Bohuslav Reynek — samotář z Petrkova

ACTA UNIVERSITATIS WRATISLAVIENSIS No 3594
Slavica Wratislaviensia CLX
•
Wroc³aw 2015
LIBOR MARTINEK
Uniwersytet Wrocławski, Polska
Slezská univerzita v Opavě, Republika Czeska
[email protected]
Bohuslav Reynek — samotář z Petrkova
Na úvod našeho příspěvku bude nutné polskému čtenáři přiblížit alespoň ve
stručnosti osobnost Bohuslava Reynka. Jeho cílem je zmapování dosavadní polské
recepce i percepce tohoto v Polsku dosud málo známého básníka, představitele
české katolické moderny, propagátora expresionismu a překladatele mj. Georga
Trakla, žijícího v osamění na české Vysočině hlavně po roce 1948. Vycházíme
z předpokladu, že polský čtenář znal z české poezie především představitele realismu a poetismu, proto (i z rozsahových důvodů) převažuje informativní nad
analytickým charakterem stati (opřené především o recepční a zejména překladatelský aspekt básníkova díla v Polsku, což tvoří jádro našeho odborného pojednání), nicméně k osobnosti a dílu Bohuslava Reynka je možné, ba i potřebné, vrátit
se v budoucnu znovu.1 V druhé části příspěvku usilujeme podat informace o inspirativnosti Reynkovy tvorby pro současnou mladou hudební scénu stejně jako
je tomu, byť v menší míře, s inspirativností texty jeho manželky francouzského
původu Susanne Renaud.
Bohuslav Reynek se narodil v Petrkově u Havlíčkova Brodu jako jediný syn
statkáře Bedřicha Reynka. Po základní škole ve Svatém Kříži navštěvoval reálku
v Jihlavě. Zde se začal ovlivněn svým profesorem Maxem Eislerem zajímat o literaturu a výtvarné umění. Po maturitě studoval zemědělství na Císařsko-Královské
Vysoké škole technické v Brně, studia však po několika týdnech nechal a vrátil se
do Petrkova. Odtud podnikl svou první cestu do Francie. V této době také začal
psát první básně (později byly vydány ve sbírce Žízně). Roku 1923 odjel do Grenoblu, kde poznal autorku knihy Ta vie est la…, básnířku Susanne Renaud, kterou
1 Nabízí se zejména informování polské veřejnosti o tomto jedinečném průkopníkovi expresionismu v Čechách, o jeho překladech G. Trakla, které měly vliv na českou meziválečnou poezii,
hlavně na básníky tzv. druhé vlny poetismu nebo tzv. mezigenerace, výrazně existencialisticky orientované (F. Halas, V. Závada, J. Zahradníček) i na básníky pozdější, poválečné (J. Skácel).
Slavica Wratislaviensia CLX, 2015
Slavica160-07 Martinek.indd 85
2014-11-18 09:24:15
86 • Libor Martinek
si roku 1926 vzal za manželku. Následujících deset let (1926–1936) žil s rodinou,
manželkou a později také se dvěma syny střídavě ve Francii a v Petrkově, kam se
nastálo vrátil až po otcově smrti, aby se ujal správy statku. Za války v roce 1944
byli Reynkovi donuceni se ze statku vystěhovat. Celá rodina se nastěhovala do
Staré Říše, kde zůstala až do konce války. Roku 1945 se Reynkovi na statek vrátili,
ale po komunistickém převratu v roce 1948 byl statek v Petrkově zestátněn a Reynek na něm poté pracoval jen jako zemědělský dělník až do roku 1957. (První
roky se zcela uzavřel a ani neopouštěl dům. Byl tedy samotářem jak z donucení,
tak volbou.2) V této době vzniká většina Reynkova grafického díla3 a dozrává také
jeho osobitý básnický projev.
