ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE

Komentáře

Transkript

ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE
Číslo 4
Prosinec 2011
Ročník VII
ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE
Milí čtenáři,
neuvěřitelné se opět stalo skutkem - a my k vám přicházíme s prosincovým
vydáním Intelektu zase včas, i když - a to už je taky tradice - doslova na poslední chvíli,
tedy za pět minut dvanáct. Všímáte si, kolik frází (ustálených slovních obratů) se dá
vložit do jediného úvodního souvětí?
A co vám v tomto čísle nabízíme k přečtení? Na stranu třetí, kterou z hlediska
struktury časopisu považujeme za nejdůležitější a nejaktuálnější, jsme zařadili osobní vzpomínky tří pedagogů na zesnulého prvního prezidenta České republiky Václava
Havla, kterého celá země zítra (buď přímo, nebo prostřednictvím televizního přenosu)
doprovodí na jeho poslední cestě.
Docela netradičně přinášíme dva rozhovory. Ten první je k mání na obvyklé
dvoustraně 4 a 5 a jeho protagonistou je kapitán hokejové Komety Radim Bičánek,
kterého ulovili oktaváni Míša Šnajnarová a David Soudek. Mluvili s ním o minulém
víkendu, kdy měli brněnští hokejisté za sebou sérii proher, nebo maximálně jednobodových zisků. A světe div se - v době mezi rozhovorem a jeho zveřejněním už zase po
dlouhé době vyhráli!
Druhý rozhovor je přímo hromadný, neboť na tytéž otázky odpovídají účastníci Mezinárodní olympiády mladých vědců v Jihoafrické republice. A protože naši afričtí
studenti - jak je jednou ve školním rozhlase nazval pan ředitel - jsou čtyři, vyhradili
jsme jim mimořádně celé čtyři
strany Intelektu.
Kromě toho vám nabízíme takřka všechny stálé rubriky,
a navíc několik článků, jejichž ústředním tématem jsou Vánoce.
A když už jsme ve svém
výčtu dospěli až k nejkrásnějším
svátkům roku, tak vám přejeme
jejich klidné a spokojené prožití,
užívejte si pak i dalších prázdninových dní a s oslavou příchodu
nového kalendářního roku to moc
nepřežeňte.
Nezapomeňte na to, že
škola začíná opět v úterý 3. ledna
2012.
VAŠE REDAKCE
VYBRÁNO Z INTERNETU
-1-
Rébusy pro bystré hlavy
Letadlo
Představte si ranvej, která má podobu masivního běžícího pásu. Na ní stojí
letadlo, které chce, jak jinak, vzlétnout. Letadlo míří dopředu, běžící pás pod ním
ubíhá dozadu, proti směru plánovaného vzletu. Pás je schopen dosáhnout jakékoliv
rychlosti, kterou se letadlo vůči zemi pohybuje. Podaří se letadlu vzlétnout? Nebo
zůstane na zemi?
Posloupnost
Podle jakého klíče (pravidla) je uspořádána následující posloupnost čísel:
4, 9, 2, 1, 0, 8, 5, 7, 6, 3
Řešení z minulého čísla
Údolí opic:
Lovec se v jeskyni setkal se dvěma opicemi. Jednu ulovil a jednu nechal naživu. Na
slovo „nějaké“ odpovídal záporně, protože se všechny činnosti vztahují jen na jednu
opici. (př. Ulovil jsi nějaké opice? Ne. - Ulovil jen jednu, tzn. jednotné číslo, nějakou
opici.)
Logická hádanka:
144, protože 2 + 3 = 10 (2+3=5, 5x2=10; 7+2=9, 9x7=63; výsledek součtu dvou čísel
je vynásoben tím prvním a výsledek je uveden za rovnítkem.)
Sudoku
Řešení z minulého čísla
Nové zadání
-2-
LENKA DRATVOVÁ (oktáva)
Jak jsem potkala Havla
Ota Pavel doufám promine, že jsem si dovolila převzít jeho myšlenku pro
nadpis. Nepokrytě se k té výpůjčce hlásím, neboť mi ten název připadl výstižný. Nemíním tím ani v nejmenším krást duševní vlastnictví.
S panem prezidentem Havlem jsem měla tu čest celkem dvakrát, poprvé o
tom ovšem on nevěděl. Bylo to krátce po jeho zvolení do funkce. Jedu takhle v Brně
tramvají po České, v zimě, kvečeru, už byla tma, koukám z okýnka, tramvaj zastaví
na zastávce, vedle vozu stojí nápadná limuzína, a co nevidím, sedí v ní sám prezident,
tedy ne že by tam neměl řidiče, ale víte, jak to myslím. V tu chvíli jsem se nacházela tak
tři metry od slavné osobnosti a byla jsem na to patřičně pyšná.
O druhém setkání už pan prezident věděl. Pádila jsem ze svého bývalého pracoviště v centru Brna, opět po České, opět skoro večer, ale bylo tepleji, a jako vždy
jsem si cestu zkracovala po bývalém nájezdu pro kočáry u paláce, ve kterém dnes sídlí
Ústavní soud; je to totiž rychlejší, než se proplétat mezi davy na tramvajové zastávce.
Kráčela jsem opravdu hodně svižně, nekoukala moc nalevo napravo, až jsem málem
vrazila do někoho, kdo bočním vchodem do soudní budovy vstupoval. Přibrzdila jsem
a zarazila se. Muž, kterého jsem málem přišlápla, patřil zřejmě k ochrance, protože
právě přede mnou stál prezident. Strnula jsem asi metr před ním, slovo pardon mi překvapením nepřešlo přes rty. Můj zkoprnělý výraz odměnil docela obyčejným, naprosto
chápavým a snad i omluvným úsměvem. Vzájemný pohled nemohl trvat vteřinu, ale
můj pocit trapnosti byl v mžiku tentam.
Kam se ovšem hrabu na našeho Erika, který prezidentský pár uviděl v příletové hale ruzyňského letiště, nezaváhal ani na chvíli, sáhl po kusu papíru a šel bezostyšně
požádat, jak pravil, „Vaška“ o autogram. Dostal jej i s obligátním srdíčkem. Jen v tu
dobu už Václav Havel neprezidentoval...
DEBORA ZEMENOVÁ
Havel a Žižka v Přibyslavi
Václava Havla jsem měla příležitost vidět v září 1994 v Přibyslavi, kam pan
prezident zavítal u příležitosti 570. výročí smrti Jana Žižky z Trocnova. Pro malé městečko na Vysočině to byla obrovská událost, které se zúčastnily tisíce lidí z širokého
okolí. Samozřejmě většina, nebo spíše všichni přišli ze zvědavosti podívat se na Havla.
Pamatuji si, jak pan prezident procházel burácejícím davem a svým typickým gestem (prsty do tvaru V) zdravil. Přednesl projev, ve kterém zmínil osobnost husitského
hejtmana a za velkých ovací odjel. Tenkrát bylo ještě cítit to nadšení ze svobody a nových pořádků a pan Havel jako jeden z jejich tvůrců byl všude přijímán s nadšením.
MIROSLAVA NECHVÍLOVÁ
Havel a První Brno
Psal se leden 1990, Václav Havel byl tehdy pár dní v úřadu prezidenta a jedna
z jeho prvních cest mimo Prahu vedla do Brna. Já jsem v té době pracoval v redakci
Rovnosti a dostalo se mi té cti, že jsem měl spolu s jednou kolegyní a redakční fotografkou zpravodajsky pokrýt Havlovu návštěvu v moravské metropoli. Vzpomínám si,
že ze všech velkých podniků si vybral První brněnskou strojírnu. Fabrika byla na nohou, každý ze sedmi tisíc zaměstnanců si chtěl potřást rukou s nejpopulárnější osobností té doby. Václav lítal po halách a dílnách jako natažený na gumičku a rozdával své
nenapodobitelné úsměvy – a my novináři (ale i jeho ochranka) jsme měli co dělat, aby
se nám ve velkém průmyslovém areálu neztratil. Jednou se mu to dokonce na několik
minut i podařilo…
ANTONÍN TOVÁREK
-3-
Kapitán hokejové Komety Brno Radim Bičánek exkluzivně pro Intelekt:
Užívat se dá i později
Minulý týden jsme měli tu čest osobně se setkat s hráčem a čerstvým kapitánem
hokejového klubu HC Kometa Brno Radimem Bičánkem. Víme, že všem toto jméno
není známé, a proto se pokusíme vám ho trošku osvětlit.
