Kalvárie - stále aktuální kvalita lásky

Kalvárie - stále aktuální kvalita lásky

Kalvárie - stále aktuální kvalita lásky
Zvláštní je dnes přiblížit se k mladým lidem a poslouchat jejich názory
na život, rodinu, oběť, sebedarování. Když jsem jim odpověděl, že ještě
i dnes existují lidé, kteří se obětují, byl to pro ně tvrdý oříšek.
Na hřišti v našem salesiánském středisku
bylo slyšet velký křik. Mládež si hrála,
běhala, působila bezstarostně. Byla to
však falešná clona. Přiblížil jsem se ke
skupině chlapců sedících opodál na
lavičce, kteří se báli vstoupit do života
těchto hrajících si, a chtěl jsem je pozvat,
aby i oni vytvořili radostnou atmosféru.
Odhadl jsem v jejich očích otázky: Co
vyrušuji? Co od nich chci? Kdo jsem, že projevuji o ně vůbec zájem?
Jen tak, zadarmo
V otázkách, které jsem kladl, se "berlínská zeď" začala pomalu rozkládat.
"Minulý rok jsme tu byli také." Odpověděl jsem: "Vidím vás tu poprvé nebo
podruhé. Jste zajímavá parta. Máte svůj svět, ale bojíte se ho odkrýt." A oni
nato: "Bojíme se dospěláků, co když nám ublíží? Minule jste tu měli veselo,
vařil se guláš, hrál se fotbal. Točila se kofola a pivo. Proč jste to dělali?"
Vrtalo jim to v hlavě celý týden. Proč jim někteří chlapi posloužili, proč jim
dali guláš zdarma? Proč od nich nic nechtěli? A ještě se na ně usmívali!
"A vůbec, proč se zajímáte o nás a debatujete s námi? My vám i tak
Farní zpravodaj
nerozumíme. Je to pro nás zvláštní, pokud někdo poslouží, pomůže, má zájem.
My to doma nezažíváme."
Když jsem jim odpověděl, že ještě i dnes existují lidé, kteří se obětují, byl to
pro ně tvrdý oříšek. Nevěřili. Že by se přece jen někdo našel, kdo by je měl
skutečně rád? Kdo by s nimi počítal? "Víte," a tím naše debata končila,
"nejvíce nás zajímá, jestli se to vše dělá upřímně, bez zisku." Je velkou
zvláštností najít někoho, kdo se dokáže obětovat. Proto i Ježíš zůstal
nepochopen a jeho oběť až do dnešní chvíle nedoceněná. Obětoval sebe. Proč
zašel až tak daleko? Proč se "nerozvážně" dal bičovat, ukřižovat, probodnout si
srdce?
Hra na normální
Dnes nechce být nikdo opravdovým hrdinou, který trpí pro Pána. Chceme být
spokojeni s tím, co máme. Nejde ani o skromnost jako spíše o lenost. Touhu
ospravedlnit si svůj průměrný lhostejný přístup ke Kristu v Eucharistii. Ježíš
chce, abychom mu patřili celí. Jde mu o opravdovost. O život podle evangelia,
ale zdá se, že my se jen chováme jako herci. Tak trochu si chceme zahrát na
"normální" lidi, ne na fanatiky.
Žijeme v kultuře, kterou Amedeo
Cencini nazval "kulturou zeslabeného
myšlení", ve které pompézně dominuje
zmatek, povrchnost lidské existence.
Neexistují přesvědčivé hodnoty, které
mohou učinit život krásným. Opravdoví
hrdinové existují pouze v pohádkách. Žijeme v "marmeládové" kultuře, kde se
vše promísí, zešedne, kde se rodí kultura bez barev a naděje a kde se ztrácí
pravda. Stali jsme se otroky mentality prázdna a beznaděje. Kultury, která nám
vštěpuje iluzi a prchající nevhodnou kompenzaci levných idolů, která
vsugeruje mladému člověku, dívce a chlapci, že může být velký jen tehdy,
když bude drzý, frajer, prázdný, bez Boha, a když se bude všemu vysmívat.
A přece Ježíš žádá od svých apoštolů, aby ho následovali a ještě i dnes
v 21. století šli s ním na Kalvárii. Jistěže, kříž není nic přitažlivého.
Nepřitahuje nás oběť či sebedarování. Dokonce toto všechno můžeme
ignorovat, odmítnout, postavit se do roviny nezájmu. I když chodíme do
kostela na mše svaté v neděli, můžeme být pouze němými pozorovateli.
-2-
Farní zpravodaj
Cesta každodenního mučednictví
Slavení Eucharistie není divadelní představení, kde komunikují divák a herec
a kde na konci konstatujeme: "Dalo se to vydržet. Obstojné." Můžeme si
dovolit hodnotit vůbec něco, co je božské? Zdá se, že nám velmi chybí
hloubka a odhodlání jít za pravdou. Chybí nám smysl pro každodenní
mučednictví a odvahu následovat Krista. Proto není dobré ignorovat
a podceňovat to, co se děje při mši svaté. Ani slova, gesta, symbol kříže, ani
vzpomínku na mučedníky. Všechno má nesmírný význam a hluboký dopad na
myšlení současných lidí. Tyto symboly a znaky nás provokují, ale i uvádí do
pravdy o životě. Nejsou jen banalitou nebo nedělní povinností. Jen velmi těžko
se přijímá realita života, plnost a kvalita lásky. To je kříž.
I na Kalvárii však byli herci, ale v jiné roli. Vysmívali se Kristu, nic jim nebylo
svaté, provokovali ho, aby sestoupil z kříže. Hráli kostky o jeho roucho. A Bůh
byl trpělivý, neboť je Bohem úžasné pokory. Náš Bůh není superman. Nechce
řešit problém na požádání člověka. Zůstává na kříži a potichu sleduje, jaký je
člověk ve skutečnosti. My bychom ho někdy chtěli mít jako kouzelníka, který
vyjde zpoza kulis a vyřeší všechny problémy. Náš Bůh je však tichý, skrytý vítězný. Bůh, který miluje a vychovává.
Dar si žádá proměnu
Právě Církev nechce, abychom se na mši stali diváky nebo herci. Ačkoli někdy
i kněží a biskupové dobře plní roli herců. Na bohoslužbě jsme přítomni na tom
největším tajemství naší víry, kde rukama kněze přinášíme sami sebe jako dar.
Ale kdo se chce stát darem, musí se nechat nejprve proměnit silou Ducha
Svatého a vytvořit jednotu s Bohem. Církev nechce, abychom byli chladní
pozorovatelé. Naopak chce, abychom se
stali vroucím darem k očištění duše,
odpuštění
hříchů,
plnosti
ducha
a dosažení království. Zde před námi se
neslouží Eucharistie jen pro nás a kněz
neobětuje jen sebe, ale obětujeme se
spolu s Kristem. A právě skrze mši
svatou nás zve ke změně myšlení,
chápání kultury, chce nás osvobodit od
levného životního konzumismu, obrátit
skrze Ducha Svatého.
-3-
Farní zpravodaj
Co obětujeme?
Nejprve obětujeme své tělo. Myslíte, že je to málo? Nabízím Kristu celé své
tělo, svou bytost. A chci zakřičet, že mé tělo touží být nástrojem dobrých
skutků. Jeden člověk je hodně. Stojí za oběť. Ve 20. století nezemřel však
jeden člověk, zemřely jich miliony. Hans Urs von Balthasar při pohledu na
dějiny 20. století píše: "Zástupy ponížené a hrůzy doby, zástupy ztrýzněných,
zplynovaných, zmrzlých v mrazu a zimě, uzavřených do železničních vozů pro
dobytek a zástupy těch, kteří trpěli v koncentrácích a gulazích - je jejich velmi
mnoho. Je to Kalvárie. Tolik krve, tolik ran a tolik oběti? Ano, jsou to
mučedníci, o kterých dnes ani nevíme. Tiší, nenápadní, skromní svědci pravdy,
ne němí pozorovatelé, ale lidé, kteří byli ukamenováni, ubití pro Krista."
Opravdu jde o skutečné drama, věčně se opakující oběť trpícího Krista na
Kalvárii, nikdy nekončící bolest. Mše svatá ustavičně trvá. Ne zlaté ornáty,
levný zpěv a klidné podřimování, ale opravdovost života s Kristem. Skutečné
představení hrůzy a bolesti.
Vezměte a jezte…
"Ježíš … vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával svým
učedníkům se slovy: Toto je mé tělo, které se za vás
vydává, toto čiňte na mou památku." Naším úkolem
je rovněž se dávat, lámat sebe, sloužit, obětovat se.
Jen tehdy bude na světě dobře, když pochopíme
hloubku těchto slov. Tehdy proběhne opravdová
revoluce, když se budeme živit Kristem, a nikoli
prázdnými řečmi. Právě mučedníci jsou součástí
tajemného mystického těla, oni to dokázali, brali
život vážně. Trpěli s Kristem. "Podobně po večeři
vzal kalich a řekl: Toto je kalich mé krve, která se
prolévá za vás." Ježíš sloužil takto první mši svatou. V tu noc se stal chléb jeho
tělem a víno jeho krví. Stalo se to v tichu. Bez zástupu. Bez diváků. Bez
okázalosti. Bez senzace, trub a chórů. Ježíš slaví první mši svatou jednoduše,
v kruhu svých přátel. A co naše primiční mše? Velké slavnosti? Nešlo mu
o senzaci. Kristus neudělal něco na obdiv, ale ke spáse lidí. Proto, aby nás
vyvedl z otroctví zla a hříchu, protože mu velmi záleželo na každém člověku.
Pro apoštoly, kteří se zúčastnili slavení této první Eucharistie, to bylo cosi
reálného. Oni Kristu věřili, že to, co říká, se také skutečně stává, protože byli
svědky mnoha zázraků, viděli rozmnožený chléb. Každé Ježíšovo slovo mělo
-4-
Farní zpravodaj
svůj význam. A slovo je síla. Síla Ducha Svatého, který proměňuje chléb
v Kristovo tělo.
Jediné slovo pravdy
Ruský spisovatel Alexandr Solženicyn, který dlouhá léta prožil v sibiřském
gulagu pro svůj odpor proti komunismu, znal sílu slova. A jakou sílu musí mít
Kristovo slovo, které je ve službě pravdy! Řekl: "Dobrý spisovatel představuje
vždy něco jako druhou vládu. Proto vlády nemilují dobré spisovatele, ale
průměrné." A pokračuje: "Jediné slovo pravdy váží více než celý svět." Pokud
Ježíš řekl, že toto je mé tělo - to byl celý svět. Mučedníci všech dob, všech
generací brali tato slova vážně. Pro ně Kristovo slovo znamenalo život. Bylo to
rozhodnutí. Radikální obrat k pravdě. Tito mučedníci byli křesťanskými
svědky pravdy, slova a proměny. Byli to ryzí lidé plní charakteru,
náboženského i politického přesvědčení, ale i lidé lásky, kteří položili život pro
Krista. Ježíšovo slovo mělo na ně úžasný vliv. Měnilo životy slabých,
ustrašených lidí, měnilo životy apoštolů zavřených ve večeřadle. Proměnilo je
ve skutečné hrdiny schopné konat velké zázraky, pomazané Kristovou krví.