Reynkovu tvorbu lze ve zkratce charakterizovat důrazem na pastorální motivy, zpředmětněním biblických dějů v reálné krajině, něhou, která postrádá jakékoliv známky patosu, a v neposlední řadě viděním světa, které se nevyhýbá
jeho nejtemnějším tónům — právě skrze ně přichází ke Světlu. Hluboká, a přitom
trvale vyvzdorovaná víra byla základním principem Reynkovy osobnosti i jeho
práce. Právě tady — a ještě v usebrání a v kontaktech se vším stvořeným — hledejme kořeny jeho pokory, celistvosti a opravdovosti. Právě ta opravdovost, jak
se domnívá Aleš Palán, přitahuje v šedesátých letech do Petrkova řadu mladých
umělců a myslitelů. Mladá generace Reynkovo dílo v té době kvůli komunistickým restrikcím ani nemohla pořádně znát, mýtus osamělého a navzdory tvořícího
básníka však veškerá cenzorská omezení prolomil. Dalo by se možná poněkud
troufale tvrdit, že bez Reynkových překladů Trakla z předválečného období by
nebyl František Halas, respektive nebyl by tím Halasem, jakého dnes známe. Ještě
víc ohromujícím však můžeme shledat ovlivnění druhých, jehož básník — pochopitelně nezáměrně — dosahuje na sklonku svých pozemských dnů.4 V průběhu
šedesátých let se na Reynka znovu začíná obracet pozornost mnohých umělců, jak
vyzrálých, tak mladých (např. ze starších Jiří Kolář, Ivan Diviš, z mladších Ivan
Martin Jirous nebo Dana Němcová).
V roce 1964, kdy ovdověl, směl poprvé po pětatřiceti letech znovu vystavovat. Na konci roku 1969 ještě stihl vydat jeden svazek své poezie (byly to sbírky
Sníh na zápraží, Mráz v okně a Podzimní motýli). Svoji poslední básnickou sbírku
Odlet vlaštovek už vydat nemohl — její sazba byla v rámci postupující normalizace rozmetána. Reynkova poezie vycházela dlouho pouze v bibliofilských vydáních
nebo časopisecky, prvního souborného vydání se dočkala až roku 1969.
2 Téma
samoty v Reynkově poezii zde není řešeno, vyžadovalo by si samostatnou pozornost
zvěčněnou jinak (např. tematologicky a poetologicky) zaměřeným příspěvkem.
3 Reynek se celoživotně věnoval kresbě a malbě, zde však není prosto na podrobnější pojednání
o jeho výtvarném díle, proto odkazujeme na internetové stránky (http://www.pragueout.cz/umeni/
articles/bohuslav-reynek).
4 A. Palán, Bohuslav Reynek je stále naším současníkem, „Katolický týdeník“ 2011, nr 39
(http://www.katyd.cz/clanky/bohuslav-reynek-je-stale-nasim-soucasnikem.html).
Slavica Wratislaviensia CLX, 2015
Slavica160.indb 86
2014-11-05 12:28:43
Bohuslav Reynek — samotář z Petrkova • 87
První Reynkovy sbírky, psané ve dvacátých letech minulého století, jsou
ovlivněny expresionismem. Expresionistické tóny však postupně ztrácejí na významu. Po desetileté odmlce se básníkův projev mění. Významnější je motiv rodného kraje, Vysočiny a její přírody. Z jeho básní stále patrněji vystupuje křesťanská spiritualita, láska k Bohu a ke všemu božímu stvoření po vzoru sv. Františka
z Assisi. Zvláštní místo v jeho básních zaujímají obrazy z lidského hlediska zcela
nepatrných tvorů, které přispívají k vylíčení básníkovy pokorné lásky k Bohu, životu a ke všemu, co žije a trpí. Vrcholem Reynkovy tvorby je jeho poslední sbírka
Odlet vlaštovek.
Významná byla i Reynkova překladatelská činnost. Překládal z francouzského a německého jazyka především díla francouzských katolických básníků
(G. Bernanos, L. Bloy, J. Giono, F. Jammes, J. de La Fontaine, P. Verlaine aj.) a německých expresionistů. Od konce čtyřicátých let se soustředí na překlady básnických sbírek své ženy Susanne Renaud. Za jeho nejvýznamnější překladatelský čin
se považuje přeložení veršů G. Trakla, které významně ovlivnily soudobou českou
poezii (kromě zmíněného F. Halase také Viléma Závadu nebo Jana Zahradníčka;
Trakl byl také oblíbeným básníkem Jana Skácela5).
Reynek, ale nejprve především jeho francouzská manželka Susanne Renaud,
je znovu připomínán i v zahraničí, především v Grenoblu. Aktivity francouzských
obdivovatelů díla obou básníků se dají shrnout pod pojem devoir de mémoire
(povinnost k paměti), jenž je hojně frekventovaný, ale zároveň často banalizovaný. Pod tímto heslem bojují jedinci nebo skupiny „proti symbolickému zániku
událostí nebo osobností, jež dějiny odsoudily k zapomnění či kterým hrozí vymazání z nejistého fondu kolektivní paměti“6. Zájem o krajanku, která se po válce
již nevrátila do vlasti, ale rozhodla se pro nucený život v izolaci v Petrkově se
svým manželem, měla zpočátku značně lokální a poněkud regionalistický rozměr.
