěl hlavou. "Jednoduše řečeno, neměli jsme tolik finančních prostředků,
abychom zajistili užívací práva pro tvorbu šablon jiných lidí a museli jsme se
spolehnout na dobrovolníky, kteří byli ochotni do toho jít za podstatně menší peníze.
Takže jsme měli opravdu velmi omezený výběr."
"Takže se vám přihlásili zakrslí transvestiti?" Zeptal jsem se sarkasticky.
"Copak si myslíte, že v armádě slouží pouze muži, pane Grainnesi? Ujišťuji vás, že
existuje velký počet žen, které jsou opravdu dobrými vojáky."
Polil mne studený pot, když jsem si tyto informace spojil se změnami, které se mi
dějí.
Lékař otevřel zásuvku ve svém stole a položil před sebe několik silných svazků.
"Podařilo se nám zajistit práva na šest lidských subjektů. Čtyři muže – dva bělochy,
jednoho afro-američana a jednoho latinsko-amerického původu. A také dvě ženy –
obě jsou bělošky. Protože vytvoření každé šablony s sebou nese náklady v řádech
stovek milionů dolarů a další náklady na zajištění práv pro užívání procesů replikace
za použití naší metody nanotechnologie jsou rovněž nemalé, byl výběr subjektů
prováděn opravdu velmi pečlivě. Všichni jmenovaní dobrovolníci měli skvělý
zdravotní stav. Dalším z ne nepodstatných kritérií výběru bylo, aby vybrané subjekty
byly fyzicky atraktivní."
"Když se váš automobil srazil s naší dodávkou, pane Grainnesi, nebyli jsme si
okamžitě jisti, zdali některý z našich vzorků unikl a kontaminoval vás. Řidič ohlásil
nehodu samozřejmě ihned a my jsme okamžitě vyslali na místo speciální zásahovou
jednotku, abychom mohli přijmout preventivní opatření. Následně jsme zjistili výskyt
vlasových trhlin na jednom z kanystrů. Nano-šablony jsou naprogramovány tak, aby
došlo k jejich sebedestrukci, pokud nepřijdou do styku s biologickým materiálem do
třiceti vteřin – toto opatření je kvůli tomu, aby se zabránilo možnosti kontaminace
náhodných lidí, kteří se pohybují v okolí havárie. Náš řidič má pro tyto nenadálé
situace pokyn, aby za žádných okolností nevystupoval z kabiny vozu do půl minuty
po srážce. Jsem si jist, že základní povědomí jste získal již od svého právníka, ale
jistě chápete, že jsme vás nechtěli znepokojovat, kdybychom vám prozradili i tyto
nové informace, dokud jsme neměli jistotu, že jste byl skutečně kontaminován jedním
z našich vzorků.
"Teď už samozřejmě tuto jistotu bohužel máme a na vašem těle již došlo k takovým
změnám, že dokážeme s velkou pravděpodobností určit, který ze vzorků vás
kontaminoval. Zřejmě to byla jedna ze dvou žen, ale která z nich to byla, nám určí až
důkladnější vyšetření."
Připadal jsem si, jako kdyby mi dal někdo ránu do břicha. Samozřejmě při pohledu na
svá rostoucí prsa a jemnou kůži jsem již měl jisté podezření, ale potvrzení této
skutečnosti bylo děsivé. "Takže mi doktore tvrdíte, že se ze mne tává dívka?" Zeptal
jsem se potichu.
Tammy mne celou dobu držela za ruku, aby mne alespoň trochu uklidnila.
"Ano, pane Grainnesi," řekl doktor a vypadal dost nervózně. "To je přesně to, co vám
tu chci říct."
Zbytek odpoledne se skládal ze série krevních testů a měření. Doktor udělal několik
snímků poté, co jsem se musel svléknout. Byl jsem dost nesvůj, když jsem se měl
vysvléct před cizími lidmi, ale Tammy mne ujistila, že bude po celou tu dobu se
mnou. Všiml jsem si, že jsem se zase o něco zmenšil, ale asi to bylo i tím, že jsem
stál bosý na zemi, kdežto Tammy měla vysoké podpatky.
Zejména mne znepokojovala moje …“mužská část těla“. Moje genitálie se podstatně
scvrkly, tedy alespoň z mého pohledu. Zatímco lékař se šikovně vyhýbal tomuto
tématu a mluvil cosi o tom, abych neztrácel naději a že stále ještě není nic jisté, bylo
mi už jasné, že můj penis a varlata se v průběhu času změní na kompletní sadu
ženského genitálu a tím se má fyzická změna nadobro završí.
Lékař mne dále informoval, že podle současné rychlosti mojí transformace bude trvat
několik týdnů, možná měsíc, než bude změna definitivně ukončena. Vyjádřil také
obavu, aby v průběhu přeměny na klitoris a vagínu nedošlo k potížím s močením a
proto bych měl být dlouhodobě sledován odborníky v Genetacorpu. Nejhorším
scénářem by pak bylo, kdyby z důvodu přeměny genitálií byla moje močová trubice
na několik dní odstavena z provozu. Ale pokud budu pod dohledem, pak mi prý
žádné nebezpečí nehrozí. Přesto raději udělal hned několik fotografií mých
choulostivých partií.
