ední+Evropa+140+-+

Ročník srpen 2015
STŘEDNÍ EVROPA
REVUE PRO STŘEDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU
SUDETŠTÍ NĚMCI HLEDÍ DO BUDOUCNOSTI
RUSKO HLEDÁ SVOU IDENTITU
KOMUNISMUS BYL TOTALITARISMEM
140
Ročník srpen 2015
140
STŘEDNÍ EVROPA
REVUE PRO STŘEDOEVROPSKOU KULTURU A POLITIKU
Šéfredaktor: Rudolf Kučera
Zástupce šéfredaktora: Ivan Štern
Redakční rada:
Prof. James Pontuso (Spojené státy americké),
Kateřina Aizpurvitová (Praha-Rusko),
Bernd Posselt (Mnichov),
dr. Helmuth Kohlenberger (Rakousko),
prof. Alexandr Fried (Praha-Bavorsko)
Tisk a sazba: René Daubner - APRO, Ruská 10, 792 01 Bruntál, [email protected]
Korespondenční adresa redakce: Žerotínova 47. 130 00 Praha 3-Žižkov.
Na tuto adresu je možné zasílat objednávky předplatného
e-mail: [email protected]
ISSN 0862-691 X INDEX 47 407
Vydává: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku
IČO 499676
Bankovní spojení:
Česká spořitelna
číslo účtu: 000000-2843557359/ 0800
IBAN: CZ97 0800 0000 0028 4355 7359
Předplatné 90 Kč, zasílání předplatitelům zajišťuje firma SEND.
Předplatné s.r.o a další distribuční firmy.
Prodej v knihkupectvích byl od roku 2012 ukončen.
Publikovaná stanoviska nevyjadřují nutně názor redakce
Revue Střední Evropa
je podporována švýcarskou organizací Association Paneurope Russie
OBSAH
SE 140/2015
Rudolf Kučera,
Budoucnost evropské integrace …
Alena Hromádková,
Čtvrtý jezdec Apokalypsy: smrt (kultury) …
James F. Pontuso,
Skrytá krása ....
Petr Placák,
Fašismus coby radikální lidová revoluce ….
Rudolf Kučera,
Islám a demokracie …
strana
5
strana
13
strana
24
strana
32
strana
67
strana
74
strana
79
strana
84
strana
87
strana
Sudetoněmecké dny v Augsburgu …
Deklarace smíření a společné budoucnosti … strana
94
Pohledy na Rusko a jeho historii
Kateřina Aizpurvit,
Stalinismus se vrací do Ruska? …
Vitalij Portnikov,
Postsovětský prostor – konec dějin …
Dmitrij Travin,
Jak v Rusku vidí ukrajinské dění …
Oleg Smirnov,
Zastavit konflikty v Evropě je také úlohou
evropského odborného společenství …
Sudetští Němci otevírají novou kapitolu svých dějin
96
Recenze
Alena Hromádková,
Američan v říši divů:
lekce z dialektiky konkrétního …
strana
100
3
SE 140/2015
Budoucnost evropské civilizace je v křesťanství
a ve schopnosti se bránit
Rudolf Kučera
Navzdory tomu, že značné množství komentátorů a politických vědců
už rovnou konstatují nebo jen předvídají, že západní civilizace je v krizi
(naposledy ekonom Pavel Kohout v článku Nač zemře západní civilizace,
Lidové noviny, sobota 3. ledna 2015, s. 13-14), nic tomu nenasvědčuje.
Tradiční nebo současné řeči o konci západní civilizace jsou téměř vždy
jednostranné, dívají se na problém buď jen z hlediska ekonomického nebo
jednoho či dvou dílčích aspektů, jako je vysoká míra byrokracie, rozsáhlé
administrativní aparáty a jejich předpisy či zákony atd. Pokud se pak některý z autorů dívá na Evropu jako celek z hlediska politického, je to vždy
pohled z hlediska nějaké globálnější koncepce, která s problémy Evropy
nemá téměř nic společného. Podívejme se však nejprve do historie Evropy.
Po první světové válce to s Evropou po všech stránkách vypadalo
špatně, byla rozdrobená na převážně menší národní státy, miliony lidí byly
v pohybu, zhroutily se hned čtyři velké říše, Rakousko-Uhersko, Německá
říše, carská a osmanská říše. Ekonomická situace Evropy byla katastrofální,
státy musely řídit a regulovat téměř všechny ekonomické procesy, výrobu,
zásobování, musely sahat k plánovité ekonomice. Německo a další země
byly postiženy obrovskou inflací a nezaměstnaností. Byla to doba nástupu
fašismu a totalitarismu v jeho obou základních podobách, nacistické a komunistické. Nikdy bychom neměli zapomenout, že rozvrat Evropy může
a zpravidla má tyto důsledky. Tehdy se ale také zrodila velká idea sjednocení Evropy, která byla a to je nutné stále znovu opakovat, bytostně demokratická, protože stála na svobodném rozhodnutí všech účastníků, nikdo do
účasti v evropské integraci nebyl a neměl být nucen. V důsledku integrace
měl nastat v Evropě mír, ne-nacionalistické vztahy mezi evropskými národy
a hospodářský rozvoj. Idea se realizovala bohužel až po další světové válce a skutečně přinesla Evropě nebývalý rozkvět, vysoký stupeň blahobytu
a ve spojení se založením obranné aliance NATO i nebývalý stupeň bezpečí. Společný trh, volný pohyb osob a zboží, společný právní rámec pro
celé evropské společenství, a hlavně poměrně jasně definované společné
hodnoty vytvořily něco, co dodnes dobrovolně sdílejí stovky milionů Evropanů a po čem touží další stovky milionů lidí z Afriky, Blízkého východu,
střední Asie, ale i Ukrajiny a dalších zemí. Sjednocená Evropa nikdy nebyla
dílem technokratů moci a jakési politické elity, odtržené od většiny obyvatel. Byla a je i dnes dílem evropských politiků, kteří jednají pouze s jedním
5
BUDOUCNOST EVROPSKÉ CIVILIZACE JE V KŘESŤANSTVÍ
A VE SCHOPNOSTI SE BRÁNIT
RUDOLF KUČERA
cílem: udržet a uhájit rozvoj evropského kontinentu, opírající se o spolupráci s americkým partnerem. Byla a je dílem většiny evropských občanů,
kteří si na rozdíl od mnoha intelektuálů (V. Klaus a další) uvědomují, proč
je dnešní sjednocená Evropa tak žádoucí a potřebná. Je to hlavně pro tisíc
podob svobody, které využívají. Svobody myšlení a jednání, svobody ve
výběru životních šancí, svobody podnikání a obchodu atd. Dokud tyto svobody budou v Evropě fungovat, nemůže západní civilizace zemřít, i kdyby
to předvídali všichni evropští filosofové a politologové.
Vizionářů, hlásajících zánik evropské civilizace, je dnes celá řada.
Byli i v minulosti. Nejslavnější bylo dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu
(první díl vyšel v roce 1918 a znamenal senzaci, protože vyjádřil tehdejší
vystřízlivění z ideje, že dějiny se vyvíjejí lineárně a jejich směr je neustálý
pokrokem). Toto dílo se opíralo o ideu cyklického střídání kultur a při zásadní nedůvěře v demokracii, především parlamentarismus, předvídal autor
příchod silného jedince, politického vůdce, který nastolí řád do demokratického chaosu a úpadkovosti. Od doby Spenglera obsahuje každá předpověď zániku Západu nedůvěru a zklamání z demokracie a parlamentarismu.
Současně se každá taková předpověď opírá o spekulativní úvahy a tvrzení,
o nějakou filosofickou předpověď, která nemá ověřitelný základ. Aby bylo
jasné, nevytýkám Spenglerovi a dalším prorokům vývoje nevědeckost, ale
to, že si sami vytvářejí argumenty pro své teorie. Což dělá například většina
tzv. vědeckých politologů. Spojují nespojitelné, domýšlejí kontexty a trendy. Spengler sice nedůvěřoval demokracii, ale nepřidal se ani na stranu nacionálního socialismu a nového německého vůdce Adolfa Hitlera.
Mateřskou zemí civilizačního pesimismu je dnes ovšem Rusko,
což je pochopitelné, protože Rusko nemá dodnes konsensuálně vyjasněnou svou civilizační identitu a ukotvenost. Patří k Západu nebo k Asii?
Podívejme se například na teorie ruského geopolitika Dugina, oblíbence současného kremelského vládce prezidenta Putina. Svět rozděluje
na dva geopolitické bloky, přičemž blok euroasijský prý jednou zvítězí.
Dugin je hlasatelem ideologie euroasijství, vazby Ruska na asijský východ, protože Západ je prý stále připraven Rusko obklíčit a napadnout,
zatímco v Asii prý čeká jen samá výhodná kooperace a možná i bližší
spojenectví s Čínou proti Západu. Jenže: ve skutečnosti není svět rozdělen na dva geopolitické bloky (sama geopolitická teorie stojí na vratkých základech, protože má vysvětlovat vztah mezi politikou a zemí, především geografickou polohou. Tento vztah lze sice vždy nějak vymezit,
ale nikdy to na vysvětlení konkrétní politiky toho či onoho státu či toho
či onoho mezinárodního konfliktu nestačí. V českých médiích se pravidelně objevuje jakýsi polovzdělaný expert na mezinárodní vztahy Petr
6
SE 140/2015
Robejšek, který soustavně vysvětluje mezinárodní konflikty, především
mezi Ruskem a Ukrajinou jako geopolitické konflikt, ačkoli většina analytiků ukázala, že to je ideologický výklad v zájmu Kremlu. Většinou jde
o konflikty dvou hodnotových bloků, bloku svobody, v němž jsou respektována práva a svobody občanů a jehož jádrem je euroamerická civilizace, a bloku nesvobody, jehož jádrem jsou dva zcela civilizačně nesourodé
státy, v nichž jsou prokazatelně potlačována práva a svobody většiny občanů, Rusko a Čína. Takové státy nikdy nedokáží vytvořit nějakou novou
přitažlivou podobu civilizace, protože duchovně skomírají a jejich velikost
lze měřit pouze velikostí armád, počtem jaderných zbraní a rozsahem byrokracie. Stará čínská nebo ruská kultura zanikly, zůstaly jen památníky,
a dnešní Číňané nebo Rusové mají stejně tak daleko od svých klasických
kultur jako dnešní Řekové od starověké řecké kultury. Čím víc některé
dnešní národy civilizačně upadají, tím víc se odvolávají na své klasické
kulturní kořeny.
Podle Duginovy geopolitické teorie jsou Rusové potomci Mongolů,
zatímco v Evropě se domníváme, že ruskou státnost založili Vikingové
a vládli v ní Rurikovci a jejich potomci. Podle tohoto pojetí jsou podstatné zdroje státnosti, a ty jsou v případě Ruska západní, zatímco podle geopolitického pojetí jsou důležité masy lidí, které se stěhují, migrují, válčí
spolu, podrobují se vzájemně, mísí se mezi sebou, atd. Ruský národ není
plodem násilného uchvacování asijskými dobyvateli, ale plodem založení
ruské křesťanské státnosti. A ta vždy patřila k západní civilizaci, přes všech
kruté zvláštnosti. (Tento konflikt mezi historickou rolí národa a rolí státu
se poprvé objevil ve vztahu Herdera a Kanta, dvou významných německých myslitelů, kteří oba dva žili v téže době v Königsbergu, česky Královci a posléze až do dneška Kaliningradu, který je součástí Ruské federace.
Herder na konci 18. století poslal své hlavní dílo o vývoji národů Kantovi
k posouzení a ten mu odpověděl, že tím, že zcela podcenil roli státu, dostal
se na pole dějinně filosofických spekulací).
Dalším geopoliticky uvažujícím autorem byl Ivan Iljin (1883-1954).
V Rusku byl zakázán do začátku devadesátých let, ale posléze vyšly všechny jeho práce, protože Iljin byl odpůrcem bolševické revoluce a tímto režimem pronásledován. Na druhou stranu byl zásadním odpůrcem orientace
Ruska na Západ. Iljin musel odejít do emigrace do Německa, ale i zde byl
pronásledován nacistickým režimem. Byl také autorem teze, že fašismus
vznikl jako reakce na bolševismus, okolo níž se po válce točil tzv.Historikerstreit v Německu, jehož aktéry byli hlavně Ernst Nolte a Jürgen Habermas.
Otázka samozřejmě zní, jak se mohl Iljin stát autoritou pro dnešního vládce Kremlu? Na prvním místě to byl nepochybný ruský patriotismus Iljina,
7
BUDOUCNOST EVROPSKÉ CIVILIZACE JE V KŘESŤANSTVÍ
A VE SCHOPNOSTI SE BRÁNIT
RUDOLF KUČERA
který argumentoval, že Západ chce Rusko obklíčit a rozdělit na bezmocné
části, mimo jiné proto, že vůbec nerozumí ruské identitě a specifice. V roce
1950 předpověděl, že například Německo, ale i další západní státy, podporují ukrajinský separatismus a budou chtít odtrhnout tuto zemi od Ruska
a tím ho zásadně oslabit. Nejdůležitější je však jeho idea, že Rusko potřebuje národní, patriotickou, rozhodně ne totalitární, ale autoritativní diktaturu,
tedy to, o co dnes usiluje prezident Putin. Bez ní se prý rozpadne. Iljin je
dalším dokladem teze, že jakékoli úvahy o krizi Západu a jeho budoucím
rozpadu jsou spojeny s představou, že demokracie nemá budoucnost a musí
být vystřídaná nějakým autoritativním politickým režimem.
Pavel Kohout ve svých úvahách o konci evropské civilizace vytýká
Evropě mnohé a lze říct, že v některých dílčích údajích se nemýlí. Postrádá ovšem schopnost syntézy poznatků do nějaké věrohodné koncepce. Na
druhé straně mě jeho esej připomíná Zemanovskou sbírku bonmotů. Cituji:
„ Západu hrozí akutní hrozba zadušení pod tíhou zákonů, direktiv, vyhlášek
a norem.“ (tamtéž s. 14). Od vzdělaného ekonoma bych takovou výpověď
nečekal. Očekával bych, že si například položí otázku, proč stoupá počet
takovýchto regulací. Nabízím odpověď: protože si lidé na Západě osvojili
představu, že vše je dovoleno ve jménu jakýchsi stále se množících práv
člověka. Každý má prý právo na všechno, vše je dovoleno, nikdo už neví,
kde je pravda, slušnost, a ohleduplnost vůči druhým lidem se nenosí. Neplatí téměř žádné společné morální normy, vše je pouze předmětem výkladu,
pseudofilosofických spekulací a polemik. A proto musí stát stále víc vztahy
mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a institucemi regulovat. Ve skutečnosti
jsou to tedy lidé sami, kteří k tomu stát nutí, protože stát musí, a v tom je
jeho civilizační poslání, nastolovat nějakou spravedlnost a udržovat společnost pohromadě.
Nynější problémy Západu mají několik příčin. Hlavní příčinou je
naduřelý individualismus, obviňující ze všeho stát a neustále předvídající
špatné konce všeho, civilizace, střední Evropy, Západu, Ameriky jako takové, křesťanství atd. Všechno je prý relativní a záleží jen na tom, z jakého
úhlu se na věc díváme. Vrcholem takové relativizace zájmů je geopolitická
ideologie. Když přijel na počátku 18. století do Spojených států mladý
francouzský vědec Alexis de Tocqueville, aby zde zjistil, proč je americká
demokracie tak stabilní, napsal, že stojí na třech předpokladech. První je výjimečná geostrategická poloha, kdy jsou Spojené státy obklopeny ze dvou
největších stran oceány a tím chráněny před vnějšími zásahy do jejich politického vývoje, za druhé je to jejich výjimečná ústava a zákony, a za třetí
zvyky a mravy Američanů, především jejich vztah ke křesťanství v různých
podobách, přičemž tento třetí důvod pokládal za nejdůležitější. Geopolitic8
SE 140/2015
ký důvod tedy pokládal za nejslabší a hodnotový za rozhodující.
Samozřejmě, že Západ nedávno prodělal hospodářskou a finanční krizi, jejíž hlubší příčinou je život na dluh, na který si všichni zvykli, přičemž
málokdo, ať již jednotlivci nebo státy, dokáže kontrolovat vztah příjmů
a dluhů. Když je ekonomika závislá pouze na vývozu surovin, může mít dříve či později problémy. Některých zemí se ovšem tato krize téměř nedotkla,
jako například největší evropské ekonomiky Německa. Podobně Holandska
nebo severských zemí. Stejně tak je Velká Británie stále jedním z největších plátců do společné pokladny EU atd. Znamená to, že nemůžeme mluvit o krizi Západu, ale nanejvýš o krizi jižních států Evropské unie nebo
o problémech některých nových členských zemí. Nehledejme proto jenom
negativa a rizika EU, ale také to, v čem je silná a proč může (ale samozřejmě
také nemusí) překonat všechna rizika a ohrožení, která vyvstávají.
Podívejme se na některé příklady. První je z oblasti přistěhovalectví
do Evropské unie, především do těch nejbohatších zemí společenství. Také
zde se vyskytla řada předpovědí, že migranti, hlavně islámské víry, zaplaví
Evropu a budou ji islamizovat. Nikoho ani nenapadne, že reálný je také jiný
vývoj, že totiž migrační vlna bude postupně opadávat, protože dosavadní
zkušenosti migrantů nejsou dobré, mnohdy dokonce tragické. Všichni už
dnes vědí, že je většina Evropanů nechce a státní aparáty evropských národních států se budou postupně aktivovat, a nemohou jinak, když to jejich
občané budou chtít, a budou jim přístup do Evropské unie čí dál víc komplikovat. Migranti si ani neumí představit, jak výkonné a důsledné umějí být
správní aparáty a útvary policie a armády evropských národních států. Mají
za sebou staleté tradice v ochraně státních zájmů jednotlivých států a umějí
použít i ve velké míře státní násilí. A přitom zůstávají demokratické a přidržují se společných evropských předpisů. Migranti většinou přicházejí z diktátorských nebo státně rozvrácených zemí a Evropská unie jim připadá jako
ráj, ráj hospodářského blahobytu a ráj klidu a míru, kde mají zajištěné určité právní normy jenom z titulu svého momentálního postavení. Proto jsou
ochotni postoupit taková rizika a nebezpečí. Jenže zapomínají, že hlavní
přednosti a výhody Evropské unie jsou především určeny pro občany Unie
a ne obyvatele Unie. Většina z nich se bude muset dříve či později vrátit do
zemí, odkud přišli, samozřejmě jakmile v ní přestane občanská válka a bohapusté násilí, někteří získají asyl či jiná dočasná povolení, ale jejich sen se
začne realizovat až po získání občanství. Do té doby budou zápasit o přežití.
Evropská civilizace je otevřenou civilizací, ale nikoli sebevražedně
otevřenou. Má dostatek sil, aby se v případě ohrožení dokázala ubránit, navzdory všem liberálně-multikulturním povídačkám, jimiž se výborně živí
za peníze evropských daňových poplatníků tisíce intelektuálů. Kdyby se
9
BUDOUCNOST EVROPSKÉ CIVILIZACE JE V KŘESŤANSTVÍ
A VE SCHOPNOSTI SE BRÁNIT
RUDOLF KUČERA
evropské národní vlády řídily podle jejich návrhů, pak bychom se skutečně
mohli začít bát islamizace Evropy. Naštěstí tito intelektuálové botanizují na
hřbitově dávno mrtvých iluzí. Na druhou stranu existují v řadě zemí Unie
extrémisté, kteří požadují něco, co je v rozporu se základními hodnotami
Unie. Jejich boj je v zásadě marný, protože v Unie stále roste počet občanů s migračním pozadím, kteří jsou velmi motivovaní a připraveni nasadit
všechny své intelektuální a morální kvality ve prospěch prosperity zemí,
které je přijaly. Jinými slovy, jsou moderními oporami evropské civilizace.
A konečně existuje hlavní důvod, proč naše civilizace nestojí před zánikem. Je místem, kde se poprvé v lidských dějinách objevil svobodný občan,
který měl určitá občanská práva, o jejichž udržení bojoval a nasazoval i život. Mluvím o starověké řecké civilizaci s jejím ústředním politickým místem, polis, a agorou, místem, kde se shromažďovali svobodní občané, aby
společně rokovali a rozhodovali (viz Rudolf Kučera, Politologická historie
demokracie, UJEP Ústí nad Labem 2012). Je místem, kde se rozšířilo křesťanství, které je dnes nejpočetnějším náboženstvím na světě. Je nejsilnější
v Evropě, ve Spojených státech, Rusku, Latinské Americe a Africe. Stálo
v pozadí velkých demokratických revolucí, na prvním místě ve Spojených
státech. Podle Alexise de Tocquevilla jsou jen křesťanské národy schopny
vytvořit demokratické režimy. V současné době se v Evropě objevují stále
početnější islámské obce, ale přežít mohou pouze ty, které nejsou otevřeně
nepřátelské k evropské křesťanské civilizaci, což znamená, že nejsou proti
demokracii a právnímu státu v Evropě.
Proč je podle Tocquevilla právě křesťanství bytostně spojené s demokracií? Protože Bůh obdařil každého člověka svobodnou vůlí, každý člověk
může volit mezi dobrem a zlem, mezi možností hřešit nebo nehřešit. Aby
se mohl správně rozhodovat, dal mu Bůh kodex nejdůležitějších mravních
norem, Desatero, které je výrazem Boží vůle. A je věcí každého, zda bude
tuto Boží vůli následovat či nikoli. Dále je podle Tocquevilla zásadně důležité, že Bůh stvořil všechny lidi si rovné v jejich hodnotě, každý člověk je
bez rozdílu barvy pleti, pohlaví a všech dalších znaků roven všem ostatním
lidem. Oba dva tyto principy rovnosti vytvářejí základy pro demokratické
pojetí světa a lidí v něm. Podle Tocquevilla netvoří myšlenkové pozadí demokracie osvícenství se svým kultem rozumu, ale křesťanské hodnotové
pojetí člověka.
Tocqueville nebyl tedy osvícenec, obával se rozumu odděleného od
jistot víry a jednajícího jen podle své vlastní logiky. Náboženství pro něj
bylo samozřejmou součástí života a mělo také určité společenské a politické funkce. Zaprvé upevňuje sociální soudržnost společnosti. Za druhé
je pramenem morálky a za třetí tlumí vášně, k nimž vede idea rovnosti
(viz Karfriedrich Herb, Oliver Hidalgo, Alexis de Tocqueville, s. 132, nakl.
10
SE 140/2015
Campus, Frankfurt/New York, 2005). Racionální individuum, vedené pouze
vlastním zájmem, jež tvoří sociální řád, nemá podle Tocquevilla dostatečné
schopnosti sjednotit se s ostatními za společným cílem a dát jim pocit sounáležitosti. Ten totiž není možný bez náboženského základu. Bez něj ale
také není možné udržet mravní pojem práva, jenž je pak nahrazen sankcemi
vrchnosti, aby se vůbec udržela stabilita řádu. Demokracie tedy potřebuje
ve zvlášť velké míře náboženství, protože ve věku rovnosti životních podmínek je to jediná síla, která trochu odvrací občany od propadnutí materialismu a od politické apatie, která jenom povzbuzuje státní despotismus. Náboženství může vést občany k účasti na politice, k jednání občanů ze svobody a pro svobodu. A v tom je zásadní rozdíl mezi křesťanstvím a jinými
náboženskými směry, jejichž základem je poslušnost a následování, jako je
tomu například u islámu.
Tím také Tocqueville dodal občanské společnosti jistý náboženský základ, stejně jako to učinil se samotnou ideou rovnosti. V jeho myšlení jsou
náboženství a svoboda neoddělitelně spojeny, což vyjádřil na jednom místě
známými slovy, že despotismus se obejde bez víry, ale svoboda ne. Svoboda bez víry znamená neomezenou libovůli, v demokracii neomezenou vůli
lidu, „tyranii většiny“.
Křesťanství tedy zachraňuje demokracii před despotismem. Toto Tocquevillovo pojetí významu křesťanství ovšem naznačuje, že nebyl evropským liberálem 19. století, ale myslitelem, jenž se zásadním způsobem nechal inspirovat americkým modelem demokracie a tudíž situací, kdy demokracie vzniká a rozvíjí se na náboženských základech. Tocqueville se nezajímal o anglosaské národohospodářské liberální teorie z jednoho základního
důvodu: materiální bohatství té které země viděl jako důsledek politických
svobod a ne jako důsledek tržní ekonomiky. Neboť sama tržní ekonomika
nemůže existovat bez svobod, které mají své náboženské pozadí. Lze tedy
o Tocquevillovi říci, že byl liberálem svého druhu nebo dokonce, že byl více
republikánem než demokratem. To znamená, že viděl v demokracii jako
pouhé vládě většiny ohrožení svobod a požadoval proto více republikánský
ideál svobody, tj. svobody vycházející z určitých hodnot. A tím se jako první
dostal Tocqueville k zachycení jádra evropské civilizace, ke spojení politiky
a náboženství v demokratickém právním systému. Pokud si toto jádro evropská civilizace udrží, nemusí se obávat ani přistěhovalců z Afriky, ani pozdní
obnovy totalitarismu v podání ruského prezidenta.
Civilizační pesimismus se objevuje v dějinách poměrně často a má
různé příčiny a podoby. Dnešní projevy pesimismu nejsou sice závažnější a nejsou formulovány ani žádnými výraznějšími osobnostmi, ale šíří se
rychle pomocí elektronických médií. Zajímavé je, jaké různé představy
mají lidé o samotném pojmu civilizace, navíc spojené s adjektivem západní.
Většinou si myslí, že je to něco daného, o čem máme jasnou představu a co
máme hlavně chránit a bránit. Opak je pravdou, vnímání západní civilizace
se v průběhu historie mění, přičemž v tomto procesu zůstává konstantního
11
BUDOUCNOST EVROPSKÉ CIVILIZACE JE V KŘESŤANSTVÍ
A VE SCHOPNOSTI SE BRÁNIT
RUDOLF KUČERA
jen velmi málo. To nás ovšem nezajímá, protože jsem zahlceni informacemi
o migračních vlnách, směřujícími do klíčových zemí Evropské unie jako
je Německo, Francie nebo Velká Británie, tedy do geografického jádra evropské
p
civilizace. Nebo informacemi o dění na Ukrajině
j
a ppříčinách ruské
agrese, která je vydávána za agresi proti západní civilizaci. Řekli jsme, že
jádrem naší civilizace je křesťanství, ať již v katolické, protestantské či pravoslavné ppodobě. Vedle toho naši civilizaci spojuje
p j j jještě jjakýsi
ý dobyvačný,
y
ý
objevitelský či dobrodružný rys. Starověcí Řekové vytvořili námořní říši,
sahající
j od sicilských
ý Syrakus
y
po
p Krym,
y pak
p přišla
p
helénistická říše, sahajíj
cí až po Indii, Římané vytvořili ještě větší říši a současně první téměř celosvětovou civilizaci, po jejím zániku se vytvořila Svatá říše římská, zahrnující téměř celou Evropu, od níž se odvíjela celosvětová expanze křesťanství.
Z dalších světových říší, jejichž původ je v Evropě, je třeba uvést britské
impérium, šířící určitý právní a institucionální řád do Afriky, Asie, Austrálie
a hlavně severní Ameriky, z něhož pak vznikla první skutečně demokratická
republika, Spojené státy americké.
Za tento rys své civilizace se dnes Evropané více méně stydí, protože
byl spojen s kolonialismem, dvěma světovými válkami a dalšími strašnými
událostmi. Na druhou stranu, pokud vidíme, jaké obavy dnes svírají velkou část občanů Evropy, lze jen doporučit, aby se větší pozornost věnovala
tomu, co doporučoval Richard Coudenhove-Kalergi, evropskému patriotismu, který byl ovšem v posledních desetiletích evropskými levicovými liberály nebo evropskými pravicovými silami systematicky potlačován. Nyní se
zdá, že nastal čas pro jeho obnovu. Evropská hymna, evropská vlajka, obrana evropské měny, posilování evropského federalismu, budování evropských jednotek rychlého nasazení, by měly být první kroky k sebeobraně
Evropy, pojaté nikoli jako uzavírání se vůči okolnímu světu, ale ofenzivní
obrana vůči těm, kdo by chtěli Evropu rozložit. A věřme, že těchto nepřátel
Evropy bylo a je stále hodně.
12
SE 140/2015
Čtvrtý jezdec Apokalypsy: smrt (kultury)
Alena Hromádková
Duchovní vakuum
Při zběžném pohledu na relativismus jako převládající přístup k životu – a z toho vyplývající hodnotový zmatek či vakuum – se zdá, že
pojetí nejvyššího poznání, týkajícího se vztahu člověka k Bohu, je v Evropě (a zvláště u nás) většinou passé. Podobně se jako překonané jeví úsilí
bývalých vrstev vzdělanců, kteří viděli nejdůležitější vědění pro lidstvo
v naukách o vztazích člověka k člověku. Po Homo sapiens už dávno není
poptávka – Homo faber má jako modelová osobnost postačit pro dnešek
i budoucí časy.
Tak namísto uctívání ducha člověka – řečeno jazykem křesťanské
symboliky – staví na první místo moderní resp. postmoderní doba sebezájem, účelovost, vůli a radikální individualismus. Má jít o žádoucí směřování
všech sobě rovných a od přirozenosti dobrých jednotlivců. Stamiliony lidí
více méně vykořeněných z tradice, soužití s přirozeným světem, dějinné
zkušeností svých předků mají hledat bezpečí a náplň svých životů v materiálních a citových jistotách. Křesťanství je vykládáno jen jako jedna z alternativ na „trhu náboženství“. Křesťané by tak měli altruisticky spolupracovat
se sekulárním humanisty, jinými církvemi, náboženskými hnutími a věroučnými seskupeními. To po celém světě dělají a počet vražděných v jejich
řadách rok od roku výrazně stoupá.
Neustálé snižování významu civilizačního přínosu předchozích generací, neznalost kulturních forem, ukotvených v transcendentálních zdrojích
pravd o životě, vede ke kolosálnímu egoismu anebo naivnímu optimismu.
Následná bezprincipiálnost, sociální a politické inženýrství situaci nezvládá
a dostává se ve střední Evropě a jinde do těžké krize. Zkušenost pádu dvou
totalitních ideologií – nacismu a komunismu – ukázala, že i soustavná indoktrinace a institucionalizovaný teror mají své meze, stejně jako redukcionistické pojetí systémové transformace, které zužuje návrat k podstatným
osobním i společenským hodnotám na zavedení tržních vztahů a problém
neustálého hospodářského růstu. Na toto téma bylo napsáno hodně pozoruhodných knih a článků historicko-filosofického zaměření, kterým dala
revue Střední Evropa prostor v průběhu devadesátých let. Žádný z autorů si
ale nestačil položit otázku (s výjimkou ruského disidenta V. Bukovského),
zda nejsme svědky rafinovaného strategického klamání v duchu Leninovy
zásady „jeden krok dozadu, dva vpřed“.
13
ČTVRTÝ JEZDEC APOKALYPSY:
SMRT (KULTURY)
ALENA HROMÁDKOVÁ
Vzhledem k diskontinuitě intelektuálního života po r. 1938 stále chybí v našem širším veřejném povědomí nové hlubší interpretace z politického
a kulturně antropologického hlediska, o teologických přístupech nehovoříc.
V kontextu pojmových deficitů je proto možné uvažovat o morálně-duchovním vakuu, s kterým se země střední a východní Evropy obtížně a torzovitě
vyrovnávají. S popřením všeho, co přesahuje bezprostřední smyslovou a empirickou zkušenost člověka, narůstá životní realitě odcizené vnímání a prožívání, které jsou příčinou narůstající civilizační patologie jako úniky do užívání drog, alkoholu, promiskuity, násilného chování, neochoty či neschopnosti
zakládat rodinu, vyhýbání se soustavné práci a zodpovědnosti. Triumfy vědy
a techniky s sebou přinesly řadu iluzí o nevyhnutelnosti pokroku i v lidských
záležitostech. Odmítnutím křesťanské doktríny dědičného hříchu, která vysvětlovala lidskou přirozenost jako rozpolcenou, inklinující k dobru i zlu, byla
otevřena cesta k postupnému vyhasínání duchovního úsilí o mravní zdokonalování jako rozhodujícího životního směřování. Velcí státníci křesťansko-demokratické tradice Konrad Adenauer, Robert Schuman, Alcide de Gasperi
a další, kteří vytvořili nejen politický, ale také nový duchovně-etický základ
poválečné západoevropské obnovy, jsou u nás jako lidé a profesionální politikové téměř neznámí. Všichni tři byli pevní, víře a Evropě oddaní katolíci,
kteří nabídli řešení oslovující milióny lidí, aniž by kdokoli musel v práci pro
společnou budoucnost rezignovat na své svědomí. To platí i pro další státníky,
kteří byli zodpovědní za závažná dějinná rozhodnutí o budoucnosti Evropy.
Hodnoty vzájemného respektu, spolupráce a mírového soužití, které se jejich pokračovatelé, vyrostlí již v prosperitě a právních státech, pokusili předat
následnickým státům sovětského impéria, zabraly nedostatečně. V kontextu
doby, která ztratila smysl pro povinnosti a život zcela falešně prezentuje jako
nekončící běh konzumu, zábavy, oslabování či demolování zavedených institucí a snadného získávání chleba tomu nemohlo být jinak. Nedávná hospodářská krize a stálý nárůst nezaměstnanosti, hlavně mezi mladými na jihu Evropy, pomyslnou „lehkost bytí“ vážně narušily. Kdo z dlouhodobých frustrací
a zmatení hodnot těží, není těžké uhodnout. Výchova, která netrvá na kázni
a soustavné práci na sobě samém, neformuje lidi odolné vůči zkratovému
a iracionálnímu jednání – nastupuje rozsáhlá demoralizace a příležitost pro
lidi bez zábran a schopnosti vládnout.
Potřeba křesťanských hodnot
Není-li člověk považován – při svém sklonu k pokleslému i dobrému
chování, za tvora stvořeného k obrazu Božímu, není-li Stvořiteli povinován
péčí o svou duši, pak se stává jen dalším živočichem, zvláštním svými po14
SE 140/2015
třebami a právem na jejich stále se stupňující uspokojování. Hédonismus
a spirála konzumu se stávají převládajícím způsobem života, který ale nepřináší úlevu od pocitu prázdnoty a ztráty životního smyslu. Křesťanská
antropologie, která není záležitostí tolerantního společenského diskursu –
je předmětem ignorování, marginalizování a ironizování ze strany mnoha
intelektuálů, politiků a pochopitelně většiny ateistů. U nás je tento přístup
zvlášť zřejmý: od r. 1918 jsou církevní instituce vytlačovány převážně do
role podpůrných zdravotních a charitativních služeb. Dnes mají nahrazovat
kolabující či neexistující služby státního nebo soukromého sektoru v sociální oblasti. Po desítkách let fyzické likvidace a společenské degradace
předních kněží/teologů (majících často vynikající lékařské, lingvistické
a přírodovědné vzdělání) se tak snaha o obnovu pastoračních a vzdělávacích činností děje bez potřebných finančních zdrojů a hlubšího respektu
k obětem křesťanů v minulosti i současnosti. Přitom proces rozvíjení stále
zralejších, zodpovědnějších vztahů a integrované osobní existence není dost
dobře možný bez studia podstaty nakumulované zkušenosti lidstva tak, jak
to např. v Evropě téměř dva tisíce let umožňuje tradice a Bible.
