2014-2
Transkript
2014-2
občasník dolnopočernické farnosti vydávaný pro vnitřní potřebu vychází 29. června 2014 ročník XII. (2014), číslo 2 Úvodník Milí farníci, zdravím Vás všechny z mé eucharistické pouti – štafetového běhu do Orvieta. Nacházím se právě ve Veselí nad Lužnicí a dnes ráno cítím celé tělo z námahy a horka předcházejícího dne. Ale to k putování patří. Myslím na Vás ás v modlitbách, abychom tento měsíc červen, který je více zasvěcen Eucharistii, prožili pro s větší pozorností právě na toto velké tajemství Boží lásky projevené skrze dar Těla a Krve Páně. V tomto měsíci studenti a žáci napínají své síly k posledním zkouškám v tomto školním roce a my asi všichni plánujeme prázdniny a dovolené. Ať Vám k tomu všemu Pán žehná. otec Pavel První svaté přijímání Příprava Standy, Honzy, dalšího Honzy, Anežky a Elišky na první svaté přijímání probíhala celý rok pod vedením Marcely a Katky. Je třeba těmto dámám poděkovat za záslužnou a skvěle odvedenou práci. I když to tak třeba někdy v pátek odpoledne na faře nevypadalo, soudě podle pobíhajících dětí nedávajících pozor, ve skutečnosti si Duch svatý dětičky pěkně otesal a uhladil a tuto proměnu bylo možné pozorovat i doma. Dětičky otesaly a Duch svatý uhladil i Marcelu s Katkou – do ještě větší krásy Božích dětí, směrem ke svatosti. I otec Pavel byl důkladně otesán a jeho trpělivost byla podrobena velké zkoušce zejména při generálce této velké události. A jak tato zkouška dopadla? Trpělivost otce Pavla je svatá. Takže T také moc děkujeme! 1 z 10 ročník XII., 2014/2 29. června 2014 foto Karel Švejda Jsme vděčni, že tento velký den v životě našich dětí můžeme prožívat v kruhu farní rodiny. Za tuto farní rodinu neustále děkujeme našemu Otci na nebesích a nemáme strach, že by se naše děti ztratily ve víru světa, když mají ve farní rodině takovou oporu. Takže ještě jednou všem moc díky a Bůh Vám žehnej. Farní pouť 2014 za naším oltářem a svatým Ivanem Jiří Cerman Rok se s rokem sešel a nás, kteří jsme se rozhodli jet v sobotu 17. května 2014 na letošní farní pouť čeká cesta na Velíz, a pak do Svatého Jana pod Skalou. Na Velízu máme v kostelíku Narození svatého Jana Křtiele umístěný náš bývalý, nyní již nově zrenovovaný dolnopočernický oltář, a ve Svatém Janu zase navštívíme místa, kde působil svatý Ivan. Autobus utobus je přistaven, ale zatím kupodivu nechybím já, ale Olga Stárková, která se prý při pohledu z okna na zataženou oblohu stále nemohla rozhodnout zda jet či nikoliv. Čekání na opozdilce zpříjemnil několika zájemcům otec Pavel, kdykoliv připravený k jakémukoliv překvapení:: Kdo má chuť na kávu, ať jde 2 z 10 ročník XII., 2014/2 29. června 2014 za mnou na faru! Právě ji ráno přivezl z italské Valtelíny a chutnala věru náramně. Konečně nastupujeme do autobusu, Olga už je i se svým potutelně nevinným inným úsměvem usazena v sedačce a zanedlouho najíždímee na dálnici směr Plzeň. O něco později vjíždíme do Berouna, za ním směřujeme vzhůru do vesničky Zlatá, z které je krásný rozhled po okolí, a pak už míříme přes hřeben křivoklátských lesů rovnou do vesnice Kublov, která je položena pod úpatím Velízu, prvního cíle naší pouti. Na Vrchu Velíz (595 m. n. m.) potvrdily archeologické vykopávky pravěké, keltské a slovanské sídliště. Ve