3/2013 Ukradené dětství

3/2013 Ukradené dětství - dětská práce
Dne 30. ledna 2013 jsme se vydali na přednášku s tématem nám nikoli vzdáleným. Přednáška
pojednávala o Dětské práci v rozvojových zemích. Tohle téma nám nebylo nijak cizí, několikrát jsme
již nad tímto problémem diskutovali. Dokonce jsme měli možnost prožít si simulaci „dětských továren
na míče“ v ekocentru na Sluňákově, kde jsme se taky seznámili se značkou Fair Trade.
I přesto, že se tohle neděje v naší zemi, nás se to týká. A to jak přímo tak nepřímo. Stačí se jen
zamyslet „Opravdu tohle potřebuji?“, „Potřebuji nové džíny?“, „Už se to nedá recyklovat/ opravit?“
... Některé věci, které jsou pro nás nepotřebné nebo staré, se můžou ještě někomu hodit.
Po našem příchodu do kina, jsme měli možnost prohlédnout si výstavu Ukradené dětství: Dětská
práce očima čtyř českých fotografek. Ke každé fotografii byl krátký článek zahrnující nejdůležitější
informace a příběhy vyfotografovaných dětí. Výstavu jsme si nestihli celou projít a už jsme se
nahrnuli do sálu. Řady byly zaplněny pouze naším ročníkem, takže jsme měli celé kino pro sebe. Po
usazení a ztišení nás do víru přednášky vtáhla úvodní řeč ke krátkým filmům.
První film pojednával o životě malé holčičky (9 let) z Bangladéše. Tahle holčička nechodila do školy,
protože musela pomoct s výrobou náramků. Tímhle způsobem si její rodina vydělávala na živobytí.
Peníze za práci jim vystačí sotva na nájem a jídlo. Práce si vybírá i svou daň, horké kamínky, které
zatlačuje holými prsty do náramku, jí nejednou popálily končetiny. Práci na náramcích prokládala
domácími pracemi, takže jí nezbýval čas na hraní se svými vrstevníky a na její dětství. Jelikož nikdo
z rodiny neuměl pořádně počítat, jejich zaměstnavatel je šidil. „I kdybych počítat uměla, komu bych si
stěžovala?“ říkala malá dívenka. Její školní docházka byla velmi krátká, a tak se naučila pouze napsat
jména všech sedmi členů její rodiny. Jiná jména by však napsat nezvládla. „Chtěla bych, aby mí
sourozenci mohli chodit do školy a našli si lepší práci.“ Svěřila své přání holčička.
Druhý film nám pomohl nahlédnout do života albánské holčičky (7 let). Peníze získávala žebráním.
Časem přišla na to, že když bude mýt auta, vydělá si víc. Často musí poslouchat nadávky a občas i
snášet fyzické útoky. Za den si vydělá v průměru 3 eura. Jednoho dne jí jeden muž dal 6 eur. Byla tak
šťastná, že šla rovnou domů.
Třetí a poslední film nás vtáhl do života nepálské dívenky (10). Byla na tom z těchto dívek asi nejlépe,
protože měla možnost navštěvovat školu. Aby si to mohli dovolit, otec pracoval na dvě směny. Matka
zemřela, když bylo dívence pět let, a tak se musela starat o domácnost a sourozence.
Po filmech jsme začali debatu. Zaujalo nás, že se dívky vdávají průměrně v 15 letech a ve stejném
věku se stávají matkami. Také jsme se dozvěděli, co udělat, abychom mohli jako dobrovolníci jet
pomáhat do těchto rozvojových zemí. Hlavním kritériem je znalost angličtiny, ale to není vše. Musíme
být celkově „použitelní“, samotné nadšení a zapálení pro věc nestačí. Heslo „Daruj člověku rybu,
nakrmíš ho na jeden den. Nauč ho rybařit a nakrmíš ho po celý život.“ tady platí. Není podstatné,
kolikrát pomůžete, ale jak.
Vypracovaly: B. Procházková a T. Jančová, IX.B, Gabriela Řádková