Historický optimismus a´la Rousseau je dnes podroben zvlášť těžké
zkoušce tváří v tvář nezvládnutelnému přílivu miliónů zoufalých uprchlíků obyvatel z Afriky, Blízkého Východu, Ukrajiny atd. Evropa je už brzy
nebude schopna nadále přijímat, aniž by riskovala destabilizaci svých základních společenských struktur a setrvalý úpadek post-křesťanské civilizace jako celku. Rozbombardovanou západní Evropu v r. 1945 více než
deset milionů uprchlíků či násilně vyhnaných Němců z východu Evropy
tvrdě zasáhlo, ale nerozvrátilo, protože to byli vyspělí Evropané s dlouhými
evropskými tradicemi. Dnešní hospodářsky zdatnou, ale morálně a právně nerovnoměrně rozvinutou Evropskou unii obdobná zátěž náročné práce
s traumatizovanými lidmi, navíc ovšem z kulturně nesrozumitelného či neznámého prostředí, destabilizovat může.
V tomto ohledu je pak namístě každé zamyšlení nad prožíváním a hodnotami politicky neuvažujících, ale emocím snadno podléhajících občanů, pro
něž problémy politického realismu, morální pevnosti, zodpovědnosti vůči sobě
i vlastní zemi již po generace nejsou tématy, která by znali aspoň z doslechu.
Věda a vzdělání na šikmé ploše.
Věda je vnímaná jako hlavní motor společenského pohybu ve všech
vyspělých zemích světa. Soustavné pronikání do vesmíru, genetický výzkum, rozvoj komunikačních technologií spolu s expanzí výrob usnadňujících životní komfort musí být v menších zemích, závislých na mezinárodní
15
ČTVRTÝ JEZDEC APOKALYPSY:
SMRT (KULTURY)
ALENA HROMÁDKOVÁ
spolupráci prostřednictvím směny velké části své produkce, doprovázeny
přiměřeným rozvojem vzdělávacího systému. Vzdělání jako širší humanizační proces se však do povědomí naší veřejnosti v 90. letech nedostal.
Musel by totiž obsahovat i koncepci kultivace specifických hodnotových,
morálně-volních orientací a návyků spolu s hlubší znalostí dějin resp. podstatných principů evropského civilizačního vývoje. Prosté formování trhem
právě požadované pracovní síly nestačí – to platí pro všechny absolventy od
učňovských středisek až po instituce vysokého školství. Právě na nejvyšším
stupni školské soustavy jsme svědky rozsáhlých manipulací, demotivujících
řadu nadaných jedinců z rodin, které svým dětem nejsou schopny vysvětlit,
že vzdělání je podstatná hodnota sama o sobě, bez ohledu na nedostatečnou,
převážně technokraticky pojatou reformu či na momentální zneužívání terciálního sektoru politickým a hospodářským podsvětím.
Po několika generační vládě dvou totalitních ideologií jsou široké
vrstvy lidí mentálně málo připraveny na překotný vývoj doma i v zahraničí. Proto lze být svědkem narůstajícího politického a sociálního napětí,
které souvisí jen zčásti s nezaměstnaností, to jest s krizí existenční. Více
jde o hodnotovou asymetrii v neprospěch morálně-duchovních cílů, která
s sebou nutně nese vzestup sociálně psychických poruch a různých civilizačních onemocnění. To hlavní nebezpečí však spočívá v nárůstu nové vrstvy politicky nezvládnutelného lumpenproletariátu, který proniká do všech
společenských úrovní post-komunistických zemí.
Se zánikem třídního systému, založeném na zájmech a produktivní
kapacitě politicky zorganizovaných občanů, si s „řízením“ vykořeněných
moderních mas po 1. světové válce nejrychleji poradily totalitní státy. Civilizační cena dočasného prosazení stability pomocí nových společenských
pořádků je v zahraničí desítky let pečlivě studována, reflektována a dostatečně ukotvena v povědomí širší veřejnosti. Dnes obdobné stabilizační
praktiky vidíme znovu v řadě zemí, např. v Číně, ale i v Rusku.
Z odborných prací, jež manipulaci mas demagogy analyzují, je českému čtenáři skoro dvě desítky let přístupná klasická práce americko - německé filosofky Hannah Arendtové Původ totalitarismu (poprvé vydaná anglicky v r. 1950, česky v r. 1997). Dodnes platí její varovná slova na adresu
občanů apatických k veřejnému životu, zakládajících si na své nezávislosti
a vyhraněné subjektivitě, která nemá základ v reálných vztazích, ale v solitérních představách, touhách a abstrakcích (jeden rakouský filosof tomu
říká vést život jako insulaner, ostrovan, což je jistě hodnotné, ale obecně
málo prospěšné). Arendtová také definovala pojem luza jako vrstvu lidí,
často velmi inteligentních, schopných se efektivně organizovat a prosazovat
své zájmy za použití bezohledných podvodných metod, včetně otevřené16
SE 140/2015
ho násilí. Podobně je již dlouho české veřejnosti přístupná práce Rakušana
Fridricha von Hayeka Cesta do otroctví (anglicky vydaná v r. 1944, česky
naposledy 2008), kde vysvětlil, proč národně socialistický a komunistický
systém z principu generuje do nejvyšších pozic ty nejhorší, to znamená zcela nezodpovědné, často zcela nevzdělané, ale populární typy.
V době bezprecedentního rozmachu organizovaného zločinu (disponujícího obrovskými finančními zdroji) by mělo být porozumění různým formám ovládání a rozkládání zavedených společenských institucí podstatou
výchovy k aktivnímu občanství. Tam, kde zažitá zkušenost s institucionálním terorem je stále ještě patrná v rodinném prožívání a ve společenském
podvědomí, nedůsledná, selektivně pojatá výuka moderní historie zatím nevratné škody nepůsobí. Je ale jen otázkou času, kdy noví bohorovní rádoby
vědci z oblasti společenských věd, prosazující vítězství nad přirozeným řádem žití, přivedou zděděnou a oběťmi předků budovanou civilizaci k ještě
hlubší politické impotenci a neřešitelným konfliktům.
Tuto skrytou tendenci v jedné z přednášek pro křesťanské rodiny výstižně vysvětlil Roman Joch, když analyzoval slova písně Imagine, která
přispěla v šedesátých letech k bezkonkurenčnímu úspěchu skupiny Beatles.
Podle tklivého textu a melodie si má každý představit svět bez hranic, států,
vlastnictví – svět bez institucí, kde všichni budou sdílet všechno společně.
Dnes je jednoznačně zdokumentováno, že navozená anarchistická idyla či
anarchokomunistická víra v uspořádání, kde nebudou žádná pravidla, povinnosti, zavedené instituce, dojímala a inspirovala radikální levicové studenty, kteří stavěním barikád a demolováním veřejného majetku demonstrovali
svoji touhu po lepším společenském uspořádání, tak jak to navrhovali již
dávno Lenin a Mao Ce-Tung. Vůdcové odešli – étos jejich činů trvá. I dnes
slyšíme slova o zlatých letech šedesátých, de facto oceňující vyklizení pozic
nejen v oblasti populární hudby.
Potřeba politického hodnotového řádu
V situaci soustavného narušování autority základních politických institucí a slabosti pokusů obnovit stabilní politický řád, ukotvený v osvědčených
hodnotách a konsensu o jasně pojatých společných cílech, je společenská soudržnost vždy vážně ohrožena. Zvláště v zemích s tisíciletou katolickou tradicí,
jakkoli silnou či slabou, je představa nějakého - v morálce a právu ustaveného
řádu - silná. Sekulární náboženství v podobě komunistické doktríny neuspělo – hledají se tedy nové variace levicově liberálních a socialistických řešení. Žádoucí vývoj, který by stavěl meze společenské atomizaci, izolovanosti
a ideové vyprahlosti se ale díky pokračujícímu mocenskému vzestupu lidí bez
17
ČTVRTÝ JEZDEC APOKALYPSY:
SMRT (KULTURY)
ALENA HROMÁDKOVÁ
zásadních mravních ohledů nemůže podařit nastolit. Sice jsme součástí procesu evropské integrace a bezpečnostní spolupráce v rámci NATO a jiných
mezinárodních institucí, ale parazitní chování a zneužívání pravomocí včetně systémově a plošně provozované korupce se výrazně nemění. Spekulace
triumfuje nad poctivou prací. Dále roste třída majitelů (od slova mít), nikoli
vlastníků, kteří by se vypracovali vlastním úsilím. Místo osobní zodpovědnosti převládá využívání druhých, kteří bez zákonem vymezených pravomocí
a ochrany jsou ve státní správě často jen rukojmími skrytých zájmů. Místo
hospodárnosti a obezřetného předvídavého jednání se prosazuje snadnější
cesta improvizování, těžkopádného regulování, rozdělování a přerozdělování, která musí skončit ve stagnaci a nesplatitelném vnitřním i vnějším dluhu.
Moc, spravedlnost, právo se privatizují a upevňují vládu lidí nad lidmi – obnova právního státu se zdá být téměř nemožná. Tento stav byl u nás dostatečně
reflektován (viz např. R. Kučera, Omyly české transformace, 1998), ale na
rozdíl od Polska či Maďarska nevznikla u nás silná politická vůle nutná k jeho
postupnému překonávání. Západ prošel ve 20. století velmi obtížným a v podstatě úspěšným vývojem. Navzdory své prosperitě a právním poměrům političtí filozofové, antropologové, historici, političtí ekonomové a především
teologové se cítí povinování stále se vracet k příčinám obou světových válek
a jejich důsledkům. Tam je klíč ke skryté „kulturní revoluci“ sedmdesátých
let, která otevřela cestu odvratu od politické racionality k sentimentalismu lidových vrstev. Převládly postoje, kladoucí důraz na okamžité uspokojování
momentálních potřeb zabezpečení, pohodlí a setrvalého klidu bez podstupování rizik, které hledání objektivní pravdy a obrana morálního řádu vyžadují.
V jednom se naše veřejnost poučila zcela jistě také, v poznání, že v průběhu minulého století došlo k likvidaci nejzkušenějších a nejproduktivnějších
složek české společnosti. Nebyl ale dostatečně pochopen důsledek této skutečnosti: kontrola státu a dalších významných institucí intelektově a morálně
nezpůsobilými lidmi. Ti v obdobích politických krizí či hospodářské stagnace
mají množství příležitostí ovládnout roztrpčené dezorientované voliče, především mladé lidi. Těm už dnes začíná chybět jakýkoli kompas v životě a jsou
odkázáni na tápání a hledání něčeho, o čem nemají ani přesnou představu.
Uzamčenost do soukromých světů narcistního uspokojování osobních
a stále se měnících představ vedla mimo jiné k odmítání dosavadního pojetí lidské přirozenosti s cílem ji měnit. Jestliže nihilismus a destruktivnost
slavily triumfy, jež si nikdo před vítězstvím komunismu a nacismu nedokázal představit, pak současný radikální individualismus s jeho subjektivní
libovůlí otevírá cestu k dalším formám lidského morálního tápání a zpronevěr kulturního dědictví. Odcizení od Boha vyústilo v odcizení od sebe
samého, od bližních, od přírody resp. univerza. Nepřetržité vlny mediálních
18
SE 140/2015
prezentací brutality, bolestných podob zmaru, disharmonií, rozkladu a egoismu začaly převažovat nad komerčně nezajímavými odkazy na nezbytnost
strastiplné cesty spiritualizace v procesu hledání objektivní pravdy a spravedlnosti pro co největší počet lidí. Odpovědnost za vlastní život, za potřeby původní i nové rodiny, vycházení vstříc udržení existence svého národa
a pochopení pro zápasy dalších kultur je věcí nahodilého potýkání se s povrchními a obratně manipulovanými informacemi masmédií.
Jeden z nejpozoruhodnějších analytiků uvedených tendencí byl autor
původem ze střední Evropy, téměř zapomenutý filosof rakousko maďarského původu Aurel Kolnai (1900-1973). V krátké studii z roku 1950 Tři jezdci
Apokalypsy: komunismus, nacismus a progresivistická demokracie (poprvé
vydané až v roce 1998) nejprve shrnul základní rysy a nástroje vládnutí
dvou nejničivějších evropských ideologií: vláda jedné strany, institucionalizace teroru, kontrola základních oblasti života, včetně rodinného, degradace morálky a práva na pouhé fungování státního ideologického monopolu,
úsilí o likvidaci mezilidských rozdílů, brutálně a soustavně vedený boj proti
náboženství a všem projevům svědomí a nezávislé kreativity (zde se téměř
ve všem podstatném shoduje s A. Solženicynem, který ve svém rozsáhlém
díle o sovětském systému poukazuje na záměrné vyvolávání strachu, servility, vzájemné nedůvěry, udavačství, zrady, lhaní a bezbřehou korupci jako
násilně požadovaný způsob existence).
Kolnai – na rozdíl od jiných myslitelů své generace - svůj kritický pohled rozšířil o srovnání s pokrokářským voláním po neustálé změně, prosazování rovnosti za každou cenu a všeho, co má lidi odtrhnout od historicky
vzniklých národních tradic, především křesťanských, s cílem prosadit různé
nové formy pseudokultury. Stručně řečeno: všechny ideologie, které mají za
cíl odstranit vládu Krista, dříve či později nastolí vládu Anti- Krista. Tím se
i západoevropská civilizace časem stane pokleslou verzí zbytků křesťanské
civilizace, která byla po staletí dynamickou silou díky specifickým nadčasovým standardům práva, cti a moudrého konání (v r. 1938 před odchodem
do emigrace stihl vydat dílo Válka proti Západu). Podle A.Kolnaie vyvolává trvalé zapuzování transcendentalismu tendenci k uniformitě, ochuzování
morálního směřování a svobod v podobě správně-administrativní regulace
osobního i společenského života. Instituce po několik let ničící lidské sebepojetí a sebeúctu časem docílí toho, že lidé, v zoufalém úsilí přežít, začnou
destrukci své humanity chápat jako jediný možný modus vivendi. To vše je
závažným projevem oslabování základních osobních i společenských životních forem. A.Kolnai pochopil, že je povinností konservativních křesťanů
podporovat veškeré protitotalitní činnosti a nikdy nerezignovat na povinnost odporu vůči životu nepřátelské moci.
19
ČTVRTÝ JEZDEC APOKALYPSY:
SMRT (KULTURY)
ALENA HROMÁDKOVÁ
Co způsobila první světová válka
Ve V. Britanii zahynulo dvakrát více mladých mužů v první světové
válce než v druhé – byla to nepředstavitelná ztráta statisíců rodin, důležitých profesí a společenského pořádku jako celku. Dodnes se diskutuje
o tom, zda účast na kontinentálních konfliktech byla vůbec nutná. Politické vrstvy tehdejšího Německa a Rakouska však nebyly nikterak na pochybách – hranice s Ruskem byly otevřené, nepevné jak na jihovýchodě tak
severovýchodě Evropy. Expanzi Ruska po dobytí Sibiře, jihu a podrobení
zakavkazských národů stálo v cestě na západ a Balkán Německo a mnohonárodní soustátí Rakousko -Uhersko, které po staletí hrálo roli nárazníku
mezi carským samoděržavím a množstvím malých německých státečků, po
sjednocení v roce 1871 Německem.
Takto uvažovaly nejvyšší vojenské kruhy c. k. monarchie, a nakonec
rozhodly o akci proti Srbsku s cílem v této oblasti - po ukončení nepochybně krátkého a vítězného tažení -poměry stabilizovat investicemi do dopravní infrastruktury a hospodářství. Pravý opak se stal pravdou a po roce 1918
se Balkán změnil v rozdrobené území a vážný problém, kterým je dodnes.
U nás proudily domů z východní fronty deseti tisíce legionářů-republikánů, sta tisíce propuštěných válečných zajatců a demobilizovaných vojáků
ze všech hlavních bojišť Evropy. S výjimkou legionářů vyčerpané muže
nikdo oficiálně neoslavoval, neobdivoval a nevítal. První fakta tohoto druhu
si část naší dnešní veřejnosti uvědomila poprvé až v loni při vzpomínání na začátek 1. světové války a to nepřímo v souvislosti s hledáním stop
otřesných osudů účastníků velkého pochodu Albánií po skončení válečných
operací na Balkáně k místům nalodění.
Dodnes také není veřejnost obeznámena s tím kolik legionářů či jiných
navrátilců z Ruska propadlo bolševické propagandě a později pracovalo pro
Kominternu. Stále není v české veřejnosti povědomí o zrádcovské roli např.
Z. Fierlingera, který o čtvrt století později jako velvyslanec v SSSR „upravil“ cíl mise dr. Beneše do Moskvy za války způsobem, z něhož se už nikdy
nevzpamatujeme. Na místo uzavření smlouvy o přátelství na pět let s tím,
že musí dojít k její ratifikaci poválečným parlamentem, došlo k uzavření
dohody na dvacet let, bez ratifikace s automatickou obnovou po každém
vypršení období platnosti. Dr. Beneš jako hlava československého odboje
sídlem v Londýně neměl k něčemu takovému mandát – ostatně jako prezidenta ho uznali právě jen Sověti. Jediná zásadní studie o takto nově přisouzené úloze ČSR jako strategického nástroje Stalina byla napsána exilovým
historikem Josefem Kalvodou. Tento bezpříkladný vlastenec a vynikající
vědec byl v zahraničí respektován a doma téměř neznám – a až na malé vý20
SE 140/2015
jimky – nemá hloubkou svého záběru srovnatelné nástupce. Rovněž novější
kritické studie o KSČ či sociálních demokratech v období před a během
války či zevrubné a vědecky seriózní monografie např. o K. Gottwaldovi či
zmíněném Z. Fierlingerovi nejsou a asi v dohledné době nebudou napsány.
Nelze si představit, že by podobná „neznalost“ vlastní minulosti mohla tak
dlouho přetrvávat v sousedním Polsku či Maďarsku.
V této souvislosti je na místě připomenout, že dokument Charty77 Právo na dějiny, který poukázal na mýty a lži oficiální historiografie, vyvolal
velký odpor hlavně mezi signatáři-exkomunisty. Protože komunisté, ať již
v opozici nebo u moci vždy lhali o českých dějinách. Spoluautor textu Rudolf Kučera i principiálnost, s níž dokument v roce 1984 prosadil tehdejší
mluvčí Václav Benda, dnes téměř nevzbuzují žádný větší zájem v médiích,
ale boj s levicí o výklad dějin dodnes pokračuje. Například v tom, že levice
se vytrvale snaží popřít pojem komunistický totalitarismus.
Po 2. světové válce došlo tedy k vývoji civilizačně ještě destruktivnějšímu – opět jsme se stali dědici potlačených bolestí, pocitů křivdy, zoufalství
z promarněného mládí a smrti mnoha souvrstevníků. Po tak velkém časovém odstupu, zničení mnoha archivních materiálů, vymření očitých svědků
v zahraničí i doma, bude přiměřené vyhodnocení toho, co se doopravdy dělo
na všech úrovních společnosti velmi obtížné. Půjde o druh existenciálního
vakua a kulturní deformace, které se nám všem mohou jenom vymstít.
Dědictví minulosti skrytě pracuje - často je důležitější ne to co se říká
a píše, ale to o čem se mlčí a co, nezpracováno, trvale podvazuje energii
národa a oslabuje vůli k objektivní pravdě a k hledání spravedlnosti. Výsledkem je etická nivelizace, kterou již za komunismu humorně postihl jeden z hrdinů populárního filmu Limonádový Joe bonmotem „padouch nebo
hrdina, všichni jedna rodina“.
Zastánci post-totalitních praktik tohle vědí a dobře umí s narušeným veřejným míněním „pracovat.“ Pokračují v boji o ovládnutí myslí organizovaným zapomínáním a mlžením a novými rafinovanějšími způsoby masového
šíření dezinformací, např. prostřednictvím internetu. Není těžké je poznat podle jazykového a „argumentačního“ stylu. Dlouhodobá zkušenost s pustošením historicky vzniklých hodnot, lidské integrity a sebeúcty, s plánovitou likvidací celých rodů nadaných, pracovitých a zodpovědných lidí tak dále nese
své plody zla. Nebyla to a není „blbá nálada“, ale ochromená vůle k vytrvalému a trpělivému úsilí o rozumnost a pravdu, kterou musí - vedle rodiny – kultivovat školy všech stupňů, média a nejrůznější kulturní a politické instituce.
Příkladem mimořádného úsilí o překonání hluboké dezorientace a zoufalství obětí válečných a poválečných událostí může sloužit život a dílo
jednoho z nejpozoruhodnějších evropských myslitelů Romana Guardiniho
21
ČTVRTÝ JEZDEC APOKALYPSY:
SMRT (KULTURY)
ALENA HROMÁDKOVÁ
(1885-1968). Ačkoli byl rodem Ital, studoval na různých německých univerzitách chemii, ekonomii, teologii a práva. V Německu zůstal a působil
ve spojení s dalšími významnými humanisty- filozofy, jako byl např. M.
Scheler, M.Buber a další. Leitmotivem všech jeho děl – v meziválečném
období známých a vlivných – byla neschopnost mocných ovládat sebe i jim
svěřenou moc (viz práce Konec novověku, německy 1950, česky 1992).
Již na počátku dvacátých let minulého století se soustředil na péči
o vnitřní život dospělých lidí zasažených bezprecedentními událostmi, kterým nerozuměli, a které se staly příčinou dalších pohrom i po konci války.
V r. 1921vydal Dopisy o sebevzdělávání. Tím nemyslel učení ve smyslu
získávání stále většího množství vědomostí (informací) ani vytváření stále nových teoretických nebo estetických obrazů světa. Říkával, „žijeme ve
zpustošené době“ a psal o nutnosti zodpovědně a čestně pokračovat v životě
s důrazem na umění poslouchat, sdělovat a starat se o duše trpících. Věřil
v nezbytnost morálního zápasu uvnitř každého jedince, ve výchovu k hlubšímu poznání sebe samého i konfliktů doby, v níž člověk žije.
V Německu na Guardiniho slova v plném rozsahu došlo až po druhé
válečné pohromě v průběhu denacifikace a celospolečenské kulturní, politické a hospodářské obnovy. Spolu s ním přispěl k překonání strašlivého
dědictví minulosti Karel Jaspers (1883 - 1969). Překlad jeho nerozsáhlé, ale
významem klíčové úvahy z roku 1946 Otázka viny (česky 1971) by měla
být součástí každé knihovny v rodinách, které se snaží porozumět a jednat
s ohledem na přežití vlastní a evropské kultury. Oba myslitelé ukázali, že
obnova společenského směřování a evropské civilizace nemohou být zúženy na pouhý rozmach hospodářství. Bez poctivé sebereflexe moderních
zbloudění ke zločinným ideologiím, při stále se stupňující touze po dalších
materiálních ziscích a následném oslabování smyslu pro zodpovědnost mas
není naděje na udržení svobody a spravedlnosti velká. Oba tak nepřímo
přispěli i ke kritice progresivistické demokracie, tohoto třetího jezdce Apokalypsy, který oslabuje Evropany setrvalou dezintegrací tradičních forem
lidského soužití a podbízením se pasivitě či agresivitě stále větších počtů
obyvatel městských sídlišť. S tím souvisí nárůst neochoty přejímat zodpovědnost za veřejné záležitosti vzájemného soužití, což se zvýšenou mírou
platí i pro nositele moci.
Jako posledního autora bych zde chtěla uvést Alexandra Solženicyna.
V jádru všech jeho úvah a literárních děl jsou líčení a vzpomínky na politiku
duševního týrání a fyzickou likvidaci miliónů nevinných lidí. Za výstižný
příklad tohoto jeho mravního étosu lze považovat přednášku, kterou v roce
1993 přednesl v Lichtenštejnsku členům Mezinárodní filozofické akademie
s názvem „Přestali jsme vidět cíl“. Zahájil ji poděkováním zemřelému pa22
SE 140/2015
novníku Františku Josefovi II., který v r. 1945 odmítl vydat Stalinovi ruské
uprchlíky. Na rozdíl od Britů a Američanů tak aristokrat z jednoho z nejstarších rodů Evropy zachránil stovky životů, přičemž riskoval ohrožení své
vlastní bezbranné země. (Stejně velkoryse podpořil začátky působení dr.
Beneše na počátku války v Londýně – jak to dopadlo a dopadá by se měli
učit všichni žáci od prvních hodin občanské nauky). Jeho osobní příklad,
demonstrující účinnost sepětí politického rozhodování a morálky spolu
s odvahou riskovat, má svojí platnost dodnes.
Podle Solženicyna po tak zvaném pádu komunismu konec doposud
vládnoucích vrstev, jejich způsobů uvažování a skrytých struktur nenastal.
Již tehdy předpověděl vážné ohrožení kontinentu jako celku, protože si jeho
obyvatelé dostatečně neváží vlastních hodnot a institucí, jakými jsou občanská společnost a právní stát (vláda zákona). Neviděl v dohledu reálná řešení
bez vůle k sebe-omezení, to znamená vůle ke snižování různých uměle stimulovaných přání a potřeb a bez střízlivých postojů a morálního úsilí, které
by umožnily předání těžce nabytých zkušeností příštím generacím.
Solženicyn při své hluboké znalosti totalitních praktik deptání lidských
duší soustavným lhaním a popíráním směřování lidí k důstojnému a přirozenému naplnění svých životů (ale i přírody – plán obracení toku sibiřských
řek byl míněn vážně) nikdy neklesl na rovinu jednodimenzionálního vysvětlování tragedie své země. Např. literárním zpodobněním státnického talentu
předsedy carské vlády P.Stolypina ukázal v románu Srpen 1914 (1989) na
zmarněnou možnost oslabení dvou typicky ruských extrémů - reakcionářské rigidity vlády a pravoslavné církve, a primitivního násilí a utopicko-mesianistického fantazírování různých radikálně levicových intelektuálů
a skupin anarchistů před 1. světovou válkou. Tím účinně zpochybnil leninsko-stalinskou tezi o nevyhnutelnosti proletářských revolucí, resp. diktatur
a tak vytvořil prostor pro morálně intelektuální vývoj budoucích generací
na území bývalého SSSR. Je jen otázkou času, kdy i v těžce zkoušeném
Rusku a laxním Česku lidé dojdou k poznání, že se na pokusech negovat
svědomí, morálku a právo také nějak podíleli přinejmenším zapomínáním
na staré časy tvrdé poctivé práce a nesentimentálního citu zodpovědnosti
vůči životu jako takovému, a že nemohou očekávat od druhých něco, čeho
sami nejsou aspoň v malé míře schopni.
23
SKRYTÁ KRÁSA
JAMES F. PONTUSO
Skrytá krása
Proč ještě stojí román V kruhu prvním od Alexandra
Solženicyna za přečtení?
James F. Pontuso
I. Solženicyn a jeho kulturní prostředí
Alexandr Solženicyn ve své přednášce, pořádané před udělením Nobelovy ceny, tvrdí, že krása může zachránit svět.1 Lze potvrdit, že ruský
román patří k nejkrásnějším výtvorům lidské mysli. Co činí ruské romány
jedinečnými je jejich spletitost. Pro srovnání, velká část americké literatury 20. století a její popkultura jsou přímočaré. Řada jejích příběhů přináší
šťastný konec. Na druhou stranu americká hloubavější literatura zdůrazňuje, že národní ideály o blahobytu, štěstí a realizaci jednotlivce jsou nedosažitelné, protože americké vyznání neodpovídá tradičním principům, nebo je
aspirace země v podstatě jen chimérou. Hemingwayův Stařec a moře snad
vystihuje tuto myšlenku nejlépe. Nezáleží na tom, jak zkušený a odhodlaný
je starý muž, rybu domů nemůže přinést. Nezáleží na tom, jak kvalifikovaný
v baseballu je Joe DiMaggio, nedokáže být spokojený ve svém soukromém
životě. Nezáleží na tom, kolik úsilí vynaloží Američané v honbě za štěstím,
jejich životy nikdy zcela nenaplní jejich očekávání.
Při vší přímočarosti má ale americká popkultura a literatura daleko od
příliš zjednodušujících postav a zápletek. Ty jsou rozmanité a bohaté, zrovna tak jako krajina země. Nicméně základní domněnky stojí na konkrétním
pojetí lidské přirozenosti a společnosti. Američané si uvědomují existenci
rozdílných jazyků, kultur a zvyků a věří, že většina lidí věří ve stejné věci
a doufají ve stejnou budoucnost. „Americký sen“, který většina Američanů
považuje za všeobecnou touhu, je hezký dům, moderní auto a dobré vzdělání pro vlastní děti, spokojený život a trochu zábavy.
Součástí amerického snu je dívat se dopředu. Američané se neohlížejí zpět na věci, které je rozdělují, ale na věci, na kterých se podílejí společně, pohlížejí jako na neomezený potenciál zítřka. Alexis de Tocqueville
řekl, že přišel do Ameriky, aby viděl budoucnost demokracie. Mohl rovněž zaznamenat, jak idealismus a optimismus ovlivňuje občanskou kulturu.
V budoucnosti není místa pro historické křivdy nebo neřešitelné problémy.
Imigranti, kteří připluli k americkému pobřeží, většinou zapomněli na svoji
minulost. Soustředili se na to, čeho by mohli dosáhnout, ne na to, co by je
1
24
„Krása může zachránit svět“ je známý citát z románu Dostojevského
Idiott z roku 1868 (pozn. redakce)
SE 140/2015
vracelo zpět do minulosti. Američané chtějí svobodu, mít rovné příležitosti,
vybrat si svůj vlastní směr, rozhodnout o svém vlastním osudu a nechat své
individuální schopnosti a ambice určovat místo a úspěch v jejich životě.
Jak by současný autor mohl argumentovat ve prospěch monarchie nebo
systému, jenž byl poznamenán zděděnými nerovnostmi ve společenském
a ekonomickém postavení? Tvrdil by americký autor, že lidské bytosti nemají
právo na rovné příležitosti nebo touhu po štěstí? Na druhou stranu si ruská
kultura nenašla podobnou sjednocenou víru. Být Rusem může znamenat mnohé: přestože zde existuje společný jazyk a dějiny, nikdy zde nenastala shoda,
čím by vlastně Rusko mělo být. Ctí Rusko carství, ortodoxnost, „třetí Řím”,
komunismus, liberální demokracii nebo samovládu? Zatímco se Američané
snaží vytvářet věci jednoduché a srozumitelné, Rusové hledají spletitost ve
věcech jednoduchých. Jeden názorný příklad: v Americe jsou přezdívky kratší
než vlastní jména, v Rusku jsou často delší. Vyzdvihuji tyto otázky kulturní
víry, protože jednou ze společných kritik Solženicyna je, že kvůli jeho ortodoxnosti, jakožto správného základu ruského etického života, je slavjanofilem
a tím pádem neschopným pochopit svobodu a diverzitu západní společnosti.
Americké pojetí je velmi rozmanité, zejména pro individuální ctižádost
a vynalézavost. Kromě toho je americká rozmanitost hluboce zakořeněna
v ujednání o pravdivosti přirozených práv. Na druhou stranu Solženicynova
teorie přirozených práv je jen jedna z mnoho alternativ, jak si lidské bytosti
mohou uspořádat své životy. Patrně to není Rus Solženicyn, kdo nedokáže
pochopit složitost života, ale jeho američtí kritici limitovaní svou vlastní kulturou.
II. Hříchy komunismu
Dalo by se tedy říci, že tato kniha, publikovaná ve Spojených státech
před více než čtyřiceti lety, stále stojí za přečtení. V zasvěcené předmluvě Edwarda E. Ericsona k anglickému překladu Harryho T. Willeta z roku
2009, zastává názor, že okolnosti zveřejnění tohoto románu by samy o sobě
mohly být námětem na knihu. Solženicyn psal svou knihu v druhé polovině
padesátých let v exilu v Kazachstánu po svém propuštění z gulagu a pak ve
středním Rusku, kde pracoval jako učitel matematiky, fyziky a astronomie.
Nikdy by nečekal, že román spatří světlo světa pod přísnou sovětskou cenzurou režimu té doby. Po celosvětovém vydání knihy Jeden den Ivana Děnisoviče, kterou využil Nikita Chruščov k diskreditování stalinistické vládnoucí komunistické hierarchie – se Solženicyn pokusil využít své nově nabyté slávy a publikovat revidovanou a „zkrácenou“ (obsahující 87. kapitol)
verzi románu v literárním časopise Nový mír. Tuto verzi udělal Solženicyn
v roce 1964. Cenzura publikaci v roce 1965 zakázala, i když ji Nový mírr už
25
SKRYTÁ KRÁSA
JAMES F. PONTUSO
měl v plánu. V době, když se KGB vloupala do bytu jeho přítele a zabavila
kopii rukopisu, Solženicyn měl svého literárního agenta na Západě, který
vydal knihu v roce 1968 pod názvem V kruhu prvním (New York, Harper
and Row). Willetův nový a odborný překlad V kruhu prvním obnovil 96.
kapitol původního autorského titulu.
Je záhadou, jak Solženicyn dokázal, že všechny verze této neústupné
kritiky komunismu mohly být publikovány. Román objasňuje, že v Sovětském svazu neexistovaly institucionální opory potlačení moci, právní stát,
žádné morální limity uznávané komunistickou stranou s výjimkou svého
vlastního úspěchu, žádná demokratická kontrola vlády, žádná ekonomická (i trochu lidská) svoboda. V „ráji pracujících“ každý, kromě nejvyšších
představitelů proletariátu, pracoval v podstatě neustále. Aby si zachovali
své pozice ve straně, ztráceli čas, energii a peníze hlídáním vězeňské populace a špionáží těch, kteří byli ještě svobodní. Vlastní iniciativa byla nesmělá, spíše odrazující, vzhledem ke vše prostupující byrokracii. Vládnoucí
komunistická hierarchie povýšila zvrácené, nesebekritické, intrikující zločince na vrcholné posty, nemorální kariéristy do střední společenské vrstvy
a hloupé loajální parazity do vrstvy nejnižší.
Kniha V kruhu prvním přináší podrobnosti o bezprecedentní brutalitě,
která se postupně rozšířila z psychopatického a paranoidního myšlení Josefa Stalina, aby nakazila celou sovětskou společnost. To ukazuje, jak ideologicky pojatý politický řád založený Vladimírem Leninem řídil Stalinovy
nehumánní dekrety, aby umístil téměř 20% svých občanů2, vesměs nebo
všech nevinných, bez jakýchkoliv trestných činů na hrůzné Souostroví Gulag. Odhaluje, jak „progresivní doktrína“ byla proměněna v záminku pro tyranii, kázání o tom, že „nejvyšší proletariát“, komunistická strana nemohla
udělat nic špatného. Podle paragrafu 58 sovětského trestního zákoníku, lidé
byli uvězněni byť jen za marxistické smýšlení, nebo smýšlení, že sovětský
systém nebo jeho čelní představitelé jsou nedokonalí.
