brozura Japonské dny.indd

J a pon s k é
ku l t u r n í
dny
v
Op a v ě
1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7
03
J a pon s k é
ku l t u r n í
dny
Cítím upřímnou radost nad tím, že v rámci Japonských kulturních dnů v městě Opava bude
poprvé v České republice uvedena významná japonská opera Yuzuru („Večerní jeřáb“). Chtěl
bych srdečně poděkovat a vyjádřit svou úctu primátorovi města Opava, představitelům města
a také všem, kdo se o toto představení přičinili.
Na letošní rok připadá 50. výročí obnovení diplomatických styků mezi Českou republikou
a Japonskem. V únoru tohoto pamětihodného roku byly česko-japonské přátelské styky
opětovně potvrzeny, když prezident Klaus navštívil Japonsko. Styky mezi Českem a Japonskem
jeví v současnosti prudký vzestup v mnoha ohledech. V prvé řadě během posledních pěti až
šesti let vzrostl trojnásobně počet japonských podniků působících v Česku na 190 společností,
jež jsou značně přínosné pro rozvoj české ekonomiky. Vzestup je patrný také v rozšiřování
občanských styků na poli kulturním. V nejrůznějších českých městech dochází ke kulturní
výměně v mnoha podobách. Tyto Japonské kulturní dny, jež se poprvé konají v městě
Opava, a uvedení opery Yuzuru v jejich průběhu považuji za jednu z kulturních událostí
symbolizujících to, že pouta mezi Českem a Japonskem se stále více utužují.
Přeji mnoho úspěchů jevištnímu provedení opery Yuzuru, jež je i světově ojedinělé, neboť se
koná v japonštině, a věřím, že zásluhou podobných kulturních událostí, konajících se v roce
památném pro Česko i Japonsko, se budou česko-japonské přátelské styky rozvíjet stále
intenzivněji.
H. E. Mr. Hideaki Kumazawa
velvyslanec Japonska v České republice
02
Jsem velmi rád, že se Opava stala hostitelem japonských kulturních dnů. Pro naše město je ctí,
že právě zde bude poprvé v českých zemích uvedena významná japonská opera Yuzuru.
Je nám ctí, že se tímto způsobem můžeme připojit k oslavám 50. výročí obnovení
diplomatických styků mezi Japonskem a Českou republikou. Děkuji proto všem, kteří se
na přípravě tohoto projektu podíleli. Zvláště pak Japonské ambasádě v České republice
a Česko-japonské společnosti. Obě instituce se projektu věnovali s velkým zaujetím a péčí.
Japonské kulturní dny v Opavě nejsou jen představením jedné kultury kultuře druhé. Nepůjde
jen o přehlídku zajímavostí z oblasti filmu, divadla či literatury. Tyto dny mají i osobnější
a osobitější charakter: jsou zároveň výsledkem spolupráce dvou měst ze dvou různých
kontinentů – Opavy a Tsukuby. Spolupráce, která má skutečný přínos. Spolupráce, která by
mohla pokračovat.
Japonská Tsukuba je městem, kde sídlí řada významných vědeckých institucí a je jich tolik, že
vytvořily vědecké městečko. Z laboratoří vědeckého městečka vzešel i neobvyklý terapeutický
robot Paro, který byl vyroben jako užitečný pomocník pro nemocnice či domovy důchodců.
V rámci oslav uvidíme tohoto moderního robota při jeho práci v Opavě.
Návštěvníkům japonských kulturních dnů přeji inspirativní setkání a prožitky. Zástupcům
města Tsukuby v čele se starostou Ichiharou děkuji za ochotu, se kterou k pořádání akce
přistoupili. Věřím, že to není naposledy, co se naše města podílela na společném projektu.
Ing. Zbyněk Stanjura
primátor statutárního města Opava
v
Op a v ě
1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7
05
J a pon s k é
ku l t u r n í
dny
Slavnostní pozdrav starosty města Tsukuba
U příležitosti slavnostní premiéry japonské národní opery Yuzuru a Japonských kulturních
dnů v Opavě, které jsou součástí oslav 50. výročí diplomatických vztahů mezi Japonskem
a Českou republikou (Československem) bych rád vyjádřil své upřímné pozdravy všem, kteří
se spolupodíleli na přípravách tohoto inspirativního projektu.
Byl jsem informován, že v Opavě budou budou čeští umělci přednášet operu Yuzuru, tuto
známou opery Ikumy Dana, přímo v japonštině. Tímto jsem pochopil, že se nejedná pouze
o připomenutí navázání česko-japonských diplomatických vztahů, ale i o významnou akci
podporující poznávání jiných kultur. Tohoto bylo dosaženo pouze díky nadšenému úsilí
dobrovolníků reprezentujících široké spektrum obyvatel Opavy.
Uvedení japonské opery Yuzuru („Večerní jeřáb“) na opavské scéně považuji za mimořádnou
kulturní událost v kontextu celé republiky. Blahopřeji všem, kdo je připravili a nastudovali,
a za to, že tak učinili přímo v japonském originále, jim vyslovuji hluboký obdiv.
Věřím, že první japonská opera uvedená v naší zemi bude mít u obecenstva upřímný
úspěch a dosáhne mnoha repríz.
V. Winkelhöferová
japanistka, překladatelka a autorka
Jsem velmi potěšen, že terapeutický robot Paro, vyvinutý v laboratořích v Tsukubě (Advanced
Institute of Science and Technology - AIST) bude vystaven v rámci Japonských kulturních
dnů v rodné zemi Karla Čapka, který dal robotům jejich jméno. Jsem přesvědčen, že projekty
tohoto typu zaměřené na různé oblasti budou stále více a více podporovány na globální úrovni.
Mám nejhlubší úctu ke všem nadšencům z celého světa, kteří se na akci spolupodíleli,
především pak lidem z Opavy včele s primátorem Stanjurou. Upřímně doufám, že díky této
smysluplné činnosti budou nejen obyvatelé Opavy a Tsukuby, ale i celý český a japonský národ
v budoucnu sklízet štědrou úrodu.
S přátelským pozdravem
Ichihara Ken-ichi
starosta města Tsukuba,
region Ibaraki, Japonsko
04
v
Op a v ě
1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7
J a pon s k é
ku l t u r n í
dny
07
Příběh z Tokia
Džundži Kinošita, Ikuma Dan a opera Yuzuru
Kino Mír – 11. 10. 2007 v 17.00 hod.
Japonsko, 1953, 139 minut
Režie: Jasudžiró Ozu; Scénář: Kógo Noda, Jasudžiró Ozu;
Kamera: Júharu Acuta; Hudba: Kojun Saitô
Slezské divadlo – 14. 10. 2007 v 19.00 hod.
Stárnoucí manželský pár přijíždí do Tokia navštívit své
děti a vnoučata. Ani syn, který se stal lékařem, ani
dcera – vedoucí kosmetického salónu, ovšem
nemají na rodiče čas. Rozčarovaní rodiče
se po čase vrátí domů. Matka onemocní
a zakrátko zemře. Teď je na dětech, aby se
vydali na cestu k rodičům.
Jedno z nejuznávanějších děl japonského
režiséra Jasudžiró Ozua začíná stejně jako
většina jeho ostatních filmů záběrem na
texturu obyčejné látky, přes kterou se objevují
titulky. Strohý a civilní úvod předznamenává
styl a obsah celého snímku. Ozuův film se odehrává
v obyčejných prostředích, vystupují v něm obyčejné postavy a ty se dostávají do obyčejných
situací. Jenže „obyčejné“ zde neznamená tuctové nebo nezajímavé. Pouze značí, že obsah
filmu nezakládá na výstřednostech, či vypjatých situacích.
Ozu se zabývá mezigeneračními vztahy, které demonstruje na příkladu jedné rodiny.
