SC07/1 - Unitaria.cz

SVOBODNÁ CESTA
Č A S O P I S O B C E U N I TÁ Ř Ů V P L Z N I
číslo
1
leden–březen
2007
ročník iii
******************************************
Obsah čísla 1:
LOVČÍ, Radovan: Úvodník k číslu 1 .......................... s. 1–3
MIKEŠ, Otakar: Co je to láska? ................................. s. 4–8
LOVČÍ, Radovan: Anotace knihy „Tajemství mysli. Metody
poznávání a ovlivňování myšlenek“ Jiřího Elgera ..... s. 8–9
ELGER, Jiří: Intuice ................................................. s. 9–12
MIKEŠ, Otakar: Co bych učinil, kdybych získal velké
množství peněz? ....................................................... s. 13–18
VACHTL, Zdeněk: Dopis pro příští století ............ s. 18–20
ROONEY, Andy: Naučil jsem se (redakci poslal br. Zdeněk
Vachtl) ...................................................................... s. 20–22
„Desatero“ otištěné v kalendáři jisté svobodné církve (zaslal br. Zdeněk Vachtl) ............................................ s. 22–23
LOVČÍ, Radovan: Umělci malující ústy a nohama ..............
................................................................................... s. 23–25
LOVČÍ, Radovan: Mateřská dovolená očima našich politiků ............................................................................ s. 26–28
LOVČÍ, Radovan: „Velikonoce“ Petra Piťhy ........ s. 28–30
HAŠPL, Karel: Lidé jsou jednou rodinou .................... s. 30
******************************************
Úvodník k číslu 1:
Vážení a milí čtenáři,
do letošního prvního čísla Svobodné cesty nám přispěli mimo
jiné dva bratři z pražské obce, ing. Dr. Otakar Mikeš, DrSc., a předseda Dozorčí rady NSČU Zdeněk Vachtl. Prvý z obou jmenovaných
patří k nestorům českého unitářského hnutí, v němž se angažuje již několik desítek let. Není však toliko známým činovníkem české Unitarie,
nýbrž také význačným vědeckým pracovníkem a přispěvatelem odbor1
ného tisku. Navzdory svému vyššímu věku (*1921) i zdravotním problémům je dr. Mikeš stále aktivní a činorodou osobností, která se podle
svých možností angažuje v Pražské obci unitářů, na celounitářské
úrovni i mimo ni. (Připomeňme například jeho účast v Ediční radě
NSČU.)
Dr. Otakar Mikeš je také autorem několika podnětných spisů
duchovní povahy. Namátkou uveďme díla: „Etika duchovně vyspělého
člověka“, „Filozofie Náboženství moudrosti“ či „Sádhaná – duchovní
cesta“. (Posledně uvedená kniha je stále v prodeji v Ústředí NSČU
v Praze v Karlově ulici 8.). Řadu cenných příspěvků tlumočil bratr Mikeš unitářskému i neunitářskému publiku formou veřejných přednášek,
jejichž text byl později nezřídka publikován v unitářských periodikách.
Některé přednášky však dosud uveřejněny nebyly a jejich znění lze
nalézt například na internetové adrese: http://sweb.cz/Mikes.Otakar/.
Požádal jsem proto jejich autora, zda by souhlasil s publikováním několika svých příspěvků ve Svobodné cestě, což tento kvitoval s povděkem. Učinil jsem tak i proto, že Otakar Mikeš již v minulosti v plzeňské
unitářské obci přednášel a byl námi v posledku zván i k dalším přednáškám. Ze zdravotních důvodů však svou osobní účast v Plzni musel
bohužel odmítnout.
Druhým přispěvatelem je pražský unitář a současně klatovský
rodák – bratr Zdeněk Vachtl (*1930). Ačkoliv se i on zvolna blíží k osmému křížku, jeho vitalitu a elán by mu mohli závidět lidé mladší
o řadu desetiletí. Br. Vachtl – kromě toho, že zastává funkci předsedy
Dozorčí rady – patří v dnešní době patrně k nejaktivnějším unitářům.
Hodně cestuje, takže jako jeden z nemnoha členů současné NSČU si
udržuje přehled o dění ve stávajících českých unitářských obcích, netoliko v té pražské. Zdeňkovou zásluhou se také podařilo ještě před příchodem bratra Schwarze napomoci ke zviditelnění českých unitářů
v celostátním rozhlasu. Bratr Vachtl je dále činný v občanské sféře
a politické oblasti a je členem jedné menší parlamentní strany, která
klade výrazný akcent na ochranu životního prostředí. Zvýšený důraz na
ekologii je zřetelně patrný i ve Zdeňkových příležitostných přednáškách na půdě českých unitářských obcí.
V časopisu dále připomínáme odkaz unitářského laického kazatele z Brna ing. Jiřího Elgera (1901–1982). Jeho příspěvek o intuici
2
pocházející z knihy „Tajemství mysli“ uveřejňuji s laskavým svolením
pana Milana Svobody z libereckého nakladatelství Santal.
Na závěr tohoto úvodníku bych se chtěl omluvit všem našim čtenářům (nejen plzeňským, ale i těm z jiných koutů republiky), že se mi
v minulém roce nepodařilo připravit včas k vydání všechna čísla SC.
Vzhledem k časové vytíženosti v mém nynějším zaměstnání (kde jsem
často pracoval také o víkendech), letnímu zdravotnímu výpadku i dalším aktivitám, které souvisejí s mým původním oborem (tj. historickou
vědou, jíž se aktivně věnuji prakticky jen ve svém volnu), vyšla loňská
čísla Svobodné cesty s poněkud větším zpožděním. Bratr Pivoňka byl
loni až přespříliš zaneprázdněn svými zdravotními potížemi (ty ho
nakonec dovedly až k rezignaci na post hlavního duchovního NSČU)
a na typografické úpravě časopisu se navíc nepodílí. Třetí z redaktorů,
bratr Jaroslav Krpejš, se v minulém roce redakční práce již neúčastnil
a v tiráži byl veden spíše formálně. V letošním roce připravuji čísla
SC s podstatně větším předstihem, proto doufám, že se je podaří vydat
vždy nejpozději na konci každého kalendářního čtvrtletí.
Tímto se loučím a těším se nashledanou u dalšího čísla Svobodné cesty.
Radovan Lovčí
**********************************
3
**********************************
Co je to láska?
Otakar Mikeš
**********************************
Tato otázka se v prvém přiblížení bude zdát podivná, ne-li
zbytečná, neboť o lásce se tolik píše a zejména pěje v nespočetných
pojednáních a písních, že se může zdát, že jde o pojem zcela běžný
a známý. Ale není tomu tak.
V našem pojednání se chceme věnovat otázce, jaký je duchovní
původ lásky. A zde již nejsou vědomosti o tom příliš běžné a známé.
Pokud se týče terminologie, tak náš český jazyk je v tomto bodě velice
chudý, nerozlišuje různé varianty lásky. Obrátíme se proto na pomoc
k řečtině. Ta rozlišuje tři formy. Prvá je tzv. láska erotická, jejíž jméno
je odvozeno od řeckého boha lásky, který se jmenoval Erós. Je to láska
smyslná, pohlavní, a od tohoto jména jsou odvozeny výrazy erotika
(což je soubor jevů vztahujících se k sexuální aktivitě), erotomanie
(což je nadměrné vystupňování sexuálních pudů) a erotický (což znamená milostný). Druhým řeckým jménem pro lásku je filia, což znamená v podstatě příbuznost, blízkost či přátelství. A konečně třetí forma se nazývá agapé, což je nejvyšší, tzv. „duchovní láska“, která nemá
s pohlavím nic společného.