Radim Bičánek, narozen 18. 1. 1975, se může pochlubit pestrou kariérou. Jeho
hokejové začátky jsou spjaty s rodným Uherským Hradištěm. Už v sedmnácti letech si
zahrál v mužské extralize v Dukle Jihlava. Jako mladý startoval i na dvou mezinárodních
akcích, nejprve na mistrovství světa hráčů do 20 let a později na evropském šampionátu
hráčů do 18 let. Jeho skvělé výkony upoutaly zájem zámořských skautů; dva roky strávil
v juniorské lize OHL v týmu Belleville Bulls, na konci druhé sezóny si jej vytáhla Ottawa
Senators do NHL. V nejprestižnější ligové soutěži si dále zahrál v týmech, jako jsou
Chicago Blafl Haška a Columbus Blue Jackets. V NHL sehrál celkem 122 zápasů. V roce
2003-04 přišel útlum, sezónu vynechal a nikde nehrál. Posléze se rozhodl pro přestup
do Znojma. Za ně odehrál celkem pět sezon. Když klub skončil, přesunul se jako většina
jeho opor do Brna. A i v Kometě odevzdává tento poctivý hráč velký kus práce.
•
Jaká je právě atmosféra v týmu?
Teď je to zrovna doba, kdy si všichni uvědomují důležitost každého zápasu, ale teď výsledky právě nepřichází. Všechno jsou to remízy, prohry v prodloužení nebo na nájezdy,
takže to prostě musíme otočit. Ale v kabině je určitě pozitivní nálada a chceme bojovat
a chceme to urvat.
•
Jak přijímáte novou kapitánskou funkci? Jsou to starosti navíc?
Ani nejsou. Už předtím jsem byl asistent kapitána a teď tedy po odchodu Petra Hubáčka
na mě připadla funkce kapitána. Nicméně určitě člověk cítí odpovědnost. Kapitán by
měl být taková spojka mezi trenérem a kabinou.
•
Jak na váš nový post reagovali ostatní hráči?
V pohodě, už jsem tady třetím rokem a s kluky se známe. Jsem jeden z těch starších
hráčů, takže si myslím, že u nás v kabině si může každý říct to, co chce, a je to tam otevřené.
•
Co si myslíte o časté obměně hráčů ve vašem týmu, jak se sehráváte, není to
problém?
Každý tým prochází obměnou a tady je to celkem nový tým, takže hráči se obměňují
možná častěji než jinde, ale prostě všichni kluci už něčím prošli a byli v různých týmech
a musí si to sednout. Trenéři hledají různé kombinace pětek, ale pokud už je někdo na
extraligové úrovni, tak už by měl do týmu zapadnout a sednout si.
•
Jak hodnotíte brněnské fanoušky, kteří jsou proslulí svou věrností? Je to velká podpora?
Určitě je to super, že lidi jezdí, jak to vidíme, že byli třeba i v Litvínově a v dalších vzdálených městech. Vážíme si toho a určitě jim chceme dělat radost, teď momentálně se nám
to výsledkově nedaří, ale určitě to bereme jako pozitivní věc, a nesmírně si ceníme toho,
že chodí v hojném počtu, povzbuzují nás a stojí za námi.
•
Jaký klub, ve kterém jste doposud působil, byl pro vás největším přínosem?
Těžko říct. Zahrál jsem si NHL, takže to bylo dalo herně nejvíc. Když jsem byl třeba v
Chicagu a viděl jsem třeba Chrise Cheliho a hráče okolo. Tak to mi asi dalo nejvíc.
•
V čem se liší divácká atmosféra v NHL oproti naší?
Tam chodí více lidí, ale třeba tady v Brně se nejvíc fandí z toho, co jsem zažil, tady jsou
lidi nejhlučnější. Tam sice chodí víc lidí počtem, ale jsou zase potichu a fandí, jen když
padne gól.
•
Berete hokej spíš už jen jako práci, nebo vás to stále naplňuje?
-4-
Dá se říct, že obojí. Člověk na hokej nemůže chodit jen jako do práce, která ho nebaví.
Samozřejmě jsou těžké dny, kdy se prohrává, protože jsme placeni od toho, aby byly
výsledky, a nemůžeme sem chodit jen si zahrát a mít z toho srandu. Takže je to práce i
zábava a někdy převažuje jedno a někdy zase druhé.
•
Dovoluje vám hokej mít nějaké další koníčky?
Já osobně mám psa, věnuju se jemu. Chodíme na procházky do lesa. Každý má něco,
toho času není zas tolik, abych jezdil na hory, to asi ne, ale tak to odpoledne je třeba
volné, tak si ho člověk může nějak užít. Ale musí to směřovat k tomu, aby druhý den
byl člověk připravený na trénink nebo zápas, nemůže někde do noci flámovat. Prostě ty
koníčky si musí přizpůsobit práci.
•
Jak vidíte celkově mládežnický hokej u nás?
Je to teďka těžké, protože doba je, jaká je. Všechno něco stojí a hokej je drahý sport.
Pořídit dětem hokejovou výstroj je pro rodiče finančně náročné. Takže je jednoduší dát
děcko na fotbal a třeba v Uherském Hradišti, odkud pocházím, tak tam se čím dál tím
míň dětí hlásí na hokej. Třeba v tom ročníku jsou jenom tři nebo čtyři, což je hrůza…
za nás bylo pětadvacet. Takže je to těžké, určitě je dětí míň a musí se asi s nimi o to víc
pracovat, aby něčeho dosáhly.
•
Jak byste motivoval mladé sportovce, aby při sportu vydrželi a odolali nástrahám v pubertě?
Ano, jsou tady lákadla jako nějaká parta, holky a tak. Člověk si musí říct, že když bude
makat v mládí, tak potom může něčeho dosáhnout a pak možná si těch lákadel užije
později. Kritický je právě ten věk, kdy člověk dosahuje puberty. Je hodně talentů, ale talent sám o sobě nestačí. Takže by měli na sobě makat a potom, když dosáhnou nějakého
úspěchu, tak si můžou ty věci, o které přišli, užívat později. A hlavně dělat to z radosti a
ne kvůli rodičům, chtít sám.
•
Jelikož jsme školní časopis, zkusil byste zavzpomínat na školní léta? Jaký
jste byl žák?
Nojo. To už je hodně dlouho. Byl jsem průměr, nemusel jsem se učit, pamatoval jsem
si hodně ze školy, ale vím, že jsem byl v Jihlavě na střední, na průmyslovce, a jak jsem
potom začal hrát nejvyšší mužskou soutěž v sedmnácti, tak jsem už nezvládal školu, tak
jsem jakoby přešel na učiliště, ale myslím, že už jsem to pak začal flákat, no, potom už
dostal hokej přednost.
•
Jak jste se vůbec dostal k hokeji?
Táta mě přivedl v pěti letech na stadion. Jsem z Uherského Hradiště a tam je buď fotbal,
nebo hokej, takže jsem šel na hokej a nějak jsem u toho zůstal.
•
Proč zrovna post obránce?
O tomhle rozhoduje spíš trenér.Dozadu jde ten, kdo je větší nebo kdo neumí bruslit. Tak
nevím, které to bylo z těch dvou.
•
Jak uvažujete o své budoucí kariéře? Chtěl byste zůstat při hokeji třeba jako
trenér, nebo se chcete věnovat jinému odvětví, třeba jako podnikatel?
Nevím, jestli zrovna trenéřina je pro mě, to asi ne. Možná trénovat děti, ale dospělé, to
asi ne. Jinak nevím, asi do čeho jít přesně teď, to vám neřeknu.
•
Plánujete do budoucna mít vlastní děti?
Tak asi až skončím a budu na jednom místě. Mám mladou přítelkyni, takže my nikam
nespěcháme tady v tom, uvidím.
•
Budete děti chtít za každou cenu vést k hokeji?
Asi se uvidí, jak bude dítě nadané, nebo pro co se rozhodne.
•
Aby vás pak nemrzelo, že vaše dítě se dá na balet místo hokeje?
Balet zrovna nevím, jestli bych chtěl, ale kdybych měl kluka, tak bych ho netlačil do hokeje, samozřejmě je to něco, co bych mu mohl předat, nějaké zkušenosti, ale těžko nějak
dítě tvořit podle sebe.
