Kdo se bojí hierarchií?

Transkript

Kdo se bojí hierarchií?
Kdo se bojí hierarchií?
(Dědictví komunistické vlády I: sborník příspěvků ke zkoumání sociálních
hierarchií, GA ČR 403/01/1564)
1
Who’s Afraid of Hierarchies?
(The Legacy of the Communist Government)
The authors of these texts have established their concept of governance on
sociological and also partially on anthropological and economic perspectives. Here,
governance is understood as the process of the organised and asymmetrical
execution of influence, founded on social hierarchies. Government is understood as
the expression and result of governance. The general studies contained in this
volume of papers are based on an empirical inquiry into judicial hierarchies and
public administration. The study of documents, legal norms, and interviews with
judges constitute the data used in the individual studies. The definition of hierarchy,
with special regard paid to the judicial hierarchy, the openness of the hierarchy and
its weaknesses, the protection of rights, the social construction of hierarchy set on
the example of the Czech judiciary, and the extinction of one power hierarchy, form
the subjects of the studies by the individual authors. As a whole, they represent a
contribution to the reconstruction of the mechanisms and the interpretation of
governance in state socialism.
Key words: social hierarch, government and governance, the legacy of the
communist government, judicial hierarchy, hierarchy of public administration
2
KDO SE BOJÍ HIERARCHIÍ? .............................................................................................. 1
SOCIÁLNÍ HIERARCHIE, VLÁDNUTÍ A DĚDĚNÍ VLÁDY.......................................... 4
VLÁDA A VLÁDNUTÍ JAKO PROBLÉM SOCIÁLNÍCH HIERARCHIÍ ................................................ 5
DĚDICTVÍ KOMUNISTICKÉ VLÁDY ............................................................................................ 6
METODICKÁ OPATRNOST ......................................................................................................... 7
HIERARCHIE: KONCEPT A FORMY................................................................................ 9
DEFINICE HIERARCHIE ............................................................................................................. 9
KŘESŤANSKÉ POJETÍ HIERARCHIE .......................................................................................... 10
SVĚTSKÁ HIERARCHIE. .......................................................................................................... 11
SOUDNÍ HIERARCHIE.............................................................................................................. 13
CO NECHÁVAJÍ HIERARCHIE OTEVŘENÉ ................................................................ 17
ÚVOD .................................................................................................................................... 17
VÝČET STAROSTÍ ................................................................................................................... 18
ZÁVĚR ................................................................................................................................... 24
OCHRANA PRÁV A SOCIÁLNÍ KONSTRUKCE HIERARCHIÍ: PŘÍKLAD
SOUDNICTVÍ ........................................................................................................................ 27
Obtíže vlády práva a sociální hierarchie ......................................................................... 27
ÚSTAVNÍ INSCENACE VLÁDY PRÁVA A OCHRANA PRÁV A SVOBOD ........................................ 29
Ústavní zřízení a jemu vlastní soutěže.............................................................................. 29
Ochrany herních agend, práv a svobod ........................................................................... 32
Založení práva, jeho soudní výklad a vymáhání .............................................................. 37
ČESKÉ PRÁVO A PODÍL SOUDNICTVÍ NA INSCENACI VLÁDY PRÁVA ........................................ 40
Lid jako zdroj soudní moci ............................................................................................... 41
Soudní řízení..................................................................................................................... 42
Instanční hierarchie soudů a jí „nadřazené“ soudy ........................................................ 44
Koordinace výkonu a správy soudní moci........................................................................ 49
SOCIÁLNÍ KONSTRUKCE HIERARCHIÍ SOUDNÍ MOCI ................................................................ 50
PŘÍLOHA: ZÁKLADNÍ POJETÍ PRÁVA A SPRAVEDLNOSTI ......................................................... 55
KONEC SAMOSPRÁVY V ČESKÝCH ZEMÍCH............................................................ 61
MODELY VEŘEJNÉ SPRÁVY .................................................................................................... 61
OD OBECNÍHO ZŘÍZENÍ K OBECNÍMU ZŘÍZENÍ ........................................................................ 62
PÁR SLOV O REFORMÁCH ÚZEMNÍ VEŘEJNÉ SPRÁVY .............................................................. 64
PŘÍPRAVA PODMÍNEK KRAJSKÉHO ZŘÍZENÍ V ROCE 1949....................................................... 66
REFORMA .............................................................................................................................. 67
3
Sociální hierarchie, vládnutí a dědění vlády
Martin Hájek, Tomáš Holeček, Jiří Kabele, Petr Kohutek, Zdena
Vajdová
Sborník, který předkládáme odborné veřejnosti, zakládá řadu zpráv o řešení
grantového projektu GA ČR 403/01/1564 Dědictví komunistické vlády. Ambice tohoto
projektu jsou stejnou měrou teoretické jako empirické. Klade si za cíl: „na základě
vícestranné rekonstrukce procedur komunistického vládnutí rozpoznat, popsat a
teoreticky uchopit mechanismus a strategie vládnutí v reálném socialismu a zdroje
jeho polistopadové setrvačnosti.“ Chceme se dlouhodobě a všestranně věnovat
problémům (i) konstruování sociálních hierarchií v novodobých společnostech, (ii)
vládnutí v podmínkách ústavně deklarované občanské rovnosti a (iii) „dědění“ vlády
jako součásti běžných i zásadních společenských proměn.
Česká společnost prodělávající ve dvacátém století v rychlém sledu velmi razantní
historické proměny nemá dobré zkušenosti s vládnutím a hierarchiemi. Konec konců
nemá dobré zkušenosti sama se sebou, protože si nedokázala úspěšně vládnout.
Nedokázala ohlídat hierarchie tak, aby byla zajištěna vláda práva a společnost
současně prosperovala. Mocní a ve skrytu hanění ONI se tak staly osudem
bezmocných společenství zakládaných na pochybné solidaritě MY. Pružná, avšak
setrvale bojácná česká společnost je pro studium role sociálních hierarchií
v novodobých společnostech zvlášť příhodným, i když ne vždy snadno
zvládnutelným terénem. Uspět můžeme jedině na základě určité dělby pozornosti.
Věnovali jsme se tomuto problému již ve svých dřívějších teoretických a empirických
pracích. Můžeme proto nyní čerpat při studiu nejen z cizích, ale i vlastních teorií.1
Problém lokálního vládnutí po listopadu 1989, ale částečně i před listopadem máme
zmapovaný svými dřívějšími výzkumnými pracemi.2 V době čekání na grant se
někteří z nás zabývali srovnáním proměn ústředního vládnutí v socialistickém (19451953) a kapitalistickém (1987-1994) přerodu.3 V menší skupině jsme dopředu
„zahájili“ práce na grantu Dědictví komunistické vlády empirickým studiem
současných hierarchií soudnictví.4 Vybrali jsme si oblast uplatnění sociálních
hierarchií, která doposud byla mimo zájem empirického výzkumu a kde jsme také
pociťovali největší znalostní deficit zakládaný všeobecným podceňováním role práva
v českém společensko-vědním výzkumu.
Předkládaný sborník zahrnuje zobecňující studie (Martin Hájek, Tomáš Holeček,
Jiří Kabele) z empirického vyšetřování hierarchií soudnictví. Doplňuje jej podobně
zobecňující studie Zdenky Vajdové o hierarchii veřejné správy. Všechny uvažované
práce představují nepřímo součást rekonstrukce „mechanismů“ a interpretace
vládnutí v reálném socialismu. Jejich vazba na náš grant je dána tím, že projektem
1
Kabele, Jiří. (1998): Přerody. principy sociálního konstruování, Kabele, Jiří. (2000): Polistopadové
proměny filipovské radnice,
2
Kabele, Jiří. (2000): Transakce, sociální vztahy a koordinační instituty
Kabele, Jiří/Lošťák, Michal. (2000): Přerodové procesy ve Filipově a české společnosti
Kabele, Jiří. (2000): O vládnutí na místní úrovni
3
Připravovaná monografie Z kapitalismu do socialismu a zpět v rámci grantu 403/00/… Přerody
Československa a České republiky.
4
Připraveno do tisku …Lesk a bída hierarchií českého soudnictví
4
slibovaná rekonstrukce a interpretace bude nutně prováděná z dnešní perspektivy,
týmem, který pěstuje pluralitu teoretických přístupů ke studovaným problémům.
Předkládaný sborník představuje ve svých studiích jak referenční rámec našeho
pojímání komunistického vládnutí představovaný demokraticky proměněnými
sociálními hierarchiemi, tak ukazuje snahy autorů jednotlivě dospět k nezávislým
(konkurenčním či vzájemně se doplňujícím) pojetím problému sociálních hierarchií.
Vláda a vládnutí jako problém sociálních hierarchií
Vláda je v našem týmovém pojetí projevem a výsledkem vládnutí. Vládu proto
nechápeme jako ústavní orgán, ani jako soubor privilegovaných osob (elitu), které
disponují politickou mocí a „vládnou“ ostatním. Nebudeme tedy primárně hledat
osoby, které „tahaly za nitky“, i když to neznamená, že nás nebudou zajímat různí
„tajemníci“, „bosové“, „ředitelé“ apod. Na druhé straně nemůžeme přijmout ani
myšlenku, že vládnutí je jakýsi neosobní „mechanismus“, soukolí, které vládne za
nás, a lidé tvoří jen spotřební materiál tohoto stroje. A není už důležité, jestli
mechanismus vládnutí působí na makroúrovni, jako socioekonomická struktura, nebo
na mikroúrovni, tzn. jako „mikrofyzika moci“.
Co je a co není vládnutí? Zastávané pojetí vládnutí vychází ze sociologické a
částečně i antropologické a ekonomické perspektivy.5 Vládnutí je organizovaným
výkonem asymetrického vlivu založeného na sociálních hierarchiích, jejichž existence
je ukotvena ve sdíleném pojetí řádu.6 Může se jednat o správu, řízení podniku,
politické vedení strany, výkon soudní moci, ale třeba jenom výchovu v rodině anebo
trénování sportovního družstva. Ve všech těchto případech je vládnutí důležitou
složkou uvažovaných činností, ale nevyčerpává je v celé jejich bohatosti.
Ve společnosti existuje vícero různých hierarchií, ve kterých lidé sdílejí nerovné
postavení. Můžeme mluvit o hierarchii politického statusu, která odráží úrovně a
významy politického rozhodování. Můžeme mít na mysli formální a neformální
stranickou hierarchii, která uspořádává postavení členů vzhledem k jejich
(předepsanému resp. neformálnímu) vlivu na chod organizace. Významná je
hierarchie ekonomické rozhodovací moci, spočívající v nerovné alokaci vlastnických
práv; hierarchie morálního statusu apod.
Sociální hierarchie se navzájem a ne vždy konzistentně prostupují.7 Běžně se
stává, že se mohou střetávat zájmy vlivného politika se zájmy vlivného finančníka.
Jiným případem je rivalita a symbióza soudních hierarchií, především hierarchie
instanční a správní. Druhou skutečností, kterou je třeba mít při studiu hierarchií na
mysli, je jejich různé vnímání v různých místech sociálního prostoru. Tak například
ten, kdo v hierarchii zaujímá vyšší postavení, jí někdy přikládá větší význam než ten,
kdo do ní nevstoupil nebo zaujímá nižší status. Nebo pro někoho bude mít určitá
hierarchie (např. stranická) pozitivní smysl, pro jiného naopak negativní. Třetí
5
Více či méně kriticky – s ohledem na jednotlivé přístupy členů týmu - navazujeme na teorie moci a
byrokracie zakládané Weberovou chápající sociologií. Inspirativní jsou pro nás práce Foucaultovy a
Croziérovy, jakož i vybrané práce z oblasti institucionální ekonomie (Coase, Williamson, Alchien a
Demsetz). Opíráme se i o práce Dumontovi, či le Goffovi popisují tradiční hierarchie.
6
V kontextu tradičního chápání řádu bychom například měli mluvit spíše o panování než o vládnutí.
Protějšek takto vymezeného vládnutí je organizovaný, povýtce symetrický a nepřímý výkon vlivu
založený na sociálních equitách (uspořádání rovných vztahů). Tomuto popisu odpovídá vlastnění.
7
Naše pojetí hierarchií se pohybuje na mikro- a mezo- úrovni. Vyjadřují je spíše grafy-stromy anebo
žebříčky, nikoli strata.
5
skutečností, svázanou se sociálními hierarchiemi jako médiem vládnutí, je fakt, že ne
všechny hierarchie slouží přímo k vládnutí a nelze je redukovat na psaná pravidla, na
více či méně formální předpisy. Je to způsobeno tím, že jejich smysl se neustále
ustavuje a redefinuje v interakci sociálních aktérů jak uvnitř, tak vůči ostatním
sociálním útvarům.
Dědictví komunistické vlády
Komunistické vládě se budeme pokoušet porozumět studiem vládnutí v reálném
socialismu. Naším přirozeným referenčním rámcem bude ovšem současné vládnutí
zakládané po právní stránce ústavou. Budeme se muset vypořádávat se dvěmi laicky
i odborně běžnými perspektivami pohledu na komunistickou vládu. První perspektiva
chápe vládnutí v reálném socialismu jako výsledek uplatňování tradičních, jen
industriální výrobě přizpůsobených sociálních hierarchií, pro něž je de facto
konstitutivní řádem ustavovaná nerovnost (výsostné postavení strany a dělnické třídy
disponující represivním aparátem). Druhá perspektiva naopak pojímá totéž vládnutí
jako výraz působení alternativních forem moderních hierarchie, pro něž konstitutivní
rysem zůstává apriorní rovnost (volbou transformovaná do nerovné relace straníka a
nestraníka). Při oceňování explanační síly obou perspektiv zatím ani v týmu
nepanuje shoda.
„Dědění“ vlády označuje metaforicky zdroje žádoucí i nežádoucí spojitosti vládnutí
v rámci běžných i zásadních společenských proměn. Uvažované spojitosti můžeme
vztahovat:
•
k trvání postojů, praktik, herních rámců a strategií, které je vědomým
navazováním na minulost, anebo se prosazuje i navzdory deklarovanému úsilí
dosáhnout jejich změny,
•
k jejich přenosům ze zanikajících institucí do institucí nástupních, z jednoho
režimu do druhého režimu,
•
k jejich obecnému rámování, které je vlastní novosvětskému pojímání řádu, a
proto je společné všem institucím a všem režimům.
Chápeme-li dědění vlády takto obecně a rozrůzněně, je zřejmé, že k němu muselo
docházet i v případě přerodu společnosti po listopadu 1989. Domníváme se, že se
jednalo o vládu odůvodněně obávnou a právě proto také povýtce slabou. Nedokázala
usměrňovat sampohyb společnosti, ale uměla si v každé úrovni „došlápnout“ na
každého, kdyby ohrožoval její vládcovská privilegia. Považujeme dědění tohoto i
dalších rysů komunsitické vlády za tak důležitý rozměr nedávných proměn české
společnosti, že hodláme studovat vládnutí v reálném socialismu a hledat případné
kořeny jeho charakteristických podob a praktik.
Dvě okolnosti podle našich hypotéz posilují důležitost „dědění“ komunistické vlády.
První se váže k přerodové situaci. Při ní sice zpravidla dochází k rozsáhlým
institucionálním reorganizacím, ale tyvo okázalé proměny mohou snadno zastiňovat
faktické trvání a přenosy mnoha praktik a herních rámců. Druhá okolnost je spjatá
s bazální a snadno pochopitelnou polistopadovou nedůvěrou vůči jakýmkoliv
hierarchiím, která představovala vedlejší účinek sázky na equity: na trhy a politickou
soutěž stran organizovanou volbami. Všeobecný nedostatek pozornosti věnovaný
hierarchiím a kultuře vládnutí vytvářel - trochu paradoxně - prostor nejen pro dědění
dřívějších stylů vládnutí, ale též pro jejich bytnění. Naše dřívější práce dokonce
6
nasvědčují tomu, že popisovaná malá pozornost věnovaná hierarchiím a kultuře
vládnutí, stejně jako celková „slabost“ vlády nepředstavují jen přerodové novum, ale
jsou též v celé řadě ohledů samy „dědictvím“ komunistické vlády.
Metodická opatrnost
Tento obecný a široce pojatý výzkumný záměr musíme zpracovat velmi opatrně.
Ať chceme nebo ne, dostáváme se do situace, ve které jsme vystaveni nejrůznějším
tlakům a vnitřním tendencím. Velkou část těchto potíží si do výzkumu přinášíme
sami. Zabýváme se věcmi natolik aktuálními a natolik zasahujícími veřejný prostor,
ve kterém se pohybujeme, že musíme věnovat zvláštní úsilí vybudování alespoň
částečně nestranného a kriticky reflektovaného postoje.
Především se nebudeme snažit podat úplný a v libovolném ohledu definitivní
obraz novosvětského vládnutí. Jsme si velmi dobře vědomi, že v sociologickém
popisu nabízíme na zkušenosti založenou interpretaci, tedy jeden možný způsob
porozumění tématu. Pokusíme se dobrat k co nejlepšímu „rozpoznání, popisu a
teoretickému uchopení“ hierarchií, za kterým si budeme stát – ať už jako celý tým,
nebo jednotliví jeho členové. „Dědění“ hierarchického vládnutí představuje v zásadě
směr našeho zkoumání, nikoli rámování oblasti, kterou bychom chtěli bezezbytku
vyčerpat.
Naše zkoumání bude sociologické, nikoliv historické. Nebudeme se proto snažit o
dokonalé propátrání jednotlivých historických událostí, ani o co nejkomplexnější
rekonstrukci historického kontextu, ve kterém se události odehrály. Jsme si vědomi
důležitosti takového zkoumání, ale přenecháváme ho odborníkům v této oblasti
povolanějším. Chceme se dobrat porozumění hierarchického vládnutí jako naší
současnosti, tedy jako našeho vlastního společenského problému. Proto se
historické události a dokumenty pro nás stávají pouze odrazovým můstkem, nikoliv
cílem samotným.
V žádném případě se nechceme dostat do role vítězů, kteří z výšky svého
politického vítězství rozhodují o „politické vině“ nebo dokonce „kriminální vině“
poražených. Nejsme soudci, a toho se budeme držet. V žádném případě také
nechceme komunistické hierarchie obhajovat nebo nad nimi truchlit. To ovšem
neznamená, že bychom v sobě chtěli potlačovat vlastní politické postoje. Budeme se
jenom snažit o takové tematizování jednotlivých výzkumných otázek, které už v sobě
předem neponese výsledné hodnocení ani objevy, a neučiní tak empirickou práci
pouhou záminkou a stylovým doplňkem.
7
Literatura:
1. KABELE, Jiří. (1998): Přerody. principy sociálního konstruování. Praha:
Karolinum. (Transitions: The Principles of Social Constructivism.)
2. ———. 2000a: "Polistopadové proměny filipovské radnice ." In: Filipov III,
Informatoria Katedry sociologie UK FSV v Praze ed. Josef Kandert. Praha:
Fakulta sociálních věd UK. v tisku. (Transformation of Filipov Town Hall after
November 1989.)
3. ———. 2000b: "Transakce, sociální vztahy a koordinační instituty." In: Filipov
II, ed. Josef Kandert. Praha: Institut sociologických studií, UK FSV. Pp. 4-165
ISBN 80-238-5397-X, GAČR 403/97/0971. (Theoretical Issues of Local
Government Investigation.)
4. KABELE, Jiří, LOŠŤÁK, Michal (2000): "Přerodové procesy ve Filipově a
české společnosti." In: Filipov III, Informatoria Katedry sociologie UK FSV v
Praze ed. ed. Josef Kandert. Praha: Fakulta sociálních věd UK.
v tisku. (Transition of Filipov and Czech Society.)
5. KABELE, Jiří. 2000: "O vládnutí na místní úrovni." In: Filipov III, ed. Josef
Kandert. Praha: Fakulta sociálních věd UK. (About Local Government.)
8
Hierarchie: koncept a formy
(se zvláštním ohledem na hierarchii soudní)
Martin Hájek
Definice hierarchie
Hierarchii můžeme definovat jako orientovanou soustavu stavů. Na jednom jejím
konci je určitá kvalita, zatímco na druhém je nedostatek této kvality. 8 Hierarchie
však není, když na jednom konci je kvalita A a na druhém kvalita B. Např. není
hierarchií soustava nebe - země - peklo, jestliže je peklo považováno za protivníka
nebe a perou se o nadvládu nad zemí. Naopak je hierarchií soustava nebe - země peklo, je-li peklo definováno negativně jako absence nebe; hierarchie je potom dána
množstvím nebeskosti obsaženým v jednotlivých stavech (100% - 50% - 0%). To, co
zde bylo označeno jako „množství nebeskosti“, můžeme obecně nazvat
hierarchickým principem. Tímto způsobem Augustinus „podrobil“ zlo Bohu - tzn. zlu
vzal jeho svébytnost a definoval ho jako nedostatek dobra:
„...Tak i Tvá spravedlnost nelíbí se bezbožným, tím méně tedy zmije
a červ, jež si stvořil dobré a zcela odpovídající nižším stupňům
stvoření; těm stupňům i sami bezbožní více příslušejí, čím jsou Tobě
nepodobnější, jako dobří více příslušejí stupňům vyšším, čím Tobě
stávají se podobnějšími. Tehdy jsem se tázal sám sebe: «Co jest
hřích?» a nenalezl jsem žádné zvláštní podstaty, nýbrž jen
odvrácenost vůle od nejvyšší podstaty, jež jsi Ty, Bože můj;...“9
Osobitou definici hierarchie nabízí L.Dumont.10 Studiem indického kastovního
systému došel k závěru, že hierarchie není ve své podstatě řetěz nadřazených
příkazů, ani bytostí se snižující se důstojností, ani taxonomický strom, ale vztah který
může být nazván „zahrnutí opozic“ (protiv). V hierarchickém vztahu stojí celek vůči
své části: na jedné úrovni se jedná o protiklady či komplementy (např. „černá“ a „bílá“
8
Rozumné je, aby hierarchické uspořádání bylo i z hlediska matematického relací uspořádání, tj. aby
splňovalo požadavek na transitivitu: je-li A výš než B a B výš než C, pak A musí být výš než C, a
antisymetričnost: je-li A výš než B, pak není B výš než A.
9
Augustinus, A. Vyznání. Praha: Kalich, 1992: 214.
10
Vers une théorie de la hiérarchie. In: Homo hierarchicus. Paříž, 1979.
9
rasa člověka), zatímco na vyšší úrovni jsou identické („bílá“ rasa, tím, že je sama
prototypem druhu, do sebe „černou“ rasu pojímá; podobně některé jazyky svědčí o
tom, že takový vztah platil pro muže a ženu: man, homme jako muž i člověk
dohromady); hierarchie je vlastně touto dvojúrovností, kdy na jedné se ukazují dvě
skutečnosti jako protikladné (jiný příklad: moci dobra a zla), zatímco nahlíženo z
úrovně vyšší, jsou stejné skutečnosti skutečností jednou (moc božská); pohleď na
obrázek 1. Tento problém, zdá se, řešil právě Augustin: jak je možné, že zlo i dobro
pocházejí od jednoho boha, když jsou to protiklady - možná právě v jeho definici zla
jakožto nedostatku dobra spočívá zrušení dumontovy formy a zavedení jiné moderní - formy hierarchie (to je však jen domněnka). Podle Dumonta se v hierarchii
jedná o vztah strukturální, statický: protiklady se dialektickým procesem
nepřekonávají, dobro a zlo nejsou dialektickou opozicí, nýbrž strukturální - jejich
smysl je dán právě jejich opozicí mizící na vyšší úrovni a ne hegelovským vývojem
jejich vztahu (překonáním protikladů). V budoucím výzkumu nebudeme z Dumontova
pojetí hierarchie vycházet, zůstane nám však stále jako alternativa vůči konvenčnímu
(ordinálnímu) pojetí.
Konkrétní hierarchie má vždy dvojí rozměr: teoretický a praktický. Mechanismus
převodu teorie do života je rituál, jehož existence je s hierarchií úzce spjata. Moc
(oprávnění) uspořádat ceremoniál, pompu, je často jedinou mocí, kterou nadřazený
ve svém vztahu k podřazeným disponuje. Toto oprávnění se vztahuje jednak
na vytvoření dramatického efektu moci a vládnutí a jednak na komunikaci s vyššími
figurami hierarchie.
Křesťanské pojetí hierarchie
Dumont pohlíží na hierarchii jako na dichotomii. Mnohostupňovost je podle něj až
druhotná, spočívající v tendenci jednotlivých skupin vylepšit svůj status tím, že
zavedou určité podkritérium (v indickém kastovním systému např. vegetariánství),
které je staví do hierarchicky vyšší pozice vůči zbytku jejich původní statusové
skupiny. Takto lze rozdělit hierarchický systém do mnoha stupňů a podstupňů, aniž
by byl porušen základní princip.
Opusťme nyní pozemské kasty a obraťme pozornost na hierarchie křesťanského
nebe. Dionysus Areopagita, jeden z prvních, kdo použil pojem hierarchie, definuje její
cíl jako: "největší možnou asimilaci a jednotu s Bohem". Středověcí myslitelé odvodili
z Bible tuto nebeskou hierarchii. Nejvýše stojí Bůh, nadřazen všemu a zahrnující vše.
Pod ním jsou tři řády trojic andělů: první stupeň tvoří Serafové, Cherubové a Trůny;
druhý tvoří Dominia, Ctnosti a Mocnosti; třetí sestává z Principalit, Archandělů a
Andělů. Ti z nich, a o tom jsou domněnky kteří konkrétně, kdo mají hojnost čistoty, ji
udělují ostatním; ti, co mají osvícenou inteligenci, iluminují druhé a ti, kteří jsou
perfektní, iniciují další. Principem uspořádání je blízkost Bohu; každý řád je
tlumočníkem a mluvčím toho nad sebou. Dochází ovšem k různým potížím, jako
třeba: jak si vysvětlit, že za Izajášem byl vyslán Seraf a ne anděl z nižší hierarchie?11
Podle vzoru této hierarchie andělů je vytvořena trojstupňová hierarchie těch, co
mohou jednat "ve jménu Krista": biskupové, kněží a jáhnové. Tito církevní "ministři" či
"legáti" dostali Kristovo pověření k předávání jeho Slova a proto jsou vlastně sluhové
všech lidí. Biskupové jako nástupci apoštolů musí jednat v souladu s Římským
biskupem - papežem - následníkem sv.Petra. Biskupové úřadují, učí, světí a vládnou.
11
Izajáš VI, 6 ve Starém zákoně.
10
Protože autorita biskupů je odvozena "shora", od Krista, nemohou být voleni
demokraticky - jejich posláním není zastupovat věřící před Kristem, nýbrž Krista před
věřícími. Někteří středověcí mystici zobrazovali církev jako loď, na které byl biskup
hlídkou, starší církve (presbyteři) posádkou, jáhnové dozorčími veslařů a katechetové
stewardy.
Církevní hierarchie se postupně rozrostla a košatěla, nicméně její princip stupnice podle blízkosti k bohu (Kristu) - se nezměnil. I když se mnohým může jevit
jako jakási správní soustava, úřad, tak pro jiné je systémem předávání charismatu,
systémem posvěcování věřících.
V ranně středověkém pojetí byla církevní hierarchie nehybná; jejím smyslem
nebylo umožnit schopným (zbožným) postoupit výše (k bohu); zbožný se mohl
přibližovat k bohu aniž by přitom opouštěl své místo v hierarchii. Je pravděpodobné,
že představa "kariéry" mohla vzniknout až v necharismatické, rutinizované hierarchii.
Mohli bychom to asi přirovnat ke stupňovité pyramidě, která dříve symbolizovala
mystickou cestu k božským výšinám zatímco pro dnešní turisty znamená
dobrodružný výlet na její vrcholek.
V prvním tisíciletí měly jednotlivé stupně církevní hierarchie relativně rozsáhlou
autonomii. Teprve v roce 1075 papež Řehoř VII. zavedl takové uspořádání, jenž mu
poskytovalo absolutní moc nade vším v církvi, přes všechny stupně. Podle tohoto
vzoru se pravděpodobně formovaly moderní státní hierarchie. V této souvislosti je
třeba připomenout, že toto ordinální pojetí hierarchie nabývá svůj zvláštní význam
teprve ve vztahu ke zvládání, k disciplinaci velkého počtu lidí.
Světská hierarchie.
K pravděpodobně největšímu rozvoji světských hierarchií došlo ve středověku.
Johan Huizinga v knize Podzim středověku píše, že „představa členit společnost na
stavy prostupuje ve středověku až do nejposlednější nitek všechny teologické a
politické úvahy.“12 Dále uvádí, že pojem „stav“ nebo „řád“ (ordo), byl spojován
s vědomím, že každá ze skupin, která je jím vytvořena, představuje cosi daného od
Boha, jeden orgán ve stavbě světa, právě tak podstatný a právě tak v hierarchii
důležitý, jako Nebeské trůny a Mocnosti hierarchie andělů.13 Specializace
jednotlivých stavů a podstavů dosahovala téměř moderní specializace v dělbě práce,
i když by asi bylo omylem se domnívat, že byla jejím zasutým přeobrazem. Zvláště
zajímavým tématem je hierarchie šlechty, jdoucí od panovníka až k poslednímu
„urozenému“. Problémy vznikající z nedostatečně jemné stupňovitosti stavů a
hodností, projevující se
nejasnostmi v dávání si předností při nejrůznějších
ceremoniích, vedly často ke vzniku složité klasifikace.14
Hlavním „problémem“ moderní světské hierarchie je otázka nerovnosti. Zatímco ve
středověké společnosti „šlo lamentovat nad zvráceností duchovenstva, nad úpadkem
rytířských ctností, aniž by tím byl ideální obraz sebeméně dotčen; ať lidské hříchy
zabraňují uskutečnění ideálu jakkoli, ten přesto zůstává základem a vodítkem
12
Huizinga, J. Podzim středověku. Praha: H&H, 1999, str. 90.
Tamtéž, 91.
14
Berelowitch, A. La hiérarchie des égaux. La noblesse russe d‘Ancien Régime. Paris: Éd. du Seuil,
2001. O problému nejasností a dilemat při výběru „fasád“ pojednává E.Goffman (In: Všichni hrajeme
divadlo. Praha: Nakladatelství studia Ypsilon, 1999, str. 34).
13
11
myšlení o společnosti.“15 Zcela analogicky zůstává v současnosti ideál rovnosti všech
lidí nedotčen existujícím množstvím a mírou jejich nerovnosti.
Alexis de Tocqueville líčí odlišné vztahy poslušnosti v aristokratické a
demokratické společnosti takto:
„Trvalá nerovnost životních podmínek nedává sluhům pouze jisté
