Zde

Komentáře

Transkript

Zde
6 číslo náklad
30 ks, uzávěrka
příštího čísla
6.10.2006
Ahoj.
Je to tu, K2 číslo šest je už konečně na světě. Ačkoliv
s velkým zpožděním, za které může spousty okolností. Doufám,
že v příštím roce se to už nebude opakovat a další K2 vyjdou
vždy v čas. Přeji příjemné čtení a vysokoškolákům příjemný
zbytek prázdnin. Píťa
Na tomto čísle se podíleli: Píťa, Stopař, Peli, Blanka Trulíková, Koudy, Linda
Říhová, Tomáš Suchánek, Kocour, Monika, Pecka,
Lucky, Hyena, Ink
Sestupujeme po cestě, která vlastně neexistuje. Jdeme po vrstvě namrzlého
sněhu, kdy se člověk proboří naprosto nepředvídatelně, a proto je náš další
postup velmi namáhavý a obtížný. Každý se několikrát propadl až po pás do
sněhu a při nejhorším se mu noha zasekla o nějaký kámen nebo kmen stromu, a
to se musel takový člověk doslova vyprostit. Je to velice komický pohled na
skupinku jedenácti jemně našlapujících baletek, ze kterých občas jedna zmizí až
po pás v hlubokém sněhu. S tím, jak obtížně sestupujeme do údolí, také říčka,
podél které jdeme, mohutní a znepříjemňuje nám postup, jelikož musíme
častokrát překonávat její divoké přítoky. Cesta je nekonečná a fyzicky náročná,
až tu náhle někdo vykřikne: „most !!!“. Bylo to jako zjevení Ježíška na Vánoce.
Ano, byl to skutečný most a kde je most, tam je i pořádná cesta a na cestě lidské
stopy. Tento záchvěv civilizace nám dodává novou energii a žene nás dál
v naději, že narazíme na obydlí, kde se budeme moci usušit a ohřát. Naše
prosby jsou vyslyšeny. Kde se vzala, tu se vzala krásná velká chalupa, no spíše
rozestavěné letní sídlo. Kouří se z komína (dobré znamení), a proto vysíláme
dovnitř zvěda s prosbou, jestli bychom si mohli venku před chatou postavit
stany. Za půl hodiny už obýváme horní patro a vaříme na kamnech dvou
dělníků, kteří tu staví budoucí hotel. „Sami“ se pozveme a to se na Ukrajině
neodmítá. Našim hostitelům to ale v žádném případě nevadí, a tak využíváme
jejich krbu k sušení věcí od ponožek až po spacáky. Jo, krásně se usíná v teple a
suchu.
Ráno se probouzíme do nádherného slunného dne provoněného kafíčkem a za
zvuku řehtání koní. Loučíme se „spasiba“ s našimi hostiteli a vydáváme se na
další kilometry. Cestu si zpříjemňujeme obědem na bledulové louce bíle se
vlnící v závanech větru. Po třídenním náročném přechodu Runy konečně
civilizace. Pro celou vesnici jsme tak trochu atrakcí (první turisté tento rok).
Zvědavě nás okukují i při našem velkém nákupu ve zdejším mrňavém
obchůdku. Při rozhovoru místní nevěřícně kroutí hlavou, není se čemu divit,
když jim tvrdíme, že jsem přešli Poloninu Runa, tu zasněženou horu za našimi
zády. Takto z údolí vypadá Runa jako divoká a nedobytná hora. Procházíme
mezi políčky a několika malými vesnicemi. V poslední z nich dokupujeme
zásoby a za doprovodu místních dětí stoupáme opět k zalesněným vrcholkům
dalšího (již menšího) pohoří. Stany stavíme na louce, ze které pozorujeme
nádherný západ slunce, údolí ležící nám u nohou a v dáli tyčící se „drsnou“
Poloninu Runa. Po večeři den ještě nekončí. V jednom stanu se to začíná
rozjíždět – je tu mejdan. Deset lidí zhustilo atmosféru v jednom stanu tak, že,
jsme ji museli rozřeďovat dobrou vodkou a spoustou vtipných vtipů o Bifi. Jo,
to se to usínalo.
