Židovské listy 37

V y d á vá
spol e k
MA G EN
Le d e n
2 0 1 6
OBSAH
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
3–5
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
6–13
Brněnská židovská obec slavila novou Tóru Sion
a tanky, které zachránily Izrael Tradiční vzpomínka
na katastrofu lodi Patria v netradičním čase Turnovská synagoga láká turisty
UDÁLOSTI
14–18
Židovský hřbitov v Dřevíkově se postupně obnovuje
V Amsterdamu zastaví tramvaje na památku stávky
proti nacistické perzekuci Židů Izrael a konflikt
v Sýrii Helmut Schmidt byl politikem reálných činů
50 let izraelsko-německých diplomatických styků
TÉMA
19–23
Písně vzdoru a výchova k nenávisti Palestinskou
samosprávu ohrožují Hamás i absence mírových
jednání
ROZHOVORY 24–28
EU se chová vůči Izraeli neohrabaně… Boj proti
antisemitismu nesmíme nechat pouze na židovských
organizacích Na šábes se nevraždí…
HISTORIE
29–33
Můj otec Hanuš Rezek Z historie modro-bílého
sportu v Prostějově Osud Židů v Bulharsku v době
holokaustu
ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ
34
KULTURA
35–40
Štein-Schneiderova sbírka vtipů na židovský způsob
Izrael je všemu na vině Básně Paula Celana
Černé vločky
Tradiční zapalování chanukie na pražském Palachově náměstí. Přítomné vítá
rabín Manis Barash. Mezi hosty jsou např. primátorka Adriana Krnáčová
a ministr vnitra Milan Chovanec, který světlo zapaloval.
TIRÁŽ:
Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou tiskovinu.
Registrace MK ČR 16543.
Redakce: V. Dvořáková, E. Grafová, T. Jelínek,
D. Stecher
Redakční rada: J. Fischer, J. Fistein, A. Kusák, A. Štefanová, P. Weiss, K. Wichs
Ilustrace: Jan Laštovička
Sazba: Luděk Neužil
Tisk: Nakladatelství ČVUT, výroba
Zikova 4, 166 36 Praha 6
Kontaktní adresa:
PO box 11, Požárníků 38, 252 62 Horoměřice
E-mail: [email protected]
Číslo konta: 1966267349/0800, Česká spořitelna, a. s.
Fotbalové družstvo Židovského sportovního klubu Makabi Prostějov
(archiv prostějovského muzea), s. 30–32
Toto číslo vychází s podporou čtenářů
5776-37
Velká sláva v Brně. Rabín Kliment s novou Tórou a předseda ŽOB Jáchym
Kanárek držící chupu (foto město Brno), s. 8–9
Strana 2
5776-37
ÚVODNÍK
V Evropě roste strach
i projevy nenávisti
Vážení čtenáři,
děkujeme všem, kteří reagovali na naši dodatečnou výzvu na
podporu vydávání Židovských listů. Podařilo se nám shromáždit
chybějící prostředky na celý ročník.
V řadě míst Evropy dramaticky narůstají projevy antisemitismu.
Protižidovské incidenty meziročně vzrostly ve Francii asi o 80 %
a v Londýně o 62 %. Evropská komise (EK) v říjnu rozhodla
o vytvoření funkce koordinátora boje proti antisemitismu, o což se
významnou měrou zasloužila i česká diplomacie. Dne 12. listopadu
vyšlo v Úředním věstníku EU „Výkladové oznámení k označování
původu zboží pocházejícího z území okupovaných Izraelem od
června roku 1967“. EK doporučuje, aby členské země EU používaly
označení jako „produkt z Golanských výšin (z izraelských osad)“
či „produkt ze Západního břehu Jordánu (z izraelských osad)“.
O tři dny později došlo k dalším teroristickým útokům ve jménu
Islámského státu v Paříži. Bylo zabito 130 lidí a 386 zraněno. Český
prezident Miloš Zeman vystoupil v úterý 17. listopadu na pražském
Albertově po boku aktivistů Islám v ČR nechceme. V sobotu 28. listopadu zabodovala v anketě populární hudby Zlatý slavík kapela
Ortel, která skončila druhá v kategorii Hudební skupina roku. Její
lídr Tomáš Ortel získal třetí místo v kategorii Zpěvák roku. Izrael
se již řadu měsíců potýká s vlnou palestinských útoků noži, které
pravděpodobně inspirovaly podobné incidenty ve Francii a Itálii.
Německo si začíná uvědomovat, že další příliv uprchlíků nemůže
zvládnout. Mění se důležitost politických témat. V Evropě roste
strach i projevy nenávisti.
Nové vydání ŽL37 se snaží na některé tyto trendy reagovat.
Přinášíme rozhovor s poslancem Robinem Böhnischem, který nás
nechá nahlédnout do politického pozadí EK k tématu problematiky
označování zboží ze židovských osad. První pracovní schůzka koordinátorky EK pro boj s antisemitismem Kathariny von Schnurbeinové byla v lednu v Praze, tak jsme se jí rovnou zeptali na její agendu
a plány na příští měsíce. Izrael je všemu na vině je titul v Německu
vydané knížky, na kterou upozorňuje Juraj Eckstein. Obecnějšímu
tématu šíření nenávisti v Evropě, které se týká i kapely Ortel, se
věnuje Zdeněk Zbořil v rubrice Téma.
Politice v Izraeli se věnují komentáře Gity Zbavitelové Palestinskou samosprávu ohrožuje Hamás i absence mírových jednání
a Izrael a konflikt v Sýrii. Denny Stecher připomíná loňské 50. výročí izraelsko-německých diplomatických styků.
Historik židovského sportu Peter Bučka tentokrát píše o Prostějově. Jehošua Rezek z izraelského městečka Karmiel vzpomíná na
svého otce Hanuše Rezka (Rebenwurtzela), který byl židovským
duchovním československé zahraniční armády. Rabín Daniel Mayer
napsal recenzi na Štein-Schneiderovu sbírku vtipů na židovský
způsob. V rubrice Kultura dále představujeme knížky Černé vločky
Paula Celana, Příběh Eriky od Ruth Vander Zee, Jak byl vynalezen
židovský národ od Šlomo Sanda.
Tradičně upozorňujeme na židovské památky či pietní místa,
spojená s obdobím holokaustu. Tentokrát přinášíme informace
o synagoze v Turnově, připomínce židovské obce v Soběslavi,
obnově hřbitova v Dřevíkově a odhalení pamětní desky v Minsku.
Zprávám ze života obcí dominuje unikátní událost z Brna, kde
v neděli 17. ledna oslavili novou Tóru. Byl to svátek pro celou židovskou pospolitost. Spolek Ulpan Teplice dokazuje, že s dobrým
nápadem dokáže i malá organizace úspěšně dělat dobré projekty.
Jejich Teplický cimes slavil v listopadu již pátý ročník. Ludevít
Végh píše o Dnech pro Izrael v Hradci Králové. V letošním roce
opouští funkci vídeňského vrchního rabína Chaim Eisenberg (64),
kterého má nahradit Arie Folger (41).
Společenská rubrika je věnována nekrologu na oblíbeného
Gustava Singera. Osobní vzpomínku mu věnovala Eva Grafová.
Ohlížíme se za životem hrdiny od Dukly a Sokolova Alexandra
Beera, který zemřel 31. 12. 2015. Charles G. Strasser OBE píše
o svém příteli Janu Horalovi, kterého mnozí pamatují jako nezištného podporovatele válečných veteránů.
Koncem loňského roku jsme vytvořili moderní webové stránky
ŽL, které přinášejí nový formát a lepší grafické zpracování, než
měl náš starší blog. Najdete je na adrese zidovskelisty.info. Každý
týden zde naleznete aktuální zajímavosti.
Věříme, že se Vám nové vydání bude líbit. Jsme rádi, že šíříte ŽL
mezi své přátele a známé. Noví zájemci o zasílání elektronických
či tištěných ŽL nás mohou kontaktovat na adrese novinymagen@
seznam.cz.
Těšíme se na reakce!
Vaše redakce
Strana 3
5776-37
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
„Na lodičky již nezajdeme“
plk. v. v. MUDr. Gustav Singer, CSc.
(21. 1. 1914–11. 10. 2015)
Gustava jsem poznala vlastně přes jeho syny,
Michala a Vladimíra, seznámili jsme se v roce
1974 v horolezeckém oddíle a oddíle vysokohorské turistiky Slavie VŠ v Praze. Nikdy mi
nepřipadlo, že byl o tolik starší než my všichni,
choval se ke svým synům a k nám všem jako
starší bratr. Jezdil na zájezdy oddílu, se všemi
si tykal a všichni jsme mu říkali Gustave.
V osmdesátých letech byl Chopok v Nízkých Tatrách nejlepším kopcem v republice
ke sjezdovému lyžování. Bylo hrozně těžké
se tam v zimě někde ubytovat, bylo tam za
socialismu jen pár hotelů a rekreačních zařízení a většina byla přístupná jen na poukazy
ROH. Tenisový oddíl, kde já jsem tehdy hrála,
jezdíval pravidelně ze zvláštní protekce do
„garáží“ Na Zahrádkách k chataři Klamárovi.
Garážemi jsme nazývali provizorní buňky postavené na louce, kde v každé z nich bylo pár
kurníků se dvěma palandami, takže v jedné
garáži nás mohlo být 12. Byli jsme štěstím bez
sebe, že jsme tam mohli jezdit. Míša Singer
byl také zván, i když nebyl členem tenisového
oddílu, a přivážel s sebou kromě své ženy
Hanky také svého otce, váženého očního
lékaře ve Vojenské nemocnici, který s námi
celý den lyžoval, chodil do hospody, spal na
palandě a stál frontu na sprchu v umývárně,
tak jako každý jiný. A tak se stal vlastně jedním z kamarádů.
Singerovi měli část chalupy v Janově
v Jizerských horách a často jsme k nim jezdili
na běžky o vánočních svátcích a přes silvestra.
Ubytování to bylo velmi spartánské, dole
jedna místnost sloužící za kuchyni, jídelnu,
obývací místnost a v noci též ložnici, nahoře
nevytápěná půda, kam se museli směstnat
vlastně všichni ke spaní. Někdy nás tam
bývalo až 15, ani nechápu, jak jsme se tam
vešli. Gustav spal na půdě u komína jako
jeden z party.
Léta ubíhala, já žila přes dvacet let v Kanadě a ztratili jsme kontakt. Po návratu do
Prahy jsem navázala styky vlastně už jenom
s Gustavem. Bylo mu tehdy už devadesát,
ale vůbec se nezměnil, choval se stále jako
kluk, žaloval na své syny, že ho nechtějí brát
na cesty do Patagonie a do Alp na lyžařské
zájezdy a tak podobně. Pořád by něco dělal.
Bydlel hodně blízko, a tak jsem za ním
občas přišla a přinesla mu knížku na čtení
nebo něco dobrého. Kdykoliv jsem mu volala,
nebyl doma. Vždycky mi řekl: „To víš, já
jsem takový tulák, pořád se někde toulám.“
Chodil na koncerty a veškeré akce nejdříve
do Domu Charlese Jordana v ulici Milady
Horákové, posléze na Hagibor. Všechno
ho zajímalo, svůj věk si vůbec nepřipouštěl.
Jeho oblíbenou činností bylo v létě chodit na
Vltavu na lodičky. Zval mě stále, až jsem to
vzdala a šla s ním na Žofín. Nakonec jsme
spolu byli několikrát. Od vesel mě vyhodil
a zasedl za ně vždycky sám. Musím se přiznat,
že jsem se o něj vždycky bála, ale vůbec to
nebylo potřeba, byl zkušeným rutinérem
a celé odpoledne byla obrovská zábava.
V zimě chtěl chodit do obory Hvězda na
běžky, které miloval. Synové mu to už zakazovali, tak rebeloval. Bál se jedině, že když
upadne, tak nebude moci vstát, a tak uplatil
jednoho z ošetřovatelů z Domova, aby šel pěšky vedle něho a zvedl ho, kdyby bylo potřeba.
Pak ho napadlo, že bych třeba mohla s ním jít
já, vzít si běžky, a tak by nemusel ošetřovatel.
Byli jsme spolu několikrát a musím se přiznat,
že ač sportovně to velké vyžití nebylo, byla
jsem a jsem vděčná za tyto zážitky.
Když jsme dávali dohromady rozhovory
pro knížku Bojovali na všech frontách, tak
jsem s ním natáčela dlouhý rozhovor, který
také potom vyšel v knize, poněkud zkrácený,
aby se dostalo na všechny. Seděli jsme v kavárně a on vyprávěl, o svém dětství a mládí
v Rakousku, o tom, jak ho z důvodů kvót pro
Židy nejprve nechtěli vzít na medicínu, jak
promoval dva týdny před anšlusem v jiné
místnosti než všichni ostatní – křesťané.
O tom, jak se potkal se svou pozdější ženou
Gretou. O té mluvil vždycky s takovou
jemností a láskou, že jsem jí skoro záviděla.
O útěku do Prahy před příchodem Němců do
Rakouska, kde se ale moc neohřáli a utíkali
znovu, chtěli do Anglie, kde měla manželka příbuzné. Když byli v Polsku, vypukla
2. světová válka a nezbylo jim než prchat
na východ. Po velkých útrapách, kdy byli
s manželkou nejprve rozděleni, posléze zase
spojeni. Narodila se jim holčička, která na
následky válečných útrap brzy umřela. Nakonec se dostali k československým vojenským
jednotkám v Sovětském svazu.
Vyprávěl mi o bitvě u Sokolova a Kyjeva,
kde sloužil jako polní lékař, vždy věcně, bez
nadsázky a bez patosu.
Posléze mě při korektuře a schvalování
trochu seřval, že tam jsou nepřesnosti, a spolu
se mnou všechno znovu důkladně prošel.
Když oslavil své sté narozeniny v domově na Hagiboru a absolvoval bez výjimky
veškeré návštěvy významných osobností
a u významných osobností, gratulace známých i neznámých lidí, vydala jsem se za ním
s dortem a kamarádkou na návštěvu. Nebyl
doma! Sestry mi řekly, že je na dovolence
na propustku. Dort jsme nechaly na sesterně
v ledničce a podruhé už jsem raději zavolala,
abych jej zastihla. Návštěva byla krásná, plná
vzpomínek a vyprávění. Na stěně měl spoustu
svých kreseb a obrazů, byl i talentovaný umělecky. Dort už byl pryč, Gustav nám řekl, že
ho se sestřičkami okamžitě snědli.
Když jsme odcházely, řekl mi trochu
smutně, že je hrozně rád, když za ním přijde
jakákoliv návštěva, potřeboval mít pořád co
dělat. A tak jsme se scházeli u něj na Hagiboru. Nikdy to nebyla nuda. Měli jsme také
takovou svou tradiční při – o důležitosti, či
nedůležitosti západní československé armády,
kde jsem já měla svého tátu a pochopitelně
měla také své mínění.
Byl to laskavý a mírný člověk, hodný
na každého, nikdy se nepovyšoval, miloval
svou ženu a rodinu a já na něj budu hodně
a ráda vzpomínat. Přála bych si, aby tu
ještě byl a my mohli jít na lodičky nebo do
Hvězdy.
Eva Grafová
Strana 4
5776-37
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Vzpomínka na přítele Jana Horala
Jan Horal byl jako člověk opravdu gigant, byl legendou už za svého života.
Narodil se v Čopu 23. února 1923 a zemřel 3. listopadu 2011.
Poprvé jsem se s ním setkal v Tokiu, žil tehdy ve Švédsku, kam
uprchl před českým komunistickým režimem. Do Tokia přijel jako
zakladatel a vlastník firmy Merkurex, která se zabývala importem
a distribucí fotografických potřeb.
V hotelu Imperial a později hotelu Okura se tehdy vždy v lednu
setkávalo mnoho světových fotografických společností, aby si vyměnily informace o trhu. Jan a já jsme byli jediní českého původu,
a tak jsme se spřátelili. Hodně jsem se dozvěděl o jeho životě. Shodou okolností jsme oba sloužili v České nezávislé obrněné brigádě
(CIAB), která byla během 2. světové války součástí britské armády.
CIAB držela v Dunkerque v obklíčení jednotku německé armády,
která se odmítala vzdát od října 1944 až do konce války.
Jan navázal smlouvy pro Švédsko s některými japonskými
agenturami, mezi nimi s Chinonem, vyrábějícím čočky a fotoaparáty,
tehdy nováčkem na trhu. Vzhledem k tomu, že sám byl inženýr obe-
známený dobře s požadavky evropského trhu, Jan vedl Chinon do té
míry, že obdržel výhradní právo prodeje pro celou Evropu. Posléze
se setkal se Stanleym Kalmsem, zakladatelem firmy Dixon’s, britského největšího prodejce fototechniky, kterému zajistil distribuci
Chinonu ve Spojeném království a sám se stal ředitelem Dixon’s.
Hned po sametové revoluci se vrátil do Prahy. Jako vždy si okamžitě uvědomil obrovské příležitosti a chopil se jich. Koupil velkou
budovu, v té době sloužící jako ubytovna pro dělníky, a přestavěl ji
na hotel Duo. Hotel měl velké parkovací prostory a spoustu pokojů.
Janovy marketingové schopnosti mu dobře posloužily k získání
autobusové zájezdové klientely.
Nikdy nezapomněl na strašlivé zacházení, kterého se jeho
kolegům z armády a letcům ze Západu po návratu dostalo pod komunistickkou nadvládou. Pravidelně je hostil ve svém hotelu Duo.
Tam také zařídil a udržoval klubovou místnost s nashromážděnými
memorabiliemi z válečné doby. Jan obdivoval slavného britského
plastického chirurga, sira Archibalda McIndoea, který byl průkopníkem rekonstrukce těžce popálených obličejů spojeneckých letců,
jejichž letadla byla zničena ohněm, a přál si jim pomoci. Utvořili
klub nazvaný „Klub pokusných králíků“. Jan hostil všechny přežívající členy jednou ročně na dovolené v hotelu Duo. Podzemní
chodba hotelu je galerií jejich fotografií a též fotografiíí slavných
leteckých veteránů českých letek RAF.
Později Jan koupil další dva hotely, oba v Českém Krumlově,
Old Inn a Růže, před nímž stojí socha prezidenta Edvarda Beneše,
kterého Jan obdivoval.
Vždycky, když jsem přiletěl do Prahy, bydlel jsem samozřejmě
v hotelu Duo a spolu jsme strávili mnoho šťastných hodin, obklopeni
jeho milovanými jezevčíky.
Mnoho lidí na něj nezapomene pro jeho nezištnou pomoc, pro
jeho laskavost a také materiální pomoc těm, kteří to potřebovali,
především českým a britským veteránům druhé světové války.
Charles G. Strasser OBE
Odešel sochař Aleš Veselý
V pondělí 15. prosince náhle zemřel světově uznávaný sochař Aleš Veselý
(80), profesor Akademie výtvarných umění Praha a člen pražské židovské
obce. Pohřeb se na přání pozůstalých konal v úzkém kruhu rodiny na Novém
židovském hřbitově.
Veselý se ve své tvorbě často inspiroval židovskou tematikou spojenou
s holokaustem. Je autorem sochy Magen David na Národním hřbitově v Terezíně, kde se každoročně v rámci národní tryzny pronáší kadiš, či památníku
obětem holokaustu před bývalou kutnohorskou synagogou. Jeho posledními
díly ve veřejném prostoru jsou Brána nenávratna u Památníku ticha v Holešovicích a Síla neodvratnosti v Terezíně, které byly odhaleny v loňském roce.
Strana 5
5776-37
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Zemřel účastník bojů u Sokolova i Dukly,
generálporučík Alexandr Beer
(7. 2. 1917 – 31. 12. 2015)
Generálporučík v. v. Alexandr Beer se narodil 7. 2. 1917 v židovské
rodině ve Vranově nad Topľou na Slovensku. Vystudoval gymnázium a studoval vyšší školu textilní v Brně. Před okupací byl
zaměstnán v průmyslu a v roce 1939 se rozhodl utéci do Anglie
přes Švýcarsko. Na švýcarských hranicích byl zadržen, na tři týdny
vsazen v Německu do vězení a poté byl deportován do Prahy. To
mu však nezabránilo v dalším útěku, tentokrát do Polska. Zde se
sešel se svým bratrem, který v roce 1944 bojoval u Dunkerque
v západní armádě.
Alexandr Beer po napadení Polska utekl do Sovětského svazu
společně se skupinou, v níž byl komunistický senátor Antonín
Zmrhal. Pravděpodobně díky němu se Rusové ke skupině utečenců zachovali dobře a po týdenních výsleších a třítýdenní internaci
v obci Opalicha jim byla nabídnuta práce. Alexandr Beer přijal
práci v textilním průmyslu a usadil se ve fabrice pod Moskvou. Po
22. 6. 1941, po napadení Sovětského svazu Německem, odjel do
kazašského Karagandu, kde rovněž pracoval v textilním průmyslu.
Jakmile se dozvěděl o tvořící se Svobodově armádě v Buzuluku,
rozhodl se tam vydat. Musel dokonce napsat plukovníku Svobodovi,
aby ho v Karagandu propustili a aby se mohl zapojit do Svobodovy
armády. Dostal se do bojů o Sokolovo, kde byl velitelem minometného roje. Zde byl poprvé raněn a ocitl se v nemocnici v Mičurinsku.
Po vyléčení se, zřejmě omylem, dostal do Kursku, kde probíhala
největší tanková bitva. Alexandr Beer se ovšem dostal na štáb a díky
svým jazykovým znalostem tlumočil při výsleších německých
důstojníků. Poté se dostal do Novochopersku k československým
vojákům. Účastnil se bitvy o Kyjev, Bílou Cerkev a Žaškov, kde
působil jako velitel tanku. Po příchodu na Volyň byl odeslán do
Sadagury jako velitel tankového učiliště na výcvik volyňských
Čechů. Účastnil se karpatsko-dukelské operace, kde byl v Nižném
Komárniku opět raněn, a ostravské operace. Jeho rodiče byli za
války zavražděni v koncentračním táboře.
Hanuš Gaertner
oslavil 90 let
Dne 4. ledna oslavil své životní jubileum JUDr. Hanuš
Gaertner. Bývalý vězeň terezínského ghetta, KT
Auschwitz II-Birkenau a Schwarzheide je aktivním členem židovské obce a řady dalších organizací včetně spolku
Magen. Jako předseda skupiny Schwarzheide, která sdružuje již jen několik žijících vězňů tohoto tábora, se stará
především o odkaz kamarádů, kteří zahynuli v táboře nebo
zemřeli při pochodu smrti ze Schwarzheide u Drážďan
do Terezína. Redakce ŽL mu přeje vše nejlepší až do 120.
Alexandr Beer při projevu před rodinnou hrobkou Ludvíka
Svobody 4. 5. 2012 (foto Stanislav Pítr)
V roce 1946 demobilizoval a následně získal hodnost nadporučíka. Po válce nastoupil v Centrotexu a v roce 1951, přestože se
stal členem Komunistické strany Československa, byl na 48 hodin
zavřený. Ačkoliv byl přiznán omyl a Alexandr Beer byl propuštěn,
nesměl po dva týdny vycházet z domu a nemohl volat. Ukončil pracovní poměr v Centrotexu, ale i poté pracoval v textilním průmyslu.
V roce 1968 byl ze strany vyloučen, ale navzdory tomu dostal práci
na ministerstvu lehkého průmyslu. Po sametové revoluci nastoupil
do nadnárodní společnosti a do důchodu tak odešel až v roce 2005.
Byl dlouholetým místopředsedou Československé obce legionářské.
V roce 2012 mu prezident ČR udělil Řád Bílého lva II. stupně.
Zemřel 31. prosince 2015. Jeho pohřeb se konal ve středu 13. ledna
2016 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. V říjnu
loňského roku mu ruští Alexandrovci ještě stihli uspořádat „komorní
koncert“ na Hagiboru.
www.pametnaroda.cz, redakce
Ohlasy čtenářů
V ŽL je opravdu vždy co číst, protože jsou tam články psané
pravým citem pro Židy. Nevyhýbají se problémům, které
nás zajímají, a obsahují nejenom kritiku, ale hledají i cestu
k nápravě. (H)
Čtu ŽL moc ráda, čtu je několikrát, protože mne to rozvíjí.
Texty se nikomu nepodbízejí, je vidět, že jsou psány rovnými
lidmi. (V)
Děkuji Vám za další číslo ŽL. Ty články o antisemitismu
jsou pěkně napsané a ano, souhlasím, že fenomén tištěných
publikací a pamfletů začíná znovu nabývat na důležitosti. (T)
Je to skvělý časopis. Vždy jej čtu několik dní. K některým
textům se i po čase vracím. Díky za vaši práci! (E)
Strana 6
5776-37
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Střídání na vídeňském rabinátu
Nový vrchní rabín má více
odpovídat proměnám obce
Podle stanov bude Folger ve Vídni již
od června, ještě před svátkem Šavuot, aby
po dobu tří měsíců pracoval jako rabín ještě
pod vedením Eisenberga. Před Vysokými
svátky se ujme své nové role ve vídeňské
obci, která má sedm tisíc členů. Folger
plánuje navštívit Izrael, aby dostal požehnání od rabína Aharona Leiba Steinmana
z litevské ješivy.
Folger se narodil v Antverpách. Jeho
Arie Folger
otec byl přeživší holokaustu a matka se
Na vídeňské radnici se v úterý 19. led- narodila v marocké Marrákeši. Jeho prana konala slavnostní večeře na počest děda je rabín Ašer Zelig Fertig. Rabínské
vrchního vídeňského rabína Chaima vzdělání získal na ješivách v Antverpách,
Eisenberga (64), který zastává tento úřad v anglickém Gatesheadu, v Izraeli a USA,
od roku 1983. Od září by jej však podle kde se věnoval i studiu ekonomie. Témeř 6
prosincového jednomyslného rozhodnutí let zastával funkci rabína v Basileji. V povedení vídeňské židovské obce měl v této sledních letech pracoval pro židovské obce
funkci nahradit rabín Arie Folger (41). v Mnichově, Frankfurtu nad Mohanem
Eisenberg letos odejde jen do částečného a Karlsruhe.
důchodu. Od roku 1988 je rovněž vrchNa začátku léta chce Folger přestěhoním rakouským rabínem a na této pozici vat do Vídně i svou manželku a šest dětí.
nadále zůstává.
Rakouský Der Standard konstatoval, že se
Chaim Eisenberg
od něj očekává, že díky svým zkušenostem
s různými kulturními prostředími bude také
lépe odpovídat změnám ve složení vídeňské
židovské obce, které se rodilý Vídeňák
Eisenberg asi dle názorů představitelů komunity vzdaloval. Rodným jazykem Folgera
je jidiš, ve škole se naučil holandsky, v angličtině publikuje některé své náboženské spisy a německy bloguje. Der Standard označil
Folgera za pevného obránce Izraele, který
opakovaně kritizoval evropskou veřejnost,
že přehlíží palestinský teror.