První iniciativa týkající se Reynka jako básníka i grafika přichází brzy po první
vlně zájmu o Renaud a nepřesahuje lokální rozměr. Postupně vychází sbírka veršů
Renaud, pořádají se přednášky, uskutečňuje se společná výstava Renaud a Reynka
v Grenoblu. V r. 1993 je založeno sdružení Romarin — les Amis de Suzanne Renaud et Bohuslav Reynek, které dodalo společenství přátel oficiální ráz. Sdružení
se soustřeďuje na vydavatelskou činnost, usiluje o opětovné včlenění obou umělců
do dějin literatury a umění. Noví spolupracovníci sdružení přicházejí z univerzit
nebo z výzkumných pracovišť, vydavatelská činnost se postupně profesionalizuje
a s tím se proměňuje i publikum, k němuž se tato díla obracejí. Sdružení získává
podporu francouzského i českého ministerstva kultury. Romarin připravilo zvláštní číslo časopisu univerzity v Grenoblu věnované Reynkovi. Činnost sdružení se
5 Srov.
Z. Kožmín, Skácel. 3, Brno 2006.
Servant, O jednom vášnivém pohledu na Bohuslava Reynka v současné Francii, [in:]
Česká literatura na konci tisíciletí. Příspěvky z 2. kongresu světové literárněvědné bohemistiky.
Sv. 2, red. D. Vojtěch, ÚČL AV ČR, Praha 2001, s. 693.
6 C.
Slavica Wratislaviensia CLX, 2015
Slavica160.indb 87
2014-11-05 12:28:43
88 • Libor Martinek
postupně „delokalizuje“, ke slovu se dostávají i profesionálnější přístupy k dílu
Reynka a Renaud.7
O Reynkovu poezii začínají jevit zájem také polští překladatelé i někteří
básníci, avšak až od druhé poloviny 90. let 20. století, kdy v České republice
vycházejí kromě menších výborů poezie také básníkovy sebrané básnické spisy.
Průkopníkem seznámení polských čtenářů s Reynkem byl katovický překladatel
Andrzej Babuchowski. Ten zařazuje ukázky z Reynkova díla do antologie Na ostrzu płomienia. Antologia czeskiej poezji metafizycznej XX wieku (Wydawnictwo
„W drodze“ 1998), vydané v Poznani. V této knize, která se dočkala příznivého
přijetí polskou literární kritikou jako nečekaný „objev“, protože česká literatura byla spojována spíše s realistickými a avantgardními literárními proudy, než
s metafyzickou dimenzí, vycházejí překlady Reynkových básní a básnických próz
Latarnie morskie, Zaparcie się Piotra, Zwiastowanie (básnická próza). Následuje
otištění Reynkových básní v různých polských literárních časopisech.8 Andrzej
Babuchowski také neúnavně propaguje Reynkovu osobnost a dílo v různých časopiseckých článcích.9
Díky osobním kontaktům básníka Wojciecha Wencela s českým spisovatelem
a rozhlasovým dramaturgem Milošem Doležalem, jenž je podobně jako Reynek
rodákem z Vysočiny, seznamuje se gdaňský autor nejen s Reynkovou poezií, ale
i s Petrkovem a regionem, jenž ho okouzlil. Průvodcem mu zde byl básník a publicista Josef Mlejnek, jenž se zasloužil také o edici Reynkových básnických sbírek
v samizdatu (druhém oběhu) pod názvem Básnické dílo Bohuslava Reynka, doprovázenou esejem Blázen jsem ve své vsi i mottem z Knihy Kazatel: „Viděl jsem
sluhy na koních, ale knížata, jež chodí po zemi jen právě jako sluhové.“
Wencel, jenž navštívil Petrkov dosud třikrát, publikuje článek Głupkiem jestem w swojej wsi,10 jehož titul navazuje na jednu ze známých básní petrkovského
solitéra (Blázen jsem ve své vsi),11 kde představuje Reynka polským čtenářům
takto:
7 Ibidem,
s. 693–698.