slovanských dobách zde byl uctíván bůh Veles, ochránce stád a pastýřů, dnes je na kopci postaven křesťanský kostelík. Podle Kosmovy vy Kroniky české přivedli roku 999 Vršovci na Velíz zajatého přemyslovského knížete Jaromíra, a podle pověsti se jej chystali rituálně obětovat pod posvátným dubem. Byl zachráněn svojí družinou, a na paměť své záchrany nechal kníže Jaromír kolem roku 1000 postavit na Velízi románský kostelík, zasvěcený svatému Janu Křtiteli, který byl v 18. století barokně přestavěn. Vrch Velíz lze ovšem zdolat kvůli vysokému převýšení pouze pěšky; úzkou a strmě klikatou cestu autobus neprojede, a tak ho i s řidičem zanecháváme háváme na parkovišti. Ve třech skupinkách začínáme stoupat vzhůru, ti pohyblivější a hbitější vpředu, ti starší a méně pohybliví vzadu. Kde ale zůstala paní Pokorná? Nevidím ji ani v poslední skupince a je mi jasné, že tak prudké stoupání nemůže zvládnout i kdyby chtěla. Nu dobrá, sestupuji dolů a jdu jí naproti, však už jsme se sblížili na farní dovolené v roce 2012 v italském Verviu, kde se jí příliš nezamlouvalo moje viržínko. „O O paní Pokornou se postarám,“ postarám, sděluji dvěma postarším dámám, které v tuto chvíli již iž roztroušený průvod uzavírají a mají s výstupem samy dost starostí. „Paní Pokorná, víte co,“ navrhuju jí, když jsme se potkali, „stopneme stopneme nějaké auto, protože nahoru se po svých určitě nedostanete.“ Usmívá se. „A nebude Vám vadit viržínko?“ Ale vůbec vůb ne, vůbec. Mávám na první auto, které směřuje vzhůru, a k mému překvapení vystrkuje z okna škodovky hlavu Jirka Regál. No vida, jak je to snadné, stačí věřit. Všichni se zanedlouho společně scházíme v kostele, obdivujeme nádherně zrenovovaný oltář a usedáme do lavic ke mši svaté, kterou celebruje náš otec Pavel. Není s ohledem na chlad dlouhá, ale zato vydatná. Po ní zasvěceně hovoří o práci na oltáři restaurátor Vojtěch Stádník, syn sochaře Karla Stádníka, jehož liturgické plastiky zdobí interiéry řady kostelů. Zaslechl jsem z našich řad, že prý oltář sluší tomuto kostelu možná víc, jak kdysi našemu. Na závěr k nám velmi pokorně a skromně promluvila paní Miloslava Kučerová (86 let), která kostel na Velízu navštěvuje již od první třídy obecné školy. Tomu se říká věrnost. Tehdy chodili až ze vzdálených Broum, nyní ji vozí syn. Avšak mše se zde konají jen v létě, a to v sobotu od 1630 jednou za 14 dnů. Na závěr ještě využíváme možnost jít se podívat do zvonice, a rozhlédnout se po okolí. Končí program první části poutě, kdo chce, může jít k autobusu, zbytek má možnost podívat se na sochu bůžka Velese, kterou na farní zahradě z kusu stromu vysekali, a pak nedaleko v lese na skalním ostrohu nainstalovali místní nadšenci. Já pohanské bohy a bůžky vůbec nemusím, to jen zvědavost mě přinutila jít se podívat, a vlastně jsem skoro nic neviděl, jen jakýsi totem. Tak, a teď už honem k autobusu. Jedeme dál a já navrhuji sestrám a bratřím možnost krátké zastávky v nedaleké vesnici Bzová, kde si mohou mimo plán prohlédnoutt nově zrestaurovanou kapličku s malou sochou Sv. Jana Nepomuckého, jejímž autorem je syn Daniel Paul, nedávný absolvent oboru sochařství VŠUP. Otec Pavel váhá, bojí se, abychom se moc nezdrželi, ale nakonec volnomyšlenkářsky mávne rukou: „Tak Tak jo.