A jsou živí i dnes. Naplňují Kristův odkaz: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev má
věčný život a já ho vzkřísím v poslední den" (Jan 6, 54).
(podle KN)
Dušičkový čas
pokaždé klade více otázek
Listopad je měsíc v roce, ve kterém více než jindy navštěvujeme
hřbitovy a pamatujeme na naše zesnulé. Večerní pohled na rozzářený
hřbitov na svátek Všech svatých nebo na Památku všech věrných
zemřelých v nás vzbuzuje nostalgii, ba i smutek, ale zajisté i mnoho
vzpomínek a otázek…
Kde jsou naši zesnulí? Jak se mají, co prožívají? Jsou šťastní? Otázka o jejich
osudu je však také otázkou o mém životě, o věčnosti.
Když zamlklí nebo s modlitbou na rtech stojíme u hrobů našich drahých, snad
si jako věřící lidé uvědomujeme, že hroby se nerozlišují podle pomníků ani
podle jmen, která jsou na nich napsaná, ale podle naděje, která je v nich skryta.
-5-
Farní zpravodaj
Dante ve své Božské komedii jedinečným způsobem představil svou vizi nebe,
pekla i očistce. Na snímku obraz Domenica di Michelina (1417-1491) z roku
1465: Dante Alighieri osvětluje město Florencii svou knihou Božská komedie
(vlevo peklo, v pozadí očistec, nahoře ráj), katedrála Santa Maria del Fiore ve
Florencii.
Touha vidět více - za oponu smrti
Člověk má v sobě zvědavost vidět za
oponu, vidět za práh smrti, vidět do
věčnosti. Tato naše zvědavost však bude
uspokojena až tehdy, když projdeme
branou smrti. A tou musí projít každý
sám. Každý umírá sám, ale ne každý
umírá osamělý. Jedni s nadějí, jiní
v beznaději; jedni odevzdaně, jiní bouřící
se; jedni očekávajíce něco nového, jiní
s pocitem, že konečně je všemu konec.
Karl Rahner SJ, jeden z největších
teologů 20. století, v roce 1984, krátce
před svou smrtí, napsal: "Tehdy pochopíme svůj dlouhý život jako krátkou
-6-
Farní zpravodaj
explozi naší svobody a hned vstoupíme z času do věčnosti, z možnosti do
skutečnosti, z otázky do odpovědi; naplní nás nevýslovná radost, která naplní
všechno to mlčící prázdno, které nazýváme smrt."
Jak je to tedy se zesnulými? Dá se jim nějak pomoci?
Bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry Gerhard Ludwig Müller říká, že
víra Církve v možné očišťování po smrti je dostatečně zdůvodněna církevní
praxí modlitby za zemřelé. Říká, že "tato naše modlitba by byla nesmyslná,
kdyby neposkytovala pomoc očišťování neboť modlit se za blažené je
zbytečné a modlit se za zatracené je nesmyslné".
Biblický základ učení o očistci
První kořeny učení o očistci nás odkazují na 1. století před Kristem, kde se
v Druhé knize Makabejské (12, 32-46) říká, že u židovských padlých se našly
pohanské amulety model. Všem bylo zřejmé, že padli pro tuto příčinu. Jejich
smrt se vysvětlovala jako trest za porušení zákona. Za padlé se však pak konala
prosebná bohoslužba: "Pak se začali modlit a prosili, aby jim toto provinění,
kterého se dopustili, bylo zcela odpuštěno" (2 Mak 12, 42). Jejich
soukmenovci se postarali i o smírnou oběť v Jeruzalémě.
Autor chválí takové chování jako výraz víry ve vzkříšení mrtvých a popisuje
ho jako velmi krásný a šlechetný skutek. "Vždyť kdyby nedoufali, že padlí
jednou budou vzkříšeni, bylo by zbytečné a nerozumné modlit se za mrtvé"
(2 Mak 12, 44).
Text z Matoušova evangelia (5, 26) o zaplacení do posledního haléře dává tušit
možnost pokání či očišťování po smrti.
Církevní pokání jako cesta očišťování však neexistuje pouze na tomto světě,
ale i na druhém: tímto výkladem očišťování na druhém světě je jasně
formulovaná základní myšlenka učení o očistci.
Chápání očistce
Křesťanské chápání očistce nespočívá v představě, že jde o jakýsi druh
posmrtného koncentračního tábora jako u Tertuliána, ve kterém si musí člověk
odpykávat tresty.
Podle Josepha Ratzingera je to spíše vnitřní proces přeměny člověka, který se
stane schopným vztahu ke Kristu, k Bohu, a tak je i schopen jednoty s celým
společenstvím svatých - communio sanctorum.
-7-
Farní zpravodaj
Skutečné rozhodnutí pro Boha
zachraňuje. Naše "ano víry" dává
naději být navždy s Pánem. I když
tento
souhlas
víry
pouze
namáhavě proniká přes mříže
egoismu, kterých se člověk nebyl
schopen zbavit, ten, kdo se pro něj
rozhodne, přijímá milosrdenství;
cítí však, že se musí proměnit.
Tuto proměnu způsobí setkání
s Pánem - to je oheň, který nás
přetaví na čirou podobu.
Hans Urs von Balthasar říká, že očistec není nic jiného než poslední existenční
zpověď - konfrontace s láskou, jaká ve skutečnosti je a jaká je v nebi. Zároveň
je zničením všeho, co se na zemi omylem nazývalo láskou.
Když sv. Řehoř Veliký uvažuje nad slovy z Matoušova evangelia o hříchu
proti Duchu Svatému (12, 31-32), přichází k závěru, že některé viny mohou
být odpuštěny v tomto věku, zatímco některé v příštím. Z Matoušova evangelia
se dá usoudit, že existuje očišťování pro ty, kteří zemřeli v milosti Boží, ale
nejsou dokonale očištěni, aby tak mohli vejít do nebeské blaženosti.
Tridentský koncil v roce 1563 vyhlásil v dekretu o očistci: "Katolická církev
osvícená Duchem svatým, čerpajíc z Písma svatého a staré tradice církevních
otců, učila na posvátných koncilech a naposledy na tomto obecném koncilu, že
existuje očistec a že duším, které se v něm nacházejí, se poskytuje podpora
přímluvnými modlitbami věřících, především však bohumilou oltářní obětí"
(DH, 1820; NR, 907).
Společenství svatých
Možnost pomáhat a dávat se pro křesťana nekončí smrtí, ale obepíná celé
communio sanctorum na této, ale i na druhé straně prahu smrti. Svatý Jan
Zlatoústý vybízí křesťany: "Nezdráhejme se pomáhat těm, co zemřeli,
a obětovat za ně modlitby." Rovněž my, kteří jsme ještě na cestě do věčnosti,
se můžeme spoléhat na přímluvu a zásluhy oslavené Církve v nebi.
Joseph Ratzinger říká, že církevní zakotvení člověka se neláme a neruší na
hranici smrti, ale že lidé se vzájemně nesou a snášejí přes práh mezi tímto
a druhým světem, jeden za druhého trpí a mohou se navzájem přijímat.
-8-
Farní zpravodaj
Je tedy možné, aby do nanejvýš osobního setkání s Kristem mohl vniknout
někdo druhý?
Člověk nikdy není jen
sebou samým, ale je sebou
samým v druhých, s druhými, skrze druhé. Zda ho
druzí proklínají, nebo mu
žehnají, odpouštějí mu
a jeho vinu proměňují na
lásku - to vše je část jeho
vlastního osudu.
V
teologii
apoštola
sv. Pavla i u evangelisty
Jana platí, že hranice
rozlišování neprobíhá mezi
pozemským žitím a nežitím, ale mezi být s Kristem a být bez něj či proti němu.
Být s Kristem a setkání s ním je však současně i setkáním s celým jeho
mystickým tělem, s mou vinou vůči trpícím údům tohoto těla a s odpouštějící
láskou pramenící z Krista.
Nadpozemská výměna všech dober
Pavel VI. v apoštolské konstituci Indulgentiarum doctrina říká, že ve společenství svatých "je nepochybně trvalé pouto lásky a hojná výměna všech dober
mezi věřícími, kteří již dosáhli nebeské vlasti nebo odpykávají své viny
v očistci, nebo ještě putují na zemi". Při této obdivuhodné výměně, jak říká
Katechismus katolické církve, svatost jednoho prospívá mnohem více, než by
hřích jednoho mohl škodit druhým (srov. KKC, 1475).
Ježíš Kristus je réva a my jsme ratolesti (srov. Jan 15, 5). Jako ratolesti jsme
zprostředkovateli Kristovy lásky jiným lidem. Ale jen tehdy jimi opravdu
budeme, pokud denně přijmeme ve víře těžkosti života, z každého pádu hned
povstaneme ve svátosti smíření, skoncujeme s každou náklonností k hříchu
a sjednotíme se s Kristem.
Nezapomínejme ani na závazek denně se modlit za zemřelé, obětovat za ně
mše svaté a využívat možnosti získat pro ně úplné odpustky. Lidé v očistci, ale
i v nebeské blaženosti, se zase modlí za nás tady na zemi a pomáhají nám na
cestě spásy.
-9-
Farní zpravodaj
Očistec ve vidění sv. Faustiny
Svatá Faustyna, která dostala
zvláštní milost zakusit realitu
očistce, ve svém deníčku píše:
"spatřila jsem anděla strážce,
který mi kázal, abych ho
následovala. Brzy jsem došla
na mlhavé místo, které bylo
naplněno ohněm, kde trpěli
mnohé duše. Tyto duše se
vroucně modlily, ale pomoci
si už nemohly. Plameny, které
je pálily, se mě nedotkly. Můj anděl strážce mě neopouštěl ani na chvíli.
Zeptala jsem se těch duší, jaké je jejich největší utrpení. Odpověděly mi
jednoznačně, že jejich největším soužením je touha po Bohu.
Viděla jsem i Matku Boží, jak je utěšovala. Duše nazývají Marii mořskou
hvězdou. Ona jim přináší ochlazení. Chtěla jsem s nimi více mluvit, ale můj
anděl strážce mi dal znamení k odchodu.
Vyšli jsme za dveře tohoto vězení plného utrpení. Zaslechla jsem vnitřní hlas,
který mi řekl: ‚Moje milosrdenství to nechce, ale spravedlnost to přikazuje.‘
Od té chvíle jsem blíže spjata s trpícími dušemi."
(podle KN)
Překvapující tajemství duší v očistci
Rok se sešel s rokem a opět se přiblížil čas dušiček. V posledních dvou letech
vycházel v dušičkovém zpravodaji článek připravený z citace knihy
Prekvapujuce tajomstvo duší v očistci. Po roce se opět k uvedené knize
vracíme.
Dříve než se budeme věnovat samotnému vyprávění o duších v očistci,
připomeňme si několik základních informací z úvodu knihy.