Reynek, Wiersz dla kukułki, Hiob zimą, „Gość Niedzielny“ 2003, nr 47; Wiersz dla kukułki, Ogród, Koty, Księżyc, Ocean, Hiob w zimie, Woły, Dzieło dni sześciu, Dies irae, Boże Narodzenie 1970, „Fraza“ 2008, nr 3–4; Strofy czeskich poetów (mj. B. Reynek, Wiersz dla kukułki,
Dzieło dni sześciu), „List do Pani“ 2011, nr 11.
9 A. Babuchowski, Don Quijote z Petrkova (o výstavě grafických děl Bohuslava Reynka
v Muzeum Archidiecezjalnym v Katovicích), „Gość Niedzielny“ 2003, nr 47; Don Kichot z Petrkova (článek o tvorbě Bohuslava Reynka), „Fraza“ 2008, nr 3–4; Bohuslav i Suzanne (o manželích
Reynkových), „List do Pani“ 2011, nr 11.
10 W. Wencel, „44 / Czterdzieści i Cztery. Magazyn apokaliptyczny“ 2009, nr 2. (http://wojciechwencel.blogspot.cz/2009/12/gupkiem-jestem-w-swojej-wsi.html).
11 Soubor Reynkova díla vyšel v exilovém nakladatelství Rozmluvy a editor Josef Mlejnek
doplnil soubor doslovem s totožným názvem: Bláznem jsem ve své vsi. Wenzel kvůli trefnosti
a výstižnosti titulu použil stejný název stejně jako Mlejnek, který jej převzal ze zmíněného titulu
jedné Reynkovy básně.
8 B.
Slavica Wratislaviensia CLX, 2015
Slavica160.indb 88
2014-11-05 12:28:43
Bohuslav Reynek — samotář z Petrkova • 89
Do Petrkova Reynek wrócił po zakończeniu wojny. Niestety, po przejęciu władzy przez komunistów w 1948 roku majątek stał się częścią Rolniczej Spółdzielni Produkcyjnej (Jednotné Zemědělské
Družstvo — JZD). Rodzina byłego właściciela znalazła w nim zatrudnienie na niezbyt eksponowanych stanowiskach. Starszy syn Daniel został kierowcą ciężarówki, młodszy Jiří przyjął etat oborowego, a senior rodu pracował jako robotnik rolny, zajmując się m.in. gotowaniem ziemniaków dla
świń. Z głębi domu śledziła te poczynania Suzanne, autentyczna dama, której nowa władza odebrała
możliwość kontaktowania się z rodziną we Francji. Jakby tego było mało, Reynek został uznany za
wroga ludu. Wprawdzie uniknął losu innych katolickich pisarzy, z Janem Zahradníčkiem na czele,
którzy w 1951 roku w sfingowanym procesie tzw. „zielonej międzynarodówki“ zostali skazani na
długoletnie więzienie za „propagowanie najbardziej reakcyjnych poglądów Watykanu“, ale został objęty całkowitym zakazem druku, a jego książki usunięto z publicznych bibliotek. Nie pozwalano mu
także wystawiać grafik. Musiał pogodzić się z myślą, że świat już nigdy o nim nie usłyszy. „Głupkiem
jestem w swojej wsi,/ poznają mnie smutne psy,/ białe psy ospałe,/ płynące w nieznane,/ żaden z nich
nie szczeka:/ witają mnie z daleka,/ są to psy obłoków,/ biegną i się nie skarżą“ — pisał w swoim bodaj
najbardziej znanym wierszu. Z tego okresu pochodzą fotografie, na których poeta wygląda jak ptaszek. Drobny, wychudzony, siedzi na krześle przy kuchennym piecu z nogami wspartymi o szczebelek
i wodzi rylcem po miedzianej tabliczce. Żył w ubóstwie, modląc się, tworząc i wypasając owce, ale
akceptował swój los. Miał świadomość, że duchowe piękno rodzi się w bólu. I że potrzeba nieskończenie długiego czasu, aby się objawiło: „Pod dotykiem skupionych cisz/ ziemia w bielutki się zmienia
