10/2006 ročník 15 (9)

Komentáře

Transkript

10/2006 ročník 15 (9)
10/2006 ROČNÍK 15 (9)
Foto: Giuseppe Distefano
10/2006 – CO VÁS ZAJÍMÁ...
CIRKUS A NEURÓZA
Mohli byste mi vysvětlit,
jak vzniká neuróza?
A
bych vysvětlil, jak vzniká bolestný životní
stav – neuróza, použiji pro názornost v přeneseném smyslu dva
příběhy ze zvláštního
prostředí cirkusu.
První příběh zní takto: Byl jednou jeden
polární medvěd, který žil v cirkuse. Přechovávali ho v tak malé kleci, že se nemohl ani otočit; mohl udělat jen dva kroky
vpřed a dva vzad. Majitel cirkusu ho pak
umístil do jedné zoologické zahrady, kde
měl medvěd ve velké ohradě volný výběh
a mohl se volněji pohybovat. Přesto stále dělal jen dva kroky vpřed a dva kroky
vzad. Jiný medvěd se ho ptal: „Proč to
děláš?“ A on odpověděl: „Protože jsem
příliš dlouho musel žít v kleci.“
Druhý, trochu delší příběh zní takto:
Když jsem byl malý, měl jsem velmi rád
cirkus a zvláště se mi líbilo vystoupení
se slonem. Obrovské zvíře předvádělo
svou sílu a neuvěřitelnou mohutnost. Po
představení však byl slon připoután k zemi jen řetězem, který byl omotán kolem
jedné jeho nohy a upevněn malým kolíkem k zemi. Ale ten kolík byl jen kousíček
2 / NOVÉ MĚSTO
dřeva sotva několik centimetrů zaražený
do země. A i když byl řetěz velký a silný,
bylo jasné, že toto zvíře, které dokáže
vlastní silou vyrvat ze země strom i s kořeny, může velmi snadno vytrhnout kolík
a utéct.
Záhada byla zřejmá: co ho tedy drží
připoutaného? Proč neuteče? Když mi
bylo pět nebo šest let, ještě jsem důvěřoval moudrosti dospělých. Ptal jsem se
tedy některého učitele nebo otce či strýce na sloní záhadu. A všichni mi odpovídali, že slon neutíká, protože je vycvičený. To mě nepřesvědčilo a vrátil jsem se
O B S A H 10 / 2 0 0 6
Cirkus a neuróza
Fundamentalismus
pojmu „moderní“
Otec Jesús Castellano Cervera
Zodpovědná volba
Můj přítel a bratr
Rodina, tedy budoucnost
Opuštěný Ježíš a život
Splněný dědečkův sen
O pokoře
Slovo života
2/
3/
4/
6/
7/
8/
10/
12/
13/
15/
k problému: „Ale když je skutečně vycvičený, proč je tedy uvázaný?“ Nepamatuji
se, že bych dostal nějakou uspokojivou
odpověď. Postupem času, jak jsem rostl, na sloní záhadu s kolíkem jsem zapomněl... Někdy, když jsem se setkal s dospělými, jichž jsem si vážil, kladl jsem jim
stejnou otázku, ale mnoho jsem se nedověděl.
Až před několika lety, když jsem se zabýval studiem neurózy, dokázal jsem najít
odpověď: slon z cirkusu neuteče, protože
byl uvázaný k podobnému kolíku od malička. Zavřel jsem oči a představil si právě narozené slůně přivázané k tomu kolíku. Jsem si jist, že v tu chvíli slůně zkusilo
zatahat, možná se zapotilo při pokusu se
uvolnit. Ale vše bylo marné, kolík byl bez
pochyby silnější než on. Vsadil bych se,
že únavou usnul a následující den to zkusil znovu, a další taky a ten následující
zas... Až jednoho dne, jednoho pro jeho
osud strašného dne, zvíře akceptovalo
svou bezmocnost a podrobilo se osudu.
Tento slon, který je dnes obrovský a má
velikou sílu, neuteče, protože je přesvědčen, že toho není schopen, myslí si, že
nemůže. Vzpomíná si na svou bezmocnost, když byl malý, na bezmocnost, kterou zakusil, ale která se během růstu nikdy nepotvrdila.
A tak to je. Všichni neurotici mají pocity jako polární medvěd z první historky
nebo jako slon z druhého příběhu. Jdou
světem s přesvědčením, že jsou ještě
v malé kleci, anebo připoutáni stovkami kolíků, které jim berou svobodu. Jsou
přesvědčeni, že „nemohou“ dělat mnoho věcí jednoduše proto, že kdysi dávno,
když byli malí, se o to pokusili a nedokázali to. Do paměti se jim vrylo: „Nemohu
a nikdy nebudu moci.“
PASQUALE IONATA
Záblesk naděje z pekla
v Libanonu
Před padesáti lety
Teolog a děti
Ekologie a ekonomika
na sobě závisí
Opuštěný: tvář Boha-Lásky
a cesta pro lidstvo
Správná věc ve správnou chvíli
Komix
Je třeba podnikat
Doplňovačka
Hrdinové staletí a děti 21. století
16/
17/
19/
21/
22/
24/
25/
26/
27/
28/
10/2006
FUNDAMENTALISMUS POJMU „MODERNÍ“
Není třeba obávat se nařčení, že jsme konzervativní. Zachovávat to, co má být zachováno,
znamená úctu a závazek vůči minulosti a odvahu otevřít se budoucnosti.
Jde o to, že ne všechno, co je moderní, je dobré, zdravé a krásné. Abychom ohodnotili nějaký
výdobytek, nějakou situaci, myšlenku či projev,
nestačí kriterium modernosti, ale je zapotřebí rozumného posouzení podle poctivého svědomí, které nám říká, co je dobré a co zlé, co je podstatné
a co je podružné. Pouze tehdy může být pojem moderní brán do úvahy.
Foto: archiv
B
ěžně slyšíme jak v normální mluvě tak v projevech
kulturního a politického
prostředí podobné výroky
jako: „Je třeba zmodernizovat zemi.“ „Ten projev
není moderní.“ „Ten (nebo ta) je moderní muž (žena).“
Pokud „moderní“ znamená být naplno přítomný v dějinách, být otevřený vůči sociálním,
politickým, ekonomickým a vědeckým změnám
a být schopen kráčet vstříc budoucnosti, pak v sobě nese bezpochyby pozitivní náboj. Lidská bytost ve své základní důstojnosti je také historická,
schopná se změnit, vyvíjet, překonat.
Pokud ale „moderní“ znamená odhodit do
moře celou minulost, všechny zkušenosti a výdobytky jen proto, aby se absolutizovalo to „nové“,
pak to není v pořádku. Vystavujeme se riziku, že
upadneme do jistého druhu „fundamentalismu
pojmu moderní“.
Pro člověka, který věří v Krista, přibývá další
srovnání s poselstvím evangelia, s Ježíšovým slovem.
Jsme povoláni během naší každodenní činnosti
hledat a stále více nacházet součinnost mezi životem svým a životem společností a konfrontovat je
s požadavky a návrhy evangelia, trvalého zdroje
pravdy, života, svobody a pokroku.
Evangelium se nestaví „proti“ pojmu moderní – i proto, že je nevyčerpatelně nové – někdy ho
„posuzuje“, zkoumá a podporuje.
Být moderní tedy neznamená následovat dnešní módu, která zítra již nebude, ani přijímat každou novou možnost, které dosáhne věda, nebo
každý nový prostor, který společnost nabízí a otevírá.
Znamená spíše dělat kroky, přijmout jednání
a rozvíjet myšlenky, které vedou celou společnost
dopředu k budoucnosti s větší důstojností, úctou,
solidaritou a bratrstvím.
VERA ARAUJO
G8 ZAPOMÍNÁ NA CHUDÉ
k modernizaci dokázali stylizovat, ale v různých
deklaracích bylo možné zaznamenat nejeden rozpor. Georg Bush stále opakoval, že celou vinu na
této nové vlně násilí nese Hizballáh. Romano
Prodi a Tony Blair požadovali, aby se na Střední
Východ co nejdřív vypravily mírové jednotky. Putin naléhal na skutečnost, že jen Rada bezpečnosti
OSN je kompetentní, aby zjistila rozsah a vyslala
mezinárodní síly.
Přestože Rusko nemá všechna řádná oprávnění k členství mezi nejrozvinutějšími zeměmi a na-
Foto: Giuseppe Distefano
H
lavní zprávou na mnoha setkáních vůdců G8
se zástupci tisku na summitu v Petrohradě byla situace na Středním
Východě. Nemohlo tomu být jinak. Vladimír
Putin připustil, že požadavek vyjádřit společný
postoj k neočekávanému argumentu vyvolalo určité obtíže. Nebyl čas nechat pracovat „odborníky, aby se dohodli“. Společné prohlášení a výzvu
víc trpí silnými nedostatky v oblasti demokracie,
nešetřilo ani prostředky ani trpělivostí obyvatel
Petrohradu, aby sehrálo roli hostitele na úrovni
události. Více než 100 milionů euro činily přímé
náklady na summit a o něco více se utratilo za
různé úpravy ve městě, letištěm počínaje, ulicemi
a fasádami konče.
V přepychovém prostředí Konstantinova paláce, restaurovaném k 300. výročí Petrohradu,
vůdcové G8 hovořili o „energetickém zabezpečení“, o „výchově inovační společnosti XXI. století“ a dokonce o „boji proti infekčním chorobám“.
Argument „energie“ vyvolával velké očekávání po
krizi zemního plynu minulou zimu. Durao Barroso vyjádřil uspokojení, protože závěrečný dokument odrážel nejdůležitější aspekty „energetické charty“, návrhu evropské unie Putinovi, který
ale jasně řekl, že by „energetickou chartu“ nepodepsal. Prodi si stěžoval na „silný příklon k jádru“.
Ale také přítomné nevládní organizace vyjádřily
vlastní kritiku a protestovaly proti nedostatku plánovaných prostředků pro podpůrné projekty nejchudších zemí. „Podceněním boje proti chudobě,“
zdůraznil jeden z mluvčích OXAMu, nevládní
organizace pro chudé oblasti, „ignorovala G8 nejdůležitější krizovou situaci na celosvětové úrovni,
která do příštího summitu zabije miliony dětí.“
EDUARDO GUEDES
NOVÉ MĚSTO
/3
10/2006 – ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
JESÚS CASTELLANO CERVERA
O
OTEC JESÚS CASTELLANO CERVERA
Není vhodnějšího dne k povolání na věčnost a tam ke slavení té božské liturgie, kterou jeho duše milovala, kterou tak vášnivě
studoval, o níž tak výstižně psal.
Stejně jako nebylo vhodnějšího člověka,
který by 24. dubna 2005 složil do rukou papeže slib věrnosti a lásky k zasvěcenému životu plnému Ducha Svatého.
Otec Jesús donesl papeži především Karmel. Psal a mluvil o všech velkých osobnostech řádu, hlavně o Terezii od Ježíše. Když
byla prohlášena učitelkou církve, napsal o ní
působivou teologicky a duchovně svěží knihu. Jemu vděčíme i za udělení doktorátu
svaté Terezii od Dítěte Ježíše.
Přinesl papeži i další řeholní rodiny. Přivedl stovky studentů do škol zakladatelů
a zakladatelek. Vedl generální kapituly, duchovně vedl mnoho řeholnic a řeholníků
a pomáhal s hledáním povolání kandidátům. Do jeho široké náruče se vešly i sou-
časné duchovní proudy. Od konce sedmdesátých let byl ve styku s komunitou v Taizé, posléze s Neokatechumenátní cestou
a s mnoha dalšími hnutími a komunitami,
které tehdy vznikaly: s Misionářským společenstvím ve Viareggiu, s Jeruzalémskou
komunitou, s Komunitou Sant’Egidio. Byl
mezi prvními, kteří na papežské univerzitě
začali systematicky přednášet o těchto nových skutečnostech v církvi. Mluvil o nich
realisticky a zároveň s velkou láskou, jako
by ke každé z nich patřil. A každá z těchto
komunit ho považovala za přítele, za důvěryhodnou osobu, ke které je možné se uchýlit pro radu nebo pro pomoc. „Vždy horlivě
podporoval církevní růst našeho hnutí,“ píše
Salvatore Martinez z Charizmatické obnovy. Měl mnoho duchovních darů, kterými
podporoval spiritualitu společenství a bratrskou spolupráci mezi institucionální a charizmatickou složkou církve.
Ale do kterých církevních oblastí otec
Jesús nevnesl své světlo, svoji moudrost, své
rady, vždy doprovázené úsměvem a darem
odlehčit situaci?
Konference a přednášky po celém světě,
vydávání knih a studií, služba u Petrova stolce.
Arcibiskup Leonardo Sandri, zástupce
státního sekretariátu ve Vatikánu, vděčně
vzpomíná na jeho cennou a oceňovanou
dlouholetou věrnou spolupráci s papežským
stolcem. Sekretář Kongregace pro nauku víry, arcibiskup Angelo Amato, zdůrazňuje
nenápadnou, ale vytrvalou a vzácnou spolupráci, kterou otec Jesús nabízel kongregaci
a dalším pontifikálním úřadům; věděl, jak
Fota: Michele Zanzucchi
tec Jesús Castellano
se stálým úsměvem
na tváři klečí sám 24.
dubna 2005 před papežem. Je sám, ale
náměstí svatého Petra za jeho zády je zaplněné jako při velkých slavnostech. I tentokrát je to slavná příležitost, protože probíhá
slavnostní zahájení petrské služby Benedikta
XVI. Castellano klečí sám před přítelem, se
kterým až donedávna spolupracoval v Kongregaci pro nauku víry, když byl papež ještě
kardinálem Ratzingerem. Je sám, ale přináší
s sebou celý svůj zasvěcený život a nabízí jej
papeži.
15. června 2006. Otec Jesús Castellano je
opět sám, ale tváří v tvář smrti. Tentokrát je
to skutečná samota, sdílená se všemi ubohými, které miloval a kterým sloužil. Zatímco
kráčí po římské ulici a čeká, až se bude moci spolu s papežem účastnit slavnosti Božího Těla, zhroutí se na zem skolen infarktem.
Pečlivé ruce (vždycky se na našich ulicích
najdou nějací milosrdní samaritáni) mu přispěchají na pomoc a odnesou do nemocnice, kde ho přijmou jako anonymního umírajícího. Skončí v tichosti svůj horlivý život,
strávený neustálou službou všem. Nikdy se
nešetřil, nečinil rozdíly mezi lidmi, mezi papežem a vrátným. Je slavnost Božího Těla.
Foto: Domenico Salmaso
Smrt karmelitána Jesúse
Castellana Cervery odhaluje
ucelenou osobnost, zamilovanou
do církve, služebníka evangelia.
Odhaluje jeho cit pro jednotu.
NA LETNÍ ŠKOLE MLADÝCH Z HNUTÍ FOKOLÁRE.
4 / NOVÉ MĚSTO
BĚHEM ZASEDÁNÍ STUDIJNÍHO CENTRA ŠKOLA ABBA S P. ANDREOU
BALBEM, ROVNĚŽ FRANTIŠKÁNEM.
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
24. DUBNA 2005 VZDÁVAL HOLD BENEDIKTU
XVI. DESÍTKY LET BYL JEHO SPOLUPRACOVNÍKEM.
To byl začátek stále hlubšího vztahu s Hnutím fokoláre, který ho dovedl až ke spolupráci ve studijním centru hnutí, Škola Abba.
V svém úvodu ke sbírce spisů Duchovní
doktrína napsal, že v Chiaře Lubichové vidí
spojení neotřesitelnosti plně katolické nauky,
která shrnuje nejživější a nejnaléhavější duchovní otázky všech dob, s moderní a aktuální otevřeností vůči všemu lidskému. Nalezl
u ní novou a originální spiritualitu. Viděl,
jak se zde vnitřní hrad svaté Terezie z Avily,
soustředěný na osobní zkušenost s Bohem,
přetváří v hrad vnější, kde si Bůh buduje
svůj příbytek uprostřed nás, aby nás uvedl
do života svaté Trojice. Viděl v tom nový
ideál komunitní svatosti, prožívaný společně
v množství střípků vzájemných vztahů podle principu trojiční dynamiky lásky, která se
uskutečňuje v naprostém sebedarování.
1. dubna letošního roku, na závěr sympozia konaného v Clarentianu při příležitosti
prvního výročí udělení čestného doktorátu
za zasvěcený život Chiaře Lubichové, uzavřel otec Jesús svoji přednášku osobním svědectvím, které je vlastně klíčem k pochopení
jeho církevní dráhy: „Děkuji Pánu, že jsem
mohl poznat Chiaru Lubichovou a její charizma tak zblízka.
I pro mne platí, že mi charizma jednoty
pomohlo porozumět mým duchovním darům a prožívat je. Objevil jsem evangelní kořeny tereziánského karmelitánského charizmatu. Zatoužil jsem oživit v dnešní církvi život a učení Terezie od Ježíše a Jana od Kříže.
Pochopil jsem duchovní dary a odkaz svatých karmelitánů v církvi ve světle jednoty,
jako celek obsažený v části a jako část, která
potřebuje celek i všechny ostatní duchovní
dary. Pocítil jsem radost z toho, že mohu vidět tento dar i další duchovní dary jako Boží
záměry, které se vtělily pro dialog a jednotu
mezi všemi. Nemohl bych žít v církvi, chápat ji, ani jí sloužit s touto tak širokou a aktuální vizí, kdybych neměl milost, kterou
sdílím s mnohými, že jsem synem Terezie
z Avily a Jana od Kříže a že mi na cestu svítí
charizma Chiary Lubichové.“
Charizma Chiary Lubichové se mu jevilo
jako jeden z originálních vrcholů a jedna ze
syntéz křesťanské spirituality všech dob.
„Možná se toto tvrzení může zdát přehnané,“ dodával, „ale dá se očekávat, že ji
jednoho dne historikové spirituality a mystiky, teologové a učitelé církve uznají jako přesvědčivého svědka spirituality celého křesťanstva, jako člověka, ve kterém se duchovní
cesty dlouhé historie spojují a harmonicky
slévají, vzájemně obohacují a směřují dál
k světlé budoucnosti.“
Nemusíme čekat na budoucnost: otec
Jesús už ji spatřil.
FABIO CIARDI
Fota: archiv
spojit přísnou věrnost svaté doktríně s vnímavou analýzou problémů, jak je vyrovnaně
a moudře posuzovat, pozitivně přistupovat
k novým otázkám a pozorně revidovat velký duchovní a teologický odkaz katolické
tradice.
