mosty k porozumění

Transkript

mosty k porozumění

Účastnili se mj. Newcomb Greenleaf, Ph.D., profesor informatiky z Kolumbijské university; Jeremy W. Hayward, Ph.D., profesor z Naropova institutu
v Coloradu; Robert B. Livingston, M.D., profesor neurovědy z Kalifornské
university v San Diegu; Luigi Luisi, Ph.D., profesor chemie z Federálního
polytechnického institutu v Curychu; Eleanor Roschová, Ph.D., profesorka kognitivní psychologie z Kalifornské university v Berkeley, a Francisco
J. Varela, Ph.D., profesor kognitivních věd a epistemologie z Ecole Polytechnique a Institutu pro neurovědu v Paříži.
DharmaGaia
MOSTY K POROZUMĚNÍ
Co je podstatou lidské mysli? Mohou mít počítače vědomí? Můžeme
se naučit soucítění? Kdy vstoupí vědomí do lidského embrya? Tyto
a další otázky byly předmětem prvního velkého dialogu západních
vědců s tibetským dalajlamou (1987). Tématy byly výzkum mozku
a vědomí, kognitivní vědy, neurovědy, experimentální psychologie,
umělá inteligence a filosofie mysli. Kniha ukazuje nejen hluboký zájem
dalajlamy o současnou vědu, ale i možnosti, jimiž může buddhismus
přispět k výzkumu lidské mysli.
Edice
Mosty
Jeremy W. Hayward, Ph.D., a Francisco J. Varela, Ph.D.
Rozhovory předních vědců s dalajlamou
o zkoumání lidské mysli
Jeremy W. Hayward a Francisco J. Varela
buddhismus – kognitivní vědy – sebepoznání
Knížky pro přemýšlivé lidi
DharmaGaia  edice Mosty  sv. 1
  
Color profile: Uncoated - FOGRA29 (ISO 12647-2:2004)
Composite Default screen
Přeložil Michal Šašma
Odborná spolupráce Jiří Holba (buddhismus), Petr Hromek
(filosofie vědy, logika), Marek Petrů (biologie, filosofie mysli)
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Bstan-’dzin-rgya-mtsho, dalajlama XIV.
Mosty k porozumění : rozhovory předních vědců s dalajlamou o zkoumání lidské mysli / J.W. Hayward a F. J. Varela ; [z anglického originálu …
přeložil Michal Šašma]. – 1. vyd. – Praha : DharmaGaia, 2009. – 332 s. –
(Edice Mosty) Název originálu: Gentle bridges
001:2–1 * 165.194 * 24–1/–9 * 243.4 * 130.31 * 573.4/.5 * 575.8 * 001.83
* 24–37 * 001–051
– věda a víra
– kognitivní věda
– učení buddhismu
– tibetský buddhismus
– mysl – interdisciplinární aspekty
– život – interdisciplinární aspekty
– evoluce (biologie) – interdisciplinární aspekty
– duchovní vůdci – Tibet (Čína) – 20.–21. stol.
– vědci – 20.–21. stol.
– diskuse
00 – Věda. Všeobecnosti. Základy vědy a kultury. Vědecká práce [12]
Copyright © by Jeremy W. Hayward and Francisco J. Varela, 1992
Translation © by Michal Šašma, 2009
Czech edition © by DharmaGaia, 2009
ISBN 978–80–86685–83–0
...
24. dubna 2009 12:37:43
4
Obsah
Předmluva
Úvodní proslovy
5
10
Jeremy W. Hayward — Vědecká metoda a ověřování
Hledání objektivní skutečnosti
Počátky ve středověku
Rozbití středověkého pohledu
Úspěch newtonovského programu
Vědecká jistota
Logický empirismus
Problémy s logickým empirismem
15
15
17
19
20
21
24
27
Rozhovor — Otázky metody
Buddhistická epistemologie a logický empirismus
Logika existence
Iluze vnímání
Aplikace logiky na otázku existence
Verifikace meditativní zkušenosti
38
38
49
54
56
61
Francisco J. Varela — Vnímání a mozek
Nervový systém a schopnost pohybu
Neurony umožňují komunikaci mezi vzdálenými buňkami
Co jsou neurony?
Komunikace mezi neurony
Neuronové okruhy
Dva hlavní předpoklady neurovědy
67
67
70
72
75
78
81
Rozhovor — Smyslově cítící bytosti
Co je přizpůsobení?
Co je cítící bytost?
Živá hmota
Příčiny okamžikové změny
Kálačakra, moderní kosmologie a neurologie
Výzkum snů
83
83
85
91
93
98
101
329
...
22. dubna 2009 13:28:00
329
Eleanor Roschová — Kognitivní psychologie
Historické kořeny kognitivní psychologie
Introspekcionismus
Behaviorismus
Kritické námitky proti behaviorismu
Kognitivní psychologie a psychologie informačního zpracování
Velmi krátkodobá pamě
Krátkodobá a dlouhodobá pamě
106
107
107
111
118
122
125
127
Rozhovor — Já, ne-jáství a smyslové vědomí
Kognitivní psychologie a buddhistické myšlení
Já a ne-jáství
Co je samotnou přirozeností mysli?
Co je základem kontinuity?
Smyslové vědomí
133
133
135
141
144
150
Newcomb Greenleaf — Umělá inteligence
Co je to počítač?
Programy
Co je inteligence?
Čtyři strategie výzkumu umělé inteligence
Hra v šachy
Expertní systém
Společenství mysli
Počítače ve společnosti
155
156
160
162
165
166
168
171
175
Rozhovor — Vědomí, hrubé a jemné
O umělých myslích
Mohou mít počítače vědomí?
Počátek vědomí
Stejné tělo, jiná osoba
Úrovně vědomí
Dualismus, jemnější a hrubší těla
178
178
183
186
187
190
197
Robert B. Livingston — Vývoj lidského mozku
Evoluční důležitost spolupráce
Oplodnění
Důležitost péče během těhotenství a prvních let
201
201
204
207
330
...
22. dubna 2009 13:28:00
330
Kdy a kudy do embrya vstupuje vědomí?
Raný embryonální vývoj
Uspořádání nervové soustavy
Jak raný mozek řídí vnímání
Úloha pocitů v paměti
211
212
214
219
224
Rozhovor — Vnímání a vědomí
Od smyslového vědomí k pojmovému
Zjišující a nezjišující vědomí
Buddhistická definice vědomí
Je vnímání o světě „tam venku“?
Kdy je vnímání platné?
Jak buddhismus potvrzuje platnost vnímání?
228
228
230
232
235
243
250
Francisco J. Varela a Luigi Luisi — Evoluce života
Jak se formovaly hlavní myšlenky evoluce?
Modifikace prostřednictvím potomstva
Přizpůsobení
Nová syntéza
Molekulární evoluce
Počátek života
Altruismus
Druhy se v žití na této planetě nezlepšují
Tlak výběru není hlavním faktorem přizpůsobení
254
254
255
260
261
263
268
272
275
276
Rozhovor — Evoluce, karma a soucit
Kritika populární představy boje o přežití
Karma a evoluce
Má evoluce nějaký směr?
Lze se naučit soucitu?
280
280
283
288
292
Závěrečné poznámky
O účastnících
Doslov překladatele
302
304
307
Literatura v češtině
Rejstřík
313
315
331
...
22. dubna 2009 13:28:00
331
Předmluva
Předmluva
V říjnu 1987 se do severní Indie vydala skupinka vědců, aby se
setkala s Jeho Svatostí dalajlamou, duchovním i světským vůdcem tibetského národa. Všichni tito vědci se profesionálně zabývali některou ze stránek výzkumu nebo teorie, které se týkají
moderních vědeckých přístupů k mysli a životu. Kromě toho se
většina z nich věnovala buddhismu. Vědci se po šest dní scházeli dopoledne i odpoledne s dalajlamou v obývacím pokoji jeho
rezidence. Doprovázeli je dva tibetští učenci, dva tlumočníci
a několik pozorovatelů. Jednalo se o bezprecedentně důkladnou, bohatou a přátelskou výměnu názorů mezi význačnými
představiteli dvou světových tradic: vědy na Západě a náboženství na Východě. Čas ukázal, že šlo jen o první z celé řady konferencí na téma Mysl a život s účastí Jeho Svatosti a západních
vědců. Tato kniha je tedy editovaným záznamem oné první
řady setkání.
Jeho Svatost dalajlamu na setkání doprovázel geše Ješe Thabkhe, profesor buddhistických studií z Centrálního institutu
vyšších tibetských studií v indickém Sárnáthu, a geše Palden
Drakpa z Tibetského domu v indickém Novém Dillí. Tibetský
titul geše zhruba odpovídá západnímu doktorátu.
Mezi zúčastněnými vědci byli Newcomb Greenleaf, PhD.,
profesor informatiky z Kolumbijské university; Jeremy
W. Hayward, PhD., profesor z Naropova institutu v Coloradu;
Robert B. Livingston, M. D., profesor neurovědy z Kalifornské
university v San Diegu; Luigi Luisi, PhD., profesor chemie
5
Předmluva
...
22. dubna 2009 13:27:49
5
z Federálního polytechnického institutu v Curychu; Eleanor
Roschová, PhD., profesorka kognitivní psychologie z Kalifornské university v Berkeley; Francisco J. Varela, PhD., profesor
kognitivních věd a epistemologie z Polytechnické školy a Institutu pro neurovědu v Paříži.
V době čínské invaze do Tibetu v roce 1959 odvedla Jeho
Svatost tisíce Tibeanů do indického bezpečí a nyní stojí v čele
tibetské exilové vlády v Dharamsale. Dalajlama navštívil při četných příležitostech Evropu i Severní Ameriku a je celosvětově
uznáván jako velký duchovní učitel a mírotvorce. V roce 1989
obdržel Nobelovu cenu za mír. Po celý svůj život projevuje
Jeho Svatost zájem o vědu — dalajlama prohlásil, že kdyby nebyl mnichem, býval by se rád stal inženýrem. Nad rámec tohoto osobního zájmu vede mezi buddhisty kampaň za zahájení
opravdového dialogu s vědci.
Jak k tomuto setkání došlo? Dr. Varela hovořil s Jeho Svatostí
na několika veřejných mítincích v Evropě a pokaždé odcházel
frustrován pocitem, že plodnému dialogu zamezil nedostatek
času a příliš masivní účast veřejnosti. Při své návštěvě Paříže
v roce 1986 pozval dalajlama Dr. Varelu opět na debatní schůzku. Jejich rozhovor trval více než hodinu a v jeho průběhu byl
Dr. Varela intenzivně dotazován na neurovědu. Když se hodina
vyhrazená k hovoru chýlila ke konci, asistenti Jeho Svatosti začali naléhat, že je čas odjet na recepci do Assemblée nationale
(dolní komory francouzského parlamentu). Při svém odchodu
řekl dalajlama Dr. Varelovi: „Musíme si promluvit víc, ale nemohu tomu věnovat dost času, když jsem te na návštěvě na
Západě. Kdybyste mohl přijet do Dharamsaly, vyhradil bych si
týden volna. A vezměte s sebou, koho budete chtít.“ Zhruba
v téže době jeden žák Jeho Svatosti, podnikatel Adam Engle,
zvažoval vzhledem k dalajlamovu živému zájmu o vědu možnost zorganizovat jeho setkání s vědci. Engle a Varela se sešli,
a tak se zrodila první z konferencí Mysli a života. Finanční podporu zajistil grant pana Branca Weisse z Curychu ve Švýcarsku
6
Předmluva
...
22. dubna 2009 13:27:49
6
a dary Společnosti Adama Englea. Konferenci koordinovali Engle a Varela spolu s Michaelem Sautmanem, M. A., z Berkeley
v Kalifornii.
Dalajlamovo sídlo se nachází několik mil prudkého stoupání
od Dharamsaly, poblíž městečka McLeod Ganj obývaného tibetskými uprchlíky. Skupina návštěvníků se ubytovala v penzionu, který je od rezidence vzdálen asi půl míle dolů po svahu.
Snídali jsme na verandě s výhledem do údolí a po snídani nás
džípy odvezly nahoru k rezidenci. U vchodu do rezidence jsme
pokaždé museli projít decentní bezpečnostní prohlídkou. Pak
jsme pokračovali do obývacího pokoje. Jeho Svatost vstoupila
vždy přesně o deváté a okamžitě následovala intenzivní diskuse.
Po dopolední debatě jsme sjeli nebo sešli dolů na rychlý oběd
a zase se vraceli na odpolední setkání. Rána byla svěží a chladná,
ale jasné odpolední slunce nás přes den zahřálo. Ze sídla Jeho
Svatosti byl vidět zářivý, zasněžený přední hřeben Himálaje. Po
večerech jsme sedávali na verandě a sledovali západ slunce
a rozsvěcení světel v rušném městě Dharamsale daleko pod
námi.
Atmosféra setkání byla záměrně velice neformální. Schůzky
byly nahrávány i natáčeny kamerou: existoval sice obecný záměr jednání nějakým způsobem zveřejnit, avšak všichni jsme se
také shodli, že naším hlavním cílem je živá diskuse s dalajlamou
o oboustranně zajímavých otázkách. Shromáždění vědců a náboženských představitelů občas trochu připomínají divadelní
hry, jejichž role jsou napsány k ohromení veřejnosti a v nichž
dochází jen k minimálnímu skutečnému dialogu. Tomu jsme
se všichni chtěli vyhnout. Klíčovými přísadami byl dostatek
času, skupina vědců, jimž rovněž záleželo na respektující interkulturní výměně, a ochrana před bezprostřední přítomností veřejnosti. Jako další klíčový faktor zapůsobila pomoc dvou vynikajících tlumočníků — jednoho Tibeana a jednoho Zápaana.
Šlo o Thubtena Džinpu z Ganden Shartse College v indickém
Mundgodu a B. Alana Wallace, duchovního vůdce Dharma
7
Předmluva
...
22. dubna 2009 13:27:49
7
Friendship Foundation z amerického Seattlu. V diskusích docházelo často k dlouhým pauzám, když se tlumočníci radili ve
snaze najít ekvivalenty v anglickém a tibetském jazyce. Tento
proces byl zcela zásadní, pokud jsme měli předejít četným nedorozuměním. Přesto však fungoval překlad většinou jen jako
pomůcka, nebo dalajlama k nám obvykle promlouval přímo
anglicky a pouze příležitostně si žádal, aby mu byla naše angličtina přeložena.
Každé ráno měl jeden z vědců obecnou přednášku o svém
oboru. Tyto přednášky byly sestaveny tak, aby informovaly
ne-vědce, jakými jsou dalajlama a jeho tibetští kolegové. Měly
za účel jednoduchým způsobem představit zásadní prvky dané
disciplíny a poskytnout inspiraci k dialogu. Při odpoledních
setkáních se diskutovalo nebo dalajlama předložil související
témata z buddhismu. Vědci byli vybráni tak, aby dokázali pokrýt spektrum oboru dnes nazývaného „kognitivní vědy“ — ty
reprezentují určité sbližování neurovědy, experimentální psychologie, umělé inteligence a filosofie mysli. Pořadí dopoledních přednášek mělo sloužit postupnému pronikání do této
mezioborové oblasti.
Jak dny ubíhaly a my jsme se uvolnili a začali si navzájem
lépe rozumět, byly čím dál větší úseky dopoledních i odpoledních setkání vyplněny dialogy a debatami. Místnost neustále
prostupovala vřelá, přátelská a neformální atmosféra. Téměř
nikdy nechyběl smích a humor. Přesto byla ve vzduchu cítit
také jistá ostražitost — všichni byli velice bdělí a pozorní. Bylo
to prostředí jako stvořené pro intelektuální bádání a prohlubování porozumění.
Poslední dopoledne se neslo v duchu oboustranných projevů
vděčnosti za tuto živou a významnou výměnu názorů. Zvláš
vědci byli dalajlamovi hluboce vděční za ochotu, s níž věnoval
tolik času ze svého nevídaně zaplněného rozvrhu. Silný dojem
na nás udělalo také jeho porozumění probíraným tématům
a otevřenost dotazům.
8
Předmluva
...
22. dubna 2009 13:27:49
8
Atmosféru těchto setkání jsme se snažili přenést i do této
knihy, nakolik nám to jen struktura písemné formy dovolila.
Rozhovory samotné se někdy pohybovaly sem a tam, od tématu
k tématu, a často jsme se k určitému problému vraceli i několik
dní poté, co byl poprvé nadnesen. Zde předložený přepis našich
diskusí představuje skloubení témat, jež se při rozhovorech vystřídala během šesti dní. Čtenáři dobře obeznámení s jednou
nebo druhou tradicí zjistí, že dialogy nebyly vždy nutně hluboké a průlomové, nicméně vždy se v nich objevilo něco cenného.
Domníváme se, že to nejzajímavější na nich je povaha kladených otázek, vypořádávání se s terminologickými a systémovými obtížemi a s některými citlivými oblastmi. Poprvé se tak začalo mapovat území, na němž se zmíněné dvě tradice setkávají.
Naše setkání nebylo úplně prvním dialogem mezi vědou
a buddhismem a i po něm proběhly další. Doufáme, že tyto
rozhovory budou sloužit jako vzor pro jiné podobné události
různého formátu a na různých místech světa. Na setkání,
o nichž zde podáváme zprávu, navázala v roce 1989 kratší dvoudenní konference Mysl a život II v Los Angeles. Tato událost
svedla dohromady čtyři severoamerické neurovědce a dalajlamu. Setkání Mysl a život III se konalo v listopadu 1990 — probíhalo opět jeden týden v Dharamsale. Při něm se konference
zaměřila na emoce a léčení. Koordinoval je Dr. Daniel Goleman a účastnilo se jich šest osobností z Evropy a Severní Ameriky. Čtvrté setkání se nyní plánuje na rok 1992; tématem bude
spánek, snění a umírání.* S potěšením tedy oznamujeme, že
dialog pokračuje.
* Dalajlama a Varela: Spánek, sny a umírání. DharmaGaia, 2009 (pozn.
čes. red.).
9
Předmluva
...
22. dubna 2009 13:27:49
9
Úvodní proslovy
Úvodní proslovy
DALAJLAMA: Vítám vás. Hluboce si vážím snahy organizátorů i účastníků. Již poměrně dlouhou dobu mám velký zájem na
úzké spolupráci mezi východní filosofií, konkrétně buddhismem, a západní vědou. Mým základním cílem jako lidské bytosti je neustále zdůrazňovat důležitost soucitu a laskavosti,
a tím pomáhat budovat lepší, šastnější lidskou společnost a jasnější budoucnost.