TJ
Násilné útoky v Marseille. Spor o nošení kipy
protižidovskému útoku s bodnou zbraní ze
strany příznivce IS. Marseille má 850 tisíc
obyvatel. Židovská komunita je zde velmi
početná a má 80 tisíc členů. Muslimové tvoří
asi čtvrtinu místní populace.
Pondělní incident se obešel bez vážného
zranění, protože napadený se úspěšně bránil
i pomocí objemného výtisku knihy VeZot
Haberakha. Oběťmi jsou náhodně vybraní
věřící židé, kteří jsou na ulici jednoduše
identifikovatelní. Z tohoto důvodu vyzval
Člena židovské komunity v Marseille Ben- prezident židovské náboženské obce v Marjamina A. napadl v pondělí 11. ledna patnác- seille Cvi Amar členy komunity, aby raději
tiletý kurdský mladík, který byl vyzbrojen na ulici nenosili v těchto těžkých dobách
mačetou a keramickým nožem. Útočník kipu.
Proti tomuto názoru vystoupil prezident
z Marseille policii řekl, že jednal ve jménu
Alláha a radikální organizace Islámský stát lokální organizace CRIF (Le Conseil re(IS). Případ vyšetřuje pařížská prokuratura présentatif des institutions juives de France)
Michele Teboul, který tento přístup odmítl
jako teroristický čin.
Od konce října došlo v tomto fran- s tím, že to jde proti rovnoprávnému postacouzském přístavním městě již ke třetímu vení Židů v Francii, které získali před stov-
kami let. Obdobně se proti názoru Cvi Amira
vyslovil i vrchní rabín Francie Chaim Korsia.
„Neměli bychom ustupovat ani o píď, měli
bychom nadále nosit kipu,“ prohlásil. Jejich
stanovisko podpořil i francouzský prezident
François Hollande. Podle jeho vyjádření je
neúnosné, aby se francouzští občané schovávali kvůli své víře.
Debata kolem Amarovy výzvy vyvolala
kampaň na sociálních sítích #TousAvecUneKippa, která vyzvala Francouze k solidaritě se židovskou komunitou v Marseille
a celé zemi. V pátek 15. ledna v 10 hodin
dopoledne měli lidé vyjít do ulic s kipou.
Francouzská židovská komunita je se
svými až 600 tisíci příslušníky nejpočetnější
komunitou v Evropě. Teror a narůstající počet antisemitských útoků ze strany muslimských přistěhovalců vyhánějí z Francie stále
víc židů. Loni se jich do Izraele přistěhovalo
7500 – víc než z kterékoliv jiné země.
Strana 7
5776-37
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Brněnské Židy umučené
v Minsku připomíná po
letech důstojný památník
Odhalení památníku se osobně zúčastnil
také místopředseda Židovské obce Brno
Pavel Fried, který sám holokaust přežil.
„Tragédie šoa není jen tragédií nás Židů. Je
stále ještě málo pochopenou tragédií celého
lidstva. … Šoa legitimizovalo vraždění celých
skupin lidí. … Jsme toho svědky dnes a denně.
Lidský život ztratil svoji posvátnost,“ uvedl
Pavel Fried ve svém projevu.
Pietní akt zorganizovaly německá
evangelická nadace IBB (Internationale
Bildungs- und Begegnungstätte Düsseldorf),
Velvyslanectví ČR v Bělorusku, Židovská
obec v Minsku a město Brno. Památník,
jehož zhotovení stálo 170 tisíc korun, na
své náklady nechalo vytvořit město Brno.
Delegace z Brna: Zleva Matěj Hollan, Pavel Fried a Jiří Šitler (foto Brno)
Židovské občany města Brna, kteří byli
za války deportováni do ghetta v Minsku
a tam byli zavražděni, připomíná od neděle
22. listopadu nový památník. Brno se tak
přidalo k řadě dalších měst, která si na tamním pamětním místě své umučené občany
připomínají. Nacisté zřídili minské ghetto
28. června 1941 a do 21. října 1943, kdy
bylo před postupující východní frontou zlikvidováno, jím prošlo dle některých odhadů
až sto tisíc židovských vězňů.
„Jiná města v Minsku připomínku utrpení
svých Židů měla, Brno dosud chybělo. Když
se kvůli tomu na vedení města obrátilo prakticky souběžně Ministerstvo zahraničních
věcí a Židovská obec Brno, neváhali jsme
v rámci Roku smíření ani okamžik a vznik
pamětní stély jsme samozřejmě podpořili,“
vysvětlil náměstek brněnského primátora
Matěj Hollan, který byl členem delegace,
která do Minsku z Brna přijela. Připomněl
i hrozivé statistiky holokaustu v Bělorusku:
„Z prvního transportovaného tisíce obyvatel
Brna jich přežilo všehovšudy 13. Následovala
deportace dalších šesti tisíc Židů z ghetta
v Terezíně, z nichž přežilo 6.“
Šachova synagoga v Holešově
má nové lustry
V Šachově synagoze v Holešově jsou
nově instalovány historické lustry. Památku ze 16. století spravuje Městské kulturní
středisko Holešov, které se již připravuje
na novou turistickou sezonu. Synagoga je
známa svou zachovalou výzdobou polského
typu. Nad ženskou galerií se navíc nachází
místnost, která byla původně školou, v níž
se nachází nádherně zdobený dřevěný strop,
který obsahuje květinové, ovocné a zvířecí
motivy, pocházející z roku 1737.
V Holešově působil ve druhé polovině
17. století rabín Sabbataj ben Meir ha-Kohen
nazývaný Šach. Uznávaný učenec, který je
autorem 20 knih, je pohřben na místním
židovském hřbitově, kde každoročně navštěvují jeho tumbu zbožní židé z celého světa.
Nyní se v Holešově uvažuje o vybudování
Šachova památníku, kde by se návštěvníci
mohli seznámit s jeho dílem. Ze světových
aukcí se pro Holešov podařilo získat již 15
titulů. Nejstarší z nich je z roku 1715.
Minský kantor a Pavel Fried při modlitbě
(foto Brno)
Text na pamětní stéle:
Památce 987 židovských občanů města
Brna, kteří byli 16. 11. 1941 deportováni
do ghetta v Minsku a zde zahynuli.
Památce dalších téměř 6000 židovských
mužů, žen a dětí, kteří byli v letech
1941–1942 deportováni z ghetta Terezín
do Běloruska a tam zahynuli.
Věnovalo město Brno, Česká republika.
Strana 8
5776-37
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Brněnská židovská obec
slavila novou Tóru
V neděli 17. ledna uspořádala brněnská židovská obec slavnost přivítání nové Tóry.
Poprvé od počátku druhé světové války tak byl pro druhou nejpočetnější komunitu
v České republice vytvořen ručně psaný svitek Pěti knih Mojžíšových. Za sofera byl
vybrán rabín Moše Flumenbaum z Jeruzaléma, který od nedělního rána v prostorách
brněnské židovské obce na třídě Kapitána Jaroše dokončoval na počest jednotlivých
členů komunity a VIP hostů poslední písmena svatého textu.
Pod chupou kráčí s novou Tórou brněnský rabín Štěpán Menaše Kliment
Strana 9
5776-37
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
studií udělil smichu rabínu Klimentovi.
Mezi hosty byli i izraelský velvyslanec
Gary Koren, diplomaté z norské a rakouské
ambasády, brněnský biskup Vojtěch Cikrle
a primátor města Brna Petr Vokřál.
Nedělní oslava byla vyvrcholením dvouletého období, v němž probíhala stavební
rekonstrukce synagogy. Následovala úprava
interiéru, která se snaží co nejpřesněji zachovat původní projekt architekta Oto Eislera,
podle jehož funkcionalistického návrhu byl
celý objekt v roce 1936 postaven. Podle
dochovaných fotografií a dokumentů byly
vyrobeny kopie svítidel, vyrobeny lavice
a také obnovena původní výmalba. Součástí
této druhé etapy bylo rovněž zhotovení
nových synagogálních textilií v různých
barevných variantách pro různé příležitosti.
Projekt se uskutečnil za finanční pomoci
z grantu z Norska, Islandu a Lichtenštejnska.
Součástí celého projektu je také partnerství
Židovské obce Brno a Židovského muzea
v Oslo, které přináší řadu kulturních akcí
obyvatelům Brna a Osla.
redakce
Autorem fotografií je
Zdeněk Kolařík
z Magistrátu města Brna.
Jedna z nových opon
Dokončený svitek byl oděn do pláštíku
a ozdoben stříbrným štítem a ukazovátkem. Následně byl v 11 hodin vnesen pod
chupou do synagogy Agudas Achim. Za
zpěvu přítomných novou Tóru u dveří synagogy přivítala její starší předchůdkyně.
Obě pak byly uloženy v Áron ha Kodeš
s novou oponou, která byla vyhotovena
podle návrhu amerického výtvarníka
Marka Podwala.
Přijeli hosté z Jeruzaléma i Bratislavy
„Šlo o velmi významnou událost celé obce,
které se zúčastnili všichni od malých dětí
až po ty nejstarší. Tóra je něčím, co spojuje
komunitu dohromady, je příslibem života
společenství na další generace,“ říká brněnský rabín Štěpán Menaše Kliment. Jeho
slova potvrzuje i vysoká účast asi 350 hostů.
Mimo domácích, kteří přišli v nejhojnějším
počtu, do Brna přijeli představitelé řady
židovských obcí a organizací. FŽO zastupoval předseda Petr Papoušek z Olomouce.
Z Londýna přijel rabín Herschel Gluck OBE,
z Bratislavy rabíni Baruch Myers a Miša Kapustin. Vedle rabína Flumenbauma přiletěl
z Jeruzaléma i rabín Daniel Landes, který
jako ředitel Pardes institutu židovských
Plná synagoga Agudas Achim. V popředí rabín Gluck s Tórou, Pavel Fried, rabín
Kliment a rabín Daniel Landes.
Strana 10
5776-37
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Sion a tanky, které zachránily Izrael
Dne 12. října 2015 se konal v Kongresovém
centru Aldis v Hradci Králové významný
19. galavečer v rámci 19. kulturně-společenského projektu DNY PRO IZRAEL.
Organizátorem tohoto projektu, jehož
každoroční týdenní kulturní program se
závěrečnými galavečery probíhá v Hradci
Králové již od roku 1997, je Křesťanské
centrum SION pod vedením jeho ředitele
a jeho obětavého týmu.
Hosty 19. galavečera, z Izraele i z Česka, byli:
Brigádní generál Avigdor Kahalani, legenda
a hrdina války Jom Kipur, která vypukla
v roce 1973. Jeho publikace Tanky, které
zachránily Izrael, přeložená do češtiny, byla
k dispozici účastníkům galavečera, resp.
v prodeji s autogramiádou, resp. s osobním
věnováním autora.
Mezi dalšími špičkovými představiteli
izraelského a českého parlamentu a kulturního života, kteří přijali pozvání na galavečer,
byli: místopředseda vlády P. Bělobrádek,
ministr kultury D. Hermann, velvyslanec
Státu Izrael v ČR Gary Koren, bývalí velvyslanci ČR v Izraeli Tomáš Pojar a Michael
Žantovský a další představitelé kulturního
a společenského života ČR, Izraele a zástupce SAŽ.
Galavečery v rámci projektu Dny pro Izrael se konají v Hradci Králové každoročně
ve spolupráci s izraelským velvyslanectvím
v Praze již od roku 1997 pod záštitou velvyslance Státu Izrael. Staly se významnou
Izraelská blues-rocková kapela Sobo Blues
Band – kytarista a dirigent
A. Kahalani vypráví o svých zážitcích
součástí kulturního a společenského života kapela Sobo Blues Band, jejíž domovskou
v Hradci Králové.
scénou je proslulý bar Mike´s Place v Tel
Letošní galavečer s bohatým kulturním Avivu. Shodou okolností nedávno vyšel
pořadem a závěrečným pohoštěním se usku- v České republice stejnojmenný komiksový
tečnil za účasti asi 200 představitelů a hostů příběh, jehož děj se točí kolem teroristicz Hradce Králové a z Prahy.
kého útoku spáchaného na tento bar v roce
Ústředním bodem letošního ročníku 2003.
Dnů pro Izrael bylo vystoupení izraelského
Velkým zážitkem bylo vystoupení česbrigádního generála Avigdora Kahalaniho, kého chlapeckého sboru Boni pueri a jejich
který se s diváky podělil o svůj silný životní pojetí dětské opery Brundibár, kterou kdysi
příběh a o své vzpomínky na válku a na zpívaly děti v terezínském ghettu.
Za centrum Sion promluvil tradičně D.
úspěch izraelské armády, která se i v Den
pokání židovského národa (Jom Kipur) Doksanský, ředitel centra Sion, který zejmédokázala ubránit velké tankové přesile Sýrie. na komentoval kritickou situaci v důsledku
Brigádní generál Kahalani přiznal, že se teroristických útoků na Izrael ze strany
v ten den do tanku vrátil v osudové chvíli Palestinců.
po více než ročním pobytu v nemocnici,
Gary Koren, velvyslanec Státu Izrael
kde podstoupil 17 operací po vážném zra- v České republice, jako každoroční účastník
nění a popáleninách na 60 % těla. Kahalani galavečera poděkoval za podporu Izraele,
napsal o svých zážitcích již zmíněnou která je v současné situaci útoků na Izrael
knihu Tanky, které zachránily Izrael, která velmi potřebná.
byla přeložena i do češtiny. Po ukončení
Program proizraelských aktivit Křesgalavečera autor v rámci autogramiády do ťanského centra Sion v Hradci Králové má
zakoupených knih napsal osobní věnování. v dnešní společenské a kulturně-politické
Vzpomínku na letošní 25. výročí obno- situaci na Blízkém východě velký význam,
vení československo-izraelských diploma- neboť v době, kdy demokratický svět a civitických vztahů přednesli hosté galavečera, lizaci, založené na principech judaistického
bývalí velvyslanci ČR v Izraeli, Tomáš Desatera a humanismu, ohrožují novodobí
Pojar, jehož otec byl prvním velvyslancem hlasatelé extrémního barbarského násilí,
v Izraeli po pádu železné opony, a Michael dokumentuje, že spojenectví představitelů
Žantovský, který byl přítomen první zahra- nejvyšších etických hodnot lidského pokoniční cestě bývalého prezidenta ČR V. Havla, lení, jako jednotná ideová a protiteroristická
jež směřovala do Izraele.
fronta, je jediným možným východiskem pro
Hlavním bodem vystoupení představite- trvalou udržitelnost lidského společenství.
lů izraelské kultury letos byla blues-rocková
Ludevít Végh
Strana 11
5776-37
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Tradiční vzpomínka na katastrofu
lodi Patria v netradičním čase
V neděli 8. listopadu ve 14:30 se na Novém
židovském hřbitově v Praze konala tradiční
vzpomínka na oběti lodi Patria, které u palestinských břehů zahynuly při výbuchu
dne 25. listopadu 1940. Řada přeživších
československých uprchlíků se následně zapojila do bojů proti nacistickému Německu.
Krátce po válce byla založena tradice pravidelných setkání pamětníků, v níž pokračují
generace jejich potomků. Úlohu hlavního
řečníka převzal po svém otci herec Hanuš
Bor, který přítomné upozornil, že v letošním
roce se příběhu československých utečenců
a tragické události na Patrii věnuje inscenace
Jihočeského divadla Archa naděje. Autory
divadelní hry se swingovou hudbou jsou
Martin Vačkář, Aleš Březina a Jiří Ornest.
Jako dobový podklad pro umělecké
zpracování byl použit deník Karla Brandýse. Mezi postavami v představení najdeme
skutečná jména účastníků plavby, jako např.
Bedřicha Poppera z Českých Budějovic,
jehož vzpomínky Cesta za svobodou jsme
publikovali v ŽL 18.
Úlohy řečníka se po svém otci ujal Hanuš Bor
Jediným stínem nad slunným setkáním 22. listopadu se tak poslední setkání konalo
byla skutečnost, že Židovská obec v Praze, o dva týdny dříve a ještě v ten den v poledne
která před více než deseti lety převzala o změně nebyla informována ani správa
organizaci této pietní akce, změnila její hřbitova. Dle pražského rabinátu bude akce
zavedený termín bez toho, aby informovala v roce 2016 dle původní zvyklosti.
rodiny, které se jí pravidelně účastní. Místo
TJ
Pátý ročník Teplického cimesu
Po dobu tří listopadových týdnů se v Teplicích odehrávaly již pátým rokem dny
židovské kultury s názvem Teplický cimes. Festival nabídl kulturní akce pro širokou
veřejnost a při každé z nich se návštěvníci mohli těšit na malé tradiční pohoštění.
Festival pořádá spolek Ulpan Teplice. Organizátoři připravili přednášky, divadelní
představení, projekci filmu a koncert. Z Berlína přijela populární klezmerová
skupina Di Grine Kuzine. Z Prahy dorazili spisovatel Ivan Klíma a Markéta
Mališová (na snímku) z Centra Franze Kafky.
(foto archiv Ulpan Teplice)
Na FŽO nic nového – Sidonova
„dovolená“ je od října placená
Vrchní zemský rabín Karol Sidon měl rok neplacenou
dovolenou, aby si uspořádal své osobní vztahy. Dne
7. října jej Rada Federace židovských obcí (FŽO)
v tajném hlasování potvrdila ve funkci, takže bude
mít odnynějška „placenou dovolenou“. Činnost bude
„vykonávat“ stále stejnou. Vyjádření tajemníka FŽO
pro ČTK jistě vstoupí do nového pojetí halachy. „Svou
situaci vyřešil, podle civilního práva je rozveden a
podle jeho výkladu by mělo být rozhodnutí soudu závazné i pro rabínský soud,“ uvedl Kraus. Sidon raději
na rabínský soud ani nečekal, ostatně má v nedodržování rabínských rozhodnutí své dlouholeté zkušenosti.
Hlasování o Sidonovi, které poměrně překvapivě
avizoval servis ČTK ráno před zasedáním Rady, nebylo vůbec na programu. Bod byl zařazen narychlo
v rámci debaty o rozpočtu a sekretariát musel připravit hlasovací lístky. Někdy ČTK ví více než běžní
členové Rady.
ČTK napsala, že podle židovského práva platí, že
civilní právo dané země stojí nad židovským právem.
Toto pojetí hodnot židovské obci jistě někdo ještě
mnohokrát připomene, až se bude debatovat o košer
porážkách nebo ochraně židovských hrobů. Otázkou
zůstává, kdo z věřících židů jej může ještě brát vážně.
redakce
Strana 12
5776-37
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Turnovská synagoga láká turisty
Turnovská synagoga, která jako jedna z nemnoha v severních Čechách přečkala tzv. Křišťálovou
noc a další útoky nacistů v období okupace, byla péčí města v roce 2008 velmi citlivě obnovena.
Tato památka z roku 1719 láká podle sdělení radnice stále více turistů, kterých bylo jen v letošní
letní sezoně na tři tisíce.
„Synagoga je již sedmým rokem dalším
turistickým cílem Turnova. Jsou zde pořádány kulturní a vzdělávací akce. Přijíždějí
domácí i zahraniční turisté a podle zápisů
v návštěvní knize jsou s její prezentací
spokojeni a oceňují, že se o ni město stará,“
říká Eliška Gruberová, ředitelka organizace
Turnovské památky a cestovní ruch. Velkou
zásluhu na záchraně synagogy má bývalá
místostarostka a později starostka Hana
Maierová, která stála u samotného projektu
na opravu a obnovu této historické stavby,
jež byla do té doby skladištěm a hrozilo, že
po malé privatizaci může být nenávratně
zničena. V roce 1997 se Maierová zasadila
o prohlášení synagogy za kulturní památku
a tím se pootevřela cesta k její záchraně.
Město se nakonec v roce 2003 rozhodlo,
že ji od soukromého majitele odkoupí,
a s přispěním peněz z takzvaných norských
fondů ji nechalo za 14,3 milionu korun
zrekonstruovat.
Obnovený objekt se stal v roce 2009
stavbou roku Libereckého kraje. V hlavním
sále jsou zrestaurovány barevné arabesky
z přelomu 19. a 20. století, kdy byl do budovy zaveden elektrický proud. Uprostřed
jsou na zemi viditelné obrysy dávno zbořené
bimy. Na čestném místě vedle svatostánku
jsou umístěny pamětní desky významných
členů místní židovské obce. Ženská galerie
nad předsíní je zdobená kovanou mříží.
Pro širokou veřejnost je synagoga otevřena od května do září, ale její prostory
slouží i pro výstavy, koncerty židovské
hudby, přednášky, závěrečné koncerty žáků
zdejší základní umělecké školy a využívají
je rovněž studenti Ježkovy konzervatoře
z Prahy. Právě jejich zářijový koncert
pravidelně uzavírá sezonu této turnovské
památky. „Ale i mino otevírací dobu je možné se do synagogy podívat, je však třeba se
předem objednat. V říjnu toho např. využila
skupina studentů z Haify, kteří si zde uspořádali i bohoslužbu,“ vysvětluje Gruberová.
Podle Gruberové je pokaždé velmi zajímavé a dojemné setkání s potomky bývalé
židovské komunity. Vzpomíná na návštěvu
paní z Anglie, která byla z rodu Pragerů.
Ti v 18. století vlastnili v Turnově dva domy,
následně se přestěhovali do Prahy a z celé
rodiny přežila jako Wintonovo dítě pouze
ona. Hned po otevření synagogy na podzim
2008 přijel rovněž z Velké Británie i člen
rodiny Taussigů, jehož příbuzný působil za
války v RAF. „Protože ráno již spěchal na
letadlo, navštívil se svou manželkou synagogu v deset hodin večer a před svatostánkem
zpíval modlitby,“ vypráví Gruberová.
Více informací: www.synagoga-turnov.cz.
ČTK, TJ
Sidon vzal raději zpátečku
Demokratizaci stanov navrhovat nebude
Na listopadovém shromáždění členů
ŽOP vystoupil zemský rabín Karol Sidon
s návrhem na změnu stanov, který měl
více zrovnoprávnit postavení tzv. nositelů
mimořádného statusu. To jsou jinými slovy „tatínkovci“, jejichž židovský původ
neodpovídá ortodoxnímu výkladu halachy.
Sidon navrhl, aby mohli hlasovat o všech
věcech mimo voleb. Držitelé mimořádného statusu totiž nemají aktivní ani pasivní
volební právo.
Vedení pražské obce jej posléze vyzvalo,
aby svůj návrh upřesnil. Sidon vypracoval
písemné vyjádření, v němž konstatoval,
že po prostudování stanov došel k závěru,
že kompetence shromáždění členů v sobě
obsahují tak důležité body jako odvolání
zvolených představitelů obce, čili je možné je klást na roveň s volbami. Proto vzal
raději zpátečku a od návrhu upustil.
Strana 13
5776-37
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Připomínka židovské komunity v Soběslavi
V neděli 15. listopadu v 15 hodin byla v Soběslavi na domě (Jirsíkova 31), na jehož
místě dříve stála synagoga, odhalena pamětní
deska připomínající místní židovskou komunitu. Iniciátorem akce byl Julius Müller
z genealogické společnosti Toledot, kterému
se podařilo propojit město s členy americké
kongregace Temple Beth Shalom z Needhamu ve státě Massachusetts, kteří desku
městu věnovali. Tuto americkou židovskou
komunitu spojuje se Soběslaví tóra, která
byla během nacistické okupace konfiskována
a v letech komunistického bezpráví prodána
do Anglie, odkud doputovala do Needhamu.
Iniciátor akce Julius Müller při proslovu (foto Weinpold)
Není to ojedinělý případ, protože podobným
způsobem se i jiné české tóry ze zničených sborem Anonym Voice a modlitby liberec- podstatná část práce – tj. mapování osudů
komunit dostaly do synagog po celém světě. kého kantora Michala Foršta, jenž svým židovských spoluobyvatel – byla již díky
Tyto mezinárodní vazby jsou do budoucna mohutným hlasem a i několika slovy uctil studentům místního gymnázia před deseti
zárodkem možné další úspěšné spolupráce památku soběslavských Židů, kteří byli lety odvedena a je možné na ní do budoucna
součástí často zároveň jak kultury židovské, dále stavět. Na jihu Čech lze Stolpersteiny
i na jiných místech republiky.
již delší dobu najít např. v Třeboni. Nedávno
Během slavnostního odhalení, kterého tak i české či německé.
začaly být umísťovány do chodníků v jihose účastnilo několik desítek osob, zaznělo Dojde i na Stolpersteiny?
několik informativních, proklamativních Snad v budoucnu dojde také v Soběslavi západočeských Horažďovicích.
Na podporu takové iniciativy lze dodat,
a děkovných proslovů z úst iniciátora akce k umístění tzv. Stolpersteinů, v neumělém
Julia Müllera či místních učitelů Radima doslovném překladu tedy kamenů, o které že na rozdíl od okázalých či nevkusných
Jindry a Petra Lintnera, kteří stojí za ba- se má zaklopýtnout, oficiálně česky pak tzv. pomníků dnešní doby tento prvek paměti
datelskými a pedagogickými projekty ma- kameny zmizelých. Podle záměru tvůrce ve veřejném prostoru působí skromně a důpujícími soběslavské židovské souvislosti. Guntera Demniga nás tyto dlažební kostky stojně. Snad i v Českých Budějovicích se
Připomínka o potřebě dbát o historickou zapuštěné do chodníků nutí sklonit se před vedle Přemysla Otakara II. dočkáme také
paměť zazněla rovněž z projevu starosty všemi oběťmi národního socialismu a na Stolpersteinů. Koneckonců českobudějoJindřicha Bláhy. Velmi pozitivní je také základě stručných životních dat vyrytých vičtí středoškolští studenti se již v minulosti
fakt, že město převzalo pamětní desku do do kovové destičky se zamyslet nad jejich na projektech týkajících se mapování osudů
své správy. Duchovní rozměr akci dodaly osudem. Přestože zorganizování takového zmizelých židovských sousedů podíleli.
Štěpán Balík
hebrejské písně interpretované místním projektu není jednoduchá a levná záležitost,
Stolpersteine CZ ve stavu hibernace
Záslužný projekt chce oživit Federace židovských obcí
S myšlenkou přinést z Německa do České
republiky projekt Stolpersteine přišli v roce
2008 členové České unie židovské mládeže.
Kameny zmizelých mají připomínat české
oběti nacismu, mezi něž patří všechny osoby
zavražděné z důvodů rasových či politických.
V roce 2010 bylo založeno občanské sdružení
Stolpersteine CZ, které je nositelem a realizátorem celého projektu. Uzavírá smlouvy
s obcemi o pronájmu míst na jednotlivé Stolpersteine a shromažďuje potřebné finanční
prostředky. V uplynulých letech byly instalovány stovky pamětních kamenů do chodníků
v Brně, Havlíčkově Brodě, Jihlavě, Kolíně,
Lomnici, Neratovicích, Olomouci, Ostravě,
Praze, Teplicích, Třeboni a pravděpodobně
na dalších místech, která na webu projektu
nejsou aktualizována. V posledních letech se
však vedení sdružení a od roku 2014 spolku
Stolpersteine CZ dostalo do stavu hibernace.
