duben-2011 - Zlín

KŘEST A
VÍTÁNÍ DO
SBORU
Úvodník
Milí spolusluţebníci na Kristově zahrádce. V rámci hledání ochotných „dárců“ pro nové volební období v našem sboru jsem byl nucen znovu promýšlet smysl a poslání církve
a s tím související atmosféru, která v ní panuje.
Zde ve Zlíně jsem se ocitl na československé poměry v nadprůměrně velkém sboru.
Postupně objevuji jaké výhody i nevýhody má společenství tohoto rozměru. Jedna z charakteristik, které jsem si všiml je menší sounáleţitost se sborem jako celkem. Jakési vytváření dílčích skupin či větší odtaţivost od celku - a je to asi přirozené. To se pak také
odráţí na úsilí jmenovacího výboru být úspěšný při oslovení dotyčných bratří a sester v
konkrétní sluţebnosti. Jmenovacímu výboru uţ není připisována taková autorita jako
dříve. Kdyţ byl někdo poţádán tímto grémiem, bylo to povaţováno za čest a návrh byl
brán s patřičnou váţností. Dnes uţ to není pravidlem. Ano, ţijeme v době, kdy autority
obecně uţ nemají takovou moc. Pokud se ale necítíme být součástí celku, pokud si chodíme do sboru jen „odpočinout“, pokud máme jiné priority, kde se chceme realizovat,
budeme mít větší tendenci k odtaţitosti či ke kritičnosti, ale církvi (sboru) to moc neprospěje.
Přestoţe jsou setkání jmenovacího výboru (který se v minulých týdnech scházel) důvěrná, dovolte mi pár myšlenek, které se mi následně honily hlavou. Musím říct, ţe jsem byl
atmosférou a celkově jednáním jm. výboru velmi povzbuzen. Dověděl jsem se mnoho
chvály a spokojenosti, která zazněla na účet mnohých bratří a sester. A tak mě to vedlo k
tomu, abych vás povzbudil právě k této činnosti, která nic nestojí, ale je velmi důleţitá.
Je mezi námi mnoho nezištně slouţících bratří a sester a mnozí jsou ve sluţebnostech uţ
roky. Jestli něco můţe motivovat, proč slouţit dál, proč znovu jít do nových zodpovědností a závazků (kdyţ sám toho mám aţ nad hlavu), tak náš postoj nebrat věci samozřejmě.
V církvi se děje mnoho krásných věcí: od dětské školky počínaje, hudební vstupy při
bohosluţbě, příběhy pro děti, SŠ, výzdoba, diakonie, traktát, práce zvukařů, teplo v modlitebně, setkání mládeţe, agapé a další akce. Myslím, ţe jsme tímto servisem značně
zhýčkaní. Uvědomím si to vţdy, kdyţ přichází někdo nový do církve a obdivuje toto vše,
co se tu děje. Byl bych rád, abychom více oceňovali cokoliv, co se ocenit dá - jak v
osobních rozhovorech, tak veřejně. Ať uţ to jsou činnosti, které jsou více na očích nebo
ty podpůrné, technické a organizační.
V církvi platilo heslo, ţe nebudeme moc chválit (zvlášť naše děti), aby jim to nestouplo
do hlavy. Je to z hlediska výchovy a motivace chybný postoj a já vás chci znovu vyzvat,
abyste děkovali, oceňovali, chválili, povzbuzovali a podporovali jeden druhého. Logicky
víme, ţe tu největší odměnu za naši sluţbu a mnohé oběti máme u Pána, ale kdyţ je malá
podpora a ocenění z našich řad, stejně to vede k rychlejšímu vyčerpání a někdy i ke zmalomyslnění nad tím, co člověk dělá.
Prosím, proţívejme ţivot více s otevřenýma očima, učme se radovat z toho co máme, a
oceňovat to, co funguje. Ano, vţdy se dá co zlepšovat, ale pokud nebude ochota ocenit a
povzbudit, bude i menší motivace slouţit s větším úsilím.
Tímto tedy za jmenovací výbor děkuji všem ochotným „dárcům“, kteří přijali pověření
pro sluţebnosti v následujícím volebním období. Velmi si toho váţím a těším se na další
spolupráci.
Kazatel Martin Ţůrek
Rozhovor
Bylo to velmi povzbuzující
Dnešní rozhovor pro náš časopis
vznikl s jedním z mladých muţů –
jestli jej tak mohu nazvat. Moţná,
ţe se cítí být spíš ještě „hochem“
neţ muţem, jenţe postava, rozum,
svaly a další věci jej - alespoň pro
mne - staví do pozice mladého
muţe. Velká – skoro drtivá většina
jej zná od nejútlejšího věku. Nahlíţeli jsme na něj, kdyţ jej hrdí
rodičové v kočárku přivezli poprvé, podruhé, potřetí ….. do tehdy
ještě evangelického kostela. Je
třetím synem svých rodičů. Později k
němu přibyl ještě čtvrtý klučík. Asi je
jasné, ţe nemůţe dnešní rozhovor být s
nikým jiným, neţ s Matějem Slováčkem.
Jenţe Matěje známe spíše jako Matesa,
Skelpu, Matýska …. . A proč rozhovor s
někým, koho dokonale známe? Opravdu
víme všichni, co si myslí, co dělá, jak
proţívá svou současnost? A ještě jeden
důvod. Před pár týdny se pro všechny z
nás stal bráškou, skrze smlouvu s Pánem
Bohem. O svém křtu se Matěj v tomto
rozhovoru vyjadřuje v duchu nadpisu
rozhovoru a myslím, ţe i my jsme tento
křest vnímali jako povzbuzující večer.
Původně zde měl být rozhovor i s jeho
bráchou Štěpou, ten to však nestihl. Já ale
pevně věřím, ţe brzy se i o něm něco
nového dozvíme.
- Představovat tě nemusím. Odkud a z
jaké rodiny pocházíš, všichni víme.
Většina vás zná od prvních dní života.
Ale přesto – jaké první vzpomínky na
sbor máš?
Mezi nejstarší vzpomínky asi patří sobotní školky, tehdy ještě ve starém evangelickém kostele.