“ jo Do Bzové to je opravdu kousek, už vystupujeme na návsi z autobusu, a za chvilku k nám míří Dan v ruce s termoskou kávy pro ty, kteří kávy ještě nemají dost. Postáváme před kapličkou, Dan trochu hovoří o své práci na soše, odpovídá na otázky, sklízí od mnohých slova va obdivu a ani netušíme, že jsme z oken pozorováni některými místními 3 z 10 ročník XII., 2014/2 29. června 2014 usedlíky, pro které je výskyt zájezdního autobusu v těchto místech nevídaná rarita. A už se zase musíme loučit, ještě zamávat hostiteli, a pak už po klikaté cestě dolů do Točníka, v dálce ce spatřit hrad Žebrák, projet stejnojmenným městečkem, najet na dálnici a v nedaleké Loděnici odbočit ke Svatému Janu pod Skalou. Poustevník Ivan se zde podle pověsti usadil v polovině 9. století. Komplex zahrnuje kostel Narození sv. Jana Křtitele a jeskyni ni sv. Ivana. Uprostřed kostela stojí náhrobek sv. Ivana, kde je umístěna schránka se světcovými ostatky. Kostel je propojen se starým skalním kostelem – jeskyní sv. Ivana, kde podle legendy Ivan v 9. století žil a byl pochován. Zkoumání kosterních pozůstatků tků potvrdilo, potvrdil že kostra je tisíc let stará a že to byl muž, který žil dlouho ve vlhku a živil se přísně vegetariánsky. No vida, máme s Pavlem co dohánět. Místními lidmi byl Ivan od začátku považován za svatého a za prvního českého světce, ještě před sv. Ludmilou udmilou a sv. Václavem. Nejkrásnější ve Svatém Janu je impozantní vápencová svatojánská skalní stěna, která se vypíná do výšky 210 m nad okolní terén a dominuje tak celému okolí. Asi v polovině cesty na skálu, na ostrohu nad údolím, je barokní kaple Sv. Kříže z roku 1714. Není divu, že ve Svatém Janu pod Skalou máme rozchod, kdokoliv může jít kamkoliv, závazný je pouze čas domluveného odjezdu pro ty, kteří se chtějí do Prahy vrátit objednaným farním farní autobusem. Zatím stále neprší a tato okolnost mnohé utvrdila v tom, že před ed cestou na nedalekou vyhlídku nebo návštěvou kostela či prohlídkou Ivanovy jeskyně je třeba se napřed posilnit v místní přeplněné restauraci. Někdo obědem, někdo opět kávou. Otec Pavel má rád pohyb a přestávku si dopřeje až po té, co si udělá ud výšlap ke kříži na vyhlídce. Vždyť se za hodinu vrátí, a bude-lili kdo chtít, může se ještě společně s ním vydat do okolí. My určitě chtít budeme, jenže člověk míní, a Bůh mění. Ti otrlejší a trpělivější zatím čekají na oběd uvnitř restaurace, já s Hankouu jsme společně se Standou a Janou zvolili rychlejší obsluhu na terase s kávou, čajem, a…? Doutníčkem! Jeden pro mě, jeden pro Standu, který chce chvíle pohody prožít stejně jako já a třetí pro Marka Jablonského, který si doutníčkem a družným rozhovorem s námi krátí čas čekání na oběd. A stalo se to, co se stát nemělo, ale mohlo, začalo pršet, napřed jen trochu, potom víc, a nakonec lije jako z konve. Otec Pavel už je zpět, za sucha vše stihnul, a nám je jasné, že na další špacír se už asi nevydáme. Tak alespoň espoň si ještě prohlédnout kostel, a Ivanovu jeskyni, třeba pršet přestane. Nepřestalo! Nepřestalo Co dál? Počkáme na ostatní a farní pouť ukončíme o něco dříve. říve. Zase jsem se někde loudal a vidím, že náš autobus mi ujíždí. Běžím za ním, a kdosi mi za zadním sklem dáváá posunky najevo, že autobus je obsazen. No