kultura 2/2014 - Syndikát novinářů

č.2
Ročník XXI.
Kultura
2014
Bulletin Klubu kultury SN ČR
Točenice s ledňáčkem
(symbol Václava IV.)
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
Točenice s ledňáčkem (symbol Václava IV.)
Staroměstská mostecká věž,
Praha 1 – Staré Město
Významy vtělené do kusu látky, šátku nebo
ručníku s uzlem – točenice znovu dokazují podivuhodnou schopnost hry ve středověké
kultuře. Obtočena kolem hlav tří králů s cípy volně vlajícími bývala chápána jako ustálený
orientální vladařský odznak moudrosti. Rytíř jí podkládal přilbu a král korunu. Erbovní
umělci ji svázali do téměř ideálního kruhu, který vždy znamenal sepětí, společenský svazek
nebo příjemné pouto, hlavně pouto lásky (podobně i prsten nebo věnec). V tomhle významu ji
přijali v kurtoazních hrách panovnických dvorů členové tajných bratrstev. Také ve dvorní
společnosti Václava IV. ovíjela točenice z jemné roušky nejintimnější tajemství krále a
královny, svazovala jejich údy pomyslnými uzly lásky. Prolínala iniciály jmen dokonce
v přenádherně vymalované královské bibli, kde si s ní pohrávala štíhlá lazebnice, a ledňáček
vysedával nad králem, uvězněným v kládě milostné touhy.
Točenice s králem a
lazebnicí mezitím sestoupila
do příbytků měšťanů na kachle
zdobných kamen a časem
zbylo matné povědomí, že král,
lazebnice,
ledňáček
a
točenice či věník k sobě nějak
náleží. Tak po více než stu
letech vznikla pověst o sličné
lazebnici
Zuzaně,
která
zachránila lehkomyslnému vládci život.
V časech krále Václava
býval svinutý ručník v podobě točenice již poutačem
lazebnických živností a staroměstští lazebníci ho měli na
korouhvi. Domy se znamením točenice slibovaly příjemné
tělesné rozkoše, protože
středověký obřad koupele si
nelze představit bez občerstvení a dalších požitků, před
nimiž moralisté rozhodně
varovali. Snad právě proto naši předkové nacházeli velkou zálibu v péči o vlastní tělo a
hygienu, což nelze říci o pobělohorském století, kdy epidemie a protireformace zcela
podkopaly kdysi výnosnou lazebnickou živnost. Z někdejších pěti staroměstských točenic na
domech přežila do poloviny 17. století ve znamení pouze jediná.
Až půjdete starou Prahou, zvedněte oči od
každodenního shonu a ruchu dnešních ulic
a podívejte se na portály starobylých domů.
Najdete nad nimi kouzla lidské fantazie
a tvořivosti. Z nepřeberného množství ještě
zachovaných domovních znamení nebo i z těch,
která jsou už jen v Muzeu hlavního města Prahy,
jsme pro čtenáře bulletinu KULTURA 2014
vybrali pět, která budou zdobit titulní strany
všech letošních čísel našeho časopisu a čtyři, která najdete na jeho zadní straně.
Autorem kreseb je akademický malíř Zdeněk Světlík.
Texty k obrázkům připravuje Jaroslava Světlíková.
-sv-
ZPRÁVY Z VÝBORU
ZPRÁVA VÝBORU KLUBU KULTURY
SYNDIKÁTU NOVINÁŘŮ ČESKÉ REPUBLIKY
ZA OBDOBÍ
DUBEN 2012 AŽ DUBEN 2014
Nevědomky jsme předběhli dobu, když jsme
připravovali Stanovy našeho klubu a zakotvili v nich
povinnost každé dva roky mít volební členskou
schůzi a mezi nimi alespoň jednu členskou schůzi. Po
pár letech vydali úředníci nový Občanský zákoník a
v něm všem organizacím stanovili povinnost mít
každoročně členskou schůzi. No vida, jak jsme byli
pro ně inspirativní.
Uplynulo něco málo přes rok a scházíme se na
další členské schůzi a tato je po dvou letech opět
volební. Bohužel, žádná z posledních volebních
schůzí volený výbor neobměnila. Složení výboru se
nemění, jen k naší škodě z něj někteří členové
odcházejí. V roce 2012 byl zvolen výbor Klubu kultury ve složení: PhDr. Vojtech Čelko,
PhDr. Aleš Holub, PhDr. Milena Nyklová, Mgr. Jaroslava Smolová, Jaroslava Světlíková a
Ing. Romana Velčovská. Dlouhodobými spolupracovnicemi výboru jsou Jiřina Mgr. Jana
Hubáčková, Ing. Maria Vašáková a Růžena Veverková.
Dnes vám odstupující výbor předkládá Zprávu o své dvouleté činnosti a o hospodaření.
******
Již tradičně míváme na jaře členské schůze. Na nich výbor představuje svoji činnost i
hospodaření s klubovými prostředky. Nyní je
na vás, abyste v diskusi
a v usnesení vyjádřili
svůj názor na současný
stav klubu a na činnost
odstupujícího výboru za
poslední dva roky. Jeho
práci jste měli možnost
průběžně sledovat v rubrice Zprávy z výboru v
našem časopise KULTURA, který výbor vydává pětkrát do roka.
Zatím bulletin KULTURA je jediným vzájemným spojením mezi výborem a členskou
základnou, protože doposud naše klubové webové stránky, vázané na syndikátní, neplnily své
poslání. Od začátku roku však
Syndikát
připravuje
změnu
vlastních webových stránek,
které umožní regionům i klubům
aktivněji webové stránky sestavovat a využívat. Nyní bude
záležet na nás, na výboru a na
členech klubu, jaké ty naše
stránky budou, a především na
vás, jak je budete využívat.
V letošním roce můžeme
mluvit o opravdové tradici ve
vydávání vlastního klubového časopisu, vždyť KULTURA vychází již dvacet let. A letošní
ročník je už jednadvacátý. Za ta léta se vystřídali jen tři jeho šéfredaktoři. Přitom obsah byl
vždy a je stále zaměřen na kulturu v její plné šíři. Jeho redakční rada vítá spolupráci s mnoha
členy klubu. Je si vědoma, že tím je zajišťována pestrost obsahu časopisu i různorodost
pohledů na kulturní dění a to z celé naší země. Určitě k obohacení časopisu přispěla také
spolupráce s několika akademickými malíři. Stačí připomenout Alenu Hoblovou, Josefa
Velčovského nebo Zdeňka Světlíka. Je dobře, že se do časopisu dostávají vedle
„oznamovacích“ článků i ty, které nám nabízejí autorův
názor na probíhající kulturní událost. Dokonce k jedné
události se objevují i odlišné názory. Díky grantům
Syndikátu v posledních dvou letech vydáváme opět
pravidelně pět čísel za rok.
Výbor doporučuje nezvyšovat členské příspěvky
k zajištění všech potřebných finančních prostředků
k vyrovnanému rozpočtu, ale hledat jiné cesty. Jednou z nich
je zvýšení počtu členů klubu, především získat další členyhosty nebo najít vhodného sponzora.
Redakce časopisu KULTURA 2013 přišla s novou
barevnou úpravou desek u několika čísel v loňském roce, ale
nakonec po diskusi s výtvarníky se shodla na vrácení se k původním jednobarevným obálkám.
Zatím neuvažujeme o překlopení našeho časopisu KULTURA na webové stránky.
Domníváme se, že by nový výbor měl vytvořit
také obdobnou redakční radu pro web pod
vedením Ing. Marii Vašákové jako má
klubový časopis.
******
K naší členské základně
Necelou stovku členů Klubu kultury
v současné době tvoří přibližně jedna třetina
řádných členů – tedy současně i členů
Syndikátu. Většinu klubu tak tvoří naši hosté. Tento poměr skoro zajišťuje financování
vydávaného klubového bulletinu. Po loňské členské schůzi jsme aktualizovali seznam členské
základny a totéž provedeme i po této schůzi. Nejen zjistíme aktuální stav členů, ale
poopravíme změny telefonů a adres, abychom zasílali informace bez obav, že se ztratí nebo
vrátí. Stále máme zájem o nové členy jak z řad novinářů, tak i hostů.
Výbor klubu mrzí, když některý člen či členka z klubu
odchází z vlastního rozhodnutí, a o to víc, když odchází
dlouholetá, zakládající členka, a dokonce bývalá předsedkyně,
s vý-čitkou pasivity práce současného výboru a celého klubu.