Jsem přesvědčen, že tento hlubinný lidský cit je klíčovým
faktorem pro pozitivní vývoj. Vzhledem k tomuto pozitivnímu
základnímu lidskému cítění obsahuje buddhistická nauka určitý potenciál, jímž může přispět k dalšímu vývoji. K tomu může
přirozeně dojít jedině pomocí mentálního tréninku, nikoli chirurgickým zákrokem nebo injekcemi. Výsledkem takového
mentálního tréninku jsou mentální kvality jako soucítění či laskavost a bdělost. K rozvinutí těchto kvalit je však velmi důležité
vědět více o podstatě mysli nebo vědomí.
Věda a technologie západní civilizace přinášejí společnosti
obrovský užitek. V důsledku vysoce rozvinuté technologie
však také přibývá úzkosti a strachu. Domnívám se, že mentální a materiální rozvoj musí být ve vzájemné rovnováze, aby
dohromady mohly vytvářet lidštější svět. Jestliže se zbavíme humánních hodnot a lidské bytosti se stanou součástí nějaké mašinérie, pak nemůžeme být osvobozeni od bolesti
a slasti. Nejsme-li osvobozeni od bolesti a slasti, bude pro nás
velmi obtížné stanovit hranice mezi správným a špatným. Bo10
Úvodní proslovy
...
22. dubna 2009 13:27:49
10
lest a slast jsou témata, která přirozeně zahrnují cítění, mysl
a vědomí.
Je tedy nanejvýš důležité, aby západní věda se svým materiálním rozvojem spolupracovala s východním rozvojem mentálním.
Někdy mají lidé dojem, že tyto dvě věci jsou velmi různé, ba neslučitelné. To se však v posledních letech změnilo. Někteří západní vědci se ve svém výzkumu propracovali k nanejvýš citlivým
a hlubokým otázkám, jako třeba: Co je mysl? Co je „já“? Co je lidská bytost? Rozvíjí se filosofičtější tendence, nový trend. Abychom nějak přispěli k budoucnosti lidstva, je mimořádně důležité, aby lidé, kteří jsou v těchto oblastech profesionály, spolu vedli
dialog. Doufám, že toto setkání bude začátkem, že podnítíme
nový zájem a že další lidé z jiných míst a jiných oborů projeví větší
porozumění a uskuteční se další výzkum.
Naším prvořadým cílem je prospět budoucímu lidstvu. Druhou úrovní je samotné zkoumání. Jako buddhista mám za to, že
je velmi důležité znát nejnovější vědecké objevy související
s myslí, vztahem mysli a mozku a tak dále. Například bych rád
věděl, zda z vědeckého hlediska existuje nějaká taková oddělená
entita, jakou je mysl nebo vědomí. Na určitých úrovních existuje velmi těsné spojení mezi tělem a myslí, když však nakonec
dospějeme k nejhlubší přirozenosti mysli, zjistíme, že je nezávislým a odlišným faktorem. Prostřednictvím tohoto setkání
bych rád představil buddhistům obecně, a obzvláš tibetským
buddhistům z různých vzdělávacích center, západní vysvětlení
mysli, vztahu mezi myslí a tělem a tak dále.
V buddhismu obecně, a zvláště pak v buddhismu mahájánovém, který zahrnuje tantrajánu, existuje mnoho vysvětlení
a metod souvisejících s myslí a vztahem mysli a těla.* Nejvyšší
* Tibetští buddhisté patří k těm, kteří dělí buddhismus na dvě hlavní tradice: hínajánu (v sanskrtu doslova „malý vůz“), která je dnes reprezentována
hlavně théravádovými školami jihovýchodní Asie a Šrí Lanky, a mahájánu
(v sanskrtu doslova „velký vůz“), kterou představují tibetští, čínští a japonští
buddhisté. Podle druhých jmenovaných zahrnuje mahájána v sobě i hínajá-
11
Úvodní proslovy
...
22. dubna 2009 13:27:49
11
tantrajánové nauky se do velké míry zaobírají určitým zvláštním druhem energie. Existují techniky, jimiž lze kontrolovat
tělesné funkce, např. tělesnou teplotu, a ještě dnes žijí lidé
schopní dosáhnout na základě cvičení neobyčejných prožitků.
Někteří západní vědci se o tyto otázky zajímají a východní vysvětlení mysli a vztahu mezi myslí a nervovou soustavou jim při
tom pomohlo. Společné úsilí by mohlo být pro výzkumníky
daných oblastí užitečné. To vše jsou důvody, proč si myslím, že
by toto setkání mohlo být prospěšné.
Svým starým přátelům, kteří toto setkání zorganizovali a připravili, bych chtěl vyjádřit hluboké poděkování. Je to zde naprosto neformální a já to tak mám vždycky raději. Každý může
plně vyjádřit svou individuální povahu, a to je přece důležité,
že? Je to tu velice skromně zařízeno, takže se možná budete cítit nepohodlně, ale na druhé straně zase máme velmi pěkné počasí. Navzdory nedostatečnému vybavení jsou zde překrásné
zasněžené hory a ty nám poskytují krásný výhled. Ještě před několika málo dny sněžilo, ale nyní jasně svítí slunce, a já doufám,
že tohle počasí vydrží.
FRANCISCO J. VARELA: Děkujeme, Vaše Svatosti. Pro
všechny nás zúčastněné je, jak jste řekl, tato možnost opravdového dialogu mezi buddhistickou meditační tradicí a vědou
předmětem toho nejvyššího zájmu, a to jak kvůli prospěchu
světa, tak z hlediska našich individuálních zájmů jako vědců.
Skutečnost, že někteří z nás jsou již buddhisty, nás nevyhnutelně přivedla k položení jistých otázek, z nichž některé, jak doufám, budeme moci v následujících dnech zkoumat. Nedomnívám se, že by tento dialog mohl vyřešit něco konkrétního, ale je
mou nadějí, že pro obě tradice dokážeme ustavit nějaký standard respektujícího a pozorného přístupu — standard stavby
nu. Kromě toho existuje podle Tibeanů vyšší úroveň mahájány nazývaná
různě — jako tantra (tantrajána), mantrajána nebo vadžrajána. O této nejvyšší
úrovni se má za to, že zahrnuje nižší mahájánu i hínajánu (pozn. překl.).
12
Úvodní proslovy
...
22. dubna 2009 13:27:49
12
mostů spojujících naše tradice ohleduplným a mírumilovným
způsobem.
Rád bych v rychlosti prošel náš program, abychom měli povšechnou představu o tom, kam se budeme ubírat.
Vaše Svatosti, jsme si vědomi, že většina vašich znalostí
o vědě se týká věd fyzikálních. Osobně však zastávám přesvědčení, že přirozený most mezi buddhistickou tradicí a vědami
nevede přes vědy fyzikální, ale přes vědy, které se zabývají přímo myslí a životem — tedy zhruba přes to, čemu se dnes říká
kognitivní vědy — a zajisté také přes vědy o životě (life sciences). Právě proto jsme dali našemu programu název „Mysl a život“, a nikoli „Věda a buddhismus“.
Zdá se, že v předchozích dialozích, které jste vedl s vědci, nebylo jasné, co představuje věda jakožto činnost. Co vlastně vědci dělají? Je velmi důležité mít nějakou základní představu o vědeckém procesu. Právě z toho důvodu jsme do programu
zahrnuli i diskusi o vědě coby lidské činnosti. Co znamená vědecky pracovat a čím je věda z hlediska svých teorií a jejich ověření? Jak věda ověřuje své vlastní teorie?
Poté se posuneme k věcnějším oblastem a začneme představením neurovědy (neurobiologie a věd o mozku). A protože
neurověda pokrývá obrovské pole zkoumání a není v našich
možnostech obsáhnout všechno, rozhodli jsme se zaměřit nejprve na základní principy nervové soustavy a toho, jak nervová
soustava organizuje chování. Další oblastí bude kognitivní psychologie — ta přímo zkoumá chování, a v kognitivních vědách
hraje tudíž roli, která ji v jistém smyslu přibližuje buddhistickým teoriím mysli.
Velmi zajímavá součást západního pohledu na to, jak je třeba
přistupovat k mysli, je v moderních teoriích spjata s umělou inteligencí. Jde zde o představu, že víme-li, jak funguje mysl,
měli bychom být schopni nějakou zkonstruovat. Je to velmi
důležitá součást dnešního západního pohledu na to, jakými postupy by se měla mysl vysvětlovat.
13
Úvodní proslovy
...
22. dubna 2009 13:27:49
13
Dále jsme pokládali za důležité pochopit vývoj mozku od
oplodnění po narození. To nám dovoluje chápat, jak se komplexní lidský mozek vyvíjí ze základní struktury společné všem
nervovým soustavám. A nakonec budeme mít přednášku o evoluci. V klasickém pojetí není evoluce součástí kognitivních věd:
ty se zaměřují více na kognitivní psychologii, umělou inteligenci a lingvistiku. Nicméně, domnívali jsme se, že je důležité sem
evoluci zařadit, protože bez pochopení západního pohledu na
to, jak živé věci vznikají, je velmi obtížné pochopit pohled na
to, jak fungují.
Všichni jsme se dohodli, že při dopoledních přednáškách budeme mluvit jako — jak se říká — klasičtí vědci; to znamená, že
jsme se usnesli na tom, že budeme své obory prezentovat v jejich nejstandardnější podobě. Mám-li nyní mluvit za sebe (ale
vím, že to platí i o ostatních), jsem spíše „vědcem-kacířem“.
V mnoha případech nezastávám stejná stanoviska jako moji kolegové. Nicméně ze slušnosti vůči vám, Vaše Svatosti, se budeme při našich dopoledních setkáních snažit být tak průměrnými vědci, jak to jen půjde. Pro každého z nás to bude poněkud
nezvyklé, ale myslím, že je důležité nabídnout vám reprezentativní hledisko. Své vlastní názory budeme vyjadřovat až v odpoledních rozhovorech. Moc mě těší, že jste nás pozval ke společné práci v tak neformálních podmínkách.
14
Úvodní proslovy
...
22. dubna 2009 13:27:49
14
Robert B. Livingston
Vývoj lidského mozku
R. B. Livingston: Vývoj lidského mozku
EVOLUČNÍ DŮLEŽITOST SPOLUPRÁCE
Jsou dva aspekty vývoje lidského mozku, které bych zde rád vysvětlil. První se vztahuje k onomu velkolepému okamžiku evoluce, kdy v případě lidského mozku došlo k nevídanému, bezmála explozivnímu zvětšení — když jsme se objevili jako druh
v západním pojetí. Druhý aspekt se vztahuje k pozoruhodnému
vývoji lidského mozku jednotlivce od embryogeneze po rané
dětství.
V děloze je vyvíjející se mozek největším a nejrychleji rostoucím orgánem. Představuje největší překážku bezpečnému
porodu. Po narození se rozměry mozku během šesti měsíců
zdvojnásobí a další dvojnásobný nárůst proběhne do čtvrtých
narozenin. Tyto evoluční a vývojové procesy představují naše
největší lidské dědictví. Jedná se zřejmě o nejpozoruhodnější
jevy v dějinách života na Zemi.
Není těžké pochopit, že větší mozek s více neurony a více
příležitostmi pro rozhodování, pro úplnější promýšlení věcí
a pro větší bdělost může v evolučním výběru poskytnout výhody pro nabytí víry, vzájemné důvěry, spolupráce a altruismu
stejně jako pro nabytí teritoriálnosti, nedůvěry, soutěživosti
a bojovnosti.
Mám dojem, že evoluce byla na Západě mylně prezentována
přehnaným zdůrazňováním výběrových výhod soutěživosti
...
22. dubna 2009 13:27:55
201
201
a bojovnosti. Evoluční a vývojové doklady jasně naznačují, že
většina organismů různě složitých, dokonce včetně organismů
jednobuněčných, nemůže prospívat či dokonce přežít bez spolupráce, bez kooperace s ostatními formami života. Dosud jsme
měli sklon spolupráci coby podpůrný faktor evolučního vývoje
umenšovat a naopak přehnaně zdůrazňovat úlohu konfliktu.
Konflikt je možná dramatičtější a zapamatovatelnější.
DALAJLAMA: Souvisí to nějak s pojetím boje v marxistickém
smyslu?
ROBERT B. LIVINGSTON: Ano, ano, chtěl bych o tom mluvit. Francouzsko-americký historik kultury Jacques Barzun napsal knihu, v níž prohlašuje, že na Západě převládající veřejné
postoje byly deformovány dezinterpretacemi a zdůrazněním
nesprávných stránek děl Darwina, Marxe a Freuda. Totéž říká
i mnoho dalších sociálních komentátorů. Podle Barzuna jsme
z Darwina převzali hlavně poučení, která nadmíru zdůrazňovala soutěž a konflikt. Sám Darwin však frázi o „přežití nejzdatnějších“ nepoužíval. To jsou slova Herberta Spencera, který
přírodovědcem nebyl. Darwin spíše soustavně vyjadřoval vyvážené stanovisko relativní důležitosti vzájemné závislosti a spolupráce mezi druhy ve srovnání s agresí a soutěží. Přílišný důraz na spencerovský způsob uvažování vyústil v rozšířenou
domněnku, že evoluční výběr závisí převážně na soutěži, konfliktu a dobývání mezi druhy.
Je užitečné uvědomit si, nakolik nás evoluce může poučit
o spolupráci, a uznat, že přehnaný důraz na soutěžení může být
pro naše představy zavádějící. Zde je můj oblíbený příklad: Vlčí
bob, modrá polní rostlina běžně se vyskytující na vysokohorských loukách, často roste na horských svazích, kde nerostou
žádné nebo skoro žádné vysokohorské rostliny. Na základě nevědomého předpokladu se staří botanikové domnívali, že izolovaný výskyt této rostliny byl způsoben tím, že se chová jako
„osamělý vlk“ — odtud jméno vlčí bob. Vlčí bob byl podezírán
202
R . B. Livingston: Vývoj lidského mozku
...
22. dubna 2009 13:27:55
202
z toho, že ostatní rostliny vytěsňuje tím, že jim krade živiny.
Následně bylo zjištěno, že vlčí bob rozvinul výběrovou výhodu
spočívající v tom, že si osvojil schopnost přežít v oblastech chudých na minerály. Když vlčí bob odumře, zbudou po něm
v půdě koncentrované minerály, které v dané oblasti umožňují
růst méně odolných rostlin. Nařčení, že vlčí bob má vlčí rysy,
náhodou odpovídá nedávné zjištění, že vlk se ve svém prostředí
chová více kooperativně než bojovně. Jde tedy o případ „dvojnásobného nařčení“, které vycházelo z neoprávněných předsudků ohledně evoluční rovnováhy spolupráce a konfliktu
u rostlin i zvířat.
Mezi lidoopy a prvními lidmi došlo k dvojnásobnému nárůstu velikosti mozku — zdvojnásobení nastalo poměrně náhle
a prudce. Aby něco takového bylo možné, musely se děti rodit
velmi brzo, ve srovnání s dalšími velkými opicemi předčasně.
Předčasný porod, po němž růst mozku pokračoval, byl nezbytný, pokud lidé měli mít velký mozek, aniž by muselo dojít k natolik podstatné proměně ženské pánve, aby vydržela takový růst
mozku v prenatálním stadiu. Dlouhé období postnatálního
rozvoje mozku mělo za následek dlouhé dětství. To znamenalo
prodloužení vzájemné závislosti dítěte a rodičů. Dosažení plné
velikosti mozku vyžadovalo dlouhé období rychlého mozkového růstu, což skýtalo čas a příležitost k vzájemně závislé komunikaci rodičů a dítěte. A tím pak byl umožněn rozvoj jazyka
a kultury.
A jak se to má v evoluci s konflikty a soutěžením? S nástupem jazyka a kultury začalo být v průběhu tohoto dlouhého
dětství možné, aby se dítě adaptovalo na své prostředí, prostředí
fyzické i společenské — a to znamená, že rodiče mohou rozhodovat o tom, nakolik bude dítě vychováno v oblasti soucítění,
konfliktů nebo spolupráce, v řešení problémů bez zraňování
druhých lidí nebo jiných živých tvorů apod. To je velká příležitost, jejíž plný potenciál nebyl dosud rozvinut. Právě proto
mám velkou radost ze setkání s vámi — myslím, že bychom
...
22. dubna 2009 13:27:55
203
203
mohli mluvit o vzdělavatelnosti a přizpůsobivosti dětského
mozku s ohledem na řešení konfliktů a vyhýbání se utrpení
nebo ubližování.
To je vše, co jsem chtěl říct o evoluci. Příběh evoluce nechávám na zítřejší přednášku.
OPLODNĚNÍ
Oplodnění
Nervová soustava je vystavěna za účelem činnosti a tento činný
systém začíná fungovat již dlouho před porodem. Činnost nervové soustavy v průběhu našeho života je neustále zaměřena na
dosažení vnitřních pocitů uspokojení. I to nejvznešenější lidské
jednání, například jednání bódhisattvy,* je, jak se domnívám, zaměřeno na získání vnitřního uspokojení. Propast mezi obyčejným a svatým životem pravděpodobně spočívá v tom, jak je
toto vnitřní uspokojování povzbuzováno v raném a pozdějším
dětství, stejně jako v případě kultivace ostatních společenských
atributů a dovedností.
Obecně bylo jednání orientované na získání vnitřního
uspokojení utvářeno a uspořádáváno evolučním výběrem, aby
zajistilo příznivé podmínky a přežití druhu. Na cíl zaměřené
jednání můžeme stopovat zpět k době před oplodněním, kdy
spermie plavaly proti proudu mateřského genitálního traktu
a ze svého míšku se vynořilo obrovské vajíčko (asi tisíckrát
větší než jednotlivá buňka spermie) a líně se plavilo dolů
k ústí vejcovodu. Vajíčko je relativně velké, protože musí po
nějakou dobu vyživovat embryo, dokud se neustaví placenta.
Existuje velké množství spermií, spousta samčího materiálu — a každá z nich nakonec soupeří s ostatními o proniknutí
do vajíčka. Jakmile se jedna z nich přiblíží k vnějšímu okraji
* Bódhisattva, vzor mahájánového buddhismu, je charakterizován šesti
„transcendentálními ctnostmi“ (páramitá): štědrostí, trpělivostí, disciplínou,
úsilím, meditací a poznáním pravé přirozenosti skutečnosti.
204
...
