eduard limonov

EDUARD LIMONOV
24.4.2003
Teď, v dubnu, jsou to už dva roky, co Rus EDUARD SAVENKO LIMONOV (60) sedí ve vazbě v
moskevském vězení Lefortovo. Lídr Nacionálně bolševické strany je obviněn z ilegálního nákupu a
přechovávání zbraní, přípravy teroristických aktů a z pokusu o státní převrat. Ale Limonov je také
spisovatel, a to dobrý spisovatel. Slavný a jedinečný je jeho debut z roku 1976 To jsem já, Edáček;
příběh ruského básníka a rebela ztraceného ve lhostejném New Yorku. Limonov je daleko víc než
jen obtížný politický extremista - bohudík. Nebo bohužel, jak se to vezme.
Dnes již kultovní román To jsem já, Edáček nejdřív odmítlo třicet šest amerických nakladatelství. Jeho
obsah byl k USA, zemi, která Limonova přijala a hostila v době jeho emigrace na Západ, pramálo
loajální: podle něj je Amerika "rájem pro člověka-žaludek". Nakonec ale kniha pronikla ke čtenářům v
šestnácti jazycích a katapultovala Limonova na dráhu uznávaného spisovatele. Edáček
Limonov,autorovo alter ego, je ten do tmava opálený,polonahý a občas i docela nahý týpek, kterého
mohou v New Yorku léta sedmdesátého šestého bílé límečky pozorovat skrz prosklené stěny svých
kanceláří, jak si na balkóně ubohého hotýlku pro emigranty na rohu Madison Avenue a 55. ulice vaří v
obrovském kastrolu šči. Je mu přes třicet a je mu prachbídně stejně jako jeho stvořiteli. Ten se narodil
s příjmením Savenko (Limonov je pseudonym) uprostřed Velké vlastenecké války v roce 1943 v
provinční rodině důstojníka Rudé armády a ženy v domácnosti. Dětství a mládí prožil v Charkově. V
patnácti letech opustil školu a pak sedm let výtržničil a kradl. Když byl jeden z jeho kamarádů
odsouzen za znásilnění k trestu smrti, Limonov lumpáren nechal, sebral se a odjel do Moskvy. Tady se
protloukal, jak se dalo, a vydobyl si status undergroundového básníka. Alespoň to o sobě tvrdí. V
Moskvě Limonov potkal svou budoucí ženu Jelenu. Společně emigrovali na izraelské vízum v rámci
velké židovské emigrační vlny počátku sedmdesátých let: Židé ale nebyli. Po kratším putování po
Evropě se dostali do New Yorku a tady Jelena Limonova opustila. To není drb ze života umělce, nýbrž
klíčový fakt a silný impuls ke vzniku románové postavy Edáčka, který byl najednou - jak říká jeho autor
v doslovu ke zmiňované knize - "hodně sám, protože ,vypadl` ze všech kolektivů, jejichž členem byl do
té doby". Těmi kolektivy myslí vlast-rodinu, svou ženu a emigrantské noviny,odkud Edáčka vyhodili,
protože jeho články byly z neštěstí, osamění, frustrace a bídy autora ztělesněním a semeništěm
antiamerické zášti.
SVOBODA A CO S NÍ
V racionálním a uspěchaném New Yorku tedy žije a trpí bezprizorný Rus, který byl dříve někým, a teď
je v očích společnosti absolutní nulou. Být v Rusku básníkem - ač třeba básníkem undergroundovým,
neoficiálním, nepříliš známým - znamená být jedním z vyvolených, stát tam, kde si opravdu můžete
vážit sebe samého. Z této výše opojné sebeúcty a společenského uznání padá Limonov v New Yorku
rovnou na dno společnosti, která, jak smutně v knize poznamenává, nepotřebuje (ruské) básníky,ale
spolehlivé a pracovité myčky nádobí. Trpí jak zvíře: nedostatkem lásky,ale i nedostatkem pozornosti a
uznání. Je příznačné, co ruští emigranti s hrůzou zjišťují: v Americe jim už nechutná vodka. Zatímco
"tam" stačilo pořádně se napít a člověku narostla křídla, "tady" má vodka účinek opačný,účinek
olověné koule, která táhne k zemi a zesiluje vědomí vlastní bídy a mizérie. Limonov zkouší různá
zaměstnání - je pomocným číšníkem a občas stěhovákem, celkem vystřídá třináct profesí. Výsledkem
je, že v Americe se oba Limonovové - literární figura i její autor - prodchnou nenávistí "k silným tohoto
světa" a zároveň soucitem a něhou ke všem nešťastným. Kdo je silný tohoto světa? Prachatý
Američan, který "jebe" Jelenu, ač kromě nacpané portmonky má vše horší než Limonov: mozek,
srdce, postavu i penis. Uzurpace moci je spojena s uhlazenou pupkatou movitostí. Rozcitlivělý
vlastním neštěstím Limonov chvílemi jihne při pohledu na ponížení jiných, chvílemi plánuje násilnou
nápravu stavu věcí. Pustí se do organizování demonstrací proti americké propagandě, která podle něj
ohlupuje ruskou inteligenci a vábí ji do emigrace. Ruská emigrantská elita, která je vůči Západu
loajální, nemůže Limonova ani cítit. Seznámí se s komunistickou aktivistkou Carol a navštěvuje mítinky
její strany.Její aktivita mu ale připadá příliš zasmušile statická a přízemní: Edáček sní o takové
destrukci současného pořádku, která by byla poetická i dobrodružná. Kdyby hippies nebyli
mírumilovní, byli by jako Limonov a křičeli by s ním: "Pohrdám vámi, protože žijete nudně!" V noci
Edáček hledá lásku a lidské teplo - v rozvalinách opuštěných domů, u bezdomovců a prostitutek.