Jeho předsedkyně nekomunikuje a řada
pokusů navázat s ní spojení kvůli novým instalacím končí neúspěchem. Vzniklou situací
se zabývala i Rada Federace židovských obcí
(FŽO) na svém říjnovém zasedání.
Jelikož je sídlo spolku na společné
adrese s pražskou židovskou obcí (ŽOP)
a FŽO, obrací se často veřejnost přímo na
tyto instituce s žádostmi o instalaci kamenů
na různých místech republiky. Představitelé
ŽOP a FŽO je však odmítají s odůvodněním,
že nejde o jejich projekt. Jinak na vzniklou
situaci reagovaly obce v Brně, Teplicích,
Olomouci a Ostravě, jež se do realizace
projektu zapojily. Zástupci FŽO se několikrát sešli s představiteli Stolpersteine CZ,
aby o problému debatovali. Věcí se již dříve
zabývalo i Prezidium FŽO, které doporučilo,
aby se FŽO projektem Stolpersteine přímo
nezabývala, avšak aby iniciovala obnovení
činnosti spolku. Ke stejnému názoru dospěla
i říjnová rada. Nyní se tedy dá očekávat, že
FŽO se pokusí spolek oživit. Bez lidí, kteří
budou jako dobrovolníci ochotni se projektu věnovat, však tato snaha nemůže být
úspěšná. Zájemci o instalaci kamenů jsou
prozatím vyzýváni, aby měli ještě trpělivost.
redakce
Strana 14
5776-37
UDÁLOSTI
Židovský hřbitov v Dřevíkově
se postupně obnovuje
Židovská obec nechala opravit a restaurovat část náhrobků na židovském hřbitově
v Dřevíkově na Chrudimsku. Pietní místo
postupně obnovuje už několik let. K jeho
devastaci přispěli kromě počasí i lidé, sdělil
ČTK Mojmír Malý ze společnosti Matana,
která pro Židovskou obec spravuje většinu
nemovitostí. „Židovský hřbitov v Dřevíkově patří k těm šťastnějším případům, kdy
za oběť rozkrádání padla ‚pouze‘ západní
část ohradní zdi a dva až tři náhrobky
z nejcennějšího materiálu, černé švédské
žuly,“ uvedl Malý. Díky blízkosti skanzenu Veselý kopec, hřbitov v 70. a 80. letech
minulého století průběžně udržovali místní
dobrovolníci.
Letos byly opraveny a restaurovány náhrobky číslo 79 až 102, náklady dosáhly 140 600
korun. Pardubický kraj na práce přispěl
80 000 korun, obec Vysočina věnovala
10 000 korun. Na hřbitově se do dnešních
dnů dochovalo 218 náhrobků včetně cenných barokních a klasicistních. Ty nejstarší
jsou zazděny ve vstupní bráně. Například
jeden z nich s datací 1748 patřil „ctěnému
našemu učiteli rabimu Jidlovi“. Nápisy na
hřbitovních pomnících jsou většinou v hebrejštině a němčině, některé mladší i v češtině.
Podle Evropského soudu pro
lidská práva nelze antisemitismus
skrývat za svobodu slova
Evropský soud pro lidská práva odmítl ve svém listopadovém
rozhodnutí odvolání komika Dieudonného proti tomu, že ho
francouzská justice pokutovala za šíření nenávisti proti skupině
osob. Svoboda slova podle soudu nechrání před antisemitismem
ani popíráním holokaustu. Devětačtyřicetiletý Dieudonné Mbala
Mbala uzavřel v prosinci 2008 své vystoupení tím, že pozval
prominentního popírače holokaustu na jeviště a nechal mu předat
ocenění komparzistou v mundúru vězně koncentračního tábora, za
což dostal pokutu 10 000 eur. Případ je ale jen jedním z celé řady
dalších kauz, v nichž byl Dieudonné obviněn a odsouzen zejména
k vysokým finančním pokutám. V Belgii mu hrozí vězení.
ČTK, redakce
Neonacističtí hackeři ovládli
twitter premiéra Sobotky
„Dluhoslav Sralbotka – vlastizrádce“ a odkaz
na white-media.info – těmito informacemi
ve středu 23. prosince dopoledne „vylepšili“
hackeři twitterový účet premiéra Bohuslava
Sobotky. Nově umístěné tweety vyzývaly
k boji proti uprchlíkům a proti genocidě
bílé rasy. Aktivity rasistického webu White
media a kolem něj sdružených hackerů
jsou dlouhodobě známé především organizacím, jež se věnují lidským právům. Před
rokem vyzval Český helsinský výbor spolu
s Amnesty International ČR odpovědné
členy vlády a další veřejně působící osoby,
aby proti těmto aktivitám zasáhli. Premiér
Sobotka získal kontrolu nad svým účtem po
sedmi hodinách.
Mezi výjimečné náhrobky patří dřevěný
z období první světové války, poslední
v českých zemích. Před 30 lety byl převezen do depozitářů Souboru lidových staveb
Vysočina. Unikátní je i litinový náhrobek
z roku 1852. Hřbitov vznikl za vsí v roce
1740 a je obklopen lesem. Mezi hroby stojí
vzrostlé břízy, kaštany a javory. Původně se
do něj vcházelo z druhé strany, proto jsou
starší náhrobky otočeny k dnešnímu vstupu
zády. Po přestavbě roku 1860 byla vstupní
brána umístěna směrem k vesnici.
ČTK
V Londýně vzrostl počet
antisemitských činů o 62 %
Podle metropolitní policie Londýna vzrostl meziročně počet
kriminálních antisemitských činů o 62 %. Ke konci loňského
listopadu bylo v oblasti hlavního města Velké Británie evidováno za posledních dvanáct měsíců 483 takovýchto činů,
před rokem jich bylo 299. Podobně o 64 % vzrostly i projevy
islamofobie z loňských 499 na 818. Židovská komunita
představuje 1,8 % populace metropolitního Londýna, zatímco muslimové tvoří 12,4 %. S přihlédnutím k velikosti obou
náboženských skupin jsou antisemitské činy čtyřikrát častější
než projevy islamofobie.
Strana 15
5776-37
UDÁLOSTI
V Amsterdamu zastaví tramvaje
na památku stávky proti nacistické
perzekuci Židů
Tramvajová doprava se v hlavním městě
Nizozemska symbolicky zastaví 25. února,
v den 75. výročí generální stávky, která byla
reakcí na protižidovský zátah v roce 1941
a uvěznění 425 židovských mužů, kteří byli
následně odesláni do koncentračních táborů
Buchenwald a Mauthausen.
Nizozemský odboj tehdy vyhlásil stávku
v celém Amsterdamu a jako první se do ní
zapojili řidiči tramvají. Tehdejší občanská
neposlušnost se rozšířila na další úřady
městské správy, školy, amsterodamský
přístav, textilní firmu Hollandia-Kattenburg
a síť obchodů De Bijenkorf. Přidala se i další
města Zaanstad, Kennemerland, Bussum, Památník stávkujícím dělníků z roku 1952
Hilversum a Utrecht. V tehdejší nacisty okuV květnu 1940 Hitler napadl Nizozempované Evropě šlo o první takto viditelnou sko. Královská rodina spolu s vládou utekla
reakci odbojového hnutí na protižidovskou do Velké Británie a země byla na pět let okupolitiku.
pována nacistickým Německem. Tak jako
Benefiční koncert pro NFOH
přinesl 33 tisíc korun
Nadační fond obětem holocaustu (NFOH) organizoval tradiční benefiční koncert na
podporu své činnosti. Výtěžek benefičního koncertu, na kterém vystoupil Miro Žbirka,
je 33 152 Kč! Děkujeme všem, kteří se zúčastnili a přispěli! Děkujeme dárcům a partnerům koncertu: Café Jedna, firmě Conseq, Společnosti na obnovu památek Úštěcka,
EL AL Israel Airlines, Českému vinařství Chrámce, King Solomon Restaurant, Jewish
E-shop, Galerii Efram a Sylvě Chludilové, Boutique Hotel Tanzberg, Městu Loštice,
Respektu a toleranci a Jiřímu Sussovi.
na dalších místech pod nacistickou vládou,
byla i v Nizozemsku okamžitě zavedena
protižidovská opatření.
V Amsterdamu narůstalo napětí kolem
židovské komunity již od počátku února
1941. Nizozemská pronacistická organizace
NSB se svou bojovou složkou WA se podílela na řadě provokací v místní židovské čtvrti.
Tato situace vyústila v několik střetů mezi
členy WA a židovskou sebeobranou a jejími
příznivci především z dělnického prostředí.
K eskalaci došlo 11. února, kdy byl vážně
zraněn člen WA, jenž později zemřel. Následující den německá armáda za asistence
nizozemské policie obklíčila židovskou
čtvrť, která byla obehnána ostnatým plotem
s policejními stanovišti. Nežidům byl do této
části Amsterdamu vstup zakázán.
Zatímco doposud byly ztráty jen na straně pronacistických domácích bojůvek, dne
19. února, kdy německá pořádková policie
zasahovala ve slavném amsterdamském
židovském zmrzlinářství Koco, byli zraněni
říšští Němci. Němečtí policisté se střetli
s místními obyvateli a židovskou skupinou,
kteří se postavili na odpor. Odvetou za tyto
a další potyčky byl zásah Němců v židovské čtvrti o víkendu 22. a 23. února 1941.
Němci si jako zajatce odvedli 425 mužů ve
věku 20–35 let, kteří byli uvězněni v Kamp
Schoorl a později transportováni do koncentračních táborů v Buchenwaldu a Mauthausenu. Pouze dva z nich přežili.
TJ
Potomci gangstera Mayera Lanského chtějí
kompenzace po Kubě. Je to chucpe?
Rok poté, co prezidenti Barack Obama slavný hotel Riviera, do něhož investoval
a Raul Castro prohlásili, že se vztahy mezi jejich předek. Média tato zpráva zaujala.
USA a Kubou budou normalizovat, se
Mayer Lanský se zapojil do kriminálv prosinci sešli zástupci obou států, aby ních aktivit v New Yorku již ve dvacátých
otevřeli téma mezivládních nároků, které letech. Společně s Bugsy Sieglem vydělábyly uloženy k ledu více než půl století. vali na prohibici. Později se Lanský začal
Této příležitosti využila rodina jednoho věnovat sázkám a hazardu. Koncem 40. let
z nejznámějších amerických gangsterů jej pověřil tehdejší kubánský diktátor FulMayera Lanského (1902–1983), aby veřejně gencio Batista, aby dohlédl na modernizaci
deklarovala, že chce získat kompenzace za havanských kasin. V prosinci 1957 Lansky
v Havaně otevřel hotel Riviera, který po
roce a půl znárodnil Fidel Castro. Lanského
vnuk Gary Rapoport prohlásil, že nechce na
Kubě podnikat, i když hotel stále existuje,
pouze si myslí, že spolu s matkou a strýcem
by jako právoplatní dědicové měli být kompenzováni. Možná je to chucpe, ale třeba by
nakonec Mayer Lanský obstál při srovnání
s Fidelem Castrem.
redakce
Strana 16
5776-37
UDÁLOSTI
Izrael a konflikt v Sýrii
neutralita, ale ochrana
vlastních zájmů
Do syrské občanské války se zapojuje stále víc zahraničních hráčů a kromě Ruska, Íránu,
libanonského hnutí Hizballáh na straně prezidenta Asada a západních spojenců pod vedením
Spojených států podporujících umírněné povstalce chce proti terorismu bojovat i nová
islámská koalice arabských, asijských a afrických zemí, i když není jasné, do jaké míry se
bude angažovat právě v Sýrii.
V syrském vzdušném prostoru je rušno.
Přispívá k tomu také Izrael, který stále
častěji podniká nálety na cíle ohrožující
jeho bezpečnost. Jsou jimi především sklady a dodávky vyspělých a strategických
zbraní určených pro Hizballáh. Vzdušné
údery mají rovněž zabránit ostřelování
izraelského území a zajistit, aby v blízkosti
hranic nevznikla nepřátelská základna nebo
stanoviště.
Na jednu takovou chystanou základnu
vypálila izraelská armáda raketu letos
v lednu a zabila dvanáct vysokých velitelů
Íránu a Hizballáhu. Terčem byla i řada konvojů s íránskými střelami Fateh-110 nebo
ruskými raketami Jachont pro Hizballáh
a spekulovalo se také o úderu na ruský protiletecký systém S-300. Izrael bombardoval
i konvoje v Libanonu a loni v září sestřelil
syrský válečný letoun, který narušil izraelský vzdušný prostor. Izraelské stíhačky
udeřily i na předměstí Damašku. Syrský
režim, a dokonce i Írán izraelská pravidla
zatím respektují a nikdy neprovedly žádnou odvetu – na rozdíl od Izraele, který
důsledně trestá každou záměrně odpálenou
i zbloudilou raketu, jež dopadne na jeho
území.
Izrael je jediný, kdo v Sýrii přímo bojuje proti Íránu a Hizballáhu a koho tato
šíitská hrozba znepokojuje víc než Islámský stát. Nepatří ani k horlivým zastáncům
sesazení Bašára Asada, třebaže tvrdí, že
je v konfliktu neutrální a neupřednostňuje
žádnou stranu. Nezapomíná však, že za
vlády Asadovy rodiny patřila společná
hranice k nejklidnějším.
Izraelský kabinet se dlouho odmítal
k útokům vyjadřovat, ale začátkem prosince premiér Benjamin Netanjahu poprvé
přiznal, že Izrael v Sýrii „občas zasáhne,
aby zabránil převozu smrtících zbraní do
Libanonu, a bude dál zajišťovat, aby v Sýrii
nevznikla další protiizraelská fronta“. Dbá
také na to, aby se Hizballáhu nedostaly
do rukou chemické zbraně. Stoprocentně
úspěšný ale není – podle armádních odhadů Hizballáh v současnosti disponuje až
150 000 raket, zatímco ještě v květnu jich
měl „jen“ 100 000.
Izrael v náletech pokračuje i po vstupu
Ruska na syrské bojiště. V posledních
týdnech je dokonce stupňuje, přestože
Moskva v Sýrii údajně nainstalovala svůj
vyspělý protiletecký systém S-400, který
dokáže zasáhnout letadlo na vzdálenost
400 kilometrů. Po sestřelení ruské stíhačky
Tureckem také armáda přiznala, že ruské
letouny narušují i izraelský vzdušný prostor,
ale velení to neřeší.
Izrael má s Putinovým Ruskem dobré
vztahy a byl první zemí, kterou ruský
prezident navštívil po svém znovuzvolení
v roce 2012. Kreml teď navíc chce, aby
izraelské zboží nahradilo turecké, jehož
dovoz Putin po sestřelení ruské stíhačky zakázal, a Izrael k tomu vyjádřil ochotu. Láká
také ruské turisty, kteří už nemají jezdit do
Turecka a Egypta, a od loňska je Rusko
jeho hlavním dodavatelem ropy. Základy
dobrých vztahů však vznikly už po rozpadu
Sovětského svazu, kdy se odtamtud do Izraele přistěhoval přes milion Židů. Ruština
je dnes v Izraeli po hebrejštině a arabštině
třetím nejpoužívanějším jazykem.
Jeruzalém tvrdí, že s Moskvou své
útoky v Sýrii koordinuje. Netanjahu navštívil v září Putina, nastínil mu izraelské
zájmy a Putin mu dal údajně k zásahům
proti dodávkám zbraní pro Hizballáh
volnou ruku. Zpravodajské zdroje však
naznačují, že koordinace z ruské strany
příliš dobře nefunguje. Rusko je navíc
spojencem úhlavního izraelského nepřítele,
Íránu, který Hizballáh vytvořil, financuje
a vyzbrojuje. Nejen vláda, ale i obyčejní
Izraelci však Putinovi nepochopitelně věří
a jsou přesvědčeni, že je jejich spojencem.
Putin ale už mnohokrát dokázal, že sleduje
výhradně své zájmy a sliby pro něj nic neznamenají, a Izraelci tak zřejmě dřív nebo
později zažijí nepříjemné překvapení.
Kromě zajišťování bezpečnosti země se
Izrael v Sýrii rovněž soustřeďuje na čistě
humanitární činnost. Před dvěma a půl lety
zřídil u hranic vojenskou polní nemocnici,
kde ošetřuje raněné a nemocné syrské
civilisty i bojovníky, a když je to nutné,
posílá je na operace a odbornou léčbu do
nitra země. Nejvíc jich léčí nemocnice
Ziv v nedalekém Safedu, ale jsou i další.
Celkem pomohly zhruba dvěma tisícům
Syřanů. Převážnou většinu pacientů tvoří
muži, ale skoro pětinu také děti – a některé
se zde i rodí. Nemnoho syrských lékařů,
kteří v Sýrii zbyli, o izraelské činnosti
vědí a někdy k hranicím posílají pacienty,
kterým nedokážou pomoci sami, s lístkem
s diagnózou připíchnutým na šatech. Izraelští lékaři se neptají, zda pacient bojuje
za prozápadní povstalce, nebo islamistické
teroristy, a tak byl mezi ošetřenými údajně
i vysoký velitel Fronty al-Nusra napojené
na al-Káidu. Izrael však nepřijímá syrské
uprchlíky a všechny vyléčené pacienty
posílá zpátky do Sýrie – se zprávou v arabštině a léky v krabičkách bez nápisů, aby
nikdo nevěděl, kde byli ošetřeni.
Gita Zbavitelová, ČRo
Strana 17
5776-37
UDÁLOSTI
Helmut Schmidt
byl politikem reálných činů
(23. 12. 1918–10. 11. 2015)
Státním aktem v hamburské Michelské
katedrále za účasti osmnácti set hostů se
konalo 23. listopadu rozloučení s nejstarším
německým spolkovým kancléřem Helmutem
Schmidtem, který by se letos dožil 97 let. Na
ulicích pak za potlesku deseti tisíců občanů
byl pohřební vůz doprovázen na cestě na hřbitov, kde byly uloženy jeho pozůstatky. Jeho
mimořádnou lidskou a politickou osobnost
vyzdvihla i účast aktivních politiků, přátel
i nepřátel, kteří se všichni v černém dostavili
do chrámu. Byli zde muži jako lord Heseltine
a Giscard d´Estaing, jejichž jména dominovala ve zprávách osmdesátých let, kdy Schmidt
byl kancléřem. Dojemný byl projev jeho velkého přítele, bývalého amerického ministra
zahraničí Henryho Kissingera, pronesený
v jeho rodném jazyce němčině, kterým ho
doprovodil na poslední cestě. Současná
kancléřka Angela Merkelová připomněla
jeho proslulá slova, že „kdo má vize, měl
by jít k lékaři“. Byl politikem reálných činů,
nikoliv snílkem. Své rozloučení se světem
si Helmut Schmidt předepsal sám, včetně
hudby, kterou bylo doprovázeno.
Jeho dlouhý život zasahující do XX.
a XXI. století prožil nejkritičtější novodobé
dějiny Německa, jichž se aktivně účastnil.
Podařilo se mu zatajit, že jeho otcem byl podle nacistických rasových zákonů židovský
míšenec, což by mu zcela znemožnilo jeho
důstojnickou dráhu ve wehrmachtu. Byl
aktivním účastníkem bojů na západní i východní frontě a díky svým představeným se
mu podařilo vyhnout vojenskému tribunálu
za kritiku nacistického režimu. Stalo se tak
poté, co byl delegován jako divák na proces
se strůjci atentátu na Hitlera. Tehdy požádal
své nadřízené, aby byl z procesu odvolán.
Kritizoval říšského maršála Goeringa.
Po skončení války od roku 1945 se angažoval v sociálně demokratické straně a stal
se předsedou její studentské mládeže. V té
době vystudoval ekonomii a jako komunální
hamburský politik se stal poslancem Bundestagu, později pak poslancem Evropského
parlamentu
Stal se ministrem obrany, financí a hospodářství v první a druhé vládě Willyho
Brandta v letech 1969 až 1974. Ve stejném
roce byl zvolen pátým spolkovým kancléřem. Během své vlády musel řešit vleklou
hospodářskou krizi a důsledky teroristických atentátů radikální Frakce Rudé armády.
Jako západoněmecký nejvyšší vládní představitel pokračoval v přátelské politice vůči
Francii a společně s ní prosazoval evropskou
integraci. Neváhal se přitom ostře postavit
proti rozhodnutí Sovětského svazu v roce
1977 rozmístit v Evropě rakety středního
doletu a vyzval Spojené státy, aby přijaly
obdobná opatření. Učinil tak přesto, že proti
jeho rozhodnutí byla tehdejší většina jeho
vlastní strany. Jeho záměr nakonec prosadila
následující pravicová vláda Helmuta Kohla,
který jej vystřídal v jeho funkci, když ztratil
parlamentní většinu.
Poté se stal spoluvydavatelem liberálního týdeníku „Die Zeit“, jehož prostřednictvím šířil myšlenky podporující
evropskou integraci a sociálně tržní ekonomiku. Německá veřejnost si ho vážila
i jako odvážného člověka, který jako hamburský senátor řídil s osobním nasazením
záchranné akce při katastrofálních záplavách v roce 1962 v Hamburku. Obzvláště
zdůrazňoval odpovědnost své země za
vyvraždění šesti milionů Židů. Nejsme
zodpovědní Evropě, ale především Izraeli,
bylo jeho stanovisko.
Richard Seemann
Německý nacista má v Prievidzi ulici
Zastupitelstvo slovenské Prievidze pojmenovalo přístupovou ulici k průmyslovému
parku po někdejším členu NSDAP Maxu
Broseovi. Vedení města reagovalo na žádost
investora, německé firmy Brose. Rozhodnutí
Prievidze odsoudil Ústřední svaz židovských náboženských obcí na Slovensku.
„Zástupci města Prievidza se naivně
domnívají, že oslavou německého nacisty
zabezpečí investice pro město. Je možné,
že chtěli ukázat, že všechno je na prodej,
i morálka, záleží jen na ceně,“ uvedla podle
novinek.cz mluvčí svazu Lucia Livschitz
Kollárová.
Michael Stoschek, který je CEO této
firmy a vnuk Maxe Broseho, inicioval
podobné přejmenování ulice v německém
městě Coburg, kde stojí sídlo tohoto rodinného podniku, jenž vyrábí komponenty pro
automobily. Zde se spor o přejmenování
táhl deset let a v letošním roce firma rovněž
vyhrála. Podle zpráv v německých médiích
vedení společnosti Brose dokonce odmítlo
finančně podpořit místní spolky a organizace kvůli původnímu negativnímu stanovisku
zástupců města.
Max Brose (1884–1968) byl zakladatelem společnosti Metallwerk Max Brose
& Co., která od roku 1936 vyráběla pro
wehrmacht. Za druhé světové války ve firmě pracovalo až 900 lidí, mezi nimiž byli
i váleční vězni a nuceně nasazení. Brose
byl členem NSDAP od roku 1933. V roce
1938 byl jmenován Úřadem pro válečné
hospodářství a vyzbrojování do funkce
Wehrwirtschaftsführer. Takových „vůdců
válečného hospodářství“ bylo v nacistickém Německu asi 400. Vždy se jednalo
o představitele firem, které byly důležité
pro válečné hospodářství.
redakce
Strana 18
5776-37
UDÁLOSTI
50 let izraelsko-německých
diplomatických styků
Na letošní rok připadá 50. výročí izraelsko-německých diplomatických vztahů. Tyto
vztahy jsou dnes lepší než kdykoliv předtím.
V Německu jsou ale trnem v oku antisemitům od vlažných folklorních, až po hrubé
neonacisty. Jak silná je tato skupina, nikdo
přesně neví, statistiky jsou naprosto nepřesné, protože málokdo veřejně o sobě řekne, že
„nemá rád Židy“. Teze, že tomu bude jinak,
tedy lépe, až vymře stará generace, která se
aktivně podílela na arizaci, pronásledování
a vraždění Židů, a také těch, kteří „o ničem
nevěděli“, je iluzí. Příkladem jsou loňské
demonstrace organizované islamisty a jejich
německými spojenci proti válce v Gaze.
Na druhé straně skutečnost, že již 6 let
po válce začaly politické rozhovory mezi německým spolkovým kancléřem Konradem
Adenauerem a izraelským ministerským
předsedou Davidem Ben Gurionem, je
uklidňující. Ben Gurion byl přesvědčen, že
motivy Konrada Adenauera byly nejen politické, ale také morální povahy. V téže době
v tzv. protifašistické NDR byl antisemitismus pod jménem antisionismus vládním
programem. NDR vždy politicky, ideově,
zbraněmi a penězi podporovala Organizaci
pro osvobození Palestiny, pro Izrael byly
v médiích NDR rezervovány jen nadávky,
lži a pomluvy.
Myšlenka navázání diplomatických
vztahů jak v Izraeli, tak i v západním Německu měla v té době také řadu odpůrců.
V zemi pachatelů to byli nacisté, kterými se
to ve státní službě jen hemžilo, což Konrad
Adenauer omlouval výrokem: „Pokud nemám čistou vodu, tak tu špinavou nemohu
vylít.“ V Izraeli tomu bránili ti, kteří prošli
peklem nacistických táborů smrti. A tak
jednání, jejichž předmětem bylo též finanční
odškodnění, často byla tajná.
Nakonec v době rozděleného světa zvítězila myšlenka a iniciativa obou státníků
Ben Guriona a Adenauera a je samozřejmé,
že bez souhlasu parlamentů obou zemí by
to možné nebylo. Výměna velvyslanců
se konala 12. května 1965, v té době byl
v Německu kancléřem Ludwig Erhard,
v Izraeli Golda Meirová. Prvním německým
velvyslancem v Izraeli byl Rolf Friedemann
Pauls, prvním velvyslancem Izraele v SRN
byl Ašer Ben-Natan.
Dodnes jsou přátelé Izraele v Německu
přesvědčeni, že diplomatické styky obou
zemí jsou největším zázrakem v německých
dějinách a připomínají, že sbližování obou
zemí nezačalo navázáním diplomatických
styků, ale již dříve snahou a činy jednotlivců.
K jejich prohlubování pak přispěly nevládní
organizace, jako např. Aktion Sühnezeichen
Friedensdienste. Brzy po vzniku Izraele
mladí Němci navazovali styky se stejně
starými Izraelci. V západním Německu již
v roce 1953 začal pracovat KKL – Keren
Kayemet le Israel, Židovský národní fond.
Vztahy mezi oběma zeměmi prošly
složitým vývojem, k jejich zlepšení výrazně přispěl spolkový prezident Richard
von Weizsäcker, a to nejen tím, že označil
8. květen 1945 Dnem osvobození a že připomněl historickou zodpovědnost Německa
vůči Izraeli.