chleb./ Dojrzewa w winnicach pokornych kryształowe grono ascezy;/ błogosławiąc niemotę swych
ust,/ spętanych łańcuchem boleści,/ widzę jak rośnie perła zachwytu.“12
Na svůj výlet do Petrkova, kdy se mu napotřetí podařilo zastihnout doma také
oba syny geniálního básníka — Jiřího a Daniela — vzpomíná Wencel s určitou
pietou:
Piec zapamiętany ze starej fotografii wciąż funkcjonuje, choć nikt nie nagrzewa już na nim miedzianych tabliczek. Również salon wygląda tak, jakby państwo Reynek na chwilę wyszli z niego do
ogrodu. Wystrój zdecydowanie w guście Suzanne: majestatyczny kredens, kanapa, fortepian, na ścianach biało-błękitna tapeta z motywami kwiatów, kilka obrazów, w tym namalowany przez młodego
Bohuslava ekspresjonistyczny portret ojca. Spacerując po zapuszczonym ogrodzie, czuję obecność
zmarłego właściciela. Historia jest jak pień drzewa, w którym młode słoje nakładają się na stare, ale ich
nie niszczą. Zajmując miejsce umarłych, niby zaczynamy wszystko od początku, ale w rzeczywistości
współtworzymy moralny kosmos. Petrkov wciąż pełen jest metafizycznych znaków. Na murze dworu
wisi pusta klatka po gołębiach, w topniejącym śniegu gonią się koty, a na odsłoniętym runie z liści leżą
muszle porzucone przez winniczki. Nadal stoi tu drewniana chatka, w której pośród kurzu i pajęczyn
zawieruszyło się kilka francusko- i niemieckojęzycznych książek. Kiedy zastanawiam się nad metaforą,
która oddałaby istotę biografii i twórczości Reynka, przypominam sobie cis czerwony, oglądany zeszłego lata we wsi Vilémovice. Jest to jedno z najstarszych drzew w Europie. Jego wiek szacuje się na dwa
tysiące lat. Ponieważ wydziela toksyny, mówi się, że kto pod nim uśnie, już się nie obudzi. Większość
z nas boi się codziennego umierania. Wierzymy, że tym, co da nam życie, jest współczesna cywilizacja,
w której za najmniejszy wysiłek natychmiast dostaje się nagrodę. Czy jednak jesteśmy szczęśliwi?
Reynek wybrał inną drogę. Położył się pod cisem starym jak drzewo krzyża. Umarł — i znalazł życie.13
Wojciech Wencel se také zabývá Reynkovou poetikou, což je dosud jediný
polský pokus o určité zhodnocení básníkova díla, a usiluje i o srovnání jeho básnické tvorby s některým z polských básníků:
12 W.
Wencel, Podziemne motyle, „Gość Niedzielny“ 2010, nr 37.
13 Ibidem.
Slavica Wratislaviensia CLX, 2015
Slavica160.indb 89
2014-11-05 12:28:43
90 • Libor Martinek
Co takiego kryje się w wierszach Reynka, że potrafią wpływać na duchowość czytelników?
Na pewno nie jest to twórczość dewocyjna ani moralizatorska. Gdybyśmy mieli wskazać polskiego
odpowiednika poety z Petrkova, byłby to Józef Czechowicz z jego liryczną, ściszoną dykcją, która
rejestruje metafizyczny puls prowincji. W blasku księżyca, w zimowej scenerii ludzie, koty i owce
tworzą wspólnotę życia i śmierci, jednak — inaczej niż u Jarosława Marka Rymkiewicza — różnią
się od siebie w perspektywie eschatologicznej. Obecna w tych wierszach czułość dla zwierząt jest
odbiciem uczucia, jakim „Pasterz prastary“ darzy człowieka. W przyrodzie ukryte są biblijne znaki,
które po odczytaniu pozwalają nam oswoić codzienne umieranie i dają chrześcijańską nadzieję.