dobře, asi jsem se spletl, ten náš už mi asi ujel, co se dá dělat, nějak se domu dostanu. Odvracím Odv se, ale autobus zastavuje a rozesmátý Pavel na mě volá, abych nastoupil. Aha, tak to byl jenom fórek, tak to jo, ale Marka jsem za zadním oknem opravdu nepoznal. Jsme doma, co si dát třeba ještě kávu na faře a symbolicky tak ukončit naší pouť? Návrh Pavla se některým líbí, za chvilku jsme usazeni za stolem a o něco později přinášejí Marek s Violou spoustu dobrot. No, to je překvapení, takže společenský farní večírek na závěr? Mám rád neplánované a improvizované akce a tahle se opravdu povedla. Rozešli jsme se až kolem devatenácté hodiny, a to ještě velmi neradi. Takže zase za rok, dá-li Pán dočkat. Jan Paul – Jean Noc kostelů www.nockostelu.cz V pátek 23. května 2014 od 18. hodiny začala v celé České republice již po páté akce, kdy se otevřely kostely a modlitebny s připraveným kulturním programem. Tak tomu bylo i u nás v Dolních Počernicích, kde k náš kostel v tento den navštívilo několik desítek návštěvníků. Návštěvníky přivítal administrátor farnosti Otec Pavel Čáp spolu se starostou zdejší městské části Zbyňkem Richterem. Letos byl program tématicky zaměřený na ikony. Ten kdo zavítal do prostoru prosto kostela, měl možnost si prohlédnout nejen vzácné románské malby, ale několik originálních děl pravoslavné bulharské ikonografky ikonograf Cvetomiry Cetkové. Jedna z autorčiných vystavených ikon s vyobrazením zesnutí Panny 4 z 10 ročník XII., 2014/2 29. června 2014 Marie bude pravděpodobně v tomto roce nainstalována instalována v presbytáři našeho kostela. Návštěvníci měli možnost se s autorkou seznámit a zeptat se jí na to, co je zajímalo. Tématu ikon a ikonografie byla věnována i úvodní přednáška Otce Pavla. Pro návštěvníky byl připravený malý dárek, tak jako každým rokem, perníček z dílny Haničky Jirsákové. Doufáme, že kromně toho milého hmatatelného dárku se nám podařilo návštěvníky obohatit o nové informace a příjemné zážitky. Děkujeme všem návštěvníkům i všem, kteří pomohli zajistit zdárný průběh Noci kostelů v Dolních Počernicích - Mirce Bullové, Františku Jakubcovi, Otci Pavlovi, Viole Jablonské a Haničce Jirsákové. Marcela Krňávková Benefiční koncert na opravu varhan a adopce varhaních píšťal píšťa Už potřetí se v našem kostele Nanebevzetí Panny Marie uskutečnil benefiční koncert na opravu našich varhan. Konal se v úterý 10. června 2014 a myslím, že ti, kdo na něj přišli, nebyli rozhodně zklamáni. Svým zpěvěm nás mile potěšil a příjemně naladil soubor Legatě pod vedením sbormistryně Alžběty Churáčkové. I tentokrát byl jako bonus pro posluchače připravený prodej dortíků a koláčů od cukrářky Gábiny Pluhařové, která je umí báječně připravit, a tak o zákazníky nebyla nouze. Všechny skvostné lahůdky se prodaly. Výtěžek z koncertu a prodeje dortů v celkové hodnotě 7 375,- Kč byl věnován na opravu našich varhan. Děkujeme všem, kdo se přišli potěšit poslechem hudby a podpořit tak naši sbírku. Stále spoleháme na podporu všech, kdo chtějí jakýmkoli obnosem přispět.. V kostele je k dispozici označená kasička, ale dárci mohou peníze posílat také na účet farnosti 2400040748/2010 pod v. s. 1890.. Podrobnou zprávu o stavu a opravě varhan najdete na našich stránkách: www.farnost-dolni-pocernice.cz v rubrice Oprava varhan. Jako další možnost příspěvku na opravu varhan je adopce varhaních píšťal. Na nástěnce v kostele jsou podrobné informace, jak je možné píšťalu adoptovat. Je tam i tabulka, kde si můžete vybrat píšťalu. Ke dni 14. 