Podle Solženicyna se Marx mylně domníval, že je ekonomika důležitější než politické dění. Poté, co by zavládla ekonomická rovnost, Marx
trval na tom, aby politické dělení přestalo existovat. Solženicyn napadá tuto
teorii v pasáži, kde vysvětluje povinnosti důstojníka, který spravoval vězeňský komplex: v poloprázdné kanceláři, ve které se „výrobní prostředky“
sestávají pouze ze sejfu, ve kterém jsou uloženy vězeňské „kauzy“, půl tuctu židlí, telefonu a bzučáků, spojky, řemeny nebo převodovky, si podplukovník Klimenťjev nacvičoval fyzickou kontrolu tříset uvězněných životů
2
26
Tento počet uvádí Solženicyn, ale dodnes se o něm vede odborná diskuse (pozn. redakce).
SE 140/2015
a připravoval práci pro padesát členů ostrahy. Bez předložení jakéhokoliv
plánu řádného uspořádání politického života a s odmítavým postojem k lidské přirozené ctižádosti prý Marx opustil své přívržence a podlehl machinacím ambiciózních vládců. Neznalost skutečných pramenů lidského jednání
však není dostatečným důvodem k obviňování Marxe ze vzestupu Stalina.
Nebylo by lepší položit si otázku, jestli by Marx umožnil Stalinovi přístup
k moci bez jakékoliv politické kontroly?
V V kruhu prvním můžeme přiřadit tuto ohromující podobiznu mysli
tyrana snad jen k Shakespearovu Macbethovi nebo Richardu III. Stalin je
zároveň nevrlý, dětinský, přihlouplý, politicky vychytralý, pomstychtivý,
plný strachu, otrávený životem a fanatický. Je tomu tak rovněž u Fjodora Dostojevského a jeho Zápisků z podzemí, kde se hlavní postava stává
vládcem velkého impéria historie, jehož učení inspirovalo největší naděje
pokrokového člověka.
III. Rozmluvy s peklem
Položí si čtenář románu V kruhu prvním otázku, existuje-li krása života
za Stalinovy vrcholné vlády, nejhorší tyranii v lidské historii? Ericsson ve své
předmluvě zdůrazňuje, že klíč k odpovědi na tuto otázku můžeme najít v nepatrné změně názvu. První kruh se týká speciálního vědeckého ústavu Marfino, kde se děj odehrává. Marfino je sovětský výzkumný institut, obydlený
politickými vězni, přičemž mnozí jsou předními vědci země. Protože je jejich
práce nedocenitelná, s chovanci Marfina je zacházeno velmi dobře ve srovnání s milióny vězňů v pracovních táborech, kteří každý den čelí smrti vlivem
přepracování a hladovění. Ústav je připodobněn Dantovu Peklu, obydleným
inteligentními lidmi vedoucími asketický život, kteří ovšem netrpí nelítostnými tresty. Dantův první kruh je určen pro významné osobnosti minulosti, jejichž duše nemohou vstoupit do nebe, neboť nejsou pokřtěni, ale „jejichž zásluhy jim posvítí na cestu dokonce i do pekla“. Mezi jeho obyvateli jsou nejvýznamnější básníci, vědci, političtí představitelé a filozofové. Kdybychom
opravdu byli v Danteho prvním kruhu, na čem by zúčastnění pracovali? Jaký
by byl smysl života a jak bychom měli žít co nejlépe? V této rozpravě Solženicyn znovu přetváří svůj mnohohlasý román. Důvodem, proč Solženicynovo
dílo, i po padesáti letech, považujeme za seriózní studii, spočívá v pokládání
nejhlubších otázek bytí. Jeho postavy ztělesňují alternativní odpovědi na lidská tajemství. Zápletkou je telefonní hovor Innokentije Volodina, vzdělaného,
privilegovaného, mladého sovětského diplomata na ambasádu Spojených států v Moskvě. Volodin se pokouší varovat Američany před sovětskými špióny,
kteří se chtějí zmocnit plánů atomové bomby. Nic ovšem nenasvědčuje tomu,
že by se chystal uskutečnit takto nebezpečný krok. Protože je Volodin znechu27
SKRYTÁ KRÁSA
JAMES F. PONTUSO
cen vládou ve své zemi, spáchá velezradu. Navzdory komfortu, který se mu
nabízí, nebo možná kvůli elitě samotné, začíná ho znepokojovat, co je vlastně
správné. Po neuváženém kroku si není Volodin jistý sám sebou, proč ohrozil
svoji pozici, potažmo svůj život. Jak se potýká se svými vlastními pohnutkami, nevyhnutelně nastává otázka dobra a zla. Mají se lidé zabývat pouze sami
sebou nebo mají zodpovědnost k rodině, společnosti, zemi a lidstvu? Skrze
Volodina nám Solženicyn ukazuje univerzálnost myšlenky hledání dobra.
Tím, že hledáme dobro pro nás samotné, nevyhnutelně se toto dobro stává
dobrem obecným. Svět sdílíme s dalšími lidmi, s některými z nich, kteří jsou
naši přátelé, členové našich rodin a naši blízcí, si přirozeně vytváříme i vztah.
Morální úvahy se zdají být významově shodné s lidským povědomím.
Dle Marxe mohou lidské bytosti ignorovat otázky významu a smyslu: Vzdáte-li se své abstrakce, vzdáte se svých otázek…Nepřemýšlejte, neptejte se
mě, jakmile máte na mysli otázku, vaše abstrakce o existenci přírody a člověka nedává smysl. Nebo jste takový egoista, že prohlašujete, že všechno je
nic, leč vy sami chcete existovat? (Ekonomicko-filosofické rukopisy, 1844).
Lidské bytosti jsou ale zranitelné a z pohledu lásky a vzájemné podpory
závislé na ostatních. Je pro ně obtížné žít okamžikem, jak Marx předpokládá. Nezáleží na tom, jak příznivé jejich okolnosti jsou, přijde moment, kdy
přemýšlejí o svém osudu. Solženicyn vypodobňuje Kláru Makaryginovou,
mladou dceru vysoce postaveného prokurátora, která je rozladěna výsadou
stranického aparatčíka a začne bojovat za utlačované politické vězně, uvězněné v ústavu. Vytvořením fiktivní postavy Kláry Solženicyn předpovídá,
že potomci vrchních představitelů nebudou spokojeni se svými životy, oddaným jen materiálnímu zabezpečení, a budou cítit nespravedlnost systému
vytvořeného jejich vlastními rodiči. Předpovídá, že se stanou vedoucí silou
v opozici a mnohé v tomto ohledu podniknou.
Přestože Volodin volá z telefonní budky, jeho rozhovor je nahráván
všudypřítomnými „orgány“ státní bezpečnosti a čelní představitelé se rozhodnou, že vězni v Marfinu musí vyvinout zařízení, které rozpozná hlas,
aby mohli identifikovat zrádce. Skutečné rozhovory prvního kruhu se odehrávají v ústavu, kde jsou vysoce vzdělaní chovanci osvobození od namáhavé práce, strachu ze zatčení, každodenního rozptylování, a snaží se pochopit
svůj vlastní osud, zrovna tak jako své přátelé, rodiny, zemi a lidstvo. Ústav
je jediné místo, kde v Sovětském svazu probíhá volná filozofická diskuze. V Marfinu se setkáváme s nejzajímavějšími osobnostmi románu: Lev
Rubin, idealistický a angažovaný komunista; Dmitrij Sologdin, zanícený
křesťan; Spiridon Jegorov, zručný rolník, jehož oddanost k rodině znamená
morální vesmír; a Gleb Něržin, skeptický „student Sokrata“ a vlastní podobizna Solženicyna ve věku třiceti let, kdy byl vězněm podobného ústavu.
28
SE 140/2015
V románu V kruhu prvním jsou brány v potaz všechny hlavní alternativy k otázce: Jaký má život význam a jak bychom ho měli žít? Učíme se
z rozhovorů chovanců, a i když toužíme pochopit smysl existence, odpověď
na tuto otázku není jednoduchá. Toto pochopení je přitom základem oddanosti k rodině, romantické lásce, osobnímu potěšení, sociální spravedlnosti,
revolučním reformám, vědeckým objevům, meritokracii, oddanosti bohu
nebo snad jako Něržinova skepse k tomu všemu? Nedostatek jistoty týkající
se hlubokých otázek bytí se zdá být zakořeněn v lidském porozumění světu.
Vnímáme věci, které jsou současné, ale rozumíme jim pouze tehdy, když
je zařadíme do nějaké kategorie nebo druhu. Vidíme vzdálený předmět,
ale nevíme, zda je to pes běžící lesem nebo větve stromů létající ve větru.
Pouze tehdy, když umístíme jevy do správných kategorií, pak porozumíme.
Vnímáme, až když pochopíme. Morální zásady jsou ale vždy z říše metafyzické, přičemž přidáváme hodnocení na základě naší vlastní zkušenosti.
Protože lidské bytosti hledají důvody, jak zdůvodnit své činy, je morální
úsudek součástí každodenního života. Ovšem vnější okolnosti člověka nám
nedají jasné a jednoduché odpovědi na to, co je dobro a co bychom měli
dělat, vzhledem k rozmanitosti a složitosti morálních principů.
Jsme, jak existencionalisté tvrdí, vhozeni do našich životů bez jasných
a určitých principů, kam a jak se tam dostat. Strach z nevědomosti, co je
třeba udělat, vede lidi k mnoha odpovědím, jak nejlépe vést svůj život.
Svádí nás to k cynismu – vzdávajíc se naděje na objevení, co je dobré –
nebo hrozivěji, k fanatismu – zavazujíc se principy, jež odpoví na všechny
naše otázky o životě. Solženicyn zachytil kouzlo ideologie v postavě Lva
Rubina. Navzdory všem důkazům o opaku, včetně jeho neopodstatněného
zatčení a uvěznění, Rubin je absolutně oddán komunistickému cíli. Ví, že
mnozí čelní představitelé stran byli Stalinem neprávem obviněni ze zrady
a popraveni. Odmítl se ovšem vzdát myšlenky, že Vůdce se nemýlí. Rubin
si odmítá připustit, že místo toho, co prožívá, přijme to, v co chce sám věřit. Pro něho je každý spáchaný zločin ospravedlněný skvělou budoucností,
která přinese mír, prosperitu a celosvětové bratrství.
Rubin má samozřejmě částečně pravdu, osobní štěstí částečně závisí
na politickém prostředí. Vést uspokojující život je téměř nemožné ve společnosti bez zákonů a spravedlnosti, jak jasně vystihuje kniha V kruhu prvním. Proto budou politici vždy v aréně, kde se lidské bytosti pokouší své
vlastní myšlenky o dobru vnést do praxe. Někdy se daří politikům věci zlepšovat. Přeci jen Dante zařadí Saladina a Césara v prvním kruhu mezi básníky a filozofy. Pakliže je touha po politické reformě extrémní, může dojít
k tomu, že ctižádostiví vládci budou tíhnout k tyranii. Jejich záměrem není
výhradně vyhlídka na osobní zisk. Chtějí nastolit politický řád, který vyřeší
29
SKRYTÁ KRÁSA
JAMES F. PONTUSO
životní existencionální nejistotu. Chtějí, tak jako Solněžicynův Stalin, poskytnout pomoc a jistotu svým následovníkům v tom, jak vést své vlastní
životy. Věří, že pokud bude sociální systém zcela přetvořen, pochybnosti
zmizí. Tak, jak tajemství v našich životech po celou dobu přetrvává, stává se
totalitní pokušení atraktivním, neboť jeho snahou je toto tajemství vymýtit.
Nicméně, co by mělo vést naše kroky? Co je základem morálky? Solněžicynův román nám nedá jasnou odpověď, protože odpovědi nejsou součástí lidských podmínek. Lidské bytosti by ztratily svobodu a důstojnost,
kdyby byly jejich životy řízeny. Vždy existuje jistý rozpor v naší morální
volbě, nicméně vybrat si musíme. Abychom si vybrali správně, potřebujeme
vodítko. Solněžicyn prostřednictvím svých postav toto vodítko ve smyslu
svých možností čtenářům poskytuje. Nejhlubší úvahy v románu nás provází
rozhovory Něržina, zastánce rozumu a Solognina, přívržence zjevení. Oba
jsou ve svých názorech neústupní. Sologdin trvá na tom, že víra ovládá vrozené lidské instinkty, zatímco ty získané inspiruje. Něržin přemýšlí o božských přikázáních, jež jsou pro nás mysteriózní, jakožto i božská podstata
sama. Máme pouze svůj vlastní úsudek a soudnost. Prohlašuje, že různá náboženství se dostávají nevyhnutelně do dogmatických sporů, které odmítají
racionální výklad a obavy, že lidé, které pohltila náboženská horlivost, se
mohou stát pokryteckými fanatiky. Sologdin ovšem tvrdí, že lidé nemohou
být jen skeptičtí. Musíme v něco věřit nebo propadneme anomii a skepticismus se stane cynismem. Předpovídá, že Něržin jednoho dne uvěří v božství,
neboť samotný rozum je neschopný objevit podstatu dobra.
Volodinovo rozhodnutí oponovat špatné vládě ukazuje, že se nemůžeme vyhnout úvahám o dobru a zlu. Samotný fakt, že si můžeme vybrat,
činí morální úvahy nevyhnutelnými. Principy epikureismu jsou v rozporu
s nejobyčejnějšími volbami každodenního života. Jak pečujeme o své rodiny, přátele a ostatní lidské bytosti. Ve svém osobním životě si Rubin uvědomuje etickou podstatu lidských vztahů. Je slušný člověk. Je to on, kterému
Něržin důvěřuje a kterému svěřuje svůj tajný rukopis o ruské revoluci, aby
byl v bezpečí před vládními činiteli. Rubin však ve svých obecných politických principech nebere na vědomí přirozenou lidskou zkušenost důvěřivosti, věrnosti a přátelství. Protože se postupně pokouší upevnit svá
rozhodnutí, zavazuje se k podpoře cílů nelidského režimu. Neochotně tak
Sologdin napomáhá komunistům. Vynalézá hlasový detektor, který umožňuje špionáž jeho spoluobčanů. Sologdin je se svojí vědeckou dovedností
spokojený a pyšný, že jeho rozsudek bude změněn a jeho občanství obnoveno. Jeho nejsilnějším motivem, když pomáhal vládním činitelům, byla
pomoc jeho ženě, která dlouho trpěla. Nicméně, z vyvrhele se stal „nepřítel
lidu“. Sologdin poměřuje své morální principy s ohledem na potřeby svojí
30
SE 140/2015
rodiny. Rolník Spiridon je naprosto oddaný své rodině. Je věrný lásce jako
takové. Pokud by si mohl vybrat, dobrovolně by zlo nevolil. Podpořil by
ovšem každou vládu, která by podpořila blahobyt jeho rodiny, natolik, že
by byl lhostejný k podstatě režimu nebo jeho konání z pohledu morálního.
Něržin je nejušlechtilejší postava románu. Než aby pomáhal zlověstnému
režimu, byť sebeméně, raději by opustil bezpečí prvního kruhu a vrátil se
zpět do hrozivého gulagu. Aby podpořil svůj morální postoj, přeruší kontakt
se svými blízkými a přáteli. Zlomí srdce svojí ženy, když ji přinutí, aby
se s ním rozvedla. Něržin prokazuje jistý druh autonomie a soběstačnosti,
stejně jako i jeho mentor filozofie Sokrates, když stál u soudu. Měli bychom
si připomenout, že Sokratova ušlechtilost byla důvodem pro zapuzení jeho
manželky a tří synů před jeho smrtí.
Zdá se, že se Sologdinova vize naplnila. Solženicyn dal v Něržinovi
konkrétní podobu svému druhému já v táborech, kdy nějaká vyšší metafyzická síla určovala jeho život. Zatímco se nikdy nevzdal podstaty svých
úsudků, stal se zastáncem náboženského pohledu své doby. Je ohromnou ironií minulosti, že jeho šlechetná opozice vůči zlu nevyžadovala vzdát se své
rodiny. Podle všech dostupných důkazů, byl dobrým otcem svým synům.
IV. Kráska a zvíře
Román V kruhu prvním nemá šťastného konce. Něržin je poslán do
pracovního tábora. Přestože se čtenář nedozví, jestli tajná policie prokázala
nebo ne, že Volodin byl ten, kdo zatelefonoval, trestu neunikne. Stalinův
hrůzný aparát zatkne každého, kdo by mohl podat informaci Američanům,
včetně Volodina. Může-li být krása pro lidstvo vysvobozením, je skutečně
diskutabilní, ale můžeme poněkud pochybovat, že je Solženicynův román
věcí krásy. Kniha V kruhu prvním není pěkná. Její půvab spočívá spíše
v mnohostranné analýze lidského dychtění. Solžěnicyn nám předkládá celou řadu lidských aspirací a mravní zkaženosti. Oživuje nejhlubší filozofická témata a ve svých postavách nám ukazuje, jak tenká linie mezi dobrem
a zlem je. Jako u Danteho prvního kruhu, se čtenáři knihy V kruhu prvním
mohou setkat s určitým druhem potěšení, neboť objevují, že co je nejvyšší
a nejlepší na lidskosti, nemůže být potlačeno ani uprostřed pekla.
James F. Pontuso je profesorem vládních a zahraničních věcí na Vysoké škole Charlese Pattersona v Hamden-Sydney ve Virginii, jpontuso@hsc.
jp
@
edu. Je mimo jiné autorem knihy Assault on Ideology: Aleksandr Solzhenitsyn‘s Political Thought (2004). Verze této eseje je objevila jako recenze
knihy V kruhu prvním od Alexandra Solženicyna (Harper, 2009) v periodiku
Society, 48(leden/únor 2010): 88-92). Od tohoto čísla se prof. Pontuso stal
členem redakční rady revue Střední Evropa.
31
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
Gottwaldovo Československo jako fašistický stát
(ukázky z připravované knihy)
Fašismus coby radikální lidová revoluce
Petr Placák
Druhá světová válka měla titul boje proti fašismu. Slavným jejím výsledkem bylo, že byl poražen ten fašismus, který sám sebe nazýval fašismem.
Zmateným jejím výsledkem bylo, že nebyl odstraněn fašismus, který sám
sebe fašismem nenazývá.
FERDINAND PEROUTKA
Chceme-li komunistické Československo označit za fašistický stát,
musíme si nejdříve vyjasnit, co je myšleno pod pojmem fašismus, protože
definice tohoto fenoménu, která by byla obecně přijímaná, neexistuje.
Když nebudeme považovat fašismus na prvním místě za ideologii
(„ideologie“ fašismu je značně mlhavá, a pokud Benito Mussolini tvrdil,
že fašismus není světonázor, ale „čin“, nebyl to z jeho strany pouhý projev
obvyklého „fanfarónství“) nebo jej vztahovat ke konkrétnímu politickému
hnutí (i když Fasci italiani di combattimento jsou v mnohém ohledu považováni za prototyp fašismu, tak nutno říct, že v porovnání s totalitními hnutími – hitlerismem, stalinismem či maoismem – za „fašistickým ideálem“
notně zaostali), zbývá nám jako relevantní znak fašismu forma vlády či spíše „politický styl“. O ty půjde v tomto článku především, ačkoli ideologické
motivy vůbec nezůstanou stranou – naopak, jsou mnohdy svorníkem fenoménů, které se na první pohled mohou jevit protichůdně.
Fašismus se po první světové válce zrodil jako zcela nový druh vlády,
usilující nejen o přeměnu společnosti podle totalitního ideálu v jednu nerozlišitelnou masu (každá odlišnost je pro fašismus přímo „existenciální“ –
a v tom i existenční – problém), ale vůbec „údělu“ samotného člověka a jeho
existence. Rozhodující pro fašismus je jeho aktivistický politický styl, který
je radikálně revoluční v porovnání se všemi dosavadními formami vlády založenými na omezení či usměrnění lidské společnosti. Na rozdíl od tradičních
forem vlády se fašismus nesnaží nejradikálnější lidové představy oslabovat,
ale naopak je sám popichuje k extrému, který pak využívá jako nástroj vlády
a přeměny společnosti. Oproti tradiční kultuře, která se snaží lidskou duši
kultivovat, fašismus v člověku naopak vyhledává jeho nejproblematičtější
stránky, které pomocí rozsáhlé a mnohostranné indoktrinace, pomocí výchovy, plošné a permanentní propagandy legitimuje a kanonizuje se záměrem
32
SE 140/2015
využít je jednak k radikalizaci a jednak k destrukci dosavadní společnosti
a jejích hodnot. Fašismus záměrně překračuje všechny meze, zákony, ústavní
a veřejné instituce, převrací morální hodnoty, kulturní zvyklosti, tradice, odmítá institucionalizované náboženství – vše, co podle něj omezuje „titánství“
člověka a lidského kolektivu na jeho cestě ke zcela novému světu, založenému na radikálně odlišných zásadách nového člověka jednou provždy osvobozeného od dědictví židovsko-křesťanského otroctví, ze všech pout minulosti.1
Fašistická aktivistická forma vlády se vylíhla z apokalypsy první světové války a z idejí postosvícenské Evropy ve třech – pokud zůstaneme
na starém kontinentě –„základních“ formách (sovětský komunismus a jeho
východoevropské odnože, italský fašismus, německý nacismus), víceméně autonomních, i když jednotlivá hnutí na sebe reagovala, vzájemně se
inspirovala a zároveň se proti sobě ostře (v rámci „konkurenčního boje“)
vyhraňovala.
Všechna se představovala jako radikální lidové hnutí, které bylo antiaristokratické (nejen v sociálním, ale i – či především – v kulturním smyslu), proticírkevní, protiliberální či protikapitalistické. Fašismus byla lidová
vzpoura proti „trůnu a oltáři“, která nabyla dosud netušených monstrózních
1 Srovnej dobový „socialisující“ pohled na fašismus italského spisovatele
a politika, komunisty, který odsoudil stalinismus Ignazia Siloneho: Fašismus povstal bezprostředně po válce v kapitalistických zemích s relativně slabými ekonomickými strukturami, kde byla výstavba jednotného
národního státu ještě nová a bez tradice zakořeněné v masách, kde byl
silný vliv dělnického hnutí a celá sociální stavba se od základů po špičku
otřásala. (…) V Itálii se první fašistické skupiny rekrutovaly na jedné
straně z krizí ponížené střední třídy, která se vzbouřila proti tradičním
partajím a institucím, na druhé straně z vrstev ve svých revolučních nadějích zklamaných proletářů, kteří se vzbouřili proti dělnickým partajím. To je skutečnost, o které nemůže být už sporu.
SILONE, Ignazio: Der Fascismus. Seine Entstehung und seine Entwicklung. Europa-Verlag, Zürich 1934, s. 279-281.
A k tomu „konzervativní“ pohled ze stejné doby JUDr. Jana Kaprase
ml.: Fašismus je v prvé řadě hnutím nacionalistickým, aktivistickým
a antiindividualistickým. Jako další znak jeho filosofického podkladu
můžeme uvésti spiritualismus, neboť fašistická ideologie staví ducha
nad hmotu…
KAPRAS, Jan ml.: Fašismus. Nakladatelství L. Mazáče, 1936, s. 255.
I když každý si všímal na fašismu toho „svého“, je zřejmé, že „pravičák“
Kapras měl s ním ze svého hlediska „větší“ problém, než „levičák“ Silone (větší ve smyslu pochopení tohoto fenoménu).
33
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
rysů. Chtěla zničit starý svět, hleděla do budoucnosti a neváhala být extrémně
radikální.2 Svou lidovostí a radikalitou, překračující vše dosud myslitelné,
odmítající dosavadní „světský“ (tj. prohnilý, zkažený, zkorumpovaný…)
společenský řád, se blížila fanatickým středověkým náboženským sektám
a sama také pěstovala vlastní pseudonáboženský kult se zbožněnými vůdci,
s posvátnými formulemi a rituály, věroučnými dogmaty, soudy s heretiky,
stranickými poutěmi, vlastními svátky a vlastními mučedníky, přičemž dějiny hnutí byly pojímány v „sakrálním“ smyslu cesty vyvolených (prozřevších) ke spáse.3
Ačkoli operovala s extrémními„lidovými“ představami a prezentovala
se jako vůle či hlas lidu, byla uskutečňována vrstvou profesionálních revolucionářů-ideologů a nebyla výrazem spontánní lidové aktivity.4
Na rozdíl od tradičních diktatur či autoritativních režimů, které chtějí
zachovat status quo, obracejí se k minulosti, jsou protilidové, omezením
politických svobod a využíváním policejního režimu se snaží uchovat dosavadní ekonomické, společenské, náboženské struktury a převést tak zemi
2 Známý britsko-německý liberální sociolog Ralf Dahrendorf „lidovost“
fašismu (totality) domyslel do konce: Jestliže je pravda, že nacistický
režim musel kvůli potřebě etablování svého totalitního panství rozvinout
sociální revoluci, pak je možno odpor proti (nacistickému)režimu označit za kontrarevoluční.(... ) Zatímco nacistická sociální revoluce získala
vliv skrz prosazení totalitárních forem, a tím současně budovala základy
liberální modernity, dá se kontrarevoluci chápat jako vzpouru tradice,
a tím také antiliberalismu a autoritářství, které doznívají z minulosti.
DAHRENDORF, Ralf: Gesellschaft und Demokratie in Deutschland.
R. Piper& Co. Verlag, München1965, s. 442.
Podobně jako s „liberalismem“ totality je to i s její „demokratičností“.
O tom viz dále.
3 K tom viz: GURIAN, Waldemar: Totalitarianism as Political Religion.
In: FRIEDRICH, Carl J. (ed.): Totalitarianism. Grosset& Dunlap, New
York 1964, s. 120-129.
4 K tomu viz C. W. Casinelli: Revoluce totálního revolucionáře se bude lišit od buržoasní revoluce a od všech ostatních předcházejících sociálních
revolucí, protože je uskutečněna spíše „shora“ než „zdola“, to znamená,
že na místo toho, aby nějaký způsobem vycházela ze stávající společnosti
a byla podporována částmi populace staré společnosti, nová společnost
totálního revolucionáře bude uskutečněna pouze jeho vlastními činy.
CASINELLI, C. W.: Total Revolution. A Comparative study of Germany under Hitler, the Soviet Union under Stalin and Chine under Mao.
ClioBooks, Oxford 1976, s. 5.
34
SE 140/2015
přes krizové období, fašistické režimy dosavadní svět a jeho minulost zavrhují (je jednou provždy daná, zpětně radikalizovat se dá jen v teoretické
rovině) a hledí do budoucnosti, která je otevřena pro radikální přeměnu.
Z toho důvodu usilují o zničení stávajícího systému, který jim brání
v uskutečnění vize nové společnosti, „tisícileté říše“ v tomto čase a na této
zemi, založené na soudružství či kamarádství, zbavené egoismu kapitalistického řádu, kde vše určují peníze. K tomu účelu hnutí mobilizovala lidové
masy. Fašistická hnutí nebyla reakcí, ale akcí. Byla extrémně revoluční. Fašismus je nový politický fenomén diametrálně odlišný od všech dosavadních autoritativních režimů, které jsou vždy „reakční“.
Fašismus je na jedné straně širší a na druhé straně užší pojem než totalita. Širší v tom smyslu, že všechny totalitní státy jsou založeny na výše
uvedeném fašistickém aktivistickém politickém stylu,5 ale ne všechny fašistické státy musely být automaticky totalitní (právě fašistickou Itálii někteří
autoři za totalitu nepovažují). Omezenější pak v tom smyslu, že totalitní
hnutí „rámec“ fašismu v mnoha ohledech překročila, umocnila jej, dovedla
extrém do „extrému“ tím, že jej uvedla (s rozličným úspěchem) do praxe –
byla jakousi revolucí (praxí) revoluce coby ideje či představy. V tom byli
Hitler a Stalin druhou odmocninou Mussoliniho.6
Následující poznámky jsou rozděleny do dvou částí. První část je věnována projevům onoho fašistického aktivismu především v rámci totalitních hnutí, německého nacismu a stalinského komunismu, fenoménům, které byly fašistickému aktivistickému stylu vlastní nebo je fašistická hnutí využívala jako vhodné nástroje pro mobilizaci mas a stoupenců hnutí v rámci
fašistické revoluce: nacionalismus, socialismus, propaganda, lid, národ,
národní zrada, národní očista, stát, válka, boj, půda, beztřídní či organic5 Mussolini viděl hlavní zdroj síly fašismu v lidu: Národ existuje, pokud
je lidem. Lid vzestupuje, je-li početný, pracovitý, spořádaný. Moc je výslednicí tohoto osudového trojčlenu!
MUSSOLINI, Benito: Řeči o Italii a fašismu. Plamja, Praha 1935, s.
197.
Nacisté ovšem universalitu fašistické gnóze omezili rasovým principem, komunisté sociálně.
6 Otázku korporativismu, která je především ve starších textech představována jako určující rys italského typu fašismu, neřeším – fašismus byl
především politický fenomén, kterému byly všechny ostatní oblasti,
včetně ekonomiky, podřízeny, a tedy nebyly pro něj určující. Korporativismus byl výrazem politické vůle a kontroly režimu, který jinak neměl
v otázce ekonomiky příliš jasno.
35
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
ká společnost, absolutní demokracie jako výraz ničím neomezené „lidové
vůle“, kterou reprezentuje vůdce, vztah k sociální demokracii jako politické
konkurenci mezi proletáři, antikapitalismus, revoluce, reakce, antimarxismus a jeho komunistická obdoba antifašismus, nový člověk.
V druhé části textu půjde o srovnání jednotlivých aspektů fašistického
aktivistického stylu s vývojem po druhé světové válce v Československu,
s komunizujícím a prosovětským režimem Národní fronty, který po únoru
1948 přešel v komunistickou totalitu. Vztáhnout poválečný vývoj v Československu k modelu fašistického politického aktivismu, „zevropeizovat“
jej, nám může pomoci pochopit tehdejší události lépe než je vysvětlovat
pouze z roviny komunismu nebo komunistického nástupu, neřku-li pokládat je za jakousi pouhou reakci na válečné události: často uměle stavěná
protikladnost či dichotomie mezi komunismem a fašismem (komunismem
a nacismem), „německým“ fašismem a „českým“ antifašismem nám nejen
omezují, ale často i zakrývají pohled na druhovou podobnost poválečného
vývoje v Československu s fenoménem ideologických masových hnutí, která se zrodila v Evropě po první světové válce.
Vztažením komunistického Československa k fenoménu fašismu zároveň neodmítám tvrzení, že tento režim byl rovněž totalitní – tuto diskusi
ponechávám stranou, protože je pro účel tohoto článku irelevantní.7
Dobové meze
Revoluční utopie fašistických režimů ovšem narážela na meze prostředí, ve kterých se zrodila – společenské, kulturní, historické, ale třeba
i geografické. Jak ruským bolševikům, tak italským fašistům či německým
nacistům bylo nutno – aspoň v první fázi – hrát na hřišti, které bylo v Evropě vykolíkováno minimálně od doby Francouzské revoluce.
Určujícími politickými směry, s jejichž pomocí se evropská společnost
osvobozovala z pout starých režimů, se staly nacionalismus a socialismus.
Fašismus je umocnil tím, že tyto proti sobě či vedle sebe dosud stojící fenomény spojil dohromady. Jestliže se politické strany po první světové válce
7 Někteří tuzemští autoři v diskusi nad pojmem totalitní,
í a to včetně historiků či politologů, v jakési snaze obhájit dobu normalizace jako dobu,
kde politicky motivované násilí bylo minimální, vykládají totalitu ve
smyslu jakési umocněné diktatury a znásobené represe. To je ovšem
nesmysl – násilí a násilné režimy procházejí celými lidskými dějinami
a mnohé staré a pochopitelně i současné režimy se násilí dopouštěly
(dopouštějí) v míře mnohdy i násobně větší než třeba Mussoliniho Itálie
nebo i předválečné nacistické Německo, ačkoli s fašismem, natož s totalitou, neměly (nemají) zhola nic společného.
36
SE 140/2015
pohybovaly na hrací ploše vymezené dvěma souřadnicemi, z nichž jedna
byla nacionalismus a druhá socialismus, fašistická hnutí k tomuto víceméně statickému hracímu plánu přidala ještě třetí osu, která umožnila hnutím
takto vymezenou hrací plochu volně překračovat a poskytovala jim neobyčejnou dynamiku. Ta ve svých extrémních polohách (nacismus za druhé světové války, stalinistický Sovětský svaz – mimo Evropu Maova Čína
Velkého skoku a kulturní revoluce, pokus o čistý marxismus kambodžského
režimu Rudých Khmerů či dnes stalinistický režim Severní Koreje) jako by
získávala další dimenzi, vymykající se dosavadní lidské zkušenosti, překračující dosud myslitelné.
Právě tato ničím (nacionalismem ani socialismem) neomezená dynamika je zdrojem všech potíží, které se vynořují při popisu fenoménů fašismu, nacismu, komunismu a při klasifikaci a komparaci režimů založených
na fašistickém aktivistickém politickém stylu a jejich spojení s nacionalismem a socialismem.8
Tato obtíž spočívá rovněž v tom, že režimy, které se označovaly či
byly označovány jako fašistické či komunistické, se nevyvíjely, jak už bylo
řečeno, v laboratorně čistém prostředí, ale v místě (a čase) a určité společnosti, za okolností, které byly předem dané a chtě nechtě na ně musely brát
ohled, přičemž v určitém období kladly víc důraz na socialismus, jindy na
nacionalismus, někdy se jevily být více levicové, jindy směřující k pravici,
přičemž z období, kdy vypadaly jako „běžné“ diktatury, přecházely k totalitní praxi a pak zase naopak, někdy se k sobě přibližovaly, jindy oddalovaly, spojovaly se či proti sobě bojovaly. Přitom je nutno mít na paměti, že
„reálná politika“ fašistických hnutí nebyla pouhou reakcí na vývoj událostí,
ale zároveň byla i zastíracím manévrem nejen vůči protivníkům, ale i vůči
obětem nebo těm, které hnutí chtěla využít nebo zneužít, ať už to byli kapitalisté, dělníci, celé národy, nebo i vlastní stoupenci. A především byla
motivována ideologicky, což často skutečnost převracelo zcela na hlavu.
Propaganda jako součást demokratického diskurzu
Nebyla to jen sama masová hnutí, která předstírala, co nejsou, a maskovala svou podstatu a cíle. Celá diskuse o jejich povaze byla od začátku
silně poznamenána – a dosud je – politikou a ideologií. Mohli za to nejen
8 Termíny nacionalismus a socialismus jsou proloženy kurzivou, pokud
jsou použity ve smyslu, v jakém je používaly totalitní režimy: tedy jako
nástroje totalitní politiky a propagandy, kdy byl jejich tradiční význam
(tedy důraz na „hájení zájmů“ pracujících a na „sociálně spravedlivé“
uspořádání společnosti, vedle důrazu na „zájmy“ národní pospolitosti)
záměrně znejasňován a překračován či vůbec zcela popřen.
37
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
autoři inklinující k marxismu, odmítající z ideologických pozic komparaci
fašismu (nacismu) s komunismem, ale i badatelé z liberálního tábora, obdobně si odmítající připustit, že fašistická hnutí čerpala svůj ideový backgroundd z myšlenkového kvasu 19. století, doby všestranné „liberalizace“,
„jara“ národů i samotného člověka osvobozeného z pout autoritářství, od
dosavadních náboženských, společenských a politických omezení – z myšlenkového kvasu, na kterém je založena celá moderní Evropa.9
Schéma, které staví komunismus a fašismus, respektive nacismus do
nesmiřitelného protikladu, bylo de facto převzato z ideologické výbavy
obou hnutí a od počátku mělo spíše politický než politologický ráz. Vycházelo z propagandy obou hnutí, která negativní obraz toho druhého shodně
používala k vlastní společenské legitimizaci a oslovení té části společnosti,
kterou chtěla obrazem nepřítele vystrašit, aby pak mohla hrát roli ochránce.