Poté, co skončilo několikahodinové testování, odběry krve, monitoring srdce, focení a
jiné další „pokusy“, mi lékař konečně oznámil, která ze dvou ženských šablon se
dostala do mého organismu. Naprostou ironií bylo to, že jedna ze šablon byla
blondýna a druhá bruneta, takže jsem si uvědomil, že výsledek zdejší odborníci znali
již na začátku a všechny ty odběry a jiné testy měly sloužit pouze pro jejich vědecké
účely. Nebyl jsem sice dvakrát nadšený, ale sám sebe jsem ubezpečoval, že to
všechno se děje, aby můj drastický proces transformace proběhl pokud možno bez
závažnějších komplikací.
Doktor vytáhl jednu ze silných složek z hromady na svém psacím stole a otevřel ji.
Pochopitelně jsem neviděl obsah složky, ale bylo mi jasné, že popisuje ženu, jejíž
šablona infikovala moje tělo. Samozřejmě jsem neměl ani ponětí, jak vypadají
předlohy šablon a ani lékař neměl v úmyslu mne nechat nahlédnout do
dokumentace, přesto po chvíli přede mne položil pět lesklých fotografií ženy, která
byla předlohou pro „mojí“ šablonu. Prohlížel jsem si rozechvěle fotky se směsicí
fascinace a hrůzy. Do této ženy bych se měl přeměnit. Tohle je moje budoucí JÁ.
Lékař mi ženu na fotografii představil jako testovací subjekt č.4, Samantha (příjmení
z pochopitelných důvodů nesměla společnost uvádět v žádném spisu). Všechno, co
mi bylo řečeno, že Samantha je dvacetiletá bílá žena, která je vysoká 155 cm a váží
45 kg. Ze sterilních laboratorních fotografií se toho moc vyčíst nedalo, takže jediné co
mi proběhlo hlavou, že ta dívka musí být hodně malá.
Žena na fotografii byla velice atraktivní, ale tyhle fotky byly všechno jiné, jen ne sexy
(i když upřímně řečeno, pokud bych já sám nebyl součástí proměny do této ženy,
viděl bych na fotce zcela určitě velice krásnou žhavou blondýnku).
Záběry zepředu a z obou boků dávaly zcela jasnou představu o její nádherné
postavě.
Čtvrtý snímek zabíral ženu zezadu. Opravdu to nebyly žádné glamour fotky, ale ta
žena měla opravdu atraktivní tělo. Přichytil jsem se při myšlenkách na její krásný
zadek, ale vzápětí jsem si uvědomil, že je to vlastně moje budoucí pozadí a to mi už
tak sexy nepřipadalo.
Poslední snímek byl záběr obličeje. Fotka byla velice neutrální a nic neříkající, ale
dívka byla rozhodně roztomilá. Očima jsem studoval její rysy. Chtělo by to více
fotografií, ale pokud vůbec nějaké byly, doktor mi je rozhodně odmítl vydat.
I když moje proměna byla již nyní velmi výrazná, do podoby dívky na fotografiích
jsem měl hodně daleko (tedy až na barvu vlasů).
Doktor mne ujistil, že jak budou změny pokračovat, budu stále více a více vypadat
jako ona, až do té doby, kdy budu vypadat jako její jednovaječné dvojče.
Tammy byla po celou tu dobu této traumatizující zkušenosti po mém boku a držela
mne za ruku a snažila se mne uklidnit.
Po celou tu dobu jsem se snažil hrát na statečného, ale když jsme se konečně dostali
domů, zhroutil jsem se a rozbrečel, jako malý kluk.
Zpočátku jsem byl k neutišení, ale Tammy mne chytila za ruku, vtáhla mne na gauči
do svého klína a konejšila mne.
Když jsem se konečně trochu utišil a dokázal jsem promluvit i přes moje vzlyky,
poděkoval jsem Tammy za její podporu a že vím, že určitě nebude chtít dál žít se
zrůdou.
Poprvé za celou tu dobu se v jejích očích zablýskl skutečný vztek. "Děláš si ze mne
srandu?" Zeptala se mě.
"Podívej se na mě, Tammy," řekl jsem sklesle. "Jsem úplně deformovaný. Nikdo Ti
nebude dávat za vinu, když to se mnou skončíš."
"Nejsi 'deformovaný', ty idiote," řekla velmi přísně tónem, který nepřipouštěl
jakoukoliv diskusi, "prostě se měníš – a to proti své vůli - do krásné mladé dámy.
Pokud je mi známo, tak alespoň polovina lidské populace na světě je na tom úplně
stejně jako Ty, včetně mě. Na světě jsou určitě horší osudy, takže o tomhle už dnes a
ani nikdy jindy nechci slyšet. Budeme tomu čelit společně, a hlavně s nadhledem.
Jasný?"
"Ale Tammy," protestoval jsem, "určitě jsi si nepředstavovala, že budeš žít v
partnerství s jinou ženou."