MICHAELA ŠNAJNAROVÁ, DAVID SOUDEK (oktáva)
-5-
Hovoříme s čtveřicí olympioniků, kteří nás reprezentovali v Jižní Africe
Deset dní naplněných zážitky
Téměř celou první třetinu prosince strávila čtveřice našich spolužáků na Mezinárodní olympiádě mladých vědců (International Junior Scientists´ Olympiad) v Jihoafrické republice. O tom, že se k účasti na této špičkové světové akci dostali skoro jako onen
příslovečný slepý k houslím, jsme psali již v minulém Intelektu. I vzhledem k tomuto
faktu můžeme směle tvrdit, že v soutěži rozhodně nezklamali a reprezentovali dobře nejen naši školu, ale i Českou republiku. Po jejich návratu jsme jim všem položili půl druhé
desítky otázek. Odpovídají na ně v pořadí: ANNA BIELÁKOVÁ (kvinta), MICHAELA
KURKOVÁ, MAREK OTÝPKA (oba z kvarty) a VERONIKA ŠVECOVÁ (kvinta).
* Jak jste se na soutěž připravovali?
Anna: Připravovala jsem se asi měsíc ze slovenských skript a materiálů, takže jsem se
vedle fyziky, chemie a biologie naučila i slovensky. S přípravou nám také pomáhali naši
učitelé.
Michaela: Necelý měsíc snahy se něco doučit, moc nám pomohli učitelé na škole. Děkuju
hlavně jim.
Marek: O soutěži jsme se dozvěděli necelý měsíc před odletem, podle toho také vypadala
naše příprava. Byly nám zaslány dvě série úloh z fyziky, chemie a biologie, které jsme
měli v poměrně krátkém časovém termínu vyřešit. Obě série jsme řešili společně s učiteli
z našeho gymnázia, poté jsme dvakrát zajeli na Přírodovědeckou fakultu MU a tam jsme
své řešení konzultovali.
Veronika: Profesoři z univerzity nám posílali úlohy, které jsme měli vyřešit, a materiály,
co jsme se měli naučit. Jinak jsme se učili sami a s našimi učiteli. Hodně nám pomohly
paní učitelky Stravová, Lacinová, Nejezchlebová a Válová.
* Co na vaši cestu a účast na soutěži říkala rodina?
Anna: Byli hodně překvapení.
Michaela: Velké překvapení.
Marek: Rodiče a příbuzní byli určitě moc rádi, všichni mi to přáli a samozřejmě chtěli,
abych co nejvíc fotil.
Veronika: Ses zbláznila, ne?
* Co jste si s sebou zabalili? Měli jste i nějaké talismany pro štěstí?
Anna: 3P (pas, peníze a plavky) a kromě toho dalších asi 20 kg věcí. A talismany mi při
testech vypadávaly z kapes.
Michaela: Hlavně foťák, zbytek už byl druhořadý. Talismany zůstaly doma na stole, tak
jako většinou.
Marek: Plavky, věci na deset dní, pouzdro a materiály na procvičování. Žádné talismany
ani nemám, spoléhám hlavně na to, co umím.
Veronika: Měla jsem talisman od kamarádky a hodinky po babičce. Taťka mi však doporučil nůž a dal mi školení pro boj zblízka muže proti muži.
* Jaký byl let? Setkali jste se na cestě s nějakými komplikacemi?
Anna: Let byl dlouhý a měli jsme problémy s přestupy. Letadlo z Kapského Města do
Durbanu nám dokonce uletělo.
Michaela: Dlouhý a únavný. Největší komplikace byla, když nám uletělo letadlo z Kapského Města.
Marek: Let byl klidný, ale sedadla v Boeingu 767 byla nepohodlná. Cesta tam se ale bez
komplikací neobešla. V Kapském Městě jsme měli jen 1,5 hodiny na přestup, ale než
-6-
Hovoříme s čtveřicí olympioniků, kteří nás reprezentovali v Jižní Africe
jsme na jezdících schodech našli přepážku check-in a doběhli k ní, bylo už pozdě. Do
Durbanu jsme se dostat museli, takže Jirka (jeden ze členů našeho doprovodu) šel ihned
k přepážce na prodej letenek v obavách, že budeme muset kupovat náhradní letenky. Asi
za deset minut ale přišel s úsměvem. Dostali jsme totiž letenky náhradní.
Veronika: To nevím, spala jsem už na ranveji. Zmeškali jsme letadlo v Kapském Městě.
* Už jste byli letecky tak daleko? Které země jste předtím už navštívili? Přáli jste si
někdy navštívit právě JAR?
Anna: Nikdy jsem tak daleko letecky nebyla. Letěla jsem jen na Maltu (Malta, JAR... kam
pojedu příště?!). Chtěla jsem se podívat do Afriky, nad státem jsem ale nepřemýšlela.
Michaela: Tak daleko jsem se podívala poprvé a snad ne naposled. Navštívila jsem Turecko, Německo a Rakousko. O Jihoafrické republice jsem nikdy neuvažovala, možná
trochu při fotbalovém mistrovství světa v roce 2010.
Marek: Ano, ale jak se to vezme. Můj nejdelší předchozí let trval asi jenom 4 až 5 hodin,
tento i s přestupy 26 hodin. Letecky jsem předtím navštívil Egypt a Tunis. Bohužel, takové neznámé lokality, kam se na dovolené za sluníčkem tolik nejezdí, mi moc nepřicházely
na mysl, až do té doby, než jsem se dověděl, že se soutěž koná právě tam. O JAR jsem
měl pouze nějaké povědomí z mistrovství světa ve fotbalu, takže jsem si nikdy vyloženě
nepřál se tam podívat.
Veronika: Ne, letecky jsem byla nejdál. Navštívila jsem hodně zemí, ale konkrétně o JAR
jsem nikdy nepřemýšlela.
* JAR je známá jako jeden z nejnebezpečnějších států světa. Neměli jste strach ji navštívit? Setkali jste se během pobytu s nějakým problémem, nebezpečím?
Anna: Strach jsem trochu měla, ale myslím, že to pak nebylo tak hrozné. Hlavně nás
samotné ani nikam nepouštěli. Byli jsme pořád pod dohledem.
Michaela: Nové věci jsou fajn, tak mě nějaký strach nepřepadl. Nebezpečné byly ulice,
protože Afričanům v Durbanu byly semafory úplně jedno.
Marek: My byli v opravdu civilizované a kultivované čtvrti města, kromě toho jsme byli
při každém přesunu, ať už autobusem nebo pěšky, přiděleni průvodci, který žije právě
v JAR, takže byla opravdu malá pravděpodobnost, že by se mohlo něco stát. Já osobně
se téměř nebál. Lidé tam byli opravdu fajn, většina vás mile pozdravila, občas na vás ale
někdo začal mluvit, zvát vás neznámo kam a tak podobně. Žádné větší problémy ale
nebyly.
Veronika: Strach jsem neměla, zvlášť ne po již zmíněném „školení“. Během pobytu žádný problém nebyl. Bylo jen nepříjemné, že si nás černoši párkrát fotili a pořád se na nás
dívali.
* Dovedli byste v této zemi zůstat, nebo jste se rádi vraceli domů?
Anna: Klidně bych tam ještě nějakou dobu zůstala, ale nechtěla bych tam bydlet natrvalo.
Michaela: Žít tam bych asi nedokázala, evropská mentalita je mi bližší.
Marek: I když je tahle země opravdu moc krásná, poslední tři dny jsem se moc těšil
domů na všechny, kteří mě tu čekali. Zůstat bych tam asi nedokázal.
Veronika: Tuto otázku asi nejlépe vystihne rčení „Všude dobře, doma nejlíp“.
* Jak se vám líbil a jak vypadal zahajovací ceremoniál? Zaujal vás něčím?
Anna: Ceremoniál byl hodně dlouhý s dlouhými proslovy. Zaujaly mě ukázky tamní
kultury.
Michaela: Ceremoniál byl dlouhý, ale zajímavý, doprovodný program skvěle pobavil.
-7-
Hovoříme s čtveřicí olympioniků, kteří nás reprezentovali v Jižní Africe
Marek: Ceremoniál byl úžasný. Na začátku vybraní zástupci týmů chodili postupně
umístit na podium vlajky. Za náš tým jsem byl vybrán já. Poté měli proslovy významní
lidé, např. prezident IJSA nebo ministr vědy a výzkumu. Na ceremoniálu mě zaujalo
úžasné provedení a nesení vlajky byl také opravdu skvělý zážitek.
Veronika: Ceremoniál byl opravdu v pěkném stylu, jen projevy byly trochu víc zdlouhavé.
* Vaše účast na olympiádě byla prací samostatnou, nebo týmovou? Přibližte nám
stručně průběh soutěže.
