Gal 3,6-18 „Pohleďte na Abrahama: `uvěřil Bohu, a bylo mu to

Gal 3,6-18
„Pohleďte na Abrahama: `uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.´ Pochopte tedy, že
syny Abrahamovými jsou lidé víry. Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní
pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: `V tobě dojdou požehnání všechny národy.´ A tak lidé
víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem. Ti však, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou
pod kletbou, neboť stojí psáno: `Proklet je každý, kdo nezůstává věren všemu, co je psáno v zákoně, a
nečiní to.´ Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona, neboť čteme: `Spravedlivý bude živ z víry.´ Zákon však nevychází z víry, nýbrž praví: `Kdo bude tyto věci činit, získá tím
život.´
Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: `Proklet je každý, kdo visí na dřevě´. To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i
pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru.
Bratří, znázorním to příkladem: ani lidskou závěť jednou pravoplatně potvrzenou nemůže nikdo
zrušit nebo k ní něco přidat. Slib byl dán Abrahamovi a `jeho potomku´; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus. Chci tím říci: Smlouvu, od Boha dávno pravoplatně potvrzenou, nemůže
učinit neplatnou zákon, vydaný teprve po čtyřech stech třiceti letech, a tak zrušit slib. Kdyby totiž dědictví plynulo ze zákona, nebylo by založeno na slibu. Abrahamovi je však z milosti Bůh přiřkl svým
slibem.“
Poté, co si Pavel na začátku této kapitoly Galatské poněkud podal, protože se nechali bez většího
přemýšlení ovlivnit argumenty judaistů, kteří tvrdili, že jen víra ke spáse rozhodně nestačí, se jim teď
pokouší znovu objasnit a připomenout, jak celou věc vidí on. A jak ji, když mezi nimi působil, viděli a
prožili i oni sami.
To, že uvěřili Kristu přece nebyla jen otázka přijetí nějaké nauky, připomněl jim Pavel, ani neuvěřili Kristu jen proto, že je Pavel zaujal silou své osobnosti a o víře v Krista je přesvědčil. Když jim o
Kristu vyprávěl, měli ho přece přímo před očima, připomíná jim Pavel. Vnímali jeho přítomnost, poznali a prožili, že Bůh na jejich víru odpověděl a to zcela hmatatelně udělením darů Ducha svatého.
Na jejich víru odpověděl!, zdůraznil Pavel, ne na jejich skutky. Víra jim otevřela cestu k Bohu. „Jen
mi řekněte“, píše, „dostali jste snad Božího Ducha odměnou za dodržování židovských zákonů, nebo
jste ho obdrželi proto, že jste uvěřili v Ježíše Krista? Tak vidíte! Copak jste ztratili najednou soudnost?“ (3,2n, parafr.)
V první řadě se tedy Pavel ve svém rozhovoru s Galatskými dovolává jejich vlastní zkušenosti víry, jejich prožitku. Víra ovšem nemůže být postavena jen na pocitech a prožitcích. Ne, že by byly zanedbatelné, to vůbec ne. Bůh se našeho srdce dotýká a to na jeho dotek reaguje. Chvěje se, jásá, je
smutné, nebo zahanbené, cítí úzkost, ale také že je přijato a milováno, že je mu odpuštěno. Všechny
tyto „věci“ jsou nehmatatelné, vnímáme je jen nitrem jako prožitek, a přece jsou tak živé a pravdivé!
Víra ale, jak už jsem řekla, nemůže stát jen na pocitech, stejnou měrou je v ní důležitý i rozum.
Pokud má být víra zralá, ne dětská, musí mít vyvážené obě složky, tu dětskou, pocitovou, i tu dospělou, rozumovou. Ani jedno nesmí převážit, ale ani jedno nesmí zůstat upozaděno. To dítě, které dá na
pocity, v nás musí zůstat, aby naše víra byla živá, nebyla jen suchopárným rituálem, ale dávala radost,
dovedla jásat i plakat. Dospělý rozum by ale měl ty pocity korigovat, aby se víra nestala jen zážitkovou událostí. Sice příjemnou, ale v době těžkostí a ztrát neschopnou člověka nést. Stojí-li víra jen na
pocitech, nemá pevný základ, jen se potácí mezi pocity euforie na straně jedné a zoufalstvím na straně
druhé.
