Oidipská konstelace a narcistická zranitelnost

Oidipská konstelace a narcistická zranitelnost
autor: M.S.
Jedna z nosných teoretických linií v psychoanalýze se orientuje na zkoumání souvislostí
oidipské konstelace dosažené na základě přimykajícího vztahu dítěte k matce s jeho
komplexní narcistickou zranitelností ve vztahu k matce jako blízké osobě (objektu přilnutí /
přimknutí) i s jeho následnou narcistickou zranitelností v dalších vztazích a s jeho
(ne)schopností autenticky tyto vztahy prožívat. Pro formování psychiky dítěte je důležité již
velmi rané dětství.
Kvalita raného vztahu přilnutí / přimknutí dítěte k matce a kvalita matčina recipročního
vztahu k dítěti je základem, na kterém se buduje sebevědomí a sebepojetí dítěte. Mentální
konstrukce sebe sama („self“) je odvozena z rané každodenní zkušenosti, kterou dítě má
s blízkými osobami. Subjektivita tohoto konstruování je zřejmá: velmi malé dítě v podstatě
nemá jinou možnost, jak se o sobě něco dozvědět (a jak sebe sama začít vnímat),
než prostřednictvím blízkých osob, k nimž přilnulo.
Pro vztah k sobě samému i ke způsobu prožívání sebe sama používá (nejen)
psychoanalýza výraz narcistický. Na základě psychoanalytického výkladu mýtu o Narcisovi
s tímto pojmem pracoval Sigmund Freud a původně považoval narcistické prožívání
za abnormální sebelásku; ve své eseji „O narcismu“ se však přiklonil k diverzifikovanějšímu
přístupu, a odlišil primární narcismus jako přirozený libidinální doplněk k egoistickému pudu
sebezáchovy od sekundárního narcismu jako patologické libidinální sebestřednosti, která se
projevuje v nezdravém odklonu od druhých osob (objektů).
V souvislosti s primárním narcismem se Freud jako důležitým faktorem zabýval vlivem
rodičů na formování tzv. ego ideálu („perfektní, dokonalé self“), který mentálně existuje jako
obraz, na jehož dosažení ego aspiruje, a které nachází svůj předobraz právě v rodičovských
postavách.
Za normálních okolností je pudová energie libida optimálně rozdělována mezi self a druhé,
ke kterým (jako k objektům lásky) směřujeme své vztahování; příznivé afekty, které se nám
vrací ze strany druhých osob, obnovují primární narcistické cítění a prožitek vlastní hodnoty.
Pokud v takové vzájemné distribuci druhá osoba selhává a lásku (jako lásku orientovanou
na objekt) neopětuje, vyvolává to narušení psychické rovnováhy, kterou lze obnovit
stažením se z prostoru lásky orientované na objekt do prostoru sekundárního narcismu.
Původní Freudovo pojetí narcismu rozvinul Heinz Kohut, který je považován za zakladatele
self psychologie. Vycházel z teze, že základní dětskou fantazií je představa sebe jako
perfektního a rodičů jako ideálních. Tato hluboce zakotvená představa je v průběhu života
realisticky modifikována a deidealizována až k dosažení odpovídajícího normálně zdravého
sebevědomí. Kohut považuje narcismus za stadium normálního vývoje, ve kterém matka
(jako pečující osoba) dítěti nabízí svou přítomnost, ochranu a péči jako skutečnost,
se kterou se dítě může identifikovat a posilovat svoje sebeprožívání na základě toho, že mu
matka v tomto procesu zrcadlí jeho osobní dobré vlastnosti a kvality. Pokud je tento proces
normálního vývoje narušen traumatem, subjektivní narcistická představa dítěte setrvá
ve své původní primitivní verzi, která je ovšem nerealistická a nerealizovatelná. Taková
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
1
osobnost je charakterizována narcistickou poruchou a prezentací sebe sama formou
falešného self.
Ve 30. letech 20. století vystupovala s kritickým názorem na některé Freudovy koncepty včetně narcismu a jeho pojetí - Karen Horneyová. Byla přesvědčená o tom, že osobnost
je formována především sociálními a kulturními faktory, které pocházejí z prostředí, v němž
se osobnost nachází. Obdobné přesvědčení zastávala i ohledně narcismu, který
nepovažovala za primární, ale spíše za reaktivní: hlavním cílem růstu osobnosti je
dosažení sebeaktualizace. Narcistická patologie se vyvíjí jako kompenzace
netolerovatelného a pozvolného zjišťování dítěte, že člověk - i dospělý - je nevyhnutelně
objektivně omezený, je „pouze“ lidskou bytostí. Tomuto traumatizujícímu zjištění se dítě
brání narcistickým postojem, který je zažíván jako nástroj dodávající pocit bezpečí.