Marie Simma je rakouskou mystičkou. Byla obyčejnou selkou, která se už od
svého dětství velmi modlila za duše v očistci. Ve věku 25 let byla obdařená
velmi zvláštním a ojedinělým charismatem v církvi. Už 50 let ji díky
osobitému Božímu daru navštěvují duše z očistce. Co jí tyto duše říkají?
Upozorňují, žádají o modlitbu a mluví o svých nevýslovných očistcových
- 10 -
Farní zpravodaj
utrpeních, která jsou zmírňovaná radostným očekáváním a jistotou, že se
jednou ocitnou v Boží náruči. Zjevují žijícím na zemi úžasnou moc, kterou
můžou ulehčit utrpení zesnulých a současně dostat dobrodiní a pomoc v tomto
životě i v životě po smrti.
Svědectví sestry Emmanuely, sepsaná podle vyprávění Marie Simmy, nás nutí
se zamyslet. Mohou nám pomoci změnit naše postoje a zvyklosti a začít žít
jiným způsobem – podle toho, co chce Bůh. Mohou nám pomáhat
v odstraňování toho úplně zbytečného strachu před očistcem a pomůžou nám
osvětlit a pochopit nádheru a plnost nadšení, ukrytého v Božím plánu s naší
budoucností. Ukážou nám také nesmírnou moc udělat šťastnými duše našich
zesnulých. Tato moc, kterou máme zde, na této zemi, v našich rukou, nám
pomůže najít opravdové štěstí i v našem životě.
Zásluha utrpení
Pokud jde o utrpení, Marie nám vyprávěla překvapující svědectví. Stalo se to
roku 1954. Celá série smrtonosných lavin se zřítila na sousední vesnici, kde
Marie Simma bydlela. Později jsme se dozvěděli, že se objevily další laviny
a úplně zázrakem se zastavily nad vesnicí tak, že nezpůsobily žádné škody. Ve
vesnici zemřela jedna žena, která byla nemocná již 30 let a protože ji špatně
ošetřovali, nesmírně trpěla. Obětovala celé svoje utrpení a snášela jej tpělivě za
dobro své vesnice. Duše Marii Simmě pověděly, že díky oběti této ženy byla
celá vesnice zachráněna před lavinami. Kdyby tato žena byla zdravá, nemohla
by takto celou vesnici zachránit. Tím, že trpělivě snášíme své utrpení, můžeme
zachránit více duší než modlitbami (avšak modlitba pomáhá snášet utrpení!).
Nedívejme se vždy na utrpení jako na trest. Může být přijato jako oběť smíření
nejen pro nás samotné, ale především pro jiné. Kristus byl čistý, nevinný
a trpěl jako oběť smíření za naše hříchy.
Až v nebi se dozvíme, čeho všeho jsme dosáhli snášením utrpení ve spojení
s utrpením Krista.
Sestra Emmanuela: „Marie, existuje mezi dušemi v očistci pobouření na
jejich utrpením?“
Marie Simma: „Ne, samy se chtějí očistit. Chápou, že je to potřebné.“
Pomoc modliteb
Marie Simma říká: Velmi účinným prostředkem je Křížová cesta, protože když
rozjímáme na Pánovým utrpením, začínáme pomalu nenávidět hřích a přejeme
- 11 -
Farní zpravodaj
si spásu všech lidí. Tato náklonnost srdce přináší duším v očistci velkou úlevu
a vzbuzuje v nás kajícnost za naše hříchy.
Dalším doporučovaným prostředkem pro duše v očistci je růženec.
Prostřednictvím růžence se z očistce osvobodí každým rokem mnohé duše,
neboť samotná Matka Boží přichází do očistce tyto duše osvobodit. Právě
proto duše v očistci označují Pannu Marii jako „Matku milosrdenství“. Duše
říkají Marii Simme, že odpustky mají neocenitelnou hodnotu pro jejich
vysvobození. Byla by to od nás opravdu kruté, kdybychom nevyužili těchto
pokladů, které nám Církev nabízí pro úlevu duším.
Hodina smrti
Sestra Emmanuela: „Jaká je role lítosti a kajícnosti v hodině smrti?“
Marie Simma: „Lítost je velmi důležitá. Hříchy se odpustí, ale zůstávají ještě
důsledky hříchu. Pokud chceme získat plnomocné odpustky v okamžiku smrti,
což znamená jít přímo do nebe, musí být duše úplně osvobozená od jakékoliv
náklonnosti k hříchu.“
Marie Simma vyprávěla další velmi významné svědectví: Byla požádána, aby
zjistila informace o jedné ženě, jejíž rodina si myslela, že je ztracená, neboť
vedla velmi špatný život. Stala se jí nehoda. Spadla z vlaku a zabila se.
Jedna duše přišla k Marii a řekla jí, že tato žena byla zachráněna od pekelného
ohně, protože v momentě, kdy umírala, řekla Bohu: „Máš pravdu, že mi bereš
život, neboť takto tě už nebudu urážet.“ Tato věta vymazala všechny její
hříchy. Tento příklad ukazuje, že i jediné oduševnění v momentě smrti může
člověka zachránit. Neznamená to, že se vyhnula očistci, ale alespoň se
nedostala do pekla, které si možná za svoji nevěru a zlý život zasloužila.
Sestra Emmanuela: „V momentě smrti, dřív než duše vejde na věčnost, má
ještě možnost obrátit se k Bohu, i když vedla hříšný život. Je určitý časový
úsek mezi zdánlivou a skutečnou smrtí?“
Marie Simma: „Ano, Pán dává každému několik minut na vyjádření lítosti
nad svými hříchy a na rozhodnutí: „Přijímám či nepřijímám možnost jít
k Bohu.“ „V tomto okamžiku vidí člověk film svého života. Znám jednoho
muže, který věřil v církevní přikázání, ale nevěřil v život věčný. Jednoho dne
vážně onemocněl a upadl do kómatu. Viděl se v jedné místnosti s tabulí, na
které byly napsané všechny jeho dobré i zlé skutky. Poté tabule zmizela, i zdi
místnosti a bylo tam nekonečně krásně. Když se probral z kómatu, rozhodl se
úplně změnit svůj život.“
- 12 -
Farní zpravodaj
Velmi se to podobá svědectví o světle a návratu na zem. Lidé, kteří mají
takovouto zkušenost, již nemohou žít stejně, jak žili, než uviděli toto světlo.
Sestra Emmanuela: „Marie, v momentě smrti se Pán zjeví všem duším stejně
mocně?“
Marie Simma: „Každému je dána možnost uvidět svůj prožitý život, stejně tak
i utrpení, které přijde v očistci. Není to však pro všechny stejné. Intenzita
odhalení závisí na způsobu života každého člověka.“
Sestra Emmanuela: „Marie, má ďábel dovoleno napadnout nás v okamžiku
smrti?“
Marie Simma: „Ano, ale každý člověk má i milost odporovat mu. Když ho
člověk odmítne, démon nemůže nic udělat.“
Sestra Emmanuela: „Když někdo ví, že brzy zemře, jak se může podle vás
nejlépe připravit?“
Marie Simma: „Úplně se odevzdat Pánu, obětovat mu všechno své utrpení,
být šťastný s Bohem.“
Sestra Emmanuela: „Jaký postoj máme zaujmout před někým, kdo umírá? Co
nejlepšího můžeme pro něj udělat.“
Marie Simma: „Vždy je třeba hodně se modlit a připravit osobu na smrt. Je
třeba říct jí pravdu.“
Sestra Emmanuela: „Jaké rady můžeme dát těm, kteří se chtějí stát svatými
již na zemi?“
Marie Simma: „Být velmi skromným. Nezaobírat se sebou samým. Pýcha je
největší past, kterou Zlý používá.“
Sestra Emmanuela: „Lze požádat Pána o odpykání si svého očistce na zemi,
abychom jej nemuseli prožívat po smrti?“
Marie Simma: „Ano, znala jsem jednoho kněze a jednu mladou dívku, kteří
byli v nemocnici a oba trpěli tuberkulózou.“
Mladá dívka řekla knězi, že požádala Pána, aby mohla trpět na zemi tolik,
kolik je třeba, aby se dostala přímo do nebe. Kněz jí odpověděl, že on sám si
nedovolil o to Boha požádat. Byla u nich jedna řádová sestra, která jejich
rozhovor slyšela. Mladá dívka zemřela jako první a kněz zemřel později. Tento
kněz se zjevil řádové sestře a řekl jí: „Kdybych byl měl víru té mladé dívky, i já
bych se byl dostal přímo do nebe.“
Z knihy Prekvapujuce tajomstvo duší v očistci
Zpracoval R. Mašek
- 13 -
Farní zpravodaj
Litanie za duše v očistci
Pane, smiluj se nad nimi.
Kriste, smiluj se nad nimi.
Pane, smiluj se nad nimi.
Pane, smiluj se nad nimi.
Kriste, smiluj se nad nimi.
Pane, smiluj se nad nimi.
Kriste, uslyš nás.
Kriste, vyslyš nás.
Kriste, uslyš nás.
Kriste, vyslyš nás.
Bože Otče, který jsi je ke svému obrazu stvořil, smiluj se nad nimi
Bože Synu, který jsi je krví svou vykoupil,
Bože, Duchu svatý, který jsi je milostí svou posvětil,
Nejsvětější Trojice, kterou vyznávali,
Pravý Bože, v něhož věřili,
Milosrdný Bože, v něhož doufali,
Dobrotivý Bože, jehož milovali,
Věčný Bože, jemuž se klaněli,
Svatý Bože, jemuž sloužili,
Slitovný Bože, v jehož milosti zemřeli,
Bože, Otče světla,
Bože, dárce pokoje,
Bože, který jsi hříchem zarmoucen, ale
pokáním potěšen,
Bože, jehož vlastností je smilování a
odpuštění,
Bože, jenž vládneš živým i mrtvým,
Bože, jenž obětí mše svaté býváš s živými i zemřelými usmířen,
Bože, jenž modlitby za zemřelé rád přijímáš,
Bože, jenž užitek dobrých skutků a odpustků i zemřelým přivlastňuješ,
Bože, jenž se k přímluvám svatých milostivě přikláníš,
Bože, jehož milosrdenství je nekonečné,
Milostiv jim buď,
odpusť jim, Pane.
Ode všeho zlého,
vysvoboď je, Pane.
Od pokut, které ještě vytrpěti mají,
Od těžkých muk očistcových,
Od přísnosti soudů svých,
Pro svoji smrtelnou úzkost a svůj krvavý pot,
Pro své bolestné bičování a trním korunování,
Pro svou těžkou opuštěnost a palčivou žízeň,
- 14 -
Farní zpravodaj
Pro své přehořké umučení a svoji přebolestnou smrt,
Pro své svaté drahé rány,
Pro svou nejsvětější Krev za ně vylitou,
Pro přímluvu a zásluhy všech svatých a světic,
Pro přímluvu a zásluhy blahoslavené Panny Marie,
My hříšníci,
prosíme Tě, vyslyš nás
Abys duším v očistci odpustil,
Aby ses nad nimi smiloval,
Abys je v jejich trápení potěšil a občerstvil,
Abys jejich touhu po nebeské vlasti naplnil,
Abys jejich lkání v radost věčnou proměnil,
Abys je svým andělem do svého království povolal,
Abys jim pokoj a světlo věčné udělil,
Abys je do počtu oslavených přijal,
Abys je patřením na svoji tvář oblažil,
Abys našim zemřelým rodičům, bratřím a sestrám, přátelům a dobrodincům
věčný život daroval,
Abys všem věrným zemřelým odpočinutí věčné dal,
Abys nám s nimi blaženého shledání na věčnosti dopřál,
Abys nám v hodině smrti a soudu byl milostiv,
Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa,
uděl jim pokoje.
Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa,
uděl jim pokoje.
Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa,
uděl jim pokoje věčného.
Kriste, uslyš nás,
Kriste, uslyš nás.
Otče náš…
Zdrávas Maria…
Modleme se
Bože, Tys vzal svého Syna, vítěze nad smrtí, do své věčné slávy; vysvoboď
z područí smrti také naše zemřelé, aby viděli tvou slávu a byli na věky spojeni
s Tebou, svým Stvořitelem a Obnovitelem. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
- 15 -
Farní zpravodaj
Kristus Král
- je Pánem i mého života?
Slavnost Krista Krále je svátek, který slavíme v poslední neděli
liturgického roku (je to 34. neděle během roku - poslední neděle
v mezidobí před začátkem adventní doby - letos 22. listopadu). Je to
svátek poměrně mladý. Zavedl ho papež Pius XI. v roce 1925 jako
reakci na ateistické a totalitní politické režimy, které popíraly práva
Boha a Církve.
Atmosférou, v níž se tato slavnost zrodila,
byla například situace mexické revoluce,
když mnozí křesťané šli na smrt
a posledním dechem zakřičeli: "Ať žije
Kristus Král!" Přestože je tato slavnost
mladá, její obsah a ústřední idea takové
nejsou. Jsou velmi staré a můžeme říci, že
se zrodily spolu s křesťanstvím.
Výraz "Kristus kraluje" má ekvivalent ve
vyznání "Ježíš je Pán", které zabírá
ústřední místo v kázání apoštolů. Touto
věroučnou pravdou o Kristově svrchovanosti nad lidskými dějinami i nad všemi
vládci tohoto světa tedy končíme liturgický
rok, abychom si opět připomněli, že i definitivní konec světa bude v rukou Ježíše Krista - Krále.
Naše doba
"Není to tak trochu trapné slavit svátek Krista Krále uprostřed světa, kterému
je Kristus zcela lhostejný? Uprostřed světa, který sice v něčem je ochoten brát
křesťanství na vědomí mezi řadou dalších věcí, ale který za suverénního pána
je ochoten uznat jen a jen člověka, jen a jen sebe sama?" Ptá se kněz a teolog
Aleš Opatrný ve sbírce kázání s názvem Stůl slova "B". A Vojtěch Kodet
O.Carm. mu v knize Velké jubileum dává za pravdu tvrzením: "Žijeme v době
a prostředí, kde je běžné dívat se na skutečnosti tak, jako by člověk byl jejich
středem a původcem. Celý křesťanský svět je nově ohrožován moderním
ateismem, ve kterém je člověk postaven na místo Boha… Od pádu prvních lidí
- 16 -
Farní zpravodaj
jsme denně vystavováni velmi závažné volbě: buď je středem mého života
Bůh, nebo já. A co je ještě horší: každodenním selháváním v tomto zápase
volby se člověk stává lhostejným k vědomí vlastní hříšnosti, bezvýchodnosti
své situace a absolutní nutnosti vykoupení a spásy, a potřebu tohoto
rozhodování už nevnímá."
Ani jedno z těchto konstatování, přirozeně, nechce zpochybnit smysl slavení
zmíněného svátku; právě naopak: velmi reálným a pravdivým pohledem na
současnou situaci člověka ve světě poskytují jakýsi výchozí bod pro zrod nové
revoluce ducha - na revitalizaci potřeby vrátit Bohu místo v našem životě,
které mu náleží. Aby byl Bůh znovu postaven do středu našeho vnímání
a pozornosti, našich citů, uvažování, jednání i našich vztahů.
Boží království
Pokud se má člověk ve svém
životě pro něco rozhodnout, musí
to přirozeně nejprve znát. Nemůžeme milovat to, co neznáme.
A to platí i o rozhodnutí přijmout
Boha do svého života a učinit jej
svým Pánem.
Proč bych tedy měl dát Bohu
a jeho království přednost před
vším ostatním? Proč by měl být
právě on na prvním místě v mém
životě? A jaké je vlastně to jeho
království?
Když starozákonní věřící popisovali skutečnost Boží lásky
a moci, používali pro Boha mezi
mnoha označeními i titul "král":
"Králem byl (Pán) miláčkovi
(Izraeli)" (Dt 33, 5); "Pán je vaším
králem" (Sdc 8, 23); "Pozoruj
mou hlasitou prosbu, můj králi a můj Bože" (Ž 5, 3); "Mé oči viděli krále,
Hospodina zástupů" (Iz 6, 5); "Pán je naším králem, on nás spasí" (Iz 33, 22)…
Rozvinutím této myšlenky byl pak výraz "Boží království". Byl to pojem, se
kterým Židé spojovali svá mnohá očekávání: příchod spravedlnosti, lásky
- 17 -
Farní zpravodaj
a klidu, konec zla, utrpení a smrti… Zkrátka, tento výraz obsahoval vše, v co
doufali, co jim Bůh přislíbil prostřednictvím proroků. Představoval uskutečnění nejhlubších tužeb každého člověka, prostor na jeho plný rozvoj, stav
úplného a definitivního štěstí.
"Král" byl v židovském a orientálním pojetí tím, kdo moudře a mocně vládne.
Zemi, kterou vlastnil, vedl k rozkvětu a zaručoval její vnitřní i vnější
bezpečnost. Byl nejvyšším zákonodárcem a soudcem - zajišťoval spravedlnost
a právo, a to i chudým a bezbranným. Pod vedením krále měl lid žít v klidu,
plnosti, spravedlnosti a jednotě. Pro lidskou zlobu a slabosti to sice v dějinách
bylo často jinak, ale Boží království tyto atributy nikdy neztratilo, protože není
z tohoto světa a nemá nic společného s ryze pozemskými představami
o království a kralování. Je to království lásky, jehož hranice procházejí
lidskými srdci a které - na rozdíl od království tohoto světa neschopných řešit
zcela a s konečnou platností osudy jednotlivých lidí - přichází od Boha, aby
osvobodilo každého člověka od nadvlády zla, hříchu a věčné smrti, aby ho
vedlo cestou k plnosti, k proměně života a k životu bez konce.
Kristus Král
Zdá se, že v současné politice králům už
"odzvonilo", přestože stále ještě můžeme
prostřednictvím Wikipedie či podobných zdrojů
objevit více zemí (od těch nejméně známých, jako
Lesotho, Bhútán, Antigua a Barbuda, Grenadiny či
Tuvalu až po známé, jako je Velká Británie,
Švédsko, Norsko, Austrálie, Nový Zéland…),
v nichž hlavou státu je král nebo královna.
Většinou však slovem "král" míníme někoho, kdo
vyzařuje určitou důstojnost nebo se vyznačuje
obdivuhodnými schopnostmi (král popu, rocku,
král střelců, král toho a tamtoho), případně pohádkové a mytické postavy, které nedovolí jiným
silám, aby je ovládaly. Tím označení "král" či
"království" v našem pojetí nabírá nádech čehosi archaického nebo obrazného,
symbolického, a tedy nereálného.
A přece tato realita tady je a bude, i kdyby se hned změnilo státní zřízení ve
všech dodnes existujících královstvích. Boží království, království lásky,
spravedlnosti a pokoje totiž neustále existuje v Bohu. K člověku přišlo skrze
Ježíše Krista i prostřednictvím jeho kázání, ale především skrze jeho smrt na
- 18 -
Farní zpravodaj
kříži a následné zmrtvýchvstání. Kristus, Král a Pán celého vesmíru, se stal
služebníkem všech. Nádherně o tom píše apoštol Pavel: "On, ačkoliv má
božskou přirozenost, nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu, ale sám
sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí.
Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to
k smrti na kříži. Proto také ho Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné
jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na
zemi i v podsvětí, a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus
je Pán." (Flp 2, 6-11). Celkem v duchu svého životního programu: "Já jsem
přišel, aby měli život a aby ho měli v hojnosti" (Jan 10, 10), "nepřišel dát se
obsluhovat, ale sloužit a položit svůj život jako výkupné za mnohé" (Mt 20,
28).
Plody Kristova života přijímáme v první řadě křtem, při kterém jsme
znovuzrození "z vody a z Ducha Svatého", ale pak i životem podle evangelia:
vírou v Krista Spasitele (srov. Sk 16, 31), jeho následováním (srov. Jan 8, 12),
životem z Božího Ducha (srov. Řím 8, 6; Gal 5, 16-23), životem z Božího
slova (srov. Jk 1, 21), životem aktivní lásky (srov. Mt 25, 31 - 40) a životem
v Církvi (srov. 1 Tim 3, 15).
Nejdůležitější otázka
Z tohoto hlediska nejdůležitější
otázkou, kterou si můžeme položit
na slavnost Krista Krále, není ta,
zda kraluje ve světě, ale ta, zda
kraluje ve mně. Nejde o to, zda
jeho kralování uznávají státy
a vlády, ale zda ho uznávám a žiji
podle Krista já.
Je Kristus Králem mého života?
Kdo vládne ve mně, kdo určuje
cíle a stanovuje priority - Kristus
nebo někdo jiný?
"Podle sv. Pavla," říká papežský kazatel Raniero Cantalamessa, "jsou dva
způsoby, jak žít: můžeme žít pro sebe nebo můžeme žít Pánu (srov. Řím 14, 79). Žít pro sebe znamená žít tak, že někdo sebe považuje za začátek a konec. Je
to život uzavřený do sebe, poháněný pouze vlastním uspokojením a slávou bez
perspektivy věčnosti. Žít Pánu naopak znamená žít pro Pána, tedy s pohledem
- 19 -
Farní zpravodaj
upřeným na něj, na jeho slávu, pro jeho království. To, co se nám tu nabízí, je
nový život; z jeho pohledu i samotná smrt ztrácí svou konečnosti. Největší
protiklad, který člověk vždy prožíval - protiklad mezi životem a smrtí - byl
překonán. Tento protiklad již z tohoto důvodu neexistuje mezi žitím a umíráním, životem a smrtí, ale mezi životem pro sebe a životem pro Pána."
(podle KN)
Odpustky za duše v očistci
- co jsou a jak je získat
Odpustky jsou duchovním darem pro duše našich zesnulých, neboť
přispívají k osvobození od časných trestů za spáchané hříchy.
Odpustky pro duše v očistci lze získat za stanovených podmínek
v oktávě (1. - 8. listopadu).