Anna: Každý soutěžící tam byl sám za sebe. Soutěž se skládala ze tří částí a jednu z nich
jsme dělali v týmech po třech, body pak ale načetli každému soutěžícímu zvlášť. K mému
překvapení jsem si domů dovezla bronzovou medaili.
Michaela: Každý byl sám za sebe, sice jedna část byla týmová, ale body se počítaly samostatně. Co jsme se doslechli, tak body nebyly úplně katastrofické, skončili jsme v průměru.
Marek: Naše účast spočívala na každém z nás, museli jsme psát individuální testy. Soutěž se skládala z dvou tříhodinových individuálních zkoušek, třetí, třiapůlhodinová, byla
týmová. U první zkoušky jsme vybírali mezi čtyřmi možnostmi, druhá zkouška byla teoretická formou ze všech tří předmětů (fyzika, chemie, biologie). Poslední zkouška byla
experimentální. Na to, jak nedostatečnou přípravu jsme měli, dopadl náš tým docela
dobře. Jako země jsme skončili něco málo pod polovinou (asi 30. z 52).
Veronika: Pracovali jsme samostatně, každý sám za sebe. Jen pokusy jsme dělali společně. Získané body z pokusu se nám pak každému přičetli. Neumístila jsem se.
* Našli jste při svém pobytu v JAR nové přátele? Například na stránkách slovenských
soutěžících jsme se dočetli o vašem naplánovaném společném koupání…
Anna: Spoustu. Soutěžící byli hodně přátelští, ale s tím slovenským týmem to zas tak
horké nebylo.
Michaela: Všichni tam byli strašně milí, naštěstí existuje Facebook, tak angličtinu procvičím i tam.
Marek: Nevím, jak ostatní členky z mého týmu, já osobně jsem si zde našel spoustu
nových přátel nejen ze Slovenska. Obden jsme pořádali na pokojích kroužkové hry a
posezení se studenty ze všemožných zemí. Bylo to opravdu skvělé. Společné koupání byla
jen jedna z mnoha věcí.
Veronika: Daleko víc jsem si rozuměla s cizími národnostmi. Se Slováky jsem nemluvila,
moc komunikativní nebyli.
* Jak vypadal váš volný čas? Podnikali jste s ostatními účastníky nějaké výlety?
Anna: Volného času moc nebylo, většinou jsme měli study time, ve kterém jsme se snažili
ještě něco naučit, většinou to ale dopadlo tak, že jsme si povídali. Výletů bylo několik,
mezi nejlepší patřila návštěva v U-Shaka Marine (akvárium, tobogány, bazény). Celý náš
tým se tam ale spálil.
Michaela: Volný čas jsme v podstatě neměli. Podívali jsme se na stadion Moses Mabhida,
do přírodní rezervace, parádního aquaparku. Program byl nabitý.
Marek: Náš volný čas měl mnoho podob, od odpočívání po menší kroužkové večírky na
pokojích. Bohužel do města jsme mohli jít pouze s doprovodem.
Veronika: Měli jsme naplánované výlety, kterých jsme se zúčastnili všichni.
* Zažili jste i noční život? Jaká byla večerní party?
Anna: Noční život jsme zažili jen za okny hotelu. Ale musím říct, že obyvatelé Durbanu
-8-
Hovoříme s čtveřicí olympioniků, kteří nás reprezentovali v Jižní Africe
jsou hodně hluční a veselí lidé, kteří nikdy nespí a hlavně neustále troubí.
Michaela: Párty byla skvělá, možná moc krátká. Jen škoda, že na párty den před tím
nevyšlo počasí.
Marek: Noční život byl i přes občasnou únavu na denním pořádku. Po testech byly večírky pro všechny studenty, jeden z nich i kulturní, každá národnost zde měla možnost
předvést něco typického ze své země. Některá představení byla opravdu zajímavá. Takových večírků ale bylo víc. Všechny byly skvělé.
Veronika: Večer jsme nikdy sami venku nebyli, pouze organizované akce. Večerní párty
byla pěkná.
* Čtenáře by jistě zajímalo, zda jste spolu zažili nějaké veselé historky nebo trapasy?
Anna: Jo, tak veselých historek a trapasů je hodně. Tak třeba, když jsem se byli podruhé
a zároveň naposledy koupat v oceánu, byla celkem zima, ale zato pořádné vlny. Stáli jsme
na mělčině v plavkách a říkali, že se koupat nepůjdeme (jen Míša se tam čvachtala). Jenže
pak přišla obrovská vlna, která nás všechny spláchla.
Michaela: No zažili…
Marek: Tak každá zkouška byla taková veselá událost, po které jsme vždycky drbali, jak
komu co šlo. No, a já byl občas s naším týmem mimo běžnou realitu (vlivem stresu a
spousty dalších starostí), myšlenkami úplně jinde. Na některé moje hlášky budou jistě
všichni rádi vzpomínat.
Veronika: Určitě jich je celá řada, jako při každé akci.
* Jaký byl návrat do podstatně chladnějšího Česka? Čekala na vás rodina?
Anna: Návrat do Česka byl zklamáním, těšila jsem se na sníh. Rodina samozřejmě čekala
s řízky a štrúdlem.
Michaela: Člověk by čekal vánoční atmosféru, ale ta tu bohužel moc není. Rodina čekala
a bráchové konečně uznali, že sami dva by být nemohli.
Marek: Návrat a změna teploty mě téměř nepřekvapila a neovlivnila. Asi jsem zvyklý na
zimu, nijak mi nevadilo, když jsem ve tříčtvrťácích a větrovce byl asi minutu venku, kde
už na mě čekali rodiče.
Veronika: Čekala jsem, že tady bude chladněji, takže návrat nebyl až takový šok. Rodiče
mě přijeli vyzvednout do Brna.
* Jak vás první den ve škole přivítali spolužáci?
Anna: Vrhli se na mě jako divá zvěř.
Michaela: Otázka: „Máš fotky?“ je asi nejvýstižnější.
Marek: Spolužáci a učitelé mě moc pěkně přivítali. Učitelům, kteří nás připravovali, jsem
už stačil dát malý dárek a moc rád jsem se se všemi zase viděl.
Veronika: Řekla bych, že úplně normálně, jen trochu víc vyptávání.
* Na tuto zkušenost budete jistě vzpomínat celý život. Který zážitek vám nejvíce
utkvěl v paměti?
Anna: Je těžké říct, na co budu vzpomínat nejvíc. Užila jsem si všechny dny a budu na
všechno a všechny ráda vzpomínat.
Michaela: Nejvíc si budu pamatovat ty skvělý lidi a atmosféru.
Marek: Nejvíce mi utkvěl v paměti svýlet na Moses Mabhida stadion v Durbanu. Měli
jsme dokonce možnost vyjet na vrchol jeho 106 metrů vysokého oblouku, odkud byl
nádherný výhled. Také jsem si přivezl pravou jihoafrickou vuvuzelu.
Veronika: Celých těch deset dní byl jeden velký zážitek, na který nikdy nezapomenu.
Připravili: MARTINA PICHOVÁ, MARTIN KERN (oktáva)
-9-
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby)
Tak už jsme znovu tady, a ačkoliv na to počasí příliš nevypadá, blíží se Vánoce.
Období trávené relaxací, pojídáním cukroví, popíjením horkých nápojů… A pak jsou
tu samozřejmě tací, kteří si klidu ani o vánočních prázdninách moc neužijí, protože se
na ně z blízkosti vesele zubí maturitní práce (maturanti) / spousta učení na zkoušku
(vysoškoláci) / paličky (kapři) atd.
V tomto vydání naší literární hlídky se dočkáte příspěvků v obvyklé sestavě:
pokračování čím dál tím napínavější povídky od Katky Ševčíkové, básně od Jirky Pírka
a mé vlastní. Naneštěstí ani jeden z výtvorů není vánoční. Co se dá dělat.
A protože je mi jasné, že tento úvod stejně nejspíš nikdo nečte (hm, to by stálo
za to vyzkoušet – ZNIČIT! ZNIČIT! ZNIČIT! → tak co, upoutalo to vaši pozornost?),
přejdu k té podle vaší nulové odezvy očividně nejnudnější části. Do příštího čísla mi
můžete posílat příspěvky na e-mailovou adresu [email protected], a to do 25. ledna.