Sluníčko nás pošimralo a volá: „Hola hola, další cesta volá, vemte baťohy a
hupkejte na hory …“. Naše rána jsou opravdu vlahá, klídeček, pohodička, bez
stresu, a tak vyrážíme okolo jedenácté a jak
jinak než do kopce. Cesta vede nádhernými
bukovými lesy, nejprve ubíhá docela
příjemně, ale po několika hodinách se tyto
nekonečné lesy okoukají a o co hůř,
nevíme, kde jsme! Mapa 1:200 000 nic
neříká, a tak aplikujeme pravidlo držet se
největší a nejpoužívanější cesty. Je to sice
pěkná myšlenka, ale již jdeme několik
hodin a cesta nejeví známky, že by začala
klesat do údolí nebo někam do civilizace.
K večeru potkáváme člověka (zčista jasna
tam byl uprostřed lesů). Náhodný pocestný
nám řekl, že za pár kilometrů je jakési
sanatorium (léčebna), a požádal nás o něco
k pití. A tak jsme mu nabídli pedrovici,
kterou sebou táháme již dost dlouho, jelikož
nikomu moc nešmakovala a nějak se
nemohla dopít. Ten člověk ji vzal a mohutným lokem ji skoro vypil (jen
doufám, že jsme mu nezkazili nějaké léčení). Samozřejmě jsme žádné
sanatorium nenašli, a tak dále šlapeme po cestě hustým tajemným lesem. A pak
konečně v údolí pod námi vidíme světélko (je vám to odněkud povědomé). Pro
jistotu určíme kurz přímo k chalupě, abychom se zase někde neztratili. Nečeká
nás tu perníková chaloupka, ale zrovna celá vesnice. Rozdělujeme se na několik
skupin, jedna jde zjistit odjezdy autobusů, další nakupuje a poslední rozdělává
oheň. Večer trávíme u ohníčku, kde zpíváme, jíme chalvu a prostě jako skoro
každý večer. Omladina jde spát a zbytek kecá a zpívá hluboko do vlahé noci.
Těžká jsou ranní vstávání z vyhřátého spacáku, ale dnes jsou kluci nezvykle čilí
a nadšeně pobíhají. Po cestě na autobus si nenápadně zhotovují omlazující
nástroje, a jelikož vrba není nikde v dosahu, bereme, co je po ruce. Tradiční
velikonoční rituál s koledou probíhá na autobusové zastávce. Pro místní trochu
nepochopitelné, zde jsou Velikonoce asi o 14 dní posunuty. Tradice je tradice.
Dav lidí na zastávce se zvětšuje. Konečně přijíždí rozklepaný autobus. Po
několika zastávkách to v něm s počtem osob vypadá jako ve špičce v tramvaji
pražské MHD krát dvě. V Mukačevu se můžeme konečně volně nadechnout a
pokračovat dále do Užgorodu. Tato dříve československá metropole
Zakarpatské Rusi je naším posledním ukrajinským městem. Proto si hodláme
tento zbytek času expedice ještě náležitě užít. Nejprve navštěvujeme
skanzen lidových staveb, které sem byly svezeny z celé Ukrajiny. Po
absolvování kulturní vsuvky míříme vyhládlí do restaurace na nějaké místní
speciality. Jelikož jídelní lístek je pro nás trochu nesrozumitelný, tak spoléháme
na doporučení servírky a něco si objednáváme s tím, že se necháme
překvapit ukrajinskou kuchyní. Na konec jsme si trochu překvapeně pochutnali
na smažáku s hranolkami a řízku s bramborem. Aspoň že to pivo bylo
ukrajinské. Příjemně sytí se vrháme do víru nakupování. Co koupit? Co je
typické? Flašky vodky s cinkáním mizí v batozích (skoro každý překračuje
povolenou litrovou normu). Spokojeni s nákupy pohodlně usedáme do
slovenského autobusu a míříme na hranice. První hraniční kontrola na
ukrajinské straně proběhla hladce, panika se nás zmocnila až na slovenské
straně. „Všichni ven a batohy s sebou na celní prohlídku“. Dost lidí s
nadlimitním množstvím vodky zezelenalo. Čekáme v řadě. Celníci prohlíží vše
a každou krabičku cigaret pečlivě zapíšou a zpoplatní. Jsme na řadě. „Cigarety
máte?!“ ptá se celník. „Ne, nekouříme !“ odpovídáme všichni sborově. „A co
alkohol?“ zní další nekompromisní dotaz. „No …. alkohol trochu máme.
Každý tak nějak v normě.“ Celník vypadá trochu zmateně a hlavně nedůvěřivě.