- Kdo ti v průběhu let, kdy jsi ve sboru
vyrůstal, byl nejblíže?
Je tu spousta lidí a myslím ţe jsem vţdy
se všemi vycházel, ale asi nejbliţší mi
byly tety Vyčánková a Bijoková.
- Které období ve sboru se ti líbilo nejvíce a kdy jsi naopak moc rád do sboru
nechodil?
NO COMMENT
- Jak se stalo, že z obecného chození do
sboru jsi dospěl k rozhodnutí studovat
vážně Bibli a uzavřít smlouvu s Pánem
Bohem skrze křest?
Uţ delší dobu jsem o tom uvaţoval,
hlavně i při pobytu v nemocnici, ale rozhodující moment byl, ţe se rozhodl i brácha.
- Vím, že stejně jako brácha – Steve (čti
Stýv), jak mu říkáme, máš blízko k
posilování a tedy tvarování svalů. Co to
z tvého pohledu znamená?
Rozhovor
odrostlí byste pomalu měli
„nahánět“ holky. Tak co,
Maťo – už sis všiml děvčat? A
jak se ti současná děvčata
pozdávají?
Já si děvčat všiml, teď jestli si
všimly ony mě  Ještě mi nepřišla do ţivota taková, se kterou bych se v názorech úplně
shodl, která by byla naladěna na
stejnou vlnu a hlavně je důleţité,
aby byla věřící, coţ v dnešní
době moc děvčat není.
Já si myslím, ţe by se nic nemělo přehánět. Pro mě je to takový relax. A navíc
organismu trocha pravidelného pohybu
určitě prospívá.
- Jaké jiné koníčky máš a je třeba i
nějaký tajný koníček, který ještě neděláš?
Jak uţ jsi zmínil, jeden z největších koníčků je posilování, ale ještě radši mám
pořádnou motorku. 
- Před časem tě postihly zdravotní trable. Jak jsi na tom dnes?
Dnes uţ se cítím díky Pánu Bohu o mnoho lépe. I kdyţ mi dělá problém třeba se
dostatečně soustředit ve škole, ale to beru
jako drobnost...
- Co v současnosti studuješ a co tedy z
tebe bude? Plánuješ studovat i výšku
jako Ondra?
Studuji technické lyceum. Je to vlastně
gymnázium, ale zaměřené na počítače a
rýsování. Jestli chci dostat dobrou práci,
budu muset zkusit i vysokou školu, nejspíš nějaký obor na UTB.
- Vy všichni kluci Slováčkovi jste magnety na děti. Ale jako kluci už hodně
- Už víš, jaké máš obdarování pro církev a sbor a jak se chceš zapojit do
chodu sboru?
Nějaké předpoklady mám, asi hudba, ale
věřím, ţe do budoucna se mnou Pán počítá i v jiných oblastech.
- Co a jak pro tvou víru znamenala a
znamená tvá rodina?
To bylo asi to nejdůleţitější. Díky ni jsem
poznal Pána Jeţíše, jaký je a ţe stojí za to
ho v ţivotě následovat, i kdyţ to není
vţdy úplně snadné.
-Co si přeješ osobně do budoucna a co
přeješ našemu sboru, církvi…
Hlavně aby Pán nad námi drţel svou
ochrannou ruku a aby nám dal do ţivota
své poţehnání. Nikdo z nás není bez hříchu, proto přeji všem i Boţí odpuštění.
- Otázka na závěr. Jaké dojmy máš ze
svého křtu?
Byl jsem velmi překvapen, jakou účast
měl náš křest. Bylo to velmi povzbuzující
a mám z toho dobrý pocit.
Díky P. Matula
Seriál
Cesta života
Toto povídání nevzniklo formou rozhovoru, ale požádala jsem bratra Vlastimila Fürsta, aby písemně zavzpomínal na svoje mládí, léta života se svojí
manželkou Jiřinkou a kazatelskou činnost. Chci mu poděkovat nejen za
vzpomínání, ale také za to, že vážil cestu až k nám, a to dokonce dvakrát. Věděl, že ve Zlíně s manželkou několikrát
nebudou a povídání mně chtěl doručit
včas. Jsem mu za to vděčná, zodpovědných lidí, kteří umí dodržet svůj slib, si
velmi vážím.
Pod ochranou Nejvyššího
Mně je nejlépe přidržet se Pána Boha,
skládám v Pánu Bohu doufání své, abych
vypravoval všechny Jeho skutky.
Žalm 73,28
Výše uvedený verš vyjadřuje mé a naše
rozhodnutí i poté, co jsem v kruhu svých
nejbliţších oslavil osmdesáté narozeniny.
Mládí
Bylo to 6. června 1930, co v Opatovicích
u Vyškova hlásila porodní bába tamní
rodičce, mé mamince: „Tak díky Pánu
Bohu máte chlapečka, který si hned prozpěvuje radostí, i kdyţ co do hmotnosti
má pouze 1 800 gramů.“
První čtyři roky jsem vyrůstal u své babičky, neboť moje maminka jezdila pracovat do Zlína do obuvnické továrny.
Poté jsem se se svými rodiči stěhoval do
Lhoty u Vyškova a tam jsem chodil aţ do
páté třídy základní školy. Ale pak nás
spolu s obyvateli z okolních vesnic odstěhovali, německá armáda z oné oblasti
vybudovala největší střelnici ve střední
Evropě. V Lulči moje maminka se svými
zdravotními problémy hledala pomoc u
lidového ranhojiče a tam se dozvěděla o
biblických zásadách. Vyučoval ji kazatel
bratr Drápala, maminka byla v listopadu
1943 pokřtěna a stala se v naší rodině
první adventistkou. 3. března 1945 jsem
byl biblickým křtem přijat do řad CASD i
já. V té době jsem se také odstěhoval do
Brna, kde jsem se v odborné škole stavební a u svého strýce vyučil v oboru
malíř pokojů. Kaţdou volnou neděli jsem
spolu s kolportéry šířil Kristovo evangelium a biblickou literaturu. V roce 1948
jsem byl místním sborem spolu se dvěma
dalšími mladými lidmi poslán ke studiu
na biblický seminář do Prahy. Váţně
jsem ale onemocněl a musel jsem se jet
léčit do sanatoria na Pleši, kde jsem byl
téměř rok a půl. I tam jsem šířil
biblické zásady a pravidelně
jsem je studoval spolu s patnácti
lidmi, které to zajímalo. Byla
mezi nimi i slečna Jiřinka Procházková, která byla v sanatoriu
zaměstnaná. Mezi tím byla činnost naší církve zakázána. Po
léčení (jako invalidní důchodce)
jsem se vrátil k rodičům na Moravu. Na pokyn zodpovědného
kazatele A. Praţana jsem byl
Seriál
pověřen duchovenskou péčí o spoluvěřící,
nejdříve ve sboru okresu Vyškov, poté
sboru Rudice, Blansko, Boskovice a diaspory Roubanina. Po povolení činnosti
církve jsem se stal kazatelem sboru Prostějov.