Freudovu pojetí ega a s ním spojenému přístupu k narcistické osobnosti se blíží
Kernbergovo pojetí self: toto self je závislé na nevědomí, které ovlivňuje všechny mentální
funkce. Zda se v osobnosti rozvine normální nebo patologická forma narcismu (tyto formy
podle Kernberga ovšem neodpovídají primárnímu a sekundárnímu narcismu u Freuda),
je zásadně závislé na vztahu mezi mentální reprezentací self (což je obraz self, který dítě
vytváří ve své mysli), mentální reprezentací objektu (obraz druhé osoby, který dítě vytváří
ve své mysli), a na vzájemném vztahu mezi reprezentací self a reprezentací objektu. Pokud
je self normálně a zdravě strukturované, je zdravý i narcistický prožitek tohoto self. Naopak
patologicky strukturované self (jako důsledek realizovaného patologického přilnutí /
přimknutí mezi dítětem a matkou), které nemá vytvořenu normální integrativní strukturu
(matka selhala ve funkcích zrcadlení dítěte, v zaujímání intencionálního postoje k němu,
v umožnění jeho přechodu do singulární psychické reality), orientuje své libido samo
na sebe, a právě tato orientace představuje narcistickou patologii.
Objektní vztahy patologicky strukturovaného self jsou ve skutečnosti reálným objektům
odcizeny. Reálné objekty jsou prožívány jako zraňující, škodlivé, vztahy k nim vedou
do záhuby. Vztahování se k reálným objektům je proto obranně provázeno disociací,
potlačením, popř. projekcí těchto objektů do jiných objektů. V tomto smyslu není podle
Otto Kernberga narcistická patologie setrváním v některém stadiu, jak se domníval Kohut,
ale aktivním investováním libida do deformované struktury self.
Dosavadní pohledy na narcismus a jeho aktualizaci ve vztazích se shodně vyjadřují
o tom, že a jak je psychika dítěte formována matkou / rodičem (blízkými osobami).
K narcistickému zraňování na straně dítěte dochází paralelně s oidipským selháváním
na straně matky / rodiče, reálným nebo domnělým. Dítětem je však subjektivně prožíváno
jako pravé, role matky / rodiče jako autority je dítětem objektivizována. Přesun od zdravého
narcismu jako sebeuspokojujícího prožívání self k patologickému narcismu jako východisku
i slepé uličce pro deformované self se kriticky definuje v raných vztazích dítěte, v rané etapě
utváření jeho psychiky.
Druhým pro psychiku významným formativním období je adolescence. Raná adolescence
a adolescence vůbec je typicky spojena s eskalací narcistických projevů. V převážné
většině případů jde o přechodnou etapu. Toto období je však kriticky významné proto,
že u adolescentů s některým z patologických přilnutí / přimknutí se v jeho průběhu
souběžně začíná prosazovat oidipské prožívání vztahů. Adolescenta obecně charakterizuje
narcistická exhibicionistická potřeba být v centru pozornosti, grandiózní fantazie,
ale i zvýšená zranitelnost a mimořádná citlivost k tomu, čím pro něj mohou být postoje okolí
zraňující; má problémy s kontrolou emocí, projevují se u něj pocity méněcennosti a potřeba
se od nich distancovat.
Patologické přilnutí / přimknutí deformuje i narcistické prožívání směrem k jeho patologické
poloze. Patologický narcismus spojený s nadměrným spoléháním na mechanismy obrany
(1), které slouží k regulaci subjektivně prožívaných neúměrných emocí a prožitku sebepojetí
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
2
(Pistole, 1995) je z hlediska vývoje maladaptivní strategií: v případě potřeby vyrovnávat se
s intenzívními emocemi je obrana před nimi nevhodnou strategií, protože nepřináší nové
zkušenosti, které by mohly být obohacujícím způsobem zahrnuty do sebepojetí. Plně se
těmto emocem vystavit je však člověkem s patologickým narcismem prožíváno jako
mimořádně ohrožující.
