Page 1 of 5 Filozofický bulletin Nová Akropolis 14.6.2011 http://www

Filozofický bulletin Nová Akropolis
Page 1 of 5
Myšlenka na tento měsíc:
"Budeš-li žít podle přírody, nikdy nezchudneš, budeš-li žít podle
toho, co říkají lidé, nikdy nezbohatneš."
Seneca Mladší
MINULÁ ČÍSLA BULLETINU
UŽ JSTE ČETLI?
Úvodník
Vážení čtenáři,
chtěla bych se s vámi rozdělit o něco, co mi kdysi vyprávěl
zaměstnanec velké firmy, který měl na starost dárcovství.
Čas od času pořádali mezi zaměstnanci firmy sbírky na dobrou
věc, kterou chtěli podpořit, a obvykle to dopadlo tak, že se
mnohem více zapojovali a mnohem více přispívali ti níže
postavení, ti s menšími platy.
Velký majetek není zárukou ušlechtilosti ani štěstí. Je to s ním
jako s jakoukoli jinou hmotnou věcí, může být užitečným
nástrojem pro lidského ducha nebo ho může zničit.
Člověk, který svým úsilím či penězi přispívá na dobrou a pro něj
smysluplnou věc, se cítí přirozeně šťastně, že mohl pomoci. Stejně jako cítíme často
větší radost, když dárky rozdáváme, než když jsme obdarováváni.
Starodávná moudrost říká, že čím více dáváme, tím více dostáváme.
Ivana Hurytová
Ze života filozofů: Alexandr Makedonský
Alexandr Makedonský se chystal na tažení do Persie, které bylo
celoživotním snem jeho i jeho otce. Ještě před tažením obcházel
vojsko a nenastoupil na loď dříve, dokud nezkontroloval poměry
svých vojáků, nepřidělil jednomu statek, jinému vesnici, důchod
z domu či přístavu. Když už byly spotřebovány a rozděleny
téměř všechny jeho příjmy, zeptal se jeden z jeho velitelů,
Perdikkás: "A co ponecháváš, králi, pro sebe?"
Mayové
Přestože máme k dispozici velkolepé
odkazy této starodávné civilizace v
podobě staveb, umění a tradic
přenášených ústní formou, nebo
dokonce zaznamenaných v různých
kodexech a několika textech, v
okamžiku, kdy o ní chceme
pojednávat, ocitáme se před další
záhadou jejího původu.
KDE HLEDAT INSPIRACI?
"Naděje," odvětil Alexandr.
"Tak i my, kdo táhneme s tebou, se na nich budeme podílet,"
řekl Perdikkás, odmítl s díky majetek, jenž mu byl určen, a s ním
i několik dalších přátel.
S úsměvem jde všechno lépe...
Z oblasti majetku a peněz také něco veselého:
Významný německý lékař Rudolf Virchow byl povolán k velmi
zámožnému pacientovi, aby mu vyndal z hrtanu kost. Nemocný,
který přestál slušnou dávku smrtelné hrůzy a bolesti, po krátké
operaci řekl:
„Děkuji Vám tisíckrát, milý profesore, nevím vůbec jak Vám
projevit své uznání.“
Chac Mool
Tato socha vytvořená kulturou Mayů
představuje oltář v podobě člověka.
Nachází se v mayském městě Chichen
Itzá na vrcholu pyramidy před
Chrámem válečníků.
PROGRAM AKTIVIT:
OD 15. ČERVNA DO 14. ČERVENCE
Virchow pohlédl ironicky na rozčileného muže a odvětil:
„Od doby, kdy Babyloňané vynalezli peníze, je tato otázka
vlastně rozluštěna.“
http://www.akropolis.cz/bulletin/022/bulletin_Nova_Akropolis.html
14.6.2011
Filozofický bulletin Nová Akropolis
Page 2 of 5
Zázračné umění být sám sebou
V neustálé touze po moudrosti, jež naplňuje životy těch, kteří se nebojí říkat si
filozofové, zaujímá významné místo hledání a nalezení vlastního vnitřního bytí. Tento
postoj, který často vede k nekontrolovanému egoismu, není-li řízen zdravými
morálními sklony, je odrazem hledání a odhalení velkých zákonů univerza. Konec
konců onen hermetický aforismus, který poukazuje na to, že „jak je nahoře, tak je i
dole“, nepřestává platit, přestože již uplynula mnohá staletí.