Ale i v řečtině nemusí být tyto termíny jednoznačné, jak ukazuje názor jednoho z nejvýznamnějších myslitelů – PLATÓNA – který
při rozvíjení své nauky o ideách (tj. údajných základních představách,
z nichž je druhotně stvořen tento svět), říká: „K poznání idejí se může
povznést jen ten, kdo má filozofický „pud“. A tento pud nazývá „erós“.
Dává tak tomuto slovu zduchovněný a vyšší význam. Podle něj „erós
je snahou přejít od smyslového k duchovnímu. Je to puzení smrtelníka
povznést se k nesmrtelnosti a zároveň touha probudit tento pud
v druhých“.
4
A jak se o duchovní lásce vyjadřovali po Platónovi i jiní myslitelé? Holandský filozof židovského původu Baruch Despinoza – nebo
jak se později nazýval: BENEDICTUS DE SPINOZA – se o lásce
k Bohu vyjádřil takto: „Protože všechno, co je nutné, je Boží vůle (neboť Boží vůle a nutnost je jedno a totéž), je postupující poznání
a schvalování nutného zároveň rostoucí láska k Bohu, podrobení se
jeho vůli". Tento nejvyšší pro člověka dosažitelný stav Spinoza nazývá
„amor Dei intelectualis" (duchovní láska k Bohu).
Náš TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK podle „Hovorů
s T.G.M.“ Karla Čapka zdůrazňoval duchovní lásku k bližnímu s odkazem na Bibli takto: „[...] a Jan píše ve své epištole [...], že nelze Boha neviditelného milovat bez lásky k bližnímu viděnému.“ Mystický
přístup k duchovní lásce zdůrazňuje současný indický prorok SAÍ BABA, když hovoří o ponoření se do nitra (o tzv. kontemplaci) slovy:
„Boží hlas je možné slyšet v krajině srdce, pouze když jazyk mlčí [...].
Ticho je řečí hledače duchovna. Jeho něžná sladká řeč je výrazem pravé lásky. Nenávist skučí, strach kničí, ale láska zpívá ukolébavky, konejší, přikládá balzám.“
Podle amerického unitářského duchovního, filozofa a spisovatele RALPHA WALDO EMERSONA je láska přímo požadavkem
ducha. „Člověk“, řekl Emerson, „je rozdvojen [...], pokud neukojí
všechny požadavky ducha. Láska je právě tak jeho požadavkem jako
pozorování. Opravdu neexistuje dokonalost prvé bez druhého“. Katolický mnich a mystik bratr LAWRENCE ve svém spisku „Praxe provádění přítomnosti Boží“, který v r. 1990 vydalo nakladatelství Unitaria,
napsal: „Hledáme různé cesty a metody, jak se naučit milovat Boha,
a abychom se dostali k této lásce, zneklidňujeme svou mysl nevím
kolika nápady. Provádíme množství praktik jak dosáhnout pocitu přítomnosti Boží. A přece je to tak jednoduché. Je přece daleko kratší
a snadnější vykonávat naše běžné zaměstnání jen pro lásku k Bohu
a umisťovat jeho posvěcující znak na všechno, kam položíme naše ruce, a tak pěstovat pocit Jeho přebývající přítomnosti. Tím spojujeme
naše a Jeho srdce. Není k tomu třeba žádného umění či vědy. Právě
tací, jací jsme, můžeme jít k Němu, jednoduše a s prostým srdcem."
Toto pojetí lásky k Bohu je blízké indické „karma-józe“ (tj. Cestě
k dokonalosti prací).
5
Naše náboženská víra nám říká, že Bůh je láska. Filozofie starého čínského taoismu však hlásá něco jiného. Taoistická esej „Šienšanský mudrc“, kterou vydalo nakladatelství Unitaria, nám říká: „Láska a přátelství jsou největšími hodnotami života. Jsou průvodci prvního podnětu Taa k tobě. Jednou je však nebudeš vnímat, stejně jako
řeka necítí proudění mezi břehy, když vstoupí do nedohledného moře.
Nechci tě navádět, abys vyhnal lásku ze svého srdce, to by bylo v rozporu s Taem. Miluj, co máš rád, a nepřipouštěj si myšlenku, že láska
by mohla být překážkou, která by tě měla v područí. Kdybys vypustil ze
srdce lásku, jednal bys nerozumně a byl bys Tau vzdálenější než dříve.
Jenom věz, že láska odejde sama sebou, neboť Tao, jediné skutečné,
není láska. – Měj na paměti, že hovoříme o nanejvýš vznešených záležitostech. Kdybych mluvil o životě a o lidech, pak bys ode mne slyšel:
Láska je nejvyšší ze všeho. Pro toho, kdo se však znovu zrodil v Tau, je
láska jen slovo, které bude jednou i v tobě patřit minulosti". A dále
vysvětluje: „Řekl jsem ti přece – z Taa jsi přišel a k Tau, které je jediné a věčné, se vrátíš [...]. Upoutá tě žena a všechno tě pudí k ní [...].
Jste-li si souzeni, stiskněte si ruce jako přátelé a řízeni pohybem zrozeným z Taa, začněte putovati životem za společným cílem [...]. Chceš-li,
nazývej to láskou [...]. Nazývám to rytmem, pohybem Taa. A duše milujících se jsou podobné bílým obláčkům, které plují vedle sebe a poháněny stejným poryvem větru se ztrácejí v azurovém blankytu.“
A k této nábožensko-filozofické tematice přistupme teď z hlediska doktríny „Náboženství Moudrosti“ (viz internetové stránky:
http://sweb.cz/Mikes.Otakar), kterou hlásáme. Skripta nazvaná „Etika
duchovně vyspělého člověka“ nám v sedmém z dvaceti přikázání říkají: „Láska je čistý altruistický cit, pramenící z duchovního srdce člověka, a nesmím ji zaměňovat za milostné projevy.“ Abychom tomuto
pojetí blíže porozuměli, ocitujme stať z preprintu vydaného v roce
1996 v omezeném počtu výtisků pro potřeby Unitarie a nazvaného
„Náboženství Moudrosti“. Tam se o duchovní lásce říká: „Duchovní
centrum v nás je také zdrojem intuice a inspirace, sídlem hluboké
moudrosti a zároveň i zdrojem čisté lásky. Zde jsme přímo u zřídla
čisté lásky. Odtud pramení a může být obrácena vůči komukoliv,
čemukoliv a kdykoliv, bez ohledu na společenské mínění, bez ohledu na
mínění etiky a z ní vyplývající morálky, které jsou podmíněny místem
6
a časem. Čistá láska v duchovním Srdci pramení z Absolutna, které
není podmíněno nijak a ničím. Láska odtud pramenící je opravdu rajsky čistá, neznečištěná ani našimi myšlenkami, touhami nebo představami, tím méně činy. Duchovní Srdce je proto svatou studánkou čisté lásky, a ten, kdo svým vědomím pronikne až sem, má právo pít tento
rajský nápoj. Jeho povinností je udržovat studánku v čistotě a nápoj
nezkalit.“ – O tom, jaký je etický přístup k přechodu čisté duchovní
lásky k pozemskému milování, pojednávají naše skripta takto: „Vyspělý člověk odlišuje čistou lásku od pozemského milování, avšak neodmítá je. To by jí však mělo být prostoupeno a ona by měla být jeho
východiskem a rozvinutou náplní [...]. Etický přístup vyspělého člověka
k pozemskému milování je proto odlišný od hodnocení čisté lásky. Zatímco této se zcela otevírá, nehledá rozkoš jenom pro sobeckou rozkoš
a žádnými milostnými projevy nechce ubližovat druhým. Pro sexuální
styky si vybírá jen jednoho partnera. Nestřídá je.“
A o podstatě a původu duchovní lásky nám zmíněný preprint
říká: „Duchovní láska je nadvědomá touha po opětném sjednocení toho, co je nyní v tomto projeveném světě zdánlivě rozdělené. Před velkým třeskem celý vesmír vytvářel neprojevenou Jednotu skrytou v singularitě; tam jsme byli všichni duchovně jeden nerozlišený celek. Vyzářením a vývojem vesmíru vznikl nespočet zdánlivě oddělených jednotek o různém stupni vyspělosti. Vyspělejší jednotky, jako jsou např.
lidé, nadvědomě touží po opětném sjednocení – a to je duchovní láska.