Rozehrání zdejších vztahů iniciuje návštěva starých rodičů u jejich dospělých dětí v Tokiu.
Skrze jednotlivé členy spletité rodiny, jejichž přesné pozice v rodokmenu Ozu odhaluje
jakoby mimochodem v průběhu filmu, jsou zastoupeny všechny generační vrstvy od
šedesátiletých prarodičů až po malá vnoučata. Decentně rozehrané epizody vystavěné okolo
problému návštěvy, která mladým narušuje jejich zaběhnuté životy, pak ukazují různé
podoby vztahů mladé a staré generace a konfrontují odlišné přístupy ke stáří.
Ozuovy postavy nejsou vyhraněné osobnosti, nýbrž zástupné modely pro určitou podobu
centrální otázky. Díky tomu si udržuje od dění odstup, který je pro film klíčový. Nechce
totiž obžalovat špatné a ocenit dobré vztahy ke staré generaci. Jeho záměrem bylo
nezaujatě ukázat různé podoby mezigeneračních a rodinných vztahů jako danou věc
a skrze konstatování jejich obecné platnosti vyvolat upřímný sentiment. Díky tomu, že se
nezaměřuje na konkrétní postavy a místa, ale pracuje s obecně uchopitelnými entitami,
které překonávají kulturní a dějinné propasti, vytvořil nadčasové obecně lidské melodrama.
06
Autor literární předlohy pro operu „Večerní jeřáb“ (japonsky nazývanou Yuzuru) Džundži
Kinošita (2. 8. 1914 – 30. 10. 2006) je jedním z nejvýznamnějších japonských dramatiků
moderní doby. Patří k těm japonským autorům, kteří usilovali o absorbování evropského
literárního dědictví (během studia anglické literatury na Tokijské univerzitě se zabýval zejména
alžbětinským dramatem), ale zároveň pro vlastní tvorbu hledali
oporu v domácích tradicích. Jeho dramatickou tvorbu
lze rozdělit do dvou proudů: jednak byl zakladatelem
žánru zvaného folklorní drama (jap. minwageki),
jednak také autorem mnoha her historických,
satirických i soudobých. Lyrická jednoaktovka
„Večerní jeřáb“ z roku 1949 se stala jeho vůbec
nejslavnějším dílem, přeloženým do dlouhé řady
cizích jazyků (včetně češtiny, 1976). Pohádky
o prostém muži, který zachránil jeřába a ten se pak
stal jeho krásnou, obětavou ženou, se od nejstarších
dob vyprávěly v různých krajích celého Japonska.
Kinošita vycházel hlavně z varianty tradující se
na ostrově Sado ležícím v Japonském moři, ale
nevázal se pouze na ni. Motivicky i jazykově se
pokusil vytvořit všejaponskou podobu tohoto
oblíbeného příběhu a přiblížit moderní době jeho
obecně platné mravní poslání.
Japonský hudební skladatel Ikuma Dan
(7. 4. 1924 v Tokiu – 17. 5. 2001 v Su-Čou v Číně) se sice nejvíce proslavil jako autor první
a zároveň nejpopulárnější japonské opery Yuzuru, jeho význam v japonském kulturním dění
je však mimořádně široký. Hodně spolupracoval s rozhlasem, televizí a filmem, byl i literárně
činný – vydal 27 knih esejí – a ve své hudebně organizátorské činnosti usiloval o prohloubení
kulturních kontaktů mezi Japonskem a ostatními zeměmi, zejména Čínou (provedení opery
Yuzuru v Pekingu v roce 1979 bylo prvním operním představením v Číně po kulturní
revoluci). Ve své skladatelské tvorbě zasáhl Ikuma Dan takřka do všech oborů, vedle hudby
pro film, rozhlas a televizi je to 6 symfonií, komorní tvorba, přes 90 sborových skladeb, písňové
cykly a 7 oper - premiérou poslední opery Takeru byl roku 1997 zahájen provoz první stálé
japonské operní scény Šinkokuricu Gekidžó v Tokiu. Vzniku opery Yuzuru předcházely
v
Op a v ě
1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7
09
J a pon s k é
ku l t u r n í
dny
dvě verze scénické hudby Ikumy Dana ke stejnojmenné hře D. Kinošity. Pohádková hra
o jeřábovi, který se z vděčnosti za zachránění promění v krásnou ženu a sdílí se svým
zachráncem lidský osud, dokud se po prozrazení svého inkognita nemusí vrátit zpět do
ptačí říše, Ikumu Dana natolik zaujala, že brzy po činoherní premiéře se rozhodl zpracovat
tento námět jako operu. D. Kinošita mu dal souhlas k použití svého textu jako libreta
k opeře, ovšem s podmínkou, že na textu nebude změněno ani vynecháno jediné slovo.
Tím byl Ikuma Dan postaven před obtížný úkol, kterého se zhostil s pozoruhodným
zdarem – určitým ulehčením pro něj byla jen nerozsáhlost
a poetičnost textu. Premiéra operní verze Yuzuru byla 30. 1. 1952
v Osace. Pro první zahraniční uvedení Yuzuru, které se konalo 27. 6. 1957 v Curychu,
skladatel operu přepracoval, a v této definitivní verzi se opera hraje od té doby doposud.
Způsob kompoziční práce i charakter hudební řeči Yuzuru jeví určitou spřízněnost
s tvorbou Pucciniho, zejména s jeho Madame Butterfly. Ovšem v Yuzuru nejde o navození
atmosféry hudebními japonismy. Přes mnohé univerzální rysy, jimiž se námět i psychologie
postav vyznačují, je jejich umělecké vystižení svojí podstatou ryze japonské. Způsob,
jakým japonské atributy dovedl Ikuma Dan přetavit ve své hudbě do evropské operní
hudební formy, je jistě jedním z důvodů, proč je opera Yuzuru tak pozoruhodná a proč se
v Japonsku i ve světě setkává s takovým úspěchem. Českému divákovi se však příležitosti
seznámit se s touto operou dostává vůbec poprvé. Vzhledem k naprosté rozdílnosti
japonštiny od evropských jazyků, která znemožňuje vytvořit hudebně adekvátní překlad, se
inscenátoři rozhodli nastudovat operu v originále. Jsou přesvědčeni, že výrazová síla hudby,
umocněná kouzlem japonštiny, je natolik veliká, že umožní posluchači zásadní pochopení
situací i bez detailního porozumění textu. A tak budete mít možnost vůbec poprvé v Evropě
a podruhé na světě slyšet nejaponské pěvce, jak zpívají v originále japonskou operu.
Výstavy v budově Slezského divadla:
Lidé z Akagi – Jindřich Štreit
14. 10. a 21. 10. 2007
Jindřich Štreit se dlouhodobě a cílevědomě věnuje fotografickému zachycení vesnice
a života kolem ní. V rozsáhlém zpracování tématu pod názvem Vesnice je svět zachycuje
tento vesnický svět nejen ve svém bydlišti Bruntálského regionu, ale i na Hlučínsku,
Olomoucku, v oblasti Mikulova a dalších lokaĺitách. V zahraničí například v Maďarsku,
Německu, Francii, Anglii, Rusku, Polsku.
Jindru ze Sovince zavedlo toto téma také mimo Evropu do Japonska a Číny. V Opavě se
bude prezentovat svým cyklem vydaným knižně o životě japonských usedlíků ve vesnici
Akagi. Divák, který sleduje jeho uměleckou tvorbu tak může posoudit život těchto lidí
v různých lokalitách naší země a vlastně dojde k závěru, ke kterému jsem došel také
já, že život ve vesnicích má svá specifika, ať se žije v Česku, Evropě, nebo třeba v Asii.
Samozřejmě zachycuje také určitě rozdíly, které jsou většinou dané
historickou kulturou těchto míst.