A jelikož jsem vás minule nechala být, nyní na vás znovu vychrlím nějaké ty
poznámky týkající se literární teorie! Tentokrát se budou týkat vázaného a volného verše. Ukázku básně psané veršem vázaným jste si mohli přečíst v minulém čísle a dnes tu
tudíž máme volný verš. Velmi stručně a (doufejme) srozumitelně řečeno – volný verš
je verš, se kterým si můžete dělat prakticky, co chcete; například naprosto ignorovat
existenci něčeho tak nesmírně odpudivého a zapáchajícího, jako jsou čárky. Volný verš
se může (ale nemusí!) rýmovat. Může se rýmovat dvanáctý a desátý verš, dva poslední
nebo třeba také žádný. Kdežto vázaný verš se oproti tomu drží mnohem striktnějších
pravidel. Pokud se zamyslíte, určitě přijdete na to, která to jsou (a jestli náhodou ne,
internet, popřípadě učebnice, to vždy jistí).
VENDULA KREPLOVÁ (oktáva)
Průnik
JIŘÍ PÍREK (oktáva)
Zbloudilí
VENDULA KREPLOVÁ (oktáva)
píšu, ptám se, říkám..
zapíchni se, nebuď hloupá..
ostrý hrot pronikne hlouběji
myšlenka do hlavy stoupá
já jsem ale jehla tupá……
každý vlastní naději
vlastní, mají
někteří ji nechtějí
soustředění na jediný bod
na jedinou cestu,
dolů o jediný schod
chci hloub, chci níž
bláznům nebo géniům být blíž…
Paprsky vyhaslého slunce
Utápí se v měsíčním svitu
Jako pozůstatek duchů
Diamant rozsetý po obloze
Energicky se vznášející v prostoru
Snící s mrtvýma očima.
Stokrát ti může přísahat
Echo jeho hlasu zní ve vzduchu.
Marioneta s potměšilým zrakem
Navždy se usídlí v tobě – i mně
Odhodí všechny staré přísahy
Utluče do prázdna, co stojí jí v cestě.
Nemá potuchy, že sám sobě škodí
A potom během jediné chvíle prozření…
Pokolikáté už? Však víš – poprvé…
Labyrintem proběhne až k východu
Epitaf svůj napíše křídou na chodník
S úsměvem na rtech začne si říkat jinak…
Možná mučedník?
- 12 -
Vražedný pohled (4)
Nehnutě jsem stála a pozorně naslouchala. To vražedné ticho mě děsilo. Nic
se nehýbalo, jen pouliční lampa zlověstně poblikávala. To ji nemůže někdo opravit?
nadávala jsem v duchu, nejspíš proto, abych se uklidnila.
Přemýšlela jsem, kudy se dostanu domů nejrychleji. Pak mě ale napadlo, že
rychlost je sice důležitá, ale bezpečí musí být na prvním místě. Nakonec jsem se vykašlala na nesmyslné vymýšlení plánu a rozhlédla se. Nezaslechla jsem snad něco?
Napínala jsem zrak a přitom jsem nevědomky ustupovala dozadu. Určitě jsem něco
slyšela. A bylo to někde na hlavní ulici. Stoprocentně.
První chyba. U policie by ze mě určitě nadšení nebyli. Hledala jsem cosi před
sebou a přitom udělala svůj poslední krok dozadu. Kdyby mě tak napadlo podívat se i
tam.
Aniž bych něco zmohla, někdo mě zezadu chytil a rukou mi zacpal pusu, abych nemohla křičet. A to si pište, že bych křičela. Teď však byly slyšet jen nesrozumitelné,
tlumené zvuky. Kopala jsem okolo sebe a máchala rukama, ale nebylo mi to nic platné.
Dotyčný mě začal někam táhnout.
Kroutila jsem se a snažila se vymanit z jeho sevření. Netušila jsem, o koho se
jedná, a dotyčný mi ani jednou nedal příležitost, abych ho spatřila. Cítila jsem však
malou naději, že bych se od něj mohla odpoutat. Skoro se zdálo, že se mnou pomalu
začíná zápasit, místo aby mě dál táhl. Vyzkoušela jsem tedy pár chvatů, ale brzy jsem
zjistila, že jsem svého nepřítele trochu podcenila. Opět mě pořádně chytil a podruhé
se už nedal vyvést z míry. Moje další snaha byla marná. Zřejmě jsem dělala nepříteli
potíže, a tak se rozhodl moji obranu rychle ukončit. Ucítila jsem ránu a hlavou se mi
rozlila ukrutná bolest. Ještě nikdy v životě jsem neomdlela a tohle byla moje premiéra.
Hlava mi poklesla a oči se pomalu zavřely. Jako poslední jsem viděla, že ruce, které
svíraly mé paže, byly lidské.
Když jsem opět přišla k vědomí, nesmírně mě bolela hlava. Opatrně jsem otevřela oči a nenápadně se rozhlédla. To však ani nebylo potřeba, protože v místnosti,
ve které jsem se ocitla, se nikdo nenacházel. Z obyčejné žárovky, která visela ze stropu,
se linulo opravdu nepatrné množství světla, které ani náhodou nedokázalo pořádně
osvětlit celou místnost. V rohu napravo od sebe jsem si všimla obrysů pravděpodobně
nějakých krabic nebo beden. Vypadalo to tu dost děsivě. A to tomu nepřidával ani fakt,
že jsem seděla na židli s rukama svázanýma za zády.
„Na prvním místě je opatrnost. OPATRNOST, kolikrát ti to mám říkat?! A
připadá ti na tomhle něco opatrnýho? Nikdo na nás nesmí přijít, ty idiote!“ uslyšela
jsem najednou nějaký hlas. Zněl tlumeně, ale rychle se přibližoval. Nebezpečně rychle.
Zaslechla jsem, jak se otevřely dveře.
Podle onoho proslovu jsem si uvědomila jednu strašlivou věc. Polkla jsem.
Spatřila jsem, jak do místnosti vkročily dvě mužské postavy. Zděšeně jsem si to urovnávala v hlavě. Ano, bylo to víc než jasné. Tihle lidé pomáhají mimozemšťanům, které
jsem omylem viděla v polích. Věděla jsem, že tohle je můj konec.
Druhá chyba. Místo abych stále dělala, že jsem v bezvědomí, vyjeveně jsem na muže
zírala.
„Ale, ale, někdo se nám tady probudil,“ promluvil jeden z mužů a kráčel ke
mně. Nasucho jsem polkla. Snažila jsem se tvářit odvážně, avšak za mou nebojácnou
maskou se skrývalo nekonečné zoufalství. Dnes v noci jsem vůbec neměla chodit běhat. Kvůli tomu jsem skončila v doupěti nějakých mimozemských bytostí. Pochybovala jsem, že se odsud nějak dostanu. Celý dnešní den byla ta vůbec největší chyba.
Smrtelná chyba.
KATEŘINA ŠEVČÍKOVÁ (septima)
- 13 -
Jekyll & Hyde
Od roku 1886, kdy Robert Louis Stevenson publikoval svou novelu Podivný
případ doktora Jekylla a pana Hyda, vzrušuje tento příběh mysl autorů, čtenářů i diváků po celém světě. Postihuje totiž v geniální metafoře odvěké tíhnutí lidstva k dobru i zlu a zápas, který mezi těmito dvěma póly v každém z nás probíhá. Doktor Jekyll
se rozhodne oddělit dobro od zla, přičemž má v úmyslu zlo zatlačit do nejskrytějšího
nitra své duše. Avšak vzápětí zjišťuje, že místo aby zlo zmírnil, doslova ho vypustil na
povrch…
Muzikál skladatele Franka Wildhorna a libretisty Leslie Bricusseho na toto
téma slavil velké úspěchy již na newyorské Broadwayi i v řadě evropských států. V
Městském divadle Brno se zhostili tohoto příběhu velmi úspěšně. Jejich Jekyll a Hyde
poskytuje skvělý zážitek, plný strhujících hereckých a pěveckých výkonů, zajímavých
melodií, světelných efektů a triků. Velmi realisticky je zde ztvárněna doba staré Anglie a jejího podsvětí.
Při návštěvě tohoto představení mě velice zaujal výkon Dušana Vitázka,
představitele Henryho Jekylla (Edwarda Hyda). Jeho změny chování Hyda a Jekylla
byly až děsivé. Skvěle mu sekundovaly také Viktória Matušovová v roli prostitutky
Lucy a Johana Gazdíková v roli Emmy. Zajímavé je i scénické provedení. Výtvarníci
kulis a kostýmů odvedli výjimečnou práci.
Myslím, že tento kus je jedním z nejpovedenějších inscenací MDB, a rozhodně stojí za to ho vidět.