Nadvědomě touží po opětném spojení jednotlivců i po celkovém společném spojení v ústředním duchovním centru, a tím je Bůh – Nejvyšší
Láska. Odtud pochází duchovní láska, proto naše jednotlivá „Vyšší
Já“ se vzájemně milují a společně milují i svůj duchovní prapůvod –
Boha“. A to je to hlavní, co jsem chtěl vysvětlit v předložené eseji.
A nyní přidám ještě doušku na závěr pro ty, kteří na své duchovní cestě dospěli až k jejímu konci (tj. k tzv. realizaci), nebo se
k němu alespoň přiblížili. Je Bůh opravdu Nejvyšší Láska, nebo má
pravdu taoismus se svou nejvyšší duchovní skepsí? Láska – i ta
nejvyšší – bezesporu svým charakterem patří do psychologické kategorie emocí. Je to touha po spojení, i když jde o touhu po spojení se
samotným Bohem. Jakmile je však Boha dosaženo, jakmile vědomí
poutníka na duchovní cestě opravdu splyne s pravědomím Absolutna,
7
pak všechny emoce a touhy – včetně duchovní lásky – zanikají,
protože ve vědomí Absolutna žádné emoce, žádné touhy – ani ty nejsvětější – neexistují. Tam je jen hluboký vznešený mír vědomí „Já
jsem“. Indická filozofie sice tento stav označuje jako „sat, čit, ánanda“
(existence, vědomí, blaho), ale ta ánanda (blaho) není emocí, to je jen
osvobození od vazby na „malé já“ a skrze ně na vnější projevený svět.
Je to zaniknutí jakékoli připoutanosti, nikoliv nějaká mystická blaženost. Proto Bůh ve své nejvyšší podstatě – jako tzv. Absolutno – není
Láskou. Zní to tvrdě, boří to mnohé duchovní iluze, ale poutník na
cestě „džňána-jógy“ nebo „zen-buddhismu“ má směřovat k poznání
Nejvyšší pravdy. Ta se v podání „Tribunové sútry“ šestého patriarchy
čchanu CHUEJ-NENGA, „Diamantové sútry“ či „Sútry Srdce“ nazývá
sanskrtsky „maháprádžnáparamitá“. Tím poutník dosáhne osvobození
od všech iluzí, i od iluze „nebeské lásky“. Je mi líto těch čtenářů této
eseje, kterým uvedená slova spíše něco vzala, než přinesla.
**********************************
Anotace
ELGER, Jiří: Tajemství mysli. Metody poznávání
a ovlivňování myšlenek. Santal, nakladatelství střediska
jógy Králův Háj: Liberec, 1994, 129 s.
**********************************
Kniha s celkem jasně vypovídajícím názvem „Tajemství mysli.
Metody poznávání a ovlivňování myšlenek“ byla oficiálně publikována již roku 1994. Přesto neztrácí svou nadčasovou platnost. Jejím
autorem je již zesnulý jogín, duchovní učitel, ale i laický kazatel brněnské unitářské obce ing. Jiří Elger (1901–1982). Ačkoliv už není
mezi námi, i dnes stále žijí někteří jeho žáci a blízcí přátelé, kteří s úctou připomínají jeho odkaz. Patří mezi ně také členové střediska jógy
Králův Háj v Liberci, kteří Jiřímu Elgerovi vydali in memoriam výše
8
uvedenou publikaci. Její obsah jistě zaujme nejenom každého vážného
aspiranta duchovní stezky, ale bude nepochybně velice blízký také příznivcům univerzálně pojímané mystiky, jogínům či osobám, jež studují dílo dr. Paula Bruntona (1898–1981).
Namísto podrobného rozboru knižního obsahu jsem se pro tentokráte rozhodl jít přímo ke zdroji a vybral jsem pro čtenáře Svobodné
cesty inspirativní ukázku z Elgerova díla nazvanou „Intuice“. Její text
následuje bezprostředně za anotací.
Radovan Lovčí
**********************************
Intuice
Jiří Elger
**********************************
Existuje stav mysli, v němž Vyšší Světová Mysl tajemně působí nad naším intelektem. Mysl prostupující vším živým promlouvá
k člověku a podrobuje ho svému dočasnému přímému vedení. Tento
stav můžeme označit slovem inspirace nebo intuice. Při tomto stavu
může zůstat jedinec buď staticky nečinný, nebo může být dynamicky
činný a vytvořit dílo velké umělecké hodnoty, vynález, který mění stávající základní principy, nebo může zažít extázi náboženského charakteru. Veškeré skutečné umění, stejně jako velké vynálezy, všechna duchovní zjevení, jsou výsledkem spontánního stavu, v němž anděl inspirace vede mysl člověka. Vše se může stát předmětem inspirovaného zjevení. Čím je tento zářný stav, po kterém tolik lidí touží, ale jehož
jen málokdo dosahuje?
Všimněme si okolností, za nichž se projevují tyto stavy, a věnujme pozornost jejich společnému znaku. Sledujeme-li život velkého
9
vynálezce, vidíme, že při řešení svého problému je stísněn, trápí se,
přemýšlí o problému, je často vyčerpán. Když problém odloží jako neřešitelný, bleskne mu náhle myslí správné řešení.
Jiný příklad: Zabývá se problémem tak dlouho, až se natolik
soustředí, že zapomene na sebe i své okolí. Cenu, kterou musí zaplatit
za rozluštění, je naprosté zapomenutí na sebe. Jeho koncentrace musí
být taková, aby zapomněl na své ego.
A tvorba umělecká? Hudební skladatel, který se snaží zaslechnout ozvěnu nekonečné krásy plynoucí k zemi jako krásná symfonie,
nepřipustí, aby byl sveden rozptýlením, když pocítí dotyk inspirace.
Stal se pouze nástrojem, na nějž hraje jiná Moc. Zapomněl na sebe
v podrobení se hudbě.
Malíř a sochař? Ve chvílích inspirace stojí před plátnem nebo
sochou, není si vědom času, nevnímá hluk, zapomíná na sebe. Je unesen krásou tvorby, která je pravou odměnou umělce, neboť štěstí pociťované při tvůrčí činnosti je čerpáno ze srdce při dočasném sebezapomenutí. Takový klid a umlčení osobního života jej přivede k základnímu zdroji, z něhož vyvěrá veškeré skutečné umění.
Básník a spisovatel? Táž touha po samotě jako u vynálezců
a hudebních skladatelů. Citlivý čtenář cítí, že výtvory přicházejí z něčeho, co plně ovládlo básníka, který podrobil svoji osobnost a připustil,
aby se stal jen průchodem něčeho vyššího, co inspirovalo celé dílo.
Inspirace však není stálá. Její květy vykvétají nečekaně a rychle
mizí, zasáhne-li osobnost do činnosti. Zapomenutí na sebe, chvilková
ztráta já, je podmínku tohoto zářného stavu, stejně jako blaženosti, která tvůrčí stav provází.
Uvažujeme-li o případech inspirace náboženské, mystické nebo
duchovní, setkáváme se s podobnými charakteristikami. Jeví se zde
však ještě výrazněji, neboť tvořící autor je nucen tlumočit své poselství
hmotnými prostředky a toto omezení odpadá při duchovní inspiraci.
