10/2008 ročník 17 (11)
Transkript
10/2008 ročník 17 (11)
10/2008 ROČNÍK 17 (11) Foto: archiv CO VÁS ZAJÍMÁ... OBSAH Zvítězit nad leností 2/ Olympiáda jako znamení doby? 3/ Zanechal stopu v srdcích mnohých 4/ Opravdový život 6/ Evangelium vitae – radostná zvěst o životě 8/ Účinky slova 10/ Dar i osobní výzva 12/ Škola Abba 13/ Slovo života na říjen 15/ Boty 16/ Generální shromáždění Hnutí fokoláre 17/ „Naše“ Chiara 19/ Spánek 21/ Sestry, které spojila láska k Ježíši na kříži 22/ Zlatá nit Boží lásky 24/ Komix 25/ Malý chvalozpěv 26/ Křížovka 27/ Indiánský tábor a nejúžasnější zářivé slunce 28/ P rvní věcí je vzpomenout si, že lenost (tak jako jiné sklony, které nás mohou blokovat nebo uzavřít) neníneovladatelnou silou, která je naším pánem. I když si to neuvědomujeme, ona už je plodem nějakého našeho rozhodnutí. Nechat nad sebou zvítězit lenost je již určitá volba: Rozhodnu se nesměřovat k nějakému cíli, rozhodnu se „nerozhodnout se“, rozhodnu se nechat se vést jen svými pocity… Když se vrátím k dobám, kdy jsem studoval, vzpomínám si na některé dny, v nichž jsem seděl nad knihami, aniž by se mi podařilo vůbec se na smysl slov soustředit. V hlavě se mi honily nejrůznější myšlenky, které mě od učení odváděly. Pohled na hodin- 2 | Nové Město | 10/2008 Zvítězit nad leností „Existuje nějaký trik, jak zvítězit nad leností a překonat pocit znechucení z toho, co mám dělat? V tomto období je například pro mne těžké studovat, a tak to pořád odkládám. Když neobstojím u zkoušky, cítím, že jsem selhal, a nacházím si výmluvy, které však nemají sílu přesvědčit ani mne samotného (jako nedostatek času, má angažovanost, potřeba odpočinku…).“ G. F. ky byl pak pro mne zjištěním, že odpoledne je už nenávratně pryč. Když se mi podařilo se včas vyburcovat a zaměřit se na to, proč nad knihami sedím, uvědomil jsem si, co může můj způsob využívání času znamenat. Tehdy jsem pochopil, že pozorně studovat je pro mě opravdová mož- nost, jak dobře žít svůj život, jak realizovat to, co je nejlepší. Potom jsem hledal něco, co by napomohlo koncentraci mé pozornosti (například krátká procházka, šálek kávy nebo krátký rozhovor s někým, kdo byl doma), a znovu jsem se pustil do učení. Nestačí tedy si tisíckrát opakovat, že musím studovat: Je třeba se přesvědčit, motivovat, proč je to dobré, proč to chci, a pak pro to udělat první konkrétní krok. Velkou pomocí může být studovat spolu s někým, třeba i ve studovně univerzitní knihovny. Už jenom to, že jsme si nablízku s někým, kdo je ve stejné situaci, může být povzbuzením, i když se třeba učíme každý něco jiného. Užitečné je také si udělat studijní plán, rozdělit si učební látku do časových úseků, a střídat studium s pravidelnými krátkými přestávkami, které umožňují znovu nabýt energii a upevnit si to, co jsme se naučili. Takto se i hodina studia, prožijeme-li ji s opravdovostí, může stát rozhodující pro náš život. Francesco Châtel Foto: A. Wong/AP O lympijské hry jsou nejen nejvýznamnější sportovní, ale i společenskou událostí na celém světě. Deset a půl tisíce účastníků, 205 zemí, 4,7 miliardy televizních diváků – to jsou čísla, která mluví za vše. Žádná jiná událost na světě není tolik sledovaná a neúčastní se jí tolik zemí. Je tedy zřejmé, že sport na té nejvyšší úrovni má obrovský vliv a moc. Možná překvapí fakt, že církev si roli sportu vždy uvědomovala. Vždyť kdo zakládal první sportovní spolky u nás i v okolních zemích? Byli to kněží. Prvním starostou Orla se stal kněz a významný politik Jan Šrámek. Sport se ale od té doby významně změnil. Postupem času vznikly dva na sobě nezávislé světy, které se jenom částečně ovlivňují – sport vrcholový a sport pro všechny. Špičkový sport, jehož vrcholem je právě olympiáda, je spíše blíže byznysu nebo marketingu. Přesto si bez jeho fungování lze těžko představit sport pro všechny. I ti špičkoví sportovci totiž někdy začínali v obyčejném klubu, a tak jsou pro mnoho amatérských sportovců hrdinové jejich disciplín motivací pro vlastní sportovní činnost. Papež Jan Pavel II. pochopil důležitost sportu pro dnešní společnost a v roce 2000 označil sport za jedno ze znamení doby, na které by měla církev reagovat. Není náhodou, že také na začátku 21. století vznikla ve Vatikánu sekce pro sport. To všechno potvrzuje, že sport je dnes více než pouhou zábavou. Olympijské hry vždy přinášejí mnoho otázek. Jaký je jejich smysl a jaké jsou hodnoty, které sport přináší? Takové otázky se objevovaly o to více, že letošní hry se uskutečnily v Číně, která je oprávněně kritizována za nedodržování lidských práv. V médiích se často střetávaly dva názory. První kritizoval pořádání her v Číně a byl skeptický k tomu, že by v této asijské zemi mohlo díky hrám dojít k nějakému posunu. Druhý názor naopak viděl v čínské olympiádě šanci pro určité otevření země. Už tato obrovská očekávání od jedné sportovní akce svědčí o tom, že není vše úplně v pořádku. Ano, olympiáda je důležitá a významná událost. Proč by ale sport a Mezinárodní olympijský výbor měly nahrazovat a dělat to, co je spíše úkolem politiků a OSN? Není zvláštní, že mnozí očekávají od sportovců to, co by měli požadovat spíše po svých politicích či představitelích ekonomiky? U pekingského olympijského stadionu: trénink na závod v chůzi na 50 km. Olympiáda jako znamení doby? Přesto se zdá, že olympiáda v Pekingu – na rozdíl od srovnávaných olympiád v Berlíně či Moskvě – vyvolala diskusi o dodržování lidských práv v Číně a přes veškerou snahu pořadatelů se asi nestala impulzem pro obdiv Číny ze zahraničí. Média představovala nejen vlastní sportovní zápolení, ale i slabé stránky režimu, a daleko více než u jiných olympiád se věnovala životu místních lidí. Myslím, že by bylo nespravedlivé od sportovní akce očekávat více. Nemyslím si tedy, že by konání olympiády nějakým způsobem legitimizovalo a podpořilo komunistický režim v Číně. Na druhou stranu je však jasné, že olympiáda také nepomohla k dodržování lidských práv. Čína byla několik týdnů v centru pozornosti světových médií i politiků. Jak už to ale bývá, zájem rychle upadá a soustředí se na jiné problémy. Ještě před oficiálním zakončením her zveřejnila média informaci o pronásledování biskupa Jia Zhigua a o jeho opětovném zatčení. „Podzemní“ katolická církev má stále velké problémy s komunistickým režimem. A takto by se dalo pokračovat. Jaký je tedy význam olympijských hodnot v dnešním světě? Svatý otec Benedikt XVI. před zahájením her zdůraznil, že bude tuto událost sledovat a že doufá, že se olympiáda stane příkladem spolupráce mezi národy, s respektem k lidské důstojnosti. Domnívám se, že sport na té základní úrovni (a doufám, že i u nás v Orlu) je skutečně symbolem přátelství a prostředkem výchovy k mnoha dnes důležitým hodnotám. Učí děti a mládež prohrávat i vyhrávat, úctě k pravidlům, nutí překonávat sebe sama a respektovat soupeře. S mnoha takovými příběhy se určitě setkáváme i na olympiádě, nicméně se stále častěji stává, že se tento „olympijský duch“ vytrácí. Jsme svědky dopingových skandálů, nefér jednání a dokonce toho, že země během olympiády už dnes nerespektují ani klid zbraní. Ano, olympiáda je dnes velkou sportovní, politickou i obchodní akcí s určitým poselstvím a hodnotami, které spojují mnoho lidí na celé zemi. Měnit svět ale nedokáže, to je spíše úkol pro každého z nás. Ladislav Kotík, generální sekretář Orla 10/2008 | Nové Město | 3 ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ ní ho však na teologii nepřijali. Najednou se ocitl ve vzduchoprázdnu. Kvůli duchovnímu povolání se zřekl aktivit, které ho naplňovaly a dávaly vizi do budoucna – studia i vrcholového sportu. Odstěhoval se do Prahy, kde během ročního pobytu s mladými z Hnutí fokoláre – gen – pochopil, že mít duchovní povolání nemusí znamenat stát se knězem. Své místo a odpověď na hledání našel ve fokoláre. Zanechal stopu v srdcích mnohých Fota: archiv „Z toho jsme poznali Lásku: že Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry.“ (1 Jan 3,16) Takové bylo Slovo života slovenského fokolarína Jožky Petreka, kterého Pán v sobotu 9. srpna 2008 povolal do svého náručí. „Žít s Jožkou byla velká milost,“ říká J. Bambas. Bratislava, poslední týdny Jožkova života. N arodil se v roce 1951 v hluboce věřící rodině zemědělce jako nejstarší ze čtyř dětí. Když rodinu totalitní režim připravil o majetek, přestěhovala se do Spišské Nové Vsi. Odmalička byl pohybově nadaný a začínala se v něm probouzet„fotbalová hvězda“. DRÁHA NEJEN FOTBALOVÁ Jako aktivní sportovec narukoval na vojnu do Kroměříže, kde mohl hrát za fotbalový oddíl Dukla Kroměříž. Zde dostal nabídku, aby přešel do Pardubic, kde začal hrát za místní fotbalový klub druhou ligu. Zároveň se stal studentem Vysoké školy chemickotechnologické. Jeden místní bohoslovec si všiml,že talentovaný hráč pravidelně chodívá na mši. Oslovil ho a seznámil se skupinou 4 | Nové Město | 10/2008 křesťanské mládeže, která se tam v té době scházela. Zde Jožko začal poznávat i myšlenky Hnutí fokoláre nejen na samizdatově tištěných listech, ale především v atmosféře a vztazích mezi mladými. Mezníkem pro něj bylo setkání s Karlem Otčenáškem, dnešním emeritním královéhradeckým biskupem. Jožko se mu svěřil, že má touhu plně se darovat Bohu. Podle něj to znamenalo stát se knězem. Otec Otčenášek ho v tomto úmyslu povzbudil a poradil mu konkrétní kroky, protože dostat se do semináře nebylo v té době vůbec jednoduché. FOKOLÁRE V BRATISLAVĚ Fokoláre v Bratislavě bylo jediným mužským fokoláre v tehdejším Československu, proto se tam Jožko v roce 1978 přestěhoval a za třináct let svého života zde zanechal stopu v srdcích mnoha lidí. Jeho spolubratr Jirka vypráví: „Oba jsme přišli do fokoláre téměř současně. Dům nebyl dostatečně prostorný, ale ani z bezpečnostních důvodů nebylo možné, abychom všichni bydleli spolu. Bylo nás tehdy pět. Jožko a já jsme se ocitli ve společném podnájmu na předměstí Bratislavy, obývaném především maďarským obyvatelstvem. Náš typický den byl takový: vstát ráno před půl šestou, v šest maďarská mše, při které jsme ničemu nerozuměli, pak práce v zaměstnání (Jožko pracoval ve výpočetním středisku Slovenské spořitelny) a po práci jsme spolu s ostat- nímipracovalinarekonstrukci domku fokoláre. Končívali jsme pozdě večer. Pak následovala cesta autobusem do podnájmu. Další den znovu. Souběžně se stavbou ´vnějšího domu´ jsme budovali především ´vnitřní dům´ našich vzájemných vztahů. Byli jsme všichni začátečníci a fyzicky i psychicky to bylo nesmírně náročné období. Ale přesto mezi námi dvěma v té době, ani nikdy později, nedocházelo k žádnému ani nejmenšímu konfliktu nebo napětí.“ „Jožka jsem poznala v prvních dobách, když vstoupil v Bratislavě do fokoláre,“ vzpomíná fokolarínka Marienka. „Byl vždycky ´autentický´, opravdový. A takový zůstal až do poslední chvíle.“ NA ZKUŠENÉ V SRDCI DÍLA Po politických změnách v roce 1989 nastala možnost přijet tam, kde se cítí být doma všichni fokolaríni – do centra Hnutí v Itálii. Jožko zde mohl konečně absolvovat několikaměsíční formační školu, což byla pro něj velmi cenná zkušenost. V Bratislavě inicioval vznik a rozvoj nakladelství Hnutí – Nového města – a dál se věnoval všem bez rozdílu. Zuzka se svěřuje: „Šly jsme s kamarádkou jako gen na návštěvu do fokoláre a cestou jsme potkaly Jožka. Když slyšel, kam jdeme, řekl nám: ´Děvčata, pamatujte si,že do fokoláre se chodí milo- ZKLAMÁNÍ PROMĚNĚNÉ V RADOST Jožko si podal přihlášku na teologickou fakultu do Litoměřic. To ale zároveň znamenalo splnit podmínky stanovené režimem a po třech letech studia opustit vysokou školu. K jeho velkému zklamáSetkávání s Jožkou bylo radostí a balzámem pro duši. ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ NA CESTÁCH Po změně režimu ve střední a východní Evropě se mohla začít otevírat místní fokoláre a dostávat více mezinárodní charakter. Jožko dostal nabídku žít ve fokoláre v Moskvě. Zde pak strávil od roku 1995 šest velmi plodných a požehnaných let. Snad největší plody přinesla jeho práce s dospívajícími chlapci, pro mnohé z nich se stal životním vzorem. Neměl tam stálé zaměstnání a přijímal i podřadné práce jako uklízení sněhu z dvorů činžáků. Jedna z volontárek Hnutí říká: „Jsem v Hnutí, protože jsem viděla Jožka, jak umí trpět.“ To ještě nikdo netušil, jakou zkoušku má před sebou. NÁVRAT NA SLOVENSKO Když v roce 2001 odjížděl z Moskvy, aby pomohl fokoláre na Slovensku v těžkostech, netušil, že za rok mu bude diagnostikována vážná choroba. Absolvoval tři operace, z nichž každá byla náročnější než ta předchozí. 1. října 2006 si do svého deníku poznamenal: „Je neděle ráno. Ještě včera jsem pochyboval, co to má všechno za význam. Operace, momentální pooperační utrpení, dlouhá rekonvalescence, když i tak přijde konec. Ale dnes je to jasnější. Já jsem pro tento svět už prakticky mrtvý, můj život už je jen v Bohu, jen tak jsem živý. Že jsem se na to nedal tak radikálně už dřív!“ TERAPIE DUŠE I TĚLA Z terapeutických důvodů se počátkem roku 2007 přestěhoval z Bratislavy do Brna. Ale zatímco si Jožko léčil tělo, setkávání s ním bylo pro mnohé lidi terapií a balzámem na duši. Pepík z brněnského fokoláre vypráví: „Žít s Jožkou byla jedna velká milost. Zrovna val se stále pokojnější. V květnu 2008 už byl hodně slabý a nemohl vyjít schody do bytu v brněnském fokoláre. Proto se ukázalo, že bude lepší, když se vrátí do Bratislavy. Ještě předtím jel s Pepíkem na Vranov k Panně Marii. Tehdy se mu Jožko svěřil: „Už jsem neprosil za své uzdravení, ale abych dokázal být věrný až do konce.“ „Učili jsme se od Jožky, že jediné, co má hodnotu, je Bůh.