Manželství, rodina
Jak jsem se uţ výše zmínil, slečna Jiřinka
Procházková zůstala mému srdci velmi
blízká a 15. prosince 1951 jsme vstoupili
do manţelství. Letos tedy oslavíme diamantovou svatbu a je třeba říci, ţe Pán
Bůh nám ve společném ţivotě velmi poţehnal. Narodily se nám tyto děti: První
syn Pavel, narozen 15.2.1953, druhý syn
Jiří, narozen 31.3.1956, třetí syn Vlastimil, narozen 9.1.1958, čtvrtý syn Jan,
narozen 6.3.1961 a posléze dcera Ivanka,
narozena 31.8.1964. Z jejich školou povinných let se v naší paměti dochovala
řada neuvěřitelných zkušeností o tom, jak
nás Pán Bůh chránil a jsme přesvědčeni,
ţe v tomto období se formovaly v našich
školáčcích důvody, pro něţ se v dospívání rozhodly pro křest. Tak se i oni stali
členy našeho církevního společenství a
jejich ţivoty získaly to správné nasměrování. Prvorozený Pavel své vysokoškolské vzdělání dal do sluţeb CASD.
Jiří, jelikoţ státní správa mu nedovolila
studovat bohosloví, působil alespoň jako
laický kazatel.
Vlastimil je kazatelem CASD a dodnes
slouţí v moravskoslezských sborech. Je
úspěšným bloggerem (píše články na internetu), jeho zamyšlení týkající se všech
oblastí ţivota mají velkou čtenost a byly
vydány i v knize „Pastorův blog“.
Jan je kazatelem v oblasti Slezska a vězeňským kaplanem ve věznici Karviná.
Ivanka je manţelkou kazatele CASD Libora Škrly, který působí ve sboru BrnoOlomoucká.
Kazatelská činnost
Po svatbě jsme s manţelkou bydleli ve
Vyškově a já jsem deset let dojíţděl coby
pastor na Olomoucko. Bývalý kazatel
Hvězdoslav Petr se totiţ „znelíbil“ církevnímu tajemníkovi, musel být rychle
přeloţen a mě povolali na jeho místo. Stal
jsem se kazatelem celého Olomouckého
kraje, do jehoţ správy náleţely sbory
Olomouc, Šumperk, Úsov, Hanušovice,
Jeseník a diaspory v Mohelnici a Šternberku. Nebyla to lehká doba. Ţili jsme
díky modlitebním snahám skupin našich
modlitebníků v kaţdém z uvedených sborů a nebeský Otec je vyslýchal a našemu
misijnímu úsilí neuvěřitelně ţehnal.
Upřímně a nedočkavě jsme se těšili, ţe
přijde den, kdy budou v Mohelnici a ve
Šternberku zaloţeny sbory. S vervou
jsme se chtěli pustit do plánovaných akcí,
ale přišla zpráva, ţe dojde k výměně kazatelů. Tehdy jsem smuten předával svému nástupci 72 zájemců o poselství
evangelia. Byl jsem přeloţen do sboru
Přerov a tam jsme během 18 měsíců udělali přednáškové cykly na osmi místech.
A to jsem do Přerova dojíţděl z Vyškova.
Poté jsem byl díky „roztodivným“ událostem přeloţen do sboru Zlín (1969 –
1974) a díky trojvýměně bytů jsem se
mohl i přestěhovat. A opět jsem s pomocí místního pěveckého sboru započal s
řadou biblických přednášek po okolních
městech. Po téměř šesti letech jsem byl
přeloţen do Břeclavi. V té době jiţ tři
moji synové studovali vysokou školu a
jelikoţ jsem nemohl zajistit bydlení, ţádal jsem vedení MSS, zda bych mohl ve
Zlíně ještě 18 měsíců bydlet, ale nebylo
mně to povoleno. Byl se mnou rozvázán
pracovní poměr s tím, ţe se nejpozději do
dvou let do biblických sluţeb církve vrátím. Ţel, nestalo se tak. Pracoval jsem
proto jako pomocný dělník v ZPS ve
Seriál
Zlíně. Byl to čas pozoruhodného seznamování se se ţivotem „tam za branou“.
Jsem vděčný za oněch 14 let, kdy jsem
denně vídal spoluobčany tváří v tvář s
jejich „břemeny všedního dne“.
6.6.1990 jsem opustil brány ZPS a vstoupil jsem do důchodového období, do
„podzimu časného ţivota“. Ale nezačal
jsem lenošit. Téměř denně jsem pomáhal
při stavbě modlitebny a mám radost z
toho, kolik jsem mohl odpracovat hodin.
Nikdy jsem také nepřestal s evangelizační
činností, s kázáním a zvěstováním poselství, která mi Duch Svatý zjevuje a svěřuje, aby ještě pro mnohé mohly být ku
poţehnání a k radosti.
A pokud jde o zázemí naší rodiny?
Máme radost, ţe v této oblasti jsme obdařeni i další generací. Pokud jde o děti
našich dětí, tedy o vnoučata, no představte si, je jich patnáct plus jedna. Jsou to:
Katuš, Jan, Alţběta, Jirka, Barunka, Pavel, Kamilka, Vlastimil III., Lukáš, Jan,
Veronika, Filip, Lucie, Lenka, Jakub a
Marián (adoptovaný).