„My jsme skauti na expedici a alkohol máme jako dárky.“ Po těchto slovech
celník s úsměvem na tváři mávnul rukou k odchodu. Jeho chyba, mohl se
prohrabovat mými použitými ponožkami, zapařenými věcmi a zapraseným
ešusem. „Dárky“ jsou provezeny a hurá do vlaku a domů do Pardubic do
Přelouče a do …. A kam pojedeme příště?
Stopař
Psal se pátek 12. května a polem nedaleko vesničky Žumberku se
táhla karavana skautů. Tak je to tady, přijeli na pardubický EXZOD,
experimentální závod družin.
Zanedlouho vyrostlo v blízkosti žumberské základny stanové městečko a
mezi hlaholícími účastníky tu a tam zazářilo růžové organizátorské tričko
s výmluvným nápisem EXZOD – ONLY EXPERIMENT.
Večerní zahájení a přenesení se do rytířské legendy celého závodu se
koná na nedaleké zřícenině. Za svitu pochodní se tu rozehrává příběh o
zlé čarodějnici a zakleté princezně. Účastníky čeká nelehký úkol - noční
souboj s pomocníky čarodějnice - který je snad pro příště naučí, že občas
je dobré trochu taktizovat…
Sobotní dopoledne - okolí základny je nezvykle tiché. Růžová trička
uvnitř připravují druhou etapu, družiny jsou v terénu. Během
několikahodinového putování (trasu si účastníci plánovali sami) plní
vskutku roztodivné úkoly. Nabídka je široká, každý si mohl vybrat, co
mu bylo nejmilejší. Někteří se na základnu vrací téměř k nepoznání,
třeba Hehe z družiny Pand má na hlavě krásné zelené číro. Lazebník její
družiny se vskutku vyřádil…
„ Byly jsme v pohodě, známe se už dlouho a tak víme, jak kdo z nás
reaguje,“ odpovídají skautky z družiny Salamandrů na mou otázku, zda
měly po cestě nějaké neshody. První prověření družin proběhlo zřejmě
bez větších problémů. Tedy až na…
„ Tak co, taky jste kufrovali ?“ ozývá se halekání z jednoho ze stanů.
„ No jasně, třikrát ,“ s úsměvem odpovídá tázaná skautka a rozbíhá se
živý rozhovor o průběhu cesty…A tak, zatímco se žhaví vařiče, všude
kolem to švitoří.
Uvnitř se ovšem tou dobou už sčítají body. A kují pikle. Nikdo z
účastníků netuší, co přesně je onou slibovanou druhou etapou, jejíž
přípravy finišují. Nikdo z
nich neví, že je čeká ještě
jeden závod, podobný
známému „ Svojsíkáči “.
Dozvědí se to ale již
zanedlouho…
Po vysvětlení pravidel,
rozdání map a průvodek už
je vše připraveno k
hromadnému startu. 10, 9,
8…poslední vteřiny si
účastníci
odpočítávají
sami…3, 2, 1…a už se hrnou. Sami si volí pořadí disciplín, sami si volí,
kudy k nim. Čekací čas neexistuje, nikdo vás čekat nenutí, můžete přece
jinam. Měřítkem jsou získané body. Strategie, moji milí, strategie…v
okolí základny je zase klid. Tedy až na to, že v jejích útrobách se stala
havárie a se zraněnými to nevypadá dobře. Zásahy některých družin jim,
pravda, mnohdy taky příliš nepřidají..ano, první . Nízká lana v kombinaci
seϑpomoc tu občas vypadá spíš jak poslední sestrojováním kladkostroje
ovšem také orosí nejedno čelo. Z výtvarněji zaměřeného stanoviště
Koláž se ozývá smích, u krizových situací pro změnu čeká banda
neposedných světlušek, až ji někdo zabaví krátkou hříčkou. A kolik asi
stojí bochník chleba v porovnání s litrem mléka nebo kilogramem
vepřových řízků ?
Když dobíhají, mají toho dost. Aby taky ne…nálada je ovšem pořád
pohodová, uvolněná, s přeháňkami smíchu a smrští zážitků… Večerní
ukončení probíhá na již dobře známé zřícenině. Princezna je díky
udatnosti družin zachráněna a šťastný král pasuje vítězné borce na rytíře
a odměňuje je ze své pokladnice. Udělena je také speciální Team spirit
cena – družině, která byla po pečlivém pozorování vyhlášena
zanejtýmovější. I když rozhodování vůbec nebylo lehké. Po návratu
někteří přisedají k ohni, kde se zpívá, jiní debatují ve stanech, další už to
zkrátka
zalomili.