“ V brněnském fokoláre. jsme prožívali malou krizi ve vztazích. Jožko svou upřímností a konkrétní láskou pomohl úplně změnit atmosféru. Často dokázal svým typickým humorem říci i to, co nebylo v pořádku. Velmi mi pomohl, když jsem měl problémy s ranním vstáváním, abych si udělal dobrou ranní meditaci. Začal kvůli mně vstávat už v šest hodin, abychom ji dělali společně, a to i v období, kdy už ho nemoc velmi vysilovala. Po meditaci si šel pak ještě odpočinout. Byl velký sportovec. Nikdy jsem ho třeba neporazil v tenise. Jednou jsme jeli asi 40 km do kopců na kole poděkovat Panně Marii na Vranov za Jožkovo zdraví. Jožko jel jako drak. Týden nato se dověděl, že nemoc se vrátila…“ NEJTĚŽŠÍ ZKOUŠKA V listopadu 2007 Jožko podstoupil další těžkou operaci. Když se probíral na JIPu z narkózy, měl pocit, že umírá. Nejhorší byla pro něj představa, že už nikdy nebude moci milovat. Všiml si vedle sebe ležícího pacienta, který na tom byl podobně jako on a začal se za něj modlit, ale šlo to velmi těžko. „Modlil jsem se růženec a zdálo se mi, že s každým Zdrávasem před sebou tlačím obrovskou horu, celou zeměkouli. Byla to velká námaha, potil jsem se. Nikdy v životě jsem nezakusil nic podobného.“ „Pak jsme přišli my z fokoláre,“ vzpomíná Pepík, „a obnovili jsme s ním to, čemu říkáme pakt jednoty. Jožko se uklidnil, ale přesto změnil. Nezajímaly ho už světské, i když třeba dobré věci. Učili jsme se od něho, že jediné, co má hodnotu, je Bůh.“ V lednu 2008 se nádor zase vrátil. Jožko se rozhodl pro náročnou léčebnou kůru: dvaačtyřicetidenní půst v postní době. Nejedl, jen pil čaje a ovocné šťávy. Během celého období byl velmi radostný. Jeho spolubratři vzpomínají: „Zatímco jsme si ve fokoláre mysleli, že ho to zničí a že bude potřebovat naši péči, tak naopak on se staral o nás: vařil, myl nádobí, očekával nás se zájmem, až se vrátíme z práce…“ OPUŠTĚNOST Kůra ale nezabrala. Jožko se cítil opuštěný od Boha. Bojoval. Pak postupně dokázal přijmout Boží plán se sebou a stáFoto: Karel Diblík vat, ne brát. Nebrat, ale dávat.´ Tato slova mne v mém životě fokolarínky provázejí stále.“ V Tatrách s D. Slavíčkem. Velikonoce 2007. POSLEDNÍ NÁVRAT DO BRATISLAVY „Pak jsme za ním z Brna často jezdili do Bratislavy, kde se o něj ve fokoláre velmi dobře starali,“ vzpomíná Pepík. „Bylo to jako jezdit na slavnost. Jožko se vždycky zajímal o novinky a za všechny lidi a problémy se modlil. Pokaždé, když jsem odtud odjížděl, měl jsem v srdci stejnou radost, jako zažívám po přijetí Eucharistie.“ Jožko poslední týdny svého života obětoval i za jednotu na právě probíhajícím Generálním shromáždění Hnutí fokoláre v Itálii, kde byla mimo jiné zvolena i nová prezidentka Hnutí – Maria Voce. Jí pak napsal: „Svým životem bych dnes chtěl potvrdit, že naším Bohem je Ježíš mezi námi a On je tím, co od nás ostatní očekávají. Nyní víc než dřív vidím, že neexistuje nic jiného. Cítím, že jsem zdravou buňkou v těle Díla, které je zdravé.“ Ona mu hned následující den odpověděla: „Jsem s tebou, Jožko, Ježíš je přítomný mezi námi, aby byl tvým ´společníkem na cestě´. Děkuji ti za každou kapku obětované bolesti. Čerpám z těchto vzácných mincí, abych prosila Boha o všechny milosti pro Dílo, které tolik milujeme…“ Jožko odešel pokojně k Pánu pár dní před svými 57. narozeninami, sobotní ráno 9. srpna 2008. Všichni však věříme, že naše spolupráce pokračuje. Zpracovala Irena Kyliánová 10/2008 | Nové Město | 5 LIDÉ A UDÁLOSTI Opravdový život Mladí lidé, žité křesťanství, ekumenismus, svěžest, nasazení, kreativita, kultura, smysluplné trávení volného času… Výběr z toho, co charakterizuje sdružení YMCA v České republice, které se 3. – 9. srpna 2008 podílelo na významné události: „YMCA Europe Festival 2008“. O festivalu (a nejen o něm) hovoříme s Kristinou Ambrožovou, sekretářkou pro zahraničí Ymky v České republice. Kristina Ambrožová při závěrečném hodnocení festivalu. K ristino, mohla byste nejprve stručně vystihnout poslání Ymky? „YMCA je zkratkou anglického označení „Young Men‘s Christian Association“, což v překladu znamená „Křesťanské sdružení mladých lidí“. Zaměřujeme se na volnočasové aktivity, hlavně pro děti a mládež, i když máme spoustu programů třeba pro rodiny s dětmi. Postupně, jak lidé dorůstají, zůstávají u nás například i ymkařští senioři. Chceme být mostem mezi křesťanským světem a světem lidí mimo církve. Snažíme se, aby naše aktivity něčím zaujaly, jako třeba sporty nebo jiný volnočasový program, a zároveň, aby v nich vždycky zůstávalo křesťanství.“ Kdy YMCA vznikla? „Vznikla v Anglii v roce 1844. Založil ji George Williams. Tehdy to byla organizace spíš pro mladé muže. Cíl byl od začátku stejný: pomoci mladým lidem v jejich životě a zároveň jim zprostřed- 6 | Nové Město | 10/2008 kovat křesťanskou víru, křesťanské myšlenky v praxi. Pak se velmi rychle rozrostla, rozšířila se po celé Evropě až do Ameriky. Teď funguje vlastně po celém světě.“ V jaké církvi se zrodila? „YMCA od začátku funguje jako naddenominační organizace, to chceme zachovat, a také v tom vidíme smysl. Není spojená s jednou církví. Je otevřená lidem nejen z křesťanských církví, nýbrž všem lidem bez ohledu na vyznání.“ Jak se YMCA dostala do naší země, kdy u nás začala působit? „K nám se YMCA dostala během první světové války, kdy tady fungovala ve formě vojenské Ymky. V roce 1921 proběhla ustavující schůze Československé Ymky, v tomtéž roce jsme také byli přijati jako plnohodnotní členové světové aliance YMCA. Vznikla za podpory americké Ymky, která nás podporovala finančně. Fungovala do roku 1948. Během komunismu musela být zrušena; znovu jsme Ymku obnovili v roce 1990. Hned po revoluci to šlo rychle, protože se sešli lidé, kteří Ymku znali buď ze zahraničí, nebo k ní měli nějaký vztah třeba i z doby před komunismem.“ Vaše osobní začátky v Ymce jsou spojené s aktivitou „TenSing“, mohla byste nám ji přiblížit? „´TenSing´ je aktivita, která vznikla v Ymce v Norsku, v roce 1968, když se jeden protestantský pastor zamýšlel nad tím, jak zprostředkovat křesťanství mladým lidem a jak naplnit jejich volný čas, aby je to bavilo a zároveň to mělo smysl a vedlo k zodpovědnosti. „TenSing“ je zkratka pro „Teenager Singing“, neboli ´zpívání náctiletých´. Mladí lidé zpívají, společně hrají divadlo, tancují, mohou se zapojit do kapely. Celý smysl je v tom, že mladí lidé vedou sami sebe, to znamená, že z aktivních účastníků se postupně formují vedoucí, kteří připravují program a dohromady ho předkládají ostatním účastníkům. Připraví nějaký koncertní program, se kterým se pak vystupuje. Takto se lidé postupně až do dospělosti vychovávají k zodpovědnosti. Podstatná není obrovská kvalita, důležitější než produkt je proces. Samotný proces tvorby programu a vytváření vztahů hraje tedy obrovskou roli.“ Co pro vás znamená pracovat v Ymce? „Cítím se v Ymce jako doma. Je s ní spojená spousta mých dobrých kamarádů a přátelství a zároveň v tom vidím naplnění svého života. Myslím si, že děláme dobrou věc, že to má smysl.“ YMCA je křesťanská organizace otevřená pro všechny. Jakým způsobem se křesťanství promítá do jednotlivých aktivit? „Začnu u ´TenSingu´, který je mi nejbližší. ´TenSing´ stojí na třech ´K´: Kristus, kreativita a kultura. To znamená, že křesťanství je jednou ze složek. A tak je tomu v každé aktivitě. Ať už to jsou sporty nebo letní tábory, jejich součástí je třeba zamyšlení nad Biblí, biblické programy. Též hry mohou mít biblickou tematiku. Vedoucí jsou lidé věřící, kteří zprostředkovávají svou víru ostatním.“ Evropský festival Ymky se letos nekonal poprvé… LIDÉ A UDÁLOSTI Jaké bylo téma toho týdne? „´Real live´, což můžeme přeložit třeba jako ´opravdový život´. Letošní festival měl být otevřený vůči ostatnímu světu. To znamená, že jsme se společně zamýšleli třeba i nad tématy třetího světa, chudoby, AIDS a podobně. Přijeli i zástupci z těchto zemí, aby podali svoje svědectví o tom, jak se v jejich zemi žije, co tam aktuálně řeší za problémy a podobně.“ Mohla byste stručně vystihnout program nebo průběh festivalu? „Asi to popíšu na jednom typickém dni, protože program byl vždycky stejný. Začínalo se dopoledne v 11 hodin takzvanou ´morning show´, která byla spojena třeba s ranním rozcvičením a s myšlenkou dne na téma ´Opravdový život´. Co znamená opravdový život se probíralo v nejrůznějších souvislostech. Po obědě si lidé mohli vybrat z koncertů, které probíhaly na různých pódiích, nebo z kreativních či diskusních workshopů. Pak jsme měli stan, v němž bylo možné se setkat s mladými lidmi ze zemí třetího světa a vyslechnout jejich zajímavé zkušenosti. Vždy večer od osmi hodin se konalo na hlavím pódiu shrnutí dne, během něhož vystupovaly ještě jiné kapely i tanečníci a také se odehrávaly další aktivity. Zde se vždy společně shromáždilo všech šest a půl tisíce účastníků.“ Jak se utvářel programu festivalu? „Celý festival byl připravovaný evropskou platformou Ymky. Takže v nejvyšším přípravném týmu byli lidé z různých koutů Evropy. Ti potom delegovali úkoly pro jednotlivé programové sekce, takže do přípravy bylo zapojeno opravdu okolo sta lidí z různých evropských zemí. My jsme byli jedno odpoledne zodpovědní za aktivity na náměstích. Na samotném si mohli vyzkoušet to, co YMCA nabízí. Když jsme uvažovali o výběru místa, tak jsme vyloženě chtěli vybrat frekventovaná náměstí, aby tam lidé proudili a někdo z kolemjdoucích se i zastavil a něco z aktivit vyzkoušel. Zdálo se nám, že lidé byli uvolnění, relaxovaní, že se dobře bavili, takže si myslíme, že to splnilo svůj účel. I když to bylo uprostřed léta, spousta lidí uvítala možnost si zpestřit odpoledne. Maminky z našeho mateřského centra například připravovaly program pro děti. Hodně se obávaly toho, že uprostřed prázdnin děti nepřijdou a nakonec jich přišlo víc než šedesát. Moc nás potěšilo, že jsme měli tým asi osmnácti českých dobrovolníků z celé republiky, kteří na jednotlivých náměstích ten program připravili. Pak se přenesl na náměstí festivalový program, takže se kontaktovali konkrétní lidé z evropského týmu…“ Příležitost k poznávání kulturního bohatství jiných zemí. festivalu jsme měli osmdesát českých dobrovolníků a ještě stánek české Ymky, který připravovali další naši dobrovolníci. To byl náš podíl na festivalu.“ A organizační zajištění? „To byla naštěstí práce evropské Ymky, kde pracují také Češi, ale je to evropská platforma.“ Jak probíhaly aktivity, které jste měli na starosti přímo vy? „My, jako česká YMCA, jsme ve čtvrtek odpoledne připravovali program pro veřejnost. Přesunuli jsme festivalové aktivity na tři náměstí v Praze (Staroměstské, náměstí Míru, Karlovo náměstí), a Pražané a další návštěvníci Prahy Program pro veřejnost na náměstí Míru. Při večerním shrnutí dne se všichni účastníci shromáždili kolem hlavního pódia. Fota: archiv YMCA v České republice „Letos jsme v Praze hostili Evropský festival Ymky podruhé. Poprvé to bylo v roce 2003, mohli jsme tedy čerpat již z předcházející zkušenosti. Opakuje se jednou za pět let. Na týden se tady sjelo šest a půl tisíce účastníků z různých zemí z celé Evropy, dokonce i z Ameriky, z Kanady, z Hongkongu. Zastoupení bylo celosvětové. Přijeli celkem z 54 zemí, aby společně prožili týden v rámci Ymky a jejích aktivit, v rámci křesťanského společenství.“ Na náměstích se zpívalo a hrálo? „Ano, přesně tak. A měli jsme obrovskou radost z toho, jak se zapojily evropské Ymky. Vzaly to za své jako součást festivalu. Vytvořily asi pět průvodů, které chodily Prahou a rozdávaly letáčky o Ymce a o ´City Action´, hrály na nástroje a měly takové legrační kostýmy, takže si myslím, že to určitě zaujalo.“ Jak byste festival hodnotila? „Kdybych to měla shrnout, tak pro nás, jako pro českou Ymku, festival dopadl určitě úspěšně. Jsme moc rádi, že jsme dostali takovou část, která nám nejvíc vyhovovala, a v níž jsme mohli zprostředkovat české veřejnosti naše aktivity. Musím přiznat, že jsme měli před festivalem obavy a v hlavě různé katastrofické scénáře, co všechno se může pokazit. Teď máme ze všeho dobrý pocit; festival se vydařil snad i lépe, než minule. Závěrem mohu říct, že to bylo skutečně přínosné, takže pociťujeme rozhodně spokojenost.“ Kde by se měl konat příští festival? „Vypadá to, že i v roce 2013 bude festival pravděpodobně zase v Praze, a to proto, že jsme středoevropská země a je jednoduché se sem dostat. Také už tady máme spoustu zkušeností a kontaktů.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová 10/2008 | Nové Město | 7 RODINA 8 | Nové Město | 10/2008 Evangelium vitae – radostná zvěst o životě Přestože život na zemi není pro člověka záležitostí poslední a definitivní, je něčím nesmírně posvátným. Jan Pavel II. výstižně charakterizoval Boží slovo jako poselství o životě. konalosti lásky a jednoty se Stvořitelem. Encyklika se zabývá novými hrozbami, vyplývajícími ze soustavného oslabování smyslu života, které se staví proti lidskému životu. Na počátku života je to praxe potratu. Stále se hledají další účinné látky, jež by v matčině lůně umožnily usmrtit plod. Hledají se nové prostředky, které by i za cenu usmrcení již počatého života zabránily početí. Do nepřehlednosti se šíří různé způsoby umělého oplodnění, které zdánlivě slouží životu, ale jež nelze přijmout z morálních důvodů,protože oddělují plození od manželského spojení. Vedou ke vzniku „přebytečných“ zárodků, jež jsou pak usmrceny nebo slouží jako „biologický materiál“. Prenatální diagnostika často slouží nikoli podpoře života, ale selekci a vyřazování nevhodných zárodků. Stále více také dochází k manipulaci se životem na konci pozemské životní cesty. Eutanazie, která ve svém názvu slibuje „dobrou“ smrt, ji ve skutečnosti – jako plod kultury smrti – působí před- časně. Eutanazie stejně jako potrat je těžkým porušením Božího zákona. Je třeba využívat důsledně všech možností moderní medicíny, která v drtivé většině dokáže účinně tlumit bolest. Ukazuje se, že přání eutanazie bývá ve skutečnosti důsledkem samoty a opuštěnosti. Důvěrnou lidskou blízkost potřebujeme v každém období života – na jeho začátku, v době krizí i v jeho závěru. Člověk je ve své podstatě bytostí vztahovou, a nejhlubší a opravdu nosný je osobní vztah k Bohu. Ten je počátkem i koncem našeho pozemského života a naplněním našich věčných tužeb, přesahujících osobní čas a prostor. „Žádný z nás nežije ani neumírá sám sobě. Žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu.“ (Řím 14, 7–8) Jaroslav Šturma Učí nás milovat K Foto: archiv C írkev nás úskalími času citlivě a mateřsky vede, abychomnebloudilive zmatcích doby. Je úlevné a povzbuzující otevřít se a naslouchat jejímu hlasu. Před patnácti lety zveřejnil papež Jan Pavel II. encykliku Veritatis splendor (Nádhera pravdy), v níž v nás probouzí obdiv a lásku k pravdě jako k životnímu principu. Papež, sám aktivní horolezec, nás postupně vedl výš: O dva roky později vydal encykliku Evangelium vitae. Obsahem navázala na encykliku Humanae vitae Pavla VI., o jejímž čtyřicátém výročí jsme psali v minulém čísle. Boží slovo tu výstižně charakterizoval jako poselství o životě. Postmoderní styl myšlení rozmělnil pravdu na relativní a dílčí výroky, v nichž není nic pevného. Stejně tak nahlodal kořeny pradávného vědění, že pozemský život člověka je od prvopočátku ve chvíli početí až po přirozený konec v okamžiku smrti velký a nedělitelný dar. Duha, která se klene nad celým životem, se začala drolit samým zpochybněním počátku, upíráním hodnoty životu nechtěnému, nepřinášejícímu zisk, oslabenému postižením, nemocí či pokročilým věkem. Přirozený řád stvořeného světa, na jehož vrcholu je člověk jako tvor obdařený nejvyšší svobodou a odpovědností, byl zpřeházen k nepoznání. A do toho nepřestává znít papežovo jasné slovo, jež chce posílit a oživit civilizaci lásky a kulturu života. Přestože život na zemi není pro člověka záležitostí poslední a definitivní – tou je život v jeho věčné plnosti – je něčím nesmírně posvátným. Jsme jeho dočasnými nositeli, a naším úkolem je střežit jej za všech okolností a přivádět jej k do- Jan Pavel II. charakterizoval Boží slovo jako poselství o životě. dyž nám do nebeského domova odešel i druhý mentálně retardovaný syn, cítila jsem, že nemohu jít po mateřské dovolené do zaměstnání. V situaci, kdy manžel podnikal jako živnostník, mi připadalo, že by to byla pro naši rodinu „duchovní smrt“. Měli jsme další dva zdravé syny – dvouletého a sedmnáctiletého. Představa, že by ten malý vyrůstal jako jedináček, byla pro mě nepřijatelná, a velký, skoro dospělý bratr nebyl pro něj věkově přiměřeným kamarádem. Hledali jsme Boží vůli, a byli jsme připraveni přijmout dítě i do pěstounské péče. Její vyřizování se ale nekonečně protahovalo, až se nám v mých pětačtyřiceti letech narodil další, pátý syn. I přes radost z narozeného synka jsem na základě jeho projevů pociťovala úzkost, že asi nebude vše v pořádku. Bolest se zvětšila, když mi lékaři sdělili, že dítě má jen jednu ledvinu. S obavou jsem sledovala jeho vývoj a mé tušení se stále více potvrzovalo. Myslela jsem, že nemám vůbec sílu, abych potřetí vychovávala mentálně handicapované dítě. Velkou oporou i povzbuzením ale pro mne byl a stále je můj manžel, který nejmladšího synka celou svou bytostí přijal, obdivuje jej a miluje. Říká, že je pro něj velkou výzvou a dodává mu novou energii. První dva postižené syny nebyl schopen přijmout, ale u tohoto si mnohé uvědomil, a tak aspoň trochu „napravuje“, co ve vztahu dříve zanedbal. Synek nás svou bezmeznou důvěrou, bezprostřednostíabezelstnostíobohacuje a učí nás milovat. Jen v důvěře v Boží prozřetelnost, v přijímání života jako daru roste náš vzájemný vztah, láska. K. a F. Š. Maminka K dyž si moje maminka v devadesáti letech zlomila při pádu krček kyčelního kloubu, uprázdnili jsme s manželem po dohodě s dětmi jeden pokoj v našem bytě a vzali si ji po operaci z nemocnice k nám domů. Z počátku to nebylo lehké, protože z nemocnice přišla ve špatném stavu.Ale díky Bohu se zlepšila a poctivým cvičením opět rozchodila tak, že jí stačila k chůzi jen hůl. S každým jejím dalším rokem si však Pán od ní bral zpět další schopnosti. Zpočátku jsme spolu chodily na Foto: Markéta Jírů RODINA procházky a mohla jsem ji nechat doma pár hodin samotnou s knížkou na čtení a s nějakou prací (loupání jablek či brambor, skládání prádla, opsání modlitby, nakreslení obrázku). Její nejmilejší knížkou se stala dětská Bible a příběhy Káji Maříka. Situace se zhoršovala. Už nemohla zůstávat doma sama, a tak jsme vymýšleli rozvrh „hlídání“, když budu muset odejít. Pomáhali synové, manžel i bratr. Hlavně o víkendech ji místo mne brávali do parku nebo do lesa. Maminka byla na mne hodně fixovaná. Vždy jsem jí vysvětlila, kam jdu a kdy se vrátím. Měla jsem celý archiv napsaných lístků, které jsem jí při odchodu dala do ruky. Každý den jsem chodila na mši svatou, mohla jsem tam vše odevzdat a jít domů s Ježíšem. Mamince jsem řekla, že tam jdu i za ni a budu tam na ni myslet. To byla vždy ráda. Dříve také chodila denně na mši. Když už nemohla skoro chodit, vozili jsme ji v neděli na vozíku do blízké kaple. Byl to pro ni vždy svátek. V kapli ještě zvládla jako bývalá učitelka okomentovat chování malých dětí nebo opožděný začátek mše svaté. Bylo pěkné, že malí kluci (její pravnuci) ji brali takovou, jaká byla. Protože špatně slyšela, vždy na ni hodně nahlas volali „Ahoj babi!“, zkoušeli chodit s její holí, vozili se na jejím vozíku. Ráda si pochovala nejmenší pravnučku, nebo ji aspoň pozorovala. Když v noci nemohla spát a měla z toho úzkost, střídali jsme se ve vstávání k ní, abychom ji uklidnili. Velkou pomocí pro mne bylo, že jsem mohla o těžkostech mluvit s lidmi ze společenství a radit se o konkrétních věcech. Poslední měsíce už mamin- ka skoro nemluvila a i jednoduché pohyby pro ni byly obtížné, proto jsme se domluvili, že budou každé ráno na pomoc docházet pečovatelky z Charity. Protože maminka byla statná žena, museli přes den a večer začít svou fyzickou silou pomáhat synové. Stále jsme se snažili, aby cítila, že jsme s ní, a aby měla nějakou činnost a cítila se být něčím platná. Prosila jsem ji o spolupráci při oblékání a jídle. Ráno a večer jsme se spolu modlily. Přestože přes den řekla už jen pár krátkých slov, večer se vždy dokázala skoro do konce modlit Otčenáš a Zdrávas Maria. Na Štědrý den při koledách najednou začala zpívat Narodil se Kristus Pán a zvládla dvě sloky. Týden nato se její stav zhoršil a lékařka nám doporučila převoz do nemocnice. Chodili jsme tam za ní každý den, skoro pořád už jen spala. Když za ní přišel kaplan z farnosti a nepodařilo se ji vzbudit, posloužil povzbuzením a požehnáním i dalším pacientkám na pokoji. Chodili za ní i naši synové a vnoučata. Protože ale stále spala, povídali si s dalšími pacientkami. Já jsem se u maminky vždy modlila, a pak také povídala s dalšími na pokoji. Později jsem při jedné návštěvě viděla, že se blíží odchod. Prosila jsem sestřičku, kdyby se konec přiblížil, aby nám zavolala, i kdyby to mělo být v noci. Další den jsem přišla na návštěvu a maminka během ní klidně zemřela – jakoby na mne čekala. To, že jsem mohla být v tu chvíli s ní, byl pro mne Boží dar. Když přijel manžel, ještě nás nechali v klidu s ní – pomodlit se a rozloučit. Těch tři a půl roku společného života s maminkou bylo pro celou naši rodinu velkou školou a jsem za ni Bohu vděčná. J. F. 10/2008 | Nové Město | 9 SPIRITUALITA JEDNOTY Účinky slova Foto: Anna Paula Meier V této části tématu o Slově života z roku 1975 Chiara Lubichová hovoří o účincích, které žití slova přináší. Chiara Lubichová. SLOVO PŮSOBÍ KONVERZE idé, kteří poznají Hnutí, se často obracejí a začínají nový život. Tak se stáváme svědky podivuhodných skutečností. Jsou lidé, kteří lpěli na světě, na svém já, na svém postavení, a pak hledají poslední místo. Někdo jiný zase není schopen říci pár slov před malým hloučkem lidí a pak je s to svěřit se se svým objevem zástupům. Zkušenost nám též říká, že ti, kdo trpí pokušeními proti čistotě a začnou žít tento ideál, cítí se povzneseni a proměněni, zvláště v prvních měsících. Všechna jejich pokušení jako by zmizela. Peníze darované chudým nebo pro potřeby Hnutí bývají nezřídka plodem proměny šetrného člověka, který je nahromadil s velikou námahou. Setkáváš se s lidmi, kteří s horlivostí slouží Boží věci po létech skleslosti, protože, jak říkají, „teď už nalezli“. A láska, která je základem L 10 | Nové Město | 10/2008 spirituality, způsobí mírnost zlostného člověka tak, že se často během celého jeho života nepozná, že právě zlost mohla být jeho hlavním nedostatkem. Bylo by možno vyprávět o mnoha dalších účincích slova, působících konverze. Znal je již Řehoř Veliký jako plody slova: „Silou Božího slova je dána pyšnému pokora, bázlivému odvaha. Člověk nečistého života se očistí úsilím o čistotu, člověk vypočítavý je zachráněn před palčivou ctižádostí, člověk skleslý pozvedá hlavu k pravé horlivosti, hněvivý se zdrží nepředložených výbuchů: a tak Bůh všechno zavlažuje svými vodami. On přizpůsobuje každému sílu svého slova podle toho, jak se kdo chová, aby každý nalezl v jeho slově to, čeho je mu třeba, aby měl zárodek v té ctnosti, kterou naléhavě potřebuje.“ SLOVO OČIŠŤUJE Když odevzdáme celou minulost Božímu milosrdenství a začneme žít slovo Boží, máme dojem, a to je i skutečnost, že slovo v nás všechno očistilo: „Kdo slyší slovo,“ (a pak je uskutečňuje), „je už očištěn,“ (jak praví evangelium). I svatý Ambrož napsal: „Ano, jsou to slova, ale očišťují.“ ZE SLOVA SE TAKÉ RODÍ NEJRŮZNĚJŠÍ POVOLÁNÍ Žité slovo je uprostřed křesťanského společenství zdrojem nejrůznějších povolání: povolání k panenství, ke kněžství, k řeholnímu životu, k manželství a k laickému stavu. Manželství pak vytváří malou církev, proto- že je pro celou církev otevřené. Ten, kdo je povolán k laickému stavu, zůstává ponořen do světa se všemi jeho komplikacemi a snaží se o to, aby postavil Boha nade všechny ostatní ideály. si Ježíšův výrok: „Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. (…) Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda.“ (Jan 17;14,17) SLOVO PŮSOBÍ NENÁVIST SVĚTA A SVATOST UČEDNÍKA Slovo, které žijí učedníci Ježíšovi, nenechává vnější pozorovatele lhostejnými. Tento zcela nový život vyvolává nesmiřitelnou kritiku. Řekla bych to takto: nesmiřitelnost světa je pro Ježíšovy učedníky zárukou, že „nejsou ze světa“. A kritika přejde někdy až v nenávist. Zde se pak rodí velcí i malí mučedníci církve. Vidíme je občas i uvnitř našeho Hnutí. Jsou zkoušeni a někdy i ničeni nepochopením od těch, kteří by je měli chápat nejvíce. Život podle evangelia vyvolává nepochopení a nenávist, je však současně cestou, která vede ke svatosti. Nemůžeme takto hovořit o nikom, kdo ještě žije, ale můžeme říci s jistotou, že nemálo příslušníků našeho Hnutí, kteří už přešli do druhého života, je považováno za malé světce. Svědčí o tom způsob, jakým se vyrovnávali s nejtěžšími situacemi, s bolestnými nemocemi, k jakým konverzím došlo kolem jejich lůžka, když se připravovali k odchodu na věčnost. Dokazuje to sama jejich smrt i jejich pohřeb, který je často zahalen atmosférou ráje. Lidé, kteří se pak vracejí domů, často řeknou: „Zdá se mi, jako bych byl na nějaké svatební slavnosti.“ Opakujeme se svatým farářem arským: „Na mém hřbitově odpočívají světci,“ (a ten náš má dimenzi světa). Tedy nenávist a svatost. To jsou dva klasické účinky, které se dostaví u toho, kdo žije slovo. Ale poslechněme SLOVO UKAZUJE PRAVDU Když někdy mluvíme s dětmi nebo mladými lidmi, kteří žijí slovo, máme touhu říci: „Z vás mluví Duch.“ Protože máme dojem, že vidí. Jak pravdivá jsou slova Augustinova: „Nyní jste věřící, vytrváte-li ve víře, stanete se vidoucími… a poznáte pravdu.“ SLOVO PŘINÁŠÍ ÚTĚCHU Světci, a i my křesťané vezmeme častokrát do ruky kni- SPIRITUALITA JEDNOTY hu Boží a otevřeme ji, abychom našli posilu pro okamžiky tísnivých pochybností, když nevíme, jak se rozhodnout nebo když na nás dolehne nějaká nejistota. Opakujeme to, co je psáno v knize Makabejských:„Čerpámeútěchu z bohatství posvátných knih.“ (1 Mak 12,9) nezkalenou radost z dobrého svědomí.“ SLOVO PRODUKUJE DÍLA Slova Boží pak přinášejí hojné plody a jednotlivá díla rychle rostou. Už po léta hledíme s údivem spíš jako diváci než jako aktéři na nejrůznější aktivity, které vytvářejí příslušníci naší rodiny ve světě. Množství aktivit je tak spontánní a různorodé, že samo o sobě dosvědčuje, že jde o dílo Boží. „Jako strom zasazený podél vodního toku,“ praví Jan z Damašku, „tak duše, zavlažována Božským Písmem prospívá…, je stále ozdobena zeleným listím, skutky, které jsou před Bohem krásné.“ Foto: Alžběta Jantová SLOVO DÁVÁ ZAKOUŠET RADOST Slovo Boží přináší především radost. Tu zakoušíme na všech našich setkáních. „Člověk,“ praví svatý Ambrož, „dobře formovaný (slovem Božím), pozorný na slovo Boží, neučiní nic nerozumného, z čeho by byl zármutek, naopak, bude vždy pánem všech svých skutků a bude schopen mít neustále SLOVO OBDAROVÁVÁ MOUDROSTÍ Slovo Boží je moudrost. A moudrost je světlem pro všechny situace. Když je třeba vyjasnit pochybnosti, zastat se spravedlnosti, umět dobře vládnout, anebo mít jasno o záměrech Božích s jednotlivci i se světem. Poslyšme, co píše Pavel Timotejovi: „Ty se však drž toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti… Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo.“ (2 Tim 3,14–16) SLOVO CHRÁNÍ PŘED LIDSKOU USTARANOSTÍ Pozorujeme, že zatímco mnozí jsou v zajetí záležitostí tohoto světa, ten kdo žije slovo, je klidný, nebojí se ničeho. Potvrzuje to Jan Zlatoústý: „Moře zuří a ty pluješ klidně: tvým lodivodem je četba Písma. Pokušení přicházející z tvých záležitostí nebude s to zlomit kormidlo tvé lodi.“ SLOVO DOSTANE VŠECHNO Žijeme-li slovo, dostaneme všechno. Nemohu přehánět, ale jsem si jista, že ve světě, kde se žije slovo, přicházejí denně nesčetné milosti. Říkám to k slávě Boží, protože nejsem s to vypočítat, kolikrát se to přihodilo i mně. Je to však logické. Ježíš říká: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to.“ (Jan 15,7) SLOVO PODNĚCUJE KE SPOJENÍ S BOHEM Jakmile lidé začnou žít slovo Boží jen trochu prakticky, povšimnou si ve své duši jednoho plodu: společenství s Ježíšem. To se projeví tak, že s ním hovoří s velkou snadností, vzývají ho ve chvílích potřeb, zakoušejí jeho přítomnost v hloubi duše, krátce řečeno, cítí, že se jim v srdci zrodil„strom“ vnitřního života naroubovaný na vinný kmen, jímž je Kristus. Slovo Boží, které si osvojíme, zniterňuje, staví duši do proudu působení Ducha Svatého, do životního spojení s Ježíšem. Nejde o styk nebo o setkání vnější, ale o hluboké společenství života. SLOVO DÁVÁ NADĚJI NA VĚČNÝ ŽIVOT Slovo života přináší a přinášelo celému Hnutí přesvědčení, že tak, jako se denně stávají skutečností všechny přísliby evangelia, může se skrze slovo jednoho dne otevřít brána nebe. Vždyť Ježíš praví: „Amen, amen, pravím vám: Kdo zachovává mé slovo, neuvidí smrt navěky!