docČasopis spolku PŘÁTELÉ PODKARPATSKÉ RUSI. 7. ročník
download 
Stížnost Transkript
Časopis spolku PŘÁTELÉ PODKARPATSKÉ RUSI. 7. ročník
Časopis spolku PŘÁTELÉ PODKARPATSKÉ RUSI zeměpisně-etnograficko-společenský čtvrtletník 7. ročník – jaro 2016 Časopis spolku „Přátelé Podkarpatské Činnost spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi“ nově v elektronické podobě Sedmé a poslední číslo našeho úspěšného časopisu vyšlo na jaře 2015. V jeho obsahu byli čtenáři mj.upozorněni, že jeho tiskové vydávání končí a následně bude připravován pouze v elektronické podobě, což se i stalo. Byla uvedena rovněž jeho internetová adresa: http://www.subcarpathia.cz Dalším osmým číslem jste byli již elektronicky osloveni na podzim 2015 a kdo měl zájem, mohl si nové příspěvky přečíst. Nebyli jste však bohužel všichni. Vyloučeni z této možnosti byli ti z Vás, kteří nemáte přístup k internetu. Proto se na tyto naše členy ještě obracíme právě zasláním zjednodušené tiskové podoby časopisu. Činíme tak poněkud opožděně – nicméně proto, že toto číslo jsme chtěli spojit se zasláním pozvánky na jarní členskou besedu, to nyní činíme. Od Vás v těchto nových podmínkách potřebujeme: 1. sdělení Vaši e-mailové adresy na: [email protected] 2. Pokud však nemáte takovou možnost číst náš časopis, sdělte nám to telefonicky na mobil: 604 691 299. asopis Vám budeme zasílat v této tiskové zjednodušené podobě – do doby než i Vy budete mít připojení k internetu 3. Očekáváme od Vás příspěvky do časopisu. Pište o všem co je předmětem naši společné činnosti: vzpomínky na Podkarpatskou Rus – Vaše rodiště, její historii, současnou turistiku, kontakty s příbuznými, přáteli, známými atd. 4. Úhradu každoročních členských příspěvků ve výši 150 Kč pro zaměstnané členy a 100 Kč pro studující a seniory můžete provést v průběhu členských besed nebo zasláním na bankovní účet spolku: 5283517001 / 5500 Děkujeme. členové výboru spolku. Rusi“ – Brno v období let 1992–2016 Vážení a milí členové a příznivci spolku, jménem členů jeho výboru si Vás v úvodu následujících řádků dovoluji pozdravit a popřát Vám ve Vašich osobních a rodinných životech jen vše dobré – především trvalé a pevné zdraví, mnoho lásky a pohody v každodenním žití, klidu v duších a úsměvů ve tvářích. To vše a mnoho dalšího krásného ať Vás stále provází po řadu budoucích let. Chci Vám dnes připomenout to podstatné z naši téměř 25-leté existence. Prvotním podnětem vzniku našeho spolku a následného rozvoje naši cílevědomé činnosti byla skutečnost, že životy mnohých z nás byly již ve stále se vzdalující minulosti jednoznačně a zásadně ovlivněny jejich počátečním propojením na historii územní vazby bývalé Podkarpatské Rusi s 1. Československou republikou v průběhu celého meziválečného období její existence. Není mým záměrem podrobně rozebírat a připomínat všechny okolnosti s tím spojené. Těch bylo nesmírně mnoho – je však třeba s politováním konstatovat, že v době kdy bylo možné si je znovu začít připomínat, byly již mnohé ztraceny nebo zapomenuty v propadlišti dějin našeho státu. Od roku 1989 nám pak trvalo příliš dlouho než jsme se v nových možnostech zorientovali a postupně zachraňovali jen to, co se zachránit ještě dalo. Bylo to dáno skutečností, že většina přímých pamětníků na život a práci pro dřívější Podkarpatskou Rus tehdy už byla na věčnosti, někteří již ve vysokém věku pouze přežívali a tak povětšině jen jejich děti a naštěstí ještě jako podkarpatští rodáci vytvářeli generaci žijících potomků a pamětníků. pokračování na straně 2 POZVÁNKA (prosíme – čtěte pozorně) Vážení členové a příznivci našeho spolku, zveme Vás na jarní členskou besedu, která se uskuteční 14. května 2016 (sobota) – mezi 13 až 15 hodinou, jako obvykle ve společenském sále Centra národnostních menšin – Stará radnice, Radnická 8, 602 00 Brno, zasedací sál – 3. poschodí (vstup je od Radnické ul., z nádvoří areálu – za průchodem, ve kterém bude nad Vašimi hlavami viset vycpaný „brněnský krokodýl“). Hlavní náplní jejího programu bude vystoupení předsedy Klubu T. G. Masaryka – pana Mgr. Ivana Latka – na téma „Zaměření činnosti užhorodského krajanského spolku a předpokládaného rozvoje budoucích vzájemných vztahů“. Očekáváme následnou rozvinutou diskuzi k tomuto tématu a proto Vás zdvořile žádáme o přípravu Vašich příspěvků. Součástí programu bude rovněž připomenutí aktuálních organizačních záležitostí. Bude zajištěno pohoštění účastníků – chtěli bychom Vám nabídnout občerstvení dovezené z Užhorodu. Pokud budete moci, tedy určitě přijďte. K účasti zvou členové výboru spolku. 1 Činnost spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi“ – Brno v období let 1992–2016 Rovněž pak mezi občany již Zakarpatské oblasti Ukrajiny a dřívější Podkarpatské Rusi bylo počátkem 90. let minulého století dosti těch, kteří na 1. Československou republiku vzpomínali jen a jen v nejlepším. Současně po desetiletích to byla pro ně nově vznikající a vysněná naděje, že se svobodná republika konečně dočká obnoveného ustavení v dřívějších prvorepublikových státních hranicích. Tyto dny a snad i měsíce jejich nadějí však netrvaly dlouho: rozpad československé federace byl současně i rozpadem jejich tužeb a návratem do reality sice konce Sovětského Svazu, ale současně jejich trvalého začlenění do nově vzniklé Ukrajiny. Se ztrátou této naděje se mnozí příznivci obnovy předválečného stavu jen těžko smiřovali, vytvářely se snahy o nové zásadní změny ve státoprávním uspořádání. Zaktivizovali se zejména ukrajinští občané hlásící se po mnoho desetiletí k prosazení práv rusínské národnosti, jejichž předkové a rovněž oni samotní vytvářeli společně s občany české a slovenské národnosti v období 1. republiky ty základní předpoklady pro budování rozvinuté občanské společnosti v zemi Podkarpatoruské. Ustavení „prozatímní vlády“ Zakarpatské oblasti Ukrajiny a její požadavky na prosazení ekonomické autonomie této oblasti v roce 1993 bylo od počátku ostře sledováno ústřední vládou v Kyjevě a postupně činěna opatření k potlačení těchto separatistických tendencí. Ty nakonec po několika letech a v kontextu dalších zásadních problémů v existenci ukrajinského státu skončily neúspěchem. Do tohoto vývoje jsme samozřejmě jako členové spolku neměli právo jakkoliv zasahovat. Už třeba i proto, že v tomto směru nedošlo k podpoře snah o tento vývoj ani ze strany ficiální české vlády. Naše úsilí jsme proto rozvíjeli k podpoře vzájemných přátelských vztahů v řadě možných oblastí. Bylo však po právu zaměřeno především k posílení vztahů s občany rusínské národnosti, neboť právě tyto vztahy vytvářely zásadní realitu podkarpatské společnosti v období 1. Československé republiky. S odstupem času je nyní možno konstatovat, že tato naše činnost byla mimořádně rozsáhlá a úspěšná, ale rovněž náročná, byla přijímána vstřícně a v přátelském ovzduší a v těchto podmínkách dosahovala dlouhodobě sledovaných cílů. Některé podstatné z těchto akcí připomínám: • humanitární pomoc: tři velké kamiony v letech 1994 a 1995 – v rozsahu 48 tun odloženého šatstva,prádla, obuvi a hraček, v následných letech řada dalších, menších humanitárních zásilek •pozvání pěveckého sboru užhorodské řeckokatolické katedrály do České republiky k týdennímu pobytu a účinkování – prosinec 1993 •podpora a spolupráce s rusínskými spolky v Užhorodě a Mukačevu •cca 120 turistických zájezdů našich občanů do oblasti Poloninských Karpat – 1993/2016 •odborná spolupráce českých a podkarpatských lesníků – informační setkání, podpora škol, společná odborná činnost, vzájemné návštěvy: čeští lesníci – Brno, Praha, Vimperk, Hranice na Moravě, Ostrava, Loučná nad Desnou, Jeseník, Lipník nad Bečvou, Plumlov a další, 2 podkarpatští lesníci – Chust, Mežhorje, Sinevir, Užhorod •mnohaleté kulturní styky Základní umělecké školy v Potštátě s obdobnými školami v Užhorodě, Chustu, Mežhorje, Teresvě, Hrušově •vystoupení kvarteta lesnic souboru Vojenských lesů – Lipník nad Bečvou •fotografické výstavy Rudolfa Śtursy – Užhorod + Mukačevo / 2005 •televizní pořady o Podkarpatské Rusi – Česká televize, Brno / 2005 + 2014 •dlouhodobá činnost OS „Podkarpatská Rus – náhrada majetkové újmy“ (2001 – 2016): činnost k prosazení nového zákona delegace Senátu PČR v Zakarpatské oblasti Ukrajiny – 2005 řada návštěv žadatelů o náhradu majetkové újmy v Zakarpatské oblasti Ukrajiny – s prohlídkou jejich zanechaných majetků, řada dalších činností a jednání se zainteresovanými institucemi v Zakarpatské oblasti •pozvání Zakarpatského souboru písní a tanců k vystoupením v České republice – týdenní pobyt: Brno, Jihlava, Praha / 2009 •spolupráce s Užhorodskou národní univerzitou • d louhodobá spolupráce a podpora českých a slovenských krajanských spolků v Užhorodě: (např. publikační činnost – reedice reprezentativních publikací z období 1. republiky , vzájemné návštěvy, příprava a spolupráce při odhalení památníku TGM v Užhorodě – 2003, finanční fond k zajištění jeho údržby) •podpora k zajištění výroby v obuvnické dílně v Chustu – zavedení výroby svršků a obuvi atd. atp. K tomu spousta spolkové činnosti v České republice ( schůze výboru, členské besedy, koncerty, asi 15 fotografických výstav v řadě českých měst, prezentace spolku v rámci města Brna a Jihomoravského kraje – s trvalou účastí na jejich akcích, dále práce při zajišťování činnosti spolku, vydávání časopisu spolku, spolupráce s krajským úřadem Vysočina, městským úřade v České Lípě atd. atp. a především: podpora navázání, rozvoji a přetrvávání stovek a stovek příbuzenských, společenských, odborných,hospodářských, školských, kulturních a dalších kontaktů všeho druhu, mezi tisíci občany obou států a regionů, které vyústily v přínosné a dlouhodobé přátelské vztahy, z nichž mnohé přetrvávají dodnes. V souhrnu tohoto hodnocení se jednalo o mimořádný rozsah činnosti konané dobrovolně a iniciativně, bez nároku na jakoukoliv odměnu, na úkor vlastního volného času, mnohdy i v potížích a problémech a taky vědomého nezájmu ze strany druhých, které bylo nutno postupně překonávat. V průběhu doby jsme současně byli nuceni řešit stav v našem organizačním začlenění jako občanského sdružení působícího v oblasti činnosti národnostních menšin: po letech problémů jsme ukončili naši dlouhodobou, ale neúspěšnou spolupráci s občanským sdružením „Společnost přátel Podkarpatské Rusi“ – Praha. V roce 2010 v důsled- ku rozporných zásadních cílů v zaměření a činnosti a v důsledku tohoto nezájmu pražského výkonného výboru o podporu brněnské odbočky, rovněž nezájmu na požadavku o založení pražské odbočky, zneužívání finančních dotací OS poskytované pražskými dotačními institucemi a rovněž zásadního vyloučení odbočky pro poskytování podpory při zajišťování její činnosti, rozporů při hodnocení politické příslušnosti některých členů výkonného výboru v době totalismu a dalších rozporů. Díky za naše úspěchy patří především mnoha jejich organizátorům, ale i řadě dalších bezejmenných spoluúčastníků v této přínosné práci. Je třeba samozřejmě poděkovat i pracovníkům orgánů státní správy, kteří nám umožnili jejich dotační podporou tuto činnost zajišťovat. Poděkování patří i pasivním členům našeho spolku za jejich dlouhodobou podporu naši práci. V našich mnohaletých snahách se však po řadu nedávných let projevují tlumící tendence pro naši