"Člověk musí počítat ve vztahu s lecčíms, ty můj blázínku," ujistila mě. "Pokud je mi
známo, tak zrovna minulý měsíc jsme spolu mluvili o manželství, ne? Nebo se snad
Tvoje city náhle změnily?"
"Samozřejmě že ne," odpověděl jsem, "ale asi jsi nečekala, že se Tvůj přítel náhle
promění v přítelkyni."
Pokrčila rameny. "Život tropí hlouposti, miláčku. Nikdy nic nezůstane zcela podle
plánu. Je to prostě tak. Občas se člověk musí vyrovnat s podpásovkami. Co kdybys
třeba utrpěl velké popáleniny, nebo jsi přišel při té nehodě o nohy? Myslíš, že když se
něco změní fyzicky, změní to osobu i uvnitř?"
"Ne, ale .."
"Ale nic…," řekla rádoby ledabyle. "Ty bys mě také stále miloval, kdyby se mi stalo
něco špatného, protože je to v nás. A totéž platí i obráceně, ty rozkošný hlupáčku.
Rozhodně nehodlám řešit v našem vztahu něco tak hloupého, jako to, že se mi
nečekaně měníš před očima."
Tyhle slova se strašně krásně poslouchaly. Obrovsky se mi ulevilo a trochu jsem se
uklidnil, i když jsem stále netušil, jak náš vztah bude fungovat. Pocitově jsem se cítil
lépe a slova mojí přítelkyně dokázala, že jsem svou situaci už neviděl tak
bezvýchodně, jako pře hodinou. Přesto však množství nových a nových otázek se mi
vnucovalo na jazyk.
"Až se změním… Obávám se, že už nikdy nebudeme spolu žít, jako dřív," cítil jsem,
jak se červenám. "Víš, jak to myslím..., jako když muž miluje ženu..., mám na mysli
sex." Moje mysl teď byla ve vzduchoprázdnu. Jak jsem dořekl poslední slovo, cítil
jsem se strašně zranitelný a plný úzkosti, v obavách na její reakci.
Místo toho se začala smát. "Ne, máš pravdu, nemůžeme spolu žít stejným
způsobem, jako doposud, ale to ještě neznamená, že nemůžeme najít nějaký lepší
způsob. Mimochodem, neříkala jsem ti, že jsem na vysoké škole měla dva roky vztah
s jednou dívkou? A upřímně řečeno, sex s ní byla jedna z nejlepších věcí.
V některých ohledech i lepší, než sex s klukem."
"Hele!," zkoušel jsem hrát pohoršeného, i když ve skutečnosti tomu tak nebylo.
"Ale, ale. Nechej si zatím kalhotky na sobě, miláčku," řekla a smála se na celé kolo.
"To není moc vtipný," trucoval jsem a snažil jsem ignorovat dívčí narážku na mou
proměnu.
"Tvoje roztomilá hlavinka moc přemýšlí. Neboj se, nemysli jen na sex a uvidíš, že
budeme spolu v pohodě. Spolu určitě tyhle trable překonáme a nic nás nezastaví,
když budeme spolu a budeme se milovat. A já tě miluju. A to bez ohledu na to, jestli
se z Tebe stane sexy holka, nebo ne."
"Vůbec si nejsem jist, jestli tě taky tak moc miluju, když si ze mne pořád děláš
legraci," řekl jsem a stěží zakrýval svůj úsměv.
"A dost!" Řekla Tammy a plácla mne do stehna, jak jsem se vrtěl v jejím náručí.
"Ou, co to děláš?" Chtěl jsem ještě něco říct, ale ona mne najednou políbila tak
něžně, že jsem okamžitě zapomněl na další protesty.
"Dobrá, myslím, že tě taky moc miluju," přehodnotil jsem situaci, když jsme na chvilku
přerušili naše líbání, "ale od této chvíle nechci od tebe slyšet žádné vtipy o
kalhotkách, ano?"
Znovu se zasmála a cvrnkla mne do nosu, až jsem se musel začít smát taky (a znělo
to určitě spíš jako dívčí smích, než kdyby se chechtal chlap).
"Tak to tedy nevím, nevím. Mě se jen tak nezbavíš zlatíčko. A vtipů o kalhotkách do
budoucna budu potřebovat asi víc."
Přestože moje situace nebyla zrovna k popukání, její pozitivní energie mne dostala
z mojí deprese – i když jen na chvíli.
STŘEDA 1. července, brzy ráno
Probudil jsem se s křikem a okamžitě jsem věděl, že se něco stalo.
Tammy vyletěla vystrašená z postele, promnula si oči a ještě omámená z náhlého
probuzení mým neočekávaným výkřikem.
"Můj bože, Nicky, co se děje."
"Já! Já se zase měním!" Neměl jsem daleko k pláči. "Je pryč!" Už jsem věděl že je to
pravda.
Tammy šmátrala po vypínači světla. "O čem to mluvíš..., ohh. Páni."