Právě dnes, kdy islamističtí teroristé
vyhlásili demokratickému světu válku, je
toto výročí více než symbolické. Izrael,
který trpí teroristickými útoky od svého
vzniku, je přirozeným spojencem západních
demokracií a naopak.
Denny Stecher
Besamim
výuka izraelských lidových tanců
Pravidelné kurzy izraelských lidových tanců (úplní začátečníci i pokročilí) probíhají každý čtvrtek od 19:00 do 22:00 hod.
v ZŠ Jiřího z Poděbrad, Praha 3. Bližší informace na www.besamim.cz, [email protected], tel.: 603852917.
Strana 19
5776-37
TÉMA
Písně vzdoru
a výchova k nenávisti
Možná by někdy pomohlo odnaučit se aplaudovat
Když odcházel herec Miroslav Moravec (2009), hořce se ve své třinácté komnatě na
ČT usmál do kamery a svým melodickým basem skoro zašeptal:
Loučím se s vámi – veksláci, tuneláři, šlapky, skinheadi – naše děti!
Byla to burcující věta, kterou v té době
mnozí z nás nechtěli slyšet. Starý klaun
nám totiž říkal, že nejen u nás v České
republice, ale už i v bývalém Československu, a téměř v celé Evropě se hrají a zpívají
nejen stovky, ale doslova tisíce písní, které
nenápadně, ale systematicky vychovávají mladé lidi k nenávisti. U nás byly na
přelomu osmdesátých a devadesátých let
20. století asi nejznámější skupiny Orlík,
Conflict 88, Buldog a další desítky, které
se texty svých písní hlásily k rasismu, nenávisti vůči Židům a židovství, černochům,
a cizincům přicházejícím odkudkoli, vůči
komunistům a socialistům všeho druhu, vůči
Americe a Winstonu Churchillovi. Naopak
oslavovaly německý nacionální socialismus,
italský fašismus, wehrmacht a Zbraně SS,
Adolfa Hitlera, Rudolfa Hesse, bílou rasu
a jediný všem ostatním nadřazený národ.
Objevovala se zapomenutá hesla o boji za
sociální spravedlnost, ale také proti kapitalismu, bolševismu a židovské plutokracii.
Tyto produkty se začaly šířit někde bez
jakéhokoli ostychu otevřeně, jinde opatrněji,
aby nedošlo k trestně-právnímu postihu.
Vývozci a producenti těchto písní vzdoru
a nenávisti pocházeli nejprve z Velké Británie, později SRN a Spojených států, dovozci,
prodavači a konzumenti žili téměř ve všech
evropských státech, v obou Amerikách,
a dokonce i v některých asijských zemích.
Vzkříšení nacismu
V Evropě, aby se zastřelo, že jde o znovuvzkříšení německého nacismu, se toto
jednání a zpívání začalo nazývat extremismem (nejprve pravicovým, později
levicovým a nakonec náboženským), což
byla a dosud je jakási trestně nestíhatelná
nadávka. Bez ohledu na to, že byly známy
příznaky šíření zášti a nenávisti z politic-
kých, rasových, nacionalistických, rasistických a náboženských důvodů, alespoň
indicie toho, že zde existuje něco, co je
v zásadním rozporu s Listinou základních
práv, a tedy s právním pořádkem většiny
evropských zemí. Psalo se a povídalo tehdy
o všem možném, jen ne o tomto ohrožení
mravnosti, jako kdyby se zapomnělo, že
nejen lásce, ale i nenávisti a vzdoru se
musíme někde nějak naučit.
Když se v roce 1997 konečně vylekal
i Evropský parlament a označil za největší
nebezpečí současné Evropy pravicový,
levicový a náboženský extremismus, byla
tato subkultura (podobně nepatřičně také
pojmenovaná jako extremistická scéna) už
součástí evropské kultury a mnozí si začali
myslet, že i jejích hodnot.
Politická reprezentace většiny evropských zemí propadla větší nebo menší
panice (záviselo to na tom, v které zemi se
vraždilo z nenávisti, nebo jen pro osobní
nebo skupinový prospěch), a jak to v podobných situacích bývá, odpovědnost se
za tuto celoevropskou ostudu (na Západě
i Východě) přenesla na policii, veřejnou
i tajnou, a orgány soudní moci. Pro státní
zástupce a soudy v České republice nastalo
nekonečné dokazování, zda nejen skutky,
ale i myšlenky jsou trestným činem, a pokud
k takovému rozhodnutí nedošlo, bylo to vysvětlováno jako selhání justice nebo policie,
a dokonce i tajných zpravodajských služeb.
Tak se stalo, že viny byla zbavena rodina,
škola a veřejnost, které jsou více než kdokoli
jiný odpovědné za výchovu Moravcových
našich dětí. Nemluvilo se, chtělo by se říci
samozřejmě, ani o mravním ohrožení výchovy mládeže, ačkoli i to je známý skutek
považovaný v mnoha zemích za trestně
stíhatelný.
Hymna Dělnické strany
Je zvláštní se dnes divit, že Tomáš Ortel
(narozený 1975) se umístil se svou skupinou
Strana 20
5776-37
TÉMA
Ortel na druhém a třetím místě v komerční
soutěži Český slavík, stvořené producenty
hudebních záznamů a organizátory nebo
producenty hudebních atrakcí. Navíc jim
pomlouvaná Dělnická strana sociální spravedlnosti gratulovala k ocenění, a protože
už její předchůdkyně, zakázaná Dělnická
strana, označila Ortelovu píseň Hadr za
svou hymnu, váhavě se začala mobilizovat
bulvární a polobulvární média a tu a tam tuto
událost komentovali jednotlivci.
Při udílení cen Ortelům aplaudovalo
několik zorganizovaných hvězd a polohvězd
české pop-music a tu a tam jsme se začali zabývat krátkou historií této kapely. Nakonec
Ortelové vystoupili v programu tisícihlavé
demonstrace na podporu prezidenta Miloše
Zemana, a tím tato negativní popularita
pomohla ospravedlnit veřejné působení
Tomáše Ortela a jeho skupiny. Koneckonců,
z minulosti jsme znali mnohem agresivnější
šiřitele zášti a nenávisti.
Tomáš Ortel, kapelník, skladatel a autor
textů, je dnes čtyřicetiletý a pravidelně se
mu a jeho skupině dělá popularita ve výročních Zprávách o extremismu a radikalismu
v ČR Policie ČR, respektive Ministerstva
vnitra, schvalovaných vládou ČR. Ty neustále udržují při životě také pojem „extremista“
jako hodný pozornosti, ale obtížně použitelný v okamžiku, kdy se někdo cítí ohrožen
nebo utiskován či se domnívá, že činnost
Ortelů působí morální nebo materiální újmu
jednotlivci nebo skupině osob. Kdybychom
uvěřili, že právo je minimem morálky, jak
se tvrdilo ještě v 19. stol., měli bychom to
snazší s obviňováním i odsuzováním Ortelu
i Ortela. Protože tuto Jelínkovu definici
práva ale už dávno posuzujeme kriticky,
můžeme se rozčilovat, stěžovat si, ale na nic
jiného než takto mírný odpor se nezmůžeme.
Ortelové jsou poučeni zkušenostmi
z trestních stíhání hudebníků a jimi prezentovaných hudební děl nebo jejich písní
šířených prostřednictvím koncertů nebo
CD nosičů, a používají krypto-symboliku,
u které jenom znalci a zasvěcení poznají,
že se jedná o symboly skupinové identity,
ke které patří mj. pruský vilémovský kříž,
nápadně podobný Železným křížům z let
první a druhé světové války. Podobnou
funkci může mít i kombinace rudé, bílé
a černé barevnosti, se skrytým, ale obtížně
dokazatelným odkazem na německý nacionální socialismus. Ta je však také běžným
agresivním vizuálním symbolem, který je
denně v ČR konzumován prostřednictvím
deníků Blesk nebo Aha nebo podobných tis-
kovin v mnoha evropských zemích, jejichž
vydavatelé ale nejsou předmětem takového
zájmu jako Tomáš Ortel, který se těmito
barvami zdobí.
Kdo táhá nitkami
Kdybychom chtěli mluvit o ideologii, pak
bychom mohli citovat několik vět z webové stránky Ortelu, kde se říká: Rozhořčen
vším, co s sebou přinesl 17. listopad 1989,
jsem nevnímal ty euforické klady celé tzv.
„demokracie“, ale naopak sledoval změnu
lidí, povah a názorů. – A dále se tamtéž
konstatuje, že tvorba kapely Ortel dnes
stojí... především na nespokojenosti!
Tato nespokojenost, chceme-li spíše
nenávist, byla pokropena živou vodou,
když v roce 2013 vyšlo CD Mešita, které
podle informací z českých médií dosáhlo
sledovanosti přes 3 miliony. Jistě mezi nimi
byla většina zvědavců a lidí vyděšených
popularitou Ortelu nebo možná jen islámu.
Díky současné antiislámské hysterii a výše
zmíněným okolnostem s tím souvisejícím
se dostalo Mešitě a Ortelu internetové
pozornosti a 12–14 tisícům hlasů v anketě
Český slavík. Popularita poslechu neumělého, ale agresivního textu dosáhla více než
tří milionů.
Kromě dnes už veleslavné Mešity si
můžeme zazpívat ze stejného CD třeba píseň
Český muž, která tvrdí, že žil pod bičem
dříve ruského a dnes amerického otrokáře,
kterému se klaněl český lev. Nevysmívejme
se této naivitě, protože jeho mementem je:
Kam se řítí ten náš suverénní stát... není
potřeba se ptát, a to už dnes není zdaleka
jen menšinový názor. Stejně jako epilog
této písně: Zase budou lhát, řídit tenhle svět,
mediální klam, kam může spět, zase budou
lhát a všichni poddaní udiveni jsou, kdo tahá
nitkami, ve kterém čtenáři Židovských listů
již zaslechnou podtóny známé z minulosti.
Kdo zná tematickou strukturu písní
vzdoru a nenávisti devadesátých let 20. stol.,
nepochybuje ani chvíli, o koho jde a kdo je
hybatelem Velké konspirace. Ale my se zde
chceme také ptát, jak je možné, že po čtvrt
století hledání svobody, spravedlnosti a objevování demokracie se v ČR, podobně jako
v SRN, vrátila nespokojenost s politickými
pořádky, a jak je možné, že miliardami dotované vytváření evropského národa porodilo
takové nedochůdče – naše dítě.
Antisemitismus za zástěrkou z metafor
Metaforami nejčastěji používanými českou
veřejností, a dokonce i veřejností odbornou,
stejně jako Zprávami MV ČR, v politologii
a v médiích, pro nenávist vůči Židům a ži-
dovství (antisemitismus), vůči cizincům
(xenofobii), nacionalismus, ve skutečnosti
trestné činy motivované nenávistí, jsou
terorismus, radikalismus a extremismus.
Aktuální používání a zneužívání těchto
politických metafor, slov označujících pojmosloví politických věd a žurnalistických
výpůjček ve veřejnosti laické i odborné,
je sice nepřesné, ale již se vžilo a stalo se
nástrojem komunikace, nekomunikace, ale
hlavně exkomunikace.
S terorismem nemáme velké potíže, protože dokážeme pochopit, že jde o ideologii
zastrašování, nahánění hrůzy, a je to pojem,
který je dlouholetou a neustále ověřovanou
právní kategorií. Je to samozřejmě také
abstrakce, ale odvozená z tisíciletých zkušeností. Nám se jako nejstarší zdá výzva,
známá už ze starověké Číny, zabij jednoho,
zastrašíš tisíc!
Téměř každé pojednání o terorismu
proto pracuje s ověřenou typologií, do
které patří etnický a teritoriální terorismus,
v Evropě asi nejstarší a stále živý terorismus
náboženský a asi nejnovější terorismus
ekologický, jaderný (včetně zastrašování pomocí zbraní hromadného ničení), počítačový
(kyberterorismus), ale i kriminální (narkoterorismus, psychopatologický terorismus
etc.) a nezapomínejme ani na terorismus
mezinárodní nebo superterorismus, jehož
různých variant jsme právě svědky.
Větší problém máme ale s tím, jak používat dnes nadužívané slovo extremismus,
které je v žurnalistice a v české politologii
spíše jako axiom nebo nadávka, o jejíž
jednoznačnosti se ovšem nepochybuje.
Frekventovanější se stal tento výraz od
roku 1997, kdy Evropský parlament přijal
rezoluci upozorňující na nebezpečí extremismu, a to pravicového (myšlen je tím
ovšem socialismus národní, neonacismus
a neofašismus se svými zdroji v evropském
socialismu, a militantní nacionalismus),
ale také levicového (komunismus, socialismus, anarchismus) a náboženského (bez
bližšího určení, dnes zneužívaný jako tzv.
islamismus).
Ze Spojených států známe trochu přesnější výklad tohoto pojmu, který považuje
extremismus za odchylku od běžné politické
normy (pokud tuto normu umíme definovat)
a také (podle S. Lipseta a E. Raaba) za politický postoj nebo tendenci k porušování
demokratických procedur (pokud víme, co
to ty procedury jsou).
Proto se v tomto chaosu setkáváme
s označením antisemitismu a nenávisti vůči
Strana 21
5776-37
TÉMA
Židům/židům, židovství a Státu Izrael, a také
se zpochybňováním pojmu antisemitismus
z hlediska etymologického, opomíjející jeho
srozumitelnost a skutečnost, že je např. v ČR
používán v různých §§ TrZ.
Zvláště v současné Evropě je zjednodušeně vykládán konflikt mezi arabskými
státy a Státem Izrael jako jakési ideologické
soupeření islámu s židovstvím, v poslední
době jako islámu a křesťanství, a zapomíná se na iniciační kategorie, kterými jsou
zášť a nenávist. Díky tomu se začaly ve
veřejných rozpravách oživovat ty nejjednodušší stereotypy biologického rasismu
a rasové nadřazenosti a rasové nenávisti.
Do ČR se dokonce vrátily vzpomínky na
legionářský antisemitismus, spojený s působením československých legií v Rusku
v letech 1917–1920 a inspirovaný jejich
vojenským střetnutím s rodící se politickou
mocí bolševiků.
Z podobných zdrojů jako antisemitismus
vychází v posledních letech i projevování
nenávisti vůči cizincům na veřejnosti, prezentované často jako „fotbalový“ vulgární
rasismus, v některých evropských zemích,
od Francie po Ukrajinu, ve skutečnosti
motivovaný problémy soužití způsobené
sociálními a demografickými změnami.
Evropu obchází úzkost a zášť
Písně vzdoru a nenávisti neznají hranic
států ani kontinentů. Z kolekce 929 textů
převážně zahraniční provenience, které měl
autor této stati k dispozici, bychom mohli
citovat stereotypy nebo autostereotypy, které jsou rozšířené v celé Evropě. Většina jich
pochází ze Spolkové republiky Německo,
ale známe je i z jiných zemí EU, ale např.
i z Ukrajiny, Běloruska, Ruské federace.
Stačí zmínit jen názvy některých písní
vzdoru a nenávisti a pochopíme, z jakých
hodnotových zdrojů čerpala tato „subkultura“ své inspirace. Tematicky nejsrozumitelnější jsou pojmenování hudebních souborů
jmény jako Kraftschlag, Landser, Raven,
Blitzkrieg, Sleipnir, Stahlgewitter, Vinland
Warriors, Blue Max, Conflict 88, Extressiv, Buldok, Frontalkraft, ale i Agressiva,
White Devils, Juden Mord, Odessa, Adler,
Hammer Belarus Orsha, Attack 88, The
Front line Stavropol, Hate For Breakfast,
Devils Guard, aj.
Podle našeho názoru lze na základě
studia četnosti stereotypů, heterostereotypů a autostereotypů jen jejich malou část
označit běžnými u nás nejčastěji používanými termíny pravicový extremismus nebo
neofašismus. Naopak, jejich většina čerpá
svá témata spíše z toho, co Erich Fromm
nazýval benigní nebo maligní agresí (obrannou nebo destruktivní) osob, které je možné
označit za deprivanty. A to v tom smyslu, jak
o nich, jako o postižených, mluví František
Koukolík, tedy osobách výrazněji postižených v citové a hodnotové než intelektuální
oblasti. Tedy jako o podivínech a lidech
excentrických, dramatických, emočních
a proměnlivých a také jako o lidech úzkostných a ustrašených.
Jejich přemýšlení o jejich vztahu ke
společnosti, svému sociálnímu zařazení
a jeho hodnocení jako úspěšného nebo
neúspěšného (s odvoláním se na relativně
rozsáhlý soubor téměř jednoho tisíce textů
písní v překladech různých autorů) má jen
jednoho, jen zdánlivě nepolitického, jmenovatele. Jsou jimi zášť a nenávist a v textech,
které jsou nositeli významů, se to projevuje
výroky, které jsou expresivní, faktové (vztahující se k historii) a apelové, jako třeba přímé nebo nepřímé výzvy k vyhnání cizinců,
respektive dnes už menšin žijících na území
Evropské unie. Chápeme-li tyto výroky jako
upozornění na aktuální významy z významů
běžných, je možné hovořit o významovém
systému, jak se děje v části české odborné
literatury. Nenechme se proto mýlit tím,
že dnes jsou předmětem nenávisti Syřané,
včera to byli Cikáni, zítra to budou Libyjci
a kdykoli, bude-li se nedostávat vhodného
pojmenování nepřítele, Židé i židé.
Hledání stereotypu
Z politologie bychom měli vědět, že o stereotypech uvažoval už Walter Lippman (in
Public Opinion, 1922) a ve smyslu kulturně
antropologickém byl stereotyp např. defi-
nován jako zjednodušené vnímání jiných
národů, podávající do značné míry zkreslený
pohled na jiné. Vyzvedá jednu nebo několik
málo často i prvních záležitostí, výrazných,
charakteristických nebo specifických pro
znaky nebo rysy konkrétní skupiny, zejména
pro jiné národy, rasy a kultury, které jsou až
příliš často řazeny podle stereotypů.
V Encyklopedii obecné psychologie
rozlišuje Milan Nakonečný stereotypy
negativní a pozitivní a definuje rozdíl mezi
heterostereotypy a autostereotypy. Zde se
dovídáme, že stereotypy představují nezbytná a běžná schémata sloužící ke zpracování
sociálních informací o skupinách lidí a heterostereotypem se rozumí náš pohled na
někoho cizího. Autostereotyp je pak nástroj
vytváření našeho obrazu o nás samých
– Židů o Židech, skinheadů o skinheadech.
Ale český obraz Roma/Cikána vypovídá
o Češích víc než o Romech/Cikánech. Vším,
čím podle nás jsou, je pouze naše sebeprezentace, odkaz na to, že takoví nejsme. Heterostereotypy tedy svědčí o mluvčích, o jejich
autostereotypu a ... o jejich domnělých
negativních vlastnostech, jež jsou přímým
protikladem našich vlastností pozitivních.
Jen zdánlivým problémem akceptování různých stereotypů textů písní vzdoru
a nenávisti je jazyková úroveň konzumentů,
kteří jsou ochotni na tuto nabídku reagovat.
Mimo SRN a některé země EU (např. i ČR,
SR, Polsko a také Ruská federace) jde
většinou o nesrozumitelné texty. Výjimkou
jsou jednotlivci, kteří se domlouvají převážně v angličtině, někdy v němčině a jen
místně v některém jiném evropském jazyce
(italštině, španělštině, švédštině, norštině,
Strana 22
5776-37
TÉMA
polštině, ruštině nebo v baltských jazycích).
Angličtinu a němčinu lze tedy považovat
za nástroj komunikace, avšak s ohledem na
výrazné idiomatické rozdíly obou jazyků
pochybujeme o plném porozumění a pochopení těchto textů. Můžeme spíše mluvit
o komunikaci v prostředí zasvěcených, kteří
jsou v současné době vzájemně propojeni
prostřednictvím různých sítí, případně se
pohybují v prostředí koncertů nebo uzavřených společností. Jejich identifikačním
znakem jsou vzdor a nenávist.
Pokud se odehrává vzájemné porozumění v sociálním prostředí, které takové
sdělení očekává, není pro účastníky tohoto
seznamování důležité, že některé texty
písní, výroky a slovní spojení mohou za
zvláštních okolností podněcovat k trestné
činnosti – kriminalitě motivované nenávistí,
jak se tento termín používá při posuzování
obdobných aktivit např. ve Velké Británii.
Podle našeho shrnutí a subjektivního
odhadu, založeného na výše zmíněném
studiu různojazyčných textů, je možné
konstatovat, že největší počet z posuzované
kolekce tvoří texty, které jsou sociálně kritické s výraznými prvky sociální demagogie
(19 %), a také ty, které mají konzumenty
utvrzovat ve skupinové identitě (9 %). Texty
vztahující se k rasismu, nenávisti a obdivu
k německému nacionálnímu socialismu
nebo přímo propagující neonacismus tvoří
jen asi 10 % z celkového počtu a asi 15 %
jsou texty kompilující stereotypní témata,
přibližně stejný počet je tematicky obtížně
identifikovatelný, a proto je označen jako
ostatní, ve smyslu tematicky irelevantní. Nezapomínejme, že tato statistika je
ovlivněna obavami producentů z možného
trestního stíhání nebo výrazně odmítavého
postoje veřejnosti, protože jde velmi často
i o komerční úspěch nebo neúspěch.
Texty takových a podobných písní vzdoru, zpívané nebo skandované, se týkají témat,
jejichž vývoj je možné sledovat vzestupně
od kritiky společnosti a jejích defektů až
k politické agitaci. Uchovávají si formu
písní, ale jejich verše nabývají až funkce
politických hesel. Pro poetiku těchto hesel
a textů, písní či básní je typická nápadná
jednoduchost a stereotypní opakování
substantiv, která jsou pojmenováním věcí
konkrétních i abstraktních. Boj, válka, život,
smrt, zánik, národ, vlast, síla, nenávist, hrdost, čest, zrada, krev, síla, odpor, vítězství,
zánik téměř ve smyslu eschatologickém.
Z hlediska tematického je pro tyto texty
písní a pro celou subkulturu stereotypní
odpor k zavedeným pořádkům, kritika
politického, sociálního a kulturního statu
quo, ale také až agresivní kritika současného výkladu národních nebo evropských
dějin, kritika mezinárodně-politického dění
v Evropě a ve světě. Kriticky byly a jsou
posuzovány sociální nepravosti společnosti,
jako jsou pedofilie, prostituce, narkomanie
nebo sociální nespravedlnost. Autoři těchto
textů obviňují z jejich existence současné
politické režimy, které často považují za
manipulované svobodnými zednáři nebo
světovým židovstvem.
Tento tradiční populistický stereotyp,
sociálně demagogický stereotyp, byl a je
akceptován skupinami lidí, kteří buď byli,
anebo se alespoň cítili být sociálně vyloučení, ať již pro svoje politické názory, nebo
s ohledem na své sociální postavení. Proto
se s popularitou takových názorů setkáváme v enklávách evropských metropolí
nebo průmyslových měst, kde ekonomické
a politické reformy způsobily hospodářský
pokles a růst sociální beznaděje.
Z hlediska žánru lze konstatovat, že jde
o protestní písně, nebo písně vzdoru, které
mají v německy mluvícím prostředí více než
stoletou tradici, jsou známé z kabaretního
i divadelního prostředí, z veřejných vystoupení, která mívala v dobách krize charakter
politických demonstrací a manifestací.
Jejich prostřednictvím se skupiny a jednotlivci v současné době vyjadřují ke konkrétním politickým a sociálním problémům
nebo k problémům mezinárodní politiky.
Např. k vojenským konfliktům v Iráku
a v Afghánistánu, vojenským aktivitám
Spojených států a jejich spojenců obecně, ale
i k různým formám migrace, přistěhovalectví
a s tím spojených kulturních a civilizačních
konfliktů, které euro-americká odborná literatura (politologická, sociologická, mezinárodně-politická nebo nábožensko-filozofická)
nazývá (ať již hanlivě, nebo pozitivně) jako
střety civilizací nebo prolínání světů.
Charakteristickým motivem a tím, co
sjednocuje různě tematicky orientované
texty, jsou zášť a nenávist, které jsou často
vyjadřovány jako odpor vůči většinové společnosti, politickému, sociálnímu a dokonce
i kulturnímu statu quo. Slovo odpor je chápáno jako výzva, má apelativní funkci a objevuje se v názvech písní, na informačních
nebo komunikačních sítích, nebo dokonce
v názvech hnutí a organizací.
Stavíme pevnost Evropa
Jiným důvodem některých interpretačních
nejasností je, že vzhledem k represím,
kterým byly některé skupiny produkující
písně nenávisti vystaveny, jsou mnohá sdělení, nebo dokonce většina významových
odkazů na ideologii neonacismu prezentována prostřednictvím kryptogramů nebo
kryptonym, jež ale mají funkci verbálních
symbolů a znaků označujících označované,
neboli odkazují na významovou strukturu
subkultury.
Alespoň jednu z charakteristických citací
zde uvádíme proto, že o ní předpokládáme,
že by bez znalosti jejího kontextu byla přijatelná i pro současné publikum Českého
slavíka. Pod názvem písně Bílí bratři za
Evropu si můžeme už více než deset let
prozpěvovat:
Jsme jediní, kteří kráčí vzpřímeně, my zastupujeme naši Evropu.
V této temné tvrdé době stavíme pevnost
Evropa, brzo bude vše připraveno.
Přísahali jsme svým předkům, my Evropu
nikdy nedáme!
…Evropa, půda pro bílé lidi. Slyš volání
svých předků.
My znovu nakreslíme staré hranice, bílý
bratře – připoj se k nám!
Vytvoříme novou světovou velmoc, vezmeme
si zpět, co nám berete.
A pak také jistě přijde den, kdy Evropa povstane v celé slávě!
Festung Europa už také pamatujeme, ale
přesto mu stále dokáže část nikoli jen českého, ale i evropského publika aplaudovat.
A výrok, že demokracie, liberalismus, komunismus a socialismus přivedly Evropu
na pokraj zániku, je dnes běžný v projevech
reprezentantů všech možných politických
stran. Vzpomeneme-li si, že v jiných textech najdeme klíčová slova a slovní spojení
o všude přítomném teroru poldů, nebo
levičáckých nástrah, mohou být jen dalším
a vyšším stupněm přesvědčení zednářská
spiknutí, vláda Sionu, sionistická světovláda
a zhoubné síly mezinárodního Židovstva. Je
to jen konec cesty, na jejímž začátku byli
zasraní punkové nebo rusko-mongolská
zvířata.
Naučit se nenávidět není zas tak moc obtížné. Dvacetiletí vojáci se v době válečných
konfliktů stávají v překvapivě krátké době
ochotnými katy. Zákony ani zákonodárci
tomu v minulosti nezabránili. Tak jak na
to? Snad by pomohlo, kdybychom se někdy
alespoň odnaučili aplaudovat.