V diskusi se k tomu můžeme vrátit. Naopak potěšily nás gratulace
a novoročenky nebo obdržené pohlednice od členů našeho klubu.
Potěšil nás např. dopis od členky, která se nemůže ze zdravotních
důvodů osobně zúčastňovat dění v klubu, ale děkuje za zasílání
časopisu i za připomenutí jejího životního jubilea.
******
Akce výboru
Výbor klubu několikrát do roka připravuje společné akce
pro členy. Akce jsou tematicky různorodé. Bohužel, účast na nich
většinou nepřesahuje deset zájemců. Jsme si vědomi toho, že informace o dané výborové akci
je základní, ale s předstihem dvou až dvou a půl měsíce, jak vychází KULTURA, nelze akce
zajišťovat. Pokud nebudou zcela funkční naše webové stránky, tak se to zatím nezlepší. O
akcích se dozvídají vlastně ti členové, kteří občas navštíví výborovou schůzi. Termíny schůzí
jsou pro všechny uváděny v našem časopise. Společně jsme navštívili v uplynulém období
např. výstavy, ateliéry, besedy, Národní galerii, Národní technické muzeum atd. Z návštěv
jsou pak připraveny do našeho časopisu
informace s fotografiemi.
K jiné aktivitě výboru patřily návštěvy
úřadujících ministrů kultury. V minulých
letech se setkávání s ministry dařilo, ale
v poslední době, kdy se střídali ministři po
krátké době, se našemu klubu, ale ani
Syndikátu,
nezdařilo
navštívit žádného
z ministrů. Jak víte, ministryně Alena
Hanáková svůj post předčasně opustila a
další ministři se v křeslech ani neohřáli. Se
Syndikátem jsme připraveni nového ministra kultury Mgr. Daniela Hermana navštívit.
Ministra, který v nedávné době žádá na další roky ze státního rozpočtu jedno procento. To by
byl malý zázrak. Dosud ministerstvo dostávalo jen kolem poloviny procenta.
Panu ministrovi bychom rádi představili nejen Syndikát a náš Klub kultury, ale řekli mu
o novinářském podílu na propagaci kulturních a technických památek a to jak v tuzemsku, tak
v zahraničí. Vždyť to byli novináři, kteří se aktivně spolupodíleli na prezentaci a prosazování
památek, které se dostaly do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Zanedlouho
proběhne každoroční slavnostní vyhlašování cen novinářské soutěže Média na pomoc
památkám, kterou organizuje Nadace Pro Bohemia za podpory Syndikátu. S panem
ministrem bychom rádi mluvili např. i o návrhu nového zákona o kulturních památkách.
Protože současný zákon památky dostatečné nechrání, neumožňuje postihovat ty, kteří
památky nechávají chátrat nebo ničí jejich autentičnost. Bude v novém zákonu nějaký rozdíl
mezi památkami ve vlastnictví státu, soukromníků a církví?
Samozřejmě nás především zajímá stanovisko
ministerstva k neuznávání novinářských průkazů
státními kulturními institucemi. Když všude
v zahraničí je to samozřejmost alespoň u státem
dotovaných kulturních institucí, kde platí nejen
místní, ale i naše průkazy. Nevíme, jestli má
ministerstvo dostatečný přehled o školách
s kulturním zaměřením, nebo o školách vyučujících
výjimečná řemesla. Mluvilo se o školách, které by
měly tvořit „české stříbro“. Takovou školou by
měla být např. nejstarší sklářská škola na světě
v Kamenickém Šenově. Tu klidně likviduje nějaký
úředník krajského úřadu v Liberci, Také nás zajímá, jestli má ministerstvo nějaký fond na
podporu neobyčejných nákupů kulturních hodnot. Před časem se uskutečnil nákup několika
listů bible vytištěné u nás. Nebo proč naopak byla nabídka 400 fotografií fotografa Josefa
Koudelky za cca 70 milionů korun na ministerstvu neúspěšná. Jednání probíhala pět let.
******
Dění v Syndikátu
Na loňské červnové
Valné hromadě byl zvolen
nový Řídící výbor, v něm je
Klub kultury zastoupen jeho
předsedou. Řídící výbor ze
svého středu zvolil předsedu
Syndikátu - Adama Černého
a místopředsedy: Ivanu
Šulákovou z Ostravy, Janu
Holoubkovou za Jihočechy a
Jaroslava Bobka z Brna.
Valná hromada pověřila
Řídící výbor připravit návrh
nových
stanov,
aby
odpovídal
schválenému
Občanskému zákoníku, který platí od začátku letošního roku. Nové stanovy schválila většina
řádných členů Syndikátu korespondenčním hlasováním. Česko-Moravský novinář ukončil
svou činnost. Ke konci se chýlí také jednání se státem o náhradu dvou domů, o které Syndikát
před lety přišel.
Syndikát se prostřednictvím svého předsedy nebo místopředsedů vyjadřuje k aktuálnímu
děni v naší společnosti. V komisi, která měla prošetřit cenzuru ve zpravodajství České
televize, byl Syndikát zastoupen docentkou Osvaldovou, předsedkyní Etické komise. Dále se
Syndikát zúčastnil jednání o sestavování televizní a rozhlasové rady. Podílí se na
novinářských soutěžích, jakými jsou soutěž studentských časopisů a Média na pomoc
památkám, dále Syndikát podporuje v regionech příhraniční spolupráci novinářů.
Vznikají nové rádoby novinářské organizace vně
Syndikátu, které se snaží tvářit seriózně. Jednou z nich
je Odborový svaz novinářů, vedený Václavem
Brůžkem, členem i našeho Syndikátu. Jde o samostatnou odborovou organizaci, která ovšem využívá a
zneužívá nejen adresu Senovážné náměstí 23, ale
dokonce odkazovala na naší syndikátní kancelář. Za
Syndikát tento problém řešila smluvní právní kancelář.
Z rozhodnutí Řídícího výboru byl zrušen Klub
volných novinářů. V současné době se připravuje jeho
obnovení s
novým
vedením a s
novými
platnými stanovami.
******
Odstupující výbor děkuje všem, kteří
výbor v jeho volebním období podporovali,
pomáhali mu, jmenovitě Mgr. Jiřině Janě
Hubáčkové, Ing. Marii Vašákové a Růženě
Veverkové, které nebyly členkami výboru. Bez
jejich pomoci by výbor jen těžko plnil své
poslání. Výbor také děkuje všem přispěvatelům
do klubového časopisu KULTURA.
Věříme, že poděkování příště bude i na
adresu přispěvatelů webových stránek Klubu
kultury.
******
Děkujeme za pozornost.
***************************************
***************************************
USNESENÍ
Členské volební schůze Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR,
konané dne 14. dubna 2014
Členská schůze schvaluje:
* Přednesenou zprávu odstupujícího výboru za jeho volební období 2012-2013
* Zprávu o hospodaření v tomto období
* Výsledky volby nového výboru KK SN ČR
Do výboru byli zvoleni:
PhDr. Vojtech Čelko, PhDr. Aleš Holub, Eva Kubátová, PhDr. Milena Nyklová,
Mgr. Jaroslava Smolová, Jaroslava Světlíková a Ing. Romana Velčovská
* Za výši členského příspěvku odpovídá výbor KK
-
-
Členská schůze ukládá zvolenému výboru KK:
* Případně upravit výši členského příspěvku klubu pro léta 2015 a 2016 na základě
hospodářské a finanční situace
* Dodržovat vyrovnaný rozpočet klubu
* Poskytovat dostatečné množství informací o činnosti klubu a kulturním dění u nás
prostřednictvím klubového časopisu KULTURA a klubových webových stránek
* Aktualizovat stávající webové stránky klubu a vytvořit jejich redakční radu vedenou
Ing. Marií Vašákovou
* Připravit členskou schůzi v roce 2015 a členskou volební schůzi v roce 2016
- Členská schůze doporučuje výboru KK:
* Nadále udržovat kontakt s členskou základnou prostřednictvím klubového časopisu
KULTURA a průběžně aktualizovaných webových stránek klubu, a informacemi
v Mediažurnálu
* Pořádat kulturní akce, kterých by se mohl zúčastnit větší počet členů klubu – tyto
informace uvádět v klubovém bulletinu a na webových stránkách
* Uvážit a zařadit do své činnosti i návrhy z diskuse
***************************************
***************************************
ZÁPIS
z Členské volební schůze Klubu kultury SN ČR,
konané dne 14. dubna 2014
Přítomní: dle prezenční listiny
Program schůze výboru:
1) Kontrola přípravy členské volební schůze – úkoly členů výboru byly splněny
2) Návrh na mandátovou a volební komisi (Vojtech Čelko + 1 člen KK)
3) Návrh na komisi návrhovou (Aleš Holub a Jaroslava Světlíková)
4) Členové odstupujícího výboru souhlasili s možnou kandidaturou do nově
voleného výboru
Členská volební schůze mohla v 15 hodin začít.
