17.8.2014 Introit: Oz 6,1-3 Píseň 168 Zpívejte, čest vzdejte Modlitba

17.8.2014 Introit: Oz 6,1-3 Píseň 168 Zpívejte, čest vzdejte Modlitba

17.8.2014
Introit: Oz 6,1-3
Píseň 168 Zpívejte, čest vzdejte
Modlitba: Hospodine, Bože náš,
vyvolal jsi nás k životu. Vytvořil jsi nás a chceš po nás, abychom byli lidmi
podle tvého obrazu, podle tvého projektu. A my věříme, že tvoje představa o
nás je dobrá, že to, co po nás chceš a jací máme být, je dobré pro všechno živé
tvorstvo i pro neživé stvoření i pro nás samé. Věříme tomu a zároveň
přiznáváme, že v realitě se nejspíš s tvou představou rozcházíme…
Dnes se nám zvláště vybavují situace, kdy jsme mlčeli, ale měli jsme
promluvit, neozvali jsme se proti nespravedlnosti a nepravosti, nechali jsme se
zastrašit arogantními darebáky, zacpali si uši a zakryli oči před lidskou nouzí,
utíkali před odpovědností a hledali výmluvy pro svou lhostejnost a pohodlnost.
Bože, přicházíme teď s plným vědomím svých selhání, s prosbou o odpuštění
a s touhou po nápravě. Jen nás svým Duchem podpoř! Dodej síly, obnov víru,
naději a lásku – bez těchto tvých darů nic nejsme. Buď s námi, požehnej nám!
Amen.
Čtení: Mt 12,33-42
Píseň 367 Studně nepřevážená
Text: Jon 2
Kázání:
Jonáše spolkla velryba. Tenhle příběh zná každý. Už malé děti vnímají,
jak je tajemné a vzrušující být spolknut velkou rybou. Větší děti si pak nad tím
lámou hlavu, protože vědí, že sebevětší ryba ani žádný kytovec nedokáže
spolknout člověka a žádný člověk nemůže tři dny a tři noci v útrobách
jakéhokoli živočicha přežít. Později pak, myslím, většina z nás porozumí
tomuto vyprávění jako jakémusi předchůdci fantasy literatury, v níž třeba
chlapec cestuje na hřbetě létajícího psa a nikomu to nevadí. Neříkejte, že to
s tou velrybou je hloupost! Naopak – je to úžasný nápad od vypravěče! Každý
si to zapamatuje. (Mimochodem, není ještě daleko podivnější představa, že
velrybu „nastrojil Hospodin“?)
Jonáše spolkla velryba. Tohle nám bezpečně uvízlo v paměti. Když
nad tím ale musím přemýšlet (chystám přece kázání), uvědomím si, že jsem
zmaten. Co v tom příběhu dělá nějaká velryba? Myslel vypravěč jen na
jakousi zajímavost anebo tím chtěl povědět něco víc? Jak velrybí přesnídávka
zapadá do Jonášova příběhu? - - Připomenu: Jonáš nechtěl přijmout úkol od
Hospodina, odmítl jeho poslání volat proti Ninive, jehož občané páchali zlo
nad všechny přijatelné meze, Jonáš utíkal před Hospodinem, nasedl na loď,
přišla bouře, námořníci losem určili, že podezřelým je Jonáš, on svou vinu
přiznal a nechal se dobrovolně uvrhnout do moře. A v tu chvíli ho spokla
velryba. A já opravdu nevím – byl to Boží trest (ještě něco horšího než
utonout) nebo Boží záchrana? K čemu měl být pobyt v rybím břiše? Hospodin
nastrojil, Hospodin rozkázal, aby ryba Jonáše vyvrhla (což je taky pěkná
představa). Vypravěč to vidí jako Boží dílo – ale jak mu mám rozumět? Co ten
Bůh chce?
Jonáše spolkla velryba. A po třech dnech vyvrhla. To se nikomu
nestalo. Ale mezi těmi dvěma stručnými větami (spolkla – vyvrhla) je celá
kapitola. Jonášova modlitba. Čteme ji, nasloucháme jeho slovům, a mně se
zdá, že ta modlitba může být mnoha z nás blízká. Možná, že být polknut
velrybou je obrazem něčeho, co vůbec tak ojedinělé být nemusí…
Ten příběh má rychlý spád a dramatický náboj. Stalo se slovo Boží
k Jonášovi (jdi do Ninive!), on utíká opačným směrem, nasedá na loď,
přichází bouře, šup do moře, velryba. Skoro by se mohlo všechno seběhnout
v jediný den. A najednou se ten příběh zpomalí. Tři dny a tři noci. A modlitba.
Když o Jonášovi vyprávím dětem (dobře se ten příběh vypráví), asi nedokážu
takhle zpomalit. Modlitbu zmíním, ale vzápětí se Jonáš ocitá na pevnině a jde
do další akce. Dnes mi připadá to zpomalení a modlení naší pozornosti hodné.