Śmierć nie oznacza ostatecznej zagłady. Pozostawione na śniegu ślady stóp ptaka, który wzniósł
się do nieba, przypominają koronę cierniową i kolczaste druty obozów koncentracyjnych, ale są
również zapowiedzią powtórnego przyjścia Zbawiciela.14
Wencel se opět vrací k Reynkovi o několik let později v článku Podziemne
motyle v souvislosti s vydáním své nové sbírky veršů:
Kiedy po raz pierwszy zetknąłem się z twórczością Reynka, ogromne wrażenie zrobił na mnie
tytuł jednego z jego tomików: Podzimní motýli. Od razu wyobraziłem sobie kolorowe skrzydła rozpostarte w absolutnej ciemności, niewidoczne dla świata, ale nie dla Boga. W kontrastowym zestawieniu czerni i barw, zamknięcia i wolności, ciężaru i lekkości było coś niezwykłego, może nawet
mistycznego. Metafora Reynka mogła odnosić się do oczekujących zbawienia dusz zmarłych, ale
i do nas wszystkich, umierających każdego dnia od samotności, ubóstwa, choroby albo od ludzkich
języków. W jaki sposób, stając w obliczu upokorzeń, ocalić pokój serca i poczucie wolności? Czy
w mroku codzienności da się rozwinąć skrzydła? Przez kilka lat chodziłem z tym obrazem w głowie,
zazdroszcząc czeskiemu poecie wyobraźni. Aż przypadkiem natknąłem się w słowniku na wyraz
„podzim“, czyli… „jesień“. Okazało się, że tytuł tomu Reynka naprawdę brzmi Jesienne motyle,
a moja wizja podziemnych istot była konsekwencją nieznajomości języka. Oczywiście nie mogłem
pozwolić, by nagle osierocona metafora pozostała jedynie w mojej głowie. Tak powstał tom Podziemne motyle i jego wiersz tytułowy: „Podobne do greckich bóstw/ szybują głęboko w ciemności/
nad zbiornikami termalnych wód/ pośród zwęglonych drzew/ ich skrzydła wciąż kolorowe/ targane
magnetycznym wiatrem/ wybrzuszają się jak wrzucone/ do ognia fotografie/ wyklęte przez owadzi
świat/ nienotowane w atlasach przyrody/ czekają aż skończy się czas/ i pęknie kokon ziemi.“15
Mohlo by se zdát, že jsme snesli hodně důkazů o blízkosti Reynkovy poezie
a jeho životního postoje mladým polským básníkům, ale je třeba ještě dodat, že
ve Wencelově sbírce Podziemne motyle nacházíme báseň Zmartwychwstanie, kterou básník věnoval Reynkovi a která byla pak přetištěna v ratibořském časopise
„Almanach Prowincjonalny“ v originále i v překladu píšícího tato slova.16 V předcházejícím čísle „Almanachu Prowincjonalnego“ se objevila studie o polském písničkáři, dalo by se říci „moderním polském bardovi“ Jacku Kaczmarském, přivádí
nás to na myšlenku zaměřit se na problematiku zhudebnění Reynkova díla. Díky
poměrně častému zhudebnění dosud málo známé poezie petrkovského samotáře,
dlouho odkázané pouze na úzký okruh přátel, známých a znalců křesťansky orientované české poezie, dostává k poměrně širokým vrstvám recipientů.
Iva Bittová, Jim Čert, Pavel Fajt a Pluto, HUKL, Kopir Rozsywal Bestar,
Ondřej Metyš, Michal Nejtek, Noi, Jiří Schneider a Ejhle, Lukáš Sommer, Ondřej
14 Ibidem.
15 W.
16 W.
Wencel, Podziemne motyle…
Wencel, Zmartwychwstanie, „Almanach Prowincjonalny“ 2012, nr 16, s. 25.
Slavica Wratislaviensia CLX, 2015
Slavica160.indb 90
2014-11-05 12:28:43
Bohuslav Reynek — samotář z Petrkova • 91
Škoch, Transitus Irregularis, Utlučtumůru, Vladimír Václavek, Karel Vepřek…
To jsou hudební interpreti a skupiny, o nichž s jistotou víme, že zhudebnili básně
Bohuslava Reynka. Kromě toho Lukáš Sommer i Ondřej Škoch zhudebnili básně
Reynkovy manželky, básnířky Susanne Renaud (Škoch pracoval s texty v překladu Alice Škochové).17 Zdá se, aniž disponujeme nějakou přesnou statistikou, že
Reynek patří spolu s Václavem Hrabětem, Josefem Kainarem a Janem Skácelem
k nejčastěji zhudebňovaným českým básníkům.