zvláštní ctnosti a nectnosti; staví je vzhledem k pánům do zvláštního
postavení. V aristokratických společnostech je chudý od dětství
navyklý představě, že se mu poroučí. Ať se podívá kamkoliv, vidí
obraz hierarchie a poslušnosti. V zemích, kde vládne trvalá
nerovnost životních podmínek, dostává se tedy pánovi od jeho sluhů
okamžité, naprosté, uctivé a ochotné poslušnosti, protože sluhové v
něm ctí nejen pána, ale třídu pánů. Ochromuje jejich vůli celou vahou
aristokracie. Přikazuje jim, jak mají jednat, a do jisté míry ještě také
řídí jejich myšlení; v aristokraciích má pán často, dokonce aniž si je
toho vědom, úžasný vliv na názory, zvyklosti a mravy těch, kdo ho
poslouchají, a tento vliv se šíří mnohem dál, než sahá jeho
autorita.“16
Na druhé straně:
„Rovnost životních podmínek dělá ze sluhy i z pána nové bytosti a
nastoluje mezi nimi nové vztahy. (...) V demokraciích nejsou
služebníci rovni pouze mezi sebou; dá se říci, že jsou svým
způsobem rovni svým pánům. (...) V každém okamžiku se sluha
může stát pánem a činí si naděje, že se jím stane; sluha není tedy
jiný člověk než pán. Proč má tedy jeden právo poroučet a co nutí
druhého, aby poslouchal? Momentální a svobodná dohoda jejich vůlí.
Nejsou od přirozenosti jeden nižší než druhý; stávají se jimi pouze v
tomto okamžiku v důsledku smlouvy. V mezích této smlouvy je jeden
služebníkem a druhý pánem; mimo ni jsou to dva občané, dva lidé.
(...) Páni pak vyžadují od svého služebnictva pouze věrnost a přesné
dodržování smlouvy; nepožadují však po něm úctu; neočekávají
lásku ani oddanost; stačí jim, když je sluha přesný a poctivý.“17
Tocqueville nám však přímo neříká, proč by si nadřízený v demokracii
nezasluhoval úctu a oddanost resp. nemohl-li v aristokracii být podřízený, který
neměl v úctě svého pána. Považme následující:
„Zatím musí nám stačiti prosté faktum, že jsou vrchnost (pro útěchu
se říká «bohem daná») a poddaní, představený a podřízený, pán a
sluha, vesměs poměr, při kterém jeden činitel jest aktivní, druhý
pasivní;... Že poměr služebnosti nebývá sám o sobě podnětem lásky
služebníka k pánovi, toho příčinou «sama služebnost, kteráž se
obyčejně více z mušení a potřeby, než z dobré vůle děje, proto, že
člověk znaje se býti v svobodě narozeným a podrobě se v službě
proti přirození svému a ačkoli dal se do toho vězení dobrovolně, vždy
15
Huizinga, 91.
Demokracie v Americe, II., Praha, 1992, 129.
17
Tamtéž, 130-2.
16
12
však nemůže než mysliti, že dle přísloví, pokrmu v myších pastech
požívá.»“18
Hierarchizujícím principem světské hierarchie se zdá být podle Gutha závislost19.
Soudím tak i z následujícího: „Jenom sedlák je pánem na své hroudě; již obchodník,
živnostník a i ten, kdo svobodné povolání sobě vyvolil, je závislý na svém
zákaznictvu a na svých klientech. Z těch pánů ostatních slouží každý zase pánům
vyšším.“20 A na jiném místě: „Podřízený vykonávej především co nejpřesněji
povinnosti svého úřadu, vždy, ve všem, do nejmenších podrobností a jsi tak pánem
sám. Představený nejen že pak nesmí, ale ani nemůže ti nic vytýkati a jsi pak na něm
nezávislý, ač je-li spravedlnost a odvolání proti jeho možné zlovůli.“21
Soudní hierarchie22
Instanční hierarchie neprovází soudnictví odjakživa, ale vznikla až spolu se státem
a suverénní mocí panovníka. Organizačním principem aténských úřadů ve
starověkém Řecku byla zásada jedné instance; úřady nebyly v hierarchické stupnici a
rozhodovaly konečně. Odvolání bylo sice možné, ale nikoliv k vyšším úřadům, nýbrž
k lidu. I později bylo odvolání směřováno k suverénovi, ať už to byl božský nebo
pozemský panovník. Instanční hierarchie tedy vzniká v moderní evropské společnosti
z popudu absolutních vládců za účelem podrobení si soudní moci. M.Shapiro tvrdí,
že odvolání je „svou podstatou nástroj výkonu centrálního dohledu nad lokálními
soudci; … Odvolací systém byl historicky jedním z hlavních prostředků jak vnutit
uniformní, centralizované římské právo na lokální soudy namísto jejich místního
zvykového práva.“23 Zdá se, že tuto roli instanční hierarchie stále plní.24 Apelační
systém není ku prospěchu pouze centrální vládě tím, že zjednodušuje administrativní
kontrolu a právní uniformitu, ale výhodný je i pro soudící se strany, jelikož poskytuje
naději na příznivější rozsudek. − Ovšem z čistě logické úvahy plyne, že mají-li na
odvolání právo obě strany a obě strany se domnívají, že spravedlnost stojí na jejich
straně, může apelace stejně tak jako obrat k lepšímu znamenat obrat k horšímu
(např. odvolá-li se úspěšně státní zástupce). − Odvolání je rovněž výrazem
nesouhlasu s jednáním soudu, který nezpochybňuje legitimitu soudního systému;
naopak, odvoláním se k vyšší instanci v sobě nezbytně obsahuje její uznání jako
vyšší autority. Dokonce i když se člověk neodvolá, jak poznamenává Shapiro, může
18
Guth, J. Společenský katechismus II, Praha, b.r., 407; citace uvnitř je z Gwazza, S. O ctném a
chvalitebném v světě obcování. Praha, 1613.
19
V tomto příspěvku se nebudu pouštět do hlubších analýz principů moderních hierarchií. Cílem textu
je vytvořit představu o různosti přístupů a kontextů.
20
Tamtéž, 405.
21
Tamtéž, 408; proložení MH.
22
V následujícím se budu věnovat kontinentálnímu soudnictví, které je v odlišné od angloamerického.
23
Citováno podle Cotterrell, R. The Sociology of Law: an introduction. London: Butterworths, 1992:
237.
24
„Mladí soudci více chtějí soudit s odvoláním na přirozená práva a E. Wagnerová (předsedkyně
Nejvyššího soudu) to podporuje. Jenomže celá výše uvedená soudní soustava je držena pozitivním
právem, proto odvolací soudy jim takové souzení zatrhávají.“ (Soudce) „Je třeba si uvědomit, že proti
hodnotě soudcova svědomí tu stojí právo odsouzeného na předvídatelný výsledek soudu, tj. typově
stejné pře by měly končit relativně obdobným rozsudky, tak se vytváří pravidlo. Odvolací soud tuto
jednotnost prosazuje a může tak činit jedině tím, že je založen na přesvědčivé argumentaci.“
(Soudce)
13
si při rozsudku zachovat tvář tím, že o úmyslu odvolání veřejně hovoří. Podle soudců
má instanční hierarchie napravovat případná pochybení prvních instancí; proto jsou
také vyšší stupně obsazovány zkušenějšími a osvědčenými soudci.25 Ze
sociologického úhlu pohledu je jejich zkušenost též zárukou konformity; na soud
vyšší instance může postoupit pouze ten soudce, který prokázal svou loajalitu
stávajícímu uspořádání; a naopak, povýšit nemůže soudce, který má odlišné pojetí
spravedlnosti. Proto je instanční hierarchie zárukou stability soudního systému.
Na rozdíl od ostatních hierarchií, v soudnictví byly přidávány nové stupně téměř
výhradně shora. Nejdříve královský či nejvyšší soud, potom soud ústavní, v
současnosti soud evropský. Základ soudnictví by se měl tedy nacházet naspodu,
hierarchie by byla pak jakousi historicky vzniklou dohlížející nadstavbou. Na nižších
stupních se však setkáváme spíše než s typickým souzením (dvě proti sobě stojící
strany, soudce, právní zástupci, svědci, líčení apod.), s administrativním
rozhodováním rutinních případů, kde k „procesům“ zpravidla ani nedochází.26 „Nižší
soudy ani tak nesoudí, jako aplikují dané normy na případy, znovu ustanovují
pravidla, oprávnění a povinnosti, která umožňují užívání práv ve společnosti. Na
nižších soudech nejde tak o poctivost souzení jako o efektivitu a výkon.“27 Čím výše
v hierarchii postupujeme, tím techničtější a odbornější se stává jednání; v určité
úrovni už ze zákona musí laickou stranu zastupovat odborník (právní zástupce).
Také rozsudky, které na první instanci promlouvají k soudícím se stranám, na
instancích vyšších jsou nasměrovány spíše dovnitř soudního systému než navenek.28
Vyšší soudci píší rozsudky s vědomím, že je budou číst spíše soudci a jiní právníci
než veřejnost. Proto je také srozumitelný požadavek na zápis odlišného názoru
v senátu vyšších instancí, což na nižších úrovních by zpochybňovalo autoritu soudu;
na úrovních vyšších ji naopak může posilovat či přinejmenším přispívá k obrazu
soudu jako instituce nepředsudečně, nezávisle a nestranně hledající spravedlnost.
Instanční hierarchie je dynamická: každý soudce má možnost, prokáže-li své
schopnosti, postoupit v hierarchii výše a získat vyšší prestiž, zajímavější práci a vyšší
plat. I když někteří soudci o takovéto kariéře pochybují resp. omezují ji na dva
nejnižší stupně.29 Tato situace - neexistence kariérního řádu - je pravděpodobně
dočasná, protože v zahraničí kariéry soudců fungují.
Druhou výraznou soudní hierarchií je správní čili administrativní. V některých
zemích (např. v Nizozemí) mají duální uspořádání, tzn. soud má dva představené:
soudcovského a správního. U nás administrativní a soudní organizace splývá ve
funkcích předsedy a místopředsedy soudu. Otázka koexistence těchto dvou
organizačních systému je soudci široce diskutovaná a proto zmíníme pouze některé
25
„U každé soudní soustavy se počítá s omylností, proto je systém vícestupňový. Předpokládá se, že
na vyšším stupni bude také právní posouzení skutkové podstaty a ostatních stránek rozsudku
provedeno nestranněji a především s větší odborností.„ (Soudce)
26
O agendě okresních soudů: „Více než polovina věcí u nás se odsoudí trestní příkazem.“ (úředník
MSp) „X-ka (jeden pražský obvodní soud) byla fabrika na rozsudky.“ (Soudce)
27
Cotterrell, R. The Sociology of Law. Chicago, 1992: 214.
28
„My pak (na odvolacím soudu) musíme rušit rozhodnutí, doplňovat šetření či nutit k jeho doplnění,
zpátky jim jde již rozsudek odvolacího soudu, který obsahuje návod, jak celý případ rozřešit.“
(Soudce)
29
„Neúřední kariéra od soudu první instance k druhé instanci je, ale ta je dána časem; normálnímu
soudci končí kariéra na městským soudu, dostat se do vyššího soudu je prakticky nemožné.“
(Soudce) „Nepsaná kariéra" 1 stupeň obvod → městský soud odvolávací senát → předseda senátu;
dál již nebylo říkáno -- platově to tak vychází.“ (Soudce)
14
aspekty. Jednak je to otázka dohledu nad soudci. Ministerstvo spravedlnosti a
zaměstnavatel soudců i soudních úředníků nese za tyto politickou odpovědnost.
Politickou v tom smyslu, že stane-li se něco nežádoucího (zjistí-li se korupce na
soudu nebo nekompetentnost určitého soudce, je-li justice nevýkonná nebo
nehospodárně zachází se svěřenými prostředky ze státního rozpočtu apod.), ministr
může být interpelován parlamentem, případně může být požadováno přímo jeho
odstoupení. Existence ministerstva spravedlnosti tuto odpovědnost prostě
předpokládá. Aby ministerstvo mohlo dostát své odpovědnosti, musí existovat legální
prostředky působení na kvalitu justice. Na druhé straně ovšem ministerstvo - jako
součást výkonné moci - nesmí svým působením nijak narušovat nezávislost soudů.
Tento problém je řešen - budeme-li velmi schematizovat -buď zavedením
soudcovské samosprávy, která spravuje soudy totálně - soudně (personálně,
organizačně) i hospodářsky (investice, úřednictvo apod.) - jak je tomu v Japonsku;
nebo je zaveden výše zmíněný duální systém, ve kterém ministerstvo zajišťuje
hospodářskou správu skrze soudního tajemníka a soudcovská samospráva soudní
organizaci prostřednictvím prezidenta soudu; konečně třetí možností je úplná správa
ministerstvem, tzn. i náš případ, kdy ministerstvo skrze předsedu soudu řídí soud jak
soudně, tak hospodářsky.
Ačkoliv se jednotlivé státy pokouší o nalezení nejvhodnějšího uspořádání, které by
zajistilo jak účinné působení ministerstva, tak nezávislost soudců, ne všichni považují
legální formu tohoto uspořádání za podstatnou. Ať už je zde příklad Nizozemí:
„Snažila jsem se sdělit zcela jasně, že i když základem nezávislosti soudců jsou
zákonné předpisy, nejsou rozhodujícího významu. Máme tady určitou jemnou
rovnováhu v složité situaci. Tato situace se liší v závislosti na dané zemi.“30
nebo Japonska:
„V Japonsku existuje systém výlučné samosprávy soudnictví. (...) Ale
japonská praxe ukázala, že určitý typ politického vlivu může být
uplatňován dokonce i v systému s výlučnou soudní samosprávou.
Velice zjednodušeno - vysoce postavení japonští soudci uplatňují
svůj vliv, když se jedná o jmenování, postup a převod služebně
mladších soudců.“31
a konečně Německa:
„Byla by hrozná chyba se domnívat, že připravíme zákon, kde bude
spousta detailů a kde se postaráme o každou maličkost a pak
budeme dosahovat tu rovnováhu žádoucí nezávislosti soudů a
správné správy soudnictví. (…) Také v Německu ministr
spravedlnosti nevyužívá svých pravomocí, ale v podstatě by to mohl
otočit a mohl by je začít využívat hned zítra. Bylo několik možností,
kdy ministr využil své pravomoci, a veřejnosti se to nelíbilo. Tehdy
mu šly hned hromadné sdělovací prostředky po krku. Takže se
30
Kuijper-Kaijzer, Ch. Správa a organizace soudů v Holandsku. In: Organizace a správa…: 24.
J.Hermann. Správa a uspořádání soudů ve Spolkové republice Německo. In: Organizace a správa
soudnictví ve vybraných evropských zemích z hlediska nezávislosti a nestrannosti soudců. Praha,
1996: 37.
31
15
z toho ministři velmi rychle poučili a rozhodli se, že to už dělat
nebudou.“32
Soudci považují soudnictví za „živý organismus“, který se musí „pěstovat jako
anglický trávník“.33
Vztah státu a soudní moci se podle všeho bude intenzivně vyvíjet, protože v dané
„ideové“ situaci jej nelze definitivně rozřešit; použijeme-li Dumontovo pojetí
hierarchie34 , tak lze uvažovat takto: na jedné úrovni existuje stát, který v sobě
zahrnuje soudnictví jako svou specifickou součást, jednu ze tří mocí, však na druhé nižší - úrovni jsou soudnictví a stát (rozuměj politicko-ekonomická moc představitelů
státu) dvě odlišné entity, které se mohou dostat do vzájemného konfliktu. „Konečné
řešení“ otázky by tedy znamenalo odstranění této hierarchie, protože právě vědomí
hierarchičnosti nás popuzuje. Proto když studujeme (popř. chceme změnit) vztah
soudnictví a státu, musíme zachovat vědomí této hierarchie: jestliže budeme
soudnictví pojímat jako alternativu vůči státu, může se stát, že ztratí svůj význam
stejně jako v případě, že budeme obojí ztotožňovat.
32
Tamtéž, 42.
Interakcionistické pojetí by mohlo totéž vyjádřit následovně: rovnováha nezávislosti a správy
soudnictví „vzniká z nekonečných konzultací“ jako „vedlejší produkt naší historie“.
34
Proti námitce, že použití Dumontova pojetí hierarchie je zde nepatřičné, protože ústavně jsou tyto
moci koncipovány jako rovné a nezávislé, musím poznamenat, že podle mého názoru není
nejdůležitější, jak je určitý vztah definován formálně, nýbrž to, jaký ho nalézáme empiricky. Formální
uspořádání lze brát v úvahu jako kulisu probíhajícího představení.
33
16
Co nechávají hierarchie otevřené
Tomáš Holeček
Úvod
Při zkoumání hierarchického způsobu vládnutí bychom si měli všimnout i jedné z
jeho slabostí, která se projevuje ve stálých stížnostech na práci lidí. Tyto stížnosti
provázejí vždy celou hierarchii, odshora až dolů. Některé z těchto stížností jsou stálé
a v daném rámci neodstranitelné, protože se týkají věcí, které nelze nařídit, ani
žádným organizačním opatřením vyřešit. Týkají se věcí, které nechávají hierarchie
otevřené. Nejde totiž o porušování předpisů a pravidel, ale o zvládání starostí, které
musí každý zvládnout sám – právě tyto starosti mne budou zajímat.
V různých stížnostech je možné najít odkazy na starosti, které mají lidé v
hierarchiích. O některých starostech se mluví, o jiných ovšem ne. Já se budu zabývat
těmi, o kterých je mluvit nejen možné, ale přímo obvyklé a vítané. Stížnosti a
starosti jsou tedy dva různé pojmy: díky stížnostem se mohu dovědět o
některých starostech; stížnosti se ovšem na starosti neomezují a naopak o
některých starostech se z žádných stížností nic nedovím.
Stížností na to, co dělají jednotliví členové různých hierarchií špatně, je mnoho.
Když už navíc někdo má nějaké starosti, často o nich říká ostatním. Tak se šíří
všeobecné vědomí o tom, jaké starosti mají lidé zapojení do hierarchií.
Nejde jenom o stížnosti v pravém slova smyslu; někdy by bylo přesnější mluvit o
naříkání a jindy o pomluvách. Stížnosti mohou mít i podobu ironického vyprávění
nebo karikatury.
Protože v mém okolí jsou lidé, kteří se do různých vládnoucích hierarchií zapojili,
mohu slyšet různé stížnosti:
„… dneska mi zase podřízení provedli pěknou věc…“
„… v tom oddělení jsou snad všichni neschopní…“
„… mám dojem, že ředitel je zloděj…“
nebo „… právě jsem se vrátil z vedení a musím vám říci, že naše snaha byla
zbytečná…“ atd.
Sám jsem také do jedné vládnoucí hierarchie zapojený, byť na velmi nízkém
stupni: akademický svět je samozřejmě řízený hierarchicky. Mohu tedy vycházet i ze
svých vlastních zkušeností.
Kromě toho vycházím i z několika rozhovorů, které jsme udělali se soudci na
různých pozicích v jejich hierarchii. Mluvili jsme s nimi o připravované reformě
soudnictví. Připravované reformy jsou dobrým zdrojem informací o starostech, v
jistém ohledu bývají shrnutím mnoha stížností za poslední dobu. O starostech, které
mne tu zajímají, jsem se ale mnohem víc dověděl z různých zdůvodnění, proč to či
17
ono opatření v připravované reformě nebude úspěšné.
Musím připustit, že se stížnostmi se setkáváme v různých kontextech a všechny
nejsou míněny stejně. Někdy si lidé stěžují na své vlastní starosti, které jim hierarchie
přinesla a které za ně nikdo nevyřeší. Jindy si stěžují na to, jak špatně zvládá své
starosti jiný člen jejich hierarchie a jaké to má pro ně samé důsledky. Mohou si také
stěžovat na celé části své hierarchie nebo na celou svou hierarchii. Lidé si dokonce
mohou stěžovat na samotný princip hierarchie, který určité starosti neumí odstranit
nebo který je přímo vyvolává.
Je také rozdíl, zda si lidé stěžují na členy své vlastní hierarchie nebo na členy
nějaké hierarchie cizí. Někdy se přitom mohou cítit jako ti, kdo mají dané starosti
zvládat, a někdy jako ti, kdo na cizí nezvládnutí starostí doplatí.
Stížnosti mohou být různě míněné. Někdy to mohou být rady, jak něco zlepšit –
jindy mohou mít za cíl nějaké změně zabránit. Někdy mohou mít popisný ráz, mohou
to být až vědecké rozbory vlastní situace – jindy mohou vyjadřovat zklamání nebo
rozčílení. Někdy mohou sloužit jen k tomu, aby se člověk uklidnil.
Bez ohledu na kontext, ve kterém se se stížnostmi setkáváme, zachovávají si
obvykle stejný význam. Slyšíme-li například stížnost
„… ten člověk udělal jen jednu věc, a prodává ji v nových a nových podobách…“
nezáleží na tom, byla-li řečena v klidném rozhovoru, v hněvu nebo ve snaze o
poškození spolupracovníka. Stále rozumíme, co je tím míněno. Stížnosti ukazují na
určité starosti nebo problémy, které z nich mohu vyčíst. V tomto případě jde o starost,
kterou máme všichni: předstíráme nebo nepředstíráme, že pracujeme?
Je třeba rozlišovat starosti konkrétní a obecné. Konkrétní starosti mají lidé
v konkrétních situacích. Já se budu zabývat starostmi obecnými, jakoby
typizovanými. Obecné starosti mohou mít mnoho konkrétních podob.
Uvedu výčet starostí, který jsem sestavil na základě různých stížností, s nimiž
jsem se setkal. Měly by skládat obraz toho, jaké starosti jsou lidem v hierarchiích
obecně připisované, co jim ostatní vytýkají a na co si sami stěžují. Všechny uvedené
starosti nejsou nutně typické pro hierarchie, ale v hierarchiích se vyskytují a žádné
opatření je z nich nemůže odstranit.
Výčet starostí
Pořadí starostí nebude nijak odrážet jejich závažnost. Pouze je rozdělím do
skupin, aby byly přehlednější. Musím také upozornit na to, že určitě nepředstavují
úplný ani neměnný výčet. Jde o výběr. Mohl bych ve výčtu pokračovat dál a dál,
přičemž starosti by mohly zasahovat různé oblasti práce člověka v hierarchii. Patrně
každý čtenář by mohl doplňovat další.
Možnosti zvládání (nebo nezvládání), které uvádím, jsou příklady, které se
vzájemně nemusí vylučovat a jejich výčet lze rozšířit nebo změnit; slouží tedy
jenom jako ilustrace. Snažím se v nich zachovat autentickou dikci – většinou vznikly
z rozhovorů, které jsme vedli se soudci. Ti přitom většinou zmínili jednu podobu toho,
jak někdo nějakou starost zvládá nebo nezvládá. Já jsem z této zmínky vytvořil
18
obecnou formulaci starosti a doplnil druhou (případně třetí) možnost zvládání…
První skupina starostí, kterou chci popsat, se týká přístupu k práci. V hierarchii má
každý své úkoly, které musí plnit. Kdyby je stačilo prostě splnit, měl by to jednodušší;
jak ale k těmto úkolům přistupuje, záleží na něm – a to mu právě přináší starosti: ať
už vědomě nebo nevědomě, musí se s nimi nějak vypořádat.
Starost 1:
Vztah člena hierarchie k předpisům a zákonům, kterými se má řídit
Mohou to pro něj být dané, vnější okolnosti jeho práce. Nemusí za ně cítit žádnou
odpovědnost. Může je dodržovat a o jejich obsahu přemýšlet jen do té míry, aby
věděl, jak je neporušit.
! Nebo se může považovat za jejich spoluautora, který jim svou prací dává
smysl – a který je svou prací může postavit na hlavu nebo na nohy.
Tuto starost, stejně jako většinu ostatních, je možné formulovat dvojím způsobem:
buď jako starost soukromou, nebo jako záležitost veřejného zájmu. Rozdíl je přitom
v důrazu, který ve formulaci klademe na člena hierarchie nebo na předmět jeho
starosti. Zdůrazníme-li, že předpisy a zákony jsou pro společnost velmi důležité,
posune se starost směrem k veřejnému zájmu. Zdůrazníme-li, že pro daného člověka
má tato starost osobní důsledky, posune se směrem k jeho soukromí.
Tohoto napětí si musíme být i u dalších starostí vědomi.
Starost 2:
Zvládání nových úkolů
! Člen hierarchie s nimi může mít potíže, protože si už zvykl na řešení těch
starých. Může být dokonce neochotný si na cokoli nového zvykat.
! Nebo může naopak nové úkoly vítat a s radostí se do nich pouštět, protože
dělají jeho práci zajímavou.
Starost 3:
Zvládání přívalu práce
! Práce je někdy příliš mnoho. Může to být výjimečné, může to být ale
obvyklé. Někdo dál pokračuje stále stejným tempem a práce se mu
hromadí; někdo dokonce zpomalí, protože obzor, na kterém by byla práce
hotová, je příliš daleko – a tak šetří síly.
! Je ale také možné zrychlit práci, věnovat jí více času, zkrátka: člen
hierarchie může příval práce zvládnout.
Starost 4:
Specializace na dané pozici v hierarchii
! Člen hierarchie se může zaměřit na řešení jednoho typu úkolů a ostatní
úkoly zanedbávat. Může tím nutit své nadřízené, aby využívali toho, co on
umí dobře, a aby ostatní úkoly dávali jiným.
! Nebo může být schopný řešit všechny úkoly, které může dostat (ale nebýt
žádný specialista).
19
Starost 5:
Reakce na mínění spolupracovníků
! Člen hierarchie může být sebejistý a odmítat rady a mínění ostatních.
Může odmítat diskusi o svých rozhodnutích a řídit se jen svým vlastním
úsudkem.
! Může rady spolupracovníků vyslechnout, ale nebýt přitom schopný na
svých postojích nic změnit.
! Může také spolupracovníky vyslechnout a nechat se jejich míněním ovlivnit
(i kdyby jeho mínění bylo původně lepší).
Starost 6:
Vzbuzování úcty
! Vládnoucí hierarchie musí spoléhat i na úctyhodnost svých členů a ti by se
podle toho měli chovat. Každý to ale dělat nemusí, protože úctyhodnost se
nařídit nedá. Lze se vyvarovat jednoznačných prohřešků, které by vyvolaly
zásah nadřízených, ale přitom úctu nevzbuzovat.
! Je ovšem možné úctu vzbuzovat.
Starost 7:
Schopnost člena hierarchie uznat, že by měl opustit svou pozici
! Někdo se může chtít držet svého postavení za každou cenu. I když si
všichni kolem něj myslí, že by měl odejít, bude se do poslední chvíle bránit.
! Nebo může zhodnotit situaci a v určitých případech odstoupit; s rizikem, že
se už jinde dobře neuchytí.
Starost 8:
Obavy z průšvihu
! Někdo může mít takový strach z toho, aby neprovedl něco nepatřičného,
že raději nedělá nic, co nemusí. To může být dobré, protože to brání
korupci, ale jiné výhody to asi nemá.
! Je možné netrpět přehnaným strachem a přitom se snažit nic zásadně
špatného neprovést.
Druhá skupina starostí se týká vztahů, které mají lidé k výše a níže postaveným
členům své hierarchie. Nemusí jít přímo o vztahy nadřízenosti a podřízenosti, protože
v určitých ohledech mohou být místa v hierarchii nezávislá (aspoň deklarovaně) –
v případě soudcovské hierarchie je nezávislost zakotvená v ústavě a sami soudci ji
považují za důležitou.
S vertikálními vztahy přímo souvisí několik starostí, s kterými se musí každý člen
hierarchie nějak vyrovnat.
Starost 9:
Hledání rady u lidí, kteří jsou postaveni výše
! Někteří členové hierarchií žádné rady nechtějí; a když potom nevědí, jak
mají něco udělat, mohou to udělat špatně. Neuznávají zkušenosti lidí s
vyšším postavením, nebo se neptají, aby nebyli považovaní za neschopné.
20
!
!
Hledáním rady na vyšších místech si mohou lidé usnadňovat rozhodování
a zbavovat se odpovědnosti.
Je ale možné se na radu zeptat, a přitom se nezbavovat odpovědnosti ani
nevzbuzovat dojem neschopnosti.
Starost 10:
Vyhýbání se rozhodnutí posíláním záležitostí nahoru
! Někdo se může vyhnout rozhodnutí, neví-li co dělat, nebo je-li mu
záležitost nepříjemná, tím že nechá rozhodovat vyšší instance. Rozhodne
třeba rychle a zjevně špatně, a věc se doopravdy řeší až při odvolání na
vyšší instanci.
! Lepší je rozhodovat tak, jak to přísluší k danému místu hierarchie; člen
hierarchie potom může získat i důvěru lidí nad sebou.
Starost 11:
Vztah člena hierarchie k rozhodování lidí na vyšších místech
! Může je přijímat jako danost a neuvažovat o nich. Může si myslet, že na
jejich posouzení nemá dost informací, zkušeností, kvalifikace nebo
rozumu. Někdy může být dokonce vděčný za to, že nemusí rozhodovat.
! Může si na rozhodování výše postavených lidí dělat názor, aniž by
uvažoval o jejich starostech.
! Může ale uvažovat o tom, co by sám dělal na jejich místě.
Starost 12:
Snaží se člen hierarchie obcházet rozhodnutí nadřazených instancí?
! Může se o to snažit a hledat cesty, jak toho dosáhnout. Někdy to je snazší,
jindy obtížnější, ale většinou je to možné.
! Obcházení závazných rozhodnutí ale není pro každého přijatelné.
Starost 13:
Snášení reakcí na svou práci shora
! Členu hierarchie může být lhostejné, zda jsou s jeho prací spokojeni nebo
ne – může mu být lhostejné, co si o ní myslí. Nemusí se starat o to, kolikrát
mu vrátí věc k přepracování, protože to je pro něj stále stejná práce.
! Někdo jiný se může radovat, pokud si jeho práce váží, a může těžko
snášet, jsou-li s jeho prací nespokojeni.
Starost 14:
Důvody k respektování postojů lidí, kteří jsou postaveni výše
! Respekt člena hierarchie může být omezený jen praktickým ohledem na to,
že mu mohou výše postavení nařizovat a klást odpor; zkrátka: že mu
mohou účinně zasahovat do práce. Také se může chtít zavděčit nebo
může mít strach.
! Naopak někdo může respektovat postoje lidí na vyšších místech, protože
uznává jejich autoritu.
! Někdo může dokonce respektovat lidi jen proto, že jsou výše postavení
než on sám, bez ohledu na jejich jednání.
21
Starost 15:
Snaží se člen hierarchie o vytváření „krátkého spojení“ s lidmi, kteří mu mohou
práci vracet?
! To znamená: zvykat si na zvláštní a osobní požadavky, jejichž splnění mu
zajistí úspěch. Je to rychlá cesta k odstranění nepříjemností, ale odporuje
to neosobnímu charakteru hierarchie.
! Naopak někdo se tomu může bránit, nebo ho to ani nemusí napadnout.
K těmto starostem (9 až 15) bych samozřejmě mohl uvést starosti duální, tedy
obrácené shora dolů. Tuto dualitu mohu vytvořit dvojím způsobem: jednak může jít
o starosti, které starosti 9 až 15 přímo vyvolávají, jednak o starosti, které mají výše
postavení lidé se starostmi lidí postavených níže. Například u starosti 15: sama o
sobě vyvolává starost výše postaveného člena, zda on sám bude na vytváření
„krátkého spojení“ spolupracovat; výše postavený člen hierarchie může mít ale
starost také s tím, že se lidé pod ním o vytváření „krátkých spojení“ snaží.
Starost 16:
Míra konzervativního postoje k činnost lidí, kteří jsou postaveni níže
! Člen hierarchie může trvat na dodržování původních zvyků a na zachování
stability, může se snažit o prosazení pravidelnosti v práci hierarchie.
! Naopak někdo jiný může na stejném místě vítat každý pokus o změnu a
o prosazení něčeho nového.
Starost 17:
Pracuje člen hierarchie poctivě, pokud ho nikdo nekontroluje?
! Do této situace se může dostat nedopatřením, osobním selháním lidí na
vyšších místech, nebo systémovou chybou. Pro někoho je skutečnost, že
nad sebou nemá žádnou kontrolu, rovnou důvod k zanedbávání práce,
nejen otevření této možnosti.
! Někomu ale může být jedno, je-li kontrolován nebo ne – pracuje stále
stejně.
Třetí skupina starostí se týká změn v hierarchii a vztahu lidí zapojených do
hierarchie k dějinám. Přinejmenším v naší zemi se vládnoucí hierarchie stále mění;