Hodnocení: 95%
MICHAELA RYCHTÁŘOVÁ (septima)
Takové jsou všechny
Na začátku prosince uvedla Komorní opera Hudební fakulty Janáčkovy
akademie múzických umění v Brně operu Cosi fan tutte (v překladu Takové jsou
všechny). Operu zkomponoval roku 1789 Wolfgang Amadeus Mozart a libreta se
ujal Lorenzo da Ponte. Tato dvouaktová komická opera měla premiéru ve Vídni roku
1790 a v Praze rok poté.
V originále se příběh odehrává v Neapoli na konci 18. století. Jde o příběh
dvou párů. Snoubenci, mladí důstojníci, se vsadí s donem Alfonzem o věrnost svých
snoubenek. Oba musí plnit všechny rozkazy dona Alfonza a usvědčit tak snoubenky
z nevěry. Prvním rozkazem je, aby se s dívkami rozloučili, v přestrojení se pak vrátili
a svedli si navzájem své snoubenky. Dívky odolávají, i když chlapci fingují sebevraždu z nešťastné lásky a jsou na poslední chvíli vzkříšeni služebnou Despinou, podplacenou donem Alfonzem a převlečenou za doktora. Dívky nakonec podlehnou svým
ctitelům a souhlasí se svatbou, která se koná ve společném domě sester snoubenek,
ale během svatby se náhle vrací podvedení snoubenci a ctitelé prchají. Snoubenci
nejdříve předstírají, že o svatbě nevědí, potom ale objeví Despinu převlečenou nyní
za notáře. Snoubenky se hájí tím, že jde jen o převlek na ples, Despina je však usvědčena manželskou smlouvou v kapse. Oba snoubenci svým slečnám vynadají, smíří se
s tím, že věrnou ženu nenajdou, a opera končí větou Cosi fan tutte.
Studenti JAMU přenesli operu na svoji hudební fakultu. Snoubenci byli mladí hudebníci, jejich snoubenky studovaly zpěv. Don Alfonso byl nahrazen postavou
učitele. I přesto, že opera byla zasazena do dnešní doby, na kvalitě jí to vůbec neubralo. Scéna byla světlá a občas i vtipně řešená. V porovnání například s Figarovou
svatbou, kterou přenesli do dnešní doby členové souboru Janáčkova divadla Brno,
tohle představení vítězí na plné čáře.
PETRA FIALOVÁ (septima)
- 14 -
Vánoční stromeček
Snad každá domácnost v naší republice si na Vánoce nazdobí svůj vánoční
stromek. Stromky to jsou roztodivné od klasických smrčků přes borovice, jedle až po
například stříbrné smrky, jejichž jehličí vydrží značně déle. Někdo se však spokojí i s
umělou napodobeninou, z níž pravidelně každý rok setřepe trochu toho prachu, který
se na ní za uplynulý rok usadil.
Pravda, nutno poznamenat, že zdobení vánočního stromku je v našich zemích
tradice relativně mladá. Vždyť první vánoční strom byl u nás vztyčen v roce 1812 ředitelem Stavovského divadla, a to pro potěšení hostů. Oproti tomu v Německu, odkud
tento zvyk pochází, máme doklady dokazující jeho existenci už z 16. století. Někdy se
i uvádí, že navazuje na starogermánské zvyky uctívání pohanských božstev. Ať tak či
tak, z německých měst (na venkově se tento zvyk ujímal jen pozvolna) se v průběhu
19. století stromečky rozšířily do celé Evropy. Pro zajímavost, v té době se již začaly na
vánoční trhy v Čechách a na Moravě dovážet první německé umělé stromečky, vyřezávané z kartonu nebo sbité z latěk, naštěstí se však neujaly.
Kromě malých ,,domácích“ stromečků je dnes velkou módou rozsvěcovat i velké stromy obecní na návsích či ve městech na náměstích. K tomu je třeba uvést, že historicky prvním místem na území Čech a Moravy, na kterém stál velký vánoční strom,
bylo brněnské náměstí Svobody. Stalo se tak v roce 1924, kdy jej tam umístil spisovatel
Rudolf Těsnohlídek se záměrem uspořádat pod ním charitativní sbírku na opuštěné
děti. Zase jedno prvenství, které jistě příznivce moravské metropole potěší…
LUKÁŠ NOVOTNÝ (oktáva)
Vánoce jsou svátky všech!
Tak a je to tady. Přicházejí Vánoce, čas míru, klidu a pohody. Lidé si užívají
vánoční atmosféru na trzích, se svými rodinami a vymýšlejí, jakými dárky by mohli
potěšit své nejbližší. Je to doba, kdy bychom měli konat dobré skutky více než ve zbytku
roku a zamýšlet se nad svým životem. Někdo dostává dárky na Štědrý den, ale příznivci
švédského deathmetalu dostali dárek již nedávno. Švédská kapela Amon Amarth vydala album Surtur Rising a navštívila Českou republiku na festivalu Zimní Masters of
Rock, který se pořádal ve Zlíně. Někomu možná přijde způsob prožití Vánoc za poslechu písní s tematikou severské mytologie trošku zvláštní. Vánoce však již nejsou svátkem jen pro křesťany, ale mohou si je užít i pohané. Skvělou vánoční atmosféru můžete
dokreslit například písní Destroyer of the Universe (Ničitel světa), která pojednává o
bohu Surturovi, jenž povstal a chystá se vše zničit! Veselé Vánoce!
MARTIN KOSINA (oktáva)
- 15 -
Ježíšek, nebo Santa Claus?
Vánoce jsou pro mě nejkrásnější svátky v roce. Stavění sněhuláků, zdobení
vánočního stromku, pečení cukroví, dávání a dostávání dárků, Ježíšek. Bohužel v posledních letech začíná našeho malého Ježíška vytlačovat starý, tlustý, bělovlasý pán
ve směšných červených šatech, sedící v saních, které táhnou sobi. Ano, řeč je o Santa
Clausovi. Tento stařík je populární především ve Spojených státech amerických. Bydlí
na severním pólu, má létající soby, skřítky, kteří vyrábějí dárky, a obrovský pytel s dárky. Za jedinou noc obletí svět, aby každému dítku věnoval vysněný dárek. Do domů se
obratně spouští komínem, položí dárky pod stromeček, spořádá pár sušenek, zapije je
mlékem a se svým „hohohó“ odletí na jiný kontinent.
Nedávno jsem poslouchala rádio. A protože Vánoce jsou za dveřmi, vyprávělo se o těchto svátcích. České děti psaly dopis Ježíškovi. Při té příležitosti se jich nějaká
paní, zřejmě učitelka, zeptala, jak podle nich Ježíšek vypadá. Popsaly ho jako pána s
bílými vlasy a plnovousem, červeným oblečením, čepicí a soby. Zarazila jsem se. Takže Ježíšek je teď Santa Claus? Byla jsem naštvaná a uražená. Nadávala jsem těm „pitomým děckám“ za takovou neznalost. Potom jsem si ale uvědomila, že ony za nic nemohou. Je to vina rodičů. Je to vina komerční televize, která v tuto roční dobu přetéká
americkými filmy o červeném pánovi ze severního pólu. Je to vina všech ostatních,
jen ne dětí. To my je mystifikujeme. Ony jsou jen oběťmi našeho flegmatismu. Proč
jim nemůžeme vysvětlit, že to jsou dvě různé osoby? Ano, je pravda, že obě roznáší
dárky dětem a plní přání, ale jsou to odlišné postavy dvou odlišných kultur. Zřejmě
to prožívám víc, protože jsem vyrostla právě na Ježíškovi. A když mi kamarádka ve
školce řekla, že neexistuje, byla jsem hrozně nešťastná. Pak jsem si ale uvědomila, že
nezáleží, kdo co říká. Nejdůležitější je věřit.
Jsem hrdá a jsem ráda, že mám štědrý večer spojený právě s tím malým miminkem. Proč by měl ustupovat komerčním postavám? Neměli bychom o něm vyprávět i našim synovcům, vnučkám, dcerám? Neměli bychom v této naší vlastní tradici
pokračovat?
LENKA BUREŠOVÁ (septima)
Ježíšek, Santa Claus, Joulu Pukki, Befana nebo Julinissen
U nás v Česku jsme zvyklí na štědrovečerní večeři – kapra (popřípadě řízek) s
bramborovým salátem, ozdobený vánoční stromek a pod ním šťastné děti rozbalující
dárky, o které si napsaly Ježíškovi. Výzdoby v oknech, napečené cukroví, a pokud počasí dopřeje, tak i bílé Vánoce. Vypadají Vánoce ve světě stejně jako u nás, nebo mají
různé národy různé zvyky?