„Jsem rád, že mohu pracovat pro papeže
a pro církev,“ opakoval často otec Jesús. Jednou, když vešel do místnosti jednoho přítele,
uviděl obraz Marie, Matky nejvyšší milosti,
patronky Dominikánské republiky. „Ten obraz znám,“ řekl. „Dlouho jsem nad ním rozjímal, když jsem pro papeže připravoval modlitbu k Marii.“ Takto pracoval otec Jesús.
Ve své službě zažil i utrpení, jako třeba při
rozdělení karmelitánek v roce 1990, které ho
velmi mrzelo a které pro něj bylo zkouškou
lásky k církvi a papeži.
Navenek však svoje utrpení a probdělé
noci neukazoval, a přece zde byly. Slova,
která zazněla hned po jeho smrti, jsou jako světla svítící na jeho neustále usměvavé
tváři: skutečný bratr všech; srdce otevřené
pro celý svět; ideální život prožívaný v jednoduchosti a pokoře i přes jeho velmi vysokou kulturní úroveň, moudrost a vzdělání;
svatost a normálnost; intuice a konkrétnost;
původce jednoty; někdo, kdo kontempluje
pravdu a předává ji dál, spojuje schopnosti,
moudrost a prostotu.
„Vždycky se mne ptal: ‚Máš se dobře?‘“
píše jeden španělský karmelitán. „Nepotřebuješ něco? V čem ti můžu pomoct? Vždycky byl připraven komunikovat a naslouchat.
Když jsem potřeboval nějaký text z knihovny Teresianum, věděl jsem, že mu můžu
zavolat a hned jsem měl potřebné údaje.“
„Byl to významný muž,“ vypráví jedna sestra. „Všichni víme, že měl důležité funkce,
že měl úctyhodné vzdělání, ale když jste stáli vedle něj, necítili jste se nijak špatně, naopak, byl schopen z vás vždycky dostat to
nejlepší. Nikdy žárlivě nestřežil své osobní bohatství a dával ho s velkou prostotou
k dispozici.“
Ucelený pohled na jeho život ukazuje
hlavně jeden rys: jeho touhu po jednotě. On
sám vypráví: „Už jako mladý student jsem
cítil touhu po jednotě. Velekněžskou Ježíšovu modlitbu jsem uměl nazpaměť ještě dřív,
než jsem byl vysvěcen na kněze.
Recitoval jsem ji zpaměti, když jsem ležel
na zemi v den svého svěcení, zatímco se zpívaly litanie ke všem svatým.“
A možná právě díky této touze byl zvláště
vnímavý na charizma jednoty Chiary Lubichové.
Jako mladý vychovatel se v létě 1969 se
skupinkou svých studentů zúčastnil setkání
(takzvané Mariapoli) v Rodezu ve Francii.
– 10/2006
S CHIAROU LUBICHOVOU, KTEROU VYTRVALE NAVŠTĚVOVAL OD KONCE ŠEDESÁTÝCH LET.
NOVÉ MĚSTO
/5
10/2006 – LIDÉ A UDÁLOSTI
Příspěvek gynekoložky z Centra
fertility římské nemocnice Gemelli
k diskusi o otázce předávání života,
která je stále ostřejší.
L
Foto: Domenico Salmaso
ékařka Elena Giacchi pochází
ze Sicílie, ale před mnoha lety
se přestěhovala do Říma. Pracuje jako gynekoložka téměř
třicet let v Centru pro přirozenou regulaci plodnosti velké
římské nemocnice Gemelli.
Je to centrum, které se zabývá poradenstvím,
národní koordinací a mezinárodní spoluprací s jinými centry, která působí v tomto oboru. Tato služba má vést ke zralé a odpovědné
volbě, týkající se sexuality a početí.“
Jak ve vás dozrálo rozhodnutí pracovat
na tomto poli?
„Bylo to v roce 1978 v napjaté atmosféře, která předcházela schválení zákona 1941.
Cítila jsem jako osobní výzvu rozšířit svou
odbornost tak, abych mohla přispět k prevenci hned na počátku, to znamená posílit
povědomí o hodnotě života a odpovědnosti při jeho předávání, podporovat chápání
plodnosti jako pozitivního rozměru vlastní
osobnosti, který je třeba poznat a chránit. Je
to výzva, kterou vnímám stále víc především
6 / NOVÉ MĚSTO
dnes kvůli ‚cílům‘, kterých bylo dosaženo
ve vědeckém bádání na poli lidské fertility
(antikoncepce, umělé oplodnění, pokusy na
embryích, terapeutické klonování...).“
Během 28 let činnosti jste dosáhla značné odborné zkušenosti. Jak se stavíte k této situaci? Je obtížné mít vždy připravený
návod...
„Práce, kterou dělám, mě staví do ‚privilegovaného observatoria‘ současného sociálního a kulturního kontextu, který je charakterizován uplatňováním osobní svobody na
všech úrovních: dospívající lidé, nesezdané
páry, lidé přicházející s bolestnou zkušeností potratu nebo s problémem, že se nepodařilo mít dítě, i když podstoupili cestu technikami umělého oplodnění.
Po 28-leté práci na tomto poli bych mohla mít mnoho jistot: zkvalitnění vztahu daného páru při používání přirozených metod,
projevující se v dialogu, vzájemné úctě, sdílení odpovědnosti volby; postoj otevřenosti
vůči životu i u párů, které na počátku zcela
vylučovaly tuto možnost, ale postupem času
překonaly strach z početí; pozitivní výsledky při dosažení či odložení těhotenství, což
potvrzují statistické analýzy nejen z našich
údajů, ale z vědeckých prací na mezinárodní úrovni.
Foto: archiv
ZODPOVĚDNÁ VOLBA
ČLENOVÉ CENTRA PRO STUDIUM FERTILITY
BILLINGSOVÝMI, PODLE KTERÝCH SE
NAZÝVÁ JEDNA METODA PŘIROZENÉHO PLÁNOVÁNÍ POČETÍ.
S MANŽELI
Zakouším ale, že jen když jsem schopna
zapomenout na své jistoty a bez zábran nebo bez předem daných odpovědí přijmout
lidi, se kterými se setkávám, jejich osud, jejich přesvědčení, jejich životy často poznamenané negativní zkušeností, tehdy vidím,
že se právě v nitru těch, které mám před sebou, objevují správné odpovědi, schopnost
udělat důležitá rozhodnutí pro jejich život...
A vždy se divím, žasnu a jsem obohacena
někdy netušeným bohatstvím, které z nich
vyjde na světlo!“
Kdybyste měla vyprávět nějakou charakteristickou příhodu z těchto let?
„Pojetí práce v našem centru odráží bezpočet zkušeností. Mohu uvést jen ty nejzajímavější: když si sexuálně aktivní dospívající
začali klást otázky o své volbě, odhodlali se
rozejít, protože si uvědomili, že jejich vztah
nemá pevný základ; muž alkoholik nejen
spolupracoval při využívání metody přirozené regulace, když vnímal úctu a důvěru,
s jakou se mu kolegyně věnovala, ale požádal o pomoc, aby dokázal přestat pít; žena,
které se přišla informovat o metodách přirozeného plánování den před hospitalizací
kvůli dobrovolnému potratu, sice nedokázala zvrátit své rozhodnutí, ale snaží se naučit tuto metodu navzdory obtížím, které vyplývají z komplikací po potratu, a také cestu,
jak najít úctu a sebedůvěru, aby jednou měla
klíč pro manželský vztah, aby přešla od příležitostných známostí k trvalému soužití.
V průběhu let se stále zvyšuje počet párů
s problémem neplodnosti. Pomáháme jim,
aby byly stále více ‚aktivními protagonisty‘ pro stanovení diagnózy a terapie. Vedeme pár k tomu, aby si kladl důležité otázky
o vlivu, který má úsilí o početí dítěte na jejich vzájemný vztah, aby ve své životní zkušenosti objevili plodnost z lásky, která přesahuje plodnost biologickou.
Živě si pamatuji zkušenost jednoho páru,
který jsem měla informovat o závažné genetické vadě manžela, vylučující možnost otěhotnění; po dvou letech zavolali, aby k nám
poslali další lidi... protože se u nás přes nevyléčitelnost své situace setkali s velkou lidskostí a dokázali pokojně přijmout okolnost,
že nemohou mít dítě.“
Kromě výzkumné a poradenské činnosti také učíte. Z vašeho vyprávění je zřejmé
úsilí vidět nejen pacienta, ale člověka. Jak
je možné v tak delikátním a důležitém oboru nepředávat studentům pouze znalosti?
„Jako hlavní cíl jsem si nestanovila předávání znalostí, ale chci přimět studenty, aby
byli v procesu výuky aktivní; jde o to, aby se
oprostili od své dosavadní úrovně poznání
daného předmětu. Kladením otázek se je snažím postupně dovést ke konfrontaci problémů, které se mého předmětu týkají, a k syntéze vypracované za spolupráce všech.
Sama jsem byla příspěvky studentů neuvěřitelně obohacená a ujistila jsem se, jakou
hodnotu má toto pojetí didaktiky, z jejich výroků: ‚Po třech letech výuky se nám zdá, že
jsme jiní lidé, že jsme se naučili metodě práce,‘ řekl jeden. Nebo: ‚Z této výuky jsem si vybral důležité myšlenky nejen pro svou odbornou činnost, ale i pro svůj život a svá osobní
rozhodnutí.‘“
AURORA NICOSIA
1. Zákon o dobrovolném přerušení těhotenství.
– 10/2006
Foto: archiv
LIDÉ A UDÁLOSTI
BARTOLOMĚJ I. (UPROSTŘED) VE FANARU S DELEGACÍ, KTERÁ HO V ČERVNU INFORMOVALA O
MĚRU UDĚLENÍ „CENY KLAUSE HEMMERLEHO“. (ZLEVA: CLEMENS HACHMÖLLER,
BISKUP ŘECKO-PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE EVMENIOS TAMIOLAIS Z CÁCH, FRIEDERIKE KOLLER
A WILFRIED HAGEMANN)
ZÁ-
MŮJ PŘÍTEL A BRATR
Cena Klause Hemmerleho
2008 bude udělena patriarchovi
Bartoloměji I.
Č
lenové delegace Hnutí fokoláre z Německa
hovoří po soukromé
audienci u patriarchy
z Konstantinopoli Bartoloměje I. o „neuvěřitelně srdečné a zároveň slavnostní atmosféře“. Cílem návštěvy bylo předložit patriarchovi otázku, zda
by přijal příští cenu Klause Hemmerleho.
„Velmi rád,“ reagoval představitel pravoslavného světa. A uvedl dva důvody:
jednak mu velmi leží na srdci jednota
křesťanů a pak tím ukáže své hluboké
přátelství s Hnutím fokoláre. K postavě
Klause Hemmerleho, cášského biskupa,
který zemřel v roce 1994 a podle kterého
je ocenění pojmenováno, poutá Bartoloměje I. hluboký vztah. Dokonce ho nazývá svým „přítelem a bratrem“.
Cena mu bude udělena v červnu 2008
ve Fanáru, v sídle patriarchy z Istanbulu.
Projev laudatio přednese kardinál Karl
Lehmann, předseda německé biskupské
konference.
Cenu Klause Hemmerleho udílí Hnutí
fokoláre osobnostem, které podporují dialog mezi církvemi, náboženstvími a růz-
nými pohledy na svět. Poprvé byla udělena v roce 2004 profesoru Ernst-Ludwigovi Ehrlichovi za jeho přínos pro dialog
mezi křesťany a židy. V roce 2006 cenu
obdržel Dr. Christian Krause, emeritní
biskup a bývalý předseda Světové luteránské federace za svou práci „stavitele
mostů“ v církvi a ve společnosti.
Cena je udělována každé dva roky.
Členy poroty jsou zástupci cášského biskupství, ústředního výboru německých
katolíků, katedry náboženské vědy ve
Friburgu, ekumenismu a Hnutí fokoláre.
Patriarchovi Bartoloměji I. bude udělena – jak se píše v oficiálním zdůvodnění
– za to, že po více než tři desetiletí usiluje
o jednotu křesťanů. Využil své kontakty
s Německem, aby posílil vztahy s katolickou i evangelickou církví. Dále udržoval
trvale dobré vztahy s papeži i v období
pro ekumenismus spíše obtížném.
Bartoloměj I. se narodil v roce 1940 jako turecký občan, proto má zvláštní vztah
k dialogu s muslimy. Studoval mimo jiné v Římě, v Bossey (Švýcarsko) a Mnichově a byl členem komise pro víru a řád
při Světové radě církví (faith and order
commission). V roce 1991 byl zvolen
arcibiskupem z Konstantinopoli, Nového
Říma, a ekumenickým patriarchou. Proto
je nejvyšším představitelem pravoslavných patriarchů.
ERU/FB
NOVÉ MĚSTO
/7
10/2006 – RODINA
PAPEŽE UVÍTAL KRÁLOVSKÝ MANŽELSKÝ PÁR.
RODINA, TEDY
BUDOUCNOST
Velká katolická slavnost ve Španělsku, které se
účastnilo přes milion mužů a žen, ukázala dynamický
a pevný svět rodiny navzdory útokům na její soudržnost.
Papežova slova vzbudila naději.
R
odina jako realita, která dává naději, a ne jako
příčina sporu. Tohle je snad nejsilnější charakteristika, která vyplynula z 5. světového setkání
rodin, na kterém se ve Valencii shromáždilo více
než milion lidí, aby společně s papežem Benediktem XVI. prožili dva závěrečné dny celého
týdne věnovaného úloze rodiny ve společnosti
a rodinami nabídli široký pohled na právní, sociální, politické a demografické aspekty, které dnes oslabují rodinu především v západních a průmyslově vyspělých zemích. „Je pravda, že existují problémy, místa, kde křesťanské vyznání říká ‚ne‘,“ sdělil papež novinářům.
Ale i když „církev nemůže přijmout určité názory, přesto chce lidem
pomáhat a respektovat je“.
A na tomto pohledu založil papež dvě hlavní setkání s rodinami
– o vigilii v sobotu 8. července a při nedělní mši. Vyšel tak vstříc očekávání, které vyjádřily mnohé zúčastněné rodiny (více než 40 procent rodin, které se účastnily kongresu, bylo z Ameriky, Asie a Afriky): moci srovnat a sdílet konkrétní životní zkušenosti. Jako bychom
znovu slyšeli výzvu Jana Pavla II.: „Rodino, co o sobě řekneš?“
Tomu odpovídalo rozhodnutí uspořádat ve Valencii poprvé
vedle teologického kongresu také další dva kongresy: jeden věnovaný dětem pro mladé od 16 do 25 let, a další pro starší generaci,
babičky a dědečky. Z obou setkání vyplynulo celé bohatství rodinného života, v němž děti nejsou pasivními subjekty, ale mnohé od svých rodičů dostávají a také je obdarovávají; a prarodiče
jsou často základním článkem pro udržení jednoty rodiny a předávání lidských a náboženských hodnot novým generacím tím, že
zastupují rodiče v jejich nepřítomnosti. Idylický obrázek? Zcela
naopak, ale právě z konkrétních zkušeností rodin vyšlo najevo,
jak i v těžkostech a omezeních je možné zakusit sílu, pocházející z prostých a skrytých skutků lásky, odpuštění a smíření, které
umožní dozrávání lidí schopných opravdových vztahů. A zdá se,
že jednota a věrnost mezi manžely nevzniká díky přizpůsobení
nebo vnějšímu diktátu, ale z lásky, která je nezištně darována i přijímána.
Jestliže se pak podíváme na situaci rodiny v jiných kontinentech
jako v Latinské Americe nebo Africe, vidíme ještě bolestnější slabá
místa související s chudobou, nedůstojnými podmínkami na periferiích velkých měst, tradičními společenskými modely, které neodolávají chaotickému rozvoji ekonomiky v zemích, které usilují o blahobyt.
NEROZLUČNÉ MANŽELSTVÍ
Benedikt XVI. ukázal, že spíše než ve vyhledávání negativních
účinků spočívá řešení v samotné rodině: žádný člověk si sám nedal
život ani sám nezískal základní poznatky pro život. Rodina, založená na nerozlučném manželství jednoho muže a jedné ženy vyjadřuje
tuto dimenzi vztahu, synovskou a komunitární, a je prostředím, kde
se člověk může důstojně narodit, růst a celkově rozvíjet. „V této institucionální funkci prostředníka mezi jedincem a společností nemůže
rodinu nic plně zastoupit.“
Děti, které se zúčastnily Jarmarku, další novinky tohoto setkání,
a v církvi.
Přípravy setkání byly provázeny velkým očekáváním vzhledem
k politické situaci ve Španělsku s vládou José Luise Radrigueze Zapatery, která provedla revoluční změnu právních základů manželství
a rodiny v zemi tím, že vypustila i termíny otec a matka. Nicméně už
od začátku papež v odpovědích na některé otázky novinářů v letadle ohledně možnosti „manželství mezi homosexuály“ vyjádřil svůj
úmysl: „Nezačínejme hned s negativními záležitostmi, protože existují rodiny, které se milují, je vidět rodiny, které jsou šťastné! Chceme povzbudit tuto realitu, která dává naději do budoucnosti.“ Především ve světle tématu tohoto setkání: „Rodino, žij a předávej víru!“
DĚTI SPOLU S BABIČKAMI A DĚDEČKY
Jistě, sporné body existují a Pastorální teologický kongres, který
probíhal ve Valencii po čtyři dny před příjezdem papeže, se jimi zabýval z různých hledisek. Odborníci z celého světa spolu s biskupy
SKUPINA ÚČASTNÍKŮ Z AUSTRÁLIE.
8 / NOVÉ MĚSTO
RODINA
– 10/2006
to vyjádřily hlubokou intuicí. V obrovském stanu, kde se během týdne setkávaly při nejrůznějších hrách, byla uprostřed umístěna velká
tabule, na které byly připevněny tisíce obrázků vytvořených dětmi.
Nejčastější téma bylo jednota rodiny, nezbytnost být stále sjednoceni.