Stál jsem tam nahý v naší (nyní společné) ložnici (Tammy zůstávala u mne přes noc
od té chvíle, kdy se vrátila ze služební cesty. Trvala na tom, že mne teď nechce
nechávat doma samotného a tak jsme přestěhovali její věci do mého bytu a začali žít
společně natrvalo).
"Páni," opakovala, ohromena pohledem na nejnovější změny. "Myslela jsem, že
doktor říkal, že to bude trvat týdny, nebo dokonce měsíce, než se tohle stane."
"To máš naprostou pravdu," opáčil jsem nevrle, něco mezi vztekem a zoufalstvím.
"Ten syčák mi musel lhát!"
Poslední měsíc jsem se s vydatnou podporou od Tammy smiřoval s myšlenkou, že je
můj osud zpečetěn a že jsem předurčen ztratit své mužství a že se proměním v ženu.
Přesto jsem si myslel, že mám stále ještě nějaký ten čas na 'rozloučenou'. Nečekal
jsem, že transformace proběhne naráz přes noc a tak jsem se cítil jsem se cítil
podvedený, ponížený a zranitelný.
Nyní, když Tammy rozsvítila mohl jsem se podívat dolů (přes svá stále rostoucí
prsa), abych viděl mezi nohama, že je můj penis pryč a místo něho jen pár chloupků
a ženská pochva.
"No...," řekla Tammy," alespoň se to stalo rychle a nemusel si čelit žádnému
nebezpečí, o kterých mluvili doktoři".
"To není fér," řekl jsem nešťastně.
"Nic z toho není fér, zlato," odpověděla Tammy, celkem klidně a vlídně. "Teď je
potřeba, abychom se ujistili, že jsi v pořádku fyzicky a naše emoce by teď měly jít na
chvilku stranou, ano?"
Kdyby bylo snadné to tak zařídit.
"Zavoláme lékaře hned dopoledne a domluvíme si schůzku, jakmile to bude možné."
Tammy vzala můj mobil z nočního stolku. "Do té doby, musíme udělat pár fotek, jako
dokument. Buď pro lékaře, nebo pro právníka. Pro právníka obzvlášť. S tímhle
případem bude mít opravdu hodně práce."
"Hmm, nic moc světlo," řekla Tammy. "Pojďme do obývacího pokoje, tam snad
budou lepší fotky."
Nechal jsem se dotlačit do obývacího pokoje (který je spojený s kuchyní) a sedl jsem
si na pohovku. Nebyl jsem z toho focení nadšený a navíc jsem se ještě nevyrovnal
s náhlou ztrátou mužství, ale věděl jsem, že Tammy má pravdu a že potřebujeme
celou proměnu zdokumentovat.
"Ehm .. hej Tammy ještě jsem nebyl připravený," protestoval jsem nabručeně.
"Jen zatím testuji, jestli je tu dost světla," odpověděla, "a vypadá to dobře. Jen
musím změnit úhel záběru."
Tammy obešla konferenční stolek a znovu zaostřila.
"Teď není čas na stydlivost, miláčku. Roztáhni nohy."
"To je ono, perfektní póza pro to, co potřebujeme, ale potřebuji ještě udělat detail,
aby byla vidět poslední změna."
Tammy odstrčila konferenční stolek a zamířila objektivem přímo na moje nové
ženské vybavení.
"Hmm, lepší, ale počkej, vyfotím to víc zblízka," přemítala.
"Tak to bychom měli. Koukni se lásko, z vlastní zkušenosti vím, že nemůžeš vidět
sám sebe z tohoto úhlu."
Tammy mi podala telefon, takže jsem si mohl prohlédnout, co nafotila. I přes veškerý
můj strach, jsem byl podivně fascinován.
Mám vagínu, pomyslel jsem si. Mám vlastní vagínu.
Vypadala jinak, než Tammyina broskvička, kterou jsem měl možnost mnohokrát
v minulosti vidět zblízka. Moje stydké pysky tuším byly, … trochu menší.
Ó bože, nechci nad tím uvažovat.
"Lásko, tvoje tvář se taky hodně změnila. Počkej, ukážu ti to."
"Myslím, že se mi o dost zvětšily prsa," řekl jsem. "Udělej mi fotku pouze tváře…"
"Počkejj!" protestoval jsem. "Nebyl jsem připravený."
Tammy pokrčila rameny a náznak úsměvu jí škubal v koutcích. "Chtěl si přeci záběr
tváře, takhle je to alespoň reálné a ne naaranžované."
"Hrozná fotka!" řekl jsem znechuceně. "Koukám do blba a vypadám jak zombie."
"Máš pravdu, není to tvůj výraz," hloubala nad fotkou. "Podívejte se na ty kontury
tváře. Myslím, že se od včerejška dost zjemnily."
Zkoumal jsem fotografii kritickým okem a musel jsem s Tammy souhlasit. "Pořád ale
nevypadám jako ta holka na fotografiích z laboratoře. Možná, že nám doktor lhal."
"Hmm, máš pravdu, " řekla Tammy. "Možná, že se opravdu mýlil. Možná tam jsou
nějaké statistické odchylky, stejně jako v reálném životě ne všechna jednovaječná
dvojčata vypadají úplně stejně."