Sledujeme-li životopisy světců nebo velkých mystiků, kteří dosáhli vysokého cíle, vidíme, že buď vroucí modlitbou, nebo zažitím
bezmocnosti při snaze dosáhnout cíle úvahou, dospěli do stavu úplné10
ho zapomenutí sebe, a tím se uvedli do stavu, v němž Vyšší Mysl
k nim promluví z nekonečného Ticha.
Jistě se každému přihodilo, že marně a usilovně vzpomínal na
určitou věc. Teprve když přestal vzpomínat a zabýval se něčím zcela
odlišným, vynesla vzpomínka odpověď nad práh vědomí. Vidíme, že
vědomá mysl nezná děje v hlubinách mysli, dostává však zprávy skrze
intuici. Intuice v jediném záblesku poskytne více než dlouhé úvahy
založené na vnějších zkušenostech. Uvažování je činné a hloubavé;
intuice spontánní, neodvislá od vůle.
Jak máme postupovat, abychom navodili podmínky, kdy k nám
může promluvit intuice? Musíme předně pevně důvěřovat, že v Nekonečné Inteligenci existuje odpověď na naši otázku a že je jen třeba, aby
odpověď vystoupila nad práh našeho vědomí. K získání odpovědi musíme nejprve soustředit pozornost na nám známá fakta o problému
a neosobně, jak jen dovedeme, uvažovat o všech okolnostech. Po tomto soustředění je důležité opustit námět probíraný tím, že obrátíme
myšlenky jiným směrem. Tak přispíváme k přemístění odpovědi z hlubin mysli nad práh vědomí a stáváme se schopnými zprávu přijmout.
Úsilím o získání intuitivní odpovědi bychom kladli překážku jejímu
záblesku. Odpověď se dostavuje prchavá a jemná jako vzpomínka. Jak
snadno přehlušíme tento jemný hlas nedůvěrou nebo odvedením myšlenek k hrubším zájmům. Získání odpovědi závisí ovšem také na karmických vztazích, které probíhají s neúprosnou zákonitostí. Důležitá
v tomto směru je trpělivost a víra v konečný úspěch.
Také v meditaci hledáme odpověď na otázku, kterou nám může
zodpovědět Vyšší Inteligence, Vyšší Moudrost. Odpověď na otázku:
„Co je naše podstata? Co vlastně jsem? Co jsem já?“
Intuitivní poznání a inspirované slovo hrají nesmírně důležitou
roli v oblasti základních pravd náboženských učení. Čistota a stupeň
intuice musí však odpovídat úkolu, který má být splněn. Základní pramen každého náboženství vychází z poselství skutečně moudrého člověka, jemuž se dostalo intuitivního bezprostředního poznání Základní
Skutečnosti. Tento člověk se snaží buď ústně, nebo písemně předat
11
zprávu o svém poznání současníkům, přičemž jasně cítí, že je pouze
nástrojem Vyšší Síly, která jej používá.
Mezi svými současníky nachází málo lidí tak pokročilých
v duchovním vývoji, aby mohli přijmout jeho poznání v celém rozsahu. Pouze těm sděluje plně své poznatky, to jsou jeho apoštolové.
Ostatním předává svá poznání v podobenstvích odpovídajících stupni
vývoje posluchačů. Ti však přijímají nejen pronesená slova, ale i Sílu,
které je takový učitel prostředníkem.
Když Zasvěcenec pronesl svoje poselství, odchází a teprve po
jeho odchodu vidíme vznik náboženské organizace založené jeho následovníky. Za dnů blízkých zakladateli zachovávají náboženství zpravidla původní náplň. Postupem času však obvykle nauka zdegeneruje
a změní se v organizované předpisy. Ztrácí poselství Ducha úměrně tomu, jak mohutní v liteře dogmat. Postupně dochází ke sporům o smysl
výroků Zakladatele a ke snaze využít náboženství k získání světské
moci. Všechna náboženství, jejichž světské organizace byly narušeny
velkými chybami, vyšperkovány zázraky, poznamenány sobectvím
a kořistnictvím stejně jako zastaralou pověrčivostí, postupně zanikají.
Čistá a trvalá podstata obsažená ve sdělení velkých Zakladatelů trvá.
Stará svatá písma a filozofie mají nedocenitelnou hodnotu
(čímž nechci říci, že Pravda promlouvala k lidem jen těmito dávno žijícími jedinci). Z těchto knih však můžeme přijmout jen to, co platí jako univerzální Pravda, a opatrně a s váhavostí odložit zápisy, které při
zkoušce neobstojí. Tím nechci říci, že se smíme ve falešné pýše vyvyšovat nad tato stará zjevení. Znamená to však, že hodnotíme Pravdu
jako Ducha, ne jako napsanou literu, neboť si uvědomujeme, že mnohé
z těchto knih byly porušeny doplňky nevědomých lidí při opisování.
Naše cesta vede do našeho nitra, ne do slov natištěných v knize.
**********************************
Citováno z knihy: Tajemství mysli. Metody poznání a ovlivňování myšlenek. Santal: Liberec, 1994, s. 44–49.
**********************************
12
**********************************
Co bych učinil, kdybych
získal velké množství
peněz?
Otakar Mikeš
**********************************
Vícekráte jsem přemýšlel o této otázce a vždy jsem dospěl ke
stejné odpovědi: založil bych seriózní a fundovaný ústav pro výzkum
tzv. paranormální problematiky. Jsem si vědom toho, že si tím možná
koleduji o udělení „bludného kamene“ hnutí Sisyfos. Takové experimentální pracoviště však dosud chybí. Oficiální věda se většinou této
problematice vyhýbá, nebo ji dokonce zavrhuje, nebo se jí i vysmívá.
Myslím si, že však neprávem. Pokusím se vysvětlit proč. Napřed je
však nutné říci, co rozumíme pod pojmem „jevy paranormální“. Dříve se pro takové jevy či pozorování užíval termín „parapsychologie“
nebo také „metafyzika“, později byl běžný název „psychotronika“,
dnes se nejčastěji mluví o „jevech paranormálních“, tj. vymykajících
se obvyklému uznávanému způsobu poznání.
Proč si myslím, že není správné se této otázce vyhýbat? Je mi
jasné, že do této kategorie sice patří řada bludů, pověr, nebo i podvrhů. Jsem si však vědom toho, že vedle 95 % nesmyslů můžeme ve
sbírce těchto materiálů nalézt 5 % jevů, které – po podrobném prozkoumání a objasnění – by pro lidské poznání mohly být východiskem ke zcela novým i zásadním objevům, jež by obohatily lidskou společnost ve zcela netušených směrech. Je přeci známo, že největších úspěchů bylo v minulosti na poli vědy dosaženo, když se ob-
13
rátila od běžného podrobnějšího precizování dosud známého do oblastí dosud zcela neznámých.
Co považuji za scestné a co bych naopak chtěl důkladně studovat? Do kategorie bludů bych zařadil např. víru v ufony, kteří
údajně mají kroužit kolem naší Země v létajících talířích a unášet naše občany k jakýmsi pochybným fyziologickým experimentům a kteří přes svou vysokou technickou vyspělost (nutně předpokládanou
pro daleké kosmické lety) nedokáží nalézt užitečnější způsob komunikace s lidmi, než jsou kruhy pováleného obilí. Dále bych sem zařadil astrologii, jež věří v ovlivňování lidských osudů konfigurací planet na obloze v okamžiku zrození člověka. Avšak pozorování nakresleného horoskopu, tvaru vylité kávové sedliny, vyložených karet,
nebo rysů čar na dlaních rukou, může u některých jedinců vyvolávat
dosud neznámé formy intuice a stát se tak předmětem paranormálních studií. Jiným příkladem mohou být tzv. „geopatogenní zóny“,
jež odhalují proutkaři, a zejména nesmyslné a drahé kryty proti nim,
které nabízejí hloupým lidem někteří podnikavci. Geopatogenní zóny
však skutečně existují, mají však jiný podklad: v některých geologických podložích existuje menší množství radioaktivních látek, z nichž
na povrch pronikají stopová množství radioaktivních plynů. Ty
při dlouhodobém působení mohou zdravotně postihovat obyvatele
v těchto oblastech bydlících. Jejich exaktním měřením se však zabývají geofyzikální studia a nesmíme je zaměňovat za ty pověrečné
geopatogenní zóny. Těmito příklady není samozřejmě seznam takovýchto bludů ani zdaleka vyčerpán.