Se stejným důrazem se ve Valencii připomínalo, že „hlásat celou pravdu o rodině založené na manželství, je velká odpovědnost
všech“. Pro církev to není ideologická otázka nebo otázka mocenských vztahů, ale otázka života. Člověk se stává obrazem Božím také
skrze manželský svazek – o tom vydávají křesťané svědectví svým životem. Manželství vyžaduje „skutečné povolání ke svatosti“. Odtud
výzva papeže, aby „děti mohly zakoušet více souladu a úcty, než neshod či lhostejnosti, protože láska mezi otcem a matkou dává dětem
velikou jistotu a učí je kráse věrné a trvalé lásky“, a ukazuje jim tak,
jaká je Boží láska k člověku.“
RODINY NEMAJÍ BÝT SAMY
Ze setkání ve Valencii vyplynul požadavek, aby rodiny nebyly ponechány anonymitě městského prostředí. A jak na Jarmarku ukázaly stánky sdružení a hnutí, která ve světě pomáhají v různých potřebách rodičům, dětem a starším generacím, musí církevní společenství umět reagovat na požadavek podpory rodinné soudržnosti.
Zaznělo také, že důležitou úlohou farností – tak jako církevních
sdružení – je spolupráce se všemi lidmi dobré vůle, aby se spojenými silami a legitimní pluralitou aktivit přispělo k podpoře rodiny ve
společnosti.
Na závěr sobotního bdění pak papež vyzval „vládní a legislativní
činitele, aby přemýšleli o dobru, které pokojný a harmonický domácí krb zajišťuje člověku, rodině, tomu neuralgickému bodu společnosti. Předmětem zákonů je celkové dobro člověka, odpověď na jeho
potřeby a touhy. Rodina je důležitá pomoc pro společnost, o kterou
se nemůžeme připravit, a pro lidi je to záchrana. Rodina je školou
lidskosti“.
Vyvrácením dnes velmi rozšířeného předsudku se jasně ukázalo, že uznání i pomoc této instituci není ani zastaralá, ani to není
zasahování do soukromí, ale je to jedna z nejdůležitějších veřejných služeb, které je možné dnes poskytnout pro společné dobro
a autentický rozvoj člověka a společnosti. Je to také nejlepší záruka
pro zajištění důstojnosti, rovnosti a opravdové svobody každého
člověka.
V otázce svobody a tradice vytáhl Benedikt XVI. záměrně možná nejcitlivější kartu, protože věděl, že se na ni soustředí největší
kritika církve. Aniž to rozváděl, potvrdil, že „křesťanská výchova je
výchova ke svobodě a pro svobodu“, protože my konáme dobro ne
Fota: archiv
JÁSAJÍCÍ ZÁSTUP.
jako otroci, kteří nemají svobodu jednat jinak. „Děláme to, protože
neseme osobní zodpovědnost za druhé.“ V dnešní kultuře se často
opěvuje svoboda jednotlivce chápaného jako nezávislý subjekt, jako
by se stvořil sám a vystačil si sám, mimo vztahy a zodpovědnost vůči
druhým. Podle některých by měl být i společenský život uspořádán
„podle subjektivních a proměnlivých přání“.
Papež naopak předložil úhel pohledu, který umožňuje chápat, že
ve vztahu s druhými, a tedy v odpovědnosti za druhého a v objektivní pravdě, která vyjadřuje důstojnost člověka a jeho právo, je opravdová svoboda. Každý už od narození dostává něco od druhých. „Tradiční“ rodina není tedy překonaným modelem, vloženým z vnějšku,
ale je tím, co bytostně patří k lidské zkušenosti. Tradice znamená
předávat nastupujícím generacím zkušenost i poznání toho, co je
pravda a dobro na základě zkušeností a poznání předchozí generace.
Rodina zahrnuje nejen rodiče a děti, ale také prarodiče a předky. Je to
tedy společenství generací a je zárukou uchování tradic, které dávají
život. Život z víry v rodině se tedy nemůže zredukovat na předávání
kulturního dědictví, ale musí se vyjádřit vztahem mezi Bohem, který
povolává, a lidskou svobodou – rodičů, dětí a prarodičů – která může reagovat tím, že dá vše.
To je výzva Benedikta XVI. z Valencie: „Vedle předávání víry a lásky k Pánu je jedním z největších úkolů rodiny formovat svobodné
a odpovědné osoby. Proto rodiče musí postupně vracet svým dětem
svobodu, kterou jim po nějakou dobu omezovali.“ Pokud se rodina
neuzavře do sebe, bude opravdu místem, ve kterém se učí, „že každý
člověk je hoden lásky a že existuje hluboce univerzální bratrství mezi
všemi lidskými bytostmi“.
PIETRO COCCO
SETKÁNÍ NA PLÁŽI MALVARROSA.
NOVÉ MĚSTO
/9
10/2006 – SPIRITUALITA JEDNOTY
Foto: Horacio Conde
OPUŠTĚNÝ JEŽÍŠ A ŽIVOT
CHIARA LUBICHOVÁ
2. ČÁST
V
dopise se píše: „Vím jen
jedno: srdcím, které ukřižovanému a opuštěnému
Ježíši dají všechno, dá On
spásu a svatost. (...) Přišly Velikonoce a s nimi
světlo. Všechno spočívá
v ‚omnia mea, tua sunt‘. ‚Všechno, co je mé,
je tvé.‘ To je motto našeho znovuzrozeného
života. Takto máme naplňovat větu, která je
tím nejupřímnějším vyjádřením lásky. Naše
duše je buď v radosti nebo v bolesti. Pokud
se naše duše neraduje, něco ji znepokojuje, je
toto ‚něco‘ třeba ihned odevzdat Bohu. Mohou to být vnější bolesti, které duše rozhodnuté milovat Lásku dokážou překonávat nejsnáze. Ale mohou to být i bolesti vnitřní (úzkostlivost, pochybnosti, smutek, pokušení,
prázdnota, tesknota). Všechny tyto bolesti je
třeba dát Bohu. Čím rychleji mu je darujeme, tím rychleji do našich srdcí sestoupí Láska. Ale tady dej pozor: ten, kdo daruje, už si
svůj dar nenechává. Jestliže tedy zakoušíš něco, co znepokojuje tvou duši, ať je to cokoli,
musíš to darovat jemu. Tvoje úsilí musí být
úměrné daru, a pak už nebudeš cítit bolest,
protože jsi mu darovala všechno. Pokud si
něco ponecháš pro sebe, třeba jen vzpomínku na předaný dar, přivlastňuješ si bohatství
(ubohé bohatství), které ti už nepatří. Pouze
do úplné chudoby duše, která ztrácí z lásky,
vstupuje Bůh s plností své radosti.
Proto byly pro nás Velikonoce ‚přechodem‘ do života, který je radostí, která nikdy
neskončí, budeme-li naplno žít Ideál.
10 / NOVÉ MĚSTO
Chceš mít náš věčný vzor? Je jím Ježíš
ukřižovaný a opuštěný. Jeho duše – duše Bohočlověka naplněná tou největší bolestí, jakou kdy nebe a země poznaly, totiž bolestí
Boha opuštěného Bohem – ani na okamžik
neváhá tuto bolest obětovat Otci: ‚In manus
tuas, Domine, commendo Spiritum meum.‘
Stejně tak to dělejme i my. A víš, jak ti Ježíš
na tvou oběť odpoví? ‚Omnia mea tua sunt.‘
Dá ti všechno. Dá ti plnost své radosti. Ať ti
ji tedy dá všechnu!“ (15. dubna 1945 )
O této proměně, ke které dochází, když
z celého srdce obejmeme Ježíše opuštěného
a pak dále milujeme, se zmiňují mnohé dopisy. Vypovídají o neustálém vzkříšení a bohatém vylití Ducha Svatého, jehož plody
jsou na dosah a můžeme je zakusit poté, co
obejmeme bolest.
V jednom z těchto dopisů se říká: „Dodej si odvahy, zavři oči svého srdce, které se
vzpouzí, přirozenosti, která se vzpírá!
Přenes se přes to! Obejmi kříž!
Jen co ho obejmeš, uvidíš, že se tam setkáš s ním!
Když potom spojíš svoje raněné srdce s jeho srdcem, naplní tě sladkostí, která převýší každou hořkost, a láskou, která dá bolesti
pominout.
Ježíše nenajdeš jinde než na kříži! Právě
na kříži nás přijímá!
Kdo mu však rozumí? Komu na něm záleží?
A tak aspoň ty, která o něm víš, nedopusť,
aby ti unikl.
Cítíš-li, že tne do živého, je to proto, že tě
chce spojit se sebou na kříži! Zapomeň tedy
na všechno, abys hledala jen jeho!
Chceš-li ho milovat, miluj kříž!
Jedině v kříži je vzkříšení! Jen v kříži je jediná naše naděje!
Kříž je jediný důvod našeho života!
Ano, ano! (Ať se jen přirozenost vzpírá!)
Trpět, anebo zemřít!
Jestliže tě nacházím v bolesti, mé jediné
Dobro, každé utrpení spojené s Tvým je pro
mne líbezné a sladké, je láskou. (srpen 1946)
Jednomu řeholníkovi jsem 2. září 1948
napsala: „Když Ježíš vidí, že trpíte, trpí i On.
Dal vám (skrze svoji nekonečnou bolest na
kříži) možnost, abyste byl plný radosti. Potěšilo by Ho ještě víc, kdybyste vy, otče, vnořil
zrak své duše do Jeho srdce, do Jeho nitra,
kde prožíval tu nejbolestnější opuštěnost, ja-
kou zná nebe a země, a zašeptal Mu slova,
jež jsou pro Jeho srdce velkou útěchou: ‚Ježíši, jsem rád, že jsem tak trochu jako Ty; jsem
rád, že ve mně znovu prožíváš svůj výkřik;
chci, aby celý můj život byl Tvým žijícím
výkřikem a přitahoval tak k Tobě nekonečné
množství duší. Chci to!‘ Udělejte to tak, aniž
byste bolest analyzoval, rozebíral: v Něm
byla každá bolest!
Naše radost je už úplná, když víme, že ve
své duši nebo v těle nosíme ryzí zlato, kterým je bolest.
Jen ona nám pomáhá milovat Ježíše čistou láskou.
A v bolesti najdeme Ježíše vždy.
Promiňte, otče, že se opovažuji takto vám
psát. Ale Ježíš dovolí, aby sestra bratrovi
v Kristu napsala, že Ježíš trpí, když ho vidí
trpět.
Nuže, otče, jděte dál! Přetrhejte všechna
pouta, která vás váží k sobě samému. Ponořte se do Ježíšova Srdce; čeho se bojíte?
Vy se nevydáváte na cestu. Vrháte se na
Cestu, kterou je On. Strach můžeme mít
z každého, jen z Něho ne.“ (2. září 1948)
Jedním z plodů Ježíše opuštěného, který
jsme tolik nezdůrazňovali, ale o kterém hovoří dopisy z prvních dob Hnutí, je pevná
víra v Boží milosrdenství, jistota v odpuštění
našich hříchů. Svědčí o tom několik následujících řádků: „Uvěř, uvěř v Lásku! Vždyť
On dal za tebe všechno, všechno ti odpustil
hned od první chvíle, kdy viděl tvoji lítost.
Zažeň výčitky! Nevěříš, že Ježíš je ochoten ti
odpustit, když pro tebe byl opuštěný na kříži?“ (11. ledna 1945)
V srpnu téhož roku se píše: „Vím to,
klesneš. I já klesám často a stále. Když však
zdvihnu oči a podívám se na Něho – neschopného mstít se, protože je přibit na kříži z nadmíry lásky, nechám se pohladit Jeho
nekonečným milosrdenstvím a vím, že ve
mně musí zvítězit jen to.
K čemu by tu potom byl On – nekonečně milosrdný? K čemu, když ne kvůli našim
hříchům?“ (srpen 1945)
Ještě významnější je úryvek z následujícího dopisu adresovaného dvěma řeholnicím
z Rovereta. Hovoří o sjednocení s Ježíšem
a o nástroji pro dosažení tohoto sjednocení.
Nástroj je paradoxně jen jeden jediný
a nečekaný: naše hříchy.
– 10/2006
Foto: archiv
SPIRITUALITA JEDNOTY
Tento dopis jasně dokazuje, že v novém životě, který jsme začaly, jsme se vůbec nespoléhaly na vlastní síly. Nezastavovaly jsme se
ani u svých hříchů, ani u domnělých zásluh.
Naopak, měly jsme spíše odpor vůči každé,
i duchovní formě zaměřování se na sebe.
Charisma nás povzbuzovalo, abychom
milovaly, žily „vně sebe“, opíraly se jedině
o Ježíše a měly k Němu naprostou důvěru.
Tento postoj úplného odevzdání se Bohu je zřejmým uskutečněním toho, co jinými slovy říká sv. Pavel o ospravedlnění skrze
víru. Spasí nás jen Boží láska, která se projevila skrze ukřižovaného a opuštěného Ježíše.
Bohu jsme milí do té míry, do jaké se úplně
svěříme do Jeho rukou.
„Moje milé sestry, abych vám řekla něco
o spojení s Ježíšem, chtěla bych vás mít u sebe, abych viděla a mohla vycítit, jak hluboko proniknou slova do vaší duše.
Avšak Ježíš si to přeje takto a ať to tedy
tak je!
On přece dělá všechno.
K tomu, abychom se spojily s Ježíšem
(jediným cílem našeho života, zvláště když
jsme se zcela odevzdaly jemu) máme jen jediný prostředek: své hříchy.
Odstraňme tedy z duše každou jinou
myšlenku a věřme, že Ježíše k nám přitahuje
jen to, když mu pokorně, s důvěrou a láskou
předložíme svoje hříchy.
My samy nemáme nic a neděláme nic než
ubohosti.
On se vůči nám projevuje jen jedinou
vlastností – milosrdenstvím.
Naše duše se s ním může sjednotit jen tehdy, když mu jako dar, jako jediný svůj dar nabídne ne svoje ctnosti, ale svoje hříchy!
Duše, která miluje, ví, v čem má milovaný zalíbení.
Ví, že pokud Ježíš přišel na svět, pokud
se stal člověkem a pokud v hloubi svého lidsko-božského srdce po něčem touží, pak je
to toto:
Být Spasitelem,
Být Lékařem!
Netouží po ničem jiném.
‚Oheň jsem přišel vrhnout na zem; a co
chci? Jen aby už vzplanul!‘
Ten oheň, který přinesl, je stravující a nepřeje si nic jiného, než najít a pohltit každou
bídu, aby ji strávil!
‚Ach, Ježíši můj, Ty víš, jak jsem neschopná! Ty však můžeš udělat zázrak. Dej, aby tato dvě srdce co nejhlouběji pochopila tvoje
milosrdenství!
Vím, že Tvoje srdce je obtěžkáno milosrdenstvím, nepoznaným, protože máš pro
lidi nekonečné bohatství, které by každého
z nich mohlo udělat svatým, ale které nikdo
neumí využít ke Tvé slávě!
Ježíši, dej, aby se tato dvě srdce stala Šimonem z Cyrény, který by Ti pomohl nést tíži
Tvého milosrdenství, aby šla světem a rozdávala ho plnými hrstmi všem srdcím, aby tak
všichni, oslovení tvou nesmírnou Láskou,
poznali cestu k Tobě – nejvyššímu Štěstí!‘
Moje milé sestry, choďte za Ježíšem často, stále, za Ním, který žije ve vašich srdcích,
a vyznávejte Mu v každém okamžiku svoje
hříchy. Shromážděte každou nedokonalost,
každý nedokonalý cit, každý projev lidské
přirozenosti, který si s sebou nesete.
A to vše nabídněte Jemu!
V pokoře (= s vědomím a jistotou, že nic
jiného svého Mu nemůžete nabídnout).
S láskou (= v duchu úplně nasměrované
na Milovaného a s přesvědčením, že On se
dívá na vás s láskou, která je tím větší, čím
výstižněji mu vyznáte odstíny zla v sobě
a čím přesněji zasáhnete svoji samolibost).
S důvěrou (= se skálopevnou jistotou,
že nic jiného si nepřeje více, než být naším
Spasitelem, než zúrodnit svou krev, posvětit
vás! Vždyť k čemu by bylo jeho milosrdenství, kdyby nebylo naší ubohosti? Ježíš-Milosrdenství netouží po ničem jiném, než po
ubohosti!)
Věřme!
Musíme v sobě zapálit právě víru v jeho
milosrdenství!
A tuto víru musíme v sobě v každé chvíli
živit!
S Bohem se sjednocujme takto:
a) skrze důvěru (věřím v jeho milosrdenství
a podle toho jednám)
b) prostřednictvím našich ubohostí (v každém okamžiku je nacházíme a obětujeme s pokorou, důvěrou a láskou).
Nyní už víš, kolik milostí sestupuje z nebe,
když Ježíš otvírá svůj svatý bok a nechá z něj
stékat déšť zázraků! To On bude pracovat
v nás a místo každé naší ubohosti roznítí plamen lásky k Němu. Tak je to!“ (3. října 1946)
(pokračování)
CHIARA LUBICHOVÁ
NOVÉ MĚSTO
/ 11
10/2006 – CITADELA
SPLNĚNÝ DĚDEČKŮV SEN
Fota: Irena Sargánková
Před prázdninami
jsem měla po delší době
možnost zúčastnit se mše
ve vinořském kostele. Mile
mě překvapila aktivní účast
dětí na liturgii. Je to jeden
z vnějších projevů toho, že ve
Vinoři přibylo několik rodin.
J
ak se zrodila idea, že byste se mohli přestěhovat
do Vinoře?
„Ta myšlenka napadla Petra, protože on je v naší
rodině ten odvážnější. Bylo to po návštěvě Chiary
Lubichové v České republice v roce 2001. V rámci
citadely existovaly pozemky určené pro rodiny. Měli
jsme s Petrem zjistit, které rodiny by o tento projekt
měly zájem. A Petr navrhl, že bychom to také mohli zkusit. Byla to
pro mě velká výzva moci se tak konkrétně podílet na rozvoji citadely.
Připadalo mi však, že už máme na takovou velikou změnu poměrně
vysoký věk, ale kvůli vztahu s Petrem jsem souhlasila, i když jsem nebyla zcela přesvědčená. Další otázkou bylo, jak se nám podaří na tak
velkou investici sehnat prostředky. Všechny čtyři děti studovaly, a to
se dá těžko ušetřit. Ale parcelu jsme koupili. Přesto jsme ještě váhali,
zda jsme udělali správný krok. Proto jsme uspořádali rodinné referendum se všemi dětmi. Otázka byla, zda se máme pozemku vzdát,
anebo pokračovat v původním záměru. Výsledek referenda zněl, abychom u tohoto plánu zůstali. Díky dědictví po Petrově mamince jsme
mohli stavbu dokončit. A jakoby se tím splnil i sen dědečka Ettlera,
Petrova tatínka. Když jsme se s Petrem vzali, znali jsme již Hnutí fokoláre, jak to bylo začátkem sedmdesátých let možné. Petrův tatínek
byl již nemocný a dřív, než se narodilo naše čtvrté dítě, zemřel. Ale
byl myšlenkami Hnutí tak oslovený, že říkal – neznal totiž jeho světový rozměr – že všichni, kdo takto žijí, by se měli nastěhovat do jednoho velikého domu a žít spolu. Proto vždycky, když s Petrem děkujeme Bohu za to, že jsme tady, říkáme si, že možná i díky tatínkovi.“
Jak jste se sžívali s novým prostředím?
