Justin Adams: Rád smazávám rozdíly

Transkript

Justin Adams: Rád smazávám rozdíly
deník
KULTURA 19
čtvrtek 18. června 2009
Justin Adams: Rád smazávám rozdíly
Anglický rocker a gambijský trubadúr představí v Česku výborné druhé společné album, které nese název Tell No Lies
TOMÁŠ S. POLÍVKA
Praha/ Kytaristu a producenta Justina Adamse zná naše
rockové publikum jako zásadního člena kapely Roberta Planta, někdejšího zpěváka Led Zeppelin. Znají ho i
příznivci world music, například jako objevitele malijské skupiny Tinariwen. 26.
června v rámci pražského
festivalu Respect a den předtím v Ústí nad Labem v Česku
poprvé zahraje Adams společně s gambijským griotem
Juldehem Camarou.
Angličan Justin Adams vyrůstal v Egyptě a Jordánsku,
proto „plynně“ ovládá jak
západní rock, tak hudbu saharské Afriky a Blízkého východu. První album projektu
Adams & Camara nazvané
Soul Science (2007) získalo
prestižní cenu BBC World
Music Radio 3. Nová deska
Tell No Lies je ještě lepší než
debut.
Dvě alba a turné, to už vypadá spíše
na dlouhodobé partnerství než na
příležitostnou spolupráci, že?
Ano, doufám. Zdá se, že jsme
s Juldehem našli způsob, jak
spolupracovat velmi plodně a
zároveň jednoduše. Napadá
mě spousta muziky, kterou
bychom mohli společně vyzkoušet, ať už víc tradiční, nebo naopak radikálně moderní.
Píseň Kele Kele pojednává o problémech volného cestování a emigrace.
Měl jste někdy potíže dostat africké
muzikanty, které jste objevil, do Evropy? Festivalu Respect, na kterém
budete vystupovat, se to bohužel
vinou vízových úředníků stalo.
DUO. Ve spolupráci Justina Adamse a Juldeha Camary neexistují bariéry mezi rockem a pouštním blues. Foto: Real World
Moje žena pracuje pro festival Petera Gabriela WOMAD,
a tak bohužel musíme řešit
podobné problémy jako Respect. Když se nepovede získat pro muzikanty povolení
ke vstupu do Evropy, zraní to
jak nás, tak hudebníky.
Umělcům by mělo být dovoleno cestovat svobodně. Píseň
ovšem naznačuje i další, větší
problémy. Pro Afriku je
tragédií, že její nejlepší a nejschopnější mladí lidé emigrují na Západ. A pro Západ to také může znamenat problém.
Ovšem vzhledem k africké
chudobě lze snahu emigrovat
snadno pochopit.
Mnoho se napsalo o tom, že americké blues pochází z afrických kořenů.
Na novém albu ovšem hrajete konkrétní motivy převzaté od Bo Diddleyho či Muddyho Waterse. V těch-
to případech muselo jít spíše o vaše
záměrné „převedení Ameriky zpět
do Afriky“ než o rozvíjení afrických
základů, je to tak?
Tak dlouho jsem hrál odlišné žánry, až se pro mě stalo
druhou přirozeností smazávat
rozdíly. Například – zamýšlím
ocitovat kytarovou frázi Muddyho Waterse, ale v momentě,
kdy je písnička hotová, zjistím, že jsem se dostal do arabské pouště. Ale ano, samozřejmě jsem citoval staré americké bluesové mistry záměrně. Miluji způsob, jakým je
Juldeh interpretuje a přetváří.
Tinariwen jste objevil v Mali na Festival in the Desert. Jak došlo ke spolupráci s Juldehem Camarou a se Salahem Dawsonem Millerem, který s
vámi hraje na perkuse?
Juldeh mi prostě zatelefonoval. Slyšel moji desku Desert Road, inspirovanou hudbou západní Afriky. Hned do
telefonu mi zahrál nějaké motivy na ritti (jednostrunné západoafrické housle, pozn.
aut.) a byl jsem očarován.
(smích) Saleha mi doporučil
výborný britský baskytarista
Jah Wobble. Už dávno spolu
sdílíme zájem o arabskou
hudbu, dříve u britských muzikantů dosti vzácný. Jah mě
spoustu věcí naučil.
Koncertovali jste i v Juldehově původní domovině, v Gambii?
Zatím bohužel ne a ani soukromě jsem Gambii nenavštívil. Ale mám to v plánu,
prostě tam potřebuji jet!
Dají se popsat hlavní rozdíly mezi
hraním s Robertem Plantem a s africkými muzikanty?
Spíš je v tom hodně podobného. Robert dokáže pomocí
hudby úžasně komunikovat,
je spontánní, plný pozitivní
energie, fascinovaný
rytmem, svrchovaně oduševnělý. Všechny tyto kvality jsem našel i v dobré africké
hudbě.
Sochy Aleše Veselého ozdobily Litomyšl
Sandra Pogodová a Lumír Olšovský
si střihnou Song pro dva
Litomyšl/ Originální výtvarný projekt – výstava nazvaná
Aleš Veselý v prostorách Josefa Pleskota – byla otevřena
k zahájení festivalu Smetanova Litomyšl. Expozice, která je pro Veselého zatím nejrozsáhlejší a nejkomplexnější
prezentací, má dvě části.
V někdejším pivovaru,
zrestaurovaném podle architekta Pleskota, vystavil Aleš
Veselý modely a kresby. Z
modelů sochař vybral zejména ty, jejichž realizace by vyžadovala mimořádně velké
náklady, a to nejen finanční.
Sám umělec o nich hovoří jako o modelech utopistických
projektů. Oproti druhé části
expozice, která je výlučně exteriérová, se tato díla zdají být
téměř miniaturami.
Hned v jejich těsné blízkosti,
na nádvoří zámku, je několik
soch nadměrných parametrů.
Patří do kolekce šestnácti
Praha/ Divadlo Na Fidlovačce dnes uvede v premiéře
inscenaci hudební komedie Song pro dva z dílny Neila
Simona, Marvina Hamlische a Carole Bayer Sagerové.
Poutavý příběh z muzikantského prostředí vypráví o
mladé textařce Sonii Walskové, která se přijede představit renomovanému skladateli Vernonu Gerschovi.
Ten naštěstí její talent rozpozná a nabídne jí spolupráci. Z úspěšného tvůrčího vztahu se postupně vyvine i
vztah milostný, který se však zanedlouho začne komplikovat. Problémem je nejen Soniina chronická nedochvilnost, ale i její přemrštěná péče o předchozího
partnera Leona. Hlavní role svěřil režisér Juraj Deák
Sandře Pogodové a Lumíru Olšovskému.
(gk)
děl, která Aleš Veselý vystavuje v místech, která pro ně našel