Ale to není vše. Můţeme se také těšit z
pravnuků. Těch máme k dnešnímu dni
devět plus dva: Pavel, Ester, Daniel, Ra-
Reportáž
fael, Jan, Markétka, Pavel, Tonička,
Pavlínka a Marián s Vilémem (adoptovaní).
Pokud se všichni setkáme u příleţitosti
oslav našeho šedesátého výročí sňatku,
pak bychom co do počtu mohli být samostatným sborovým společenstvím. No
prosím, není to jedinečný důvod k oslavování našeho nebeského Otce? A těch
důvodů v našem společném ţivotě je
mnohem více. Jsou bohaté a to doopravdy
není fráze.
Závěr
Dovolte, abych své vzpomínání ukončil
slovy krále Davida:
Lépe je doufati v Hospodina, nežli naději
skládati v člověku. Lépe je doufati v Hospodina, nežli naději skládati v knížatech.
Žalm 118,8.9
V. Fürst
Děkujeme za pěkné vzpomínání a přejeme vám, milí Fürstovi, ať vás při
vašem jubileu obklopí co nejvíce vašich
nejbližších, ať vám Bůh žehná, dává
vám zdraví a ať je vám stále nejlépe v
Boží blízkosti.
„TAIZÉ“
Ve středu 23.3.2011 jsme dostali pozvání na modlitební setkání do kostela sv.
Filipa a Jakuba ve Zlíně.
Název Ekumenická modlitba Taizé byl
tak zvláštní, ţe to člověka nutilo zjistit, o
co vlastně jde.
Taizé je malé městečko, které se nachází
ve Francii, nedaleko dálnice A6 mezi
městy Chalon-sur-Saoré a Mácon.
Bylo po něm pojmenované ekumenické
společenství nebo téţ bratrstvo Taizé,
které má dějiny sahající aţ do roku 1940,
kdy zakladatel hnutí bratr Roger, švýcarský protestant, přišel do burgundského
městečka, kde zaloţil spolu s dalšími přívrţenci ekumenický muţský řád - z jedné třetiny z členů katolické církve a ze
dvou třetin z příslušníků různých církví
reformačního typu.
Reportáž
Kaţdoročně se toto
místo stává centrem
mezinárodního setkání
evangelické a katolické
mládeţe ve stanových
táborech. Ročně se tu
vystřídá aţ 200 tisíc
návštěvníků. Náplní
jsou společné modlitby,
meditace, chvalozpěvy
a zamyšlení.
Něco podobného nás čekalo i ve zlínském
kostele.
Prostor osvícený mnoţstvím svíček –
nejenom na schodech před bývalým oltářem, ale i v kaţdé lavici – a společenství
asi 50 lidí.
Typická vůně a neopakovatelná atmosféra přispěly k tomu, ţe se člověk ocitl jakoby v „jiném rozměru“.
Silné zdi kostela dokonale tlumily hluk
uprostřed města a vše dohromady působilo tak citlivě, ţe nešlo neporozumět tomu,
proč se právě tady chtějí lidé obracet k
Bohu.
Nosným prvkem modliteb Taizé jsou
kromě proseb a díků i meditativní zpěvy,
které z našich bohosluţeb neznáme. Přítomní je nemusí zpívat s ostatními – je to
prostor pro meditaci – ale zaposlouchat se
do nich, kdyţ jsou jejich součástí sólové
předzpěvy, doplněné hrou na flétnu a
strunný nástroj, je opravdu záţitek.
Čekali jsme - podle našeho způsobu – na
někoho, kdo to celé povede, ale prostor,
který jindy patří panu faráři nebo pastorovi zůstal tentokrát prázdný.
Všichni zúčastnění se tu setkali jen tak
„před Hospodinem“...
Z popředí zazníval zpěv i čtení Písma a
podle programu jsme se celkem dobře
orientovali v tom, co bude následovat.
Nejvíc jsme očekávali
od oddílu nadepsaného
modlitby.
V kratších i delších
ztišeních vyjadřovali
přítomní své díky i
prosby – tak jak seděli
nebo klečeli v lavicích
- do mikrofonu, který
si podávali z ruky do
ruky a jednotlivé modlitby oddělovaly od sebe jen věty meditativní písně.
Nepředstavitelnou bázeň, pokoru, upřímnost a úctu bylo cítit v ovzduší. Ti, co tu
byli, přišli jen z jediného důvodu – „komunikovat s Bohem“.
Myslím, ţe něco z toho by mohlo být
podnětem nebo obohacením do našich
modlitebních chvil...
A ještě jedna věc tam byla naprosto nová:
...TICHO...
Špendlík by bylo slyšet spadnout na zem,
kdyţ začal víc jak sedmiminutový oddíl,
který by se dal asi nejvýstiţněji nazvat
„mlčení před Hospodinem“ - obrovský
prostor, ve kterém kaţdý mohl sdílet Boţí
přítomnost podle svého...
Na závěr jsme zpívali píseň, kterou máme
i v našich mládeţnických zpěvnících –
Nada te turbe – Zaţeň, co svírá. A její
slova...“přidrţ se Boha, víra ti stačí“... nás
doprovázely domů. Byl to úplně jiný večer, neţ všechny ostatní...
Kdo chcete proţít nevšední duchovní
záţitek, přijďte se na modlitby Taizé podívat příště.
Ve zlínském kostele sv. Filipa a Jakuba
se budou konat ještě 18.4.2011,
18.5.2011 a 15.6.2011, vţdy v 19,15hod.
Slováčková Iveta
Reportáž
„Veni, Vidi, Vici“
Tradiční jarní akce Ţlutavských Sov
(klubu Pathfinder) - Jarní tání se letos
oblékla, alespoň co se názvu týká, do
tématu sportu. Význam těchto slov asi
kaţdý z vás zná, ale děti uţ takovou znalost neměly. Heslo „přišel jsem, viděl
jsem, zvítězil jsem“ bylo hlavním tématem i sobotního zamyšlení Martina Ţůrka.
