Starověké civilizace: Blízský východ

VOŠ a SPŠ VARNSDORF
Mariánská 1100, 40747 Varnsdorf
198P2006 – Pilotní projekt SIPVZ
Starověké civilizace: Blízký východ
Sumer (4.-3. tisicíletí př.n.l.)
• nejstarší písmo – KLÍNOVÉ
• počátky matematiky, zeměměřičství, stavitelství
• nejstarší mýty (Gilgamameš)
• města: Eridu, Kiš, Larsa, Lagaš, Nippur, Ur, Uruk a další, objevuje se úřad krále
Akkad (3. tis. př.n.l.)
• zakladatel Sargon Arkadský
• sídelní město Akkad
• jazyk akkadština (později dorozumívací jazyk Mezopotámie)
• písmo klínové
Lagaš (3.tis. př.n.l.)
• městský stát na vzestupu po pádu Akkadu
• vládce Gudea (dochováno množství jeho dioritových soch)
Babylónie (Starobabylónská říše) (asi 1900-1600 př.n.l.)
• centrum město Babylón
• zapsání nejstarších literárních památek v akkadštině
• vládce Chammurabi (18.st.př.n.l.) - zákony vytesané na stélách
• území dnešního Iráku
Říše Chetitská (1600-1200 př.n.l.)
• hl. město Chattušaš
• nález archívu na hliněných tabulkách
• indoevropský národ - písmo rozluštil B. Hrozný
• Anatolie, území dnešního západního Turecka
Říše Asyrská (13.-7.st. př.n.l.)
• hlavní města Aššur, Nimrud, Ninive - zde rozlehlé panovnické paláce
• dobyvačné války se sousedy, železné zbraně, především meče
• vládci Aššurnasipal II., Sargon II., Sennacherib, Aššurbanipal
• Ninive: zde objevena Aššurbanipalova knihovna, Epos o Gilgamešovi
Novobabylónská - Chaldejská říše (7.-6. st. př.n.l.)
• centrem město Babylón
• vládce Nabukadnesar II. (597 př.n.l. dobyl Jeruzalém)
• božstva Ištar a Marduk
• památky Babylónu : Ištařina brána, babylónská věž (zikkurat Etemenanki), procesní
Mardukova cesta
• Astrologie, matematika - šedesátiný systém, sedmidenní týden.
• území Mezopotámie - dnešní Irák
Perská říše (6.st.př.n.l.)
1
•
•
•
VOŠ a SPŠ VARNSDORF
Mariánská 1100, 40747 Varnsdorf
198P2006 – Pilotní projekt SIPVZ
vládcové Kýros Veliký, Dáreios, Xerxes, od 4.st. př.n.l. AlexandrVeliký
cetra – Súzy, Persepolis
území dnešního Íránu
Sumer
V době mezi 4. a 3. tisíciletím př.n.l. vzniká v jižní Mezopotámii řada měst, neboť zde byly
v povodí řek Eufrat a Tigris výhodné podmínky pro zemědělství. Společnost již není
stejnorodá, jednolitá, objevují se rozdíly ve způsobu získávání obživy i v množství
vlastněného majetku, což bylo umožněno především existencí zemědělských přebytků.
Dochází k vynálezu písma, matematiky a zeměměřičství, osady přerůstají v města, v nichž se
rozvíjí stavitelské umění. V centru města se zpravidla nachází chrám nebo chrámový
komplex, který dominoval městu jak fyzicky, tak společensky, vlastnil většinu půdy i
dobytka a nacházely se v něm písařské dílny i školy.
Nejvýznamnějšími městy tohoto období jsou Kiš, Nippur, který byl významným
náboženským centrem kol. r. 3 tis.př.n.l. a neznámější z těchto měst – Uruk (dříve na
Eufratu, dnes asi 20 km od jeho toku), v němž byl objeven nejkrásnější příklad sumerského
chrámu – Bílý chrám, nalezeny zde byly též zajímavé sochy z vápence a mramoru. Právě v
Uruku vládl legendární král Gilgameš známý z epické básně Píseň o Gilgamešovi. Zde byly
také nalezeny vůbec nejstarší písemné záznamy na světě datované přibližně kolem r. 3100
př.n.l. obsahující hospodářské údaje.