Vojtěch Bartek
Jan Snítil (s použitím textu V. Winkelhöferové)
08
v
Op a v ě
1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7
11
J a pon s k é
ku l t u r n í
dny
Divadlo – Tokio - Yoshimi Yokoyama
Slezské divadlo, 14. 10. - 4. 11. 2007
Výstava japonských předmětů a fotografií
Slezské divadlo, 14. 10. - 30. 11. 2007
Posluchačka
Institutu tvůrčí
fotografie Filozofickopřírodovědecké
fakulty Slezské univerzity
v Opavě Yoshimi
Yokoyama patří k těm
z generace dnešních mladých
Japonců, které zájem o českou
kulturu přivedl až k rozhodnutí v naší
zemi pobývat a do současných tvůrčích proudů v centru Evropy se aktivně zapojit. Po
absolvování semestru na FAMU v Praze se Yoshimi rozhodla pokračovat ve svém setkávání
s českou fotografií na opavském Institutu a nyní má již za sebou první ročník studia. Své
mnohem zkušenější kolegy z řad pedagogů zaujala už souborem, jímž se o přijetí ucházela,
když předložila dokument zachycující nekonečně pulsující život v ulicích Tokia a Prahy.
Snahu Slezského divadla představit publiku jako dominantní událost Japonských kulturních
dnů v Opavě národní operu Yuzuru autorka vnímá jako příležitost obohatit prožitek
z inscenace doprovodnou výstavou fotografií s tematikou divadla v japonské metropoli.
Toto prostředí jí není nikterak cizí. Tvůrčí potenciál jejích krajanů ji zaujal už dříve,
konkrétně v okamžiku, kdy ho Japonci každoročně využívají k připomenutí tragických
událostí konce druhé světové války. Divadlo všech forem se tak v zemi vycházejícího slunce
stává už po desetiletí projevem úcty k atomovému osudu Hirošimy a Nagasaki, ale také
oslavou nového života, k jehož
tváři patří prvořadě svobodné
vyjádření schopností
každého lidského jedince.
Ivan Augustin
Výstava japonských předmětů a fotografií
zapůjčených Japonským velvyslanectvím v České
republice a Česko-japonskou společností je
koncipována tak, aby vhodným způsobem
doplnila obraz, který nám o Japonsku podává
opera Yuzuru i tradiční japonské divadlo. Tematicky
se tedy váže jednak k divadlu Nó, jehož součástí jsou frašky kjógen,
jednak k lidové kultuře, k níž neodmyslitelně patří i pohádkový námět
Yuzuru. Tento základní námětový rámec však rozšiřuje o další oblasti týkající se tradiční
japonské kultury a alespoň letmo chce připomenout i některé styčné body mezi kulturou
japonskou a českou. Budete mít příležitost vidět tradiční dětské hračky, se kterými si japonské
děti hrávaly odedávna až do současnosti, předměty, vztahující se k životu na japonském
venkově, ale také třeba maketu Mijaka – císařského města (tedy vlastně dnešního Kjóta),
o jehož kráse se v Yuzuru tolik vypráví. K vidění dále budou makety některých japonských
chrámů a historických budov, tzv. Ohinasama – stojánek s panenkami oblečenými do starých
dvorských kostýmů, vystavovaný při Svátku panenek, který evokuje atmosféru společnosti
starého Mijaka a tvoří určitou paralelu k českých betlémům, ale také maketa atomového dómu
v Hirošimě, jejímž architektem byl Čech Jan Letzel. K divadlu Nó se vztahují vystavované
herecké masky, ve kterých se hry Nó prováděly, i figurka tancujícího herce. Makety japonských
jídel ukáží něco, co má bezprostřední vztah jak
k tradici, tak k současnosti, a vystavené japonské
komiksy „manga“ budou dokumentovat
mimořádnou rozšířenost i oblibu tohoto
žánru v současném Japonsku, který se ve
svých nejkvalitnějších projevech, jako je dílo
O. Tezuky, stává uměním. Za symbol českojaponských vztahů lze považovat roboty, jejichž
duchovním otcem je Karel Čapek. Na Japonských
kulturních dnech budete mít možnost poznat hned dva
– japonský vědec z Tsukuby pan Takanori Shibata představí coby představitele moderního
Japonska svého robota - tuleně „Paro“, přítomen bude i robot – pes „Aibo“ od firmy Sony.
Komplexní pohled na Japonsko pak doplní vystavované fotografie.
Masako Nakajima
10
v
Op a v ě
1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7
13
J a pon s k é
ku l t u r n í
dny
Překlady z japonské literatury do češtiny
Japonsko v literatuře
– výstava knih s japonskou tématikou
Knihovna Petra Bezruče, 11. - 18. 10. 2007
Ve dnech 11. – 18. 10. proběhne v Oddělení pro dospělé čtenáře Knihovny Petra Bezruče
výstava knih japonských autorů, jejichž díla jsou zastoupena ve fondech Knihovny Petra
Bezruče. Japonská literatura má svůj ustálený okruh vyznavačů, který se v poslední době
zvyšuje i díky novým překladům. Velkému čtenářskému zájmu se těší například román
Eiji Yoshikawy Musaši ve vynikajícím překladu Martina Tirala, který v roce 2007 vydalo
nakladatelství BB Art. Výstavu doplňují kromě krásné literatury i turistické průvodce,
kuchařky a cestopisy o Japonsku a další publikace z oblasti naučné literatury.
Zuzana Bornová
Prodejní výstava japonské literatury
Knihkupectví Librex, 11. - 18. 10. 2007
Knihkupectví LIBREX na Ostrožné ulici vás zve
na prodejní výstavu knih japonských autorů.
K nejoblíbenějším současným spisovatelům patří bezesporu Haruki Murakami - jeho
hrdinové mají sice japonská jména a žijí v japonském prostředí, ale mají problémy, které
jsou totožné s problémy lidí kdekoli na světě. Z jeho románů nabízíme Norské dřevo,
Kafka na pobřeží, Na jih od hranic, na západ od slunce.
Kromě beletrie u nás najdete i knihy o zenu, bojových uměních, japonské kuchyni,
zahradách. Vážní zájemci o japonštinu zde najdou učebnice i slovníky.
Z dalších knih můžeme nabídnout také průvodce Japonskem,
dějiny Japonska a japonské sudoku a kakuro.
Božena Lichovníková
12
V dějinách japonské literatury, staré doložitelně zhruba třináct set let, nalezneme doslovné bohatství pozoruhodných děl
i významných uměleckých osobností: talentované dvorní dámy z přelomu prvního a druhého tisíciletí, básníky a básnířky
klasických – a dodnes živých – poetických forem tanka a haiku, veliké dramatiky divadla nó ze čtrnáctého a patnáctého
století, či pozdějšího divadla kabuki a loutkového divadla bunraku, klasické, předmoderní a moderní prozaiky. Evropa si
však dlouho vůbec nebyla vědoma, že na druhém konci euroasijského kontinentu existují velké a staré literatury, jako je
literatura čínská, indická a japonská.
Proto se s tvorbou a se jmény japonských literátů začala seznamovat vesměs velmi pozdě, vlastně až v průběhu 20. století.