“ (Jan 8,51) SLOVO NÁS SJEDNOCUJE Slovo Boží je poutem, které nás spojovalo už od prvních dob, kdy jsme si byli blízko. Je pojítkem mezi námi i dnes, když jsme daleko od sebe, třeba až za oceány. Je to světlo nezachytitelné smysly a neznámé světu, ale o to dražší Bohu nade všechno ostatní. Každý můžeme být druhým Ježíšem, druhým živým slovem Božím. V roce 1948 jsem si poznamenala: „Buďme spojeni v Ježíšově jménu skrze Slovo života, které působí, že žijeme- li ho, jsme jedno. Přemýšlela jsem o roubování rostlin, při kterém se dvě větve zbavené kůry stávají po styku dvou živých částí jednou jedinou věcí. Kdy mohou dvě duše dospět k plné jednotě? Když budou živé, to znamená, když budou zbavené kůry všeho lidského a skrze žité Slovo života, skrze slovo, které se stává tělem, budou živými slovy. Dvě živá slova mohou dosáhnout dokonalé jednoty. Neníli jedno z nich živé, druhé se s ním nemůže spojit. Čím jdu dále, tím více vidím krásu Slova života, jeho bohatství! Je to pilulka, jež v sobě soustřeďuje celé evangelní poselství, které Ježíš přinesl na zem.“ KDO NEŽIJE SLOVO, VYVOLÁVÁ ROZDĚLENÍ Kdo nežije slovo Boží, přináší všude, kam přijde, lidskou, pozemskou rovinu. Je to logické: bere všechny věci jen lidsky, neprokvašuje těsto, ale stává se příčinou rozepří a rozdělení. Toho se obával sv. Cyprián, který se ve svém spise „De unitate“ („O jednotě“) zabývá především jednotou církve. Neustále nabádá, aby se žilo evangelium, protože, jak praví, nedostatek tohoto života působí v církvi schizmata. (pokračování) 10/2008 | Nové Město | 11 CITADELA Dar i osobní výzva Trochta vysvětil na kněze. To je moje cesta ke kněžství. Volal mě Bůh, ale použil k tomu pěkné společenství, dobré kněze, dobrého kamaráda, který měl stejnou touhu.“ Na svém v pořadí již šestnáctém kněžském působišti se P. Pavel Jančík cítí jako doma, protože – jak to zakusil již na Mostecku a na různých místech Severních Čech – bere-li člověk Boží vůli za svou, tento pocit se dostaví. Jeho novým domovem se od 1. června 2008 stala farnost Povýšení svatého kříže v Praze 9 – Vinoři. Byl jsem informován, že za svou olomouckou diecézi bych nebyl do semináře přijat, ale že mám naději za diecézi litoměřickou. Tak jsem se hned v roce 1966 přihlásil a vzali mě. To období bylo velmi radostné. V roce 1971 jsem ukončil studium, ale bylo nutné jít na vojnu. Byl jsem dva roky u letectva jako letecký technik. 8. prosince 1973 mě kardinál Štěpán Foto: Ilona Špaňhelová P řišel jste do Vinoře z Ústí nad Labem. Jaké to pro vás bylo? „V Ústí jsem byl opravdu rád. Rozloučili jsme se jako v rodině. Udělali jsme i společný zájezd do Vinoře. Farníkům se to tu líbilo a říkali, že mi to přejí. Koncem září se tu staví cestou na Svatou Horu. A tady jsem byl pěkně přivítán, takže to pro mě nebylo vůbec těžké. Když se mě lidé ptají, kde je to lepší, říkám, že když jsem poslán od představených, tak to chci přijmout od Pána Boha a pak se dostaví pocit domova tam, kde jsem.“ Jak jste poznal svoje povolání ke kněžství? „Jsem čtvrtý z pěti dětí. Nejdřív jsem studoval oděvní průmyslovku v Prostějově. Jinam jsem se nemohl dostat, protože jsme veřejně chodili do kostela a do náboženství. Pak se ukázala možnost studia na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci. Tehdy jsem byl již zasnouben, moji sourozenci měli rodiny a myslel jsem si, že to bude i moje cesta. Moje snoubenka se nedostala na školu do Liberce, tak jsem tam měl dost času. Znovu jsem se přiblížil církvi a Pánu Ježíši. Vytvořilo se tam pěkné křesťanské společenství. Vrátil jsem se k ministrování, ale ještě jsem nemyslel, že se stanu knězem. V tom společenství mi bylo velmi dobře. Až později jsem pochopil, že to byla zkušenost s Ježíšovou přítomností ve společenství: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.´ Postupně – tento proces trval dva roky – ve mně rostla touha stát se knězem. Sám jsem tím byl překvapen, protože jsem se dříve těšil spíše na manželství. Napsal jsem to snoubence. Pro ni to byla bolest. Intenzivně jsem se za ni modlil. Ona si pak našla chlapce a dnes je už babičkou. 12 | Nové Město | 10/2008 Co vám ve vašem povolání pomáhá? „Už jako bohoslovec jsem poznal bratrské společenství a toužil jsem po něm. Přes patera Jana Kutáče – to byl můj spolužák – jsem byl v roce 1968 pozván na jedno setkání Hnutí fokoláre do Lipska (bývalá NDR). Velmi mě to oslovilo, takže jsem se připojil. Toto společenství a zkušenější bratři, kteří prošli i vězením, mi velmi pomohli. Další veliký dar, za který jsem vděčný, je poznání, že v každé bolesti, v každém nezdaru, nepochopení, je setkání s Ježíšem.“ Máte speciální lásku k hudbě. Mohl byste o tom něco říct? A máte ještě další záliby? „Se svým bratrem Josefem jsme od dětství hodně zpívali. Jako samouk jsem se učil na kytaru, hlavně doprovodnou hru. V šedesátých letech k nám začaly přicházet písničky s kytarovým doprovodem. Cítil jsem touhu tyto písničky nejen zpívat, ale také skládat. Modlil jsem se za to a asi deset jsem jich složil. Teď už tolik nezpívám, ale když je příležitost, rád posloužím. Mám také dost knížek, jako spirituál Teologického konviktu v Litoměřicích jsem se hodně zabýval spiritualitou a biblistikou. Těším se, až si je ve Vinoři uspořádám a budu se lépe připravovat na biblické hodiny nebo na promluvy. Když je to možné, jdu rád do přírody. Občas rád vařím. Tatínek mě chtěl dát na kuchaře, a když jsem byl v kněžské škole v Incise u Loppiana (Itálie), dělal jsem tam asi dva měsíce kuchaře přibližně pro padesát lidí. Vařili jsme s jedním Libanoncem a celkem nám to šlo.“ Co pro vás znamená být ve farnosti, kde se rodí citadela Hnutí fokoláre? „Když pater Kutáč odešel, uvažovalo se, kdo by sem mohl jít. Cítil jsem, že kdybych se nenabídl, cosi bych prohrál. Už dávno jsem totiž vyslovil, že když bude Dílo Mariino potřebovat a biskup mě propustí, tak půjdu. Se souhlasem biskupa se to mohlo k 1. červnu uskutečnit. Být tady je pro mě dar i osobní výzva a nabídka od Pána Boha.“ Za rozhovor děkuje Ilona Špaňhelová Bere-li člověk Boží vůli za svou, cítí se doma tam, kde je, jak říká P. Pavel Jančík. 10/2008 | Nové Město | I V. 7. Jeho kniha O mystické teologii začíná modlitbou: „Nadpodstatná Trojice (…), veď nás přímo k nadnepoznatelnému vrcholu. (…), tam, kde jsou odhalena prostá a absolutní a neměnná tajemství teologie v nejzářivějším temnu mlčení (…) Ty, drahý Timothei, (…) opusť tedy smyslovou, ale i rozumovou činnost, a vůbec vše smyslové a spekulativní, (…) naprosto oproštěn od sebe sama a od všech věcí, odstraň všechno a osvobozen ode všeho budeš moci být vyzdvižen k nadpodstatnému paprsku božské temnoty (…)“ (I,1, Tutte le opere /Sebraná díla/, Rusconi, Milano 1981, ss. 405–406; v češtině Dionýsos Aeropagita, O mystické teologii, O božských jménech, s komentáři sv. Maxima Vyznavače, Dybbuk, 2003, pozn. překl.). Poté eliminuje i ideu temnoty, jak čteme v V. kapitole: „Ten, který je par excellence příčinou všech poznatelných věcí (…) není světlem (…) není tmou a není světlem, není klamem ani pravdou, a neexistuje v něm ani v absolutním smyslu tvrzení nebo popření.“ (str. 414, tamtéž) 8. Pozn. red.: Clifton Wolters: Oblak nevědění, spirituální dílko anglického autora 14. století, česky Pragma, 2000. 9. Viz č. 55 (2007/1) časopisu „Parola Spirito e Vita“ (Slovo Duch a Život), věnované „Zkoušce“. 10. Byl přinucen k útěku a „ztratil tři opěrné body, které od samého začátku Bible jsou pro člověka zásadní: Boha, rodinu a přátele, zemi a práci. Cítí se v jistém smyslu zlořečený jako Kain, a není náhoda, že nám ho Písmo předkládá v temnotě, osamělého, bezútěšného a s palčivou otázkou na srdci: Kde jsem? Jaká bude moje budoucnost?“ (C. M. Martini, Il sogno di Giacobbe (Jákobův sen), Piemme, Casale Monferrato 2000, str. 16). V této noci se mu ukazuje Bůh a slibuje mu nečekanou a bohatou budoucnost nade všechno lidské očekávání: získává stonásobek toho, o čem se už domníval, že to ztratil. (viz Gen 28,13–15). Je to noc, v níž objevuje Boha, který je blízko a stará se, Boha, který otevírá nové cesty a novou budoucnost. 11. Viz S.J.Báez, Le notti di Giacobbe alla luce di san Giovanni della Croce (Jákobovy noci ve světle svatého Jana od Kříže), in Rivista di vita spirituale 61 (2007), str. 11–25. 12. Jeho postava se proměňuje v prototyp Krista a člověka, kterého Bůh nechává projít zkouškou naprosté ztráty všeho a pokušení od ďábla, a jemuž se pak zjevuje uprostřed bolesti a utrpení (viz Řehoř Veliký). 13. Notte oscura (Temná noc), II, 3, 3 in Opere, Postulazione generale dei carmelitani scalzi, Roma 1979, str. 404–405. 14. Srov. I. Hausherr, Les orientaux connaissent-ils les „nuits“ de saint Jean de la Croix?, v «Orientalia Christiana Periodica» 12 (1946), str. 5–46. 15. Pseudo-Nilo, De octo vitiosis cogitationibus, v italském článku citováno z P. Miquel, Lessico del deserto. Le parole della spiritualità, Qiqajon, Magnano 1998, str. 17; srov. G. Bunge. Akedia, il male oscuro, Qiqajon, Magnano 1999. kdy se nesetkával s ničím jiným než s tmou, s neschopností očekávat návrat pokoje, s obdobím beznaděje a děsu, odstraňujícím z duše naději v Boha.14 Zvláštní pokušení je acedia, neboli sklíčenost a smutek, které rodí neklid, omrzelost, nevděčnost. „Démon acedie“, nazývaný též „poledním démonem“, „plodí chvění nechuti a ochablosti, nenávist vůči místu společného života a vůči bratřím. Podsouvá myšlenku k přestěhování, ke změně místa a způsobu života, přičemž jiný život vykresluje jako vhodnější k dosažení spásy, a přesvědčuje, že ten, kdo neodejde, bude ztracen.“15 (pokračování) Fabio Ciardi I. írkevní otcové a následná křesťanská duchovní tradice, která si osvojuje tuto dvojí pozitivní i negativní hodnotu noci, přináší další rozlišení temnoty a noci, i když tato terminologie není vždy přísně závazná. Temnota se týká spíše teologie, a tedy i gnozeologie, poznání Božího tajemství. On, jenž je světlo, je tak zářící, že se smyslům zdá být zahalen temnotou. Úvahy nad tímto aspektem obvykle vycházejí z Mojžíšovy zkušenosti na Sinaji, kdy se Bůh skryl v mlze oblaku. Hovoří se nejčastěji o temnotě, symbolu, který pochází od Platóna, a který se do křesťanství dostal prostřednictvím Filóna, aby se poukázalo na nevyslovitelnost a nepoznatelnost tajemství Boha. V křesťanské oblasti je velkým propagátorem apofatické teologie (teologie nevyslovitelnosti) Řehoř z Nyssy, především ve svém díle Život Mojžíše, a následně nepřekonatelný Pseudo-Dionýsios Aeropagita7. Takzvaná rýnská mystika se bude touto gnozeologickou vizí znovu zabývat, stejně jako další její soudobé myšlenkové proudy, například ten, který je vyjádřen v Oblaku nevědění8. O tomto druhu temnoty ale hovoří i Jan od Kříže a Terezie z Avily. Noc se týká spíše antropologického světa, duše, která na své cestě k Bohu zakouší vlastní nedostatečnost a tedy potřebu očištění, aby mohla dosáhnout společenství s Ženichem. Zatímco temnota zahaluje Boha a je to její charakteristický rys, noc zahaluje duši a označuje stav, v němž se může nacházet ten, kdo hledá Boha. Východiskem úvah je často hledání ženicha nevěstou v Písni písní. Také nastává v noci, je namáhavé a obtížné. Stejně tak k dosažení Boha je třeba očistit smysly ducha v takovém utr- C TEMNO TA MYSLI A NOC DUŠE 2. ČÁST Noc jako čas zkoušky Škola Abba TEOLOGIE JEDNOTY 13 TEOLOGIE JEDNOTY pení, které je přirovnáváno k noci, jako by tma brala Boha ze života. Toto učení vypracoval Origenes a ti, kdo jako on komentovali Píseň písní. Zvláštní význam noci, kterým se chceme zabývat, je synonymem zkoušky, krize, očištění, bolestného přechodu. Je to zkušenost, kterou prožilo mnoho svatých. POUŠTNÍ MNIŠSTVÍ Staré mnišství, především to pouštní, nabízí úžasně jasný popis očišťování, kterému byli mniši vystaveni. Jsou známá ďábelská pokušení, která podstoupil Antonín poustevník, iniciátor poustevnické zkušenosti. Diadoco mluví o opuštěnosti od Boha. Origenes, jehož učením bylo mnišství z velké části inspirováno, zas o střídání vnějších a vnitřních útěch a utrpení. Izák z Ninive popisuje období temnoty, Nový zákon nabízí křesťanské tradici ještě pevnější základ. Textů, které dosvědčují potřebu očisty a nutnosti projít údolím zkoušky je mnoho. Ztratit život, aby mohl být znovu nalezen (viz Mk 8,35), smrt „starého“ člověka, aby se mohl narodit „nový“ (viz Řím 6,6–11), zrno, které musí odumřít, aby dalo plody (viz Jan 12,24), Ježíšova řeč na rozloučenou a jeho příslib: „zanedlouho mě již nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte“ (Jan 16,16). Mohli bychom pokračovat, tak bohaté je v tomto směru učení Nového zákona. BIBLICKÉ ZMÍNKY O NOCI JAKO DOBĚ ZKOUŠKY Tedy zkušenosti svatých. Ale kterých svatých? Měli bychom začít od „svatého Božího“, Ježíše Krista, Boha, jemuž se zatemnila Boží přítomnost. Jeho noc se projevila temnotou, která od dvanácti do tří hodin odpoledne pokryla celou zemi (viz Mk 15,33). Měli bychom také začít od „celé svaté“, Panny Marie, která u paty kříže cítila, jak její duši probodává meč a sdílela temnotu opuštěnosti svého syna. Od tohoto ústředního bodu dějin odvíjejí svůj význam všechny další noci, které svatí zakusili. Především svatí Starého zákona, počínaje velkou kolektivní zkouškou, jíž byl exil, nocí, kterou zakoušel celý národ, který se cítil opuštěn Bohem, zbaven chrámu, místa setkání s Bohem na zemi, jeho daru. Ve světle této zkušenosti pak byly chápány noci proroků a patriarchů téměř jako personifikace velké kolektivní noci9. Mohli bychom připomenout Abrahamovy noci. Tu, která předcházela smlouvě, kdy „nastala tma tmoucí“ a na něj „padl přístrach a veliká temnota“ (Gen 15,17.12), nebo noc, kdy měl obětovat syna Izáka, když ho Hospodin zkoušel (viz Gen 22,1). I Jákob poznal dvě noci, jednu v Bét-elu, při útěku do Cháranu, na místo, které popisuje jako strašné a které v něm vzbudilo bázeň (viz Gen 28,17)10, a druhou v údolí Jabok, když bojoval „až do úsvitu“ s mužem (viz Gen 32,25)11. Mohli bychom pokračovat Mojžíšovými zkouškami a zkouškami celého národa během čtyřiceti let na poušti. „Abych tě pokořil“, praví text a odhaluje tak důvod zkoušky, „a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli“ (Dt 8,2). A dále pokračovat Jeremiášovými nocemi, pak se pustit do teologie opuštěnosti v mudroslovných knihách, zvláště u Joba12 a v Písni písní. V těchto a podobných textech nacházíme stejné skutečnosti, které pak znovu zpracovává spirituální teologie: Bůh se zpřítomňuje v životě národa a jednotlivců, pak se vzdálí, přichází zkouška, pokušení, noc, a znovu se objevuje a rodí se hlubší vzájemné poznání a intenzivnější vztah lásky. III. NOC JAKO ZKOUŠKA V KŘESŤANSKÉ TRADICI Na základě tohoto náročného biblického učení dostalo to, co Jan od Kříže popisuje jako „noc“, nebo lépe „noci“, v křesťanské tradici mnoho různých jmen: zkouška, krize, pokušení, vyprahlost, očistec, peklo. Mistr Eckhart hovoří o zkáze, nicotě, prázdnu. Kateřina Janovská o nahotě, samotě, chudobě… Ignác z Loyoly o neútěše, Matka Tereza z Kalkaty o temnotě, samotě, strašné osamělosti. Zvláštní význam má slovo opuštěnost, které mistři ducha odvozují sémanticky od Ježíšovy otázky na kříži: „Ut quid dereliquisti me?