další existenci. Členové výboru spolku jsou povětšině ve věku starších seniorů – i když se prozatím snaží na to nemyslet a pokračovat jako by se nic nedělo. Nelze však strkat hlavu do písku, musíme se k budoucímu vývoji postavit čelem! Zdá se, že by nám v tom nemělo nic bránit: objektivní historii nelze rovněž změnit nebo zapomenout. Ba naopak – je třeba zajistit její respektování a prosazování do budoucna. V naši současné členské základně je však situace dosti špatná, neboť my jako poslední pamětníci historie už nemáme žádné další pokračovatele. Našim potomkům už naše minulost nic neříká. S tím ovšem nemusí vše skončit. Nabízí se nové možnosti: současná Zakarpatská oblast a dřívější Podkarpatská Rus je i v dnešní podobě přitažlivá pro řadu mladých lidí a to zejména díky mimořádně krásné přírodě, jejíž přitažlivost je dlouhodobá a neopakovatelná. Současně ale i vším tím, co naši předkové na tomto území vybudovali. To vše si mohou občané budoucích generací vždy po právu připomínat a začlenit Podkarpatskou Rus do trvalé sféry svých zájmů. Druhou potencionální skupinu pak tvoří nynější občané Zakarpatské oblasti, kteří se k nám postupně přesouvají a někteří z nich se stávají natrvalo občany České republiky. Těm sice nyní jde spíše o zajištění lepšího hmotného života, ale současně v nich je naděje, že se postupně zapojí do obhajoby své kulturní historie, která byla v meziválečném období pro Rusíny a Čechy, Moravany a Slezany a rovněž Slováky společná. K podpoře tohoto snažení se v květnu 2016 vypravíme do Užhorodu, abychom navázali přímé kontakty se členy tamního krajanského spolku – Klubu T.G.Masaryka. S jejich předsedou – panem Mgr. Ivanem Latkem spolupracujeme více než 15 let a úspěchů v této vzájemné součinnosti jsme dosáhli celou řadu – jsou uvedeny výše. Máme připraven program seznamovací besedy, ke které jsme pozvali okolo dvaceti jeho členů. Seznámíme je s naší činností, zaměřením a cíli, oni nás s jejich pokračování na straně 3 Činnost spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi“ – Brno v období let 1992–2016 pokračování ze strany 2 činností, situací na Ukrajině a následně proběhne vzájemná diskuze. Slibujeme si od ní vyjasnění našich současných názorů a rovněž jejich stanovisek k dřívější společné historii obou našich současných států. Po této besedě se vrátíme do Brna a vezmeme s sebou rovněž pana Mgr. Latka. Ten vystoupí na jarní členské besedě našeho spolku – s obdobnou informací pro jeho členy. Výsledkem této společné akce bude nepochybně impuls pro rozvoj našich budoucích, konkrétních vztahů. O tomto snažení Vás budeme podrobně informovat. Old Boys Plzeň – Nová Hospoda Podkarpatská Rus – 6. 10. až 17. 10. 1995 Po rozhodnutí, že vytvoříme druhou skupinu, která se vypraví na Podkarpatskou Rus až na podzim (na rozdíl od skupiny první, která putování po Podkarpatské Rusi podnikla už v létě), jsme v září začali s plánováním a přípravami. V podstatě naše plánování vypadalo tak, že jsme řekli Grázlovi, aby to všechno vymyslel a zorganizoval. Na nás zůstalo to nejdůležitější – všechny jeho bláznivé nápady schválit. K tomuto aktu jsme použili věhlasný hostinec „U Závozníka“, kde jsme si smluvili předstartovní schůzku. Z původně předpokládaných deseti pod-zimáků jsme nakonec zbyli jen čtyři – ovšem i tak málo lidí mělo problémy se sejít. Nakonec se však přece jen vše podařilo a 6. 10. v 18:39 vyjíždíme rychlíkem směr Praha-Smíchov. Jsme čtyři – Grázl, Pepulda, Blonďák a Béďa, každý je podle domluvy vybaven třiceti dolary a každý má s sebou čtyři jídla pro čtyři lidi (včetně příloh) a lehké cestovní občerstvení. Pepulda má svůj jednomužný stan typu „ponorka“, Grázl má stan druhý, do kterého se snad vejdou zbylí tři. Blonďák a Béďa mají jako protiváhu (nenesou stany) svoje nástroje. Je nutno se zmínit ještě o jednom handicapu – Grázl při získávání lepší fyzické kondice těsně před odjezdem (tvrdí, že to chtěl skloubit i s nákupem německých cukrlátek pro Rusíny) měl ošklivý pád na kole, má naštípnutý loket, který by měl mít v sádře, což ovšem nedovolil, a tak jede a úpí. Prvním naším postupným cílem, na který se Grázl moc těší, protože už ho odsud dvakrát vyhnali, je známý střelecký a countryový klub CI5 v Moulíkově ulici – přímo proti smíchovskému nádraží. Rozpačitě vcházíme dovnitř a ptáme se zda můžeme dál. Říkáme, že nejsme sice členové klubu, ale jsme jeho příznivci. Vrchní odpovídá, že je to na nás vidět – a už sedíme za stolem. Pijeme Gambrinus, vybalujeme kytary a hrajeme. Postupně se seznamujeme se šéfem klubu Jirkou Brabánkem, který nás provádí všemi prostorami a zákoutími klubu (včetně generálního štábu). Ve spodní části klubu sedí Greenhhorni (Vyčítal, Šimek, Linka) – zapíjejí úmrtí režiséra, který s nimi točil první písničky v 60. létech, dále je tu Žalman, nahoře si k nám přisedává neznámý borec, ptá se kam jedem a radí, jak ukládat peníze, aby jeden naráz o všechno nepřišel anebo ho nezapíchli. Vyklube se z něj Franta Skořepa – slavný mořeplavec, námořní jachtař, který absolvoval s „Carmen“ – nejmenší plachetnicí ve své třídě – závod Grand Regata Columbus 92. Na závěr se u nás zastavuje Honza Dobiáš, co konferoval Portu, trochu nám závidí a radí, kde je pěkný hrad – na ten my nebudeme mít čas. Čas nezadržitelně utíká, zážitků máme hned na začátku spoustu, platíme a jdeme na vlak. Z Prahy – Smíchova vyjíždíme Laborcem ve 22:58. Hned v úvodu se na nás zlobí „ubytovací šéf‘ našeho vozu, že jsme nepředložili lehátkový lístek a sami se uvelebili a rozložili lehátka. Postupem času (když začneme ráno hrát) bude naším kamarádem a dokonce nám zdarma přinese pivo (a to bylo jedno za 23 Kč). Před spaním k nám přisedá občan slovenské národnosti, rozumíme si, debatujem na téma Mečiar a on pak říká: „ Asi před měsícem tu jeli také z Plzně, s jedním jsem si rozuměl – nějaký Peter Ženíšek...“ – to je ten svět malej... Bez problémů přejíždíme hranici se Slovenskem. V Michalovcích jsme s jedenapůlhodinovým zpožděním, musíme přejít celé město na autobusové nádraží. Je ovšem sobota a bude se všude co nevidět zavírat – a my potřebujeme voucher. Cestou se ptáme v cestovní kanceláři – paní by nám ho prodala za 95 Ks. My však máme informaci, že na aut. nádraží je za polovic, a tak jdeme dál. Těsně před zavřením cestovky na aut. nádraží pak kupujeme skutečně voucher za 45 Ks. U okénka si kupujeme jízdenky do Užhorodu – stojí 60 Ks + 30 Ks za zavazadlo. Později zjišťujeme, že kdo nemá zaplaceno za zavazadlo, má smůlu a nikam nejede. Na hranicích s Ukrajinou žádný problém – musíme jen dvakrát vystoupit z autobusu a projít celními budovami. Do Užhorodu to trvá asi 20 min z hranice. Béďa sedí vedle učitelky, která si byla přivydělat na trhu v Michalovcích- má na naše peníze 1500,- měsíčně a tak zřejmě šmelí s cigaretami – na autobusovém nádraží v Michalovcích je prodávalo několik žen. V Užhorodu se rozhodujeme, zda pokračovat do Teresvy vlakem nebo autobusem. Eisenboňáci chtějí jet vlakem, Pepulda s Béďou zase autobusem. Nakonec se hází korunou a vyhrává autobus. Grázl však prohlásí, že by se ale stejně mělo jet vlakem. Takže jdeme k nádraží. Vtom přijíždí ně- jaký osobní vlak. Vagóny jsou celé rezavé a hlavně – je nacpaný k prasknutí. S ním bychom měli jet. Je rozhodnuto. Otáčíme se a jdeme na autobus. Máme asi hodinu času, měníme si dolary za místní měnu – kupóny zvané „Karbovance“ – v kurzu 1 = 175 000 Karbovanců a přetáčíme hodinky na místní čas – kyjevský – o hodinu dopředu. Odjíždíme v 17:50 a do Teresvy je to asi tři a půl hodiny cesty. V autobusu jsme sice všelijak po-krouceni, ale sedíme a občas se zastavuje. Na jedné zastávce je na Ukrajinu supermoderní kiosek a – světe div se – mají tu za 80 000,- točený plzeňský Primus. V Teresvě jsme kolem 22 hodin, hospodu „jako u nás“ nenacházíme, jen pouliční kiosky a studenou nálevnu, ve které nemají nic k jídlu, jen místní pivo nebo slovenský Tatran – za 150 000,- Karbovanců. Zaháníme žízeň a podle hvězd hledáme místo na spaní – konečně město ustupuje a vidíme něco jako pruh lesa. Je to zarostlá stráň při neoplocených zahradách. Máme štěstí, je tu i potok a pramen. Stavíme stan pod ořechem a zaléháme. Vyspali jsme se do krásného dne, Pepulda vaří fazolovou polévku a fazole se špekem a zelím. Najíme se, balíme a odcházíme hledat nádraží úzkokolejky, která by měla jezdit třikrát denně do Usť Čorné. Dozvídáme se, že je „remont“, dostáváme spoustu různých informací o odjezdu, ovšem každá je diametrálně odlišná od té předchozí. Faktem zůstává, že vlak nejede. Jdeme tedy pěšky přes vesnici Kriva, cestou se dál vy-ptáváme, jak do Usť Čorné, stopujeme autobus – nezastaví. Ve vesnici Ternové nám radí dojít pěšky na křižovatku v Nerestvě, tam že je větší provoz a tak i naděje. Za vesnicí nám však staví žigulík, všechny nás nakládá i s bagáží a veze do Nerestvy. Je to upovídaný „taxikář“ – u předního skla má cedulku s nápisem „Kein Geld – nicht fahren !“ Nemá rád komunisty a je to kšeftman. Asi 8 km nás stojí každého 150 000,- Karbovanců. Jen odjel a už se objevuje stařičký autobus, který na mávnutí staví. Veze nás až do Usť Čorné (asi 35 km) a stojí nás to každého 210 000 Karbovanců. Padá nápad, že bychom měli zkoušet smlouvat a vyjednáváním o cenách je pověřen Pepulda. V Usť Čorné se fotíme před obrovským lesákem – monument z duralového plechu, Grázl chladí ruku v řece Teresvě, trochu jíme. Grázl a Pepulda jdou shánět informace o odjezdu úzkokolejky, Béďa s Blonďákem si otvírají láhev trnkového značky Hellen (Béďa ji léta ochraňoval pro Blonpokračování na straně 4 3 Old Boys Plzeň – Nová Hospoda pokračování ze strany 3 ďákovu Helenu, ale když neměla nikdy čas, vzal ji s sebou a připili jsme s ní na její zdraví). „Zamestnik načálnika“ se dušuje, že vlak do Usť Turbatu pojede večer ve 20:00 hod., máme tedy tři hodiny času. Ukládáme bagáž v depu (za jedny Petry) a odcházíme do „víru velkoměsta“. Dojdeme až k hospůdce, vytvořené z osobního vozu úzkokolejky a nazývané „vagonček“. Pijeme místní pivo (je kalné, ale dá se pít) a výborný ořechový likér (pivo + likér = 100 000,- Karbovanců). Vybalujeme kytary a hrajeme. Pepulda vede dlouhou řeč s Julií Vladimírovnou, co má „knihárskuju škólu“ (ovšem vo Frankóvskoj óblasti !!!) a ljubít knígi, pianino i gitáru. Její bratr má čtyři kytary ! Sedí Pepuldovi na koleni a je unešena (a taky nalitá...). Ve čtvrt na osm platíme a odcházíme – raději dříve – na nádražíčko. Julia Vladimírovna nás přesvědčuje, že vlak jede až ráno a že musíme přespat na turbáze. Nedáváme se zvyklat a před osmou jsme na stanici. Čekáme hodinu, dvě – nic se neděje. Začínají se trousit zaměstnanci, četa, která měla posunovat nepřišla. Lidi, co tu jsou, jsou všichni trochu opilí. Navazujeme družbu – Ivan (20 let) otevírá marinované houby a trhá teplý chléb, co dostal vedle v pekárně. Nalévají nám vodku Gorilku (G se vyslovuje zásadně H), Béďa vyndavá zbytek vína, Blonďák vzpomíná na Helenu, hrajeme na kytary. O půlnoci nás posílají do vlaku – máme místo v kabině lokotraktoru. Ivan to přehnal s pitím jede až druhý den ráno. Vyjíždíme v 0:40, bágly volně pohozené na plošiňáku za mašinou. Po cestě přibíráme další pasažéry, někteří stojí na plošináči, někteří přistupují k nám do kabiny – na konečné je nás uvnitř už čtrnáct včetně dětí. Pije se na zdraví Gorilka, zajídá se uzeným (každý dostane sklenku a hned k ní malý kousek masa). Maso krájí děvče na deklu motoru a pečlivě si při tom olizuje ruce. Ve dvě ráno jsme konečné v Usť Turbat. Vedle Bédi sedí Feďa, umí česky, protože dělal dva roky v Praze. Jeho tchán Idas Burza (je tu také s námi) nás zve na nocleh – dělá správce v ubytovně dřevařů. Vystupujeme, jdeme do jeho cimérky, zatápí, hostí nás polévkou, ohřál zavařené maso z jelena, vyndaváme rum a zase hrajeme. Ve čtyři jdeme konečně spát u něj v cimérce, ostatní jdou na jinou budovu – ještě asi dva km. Blonďák s Béďou spí na jedné posteli, Idas, kterému říkáme Jidáš, na druhé, Grázl s Pepuldou pak na zemi ve svých spacácích. Blonďák s Béďou jim dost závidí – v tak špinavé posteli asi ještě ne- spali – museli by však vyndat všechno z batohů. A pak – nechtěli by hostitele urazit. Ráno máme odejet v 1/2 osmé, ale všechno je jinak. Vstáváme v sedm hodin, jdeme se umýt do Turbatu, teče jen třicet metrů od stanice. Jidáš zatápí naftou, staví vodu na čaj (výborný bylinkový), ohřívá kukuřično-bramborovou kaši „mamaligu“ a otevírá další jelení konzervu. Jelena prý sám střelil. Ptáme se ho, zda je „polo nik“. Odpovídá: „Ano, ale tajný...