Co bych naproti tomu považoval za vhodné studovat? Byla by
to především telepatie a mimosmyslové vnímání. S telepatickými jevy se poměrně často setkáváme v praktickém životě, kdy k nim dochází nahodile, nebo i záměrně. Často pozorujeme u blízkých si osob,
že se v jejich vědomí téměř současně vynoří táž idea, k čemuž ovšem
může přispět vhodný shodný soubor vnějších okolností. Někdy ale takový soubor chybí a shodná idea se přesto vynoří. U osob citově
k sobě vázaných takové působení může probíhat i na dálku, zejména
když se jedna z osob ocitá v nějaké kritické situaci. Telepatické pů14
sobení si můžeme snadno vyzkoušet i záměrně. Sedíme např. v kině
a několik řad před námi se nalézá nějaká známá osoba, která o naší
přítomnosti nemá ani tušení. Soustředíme-li se na její zátylek s přáním, aby se dozadu na nás otočila, můžeme u ní pozorovat zpočátku
určitý neklid a po chvíli se v řadě případů skutečně otočí. Tyto
a podobné jevy neumíme dosud vysvětlit. Proč si však myslím, že
studium jejich podstaty je důležité? Souvisí to s otázkou, jak rychle
se takové působení šíří. Probíhá opravdu naším prostorem, nebo by
ke kontaktu mohlo docházet jiným způsobem, než je přenos prostorem? Tato otázka je významná z hlediska možnosti kontaktu s jinými vesmírnými civilizacemi, které předpokládáme ve vzdálených
planetárních systémech. Podle současných názorů se jakákoli informace může šířit vesmírem maximálně rychlostí světla nebo radiových
vln. Vzhledem ke vzdálenosti takovýchto možných planetárních
systémů je pro racionální komunikaci rychlost elektromagnetických
vln příliš pomalá. Kdyby k telepatickému kontaktu docházelo jinak
než putováním prostorem, skýtala by tato metoda netušené možnosti.
Z praktických důvodů nemůžeme rychlost přenosu telepatického
signálu měřit na Zemi ani v blízkém okolí. I náš Měsíc je k tomu
příliš blízko. Bylo by však možné využít plánované návštěvy Marsu,
který se od Země občasně vzdálí do takové vzdálenosti, že by rychlost přenosu mohla být spolehlivě změřena. K tomu je ovšem nutné
vytvořit seriózní předpoklady předchozím pozemským studiem, a to
by uvažovaný výzkumný ústav mohl zajistit.
Jako další vhodný předmět pro podobná studia považuji mimosmyslové vnímání. Zčásti se překrývá se studiem telepatie, ale má
i takové varianty, které jí nelze vysvětlit. Souvisí se schopností
jakéhosi jasnozření. Výzkum na tomto poli musí být však prováděn
naprosto seriózně, jak to např. zajišťuje studium Čechoameričana dr.
MILANA RÝZLA, který v USA rozvíjí metody označované v literatuře písmeny ESP, což je zkratka anglického názvu „Extra Sensory
Perception“. Poznatky z tohoto oboru by se mohly uplatnit např. i ve
vojenství (proto armády velmocí založily tajná pracoviště pro takový
výzkum), ale mohou otevřít i zcela nové netušené perspektivy pro
rozvoj lidské společnosti. V oboru paranormálních jevů je celá řada
15
problematik, které by vyžadovaly důkladnější studium. Jmenujme
např. jevy označované německým názvem „poltergeist“ („hřmotící
duch“), které byly občas pozorovány v různých zemích většinou
v souvislosti s nějakou mladistvou dospívající dívkou. Jejich výskyt
byl potvrzen (avšak nevysvětlen) celou řadou komisí odborníků.
Ing. Dr. Otakar Mikeš, DrSc.
Další paranormální problematikou jsou transpersonální formy
vědomí, jež například studuje další Čechoameričan prof. MUDr. STANISLAV GROF, který si za to už vysloužil „bludný kámen“ hnutí Sisyfos. Ten zprvu při svých studiích užíval tzv. „psychodelická farmaka“ (tj. látky odhalující „psyché“ člověka), zejména LSD. Vzhledem k současnému zákazu užívání takovýchto drog většinou zemí
z obavy před šířící se narkomanií užívá ke svým studiím nyní tzv.
„holotropního dýchání“. To spočívá ve vlivu převentilace plic na psychiku člověka a může tak někdy otevírat cesty k transpersonálním formám vědomí. Domnívám se, že navrhovaný výzkumný ústav pro paranormální jevy by měl získat výjimku pro možnost výzkumného užívání
16
psychodelických drog, jako tomu bylo u nás dříve ve výzkumu organizovaném doc. MUDr. VLADIMÍREM VONDRÁČKEM, jenž danou skutečnost uvádí ve své velice zajímavé knize „Farmakologie
duše“. Riziko ze šíření narkomanie (která je stejně dnes ve světě vzdor
všem zákonům značně rozšířená) je totiž daleko menší, než rizika
z toho, že naše lidská společnost bude ochuzena o poznatky zmíněných
transpersonálních forem vědomí, které mohou lidstvu otevřít netušené
obzory.
Toto pojednání uzavřeme zmínkou o jakémsi protipólu výzkumného ústavu pro studium paranormálních jevů, a tím je u nás
hnutí Sisyfos. To bylo založeno skupinou našich seriózních vědců za
tím účelem, aby bojovalo proti řadě pavěd, které se v naší společnosti
stále více a více šíří. To je jistě záslužná věc, ale metody, které hnutí
Sisyfos užívá, mohou býti i předmětem kritiky. Jeho představitelé se
totiž často nad jednotlivými pavědami místo věcné kritiky velice rozčilují. Avšak úžasné úspěchy v moderní době byly dosaženy především rozvojem experimetálních věd, nikoliv rozvojem byť často
i oprávněných emocí. Sisyfos má také tendence dogmatizovat současné vědecké poznatky, jako by to byl vrchol poznání, a přehlíží přitom
možnosti netušeného vývoje vědy do oblastí dosud zcela neznámých.
Příkladem pro toto tvrzení může být počáteční postoj tehdejší vědy
k začátkům teorie relativity Alberta Einsteina. Jeho názory byly většinou vědecké obce považovány za nesmyslné, poněvadž byly v dost
zásadním rozporu s tehdy ustálenými názory. Teprve když světoznámý astronom sir ARTHUR STANLEY EDDINGTON publikoval
svá pozorování zatmění Slunce z výpravy k brazilským ostrovům,
v nichž potvrdil Einsteinem vypočtený ohyb světelných paprsků
z hvězd gravitačním polem v těsné blízkosti Slunce, začal být odmítaný Einstein považován zprvu ve vědě a pak i v široké veřejnosti
za genia. Předtím by však asi od nějakého tehdejšího sdružení typu
Sisyfos obdržel „bludný kámen“. Základem rozdílného pojetí navrhovaného výzkumného ústavu pro jevy paranormální a postupů hnutí
Sisyfos je v tom, že Sisyfos publikuje byť i oprávněné názory vědců,
zatímco navrhovaný ústav by publikoval výsledky experimentů.