Hudebníci, kteří usilovali o zhudebnění básní Bohuslava Reynka, sahali většinou po textech z jeho pozdního období tvorby, kdy se podle Jaroslava Meda:
soustřeďuje na hledání pokorné lásky ke všemu, co žije a trpí, na objevování krásy v nejprostších
věcech svého venkovského okolí a v proměnlivé stálosti přírody. Neodmyslitelnou součástí jeho
poezie se stává příroda rodné Vysočiny, nikoli však jako zdroj impresí, ale spíše jako součást
křesťanského podobenství o pádu a vykoupení. Reynkova spiritualita se oprošťuje od vnějškově
liturgických projevů, včetně biblických motivů, a toto vnitřní oproštění se projevuje i ve struktuře
jeho veršů: verš se stává až gnómicky strohý, zvyšuje se veršová rytmičnost a zcela se ztrácí žánr
básně v próze (Podzimní motýli, Sníh na zápraží, Mráz v okně).18
Poezie Bohuslava Reynka inspirovala ke zhudebnění kytaristu a zpěváka hudebního souboru Ejhle Jiřího Schneidera již na přelomu 70. a 80. let minulého století. Skupina Ejhle je legendou křesťansky orientované folku, působí již od roku
1982 zejména v prostředí Českobratrské církve evangelické. V roce 1986 skupina
zaniká odchodem Jiřího Schneidera do Ostravy. Repertoár v té době tvořily převážně zhudebněné básně Bohuslava Reynka a černošské spirituály. Kolem roku
2000 se soubor opět dává dohromady a příležitostně vystupuje.
Jiným interpretem, dnes již evropského renomé, je rodačka z Bruntálu Iva
Bittová (*1958).19 Hudební tvorba a projev Ivy Bittové se nedají přesně zařadit
k některému z hudebních směrů. Jde o různé žánrové fúze na bázi alternativní hudební scény od folkloru, folku přes jazz, rock, klasickou hudbu, hostování v opeře
a rozmanité inspirace. Originální je zejména její způsob interpretace založený na
společné vibraci a rezonanci zvuku houslí a hlasu.
Iva Bittová se poprvé věnovala zhudebňování Reynkovy poezie ve své čtrnáctiminutové Vánoční improvizaci, v níž použila Reynkovy a také Hlaváčkovy texty.
O setkání s poezií Bohuslava Reynka se vyjádřila takto:
K veršům Bohuslava Reynka jsem přišla naprosto náhodně, asi před patnácti lety. Zcela mne
vtáhla jeho hloubka v poezii i výtvarné tvorbě. Byl to a stále pro mne je jeden z nejcitlivějších a do
hloubky duše nejvíce vnímavých umělců v české zemi. Každý verš otvírá neuvěřitelně silné obrazy,
je to jakási malba slovem, inspirující nejen k hlubokým myšlenkám, ale také k hudbě. Rytmus ve
verších je dost výrazný, jiný a inspirující k novému frázování v melodii. Pracuji velmi emotivně
17 Na internetovém serveru Krajské knihovny Vysočiny v Havlíčkově Brodě jsme dříve
uveřejnili scénář k pořadu Zhudebněné básně Bohuslava Reynka, který jsme připravili 31.5.2012
pro zájemce z řad veřejnosti v tomto městě a regionu.
18 http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1105; navštíveno 24.9.2012.
19 Více na: http://www.bittova.com/cz/.
Slavica Wratislaviensia CLX, 2015
Slavica160.indb 91
2014-11-05 12:28:43
92 • Libor Martinek
a můj instinkt bez dlouhého přemýšlení vcelku správně reaguje. Tím chci říct, že nedělám žádné
větší teoretické rozbory. Co si nejvíce uvědomuji, je vzájemné splynutí s jeho duchovním životem.20
Iva Bittová zařadila Reynkovy básně Adventní (Vánoce 1970; BS 559) a Viola na eponymní hudební album z roku 1991, které pak vyšlo znovu pod názvem
Divná slečinka (1996), a poté uvedla píseň Blázen (BS: 623) na následující sólové
nahrávce Ne, nehledej (1994), na níž spolupracovala s bubeníkem Pavlem Fajtem.
Mohli bychom v tomto výčtu hudebních skladatelů, interpretů a jejich vzpomínek
na setkání s Reynkem a jeho poezií dále pokračovat, ale není zde na to prostor.21
Jisté popularizaci Reynkova slovesného díla v okruzích undergroundových,
křesťansky zaměřených nebo alternativních hudebníků přispělo šíření sbírky Odlet vlaštovek v samizdatu od roku 1972. Po roce 1989 byl přístup usnadněn vydáním výboru z Reynkovy poezie Vlídné vidiny (Odeon, 1992) a poté zejména
Básnických spisů Bohuslava Reynka (Archa, 1995). Mladší generaci hudebníků
často oslovili nejprve jejich hudební vzory, pak teprve sáhli po sbírkách poezie
Bohuslava Reynka, což mimochodem vypovídá o úrovni výuky české literatury
na středních školách, když se již tam nesetkali s básnickou tvorbou petrkovského
solitéra.