Program členské volební schůze:
1) Přivítání členů KK a hostů
2) Zpráva o činnosti výboru KK za uplynulé
dvouleté volení období
3) Zpráva o hospodaření za stejné období – obě
zprávy přečte Josef Velčovský
4) Volba mandátové a volební komise a volba
návrhové komise
5) Volba nového výboru KK
6) Výsledek volby nového výboru KK
7) Vystoupení hosta a diskuse
8) Návrh usnesení a jeho schválení
Průběh schůze:
1) – 3) Předseda výboru Klubu kultury Aleš Holub přivítal členy i hosty, kteří zaplnili
místnost Presscentra Syndikátu.
Poté Josef Velčovský přečetl obě zprávy: Zprávu o činnosti výboru KK za uplynulé
dvouleté volební období a Zprávu o hospodaření za stejné období.
4) Byla zvolena mandátová a volební komise ve složení Vojtech Čelko a Miroslav Kostka,
návrhová komise ve složení Aleš Holub a Jaroslava Světlíková.
5) Mandátová komise zjistila dle prezenční listiny nadpoloviční přítomnost řádných členů
KK, ti obdrželi volební lístky a byli vyzváni k podávání návrhů. Navržení kandidáti do
nového výboru KK (na období 2014 – 2016) s návrhem souhlasili.
Z 26 přítomných bylo 9 hostů, volby se účastnilo 17 řádných členů KK (novináři Syndikátu).
6) Mandátová a volební komise oznámila výsledek voleb. Do výboru byli zvoleni následující
členové KK s tímto počet hlasů:
PhDr. Vojtech Čelko – 15, PhDr Aleš Holub – 17, Eva Kubátová – 17,
PhDr. Milena Nyklová – 17, Mgr. Jaroslava Smolová – 16, Jaroslava Světlíková – 16,
Ing. Romana Velčovská – 16
Ke staronovému výboru KK přibyla nová členka Eva Kubátová.
S výborem i nadále budou spolupracovat:
Mgr. Jiřina Jana Hubáčková, Ing. Marie Vašáková a
Růžena Veverková.
7) Jako host vystoupil v diskusi Jindřich Beránek za
Klub novinářů Pražského jara, je i členem Řídícího
výboru SN ČR. Členem našeho klubu je již několik let.
Potvrdil informace o současném dění v Syndikátu, které
byly uveřejněny ve zprávě o činnosti KK za uplynulé
období. Dále podrobněji informoval o ekonomické
situaci Syndikátu, který přestože nedostává žádnou
státní podporu, jako spolumajitel objektu na
Senovážném náměstí, se pro něj snížily finanční
náklady na režijní výdaje a to výrazně oproti
podmínkám v Pařížské ul. Současná ekonomická situace
novinářské organizace umožňuje vyhlašovat granty.
Kolega Beránek je přesvědčený, že čerpání grantů má být zaměřeno na konkrétní činnost
regionálních sdružení a klubů. Zmínil se i o tom, že bývalý Klub volných novinářů založil
odborovou organizaci. Zároveň upozornil na to, že po jednání květnového Řídícího výboru by
už měly fungovat webové stránky Syndikátu, na které budou navazovat webové stránky
regionů i klubů. Ve svém příspěvku se zmínil i o situaci v Ústí nad Labem – byl jedním ze
zakládajících členů Kladivadla - Činoherního studia. Ideové důvody, s nimiž se soubor léta
před revolucí potýkal, vystřídalo nyní tržní hospodářství a absurdní důvody zastupitelstva
města, které vedly ke zrušení tohoto souboru. Peníze se ovšem v pokladně města našly, ovšem
na jiný divadelní soubor.
V diskusi vystoupil Vojtech Čelko a vyzval přítomné, aby upřesnili své e-mailové
adresy, pokud je členové mají, aby bylo možné informovat členy o konání akcí výboru KK.
Za pozornost stojí např. akce související s udělením titulu Hlavní město kultury Plzeň 2015,
nová galerie v Liberci atd
Navrhoval rovněž uspořádání besedy s poslancem nebo senátorem pro členy KK, zastupující
příslušné kulturní výbory.
Jarmila Houšková vystoupila v diskusi a poděkovala výboru KK
za bulletin KULTURA. Uvedla, že právě náš časopis zprostředkovává
dostatek in-formací některým členům,
kteří už nemají např. ze zdravotních
důvodů
možnosti
zúčastňovat
se
kulturních akcí. Pro ně časopis poskytuje
přímý kontakt s kulturou. Přínosem je i
změna v obsahu, dlouhé seznamy
pořádaných akcí kulturními středisky
nahradily články, recenze a komentáře, a
zajímavé
osobní
pohledy
autorů
jednotlivých příspěvků. Ve svém
vystoupení uvedla, že pamatuje Klub
kultury ještě na Vinohradské třídě. Výboru KK nabídla k uveřejnění
malou sbírku básní pana Straky, československého letce z roku 1940.
Členka našeho klubu
MgA.
Květoslava
Šamajová
oznámila, že organizuje zájezd do Míšně a vyzvala přítomné, kdo má
zájem se zájezdu zúčastnit, aby se ozval na její e-mailovou adresu:
[email protected].
Zajistí jízdenky za zvýhodněné jízdné. O programu informovala
detailně. Stejným způsobem by se dal připravit v budoucnu i zájezd
Anglie – Skotsko – Irsko.
8) Po diskusi přítomní schválili návrh usnesení.
Zápis: Jaroslava Světlíková
Členská volební schůze Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR, konaná dne 14. dubna 2014.
P.S. Takto snad ne!
Adam Černý se z pracovních důvodů zdržel, proto se začátek vyhlašování cen novinářské soutěže Média na
pomoc památkám posunul o půl hodiny. Organizátoři program mohli pozměnit, šlo by to jednoduše. Stačilo
koncert rozdělit na dvě části. Poznámku nepíši kvůli tomu, ale „zkrzeva trest“, který následoval. Po prvním
odevzdávání diplomu, za potlesku pro oceněného, jsem se nenápadně ptal konferenciéra pana Žmolíka – proč
negratuluje také Adam?– Takhle bylo rozhodnuto. – Zněla odpověď.
Ať se stalo cokoliv – je to neodpustitelné! Novinářská soutěž, kterou dokonce
spolufinancuje Syndikát, bez jeho zástupce při předávání cen?!
KNIHY
LIDI, ČTĚTE!
Málokdy v této rubrice připomínám nějakou slovenskou knihu, tentokrát to činím,
protože vzpomínková kniha slovenského kritika a překladatele Jána Roznera Sedm dní do
pohřbu vyšla česky (v překladu Milana Schulze ji vydalo nakladatelství Prostor). A je to
opravdu dílo mimořádné, a kdyby to neznělo tak pateticky, řekla bych, že je to literární
skvost. I když kritikové píší, že je to román, je to vlastně zpověď muže svého věku. Ján
Rozner (1922-2006) se kriticky zabýval literaturou,
divadlem i filmem a jeho próza Sedm dní do pohřbu rámuje
smrt a pohřeb jeho ženy Zory Jesenské (1909-1972). Kouzlo
toho textu je v přesném detailním popisu co protagonista,
tedy autor, dělal, co všechno musel zařizovat, aby Zora
Jesenská mohla být pohřbena o Vánocích v roce 1972, kdy
oba byli v nemilosti, oba byli vrženi do zapomnění, takže se
dokonce vyskytla absurdní otázka, jestli pohřeb, který se
měl odehrát v Martině, rodném městě Zory Jesenské, bude
vůbec povolen. To spojení věcného popisu jednotlivých
všedních úkonů se vzpomínkami na minulost působí velmi
sugestivně, snad právě proto, že autor vůbec nehodnotí
události, ani nepoužívá silná slova odsouzení, jen je
předkládá jako obraz života a doby. Vzhledem k tomu, že
rámec knihy tvoří rok 1972, nedozvíme se vlastně o jeho
emigraci do Mnichova v roce 1977, i když na několika
místech odmítá možnost odjet do ciziny, přestože museli se
ženou pracovat na jména jiných překladatelů. Že taková
praxe existovala v Čechách, kde se vyráběly i samizdaty,
toho jsme se účastnili, ale že to platilo i pro Slovensko v takové šíři, to jsme nevěděli. A tak
těch sedm dní do pohřbu obsahuje i všechna příkoří té kruté doby, kdy cenzuře podléhaly i
pohřební řeči a výběr hudby při pohřebním obřadu. A co nejvíc člověka překvapuje, že o
Husákovi se nesmělo psát špatně, a to platilo pro celou slovenskou společnost, protože Husák
byl na nejvyšším vrcholu a vládl i nad Čechy a nad Čechami. A na to byli Slováci zřejmě
hrdí.