V neděli zbývá jen spakovat stany, přinutit ztuhlá těla k akci a pochodem
vchod
na
vlak…Podle
posledních výzvěd, které
podnikám, se tu účastníkům
zřejmě líbilo: „ Byl tu super
kolektiv a sranda. Líbilo se
mi, že ty úkoly byly
originální a že to celý bylo na
jedno
téma.
“
„Jo, bylo to originální,
hlavně, že je tam i třetí etapa,
která je dlouhodobější a
nemusela se odevzdávat
rovnou , “ dodává další účastník. Třetí etapou je totiž tvorba prezentace
závodu, družiny na ni mají ještě 14 dní. Podtrhnuto sečteno to vypadá na
úspěch…z
pohledu
organizátora sice vím, že chyby
byly, ne všechno probíhalo
podle plánu, ale snad nám bude
odpuštěno. Hlavní věc je, že
jsme dali dohromady snad o
něco atraktivnější způsob,
jakým
mohou
družiny
poměřovat své síly a také zjistit,
co u nich klape a díky čemu,
získat další náměty pro
činnost…odstartovali jsme běh
na dlouhou trať a myslím, že jsme vyběhli správným směrem… Já
osobně to s EXZODem vidím růžově…;-)
Blanka Trulíková
Víkend okolo 27.5.2006 byl a už navždy pro nás bude
poznamenán společnou akcí s Dvojkou a Šestkou z Pardubic.
Koudyho článek:
Vlakem jsme odjeli do Přelouče, kde čekali kluci z dvojky. Během cesty
jsme si zahráli seznamovací hru
a trochu se prošli po okolí Břehů
(asi aby jsme se seznámili se
zemědělskými
plodinami).
Krátce nato se připojil Igelit a
zakempili jsme na pasece u
Buňkova, kde jsme rozbili stany.
V tu chvíli se spustil příjemný
liják, který nám nedal pokoj ani
do druhého dne. Zatímco jsme
vybalili
spací
potřeby
a
potraviny na večeři, Přeloučáci předvedli svoje kuchařské umění a jeho
výsledky si vyměnili s holkama za palačinky se šlehačkou a tousty.
Následovala veselá zábava u ohýnku, kterou zpestřoval Radar a Lucky
svojí intelektuální verzí slovního fotbalu.
Ráno jsme začali vylézat ze stanů před osmou – kdo nelenil, mohl si
prohlédnout pravé skautské tábořiště se všemi odpadky od večera. Brzy
jsme rozdělali oheň a přišli se snídaní. Znáte to: rohlíky musí být k
snídani, ale když holky nabízely svoje bábovky a rolády, málem se na
naše
drahocenné
pečivo
zapomnělo. Protože déšť už se
mírnil, rozdělili jsme se do tří
skupin zahráli si dvě kola boje
o vlajky. Po návratu jsme měli
ukuchtit rizoto, avšak výsledek
byl malinko jiný. Zatímco
správné skautky vsadily na
recyklaci těstovin z večera,
využili jsme jejich zásob rýže a
uhňácali sladkou rýžovou kaši
(s kusy rohlíků od snídaně – taky recyklujeme), ze které se vyklubala
docela přijatelná energetická bomba.
Po poledni jsme se připravili na paintball a shromáždili se na cestě
nedaleko tábora, kde jsme dostávali instrukce ohledně pravidel hry a
používání zbraní. Pak jsme
vyfasovali
masky,
nakoupili
munici a šlo se do bojů. Po poledni
jsme se připravili na paintball a
shromáždili se na cestě nedaleko
tábora,
kde
jsme
dostávali
instrukce ohledně pravidel hry a
používání zbraní. Pak jsme
vyfasovali masky, nakoupili munici
a šlo se do boje. Jako první se hrál
turnaj družin o jednu ze sošek
Almiru (družinu rysů doplnil Rip). Po nás se šly do lesa střílet holky a
nakonec jsme dostali ještě možnost jít dostřílet kuličky. Po čtvrté hodině
jsme se vrátili do tábora a zabalili si, přičemž se znova rozpršelo. Tak
jsme vyklidili tábořiště a jeli se usušit domů.
Koudy ( Z webu: http://www.sestka-pardubice.wz.cz/index1.php)
Reakce od Lindy na samotný boj:
Takže takhle nějak to bylo: Poslední domluva s týmem kolem taktiky.