Zdeněk Zbořil
Strana 23
5776-37
TÉMA
Palestinskou samosprávu ohrožují
Hamás i absence mírových jednání
Předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás rád vyhrožuje, že celý úřad zruší a přenechá
odpovědnost za Západní břeh Jordánu Izraelcům, aby o něj pečovali jako před dohodami
z norského Osla. Podle Abbáse nechce izraelská vláda premiéra Benjamina Netanjahua obnovit
mírové rozhovory, a to má za následek frustraci palestinské mládeže, která nemá perspektivu lepší
budoucnosti, a proto se radikalizuje a má „pochopitelné“ sklony k násilí.
Abbás má pravdu v tom, že izraelsko-palestinská jednání skoro dva roky neprobíhají
a mladí Palestinci se skutečně radikalizují.
Už čtyři měsíce útočí na izraelské vojáky
i civilisty a zabili v Izraeli 26 lidí. V průměru dochází ke třem útokům denně. Nejnovější palestinské průzkumy ukazují, že teroristické útoky podporují dvě třetiny Palestinců,
kteří jsou přesvědčeni, že násilí slouží jejich
zájmům lépe než mírové rozhovory.
Autor jednoho z průzkumů, palestinský sociolog Chálil Šikakí, však za jeden
z důvodů palestinské radikalizace považuje
i nespokojenost s vládou samosprávy. Ta
podle respondentů současné útoky dost nepodporuje, neřídí Západní břeh dobře ekonomicky a dodnes se neusmířila s Hamásem
v pásmu Gazy. Navíc Abbásovi vypršel před
šesti lety mandát; v očích mnoha Palestinců
tak není legitimním vůdcem a dvě třetiny
si přejí jeho odstoupení. Většina jich dává
přednost Hamásu, a kdyby se dnes konaly
volby na předsedu samosprávy, vyhrál by je
gazanský premiér Ismaíl Haníja.
Abbás se snaží budit dojem nekompromisního politika, ale s mizivým výsledkem.
Neslevuje z předběžných podmínek mírových jednání, ale ta se proto nekonají;
samospráva podniká diplomatické kroky,
které mají přinést vznik Palestiny z nařízení
mezinárodního společenství, ale Palestinci
svůj stát dodnes nemají; a usiluje o žalobu
na Izrael u Mezinárodního trestního soudu
za údajné válečné zločiny, která však může
přivést na lavici obžalovaných i její představitele. Abbás Palestincům za celých 11 let
ve funkci nepřinesl vůbec nic. Snaží se v ní
však udržet za každou cenu a hraje dvojí hru
– podněcuje a obhajuje současné teroristické útoky, oslavuje vrahy jako mučedníky
a vymýšlí si nesmyslná obvinění Izraele
pro ochotné uši mezinárodního společenství.
Vyhrožuje Izraeli přerušením bezpečnostní
spolupráce, ale jeho ozbrojené složky se zá-
roveň snaží předcházet útokům na Izraelce.
Abbás ve spolupráci pokračuje i proto, aby
ho nesvrhl ozbrojený puč Hamásu.
Pádu palestinské samosprávy se obává
i izraelská vláda, která se v poslední době
několikrát sešla na mimořádném zasedání,
aby se na případný rozpad palestinského
orgánu připravila. Důvodem je však především reálná hrozba Hamásu. Ten na Západním břehu neúnavně buduje teroristickou
infrastrukturu nejen k útokům na Izraelce,
ale i s cílem svrhnout samosprávu. Izraelská
tajná služba Šin Bet v posledním roce pozatýkala desítky členů buněk v pokročilém
stadiu příprav únosů, vražd a útoků. Mnozí
z nich jsou teroristé propuštění z izraelských
věznic v roce 2011 výměnou za uneseného
vojáka Gilada Šalita. Jen v posledním měsíci
Šin Bet rozbila dvě skupiny chystající útoky
a dvojici Arabů z východního Jeruzaléma,
která připravovala atentát na Netanjahua při
projevu na veřejnosti a následný velký útok
na civilisty v Jeruzalémě. Hamás se svými
úmysly netají a slibuje Izraeli v letošním
roce mnohem víc krveprolití než vloni,
včetně sebevražedných útoků na civilisty
a vražd izraelských politiků.
Abbásovi je 80 let a objevují se zprávy
o jeho zhoršujícím se zdravotním stavu.
Žádnou dramatickou změnu v jeho chování
nebo přístupu k mírovým jednáním od něj
nelze čekat. Palestincům nemá co nabídnout,
stejně jako jim nemá co nabídnout Hamás.
Abbás však nemá žádného politického
soupeře a všechny alternativy k jeho vládě
jsou pouze horší, protože by přinesly ještě
větší radikalizaci a násilí. Izraelský kabinet
se proto podle svých prohlášení snaží samosprávu podporovat, nicméně žádné viditelné
kroky zatím nepodnikl.
Ani stále méně vstřícná Netanjahuova
vláda zřejmě mír nepřinese. Podle nepotvrzených zpráv jí samospráva v posledních
týdnech několikrát nabídla obnovu jednání,
třebaže neslevila ze svých předběžných podmínek zmrazení výstavby židovských osad,
propuštění předloni slíbené várky vězňů
a závazku k jednání na základě hranic z roku
1967. Netanjahu ale jakékoli předběžné
podmínky odmítá a rovněž nechce jednat,
dokud neustanou teroristické útoky. Údajně
však odmítl i rozhovory o konkrétních hranicích budoucí Palestiny loni v létě ještě před
vypuknutím násilností. Abbás ani Netanjahu
nechtějí ze svých postojů slevit – Abbás
z obav o ztrátu postavení a Netanjahu kvůli
možné ztrátě voličů.
Na obou stranách sílí radikální politické
výroky a umírněné hlasy už skoro není slyšet. V palestinské politice žádné neexistují
a izraelská levice jako by zmizela. Obě vlády
uvízly v bludném kruhu svých nekompromisních postojů, z něhož nejsou ochotny
vykročit.
Gita Zbavitelová, ČRo
Strana 24
5776-37
ROZHOVORY
„EU se chová vůči Izraeli
neohrabaně,
přispívá k tamnímu pocitu
izolace a ohrožení“
„Speciální značení zboží ze židovských osad vnímám jako hloupé, nebezpečné a zavánějící praxí
hitlerovského Německa. Nejde totiž o krok pro ochranu spotřebitelů, jak se snaží tvrdit Evropská
komise, jde výsostně o politické gesto,“ říká poslanec Robin Böhnisch (ČSSD). V rozhovoru pro ŽL
připouští i pozitivní vliv prezidenta Zemana na nárůst proizraelských postojů v české společnosti.
Stál jste v čele skupiny 23 poslanců, kteří
sepsali dopis, v němž se ohrazujete proti
rozhodnutí Evropské komise (EK) o značení produktů ze židovských osad. Byl to
první jasný politický hlas, který v Česku
zazněl. Překvapilo vás rozhodnutí Bruselu nebo se již dlouho očekávalo?
Interpretační oznámení Evropské komise
je vlastně jen další etapou v už aplikované
praxi zacházení se zbožím z izraelských
osad v Judsku, Samaří a na Golanských
výšinách. S ohledem na Evropskou komisi
směřovaný požadavek 16 vlád zemí EU
o vyjasnění této praxe se dalo očekávat, že
se podobný materiál objeví. Stanovisko
nejprve 23 a nakonec 27 poslanců, členů
skupiny přátel Izraele v Meziparlamentní
unii, mělo upozornit na absurditu chování
Evropské komise v kontextu současného
dění jak na Blízkém východě, tak v Evropě.
Nešlo o první politickou deklaraci, rychleji
reagoval poslanec ODS Marek Benda.
Je správné tento krok vnímat jako úspěch
mezinárodního propalestinského hnutí
BDS – boycott, divest, sanctions, který
se snaží vyvinout na Izrael ekonomický
tlak? Víte něco o pozadí tohoto nařízení?
Představitelé BDS by se k tomuto pochybnému „úspěchu“ asi rádi přihlásili, ale nemyslím si, že by vydání tohoto dokumentu mělo
s tímto obskurním antisemitským hnutím
přímou souvislost. Skutečným a smutným
„úspěchem“ BDS bylo uzavření továrny
Soda Stream v Judsku, kde přišly o práci
stovky palestinských Arabů. Jak jsem se
doslechl, Interpretační oznámení se rodilo
kdesi v kanceláři budovy Evropské komise
na počítači nenapojeném na internet a za
Robin Böhnisch u Kineretského jezera
jeho vznikem stála vysoká představitelka
EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federica Mogherini, známá svou extremistickou politickou minulostí. Sympatické
je, že český ministr zahraničních věcí nebyl
mezi těmi, kteří Evropskou komisi o takový
dokument žádali.
Máte reakce, jak na toto nařízení reagují
jednotlivé vlády zemí EU?
Zatím jsem zaznamenal jen jasné odmítnutí praxe speciálně značit výrobky
z izraelských obcí v Judsku, Samaří a na
Golanských výšinách ze strany maďarského
ministra zahraničí a obchodu Pétera Szijjártóa a poslanecké frakce CDU v německém
Bundestagu. Ale systematicky jsem se o to
nezajímal.
V kontextu současné imigrační krize
a vlně palestinských teroristických útoků
s noži vyvolává požadavek na speciální
označování zboží ze Západního břehu
a Golanských výšin mnohdy spíše pod-
Strana 25
5776-37
ROZHOVORY
půrnou reakci pro Izrael u evropské
veřejnosti. Slyšel jsem, že např. v Berlíně
se zákazníci ohrazovali proti takovému
označování a příslušný obchodní dům je
zrušil. Máte nějaké reakce od lidí v ČR?
Víte, jak to probíhá jinde?
Zaznamenal jsem podobné názory v debatách i internetových diskusích v tom smyslu,
že kdyby se v České republice začalo zboží
z izraelských osad za Zelenou linií speciálně označovat, lidé by takové zboží začali
speciálně vyhledávat a kupovat.
V prosinci přijala poslanecká sněmovna
usnesení, které jste navrhl, v němž vyzývá
vládu, aby odmítla podle výkladového
sdělení EK postupovat. Máte informace,
jak bude vláda či příslušná ministerstva
reagovat?
K dnešnímu dni se tím vláda naplno nezabývala. Nicméně Evropská komise, pokud vím,
ubezpečila vlády zemí EU, že míra naplnění
Interpretačního oznámení bude zcela v kompetencích jednotlivých států. Ale abychom si
ten problém vyjasnili. Evropská unie má se
Státem Izrael podepsanou asociační dohodu
a zboží z Izraele má na evropském trhu na
základě toho řekněme privilegované postavení. A už dnes, například když obchodní
firma, ve které mám podíl, přiveze víno od
malého vinaře z Golanských výšin, se kterým spolupracujeme, na toto víno nedostanu
tzv. preferenční podporu. A já to respektuji.
Například víno z Izraele uvnitř Zelené linie
tuto preferenční podporu dostane. Hlídá to
Celní správa. Já to považuji za dostatečný
signál ze strany EU, speciální značení naproti tomu vnímám jako hloupé, nebezpečné
a zavánějící praxí hitlerovského Německa.
Nejde totiž o krok pro ochranu spotřebitelů,
jak se snaží tvrdit Evropská komise, jde
výsostně o politické gesto. A pokud by šlo
o skutečně spotřebitelský problém, museli
bychom se na něj tedy dívat prizmatem evropského spotřebitelského práva. Je zřejmé,
že pokud mají osady přímé spojení s Izraelem a produkují zboží na základě izraelských
zákonů a izraelských norem, rozhodně není
označení „Made in Israel“ pro spotřebitele
matoucí. Matoucí by naopak bylo označení
„vyrobeno v nelegální židovské osadě na
okupovaném Západním břehu Jordánu“.
Domníváte se, že současná imigrační krize nějak změnila postoj některých evropských zemí v pohledu na Izrael? Evropa
je vystavena hrozbě teroristických útoků,
s nimiž Izrael musí žít již řadu desetiletí.
Upřímně nerad bych spojoval imigrační
krizi a hrozbu teroristických útoků. Ke
změně postojů evropských zemí k Izraeli se
aktuálně neumím vyjádřit, co je ale zřejmé,
je pozitivní změna postoje části evropské
veřejnosti. Ukázat si to můžeme na domácích poměrech, kde sehrává pozitivní roli
jinak jistě velmi diskutabilně se vyjadřující
prezident republiky. Jeho konzistentní proizraelský postoj se začíná přenášet na jeho
voliče, které bych v minulosti za proizraelské určitě neoznačil.
Věnujete se hodně česko-izraelské spolupráci. Jak vám jsou jako sociálnímu
demokratovi blízké postoje pravicových
izraelských vlád? Ke kterému izraelskému politickému uskupení máte názorově
nejblíže?
S dovolením začnu od konce. Nejsympatičtější mi asi byla strana Šinuj Tommyho
Lapida. Ona koneckonců měla, nebo má,
abych ji nepohřbíval úplně, filozoficky
nejblíže středoevropské mentalitě. Asi bych
měl zdánlivě logicky navázat tím, že teď
podporuji Ješ Atid, ale tady bych si ještě
nechal k hodnocení nějaký čas. Pravicové
vlády a jejich chování lze asi těžko odbýt
jednou větou, protože každá byla trochu jiná.
Problém jsou samozřejmě osady v Judsku
a Samaří. Problematizují budoucí dvoustátní
řešení izraelsko-palestinského konfliktu,
jsou zdrojem napětí uvnitř izraelské společnosti. Liberální sekulární rodiče nechtějí
posílat děti do armády střežit pár extremistů,
kteří běhají po Západním břehu s tanachem
v ruce a křičí, že to je jejich stavební povolení, daňoví poplatníci je nechtějí dotovat
a zajišťovat Netanjahuovo politické přežívání. Bohužel Evropská unie se chová tak
neohrabaně, že v Izraeli přispívá k pocitu
izolace a ohrožení a tak nakonec Netanjahua volí většina a později z toho opakovaně
střízliví. Je to začarovaný kruh a na tahu jsou
USA a EU. Ovšem ne v tom smyslu, že bude
Evropa znovu vytvářet Judenfrei obchody.
V jakých oblastech má česko-izraelská
spolupráce největší potenciál k rozvoji?
Je o ČR zájem? Nehledí Izrael k více
rozvinutým trhům?
Dlouhé roky po sametové revoluci jsme byli
příliš zahleděni do sebe, utápěli se ve virtuálních úspěších, ve kterých nás ubezpečovala
tehdejší politická reprezentace. To vylhané
premiantství způsobilo, že nám v mnoha
oblastech ujel vlak, a také to, že si to ještě
dnes nejsme schopni přiznat. A tak se smějeme německé Energiewende, jsme pořád
okouzleni jádrem jako novým božstvem
a milujeme beton. V případě moderních
technologií v celé řadě oblastí, kde vidím
velký prostor pro spolupráci s Izraelem,
potřebujeme pomoci. Máme štěstí, že nás
mají v Izraeli rádi.
Děkuji za rozhovor a přeji mnohu úspěchů.
Tomáš Jelínek
Každý den nové informace! Čtěte
zpravodajství Židovských listů na:
zidovskelisty.info
Strana 26
5776-37
ROZHOVORY
Boj proti antisemitismu nesmíme nechat
pouze na židovských organizacích
V úterý 12. ledna se v Praze konala první pracovní schůzka nově jmenované koordinátorky
Evropské komise pro boj s antisemitismem Kathariny von Schnurbeinové s partnery ze zemí EU,
USA a Izraele. Mezi její aktuální úkoly patří omezování projevů nenávisti na internetu a uplatnění
zákazu popírání holokaustu ve všech členských zemí EU. „Pokud se podíváte na internet, tak tam
lidé píší věci, které by nikdy nevyslovili na veřejnosti,“ říká Schnurbeinová.
Jaké pravomoci a poslání jsou spojené
s vaší funkcí koordinátory Evropské
komise (EK) pro boj s antisemitismem?
Tato pozice je výsledkem loňského prvního
kolokvia o základních právech, které se
věnovalo obraně a boji proti antisemitismu
a protimuslimské nenávisti. O vzniku pozice
bylo rozhodnuto v říjnu s tím, že jmenování
se uskutečnilo k 1. prosinci. Myšlenka komisařky Věry Jourové a prvního viceprezidenta
Franse Timmermanse byla, aby existovala
osoba s přímým spojením se židovskými komunitami napříč politickou úrovní EK. Aby
bylo lépe zřejmé, co si židovské komunity
a židovské organizace na národní a regionální úrovni myslí, jak hodnotí danou situaci,
jaké mají obavy, jaké jsou jejich návrhy na
řešení. Jde tedy o zajištění přímého spojení
mezi židovskými komunitami a politickou
úrovní.
Myslíte politiky na evropské úrovni?
Ano, na evropské úrovni. Ale jde především
o rozšiřování kontaktů s židovskými komunitami na národní úrovni, protože kontakty
EK s židovskými organizacemi v Bruselu
již dlouhodobě máme. Ale chceme být i ve
spojení s národními organizacemi, které
nám mohou dát lepší informaci o situaci na
národní a regionální úrovni. Tedy zajištění
tohoto přímého spojení a reportování mezi
židovskými organizacemi na národní úrovni a politickou reprezentací EU je jednou
z mých hlavních agend.
A máte též nějaké možnosti, jak můžete
ovlivnit situaci v některých členských
zemích?
To je otázka kompetencí, která záleží na tom,
jaký problém by se měl řešit. Například, pokud by šlo o podporu naplňování evropské
legislativy, jako v případě nařízení o xenofobii a rasismu, které zakazuje popírání holokaustu. Ale jen 13 zemí z 28 členských států
EU efektivně implementovalo toto nařízení.
V této oblasti můžeme velmi konkrétně vyvíjet tlak, a taky jej vyvíjíme, aby členské
země toto nařízení nejen transponovaly do objektů židovských obcí a institucí, je to
své legislativy, ale i uplatňovaly.
odpovědnost jednotlivých členských států.
Pak jsou problémy na národní úrovni, A jednotlivé státy se k tomu stavějí různě.
kde jsou naše možnosti omezené. Například Některé státy dávají židovským organizacím
otázka bezpečnosti. My máme evropskou peníze, aby si zajistily bezpečnost samy.
agendu, která se věnuje bezpečnosti. Ta se Jiné poskytují policejní ochranu. Další
týká boje proti terorismu, regulace střelných to vše nechají kompletně na židovských
zbraní. Když ale přijde na konkrétní ochranu obcích. V tomto případě je to mimo naše
kompetence.
Jakou
další agendu máte?
Katharina von Schnurbeinová
Důležitou oblastí je koordinace politik na
evropské úrovni, kde se již mnoho děje.
Máme například programy v oblasti vzdělávání, máme Den památky obětí holokaustu,
máme programy integrace migrantů, věnujeme se boji proti šíření nenávisti na internetu.
Zde jsme již ve spojení s velkými IT firmami
jako Facebook, Twitter a Google, abychom
zjistili, jaké jsou možnosti jejich proaktivní
role v této oblasti. Aby tyto firmy akceptovaly svou odpovědnost a nestaly se platformou
pro šíření nenávisti a xenofobie. Doufáme
tedy, že dojdeme k nějaké dohodě, která by
zahrnovala stejný postup ve všech členských
zemích. V opačném případě bychom museli
jít cestou legislativy. Takže máme určité
kompetence, je nutné je vhodně kombinovat
a
hledat synergie.
byla v prosinci jmenována koordináKde
vidíte největší potenciál, jak můžete
torkou EK pro boj s antisemitismem.
přispět
v Evropě v boji proti antisemiTato agenda spadá do gesce prvního
tismu?
viceprezidenta EK Franse TimmerJe to v oblasti mé třetí agendy, kam spadá
manse a komisařky Věry Jourové, kteří
práce s jednotlivými členskými zeměmi.
současně jmenovali i koordinátora EK
Budeme
s nimi ve spojení prostřednictvím
pro boj s protimuslimskou nenávistí.
pracovní
skupiny na vysoké úrovni zaOba koordinátoři mají dle vyjádření EK
stoupení,
která
se věnuje v tomto kontextu
za úkol udržovat kontakty se židovskou
i
otázkám
rasismu
a xenofobie. Zde můžeme
a muslimskou komunitou a přispívat ve
vznášet
témata,
která
jsou důležitá ze strany
spolupráci s členskými státy EU a dalžidovských
komunit.
Budeme
spolupracovat
šími organizacemi k vytváření strategií,
v
této
oblasti
i
s
dalšími
evropskými
organijež budou potírat projevy nenávisti.
zacemi,
jako
jsou
Evropský
parlament,
Rada
Katharina von Schnurbeinová dříve
Evropy,
ale
i
dalšími
mezinárodními
orgapůsobila v týmu poradců prezidenta EK,
nizacemi.
Je
důležité,
abychom
nedublovali
byla mluvčí komisaře Vladimíra Špidly
agendu jiných. Například práci organizace
a delegace EK v České republice.
ODHIR (Office for Democratic Institutions
Strana 27
5776-37
ROZHOVORY
and Human Rights) ve Varšavě, která spadá
pod Organizaci pro bezpečnost a spolupráci
v Evropě (OBSE). Existují mezinárodní
organizace, které v této oblasti dělají velmi
dobrou práci. Musíme s nimi blízce spolupracovat, abychom dali naše síly dohromady.
Jedna z myšlenek říjnového kolokvia
byla, že nesmíme boj proti antisemitismu
nechat pouze na židovských organizacích,
že je to odpovědnost celé společnosti a týká
se nás všech. A jak jsme viděli při útocích
v Paříži 13. listopadu, týká se nás to přímo,
byl to útok na naše hodnoty, byl to útok na
naši svobodu.
Je zde velmi úzké spojení mezi odpovědností společnosti jako celku a bojem proti
antisemitismu. Proto jsme spojili zástupce
politických představitelů z evropské a národní úrovně, zástupce samosprávy, nevládních organizací, náboženských představitelů,
pochopitelně i židovských obcí. Dali jsme
dohromady všechny, protože každý musí
vzít svůj díl odpovědnosti za řešení problému. Velmi často se věci musejí udělat na
lokální úrovni, aby to fungovalo.
To je celá řada partnerů. Je to snaha
o velmi komplexní řešení problému. Kdo
bude nakonec rozhodovat, jak se má
postupovat?
Musíte se dívat na to, za co jsou jednotlivé
strany zodpovědné. Například my nyní
jednáme s IT společnostmi. EK nakonec
rozhodne, jak budeme řešit otázku šíření
nenávisti na internetu. Bude to nakonec
komisařka Jourová, která v této věci bude
muset rozhodnout. Obdobně to bude zase
komisařka Jourová, která určí, které země
neplní nařízení proti xenofobii a rasismu, a bude je muset předat k soudu. Ale
v otázkách, které se budou týkat integrace,
to budou řešit i jiní představitelé EK. Zde
mají mnoho kompetencí národní státy, které to řeší různě. Například Francie má tzv.
společenskou smlouvu, pokud někdo chce
získat trvalý pobyt.
Budete se věnovat i nějakým analýzám
vývoje antisemitismu v Evropě, nebo
budete spoléhat na práci akademiků
a nevládních organizací, které identifikují
hlavní problémy?
Máme různé možnosti pro financování
výzkumu v rámci programu Horizont 2020.
Pochopitelně budeme pracovat se všemi
dostupnými zdroji. Například ODHIR má
velmi kvalitní podklady. Existuje i Agentura
EU pro základní práva ve Vídni, která udělala velký průzkum v roce 2013 o vnímání
projevů antisemitismu mezi židovskými
komunitami. Pravděpodobně budou dělat
další. Nemáme všechna potřebná data, ale
nějaká data máme. Máme ale prostředky
a nástroje, abychom všechny potřebné informace získali.
To je celá řada úkolů. Jak velký je váš
tým?
To je komplikované. Záleží, jak se na to
díváte. Já jsem koordinátorka, která má
tým tří lidí. Ale například v řadě zmíněných témat, jako jsou projevy nenávisti
na internetu nebo popírání holokaustu, se
tomu věnují další oddělení. Tato funkce
byla zřízena jako koordinační, neměla být
vytvořena žádná nová struktura. Smyslem
je využít existující možnosti a kapacity EK
při boji proti antisemitismu a posílit jejich
spolupráci za tímto cílem.
V Praze se tedy konala první pracovní
schůzka se zvláštními zmocněnci pro boj
s antisemitismem?
Ano. Zatím jen pět zemí EU má tyto zmocněnce. Byli zde zmocněnci z Německa,
Velké Británie, Francie. Řecko má svého
zmocněnce, který se neúčastnil. Někde,
jako u vás, je tento zmocněnec zodpovědný
i za otázky holokaustu. Mimo státy EU byli
v Praze i zmocněnci z USA, Izraele a dále
zástupci OBSE a IHRA (The International
Holocaust Remembrance Alliance). Pravděpodobně všichni relevantní lidé ze Západu
byli v Praze. Byla to velmi dobrá iniciativa
české strany, ministra zahraničních věci
Lubomíra Zaorálka a českého zmocněnce
Jiřího Šitlera.
Co je tedy cílem vašich aktivit pro prvních šest měsíců?
Mým cílem je nyní navázat vztahy se všemi
komunitami. Máme 27. ledna mezinárodní
připomínku Dne obětí holokaustu a do
Bruselu přijede řada zástupců židovských
obcí z členských států, s nimiž se uvidím.
O dva dny později jedu na zasedání Mezinárodního osvětimského výboru do Paříže. Ze
svého předchozího působení znám většinu
židovských náboženských organizací a některé další jako Evropský židovský kongres
či Americký židovský výbor, tak nebudu
muset navazovat kontakty s úplně všemi
od začátku.
A mimo tohoto navazování vztahů...
Jak jsem již řekla. Již jsme v EK začali
pracovat na problematice šíření nenávisti na
internetu s IT firmami, zahájili jsme proces,
který se věnuje legislativní implementaci
popírání holokaustu. Tyto věci začaly okamžitě po říjnovém kolokviu, i když jsme se
jim věnovali již dříve. Nevládní organizace
mohou do 18. února podat návrhy na projekty v programovém rámci „Radikalizace,
rovnost a občanství“, na projekty za 5,5
milionu eur. Zde mohou být financovány
projekty boje proti antisemitismu či šíření
nenávisti na internetu.
Jak vnímáte vývoj antisemitismu v Evropě během posledních let?
Od roku 2000 jsou projevy antisemitismu na
vzestupu. Za prvních šest měsíců loňského
roku vzrostl meziročně počet hlášených
antisemitských projevů ve Francii o 84 %.
To jsou opravdu hrozná čísla.
Obdobně narostly tyto projevy i v Londýně.
Ano. To je velmi špatná situace.
Vedle vás působí v EK i koordinát pro boj
s protimuslimskou nenávistí. Muslimové
však nejsou jen cílem nenávisti, ale někteří se podílejí na antisemitských projevech.