“ („Proč jsi mne opustil?“) (viz Mt 27,46) I způsobů prožívání této zkoušky je mnoho. Jan od Kříže je vhodně shrnuje takto: „Pán jim svléká jejich schopnosti (…) rozum nechává ve tmě, vůli ve vyprahlosti, paměť v prázdnotě, afekty duše ve velkém soužení, hořkosti a úzkostech, zbavuje je smyslu a zalíbení, které předtím nacházeli v duchovních dobrech…“13 Pokusme se tedy o krátkou úvahu o působení Boha v duši. Začneme u mnišství prvního tisíciletí, abychom ke druhému tisíciletí přešli se svědectvím z každého století. Omezíme se jen na popis fenomenologie „noci“, a to ve všech jejích podobách. V následujícím příspěvku uvidíme, jak si svatí počínali, jaká byla jejich odpověď na působení Boha a jaké to přineslo plody. II. | Nové Město | 10/2008 14 SLOVO ŽIVOTA Kresba: Petr Ettler Slovo života na říjen 2008 „DÁVEJTE, A DOSTANETE: MÍRU DOBROU, NATLAČENOU, NATŘESENOU A VRCHOVATOU VÁM DAJÍ DO KLÍNA.“ (LK 6,38)1 ž se ti někdy stalo, že jsi přijal dar od přítele a cítil potřebu mu to oplatit? A udělat to ne tak proto, abys splatil dluh, ale spíše z opravdové lásky a vděčnosti? Určitě ano. Jestliže se to přihodilo tobě, dovedeš si představit, že se to stává Bohu, Bohu, který je Láska. On vždy odplácí každý dar, který dáváme našim bližním jeho jménem. Je to zkušenost, kterou opravdoví křesťané dělají velice často. A pokaždé je to překvapení. Nikdy si nezvykneme na Boží vynalézavost. Mohla bych ti uvést tisíce, desetitisíce příkladů, mohla bych o tom napsat knihu. Viděl bys, jak je pravdivý tento obraz: „míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína“.Vyjadřuje hojnost a velkodušnost, s níž Bůh odplácí. „Nad Římem se již rozprostřela noc. V jednom suterénním bytě si malá skupinka dívek, které chtěly žít evangelium, přála dobrou noc. Vtom někdo zazvo- U nil. Kdo to může v tuto dobu být? U dveří stál zmatený, zoufalý muž. Druhý den měl být s rodinou vystěhován z domu, protože neplatil nájemné. Dívky se na sebe podívaly, a v němém souhlasu otevřely zásuvku, kde měly v různých obálkách uložený zbytek svých peněz a částku na zaplacení plynu, telefonu a elektřiny. Bez váhání daly všechno tomu muži. Tu noc spaly šťastně. Na ně bude pamatovat někdo jiný. Ještě se ani nerozednělo, když zazvonil telefon. ´Přijedu hned taxíkem,´ slyšely hlas toho muže. Dívky, trochu udivené výběrem takového dopravního prostředku, čekaly, až přijede. Tvář jejich návštěvníka jim prozradila, že se něco změnilo: ´Když jsem se včera večer vrátil domů, obdržel jsem dědictví, o kterém bych si nikdy nemyslel, že je dostanu. Srdce mi řeklo, abych se s vámi rozdělil napůl.´ Suma obnášela přesně dvojnásobek toho, co mu velkodušně darovaly.“ „DÁVEJTE, A DOSTANETE: MÍRU DOBROU, NATLAČENOU, NATŘESENOU A VRCHOVATOU VÁM DAJÍ DO KLÍNA.“ Udělal jsi i ty podobnou zkušenost? Jestli ne, zapamatuj si, že dar se má dávat nezištně, bez naděje na vrácení, komukoliv, kdo o něj žádá. Zkus to! Ale udělej to ne proto, abys viděl výsledek, ale proto, že miluješ Boha. Řekneš mi třeba: „Ale já nic nemám.“ To není pravda. Jestliže chceme, máme nevyčerpatelné poklady: svůj volný čas, své srdce, úsměv, radu, vnitřní pokoj, svou kulturu, svědectví, které může přesvědčit toho, kdo má, aby dal tomu, kdo nemá. Můžeš ještě namítnout: „Ale nevím, komu dávat.“ Rozhlédni se kolem sebe. Vzpomínáš si na známého, který je v nemocnici nebo na tu ovdovělou paní, která je stále sama, na spolužáka, který neudělal zkoušku a je z toho skleslý, na smutného mladíka, který ztratil práci, na malého bratříčka, který potřebuje pomoc, na toho kamaráda, který je ve vězení, na začátečníka, který neví kudy kam? Právě v nich tě očekává Kristus. Zaujmi jako křesťan nový postoj, jímž je celé evangelium prodchnuto: Neuzavírej se do sebe a nebuď ustaraný. Přestaň vkládat svoji jistotu do pozemských dober a opírej se o Boha. Tak se ukáže tvoje víra v něho a Bůh ji brzy stvrdí darem, který se ti vrátí. A je logické, že se tak Bůh nechová proto, aby tebe nebo nás obohatil. Činí tak proto, aby jiní, mnozí další, viděli malé zázraky, kterými je provázeno naše dávání, a rozhodli se jednat stejně. Činí tak proto, abychom mohli tím více dávat, čím více máme. Proto, abychom jako opravdoví správci Božích dober nechávali kolovat každou věc ve společenství, které nás obklopuje, aby se o nás mohlo říkat jako o první křesťanské komunitě v Jeruzalémě: „Nikdo u nich nežil v nouzi.“2 Nemyslíš, že právě tím můžeš přispět k tomu, aby sociální revoluce, kterou svět očekává, dostala pevný základ? „Dávejte a dostanete.“ Určitě Ježíš myslel především na odměnu, kterou budeme mít v ráji. Ale to, co se odehrává zde na zemi, je již její předehrou a zárukou. Chiara Lubichová 1. Slovo života z června 1978. Vyšlo v knize Essere la tua Parola. Chiara Lubich e cristiani di tutto il mondo, Řím 1980, str. 49 – 51. 2. Srov. Sk 4,34. 10/2008 | Nové Město | 15 ŽIVOT ZE SLOVA Boty V naší ro dině se čtyřmi dětmi jsme museli vždycky počítat. Jednou ráno jsme jeli za přítelkyní. Cestou jsem se zastavila v obchodě, abych se podívala po botách pro našeho nejmladšího. Učil se právě chodit a naléhavě potřeboval dobré boty. Nebylo to však jednoduché, protože má poměrně široká chodidla. Nějakou dobu jsme hledali a zkoušeli mnoho párů bot. Jeden prodavač nám s velkou trpělivostí pomáhal. Konečně jsme našli boty, které mu dobře padly. Když jsem přišla k pokladně a zjistila jejich cenu, viděla jsem, že si to nemůžeme dovolit. S těžkým srdcem jsem tedy šla boty vrátit zpět do regálu. Prodavač nevěřícně pokyvoval hlavou. Při odchodu se ve mně mísily různé pocity: zklamání, zlost a lítost nad tím, že si nemůžeme dovolit to, co potřebujeme. Cestou k přítelkyni to sice trochu vymizelo, ale zůstala ve mně určitá bezmocnost. Začala jsem se modlit a přitom mě napadla věta z evangelia: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to.“ Postupně jsem se uklidnila a současně ve mně rostla jistota, že Bůh, který je láska, na nás nezapomene ani v těchto malých každodenních věcech. Když jsme přišli k přítelkyni, dala mi hned do rukou krabici s vysvětlením: „Byla jsem v jednom second handu a chtěla jsem najít něco pro vašeho nejmladšího. Tady, podívej.“ V krabici byl přesně ten pár bot, který jsem předtím postavila do regálu. Stejná velikost, barva, šířka. Byly sice použité, ale dobře zacho- valé. I mé přítelkyni, která není věřící, chyběla slova, když jsem jí celý příběh vyprávěla. P. R. Nikdo mu neuvolnil místo Z rovna jsem prala prádlo ve veřejné prádelně. Byla dost přeplněná. Svítilo slunce, a proto tam přišlo mnoho žen. Živě jsme spolu rozmlouvaly, když přišel jeden starý, téměř slepý člověk. Potřeboval vyprat dvě prostěradla, jednu košili a turban. Prosil nás, jestli bychom mu mohly uvolnit trochu místa, ale žádná z žen nechtěla ustoupit. Pomyslela jsem si:„Ale Ježíš bere všechno, co uděláme pro druhé, jako bychom to udělali jemu.“ A tak jsem tomu pánovi řekla:„Dejte mi své věci, vy- peru vám je.“ Ostatní ženy se chichotaly a říkaly mi: „S tak velkou rodinou a horou prádla, co máš, to snad nemyslíš vážně?“ Já jsem však tomu starému pánovi zopakovala svou nabídku a začala prát jeho věci. Muž byl velmi rád, dal mi své otcovské požehnání a při odchodu mi chtěl dokonce stůj co stůj darovat kousek cenného mýdla. Žádná z žen se již nesmála. Naopak: Během krátké doby se v této prádelně něco změnilo. Jedna půjčila druhé svoje umyvadlo nebo jiná přinesla plný džbán vody té, která byla nejdále od vody… Láska se začala šířit. F. V., Pákistán Atmosféra vřela P racuji jako odborný znalec v otázkách čistoty ovzduší. Tato práce obnáší měře- Foto: Bernadette Neissl 16 | Nové Město | 10/2008 ní, propočty, analýzy. Často se přitom musí hledat konsensus protichůdných zájmů. Nedávno se jednalo o rozšíření jednoho kamenolomu. Již půl roku předtím jsme vyhotovili znalecký posudek, v němž byla vyhodnocena míra zatížení prostředí prašností. Teď si mne zavolal projektant a prosil mě, abych přišel na schvalovací řízení pro případ, že by se ještě vyskytly nějaké nejasnosti. Toto jednání probíhalo v obecním sále, nikoli jako obvykle v zasedací síni. Dostavilo se asi 300 odpůrců projektu a hned předhazovali ostré námitky. Vedoucímu jednání vytýkali nekompetenci, starostovi a obecní radě korupci a mně zaujatost, protože jsem projekt ohodnotil jako za určitých okolností přijatelný. Zatímco atmosféra v sále kypěla, vědomě jsem se vnitřně usebral a předsevzal si, že se nenaladím na cynismus a nevraživost. Ačkoliv mě napadalo několik originálních argumentů, chtěl jsem žít Ježíšova slova: „Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí.“ S tímto postojem se mi pak podařilo zachovat klid a věcný přístup. Naskytla se dokonce příležitost osobně oslovit ty lidi, kteří předhazovali nejbouřlivější výčitky. Projektanta, který byl zpočátku hodně nervózní a podrážděný, se podařilo dovést k naslouchání a respektující věcnosti. Nakonec i provozovatel lomu přešel od konfrontace k dialogu a ukázal, že je připraven přistoupit ke zlepšovacím a kompenzačním opatřením. V závěru odpoledne se všichni zúčastnění rozcházeli docela usmířeni. A. A. Fota: archiv Z HNUTÍ FOKOLÁRE Generální shromáždění Hnutí fokoláre Po boku Marie Emmaus Voce, nové prezidentky Hnutí, bude stát 18 žen a 18 mužů, nově zvolených generálních poradců Hnutí fokoláre. U ž od prvních let se ve společenství, které je pevně spojeno s dobrodružstvím jednoty, projevovala jedna zvláštní vlastnost, totiž pestrá národnostní skladba. Již v padesátých letech byly komunity fokoláre na mnoha místech Evropy. V šedesátých letech a na začátku sedmdesátých let se pak rozšířily do všech pěti světadílů. Všechno podle slibu: „Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země.“ Slova tohoto žalmu se totiž Chiaře a jejím prvním družkám nezdála být jen proroctvím, ale přímo slibem. Vzpomínka na podivuhodné působení Ducha v začátcích Hnutí se silně připomněla ve chvíli, kdy do čela sálu Centra Mariapoli v Castelgandolfu přišlo třicet šest nově zvolených poradců Centra Hnutí – osmnáct žen a stejně tolik mužů. Úkolem těchto poradců bude pomáhat prezidentce při vedení Hnutí a koordinaci jeho světových aktivit. Dva z nich budou mít roli koordinátorů poradců, dalších čtrnáct bude pověřeno zvláštními úkoly, které bychom mohli vyjádřit přirovnáním k barvám duhy: Tak jako má duha sedm barev, tak i život Hnutí je uspořádán do sedmi aspektů, které se vždy chápou jako výraz lásky k Bohu a bližním. Zbylých dvacet pak bude zajišťovat vazbu mezi centrem a zónami Hnutí, přítomného již ve 182 zemích světa. O zodpovědnost se bude dělit vždy jedna žena a jeden muž. Podle výslovného Chiařina přání má Hnutí vždy předsedat žena. Tak to schválil i papež Woj- Darci Rodriguez, Brazilka, a Arnaldo Diana, Ital, koordinátoři poradců Díla. tyla. Má tím být zajištěn laický charakter Díla – a především jeho mariánský profil (druhý oficiální název je též Dílo Mariino). Prezidentce bude v její činnosti pomáhat spoluprezident fokolarín, kněz. Všechny další zodpovědnosti v Hnutí jsou – a vždy budou – současně sdíleny mužem a ženou: Jde o významné svědectví i předpověď do budoucna, překračující jakékoliv feminismy a maskulinismy. Zvolení poradců je charakteristické i tím, že jsou mezi nimi zastoupeny různé generace a že tvoří i pestrou profesní a národnostní skladbu. I toto vše jakoby dosvědčovalo naplnění žalmu. Michele Zanzucchi Vedení Hnutí – různorodý a kreativní tým A RGENTINA: Carlos Clarià (Opus), vzděláním advokát. Doposud byl poradcem zaměřeným na komunikaci a sdělovací prostředky. Nyní je poradcem pro Itálii. Jorge Esteban (Lionello), kněz, původně inženýr chemie, pracoval v oboru letectví a přednášel na univerzitě v Cordobě. Nyní bude poradcem pro apoštolát (aspekt lásky, která má schopnost se šířit a vyzařovat). Marylin Esther Bario, psycholožka a pedagožka. Již tři roky je poradkyní Díla pro země Latinské Ameriky. V této úloze bude pokračovat. BRAZÍLIE: Joao Manoel Motta, filosof a teolog, byl třicet dva let redaktorem, a posléze ředitelem brazilského vydavatelství Nové město. V posledních letech byl zodpovědný za citadelu „Ginetta“ v Brazílii, nyní je poradcem pro Brazílii. Margarida Nobre, učitelka a teoložka, byla zodpovědná za Hnutí na různých místech Brazílie. Nyní se stala poradkyní pro aspekt lásky, která shromažďuje do společenství a vytváří domov. Darci Rodriguez studovala historii, teorii komunikace a teologii. Byla poradkyní pro Brazílii, nyní je koordinátorkou poradců. A konečně Lourdes Soares Araujo, původně učitelka, stala se poradkyní pro země střední Evropy. Doposud byla zodpovědná za komunitu v Porto Alegre. KANADA: Mario Ciabattini, je poradcem pro Severní Ameriku a Oceánii. Původně pracoval jako účetní. Má dvojí národnost – italskou a kanadskou. FILIPÍNY: Anne Mary Tan Fedul (Costanza), Filipínka, která vystudovala historii a teologii. Dosud byla zodpovědná za Hnutí na ostrově Cebu. Nyní je poradkyní pro apoštolát. FRANCIE: Jean-Pierre Prodan (Omnia), inženýr. Zajímavostí