„Líbilo se nám tady společenství věřících, kteří přicházejí na mši
do kostela Povýšení svatého kříže. Přistěhovali jsme se jako třetí rodina a po nás ještě následovaly další, celkem sedm rodin. Společenství
se tak rozrostlo, přibylo dětí různého věku. Když byla na Silvestra
děkovná mše, P. Jan Kutáč nás po ní všechny pozval na faru. Sešli
se starousedlíci i nové rodiny a každý mohl říci, co by farnosti přál.
Tehdy jsem vyslovila přání, aby farnost byla rodinou. Když jsme se
nastěhovali, řekli jsme to i našim sousedům naproti, starousedlíkům,
pozvali jsme je k nám, seznámili jsme se. A protože jsme nikdy neměli zahrádku a já jsem se o ni neuměla starat, paní Votavová mě to
postupně učí.
Marie Nováková, také ‚nová‘ obyvatelka Vinoře, začala na faře vyučovat náboženství. Podle ohlasů z rodin je pro děti poutavé,
protože se také podílejí na liturgii: čtou, zpívají, předčítají přímluvy. V postní době jsme připravovali křížové cesty – jednu vedly děti
a jednu rodiny.
Ve farnosti už působily výborné rodiny ze saleziánského společenství. Pozitivní je, že můžeme vedle sebe žít, navzájem se obohacovat a na přípravě liturgie se podílet společně. Někdy je možné spoKNIHU NÁVŠTĚV ETTLEROVI POPRVÉ ZAVEDLI
ZA TOTALITY, ALE V URČITOU CHVÍLI JI RADĚJI
12 / NOVÉ MĚSTO
SPÁLILI. TEĎ JI ZAVEDLI ZNOVU...
lupracovat i na aktivitách Centra Mariapoli, nedávno například při
mezinárodním setkání bohoslovců, kdy je rodiny přijaly v malých
skupinkách na večeři. A večer, který zase bohoslovci připravili pro
vinořské obyvatele, se sál v Centru Mariapoli zcela zaplnil.“
Tady máte k sobě blíž než v centru Prahy, kde je život více anonymní...
„Loni se ženil náš Vojta a naše mladá sousedka Katka Hájková se
mě jednou ptala: ‚Nechceš něco upéct?‘ Podivila jsem se: ‚Ty bys
něco upekla?‘ A ona mě ujistila: ‚Ráda.‘ A opravdu donesla pak krabičku cukroví. Nebo od Zemanů, starousedlíků, jsme dostali lísku
cibulek tulipánů, tak jsme se o ně rozdělili s ostatními rodinami. Také nám sousedé nosí plody ze své zahrádky, protože my ještě vlastní
úrodu nemáme. Petr jim zase daroval svůj obrázek.“
Jak jste si na tento přechod z anonymity města zvykli?
„Zvykla jsem si dost rychle. Stěhovali jsme se v dubnu a bylo to
tady příjemné. Jedné věci jsem se obávala, totiž že děti se tady nebudou cítit doma, když tady nevyrostly. Ale naopak, jezdí sem daleko
častěji, protože nás mají jakoby na venkově, máme pro ně prostor a je
to tady pro ně příjemné. A říkají, že domov je tam, kde je maminka
a tatínek, a i když se prostředí změní, nevadí to.
Také chodím velmi ráda pomáhat do Centra Mariapoli. Sama toho mnoho neumím, ale cítím, že mohu přispět v praktických věcech.
Když připravujeme lůžka pro hosty nebo když pomáhám v kuchyni, prožívám skutečnou rodinnou atmosféru. Také vidím, co vlastně
Centrum dělá pro svět. Myslím, že se to ani moc neví. Všichni se tam
snaží vykonávat služby pro hosty dokonale, nadstandardně, to znamená s láskou ke každému. Jedna skupina, která odtud nedávno odjížděla, dostala balíčky na cestu. Ti lidé pak telefonovali z Itálie kvůli
tomu, aby poděkovali za výbornou svačinu na cestu. Jsou to zdánlivě
malé věci, ale jsou velké, protože jsou naplněné láskou. A hosté se rádi vracejí zpět. Je to taková oáza.“
Musím přiznat, že jste první rodina, u které vidím knihu návštěv...
„Ve Vinoři jsme se vrátili k tradici knihy návštěv. Vždycky jsme
se snažili, abychom byli rodina otevřená pro druhé. A i díky té knize
návštěv udržujeme s lidmi, kteří nás navštíví, vztah. Rádi se k ní vracíme, protože obsahuje krásná svědectví, která jsou myslím plodem
přítomnosti Ježíše uprostřed nás.“
ZA ROZHOVOR DĚKUJE
IRENA SARGÁNKOVÁ
MEZI DVĚMA KRAJNOSTMI
Jak propojit v našem životě tyto dvě
krajnosti, to znamená ponížení, které od
nás Pán žádá, a horoucí touhu po pokroku („Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš
nebeský Otec“)? Tato obtíž neexistuje pro
duše, které se vyznačují velkou prostotou,
jež pochází z milosti: „Kdo se tedy poníží
jako toto dítě, ten je v nebeském království
největší.“ (Mt 18, 4)
„Pokorně se proto skloňte pod mocnou
rukou Boží, a on vás povýší, až k tomu přijde čas. ‚Na něj vhoďte všechnu svou starost‘, vždyť jemu na vás záleží.“ (1 Pt 5, 6-7)
„Pokořte se před Pánem a on vás povýší.“ (Jak 4, 10)
„Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud. Hospodin
ochuzuje i obohacuje, ponižuje a též povyšuje.“ (1 Sa 2, 6)
O Vánocích se tyto dvě krajnosti spojily:
„Slovo se stalo tělem.“ A vrcholné bohatství se přiblížilo k dokonalé chudobě, aby
dalo lidem vykoupení a mír. Nelze si představit intimnější spojení mezi nejhlubší pokorou a nejvyšší důstojností. Dvě nekonečně vzdálené krajnosti jsou vnitřně spojeny:
jen Bůh to mohl učinit. Existuje nejužší
jednota mezi dokonalou pokorou a nejvyšší velikostí ducha.
NOVÉ MĚSTO
/ 13
I V.
Svatý Pavel žije toto sjednocení pokory
a velikosti ducha zvlášť mystickým způsobem: na jedné straně se prohlašuje za posledního, na druhé má nadlidskou důstojnost. Princip tohoto smíření pokory a velkorysosti (směřování k velkým věcem) je
vyjádřen svatým Pavlem v 2 Kor 4, 7: „Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To
proto, aby se ta nesmírná moc připisovala
Bohu a ne nám.“
Tento smír je vyjádřen ve formulaci,
kterou najdeme v dílech svatého Tomáše:
„Boží služebník se musí stále považovat za
začátečníka a usilovat stále o dokonalejší
a svatější život, aniž by se kdy zastavil.“
Existuje ale stále nesmírný rozdíl mezi
Spasitelem a svatými. Nejvíce se mu podobá blahoslavená Panna, která byla uchráněna jakékoli viny a která se v Magnificat
ukázala jako velmi pokorná a vznešená;
a něco podobného se projevuje v životě
církve, která je ve svých dějinách zdánlivě často porážena, ale je stále vítězící; ve
své pokoře usiluje o dvě velké věci: o slávu
Boží a o spásu duší. Každý křesťan má být
opravdu pokorný a stále usilovat o velké
věci, to znamená o živější víru, o pevnější
naději, o vroucnější lásku a o jednotu s Bohem každý den hlubší, čistší a silnější. (pokračování)
PASQUALE FORESI
P
MÍRNOST
oté, co jsme viděli, jaké místo zaujímá pokora v myšlení tří velkých světců, je vhodné
prohloubit teologický
význam pokory. Svatý
Tomáš o tom pojednává v Teologické summě, otázka 161 II-IIae.
Dělí téma na šest článků nazvaných:
Zda je pokora ctnost; Zda se pokora týká
sféry žádostivosti; Zda se člověk má z pokory podřizovat všem; Zda je pokora součástí skromnosti a tedy umírněnosti; Zda
je pokora největší ze všech ctností; Zda je
dvanáct stupňů pokory v Benediktově řeholi oprávněných.
Podívejme se, co říká sv. Tomáš v prvním článku „Zda je pokora ctnost“. Světec
předkládá svou myšlenku a tvrdí, že pokora je ctnost s odvoláním jak na slova Panny
Marie: „Shlédl na pokoru své služebnice,“
tak především na slova Spasitelova: „Učte
4. ČÁST
V této části autor otevírá
nejvybranější teologickou
perspektivu ctnosti skrytosti díky
Tomášovi Akvinskému a GarrigouLagrangeovi.
I.
se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný
srdcem.“
Aby podpořil tezi, že pokora je ctnost,
připomíná sv. Tomáš, že nesnadné dobro
má jeden aspekt, který přitahuje, a jeden,
který odpuzuje. Pro zvládání citových
podnětů přitažlivosti je potřebná mravní
ctnost, která je mírní a brzdí, a k zvládání
odporu je potřebná mravní ctnost, která
posiluje a stimuluje.
Pro nesnadné dobro se tedy vyžadují
dvě ctnosti: jedna pro mírnění a brždění
mysli, aby nesměřovala příliš vysoko, a to
spadá do ctnosti pokory; druhá ctnost má
posílit mysl před zoufalstvím a povzbudit
ji v souladu se zdravým rozumem k dosažení velkých věcí, a to je velkorysost. Proto
je zřejmé – uzavírá – že pokora je ctnost.
Ve třetím článku, tedy „Zda se člověk
pro pokoru musí podřizovat všem“, svatý
Tomáš uvádí dva aspekty: to, co patří Bohu, a to, co patří člověku. Každý člověk se
musí podřídit jinému člověku vzhledem
k Božím darům, které jsou v něm. Ale bez
předsudků a s pokorou je možné dát přednost darům, které jsme od Boha dostali,
před těmi, které podle nás dostali druzí.
Pokora zároveň nevyžaduje, aby se někdo
kvůli svým nedostatkům podřizoval bližnímu s ohledem na jeho nedostatky z toho důvodu, že každý se musí považovat za
O POKOŘE
Škola Abba
!
TEOLOGIE JEDNOTY
– 10/2006
většího hříšníka než jsou ostatní. Někdo
si však může myslet, že v bližním existuje
dobro, které on nemá, případně že si uvědomuje v sobě samém zlo, které se nevidí
v druhých: a tak se může vždy bližnímu
podřídit.
Může se zdát, že toto spíš spekulativní
než citové zkoumání pokory se úplně neshoduje s prožitou zkušeností světců, neboť mnozí z nich prohlašovali, že jsou nejhoršími lidmi na světě; zkoumání má ale
velkou spekulativní hodnotu, protože klade jasné racionální základy pokory pomocí
filosofických a teologických termínů.
Svatý Tomáš hovoří o pokoře jako
o mravní ctnosti a podstatné části ctnosti
umírněnosti; ale zdá se nám, že jeho definice pokory jako ctnosti, která mírní a brzdí
duši člověka, aby nepřeháněl úsilí o vysoké
cíle, se neodpovídá pokoře, jakou vidíme
u Ježíše a Marie.
POKORA
U MODERNÍHO TEOLOGA
Pokora – tvrdí Reginald Garrigou-Lagrange v knize Tři etapy duchovního života – nespočívá jen v potlačení pýchy ve
všech jejich podobách, protože tato ctnost
byla vynikajícím způsobem uskutečňována Pannou Marií a nade vše vynikajícím
způsobem naším Pánem. Pokora znamená sklonit se k zemi a ponížit se před Bohem, když uznáme pravdivou skutečnost,
že mezi Stvořitelem a tvorem je nekonečná
vzdálenost. Čím více živým a konkrétním
způsobem dáváme najevo, že si tuto vzdálenost uvědomujeme, tím jsme pokornější.
Takto pojímaná pokora má svůj dvojí dogmatický základ: tajemství stvoření z ničeho; tajemství milosti a potřeby pomáhající
milosti. Z toho vyplývají čtyři důsledky: 1)
sami ze sebe jsme opravdové nic. 2) Bůh je
nejvyšším pořadatelem, který řídí všechno
a od něj máme pokorně přijímat všeobecné
vedení přikázání a zvláštní vedení pro každého z nás, spokojeni i s přijetím posledního skrytého, ale vždy tím plodnějšího místa. 3) Potřebujeme tedy posilu pomáhající
milosti, o kterou máme pokorně prosit,
abychom vytrvali až do konce. Bůh je původce milosti. 4) Po hříchu se k naší nouzi
přidává naše bída, která stojí níže než samo
nic, protože je porušením řádu, které někdy uvádí duši do stavu odporné podlosti.
Žalm „Miserere“ nám připomíná tyto velké
pravdy: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro
milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost
smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého
hříchu!... Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích...
Očisť... umyj mě, budu bělejší nad sníh...
Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď
všechny moje nepravosti. Stvoř mi, Bože,
čisté srdce, obnov v mém nitru pevného
ducha... Dej, ať se zas veselím z tvé spásy,
podepři mě duchem oddanosti.“ (Žalm 51)
Opravdová pokora se liší od malomyslnosti. Pokorná duše říká s Marií: „Hle, služebnice Pána, ať se mi stane podle tvého
II.
slova.“ Když Garrigou-Lagrange popisuje
pokoru vůči bližnímu, vrací se k myšlence svatého Tomáše shora uvedené a připojuje další tvrzení Akvinského (I., q. 20, a.
3): „Protože je pro nás příčinou veškerého
dobra láska Boží, nikdo by nemohl být lepší než druhý, pokud by nebyl více milován
Bohem. ‚Máš něco, co bys nedostal?‘ (1
Kor 4, 7).“ Svatý Tomáš zdůrazňuje, že pokora neutíká od velkých věcí; naopak posiluje v nás velkorysost tím, že pokorně usilujeme o vysoké věci, dle příkladu Mistra,
který říká: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (pokora) a dal
svůj život jako výkupné za všechny (velkorysost).“ (Mt 20, 28)
V PRAXI
Jak to máme dělat v praxi, abychom dosáhli dokonalé pokory, bez níž nemůžeme
být dokonalí v lásce? Nikdy nemáme chválit sami sebe; máme trpělivě přijímat zasloužená pokárání; rovněž máme trpělivě
přijmout pokárání málo či vůbec nezasloužené; mít lásku k pohrdání.
Svatá Terezie z Avily vysvětluje, že pro
dosažení nejvyšších stupňů pokory, které
jsou – jak říká – ryzí dary Boží a nadpřirozené dobro, je zapotřebí určitá vlitá kontemplace pokory pro nás ukřižovaného Pána a živá touha se mu podobat.
Ježíšova pokora je vynikající vzor pro
naši pokoru.
Máme kontemplovat nekonečnou Spasitelovu vznešenost, abychom mohli trochu
pochopit, do jaké míry se ponížil a neponechal si žádostivě svou rovnost s Bohem
a zřekl se sám sebe (Fil 2, 6). Slovo si ponechalo svou božskou přirozenost, ale jakoby se jí zřeklo a vzalo na sebe přirozenost
lidskou, která je jakoby prázdná vzhledem
k nekonečné plnosti veškeré dokonalosti
božské podstaty. Syn přijal podobu otroka,
aby jeho osoba byla jak Syn Boží tak syn
člověka, novorozeně v jesličkách a muž
bolesti přibitý na kříž. Vyjma hříchu vzal
na sebe celé lidství: chtěl se narodit mezi
chudé, trpěl hladem a zimou, namáhal se
a unavoval. Svatý Pavel proniká ještě hlouběji do tajemství kenose: „Ponížil se a byl
poslušný až k smrti,“ aby dosvědčil jako
člověk, že „čím větší jsi, tím více se pokořuj
a najdeš milost před Hospodinem. Neboť
Hospodinova moc je veliká; pokornými je
oslavován“ (Sir 3, 18-20).
Výrazem pokory je poslušnost, díky které je záslužná naše činnost i utrpení, které
se mohou stát velmi plodnými, protože Pán
oslavil bolest svou poslušností a láskou.
Poslušnost je velká a hrdinská, když neodmítá smrt a neuniká před hanbou. Ježíš byl
odsouzen k nejpotupnější smrti a toto jeho
ponížení bylo nutné dříve, než vstoupil do
své slávy Vykupitele, zdroje veškeré milosti, předmětu lásky a adorace.
Když Kristus přicházel na svět, řekl Otci:
„Dary ani oběti (starozákonní) jsi nechtěl,
ale připravil jsi mi tělo... Proto jsem řekl:
Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli.“
(Žid 10, 5)
III.
!
10/2006 – TEOLOGIE JEDNOTY
14 / NOVÉ MĚSTO
10/2006
SLOVO ŽIVOTA NA ŘÍJEN 2006
Kresba: Petr Ettler
Mnohdy si totiž myslíme, že člověku, který má nějaké trápení,
prokazujeme velkou službu tím, že mu radíme, a to často nevhodně,
nebo že sami mnoho mluvíme... a tím ho můžeme nudit a obtěžovat.
Naopak důležité je „být“ vedle každého láskou!
Pak najdeme přímou cestu do jeho srdce a můžeme ho povzbudit.
„KDOKOLI VÁM PODÁ ČÍŠI VODY PROTO,
ŽE JSTE KRISTOVI, AMEN, PRAVÍM VÁM:
NEPŘIJDE O SVOU ODMĚNU.“ (MK 9, 41)
a různých místech evangelia Ježíš vyzývá
k dávání: dát chudým1, tomu, kdo žádá, tomu, kdo si chce vypůjčit2, dát najíst tomu,
kdo má hlad3, kabát tomu, kdo žádá o košili4; dát zadarmo5...
On sám dával jako první: zdraví nemocným, odpuštění hříšníkům, život nám
N
všem6.