Ve třetím tisíciletí př.n.l. byla jednotlivá sumerská města většinou samostatnými politickými
jednotkami ovládanými zřejmě zprvu chrámy, později vzrůstá význam silných vojenských
osobností, které stály v čele armád v bojích při ochraně hranic a jiných sporech. Titul
označující krále lugal znamená v překladu "velký muž" a je jisté, že tito mužové se dostávají
ke slovu v době poznamenané válečnými konflikty. Tehdy jsou města obehnána mohutnými
hradbami a zdokonaluje se vojenská technika.
Gilgameš
Epos o Gilgamešovi je vrcholným literárním dílem mezopotamské éry. Hrdinou je bájný král Uruku, ze dvou
třetin bůh a z jedné třetiny člověk . Básnická tradice, zprvu ústní, se zasloužila o vznik cyklu legend v
sumerštině, z nichž Asyřané vytvořili epickou poému v dvanácti zpěvech, jež vypráví o obavách člověka ze smrti
a hledání nesmrtelnosti.Hrdina Gilgameš spolu s Enkidu, divokou bytostí, která se stane jeho přítelem,
uskuteční bájné činy. Porazí nebeského býka seslaného bohyní Ištar, aby ho zničil, dále zabije obra Chumbabu,
obludného hlídače cedrového lesa. Enkidu, nejvěrnější přítel, ale zemře a Gilgameš se v zoufalství vydává
hledat "rostlinu nesmrtelnosti". Cestou potká moudrého Utannapištima, jediného, kdo přežil potopu světa,
který se stal nesmrtelným. Gilgameš se však musí nesmrtelnosti vzdát a přijmout na sebe úděl každého člověka.
Pozná, že jeho nesmrtelnost je ukrytá v jeho činech,v budování města Uruku.
Po objevení eposu se zjistilo, že celá řada námětů Bible má předobraz ve velkých tématech mezopotamské
literatury. Tak je propojena i evropská literatura s mezopotamskou. Shodným tématem je např. potopa světa
popsaná na IX. destičce Eposu o Gilgamešovi nalezeném v Aššurbanipalově knihovně.
Docházelo zřejmě k častým konfliktům jednotlivých sumerských městských států navzájem, ať už to bylo jedno z
nejstarších měst Eridu, již zmíněný Kiš nebo Uruk, ale do bojů se zapojovala i města Lagaš, Ur a Umma.
Výsledkem těchto bojů byl vznik určité konfederace 50 sumerských měst.
Babylónie (Starobabylónská říše)
Po rozpadu akkadské říše se kol. r. 1900 př.n.l. centrum moci přesunuje do Babylónu, kde
amoritská dynastie postupně ovládá a sjednocuje okolní království; z Mezopotámie se v
tomto období stává Babylónie. Používá se zde akkadštiny zapisované sumerským klínovým
2
VOŠ a SPŠ VARNSDORF
Mariánská 1100, 40747 Varnsdorf
198P2006 – Pilotní projekt SIPVZ
písmem a různé dosud ústně tradované staré sumerské příběhy jsou v této době zaznamenány
literárně.
Texty všeobecného významu – právní dokumenty nebo nápisy historické povahy byly
vytesávány do podlouhlých kamenů nazývaných stély. Zvláště pořádkové zákony byly
zveřejňovány vztyčením stél s jejich textem na různých místech říše. Původcem
nejproslulejšího takovéhoto zákoníku byl král Chammurabi vládnoucí přibližně v 18. st.
př.n.l. Zákoník představoval sbírku vzorových rozsudků v různých případech a stanovil
tresty za různá provinění. Přesto, že dnes nám celá řada jeho ustanovení připadá příliš tvrdá
(ztráta končetin za krádež apod.), byl tento kodex zřejmě daleko spravedlivější a sociálně
citlivější než většina do té doby platících starověkých zákoníků. Především dbal na ochranu
vlastníků majetku a vlastnictví, zabýval se i vztahy mezi příbuznými.