Proto Pavel Galatské sice volá, aby se rozpomněli na svůj prožitek víry, aby si připomněli dotyk
Božího Ducha, přítomného živého Krista, zároveň ale chce, aby zapojili i rozum. Protože jen tak budou moci odolávat útokům stoupenců židovského směru v církvi, když budou s to zkoumat a hodnotit
jejich argumenty, pomocí nichž dokazovali, že víra, má-li přinést spásu, musí být doplněna poslušností Zákona, nejen morálního, ale i rituálního. „Musím prostě dokázat, že si spásu zasloužím“, tvrdili,
„že jsem dobrý člověk, zbožný, laskavý, věrný a poctivý, lepší nežli ti druzí. Hlavně než ten celník
vzadu.“
Přesná slova těch židokřesťanských misionářů v Písmu zaznamenaná ovšem nemáme, ale
z Pavlovy argumentace v tom dnešním oddílu můžeme, myslím, celkem dobře jejich názory vyvodit.
Ten oddíl je Pavlova reakce na ně. A fundovaná. Pavel stejně jako jeho odpůrci sahá k Písmu, aby
prokázal, že jeho učení o spasení pouhou vírou nestojí na vodě, ale má v Písmu svůj pevný základ.
Čím argumentuje, o co opírá své učení? Slyšíme, že o Abrahama. „Pohleďte na Abrahama: uvěřil
Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry,“
píše Pavel. Abrahama si nevybírá náhodně. Jeho si, jak víme, Hospodin vyvolil, a to se slibem, že
v něm „dojdou požehnání všechny národy“. Čili, jak Pavel Galatským vysvětluje: „Bůh Abrahamovi
oznámil, že zachrání i jiné národy, jestliže mu uvěří tak, jako uvěřil on, Abraham.“
„A vy jste prožili, že Bůh mezi vámi ten svůj slib splnil!“ připomíná Galatským Pavel. „A víte
proč ho splnil? Protože jste uvěřili jako ten Abraham, ne proto, že jste dodrželi Zákon, jak vám tvrdí
ti cizí misionáři. „Pochopte už jednou, že syny Abrahamovými jsou lidé víry.“ A na tom „víry“ leží
důraz. Vždyť ani Abraham se nestal Božím vyvoleným za podmínek, které s takovou vehemencí proklamovali stoupenci židovského směru v církvi! Abraham uvěřil Bohu, jeho slovu, uvěřil jeho zaslíbení, stojí přece v Bibli jasně, dokazuje Pavel, a to stačilo! Ani po Abrahamovi Bůh nechtěl víc než
víru. Abrahamovou cestou jde proto každý, kdo Bohu a jeho slovu důvěřuje stejně jako ten Abraham.
Vírou se člověk – a jedno, jakého byl původu - stává členem Abrahamovy rodiny, rodiny duchovní. A
tím i podílníkem na Abrahamově požehnání a poslání, jakož i na zaslíbeních mu Bohem daných; zaslíbeních časných i věčných.
Jakou roli v tom všem pak ale hraje Kristus a jeho kříž, stačí-li se stát vírou členem Božího lidu a
tím automaticky podílníkem na zaslíbené budoucnosti Boží? Ano, jakou roli hraje Kristus? Potřebujeme ho vůbec? Skoro to vypadá, že ne. Stačí věřit a je to!? Tak jednoduché to ale přece jen není. Ten
Zákon Boží tu je, v tom mají judaisté pravdu, ani Pavel nemůže a ani nechce obejít fakt, že ho Hospodin svému lidu dal. Tomu, jakou roli v životě věřícího člověka Zákon hraje, se pak Pavel věnuje
v dalších verších. Teď jen předběžně konstatuje, že tu je a je nutno s ním počítat. A že se s námi nemazlí. Protože „zákon se o víru nestará“, píše. „V Písmu stojí: Žít bude ten, kdo bude činit to a to. Bez
výjimky.“ Tím tu ale vzniká velké napětí. A před námi vyvstává otázka: „Tak jak to tedy je, kdo bude
žít: ten, kdo věří spolu s Abrahamem, jak Pavel před chvílí řekl, nebo ten, kdo dodrží Zákon? Obojí je
z Písma. A my z toho máme v tuto chvíli nejspíš zamotanou hlavu, stejně jako ti Galatští.