22. dubna 2009 13:27:55
204
vajíčka, tak vstoupí dovnitř. Hlava spermie obsahuje všechno,
co je k oplodnění nezbytné.
Pohlavní buňky, vajíčka a spermie, vytvářené v rodičovských
vaječnících a varlatech, obsahují po třiadvaceti chromozomech.
Tyto chromozomy obsahují geny, které odpovídají za dědictví
od každého z rodičů. Oba rodiče přispívají třiadvaceti chromozomy, které se kombinují a v oplodněném vajíčku vytvářejí
šestačtyřicet chromozomů spárovaných.
Spočítejme nyní, kolik možných kombinací genů spadá na
každého nového jednotlivce. Každá pohlavní buňka obdrží polovinu z šestačtyřiceti spárovaných chromozomů, které oba rodiče nosí ve svých nepohlavních buňkách a až do konečného
buněčného dělení také ve svých buňkách pohlavních. Při závěrečném dělení jde jeden ze dvou spárovaných chromozomů do
jedné buňky a druhý do jiné. Těchto třiadvacet chromozomů je
tedy vybráno náhodně — a existuje 8,39 milionu (223) možných
různých vajíček a tentýž počet možných různých spermií. To
znamená, že existuje obrovský počet variant toho, čím přispěli
oba rodiče. V průběhu svého života vytvoří žena okolo čtyř set
takových výběrů chromozomů. Muž zase za život vytvoří několikatisící násobek každého výběru z 8,39 milionu možností.
Proces oplodnění je při plození potomstva kombinací těchto
dvou loterií. Dítětem tak bude jednotlivec vybraný náhodně ze
70,37 bilionu (8,39 milionu × 8,39 milionu) možností poskytnutých rodiči!
DALAJLAMA: Předtím, než spermie pronikne do vajíčka, není
početí možné, je to tak? A jakmile ke vstupu došlo a spermie
pronikla do vajíčka, je naprosto jisté, že dojde ke vzniku embrya — nebo je ve hře stále ještě nějaký prvek nejistoty?
LIVINGSTON: Početí bez spermie se nazývá partenogeneze.
K tomu u lidí zjevně nedochází. Žena zřejmě nemůže vytvořit
plod bez příspěvku spermie. Nicméně partenogeneze může být
snadno vyvolána u žab propíchnutím žabího vajíčka jehlou
205
Oplodnění
...
22. dubna 2009 13:27:55
205
nebo provedením jiného mechanického narušení. Ale ani když
vajíčko řádně vystavíme spermiím si nemůžeme být jisti oplodněním. Dokonce i poté, co spermie úspěšně oplodnila vajíčko,
neexistuje jistota úspěšného embryonálního a plodového vývoje. Každá z dlouhého sledu událostí reproduktivního procesu je
problematická a nejistá, dokonce i za domněle normálních
okolností.
DALAJLAMA: Je-li tomu tak, existuje nějaká třetí kooperativní
příčina nezbytná pro vývoj plodu?
LIVINGSTON: Z hlediska západní vědy existuje mnoho kooperativních příčin nutných k vývoji plodu.
DALAJLAMA: Skládá se spermie z mnoha buněk, nebo je jako
améba, která se skládá jen z jedné?
LIVINGSTON: Každá ejakulace obsahuje miliony spermií, ale
každá jednotlivá spermie, která se skládá z hlavy a ocásku, je
jednou nezávislou buňkou. Spermie — její hlava, tělo i ocásek — je jedinou buňkou.
DALAJLAMA: Takže například barva očí, tvar nosu a tak dále
jsou věci určené genetickým kódem v chromozomech?
LIVINGSTON: Ano. Každý člověk, jak víte, je tvůrčím výsledkem spojení chromozomů dodaných z poloviny mužem a z poloviny ženou. Některé zděděné rysy budou vyjádřeny geny dodanými ženou a jiné geny dodanými mužem.
DALAJLAMA: Když ale embryo dostává vhodnou výživu, péči
a tak dále, tak do jaké míry jsou detaily určeny vrozeným genetickým kódem?
LIVINGSTON: Jsem přesvědčen, že existují některé tkáně,
u nichž je tento požadavek beze zbytku splněn, ale že existují
i některé jiné, které naprosto nejsou determinovány. Jak jsme
naznačili, každé oplodněné vajíčko, a tedy každý nově vytvoře206
...
22. dubna 2009 13:27:55
206
ný jednotlivec, je jednou ze 70,37 bilionu možností! To je velké číslo! Vždy 70 bilionů je částka dvacetkrát větší než americký národní dluh! [smích] Odhaduji, že toto číslo převyšuje
celkový počet lidí od počátků lidského rodu, kteří se dožili
reproduktivního věku a úspěšně zplodili potomstvo. Když se
rozhlédneme po této místnosti, tak dozajista můžeme říct, že
zde nejsou žádní dvojníci. S toutéž jistotou se můžeme rozhlédnout po celém světě a říct, že dvojníci nejsou ani tam. To
je, domnívám se, velmi důležité zjištění. [Jeho Svatost se pro
sebe směje.]
DALAJLAMA: Jsou příčinou znetvořených embryí deformace,
nebo je chyba ve spermatu? Nebo k tomu dochází později v důsledku okolností?
LIVINGSTON: Chyba může být na straně spermie, vajíčka
i v procesech odehrávajících se v jednotlivém dítěti. Může to
být dokonce způsobeno matčinou dělohou nebo placentou
nebo činností jejích endokrinních žláz. Ve hře je, jak vidíte,
mnoho věcí. Ve skutečnosti mám pocit, že každé zrození je určitým zázrakem, protože existuje tolik možností omylu.
DŮLEŽITOST PÉČE BĚHEM
TĚHOTENSTVÍ A PRVNÍCH LET
Nyní bych rád blíže vysvětlil vývoj lidského mozku. V době
porodu lidský mozek váží asi tři sta padesát gramů. Během prvních šesti měsíců se jeho velikost zdvojnásobí. Je to, jako bychom přidali spoustu nových součástí do počítače a zdvojnásobili počet spojů. Důsledky nejsou na úrovni pouhého sčítání,
nýbrž znásobení — a patří k nim velký vzrůst perceptivních,
vyjadřovacích, manipulačních a kognitivních schopností. K tomuto zdvojnásobení velikosti mozku za šest měsíců není třeba
víc než jemné milující péče a mateřského mléka! Do konce třeDůležitost péče během těhotenství a prvních let
...
22. dubna 2009 13:27:55
207
207
tího roku se velikost dětského mozku znovu zdvojnásobí. Od
této chvíle se mozek zvětšuje pouze o několik procent až do
věku kolem dvaceti let, kdy jeho růst přestává.
JEREMY W. HAYWARD: Znamená to tedy, že nedostává-li se
dítěti péče, tak se mozek nevyvíjí?
LIVINGSTON: Ano, přesně tak. To nás přivádí k důležitému
bodu. Dotykový kontakt je pro novorozené dítě životně důležitý. Jestliže se dítěte nedotýkáme, jemně ho neobjímáme a nekolébáme a nemluvíme na něj, tak nepřežije. Bude trpět depresí
a může onemocnět a zemřít jen v důsledku nedostatečného dotykového kontaktu a jemné milující péče. Je-li matka během
zhruba tří měsíců před začátkem těhotenství podvyživená
a podvýživou trpí i v průběhu těhotenství a kojení, nebude
schopna předat dítěti — prostřednictvím placenty a mateřského
mléka — dostatek živin k podpoře rychle rostoucích tkání těla
a mozku dítěte. Její podvyživenost zabrání dítěti, aby naplno
využilo svůj genetický potenciál — aby se ten potenciál plně vyjádřil v růstu těla a mozku.
A co je pro nás, domnívám se, nejdůležitější — více než dvě
třetiny dětí světa plně nevyužije svůj genetický potenciál v důsledku podvýživy a nemoci, která stojí v cestě jejich růstu a vývoji, jejich hře a sbírání zkušeností. Snad bychom dokonce
mohli říct, že svůj genetický potenciál plně nevyužije dokonce
sto procent dětí, a to následkem nějakého zanedbání jejich nadání nebo potenciálu. Takže nejlepší způsob, jak rodiče mohou
přispět k rozšíření svých genetických schopností, své genetické
zručnosti, spočívá v kultivaci příležitostí k optimální interakci
se svými dětmi. Jsou-li děti v nějaké části světa pasivní, závislé
a slabé, škodí to nám všem — světové dějiny nám ukazují, že
velké osobnosti a lidé, kteří světu velice prospěli, se mohou objevit v kterékoli kultuře. Stačí, když jim ze 70,37 bilionu možností osud přidělí lidství velkého formátu, a rodiče se pak musí
postarat o jeho plné rozvinutí.
208
...
22. dubna 2009 13:27:55
208
Když se dítě narodí, má už téměř všechny své neurony —
více než devadesát procent z nich — a ty neurony jsou životně
důležité. Mají schopnost žít po celý život člověka a nemohou se
reprodukovat. Po narození se mnoho milionů, možná dokonce
několik miliard nervových buněk vyvine během prvního roku
života, a poté již k žádnému dalšímu období rozkvětu nervových buněk nedochází. Nervové buňky jsou během prvního
roku života velmi zajímavé — jsou totiž malými neurony. Neuroanatomové je původně dokonce považovali za buňky podpůrné nervové tkáně, nikoli za neurony. Tyto malé neurony se
chovají odlišným způsobem. Stanou se součástí mozku a jsou
ovlivněny aktivitou prostředí uvnitř mozku; navazují četná
spojení v závislosti na tom, co se děje. Tyto neurony nejsou nijak předurčeny — vytvářejí spojení podle toho, co dítě prožívá,
a to znamená, že dítě si buduje mozek, který je unikátní pro jejich již individuální zkušenosti. Unikátní již byl, ale děti ho činí
ještě unikátnějším.
Zmínil jsem se, že velikost mozku se zdvojnásobí během
prvních šesti měsíců a že toto zdvojnásobení je založeno na rozpínání velikosti jednotlivých buněk, na počtu procesů, kterými
procházejí, na počtu spojení, která navazují, a také na přidávání
spojení v souladu se zkušeností. Jsou zde tedy nové buňky stejně jako mnoho buněk starých, a všechny modelují svět, vytvářejí pro dítě vidění světa. Tak to pokračuje a do konce čtvrtého
roku dojde k dalšímu zdvojnásobení mozku.
Z hlediska vývoje je velmi drahocenné období od početí do
čtvrtého roku. V této době se děti mohou naučit jakémukoli jazyku — a v kultuře, která nějaký jazyk má, se ho také naučí.
Zhruba ve věku adolescence je již získání znalosti jazyka obtížnější. Pokud se člověk do té doby žádnému jazyku nenaučil,
bude to velice obtížné. V této době se učíme jazyku tak, že
předchozí jazyk používáme jako nástroj — po zbytek svého života se učíme jazyky na základě jazyků, které již známe. Člověk
si s sebou do pozdějšího života nese tvar jazyka mateřského —
...
22. dubna 2009 13:27:55
209
209
vyjadřování, intonaci a další již zformované charakteristiky.
Kromě toho, že si v tomto období osvojíme jazyk, vytváříme si
také úplný náhled na svět a úplné přizpůsobení se prostředí,
které má společenský, fyzický a biologický rozměr. Zhruba ve
věku adolescence se člověk stává relativně ztuhlejším, méně
přizpůsobivým. Přizpůsobit se zcela odlišnému prostředí je už
pro nás těžší a vztažným bodem a modelem pro další přizpůsobení je nám při tom prostředí předchozí.
Pokouším se velice stručně načrtnout, jak se v děloze během
raného dětství a v adolescenci vytváří kombinace mozku, mysli
a já — osobnost. Například čerstvě narozené dítě začne samo
sebe rozlišovat od prostředí, rozlišovat sebe od matky, rozpoznávat se coby tělo s hmatatelnými, pohyblivými částmi a tak
dále. Dítě v děloze a novorozeně mají velmi vysoké metabolické obrátky. Tomu odpovídá množství práce, kterou vykonává
mozek — to je v organismu, který již jede metabolicky na plný
plyn, velmi vysoké. U dospělého člověka je míra mozkové aktivity, měřeno metabolicky, desetkrát větší než u jakékoli jiné
tkáně těla v klidovém stavu. Mozek skutečně spálí desetkrát
více kyslíku a vytvoří desetkrát více oxidu uhličitého než zbytek
těla. Dokonce i atleti, kteří se vypnou k maximálnímu výkonu,
dosahují pouze asi šestnáctinásobku průměrného metabolického tempa, které navíc příliš dlouho neudrží — při maratonském běhu něco kolem dvou hodin. To znamená, že mozek
běží maraton nebo půlmaraton po celý náš život, v bdění i spánku. Je to velmi zaneprázdněná tkáň.
A ještě jedna zajímavost: V době adolescence dojde z dosud
neznámých příčin k poklesu tohoto metabolického tempa mozku z úrovně, na níž je během nitroděložního vývoje a v dětství — kdy dvojnásobně převyšuje tempo mozku dospělého
člověka a dvacetinásobně tempo dospělého těla v klidovém stavu —, na úroveň dospělého člověka. Někdy v období adolescence tedy úroveň mozkové aktivity klesne na polovinu maratonského tempa a my nedokážeme vysvětlit proč. Domnívám
210
...
22. dubna 2009 13:27:55
210
se však, že v trajektorii vedoucí od oplodněného vajíčka k adolescenci dochází k něčemu velice významnému, čemu bychom
měli věnovat pozornost.
Toto je příběh, který jsme si do této chvíle načrtli: Spermie se
posunuly z vaginy přes dělohu k ústí vejcovodů na obou stranách — na jedné straně je naštěstí vajíčko. Už předtím, než se
spermie dostane do dělohy, má vajíčko formu malé kuličky se
žloutkem uvnitř a s vnější vrstvou, která se následně zachytí na
stěně dělohy, jež je na usazení vajíčka dobře připravená. Nyní
tedy můžeme mluvit o vývoji embrya.
K D Y A KU D Y D O E M B R YA V S T U P U J E
VĚDOMÍ?
Při pohledu mikroskopem vidíme, že v raném stadiu tvoří
oplodněné vajíčko shluk malých buněk, které jsou si vzhledově
podobné. Ty zpočátku procházejí synchronním buněčným dělením, jehož projevem je postupné narůstání a vlnění kuličky.
Toto vlnění probíhá zároveň se „záchvaty“ simultánního buněčného dělení.
Konkrétní buněčná diferenciace a specializace dělících se buněk probíhá podle instrukcí, které jsou čteny z vybraných částí
genetického kódu, v souladu s průběhem jednotlivých fází vývoje embrya a plodu. Na počátku zárodek připomíná miniaturní ostružinu. Vnější povrch kuličky ležící naproti žloutkovému
váčku — rozvíjejícímu se pozůstatku vajíčka, jehož úkolem je
přispět k vytvoření placenty — se začíná rozpínat. Buněčné dělení je nyní v důsledku své mnohonásobné expanze velmi četné
a přestává probíhat synchronně. Zatímco buněk přibývá, vytváří se plochý povrch, v jehož vnitřku lze rozlišit nejprve dvě
a později tři vrstvy zárodku.
...
22. dubna 2009 13:27:55
211
211
RANÝ EMBRYONÁLNÍ VÝVOJ
Raný embryonální vývoj
Nyní bych rád provedl dvě související demonstrace, na nichž se
můžeme podílet vy i já. Půjde o ilustrace dvou základních vývojových události: raného embryonálního vývoje a raného vývoje
mozku. Nejprve znázorníme vývoj embrya jako celku. Poté budeme ilustrovat, jak se nervová soustava uvnitř embrya organizuje s ohledem na chování.
Nyní bych vás rád požádal, abyste natáhl ruce, asi takhle: levou ruku dejte pod pravou. Nyní mezi vaše dlaně vsunu svou
pravou ruku. [Dr. Livingston a Jeho Svatost spojí své ruce.]
Nyní na sobě naše tři ruce pevně spočívají, jedna na druhé.
Tím, že jsme takto spojili ruce, jsme utvořili jakýsi trojvrstvý
systém, je to tak?
Když se embryo začíná vyvíjet, první znak jeho diferenciace
je předzvěstí vztahů, které budou existovat mezi nervovou
soustavou a ostatními orgány těla. V prvním kroku je zahrnuto
zformování tří mikroskopicky odlišných vrstev. Dvě vrstvy se
objeví během druhého týdne — a začátkem týdne třetího, kdy
se zárodek začíná usazovat na stěnách matčiny dělohy, se objevuje prostřední vrstva. Během třetího týdne své existence, kdy
si zárodek vytváří svůj domov v děloze, můžeme již u něj rozlišit všechny tři vrstvy, které zde nyní vy a já demonstrujeme.
Tato vrstva, vaše levá dlaň obrácená dolů, se nazývá endoderm
a je obrácena k žloutkovému váčku. Z ní se vyvinou vnitřní orgány: plíce, střeva, slinivka, játra, ledviny a tak dále. Prostřední
vrstva, mezoderm, kterou znázorňuje moje pravá ruka, souvisí
s tvorbou hřbetní struny, kostry, svalů a také srdce, cév a tak
dále. Horní vrstva, ektoderm, vaše pravá ruka, je obrácena směrem k budoucímu vnějšímu světu. Souvisí s utvářením kůže,
vlasů a chlupů, nehtů, zubů, některých tenkých kostí na temeni
lebky a celé nervové soustavy — páteře a mozku, periferních
nervů včetně nervových součástí smyslových orgánů [viz obrázek 14].
212
...
22. dubna 2009 13:27:55
212
Obrázek 14. Trojvrstvá geometrie v raném vývoji embrya.
V reakci na molekulární signály z mezodermální hřbetní
struny vytváří ektoderm jakýsi primitivní pruh, který dostává
od hřbetní struny instrukce uvádějící, jaké bude jeho podélné
nasměrování a na kterém jeho konci se vytvoří mozek. Hřbetní
struna je příznačná a společná pro všechny obratlovce. Je to podlouhlá elastická trubice, která tvoří středovou čáru a stanovuje
dorzoventrální orientaci a směr, kde bude mít embryo hlavu.
Hřbetní struna říká: „Tvoje hlava je na jednom konci a ty jsi na
druhém!“ Konkrétněji, hřbetní struna vytváří těla obratlů
a kosti na spodku lebky. V dospělém jedinci přetrvává ve formě
elastických polštářků, meziobratlových plotének, které leží
mezi těly jednotlivých obratlů.