Obě koordinační funkce vznikly společně na
říjnovém kolokviu. V mnoha ohledech čelí
židovské a muslimské komunity podobným
problémům. Z průzkumu Agentury EU pro
základní práva víme, že židovské komunity
se cítí ohroženy z jedné třetiny pravicovými
extremisty, z druhé třetiny levicovými extremisty a obdobně i ze strany muslimských
extremistů. Musíme se zaměřit na všechny
tři hrozby. Myslím si, že zde je zcela zásadní spolupráce představitelů židovských
a muslimských komunit v Evropě. Je jasné,
že se antisemitismus může skrývat i za
antisionismem. I tomu se musíme věnovat.
Konkrétní věci, které jste zmínila jako
příklad boje proti antisemitismu, se
mohou velmi rychle dostat do určitého
bodu, kdy mohou ohrožovat svobodu projevu nebo budou proti těmto politikám
přinejmenším tento argument používán.
Setkala jste se s takovou kritikou?
My musíme hledat rovnováhu. Svoboda
projevu je jednou z hlavních hodnot, na
nichž stojí západní civilizace. Ale slovní
projevy nenávisti, které podněcují k násilí,
jsou zakázány evropským právem. A jeho
dodržování musí být vymáháno. Pokud se
podíváte na internet, tak tam lidé píší věci,
které by nikdy nevyslovili na veřejnosti.
A pak je tu velká šedá zóna, kde není
hned jasná hranice mezi svobodou projevu
a podněcováním. Určitě musíme bránit
svobodu slova, ale jsou zde projevy nenávisti na internetu, kvůli nim musíme najít tu
správnou míru.
Díky za rozhovor a přejeme mnoho
úspěchů.
Tomáš Jelínek
Strana 28
5776-37
ROZHOVORY
Na šábes se nevraždí, ale píšou detektivky
Rozhovor s Petrem Balajkou, redaktorem Obecních novin pražské obce
V loňském roce jste pod autorským
jménem Petr Eidler vydal detektivku Na
šábes se nevraždí. Pro našince je to docela
zábavné čtení z prostředí pražské židovské
obce. Řada věcí je dobře odposlechnuta.
Kdy jste se rozhodl odehrát svůj detektivní
příběh v tomto prostředí?
Rád situuji svoje detektivky do prostředí,
které dobře znám, navíc se v židovském
prostředí nabízí nepřeberná škála námětů.
Zajímá mě průnik minulosti a přítomnosti.
Málokterá komunita prodělala za poslední
století tolik, co Židé.
Nechci prozrazovat zápletku, ale vše se točí
kolem válečných osudů obyvatel domova
důchodců. Jsou za smyšlenými jmény
skutečné postavy a skutečné osudy?
V každé postavě se skrývá řada autentických osudů, které jsem různě zkombinoval
dohromady. Obecně se ale dá říci, že i při
nejbujnější fantazii, kterou bohužel nemám,
se nedá vymyslet nic, co by se nestalo.
Není nakonec ten příběh pravdivý?
Pravdivý není, na Hagiboru naštěstí k žádnému zločinu nedošlo, ale příběh muže, který po
válce vstoupil do služeb StB a pomáhal jí i za
cenu toho, že udával své známé, je skutečný.
Jak židovské prostředí přijali čtenáři detektivek? Máte nějaké reakce?
Kupodivu jsem měl velice příznivé ohlasy
a knížka se i dobře prodávala.
V něčem mi Vaše knížka připomíná fin-
skou autorku Lingrenovou, kterou proslavila zejména její humorná detektivní
série odehrávající se v domově důchodců
Podzimní háj? Je to jen náhoda?
Jsem sice docela pilný čtenář detektivek, ale
Lingrenovou neznám. Větší nebo menší míra
humoru se objevuje ve všech mých knížkách,
i v jediném románu Viktor a Lady ze Shalottu.
Kolikátá Vaše detektivka to je? Bude i ta
příští z prostředí obce? Témat je zde plno.
Od nevěry vrchního rabína až po nedořešené restituce.
Na šábes se nevraždí je moje osmá detektivka,
k prvním dvěma, které vyšly krátce po revoluci, se raději nehlásím. K psaní člověk přece
jen potřebuje určité životní zkušenosti, které
mladý autor nemá. Připravovaná detektivka
se přímo na pražské židovské obci s výjimkou několika scén na radnici v Maislovce
a na Hagiboru odehrávat nebude, ale téma
bude opět židovské a ve své podstatě opět
vážné a bolestné.
Můžete být trochu konkrétní?
Detektivka má název Mrtvá s Davidovou
hvězdou. Můžu prozradit jen tolik, že se
točí kolem arizace, restituce židovského
majetku a komunistické perzekuce. Odehrává
se v dnešní Praze a měla by vyjít v prvním
pololetí letošního roku opět v nakladatelství
MOBA.
Čerpáte i ze své osobní zkušenosti? Jak
postihlo vaši rodinu období holokaustu
a komunistického režimu?
Moji nejbližší rodinu, tedy babičku Taubu,
rozenou Eidler, jejíž příjmení používám
jako svůj literárním pseudonym, a matku
holokaust naštěstí výrazněji nepostihl,
babička byla dlouho chráněná smíšeným
manželstvím, až koncem války byla nasazená
do skladu koberců tehdejšího Židovského
muzea a poslednímu transportu se nějak vyhnula. Bohužel jsem se o to, dokud žila, příliš
nezajímal, ale matka říkala, že „onemocněla“.
Máma nechtěla, abych se k židovství hlásil,
chtěl jsem chodit začátkem 70. let na obec na
hebrejštinu, ale nedovolila mi to.
Babička pocházela z Haliče od Lvova,
téměř veškeré příbuzenstvo bylo vyvražděno,
jen část se zachránila v Krakově, kde se ukrývali. Tito přeživší potom odjeli v 60. letech
do Izraele, kde dosud žijí jejich potomci,
s nimiž jsem v dobrém styku. Co se týká
komunistického režimu, tak otec spoluza-
kládal Klub angažovaných nestraníků a byl
hodně politicky aktivní. I když nikdy nebyl
v partaji, tak ho za normalizace vyhodili ze
Státního pedagogického nakladatelství a jeho
Přehledné dějiny literatury byly až do roku
1989 zakázané. Byl i na seznamu tzv. nepřátel
režimu. Na Filozofickou fakultu UK jsem se
dostal jen díky tomu, že rodiče měli na katedře polonistiky a bohemistiky dobré známé,
kteří pomohli, jinak by to kvůli mému kádrovému profilu nebylo možné. Jen jsem nemohl
dělat během studia pomocnou vědeckou sílu,
to tehdejší vedoucí katedry české literatury
V. Rzounek kategoricky zatrhl.
Od prosince 2011 jste šéfredaktorem Obecních novin pražské židovské obce. Je pro
Vás tato práce autorsky zajímavá?
Díky práci v Obecních novinách přicházím
do styku s velkou řadou zajímavých i výjimečných lidí. Rád s nimi dělám rozhovory,
povídám si s nimi, což mi dává řadu podnětů.
Být šéfredaktorem je práce na plný
úvazek? Jak dlouho dáváte jedno číslo
dohromady?
Prakticky celý měsíc, nelze to dělat na poslední chvíli. Snažím se chodit na co nejvíce akcí
pořádaných ŽOP, dělám rozhovory, které
někdy bývají během na dlouhou trať.
Kdo rozhoduje o obsahu Obecních novin?
Váš předchůdce odmítl otisknout rozhovor
novináře Pavla Jelínka s profesorem Petrem Weissem, protože byl příliš kritický.
Jak je to dnes? Máte ve výběru témat
a textů volnou ruku?
Obsah ON je výhradně na mně, ale samozřejmě tisknu příspěvky a oznámení, které
mi dají jednotlivá střediska ŽOP. Určitě není
problém tisknout i kontroverzní témata, pokud dostanou slovo všechny strany. Obecně
ale musím říci, že osobně nemám rád konfliktní situace a hádky, a proto se snažím vést
Obecní noviny v pozitivním duchu.
Na pražské obci se stále připomínají různá
výročí. Proč jste si v Obecních novinách
v loňském roce nepřipomněli deset let od
jejich založení?
Teď jste mě dostal. Sice mám na očích číslo
ročníku, ale jaksi mi to vůbec nedošlo, což je
určitě škoda, protože deset let existence ON
stálo za připomenutí a zhodnocení.
Tak se to třeba podaří jindy. S díky za rozhovor a hodně inspirace do dalšího psaní.
Tomáš Jelínek
Strana 29
5776-37
HISTORIE
Můj otec Hanuš Rezek
Můj otec se stal rabínem hříčkou osudu, a to v poválečné Praze – ve městě, kde kdysi žil uznávaný
Rabi Löw. Otec Hanuš (Shmuel) Rebenwurtzel se narodil v lednu 1903 v obci Strážnice na Vsacku.
Jeho otec, Sigmund (Jehoshua) Rebenwurtzel, tam byl obchodníkm a též působil
v městské radě. Můj otec, povoláním advokát, byl aktivní v různých politických funkcích: v Sionistické organizaci, v Sociálně
demokratické straně a byl také předsedou
místního tělocvičného židovského spolku
Makabi, ačkoliv sám nesportoval.
Kvůli své politické činnosti byl po
příchodu nacistů zatčen. Na svobodu mu
pomohla jeho manželka Dita (Judit), která
podplatila gestapo velkou sumou peněz.
Vzhledem k jeho funkci v Sionistické organizaci obdrželi oba manželé tzv. certifikáty
– to jest povolení k vystěhování se do tehdejší
Palestiny.
V rámci britské armády se tam utvořila jednotka českých uprchlíků, do které
narukoval. Generál Klapálek, velitel této
jednotky, jej požádal, aby se ujal funkce
duchovního jednotky, to jest rabína, což se
zdráhal převzít, jelikož rabínem nebyl.
Před válkou byl otec advokátem ve
Vsetíně. Byl sice pobožný žid, ale nebyl
vůbec školený v náboženství. Klapálek potřeboval židovského duchovního a školení
rabíni odmítli sloužit na vojně, tak se ptal,
kdo by byl schopen tuto úlohu vykonávat.
Tatínek byl politicky aktivní a pobožný,
proto se mu zdál vhodný, ale on se zdráhal
to přijmout. Teprve po poradě s prof. Hugo
Bergmannem a prof. Martinem Buberem
nakonec souhlasil. Pak byl ještě na šestitýdenním školení u rabína dr. Arje.
Tuto funkci vykonával dr. Rebenwurtzel
po dobu války. Zúčastnil se bitev v Tobruku,
Dunkerque a jinde a dostal se až k branám
koncentračních táborů, kde na vlastní oči
spatřil hrůzy spáchané nacisty. Všude
vykonával funkci rabína neohroženě a statečně, o čemž svědčí všechny válečné kříže
za chrabrost, které obdržel po návratu do
Prahy od vrchního velitele a ministra obrany
generála Svobody v roce 1945.
Ihned po příchodu do Prahy začal působit
v organizacích, které se staraly o spoustu
zubožených lidí vracejících se z koncentračních táborů. Dr. Rezek (po válce si změnil německy znějící jméno, jak to ostatně
udělalo i mnoho jiných Židů) byl požádán
židovskými organizacemi v zahraničí, aby
převzal vedení Židovských náboženských
obcí v ČSR se sídlem v Praze. Coby vedoucí
tajemník a kultovní referent rady pracně obnovil zaniknuvší kehilot a během půl roku, do
doby hagej Tishre, obstaral více než padesáti
židovským obcím nutné kultovní potřeby.
Jelikož stařičký vrchní rabín dr. A. Deutsch,
nemocí a utrpením v koncentračním táboře
oslabený, již nemohl vykonávat všechny
funkce plynoucí z jeho postavení, nezbývalo,
než aby dr. Rezek přijal funkci náměstka.
Po demobilizaci zastával i různé jiné
funkce, byl členem oblastního vedení Sionistické organizace, členem vedení Keren Haye-
JUDr. Hanuš Rezek sehrál důležitou roli
při obrození židovského života po druhé
světové válce. Byl vedoucím tajemníkem ŽNO Praha, náměstkem vrchního
rabína v ČSR, předsedou Svazu Makabi
v ČSR, předsedou Kruhu židovských
účastníků československého odboje,
členem oblastního vedení Ústředního
svazu sionistického v Praze. Za války
působil jako polní duchovní československé armády na Středním východě
a 1. tankové brigády.
sod, předsedou kruhu židovských účastníků
odboje a předsedou Svazu Makabi v ČSR.
V Palestině se zatím začal organizovat
nový židovský Stát Izrael a tehdejší vláda
ČSR byla při jeho zrodu velice nápomocná, hlavně díky ministru zahraničí Janu
Masarykovi. Němci ukradený židovský
majetek, takzvaná Terezínská masa (pozn.
ŽL terezínská podstata), se měnil za zbraně
posílané Haganě. I při této „transakci“ byl
dr. Rezek velmi aktivní.
Po komunistickém převratu v únoru
1948 se připravoval dr. Rezek k emigraci
do Izraele. Byl v té době předsedou Makabi
ČSR a byl pozván ještě se dvěma dalšími
členy vedení na přípravná jednání o konání
první Makabiády ve svobodném Státě Izrael.
Letadlo, které je tam vezlo, se zřítilo v prosinci 1948 v Řecku. Členové vedení Makabi,
dr. Rezek, Miki Kanner a Ervin Diamant
bohužel zahynuli.
Půl roku poté jsme my, má matka, sestra a já, vycestovali do Izraele. Maminka
pracovala jako sekretářka a celá ta léta nás
sama živila a vychovávala. Zemřela na rakovinu v roce 1969, týden před mou svatbou
(narodila se jako Dita Wintrová v Olomouci
v roce 1914).
Já jsem se narodil v Haifě (Palestina)
v roce 1940. V roce 1945 jsme se moje matka a já spojili s otcem v Praze, kde jsme žili
až do roku 1949, kdy jsme udělali „Aliya“
do Eretzu. Já jsem v Izraeli vystudoval
chemii a později jsem přešel na metalurgii.
Od roku 2006 jsem již v důchodu. Bydlím
v městečku Karmiel na severu Izraele.
Máme se ženou dvě děti: dceru Noa a syna
Jaira a jsme trojnásobnými prarodiči.
Moje sestra Daniela se narodila v Praze
v roce 1947. Měla jenom 2 roky, když jsme
se vrátili do Izraele. Zpočátku žila mimo domov, u cizích lidí, jelikož maminka musela
chodit do práce a nemohla se o ni celý den
starat. Vrátila se domů, když jí bylo devět let.
Stejně jako maminka pracovala celý život
jako sekterářka. Teď žije v kibucu Nirim, na
jihu Izraele. Má tři děti: syna Ofera, dcery
Michal a Atelet a pět vnoučat.
Jehošua Rezek, Izrael
Strana 30
5776-37
HISTORIE
Z historie modro-bílého
sportu v Prostějově
Když si prostějovské Makabi 22. června 1935 připomínalo patnáctileté výročí své
existence, nechyběly mezi pozvanými hosty ani přední osobnosti společenského života.
Slavnostní zasedání spolku pozdravil telegramem i prezident republiky.
Bylo to nejen uznání sportovnímu klubu, ale
i úcty ke komunitě, která významným způsobem ovlivňovala život města. Ne náhodou se
Prostějov nazýval Hanáckým Jeruzalémem.
Byli to židovští podnikatelé, kteří v městě
zavedli textilní výrobu a zdynamizovali
v této oblasti obchod.
Poprvé se Židé jako samostatná skupina
na tělovýchovném a sportovním poli města
etablovali už v roce 1903. Do té doby byli
převážně členy Turnverien Prossnitz. Když
však v roce 1902 byl u německých turnerů
opět přetřásán árijský paragraf, přišla na
valné hromadě jednoty židovská mládež
s požadavkem, aby prostějovská jednota
vystoupila ze svazu německých turnerů
a změnila svůj název na „Tělocvičný spolek v Prostějově“. Protože návrh neprošel,
rozhodla se židovská část členstva založit
si vlastní spolek. Ustanovující valná hromada Jüdischer Turnverein für Prossnitz
und Umgebung-JTVProssnitz byla svolána
20. června 1903. Součástí slavnostního zasedání bylo ustanovení výboru. Předsedou
byl zvolen F. Löw, do funkce místopředsedy
J. Lasus. Dále byli do výboru kooptováni:
L. Ballek, H. Hönig, G. Kaufmann, F. Bergel, R. Bobasch a L. Fried. Domovem
jednoty se staly prostory židovské obecné
školy. Potom ale nastaly starosti se získáním prostředků na zakoupení tělocvičného
nářadí. Po překonání této překážky se pod
vedením tělovýchovného náčelníka jednoty H. Höniga začala utvářet dorostenecká
družstva chlapců a poté i děvčat. Jednota
každoročně organizovala veřejné akademie,
kde družstva předváděla nacvičené sestavy.
Součástí aktivit tělocvičného odboru byl
nácvik divadelních her, turistické výlety
a přednášky s národní tematikou. První
mezinárodní vystoupení spolku se uskutečnilo v roce 1906, kdy prostějovští gymnasté vystoupili v Basileji při příležitosti
IX. sionistického kongresu. V roce 1908
Odbor ženské házené Židovského sportovního a tělocvičného spolku Makabi Prostějov
(archiv autora)
zorganizovala jednota ve spolupráci se
spolkem židovských akademiků Giskalah
v Dělnickém domě slavnostní akademii při
příležitosti pětiletého výročí své činnosti.
Od té doby se gymnastická družstva jednoty
stále častěji účastnila slavností židovských
tělovýchovných jednot, které byly zakládány v okolí. V roce 1910 bylo několik
družstev vysláno na židovské tělocvičné
slavnosti do Vídně a Berlína. Organizační
práci jednoty narušilo v roce 1912 nečekané
úmrtí předsedy F. Löwa, kterého ve funkci
nahradil L. Ballek. Ten pokračoval s ženskými družstvy i v průběhu první světové
války. Vedle tělocvičného odboru vykonával
činnost sportovní kroužek, jehož aktivitou
byl fotbal. K prvním nadšencům této hry patřili: Spielmann, Deutsch, Sommer, Steckler,
Klein Sborowitz, Platzer, Kobler, Brater
a bratři Vokulovi. Zpočátku kroužek hrál
na vojenském cvičišti. Po zákazu vojenské
správy využívat tento prostor se aktivita
kroužku přenesla do zámecké zahrady. To
už měl kroužek i rezervu tvořenou dorostem. Až když si SK Prostějov v roce 1912
opatřil hřiště u sladovny, uskutečnil se první
přátelský zápas mezi sportovní sekcí JTV
Prossnitz a SK Prostějov, v kterém sportovní klub těsně zvítězil. Neméně zajímavá
je i informace, že několik fotbalistů z JTV
Prossnitz hrálo v základní sestavě SK Prostějov. I když obě družstva tvořila samostatné
subjekty, byla jejich činnost i v dalším období výrazně propojena. To platí i pro období
první světové války, která tělovýchovné
a sportovní aktivity výrazně utlumila.
Situace se v JTV Prossnitz změnila
22. května 1919, kdy se konala první poválečná valná hromada. Změnil se nejen název
spolku na Židovský sportovní a tělocvičný
spolek Makabi Prostějov, ale i výbor spolku.
Za předsedu byl zvolen M. Höningem. V následujícím období se v této funkci postupně
vystřídali: M. Placzek, O. Czech, J. Kleiner
Strana 31
5776-37
HISTORIE
a H. Huber. Krátce nato si klub pronajal
pozemek v Kollárově ulici vedle nového
hřiště SK Prostějov a vstoupil do Československého fotbalového svazu, kde hrál
v hanácké župě uvedeného svazu. Koncem
roku 1920 byl založen Židovský fotbalový
svaz (ŽFS) a klub se stal jeho členem. Od
roku 1921 začaly v klubu vedle fotbalového
a tělocvičného odboru vykonávat činnost
i odbory ženské házené a tenisu. Prvním
významným podnikem, jehož se klub zúčastnil, byl I. celostátní slet Makabi. Tuto
nejvýznamnější národní tělovýchovnou
a sportovní akci zorganizovalo ve dnech
3.–5. července 1921 brněnské Makabi.
V rámci sletu se uskutečnilo i svazové
mistrovství v ženské házené, které vyhrálo
prostějovské Makabi. Krátce poté vstoupil
odbor do Svazu házené a ženských sportů,
kde byl zařazen do II. třídy III. okresu. Hned
úvodní ročník odbor vyhrál a postoupil
do I. třídy. Ženská házená byla v Makabi
zpočátku velmi populární a uvažovalo se
o vytvoření samostatného národního svazu.
Potom ale přišla hospodářská krize a většina
odborů ženské házené v židovských jednotách a klubech zanikla. V roce 1922 obnovila
činnost tělocvičná sekce. Ta se v roce 1926
osamostatnila a založila Jüdischer Turn
und Sportverein Prossnitz – Židovskou
tělocvičnou a sportovní jednotu Prostějov.
Do funkce předsedy jednoty byl zvolen
M. Sborowitz. V dalším období se v této
funkci vystřídali L. Frank a H. Huber. Do
hnutí Makabi vstoupila jednota v roce 1931
a následně si změnila název na Jüdischer
Turnverein Makabi Prossnitz. V roce 1933
v rámci jednoty byla založena skupina
Makabi Hacair. Tato situace ovlivnila partnerský spolek a vedla k změně jeho názvu
na Jüdischer Sportverein Makabi Prossnitz
– Židovský sportovní klub Makabi Prostějov.
Vraťme se před uvedené změny do roku
1922, kdyŽFS začal organizovat soutěže.
Židovský sportovní a tělocvičný spolek
Makabi Prostějov byl zařazen do I. třídy
svazového mistrovství. To ale nebylo dohráno. Organizačně patřil fotbalový oddíl
do Brněnské župy ŽFS, v jejímž čele stál
prostějovský rodák Viktor Hanák. Svoje
zastoupení měl fotbalový odbor i ve výboru
ŽFS, kde L. Spielmann vykonával funkci
svazového kapitána. Činnost žup ŽFS se
ani v dalším období nedařilo organizačně
nastartovat, a tak družstva hrála jen přátelské a pohárové soutěže. Protože se nekonaly
pravidelné soutěže, mnohé židovské kluby
ukončily činnost. V roce 1926 se ŽFS stal
Mužské oddělení gymnastického odboru Židovské tělocvičné a sportovní jednoty
Prostějov (archiv autora)
členem hnutí Makabi, což stabilizovalo
úroveň členské základny, ale ani po této
změně nebyly pořádány pravidelné soutěže.
Jediné svazové mistrovství se uskutečnilo
v roce 1929 v rámci II. celostátního sletu
Makabi, který ve dnech 28.–30. června 1929
zorganizovala jednota v Moravské Ostravě.
Vítězem turnaje se stal Makabi Prostějov, za
který nastoupili: Heitler, Grossmann, Münzer, Kohn, Wiessner, Spielmann, Glückselig,
Strauss, Schwarz, Hornung, Schmeidler.
Ve finále ŽSK Makabi Prostějov porazil
Hagibor Praha v poměru 1:0. Svůj podíl na
tomto vítězství měla prostějovská konfekční
firma Sborowitz, která zaměstnávala většinu
členů fotbalového týmu a finančně klub
podporovala. V uvedeném roce fotbalová
sekce vykazovala 50 členů. V roce 1934
ŽFS zanikl a jednotlivým subjektům bylo
doporučeno vstoupit do Československého
fotbalového svazu – ČFS. Fotbalový odbor
se opět stal účastníkem župní soutěže ČFS.
Ještě v roce 1938 byl fotbal v Prostějově
hodnocen jako nejlepší v rámci Makabi.
V roce 1926 vykonávaly v rámci klubu
činnost jen dva odbory. Vedle fotbalistů
to byly ještě tenisté. V roce 1927 tenisový
odbor vykazoval 37 členů. Na zařazení do
soutěže musel odbor čekat až do roku 1929,
kdy Československá lawntenisová asociace
(Čs. LTA) vytvořila župy a začala organizovat
pravidelné soutěže. Odbor byl zařazen do
Moravské župy střední Čs. LTA, kde hrál až
do roku 1932 mistrovství I. třídy. Potom však
sestoupil a v roce 1933 po ztrátě tenisových
kurtů, které byly postaveny na pronajatém
pozemku v Kollárově ulici, přestal vykonávat
činnost. Podobný osud měl i odbor zimních
sportů, který byl v rámci klubu založen
v roce 1928. Od roku 1931 byl odbor členem
Židovského svazu zimních sportů (ŽSZS).
V roce 1932 odbor vykazoval 117člennou
základnu. Od roku 1932 organizoval ŽSZS
župní a od roku 1934 i svazové mistrovství.
V konkurenci s dalšími jednotami a kluby
se prosadil jen L. Volka, který v roce 1932
vyhrál kategorií dorostu a získal tak pohár
věnovaný ŽSZS. Samostatnou sekci měli
od roku 1934 i příznivci kanadského hokeje.
Tato sekce hrála v II. třídě Hanácké župy
Československého svazu kanadského hokeje.
V tomto období muselo vedení klubu čelit
nové výzvě, protože, jak už bylo uvedeno,
v roce 1933 ztratil klub svoje hřiště. Krátce
nato získalo vedení ŽSK Makabi Prostějov
pozemek za Kosteleckou ulicí vedle stadionu
Sokola I. Po roce stavebních úprav se na
novém stadionu 22.–23. června 1935 uskutečnilo svazové mistrovství v lehké atletice.
Na tuto sportovní akci se organizátor dobře
připravil, protože v mezinárodní konkurenci
získal hned několik titulů v ženských kategoriích: běh na 100 m vyhrála Wollischová,
skok do výšky Süsskidová, 800 m, vrh koulí
a hod diskem Lustigová, čímž se stala nejúspěšnější účastnicí mistrovství. Slavnostní
otevření nového stadionu bylo stanoveno na
1. září 1935. Hřiště mělo rozlohu 14 740 m2.
K němu patřily šatny a domek pro správce
hřiště. Při této příležitosti se uskutečnil
slet východomoravské župy, kam Makabi
Prostějov organizačně patřil. V roce 1936
Strana 32
5776-37
HISTORIE
došlo ke spojení Tělocvičné jednoty Makabi Prostějov a Sportovního klubu Makabi
Prostějov a vytvořili nový subjekt Jüdischer
Sportverein Makabi Prossnitz – Židovský
sportovní klub Makabi Prostějov. Předsedou nového subjektu byl zvolen H. Huber.