Ozve se signál pro začátek
hry. Vrháš se do terénu s
pevným odhodláním zničit
nepřítele. S adrenalinem v
krvi běžíš do členitého lesa a
hledáš první strom, za který
akčně zalehneš. Rychle se
krýt, k zemi!To že jsi od
hlíny neřešíš. Máš strategické
místo. Pozoruješ, kde se
objeví nepřítel. Jen co se někde mihne, namíříš zbraň a zmáčkneš
spoušť.
Z poloautomatické zbraně se ozve rána a kulička letí rychlostí 90 m/s k
tomu padouchovi, který tě zmerčil a chce tě taky dostat. Kdo bude
rychlejší? Kdo se lépe schová?
Celý článek od Lindy si můžete přečíst na :
http://www.dvojka.webz.cz/vzkazovnik/vzkazovnik.htm
Naše
17
členná
přeloučská skupina se
2.6. – 5.6. zúčastnila
tohoto
významného
setkání, kde bylo možné
potkat
skauty
z Ameriky,
Anglie,
Belgie, Kanady, Francie
a mnoha dalších zemí.
Setkání uspořádali Boys
skaut of Amerika v Německu na vojenské základně nedaleko Vilsecku.
Programová část byla rozdělena do
těchto bloků: Bufalo Village,
Pioneer Village a Hike Station.
Vydali jsme se na dobrodružnou
cestu, kde se v týmech řešily
situace, které by jedinec sám
nedokázal zvládnout. Boj o přežití,
kde byla potřeba trocha důvtipu a
týmového ducha. Různé tvůrčí
práce, které bylo možné vyzkoušet,
znamenalo, že někteří z nás si domů odváželi lapače snů, či vlastnoručně
vypálené znaky do kůže. Čekalo na nás i mnoho sportovních aktivit,
horolezecká stěna, zápasy ve Freesbee či tradiční
fotbálek. Těch několik dní bylo v duchu: „Bavme se,
seznamujme se, poznávejme jiné kultury a užívejme
si!“ Využili jsme možnosti poznat jiné národy, jejich
kultury či ochutnat jejich tradiční jídla. (Píťa)
Opět jedna z „velkých“ akcí Hrušek, s velkou „účastí“
Tentokrát jsme se ve složení Lucka, Maruška, Hyje a Píťa rozhodli
prozkoumat jarní sázavské vody, pěkně z bezpečí skoroodbahněného břehu.
Všechno to začalo v pátek podvečer v Ledečku nad Sázavou (ale jistá si
nejsem, už je to dost dlouho 0:)), odkud jsme se vydali někam směrem
Český Šternberk (tím si jsem naprosto jistá). Netrvalo to dlouho a objevilo
se před námi krásné místečko, akorát tak na spaní, s prima výhledem a
zastřešeným krmelcem poblíž. S vědomím dostatku času letěly naše batohy
kamsi mezi smrčky, zatímco my se šli kochat. Lucka vytáhla napodobeninu
gymnastické stuhy, takže jsme ¾ času strávili blbnutím s ní. Píťa fotil.
Jakmile začala padat tma, zalezli jsme radši do spacáků, dobře si vědomi
absence udatného rytíře, jenž by nás v případě nutnosti zachránil. Hrou na
žížalky a ještě lepší hrou „seber Píťovi spacák“ jsme ovšem stejně celému
širokému okolí dávali najevo, že tam ležíme, ale aspoň jsme se cítili
bezpečně☺
Sobota ráno – prima počasí, chystáme se na Šternberk, jeden z mála
vytyčených cílů našeho vandříku. Touha podívat se dovnitř nakonec
prohrála s pohledem na autobusy, bez ustání plivající
další a další turisty. Zato nedaleká hladomorna nás
přivítala příjemnou samotou a lidovým vstupným 3Kč.
Když nás cca po půl hodině omrzelo focení, pustili jsme
se dál po červené, obdivovat krásné louky, zvláště pak na
každé druhé zkoušet její měkkost☺ Taky nás uchvátila
dálnice a mávání z mostu na projíždějící řidiče.. ještě že
se nikdo nevyboural.. Navečer naše „rychlé“ kroky
dospěly k pampeliškovému koberci. Kousek vedle ve
stínu borovic už za chvíli ležely naše věci, a vařilo se
jídlo. Mj. i těstoviny s pracně vydobytým masem, z té
nejodolnější konzervy, otevřené tím nejnemožnějším
otvírákem. Po nějaké době jsme učinili objev.. všechno je
žluté, čím to je?