Narcistické prožívání však může plnit i adaptivní funkci. Zdravé vědomí sebe sama
a odmítání intrusivních penetrujících zásahů druhého do tohoto vědomí je důležitou
vývojovou a existenčně významnou schopností, se kterou se adolescent učí zacházet
a zvládat ji; patrná je extenzita i intenzita jeho učení.
Použijeme-li pracovně pojem oidipská matka / rodič pro matku, která svým přístupem
k dítěti u něj formuje jedno z patologických přilnutí / přimknutí, a ovlivňuje tak vznik
oidipského komplexu dítěte (srov. Trdlicová, 2004), pak pojmem oidipské selhání můžeme
označit každý jednotlivý projev, který pro dítě představuje související narcistické zranění
definované jako prožitek újmy na self (jako mentální konstrukci sebe sama).
Prožitkem této újmy je mentální konstrukce narušena. Můžeme spekulovat, že zatímco
u patologického přilnutí / přimknutí dítě v zájmu zachování vztahu k (ideální) matce použije
ověřený obranný mechanismus a tuto újmu na svém self (na mentální konstrukci sebe
sama) maladaptivně zobjektivizuje (narcistické zranění je primární a trvalé), u bezpečného
přimknutí je prožitek újmy zpracován adaptivně, je přisouzen subjektivitě objektu / matky
(tj. modifikuje mentální reprezentaci objektu / matky), aniž by tím byl poznamenán prožitek
bezpečného a trvalého vztahu k objektu / matce (narcistické zranění je sekundární
a dočasné).
V psychoanalýze (v psychoterapii) je obvyklým problémem to, že pacient nemá vytvořeno
bezpečné přilnutí / přimknutí nebo je nemá vytvořeno spolehlivě. Proto je potřeba citlivě
zacházet s intervencemi a interpretacemi, protože jejich percepce pacientem může mít
subjektivně charakter prožitku narcistického zranění (může být prožívána jako
retraumatizace), a tím může zpětně narušovat jak formování bezpečného přilnutí /
přimknutí, tak konstruování zdravé mentální reprezentace self. V psychoterapeutické realitě
se přitom setkáváme s tím, že psychoanalytici individuálně rozdílně reflektují svou
mateřskou / rodičovskou pozici autority, kterou zaujímají vůči pacientovi; tyto individuální
rozdíly jsou mj. dány tím, jak psychoanalytik prožívá svůj vlastní narcismus, jak mentálně
konstruuje své vlastní self ve vztahu ke své mentální konstrukci objektu - v prožitku vztahu
platí pro psychoterapeuta tytéž principy jako pro pacienta.
Narcistickou situací na straně psychoterapeuta se důkladně zabývala Alice Millerová
(1995). Uvádí, jak mechanismy přizpůsobování se dítěte rodičům vedou k jeho pozdějším
postojům, patrným zejména v dospělosti: k prezentování falešného self, tím k depresi
a na opačném pólu ke grandiozitě, a - bez psychoterapie - až k mezigeneračnímu
předávání
introjikovaných
rodičovských
postojů
vlastním
dětem.
Problémy
se sebepojetím mohou psychoterapeuta vést k nevědomým pokusům manipulovat pacienta
k tomu, aby jej vnímal pouze jako chápavou, velkorysou, nezištnou autoritu, protože je pro
něj narcisticky zranitelné být viděn i jako chybující, potřebný a nedokonalý. Hrozí nebezpečí,
že tam, kde se témata pacienta bolestně dotýkají témat psychoterapeuta, přestane být
psychoterapie produktivní a začne stagnovat - proto, že psychoterapeut (psychoanalytik)
nebude ochoten ani schopen taková témata nevychýleně zkoumat.
Inspirativní analýzu narcistické citlivosti psychoterapeutů aktuálně provedly britské
psycholožky Andrea Hallewoodová a Rachel Tribeová (2003). Zdůrazňují poznatek,
že mnoho osob, které v dospělosti prožívají svůj narcismus patologicky, mělo depresívní
matku, která vyžadovala pozornost dítěte, aby naplnila svou vlastní potřebu uznání,
a aby dítě naplňovalo její představu o dokonalosti. Tato skutečnost formuje v dítěti zvýšené
úsilí o dosažení perfekcionismu. Ve vztazích takového dítěte s takovou matkou nezbytně
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
3
vznikají problémy se stanovováním a udržováním hranic, s identifikací potřeb, s vytvářením
mentálního obrazu self a objektu.