Ve své promluvě vzpomenul autora těchto slov – Julia Galia Caesara, ale také
poukázal na silnou vůli, ochotu ţivot nezabalit, kdyţ se nedaří, či zaujetí pro daný
cíl ,jak to dokázal cyklista Lance
Armstrong. Na příběhu Forresta Gumpa
ze stejnojmenného filmu ukázal, ţe je
často v ţivotě potřeba něco odhodit, zbavit se něčeho, co nás tíţí a svazuje. Závěrem ukázal na Pána Jeţíše, který se nabídl
nám všem, ţe všechno ponese za nás, ţe
nám v našem „závodě“ o ţivot bude pomocí.
Celé dva dny však nebyly jen posloucháním, ale také tvůrčí činností. Tentokrát, asi poprvé, se v ţlutavské sokolovně
sjelo 8 oddílů dětí. Domácí děvčata ze
Ţlutav časem „zestárla“, takţe jiţ jsou
ostřílenými borkyněmi. Tradiční byla i
účast veselských Bobrů – letos jiţ řádně
omlazeni. Holešovští Tuláci také nemohli
chybět a i kdyţ o sobě tvrdí, ţe nejsou
klasičtí Pathfindeři, spíše tuláci, vandráci,
trampové, tak jsou vţdy pro děti i dospělé
obohacením. Majka Doupovcová, kterou
známe z našeho sboru, přivezla svou Severku. Ţel, jak sama říká, ubývají ji členové, a tak přivezla jen 4 děti. Ale díky i
za ně, vţdyť Severka je tradiční účastník
Jarního tání.
A pak poprvé organizovaně přijely 4
nové oddíly. Nejdál to měli z Blanska a
okolí. Ono to, ţe Ţůrkovi přišli v létě
právě odtamtud, není jak je vidět vůbec
na škodu. Pokud jsme se neznali – tak
jsme se poznali. I kdyţ aţ tak úplně neznámí nám mnozí nebyli – třeba takový
Tom Trávníček, pocházející z Brodu, byl
vlastně skoro zpátky doma. Z lůna Valašska přijel oddíl z Valašských Klobouk.
Vedoucí René Bil byl jediným muţem
výpravy, ale rozhodně mu to nevadí.
Reportáž
Pravda, muţi v jeho oddíle teprve rostou.
Sami si název teprve hledají, i klubovnu
mají jen schovanou ve skříni. A to doslova, protoţe v pronajaté místnosti vţdy
musí vše vytáhnout a pak zase schovat do
té jediné skříně, kterou tam mají. Určitě
jim všichni přejeme do budoucna svou
vlastní klubovnu – zaslouţili by si ji.
Třetím nováčkem byli děti a dospělí ze
Vsetína a okolí. Děti mají zatím malé, ,
ale přesto se zápalem proţili celý víkend.
V jejich středu ještě (zatím) mají i 3 děti
Miklicových. A sami víte, jak umí být
„Mikličata“ zarputilá. Tak nějak podobně zarputilí byli i jejich oddíloví „spolubojovníci“.
Posledními nováčky – co se týká účasti
samostatného oddílu - je naše Daleká
cesta. Pod zkušeným vedením Jerryho
nakonec se naši Pathfindeři stali nejpočetnější „ekipou“ celého víkendu. Navíc,
ač to je k nevíře, po absolvování teprve
pěti schůzek od nového vzniku oddílu,
nepropadli. Před samotnou akcí všichni –
děti i rádcové navlékli nová bleděmodrá
trika s erbem oddílu na prsou a tak jsme
jen pohledem na bleděmodrá trika často
zjistili, ţe jsou všichni, nezraněni, a ţe to
nejsou naši svěřenci co někde něco vyvá-
dí ( i kdyţ i oni sem tam zazlobili – ale v
rámci svého věku).
Sobotní oběd chutnal a okamţitě se po
všem, co bylo servírováno, zaprášilo. Ale
hlavně děti se jiţ těšily na odpolední minibiblickou výpravu po okolí Ţlutav. Nachystána byla trasa a na ní 10 stanovišť s
úkoly. Náš oddíl se rozdělil na holky a
kluky a vyrazili. Mezi oběma skupinami
poletoval Jerry a „zuřivě“ fotil. My, dospělácký doprovod jsme nemohli radit,
přesto nás často svrběl jazyk či ruce, abychom našim dětem pomohli. Po velmi
namáhavých 2 hodinách putování jsme
zmoţeni dorazili zpět do sokolovny. Jen
co dětem otrnulo, uţ zase byly ve svém
ţivlu. Naštěstí program pokračoval vyhodnocením soutěţe, večeří, a promítáním filmu David a Goliáš. Na závěr soboty jsme se s ní podle našich zvyků rozloučili a pak jiţ sledovali prezentace jednotlivých oddílů – prostřednictvím slova,
či fotek.
Samotný závěr dne byl sportovním vyţitím. Řev téměř 70 dětí se nesl tělocvičnou
a sportovní aktivity měly děti nadobro
„uzemnit“ ke spánku. Ţel, některé jedince
ani to nezničilo, a tak jen povinná večerka ve 22.00 hod tělocvičnu a okolí utišila.
Ráno, mimochodem o hodinu
dřív (posun času), bylo na nebi
jak vymeteno. A to předpovědi
na víkend hlásily zimu a déšť.
Díky Bohu, ţe se meteorologové netrefili – asi se mnozí poctivě a vroucně modlili za příznivé počasí. Po snídani se jiţ
vše chystalo na dopolední hru
Olympijské hry – tentokrát
jako Pathympiádu. Oddíly byly
přeorganizovány tak, aby v
kaţdém bylo 8 soutěţících. Ţel,
na to jsme doplatili my. Blansko a Severka nedaly
Reportáž
dohromady 8 dětí a tak 4 děti od nás „direktivně“ posílily oba oddíly. I kdyţ se
jim to nelíbilo, přesto celou soutěţ nezabalili a bojovali za nový tým.
Boje při hrách byly velké; zaujetí, odvaha, vytrvalost, zmar, ale i radost z úspěchu byly na všech vidět. Naštěstí všichni
se výborně bavili, a tak nějaké ty drobné
chyby v organizaci a soutěţích se daly
zapomenout.
Jak nakonec všechny ty boje dopadly?