Tady se děje cosi podstatného. A říkám si, kolikrát vnímáme druhé lidi nebo
sebe přes to, jak jednáme a co zjevného se s námi děje, ale úplně podstatná
změna se s námi nejspíš odehraje vskrytu, v hloubce jako v moři a ještě v břiše
ryby.
Jonáše spolkla velryba. I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu,
svému Bohu. Ačkoli před tím se k tomuto Bohu nechtěl znát! (Nabízelo by se
teď mluvit o tom, jak člověk nedbá na Boha, když Bůh po něm něco chce, ale
volá k němu, když mu teče do bot. Ale zdá se mi, že Jonášův vztah k Bohu je
přece jen komplikovanější.) Jonáš se nemodlí jen tak: Pane Bože, pomoz! Bůh
pro něj není jen záchranný kruh. Jonáš říká: „(Hospodine), vhodil jsi mne do
hlubin“ – ačkoli přesně řečeno ho do moře hodili námořníci. A taky řekne:
„Všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily.“ Nezní mi v těch
slovech stížnost ani výčitka. V té modlitbě je překvapivě víc vděčnosti a touhy
po Bohu než čehokoli jiného. A mně se vybavují lidé, kteří takhle mluví o
těžkostech svého života. Se zatajeným dechem naslouchám příběhu, jenž takto
smí vykládat jen ten (!), komu se děje. Příběh Božího vedení skrze bolest a
dotyk smrti, při nichž je nám dáno se vnitřně srovnat, napřímit a znovu a jinak
vykročit.
Jonáše spolkla velryba. Jeho zběsilý úprk se zpomalil, Jonáš dostává
čas a prostor k přemýšlení, k modlitbě. Co vlastně dělám, kdo je můj Bůh, oč
v životě jde… ? Čas a prostor k vnitřnímu usebrání a proměně, k novému
náhledu a rozhodnutí. Jonáš je sám se sebou. (Jsou ovšem různá „být sám se
sebou“.) Hospodin ho donutil k tomu, aby se nad sebou zamyslel, a tak je tam
s ním v tomto smyslu i Hospodin. Nastrojil ten zvláštní čas a prostor mezi
dosavadním životem a blízkostí smrti, prostor, který dává šanci novému
začátku.
Jonáše spolkla velryba. A takovou velrybou by nám mohla být třeba
neděle. Čas zpomalení a zastavení a prostor pro reflexi mého dosavadního
směřování. Neděle – jsem donucen nedělat, neutíkat. A když přijdu do kostela,
připomene se mi moje pomíjivost. A Boží dílo (Boží blízkost…). A ještě spíš
než neděle jsou velrybou velikonoce. Tři dny v břiše ryby jako čas po Kristově
smrti do jeho vzkříšení. Nepříjemný čas. Požehnaný čas.
Jonášova modlitba v rybím břiše je prodchnuta vděčností. Zvláštní –
děkuje Hospodinu za záchranu ještě dříve, než je vyvržen na pevnou zem. Co
se vlastně s Jonášem stalo? Co si uvědomil? Zač Bohu děkuje? Zdá se mi, že
Jonášovi došlo, jak je jeho útěk od Hospodina nesmyslný. Namísto do Ninive
namířil si to do Taršíše – ale copak Taršíš je nějaký cíl? Jonáš jen vyvolával
zdání, že ví, co dělá, že někam směřuje, ale ve skutečnosti neměl žádnou
životní náplň. Co vypadalo jako cíl, bylo prázdné, bezobsažné. Život v negaci,
kdy se pořád jen něčemu vyhýbáme, nikam nevede. Tohle Jonášovi v břiše
velryby došlo a za to je Bohu vděčný. Nahlédl do prázdnoty, která nemusí být
jen prázdnotou za smrtí, ale prázdnotou už před smrtí. Anebo – možná jde o
jednu a tutéž prázdnotu…
Jonáš říká: „Kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se
připravují.“ A kraličtí překládají týž verš slovy: „Kteříž ostříhají marností
pouhých, dobroty Boží se zbavují.“ Rozumím tomu tak, že kdo se v životě
vyhýbá odpovědnosti a jde cestou lehkého, snadného žití, připravuje se o
požehnání, jehož se dostává tomu, kdo přijímá tíhu odpovědnosti za své bližní
a je ochoten se zaplést do jejich osudů. „Jdi a volej proti Ninive!“ – tento úkol
od Boha připadal Jonášovi nesmyslný, zbytečně zatěžující, ale nyní poznává,
že právě přijmout poslání a úkol jsou šancí nebloumat jen odnikud nikam,
nýbrž se stát součástí většího příběhu, toho úžasného příběhu Božího s lidmi,
se světem. Bože, otevři nám oči a ukaž naše místo, naše poslání! Amen.
Píseň (Svítá) 373 Vítězi k poctě zpívejme
Ohlášky
Sbírka
Píseň (Svítá) 148 Kdo na kolenou klečí
Přímluvná modlitba
Otče náš
Poslání: Ř 12,1-12
Požehnání
Píseň 489 Tvé požehnání