Autorky pracují s tezí A. Millerové, že inteligentní a vnímavé děti v tomto procesu získají
velkou citlivost a vyladěnost na potřeby druhého, a že právě tato orientace na druhého
je později nezřídka vede k volbě pomáhající profese. V souvislosti s tím však poukazují
na skutečnost, že ani sebezkušenost v rámci zvoleného psychoterapeutického výcviku
(např. tréninková psychoanalýza) v zásadě nevede ke snížení výskytu zažívání pocitů
méněcennosti, úzkosti a tísně u frekventantů výcviku (měřeno na škále narcistické
zranitelnosti, viz Slyter, 1991; Zamostny, Slyter, Rios, 1993) pod úroveň výskytu těchto
pocitů v běžné populaci.
U psychoterapeuta vede požadavek prezentování vlastního perfekcionismu k pochybám
o vlastních schopnostech, k nejistotě, ke strachu dopustit se chyby, až nakonec
k obrannému vyhýbání se situacím, v nichž by jeho schopnosti a kvality mohly být v očích
pacienta zpochybněny a psychoterapeut by tím byl vystaven narcistickému zranění. Taková
obrana však vyvolává nebezpečí, že psychoterapeut bude mít tendenci (1) infantilizovat
své pacienty s (nevědomým) úmyslem podržet si za tuto cenu svou dominanci, a (2)
projikovat do pacientů své vlastní potřeby a tudíž uzavírat se skutečným potřebám
pacientů a vyhnout se tak jejich nárokům.
Mohu uzavřít, že pro zdar psychoterapie (psychoanalýzy) je naopak třeba, aby práce
s pacienty tříbila vědomí psychoterapeuta (psychoanalytika) o tom, jak se v terapeutickém
procesu projevuje jeho protipřenos a jak může protipřenosové prožitky terapeuticky
využít ve skutečném zájmu pacienta; aby byl schopen identifikovat své vlastní potřeby
a rozumět jim; a aby byl schopen odlišovat zdravé vývojové narcistické potřeby těch
pacientů, kteří se v dětství stali obětmi narcistického zneužívání ze strany matky / rodičů,
od narcisistních požadavků pacientů s patologickým narcismem. Zároveň platí, že pokud
má psychoterapeut schopnost získávat narcistické uspokojení ze svého osobního
života a nečerpá je v terapeutickém procesu na úkor pacientů, pak i jim dokáže tuto
schopnost přirozeně zprostředkovat.
Poznámka:
(1) Obranné mechanismy popisuje Mary Ainsworthová ve svých studiích ohledně chování
dětí v souvislosti s jejich styly přimykajícího chování v situacích vyvolávajících úzkost (1970,
1989).
Literatura:
Ainsworth, M.S., Bell, S.M.: Attachment, exploration and separation: Illustrated by the
behavior of one-year-olds in a strange situation. Child Development, 1970, Vol. 41, s. 49-67
Ainsworth, M.S.: Attachment beyond infancy. American Psychologist, 1989, 44, s. 709-716
Halewood, A., Tribe, R.: What is the prevalence of narcissistic injury among training
counselling psychologists? Psychology and Psychotherapy: Theory, Research and Practice.
2003, 76, s. 87-102
Kohut, H.: Obnova self. Praha, Psychoanalytické nakladatelství 1991
Miller, A.: Dětství je drama. Hledání cesty k pravému já. NLN, Praha 1995
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
4
Pistole, M.C.: Adult attachment style and narcissistic vulnerability. Psychoanalytic
Psychology, 1995, 12, s. 115-126
Smolevska, K., Dion, K.L.: Narcissism and Adult Attachment: A Multivariate Approach.
Self and Identity, 2005, 4, s. 59-68
Slyter, S.: The narcissistic injury scale © (Rev. version). 1991, nepublikováno
Trdlicová, K.: Oidipús jako odpověď (drama odmítnutého dítěte prožívané v dospělosti).
Pražská psychoterapeutická fakulta, Praha 2004
Zamostny, K.P., Slyter, S., Rios, P.: Narcissistic injury and its relationship to early trauma,
early resources, and adjustment to college. Journal of Counselling Psychology, 1993, 40(4),
s. 501-510
© Psychoanalytický týdeník, http://blog.lide.cz/psychoanalyza
5