Muž měl např. právo zapudit manželku jestliže pro nemoc nemohla plnit své domácí povinnosti, nebo je plnila
špatně a zejména proto, nepřivedla-li na svět potomky. V takovém případě mohl muž přibrat k první ženě
druhou, která měla vůči první ženě podřízené postavení. Mužova nevěra byla beztrestná, žena při nevěře
riskovala, že bude i se svým milencem utopena. Další nepříjemností pro rodinné příslušníky bylo to, že muž
mohl se souhlasem soudu dát svou ženu i s dětmi věřitelům jako zástavu svých dluhů. Aby toho muži
nezneužívali, nesmělo zastavení manželky trvat déle než tři roky. V tomto zákoníku vidíme již odraz tuhého
patriarchálního systému uspořádání společnosti: děti musely naprosto bez výhrad poslouchat svého otce – např.
za odepření synovské poslušnosti stanovil Ch. zákoník trest useknutí ruky.
Již ve Starobabylónské říši se rozvíjejí vědy, zejména astronomie a matematika; kolem r.
2000 př.n.l. uměli stavitelé v této oblasti např.využívat princip Pythagorovy věty. Za
následovníků krále Chamurabbiho se babylónská říše kolem roku 1600 př.n.l. rozpadla,
mimo jiné v důsledku nájezdu Chetitů pocházejících z Anatolie.
Říše Chetitská
Uprostřed dnešního Turecka na anatolské náhorní plošině byla v 17. st. př.n.l. založena říše
Chetitů, národa indoevropského původu (Akkadové a Babylóňané byli Semité). Dějiny říše
byly poznamenány neustálými dobyvačnými válkami, přičemž jejich nájezd na Babylón
ukončil existenci Babylonie. Hlavní město Chattušaš se nacházelo v blízkosti dnešního
tureckého města Boğhazköy a bylo vybudováno v horách na málo přístupném místě. Říše
byla vytvořena z různých národů, jejichž kultury se navzájem ovlivňovaly a vznikla tak
bohatá a originální civilizace. V centru stála postava krále nazývaného "Mé slunce", který
byl absolutním panovníkem a podobně jako v dalších starověkých říších i on měl řadu
náboženských a rituálních povinností. Důležitou osobností ovšem byla i královna, což už ve
starověku nebylo tak obvyklé. Po smrti manžela přebírala jeho náboženské i mocenské
funkce.
V bývalém hlavním městě Chattušaš byly (v letech 1905-6) odkryty rozsáhlé archívy
hliněných tabulek (vykopávky řídil německý asyriolog Hugo Winkler). Většina textů
obsahovala sdělení rázů historického, nebo se týkala literatury a náboženství. Byla nalezena i
diplomatická korespondence nejen v chetitštině, ale např. i v tehdejším mezinárodním jazyce
akkadštině. Chetitský jazyk bylo ovšem třeba rozluštit, což se podařilo českému vědci
Bedřichu Hroznému (1879-1952) v roce 1915. On také odhalil fakt, že chetitština patří do
skupiny indoevropských jazyků, kam přísluší většina současných evropských jazyků, a že je
z této skupiny zřejmě nejstarší.
Na válečných úspěších Chetitů mělo velký podíl využití koní a válečných vozů při válečných
akcích, přesto se jejich říše kol. r. 1200 př.n.l. rozpadla za přesně neobjasněných okolností.
3
VOŠ a SPŠ VARNSDORF
Mariánská 1100, 40747 Varnsdorf
198P2006 – Pilotní projekt SIPVZ
Asýrie
Po rozpadu Babylónie (kol. r. 1600 zápor.letopočtu) se na území Mezopotámie začíná asi od
r. 1200 př.n.l. formovat další politický útvar: Říše Asyrská. Asyrská říše, jejímž prvním
hlavním městem byl Aššur ležící západně od Tigridu, se v době svého největšího rozmachu
od 9. do 7.stol. př.n.l. rozprostírala po celém Blízkém Východě.
Od r. 900 př.n.l. si asyrská vojska lačná po slávě a vítězstvích postupně podmaňovala
sousední národy a území. Sousedé se po krvavých bitvách, deportacích, ničení a drancování
zpravidla byli nuceni vzdát silnějšímu dobyvateli. Pro Asýrii se stala hlavním cílem
dobyvačná válka a válečná kořist. K tomuto účelu velmi dobře posloužily železné zbraně,
které Asyřané uměli vyrábět již ve 12.stol. př.n.l. a které měly nespornou převahu nad
zbraněmi bronzovými. Asyrská armáda byla vybavena železnými meči, které překonaly
dříve hojně užívané bojové sekyry, brněním a kovem vyztuženými válečnými vozy.