Vážená redakce,
v rámci Vzpomínky na všechny věrné zemřelé přicházíme na hřbitovy
a zdobíme hroby svých příbuzných. Chtěla bych však využít možnost duchovně
obdarovat své drahé rodiče, kteří už nejsou mezi námi. Církev doporučuje
odpustky za duše v očistci, proto bych se chtěla zeptat, co jsou odpustky, proč
a jak je lze získat na pomoc duším v očistci. Děkuji.
Viktorie
Milá Viktorie,
je dobré, že hledáte způsob, jak pomoci těm, kteří nás předešli na věčnost.
Z vaší otázky lze vycítit hezký vztah, který jste měla ke svým rodičům,
a rovněž i vaši snahu pomoci jim i po smrti. Odpustky jsou prominutím
časného trestu před Bohem za hříchy, které již byly odpuštěny, vina za ně však
nebyla setřena. Odpustky jsou částečné nebo úplné, podle toho, zda člověka
částečně nebo zcela osvobozují od časného trestu za hříchy. Každý věřící může
částečné, jakož i úplné odpustky získat pro sebe nebo je věnovat zemřelým.
Katechismus katolické církve (KKC) v článku 1479 uvádí: "Protože i zesnulí
věřící, kteří se očišťují, jsou členy téhož společenství svatých, můžeme jim
mimo jiné pomáhat tím, že pro ně získáváme odpustky, aby tak byli
osvobozeni od časných trestů, které si zasloužili za své hříchy." Zejména 1. - 20 -
Farní zpravodaj
8. listopadu můžeme získat odpust-ky pro
duše v očistci, pokud navštívíme hřbitov,
pomodlíme se za zemřelé věřící a splníme obvyklé podmínky.
1. listopadu odpoledne a 2. po celý den je
možno při návštěvě kteréhokoli kostela
získat plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci. Kromě tří
obvyklých podmínek (svátost smíření,
sv. přijímání, modlitba na úmysl Svatého
otce) je podmínkou pomodlit se při
návštěvě kostela modlitbu Páně a vyznání
víry.
Od 1. do 8. listopadu je možno získat po
splnění tří obvyklých podmínek denně
plnomocné odpustky, přivlastnitelné
pouze duším v očistci, navštíví-li někdo hřbitov a pomodlí se tam třeba jen
v duchu za zemřelé; v ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné.
(podle KN)
Úcta ke svatým a Panně Marii
bez modlářství
Panna Maria a mnozí svatí, kterým projevujeme úctu, jsou a vždy
zůstanou našimi přímluvci, prostředníky a průvodci na cestě k Bohu.
Pouze jemu totiž patří naše poklona díků, chvály a odprošení.
Vážená redakce,
1. listopadu oslavíme svátek Všech svatých. Chtěl bych se však zeptat, proč my
věřící chováme úctu ke světcům a v čem si dát pozor, abychom nepropadli
modlářství. Není úcta k svatým v Katolické církvi překážkou ekumenismu?
Děkuji za odpověď.
Michal
- 21 -
Farní zpravodaj
Milý Michale,
úcta k svatým má dlouhou historii
a v Církvi je přítomna od apoštolských
dob. Úcta ke svatým je součástí apoštolské
tradice. "Zbožní muži Štěpána pochovali
a velmi nad ním plakali" (Sk 8, 2). Hned
u prvního mučedníka se křesťanské společenství shromáždilo u jeho hrobu. Nejstarší západní a východní liturgie slavily
vzpomínku na uložení relikvií sv. Štěpána
jako na první případ uchovávání a uctívání
těla svatého. Na počátku 4. století, po
ukončení pronásledování křesťanů, Církev
za císaře Konstantina začíná stavět oltáře,
kostely a baziliky nad hroby mučedníků.
Objevuje se však i nebezpečí mylného
chápání, že se na těchto místech přináší
oběť mučedníkům. Proto již sv. Augustin
na začátku 5. století píše: "Když přinášíme
oběť na hrobech mučedníků, nepřinášíme
ji snad samému Bohu? Bezpochyby svatí
mučedníci mají čestné místo, ale
neklaníme se jim místo Kristu." Svatý Augustin tímto způsobem varuje před
objevujícím se mylným chápáním uctívání relikvií a hrobů mučedníků.
Katolická teologie proto později začala rozlišovat mezi úctou k svatým
a kultem klanění se, který patří pouze Bohu jako Stvořiteli (latrie). Tento kult
vzdáváme samému Pánu Bohu, osobám Nejsvětější Trojice, vtělenému
Božímu Slovu Ježíši Kristu a Eucharistii. Svatým patří úcta mnohem nižšího
stupně (dulie). Panně Marii, neboť vyniká nad všechny svaté a je jejich
Královnou, patří zvláštní úcta (hyperdulie).
Na otázku, proč chováme úctu ke svatým, nejlépe odpoví liturgické texty, které
se kněz modlí během mše svaté v den vzpomínky na některého světce. V první
prefaci se modlí: "Neboť tebe oslavují zástupy svatých, a když jsi korunoval
jejich zásluhy, korunoval jsi dílo své milosti. Jejich život nám dáváš za příklad,
na jejich přímluvu nám pomáháš a ve společenství s nimi z nás utváříš jednu
rodinu. Jejich hrdinské svědectví nám dává sílu, abychom vítězně obstáli
v duchovním zápase a spolu s nimi dosáhli nevadnoucího věnce slávy" (srov.
Římský misál, preface O svatých I). Podobně v druhé prefaci kněz říká:
- 22 -
Farní zpravodaj
"Neboť obdivuhodným svědectvím víry svatých ustavičně obnovuješ životní
sílu své církve a dáváš nám přesvědčivé důkazy své lásky. Jejich vynikající
příklad nás oduševňuje a jejich laskavá přímluva nám pomáhá, abychom
horlivě pracovali na díle naší spásy." Při uctíváni svatých i Panny Marie
pamatujme vždy na to, že oni jsou prostředníky, ne cílem naší modlitby
a kultu. Cílem je a může být pouze Bůh ve svém tajemství. Překážkou
ekumenismu nemůže být správně chápána a praktikována úcta k svatým. Může
jí být pouze nevědomost, předsudky či nepoznání důvodů uctívání svatých
a jeho povahy.
Svědci, kteří nás předešli do Božího království, zejména ti, které Církev uznala
za svaté, mají účast na živé tradici modlitby příkladem svého života, spisy,
které zanechali, a svou nynější modlitbou, neboť kontemplují Boha, chválí ho
a nepřestávají se starat o ty, kterých zanechali na zemi (srov. KKC 2683).
(podle KN)
Zadáno pro manžele a snoubence
Sexualita v období před manželstvím
Toto pracovní schéma není určené pouze
snoubencům, kteří se právě připravují na
vstup do manželství, ale všem, kteří mají
zájem prožívat svůj předmanželský vztah
jako čas milostí.
Kontakt s katolickým náboženstvím se
u mladých lidí v předmanželském vztahu
často rovná zklamání, hlavně v oblasti
předmanželské sexuality. Neumí v něm najít
nic přitažlivého, neumí v něm najít pomoc
nebo pozitivní návrhy. To, co většinou
mohou najít, jsou pouze doporučení týkající
se nebezpečí, setkávají se s podezřeními
a prožívají pocit hříšnosti. Důsledek této
situace je, že mladí se k Církvi ani nepřiblíží
a i ti nejvěrnější pociťují utrpení a rozpolcenost. Ale jak pozitivně představit
cestu, kterou dva snoubenci mohou projít, aby prožili období svého chození
- 23 -
Farní zpravodaj
dobře a obohacujícím způsobem? Zde bychom se chtěli zabývat zejména
světem sexuality.
Je důležité zabývat se sexualitou v celé její šíři a nezabývat se pouze tím, co
se týče "sexuality" a tělesné přitažlivosti.
Sexualita každé jedné osoby se určitě nesestává pouze z milostného aktu,
protože sexualita se přímo dotýká celého bytí muže a celého bytí ženy. V obou
případech se sexualita projevuje odlišným způsobem. Ať už je to ve vyprávění,
v psaní, v modlení, ve způsobu organizace volného času, v různorodosti
inteligence, ve způsobu setkávání s přáteli, v řízení domácnosti, ve způsobu
nakupování, ve způsobu rozhodování při každodenních situacích,
v projevování náklonnosti, v laskání, v prožívání a přijímání svého těla,
v pojetí osobní krásy… Prožívat dobře vlastní sexualitu znamená prožívat
dobře vztah mezi dvěma osobami opačného pohlaví.
A netýká se to jen rozumové a společenské oblasti, ale i praktického života.
Některé obtíže v manželském pochopení se přisuzují skutečnosti, že se velmi
brzy přistoupilo k prožívání tělesných žádostí ve své plnosti, což pro svou
silnou přitažlivost zastiňuje a posouvá do pozadí další neodmyslitelné
skutečnosti, jako je pozornost vůči partnerově duši, rozdílnost v prožívání
pocitů, rozdílná citlivost, časové vnímání či rozdílnost v samotných pocitech,
o kterých si budeme povídat později.
V současném období je "pohlavnost" určitě přeceňovaná. Určitě uděláme
dobře, pokud se spolu vrátíme k sexualitě v celém jejím širokém záběru.
Období chození či zasnoubení je velmi cenným obdobím pro odhalování osoby
partnera a pro výchovu k sexuálnímu vztahu, který se týká hlavně psychických
a duchovních charakteristik i odlišností. Protože hlavně na těch bude záviset
šťastná nebo nešťastná realizace manželského života.
Manželství nikdy nezkrachuje náhodou nebo proto, že jsme pozdě odhalili, že
jsme nepotkali tu správnou osobu, nebo proto, že nejsme zdatní v milostném
aktu. Obvykle je příčinou krachu zanedbání a považování za nepodstatné
věnovat se vztahu (netrénovali jsme soužití s odlišnostmi partnera → Toto je
největší úskalí!) A také v trhlinách "pevnosti" rozhodnutí (milovat někoho je
rozhodnutí!).
- 24 -
Farní zpravodaj
Obecně rozšířený předsudek je,
že nejlepší "milenci" budou ti, kteří
se mezi sebou co nejméně odlišují.
Proto se mnoho snoubenců a novomanželů snaží dosáhnout, aby měli
stejné chutě a vkus (což je nemožné!), stejné načasování, stejný styl,
aby byli jako dvě kapky vody!
Manželství však není o tom,
abychom se "stali stejní", ale abychom se stali párem, což je určitě úplně něco jiného.
Dalším "moderním" předsudkem je domněnka, že nejdříve je nutná zkušenost
mileneckého aktu, abychom odhalili, zda mezi námi bude nebo nebude
porozumění v této oblasti. A že manželský život nelze poznat, pokud si ho
nejdříve nevyzkoušíte opravdu, ale nanečisto.
Problém je v tom, že manželský život nespočívá pouze v tomto a není jej
možné ve své podstatě poznat jinak než stát se manžely. Taková zkušenost
manželství na zkoušku nikdy není zárukou, že nabyté zkušenosti budou
dostačující pro dobré manželství.