Knihu historických fejetonů Nic nového pod sluncem napsala Jitka Neradová, „píšící
učitelka“, jak čteme na záložce (vydalo nakladatelství Jalna). Jako by to odpovídalo rčení, že
historie je učitelka života. Přitom víme ze zkušenosti, že učitelé obvykle neoplývají smyslem
pro humor. A vida, tady se najednou historické události traktují s humor. Autorka totiž na
všech historických příbězích, které si z našich dějin vybrala, od Cyrila a Metoděje až po
Emila Kolbena, chce také dokázat, že všechno bylo jinak než jak jsme se to učili ve škole.
Její metoda by byla rozhodně zábavnější i v hodinách dějepisu a možná by mnohé dítky
inspirovala k důkladnějšímu čtení o tom, co se vskutku stalo.
KNIHY
A takovou zábavnou cestu k tomuto cíli
propagovali i někteří naši historikové, například Zdeněk
Kalista, který ve svých příbězích z historie (hlavně
z baroka) chtěl vyvolat takovou sugesci, abychom se při
čtení historických příběhů stali jejich účastníky. Je ovšem
pravda, že ani lidský život ani historická událost nejsou ve
své podstatě legrační, ale záleží na úhlu pohledu, jak
autorka v úvodu zdůrazňuje. A ona sama využívá právě
toho úhlu, z něhož lidé, kteří museli být výjimeční, když je
historie zachovala v paměti, vypadají směšně. Většinou
však žijeme v tragikomedii, Jitka Neradová píše mimo jiné
také o posledním českém korunovaném král a nazývá ho
trotlem. Není to trochu silné slovo, nakonec si ho člověk
začne vážit, když dobrovolně podepsal svou abdikaci, aby
se na trůn mohl dostat jeho synovec František Josef I.? A
tohle mínění zastával i Karel Sabina, který o něm napsal
tlustý, teprve nedávno vydaný román Král Ferdinand V.
Dobrotivý a jeho doba. Víme hlavně z Nerudových fejetonů, jak ho Pražané zdravili, když se
projížděl v kočáře Prahou. Historické fejetony Jitky Neradové psané nejen humorně, ale
svižně a lehce, si čtenáři určitě s chutí přečtou, a je jich na stránkách dějin jistě mnoho. Měla
by v nich pokračovat.
Je samozřejmě známo, že o zločiny v dějinách není žádná nouze, a navíc když čteme
historické knihy zločiny nás nejvíce přitahují, protože
jsou dramatické a zároveň často záhadné. A tak není
divu, že některé historiky zajímá zločin; patří k nim
archivář a historik Jindřich Francek, který sebral do
knihy Mordy a jiné zločiny s podtitulem 100
kriminálních příběhů (vydala Paseka) příběhy
středověké, raněnovověké i novověké kriminality.
V úvodu zdůrazňuje, že se tak čtenářům dostávají
informace o spodních vrstvách společnosti, o nichž toho
moc nevíme. Také poukazuje na to, jak často je
historiografie nespravedlivá, a jako důkaz přináší osud
Emila Háchy. Byl to právník a prezident Nejvyššího
právního soudu, psal verše a překládal knihy
z angličtiny, např. slavnou knihu Tři muži ve člunu od
Jeroma Klapky Jeroma, a když abdikoval prezident
Beneš, byl zvolen 30.11.1938 on prezidentem a pod
Hitlerovým nátlakem musel podepsat souhlas s tzv.
ochranou českých zemí Velkoněmeckou říší. To je
historie poměrně nedávná, a pro Emila Háchu tragická,
nakonec po druhé světové válce zemřel ve vězeňské
nemocnici. Je zvláštní, že v historii ženy, které měly moc, začaly uplatňovat sadistické
metody nad poddanými. Když se v roce 1529 ujal funkce purkrabího hradu Karlštejn Jan
Bechyně,
KNIHY
přenechal vládu nad tvrzí Pičín u Příbrami své ženě Kateřině z Komárova. A nebýt toho, že
český kronikář Václav Hájek z Libočan se dostal s purkrabím do sporu a doporučil mu, aby se
víc staral o svou ženu než mu vyvraždí všechny poddané, nedošlo by k soudu a nic bychom o
tom nevěděli. Až pražský kožešník vypověděl, že paní z Komárova zabíjela jeho sestru
Kateřinu – pověsila ji přes bidlo a moždíř k hlavě ji přivázala. Nakonec se pod tlakem důkazů
přiznala k nejméně čtrnácti mrtvým a byla odsouzena k smrti. Jenže pověsit urozenou dámu
bylo na pováženou, a tak ji uvrhli do věže Mihulka na Pražském hradě, kde ji nechali umřít
hlady, a to umírání bylo dlouhé, od 27. února do poloviny března. Teprve na mučení přiznala
Judita, že své novorozené dítě zabila, a v roce 1698 ji odsoudili k smrti „tradičním způsobem“
– vložili ji do hrobu, probili srdce kůlem a zahrabali ji. Je zajímavé, že se dochovala i částka
peněz, které stálo její věznění. Sám autor uvádí, že veřejnost seznamuje s pestrou škálou
soudních procesů na pozadí českých národních dějin. Poslední se konal po Chartě 77.
U žen je
vždycky problém, že v průběhu několika
let změní třeba i
několikrát své příjmení. Tak se stalo i
Ivance Lefeuvre,
která byla rozená Šimková, posléze
Šabatová a Hyblerová. Pod svým současným francouzským jménem vydala své deníky, které si začala
psát od ledna do
poloviny června 1982 v Praze a pak ještě
do konce toho
roku už ve Francii. Vyšly až teď pod
názvem Migrace
1982 v edici Paměť nakladatelství
Academia. V té
době se připravovala na nucený odjezd do
ciziny, neboť jako signatářka Charty 77 byla vystěhovaná
v rámci akce
‚asanace‘ z Československa. Nebylo to
jistě snadné, protože rodina měla tři malé děti, z nichž
nejmladší Elišce
bylo několik měsíců. Tehdy si poznámky
a deníkové zápisy psala na všechno možné, ale že by
dát je dohromady trvalo celých třicet let? Zřejmě
zpočátku
na
vydání nemyslela, konečně měla jiné
starosti, jak se
nejdříve v Německu a později ve Francii
uživit. Dostali se do sběrného tábora v Herblay nedaleko Paříže, později byli na ubytovně
v Limoges. Martin Hybler i jeho žena Ivanka, tehdy Hyblerová, pracovali ve Výboru na
obranu nespravedlivě stíhaných, překládali do francouzštiny různé dokumenty, například
Pravdivý příběh Plastic People, jak ho sepsal Ivan Martin Jirous. Ivanka měla štěstí, už po
čtyřech měsících začala pracovat ve svém oboru, získala místo odborné vychovatelky. Když
jsem se jí na křtu knihy jejích deníků ptala, jestli v roce 1989 nepomýšleli na návrat, řekla že
ne, protože všichni už měli své místo v nové společnosti. Jak se ukázalo, ze všech dětí se stali
Francouzi, umějí prý česky, ale mluví francouzsky. Vracejí se do Česka jen na krátké
návštěvy, jejich domov je ve Francii. Kniha je doplněna mnoha dokumenty a fotografiemi a
je to tedy především dokument o životě lidí v totalitním systému a pak na svobodě. O tom,
jak je svoboda nutná pro rozvoj osobnosti.
Milena Nyklová
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
AUTOPORTRÉTY PLZEŇÁKŮ
V plzeňské Galerii Jiřího Trnky, patřící Unii výtvarných umělců plzeňské oblasti,
mohli až do počátku března návštěvníci vidět ojedinělou výstavu kurátorů Marie Kasalické a
Jaroslava Hausnera nazvanou Autoportréty.