B. ALAN WALLACE [tlumočník]: Určitě o tom v přednášce
ještě bude řeč, ale Jeho Svatost si vybavuje buddhistické lékařství, podle níž kost, morek a semeno pocházejí z mužské strany
a tvoří mužský podíl, zatímco krev, maso a kůže pocházejí
213
R aný embryonální vývoj
...
22. dubna 2009 13:27:55
213
z ženského podílu na početí. Bylo by zajímavé vidět, jaký vztah
to má k západní vývojové anatomii.
LIVINGSTON: Mluvíme-li o paralelách mezi buddhistickým
vhledem a západní neurovědou, musím zdůraznit, že západní
vědecké interpretace jsou celkově vzato více popisné než vysvětlující. A jsou vždy také neúplné a nejisté. I když si na Západě myslíme, že děláme rychlý pokrok, obzvláš v poslední době,
mohu na základě osobního přesvědčení prohlásit, že za čtyřicet
let přednášení různých neurovědeckých disciplín na několika
universitách jsem zjistil, že všechno, co jsem se pečlivě naučil
a co jsem naučil druhé, prošlo změnami, a to většinou radikálně
revolučními, včetně těch zcela nedávných. Na základě těchto
zkušeností jsem cítil jako povinnost vysvětlit svým studentům,
že to, co jim říkám, je z padesáti procent mylné, a že i kdybych
se stavěl na hlavu, nedokážu určit, kterých padesát procent to
je! [smích]
U S P O Ř Á D Á N Í N E R V O V É S O U S TAV Y
Druhá věc, o které bych rád promluvil, se týká toho, jak je nervová soustava uspořádána s ohledem na chování — a opět bych
s vámi rád provedl demonstraci. Natáhl byste, prosím, ruce
stejně jako předtím? Nyní mezi ně vsunu svou ruku a ty dvě se
stlačí.
Jak jsem již poznamenal, celá nervová soustava má původ v ektodermu. Nyní se pokusíme demonstrovat, jak tato jediná zárodečná vrstva dává vzniknout mozku a páteři. Ten primitivní pruh,
který se vytvořil pod vlivem páteřní struny, záhy začíná utvářet
neurální žlábek. Obě strany tohoto žlábku postupně zesilují; podobny dvěma protichůdným vlnám se tato dvě vyboulení setkají
na vrcholu, čímž vytvoří neurální trubici [viz obrázek 15].
Ve stěnách neurální trubice se po celé její délce táhnou tři
vrstvy. Nejvnitřnější vrstva, kterou reprezentuje vaše levá ruka,
214
...
22. dubna 2009 13:27:55
214
Obrázek 15. Utváření neurální osy v prvotních stadiích vývoje obratlovců.
se nazývá vyživující vrstva. Leží vedle ústředního kanálu naplněného mokem, který vede celou délkou neurální trubice. Toto je
nejživější vrstva, protože je zárodečným zdrojem všech neuronů, z nichž každý po mnoha geneticky specifikovaných buněčných děleních migruje na předem určené místo v některé
z oněch tří vrstev.
V dospělé nervové soustavě poskytuje vyživující vrstva nervové ovládání dýchací, oběhové, trávicí, vyměšovací a pohlavní soustavy. Zahrnuje tak centrální a periferní (sympatickou
a parasympatickou) část autonomní nervové soustavy. Buňky
další, krycí vrstvy tvoří centra nervové soustavy, která ve spolupráci s právě popsanými systémy inervace vnitřních orgánů
řídí vyjadřovací a emoční složku chování. Následuje vnější,
okrajová vrstva, kterou představuje vaše pravá ruka. Ta dodává
neurony mozkové kůře a dalším systémům nejvyšší úrovně,
...
22. dubna 2009 13:27:55
215
215
obzvláště tomu, čím evoluce přispěla k organizaci mozku
v době nedávné.
DALAJLAMA: Nemluvíte te o obalu ústředního kanálu, nebo
ano? Ty vrstvy nejsou jako vrstvy kůže?
LIVINGSTON: Ačkoli původní zárodečná vrstva, vrstva ektodermu, skýtá kůži, vlasy, nehty a související epidermální tkáně
díky svému spojení s neurální trubicí, je plně zaměřena na vytváření nervové soustavy. S tím, jak se ty tři vrstvy v neurální
trubici strukturálně a funkčně rozrůzňují, připomínají kůži jen
vzdáleně.
DALAJLAMA: Je neurální trubice uvnitř dutá?
LIVINGSTON: Ano, a je naplněna mozkomíšním mokem,
což je velmi pozoruhodná tekutina. Myslím, že to pochopíme,
až budeme za chvíli sledovat film, který znázorňuje strukturální uspořádání celého dospělého lidského mozku. [Tento film
nazvaný Lidský mozek: dynamické zobrazení jeho struktur a uspořádání* a vyrobený v roce 1976 ukazuje mikroskopickou rekonstrukci lidských mozků z drobných částí.]
DALAJLAMA: Když se z embrya vyvíjí skutečné tělo, začíná
tento proces v oblasti srdce, nebo na nějakém jiném místě ve
středu? Buddhistické texty hovoří o jádru, kterým poprvé vstupuje do těla vědomí a v němž se také rozpouští ve chvíli smrti.
LIVINGSTON: Nevím, kam by bylo vhodné lokalizovat místo, kudy vědomí vstupuje do plodu, nebo kam bychom mohli
chtít umístit jeho rozpuštění v době smrti. Možná by to byl plochý povrch ektodermu. Mohlo by se přitom orientovat podle
toho, která část se stane hlavou embrya — a to ještě nebylo rozhodnuto. Moje představa z hlediska západního neurovědce je
* Původní název filmu zní The Human Brain: A Dynamic View of Its Structures and Organization (pozn. překl.).
216
...
22. dubna 2009 13:27:55
216
taková, že vědomí je emergentní vlastností, která závisí na existenci dostatečného seskupení příhodně propojených nervových
buněk.
Západní biologové hovoří o geneticky určených osudech buněk: jisté buňky se v důsledku určité vzájemné dohody stanou
kožními či mozkovými buňkami. Některé jsou předurčeny, aby
se staly srdcem a kardiovaskulárními nebo kosterními svaly
a tak podobně, zatímco jiné mají dáno, aby tvořily vnitřní orgány. K tomuto předurčení dochází relativně brzy. Nevíme, co ho
řídí. Jakmile je vybráno cílové určení, tak ty tři skupiny pracují
v souladu. Každá se stará jen o svou práci — horní vrstva vytváří
komplikovaný mozek a páteř, prostřední úsek vytváří srdce,
kostru a svaly a spodní část vytváří vnitřní orgány a tak dále.
A tak to harmonicky pokračuje — mezi těmito třemi vrstvami
existuje četná výměna signálů, jimiž se dorozumívají o tom,
ve které fázi každá z nich právě je. Myslím, že to by mohlo být
celkem důležité, protože se tím ustavuje vztah vnitřností, mozku a srdce.
Můj názor je, že počínaje zhruba dvaadvacátým až šestadvacátým týdnem těhotenství začíná plod vykazovat vnější známky, že jeho stále poněkud primitivní nervová soustava možná
projevuje záblesky toho, co bych nazval primitivním uvědoměním. Pokud existuje nějaký druh jemného uvědomění ještě
předtím, je příliš jemný na to, aby byl zachytitelný současnými
fyziologickými rozpoznávacími postupy. Z hlediska západní
neurovědy nevidím žádný zjevný doklad jakéhokoli — by primitivního — uvědomění před dvaadvacátým týdnem těhotenství. Toto téma je velice důležité pro lékařskou etiku.
Kolem šestého týdne se začíná poprvé objevovat hybnost.
Tento pohyb je čistě svalový. Embryo dosud nemá žádnou nervovou soustavu — nervová soustava se sice již začíná utvářet,
ale dosud není propojena se svalem. Sval je tedy aktivní spontánně a embryo provádí nepatrná škubnutí a uvolnění — opravdu jen velmi malá. A přibližně ve věku sedmi a půl týdne dosaUspořádání nervové soustavy
...
22. dubna 2009 13:27:55
217
217
hují nervy až ke svalu a toto škubání ustává. Jakmile dojde
k inervaci svalu, utišuje a podvoluje se, a od této chvíle se nepohybuje, pokud není nervově stimulován.
Zpočátku je struktura pohybu vždy celostní, vždy integrovaná. Později, v době kolem osmého nebo devátého týdne, se
objevuje typ pohybu, který probíhá dolů po ose páteře od
krku nebo hlavy. Pak začíná inervace — do svalů pronikají nejen nervy motorické, ale z nervové soustavy pronikají také
nervy senzorické. Okolo osmého týdne se pak dostavuje první
příležitost k nějakému typu reflexu. První reakce na stimul
přichází ve chvíli, kdy se jemný chloupek dotkne tváře nebo
úst — v tom případě plod odvrátí hlavu. Jedná se o jasnou,
konkrétní reakci. Začne to u tváře a pak dojde k otočení
krku — jde o reakci celého těla, která plynule přechází do
zbývající části těla. V tomto období má plod již rozpoznatelně
lidskou strukturu. Má velkou hlavu a malé tělíčko a je připojen k placentě. Končetinový výčnělek je zatím jen nepatrným
zárodkem, takže dosud nejsou zformovány ruce a nohy dokonce ještě ani nejsou naznačeny.
Zhruba v devátém týdnu se začínají objevovat občasné koordinované pohyby — zdá se, že se nejedná o pouhou hybnost,
ale o aktivitu řízenou centrální nervovou soustavou, která je integrovaná a zahrnuje jednotlivé tělesné části; je to něco jiného
než celkový plynulý pohyb. Dochází k pohybu hlavy nebo ruky
a ke krásnému protahování nebo k rozevírání čelistí. Později,
zhruba mezi druhou polovinou devátého týdne a desátým týdnem, se objeví dýchací pohyby, i když ne v obvyklém smyslu,
protože dítě je ponořené ve vodě. V průběhu desátého týdne se
objeví první zívnutí. Možná že dítě zakusí trochu —
DALAJLAMA: Jasného světla.*
* Viz kapitola „Smyslově cítící bytosti“ na stranách 102–104, kde jsou
zmíněny běžné okolnosti, za nichž člověk může zakusit jasné světlo.
218
...
22. dubna 2009 13:27:55
218
LIVINGSTON: Jasného světla, ano. [smích] Srdeční činnost
začne mezi pátým a šestým týdnem, ale ze začátku se jedná jen
o smršování trubice. V té době ještě neexistuje srdce s komorami. Kolem sedmého nebo osmého týdne se tato trubice začne
měnit v srdce a začíná do embrya pumpovat oběh. Hlavový konec neurální osy a srdce jsou poměrně blízko u sebe. Srdce sestoupí o něco později do hrudníku a v té době dochází ke komunikaci mezi mozkovou strukturou a ústy, a tím se vytvoří
v mozkovém kmenu epifýza.
K zívání přistupuje v dalším týdnu polykání a sání, takže dítě
se připravuje na to, že se bude udržovat samo. Zhruba ve dvaadvacátém týdnu se začíná objevovat elektrická aktivita, která
velmi vzdáleně připomíná elektrickou aktivitu dospělého člověka. K určité elektrické aktivitě dochází již dříve, avšak ta je jen
epizodická, přechodná a ne dobře organizovaná. V tom okamžiku však nastupuje EEG a ten prochází řadou fází, takže někdy
mezi pětatřicátým a devětatřicátým týdnem začíná dítě prožívat
typ spánku doprovázený aktivním pohybem očí a také spánek
o pomalých vlnách. Lze se domnívat, že dítě má v pozdních fázích těhotenství již i možnost snít. V této fázi začíná v mozkovém kmeni organizující kontrola centrální nervové soustavy,
která poté uvádí do pohybu páteř a svalový systém — řídí pohyby hlavy a paží, natahování, otevírání čelistí, dýchání a tak dále.
Musí řídit všechny tyto činnosti, protože mozková kůra se začíná vyvíjet až mnohem později, zhruba ve dvaadvacátém týdnu.
Pak se sice velice rychle zorganizuje, ale trvá dlouho, než se
začne vyvíjet, protože její vývoj musí zapadat ve složitém vývoji
na své místo.
JAK R ANÝ MOZEK ŘÍDÍ VNÍMÁNÍ
Existují dva typy mozkové kůry, které tvoří nejvyšší úroveň
mozkové kůry u některých nižších živočišných forem. Nebudu
je popisovat detailně, ale tím nejstarším je archikortex, jehož
...
22. dubna 2009 13:27:55
219
219
součástí je hipokampus. Na něj navazuje velmi rozsáhlý výběžek
zvaný mezokortex, což znamená prostě „střední kůra“. Tato kůra
má spolu se starší kůrou hodně co do činění s řízením všech
vnitřních orgánů a s vyjadřováním emocí. Třetí typ kůry, neokortex, je novinkou, která se objevuje u savců. Neokortex je zcela jiný. Jestliže otevřeme lebku a u člověka, který bdí a jemuž
nebyla podána anestetika, stimulujeme různé oblasti neokortexu, uvidí záblesky světla, uslyší tón, ucítí něco na povrchu těla
nebo pohne končetinou — vše bez volní kontroly. Jestliže stimulujeme bu jeho archikortex a hipokampus, nebo mezokortex, dotyčný jednotlivec řekne něco jako: „Cítím se hrozně,“
nebo: „Mám radost,“ „Mám chu na sex,“ nebo: „Cítím se povzneseně,“ a podobně. Rozdíl mezi neokortexem a starší kůrou
je rozdíl mezi něčím, co je spíše analytické a nezúčastněné,
a něčím velmi důvěrným.
Nyní bych chtěl poukázat — a pokud se mi to podaří sdělit,
tak jsem si odpracoval svou letenku — na to, že mozkový
kmen a s ním spjaté struktury mohou uplatňovat kontrolu
nad níže položeným motorickým systémem a také nad systémem senzorickým, a to v každém úseku jeho cesty do mozkové kůry, včetně působení na kůru samotnou. Zdůrazňuji to
z toho důvodu, že mozek neřídí jen hybnost a motorickou aktivitu, ale kontroluje také smyslový vstup. To znamená, že
mozek vysílá signály do smyslových orgánů, například do
ucha, oka, částí nosu, kůže a svalových tkání obdařených citlivostí — tyto vzkazy z centrální nervové soustavy fungují jako
ovladače samotného smyslového orgánu — v oku, hlemýždi
vnitřního ucha a tak dále.
To je velice důležité pro epistemologii, protože chování tohoto systému slouží k zlepšení výkonu a k formování zkušenosti v souladu s minulou historií, očekáváním a cíli organismu. To znamená, že když se utváří vizuální obraz nebo zvuk,
dotyk, čichový vjem a podobně, tak v průběhu celé dráhy informací od okamžiku, kdy vstoupí dovnitř v podobě stimulů,
220
...
22. dubna 2009 13:27:55
220
až k místu v mozku, kde dochází k jejich větvení, má mozek
možnost kontrolovat, co se utváří. To znamená, že každá naše
zkušenost je podmíněna nebo se formuje v souladu s naší minulou historií, našimi očekáváními a našimi cíli. Západní věda
tedy neuznává žádné čisté vidění, čisté slyšení nebo čisté cítění. To vše je ovlivňováno mozkem. Máme nasazené čočky,
pro nás neviditelné, které nás oddělují od skutečnosti. Tyto
čočky si nemůžeme sundat — k jejich proměně dochází časem, jestliže narazíme na nějaký trvalý nesoulad, ale to je velice pomalý proces.
Následující demonstrace sice není nijak podmanivá, ale je
příkladem toho nejjednoduššího druhu experimentu, který
můžeme provést. Nejdříve napíšeme písmeno „T“ tak, aby horizontální a vertikální čára byly stejně dlouhé. Pak ho ukážeme
skupině lidí a zeptáme se jich, zda považují jednu z čar za delší,
nebo zda jim připadají stejně dlouhé. Obvykle se utvoří tři skupiny lidí. Někteří velmi silně trvají na tom, že delší je ta vertikální čára. Jiní budou vehementně tvrdit, že delší je čára horizontální. A nepočetná skupina řekne, že jsou obě stejně dlouhé.
Když před nimi čáry změříte, nic se nezmění. Stále na nich tento jednoduchý experiment bude fungovat. Když budeme testovat lidi v Nizozemí, tak dvaadevadesát procent z nich bude mít
sklon říkat, že delší je ta horizontální čára. Vzdálenosti, které
tito lidé ve své rovinaté zemi urazí, jsou vždy horizontální.
Když pojedeme do Švýcarska, tak nám dvaadevadesát lidí odpoví, že z obou čar je delší ta vertikální. Jejich prostředí působí, že
vzdálenosti vidí spíše ve smyslu stoupání a klesání.
Jak jsem tedy řekl, vnímání se formuje v souladu s historií,
očekáváními a cíli organismu. Snažím se zde sdělit, že nervová
soustava je vybudována k činnosti. Motorické buňky se začínají
smršovat ještě předtím, než dojde k jejich inervaci, než k nim
jsou zavedena nervová spojení. Inervace do motorických buněk
přichází dříve, než se dostávají pod senzorickou kontrolu; centrální nervová soustava řídí jak smyslové, tak motorické ovladaJak raný mozek řídí vnímání
...
22. dubna 2009 13:27:55
221
221
če. Činnost nervové soustavy je orientována na cíl a cílem je
vnitřní uspokojení.
Činnost motorického systému sestává z hybnosti, což je v zásadě uvolňování a smršování svalů, a z vyměšování sekretů
nebo nevyměšování sekretů. Existují tři kategorie hybnosti.
Jednou je viscerální (útrobní) pohyb, tedy řízení smršování
a uvolňování nebo vyměšování střev, plic, jater, ledvin, pohlavních orgánů nebo například potních žláz. Dalším druhem hybnosti je projevování. Jde o hybnost jako projevování vnitřních
nálad a pocitů dané osoby navenek: emocí, gest, postojů, společenských signálů a podobně. Prožíváme emoce, které jsou natolik intimní a soukromé, že často přehlížíme, do jak velké míry
je jejich povaha komunikativní. Když prožíváme radost, depresi
nebo trápení, odrazí se to v našich dokonale přirozených tělesných postojích. Dramatické tělesné postoje, gesta a hlas můžeme výbušně projevit například tehdy, když se náhodou uhodíme kladivem do prstu. Silné emoce nebo jejich neexistenci
můžeme předstírat, ale pokud nejsme dokonalými herci, tak
vyjde pravda hned najevo.