“ Jíme – odmítnout nelze. Asi v osm hodin přijíždí vlak. Přiváží stovky lidí – jdou „za hribami“. Vypukla tu totiž „houbová horečka“. Hou-by rostou a vyplatí se, aby na ně jely celé rodiny i s dětmi, které prostě nejdou do školy. Houby v městečku vykupují za dva dolary za kilo sušených. Do Zadního Turbatu (Verchnij Turbat) jsme měli přijet v devět hodin ráno, ale z Usť Turbat vyjíždíme teprve v 1/2 desáté. Před odjezdem i pak během cesty dochází k mnoha zmatečným úkonům – odpojují se plošinové vozy, aby se vzápětí zase připojily, sundávají se z nich jakési podvozky s malými kolečky, ale i ty se po chvíli znovu nakládají. Původně zaujaté místo na plošině vozu (chceme během cesty fotit) tak zbytečně opouštíme a počáteční úsek cesty jedeme v „hitláčku“ bez oken, nacpaném lidmi tak, že se tam stěží vejdeme. Houbařům tlačenice nevadí – hlavně, že jedou. V Hájovně Turbat, což je další zastávka, pár lidí ubývá a my i s batohy se stěhujeme na plošináč. Během cesty dochází k družbě, při zastávce pijeme stakany vodky, fotografujeme se, píšeme si adresy. V následující zastávce se loučíme s Jidášem a pokračujeme bez něj. Z Usť Gladyn nás má jistý Vasja dovést na Poloninu Svidovec (domluvil to Jidáš), rozhodli jsme se však, že pojedeme dál, až na Verchnij Turbat a na Svidovec dojdeme sami. Vasja říká – „Éto vaše dělo...“ – otáčí koně a odjíždí. Po cestě dochází nafta – naštěstí se doleje ze sudu, co ho vlak veze do hor, je velké stoupání a nefunguje pískování -každou chvilku se stojí. Pískování provádí dva pískovači, kteří jdou před lokotraktorem a dlaněmi sypou písek na koleje. Před konečnou je dvojí kolej, mašinka přejíždí na konec vlaku a dotlačí nás konečně do poslední zastávky Verchnij Turbat. Místo v devět přijíždíme v 1/2 druhé. Celou cestu bylo zataženo, občas i mírně sprchlo. Vyptáváme se na cestu a v dešti vyrážíme po kolejích dál – vidíme, proč vláček už dál nejede – trať je na několika místech podemletá a není sjízdná. Asi po čtyřech kilometrech přicházíme k bývalé „státní mlékárně“. Jedná se o shluk několika (asi 10) chalup, mnohé jsou už polorozpadlé. Donedávna zde byly ustájeny krá-vy, na zimu byly zřejmě sehnány do údolí. Asi dva domy jsou zachovalejší, v jednom z nich zřejmě sídlili pastevci. Jsou tu tři postele, kamna a poměrně ještě čerstvé zbytky potravin. Ubytováváme se tu, zatápíme v kamnech, Pepulda uklízí, Grázl vaří hrachovou polévku a rizoto, těšíme se na čaj. Hody ukončuje Grázl svým parádním číslem – vaří pudink s rumem, jako příloha se podávají sušenky. Trochu povídáme, trochu hrajem, brzy však přichází únava a s ní spánek. V noci je poplach – Béďa nás budí, jsou slyšet rány dveřmi, snad i kroky. Grázl bere nůž a vyráží na průzkum, Blonďák jde s ním (sám by nešel, ale chce se mu...) – vše prohlížejí, jdou i ven, nikde nikdo. Asi vítr a myši. Pak už spíme až do rána. První vstává v sedm hodin Blonďák, má službu. Vaří hovězí polévku a fazole s vepřovým masem. Je nádherně, modrá obloha, svítí slunce, Grázl se nám rozfotil. Všichni se pořád-ně myjeme v horském potoce. Vidíme přitom torza kdysi dokonalého technického zařízení v této odlehlé končině jez, náhon, spádová roura i obě turbíny už asi nikdo neopraví... Pepulda, který šetřil na výbavě a jde ve zděděných pohorkách, má už první den výstrojní problémy. Lepí podrážku Grázlovo vteřinovým lepidlem, štepuje ji provázkem a tuší budoucí potíže. Vyrážíme vzhůru na poloninu, cestou míjíme přístřešek pastevců s vnitřním ohništěm a další kravín. Stoupáme do nejbližšího sedla. Pěkné počasí trvá, výhledy jsou nádherné. Pak pokračujeme východním směrem hřebenovou cestou ( vedou nás znatelné koleje ) na vrchol Tataruky (nebo Ungarskoj ??) – kolem 1700 mnm. Je velmi silný vítr, moc nechybí, aby nás porazil, je to nepří-jemné. Viditelnost ovšem perfektní. Přestože je tu dost bočních hřebenů, nedělá nám orientace nejmenší problémy. Během polední přesnídávky se dohadujeme, zda je odsud vidět Hoverla, nejvyšší hora Podkarpatské Rusi, a která to snad je. Pokračujeme po hřebenovce, před námi se tyčí Bliznica, nejvyšší hora Poloniny Svidovec (1883m). Zdá se blízko, ale první předkopec nám bere dech a za ním se objeví další sedlo a teprve vlastní vrcholový výpokračování na straně 5 4 Old Boys Plzeň – Nová Hospoda pokračování ze strany 4 stup. Tento poslední výstup je příkrý trhák, Béďovi se ani nechce nahoru, škemrá, abychom to nějak obešli. Nakonec se však přec jen všichni sejdeme v pět večer na vrcholu, naštěstí máme s sebou vodu, jsme dost vyprahlí. Děláme vrcholové foto v zapadajícím slunci, znovu začíná foukat. Spěcháme někam na hranici lesa, uhýbáme úzkou stezkou dolů. Nahoře by se dobře nespalo. Po žádné salaši není nikde ani stopa. Sestupujeme už asi 3/4 hodiny, konečně míříme k relativně rovné-mu cípu lesa, začíná se stmívat. Jdeme ještě asi hodinu, po cestě dobíráme vodu – už je tma. Těžko se hledá místo, kde by nefoukalo a přitom tam byla rovná zem. Nakonec Grázl najde jakž takž vyhovující plac, jsou tu i zbytky jakéhosi pasteveckého přístřešku – slouží nám jako palivo. Béďa vaří, oheň vesele hoří, je jasno a krásně svítí hvězdy. V koflíku bublá čočková polévka, dále budou těstoviny s hovězím a s kečupem. Pak je nezbytná siesta – čaj a poslední láhev rumu. Trochu povídáme, trochu hrajeme a zpíváme – přestože jsme unaveni, jdeme spát až v jedenáct hodin. Je tak jasná noc a měsíc tak svítí, že je vidět jako ve dne. A není žádná rosa! V noci se společně budíme nucením na moč, využíváme toho ke krátkému pozorování hvězd a nevadí nám, že je půl třetí ráno. V půl osmé se probouzíme do nového dne, Pepulda už připravuje ranní jídlo (dle dohody jíme teplé jídlo dvakrát denně – ráno a večer). Na jídelním lístku je tentokrát hrachovka a fazole s vepřovkou a zbytkem kečupu. Svítí slunce, je zatím schováno za hřebenem. Myjeme se v nedalekém potůčku. Ruka se Grázlovi lepší, přesto mu pomáháme s balením. Jiné zdravotní problémy nejsou, stolice vláčná, esovitá. Jak říká Pepulda – žádné příznaky špatného jídla. V půl desáté opouštíme ramp, po pár stech metrech se pod námi otevírá nádherný výhled do údolí: kolem nás hradba vysokých hor, zdola stoupá modrý opar, lesy jsou nádherně vybarvené – připadáme si jako v pohádce. Potkáváme horala se psem a s koňmi, které táhnou lehké saně. Jede na poloninu pro seno – na saních se poveze asi snáze, než vozem. Ukazuje, kudy dolů do Kvasů a říká, že vlak do Jasini jede asi ve dvě hodiny. Sestup je prudký a dlouhý – zdá se nekonečný. To, co jsme považovali za vesnici, je jen několik samot. Odpočíváme nedaleko nich, kocháme se podzimními barvami, zářícími v poled- ním slunci, Grázl vyráží ke stavení pro vodu. Do vesnice je ještě dobrá půlhodina ostrého sestupu. Najdeme nádraží, dozvídáme se, že vlak jede až ve čtyři. Máme dost času, scházíme k Tise, svlékáme se a smýváme pot. Je jako v létě, voda je tu však jako žiletka. Jen opláchnout a rychle ven. Sušíme propocené věci a odpočívá-me. Svačíme a odcházíme na pivo do místní restaurace. Pivo je „důže svěže“, trochu kalné (jako všechna místní piva), ale chuťové‘ ujde. Pro jistotu pijeme sto gramů vodky. Platí ji Grázl, aby tak ulevil svému svědomí. Na dálku s ním připíjíme jeho Anuš a oslavujeme tak jejich stříbrnou svatbu. Na nádraží je obchod, kupujeme tři lahve vodky, každou jinou, ale za jednotnou cenu 223 000,- Karbovanců. Béďa si kupuje lístek a pokladní nemá drobné zpět. Má mu vrátit ještě 2 000,- Karbovanců (pro porovnání – poplatek za VC je 20 000,-). Béďa mávne rukou a odchází. Po chvíli si jde koupit lístek do Jasini i Pepulda. Jaké je Béďovo překvapení, když mu ty dva tisíce přináší, neboť pokladní mezitím drobné získala a asi by jí pálily v kapse... Vlak přijíždí načas, do Jasině je to necelých dvacet kilometrů. Ve vlaku by to chtělo pořádně vyvětrat..., ale za chvíli si zvykneme. Nacházíme i místa k sezení. Mezi pasažéry převládají ženy. Během cesty se čile obchoduje. Prochází prodavačka s cukrovinkami, ale i řeznice s kýtou masa na ruce. Píchá do ní prstem, aby ukázala, jaké je to kvalitní, měkoučké masíčko. Proti Béďovi sedí paní s holčičkou na klíně. Děvčátko by chtělo čokoládovou tyčinku, ale zaplatit za ní 40 000,- se zdá mamince moc. Béďa sahá do krosny a dává jí jednu Dali. Připadá si tu jako Američan... Za půl hodiny jsme v Jasini. Procházíme Jasiní, vede nás jeden ze spolucestujících. Když se loučí, ptá se, jestli máme žvýkačky pro jeho děti. Dáváme mu je a sami dále hledáme našimi předchůdci vychvalovanou kolibu. Cestou potkáváme starou paní, která vzpomíná na českou školu a pana řídícího Šimka. Kolem nás je dost opilců, leží i na chodníku. Kupujeme pohledy, nemůžeme si moc vybírat, je na nich nic neříkající scenérie s jezerem a snímky nám neznámých „Turbáz“. Známky mají jen na poště, ale ta je zavřená. Kolibu stále nemůžeme najít, ač nás lidé v hospodách posílají různými směry. Až jedna paní nám vysvětluje, že to je zřejmě koliba u turbázy. Po hodině tápání jsme konečně na místě. Uprostřed dřevěné kruhové koliby je ohniště, kolem jsou stolky a u nich špalky na sezení. Objednáváme si šašlik, vodku a minerálku, Béďa oranžádu. Šašlik se připravuje na jehlách na ohništi a je docela dobrý. Kvůli němu musí rozdělat kolibář oheň, a to je docela dobře, protože je tu dost chladno – jak říkává Bulizon – studená hospoda... Přicházejí domorodci, chtějí, abychom hráli na kytary a vypínají nepříjemně ječící magnetofon. Jsou už viditelně opilí, ale chtějí nám poradit, kudy na Hoverlu. Kupují láhev vodky a chlubí se, že pracovali v Praze. Láhev vodky otáčíme, Pepulda objednává k zakousnutí sýr. Ve dvacet dva hodin platíme třináct dolarů a domlouváme s kolibářem, zda by nám koupil známky a poslal pohledy do Čech. Přikyvuje, ale za poslání jednoho pohledu chce jeden dolar. Dává nám však velmi dobrou radu (jak později zjišťujeme). Ráno v šest hodin jezdí „mašiny z Autokolony“ a rozvážejí dřevaře. Některá určitě pojede našim směrem. Za kolibou jsou dva otevřené altánky, jeden si vybíráme pro spaní. Kradem se do něj potichu – nechceme, aby nás někdo zahlédl. Grázl se budí ve čtyři hodiny. První vstává Blonďák, říká že mu balení trvá déle. Je mlha, všechno je mokré, i spacáky a karimatky. Vycházím v pět třicet a jdeme najisto do Autokolony – všimli jsme si jí náhodou při cestě z nádraží. Pokoušíme se domluvit cestu – máme štěstí, auto pod Hoverlu („...mašina pidhoverlu...