Kurátor uvedl: Šlo o opravdu dobrý nápad zajímavý zejména pro
veřejnost. Zúčastnilo se padesát osm autorů a vystaveno bylo devadesát
prací. Byla dána možnost vystavit dva portréty včetně portrétu kolegy
výtvarníka. Jeden autoportrét většinou pocházel ještě z dob studií a
druhý již představoval současný výtvarný rukopis, což dávalo možnost
sledovat i autorův vývoj.
Součástí zdařilé živé expozice
byly i autoportréty již nežijících
výtvarníků. Nejstarší autoportrét
Jana Weniga pocházel z roku 1943.
Vystavovali i více než osmdesátiletí
umělci Marie Lacigová, Zdeněk
Světlík a Jaroslav Pleskal. V galerii
jsme mohli najít malby, kresby,
grafiky, keramiku, fotografie i
plastiky.
Autoportrétem překvapili výtvarníci, kteří se dnes věnují zcela jinému výtvarnému
oboru. Marie Kasalická dodávala: Myslím, že je také důležité, že jsme se při instalaci mohli
všichni lépe poznat, protože výtvarníci jsou většinou individualisté
a pracují sami. A cením si děl pojatých humorem, protože toho
není nikdy dost. Humorných invencí autoportrétů potěšilo diváky
mnoho. Usmívali se nad ironizujícími trojportréty například
Miloslava Čelakovského a Jindřicha Bílka, nad nadsázkou malby
na prkénku od WC Bronislava Losenického, nad erbovním veselým
zajíčkem ve vlasech Marie Zajíčkové i nad drobnými kresbami
Milana Vendi Hůrky, vždy doplněnými jeho říkankami. Známým
osobitým vtipem zaujal „autoakt“ Jany Vackové. Humorem se
nesla i fotomontáž Jaroslava Hausnera, který se viděl jako buran v
modračkách obdivován krásnými dívkami z Muchových plakátů.
Originálním pojetím byl vytvořen dějový autoportrét Pavla Žiláka a
ve zvláštním efektu překrývajících se tváří autoportrét Jana Jelínka.
Vážněji se vyjadřoval skvělým autoportrétem Miloslav Čech,
půvabný vzhled svých studentských let připomněla malbou Marie
Lacigová. Také se objevil portrét Jana Havlice od spolužáka
Milana Knížáka. Nejmladší generaci prezentovali svými díly Anna
Arnetová, Bedřich Kocman a Jan Dolejš, který vytvořil i posmrtný
portrét výtvarníka experimentátora Ivana Hostaši.
Odvážně
nekompromisními byly věk nepopírající drobné grafické autoportréty Miroslavy Nové. Svůj
portrét v malbě tajila Květa Monhartová a stejně tak se vytrácela srozumitelnost tváře
grafického autoportrétu Josefa Haringa.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
Oživením výstavy se staly zmiňované
plastiky Miroslavy Nové, Karla Němce, Zdeňka
Jílka, Břetislava Holakovského a Jaroslava
Veseláka i keramická díla Dagmar Fily, Jiřího
Špinky, Miloše Franče a Jana Rybáka. Téměř
divadelním zážitkem mohl být trojrozměrný
objekt malé jevištní scény od Zdeňka Světlíka,
kam věrnou výtvarníkovu loutku před
Čížková.
Slavěny Janzaznamenala
Marie Ně-
malířským stojanem vytvořila Hanka
Portrétem byl i námět aradekoru
dové a formu užitého umění
v drátkovém autoportrétu šperkařka
mečková.
Méně výtvarné se zdály být
fotografické
autoportréty, které mohly být možná jen
portréty.
Společné dílo kurátorů v podobě
objektu auta
(auto – portrétu) Marie Kasalické
polepené
počítačově upravenými fotografiemi
všech vystavujících od Jaroslava Hausnera uhánělo
vstříc dalším
ak-cím Unie výtvarných umělců
plzeňské
oblasti.
I když nebylo možné uvést díla všech padesáti osmi autorů, je zcela bez pochyb, že
diváci z galerie vždy odcházeli s milým pocitem téměř osobního setkání s výtvarníky.
Bedřiška Terezie Brůhová
Fota z archivu
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
Převzatý materiál
ZEMŘEL SOCHAŘ VRATISLAV KAREL NOVÁK,
AUTOR LETENSKÉHO METRONOMU
Ve středu 12. února 2014 zemřel sochař, šperkař a vysokoškolský pedagog Vratislav Karel
Novák (*1942), který svými kinetickými objekty obohatil českou krajinu i prostor lidského těla.
Z technicistních prvků konstruoval téměř nehmotná díla plná poezie a křivolakého pohybu, která
nabízejí nečekané pohledy do lidské duše. K prvním výrazným vystoupením V. K. Nováka patřila
účast na projektu Socha a město, realizovaném v roce 1969 v Liberci, jenž přinesl interakci
současných objektů s geniem loci rozmanitých částí města. Dlouhou řadu Novákových samostatných
výstav zahájily Cykloty, představené v pražském Divadle v Nerudovce na sklonku 70. let. Energie,
velkoryse zachycená autorovými rozměrnými exteriérovými plastikami, se v komorních „cyklotech“
soustředila do mechanismů, uváděných do chodu pohybem ruky. Akce lidského těla propojuje
v Novákově díle svět konceptuálního umění s oblastí šperku. Na samou hranici tvorby šperku V. K.
Novák dospěl v sériích dotýkání těla světlem, jejichž hmotným dokladem zůstávají fotografie,
realizované samotným autorem i ve spolupráci s fotografy Pavlem Baňkou, Tono Stanem, Lubošem
Dvořákem či Josefem H. Honzíkem. Intenzita propojení výtvarného díla s lidským tělem vrcholí
v sérii šperků z kovových strun a skleněných střepů, které vzrušují nositele i diváky připomínkou
lidské zranitelnosti. V povědomí kulturní veřejnosti ovšem zůstávají zejména Novákovy
monumentální realizace v Jablonci nad Nisou, Liberci či americkém Cincinnati. Nejvíce bývá
diskutován mechanický objekt Metronom. Usazený na soklu někdejšího pomníku J. V. Stalina na
hraně Letenské pláně v Praze jako součást Všeobecné československé výstavy v roce 1991, odměřuje
svým kyvadlem náš pozemský čas a příklon k pravici či levici.
Nekončící výzva k objevování sebe samých charakterizuje nejen Novákova umělecká díla, ale
též jeho pedagogické působení. Během více než dvou desetiletí probouzel nespoutané hledačství
v atmosféře plné svobody a otevřenosti ve studentech oboru kov a šperk Vysoké školy
uměleckoprůmyslové v Praze a Fakulty umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Díky tomu
jsou již dnes v českých i zahraničních muzejních sbírkách zastoupeny nejen práce V. K. Nováka, ale
též řady jeho žáků.
prof. Vratislav Karel Novák (13. 12. 1942 – 12. 2. 2014)
1961
– dokončil studia na Střední průmyslové škole
bižuterní v Jablonci nad Nisou (obor rytí kovů)
1967
– dokončil studia na Vysoké škole
uměleckoprůmyslové v Praze
(v ateliéru uměleckého zpracování kovů)
1969
- kolektivní výstava Socha a město, Liberec
1984
- realizace kinetické plastiky nad rychlostní
silnicí v Chomutově - Jirkově
1985
- realizace světelné plastiky pro areál elektrárny
v Prunéřově
1986
- společná výstava českých šperkařů (Cepka – Novák – Prášil),
Galerie Am Graben, Vídeň
1990-2007
- vedl ateliér Kov a šperk na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze
1993
- samostatná výstava Zveřejnění, Moravská galerie v Brně
1994
- jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze
1996
- získal zlatou medaili na Internationale Handwerkmesse v Mnichově
2008-2014
- vedl ateliér META/LL/UM – Design kovu a šperku
na Fakultě umění a designu Západočeské univerzity v Plzni
zdroj zprávy: Uměleckoprůmyslové museum v Praze; [email protected]
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
SPOMIENKA MIESTO NEKROLÓGU.
Ladislav Ballek (2.4.1941 – 15.4. 2014
V utorok 15. apríla zomrel v Bratislave, krátko po svojich 73. narodeninách
slovenský
spisovateľ, redaktor, tajomník Zväzu slovenských spisovateľov, poslanec a veľvyslanec v Prahe
Ladislav Ballek. Chorľavel už dlhší čas, ale vždy sa zo svojich chorôb vystrábil a jeho smrť ma
úprimne dojala.