"O tom pochybuji," odpověděl jsem. "Spíš bych tipoval, že ještě nebyla dokončena
transformace."
"Možná ano," řekla Tammy. "A teď vstaň, udělám ještě několik fotek celé postavy."
Postavil jsem se.
"Páni, zase jsi se trochu zmenšil," podivila se Tammy a zmáčkla spoušť.
"Začíná mi být docela zima,"postěžoval jsem si. "Kolik chceš ještě udělat záběrů?"
"Už jen pár, " řekla Tammy. "Teď se otoč."
"Hmm, no alespoň máš pěkný zadek," zasmála se.
"To není moc legrační," řekl jsem.
"Ale miláčku, nebuď takový. Vypadáš opravdu sexy. Pojď sem, uděláme si jeden
společný snímek."
STŘEDA 1. července, později
Nebyl jsem z toho nadšený, ale během posledních několika dnů a zejména dnes
ráno, prošlo moje tělo poměrně drastickým vývojem, takže můj starý oděv mi už
neseděl.
Asi bych ještě chvilku mohl nosit svoje tepláky a mikinu, ale moje prsa už narostla
natolik, že Tammy trvala na tom, že potřebují podprsenku. A protože moje staré
spodní prádlo mi bylo v určitých partiích velké, tak jsem s nechutí dal na Tammyino
naléhání, že si zkusím obléknout její podprsenku a kalhotky.
"Stejně si budeš muset zvyknout, ať už dříve, nebo později," řekla, "zatím to asi
nebude přesně ono, ale až se dokončí tvoje tělesné změny, budeme muset spolu jít
a nakoupit ti nové oblečení. A i když ti moje kalhotky a podprsenka ještě moc nesedí,
je to pořád lepší, než nic."
Neochotně jsem si oblékl její kalhotky (nakonec jsem musel souhlasit, že mi docela
sedí) a po několika počátečních nezdařených pokusech s podprsenkou se mi, za
vydatné podpory mojí Tammy, jí podařilo zapnout. Byla mi sice trochu velká, přesto
jsem se cítil mnohem lépe s podporou svých prsou.
"Pořád nechápu, proč musím nosit růžové a krajkové spodní prádlo," postěžoval
jsem si. "Standardní bílá podprsenka a kalhotky by asi pro mne byla lepší."
"Takové prádlo nosí naše babičky." Pohrdavě řekla Tammy. "V žádném případě,
v růžové jsi mnohem roztomilejší."
Náhle popadla telefon s fotoaparátem. "Je čas na fotku!"
"Počkej!" Stačil jsem jen vykřiknout.
"No tak, ty moje krásko," řekla se smíchem. "Nemrač se tak a ukaž nám tvůj krásný
úsměv! Koneckonců, když se budeš mračit, budeš mít vrásky."
"To není moc vtipný," protestoval jsem.
PONDĚLÍ 16. července
Lékaři říkali, že jsem zdravý a změny na mém těle se mírně zpomalily. Vím, že ještě
nějaké změny nastanou, ale až na to, že mi stále rostou vlasy, jsem už žádné větší
změny nepociťoval.
Na jednu stranu to byla alespoň nějaká jistota(i za cenu toho, že moje mužnost je
nadobro pryč), ale na druhou stranu, zpomalení změn mi sebralo poslední argument,
proč jsem nechtěl kupovat dívčí oblečení, když změny ještě nejsou u konce.
Genetacorp učinil v 'dobré víře' vstřícný krok a zaplatil mi za to, že měli možnost
studovat moje změny, neuvěřitelných 20.000 dolarů a navíc osvobozených od daně.
Můj právník tento příjem schválil s tím, že to nebude mít vliv na to, až se s touto
společností budeme soudit o miliony. Protože jsem prý v jistém smyslu 'pracoval' pro
ně, mohu přijmout tuto částku, bez toho aby to mělo vliv na soudní jednání. Kromě
toho, dost dobře nemohu ani pořádně existovat, když vlastně ani nemám občanský
průkaz a jiné doklady (i když prý už se pracuje na mojí nové právní subjektivitě).
Ačkoliv se mi vůbec nechtělo, Tammy trvala na tom, že půjdeme nakupovat ještě
dnes.
Nové podprsenky a kalhotky jsou prý nutností pro moje nové tvary (moje prsa se
zase o něco zvětšily, přesto mi Tammyino spodní prádlo stále moc nesedí). Stále
jsem však trval na tom, abychom vybrali prádlo, které nebude tolik ženské. Chtěl
jsem zajít někam, kde bychom mohli koupit nějaké obyčejné jednoduché spodní
prádlo. Žádné vychytávky a krajky, jak to měla ráda Tammy.
Bohužel, hned první obchod s prádlem neměl žádné spodní prádlo podle mých
představ. Neochotně jsem si nechal vzít od Tammy míry a s její pomocí jsem vybral
několik párů černých a bílých podprsenek a kalhotek. Doufal jsem, že černá barva
nebude tolik nápadná, ale i pro mé nezkušené oko bylo vidět, že se nejedná o žádné
nenápadné' kousky.