Nejvíce známé jsou nám zajisté americké vánoční zvyky. Ať už někdo chce,
nebo nechce, určitě někdy viděl reklamu na Coca Colu s dlouhým červeným kamionem, světýlky a Santa Clausem. Santa Claus je obdobou našeho Ježíška, také nosí
dárky. Nejdůležitějším dnem pro Američany je 25. prosinec – den rozbalování dárků.
V ten den tisíce zářivek a blikajících světýlek obepínají domy, stromy, téměř každé
nároží v centru měst… Na sváteční tabuli nesmí chybět nadívaná krůta, brambory,
nádivka nebo brusinkový kompot.
Žhavé léto s teplotami kolem třicítky, sváteční tabule na pláži, místo kapra chlazené ovoce, obložené mísy či surfaři, kteří se prohánějí po mořských vlnách
přestrojení za Santa Clause? Ano, řeč je tu o Austrálii. Samozřejmě, kdo chce dodržovat tradiční zvyky, dá si na večeři krocana nadívaného kaštany a jablky. Australská
výzdoba také není zrovna tradiční. Australané si totiž místo různých svícnů za okna
- 16 -
vystavují pohlednice, které jim došly od jejich blízkých.
Poněkud chladnější Vánoce prožívají obyvatelé Finska. V této severské zemi
dětem dárky nenaděluje Ježíšek, ani Santa Claus, ale Joulu Pukki se svými pomocníky
pidimužíky. Ještě předtím ale lidé chodí na podvečerní rodinné bohoslužby a navštěvují hřbitovy, kde zapalují svíčky zemřelým příbuzným. Zajímavé je jistě to, že kromě
zpívání koled nebo hraní her rodinní příslušníci také společně navštěvují saunu.
O kousek vedle, v Norsku, sice lidé nechodí do sauny, ale zato děti pokládají za okno
misku s ovesnou kaší. Ta je určena norskému Ježíškovi (Julenissen), aby se posilnil
na své dlouhé cestě po noční obloze. Toto jídlo nechybí ani na štědrovečerní tabuli a
traduje se, že ten, kdo v kaši najde mandli, má velké šance, že se následující rok vdá,
nebo ožení.
V Itálii začínají vánoční svátky už 8. prosince a končí na Tři krále, tedy 6.
ledna. Čtyřiadvacátý prosinec je znamením návštěv přátel a děti po večeři dostávají
pouze malé dárky. Jejich oči se rozzáří až na Tři krále, kdy čarodějnice Befana sestupuje komínem a do ponožek naděluje hodným dětem dárky.
Ať už jsou vánoční zvyky stejné, nebo různé, ať už dárky naděluje Santa Claus,
nebo čarodějnice, vánoční svátky by měly být hlavně ve znamení klidu, pohody, odpočinku, a určitě ne kvapu a stresu.
MARTINA PICHOVÁ (oktáva)
Vánoce, Vánoce přicházejí…
Blíží se Vánoce a s nimi i radost, štědrost, veselí, ale i vánoční stres a nervozita, abyste náhodou nespálili kapra. Pečou se vanilkové rohlíčky, perníčky a linecké a z
vlastní zkušenosti vám radím, pozor na mixéry! Když jsme totiž s mamkou mixovaly
těsto na perníčky, nedávala jsem pozor a proradný mixér napadl moje vlasy. Naštěstí
to všechno dobře dopadlo, mixér však nepřežil. Také se shánějí vánoční stromečky,
jako jsou jedličky, smrčky a další podobné dřeviny již prožrané kůrovcem (jak by řekl
jeden můj spolužák). Kupují se vánoční ozdoby, například baňky, které když spadnou
na zem, tak se rozbijí, udělají velký nepořádek a nikdy je po vánocích nemáte všechny.
Píší se dopisy pro Ježíška, kde si přejeme dárky, které možná přinese (ale
ze 70 procent určitě ne). Mé sestře Ježíšek odepsal. V dopise jí poděkoval, trošku ji
i pokáral a jako dárek přiložil fixy. Součástí dopisu byla i soutěž, ve které děti měly
namalovat kuchyň, obývací pokoj a jiné místnosti příbytku „českého Ježíška“. Moje
sestra začala malovat obývací pokoj. Uprostřed něj se vyjímala obrovská plazmová
obrazovka, a když se zeptala otce, jak se píše slovo cool, dostal hysterický záchvat.
Shání se vánoční dárky – velké i malé. Zde je množství trpělivosti shánění
přímo úměrné tomu, jak máte určitého člověka rádi. Hledají se stánky s již zmíněnými vánočními kapry. U těch pohořelických se pokaždé vidím jako čtyřletá. Máma mě
totiž použila jako modelku na reklamu. S kapry bychom se neměli moc kamarádit,
protože asi všichni víte, co je čeká… Mňam.
Ale abych vás jen od Vánoc neodrazovala, tak vám řeknu i něco z té lepší
stránky. Zpívají se vánoční koledy, zdobí se vánoční stromeček, zabalují se a schovávají vánoční dárky (před mou mladší sestrou je to ale těžké) a to nejlepší: celá rodina
se sejde a tím si ukáží, že se nemusí scházet jen na svatbách či pohřbech, a dokážou
si, že i když jsou někteří členové rodiny občas tak trochu „na zabití“, máme se všichni
moc, moc a ještě jednou moc rádi.
Přeji všem veselé Vánoce a šťastný nový rok.
KRISTÝNA BILAVČÍKOVÁ (sekunda)
- 17-
Výlet do Vídně
V sobotu 10. prosince uspořádala Mgr. Hana Stravová výlet na Vánoční trhy
do Vídně. Součástí akce byla i návštěva muzea Kunsthaus Wien, kde byly k vidění obrazy známého rakouského malíře, grafika a architekta Friedricha Hundertwassera a fotografie francouzského fotografa Henriho Cartiera Bressona. Poté byla kratičká zastávka
u Hundertwasser Haus a potom hurá na trhy.
Odjezd od školy byl v 8:00. Autobus přijel perfektně na čas, a tak jsme mohli
vesele vyjet. Cestou jsme probírali, proč že to vlastně do Vídně jedeme a co máme od
muzea očekávat. Kvůli dopravním omezením ve Vídni jsme museli autobus odstavit na
parkovišti blízko stanice Stadion. Dále jsme museli jet metrem a MHD. Dorazili jsme
do přeplněné haly na stanici a k našemu nemilému překvapení rakouským sousedům
nefungoval automat na jízdenky. Následovalo asi 15minutové prodírání se davem k
pánům v zelených vestách, kteří prodávali lístky. Když jsme se k nim konečně dostali a
chtěli si koupit lístek, zjistili jsme, že je paní Stravová už koupila.
Dojeli jsme tedy k muzeu a dostali hodinový rozchod na prohlídku. V prvních dvou patrech byly obrazy Friedricha Hundertwassera a v dalších dvou poschodích
fotky Bressonovy. Musím se přiznat, že první dvě patra mě ani trochu nezaujaly, možná také proto, že Hundertwasserovým obrazům tak úplně nerozumím, ale nejvíce mě
překvapila tužkou nakreslená cibule. Nevěřícně jsem kroutil hlavou a raději jsem se šel
podívat na fotky.
Výstava byla plná zajímavých snímků z období druhé světové války a z doby
po ní. I když fotografování nerozumím, poznal jsem, že Bresson byl mistr ve svém oboru. Dokázal zachytit lidi v ten pravý moment a to jak významné státníky tehdejší doby,
tak prosté lidi v ulicích. Po projití horních dvou poschodí jsem si mohl říct, že pět eur
za vstup nebyly vyhozené peníze.
Naše cesta se dále ubírala k Hundertwasserovu domu, kde jsme strávili vzhledem k časové tísni jen asi dvacetminut. Asi v půl druhé jsme dorazili na místo určení
– na Vánoční trhy. Dostali jsme rozchod do půl páté. Tak jsme tedy vyrazili ochutnat
punč. Absolutní propadák. Chutnalo to jako svařák smíchaný se sirupem a za čtyři
eura, nebo kolik to stálo, jsem měl chuť jim to vylít na hlavu. Nakonec jsme skončili
ve Starbucks kavárně asi čtvrthodinku cesty od hlavního trhu. Ve čtyři hodiny jsme
dorazili na místo a šli si dát něco k jídlu. Co následovalo, vystihne jediné slovo - chaos.
Minimálně půl hodiny nám trvalo, než jsme se dostali na řadu u stánku s jídlem, a dalších patnáct minut, než jsme se procpali davem zpátky na sraz. Po této zkušenosti jsem
se zařekl, že minimálně rok na podobnou akci nepůjdu.