Pavel ten zamotanec ale vzápětí rozetne, když řekne: Zákon sice platí, a protože nejsme s to ho
splnit, jsme syny smrti, jsme pod kletbou Zákona. Ale „z této kletby nesplněného zákona jsme vysvobozeni Kristem.“ Protože Bůh ví, že „chtít dobro, to dokážu“, řečeno s Pavlem, „ale vykonat už ne. I
když vím, co je dobré a správné a chci se tím řídit, vyzní má snaha často v pravý opak. Třebaže mám
dobrou vůli, neumím ji proměnit v čin. Jak ubohý jsem člověk! Což neexistuje vysvobození z tohoto
nešťastného otroctví?“, ptal se Pavel zoufale stejně jako my. „Díky Bohu, vysvobození existuje“, dodá
s úlevou. „Je tu cesta, kterou nám otevřel Ježíš Kristus.“ (7,22-25, upr. + parafr.)
Ano, naše naděje je v Kristu. On nás vykoupil z moci naší neschopnosti být dobří, z moci hříchu,
který nám vládne. A vykoupil nás za vysokou cenu, zaplatil za nás svou bezúhonností. Kvůli nám, za
nás a místo nás, místo mně se stal provinilcem hodným smrti. Dobrovolně se postavil na mé místo,
dobrovolně si se mnou vyměnil roli. Mně daroval svou bezúhonnost a na sebe vzal mou úhonnost, mé
viny. Jsme-li připraveni mu je v pokoře a v plné důvěře odevzdat do rukou, vynese je s sebou na kříž,
kde s ním zemřou.
A tady se znovu objevuje víra, na kterou Pavel klade takový důraz. Je to tato důvěra, to důvěřivé
spolehnutí na Krista, živé Boží slovo, co je nám připočítáno stejně jako kdysi Abrahamovi za spravedlnost. Řečeno jednoduše: jsme Bohem uznáni za spravedlivé kvůli Kristu, pro jeho oběť. To díky
němu máme Boží budoucnost otevřenu dokořán. „Je jasné, že žádné naše zásluhy nám nebeskou bránu neotevřou; ta se otevírá jiným klíčem – vírou“, zdůrazní Pavel, tedy důvěřivým spolehnutím na
Krista. To jen „díky němu mohou všichni lidé bez rozdílu dostat stejné požehnání jako Abraham a
všichni mohou natáhnout ruku víry po slíbeném Božím Duchu.“
Ano, jen toho jednoho je zapotřebí, slyšíme z Pavlových úst pro své potěšení, důvěřovat Kristu, té
Boží podané pomocné ruce. Jen touto důvěrou se stáváme členy Božího lidu, lidu Abrahamova, lidu
s velkým posláním. Jen důvěrou v Krista se Abrahamova zaslíbení stávají i našimi zaslíbeními, Abrahamova budoucnost naší budoucností.
Modlitba
Pane Bože, ty víš, že nás trápívá svědomí, že jsme si vědomi svých chyb, svých selhání. Víme a
přiznáváme, že jsme se nechávali unášet hněvem, sekli jsme ostrým slovem po druhém, byli jsme škodolibí, nelaskaví, nepozorní, neuctiví. A to při vší snaze žít jako tvůj lid, snaze držet se příkladu tvého
Syna. Pane Bože, nejde nám to. Kdybys hleděl jen na naše činy, naše myšlenky a naše slova, nikdy
bys nás nemohl přijmout k sobě, do své budoucnosti. V pokoře přiznáváme, že naše činy nám k tobě
zavírají cestu. Litujeme jich a vyznáváme ti je.
Víc než projevit lítost ale nemůžeme, Pane. Víme, že se nedokážeme napravit a změnit v dokonalé
lidi. Proto s radostí a nadějí hledíme na tvého Syna, Ježíše Krista. Připraveni se chytit jeho ruky, vložit
do ní vše, co nás tíží a svírá, své špatné svědomí stejně jako špatné myšlenky a činy. Činíme tak
v pokoře a v tichosti svých srdcí.
Pane Ježíši, neumíme ti dobře vyjádřit svou vděčnost, chybí nám slova. Hledíme na tebe, na tvůj
kříž a uvědomujeme si, že nikdo nám neprojevil větší lásku nežli ty, když jsi na sebe vzal naše viny a
nám na oplátku daroval svou čistotou a bezúhonnost. Díky tobě smíme hledět směle do budoucnosti,
otevřel jsi nám dveře do Boží přítomnosti, radosti. Chválíme tě a velebíme za tvou lásku, za tvou milost. Je to právě tvá milost, co přikrývá naše hříchy. K ní se proto vždy znovu utíkáme, na ni vždy
znovu spoléháme.
Hospodine, dal ses nám poznat jako laskavý Otec a my k tobě jako k Otci proto také voláme, a to i
v této společné modlitbě: Otče náš...
Čtení: Iz 41,8-10.13-14