Dva zamilovaní nebo dva snoubenci musí vyvinout trochu úsilí, aby prožili
své předmanželské období dobře a užitečně. Je třeba se vydat na "cestu"
odhalování partnera, který je opačného pohlaví. Svůj společný čas je nutné
věnovat poznávání odlišností i toho, co máme společného, zvláštností a zvyků,
vkusu a chutí, skutečností, které si přinášíme z minulosti. Snažit se pochopit,
co v partnerovi bude možno snadno změnit a co se možná nebude možné
změnit nikdy.
Je nutné svůj čas věnovat odhalování, snažení se pochopit, obdivování ženství
a mužství, zejména té nejvíce schované, která se ukrývá v duši - krásy
psychické, vnitřní, duchovní…
Během rozhovorů s páry vyplul na povrch takový zajímavý a významný výrok:
„Milovat se čtyřiadvacet hodin denně.“
Věnujme čas rozhovorům o všem, snažme se být ve všem upřímní a snažme
se přijmout partnera v jeho odlišnostech. Samozřejmě bez uvažování o nutnosti
připodobnit se partnerovi, o nutnosti stát se stejným jako je on.
- 25 -
Farní zpravodaj
Je pravdou, že u mnohých se
určité odlišnosti promění na
velké a nepřekonatelné problémy, ale toto není vina odlišnosti, která zde musí být, ale
proto, že se málo pracovalo na
vztahu.
Je možné překonat úskalí
odlišností, aniž jsme se museli
snažit o připodobnění a kopírování (což je ve skutečnosti
nemožné a také negativní), stačí dodržovat "pravidla" správného dialogu. Čili
správnou komunikací (začínaje od pocitů) a správným posloucháním, abychom
přišli k společným rozhodnutím páru.
Díky správnému dialogu budeme schopni překonat negativní důsledky, které
by odlišnosti mohly vytvářet (neporozumění, hádky, podezření…), a budeme
umět ocenit krásu odlišností a bohatství, které přinášejí. Láska by nás měla
přivádět i k zamilování se do partnerových kvalit. Tvrdá práce na dialogu a na
odlišnostech je jedním z nejdůležitějších úkolů, kterým bychom měli věnovat
ten nejlepší čas i síly.
Plánování budoucnosti je další velmi širokou oblastí pro dialog
a konfrontaci dvou mladých lidí či dvou snoubenců. A to nejen v oblasti práce,
bydlení, zvyků, náboženství…, ale také v oblasti sexuálního života, tužeb,
problémů, počtu dětí, úvah o dětech, jejich výchovy, odpovědného rodičovství
či o vhodnosti určitých způsobů plánování početí potomstva.
Rozhovory o možnostech plánování početí mají následně nepopiratelnou
hodnotu při lepším poznávání vlastní, specifické sexuality a hlavně při
poznávání fyziologie ženského těla.
I v oblasti tělesné přitažlivosti je třeba vykonat mnoho užitečné práce.
V tomto období nejde jen o potlačování svých tužeb, abychom se neprohřešili
vůči morálce a abychom nezhřešili.
Je velmi důležité a je i správné prožívat snoubeneckou sexualitu a citový život
způsobem, který je vlastní tomuto období. A nejde tu jen o snahu dosáhnout
mileneckého aktu, jak nám to podsouvá kultura současného světa. Jde o život,
- 26 -
Farní zpravodaj
který prožíváme rozumem, srdcem, očima, touhami a nemůže být jen tak
degradován unáhleným během za jeho konzumací.
V knize Píseň písní (která je biblickou knihou a měla by se číst, porozumět
a vychutnat v páru) se určitě nachází neustálý nádech erotizmu. Ale více než
konzumaci milostného aktu se pozornost básníka věnuje radosti, kterou člověk
zažívá před ní - užít si touhu. Užívat si touhu neznamená spokojit se s trochou,
ale jde o otevření očí, které odhalí mnohé dimenze, jde o vytvoření prostoru,
abychom se mohli zamilovat do všeho, protože vše se týká vztahu, který máme
s milovanou osobou.
V současnosti je mnoho estétů, básníků či psychologů, kteří si stěžují právě na
dnešní šílenou dychtivost za unáhleným a okamžitým "užíváním si", která
neodvratně s sebou přináší ztrátu všech zážitků a celého období, které
předchází konzumaci milostného života. Jakoby šlo o nějaký druh
materializace, která ochuzuje život.
Musíme se naučit respektovat partnera takovým způsobem, aby nás náš
způsob
chování,
naše
sexualita nikdy nenutila použít
násilí, vydírání, nátlak…,
abychom něčeho dosáhli.
Musíme se naučit nenutit
partnera chovat se podle
našeho způsobu cítění, ale
věnovat svou pozornost jemu,
jeho pocitům.
Nikdy nedovolme, aby nám
sex zabránil prožívat nejdůležitější chvíle zasnoubení, prožívat společné chvíle.
Prožívejme touhy v klidu jako skutečnost, která nás sbližuje s partnerem
a pomáhá nám naučit se těšit ze společně prožitého bezstarostného času. Ani
v manželství nemůže a nemusí být pokaždé uspokojena každá touha. Pokud
jsme se naučili prožívat touhy v klidu, jako šťastné chvíle a ne jako signály pro
dosažení milostného aktu, stanou se významným faktorem klidného a bohatého
sexuálního života.
Dále se musíme věnovat i aspektu, který se zdá být na straně omezení. Čili
sebekontrole při dodržování hranic, které si stanovíme pro fyzický vztah.
- 27 -
Farní zpravodaj
Sebekontrola se může jevit pouze jako povinnost, kterou musíme snášet
a trpět, ale existuje i její pozitivní stránka.
Schopnost sebekontroly a umět se zapřít je ctnost, při které je třeba hodně
trénovat. Je to ctnost, která je potřebná před manželstvím, ale mnohem víc
během manželství, kdy musíme uvést do života respekt vůči partnerovi a jeho
odlišným rytmům. Sebekontrola je neodmyslitelná, pokud chceme, aby naše
manželství mělo šťastný konec. Je znamením lásky. Opak sebekontroly, čili
všechno a hned, vše a vždy, neschopnost brzdit se a respektovat se
v odlišnostech sexuálnosti rychle s sebou přináší nedorozumění a manželské
krize.
Je důležité dát správný prostor společným hrám, nejlépe pohybovým,
žertům i společné zábavě. Jde
o důležitý kanál, jehož prostřednictvím se vyjadřuje sexualita
páru a kde můžeme prožívat své
bytí muže a ženy.
Jeden z aspektů, který v období
"chození" nemůžeme zanedbávat,
je pokračování v přátelstvích, tedy
pokračování v setkávání s přáteli.
Pokud zanedbáme tento aspekt,
začneme se izolovat. Určitě je
pozitivní věnovat si čas jen pro sebe, ale neznamená to, že bychom kvůli tomu
museli ztratit přátele. Přehnaná izolace, do které se často dostáváme a která
přináší negativní důsledky, se odrazí časem a bude se projevovat i po uzavření
manželství.
I nepřímá zkušenost s otcovstvím a mateřstvím prostřednictvím dětí jiných
párů se stane psychologickou přípravou, tělesným zadostiučiněním a prostředkem proti izolaci.
INDIVIDUÁLNÍ PRÁCE A PRÁCE V PÁRU
Nejdříve se každý z partnerů samostatně zamyslí, zavzpomíná a zapíše si
odpovědi na následující otázky (7 - 8 minut).
- 28 -
Farní zpravodaj
?
?
?
Máme v poslední době v našem setkávání se muže a ženy dobrý vztah?
Dokážu dobře a svobodně vyjádřit své pocity, aniž jsem tě zranil?
Dokážu skutečně poslouchat tvou duši?
Nebo pokud považujete za vhodnější:
?
Existují v našem sexuálním vztahu aspekty, které se podobají "nátlaku"
na partnera, vydírání s očekáváními…?
Následně si vyměníme poznámky nebo si řekneme, co jsme si rozmysleli,
a začneme dialog v páru.
52 jednoduchých způsobů
jak s dětmi mluvit
o víře
9.
Přijímáme změny
Učení víry
o Duch Svatý je jako vítr, který vane, kam
chce.
o Zdokonalujeme v sobě dary Ducha
Svatého.
Podněty na poučení z každodenního života
• Když se vaše rodina chystá přestěhovat
nebo se vám z okolí stěhuje pryč dobrý
přítel.
• Když se vám zhatí plány pro dítě na letní
prázdniny a musíte je změnit.
• Když vaše rodina mění chod domácnosti omezuje rozpočet, sledování televize,
surfování po internetu a podobně.
- 29 -
Farní zpravodaj
Změna je součástí každodenního života. Dítě, které vám přijde ze školy domů,
je jiné než to, které jste tam ráno vypravili. Každodenní život se stává
složitějším. Často propadáme nostalgickým vzpomínkám na časy, v nichž bylo
všechno jednodušší, když jsme problém svého syna či dcery vyřešili objetím
a utěšujícími slovy. Nic však nezůstává beze změn. Když se něco mění - a to se
bude dít vždy -, máme Boží příslib, že s námi bude Duch Svatý, že nás povede,
povzbudí a posílí. Ježíš přirovnává působení Ducha Svatého k větru, který
vane, kam chce. Nevíme, odkud přichází, ani kam jde. Je pro nás tajemstvím,
dynamickým pohybem a změnou.
Začátek rozhovoru
Někdy můžeme i my něco změnit. Zeptej se svého syna nebo dcery, co by
chtěli v rámci rodiny spolu s jejími ostatními členy změnit k lepšímu.
Jak pozorně naslouchat
Duch Svatý je naším nejdůležitějším přímluvcem, vůdcem a průvodcem při
modlitbě. Nauč se respektovat spiritualitu svého dítěte; jeho modlitba je jeho
osobní záležitostí. Respektuj rozhovor svého dítěte s Bohem i tím, že se
nebudeš vyptávat na jeho myšlenky a pocity během modlitby. Naznač svému
synovi nebo dceři, že pokud chtějí, mohou se ti s nimi svěřit - jistě si to rád
poslechneš -, ale není to nezbytné. Dítě si může rozhovor s Bohem ve svém
srdci ponechat jen pro sebe. Modlitba je velmi osobním a důvěrným zážitkem.
POVZBUZENÍ PRO VÁS
Doporučené čtení z Písma svatého
Duch Svatý působí jako vítr, který vane, kam chce: Jan 3, 8.
Co na toto téma říká Církev
Duch Svatý má v Písmu hned několik jmen. Ježíš ho volá "Parakletos" (což
znamená "Zastánce", "Rádce", "Utěšitel"), jakož i Duch pravdy. Svatý Pavel ho
tituluje následovně: Duch zaslíbení, Duch adoptivního synovství (souvisí
s námi jako s adoptivními Božími dětmi), Duch Páně, Boží Duch.
V starozákonní knize proroka Izaiáše 11, 2-3 se zmiňují dary Ducha Svatého.