Dozvedel som sa to tak, že mi o jeho úmrtí niekoľko mojich priateľov či známych nezávisle
jeden na druhom poslalo esemesku. Potvrdilo mi to, akej úcte a obľube sa Ladislav Ballek tešil
v Prahe.
Hneď sa mi v hlave mi ako kaleidoskop premietli
rôzne chvíle, ktoré som mal možnosť v jeho spoločnosti
zažiť. Aspoň niektoré z nich spomeniem. Prvý krát som
ho osobne stretol na jeseň roku 1986 vďaka básnikovi
Ľubovi Feldekovi. Pozval ma na oslavu svojich
päťdesiatin, ktorá prebiehala v Charlie
Centre
v Bratislave. Bola to „opravná repríza“ pôvodne oslavy
storočnice,
ktorú
spoločne
s rovnako
starým
spisovateľom Vincom Šikulom pri príležitosti svojich
päťdesiatin oslavovali v Záhrade Červený rak, kde sa
v lete
konali programy organizované
mestskou
knižnicou v Bratislave.
Převzaté foto: http://cs.wikipedia.org/wiki/
Na túto oslavu som bol pozvaný preto, lebo sa predpokladala nejaká podobná repríza v Prahe, v
Dome slovenskej kultúry, ktorý bol na to najvhodnejším miestom a kde som vtedy pracoval. Preto
píšem „opravná“, lebo obaja protagonisti – Ľubo Feldek aj Vinco Šikula prišli na vypredaný
program už veľmi spoločensky unavení. Niet divu, bolo horúce leto a vtedy k tomu, ak si človek
vypije zopár pohárikov, netreba veľa. Problém nastal ani nie v tom, že tam boli prítomní zahraniční
študenti letného kurzu slovenčiny Academica slovaca, čo by nakoniec ani tak nevadilo, lebo si mohli
myslieť, že „ na Slovensku je to tak“, ďalej veľa priateľov a známych oslávencov by sa tiež tomu
nečudovalo, ale prítomný bol aj vtedajší dlhoročný slovenský minister kultúry Miroslav Válek,
ktorého k obom oslávencom viazali priateľské vzťahy. Priebeh programu „ storočnice“, ktorý bol
pripravený obomi protagonistami osláv prekročil hranicu tolerancie ministra. Myslím si, že skôr než
ministrova intolerancia zavážili vtedajšie spory, ktoré mal s tajomníkom pre ideológiu ÚV KSS
Ľudovítom Pezlárom. Pre Pezlára taký škandál bol voda na mlyn. Spory medzi obidvomi vysokými
funkcionármi v kultúre boli všeobecne známe a jeden vždy čakal na chybu toho druhého. Asi si to
Válek uvedomil a rozhodol sa, že to len tak a nenechá a obidvoch básnikov exemplárne potrestá.
Nepoznám všetky podrobnosti, do konca programu som ani nezostal, lebo ma sprevádzala moja
priateľka Terka Ursínyová, ktorá mi povedala, že nemôžem od nej očakávať, že by tam zostala do
konca.
Oddaná Feldekova manželka, pani Oľga mala veľa práce, aby celú záležitosť pri prijatí
u ministra „vyžehlila“. Napísala o tom črtu „Žila som s Poliakom“, ktorá mala byť kvázi súčasťou
jej budúcich memoárov. Keď už všetko dobre dopadlo, Feldekovci tento výtvor rozosielali ako
novoročenku na rok 1987. Ale to predbieham udalosti.
Vzhľadom na trapas, ktorý bol U červeného raka, Feldek nesmel ísť do Prahy. Na vystúpení
v Prahe mu veľmi záležalo. Nielen preto, že tam študoval jeho syn Martin, ale mal tam veľa
priateľov a tiež pri vzniku Domu slovenskej kultúry prisľúbil, že bude častejšie chodiť do
Prahy, aby pomohol s naplnením jeho programov.
Svoju úlohu som v tom mal zohrať aj ja, ktorý som vtedy bol vedúcim kultúrnovýchovného oddelenia Domu slovenskej kultúry a preto som bol opätovne pozvaný do
Bratislavy.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
Pri vstupe do sálu, kde prebiehala už oslava, mňa okrem jubilanta nikto nepoznal, podobne to
bolo aj so mnou. Keď ma Ľubo Feldek úprimne privítal, spýtal sa ma s kým by som chcel sedieť,
vyslovil som želanie, že ak tu je, rád by som osobne poznal Ladislava Balleka. Toto želanie mi bolo
splnené a celý čas oslavy som mal možnosť sedieť pri jednom stole s ním.
Ballek ma zaujal svojimi knihami, ktoré mi objavili do tej doby pre mňa neznámy slovenský
Juh. Sám rodák zo Šiah opísal v troch knihách aj s autobiografickými prvkami tento kraj. Po „Južnej
pošte“, ktorá bola autobiografická, prišli dve knihy o Palánku, ktoré som miloval „Pomocník“
a „Agáty“. „Južná pošta“ bola podobne ako „Pomocník“ úspešne sfilmovaná a Pomocník
zdramatizovaný. Filmy sa premietali aj v Prahe, televízne inscenácie na federálnom kanáli
a dramatizácia Pomocníka bola niekoľko sezón v repertoári Divadla komedie.
Odchádzal som šťastný z príjemného večera a plný dojmov som cestoval naspäť do Prahy.
Veď Štefan Riečan a jeho „pomocník“ Valent Lančarič boli mojimi obľúbenými postavami
z „Pomocníka“ a živo som s nimi prežíval svet slovenského Juhu. A ako mi bola blízka veta, ktorou
končil denník lekárnika Eugena Filadelfiho z „Agátov“: „Väčšinu z toho, čo som tu prežil, som
nechcel!“
Ladislav Ballek mi pri tomto stretnutí sľúbil, že príde na besedu do Domu slovenskej kultúry.
Svoj sľub aj splnil a podľa dedikácií jeho knihách z mojej knižnice viem, že sme s ním mali viacero
stretnutí. Navštívil ma aj pri iných príležitostiach, v čase svojich ciest do Prahy.
Jedno z najzaujímavejších stretnutí som s ním prežil keď som zorganizoval „haluškovú
večeru“ v Dome slovenskej kultúry. Zúčastnil sa jej vtedy čerstvo menovaný premiér Marián Čalfa.
Bolo to tesne po vytvorení jeho prvej vlády, v čase keď po abdikácii prezidenta Husáka, Marián sa
stal podľa ústavy ako predseda vlády aj úradujúcou hlavou štátu.
Vtedy som videl všade kvitnúť kvety. Keď sme sa bavili, čo nás v najbližšom období čaká a ako
mu môžem pomôcť, (o tom pri inej príležitosti), Nahlas uvažoval, že nebude hovoriť v televízii na
Nový rok, ale svoj prejav vo funkcii hlavy štátu prednesie na Štedrý deň, aby v takejto slávnostnej
chvíli aj upokojil spoluobčanov, lebo mnoho sa nevedelo, čo prinesú ďalšie dni.
Marián chcel, aby jeho prejav až bude pripravený si vopred prečítal aj Ladislav Ballek, ktorý
by premiérovi pomohol ho dať do literárne príťažlivej formy. Ale udalosti dostali iný priebeh, behom
pár dní sa Marián Čalfa dohovoril s Václavom Havlom na spôsobe prevedenia voľby prezidenta
a plán s prezidentským prejavom na Štedrý večer padol do vody. Ešte tesne pred Štedrým dňom, keď
som cestoval k mamičke na Vianoce do Trenčína, som sa s Ladislavom Ballekom náhodne stretol
pred Štefánkou v Bratislave a potvrdili si, že zo štedrovečerného prejavu nič nebude.
Pri tejto príležitosti si hovorím, že veru aj Marián Čalfa je nedocenený za to, čo za dva a pol
roka vo funkcii predsedu vlády vykonal pre obnovenie demokracie v Československu. Nedávno som
si na to spomenul pri úmrtí španielskeho premiéra Adolfa Suaréza, lebo takú úlohu, ako Suaréz zohral
v Španielsku na prechode od frankizmu k demokracii, takú zohral pri transformácii politického
života v Československu aj Marián Čalfa.
Ale o tom je škoda hovoriť.