Skutečnost, že se fašismus stavěl být antimarxistický a komunismus antifašistický, nezakládala nějakou jejich zvláštní kvalitu, která by snad měla být
pro obě hnutí určující, jak to pro fašismus a nacismus nárokoval ve svých
pracích Ernst Nolte.10
Vzájemná rivalita těchto svébytných hnutí naopak vytvářela mezi nimi
určitý druh spříseženství, jak jej známe z kriminálního prostředí: když jde
jeden uliční gang nemilosrdně „po krku“ gangu konkurenčnímu, neznamená to, že stojí na straně zákona proti zločinu, ale chce získat celý zločinný
„byznys“ pro sebe, stejně jako gang konkurenční. Jakmile by ale mělo jít
o válku proti většinové společnosti, „na smrt“ znepřátelené gangy se vždy
9 Postosvícenské představy o dosud netušených možnostech transformace
společnosti, idea společenského pokroku, přesvědčení o spáse světa skrze lid, národ, stát, člověka, společnost, kolektiv, které jsou samy o sobě
a tedy mírou všeho, spása jako sociálně politický cíl, zrození „ducha“
národa, teologizace „obyčejného člověka“, ospravedlnění prostého lidu,
lidového podzemí, lidových zvyků a umění proti vysoké kultuře, kult
citovosti, svatořečení třídy, národa nebo státu jako náhrady za tradiční
náboženství, která byla formou odcizení, dějiny jako vývoj směrem ke
svobodě, víra v poznatelnost světa, spásnost vědy či ve spásnou sílu
práce, čistá vůle jako princip rozumu, radikální racionalismus mísící se
s radikálním iracionalismem, individuální stejně jako univerzální vědomí lidské rasy, zrození masového člověka…
Základní přehled myšlenkových proudů 19. století viz HEER, Friedrich:
Evropské duchovní dějiny. Vyšehrad, Praha 2000.
10 Fašismus je antimarxismus, který usiluje o zničení protivníka prostřednictvím vytvoření radikálně protikladné, a přesto blízké ideologie …
NOLTE, Ernst: Fašismus ve své epoše. Argo, Praha 1998, s. 56.
38
SE 140/2015
spojí. I když se nakonec nacisté s komunisty do sebe zakousli, Hitler se Stalinem se nikdy nepřestali respektovat a jejich spříseženství proti otevřené
společnosti svým způsobem přečkalo i rok 1945. I když byl Hitler mrtev,
Stalin ve „společném“ boji pokračoval dál, využíval přitom protifašistickou
propagandu. Fašisté podle Moskvy nebyli Hitlerovi pohrobci, ale naopak
ti, kteří nad nimi zvítězili, de Gaulle nebo Eisenhower. Hitler by je pouze
označil za židobolševiky.
Podobně jako Nolte „ospravedlňoval“ fašismus tím, že jeho vznik podmínil komunismem, autoři ovlivnění marxismem představují komunismus
jako autentické antifašistické hnutí.11 Zatímco Nolteho teorie je víceméně
osamocená a především v jeho rodném Německu vyvolala prudké reakce,12
omlouvání komunismu jeho „antifašismem“ bylo a dodnes je běžnou součástí diskurzu západní publicisticky i vědy, ačkoli komunisté od počátku
využívali antifašismus
u jako jednu ze strategií třídního boje, jehož ostří nebylo zaměřeno proti fašistům, ale proti „buržoasii“.
V rámci výše uvedeného se někteří autoři snažili komunismus ospravedlnit tvrzením, že Stalin původně správnou ideu komunismu znetvořil.
Shodovali se tak s pronacistickými protektorátními sovětology, kteří museli
velmi opatrně přistupovat ke kritice sovětského systému jako systému totalitnímu, protože by se tím nevyhnuli srovnání s třetí říší. Na to poukázal
Toman Brod: (…) vycházeli z předpokladu, že totalitní, respektive – jejich
slovy řečeno – disciplinovaný, jednotně řízený stát, stát dokonce socialis11 Eric Hobsbawm v tomto smyslu například tvrdí, že když Stalin nechal
v roce 1943 rozpustit Kominternu, myslel to v rámci spojenectví, tedy
antifašistické jednoty vážně.
Viz HOBSBAWM, Eric: Věk extrémů. Krátké 20. století 1914 –1991.
Argo, Praha 1998, s. 178.
12 Viz tzv. Historikerstreit, spor německých intelektuálů o výklad totalitní
minulosti, který v polovině 80. let minulého století začal filosof Jürgen
Habermas, když obvinil historiky Ernsta Nolteho a Andrease Hillgrubera z pozitivistického přístupu k výkladu nacistického režimu, který měl
být podle něj apologetický.
Ke sporu viz sborník polemických textů VERGANGENHEIT, DIE
NICHT VERGEHT Die »Historiker-Debatte«, Dokumentation, Darstellung und Kritik. Reinhard Kühnl (ed.), Pahl-Rugenstein Verlag GmbH,
Köln 1987.
Shrnutí sporu například HAHNOVÁ, Eva: Německý spor o dějiny, problém Němců, nebo historiků?http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/
German_history.html.
39
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
tický, podle ‚národního‘ německého vzoru přirozeně, je nejlepší nebo aspoň
přijatelnou alternativou také pro české obecenství, kdežto v Sovětském svazu jde o hrůznou karikaturu jak ukázněnosti, tak i socialismu a koneckonců
veškeré státní praxe.13
Hlubší reflexi komunismu zprvu bránil především vývoj během druhé
světové války, kdy se komunistický Sovětský svaz stal posléze spojencem
Západu v boji na život a na smrt s nacismem poté, co byl sám svým sokem
v uskutečnění vize zcela nové společnosti napaden, a nakonec se stal i rozhodujícím strůjcem porážky hitlerovského Německa.
Západ zprvu odmítal uznat či si připustit, že po boku s SSSR nebojuje za stejnou věc. Vítězství Sovětů nad nacismem bylo nejen imponující,
ale i zavazující, což působilo dál i v době studené války, kdy Západ nazřel,
že se hluboce mýlil s možností poválečného vývoje směrem k demokracii
v SSSR. Pro levicové aktivisty ovšem zůstala Moskva po pádu nacismu jedinou věrohodnou alternativou vůči nenáviděnému kapitalistickému systému.
K tomu přistupovala i reálpolitika, usilující ve druhé polovině 20. století o modus vivendi se sovětskou atomovou velmocí, a Západ nakonec ocenil i pokojný ráz rozpadu sovětského impéria: zatímco nacismus byl ve válce, která měla totální charakter, totálně, bezpodmínečně poražen, nacistický
stát přestal existovat ze dne na den, jeho struktura byla demontována a země
prošla cílenou denacifikací a demokratizací, komunistické impérium, dlouhodobě vystavené kulturnímu, ekonomickému a politickému tlaku Západu,
se rozpadlo samo – neschopné dále překlenovat vnitřní rozpory, uštvané při
neustálých pokusech ve všech možných i nemožných ukazatelích dohnat
Západ (na jeho „předehnání“, jak to kdysi vytyčil sovětský vůdce Nikita
Sergejevič Chruščov, už nebylo ani pomyšlení), vysílené závody ve zbrojení nepřežilo pokus o reformu a navzdory analýzám téměř všech západních
sovětologů, politologů, historiků či politických filosofů se zhroutilo jako
domeček z karet.14
13 BROD, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše 1938–1948, Československá cesta do sovětského područí. Academia, Praha 2002, s. 411, 2. vyd.
Protikapitalisticky zaujatý aktivista tvrdí dodnes totéž jen s tím rozdílem, že ve Stalinově Sovětském svazu nešlo o „hrůznou“ karikaturu národního (nacionálního) socialismu, ale komunismu.
14 Ještě v roce 1988 odmítl Paul Kennedy ve svém sociálně-vědním bestselleru Vzestup a pád velmocí,
í že by snad Sovětský svaz stál před kolapsem, a jakoukoli možnost změny režimu v SSSR viděl jako vysoce
nepravděpodobnou.
Viz KENNEDY Paul: Vzestup a pád velmocí. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996.
40
SE 140/2015
Za neschopností většiny západních politologů nahlédnout sovětskou
realitu může bezpochyby do značné míry sovětská propaganda, kterou
vědci nekriticky přejímali, což je ovšem tristní předpoklad, zpochybňující
schopnost sociálních věd nahlédnout ideologickému režimu pod pokličku.15
Víceméně pokojný, nekrvavý konec komunistického impéria nejen
zabránil nějakému radikálnímu zúčtování s komunismem, ale stejně tak
napomohl etablování komunistických či s komunismem svázaných ekonomických, společenských i politických elit v novém systému, které z pochopitelných důvodů neměly zájem na nějaké hlubší reflexi komunistické
minulosti. A společenští vědci, kteří sami měli máslo na hlavě, jim v tom
ochotně vyšli vstříc.16
Nejsou to ovšem jen staré struktury nebo konformní společenští vědci,
kteří se něčemu podobnému brání. V současné době ožívá levicové myšlení,
živené protikapitalistickým entusiasmem, které má snahu komunismus vyviňovat podle hesla nepřítel mého nepřítele je můj přítel (viz Velký kormidelník
Mao: Všechno, proti čemu nepřítel bojuje, musíme podporovat, a proti všemu,
co nepřítel podporuje, musíme bojovat) a tvrdí, že je třeba komunistickou
stranu považovat za legitimní součást demokracie a vtáhnout ji do „systému“.
Opakuje se tak situace z šedesátých let minulého století, kdy nemalá
část západních intelektuálů v odporu proti kapitalismu tvrdila, že komu15 Dnes se něco podobného děje s Čínou, o které západní politologie, ekonomie a pochopitelně média, hovoří s respektem, který – při pohledu na
čínský růst HDP a v porovnání s krizemi sužovaným Západem – hraničí
s obdivem, ačkoli„čínský ekonomický zázrak“, pochopitelný v rámci
ekonomického uvolnění v dosud přísně ideologicky sešněrovaném hospodářství a v po všech stránkách zaostalé zemi, je jeden obrovskýútěk
před problémy dopředu, zatímco vnitřní rozpory země se neustále prohlubují právě proto, že čínskýsystém, podřízený vůli strany, nedovolí
krize, které jsou projevem zdravé ekonomiky (její ozdravné schopnosti).
16 Některé země bývalého východního bloku nepřistoupily k reflexi komunistické minulosti vůbec (Rusko, Albánie), jiné jenom částečně a i v těch
zemích, které se o to snaží (patří k nim i Česká republika), to jde více
než klopotně. Je do nebe volající ostudou tuzemské historické obce, že
za bezmála čtvrt století, které uplynulo od pádu režimu, nebyla schopna
vyprodukovat jedinou syntézu poválečné doby nebo jen dějin Komunistické strany Československa. Je to důsledek nejen neschopnosti či pohodlnosti, ale také z doby minulé přežívajícího opatrnictví a konformismu,
které autorům velí: hlavně nemít vlastní názor (veškerý historiografický
provoz „vědeckých ústavů“ se tak soustřeďuje na „analýzy“ všeho možného i nemožného, které nenutí autora zaujmout stanovisko).
41
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
nismus se přibližuje demokracii a veškeré kritické názory, zpochybňující
opodstatněnost takového názoru, který nelze podložit žádnými relevantními fakty a je ideologicky podbarven, byly napadány a zesměšňovány jako
nedemokratické v duchu staré komunistické strategie, která demokratický
antikomunismus označovala za fašismus.
Jako výsměch názorům těchto antikapitalistických „idealistů“ by se
mohl jevit vývoj po roce 1989, kdy se gros komunistických elit kapitalizovalo. Z řady komunistů se přes noc stali bezohlední „kapitalisté“, kteří
při svém „podnikání“ využívají bez skrupulí mafiánské metody (modelové
je v tomto ohledu „podnikání“ bývalé KGB v Rusku, nemluvě o čínském
modelu, který lze – v ostrém protikladu k západnímu modelu sociálního
státu, ovšem „kapitalistickému“ – označit za otrokářský, a to včetně otrocké dětské práce) a od dosud proklamovaného „internacionálního“ komunismu přešli k tvrdému nacionalismu a šovinismu, který místy přerostl
v ozbrojené konflikty i v regulérní válku (viz národnostní válka v bývalé
Jugoslávii, kterou vyvolaly bývalé komunistické elity). Bez sebemenšího
zaváhání přešly komunistické elity ve východní Evropě otevřeně na ty na
pozice, které marxistická levice vždy připisovala fašismu. Fašismus byl
ve skutečnosti integrální součástí všech poválečných tzv. lidových demokracií. Marxista Egon Bondy to věděl už koncem 40. let, ovšem ne jako
ideolog, ale jako básník.17
Protidemokratický antifašismus
Východiska pro reflexi na jedné straně fašismu a nacismu a na straně
druhé komunismu jsou tedy značně odlišná. O to důležitější je komparace
těchto hnutí, která je zcela zásadní pro evropské dějiny 20. století.
V politicky podbarvených otázkách možnosti či nemožnosti komparace komunismu a nacismu hrála vliv především komunistická strategie
antifašismu. Ačkoli šlo o kombinaci marx-leninské ideologie („fašismus“ jako poslední stadium „kapitalismu“), propagandy a politického
nástroje, sloužícího jak k vlastní legitimizaci hnutí ve společnosti, tak
k diskreditaci protivníka, a komunisté jej v boji o moc používali v různých etapách od samého začátku, tuto propagandistickou kouřovou clo17 Egon Bondy se v té době kamarádil s jedním z mála skutečně marxisticky vzdělaných tuzemských levicových autorů, literárním kritikem,
historikem a novinářem Závišem Kalandrou, kterého ovšem komunisté
ve 30. letech vyloučili ze strany za kritiku moskevských procesů, celou
válku seděl v nacistických koncentrácích, aby ho pak Gottwaldovo vedení KSČ nechalo v roce 1950 popravit spolu s Miladou Horákovou.
42
SE 140/2015
nu zcela nekriticky přejímala i nemalá část především levicově orientovaných autorů.18
Komunistický antifašismus byl tak mylně (u autorů, kde ideologie
převládla nad objektivním posouzením, pochopitelně i záměrně) spojován
s demokratickými tendencemi. Ve skutečnosti byl jednou ze strategií či variant komunistického třídního boje „ve změněných podmínkách“. V jeho
rámci komunisté vystupovali nejen proti antifašistické jednotě, ale i proti
demokratickým oponentům, autentickým antifašistům, jako byli socialisté
či sociální demokraté, které komunisté označovali za „sociálfašisty“.
Komunistická strana Itálie, která se prohlašovala za jediného skutečného protivníka Mussoliniho, ve skutečnosti pomohla fašistům k moci tím,
že se snažila zlikvidovat socialistickou „konkurenci“. O deset let později
podobně jako Italové postupovali i jejich němečtí soudruzi v případě nacistů a jejich nástupu k moci. Bylo to Komunistická strana Německa, která ve
smrtelném ohrožení Výmarské republiky ze strany nacionálního socialismu
útočila, postrkována Kominternou, na německé sociální demokraty, kteří
byli hlavní hrází proti nástupu nacistů k moci.
V apokalypticky vnímaném tažení proti kapitalismu a eschatologické
vizi konce starého a počátku nového světa a společnosti byli pro komunisty
úhlavní nepřátelé „zrádcovští“ sociální demokraté, kteří byli „exponentem
buržoazie“ k oklamání proletariátu a měli odvrátit proletariát od revolučního řešení, zastavit tak mytická kola dějin, což byl ten nejtěžší zločin, proto18 K tomu K. D. Bracher: Marxistická teorie fašismu byla v rámci komunistické Internacionály rozvíjena už záhy po převzetí moci Mussolinim
1922/23 ve svém charakteristickém, lapidárním zjednodušení, které
umožnilo pojem fašismu bezmála libovolně používat nejen v souvislosti
s autoritativními diktaturami, nýbrž vůbec na všechny neoblíbené nekomunistické partaje a režimy. Podle něj to nebyl vědecký, ale politicko-agitační aspekt, který byl od počátku směrodatný a který je dodnes
zachován. Pod touto podmínkou stojí pak veškeré marxistické definice
fašismu, které měly i velký vliv také na liberální, protiautoritativně založené diskuse o fašismu.
BRACHER, Karl, Dietrich: Zeitgeschichtliche Kontroversen um Faschismus, Totalitarismus, Demokratie. R. Piper & Co. Verlag, München
1976, s. 14.
Podle Françoise Fureta to je dodnes jedna z hlavních překážek k pochopení dějin 20. století v Evropě.
Viz FURET, François: O komunistické iluzi. In: NOVÁK, Miroslav
(ED.): Komunismus a fašismus. François Furet, Alain Besançon a další.
ISE, Praha 2002, s. 98.
43
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
že ta se musela točit, aby bylo dosaženo „vykoupení“ lidstva, tedy přechodu
společnosti ke komunismu.19 Naproti tomu nacisté byli pokrokovým činitelem, protožekola dějin roztáčeli na nejvyšší míru a postrkovali tak svět blíž
ke komunistické utopii. V tom byli nacisté spojenci komunistů, zatímco
sociální demokraté logicky byli pro komunisty zrádná reakce, tudíž ti „nejhnusnější“fašisté.20
V duchu tohoto apokalyptického pojetí politiky, ve kterém zlo je dobro (ke zničení stávajícího systému, který brání dosažení ráje, je zapotřebí
vyvolat a podpořit zlo na všech frontách – zlo je tak kladnou hodnotou, na
rozdíl od dobra, které společnost usmiřuje se stávajícím světem, ačkoli je
třeba jej zničit; to je ideový podklad „politiky“všech na gnosi založených
fanatických sekt, nacismu i komunismu, stejně jako strategie současného
světového terorismu, včetně tzv. Islámského státu), je třeba vidět i „ideologický“ kotrmelec Kominterny, která na svém VII. kongresu v roce 1935
zavelela nahradit princip „třída proti třídě“ principem „lidové fronty“, který by spojil všechny „antifašisty“ do jednoho šiku proti fašistickému nebezpečí. Lidová fronta v pojetí Kominterny ovšem neměla být nástrojem
19 K tomu K. D. Bracher: Svého nejvyššího bodu dosáhla marxisticky formulovaná, komunistická teorie fašismu mezi dvěma válkami a spolu s ní
právě tak groteskní jako mystifikační popis sociální demokracie jako
„dvojčete fašismu“, Stalinem založenou a následně obzvláště německými komunisty rozvíjenou thesí o sociálfašismu, zakládající boj proti SPD
jako hlavnímu nepříteli.
BRACHER, Karl, Dietrich: Zeitgeschichtliche Kontroversen …, s. 15.
20 Když k úžasu komunistických vůdců získali nacisté v klíčových volbách
v letech 1930 a 1932 v některých volebních obvodech až 25 procent hlasů od dělníků, vedlo to některé místní komunisty k tomu, že se s nacisty
spojili. „Ale ano, připouštíme, že jsme ve svazku s národními socialisty,“
řekl jeden komunistický předák v Sasku. „Bolševismus a nacismus mají
jeden společný cíl: zničení kapitalismu a sociálně demokratické strany.
K dosažení tohoto cíle jsme oprávněni použít jakýchkoli prostředků.“
FERGUSON, Niall: Válka světa. Dějiny věku nenávisti. Academia, Praha 2008, s. 251.
Protikapitalistickou sounáležitost nacistů s komunisty dobře ilustruje
i příhoda, kterou zmiňuje François Furet: Když Francouzi v roce 1923
zastřelili za „sabotáž“ nacistu Schlagetera, zvláštní vyslanec Kominterny v Německu Karl Radek vzdal hold „hrdinství“ tohoto mladého nacisty jako oběti francouzského imperialismu.
Viz FURET, François: Minulosť jednej ilúzie. Esej o idei komunizmu
v 20. storočí. Agora, Bratislava 2000, s. 229.
44
SE 140/2015
boje proti skutečnému fašismu, ale měla slovníkem marx-leninismu přispět
k prohloubení rozporů uvnitř kapitalistického (tedy imperialistického, ergo
fašistického) tábora, ke kterému podle ní patřili jak italští fašisté a němečtí
nacisté, tak sociální demokraté a celá západní demokracie. Ve stejném apokalyptickém duchu vnímali komunisté i nadcházející světový konflikt jako
válku uvnitř imperialistického tábora – teprve až se všichni vzájemně požerou a fašismus vykoná záslužnou práci za komunismus, stane společnost na
prahu nového (komunistického) věku (ve Velkou vlasteneckou válku se do
té doby „imperialistická“ válka změnila až po napadení Sovětského svazu
spojeneckým hitlerovským Německem).21
(konec ukázky)
Tuto propagandistickou dichotomii v širším povědomí pomohla narušit
až poválečná teorie totalitarismu, která v sobě zahrnula nacismus i komunismus, zatímco „příslušnost“ italského fašismu k totalitarismu zpochybnila.22
I když teorie totalitarismu byla později kritizována z různých stran,
včetně údajné poplatnosti jejímu vzniku za tzv. studené války,23 byla to právě ona, která v jistém smyslu pomohla pohled na totalitní hnutí 20. století
21 Podobně to viděli i nacisté: Vícero skupin nažívalo v akční jednotě s Komunistickou stranou Německa v přesvědčení, že i když komunismus nad
nimi dočasně zvítězí, otevře tak jen cestu k völkisch socialismu.
Viz FURET, François: Minulosť jednej ilúzie, s. 249.
22 Viz ARENDTOVÁ, Hannah: Původ totalitarismu.
23 Novinář Herbert L. Matthews na začátku studené války položil v New York
Timestehdy značně znepokojivou otázku: „Můžeme nyní umístit stalinistické Rusko do té samé kategorie jako Hitlerovo Německo? Můžeme říct,
že je fašistické?“ Odpověděl na ni kladně jako mnoho Američanů v době
po druhé světové válce. Prezident Harry S. Truman sám v roce 1947 podotkl, že „není rozdíl mezi nacistickou a komunistickou ideologií“.
ADLER, Les K. a PATERSON, Thomas G.: Red Fascism: The Merger
of Nazi Germany and Soviet Russia in the American Image of Totalitarianism, 1930´s-1950´s. The American Historical Review, sv. 75, č. 4/
duben 1970, s. 1046.
V té chvíli ovšem nešlo jen o dobovou politickou aktualizaci, či projev
frustrace, že po ničivé válce nebyl nastolen mír. Podobnosti (a rozdíly) mezi nacistickou a komunistickou ideologií, zahraniční politikou,
autoritativní kontrolou, obchodními způsoby, Hitlerem a Stalinem byly
v Americe formulovány už před válkou a vznik studené války po roce
1945 tuto po všech stránkách legitimní a oprávněnou diskusi jen akceleroval – postavil ji do vyšší roviny.
45
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
odpolitizovat právě tím, že odmítla mýtus komunistického antifašismu jako
součásti demokratického diskursu.24 Ernst Nolte, který měl jinak k teorii
totalitarismu výhrady, to samé říká ve vztahu ke komunismu, respektive
antikomunismu: Teorie totalitarismu podle něj nabízela východisko v tom
směru, že umožňovala rozlišit antikomunismus ‚demokratický‘ od antikomunismu ‚totalitního‘…25
Ve skutečnosti byl ovšem termín totalitarismus jako politický pojem
a jako odborný koncept rozvíjen už po první světové válce. Podle Brachera
se označení „totalitní“ nebo „totalitární“ už záhy příležitostně používalo
k charakteristice revolučního zintensivnění vlády nebo války. Vztahovalo
se především na tři radikální diktátorské vládní systémy mezi světovými
válkami: na stalinismus v Sovětském svazu, na nacionální socialismus
v Německu, i na fašismus v Itálii, přičemž rozdíly mezi nimi byly podřízeny
jednomu společnému pojmu charakterizujícímu moderní, radikální formu
diktatury. Jejich společnou základnu nevidí Bracher v ideologické „kvalitě“, ale v totalitárním nároku moderních diktatur.26
Koncepci totalitarismu pochopitelně šmahem odmítali oficiální
sovětští autoři.27
Komunismus a nacionalismus
Pokud jsme si na začátku položili otázku o povaze komunistického
Československa s přihlédnutím k fenoménu fašismu, musíme se především
podívat na vztah komunismu a nacionalismu.
24 Tím ovšem diskuse nepřestaly. K tomu Niall Ferguson: Akademici už
dlouho a nezajímavě debatují o užitečnosti tohoto termínu (totalitarismu;
pozn. aut.). Během studené války, jak roku 1993 poznamenal Jurij Igritskij, připomínal spíše „tenisový míček“ a obě strany se jím pokoušely „co
nejtvrději zasáhnout protivníkův kurt“. Dnes je zřejmě, že ho lze použít
pro Stalinův Sovětský svaz i pro Hitlerovu Třetí říši. Ani jeden režim ale
nedokázal ovládnout jednotlivce tak, jak si Orwell představoval v románu
1984. Oba režimy se však k tomuto cíli přiblížily víc než kterékoli politické
zřízení před nimi.
FERGUSON, Niall: Válka světa, s. 613, 6. kap., pozn. 2.
25 NOLTE, Ernst: Přesáhnout slepé uličky ideologií. In: NOVÁK, Miroslav (ed.): Komunismus a fašismus, s. 113.
26 Viz BRACHER, Karl, Dietrich: Zeitgeschichtliche Kontroversen …, s.
34-35.
27 K tom viz: GURIAN, Waldemar: Totalitarianism as Political Religion.
In: FRIEDRICH, Carl J. (ed.): Totalitarianism. Grosset& Dunlap, New
York 1964, s. 120-129.
46
SE 140/2015
V souvislosti s rozkladem komunistického impéria v roce 1989 si
málokdo položil otázku, jak to, že bývalé komunistické elity tak lehce, bez
zaváhání, ze dne na den přešly od „internacionalismu“ k otevřenému šovinismu, jak toho byla evropská veřejnost svědkem nejen na Balkáně, kde
bývalí komunisté s pomocí nacionální nevraživosti vyvolali válku, ale jak
je to dodnes vidět ve většině zemí bývalého Sovětského svazu. Nikoho to
nepřekvapilo z jednoho prostého důvodu – nacionalismus byl vždy více či
méně latentní součástí komunismu, která od počátku rovněž umožňovala
přecházet komunistům k fašismu (nacionalismu) a naopak. Už po první
světové válce se italští socialisté stávali fašisty včetně samotného Mussoliniho, němečtí komunisté nacisty a bývalí nacisté zase přecházeli do komunistického tábora.28
Stejně jako nacisté a italští fašisté hledali způsob, jak spojit nacionalismus a socialismus, i ruští bolševici věděli, že nacionalismus je podobně účinný nástroj mobilizace mas jako socialismus. Spojení komunismu
s nacionalismem v roce 1924 teoreticky „zdůvodnil“ Stalin svou tezí
28 K tomu Renzo de Felice: …mnozí z fašistů, kteří na stránkách režimních novin vedli nejzuřivější protiburžoasní kampaně, se po
válce – jen s nepodstatnými rozdíly v jazyce, tónech i obsazích –
objevili v rolích militantních pracovníků levicových stran a jejich
tiskových orgánů.
FELICE, Renzo de: Síla nepředvídaného. In: NOVÁK, Miroslav
(ed.): Komunismus a fašismus, s. 44.
Zatímco z fašistů se v Itálii po válce stali levičáci, v Československu to bylo po roce 1989 často obráceně: z řad komunistického
státního managementu, včetně důstojníků StB, se rekrutovali mnozí
tvrdí kapitalisté a stoupenci volného trhu „bez přívlastků“. Nakolik
jde „jen“ o charakterové vlastnosti těchto lidí a nakolik jde o pokračování „třídního boje“ za změněných podmínek, je otázka, na
kterou by šlo odpovědět až v případě, kdyby se demokracie změnila
opět v komunistickou diktaturu.
(V tomto smyslu je možno zmínit i řadu bývalých komunistických
historiků, kteří se po listopadu 1989 stali strážci výdobytků poválečné národně socialistické revoluce, které hájili a dodnes hájí
z nacionalistických či fašizujících pozic. Obzvláště v tom vynikali historici ze Společnosti Edvarda Beneše, což je jistě pikantní –
poté, co byl Edvard Beneš komunisty v 50. letech napadán jako
buržoazní exponent, stal se po listopadu 1989 jejich idolem na základě toho samého principu, podle kterého se lidová fronta změnila
ve frontu národní.
47
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
o „socialismu v jedné zemi“, což byl de facto bolševický opis německého
výrazu nacionální socialismus.29
V příklonu Stalina k národnímu státu nešlo o pouhou reakci na
Trockého „herezi“ a jeho „permanentní revoluci“, která nebrala ohledy na
dobovou situaci, stav „světového proletariátu“ a možnosti ruského bolševismu, což byl pochopitelně zločin. Hned v počátcích byl socialismus spojen
s velkoruským nacionalismem. Bolševizace, která probíhala pod dohledem
Moskvy v jednotlivých komunistických stranách Evropy, byla zároveň i rusifikací.
Jako německá pravice (viz předcházející poznámka) to viděli i ruští tzv.
nacionální bolševici, rekrutující se z ruské patriotické inteligence, kteří se
přiklonili k sovětskému státu s vidinou obnovy Velké Rusi. Jejich nejznámější
představitel Nikolaj Ustrjalov byl pravicově zaměřený kadet, který dezertoval
k rudým s odůvodněním, že vyhráli občanskou válku za podpory ruského
lidu, a že lze jejich revoluci zaměřit na národní cíle. Zájmy sovětského systému nevyhnutelně splynou s ruskými národními zájmy, napsal v roce 1920.
Bolševici přejdou logikou událostí od jakobinismu k napoleonismu, tvrdil
a naléhal na bolševiky, aby obnovili ruské impérium a rozdrtili všechny ty trpasličí státy. Ve stejném roce prohlásil ultrapravicový Vasilij Šulgin: Bolševici nás porazili, ale pozvedli prapor sjednoceného Ruska.30
Ohraničení (dočasné) revoluce národním státem neznamenalo, stejně jako v případě německého nacismu, ztrátu dynamiky komunistického
hnutí, jehož agrese se plnou silou zaměřila dovnitř Sovětského svazu a jeho
společnosti. Přitom ovšem Moskva s výhledem na „světovou revoluci“
nepřestávala v zahraničí hrát se svými pátými kolonami, „národními“ komunistickými stranami, které byly dirigovány Kominternou ve službách
29 Tak to pochopila i německá nacionalistická pravice, která kvitovala, že
Stalin vrátil bolševismu nacionální podstatu.
K tomu François Furet: Němečtí konzervativní poslanci v Říšském sněmu se spojili s komunistickou stranou a spolu hlasovali proti locarnské
smlouvě a Dawesovu plánu. (…) Byly nejstabilnějšími oporami proruské zahraniční politiky. A v Stalinovi velmi rychle viděli spíš národního
diktátora než revolučního vůdce.
FURET, François: Minulosť jednej ilúzie, s. 247.
Ale mohlo to býti obráceně: Německý národní socialismus stále více
připomínal sovětský „socialismus v jedné zemi“.
FERGUSON, Niall: Válka světa, s. 409.
30 FIGES, Orlando: Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891–1924. BETA –
Dobrovský a Ševčík, Praha – Plzeň 2000, s. 651.
48
SE 140/2015
Moskvy. Šlo o stejný princip a taktiku, s jakou nacisté využívali v zahraničí
německé menšiny.31
Matka válka
Spojení nacionalismu a socialismu, které vystupovaly jako vzájemně se
odpuzující principy, zapříčinila první světová válka, do té doby nevídaná apokalypsa obřích rozměrů, která z milionů vojáků nadělala invalidy – ani ne tak
ve smyslu fyzickém jako spíš psychickém: masy lidí „naučila“ nenávidět celý
dosavadní svět a zároveň je zpolitizovala. To byla nesmírně výbušná směs. Na
parlament, politické strany, právní stát… nahlíželi pováleční „proletáři“ jako
na elitářskou veteš, která slouží mocným k ožebračování a k ohlupování lidí
a kterou je třeba rozbít na padrť – postavit proti ní lidovládu. Tato radikální
demokratizace, jež měla vyvrátit z kořenů dosavadní kulturu, se stala podhoubím, ve kterém se zrodila a nabyla sílu totalitní hnutí.
Ať už považujeme nacionalismus u fašismu za základ, který byl doplněn
o socialismus, a u komunismu za základ socialismus, doplněný o nacionalismus, je překvapivé, že výsledek (ať už ho nazveme nacionální socialismus
– a stejně tak by šlo použít označení sociální nacionalismus – nacionální bolševismus či jenn komunismus) má obdobné projevy a stejně ničivé důsledky?32
31 Podle Alana Bullocka Hitler, který dal volnou ruku Ribbentropovi
s Göringem organizovat německé etnické skupiny v zahraničí, tak využil metody, která byla paralelní se Stalinovou ideou využívat Kominternu k organizování jiných komunistických stran. BULLOCK, Alan:
Hitler a Stalin. Paralelní životopisy. Mustang, Plzeň 1995, s. 388.
32 Extrémní „řešení“ národní otázky navrhoval už Karel Marx. Poté, co po revoluci 1848 zařadil Čechy a Slovany vůbec (s výjimkou Poláků) do tábora kontrarevoluce, upřel jim následně nejen právo na existenci, ale odsoudil je rovnou
k vyhlazení: (…) boj, ‚neúprosný boj na život a na smrt‘ se slovanstvím, které
zradilo, vyhlazovací boj a bezohledný terorismus – ne v zájmu Německa, ale
v zájmu revoluce!! žádal Marx počátkem padesátých let 19. století. Viz Marx
– Engels – Lenin – Stalin o Rakousku a německé otázce. Sborník k 50. výročí
Karla Marxe. Karel Borový, Praha 1933, s. 103.
Z pohledu potenciálních obětí je nutno se ptát, jaký je rozdíl ve vyhlazovací
válce ve jménu Velkého Německa nebo ve jménu „německé“ revoluce. Nacisté
v tom žádný rozdíl neviděli a spojili revoluci s ideou Velkého Německa. Mussolini měl do jisté míry pravdu, když v roce 1915 vinil německé socialisty a jejich
duchovní vůdce Marxe a Engelse z toho, že to byli především „němečtí vlastenci“, kdo zplodili sociální demokracii – komplice imperialismu, a že jsou jistým
způsobem odpovědní za válku.
K tomu viz MILZA, Pierre: Mussolini. Volvox Globator, Praha 2014, s. 227.