Tělesným postojem míním to, co dělám právě te. Jsem
vzpřímený. Víte, že musím být obezřetný, jinak bych mohl
upadnout. Neustále se nacházím v katastrofické situaci, protože neustále padám. Pořád své svaly uzpůsobuji tak, abych
zabránil pádu, a tento tělesný postoj, kostra sama, vám o mně
něco prozrazuje. Jde o velice důležitou mimoslovní komunikaci. Uvedu příklad. Viděli jste filmy Charlieho Chaplina?
Chaplin tuto komunikaci dokonale ovládal, takže nemusel
používat příliš mnoho mimického vyjadřování. Ponechával
svou tvář v klidu a komunikoval pomocí tělesné činnosti. Stačilo, abychom viděli jeho vzdálenou siluetu, a poznali jsme,
že ho odmítla žena nebo že přišel o práci nebo že se stalo něco
strašného. Nebo jsme poznali, že on a jeho žena se mají rádi,
že má práci zajištěnou a je šastný chlapík! To je tedy tělesný
postoj, který zahrnuje i emoce. K tělesnému projevování do222
...
22. dubna 2009 13:27:56
222
chází skrze zčervenání, změnu tepové frekvence — ta může
stoupnout, klesnout nebo být nepravidelná — dýchání, které
může podléhat změnám stejným způsobem jako střeva a pohlavní orgány a tak dále. Pak je tu hněv, úzkost, strach, deprese — celý seznam negativních emocí. A jsou zde i exaltované
emoce, včetně lásky, soucitu a empatie. Patří sem všechno, co
spadá do oboru lidských projevů a souvisí se spoluprací a konfliktem. Velká část z této nonverbální signalizace se dostává ke
slovu, když s někým vyjednáváme, někoho učíme nebo se my
od někoho učíme.
Třetím druhem hybnosti je provedení. Je tím, co člověk
nebo organismus dělá se společenským, biologickým nebo fyzikálním světem. Velké korálové útesy jsou největší stavbou
světa. Jsou nejdominantnějším útvarem, jímž do světa přispěl
život, živé formy, a přesto korály považujeme za nízkou formu života. Rozvinuly pravděpodobně největší kooperativní
podnik na světě, který nezahrnuje jen samotné korály, ale také
další tvory, například určitou bakterii, která udržuje korály
v blízkosti hladiny, takže jsou chráněny před účinky vlnobití.
A ve hře je řada dalších vzájemných závislostí. Nechci se s korály dlouho zdržovat, ale rád bych ukázal, že život nás může
v mnohém poučit o spolupráci. Pes si k úkrytu dokáže postavit noru a tak dále, medvěd si při ústí jeskyně dokáže zbudovat nějakou ochrannou strukturu. To jsou příklady provedení.
A s výjimkou spolupracujících korálů jsou lidé největšími světovými provediteli.
Do kategorie provedení patří brožury, boty, budovy, brány
nebo kontrakty, konstituce nebo kalkulačky — cokoli, co je navržené a postavené. Patří do ní také naše reprodukce. Plozením
potomstva měníme svět. Lidé neustále něco vytvářejí. Vše, co
kolem sebe vidíme, včetně zemědělských úprav tady v sousedství, je přínosem lidí. Když se podíváme dolů na pole, vidíme
lidské stopy v podobě hrází a zavlažovacích kanálů. To jsou případy provedení.
...
22. dubna 2009 13:27:56
223
223
Ú L O H A P O C I T Ů V PA M Ě T I
Nyní bych rád chvíli mluvil o těch samých mozkových mechanismech, pokud jde o jejich vztah k učení a k paměti. Nyní už
jsme na to připraveni. V tomto emočně aktivním systému, který
zahrnuje hipokampus a archikortex, je přítomno cosi, co neustále monitoruje svět. Hipokampus přijímá sluchové, vizuální
a tělesně-pocitové impulsy a také velmi přímé impulsy z čichového ústrojí. Ví tedy, co se ve světě děje. Není však vybaven pro
uskutečnění. Je organizován za účelem vnitřního prožívání jáství, pouhého já.
Když se v jednotlivci odehraje něco biologicky významného,
hipokampus vysílá dolů do mozkového kmene příkaz, že jakékoli vzorce, které v danou chvíli přicházejí do mozku, by měly
být uloženy jako informace o dění ve světě. To znamená, že
biologicky významné události jsou předány systému mozkového kmene, který pak říká, že to, co se dělo, by mělo být stabilizováno jako určitý vzorec. Schopnost mozkového kmene tento
vzorec podržet znamená, že k jeho vytvoření není třeba specifického neurálního okruhu. Je to jako vyvolání snímku na fotografické desce pomocí opakované stimulace. Z první zkušenosti získá jen mdlý otisk. Příště obdrží již silnější otisk. Nebo
jestliže jde o mimořádně důležitou událost, je okamžitě vydán
příkaz „nyní otiskni“. Vaše Svatosti, troufám si odhadnout, že
byste nám byl schopný říct zcela přesně, kde jste byl dvaadvacátého listopadu 1963 — stačí, když vám připomenu, že toho dne
byl zavražděn Kennedy. Vzpomněl byste si, kde jste se tu zprávu dozvěděl a kdo vám ji sdělil. Mám pravdu?
DALAJLAMA: Ano.
LIVINGSTON: Nuže, v organizaci mysli a mozku Jeho Svatosti došlo, domnívám se, k tomu, že tato událost byla pro jeho
osobu biologicky významná a jeho mozek ji automaticky otiskl.
Otiskl všechno. Otiskl podrobnosti týkající se člověka, který
224
...
22. dubna 2009 13:27:56
224
zprávu přinesl, samotného obsahu zprávy, její formy, umístění
televizních tlačítek, Jacqueline Kennedyové v černých šatech,
prostě všeho. Vynoří se mnoho dalších obrazů a všechny jsou
zarámovány tímto prožitkem. To vše je závislé na hipokampu.
Kdyby chyběl hipokampus, nic z toho by nezůstalo zachováno.
Toto otiskování, které je podníceno oním příkazem „nyní
otiskni“ nebo „nyní ukládej“, jde dolů do páteře, nahoru do
malého mozku, do předního mozku: rozšíří se velice rychle do
všech míst a zapamatuje si lokální vzorec činnosti v každé oblasti — místní historii, která spolu s dalšími místními historiemi dohromady vytváří určitý vzorec.
DALAJLAMA: Ten faktor, který zanechává velice silný otisk na
paměti, souvisí s pocity?
LIVINGSTON: Ano, přesně tak. Abychom si nějaký prožitek
zapamatovali, musí mít evidentně vztah k osobním pocitům,
čímž je zaručena aktivace hipokampu. A je-li splněn zásadní
požadavek, aby daný prožitek měl nějaký osobní význam, aby
podněcoval nebo měnil osobní pocity, tak se ta uchovaná vzpomínka může týkat čehokoli — něčeho tak teoretického, jako je
abstraktní myšlenka, nebo tak pomíjivého, jako je nějaká vůně.
WALLACE: Zmíněným souvisejícím pocitem by mohlo být
štěstí, smutek nebo nic?
LIVINGSTON: Tím souvisejícím pocitem může být štěstí
nebo smutek nebo jakýkoli jiný pocit nebo nálada. Pravděpodobně se však neukládá nic tak neutrálního, jako je „nic“. „Nic“
není zapamatovatelné, tedy pokud v daném prožitku nefiguroval ještě nějaký přídatný rozlišující faktor intenzivně emocionální povahy. Například dveře, které se neotevírají, mohou mít
ohromný emoční dopad, vše záleží na kontextu. Může vzniknout strach, že jimi možná vejde nějaký agresivní člověk.
V tomto ohledu by mohly být nějaké ne-události, nebo snad
„nic“, dobře zapamatovatelné.
225
...
22. dubna 2009 13:27:56
225
Související pocity mohou být velice důležité. Svůj stav hladu
nebo močového měchýře a podobně známe vcelku bezprostředně. Lékař se nás například zeptá, jak se cítíme. To je velice
zásadní otázka. Pacient může říct: „Dnes se cítím unavený,“ a to
může být pro lékaře varovný signál. Nebo může pacient říct:
„Cítím se mnohem lépe — rád bych šel domů.“ A už je to cokoli, pacient má přístup k určitému sebeobrazu, který je pravdivý. Pokud o něm podá pravdivou zprávu, může být lékaři nápomocný. To, jak člověk může sám sebe někomu druhému
popsat, může obsahovat všechny informace vztahující se
k emocím a projevům.
Mozek je jako symfonický orchestr, dobře naladěný a disciplinovaný, který skvěle funguje. Je neustále integrovaný. Od
úplného počátku embryonálního života je naprosto integrovaný. Když se tedy například Jeho Svatost doslechla o Kennedyho
vraždě, jistě přerušila činnost, které se právě věnovala, a změnila svůj obraz světa, změnila kvůli této zprávě v důležitých ohledech své myšlenky a naděje upírané do budoucnosti. Možná si
řekla: „Doufám, že to není pravda.“ Jakmile je však jednou nějaká událost potvrzena, poloha všech přepínačů se změní,
a toho se dosáhne příkazem, který nazývám „nyní ulož“, „nyní
tiskni“.
HAYWARD: Říkáte, že vše je zapomenuto a nic není uloženo
do dlouhodobé paměti — abychom použili Eleanořin pojem —
jestliže hipokampus nevydá příkaz „ulož“?
LIVINGSTON: Není to hipokampus, co tento příkaz vydává — je to mozkový kmen. Hipokampus přiděluje různým
událostem určitou hodnotu, například říká: „ Jů! Tohle bylo důležité! Ulož!“ Je dobré mít takové zařízení, protože když ho někdo nemá, není už v pravém smyslu osobou. Znám jednoho
neurochirurga, jehož auto za deštivé noci při cestě domů sjelo
ze silnice. Spadl ze srázu. Utrpěl poškození mozku právě v oblasti hipokampu. Od té nehody se nejen nemůže prakticky vě226
...
22. dubna 2009 13:27:56
226
novat neurochirurgii, ale nedokáže mít ani vztah se svou ženou,
protože všechno zapomíná, jakmile je vyrušena jeho bezprostřední pozornost nebo jakmile se přestane soustředit. Pamatuje si všechno, co bylo do paměti uloženo v minulosti — vzpomíná si na svého spolubydlícího z koleje, přednášky z lékařské
fakulty, pamatuje si pacienty, které operoval. Avšak od doby své
automobilové nehody si není schopen zapamatovat už nic nového. Můžeme s ním vést krátký rozhovor, dokud dokáže zapojovat svou krátkodobou pamě. Když ale na chvíli vyjdeme
z místnosti a vrátíme se zpátky — třeba i jen po pár minutách —
nepamatuje si ani obsah rozhovoru ani naše jméno. Nepatrné
poškození mozku mělo za následek ztrátu jeho dosud výtečné
schopnosti ukládat nové vzpomínky plně a trvale. Tento muž
nepřišel jen o část svého hipokampu, ale doznal nenapravitelnou ztrátu osobnosti, lidskosti. Díky své neschopnosti ukládat
nové vzpomínky utvářející zkušenost přišel o nepostradatelné
spojení s lidským společenstvím.
227
...
22. dubna 2009 13:27:56
227
Rozhovor
Vnímání a vědomí
OD SMYSLOVÉHO VĚDOMÍ
K POJMOVÉMU
DALAJLAMA: Ve starověké Indii se mnozí hinduističtí filosofové domnívali, že způsob pojmového myšlení, které se váže
na předměty, existuje v přímém a neselektivním modu. Jde
o vazbu prostřednictvím potvrzení. Mysl se váže na předmět —
„aha, tohle je to a to“ — v procesu ryze potvrzujícím, a nikoli
v procesu „tohle to není, tohle to také není, a není to ani tohle“.
Buddhističtí logikové naproti tomu zastávají názor, že vztah
pojmové myšlenky a příslušného předmětu se rozvíjí formou
vylučování. Vnímáme, co něco je, na základě vyloučení toho, co
to není.
JEREMY W. HAYWARD: Podíváme-li se z okna a řekneme:
„Vidím strom,“ tak v prvním okamžiku dochází k tomu, že něco
vidíme, a teprve pak tomu dáváme jméno strom. Je z buddhistického hlediska správné, že se tu jedná o jakýsi sled, o malý časový interval, v jehož průběhu se ono cosi stává v mé mysli
„stromem“?
DALAJLAMA: Když něco vidíme a myslíme si, že je to strom,
jsou v tom zahrnuty dvě úrovně rozlišení — jedna je smyslová
a druhá operuje v oblasti pojmové. Když poprvé vidíme předmět, jako je strom, má první okamžik uvědomění smyslový
charakter. V angličtině bychom řekli, že zde není žádné vědo228
...
22. dubna 2009 13:27:56
228
mí — takového předmětu si nejsme vědomi. Ale poté, možná
o zlomek vteřiny později, si ho uvědomíme. Pak víme, že je to
strom, a mentální vědomí se dá do práce. Toto mentální vědomí může být aktivní, zatímco se na strom díváme, ale strom si
můžeme uvědomovat i tehdy, když se na něj právě nedíváme.
Můžeme mít jeho představu. Mezi těmito dvěma způsoby je
rozdíl. Mentální vědomí, které máme, když se právě díváme na
strom, je mnohem živější než to, které máme, když se na něj
nedíváme.
HAYWARD: Smyslová úroveň ještě není vědomá — jak ale dochází k přechodu od smyslové úrovně k vědomé? Podle vědeckého názoru existuje určitá prodleva mezi začátkem vyvstávání
stromovosti a výsledným stromem. Dokonce i když vidím
strom jako kontinuální — jako stroooooooooooom — ve skutečnosti se v mém percepčním systému děje velmi rychle cosi
jako „strom, strom, strom, strom, strom“. Když světlo z oné
vnější skutečnosti dopadne na moji sítnici, vyvstane v důsledku
operace samotné sítnice nějaká neurčitá forma. Na tuto neurčitou formu pak reagujeme, přestože dosud není vědomá, a mozek ji přijme nebo odmítne. Pak s ní pracujeme, až je spojena
s nějakým jménem, v kterémžto bodě se prožitek stává vědomým. V tomto okamžiku se stává stromem, zatímco na počátku
šlo jen o neurčitý, bezejmenný, beztvarý předmět.
Právě proto jsem se ptal na časový sled. Toto neurčité cokoli,
které nám padne do oka, prochází, zdá se, několika fázemi, dokud náhle neuvidím strom. Ten proces zabere nějaký čas.
FRANCISCO J. VARELA: Z hlediska neurovědců je to otázka
vznikajících vzorců v lidském mozku. Než se vynoří určitý
vzorec, chvilku to trvá, a tato chvilka je asi takováto [Varela
luskne prsty]. Myslím, že se jedná o otázku, která se těší velkému zájmu vědců; a tento bod má také souvislost s objevem přerušovanosti já, k němuž se jógin propracovává v meditaci. Mé já
není jednou pevnou věcí, ale skládá se z momentů zkušenosti.
...
22. dubna 2009 13:27:56
229
229
Vidím tohle a vidím tohle a vidím tohle. Možná existuje korespondence mezi přerušovaností já a faktem, že na vytvoření vjemu potřebuje mozek krátkou chvilku v řádu desetin sekundy.
Myslím, že Jeremy se snaží říct, že ze západního hlediska tento
proces ve skutečnosti zabere určitou dobu, přinejmenším zlomek vteřiny. Otázka zní: Co je to za proces, který probíhá mezi
okamžikem, kdy se mé oko dostane do kontaktu se smyslovým
momentem a já vidím jen skvrny, a bodem, v němž rozliším
předmět? Jedná se o jednotné trvání nebo může být rozděleno?
Lze něco takového pozorovat při meditaci? Jaké by bylo nejkratší trvání, které jsme schopni vnímat jako „te“?
GEŠE PALDEN DRAKPA: Můžeme s jistotou odpovědět, že
ve vnímání dochází k určitému sledu. Vezměme si jako příklad
vizuální vnímání modré barvy. Dojde k vizuálnímu vnímání
modré barvy, ale vnímající osoba to ještě nezjistila, takže mentální zjištění po tomto vizuálním vjemu teprve následuje. Došlo by k tomu velmi rychle, je to otázka dvou nebo tří okamžiků
(okamžiky mají v buddhistickém pojetí extrémně krátké trvání). Avšak o jak velký zlomek vteřiny jde, to tato tradice
neuvádí.
ZJIŠŤUJÍCÍ A NEZJIŠŤUJÍCÍ VĚDOMÍ
DALAJLAMA: Existují dva druhy vjemů. Jeden nastává, když
se naše pozornost rozptýlí přechodem k jinému předmětu
v okamžiku, kdy už se na něco díváme. V tu chvíli je tu vnímání
onoho prvního předmětu, což je jeden typ vjemu. Existuje ještě
jiný typ, kdy je danému předmětu aktuálně věnována pozornost. V obou případech se jedná o vjemy, ale druhý případ je
zjišující a ten první nezjišující.
HAYWARD: V případě toho nezjišujícího nicméně může dojít
k činnosti. Organismus může na základě nezjišujícího poznávání jednat i přesto, že nebude vědomé.
230
...
22. dubna 2009 13:27:56
230
VARELA: To je fakticky doložená pravda. Například když něco
uděláme a teprve později nastane okamžik, kdy si svůj čin uvědomíme — ten je však již vykonán. Například při řízení auta
často zabrzdím ještě dřív, než si to stihnu uvědomit.
B. ALAN WALLACE [tlumočník]: Jeho Svatost poznamenává,
že se tak děje na základě minulého podmínění. Jestliže jsme nikdy auto neřídili a vidíme, jak se k nám někdo blíží, tak tu reakci okamžitého šlápnutí na brzdu nemáme. Podobně když vidíme, jak se něco přibližuje k našemu oku, tak nemusíme
absolvovat celý pojmový proces, aby nás napadlo oko zavřít.
Zdá se, že tato akce závisí na předchozím podmínění.
THUBTEN DŽINPA [tlumočník]: Myslím, že si musíme
ujasnit, co máme na mysli pod výrazem vědomí, protože se zdá,
že když v angličtině řekneme, že je něco „vědomé“, je v tom zahrnut nějaký druh mentálního pojmového zjištění. Když mluvíme o vědomí v buddhistickém kontextu, jedná se o širší pojem. Vědomím je vše, co je subjektem zkušenosti, včetně
nezjišujícího uvědomění.
HAYWARD: Řekněme, že zde sedím a vy překládáte, co Jeho
Svatost právě řekla, takže já jsem velmi zaujatý a dávám pozor.