Navíc byli Asyřané mistry a pravděpodobně vynálezci "psychologické války", která
spočívala v neobyčejně brutální likvidaci nepřátel (narážení na kůl, stahována zaživa, atd.),
přičemž vždy záměrně ponechali několik jedinců naživu, aby zprávu o zažitých hrůzách šířili
dále.
Symbolem panovnické moci byly rozlehlé paláce, jejichž honosnou výzdobou se každý
vládce pokoušel překonat své předchůdce. Palác sloužil jako královské sídlo, centrum
administrativy i jako sídlo bohů, kteří měli říši ochraňovat. Nejvyšším z nich byl velký
národní bůh Aššur, po němž bylo pojmenováno i hlavní město. Ve výzdobě paláců
nacházíme vyobrazení bohů i výjevy zpodobující záslužné skutky krále, výjevy z vítězných
bitev a sílu armády.
Protože na reprezentaci byl kladen maximální důraz, prestiží každéhoz asyrských panovníků
bylo vybudovat vlastní sídelní město nebo alespoň palác, jenž by předčil sídlo jeho
předchůdce. Aššurnasipal II. přenesl sídelní město z Aššuru do Kalachu (Nimrudu), kde byl
v 19.stol. nalezen honosný královský palác.
Poslední a nejslavnější král Asýrie Aššurbanipal (669-627 př.n.l.) sídlil v Ninive na břehu
Tigridu. Miloval pravděpodobně lov, zvláště lov na lvy, při němž král prokazoval svou
odvahu, sílu a obratnost, který byl výsadou a povinností panovníka. Rozsáhlé reliéfy
nalezené v Ninive mají velmi často za námět právě královský lov na lvy. Ninive prožívalo za
krále Aššurbanipala svůj zlatý věk: stalo se ohniskem obchodu, vědy, vzdělanosti i umění.
Babylón (Novobabylónská, Chaldejská říše)
Po pádu Asýrie nabývá starobylé město Babylón předchozí okázalosti, zvláště za vlády
dobyvatele Ninive Nabuchodonosora (Nabukadnesara) II. Město bylo obehnáno dvojitou
hradbou a dovnitř vedla honosná Ištařina brána, kterou procházely průvody. Hlavním
babylónským bohem byl Marduk symbolizovaný rohatým drakem. Uvnitř města stál
královský palác a zikkurat s chrámem nejvyššího boha Marduka, ochránce města. Nedaleko
Mardukova chrámu se na umělých terasách nacházely proslulé visuté zahrady Semiramidiny,
jeden ze sedmi starověkých divů světa. Stavby a brány byly zdobeny pestrobarevnými
glazovanými dlaždicemi.
4
VOŠ a SPŠ VARNSDORF
Mariánská 1100, 40747 Varnsdorf
198P2006 – Pilotní projekt SIPVZ
Persie
Ve 2. tisíciletí př.n.l. se stalo centrem elamské kultury, která měla dobré styky s
Mezopotámií, město Súzy. Kolem r. 1250 př.n.l.vzniká v blízkosti Súz královské a
náboženské město Dúr Untaš s 60 metrovým zikkuratem (dnešní Čoga Zambil). Na vrcholu
zikkuratu se nacházel chrám zdobený dlaždicemi z pálené hlíny polévanými glazurou
přístupný po vnitřním schodišti. Kolem města bylo dvojí opevnění. Pro elamské výtvarné
umění jsou typické tesané skalní reliéfy ale i překrásné bronzové a zlaté předměty a
terakotové sochy.
V 7. stol. př.n.l. podlehl Elam Asyřanům a do oblasti přicházejí perské kmeny, zřejmě z
dnešního Turkmenistánu, ze střední Asie. V roce 559 př.n.l. nastoupil na trůn Kýros zvaný
Veliký, který sjednotil několik skupin perského a íránského obyvatelstva a postupně začal
dobývat okolní území. Do rukou Peršanů postupně padla anatolská Lýdie (Turecko) stejně
jako řecké městské státy v Ionii, Babylónie a Egypt. Kýros také umožnil Židům,
přesídleným za Nabukadnesara do Babylónie, návrat do vlasti.