Je tedy na filozofii, aby hledala a nalézala pravdy, které pomáhají sestavit celou
mozaiku existence. A díky tomuto duchu zkoumání k nám přicházejí malá či velká
vnuknutí prostřednictvím nějakého zapomenutého výroku či rady starodávných
mudrců, jež byly pohřbeny v hrobkách spolu s lidmi, kteří ve světle těchto mudrců žili.
To ale nemusí nic znamenat, pokud světlo naší současnosti dokáže tato hluboká učení
znovu oživit. Týká se to i názvu tohoto článku. Je dost krátký, stručný a důrazný na to,
aby nás přinutil zastavit bláznivý běh naší mysli a slovo od slova probrat obsah těch
jednoduchých pojmů, které patří k zázračnému umění být sám sebou.
Být sám sebou se omezilo na pouhou formalitu, která zahrnuje dobrý život, péči o tělo
a samozřejmě i uspokojení psychiky rozvrácené směsicí zmatených myšlenek. Být
sám sebou znamená nanejvýš nechat se vést, nechat se tlačit životem, neposlouchat
nikoho a nic, dokonce ani sebe sama, protože „samotné já“ ještě stále nevyvinulo
opravdové úsilí, aby se dostalo do povědomí.
POZNEJ SEBE SAMA
Filozofie pro život - cyklus přednášek
• Cyklus zahrnuje 14 přednášek, které
budou probíhat jednou týdně.
Není však možné vyhnout se setkání s vlastním Já. Někteří lidé tráví hodiny v zajetí
strachu ze smrti, z neznáma, z nepravděpodobných trestů na onom světě, které ve
skrytých zákoutích člověka přesto vyvolávají tolik strachu. Skutečné, i když neviditelné
nebezpečí se nachází v neznalosti sebe sama, v postrádání vlastní skutečnosti, v
nedostatku opory v něčem, co není závislé na vnějším světě, ve ztrátě oné osy, která
se nachází v každé lidské bytosti; a i když není zcela pevná, stačí k tomu, aby se
člověk udržel vzpřímený a povznesl vědomí na piedestal jistoty a důvěry, jež poskytuje
moudrost.
Budovat cesty
Je to základ umění, o kterém mluvíme. Nelze nikam dojít, dokonce ani k sobě
samému, pokud se nevybudují cesty. Budujeme je však doopravdy?
Nejčastěji se ani nedíváme, kudy kráčíme. Následujeme jistý proud lidí, davy, které se
pohybují po vyšlapaných stezkách, měnící se pohyby názorů, které rozhodují o
prudkých a nepochopitelných obratech ve směru našich kroků. Ale protože tam jdou
všichni, jdeme tam i my. Vláčíme nohy po cestách plných odpadků, smetí, které každý
odhazuje při chůzi anebo, když se zastaví, protože se již neodvažuje pokračovat.
Nenarážíme na potíže, nýbrž na úskalí, která jsme si sami vytvořili.
ZÁHADY MEXIKA
Přednáška s videoprojekcí a
prezentace knihy ´Mexiko,
symbolismus a archeologie´
• Mayové
• Toltékové
• Aztékové
Budovat je obtížné. Avšak budovat někdy znamená prostě vyčistit staré stezky, které
upadly do zapomnění, vytyčené cesty, které po staletí sloužily k dosažení cíle a dnes
jsou zarostlé křovím a zasypané kamením, a přesto jsou jistě mnohem čistší než
některé jiné, po nichž se hromadně vydávají ti, kteří nevědí, kam vlastně jdou.
Skromný člověk, který uklízí, kosí vysokou trávu a odnáší kameny ke kraji, takto razí
cesty, buduje cesty, neboť jim navrací život.
A na těch odvážnějších je, aby určovali nové směry. Odvážní by kromě toho měli být
lepšími znalci, neboť není možné vybudovat cestu, pokud není jasně stanoven výchozí
a cílový bod, zákruty či prohlubně ve skalách, které jsou nutné, aby se neztratil cíl.