Tyto dary představují trvalou a upřímnou ochotu, kterou jsme obdrželi skrze
Ducha Svatého a který nám díky nim umožňuje jednat tak, jak od nás žádá
Bůh. V tomto úryvku z Písma se zmiňují dary Ducha Svatého, jejichž původcem
bude prorokovaný Mesiáš. Ve svátosti biřmování přijímáme skrze Ježíše
těchto sedm darů:
- 30 -
Farní zpravodaj
Moudrost nám pomáhá uznat význam druhých lidí a to, jak důležité je
neustále považovat Boha za střed svého života. Díky rozumu chápeme smysl
Božího poselství. Dar poznání nám umožňuje přemýšlet nad Božím zjevením
a zkoumat ho, jakož i uznat, že existují tajemství víry, která rozumem nikdy
nepochopíme. Pokud si máme vybrat z několika možností, souvisejících
s Božím plánem pro náš život, nejlépe se rozhodneme pomocí daru dobré
rady. Mravní síla je odvaha udělat to, o čem víme, že je správné. Zbožnost je
duchovní dar, který nám pomáhá modlit se k Bohu s pravou a nefalšovanou
oddaností. Bázeň před Pánem je vědomí posvátné úcty před Bohem, který je
všudypřítomný a jehož přátelství nechceme v žádném případě ztratit.
Krátká modlitba s dítětem
S pomocí Ducha Svatého se ztišme a setkejte se ve svém srdci s Bohem:
Duchu Svatý, děkuji ti,
že mi pomáháš při modlitbě
a za to, že mě naplňuješ svou milostí,
kterou tak moc
potřebuji, když toužím růst
ve svém vztahu s Bohem.
Pomoz mi stát se živým znamením
Ježíšovy přítomnosti ve světě.
Amen.
Co jsme prožili
Mše svatá v Újezdě u Tišnova
V sobotu 26. září při mši svaté v kostele svatého Jiljí otec Pavel požehnal
nově pořízené sochy andělů na hlavním oltáři. Tyto nahradily ze dřeva
vyřezávané sošky andělíčků, které byly odcizeny při vloupání do kostela v noci
z 29. 6. do 30. 6. 1993 spolu s dalšími sakrálními artefakty.
Původní sochy pocházely z dílny barokně - klacisitního sochaře, řezbáře
a štukatéra Ondřeje Schweigla. Narodil se 30. 11. 1735 jako druhorozený syn
- 31 -
Farní zpravodaj
brněnského sochaře Antonína Schweigla pocházejícího z Tyrolska a jeho ženy
Anny Marie rozené Stattnerové. Po čyřletém studiu ve Vídni převzal po smrti
otce v roce 1761 jeho zavedenou dílnu. S manželkou Marii Magdalénou
Hallerovou měli devět dětí. Po svatbě koupil na Jánské ulici dům č. 19, kde
tvořil své sochy. V Brně zřídil soukromou uměleckou akademii. Pracoval na
rozsáhlých zakázkách po celé Moravě a zasahoval i do Polska. Jeho díla zdobí
většinu kostelů v Brně.
Sochy andělů na hlavním oltáři v kostele sv. Jiljí v Újezdě u Tišnova
V důsledku josefínských reforem a poté napoleonských válek poklesl počet
zakázek a firma živořila. Ondřej Schweigl zemřel 28. 3. 1812 v Brně. Je
pohřben v kostele svatého Jakuba. Po jeho smrti skončila dílna i akademie.
Žádný z potomků v jeho práci nepokračoval. Rozsáhlé vybavení domu bylo
rozprodáno v aukci.
Kde v okolí můžeme vidět Schweiglovo umění:
- Dolní Bory, kostel sv Jiljí – hlavní oltář
- Doubravník, kostel Povýšení sv. Kříže - hlavní oltář
- Předklášteří, kostel Nanebevzetí Panny Marie - sochařská složka
hlavního oltáře, boční oltáře, kazatelna a křtitelnice
- 32 -
Farní zpravodaj
Odcizené sošky nebyly nalezeny, současné plastiky jsou náhradou a vzpomínkou na ně.
Josef Pohanka
Žehnání kaple ve Vratislávce
Mše svatá u kaple Panny Marie ve Vratislávce
Poslední sobotu v září zažili obyvatelé Vratislávky i návštěvníci velikou radost.
Po mnoha letech byla u místní kaple sloužena mše svatá. Kaple Panny Marie
byla během letošního roku opravena, díky daru paní Pokorné byla do výklenku
nad vchodem dána soška Panny Marie. Během mše svaté pan farář opravenou
kapličku požehnal. Potom jsme byli všichni pozváni na pohoštění do místní
hospůdky.
Jana Jakešová
Poutní mše svatá na Ostrovech
V pondělí 28. září 2015, na svátek sv. Václava, se věřící ze źďárecké farnosti
(a nejen z ní) sešli u kaple sv. Václava na Ostrovech, aby oslavili svátek
patrona naší země účastí na mši svaté. Během ní pan farář připomněl
2 důležitá výročí: 80 let uplynulo od doby, kdy byla kaple postavena, a 35 let
od chvíle, kdy se zde konala poslední mše svatá.
R. Mašek
- 33 -
Farní zpravodaj
Mše svatá u kaple sv. Václava
Poděkování za úrodu v Dolních Loučkách
"Požehnaný jsi, Pane, Bože na nebesích, chvályhodný a svrchovaně velebený
navěky! Z tvé štědré ruky jsme přijali plody naší země..."
V neděli 11. října jsme poděkovali Pánu Bohu v kostele sv. Martina v Dolních
Loučkách při mši svaté za úrodu. Boží chrám byl k tomuto účelu krásně
vyzdoben, ke slavení bohoslužby se shromáždil velký počet věřících. Mši
svatou celebroval otec Pavel, zdejší farář. I když bylo v letošním roce veliké
sucho, opravdu jsme měli za co děkovat. Věřící ve dvojicích přinášeli otci
Pavlovi dary země; chléb, hrozny, věnec z obilných klasů, ovoce, zeleninu,
med, kytici květin, víno, koláče... Při liturgii zazpíval dolnoloučský chrámový
sbor. Na závěr mše svaté pan farář požehnal jablka z farní zahrady, která pak
ministranti rozdávali věřícím.
Při mši svaté otec Pavel vzpomněl na významný den našeho kostela. Dne
9. října 1486, na svátek sv. Diviše, olomoucký sufragán - arcidiakon Ondřej,
biskup nikopolský, Boží chrám posvětil.
Upřímné poděkování patří všem, kteří se zasloužili o pěknou výzdobu kostela,
otci Pavlovi za vedení mše svaté, hudebníkům a zpěvákům, kteří důstojným
- 34 -
Farní zpravodaj
vystoupením zkrášlili celý průběh liturgie, ministrantům i všem ostatním, kteří
podali pomocnou ruku a přispěli tak k dobrému dílu v naší farnosti.
Věřící přinášeli otci Pavlovi dary země
To největší poděkování však náleží Pánu Bohu. Pod jeho vedením a s jeho
pomocí se znovu ukázalo, že když si láska podá ruku s obětavostí a trpělivostí,
můžeme se společně radovat a jít vstříc dalším povedeným akcím v této
farnosti.
Jana Jurná
Krojované hody v Olší
Druhou neděli říjnovou se v Olší tradičně konají krojované hody. Bylo tomu
tak i letošní rok. Hodová mše svatá začala v osm hodin ráno průvodem
ministrantů, pana faráře, stárků a stárkových. Po promluvě otce Pavla
následovaly přímluvy, které byly již druhým rokem spojeny s poděkováním za
úrodu. Stárci a stárky přinášeli k obětnímu stolu devět darů – chléb, víno,
- 35 -
Farní zpravodaj
mísu zeleniny, ovoce, hrozny vína, věnec z klasů, koláče, nechyběly ani květiny
a med.
Společně jsme Pánu Bohu poděkovali za tyto dary a v přímluvách jsme prosili
za všechny služebníky Církve, aby nás sytili chlebem věčného života a Božím
slovem, za ty kdo vedou lidskou společnost, aby nám ukazovali správný směr,
za nemocné a trpící, za celé farní společenství, za naše rodiny, za všechny
zklamané, hledající a toužící po smíření a nápravě, za mládež, za naše děti,
a za všechny narušené a rozpadlé rodiny a manželství.
Pod májí si zatancoval i pan farář
Naše šikovné zpěvačky doprovodily nedělní bohoslužbu, a i když bylo venku
skoro mrazivé počasí, u srdce nás hřál příjemný pocit z této krásné mše svaté.
Někteří neskrývali slzy dojetí.
Pán Bůh zaplať za všechny, kdo pomohli s přípravou, stárkům a stárkovým za
účast na mši svaté a panu faráři, že u nás tradici poděkování za úrodu zavedl.
- 36 -
Farní zpravodaj
Odpoledne jsme se potom ještě sešli pod májí, kde pan ortelista četl rozsudek
- ortel a kde proběhl soud nad beranem. Na poslední chvíli přijel posel od
císaře pána, a připravenému katovi přinesl císařskou zprávu s pečetí jak vrata,
že se hlava beranovi může stíti, ale ani kapka krve se nesmí ukázati. Kat se
tímto cítil podveden a rezignoval na svou funkci. Potom poprosil pány
muzikanty, kteří mu zahráli polku a on si vybral ze všech děvčat tu nejhezčí
holku. Tancem tedy byla zakončena hodová slavnost. Odpoledního programu
se účastnil i náš pan farář, který si nakonec pod májí také zatancoval.
Anežka Bednářová
Pohled do historie
V pohledu do historie žďárecké farnosti pokračujeme rokem 1953. Farářem
zde byl P. Josef Marek.
Léta páně 1953
Jaro přišlo velmi brzo. V únoru roztál sníh, ale nový napadl a nová zima.
5. 3. 1953 † v Moskvě generalisimu J. V. Stalin ve stáří 73 roků 2 měsíců
a 14 dní. 14. 3. 1953 † v Praze prezident Klement Gottwald ve stáří 56 roků,
byl pohřben 19. 3. 1953 v Praze u památníku na hoře Vítkově. Po něm se stal
prezidentem Antonín Zápotocký.
Průvod na Vzkříšení se konal kolem kostela ale na sv. Marka a na Křížové dny
nebyl dovolen z bezpečnostních důvodů. Pohroma přišla na boží úrodu
v květnu a sice 8. 5. bylo 3° mrazu, pálily se ohně, ale z 9. 5. na 10. 5. napadlo
5 cm sněhu, jařiny úplně schované, stromy jabloně i švestky právě v květu,
sníh se musil sestřásati, aby se mladé stromky nezlámaly. Mráz byl i na 14. 5.
na svátek Nanebevstoupení Páně 2°. Sníh v takovém množství nikdo ze starých
lidí není pamětníkem. Ovoce nebude žádné, ač stromy velmi pěkně kvetly. Žně
pro deště se opozdily, byly koncem července. 1. 6 .1953 byla měnová reforma.
Staré vázané vklady úplně padly a peníze od 1945 se proměňovaly 1:50 – na
osobu 300 Kčs 1:5 = dostal 60 Kčs co nadto 1:50 čili za 100 Kčs 2 Kčs nové
měny. Peníze papírové 100 Kčs, 50 Kčs, 25 Kčs, 10 Kčs, 5 Kčs, 3 Kčs a 1 Kčs.