Mělo to několik důvodů. Předně to, že Japonsko se od 17. století až do druhé poloviny 19. století zarputile vzpíralo
stykům s cizinou a bylo zemí takřka hermeticky uzavřenou. A když se světu otevřelo, trvalo ještě několik desetiletí,
než se alespoň určitý počet obyvatel Západu, ať již Evropy či Ameriky, naučil obtížný japonský jazyk natolik dobře,
aby byli schopni jednak literaturu číst (japonský grafemický systém je velmi složitý), jednak jí správně porozumět
a přetlumočit do jazyků západních. Teprve až ve 20. století západní svět s údivem zjistil, a to zejména díky překladům
– nejprve opravdu nepočetným, nyní stále hojnějším – že na japonských ostrovech se po staletí rodila veliká a velice
originální literatura vysokých uměleckých a estetických kvalit. A začal jí věnovat hlubší pozornost. Je jistým paradoxem,
že o moderní japonštině a novodobé japonské literatuře (tj. po roce 1868) získala cizina systematičtější poznatky vlastně
tak trochu zásluhou druhé světové války, v níž Japonsko sehrálo nemalou roli. Teprve tehdy se japanistická studia, až
dosud uzavřená do ticha pracoven orientalistických institucí, vymanila z příslovečné věže ze slonoviny a přiměla mnoho
mladých lidí studovat nejen klasický literární jazyk, ale i soudobou japonštinu. Platilo to zejména pro desítky mladých
Američanů a Angličanů, kteří pro Spojence odposlouchávali, překládali a dešifrovali různé japonské zprávy a dokumenty,
aby měli přehled o pohybech nepřítele. Z těchto lidí po válce vzešla silná skupina celosvětově uznávaných japanologů,
odborníků na japonskou historii, kulturu a literaturu.
Historie překladů japonské literatury do češtiny se odvíjela poněkud jinak a lze říci, že s ještě větším
zpožděním, než tomu bylo ve velkých zemích, jako bylo Německo, Británie apod. České země mají sice velice bohaté
překladatelské tradice, dané již tím, že jakožto národ méně početný jsme byli odjakživa nuceni přijímat cizí literatury
v přetlumočené podobě (nebo se naučit přímo cizí jazyk), ale japanologická studia se u nás v širší míře rozvíjela až od
konce 40. let 20. století. První přímé překlady z japonštiny do češtiny se objevily ve 30. a počátkem 40. let 20. století. Již od
19. století však panoval v českém prostředí značný zájem o japonské umění a kulturu, a tak vznikala některá díla, jež byla
Japonskem a japonskou literaturou inspirována, např. parafráze na japonskou poezii, dlouhá řada žaponerií, anebo také
některé překlady přes druhý jazyk. Ale ty se často od originálu natolik odlišovaly, že nemohly být za překlady považovány.
Většina parafrází a žaponerií vznikala na základě tehdejší široké znalosti němčiny.
Za zmínku stojí, že první českou žaponerií byl román „Gompači a Komurasaki“, který v r. 1884 napsal
vynikající český básník a prozaik Julius Zeyer. Jednalo se o příběh inspirovaný přímo japonskou literaturou. Pozdější
žaponerie však měly někdy charakter lehké zábavné četby sentimentálního ražení a vycházely vstříc tehdejšímu
čtenářskému vkusu, toužícímu po milostných příbězích, odehrávajících se v exotickém prostředí. Autoři jako Joe Hloucha
a Jan Havlasa (mimochodem, oba byli dobrými znalci Japonska, Hloucha sběratelem japonského umění, Havlasa novinář
a diplomat) byli ve své době mimořádně úspěšnými a čtenými autory. Jejich knihy sice přinášely žádaný exotismus
a sentimentální příběhy, ale zároveň i řadu zajímavých a správných poznatků o japonských zvycích. A bývaly vydávány
i s reprodukcemi starých či novějších japonských dřevořezů a maleb.
Prvním přímým literárním překladem z japonštiny do češtiny byla antologie sedmnáctislabičných básní
haiku, nazvaná „Mléčná dráha“. Vydal ji Orientální ústav v Praze v r. 1937 a překladatelem byl Alfons Breska. Ten
nebyl přímo japanologem, ale pracoval na japonském velvyslanectví a měl příležitost se japonštině naučit a vycházet
z japonských originálů. Od konce 30. let se na další desetiletí hlavní, v podstatě jedinou průkopnicí přímého překladu
z japonštiny stala dr. Vlasta Hilská, spoluzakladatelka (spolu s J. Průškem) české (tehdy vlastně československé)
japanologie. Pro japonskou literaturu bylo v našem prostředí štěstím, že – pomineme-li předchozí dobu žaponerií – od
samého počátku nebyla překládána nahodile, nýbrž že výběr překládaných autorů a děl vycházel již tehdy ze znalosti
dějin japonské literatury. Svědčí o tom hned první překlad prozaický z pera V. Hilské, který v roce 1942 pod názvem
„Milenci z Jeda“ vydal Melantrich. Překladatelka v něm českým čtenářům poprvé představila tři nejpřednější japonské
prozaiky první poloviny 20. století: Rjúnosukeho Akutagawu, Sóseki Nacumeho a Džuničiróa Tanizakiho, kteří se
později pro naši čtenářskou obec stali pojmem a čtenáři mohli jejich dílo poznat
i z překladů dalších. Kniha obsahovala také stručný přehled japonské literatury
v
Op a v ě
1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7
J a pon s k é
ku l t u r n í
stala se tak dobrým odrazovým můstkem pro její další
d n y poznávání. O rok apozději
vyšly z dílny V. Hilské mnoha čtenářským generacím známé „Verše
psané na vodu“, které překládala spolu s básníkem Bohumilem Mathesiem. Avšak B. Mathesius
byl básnickou osobností natolik silnou a originální, že dnes se tato sbírka vlastně již nepovažuje ani tak za překlad, jako
spíše za poezii českou, inspirovanou klasickou poezií japonskou.
Díky tomu, že v roce 1947 byla na Filozofické fakultě Karlovy univerzity založena japanologie jakožto studijní
obor a za uplynulých 60 let z tohoto oboru vzešlo již několik generací japanologů, kteří se japonské literatuře věnovali
a věnují, lze s radostí konstatovat, že už od konce 2. světové války jsou všechny překlady z japonské literatury do češtiny
překlady přímými, pořízenými přímo z japonských originálů, a že při jejich pořizování nehrála hlavní a výlučnou roli
pouze osobní záliba či studijní zaměření toho kterého překladatele, ale také stále přítomné vědomí potřeby představovat
japonskou literaturu systematicky prostřednictvím nejvýznamnějších děl nejvýznamnějších autorů. Ať již starších, nebo
moderních. Všechny vyšlé překlady – myslím, že snad bez výjimky – byly opatřeny zasvěcenými odbornými doslovy
či předmluvami, někdy i poznámkovým aparátem, vysvětlivkami. To podstatně rozšiřovalo roli překladů z oblasti
beletristického čtenářského požitku i do roviny poznávací. Přehlédneme-li překladatelskou produkci českých japanistů za
posledních padesát, šedesát let, musíme s uznáním konstatovat, že se jim podařilo předložit české veřejnosti již objektivní
obraz japonské literatury v celém jejím historickém vývoji, a výsledek považovat za obdivuhodný. Je třeba si uvědomit,
že zatímco u velkých literatur evropských, jako je francouzská, ruská, německá i anglo-americká, se překlady mohly
pořizovat – vzhledem k tomu, že zde byli již v minulosti erudovaní germanisté, romanisté, rusisté a anglisté – poměrně
záhy po vydání originálu, japanistika u nás vznikala až v polovině 20. století a pak bylo třeba začít vlastně od nuly. Při
volbě děl pro překlad bylo nutné snažit se držet alespoň trochu krok se vznikající, současnou literaturou, ale přitom se
také vracet nejen o století, ale o tisíciletí nazpět.
Je svým způsobem symbolické, že prvním přímým překladem japonské literatury byla básnická antologie.