Neděle – Všechny věci, co se večer
nepřikryly, jsou teď ještě o poznání žlutější.
Pyl z borovic je
všudypřítomný. Žluté částečky létají kosmickou rychlostí a usazují se
všude, kde je pro ně kousek místa. Balíme to, s odhodláním dojít alespoň do
Zruče nad Sázavou. Posed … po deseti minutách chůze se zastavujeme,
lezeme na posed, na strom a mezi pampelišky. Fotíme jako o život. Máme
čas. Přece jen nás to ale přestává bavit, a vycházíme již podruhé do Zruče.
Cestou někteří z nás zkouší vodu na jednom jezu. Studená!! Zruč je při
pohledu seshora docela ošklivé město, tím víc nás překvapilo, že je možná
udržovanější a kulturnější,
než celá Přelouč. Máme
vodu, a odebíráme se na
nejvyšší kopec v okolí,
dosahující celých 500m,
navštívit údajný kostelík..
Hyje prudí a chce kostelík
strašně vidět. Počasí zlobí,
ale vzývání božstev ( když
někdo nemá pláštěnku…)
zdá se že zabralo. Cestou
dvě hádky: O význam slova
kompot a o výhodách
dobrodružné smrti. Překvápko.. po svízelné cestě okrajem lomu se vynořila
hromada kamení, nic víc, nic míň. Náš kostelík. Div jsme se nad ním
nerozplynuli. Zvedl se vítr a za nehty zalézá zima. Proto se akčním stylem
nám vlastním spouštíme na dno lomu. Poměrně brzy jsme našli úkryt
v bludišti z mladých jehličnanů, přímo pod posedem. Z nějakého záhadného
důvodu se všem zdála větší pravděpodobnost, že bude pršet, tak se postavil
bivak (samozřejmě nepršelo). Zatímco dívčí většina připravovala jídlo a
pořád kecala, Píťa si na posedu za neustálého pokřikování „Buďte ticho!“
pravděpodobně léčil nervy.Večer ve spacáku jsme ještě svedli urputný
zápas v asociačním fotbale. Pondělí – studené a unavené ráno. Zima nás ale
do deseti vteřin po opuštění spacáků totálně probírá, takže dokonce stíháme
vlak z Vlastějovic. Tam jsme dostali psanou jízdenku! ( Někdo z nás ji ještě
nikdy neviděl… no prostě zážitek..) Hyena
Akce Kapka 2006 začínala 16.6. a končila 18.6.2006 na benzínce u
Hřbitova.Tato akce se konala za účelem vybrat peníze na transplantaci
kostní dřeně. Samozřejmě, že jsme nechtěli nic zadarmo. Řidičům kteří
nám přispěli jsme ochotně umyli okna. Vybrali jsem neuvěřitelných
7940, 50 Kč. Ale než jsme se dostali do tak zdárného konce museli jsme
hodně procovat. A jak? Začínali jsme ráno 8:00 hod. nejprve jsme si
museli vše připravit na mytí. Když bylo vše hotové přišla na řadu ta
správná akce. S řidiči byla sranda a o kolektivu nemluvě no prostě bájo.
A když jsme se kolem 18:00 hod.. Skončili utahaní jako psi věděli jsme ,
že to bylo pro dobrou věc. Pája
Po dlouhém očekávání, kdy konečně vyrazíme na nějakou vodu se
tak stalo. Druhý oddíl sjel v neděli 18.6.2006 záludné peřeje Orlice.
Naše nástupní místo bylo v nedaleko Týniště a trasa byla dlouhá asi
15 km. Při cestě na nás čekali rybáři, peřeje, vrbičky i jezy, které
jsme s dychtivostí malého dítěte pořád sjížděli. Snad jen Píťa
s Robinsonem nesjeli poslední jez. Jejich loď to zvládla čistě sama,
když se jim odvázala od břehu, a tak si navíc zaplavali za lodí. Píťa
Bodování vrcholí a do uzavření výsledků zbývá posledních 11
dní. První místo se zdá jasné, nicméně velký boj slibuje 24 bodový
rozestup dvou zbývajících družin. Jak tedy dopadne konečné
pořadí?
A jaké byli tvoje pocity, když ses o nehodě dozvěděl?
Ahoj Inku, tak jak si užíváš sluníčka.. jak snášíš tyhle parné dny?