Ti, kteří umějí stavět, ti, kteří vědí, odkud přicházejí a kam směřují, nejsou kupodivu
vždy posloucháni ani následováni. Jejich cesty jsou v nejlepším případě považovány
za utopie, častěji jsou však považovány za slepé, stejně jako jejich stavitelé. Na
stavitelově díle se dokonce neocení ani jeho dobrá vůle: ovečky, které jdou slepě a
hluše, musí věřit, že ostatní volby jsou mylné a vedou špatným směrem, aby zmátly
lidstvo. Jak by tomu tak nebylo, když ti, kteří soudí, jsou právě ti nejzmatenější, nebo si
dokonce ve zmatku libují!
POSVÁTNÁ ARCHITEKTURA
EGYPTA
Přednáška s videoprojekcí
• Pyramidy: odraz univerza
• Chrámy: příbytky bohů
• Hrobky: cesty duše
http://www.akropolis.cz/bulletin/022/bulletin_Nova_Akropolis.html
14.6.2011
Filozofický bulletin Nová Akropolis
Page 3 of 5
Den ze dne
Stavba není záležitostí jednoho dne. Čas se v tomto případě, jakož i v mnoha jiných,
stává velkou zkouškou. Je nutné mít dostatek trpělivosti, aby se mohlo udržet
každodenní nadšení a přitom ani na okamžik neztratit z dohledu to, o co se usiluje, ať
už je to jakkoli daleko. Není ani tak důležitý čas, jako cíl. A když se mysl soustředí
přímo na cíl, čas kupodivu ubíhá rychleji... Účinnost při stavbě je dána vytrvalostí.
Vytrvat neznamená stát se automatem ani otrokem vlastního díla. Právě naopak, je
nutná vědomá vytrvalost, při níž se úspěchy sčítají, jako by byly zázračnými kameny, z
nichž se nakonec postaví ten nejkrásnější zámek, jaký si lze jen představit. Pro
vytrvalost je třeba nadšení a k tomu je nutné poctivě se vrhnout do úkolu, kterým se
zabýváme. Tělo pracuje provázeno pocitem uspokojení a myšlenkou pokroku. Pak
bude cesta růst, bude přibývat den ze dne, bude růst dovnitř i navenek, bude pronikat
do nových oblastí světa a objevovat neznámá prostranství v duši.
Nesnadné umění být sám sebou vyžaduje nepřetržité obnovování používané energie.
Všichni máme jistý příděl energie, a pokud ho vyčerpáme už při prvních pokusech,
vyprchá a nechá v nás pocit prázdnoty a rozladění. Energie se jako všechny síly ve
vesmíru spotřebovává a obnovuje ve vlastních cyklech. Energie, která se do díla
vkládá vědomě, automaticky plodí nové energetické zdroje, které nám poslouží k
tomu, abychom mohli pokračovat zítra i pozítří, protože budeme stále silnější.
Žít den ze dne znamená žít život naplno, využít každou hodinu každého dne, a mít tak
více možností, jak nabývat zkušeností, jak lépe jednat, jak být úspěšný, jak se mýlit a
opravovat. Takový je úděl stavitele.
Vlastní ruce
Klamné měřítko pohodlí, které si stále více získává současný způsob myšlení,
nanejvýš znehodnotilo lidskou práci vykonávanou vlastníma rukama. Inteligence se
změnila na pouhou schopnost, jak využít ostatní, jak donutit jiné ruce k práci, abychom
se mohli těšit z toho, co udělali druzí. Ten, kdo to dokáže, je nejobratnější, avšak i
nejnešťastnější. Pokud jednou cizí ruce zmizí, nebude schopen dál pokračovat. Kvůli
nedostatku praxe a sebedůvěry nebude schopen budovat ani následovat vyšlapané
cesty, protože se bude cítit jako mrzák, který nemůže hýbat nohama. Vlastní ruce jsou
symbolem toho nejušlechtilejšího nástroje, který vlastníme. Ten, kdo umí používat své
ruce při nějaké užitečné práci, umí též usměrnit své emoce a řídit svou mysl. Umí
používat svou vůli a umí si razit cestu obtížemi, které se jiným lidem zdají
nezvladatelné.
To, co se dělá rukama a vědomě, má v sobě „anděla“, duši. Samotné ruce dokáží
hnout jen s hmotou, ale cesta, o níž mluvíme, není výlučně hmotná.