Jeden z Kýrových nástupců, Dáreios rozšířil perské panství až do Indie. Centrem říše se
stávají starobylé Súzy, Pasargad a Perseopolis. Za Dáreiovy vlády došlo k vážnému
konfliktu v Řecku; Peršané byli r 486 př.n.l. poraženi u Maratónu. Ani následná trestná
výprava vedená Xerxem o síle 70 tis. mužů nebyla úspěšná. Ve 4. stol. př.n.l. pak podlehla
perská říše Alexandrovi Makedonskému a po určitou dobu se stala součástí světa helénské
kultury.
V dobách rozkvětu spravovali perští vládce svou říši poměrně tolerantně; porobené národy si
mohly uchovat své zvyky a náboženství, administrativa byla dobře organizovaná a obyvatelé
říše podléhali promyšlenému systému perských zákonů. Systém silnic umožnil rozvoj
obchodu, přispěla mu také standardizace měr a vah a používaní mincí. Značnou část svého
bohatství věnovali Peršané na svůj přepych a nádheru – byly zhotovovány nádoby z drahých
kovů a nošeny masivní šperky a náramky jako výraz společenského postavení svého
nositele.
Féničané
Féničané byli semitský národ a sami sebe nazývali Kananejci nebo Kanaánci podle oblasti
kterou původně obývali – pobřeží dnešního Libanonu. Řekové jim říkali Phoinikes =
"purpuroví lidé", snad proto, že nejvyhledávanějším zbožím, s nímž obchodovali, byly
purpurově (červenofialově) zabarvené látky z Týru.
Fénická města byla samostatná, městské státy však čas od času uzavíraly spojenectví.
Největší z nich byl Týros, prosperoval však i Byblos, Sidón a Aradus. Féničané svá města
stavěli pokud možno na výběžcích pevniny do moře nebo na ostrovech při pobřeží, neboť
byli velmi dobrými mořeplavci a jejich hlavním zaměstnáním byl zámořský obchod.
Obyvatelé měst žili v patrových domech s balkóny a bohatá města bývala obklopena
vysokými kamennými hradbami s věžemi.
Jejich doménou ovšem byla jmořeplavba: v 10. stol. př.n.l. těžili měď na Kypru (odtud název
ostrova – z lat. cuprum) a vyváželi ji odtud do celého středomoří, později našli ve Španělsku
ložisko stříbra a založili zde kolonii Gades, dnešní Cádiz.
Nejslavnější z fénických kolonií bylo Kartágo, které založili podle tradice osadníci z Týru v
9. stol. př.n.l. Toto město legendární královny Dido z Vergiliovy Aeneidy, které bývalo
původně místem pravidelné zastávky námořníků na cestě do Španělska, se postupně
5
VOŠ a SPŠ VARNSDORF
Mariánská 1100, 40747 Varnsdorf
198P2006 – Pilotní projekt SIPVZ
rozrostlo a zastínilo mateřské město. Porazili je až Římané v proslulých punských válkách
ve 2. stol. př.n.l.
Objev abecedního písma
Největším přínosem Féničanů na poli kulturním však bylo abecední písmo. Jeho nejstarší
podobu znali Kananejci již ve 2. tisíciletí př.n.l. V abecedním systému na rozdíl od systémů
předchozích znamená každý znak zvuk, nikoli pojem: tak se podstatně snížil počet znaků
potřebných pro písemnou komunikaci. Féničtí písaři kolem roku 1000 př.n.l. již používali
abecedu o 22 znacích zaznamenávající pouze souhlásky (v semitských jazycích jako je
hebrejština nebo arabština se samohlásky až na výjimky nezapisují, nemohou pozměnit
význam slova. Féničtí obchodníci, jimž abeceda značně usnadňovala styk se zákazníky,
potom rozšířili její znalost na svých obchodních cestách všude tam, kam se svým zbožím
zajížděli.
Kolem r. 900 př.n.l. přejali fénickou abecedu Řekové, znaky upravili, změnili směr psaní
zleva doprava a zavedli některé nové znaky. Prostřednictvím Etrusků se dostal tento systém
do Říma a tam vznikla abeceda složená ze základních 26 znaků, zvaná latinka, kterou dodnes
používáme i my.
6