zásadní změny přicházejí zhruba jednou za dvacet let a zdá se, že to tak ještě
nějakou dobu bude pokračovat. Každý, kdo se zapojí do hierarchií, s tím musí počítat
– a přináší mu to starosti se kterými se musí vyrovnat.
Ve svém rozboru řeči komunistické moci rozlišil Petr Fidelius dva pojmy, které
nám asi měly objasnit důvody naší poslušnosti a oddanosti komunistické straně:
historii, která podléhala historickým zákonům, na jejichž znalost a využití měla strana
monopol; a dobu, která měnila podmínky a jejíž změna mohla přinést i poznání, že
strana musí změnit svou politiku.
„… Ve ‚změněných podmínkách’ pak najednou vychází najevo, že
všechno je jinak: dosavadní plán už nevyhovuje, metody řízení se
‚přežily’, cesta, po níž jsme se s důvěrou ubírali, se ztrácí v bažinách.
22
… Probíhá to zhruba tak: ‚strana’ připraví ve své době stoprocentně
pokrokový, vědecky fundovaný plán, jakmile se však rozběhne jeho
realizace a hospodářský stroj nabere obrátky, doba se lstivě změní,
takže už to není ta její doba, ale doba jiná, nová, jež přináší nové
podmínky, a všechna dřívější námaha přichází nazmar…“
(Petr Fidelius: Řeč komunistické moci, Praha 1998, str. 187; původně samostatná
esej Zrcadlo komunistické řeči, 1989.)
To je pro naše hierarchie typické. V dnešní době už historie nehraje žádnou roli,
protože doba přinesla poznání, že žádné poznání historie nemá vládnoucí hierarchie
řídit. Doba porazila historii, komunistická strana je dlouhodobě v opozici a hierarchie
se připravují na další změnu doby: na vstup do Evropské unie.
Pro členy hierarchie byly změny doby vždy zdrojem starostí: změny doby dlouho
neohrožovaly moc komunistické strany, ale moc jednotlivců ohrožovaly vždy. Lidé ve
vládnoucích hierarchiích se musí se svou dobou vyrovnat. Každý, kdo se u nás
zapojí do hierarchie, si nese s sebou své postoje a činy ze všech minulých dob.
K tomuto účelu jsme si pro zájemce o vstup do některých hierarchií pořídili Lustrační
zákon.
Starost 18:
Vztah člena hierarchie k minulé době
! Někdo může své vztahy k minulým dobám průběžně měnit podle toho, jak
se dějiny vyvíjejí. Klíčový je většinou vztah k době bezprostředně
předcházející. V každé době vzniká určitá nabídka postojů, ze kterých si
lze vybrat (i se zdůrazněním dobových preferencí) – ale není jasné, který
postoj bude výhodný v budoucí době.
! Někdo může naopak zaujmout postoj zásadový, a měnit ho jen spolu se
svým životem.
Doby jsou různě dlouhé – některé trvají jen pár let, některé déle (například
zmíněných dvacet let). Různé doby se také překrývají. Proto tato starost i starosti
následující mají různé podoby v závislosti na době, na kterou odkazují.
Starost 19:
Postoj člena hierarchie k tomu, jak se k svému místu dostal
! Je-li totiž starší než třicetiletý, je velmi pravděpodobné, že se zapojil do
některé z předcházejících hierarchií. Jak se ke svému místu dostal je však
starost současná – buď totiž sám sebe označí za člena předcházející
hierarchie a tedy rudiment, nebo bude deklarovat změnu postoje při
zachování místa, anebo musí prohlašovat, že vždy chtěl do této současné
hierarchie, a minulá mu posloužila jen jako prostředek.
! Jsou samozřejmě lidé, kteří se nezapojují do každé vládnoucí hierarchie. Ti
budou možná řešit daný problém příště.
23
Starost 20:
Očekávání dalšího vývoje
! Někdo může spoléhat na neměnnost stávajícího uspořádání. To má určitou
oporu v tendenci každé hierarchie budit dojem úplnosti a věčnosti.
! Jiní členové hierarchií ale pečlivě další vývoj sledují, někdy s obavami, ale
jindy s nadějí.
Starost 21:
Příprava na další dobu
! Někteří lidé v hierarchiích nemají na žádnou přípravu čas ani sílu. Nebo
nejsou ochotní se nic nového učit, ani přizpůsobovat své činy budoucí
době.
! Někteří lidé se předem připravují, jak ve své práci, tak ve svém volném
čase. Mohou předem měnit svou kvalifikaci, například učit se německy,
rusky nebo anglicky.
Starost 22:
Vztah k mladším členům hierarchie
! Je zvykem mladé oceňovat a přát jim velkou budoucnost. Přesto může
někdo vidět především jejich nekompetentnost, dravost a neúctu k
autoritám.
! Na druhou stranu někdo mladé lidi vychovává a využívá jejich nových
nápadů.
Starost 23:
Vztah k novým institucím
! Změny doby vždy přinášejí vznik nových institucí. Někdo může nové
instituce brát jenom jako nutné zlo, které vždy časem pomine nebo se
přizpůsobí a nakonec ničí práci nijak neovlivní.
! Někdo ale může v nových institucích vidět možnost převratné změny,
kterou se pokusí ve své práci využít.
Závěr
Uvedené starosti se od sebe v mnoha různých ohledech liší. Například podle vlivu
na výsledky práce.
Některé starosti jsou takové, že jejich zvládnutí nebo nezvládnutí má přímý vliv na
práci, kterou člověk v hierarchii dělá. V hierarchickém uspořádání má sice každý
předepsané, jakou práci musí dělat, a do určité míry má předepsané i to, jak by měla
jeho práce vypadat, ale nějaká volnost mu zůstává. Součástí nároků na práci je, že
má být odvedena dobře – ale co je to dobře?
Počítá-li hierarchie s možností odvolávání se proti rozhodnutím nižších instancí
a neprovází-li každé úspěšné odvolání sankce, otvírá se prostor, na který ukazuje
starost 10. To se děje například v soudní hierarchii. Na práci se potom přímo projeví,
že lidé přesouvají rozhodnutí na vyšší místa, na vyšší soudy; ale nemusí být vždy
prokazatelné, že jejich práce nebyla odvedena dobře.
Práci je možné odvést uspokojivě, i když se člen hierarchie snaží obcházet
rozhodnutí lidí nad sebou (starost 12). Bude v tom případě dělat jiná rozhodnutí, než
kdyby se vyšším místům podřídil, ale nemusí se přitom dostat do rozporu s žádným
24
pevným kriteriem, které ho svazuje.
Další nárok na práci je, že by měla být odvedena včas. Je ale patrné, že termíny
se dají posouvat a že se nekontrolovaně objevují nové okolnosti, které různá
odkládání ospravedlňují. V některých případech je proto nerozhodnutelné, co je
dobře a co ne, právě tak, jako co je včas a co ne.
Jiné starosti přímo nesouvisejí s výsledky práce. Jejich zvládání se na práci člena
hierarchie nemusí znatelně projevit – může se zdát, že se jedná o jeho soukromé
problémy. Přesto však mají vliv na jeho postoje, na základě kterých se ve své práci
rozhoduje a na základě kterých jedná.
Kdyby nás zajímala jenom rozhodnutí, která lidé v hierarchiích dělají, a nezajímalo
by nás, jak k nim došli, byla by například starost (číslo 9), zda člen hierarchie hledá
radu na vyšších místech, nepodstatná. Týkala se něčeho jiného. Nicméně lidé, kteří
si na starosti v hierarchiích stěžují, se o takové věci zajímají.
Důvody, proč lidé v hierarchiích respektují ty, kteří jsou postaveni nad nimi (starost
14), se na práci jednotlivých členů hierarchie nemusejí bezprostředně projevit. Chceli však někdo napravit atmosféru v hierarchii, často se nepřímými vlivy zabývá.
Některé stížnosti míří spíše k této atmosféře, než k tomu, co hierarchie dělá.
Podobně starosti členů hierarchie se střídáním dob mají význam, který přímo
nesouvisí s výsledky jejich práce.
Stížnosti mohu mít původ v představě dokonalého fungování hierarchie a
v představě toho, jak by měli členové dokonalé hierarchie vypadat. Představa
dokonalosti může být více nebo méně systematicky propracovaná. Tato představa se
může odvolávat na nějakou ideologii a může využívat její předpoklady týkající se
smyslu vládnoucích hierarchií a pravidel, kterými se jakékoli hierarchie řídí.
Představa dokonalého fungování může být zdrojem stížností. Člověk, který ji má
před očima, může hledat ve skutečných hierarchiích nedostatky, ve kterých je jeho
představa nenaplněná. Představa dokonalého fungování může být ale jen pomocná;
může se dostat ke slovu, když je někdo s hierarchií v dané chvíli nespokojený a
hledá, o co by své stížnosti a návrhy na změnu opřel.
Jsem přesvědčený, že stížnosti na práci lidí v hierarchiích mohou vznikat bez
představy dokonalé hierarchické vlády. Lidé mohou prostě narážet na různé
nepříjemnosti a ad hoc si potom stěžovat, nesystematicky a bez ideologického
podkladu. Tento druh stížností se objevuje, když jsou obecné představy dokonalého
fungování nevěrohodné nebo nemají-li na ně lidé čas.
Na všechny uvedené starosti mohou odkazovat stížnosti založené na představě
dokonalého fungování hierarchie, i stížnosti vzniklé náhodně při setkání s tím, co
někoho popudilo.
Bez ohledu na to, zda mají uvedené starosti bezprostřední vztah k výsledkům
práce, i bez ohledu na ideologické podložení stížností, které na ně odkazují, mají
všechny společný rys: tyto starosti - a především stížnosti na ně odkazující - jsou
průvodním jevem zapojení moderních lidí do hierarchie. Podíváme-li se na ně
podrobně, uvidíme, že jejich zvládání nebo nezvládání opravdu závisí na osobním
přístupu každého člověka. Jakákoliv reorganizace, vytváření příležitostí a pobídek
jenom mění rámec, ve kterém se lidé rozhodují. Pokusil jsem se vybrat dostatečné
množství starostí, abych ukázal, že toto rozhodování lidí ovlivňuje do velké míry
vlastní provoz hierarchie.
25
Literatura:
Fidelius, Petr: Řeč komunistické moci. Praha 1998
26
Ochrana práv a sociální konstrukce hierarchií:
příklad soudnictví
Jiří Kabele
Sebepojetí novosvětských společností je založeno na občanské rovnosti. Proto
jakákoliv vláda vykonávaná zde prostřednictvím hierarchií vzbuzuje a priori obavy.
Těmto obavám lze čelit vytvářením institucionálních pobídek a omezení, které vedou
představitele i členy hierarchií k ochraně zákonných herních agend, práv a svobod
stejně tak nadřízených, podřízených i případných klientů. Předkládaná teoretickoempirická studie staví na tomto vstupním předpokladu. Představuje herně
koordinační přístup k sociálnímu konstruování sociálních hierarchií v ústavních
zřízeních novosvětských společností. Tento přístup ilustruje na příkladu české soudní
moci, jejímž posláním i ústavním dispozičním právem je právě ochrana práv a
svobod občanů v soudních řízeních.
Nejprve se budeme zabývat obecně vládou práva, její ústavní inscenací a
problémem ochrany práv a svobod. Ukážeme, že pro sociální konstrukci hierarchií
mají klíčový význam ochrany, které umožňují zjednávat konformitu v nerovných
vztazích: stěžování a sborové hlasování, kázeňské a soudní řízení. V rozsáhlé
analytické části zrekonstruujeme, jak české právo vymezuje architektury herních
rámců soudnictví. Podrobně popišeme nejen podíl soudní moci na inscenaci vlády
práva, ale též základní právní instituty chránící nejdůležitější soudní agendy. Ve
třetím, závěrečném oddíle se pokoušíme shrnout výsledky našeho zkoumání v
uceleném představení sociální konstrukce hierarchií soudní moci.
Studium ochran práv a svobod v ústavních zřízeních nám má pomoci v
budoucnosti hlouběji porozumět sociálnímu konstruování hierarchií v socialistických
(budovatelských) zřízeních. Podle našich hypotéz jsou pro ně typické procedurální
deklarativnost, víceznačnost a všeobecnost právních institutů. Takovéto instituty
ovšem umožňovaly komunistické straně v rámci institutu vedoucí úlohy ovládat
původně ústavních institucí, včetně soudní moci.
Obtíže vlády práva a sociální hierarchie
Ústavní zřízení jsou taková zřízení, která zavádějí v technickém i hodnotícím slova
smyslu právní stát či vládu práva. Právní stát, přidržíme-li se dikce české ústavy, má
„sloužit všem občanům“. Státní moci se zde mohou uplatňovat: „jen v případech, v
mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ V kontrastu s těmito státními mocemi „každý
občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co
zákon neukládá.“ Platit přitom musí vstupní ustanovení Listiny práv a svobod týkající
se rovnosti před zákonem: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.
Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a
nezrušitelné.“ Je tomu tak proto, že jsou pod ochranou soudní moci, která nás
v tomto pojednání bude zvlášť zajímat.
27
Pojem vláda práva (angl. the rule of law)35 poukazuje na skutečnost, že výše
uvedená žádoucí podoba lidských záležitostí vlastní ústavnímu zřízení není
výsledkem pouze správného uplatňování státní moci, ale také účinně se
prosazujícího respektu vůči právu v obou sférách, nejen veřejné, ale i soukromé.
Účinná ochrana práv a svobod soudní mocí zde představuje nutnou, nikoli však
postačující podmínku pro vládu práva. Svoje i cizí základní práva a svobody musejí
ctít a ochraňovat především samotní lidé a jejich organizace, resp. všechny
individuální a kolektivní osoby. Jedině na pozadí takto soustavně vyvíjeného úsilí,
může totiž být samo-ochrana herních agend, práv a svobod všemi osobami účinně
doplněna soudní mocí.
Pojem vlády práva ovšem také ukazuje, že existují oblasti, kde zákon v zásadě
zasahovat nesmí. Také se řídí nějakými pravidly hry, ale ta nejsou ukládána
zákonem a ani zákonem ukládaná být nesmějí.36 Neznamená to ovšem, že takováto
pravidla jsou právně irelevantní. I tato pravidla mohou představovat v soudní při
prameny práva a nepřímo umožňují, aby soudní moc dostatečně chránila práva a
svobody občanů.
Hranici, kde začíná a končí vláda práva, není snadné stanovit také proto, že vláda
práva se prosazuje pozitivně i negativně: předurčuje postup, anebo jen vytváří
omezení svobodně voleným postupům. Její přesahy do sféry, kde již působit nesmí
anebo nemůže, činí viditelnými buď až soudní odmítnutí právní regulace ve jménu
ochrany práv a svobod občanů anebo křiklavá neschopnost přijatých zákonů se v té
které oblasti prosadit.
Podobně není možné tvrdit, že se vláda práva v nějakém určitém státním zřízení
bezezbytku naplňuje. Navzdory tomu za konstitutivní rys ústavního zřízení můžeme
považovat dosahování stavu, kdy jeho právní systém vysvětluje podstatnou měrou tu
část života společnosti, kde vláda práva a soudní ochrana herních agend, práv a
svobod se jeví jako nezbytná pro zajišťování odpovědného využívání svobody.
Nesmí připouštět vznik neoprávněných privilegií a monopolů. Ústavní zřízení totiž
činí ústavním především právní pojistky účinně zabraňující praktikám, které by právní
systém významnou měrou přeměňovaly na fasádu života společnosti, jenž se řídí
zcela odlišnými pravidly hry.
Z koordinačního hlediska představují vláda práva a zajišťování rovnosti před
zákonem jednu rozsáhle institucionalizovanou, avšak neideální praxi. Rozporné je již
samo spojení vlády a rovnosti, neboť vláda implikuje koordinační nerovnost
vládnoucích a ovládaných. Proto také na působení všech sociálních hierarchií lpí
předem určité apriorní podezření, že při něm snadno může docházet k porušování
rovnosti před zákonem.37 Ani deklarované partnerské vztahy, které jsou právním
základem jakékoliv smlouvy, a tím i otevřené a férové politické a hospodářské
soutěže, se ovšem nevymykají podezření, že se skrytě, proti duchu zákonů
hierarchizují.
35
Angl. the rule of law se někdy překládá též – asi ne příliš šťastně - jako vláda práva. Lze také
hovořit o principu právního státu.
36
Například romantická láska či odborné diskuse patří mezi oblasti, kde právní regulace je značně
sporná.
37
Jiří Přibáň ovšem upozorňuje na historický paradox, že „Formální rovnost před zákonem ... nemá
svůj původ pouze v ideji rovnosti, ale do značné míry také v technice prosazování moci
absolutistického panovníka.“ Obecné zákonodárství (např. rakouský Občanský zákoník z roku 1811)
podobně jako byrokratizace správy se jevily tím, že měly neosobní a univerzální podobu, jako
nejvýhodnější pro organizování státní moci osvícených monarchů.
28
Vláda práva, která rovnost před zákonem uplatňuje, čelí čtyřem základním
obtížím. Spočívají v zajištění:
(a)
aby, zákony, resp. jejich institucionální interpretace byly povýtce spravedlivé,
(b)
aby ti, kteří jsou situačně či biograficky anebo historicky handicapováni (resp.
privilegizováni), nebyli handicapováni (resp. privilegizováni či získávali výhody
monopolu) také před zákonem,
(c)
aby ti, kdo vládnou jménem zákona, kdo tvoří zákony a kdo podle zákonu
soudí spory, nezískávali neústavní skupinová privilegia, nebo nebyli nuceni
respektovat skupinová privilegia či monopoly těch, na něž se zákony vztahují,
(d)
aby takto popsané prosazování práva se pružně a vhodně přizpůsobovalo
proměnám společnosti.
Problém uvedených základních obtíží spočívá pak v tom, že pojmy spravedlnost,
stejně jako privilegium, monopol, handicap a společenská proměna uváděné
v našem výčtu obtíží představují rysy lidských záležitostí, které jsou ustavované
skrze herní koordinaci. Proto mohou být nesporné jenom v abstrakci. To, co jedni
budou označovat v konkrétní situaci za spravedlivé řešení sporu, pravomocný postup
či zákonné oprávnění, rovnost zúčastněných anebo společenskými proměnami
vynucené posuny jednání, budou druzí vidět a líčit jako nespravedlivé řešení,
privilegium, handicap anebo deviaci od řádného či ustáleného postupu. Zpravidla při
takovém sporu nejde pouze o to, že totéž líčení záležitostí je odlišně právně
interpretováno, ale soupeří tu od samotného začátku více různých líčení relevantních
záležitostí (vně soudu i před soudem). Tato nesouměřitelná líčení společně
s odlišnou právní interpretací sytí výsledný spor. Soudnictví v tomto potenciálním
zmatení jazyků, namnoze dramatizovaném „nespravedlivým“ rozložením zisků a
ztrát, musí dle ústavy v poslední instanci ochraňovat práva a svobody všech.
Hodláme-li v tomto pojednání načrtnout obrysy hierarchické institucionální
konstrukce českého soudnictví a jeho působení ve společnosti, musíme se nejprve
zabývat obecně ústavní inscenací vlády práva a ochranami herních agend, práv a
svobod. Pak se pokusíme ukázat, jak české právo vymezuje architektury herních
rámců soudnictví, které určují jeho podíl na inscenaci vlády práva a jak totéž právo
chrání nejdůležitější soudní agendy. Ve třetím, závěrečném oddíle shrnujeme
výsledky našeho zkoumání v uceleném představení sociální konstrukce hierarchií
soudní moci.
Ústavní inscenace vlády práva a ochrana práv a svobod
Ústavní zřízení a jemu vlastní soutěže
Samotné ústavy a na ně navazující právní systémy zřetelně poukazují ke
skutečnosti, že jimi zaváděná společenská zřízení jsou sociálně konstruovaná.
Sociální konstruování takových zřízení se ovšem zdaleka nevyčerpává jen
zákonodárnou činností. Jeho hlavní objem spočívá v trvalém, za pochodu rozvíjeném
inscenování lidských záležitostí. Ty se ovšem mohou, i když se odkazují na ústavu a
právní systém, od předpokládaných legálních podob výrazně odchylovat. Ústavní
29
zřízení, jak mu zde budeme rozumět v herně koordinační perspektivě,38 nemusí mít
dokonce ani psanou ústavu (viz Velká Británie). Podstatné je to, že v něm je
v zásadě dosahováno souladu mezi rozvíjejícími se lidskými záležitostmi a právním
systémem, o nějž se toto zřízení opírá. Takového stavu vlády práva je ovšem možné
dosáhnout podle ústavní hypotézy při splnění dvou podmínek:
(a) jestliže právní systém stanovuje zřetelně práva a svobody, v nichž si občané
jsou a mohou být stejně jako v důstojnosti rovni,
(b) jestliže tato práva a svobody nejen mohou být, ale také jsou relativně účinně
chráněna.
Pozadí těchto podmínek tvoří silný, ale nesnadno prokazatelný předpoklad –
přesvědčení - o prioritě ochrany herních agend, práv a svobod. Jsou-li práva a
svobody zřetelně ustavována právním systémem, pak dlouhodobé a účinné
působení soudní ochrany práva a svobod zpětně formuje tato práva tak, že
zakládají v uspokojivé míře rovnost před zákonem i v důstojnosti. A to tak, že
není trvale
znemožňována
adaptace právního systému na proměny
společnosti.39
Při inscenování lidských událostí a záležitostí prostřednictvím koordinace
jednotlivců, skupin, společenství, organizací či dokonce států spolu s dalšími
působícími neosobními činiteli se uplatňuje ohromné množství nejrůznějších herních
rámců. Tyto rámce připisují aktérům dění způsobilosti, spojují je závazky a stanovují,
co jsou v relevantních situacích nezpůsoby. Určují herní agendy. Aby se popsané
herní agendy (způsobilosti, nezpůsoby a závazky) nedostávaly v ústavním zřízení do
příkrého rozporu s deklarovanými právy a svobodami občanů, musí být účinně
chráněny nejen tyto herní agendy, ale též obecná práva a svobody. V prvé řadě se
musejí o tuto ochranu starat samotni aktéři. Všude tam, kde se jim to nedaří, musejí
mít možnost dovolat se ochrany svých práv a svobod u státních mocí, které prosazují
vládu práva.
Ústavní zřízení je založeno na principech, které dělají z kozlů zahradníky. Titíž
občané či organizace, kteří jsou pokoušeni překračovat svá práva a svobody vtělené
do herních agend, anebo je užívat tak, aby získávali výhody na úkor druhých, je mají
současně také chránit a to nikoli jenom ve svých případech. Ústavní zřízení řeší tento
problém transmutace kozlů v zahradníky tím, že zavádí partnerské soutěžní herní
rámce jako základ ústavního zřízení. V takovýchto obecných herních rámcích totiž
každé zneužívání herních agend, potažmo i práv a svobod vytváří zároveň jejich
ochránce z těch osob, které nesou břemena takto nespravedlivě získávaných výhod
či by je v obdobných situacích nést mohly.40 Možná ještě důležitější kladný účinek
zavádění soutěživých herních rámců spočívá v tom, že trvale a v pohybu ustavují
jinak nesamozřejmý rozdíl mezi oprávněným využíváním herních agend a práv na
38
Lidské světy jsou podle principu herní koordinace sociálně konstruovány individuálními a
kolektivními osobami, které dosahují díky svým koordinačně pružným myslím hodnotných
porozumění. Vidí, vědí či věří s dostatečnou určitostí, co pro ně danosti dění dopředně, ale i zpětně
znamenají v podobě svých manévrovacích prostorů jednání. Proto se mohou poměrně kompetentně
rozhodovat a jednat, účastnit se řádu rodícího se z herní (niterné i meziosobní) koordinace jejich
jednání. Mohou zvládat své starosti a zažívat radosti i mohou dodávat smysl svému životu.
39
Toto přesvědčení ovšem nemusí hledat oporu v extralegálních činitelích, které vystupují „nad
rámec legalistického pojetí práva jako vnitřně koherentního a racionálně uspořádaného systému
pravidel“ a dodávají právu sílu omezit byrokratickou správu. Demokratická procedura stejně jako
hodnoty tolerance se zde jeví spíše jako výsledky dlouhodobé a krizím vystavované vlády práva.
Přibáň: Sociologie práva. 1996
40
V matematické teorii her se v této souvislosti hovoří o hrách s nulovým součtem.
30
jedné straně a jejich zneužíváním pro nespravedlivé získání výhod na straně druhé.
Lze ukázat,41 že v ústavních zřízeních sehrávají klíčovou roli dvě takové
partnerské soutěže: volby a trh do zastupitelských orgánů. Rozhodují podstanou
měrou o rozdělování způsobilostí vládnout anebo podnikat, tj. nakládat s lidmi anebo
se statky. Uvažované způsobilosti se zakládají v případě vládnutí buď na vzorových
principech zastupitelství, anebo vůdcovství. V případě podnikání přícházejí v úvahu
vzorové principy buď vlastnění, anebo plánování.42 Volby a trh do zastupitelských
orgánů rozdělují především vlastnická a zastupitelská práva, která také v ústavních
zřízeních dominantně určují podoby vládnutí a podnikání. Ochrana těchto
partnerských soutěží spočívá především ve volném vstupu do soutěže i výstupu z ní.
Neúčinná ochrana herních agend, práv a svobod v partnerských i v nadřazených
vztazích způsobuje, že někteří aktéři získávají výhody v podobě ad hoc vzniklých či
trvalých privilegií anebo monopolů (výsad vládnout a podnikat). Rodí se pochybné
sociální hierarchie, které zpravidla posilují šance dalšího zneužívaní herních agend,
práv a svobod. Případnou moc těchto hierarchií mají v ústavním zřízení omezovat
hierarchie státní moci. Ty ovšem také jsou již a priori podezřelé ze sklonu zneužívat
svých způsobilostí. Sociální hierarchie tedy představují vedle „řadových“ občanů a
organizací druhou modalitu obávaných kozlů, z nichž mají být vytvořeni všem
prospěšni zahradníci. Řešení tohoto úkolu se stalo klíčovým problém všech ústav. Je
známo jako problém dělby mocí založené na procedurálně složitém vyvažování
zákonodárné, soudní a výkonné moci. Ústava zde počítá s tím, že státní moci budou
spolu nejen spolupracovat, ale také trvale navzájem soutěžit, která z nich se bude
výrazněji prosazovat. Úkol ústavy pak spočívá v nastavení způsobilostí těchto mocí
tak, aby se navzájem hlídaly a žádná z nich proto neměla šanci získat trvale
dominantní postavení.43
Ústavní zřízení mají tedy z koordinační perspektivy svůj základ ve třech soutěžích:
dvou partnerských (trhy a volby) a jedné nepartnerské, kde soupeří hierarchie státní
moci v rámci dělby moci. Tyto soutěže na sebe nabalují celé architektury herních
rámců, které se musejí měnit spolu s tím, jak úsilí aktérů mobilizované těmito
soutěžemi proměňuje společnost. Ústavní zřízení není proto složitým mechanismem,
který se optimálně nastaví a běží již sám od sebe. Je spíše složitým organismem
sehrávaných záležitostí podle neméně složité architektury osvojených, neustále
měněných a dotvářených herních rámců. Povaha těchto herních rámců neustále
vyvolává jak pokušení ke zneužívání herních agend, práv a svobod, tak povzbuzuje
k jejich motivované ochraně. Tato ochrana je nesnadná také proto, že se organismy
lidských záležitostí neustále proměňují. Sama tato ochrana nesmí nadměrně
připravovat občany o jejich pružné využívání práv a svobod. Střet nároků na
flexibilitu, anebo korektnost proto představuje věčné dilema společností sázejících na
pojetí proměnlivého řádu.
Právo představuje v ústavním zřízení dlouhou a relativně úspěšnou tradici
kultivovaného ustavování uvažovaných herních rámců a jejich agend pomocí
41
Downs: An Economic Theory of Democracy. 1957,Williamson: The Economic Institutions of
Capitalism. 1985,Kabele: Transakce, sociální vztahy a koordinační instituty. 2000
42
Pouze vlastnění připouští soukromou legitimaci - sledování svých vlastních zájmů svým vlastním
způsobem -, která má svůj druhotný veřejný výraz v uznávané doktríně neviditelné ruky trhu. Kabele:
Z kapitalismu do socialismu a zpět. 2002 (připravováno do tisku)
43
Jsou-li tyto moci tři, jedná se z herního hlediska o zapeklitý problém. Každé spojenectví dvou
vytváří automaticky rozhodnou převahu nad třetí mocí. Proto také tyto stání moci musejí být dále
vnitřně diferencované. Výkonnou moc například tvoří zpravidla president a vláda atd.
31
nejrůznější institucionálních forem jejich ochran.44 Je též nástrojem, který dovoluje
diferencovat státní moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní moc. Zákonodárné
moci je konstitutivně svěřen úkol přijímat zákony a jejich prostřednictvím pověřovat
úkoly výkonnou moc. Soudní moc je učiněna suverénem při výkladu práva v rámci
ochrany práv a svobod občanů. Soudní moc je proto také – vrátíme-li se k naší
metafoře - největším kozlem-zahradníkem mezi ostatními kozly-zahradníky. Tato
výjimečnost se projevuje mimo jiné i tím, že problém sociální konstrukce soudních
hierarchií je rozsáhle reflektován v procedurálním vymezení soudní moci. Na druhé
straně pro svou obtížnou zkoumatelnost tato moc zpravidla odrazuje společenské
vědy od jejího studia.
Přidělení dispozičního práva výkladu práva a jeho ochrany studované soudní moci
má dva logické důsledky:
(a) soudní moc musí být exteriorizována na principu nadřazené paralelnosti:
výklad práva a jeho zjednávání musí být vyjmuto za určitých okolností ze
způsobilostí jednotlivců a běžných sociálních útvarů a přeneseno na soudy a
návazné specializované právní instituce,
(b) sama soudní moc se díky tomuto výlučnému dispoziční právu stává sebevztažná: jen soudní moc uvnitř sebe samé vykládá právo a také jej zde
zjednává.
Soudní moc – nechce-li být v očích veřejnosti kozlem - musí ochraňovat práva a
svobody vně sama sebe v měnící se společnosti také tím, že vykazatelně ochraňuje
herní agendy, práva a svobody uvnitř své působnosti. Činí tak „souzením“ sama sebe
včetně všech složek výkonné moci podílející se na předsoudním, soudním i
posoudním řízení. K popisované sebe-vztažnosti ovšem patří také to, že soudci mají
soudit na základě správné právní argumentace a současně správnost této
argumentace sami posuzují. Exteriorizace soudní moci a její sebe-vztažnost tedy
spolu úzce souvisejí.45
Ochrany herních agend, práv a svobod
Privilegia a monopoly versus chráněná práva a svobody
Herní rámce vymezují, oč jde osobám v dané hře. Kdo, s kým a čím (resp. proti
komu) hraje? S čím, kým a jak může či nemůže být nakládáno? Především jak
všechno bude dopadat a jaký to bude mít smysl? Realita těchto herních rámců je
zavazující realitou proto, že jejich herní agendy
(závazky, způsobilosti a
46
nezpůsobilosti hráčů i způsoby a nezpůsoby) jsou přijímané jako dostatečně
vykázané či alespoň vykazatelné (accountable). Mimo jiné také proto, že jsou