v jeho životopise je, že byl tři roky zvukařem hudební skupiny Gen Rosso. Nyní je poradcem pro západní Evropu. NĚMECKO: Gisela Lauber pracovala ve státní správě a posléze v církvi. V posledních šesti letech prožila dramatický válečný konflikt na Pobřeží Slonovi10/2008 | Nové Město | 17 Z HNUTÍ FOKOLÁRE PORTUGALSKO: Antonio de Sousa Borges, zemědělský inženýr, vedl portugalské vydavatelství Nové město, pak byl zodpovědný za Hnutí fokoláre v Portugalsku a poté odešel do Hongkongu. Je knězem a poradcem pro Střední východ a severní Afriku. Někteří z nových poradců shromáždění kolem Marie Emmaus Voce ve chvíli, kdy vyjadřují souhlas se svým zvolením. ny, kde byla zodpovědná za Hnutí. Nyní je poradkyní pro Afriku. Marianne Schneppe, pedagožka, byla zodpovědná za Ekumenické centrum v bavorské citadele Ottmaring. Už od počátku stála u zrodu ekumenických setkání „Společně pro Evropu“, konaných ve Stuttgartu. Nyní je poradkyní pro Severní Ameriku a Oceánii. ITÁLIE: Marco Aquini, poradce pro ekonomii (aspekt lásky, která znamená duchovní a hmotné společenství).Vystudoval právo a společenské vědy a vyučuje na několika univerzitách obor týkající se společenských vztahů a spolupráce. Byl zodpovědný za hnutí Mladí za sjednocený svět. Dionisio Cossar, kněz a odborník na velká náboženství, žil dlouho na Filipínách, v Koreji a v Japonsku, kde byl zodpovědný za Hnutí. Je poradcem pro Asii. Arnaldo Diana, nový koordinátor poradců, je ze Sardinie. Dlouho pobýval v Německu, kde řídil německé vydavatelství Nové město. Giuseppe di Giacomo (Peppino), lékař, působil ve východní Evropě za doby reálného socialismu. Je poradcem pro východní Evropu (tedy i pro Českou republiku). Anna Fratta (Doni), lékařka, která působila též ve východním bloku – v NDR a pak v Polsku (kde se seznámila s kardinálem Wojtylou).V posledních letech žila ve fokoláre s Chiarou, byla její osobní lékařkou. Je poradkyní pro spiritualitu (aspekt lásky zakořeněné v Bohu,která se k němu obrací v modlitbě a rozhovoru). Luisa Gennaro je poradkyně pro Itálii. Původně pracovala jako učitelka na základní škole. V posledních osmnácti letech byla zodpovědná za citadelu v Loppianu, matku všech citadel. Diego Goller (Iride) z Tri- 18 | Nové Město | 10/2008 dentu, filosof, působí jako docent na univerzitách v Rakousku a Německu. V posledních dvanácti letech byl zodpovědný za hnutí gen. Nyní je poradcem pro střední Evropu. Antonella Liguori se stala poradkyní pro oblast komunikace a sdělovacích prostředků (aspekt lásky, která buduje jednotu). Původně vystudovala farmacii, šestnáct let pracovala ve výzkumu na univerzitě. Byla zodpovědná za Hnutí v Boloni a Miláně. Corrado Martino bude působit jako poradce pro aspekt zdraví (aspekt lásky, která uzdravuje a pečuje o zdraví ducha i těla). Pracoval jako geometr, stal se knězem, zodpovídal za komunity Hnutí v Portugalsku a Brazílii. Maria Palombo se stala poradkyní pro západní Evropu. Původním povoláním je učitelka. Od roku 1977 pracovala v ústředním sekretariátě Hnutí, kde byla od roku 1979 i Marinella Pigoni, která má zkušenosti s Hnutím ve Francii, USA a ve Vatikánu a je novou poradkyní pro Brazílii. Alba Sgariglia, vzděláním filosofka a teoložka, nyní se stala poradkyní pro studium (aspekt lásky, jejíž rozum a moudrost vše poznává a prostupuje jako světlo). Benedetto Teresano pracoval jako účetní na Sicílii. Od roku 2003 je a bude i nadále poradcem pro Latinskou Ameriku. A konečně Walter Kostner, sochař, autor slavných postaviček Pipo a Tipo, se od roku 1986 věnoval nejmladším generacím Hnutí. Nyní je také poradcem, a to pro aspekt lásky, která shromažďuje do společenství a vytváří domov. LIBANON: Josiane Nasr (Pace) je poradkyní pro Asii. Studovala francouzštinu a teologii. Dlouho byla zodpovědná za Hnutí v Libanonu. ŠPANĚLSKO: Jesus Moran, poradce pro studium. Je filosof, teolog a učitel a byl zodpovědný za Hnutí v Chile a v Mexiku. Je kněz. Augusto Parody Reyes, poradce pro Afriku, je lékař, který vždy působil na různých místech Afriky; při ozbrojeném konfliktu též ve městě Man, na Pobřeží Slonoviny, kde byla dlouho obléhána citadela „Vittoria“. SLOVINSKO: Dimitri Bregant (Mario), dlouholetý úspěšný anesteziolog v New Yorku, Chicagu a v Anglii. Jako kněz se specializoval na ekumenismus a pracoval v Centro Uno (centrum ekumenického dialogu Hnutí).Zodpovídal za citadelu ve Velké Británii, nyní bude mít na starosti komunikaci a sdělovací prostředky. ŠVÝCARSKO: Antonia Mantovani (Fonte), zdravotní sestra a vystudovaná teoložka, později pracovala v oblasti cestovního ruchu. Pracovala v turistickém centru Incontri Romani v Římě, které posléze řídila. Je poradkyní pro východní Evropu. Elisabeth Emma Zimmermann (Mariba), původně také zdravotnice a později teoložka, byla v posledním roce zdravotní asistentkou Chiary Lubichové. Je poradkyní pro Střední východ a severní Afriku. UGANDA: Deogratias Kasujja Ssebunnya se narodil v ugandské rodině s deseti dětmi, patřící k jednomu z místních etnik. Než začal studovat teologii, pracoval jako mechanik. Je poradcem pro spiritualitu. URUGUAY: Cristina Negro je poradkyně pro aspekt zdraví. Původním povoláním je zubní technička. Své profesi se věnovala v Argentině.Po návratu do Uruguaje pracovala na nunciatuře. Zodpovídala za Hnutí v Uruguaji a Chile a zabývala se inkulturací do různých jihoamerických tradic. Olga Maria Rodrigues, ekonomka. Dvacet let vyučovala ve Španělsku, Ekvádoru a Kolumbii, kde byla zodpovědná za komunitu Hnutí. Nyní se stala poradkyní pro ekonomii. M. Z. Z HNUTÍ FOKOLÁRE „Naše“ Chiara Svědectví několika rodinných příslušníků. SESTRA CARLA „D oma mě měli za veselou kopu, byla jsem hrozně živá a p ořád jsem měla chuť si hrát. Chiara mi říkala ´beruško´, protože jsem byla nejmladší. Když jsem něco provedla, vždycky mě zachránila od tatínkova výprasku. On byl totiž velmi přísný. Neměla jsem ráda katechismus. Když mi bylo asi dvanáct, začala mě ho proto učit Chiara sama. Naučila mě i modlitbu, kterou se modlím dodnes, i ve svých dvaaosmdesáti letech: ´Ježíši, dnes ti nabízím celý svůj den. Dej, ať je to neustálý dar lásky. Dej, ať nejsem od tebe vzdálena ani na okamžik, ve kterém bych dělala něco, co není pro tebe.´ Vzpomínám si, že se jí jednou maminka zeptala: ´Co plánuješ, Silvie, do budoucna? Půjdeš do kláštera?´ Podle toho, jak se chovala, jak byla stále milá, klidná, oddaná církvi, nabyla maminka přesvědčení, že vstoupí do kláštera. Ale odpověď byla: ´Maminko, já nebudu sestrou ani ničím, asi se spíš vdám.´ Tak měla v lásce rodinu! Myslím si však, že už něco měla v hlavě, jen nevěděla co. Chiara tehdy dostala na zkoušku malou místnost u siónských sester, které měly svůj klášter nedaleko nemocnice pro souchotináře, zrovna vedle bratří kapucínů. Primářem byl tatínkův bratranec. Jeli jsme z našeho domu na Via Goccia s vozíkem, abychom tam dopravili trochu nábytku. Pamatuji se na to, protože jsem ho také tlačila. Nedlouho poté se k ní přidala Natalia. Ona byla úplně první. Zůstaly tam sotva týden a pak se musely vystěhovat, protože sestry odešly. Krátce poté proběhlo bombardování 13. května 1944 a my jsme utekli do lesíka na Goccia d‘Oro do jedné jeskyně, která tam je dodnes. Byl tam tatínek, maminka, já a Liliana. Čekali jsme, až budeme moci utéci do Centy ve Valsuganě. Chiara za námi přišla na jednu noc a přinesla nám z polorozbořeného domu dvě matrace a ještě další věci, které bomby nezničily. Tehdy mi svěřila: ´Carlo, nebuď smutná, až řeknu mamince, že odcházím. Musím zůstat v Tridentu se svými družkami.´ Já jsem se dala do pláče. Nechápala jsem, proč chce odejít z domu. Pak to řekla tatínkovi, který ji úžasně podpořil. Mamince to podala takto: ´Jdu do nemocnice Svaté Kláry pomáhat Ginovi vytahovat mrtvé a pak do jednoho domku…´ Byl to domek na Kapucínském náměstí, kde vzniklo první fokoláre.“ BRATR GINO: JSME JEDEN DRUHÉMU ZRCADLEM Prvorozený Lubich byl takénezapomenutelnýmspolupracovníkem a souputníkem několika z nás z Città nuova. Než nás v roce 1993 opustil, vyprávěl několikrát Benniemu Callebautovi a mně známé i méně známé příhody týkající se jeho vztahu ke Chiaře. Nabízíme zde několik úryvků těchto nezveřejněných rozhovorů. V dětství jste byli vy a Chiara velmi pevně semknutí. Pak jste ale každý šel jinou cestou… „Ano. Zatímco ona vlastně ještě dřív než na Kapucínském náměstí chystala s ostatními družkami první fokoláre, mne chytla ne ani tak politika, jako spíše touha po svobodě (byl jsem komunistickým vůdcem). Už jsem nemohl: nejdřív fašismus, pak nadvláda Němců! Měl jsem utkvělou myšlenku, že musím brá- Chiara se svým bratrem Ginem v redakci „Città nuova“ v 60. letech. nit svoji vlast a osvobodit ji, jak jen mohu. S Chiarou jsem ale o těchto věcech nikdy nemluvil, protože mi připadala hrozně vzdálená. Ani ona se mnou nemluvila o svých věcech, protože to pravděpodobně cítila stejně. Já jsem procházel hlubokou náboženskou krizí, do níž mne uvrhlo špatné chování jednoho kněze, a jak se často stává, obvinil jsem celou církev. Od té chvíle jsem žil ve vzduchoprázdnu. Mou záchranou bylo, že jsem se pustil s vervou do boje o osvobození a našel víru, která nahradila ztrátu té první. Ona však svoji víru našla jinde. Došlo tedy ke dvěma úplně rozdílným, ale současným konverzím.“ Přeskočíme následující události: chytili vás Němci, byl jste v tvrdém vězení u Bolzana, mučili vás… A když skončila válka, mohl jste se znovu svobodně vrátit do Tridentu. Chiara tehdy žila na Kapucínském náměstí. Jaký byl váš první dojem? „Pamatuji se na neuvěřitelný shon! Na lidi, kteří přinášeli brambory, sáčky mouky, boty, oblečení, na chudáky, kteří přicházeli prosit o to, co potřebovali, a na ´pope´1, které jim to rozdávaly. Bylo to opravdové distribuční centrum. Chiara byla celá šťastná, že mne znovu vidí, a vyprávěla mi, jak společně četly v protileteckých krytech evangelium, to evangelium, které chtěly doslova žít, a jak se o to snaží zde, v této hrozné bídě. Vrátil jsem se několikrát. A stále lidé odcházeli a přicházeli. To, co mi děvčata vyprávěla, se mi velmi líbilo, ale říkal jsem: ´Co chcete touhle trochou věcí vyřešit? To si žádá něco jiného!´ Dokonce ukrývaly i známé kriminálníky, jako třeba ´Černou Panterku´, židovku, 10/2008 | Nové Město | 19 Z HNUTÍ FOKOLÁRE LELLA: NEJVĚTŠÍ DĚDICTVÍ Agnese Piastrella, zvaná Lella, je dcerou Carly a Fabia Graziadei a má sestry Fabiolu a Luigiu. Této matky šesti dětí jsme se zeptali, co pro ni znamenalo mít tetu, jako byla Chiara. „Vždycky jsme v rodině cítili, že nás má ráda. Že nás miluje velkou láskou, ne všechny dohromady, ale každého zvlášť. Mou zkušeností je, že na sebe brala i naše problémy a naslouchala nám, nikdy se nešetřila. Já jsem potkala Boha jako 20 | Nové Město | 10/2008 A ohlédla jsem se: na zdi byl jiný obrázek Madony s Ježíškem. ´Teto, mluví k tobě?´ pokračovala jsem. Přikývla. Byla to chvíle tak hluboké intimity, až se mi zdálo, že tam překážím.“ V roce 1995 se sestrou Lilianou (vlevo) a Carlou a jejím manželem Fabiem (vpravo). Fota: archiv která zradila své lidi a kolaborovala s Němci. I pro ni mne Chiara prosila o pomoc. Tohle jsem nedokázal pochopit. Válka skončila, všichni si oddechli a ony se staraly o nešťastníky, kteří byli původci mnoha masakrů, ale nyní se změnili na oběti. Přesto mne tato jejich vášeň okouzlovala. Připomínaly ´stroj´, jehož mazným olejem je láska, blázny pro Krista, protože se ze všech úhlů pohledu chovaly anomálně. Ale snažily se o úžasnou věc. Já jsem hledal řešení v marxismu, ne jako náboženství, ale jako praktickém návodu. Cítil jsem, že s tímto přesvědčením mohu čelit i smrti. Dokonce jsem byl k smrti odsouzen a bylo mi to jedno. Pravděpodobně jsem byl co do čistoty úmyslů ve stejném stavu jako první křesťané. Chiara ale našla jinou cestu. Na ideji bratrství jsme se já a ona hodně shodovali. Pamatuji se, že když mi na toto téma napsala a pokusila se jít víc do hloubky, odpověděl jsem jí: ´Vždyť jsme vlastně stejní, jeden se zrcadlíme v druhém: ty jednáš hlavně z popudu Ducha, já z lidského popudu a z humanitárních důvodů. Ale cíl máme stejný.´“ Setkání s příbuznými. Byla s nimi v pravidelném kontaktu. Otce a jako nezištnou lásku díky tomu, že jsem byla svědkem jejího života. A to je největší dědictví, které jsem od ní dostala. Pak jsme šly po odlišných cestách: Já jsem se zasnoubila s mým nynějším manželem a stala jsem se neokatechumenkou. To nás s Chiarou ale sblížilo ještě více, protože náš vztah překročil pouhé rodinné pouto.“ Co nám můžete říci o posledních týdnech Chiařiny nemoci? „Viděla jsem, jak se v ní naplňují slova svatého Pavla: ´Na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap.´ Vím, že jsem byla svědkem smrti svě- tice, ženy, která dokázala vždy říci Pánu ano a naplnit záměr, jehož dosah jsme asi ani my příbuzní nechápali.“ Vím, že jste ještě v nemocnici Gemelli prožila s Chiarou zvláštní okamžik. „Když jsem ji přišla naposledy navštívit, byla to středa, přinesla jsem jí ikonu Narození Páně, kterou maloval Kiko.2 Postavila jsem ji na noční stolek u její postele, vzala jsem ji za ruku a začala jsem k ní mluvit. Tehdy již jen pohybem hlavy vyjadřovala ´ano´ nebo ´ne´. Najednou jsem si všimla, že upřela pohled vzhůru před sebe. Měla tak krásnou a klidnou tvář, že jsem se jí zeptala: ´Teto, na co se díváš?´ JACOPO: BLÍZKÁ I NA DRUHÉM KONCI SVĚTA A nyní svědectví Chiařina prasynovce Jacopa Lubicha. Jeho otec Sergio je Ginův syn. „Chiara měla mnohem větší rodinu, než jsem si dokázal představit: celý svět. Vždycky jsme si byli vědomi toho, že tento její vztah k nám a k ostatním vychází z moci jejího ideálu a je jejím posláním. Nečekali jsme jako bližší rodina více pozornosti. Chápali jsme, že ona prožívá něco, co překračuje pokrevní pouta. Kvůli svým četným cestám to mohla být taková trochu vzdálená tetička, ale upřímně řečeno nám byla vždycky blízko, i když byla na druhém konci světa. S dojetím si vzpomínám na poslední den, kdy jsem se s ní setkal ještě za jejího života u ní doma. Bylo mi hrozně líto, že ji vidím tak tichou, tak ´vyhaslou´. Nedokázal jsem si představit právě ji tak nehybnou a zranitelnou. Ale byla to nejšťastnější smrt, jakou jsem kdy viděl. Díval jsem se na ni a věděl jsem, že je to naposledy. A přece když jsem se dotknul její ruky, měl jsem dojem, že nic neumírá. Že se jen něco mění.A zaplavil mne úžasný pocit hrdosti, že jsem Lubich.