Pokud jde o autora této stati, již v roce 1992 publikoval medailon Bohuslava
Reynka v prvním ročníku týdeníku „Region“22, a to v rámci cyklu Medailony českých spisovatelů, v němž představil osmatřicet zakázaných, umlčovaných a neprávem zapomenutých autorů, a dále se k němu vracel v odborném i pedagogickém
působení; zejména kapitolou ve své odborné monografii Region, regionalismus
a regionální literatura (Slezská univerzita v Opavě, 2007).
Básník Bohuslav Reynek zemřel 28. září 1971… Spolu s Alešem Palánem
můžeme konstatovat, že mýtus trvá dál:
Bez ohledu na oficiální zatajování Reynkových prací v osmdesátých letech, bez ohledu na
módní vlnu zájmu o něj v letech devadesátých. O Petrkovu se točí filmy, pořádají se výstavy,
vycházejí knihy… A hlavně: Reynek se čte a je milován. Směle se dá tvrdit, že petrkovský solitér je
stále naším současníkem. To je víc než sebevznešenější místo v učebnicích.23
Bohuslav Reynek — samotnik z Petrkova
Streszczenie
Niniejszy artykuł jest próbą przybliżenia czytelnikowi życia i głównych cech twórczości poety chrześcijańskiego Bohuslava Reynka. Jego autor rozwija również temat odbioru poezji Reynka
20 Z
e-mailové korespondence I. Bittové s L. Martinkem; 22.5.2012.
odkazujeme na náš již zmíněný příspěvek, jenž byl publikován na serveru Krajské
knihovny Vysočiny pod emblematickým názvem Zhudebněné básně Bohuslava Reynka.
22 L. Martinek, Bohuslav Reynek, „Region“ 1992, nr 4, s. 5.
23 A. Palán, op. cit.
21 Zájemce
Slavica Wratislaviensia CLX, 2015
Slavica160.indb 92
2014-11-05 12:28:43
Bohuslav Reynek — samotář z Petrkova • 93
i przekładów na obce języki, przede wszystkim na język polski. Za życia poety ukazały się tomy
jego wierszy zatytułowane Žízně, Sníh na zápraží, Mráz v okně, Podzimní motýli i Odlet vlaštovek.
Oprócz własnej twórczości tłumaczył z języka francuskiego i niemieckiego.
Reynek wraz z żoną Susanne Renaud zyskuje w ostatnim czasie na popularności, powstało
nawet oficjalne stowarzyszenie dążące do przywrócenia pamięci o obydwojgu artystach. Utwory
Bohuslava Reynka należą do najczęściej interpretowanych w czeskim środowisku artystów muzyków, m.in. obok twórczości Jana Skácela.
Autor niniejszego artykułu zajmuje się twórczością Reynka od roku 1992, kiedy to opublikował artykuł o zakazanych i zapomnianych pisarzach w tygodniku „Region“. Chociaż Bohuslav
Reynek odszedł 28 września 1971 roku, można stwierdzić, że jest on artystą nieśmiertelnym.
Słowa kluczowe: Bohuslav Reynek, Petrkov, poezja chrześcijańska, Susanne Renaud, pisarz
zapomniany.
Bohuslav Reynek — a loner from Petrkov
Summary
The article’s aim is to present as well as life and characterize works by a Christian poet Bohuslav Reynek. It also discusses the perception of Reynek’s poetry and its translation into other
languages, especially Polish. During the poet’s life the following volumes of poetry were published:
Žízně, Sníh na zápraží, Mráz v okně, Podzimní motýli and Odlet vlaštovek. Apart from his own writing, he also translated from the French and German.
Reynek together with his wife Susanne Renaud has gained in popularity recently, an association has even been launched whose mission is to retrieve the memory about both artists. Bohuslav
Reynek’s works are among the most often interpreted in the Czech circles of music artists, beside
e.g. Jan Skácel.
The author of the article has been dealing with Reynekʼs oeuvre since 1992, when he published
an article on banned and forgotten writers in the Region journal. Although Bohuslav Reynek passed
away in 1971, we can posit that he is an immortal poet.
Keywords: Bohuslav Reynek, Petrkov, Christian poetry, Susanne Renaud, forgotten writer.
Slavica Wratislaviensia CLX, 2015
Slavica160.indb 93
2014-11-05 12:28:43