44
Tato tradice se ovšem nemůže v žádném směru vyrovnat tradici mytického ustavování herních
rámců prostřednictvím narativně zjednávané pravdivosti.
45
Také výkonná moc musí uvnitř sebe sama působit, např. výkonně vynucovat zákonnost, a rovněž
zákonodárná moc si sama musí stanovovat zákony. Jinými slovy, všechny státní moci jsou v tom poli,
které jim konstitučně náleží sebe-vztažné. Dělbu moci proto můžeme charakterizovat jako takové
vztahy státních mocí, které:
(a)
nutí všechny státní moci jednat zákonně,
(b)
neumožňují jedné moci připravovat druhou svými intervencemi formálně či neformálně o její
způsobilosti,
(c)
neumožňují žádné z mocí zneužívat své sebe-vztažnosti.
46
Podrobněji bude tento problém studován v mé knize Z kapitalismu do socialismu a zpět, která je
nyní v první verzi sepsána. Kabele: Z kapitalismu do socialismu a zpět. 2002 (připravováno do tisku).
32
přiměřeně chráněné. Pro nás z koordinačního hlediska je důležité, že uvažované
herní rámce vymezují hráče (role soutěživých herních rámců či postavy dramatických
herních rámců) a jejich herní agendy v podobě jejich závazků, způsobilostí a
nezpůsobilostí i způsobů a nezpůsobů.47
Privilegia a monopoly jsou důležitými herními agendami z hlediska ochrany práv a
svobod. Privilegium se ustavuje jako výsada spojovaná s nadřízeností či
nadřazeností zvykově, tolerancí anebo aktivně. V poslední případě dochází k tomu,
že jedna osoba užije či zneužije svých způsobilostí k tomu, aby zajistila výlučnou
výhodu sama sobě anebo pro jinou osobu. Monopol je zvláštním typem
podnikatelské výsady, kterou získává soutěžící proti duchu soutěže, která má být
konkurenční. Taková hra musí zachovávat v zásadě rovnost příležitostí všech herně
sobě rovných hráčů. Monopol získává hráč tak, že ho vstupní podmínky /vlastnění
rozhodné objemu statků/ anebo herní pravidla a priori zvýhodňují, anebo získává
privilegium těchto herních pravidel nedbat. Zvláštní role monopolů je dána již
zmíněným konstitučním postavením dvou typů konkurenčních her - trhu a politické
soutěže - ve společnostech s proměnlivým řádem. Ať už jsou tyto soutěže
organickou částí zřízení (ústavní zřízení), anebo jsou naopak silně omezovány a
vytěsňovány do zákulisí ve prospěch nějakého viditelného působení nadřazené
paralelní moci (např. budovatelských zřízeních, která se hodí pro popis společností
reálného socialismu48), vždy rozhodným způsobem utvářejí dynamiku těchto
společností.
Privilegia a monopoly představují bohatý rejstřík forem relativních zvýhodnění
osob. Jejich atraktivita je nesporná, jejich morální a právní status naopak bývá –
zejména v novosvětských společnostech sporný. Osoby, které požívají tato
zvýhodnění, usilují zpravidla o jejich ochranu. Protisměrně působí ochrana práv a
svobod prováděná zejména veřejnostmi znevýhodňovaných osob a soudní mocí. O
výsledku popsaného střetu zájmů rozhodují v konkrétních případech významnou
měrou právní i mimopránví ochrany řádných i neřádných herních agend. Ty totiž
určují relativní poměr nákladnosti (oportunní i transakční49) ochrany privilegií a
monopolů na straně jedné, stejně jako nákladnosti vymáhání právem garantovaných
závazků a způsobilostí na straně druhé. Abychom porozuměli v obecné rovině
47
Závazky můžeme chápat jako povinnosti něco konat či nekonat, něco zajistit či nedopustit.
Způsobilosti (resp. nezpůsobilosti) představují oprávnění něco konat či s něčím anebo s někým
nakládat (resp. zákazy něco konat či s něčím anebo s někým nakládat). Způsobilosti můžeme dělit na
(i) dispoziční práva, (ii) povýtce mimoprávní dispoziční přednosti založené na umění, vědění, anebo
47
jiných mimořádných dovednostech a (iii) výsady vládnout a podnikat: privilegia a monopoly. Ústavní
zřízení s ohledem na univerzální charakter prosazovaných zákonů a pravidel hry vůbec zpravidla
nepřipouští přidělování výsad, a proto zde představují device anebo nezpůsoby. Nejdůležitějšími
47
dispozičními právy jsou zde práva vlastnická a zastupovací (organizační pravomoci). Respektované
dispoziční předností nacházejí výraz ve vůdcovství či plánování. Je jich mnoho druhů, počínaje
nejrůznějšími talenty, odbornostmi, charismaty apod. Řádné jednání ovšem tvoří také tzv. způsoby:
nepsaná pravidla hry, zvyklosti a vzorové postupy. Neřádné jsou všechny porušení závazků a
způsobilostí, nezpůsobilá jednání a nezpůsoby. Nezpůsoby nepředstavují porušení závazků či
nerespektování způsobilostí a nezpůsobilostí. Jedná se zpravidla příležitostně atraktivní postupy
jednání, která musejí být obětovaná, aby si člověk zachoval čest. Mnohdy se týkají záležitostí
odehrávají se v zákulisí.
48
Kabele: Z kapitalismu do socialismu a zpět. 2002 (připravováno do tisku).
49
Ve hře nejsou jenom hospodářské transakce spočívající ve směně vlastnických práv. Proto
považujeme za výhodné hovořit obecněji o koordinačních nákladech, které vznikají při inscenování
jakýchkoli lidských záležitostí. Jejich teorii přináší Kabele, Jiří. (2000): Transakce, sociální vztahy a
koordinační instituty
33
povaze střetu zájmu zvýhodňovaných se znevýhodňovanými50 a s jejich ústavními
ochránci, musíme se nejprve zamýšlet nad možnými typy ochran institucionálních
herních agend.
Ochrany institucionálních herních agend
V této práci vycházíme z teoretického předpokladu, že pro soutěživé herní rámce
je podstatná jejich relativní nezávislost na průběhu dění. Herní agendy – závazky,
způsobilosti a nezpůsoby takových rámců se při hře v zásadě nemění a jsou
za normálních okolností pro hráče vykázané. Tato vykázanost herních agend je pak
dána: (i) samozřejmě rozeznávanou relevancí herního rámce pro osoby a (ii)
uznávaně účinným zjednáváním konformního využívání manévrovacích prostorů,
které jsou tomuto soutěživému hernímu rámci vlastní díky jeho agendám.
Relevance se zakládá jednak na způsobech ustavování herního rámce, jednak na
pravidlech obsazování jeho rolí. Zjednávání konformity osob k relevantnímu hernímu
rámci je buď záležitostí samotných hráčů, jestliže mají možnost vyjadřovat pro druhé
závazné posudky jejich hry, které se týkají jejich herní konformity a schopností,
anebo je záležitostí „třetí strany“ – zde vstupuje do hry naše soudní moc -, která je
způsobilá zjednávat nápravu způsobenou nekonformním využitím závazků a
způsobilostí vlastních jednotlivým rolím.
Jestliže máme takto vymezená čtyři pole ochran herních agend, můžeme
teoreticky rekonstruovat i základní typy ochran herních agend:
(a) herní rámce jsou ustavovány: (i) svým ukotvením v řádu (např. psané
normativy) a (ii) praktikami zveřejňování závazků a způsobilostí, které
umožňují posuzovat míru jejich plnění,
(b) počáteční obsazení hry osobami a jeho změny za pochodu jsou dány
možnostmi: (i) vstupu a (ii) výstupu,
(c)
posudky herní konformity a schopností druhých tak, aby ovlivňovaly průběh
hry mohou být vyjadřovány: (i) stěžováním, anebo (ii) sborovým hlasováním,
v němž mohou hráči projevit svou spokojenost či nespokojenost,
(d) následné zjednávání nápravy bývá dosahováno: (i) kázeňskými, anebo (ii)
soudními opatřeními.
TYPY OCHRAN SOUTĚŽIVÝCH HERNÍCH RÁMCŮ
VYKÁZANOST HERNÍHO RÁMCE →
SFÉRA INSTITUCIONALIZACE
↓
BAZÁLNÍ ÚROVEŇ
(HERNÍ RÁMCE)
STANOVENÍ
RELEVANCE
Vstup/Výstup
(Obsazování hry)
META-ÚROVEŇ
(PRÁVO/SPRAVEDLNOST)
Ukotvení/Zveřejnění
(Způsob ustavování)
ZJEDNÁVÁNÍ KONFORMITY
Stěžování/Sborové hlasování
(Vyjadřování posudků konformity
a schopností)
Kázeň/Soud
(Zjednávání nápravy)
Zde se budeme podrobněji zabývat pouze ochranami typickými pro zjednávání
konformity.51 Ještě před tím bychom ovšem rádi upozornili, že téma ochrany herních
rámců není v ekonomické sociologii a institucionální ekonomii nové. Podmínkou
smluvnosti je niterná dobrovolnost vstupu do smluvního vztahu. Ekonomická
50
Tento střet se může odehrávat i uvnitř mysli jednoho člověka jako konflikt rolí.
Ostatní ochrany jsou probírané v připravované monografii Z kapitalismu do socialismu a zpět, která
by měla vyjít v nakladatelství Karolinum.
51
34
literatura – maje na mysli tržní soutěž - si ovšem nejvíce všímala otevřeného výstupu
(exitu). Připomenout si zde můžeme dvě slavné práce, které dávají otevřený výstup
(exit) do spojitosti s dvěmi dalšími, námi rozeznávanými typy ochran: soudním
řízením (sue)52 a stěžováním (voice).53 Stejné ochrany - svobodný výstup a možnost
obrátit se žalobou na soud - tvoří podle Armena Allchiena a Herolda Demsetze
základ vymahatelnosti smluvních závazků v partnerských směnných vztazích stejně
jako v nerovných vztazích nadřízených a podřízených. Albert Hirschman naopak
ukázal, že podřízení mají ve firmě vedle možnosti výstupu (exit), též možnost chránit
svá práva pomocí stížností (voice). Také tak mnohdy činí, protože všechny ochrany
práv a svobod, stěžování a výstup nevyjímaje, jsou nákladné, a proto situačně
mohou přicházet v úvahu. Konečně u Johna Commonse, nejstaršího z citovaných
autorů, nalezneme v jeho pojmu rozdělovací transakce (rationing transactions)
povědomí o významu sborového hlasování pro konstituci sociálních hierarchií.
Uplatňuje se často tam, kde má být dosahováno loajality vůči rozdělování úkolů a
odměn (viz dále paradigma: Ochrana posuzováním konformity a schopností
druhých).54
Ochrany herních, práv a svobod v rámci rovných a nerovných vztahů
Z koordinačního hlediska viděno jsou pro ochranu herních agend, práv a
svobod důležité dva typy okolností: (i) zda jsou ve hře smluvní, anebo nesmluvní
vztahy a (ii) zda se jedná o vztahy dle práva či tradice rovné, anebo nerovné.
Problém spočívá v tom, že ani smluvnost, ani rovnost či nerovnost vztahů
nepředstavují na ochranách herních agend, práv a svobod nezávislé herní
vlastnosti. Naopak jsou vlastnostmi, kterou tyto ochrany zároveň ustavují. Pro
smluvnost je charakteristická svoboda vstupu a výstupu do vztahu, tj. i apriorní
vztahová rovnost volby, bez níž je svoboda vstupu a výstupu nemyslitelná.
Výsledkem smlouvy může být konkrétní vztah, který ovšem již nemusí být rovný ani
deklarovaně, ani fakticky.
Odlišnost rovných a nerovných vztahů je dána rejstříkem ochran herních agend,
práv a svobod vykonávaných pomocí zjednávání konformity. Zatímco v případě
rovných vztahů je myslitelné zjednávání nápravy pouze soudním řízením, nerovné
vztahy zapojují do hry všechny ostatní typy zjednávání konformity, tj. i kázeňské
řízení,55 stěžování a sborové hlasování.
Rozbor ochran herních agend odhaluje zřetelnou nadřazenost soudního řízení
mezi ostatními ochranami. Spočívá jednak ve všezahrnující působnosti soudních
řízení coby poslední instance, jednak v přesunu důrazu z ochrany konkrétních
herních agend na ochranu obecných práv a svobod ve jménu spravedlnosti.
Klíčové tvrzení o založení nerovných vztahů v zapojení všech typů zjednávání
konformity znamená také to, že deklarované smluvní rovné vztahy se mohou
hierarchizovat. Dochází k tomu tehdy, jestliže určité osoby získávají s odkazem na
nějaká neformální pravidla či zvyklosti, anebo jen situačně privilegia zjednávat
konformitu u svých partnerů. Hierarchizovat se ovšem mohou i nerovné smluvní
vztahy, jestliže nadřízení začínají svým podřízeným spíše panovat než vládnout:
silou anebo apelem na oddanost a na své přednosti si vynucují nepřiměřenou
poslušnost a využívají ji k tomu, aby jen částečně plnili své závazky. V takovém
52
Alchian and Demsetz: Production, Information Costs, and Economic Organization. 1972
Hirschman: Exit, Voice, and Loyalty. 1970
54
Commons: Institutional Economics. Its Place in Political Economy. 1989
55
Na kázeňskou disciplinaci upozorňoval především Foucault: Dohlížet a trestat. 2000.
53
35
případě se hierarchizace vztahu zakládá na syndromu autoritářství.56 Naopak
deklarované nerovné vztahy se narovnávají (eqitizují), jestliže osoby příslušná
dispoziční práva zjednávat konformitu mají jen formálně, anebo je z jiných důvodů
neužívají. Zvláštní případ, který nás v souvislosti se soudní mocí musí zajímat, je
narovnávání způsobované „trade off“, kde výhody obou stran jsou vázány na to, že
nadřízení jen dělají, že vládnou, a podřízení jen dělají, že je poslouchají. Popisovaný
syndrom slabé vlády považovali sami soudci vedle byrokratizace soudnictví, za jeho
nejvážnější problém. Naopak za méně závažné považovali rizika korupce
v soudnictví a prosazování se syndromu autoritářství.57
Ochrana herních agend, práv a svobod posuzováním konformity a schopností
Kdyby se osoby koordinovaly výhradně na základě principu rovného partnerství
nevznikal by žádný prostor pro vyjadřování posudků konformity a schopností
druhých. Ve ve volbách rovných partnerů by byla tato vzájemná nedůvěra či důvěra
již vyjádřena. Problém sborového hlasování a vyjadřování posudků konformity a
schopností tedy vzniká spolu s uplatněním principu koordinace vnášejícího do hry
nadřízenost či nadřazenost. Ochrany herních agend, práv a svobod vyjadřováním
posudků konformity a schopností druhých jsou pak v zásadě dvojího druhu: jedná se
buď o stížnosti, anebo sborové hlasování (plén, grémií a veřejností). V obou
případech se předpokládá, že stížnosti a sborové hlasování se uplatňují v kontextu
sociálních hierarchií. Míří proto buď zdola nahoru, anebo shora dolů. Ochranou
herních agend, práv a svobod podřízených je: (i) stěžování na zneužívání
způsobilostí bezprostředními nadřízenými a nedostatek jejich schopností, anebo (ii)
hlasování sborů a veřejností organizací o tom, kdo je bude zastupovat a získá tak
vládní způsobilosti. Ochranou nadřízených jsou: (i) jejich možnosti účinně si stěžovat
v podobě výtek na neloajalitu podřízených u samotných podřízených, anebo (ii)
možnost provádět sporná rozhodnutí – jimiž posudky zásluh a chyb druhých a na ně
vázaných opatření jsou – kolektivně tak, že představují rozhodnutí celého grémia.
Všechny formy stěžování shora dolů jsou významně posilovány formálními i
neformálními způsobilostmi nadřízených trestat podřízené. Ve hře je zde stejně jako
při sborovém hlasování ovšem vždy také čest zúčastněných. Pravidla sborového
hlasování bývají upravována statusy, volebními a jednacími řády.
OCHRANA POSUZOVÁNÍM KONFORMITY A SCHOPNOSTÍ DRUHÝCH
FORMY OCHRANY →
MÓDY OCHRANY ↓
ZDOLA NAHORU
SHORA DOLŮ
STĚŽOVÁNÍ (VOICE)
(a posteriori závazku)
Na zneužívání způsobilostí
Na nedostatek loajality
SBOROVÉ HLASOVÁNÍ (VOTE )
(a priori závazku)
O rozdělování způsobilostí
O rozdělování úkolů a odměn
Ochrana herních agend, práva a svobod zjednáváním nápravy
Relevance nejrůznějších postupů zjednávání nápravy pro ochranu herních
rámců je zřejmá. Formy této ochrany, kázeň anebo soud, není třeba nijak rozsáhle
uvádět. Jedná se zde zpravidla o výkon autority, která musí být ukotvena v
56
Kabele: Transakce, sociální vztahy a koordinační instituty. 2000
Kabele, Jiří, Hájek, Martin, Holeček, Tomáš: Lesk a bída hierarchií českého soudnictví. Připraveno
do tisku v rámci sborníku Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a
české zájmy, Karolinum.
57
36
nadřízené pozici i přesto, že nestrannost takovéto autority může být zpochybňována.
Institucionálním řešením této obtíže je sociální konstruování nezávislé metapozice
nadřazené autority tak, aby výtka vůči stranictví nemohla být snadno užita.58
Z nadřízené pozice trestá kázeňsky vedoucí svého podřízeného. Také soudce
podobně může trestat účastníky soudní pře za nejrůznější přestupky. Pro řešení
vážnějších kázeňských přestupků vznikají ve větších organizacích zpravidla
disciplinární komise s hlasem poradním pro nadřízeného či pro představitele
organizace. Podobně meta-pozice soudní je ideálně ustavována soudcovským
senátem a hierarchickou soustavou soudních instancí od Nejvyššího soudu, přes
vrchní soudy, krajské až k okresním soudům. Z ryze praktických důvodů ovšem
může být spojena i s rolí samosoudce, protože jeho soudní výroky jsou
přezkoumatelné soudy vyšší instance, kde již působí senáty.
OCHRANA ZJEDNÁVÁNÍM NÁPRAVY
FORMY OCHRANY
→
MÓDY OCHRANY
↓
NADŘÍZENÁ POZICE
(apriorní interní náprava)
META-POZICE
(posteriorní externí náprava)
KÁZEŇ (DISCIPLINE)
SOUD (SUE)
Kázeňské způsobilosti
Soudcovské procesní způsobilosti
(vést soudní při)
Souzení v senátech
Komisionální posuzování
nekázně
Založení práva, jeho soudní výklad a vymáhání
Myšlenka práva a jeho vymáhání je v prvním výkladovém plánu založená na
principu pojmové korespondence. Předpokládá se, že dění může být vylíčeno tak, že
je zřejmá a nezpochybnitelná právní relevance jednotlivých fakt a jejich konstelací.
V každém jednotlivém případu je možné beze zbytku odlišit právní a mimoprávní
složku skutečnosti. Na právní složku je pak možné uplatnit relevantní prameny práva
a dospět k argumentovanému rozsouzení právního sporu. Soudně stanovené právní
nároky mohou pak být vymáhány v součinnosti s výkonnou mocí. Tato samozřejmá
nespornost založení práva na pojmové korespondenci je ovšem povýtce
nesamozřejmá. Prosazování práva není ve všemocných Božích, ale jen v lidských
rukou. Musí být sociálně konstruováno, tj. sehráno konkrétními osobami. Toto
sociální konstruování pak například musí umožňovat zúčastěným osobám nejen mít
podíl na hledání spravedlnosti, ale též musí – byť se jedná o vedlejší efekt pravidel
hry - v nějaké míře a po nějakou dobu umožňovat osobám unikat před spravedlností
a právem. Presumpce neviny a povinnost právních institucí postupovat v souladu se
zákonem, nechtějí-li znehodnotit své důkazy ku prospěchu obžalovaného, jsou
oněmi klíčovými instituty, který odlišuje vládu práva od vlády „rodové msty“.59 Bez
takovýchto „sporných“ ustanovení a principů by nebylo možné zajistit, aby se osoby
mohly účinně bránit před neospravedlnitelnými či protiprávními postupy prosazování
práva.
58
Ochrany vázané na zjednávání nápravy jako jediné počítají s tím, že deviace a nezpůsoby nejen
ruší řád, ale také někomu přinášejí prospěch a na jiné uvalují břemena. Náprava se pak netýká jenom
zjištění deviací a jejich trestání, které má odradit další hráče od podobných činů. Náprava má také
připravit narušitele o jeho mocenské anebo materiální zisky a nahradit ztráty cti a prospěchu
poškozeným.
59
Ve středověkém soudnictví nefungovala současná nesourodost dichotomie vina – nevina. Proto
podle Michela Foucaulta byl obžalovaný s každým dalším důkazem pojímán jako vždy o něco více
vinen.
37
Pojmová konstrukce „ostrého“ rozdílu mezi právními a mimoprávními skutečnostmi
je v abstrakci snadno ustavována existencí obecného práva na spravedlivý soudní
proces. Každý soudní proces je ovšem v praxi vždy koordinačně nákladný, a proto je
jen nesnadno inscenován. A priori předpokládané založení práva na pojmové
korespondenci je v něm mnohdy citelně zpochybňováno. Zřetelná bývá jeho
nedokonalá sehranost, která se tak stává důvodem k odvoláním či dokonce k
dovoláním.
Fakticita dění se v předsoudním řízení stává předmětem vyšetřování, které musí
být jak přesvědčivé, tak uzavřitelné. Musí být nejen relativně úplné, ale též musí
argumentovaně a nerozporně poukazovat k právům zúčastněných stran ve sporu.
Vyšetřování a soudní řízení musí proto dospět k líčením a porozuměním sociálního
dění, která si nárokují přiznání:
(a) pravdivosti, tj. představují výstižná i důvěryhodná vylíčení či interpretace toho,
co se dělo, děje anebo se bude dít,
(b) strategické hodnoty, tj. představují důležité, sdělitelné, obhajitelné líčení a
porozumění sporným právním záležitostem, které dovoluje osobám i soudům
odborně rozhodovat o právech osob a přiměřených způsobech jejich
ochrany.60
Pro soudní vyšetřování platí s jednou výjimkou vše to, co platí i pro heuristické
intervenční vyšetřování.61 Jeho metodou je argumentovaná, za pochodu prováděná
volba postupu zjišťování strategicky důležitých informací. Tato pátrací volba je
završovaná akademickým anebo praktickým (v daném případě právním) užitím
získaných líčení a porozumění. Volba postupu zjišťování je do značné míry závislá
na spekulacích o (i) možné podobě konečných nálezů a jejich právním i historickém
rámování a o (ii) nadějných cestách vedoucích k těmto nálezům. Uvažované
spekulace zhodnocují již získaná zjištění a současně je ale též dotvářejí a přetvářejí
generováním alternativních a často nových porozumění. Pátrací volba je tedy závislá
na hermeneutické volbě nadějných teoretických a historických rámců představujících
zázemí pro výklad získávaných zjištění. Rozlišitelnost pátracích a hermeneutických
voleb i odůvodněnost jejich rozlišování při každém soudním vyšetřování je jen
částečná. Je do značné míry závislá na jeho postupu.62 Výjimečnost policejního a
60
Názory na to, co je důležité (samo o sobě anebo v kontextu cesty), sdělovatelné a kritizovatelné
porozumění se ovšem v různých sociálních světech liší. Jinak se k tomuto problému staví laici v
různých pozicích i vědci hlásící se k různým školám a metodologickým směrům. Slovo "staví"
naznačuje, že strategická hodnota líčení a porozumění je konec konců výsledkem více či méně
uvědomované volby.
61
Metoda intervenčního heuristického vyšetřování se ovšem inspirovala soudním vyšetřováním, a tím
je též daná tato stejnorodost. Opírá se totiž o Toulminovo vymezení logiky, která se zabývá - viděno
spíše z perspektivy žaloby (vědoucích) - podstatností kognitivních nároků (na přiznání pravdivosti a
strategické hodnoty nálezů), které žaloba vznáší jejím líčením a porozuměním skutečnosti. Zabývá se
solidností podkladů, které vytváří, aby tato líčení a porozumění podpořila. Anebo se tato logika zabývá
viděno ze strany obhajoby (nevědoucích či alternativně vědoucích), jedinečnou povahou případů a
slabostmi vyšetřování. Obhajobou jsou tyto okolnosti představovány tak, aby zpochybnily nároky
obžaloby. Toulmin: The Uses of Argument. 1964
62
TYPY BADATELSKÝCH VOLEB
EMPIRICKÉ
BÁDÁNÍ →
STRATEGICKÁ HODNOTA ↓
Pátrací volby
ZJIŠŤOVÁNÍ A ZJIŠTĚNÍ
SPEKULOVÁNÍ A SPEKULACÍ
TEORETICKÉ
Hermeneutické volby
38
soudního vyšetřování je dána složitou inscenací předsoudního, soudního a
posoudního řízení, které je určováno nebývale detailními procesními předpisy. Tyto
instrukce a omezení zajišťují rovné postavení stran i nadřazenou pozici samosoudce
či senátu v rámci soudního řízení.
Problémem rozlišení a souvislostí pátracích a hermeneutických voleb v kontextu
společenskovědního bádání se rozsáhle zabýváme v pojednání o sociologické
metodě intervenčního heuristického vyšetřování.63 Poukazujeme zde na fakt, že se
zde na principu odbornosti hierarchizuje vědění coby dispoziční přednost. Nerovné
postavení odborníka a laika bývá legitimováno současně institutem zastupování i
expertní nadřazeností.64 Laik ve svém naivním „dělání“ sociologie, ekonomie, nebo
v našem případě práva je tu zastupován vycvičeným a vzdělaným odborníkem.
V soudním případě se tak dostávají do hry policisté, vyšetřovatelé, státní zástupci,
soudci, advokáti, probátoři, mediátoři, exekutoři, sociální pracovníci a celá řada
soudních expertů. Procesní pravidla inscenace soudního případu ovšem musejí
vymezovat jejich role takovým způsobem, že soudní případ může dospět
k nespornému rozsudku, který respektuje rovnost laiků před zákonem i možnost
účinného prosazení zákona.
Zatímco společenskovědní bádání má otevírat kritickou diskusi mimo rámec
vlastního bádání, soudní případ ji uzavírá do svých rámců. Děje se tak díky
procesním předpisům, které staví samosoudce a senáty do metapozice a soudy do
instanční hierarchie v inscenaci jediného spravedlivého procesu, který po případných
peripetiích dospívá k výsledkům, které jsou již nezvratné.65 Jeho spravedlivost je
povýtce garantovaná herní koordinací, která je ovládána „logikou“ ochrany práv a
svobod při snaze dosahovat spravedlivých, tj. také nesporných rozsudků.
Záležitosti, které vyvolaly soudní spor, stejně jako samotný soudní spor jsou
inscenované. Proto v celém rozsahu podléhají závěrům, které přinesla Goffmanova
bádání.66 Inscenující si volí scénu svých vystoupení, dramatizují a idealizují své
motivy i postupy jednání v očích přítomných i vlastních, udržují kontrolu nad svými
výrazovými prostředky a skrývají zákulisí představovaného dění, aby vyvolali
zamýšlený dojem a interpretaci záležitostí.67 Navzdory tomuto „pochybnému“
inscenování musí být výsledkem někdy povýtce složitých sehrávek soudních procesů
expertně přesvědčivá nespornost zjištěného a vymáhaného práva. Rozhoduje o něm
autoritativně samosoudce, anebo se o něm hlasuje v senátech či kolegiích. Tato
praxe sborového hlasování je ovšem v příkrém rozporu s principem pojmové
korespondence. Ten nás přece učí, že pravdivost líčení se nedá ani nařídit, ani není
možné o ní hlasovat. Prostřednictvím procesních pravidel se zde tedy skrytě ustupuje
od principu pojmové korespondence. Je nahrazován principem herní koordinace, kde
přesvědčivá nespornost zjištěného a vymáhaného práva je sociálně konstruovaná a
v konečné instanci založená na svrchovanosti uplatnění soudcovského umění a
autority. V druhém inscenačním plánu je proto myšlenka práva a jeho prosazování
nutně založena na principu herní koordinace, avšak toto herní založení práva
63
Kabele: Metodologie intervenčního heuristického vyšetřování. 2000
Viz podrobněji oddíl Instanční hierarchie soudů a jí „nadřazené“ soudy.
65
Vyjma udělení presidentské amnestie.
66
Goffman: Všichni hrajeme divadlo. 1999
67
Takové postupy, nevymykají-li se zvyklostí a pravidlům, ovšem nerozbíjí běh dění, naopak herní
koordinace zúčastněných je díky nim niterně i meziosobně možná.
64
39
představuje cosi jako odborné tabu.68
České právo a podíl soudnictví na inscenaci vlády práva
Soudní, výkonná a zákonodárná moc jsou hierarchizovány. Pro výkonnou moc je
nejvíce charakteristická hierarchie veřejné správy. Pro zákonodárnou moc hierarchie
samosprávy se způsobilostmi určovat „pravidla hry“ i program výkonným složkám a
kontrolovat je.69 Konečně pro soudní moc má klíčový význam instanční hierarchie
soudů se svým zvláštním přesahem v Ústavním a Evropském soudu. Povaha těchto
hierarchií je odlišná a samozřejmě by měla být podrobně studována. Takové studium
by nás ovšem zavedlo daleko za rámec této dílčí studie.
Z koordinačního pohledu nás na vládě práva a rovnosti před zákonem ovšem
zajímají v prvním plánu jiné záležitosti. Jedná se o moci, které:
(a) ve svém ranku mohou aktivně privilegizovat určité skupiny osob anebo strpět
privilegizaci či monopolizaci v oblasti jimi spravované,
(b) mohou usilovat jednotlivě nebo ve spolčení dvojice o privilegia znevýhodňující
zbývající moci.
Takovým situacím má předcházet ústavní vymezení povahy těchto hierarchií a
jejich vzájemných vztahů v duchu principu dělby moci. Zavádí se zde právní instituty
a principy, které mají zaručit ochranu herních agend, práv a svobod tím, že vyvažují
vliv těchto na sobě závislých mocí. Jedná se ovšem o povinné hry státních mocí.
Proto se při ochraně jejich agend zpravidla nemohou významně uplatňovat vstup a
výstup. Naopak důležitou roli zde sehrávají jiné ochrany: vyjadřování posudků
veřejností či užšími veřejnostmi (volby a medializované stížnosti), anebo zjednávání
nápravy zejména Ústavním soudem, který posuzuje stížnosti pro porušení
ústavnosti. Ústava zahrnuje Ústavní soud do soudní moci. Jde tu o sporný krok, jak
se o něm sami soudci vyjadřují.70 Ústavní soud bychom mohli přiřazovat rovněž do
skupiny orgánů, kterou bychom mohli pracovně nazývat skupinou specializovaných
ústavních suverénů (Česká národní banka, Národní kontrolní úřad). Jedná se
povýtce o instituce deklarovaně nezávislé na klasických představitelích státní moci
/vládě, parlamentu a soudech/. V oboru své úzké specializace mají ovšem velmi silné
způsobilosti, a přesto se za jejich využívání nemusejí zřetelně zodpovídat veřejnosti.
Zvláštní postavení a konstituci soudní moci z koordinačního hlediska nejvíce
charakterizují její:
(a) odvození od vůle lidu,
(b) postavení soudců a stran při inscenaci soudního řízení,
(c)
vztahy v instanční hierarchii soudů a vztahy této hierarchie k ústavnímu, resp.
Evropskému soudu,
68
Do tohoto inscenačního zákulisí soudního případu nás v rozhovorech vpustil jen jeden soudce: „V
obchodní při totiž rozhoduje formální pravda vyjevena před soudem, nikdy se nedá zjistit skutková
pravda úplně. Soudce především hlídá, aby obě strany měly rovné zbraně a rovné možnosti jich
využít a soudí podle toho jak dopadne tato inscenace sporu. Nesmí rozhodovat podle toho, jak si
myslí či neprokazatelně ví, že je skutková pravda.“ JUS0051_00R: 2000
69
I když ústava (čl.15) připisuje veškerou zákonodárnou moc čistě parlamentu tvořenému
poslaneckou sněmovnou a senátem, v sedmé hlavě ustavuje územní samosprávu tak, že
zastupitelstva vyšších územních celků a obcí mají nižší podřízenou zákonodárnou moc.
70