Začátkem roku 1937 Makabi Prostějov měla
tyto aktivní sekce: tělocvičnou se 110 členy,
lyžařskou s 80, fotbalovou s 52 a stolního
tenisu s 25 členy. Statisticky se vykazovala
i hokejová, která ale pro nedostatek členů
nebyla v této sezoně činná. Součástí jednoty
byla i skupina Makabi Hacair, založená ještě
v roce 1933. Poslední významnou akcí, která
se dostala na stránky periodik, bylo slavnostní svěcení praporu prostějovské jednoty. Tato
slavnost se uskutečnila 29. srpna 1937. Součástí uvedených oslav, kterých se zúčastnily
jednoty ze všech moravských žup Makabi,
bylo župní lehkoatletické mistrovství a sjezd
organizací Makabi Hacair. Prostějovské
Makabi mělo svoje zastoupení i v širším
Slavnostní nástup Židovské tělocvičné a sportovní jednoty Makabi Prostějov 1937
vedení svazu Makabi. Obě organizace v něm
(archiv autora)
zastupovali: V. Feiler, B. Fusch, A. Picková
17. července 1940, ale i potom hřiště Makabi přístup. Po této etapě následovala jiná, mnoa J. Kobler.
Činnost Židovského sportovního klubu využívala místní židovská mládež, protože hem smutnější, která znamenala definitivní
Makabi Prostějov byla zastavena oběžníkem to bylo jedno z mála míst, kam podle tehdy tečku za modro-bílým sportem v Prostějově.
Peter Bučka
Židovské náboženské obce v Praze ze dne platných zákonů neměli Židé zakázaný
Osud Židů v Bulharsku
v době holokaustu
Pod tímto názvem uspořádalo v loňském
roce Velvyslanectví Bulharské republiky
a Národní knihovna ČR v prostorách Klementina pod záštitou ministra kultury ČR
výstavu, na níž se prezentuje situace bulharských Židů během druhé světové války.
Nejdříve se však krátce podívejme do
vzdálenější historie.
Když po zřízení španělské inkvizice
podepsal v roce 1492 královský pár Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská „Generální výnos o vypovězení Židů z Aragonu
a Kastilie“, 100 000 až 200 000 Židů z Pyrenejského poloostrova uprchlo. Velká část
těchto takzvaných Sefardů (hebr. Sfaradim,
obyvatelé Sefaradu neboli Španělska, viz
Bible, Abdijáš 1, 20) našla útočiště v Osmanské říši, k níž patřilo území dnešního
Bulharska; čekalo je tam relativně příznivé
prostředí, neboť sultánovi šlo především
o to, aby Židé platili řádně daně a prokazovali, že jsou při budování hospodářského
života v jeho velké říši užiteční. Židé se tam
mohli angažovat takřka ve všech povoláních včetně vysokých úřednických funkcí
ve státní správě.
V Bulharsku, kde se sefardští Židé spolu
s židovskými starousedlíky byzantského
původu (tzv. romanioty) stali integrální
součástí bulharské společnosti, se jejich
společenským a kulturním centrem stala
především Sofie, kde jich žilo 25 000,
usadili se však také v dalších městech, jako
například Plovdiv, Kjustendil, Samokov
nebo Sliven. V sedmimilionovém Bulharsku 20. století pak žilo zhruba 48 000 Židů,
které ostatní spoluobčané respektovali,
neboť antisemitismus v Bulharsku neměl
tak silné sociální zázemí jako například
v jiných pravoslavných zemích, v sousedním Rumunsku nebo vzdálenějším Rusku.
Když se koncem 30. let v důsledku
rozpínajícího se nacistického Německa
vyhrotila situace v celé Evropě, zahraniční
politika Bulharska začala projevovat silné
sympatie k nacistickému Německu, až se
tato země v březnu 1941 konečně připojila
k Ose Berlín-Řím-Tokio, a stala se tak spojencem třetí říše. Tím si i poté zachovala
relativní suverenitu. Po přistoupení k Ose
získalo Bulharsko do své správy Vardarskou Makedonii a západní Thrákii, kde
žilo asi 12 000 sefardských Židů. Situace
bulharských Židů se i přes relativní suverenitu země pod nátlakem Německa horšila,
bulharská vláda se snažila prosazovat antisemitskou legislativu, přičemž v parlamentu někteří poslanci tyto kroky chápali jako
pouhá formální opatření, zatímco jiní byli
ochotní nacistickou ideologii akceptovat.
Ještě před formálním připojením k Ose
tak byl koncem prosince 1940 schválen
protižidovský „zákon na ochranu národa“,
který vstoupil v platnost v lednu 1941
a Židům omezil svobodu pohybu (zákaz
vycházení v noci), majetková práva (ze
svého majetku zaplatili 20% daň, nesměli
získat novou půdu a za tu, kterou vlastnili,
měli zaplatit její plnou hodnotu) a občanské
Strana 33
5776-37
HISTORIE
svobody vůbec (uzavření kulturních institucí, příkaz nosit označení své příslušnosti,
ač menší než v jiných státech Evropy, dále
zabavení rozhlasových přijímačů, telefonů
apod.). Tento zákon ještě více zkomplikoval situaci Židům na anektovaných územích Makedonie a Thrákie, neboť ti na jeho
základě nesměli získat bulharské občanství,
a zůstali tak v postavení cizinců. Na žádost
Německa byli v srpnu 1941 propuštěni ze
svých zaměstnání a umístěni ve zvláštních
pracovních táborech.
Dne 25. června 1942 bulharská vláda
předložila v Národním shromáždění návrh
zákona, podle něhož poté získala právo
rozhodovat o úplném vyřazení Židů z hospodářského a politického života. S tímto
záměrem zřídila komisariát pro židovské
otázky (po vzoru německé židovské rady,
Judenrat) v čele s antisemitou Alexandrem
Belevem, který na podzim téhož roku
započal s přípravami na „konečné řešení
židovské otázky“.
Proti protižidovským opatřením se
od samého počátku v bulharské veřejnosti ozývaly protesty různých institucí
i jednotlivců, přičemž jedním z prvních
a nejhorlivějších obránců bulharských
Židů byla bulharská pravoslavná církev;
ta napadla „zákon na ochranu národa“ („...
Tento zákon je v rozporu se základními
zásadami Kristova učení...“), odsoudila
deportace Židů a na jejich záchranu jim
nabídla křest. Všechny tyto protesty však
zatím nedosáhly žádného konkrétního
pozitivního výsledku.
Počátkem roku 1943 se situace nadále
vyostřovala. Berlín vyslal do Sofie hauptsturmführera SS Theodora Danneckera,
který s komisařem pro židovské otázky
Belevem podepsal dohodu o deportacích,
v první fázi mělo jít o 20 000 Židů. V důsledku toho 2. března téhož roku přijala
vláda sedm zvláštních usnesení k zajištění
těchto deportací; v první řadě navrhla deportovat Židy z tzv. nových území, Thrákie
a Makedonie, tedy ty, kteří neměli bulharské občanství. Ve dnech 4. až 18. března
1943 jich bylo z těchto území deportováno
celkem 11 343 do Treblinky. Nikdo z nich
nepřežil. Třebaže vše probíhalo utajeně,
zpráva o dalších chystaných deportacích
požádali ho, aby zabránil deportaci z Kjustendilu, k níž mělo dojít 9. března. Mezitím
se ozvaly protesty i z dalších bulharských
měst, a tak Pešev přiměl ministra vnitra
Petra Gabrovského, aby deportace Židů
s bulharským občanstvím zrušil. Poté Pešev zahájil významnou politickou kampaň.
Z jeho iniciativy 17. března 1943 podepsalo
43 poslanců protestní dopis premiéru Bogdanu Filovovi, v němž žádali, aby vláda
deportace zastavila a ponechala židovské
Moni Papo
občany v Bulharsku. Filov proti Peševovi
Vděčnost Bulharsku ostře vystoupil a postaral se, aby byl odvoNechť teorie spolu zápasí,
lán z funkce. Mezitím však vznikla poměrsvět však ať zboří klamnou zeď.
ně široká opoziční fronta proti deportacím,
Zas za to mohou Židé? Proč asi?
v níž se angažovaly pravoslavná církev,
Zas za to mají tolik vytrpět?
advokátní komora, tvůrčí svazy i různá
Jsem unaven, věřím však ve tvou spásu,
občanská sdružení. Kvůli odporu veřejnosfalešných masek mám už dost.
ti, ale především v důsledku německých
Já vím, Bulharsko, dnes jsi zcela jiné,
neúspěchů na východní frontě se vláda za
vděčím ti však za dávnou laskavost.
souhlasu cara Borise III. 21. května 1943
rozhodla pro tzv. druhou variantu „řešení
Moni Papo (plným jménem Soložidovské otázky“, podle níž práceschopné
mon Leon Papo), původním povoláním
Židy zařadí do pracovních útvarů a všechny
inženýr, se narodil 27. 7. 1932 v Sofii
sofijské vykáže do venkovských ghett. Od
a zemřel 18. 8. 2005 v Tel Avivu. V roce
léta 1943 třetí říše na deportace Židů z Bul1973 emigroval do Izraele, kde pracoval
harska již tolik nenaléhala, a tak bulharská
jako odborník na stavbu silnic a pokražidovská komunita díky občanské iniciatičoval v literární činnosti. Je autorem 17
vě válku přežila. Když však v poválečném
básnických sbírek a několika prozaicobdobí po nástupu komunistické strany
kých knih, psaných v ivritu i v bulharzačalo pronásledování náboženských spoštině a vydaných v Izraeli i v Bulharsku.
lečenství, 45 000 (90 %) bulharských Židů
V roce 1996 v Izraeli získal Národní
emigrovalo na území dnešního Státu Izrael.
cenu za poezii.
Spojenectví s nacistickým Německem
Bulharsku na cti samozřejmě nepřidalo. Je
se rozšířila. Prvním, kdo podnikl akci na však třeba připomenout, že právě relativní
záchranu bulharských Židů, byl Jako Ba- nezávislost této země umožnila pozitivruch z Kjustendilu, bývalý funkcionář soci- ním silám ve společnosti projevit veřejný
ální demokracie a předseda židovské obce nesouhlas, což v tvrdém režimu okupovav Bulharsku. On a jeho čtyři nežidovští ných evropských zemí včetně protektorátu
spoluobčané (poslanec, obchodník, učitel Čechy a Morava bez nasazení vlastního
a advokát) v Sofii navštívili místopředsedu života nebylo možné.
Zlata Kufnerová
Národního shromáždění Dimitra Peševa a
Podpořte vydávání Židovských listů!
Židovské listy vycházejí již devátým rokem především díky trvalé finanční
podpoře čtenářů a obětavé práci řady členů spolku Magen.
Prosíme, posílejte své příspěvky na
č. ú. 1966267349/0800 u České spořitelny
Strana 34
5776-37
ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ
Rabín Jonathan Sacks napsal knihu
o náboženském násilí
Rabín Jonathan Sacks, filozof a člen britské
Sněmovny lordů, který v letech 1991 až 2013
zastával úřad vrchního ortodoxního rabína
Velké Británie, nedávno v USA uskutečnil
přednáškové turné u příležitosti uvedení své
poslední knihy „Ne ve jménu božím: Konfrontace náboženského násilí“. JTA přinesla rozhovor rabína Sachse s Urielem Heilmanem,
jehož překlad ŽL přinášejí svým čtenářům.
Jste členem Sněmovny lordů, učíte na
King’s College v Londýně a New York
University, přednášíte po světě. Jak si
najdete čas psát knihy?
Když jsem byl vrchní rabín, bral jsem si
v létě šest týdnů dovolenou, a místo toho
jsem psal knihu. Dostanete se do určitého transu. O tématu jsem přemýšlel celý
předchozí rok, takže to nebylo jen dílem
okamžiku. Když mi bylo 40, tak jsem napsal
svou první knihu, a od té doby jsem udělal
každý rok jednu. Obvykle píši knihy, které
chci číst. Kdysi dávno jsem si udělal seznam
knih, o kterých jsem si myslel, že by měly
být napsány, a zdolávám jednu po druhé.
Víte už, co bude váš další projekt?
No, já vím, co mám na příštích 20 let, jestliže budeme všichni žít tak dlouho.
Máte všech 20 takto nalinkovaných?
Mnohem více. Je mi líto, ale tak to mám.
Jaký bude váš další projekt?
Píšu nový komentář k Chumiši. Existuje
komentář, který je stále v Anglii používán.
Jmenuje se Herzův Chumiš a napsal jej
jeden z mých předchůdců. Ten komentář
se ptá, jak věci zasadíme do historických
souvislostí? Co to pro nás znamená dnes?
Nikdo se nepodíval na Herzův Chumiš od
doby Herze před sto lety a je to již skutečně
nutnost. Vydavatelství ArtScroll se soustřeďuje na výběry tradičních komentářů a dělá
to ohromně dobře. Ale oni nevystupují ze
světa ješivy a neříkají, jaký to vše může
dávat smysl v současnosti?
To zní skoro jako reformní judaismus.
Pokud Maimonides byl reformní žid, pak
myslím, že to je. Ale Maimonides jím nebyl.
To je klasická tradice. Rabíni to formulovali
velmi jednoduchým způsobem. Existuje
psaný zákon (Tóra) a ústní zákon (Talmud
a Mišna). Ačkoli se text nikdy nemění, vždy
je třeba interpretovat překlad božího slova
všech dnů do božího slova pro současnost.
Generace za generací čte stejná slova a říká:
Bylo to tak tehdy nebo to je tak nyní? Je
micva, abychom žili v současnosti.
Mezi židy panuje řada neshod, pokud jde
o interpretaci.
Judaismus je náboženství argumentů. To
je klasická situace. Judaismus je sborová
symfonie s mnoha hlasy. Nevidím to jako
problém. Vidím to jako znamení životaschopnosti.
Řekněte mi o své nové knize o náboženském násilí.
Snažil jsem se dostat ke kořenům historické
zátěže a potenciálně násilného vztahu mezi
židy, křesťany a muslimy. Těmito kořeny
jsou vysoce specifické příběhy v hebrejské
Bibli, Novém zákonu a Koránu, které všechny vedou zpět k příběhům sourozeneckého
soupeření v knize Genesis. Sourozenecké
soupeření je podle Sigmunda Freuda hlavní hnací silou násilí v průběhu dějin. Je to
velmi vážná kniha, která by měla být čtena
vážně lidmi, kterým záleží na budoucnosti
lidstva. Trvalo mi 12 let ji napsat.
Je to židovská kniha?
Proboha ne, byla vědomě psána pro publikum, které je většinově nežidovské. Je
určena židům, křesťanům a muslimům se
stejným důrazem na všechny tři skupiny.
Já se opravdu snažím v knize argumentovat,
že v této chvíli není nutně pro židovskou
komunitu nejlepší „pozorovat vlastní pupek“. Žijeme ve velmi nebezpečném světě.
Lidé v Izraeli jsou vystaveni obrovskému
nebezpečí, a teď není čas na bratrovražedné
domácí hádky. Musíme stát ruku v ruce a
bok po boku s křesťany, umírněnými muslimy, sekulárními humanisty a lidmi jiných
vyznání na obranu svobody náboženského
vyznání a hodnot lidskosti. Protože právě
teď jsme na jednom z nejnebezpečnějších
zlomových bodů v historii.
Co je tím nebezpečím?
Já nevím, jestli Západ skutečně ví, co má
dělat s radikalizovaným politickým islámem.
Já nevím, jestli muslimský svět skutečně
neví, co s tím dělat.
Židé vědí, co s tím dělat?
Fundamentalismus je pokus zavést jedinou
pravdu v pluralitním světě. Židé vždy byli
proti tomu. Nikdy jsme nešli s většinou.
Trvali jsme na našem právu být jiní. To
je důvod, proč jsou Židé nositeli důležité
zprávy světu. Pokud jste al-Kajdá nebo ISIS,
pokoušející se brzy nebo postupně přetvořit
svět na kalifát, budete se muset postavit proti
Židům a Státu Izrael, protože historicky
jsme byli ti, kteří stáli proti nim.
Dokážu si představit, že jste často dotazován na antisemitismus v Evropě.
Pokud není bezpečné být Židem v Evropě, pak není bezpečné být lidskou bytostí
v Evropě, a pokud Evropa někdy ztratí své
Židy, pak ztratí svou duši. Takže to je velký
problém. A skutečný problém je, že Židé
i nadále o tom mluví způsobem, který se
k nežidům nedostane, či jej nechápou. Je
tu vážné nebezpečí, kdy židovská reakce na
antisemitismus je stěžování si jiným Židům
nebo používání jazyka, kterému budou zase
rozumět jen jiní Židé. Je to rozhodující
zkouška marnosti.
Je tu dnes krize vedení v židovském světě?
Je tu krize vůdcovství ve světě. To se projevuje. A je tu velká touha po magických
vůdcích, kteří vyřeší problémy světa, a to
vede k násilí, tyranii a celé řadě špatných
věcí. Takže bych řekl, že jsme v krizi demokratického vedení.
Ale co v židovském světě?
Rabinát tady v Americe na mne udělal velký dojem. Nemá snadné postavení, nikdy
neměl. Já jsem navštívil mnoho komunit
a viděl hodně velmi, velmi inspirujících
mladých ortodoxních rabínů a mladých lídrů.
překlad redakce
Strana 35
5776-37
KULTURA
Štein-Schneiderova sbírka
vtipů na židovský způsob
Židovský národ se musel od nepaměti potýkat s obrovským množstvím událostí, které ve své většině
nebyly příznivými, ba v mnoha případech ohrožovaly jeho existenci. S těmito dějinnými zvraty se
Židé vyrovnávali nejen díky pevné víře v Hospodina, ale také humorem, jenž v nejtěžších dobách
vnášel do židovských srdcí světlo naděje na lepší život bez pronásledování a pogromů.
Dokonce i tak vážené náboženské školy,
jakými byly a dosud jsou ješívy, nebyly
zbaveny humoru. Jedním z babylonských
učenců žijících a působících počátkem
4. století n. l. byl Raba bar Nachmani, který
vždy svou lekci uvedl nějakou anekdotou.
Posluchači se zasmáli, zlepšila se jim nálada
a pak i výuka probíhala mnohem efektivněji
(traktát Šabat 30b).
Jan Schneider, s nímž mě pojí třicetileté
přátelství, slavil v sobotu 10. října originálním
způsobem své šedesátiny. Totiž ctěné návštěvníky doprovodného programu 25. podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově
Brodě seznámil se svou knihou Štein-Schneiderova sbírka vtipů na židovský způsob.
Tato kniha plná humoru, ale i odvěké
židovské moudrosti, která se v něm skrývá,
vznikla zcela jinak, než tomu bylo u ostatních sbírek židovských anekdot, jež vyšly
před a zvláště pak po listopadu 1989.
V Tóře se praví: „Na počátku stvořil
Bůh nebe a zemi...“ Jak vznikla tato sbírka?
Mohli bychom napsat: „Na počátku byla
nemoc a ta přiměla Schneidera vyhledati
doktora Šteina...“ Pak se však stalo, že
MUDr. Štein si poranil páteř a sám poté
musel nehybně dlouhou dobu ležet. Vyléčený, a tudíž vděčný pacient začal doktoru
Šteinovi posílat každé pondělní ráno přehršli
vtipů pro zlepšení nálady, neboť nemocný
lékař je vždy nemocný na druhou a takový
stav nálady člověku nepřidá. Po celých
sedm let posílal Honza každé pondělí sedm
vtipů doktoru Šteinovi a postupně se okruh
adresátů rozšiřoval, až dosáhl úctyhodného
počtu pěti set šťastných příjemců, kteří tak
s humorem zahajovali mnohdy úmorný pracovní týden. Má žena a já jsme měli čest být
zařazeni mezi pravidelné adresáty.
Po sedmi letech maily někam zapadnou
hluboko do útrob počítače a už nemáte čas,
abyste, byť jejich část, opět vyzvedli na
světlo Boží, tedy na displej. Toho si byl jistě
malým slovníčkem jidiš a hebrejských pojmů použitých v textu.
Několik vtipů na ochutnávku:
Pošťačka zvoní u dveří. Otevře jí malý, snad
sedmiletý chlapec s pivem v ruce a zapáleným
doutníkem v puse. Otřesená pošťačka se ptá:
Ehmm... Ahoj, jsou rodiče doma? – Chlapec
potáhne z doutníku, kouř vyfoukne směrem
k pošťačce, odklepne popel na koberec a znuděně prohodí: Co myslíš? Jsou?
Mladý adept právnického doktorátu dostane
u zkoušek otázku: Co je to podvod? – Podvod je, jestliže mě teď necháte propadnout.
– Jak to? Ptá se profesor. – Protože paragraf
265 trestního zákoníku zní: Kdo zneužije
nevědomosti něčí, aby jej poškodil, dopustí
se podvodu...
Honza vědom a asi si řekl, že by byla věčná
škoda, kdyby tisíce virtuálně rozeslaných
anekdot přišly vniveč. Tak se zrodil plán tyto
anekdoty sebrat, vytřídit a nakonec z těch
superkošer vtipů vytvořit více než pětisetstránkovou knihu. Dílo úctyhodné! Pravda,
kvalita literatury se jistě neřídí počtem
potištěných stran, ale tím, co nám kniha dá,
čím obohatí náš vnitřní svět. Štein-Schneiderova sbírka vtipů na židovský způsob
si na první pohled neklade „vysoké cíle“.
Primárně má čtenáře pobavit, zpříjemnit
mu den. Na druhou stranu, nemůžeme číst
židovské anekdoty, aniž bychom při tom
nepocítili vliv tisícileté moudrosti, která
se v mnohých z nich skrývá. Schneiderova
sbírka anekdot opradu nejen pobaví, ale
dá nám současně možnost nahlédnout do
bohaté pokladnice židovského myšlení, jak
se vyvíjelo v různých diasporách, i v naší
historické vlasti, v Erec Jisrael. Sbírka končí
Tak si představ, že jsem včera rozbil zrcadlo,
no víš, co to znamená, že budu mít sedm let
neštěstí. Naštěstí mám dobrýho právníka
a ten si myslí, že by to mohl uhrát na pět.
Budí matka syna: Vstávej a běž do synagogy,
je sobota. – Nikam nepůjdu a mám pro to dva
důvody. Nemám je rád a oni nemají rádi mě.
– A já mám taky dva důvody. Je ti padesát
a jsi jejich rabín.
Takže, Horowitz, oni si chtěli ode mne půjčit
padesát tisíc! Ale jakou mi můžou dát záruku?
– Slovo gentlemana, pane Kohn! – Tak to jo...
Tak mi ho přivedou!
Pokud je někdo milovníkem židovských
anekdot, a to nejen z našich luhů a hájů, ale
i třeba amerických nebo izraelských, tak
mu Schneiderovu sbírku vřele doporučuji.
Rozhodně se při jejím čtení nebude nudit
ani usínat.
Knihu vydalo pražské nakladatelství Garamond a je k dostání ve všech vybraných
knihkupectvích.
rabín Daniel Mayer
Strana 36
5776-37
KULTURA
IZRAEL JE VŠEMU NA VINĚ
(Israel ist an allem schuld)
Pod tímto názvem vyšla 16. dubna 2015 kniha s podtitulem:
Proč je židovský stát tak nenáviděn
(Warum der Judenstaat so gehasst wird).
Autoři jsou Georg M. Hafner & Esther
Schapira: První z nich je nežid – bývalý
levičák, zklamaný a znechucený z antisemitismu (pardon! z „antisionismu“)
soudruhů. Spoluautorka měla židovského
otce, není však židovka; má k nám kladný
postoj, což u takových nebývá pravidlem,
spíše naopak. 1 Obsah knihy polarizuje. Objevily se mnohé recenze a stovky
komentářů k nim se širokým spektrem
postojů k věci, od kladných po záporné.
Myslím, že malá „degustace“ řekne víc
o obsahu knihy než x+1 recenze – natož
z pera „neliteráta“. Kniha má 317 stran.
Vybral jsem kapitolu. „Vrah dětí Izrael“
(str. 30–32).2 Proti obrazům mrtvých dětí
neexistují obranné zbraně ani argumenty.
Mrtvé děti se samy stávají zbraněmi v asymetrické válce3 a prohlašují protivníka vždy za
vinného... píše se v úvodu ke kapitole vybrané
zde k překladu, začínající dalším odstavcem.
Avšak ne všechny děti jsou si rovny.
V konfliktu na Blízkém východě zřejmě
hraje roli, kdo má tyto děti na svědomí.
Právě region Blízkého východu je pro děti
nebezpečný. V brutálním souboji teroristických klanů, islamistických fanatiků a bezohledných diktátorů o moc umírají denně
nevinné děti. Asi kolem 9000 dětí zahynulo
dle pátrání UNICEF 2014 v samotné Sýrii.
Děvčata Jezídů byla znásilněna a zotročena.
Takové zprávy vyvolávají celosvětově
rozhořčení v informačních systémech
mikroblogů tzv. Twitter-Hashtags,4 avšak
nenaženou ani jediného německého demonstranta do ulic. Není pochybnosti o tom, že
počty obětí vyvolávají veřejnou soustrast,
nýbrž obličej, totožnost protivníka. Když
Izrael usmrtí děti – to činí podstatný rozdíl
v hodnocení. Pouze tehdy vyvolá jejich
utrpení velkou mediální bouři.
Kdo však prezentuje obrazy palestinských dětí, které nikoliv Izrael, nýbrž
samotní Palestinci mají na svědomí?
Obrazový materiál k tomu by byl hojný. Kupříkladu: Obraz 14letého kluka
jménem Hassan Abo. V dubnu 2004
vyvolal pozornost izraelských vojáků na
Hawara-Checkpoint 5 při Nablusu. Útlý
klouček, výšky sotva 130 cm, stál v řadě,
tak jako mnohé děti, v době, kdy hranice
byly ještě propustné, aby si jako nosiči vydělaly pár šekelů. Avšak malý Hassan, syn
obchodníka s potravinami, nenesl náklad
pomerančů ani oliv, nýbrž pod červenou
mikinou měl pás atentátníka-sebevraha,
naplněný výbušinou. Opasek dostal připevněn na břicho, aniž by tušil, co by to
pro něj a jeho potenciální oběti znamenalo:
na žebříčku důležitosti obětí zaujímají pa- Hassan Abo byl totiž duševně mírně zaolestinské děti nesporně první místo – ovšem stalý. Dálkově ovládaný robot osvobodil
pouze děti z Gazy a ze Západního břehu děcko od bomby plné hřebíků. Svlečen
Jordánu (Westbank). O palestinské děti, až do spodního prádla, strachy pomočený,
třeba v Jordánsku, se svět zajímá i dnes si klekl a dal se do pláče. Úpěnlivě prosil
přesně tak málo jako v r. 1970, když za o život u těch, kteří ho právě zachránili. Je
vlády krále Husseina v čase vykřičeného to srdcervoucí obraz a obžaloba Hamásu,
„Černého září“ bylo dle odhadu usmrceno který hocha zneužil. Hnutí Hamás poslalo
asi 40 000 Palestinců – mezi nimi i mnohé dítě na jistou smrt s cílem usmrtit další lidi.
děti. Tento masakr za vlády otce dnešního Matce slíbili 100 šekelů, tehdy asi 18 eur,
krále Jordánska, Abdulaha II., je dávno za syna a jeho mučednickou smrt. Byl by
pouhou poznámkou pod čarou, zařazenou se stal nejmladším sebevrahem-atentátnído krvavé historie této oblasti. Nikoliv kem. Jeho obraz by se byl dobře vyjímal
1 Angažovala se v aféře kolem smrti arabského chlapce (Mohammed al-Durrah), který měl být údajně zastřelen vojáky izraelské armády. Sugestivní
záběry krátkého filmu natočeného arabským kameramanem v Gaze (koncem září 2000) byly vysílány na TV kanálu France 2. Arabsko-islámský svět
kluka oslavoval jako mučedníka. Zbytek světa (až na výjimky) zatracoval izraelskou soldatesku a omlouval smrtí chlapce lecjaký teroristický útok proti
Židům a Izraeli. E. Schapira se zasloužila o odhalení pravdy, že film byl podvodem – dokonce vícenásobným. Trvalo však přes jedno desetiletí, než
stanice France 2 přiznala prokázanou vinu na šíření lžipropagandy.