“) pojede, v šest hodín – ale ne kijevskovo, nýbrž stárovo – to jest v sedm. Máme tedy hodinu čas, rozhodneme se uvařit si snídani. Grázl vyndává plynový vařič, kaši Sunarku, jde shánět vodu. A zjišťuje, že to je problém. Velký podnik, asi jako naše ČSAD, – a voda žádná. Asi po čtvrt hodině nám konečně přinášejí ve vědru snad (??) pitnou vodu – sotva do dvou kotlíků. Než stačíme dovařit (vaříme v „Kurilke“ – kuřáckém koutku), pokračování na straně 6 5 Old Boys Plzeň – Nová Hospoda pokračování ze strany 5 přichází „hlavnyj mechanik“ a dělá zle. Oheň se tu rozdělávat nesmí – jó, kdybychom byli o metr dál za plotem, to by bylo něco jiného. Je opilý, asi jsme mu nepadli do oka. Ostatní, co jsou u vrátnice, se nás zastávají, tak ho necháme mluvit, dovaříme a posnídáme. Před sedmou hodinou si nás volá řidič „gruzoviku“ a jedeme. Napříč korby jsou prkna, na nich sedíme jako na lavicích, nad námi je plachta. Cestou každou chvíli někdo přistoupí, občas vystoupí – my jedem až na konec cesty. Řidič říká, abychom nevystupovali, že s námi pojede dál, ale po asi 150 m zastavuje a říká, že dál nemůže, že má prasklou poloosu. Je jisté, že to byla jen finta, aby ostatní neviděli, jak a kolik od nás kasíruje. Dál se mu zaručeně nechce. Ptáme se, co jsme dlužní – říká, kolik dáme. Dáváme mu cigarety Petry a dva dolary. Vypadá to, že je spokojen. Jdeme zpět na rozcestí, bohužel musíme překonat obrovské bahniště, přes které nás předtím převezl. Už teď jsme dost vysoko, mlha i zima zůstala v údolí pod námi. Je modrá obloha, svítí sluníčko, sundáváme svetry a Béďa říká, že jsme už jeli lecčíms, ale zatím ještě ne koňmo. Chvilku nato slyšíme zvonec a práskání biče – a je tu další taxík. Rychle balíme bágly, a ptáme se strýce s koňským potahem, zda nám je sveze. Mávne jen rukou a říká: „Sadajtě.“ Nahazujeme bágly, nasedáme a vezeme se až do Kuzmatčiku. Je krásně, před námi je vidět náš cíl. U turbázy se loučíme, strýci dáváme Petry, říká, že jeho dvě dóčky rabótajut u nas – v gorodě Cheb... Jdeme doprava cestou, která vede do sedla mezi Pietroš a Hoverlu. Na hranici lesa před sedlem vaříme. Máme čínskou houbovou polévku s nudlemi nastavenou rýží, potom rizoto. Pepulda našel v ovčíně, který je kousek v údolí, hlávku zelí, a tak máme k tomu i zelný salát. Asi tři týdny před naší expedici tu již napadl sníh – snad proto jsou už všechny salaše a ovčíny opuštěny a dobytek je sehnán do údolí. V půl třetí vyrážíme a asi za hodinu dojdeme do sedla. Hoverla není vidět – skrývá se nám za nevysokým zalesněným vrchem, který je mezi ní a námi. Ze sedla jdeme vlevo pohodlnou cestou po vrstevnici. Konečně spatříme Hoverlu a dojdeme až do západního sedla. Je to tu dost větrné, a tak se kousek vracíme a hledáme místo na spaní. Spíme pod širákem pod nízkými, horskými smrky, kousek nad studánkou, která vyvěrá přímo u cesty. Děláme ohniště, vaříme zelňačku, hrách s vepřovkou a nezbytný čaj. Popíjíme vodku, chroupáme buráky od grázla. Blonďák se jde natáhnout, potřebuje si protáhnout záda, my sedíme u ohně, klábosíme, sem tam zahraje Béďa nějakou vzpomínkovou píseň – no pohoda. Po desáté si dáváme dobrou noc. Spí se nám 6 nádherně, Blonďák testuje nový spacák a spí jen ve slipech – ráno říká, že mu bylo teplo. Béďa ráno vaří fazole s vepřovkou a kečupem, nějak se mu utrhla sůl a je to vydatně osoleno. Jíme k tomu chléb, abychom dojedli... Aspoň nebudeme mít křeče. Ještě čaj, uklidit – a Grázl už je nervózní, že jsme měli vyjít dříve, neboť nahoru je třeba jít ještě v chládku, tam se pak může odpočívat, takhle jdeme už pozdě a on se strašně zpotí. V západním sedle je na loužích ledový škraloup – bylo pod nulou. Jasiňa není vidět, je typická inverze, údolí je v mlze. V hřejícím slunci stoupáme na Hoverlu, ze sedla vycházíme v devět a na vrcholu jsme (pěkně propocení) v deset čtyřicet. Jsme ve výšce 2060 m n.m. Kolem dokola samé hory. Svlékáme se do půl pasu, sušíme propocené košile a fotíme se. Je krásně, přestože je již 13. října. Na Hoverle přicházíme na bývalou československo-polskou hranici, nacházíme tu první hraniční patník z roku 1920, na jedné straně má P, na druhé CS. Tyto hraniční patníky nás teď už budou provázet po celém hřebeni Černé Hory. Sestupujeme směrem na Pop Ivan, v sedle svačíme, na pití rozehříváme sníh, který tu místy leží. Je stále žízeň (ta snídaně...). Před námi jsou vrcholy Turkul (1937 m), Tomnatek (2012 m) a Pop Ivan, zvaný též Černá Hora nebo Pop Ivan Černohorský (2028 m). Na Turkulu jsme asi ve tři odpoledne. Míjíme mohutná opevnění z první světové války, budovaná přímo na hřebeni, místy jsou ještě ostnaté dráty. Před šestou hodinou hledáme místo na přespání. U jednoho z opevnění nacházíme vodu a kousek roviny. Béďa s Grázlem jdou hledat ještě dál a nacházejí místo nedaleko širokého prameniště, přímo na hřebeni v nadm. výšce asi 2000 m. Rychle se tam přemisťujeme, už se stmívá a je zima. Je problém s rovinou – všude je plno výmolů. Pepulda si hledá místo pro spaní pod širákem, Grázl jde pro vodu a Blonďák s Béďou staví stan. Z báglů děláme závětří, ve kterém vaří Grázl na vařiči hovězí polévku, bramborovou kaši a sekanou. Nakonec se podává čaj a čokoláda. Fouká to, je nám zima, z klábosení asi nic nebude – rychle do spacáků. Výmoly nám při ukládání ke spánku dost vadí, Béďa s Grázlem si na ně stěžují, přesto však Béďa okamžitě usíná a chrápe Blonďákovi přímo do ucha tak nahlas, že se občas budí i Grázl. V noci se vítr utiší, nad námi se klene nádherná obloha plná hvězd, je sucho, vyčůrat se jdeme jen v ponožkách. Ráno vstáváme v sedm hodin, slunce vychází a příjemně hřeje. Grázl vaří čaj a nikam nespěchá, dnes jsme přece na hřebeni a žádným výstupem z údolí se nezpotí. K snídani máme ovesné vločky nasladko. Docela to jde. Balíme a v devět hodin vycházíme. Před námi je vidět Pop Ivan s bývalou polskou observatoří. Potkáváme první lidi v horách – jsou to Poláci, dva kluci a děvče. Předáváme si zkušenosti a po chvíli pokračujeme v cestě. Těsně před vrcholem Popa Ivana jdou proti nám dva mladí kluci jsou ze Strakonic. Aby měli dost času, stali se nezaměstnanými a namířeno mají někam tam asi do Oděsy (naším odhadem to mohlo být tak 900 km). Návrat plánovali v prosinci nebo později. Přejeme jim šťastnou cestu, zveme je po návratu k popovídání do Plzně na Novou Hospodu a po chvilce stoupání jsme v pravé poledne na vrcholu. Svačíme, odpočíváme, dohadujeme se, kudy půjdeme do Rachova, prohlížíme ruinu bývalé meteorologické observatoře a pořizujeme nezbytné vrcholové foto, tentokrát se státní vlajkou. Na všech stranách kolem nás jsou vidět hory, hluboká údolí a poloniny. Jsme na nejvýchodnějším výběžku bývalé první republiky. Jen malý kousek nás dělí od rumunské hranice. Cedule upozorňuje, že na Stoh (1657 m) již nesmíme. Sestupujeme přesně dle turistického průvodce z roku 1937 prudce přes balvany na malou poloninu Vertop. Scházíme na ni a opouštíme tak bývalou československou hranici. Po chvíli odpočinku a prohlídce salaše (Béďa nachází dvě podkovy – pro štěstí) pokračujeme stezkou po bočním hřebínku na louku, kde je seno, připravené k odvozu. Stezka odtud prudce klesá a kroutí se v nekonečných serpentinách lesem, aby nakonec vyústila u potoka a bývalé klausury Balcatul. Byl to velmi namáhavý sestup – z 2026 m n.m. na Popu Ivanu do 1023 m n.m. u klausury. Nejen že v klausuře není voda, ale i bývalá chata Klubu českých turistů je zchátralá, stropy propadlé, elektrika vytrhaná, prostě spoušť. Jen perfektní skladba srubu napovídá, že toto místo znalo i lepší časy. Odpočíváme a radíme se, co dál. Grázl chce jít pěšky do Rachova a fotit folklór. Hodně si slibuje od horských vesniček Luhy a Bohdan. Jdeme po cestě podél potoka Balcatul směrem na Rachov, s tím, že cestou najdeme místo pro táboření a přespíme tam. Vtom za sebou slyšíme nákladní auto. Béďa ho zastavuje a řidič mu nabízí odvoz až do Rachova a říká, že jít pěšky je to moc daleko, asi dvacet pět km. Grázlovi se to nelíbí, argumentuje tím, že cestou by měly být minerální prameny a my je ani neochutnáme. Nicméně – takovou šťastnou náhodu nelze promarnit, a tak nasedáme a jedeme. Cesta je mizerná, pěkně to s námi drncá a je už dost chladno. Po chvíli zastavujeme a naši dopravci nabírají minerálku z pramene. Nabíráme si ji také. Do Rachova přijíždíme už za tmy (ve třičtvrtě na sedm). Ujeli jsme asi 26 km. Vasja a Kolja, kteří nás přivezli, nám zařizují nocleh na ubytovně Kartónnoj fabriky (papírna), kde pracují. Je tu čisto a teplo a za dva dvoulůžkové pokoje pokračování na straně 7 Old Boys Plzeň – Nová Hospoda pokračování ze strany 6 platíme dohromady deset dolarů. Vasja s Koljou s námi přišli „posedět“, přinesli s sebou malé pohoštění – chléb, paštiku, cibuli a samozřejmě vodku. Přidáváme naše konzervy, jíme a připíjíme si na zdraví. Skládáme se na další láhev vodky a cigarety a posíláme Kolju nakoupit. Vasja s Koljou za svezení nic nechtějí, a tak jim dáváme, co nám zbylo – buráky, čokoládu a kafe. Loučíme se Naproti našemu pokoji je děžurnaja. Má tu společnost, jsou celkem tři ženské a dvě malé děti a něco oslavují a docela zajímavě zpívají. Zajdou na chvíli k nám na pokoj. My hrajeme na kytary, zpíváme naše trampské, ony nám na oplátku ukrajinské a huculské. Jsme překvapeni, když zapějí, jak „... perina má čtyry rožky, pod perinú čtyry nožky...