Proti egoistické hrabivosti staví velkorysost; proti zaměření na
vlastní potřeby pozornost k druhým; proti kultuře vlastnění kulturu dávání.
Nezáleží na tom, zda můžeme dát hodně nebo málo. Důležité
je „jak“ dáváme, kolik lásky vkládáme do malého gesta pozornosti
vůči druhému. Někdy stačí podat mu sklenici vody, sklenici „studené“7 vody, jak upřesňuje Matoušovo evangelium, což je zvlášť vítané
a potřebné v teplé a vyprahlé zemi jako Palestina.
„KDOKOLI VÁM PODÁ ČÍŠI VODY PROTO,
ŽE JSTE KRISTOVI, AMEN, PRAVÍM VÁM:
NEPŘIJDE O SVOU ODMĚNU.“
Sklenice vody, malé gesto, ale z Božího pohledu velké, pokud je
vykonáno v Jeho jménu, totiž z lásky.
A láska má mnoho forem a umí najít nejvhodnější způsob, jak se
projevit.
Láska je pozorná, protože zapomíná na sebe.
Láska je horlivá, protože když u někoho zpozoruje nouzi, spěchá
mu okamžitě na pomoc.
Láska dokáže přistupovat k bližnímu s postojem naslouchat, sloužit, být k dispozici.
„KDOKOLI VÁM PODÁ ČÍŠI VODY PROTO,
ŽE JSTE KRISTOVI, AMEN, PRAVÍM VÁM:
NEPŘIJDE O SVOU ODMĚNU.“
Slovo života tohoto měsíce nám může pomoci odhalit hodnotu
každé naší činnosti: od práce doma nebo na poli a v továrně až po
vyřizování kancelářských záležitostí, školních úkolů, stejně jako odpovědnost v občanské, politické a náboženské oblasti. Všechno se
může stát pozornou a horlivou službou.
Láska nám dá nové oči, abychom vnímali to, co ostatní potřebují
a šli jim vynalézavě a velkoryse vstříc.
Jaké to přináší plody? Dary budou kolovat, protože láska vyvolává
lásku. Radost se znásobí, protože „blaženější je dávat než dostávat“8.
„Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“
Vzpomínám si, že během druhé světové války žily v některých
částech našeho města Tridentu velmi chudé rodiny. Dělily jsme se
s nimi o všechno; chtěly jsme pozvednout jejich životní úroveň tak,
abychom dospěli všichni k určité rovnosti.
Jednoduchá úvaha přinesla nečekané plody: potraviny, oblečení
a léky začaly kolovat v nezvyklé hojnosti... Tak jsme se přesvědčily,
že v životě podle evangelia je odpověď na každý individuální i sociální problém.
Nebyla to utopie. Dnes jsou stovky podniků zapojené do projektu
„ekonomika společenství“, jejímž cílem je zaměřit celý život podniku na kulturu dávání a dávat do společného zisk určený na sociální
účely, mezi které patří pomoc lidem v nouzi, vytváření nových pracovních míst a pomoc potřebným.
Ale lidí v nouzi je hodně a výnosy těchto podniků nedokáží veškerou nouzi pokrýt. Proto mnozí z nás od roku 1994 věnují každý
měsíc malou částku pro chudé.
V současné době pomáháme sedmi tisícům lidí v 55 zemích.
Existuje bezpočet svědectví o „sklenicích vody“, které byly přijaté
i darované ve velkorysé soutěži. Jeden příklad z Filipín: „Naše malé
řeznictví zkrachovalo kvůli epidemii dobytka. Museli jsme se zadlužit a nevěděli jsme už, jak dál. Díky vaší pravidelné pomoci jsme měli
každý den co jíst. Brzy jsem pochopil, že i já musím pomáhat těm,
kdo mají ještě větší nouzi než já. Naše sousedka byla nemocná, velmi
trpěla a potřebovala i hmotnou pomoc. Pomáhal jsem jí do chvíle,
než odešla do nebe, a začal jsem ekonomicky podporovat i její páté dítě, protože otec, který byl mnohem chudší než my, ho nemohl
sám uživit.“
CHIARA LUBICHOVÁ
1. srov. Mk 10, 21; 2. srov. Mt 5, 42; 3. srov. Mk 6, 37; 4. srov. Mt 5, 40;
5. srov. Mt 10, 8; 6. srov. Mk 10, 45; 7. srov. Mt 10, 42.
NOVÉ MĚSTO
/ 15
10/2006
KŘESŤANÉ
A MUSLIMOVÉ
SDÍLEJÍ
STEJNÝ OSUD
ŽIVOT ZE SLOVA
Od komunity Hnutí fokoláre
v Libanonu jsme dostali několik
svědectví z dramatické situace,
kterou prožívali křesťané
a muslimové této malé země.
J
sem v autě. Provoz je velmi pomalý. Lidé mají v očích buď
vyhaslý pohled nebo vzdor. Poslouchám rádio. Varuje před
nebezpečím, které může každou chvíli nastat. Opět znělka
Flash Informatio Radio Libanon, kterou jsme slýchávali v nejtěžších okamžicích dlouhé války. V našich uších je zaznamenána navždy a stále nám při ní naskakuje husí
kůže: „Hlásí se redakce: vesnice na jihu – Kleya,
Debl, Marjehyoun – i mnoho dalších lokalit je
v kritické situaci. Lidé jsou namačkáni v kostelech, na radnicích vládne nejistota. Potřebují pomoc při evakuaci nemocných, lidí s postižením,
starých, zraněných... Jsou bez potravin, léků, vody i elektřiny. Tento stav humanitární katastrofy
nemůže trvat...“
Za pár sekund tatáž znělka, tentýž hlas: „Na
periferii Zahlé došlo k intenzivnímu bombardování, byla poškozena elektrárna... Vyzýváme
všechny, aby vycházeli jen v případě extrémní
nouze.“ Zvoní mobil. Volá kamarádka z Bejrútu. Prosí mě, abych našla bezpečné místo, kam by
evakuovala svou maminku... Ano, válka tentokrát představuje nové nebezpečí: zničit zemi, lid...
Cílem útoků jsou mosty, silnice, veřejná i soukromá infrastruktura. Zasaženy jsou všechny oblasti: jih, Békaa, sever, pobřeží, Bejrút. Nebezpečí
hrozí všude. Lidé jsou vyčerpaní. Dostali jsme na
srozuměnou, že konec nebude zítra...
V tomto pekle všeobecného pustošení však existuje záblesk světla, aby dodával naději, motivoval, povzbudil...
16 / NOVÉ MĚSTO
Biacout, tak jako všechny
libanonské vesnice, které ještě
nebyly bombardovány, je přeplněn
rodinami, které uprchly z jižních
částí Bejrútu. Křesťané a muslimové
bez rozdílu. Tato malá osada vznikla
během války v 80. letech díky
volontárkám z Hnutí fokoláre
jako oáza míru a soužití.
Dnes prožívá novou podobu
svého poslání.
V
Fota: Michele Zanzucchi
ZÁBLESK NADĚJE
Z PEKLA V LIBANONU
Co se děje v IRAPu (rehabilitační škola pro
hluchoněmé)? Lidé zaplnili velkou halu, chodby, třídy se mění v náhradní pokoje. Snažíme se
navázat kontakty, abychom mohli koordinovat
pomoc sociálních institucí. Toaletní papír, přikrývky, zásoby potravin, léky pro maličké, které
postihly silné průjmy. Odjíždím do sběrného střediska v Bourg Hammoud. Matrace a oblečení
přichází od Libanonců, aby pomohli rodinám
s nejmenšími dětmi. Pokoušíme se spojit s našimi
přáteli na jihu. Jsou izolovaní bez jakékoli pomoci. Ale mnohé telefonní linky byly zničeny. Vůle
žít i přes omezené možnosti zůstává.
Křesťané a muslimové – šiité i sunnité – mají
stejný osud a sjednotilo je násilí, které je společně
postihlo. Jsou Libanonci, milují svou zemi a jsou
věrní svým kořenům.
Stále udržujeme ducha solidarity. Mír, jehož
dosažení nás zmobilizuje a za který se modlíme,
musíme vytvořit v každém okamžiku v sobě. A je
třeba začínat znovu, abychom překonali strach,
nenávist a násilí, které by naše úsilí chtěly oslabit.
Skupina mladých odešla z IRAPu pomáhat
do jiných center. Jedna dívka řekla: „Tady jsme
prožívali ‚okamžiky nebe‘.“ Odpověděla jsem:
„Ať teď každý z vás přinese toto nebe tam, kam
přijde.“ To je to největší dobro, které se snažíme dát lidem okolo nás. Potřebujeme všechno.
Ale především potřebujeme přátelství, solidaritu
a modlitbu. Země cedru se zase obnoví, bude žít!
Vyzýváme všechny naše přátele a humanitární
organizace: vytvořte řetěz modliteb, řetěz pomoci. Mobilizujte veřejné mínění ve prospěch svrchovanosti Libanonu. Každý skutek solidarity je
vítán!
ZA TÝM IRAPU: JANINE A MONA
sociálně-zdravotnickém středisku potkáváme Aciu. Poznaly jsme ji před dvaceti
lety, když s rodinou a další stovkou lidí
utekla z vesnice na jihu Libanonu. Našly jsme ji
tehdy na pláži, bez střechy nad hlavou, bez jídla,
zcela bezmocnou.
Dnes se situace opakuje znovu. Acia bere do
svého domu tři rodiny, pocházející z její vesnice
a další dva stařečky. Nejistá situace jí nebrání
v tom, aby jim poskytla všechno, co má. „Zvládneme to, jak to půjde,“ říká. „Naštěstí je léto. Lidé
spí na terase. Ale potřebujeme matrace a léky pro
děti, mou maminku a tchýni, ale i pro mého muže.“ Více než rok trpí manžel svalovou sklerózou.
Pak pokračuje: „Dnes se dalších rodin ujala i naše sousedka. Jsou v hrozných podmínkách. Potřebují všechno.“ Dáváme, co máme, a pokračujeme
v cestě. Dojely jsme do domu Naší Paní, který byl
zbudován za války jako místo pokoje a naslouchání, sdílení. Sawsan, vychovatelka ve školce,
poskytla střechu nad hlavou osmi muslimským
rodinám. Děkují Allahovi, že jsou tady a doufají, že najdou své příbuzné žijící blízko hranic živé
a zdravé. „Doufáme, že Allah spálí ty, co nás zabíjejí,“ říká rozzlobeně jedna z nich. Ale hned dodává: „Je to silnější než já, jsem dopálená, to, co se
děje, mě rozčiluje, ale vím, že lidé na druhé straně
trpí běsněním této války stejně jako my.“ Fatmé
dodává: „Všichni jsme děti Boží. Ať všemohoucí
Allah uklidní srdce a duše a umožní nám uzavřít
mír.“ Přichází Wardé, mladá křesťanka, která
v poslední válce utekla s manželem a dětmi z jihu
a uchýlila se do Biacout. Nedávno se na jih vrátila. „Vracíme se do Biacout. Děkujeme Bohu!
Nikdo nebyl zraněn. Máme s sebou tři rodiny.
Nemáme nic a máme strach z toho, co se děje a co
nás asi ještě čeká.“ V rukou některých šiítských
žen vidím dlouhé růžence. Wardé nás doprovází
a my se snažíme sdílet její obavy. Vracíme se do
auta: v srdci máme pohodu okamžiků strávených
společně v domě Naší Paní i hořkost bolestných
výkřiků, které se všude rozléhají.
MONA
BEJRÚT, HLAVNÍ MĚSTO LIBANONU, UKAZUJE
STOPY VÁLKY.
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
– 10/2006
PŘED
Fota: archiv
PADESÁTI LETY
OSLAVA NA MARIAPOLI ROKU 1956. ZCELA VPRAVO JE GUGLIELMO
BOSELLI, KTERÝ BYL 26 LET ŘEDITELEM ČASOPISU.
blémy, s nimiž se denně setkáváme všich„Byli jsme na setkání ve Vale di Primieni.“
ro,“ vypráví Doriana Zamboni, jedna z prv„Když jsme se vrátili z Dolomitů domů,“
ních Chiařiných společnic a dlouholetá pravypráví Guglielmo Boselli, ředitel časopicovnice v redakci. „Pamatuji se na všechny
su od roku 1975 do roku 2001, „rozhodli
ty lidi, kteří našli na Mariapoli řešení svých
jsme se založit Nové město pro celý svět. I já
problémů a odpověď na své hledání. Měli se
jsem si přál vznik časopisu, který by všem
vrátit do svých měst a ztratit kontakt s ostatdal vědomí jednoty, přinášel zprávy o šířeními? Ptaly jsme se samy sebe, jak tito lidé
ní nového života, duchovně nás živil a udrdokážou žít bez jakýchkoli vztahů poté, co
žoval plamen, který nás zapálil. Ale to neprožili tuto komunitní zkušenost?“
bylo všechno. Důsledkem naší každodenní
Po několik let tato potřeba zůstávala pousnahy o řešení lidských, společenských i kulhým přáním. S realističtějším zhodnocením
turních problémů vznikala potřeba nově inmožnosti vydávat časopis, který by všechny
terpretovat fakta. Nakonec se tvůrci a potenspojoval, bylo třeba čekat až do roku 1954.
ciální čtenáři shodli na třech předpokladech:
„V tom roce,“ objasňuje Pasquale Foresi, duspojovací funkce, ale nejen ta; duchovně
še časopisu už od dob jeho vznikání, „se exformační funkce, která však nebude odtržeplicitněji ukázalo, že by spiritualita jednoty
ná od skutečnosti; informační funkce, avšak
prožívaná Hnutím fokoláre měla mít také
s nevyřčenými interpretačními klíči.“
svůj veřejný hlas. Nástroj spojení, ale nic tajCesta byla naplánovaná. A začátek cesty
nůstkářského,“ upřesňuje hned Pasquale Foneodkladný.
resi. „Byl zamýšlený jako časopis o nás, a to
„Ale v roce 1954,“ vypráví Pasquale Forei po stránce duchovní a náboženské. Neměsi, „se zdálo faktické publikování ještě vzdála chybět ani druhá, doplňková funkce, totiž
lené. Důvod? Dobře jsme věděli, že vydávat
interpretovat ve světle tohoto společného,
časopis není samozřejmě žádná výdělečná
hluboce křesťanského i lidského ideálu pročinnost. Myšlenky byly výborné. V realizaci bránil jen jeden detail: chyběly finanční
zdroje a kompetentní osoby. Kolem projektu se pohybovali lidé vedení nejlepšími záměry, ale naprosto nezkušení v čemkoli, co
se týkalo tisku. Dobře. Ne, vlastně špatně.
Museli jsme ještě dlouho čekat. Síla událostí,
nebo spíš vitalita samotného Hnutí dokázala tento cíl naplnit, i když velice skromnými,
téměř primitivními prostředky.“
Doriana Zamboni vzpomíná: „Chiara vyzkoušela všechny fokolaríny a fokolarínky,
aby viděla, zda je někdo schopen psát noviny. Našlo se mezi nimi několik vhodných
adeptů.“
„Nepotřebovali jsme mít hned zkušené
novináře,“ vysvětluje Boselli, „spíše nám le-
FARNÍ KOSTEL VE FIERA DI PRIMIERO NA ZÁBĚRU Z PADESÁTÝCH LET.
Nikdo by za to nedal ani korunu.
Tak odvážný byl záměr vydávat
časopis. Ale věřili tomu zakladatelé
časopisu i ti, kteří přišli později,
a zůstali věrni záměru Chiary
Lubichové i očekávání celého
společenství.
N
eočekávali jsme to.
Najít shodu mezi matematiky, filosofy, historiky i současnými
analytiky není běžné.
Zvláště pokud se jedná o to, přesvědčit je
v dnešní době společenských změn, morálního relativismu a přepisování dějin o tom,
že padesát let je vlastně půl století.
V době, kdy vládne v západním světě touha po věčném mládí, se na vrásky a na minulost nehledí, vzpomínky a paměť se přikrášlují. Avšak padesát let je stále ještě významná
doba. Tím spíše pro podnik v nestabilním
kontextu globalizovaného trhu.
Pokud jde o podnik v oblasti tisku, tento cíl je ještě obtížněji dosažitelný. A pokud
celé dobrodružství začne bez kapitána i bez
kapitálu, výsledek je skutečně hoden pozornosti.
Výročí založení našeho časopisu je příležitostí, abychom si připomněli – bez přehnaných oslav a nostalgických vzpomínek
– vznik periodika, které doprovázelo mnoho Italů.
Myšlenka nástroje, který by spojoval
všechny, kteří jsou v kontaktu s Hnutím
fokoláre, se objevila už v prvních letech po
válce, když společenství kolem Chiary Lubichové začalo rychle růst a šířit se do světa.
Tato potřeba byla ještě naléhavější, když
se začala v údolích Dolomitů od roku 1950
pořádat letní setkání, Mariapoli.
IGINO GIORDANI, PRVNÍ ŘEDITEL NOVÉHO
MĚSTA, S TEHDEJŠÍMI POSLANCI:
TOMMASEM SORGIM, ENRICEM ROSELLIM
A PALMIREM FORESIM.
NOVÉ MĚSTO
/ 17
Fota: archiv
10/2006 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE
CHIARA LUBICHOVÁ V HORÁCH PASSO ROLLE.
želo na srdci, aby byl časopis výrazem života. Aby ten, kdo bude do časopisu psát, do
něj přinášel evangelium, které sám prožívá.“
„Chiařina horlivost,“ říká Bruna Tomasi,
další z prvních společnic, „nevznikla jen tak
z ničeho nic. Chiara chtěla odjakživa oslovit
všechny lidi. Proto už dlouho říkala: budeme mít časopis.“
A konečně nastal den, který změnil běh
dějin: 14. července 1956, sobota. Přesně
před padesáti lety spatřil časopis světlo světa.
Bylo to sedmdesát cyklostylovaných výtisků. „Vychází Nové město,“ stálo v úvodníku
zakladatelky fokolarínů, „periodikum určené pro obyvatele Mariapoli, pro ty, kteří dovedou ocenit i ty nejmenší zprávičky, které
jsou však v jejich očích veliké, protože žijí ve
světě, kde se uvažuje úplně jinak, kde má větší cenu almužna vdovy než bezcitně přenesená hora.“ A na závěr dodatek: „Přejme si,
aby tento časopis dokázal naplnit svoji funkci, totiž spojit v jedno všechny obyvatele tohoto města. A kdo ví, zda není zárodkem
tolik očekávaného časopisu, který nás bude
spojovat, až se vrátíme do svých domovů.“
Chiařin realismus doporučuje: „Podívejme se, jak jsme na tom. Naše plány jsou vyšší, ale buďme spokojeni zatím s tímto vydáním, díky kterému můžeme vůbec začít.“
Doriana Zamboni pokračuje: „Chiara
nám řekla: ,Založili jsme časopis.‘ A my jsme
si představovali něco tak velikého, že jsme
pomýšleli spíše na nějakou mezinárodní tiskovou agenturu, než na obyčejný časopis.