Tammy náhle rozhrnula závěs kabinky, kde jsem se převlékal a zmáčkla spoušť na
telefonu ještě dříve, než jsem stihnul zaječet.
Tammy se smála jako malá školačka. Tedy na rozdíl ode mne se bavila až příliš.
Vystrčil jsem ji ven ze šatny a poslal jí hledat pro mne nějaké oblečení.
"Dones mi něco, co se dá nosit k džínům!" zakřičel jsem na ní přes závěs.
"Myslím, že bys lépe vypadal v šatech," pronesla směrem k šatně a stále se
chichotajíc mi za pár minut přinesla slušnou sbírku topů a džínů.
Nebyl jsem nadšený jejím výběrem, protože i džíny vypadaly velmi žensky. Ale po
tom všem, čím jsem poslední dobou prošel, už mi to tolik nevadilo.
Tammy se pokusila rozhrnout závěsy, ale tentokrát jsem byl připraven a nepustil jí
dovnitř. To už jsem se smál i já. Přes všechny moje protesty, to bylo mnohem
zábavnější, než jsem očekával.
"No tak, miláčku, nech mě kouknout," fňukala Tammy.
"Bože!" řekl jsem přes závěs. "Ty jsi mi vybrala růžový top? Ty jsi tedy čarodejnice!"
"Růžová ti moc sluší,"řekla vesele. "Tak hoď tím svým sexy zadkem a nechej mne
konečně kouknout!"
Váhavě jsem rozhrnul závěs.
A tak to šlo celou dobu. S každým novým kouskem oblečení mne škádlila, spolu jsme
žertovali a dohadovali se, co koupíme (většinou svůj výběr vyhrála Tammy). Měl
jsem pouze jednu podmínku, trval jsem pouze na věcech, které se dají nosit
k džínům. Tammy však stále kňučela a prosila, abych vyzkoušel, jak mi budou slušet
šaty k mým novým botám na vysokém podpatku – prý čistě ze zvědavosti.
"Myslím, že ty hnědé šaty nejsou vůbec špatné," řekl jsem při pohledu na fotku.
Vůbec jsem si neuvědomil, že sebe hodnotím jako ženu.
"Řekla bych, že jsou pro tebe příliš 'usedlé', lásko, " řekl Tammy a zavrtěla hlavou.
"Střih je v pořádku, ale myslím, že budeš potřebovat jiné barvy."
"Ale já nechci kupovat žádné šaty," řekl jsem pevně, abych zastavil Tammyin rozlet.
Ale asi jsem to neřekl příliš důrazně, protože Tammy se jen usmála a odkráčela pro
další šaty na vyzkoušení.
"Koupíme nějaké, jen kdyby náhodou…," řekla Tammy, aby obrousila moje protesty.
"Nemusíš je nosit hned teď, ale nikdy nevíš, kdy to bude potřeba."
Nechtěl jsem domýšlet všechny situace, kdy bude potřeba nosit šaty. Možná až můj
právník rozjede proces proti Genetacorpu, abychom soudcům jasně ukázali, jak mne
tato společnost připravila o kalhoty. A pokud by to mělo pomoct k tomu, abychom
soud vyhráli, pak budeme bohatí a můžeme žít v izolaci od ostatního světa, kde už
nikdy nebude potřeba, abych nosil šaty.
To už ale Tammy byla opět v pohybu a vybírala ze stojanů jedny šaty za druhými…
SOBOTA 22. srpna
Proběhl více než měsíc a zdá se, že všechny fyzické změny již pomalu končí.
Lékaři z Genetacorpu si myslí to samé, přesto mne chtějí i nadále sledovat, aby se
předešlo nějakým neplánovaným změnám.
Myslím, že už se hodně podobám dívce z fotografie, zejména poté co mi narostly
vlasy. Chtěl jsem se nechat ostříhat, ale Tammy mne přesvědčila, abych to nedělal,
zejména pokud ani právník neřekl poslední slovo. Koneckonců tato změna je na
první pohled nejviditelnější a představuje naprosto přesvědčivý důkaz a
pravděpodobně vyvolá u soudu příslušný soucit nad mou nezáviděníhodnou situací.
Pokud jde o soud, tak mi advokát radí, abychom to s Tammy vydrželi ještě alespoň
měsíc, než dojde s představenstvem Genetacorpu k nějakému výsledku na
odškodnění. Protože 20.000 dolarů se pomalu rozkutálelo, začala Tammy chodit
zase do práce.
Přiznávám, nebylo jednoduché se mnou v této době vyjít. Díky bohu za Tammyinu
trpělivost a sílu. Stále se snažila být co nejvíce pozitivní, aby zmírnila moje utrpení.
Abych byl upřímný, můj postoj k životu byl nyní opravdu hodně pesimistický. Tammy
si stěžovala, že nechci vycházet z domu (má pravdu, ale může se mi divit?), že jsem
deprimovaný a nabručený (má většinou pravdu) a že nechci nosit oblečení, které
jsme spolu nakoupili (s tím nesouhlasím, většinou nosím džíny a několik tílek).