Nyní v koutku svého zorného pole uvidím tuto sklenici a napiji
se, protože mám sucho v krku. Pak sklenici položím a celou
dobu nepřestávám poslouchat. Později si pomyslím, že bych se
rád napil, ale zjistím, že sklenice je prázdná! Zatímco jsem poslouchal, vůbec jsem si neuvědomil, že jsem se napil. Označili
byste nyní takový čin jako vědomý?
DALAJLAMA: Ano, je vědomý. Kdybyste nejdříve nevěděl, že
je tu ta sklenice, jak byste se napil?
WALLACE: Jeho Svatost, Thubten Džinpa a já jsme se snažili porozumět, co míníte výrazem „vědomí“, a napadlo nás, že mluvíte
o pojmovém mentálním zjištění. Toto je nyní velmi, velmi důležité.
...
22. dubna 2009 13:27:56
231
231
DALAJLAMA: Když v buddhistické filosofii mluvíme o tom,
že je něco zjištěno, považujeme to za identifikované — víme,
jsme si jisti, že to tu je. A toto zjišující uvědomění by se zdálo
být nutně mentální a nutně pojmové povahy. Tak by pojmové
zjištění bylo, zdá se, rovno tomu, o čem mluvíme jako o vědomí. Buddhisté rovněž mluví o vizuálním vnímání uchopujícím
nějaký předmět. Avšak to, jestli vizuální vnímání zná daný
předmět nebo ne, závisí na tom, zda může vyústit v mentální
zjištění, zda ho může poskytnout. S tímto kritériem můžeme
mluvit o tom, že se vizuálnímu vnímání něco jeví, aniž by to
vnímání poznalo, jelikož šlo o nezjišující uvědomění. Ačkoli se
daná věc vizuálnímu vnímání jevila, později nevíme, zda jsme ji
viděli nebo ne, protože nevyústila v mentální zjištění. Proto bychom řekli, že vizuální vnímání svůj předmět nepoznalo, přestože se mu ten předmět jevil. Kritériem tedy je, zda vizuální
vnímání vede k zjištění nebo ne.
BUDDHISTICKÁ DEFINICE VĚDOMÍ
ELEANOR ROSCHOVÁ: Myslím, že o buddhistickém významu vědomí by stálo za to promluvit podrobněji, protože to
není totéž, co vědomím míníme my.
DALAJLAMA: Ano, to je pravda. Buddhismus definuje vědomí
z jednoho hlediska jako subjektivního agenta, který má potenciál vyvstat v korespondenci s předmětem, který se mu jeví. Vědomí má schopnost vyvstat na základě síly podnětu vycházejícího z předmětu jako nějaký s ním korespondující aspekt.
ROSCHOVÁ: Ale já jsem měla za to, že předmět a vědomí jsou
vzájemně závislé. Jak může předmět poznávání předcházet
poznávání?
DALAJLAMA: To, že je předmět závislý na subjektu, neznamená, že předmět je závislý na subjektu, který by mu předcházel. Je
232
...
22. dubna 2009 13:27:56
232
důležité rozlišovat mezi dvěma typy analýzy — relativní a poslední analýzou. Faktem je, že předmět v poslední analýze neobstojí a je v posledku nenalezitelný.
Jediný způsob existence, který tak předmětu zbývá, je existence skrze určení, skrze přisouzení, vědomí. Například používáme-li tento předmět jako šálek a s jeho pomocí pijeme čaj,
opíráme se přitom o konvenční zkušenost — platnost této konvence nezpochybňujeme. Tento šálek však neexistuje, jestliže
ho podrobíme absolutní analýze. Jediný způsob existence, který
mu přísluší, je existence z moci pojmového určení.
To bychom nyní dále mohli analyzovat následujícím způsobem: Která pojmová mysl provedla toto určení — má, nebo
vaše, v dřívějším okamžiku, nebo v následujícím? Na jakém
poznávání toto ustanovení závisí?
Pokoušíme-li se zjistit, zda toto poznávání proběhlo v dřívějším okamžiku nebo v okamžiku následujícím, či zda s ním proběhlo současně nebo zda jde o moje vědomí nebo vaše vědomí,
tak opět upadáme do krajnosti absolutní analýzy a pak opět nic
nenajdeme.
ROSCHOVÁ: Říkáte, že podle relativní analýzy platí, že přítomnost šálku vyžaduje, aby předmět předcházel vědomí?
DALAJLAMA: Podle prásangiky jde o vztah následný.
VARELA: Musí vnímání nutně předcházet nějaká věc, věc, kterou později, v druhém nebo třetím okamžiku nazveme šálkem?
Z pohledu neurovědy to je totiž v rozporu s fakty. Nemůžeme
říct, že k vnímání žluté barvy by docházelo tak, že nejprve dorazí žlu a té se pak chopí můj mozek. Myslím si tedy, že se pokoušíme přijít na to, do jaké míry je v buddhistickém [relativním] popisu předmět již konstituovaný. Nebo je přijatelné říct
v souhlasu s neurovědcem, že předmět je následně vzniklým
aspektem této interakce? Tedy že není předem ustanovený sám
o sobě?
...
22. dubna 2009 13:27:56
233
233
DŽINPA: Ale ve vašem podání to vyznívá tak, jako by neurovědci vlastně říkali, že předmět ve skutečnosti nevidíme. To, co
vidíme, je jeho obraz!
VARELA: Přesně tak to je.
ROBERT B. LIVINGSTON: Vyskytuje se v naší hlavě. Domnívat se, že se vyskytuje venku, znamená propadat „jevovému
klamu“.
DALAJLAMA: Velká debata o této otázce se vedla mezi sautrántiky a jógáčáriny — zda jev předmětu a předmět sám jsou jedním a týmž, nebo zda jsou něčím odlišným; zda je jev předmětu
s vnímáním současný, nebo zda po sobě následují.
VARELA: Pak tedy přesvědčení, že předmět tu musí být již
před svým poznáváním, není považováno za základní pilíř?
Bylo by přijatelné říci spolu s neurovědcem, že předmět vyvstává v poznávání, že od něj není oddělený?
DALAJLAMA: Zde se stanoviska buddhistických škol různí.
Podle jednoho náhledu společného všem buddhistickým školám (ponecháme-li stranou vaibhášiky, kteří jsou velice odlišní,
realističtější) musí být jev nebo obraz předmětu současný s aktuálním poznáváním. A má s tímto poznáváním shodnou povahu. Rozdíl spočívá v tom, že když jógáčárinové identifikují, čím
ten obraz je, říkají, že se jedná o produkt našich vlastních otisků, otisků dřívějších momentů vědomí. Odmítají nějakou
vnější skutečnost, vnější svět jako něco nezávislého na mysli. Říkají proto, že vjemový obraz je produktem našich vlastních minulých otisků. Jiné školy říkají, že obraz je projekcí
předmětu.
Ačkoli stoupenci prásangika-madhjamaky i sautrántiky
uznávají vnější předměty jako vnější skutečnost, je v jejich pojetích velký rozdíl. Když vnější skutečnost vysvětlují sautrántikové, stavějí svou teorii na základním přesvědčení, že existují
234
...
22. dubna 2009 13:27:56
234
nějaké nedělitelné částice. Jejich filosofie se nese v redukcionistickém duchu — figuruje v ní směs elementárních částic, jakási
elementární báze, na kterou lze celý vesmír redukovat. Škola
prásangiky rovněž hovoří o vnější skutečnosti, ale její zastánci
prohlašují, že když ji analyzujeme, nic takového jako základní
částice nenajdeme. Při analýze zmizí.
VARELA: Většině neurovědců by byla velice příjemná myšlenka, že existuje jedna úroveň, kterou by bylo možno nazvat neporušitelnou esenciální úrovní fyzické skutečnosti. Tam venku
existuje svět. Pak k němu přistupují živé bytosti s rozdílnými
mozky a každá vytváří jinou konstrukci tohoto světa, trochu
odlišný obraz téže věci. My neurovědci však chceme mít nějaký
základ. Chceme mít možnost spolehnout se na představu, že
všechny ty odlišné konstrukce odkazují k téže, v posledku neporušitelné úrovni. To je ono dogma — a dogma to opravdu je,
protože pro to neexistuje žádný důkaz.
DALAJLAMA: Myslím, že mezi buddhistickým náhledem
a vaším stanoviskem je určitá podobnost — i prásangikové hovoří o přístupu k předmětu prostřednictvím nějakého obrazu.
Tento obraz je současný s poznáváním, takže to, co opravdu vidíte, je ten obraz.
VARELA: To je ta podobnost. Rozdíl, na který se zde snažím
poukázat a který je podle mého názoru neméně důležitý, spočívá v tom, že pro prásangiky není žádná vnější existence sama
o sobě. Naproti tomu neurovědci, by by rovněž připustili současné vznikání předmětu i vnímajícího, by stále trvali na redukcionistické analýze vnější skutečnosti.
J E V N Í M Á N Í O S V Ě T Ě „TA M V E N KU “ ?
WALLACE: Je pravda, že existují lidé s amputovanými končetinami, například s amputovanou rukou, kteří dokáží v oblasti,
...
22. dubna 2009 13:27:56
235
235
kde by normálně byla ta ruka, pociovat bolest? Jeho Svatosti to
připadá neuvěřitelné.
LIVINGSTON: Je to pravda! Mohou cítit bolest nebo ji cítit
nemusí. Jinými slovy, jsou schopni mít normální smyslové pocity a dokonce cítit pohyb — nebo pohyb cítit nemusí. Kterákoli z těchto situací může nastat.
DALAJLAMA: Dojde po několika letech k poklesu cítění bolesti nebo pohybu?
LIVINGSTON: K poklesu dojít může i nemusí. Měl jsem pacienty, u kterých fantomová končetina přetrvávala čtyřicet
i více let. Například jsem se setkal s mužem, kterému chyběla
pravá paže. Když jsme se ho zeptali, kde cítí počitky té chybějící paže, dokázal v prostoru lokalizovat příslušnou oblast. Chybějící paže pro něho byla natolik skutečná, že když jsme ho
požádali, aby ji ve svých počitcích prostrčil skrz stůl, tak to sice
udělal, ale připadalo mu to velmi podivné, velice bizarní, jako
by porušoval fyzikální zákony nebo něco podobného. Naskakovala mu z toho husí kůže nebo se roztřásl strachem. Je to
velmi skutečný jev.
DALAJLAMA: Je to podobné, jako když při meditaci prožíváme pocit vystoupení ze svého těla a jsme pak někdy velmi překvapeni, protože můžeme procházet zavřenými dveřmi. Je to
velmi podobné.
VARELA: Rád bych navrhl okamžitě proveditelný experiment,
s jehož pomocí bychom Vaší Svatosti mohli ukázat, že může
mít fantomatický nos! Překřižte ukazovák a prostředníček
a pak se dotkněte špičky svého nosu. Cítíte dva nosy nebo jen
jeden?
DALAJLAMA: Už jsem na to byl připravený, takže jsem už čekal, že nenahmatám jen jeden nos! Ano.
236
...
22. dubna 2009 13:27:56
236
VARELA: Vždycky najdete dva nosy. To je jen příklad, jak můžeme zrušit svou přirozenou smyslovou situaci. Vnímání se
změní a my můžeme získat něco, co se zdá být velmi skutečné,
protože to cítíme přímo, ale z obvyklého hlediska tyto vjemy
neodpovídají skutečné situaci.
LIVINGSTON: Pak je tu ještě jev jiného druhu. Jestliže svážeme prsty opici a pak zkoumáme motorický kortex v opačné hemisféře, zjistíme, že dochází ke změně neuronální aktivity
v souladu s pohybovým omezením, které jsme jí svázáním způsobili. Jestliže ty prsty amputujeme, dojde k migraci neuronů
tak, aby byla díra v motorických schopnostech vykompenzována, a mozek opice si pro tu změněnou ruku vytvoří jinou mapu.
Mozek se tedy přebudovává v úzké souvislosti s tím, co se děje
na periferii.
Že se mozek vyvíjí v korespondenci s prostředím, vám ukážu
ještě na jednom příkladě: malý mozek novorozence je ve srovnání
se zbytkem mozku mnohem menší než u dospělého člověka a já
se domnívám, že dokud dítě nepřijde na svět, jeho malý mozek se
nevyvíjí, protože v děloze dítě jen plave. V děloze se pohyb končetin týká jen malého množství inertní hmoty, ale jakmile dítě přijde
na svět, jeho končetiny se dostávají do pevného spojení s rostoucím malým mozkem a toto pevné spojení se stává přesnou neurologickou mapou těla, gravitačního pole a prostředí, v němž se dítě
nachází. Je zde ještě další zajímavá věc — mozek prochází rychlým růstem, do šesti měsíců se jeho rozměry zdvojnásobí a k dalšímu zdvojnásobení dojde do čtvrtého roku. Z experimentů na
zvířatech víme, že prostředí nebo věci, které se z něj jednotlivec
naučí, mají dopad na mapování nebo uspořádání rostoucího mozku. Jsem proto přesvědčen — i když to nemáme doloženo přímo
u lidí — že toto zvětšení a uspořádání úzce souvisí s prostředím.
Když se v pozdějším údobí života prostředí radikálně změní,
může rovněž dojít k určitému přeuspořádání, ale v raném věku je
tato provázanost velice těsná.
...
22. dubna 2009 13:27:56
237
237
DALAJLAMA: Nemusel by tedy být nějaký rozdíl mezi mozky
domorodců, kteří žijí velmi jednoduchým způsobem, a například mozky Zápaanů žijících ve velice komplikovaném a propracovaném společenském systému? Mělo by to na mozek velký dopad?
LIVINGSTON: Ale domorodci nežijí nijak jednoduchým životem, protože musí znát specifické názvy — nejen obecná
označení — stromů, keřů, v zhruba stomílovém okruhu. Musí
je znát jako jednotlivé bytosti. Musí mít vlastní jméno pro kteroukoli trvalou rostlinu, strom nebo keř a podobně, a to je velký úkol pro jejich pamě. Mají velmi těžký život! To jsou velmi
praktické věci. Musí se naučit jména věcí tak, aby dokázali najít
cestu, když jim ji někdo popíše vlastními jmény těchto stromů,
květin, keřů a tak dále.
VARELA: Že vnímání je provázáno s motorickou interakcí
s prostředím, bych chtěl doložit ještě na jednom příkladě. Tato
skutečnost je naprosto základním bodem neurovědeckého přístupu k vnímání, o němž se moc často nemluví. Dokládá ho nedávno provedený experiment, v němž byla dvě novorozená koata uzavřena do naprosté tmy. Když se narodí kočka, má
zalepené oči — nevidí. Tato dvě koata byla vzata na světlo jen
v prázdné, kulaté místnosti, která byla pruhovitě vymalována.
To byl celý jejich svět. Jednomu z koat bylo dovoleno normálně se procházet po místnosti. To druhé bylo připoutáno k malému vozítku, aby nemohlo používat končetiny. Kotě, kterému
bylo dovoleno chodit, tlačilo vozík s připoutaným kotětem tak,
aby i ono zakoušelo pasivní pohyb po tom kruhovém, pruhovaném vesmíru. Jakmile se jejich oči rozlepily, obě koata se dostala do kontaktu se stejným prostředím. Jediný rozdíl spočíval
v tom, že jedno se procházelo po vlastních čtyřech nohách, zatímco druhé se pohybovalo pasivně, taženo tím prvním. Každý
den byla na určitou aktivní dobu přemístěna do tohoto uzavřeného prostoru a poté vrácena opět do tmy. Tak to pokračovalo
238
...
22. dubna 2009 13:27:56
238
po několik týdnů a mezitím se jejich oči otevřely a koata se naučila vidět. Otázka zní: Co se stane, když po několika týdnech
koata z této kontrolované situace vysvobodíme a pustíme je do
světa? Zvíře, kterému bylo dovoleno v pruhované místnosti
chodit, se v obvyklém prostředí dokázalo normálně pohybovat,
přestože se učilo vidět v tak omezeném prostředí. Nenaráželo
do věcí a nepřepadávalo přes okraje. Chovalo se jako normální
kočka. To druhé se však, přestože jeho oči, nervová soustava
a nohy byly v naprostém pořádku, chovalo jako kočka slepá.
Naráželo do věcí a přes okraje přepadávalo. Říká-li se tedy, že
kočky vidí svými tlapkami, nejedná se z neurovědeckého
hlediska o žádný vtip!
Z toho můžeme zcela zřejmě vyvodit, že vnímání neprobíhá
tak, že bychom měli nějaký předmět venku, jehož obraz bychom museli dostat dovnitř. Mozek je aktivní konfigurace, která se podílí na interakci organismu s jeho prostředím. Je to, jako
by mozek ve skutečnosti způsoboval, že svět se vnímáním dostává dovnitř. Reaguje na všechny integrované procesy, z nichž
sestává interakce se světem.
LIVINGSTON: Rád bych vám pověděl o experimentu, který
lze provést na lidech. V tomto experimentu se pracuje s třemi
malými místnostmi. Jsou jako domečky pro panenky. K těmto
místnostem lze přistoupit ze židle, kterou můžeme posouvat
z jedné pozice do druhé tak, abychom z ní kukátkem viděli do
těch tří místností. Tyto místnosti jsou uspořádány vzhledem ke
kukátku tak, že se zdají být v pořádku. V pořádku je však jen
jedna. Je to obyčejná malá místnost. Druhá je zdeformovaná
tak, že levá stěna je dvakrát vyšší než pravá, strop se svažuje
dolů a podlaha se šikmo zvedá nahoru. Skrze kukátko se však
všechno zdá být v pořádku, všechno vypadá normálně. Třetí
místnost je zdeformována vertikálně. Stěny se vyklánějí ven.
Všechny místnosti jsou vybaveny nábytkem, závěsy, okny a tak
dále a vše je odpovídajícím způsobem zdeformováno. Všechny
...
22. dubna 2009 13:27:56
239
239
tři místnosti vypadají normálně, protože jejich projekce do
bodu, kde je kukátko, je vždy stejná, jako by byla projekce kolmá k povrchu jednoho oka. Když lidé tohoto experimentu neznalí sedí na židli a dívají se jedním okem do místností A, B a C,
říkají, že ty místnosti vypadají stejně.