Půvab krátkých japonských básnických forem vždy lákal nejen překladatele, ale přitahoval i zájem čtenářů. Nejznámější
poetické formy haiku a tanka, jedna sedmnáctislabičná, druhá jednatřicetislabičná, působí často jako pouhé načrtnutí
dojmu, myšlenky, avšak právě pro jejich krátkost a daný počet slabik je jejich překlad nesmírně obtížný, má-li se zachovat
vše, co je v originálních verších obsaženo. Nicméně v češtině je tato oblast japonské literatury již poměrně velice dobře
zmapována. Básník Macuo Bašó se velice záhy dočkal vynikajících překladů z pera Miroslava Nováka, který jako první se
důsledně držel nejen obsahové, ale i formální věrnosti originálu. Přeloženi byli i jiní básníci sedmnáctislabičných haiku
dalšími mladšími japanology. Básně v jednatřicetislabičné formě tanka si mohou čtenáři vychutnat v překrásně vypravené
sbírce Sto básní (překlad Helena Honcoopová), kterou v podobě bohatě ilustrované faksimile této klasické sbírky vydala
v roce 1997 Národní galerie v Praze. A v posledních letech se prof. Antonín Líman podjal obrovitého úkolu přeložit
do češtiny japonskou nejstarší a nejrozsáhlejší básnickou sbírku Manjóšú (Deset tisíc listů), jejíž vznik spadá do druhé
poloviny 8. století. Bude vycházet na pokračování a první tři díly již vyšly.
Moderní japonská poezie, která vznikala od konce 19. století a vesměs se poučila u evropských vzorů, u nás
již tak známa není. Kromě básní Šigedži Cuboie, které v r. 1963 přeložil Miroslav Novák a básníka Jan Vladislav pod
názvem „Ulice plná plášťů do deště“, a kromě přehledu moderního japonského básnictví, doprovozeného ukázkami z díla
jednotlivých autorů, který napsala Vlasta Winkelhöferová a uvedla v r. 1980 Světová literatura, jsou básnické překlady
pouze ojedinělé. V této souvislosti je třeba se vděčně a s uznáním zmínit o důležité roli, kterou při uvádění japonských
literárních děl do českého prostředí sehrály některé časopisy. Byl to samozřejmě orientalistický měsíčník Nový Orient,
ale v prvé řadě právě Světová literatura nakladatelství Odeon, která se nebála publikovat i asijské literatury, uvádět u nás
dosud neznámé autory a připravovat tak půdu pro jejich pozdější knižní vydání. Z japonských autorů to byl např. Kóbó
Abe, Osamu Dazai, Šičiró Fukazawa, Kenzaburó Óe, Jasunari Kawabata, Džundži Kinošita, Cutomu Minakami a další.
Za minulého režimu to byla pomoc opravdu významná, neboť podle podivných cestiček socialistického uvažování byla
japonská literatura za předlistopadového režimu z moci úřední zařazena při rozhodování o nakladatelských edičních
plánech nikoli do literatur asijských, kam by logicky patřila, ale do literatur západně-kapitalistických, a proto jí bylo
vyhrazeno menší povolené procento titulů. Tedy zcela bez ohledu nejen na její geografické zařazení, ale také bez ohledu
na její význam a bohatství.
Vraťme se však nejdříve ke staré literatuře. Také klasická próza byla u nás překládána poměrně záhy, zásluhou
Miroslava Nováka a Petra Geislera, kteří společně vydali v Odeonu vynikající svazek staré japonské zápiskové a deníkové
literatury nazvaný „Zápisky z volných chvil“. Obsahuje jedno z vrcholných děl dvorské literatury, deníkové črty „Listy
důvěrné“ od dvorní dámy Sei Šónagon, „Záznamy z poustevny“ od Kamo no Čómeiho a „Psáno z dlouhé chvíle“ od
Jošidy Kenkó.
14
15
Pro středověkou literaturu jsou charakteristické hrdinské eposy, z nichž nejslavnější nazvaný Heike
monogatari a líčící líté boje mezi rody Taira a Minamoto, byl do češtiny přeložen Karlem Fialou pod názvem „Příběh
rodu Taira“. Dr. Fiala se ujal také velkého úkolu přeložit slavné klasické dílo „Příběh prince Gendžiho“ z počátku
2. tisíciletí od dvorní dámy Murasaki Šikibu. Také tento překlad vyšel již ve třech svazcích. Ze středověku, tj. 14. století,
pocházejí nejstarší dramatické texty pro divadlo nó. Nejkomplexnější pohled na tradiční japonské divadelní formy, včetně
překladů divadelních textů jak pro nó, tak pro frašky kjógen, loutkové divadlo džóruri a pro kabuki přináší vynikající
svazek „Vítr v píniích“ od Dany Kalvodové a Miroslava Nováka. Překlady některých starých dramatických textů však
uvedla ve své publikaci o japonském divadle Vlasta Hilská již v druhé polovině 40. let.
Postupujeme-li po proudu času, dospějeme k období literatury předmoderní, které začíná 17. stoletím
a končí v druhé polovině století 19tého. Bylo to období vzniku měšťanské kultury a tedy i literatury, která se
v nejrůznějších levných sešitkových edicích dostávala do opravdu širokých vrstev. Toto období je v dějinách japonského
písemnictví neoddělitelně spjato se jmény tří nejvýznamnějších literárních géniů: básníka poezie haiku Bašóa, dramatika
Monzaemona Čikamacu a prozaika Saikakua. Všichni tři byli již v reprezentativním rozsahu přeloženi do češtiny. Bašó
a Čikamacu byli představeni v již výše zmíněných publikacích, Saikakuovy prózy přeložil Miroslav Novák ve svazku
„Největší rozkošnice“, který se dokonce dočkal po listopadové revoluci i druhého vydání. Do předmoderního období
spadají také podivné a strašidelné příběhy z půvabné knížky „Vyprávění za deště a měsíce“ od Uedy Akinariho, které
přeložila Libuše Boháčková. tento v Japonsku oblíbený žánr strašidelných příběhů reprezentuje i v 90. letech vydané
„Krabí zjevení“ od Kótaró Tanaky (překlad petr Holý a Denisa Vostrá).
jestliže v nejstarších obdobích se Japonci učili a inspirovali od čínských literátů a básníků, pak od počátku
moderní éry, tedy od druhé poloviny 19. století, se role vyměnily. Japonci se mnohem pohotověji a aktivněji otevřeli
západním vlivům ve všech směrech. Tedy i v literatuře. Během krátké doby několika desetiletí vstřebali celou řadu
v Evropě existujících směrů a metod od romantismu, realismu, naturalismu až po symbolismus, dadaismus a další.