Byly jsme přesvědčené, že z našich životů
se zrodí něco velikého, co bude přeloženo
do mnoha jazyků a co se dostane k mnoha
národům, protože se bude jednat o něco, co
18 / NOVÉ MĚSTO
bude překračovat hranice rasy, kultury i náboženství.“
Průkopníci se dali do díla. A jejich činnost
byla v tom slunném červenci doslova horečná. Za prvním číslem ihned následovala vydání z 16., 20. a 24. července a pak 1. srpna
v nákladu, který se z počátečních sedmdesáti
výtisků vyšplhal postupně na sto dvacet, sto
padesát a sto osmdesát. Na začátku srpna už
to bylo tři sta.
„Já si na tu dobu zvlášť dobře vzpomínám,“ říká Bruna Tommasi, „protože Chiara
svěřila časopis mně a Vitalianu Bullettimu.“
Na konci srpna, když se zavřela vrata za
Mariapolí 1956, byla přestřižena pupeční šňůra, která časopis vázala k dočasnému
místu a živila ho v době jeho vzniku a prvních krůčcích. Časopis měl zůstat obhájcem
našich ideálů a životního stylu, který z nich
vyplývá, ale po tomto setkání už byl – bez
nostalgie – navždy výrazně odlišný.
Účastníci Mariapoli měli ještě před očima
usměvavé údolí Primiero a mohutnost Pale
di San Martino, když dostali poprvé po návratu domů časopis do schránky. To číslo mělo nádech zvláštního vydání jak pro čtenáře,
tak pro redakci. Časopis začal znovu vycházet po padesátidenním přerušení a znamenal
vstup mezi lidi, doprostřed všech problémů,
se kterými se chtěl konfrontovat.
To byl cíl, který malé redakci nenaháněl
žádný strach. Dokonce se zdálo, že na takovou výzvu čekala, a padaly přímo bojovné
návrhy, ponechat peru novináře a spisovatele Igina Giordaniho, účastníka prvních vydavatelských dobrodružství, úlohu oznámit
v tomto čísle „další vydávání našeho časopisu. Bude to zpočátku čtrnáctideník. Doufáme, že z něj časem vznikne týdeník. A pak,
kdo ví, třeba i deník“. Z časopisu nakonec
skutečně vzniklo Nové město, které vycházelo jednou za čtrnáct dní.
Redakce se přestěhovala z Dolomitů do
Říma.
„Pamatuji se, jako by to bylo dnes, na své
první působení v sídle časopisu,“ vzpomíná
Gino Lubich, skutečný novinář, který pracoval před svým obrácením v deníku L´Unita.
„Zdálo se mi, že to je něco ‚na hranici skutečnosti‘: redakci tvořil jeden stolek se dvěma
židlemi, dva psací stoly a hromádka papíru,
to vše ve skladišti nepotřebných věcí mezi
stohy knih, deštníků a matrací.“
Iniciativu řídil Pasquale Foresi, Danilo
Zanzucchi dělal sazbu a kreslil, Guglielmo
Boselli, Spartaco Lucarini, Gino Lubich
a Giordani psali, Bruna Tommasi přepisovala na stroji, Vittaliano Bulletti měl na starosti
distribuci. Začalo se také s prvními překlady
do francouzštiny a němčiny.
ZÁBĚRY Z PŘECHODU
NOVÉHO MĚSTA
Z CYKLOSTYLOVANÉHO
ZPRAVODAJE
NA TIŠTĚNÝ ČASOPIS.
Skoro všichni měli i jiné povinnosti, včetně zaměstnání. Bylo zapotřebí, aby psal ještě
někdo další. Turínský advokát Vittorio Sabbione si to vzal tak k srdci, že kdokoli se objevil v jeho širokém zorném poli, byl volky
nevolky přinucen ke psaní.
„Ale vzhledem k absolutní neschopnosti
psát,“ říká Gino Lubich, „byly články těchto
spolupracovníků většinou pěkné a hluboké
úvahy, dobře podložené argumentace, někdy dokonce i vytříbená kázání. Bylo to cokoli jiného, ale články to nebyly. S trochou
dobré vůle by se daly použít tak na úvodník. Ale copak může být celý časopis složený
z úvodníků? Kdokoli s povrchními znalostmi o médiích by nedal za budoucnost Nového města ani korunu.“
Ale i zkušený Gino musel změnit názor: „K překvapení a zahanbení všech, kdo
se považovali za zkušené, zvyšoval se náklad s každým číslem a od čtenářů přicházelo množství nadšených dopisů.“ A dodal:
„Zjevně v těch úvahách, argumentacích a reflexích bylo i přes neučesanou formu skryto
poselství, které přesvědčilo ty, kteří už dlouho cítili, že je potřebují.“
Bylo to průkopnické období něčeho nového. Za každým číslem se skrývala usilovná
práce, počínaje třeba matricemi, které se po
stovce výtisků rozpíjely.
15. ledna 1957 bylo distribuováno poslední cyklostylované číslo: 4000 výtisků. Na vytištění všech těchto stránek byl zapotřebí týden. Desítky lidí, rozdělených do skupinek,
zajišťovaly tisk, „sešití“ každého čísla, složení a vložení do obálky, napsání adresy a rozeslání.
„Jeden přítel,“ dodává ještě Gino Lubich,
„kterému jsme jednou o naší činnosti vyprávěli, podotkl, že před několika staletími byl
vynalezen tisk, který existuje právě proto,
aby lidem ulehčil podobnou námahu.“ Okamžitě jsme přešli k typografii. O vůni olova
budeme vyprávět někdy příště.
PAOLO LORIGA
– 10/2006
MOMENTKA Z BEZPROSTŘEDNÍHO VZTAHU GEN 4
A MONS. AMATO. NASLOUCHÁNÍ V SÁLE.
TEOLOG A DĚTI
Osm set gen 4, děvčátek z Hnutí fokoláre, se sešlo
v Castelgandolfu, aby si povídaly o tom, jak přinášet
štěstí všem. Děti se setkaly s monsignorem Angelem
Amatem z Kongregace pro otázky víry.
„M
ilý pane biskupe, jsme velmi rády, že jsi
přišel mezi nás. Nečekaly jsme, že přijdeš
a že nám přineseš dopis od Svatého otce:
bylo to pro nás krásné překvapení. Nadchlo nás, co jsi nám vyprávěl o dějinách
církve. Velmi nás zaujaly příběhy svatých. Zvláště příběh o svatém Martinovi,
který rozpůlil svůj plášť. Moc se nám líbilo, jak jsi odpovídal na naše
otázky. Děkujeme!“
Jde o neobvyklou korespondenci. Právě citovaný úryvek je z dopisů od několika děvčátek z Říma tajemníkovi Kongregace pro otázky
víry. „Milý monsignore Amato,“ píše Letizia, „chtěla bych být jako ty
a konat skutky lásky jako ty.“ Camilla z Ceseny píše: „Milý a dobrý
pane Amato, doufám, že zase přijedeš na kongres Gen 4.“
Ten „dobrý pán“ je samozřejmě monsignor Angelo Amato, který je již tři roky tajemníkem kongregace, které až do minulého roku
předsedal tehdejší kardinál Ratzinger. Autorkami těchto dopisů jsou
gen 4, děvčátka z Hnutí fokoláre od čtyř do osmi let.
Spíše než o korespondenci jde o vztah, který se vytvořil mezi biskupem, salesiánem a vzdělaným teologem, a dětmi. Je to přátelství,
které vzniklo vlastně náhodou. Monsignor Amato se dozvěděl o vánoční akci, kterou pořádaly tyto holčičky na celém světě, aby vrátily
Ježíška do centra těchto svátků, a napsal jim dopis. V něm je povzbudil a ocenil jejich nadšení a misionářskou práci. Následovala další korespondence, a nakonec pozvání. V červnu se totiž mělo sejít skoro osm set gen 4 z celé Evropy v Castelgandolfu na každoročním
kongresu s docela velkou výzvou v názvu: Přinášet štěstí. Proč by nepožádaly monsignora Amata, aby hovořil o prameni pravého štěstí,
o Bohu, který je Láska? Přání bylo vysvětlit holčičkám mladším než
osm let obsah encykliky Benedikta XVI. Deus caritas est (smělý plán?)
a zodpovědět několik jejich otázek.
Mezi biskupem a gen 4 se hned vytvořilo zvláštní pouto, jako by
se už odjakživa znali. „Vaše otázky jsou těžké, nevím, jestli je dokážu
zodpovědět,“ řekl několikrát biskup, aby povzbudil dialog.
A tak začal mluvit o „dopisu, který poslal papež všem katolíkům
na světě“. A aby přiblížil Boží lásku, vypráví o lásce rodičů. „Svatý
otec říká, že musíme být milováni a že musíme sami milovat... že církev je láska, totiž že nemiluje jen Boha, ale i bližního.“ A uvádí konkrétní příklady svatosti. Prostě převádí pojednání o lásce z encykliky
do jazyka srozumitelného dětem.
„Ale Svatý otec napsal dopis i vám. Je na něm napsáno: holčičkám
gen 4. Nejste to náhodou vy?“ Potlesk pro Svatého otce je slyšet snad
až do Říma. Holčičky hned spontánně píšou spoustu děkovných odpovědí.
„Milý papeži, jak se máš? Dopis, co jsi nám poslal, se mi moc líbil
a udělal mi radost. Doufám, že tě někdy uvidím. Od tvé milé Benny.“
Mluvili jsme o svatosti. Silvia má k tomuto tématu jednu otázku. „Když se chceme stát svatými, musíme milovat po celý život?“
A pak, vzhledem k tomu, že monsignor Amato zná papeže Benedikta XVI. tak dobře, proč by nám o něm něco nepověděl? „Co dělá
papež pro chudé? Co podnikáš spolu s papežem? Chodíte i do nemocnic a do vězení? Jak se má papež? Má rád nás, gen 4?“ Susanna
má důležitou otázku: „Jak se pozná, že ten, kdo ti vypráví o Bohu,
ho doopravdy zná?“
Z otázek vyplývá opravdová, jasná a jednoduchá katecheze.
Totiž katecheze podobná té, kterou vedl Benedikt XVI. s dětmi
při prvním svatém přijímání na náměstí svatého Petra loni v říjnu. Takové bezprostřední porozumění mezi velkými a malými, tyto spontánní odpovědi na otázky víry v prvním i druhém případě
umožňují, aby v našem komplikovaném světě zazněla věta: „Nechte děti přijít ke mně, nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského
království.“
Dopisy svědčí také o tom, jaké plody přinesl kongres zaměřený na
to, abychom všem přinášeli štěstí, pramenící z dávání a z lásky i ve
chvíli, když náhle přijde bolest. Také o tom svědčí dopisy. Tentokrát
jsou to dopisy Ježíšovi. „Milý Ježíši, mám tě moc ráda! Píšu ti, protože se tě chci zeptat, jestli můžu být svatá, protože se kaju za všechny
NOVÉ MĚSTO
/ 19
Foto: archiv
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
10/2006 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE
hříchy a doufám, že budu dobrá jako svatí, kteří jsou u tebe v nebi.
Tenhle svět mě moc baví, díky, že jsi ho stvořil.“ (Miriam) „Děkuji
ti, Ježíši, za tyto dny. Cítím mnoho štěstí v srdci a chci ho rozdávat
ostatním.“ (Elisa) „Nejmilejší Ježíši, chtěla bych, aby všechny gen 4
hodně milovaly, až do smrti, aby přinesly do světa hodně štěstí a aby
všichni, kdo v tebe nevěří, v tebe uvěřili. Ahoj, mám tě moc ráda.“
(Sara)
Nejedná se snad o to, čemu my dospělí s Benediktem XVI. říkáme
„mít radost z toho, že jsme křesťany a že to můžeme sdělit světu“? Je
dobré začít už v dětství...
AURORA NICOSIA
MONS. ANGELO AMATO
BĚHEM ROZHOVORU S GEN
UČIT SE Z EVANGELIA
Rozhovor s monsginorem Amatem
o tom, jak hovořit s dětmi o Bohu.
Teolog a osm set holčiček. To se nestává
každý den. Jak jste se cítil?
„Bylo to poprvé, co jsem se ocitl před
publikem složeným výhradně z tak malých
holčiček. Viděl jsem, že poslouchají pozorně a aktivně. Během třiceti let, kdy jsem byl
kaplanem u andělských sester v Římě, jsem
se naučil zpovídat dívky z jejich základní
školy a kázat jim při mši svaté. Děti často vypadají, že nedávají pozor, ale ve skutečnosti
slyší každé slovo a výborně si ho zapamatují.
Rodiče to dobře vědí.“
Mluvil jste srozumitelně o Božích věcech s dívkami do osmi let. Jak jste to dokázal?
„Mluvím krátce a jednoduše. Dětem musíte říci málo, ale jasně. Když kněz mluví
o náboženství, musí být co nejvíce evangelní. Musí co nejvíce napodobovat Ježíše,
protože on dovedl hovořit s velkými i malými. Dokonce velkým říkal, aby byli jako
děti, aby byli prostí a důvěřovali Boží prozřetelnosti. Velcí učitelé jako například don
Bosco dokázali sdělovat pravdy víry dětem.
Připomenu jedno kázání dona Boska o svatosti.
Předložil chlapcům tuto úvahu: všichni
jsme povoláni ke svatosti, jak velcí, tak malí.
Je krásné být svatí, a proto musíte být svatí
i vy. Mezi chlapci byl i Dominik Savio, který řekl: ‚Já jsem látka a vy jste krejčí. Ušijte
ze mne krásné šaty Pánu.‘ Dětem musíme
vždycky po příkladu Ježíše říkat pravdu.“
Jaké vzpomínky na tento kongres si odnášíte?
„Je jich mnoho. Srdečné přijetí, kreativita scénky o potopě světa, radost ze zpívání,
touha ptát se na mnoho věcí. Pamatuji se, že
když byly dívky vyzvány k tomu, aby pokládaly otázky, hned se jich asi dvacet rozběhlo
20 / NOVÉ MĚSTO
na pódium a ptalo se na jednoduché, ale teologicky hluboké a zásadní věci.
Například: Jak máme až do konce života vydržet být hodné, když každý den děláme tolik chyb? To je důležitá otázka. Děti
chtějí být hodné, ale cítí, že je těžké tento
slib dodržet. Moje odpověď byla stejně závažná jako otázka: chodit ke svaté zpovědi,
aby jim byly odpuštěny hříchy a díky milosti
posílena vůle dělat dobro, a pak také chodit
k svatému přijímání, aby získaly od Ježíše sílu vytrvat ve svatosti. Svátosti jsou zdroj naší
svatosti po celý život.
Jiná teologická otázka zněla, jaký význam
má ráj, který je souhrnem veškeré radosti a štěstí. Vyskytly se i sympaticky šibalské
otázky typu: ‚Byl byste raději papež, nebo
svatý?‘ Odpověď musíte uhádnout sami.“
Je nezbytné začít předávat víru už od
prvních let života dítěte. Jaké jsou podle
vás základní složky takové výchovy?
„Jsou tři. Především musíme umět dát
vhodnou odpověď na všechny otázky víry, které dítě dospělým dává. Děti dokážou
snadno vystihnout podstatu věcí a událostí.
Hned si třeba všimnou, když mezi rodiči není soulad, a trpí tím. A snaží se to napravit
svým dobrým chováním.
Odpovědi na nekonečnou sérii jejich
‚proč‘ jsou otevřenými dveřmi k jejich náboženské výchově: proč se modlit, proč chodit
v neděli do kostela, proč se zpovídat. Ale také co znamená věčný život, co je eucharistie,
kdo je papež. Rodiče jako první vychovatelé ve víře mají povinnost na tisíce dětských
otázek odpovídat jednoduše a správně.
Mohou si například pomoci nahlédnutím
do Katechismu katolické církve nebo nedávno vydaného Kompendia.
Nesmíme podceňovat nebo přehlížet touhu dětí po vědění, protože i ony horlivě hledají pravdu.
Dále je třeba doprovázet náboženskou
kulturu svědectvím života. Pokud se rodiče
nikdy nemodlí, dětem bude chybět důkaz
4 NA KONGRESU V CASTELGANDOLFO
o užitečnosti a potřebnosti modlitby. Děti nemohou ochutnat polévku, kterou jim
dospělí neuvaří. Právě vytrvalost v modlitbě
svaté Moniky byla jedním z důvodů, které
přivedly svatého Augustina k obrácení. Matky jsou totiž prvními učitelkami víry.
A konečně je také třeba nechat působit
milost a vychovávat děti ke ctnostem, aby
uměly rozlišovat mezi dobrem a zlem a zvolily si dobro. Dítě takřka instinktivně pozná,
co je dobré a co je špatné. Proto církev na
oltářích uctívá i děti, jako například čtrnáctiletého Dominika Saviu nebo dvanáctiletou blahoslavenou Lauru Vicuna z Chile.
Laura věděla o neuspořádaném životě své
matky, a nejenže se za ni modlila, ale i přemohla všechny útoky na její ženskou důstojnost. Své utrpení obětovala za obrácení své
matky. A uspěla.“
AURORA NICOSIA
PA P E Ž O V O
POSELST VÍ
GEN 4
Ve Vatikánu 8. června 2006
Milé dívky, Svatého otce Benedikta XVI. potěšila zpráva, že se vás, které patříte k Hnutí fokoláre v různých částech světa, sešlo v těchto dnech
v Centru Mariapoli v Castelgandolfu osm set,
abyste přemýšlely o tématu „Přinášet všem štěstí“.
Papež by rád každou z vás srdečně pozdravil
a popřál vám, abyste rostly v přátelství s Ježíšem
a staly se radostnými svědky evangelia a všem přinesly dar skutečného štěstí.
Jeho Svatost velmi spoléhá na duchovní pomoc dětí a na jejich každodenní modlitby. Doufá
ve zdárný průběh tohoto důležitého setkání a na
znamení zvláštní náklonnosti posílá každé z vás
své apoštolské požehnání. A posílá ho i organizátorkám, vašim rodinám a všem vašim drahým.