Kabele, Jiří, Hájek, Martin, Holeček, Tomáš: Lesk a bída hierarchií českého soudnictví. Připraveno
do tisku v rámci sborníku Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a
české zájmy, Karolinum.
40
(d)
vztahy k výkonné moci založené na svěření správy soudní moci do rukou
výkonné moci a
(e) vztahy k výkonné moci odvozené od role výkonné moci v předsoudním a
posoudním řízení (zejména důležité je zde zastupováním státu pomocí
hierarchie úřadů státního zastupitelství).
Za symptomatickou může být považována i absence ústavně založené
samosprávy v případě soudní moci a rámcové, jen zákonné vymezení vztahů soudní
moci k „moci“ masových médií.71 V obou těchto případech ovšem platí, že
„samosprávné“ a mediální vlivy se prosazují povýtce mimo zřetelně vymezené právní
rámce. Proto od případu k případu jsou tyto vlivy více či méně přiměřené anebo
sporné.
Lid jako zdroj soudní moci
Ze zákonodárné moci se odvozuje výkonná moc. Ta pak jmenuje: (i) soudce
(presidentovo rozhodnutí v této oblasti podléhá kontrasignaci předsedy vlády), (ii)
ústavní soudce (president musí získat souhlas senátu), (iii) předsedy a
místopředsedy Ústavního i Nejvyššího soudu (president). Přitom ovšem soudci jsou
jmenováni bez časového omezení a mohou být zbaveni své funkce jen rozhodnutím
kárného soudu anebo jejich funkce zaniká dnem nabytí právní moci rozsudku anebo
rozhodnutí v této věci. Pozbude-li soudce nebo přísedící státní občanství České
republiky, má to rovněž za následek ztrátu funkce. Popsaná zprostředkovanost
vstupu a výstupu představuje vedle institutu nepřeložitelnosti soudce (Ústava, čl. 82)
nejdůležitější garanci institutu nezávislosti soudce. Otevírá též ale prostor pro
ustavování formální hierarchie způsobilostí soudů i neformální uplatňování hierarchie
soudcovské autority.72 Polopatě řečeno, soudce se sice ústavně zodpovídá
veřejnosti, ale především ideálně „musí“ hledat sám, a nebo sehraně s dalšími soudci
(senáty a kolegia vyšší instance) spravedlnost ve spravedlivém procesu.
Nejen vstup/výstup, ale také umísťování a jen dočasné překládání soudců (institut
nepřeložitelnosti soudce) provádí výkonná moc, jmenovitě ministr spravedlnosti.73
V této situaci se tedy musíme ptát, jak se veřejnost může bránit i navzdory přirozené
soudcovské kolegialitě postupům soudců, kteří proti svému slibu se neřídí zákony.
Nevykládají je podle svého nejlepšího vědomí a svědomí anebo nerozhodují
nezávisle a nestranně. Ústavně založený institut svrchovanosti soudní moci
znemožňuje veřejnosti vést soudní spor se soudcem za to, že soudí nespravedlivě,
pokud prokazatelně neporušuje zákony.74 Vyhnout se české soudní moci (výstup) je
možné jen krajním prostředkem opuštěním České republiky (ovšem za předpokladu,
že osoba již není soudně stíhaná).75 Dotyčný ani pak nemá jistotu, že nebude vydán
české soudní moci na základě žádosti. Zbývají jen velmi omezené možnosti stížností.
Je možné veřejně poukazovat na soustavně špatný výkon profese soudcem. Takový
poukaz může nabývat na váze díky pírmédiálnímu (lokální světy) anebo
masmediálnímu (celá společnost) ohlasu. Stěžování jako takové má obecné právní
71
Zde sehrává důležitou roli zřejmě institut soudcovské mlčenlivosti a trestný čin zasahování do
nezávislosti soudu.
72
§ 34. JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991
73
§ 40 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991
74
Jedině v konkrétních případech se účastníci sporu mohu cítit poškozeni rozhodnutími soudu, i tak
se mohou soudit jenom ze soudem nikoli soudcem.
75
Čl. 14 JUS0025_91Z: Listina základních práv a svobod. 1991
41
ukotvení v petičním právu. Ústava však v tomto případě výslovně zakazuje76 jím
zasahovat v jednotlivých sporech do nezávislosti soudu. Jakkoli vyslovované
stížnosti na soudce se mohou ovšem stát podnětem pro vymáhání kárné
odpovědnosti funkcionáři soudní správy.77
Viděno z druhé strany, soudci se mohou, jsou-li jakkoli nespokojeni, vzdát své
funkce78 anebo mohou též požádat o přeložení. Tak se mohou bránit např. vůči
lokální veřejnosti. Stěžovat si na veřejnost mohou opět jen neformálně
prostřednictvím pírmédií a massmédií. Jejich možnosti jsou však zde malé, neboť
musejí zachovávat mlčenlivost o případech. Spíše než stížnosti, proto přichází
v úvahu výchovné působení na veřejnost. S veřejností jako celkem se soudit
samozřejmě nemohou, ale mohou se soudit s jejími aktivisty na základě obvinění, že
zasahují do nezávislosti soudní moci.
Můžeme tedy uzavřít, že v případě soudní moci je její zdrojovost v lidu složitě
zprostředkovaná institutem veřejného zastupování. Tato zprostředkovanost je spjatá
s velmi omezenými možnostmi vyžadovat skládání účtů, které jsou v podobě kárného
řízení vázané prvotně na výkonnou moc. Uvažované možnosti se však výrazně
zvětšují u jednotlivých soudních pří, k čemuž slouží především instanční hierarchie
soudů.
Soudní řízení
Prostor pro ochranu herních agend, práv a svobod se podstatně rozšiřuje, jestliže
se tato ochrana váže na konkrétní soudní případ. Není jistě náhodou, že právo na
spravedlivé soudní řízení79 je důvodem pro podání stížnosti k Evropskému soudu,
který reálně omezuje svrchovanost české soudní moci. Důležitou podmínkou pro
zajištění spravedlivého procesu je skutečnost, že handicap právního laictví, který by
mohl znevýhodňovat strany sporu může a někdy přímo musí být kompenzován
odborným zastoupením:
(a)
stát jako stranu v řízeních zastupují státní zástupci
(státní zastupitelství mají výsadní postavení při podávání veřejných žalob v
trestním řízení /čl. 80/; přitom tato zastupitelství tvoří hierarchickou soustavu
úřadů obdobně uspořádanou jako instanční hierarchie soudů),
(b)
strany pak může, popřípadě musí zastupovat svobodně zvolený anebo ex offo
stanovený advokát.
Pilíř soudní ochrany práva a svobod představují předsoudní, soudní a posoudní
řízení v první instanci. Zde žalovaná strana samozřejmě nemá právo výstupu.80
Vyhnout se občanskému sporu může leda po dohodě s žalující stranou (institut
smírčího řízení81). V trestních řízení veřejnou žalobu podává státní zástupce. Podá-li
tedy nějaká osoba trestní oznámení na nějakou osobu, již jej nemůže vzít zpět.
76
Čl. 18, JUS0025_91Z: Listina základních práv a svobod. 1991
§ 46 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991
78
§ 45 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991
79
Čl. 6 Právo na spravedlivé soudní řízení
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřeném lhůtě projednána
nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech
nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. … Flegl: Evropská
Úmluva o lidských právech a základních svobodách. 1998
80
§ 2 JUS0009_61Z: O trestním řízení soudním (trestní řád). 1961
81
§ 67 JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963
77
42
Každý trestný čin je považován za přečin proti státu, a proto stát se ujímá vyšetřování
a podává žalobu prostřednictvím státních zástupců. V rovině občansko-právní ovšem
může v některých případech dojít k mediaci.82
Žalující stejně jako žalovaná strana se mohou soudit se soudcem pro trestné činy
spáchané při výkonu soudcovské funkce nebo v souvislosti s výkonem této funkce
podobně jako s ostatními veřejnými činiteli. U soudců je ovšem nutný souhlas
orgánu, který je jmenoval nebo zvolil, u ústavních soudců souhlas Senátu.83 Za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
soudu odpovídá stát. Přitom zvláštní zákon stanoví, kdy a v jaké míře může stát
vymáhat tuto škodu na soudci.84
Klíčovou roli tak sehrávají tři nástroje vyjádření nespokojenosti s vedením
soudního řízení, rozsudkem či usnesením soudu: (i) stížnost na soudce (námitka
podjatosti85 anebo stížnost na jeho nedůstojné chování či zbytečné protahování
soudní pře86), (ii) opravné prostředky (odvolání, žaloba na obnovu řízení a pro
zmatečnost, dovolání), a dále (iii) ústavní stížnost, anebo stížnost k Evropskému
soudu.87 Uvedené opravné prostředky a stížnosti na soudce neformálně doplňují
ještě institut ministrovy stížnosti na porušení práva a presidentská amnestie, které
umožňují obracet se stranám na tyto ústavní činitele ve snaze zastavit soudní řízení,
zvrátit rozsudek anebo usnesení soudu.
S postupem soudce ovšem mohou být nespokojení nejen zúčastněné strany, ale
též vedlejší účastnící soudního řízení stejně jako další funkcionáři předsoudních,
soudních a posoudních řízení (policisté, vyšetřovatelé, probátoři, mediátoři, soudní
úředníci, sociální pracovnice, exekutoři, vězeňská služba apod.). Těmito vztahy se
v této práci nebudeme zabývat, přestože také významně spoluutvářejí pozici soudce.
Konečně s postupem soudce mohou být nespokojeni i funkcionáři soudů, kteří
jednak dbají na jednotnost uplatňování práva, jednak dohlížejí na rychlost vyřizování
soudních pří a důstojnost chování soudce /viz též oddíl Koordinace výkonu a správy
soudní moci/.
Na situaci se můžeme podívat z obráceného hlediska, jak jsou chráněny
způsobilosti soudce vůči stranám.88 Soudní případy jsou soudcům přidělovány
ročním rozpisem práce (nejčastěji v souladu s tím, jak „napadají“). Soudce je nemůže
v souladu se zákoníkem práce odmítnout,89 jedině v případě, že může poukázat na
svou podjatost. Nemůže si na strany samozřejmě stěžovat. Má ovšem možnost
rozsáhle užívat svých soudcovských způsobilostí v souladu s procesními předpisy
(pořádková opatření90) anebo podávat trestní oznámení v souladu s trestním
řádem.91 Souzení v senátech a kolegiích můžeme ovšem také považovat za jistou
82
§ 2 JUS0032_00Z: O Probační a mediační službě č. 2/1969 Sb. 2000.
§ 52, § 55, § 57 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991, Čl. 86 JUS0024_92Z:
Ústava z roku 1992. 1992
84
§ 17 JUS0057_98Z: O odpovědnosti za škodu . 1998
85
§ 14 - §16 JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963
86
§ 6 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991
87
Viz podrobněji Instanční hierarchie soudů a jí „nadřazené“ soudy.
88
Popřípadě nositelům veřejných funkcí v předsoudním, soudním a posoudním řízení. Těmito
problémy se zde, jak jsme již řekli, nebudeme zabývat, i když jsou důležité.
89
§ 36 JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963.
90
§ 53, § 54. JUS0007_63Z
91
§ 169a Zasahování do nezávislosti soudu, § 169b Pohrdání soudem, § 171 Maření výkonu
úředního rozhodnutí, § 174 Křivé obvinění § 175 Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek, atd.
JUS0010_61D: Trestní zákon. 1961
83
43
ochranu způsobilostí soudců, neboť zvyšují soudcovskou autoritu. Žaloby na obnovu
řízení a pro zmatečnost vrací případ tomu soudu, který o něm rozhodoval, byť se
jednalo o odvolací soud, a v tomto smyslu respektuje nezávislost samosoudce či
senátu.
Ochrany herních agend, práv a svobod v soudním řízení jsou stanoveny
procesními předpisy: zejména občanským soudním a trestním řádem. Tyto řády
zároveň vymezují způsobilosti soudců všech stupňů i omezují jejich libovůli. Ochrany
herních agend, práv a svobod všech účastníků soudního řízení vytvářejí bohatý
rejstřík pro uplatňování jejich vzájemných stížností. Rozhoduje o nich samosoudci či
senáty dbající o respektování rovnosti účastníků řízení před zákonem. České
procesní předpisy vycházejí z tradice první republiky a Rakousko-Uherského
soudnictví. Proto soudní řízení zde má – jak to diskutovali soudci92 - charakter spíše
inkvizičního než kontradiktorního řízení. Soudci v souvislosti s reformou českého
soudnictví vůči tomuto „inkvizičnímu“ řízení namítají, že zdvojuje některé právních
úkony a že staví soudce do dvojznačné pozice: privilegovaně utvářejí soudní řízení, a
přitom dokazují i soudí. České procesní právo ovšem také poskytuje fakticky silné
postavení obhajobě. Tato síla se projevuje ve značných možnostech obstrukcí a v
již zmiňovaných rozsáhlých možnostech využívání opravných prostředků.93
Podávání stížnosti na postup soudce a především jeho uplatňování soudcovských
způsobilostí - pokud nejsou důvodem k trestnímu oznámení, že porušuje zákon - je
v průběhu řízení velmi omezené. Po jeho skončení se ovšem strany mohou
dožadovat opravných prostředků, popřípadě mohou, za předem stanovených
podmínek, podávat stížnosti k Ústavnímu a Evropskému soudu. Ve všech takových
případech, není-li žádost zamítnuta pro formální nedostatky, dochází k soudnímu
řízení, jehož se účastní původní strany. Tak tento postup, umožněný hierarchií
soudní moci, nese svérázným způsobem znaky typické jak pro stěžování, tak i pro
soudní řízení. V opravném řízení soudce nižší instance není stranou, přestože je na
něm posuzována správnost jeho postupu i správnost právní argumentace jím použité
při rozsouzení sporu. Formálně nemůže být veden k odpovědnosti za to, že nevedl
umně soudní řízení a nesoudil dobře. Neformálně je ovšem ohrožena jeho
soudcovská autorita.
Instanční hierarchie soudů a jí „nadřazené“ soudy
Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy.94 Logicky proto také
jsou to soudy a nikoli soudci, kdo nese odpovědnost v případě, že došlo k poškození
účastníků soudního řízení jejich konáním. Soudy tvoří instanční hierarchie soudů
představovanou Nejvyšším soudem → vrchními → krajskými → okresními soudy.95
92
Kabele, Jiří, Hájek, Martin, Holeček, Tomáš: Lesk a bída hierarchií českého soudnictví. Připraveno
do tisku v rámci sborníku Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a
české zájmy, Karolinum.
93
„Procesně je řízení tak složité, že se vytváří velký prostor pro advokacii a možnost z toho
obviněného vysekat, soudy zdržovat atd.“ JUS0001_00R: 2000 „Nemorální advokáti mají velkou moc.
Ženou procesy dál a dál, aby dostali zaplaceno.“ JUS0011_00R: 2000
94
§ 7 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991
95
SOUDY
Ústavní
Nejvyšší
Vrchní
Krajský
Okresní
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
ROLE
Předseda
Místopředsedové
předseda kolegia
44
Tato hierarchie je ustavovaná prvotně instituty opravných opatření96 a dalšími
svěřenými soudními i správními pravomocemi soudů vyšších instancí. Zvláštní
postavení v této soustavě má Nejvyšší soud, kterému jsou svěřeny kromě
rozhodování o mimořádných opravných opatřeních (dovolání), též způsobilosti
zajišťující zákonné a smluvní vztahy k cizozemských soudů a péče o jednotnost
rozhodování soudů.97
Ústava zařazuje do soudní moci též Ústavní soud (čl. 83 až 89 ). I když Evropský
soud pro lidská práva výslovně nepatří dle ústavy do soudní moci, přiřazuje se k ní
díky mezinárodní smlouvě o Evropské Úmluvě o lidských právech a základních
svobodách.98
Opravná opatření, ústavní stížnost a stížnost k Evropskému soudu99 nejsou
v pravém slova smyslu hierarchicky uspořádány, protože každý institut přináší nové
hledisko.100 Fakticky ovšem mohou u komplikovanějších případů tvořit zřetelnou
hierarchii. Mimo jiné také proto, že jak Ústavní, tak Evropsky soud požadují
vyčerpání všech zákonných možností ochrany svých práv a svobod101 a jejich
rozhodnutí jsou pro soudy instanční hierarchie závazné, stejně jakou jsou závazná
rozhodnutí soudů vyšší instance pro soudy nižší instance.
Ve vztazích mezi soudy a potažmo i mezi soudci prakticky nemají místo
prostředky ochrany agend vázané na obsazování hry a vyjadřování posudků. Soudní
předseda senátu
Soudci
asistenti soudců
přísedící
ROZHODOVACÍ
MOC
plénum
kolegium
Senát soudců
senáty s
přísedícím
samosoudci
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
x
96
§ 9 - § 10a JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991
Článek 92 JUS0024_92Z: Ústava z roku 1992. 1992, § 28 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích,
335/1991 Sb. 1991
98
Článek 10 JUS0024_92Z: Ústava z roku 1992. 1992
99
§ 9a JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991
97
100
OPATŘENÍ
KE KOMU
V JAKÝCH PŘÍPADECH ZEJMÉNA
Odvolání
Odvolací soud
Dovolání
Nejvyšší soud
Ústavní stížnost
Ústavní soud
Stížnost k ES
Evropský soud
Odvolání proti rozsudku nebo usnesení
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, rozsudky i usnesení
Na porušení ústavně zaručeného základního
práva nebo svobody
Žádosti osob považujících se za poškozené v
důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a
Protokoly
Amnestie
Ministrova stížnost pro
porušení práva
President
Podle presidentova uvážení
Nejvyšší soud
Porušení práva
101
§ 75 JUS0004_93Z: O Ústavním soudu 182/1993 Sb. 1993
45
pře jako řešení jejich sporu je přirozeně vyloučená, nepočítáme-li možnost již
zmíněného podání trestního oznámení na soudce, že v rámci výkonu své funkce
porušil zákon. Případné kompetenční spory soudů řeší buď soudy vyšších instancí
anebo rovnou Ústavní soud. Užití opravných prostředků - dále se náš popis a výklad
pro zjednodušení opírá jen o občanský soudní řád - stejně jako žaloby na obnovu
řízení a pro zmatečnost je v rukou žalující a žalované strany, nikoli soudců či soudů.
Rozhodnutí soudů vyšší instance jsou závazná pro soudy nižší instance102 či je
nahrazují.103 Popsaná závaznost rozhodnutí soudu vyšší instance pro soud nižší
instance ovšem nesmí rušit ústavně danou (tj. vyšší normou stvrzovanou) soudcovu
nezávislost. Vrátí-li mu odvolací soud případ, jeho zavázanost právním názorem
odvolacího soudu neznamená nutnost jej slepě přijmout. Soudce jej může i
argumentovaně odmítnout a právní předpisy s tím také počítají.104 Ať už jej příjme či
nepřijme, vytváří se tím prostor pro dovolání. Nezávislost soudce je ovšem v právní
konstrukci odvolání a priori chráněna také tím, že celá řada usnesení soudu je
nenapadnutelná105 a zákon stanovuje omezené rámce pro důvody odvolání.106
Odvolací soud, aby zajistil respektování svého právního názoru, ovšem také může
vrátit případ jinému senátu anebo dokonce jinému podřízenému soudu.
Dovolání – v případě občanského soudního řádu - je v zásadě obdobně právně
konstruováno jako odvolání. Je ovšem vázáno na rozsudky a usnesení odvolacích
soudů a žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost. Podává se k Nejvyššímu soudu.
Rozsudky dovolávacího soudu zamítají dovolání anebo ruší rozsudky odvolacího
soudu, což znamená jejich vrácení témuž senátu, jinému senátu anebo popřípadě i
jinému soudu. Dovolání se přitom může týkat – při určitém zjednodušení107 - zejména
změny rozhodnutí prvního stupně u odvolacího soudu a změny rozhodnutí prvního
stupně založené na respektování odlišného právního názoru odvolacího soudu při
zrušení jeho dřívějšího rozsudku. Přitom dovolání lze podat jen z těchto důvodů: (i)
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
(ii) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání již nelze
uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Nadřazené postavení Ústavního soudu vůči soustavě soudů, ale též vůči
zákonodárné a výkonné moci je dáno přesným výčtem jeho způsobilostí.108 Síla
těchto způsobilostí je dána mimo jiné tím, že zde neexistují téměř žádné možnosti
ochran typu výstupu, stěžování či dalšího souzení. Rozhodnutí Ústavního soudu se
dotýkají či mohou dotýkat soustavy soudů zejména jde-li o:
a) ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné
moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,
b) opatření nezbytná k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro
Českou republiku závazné (zde má svěřené způsobilosti též Nejvyšší soud),
c) zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10.109
102
§ 226, § 243d JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963
§ 223 JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963
104
§ 218 - § 221a JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963
105
§202 JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963
106
§ 205 JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963
107
§ 237-239 JUS0007_63Z: Občanský soudní řád . 1963
108
Článek 87 JUS0024_92Z: Ústava z roku 1992. 1992, JUS0039_93Z: O ústavním soudu, 182/1993
Sb. 1993
109
Dojde-li jakýkoliv soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení soudní pře použito, je v rozporu
s ústavním zákonem, musí dle ústavy předložit věc Ústavnímu soudu. Ústava (čl. 95).
103
46
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i
osoby.110 Neexistují proti nim, s výjimkou rozhodnutí ve věci ověření volby poslance
nebo senátora, opravná opatření. Pomíjíme tak ovšem možnost stížnosti
k Evropskému soudu. Zde se zřetelně již dnes projevuje skutečnost, že svrchovanost
české soudní moci je částečně omezována evropskou soudní mocí.111 Prakticky
absolutně platné nálezy Ústavního soudu112 mají charakter precedentu se silou
příslušného typu zákona.113 Neomezují proto nezávislost soudce jinak než zákony,
spíše svrchovaně prosazují jednotnost práva či omezují zákonodárnou moc.
Instanční hierarchie soudů hraje klíčovou roli nejen při zajišťování spravedlivého
procesu v klasických občanských, trestních a obchodních sporech, ale také při:
a) rozhodování o sporech o způsobilostech mezi soudy a orgány státní správy,
b) zajišťování jednotnosti rozhodování soudů,
c) zajišťování kárné odpovědnosti soudců.
Nejvyšší soud má sledovat rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování
soudů zaujímat stanoviska. Před zaujetím stanoviska si Nejvyšší soud může vyžádat
vyjádření předsedů vrchních soudů i představitelů jiných správních úřadů a jiných
orgánů či právnických osob. Sledování pravomocných rozhodnutí soudů je ukládáno
i předsedům krajských soudu, předsedům a místopředsedům vrchního soudu, kteří
na základě takového sledování mají dávat podněty ke sjednocování rozhodování
Nejvyššímu soudu. Předsedové okresního soudu takové podněty mohou dávat
pouze prostřednictvím předsedy krajského soudu.
Kárnou odpovědnost - za kárné provinění a za jednání, které má znaky přestupku
podle zvláštních předpisů - zjišťují a kárná opatření ukládají hierarchicky uspořádané
kárné soudy, resp. zde ustavené kárné senáty. Kárnými soudy pro soudce určité
instance jsou buď soudy o jednu instanci vyšší anebo jejich vlastní soudy (Nejvyšší
soud a vrchní soudy). Návrh na kárné opatření podávají předsedové soudů anebo
ministři (spravedlnosti a obrany). Proti rozhodnutí kárného senátu je možné se
odvolat u soudu vyšší instance. Proti rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu
však už není odvolání přípustné. Zřejmě nejsilnější kárné opatření pak spočívá v
odvolání z funkce soudce na návrh ministra spravedlnosti.
Nezávislost rozhodování soudce, tj. jeho výlučná vázanost jen zákonem, je
výslovně spojována s nestranností114 a se svědomím.115 Procedurálně je založena
110
Článek 89 Rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem
stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. Vykonatelná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. JUS0024_92Z: Ústava z roku
1992. 1992
111
„Vstupem do NATO jsme neztratili suverenitu, ale lidé se toho báli. Naopak vstup do EU a dokonce
již jen asociační dohody nás připravily významně o suverenitu. Evropský soud rozhoduje úplně jinak.
Rozsudek má 20 stránek, je popisný a dlouhý a mnohdy neobsahuje tolik právního posuzování jako
rozsudky zdejších soudů. Najdou jeden porušený článek Úmluvy o lidských právech a rozsudek ruší.
Celé to vychází z velké autority soudů a soudce.“ JUS0051_00R: 2000
112
§ 54 JUS0039_93Z: O ústavním soudu, 182/1993 Sb. 1993
113
§ 57 JUS0039_93Z: O ústavním soudu, 182/1993 Sb. 1993
114
Myšlenka spravedlnosti či spravedlivého procesu transcenduje hašteřivou vzájemnost, kterou plodí
stranické nahlížení záležitostí a strategické jednání usilující bez ohledu na právo druhých získat
výhody. Možnost nestrannosti je pak dána „úplným odstupem“ toho, (i) kdo je dokonalým znalcem
práva a jeho případným tvůrcem a (ii) jehož strategie je bytostně spojena se zajišťováním rovnosti
stran v pravidly sevřeném soudním řízení.
47
jednak v způsobilostech a povinnostech soudců, senátů a funkcionářů na různých
stupních instanční hierarchie soudů, jednak v ochraně těchto způsobilostí. Tato
ochrana způsobilostí znemožňuje jejich zneužití soudci a zaručuje jejich respektování
všemi účastníky soudního řízení i celého soudního procesu. Nezávislost rozhodování
soudce předpokládá, že uvažované způsobilosti jsou založeny na přirozeně
hierarchizované soudcovské autoritě a příslušné cti soudce. Tato autorita je
odvozovaná z odstupňované a specializované přednosti: umění soudit.116 Toto umění
spočívá: (i) ve stanovování právního výkladu sporné situace i všech procesních
okolností a (ii) v posuzování soulad jiného právního předpisu se zákonem. Instituty
odvolání a dovolání navíc ustavují nadřazenost soudcovské autority senátů či
velkých senátů kolegií nad soudcovskou autoritou jednotlivého soudce.117
Užití správné právní argumentace i rozhodování o správnosti této argumentace
jsou
založeny na odbornosti, kterou soudce získává studiem i zkušeností.
Soudcovská odbornost coby odstupňovaná přednost se institucionalizuje jednak
formálně v instanční hierarchii soudů, jednak neformálně v hierarchii soudcovské
autority, která má i výrazný morální rozměr. Je posilována hierarchií cti, jež je
spojována s lidskými i odborným dramatem hledání spravedlnosti, v němž soudci a
senáty zdolávají všechny překážky, uplatňují své svědomí a jsou důsledně nestranní.
Právní relevance jakékoliv expertní nadřazenosti bývá obecně vzato spíše
slabá.119 Soudcovská autorita coby její jeden druh představuje v jistém smyslu
115
„Nejdůležitější je svědomí, soudce by si měl být jist, že udělal vše, aby věc co
nejdůkladněji vyšetřil a objasnil, pokud je nespokojený se stavem objasněnosti a má
pocit, že by mohl proto ještě něco udělat, neměl by vynášet rozsudek.“ JUS0041_00R:
2000
116
„Problém tu je, že se zde strašně podceňuje právní erudovanost. Lidem není jasné, jak je to velký
problém. Právo člověka provází od narození do smrti. Když si kupujeme rohlík, vstupujeme
do právního vztahu, to si lidé neuvědomují. Právo se doslova dotýká všeho, a proto je tak složité.
Proto se také soudci specializují. Já kdybych měl nějakou záležitost občanskoprávní, šel bych se
zeptat jiného kolegy, který tomu rozumí.“ JUS0001_00R: 2000
117
Tento krok je ovšem nesamozřejmý. Je v rozporu s principem pojmové korespondence, na
němž se právo deklarovaně zakládá (viz dříve). Vychází se zde z předpokladu, že na základě správné
universálně platné argumentace lze dospět k jednoznačnému stanovení práv účastníku soudního
řízení. Jestliže ale kvalita rozsudku záleží čistě jen na kvalitě právní argumentace a nikoli na počtu
zastánců té které argumentace (princip pojmové korespondence), pak se nedá ospravedlnit institut
hlasování v senátech o rozsudku, která ustavuje nadřazenost soudcovské autority senátu či velkého
senátu kolegií nad soudcovskou autoritou jednotlivého soudce.
118
Expertství je spojováno ovšem s mocí určovat manévrovací prostory druhým (Foucault) a
s ovládáním míst neurčitosti (Crozier). Ze soudní autority by proto nemusela automaticky vycházet
dobrodějná soudní moc, ale také moc znesvěcující se svému poslání ochraňovat práva. Crozier: The
Bureaucratic Phenomenon. 1964, Foucault: Moc a subjekt. 1994
119
V zatím nepublikovaném rukopisu Vlastním principu pohybu ukazujeme, že v novosvětském
chápání sociálního rozhodování se prosazují vedle právně relevantních principů (partnerství bez
závazků a nadřízenosti se závazky), také mimoprávní či právem chráněné, avšak jen slabě
postižitelné principy romantické lásky a expertní nadřazenosti:
TYPY NOVOSVĚTSKÉHO SOCIÁLNÍHO ROZHODOVÁNÍ
ROZHODOVACÍ NEROVNOST ROZHODOVACÍ ROVNOST
VERTIKALITA VZTAHŮ →
PRÁVNÍ RELEVANCE ↓
Partnerství bez závazků
Nadřízenost se závazky
SILNÁ
(institut soukromého vlastnictví,
(institut veřejného zastupování,
soukromá sféra)
veřejná sféra)
48
výjimku. Nachází právní protějšek v podobě instančně odstupňovaných
soudcovských způsobilostí ustavených poměrně detailními procesními pravidly. Tato
pravidla současně vytvářejí prostor pro předpokládané uplatnění soudcovské autority
při inscenaci jednotlivých soudních žízení i stanovují příležitosti a nezbytné kroky
nutné pro přesun soudního procesu z jedné instance na jinou. Popsané
odstupňování soudcovských způsobilostí vázané na instanční hierarchii soudů přitom
ovšem musí umožňovat vládu práva. Znamená to, že nespornost zjištěného a
vymáhaného práva, nárokovaná dle principu pojmové korespondence, musí být v
souladu s principem herní koordinace přesvědčivě sehrávána ve spravedlivém
soudním procesu.
Koordinace výkonu a správy soudní moci
Správa soudní moci je svěřena výkonné moci. Ta je ovšem plně v jurisdikci
soudní moci, konkrétně správního soudnictví.120 Ministerstvo spravedlnosti se stará o
materiální, personální a bezpečnostní zabezpečení soudů tak, aby soudní řízení