Od konce 19. století začíná éra moderní japonské literatury, japonština se obohacuje o nové literárně-teoretické termíny,
které dosud neměla (román, povídka, volný verš, realismus apod.) V počátcích měl na japonské moderní písemnictví
nejsilnější vliv ruský realismus a francouzský naturalismus. Japonci byli odjakživa národem literárně mimořádně
nadaným, a tak se brzy objevují významní moderní autoři, z nichž mnozí znali již některý z evropských jazyků a mohli
číst cizí díla i v originále. Z tohoto počátečního období, tedy z prvních desetiletí 20. století není do češtiny přeloženo
příliš závratné množství autorů, ale ti nejhlavnější ano. Již za války vyšly díky Vlastě Hilské dva romány od Futabateie
Šimeie („Všednost“ a „Dva z Tókja“), v několika různých svazcích vyšel Japonci milovaný autor Sóseki Nacume
(„Botčan“, „deset snů“, „Polštář z trávy“, v 90. letech vyšel v překladu Kláry Macúchové „Sanširó“), také německou
literaturou ovlivněný Ógai Mori („Vita sexualis“, přel. Dita Horáková). Vyšehrad vydal výbor z povídek Naoji Šigy pod
názvem „Popelavý měsíc“ (přel. V. Winkelhöferová). Významným nakladatelským počinem Odeonu bylo vydání „Pěti
japonských novel“ (1969), antologie, která zmapovala vývoj moderní japonské,literatury na dílech pěti autorů: Hómeie
Iwana, Ičijó Higuči, Riiči Jokomicua, JasunarihoKawabaty a Džuničiróa Tanizakiho. Dvěma posledními jmény jsme se
dostali i ke dvěma mimořádně významným japonským moderním autorům. Džuničiró Tanizaki, považovaný v Japonsku
za největšího autora 20. století, je u nás asi vůbec nejpřekládanějším japonským prozaikem. Vyšel jeho slavný román
„Sestry Makiokovy“ i sbírka jeho nejznámějších novel „Most snů“ (přel. V. Winkelhöferová), v českém jazyce byly
publikovány i jeho dva další romány a proslulý esej o japonské estetice „Chvála stínů“. Čeští čtenáři se mohli seznámit
také s literární tvorbou obou japonských nositelů Nobelovy ceny za literaturu, Jasunariho Kawabaty (výbor z díla pod
názvem „Tanečnice z Izu a jiné prózy“ vydal v 80. létech Odeon) a Kenzaburó Óeho (román „Mladík, který se opozdil“,
vydal rovněž Odeon) v překladu V. Winkelhöferové. Uvést všechna díla a jména dalších významných japonských
moderních autorů, kteří byli přeloženi do češtiny, by zabralo mnoho prostoru, ale jmenujme alespoň ty nejslavnější: Kóbó
Abe, Osamu Dazai, Masudži Ibuse, Morio Kita,Jukio Mišima, Haruki Murakami, Cutomu Minakami, Šóhei Óoka, Seičó
Macumoto, Takeši Kaikó, Šúsaku Endó, Jasuši Inoue…
V celosvětovém měřítku jsou nejpočetnější překlady japonské literatury do angličtiny. Je to zcela logické,
neboť se o ně přičiňují japanisté více zemí – Spojených států amerických, Velké Británie, Kanady a dalších. Ale i naše
země se svou překladatelskou produkcí, zejména v kontextu národů evropských, řadí na velmi přední místo. U příležitosti
letošního knižního veletrhu Svět knihy pořídilo Japonské velvyslanectví seznam všech knižních a časopiseckých překladů
japonské literatury do češtiny: má osm (!) stran o padesáti řádcích.
V. Winkelhöferová
v
Op a v ě
1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7
17
J a pon s k é
ku l t u r n í
dny
Tři krátké japonské frašky
- představení Malého divadla kjógenu
Noriyuki Sawa - japonský loutkář
Slezské zemské muzeum, 1. 11. 2007 - 3. 1. 2008
Výstava prezentuje tvorbu japonského loutkáře a performera Noriyuki Sawy žijícího již od
roku 1992 v Praze, který nejen hraje loutkové divadlo, ale také sám si loutky vyrábí. Jeho
inscenace a performance jsou plné fantazie a hravosti. V rukou Sawy ožije jakýkoliv předmět
či materiál, kdy s neuvěřitelnou lehkostí s ním vytváří proměny, nad kterými se až tají dech
a svým hravým přístupem a poetikou zahřeje u srdce a vykouzlí úsměv na tváři nejednoho
diváka.
Je členem mezinárodní unie loutkářů v Japonsku.
Věnuje se také režii a pořádá renomované
výtvarné a divadelní workshopy. Vyučoval na
pražské DAMU na katedře alternativního
a loutkového divadla. U nás spolupracuje
zejména s loutkovými divadly Drak
v Hradci Králové, Minor v Praze nebo
s Divadlem loutek v Ostravě.
Noriyuki Sawa vystupoval kromě
Japonska a České republiky ve více než
dvaceti zemích světa (např. na Slovensku,
v Německu, Francii, Holandsku, Finsku,
Itálii, Španělsku, Řecku, Maďarsku, Rusku,
Korei, Číně, na Novém Zélandu nebo v USA).
Účastnil se řady mezinárodních projektů a získal mnohá
ocenění.
Jedná se o všestranného umělce s celosvětovou působností, který velmi významným způsobem
ovlivňuje dění na scéně profesionálního loutkového divadla současné doby.
Vernisáž výstavy s performancí Noriyuki Sawy se uskuteční ve čtvrtek 1. listopadu 2007
v 17 hodin ve Výstavní budově Slezského zemské muzea v Opavě
(výstava potrvá do 3. ledna 2008)
Sylva Pracná
16
Slezské divadlo, 15. 10. 2007 v 19.00 hod.
Kjógen - šest století kultivace
Japonské frašky kjógen již dávno nejsou jen
komickými improvizovanými výstupy, které mají
za úkol pobavit diváka a probudit ho k pozornosti
před další hrou vážného divadla nó, jak o nich
uvedl na konci 14. stol. Zeami Motokijo. Ztratily
svoji původní syrovost a díky šesti stoletím
existence vedle vznešeného nó, stihly nasáknout
stejnou precizností a profesionalitou. Přesné určení
doby a konkrétní důvody, pro které byla u kjógenů
improvizace opuštěna, jsou stále nejasné, nicméně
již roku 1642, v pořadí dvanáctý iemoto (hlava rodu)
školy Ókura, Tora Akira, v traktátu Warambegusa
(Bylina smíchu), píše o nutnosti za žánrem nó nezaostávat
v žádném ohledu. Kjógeny tak od vážného divadla nó
adaptovaly základní principy hereckých technik a jeden ze základních
Zeamiho požadavků: „Překvapit zrak, potěšit sluch a rozeznít duši“ naplňují jen jiným obsahem
- neuvěřitelně laskavým humorem.
Během následujících bezmála 300 let, kdy za vlády šógunů rodu Tokugawa byla celá země
uzavřena vnějším vlivům a pevně rozvrstvena do společenských tříd, došlo uvnitř hereckých
rodů k vytvoření vhodných podmínek pro detailní úpravy scénářů a kultivaci hereckých technik,
což fraškám kjógen, ale i dalším tehdy rozvíjeným dramatickým žánrům, umožnilo dosáhnout
dokonalosti. O tom, do jakých podrobností zabíhá metodika herecké práce v japonském tradičním
divadle svědčí kupříkladu to, že už Zeami se na konci 14 století zabýval takovými detaily, jaké je
například správné načasování vstupu prvního herce na scénu, aby uchopil maximální pozornost
publika. A herci žánru kjógen dnes před představením debatují v šatně o tom, jak „rychlý“ je
povrch toho kterého jeviště - a jak se tomu přizpůsobit. (Hraje se v „ponožkách“ tabi - to znamená
de facto naboso, přičemž herci používají techniku klouzavé chůze suriaši. Jeviště je z leštěného
cypřiše, takže každé je trochu jiné a umožňuje jinak rychlé tempo hry.)
Kaki jamabuši (Zloděj tomelů)
je jedním z nejkratších, nejjednodušších, ale zároveň i v Japonsku nejčastěji uváděných kjógenů.
Horský asketa jamabuši, vracející se z pouti po svatých místech v horách Ómine a Kacuragi
(skutečná poutní místa japonské esoterické školy šúgendó) dostává hlad, vyšplhá na strom
a začne krást tomely (kaki). Náhle jej však nachytá sadař - a pobaven asketovou neumělou
snahou o ukrytí se na stromě se rozhodne z mnicha si pořádně vystřelit.
v
Op a v ě
1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7
J a pon s k é
ku l t u r n í
d n y Sadař záměrně nahlas rozmýšlí - co to tak na stromě může být za tvora
- a asketu postupně nutí napodobovat krákání vrány, vřeštění opice a křik káněte. Jamabušiho
popichuje tak dlouho, až mnich ze stromu spadne. A když se rozzlobenému asketovi nepodaří
sadaře vytrestat ani magickými zaklínadly – s ostudou odchází.
Překlad z originálu Ondřej Hýbl, nastudováno v srpnu 2000 v Praze a v červnu až srpnu 2003
v Kjótu pod přímým vedením Šigejamy Šimeho.