14 června bylo adoptováno již 86 varhaních píšťal v celkové hodnotě 39 000,- Kč. Celkem se ke témuž dni na opravu varhan vybralo 188 075,- Kč. Všem dárcům, kteří nám přispěli a nebo přispějí ze srdce děkujeme. Marcela Krňávková 5 z 10 ročník XII., 2014/2 29. června 2014 Poutní slavnost Nanebevzetí Panny Marie v našem kostele Tak, jako každý srpen, i letos pořádá naše farnost poutní slavnost. Ta se uskuteční v neděli 18. srpna 2014 s následujícím programem. V 830 bude modlitba růžence. Slavnostní mše sv. začne v 900, po ní bude pohoštění za kostelem. V 1130 posvětí P. Pavel Čáp novou ikonu. Ve 1200 bude pouť zakončena modlitbou Anděl Páně. Všichni jste co nejsrdečněji zváni. Prosíme dobrovolníky, kteří by byli ochotni pomoct s přípravou stolů a obsluhou, ať se zapíší na seznam na stolku s dary a nebo se přihlásí M. Krňávkové tel. 604898198. 04898198. Dále prosíme o pomoc s přípravou sladkého i slaného pohoštění. Všem, kdo něco dobrého připraví a přinesou předem děkujeme. Hurá na vodu aneb farní jízda na sázavě Marcela Krňávková [email protected] Na osmý ročník farní jízdy, kterou každým rokem pořádáme na řece Sázavě z Čerčan do Týnce nad Sázavou, jsou tentokrát zvány nejen ženy, ale zváni jsou všichni, kdo touží po skvělých, pohodových vodáckých zážitcích. V sobotu 13. září 2014 vyrážíme z Hlavního nádraží v 807 na naši jednodenní plavbu. Délka naší na trasy je 14 km. Okolo 9. hodiny bychom přijeli do Čerčan a nastoupili do připravených lodí. V Týnci nad Sázavou odpoledne vystoupíme okolo 17. hodiny. V polovině cesty uděláme zastávku v Nespekách v naší oblíbené vodácké restauraci. Jako vždy si tam dáme nějakou dobrou baštu a nabereme síly na druhou polovinu cesty. Lodě budou stejné jako každý rok, takže neúmyslné koupání ve vodě je téměř vyloučeno. Vodačky a vodáci, zapisujte se na stolku s dary v kostele na seznam nebo napište na email [email protected] a nebo se ozvěte na tel. 604 898 198. Ahoj na vodě!!! Těší se na vás Marcela Krňávková 6 z 10 ročník XII., 2014/2 Vánoce a Velikonoce po čínsku 29. června 2014 Mílí přátelé, je toho hodně, o čem bych Vám chtěl napsat a o co bych se s Vámi rád podělil. podělil Čína je země od naší velmi vzdálená v mnoha aspektech – nejenom geograficky. S lehkou nadsázkou se dá říci, že je tu všechno jinak, a když říkám všechno, tak tím chci vyjádřit, že jinak je i většina věcí, které by člověka ani nenapadlo, že mohou ou být jinak, než je zvyklý. A to nás tu právě baví, protože to pomáhá člověku rozšiřovat obzory, naučit se na svět dívat z různých úhlů. Je pak paradoxní, když se v tomto tak jiném světě setkáte s něčím, co Vám přes některé odlišné vnější znaky připadá uvnitř nitř tak důvěrně známé. Jedny z nejsilnějších zážitků tohoto typu jsou spojeny s naší vírou a katolickou církví. Je to samozřejmě dáno její univerzalitou. Bůh je jeden, ať jej vyznává kdokoli a přistupuje k němu z jakéhokoli „směru“. Ale opět je tu ta úžasná úžas možnost odlišnosti i v něčem, co ze zdá být tak jednoznačné. Z domova – z Prahy sami víme, jak je někdy rozdílné prožít bohoslužbu ve dvou různých kostelech, byť by byly od sebe vzdálené třeba jen pár desítek metrů. Mnozí Pražáci mi pak jistě dají za pravdu, že je pražská bohoslužba (dá-lili se to takto zobecnit) může být úplně jiným zážitkem než bohoslužba třeba někde na Moravě. Možná si tedy dovedete představit, oč odlišnější pak asi musí být bohoslužba někde v zapadlém čínském venkovském kostelíku. Ano, je to tak! Už jen ten „kostelík“. Protože tady vlastně nikde žádný kostelík, jaký známe z Evropy nebo třeba i z větších čínských měst není, slouží se mše v našem nejbližším okolí vlastně v obyčejných domcích, přičemž dva z nich mají jednu část vyhrazenou výhradně pro bohoslužby – něco jako kdybyste si velikánskou garáž předělali na kapli. V třetím případě se bohoslužby konají vlastně v ložnici jednoho z věřících. Jeho domeček je mnohem menší a vždy, když se u něj slouží mše (nebo v případě nepřítomnosti kněze alespoň bohoslužba slova s přijímáním), prostře přes almaru ve své ložnici bílý ubrus a rozsvítí elektrické svícínky, pod „svatými obrázky“, kterými je místnost vyzdobena. Přítomní věřící se pak rozesadí na kchang, což zděné lože vyplňující větší čás zbývající plochy místnosti část ode zdi ke zdi. Je vyhřívané kouřem z kamínek, na kterých se v sousední místnosti vaří. Něco, jako když se u nás dříve spávalo na peci. Těmi věřícími bývá pár sousedů z okolí a hlavně studenti a studentky z vysoké školy, kde vyučuji. vy Byli to právě oni, kdo nám ukázali toto místo a ještě jeden z těch dvou dalších „kostelíků“. Tam nás pozvali poprvé při příležitosti slavnostního založení jejich společenství mladých, kterému se tady říká „semínka“ nebo „zrna“. Od té doby jsme tam už byli několikrát a vzali jsme tam nejen naše věřící kamarády z českého velvyslanectví v Pekingu, kteří nás už párkrát přijeli navštívit, ale třeba i pana sládka, který tu pobýval několik týdnů, když se zde rozjížděla výroba českého piva. Krásných zážitků z těchto bohoslužeb a ze života místních církve je mnoho, ale těžko Vám je přiblížit v krátkém článku do DoPoLí. Předpokládám, že až se vrátíme do ČR, bude příležitost, abychom o nich popovídali těm, kdo by o to měli zájem. Dnes zmíním alespoň jedny z nejsilnějších, ilnějších, kterých se nám dostalo o Vánocích nebo opět o Velikonocích, které jsme na rozdíl od loňska prožili ne v Pekingu, ale právě ve „své zdejší farnosti“. 7 z 10 ročník XII., 2014/2 29. června 2014 Naši přátelé nás informovali, že „půlnoční mše“ se na Štědrý den bude v našem kostelíčku konat od 1930. Vzhledem k tomu, že to do kostelíka máme asi půl hodiny autem, museli jsme doma vše připravit tak, abychom mohli již po štědrovečerní večeři a po „dárkování“ u stroměečku mohli vyrazit kolem sedmé. Pomohl nám k tomu Ježíšek, který – zatímco jsme kolem olem páté hodiny vyzvedávali Iliáska ze školky (Ismík si zatím u naší známé v čajovně dělal úkoly) – nám připravil doma krásný živý stromeček v květináči a pod ním spoustu dárečků. „Náhodou“ jsme se tak těsně po páté sešli v čajovně celá rodinka, tak jsme spěchali domů, abychom vše stihli v alespoň předstíraném klidu. Když jsme se potěšili pohledem na stromeček, zasedli ke štědrovečerní tabuli, kterou nám maminka již předem