49
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
Jak došlo ke spojení těchto dvou „protikladných“ principů, si můžeme
ukázat na konkrétním příkladu Ernsta Niekische, aktivisty německé krajní
levice, který se stal nacionalistou z nenávisti k politice výmarských vlád. Ta
byla podle něj příliš devótní a vstřícná vůči prohnilému Západu, který zapříčinil všechnu německou bídu. Podle něj se ztělesněním národa stal proletariát,
zatímco všechny ostatní třídy zradily. V tomto smyslu Niekisch vyzdvihl bolševiky, kteří v říjnu 1917 použili marxistickou ideologii jen na to, aby bránili
ruskou národnost, kterou chtěl západní kapitalismus rozložit. Leninismus je
jednoduše to, co zůstane z marxismu, když ho geniální státník použije na cíle
nacionální politiky, tvrdil Niekisch, pro kterého byl Stalin pravým a jediným
Leninovým dědicem, který je hluboce spjatý se samotnou podstatou ruských
záležitostíí a má nejvzácnější politický dar – fanatismus státního zájmu.33
((Konec ukázky)
Jestliže Christopher R. Browning a Lewis H. Siegelbaum ve své nedávno vydané práci tvrdí, že ústředním prvkem nacistické propagandy byla sebeprezentace jako hnutí směřujícího k obnově národního společenství,
í což
podle nich nebyl nějaký fíkový list oportunismu a pokrytecké volební rétoriky,
nýbrž integrální prvek nacistické ideologie,34 tak je k tomu nutno dodat, že
to je možné tvrdit nanejvýš pro první fázi nacistického hnutí. Nacismus sám
o sobě měl daleko širší perspektivy a daleko vyšší ambice, než byla „pouhá“
obnova národní velikosti. Ta s nacistickými vizemi budoucnosti neměla vlastně co do činění, respektive byla jen prostředkem na cestě k nové společnosti.
(Podobně měl být Sovětský svaz základnou pro světovou revoluci.)
Dobře je tento vývoj vidět na nacistické terminologii. Po začátku války
a prudké radikalizaci nacistického režimu začíná označení německý národ,
které bylo už dříve jako příliš omezující doplněno výrazem Volksgemeinschaft, nahrazovat „univerzálnější“ termín germánský a ten pak ještě rozšiřuje termín árijský, ve kterém se německý národ
d rozpustí stejně jako další
národy „toho hodné“.
Hannah Arendtová to v Původu totalitarismu říká přesně: Kdy se nacisté
dostali k moci, tento pojem (Volksgemeinschaft – pozn. aut.) postupně ztratil
význam a vyklidil pole na jedné straně všeobecnému opovržení německým lidem (které nacisté vskrytu vždy chovali, ale dost dobře předtím nemohli projevovat veřejně), a na druhé straně velmi dychtivé snaze rozšířit vlastní řady
33 Cit. dle FURET, François: Minulosť jednej ilúzie, s. 248.
34 BROWNING, Christopher R. – SIEGELBAUM, Lewis H.: Systémové
předpoklady sociálního inženýrství. In: GEYER, Michael – FITZPATRICKOVÁ, Shelia (eds.): Za obzor totalitarismu. Srovnání stalinismu
a nacismu. Academia, Praha 2012, s. 322.
50
SE 140/2015
o „Árijce‘ z jiných národů, ideji, která v období před uchopením moci hrála
v nacistické propagandě jen nevýznamnou roli. Volksgemeinschaftt byla jen
propagandistickou přípravou na ‚árijskou‘ rasovou společnost, společnost,
která nakonec odsoudí k zániku všechny národy včetně Němců.35
Když tedy François Furet mluví v souvislosti s nacionalismem o partikularismu nacismu oproti universalismu ideje komunismu,36 jako kdyby se
rozpomínal na své mládí, kdy byl ovlivněn marxismem. Na jedné straně pomíjí sociální (třídní) partikularismus komunismu a na straně druhé přehlíží
nacistickou biologicko-inženýrskou vizi nové společnosti radikálně překračující rámec jednoho národa – společnosti odmítající egoismus kapitalistického
systému, sjednocené ve všech myslitelných aspektech obdobně jako komunistická idea lidského „znovu smíření“ ve vizi beztřídní společnosti. V čem se
liší supranacionální universalismus, založený na jedné rase, od universalismu,
který chce „znovu smíření“ lidstva dosáhnout skrz jednu společenskou třídu?
(Nehledě na to, že samotný průmyslový proletariát se v době nástupu komunismu v naprosté většině týkal území, kde měla „árijská rasa“ absolutní převahu, tedy de facto Árijců omezených navíc svým sociálním postavením.)37
Nacisté používali nacionalismus stejně instrumentálně, jako používali komunisté socialismus. Národd i třída byly pro obě totalitní hnutí pouhý
stavební materiál pro základy odrazového můstku ke skoku do budoucnosti
(viz Mao), které se dřív nebo později musely stát pro hnutí přítěží. Obě tyto
sociální či politické kategorie patřily minulosti a obě byly také určeny, poté
co splní své poslání, k zániku (likvidaci) stejně jako buržoasie, která měla
v propadlišti dějin zmizet jako první.
35 ARENDTOVÁ, Hannah: Původ totalitarismu, s. 497.
36 Fašistická ideologie nepůsobí tak mocně na představivost. Podařilo se
jí sice osvojit myšlenku revoluce, ale tato idea je omezena hranicemi
vybraného národa. Nemůže být odrazovým můstkem snu o znovusmíření
lidstva. Tím, že radikálně odděluje zvláštní od obecného, otevírá revoluční vášni jen omezený prostor, zbavený mesiášského horizontu.
FURET, François: O komunistické iluzi. In: NOVÁK, Miroslav (ed.):
Komunismus a fašismus, s. 104.
37 Renzo de Felice to komentuje takto: …na druhé straně se rasový princip
nakonec stane nadnárodním faktorem, který zmírňuje nacionalistický
náboj nacismu tím, že jej rozšiřuje. V takovém případě můžeme s Furetem mluvit o jakési revoluční ctižádosti, která z partikulární (národ)
tíhne stát se univerzální (rasa) a přibližuje se tak k dalšímu totalitarismu
s univerzalistickým charakterem, jímž je bolševismus.
FELICE, Renzo de: Síla nepředvídaného. In: NOVÁK, Miroslav (ed.):
Komunismus a fašismuss. 43.
51
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
Jestliže výrazy nacionalismus a socialismus vyjádříme pojmy národ
a lid, nakolik byl Hitler nationall a nakolik völkisch? Nakolik byl Stalin velkoruský šovinista (o to větší, že pocházel z gruzínské „periferie“ – ostatně
i Hitler vstoupil do „německých dějin“ z rakouské periferie) a nakolik byl
socialista? Není pochyb o tom, že Hitler byl „nacionalistický“ politik, stejně
jako Stalin byl „socialistický“ politik. Oba jimi byli ovšem jen do té míry, do
jaké je dravá kosatka příbuzná makrele – obě jsou příslušnice mořské říše.
(konec ukázky)
Nový člověk
Titánská fantasmagorie, společná oběma velkým totalitním hnutím minulého století, nacismu a komunismu, byla základem radikality obou hnutí, v níž se
nacistická vize árijského člověka překryla s komunistickou vizí ČLOVĚKA psaného velkými písmeny – zdravého, mladého a ušlechtilého tvora pravidelných
rysů, obdařeného silnou vůlí, člena kolektivu s jasným a přesným individuálním
i sociálním vědomím, pevných nervů, bez neuróz a nemocí, člověka zdravých
emocí, očištěných od ufňukaného, lítostivého sentimentu a od náboženství.38
Tento antropologický ideál v nacistických a komunistických totalitních fantasmagoriích splynul. K naplnění této vize se mělo v obou případech docílit pomocí vědy a zdravovědy – „sociální hygienou“: v jednom případě rasovou selekcí a ve druhém případě selekcí sociální. Výsledek měl být stejný:nový člověk.
Podle některých autorů odlišnost mezi fašismem a komunismem vychází
z rozdílnosti zdrojů, z kterých tato hnutí čerpala. V případě fašismu autoři
zpravidla uvádí IRATIO romantismu 19. století a v případě komunismu (marxismu) odkaz na RATIO osvícenství.39
38 Nesrozumitelná doktrína dědičného hříchu, jak hohlásá církev, (…) je
pro severského muže něčím nepřijatelným, jelikož jej nelze sloučit s „hrdinskou“ ideologií naší krve, psal časopis SS Das Schwarze Korps.
Viz FERGUSON, Niall: Válka světa, s. 254–255.
Podobně by to uvedla i sovětská Pravda, jen krev „severského muže“ by
nahradil „zdravý instinkt proletáře“.
39 Komunismus byl nemanželským, bastardním potomkem osvícenství,
nacismus nemanželským potomkem romantismu.
KOŁAKOWSKI, Leszek: Společná poznámka o komunismu a nacismu.
In: NOVÁK, Miroslav (ed.): Komunismus a fašismus, s. 229.
Podobně i Hobsbawm: …zatímco podobnosti mezi Hitlerovým a Stalinovým systém nelze popřít, tak oba tyto systémy vyrůstaly a přibližovaly se k sobě ze zásadně odlišných a naprosto oddělených ideologických
zdrojů. Šlo o podobnosti funkčního, nikoli ideologického původu.
HOBSBAWM, E .J.: Dějiny a iluze; in Furet: Fašismus. s. 49.
52
SE 140/2015
To je ale sporné. Přesvědčení Rousseaua, že neexistuje nic, co by stálo
nad či mimo rozum a vůli člověka, které jediné mohou zajistit skutečné zájmy člověka a jeho svobodu, domyšleno do krajnosti a uvedeno v život bylo
přímou cestou k podvrácení zákonů a institucí, které svobodu člověka nepotlačují, ale naopak ji pomáhají udržovat. Víra, že morálka vychází z přírodních či materiálních principů, vše, co se děje ve společnosti, děje se na základě přírody či sociálních vztahů, názor, že veškeré zlo ve společnosti je dílem
špatných institucí a špatného systému, doslovně takto chápané a s veškerou
vážností vztahované k realitě, byly nejen zcela fantasmagorické (pokud chápeme člověka jako člověka, a ne jako „přirozeností“ určené zvíře, které za
svůj zaprasený kotec nenese – nemůže nést – sebemenší odpovědnost), ale
ve své logice dále rozvíjeny vedly k ideologizaci veškerého lidského života
a nakonec k extrémnímu znevolnění jedince i celé společnosti. Domýšlením
principů osvícenství, které radikalizovala a ad absurdum dováděla revoluční
praxe, se absolutní svrchovaná lidová vůle změnila v rukách revolucionářů
v absolutní zvůli. Svým iracionálním přístupem k „racionálnu“, ve zvrácené logice donutit člověka k „přirozenosti“, aby mohla „ve jménu rozumu“
potlačit realitu, musela Revoluce získat mesianistický charakter a změnit se
v děsivou noční můru. Od snahy francouzských revolucionářů pomocí teroru
opravit člověka ve jménu rozumu a přirozenosti vede oblouk k totalitním
hnutím 20. století a jejich obdobně iracionální a mesianistické násilné snaze
opravit člověka ve jménu rasyy či jedné sociální třídy.40Když osvícenec Morelly viděl záruku mravnosti v jakémsi společenském mechanismu – „báječném automatickém stroji“, jako kdyby zahlédl nestvůrnou a v literární rovině
zároveň groteskní srážku člověka a mechanismu v Kafkově povídce Kárný
tábor. RATIO francouzských osvícenců, které měla uvést v život Francouzská revoluce, se ve skutečnosti ukázalo být absolutní IRATIO, vedle něhož
byl „romantismus“19. století neduživým bratříčkem.
Ve skutečnosti fašismus i komunismus čerpaly inspiraci z mnoha
zdrojů, které byly protikladné jen zdánlivě, často měly podvojný charakter,
a to včetně těch, které mají mít určující rys pro ten druhý.
((Konec ukázky)
40 K tomu C.W.Casinelli: Sociologická teorie, že každá idea je nezaměnitelná reflexe dané sociální situace, vedla revolucionáře na pozici, že
žádná myšlenka není politicky neutrální a přivedla je ke konceptu objektivního nepřítele. „Zracionálnění“ vědecké teorie a její převedení do
praxe „neomylně“ přivedla revolucionáře k představě, že představitelé
starého řádu, který zdědil revoluční režim po svém předchůdci, jako byli
židé, kapitalisté, kulakové, majitelé panství, musí být zlikvidováni.
CASINELLI, C. W.: Total Revolution…, s. 228.
53
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
Antikapitalismus jako pojítko
Autoři, kteří zdůrazňují spíše rozdíly než shody mezi oběma totalitními hnutími, poukazují na jejich údajně rozdílný postoj ke kapitalismu
(liberální tržní ekonomice) – zatímco bolševici zničili po říjnové revoluci
v zemi kapitalistickou hospodářskou strukturu, nacisté (a italští fašisté) s ní
koexistovali.
Bolševici se ovšem dostali k moci vítězstvím v krvavé občanské válce,
zatímco nacisté uchopili moc víceméně parlamentní cestou (italští fašisté
politickým převratem) a na rozdíl od bolševiků neměli sebemenší důvod
s „kapitalisty“ zatočit, když je mohli využít ke svým účelům: staré hospodářské, společenské a státní struktury nechali působit vedle stranických
struktur, protože to pro ně bylo v tu dobu výhodné. To však neznamená, že
tato koexistence byla založena na nějaké ideové či jiné spřízněnosti a ze
strany nacistů (i italských fašistů) byla ryze účelová. Nešlo jen o řízení státu
a společnosti, kterému se nacisté i fašisté učili za pochodu, ale Hitler, od
počátku se připravující na válku, se chtěl vyvarovat všeho, čím by mohl postrašit především „kapitány průmyslu“, bez kterých by mohl na spuštění válečné mašinerie zapomenout. Z toho důvodu krotil stranické radikály, kteří
chtěli spustit antikapitalistickou revoluci ihned po uchopení moci nacisty.
Antikapitalistické vášně z taktických důvodů netlumilo jen vedení
NSDAP, ale podobně postupovali i komunisté, když v době centrálně prosazované politické linie lidové fronty, společné fronty „antifašistů“, tedy
proklamovaného spojenectví komunistů s „buržoazií“, tlumili protikapitalistické kampaně tentokrát komunistických radikálů, kteří svým „heretickým“ postupem narušovali strategii strany (obdobné to bylo, když byl ve
20. letech v SSSR zaveden NEP). Kominterna si tím také od levicových
radikálů vysloužila přízvisko „zrádce revoluce“.41
Jako zradu, ovšem nacionálně socialistických ideálů, viděli „spolupráci“ s kapitalisty i radikálové z SA. I když byli nakonec obětováni na
oltář spolupráce nacistů s představiteli německých monopolů a armády,
neznamenalo to, že se snad nacisté smiřovali s kapitalismem a že termín
socialismus byl v názvu nacistické strany pro parádu. Socialistická idea, tj.
vytlačení nepokrytých finančních soukromých zájmů z politiky, od světové
války nastoupila neodvolatelné vítězné tažení světem, tvrdil nacistický akti41 To samé se opakovalo za války a ještě i po ní. Málokdo si pamatuje, že
Stalin nutil jugoslávské komunisty, aby udržovali monarchii, a že britští
komunisté byli v roce 1945 proti rozpadu Churchillovy válečné koalice,
tj. proti volební kampani, která měla vynést k moci labouristickou vládu.
HOBSBAWM, E. J.: Věk extrémů. Krátké 20. století 1914–1991. Argo,
Praha 1998, s. 178.
54
SE 140/2015
vista, novinář a agent SD Giselher Wirsing42 a jiný nacista von Wolmar mu
přizvukoval: Moderní socialismus je postojem ducha, je světovým názorem,
vysvětloval Wolmar, a dodal: Etos práce je jeho základnou, nikoli snad stavovská myšlenka. Každý pracuje pro národ a stát, přičemž je lhostejno, zda
v šachtě nebo u soustruhu či u psacího stolu, zde je řemeslník nebo vynálezce, všichni patří do socialistických řad.43
Pro předního českého pronacistického kolaboranta Emanuela Moravce, který o sobě prohlašoval, že je více socialista než Čech,44 byl boj proti
komunismu za Novou Evropu současně i bojem s kapitalismem.45Podle něj
bylo na konci roku 1940 přes sto miliónů Evropanů, kteří se rozešli s demokracií a hledali dohodu s vítězným socialistickým a protikapitalistickým
Německem.46
Nacismus se viděl být ve svém antikapitalistickém postoji dokonce
důslednější, než byl komunismus: Národní socialismus překonal marxismus tím, že svou lapidární zásadou „Společný prospěch má přednost před
prospěchem osobním“ počal odklizovati zlořády, které v každé demokracii přímo automaticky vznikají z toho, že osobnosti, v jejichž rukou se nahromadí velká finanční moc, nabývají vlivu na politické vedení své země.47
Nacista Rolf Kapp pasoval zásadu, že prospěch celku má přednost před
prospěchem jednotlivce, na základní zákon nacionálněsocialistického světového názoru.488Nacisté si ovšem fandili. Jestliže komunisté byli ve výše
uvedeném „za osmnáct“, tak nacisté byli „bez dvou za dvacet“. Skutečnost,
že nacisté ve svém tahu na branku využívali spolupráci s velkokapitálem, či
s „buržoasií“, výše uvedené nijak nepopírá. Podobně jako Stalinovi nedělalo potíž nechat sloužit pravoslavnou církev mše za zdar Velké vlastenecké
války a vzývat tradice Svaté Rusy, aby po roce 1945 církev zase zařízl, odsunul Hitler zúčtování se „starou společností“, a na prvním místě s křesťanstvím, na dobu po válce. Zatím ji ale potřeboval, respektive obával se toho,
že spektakulární akce proti ní by mohly rozkolísat německou společnost
v době, kdy fýrer potřeboval v zázemí „klid na práci“.
42 WIRSING, Giselher: 100 rodin ovládá britské impérium. Orbis, Praha
1940, s. 10.
43 WOLMAR, Wolfgang Wolfram von: Němec o českých problémech. Orbis, Praha 1941, s. 17.
44 MORAVEC, Emanuel: Děje a bludy. Orbis, Praha 1942, s. 91.
45 Item, s. 59.
46 Item, s. 47.
47 WIRSING, Giselher: 100 rodin ovládá britské impérium. Orbis, Praha
1940, s. 9.
48 KAPP, Rolf.: Mírové dílo Adolfa Hitlera. Orbis, Praha 1942, s. 11.
55
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
Podobně jako NSDAP nebyla stranou, ale hnutím, i sama třetí říše se
vymykala charakteru standardního státu. Stranické a státní instituce třetí
říše a jejich kompetence se vzájemně prolínaly a překrývaly. Hitler využíval
staré elity ve státním aparátu k tomu, aby držel na uzdě stranické radikály,
a státní mašinerii udržoval v poslušnosti tím, že ji „chránil“ před stranickými radikály. To, že nikdy nedefinoval vztahy mezi státními a stranickými
orgány a institucemi, byl záměr, který Hitlerovi skýtal možnost neustále
míchat kartami – podle potřeby držet v šachu jedny a pak zase ty druhé.49
Nacistický stát byl de facto mocenskou anarchií, kterou držel pohromadě vůdcovský princip. To dávalo celému systému povahu nejednoznačnosti
a nestálosti, která ovšem umožňovala Hitlerovi soustředit ve svých rukách
ohromnou moc. To poskytovalo nacistickému „systému“ možnost dynamického, radikálního rozvoje de facto podle vůle vůdce, rozvoje, který nebyl
ničím omezen – státem, jeho strukturami či hranicemi, stejně jako národem,
a nakonec ani samotnou nacistickou ideologií. Dynamika nacistické moci
neohrožovala jen vnější svět, ale i samotný systém, který ji uvedl do pohybu.
Podle Hanse Mommsena byla nacistická diktatura charakterizována vrozeným sklonem k sebedestrukci, kdy byly dosud efektivní veřejné instituce postupně podkopávány pomocí libovolného užití moci. Tento proces vnitřního
rozkladu státu akcelerovala vojenská expanse a především východní tažení,
kdy byly metody vlády na okupovaných územích přenášeny zpětně do říše.50
Tato extrémní, ničím neomezená otevřenost vůči budoucnosti, „osvobozené“ ze všech myslitelných vazeb, byla ovšem rovněž generátorem všeho zla
a nacisty přivedla – po vypuknutí války a prudké radikalizaci hnutí – přímou
cestou, v logice celého hnutí, k největšímu zločinu všech dob, k holocaustu.
Beztřídní společnost
Podobně jako s nacionalismem a fašismem je to i s třídní, respektive
s beztřídní společností, jejíž vize je vydávána za hlavní znak komunismu.
49 Tato dvojkolejnost a nejednoznačnost procházela celým aparátem třetí
říše od bezpečnosti po diplomacii. Dokud to bylo výhodné, hlavně pro
jeho styky v Anglii, ponechal Hitler von Neuratha a tradiční diplomatický sbor v úřadě. Zároveň však dal ve věcech týkajících se zahraniční
politiky volnou ruku také Ribbentropovi a Göringovi.
Viz BULLOCK, Alan: Hitler a Stalin, s. 388.
50 K tomu viz MOMMSEN, Hans: Cumulative radicalisation and progressive self-destruction as structural determinants of the Nazi dictatorship.
In: KERSHAW, Ian, LEWIN, Moshe (ed.): Stalinism and Nazism. Dictatorship in Comparison.Cambridge University Press, Cambridge 2000,
s. 75-76.
56
SE 140/2015
Třídní bojj byl to, co národním socialistům na komunismu nejvíc vadilo. Adolf Hitler, sám voják a dělník, vyvedl svůj národ z třídně bojujícího destruktivního marxismu a provedl revoluci myšlení,
í tvrdil nacista von
Wolmar51 a jeho český druh ve víře Emanuel Moravec ho doplnil: Národně
socialistické Německo se stalo hnutím širokých mas, hnutím socialistickým,
které však pohřbilo prolhaný třídní boj v jednotě celého národa.52
Ve skutečnosti to bylo nedorozumění: marx-leninský třídní bojj platil
jen pro kapitalistickou společnost, v socialistické společnosti (podobně jako
v nacionálně socialistické) jej měla nahradit „dělná“ spolupráce dělníků,
rolníků a pracující inteligence53a v komunismu mělo podobně jako v SS
sociální rozdělení vůbec zaniknout.54
Podobně i nacisté usilovali o „celistvou“ národní společnost, kde by
byly všechny společenské rozdíly vstřebány. Nacista Rolf Kapp ve své
oslavné knize na Adolfa Hitler a vzpomíná na brzké ráno jednoho studeného
zimního dne roku 1932, kdy se několik set lidí tísnilo před dveřmi obchodního domu jen proto, poněvadž firma hledala inzerátem v novinách nočního
hlídače. Stáli tu umělci vedle kovodělníků, obchodníci vedle spisovatelů,
inženýři vedle herců, mladí lidé vedle starců. 55Kapp čtenáři předkládá visi
51 WOLMAR, Wolfgang Wolfram von: Němec o českých problémech. Orbis, Praha 1941, s. 18.
52 MORAVEC, Emanuel: Děje a bludy. Orbis, Praha 1942, s. 19.
Podle Moravce by přerod sovětského komunismu v rozumný a lidský socialismus trval moc dlouho, válka to ale nyní urychlila.
item, s. 60.
53 „Pracující inteligenci“ měli i nacionální socialisté. Nacista Ziegler napsal o první světové válce: S dělníkem byla stržena dolů pracující inteligence.
ZIEGLER Wilhelm: Cesty Francie. Orbis, Praha 1941, s. 5.
54 Roger E. Kanet označuje periodu výstavby komunismu, kdy boj tříd
a diktaturu proletariátu nahradí sociální kooperace za „stát všech lidí“,
ve kterém už neexistuje vykořisťovatelská třída, která musí být potlačena, a nerozdělená, jednotná společnost je reprezentována státem: Stát
všech lidí je první stát v dějinách, který není nástrojem vlády určité třídy, ale nástroj vyjádření vůle všech lidí.
KANET, Roger, E.: The Rise and Fall of the „All-People´s State“:
Reent Changes in the Soviet Theory of the State. In: COHEN, Lenard J.
+ SHAPIRO, P. (ed.): Communist Systems in Comparative Perspective.
Anchor Press, New York 1974, s. 148.
To je i fašistický ideál.
55 KAPP, Rolf.: Mírové dílo Adolfa Hitlera. Orbis, Praha 1942, s. 10.
57
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
proletarizované německé společnosti, ve které se v protikapitalistickém odporu sešly různé sociální třídy, aby pak daly svůj hlas nacionálnímu socialismu, který lidem zajistí práci a nabídne jim perspektivu platného člena národního společenství. Německo je nejsociálnější zemí na světě, stoprocentně
národně sociální, bez vnitřního napětí, bez nezaměstnanosti, rozplývá se
nad systémem třetí říše, který vyřešil všechny sociální, politické, ekonomické i kulturní problémy, přední protektorátní nacista Wolfgang Wolfram
vonWolmar.56
Hannah Arendtová k tomu poznamenává: Národní mytologie ve skutečnosti znamenala setření rozdílů mezi jednotlivými členy národa, společenské, hospodářské i psychologické.57
(konec ukázky)
Povaha hnutí
Nacismus se ke komunismu přibližoval socialismem a komunismus
k nacismu nacionalismem. Obě tyto složky byly ovšem součástí širší fašistické tendence, která byla vlastní jak italskému fašismu, tak nacismu a komunismu. Obě hnutí byla hluboce revoluční, spojoval je antikapitalistický
zápal, nenávist k buržoasii a liberální parlamentní demokracii. Jejich společným základem je diktatura jedné strany, stejně jako „lidový“ vůdce, který
stojí nad zákony a institucemi ve jménu lidu a na základě „vůle“ lidu – sám
je nejvyšší zákon.58
56 WOLMAR, Wolfgang Wolfram von: Němec o českých problémech.
Orbis, Praha 1941, s. 13.
57 ARENDTOVÁ, Hannah: Původ totalitarismu, s. 339.
Podle Petera Fritzsche a Jochena Hellbecka nacisté na místo hádajících
se politických stran, konkurenčních zájmů a třídního rozdělení, což podle jejich názoru byly faktory, které oslabovaly akceschopnost národa,
nabízeli vybudování jednotné rasové komunity řízené vědou.
FRITZSCHE, Peter – HELLBECK, Jochen: Nový člověk stalinistického Ruska a nacistického Německa. In: GEYER, Michael
– FITZPATRICKOVÁ, Shelia (eds.): Za obzor totalitarismu., s.
437–438.
58 François Furet vypočítává tyto shodné zdroje komunismu a nacismu:
nenávist k buržoazní demokracii ovládané penězi, rovnostářskou zášť,
opovrhování právem, nenávist k liberální demokracii, připodobňování
politiky k válce, vzývání budoucnosti, kult strany, zbožňování vůdce,
odmítnutí křesťanství.
FURET, François: O komunistické iluzi. In: NOVÁK, Miroslav (ed.):
Komunismus a fašismus, s. 101.
58
SE 140/2015
Obě hnutí také získala na síle a popularitě díky prudké politizaci mas,
kterou způsobily válečné události. Byly to hrůzy první světové války, které vrhly miliony dosud apolitických lidí a celých společenských vrstev do
náruče radikálních politických ideologií, které je přesvědčovaly o tom, že
veškeré zlo pochází ze systému a vůbec je vlastní celé dosavadní západní
civilizaci, její tradici a hodnotám.
Jak v případě komunismu, tak i nacismu by se mělo mluvit spíše o hnutí než o straně, tedy o organizaci sui generis mezi stranou a náboženskou
sektou, která odmítá „světskou spravedlnost“, společnost jako takovou i její
pravidla. Nad zájmy jednotlivých lidí stojí síla kolektivu a nadosobní princip, ať už se označuje jako prozřetelnost, nebo dějiny.59
Za náhledem na komparaci komunismu a fašismu můžeme často vidět
světonázor toho kterého autora. Jak na sebe nahlíželi samotní protagonisté
hnutí? Nacistický vůdce Adolf Hitler podle jeho soukmenovce Hermanna
Rauschnigga prohlásil: Nikoli Německo se stane bolševické, nýbrž bolševismus se stane odrůdou nacionálního socialismu. Ostatně je zde více toho, co
nás pojí, než co nás odděluje, nás a bolševismus. Především pravé revoluční
smýšlení…60
I když hodnota Rauschningovy výpovědi bývá někdy zpochybňována (svůj „rozhovor“ s Hitlerem sepsal na základě zápisků až o několik let později), Rauschning neměl důvod podstatu Hitlerových názorů zkreslovat – a jak je známo z jiných zdrojů, Hitler podobné úvahy
vedl,61 měl pro hodnocení různých režimů a politiků cit a nemýlil se,
když bolševismus považoval také za nacionalistickou ideologii – ostatně: bez nacionalismu by Stalin nakonec neporazil Hitlera. A vice versa:
bez socialismu jako organické části nacismu by Hitler v Německu nezískal takovou popularitu a nedobyl by moc. Dobytí moci, prohlásil Hitler
59 François Furet „hegeliánství“ nových hnutí komentuje těmito slovy:
Všemohoucnost Boha nad osudem lidstva vystřídala už v 19. století všemohoucnost dějin, ale politická šílenství způsobená touto záměnou se
zviditelnila až ve 20. století.
FURET, François: Minulosť jednej ilúzie, s. 43.
60 RAUSCHNING, Hermann: Mluvil jsem s Hitlerem, s. 145–146.
61 Ve 20. letech styčné body mezi komunisty a nacisty komentoval například slovy: V našem hnutí se spojují dva extrémy: komunisté zleva a důstojníci a studenti zprava. Tyto dva extrémy byly vždy nejaktivnějšími
prvky. (…) Komunisté byli idealisty socialismu.
Cit. dle ARENDTOVÁ, Hannah: Původ totalitarismu, s. 434,
pozn. 12.
59
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
na stranickém sjezdu v roce 1935, je nikdy nekončící proces. Revoluce
v minulosti neuspěly proto, že si neuvědomily, že zásadní věcí není získání moci, ale formování lidí.62
Z druhé strany si můžeme připomenout názor člověka neméně kvalifikovaného. „Papež marxismu“ Karl Kautský v 30. letech ve svých textech
srovnával stalinský socialismus s německým nacionálním socialismem.
Hlavním Stalinovým cílem ve všech zemích není zničení kapitalismu, tvrdil
Kautský, ale zničení demokracie a politických a hospodářských organizací
pracujících.63
Kdyby ideologie v hitlerovském Německu a ve stalinském SSSR byla
na chlup stejná, šlo by o dva totožné režimy? Jistěže ne. Každý by se ubíral
jinou cestou, a to ani ne tak proto, že jejich sociální, historická, politická či
kulturní východiska byla odlišná, ale právě díky „fašistické vůli“ ideologických režimů a jejich vůdců, která byla vůči politickým, sociálním, ekonomickým etc. vazbám vždy suverénní – politika totalitárního státu se mohla
kdykoliv radikálně změnit a nabrat zcela nový, nečekaný směr.
Při posuzování fašismu (nacismu a komunismu) děláme stále stejnou
„postmarxistickou“ chybu – abychom je dokázali klasifikovat, musíme je
nejdřív narazit na ekonomické či sociální kopyto, vztáhnout je k sociální či
ekonomické „základně“. Ve skutečnosti ovšem nepopisujeme nacismus či
komunismus, ale jen svůj vlastní obraz na hladině rybníka a strach z toho, že
by mohlo něco existovat bez ohledu na „naši“ tradiční ekonomii, sociologii,
politologii, historiografii.64
62 BULLOCK, Alan: Hitler a Stalin, s. 394.
Nacisté „formovali“ masy s pomocí nacionalismu a socialismu – rasismus v tom byl jako příliš odtažitá, a tedy spíše elitářská záležitost druhořadý. (Co se týká antisemitismu, ten bezpochyby roli hrál, ale ani ne
tak v jeho nacistické, tedy rasové podobě, ale spíše ve své tradiční, přednacistické, tedy sociálně náboženské podobě nebo v rámci živnostenské
konkurence a stavovské rivality – poukazování na nadměrné zastoupení
osob židovského původu mezi právníky či lékaři apod.)
63 Cit. FURET, François: Minulosť jednej ilúzie, s. 200.
François Furet k tomu podotýká: Od té chvíle sovětský komunismus nebyl jen srovnatelný s národním socialismem, byl s ním totožný.
Item.
64 François Furet má naprostou pravdu, když tvrdí, že záhadu těchto režimů nemůžeme objasnit jejich závislostí na společenských zájmech, protože je přesně opačného charakteru: spočívá v jejich obludné nezávislosti na společenských zájmech, ať už na buržoazii, anebo proletariátu.
FURET, François: Minulosť jednej ilúzie, s. 209.
60
SE 140/2015
To by ovšem bylo pro sociální vědy natolik znepokojující (a delegitimizující), že o něčem podobném odmítají byť jen uvažovat. Leží problém
zla ve společnosti, v systému, v člověku? Do jaké míry je to problém politologický, kulturní nebo snad antropologický? Nejsou v tom sociální vědy
nemohoucí od doby, co ztratily jakýkoli kontakt s teologií a její dvoutisíciletou zkušeností diskuse nad povahou zla ve společnosti? Není to tak, že
se společenské vědy snaží řešit něco, na co jednoduše se svými omezenými
obzory, nestačí?
Podle mne dosud nejvýstižnější popis psychologie nacistů a bolševiků,
jejich chování a uvažování nepodal sociální vědec, ale ruský spisovatel a alkoholik Fjodor Michajlovič Dostojevskij ve svém románu Běsi půl století
předtím, než se „běsi“ začali v Evropě formovat.65
Ti, kteří odmítají srovnání komunismu a nacismu, jsou často autoři,
kteří se nacházejí sami uvnitř konfliktu – komunisté a nacisté byli vždy
nejzuřivějšími nepřáteli takového srovnání. Dnes je v tom nahradili různí
protikapitalističtí aktivisté, kteří se snaží „vyvinit“ komunismus poukazem na údajné všelidské hodnoty komunistické ideologie.66Není ovšem
komunistický universalismus nakonec horší než partikularismus nacistický, který sám sobě dopředu přiřkl omezení? Není univerzální zlo horší než
omezené zlo? Z hlediska jejich obětí je to jistě jedno. Každopádně naci65 Problém je především v tom, že řada souputníků i pozdějších autorů
se snažila pochopit jednání a myšlení nacistů či komunistů na základě
tradiční morálky a zcela se tak s problémem míjejí.
K tomu C.W. Casinelli: Existovala silná tendence pro ne-revolucionáře interpretovat politiku (totalitních hnutí) v rámci buržoasní
ideologie, což vedlo k tomu, že totální revolucionář udělal jenom to,
co by v takovýchto podmínkách udělal kdokoliv jiný. Tohle drastické
neporozumění totálnímu rozchodu totální revoluce se vším dosavadním umožnilo nahlížet na Hitlera, Stalina a Maa jako na„nacionalisty“, kteří řešili „rozvoj“ svých zemí. Současné studie třetí říše,
Sovětského svazu a Čínské lidové republiky ukazují, že naopak tyhle
revoluční režimy plně a zjevně odmítly všechny tyto buržoasní koncepty.
CASINELLI, C. W.: Total Revolution…, s. 9.
66 Bullock to řekl kulantně a přesně: Pro stoupence nacistické nebo komunistické ideologie byl protiklad mezi oběma systémy absolutní. (…)
Avšak pro pozorovatele byla a je podobnost funkcí obou ideologií stejně
důležitá jako konflikt dogmat.
BULLOCK, Alan: Hitler a Stalin, s. 401.