Sledoval som aj ďalšie kroky Ladislava Balleka. Spomínam si , akú som mal radosť, keď som
sa dozvedel, že bol menovaný do Prahy za veľvyslanca. Vtedy som si povedal to je človek, ktorý
dokáže znova získať pre Slovensko sympatie tunajšej verejnosti. Jeho noblesné chovanie, vnímavosť,
ochota a schopnosť načúvať iným, boli predpokladom k tomu.
Začiatkom deväťdesiatych rokov, keď začala nová éra v susedských vzťahoch a Maďari vyslali
do Prahy Györgya Vargu a Poliaci Jana Balucha som si hovoril, to je skvelé! Takýto pocit som mal,
keď som čítal o Ballekovom menovaní. Od tej doby som sa s ním počas jeho funkcie viackrát stretol
a mnohé veci sme spoločne premysleli a vykonali.
Spomínam si, aký „trapas“ som urobil, keď som ho raz pozval na návštevu ku mne a som mu do
telefónu vysvetľoval, ako sa k nám dostane mestskou dopravou. Vôbec som si neuvedomil, že má
svojho šoféra a že existuje určitý protokol.
Keď z Prahy odišiel bolo mi veľmi ľúto, ako sa k nemu chovali iní.
Keď bola otvorená nová budova slovenského veľvyslanectva v Pellého ulici v Prahe 6, (kuriózne
na tom bolo, že otvorenie sa konalo za účasti premiéra v demisii Miroslava Topolánka
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
i dezignovaného premiéra Jana Fischera, manželky prezidenta Lívie Klausovej . slovenského
premiéra a iných prominentov. Spievala pritom aj Helenka Vondráčková, ale iba minister
zahraničných vecí Karel Scharzenberg spomenul Ballekov podiel na poste veľvyslanca pri vybavení
priestorov pre novú budovu zastupiteľského úradu a jej pre-stavbu. Ballek ale nebol pozvaný.
Podobne ma trápilo, že keď sa konal v Prahe festival filmov nakrútený podľa jeho literárnych
predlôh, nikto zo slovenských prominentov a nemyslím tým len diplomatov sa toho nezúčastnil.
V kine Na Ořechovke nás bolo len niekoľko a snažili sme sa ospravedlniť rôznymi inými akciami
neprítomnosť tých, o ktorých sme si mysleli, že by na úvodnom premietaní mali byť prítomní.
Ladislav Ballek ale vedel svoje , ako to je s ľuďmi, keď odídu z funkcie...
Viem, že mal pripravené spomienky, alebo skôr súbor prejavov z doby svojho pražského
pôsobenia. Myslím, že v redakcii Slovenských dotykoch sa uvažovalo o ich vydaní.
Veľmi som obdivoval jeho kultúru prejavu, vždy keď hovoril o svojej manželke, hovoril o „ pani
môjho srdca“. Jeho galantnosť bola prirodzená a svojou bezprostrednosťou vedel získať pre
Slovensko veľa priaznivcov. Veru nebol pohodlný ísť do Hornej či Dolnej, keď bol požiadaný
o prejav a vedel, že to pomôže Slovensku či slovensko-českým vzťahom.. Viackrát navštívil aj
vysokoškolské mesto, keď sa konalo zasadanie česko-slovenskej komisie historikov. Popri stretnutí
s akademickými funkcionármi vždy prehovoril k študentom a účastníkom seminára, ktorý sa konal
pri príležitosti zasadania komisie.
Jeho vystupovanie bolo jedinečné.
Aj keď odišiel, jeho dielo zostáva a tí, ktorí ho poznali z jeho diplomatického pôsobenia na
neho tiež nezabudnú. Ak by existoval rad Rytier česko-slovenskej vzájomnosti , bol by sa stal jeho
komandérom a prvým nositeľom!
Jeho pamiatka ostane natrvalo v mysli tých, ktorí ho poznali..
Vojtech Čelko
Životopis - Ladislav Ballek
Převzatý materiál http://cs.wikipedia.org/wiki/
Dětství prožil v Dudincích a Šahách. V letech 1959-1963 studoval na Pedagogické fakultě v Banské
Bystrici slovenský jazyk, dějepis a výtvarnou výchovu. Po absolvování základní vojenské služby rok
učil
na
základní
škole
v Habovce.
V
roce 1966 sa
stal redaktorem Československého
rozhlasu v Banské Bystrici (stál např. při zrodu relace Rádiovíkend) a v letech 1968-1972 byl
redaktorem kulturní rubriky krajského deníku Smer. Od roku 1972 působil v Bratislavě. Nejprve
v redakci původní
tvorby
vedoucí literárního oddělení
ve vydavatelství Slovenský
na
Ministerstvu
spisovateľ a
kultury Slovenské
od
socialistické
roku 1977 jako
republiky.
Od
roku1980 byl náměstkem ředitele Slovenského literárního fondu a v letech 1984-1989 vedoucím
tajemníkem Svazu
slovenských
spisovatelů.
V
letech 1992-1994 byl poslancem Národní
rady
Slovenské republiky za slovenskou Stranu demokratické levice. Vyučoval na Pedagogické fakultě
v Nitře a
kandidoval
Pedagogické
fakultě Univerzity
na prezidenta Slovenské
Komenského v Bratislavě.
republiky.
Od
roku 2001 do
V
roce 1998 neúspěšně
roku 2008 působil
ve
funkci velvyslance Slovenské republiky v České republice. Jedná se o typického představitele
slovenské románové tvorby /nejen, ale zejména/ 70. let 20. století. V roce 1980 obdržel národní cenu
SSR a v roce 1982 byl jmenován zasloužilým umělcem.
IDIOT NENÍ BLB
Soudím, že premiéra divadelní hry Idioti podle původního textu a také filmu dánského
„provokatéra“ Larse von Triera vyvolala asi největší očekávání stran letošních premiér ve
všech našich divadlech. Uvedený dánský dramatik není na českých jevištích neznámý, mj. se
jeho hra Prolomit vlny hraje i v Městských divadlech pražských. Nicméně, Idioti ve
Švandově divadle se vymykají jakýkoli běžným diváckým představám o tom, co je (resp. co
by mělo být) na jevišti tabu a jak hluboce by mělo to či ono představení člověka oslovit.
Představení Idioti bych označil jako dramaticky provedenou „esej o sociální deviaci“, která je
přece jenom určena pro silnější povahy vyznačující se určitou mírou neochoty bezmezně se
přizpůsobovat běžně vyžadovaným normám konzumní společnosti (do níž jsme bohužel
všichni více či méně zataženi). Z inscenace je patrné, že tzv. normální „lidské“ vidění světa je
sice typické pro většinu společnosti, nicméně není jediné (a tomu se víceméně bráníme
uvěřit). Jistě, týká se snad a především osamělých outsajdrů, z nichž každý je znechucen sám
sebou, mnohdy se zcela odlišnými příznaky. Ve hře Idioti jde především o lidi, kteří se sejdou
ve svérázném podivném složení, přesto je spojuje to, že postrádají jakékoli racionální či
emocionální jádro při hledání smyslu života. Přitom nejsou naprosto podstatné vztahy
maskulinity a feminity, nýbrž pocity spole-čenské a rodinné exkomunikace. Výsledkem je
jakákoli absence citu, neboť ten se mění až v totální citovou destrukci.
„Hrdinové“ dramatu založí jakousi podivnou komunitu a v ní se pokouší vmyslit se do
mentality lidí, kteří jsou na různém stupni duševního postižení v linii od těch, kteří se pouze
považují za psychicky zdeptané, až po skutečné nositele Downova syndromu. Všichni ale
soudobý svět vnímají jako řetězy spoutanou společenskou morálku, z níž existuje jediné
vykoupení: rituál, kdy se každý musí kát za své „provinění“. Provokativní a záměrně
destrukční „hru“ na idioty ovlivňují i složité vztahy uprostřed komunity, v nichž jednotlivci
ztrácejí a nalézají svoji identitu. Takže se dostávají až na samotnou hranici utopie, utopie
založené na odporu k řádu, vlastnictví, hygieně. V takové společnosti představuje nahota
zcela samozřejmý způsob komunikace mezi nimi, protože ta není vnímána ve svém vlastním
sexuálním podtextu. Oni vlastně vyvolávají vnitřní pocit hledání toho původního divošského,
co v nás zbylo jako dědictví složitého přírodního antropologického vývoje. Jde o hledání
pravdy, ale ta je přece relativní, ta je vždy ve vztahu k něčemu, především snad k pokusu
vymanit se z vlastní lhostejnosti. Závěr je však velmi a velmi deprimující, neboť životní
filozofie, která jim má pomoci nalézt „idiota v sobě“, který se bude vymykat všem ostatním
běžným představám o idiotech (pohříchu vnímaných jako blbové), se jim vlastní vinou
vytratí, ztrácejí kontrolu sami nad sebou a jedinou cestou je útěk zpět do nejisté snobské
reality „normálního“ života.