2 V originálu není „Vrah XY“ psáno tlustě – dovolil jsem si toto zdůraznění. O demonstracích, na nichž se provolávala hesla a nesly plakáty
s protižidovským a protiizraelským obsahem, bylo již dříve referováno (ŽL 33).
3 Hamás zneužíval děti jako ochranný štít, což i OSN musela, chtě nechtě, přiznat.
4 Bývají to „jednodnovky“ s krátkým poločasem životnosti.
5 Kontrolovaný přechod.
Strana 37
5776-37
KULTURA
na demonstraci za mír s heslem „Vrah dětí
Hamás“. Fotografii dramatu se šťastným
koncem si je možné bez problémů obstarat
od zpravodajské agentury Reuters. Není
to starost o blaho dětí, kterou má světová
veřejnost na srdci a co vzbuzuje její rozhořčení. Proč neskandují lidé „Vrah dětí
Boko Haram“ poté, co v Nigerii, ve městě
Potiskum, sebevražedný atentátnik usmrtil
ve škole 48 dětí? Proč ne „Vrah dětí Islámský stát“ poté, co černě zakuklení vrazi
v samotném Iráku usmrtili nebo zmrzačili
700 dětí? Proč ne „Vrah dětí Sýrie“ poté,
co diktátor Assad nechal bombardovat
Aleppo? Proč ne „Vrah dětí Severní Korea“,
jelikož tam umírají děti hladem, což je světu
po desetiletí známo?6 Místo toho provolávají „Vrah dětí Izrael“. A když již Němcům
konflikt na Blízkém východě leží obzvláště
na srdci, mohli by provolávat i „Vrah dětí
Hamás“. Avšak nikdo z nich to nedělá. Jde
tudíž snad méně o soucit s palestinskými
dětmi a spíše o resentiment – utajovanou,
potlačovanou zášť – proti židovskému Státu
Izrael, který žene tolik lidí do ulic? Onen
tak důležitý smysl pro soucit s utrpením lidí
a solidarita s nimi, jsou politicky instrumentalizovány. V mediální válce se ze suroviny
soucit vyrábí ostrá munice, cit se překuje
v úskočnou, podlou zbraň, proti které není
obrany. Samozřejmě, soucit sám o sobě je
neutrální, neantisemitský, avšak strategie
využít ho propagandisticky proti Izraeli je
antisemitská.7
Překlad a poznámky:
Juraj Eckstein
6 Děti neumírají z nedostatku státních prostředků. Kim Čong Un je velkoryse vynakládá na nukleární výzbroj, která určitě není k mání za babku; podle
posledních zpráv i na vývoj H-bomby.
7 V knize se rozebírá na sto konkrétních případů, v nichž se napadá židovský národ a Izrael s použitím variabilních instrumentů propagandy včetně
polopravd a lží. Nepolemizuje se s kritikou, která je legitimní, na adresu každého jednotlivce, skupiny – ať již etnické nebo jiné – popřípadě států
a jejich vlád. Pokud jde o Izrael, navrl Natan Ščaranský tzv. 3D kritérium k rozeznání oprávněné kritiky od antisemitismu. Delegitimizace – upírání
práva na existenci státu Židů. Démonizace jeho obyvatel. Posléze – Dvojí tj. jiné měřítko aplikované na Židy a Izrael a na ostatní činitele světového
dění. Je-li splněno jedno z uvedených kritérií, je ve hře antisemitismus, někdy hůře nebo lépe maskován jako kritika. Třetí D je dostatečně doloženo
přeloženou kapitolou.
Nakladatelství Archa vydalo
básně Paula Celana
Černé vločky
Vydávat poezii dnes je riziko. Je to prodělečný obchod, proto je třeba ocenit, že malé
zlínské nakladatelství Pavla Jungmanna
Archa vydalo sbírku básní významného
židovského básníka píšícího německy Paula
Celana Černé vločky. Kniha je výběrem
z celé jeho tvorby, a to od počátku až po
posmrtně vydané básně. Přeložil je Radek
Malý a ilustracemi je doplnila Inge Kosková, které se podařilo výborně vystihnout
atmosféru básní. Ty nejsou jednoduché,
mnohé potřebují vysvětlení, a proto na závěr je kniha doplněna kapitolou Poznámky
a vysvětlivky.
…
Kdo byl Paul Celan? Narodil se 23. 11.
1920 jako Paul Antschel v Černovicích
v Bukovině, která před 1. světovou válkou
byla součástí rakousko-uherské monarchie.
Početná židovská menšina zde hovořila německy. V roce 1942 přišel o oba rodiče, on
sám byl deportován do pracovního tábora.
V roce 1947 přišel do Vídně, od roku 1948
žil v Paříži, kde dne 20. 4. 1970 dobrovolně
ukončil svůj život skokem do řeky Seiny.
V knize Černé vločky je uvedena řada dalších údajů o životě a tvorbě významného
lyrika a překladatele Paula Celana.
Básně, které mají židovskou tematiku,
psal německy, jejich četba není lehká. Často
potřebují vysvětlení, jaké skutečnosti autora
vedly k tomu, aby je napsal. Zásluhou překladatele Radka Malého se to čtenář dozví.
S nadsázkou lze říci, že bez této pomoci
by je čtenář ne vždy dokázal dešifrovat.
Celanovy básně jsou věnovány utrpení
Židů. V době vzrůstajícího antisemitismu
v Evropě to jsou básně proti zapomínání.
To, o jak významného lyrika se jedná,
chci dokumentovat na dvou příkladech.
V básni Fuga smrti Celan upozorňuje na
nelidské pronásledování a zabíjení Židů
v Německu po nástupu nacistů k moci a za
druhé světové války. Větou z básně „... to
smrt je z Německa mistr“ – v německém
originále „Der Tod ist ein Meister aus
Deutschland“ nazvala novinářka Lea Rosh
televizní pořad o šoa, který připravila s historikem Eberhardem Jäckelem a který se
v Německu vysílal v roce 1990.
Druhý příklad je z doby nedávno minulé.
Australský autor Richard Flanagan svou knihu o nelidských podmínkách v japonském
zajateckém táboře The Narrow Road to the
Deep North uvádí citátem Paula Celana
„Mother, they write poems“. Z českého překladu Radka Malého cituji: „Matko, / nikdo
nevpadne do slov těm vrahům. / Matko, oni
píší básně.“ Richard Flanagan obdržel za
svou knihu v roce 2014 významnou The
Man Booker Prize.
Kniha Černé vločky je obsahem, překladem a ilustračním doprovodem významným
edičním počinem. Přeji nakladateli Pavlu
Jungmannovi, překladateli Radku Malému
a výtvarnici Inge Koskové mnoho zdaru
a věřím, že Černé vločky jsou jen začátkem
jejich úspěšné spolupráce.
Denny Stecher
Strana 38
5776-37
KULTURA
Letošní Umělecká cena česko-německého
porozumění patří literatuře
Ve středu 11. listopadu byla v Brně předána
cena, která vyznamenává osobnosti, zasazující se o porozumění mezi Čechy a Němci,
o zlepšování vzájemné spolupráce a o odbourávání předsudků. Tato cena se udílí
každoročně od r. 1994, střídavě v Německu
a v České republice. Oceněna je vždy dvojice osobností, jedna z České republiky a jedna z Německa. Letos se pořadatelé rozhodli
udělit hlavní cenu literárnímu vědci Hansi
Dieteru Zimmermannovi a překladatelce
Aleně Bláhové.
Hans Dieter Zimmermann je výraznou
osobností v oblasti česko-německých vztahů již více než 40 let. V letech 1970–1973
podporoval z pověření západoberlínské
Akademie věd okruh disidentů kolem Pavla
Kohouta, což mělo pro Zimmermanna za
následek jedenáctiletý zákaz vstupu do
ČSSR. O Československo a českou literaturu se zajímal i nadále. Nejdůležitějším
projektem, který v této oblasti realizoval,
je Česká knihovna (Tschechische Bibliothek, nakladatelství DVA), soubor 33
svazků, který v letech 1999–2007 přinesl
v německých překladech průřez české literatury od Husa a Komenského přes Máchu,
Němcovou, Haška, Poláčka, Karla Čapka
až po Hrabala či Václava Havla. Ve své
akademické dráze proslul Zimmermann
především jako odborník na pražskou
německou literaturu. I z tohoto důvodu
přednesl laudatio David Stecher, ředitel
Pražského literárního domu.
Alena Bláhová se prosadila jako překladatelka z němčiny a francouzštiny. V 70. letech pracovala ve Státním židovském muzeu
a jako jazyková lektorka, jako překladatelka
a publicistka na volné noze působí od r. 1990.
Mezi „její“ autory patří např. Martin Buber,
Else Lasker-Schüler, Paul Leppin, Elie
Wiesel a především R. M. Rilke. V letošním
roce obdržela již Rakouskou státní cenu za
literární překlad.
Umělecká cena není spojena s finančním
obnosem, ale s uměleckým dílem. Autory
jsou vždy jeden český a jeden německý
umělec, kteří věnují jedno své dílo nositeli
ceny z druhé země. Tvůrci letošních cen
jsou Marie Filippovová z Brna a Verena
Seibt a Clea Stracke z Mnichova. Vedle
dvou hlavních laureátů jsou od r. 2011
oceňováni také dva čestní nositelé, kteří
svým občanským nasazením a svou činností
příkladným způsobem podporují česko-německé porozumění. Letos tyto čestné ceny
obdrželi manželé Helga a Horst Löfflerovi
ze Stuttgartu a Irena Nováková z Prahy.
Manželé Löfflerovi přispěli k organizaci
a plánování rozhovorů na téma soužití Čechů a Němců v Horní Plané (1977–2011).
Od r. 2003 se podíleli na vzniku vzdělávacího centra Adalberta Stiftera v Horní Plané.
Irena Nováková pochází z Jablonce n. Nisou,
oba její rodiče byli Němci. Od r. 2007 působí
Nováková jako předsedkyně Kulturního
sdružení občanů německé národnosti v ČR,
je členkou Výboru pro národnostní menšiny
hl. m. Prahy a pracovní skupiny Česko-německého diskusního föra.
Uměleckou cenu česko-německého
porozumění udělují od r. 2010 společně Spolek Adalberta Stiftera (Mnichov), Nadace
Brücke/Most (Drážďany), Pražský literární
dům autorů německého jazyka, Collegium
Bohemicum (Ústí n. Labem), Mezinárodní
kulturní sdružení Pro Arte Vivendi (Berlín)
a Unie pro dobré sousedství česky a německy hovořících zemí (Praha). Mezi jejími
laureáty jsou např. Richard von Weizsäcker,
Antje Vollmer, Jiří Dienstbier st., Hans-Dietrich Genscher, František Černý, Ludvík
Kundera, Jan Trefulka či Pavel Kohout.
Max Brod: 10+2
Profesor Zimmermann s Barborou Šrámkovou
Pod tímto titulem se v pražské Maiselově raných pražských próz z období před první
synagoze konal pořad věnovaný dílu světovou válkou po zralé romány napsané
Maxe Broda (1884–1968). Příležitostí v Izraeli. Součástí řady je i výbor esejí
k prezentaci desetisvazkového vydání o umění, biografie Heinricha Heina nebo
vybraných spisů Maxe Broda v nakla- pozoruhodný román o Ježíšovi Der Meister.
Svazky, které budou následovat, přidatelství Wallstein (2013–2015) byla mj.
potěšující zpráva, že edice bude rozšířena nesou tři Brodova dramata a výběr z jeho
o další dva svazky. Hlavním hostem ve- málo známé lyriky, a především stěžejní
čera byl prof. Hans Dieter Zimmermann dílo o pražské německé literatuře Der
z Berlína, jeden z editorů celé řady. Prager Kreis, které vyšlo i v českém přeUkázky z Brodových textů v českých kladu pod názvem Pražský kruh (1993).
překladech mistrně četl Jan Hartl.
V průběhu večera se diskuse několikrát
Zimmermann v rozhovoru s Barborou stočila na různé aspekty Brodova vztahu
Šrámkovou, autorkou knihy Max Brod k židovství a jeho příklon k sionismu
und die tschechische Kultur (Arco Verlag, – tato témata Brod řeší např. v románu Ty2010), komentoval jednotlivé svazky edice, chona Brahe cesta k Bohu nebo v biografii
která přináší výběr z Brodovy tvorby od Heinrich Heine.
Strana 39
5776-37
KULTURA
Příběh Eriky
Jak starý
je židovský národ?
Tuto otázku si klade izraelský historik a emeritní profesor na Telavivské
univerzitě Šlomo Sand ve své knize Jak byl vynalezen židovský národ.
Nakladatelství Petrkov vydalo útlou
knížku, která formou působivých ilustrací Roberta Innocentiho a krátkého
textu Ruth Vander Zee představí dětskému čtenáři jeden z reálných příběhů,
který takovémuto publiku lze vyprávět.
Velmi výjimečný osud zachráněného židovského batolete, jež nikdy nepoznalo
své skutečné rodiče, ale přežilo téměř
jistou smrt díky lidské solidaritě a štěstí.
„Neznám své datum narození. Neznám
své rodné jméno. Nevím, v jakém městě
či zemi jsem se narodila. Nevím, jestli
jsem měla bratry nebo sestry. Jediné,
co opravdu vím, je, že když mi bylo
několik měsíců, byla jsem zachráněna
před holokaustem,“ říká Erika autorce
příběhu. Text knížky je velmi střídmý
a vychází vstříc mladé generaci, která
si v dnešním světě sociálních médií ke
klasickým textům hledá cestu velmi
složitě. Z toho důvodu jsme požádali
o názor i dvě mladé aktivní čtenářky.
Káťa (12): „Vyprávění je kraťoulinký.
Příběh by mohl být zajímavější, kdyby
ho autor víc rozvinul. Je to hodně smutný.
Dobře je tu popsán strach. Chovali se
k Židům, jako by to byl hmyz – nehodí
se, zlikvidovat. Ponižovali je, vzali jim
všechen majetek, a pak i život. Ale pěkně
napsaný. Nesedí mi jen vyhození několikaměsíčního dítěte oknem z vlaku. To by
přece nepřežilo. Vždyť nemá ani správně
srostlý kosti... I když nad tím se asi nemá
uvažovat logicky. Pro poučení z historie
to není podstatné.“
Niky (14): „Je to moc krátký, příliš krátký. Knížka se mi líbila. Téma holokaustu
mi přijde strašně smutný. Scéna, kdy žena
vyhodí dítě z vlaku, mně přijde dojemná.
Ale pocit z podobných knížek mám divný.
Vadí mi, že vzdělaní lidé něco takového
připustili. Komiks Maus mi přišel na tohle téma lepší. Bylo to moc stručný, téma
by si zasloužilo větší prostor.“
A odpovídá na ni překvapivě. Dnešní Židé
podle něj nejsou potomky jednotného
národa, jehož původní vlastí mělo údajně
být území starověké Palestiny a který byl
ze své domoviny vyhnán Římany, aby se
do „zaslíbené země“ po dlouhé době opět
vrátil. Podle Sanda původní Židé zůstali
v Palestině a většina z nich v počátcích
islámské expanze konvertovala k islámu,
z čehož plyne, že dnešní Židé nemají na
území Izraele/Palestiny o nic větší právo
než kdokoli jiný. Ti, kteří se například
v Evropě hlásili k židovské víře, byli podle
něj potomky místního obyvatelstva přestoupivšími k hebrejskému náboženství. Sand se
přitom rozepisuje i o celých státech, v nichž
byl judaismus přijat za oficiální náboženství, jako Himjarské království přibližně
na území dnešního Jemenu a Chazarské
říše nacházející se kdesi mezi Kaspickým
a Černým mořem a na Krymu. Říši, kterou
svým románem Chazarský slovník proslavil
Milorad Pavić (1929–2009), Sand velmi
chválí: „Chazarská vláda s velikou pravděpodobností poskytovala ochranu Židům,
muslimům, křesťanům i pohanům a v jejích
městech mohly vedle sebe stát synagogy,
mešity a kostely.“ Pozdější židovští, často
v Německu žijící historikové ale dle Sanda památku Chazarů potlačili, protože se
cítili být povzneseni nad kulturu východní
Evropy.
Musíme samozřejmě se Šlomem souhlasit v tom, že při vzniku a utváření kolektivní
identity každého národa hrají nemalou roli
selektivní paměť a mytologizace (autor se
přitom odvolává na klasiky jako Benedicta Andersona http: //iliteratura.cz/Clanek/24129/anderson-benedict-predstavy-spolecenstvi-uvahy-o-puvodu-a-sireni-nacionalismu-1 nebo Ernsta Gellnera). Ale
podobně, jako byly přehnané teze Dušana
Třeštíka o relativně nedávném „vymýšlení“
českého národa, jak u nás přesvědčivě dokázali František Šmahel nebo Alexandr Stich,
jsou přepjaté i teze z recenzované knihy.
Publicista a komentátor Českého rozhlasu
Jan Fingerland ji asi právem označil za
„směs zajímavých hypotéz, dávno známých
poznatků a nemalé manipulace s fakty“.
Radikální kritika, které v knize podrobuje
současný Stát Izrael, je zřejmě nespravedlivá. Je samozřejmě tragické, že se dnešní
Židé dosud nedokázali dohodnout s Palestinci a že se – řečeno s Janem Masarykem
– ze své dlouhé historie menšiny uprostřed
křesťanské (či jiné) většiny nepoučili, jak
zacházet s jinou menšinou ve vlastním
státu. Že by ale vina byla jen na židovské
společnosti, nebo že by se dokonce jednalo
o „nejrasističtější společnost na světě“, jak
Sand později prohlásil, musíme označit za
příliš černobílé vidění. Navíc dnešní vývoj
v Belgii, Španělsku a Velké Británii ukazuje,
že i jiné, dokonce velmi tradiční demokracie
mají nemalé potíže s uspokojením požadavků etnických skupin, které se s daným
státem plně neidentifikují. Pokud tedy Sand
v knize píše, že na rozdíl od Izraele Španělsko patří všem Španělům bez ohledu na
to, jestli jde o Kastilce, Katalánce či Basky,
tak v Barceloně by se svým názorem příliš
nepochodil. Centrální španělská vláda sice
proti Kataláncům nepoužívá stejné prostředky jako izraelská vláda proti Palestincům,
ovšem Katalánci – pokud vím – netvrdí, že
Španělsko vlastně neexistuje, respektive by
existovat nemělo. A že Španělé by měli být
zatlačeni do moře…
Absolutisticky postulovaný ideál multikulturní, ke všem svým členům stoprocentně
spravedlivé společnosti, který Sand vyznává
(a k němuž se v českém doslovu hlásí i Pavel
Barša), je jistě ušlechtilý. Bohužel ale při
jeho uplatňování neměří všem stejným metrem. Demokratické přednosti země, v níž
může svobodně šířit podobné názory a zastávat profesorské místo na univerzitě, podle
mne oceňuje zcela nedostatečně. Navíc jeho
kniha sebenenávistně tepající všechny možné židovské nedostatky a prohřešky může
bohužel být ideologicky využita či zneužita
i těmi, kteří sledují cíle a ideály naprosto
odlišné, ba protikladné k těm, jež deklaruje.
Jan Lukavec, článek vyšel v Respektu
29. 11. 2015 a na iLiteratura.cz.
Šlomo Sand: Jak byl vynalezen židovský národ. Přel. Veronika Bránišová, Přemysl Houda,
Olga Sixtová, Rybka Publishers, Praha, 2015, 492 s.
Strana 40
5776-37
KULTURA
Nejprve přišla nenávist, pak důvod, vzadu a varovat ostatní? Když to nebudu
potom cíl, po něm metody a nakonec já, tak kdo?“
A neměli bychom ani dnes zapomenout,
ospravedlnění sebe sama.
že:
„Zebry nezmění své pruhy a váleční
zločinci se nebudou kát.“
Taky bychom přece jen měli mít na
Některé spisovatelky mají jedinou chybu
– že to jsou ženy. Zvlášť u nás, kde taková paměti, že:
„… antisemitismus byl v Německu roz„-ová“ nikoho nenechává na pochybách
a většinu mužských čtenářů okamžitě odradí. šířený daleko víc už předtím, než se Hitler
Zvlášť když nepříliš sečtělý knihkupec (není dostal k moci. Začínalo to už tím, co nás
to jeho chyba, když u nás ročně vychází učili v kostele, jak židé před dvěma tisíci
přes 17 000 titulů, tudíž v přepočtu cca 46 lety zabili našeho Pána… Rozšířit myštitulů denně včetně víkendů a svátků) zařadí lenku, že za všechny německé problémy
ženskou spisovatelku do přímo urážlivého mohou židé, nebylo nijak složité.“
Ovšemže už prý nemůžeme …
oddělení – do regálů „Čtení pro ženy“.
„vinit nacistu, který se narodil v antiUznejte, kdo z mužských čtenářů sáhne po
semitské zemi a dostalo se antisemitského
knize v regálu s „ženskou literaturou“?
Škoda. Tak nemá šanci objevit báječ- vychování, za to, že v dospělosti pobije
nou, chytrou a moudrou vypravěčku Jodi tisíc židů?“
Ale měli bychom si dneska uvědomit, že:
Picoultovou a její román VYPRAVĚČKA
„Němci zaplatili na exaracích miliardy
(Z anglického originálu The Storyteller,
nakladatelství Atria Books v New Yorku dolarů. Jednotlivcům. Izraeli. Ale víte, že
v r. 2013 přeložila Ivana Nudličková, vydalo už uplynulo téměř sedmdesát let, ale zatím
Euromedia Group v r. 2014).
se na žádném veřejném fóru židům za ho„Ukazuje se, že sdílet s někým minulost locaust neomluvili? … Spojenci je museli
je úplně něco jiného než ji znovu o samotě dovléct k soudu v Norimberku. Předstaprožívat. Už to není cítit jako zranění, ale vitelé, kteří napomáhali vzniku třetí říše,
spíš jako obklad.“
zůstali ve vládě i po válce, protože popírali,
Obklad – čeho? Bolestivých vzpomínek že by někdy patřili k nacistům, a německý
babičky hlavní postavy pekařky Sage, anebo lid to přijal.“
výčitek devadesátiletého bývalého příslušSage vypátrá babiččin a nacistův příběh,
níka SS, který působil v koncentračních ale neustále si klade znepokojující a aktuální
táborech?
otázky:
Tyto otázky nejsou jen záležitostí minu„Možná vám připadá, že podělit se
losti. Jsou aktuální i dnes.
o svědectví něčeho takového by mohlo
„Rutinně rok co rok deportujeme stov- něco změnit, ale není to tak. V novinách
ky tisíc ilegálních přistěhovalců, a to je jsem četla o tom, jak se historie opakovala
jejich jediným proviněním, že překročili v Kambodži, ve Rwandě nebo Súdánu.“
dobu pobytu nebo přijeli bez správných
Má o tom všem psát, nebo ne? Váhá:
dokladů – ale lidé, kteří páchali zločiny
„Proč se snažit vypsat na papír pocity,
proti lidskosti, by mohli zůstat? A v klidu které jsou příliš propleteny, obrovské
tady zemřít? A být pohřbení do americké a ohromující, než aby se daly spoutat
půdy?“
abecedou?“
Jenže tato otázka není a nebude vyřešena,
Její židovská babička tvrdí, že:
dokud žijí svědkové a oběti těch zločinů:
„Když člověk něco takového prožije, je
„Spousta těch, kdo přežili, si to teto- mu jasné, že neexistují slova, která by to
vání nechali chirurgicky odstranit, ale dokázala aspoň přibližně popsat.“
ona tvrdí, že pohled na ně jí každé ráno
A nakonec velmi optimistická poznámka,
připomene, že vyhrála.“
kterou vysloví jeden z vyšetřovatelů válečAle i Sage, která se kvůli své poraněné ných zločinců:
„Mohl bych mít nějaké jízlivé poznámtváří skrývá ve svém pekařství, se snaží
ky o americké mládeži, … ale udělalo na
vyřešit životně zásadní problém:
„… když člověk tráví příliš mnoho času mě velký dojem, že čte něco jiného než
v minulosti, nikdy se nepohne dopředu. Padesát odstínů šedi.“
Pořád se vám ještě zdá, že kniha PicoulAle nikdo mi nemůže říct, že to, co dělám,
není důležité. Pokud má historie tendenci tové patří jen do „Čtení pro ženy“?
Jan Johna
se opakovat, neměl by někdo zůstat trochu
VYPRAVĚČKA
MSTITEL
Od českého vydání románu Fredericka Forsytha MSTITEL (Přeložil Michal Pokorný,
Avenger, nakl. Bantam Press, London, 2003,
Knižní klub, 2004) sice uplynulo skoro
12 let, ale právě teď má kniha nejžhavější
aktuálnost.
Myslím, že několik uvedených citátů už
nepotřebuje žádný další komentář. Jen malé
upozornění – knihu Forsyth napsal dlouho
před dnešní takzvanou uprchlickou krizí.
Při jednání se zlem tolerovat znamenalo
ustupovat, ustupovat znamenalo schvalovat a schvalovat znamenalo přiznat porážku… nepřišli válčit proti komunismu,
ale proti ateismu.
Vyznačovali se vášnivou nenávistí a pohrdáním vůči křesťanství, Západu a zejména Spojeným státům.
…
Za neustálým řečněním o Allachovi doutnala v mladém muži nenávist, která si
jednoho dne měla najít jiný cíl než Rusy.
…
Ale na to bychom taky měli pamatovat:
Nikdo nedokáže odpouštět svému zachránci. Člověk nechová k nikomu větší
odpor než k vlastnímu dobrodinci.
…
... terorismus vznikal v myslích zajištěných a vzdělaných středostavovských
teoretiků se skutečně ohromující mírou
ješitnosti a rozvinutým smyslem pro
samolibost.
... Většina z nich měla univerzitní vzdělání.
…
Vyznačovali se děsivou schopností nenávidět... Prvotní byla nenávist, cíl si hledali
později a obvykle jej našli.
…