Ano, nebylo to se mnou jednoduché, ale copak se mi lze divit? Já jsem přeci ten,
jehož tělo změnilo pohlaví. A to všechno kvůli jedné hloupé autonehodě (kterou jsem
sice zavinil já, ale to teď nebylo důležité), takže jsem nabyl dojmu, že mám právo být
naštvaný na svět a na lidi okolo mne (Dobrá, dobrá. Asi se ze mne opravdu stává zlá
mrcha.).
Zrovna včera večer jsme se s Tammy hodně pohádali kvůli večeři. Tammy uvařila
k večeři vepřové maso, ale já moc spokojený nebyl, protože se moje chuťové
pohárky také změnily a z nějakého důvodu mi vepřové maso přestalo chutnat, i když
předtím to bylo moje oblíbené jídlo.
Nechtěl jsem si stěžovat, pouze jsem podotkl, že jídlo není tak dobré jako jindy. Na to
Tammy třískla talířem, že prý se snaží a vyvařuje i poté, co byla celý den v práci a
pokud se mi to nelíbí, mohu příště uvařit sám, když jsem celý den doma a hraju jen
videohry.
Sice jsem se chtěl omluvit, ale místo toho jsem se na ní obořil: "Vypadám snad jako
nějaká žena v domácnosti?" Možná by to jindy mělo kýžený efekt a moje reakce by
byla trefná a vtipná, ale to bych musel vypadat trochu jinak. Takže Tammy mi mojí
poznámku okamžitě zasmečovala zpátky: "Víš ty co, podívej se do zrcadla! Ty přeci
vypadáš, jako žena v domácnosti!"
Tohle bylo vážné. Ani jeden z nás neměl náladu pokračovat v rozhovoru, ale ani já,
ani Tammy jsme necítili potřebu omluvit se jeden druhému. Takže jsme odešli spát,
aniž bychom na sebe promluvili.
Dnes ráno jsem se však probudil v mnohem lepší náladě (a dost možná jsem byl na
sebe i trochu naštvaný, za svoje včerejší chování k Tammy).
Spal jsem (jako obvykle) déle a Tammy už dávno odešla do práce, když jsem se
probudil.
Zastavil jsem se před zrcadlem a opět fascinovaně zíral na svoje nové tělo. Měl jsem
na sobě jednu ze svých starých košil, ale na mém novém těle vůbec nevypadala
mužsky. Bože, vypadal jsem jako modelka z Penthousu, která si hraje na stydlivku a
nosí košili svého přítele. Nevím, proč mne to tolik vydráždilo, že jsem popadl telefon
s foťákem.
Kuk. To není špatné. Vlastně je to docela sexy. Rozpuštěné vlasy, vypadám jak
holka, co právě vstala z postele, nebo jako po milování. Bože. Už vnímám sám sebe
jako 'holku'. Nebo je to snad jiná osoba?
Snažil jsem si vnutit myšlenku, že se nedívám sám na sebe do zrcadla. Bylo
skutečně snadnější myslet na sebe ve třetí osobě. Něco jako kdybych se díval na
fotografii dívky někde v časopise. Ale ne, tohle přeci žádná jiná osoba, tahle
'vyzývavá nezbeda' jsem přeci já!
I přesto, že jsem se již natrvalo usídlil v dívčím těle, neměl jsem doposud žádné
ženské instinkty. Žádné sexuální vzrušení se kvůli probíhajícím změnám nekonalo a
ani můj intimní život s Tammy se, díky mojí frustraci, nekonal. Ovšem nyní, když
změny byly ukončeny, pravděpodobně začala fungovat tělesná chemie, protože jsem
při pohledu na sebe začal pociťovat první záchvěvy touhy. Zkusil jsem si představit
dívku v odrazu zrcadla jako loutku, které mohu dělat, co se mi zlíbí. Tím, že jsem na
tuto dívku myslel jako na zcela jinou osobu, vznikla pravděpodobně nová forma
masturbační fantazie.
"Ach," řekl jsem nevinným hláskem té 'nevinné dívky'," tady je tak teplo! Myslím, že si
budu muset odložit."
Stydlivě jsem si rozepnul košili a zapózoval pro další snímek.
Moje levé ňadro bylo odhaleno a ukázalo krásný dvorec a výraznou bradavku.
Sexy!
"Tak dobře, holčičko," řekl jsem nahlas. "Sundej si to a ukaž mi, co skrýváš!"
"Dobrá práce ty děvko!" vyštěkl jsem sám na sebe a vzápětí hned nasadil vyděšený
výraz, jako bych se bál sám sebe. Začal jsem se chichotat. Ta hra mne začínala
bavit.
Postavil jsem se bokem k zrcadlu a přes rameno se snažil vyfotit sám sebe ze zadu.
"No tak mi ukaž ten tvůj sexy zadeček, děvče!"
Zkoumal jsem své fotky velmi kriticky.
Není to špatné, pomyslel jsem si, ale je to trochu nuda. Prostě holka stojí před
zrcadlem.