nebyla zbytečně prodlužována a vystupování soudců odpovídalo nárokům kladeným
na jejich funkci. Uvolňuje pro jednotlivé soudy rozpočtové prostředky. Jmenuje
předsedy a místopředsedy soudů.121 Umísťuje soudce a stanovuje mzdy soudních
úředníků. Dohlíží nad vyřizováním stížností stran a nad kárným řízením.
Starost o materiální a bezpečnostní zabezpečení soudů vytváří možnosti pro
vykonávání neformálního vlivu výkonné moci na soudní moc. Touto stránkou vztahu
výkonné a soudní moci, i když její význam byl soudci rozsáhle komentován122 - se
v této studii zabývat nebudeme. Klíčové pro úpravu vztahu soudní a výkonné moci se
jeví způsobilost výkonné moci v personálním zabezpečení soudů a v kárném řízení.
Svědčí o tom nepřímo i bývalým ministrem Motejlem navrhovaná reforma soudnictví,
která právě v těchto bodech upravovala vztahy soudní a výkonné moci. Zaváděla
institutem Nejvyšší soudcovské rady soudcovskou samosprávu. Tato rada se měla
na správě soudů podílet zejména tím, že by navrhovala prezidentu republiky
kandidáty justiční čekatele na jmenování soudci i kandidáty soudce na jmenování do
funkcí předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu. Měla též navrhovat jejich
odvolání z funkce.123
Výkonem způsobilostí v oblasti personálního zabezpečení soudů a organizováním
kárného řízení jsou většinou pověření předsedové a místopředsedové soudů,124 kteří
také v českém soudnictví představují klíčové představitele výkonné moci.125
Významné způsobilosti týkající se soudců si ovšem ponechává ministr spravedlnosti.
Jde např. o jmenování předsedů a místopředsedů soudu, o umístění soudců i
rozhodování o jejich dočasném přeložení. I v těchto případech ovšem lze očekávat,
SLABÁ
Expertní nadřazenost
(„právo“ vědět a umět, sféra
poznání a umění)
120
Romantická láska
(„právo“ milovat a být milován,
intimní sféra)
Při podrobnějším výkladu bychom tomuto soudnictví museli rovněž věnovat přiměřenou pozornost.
§ 39 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991
122
Viz Soudy a jejich správa Ministerstvem spravedlnosti. Kabele, Jiří, Hájek, Martin, Holeček,
Tomáš: Lesk a bída hierarchií českého soudnictví. Připraveno do tisku v rámci sborníku
Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a české zájmy, Karolinum.
123
JUS0055_00D: Novela ústavního zákon České národní rady č. 1/1993 Sb, tisk 541/2000. 2000 ().
124
§ 1 37/1992 Sb., vyhláška o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy
125
Díky jejich již komentované roli při zajišťování jednotnosti uplatňování práva a předpokládané
soudcovské autoritě ovšem pevně tkví rovněž v soudní moci. Z pohledu řadových soudců sedí „na
dvou židlích“ najednou.
121
49
že neformální vliv předsedů soudů na rozhodnutí ministra bude klíčový.
Vzájemný poměr soudce (samosoudce, člena senátu, předsedy senátu) a
předsedy (resp. místopředsedy) je na jedné straně normálním zaměstnaneckým
vztahem. Možnosti ochrany zaměstnaneckých práv prostřednictvím výstupu a soudní
pře tedy vyplývají ze zákoníku práce. Předseda v roli zaměstnavatele také vyřizuje
stížností na soudce ze strany účastníků soudu. Mohou se týkat ovšem jen jeho
nedůstojného chování či zbytečného protahování soudní pře. Na druhé straně je
soudce chráněn institutem nezávislosti126 a nepřeložitelnosti.127 Tyto instituty činí
z jeho vztahu k soudu krajně mimořádný zaměstnanecký vztah. V klíčové oblasti
uplatnění soudcovských způsobilostí totiž nedochází k obvyklému transferu
zastupovacích práv: předseda soudu nesmí zasahovat do soudních řízení jinak by
rušil nezávislost soudců. Také výstup (exit) je oboustranně krajně obtížný.
Poněkud sporné – soudě dle vyjádření soudců – mohou být vztahy soudců a
soudních úředníků. Předsedové a místopředsedové soudu představují jejich
prostředníky, neboť vzájemně si přikazovat soudci a soudní úředníci v zásadě
nemohou.128 Ani vztahy členů a předsedů senátů jmenovaných předsedou soudu
nemusejí být vždy snadné, jestliže v klíčové oblasti rozhodování o výsledku soudního
řízení mají rovné postavení.129
Sociální konstrukce hierarchií soudní moci
V soudnictví existuje několik snadno rozlišitelných druhů hierarchií, které se
formovaly již v Rakousku-Uhersku a zde též získávaly svou úřednickou kulturu:
a) hierarchie právních norem, která se odvíjí od nejvyšší normy Ústavy, Listiny
základních práv a svobod, mezinárodních úmluv, přes zákony, vyhlášky a
nařízení k předpisům a pokynům;
b) hierarchie závažnosti sporů a protiprávních skutků od trestných činů, přečinů
k přestupkům (této hierarchii pak odpovídá hierarchie postihů a trestů od
doživotního odnětí svobody, přes dočasné odnětí svobody, pokuty, zákazy
činností, podmíněné tresty atd.);
c) instanční hierarchie soudů, od Nejvyššího soudu, přes vrchní soudy, krajské až
k okresním soudům; nejasnými součástmi této hierarchie jsou Ústavní soud, resp.
Evropský soud ve Strassbourgu;
d) správní hierarchie soudů, která vychází od ministra spravedlnosti, přes předsedu
Nejvyššího soudu atd., až k předsedovi a místopředsedům vrchního, krajského a
okresního soudu;
e) hierarchie státních zastupitelství a jejich představitelů, vycházející od ministra
spravedlnosti, přes Nejvyššího státního zástupce až k vrchnímu, krajskému a
okresnímu státnímu zástupci.
V této práci jsme poukázali výslovně ještě také na roli formálně nadřazeného
126
Již jsme si uvedli, že zasahování do nezávislosti je trestním činem (viz poznámka č. 53).
Článek 82 Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.
Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu; výjimky vyplývající zejména z
kárné odpovědnosti stanoví zákon. JUS0024_92Z: Ústava z roku 1992. 1992
128
Soudci jsou na soudě solitéři - nemohou nikomu nic nařizovat. Vlastně nemají žádného
podřízeného, ani nejsou nikomu podřízení (vyjma předsedů a místopředsedů soudů). Přitom existuje
velká disproporce platů mezi soudci a úředníky. Úředníci vlastně hodně dělají za minimální peníze a
soudci se relativně nepředřou za hodně peněz. JUS0013_00R: 2000
129
§ 4 JUS0038_91Z: O soudech a soudcích, 335/1991 Sb. 1991
127
50
postavení soudce vůči ostatním účastníkům soudního řízení a na neformální
hierarchii soudcovské autority založenou na umění soudit a posuzovat správnost
právní argumentace. Zevrubněji jsme se zabývali s ohledem na naší herně
koordinační perspektivu pouze nadřazeností postavení soudce a instanční hierarchií
soudů s přesahem v Ústavním a Evropském soudu a částečně i správní hierarchií
soudů.
Nyní máme konečně možnost se zamyslet, jak studované hierarchické vztahy a
soustavy vztahů souvisejí navzájem i s ostatními dosud opomíjenými hierarchiemi:
především s hierarchií právních norem a hierarchií závažnosti sporů a protiprávních
skutků.130 Těžiště našeho uvažování ovšem bude směřovat za tyto souvislosti.
Pokusíme se zrekapitulovat či ukázat, jak se nastavení uznávaných ochran herních
agend, práv a osob (zejména vstup/výstup; stěžování/hlasování; kázeňské/soudní
řízení) podílí na institucionalizaci hierarchií soudní moci. Tento podíl budeme
spatřovat v tom, že umožňují ustavení těchto hierarchií a současně zjednávají jejich
respekt u zbylé společnosti. Půjde nám tedy o to, jak se tyto ochrany podílejí na
plnění v úvodu uvedených základních podmínek ustavení soudní moci. Jak zajišťují
sebe-vztažnost soudní moci tím, že soudy uvnitř sebe samých výkladají právo i jej
zjednávají? Jak dosahují exteriorizace soudní moci, při níž výklad práva a jeho
zjednávání jsou vyjímány ze způsobilostí běžných sociálních útvarů a jsou přenášeny
na soudy a návazné specializované právní instituce, zatímco správa soudů zůstává
v rukou výkonné moci?
Účinná exteriorizace soudní moci je spojená s její specializovanou nadřazeností,
která se zakládá na dispozičním právu vykládat právo a ochraňovat práva a svobody
v soudních řízení inscenovaných soudci a senáty. Této exteriorizace je dosahováno
především tím, že způsobilosti soudů jsou nastaveny tak, aby před nimi nebylo úniku,
tj. výstup je velmi ztížen či znemožněn. Jurisdikci soudů se nevymykají ani vztahy
soudní moci s mocí výkonnou a zákonodárnou. K tomu slouží Ústavní soud. Jediné
právnické osoby, které se tomuto pravidlu všeobecného nesení soudní odpovědnosti
poněkud vymykají – a tím je stvrzována jejich nadřazenost - jsou ovšem právě soudy.
Nesou soudní odpovědnost jen za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem soudu. Přitom za tyto škody odpovídá stát jako
celek. Samo souzení – vykládání práva a jeho aplikace - samosoudcem, senátem či
soudem se nemůže stát předmětem soudní pře.
Vztahy zákonodárné, výkonné a soudní moci jsou konstitutivní pro soudní moc
ještě jinak. Vytvářejí ochranu proti privilegizaci soudní moci vyplývající z dispozičního
práva soudit. Soudní moc by se snadno mohla vymykat skládání účtů vůči veřejnosti i
vůči výkonné a zákonodárné moci, u nichž zastupování veřejnosti, alespoň v našem
právním řádu, je výrazně zřetelnější. Tyto důvody vedly zřejmě zákonodárce k tomu,
že jmenování soudců i jejich umísťování bylo svěřeno v českém soudnictví výlučně
výkonné moci. Jedná se o sporné řešení, neboť mnozí soudci se domnívají,131 že by
bylo účelné část těchto způsobilostí svěřit samosprávným orgánům soudní moci,
které by lépe zajišťovaly účinné prosazování neformální hierarchie soudcovské
autority. Významnou složkou exteriorizace soudní moci představuje také svěření
provozních záležitostí výkonné moci: správní hierarchii soudů podléhající
ministerstvu spravedlnosti. Toto opatření „zbavuje“ soudní moc nejen starostí o svůj
chod, ale také přispívá k tomu, že případné soudní pře týkající se těchto provozních
záležitostí se netýkají přímo soudní moci.
130
Stranou ovšem stále ponecháme hierarchie státních zastupitelství kopírující instanční hierarchie
soudů.
131
Kabele, Jiří, Hájek, Martin, Holeček, Tomáš: Lesk a bída hierarchií českého soudnictví. Připraveno
do tisku v rámci sborníku Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a
české zájmy, Karolinum.
51
Popsaná exteriorizace soudní moci se nutně překlápí do problému sebe-vztažnosti
soudní moci. Jak lze ohlídat, aby soudní moc sama sebe nešanovala, třeba na bázi
soudcovské kolegiality? Jak se dá zajistit správnost posuzování správnosti právní
argumentace soudců a senátu, když nejsou soudně napadnutelní. Problémy spojené
se správností souzení jsou řešeny (i) obsahově upravovanou agendou kárné
odpovědností soudců, (ii) soustavou opravných opatření a (iii) stížnostmi k ústavnímu
a Evropském soudu. Ve všech těchto případech se jedná o zvláštní, procedurálně
více nebo méně detailně upravené stěžování zahrnované do herního rámce
soudního řízení či jemu procedurálně podobného řízení. Popsaná kombinace
stěžování a soudního řízení generuje nerovné vztahy soudů. Jejich výrazem je jejich
instanční hierarchie a její přesažení v Ústavním a Evropském soudu. Tato instanční
hierarchie soudů garantuje soukromým i právnickým osobám právo na spravedlivý
soudní proces. Označení „spravedlivý“ si zaslouží pouze takový proces, který nabízí
v rámci jednotlivých sehrávek soudních řízení potenciální plnou vykazatelnost i
aktuální přiměřenou vykázanost spravedlnosti zjištěných a vymáhaných práv či
trestů. Nutnou podmínkou této vykázanosti je uplatňování svrchovanosti soudcovské
autority způsobem, který zachovává procedurální rovnost stran před zákonem.
Exteriorizace soudní moci ovlivňuje podmínky pro přizpůsobování práva
proměnám společnosti. Zákonodárné sbory tvoří zákony, ale trochu paradoxně jejich
suverénní výklad i posudky zákonnosti jsou svěřeny soudům a soudcům. Ti naopak
nemohou zákony ani navrhovat. Mohou ovšem dávat podněty k jejich zrušení,
popřípadě – máme-li na mysli ústavní soudce - je také ruší. Toto uspořádání není
zvlášť výhodné z hlediska potřeby měnit zákony či kontrolovat, aby zákony byly
nerozporné a netvořily nepřehlednou mnohapoložkovou soustavu. Popsaná
posteriorita úlohy soudní moci132 při vytváření zákonů slouží k tomu, aby zákony
vycházely z vůle lidu. Tvoří je přímo volení zákonodárci. Výrazně také přispívá ke
stabilizaci právního řádu, která je nutnou podmínkou jeho fungování. Dlouhodobá
stabilita právního řádu je ovšem také nemyslitelná bez zmíněné pružné adaptace
prosazovaného práva na společenské proměny. Soudci napomáhají takovému
přízpůsobování vykládáním zákonů, jejich rozporů a ústavnosti. Nejvyšší soud
vydáváním judikátů. Ústavní a Evropský soud svými rozsudky majícími sílu
závazných precedentů prokazují nejen svou nadřazenost, ale též své klíčové
postavení právě v oblasti uvažovaného přizpůsobování práva.
Hierarchie právních norem je rovněž důležitou složkou exteriorizace soudní moci.
Uspořádává právní prameny, a tím vytváří předpoklady pro právní argumentovanost
posudků práva. Podílí se na oddělení ústavní úrovně uplatnění soudní moci
(záležitosti týkající se Ústavního soudu) od pole působnosti obecných soudů. Oblast
působnosti soudů dále odděluje od záležitostí, kde již soudní moc zpravidla
nezasahuje (vyřizování stížností, správní řízení, kárná odpovědnost uvnitř organizací
apod.), popřípadě zasahovat ani nesmí (např. intimní vztahy lidí). Zvláštní z hlediska hierarchie mimoběžné – postavení zde má přitom procesní právo.
Zajišťuje rovnost před zákonem. Hmotné právo psané v dikci principu pojmové
korespondence se tak může stát prosaditelné soudní ochranou agend, práv a
svobod, neboť ta se stává herně koordinovatelnou v rámci inscenace soudních
procesů.
Hierarchie závažnosti sporů a protiprávních skutků je přirozená v tom smyslu, že
všechny spory a činy jsou spontánně hodnoceny všemi zúčastěnými stranami podle
své závažnosti. Zejména v trestním právu je vodítkem pro posuzování stupně trestní
odpovědnosti odsouzených. Podstatná je tato hierarchie ovšem také pro stanovování
132
Neplatí v anglosaském precedenčním právu, kde rozsudky soudů (precedenty) jsou uznávanými
prameny práva.
52
přiměřené soudní způsobilosti (vyšších soudních úředníků, samosoudců, senátů,
senátů kolegií, pléna Nejvyššího soudu) potřebné pro rozhodnutí soudu. Do jisté míry
slouží také k teritoriálnímu rozdělování soudních způsobilostí v instanční hierarchii
soudů. Spoluutváří zejména čtyřstupňovou hierarchii soudů: okresní → krajské →
vrchní → nejvyšší. Konečně se hierarchie závažnosti sporů a protiprávních skutků
také významně podílí na ustavování neformální soudcovské autority: závažnější
spory a protiprávní skutky řeší senáty či kolegia na vyšších soudních instancích, kde
působí zkušenější soudci.
***
V předkládané studii jsme se pokusili na příkladu české soudní moci představit
herně koordinační přístup k sociálnímu konstruování sociálních hierarchií v ústavních
zřízeních novosvětských společností. Jedná se o přístup, který je založen na studiu
ochran hierarchických agend. Soudnictví se pro účely takto zaměřeného studia
zvlášť dobře hodí, protože myšlenka práva je v druhém plánu založená na principu
herní koordinace, což se zřetelně obráží v rozvinutém procesním právu.
Exteriorizace soudní moci a její sebe-vztažnost společně zakládají námi v úvodu
komentované kozlí pokušení svévolí hierarchické moci. Soudy a soudce k přeměně v
zahradníky nutí jednak dělba moci, která ovšem zachovává nezávislost soudů a
soudců, jednak procedurální propracovanost všech soudních úkonů z hlediska
ochran herních agend, práv a svobod. Nezávislost soudů a soudců pak ovšem nutně
představuje Achillovu patu soudnictví. Nárok na podrobnou procedurální
propracovanost všech soudních úkonů zase signalizuje nebezpečí byrokratizace
soudnictví. V takovém případě by se ochrana herních agend, práv a svobod
ochromovala nikoliv proto, že by soudnictví sloužilo moci, na níž závisí, ale proto, že
by docházelo k přemístění jeho cílů: místo ochrany práv a svobod by soudům šlo
více o uchování vedlejších výhod plynoucích z dispozičního práva konat soudní
řízení.
Sebelepší procedurální pravidla a sociální konstrukce soudních hierarchií také
nemůže vyřešit obsazení soudcovských rolí kvalitními soudci. Sbor soudců byl
ovšem v našem výzkumu nahlížen samotnými soudci (spolu se správou) jako
nejvýznamnější limitující činitel reformy.133 Jeho neuspokojivý stav proto představoval
z pohledu soudců nejsilnější vnitřní důvod pro reformu soudnictví.
Zakopaný pudl ochrany práv a svobod, a tím i vlády práva, může být ovšem ještě
jinde než v soudní moci samotné. Veřejnost jako celek může málo respektovat
autoritu práva ve svém životě. Slabou vynutitelnost práva může způsobovat vedle
nekvalitních rozsudků i malé obecné porozumění pro právo, občanská neochota se
jím řídit a podílet se na jeho zjednávání.
Jakákoliv vláda vykonávaná prostřednictvím hierarchií vzbuzuje a priori obavy.
Pokusili jsme se ukázat, jak lze čelit těmto obavám vytvářením institucionálních
pobídek a omezení, které vedou představitele i členy hierarchií k ochraně herních
agend, práv a svobod stejně nadřízených, podřízených i klientů. Problém ústavního
konstruování všech, a tedy i soudních hierarchií spočívá v takovém rozvržení ochran
herních agend, práv a svobod, které vládu práva činí vykazatelnou. Tento závěr
umožňuje nálezy naší studie souhrnně vyjádřit také zrcadlově v „zlovolném“ návodu,
jak učinit vykazatelnou jinou vládu než vládu práva.
Má-li být soudní moc ovládnuta paralelně působící neústavní mocí, je třeba v prvé
řadě zbavit soudce a soudy nezávislosti. Vhodný nástroj, ještě předtím než budou ze
133
Fakticky nejsilnější opozice proti reformě byla uvnitř soudnictví; soudní funkcionáři a konzervativní
soudci. Soudci se bránili i novele trestního řádu; jeden trestní soudce říkal, že nemůže vyslýchat
poprvé, ale všechny soudkyně na opatrovnictví vyslýchají poprvé. JUS0053_00R: 2000
53
zákonů odstraněny instituty chránící nezávislost soudů a soudců, představují jednak
čistky ve sboru soudů, jednak mimořádné, ze soudní jurisdikce vyjmuté, praktiky
terorizování občanů a revoluční mobilizace veřejnosti. Pro normalizaci takovéto
přerodové závislosti soudů a soudců pak mohou sloužit úpravy zákonů. Musí
současně rušit jak ústavní dělbu moci, tak procedurální rozpracování ochrany práv a
svobod v soudním řízení. Všechny tyto úpravy mohou kompenzačně vycházet vstříc
přirozené byrokratizaci soudnictví. Ve studii zabývající se socialistickým přerodem
Československa ukazujeme, že v letech 1945-1954 komunistická strana a sovětští
poradci postupovali podle právě načrtnutého scénáře.134
134
Připravovaná monografie Z kapitalismu do socialismu a zpět v rámci grantu 403/00/0523 Přerody
Československa a České republiky, která má vyjít v nakladatelství Karolinum.
54
Příloha: Základní pojetí práva a spravedlnosti
Myšlenka práva a jeho prosazování je v prvním výkladovém plánu, jak jsme si již
dříve řekli,135 založena na pojmové korespondenci. Znamená to, že musí být sociálně
konstruována apriorní danost nejrůznějších typů práv, která dovoluje stanovovat
v každé situaci právní relevanci jednotlivých fakt a jejich konstelací. Za těchto
okolností, tvoří-li právní systém navíc nerozpornou soustavu nároků určujících
žádoucí stav věcí, je vždycky možné uplatněním relevantních pramenů práva dospět
k vyargumentovanému rozsouzení sporu.
Popsaná apriorní danost práv může být, jak známo, pojímána dvojím způsobem:
přirozeno-právním a pozitivním.136 V prvním případě je danost práv posteriorně a
nadřazeně – při soudcovské interpretaci - vázána na lidskou přirozenost a v tomto
smyslu předchází lidské zákony. Ty tato práva spolu s ostatními právními prameny
jen více či méně dokonale vyjadřují. Jakékoliv právní interpretace sporných
záležitostí v soudních přích tuto aprioritu přirozených práv musejí ovšem brát na
zřetel jako bezpodmínečně závaznou. Práva musejí být proto neustále v soudní praxi
objevována, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Záleží zde na „citu“ pro
nespravedlnost, při jehož uplatňování má nezastupitelné místo jak soudnost, tak i
svědomí.
V pozitivně právním pojetí představují konsistentní soustavy právních pramenů
jedinou možnou danost práv. Práva osob před zkoumáním sporných záležitostí
pomocí právních pramenů, v nichž jedině mohou být ustavena, neexistují. Jsou
zákonodárnou činností vynalézána a očišťována od logických inkonsistencí tak, aby
představovala účinný společenský nástroj dosahování spravedlivého řádu
společnosti. Textualita práv tedy vytváří nutnou, nikoli však postačující, podmínku pro
jejich logickou konsistenci. „Cit“ pro nespravedlnost nahrazuje v pozitivním právu „cit“
pro právní řád či sociální regulaci. Svědomí je především svědomím dbajícím o řád
společnosti a její rozvoj.
Vedle popsaného doktrinálního rozdílu mezi přirozeným a pozitivním právem
(posteriorní pretextualita versus apriorní textualita) lze ovšem považovat za
konstitutivní pro tyto dvě právní doktríny ještě další opozici. Máme zde na mysli
odlišné typy porozumění sociálnímu dění: procedurální a substantivní.137
Procedurální porozumění předpokládá, a také ustavuje závislost na cestě a terénu.
Dosahuje toho líčením záležitostí, které je citlivé vůči jedinečnému průběhu
rozhodování osob a jeho zasazení do koordinačních souvislostí takto ustavovaného
135
Viz Založení práva, jeho soudní výklad a vymáhání.
Problém přirozeného a pozitivního práva, střetům těchto přístupů a jejich sukcesi věnoval u nás
v poslední době pozornost především Jiří Přibáň. Přiklání se spíše k názoru, že pozitivně právní
přístupy postupně začaly ve dvacátém století ovládat scénu nejen právní praxe, ale též teorie a
sociologie práva. V postmoderním diskursu se ovšem tyto získané pozice pozitivního práva založené nejen v Hartově rozvinuté analytické jurisprudenci, ale i v Luhmannově autopoetickém
systému práva - začaly v teorii práva otřásat. Z koordinačního hlediska je důležitá opozice těchto
pojetí jako celek, protože vytváří sémantický prostor pro variace porozumění právním skutečnostem
jak laiky, tak i odborníky. Luhmann: Soziale Systeme. 1984; Přibáň: Sociologie práva. 1996; Přibáň:
Suverenita, právo a legitimita. 1997; Hart: The Concept of Law. 1961
137
Tato typologie je modifikací Simonova procedurálního a substantivního chápání volby
v psychologii a ekonomii. Podrobněji se těmito dvěma typy porozumění zabýváme v rukopisu
Vlastním principu pohybu. Kabele: Vlastní princip pohybu I: Homo oeconomicus a homo spectatus.
2000
136
55
průběhu. Směřuje k totálnímu uchopení jednání zúčastněných osob v jedinečné
dějové linii. V procedurálním porozumění převládá determinace od celku k prvkům,
která je typická pro gestaltismus.
Substantivní porozumění staví proti „totalitě“ příběhové linie vydělenost
rozhodování a postupů typově uzpůsobených pro nezávislé, univerzalizované
sociální oblasti (např. politiku, ekonomii, soudnictví a uvnitř nich pro další oblasti).
Sází kontrastně na determinismus směřující od prvkům ke stále složitějším celkům. Z
hlediska duálního sociálního konstruování je uvažované substantivní porozumění
především založeno na argumentaci stavící na pravidlech a pravidelnostech. Naopak
procedurální porozumění má svůj základ ve zpodobujícím vyprávění.
DANOST PRÁV
→
TYPY POROZUMĚNÍ
↓
PROCEDURÁLNÍ
(závislost na cestě a terénu)
SUBSTANTIVNÍ
(nezávislost na cestě a terénu)
ZÁKLADNÍ POJETÍ PRÁVA
POSTERIORNÍ
PRETEXTUALITA
Přirozené
(cit pro nespravedlnost)
APRIORNÍ
TEXTUALITA
Pozitivní
(cit pro právní řád)
Je-li právo založeno na pojmové korespondenci a je-li chápáno pozitivně, pojem
spravedlnosti se nejeví – alespoň v abstrakci - jako problematický. Spravedlnost je
stavem záležitostí, kde práva a svobody všech jsou účinně ochráněna. Hledat
spravedlnost zde znamená pravdivě líčit sporné záležitosti, tak, (i) aby byla
stanovena právní relevance jednotlivých fakt a jejich konstelací a současně (ii) aby
bylo umožněno argumentované rozsouzení sporu uplatněním relevantních pramenů
práva. V přirozeno-právním přístupu k právu má však hledání spravedlnosti vždy širší
a zřetelněji konstitutivní význam. Není spojováno jen s tím, že ve složitých soudních
případech si zpravidla konkurují odlišné, neméně složité právní argumentace. Je
třeba vycházet z toho, že práva osob nejsou beze zbytku nalezitelná v pramenech
práva. V posledku musejí být hledána v lidské přirozenosti, jejíž povaha se situačně
nově a nově vyjevuje.
Zakládáme-li myšlenku práva nikoli na principu pojmové korespondence, ale na
principu herní koordinace, musíme studovat jakékoliv dosahování spravedlnosti
stejně jako vládu práva především z pohledu právně deklarovaných i reálných
možností ochrany práv a svobod všech zúčastěných při inscenaci lidských
záležitostí. Kamenem úrazu se zde z pohledu spravedlnosti stává především sama
inscenační svoboda jednání osob, tj. možnost nakládat s vlastními i cizími
záležitostmi. Vede ke křížení zájmů a vzbuzuje v zúčastněných osobách nejen pocity
nespravedlnosti, ale též vyvolává anomickou úzkost, nevraživost osob, jejich soudní
pře a mnohdy i silové konflikty narušující řád. Novosvětské řešení problému
spravedlnosti a vlády práva pak spočívá v tom, že uvažovaná inscenační svoboda je
pomocí dispozičních (vlastnických a zastupovacích) práv vázána na určitá teritoria a
ochrana práv i svobod druhých osob je institucionálně zajišťována tím, že se osoby
svobodně rozhodují v takto stanovených teritoriích a z „moci“ institucí zde musejí
nést i plnou odpovědnost za svá rozhodnutí.138 Koordinačně chápaný problém
138
Hovořím-li o teritoriích svobody a odpovědnosti, užívám vědomě metaforického jazyka. S fyzickými
teritorii nemusejí mít tyto manévrovací prostory příliš mnoho společného. V naší právní společnosti
jsou totiž teritoria svobody a odpovědnosti ustavována především vlastnickými a zastupovacími
56
spravedlnosti či jejího naplňování vládou práva pak spočívá v ustavování teritorií
svobody a teritorií odpovědnosti ochranou práv a svobod tak, že jsou: (i) jasně
vyznačená, (ii) dobře se kryjí a (iii) jsou též spravedlivě ustaveny.
V případě spravedlivého ustavování teritorií svobody a odpovědnosti narážíme na
problém jejich rovnoměrného rozdělení. Na otázku, kdy je tato nerovnoměrnost
spravedlivá existují dvě soupeřící odpovědi. První tvrdí, že nerovnoměrnost teritorií
svobody je ospravedlnitelná, je-li důsledkem výhradně jen svobodného jednání
omezovaného ovšem správnými pravidly hry. Takovouto spravedlností pravidel je
chráněna především sféra soukromého práva. Je totiž určovaná v prvé řadě
partnerstvím bez závazků a zásadou "co není právem zakázáno, je dovoleno". Tato
vázanost na soukromé právo je logická, neboť spravedlnost pravidel v ideálu vylučuje
ze soutěživých her všechny privilegia a monopoly.
Druhá odpověď naopak zní takto: nerovnoměrné rozdělení teritorií svobody a
odpovědnosti navíc a především nesmí ohrožovat v konečných důsledcích osobní
důstojnost všech občanů anebo uznávané veřejné zájmy.139 Takováto spravedlnost
ve výsledcích legitimuje sféru veřejnoprávní, která je vázaná na nadřízenost se
závazkem a platí zde naopak zásada "co není právem dovoleno, je zakázáno".
Povolovány jsou zde v prvním plánu dispoziční práva („monopoly“ a „privilegia“)
státních mocí nakládat se zdroji získávanými z daní. Tato práva ovšem mohou být
uspokojivě ospravedlněny jen veřejnými zájmy. Např. vymáhání práva metodou
"komu padni, tomu padni" je jedním takovým důležitým veřejným zájmem.
OSPRAVEDLNĚNÍ
NEROVNOSTÍ
→
ZÁKLADNÍ RELEVANCE ↓
SOUKROMÉ PRÁVO
POJETÍ SPRAVEDLNOSTI
SVOBODNÉ A
ODPOVĚDNÉ
JEDNÁNÍ
Spravedlnost
pravidel
OSOBNÍ DŮSTOJNOST
VŠECH, VEŘEJNÉ
ZÁJMY
Spravedlnost ve
výsledcích
VEŘEJNÉ PRÁVO
Nevysloveně se v obou pojetích spravedlnosti ovšem také předpokládá - a to nás
nutně z koordinačního hlediska zajímá -, že nerovnoměrnost teritorií nesmí skrytě
právy, tj. oprávněními nakládat s věcmi, statky, tvory (vlastnictví) a též i osobami (zastupování),
anebo oprávněními osvojovat si a směňovat tato oprávnění k nakládání se světem.
TYPY INSTITUTU SNIŽUJÍCÍ KOORDINAČNÍ (TRANSAKČNÍ) NÁKLADY
NAKLÁDÁNÍ
OPRÁVŇOVÁNÍ/ZNEPRÁVŇOVÁNÍ
TYPY ZASAHOVÁNÍ DO DĚNÍ →
(PRODUKCE)
(TRANSAKCE)
OBJEKTY NAKLÁDÁNÍ
↓
Institut zastupování
Institut nadřizování + konstituce
OSOBY
institutu zastupování
Institut vlastnictví
Institut přisvojování + konstituce
VĚCI, STATKY, TVOROVÉ
institutu vlastnictví
139
Např. John Rawls své principy sociální spravedlnosti zformuloval takto:
princip občanských práv a svobod: Každá osoba by měla mít rovná práva na co nejširší základní
svobody kompatibilní s podobnými svobodami druhých;
• princip zdůvodnitelné nerovnosti: sociální a ekonomické nerovnosti by měly být uspořádány tak,
že současně:
a) se dá rozumně očekávat, že povedou k prospěchu všech
b) pozice a úřady jim odpovídající budou přístupné všem.