“ Oreste Paliotti 1. V tridentském nářečí ´děvčata´; výraz zůstal dodnes pro označení fokolarínek a ´popi´ – ´chlapci´, pro označení fokolarínů (pozn. red.). 2. Kiko Argüello, zakladatel Neokatechumenátní cesty (pozn. red.). ZDRAVÍ Všichni vědí, že spánek ovlivňuje mozek, ale už ne to, že přímo ovlivňuje i zbytek těla. B ylo dokázáno, že pokud spíme málo, oslabujeme svůj imunitní systém, který pak produkuje méně obranných látek. Spíme-li v noci pouze čtyři hodiny, mění se některé naše hormonální i metabolické procesy. Chronická ztráta spánku může uspíšit nebo zhoršit vznik cukrovky, hypertenze a obezity. Nedávné výzkumy také objasnily, jaký vliv může mít spánek na paměť a učení. V rámci jedné studie byly použity jednoduché paměťové testy spolu s počítačovými hrami, aby se zjistilo, o jakou míru ovlivnění půjde. Zkušenosti z tohoto výzkumu prokázaly, že pokud lidé následující noc po prvním předložení paměťového testu hluboce alespoň šest hodin spali, pak jim další den za stejných podmínek v některých typech paměťových testů body přibývaly. Naopak ti, kteří byli připraveni o větší část spánku poté, co se naučili nějakou hru, měli výsledek horší a už si ho nezlepšili, ani když další noci spali lépe. Každý náš okamžik bdění je naplněn dojmy, myšlenkami a pocity. Kdyby se mozek pokoušel všechno si zapamatovat, něco by mu mohlo uniknout. Určité události se proto uloží do paměti hned, jak se stanou, ale jiné se ukládají až ve spánku. Zajímavé je, že pokud náš mozek za dne ovlivní nějaká nepříjemná příhoda, následná nespavost zabrání uložit tyto dojmy do integrovanějších a méně emotivních paměťových systémů. Výsledkem pak může být, že se nám všechny dojmy a pocity z traumatizující události budou stále vracet. Kolik spánku potřebujeme? Z historie víme, že před sto lety spala většina lidstva v noci zhruba devět hodin. Dnes je průměr asi sedm hodin, ale třetina z nás se snaží vystačit si se šesti nebo i méně hodinami. Vědci se domnívají, že většina z nás má vnitřní hodiny nastavené tak, že se naše potřeba spánku pohybuje v rozmezí šesti až osmi hodin. Bohužel je mnoho věcí, které nám brání nastavení našich hodin využívat. Půlnoc je v polovině noci. Dnes mnohdy o půlnoci teprve vypínáme televizi. I žárovka se stala vlastně problémem. Lidský druh se vyvíjel v závislosti na střídání jasné- Spánek ho denního světla a noční temnoty. Naše rytmy spánku a bdění se vyvinuly tak, že noční tma vyvolává stoupající hladinu hormonu melatoninu, který způsobuje spánek, kdežto svítání vyvolává probouzení. Uměle osvětlená obydlí mohou náš spánek rušit a u některých z nás dokonce způsobit jeho poruchy. O nespavosti hovoříme tehdy, jestliže jde o problematické usínání nebo předčasné probouzení. První se objevuje při úzkostných stavech, strachu, bolesti, obtížích s dechem, při užívání některých typů léků nebo díky nepravidelné době uléhání. Nespavost se většinou projevuje nebo se i zhoršuje v letním období. Je dobré ale vědět, že nespavost může být také druhotným projevem některých nemocí. Dobu a kvalitu spánku rovněž ovlivňuje věk a emoční stav. Předčasné probouzení a noční buzení je téměř typické pro staré lidi. Ti častokrát usínají dříve, než je obvyklé, ale pak se probouzejí i několikrát za noc a nemohou znovu uspokojivě usnout. Deprese, která může postihnout každého v jakémkoliv věku, je dalším důvodem předčasného probouzení. Jejím projevem mohou být výčitky, pocity viny a úzkosti, které často ráno zesilují. Ve všech těchto případech pomůže jen delší rozhovor s ošetřujícím lékařem, který by měl zjistit skutečné příčiny nespavosti Nespavost mohou negativně ovlivňovat i naše stravovací návyky, míra stresu, kterému jsme vystaveni, nebo úroveň naší tělesné a pracovní aktivity. Nakonec je třeba také odlišit skutečnou nespavost od potřeby kratšího spánku, kdy několik hodin spánku dokáže obnovit naši psychofyzickou energii. Těm, kdo trpí nespavostí, je nejlepší doporučit těchto několik pravidel: Neužívat alkohol místo prášků na spaní. Může sice z počátku uklidňovat, ale později naopak spánek ruší. Při problémech se spánkem je nejlepší používat lůžko pouze ke spánku. Pokud jsme vzhůru, je lepší vstát. Kofein se může v těle udržet i přes 12 hodin. Je tedy lépe se odpoledne a večer vyhnout kávě, čaji, kofeinovým limonádám a čokoládě. Tělesné cvičení spánku pomáhá, ale pouze tehdy, pokud cvičíme dopoledne nebo odpoledne. V případě, že tyto rady nestačí k znovuzískání pravidelného spánku, je vhodné se obrátit na lékaře, který nám může pomoci. Andrea F. Luciani Foto: archiv 10/2008 | Nové Město | 21 INSPIRACE A SOUVISLOSTI 2. ČÁST Cesta Matky Terezy z Kalkaty a Chiary Lubichové. V třiceti sedmi letech napsala Matka Tereza arcibiskupovi Perierovi z Kalkaty, že nový život jí z velké části přináší jen utrpení. Ve čtyřiceti pěti se mu svěřila: „Nevím, ale v mém srdci je tak hluboká samota, že ji ani nemohu vyjádřit… Jak dlouho ještě náš Pán zůstane daleko?“6 V roce 1962 napsala otci Picachymu, jezuitovi, budoucímu kalkatskému arcibiskupovi a kardinálovi: „Často se sama sebe ptám, co může Bůh ode mne v tomto stavu dostat. Žádnou víru, žádnou lásku ani žádné city… Temnota je tak hluboká a bolest tak trýznivá. Ale přijímám, cokoliv On dává, 22 22 | Nové Město | 10/2008 Sestry, které spojila láska k Ježíši na kříži a dávám, cokoliv si vezme. Lidé říkají, že jsou k Bohu přitahováni, když vidí moji pevnou víru. Není to klamání lidí?“7 A jinému řeholníkovi v roce 1976: „Je dobře, že kříž nás vede na Kalvárii a ne do nějakého salónku. Kříž a Kalvárie byly v určité době velmi skutečné. Nyní už mi urážky neubližují… Prosím, abyste řekl Ježíši…, aby proměnil mé srdce a dal mi srdce své, abych ho mohla milovat tak, jak On miluje mě.“8 Jsou to slova psaná tehdy, kdy už si její pověst získala svět a kdy byla zvána, aby hovořila na nejprestižnějších mezinárodních fórech. Samota ji však nechávala ponořenou do temnoty a jen touha hasit žízeň Krista na kříži jí dávala sílu pokračovat v nesmírném díle až do úplného zdravotního vyčerpání, nemoci a smrti. Podobná byla též zkušenost Chiary Lubichové. V za- čátcích se setkávala s velkou nepřízní i ze strany církevních činitelů, a proto se pro ni prožitek Ježíše opuštěného proměnil ve stálou touhu trpět pro něj a pro církev. V prvním ze čtyř svazků Duchovních spisů9 napsala tuto myšlenku: „Chtěla bych svědčit o tom, že Ježíš opuštěný naplnil každou prázdnotu, osvítil každou temnotu, doprovázel každou samotu, uzdravil každou bolest, smazal každý hřích.“10 Ve dvaceti třech letech učinila úžasný objev, že „Bůh je láska“, a ten jí pomohl vstoupit do nejhlubší intimity s Bohem. „Protože Bůh je Láska, je Trojicí,“ řekla skupině biskupů v roce 1989. Deset let předtím se jiným biskupům svěřila: „To působí jako blesk. Bůh mne nesmírně miluje, Bůh mne nesmírně miluje. (…) Od toho okamžiku objevuji Boha přítomného všude Matka Tereza z Kalkaty a Chiara Lubichová na stadionu ve Florencii, kde promluvily na setkání Hnutí pro život. Květen 1986. Fota: archiv INSPIRACE A SOUVISLOSTI s jeho láskou: Každý den, každou noc, ve svém rozletu, ve svých předsevzetích, v událostech radostných a povzbudivých, v situacích smutných, drsných a těžkých.“11 Ale toto světlo bylo spojeno s její stále hlubší účastí na opuštěnosti Ježíše na kříži, na jeho nevyslyšeném„výkřiku“ umírajícího. O této stále rozsáhlejší zkušenosti pak vydává svědectví v knize nazvané Výkřik12, věnované Ježíši ukřižovanému a opuštěnému v dějinách života Hnutí fokoláre, od jeho zrodu v roce 1943 až ke vstupu do třetího tisíciletí. Napsala zde: „Jako úplně otevřený a úplně rozvinutý květ, poté co dal svou vlastní krev a svou přirozenou smrt (…), dává Ježíš také svou duchovní a božskou smrt, dává Boha. Odevzdává i to, že je Bůh. Děje se tak v okamžiku jeho opuštěnosti, když vykřikne ´Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?´ Svého času někdo tento Ježíšův výkřik interpretoval jako opakování žalmu 22 (21). My jsme si ale vždy mysleli, že není Ježíš pro žalm, ale žalm pro Ježíše.“ Svatý otec Jan Pavel II. to potvrzuje: „… Toto vyjádření opuštěnosti má původ v základu nerozdílné jednoty Syna s Otcem a je také důsledkem toho, že Otec ´na něho uvalil vinu nás všech´(Iz 53,6).“13 Tato kniha nám podává široký přehled o tom, jaký význam má skutečnost Ježíše opuštěného v Hnutí, ale i v různých jiných spiritualitách církve, v ekumenickém hnutí, v životě ateistů a nekřesťanů. Zakladatelka Hnutí fokoláre se nezastavuje nad svými osobními zkouškami. Pokud se přece jen o nich zmiňuje, tak s velikou jemností, slovy, která dávají pochopit Chiara Lubichová. její utrpení: „A přišla noc. Tak strašná, jak to může vědět jen ten, kdo ji zakusil. Odňala mi všechno: Boha Lásku, jak jsem ho poznala za ta léta, zdraví i duchovní život. Nedostávalo se mi zdraví tím nejdrsnějším způsobem a chyběl mi pokoj… V těch dnech jsem pochopila, že láska je všechno, že život je láska. Když mi chyběla láska, chyběl mi život. Jak to ví jen Bůh, přijala jsem uprostřed nevyslovitelných bolestí tuto temnotu, kde už nic nemělo cenu…“14 Ale právě v této strašlivé noci se zrodil jeden z nejkrásnějších textů Chiary Lubichové, napsaný 20. září 1949, který se díky zveřejnění stal velmi známý: „Mám jediného Snoubence na zemi: Ježíše ukřižovaného a opuštěného. Nemám jiného Boha mimo něj. V něm je celý ráj s Trojicí a celá země s lidstvem. Proto co je jeho, je mé, a nic jiného. A jeho je bolest všech, a tedy i má. Půjdu světem a budu ho hledat v každém okamžiku svého života.“15 VZRUŠUJÍCÍ ZKUŠENOST DVOU VELKÝCH ŽEN Toto je jen několik myšlenek, vybraných z některých jejích spisů, tak jako jsem vybíral ty z dopisů Matky Terezy. Přál bych si, aby nějaký teolog, podobně jako von Balthazar, podrobně a komplexně prozkoumal vzrušující zkušenost těchto dvou velkých žen se samotou umírajícího, žíznícího a opuštěného Ježíše. Ony pro naši dobu prorocky pochopily hlubokou pravdu, že ukřižovaný Ježíš spojuje se svým utrpením ty, kteří přijímají šokující a náročnou skutečnost, protože chce pokračovat v naší zá- chraně od hříchu, v lásce, která nás smiřuje s Otcem. To je skutečnost, která podpírá svět a která je též duchovním dědictvím, neustále prohlubovaným vírou všech staletí. Stačí, když se podíváme na jednu myšlenku sv. Ambrože v jeho Výkladu evangelia podle Lukáše: „Matouš ostatně píše: A vydal ducha, ne že by musel, ale protože chtěl. Proto dodal: mocným hlasem. V tom je obsaženo slavné vyznání, že on šel až do krajnosti smrti kvůli našim hříchům… Matouš a Marek, kteří nejvíce prohloubili aspekty jeho lidského postoje, dodávají: Bože, Bože můj, pohleď na mě! Proč jsi mě opustil? Abychom uvěřili, že vzít na sebe lidství znamenalo pro Krista dojít až k smrti na kříži.“16 Matka Tereza a Chiara Lubichová tuto lásku pochopily do hloubky a nechaly se jí strávit až k nepochopitelně hořké temnotě, k opuštěnosti, k tichu, aby Kristus mohl být milován moderním člověkem, zděšeným – třeba i skrze hrůzy Osvětimi – bolestí světa. kardinál Giovanni Coppa 6. Matka Tereza, Ať je mým světlem, Rizzoli, 2008, str. 165. 7. Tamtéž, str. 244. 8. Tamtéž, str. 283. 9. Scritti spirituali, Città Nuova 1978. 10. Tamtéž, str. 44. 11. Srov. M. Cerini, Bůh – Láska ve zkušenosti a pojetí Chiary Lubichové, Nové město 1993, str. 14. 12. Chiara Lubichová, Výkřik, Nové město 2001, str. 23. 13. Tamtéž, str. 23. 14. Tamtéž, str. 70. 15. Chiara Lubichová, Cesty světla, Nové město 1996. 16. SAEMO, IX/II, MilanoRoma 1978. 10/2008 | Nové Město | 23 U ŠÁLKU ČAJE S LENOU GERZENOVOU.... Zlatá nit Boží lásky Foto: Jaroslava Malíková Už více než deset let mě váže vzácné přátelství s Lenou, která žije v Korolevu nedaleko od Moskvy. Její život nebyl a není jednoduchý, ale přesto je naplněn mnoha skutky lásky. Lena Gerzenová. L eno, vaši rodiče nejsou z Moskvy, odkud pocházejí? „Maminka se narodila v Bělorusku, otec v Tambovské oblasti nedaleko Moskvy. Rodiče se přestěhovali do Koroleva kvůli práci. Matka byla dělnice, otec soustružník.“ Jak jste prožila dětství? „Velmi radostně, i když u nás nebylo mnoho blahobytu. Maminka byla katolička, otec pravoslavný křesťan. Oba se naučili respektovat víru toho druhého. Maminka nás vychovávala v katolické víře, ale vždy jsme slavili i pravoslavné Vánoce a Velikonoce. Nejlépe jsem se cítila v chrámě. Jediný katolický kostel byl v Moskvě na Lubjance, což pro nás představovalo dvě hodiny jízdy vlakem, metrem a ještě kus pěšky. Tam jsme se po mši vídávali s dalšími dětmi a jejich rodiči. To nás upevňovalo v našem způsobu života. Bylo pro nás samozřejmostí vzít do rodiny i opuštěné děti, a tak s námi vyrůstala naše ´nová sestra´ Bronislava.“ To jste se tenkrát nebáli? „Matka byla prostá žena, pravidelně 24 | Nové Město | 10/2008 chodila na mše, nebyla v komunistické straně. Nebála se.“ Když jste měla už svou rodinu, také jste přijala cizí dítě na vychování. „S Voloďou jsme se vzali v roce 1975 a po dvou letech se nám narodil syn Pavel. Brzy se ukázalo, že syn manželova bratra, Andrej, nemůže vyrůstat ve své rodině. Potřeboval nutně pomoc, a tak jsme mu ji poskytli my. Po šestnácti letech manželství nás potkalo pro mne doposud nepochopitelné neštěstí. Manžel se stal ve vlaku obětí přepadení a na následky zranění zemřel. Tehdy mi Andrej řekl, že od nás nikdy neodejde. Nazýval mne tetou, ale do dneška má ke mně vztah jako můj vlastní syn, a vždy, když je třeba, mi pomůže, přestože má už svou vlastní rodinu.“ Mohu si představit, jak těžké životní období jste tehdy prožívali. „Museli jsme všichni mnoho pracovat, abychom se uživili, ale děti mi hodně pomáhaly, ve dne se učily a večer chodily vykládat zboží z vagónů. Naučily se i jednoduché tesařské práce a postavily dřevěnou chatku na zahrádce, kde dodnes pěstujeme ovoce a zeleninu, abychom si mohli udělat zásoby na zimu. Brzy po smrti manžela jsem poznala Hnutí fokoláre, za to jsem Bohu nesmírně vděčná. Myslím, že jinak bych to těžké období ani nepřežila. V Hnutí jsem čerpala posilu a vždy jsem se v něm setkávala s pozitivní zkušeností. Lidé z Hnutí mi pomohli správně vychovávat děti, naučili mne překonávat těžkosti a řešit problémy. Z charismatu Hnutí vyzařoval stále pozitivní stimul, a to mne naučilo dívat se do budoucnosti optimisticky.