Kovové: 25 haléře, 10 haléře 5 a 3 a 1 haléř. Dluhy se platí 1:5 i nové mzdy.
15.7.1953 byl jmenován děkanem tišnovským P. Josef Válka, farář v Tišnově.
Správu děkanství vedl od smrti P. Leopolda Šimky, farář žďárecký. Visitace
v roce 1953 nebyly. V květnu byl brněnský biskup internován z Brna a zvolen
- 37 -
Farní zpravodaj
kapitulním vikářem Dr. Josef Kratochvíl, generální vikář Josef Kristek zůstal
kanovníkem. Kancléřem se stal po smrti Dr Silvestra Kulhánka Petr Franta.
V kostele natřel pan Josef Haluza, stolař z Brna lakem modřínové obložení.
7. září byla dána nová křidlice nad prádelnou, stará krytina bobrovka byla
velmi sešlá. Dána Kohnova falcovka 780 kusů. Práci konal Antonín Vojta
a František Žák, pomáhali při sundávání staré krytiny: ministranti: Jašek Karel,
Kala Tomáš, Žák Alois, Klusák Antonín a Zeman Luděk. Do večera byla
střecha pokryta novou křidlicí i s latěmi a v pondělí 14. 9. opraveny okraje
střechy a štít tak, aby část křidlice přesahovala – proti dešti. Žně skončily za
pěkného počasí – byly až koncem července, ječmeny a pšenice více sypaly,
žito méně. Ovoce přece nějaké bylo, tam kde stromy byly chráněny od mrazu.
20. 12. 1953 jel vlak poprvé přes Řikonín.
Zpracoval: R. Mašek
Pranostiky:
1. listopadu: Všech svatých
Když o Všech svatých zima nemá moci, tak o sv. Martině o půlnoci.
Nepřijde-li sníh na Vše svaté v noci, přijde o sv. Martině se vší mocí.
O Všech svatých jsou-li větry, znamenají zimu proměnlivou;
přijdou-li ale s Ondřejem, dobré zimy se nadějem.
Je-li o všech svatých bouřka, bývá zima měnivá;
je-li suchá z buku tříska, často v zimě pršívá.
- 38 -
Farní zpravodaj
2. listopadu: Dušiček
Když na Dušičky jasné počasí panuje, příchod zimy to oznamuje.
9. listopadu: sv. Teodora, vojína, mučedníka v Sýrii ( + 306 )
Svatý Teodor - mrazy lezou z hor.
Na svatého Teodora sedlák ještě pilně orá.
11. listopadu: sv. Martina, biskupa ve Francii ( + 397 )
Na svatého Martina bývá dobrá peřina.
Na svatého Martina kouřívá se z komína.
Svatý Martin přijíždí na bílém koni.
Přijede-li Martin na bílém koni, metelice za metelicí se honí.
Martin a Kateřina na blátě - vánoce na ledě.
Martinův led bude voda hned.
Jižní vítr na Martina - mírná zima.
Na svatého Martina nejlepší je husina; pohleď na hruď i na kosti,
poznáš, jaká zima se přihostí.
Je-li kobylka martinské husy hnědá, bude málo sněhu a na holo mrznout;
je-li však bílá, bude hodně sněhu.
Na svatého Martina husa nejpěkněji zpívá ( na pekáči ).
Svatý Martin usedá s díkem u teplých kamen.
12. listopadu: sv. Josafata, mučedníka na Ukrajině ( + 1623 )
Na svatého Josafata, lepší kožich nežli vata.
16. listopadu: sv. Otmara, opata ve Švýcarsku ( + 759 )
Na svatého Otmara neuvidíš komára.
19. listopadu: sv. Alžběty Durynské ( nar. na Slovensku ), kněžny a vdovy
( + 1231 ), nyní 17.11.
Počasí o svaté Alžbětě povídá, jak bude v létě.
21. listopadu: Obětování Panny Marie
Jaký den na Obětování Panny Marie, taková pak zima je.
Když je na Obětování Panny Marie noc jasná, čistá, krutá zima se v lednu
chystá.
22. listopadu: sv. Cecílie, panny a mučednice v Římě ( + 230 )
Svatá Cecílie sněhem pole pokryje.
- 39 -
Farní zpravodaj
23. listopadu: sv. Klementa, papeže ( + 97 )
Svatý Kliment víc než kdo jiný si zimu oblíbí.
25. listopadu: sv. Kateřiny, panny a mučednice v Alexandrii ( + 307 )
Jak je teplo o Augustinu, tak bude studeno na Kateřinu.
Na svatou Kateřinu schováme se pod peřinu.
Svatá Kateřina přichází bíle oděná.
Je-li Kačenka ucouraná - bývá Baruška naškrobená.
Martin a Kateřina na blátě - vánoce na ledě.
Chodí-li svatá Kateřina po ledě, chodí svatý Štěpán po blátě.
1. neděle adventní
Začne-li zima až s adventem, potrvá deset týdnů.
Je-li v první týden adventní mrazivo, bude zima trvat osmnáct neděl.
Chodí-li se v adventu bez kožichu, bude se v postě jistě nosit.
29. listopadu: sv. Saturnina, biskupa a mučedníka ve Francii ( + ve 3. století )
Na Saturnina skučí Meluzína.
30. listopadu: sv. Ondřeje, apoštola
Na svatého Ondřeje konec pocení.
Když na Ondřeje sněží, sníh dlouho poleží.
Ondřejův sníh zůstane ležet sto dní.
Ondřej mosty staví, Jiří je odplaví.
Všeobecné pranostiky na měsíc listopad:
Teplý říjen - studený listopad.
Když ještě v listopadu hřmívá, úrodný rok na to bývá.
Listopadové hřmění pšenici ve zlato mění.
Když krtek v listopadu ryje, budou na vánoce létat komáři.
Když dlouho listí nepadá, tuhá zima se přikrádá.
Listopadové sněžení neškodí vůbec osení.
Jestliže listopadový sníh dlouho zůstane, více než hnůj polím prospěje.
Když napadá sníh na zelené listí, bude tuhá zima.
- 40 -
Farní zpravodaj
PRO DĚTI
BRÁNA DNE
Tak můžeme nazvat rozhovor s Otcem, kterým je modlitba Otče náš. Každý
měsíc vyřeš úkoly z této dvou stránky a přines výsledky do konce měsíce na
faru. Správní luštitelé budou před Vánocemi zařazeni do vánočního losování
o tablet a další ceny!
Všude na nás může číhat nějaké pokušení:
* opisovat, abychom získali lepší známku,
* lhát, abychom se vyhnuli námaze či trestu,
* krást, abychom snadno získali věci, po kterých toužíme,
* neposlouchat, abychom měli klid od povinností,
* nadávat, abychom se zalíbili kamarádům.
Když se modlíme modlitbu Otče náš, prosíme nebeského Otce, aby nám
nedovolil nastoupit cestu, která vede k hříchu.
Zuzka byla na návštěvě u kamarádky. Zuzka neodolala a po dni plném her si
domů odnesla jednu kamarádčinu hračku. Kterou?
Úkol na měsíc:
Abychom dokázali odolávat pokušením, musíme si posilovat vůli. Zkus se
jeden týden v listopadu něčeho zříci - například sladkostí či sledování
televize. Napiš nám, jak se ti dařilo.
- 41 -
Farní zpravodaj
Duch Svatý nám pomáhá rozeznávat
zlo. Zároveň nám dává sílu
překonávat pokušení.
Co o tom říká apoštol Pavel v listě
Galaťanům, se dozvíš, pokud
následující tajenku přečteš podle
spojovacích čar.
Pán Ježíš nám připomíná, že naše
srdce má být ostražité - modlitbou má
být spojeno s Bohem. Nemodli se jen
ústy - ale i srdcem - a spoj se i během
dne krátkými (střelnými) modlitbami
s naším nebeským Otcem.
Pokud vyluštíš tajenku (od středu po okraj), dozvíš se, jak
jinak nazýváme ostražitost srdce.
1. dokonči lepení
2. druh taneční hudby
3. přilez
4. dítě
5. rallye Paříž - …
6. nejbližší nadřízený faráře
7. opak zla
8. přines
9. číslovka
Svatý Řehoř velký řekl: Duch Svatý proti jednotlivým pokušením vzdělává
mysl sedmi dary. Vypiš je!
- 42 -
Farní zpravodaj
Co nás čeká
V církevním životě
Hody v Loučkách
V neděli 8. listopadu mše sv. v 8:30 hod.
Dušičkové pobožnosti na hřbitově
V neděli 1. listopadu ve 14:00 v Olší; v 15:00 v Loučkách
a v 16:00 ve Žďárci.
Pouť v Drahoníně
V sobotu 21. listopadu ve 14:30 bude poutní mše sv.
v kapličce.
Ve světském životě
Farní vrabec
V úterý 17. listopadu přijďte ochutnat masové pochoutky do
Louček na farní dvůr.
- 43 -
Farní zpravodaj
Murphyho zákony: Hnutí v církvi
Tumpachův paradox:
Ačkoli členové nových komunit a hnutí neustále zdůrazňují, že samozřejmě
nejsou o nic lepší než ostatní křesťané, zároveň věří tomu, že budoucnost
církve spočívá v hnutích.
Murphyho zákon o obnovných hnutích v církvi:
Nárůst vážnosti a vlivu daného hnutí v církvi je přímo úměrný procesu
vyvětrávání jeho obnovného potenciálu.
Postřeh prof. Tomáše Marného:
Kladné přijetí hnutí v církvi má navíc za následek nárůst hnutí těch, kdo
nejsou v žádném hnutí (tzv. programově nezávislých).
Paradox nezávislosti:
Programově nezávislí bývají v průměru na své nezávislosti závislejší než
členové hnutí na svém hnutí.
Rozvedení paradoxu nezávislosti:
Mentalita programově nezávislých křesťanů bývá o stupeň nepružnější, ve
svém odporu černobílejší, a tím sektářštější než mentalita příslušníků
hnutí, od nichž se prvně jmenovaní snaží distancovat – z důvodu, aby se
nenakazili sektářskou mentalitou!
Dodatek Kateřiny Mrožové, autorky thrilleru Vězení bez klíčů:
Kámen úrazu koexistence hnutí a programově nezávislých v jedné církvi
ovšem spočívá v tom, že jedni i druzí pravděpodobně patří do kategorie
bližních, tudíž by se měli mít vlastně navzájem rádi.
Závěr profesionálního sektobijce doc. Fojtíška:
A na Měsíc je proto vystřelit nelze.
Armstrongův dodatek:
I am sorry, všichni by se tam snad ani nevešli.
Z knihy Murphyho zákony o církvi, Tomáš Marný z Bludovic
©Farní zpravodaj, vydávájí Římskokatolické farnosti Dolní Loučky, Olší a Žďárec
Redakční rada: P. Pavel Křivý, R. Mašek
Určeno pro vnitřní potřebu farnosti. Neprodejné.
Kontakt: [email protected]