Rawls: Teorie spravedlnosti.
•
57
sloužit k institucionalizaci neodpovědnosti. Splnění tohoto, zpravidla tichého,
předpokladu je však samo velkým oříškem. Musíme vzít v úvahu, že platí zobecněný
korupční zákon lorda Actona i jeho neméně výmluvná inverze:
Lidé si nemohou osvojovat svobodu, aniž by v nich nevzbuzovala pokušení ji
zneužít pro unikání před odpovědností.
Lidé nemohou být připravováni o svobodu, aniž by v nich nebylo vzbuzováno
pokušení zneužít poddanství či podřízenosti pro unikání před odpovědností.
Opozice spravedlnosti pravidel versus spravedlnosti ve výsledcích je známa
z diskuse o sociální spravedlnosti. V tomto kontextu se spravedlnost ve výsledcích
mnohdy zakládá na přirozeno-právním postoji, resp. se dovolává vývoje práva,
v němž se postupně ustavovala občanská (18. století), politická (19. století) a sociální
práva (20. století).140 Takovéto pojetí obou spravedlností ovšem nevybočuje z rámce
principu pojmové korespondence. Není založeno na „obratu“ perspektiv, o který zde
usilujeme a týká se povýtce makrosociálních záležitostí. Námi nabízená
reinterpretace opozice spravedlnosti pravidel a spravedlnosti ve výsledcích je naopak
zřetelně založena na principu herní koordinace. Dotýká se také především
mikrosociologické, agendní danosti záležitostí. Odkazuje k základnímu členění práva
na veřejné a soukromé.141
140
V tomto pořadí je také např. uvádí Listina práv a svobod.
Jak jsme již připomněli, sféra soukromá je oblastí, kde v dikci ústavy platí, co není právem
zakázáno, je dovoleno. Naopak ve sféře veřejné platí, že co není právem dovoleno je zakázáno.
Zdroje tohoto kontrastu musíme hledat v tom, že konstitučně jsou ve hře dvě suverenity: soukromých
osob a veřejností z těchto osob složených podle určitého klíče. Více viz: Kabele: Vlastní princip
pohybu I: Homo oeconomicus a homo spectatus. 2000
141
58
Literatura
1. Alchian, Armen and Harold Demsetz. 1972. Production, Information Costs,
and Economic Organization. American Economic Review 62:777-95.
2. Commons, John. 1989. Institutional Economics. Its Place in Political Economy.
London: Transaction Publishers.
3. Crozier, Michel. 1964. The Bureaucratic Phenomenon. Chicago: University of
Chicago Press.
4. Downs, Anthony. 1957. An Economic Theory of Democracy. New York:
Harper.
5. Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách. 1998. Pp. 5768 in Významné mezinárodní dokumenty k ochraně lidských práv, ed. Vladimír
Flegl. Praha: C. H. Beck.
6. Foucault, Michel. 1994. Moc a subjekt. Pp. 195-227 in Myšlení vnějšku , Praha
,
7. Foucault, Michel. 2000. Dohlížet a Trestat. Praha: Dauphin.
8. Goffman, Erving. 1999. Všichni hrajeme divadlo . Praha: Nakladatelství Studia
Ypsylon.
9. Hart, H. L. A. 1961. The Concept of Law. Oxford: Clarendon Press.
10. Hirschman, Albert. 1970. Exit, Voice, and Loyalty. Cambridge, Mass-: Harward
Univ. Pres.
11. JUS0001_00R. 2000. soudce t. Koloros.
12. JUS0004_93Z. 1993. O ústavním soudu 182/1993 Sb.
13. JUS0007_63Z. 1963. Občanský soudní řád .
14. JUS0009_61Z. 1961. O Trestním řízení soudním (trestní řád).
15. JUS0010_61D. 1961. Trestní zákon.
16. JUS0011_00R. 2000. starší s. Hrstka.
17. JUS0013_00R. 2000. mladý s. Orság.
18. JUS0024_92Z. 1992. Ústava z roku 1992.
19. JUS0025_91Z. 1991. Listina základních práv a svobod.
20. JUS0032_00Z. 2000. O probační a mediační službě č. 2/1969 Sb.
21. JUS0038_91Z. 1991. O soudech a soudcích, 335/1991 Sb.
22. JUS0039_93Z. 1993. O ústavním soudu, 182/1993 Sb.
23. JUS0041_00R. 2000. soudce v. f. t. Tesař.
24. JUS0051_00R. 2000. soudce v. f. c. Pich.
25. JUS0053_00R. 2000. starší s. Maršálek.
26. JUS0055_00D. 2000. Novela ústavního zákon České národní rady č. 1/1993
Sb, Tisk 541/2000.
59
27. JUS0057_98Z. 1998. O odpovědnosti za škodu .
28. Kabele, Jiří. 2000. Metodologie intervenčního heuristického vyšetřování. Pp.
113-36 in Filipov II, ed. Josef Kandert. Praha: Institut sociologických studií, UK
FSV.
29. ———. 2000. Transakce, sociální vztahy a koordinační instituty. Pp. 4-165 in
Filipov II, ed. Josef Kandert. Praha: Institut sociologických studií, UK FSV.
30. ———. 2000. Vlastní princip pohybu I: Homo oeconomicus a homo spectatus.
Institut sociologických studii UK FSV.
31. Kabele, Jiří. 2001. Z kapitalismu do socialismu a zpět. Universita Karlova,
Fakulta sociálních věd (v tisku).
32. Luhmann, Niklas. 1984. Soziale Systeme. Frankfurt am Main: Suhrkamp.
33. Přibáň, Jiří. 1996. Sociologie práva. Praha: Slon.
34. ———. 1997. Suverenita, právo a legitimita. Praha: Karolinum.
35. Rawls, John. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing.
36. Toulmin, Stephen. 1964. The Uses of Argument. Cambridge: Cambridge
University Press.
37. Williamson, Oliver. 1985. The Economic Institutions of Capitalism. New York:
Free Press.
60
Konec samosprávy v českých zemích
Zdenka Vajdová
Lze začít citátem z předcházejících stránek: „Soudní, výkonná a zákonodárná moc
jsou hierarchizovány. Pro výkonnou moc je nejvíce charakteristická hierarchie
veřejné správy.“ a dodejme hierarchie veřejné správy v území. Obvykle se rozlišují
její dvě součásti, které jsou samy považovány za mocenské hierarchie: státní správa
a samospráva. Literatura rozlišuje tři základní typy, modely tohoto vztahu, které lze
ve veřejné správě v území pozorovat142. O těchto modelech se dá říci, že málokdy se
jako takové vyskytují ve skutečnosti. Tam lze pozorovat spíše kombinace dvou i tří
těchto typů, i když jeden z nich lze považovat za převažující. Málokdy je ve
skutečnosti takový případ, že samosprávný územní celek postupuje některé své
pravomoci a kompetence celku vyššímu, až státu. Jedním takovým případem je
vytváření Spojených států amerických. Daleko obvyklejší je situace, kdy jeden stát na
území jiného nastolí silnou centrální vládu, jako prostředek ovládání obyvatelstva a
jeho přinucení k dodržování nových pravidel (dobytí jednoho území jiným státem,
kolonizace apod.). Obyvatelstvo a vláda, občan a stát, jsou pak ve velmi
nerovnovážném mocenském vztahu, který dříve nebo později bude volat po nějakém
narovnání. Některé složky společnosti získají nějakou míru autonomie, případně stát
decentralizuje do území některé ze svých pravomocí a kompetencí, vzdá se jich ve
prospěch samosprávných orgánů v území. K nacházení větší vyváženosti ve vztahu
státní správy a samosprávy slouží reformy veřejné správy, které postupnými
změnami dosahují souladu mezi rozvojem společnosti a kapacitou institucí
společnost spravujících. Ale někdy dojde k násilnému převratu, anebo i
k sametovému převratu, a vztah státní správy a samosprávy se radikálně mění.
Radikálně obvykle znamená, že mocenská elita zvolí nějaký model veřejné správy
odlišný od dosavadního. Víme, že v podstatě každý reálně existující systém veřejné
správy se do velké míry podobá jednomu z dále uvedených modelů a méně každému
jinému. Který z těchto modelů si která země zvolí při společenském otřesu, převratu,
změně režimu, závisí na tradici a zkušenosti s tím, jak se dařilo samosprávě uchovat
si nějakou autonomii v minulosti.
Modely veřejné správy
A. Model duální hierarchie.
Jsou dvě oddělené hierarchie: státní správa - samospráva. Každá z těchto
hierarchií může mít několik stupňů, každý je odpovědný za vždy menší území.
Nemusí být paralelní. V některých zemích nemusí existovat na nejnižší úrovni,
na úrovni obcí. Obvykle však státní správa má na každé úrovni duální funkci:
jednak odpovídá za některé veřejné záležitosti, jednak kontroluje samosprávu
na témže nebo nižším stupni.
B. Model jediné, čili spojené hierarchie.
142
Viz Leemans, 1970, str.16-30. Kniha vznikla jako dokument o situaci lokálních vlád v 60. letech a
reformách veřejné správy na lokální úrovni, které byly odpovědí na růst měst a obcí, měnící se nároky
na obsluhu jejich obyvatel a prohlubující se potřebu demokracie a účasti občanů na rozhodování o
veřejných záležitostech.
61
Státní správa a samospráva jsou spojené. V tomto případě existuje jediná
organizace veřejné správy na každém stupni a sestává ze státní správy a
samosprávy. Jediný úřad vykonává úkoly zadané samosprávou a úkoly svěřené
státní správou. V našem případě se mluví o samostatné a přenesené
působnosti. V tomto modelu může být na jednotlivých stupních veřejné správy
různá váha, která je položena na státní správu v tomto spojení nebo na
samosprávu.
C. Model rozdělené hierarchie.
Na některém stupni existuje jenom státní správa, na některém zase jenom
samospráva.
Od obecního zřízení k obecnímu zřízení
Konstituční patent z 15. 3. 1848 působil ve směru přeměny rakouského císařství
v konstituční monarchii. Po několika pokusných ústavách vešla v platnost ta, z roku
1867, která přetrvala beze změny až do roku 1918. Byly zde zakotveny zásady
správního dualismu, tzn. vedle státních úřadů (okresní hejtmanství, místodržitelství a
říšská ministerstva) se podílely na správě věcí veřejných souběžně též samosprávné
orgány – okresní zastupitelstvo a výbor, a zemské zastupitelstvo a výbor, s vlastními
okruhy působnosti. V českých zemích bylo posléze 141 politických okresů, v nichž
působila okresních hejtmanství. Na každý takový politický okres připadaly dva až tři
okresy soudní. A samosprávné okresy se kryly s okresy soudními. Po roce 1848 se
východiskem nové územní organizace staly katastrální obce. Na jejich území měla
být ustavena nová instituce –veřejnoprávní korporace –místní neboli politická obec.
Správu obce vedl volený obecní výbor a představenstvo jednak ve vlastních
záležitostech obce, především majetkových a v přenesené působnosti vykonávané
v zastoupení státu 143 „Je pozoruhodné, že zásady tohoto obecního zřízení přetrvaly
bez větších změn všechny další reformy ústavní a správní až do roku 1945. Podle
měnících se poměrů se měníval hlavně rozsah samosprávné působnosti, také
intenzita kontrolní funkce státních orgánů bývala různá“,144. V té době bylo na území
českých zemí a Slezska 12 639 oněch katastrálních-místních obcí (v tom 470 měst,
420 městysů).
Po roce 1918 převzala Československá republika při svém vzniku dosavadní
správní soustavy beze změny. Jednak pro zachování právní kontinuity, jednak i
proto, že se vžily a osvědčily v českých zemích i na Slovensku. Avšak záměr
vybudovat jednotnou moderní veřejnou správu existoval. Teprve zákon č.125 Sb. ze
14. 7: 1927 o organizaci politické správy ustavil jednotný systém politické správy na
území Československa. V čele každé země byl zemský prezident, zemské
zastupitelstvo a zemský výbor s příslušným zemským úřadem. Samosprávné orgány
se také staly součástí okresních úřadů. Jinými slovy, došlo ke změně modelu veřejné
správy. Z duálního na spojený, nebo z odděleného na spojený. V okrese a v zemi,
byl stejný model jako v obci.. Okresů bylo v českých zemích 148. Okruh působnosti
okresních úřadů a zastupitelstev se nezměnil. Obecní veřejná správa se také
neměnila. Orgány samosprávy byly obecní zastupitelstvo, obecní rada, starosta a
jeho náměstek, všichni volení obyvatelstvem.
143
144
Viz Leemans
Retrospektivní lexikon obcí ČSSR, Praha 1978, FSÚ
62
Válečná doba znamenala stále větší zásahy státní správy do řízení obcí až do
úplného potlačení samosprávy – rozpuštění obecního zastupitelstva.
Na osvobozeném území se měly stát orgány státní správy místní, okresní a
zemské národní výbory. „Na rozdíl od roku 1918, kdy národní výbory působily vedle
správních úřadů jen krátce, od roku 1945 se staly rozhodujícími orgány lidové vlády a
správy a tím trvalou formou státního zřízení.“, 145. „Revoluční změny naší společnosti
se v letech po válce projevily v oblasti státní výkonné moci hlavně ve dvojím směru:
- změnil se od základu poměr volené a úřednické složky správních orgánů, protože
rozhodování v NV připadlo voleným zástupcům lidu, kteří řídí práci stálých
zaměstnanců
a
- změnil se rozsah působnosti veřejné správy, která z tradiční péče o veřejný pořádek
zabezpečuje dnes prostřednictvím NV podle státního plánu rozvoje a státního
rozpočtu komplexní rozvoj hospodářství a kultury krajů, okresů, měst a vesnic, ale to
až později (z.č.69/1967 Sb. o NV, ve znění z.č.28/1972 Sb.“)
Košický vládní program z 5.4. 1945, na něj navazující vládní nařízení o pravomoci
NV z 5.5. a toto novelizované ze 7.8. Podle těchto právních norem:
- se NV se stal nositelem veřejné správy a základem lidově demokratické republiky
– NV byla přiznána působnost dosavadních obecních úřadů, zastupitelstev, obecních
rad a starostů a to jak na místní úrovni, tak i na okresní a zemské.V tomto období byli
poslanci NV dosazeni dohodou povolených politických stran.
Řádné volby proběhly v roce 1946, kdy se volilo současně do Národního
shromáždění i do NV.
Únor 1948 - přestavba NV začíná ústavou 9. května končí zákonem č. 280/1948
Sb. z 21. 12: 1948 o krajském zřízení. K 1. 2. 1949 byly zrušeny země jakožto
správní organizace a zřízeno v českých zemích 13 krajů, pak 179 okresů, 10 871
obcí. Obvody krajů a okresů vymezilo vládní nařízení č.3/1949 Sb. o územní
organizaci okresů v českých krajích. V zákoně o krajském zřízení jsou NV jmenovány
jako orgány státní moci a správy, jako orgány diktatury proletariátu. NV byly řízeny
Ministerstvem vnitra. Později, podle ústavního zákona ze 16.9.1953 přešlo řízení NV
z MV na předsednictvo vlády. Na jaře 1954, v březnu, byly schváleny nové zákony o
NV (NV jsou zde označeny jako "nejširší organizace pracujících, sjednocující dělníky,
rolníky a pracující inteligenci"), volilo se podle nich v květnu 1954 a to jednotná
kandidátka Národní fronty.
Snaha o vytváření větších administrativních celků se realizovala zákonem č.
36/1960 Sb. o územním členění státu. V českých zemích bylo ustaveno 7+1 krajů, 75
okresů, a 7 557 obcí. Ústava z roku 1960, která deklarovala Československou
socialistickou republiku, hovoří o NV takto: "NV - nejširší organizace pracujících jsou orgány státní moci a správy v krajích, okresech a obcích."
XIII. sjezd KSČ v roce 1966 stanovil budoucnost NV: budou se vyvíjet v orgány
lidové správy.
V roce 1967 je schválen nový zákon o NV, zákon č.69 Sb. z 29. 6. 1967,
s platností od 1. 1. 1968 - NV jsou orgány socialistické moci a správy. V zákoně je
vymezeno, na jakých úsecích vykonávají státní správu a v samostatném paragrafu
(38) je vymezena samostatná působnost NV: ve vymezených otázkách „vykonávají
NV svou působnost samostatně, řídíce se jen zákony a jinými obecně závaznými
145
str.17 citovaného díla
63
právními předpisy“. V témže roce byl schválen zákon o volbách do NV a NS, podle
nějž budou nadále volby do NV odděleny od voleb do Národního shromáždějí a volby
soudců.
Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. o československé federaci, ustavoval Českou
socialist. a Slovenskou socialist. republiku od 1.1.1969.
Systém NV byl zrušen v roce 1990. Byl zaveden dvoustupňový systém veřejné
správy v území. KNV byly zrušeny bez náhrady, zákon č. 367/1990 Sb. o obecním
zřízení potvrdil v obci spojený systém veřejné správy, na okresní úrovni byly
ustaveny okresní úřady jenom jako orgán státní správy. Od samého počátku se
uvažovalo o vytvoření druhého stupně územní veřejné správy mezi obcí a centrem,
přičemž okresní úřady by měly být zrušeny. Postupem času se otázka druhého
stupně vytříbila do podoby krajského zřízení, které představuje rovněž spojený
systém veřejné správy a v další fázi se počítá se zrušením okresních úřadů. Volby do
zastupitelstev krajů se konaly na podzim roku 2000, okresní úřady mají být zrušeny
k začátku roku 2003.
Z tohoto stručného nástinu je vidět, jak radikální změna režimu v roce 1948 si
vyžádala radikální změnu veřejné správy. Spočívala v eliminaci autonomních prvků
politického systému. V oblasti veřejné správy to byla samospráva. Později, v polovině
60. let, zákon opět připustil autonomní spravování územních záležitostí národními
výbory v deklaraci samostatné a přenesené působnosti. Ovšem nejprve se o změně
pojetí NV uvažovalo na stranické půdě, na XIII. sjezdu KSČ. Nás však nyní zajímá,
jak se podařilo v několika poválečných letech eliminovat územní samosprávu jako
autonomní prvek politického systému a nahradit dosavadní politickou strukturu
výkonné moci systémem národních výborů. V nich si vytvořily nové elity nástroj, který
mohl v území mobilizovat aktivní podporu obyvatelstva. Nejen tichý souhlas
s programem elit, ale vůli aktivně se na uskutečňování tohoto programu podílet
(Almond and Powel, 1966. Comparative Politics. Boston.). Na záznamech z jednání
zemských národních výborů v Praze a v Brně v letech 1945 – 1948 lze ukázat, jaké
schopnosti nově vznikající režim prokázal a jak efektivně jich využil pro svůj cíl –
přerozdělení zdrojů ve jménu marxisticko-leninské ideologie, vědecky řízená
společnost, plánovitě řízené hospodářství. Lze ukázat, jak se postupně
vyprazdňovalo to, co samospráva představovala, až už nebylo co chránit a také
neměl kdo. Ve vystoupení Pixy, referenta pro samosprávu, na 6. schůzi ZNV v Praze,
v květnu 1947 zaznělo: „Pokusy odstranit samosprávu ve prospěch státní správy
nejsou nové. Táhnou se jako červená nit v historii české samosprávy a jen díky
uvědomělosti českého národa nepodařilo se samosprávu odstranit ani feudálnímu
Rakousku, ani za 1. republiky centralisticky zaměřenému agrárnímu ministerstvu
vnitra.“ Kde byl v těch letech „uvědomělý český národ“? Tím posledním zásahem byla
reforma veřejné správy, jejíž nové instituce se staly součástí nového politického
systému od roku 1949.
Pár slov o reformách územní veřejné správy
Reforma veřejné správy bývá velmi často decentralizací odpovědnosti a
pravomocí. Takovou je i připravovaná reforma veřejné správy v České republice: v
zásadě jde o delegaci a přesun pravomocí z centrálních orgánů především na
regionální orgány státní správy a samosprávy. Způsob, jakým je decentralizace
uskutečňována v určité zemi, jaká je politika ústřední vlády vzhledem k
64
decentralizaci, je vyjádřením určitých cílů. Tyto cíle nejsou vždy vyjádřeny explicitně,
někdy si ani vláda není jasně vědoma, jakých cílů chce dosáhnout, nebo jaké priority
tyto cíle mají. Může to být proto, že decentralizační politika vyjadřuje hodnoty
inherentní dané společnosti, nebo že politické důvody nedovolují vyjádřit některé cíle
decentralizace explicitně. Na druhé straně, některé cíle, hlasitě a jasně
proklamované v dokumentech reformy, jako například hodnoty demokracie a
participace, mohou být ve skutečnosti jenom snahou vyhovět nátlaku obecně i
mezinárodně uznávaných, případně mezinárodním společenstvím vymáhaných
norem. Může být obtížné vyčíst z cílů reformy veřejné správy, jak jsou deklarovány v
obecné části dokumentů, k čemu reforma ve skutečnosti směřuje. V zásadě však lze
rozlišit cíle reformy veřejné správy buď jako ideologické nebo účelové. Ideologické
cíle odpovídají politické ideologii, nebo konceptu, na němž je společnost založena
(např. liberální, pluralistická společnost, veřejná správa jako služba). Účelové směřují
k dosažení určitých výsledků (např. zachování nebo zrušení nebo sloučení určitých
organizačních struktur, potlačení vznikajících mocenských center v území, efektivní,
koordinovaný výkon státní správy a samosprávy).
Cíle decentralizace jsou v literatuře kategorizovány takto146:
! decentralizace jako nástroj budování státu (jde o to, určit takové hranice
územních celků, aby se zabránilo vzniku mocenských center schopných
efektivně oponovat centrální vládě, nebo již existující taková centra rozbít,
nebo zabránit některým územím ve snahách o autonomii, případně
odtržení)
! demokracie, ve smyslu existence samosprávných orgánů, volených
komunitou určitého území - lokality, regionu (jde o to, ustavit organizační
struktury veřejné správy tak, aby byla lokální demokracie umožněna a
zajištěna)
! svoboda, jako právo lokální komunity (vymezeného území) rozhodovat o
věcech vlastního zájmu (každá územní komunita má mít vlastní instituce,
aby mohla rozhodovat o věcech, které se jí týkají)
! efektivita výkonu veřejné správy (znamená hledat optimální rozlohu území,
pro jeho efektivní obsluhu, s tím často souvisí snahy o redukci počtu obcí)
! sociální a ekonomický rozvoj území.
Decentralizační politika je obvykle směsicí výše uvedených cílů. Podle toho, které
z nich představují prioritu v určité době a v určité zemi, obvykle aspoň s ohledem na
tradice, bývá zvolen systém veřejné správy a v něm určitý typ vztahů mezi územními
orgány státní správy a orgány samosprávy. Jde o to, vymezit dostatečně jasně vztah
dvou mocenských hierarchií tak, aby jedna nepohltila druhou; trochu nadneseně
řečeno - historie je plná případů, kdy státní správa uzurpovala moc samosprávnou.
Jinak řečeno, jde o to, vymezit dostatečně jasně a určitě kompetence státní správy a
samosprávy v nějak vyvážené podobě v daném území, jejich organizační struktury a
kontrolní vztahy tak, aby byla zřejmá odpovědnost a umožněna efektivita výkonu
obou. “Nějak vyvážená podoba” kompetencí je vázána na určitou dobu a dříve nebo
později musí následovat vývoj měst a obcí a potřeby obsluhy jejich obyvatel, jakož i
potřebu prohloubené demokracie a participace občanů na rozhodování tím, že
reformou veřejné správy bude ustavena nová “nějak vyvážená podoba” kompetencí.
Příkladem toho, jak se skutečné cíle reforem a deklarované cíle, hesla, pod nimiž
146
str. 21 citovaného díla
65
k reformám dochází, mohou lišit, je právě reforma veřejné správy z roku 1948.147
Jedním z nevyslovených cílů reformy veřejné správy, systematicky připravované
hned od konce 2. světové války a dovršené v roce 1949 zrušením Zemí a ustavením
KNV v republice, byla likvidace regionálních mocenských center, kterými v té době
ještě byly samosprávné Zemské národní výbory (ZNV) v Praze a v Brně; a to byl také
konec samosprávy v Československu.
Příprava podmínek krajského zřízení v roce 1949
Materiální deprivace ZNV:
Trvalý přechod k plánovitě řízenému hospodářství si vyžádal postupné
znárodňování. Už v srpnu 1945 byl zestátněn film. V říjnu podepsal prezident dekrety
o znárodnění dolů, bank, pojišťoven,…, a závodů nad 500 zaměstnanců. V březnu
1946 došlo k vyhlášení prvních národních podniků. Od dubna 1948 do konce roku
byly přijaty další znárodňovací zákony, týkající se podniků nad 50 zaměstnanců, ale i
méně, ze všech odvětví – dopravní, polygrafické, cestovní kanceláře, léčebné ústavy,
atd. ZNV byly zřizovateli řady takových podniků, příjmy odsud plynoucí byly
nezanedbatelnou částí jejich příjmů. Znárodňovací zákony ze 48. roku zbavily ZNV
příjmů, které v nutné míře byly zárukou jejich autonomie. Rozpočty ZNV byly
schvalovány pozdě (na 1946 v září t.r., na 1947 v březnu t.r.), jako úsporné, jako
schodkové, příděl ze státního rozpočtu tvořil v roce 1947 jenom 52% celkové
potřeby, 21% kryly příjmy z provozu zemských zařízení. Často byl vyslovován
požadavek umožnit opět finanční a hospodářskou samostatnost (dříve byly rozpočty
ZNV přebytkové), odmítnutí přídělu ze státního rozpočtu (který byl zaveden za
okupace), který prohlubuje závislost samosprávy na státu. (Hulínský, KSČ, březen
1947: “někteří samosprávníci se ohražují proti přídělovému systému jako
nacistickému opatření ,… Záruka, že lidová správa není omezována, není dána tím,
mají-li NV dost finančních prostředků, nýbrž tím, že v příští ústavě budou práva NV
jasně a nezáludně vytýčena…“)
Do rubriky materiální deprivace lze zahrnout i odnímání působnosti ZNV.
Docházelo k tomu v té době nikoliv nařízeními. Úřady státní správy, ministerstva
jednoduše zdvojovaly výkon některých činností a funkcí, které náležely do
kompetence ZNV. Podle řady stížností si ústřední úřady osobují rozhodování ve
věcech ZNV. (podle Schaffera, ČSL, březen 1946, se ústřední úřady snaží ubrat ZNV
kompetence ve věcech, které nesporně patří ZNV; je to neúsporné, ale vyhovuje to
mocenským požadavkům jednotlivých politických stran, jejichž zástupci spravují
jednotlivé rezorty…)
Indoktrinace, násilí, mobilizace
Důležitým krokem bylo zahájení náborové kampaně komunistů s cílem zvýšit
členskou základnu strany a upevnit organizovanost ve straně. Za čtyři poslední
měsíce roku 1947 přibylo téměř 143 tisíc členů KSČ, celkem byl počet členů KSČ
1 266 tisíc. Ale už v březnu 1947 se objevují stížnosti na půdě ZNV v Praze (Vála,
ČSNS) na to, že příslušníci ostatních stran v okresech (jiných než KSČ) jsou
vystaveni značnému tlaku i útlaku a „znamená to hodně, hlásit se k jiné straně než
komunistické …“ Dochází k perzekucím, funkcionářů-nekomunistů ONV nebo
147
Text je založen na studiu zápisů ze schůzí ZNV z let 1945-1949, uložených v Archivu ČR. Téma
bylo také součástí příspěvku předneseného na semináři CEFRES, Vajdová, 1999.
66
příslušníků jejich rodin, objevují se vykonstruovaná obvinění, fyzická napadení,
nátlaky na svědky, nevyšetřené případy. (Tzv. boje o konfiskáty, akce namířené proti
funkcionářům strany národněsociální, např.)
Při různých příležitostech přicházejí z území podpůrné nebo odmítavé rezoluce,
které jsou vždy podporou záměrů KSČ. Velmi výmluvné svědectví referenta pro
samosprávu ZNV v Praze p. Pixy z května 1947 o rezolucích, které vyjadřovaly
podporu krajskému zřízení: „Pololetní sjezdy ONV … Zúčastnil jsme se několika
takových sjezdů a kupodivu: tytéž dotazy, tytéž odpovědi a nápadně stejné rezoluce.
Zdá se tedy, že v pozadí těchto sjezdů jest nějaký režisér, který vůli lidu tvoří a
diriguje.“
Reforma
Hesla, která rámovala konec samosprávných orgánů v Československé republice,
byla dvě. Sama o sobě ne tak škodlivá. Avšak dokázala přimět jednotlivce i orgány
k podpoře záměrů nových elit a aktivní účasti na nových programech.
a. Organizace veřejné správy je záležitostí odbornou a náleží profesionálům.
Na jedné straně bylo plánování. Trvalý přechod k plánovitě řízenému hospodářství
vyžadoval kromě postupného znárodňování také homogenní územní jednotky pro
územní plánování. Ve 46. roce existovala v Zemském studijním a plánovacím ústavu
v Brně představa, že 20 - 30 homogenních jednotek - regionů - je optimální pro
provádění ústředních plánů, pokud se mají zrušit Země. K tvorbě takových plánů byla
nutná centrální plánovací instituce - byl zřízen Státní úřad plánovací (SÚP).
Na druhé straně byla efektivita organizace veřejné správy: „Obnovili jsme veřejnou
správu - a to na novém podkladě a novými formami ... otázky organizace veřejné
správy nejsou otázkami mocenskými ... Prestiž, centralismus, separatismus nepatří
do slovníku lidové demokracie ...“ tvrdil ministr vnitra s. Nosek na 1. schůzi ZNV v
Brně v říjnu 1945. V červnu 47. roku na zasedání ZNV v Brně, komunistický poslanec
Pastyřík potvrzuje: „... veřejná správa musí býti decentralizována ... nelze připustiti,
aby nadále byly obory, jež se vymykají lidové kontrole prostřednictvím národních
výborů ...“. Pro nekomunistické poslance to znělo trochu jinak; interpretovali výše
uvedené záměry a skutky jako akutní ohrožení lidovlády a všech stupňů NV. V
březnu 1946 na 2. schůzi ZNV v Praze zaznělo: „ ... plánovací představy SÚP jsou
orientovány centrálně a centralisticky, pronikají přímo, vertikálně a radikálně k
nejnižším složkám národním, do podniků a k jednotlivcům ...“.
b. Decentralizace, zlevnění, zlidovění.
Měla se především odstranit dvojí kolej ve veřejné správě, protože “v lidově
demokratické republice není třeba samosprávy, neboť národní výbor jako orgán
státní moci je sám jejím nositelem a vykonavatelem”. Varování, výzvy
nekomunistických členů ZNV, vyjadřující obavy z eliminace autonomní samosprávy,
byly ignorovány. V září 1947, poslanec za KSČ s. Dubský v rozpravě 8. schůze ZNV
v Praze říká: „Národní výbory jsou samy orgány státní moci. Nemluví se nikde o tom,
že by vedle nich měla býti ještě samospráva ... jde o to, aby národní výbory nebyly
navráceny do zatlačeného postavení obecních zastupitelstev, závislých na státní
správě, nýbrž aby se ve stále větším rozsahu stávaly samy státní správou ...“. Proto
také byly v roce 1948 rozpočty obcí zařazeny do státního rozpočtu. Ostatně, v
souvislosti s pokračujícím znárodňováním už stejně ZNV sotva co zbývalo jako
67
vlastní zdroj příjmů. V listopadu 1947 prohlásil referent družstevnictví a řízeného
hospodářství M. Růžek na 9. schůzi ZNV v Praze „...národní výbory jsou orgány
státní moci a už se nedají zahnat do mezí bývalé samosprávy...“. A opravdu nedaly.
Hesla splnila svůj účel. Samospráva zanikla a opět bylo možné připustit, že „zápas o
formu a organizaci veřejné správy je bojem o moc“, jak to i učinil poslední předseda
ZNV v Brně s.Svitavský v únoru 1949: „ A tak to zůstává i nadále, reforma veřejné
správy je vždy novým uspořádáním vztahů mezi státní správou a samosprávou,
vztahů, jejichž atributem je moc.
68