Kučimane (Papouškování)
je rovněž klasickou komedií žánru kjógen a její vznik je odhadován zhruba do první poloviny
16. století (autor je zde, jako u většiny kjógenů, neznámý). Pán - místní šlechtic - dostane
soudek prvotřídního saké a pošle sluhu Tarókadžu, aby mu k pití přivedl společnost. Sluha
však díky své neznalosti poměrů ve městě přivede proslulého výtržníka. Pán - v obavě, aby
návštěvu náhodou ve svém domě nepohněval - přikáže přihlouplému, ale velice horlivému
sluhovi, aby dělal „přesně, co mu řekne“. Sluha si však příkaz vyloží po svém, pána začne
papouškovat - a i když je pánem peskován - stejně činí i hostovi, kterého přivedl. Hra spadá
do třídy nejlehčích kjógenů hiramono, ale její rychlý děj skýtá mnoho příležitostí pro nácvik
precizního timingu a přesné nasazování gest.
Překlad z pracovní verze Ondřeje Hýbla kolektivně MDK, nastudováno během dvoutýdenního
workshopu, který v červnu 2004 vedl v Praze Šigejama Šime.
Busu (Lahodný jed)
je klasickým kjógenem, o němž se nám dochovaly první zprávy z 12. století. Pán se musí vzdálit
z domu, aby zařídil velmi důležitou záležitost. Volá své sluhy Tarókadžu a Džirókadžu. Přikáže
jim dohlížet na dům a zejména na jeho drahocennost - soudek z busu - lahodný cukr, který
pán v obavě, že bude sluhy v jeho nepřítomnosti spořádán, vydává za prudký jed. Síla jedu je
tak ukrutná, varuje pán sluhy, že jen vánek, který kol busu vane, člověka v mžiku usmrtí. Pán
odchází a všeteční sluhové začnou okamžitě kontemplovat nad „povahou“ soudku s jedem. Po
počátečních obavách překonávají ostych a rozhodnou se na busu podívat zblízka. Za pomoci
vějířů, jimiž vytvářejí „ochranný“ protivítr, se k busu postupně přibližují, aby odhalili pánovu
lest. Na lahodné cennosti, kterou do posledního sousta sní, si sice náramně pochutnají, ale
vzápětí si uvědomují, že jim jejich nenasytnost způsobí nemalý problém. Snaží se proto nacházet
výmluvy, které ale prohlubují jejich již tak „katastrofickou“ situaci - Džirókadža nejprve na radu
Tarókadži roztrhá pánův cenný svitek, aby pak společně rozbili pánův neméně drahocenný
čínský servis. Nakonec se rozhodnou pro nečekané řešení - budou úpěnlivě štkát. Pán přichází
zpět a zjišťuje dílo zkázy. Důvtipní sluhové mají nicméně v rukávu překvapivý konec - plakajíc
pánovi vysvětlují, proč roztrhali svitek a čínský servis, a proč dokonce vyjedli busu - chtěli se „za
trest“ otrávit. Napálenému pánovi se vysmějí a radostně prchají.
Překlad z pracovní verze Ondřeje Hýbla kolektivně MDK, nastudováno během dvoutýdenního
workshopu, který v červenci a srpnu 2007 vedl v Praze Šigejama Šime.
Dnes hrají: Igor Dostálek, Radek Odehnal, Tomáš Pavčík, Martin Pšenička,
Ondra Havlík a Karel Šmerek
18
Malé divadlo kjógenu je podporováno Ministerstvem kultury ČR
a Statutárním městem Brno.
19
Zvuk japonské flétny, zvuk Japonska
koncert Hiroyukiho Koinumy a Yumiko Kaneko
Církevní konzervatoř v Opavě, 16. 10. 2007 v 19.00 hod.
„Shinobue“ a „Nohkan“ jsou japonské flétny, obě jsou
vyrobené z bambusu. Jedná se o tradiční
japonské hudební nástroje, které jsou
vyrobeny rozdílným způsobem.Nokhan
je speciální flétna určená pro způsob
hry „Noh“. Jedná se o nástroje, které
jsou schopny hrát pouze melodii
bez vzájemného souznění, ale jemné
rozdíly v tempu a jedinečné stíny
v jednotlivých tónech vytváří z melodie
krásnou barevnou hudbu.
skladba
autor
Araragi
Hiroyuki Koinuma
Shinono netori
Hiroyuki Koinuma
Kojo no Tsuki (Měsíc nad
Rentaro Taki (úprava skladby
opuštěným hradem)
Hiroyuki Koinuma)
Sakura ni yosu (Třešňové květy) úprava skladby Hiroyuki Koinuma
Fuh mon
Hiroyuki Koinuma
přestávka
Rangyoku
neznámý
Akaru
Yumiko Kaneko
Japonská lidováúprava skladby
Okesa Komoriuta (ukolébavka)
Hiroyuki Koinuma
Aoba no kyoku (Zelené listí)
Kozo Tamura
Sen Toh Ji (Cesta s tisíci svíčkami)
Hiroyuki Koinuma
Sanryou no Fu
Hiroyuki Koinuma
hudební přednes
sólo Shinobue
sólo Shinobue
sólo Shinobue
sólo Shinobue
duet Shinobue
sólo Nohkan
sólo Shinobue
duet Shinobue
sólo Shinobue
sólo Shinobue
duet Shinobue
Hiroyuki KOINUMA
Narodil se v roce 1943, je znám jako hráč na japonskou flétnu a hudební skladatel.
Hrál na různých místech světa, např. ve Finsku, Číně, Rusku, USA, Bulharsku,
Francii, Itálii, Estonsku a dalších místech světa.
Yumiko KANEKO
Začala svou kariéru jako studentka pana Koinumy a rozvíjela svůj vlastní hudební svět.
Je skladatelkou mnoha písní a aktivně vystupuje
na mnoha jevištích v Japonsku i ve světě.
v
Op a v ě
1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7
J a pon s k é
ku l t u r n í
dny
21
Samuraj
Terapeutický robot Paro
Kino Mír, 18. 10. 2007 v 17.30 hod.
Neoficiální průvodcem Japonských kulturních dnů v Opavě je terapeutický robot Paro, který má
léčebné účinky u dětí a starších osob. Vynálezcem tohoto robota je pan Dr. Takanori Shibata,
který pracuje pro National Institute of Advanced Science and Technology (AIST),
Intelligent Systems Research Institute se sídlem ve městě Tsukuba, jenž bude robota Paro
při jeho pobytu v Opavě doprovázet.
Japonsko, 2003, 116 min.
Námět: Kan Shimazawa; Scénář a režie: Takeshi Kitano
Ceny: 60. MFF v Benátkách 2003, Zvláštní cena za režii Stříbrný lev (T. Kitano),
Cena Lev diváků za nejlepší film.
Slavný filmař Takeshi Kitano, známý především snímky, v nichž významnou roli zpravidla
sehrávají zločiny a zločinci z jakuzy, se nečekaně obrátil ke klasickému žánru japonské
kinematografie, samurajskému filmu (a zároveň tak poprvé realizoval příběh z minulosti a podle
cizího námětu). Originálním způsobem využil původně literární postavu slepého maséra a hráče
v kostky, ve skutečnosti však nepřemožitelného samuraje Zatoičiho. Tento hrdina se objevil od
šedesátých let minulého století do současnosti ve dvaceti šesti filmech a ve stovce televizních
epizod. V akčním historickém snímku Samuraj využil Kitano půdorys samurajského příběhu,
v němž zpravidla osamělý hrdina bojuje proti přesile za své pjetí cti, práva a spravedlnosti.
Ozvláštnil však vyprávění četnými novotami, humorem a především nečekaným spádem
a dynamikou.
Stárnoucí Zatoiči putuje krajem s odbarvenými blond vlasy a s červenou holí, jež je pochvou pro
jeho neomylný meč. Setkává se se dvěma mladými gejšami (z nichž jedna je přestrojený muž),
které chtějí pomstít vyvraždění své rodiny, a také s nájemným samurajem, roninem Hattorim.