61
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
smus zanikl spolu s „německou“ třetí říší, zatímco komunismus po smrti
Stalina žil dál a měl na svědomí další hekatomby zavražděných v různých
částech světa.67
Absolutní demokracie
Pro posouzení poválečného vývoje v Československu v rámci širšího
fenoménu fašismu je důležité mít na zřeteli demokratický aspekt totalitních
hnutí, který autoři často přehlížejí nebo nedoceňují. Je nepochybné, že jádrem fašismu, ať už jej interpretujeme jakkoli, se stala za první světové
války mesaliance dvou fenoménů, na jejichž základě probíhal proces demokratizace Evropy během 19. století započatý Francouzskou revolucí –
socialismu a nacionalismu. Francouzská revoluce nejen stvořila v moderním smyslu národd a lid, ale zároveň je určila jako nejvyšší měřítko všeho
– mimo národd a lid
d už žádný jiný arbitr není.68
Dogma svrchovanosti lidu, jak jej na základě myšlenek filosofů osvícenství vytyčila Francouzská revoluce, není zdaleka tak neproblematické,
jak se na první pohled může jevit. Je to de facto demokratický postulát,
demokratické dogma, které ovšem kdybychom chtěli brát či aplikovat jej
doslovně, třeba na oblast morálky, demokracii okamžitě zničíme. Základní
demokratický princip, že všechna moc vychází z lidu, platí jen tehdy, když
je sám omezen – zákony, ústavností, právním státem, stejně jako kulturou,
tradicí, náboženstvím, morálkou.
Když v roce 1791 Babeuf prohlásil, že všeobecné, přímé a rovné hlasovací právo znamená právo lidu vetovat rozhodnutí parlamentu, ukázal cestu
67 Francouzský politický filosof Raymond Aron nebyl o správnosti komparace komunismu a nacismu zpočátku přesvědčen a nakonec názor
změnil. V Epilogu svých Memoárů z roku 1983 píše: Komunismus je
neméně odporný, než mi byl odporný nacismus. Argument, který jsem
nejednou používal k rozlišení třídního a rasového mesianismu, na mě
už dojem nedělá. Zdánlivý univerzalismus prvního z nich se stal v poslední analýze optickým klamem. Poté, co se dostane k moci, spojuje se
s národním nebo imperiálním mesianismem. Nejenže nezachovává přes
hranice křehké svazky společné víry, ale posvěcuje konflikty a války.
NOVÁK, Miroslav: Diskuse A. Besancona a T. Todorova s R. Aronem
o rozdílech mezi nacismem a komunismem. In: NOVÁK, Miroslav
(ed.): Komunismus a fašismus, s. 256.
68 K tomu Noël O´Sullivan: Deklarace lidských práv vyhlásila, že princip
suverenity spočívá výhradně v Národu, žádná skupina ani jednotlivec
nemohou uplatňovat moc, která nevychází z lidu.
O´SULLIVAN, Noël: Fašismus, s. 50.
62
SE 140/2015
– v logice věci – k vládě založené na fašistickém aktivismu. Podle něj každé
veřejné shromáždění lidu je svrchované a má zákonodárnou moc, protože
svrchovaný lid
d může kdykoliv měnit „své“ zákony.
Podstata demokracie jako politického systému nespočívá v ničím neomezené „vůli lidu“, ale v systému založeném na ústavních institucích, které
se vzájemně vyvažují, a v alternaci moci na základě lidové volby. V demokratickém krédu znamená lid demokratický činitel, který neomezené moci
brání – moc rozděluje, vystavuje moc kontrole, zajišťuje vyváženost moci,
pluralitu moci a odvolatelnost moci. Ve fašistickém krédu lid jako fašistický činitel působí zcela opačně: fašisté aktivizují masy pomocí kolektivních
emocí ne jako korektiv moci, ale naopak jako posílení moci, její nekontrolovatelnosti a neodvolatelnosti.
Fašismus se stal fašismem právě tehdy, když toto omezení demokracie
(ve skutečnosti naplnění jejího smyslu) zrušil, „očistil“ ideu lidovládyy od
všech „aristokratických“ či „buržoazních“ „právních kliček“, které demokracii v jeho pojetí znehodnotily, a „vrátil“ národu či lidu jeho absolutní,
ničím neomezenou svrchovanost, o kterou jej společenské, hospodářské či
politické elity kdysi okradly. Fašismus se v tomto smyslu naplnil jako jakási
absolutní demokracie. Tento demokratický paradox fašismu nebo fašistický
paradox demokracie přesně vystihl italský teoretik fašismu Giovanni Gentile. Podle něj je absolutismus převrácen a ukazuje se, že se změnil ve svůj
protiklad; a pravá absolutní demokracie není ta, jejímž cílem je omezený
stát, ale ta, která se snaží, aby stát, který se tvoří v samém srdci jednotlivce,
byl bez omezení, a tím propůjčuje vůli jednotlivce absolutně univerzální sílu
zákona.69
Jako demokracii, tu „pravou“ (viz poválečné komunistické režimy lidové demokracie jako antonyma „buržoazní“ parlamentní demokracie) viděli totalitní hnutí i jejich protagonisté. Lenin byl přesvědčený o tom, že
revoluční diktatura proletariátu a chudých rolníků bude tisíckrát demokratičtější než ta nejdemokratičtější parlamentní republika,70 Mussolini definoval fašismus jako organizovanou, soustředěnou, autoritářskou demokracii
postavenou na národním základě 71 a Hitler opakovaně mluvil o demokratickém charakteru třetí říše. Ve svém dlouhém projevu v Říšském sněmu 30.
června 1934 prohlásil: Bude vždy prvořadým úkolem národně socialistické
vlády znovu a znovu zjišťovat, nakolik vláda zastupuje vůli národa. A v tomto smyslu jsme my „divoši“ skutečně lepšími demokraty.72
69
70
71
72
Cit. dle O´SULLIVAN, Noël: Fašismus, s. 65.
Cit. dle FURET, François: Minulosť jednej ilúzie, s. 37.
Cit. dle O´SULLIVAN, Noël: Fašismus, s. 63.
item.
63
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
Lidovostt byla nejen ontologická složka fašismu (komunismu, nacismu), ale tento „pravý“, absolutní charakter lidovlády jako té nejvyšší hodnoty bylo to, co Lenina, Mussoliniho, Hitlera spojovalo s nábožensko-politickými vůdci minulosti a totalitní hnutí s lidovými a heretickými hnutími
a politicko-náboženskými utopiemi středověku a novověku.
Podle revolučního pamfletu Kniha sta kapitoll z přelomu 15. a 16.
století od neznámého autora zvaného jako „hornorýnský revolucionář“ se
nápravy zcela zkažené společnosti mělo ujmout bratrstvo zbožných a morálně bezúhonných laiků. Tito vyvolení měli násilím ovládnout celou zemi
a svrhnout všechny hříšné vlády. Hlavní silou hnutí měly být zástupy německých chudých. Úhlavního nepřítele hnutí pak představovali kněží, kteří
měli být od papeže do posledního studenta teologie vyhlazeni. Každý den
mělo být pobito 2300 duchovních a toto „konečné řešení“ církevní otázky
mělo trvat čtyři a půl roku. Poté měl potkat stejný osud Židy, majetné měšťany a nepoctivé kupce.73
Mobilizace mas v chiliastické visi lepšího příštího nebyla ve fašistickém pojetí pouhý nástroj, s jehož pomocí se chtěla organizovaná banda
lupičů a vrahů, prezentující se jako ochránce zájmů lidu a mluvčí národa,
dostat k moci, ale byla esencí fašismu – fašismus skrze ni sám sebe potvrzoval, čerpal z ní svou sílu a získával tím svou společenskou i politickou
legitimitu. Podle Alana Bullocka nacismus a komunismus na neustálou mobilizaci masové podpory kladly největší důraz. V žádném jiném ohledu si
oba režimy nebyly tak blízké.74
73 Viz BUDIL, Ivo T.: Od prvotního jazyka k rase. Utváření novověké západní identity v kontextu orientální renesance. Academia, Praha 2002,
s. 42–43.
Nacisté ve svém völkisch hnutí priority „očisty“ zkažené společnosti obrátili: úhlavním nepřítelem byli Židé a pak teprve měli přijít na řadu „ti
ostatní“, křesťané atd.
Podstatu učení různých chiliastických hnutí viz HEER, Friedrich: Evropské duchovní dějiny.
74 BULLOCK, Alan: Hitler a Stalin, s. 391.
64
SE 140/2015
Vůdcovský princip
Demokratický princip je ve fašistickém pojetí zprostředkován, zastoupen, vyjádřen vůdcovským principem, který absolutní demokracii dovršuje
a zároveň opět potvrzuje ono spojení nacismu s komunismem v oné vyšší
rovině.75
Vůdce, který stál nad státem i stranou, nad všemi politickými i společenskými institucemi, nad různými skupinovými zájmy i nad zákonem (sám
byl zákon), byl ztělesněním jednoty lidu či národa, který prosazoval vůli
lidu či vůli národa, jeho„víru“ a tužby přímo, nezprostředkovaně. Fašistický vůdce byl nejčistším výronem či zosobněním lidovlády, neohraničené
elitářskými institucemi, jako je parlament, a její akceschopnosti, která nebyla oslabena parazitními, egoistickými skupinovými zájmy, reprezentovanými stranami.76Podle Waldemara Guriana se totalitární tyranie naší doby neodvolávají na „božské právo“, ale uplatňují nárok jako reprezentace pravé
vůle mas a lidí.77Toto přímé spojení„vyšší moci“, reprezentované vůdcem,
s lidem, jak jej demonstroval Hitler na veřejných mítincích, kdy se jeho
hysterická osobnost vciťovala do nálad shromážděného davu, bezprostředně na ně reagovala a manipulovala je, bylo ve fašistickém pojetí nejryzejší
demokracií,
í kdy vůdce splyne s lidem v jakémsi druhu „sexuálního“ objetí
(ne náhodou zůstával Vůdce starým mládencem, a tedy „volný“) a absolutní demokracie přejde z horizontální roviny v rovinu vertikální, v jakousi
„transcendentní“ demokracii a z původně politického mítinku se stane ná75 K tomu viz Yoram Gorlizki a Hans Mommsen: Pokud chceme postihnout politický vývoj těchto států komplexně, považujeme za nutné brát
proklamované cíle režimu a institucionální strategie jejich vůdců nadmíru vážně. Především to byl právě specifický způsob politického vůdcovství, který nacistické a bolševické hnutí vyděloval ze širší skupiny
klasických diktatur.
GORLIZKI, Yoram – MOMMSEN, Hans: Politický (ne)pořádek stalinismu a nacionálního socialismu. In: GEYER, Michael – FITZPATRICKOVÁ, Shelia (eds.): Za obzor totalitarismu, s. 69–70.
76 K tom C.W. Casinelli: Dokonalá společnost, zbavená všech aspektů individualismu, je společnost, která je nejlépe vybavená pro boj a akci,
protože její moc se neplýtvá bojem za partikulární zájmy. Moc takové
společnosti může být využita vůdcem, který cítí „Volksgeist“, a výsledek
bude daleko za hranicemi současné představivosti.
CASINELLI, C. W.: Total Revolution…, s. 21.
77 Viz: GURIAN, Waldemar: Totalitarianism as Political Religion. In:
FRIEDRICH, Carl J. (ed.): Totalitarianism. Grosset & Dunlap, New
York 1964, s. 120-129.
65
FAŠISMUS COBY RADIKÁLNÍ LIDOVÁ REVOLUCE
PETR PLACÁK
boženský obřad – „bohoslužba“, která dav dosud atomizovaných lidí spojí
v jedno nerozlučitelné „osudové“ společenství. Amen. Brrr. Fašistická demokracie se naplnila jako pseudonáboženský lidový kult.78
Velká válka v Československu
Chceme-li nahlédnout vývoj v poválečném Československu pokud
možno nezkresleně, musíme mít výše načrtnuté okruhy problémů na zřeteli,
protože komunizace a sovětizace Československa po druhé světové válce
nebyla nějaká lokální záležitost, víceméně pochopitelná reakce na právě
proběhlé hrůzy války či krizi demokracie, ale byla to nacionální a sociální revoluce, která naopak krizi demokracie využila jen k další radikalizaci
a postupu vpřed. Stala se jednou z legitimních dcer evropské „občanské“
Velké války1918– (1945 )–1989, jak někteří autoři interpretují „dobu totalit“
minulého století, tedy ne jako konflikt mezi státy a národy, ale jako zápas
uvnitř či napříč evropskou společností.79
Tento zápas, který odstartovala první světová válka, skončil částečně
po druhé světové válce a minulostí se stal až s pádem komunistického impéria v roce 1989.80
V tomto smyslu je v poválečném vývoji v Československu přítomno
jak 19. století, tak první světová válka, bolševická revoluce, stejně jako nástup fašismu a později i nacismu, a to vše sečteno a podtrženo nacistickým
protektorátem. Tomu bude věnována druhá část této eseje.
Ukázky jsou ze stejnojmenné knihy, která vyjde v roce 2015 v nakladatelství Paseka
78 Stalin, který neměl Hitlerovy řečnické vlohy, musel roli vůdce hrát odlišným způsobem. K rozdílům mezi Hitlerovým a Stalinovým mýtem
a kultem viz BULLOCK, Alan: Hitler a Stalin, s. 360–363.
79 K tomu viz Pierre Chaunu: Zlovolní blíženci 20. století. In:Komunismus
a fašismus.
80 S oživováním staré komunistické propagandy včetně „fašismu“ v rámci
vymezování se vůči liberálnímu Západu, stejně jako agrese proti sousedním státům ze strany Putinova Ruska se zdá, že celý průšvih evropského minulého století máme, bohužel, opět na stole.
66
SE 140/2015
Islám a demokracie
Rudolf Kučera
Úvod
V celé Evropě si dnes lidé kladou otázky, související s obrovskou agresivitou řady islamistických skupin, ať již z Afghánistánu, Iráku, Sýrie, Jemenu či Egypta. Co je vede k tomu, že neustále plánují, připravují a provádějí
násilné činy, vraždí se mezi sebou, ale především jsou proti Západu, který ze
všeho nejvíc nenávidí. 7. ledna 2015 byl proveden vražedný útok na redakci pařížského satirického časopisu Charlie Hebdo, při němž nešlo o vraždu
nějakého většího počtu lidí, který by měl velký ohlas, ale o vraždu několika jmenovitě vybraných lidí. Při běžném teroristickém útoku jsou použity
bomby, zde byli jmenovitě stříleni určití lidé. Čím se provinili? Vydávali
satirický časopis, v němž uveřejňovali karikatury známých a uctívaných postav z historie křesťanství, judaismu a islámu. Některých katolíků nebo židů
se to dotýkalo a nelibě to nesli, ale pouze muslimové šli autory karikatur
Proroka zavraždit. A v tom je rozdíl mezi civilizacemi. V Evropě totiž mezi
kořeny její civilizace počítáme také osvícenství a takové evropské filosofy
jako byli Voltaire, Diderot, Montesquieu, ale také po dlouhou dobu svého
života J.J.Rousseau. Ten v roce 1749 navštívil Diderota ve Vincennes, kde
byl jeho přítel uvězněn ve státním vězení za spis Dopisy o slepcích, v nichž
se tendenčně materialistickým způsobem vyslovoval proti křesťanské víře.
Král ho za tuto jeho ideovou protistátní činnost nenechal popravit, ale omezil
jeho pohyb na jedno místo, kde byl pod dozorem. Rousseau se s přítelem
solidarizoval a právě při této cestě za ním se mu dostala do rukou anketa dijonské akademie věd, která odstartovala jeho kariéru, protože ve svém
příspěvku napadl klíčový pojem osvícenství pokrok. Jinými slovy tato francouzská osvícenská tradice patří k evropské tradici a Charlie Hebdo s ní souvisí. Svoboda vyjadřování, kterou v rámci evropském demokracie ctíme, se
může ocitnout na hranici respektu k názorům a cítění druhých. Nesporné ovšem je, že v Evropě ctíme svobodu náboženského vyznání, že v Evropě jsou
všude, kde existují muslimské komunity, mešity, že muslimové mohou svobodně praktikovat své náboženské obřady atd. Naopak v muslimském světě
nemohou křesťané svobodně praktikovat své náboženské vyznání, například
stavět kostely. Náboženská svoboda zde totiž není respektována. Mimo jiné
proto, že zde není oddělen stát od církve jako v Evropě. Hlavní rozdíl mezi
evropskou a islámskou civilizací je v postavení jednotlivce. V Evropě je už
od starověkého Řecka svoboda občana a jeho práva základem všeho. V is67
ISLÁM A DEMOKRACIE
RUDOLF KUČERA
lámské civilizaci je hlavní ctností muslima poslušnost vůči Bohu, kterého
zastupují na zemi Prorok, různí islámští duchovní a náboženské zákony.
V Evropě má každý občan svobodu náboženského vyznání, ale nikdo, ať již
křesťan, Žid nebo muslim, nemá právo diktovat státu a veřejným institucím,
jak se mají chovat ve veřejné sféře, slovy Johna Locka in foro externo, nebo
dokonce, jaké soukromé náboženské pocity mají respektovat. Stát a veřejné
instituce se řídí podle platných zákonů, které v demokratickém procesu přijali zvolení reprezentanti občanů. Muslimové musí být poslušní vůči Bohu
a jeho Prorokovi ve svých zemích, bez ohledu na politický systém, v Evropě
ale, kam přicházejí a chtějí zde žít, musí být poslušní vůči demokratickým
procesům, které zde vládnou. Demokracie je vždy vládou většiny, která ovšem musí v právním státě respektovat práva a svobody menšin, zakotvené
v ústavě. Práva náboženských menšin v Evropě jsou respektována a Evropa se k tomu dopracovala po trpkých zkušenostech dvou světových válek
a bojů o světový řád. Od konce druhé světové války a přijetí nových demokratických ústav a právních řádů je politický systém v Evropě, který označujeme jako liberální demokracie, jakýmsi modelem, který velká většina zemí
mimo-evropského světa považuje za vzor, hodný následování. Není proto
důvod se stále udržovat v jakési kultuře omlouvání se (Jean-Yves Camus)1
Smrt a zkáza, kterou islamisté šíří po Blízkém východě a někdy i v Evropě,
má své příčiny ve vývoji islámského světa, jak se pokusím dokázat.
Někteří Evropané ovšem stále odpovídají, že jsme to my zavinili,
vyvolali, že tedy máme cítit špatné svědomí a hledat cesty, jak se k těmto
islamistickým zločincům přiblížit a přesvědčit je, aby svoje chování změnili. Tito lidé, jako například u nás Václav Bělohradský, necítí patrně soucit
a solidaritu s nesčetnými oběťmi těchto zločinců, ale předvádějí pouze jakousi pseudohumanistickou Besserwisserei(což znamená, že všechno vědí
lépe než ostatní) při hledání vlastních vin. Ve skutečnosti nezná nikdo tu
nejlepší odpověď na otázku, odkud se bere ta strašná nenávist a agresivita
islamistů, ale měli bychom vycházet z teze, kterou lze prokázat historicky,
že podíl Západu je mnohem menší, než se tvrdívá, a že hlavní díl postojů
islamistů se odvíjí od toho, jak sami vnímají svou dávnou nebo současnou
situaci a jak si ji vykládají.
První teze tedy zní: hlavní příčinou islámského terorismu není evropská koloniální minulost.
Jde totiž o to, že arabský islámský svět sám kdysi vytvořil islámskou
koloniální říši, sahající od hranic Indie až po západní část Evropy. Tato říše
se ovšem postupně rozpadala pod vlivem řady porážek, které zakusila od
1 Jean-Yves Camus, Über zivile und religiöse Moral, Die politische Meinung, Nr.530, Konrad Adenauer Stiftung, Januar/Februar 2015, s. 116
68
SE 140/2015
různých mimoevropských, ale i evropských mocností. Mnozí lidé v islámském světě se s tím nemohou smířit a stále si připomínají zašlou slavnou
minulost. Když se podíváme nazpět do evropské minulosti, můžeme si připomenout slova Josepha Schumpetera (mimochodem slavného politického
vědce, který se narodil v Třešti na Moravě), jenž v roce 1919 uvedl na příkladu britského imperialismu, že imperialismus existuje tehdy, „když má
stát sklony k násilné expanzi, která nemá žádné cíle a která překračuje jakékoli definovatelné hranice.“ (to je mimochodem také charakteristika nového ruského imperialismu pod vedením prezidenta Putina, i když ten mluví
„jen“ o obnově sovětského impéria). Podle Johna Hobsona a jeho studie
Imperialismus z roku 1902 je ovšem za každým imperialismem ekonomický zájem. Když se tedy podíváme na tradiční islámský imperialismus, vidíme, že jeho podstata byla na prvním místě náboženská a na druhém místě
ekonomická, tj. rozšiřování trhu s otroky. Všechny typy kolonialismu pak
spojoval názor jejich aktérů, že jsou nositeli nějaké vyšší civilizace, britské,
islámské či jiné.
Především musíme vycházet z toho, že v islámu vládne kult minulosti, vše se poměřuje dávnou minulostí, tím, co v minulosti velkého vzniklo
a stalo se. Přitom jde o interpretaci minulosti, která je idealizována, aby
mohla sloužit stále jako vzor. Bez ohledu na to, v jaké době a v jakých podmínkách muslim žije, měl by se snažit naplňovat hlavní poslání, plynoucí
z Koránu, že je třeba za všech okolností bojovat za čistotu víry a její šíření
ve světě. V době, kdy Korán vznikl a hnutí se začalo šířit do tehdejšího byzantského a perského světa, to byl nezbytný imperativ. Doba prvních kalifů
byla dobu, kdy vznikla islámská říše na základě ohromné expanze. Dnes je
situace zásadně jiná. Jednotná islámská říše již dávno neexistuje a nikdy
už nebude obnovena, protože islám už nepředstavuje jednotné náboženské
a politické hnutí, ale řadu proudů a směrů, které mezi sebou nemilosrdně
bojují. Každý z nich má přitom vlastní výklad svatých textů a odkazů svatých mužů z prvních dob islámu. V islámu neexistuje dnes jedna pravda
a nikdo ji navíc ani nehledá.
Hlavní otázku si proto dnešní muslim neklade a ani nemůže klást,
a sice, co to je vlastně je ta čistá víra, kdo ji zná a dokáže ji odlišit od víry
nečisté, falešné, nebo dokonce kacířské?
Pouze islamisté jsou přesvědčeni, že znají tu jedině správnou a čistou
podobu víry, a proto jsou oprávněni její odpůrce nebo dokonce nepřátele
odstraňovat ze světa. Pramenem jejich víry jsou nejen Korán a sunny, ale
také, jako v případě salafistů, jednání zbožných muslimů, tzv. salafů v době
prvních tří generací muslimů. Navíc jsou přesvědčeni, že se proti jejich svatému poslání všichni spikli, že byli vždy ponižováni a utlačováni, a bude
69
ISLÁM A DEMOKRACIE
RUDOLF KUČERA
to tak i nadále, pokud se se proti tomu se vším odhodláním nepostaví. Tyto
pocity převažovaly a převažují bez ohledu na čas a místo, bez ohledu na nějaké skutečné události. První fundamentalisté například reagovali na mongolské dobytí Bagdádu, slavného sídla velké islámské říše ve 13. století
a dodnes si to připomínají. Jiní si připomínají evropský kolonialismus 19.
století, především britský a francouzský a stranou ponechávají to, že většina
arabských islámských zemí byla součástí koloniální osmanské říše, která se
rozpadla až po první světové válce a dodnes vidíme neblahé důsledky tohoto rozpadu. Jen na okraj poznamenávám, že zakladatel tureckého státu Kemal Atatürk vždy zdůrazňoval, že Turci nejsou Arabové s jejich slabošskou
vírou. Po rozpadu osmanské říše na konci první světové války se většina
arabských islámských zemí dříve či později dostala pod nadvládu domácích
vojenských diktatur, které nijak nepodporovaly modernizaci. Po druhé světové válce řada z nich spolupracovala se Sovětským svazem, odkud čerpaly
prostředky a metody militarizace. Vedoucí kádry z Libye, Sýrie nebo Egypta studovaly například na Vojenské akademii M. V. Frunzeho v Sovětském
svazu, kde také studovala naprostá většina sovětské generality. Tento podíl
Sovětů na budování v podstatě sekulárních diktatur v arabském světě je dodnes zamlčován a všechna vina za neblahý vývoj arabských zemí se svaluje
na Spojené státy. Ty ovšem v době studené války také podporovaly některé
diktátorské režimy, a pokud v tom ještě někde pokračují, jsou vystaveny
oprávněné kritice.
Ernest Gellner a Ernst Nolte označili islamismus po fašismu a bolševismu za třetí hlavní hnutí proti moderně. Dnes by to tedy bylo hlavní hnutí.
Pod modernitou můžeme mimo jiné chápat klíčovou roli rozumu v politických a společenských procesech, osobní svobody, včetně svobody myšlení a vyjadřování, státem garantovaná občanská práva, k čemuž je důležité
oddělení státu a církve a řada dalších principů, které například Robert Dahl
označuje termínem polyarchie. Nechci tím nijak naznačit, že by se arabské
islámské státy a společnosti měly ubírat touto evropskou cestou modernizace, pouze poukázat, že absence těchto principů je živnou půdou pro islámský terorismus. Je tragické, že mnozí evropští humanističtí liberálové sami
dotvářejí a domýšlejí cesty viníků a pachatelů křivd na islámu na místo,
aby nezaujatě zkoumali islamismus a přemýšleli, proč je pro euroamerickou
civilizaci tak nebezpečný. Typická byla situace, kdy po pařížských vraždách
redaktorů satirického časopisu Charlie Hebdo, které spáchali islamisté, se
jeden pražský katolický intelektuál pokoušel, na místo, aby raději mlčel, vysvětlit, že zavraždění nesou jistý podíl na své smrti. Můj přístup je opačný:
hledám v minulosti i současnosti cesty, které vedly a vedou tisíce mladých
muslimů k tomu, že vraždí nebo jsou připraveni k vraždám nevinných lidí.
70
SE 140/2015
Vraždit nevinné samozřejmě odporuje zásadám každého náboženství, ale
současně víme, že se tak někdy dělo. A pokud to dnes vidíme na straně řady
muslimů, musíme se snažit vytvořit si profil takových moderních zločinců,
abychom s nimi mohli účinně bojovat. Nikdo se zločincem nerodí, ale stává
se jím. A pokud páchá zločiny ve jménu islámu, pak není možné jednoduše
říci, že islám s tím nemá nic společného. Něco s tím vším společného má
a je cílem této knihy vypátrat co.
Druhá teze tedy zní: terorismus má určitou souvislost se samou
podstatou islámu. Islám nikdy nebyl učením lásky a odpuštění, ale také násilí, expanze, dobývání a likvidace skutečných nebo domnělých protivníků.
To si ukážeme na jeho historii, ale hlavní otázkou pak je, proč právě dnes,
tj. na konci 20. století a začátku 21.toletí, musí umírat tolik lidí jen proto,
aby pár duševně nemocných náboženských fanatiků mohlo radostně volat
Allah Akbar, Alláh je veliký.
Kdybychom použili úvahy Carl Schmitta o politické sféře, v níž se
veškeré dění zakládá na protikladu přítel-nepřítel, jak uvádí ve své práci
Pojem politična,2 pak by bylo možné uvést, že to je princip, který především ovládá islámské přístupy k politice. Před lety napsal německý politický vědec Guido Steinberg práci Der naheund ferne Feind. Die Netzwerke
des islamischen Terrorismus (C.H.Beck, München 2005), v níž rozlišil dvě
fáze terorismu. První byla zaměřena na svržení domácích zkorumpovaných
režimů v arabských zemích (tzv. blízký nepřítel), ale byla poražena. Pak
se objevil tzv. vzdálený nepřítel, Spojené státy a Západ, který domácí diktatury podporoval (str. 58). Hlavní pozornost je v práci věnována mezinárodní organizaci Al-Kajda a „epicentrům islámského terorismu“, Saúdské
Arábii, Jemenu, Alžírsku, Jordánsku a Egyptu. Steinberg se velmi věnuje
významnému jordánskému teroristovi Abu Zarkávímu, který byl nakonec
zlikvidován v roce 2006 a sám sebe chápal jako konkurenta Usámovi bin
Ládinovi. Pro něj byli například šiíté větším nepřítelem než Západ a zajímal
se tedy hlavně o tzv. vnitřního nepřítele. Jeho příklad svědčí o tom, že obě
fáze terorismu nelze zcela oddělit. Deset let po vydání Steinbergovy knihy
je možné jednoznačně určit, že islámský terorismus je hlavně zaměřen opět
na tzv. vnitřního nepřítele, protože tzv. Islámský stát bojuje hlavně proti
domácím arabským režimům v Iráku a Sýrii a zabíjí hlavně islámské tzv.
nevěřící. Islámský terorismus není tedy nějaký stálý směr, ale proměnný
proud, jenž reaguje poměrně pružně na dění na Blízkém východě a objeví
se vždy tam, kde je nějaký stávající režim oslaben a vyskytne se možnost
zásahu do dění. Taková situace vznikla v Iráku, kde se začali sunnité cítit
2
Carl Schmitt, Pojem politična, Brno-Praha 2007
71
ISLÁM A DEMOKRACIE
RUDOLF KUČERA
diskriminováni šíitskou vládou nebo v Sýrii, kde zločinný režim prezidenta
Asada, vycházející ze šíitského náboženského směru, masakroval převážně
sunnitskou opozici, aniž by se proti tomu postavilo mezinárodní společenství, především Velká Británie a Spojené státy. To byla jedinečná příležitost
pro islámské teroristy.
Jak konstatuje Dan Diner3 a řada dalších autorů, nachází se arabský
svět v neuvěřitelné stagnaci a v nehybném obrácení se do tzv. sakrální minulosti. Tato strnulost je prostředím, v němž se nejlépe daří islamismu. Jeho
ideologové si svévolně vykládají události v prvních desetiletích existence
islámu a vydávají je jakýsi vzor hodný následování. Nyní si ukážeme, jak
to bylo ve skutečnosti.
Ukázka ze stejnojmenné knihy, kterou připravuje Rudolf Kučera pro
vydání v roce 2016
3 Dan Diner, Versiegelte Zeit. Über den Stillstand in der islamischen
Welt. Berlin 2005, ISBN 3-549-07244-9.
72
SE 140/2015
Pohledy na Rusko a jeho historii
73
STALINISMUS SE VRACÍ DO RUSKA?
KATEŘINA AIZPURVIT
Stalinismus se vrací do Ruska?
Kateřina Aizpurvit
V seznamu světových zločinců ruský diktátor Stalin právem obsadil
jedno z předních míst, a genocida, kterou spáchal na vlastním národu, je
těžko s něčím srovnatelná. Mohlo by se zdát, že katastrofální stalinistické
represe jsou pro ruský lid úplně zjevné, ale dneska právě v Rusku sílí jev,
který lze nazvat rehabilitací Josifa Stalina.
Dvacátý sjezd komunistické strany SSSR v roce 1956 odsoudil Stalinův kult osobnosti. V průběhu následujících let sovětského režimu většina lidu věděla o represích, ale nahlas se o tom nemluvilo, archivy byly
uzavřeny. Situace byla úplně stejná jako v socialistickém Československu.
Nicméně pomníky „vůdce národů“ v SSSR a v socialistických zemích-satelitech byly odstraněny (zachovaly se pouze na území Gruzie, kde postoj
vůči „velkému krajanovi“ vždy byl zvláštní, což de facto dovolila i sovětská
Moskva). Ale celkem v SSSR byste nenašli ani ulice ani náměstí se Stalinovým jménem. Stalingrad byl přejmenován na Volgograd.
Během Gorbačovovy perestrojky bylo zveřejněno mnoho dokumentů
z archivů vlády a zpravodajských služeb, což i nejkonzervativnějším kruhům ukázalo rozsah a tragédii stalinských represí. Právě v těchto letech
postoj k Stalinovi jako k historické postavě, a to i podle statistik, byl nejnegativnější. Drtivá většina respondentů se tehdy domnívala, že Stalin zůstane
v historii jedině jako kat a iniciátor represe a jeho činnost bude studována
pouze profesionálními historiky, a to vždy v negativním kontextu. Zdálo
se, že Stalinův kult patří minulosti, že ruský národ je zděšen tím obdobím
svých dějin a navždy otočí stránku té historie, kdy, jak řekla ruská básnička
Anna Achmatova, „jedna polovina Ruska věznila další polovinu“.
Nicméně ve skutečnosti úplné osvobození Ruska od Stalina ani nikdy
neproběhlo. Stalinismus nebyl právně odsouzen, lidé, kteří osobně vykonávali represi, mučili a zabíjeli, po perestrojce a zhroucení Sovětského svazu
nikdy nebyli souzeni a dokonce jim byly ponechány jejich výhody, vysoké
důchody apod. Jelcinova vláda vysvětlovala tuto neochotu tím, že „není
třeba rozdělovat společnost“ a „začít novou občanskou válku.“ Přesto dlouhou dobu hovořit o Stalinovi pozitivně a chválit ho bylo neslušné. Situace
se začala měnit s příchodem Vladimíra Putina k moci a postupně byla zahájena rehabilitace této postavy. V květnu 1999 Putin, který tehdy zastával
post premiéra, na slavnostním večírku po parlamentních volbách, pozvedl
přípitek na Stalina (a drtivá většina poslanců připila na jeho počest!).
74
SE 140/2015
Během posledních 15 let se začaly pravidelně objevovat publikace
a projevy, věnované „úspěchům“ stalinského režimu. Za prvé to zahrnuje
„transformaci SSSR z agrární do průmyslové říše“ (což je mimochodem
mýtus, protože toto sovětské období zdaleka nepřesáhlo růst průmyslu
v předrevolučním carském Rusku). Zvláštním bodem vyzdvihování Stalina
je vítězství ve 2. světové válce, kdy je Stalin vnímán ne jako krátkozraký
a neschopný politik, který nebyl schopen připravit svou zemi na Hitlerův
útok a který zničil během represí většinu vojenských lídrů, ale naopak jako
„geniální vůdce, který sjednotil sovětský lid pro vítězství nad vnějším nepřítelem a zvítězil nad světovým zlem – fašismem“. Přičemž to vykonal
sám, protože role západních spojenců byla minimální.
Kromě rehabilitace Stalina seshora, významnou role hraje odezva,
kterou cítí mnozí Rusové trpící post-velmocenským komplexem. Spojují
toto historické období v první řadě s majestátem země, která byla schopna
podrobit další národy, vnucovat svou vůli celému světu a připojovat nová
území. Obdivují mocnou říší, která odmítá právo sousedních národů na nezávislost, výběr vlastní cesty a neporušitelnost státních hranic, jak je jasně vidět v případě Ukrajiny. Zkrátka se tyto city příliš neliší od ideologie,
která převládala za Stalinových časů. Přičemž ve své romantické touze po
vrácení této doby se tito přívrženci vidí jako občané mocné říše a nikoliv
jako vězni Gulagu. V posledních letech v oficiálních médiích všechno, co
se týká stalinistických represí je odsouváno na okraj veřejné debaty. Dnešní
ideologická politika fakticky zbavuje společnost možnosti náležitě posoudit
činy diktátora a pěstuje lhostejnost k jeho zločinům.