Experiment dále probíhá takto: Umístíme subjekty do pozice, z níž vidí horizontálně zdeformovanou místnost. Dáme jim
hůl a požádáme je, aby se dotkli motýla na levé zdi. Napřáhnou
hůl, ale k motýlovi se nepřiblíží. Natahují se dál a dál, aniž by
na něj dosáhli, a nakonec se začnou hihňat, protože věci se odvíjejí proti jejich očekávání. Nakonec na motýla dosáhnou, načež je požádáme, aby se dotkli mouchy na protější stěně. Zkusí
to a uhodí přitom do zadní stěny, pak narazí na boční stěnu, daleko od mouchy a tak dále. Znovu a znovu nejsou s to se trefit
a smějí se, protože je to nečekané. Zhruba po deseti nepřesných
pokusech nakonec začnou vidět místnost jako horizontálně
zdeformovanou.
Jakmile se to naučí dělat správně, požádáme je, aby se podívali na místnost A, což je ta obyčejná místnost. Podívají se a vidí
ji také jako horizontálně zdeformovanou. V tu chvíli si počínají
při pokusech dotknout se mouchy a motýla v této místnosti
stejně nešikovně jako předtím v místnosti zdeformované. Musí
se znovu přizpůsobit normálním okolnostem. Vtip je v tom, že
o dané místnosti nemůžeme mít vědění bez jednání. Na pouhém základě pasivního vnímání můžeme být snadno ošáleni —
a tento závěr lze zobecnit.
VARELA: To je velice zajímavé z epistemologického hlediska.
Z tohoto hlediska nemůžeme říct, že něco, například toto pero,
existuje „tam venku“, obdařeno nějakou substanciální kvalitou,
a to navzdory skutečnosti, že se jedná — jak jsme již řekli —
o přijímané západní přesvědčení. Konvenčně bychom o našem
vnímání místnosti A řekli: „Aha, to byl omyl, byla to chyba.“
Avšak při tomto pohledu na mozek ve skutečnosti zjistíme, že
240
...
22. dubna 2009 13:27:56
240
o žádnou chybu nejde — spíše se jedná o normální situaci. Zjišujeme, že svět je utvářen podle našich očekávání, naší historie,
způsobu našeho naprogramování, našeho vývoje a že obraz světa je neoddělitelný od daného konkrétního mozku, nebo bych
spíš měl říct, od dané konkrétní osoby. Tím se klade i pro Zápaany otázka, co to znamená, když se mluví o tom, že něco je
objektivně „tam venku“. Co znamená „objektivně“? Obvyklou
odpovědí Zápaanů je, že existuje přinejmenším nějaká fyzikální kvalita. Ale i to je podezřelé, protože fyzikové prohlašují,
že tuto fyzikální kvalitu samotnou není nijak jednoduché najít
a specifikovat.
DALAJLAMA: Jógáčárini ve své analýze zjišují, že vnější skutečnost není substanciální. Když po ní pátráme v oblasti přesahující úroveň konvence, nemůžeme ji najít. Jógáčárini však dospívají k závěru, že tu je nějaká skutečnost subjektivního
charakteru, která vskutku existuje. Trvají na substanciální existenci subjektu zkušenosti, protože ji lze pociovat. Když se
v neurovědě provádí analýza v tom duchu, jak jste právě nastínil, pomocí zkoumání mozku a toho, jak mozek vnímá, tak dospívá k závěru, že „tam venku“ není žádná substanciální entita.
Když tuto analýzu aplikujeme na neurony, na subjektivní stranu, vyjde nám to samé?
WALLACE: Jeho Svatost se zkrátka ptá: Když se díváte ven,
zjišujete, že tam venku není nic substanciálního. Ponecháme-li stranou nefyzikální poznávání a předpokládáme, že subjekt je ve skutečnosti mozkem, říkáte, že mozek, který vnímá, je
také tak nesubstanciální jako všechno ostatní tam venku, v kterémžto případě bychom neměli nic substanciálního tam venku
a nic substanciálního na straně subjektu? Je tohle závěr, k němuž vy neurovědci docházíte?
VARELA: Budu mluvit jen za sebe, protože v tomto bodě si
musíte uvědomit, že se zabýváme oblastí, ve které neexistuje
...
22. dubna 2009 13:27:56
241
241
žádný převažující konsensus. Převažující stanovisko, dokonce
i v neurovědě, říká, že tam venku je pero, a navzdory skutečnosti, že v mém mozku se dějí různé malé věci, je v podstatě
zde uvnitř obraz toho pera. Já říkám, že tento náhled lze zpochybnit i na základě samotné vědy. Že neurovědu lze reinterpretovat a ukázat, že neexistuje žádné opodstatnění pro přesvědčení, že existuje nějaká stabilní, pevná, substanciální
skutečnost, na kterou můžeme spoléhat, a že poznávání tedy
není žádným způsobem jen jejím zachycením. Ale nejsem si
jist, zda jsem dobře pochopil váš dotaz.
WALLACE: Zapomeňme na celou tu otázku, zda existuje vedle
hmoty ještě i vědomí. Zaujímáme neurovědecký náhled, že to,
co vidí, je mozek, a že veškerou kognitivní aktivitu provádějí
neurony. Předpokládejme, že hovoříme v tomto kontextu. Zapomeňte pro tuto chvíli na buddhistické nauky. Pokud jde o tu
objektivní stranu, tak při použití tohoto velmi vnímavého přístupu, který nyní vysvětlujete (i když říkáte, že většina neurovědců tak daleko neproniká), tvrdíte, že evidence o existenci
těchto substanciálně jsoucích vnějších entit tam venku se ve
skutečnosti začíná rozpadat. Nuže, nemuseli bychom podobně
také dospět k závěru, že neurony, onen materiál uvnitř subjektu, který podle našich předpokladů tyto vjemy vytváří, postrádají substanciálnost tímtéž způsobem jako cokoli tam venku?
A co by nám v tom případě zůstalo?
VARELA: To je pravda. Jsou zde dva kroky. Myslím, že první
reakce, s níž byste se setkali, kdybyste to probírali s našimi kolegy, by zněla asi takto: „ Jestliže se tedy nedomníváte, že je něco
tam venku, musíte věřit v nějakou vnitřní skutečnost, která
promítá to, co se jeví jako vnější svět. Musíte věřit v nějaké pevné, vrozené kategorie, které jsou skutečné.“ To znamená, že by
se domnívali, že musíme zastávat nějakou subjektivistickou
nebo idealistickou pozici. Tak to ovšem ve skutečnosti vůbec
není, protože můžeme ukázat, že to, co vnímáme jako svět, lze
242
...
22. dubna 2009 13:27:56
242
ovlivnit manipulací. Můžeme tedy s naším vnímáním manipulovat zvnějšku, ale můžeme jím manipulovat také zevnitř. Jediným skutečným závěrem je, že substanciálnost nelze nalézt ani
vevnitř ani venku. Řekl bych tedy, že na čistě vědeckých základech lze hájit pozici, že vnímání tohoto světa je ve skutečnosti
vzájemnou závislostí, přísnou vzájemnou závislostí toho, čemu
říkáme svět, a toho, čemu říkáme mozek. Tyto dvě věci se setkávají, splývají a vytvářejí tuto skutečnost. Čistě na vědeckých
základech se tedy dopracováváme blíže k více buddhistickému,
prásangickému náhledu. Musíme však zároveň dodat, že i když
by tento náhled někteří z nás hájili, nejednalo by se o většinu.
Na druhé straně se domnívám, že se jedná o vědecky dokonale
zdůvodněné stanovisko, a myslím, že Dr. Livingston nebo já
bychom mohli vstát a diskutovat o tomto náhledu s našimi kolegy, aniž bychom byli vyhozeni ze sálu! Možná by si o nás říkali, že jsme tak trochu blázni, ale pořád by si ještě nemysleli, že
jsme dočista nepříčetní.
LIVINGSTON: Ano, souhlasím.
K D Y J E V N Í M Á N Í P L AT N É ?
DALAJLAMA: V neurovědeckém přístupu je veškerá kognitivní identifikace, například vnímání a podobně, prováděna na základě něčeho, co je fyzikální povahy, jako třeba neuronů a podobně. Jak na takovém základě rozlišíme chybné vnímání od
platného? Předpokládáme, že kognitivní aktivitu vykonávají
jednotlivé neurony celého systému, celé neuronové okruhy. To
se však děje bez ohledu na to, zda dochází k platnému vnímání,
nebo k vnímání chybnému. Jelikož neurony se zapojují v obou
případech, jak stanovíte z neurofyziologického hlediska ten
rozdíl?
VARELA: Moje nervová soustava bude pracovat a něco identifikuje, například jídlo. Všechny programy budou hlásit „jídlo“,
243
...
22. dubna 2009 13:27:56
243
ale když se tu věc pak pokusím sníst, mohu zjistit, že to nejde.
Funguje tu jakási zpětná vazba z prostředí, která říká: „Chybná
reprezentace, chybné pojetí, oprav svůj přístup.“ Takhle to tedy
funguje: tam a zpátky, pokus a omyl. Když se dopustíme příliš
mnoha chyb, tak zemřeme. Evoluce tedy postupuje tak, že provádí velké množství pokusů, až dospěje k něčemu, co je vhodné
nebo adekvátní. Tímto způsobem rozlišujeme mezi správným
a nesprávným — pomocí důsledků daného vnímání. Nějaké
vnímání by bylo stanoveno jako platné, kdyby určité formě života umožňovalo dělat to, co dělat potřebuje — jíst, rozmnožovat se, plánovat chování a tak dále. Rozhodující jsou důsledky.
DALAJLAMA: Neexistuje žádný způsob, jak ten rozdíl stanovit
v okamžiku právě probíhající zkušenosti?
VARELA: Neurovědci dokáží přijít na spoustu způsobů, jak
přimět nervovou soustavu k chybám. Jelikož tato soustava funguje tak, jak funguje, můžeme ji napálit a způsobit, aby vnímala
věci, o jejichž mylnosti nás dokáže přesvědčit jedině další činnost. Říká se tomu percepční nebo senzorická iluze. Jako příklad si můžete vyzkoušet zavřít jedno oko a podívat se na palec
své natažené paže — pak ho přibližte ke svému oku na polovinu
původní vzdálenosti. Vidíte, že by se velikost vašeho palce
zdvojnásobila? Trochu se zvětší, ale nezdvojnásobí se, že?
I když velikost obrazu palce na sítnici se zdvojnásobila, vy ji
jako dvojnásobnou nevidíte. Zkontrolujte si to následujícím
způsobem: Umístěte svůj druhý palec ke svému oku jako
vztažný bod a znovu provete experiment s prvním palcem.
Uvidíte, že ten palec se nyní zdá větší. Je to tak? Tak vidíte. Které vnímání palce je tím platným?
DALAJLAMA: V tomto případě si myslím, že musíme zohlednit mnoho faktorů prostředí. Zvolme příklad z jiné oblasti, oblasti pojmového poznávání. Představme si kontinuum pojmového poznávání, v němž předchozí moment uvědomění
244
...
22. dubna 2009 13:27:56
244
pojmového poznávání je ve skutečnosti poznáváním mylným.
Bylo chybné, ale nyní dospíváme k novému, k pojmovému
poznávání, které je platné. Tím, že je platné, rozkládá nebo ruší
předchozí mylné pojmové poznávání. Jak byste nyní v takovém
případě z neurofyziologického hlediska popsali zrušení toho
předchozího poznávání?
VARELA: Mohli bychom, domnívám se, mluvit o „učení“, tedy
procesu, který jsem již dříve popsal. Máme hypotézu, že nějaká
věc je jídlem, a vyzkoušíme ji. Pak dojde k vnímání, které není
podle našich očekávání. Nervová soustava se přeuspořádá provedením synaptických změn, takže když tutéž věc uvidíme
příště, asociace s jídlem se nedostaví. Toto je dokonalý příklad
emergentní vlastnosti: předtím naskočil pojem jídla — příště
však pojem jídla nenaskočí. Systém se přeuspořádá — učí se.
Neměl jsem však pocit, že bychom byli hotoví s tím méně
pojmovým příkladem velikosti palce. Když se sami sebe zeptáme: Která z obou velikostí je skutečnou velikostí palce? Kterou
z nich si vybereme? Přiložení jednoho palce k druhému dozajista nemá vliv na velikost toho prvního. Nicméně vaše vnímání
v okamžiku toho prožitku říká, že ano.
DALAJLAMA: Všechny tyto pojmy měření jsou založeny na
lidské dohodě. Nebyl by celý pojem velikosti a podobně odlišný například u kočky nebo u psa?
VARELA: Je jisté, že totéž by fungovalo i u nich. Psy i jiná zvířata opravdu můžeme ošálit tak, aby věřili, že jsou nějaké věci
tam, kde nic není. Můžeme například vyjmout žabí oko a vyříznout z něj sítnici, otočit ji a vložit ji po tomto otočení zpět na
její původní místo. Za normálních okolností žába vidí mouchu
a je schopna po ní velice přesně chňapnout. Po otočení oka ukážeme žábě mouchu a žába se chová, jako by moucha byla za ní.
Ta žába už nebude nikdy v životě schopná chytat jazykem mouchy. Tohle je neplatné vnímání v tom smyslu, že žába se nenají.
245
...
22. dubna 2009 13:27:56
245
DALAJLAMA: V buddhistické terminologii bychom řekli, že
zdroj toho klamu se ve skutečnosti nachází v orgánu oka, protože jste ho změnili. V případě mého palce leží zdroj klamu
v předmětu.
VARELA: Proč v předmětu? Předmět jsme přece nezměnili!
Z vědeckého hlediska došlo, myslím, jen ke změně kontextu
vnímání. Otočené oko vytváří další kontext vnímání a není
možné říct, že tento kontext je skutečnější než tamten. Jestliže
vidím svůj palec v kontextu dalšího, poblíž umístěného předmětu, tak situaci vyhodnotím jedním způsobem. Jestliže se
kontext změní, vyhodnocení bude jiné. Toto je opět problém
vyplývající z toho, že se snažíme říct, které poznávání velikosti
palce je tím vskutku platným. Z tohoto hlediska nic takového,
jako je pravdivé vnímání palce, neexistuje. To existuje jen
v souvislosti s nějakou předcházející činností — není platné
samo o sobě.
LIVINGSTON: Rád bych uvedl dva další experimenty. Jestliže
na velmi krátkou chvíli ukážeme lidem nějaký obrázek, nemusí
být schopni vnímat ho ostře nebo přesně. Na Harvardu byly
provedeny následující experimenty: Do třídy plné studentů
byla umístěna velká obrazovka a velký projektor, s nímž bylo
možné na obrazovku promítat prudké záblesky nějakého obrázku. Studenti dostali za úkol sledovat obrazovku. Zpočátku
viděli možná jen jakési záblesky. Později byl obrázek promítán
o malou chvilku déle. Jakmile získali nějaký dojem o tom, co na
obrázku je, měli to zapsat do svého sešitu. Pak byly sešity sebrány. Ukázalo se, že i po poměrně dlouhé expozici obrázku studenti dále trvali na jeho nesprávné interpretaci a pokračovali
v tom i tehdy, když už byla expozice natolik dlouhá, že nezasvěcená osoba zvenku dokázala bez potíží poznat, že dané vnímání
je chybné. Studenti začali něco vnímat a pak se v tom vjemu
jaksi uzamkli, zakotvili. Podrželi si ho, přilnuli k němu, až to
bylo absurdní. I když jim byla nabídnuta velmi dlouhá expozice
246
...
22. dubna 2009 13:27:56
246
toho obrázku, oni se na něj stále dívali původním nepřesným
způsobem.
Dám vám příklad. Šlo o velice jednoduché obrázky, třeba
o kolo opřené o hydrant někde v prostorách university se schodištěm do nějaké budovy na pozadí — tedy cosi, s čím se tito
studenti dříve nebo později museli setkat. Když byl obrázek
promítnut, někteří studenti říkali: „Vidím lo. Je to plachetnice, má pod sebou vlnu a plnou rychlostí se na mě řítí.“ Napsali
to do svých sešitů a nadále viděli tu lo a vlny a tak dále až do
čtyřnásobně delší expozice, než kterou potřebovali noví lidé na
to, aby rozeznali, že se jedná o kolo opřené o hydrant na pozadí
jakýchsi schodů! Pokouším se ilustrovat problém, že jakmile si
utvoříme určitý obrázek nějakého člověka nebo místnosti, věci
či události, může nám dělat potíže ho opustit.
Zde je druhý experiment, který je pro nás, domnívám se, relevantní: Při provádění právě popsaného experimentu bylo
záhy zjištěno, že byl-li nějaký obrázek testované osobě nepříjemný, trvalo dlouhou dobu a vyžadovalo mnoho expozic, než
daná osoba konečně uviděla, o co jde. Nyní by bylo možné říct,
že za tyto výsledky může kvalita obrázku nebo způsob jeho prezentace nebo nějaká jiná proměnná. Proto byl proveden experiment se čtyřmi obrázky najednou. Experimentátoři subjektům
v ukázkových testech předvedli soubory čtyř obrázků, takže si
subjekty zvykly na sledování čtyř obrázků ve velmi krátké expozici. Experimentátoři vzali obrázek, který byl dané osobě nepříjemný, a umístili ho nejprve do jednoho rohu a podruhé do jiného. Nahodile přidělovali nepříjemnému obrázku místo mezi
ostatními. Tímto způsobem zjistili, na co byla daná osoba citlivá, co se jí nelíbilo, čeho se bála, co jí připadalo nemorální nebo
co cenzurovala. Například jí mohly být promítnuty čtyři obrázky ze ZOO. Na jednom mohly být třeba opice, na dalším sloni
a na třetím psi. Na čtvrtém obrázku mohl být třeba pářící se párek psů. Obrázky si byly rovné z hlediska stínování a podobně,
takže tyto irelevantní faktory byly vyloučeny. Subjekty se tedy
247
...
22. dubna 2009 13:27:56
247
i tentokrát snažily určit, co je na obrázcích, dokud neuhodnou
všechny čtyři. Když byl spolu s dalšími zvířecími obrázky promítnut i ten nepříjemný, lidé velmi rychle dokázali správně určit ony tři, ale potřebovali pak ještě desetkrát více expozice, aby
uviděli obrázek, který cenzurovali.
Tyto experimenty zmiňuji proto, že velmi silně, domnívám
se, naznačují, že předtím, než něco vidíme, již máme provedenu vzhledem k tomu obrázku určitou cenzuru. Dříve než vnímáme, prošel již obrázek určitými filtry, které říkají „to se nám
líbí“ a „to se nám nelíbí“ nebo „tomu se musíme vyhnout“ a podobně. Pointou zde je, že vizuální kortex nebo nějaká jiná část
mozku pracuje ještě dřív, než se dostaneme k pojmovému potvrzení.