Za svůj život jsem měl možnost vidět spoustu lehce (i více) erotických filmů a fotek a
tak jsem se rozhodl začlenit do své improvizované foto session také postel.
Zasmál jsem se. "Ty jsi ale hodně zlobivá holka," řekl jsem nahlas. Pobaven vlastní
kreativitou jsem se pokoušel udělat nějaké pózy, které jsem viděl u ostatních dívek
v časopisech.
Posunul jsem zrcadlo blíže k posteli. Zaujal jsem místo na posteli a popadl zpátky
telefon s foťákem. Abych dodal svým fotkám říz, tak jsem se rychle zbavil i kalhotek.
Takže teď ne jen prsa, teď jsem nahý úplně komplet.
Nevím proč, ale pocit této 'zakázané zábavy' mne začínal docela vzrušovat. Byl jsem
sice nahý, ale nikdo mne nemohl vidět, byl jsem ve svém vlastním bytě, ve své
vlastní ložnici, přesto jsem se pořád cítil, že jsem zranitelný a že mne někdo
přistihne, že dělám nemravné věci. Nemohl jsem se ubránit šibalskému úsměvu, to je
to pravé koření na mojí nemravnou zábavu.
"Ach, nehraj to na mne, jsi prostě špatná holka," řekl jsem chraptivě, "ukaž mi
pořádně to tvoje sexy tělíčko."
Moje kůže mne svědila a byla velmi citlivá, když jsem nechal své prsty a dlaně volně
přejíždět po svých křivkách a zároveň jsem se obdivoval v zrcadle.
"A teď na kolena a udělej další sexy pózu…," zamumlal jsem a moje fantazie běžela
na plné obrátky, tak jak nikdy jindy předtím. Pokud bych neprošel transformací, nikdy
bych tohle nezažil. Je pravda, že jsem si sám sebe stále představoval ve třetí osobě
a moje rozkazy plnila dívka v zrcadle (jsem si jist, že by se mnou měli psychiatři
hodně práce), ale to mi bylo jedno. Byla to velká legrace, velmi vzrušující pocit
umocněný pocitem nebezpečí a zakázaného. Bylo to mnohem lepší, než porno.
Tohle bylo interaktivní porno, kde jsem sám rozhodoval, co se bude dít dál.
"Taková špatná holka," zavrčel jsem. "Otoč se a ukaž mi víc, ty sexy děvko!"
"Oooh... Miluji tvoje kolena, baby! Ukaž mi svou sexy broskvičku," přikázal jsem sám
sobě a nasadil smyslný pohled. Připravil jsem telefon pro další snímek. Začínal jsem
být v tomto docela dobrý!
Lehnul jsem si zpátky na postel, abych zhodnotil svoje fotky. Volnou rukou jsem
přejížděl po svém těle. Ještě nikdy nebyla moje pleť tak hebká.
"Alespoň, že jsem se proměnil do sexy holky a ne do žádné ošklivky!" usmál jsem se
sám pro sebe. "A jako vedlejší efekt proměny mohu mít teď své vlastní porno,
kdykoliv se mi zachce."
Na těch autoportrétech bylo něco ohromě vzrušujícího. Trochu to připomínalo fotky
dívek, které lze najít na Facebooku. Tyhle dívky na fotkách sice nebyly nahé, ale
určitou představu to vyvolávalo. Ano, na internetu by se daly najít i nahé fotky, ale
obvykle se jednalo o fotky, které posílají dívky, nebo manželky svým
partnerů/manželům, když jsou třeba někde hodně daleko od sebe.
Vždycky jsem se divil, proč si tyhle fotky milenci, nebo manželové nenechají pro sebe
a něco tak osobního a intimního klidně ukážou světu. Zároveň jsem se ale na ně
nezlobil, protože jsem se tak i já mohl kochat krásnými ženami. Většinou se jednalo o
fotky z koupelny, kdy se nahá holka před zrcadlem snaží nasadit vyzývavou pózu a
praštěný výraz ve tváři.
Myšlenka na tyhle fotky mne dovedla až do koupelny před naše zrcadlo. Co kdybych
vyzkoušel stejnou techniku? Tammy nebyla doma už celé hodiny a stejně jsem
neměl nic jiného na práci. Co by se mohlo stát?
Hmm, trochu fádní, pomyslel jsem si. Ale to je jen zkušební snímek.
Byl jsem natolik zaujatý touhle činností, že jsem ani nezaslechl, že někdo vstoupil do
bytu a něčí kroky se neomylně přibližují ke koupelně. Postavil jsem se bokem a
snažil nasadit co nejvíce vyzývavou pózu.
"Jsi zlobivá holka? No tak to už konečně přiznej, že jsi hodně zlobivá a nemravná
holka!"
Otočil jsem se zády k zrcadlu. "Ano, jsem strašně zlobivá a nemravná holka, dovol mi
ukázat ti můj sexy zadeček…"
"Ano, máš naprostou pravdu," řekla Tammy, která se nečekaně objevila ve dveřích a
její hlas mi málem přivodil infarkt, "myslím, že máš opravdu sexy zadeček."
KONEC PRVNÍ ČÁSTI