Navíc mnozí Rusové spojují se jménem Stalina kruté potlačování korupce, čímž se extrémně zkorumpovaná současná ruská vláda nemůže pochlubit (při tom většina lidu iracionálně nespojuje korupci konkrétně s postavou Vladimira Putina). Jako výsledek cílené kampaně dnes 57% Rusů
nepovažují Stalina za zločince a 38% věří, že „oběti stalinské doby byly
odůvodněny velkými cíli a výsledky, dosaženými v nejkratším možném
čase“ (dnes kladnou odpověď dávají 45% respondentů, zatímco v roce
2012 to bylo25%). Zároveň se výrazně snížil počet lidí, kteří věří, že oběti
nelze ničím omluvit. Dnes 39% respondentů hodnotí Stalina kladně, 30%
z nich k němu cítí respekt, 7% sympatie, 2% ho obdivují. Vzrostl počet
těch, kteří věří, že smrt Stalina „byla ztrátou velkého vůdce a učitele“. Ještě v letech 2010–2013 podobný názor mělo 18–19% respondentů, zatímco
v tomto roce jich je již 24%. V roce 2010 postavení pomníku Stalinovi
schvalovalo 24%, a v roce 2015 – již 37%. Přičemž pomníky „vůdce národů“ se už objevují. Rok po anexi Krymu byl v Jaltě odhalen pomník Stalina, Roosevelta a Churchilla, formálně k 70. výročí Jaltské konference. Zní
75
STALINISMUS SE VRACÍ DO RUSKA?
KATEŘINA AIZPURVIT
návrhy pojmenovat jeho jménem ulice v Moskvě, Petrohradě nebo Nižním
Novgorodu. Ve městě Usurijsk na Dálném Východu nedávno za souhlasu
městské rady odhalili pamětní desku na Stalinovou počest. V Petrohradě,
kde ve 30. letech ze suterénu NKVD krev popravených tekla potrubím
přímo do Něvy, se před několika lety podařilo komunistům „vyzdobit“ jeden z autobusů obrovským Stalinovým portrétem. A podobných příkladů
je čím dál, tím víc.
Když ve městě Čita aktivisté zničili jeden ze Stalinových portrétů, které byly umístěny k 70. výročí vítězství ve válce, městská rada slíbila, že ho
okamžitě vymění za nový. Celkem k 70. výročí vítězství nad fašismem, které se slavilo v Rusku ve velkém měřítku, se objevily nejenom četné portréty
generalissima, ale také trička s jeho tváří. A media si povšimla, že demonstranti neslii podobiznu hlavního kata stalinistického režimu, šéfa bezpečnosti Lavrentije Beriji, kterému se nyní občas říká „otec našeho jaderného
programu.“
V březnu roku 2015 vyšlo najevo, že z muzea dějin politické represe
„Perm-36“, které bylo založeno v bývalém Gulagu, zmizely zmínky o stalinských represí a výstava bude nasměrována pouze na popis činností dozorců koncentračního tábora...
Samozřejmě to způsobuje ostře negativní reakci u liberální části společnosti, ale její přístup k médiím je stále více omezen pouze na internet.
Federální kanály, z nichž drtivá většina obyvatel Ruska čerpá informace,
jsou plně řízeny Kremlem. Romantizovaný neostalinizmus nyní aktivně
implantují ruská oficiální média, která tvoří určitý obraz, kde „Sovětský
svaz byl silnou a respektovanou mocí, které se všichni báli, ale které si vážili, uvnitř které panoval pořádek, jednotnost a prosperita a každý, kdo stál
v cestě, byl právem zničen.“ Státní finanční podporu stále více získávají
filmy, knihy a další kulturní činnosti, které mají tzv. vlastenecký trend. Pojem „vlastenectví“ je v dnešním Rusku vnímán jako přímý protiklad k pojmům liberalismus, demokracie a evropské hodnoty. V oficiálních médiích
„vlastenectví“ znamená absence kritiky moci a loajalita vůči prezidentovi,
který„chrání zemi, obklopenou nepřáteli“.
Teď už je téměř rozhodnuto o zavedení jednotné středoškolské učebnice dějepisu, která bude určená konsolidovat jednotný pohled na dějiny.
Zřejmé je, že tam najde své místo euroasijská ideologie a „úspěchy“ Josifa
Stalina jako „účinného manažera“. Spolupředseda „lidové fronty“ (organizace, sdružující příznivce prezidenta Vladimira Putina) se vyslovil proti
zveřejnění jmen osob odpovědných za politickou represi v SSSR. Mimochodem až do dnešního dne archivy státní bezpečností těch dob nebyly plně
otevřeny a nyní to ani není na pořadu dne.
76
SE 140/2015
Posledním příznačným bodem kampaně rehabilitace Stalina bylo faktické Putinovo odůvodnění paktu Ribbentrop-Molotov z roku 1939. Přičemž
dřív ho prezident Ruska veřejně odsuzoval, například v Polsku v roce 2009,
když řekl o tomto dokumentu, že „jakákoli forma spolupráce s nacistickým
režimem nebyla přijatelná z morálního hlediska a neměla žádné vyhlídky.“
Nyní, po šesti letech, během jednání s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, řekl dne 10.5.2015 doslova následující: „Až doteď se diskutuje
o paktu Ribbentrop-Molotov a obviňují Sovětský svaz, že rozdělil Polsko.
A co udělalo Polsko po invazi Němců do Československa? Sebralo si část
jeho území. A výsledkem toho je, že Polsko dostalo odměnu.“ Udělal závěr,
že pakt nebyl špatný a jenom chtěl zbavit SSSR válčení.
Tento skandální výrok se stal logickým pokračováním myšlenky „obrany říše jakýmikoli prostředky.“ Dodneška Rusko oficiálně neuznalo jako
zločin okupaci pobaltských států, Besarábie, západní Ukrajiny. „Obrana
Ruska od vzniku základen NATO“ plně odůvodňuje v očích většiny ruské
veřejnosti anexi Krymu. Kromě toho Krym ve vědomí Rusů byl „odjakživa
ruským územím politým ruskou krví“ (poloostrov byl připojen k Ruské říši
koncem 18. století, v důsledku válek, které vedla Kateřina II).
Nyní můžeme učinit jasný závěr, že v průběhu tvorby modelu Putinovy ideologie začala postupná revize Stalinovy role v ruských dějinách. Zároveň nejde tak o Stalina, jako spíše o důležitější myšlenku, že k vyšší moci
neexistuje žádná alternativa. Moc má sakrální rys a nepředpokládá sociální
odpovědnost vůči národu. To v důsledku tvoří dnešní kult osobnosti – kult
vůdce Vladimira Putina. Současné vedení země si chce osobovat výhradní
právo mluvit jménem všech občanů státu a zabezpečit ochranu před kritikou
tím, že potlačuje uvnitř země jakékoliv seriózní oponenty. Do vědomí Rusů
se ukládá myšlenka, že státní zájmy a hodnoty jsou důležitější, než práva
a zájmy jednotlivce.
Stalinistická ideologie, která přežila desetiletí, vnucuje ideu, že „jakákoliv opozice je nepřátelská vůči státu a slouží zájmům cizích zemí, které jí
bezprostředně financují.“ V Rusku to dnes otevřeně prohlašují z oficiálních
tribun. Vraždu opozičního politika Borise Němcova stalinisticky smýšlející
část společnosti vnímá téměř jako „potrestání nepřítele lidu“ (ačkoli oficiální média ještě tuto myšlenku přímo nevyjadřují).
Co se týče Vladimíra Putina, zdá se, že Stalin mu imponuje jako klíčová postava ve válečných a poválečných dějinách Evropy a světa, a dnes
by si sám ruský prezident přál hrát podobnou roli a rozhodovat na nějaké
nové Jaltské konferenci spolu s nejmocnějšími lídry světa. Přes zjevnou
neschopnost dnešního Ruska konkurovat v politickém vlivu se světovými
velmocemi, Kreml se usilovně snaží vštípit myšlenku své vojenské moci
77
STALINISMUS SE VRACÍ DO RUSKA?
KATEŘINA AIZPURVIT
a neváhá téměř otevřeně vyhrožovat použitím posledního trumfu, který zůstal oslabené zemi – jadernou zbraní. Rehabilitace stalinismu také pomáhá
vytvořit atmosféru, ve které společnost schvaluje utahování politického režimu a omezování občanských svobod. Prudký pokles životní úrovně způsobené selháním zahraniční a domácí politiky vlády, militarizací a účastí na
ozbrojeném konfliktu na východě Ukrajiny, mnozí Rusové spojují výhradně
se „spiknutím Západu“, což se prakticky shoduje s myšlením z dob Stalinovy éry. To znamená, že rozsah rehabilitace Stalinovy osobnosti závisí na
politické situaci uvnitř Ruska.
Byly použity materiály analytické a statistické společnosti sociálního
výzkumu „Levada-Center“, organizace pro lidská práva „Memorial“ a jiné
zdroje.
Kateřina Aizpurvit, Association Paneurope Russie,se od tohoto čísla
stala novým členem redakční rady revue Střední Evropa
78
SE 140/2015
Postsovětský prostor – konec dějin
Vitalij Portnikov
Na počátku 90. let jsem měl (a nejenom já) profesionální zábavu – vyttvoření
ř í politických
liti ký h portrétů
t étů vůdců
ůd ů nových
ý h nezávislých
á i lý h států.
tátů Myslím
M lí si,
i že
ž
nás
á v podvědomí
d ěd í bavilo,
b il že
ž se namísto
í t jediného
j di éh generálního
ál íh sekretáře
k tář objebj
vilo 12 nových, kteří se dokonce scházeli na pravidelných summitech Společenství nezávislých států a sdělovali novinářům své představy o budoucnosti. Viděli jsme, že se jedná o velmi odlišné lidi, bez ohledu na to, že většina z nich nosila stejný partajní plášť. Když někdo z bývalých stranických
tajemníků nebyl schopen udržet vlastní moc, nahradil ho nějaký předseda
kolchozu nebo ředitel fabriky. A to si člověk myslel, že vzrušující proces
bbudování
d á í státu,
á soutěžení
ěž í a volby
lb bbudou
d pokračovat
k č
ddonekonečna
k č a bbudou
d
vytvářet nejen nové možnosti pro každý jednotlivý stát, ale vytvářet i v postsovětském světě mnohobarevnou politickou a ekonomickou škálu.
Dnes po uplynutí téměř čtvrtstoletí postsovětský prostor – alespoň jeho
větší část, která je orientována na Rusko – omračuje svou jednotvárností. Kolektivní portrét jejich vůdců dnes připomíná diagnózu nemoci, která má na
konci otazník. Co bude po Nazarbajevovi v Kazachstánu? Co bude v Uzbekistánu po Karimovovi? Co v Bělorusku po Lukašenkovi? Co po Rachmonovo
Rachmonovovi v Tádžikistánu? Nikdo nemůže s jistotou předpovědět budoucnost těchto
zemí - a nikoho nezajímá, že Nazarbajev a Karimov se stali prezidenty svých
zemíí právem
á
prvních
í h tajemníků
j
íků ÚV republikových
blik ý h kkomunistických
i i ký h stran, že
ž
Lukašenko stanul v čele Běloruska na základě prvních demokratických voleb
v zemi, a Rachmonov se dostal k moci po krvavé občanské válce.
K čemu jsou všechny tyto podrobnosti, pokud ve všem ostatním jsou
si bývalé sovětské republiky natolik podobné: všemohoucnost vůdce, napodobování politických procesů, oligarchická surovinová (nebo dotovaná) ekonomika, pokusy manévrování mezi Moskvou a Západem ne kvůli
hodnotám nebo právní podstatě, ale pouze v zájmu získání úvěrů a výhod.
I když tyto země přijímají progresivní ekonomické zákony, jejich účinnost
ničí celková korupce správního aparátu, korporativní způsob rozhodování
a absence nezávislého soudnictví. Tady ani není nejdůležitější otázkou, co
se stane, když se první osoba přestane o zemi starat, ale v tom, co se stane,
pokud budou postsovětské ekonomické zdroje zcela vyčerpány. A „pokud“
už není moc aktuální slovo, aktuální je slovo „kdy“. Je jasné, že země, které
vyváží ropu a plyn, mají o něco vyšší odolnost než jejich sousedi, kteří tyto
zdroje nemají. Ale sousedi mají zase vyšší úroveň adaptace na nedostatek
zásob, a ti, co si zvykli na spotřebu výnosů z dodávek energie v podmín79
POSTSOVĚTSKÝ PROSTOR - KONEC DĚJIN
VITALIJ PORTNIKOV
kách režimu klesající ceny ropy, připomínají velrybu, kterou moře vyplavilo
il na pustý
ý bř
břeh,
h a kkteráá jjenom poulí
lí oči
či v očekávání
č ká á í vody.
d A ve stejném
j é
okamžiku želva, která nic netuší o příjmech z ropy, melancholicky pokulhává podél stejného pobřeží bez jakýchkoli starostí.
Ale nevadí, jak dlouho se potlouká želva kolem velryby, podoba mezi
nimi je v absenci evoluce, v tom, že bývalé sovětské republiky odmítají jakékoli skutečné změny. I tam, kde pozice tradičních vládnoucích elit
na počátku 90. let byla velmi nestabilní a kde vládnoucí elity byly nuceny
předat moc novým skupinám z řad národního demokratického hnutí, stabilizace moci probíhala právě v podobě obnovení politického režimu. To je
důvod, proč v Gruzii přišel k moci bývalý první tajemník Ústředního výboru republikové komunistické strany Eduard Ševarnadze, v Ázerbájdžánu
bývalý první tajemník Ústředního výboru UV republikové komunistické
strany Hejdar Alijev, v Moldavsku řízení státu bývalým prvním tajemníkem
Ústředního výboru KS Petrem Lučinským skončilo vítězstvím komunis
komunistů v parlamentních volbách, a v Arménii bývalý první tajemník Ústředního
výboru republikové strany Karen Demirčjan byl zabit v křesle mluvčího
parlamentu
l
((co mimochodem
i
h d
nijak
ij k neovlivnilo
li il obnovení
b
í režimu).
ži ) Př
Přesněě
tím byla dosažena děsivá jednotnost na území od Čopu na Ukrajině do Kušky v Tádžikistánu. Ale i stereotyp jednotnosti se chýlí ke konci.
Chceme-li
Chceme
li vidět konečnost civilizace,
civilizace která se vyvíjela u našeho rodin
rodinného krbu během minulého čtvrtstoletí, stojí za to se podívat na země, které
„vypadly“ z ruské oběžné dráhy – a to na Gruzii, Moldavsko a Ukrajinu.
V rozvoji
ji těchto
ě h zemíí lze
l také
ké vysledovat
l d
společný
l č ý model.
d l A tento model
d l
není spojen s „barevnými revolucemi“, jak by se mohlo zdát, ale s totálním
vyčerpáním zdrojů.
„Růžová revoluce“ v Gruzii je nyní vnímána jen jako „první Majdan“
v řadě dalších Majdanů. Ale zásadní rozdíl mezi „Růžovou“ a „Oranžovou
revoluci“
l i“ v Kyjevě
K j ě byl
b l ten,
t že
ž Gruzínci
G í i vyrazili
ili do
d ulic
li v době
d bě úplného
ú l éh a nevratného zhroucení modelu postsovětského státu. Ukrajinci v roce 2004 svou
zemi ještě celkem neprojedli. Ve stejné situaci jako Gruzínci se ocitli až v roce
2013, a to díky jedinečnému kleptokratickému nadání Viktora Janukovyče
a jeho týmu. V Moldavsku navzdory explozi roku 2009 nebylo dění až tak
dramatické a revoluční jako na Ukrajině a v Gruzii. Ale tam se také nová vládnoucí koalice ocitla v pravém slova smyslu v troskách státního modelu, který
existoval až do parlamentních voleb. V důsledku toho vypukla restrukturalizace země, která spojila na EU orientované demokraty a bývalého komunistického prezidenta VladimiraVoronina. Dnes Gruzie, Ukrajina a Moldavsko jsou
už nové státy, které staví na troskách zničených postsocialistických ekonomik.
Co se podaří vystavět, bude jasné po uplynutí pěti až let. Ale nevím, jestli je
80
SE 140/2015
nutně dokazovat, že není možné zubní pastu nastrkat zpět do tuby.
Přitom je situace v metropoli zvláštním případem. Rusko se zdá být
mnohem stabilnější než další bývalé sovětské republiky a jeho vůdci rádi
mluví o těchto republikách jako o „nenaplněných státech“ a přitom mají na
mysli, že ani Ukrajina ani Gruzie nejsou schopny vytvoření něčeho „skutečného“. A je samotná Ruská federace skutečným státem? Je třeba připomenout, že historicky je RSFSR (tak se jmenovalo území, které prohlásilo
v roce 1991 svou suverenitu) jen část obrovské Ruské říše a pak demokratického Ruska, které bylo zničeno bolševiky. Zkrátka Ruskou federací začali nazývat území, na kterém byla uplatněna bolševická diktatura. Zároveň hraniční státy bývalého impéria - Polsko, Finsko, Ukrajina, Bělorusko,
Lotyšsko Litva
Lotyšsko,
Litva, Estonsko,
Estonsko Gruzie,
Gruzie Arménie,
Arménie Ázerbájdžán a další - odmít
odmítly uznat Leninovou autoritu a prohlásily svou nezávislost. Proto primární
a hlavní funkcí RSFSR je agrese proti svobodným národům bývalého impéria.
éi Z
Zeměě jjako
k P
Polsko
l k a Fi
Finsko
k bbyly
l schopny
h
odrazit
d i bbolševiky,
lš ik Ukrajina
Uk ji
a Bělorusko byly podmaněny téměř okamžitě, kavkazské země se bránily
ještě ve dvacátých letech, pobaltské státy vydržely až do roku 1940 ...
Nová říše byla obnovena již v roce 1922 pod názvem „Sovětský svaz.“
V této říši se Ruská sovětská federativní socialistická republika – na rozdíl
odd ji
jiných
ý h sovětských
ět ký h republik
blik – nestala
t l svébytným
éb t ý státem
tát
a zůstala
ů t l úzeú
mím, z něhož vycházely trvalé agrese. Dokonce neměla ani všechny atributy státnosti, které měly jiné sovětské republiky. Přesněji řečeno, neměla
buty
nejdůležitější atribut, kterým je vlastní komunistická strana. KS RSFSR se
objeví pouze během Gorbačevovy perestrojky, do té doby byla „hlavní republika“
blik “ ří
řízena přímo
ří z ÚV KSSS
KSSS. A nebyla
b l to otázka
á k neúcty
ú – to bbyla
l otázá
ka osudu RSFSR, která jako obří vojenská základna měla za úkol spojování
jednotlivých, komunisty dobytých, v území jedné velké země.
Šance, aby se stala skutečným státem, Ruská federace dostala docela náhodou, a to díky konfrontaci Michaila Gorbačova a Borise Jelcina a tuhému
boji mezi KSSS a KGB. V tomto boji čekisti vsadili na Ruskou federaci. Po
neúspěchu převratu ze srpna roku 1991 se RSFSR postupně proměňovala ve
skutečný stát, a to především v důsledku toho, že se Rusové zřekli role utlačovatelů jiných národů. Zahájeno bylo budování vlastního státu jako první
podobná zkušenost v dějinách ruského lidu. Upřímně řečeno, tato zkušenost
nebyla moc úspěšná. Kreml začal bojem proti svrchovanosti jiných národů
a potom se vrátil ke svému obvyklému povolání, tj.“shromažďování zemí“.
Unie s Běloruskem, Euroasijské hospodářské společenství, okupace Abcházie a Jižní Osetie, okupace Krymu, neskrývaná agrese proti Ukrajině. Ruská
federace, podobně jako po všechna desetiletí své existence opět není svébytný
stát, ale území, z něhož vycházejí pouze agrese. Ukázalo se, že žádný pozitiv81
POSTSOVĚTSKÝ PROSTOR - KONEC DĚJIN
VITALIJ PORTNIKOV
ní program budování státu nemá ani ruská vláda, ani ruský lid. A hospodářská
konkurenceschopnost Ruska je také pochybně závislá pouze na cenách ropy.
Mimochodem, analýza hospodářské konkurenceschopnosti bývalých
sovětských republik dává možnost vyhnout se diskusi o vlastnostech 1 jejich
populací a ochotě vyjít do ulic v situaci, kdy se stát rozpadá, politici tápou,
měnové kurzy se rychle mění a klesá počet pracovních míst.
míst Ve skutečnosti tata
ková pasionarita dovoluje jen vytvoření společného politického národa a jeho
schopnost přečkat obtížné roky budování na troskách. Tam, kde občané nemají žádnou společnou odpovědnost za svou zemi, kde nejsou ochotni bojovat
za svou vlastní budoucnost a požádat vládu o změny, pak iniciativu přebírají
politické a podnikatelské elity – a nejenom centrální, ale často i regionální.
Právě toto převzetí iniciativy předurčilo ve skutečnosti zhroucení Sovětského svazu. Většina jeho obyvatelstva nebyla připravena podílet se na politickém vývoji
ý oji a obecně neměla povědomí
po ědomí o tom,
tom co se vee státě vlastně
lastně děje
děje.
1 Na tomto místě autor používá pojem pasionarity populací. Pasionarita
je pojem,
pojem převzatý od Lva Nikolajeviče Gumiljova (žil v letech 1912
– 1992). Poprvé Gumiljov použil slovo pasionarita již v r. 1957 ve své
práci Hunové (Dějiny
(
Střední Asie v dávné minulosti). Etnogenetickou
teorii pasionarity pak rozvíjel v dalších studiích a shrnul ve své práci
Etnogeneze a biosféra Zeměě (1979). Gumiljov v knize Od Rusi k Rusku
(český překlad vyšel v roce 2012 v nakl.Dauphin) popisuje pasionaritu jako jistý způsob chování etnických skupin, vycházející z přebytku životní energie a vedoucí k vrcholnému vypětí sil. Na základě tzv.
pasionárního podnětu se začne pasionarita projevovat u jistého počtu
osob v daném společenství, které Gumiljov nazývá pasionáty. Jednají
navzdory pudu sebezáchovy a konají velké činy, které proměňují celé
společenství.Pasionarita je jakousi hybnou silou vývoje etnik, generuje
sebeobětování, často kvůli vyšším cílům. To je neodolatelná vnitřní touha po činnosti zaměřenou na změnu svého života, prostředí, status quo.
Tato aktivita se zdá jednotlivcům cennější, než vlastní život a zejména
život a štěstí jejich krajanů. Pasionarita vede jak hrdinství tak i k zločinům, jak k dobru, tak i k zlu. Pasionarita také určuje vztahy mezi etniky.Jde tedy o kulturně psychologický pojem se silným metafyzickým
nábojem, pro účely skutečné vědecké analýzy málo vhodný.
Lev Nikolajevič Gumiljov se narodil v rodině dvou předních ruských
básníků 20.století. Otec byl Nikolaj Gumiljov(1886 - 1921), cestovatel
po Africe,voják v první světové válce,monarchista, zakladatel literárního
směru akméismus. Byl popraven bolševiky v r.1921 jako údajný
účastník protirevolučního spiknutí.. Matkou byla Anna Achmatovová
(1889 – 1966) . Lev Gumiljov byl zatčen za komunistického režimu
čtyřikrát a celkem strávil za mřížemi kolem 14 let.. Poprvé byl ve vazbě
v letech1938 - 43. Byl mučen, aby podepsal obvinění (protikomunistická
82
SE 140/2015
A pak iniciativu vypořádání převzala regionální elita, která rozdělila společnou zemi do oddělených statků podle republikových hranic. Koncem osmdesátých let prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev navrhl uspořádat
setkání „15 + 0“, aby se probraly nahromaděné problémy bez účasti centrálních reprezentantů. Kolegové - vůdci republik - stále častěji ve svých rozhovorech poukazovali na centrální vládu, která ztratila povědomí o realitě,
a nazývali jí šestnáctou republikou. Byl to takový první Majdan, složený ze
zástupců patnácti států bývalého Svazu (nebo spíše z 12, protože pobaltské
státy se prostě chtěly distancovat od začínajícího šílenství aktivistů). Ale kdo
tvrdí, že je rozdělení dokončeno? Stejně jako v posledním období existence
Ruské federace zastavit tento proces mohou pouze sami občané. Pokud se
ukáže že nepotřebují starý stát,
ukáže,
stát nezachrání ho žádná komunistická strana,
strana
žádný puč. Pokud má stát hodnotu, přežije jako celek, a to dokonce i v situaci ohromujícího kolapsu institucí, jako se to stalo na Ukrajině po Majdanu
2013–2014. A pouze praxí se dá ověřit, zda postsovětské státy obstojí, až
přijdou o své postsovětské ekonomické zdroje a režimy, kterým uvykly.
Přeložily: Kateřina Aizpurvitová a Marie Chrobáková
Vitalij Portnikov je významný ukrajinský politolog, spisovatel, novinář
a publicista.
bli i t Pracuje
P
j v rozhlasové
hl
é stanici
t i i „Svoboda“
S b d “ a televizním
t l i í kanálu
k ál
Espreso.tv. Je autorem publikací pro ukrajinská a ruská média.
či
t organizace
i
nelegální
l ál í skupiny,
k i tterorismus
i
apod.).
d) B
Byll v GULAGu
GULAG
<?>činnost,
v Karélii a na Sibiři. V letech 1944 - 45 bojoval v protileteckém
dělostřeleckém pluku, byl s Rudou armádou v Německu, zúčastnil bojů
o Berlín, dostal vojenská vyznamenání. Po válce pokračoval ve studiích,
ale v rr. 1949 byl zase zatčen (stejná obvinění) a zůstal v GULAGu až do
roku 1956. Za mřížemi pokračoval v rozvíjení svých vědeckých myšlenek
(práci o Hunech), které měl možnost projednávat ve společnosti dalších
zatčených intelektuálů. Po osvobození z GULAGu se vrátil k vědecké
práci. Pracoval v leningradském museu Ermitáž, překládal, zúčastňoval
se archeologických výzkumů. V roce 1962 začal působit na geografické
fakultě Leningradské univerzity. Gumiljov byl pokračovatelem teorie
euroazijství a rozvíjel myšlenku, že Rusko je dědicem Mongolské říše. Ve
své činnosti Gumiljov také prezentoval tzv.transversální metodu výzkumu
(například získávání potřebných dat o historii států prostřednictvím dějin
meteorologie). Většina vědeckého společenství vnímá teorie pasionarity
Gumiljova, kterému říkají “básník dějin”, spíše jako beletristickou, než
vědeckou. Nicméně je termín pasionarity běžně používán v moderním
ruském jazyce. Větší podporu získaly Gumiljovovy názory ve střední
Asii, v hlavním městě Kazachstánu Astana dnes existuje mezinárodní Euroasijská univerzita L.N.Gumiljova. (Pozn.Rudolf Kučera)
83
JAK V RUSKU VIDÍ UKRAJINSKÉ DĚNÍ
DIMITRIJ TRAVIN
Jak v Rusku vidí ukrajinské dění
Dmitrij Travin
Když se Rusko zapojilo do ukrajinského konfliktu, mnoha lidem se
zdálo neuvěřitelné, že by ruští chlapci mohli střílet na své slovanské bratry.
Přesto se nyní stala bratrovražedná válka skutečností.
Původně v Donbasu proti ukrajinské armádě bojovaly jednotlivé skupiny dobrovolných bojovníků, z nichž nejznámější byl tzv. „ministr obrany“
Igor Girkin, který přijal vojenský pseudonym Strelcov (od „streljať“ – střílet).
Následně se ale podle mnoha zdrojů začali konfliktu bezprostředně účastnit
ruští vojáci. I když to formálně Rusko popírá, ve skutečnosti to ruská armáda
ani příliš netají. V každém případě se novinám Novaja Gazeta nedávno podařilo zveřejnit dlouhý rozhovor s profesionálním ruským vojákem se zraněným
v Donbasu. V rozhovoru byly podrobně popsány podmínky, za kterých ruská
armáda posílá své vojáky na frontu. Silně to připomíná příběh z třicátých let
20. století, kdy se sovětští vojáci účastnili občanské války ve Španělsku, ačkoliv oficiální zapojení SSSR do konfliktu nebylo nikdy přiznáno.
Kreml vyvíjí obrovské úsilí, aby obyčejní občané nepocítili pochybnosti o ruské pozici v ukrajinském konfliktu. Drtivá většina Rusů získává
informace o aktuálním dění na Ukrajině v televizi, která je kontrolovaná
vládou. A jimi vytvořená představa o válce se výrazně liší od obrazu, který
mají lidé, dostávající informace z alternativních zdrojů.
V současné době jsou miliony Rusů přesvědčeny, že ukrajinský lid
padl za oběť státního převratu inspirovaného Spojenými státy a v určité
míře podporovaného státy Evropské unie. Navíc se televizní diváci domnívají, že moc na Ukrajině má v určité míře fašistické rysy. To znamená, že
účast ruských vojáků a dobrovolníků v bojích není válkou proti ukrajinskému lidu, ale válkou ve prospěch Ukrajinců a proti Spojeným státům a proti
západním silám, které by chtěly nejdřív získat kontrolu nad Ukrajinou a pak
i nad Ruskem. Je těžko pochopit podstatu dění bez pochopení toho, jak se
televizní divák v Rusku dívá na události na Donbasu.
Existuje několik důvodů, proč podobný výklad ukrajinských událostí
začal získávat popularitu v dnešním Rusku.
Za prvé během posledních deseti let se ve vědomí ruských občanů aktivně vytvářela představa o agresivitě Spojených států, a o tom, že Američané mají tendenci zmocnit se zemí, mající ropu.
Ještě před čtvrt stoletím podobné myšlenky v mysli sovětského lidu
neexistovaly. Naopak, lidé byli unavení komunistickou propagandou a tak
na konci osmdesátých let 20. století začínali rozumět myšlence přátelství
84
SE 140/2015
s kapitalistickými státy. Zlom přišel poté, co USA zahájily válku v Iráku,
aby zlikvidovaly režim Saddáma Husajna. Tato válka byla vnímána v Rusku jako neskrývaná agrese, zejména proto, že zbraně hromadného ničení
(které byly záminkou pro válku) nebyly v Iráku nalezeny. A dodnes stále
občas zaznívá otázka: „Pokud Amerika vpadla do Iráku, aby se zmocnila
ropy, co ji brání v tom, aby to stejné udělala s Ruskem?“
Za druhé, myšlenka o agresivitě USA se spojila ve vědomí ruských
občanů s velkým zklamáním ze Západu, které představitelé ruských elit
prožívali v průběhu devadesátých let minulého století. Během období, kdy
Rusko procházelo poměrně obtížnou fází ekonomických reforem, se hodně
mluvilo o podpoře, kterou jsou ochotny poskytnout USA, EU, MMF, Světová banka. Bohužel, ve skutečnosti byly západní úvěry zanedbatelné (zejména je to cítit dnes v porovnání s pomocí, která byla poskytnuta v posledních
letech malému Řecku). Většina úvěrů v devadesátých letech 20. stol. byla
v podstatě restrukturalizací sovětských dluhů, které byly nahromaděné za
dob Michaila Gorbačova, nebo „propojenými půjčkami“, přímo určenými
na dovoz zahraničního zboží. Kromě toho západní podpora nezabránila devalvaci rublu, ke které došlo v roce 1998, a která způsobila prudký pokles
životní úrovně v Rusku.
Ruští politici, podnikatelé a intelektuálové v 90. letech 20. století stále častěji cestovali na západ, kde se setkávali s blahobytem lidí, zatímco
v Rusku se životní úroveň stále zhoršovala. Ve stejné době se NATO rozšiřovalo na východ, a to i včetně pobaltských zemí, které dříve byly součástí
Sovětského svazu. Není divu, že mnozí členové ruské elity došli k názoru,
že Sovětský svaz byl úmyslně zničen „americkými agenty“ a všechny řeči
o přátelství, spolupráci a pomoci ze strany Západu byly pouze projevem
dvojích standardů v politice. Toto stanovisko elity bylo v posledních letech
do určité míry předáváno širším vrstvám občanů a stálo se dalším vysvětlením „zákeřné politiky Západu“ na Ukrajině.
Za třetí, mezi ruskými občany a velkým počtem Ukrajinců jsou podstatné rozdíly v názorech na dějiny druhé světové války, zejména na úlohu
lidí, kteří bojovali za svobodu Ukrajiny. Hlavní ostrý spor vyvolává osobnost Stepana Bandery, velkého ukrajinského nacionalisty. Paradoxem druhé
světové války je, že Bandera strávil dlouhou dobu v nacistickém koncentračním táboře Sachsenhausen za pokus vyhlášení nezávislého ukrajinského
státu, zatímco jeho stoupenci bojovali spolu s nacisty proti sovětské armádě.
V Rusku jsou ukrajinští nacionalisté z těch dob (tzv. Banderovci) považováni za zrádce a spolupachatele německých okupantů, zcela jednoduše
za fašisty. Na Ukrajině jsou vnímáni jako bojovníci za nezávislost, kteří
vzdorovali jak německé, tak sovětské okupaci. Veškeré informace, týkající
85
JAK V RUSKU VIDÍ UKRAJINSKÉ DĚNÍ
DIMITRIJ TRAVIN
se zvěčnění památky Banderovců na Ukrajině nebo to, že někteří ukrajinští
politici se vidí jako nástupci Banderova odkazu, Rusko považuje za zárodek
zrodu fašismu. V Rusku lidé vůbec neznají dějiny Ukrajiny, nemají soucit
s bojem Ukrajinců za vytvoření vlastního státu a všeobecně sdílejí názor,
že Ukrajinci nemuseli za nic bojovat, dobře se jim žilo s Rusy, jak v době
carského impéria, tak i ve společném svazku sovětských republik.
Všechny výše uvedené body jsou dobrým základem pro televizní propagandu, která vytváří z dnešní Ukrajiny profašistický stát, který vznikl
v důsledku státního převratu a slouží zájmům Ameriky. Navíc koncem loňského roku Vladimir Putin v jednom ze svých projevů zmínil, že dokonce
i členské státy EU jsou ve skutečnosti jen loutky Spojených států. Podobná
démonizace Ameriky je dobře vnímána obyvateli Ruska a ještě více přesvědčuje občany, že se na Ukrajině válčí proti vládcům z Washingtonu, kteří
se snaží udržet unipolární svět, kontrolovat ropné zdroje a využít této kontroly ve svůj prospěch.
Tak se v dnešním Rusku vytváří jakási ideologie obležené pevnosti. To
nejen přispívá k pozitivnímu přístupu občanů k politice Kremlu na Ukrajině, ale obecně posiluje pozici Vladimira Putina. Ekonomické potíže nejsou
vnímány jako důsledek špatné hospodářské politiky Kremlu v posledních
letech, ale jako důsledek agrese ze strany USA. Sankce, které uvalily na
Rusko Spojené státy a Evropská unie, jsou také vnímány jako akt agrese,
jako pokus nejprve ekonomicky oslabit Rusko, aby pak na něj bylo možno
zaútočit. Podpora Putina je stále vysoká, protože mnozí si říkají, že v nepřátelském prostředí je nutné se sjednotit kolem národního vůdce, který ochraňuje společné zájmy.
Svornost tohoto druhu ale neznamená, že jsou Rusové ochotni osobně bojovat proti nepřátelskému prostředí a nést vážné hospodářské ztráty.