Severka a Blansko s našimi „posilami“
uzavíralo pole pořadí. Zlatým hřebem
pro náš oddíl nakonec bylo bronzové
umístění. Odvezli jsme si nejen odměny a
diplom, ale také jeden z pěti olympijských kruhů – jako vavřín vítězů. A tak
naši klubovnu od této chvíle zdobí první
- vlastně uţ druhá trofej (první je pohár z
Evangelizace
florbalu). Pokud se chcete podívat, v
klubovně ji najdete na čestném místě.
Závěr mé reportáţe je hlavně poděkováním všem, co se na celé akci podíleli,
také dětem a Jerrymu. Určitě jsme všichni rádi, ţe jsou akce pro naše děti a ony se
mohou více setkávat se svými vrstevníky.
Na přiloţených fotkách sami vidíte, kdo
za nás bojoval. Lze jen připomenout, ţe
někteří další zlínští Pathfindeři chyběli –
nemoci jim nedovolily účast. A tak i pro
ně jejich kamarádi přivezli trofej a spoustu dojmů a záţitků. Doufáme, ţe příští
rok nás bude ještě víc a tentokrát vítězným Bobrům z Veselí vítězství vyfoukneme.
Reportáţ na základě osobní účasti sepsal
T&P – P. Matula
Jednota v různosti
Vţdycky jsem přemýšlela o tom, proč si
Pán Jeţíš vybral svých dvanáct učedníků,
tak rozdílných povah, jak je to jen moţné.
Postavte vedle sebe impulzivního Petra a
rozváţného, klidného Jana, pochybovačného Tomáše i Jidáše, o kterém uţ Jeţíš
dopředu věděl,
ţe ho jednou zradí. Přesto i jemu umyl
nohy a podal sousto chleba .
Přetvářející Boţí láska je silou, která tvořila vesmír, ale která také dokáţe změnit i
srdce a myšlení člověka. Jeţíš Kristus
jako sjednocující bod v ţivotě jednoho
kaţdého učedníka tehdy i dnes je zárukou, ţe je to moţné. Jak výrazné změny
charakteru můţeme pozorovat na Jeţíšových učednících na konci jejich ţivota.
Síla evangelia mění také ţivoty lidí, kterým evangelium neseme, ale věřím, ţe i
my jsme jím postupně proměňováni.
Jak proţívá tohle zázračné sjednocování v
různosti náš tým evangelistů, kteří společně
pracují na zlínském záhonu Boţího pole
před evangelizační akcí Mladí pro Jeţíše?
Poloţila jsem jednu otázku kaţdému z
nich: ,,Co ti dalo tvoje rozhodnutí dát
se k dispozici a nést lidem dobrou
zprávu a co ti naopak vzalo?“
Viktor Pomietlo: Rozhodnutí dát se k
dispozici a nést lidem dobrou zprávu,
zprávu lásky, pokoje a poznání mi dalo
uvědomění si svého vlastního duchovního
ţivota, ţivota praktického křesťana.
Moţnost poznat se lépe vzájemně, náš
charakter, coţ si myslím, ţe je velice důleţité pro jednotu ve společné práci. Nevzalo mi to nic, co by bylo podle mě potřeba říct.
Evangelizace
Miro Lupták: Na začiatku som mal
obavy ako budú ľudia na ponuku balíčku
reagovať ale moje obavy sa rozplynuli
pretoţe negatívnych reakcií nie je veľa a
predsa ide o všetko a má význam pracovať dom od domu pre záchranu ľudí pre
večnosť. Pri tejto práci si uvedomujem
blízkosť Jeţišovho príchodu a zodpovednosť za poznanie Boţieho charakteru
ktoré máme odovzdať iným aj napriek
tomu ţe väčšina ľudí Boţie posolstvo
neprijíma kvôli predsudkom.
Zuzka Ligenzová ml.: Kdyţ se Titanik
světa potápí, je snaha o záchranu lidí Pánem Jeţíšem jejich jedinou nadějí. Věřím, ţe vše, co jsem pro záchranu hynoucích ve Zlíně dala k dispozici- čas, síly i
prostředky je investicí pro věčnost, jejíţ
výsledky uvidíme aţ v nebi. Jsem vděčná,
ţe můţu studovat ,,Boţí vysokou školu
sluţby“, skrze kterou Pán mění náš charakter, abychom Mu byli podobni. To je
mojí největší odměnou.
Zuzka Ligenzová st.: Práce pro město
Zlín mi dala radost z moţnosti podílet se
na jeho evangelizaci. Vzala tzv.,,dech“.
Můj údiv a vděčnost vyjadřuji našemu
Pánu, protoţe vyslyšel mé dlouholeté
modlitby za město Zlín a jeho systematickou evangelizaci.Děkuji Pánu za vyslyšení tak úţasným a včasným způsobem. Jsem přesvědčená, ţe jsme velmi
blízko příchodu Pána Jeţíše. Modleme se
za probuzení a vypuzení dalších dělníků k
evangelizační práci na zlínském misijním
poli, které je veliké.
Dita Petruželová: Především mi to dalo
ujištění, ţe Bůh o mně ví. Hledala jsem
práci víc neţ rok, modlila se za smysluplnou práci a v tom, ţe jsem se mohla zapojit do evangelizace, vidím vyslyšení modliteb mých i mé rodiny. Od té doby, co
tuhle práci dělám, jsem denně závislá na
Bohu, protoţe kdo mě zná, ví, ţe bez jeho
pomoci bych určitě nebyla schopná zvonit na zvonky v panelácích a do mluvítek
prosit o vpuštění do domu. Na to opravdu
nemám. Jsem Bohu vděčná za jeho kaţdodenní podporu, za podporu celého týmu i za svoji spolupracovnici Hanku Baliczovou. Mám radost nejen z téhle práce,
ale i z lidí, které potkáváme. Vím, ţe je
Bůh hledá a chce je zachránit. Snad uslyší
jeho volání. Díky Bohu za to, ţe nás má
tak rád.
A co mi to vzalo? Vzalo mi to čas, čas
být neomezeně dlouho se svými dětmi,
zároveň mě to ale učí zbývající čas dobře
plánovat.
Hanka Baliczová: Dalo mi to naplnění
mého snu a duše, já strašně ráda šířím
dobré zprávy.