WALLACE: Možná na nějaké podvědomé nebo polovědomé
úrovni už dochází k identifikaci, což by znamenalo, že podvědomí je o něco rychlejší než mysl vědomá?
LIVINGSTON: To je závěr, k němuž západní vědci dospěli. Já
k tomu musím dodat něco poněkud konzervativního, protože
je známo, že subjekty nedosvědčují, že by obrázky vnímaly
správně. Říkají nám — a i my sami to tak prožíváme — že obrázek nevidíme jasně. To nám však nenapoví, co přesně se tu děje.
Možná že mozek chrání daného jednotlivce předtím, aby se
ukázal jako člověk, který mluví o tak neslušných věcech, jako
jsou pářící se psi — a ta ochrana je dostatečně silná, aby obrázek
„vystřihla“ nebo rozmazala či jinak modifikovala. Nesděluje
nám to, kde přesně se tyto procesy odehrávají nebo o co v nich
přesně jde.
WALLACE: Pokud jde o překlad výrazu „podvědomí“ do tibetštiny, musím vám sdělit, že Tibeané se nevyjadřují v pojmech
podvědomí a vědomí, ale v pojmech hrubosti a jemnosti mysli.
Podvědomí je jemná úroveň mysli a to, co považujeme za identifikaci nebo zjištění, se týká hrubší úrovně. Když jsem tedy
248
...
22. dubna 2009 13:27:56
248
přeložil tento experiment Jeho Svatosti, odpověděl: „Neplyne
z toho, že jemnější mysl je rychlejší?“
VARELA: To mě mate. Z předchozí diskuse jsem vyrozuměl,
že nastání nebo nenastání mentálního zjištění nemá nic společného s úrovní jemnosti.
WALLACE: Myslím, že pracujeme s dočasnou hypotézou, že
v bdělém stavu existují dvě úrovně mentálního zjištění — hrubá, o které můžeme mluvit, ale možná také nějaká předcházející, která je jemnější a již podmiňuje to, jak dlouho bude trvat
hrubšímu, vyjádřitelnému mentálnímu zjištění, než se dostaví.
Obou zjištění je třeba, abychom věděli, zda se nám něco líbí
nebo nelíbí. Jestliže vidíme pářící se psy a nelíbí se nám to, musí být přítomny oba typy zjištění. Zda oba tyto druhy zjištění
patří stále k hrubé úrovni vědomí nebo ne nebo zda byly přesunuty do vědomí jemného, o tom vedeme diskusi. Jeho Svatost
byla otevřena možnosti, že je tu nějaká úroveň jemnosti.
Nyní předkládá další otázku. Představme si jednotlivou událost, která je na jedné straně prožívána v bdělém stavu, a na druhé straně pak tutéž událost prožívanou ve snu. Na každou
z těchto událostí nějak emočně reagujeme. Když se probudíme
ze sna, tak pokud by se jednalo o nějaký nepříjemný prožitek,
budeme se cítit mizerně, i když jsme již vzhůru. Otázka tedy
zní: Máme-li tyto dva stavy mysli — bdělé vědomí a snové vědomí — a podobnou událost, na kterou nějak reagujeme, je nějaký rozdíl v emoční odezvě na obě tyto události? Tuto otázku
klademe proto, že z buddhistického hlediska je snové vědomí
jemnější, bližší podvědomé úrovni mysli. To, že je jemnější než
bdělé vědomí, napovídá, že bude také silnější.
ROSCHOVÁ: Když byl původní experiment tohoto typu prováděn se slovy, bylo zjištěno, že lidem trvalo mnohem déle, než
ohlásili rozpoznání slov „neslušných“, než jim zabralo rozpoznání slov obyčejných. Kritici tohoto experimentu prohlašova249
...
22. dubna 2009 13:27:56
249
li, že subjekty tato slova uviděly stejně rychle, ale nechtěly je
vyslovit, protože jim to zakazuje jejich výchova. Nebylo tedy
nikdy úplně rozhodnuto, zda k tomuto jevu dochází na úrovni
vnímání nebo vyjadřování. Toto je v psychologii velice kontroverzní oblast výzkumu a tato kontroverznost vyplývá z faktu, že
v psychoanalytické tradici, kterou založili Freud s Jungem, figuruje velmi inteligentní nevědomí. To je stěžejní bod — natolik stěžejní, že mezi vzdělanými Američany se vyvinulo kulturní přesvědčení, že mají nějakou věc zvanou nevědomí. Mají
dojem, že toto nevědomí je ve hře pokaždé, když ve svém každodenním vědomí zaznamenají nějaký druh nestálosti nebo
diskontinuity nebo když si všimnou nějaké proměny sebe sama
mezi dvěma situacemi nebo mezi dětstvím a dospělostí. Všechno, v čem buddhisté vidí důležitý doklad nestálosti — všechny
tyto diskontinuity — lze odmítnout nebo diskvalifikovat odvoláním se na domněle kontinuální nevědomí. Takové zosobnělé,
funkční nevědomí představuje rovněž velké zproblematizování
vědecké metody, protože už z definice nemůže být přímo pozorováno. Byl tedy proveden rozsáhlý výzkum, který měl odhalit,
zda lidé takové věci opravdu vnímají a zda myslí a percepčně se
brání na úrovni nevědomí, bez účasti vědomého uvědomění.
JAK BUDDHISMUS POTVRZUJE
P L AT N O S T V N Í M Á N Í ?
VARELA: Já bych opravdu moc rád slyšel vysvětlení Jeho Svatosti, jak lze z buddhistického hlediska stanovit, co je platným
vnímáním mého palce.
DALAJLAMA: Jedním kritériem dokazujícím platnost poznávání jsou jeho důsledky. V systému prásangiky máme tři kritéria
pro existenci: prvním je souhlas s konvencí, druhým to, že takové poznávání není poškozené nebo odmítnuté platným nebo
konvenčním poznáním. Pak existuje ještě třetí kritérium, které
250
...
22. dubna 2009 13:27:56
250
se podobá druhému, ale vnáší do hry ostatní prožívání, ostatní
zkušenost — to je hledisko jógáčáry. Podle tohoto třetího kritéria potvrzuje existenci předmětu platné poznávání, takže to, co
stanovuje, zda něco existuje nebo ne, je subjektivní mysl. Kdyby potvrzení platnosti poznávání naopak záviselo na předmětu,
subjektivní prožívání by nemělo příliš velkou autoritu. Proto
podle školy jógáčára závisí ověřování tohoto poznávání na nějakém jiném faktoru zvaném apercepce — nebo bychom ho
mohli nazvat také sebepoznávající uvědomění. Toto sebepoznávající vědomí je tedy faktorem subjektivní mysli, který potvrzuje platnost poznání.
Podle názoru stoupenců prásangiky musí jógáčárinové podstupovat takový komplikovaný proces proto, že mají tuto základní teorii něčeho inherentně existujícího, co se nazývá álaja,
vědomí. V důsledku toho musí pátrat po nějakém druhu objektivní esence, jakési poslední autoritě, která opravdu potvrzuje
platnost poznání. A protože ji nemůžeme získat ze strany předmětu (který podle jejich názoru neexistuje), musíme je získat
ze strany subjektu. Nemůže to ale být původním vnímáním,
protože se musí jednat o cosi, co to původní vnímání potvrzuje.
Proto museli postulovat toto sebepoznávající uvědomění. Jelikož prásangikové popírají vlastní bytí (v sanskrtu svabháva) jak
objektivního, tak subjektivního, říkají, že stejně jako potvrzení
platnosti předmětu závisí na subjektivních podmínkách, tak
tímtéž způsobem závisejí také subjektivní podmínky ve svém
potvrzení platnosti na předmětu. To úzce souvisí s tím, jak potvrzujeme platnost poznávání v našem každodenním životě.
Jestliže nějakou věc vnímáme určitým způsobem, tak poměřujeme podle předmětu, zda je naše vnímání správné. Když zjistíme, že předmět je s naším vnímáním v souladu, víme, že naše
poznávání je platné. Pro stoupence prásangiky tedy neexistuje
nic takového, jako je inherentně platné poznání. Dokonce ani
přímé poznání prázdnoty (šúnjatá) není platné samo o sobě.
...
22. dubna 2009 13:27:56
251
251
HAYWARD: Jak je tedy potvrzena platnost poznání prázdnoty?
DALAJLAMA: Když máme zkušenost s prázdnotou, tak podle
prásangiky není oním vědomím vnímáno vlastní bytí prázdnoty, ale jen naprostá absence vlastního bytí (svabháva). K prázdnotě přistupujeme skrze negaci vlastního bytí. Poznání, které si
přímo uvědomuje prázdnotu (šúnjatá), si neuvědomuje její
existenci. Rozlišujeme mezi prázdnotou a její existencí. Je jen
dodatečným rozpomenutím se, říkáme-li: „Á, nyní si uvědomuji prázdnotu.“ V tomto okamžiku je existence prázdnoty
znovu jen konvenční skutečností. Prázdnota samotná, prostě
prázdnota, je skutečností nejzazší. Uvědomění, které vnímá
existenci prázdnoty, je již rozpomenutím, nikoli přímým vnímáním. Prázdnota sama je podle oné trojí klasifikace, o které
jsem se zmínil dříve, entitou skrytou. Těmi třemi kategoriemi
byly: zřejmá, mírně skrytá a nanejvýš skrytá. Prázdnota je mírně
skrytá. Existence prázdnoty se stává evidentní tím, že se jedná
o konvenční určení, které nevyžaduje dedukci. Procesy racionálního zdůvodňování, jejichž prostřednictvím dospějeme
k závěru, že věcem chybí vlastní bytí, rovněž dokazují, že zkušenost, kterou jsme s nimi měli, je platná. Samo racionální zdůvodňování, které dokazuje prázdnotu jevů, dokazuje také platnost tohoto poznání, protože odpovídá skutečnosti.
Další způsob jeho verifikace spočívá v tom, že se podíváme
na výsledky, které přináší přímé poznání prázdnoty — i to je výrazný faktor dokládající jeho platnost. Čili, jaký dopad to má na
mysl, pokud jde o naše nečistoty mysli (kléša)? Přímý náhled
prázdnoty by drasticky snižoval stupeň nečistot mysli a také
přinášel ohromné schopnosti, které se otevírají pouhou mocí
tohoto poznání. Jestliže má někdo nepravé poznání, tzn. myslí
si, že se jedná o přímé poznání, ale ve skutečnosti jde o poznání
nepravé nebo mnohem povrchnější, než se tento člověk domnívá, tak takový dopad na mysl mít nebude — ani pokud jde
o očištění mysli, ani co do zvýšení jejích schopností.
252
...
22. dubna 2009 13:27:56
252
Dále se v prásangice setkáváme s názorem, že je úzká souvislost mezi tím, že jevy existují jako závisle provázané události,
a tím, že jsou prázdné, neboli že postrádají vlastní bytí.* A tak
dalším výsledkem přímého poznání prázdnoty je, že když po
této zkušenosti vidíme i jen nepatrné kauzální nebo podmiňující interakce jedné entity s druhou, vede to k velmi pronikavému zjištění či jistotě. Vlivem naší meditační zkušenosti se velice silně zlepšuje náš vhled do každodenních jevů. Když
stoupenci prásangiky vysvětlují prázdnotu, pojímají ji jako součást závislého vznikání. Tyto dvě věci od sebe nejsou oddělené.
Prázdnota ve skutečnosti znamená něco jako absenci vlastního
bytí. Tato neexistence vlastního bytí je ve skutečnosti základem
všeho, co se hýbá. Tato nezvratná jistota, že i sebenepatrnější
příčina může mít velký dopad na vývoj událostí, je výsledkem
této zkušenosti. A tato jistota také potvrzuje autentičnost našeho poznání prázdnoty.
* Základním učením buddhismu je závislé vznikání (v sanskrtu pratítja-samutpáda), podle něhož jevy vznikají ve vzájemné závislosti jednoho
na druhém, tedy jako součást sítě příčinného působení, jehož prostřednictvím se jevy vzájemně podmiňují. V důsledku této vzájemné závislosti
nelze o žádném jevu říct, že by měl svou vlastní inherentní existenci. Detailně viz Nyanatiloka Thera: Buddhistický slovník, heslo patičča-samuppáda
(DharmaGaia, 2009), nebo Egon Bondy, Buddha(DharmaGaia, 2006), str.
78 a násl. (doplňující pozn. čes. red.).
...
22. dubna 2009 13:27:56
253
253
O účastnících
O účastnících
THUBTEN DŽINPA (tlumočník) se narodil v Tibetu v roce
1959. Klášterní výcvik obdržel v klášteře Zongkar Čöde a na
Klášterní universitě Ganden v Indii, kde v roce 1989 získal titul
lharam geše, který je v tibetské klášterní tradici roven doktorátu
z teologie. Od roku 1986 pracuje jako hlavní překladatel pro
Jeho Svatost dalajlamu v oblasti filosofie a náboženství. V roce
1989 se Džinpa zapsal na Kings College ke studiu západní filosofie a absolvoval s vyznamenáním v roce 1992.
NEWCOMB GREENLEAF získal titul Ph.D. z matematiky na
Princetonské universitě. Poté, co strávil mnoho let v matematickém výzkumu, se aktivně podílel na vývoji inovativních
učebních metod, které zahrnují matematiku a počítačovou
vědu. V současnosti je profesorem na katedře počítačových věd
na Kolumbijské universitě.
JEREMY W. HAYWARD získal titul Ph.D. z fyziky na Cambridgeské universitě a strávil několik let na Massachusettském
technickém institutu výzkumem molekulární biologie. V roce
1974 pomohl založit Naropův institut, akreditovanou universitu založenou na buddhistické filosofii, jejímž je nyní správcem. Vydal dvě knihy: Perceiving Ordinary Magic, která se zabývá dialogem mezi vědou a duchovnem, a Shifting Worlds,
Changing Minds, která se věnuje setkáním kognitivní vědy
a buddhismu.
304
O účastnících
...
22. dubna 2009 13:27:58
304
ROBERT B. LIVINGSTON, M.D., se zabývá výzkumem
neurovědy již více než tři desetiletí. Publikuje a vyučuje v různých tematických oblastech, obzvláště pak ve fyziologii senzorů
a vývojové neuroanatomii člověka. Je autorem mnoha odborných článků a knihy Sensory Processing, Perception and Behaviour
(Raven Press, 1978). V roce 1990 odešel do důchodu jako emeritní profesor z Ústavu pro neurovědu na Kalifornské universitě v San Diegu. Doktor Livingston je v současnosti prezidentem Společnosti fyziků proti jaderné válce.
LUIGI LUISI má doktorát z university v Římě. Ve světě je známý svým výzkumem v oblasti makromolekulární chemie a biopolymerů, často přispívá svými články do odborných časopisů.
Je také autorem oceněných příběhů pro děti. V současné době
je profesorem ve Federal Institute v Curychu.
ELEANOR ROSCHOVÁ, Ph.D., je známá ve světě kognitivních věd pro své průkopnické studie v oblasti color categorical
perception a je autorkou mnoha odborných článků. Její současná práce a dílo se často týkají uvedení dialogu mezi psychologií
a buddhistickou tradicí. Doktorka Roschová je profesorkou
ústavu psychologie na Kalifornské universitě v Berkeley.
FRANCISCO J. VARELA má doktorát z biologie z Harvardovy university. Publikoval mnoho článků v oblasti fyziologie senzorů, biologického modelování a imunologie, je
autorem několika knih. Jeho současnou knihou, na které spolupracoval s E. Thompsonem a E. Roschovou, je The Embodied
Mind: Cognitive Science and Human Experience (MIT Press,
1991). V současnosti je profesorem kognitivní vědy a epistemologie na Ecole Polytechnique v Paříži.*
* Tento text se vztahuje k vydání z roku 2001. V témže roce Francisco Varela zemřel (pozn. čes. red.).
305
O účastnících
...
22. dubna 2009 13:27:58
305
B. ALLAN WALLACE (překladatel) získal B.A. ve fyzice a filosofii na Amherst College, v současné době si dělá doktorát na
Ústavu náboženských studií na Stanfordově universitě. Má za
sebou rozsáhlé, více než dvacetileté studium tradice tibetského
buddhismu. Je autorem Choosing Reality: Contemplative View of
Physics and the Mind (Shambhala Publications, 1989) a článků
s tématem epistemologie vědy a náboženství.
306
O účastnících
...
22. dubna 2009 13:27:58
306
Účastnili se mj. Newcomb Greenleaf, Ph.D., profesor informatiky z Kolumbijské university; Jeremy W. Hayward, Ph.D., profesor z Naropova institutu
v Coloradu; Robert B. Livingston, M.D., profesor neurovědy z Kalifornské
university v San Diegu; Luigi Luisi, Ph.D., profesor chemie z Federálního
polytechnického institutu v Curychu; Eleanor Roschová, Ph.D., profesorka kognitivní psychologie z Kalifornské university v Berkeley, a Francisco
J. Varela, Ph.D., profesor kognitivních věd a epistemologie z Ecole Polytechnique a Institutu pro neurovědu v Paříži.
DharmaGaia
Co je podstatou lidské mysli? Mohou mít počítače vědomí? Můžeme
se naučit soucítění? Kdy vstoupí vědomí do lidského embrya? Tyto
a další otázky byly předmětem prvního velkého dialogu západních
vědců s tibetským dalajlamou (1987). Tématy byly výzkum mozku
a vědomí, kognitivní vědy, neurovědy, experimentální psychologie,
umělá inteligence a filosofie mysli. Kniha ukazuje nejen hluboký zájem
dalajlamy o současnou vědu, ale i možnosti, jimiž může buddhismus
přispět k výzkumu lidské mysli.
Edice
Mosty
Jeremy W. Hayward, Ph.D., a Francisco J. Varela, Ph.D.
Rozhovory předních vědců s dalajlamou
o zkoumání lidské mysli
Jeremy W. Hayward a Francisco J. Varela
buddhismus – kognitivní vědy – sebepoznání
Knížky pro přemýšlivé lidi
DharmaGaia  edice Mosty  sv. 1
  

mosty k porozumění

Transkript

Podobné dokumenty

mosty k porozumění

mosty k porozumění

PDF ke stažení

zde - DharmaGaia

Nebojácný soucit

Ukázka v pdf

Výroční zpráva - Marianum