Josef Pleskot. Architekt je vytipoval na základě propojených pomyslných os a kulturních vazeb, které skrývá historický duch města. Sochy, vážící několik tun, jsou tak rozptýleny po celé Litomyšli, na
Braunerově náměstí, v parku
vedle Smetanova domu, ale i
na kruhovém objezdu nebo v
Klášterních zahradách a jinde.
Speciálně pro Smetanovu
výtvarnou Litomyšl, která je
již popáté významnou součástí
tradičního operního festivalu,
zhotovil autor deset nových
soch, ostatní zastupují jeho
starší tvorbu. Instalace v zámeckém pivovaru potrvá do
konce srpna, mamutí sochy
budou odváženy z města postupně. Z nových soch je v Litomyšli například Vstup do
Zákona, Ty a Já a ti, kteří už
nejsou, Brána vyvráceného
Poslední rozloučení s Waldemarem
Matuškou je dnes na Žofíně
PŘED A ZA. Tak nazval jednu ze svých soch vystavených v Litomyšli Aleš
Veselý. Foto: Blanka Frajerová
stromu, Dovnitř a ven a další.
Ředitel výtvarné části festivalu Jiří Lammel uvedl, že byla k
výstavě vydána vstupenka za
50 korun ve formě mapy, s níž
lze projít celé město a samozřejmě výstavu v zámeckém
(baf)
pivovaru.
Praha/ Fanoušci Waldemara Matušky dnes mohou dát
na pražském Žofíně poslední sbohem svému oblíbenému zpěvákovi. Od 12 hodin až do večera tu bude pro veřejnost vystavena rakev s jeho ostatky. Už během dopoledne se koná neveřejný pietní akt, na němž se s Waldemarem Matuškou rozloučí rodina, přátelé a oficiální
hosté, mezi nimiž nebude chybět ani prezident republiky. Waldemar Matuška zemřel 30. května
na Floridě ve věku 76 let. Pochován bude na
(kul)
vyšehradském hřbitově v Praze.
On–line přenos z pohřbu Waldemara Matušky sledujte
na www.denik.cz/matuska
FEJETON
Krásná paní Borchardtová
HELENA KOVAŘÍKOVÁ
Když přemýšlím, co mě v dětství
nejvíc štvalo, byl to výrok naší
babičky: „Tohle ne. Co by tomu
řekli lidi?“ Pronášela ho co chvíli, a ze strachu před míněním
místních drben jím věčně tvrdě
šlapala do našich nejkrásnějších plánů.
Vzpomněla jsem si na ni, když
se v těchto dnech zase ozval respektovaný egyptský vědec Zahi
Hawass, a ujistil Němce, že to poprsí starověké královny Nefertiti,
co pyšně vystavují v berlínském
Novém muzeu, opravdu musí
vrátit do Egypta. Protože německý egyptolog Ludwig Borchardt
ho v roce 1912 sprostě ukradl a
propašoval v bedně jako bezcenný kus sádry. Takhle se Egypťané
ozývají už od roku 1923, kdy se
socha poprvé objevila v Berlíně
jako muzejní exponát.
Kdo neví, že busta Nefertiti je
překrásná? Takový člověk asi ne-
existuje, protože ta německá socha prominentní starověké krásky běhá po světě v milionech ko-
Borchardt chtěl na soše
údajně jenom testovat
pigmenty, které našel v
Egyptě. Ale jeden z
německých princů ji prý
obdivoval jako originál,
a tak ho nechal při tom.
pií. Nefertiti jako kamej v prstenu, Nefertiti jako sádrová dekorace do bytu, jako potisk na látkách, Nefertiti jako logo kosmetických salonů… Nejednomu budoucímu egyptologovi se rozhořel
v srdci plamen pro vědu poté, co
tu chiméru spatřil jako kluk, třeba u tetičky na kávovém servisu.
„Už brzy podáme důkazy, že
busta Nefertiti je pravá, že to
není žádný zfalšovaný kus sádry,“ prohlásil také nedávno
chudák Zahi Hawass, mimochodem generální tajemník
egyptské rady pro starožitnosti.
A tenkrát mě to o babičce napadlo poprvé. Co když ty důkazy
nemá, ale když už se tolik angažoval, musí zachovat tvář, protože „co by tomu řekli lidi“?
Před pár týdny totiž vyšly
hned dvě knihy, jejichž autoři
tvrdí, že spanilá královna Nefertiti z Berlína, ta Mona Lisa
starověkého světa, je vlastně
přepůvabná paní Borchardtová.
Že ji nevykopali v Amarně uprostřed pouště, ale na Borchardtův
příkaz ji vytvaroval sochař Gerhardt Marks podle jeho manželky. A že jí tudíž není tři tisíce čtyři sta let, že je pouze stoletá. Pohleďte na ty typické secesní rysy,
nabádá švýcarský badatel Henri
Stierlin, autor jedné z těch dvou
knih. Všimněte si chybějícího levého oka, tak by starověký sochař mocnou ženu nikdy neznetvořil. A co ta ramena, tesaná
vertikálně, což se začalo dělat až
v devatenáctém století? A proč ji
napřed deset let schovával v
obýváku svého sponzora? Borchardt chtěl na soše údajně jenom testovat staré pigmenty,
které našel v Egyptě. Ale jeden z
německých princů ji prý obdivoval jako originál, a tak ho nechtěl zahanbit a nechal ho při
tom. A nechal při tom celý svět.
Protože co by tomu řekli lidi?
„Nesmysl,“ rozhořčuje se ředitel Egyptského muzea v Berlíně nad Stierlinovými teoriemi.
„Krásná žena a skandál, to je
nejlepší reklama pro knihu.“
Cožpak mohou Němci přiznat
pochybnosti? Co by tomu řekli
lidi?
Kolik asi věcí na světě se dá do
pohybu jenom ze strachu z drbů?
NAPOSLED. Po roce 1989 se Waldemar Matuška do Česka vracel a sporadicky tu i koncertoval – naposledy v roce 2007.
Foto: Deník/Grzegorz Klatka
Bio Oko: Ozvěny festivalu FAMU
Praha/ Výběr studentských prací FAMU: to nabízí během jediné noci 22. června pražské Bio Oko. Přehlídka
se uskuteční ve dvou blocích pod názvem Ozvěny Famufestu a představí některé zajímavé práce začínajících filmařů. V jejich čele bude dvacetiminutová Bába
režisérky Zuzany Špidlové, nejlepší film Famufestu
2008 i sekce Cinefondation, určené filmovým školám a
mladým filmařům na letošním Cannes. Kromě Báby
řešící mezigenerační rozdíly a syrové rodinné vztahy
uvidíme černobílý dokument Pokus o duchovní nápravu opraváře Josefa Lavičky v devíti obrazech režiséra Lukáše Kokeše: portrét vesnického alkoholika,
člověka na cestě k duševní očistě.
(ska)