A mám tu čest pochlubit se, ţe uţ se mi
za pomoci Pána Boha, Ivetky a Ditunky
podařilo Pánu Jeţíši do ovčince jednu
ovečku přivést. 3 lidé uţ zakouší naši
křesťanskou knihovnu. Nevzalo mi to
naprosto nic.
Irena Perůtková: Trochu mi to vzalo
soukromí, protoţe mám z bytu poměrně
slušný sklad evangelizačního materiálu a
taky slouţí jako útočiště všem evangelistům po dobu sluţby ve Zlíně. A co mi
dalo? Dalo mi poznat partu zajímavých,
obětavých lidí a přes všechnu tu různost
povah se učíme ţít podle Jeţíšova vzoru.
Není to vţdycky jednoduché, ale je to
skvělé. Jsme různí, jak si to jen dokáţete
představit, přesto jsme v tom nejdůleţitějším bodě jednotni.
Díky Pánu!
I.P.
Oznámení
Sborová oznámení
- Výbor sboru na svém pravidelném zasedání projednal bod agendy konference
MSS, ve kterém jsme se měli vyjádřit k
otázce pobírání finančních prostředků,
jako kompenzaci za ukradený majetek v
50tých letech 20. století. Výbor sboru
odsouhlasil návrh č. 2 , který je v tomto
znění :
Souhlasíme s přijímáním finančních
prostředků od státu touto formou do té
doby, dokud se nevyrovnají restituční
nároky naší církve, nebo dokud nebude
existovat restituční zákon, který věci
dořeší jinak. Výbor následně ještě toto
znění doplnil o větu - pokud by si stát
nárokoval nějaký vliv na církev, odstoupit od přijímaní peněz.
Toto naše rozhodnutí je jen doporučující
hlas pro konferenci MSS.
- Výbor sboru doporučil br. Jiřího Graclíka k částečnému úvazku v kniţní evangelizaci.
- Po 14 letech dozná obnovy i malba v
prostorách modlitebny. Na této obnově se
budeme podílet pod vedením zkušeného
profesionála v.v. . proto v neděli 8. května neprosíme, ale přímo vyzýváme
všechny schopné k účasti na jarní brigádě. Ale nebudeme jen malovat, ale i po
malování uklízet (proto i ţeny ve velkém
počtu jsou zvány), a mnoho jiného opravovat, zkrášlovat. Takţe si namaţme
svaly a hajdy na brigádu. Čas bude včas
upřesněn.
- Ještě před touto brigádou v sobotu – 7.
května 2011 vyjedeme autokarem na
slavnostní konferenční bohosluţbu MSS
do Ostravy. V současnosti je z našeho
sboru přihlášeno 32 pasaţérů. Všichni,
kdo jsou přihlášeni ať se neodhlašují a
určitě s námi jedou. Cena cesty na osobu
bude 150 Kč.
- Výbor sboru také schválil osazení osvětlení před modlitebnou. Bude osazeno
světlo se stmívačem, takţe jiţ nebude
před sborem tma, ale budeme mít prostor
před modlitebnou trvale v noci osvětlen.
- Dostali jsme informaci z Korespondenčního kurzu. V současné době studuje
kurzy KK 17 pravidelných studentů ze
Zlína a blízkého okolí. Jsme vděční panu
Bohu, ţe prostřednictvím KK jsou osloveni další lidé z našeho okolí. Je to určitě
povzbuzující pro další práci mezi lidmi –
zvláště v době, kdy se blíţí letní evangelizace.
- Výbor sboru poţádal sociální fond Unie
o finanční výpomoc pro Ligenzovy. Dále
výbor rozhodl o sbírce, která proběhne v
našem sboru. V souvislosti s touto události byl zaslán mail okolním sborům, ve
kterém byli bratři a sestry obeznámeni se
situací a moţností jak finančně či brigádně pomoci.
- Vy všichni, kteří máte přístup k internetu máme pro vás dobrou zprávu. Jiţ plnohodnotně fungují webové stránky k letní
evangelizaci ve Zlíně a Vsetíně. Stránky
– www.zitnaplno.cz přináší informace,
pozvánky, kontakty a jiné uţitečné odkazy. Takţe můţete směrovat své známé,
kamarády a přátele na tyto webovky s
pozváním na naší evangelizaci.
Tajemník sboru
Oznámení
Od vás pro nás
Volby
Kandidátka pro sborové služebnosti na roky 2011 – 2013
Výborové služebnosti
Starší sboru
Tajemník
Hospodář
První diakon
Vedoucí SŠ
Vedoucí mládeže
Vedoucí misie
Vít Slováček
Petr Matula
David Bijok
Alena Vyčánková
Richard Mokroš
Veronika Hudečková
Iveta Slováčková
Ostatní služebnosti
Vedoucí DSŠ
Vedoucí KD
Zástupce vedoucího
SŠ
Zástupce ved. mládeže
Zástupce hospodáře
Správce sboru
Vedoucí zpěvu
Vedoucí hudby rozpis doprovodů
Vedoucí Pathfinderu
Zástupce ved. Pathfinderu
Zvukotechnika
Traktátník
Ilona Matulová
Miro a Věra
Luptákovi
František Krajíček st.
Petr Matula
Richard Mokroš,
Václav Koplík
Hana Pelčáková
Vít Slováček
Eva Šlosárková
David Bijok
Jaroslav Šlosárek
Miroslav Lupták,
Ondřej Slováček
Radek Koutný
Iveta Slováčková
Knihovník
Hudební doprovod
Diakon sálu
Kronikář
Oddělení zdraví
Nástěnkáři
Pomocníci prvního
diakona
Iveta Slováčková
E. Šlosárková, I.
Pelčáková, D.
Bijok
Bogdan Shaga
Petr Matula
Světlana a Viktor
Pomietlovi
Hana Pelčáková,
M. Garguláková
Vlastimil Fürst,
Adolf Šlosárek,
Marie Mališová,
Ilona Matulová,
Jitka Bartolčicivá
Učitelé SŠ, DSŠ a diakoni budou doplněni po volbách dle církevního řádu.
Jmenovací výbor navrhuje, aby následující volební období bylo určeno na dobu
dvou let.