Ahoj, sluníčka si moc neužiji. Mimo občasné cesty plavat a
rehabilitovat, jsem hodně doma. Mám jen krátké vycházky a
nejsem ještě zdráv. Mám teď docela smutné období. Počasí ho
příliš neovlivňuje.
A co tvoje prázdniny! Budou v něčem výjimečné? Plánuješ
nějakou dovolenou, nebo tak něco?
Letos jsem plány zrušil. Vypadá to, že o prázdninách nikam dál
poprvé po deseti letech nepojedu. Budu rehabilitovat.
A co říkáš na aktuální volební situaci? Byl jsi volit?
Předpokládám, že si volil svojí stranu ODS?
Jsem z toho docela překvapen, je to hloupá remíza, ke které
přispěli komunisté tím, že pro nikoho (mimo ČSSD) nejsou
přijatelným partnerem. Vidím to na velký kompromis nebo na
mimořádné volby.
Byl jsem vždy spíš pro pravici a menší přerozdělování státem.
Líbila se mi samozřejmě ODS a docela taky zelení. Koho jsem
volil si nechám jako tajemství.
Pamatuješ si svou nehodu?
Vůbec ne. Celý den se mi v hlavě tím úrazem smazal a s ním i
další věci.
Dozvěděl jsem se o ní poměrně pozdě. Byl jsem prý dlouho na
hranici života a smrti. Mám ztrátu části paměti a lékaři mě od
negativních zpráv dlouho chránili. Když jsem se o nehodě
dozvěděl, přemýšlel jsem i o sebevraždě. Ale budu se s tím muset
chlapsky vyrovnat. Moc mě mrzí, co se stalo. Je mi líto hlavně
zraněných dětí, kterým jsem chtěl pomoci přijet včas a předat je
rodičům. Taky mám strach ze soudu a možných následků pro mě.
Jak teď vnímáš okolí? Co pro tebe znamená přátelství, jak se
k tobě postavili po nehodě
tvoji kamarádi?
Přátelství je moc důležitá věc
a jeden z nejkrásnějších
vztahů. Setkání s okolím mě
skoro vždy těší. Jsem
nezvykle dlouho doma nebo
v nemocnicích. Setkání se
známými mi (možná i proto)
udělá skoro vždy radost.
Děkuji za návštěvy a vzkazy
do nemocnice. Cením si
podpory a nabídky záruky,
kterou jsem pro soud dostal
od Junáka Přelouč, od
okresní rady i pomoci
s obhajobou
od
ústředí.
Pomohli i další. Děkuju za to.
Rád se do Junáka Přelouč, budu-li moct vrátím a budu tvrdě
pracovat.
Změnily se ti nějak životní priority? Z jakých na jaké?
Jednou z mých priorit zůstává skauting, ale chtěl bych k němu
přistupovat trošku jinak než dosud.
Určitě, i když si nemyslím, že bych dřív s dětmi nějak výrazněji
riskoval, budu ještě opatrnější. Pokud půjdu do nějakého rizika,
bude to jen moje riziko a potom moje věc nebo budu s dospělými
lidmi, kteří za sebe ručí a rozhodnou se stejně jako já. Budu tedy
hlavně na druhé hodně, hodně opatrný (možná až nepříjemně).
Ještě jedna jasná věc. Řídit auto už nechci a ostatní varuji, ať si to
taky rozmyslí.
Jak vnímáš situaci střediska, nebo? Co bys chtěl dělat na středisku
nadále! Co tě láká? Budeš kandidovat na příštím směnu zase na
funkci vedoucího střediska?
Středisku budu rád pomáhat, čím budu umět a co bude třeba.
Myslím si (a jsem rád, že si to myslí i předseda okresní rady Ota
Muller), že Přelouč je blízko vrcholu. Máme dvě klubovny i
dobrou podporu od města, členů je dost, jsou sponzoři, oddíly
fungují slušně a tak.
Chtěl jsem středisko předat, ale až bude na vrcholu. Myslím, že
požádat o důvěru je minimum, které bych měl udělat. Bavili jsme
se s Radarem a Třískou a já jim řekl, že budu uvažovat o
mimořádném sněmu na podzim. Těší mě zájem lidí o vedení
střediska. Je ale pravda, že o Živel se taky kandidáti prali, když
byl na vrcholu. Dnes už nejlepším kmenem v ČR asi není. Moji
vrstevníci skauti by určitě mohli o zájmu Třísky a Médi vést Živel
v roce 99 vyprávět.