I já připojuji pozdrav a přeji vám všechno dobré.
LEONARDO SANDRI
EKOLOGIE
– 10/2006
EKOLOGIE
A EKONOMIKA
NA SOBĚ ZÁVISÍ
Ve druhé části rozhovoru
s Pavlem Nováčkem, ředitelem
Centra interdisciplinárních studií
Palackého univerzity v Olomouci
(viz Nové město 5, 2006, 21) jsme se dotkli
problematiky chudoby a humanitární pomoci.
J
aké místo má ekologie v bipolárním pojetí řízení společnosti ekonomika – politika?
„Na to nedokážu přesně odpovědět. Ekologie
a ekonomika na sobě závisí. Hospodářství společnosti se bez hospodářství přírody neobejde.
Naopak ano. Americký ekonom Herman Daly říká, že kdysi lidé neměli potíže se zdroji, jediným
limitujícím faktorem při stavbě domu byly motorové pily na nařezání dřeva nebo lidé, kteří by dům postavili. Nebo jediným limitujícím faktorem pro lov ryb byli rybáři, lodě a sítě, do kterých
se loví. Dnes je to obráceně, dnes není limitujícím faktorem to,
že bychom nedokázali postavit dostatek lodí a sítí a měli nedostatek rybářů, ale nemáme dostatek ryb; máme dostatek motorových pil, ale nemáme dostatek dřeva. Klasická ekonomika
s tím zatím nepočítá, stále bere zdroje jako něco nekonečného
a počítá jen s kapitálem a s lidskou prací, přírodní kapitál neumí ohodnotit. Přitom se zcela zjevně stává limitujícím faktorem.
Obrazně řečeno: bez dřeva nepostavíte dřevěný dům ani se sto
dělníky a dvaceti motorovými pilami.“
Někteří autoři rozlišují dvojí chudobu: nechtěnou (bídu)
a zvolenou (střídmost). Na kterou se zaměřuje obor Mezinárodní rozvojová studia na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého?
„Jak v rozvinutých tak v rozvojových zemích člověk může
spadnout nejen do nechtěné, ale i do nezaviněně chudoby.
Část lidí si za svou bídu může do značné míry sama, ale je to
velmi složitá otázka.
Střídmost nebo skromnost někteří lidé uplatňují i u nás, ale je
to zatím statisticky nevýznamné procento. Buďme za ně vděčni, mohou být příkladem, ale zatím bych nespoléhal na to, že
většina společnosti přejde na tento způsob života, alespoň ne
v blízké budoucnosti. Uspokojení potřeb a do jisté míry i plýtvání je asi nevyhnutelné.
Spoléhám spíš na regulaci ekonomickými nástroji než na
dobrovolné rozhodnutí. Profesorka Librová z Brna nemluví
o střídmosti, protože u obyčejného člověka to vyvolá pocit, že
mu chcete něco vzít. Naopak hovoří o ekologickém blahobytu,
tedy přechází k pozitivnímu vnímání. Žiji blahobytně, ale to spo-
čívá i v tom, že nejsem závislý na své jachtě a podobných ,nezbytnostech‘.“
Někdy dochází k necitlivému vstupu velkých humanitárních organizací do chudých oblastí. Dokonce se z humanitární pomoci občas stává výhodný podnik. Jaké jsou vaše
zkušenosti?
„Stejně jako rozvojová, i humanitární pomoc je velký byznys.
Možná to ani jinak nejde, protože jde o obrat v miliardách dolarů. U velkých organizací asi nezbývá nic jiného, než neustále
kontrolovat procento výdajů, které připadá na režii. Na Haiti mě
opravdu iritovaly stovky džípů OSN, ale i některých humanitárních organizací. Když se P. Roman Musil snažil některé dostat
do Baie de Henne, setkal se s nezájmem. Nechci zevšeobecňovat, protože řada těchto organizací dokáže v akutních ohroženích pomoci. A potom je celá řada menších příkladů, ale o to
inspirativnějších, jako je například projekt Adopce na dálku –
správně se tomu říká dětské sponzorství, kde je pomoc decentralizovaná, velmi adresná, takže možnost zneužití je značně
omezená.“
Lidé, kteří působili v chudých oblastech Afriky, tvrdí, že
je zapotřebí nejdříve naslouchat a vnímat domorodce. Až
člověk porozumí, pak začít rozvíjet ekonomické aktivity se
spoluúčastí místních obyvatel. Existuje na vaší škole tento
typ spolupráce?
„Náš obor mezinárodních rozvojových studií je specifický,
protože připravuje studenty pro práci v českém programu rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. V současné době dává Česká republika 0,11 procent HDP na rozvojovou pomoc, do
roku 2010 se zavázala zvýšit příspěvek na 0,17 procent a do roku 2015 má dosáhnout 0,33 procent. To je dnešní průměr rozvojové pomoci starých států Evropské unie, které by v roce 2015
už měly být na úrovni 0,7% HDP.“
Takže vychováváte úředníky?
„Nejenom, dá se říci spíše manažery, kteří budou působit buď
u nás na ministerstvech, v nevládních organizacích, na agentuře rozvojové spolupráce, která během několika let určitě vznikne, nebo v podnicích, které exportují do rozvojových zemí.
Také poroste migrace a s ní souvisí situace v uprchlických táborech, multikulturní vztahy, globální výchova a rozvojové vzdělávání. To vše by měli zvládat naši absolventi. Část z nich bude
působit alespoň nějaký čas v zemích příjemce pomoci, kde budou v managementu projektů. Navíc budou schopni uplatnit se
v Evropské unii. Proto si myslím, že tento studijní obor má smysl
a je perspektivní.“
ZA ROZHOVOR DĚKUJE IRENA SARGÁNKOVÁ
NOVÉ MĚSTO
/ 21
10/2006 – INSPIRACE A SOUVISLOSTI
OPUŠTĚNÝ: TVÁŘ BOHA-LÁSKY
A CESTA PRO LIDSTVO
2. ČÁST
UKŘIŽOVANÝ JEŽÍŠ
U SVATÉHO PAVLA
S
vatý Pavel je svědkem prvního řádu pro uvažování
prvotní církve o ukřižovaném Ježíši. On ví ve světle svého osobního setkání
se Vzkříšeným a díky své
víře v něj (viz Gal 3, 13),
že ten, kdo se jako Ukřižovaný stal pro nás
zlořečeným a zacházelo se s ním jako s hříšníkem v náš prospěch (viz 2 Kor 5, 21), je
skutečně jednorozený Syn Boží.
Že by mohl Mesiáš, a dokonce sám vtělený Syn Boží, zemřít na kříži zjevně zlořečen
a opuštěn samým Bohem, bylo pro tehdejšího Žida vrcholem paradoxu. Jak by mohl
všemohoucí Bůh mít vůbec něco společného s ukřižovaným?
Pavlovi se dostalo milosti odkrýt význam
tohoto paradoxu. Ve skandálu kříže viděl
dokonalé a definitivní zjevení Boha, jasný
a přesvědčivý důkaz jeho nekonečné lásky
k lidstvu.
Ukřižovaný Ježíš se tak stal ústředním bodem jeho kázání: „Rozhodl jsem se totiž, že
mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista,
a to Krista ukřižovaného,“ (1 Kor 2, 2), napsal Korintským. Ve slově „ukřižovaný“ je
u Pavla přítomen, jak jsme viděli, i rozměr
opuštěnosti, který v naší době velice prohloubila a zdůraznila Chiara Lubichová.
Postava ukřižovaného a opuštěného Ježíše, která se lidskému rozumu jeví jako slabost,
a tudíž i jako skandál a hloupost, je z pohledu víry ve skutečnosti projevem „Boží moci
a Boží moudrosti“(srov. 1 Kor 1, 24).
V něm se projevuje veškerá moudrost nekonečné Boží lásky k lidem. Kříž je totiž paradoxně nejlepší cestou, kterou si Bůh mohl
vybrat, aby nás spasil a přivedl nás do plnosti spojení s Ním. Ve vtělení se Syn seslaný
Otcem ponížil a přijal roli služebníka, stal
se nám podobným ve všem kromě hříchu.
Na kříži, kde byl poslušný až k smrti, s námi
sdílí naši situaci, poznamenanou utrpením
a smrtí, a zakouší sám na sobě nepřítomnost
Boží, která je následkem hříchu.
22 / NOVÉ MĚSTO
Tím, že s námi byl naprosto jedno, aktualizoval a zjevil po staletí skryté tajemství:
obrovskou Boží lásku, která neušetří nic ze
sebe, jen aby se k nám přiblížila a dala nám
celou svou lásku.
Tímto způsobem Ježíš přichází k lidstvu
vzdálenému od Boha a obnovuje ho zvnitřku: každou situaci, kdy je Bůh vzdálen, bere On za svou a svojí přítomností ji přetváří
v příležitost k plnému sjednocení s Bohem
Ukřižovaný a opuštěný Ježíš se tak stává
Boží mocí: mocí lásky bez hranic, která se
ponižuje až ke skandálu, až k tomu, že vypadá jako slabá a hloupá.
Tím, že se Ježíš ztotožní s hříšným člověkem, sdílí jeho stav odloučení od Boha, takže se sám jeví jako zlořečený.
V něm se Bůh zjevuje úplně jiný, než jak
ho vnímáme my, a zároveň se ukazuje jako
Bůh bližší, než je možno si pomyslit.
Tváří v tvář tomuto skutečnému šílenství
či hojnosti Boží lásky, která září v Ukřižovaném, prohlašuje Pavel s jásotem a s přesvědčením: „Jsem jist, že ani smrt ani život,
ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost
ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny
ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu
nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8,
38–39).
Chiara měla díky svému objevu opuštěného Ježíše milost přijímat už od počátku
Hnutí tuto Boží lásku, kterou Pavel spatřoval v ukřižovaném Ježíši. V roce 1944 napsala: „Miluj Ukřižovaného! Všechno je
v Něm, všechna Boží láska: nemohl nám dát
víc.“ (7. 6. 1944)
A my můžeme skutečně s údivem hledět
na porozumění, které měla pro nekonečnost jeho lásky, která se projevuje ve výkřiku
opuštěnosti. Psala, že má důvěru v „hodnotu jeho bolesti (...), a hlavně v nezměrnou
hodnotu jeho bolesti opuštěnosti, kdy na vrcholu svého sebedarování ‚dokořán otevřel
náruč svého božství‘“. (bez data)
A ještě: „Kdo nám mohl dát více, než Bůh,
který pro lásku zapomene, že je Bohem?“ (8.
12. 1944); „A přece je to Bůh! I když křičí.
Právě proto, že křičí: Nádherný Bůh Lásky, který světu dává dar veliký jako Bůh.“
(15. 6. 1948)
OPUŠTĚNÝ A VZKŘÍŠENÝ JEŽÍŠ:
UNIVERZÁLNÍ PŘÍTOMNOST BOŽÍ
Ježíš přinesl Otcovu přítomnost do hlubin
lidského údělu poznamenaného konečností
a hříchem tím, že byl poslušný Božího plánu
s ním i s lidmi až ke smrti v opuštěnosti.
Evangelista Marek připojuje přímo k Ježíšově smrti zmínku o roztržené chrámové
oponě plnou symboliky (viz Mk 15, 38). Do
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
Foto archiv
této části chrámu směl vstupovat jen velekněz, a to pouze jednou ročně. Jako by Boží přítomnost opustila svaté místo chrámu
a jejím příbytkem je ukřižovaný a vzkříšený
Ježíš. On je od té chvíle jedinečným místem
Boží přítomnosti v celém vesmíru.
Opuštěný, naprosto vydaný a otevřený
je novým chrámem, „který nepostavily lidské ruce“. (viz Mk 14, 48, ale i Sk 3, 1; 21,
26–30) Boží přítomnost se nyní a navždy
soustřeďuje v něm, ukřižovaném a vzkříšeném, protože zahrnut mezi hříšníky objímá
všechny.
Janovo evangelium to vyjadřuje těmito slovy: „A já, až budu vyvýšen ze země,
přitáhnu všecky k sobě.“ (Jan 12, 32) Ježíš
umírá, aby shromáždil rozptýlené Boží děti.
(viz Jan 11, 52) V něm překonává Boží láska
všechny překážky a dosahuje ke všem, a tím
uskutečňuje plán spásy, který má už od věčnosti: sjednotit lidskou rodinu.
Vzkříšením odpovídá Otec Synovi, který
se mu v opuštěnosti cele odevzdal. Otec zasahuje v samé smrti a definitivně se zpřítomňuje v extrémní samotě a nepřítomnosti Boží, kterou Ježíš zakoušel a jejímž nejnápadnějším znakem je jeho smrt.
Syn, Bůh-Člověk, je proměněn, oslaven,
a jeho tělo, které se zcela stalo láskou, plně
přijímá Boží působení a je schopno vystoupit na pravici Otcovu.
Je to nové stvoření, skrze něž lidstvo v osobě Syna přichází k Otci a do jeho náruče.
Znamená slavnostní začátek nového světa, ke
kterému je celé lidstvo povoláno a které může rašit již nyní v nedokonalé přítomnosti.
V důsledku toho se každá negativní situace může změnit v předehru oné plnosti
radosti, světla a života, která bude naplněna v den posledního vzkříšení. Každé lidské
„proč“ trpících, nechápajících lidí žijících
v temnotě, se může stát modlitbou a chvílí
společenství s Bohem.
Skrze smrt a vzkříšení Ježíše dává Bůh
skutečně každému z nás možnost nového
začátku.
OPUŠTĚNÝ JEŽÍŠ:
KLÍČ K POSLÁNÍ CÍRKVE
V ukřižovaném Ježíši, který se pro nás stal
zlořečeným, se Bůh přiblížil ke každému
z nás, aby ho spasil. To je evangelium, které
káže Pavel a které sám spolu s prvotní církví
konkrétně prožívá. V něm je základ poslání,
které dostal od vzkříšeného Krista, aby se stal
apoštolem národů, apoštolem vzdálených.
Pavel totiž soucítí se všemi, aniž by kohokoli diskriminoval, protože své chování utváří podle ukřižovaného a opuštěného Ježíše.
V prvním listu Korintským jasně vysvětluje toto své jednání: „Jsem svoboden ode
všech, ale učinil jsem se otrokem všech,
abych mnohé získal. Židům jsem byl židem,
abych získal židy. (...) Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty,
kteří jsou bez zákona – i když před Bohem
nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je
Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal
vším.“ (1 Kor 9, 19–22)
Pavlův zákon je Kristův zákon, je to zákon
ukřižovaného a opuštěného Ježíše. Pavel je
díky tomu, že následuje Krista, připraven
kvůli vytváření jednoty s pohany ztratit ten
vztah s Bohem, který židům zaručuje Mojžíšův zákon. Jako ukřižovaný Ježíš dosáhl
všech lidí vzdálených Bohu tím, že se stal
zlořečeným, tak i Pavel nachází v Kristu svobodu být vším všem.
MARKO IVAN RUPNIK: GIONA
– 10/2006
Ztotožňuje se s cestou Krista, který „byl
bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste
vy jeho chudobou zbohatli.“ (viz 2 Kor 8, 9)
Tím, že se se všemi ztotožnil ve všem kromě
hříchu, přináší a buduje všude jednotu.
Utvářet své chování podle chování ukřižovaného Ježíše se pro Pavla neomezuje jen
na cestu ke „vzdáleným“, znamená také dát
ve své slabosti prostor božímu i synovskému
životu vzkříšeného Krista. Pro Pavla apoštolát spočívá především v tom, že nechává skrze sebe jednat Boha.
Z toho plyne důležitost, kterou připisuje na pohled negativním situacím, protože v nich znovuprožívá Ježíšovu smrt a zakouší v nich i plody: pramen Božího života,
proud Ducha Svatého, vylitého ukřižovaným a vzkříšeným Kristem.
Korintským píše: „Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem slabý, jsem silný.“ (2 Kor 12, 10)
Ve svém evangelním poslání tedy Pavel
nespoléhá na lidské prostředky, jako je výmluvnost nebo logika rozumu. Úspěch svého apoštolátu staví spíše na sebezapření, které nazývá slabostí, a které spočívá i v jeho
nevalných řečnických vlohách.
Korintským také píše: „Ani já, bratři, když
jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo
moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi
vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to
Krista ukřižovaného. Přišel jsem k vám slabý,
s velkou bázní a chvěním; má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské
moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.“ (1 Kor 2, 1–5)
On ví, že jedině na jeho milované a žité
nicotnosti se může plně projevit Duch Svatý, který dobývá srdce. Tím nás svou „smrtí“
„rodí“ k životu vzkříšení nebo lépe, dovoluje Duchu Svatému, aby tak učinil.
Píše: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. (...) Vždyť
my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném
těle zjeven i Ježíšův život. A tak na nás koná
své dílo smrt, na vás však život.“ (2 Kor 4,
7.11–12)
Svůj bolestný příspěvek připomíná v jednom dojemném textu Galatským, kteří jsou
v nebezpečí, že zradí evangelium: „Moje děti, znovu vás v bolestech rodím, dokud nebudete dotvořeni v podobu Kristovu.“ (Gal
4, 18–19) (pokračování)
MICHEL VANDELEENE
A GÉRARD ROSSÉ
NOVÉ MĚSTO
/ 23
10/2006 – U ŠÁLKU ČAJE S PIERREM LE VASLOTOU...
Fota: archiv
SPRÁVNÁ VĚC VE SPRÁVNOU CHVÍLI
PIERRE LE VASLOT
Úryvky z diáře Pierra Le Vaslota, rodilého Francouze se
srdcem otevřeným pro celý svět.