“ Děti dostávají poslední čokolády, starší – asi desetiletá – velmi hezky zpívá, mladší je sirotek, miláček celé ulice, jmenuje se Vitulka. Asi v jedenáct se rozcházíme, jdeme se osprchovat v horké vodě a usínáme v bílém. Vše překvapivě funguje, i když to jistě pamatuje lepší časy. Dokonce si na ráno objednáváme samovar čaje. Ráno (15.10.) vstáváme asi v půl osmé, Grázl a Pepulda jdou koupit chléb, Béďa s Blonďákem ještě dospávají, mají ještě kousek chleba, tak i posnídají a balí. Čaj není – nejde elektrika... Po návratu Pepuldy a Grázla předáváme pokoje a jdeme „do města“. Na trhu měníme dolary za karbovance. Grázla otravuje žebračka – cikánka s dvěma dětmi – dává jim dva bonbóny, očividně jsou s tím nespokojeny. Jdeme se podívat na kostely, Grázl se nám rozfotil, pak jdeme na avtovokzal na autobus. Autobus odjíždí v 11:50, jízdenka do Užgorodu stojí 600000,- karbovanců. Dobře, že nastupujeme na počáteční stanici. Jedou většinou mladí, autobus vyjíždí skoro plný a oni stojí až do Užgorodu ( asi 200 km = 6 a 1/4 hod.). Jedeme kolem Tisy, která tvoří hranici Ukrajiny a Rumunska. Hranice připomíná někdejší „naší západní“ – uzavřená, zadrátovaná a se „špačkárnama“. Jsme rádi, že v Užgorodě vystupujeme, i když celou cestu sedíme. Už se stmívá, jdeme ke kiosku na jedno místní pivo, pojíme z vlastních zásob. Chceme navštívit Feďu, který nám dal cestou v úzkokolejce do Usť Čorné svoji adresu. Chceme se s ním poradit, kde by se dalo přespat. Grázl má plán města, ale když jdeme neosvětlenými ulicemi, je všechno jinak. Ptáme se na cestu a dům skutečně nacházíme. Vchod je honosně osvětlen, ale to je také vše. Před domem je ukrutný smrad. Na cestě je asi dvacet centimetrů vody – jak však s hrůzou zjišťujeme, je to výtok z prasklé nebo ucpané kanalizace a auta tak chtě nechtě projíždějí lidskými výkaly a kličkují mezi v tom všem pohozenými pneumatikami. Za honosně osvětleným vchodem se však rovněž skrývá bída a utrpení. Jdeme do 3. patra. Na schodech nesvítí světlo, po dlouhých tmavých chodbách běhají a křičí malé děti, všude je plno prachu. Byty sestávají z jedné obytné místnosti. Pro několik takových bytů – místností (asi 5, možná i víc) je společná kuchyňka. V nich ženské ohřívají vodu a vaří. Je to skličující pohled. Feďova rodina je dosud asi v horách, nejsou doma. Jsme docela rádi, že mu nebudeme přidělávat starost, obzvlášť když vidíme na vlastní oči jeho životní podmínky. Rozhodujeme se, že přespíme někde na stadionu. Grázl říká, že na západě to tak vždycky dělá a je to bez problémů. Má plán Užgorodu, který ovšem přesně nesouhlasí. Přesto nacházíme fotbalový sta- dion. Není tu však žádná možnost spát pod stromem, natož pak pod tribunou, jak Grázl uvažoval. Podle plánu je nedaleko velký park. Snad tam by se našlo místo pro rozbalení spacáku... Přecházíme řeku Už a nacházíme park. K našemu příjemnému překvapení je uvnitř parku i velký stadion. Je slyšet supění, chvíli máme strach, že se na nás něco žene – je to však supící hora masa, která tu sportem shazuje ve tmě na oválu svá kila. V šatnách se svítí, chceme poprosit o vodu. Vychází hlídač s kabelem v ruce a ptá se, co chceme. Grázl se ptá na vodu a Pepulda rovnou na spaní. Dostáváme obojí. Nechává nás spát v šatně na podlaze. Večer ještě vaříme polévku, bramborovou kaši s vepřovkou a čaj – na Béďově lihovém vařičí. Strejdovi, jak jsme ho pojmenovali (vypadá dobrácky), dáváme za ubytování balíček kávy. Říká, že nás vzbudí v půl šesté ráno, protože do půl sedmé musíme být pryč. Ráno nás skutěčně v půl šesté budí, vaříme čaj, Pepulda mu dává ještě balíček rýže a odcházíme. Radí nám kudy na hrad a do skanzenu. Béďovi říká, že také půjdeme kolem radnice, co se stavěla „za Cechů“ a dosud je to na ní vidět. Je brzy ráno, jdeme pomalu do středu města, začíná trh, všude je plno lidí. Chceme si koupit lístky na autobus do Michalovců, ale nemáme štěstí. Ty autobusy, které jedou přímo z Užgorodu, vyjíždějí moc brzy – a my si přece chceme ještě lecos prohlédnout – a do těch, které vyjíždějí odjinud a Užgorodem projíždějí, do těch se zase neprodávají lístky, je nutno to zkusit až před odjezdem. Vybíráme si autobus, který odjíždí ve čtvrt na tři, máme si přijít koupit lístky v půl druhé. Máme dost času, jdeme do centra města. Prohlížíme si skanzen, hrad je zavřený, je pondělí. Ze skanzenu máme hezký zážitek, zjišťujeme, že sem je soustředěná lidová architektura z celé země a Grázl uznává, že ve vesnicích bychom ji asi nenašli, když je to všechno tady. Vstup je jen za třicet karbovanců. Procházíme trh a rádi bychom nakoupili nějaké suvenýry. Blonďák chce Terezce koupit hezký náhrdelník, prodavačka však odmítá vzít dolary. Podobně dopadl i Béďa s vodkou. Chceme je tedy směnit – nikde žádný „vekslák“. Blonďák ještě nachází banku – mají tu však polední přestávku. Nedá se nic dělat – nenakoupili jsme. Jdeme na autobusové nádraží, vystojíme si slušnou frontu a konečně kupujeme jízdenky do Michalovců. Zbavujeme se posledních karbovanců nákupem piva a dárkového alkoholu. Autobus odjíždí o pět minut dříve, za dvacet minut jsme na hranicích, ale pohoda končí. Dlouho stojíme, pak musíme i se zavazadly do budovy celnice, kde se lidem přehrabují v taškách, u nás se spokojují s tím, že Grázlovi a Pepuldovi zrentgenují bágly, nad Blonďákem a Béďou jen mávnou rukou. Grázl zjišťuje, že v báglu má i filmy, myslí si, že je po nich. Konečně je po všem. Popojíždíme asi padesát metrů a čekají nás slovenští ochránci hranic. Mysleli jsme si, že vše proběhne rychle, ale to jsme se spletli. Situace se opakuje. Během čekání na odbavení Ukrajinců na slovenské straně si Béďa s Pepuldou uvědomují, že nemají zpáteční jízdenku, ani dost slovenských peněz na zaplacení jízdného. Díky tomu, že odbavení je tak pomalé, stačí doběhnout na slovenskou směnárnu a peníze si vyměnit. Celá procedura přechodu hranic zabrala tři a půl hodiny. Rychlík Laborec, co jsme s ním chtěli jet, je v trapu. V Michalovcích nás řidič při vystupování varuje před nebezpečím okradení, operuje tu banda cikánských zlodějů. Sám hned po vystoupení nejprve zamkl autobus a pak teprve šel otevřít jednu stranu zavazadlového prostoru. Po jejím vyprázdnění otevírá teprve tu naší. Jen jsme se sehnuli pro bágly, obklopili nás ze všech stran cikáni a snažili se odvést naší pozornost. Ptali se na cigarety, na vodku. Vtom Béďa na poslední chvíli zachytil peněženku, kterou mu vytáhli ze zapnuté zadní kapsy kalhot. Grázl se na ně rozkřikl a oni se slovy „...ono to mluví česky...“ odtáhli. Tato banda se specializuje na autobusy z Ukrajiny. Ukrajinci, kteří šetřili na cestu za prací, jsou hned po příjezdu nemilosrdně okradeni. Máme hlad a žízeň. Vlak je v trapu a tak hledáme solidní restauraci. Dostáváme dva tipy, jsou to však takové snack bary, žádná normální hospoda. Nakonec nás dva starší Slováci doprovázejí až do hospody. Večeříme, dáváme si pivo, hodnotíme rozdělení republiky, na většinu věci máme podobné názory. Jeden z nich sloužil na Křížovém Vrchu u Chotěšova v roce 1968, bylo o čem mluvit a na co vzpomínat. Když je čas, loučíme se a jdeme na vlak, který by měl podle Grázla jet. Ale nejede – aspoň ne z Michalovců. Rozhodujeme se tedy, že pojedeme přes Žilinu, rychlíkem Zemplín ve 22:40. V Žilině jsme ve 3:36 ráno, máme čas, ze Žiliny pojedeme do Prahy až Vsacanem v 5:30 hod. Naštěstí je vlak přistaven brzy, nasedáme do vagónu a spíme. Do Prahy přijíždíme před dvanáctou hodinou a všichni se už těšíme na české vařené jídlo i pivo. Bez ohledu na to, jak jedou vlaky, vyhledáváme slušnou hospůdku a oddáváme se bužírování. V 15:30 pak nastupujeme poslední zbytek cesty domů a kolem čtvrt na šest vystupujeme na plzeňském hlavním nádraží. Na nástupišti si necháváme všichni čtyři udělat skupinovou fotografii svých zarostlých ksichtů a plni nevšedních zážitků se rozcházíme do svých domovů. Shodujeme se na tom, že tohle byl jeden z nejhezčích vandrů, tím spíš, že všechny problémy se vždy nakonec v dobré obrátily a i počasí nám vyloženě přálo. Bylo to -jedním slovem – fantastické. 7 Kdo byl Alexandr Duchnovič? V jarním čísle časopisu spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi“ jsem psal o vzniku básnictví v této krásné zemi. Vzpomenul jsem při této příležitosti, že básníci, kteří tvořili v ruštině, založili v roce 1923 „Společnost Alexandra Duchnoviče“. Nedalo mi to: chtěl jsem se dovědět, kdo byl Alexandr Duchnovič. Nalézt odpovědi mi pomohly statě Dr. Josefa Jiráska. Kdo tedy byl Alexandr Duchnovič? Byl to Rusín, kněz, vlastenec, básník. Narodil se v roce 1803, zemřel dvaašedesátiletý v roce 1865. Zažil útrapy porobeného národa. Maďarský útlak všeho rusínského značně ovlivnil jeho život. Za svoji básnickou řeč zvolil ruštinu. Jeho verše, až na několik básní sociálního a filozofického charakteru, jsou plné jasu, životní radosti, opojení přírodou: „Příroda v jeho poezii, to je slovní hymnus Bohu Stvořiteli, tichá modlitba, chrám lásky, svět plný ptačího koncertu, hnízd zavěšených na stromě, v nichž ptáčata dřímou sladkým snem“ (Dr. Josef Jirásek). Básník věděl, že pozemským štěstím je především zdraví, chléb vezdejší, dům, žena, děti a boží požehnání. Viděl však vedle této krásy též nenávist, hněv, těžkou lopotu, pláč svých blízkých. Proto si přál, aby se dostavily roky pokojné, mírné. Roky, v nichž by místo nenávisti vládla moudrost a láska. Toto přání bylo horoucí. Vycházelo z jeho osobních zkušeností. Jeho život byl plný útrap. Pracoval v kanceláři biskupa Tarkoviče. Za práci nedostával plat, žil z milosti okolí. oblékal si staré, ošumělé šaty. Doma byl obvykle bos, aby ušetřil boty. pro nuzáka? Co je mu po tom, kde se narodil? Jeho vlastí je celý svět! Domu nebuduje, nic neztratí, jemu stačí hlt kořalky“ ( Dr. Josef Jirásek ). Jeho Hymnus Podkarpatských Rusínů vyzývá národ, aby procitl ze snu, aby nezapomněl ideály svobody: Tak já slzy prolévám, pro ztrátu volnosti trpím a lkám nad sudbou mladosti. Je pozdě však, ó – hrozně tak na věky v porobě být! (přeložil Fr. Tichý). Duchnovičova poezie nevyjadřovala jen žal. V Ruském pochodu slyšíme odhodlání k aktivní činnosti. Věděl, že slovanská máti má mnoho statečných synů. kteří se postaví pod společný prapor: Je silná naše sláva máti, má pozlacený, silný štít, nedá synům umírati, musí bratry usmířit. (přeložil Fr. Tichý). Proto se nedivme, že se do jeho veršů, které jsou plné vroucnosti a pokory, vloudily také sloky o sociální nespravedlnosti. Vyzpíval stesk člověka zotročeného. V básni Vlast psal o pocitech sociálního a národního psance. „Název básně je ironický. Jakápak vlast Vyslovil přesvědčení, že Rusín bude za svá práva bojovat bez bázně a hany. Vidíme, že Duchnovič byl básníkem přírody, básníkem hvězdných večerů, ale také vlastencem, uvědomělým Slovanem, člověkem s hlubokým smyslem pro sociální spravedlnost. Vlastimil Otáhal Vzpomínky na život na Podkarpatské Rusi Maturoval jsem v roce 1928, na jedné střední škole v Opavě. Otec zrovna stavěl dům a nás, jeho dětí, doma ještě zbývalo šest. Poměry doma byly celkem neutěšené. Sháněl jsem si proto ihned nějaké zaměstnání, abych rodičům situaci trochu usnadnil. Rozeslal jsem si žádosti, kde se dalo, ale místo žádné. Napsal jsem tedy o tom svému staršímu bratrovi Josefovi do Užhorodu. V té době tam byl poručíkem u 12. dělostřeleckého pluku a v prosinci téhož roku jsem obdržel od Zemského úřadu v Užhorodě dekret, kterým jsem byl přidělen službou k Notářskému úřadu v Záhatí, okres Iršava, s úředním titulem notářský elév, podle zák.103/26 Sb. S ročním platem 9 768 Kč, s tím, že definitivní jmenování do stavu obvodních notářů bude vzato v úvahu po tříleté čekatelské době, vykonám-li předepsanou notářskou zkoušku. A tak jsem se s radostí začal připravovat na cestu. Podle mé povahy jsem si chtěl vzít jen malý kufřík s nejnutnějšími věcmi, ale moje maminka byla jiného názoru. Rodiče mi koupili nové šaty, tmavomodrý dlouhý zimník s černým kožešinovým límcem, dlouhou bílou šálu, černý širák a dlouhatánskou flanelovou noční košili. A hlavně také mi pořídili peřinu z prachového peří. A když už toho bylo tolik, tak jsem si ještě přibalil svoje housličky a vše uložil do velkého proutěného koše s černými zámky a s držadly po stranách. Vzal jsem si ho jako spoluzavazadlo a s kufříkem v ruce jsem vyrazil do světa. Cestovalo se krásně až do Berehova. Jezdil tehdy perfektní rychlík Praha–Jasiňa. V Berehovu jsem přestoupil na úzkokolejný vláček Berehovo–Kuš nica a pozdě večer vystoupil na zastávce Iršava, odkud bylo do Záhatí už jen 11 km. Když mi na nádraží vysadili můj koš, ocitl jsem se na pustém zasněženém nádražíčku, avšak do Záhatí už žádné spojení nebylo. Cesty byly zaváté a pan výpravčí mi poradil hospodu k přenocování. Na nádraží mi uskladnil koš a já se vydal hledat nocleh. V hospodě mne přivítal žid s malou černou čepičkou, zpod níž mu visely dlouhé ruličky černých pejzů. Dal mi košer večeři i nocleh. Ráno jsem sháněl pana Lyčku, jediného taxikáře v celém okrese. Měl ja- 8 