A jak tě teď po nehodě vnímá okolí? Pociťuješ něco zásadního?
Nějakou křivdu, nebo tak něco?
Člověk od člověka je jiný. Křivdu celkově necítím. Špatně to, co
se stalo vnímám hlavně já sám a mrzí mě to moc a moc. Rád jsem
se na rehabilitaci scházel se zraněnou Anežkou. Hráli jsme si,
cvičili se a zpívali si.
Taky jsem slyšel, že se pomalu vracíš i do své práce v OREDU?
Jak tě vzali zpátky tam?
OREDO je pro mě důležité a teď pro ně dělám na dálku. Vrátím se
snad po rehabilitacích. Pro firmu jsem toho vždy dost dělal a taky
jí dost pomohl. Podívejte se třeba k Broumovu. Společnost
OREDO je pro mě důležitá a lidé
z ní mi hodně pomáhají. Chovají se
jako by to byli skauti. ☺
Co brácha Filouš, pomohlo ti, že se
vlastně kvůli tobě vrátil alespoň na
chvíli sem do Čech?
Asi mi to pomohlo, ale upřímně
řečeno si už skoro nic z jeho
návštěvy
nepamatuju.
Mám
poškozený mozek. Nejvíc paměť a to
hlavně z věcí, které se blíží nehodě
nebo léčení.
A co tvá funkce na ORJ? Jak jí hodláš dále naplňovat? Nebo bude
zase někdy něco podobného jako NEW DEAL?
Jak si oslavil narozeniny? Těšíš se na třicítku??
Budu pomáhat, jak budu moci. Možná bude další NEW DEAL už
příští rok. Máme spoustu zkušeností a nápady a plány.
Třicítka je ještě daleko ☺. Narozeniny jsem oslavil v nemocnici.
U mě na žádné slavení nebyl prostor a moc ani nálada.
Co tě poslední dobou rozhodilo? Nebo i naopak potěšilo?
Nejvíc mě potěší, když se dozvím, že se někdo zraněný z naší
nehody o kousek uzdraví. To se snad děje. Štve mě nejvíc je to
nehoda sama o sobě. Mrzí mě hlavně problémy druhých.
Chtěl bys někomu něco vzkázat?
Zkusím to veršem:
Přes K2 nejspíš pozdravím vedoucí,
současné i budoucí.
Ať je fajn program a děti radostí vrní,
buďte ale opatrní.
Obsah knihy: Když Dragon najde v lese naleštěný modrý kámen, myslí
si, že chudého farmářského chlapce potkalo štěstí, možná za něj koupí
maso na zimu, pro svou rodinu. Ale když se z kamene vyklube dračí
mládě, Dragon si brzy uvědomí, že narazil na odkaz skoro tak starý jako je
samo Království.. Jeho prostý život se přes noc roztříští a on je vržen do
nového nebezpečného světa osudu, kouzel a moci . Pouze se starodávným
mečem a radami moudrého vypravěče musejí Dragon s dračím mládětem
zdolávat nebezpečné situace a odolávat temným silám Království, kterému
vládne král, jehož zlo nezná hranic. Dokáže Dragon převzít břímě
legendárních Dračích jezdců? Osud království možná leží v jeho rukou…
Hodnocení: Velmi moc pěkná, dobrodružná kniha, kterou moc doporučuji.
K2 je prvním důstojným nástupcem mnou léta vydávané Stopy.
Přeju ať se daří a slibuju časopisu v rámci svých možností
maximální podporu.
Ok, díky moc za rozhovor
Informace: Z anglického originálu přeložila: Olga Machútová
nakladatelství: Fragment 2004, stran 487 název originálu: Dragon,
Inheritance, Book
Tlachal
one
www.teepek.cz - jedna z nejlepších skautských stránek
www.trekshop.cz -také jeden dobrý e- shop pro koupi outhdoorových
materiálů
www.mujweb.cz/www/paintballpardubice - stránky pardubické půjčovny a
prodejny paintballového vybavení
www.okcomputers.cz - stránky pardubické prodejny výpočetní techniky
www.sudoku.unas.cz - jeden z mnoha odkazů na sudoku
www.rajsmichu.cz - zde najdete různé vtipky žerty ptákoviny atd.
www.bonusweb.idnes.cz - nejlepší stránka na recenze PC her
www.warforum.cz -stránka zabývající se všemi věcmi okolo PC, mobilů atd.

Podobné dokumenty