Podobné dokumenty

Song pro dva aneb Každý má svého Leona

Song pro dva aneb Každý má svého Leona Vernona Gersche. Ten rozpozná její talent a nabídne jí spolupráci. Příběh o svérázné dvojici sleduje s vtipnou nadsázkou vznik úspěšného autorského vztahu a jeho přerod do vztahu milostného. Láska ...

Více

zde - Barka Fabiánová

zde - Barka Fabiánová získal statut celosvětově uznávaného hráče. Nahrál album s Blind Boys of Alabama, vyučoval na evropských univerzitách a akademiích, aby se nakonec roku 2002 oficiálně přestěhoval do Londýna. Během ...

Více

Sherrybaby - disfilm cz

Sherrybaby - disfilm cz MAGGIE GYLLENHAAL postava Sherry okamžitě uchvátila. „Občas se najdou scénáře, které ve mně prostě něco zapálí. Na tom scénáři bylo cosi dle mého názoru velmi, velmi upřímného,” říká MAGGIE GYLLENH...

Více

NÁKUPNÍ A ZÁBAVNÍ CENTRUM V MLADÉ BOLESLAVI

NÁKUPNÍ A ZÁBAVNÍ CENTRUM V MLADÉ BOLESLAVI www.obchod-adidas.cz online dostupnost zboží na prodejnách a skladech v øR,

Více

2 2013

2 2013 české – obrazy z cest. Zahájení výstavy začne v 18.30 hodin, práce Rudolfa Polláka budou ve foyer k vidění až do 25. dubna. Rudolf Pollák se narodil v roce 1955. Dětství a mládí prožil na Moravě, o...

Více