kousi starou rachotinu se sklápěcí střechou, takže jsme mohli můj koš pohodlně naložit a vyjet. Ten pocit předtuchy neznámé budoucnosti, to pronikavě oslňující jiskření slunce na sněhu, ten mrazivý karpatský vzduch, ta závějemi zavátá cesta, tento krátký jedenáctikilometrový úsek cesty, to vše se mi vrylo do paměti na celý dlouhý život… Při vjezdu do Záhatí se po levé straně zvedal svah porostlý lesem nazývaným Hať, od něhož se odvozoval název tohoto sela, Záhatí. Vjeli jsme do obce, pan Lyčka zastavil před obchodem paní Kelnerové, což bylo centrum Záhatí. Pomohl mi vyložit koš do sněhu a zvonek nad dveřmi obchodu zacinkal. Pan Lyčka vypil skleničku slivovice na zpáteční cestu, zažertoval s paní Kelnerovou, já jsem mu zaplatil 60 Kč a on odjel. Radili jsme se s Kelnerovými, jak to bude s mým ubytováním a oni mi poradili, abych si složil své věci v opuštěné přízemní místnosti sousedního domu. Místnost byla velká šalanda s nepři léhajícími okny, od nichž visely ledové rampouchy až k podlaze. Jediným kusem zařízení byl vysoký dlouhý stůl stlučený z neohoblovaných prken, stojící na zkřížených latích na každé straně. Při doteku se viklal se strany na stranu a vrzal. Paní Kelnerová mi svěřila, že jde o ordinaci posledního záhaťského lékaře, ruského emigranta Běloglazo- va, který svou životní kariéru ukončil v Záhatí alkoholem. Byl prý moc dobrým doktorem a lidu milem. Dopravili jsme můj koš do místnosti, paní Kel nerová mi donesla umývadlo a džbán s vodou, půjčila mně i židli, tlustou vlněnou deku a polštář. Já jsem pak v duchu děkoval mamince za neocenitelnou prachovou peřinu, která mi navodila i hřejivý pocit domova. S paní Kelnerovou jsem se domluvil, že k ní budu chodit na jídlo a také mne hned pozvala na oběd. Po obědě jsem vyšel ven na obhlídku okolí. Byl krásný prosluněný mrazivý den. Sníh skřípal pod botami a po několika minutách jsem došel ke svažitému úvozu mezi domky, kde jsem překvapeně zastavil. Na ručně stlučených sáňkách se vozily děti jen tak v košilkách a některé i bosé. Vesele křičely, tváře i nohy měly zarudlé, a vůbec nevypadaly, že by jim bylo zima. Domky po obou stranách úvozu byly s dřevěnými náspy, některé kryté eternitem nebo doškami. Na dvorkách mezi domky byly zastřešené studny s rumpálovými koly. I zapomenutý domek sroubený se slámovou střechou jsem tam uviděl. Všichni kolemjdoucí zdravili „Slava Jesusu Christu“ a já nevěděl jak odpokračování na straně 9 Vzpomínky na život na Podkarpatské Rusi pokračování ze strany 8 povědět. Někteří na sobě měli kožichy, na nichž visela dlouhá ovčí vlna a na nohou měli tlusté bílé ponožky a na nich kusy hovězí kůže, stažené řemínky. Večer jsem si oblékl dlouhou flanelovou košili, opatrně jsem vylezl na Běloglazovův operační stůl, a i když se při každém mém pohybu povážlivě kymácel, brzo jsem usnul. Dveře, které vedly na dvůr, se nedaly dovřít, tak jsem je nechal otevřené. Ráno jsem se snažil být otužilý a umyl jsem se u pumpy na dvoře, přestože se mi zmrzlá její rukojeť lepila k ruce. Po snídani jsem se šel ohlásit do práce na Notářský úřad. Lidé, co tam ten den přicházeli, naříkali jaká je to zima. Tomu, že zmrzla kráva v chlévě, onomu zas prase a vůbec, že takovou zimu nepamatují. Mně začali Rusíni říkat „úrfíj“, což znamenalo v maďarštině panský synek. Obec Záhatí byla střediskovou obcí, kolem níž bylo administrativně sloučeno ještě dalších devět obcí s volenými starosty, avšak bez jakékoliv úřední činnosti. Veškerá správní činnost, jak státní, tak obecní byla soustředěna na notářském úřadě a starostové, většinou analfabeti, docházeli jednou týdně s obecními razítky v kapsách k nám a projednávaly se veškeré obecní záležitosti. Bylo-li k něčemu zapotřebí razítko a podpis, použili razítko a neuměli-li psát, udělali jen tři křížky nebo otiskli palec. Notářský úřad dohlížel nad obcemi po všech stránkách. Vedl jejich schůze, vyhotovoval zápisy ze schůzí, sestavoval obecní rozpočty i závěrečné účetnictví, spravoval obecní i urbariální lesy, vydražoval lesní těžbu, pronajímal honitby, vedl matriky, uzavíral sňatky, předepisoval a vymáhal daně. A také řešil všechny spory mezi občany, zejména spory hraniční, podle katastrálních map. Rusíni měli velký respekt před úřady a nestalo se, že by s rozhodnutím notáře někdy nesouhlasili. Hraniční spory jsem např. řešil tak, že jsem si okopíroval dotčené místo z katastrální mapy a šel s tím do terénu. Za přítomnosti obou svářících se občanů jsem zatloukl kolík na jednom místě a udal směr, na jehož konci jsem zatloukl druhý kolík. Účastníci řízení nikdy neprotestovali. Tento úkon musel být však notáři zaplacen. Kromě toho měli také notáři povolenou soukromou praxi na různé úřední úkony, jako bylo sepisování smluv, závěti, různé žádosti, např. o stavební povolení apod. K pořízení stavebního projektu stačil trojúhelník a tužka a vše bylo hotovo za několik minut. Udělal se půdorys a pohled zepředu, protože rusínské domky byly většinou stejné. Stavělo se z hliněných, na slunci vysušených cihel nebo se stavělo tak, že do půlmetrového bednění se napěchovala hlína smísená se slámou a nechala se proschnout. Bednění se nazvedlo o dalšího půl metru a tak se pokračovalo až ke krovům. Nejčastější krytinou byl eternit. Nejvyšší výdělek měl notář z kupních smluv. Byly jednoduché, byly jen zapotřebí výpisy z pozemkové knihy a sepisovaly se na předtištěném tiskopise. Pokud jde o závěti, pamatuji se na jeden případ, kdy do kanceláře přišel Rusín s tím, že mu umírá otec, abychom šli sepsat testament. Měl malé sáně s košatinkou a dvěma drobnými huculy. Uvelebil jsem se v košatince, zabalil houněmi, Rusín usedl vpředu na připevněné prkno a vyjeli jsme. Mně se zdálo, že jedeme cestou necestou. Žádnou cestu jsem neviděl, jen závěje. Samé srázy a mýtiny a koníci se brodili sněhem. Sáňky lítaly nahoru a dolů, skákaly ze strany na stranu a Rusín na prkně poskakoval jak gumový panák. Zavolal jsem na něho, ať si jde taky sednout do košatinky, ale jen mávl rukou. Na místo jsme přijeli za noční tmy. V chatrči ležel v jakýchsi hadrech otec, vzduch nedýchatelný a šero jen od malé petrolejky. Kolem plno brebentícího příbuzenstva, kouřícího domácí tabák a plivajícího na hliněnou černou zem. Vykázal jsem je všechny ven, usedl k dědovi na pelest a dal jsem se do práce. Vůbec nevypadal, že by byl v posledním tažení. Mluvil normálně, vyjmenoval mi jména všech kusů svých polností, a co komu odkazuje a já jsem to sepsal. Vyvolal jsem potom dědice, přečetl závět, oni kývali hlavami, pak jsem „umírajícímu“ vedl ruku na tři křížky a sám jsem to podepsal. Listinu jsem opatřil razítkem notářského úřadu, vyinkasoval 60 Kč, popřál mu brzké uzdravení a vydali jsme se na zpáteční klopotnou cestu. Domů jsem přijel až někdy po půlnoci. Nebyl jsem si jist, zda ten kočí vedl ty koníky nebo koníci kočího. Nikdo za celou cestu v té noční tmě nevydal hlásku. Náš notářský úřad měl vedoucího notáře, mne jako čekatele, písaře Šoniho jako pomocnou sílu a obecního doručovatele, který současně s bubnem vyhlašoval v obci úřední nařízení ve vše obecnou známost. Vedoucí notář a písař Šoni byli oba Maďaři. Dost zápasili s češtinou, takže jsem se jim stal vítaným spolupracovníkem. Vítaným jsem byl hlavně pro vedoucího notáře, který v té době stavěl v Mukačevu rodinný dům a velmi často tam dojížděl. Měl jako jediný v okolí motorové vozidlo – hadimršku. My jsme se dobře snášeli a on brzo poznal, že se na mne může spolehnout. A protože se na mne spoléhal často, tak mne to nutilo se rychle zapracovat. Brzy jsem vyřizoval všechno sám. Mně to vyhovovalo a Šonimu taky. Dobře jsme si rozuměli a střídali se ve vycházkách do terénu. Bylo kam chodit, protože do všech pronajatých honiteb jsme měli volný přístup. Když jsem měl chuť, stavil jsem se u učitele Dovžana pro dva malé vycvičené voříšky na krátkých nožkách a zašel s nimi do lesa. Tam jsem si vyhlédl mýtinku a pustil pejsky. Za chvíli se ozval z dálky štěkot a na mýtinku vyrazil zajíc. Stačilo jen být připraven a stisknout kohoutek. Celého zajíce jsem samozřejmě domů nevlekl. Vzal jsem si jen stehna a kousek hřbetu. Nějaká doba hájení ne existovala. Ani rybářské lístky nebyly. Takže ryby se daly lovit kdykoliv a kdekoliv. Byl jen zákaz lovit třaskavinami. Se Šonim jsme taky chodili po práci na víno do krčmy Davida Rotha, který to svoje prodával 3 Kč za litr. Obsluhovala nás obvykle jeho dcera Lája. Byla to civilizovaná a inteligentní dívka, která těžko nesla, že jako židovka musí se strachem a obavami čekat až ji ostříhanou s čepcem vdané ženy postaví před neznámého člověka, kterému ji dají podle rozhodnutí jejího ortodoxního otce Davida Rotha. Šoni chodil v krásných světložlutých čižmách, na kotnících zřasených, o nichž rád vypravoval, jak je pro něj speciálně vyhotovil jeden budapešťský švec zvláštní technologií, aby vážily, už si nepamatuji, kolik deka. Šoni byl vysoký štíhlý černý krasavec, bohužel pokaždé když mu cikáni do ouška hráli maďarské písničky, tak brečel. Jeho průvodcem byl velký žemlově žlutý vlčák, před kterým si žádná slepice nebyla jistá svým životem. Proto ho nakonec okolí donutilo, aby se ho zbavil. Sám toho nebyl schopen a proto o tuto službu požádal mne. Šli jsme tedy jednou všichni tři na procházku do Hatě a ve vhodném okamžiku jsem ho střelil. Vymrštil se do výše dvou metrů a bez hlesu se natáhl. Šoni uronil několik slz, položil na něj smrkovou větev a já podotkl, že by z něj byla krásná kožešina. Jen se na mne mlčky vyčítavě podíval. A tento útlocitný Šoni, jak jsem se později za nějakou dobu, co jsem odešel ze Záhatí, dověděl, že zastřelil sebe i vedoucího notáře pro nějaké neshody v práci. Po letech, když jsem se setkal s vdovou po vedoucím notáři, řekla mi s výčitkou, že kdybych neodešel, tak by se to nebylo stalo. Krčma Davida Rotha byla typickou karpatskou krčmou. Výčep byl oddělen stěnou z latí, s okýnkem pro podávání nápojů a dveřmi po straně. Před výčepem byl prostor s hrubými lavicemi a stolem pro Rusíny. Existovalo jakési pomyslné rozdělení společnosti. My úředníci jsme měli vyhrazenou menší místnost a pak tam byla ještě jedna větší místnost pro různé příležitosti. Tam se také pořádaly taneční zábavy, hrálo loutkové divadlo a pořádaly jiné zábavy. Jednou jsme seděli ve „své“ místnosti, ve výčepu byla Lája a před výčepem seděli Rusíni a popíjeli. Najednou křik, vyběhl jsem z místnosti a viděl Láju jak bije jednoho Rusína flaškou po hlavě. Rusíni se na to jen dívali. Skočil jsem mezi ně, odtrhl Láju od Rusína, ona se mi rvala z rukou a křičela, ať toho Rusína odvedou, že jí nadával do židovských sviní. Pokynul jsem Rusínům, ať ho odvedou. Oni ho vyvedli a položili venku na sníh. Když jsem odcházel domů, viděl jsem, že tam Rusín stále leží zakrvácený. Šel jsem tedy za vrchním strážmistrem a řekl mu, že by se tam měl jít podívat. Odbyl mne, že se nebude plést do hospodských rvaček. Byl rozespalý a šel si zase lehnout. Ráno jsem se šel podívat, jak to dopadlo. Lája mi řekla, že Rusíni odvedli kamaráda domů. A tak jsem si říkal, co Tě nepálí, nehas. Život Rusínů na vesnici byl velmi neutěšený. Pracovní příležitosti neměli žádné. Rodiny živořily jen z toho, co se jim urodilo na jejich políčkách. Kukuřice, brambory, zelí. Vajíčka a drůbež nosili pí. Kelnerové, výměnou za petrolej, cukr, sůl. Elektřina