Je nezbytné navrátit hodnotu lidské práci. Není třeba si ji představovat jako výhradně
tvořivou činnost. To, že je lidská, znamená i to, že správně opakujeme, co nás naučili.
Velcí učitelé učí, ukazují cestu, nabízejí perspektivy, avšak práci za nás vykonat
nemohou. Nebo by mohli, ale nedělají to, protože v tom případě by úspěch připadl jim,
a oni jsou přitom stejně už několik schodů před námi. A co by bylo s námi, kdybychom
stále záviseli na tom, že naši práci udělají jiní? Jakými bychom byli staviteli,
kdybychom se neodhodlali zvednout ani pouhý kámen?
http://www.akropolis.cz/bulletin/022/bulletin_Nova_Akropolis.html
14.6.2011
Filozofický bulletin Nová Akropolis
Page 4 of 5
Dojít na místo, na němž máme být
Znovu opakujeme: není to nějaké přesně vymezené místo ve světě, není to prestižní
pozice ani funkce, není to postavení, kterého si cení ostatní. Jsou i jiná místa, která se
nacházejí uvnitř nás samotných, i když často neznáme přístupové cesty, jež k nim
vedou; když ale tato místa jednou najdeme, poskytnou nám možnost dosáhnout
veškerých vrcholů, veškerých hranic.
Kde máme být? Tato otázka je úzce spjata s cestou, která se otevírá v nitru člověka, s
uměním být sám sebou. Místo, na němž máme být, se pokaždé neshoduje s tím, kde
by se nám líbilo být. Naše záliby jsou podrobeny mnoha psychickým tlakům a
zřídkakdy si uvědomujeme, jestli je určitá záliba opravdu naše, anebo je řízeným
příkazem, který přišel zvenčí.
Máme být tam, kde můžeme nalézt sebe sama. Tam, kde náš vlastní souhrn příčin a
následků vyznačil jasný a přesný bod, jednak proto, abychom si uvědomili svou
skutečnost, a jednak proto, abychom mohli úspěšně pokračovat v cestě.
Zapomeňme na to, že pojem „být“ je statický. V „být“ uváznou jen ti, kteří připustí
netečnost a apatii, kteří jsou snadno zachváceni zoufalstvím, kteří se řídí svůdnými
hříčkami módy, kteří propadají vzteku a násilí, kteří z nedostatku rozvahy ničí sami
sebe, aniž by si to uvědomovali. Takoví lidé „jsou“, nehýbají se nebo se pohybují
pomalým krokem v nesourodém davu, jenž jde za svými skrytými pány.
Navrhujeme jiný způsob „bytí“, který je aktivní, protože znamená žít naplno a vědomě;
být přítomen v každé minutě a v každé činnosti, kterou vykonáváme. A podle toho,
nakolik člověk „je“, pak postupuje ve stavbě a na cestě. K tomu, aby se tento návrh
stal skutečností, nám nechybí učení. Když se naučíme zapálit ve svém nitru světlo,
začneme se měnit na učitele tohoto umění „dokázat být“. A ještě více: naučíme se, že
„dojít“ je též relativní, protože u člověka nelze mluvit o definitivních stavech, jestliže žije
v trvalém duchu zdokonalování. Dojít představuje vyvýšené místo na cestě; je to bod,
který jsme si stanovili, abychom rozpoznali uskutečněné kroky a zvážili ty, které nám
ještě zbývají. Dojít znamená nadechnout se před dalším začátkem. Cesta, kterou
máme postavit, je ve skutečnosti věčná a vyžaduje od nás nepřetržitou činnost, neboť
cíl se vzdaluje a zvedá podle toho, jak se k němu blížíme.
Kde tedy máme být? Na cestě, aktivní a bdělí. To je naše místo, je to výchozí bod, v
němž nakonec nalezneme sami sebe a z něhož se můžeme pustit do všech úkolů,
které nám osud udělil. Důležité je umět nalézt stezku, a to na základě vlastního úsilí,
vlastníma rukama, den ze dne. Ostatní už je věcí stezky, věcí člověka, věcí cíle, který
byl a existoval mnohem dříve, než jsme si ho předsevzali.
Prof. Delia S. Guzmán
Věděli jste, že...