“ Maminku jste měla doma dlouhou dobu nemocnou, jak jste to vše zvládla? „S pomocí Boží. Maminka si jednou poranila nohu, a potom dlouhá léta chodila jen s obtížemi. Deset let ležela doma, v posledních třech letech již ani sama nevstala. Pro mne bylo normální ji po práci ošetřovat, starala jsem se o ni, kdy bylo třeba. Ke konci mi s péčí o ni pomáhala rovněž moje sestra. Také k nám domů přicházel kněz. V závěru života jí už vynechávala paměť, ale modlitby nezapomněla. Zemřela spokojená doma ve věku 93 let.“ Jak jste se v pravoslavné zemi cítila jako katolička? „Nebylo jednoduché žít nejen v pravoslavném, ale především také velmi ateistickém prostředí. Je zajímavé, že i dobré skutky a dodržování pracovních povinností, třeba dochvilnost, pracovitost, pomoc druhým, může lidi dráždit. Přesto se podařilo, že se mé vztahy s kolegyněmi upevňovaly. To platí i o vztazích mezi nájemníky v našem domě, který se už dlouhý čas neopravoval. Lidé mi nevěřili, že se může něco změnit k lepšímu. Jen nečinně přihlíželi a kritizovali. Dodala jsem si odvahy a zároveň si nedala pokoj, dokud po mých písemných žádostech a osobním jednání na městském úřadě například neopravili zábradlí,plynové potrubí a další drobné závady. Jindy jsem prosila zastupitele města o vyasfaltování chodníků, o které se čtyřicet let nikdo nestaral. Nebylo to hned, ale vše se nakonec podařilo zrealizovat. Tím jsme navázali dobré vztahy i se sousedy. Když se dívám zpět, vidím, že můj život nebyl a není jednoduchý, a přesto je v něm viditelná zlatá nit Boží lásky, kterou jsou protkány mnohé okamžiky.“ Za rozhovor děkuje Jaroslava Malíková DÁVEJTE A DOSTANETE Na Mániných dětech jakoby oblečení jen hořelo. Koupila jsem si malé číslo... Občas jí někdo podaroval šatstvem. Někdy nepoužitelným... někdy úžasným. Bylo jí líto, že pomoc přátelům nemůže nijak oplatit. Po letech nastoupila do práce v „second handu“, kam jednoho dne nečekaně poslala módní firma ohromné množství úplně nového oblečení. Máňa pozvala všechny kamarádky, aby si vybraly šaty podle vlastního vkusu. Dodnes potkává spoustu známých v modelech z „druhé ruky“. Podle skutečných příběhů připravuje Helena Filcíková. 10/2008 | Nové Město | 25 26 | Nové Město | 10/2008 se chovat v různých situacích, co má větší a co menší cenu. Před časem jsme vdávali prvorozenou dceru. V určité chvíli, na počátku svatebního dne, jsme zůstali, my rodiče, se snoubenci sami, abychom jim dali své požehnání. Byl jsem ve stresu, nevěděl co říct. Nakonec jsem něco vymyslel, ale bylo to zasaženo nervozitou a momen- Malý chvalozpěv Kresba: Petr Štěpán P oslední roky jezdíme s manželkou koncem léta na týdenní dovolenou. Sami, bez dětí, je to pro nás nové. Syn Pavel se mě před letošním odjezdem zeptal, zda nás to ještě baví po dvaceti sedmi letech manželství, jestli si máme ještě co říci. Zareagoval jsem podrážděně, neboť jsem zaslechl stín ironie, ale hned jsem pochopil, že jde o skutečné tázání. Je rok ženatý a novomanželské hovory se točí kolem společné budoucnosti. O čem si však můžeme povídat my, kteří již máme vše důležité – děti, dům, kariéru – za sebou. Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že moje žena, jeho maminka, je pro mě stále nepochopitelnější, takže nějaké vyčerpání společných témat a následné zevšednění nepřichází v úvahu. Jsme příliš odlišní, než abychom se spolu mohli nudit. Nedorozumění, srážka, pláč a skřípění zubů, to ano – ale nikdy lhostejnost. Spíše než zahánět nudu se učíme lásce, a to je opravdové umění se vším všudy. Chtěl jsem ale psát o církvi, takovou malou osobní chválu. Podněcuje mě k tomu rozšířený názor – Bůh ano, církev ne. Slyším ho též od lidí vzdělaných a přemýšlivých. Chtěl bych proto dát svoje laické svědectví k tomuto tématu. Vrací mě to k úvodu textu. Jestliže mé manželství žije po dvaceti sedmi letech jako nevšední dobrodružství, vděčím za to právě církvi. Tedy, pár vět na vysvětlenou. Život je krásný a vzrušující, ale je třeba o něm něco vědět, abychom ho dokázali žít. Řeka potřebuje koryto s pevnými břehy, jinak škodí a ničí. Každá krása nás ohromuje, protože je svázána pevnou a neměnnou strukturou řádu, jež je zárukou její jedinečné formy. Miloská Venuše se třemi prsy by byla obludná, přestože, logicky vzato, byly její půvaby zmnoženy. Podobně obludné jsou nekonečné televizní seriály, bezbřehé výtvory sprejerů,pestrá představení transvestitů, homosexuální páry dožadující se dítěte, otevřené milenecké svazky, nezávazná manželství… Bylo by mnoho příkladů lidské činnosti, která usiluje o novou krásu, nové štěstí, nový ráj. Podobají se sochaři snažícímu se vylepšit Venuši. Je těžké překonat Pána Boha, být lepší než on. Není co závidět těmto novátorům. Život je krásný a opojný. Lze se v něm úplně ztratit, vykolejit a zničit. Lze se jím opít a pobořit vše cenné a hodnotné. Je třeba znát některé zákonitosti. Vědět jak tální indispozicí. Jak rád a ochotně bych se svěřil nějaké tradici, jež v sobě shrnuje to, co je důležité říci v takové chvíli, a jež je souhrnem poznání a životní zkušenosti předků. Uvědomil jsem si, jak vzácné jsou liturgické texty a modlitby, jakou pomocí jsou církevní přikázání a ustanovení provázející mě daleko závažnějšími situacemi, než byla tato. V počátcích našeho manželství byla docela čerstvá encyklika papeže Pavla VI. Humanae vitae (vyšla před 40 lety). Pojednávala o správném řádu předávání lidského života a vyvolala odpor i mezi věřícími. Jak mohou otcové církve v čele s papežem, sami žijící v celibátu, mluvit do takto intimních věcí. Text nás opravdu překvapil svojí konkrétností. Nebylo snadné podle něho žít, ale cítili jsme, že hájí pravdu o smyslu sexuality. Tato součást manželského života byla vytrhávána ze svého přirozeného kontextu. Byla stále více chápána jako předmět konzumu, bylo z ní strháváno tajemství, čímž se z něčeho vzácného, posvátného, stávala něčím běžným. Církev se stala v našem prostředí osamocenou baštou hájící přirozenou zákonitost. Nenastavila vysoké požadavky, to společnost a kultura po- klesly ve své pohodlnosti. Generace našich vrstevníků, kteří vzali sex do své režie – s přispěním bohatnoucích farmaceutických firem – teď pláče a vzdychá po vnoučatech. Nepředali svým dětem onu pravdu o smyslu a ceně sexuality, protože jim samým toto světlo chybělo. Je jich kolem nás nápadně mnoho. Církev střežící, uchovávající, nově vyjadřující životní moudrost však není většinou přijímána. Potíž je možná v její zprostředkující roli. Člověk by chtěl komunikovat s Bohem přímo, i když to neumí. Současně ve všech jiných oblastech poznání bere prostřednictví lidí či institucí zcela samozřejmě. Jen málo z toho, co ví, získal vlastní zkušeností. Dokonce, v případě některých medií, se nechá formovat prostředníky chabé mravní i profesionální úrovně. Prostředníka prověřeného staletími však odmítá. Možná odrazuje nesympatická slupka. Výstižně to vyjadřuje G. K. Chesterton: „… vnější kruh tvoří přísná stráž mravního sebezáporu a profesionálních kněží,ale uvnitř této nelidské ochrany najdete normální život, který tančí jako děti a pije víno jako dospělí, neboť křesťanství je jediným rámcem pro lidskou svobodu. V současné filosofii je tomu naopak: vnější kruh je zjevně umělecký a emancipovaný, zoufalství je uvnitř.“ Církev je tvořena přepestrým společenstvím – od výjimečných duchů po ty, kteří by se jinde nikdy neuplatnili. Je to, myslím, dopuštění umožňující lépe chápat nadpřirozený původ milostí a všech dober, která toto společenství zprostředkuje. Tvář církve může být vrásčitá, zatuchlá, nevzhledná, a je to důvod k radosti. I z nervózních rukou nevěrného kněze lze dostat největší posilu. Já se však častěji potkávám s její krásou a tím chci skončit. Závěrem dovolené jsme prožili křtiny dítěte našich blízkých v malebném koutě jižních Čech. Venkovský kostelík byl naplněn lidmi všech generací. Liturgie doprovázená mládežnickou kapelou a dětskými výkřiky, usměvavý kněz modlící se Otče náš s novopečeným křesťanem v náručí. Boží přítomnost mezi lidmi. Nevím jak jinak než biblicky vyjádřit soulad, který opanoval tuto různorodou společnost a zahalil ji radostí. Opouštěli jsme neradi slavnost, která se plynule přesunula z kostela do domu hostitelů. Jistě se protáhla do pozdního večera, neboť radost byla nadpřirozené povahy. Církev se rozrostla o nového křesťana, a nás opět nadchla. Petr Štěpán KŘÍŽOVKA Naše křížovka Dnes si připomeneme Božího služebníka, který nebyl ani biskup, ani kněz a dokonce nebyl ani řeholník, přestože byl vychován v domově mládeže kongregace pallotinů. Byl to vlastně voják. Narodil se v Prossite (Polsko) a ve čtrnácti letech přišel do studentského domova pallotinů v Schönstattu, kde projevoval velkou horlivost v apoštolátu. V osmnácti letech, v době 1. světové války, byl povolán na vojnu. Na frontě neustal v horlivé práci pro Boha. Koncem války si napsal do svého deníku: „Matko třikrát obdivuhodná… Jsem tvůj… Disponuj mnou, jak se ti líbí. Kdyby se to však dalo spojit s tvými plány, dej, ať jsem obětí pro úkoly, které jsi dala naší kongregaci…“ Zanedlouho padl v dělostřelecké palbě. Narodil se před 110 lety (5. ledna 1898) a zemřel ve Francii před 90 lety (4. října 1918). Proces blahořečení probíhá od roku 1952 a jeho jméno naleznete v TAJENCE naší křížovky. 1 2 3 4 5 7 8 9 10 11 A B C D E F G H VODOROVNĚ A podávám nepravdivě informace; patřící biblickému mořeplavci B ozdobné kuličky navlečené na niti; hoří C řeka pramenící v Krkonoších; 1. ČÁST TAJENKY; ovocné stromořadí D opak pod; hořké žaludeční léky; králové zvířat E posuň; informačně technologické centrum (zkr.); Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (zkr.) F zn. pascalu; 2. ČÁST TAJENKY; slov. plošná míra G území s mnoha stromy; spojený litím; druh papouška H velký kus ledu; medvídek z knížky Alana Alexandra Milneho; najeden; rozkaz k ručnímu transportu PIPO 6 A TIPO SVISLE 1 iniciály spisovatele Klostermanna; Ústav nerostných surovin (zkr.); žvást 2 nástroj pro ruční přemisťování sypkého materiálu; název značky poloměru 3 10x10 metrů; údaj pro místo určení 4 květen; i když; Národní strategický plán (zkr.) 5 násilím odděl; obydlí eskymáků 6 nevycucávat; pres 7 mnutím ve vodě vyčisti; emoce (mn. č.) 8 starogermánský skřítek; zkratka pro audiovizuální; kovový spojovací materiál 9 italsky ale; krátký úderný (reklamní) text 10 působící únavu; druhá solmizační slabika 11 předložka (uvnitř); enharmonicky es; pohodný Líbí se mi listy, které dokážou tančit, když umírají! Časopis Hnutí fokoláre Říjen 2008, ročník 17 (11) Roční příspěvek 330,- Kč Půlroční příspěvek 165,- Kč Příspěvek na jedno číslo 30,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Technický redaktor: Veronika Němečková Redakční rada: RNDr. Irena Sargánková, CSc. PhDr. Ilona Špaňhelová Štěpán Filcík Administrace: Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Překlady a redakční spolupráce: PhDr. Jarmila Synková Mgr. Irena Kyliánová Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Veronika Matiášková PhDr. Drahomíra Syrůčková Mgr.Jarmila Vachová Jan Ouška NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ Argentina Ciudad Nueva Austrálie New City Belgie Nieuwe Stad Brazílie Cidade Nova Dánsko Ny Stad Filipíny New City Francie Nouvelle Citè Holandsko Nieuwe Stad Hongkong San Sing Seung Yuet Hong Chorvatsko Novi svijet Itálie Città Nuova Kanada Nouvelle Citè Kolumbie Ciudad Nueva Korea Cumul Maďarsko Új Város Německo Neue Stadt Polsko Nowe Miasto Portugalsko Cidade Nova Rumunsko Oras Nou Slovensko Nové mesto Slovinsko Novi svet Španělsko Ciudad Nueva a Ciutat Nova Švýcarsko Città Nuova Švédsko Enad Värld Uruguay Ciudad Nueva USA Living City Velká Británie New City Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Redakcia Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko Fax: 00421 252 492 183 e-mail: [email protected] Walter Kostner Titulní strana: Foto: archiv YMCA v České republice Evropský festival YMCA, Praha, srpen 2008. 27 Hrají si malí i velcí. K pohádkové hře patří i zpívání. Jihočeské společenství rodin začíná prázdniny netradičním táborem, který se již stal tradicí. Svým duchem přitahuje mezi sebe další rodiny. J iž sedmé prázdniny začínáme společně indiánským táborem rodin. Všichni se svorně snažíme být jednou rodinou. Naše klany mají svá jména jako v indiánských dobách: Kozí noha, Nejúžasnější, Zářivé slunce… Spíme v teepee i ve stanech. Každý den má jeden rodinný klan na starosti žaludky ostatních indiánů a jiný klan zase zábavu (denní program). Divili byste se, jak dokáží rodiče, puberťáci a děti společně hrát různé hry a účastnit se soutěží. Letošní tábor byl prodchnut humorem, hudbou a scénkami z Limonádového Joe.Nechybělo ani stylové oblečení všech účastníků a i hry byly tímto filmem ovlivněny. Dokonce u závěrečného ohně byl orchestr z Trigerwhis- Skládání teepee – práce pro odvážné. Fota: Veronika Demlová Indiánský tábor a nejúžasnější zářivé slunce ky Saloonu a barové tanečnice… Každý rok se před táborem koná rada náčelníků, kde probíráme program a domlouváme se, jestli máme kapacitu mezi sebe někoho nového přijmout. Ne vždy je to jednoduché a ne vždy je možno všem zájemcům říci „ano“. Vždyť letos nás například bylo téměř devadesát. Přesto se snažíme společně hledat cestu. Před každým táborem je brigáda, při níž se tábor připraví. I tam je nutná účast všech. Nikdo z nás se nechce bavit na úkor druhého, aniž by sám přiložil ruku k dílu. Tábor vyžaduje od všech účastníků dostatek sil jak fyzických, tak duševních, a samozřejmě i dostatek tolerance a snahy sjednotit se. Každý se snaží zapojit tím, co umí, a dát to těm druhým. Dělajíli to tak všichni, pak je nám dobře, a těšíme se na další prázdniny, které budou zase začínat indiánským táborem. P. a L. Ouškovi, M. Vrhelová