Zklamaný svou manželkou, vymačkaný jak citrón ze své lásky,nutí se do metamorfózy v "pederasta",
který - tak jako žena - bude milován, aniž by musel lásku získávat a vracet, "jen pro svou pěkně
tvarovanou prdelku".
PRYČ SE SVĚTEM BEZ LÁSKY
Limonov žil v New Yorku do roku 1987, kdy se přestěhoval do Paříže a začal se živit psaním. Názvy
některých jeho knih symbolizují limonovské žánry i témata, ale i jeho postupný posun od
autobiografie k sebeoslavě: Deník smolaře, Výrostek Savenko, Mladý darebák, Anatomie
hrdiny,Poslední dny supermana, Měli jsme velkou epochu, Moje politická biografie. I když Limonov
píše o jiných lidech, výsledkem je ostře vyhraněný subjektivní pohled, což je ostatně jeho záměrem,
pečetí a chloubou. Do Ruska se vrátil v roce 1991 s odhodláním dělat politiku, a to nejen slovem a
myšlenkou, ale i razantním činem. Po krátkém období dvoření se nacionalistickému populistovi
Vladimiru Žirinovskému Limonov zakládá vlastní Nacionálně bolševickou stranu. Limonka je ruské
slovo pro ruční granát, ale i název plátku, který je od devadesátého čtvrtého roku její hlásnou
troubou. Program je "koktejlem pravého a levého radikalismu, okořeněným mystikou a avantgardou".
Přitahuje mladé ruské extremisty, ve kterých se posedlost sociální spravedlností kříží s útočným
nacionalismem. Strana má kolem osmi tisíc členů, Limonka o něco vyšší náklad. Rusko je podle
Limonova třeba vysvobodit ze zakletí byrokratické nehybnosti a předstíravé pseudopolitiky,které je
přivedou ke zkáze: "Domnívám se, že stát je nereformovatelný," říká v jednom rozhovoru. "Dříve jsem
o revoluci mluvil idealisticky, kdežto teď o ní uvažuji jako o absolutně nevyhnutelné operaci, hrozné,
nepříjemné chirurgické operaci, bez které pacient zhebne." A bývalé ruské kolonie, vybojované krví a
slzami prostého ruského člověka - o které mohl podle Limonova přijít jen takový mamlas jako
Gorbačov,- je třeba znovu dostat na oběžnou dráhu bývalého impéria. Zvláště pak ty,kde úpí silná
ruská menšina, jako Lotyšsko, Ukrajina, Kazachstán. Pod Limonovovým patronátem nacbolové, jak si
příslušníci jeho strany říkají, provádějí různé provokace, často namířené proti bývalým sovětským
republikám a "na obranu" jejich ruských menšin. Zatím šlo spíše o výtržnictví, nicméně do některých
zemí už Limonov nesmí. Pravda, jsou tací ruští intelektuálové, kteří těmto akcím říkají performance ve
snaze podat Limonovovo působení spíš jako umělecký než politický čin. Limonov byl zatčen ruskými
tajnými službami na Altaji 7. dubna 2001 údajně při pokusu o ilegální nákup střelných zbraní. Od 9.
září roku 2001 s ním probíhal soud a hrozilo mu až dvacet let vězení. Nebezpečné svádění
horkokrevné mládeže k rozvratné činnosti je Limonovovým největším "hříchem". Hříchem
formulovaným nakonec jako obvinění z pokusu o státní převrat. Zakládá se mimo jiné - a podle
obhajoby výhradně - na výzvách a proklamacích obsažených ve stranickém plátku Limonka a na
veřejných vyjádřeních samotného Limonova. Zhruba před rokem a půl otiskla Litěraturnaja gazeta
otevřený Limonovův dopis z vězení. Autor v něm sám sebe neskromně staví po bok perzekvovaných
ruských spisovatelů včetně velikánů Dostojevského a Mandelštama. V řádcích, které prozrazují vzdor,
pýchu, ale i velký strach z toho, co bude, si Limonov stěžuje, že jej veřejné mínění nechalo napospas
kruté moci, která odjakživa dusí výkvět ducha.