Režisérkou představení je Anna Petržilková, která herce ponořila do děsivé
kontroverznosti, prezentující se především hlubokým morálním cynismem a depresivní
manipulárností. V tomto duchu vymezila i hloubku citové shnilosti u jednotlivých postav:
Luboš Veselý (vnímaný jako hlavní manipu-látora), Filip Čapka, Patrik Děrgel, Marek
Pospíchal, Petra Hřebíčková, Zuzana Onufrá-ková, Martina Krátká. Nejpodstatnější postavou, která celým procesem prochází, je Karin Kláry Cibulkové, která do vily přichází jako
„něžný“ pozorovatel, ale postupně se stává nejhorším idiotem, kdy její „čistota“ se mění
v teror, která jediná podlehne skutečnému idiotství. (Tady bych si dovolil jednu malou
poznámku týkající se toho, že by ji tvůrce kostýmů Lenka Odvárková neměla nechat běhat
bosou, ale přece jenom by jí slušely nějaké „trepky“.) Hraje se na mobilní scéně Lucie
Labajové.
Provokující představení nepochybně najde jak své zastánce tak odpůrce, možná i totální
odpůrce. A divadlo musí přece jenom alespoň někdy provokovat…
Jiří Sommer
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
KOUKÁM KOUKÁM PO OBLOZE CO TO LETÍ ZA PTÁKA –
A ON KAŠPAR V EROPLÁNU HONÍ EVŽU ČIHÁKA…
… zpívalo se v kabaretní písničce v dobách slávy obou pánů. A kdy že to bylo?
1 9 0 9 – Šestadvacetiletý Ing. Jan Kašpar a jeho bratranec,
čtyřiadvacetiletý Eugen Čihák (do té doby zaměstnaný v mladoboleslavské továrně Laurin a Klement), začínají vyvíjet a
vyrábět své první letadlo – samozřejmě v Pardubicích
1 6. 7. 1 9 1 1 – Eugen Čihák poprvé vzlétá (kvůli technickým
problémům musí předčasně přistát)
1 9 1 3 – Ing. Jan Kašpar, první český letec, zanechává letecké
kariéry (nemá mezinárodní pilotní diplom a vlastně ani
fungující letadlo)
7. 5. 1 9 1 3 – Eugen Čihák získává mezinárodní pilotní diplom
FAI s pořadovým číslem 51
1 9 1 1 - 1 9 1 4 – Eugen Čihák absolvuje 33 letů (údajně)
Po první světové válce Čihák už nelétá,
s bratrem Hugem provozuje nákladní autodopravu, letadla však neopouští: stává se
leteckým mechanikem, později i správcem
letišť ve Kbelích a v Ruzyni – umírá 8.
května 1958.
Eugen Čihák zkonstruoval celkem 16
letadel. Příležitostná poštovní známka
z emise Historické dopravní prostředky
výtvarníka Pavla Sivka a rytce Jaroslava Tvrdoně
představuje nejzdařilejší model RAPID 1912 (dosahoval
tehdy pozoruhodné rychlosti až 130 km/hod.!) – a obálka
prvního dne vydání připomíná jeho technický výkres.
Jiřina J. Hubáčková
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
GLOBÁLNÍ (PROTENTOKRÁT PRÝ) SLAVNOST
Jako by to byla symbolická symbióza: první dubnovou neděli, kdy se ještě jaro jen
ztěžka prokousávalo k vládě nad svými třemi měsíci roku 2014, hrálo na jevišti Divadla
Semafor studentské divadlo. Jeho název Comica Economica napovídá, že šlo o studenty
Vysoké školy ekonomické, kteří uvedli dvě jednoaktovky svého učitele, RNDr. Bohumíra
Štědroně. První byla parodie na známou aféru z Bílého domu Prezidentka Hillary –
Stážistka Monik a prokurátor Ringo Star, a ve druhé, vGlobální slavnosti, způsobí krizi
jakási soudobá „bílá nemoc“, kterou tu představuje nákaza rybí angínou.
Tím symbolem je fakt, že na scéně souboru, který s Ypsilonkou, brněnskými
Provázkem a Hadivadlem nese štafetu, jejíž sémě tvořily v 60. letech obdobné soubory, se
představila dnešní mladá generace. Pro mnohé autory oné éry „malých jevištních forem“ byla
podnětem k tvorbě ideologická cenzura, které je již čtvrt století odzvoněno; a mluvené slovo
se nedalo tak lehce cenzurovat jako vytištěné. Ale zřejmě ani ono lidské právo sdělovat svůj
názor není zajištěno tím, že se likviduje příslušná instituce státní moci. A tak se studenti roku
2014 vracejí k tomu, čím oslovovala společnost generace před půlstoletím – k jevišti, kde
nejde o to ztvárnit psychologickou drobnokresbu jiných lidí, ale svůj názor na skutky a
jednání druhých.
Pro malá
divadla byl
důležitý názor
herce na roli,
kterou hrál.
Mladí
ekonomové
k nim přidali i názor na to, jak vše komentují média v té nejrozšířenější soudobé formě.
Nešel jsem proto do hlediště abych poměřoval, co se podařilo, a případně vyčítal, že ne
všechny výkony odpovídaly zvolenému stylu. Že dívčí část souboru na tom byla lépe než
jejich partneři (to ostatně dnes bývá i v leckterém profesionálním souboru). Hlavní byla
celková atmosféra – a tu pomáhá studentům probouzet především smysl pro recesi a parodii.
Tu naznačuje nejen titul první hříčky, ale i zvolený styl pohledu na svět, který tu je
zobrazován. Už třeba jen genderová záměna v aféře rodiny Clintonových, kterou vyšetřuje
člen legendární skupiny Beatles, napovídá, že se tu soubor vrací až do časů před 90 roky, kdy
revue, co by se vešla do kapsičky od vesty, provedená studenty z lycea ve francouzském
Dijonu v dnešní Janáčkově síni poblíž Kampy, volila stejnou parodii a stala se tak vzorem pro
další a další generace.
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE
Oba tituly jsou dílem principála této společnosti, jenž si vedle témat, která svým
studentům přednáší (a webové stránky souboru informují, že jde o komerční i politický
marketing a prognostika), uchoval svěžího ducha svých vlastních studentských let. Ba, jako
příslušník rodiny brněnských Štědroňů, obohatil svou životní zkušenost spřízněností s touto
skutečně věčně mladou historií, na míle vzdálenou politikářským frázím minulých schémat. A
tuto spřízněnost s časem našich „malých forem“ jsem v hledišti prožíval.
Nebyl jsem ostatně jediný, kdo z pamětníků „malých jevištních forem“ zasedl
v hledišti. O dvě řady za mnou seděl Petr Poledňák, který provedl listopadovými dny roku
1989 třetí proměnu ústeckého Kladivadla po nástupu normalizace. Tehdy se zdálo, že zákaz
jeho inscenace Z Košic do Aše a zpět na jaře toho roku byl poslední administrativní počin
státní moci vůči souboru mladých herců. Bohužel divadlo, které v městě nad Labem
navazovalo na tuto tradici, v této chvíli už není. Ani normalizační mocipáni si v obavě, že by
mohli být označeni za nekulturní barbary, nedovolili takový soubor zrušit. Když už nemohou
existovat instituce, které vyslovují ideologické zákazy, je tu volná ruka trhu. I proto v tom
výčtu na počátku chybí Činoherní studio z Ústí nad Labem – ještě vloni by tam bylo.
Pro dědictví z éry „divadel malých forem“ hovoří i fakt, že se diváci a herci
nerozcházeli hned po děkovačce. Pamatuji, že jsme se vždy scházeli v prostorách těchto klubů
(neboť obvykle se tento žánr nehrál v klasickém divadle, kde je prostor jeviště a hlediště
oddělen, ale v klubu, kde se dalo hovořit o jevech, které tu byly nahlíženy kriticky a s
vtipem). V prostorách dejvického Semaforu se sešli na partii šachů, neboť k nim má principál
a zřejmě i jeho spřízněné duše blízko.
Jindřich Beránek
Děkovačkou souboru představení nekončí…
Fota převzata z archivu divadla