Dorazili jsme na místi srazu a tam jsme dostali vynadáno, že jdeme pozdě. Se
sklopenou hlavou jsme vyrazili na metro, potom do autobusu a hurá domů. Cesta probíhala asi tak, že polovina lidí v autobuse spala a druhá polovina poslouchala hudbu a u
toho také podřimovala. Do Židlochovic jsme dojeli kolem půl sedmé večer a rozjeli se
k domovům. Suma sumárum podařený výlet, až na to nehorázné množství lidí nahuštěné na jednom místě.
JOSEF HRUŠAT (oktáva)
Na koho se usmálo štěstí
Tak nevíme, zda naše listopadová křížovka byla tak těžká, anebo nám luštitelé
docela zlenivěli. Skutečnost je taková, že správné řešení tajenek z minulého Intelektu
(GÉRARD DEPARDIEU, TÁTA NEBO MILENEC) nám ve stanoveném termínu poslal jen VERONIKA SRNCOVÁ ze sekundy. A dostane od nás po zásluze anglickou
knížečku.
REDAKCE
- 18 -
ZA VOLANTEM (4): Ze života hmyzu
Je to malý a kulatý. Co je to?
Napadne vás asi spousta věcí, ale když se bavíme o autech, nemůže být jasnější
odpověď. Je to brouk.
Asi nejlegendárnější auto na celém světě. Lidový automobil, který se vyráběl
dlouhých šedesát pět let! Tedy jeho první typ. Žádný jiný automobil se nevyráběl déle a
také nebyl žádný jiný automobil, kterého by vzniklo tolik kusů jako brouka.
Počátek vozu VW Brouk hledejme v nacistickém Německu. Ferdinand Porsche,
který brouka stvořil, začal o tomto autě uvažovat už v roce 1931. O dva roky později jej pak
představil Adolfu Hitlerovi jako malý, levný a úsporný vůz pro dva dospělé a tři děti, který
bude schopný jet rychlostí až 100 km/h . Hitler plány schválil. Výroba se však rozběhla až
roku 1938, protože byla zpomalena válečnými přípravami.
Prvního brouka známe všichni. Byl malý, kulatý, měl dvoje dveře a kulaté světlomety. Pod zadní kapotou byl čtyřválcový boxer (plochý motor s protiběžnými písty) o
objemu 1,1 litru a výkonu 24 koní. Auto zrychlilo na maximální rychlost sto kilometrů za
50 sekund. Interiér byl malý, ale na svou dobu poměrně pohodlný. Vévodil mu dřevěný
volant s průměrem jak kormidlo, dlouhá řadicí páka, která řadila čtyři nesynchronizované
rychlosti, a strohá palubka s hodinami a tachometrem (otáčkoměry se v té době nedělaly).
Charakteristická pak byla ještě malá vázička na palubce.
Takto se brouk vyráběl až do padesátých let. Pak přišla malá modernizace, přibylo
decentní chromování, zadek auta dostal tvar, který připomínal krovky, a původní přezdívka brouk se stala oficiálním názvem auta. Předtím se používalo označení Volkswagen Typ
1. Dále přišlo ještě pár malých faceliftů, jinak ale brouk zůstal stále stejný.
Takto brouk pokračoval až do roku 2003, kdy se jeho výroba ukončila definitivně.
Mezitím se z něj však stalo kultovní auto. Lidé brouka milovali a tak se Volkswagen rozhodl
udělat novou generaci.
New Beetle I však svému předchůdci kazil jméno. VW ho totiž ošulil. Technika
byla z golfu a seděla na ní prostě jen jiná karoserie. Ta navíc vypadala směšně. Hodila se
tak pro barbíny nebo kadeřníky. A cena navíc vylétla až nad cenovou hranici golfu. Punc
legendy se ztratil. I přes mizerný odbyt a neoblíbenost vydržel první „nový brouk“ na trhu
do roku 2010.
A pak přišel ještě novější brouk. Současný nejnovější brouk není svému dědovi
pro ostudu, ba naopak. Je sice drahý, ale zato má skvělou techniku, živý motor, skvělý interiér, vypiplanou převodovku a hlavně vypadá skvěle.
Je nižší, delší a širší. Působí rozkročenějším dojmem. Čelní maska má sympatický
výraz, střecha není tak zaoblená a blatníky jsou svalnaté. Na zádi je dokonce malé křidélko.
V nejsilnější verzi můžete mít
pod přední kapotou dvoulitrový turbený čtyřválec s 200 koníkya sedmistupňovou dvouspojkovou převodovku.
S maximem 235 kilometrů za hodinu se
můžete na dálnici honit s bavoráky. Ti
ať si pak říkají, že je New Beetle jen nákupní taška.
Nejnovější nový brouk je
skvělé auto. Avšak na dokonalé charisma prvního brouka nemá. Ten je
sice stará a pomalá herka, ale stejně
má do sebe tolik, že by jej leckdo bral
i teď. MICHAL ODLOŽILÍK (septima)
- 19-
My kvartáni v elektrárnách D a D
V pátek 16. prosince se vydala kvarta na exkurzi do Jaderné elektrárny Dukovany a přečerpávací vodní elektrárny Dalešice. Odjezd od školy byl v 7:45 h a cesta
k JEDU trvala asi 45minut, a jelikož se cestou nikdo nepozvracel tak tuto část přeskočím.
Po příjezdu k dukovanské elektrárně jsme pozřeli první část svých pokrmů
a vyprázdnili ze sebe včerejší pokrmy. Poté nás uvítala paní průvodkyně a odvedla
nás do sálu, kde nám promítla dva patnáctiminutové dokumenty. První informoval
všeobecně o energii a o všech druzích elektráren, což jsme s nadšením sledovali, a
druhý seznamoval přímo s elektrárnou Dukovany; u toho nás už z nepohodlných
sedadel bolela záda i horní zakončení nohou, a proto už mu nebylo věnováno tolik
pozornosti jako prvnímu. Po skončení obou ,,strašně“ zajímavých filmů jsme se rozdělili na dvě skupiny a rozešli se do různých informačních sálů, kde byly zmenšené
modely elektrárny s jejím okolím a různé její součásti. Každé skupině byla přidělena
jedna průvodkyně, která nás 45 minut vodila sem a tam, takže jsem se docela těšil,
až se posadím. Ke konci prohlídky nám pustila třetí dokument, u kterého jsme se
posadili opět na ta nepohodlná sedadla a sledovali patnáctiminutový kreslený film z
roku 1990, ve kterém se pořád opakovala smyčka hudby, která po čtyřech minutách
dováděla k šílenství.
Po této prohlídce jsme se přesunuli zpět do autobusu a přejeli k dalešické
elektrárně, která je vzdálena jen deset minut jízdy. Po dosažení cíle nás čekala milá
postarší paní, která nám řekla několik vět, a pak se s námi odebrala do budovy, ve
které nám opět pustila 25minutový film, který už téměř nikdo nesledoval. Jakmile
film skončil, pokračovali jsme prohlídkou elektrárny, přičemž mě už hrozně bolely
nohy, a před námi bylo ještě 160 schodů dolů a poté zase nahoru. Viděli jsme například strojovnu se čtyřmi Francisovými turbínami i plně funkční velín. Když jsme se
dozvěděli, co jsme potřebovali, následoval nástup do autobusu a 50minutová cesta
zpět ke škole. Během zpáteční jízdy začalo nechutně pršet…
JAKUB VESELÝ (kvarta)
Přijďte se pobavit!
1. 1.–20. 1. Výstava BEATLEMÁNIE – Brno, Moravské zemské muzeum, Zelný trh
číslo 8
7. 1. VI. reprezentační ples města Pohořelice
8. 1. Novoroční koncert Jaroslava Svěceného – Hustopeče
14. 1. Pyžamový ples – sokolovna Židlochovice
14. 1. Obecní ples s Mistříňankou – Vranovice, sportovní hala
15. 1. Koncert The Australian Pink Floyd – Brno, Kajot arena
21. 1. Festival LEPRY – Hrušovany, Sokec
21. 1. Hasičský ples – sokolovna Židlochovice
27. 1. Hustopečské skákání MOSS logistics 2012 – mezinárodní halové závody ve
skoku vysokém
28. 1. Ples města - sokolovna Židlochovice
VÁCLAV VRBAS (septima)
inTELEkt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice, Tyršova 400. Vychází měsíčně.
Grafická příprava: Klára Galová. Jazyková úprava textu: Antonín Továrek. Cena 5 Kč.
- 20 -

Podobné dokumenty