17
Tento předložený článek samozřejmě uvádí jen příklady námětů pro navrhovaný výzkumný ústav. Ve skutečnosti existuje podrobnější seznam úkolů, které by měl řešit, což v krátké publikaci
nelze podrobně rozvádět. Autor této eseje samozřejmě nepředpokládá, že by náhle získal velkou hromadu peněz potřebných k jeho
uskutečnění. Spokojil by se však tím, kdyby stimuloval skupinu alespoň několika významných vědců k úvahám o založení takového ústavu v rámci plánovaného rozvoje vědy.
**********************************
Dopis pro „příští století“
Zdeněk Vachtl1
**********************************
Já, občan planety Země, jsem se narodil v roce 1930. Prožil
jsem devět let mládí v první Československé republice s Foglarovými
Rychlými šípy a ve skautingu. Pak šest let fašistické okupace ve zrůdné světové válce. Po krátkých třech letech nové svobody potom čtyřicet let v totalitním materialistickém režimu. Od roku 1989 žiji v „postmoderní“ demokratické republice s devastovanou morálkou většiny
občanů, kteří dosud nepochopili, že svoboda a demokracie předpokládají odpovědnost k lidem i přírodě.
Většina dosud také nepochopila, že ani v konzumní společnosti,
plné páchnoucích aut a rozhádaných politiků, nemůže být člověk
opravdu šťastný a zdravý. Přesto zůstávám menšinovým optimistou
s vědomím, že „život je kapkou věčnosti s krásou, láskou, radostí i bolestí“.
Necítím se být dílem náhody, které jen jí, pracuje a spí. Věřím,
že vývojový program i té nejmenší bytosti a rostliny je „podpisem
1
Článek byl poprvé publikován v Unitářských listech v prosinci roku 2000.
18
moudrého Stvořitele“. V souhlase s tibetským dalajlamou jsem přesvědčen, že „různost filozofií, ale i různost náboženství představuje
jednu z krás lidské existence“. A v souladu s T. G. Masarykem jsem
toho názoru, že „zbožnost je přirozený stav člověka“.
Přestože ctím všechny moudré duchovní cesty jiných lidí, je mi
nejbližší Ježíšova lidskost, Buddhova filozofie jógy se zlatou střední
cestou a ekologické aktivity prosazující úctu k veškeré přírodě a bytostem.
Snažím se žít dle těchto zásad:
•
•
•
•
•
•
•
•
nelpím na tom mnoho věcí mít, ale snažím se to, co mám,
dobře užít (nekupuji to, co nepotřebuji)
nemohu-li něco změnit, změním k tomu svůj postoj-vztah,
netrápím se tím
žádný den nepovažuji za špatný, ale děkuji za to, že vůbec další
den je, ať je jakékoliv počasí
pokud to není nutné, tak nespěchám, ale každou chvilku dobře
prožívám (ve městě zásadně využívám MHD, jinak jezdím
vlakem, na kole nebo chodím pěšky)
jsem-li nucen někde čekat, tak si čtu, medituji, eventuálně si
povídám s čekajícími
mám rád lidi, dobrou společnost, ale umím být také sám, necítím se však osamocen
to, že tady vůbec jsem a vše, co vnímám mými pěti smysly
a logickou vírou, považuji za důkaz existence Kohosi, který nás
převyšuje a kterého nazývám Bohem (ateisti jej nazývají Přírodou apod.)
považuji zrození a umírání za přirozenou proměnu nezničitelné
Energie – Ducha v nekonečném vesmíru a Božském vědomí,
při tom si pokorně uvědomuji nepatrnost a relativitu mého života, který je však ohromným darem a příležitostí, kterou by
bylo škoda promarnit, proto alespoň v tomto věku žiji skromně
a šťastně
Vám světoobčanům příštího století – či tisíciletí – vzkazuji a přeji,
abyste žili eticky, ekologicky a každodenně prožívali především hod19
noty duchovní, které činí člověka Člověkem s vědomím dle J. A. Komenského, že „všichni sedíme ve velkém divadle světa a cokoliv se zde
děje, týká se všech“.
**********************************
Naučil jsem se
Andy Rooney
**********************************
Jestliže si uděláte čas na přečtení následujících řádků, věřím, že
budete mít optimističtější pohled do budoucnosti. Jmenované události
nás skrytě ovlivňují každý den. Napsal je Andy Rooney, muž, který má
dar říci několika slovy mnoho. (Autor úvodu neznámý).
Naučil jsem se,
-
že nejlepší učebnou života je zkušenost člověka staršího než
jsem já…
že když jsi zamilovaný, je to na Tobě vidět…
že stačí, aby jeden člověk řekl: „Cítím se s Tebou dobře“,
abych se cítil dobře i já…
že mít dítě usínající v náručí je tím nejkrásnějším pocitem na
světě…
že být přátelský a laskavý je více než mít pravdu…
že nikdy nemůžeš odmítnout dárek od dítěte…
že vždy ještě zbývá možnost pomodlit se za někoho, když už
nemám sílu mu pomoci jiným způsobem…
že nezáleží, jak váženým jsi v životě. Každý potřebuje přítele,
s nimž dokáže dělat i hlouposti…
že všichni někdy potřebují držet v dlani něčí ruku a srdce, které
jim rozumí…
20
-
-
že malá procházka s mým otcem kolem bloku za letního
večera, když jsem byl ještě malý kluk, učinila velké zázraky
v okamžiku, kdy jsem dospěl…
že život je jako role toaletního papíru. Čím rychleji se odvíjí,
tím dříve se dostaneš ke konci...
že bychom měli být rádi, když nám Bůh nedává vše, oč ho
žádáme…
že peníze neurčují postavení mezi lidmi…
že právě malé denní události dělají život velkolepým…
že pod tvrdou schránkou každé osobnosti se skrývá někdo, kdo
potřebuje být oceněn a milován…
že Pán neučinil vše v jeden den...
že ignorování skutečnosti nemění skutečnost jako takovou…
že když plánuji jít společnou cestou s někým, dávám mu
současně možnost, aby mi ubližoval…
že láska, ne čas, zhojí všechny rány…
že nejlehčí cesta vyrůst jako osobnost je obklopit se lidmi
chytřejšími než jsem já…
že každý, koho potkáš, si zaslouží být pozdraven s úsměvem…
že není nic sladšího než odpočinek s dětmi a cítit jejich dech na
tváři…
že nikdo není dokonalý, dokud se do něj nezamiluješ…
že život je tvrdý, ale já jsem tvrdší…
že šance nejsou nikdy ztraceny... , tu, kterou propásneš, dostane
někdo jiný…
že když jsi naplněn trpkostí, štěstí zakotví někde jinde...
že bych si přál říci ještě jednou otci, jak ho mám rád, předtím
než odešel…
že každý by měl svoje slova udržovat jemná a něžná, protože
zítra se k němu mohou vrátit…
že úsměv je nejlevnější způsob, jak zlepšit svůj vzhled…
že si nemohu vybrat, jak se cítím, ale mohu si vybrat, co s tím
udělám…
že když můj nově narozený vnuk svírá můj prst ve své pěstičce,
jsem zblázněný do života…
21
-
že každý by chtěl žít na vrcholu, ale všechno štěstí a růst se
uskutečňuje při cestě tam…
že nejlepší je dávat rady jen ve dvou případech: pokud jsi o ně
požádán, nebo v nebezpečí ohrožení života…
že čím méně času musím strávit prací, tím více věcí udělám…
Ukažte svým blízkým, jak Vám na nich záleží. Přeji pohodu
a lásku.
Redakci poslal br. Zdeněk Vachtl.2
**********************************
„Desatero“ otištěné
v kalendáři jisté
svobodné církve
**********************************
1. Nebudeš míti jiných bohů kromě Boha Moudrosti a Lásky.
2. Nebudeš si v duchu nikterak představovati Boha. Nebudeš se
klaněti výplodům své vlastní obrazotvornosti. Neučiníš si fetiše
z nějaké knihy, nebo konfese, nebo církve.