Podobné dokumenty

PRACOVNÍ TEXT: Prosím necitovat bez souhlasu autorů 1

PRACOVNÍ TEXT: Prosím necitovat bez souhlasu autorů 1 respektovaným etnoprincipem tohoto rozhodování. Způsobuje, že každodenní aktivity jako metody užívané členy jednotlivých společenství slouží zároveň k tomu, aby se tytéž aktivity „staly viditelně r...

Více

Výklady vládnutí v reálném socialismu

Výklady vládnutí v reálném socialismu Horizont našeho bádání určovaly následující otázky: „(i) jak se konstruují sociální hierarchie v novodobých společnostech, (ii) jak lze vládnout v podmínkách ústavně deklarované občanské rovnosti a...

Více

50. díl – CEA-311 Anequim aneb rychlostní rekordman z Brazílie

50. díl – CEA-311 Anequim aneb rychlostní rekordman z Brazílie Eiffelovy věže, a poté upřel svoji pozornost na letadla těžší vzduchu. Z těch nejslavnějších to byly letouny Bis-14 a později Demoiselle. Brazilci jsou na něj proto náležitě hrdí, Dumontovo rodné m...

Více

Dan Ryšavý Funkce - Katedra - Univerzita Palackého v Olomouci

Dan Ryšavý Funkce - Katedra - Univerzita Palackého v Olomouci Katedra sociologie a andragogiky FF UP Olomouc (od 1998) Katedra sociologie FF (resp. FSS) MU v Brně (1994-1999; semináře kursu Analýza dat, proseminář k obecné sociologii, kurs Základy teorie soci...

Více

Diskrétní matematika - Západočeská univerzita

Diskrétní matematika - Západočeská univerzita uspořádání. Protože relace popisují vztahy mezi prvky množin a navíc jsou samy množinami, bude vhodné množiny nejprve krátce připomenout.

Více

Seznam obhájených diplomových, rigorózních a disertačních prací

Seznam obhájených diplomových, rigorózních a disertačních prací Problematika překladu substandardních forem jazyka mezi angličtinou a češtinou. Kritické zhodnocení teoretických pohledů na překlad stylizovaného jazyka

Více