Druhé čtení a vlastní hlasování se uskuteční v sobotu 9. dubna 2011 po dopolední bohosluţbě.
H. Pelčáková – zapisovatelka jmenovacího výboru
Agapé 12.3.2011
K oslavení narozenin našich milých sester – Ludmily Červenkové, Anelky Veselé, Boţenky Navrátilové, Marie Kratochvílové, Aničky Stackeové a Antonie Doleţalové se
uskutečnilo v prostorách modlitebny dne 12.3.2011 agapé.
Bůh dopřál těmto sestrám doţít se devadesáti nebo i více let a naše sborová rodina z toho
má velkou radost. Sestra Doleţalová nebyla přítomná, všem ostatním se dostalo blahopřání v podobě kytičky, oblíbených písní, čtení Ţalmu a krátké promluvy našeho milého
kazatele bratra Ţůrka. Sestra Stackeová ve svých 98 letech přednesla básně, za které
sklidila velký potlesk. Uvědomili jsme si, ţe i ve stáří lze rozdávat radost kolem sebe a
potěšovat i daleko mladší ročníky. Jsme vděčni, ţe máme tyto sestry v naší sborové rodině.
Jitka Bartolčicová
Od vás pro nás
K čemu je dobrá Bible?
Co nám můţe Bible říci v době počítačů,
raket, atomových elektráren? Ve světe kolem nás se rozmáhá rakovina, infarkty, epidemie AIDS, v řadě zemí světa je hlad,
válčí se. Co nám k tomu ta stará kniha můţe
říci? Tak se ptá mnoho lidí, i kdyţ tuto knihu vůbec nepoznali a nic o ní nevědí. V
čem je tedy velikost této knihy? Čím je
Bible tak mimořádná? Proč ji noví a noví
lidé objevují a mluví o ní s takovým nadšením?
Bible je kniha pravdy o světě, o člověku, o
tobě. Nastavuje zrcadlo, abychom na sebe
dobře viděli. Ano, mluví o pravdě, která
člověka přesahuje, zasahuje ho a mění, o
pravdě, která je cestou i ţivotem. Je to kniha o jistotě. Je to kniha o Tom, vedle koho
nemusíš mít nikdy strach, kdo bude vţdycky s tebou a můţeme se na Něho vţdy spolehnout. Mluví o Naději, je to její hlavní
téma. Mluví o budoucnosti, kterou pro nás
chystá a která bude plná radosti, spokojenosti, štěstí a zdraví. Je to především kniha
Lásky a učí o lásce a o Tom, kdo tě má rád
tak jako nikdo jiný na světě. To všechno je
schopný nám dát jenom jeden, který je uvedený v této knize – Jeţíš Kristus. Toto vše
přinesl od Otce Boha.
V časopisu Advent 2/2011 je uveden článek
od bratra Jiřího Drejnara s názvem Recept
na povzbuzující prostředek pro duchovní
ţivot. Autor tam hovoří o knize Přísloví,
která má 31 kapitol, takţe je to na kaţdý
den v měsíci jedna kapitola. Je to úţasné a
znovu si člověk uvědomuje, ţe právě nyní
potřebujeme tu duchovní sílu na kaţdý den.
Závěrem bych ještě uvedla, ţe jsem doma
při rovnání knih a časopisů „náhodou“ našla
biblické úkoly z roku 2000 na 4. čtvrtletí,
které měly název „Přísloví – moudrost pro
ţivot“. Jeden moudrý muţ napsal o Bibli: V
tomto velkém díle je ukryto tajemství všech
tajemství. Šťastní jsou lidé, kterým Bůh
udělil milost, aby této knize rozuměli.
S láskou vaše sestra Eugénia – Evţa Macháčková
Ahoj děti
Kdyţ uţ tak delší dobu pročítám náš sborový časopis, chybí mi tam něco pro vás, pro
děti. Tak jsem se rozhodla, ţe vám budu
psát nějaké počteníčko. A protoţe to venku
začíná vonět jarem, budu se podepisovat
JaRo.
Na své pouti po zemi se potkala Zima se
Sluníčkem. Moţná to bylo právě na začátku
Března, kdyţ šli spolu kousek cesty. Jak si
tak povídají o všem moţném, tak potkali
člověka, který se choulil do kabátu. A tu je
napadlo, ţe změří své dovednosti. Vyhraje
ten, kdo dříve člověka svlékne z kabátu.
První přišla na řadu Zima. Pustila na člověka nečas a vítr. Jenţe čím více se snaţila,
burácela a foukala, tím více se člověk chou-
lil do kabátu. Ba naopak, ještě si zdvihl
límec, aby byl aspoň trochu ochráněný. Pak
přišlo na řadu Sluníčko. Usmálo se a pošimralo člověka svými teplými paprsky…
Co myslíte, ţe udělal člověk? A teď to nechám na vás, rozhodnout, kdo z těch dvou
vyhrál. Zima nebo Sluníčko? A proč?
Z kaţdého příběhu se máme něčemu naučit.
Tak tedy i my můţeme být buď Sluníčkem,
nebo zachmuřenými, chladnými a někdy i
burácivými lidmi. Záleţí na nás, co si vybereme. Buď se budeme zlobit a hašteřit i pro
maličkosti, nebo se budeme usmívat a budeme milí a vlídní. Kaţdý bude rád v naší
blízkosti. Stačí si jen vybrat a rozhodnout
se. Vím, ţe to není vţdy lehké, ale kdyţ
Od vás pro nás
Pána Boha poprosíme, on nás vţdy slyší a
je ochoten nám pomoci. Má nás všechny
stále moc rád.
„Proto přistupme k trůnu milosti se smělou
důvěrou, abychom došli milosrdenství a
našli milost, kdyţ potřebujeme pomoci.“
(B21 - Židům 4,16)
Narozeniny
Sluníčko si povídalo,
ţe uţ by se rádo smálo,
svým paprskem polaská,
Honzíka i běláska.
A tak hurá, běţte ven,
ať je jím kaţdý potěšen.
Poděkujme Pánu Bohu, zima uţ je pryč,
vesele si ptáček zpívá, kvete petrklíč.
Vše dobré přeje JaRo