3. Nebudeš bráti nadarmo jména Boha Moudrosti a Lásky.
Nebudeš užívati posvátných slov, při nichž si nic nemyslíš.
Nebudeš se hlásiti za stoupence mravních ideálů, nemáš-li
úmyslu uvést je v život.
2
Uvedený text z pera amerického novináře a publicisty A. Rooneyho se vyskytuje na
bezpočtu internetových stránek a blogů, proto neuvádíme žádnou konkrétní citaci
stran jeho původu. Primární zdroj, ba ani jméno autora překladu se redakci přes
veškerou snahu bohužel nepodařilo vypátrat.
22
4. Pomni, abys posvětil všední den. Postarej se o všední dny
a neděle se už postarají samy o sebe.
5. Cti otce i matku. Přej osobitosti a nezávislosti dětem.
6. Neurazíš duše bližního lhostejností či opovržením.
7. Žena nebudiž ponižována mužem, nebo muž ženou, ani v těle,
ani v duchu. Manželství bylo učiněno pro člověka, a nikoli
člověk pro manželství.
8. Nepřipravíš bližního o jeho podíl na hmotném ani na duševním
blahu světském.
9. Vydáš svědectví všemu, co je dobré a krásné u svého bližního.
10. Budeš si opravdově žádati nejvyšších statků.
Převzato z Cest a cílů (roč. 20, č. 1, Praha 1942, s. 13). Pod textem
ještě následovala poznámka, jejímž autorem je pravděpodobně dr.
Karel Hašpl3: „Duch těchto „přikázání“ je pokrokový. Unitáři však
svým stoupencům radí a doporučují, aby sami si určovali směrnice
svého jednání, ale nepřikazují, co mají a nemají.“
Redakci SC zaslal br. Zdeněk Vachtl.
**********************************
Umělci malující ústy
a nohama
Radovan Lovčí
**********************************
Při jedné z mých pravidelných návštěv Studijní a vědecké knihovny v Plzni se mi dostal do rukou malý letáček libereckého Nakladatelství UMÚN. Povrchní pohled do letáčku mě seznámil s nabízeným artiklem, v jehož bohaté škále nalezneme jak knihy, tak nejrůzněj3
Karel Hašpl však není autorem tohoto desatera. Autor (a dokonce ani překladatel
textu) není v konkrétním čísle Cest a cílů vůbec uveden.
23
ší kalendáře, reprodukce celých obrazů, stylizované jmenovky k dárkům či například vánoční a velikonoční přání. Byl jsem velmi příjemně
překvapen estetickou úrovní i celkovým harmonickým dojmem, jímž
na mne uvedená díla zapůsobila. O to větší bylo mé překvapení, když
jsem se dočetl, že nabízené zboží nevytvořili běžní umělci, nýbrž lidé
trpící od svého narození či od určité životní fáze těžkým fyzickým poškozením (jsou částečně ochrnutí, anebo jim například chybějí horní
končetiny). Přesto se tito lidé nevzdali, nezahořkli na svět i vlastní nelehký osud a nalezli ve svém životě smysluplné uplatnění, kterým vyjadřují nejen svou radost ze života, nýbrž tuto radost dokážou předávat
i druhým lidem okolo. Předávají ji v podobě obrazů, které vzdor všem
pohybovým omezením a celkové závislosti na pomoci nejbližšího okolí malují ústy nebo nohama.
S. F. Chen: Květinové zátiší
„Nakladatelství malířů s tělesným postižením, malujících ústy
a nohama“ (zkráceně UMÚN, česká zkratka vznikla ze slovního spojení Umělci malující ústy a nohama) působí nejenom v České republi24
ce, ale pod obdobnými názvy ještě v dalších 42 zemích světa. Nabízí
a prodává díla nejlepších postižených malířů tvořících bez užití rukou,
kteří tak nejsou závislí výlučně na pomoci okolních lidí, nýbrž jsou s to
vydělat si finanční prostředky také vlastním přičiněním. Podíl ze zisku
nakladatelství dostávají dále nejrůznější sociální projekty zacílené na
pomoc tělesně handicapovaným jedincům, eventuálně jsou udělována
zvláštní stipendia konkrétním umělcům s výše zmiňovaným postižením.
Stanislav Kmiecik: Mlýn
V nabídce nakladatelství UMÚN najdeme jak díla českých
umělců, tak i těch zahraničních. Při pohledu na poetické krajiny z dílny
Stanislava Kmiecika a Petra Šrámka, květinová zátiší S. F. Chena,
Nancy Rae Litteral, Thomase Kahla či stádo koní Mariusze Maczky
člověk jen těžko uvěří, že tato špičková výtvarná díla mohli vytvořit lidé s tak závažným handicapem, a přesto je tomu tak. Případní zájemci
o nabízené obrazy či jiné zboží najdou více informací na webové adrese www.volny.cz/umun, případně si mohou napsat o nabídkový leták
na adresu nakladatelství, které sídlí v ulici Nad školou č. 1289 v Liberci (PSČ 463 11). Možná, že některý z unitářů zatouží po vkusném
dárku či ozdobě svého bytu a rozhodne se zakoupit něco z nabízené
produkce. Pokud ano, podle mého názoru rozhodně nebude litovat.
25
**********************************
Mateřská dovolená
očima našich politiků
Radovan Lovčí
**********************************
Jako muž nerad hovořím o věcech, k nimž může kvalifikovanější stanovisko zaujmout žena. Také nepokládám za vhodné vyjadřovat se na půdě náboženské společnosti k záležitostem politické povahy. Na druhé straně existují situace, kdy je dosti obtížné vést jasný
předěl mezi sférou politickou a náboženskou. V okamžiku, kdy přijdou
ve společnosti a v médiích na přetřes věci jako korupce, katastrofální
stav životního prostředí, interrupce nebo porušování lidských práv, je
těžké očekávat, že nebudou následovat také stanoviska ze sféry církví
a náboženských spolků. Po dnešní reportáži TV Nova (28.1.2007) uveřejněné v Televizních novinách a věnované mateřské dovolené vidím,
že k výše uvedeným tématům přibylo jedno další.
Celý příspěvek se točil okolo doby trvání mateřské dovolené,
která u nás trvá čtyři léta. Některé politické strany totiž upozorňují na
to, že právě mateřská dovolená je v naší zemi delší než v jiných evropských státech (kde je často jen tříletá) a čtvrtý rok příliš zatěžuje
státní pokladnu. Proto prý bude vhodné redukovat MD opět na tři roky.
Představitel jiné politické strany namítal, že podobné opatření je možné, pokud matky dostanou neztenčený podíl peněz, který by jinak obdržely během čtyř let. Mateřská dovolená by se zkrátila, ale peněz by
stát vydal v důsledku ještě víc. Tím by samozřejmě žádná úspora nevznikla a matky by si ekonomicky naopak polepšily. Jeden rok dovolené by ovšem vzal za své. V záplavě čísel se však zapomnělo na věc
mnohem podstatnější – na rodinnou péči, lásku a čas, který mohou
matky věnovat svým dětem. To jsou věci, které nelze penězi zaplatit,
26
ba ani jinak vynahradit. Bohužel v dnešní hmotařské době orientované
na výkon, spotřebu a řeč ekonomických dat se podobné veličiny zjevně
nepočítají a téměř nikdo je nebere v potaz.