Lidé si zvykli žít v konzumní společnosti. Mládež hledá všechny možné
způsoby, jak se vyhnout vojenské službě. Proto Kreml nemá v žádném případě zájem na rozpoutání velké evropské války. Pro podobnou válku nemá
Rusko žádné rezervy. Nicméně rostoucí hrozba ze strany Ameriky s největší
pravděpodobností bude i nadále stálým prvkem televizní propagandy. Putinův politický režim neposiluje až tak skutečná válka, jako spíše její odraz
na televizní obrazovce.
Přeložily: Kateřina Aizpurvit a Marie Chrobáková
Dmitrij Travin, profesor Evropské univerzity v Petrohradu, autor prací
o ruské modernizaci a reformách v moderním Rusku. Ve Střední Evropě, v čísle 139, publikoval článek Ruská politika vůči Ukrajině: příčiny a důsledky
86
SE 140/2015
Zastavit konflikty v Evropě je také úlohou evropského
odborného společenství
Oleg Smirnov
První polovina tohoto roku se vyznačuje nejen zostřením celé mezinárodní situace, jejíž epicentrum jsou především události na Blízkém východě, neuvěřitelné případy násilí a zničení památníků světové kultury, masové
popravy křesťanů, šířící se vojenská eskalace v Sýrii a Jemenu a ohromující
množství obětí, které zemřely ve Středozemském moři. A také samozřejmě
pokračující krvavý konflikt na Ukrajině. To znamená, že se z jihu a východu
nebezpečí válečných konfliktů a obětování množství lidských životů přiblížilo k hranicím sjednocené Evropy.
Na severu Evropy, ve vodách severských zemí, jsou patrné skutečné
nebo přízračné siluety ruských válečných lodí a ponorek, což samozřejmě
znamená zvýšenou politickou a vojenskou nervozitu a vzniká otázka, zda
může vzplanout vojenská konfrontace na severních hranicích Evropy?
Na opačné straně zeměkoule v Antarktidě, ačkoli to je nejvíce geograficky vzdálený bod od Evropy, jde také politickou a ekonomickou oblast, kde
je vidět dopad vlivu Ruska, Číny, Evropy a Spojených států a kde se hraje
aktivní poziční hra. Kde se Rusko, ve spojení se zeměmi BRICS, zejména
s Argentinou, snaží o znovuzískání statusu velké světové velmoci, která si
uvědomuje obrovský ekonomický význam toho regionu v 21. století.
Nejklidnější je situace na západní hranici EU, ale i tam se klíčový hráč
Británie začíná stále skeptičtěji dívat na budoucnost Evropy, a vládnoucí
elita země projednává otázku možného vystoupení z EU a dává přednost
tradičnímu geopolitickému partnerství se Spojenými státy. Zároveň Británie sama přibližuje vlastní konec, který může přijít po oddělení Skotska,
a pak dalších regionů, včetně Severního Irska a Walesu. Euroskepticismus
v Londýně roste velmi rychle, a to především díky rozšíření hospodářské
krize v Evropě a posílení politické a ekonomické moci Německa. V Evropě
vzniká vidina nové konfrontace mezi Londýnem a Berlínem. Ve stejné době
se Francie stává stále bezvýznamnější v rukou svých politiků, kteří v porovnání s předchozími lídry této země nejsou tak významní.
V této souvislosti se země střední a východní Evropy, které jsou si
dobře vědomy situace, snaží najít podporu ve formě vytvoření přímých strategických vztahů s USA a zároveň se snaží zorganizovat nějakou analogii
regionální aliance, která je samozřejmě odsouzena k neúspěchu, a to především z důvodu rozporů mezi jejich ekonomickými zájmy.
87
ZASTAVIT KONFLIKTY V EVROPĚ JE TAKÉ ÚLOHOU
EVROPSKÉHO ODBORNÉHO SPOLEČENSTVÍ
OLEG SMIRNOV
Všechny tyto procesy probíhají na pozadí zhoršujících se problémů
migrace do Evropy, vzestupu radikálních pravicových sil - a to jak v Německu, tak i ve Francii, Maďarsku, Polsku a dalších zemích, samozřejmě
s přihlédnutím k jejich vnitrostátní situaci. Významným faktorem je také
prohlubování dechristianizace Evropy – posílení roli islámských a dalších
náboženských komunit, stejně jako docela kritická situace uvnitř tradičního
křesťanského světa. To znamená, že 20 let po formálním ukončení studené války a úspěšném politickém a ekonomickém vývoji sjednocené Evropy jsme svědky její krize ve všech sférách života - politické, hospodářské,
sociální. Přitom ve stejné době, jak poznamenávají mnozí experti, Brusel,
jako mezinárodní středisko evropské byrokracie, určené bojovat proti těmto
procesům a nabízet strategická řešení krize, stále plodí v evropském politickém prostoru víc a víc nových komisí, které řeší velký počet problémů
– od válečných a energetických po kulturologické a snaží se dle své byrokratické logiky sjednotit všechny evropské země do nějakého kvazi-státu.
Už je v plánech vytvoření jednotné evropské armády, jednotného evropského energetického ministerstva atd. Tyto procesy mají určitou logiku, ale je
nutné brát v úvahu, že jedna věc je vytváření a fungování těchto struktur
v situaci ekonomického rozvoje, ale něco docela jiného je jejich práce na
pozadí vážné krize. Mohla by vůbec být vytvořena „pevnost Evropa“, které
by byla oddělena od Ruska, Blízkého východu a severní Afriky, která by se
uměla bránit milionům přistěhovalců, vojenským konfliktům a zároveň by
byla spravována přísnými předpisy, které by napomáhaly dosáhnout příznivějších cen energií a energetické bezpečnosti?
Z mého pohledu jsou tyto plány naprostou politickou iluzí. Přičemž,
hlavní hrozba pro tyto projekty nepřichází zvenčí, ale v první řadě zevnitř,
existuje v myslích Evropanů, samozřejmě těch nejvíce vzdělaných – tedy
evropské politické a ekonomické elity. Nejjednodušší příklad je projednání
a akce EU vůči tisícům uprchlíků prchajícím přes Středozemní moře. Nejdřív se v Evropě snažili od nich distancovat, aby nedošlo k jejich přistání na
pobřeží Itálie a Francie. Nicméně výsledkem bylo, že bezprostředně u pobřeží se potopilo více než 3000 lidí, včetně žen a dětí. Evropané okamžitě
zrevidovali svůj přístup a zachránili přes 10.000 migrantů, jelikož bylo přijato rozhodnutí na záchranu a umožnění uprchlíkům přistání na břeh. Osvícený Evropan prostě nemůže nechat tyto lidi jejich katastrofickému osudu,
a izolace nemůže zachránit Evropu od problémů na jejich hranicích. Totéž
platí pro pokusy vyvinout jednotný přístup k problému energetických toků
a obchodu s energií. Storno projektu South Stream kvůli pozici energetické komise EU vedlo k tomu, že nyní Rusko nabízí Evropě dodávky přes
Turecko a Řecko. Současně Kreml a Gazprom jednoznačně prohlásili, že
88
SE 140/2015
plynovod na evropském území od hranic s Řeckem si EU musí postavit
sama. Moskva rozhodla, že od roku 2019 úplně zastaví tranzit plynu přes
ukrajinské území. Dokud bude Putin v Kremlu (a lze s jistotou říci, že zůstane tam i po 4 letech), pro jakékoliv seriózního analytika je zřejmé, že
toto rozhodnutí je nevratné. A i v případě, pokud Turkish Stream nebude
postaven, žádný ekonomický pragmatismus nepřinutí ruskou vládu, aby pokračovala ve svém energetickém tranzitu přes Ukrajinu.
Přesným potvrzením toho je zahájení výstavby plynovodu a ropovodu
do Číny a na tichomořském pobřeží Ruska, kde nyní probíhá modernizace
oceánských přístavů (které budou mít status zvláštních ekonomických zón,
což zvýší jejich atraktivitu pro asijské investory) a výstavba obřích továren
na výrobu LPG a tím tam zůstane rozvinutá infrastruktura na podporu ruských energetických dodávek na obrovské asijské trhy. Vytváří se zde také
mocné oceánské dopravní námořnictvo, otevírají se nová ložiska ve východní Sibiři a Sachalinském šelfu. Rusko-čínská hospodářská spolupráce nikdy
nebyla na tak vysoké úrovni, a po čtyřech letech, pokud to Moskva bude
chtít, může výrazně snížit vývoz svých energetických surovin do Evropy.
Nyní se podívejme, co se děje v Rusku. Tam se rozrůstá závažná krize,
a to jak ekonomická tak i sociálně politická. A to má málo společného se
zavedením sankcí uvalených na Rusko v souvislosti s ukrajinskými událostmi. Přední ruští experti krizi předpověděli už dávno předtím. Hlavní příčiny jsou tyto: 1 / jednostranný vývoj ruské ekonomiky během posledních
20–25 let, která je stále vázána na vývoz energetických zdrojů, nedostatek
významných investic do průmyslu, high-techu, základní a aplikované vědy;
2 / stagnace politických a ekonomických reforem, monopolizace a nedostatek konkurence v politice, manipulace ústavou při tvorbě vyšších orgánů,
odmítnutí zvolení politických elit na regionální úrovni, kolaps právního
systému a nedodržování lidských práv; 3 / morální degradace vládnoucí
elity a společnosti jako celku, což se stalo po kriminální a oligarchické privatizaci po pádu Sovětského svazu, následné obtížné hospodářské situaci
a emigrací velkého množství humanitní, vědecké a technické inteligence,
celkový chaos a neproduktivní vzdělávací reformy, celková kriminalizace
společnosti a vlády, ztráta historické paměti mladší generace, přebírání ne
nejlepších, ale nejhorších stereotypů masové západní kultury.
Objektivní analýza, bez upřednostňování Ruska nebo Západu, ukazuje, že události uvnitř a kolem Ukrajiny, anexe Krymu, hospodářské sankce
Evropy a USA vůči Ruské federaci způsobily především silné vlastenecké
nadšení. Tyto události zvedly hluboké vrstvy ruského sebeuvědomění, které
vedlo k prudkému nárůstu podpory Putina jako národního vůdce a očekávání rozsáhlých sociálních změn v zemi. Přičemž je těžké popírat, že sankce
89
ZASTAVIT KONFLIKTY V EVROPĚ JE TAKÉ ÚLOHOU
EVROPSKÉHO ODBORNÉHO SPOLEČENSTVÍ
OLEG SMIRNOV
vážně zasáhly ruskou ekonomiku, zejména ve financích a v oblasti poskytování úvěrů, jakož i dodávek západních technologií, a to zejména v ropném
sektoru. Životní úroveň ruského obyvatelstva rychle klesá. Zpětné embargo
na dodávky potravin ze Západu vedlo k růstu cen na domácím trhu. Míra
chudoby (při které jsou příjmy pod úrovní životního minima), nyní pokrývá asi 10% populace, do konce roku vzroste na 20-25%. Hlavní problém
pro většinu obyvatelstva je klesání kurzu ruble, které dosáhlo 100% za rok.
Devalvace se stala těžkou ranou pro ekonomiku, průmyslovou výrobu, zemědělství. Podle odhadů se majetkové rozvrstvení společnosti za rok zvýšilo desetkrát. Vyhráli pouze ti, kteří drželi své úspory v cizí měně. Rusům,
majícím příjem v rublech, výnosy prudce klesly. Vzrostly ceny léků a zdravotnických služeb, prakticky se zastavil zahraniční cestovní ruch (mnoho
cestovních agentur zkrachovalo). Z penzijních fondů byly vybrány obrovské finanční prostředky. Vláda aktivně projednává zvýšení věku odchodu do
důchodu, který, vzhledem k nízké délce života v Rusku, téměř anuluje čas
člověka v důchodu.
Lze tedy usoudit, že západní sankce nezasáhly tolik „přátele Putina“,
ale spíše chudé lidi a střední třídu, která prakticky přestala existovat. Nicméně, Západ marně očekával výbuch hněvu kvůli sociální politice vlády,
protože neuvážil důležité vlastnosti uvědomělosti ruského lidu – sebeobětování, úctu k autoritě, posílení vlasteneckého cítění. Tento vývoj se dal očekávat od začátku. Kdysi Napoleon, který během svého vojenského ničivého
pochodu slíbil svobodu ruským rolníkům, tím jenom probudil vlastenectví
v nevolnickém Rusku. A vzpoura aristokratické elity po smrti Alexandra
I. v prosinci 1825, která se pokusila přeměnit feudální Rusko v evropskou
zemi, se náhle ocitla ve vězení a vyhnanství. Tam se šlechtici nakonec naučili ruštině, kterou na rozdíl od francouzštiny znali špatně, protože vyšetřující orgány císaře Mikuláše I. požadovaly od nich písemné výpovědi
v rodném jazyce. Současné evropské sankce proti Rusku zasáhly nejvíce
také prozápadní oligarchy, kteří již dlouho drží majetek, nemovitosti, rodiny
a kapitál na Západě. To znamená, že očekávání Evropy ohledně hospodářských sankcí, které by omezily ruské akce, děsící Evropu, ve skutečnosti
vedly jen ke zvýšení protizápadních a protievropských nálad. Co se týče
vyšších obchodních a politických kruhů, přivedly a v budoucnu ještě více
přivedou k nahrazení proevropských politiků lidmi, kteří vítají ekonomickou a politickou izolaci Ruska od Západu. Jestliže budeme mluvit o boji
uvnitř Kremlu, tak ten vůbec neexistuje. Existují jen intriky mezi zastánci
přímé vojenské intervence Ruska pro vytvoření proruského nárazníkového
státu na území Ukrajiny a mezi těmi, kdo očekávají sebezničení Ukrajiny
a její rozpad na několik regionů na pozadí politického chaosu v Kyjevě.
90
SE 140/2015
V současné době je celé území Evropy, včetně evropské části Ruska
jen krůček od možných velkých katastrof, které může vyprovokovat humanitární situace nebo zásah do jaderných elektráren nebo výrobních závodů.
S ohledem na vnitřní politické procesy v Evropě (posilování nacionalismu,
nezaměstnanost, nejistota) a ohromný růst nacionalismu, sociálního napětí
a ekonomických problémů v Rusku, je zřejmé, že žádná z pevností - ani
Evropa, ani Rusko, ani Ukrajina nebudou schopny přežít a rozvíjet se ve
vzájemné izolaci. V tomto ohledu jsou zvláště důležité myšlenky filozofa Richarda Coudenhove - Kalergi, který volal po sjednocení evropského
kontinentu. Neměly by ale také být opomíjeny kontakty s ruskou vládou
a ruskou společností - konec konců zde žijí také demokraticky smýšlející
lidé, kteří se bojí možného obnovení „železné opony“ a studené války. Tady
by mohla být obzvlášť důležitá intelektuální elita zemí střední a východní
Evropy se svou dlouhou, dokonce i někdy dramatickou zkušeností vztahů
s Ruskem. Znají a chápou tuto zemi často lépe a blíže než Západ. Lidé,
kteří mají před očima příklad svých otců, kteří přežili stalinismus, fašismus,
drsnou realitu „studené války“, jsou si vědomi křehkosti míru a potřeby jej
udržovat. Právě tito lidé by se mohli stát potřebným můstkem mezi Evropou
a Ruskem, právě je by mohli vyslyšet v Moskvě a evropských metropolích.
Tvrdý mediální boj mezi Ruskem, Ukrajinou a Západem vede pouze ke
zvýšení napětí a stupně vzájemného odmítání. S ohledem na cynismus ruské propagandy nelze vyloučit často neobjektivní zpravodajství z této strany.
Proto je třeba nejprve ukončit válečný konflikt na Ukrajině a věcně jednat
o budoucích evropsko - rusko - ukrajinských vztazích.
Oleg Smirnov, předseda Association Paneurope Russie (Ženeva, Švýcarsko), novinář, člen řady mezinárodních expertních společností, vydavatel časopisu Business Mir (Ženeva, Švýcarsko), majitel nakladatelství Vita
Planetare, Moskva, Rusko
91
92
SE 140/2015
Sudetští Němci otevírají novou kapitolu
svých dějin
93
66. SUDETONĚMECKÉ DNY V AUGSBURGU
VE DNECH 22. – 24. KVĚTNA 2015
66. Sudetoněmecké dny v Augsburgu
ve dnech 22. – 24. května 2015
Tyto Sudetoněmecké dny byly svým způsobem přelomové, protože na ně poslal přátelské a vstřícné videoposeltství předseda KDU-ČSL
a vicepremiér české vlády Pavel Bělohrádek a osobně se jich zúčastnil
jeho náměstek Arnošt Marks. Byli zde jako dříve přítomni i někteří čeští
poslanci a představitelé občanské společnosti, ale takové veřejné oslovení
jednoho z nejvyšších politických představitelů českého státu bylo nové.
V neděli 24.května promluvil na hlavním shromáždění Bernd Posselt,
mluvčí Sudetoněmecké národnostní skupiny. Mluvil o novém reformním kurzu vedení krajanského sdružení, který vyvolal uvnitř sdružení
živé diskuse. Tento nekonfrontační a otevřený kurz vychází z morálního, křesťanského přiznání viny, kterou národnostní skupina na sebe vzala
v době nacionálního socialismu. Posselt řekl: přijímáme odpovědnost za
zpracování této viny. Současně deklaroval, že neexistuje žádná v právním
smyslu kolektivní vina, že vina je čistě osobní kategorie. Odpovědnost je
ovšem kolektivní.
Nový kurz spočívá v tom, že nějaké změny hranic nebo kolektivní
návrat do Čech či návrat majetku už nejsou cíly sdružení. O navrácení
majetku mohou sudetští Němci usilovat pouze jako jednotlivci, jako občané Spolkové republiky. V průběhu vyhnání jim bylo kolektivně odebráno
československé občanství a tím i majetková práva. Proto bude sdružení
i nadále bojovat proti bezpráví, které se stalo na základě vyhlášení kolektivní viny vyhnáním sudetských Němců z jejich starých domovů. Toto
vyhnání bylo chladnokrevně naplánovaným poválečným zločinem a takto
zůstane v paměti vedle dalších zločinů 20.století. Nelze opustit politiku
lidských práv bez hranic, což bylo mottem letošních Sudetoněmeckých
dnů. Posselt také uvedl právo na domov, které má každý člověk a které
bylo upřeno sudetským Němcům po válce a je dodnes všude po světě porušováno a ignorováno.
Ze sudetských Němců a jejich sdružení nemůže už tedy žádná česká
politická strana dělat strašáka a zneužívat tzv. sudetoněmeckou hrozbu.
Některé strany to dělaly celá desetiletí a v některých volbách to i zapůsobilo. Naposledy hrála sudetoněmecká otázka roli v prezidentských volbách a patrně napomohla Miloši Zemanovi do křesla prezidenta. V některých vrstvách, především českého venkova, to bude patrně hrát roli
věčně, podobně jako mýtus, že je třeba odčinit Bílou horu. Nicméně odvážný krok Sudetoněmeckého krajanského sdružení pod vedením Bernda Posselta je třeba ocenit. Navíc : Sudetoněmeckým dnům předcházely
94
SE 140/2015
v Čechách, respektive na Moravě pozoruhodné události. Především brněnské zastupitelstvo přijalo deklaraci smíření, která je stručná a přesná, jako žádná jiná předtím (viz následující stránka). Poslední událostí
v tomto směru (do redakční uzávěrky) byla pak návštěva místopředsedy
vlády Pavla Bělobrádka v Sudetoněmeckém domě v Mnichově, kde nevedl politická jednání, ale vyjádřil položením věnce svůj respekt k civilním
obětem v řadách sudetských Němců během vyhnání z českých zemí po
konci druhé světové války.
95
DEKLARACE SMÍŘENÍ
A SPOLEČNÉ BUDOUCNOSTI
DEKLARACE SMÍŘENÍ
A SPOLEČNÉ BUDOUCNOSTI
V letošním roce si připomeneme 70. výročí od skončení 2. světové
války – dosud největší tragédie lidstva v jeho historii. Během let 1939 –
1945 došlo k okupaci ČSR německými vojsky a k perzekuci českého obyvatelstva. Po osvobození Brna na základě usnesení Zemského národního
výboru ze dne 30. května 1945 nařídil v odpoledních hodinách Národní
výbor pro Velké Brno, aby se na Mendlově náměstí ve 22 hodin shromáždili všichni německy hovořící Brňané.
Během noci a k ránu je vyvádějí ozbrojené Revoluční gardy a armádní jednotky z města. Procesí asi dvaceti tisíc osob čeká nekonečný
pochod směrem k rakouským hranicím. Bez jídla, bez vody, bez lékařské
péče, bez základní hygieny, bez odpočinku. Podle očitých svědectví po
cestě mnozí umírali vyčerpáním, podléhali epidemiím, které se rozšířily
v pohořelickém táboře; někteří byli ozbrojeným doprovodem ubiti či zastřeleni.
Tento „akt pomsty“, který měl být odplatou za nacistické zločiny,
přitom ty, kteří se na nich aktivně podíleli, postihl jen okrajově. Akce
byla namířena především proti ženám, dětem a starým lidem, kteří tvořili
naprostou většinu účastníků pochodu. Mezi vyhnanými bylo mimo jiné
i mnoho Čechů a německých antifašistů. Tento akt vstoupil do historie
jako tzv. „Brněnský pochod smrti“.
Jsme si dobře vědomi nesrovnatelně rozsáhlejších zločinů, které spáchal nacistický režim. Zároveň si uvědomujeme, že utrpení zůstává utrpením, ať je jeho původcem kdokoli a v kterékoli době.
My jako členové současné politické reprezentace města odsuzujeme
veškeré zločiny spáchané v letech 1939 až 1945 a chceme v den sedmdesátého výročí těchto událostí připomenout a uctít památku všech obětí
a přispět tím k procesu vyrovnání s bezprávím, které zasáhlo značnou část
tehdejšího brněnského civilního obyvatelstva.
Záleží nám na smíření a společné budoucnosti. K bývalým i současným Brňanům se proto obracíme s těmito poselstvími:
První poselství míří k těm, kdo byli násilným vyhnáním postiženi. Je
to poselství smíření.
Druhé poselství směřuje k nám, dnešním Brňanům, kteří v naprosté
většině nemáme s událostmi, k nimž zde před sedmdesáti lety došlo, nic
společného. Nesměřuje k sebeobviňování, nýbrž k odpovědnosti za dnešní
a budoucí soužití lidí nejrůznějšího kulturního či etnického původu. Dává
naději, že pokud si uchováme vědomí o nepřijatelnosti uvedených činů
96
SE 140/2015
a budeme schopni k nim zaujmout otevřený postoj, nic podobného se nebude opakovat. Je to poselství společné budoucnosti.
Město Brno upřímně lituje událostí z 30. května 1945 a dní následujících, kdy byly přinuceny k odchodu z města tisíce lidí na základě
uplatnění principu kolektivní viny či užívaného jazyka. Uvědomujeme si,
k jakým lidským tragédiím i kulturním a společenským ztrátám tehdy došlo. Vyjadřujeme naději, že na základě znalosti historických událostí a jejich důsledků už nebude možné, aby se v Brně podobné věci opakovaly,
a že události z května roku 1945 udržíme v paměti jako neblahé memento.
Vyjadřujeme také přání, aby všechny minulé křivdy mohly být odpuštěny
a abychom se nezatíženi minulostí a ve vzájemné spolupráci obraceli ke
společné budoucnosti.
97
98
SE 140/2015
Recenze
99
AMERIČAN V ŘÍŠI DIVŮ:
LEKCE Z DIALEKTIKY KONKRÉTNÍHO
ALENA HROMÁDKOVÁ
Američan v říši divů: lekce z dialektiky konkrétního
Alena Hromádková
V letošním roce vyšel překlad knihy světově proslulého amerického
podnikatele Billa Browdera Red notice (2014) pod českým titulem Rudý
zákon (nakladatelství BizBooks, Brno). Patrně by byl interpretačně příhodnější název Rudé právo. Autor se sarkastickým nadhledem podal působivý výklad ruského společenského kontextu, způsobu uvažování a jednání
vládních byrokratů, policejních činitelů, včetně soudních praktik a obecné
korupce v šíři i hloubce, která přesahuje asociaci na jeden zákon či celý
legislativní proces. Z každého popisu potíží doprovázejících podnikání či
jakoukoli právně-finanční transakci vyzařuje pevné centrálně - direktivní
přesvědčení, že právo je a priori věcí vítězství silnějších a nikoli řadových
občanů, kteří sice dodržují právní normy, ale to přece není důvod, aby si
mysleli, že jsou nevinni.
Bill Browder se na přelomu století vypracoval z postavení nedávného
absolventa Stanfordské univerzity na pozici jednoho z největších investorů
v Rusku. Přišel včas na pole tržními vztahy téměř nezorané. Díky svému
důvtipu a učenlivé povaze, nepoznamenané jakoukoli hlubší znalostí historie a kultury Ruska, udělal během deseti let neuvěřitelně úspěšnou kariéru správce investičního fondu, který začínal s dvaceti pěti miliony dolarů,
dopracoval se miliardových aktiv, aby posléze téměř o vše přišel. Browder
přišel do Moskvy v roce 1995, kdy „místo toho, aby se na výnosech obrovské privatizace podílelo 145 milionů Rusů, získalo 39% ruské ekonomiky
dvaadvacet oligarchů a všichni ostatní žili v chudobě. Aby se uživili, museli
univerzitní profesoři dělat taxikáře, ze zdravotních sester se staly prostitutky a umělecké galerie prodávaly obrazy přímo ze stěn. Téměř všichni
Rusové byli zastrašeni a poníženi….(str. 83)
Browderův dědeček byl ve dvacátých letech minulého století známým
odborářem. Dostal pozvání do SSSR, kde pobyl několik let, protože se tam
oženil s nadanou ruskou právničkou. Po návratu domů se stal předsedou
Komunistické strany USA a dokonce dvakrát kandidoval na úřad prezidenta. Dva jeho synové byli mimořádně nadaní matematikové, jeden se stal fyzikem. Všichni byli na nejlepších univerzitách a studium končili podstatně
dříve než jejich souvrstevníci. Jejich vynikající výsledky byly umocněny
vážným zájmem o zlepšení osudu lidstva, o čemž se svým otcem, Billovým dědečkem, neustále diskutovali. Billův otec si vzal rovněž Evropanku
– velmi talentovanou dívku židovského původu, která se narodila ve Vídni
a matka ji před válkou stihla poslat do zámoří. Zvláštnosti kombinace ame100
SE 140/2015
ricko-rusko-židovského genetického a kulturního základu způsobily, že se
v jejich intelektuálně nevyhraněném synkovi vyvinula pevná vůle jít zcela
odlišnou cestou a celé své geniální a levicové rodině se v ničem nepodobat.
Již na střední škole se rozhodl být úspěšným kapitalistou.
První věc, která ho na novém působišti zaujala, byla skutečnost, že
čím dále od Moskvy tím levněji bylo možné nakoupit akcie společností
těžících nesmírná přírodní bohatství – často až o 95% méně než by měla
být adekvátní cena. Další faktem hodným pozornosti byla existence akcií
dvojího druhu: privilegovaných a běžných. Ty první umožňovaly získat až
40% zisku v dividendách, ty druhé držitelům nepřinášely obvykle nic anebo
velmi málo. Stejně zajímavé byly techniky ředění akcií, daňové politiky,
důmyslného rozkrádání firem, pracně vybudovaných tuzemci i cizinci atd.
V roce 1998 byl rubl devalvován - ztratil 75% své hodnoty a Bill
Browder 90% hodnoty fondu, který spravoval. Jeho partner, starý zkušený
profesionál z rodiny bankéřů, kteří po generace investovali peníze jen těch
klientů, kteří byli jejich staří známí a přátelé, zemřel za záhadných okolností v Monaku při požáru ve vlastním bytě. Manželka požádala o rozvod
a on zůstal se zbytky fondu sám, protože většina amerických podnikatelů
odjela domů a nechtěla o východní Evropě už nic slyšet. Nezbylo než ve
jménu přežití začít se soustavně věnovat analýze rozkrádání a pokusit se
fondu nahradit utrpěné ztráty. To dalo základ nejnapínavější části knihy,
která končí popisem policejní razie v hlavní moskevské kanceláři a obviněním z neplacení daní v roce 2001. Jenže Bill Browder všechny daně zaplatil
a tak studium moskevských reálii musel rozšířit o právní normy, týkající se
výběru daní a činností daňových úřadů.
Zde je třeba nechat prostor pro představivost případného čtenáře a přejít k neblahému vyústění Browderovy podnikatelské anabáze. Sice stačil
v roce 2006 včas z Ruska odletět, ale jeho mladý a svědomitý právník, daňový specialista Sergej Magnitskij doma zůstal až do své tragické smrti o pár
let později. Browder poté začal znova investovat v Brazílii, Indii a dalších
zemích, kde se mu dařilo uplatnit dosavadní zkušenosti a vydělávat téměř
tolik jako v Rusku. Mohl si tak dovolit platit sítě kvalitních odborníků v liché naději, že Sergeje nějak podrží a ochrání před nejhorším. Magnitského
úděsná smrt 16. listopadu 2009 ale vše změnila.
Američana můžete obvinit z čehokoli, ale ne z nezaplacení daní, jestliže
je zaplatil. Každý národ má zřejmě geneticky zakódováno něco jiného. Pro
anglo-saský svět jsou daně a nepsaná veřejná morálka středobodem občanské identity a soudržnosti politického řádu. Systémové a plošně provozované podvody v této oblasti jsou pro každého obyčejného občana začátkem
konce jakéhokoli civilizačního snažení. A tak se zdá, že to mohl být jen Bill
101
AMERIČAN V ŘÍŠI DIVŮ:
LEKCE Z DIALEKTIKY KONKRÉTNÍHO
ALENA HROMÁDKOVÁ
Browder se svou atypickou motivací a soukromou lidskou internacionálou,
který opět zatnul zuby a pustil se do mapování nemovitostí šéfky moskevského daňového úřadu a bankovních účtů jejího manžela. Získané informace pak byly vyvěšeny na YouTube. Prostí Rusové tak byli poprvé vtaženi
do kuriózního případu, který mohli sledovat krok za krokem. Statisíce uživatelů internetu začalo soustavně sledovat nekončící defilé luxusních bytů
v Dubaji, vil a jacht po celé Evropě, hektického cestování po přímořských
střediscích celého světa, cen nepředstavitelně drahých aut nejen vysokých
státních byrokratů, ale také policejních důstojníků a dalších činovníků. Pro
mladší generaci nejasně tušené souvislosti korupce ve státním i soukromém
sektoru nabraly jasné kontury. I pro ni se stalo nepřijatelným, aby jednou
zaplacené daně byly vyvedeny ze státního účtu do privátních kapes správce daní či jiných představitelů státní moci a poplatník byl následně souzen
a trestán za daňový únik.
Po listopadu 2009 už nebylo možné pro Sergeje Magnitského nic udělat než jeho jménem hledat legislativní postup, který by v budoucnu hájil zájmy a životy zahraničních investorů, jejich tuzemských partnerů, ale i všech
občanů Ruska. Vše kulminovalo v červnu 2012, kdy byl v americkém senátu a sněmovně projednáván tzv. Magnitského zákon. Šlo o konkrétní určení
sankcí proti těm zkorumpovaným veřejným činitelům, kteří se nějak podíleli na „záhadné“ smrti Sergeje Magnitského a na daňových podvodech.
Do seznamu bylo zahrnuto asi šedesát lidí – to představovalo průlom do
veškeré dosavadní praxe v době tzv. politiky resetu prezidenta Obamy. To
znamená v době pokusů zahájit přátelské vztahy s ruskou vládou bez ohledu
na minulost ve víře, že sněmovní výbor pro mezinárodní vztahy se oficiální
linii vlády nevzepře, a že světová veřejnost bude i nadále lhostejná ke stále
stejným a všeobecně známým zprávám o situaci v oblasti dodržování lidských a občanských práv v Rusku.
Jenže se objevilo něco radikálně nového. Browderova silná vůle a neutuchající ochota svědčit celým svým životem v případě konkrétního člověka, protivníky z Obamova tábora zaskočila. Browder byl zcela prostě a jednoduše ochoten udělat vše pro muže, kterého si vážil jako spolupracovníka
a přítele, jehož charakter, inteligence a svědomitá profesionalita se rovnala
kvalitám kteréhokoli Američana obdobného vzdělání, společenského směřování a rodinného života. Jeho osobní svědectví a evidentní zoufalství nad
zmarněným životem nadějného mladého právníka vyvolalo obrovskou citovou odezvu. Prostí lidé, lidskoprávní aktivisté, politici, svět médií doma
i v zahraničí vzdali bezprecedentní poctu neznámému, neokázalému Rusovi, který miloval svoji zemi stejně jako univerzálně platné právní principy
a šel kvůli tomu do smrtelného rizika.
102
SE 140/2015
V dubnu 2014 se v Evropském parlamentu konalo hlasování o rezoluci, která zavedla sankce vůči dvaatřiceti Rusům, kteří měli podíl na Magnitského případu. Rok před tím se Magnitského rodina dostala do Londýna,
kde děti začaly navštěvovat dobré školy a vdova se mohla přestat každodenně něčeho bát. Paní Magnitská byla s nejmladším synem Nikitou hlasování
v evropském parlamentu, kdy nikdo nebyl proti, přítomna. Konec krátké
existence jejího muže změnil a mění život mnoha lidí – i ruských žen, které
od samého počátku Browderovy iniciativy posílaly do Washingtonu dopisy
předkladatelům Magnitského zákona s prosbami „můžete do seznamu přidat jména těch, co mi unesli manžela, co mučili mou matku, zabili bratra?“
Vlna těchto volání z dálky a z temna bezbřehého utrpení dovedlo demokratického senátora Cardina k rozšíření původního návrhu o dodatek, že zákon
má postihnout i další osoby, které v Rusku vážně porušují lidská práva. Podrobnějšího objasňování poměrů se zúčastnili i přední ruští aktivisté např.
Gari Kasparov, Alexej Navalnyj, Jevgenija Čirikovová, kteří přijeli sami
z pocitu vlastní zodpovědnosti v atmosféře narůstajících obav i o jejich životy.
Bill Browder dozrál díky spolupráci se stovkami lidí dobré vůle, rodinou Magnitského a díky své osobní zkušenosti s možnostmi amerického
ústavně-právního procesu. V závěru svého pozoruhodného svědectví tento
potomek jednoho z otců zakladatelů amerického komunismu konstatuje:“
…Sergejův příběh měl téměř biblický rozměr. Nejsem věřící, ale když jsem
sledoval, jak se tvoří dějiny, neubránil jsem se pocitu, že v tomto případě
možná zasáhl Bůh…“ (str. 315).
Liberální demokracie je pomalá a drahá a bez morální integrity lidí
formovaných veřejně hlásanými principy morálky a práva, jak se po tisíciletí vyvíjely na půdě křesťanské civilizace, nemá vláda zákona šanci. Bez
kvalitního právního systému nelze v udržování a ochraně morálního a politického řádu kterékoli nosné a smysluplné kultury pokročit žádoucím směrem. Browderova kniha je pro českého čtenáře mimořádnou šanci zamyslet
se a zpytovat vlastní svědomí. A začít konečně důsledněji přemýšlet o tom,
jak také přiložit ruku k dílu ochrany trvalých zájmů vlastní země, které se
životu potřebnou morálku a právo zdaleka ještě nepodařilo obnovit.
103
104
105
Petr Placák
James Pontuso
Dmitrij Travin
Alena Hromádková
Oleg Smirnov
Rudolf Kučera