připravila, a začali se modlit, zazvonil zvonek. Za dveřmi stáli sousedé z našeho předchozího edchozího bydliště, kteří nás prý přišli potěšit, protože Číňané rádi srovnávají naše vánoční oslavy se svým slavením příchodu čínského nového roku. Tehdy má být celá velká čínská rodina pohromadě, takže se všichni sjíždějí ke svým nejstarším žijícím předkům, předk aby s nimi společně slavili. A protože podle našich bývalých sousedů jsou naše Vánoce, které oni neslaví, asi něco podobného a rodinu máme daleko, přišli nám dělat společnost, abychom nebyli sami. Co teď? Před dětmi jsme sice už před příchodem nečekané návštěvy předstírali vánoční klid, ale neustále jsme pokukovali po hodinách, jestli všechno stíháme. A teď najednou hosté! Prostřeno bylo pro 5, navařeno určitě trochu více, ale zas ne pro 8. Navíc bylo jasné, že veškerá rodinná atmosféra českého Štědrého večera, kterou jsme se tak pracně snažili navodit, by byla ta tam. Na druhou stranu přijmout nečekaného hosta ke štědrovečerní tabuli by bylo tak hezké a případné – vždyť v mnoha rodinách je tradice, že se na štědrovečerní tabuli prostírá pro jednoho navíc, c, kdyby přišel „pocestný“. Pozvali jsme tedy hosty k večeři, ale oni odmítli a usadili se v obýváku s tím, že my si jich prý nemáme všímat a vklidu se navečeřet, protože oni už (údajně) večeřeli. Takže jsme místo večeře začali chystat kafe – jakožto zde nezvyklou ezvyklou „západní“ specialitu a povídat sousedům o vánočních tradicích. Nebyli jsme asi nejzdvořilejší, ale postupně jsme jim naznačili, že nám je jejich pozornost milá, ale v dané situaci značně na obtíž. Asi po půl hodině se tedy hosté zvedli, že přijdou jindy, a my po povinném přemlouvání, aby zůstali, a vyprovázení až na náměstí, jsme mohli opět „v klidu“ zasednout k znovu přihřáté rybí polévce. Po večeři jsme se stejně „v klidu“ přesunuli ke stromečku, kde jsme odzpívali všechny koledy, na které jsme sii vzpomněli a co nejrychleji „v klidu“ rozbalili dárečky. Do kostelíčka slavnostně nazdobeného mj. i Santa Clausy nalepenými na oknech a dveřích jsme tak proti plánu dorazili s asi půlhodinovým zpožděním, ale ukázalo se, že mše svatá ještě zdaleka nezačala. nezačala Zato probíhala úžasná narozeninová oslava – vždyť také oslavenec nebyl jen tak někdo. A tak každý přítomný chtěl něčím přispět k oslavné atmosféře. Jedna paní si například připravila soutěž ve znalosti Písma, jiná zazpívala všem několik vánočních písní, jeden pán pak zahrál několik písniček na tradiční hudební nástroj podobný trochu našemu hoboji, ale daleko vřeštivější. V kostele bylo velmi veselo a živo, vládla velmi živá a nevázaná atmosféra – dokonce v zadní části místnosti – kostelíčka – si některé dámy d vesele pokuřovaly, pánové s kulichy na hlavách na sebe vášnivě pokřikovali a o něčem se zaujatě dohadovali a jeden obzvláště obveselený příchozí, který se zřejmě na cestě z nějaké bujaré večeře nechal zlákat slavnostní lampiónovou výzdobou vstupu do domečku do – kostelíku, se domáhal přístupu na oltářiště, které v tu chvíli bylo spíš estrádním pódiem, aby také předvedl, co umí. Právě toho se ale obávaly vzhledem k jeho stavu ony pokuřující dámy, takže se s ním občas dost nevybíravě přetahovaly, když se dostal tal už moc blízko ke svatostánku. Vzpomněl jsem si na podobně naladěné účastníky našich půlnočních. Abychom také přispěli svou troškou, zazpívali jsme všem několik našich koled, za což jsme si vysloužili nejen skandovaný potlesk, ale od přítomných řádových sester (v civilu) i strakaté plastové růženečky. 