„B
ylo mi dvanáct let, když oblastní vedoucí Křesťanské studentské mládeže (Jeunesse Etudiante Chrétienne) nám položil otázku, na kterou bylo možné odpovědět anonymně: ‚Myslíš, že bys mohl ve
svém životě vykonat něco velkého?‘ Já, ostýchavý
a s komplexem méněcennosti, jsem si řekl: ‚I když
jsem nic, Bůh ve mně může dokázat všechno.‘ Jako jediný jsem odpověděl ano.“
Pierrovi Le Vaslot je 68 let a více než dvě třetiny života prožil daleko od rodné Normandie. Je stále velmi zdrženlivý, i při vyprávění o svém mládí a dospívání. „Ačkoli jsem vyrůstal v nepraktikující
rodině, chodil jsem do katolické školy a už jako dítě jsem navázal
hluboký vztah s Pannou Marií. Bůh mi připadal sice dobrý, ale vzdálený. Snad právě ona mě vedla ke čtení Písma. Každý den dvě, tři strany po mnoho let. Nakonec jsem se při meditaci Ježíšovy modlitby za
jednotu setkal s Hnutím fokoláre.“
Pierre pokračuje: „V sedmnácti letech, po maturitě, jsem tři roky
studoval ve Versailles Ekonomickou a obchodní školu. Ve dvaceti
jsem se přestěhoval do Paříže, abych studium dokončil. Právě tam na
závěr setkání, které uspořádal kaplan, jsem pomáhal s úklidem sálu
a seznámil se s několika fokolaríny. Pozvali mě na večeři. Rodinná atmosféra fokoláre mě hned fascinovala, všichni hovořili o Bohu jako
o přítomném příteli.“
V roce 1961 Pierre dokončil studia a do nástupu na vojnu zbývalo
několik měsíců. Napadlo ho, že toho využije k cestování autostopem
po Evropě. Bylo to období nových poznatků, nízkých výloh, kontaktu s přírodou, ale především modliteb, které se postupně stávaly
osobním rozhovorem s Bohem. Až nastal okamžik tehdy povinné
vojenské služby, dlouhé a namáhavé kvůli válce v Alžíru.
„Bylo mi tehdy třiadvacet let a před odjezdem jsem si položil otázku: ‚A pak, jaká bude moje cesta?‘ Napadaly mě ty nejhlubší existenciální otázky, ale ještě jsem dobře nechápal, jakým směrem oriento-
24 / NOVÉ MĚSTO
vat svůj život. Předsevzal jsem si, že budu v postoji lásky a služby.
Přihlásil jsem se k ženijnímu útvaru a dostal jsem se na důstojnickou
školu do Angers. Byl jsem jmenován zásobovačem oddílu, což bylo
ideální místo pro konkrétní službu. Vztah s ostatními vojáky mé skupiny byl velmi dobrý. Měli jsme i nejlepší studijní výsledky, proto
jsme si mohli vybrat místo pro zbytek vojenské služby.
Příznaky války byly zažehnány, proto jsem požádal, abych šel
na Saharu. V oáze asi 800 kilometrů na jih od Alžíru byla základna první ženijní saharské jednotky a k té jsem byl přiřazen. Tam na
poušti jsem cítil velmi silnou přítomnost Boží, posílenou kontaktem
s místy, která navštívil Charles de Foucauld. Pravidelně jsem dostával časopis Nouvelle Cité (Nové město), který ve mně posiloval ideál jednoty. Přitom na mé svědomí stále útočil jeden nesmlouvavý,
ale fascinující návrh: ,Pojď a následuj mě.‘ S vyhlášením nezávislosti
Alžírska 3. července 1962 válka skončila a po 17 měsících (místo
předpokládaných 27) jsem se mohl vrátit do Paříže.“
V Paříži nastupuje Pierre do banky. Drobné zkušenosti s životem
podle evangelia se stávají jeho každodenním chlebem a stále více
ukazují vnitřní volání k úplnému sebedarování. Současně přichází
zkouška: velmi zhoršený zdravotní stav způsobený možná prudkým
přechodem z čistého ovzduší na poušti do práce, často stresující,
v umělém osvětlení bankovních úřadů. Nevzdává se, protože cítí, že
přesto Ježíšovo volání sílí. Krátce nato se octne ve formační škole pro
fokolaríny v Loppianu, která nedávno vznikla. Okouzlující příroda
a duchovní ovzduší přispěly k jeho uzdravení a potvrzení volby.
Okolnosti roku 1966 vedly Hnutí k otevření centra v Tlemcenu
v Alžírsku. Pierre dostal nabídku. Přijal ji s nadšením, protože ho
muslimský svět přitahoval. Odjiždí s Ulissem a Salvatorem. První
období bylo velmi namáhavé. Museli zrekonstruovat benediktinský
klášter, který se stal jejich příbytkem. „V Tlemcenu nás čekalo mnoho práce. Naštěstí měl Ulisse zlaté ruce: dělal zedníka, zámečníka, instalatéra, elektrikáře... To vše po své práci v textilní továrně a studiu
arabštiny. Já jsem si našel zaměstnání jako učitel angličtiny v lyceu:
čtyři třídy po 40 žácích, všichni Alžířané.
Naším prvním úkolem bylo udržovat mezi sebou nejryzejšího ducha rodiny a vztah otevřenosti a porozumění ke všem. Viděl jsem,
jak vzniká a rozvíjí se skupina mladých, kteří sdíleli náš ideál.“
Pierre odjel do Libanonu na letní setkání v Champville. „Mariapoli měla ekumenický a mezináboženský charakter díky účasti katolíků, pravoslavných a muslimů. A zdálo se mi, že i Libanon vyžaduje
stálou přítomnost fokolarínů.“
V říjnu 1969 Pierre Le Vaslot opouští Alžírsko a stěhuje se do Bejrútu. „V době zakládání přichází vždy velká prozřetelnost. Než se připravila přestavba našeho bydlení, přijali nás do svého kláštera v Champvill
maristi. Našel jsem práci v podniku asi padesát metrů od domova. Pro
náš budoucí byt přicházel nábytek, chladnička, sporák, kuchyňská linka, nádobí, postele, přikrývky, povlečení... Bylo to neklidné období,
ve městě byl zákaz vycházení, všude byly policejní hlídky, výbuchy
byly na denním pořádku. Přesto se nám nikdy nic nestalo.“
První období v Libanonu bylo pouze předzvěstí opravdové války,
která vypukla v roce 1975 a trvala až do roku 1990. Fokoláre vždy
ochotně pomáhalo všem, spolupracovalo s Červeným křížem, staralo se o uprchlíky... V Pierrovi sílilo přesvědčení, že má „žít pro stavění mostů“. A tak šestnáct let v Libanonu žil a byl inženýrem... srdcí
a duší!
EMILIA FARINA
Eva jela poprvé v životě vlakovou soupravou Intercity, moderní a čistou.
10/2006
Rovnou z letiště nastoupila skupinka mladých kultivovaných mužů, zřejmě mormonů. Eva byla ráda,
že je vítá tak reprezentativní prostředí.
Ovšem fotbaloví fanoušci začali dobrý dojem okamžitě kazit.
Škoda, že cizinci tak brzy ztratí ideály o Češích. Pod heslem
„nebojím se tě, protože tě mám ráda“
oslovila kluky.
Přátelé, jede
s námi 20
Američanů.
Každý, kdo třímá
vlajku reprezentuje
národ!
Prosím
vás,
abyste
dělali té
vlajce
čest.
Kupodivu, Evin
vlastenecký
projev
a přátelské
vystoupení
zabralo.
Úměrně
k alkoholu v krvi
zachovali
fanoušci
dekorum.
Jak to pokračovalo? To ví jen mormoni
a Pánbůh!
PODLE SKUTEČNÝCH PŘÍBĚHŮ PŘIPRAVUJE HELENA FILCÍKOVÁ
NOVÉ MĚSTO
/ 25
Foto: Petr Ettler
10/2006
JE TŘEBA PODNIKAT
V
zájemnou lásku, která je schopna vytvořit
krásné hodnoty, jsem
poznala, až když jsem
se více sblížila se svatou Zdislavou. Nevadí, že žila ve 13. století na hradě Lemberku, kam ji přivedl pan
Havel jako mladou dívenku. Zde dozrála
k tomu, že ji dnes svět zná jako ochránkyni
rodin a léčitelku nemocných. Já jsem ji požádala o pomoc při opravě starého domu.
Vždyť na hradě musela často sama nést růz-
26 / NOVÉ MĚSTO
né starosti i těžkosti doby. Náhle mně připadala tak blízká, plná soucítění, jako by
chtěla vstoupit do mého života a něžně sdělovat tajemství Boží lásky. Začala jsem mít
starost o opravu domu, kde bydlím. V mém
věku mám dvě možnosti: buď jít do domova důchodců, anebo opravit dům. V domově důchodců nebylo volno, a tak jsem měla jistotu, že dům mám skutečně opravovat.
Nechtělo se mně do těchto starostí a nevěděla jsem, kde začít. Nejjistější začátek všeho je u modlitby. Této své milé sestřičce
Zdislavě jsem navrhla, že bychom se mohly
spolu denně modlit Otčenáš k Boží oslavě
a hned jsem to zkusila. Již dávno mě minula osmdesátka a snažím se být připravena,
až Pán zavolá. Hmotné starosti s domem
jsem úplně přenechala svaté Zdislavě. Jen ji
prosím, aby mně starosti každého dne nějak
naznačila a usnadňovala. Stavím se do role pozorovatele situace. „To nemáte připravený materiál, když čekáte zedníka?“ ptá se
jeden známý. Zedník to odřekl, prý to bourání rohu domu je nebezpečné, mohla by
se narušit střecha. Ve stavebninách se ptali,
kdo mi odveze koupený materiál. Oni mají
jen velké auto, a „to by tam k vám neprojelo, sežeňte si multikáru“. Stojím na silnici
a vyhlížím nějakou multikáru, ale nic se neděje. „To je jen zkouška,“ myslím si a Zdislava mě uklidňuje: „Tento den se již o nic
nestarej!“ Druhého dne nastalo překvapení. K sousedům na zahradu vjelo veliké
auto stavebního materiálu a zedníci začali
jejich dům mocně opravovat. Bylo veliké
horko a já měla svátek a narozeniny. Vyráběla jsem větší množství obložených chlebíčků, kdyby snad přišel někdo ze známých.
Nikdo nepřišel, a tak jsem vše i s pivem nabídla zedníkům k svačině. Podivili se tomu
a ptali se, kdo bude opravovat u mně. Hned
nabídli, že jejich vedoucí by mi mohl materiál prodat, že by jej zítra přivezli s ostatním
materiálem, který sem ještě povezou. A tak
jsem měla druhého dne vše potřebné na své
zahradě. Zedník měl výčitky svědomí, že mi
odřekl práci, omluvil se a přišel, když se ode
mně dozvěděl, že stejně to má všechno na
starosti svatá Zdislava, že se nemusí ničeho
bát. Jeden den přišel zedník a nepřišel přidavač. Druhý den to bylo obráceně a nemohlo
se začít. Zase zkouška, myslím si. To aby vyrostla moje důvěra. A bylo to tak. Najednou
všechno šlo „samo“, věci jakoby odlehčené
od tíhy, kterou kdysi lidstvo přijalo s dědičným hříchem. Svou míchačku přislíbil lékař
při cestě z kostela a hned se někdo nabídl,
že pomůže s odvozem.
Bylo třeba očistit starší cihly. Začala jsem
sama, ale dělala jsem to jen dvě hodiny. Na
zdejším jilemnickém gymnáziu se v ten čas
maturovalo a studenti a studentky přišli ve
svátečním oblečení, které jsem jim vyměnila
za pracovní, a začali čistit cihly i další práce
kolem. Přišli i ti, co se v pátek navečer vracejí
z vysokých škol, a vše se v pohodové náladě
i s občerstvením dokončovalo.
Svatí jsou přátelé Boží, proto nás milují
a jsou stále ochotni nám pomáhat, a to nejen ve věcech zednických. Dobře vědí, že
Bůh je stálým středem všeho dění a my si to
také občas uvědomujeme.
ANTONIE HOFMANOVÁ
Chtěli bychom si dnes připomenout jedno nenápadné, ale z kulturního a společenského hlediska nezanedbatelné výročí. Letos tomu bude 225 let od zřízení zajímavé instituce. V říjnu roku 1781 byla
v Praze v domě U bílého jednorožce na Staroměstském náměstí otevřena první veřejná… Zbytek se
samozřejmě dozvíte v tajence naší dnešní doplňovačky.
NAŠE
DOPLŇOVAČKA
A
B
C
D
E
F
G
H
1
2
3
(Vpisujte tři třípísmenné výrazy do každého sloupce –
poslední písmeno je vždy počátečním písmenem slova
nadcházejícího.)
A/ čidla zraku/ institut průmyslového managementu
(zkr.)/ kmit očního víčka
D/ náplň makovic/ zkr. naší staré měny/ příkaz ke snění
E/ hlasité upití tekutiny/ uvedení míče do pohybu/
požíval tekutinu
B/ touha trpících válkou/ rtěnka/ nebýt mrtvý
F/ sekni/ jméno herečky Janžurové/ citoslovce pochopení
G/ Mydlářovo povolání/ zkr. trinitrotoluenu/ v tuto chvíli
C/ ta po devadesáté deváté/ „majitelka“ maxipsa Fíka/
úkon
H/ vystřel/ upravuj výšku tónů v hudebním nástroji/
ďábel
Už ho nechci
víckrát vidět!
PIPO
A
TIPO
Objednávky časopisu
Nové město zasílejte na adresu:
Nové město
Administrace
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
e-mail: [email protected]
PRÁSK!
A dost!!
Časopis Hnutí fokoláre
Říjen 2006, ročník 15 (9)
Roční příspěvek 330,- Kč
Půlroční příspěvek 165,- Kč
Příspěvek na jedno číslo 30,- Kč
Bankovní spojení:
HVB Bank, cz a.s.
č. ú. 6043141003, kód banky: 2700
Zodpovědný redaktor:
RNDr. Irena Sargánková, CSc.
Redakční rada:
Ing. Jiří Kratochvíl
Štěpán Filcík
Administrace:
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
Reg. číslo: MK ČR E 7868
Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,
OZ Praha, č.j. NP 1362/1994
Ze dne 27. 6. 1994
Grafická úprava a zlom:
Pavel Vodička
Tisk: VS Pankrác
ISSN 1212-0782
Překlady a redakční spolupráce:
P. Bohumil Kolář
Mgr. Veronika Křenková
PhDr. Drahomíra Syrůčková
NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ
Argentina Ciudad Nueva
Austrálie New City
Belgie Nieuwe Stad
Brazílie Cidade Nova
Dánsko Ny Stad
Filipíny New City
Francie Nouvelle Citè
Holandsko Nieuwe Stad
Hongkong San Sing Seung Yuet Hong
Chorvatsko Novi svijet
Itálie Città Nuova
Kanada Nouvelle Citè
Kolumbie Ciudad Nueva
Korea Cumul
Maďarsko Új Város
Německo Neue Stadt
Polsko Nowe Miasto
Portugalsko Cidade Nova
Rumunsko Oras Nou
Slovensko Nové mesto
Slovinsko Novi svet
Španělsko Ciudad Nueva
a Ciutat Nova
Švýcarsko Città Nuova
Švédsko Enad Värld
Uruguay Ciudad Nueva
USA Living City
Velká Británie New City
Objednávky slovenského časopisu
Nové mesto zasílejte na adresu:
Nové mesto
Redakcia
Hrobákova 13
851 02 Bratislava, Slovensko
Fax: 00421 /7/ 5811235
BUM
Titulní strana: Foto: archiv
Setkání rodin ve Španělsku.
Cvičení
motýli!
WALTER KOSTNER
HRDINOVÉ STALETÍ A DĚTI 21. STOLETÍ
a ve snu ho dostala zpět, ale proměněný. Byl celý posázený diamanty.
Uprostřed týdne putovala děvčátka za dalším hrdinou – knížetem Václavem do Staré Boleslavi. Žil pro mír, snažil se zachovávat
pokojný vztah se všemi a měl odvahu odpustit i tomu, kdo mu usiloval o život. Odpustit není někdy jednoduché.
Další den holčičky poznaly život jiných postav našich dějin –
kromě Anežky a Ludmily i osud Zdislavy, Václava, Prokopa a Vojtěcha – a vytvořily předměty, se kterými jsou světci znázorňováni na obrazech. Když bylo vše hotovo, „proměnily“ se děti v některého z těchto hrdinů. Protože dětí bylo hodně, ocitly se mezi
námi rázem dvě Anežky (jedna princezna, jedna řeholnice) nebo
dvě Ludmily (jedna babička, jedna učitelka) či dvě Zdislavy (jedna
manželka, jedna vdova). Takto převlečené se vydaly k blízkému
lesoparku, kde se ve skalních výklencích fotografovaly.
Také si malovaly trička, hrály šipkovanou, hledaly poklad a ještě spoustu dalších věcí.
„Už se těším na příště, až budu moct přijet. Třeba na další tábor. Nebo i někdy dřív,“ prohlásila na konci týdne osmiletá Terezka. A pětiletá Barborka měla jiný nápad: „Já nepojedu domů. Chci
tu už zůstat.“
D. K. a V. M.
Mladí z Hnutí fokoláre připravili tábor pro děti v rámci projektu,
který získal podporu z programu Make a connection – Připoj se.
Fota: Mária Lieskovská a Veronika Němečková
L
etos v srpnu zaplavil Vinoř na šest dní všudypřítomný dětský smích, skotačení a radostný výskot. Na
letní tábor „Poznáváme hrdiny staletí“ se totiž sjelo
dvacet pět děvčátek z celé republiky, od Aše až po
Strážnici, nejmladší byly tři a nejstarší deset let.
Během celého týdne se seznamovala s českými
hrdiny minulých staletí – například se svatým Václavem, svatou Anežkou a Ludmilou – a poznávala jejich kladné
vlastnosti. Při různých hrách i při práci se snažila tyto vlastnosti
také vyzkoušet.
Třeba Anežka Česká. Přestože byla královského rodu, měla
velkou lásku k chudým a ráda se rozdělila o to, co měla (chléb, šaty, svůj čas, úsilí, úsměv, pomoc, radu). A děvčátka k tomu měla
během dne mnoho příležitostí: hned ráno při stlaní postele nebo
při zaplétání copánků, při mytí a utírání nádobí, úklidu bot v chodbě, úklidu koupelny. Každý takový skutek znázorňovala barevná
papírová kytička. Děvčátka z nich po celý týden postupně vytvářela „řetěz lásky“.
Moc se jim líbilo, když mohla něco vyrábět. Hned první den to
byly barevné záložky, které další den při návštěvě Domova důchodců v Jenštejně darovala babičkám a dědečkům a potěšila je
písničkami i tanečky. Všichni měli velkou radost, někteří dokonce
i slzy v očích. A děti dostaly dokonce bonbony a lízátka.
Vlastnoručně vyrobené křížky z modelovací hmoty s „drahokamy“ budou dětem připomínat Kateřinu Sienskou, která měla odvahu darovat jednomu chudému svůj křížek, to poslední, co měla,

Podobné dokumenty