Dávno nežijeme v době, kdy rodinu zajišťoval pouze muž (nebo kdy rodiny žily v celých rodech či kmenech na jednom místě či
v jedné kočující skupině a mohly si vzájemně vypomáhat). Ženy se
emancipovaly, vykonávají různá povolání a realizují se ve svých profesích podobně jako muži. Přesto by se jistě mnohé z nich alespoň v prvých létech života vlastních dětí věnovaly raději rodině než svému povolání. Ekonomická situace je však nedobrovolně tlačí k nutnosti pracovat (mužův plat často nestačí, mnohé navíc žijí bez manžela) a na
děti pak zbývá podstatně méně času. Jedinečnou možností, kdy se ženy
mohou věnovat potomkům naplno, představuje alespoň období mateřské dovolené.
Bylo by podle mne optimální, pokud by se čas mateřské dovolené mohl protáhnout do doby nástupu dětí do základních škol a dětská
výchova nebyla ve zprostředkované péči jeslí nebo mateřských školek,
kde na určitý počet chlapců a dívek připadá pouze jedna vychovatelka.
Péči dobré matky nikdo nenahradí, a i když může leckdy vypomoci některá z babiček, ne každá žena má svoji matku či tchyni pohotově při
ruce. Lidé se stěhují za prací a původní rodina je často desítky či
stovky kilometrů vzdálena.
Nevím, zda je na vině příliš maskulinní charakter české politické scény, nebo zda už i ženy v politických stranách kalkulují ve
svých hlavách raději s čísly a hospodářskými veličinami než s navenek
ekonomicky zcela bezcennými hodnotami typu mateřské lásky a tepla
rodinného krbu a ve výsledku přijímají některé návrhy svých kolegů
kladně a s povděkem. Pakliže tomu tak je, tak si myslím, že by právě
církve a náb. společnosti měly v patřičnou chvíli pozvednout svůj hlas
a říci své stanovisko. Vždyť nejde o paragrafy jednotlivých zákonů
a přejímání těch či oněch euronorem, ale o věci zásadní povahy, věci
spojené s niternými hodnotami, na nichž stojí duševně zdravá společnost. A v ní by mateřská láska i rodičovská péče měly stát výše nežli
handrkování o peníze, které moudrý a pečlivý hospodář ušetří jinde.
To bychom ovšem museli po našich politicích chtít mnohem zásadnější reformy byrokratických aparátů, více snahy, více razantních řezů
27
a ochoty důsledně bojovat s korupcí a sledovat, kde je možné omezit
peněžní toky. Řez v položce zvané mateřská dovolená je oproti výše
nastíněným záležitostem mnohem jednodušší a snáze proveditelný. Je
ovšem otázkou pro zúčastněné politiky (kterou si ale možná nikdy nepoloží), zda se takovýto řez opravdu dlouhodobě vyplatí?
**********************************
„Velikonoce“ Petra Piťhy
Radovan Lovčí
**********************************
Knížečku s názvem „Velikonoce“ vydalo již před sedmi roky
malé pražské nakladatelství Comdes. Sepsal ji prof. dr. Petr Piťha,
přední český pedagog, katolický myslitel, publicista a svého času také
ministr školství vlády ČR (1992–1994).
Starší unitáři si možná vzpomenou na celounitářskou revue
Cesta, v níž na počátku 90. let vycházely brilantní rozbory symbolických sdělení, která lze nalézt ve středověkých křesťanských výtvarných dílech. Spolutvůrcem těchto literárních rozborů byl právě Petr
Piťha.4 Ten je jinak renomovaným autorem řady spisů a knih pedagogické i náboženské povahy. Vzpomeňme například jeho převyprávění
starých pověstí českých, v nichž hledá na prvém místě etické a mravní
ponaučení, které každý legendární příběh přináší v otevřené či skryté
podobě.5
Profesor Piťha vytvořil též sérii drobných spisků (řádově o několika desítkách stran), jež počalo vydávat výše zmíněné nakladatelství
Comdes6 v edici Chvilka klidu. Ty mají čtenáře vést k zamyšlení nad
4
Druhým autorem byl český filozof Zdeněk Neubauer.
PIŤHA, Petr: Paměť a naděje. Pověsti Čech a Moravy. Univerzita Karlova: Praha,
2003. Namátkou uvádím názvy některých kapitol: O naději, O jinosti, O lásce, O zradě, O klevetách, O pokoře, O chtivosti, O válce, O zpupnosti... apod.
6
Nyní pokračuje ve vydávání dané edice nakladatelství Poustevník.
5
28
různými duchovními otázkami. Některá díla odrážejí katolickou příslušnost pisatelovu (např. knížečka věnovaná růženci), jiná mohou velmi dobře oslovit též křesťany z ostatních církví, křesťansky orientované unitáře nevyjímaje. Příkladem může být právě spis, který je věnován duchovním úvahám o svátcích velikonočních a taktéž zamyšlení,
jak tyto svátky slavili a prožívali naši předci.
Prof. PhDr. Petr Piťha, CSc.
Petr Piťha na rozdíl od jiných teologů nezatěžuje své práce bezpočtem odkazů na biblické výroky a přitom dovede jasně a srozumitelně vystihnout podstatu popisovaného tématu. Rovněž literární
sloh spisovatelův je nesmírně čtivý. I jeho knížečka o Velikonocích je
psána krásnou a líbivou češtinou. Samotný obsah je navíc místy prokládán podnětnými autorovými postřehy ze života. Nutno přiznat, že
nabytá životní moudrost i shovívavý nadhled asi nejzřetelněji formují
29
ducha této knihy. Její malý formát, který dovoluje vsunout ji do některé z kapes u saka, z ní činí též vhodného duchovního společníka při
cestách vlakem, autobusem či během posezení v parku.
Tento příspěvek nezveřejňuji v našem časopisu náhodou. V měsíci dubnu nás totiž čekají velikonoční svátky a možná, že jejich spirituální rozměr pomůže někomu z nás prohloubit i výše uváděná knížečka... Kdo ví...
**********************************
Lidé jsou jednou rodinou
Karel Hašpl
**********************************
Naše mysl se nenese k nadoblačným výšinám, ale ke všemu
blízkému i dalekému na této zemi, aby se pozdravovala se všemi bratry
a sestrami, s nimiž nás poutá naše lidství.
Kéž je náš hlas tak mocný, aby pronikal k duši každého člověka
a probouzel v každém vědomí, že jsme všichni lidé, že jsme jedna rodina!
Kéž je naše mysl naplněna tak velikým poznáním, abychom
u svých bližních vždy jasně postřehovali všechny krásy lidství!
Kéž najdeme nové cesty k pramenům moudrosti, abychom po
nich mohli vést ty, kteří hladoví a žízní a marně hledají smysl života!
Kéž naše síly mohutní, abychom mohli být oporou slabým, aby
i oni došli k širším obzorům a vyšším výhledům!
Kéž jsou naše srdce naplněna láskou, která by nás přenášela
přes propasti zloby a nenávisti a zapalovala plameny, jež by spalovaly
vše, co člověka snižuje, co dusí jeho lidskost a co mu brání, aby byl
opravdovým a uvědomělým dítkem Božím!7
7
Text byl převzat ze souboru unitářských meditací, který na internetových stránkách
www.unitaria.cz zveřejnil br. rev. Petr Samojský.
30
Osvícený rozum a probuzené svědomí
jsou naší nejvyšší autoritou,
veškerá pravda a jen pravda je naší Biblí,
všichni dobří lidé jsou našimi svatými,
celá příroda je naším chrámem
a láska ideálem každodenního života.
SVOBODNÁ CESTA
časopis Obce unitářů v Plzni
odpovědný redaktor: PhDr. Radovan Lovčí
redakční rada: Mgr. Luděk Pivoňka, Libuše Volfová
adresa: Obec unitářů v Plzni, Tomanova 3, 301 00 Plzeň
tel: 377 44 26 38, e-mail: [email protected]
internet: www.unitaria.cz/plzen