ještě nebyla. I já jsem svítil jen petrolejkou nebo svíčkou. Zrovna když jsem přijel do Záhatí, probíhala tam tzv. kukuřičná akce, v níž stát prodával zlevněnou kukuřici. Byla to však akce jednorázová, za celou dobu mého pobytu. Těžce na lidi doléhala daňová povinnost z nemovitostí. Museli si také platit nemocniční a léčebné výlohy, protože nikdo nebyl pojištěn. Vymáhaly se pokuty za lesní pych, který měl za dřevo z lesa skoro každý. Starými uherskými zákony byla ještě lidem předpisována pracovní povinnost za udržování cest. To vše – předpisování i vymáhání mělo na starosti notářství. Kde to bylo jen trochu možné, sepisoval jsem zápis o nedobytnosti pohledávky. Šťasten byl, kdo si našel práci mimo území Podkarpatska, zejména v Československu, nebo na vinicích, to se platilo 7 Kč na den. To vše bylo příčinou, proč Komunistická strana byla nejsilnější stranou na Podkarpatské Rusi, i když obyčejný Rusín neměl pro politiku žádný smysl. Postarali se o to komunističtí agitátoři, kterými se to na Podkarpatské Rusi jen hemžilo. Společenský život nebyl v Záhatí téměř žádný. „Horní“ vrstvička veřejných činitelů žila od ostatního obyvatelstva naprosto odděleně. Přišli navzájem do styku výhradně jen v případě nějakého úředního jednání. Ani mezi sebou se moc nestýkala. Byla tam rusínská dvoutřídka s řídícím a jednou učitelkou, česká jednotřídka s učitelem, čtyři četníci, pět zaměstnanců lesní správy, řecko-katolický farář a tři zaměstnanci. Poměry se podstatně změnily mým příchodem a krátce po mně příchodem nového obvodního lékaře, opět ruského emigranta, také svobodného. Veselá kopa pokračování na straně 10 9 Vzpomínky na život na Podkarpatské Rusi pokračování ze strany 9 s ruským přízvukem, který rád vypravoval anekdoty z carského i bolševického Ruska. Přišel i nový český učitel, který pěkně maloval a hned se pustil do malování kulis k loutkovému divadlu. Pan doktor založil spolek Českého červeného kříže. Já jsem sestavil šumařskou bandu, která se skládala z mých housliček, pak tam byla harmonika, jeden četník hrál na trubku, další na buben obecního bubeníka. Rusínská učitelka Ica se k nám také připojila, protože pěkně zpívala a obohatila náš program o rusínské lidové písničky. Jinak jsme hráli výhradně české písničky a šlágry, které tehdy letěly. Byl jsem vzhledem ke své povaze tehdy neobvykle aktivní. Kromě té šumařinky, jsem také hrál loutkové divadlo. S paní lesmistrovou, která hrála na klavír, jsme pořádali i komorní koncerty. Byl jsem jednatelem ČK a jednou jsem dokonce v Hati před hranicí zapálenou na památku Mistra Jana Husa pronesl plamenný projev odměněný potleskem. Chodila mezi nás i Icina kamarádka Soňa, o tři roky mladší. Zdržovala se v Záhatí, když odešla z třetího ročníku ukrajinské obchodní akademie v Mukačevu, protože její otec, dosavadní záhaťský starosta se dostal do finanční tísně. Byl totiž okraden, když vezl obecní peníze za pronájem pastvin. Peníze musel dát ze svého a nemohl tudíž za ní platit internát, kde dosud bydlela. Žila s rodiči a dvěma sestrami v malém sroubeném domku s doškovou střechou a hliněnou podlahou, který se mi moc líbil. Už jen proto, že měl nízká okénka, na která se dalo snadno zaťukat. Ona si však ne- rada vodila domů hosty, protože se za takové byd lení trochu styděla. Marně jsem jí to vymlouval. Prozatím učila na škole v Ivaškovicich, což vlastně ani nebyla škola, protože děti různého věku, seděly v jedné místnosti, kde se dalo, i na hliněné podlaze a psaly na klíně na tabulky, které jim poskytl školní inspektorát. Do Ivaškovic docházela denně a někdy tam i přespávala u příbuzných. Rád jsem ji tam doprovázel, byla to krásná procházka lesem, v němž hnízdili doupňáci a projevovali se svým typickým houkáním. Teď lituji, že se některý z nich stal obětí mé precizní flobertky. Byl jsem mladý a měl jsem ji jako hračku, i když byla způsobilá složit i srnce. Soňa za vyučování na Ivaškovicích dostávala asi 400 Kč měsíčně. Pak si podala žádost o místo u Zemského družstevního svazu v Užhorodě, kde měl její otec známého. Byla v Záhatí velmi výjímečným děvčetem. Ačkoliv vyrůstala s tamějšími dětmi ve stejných poměrech, nejvíce se kamarádila s „panskou“ dcerkou správce soukromé lesní správy, v jehož maďarské rodině se zdržovala více než doma. Půjčovala si tam knížky a naučila se u nich dobře maďarsky. Maďarština ji byla blízká a to z toho důvodu, že když byla dítětem, které se učí mluvit, její otec byl zrovna s rodinou za prací v Maďarsku. Ona toužila po vzdělání, které ji pro chudobu rodiny nebylo dopřáno. Byla bystrá, milá, velmi hezká a cílevědomá. Když obdržela z Užhorodu vyřízení své žádosti o místo, byla velmi ráda a bez loučení odjela. Já jsem vlastně tehdy chodil s Icou, ale po nějaké době mi Ica oznámila, že dostala nabídku k sňatku a provdala se. Pak mi Soňa napsala průběh svatby a také mně požádala o radu, zda se má provdat za Ivana Babotu, úředníka Finančního ředitelství, od kterého dostala nabídku k sňatku, kterého jsem také znal. Odpověděl jsem jí tehdy, že jí nemohu radit a že kdybych já se chtěl ženit, tak bych ji také požádal o ruku. Začátkem roku 1931 jsem odjel ze Záhatí do Bratislavy na náš notářský naukoběh zřízený při Bratislavské univerzitě a se Soňou jsem se neviděl dva roky. K mému studiu v Bratislavě se váže vzpomínka na let letadlem z Bratislavy do Užhorodu. Byl to dvouplošník a nás pasažérů bylo jen pár, snad 6 nebo 8. Pro mne to byla cesta nezapomenutelná a nikdy se neopakující. V Košicích při mezipřistání jsem chtěl opustit letadlo, ale pilot mne přemluvil, že je to už jenom kousek. Nikdy víc v životě jsem už neletěl. Do Záhatí jsem se už pak nevrátil (až po 35 letech). Paní Kelnerová v r. 1939 s námi evakuovala do Brna, kde jsem ji za války se svou rodinou navštívil. Po válce byla odsunuta do Rakouska. Musela projít peklem Pohořelic. Kdo ví, zda došla… Krčmář David Roth a jeho dcera Lája ukončili svou životní pouť v plynové komoře. Vzpomínky z Rachova Po složení notářské zkoušky v Bratislavě jsem nastoupil místo u Obchodního notářského úřadu v Rachově. Kromě nezapomenutelné cesty letadlem z Bratislavy do Užhorodu si ani nepamatuji, jak jsem se tehdy dostal do Rachova, ani jak se mi podařilo sehnat pěkný pokojíček v rodinném domku pana Ljašky. Rachov byl tehdy okresním městem, ležícím na rychlíkové trati Praha- Jasiňa s katastrem ohraničeným na severovýchodě Polskem a na jihovýchodě Rumunskem. Středem města protékala divoká řeka Tisa a okolí tvořily rozsáhlé vrchy polonin a pralesů. Bylo to ideální rekreační centrum, tehdy ještě bez rekreantů, bez automobilů a bez jakéhokoliv zdroje znečistění krásného čistého vzduchu. I dým vycházející z komínů domů krásně voněl, protože se všude topilo bukovým dřevem. Voda v Tise byla kříšťálově čistá a plná pstruhů. Notářský úřad spravoval kromě města Rachova i dvě obce, Kvasy a Bilinu. Na notářském úřadě byl starší vedoucí notář, trochu fouňa, myslím, že se jmenoval Čížek. Dále pak dva mladí přidělení notáři, Rusín Ihnátko a já. Pak tam byly ještě dvě administrativní pomocné síly, to byl mladý Žid a Rusínka, účetní Češka Slávka a pak ještě jeden Rrusín pokladník a další taky Rusín, který byl obecním doručovatelem a zároveň exekutorem. Každý z nás měl přidělenou svou a práci a o práci druhého se nestaral. Byl to docela jiný způsob úřadování než v Záhatí, kde vlastně všichni dělali všechno. Společenský život byl také odlišný. Složitější, členitější a rozvinutější. Společnost se dělila v podstatě na tři skupiny, ovšem kromě, zcela odděleného „prostého lidu“. Největší skupinou byli Češi a to administrativní, soudní a bezpečnostní zaměstnanci, finanční zaměstnanci a železničáři. Jejich společenským centrem byla nově postavená Sokolovna se sálem a restaurací. Češi se tam scházeli denně na pivo a k jiným společenským příležitostem. Druhou skupinou byli starousedlíci, Maďarorusíni a Židé. Patřilo mezi ně několik úředníků, živnostníků, advokátů, lékařů, lékárník, majitel likérky atp. Byla to vlastně skupina tamější starousedlé inteligence. Jejich společenským centrem byla kavárna žida Davidoviče s výčepem, tanečním parketem, klavírem, saxofonem a bendžem. Třetí skupinou byli rusíni ukrajinského směru, ukrajinští imigranti, soustředění kolem ukrajinsko-nacionalistického spolku Prosvita. Navštěvovali svůj objekt, kde měli i svou společenskou místnost. Členové těchto tří skupin žili svým společenským životem a navzájem se nestýkali. Byli i jedinci, kteří do žádné skupiny nepatřili, jako např. můj kolega Ihnátko, který byl místní Rusín, ale velkoruského zaměření, takže Ukrapokračování na straně 11 10 Vzpomínky na život na Podkarpatské Rusi pokračování ze strany 10 jince nenáviděl, Maďary taky zrovna nemiloval a mezi Čechy se taky necítil jako mezi svými. Stál tedy mimo veškeré dění. Já jsem zpočátku tak- nějak balancoval mezi všemi a hledal si svoje místo. Ani si nepamatuji, jak jsem se dostal mezi Ukrajince, ale jednou jsem dokonce s nimi hrál divadlo, v Gogolově Ženitbě. Byla i mezi nimi učitelka Nasťa, místní Rusínka, ukrajinsky zaměřená, která se často přela s mým kolegou Ihnátkem pro jejich názorové rozdíly. Byla zamilovaná do K.J.Erbena a zpaměti recitovala jeho dlouhé básně česky. Skamarádil jsem se s rusínským učitelem Nikolou Réthym, který byl napůl Maďar a napůl Rusín. Náležel do společenské skupiny maďarorusínské. Chodil často do rodiny ředitele měšťanské školy, kde se etabloval jako „hazibarát“ tzn.domácí přítel, kterážto instituce ještě v té době v této společenské skupině přežívala. Býval to obvykle mladý muž, který dělal společníka paní domu. Rodiny této skupiny se hojně navštěvovaly, pořádaly střídavě hostiny, kde se předvádělo stříbrné a porcelánové nádobí v kombinaci s kuchařským uměním. Chodilo se společně na výlety, na večerní rodinné zábavy a společenské zábavy k Davidovičovi. Málokdy se stalo, že by v této skupině byl příslušník jiné společenské skupiny. Do této skupiny mne uvedl Nikola Réthy a to do rodiny lékárníka, kde měli dvě malé děti. K dětem jednu Fraulein a jednu služku. Paní byla útlá blondýnka Juliška, která se pořád smála, štěbetala maďarsky a hlavně ráda tancovala. Manželky mužů na této úrovni nebyly zaměstnány. S Juliškou jsem se taky skamarádil a začal jsem tam docházet jako házibarát. Protože nemohla nikam chodit sama, bez mužského doprovodu, tak jsem ji ve volném čase všude doprovázel. Chtěla se naučit česky, ale zřídkakdy mně pustila ke slovu. Chodili jsme spolu někdy tancovat do Davidovičivy útulné kavárničky. Její manžel občas chodil s námi, ale protože byl v lékárně sám, nemohl si to často dovolit. Krásné byly turistické výlety do rachovského okolí. Pamatuji si zvlášť na jeden výlet, na jižní hranici s Rumunskem. Na horu Pop Ivan, vysokou kolem 1900m šli jsme tehdy čtyři. Kamarád Réthy, manželka ředitele měšťanské školy a Juliška. Žádné turistické značky, žádné orientační body, jen prales. Sám bych se odtud nikdy nevymotal, obdivoval jsem svého kamaráda a jeho orientační smysl. 