Ten pracuje ve službách gangsterů, terorizujících v devatenáctém století obyčejné japonské
městečko. Vesnický živel zastupují energická teta Oume a její synovec, vášnivý, leč nešikovný
hazardní hráč Šinkiči. Dominantou nelehce rozšifrovatelného děje, v němž se některé události
odvíjejí v retrospektivách, jsou četné šermířské souboje, natočené s mimořádnou bravurou
a také s patřičnou stylizací; pouze efektně chlastající krev nahrazuje naturalistické zobrazení.
Kitano si s lehkostí úspěšně pohrává s žánrem a překračuje jeho hranice směrem k současné
popkultuře. Projevuje se to v průběhu děje pomocí postav několika rolníků, kteří pracují
v rytmu neviditelných bicích nástrojů, a vrcholí to strhující závěrečnou scénou z oslavy svátků,
v níž desítky tanečníků předvádějí originální stepové číslo. Kitano sám ztvárnil titulní postavu,
již hraje téměř celou dobu se zavřenýma očima. Využil také mistrovství svých spolupracovníků,
zejména vynikajícího hudebního skladatele Keiichiho Suzukiho (tepavá „worldmusic“
s jazzovými prvky), známého módního návrháře Yohjiho Yamamota (supervize kostýmů)
a kameramana Katsumiho Yanagijimy. Příprava snímku trvala deset let, přičemž ze sto osmi
natočených bojových scén jich ve snímku zůstalo údajně jen třicet čtyři.
20
Léčebná terapie pomocí robotů
Léčebná terapie za využití zvířat má při kontaktu s lidmi tyto účinky:
• Psychologické – relaxace, pozitivní motivace
• Fyziologické – vylepšení životních projevů
• Sociální – aktivace komunikace mezi pacienty a ošetřovateli
Nicméně většina nemocnic a hospitalizačních zařízení, hlavně
v Japonsku, neumožňuje přístup do těchto zařízení
zvířatům, přestože uznávají pozitivní účinky, které má
pro jejich klienty styk se zvířaty. Mají strach, aby
nedošlo u pacientů k alergii, infekci, pokousání či
poškrábání. Paro byl vyvinut pro účely léčebné
terapie za asistence zvířat. Parův vzhled připomíná
mládě tuleně, jež není běžným domácím zvířetem.
Tudíž lidé mohou snadněji přijmout Para bez
předsudků, že se jedná pouze o robota. Paro
vnímá dotek, vidí, slyší, má senzory informující ho
o postavení vlastního těla. Dále má pod bílou umělou
kožešinou 7 pohybových mechanismů. Jeho elektronický
systém mu umožňuje chování běžného zvířete.
Efekty léčebné terapie za asistence robota Paro
Paro je používán jako náhrada za živá zvířata u léčebných terapií s asistencí zvířat na dětských
odděleních v nemocnicích, v domech s pečovatelskou službou nebo v domovech důchodců.
Nálada dětí či starších lidí se při kontaktu s Parem velice zlepšila. Navíc je Paro povzbudil ke
vzájemné komunikaci a ke komunikaci s ošetřovateli. Především výsledky urologických testů
u starších osob prokázaly, že u těchto osob došlo po kontaktu s Parem k poklesu hladiny stresu.
Došlo také k ulehčení náročné práce ošetřovatelů, protože tito starší lidé více trávili svůj čas ve
vzájemné komunikaci a komunikaci s Parem, nevyžadovali tedy asistenci ošetřovatelů.
Dále podle EEG testů došlo u dementní pacientů ke zvýšení neuronové aktivity v mozku,
výsledky prokázaly, že kontakt s Parem vylepšil jejich mozkovou aktivitu. Nutno zdůraznit, že
Paro byl nejvíce efektivní u osob, které si k němu našly velmi vřelý vztah. Odhaduje se, že v roce
2040 bude 84 mil. osob postižených demencí. Využití terapeutických robotů jako je Paro může
napomoci jako preventivní nástroj proti rozšiřování této nemoci.
Více informací o robotovi Paro naleznete na internetových
stránkách http://paro.jp
v
Op a v ě
1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7
23
J a pon s k é
ku l t u r n í
dny
Představení města Tsukuba
Tsukuba je vzdálena přibližně 50 km severovýchodně od Tokia a 40 km od nového
tokijského mezinárodního letiště Narita. Zahrnuje oblast 28 tis. hektarů,
ve které žije 200 000 obyvatel.
Na severu leží hora Tsukuba-san vysoká
877 m. Tato hora je uctívána již od starověku
pro svou neobyčejnou krásu, často bývá
také nazývána purpurový vrchol. Bývá
také přirovnávána k hoře Fuji-san,
která je v Japonsku velmi oblíbená.
Město Tsukuba se svými ulicemi
plnými tradičních domků
a obchůdků má vzhled venkovského
ostrůvku oplývajícího zelení.
Z jiného úhlu pohledu je ale Tsukuba
vědeckým městem, nádhernou
moderní urbanistickou krajinou, kterou
lze v japonských městech jen zřídka nalézt.
Vědecké město Tsukuba bylo plánováno jako nástroj
k odlehčení problémů s nadměrnou populací v Tokiu
a profiluje se jako největší vědecko-vzdělávací centrum v Japonsku. V roce 1963
byl schválen nový rozvojový plán města a do roku 1980 bylo postaveno více
než 40 vzdělávacích institucí. Rovněž byly vystavěny nové silnice,
vodohospodářská síť, kanalizace, parky a další zařízení.
V roce 1985, 22 let po schválení rozvojového projektu vědeckého města Tsukuba, se zde
konala mezinárodní výstava vědy a technologií „EXPO ´85“ jako připomínka ukončení
tohoto rozvojového projektu. Tématem výstavy byli lidé, bydlení, životní prostředí,
věda a technologie. Tato výstava založila městu Tsukuba v Japonsku i ve světě pověst
prvotřídního centra vědy a technologie.
V současnosti je Tsukuba národním testovacím a výzkumným centrem v oblastech
průmyslu, zemědělství, lesnictví a životního prostředí i ve vesmírném výzkumu. Je rovněž
sídlem vysokoškolských institucí, např. University of Tsukuba. Okolo 19 000 pracovníků
výzkumu (40% z celkového počtu v Japonsku, 5 000 z nich s doktorandským vzděláním)
zde provádí primární výzkum. Pokud k tomuto počtu přidáme
dalších 120 privátních společností zaměřených na
výzkum, můžeme město Tsukuba zařadit mezi
nejvýznamnější vědecko-výzkumná centra světa.
Město Tsukuba se významně spolupodílí na
přípravách projektu Japonské kulturní dny
v Opavě, zástupci Tsukuby budou přítomni
na premiéře opery Yuzuru a zároveň budou
v rámci své návštěvy v našem městě jednat
o možnostech spolupráce se statutárním
městem Opava.
zpracoval: Ing. Jaroslav Machovský
zdroj: Internetové stránky města Tsukuba
V Tsukubě je 88 parků či velkých travnatých ploch o celkové rozloze 100 ha. Každý z nich
byl vybudován individuálně podle svého umístění a funkce. Tato místa slouží místním
obyvatelům k odpočinku, rekreaci a sportu. Mnohé z těchto parků stejně jako další veřejné,
komerční a vzdělávací zařízení jsou propojeny 48 km dlouhými stezkami pro pěší i cyklisty.
Tato síť turistických stezek a cyklostezek přináší nejen návštěvníkům, ale i místním
obyvatelům radost, potěšení a komfort.
22
v
Op a v ě
1 1. - 1 8. ř í j n a 2 0 0 7
Poděkování
Statutární město Opava děkuje všem partnerům, kteří se zapojili
do projektu Japonské kulturní dny v Opavě.
Církevní konzervatoř v Opavě
Knihovna Petra Bezruče
Knihkupectví Librex
AUTO Heller s. r. o.