... dnešní peníze mají kořeny v Mezopotámii, kde se používalo
vážené stříbro jako zprostředkovatel měny už od 5. tisíciletí př.
n. l. ? Mince zřejmě vznikly normováním kousků drahého kovu,
aby je nebylo třeba neustále vážit. Chammurapiho zákoník
kolem roku 1770 již uvádí zrnka stříbra jako jednotky, které se
počítaly. Souvislost s vážením ale potvrzuje i skutečnost, že
názvy starých mincí současně znamenaly i váhové jednotky,
jako například talent, šekel nebo libra.
... nejstarší mince se razily v Číně kolem roku 1200 př. n. l.?
Nezávisle na tom se mince používaly od 7. století v Malé Asii a
Řecku. Například athénská drachma o hmotnosti 4,36 g stříbra
byla zavedena roku 594 př. n. l. Solonem.
... první české stříbrné mince, denáry, nechal razit kolem roku 970 Boleslav I.?
... grešle byly měděné mince ražené v Rakousku roku 1759? Měď je měkký materiál,
minci tak bylo snadné přelomit a odtud pochází přísloví o zlámané grešli a její mizivé
hodnotě.
... dnešní bankovky se vyvinuly z depozitních listů směnárníků, kteří jimi potvrzovali, že
u nich bylo uloženo stříbro nebo zlato, a zavazovali se, že je na požádání vyplatí? V
17. století začaly být takové přísliby vydávány i bez skutečného uložení stříbra či zlata.
Touto formou poskytoval bankéř svým klientům úvěr.
http://www.akropolis.cz/bulletin/022/bulletin_Nova_Akropolis.html
14.6.2011
Filozofický bulletin Nová Akropolis
Page 5 of 5
Podobenství:
Na podzim jsem sebral všechny své smutky a pohřbil jsem je ve své zahradě.
A když se navrátil duben a přišlo jaro, aby uzavřelo sňatek se zemí, vyrostly v mé
zahradě krásné květiny, které se nepodobaly žádným jiným.
A mí sousedé přicházeli, aby je obdivovali, a všichni mi říkali: "Až zase přijde podzim a
nastane čas setí, dal byste nám trochu semen z těchto květů, abychom je také měli ve
svých zahradách?"
(Vybráno z textů Chalíla Džibrána)
POPOL VUH – svatá kniha Mayů
Odložíme-li naši evropskou optiku, skrze niž často hodnotíme jiné, zdánlivě
nepochopitelné kultury a civilizace, můžeme právem zařadit Popol Vuh mezi posvátné
texty lidstva. Stejně jako další svaté knihy, i tento text vypráví o stvoření světa, země a
člověka a o jeho poslání. Samotný název odkazuje na skutečnou knihu. Slovo VUH
znamená kniha, papír či strom, z jehož kůry se papír vyráběl. POPOL se překládá jako
shromáždění či rada. Lze také vyjít z významu slova POP, které představuje rohož, jež
byla symbolem důstojnosti vůdců a vladařů. Tak můžeme Popol Vuh překládat jako
Kniha rad, Kniha vladařova či Kniha starodávných (kněží, věštecká), tedy kniha
velkého významu a posvátného charakteru.
Svým obsahem prostupuje mnoho rovin prostoru i času a některé věci v ní uvedené
jsou pouze naznačeny, vyřčeny jen zpola. Promlouvá mytickým jazykem zahaleným do
mnoha symbolů, jež dávají nahlédnout do duše středoamerických indiánských kmenů,
které hromadně nazýváme Mayové.
HISTORIE TEXTU
Popol Vuh v podobě, jakou známe dnes, byl zapsán v polovině 16. století, na samém
začátku christianizace domorodých kmenů španělskými dobyvateli. Tento zápis byl v
podstatě jen fonetickým přepisem vyprávění v nářečí mayského kmene Quiché do
latinské abecedy. Tímto jazykem mluvily kmeny, které sídlily na jihu mayského území,
převážně v oblastech Guatemalské vysočiny. ... více >>>
Ing. Leoš Flaitingr
Elektronický bulletin naleznete také na www.akropolis.cz.
Pokud již nechcete dostávat tento bulletin, odepište prosím na tento e-mail a v předmětu uveďte "STOPINFO".
http://www.akropolis.cz/bulletin/022/bulletin_Nova_Akropolis.html
14.6.2011