15 km tam a 15 zpět. Šli jsme za ním jako ovce. Hřeben Popa Ivana byl travnatý, keřovitý z naší strany pokrytý, červenými rododendrony a jižní svah rumunský, bílými narcisy. Chudinka Juliška byla tak unavená, že jsme ji museli podpírat z obou stran. Já jsem však měl raději výlety na sever od Rachova ke dvěma homolovitým vrchům zvaným Bližnice, na nichž nebyly pralesy, ale poloniny s křovinami a lesíky, otevřené do šířky i dálky, zalité sluncem s výhledem na Jasiňu a Hoverlu. Tam jsem zabloudit nemohl. Tam bylo vše jasné. Jednou jsme s kolegou Ihnátkem vyšli až na kamenitý a balvanovitý vrchol Hoverly a bavili jsme se tím, že jsme volné balvany pouštěly dolů. Skákaly jak gumové míče a ztrácely se někde v údolí. Jednou jsem šel sám na jednu z Bliznic a těsně pod vrcholem jsem si to namířil k osamělému křovisku obsypanému zralými ostružinami. Když jsem k němu došel, tu se zpoza něho vztyčil na zadní medvěd a díval se přímo na mne. Hlavou mi projela myšlenka – nehni ani brvou. Tak jsme se na sebe dívali několik vteřin. On tiše zamručel, spustil se na všechny čtyři, obešel křovisko a valil se dolů po svahu jako velká tmavá koule. Díval jsem se za ním, dokud mi nezmizel z očí. Pak jsem zaujal jeho místo a pustil se do velkých sladkých ostružin. V Rachově jsem si také poprvé v životě nasadil lyže. Běžně v prodeji ještě nebyly. Koupil jsem je od jednoho lesníka, který z Rachova právě odcházel. Byl to do té doby jediný člověk v Rachově, který měl lyže i s bambusovými holemi. Vázání bylo zcela jednoduché z kožených řemínků, po straně s přezkami na utažení. Na podpatku svých turistických bagančat jsem si pilníkem udělal drážku na upnutí a lyže držely jak ulité. Žádné speciální oblečení na lyže nebylo, stačily sportovní kalhoty –pumpky, svetr, čepice a rukavice. Byl jsem tedy v Rachově jediný, kdo měl lyže a když jsem šel s nimi na rameni po Rachově, všichni se za mnou otáčeli. S kamarádem Réthym jsme tedy chodili lyžovat, půjčovali jsme si je navzájem a na sjezdovce jsme se střídali. Přepnout je z jedněch bot na druhé byla záležitost několika vteřin. Bylo to hodně krásné. Na lyžích jsem pak jezdil během svého působení v Koločavě, ale od té doby nikdy víc. Odpočívají již 60 roků ve sklepě. S naší účetní Slávkou jsem někdy po pracovní době zašel k Davidovičovi na sklenku vína. Bylo to velmi chytré děvče. Obdivoval jsem její vytříbenou češtinu a rád jsem poslouchal její řeč. Byla to Češka z královského města a já obyčejný Slezák z Opavska. V létě roku 1933 jsem napsal Soni do Mukačeva, jak je v Rachově krásně a zda by se nechtěla za mnou přijet podívat do Rachova. Tehdy jsme se dohodli, že musíme nějak zařídit, abychom byli sobě blíž a já jsem se tedy nechal přeložit do Barkasova, poblíž Mukačeva. Páni v Užhorodě však se mnou ještě vymetli notářské úřady v Koločavě a ve Velké Dobroni, než mne definitivně v únoru r. 1935 přeložili do Činaďijova. Brzy na to dne 15.3.1935, jsme před oltářem mukačevského kostela poklekli vedle sebe a kanovník Leščitin nám podle řeckokatolického způsobu položil oddavkové věnečky na temena našich hlav. Psal se rok 1938. Sudety byly už obsazeny Němci a jižní část Podkarpatska i s Mukačevem, Maďary. Demarkační linie probíhala korytem řeky Latorica, asi 8 km od Činadijova, kde jsme v té době bydleli. V Činadijově bylo umístěno čsl. Vojsko s tanky a obrněnými transportéry. Naše vojsko mělo tehdy prvotřídní výzbroj a výstroj. Maďaři prakticky žádnou. Jen jízdní kola, koně a pušky. Převaha našich byla tak očividná, že se jednou vojáci z dlouhé chvíle vypravili s obrněným transportérem s vojáky a naježenými kulomety do Mukačeva. Objeli tam s rachotem a vlající československou vlajkou několikrát dokola náměstí a vrátili se zpět. Překvapení Maďaři i s vojáky se z úžasu nevzpamatovali, ani když už byli naši pryč. V březnu 1939, když Němci obsazovali Čechy a Moravu, pohnuli se i Maďaři. Naše vojsko již bylo o všem vyrozuměno a ustupovalo se svými tanky a obrněnými vozy před Maďary na kolech a selských vozech – bez jediného výstřelu. My jsme ustupovali s nimi, až do Svaljavy. Asi 9 km od Mukačeva. Ubytovali jsme se tam u Soniných příbuzných a když Maďaři obsadili Svaljavu, tak nám nezbylo než se vrátit zpět do Činadijova. Asi po čtrnácti dnech, to byl u nás na návštěvě můj tchán, jednou pozdě večer přišli dva četníci. Měli na přilbách kohoutí péra a prý abych šel s nimi. Manželka mne samozřejmě nechtěla pustit a po krátkém dohadování se rozhodla, že půjde s námi. Přišli jsme na četnickou stanici, kde už bylo asi 60 lidí, muži a ženy v oddělených místnostech. Byli to místní komunisté a Češi. Tam jsme stáli až do rána a ráno s námi začali sepisovat nějaké zápisy. Večer za tmy nás vyvedli a hnali směr Mukačevo. Když jsme se blížili k Latorici, říkám manželce: Snad nás nechtějí postřílet a naházet do řeky, a abych ji povzbudil tak jsem dodal. Za vlast se sladce umírá… Manželka celou dobu nepromluvila ani slovo. V Chustu totiž Madaři postříleli mnoho lidí a házeli je do Tisy. My jsme však v klidu přešli most a za chvíli byli v Mukačevě. Zavedli nás do nějaké školy. Muže do jedné třídy, ženy do vedlejší. Museli jsme si sednout zády ke zdi a uprostřed stál voják s puškou a lucernou. Občas zarachotil s uzávěrem pušky a doprovázel to slovy: Čechoukrajinská bando, postřílet vás všechny! Během noci jeden ze zajatců ve spánku něco vykřikl a hned na to se ze sousední třídy ozval lomoz. Zanedlouho vešel do dveří voják a zavolal: Je tady Vávra? Přihlásil jsem se a odvedl mne do vedlejší třídy. Kolem zdi seděly ženské, stejně jak v naší třídě a uprostřed místnosti stála moje manželka, dva vojáci a major, který ji konejšil maďarsky, slovy: Neračte se zneklidňoval milostivá paní, račte se podívat, pan manžel je v pořádku. Soňa se mě ptala jestli mne nebili, tak jsem ji vše vysvětlil. Major se ji zeptal: Neračte si přát šálek kávy? Pak se obořil na vojáčka, který na vše hleděl s otevřenou pusou slovy: Mit bámulsz? (Co čumíš?) Běž, dones kávu, slamník a židli, rychle! Všichni jsme scénu vyjeveně pozorovali. Major slíbil manželce, že hned ráno pošle pro našeho mukačevského známého Maďara, který za nás měl intervenovat. Mezitím vojáček donesl všechno, co mu major nařídil. Manželka si sedla na slamník, kávu si dala na židli a já odešel do vedlejší místnosti. Ráno skutečně přišel náš známý, význačný maďarský činitel, manželku pustili domů a mně taky přislíbili propuštění. Pustili mne až za 14 dní. V naší třídě byl fungující vodovod, kam chodili všichni zadržení ze sousedních místností. Jednou přišel pro vodu i můj kamarád z Rachova, Nikola Réthy. Nesměli jsme mluvit, tak jsme se jen pozdravili očima. Druhý den mi donesl moták a šeptl mi jméno mukačevského lékárníka. Po mém propuštění jsem mu moták předal. Manželka mi později vyprávěla, jak tam u té zdi seděla nervově napružená, vojáci kolem ní chodili, nazvedávali ji baret stažený do čela, svítili ji do obličeje lucernou a potichu si něco šeptali. Když do toho uslyšela výkřik z vedlejší místnosti, tak už se neovládla, vyskočila ze země, vrhla se na jednoho vojáka a začala se s ním tahat o pušku a křičet ať ji ihned přivedou manžela. Druhý voják zavolal majora a ten jí s typicky maďarskou zdvořilostí konejšil.. Po mé propuštění jsme ještě nějakou dobu bydleli v našem bytě a já jsem se musel denně hlásit na četnické stanici. V květnu nám na činadijevské nádraží přistavili nákladní vagony a jeden osobní. Naložili jsme si vše, co jsme měli a odjeli do Čech. Nikoliv však přes Slovensko, tam nás Slováci nepustili, ale přes Maďarsko a Vídeň do Brna. Tam jsme vystoupili a já jsem se hned hlásil na Zemském úřadě o místo..Vagon s našimi věcmi jsem poslal svému bratrovi do Holešova. Na úřadě jsem dokonce hned dostal zálohu na plat a nějakou dobu jsem se rodinou potloukal v Brně po podnájmech, kde se naše malá dcerka seznámila s brněnskými blechami a štěnicemi. Pak jsme na nějakou dobu odjeli k mým rodičům, nějakou dobu jsme bydleli u bratra a koncem léta jsem obdržel dekret na místo u Zemského úřadu v Brně. Ale to už byla jiná historie. 11 Volání domoviny Byl jsem v pozdním létě zlákán kamarádem od Slaného k několika dnům k návštěvě Šumavy. Ač jsem tam nebyl poprvé, objevil jsem zde kouty, které mi opravily mou představu o těchto horách. Vždy jsem dával přednost členitým horám s vysokými kopci a dalekými výhledy. – teď vím, že i Šumava mi může nabídnout místa podle mé chuti. Pominu zde horu Kleť v předhůři, odkud je až dosud nepoznaný čarokrásný výhled na všechny světové strany – nacházím i zde vyvýšeniny, odkud mám krajinu jako na dlani. Mám na mysli např. kouzelný kout zvaný Knížecí Pláně poblíž Borové Lady. Výhledy do kraje jsou odtud méně rozsáhlé, zato o to důvěrněji působící, pro běžného pěšího turistu snadno dosažitelné. Když se k tomu přidruží přívětivé počasí, chtělo by se tu prodlévat donekonečna. Zamířili jsme k místnímu opuštěnému hřbitovu, který byl kdysi nezbytnou součástí kdysi kvetouci německé vesnice Knížecí Pláně – německy Finptesrau. Pohled na polozbořené náhrobky je nadmíru skličující. Ti pohřbeni pod nimi ještě umírali bez tušení, jaký osud již v nedaleku potká jejich soukmenovce a celou blahobytnou ves. Jistě i sem dolehla předválečná histerická euforie jejich pohraničních rodáků, kteří se tak radostně loučili s První republikou. Z jejich počátečního jásotu zůstalo tragické vystřízlivění symbolující tímto hřbitovem, jedinou to stopou zmizelého etnika, které jsme kdysi neprozíravě do naši země pozvali. Koho by nenapadla paralela s dnešním náporem emigrační vlny do Evropy. Podobnost až hrozivá a zároveň poučná. Nejsme proti přistěhovatelství – masový vpád cizích etnik však nedělá dobrotu.- Pozvolné, já tomu říkám aplikační migrace jak tomu bylo stěhování hlavně Čechů na Pod. Rus přineslo této zemi prospěch bez vedlejších úmyslů si zdejší lid jakkoliv podmanit. Příliv Čechů i Slováků měl pro tuto zemi blahodárný dopad a nebyli to Rusíni, kvůli nimž jsme tuto zemi opouštěli. Odcházeli jsme se smutkem, ale dobrovolně – ví se proč. I když tomu bylo u zde pohřbených jinak – soužití s Čechy jim nevonělo – chápal jsem jejich touhu i přání spočinout po odsunu vedle svých drahých předků. Ta paní, která na mě hledí z keramické podobizny, jistě trpěla steskem po tomto nádherném šumavském rodišti, až se jí splnil dávný sen o návratu do rodné země, i když jen ve stavu bezživotí. Stál jsem nad tímto staronovým náhrobkem pohroužen do myšlenek, v čem mám s tou mrtvou společného. Ano, byl nám oběma vlastní dlouholetý nostalgický pocit v podobě nekončící touhy vrátit se tam, kde jsme prožívali jaro svého života. Cením si na té neznámé, že ač prožila jistě většinu svého života v lepších podmínkách než my v blaženém socialismu, nad všechny pozemské statky by volila život v chudším, leč milovaném rodišti. Pokračoval jsem ve svých úvahách: Ač ne všichni doplatili vlastní vinou na úchylné ambice šílených maniaků moci – pout našich životů se uzavírá smírně bez zašti kvůli dávných křivdám. Stejně jako Francouzi si podávají ruce po staletém nepřátelství, proč by to nemělo být jinak u nás. Zažíváme epochu velkých smíření, slavme to i my, kteří jsme se toho dožili. Jan Roman www.subcarpathia.cz Vydává: Spolek „Přátelé Podkarpatské Rusi“ – Brno; kontaktní adresa: Radnická 8, 602 00 Brno • Redakční rada: ing. Libor Chytilek, e-mail: [email protected]; ing. Arnošt Mader, e-mail: [email protected]; mgr. Petr Stavinoha, e-mail: [email protected] • Zlom a grafická úprava: Adam Blažke, e-mail: [email protected] • Došlé příspěvky mohou být redakčně kráceny. • www.subcarpathia.cz 12