JE RUSKO V EVROPĚ?
Grázl, básník a citlivý člověk Eduard Limonov není žádný odtažitý ideolog, ale bez ideje je pro něj život
málo povznášející, a tudíž málo zajímavý.Nechápe, jak je možné žít bez vzepětí štědrosti, gesta, bez
vroucí interakce s lidmi. S trochou snesitelného rizika lze Limonova povýšit na nositele temperamentu
a myšlenkového světa určitého typu ruské inteligence. Nebo ještě jinak: kousek Limonova je možná
ukryt v každém Rusovi, v podobě " extremismu ideálů".S klíčovými hodnotami západní civilizace, jako
je třeba spořivost, uměřenost, trpělivost, pragmatičnost a praktičnost, Limonov dramaticky nesouzní,
v žádném případě ale tuto kulturu neodmítá jako celek. Edáček se s ní v knize poměřuje, ona má tu
moc jej učinit nešťastným. Svou povahou požitkář a nadšenec vnímá kouzlo a svůdnost jejích
materiálních plodů - jeho krajkové košile a značkové obleky,které si dopřává, i kdyby na chleba
nebylo! Odpověď na často propíranou otázku, zda Rusové patří do západní civilizace, by mohla znít patří, ale po svém: jako proroci intenzívního prožitku jejích plodů, jako narušitelé středostavovského
racionálního pořádku a jako neohrožení průvodci do hlubiny drásavých emocí, kam se západní člověk
často sám neodváží. Ruský hédonismus je možná dětský,ale ruská potřeba vyššího smyslu života je
dospělá.
NEW YORK - MŮJ PŘÍTEL
Papírový Edáček je potenciální terorista, jehož vzdor nastartovalo zhrzení, není ale z těch chladných
kalkulátorů typu zasmušilých členů Rudých brigád. Spíš než spravedlnost hledá přijetí a lásku, světu by
pustil žilou, protože mu lásku odpírá. Chvíle smrtelně chladného hněvu (zabíjet, krást) se v něm
střídají s až buddhistickým zjihnutím popsaným s hrabalovskou kadencí: " A tak jdu směrem k Down
Townu a občas se na mě někdo usměje, protože já když jdu, snažím se vypadat tak, jako bych v tu
chvíli četl modlitbu, kterou jsem si nedávno pro sebe složil, vymyslel v těžkou chvíli, když jsem si
všiml, že se zbytečně moc zlobím na lidi. Modlitbu to takovouto: ,Nemám v srdci hněv a zlobu,
nemám v srdci hněv a zlobu, i když jsem své naděje už pohřbil, nemám v srdci hněv a zlobu.` " Jeden
výrazný rozdíl tedy mezi literárním Edáčkem a Limonovem z masa a kostí je. Je dán silou a
přesvědčivostí Limonovova uměleckého nadání a jeho mimořádnou schopností tvůrčího vcítění, které
hrají ve prospěch literární postavy na úkor člověka z masa a kostí. Román má v sobě silné kapky
humanismu, ač toto tvrzení může být v kontextu politického působení jeho autora nepochopitelné.
Uskříplé emigranty,tuláky, zjevy vynořující se z hrozivé temnoty a zase se v ní utápějící, stárnoucí
vypočítavé a poživačné homosexuály Limonov do sebe přímo vpíjí a popisuje je se zájmem a vhledem,
které nebývají u lidí bez lásky.A tak, možná trochu paradoxně, Edáčkova výpověď na čtenáře
nepřenáší nenávist, ale naopak lásku a ustrnutí, zatímco z Limonova - politického agitátora - čiší jakási
sebestředná sveřepost, ze které jde trochu hrůza. Ostatně dobrým příkladem toho, jak se liší optika
svobodného spisovatele a politika v případě Limonova, je jeho veřejné vystoupení proti otištění
Satanských veršů Salmana Rushdieho. Najednou argumentuje: "Proč dráždit dvacet miliónů muslimů
žijících na území Ruska knihou, která ani za moc nestojí?" A tak to vypadá, jako by současný Limonov
už nebyl zhrzený rytíř ideálu, ale slouha účelu a politického cíle. Nicméně v Rusku se ozývají hlasy
rozumných lidí, kteří poukazují na to, že zatímco v zemi beztrestně straší pokoutní, a tudíž daleko
nebezpečnější extremistické skupiny,je dvacetiletý trest pro Limonova nehoráznost. Soud zvolil
kompromis. V polovině dubna odsoudil Limonova ke čtyřem letům za nákup a přechovávání zbraní.
Ostatní žaloby byly staženy.