8 z 10 ročník XII., 2014/2 29. června 2014 Ale to už bylo na čase se zklidnit, protože přicházel kněz, který přinášel Ježíška, do již připraveného betlémku, čímž začala mše svatá, při níž se naši dva ministranti střídali v zývání. Ta se od naší až tak moc nelišila (pokud nepočítám to, že vše probíhá v čínštině), jen mezi obětními dary byl mj. i velikánský narozeninový dort, který jsme po mši všichni spořádali. Na velikonoční vigilii nás Čechů bylo v kostele 10 (kromě nás pěti i rodina kamarádů z Pekingu a pan sládek). Sloužícího kněze to velmi potěšilo a patřičně to využil v kázání, když zdůrazňoval, že ač je místní farnost počtem aktivních věřících malá a potýká se s tlakem úřadů, které by potřebovaly náš kostelík zbourat a postavit na jeho místě nové ové sídliště, stojí ve skutečnosti úřední moc a státní aparát tváří v tvář mnohem větší síle – nejen celosvětové církvi, kterou jsme reprezentovali my Češi, ale přímo Bohu, který svoji církev řídí a vede a který jako morální posilu pro své zdejší malé stádečko ečko přivál do tohoto zapadlého kraje právě nás. Tentokrát jsem se kromě ministrantů Ismíka a Iliáska do bohoslužby zapojil aktivně i já se svým oblíbeným prvním čtením o stvoření. Jako každoročně jsem se při tom ne((u)bránil dojetí. 9 z 10 ročník XII., 2014/2 29. června 2014 Tomu samozřejmě ještě předcházel ohýnek na dvorečku, svěcení paškálu a nádherné exultet. Jak se na velikonoční vigilii sluší, měli jsme i ve své hostitelské farnosti při této nejslavnější mši v roce křest. Naše řady rozšířila asi 70 letá paní a celá atmosféra jejího přijetí do církve a našeho malého společenství byla tak silná, že se zde se zase neubránila slzám Víla. Sílu okamžiku umocnilo i to, že všechny řádové sestry, u některých z nichž jsme jejich zasvěcení jen tušili, přišly v řádovém hábitu. Protože jsme měli s sebou dohromady romady 5 malých dětí, odjeli jsme po mši už rovnou domů a nepokračovali do druhého blízkého kostelíčka, kam nás zvaly moje studentky na velikonoční oslavu, která pokračovala (jako to bývá o velikonocích u nás v Dolních Počernicích na faře) až do časných ranních nních hodin. Studenti se vlastně na koleje vraceli až po božíhodovém obědě, který si připravili na dvorku kostelíka. No, koukám, že jsem se příliš rozepsal, takže okamžitě končím. Těším se na setkání s Vámi, při kterém Vám budu moci vyprávět více. Z Dálného Východu Vás všechny za celou rodinku zdraví HAVRAN občasník č farního společenství č při ři kostele Nanebevzetí Panny Marie v Dolních Počernicích, vychází nepravidelně dle potřeby; na žádost můžeme ůžeme zasílat e-mailem; e o zařazení a použití příspěvků rozhoduje P. Pavel Čáp,, SDB; redakci a technické zpracování provádí Tomáš V. F. Jirsák Havran; příspěvky ř ě dodávejte laskavě ě pokud možno jen v elektronické podobě, a to na adresu [email protected]., jinak předejte osobně administrátorovi; vyhrazujeme si právo příspěvky redigovat bez vědomí ědomí autora, autora není-li zásadně dotčen obsah 10 z 10