Vaše Veličenstvo - farnost.sedlcany.cz

Svoboda Spojeného království stojí na křesťanských základech
Promluva Benedikta XVI. na uvítanou, Edinburg, 16.9.2010
Vaše Veličenstvo,
děkuji za Vaše laskavé pozvání k oficiální návštěvě Spojeného království a za Vaše srdečná slova na uvítanou
pronesená jménem britského lidu. Dovolte mi, abych spolu s poděkováním Vašemu Veličenstvu pozdravil také
celý lid Spojeného království a každému na znamení přátelství podal ruku.
Je mi velkým potěšením, že mohu zahájit svou cestu setkáním se členy královské rodiny. Děkuji zvláště
vévodovi z Edinburghu za jeho laskavé přivítání na edinburgském letišti. Svou vděčnost vyslovuji nynější i
předchozí vládě Vašeho Veličenstva a těm, kteří spolupracovali spolu s nimi na uskutečnění této návštěvy,
zvláště Lordu Pattenovi a minulému ministrovi pro Evropu Murphymu. Chtěl bych také říci, že si hluboce vážím
práce, kterou vykonala skupina “All Parliamentary Group on the Holy See”, která nesmírně přispěla k posílení
přátelských vztahů, které existují mezi Svatým stolcem a Spojeným královstvím.
Při zahájení návštěvy Spojeného království v historické metropoli Skotska zdravím zejména premiéra Salmonda
a představitele skotského parlamentu. Kéž může být i skotský parlament – tak jako zákonodárná shromáždění
Walesu a severního Irska – stále více výrazem ušlechtilých tradic a charakteristické skotské kultury a sloužit
jejich zájmům v duchu solidarity a péče ve vztahu k obecnému dobru. Jméno Holyroodhouse, oficiální sídlo
Vašeho Veličenstva ve Skotsku, připomíná “Svatý kříž” a obrací pohled k hlubokým křesťanským kořenům,
které jsou dosud přítomny ve všech rovinách britského života. Monarchové Anglie a Skotska byli již od ranných
dob křesťané a patří mezi ně i mimořádní světci jako Eduard Vyznavač a Markéta Skotská. Jak je známo, mnozí
z nich vědomě plnili své poslání vládců ve světle evangelia a vedli tak národ k dobru na té nejhlubší rovině.
Proto se křesťanské poselství stalo integrální součástí jazyka, myšlení a kultury národů těchto ostrovů již před
více než tisíci lety. Úcta vašich předků k pravdě, spravedlnosti, laskavosti a dobročinnosti přechází na vás z víry,
jež zůstává mocnou silou dobra ve vašem království k nemalému prospěchu křesťanů i nekřesťanů.
V dějinách Velké Británie nacházíme mnohé příklady této síly dobra. I v dobách relativně málo vzdálených jako
např. v postavách Williama Wilberforce a Davida Livingstona se Velká Británie přímo zasadila o zrušení
mezinárodního obchodu s otroky. Ženy jako Florence Nightingale, inspirované vírou, sloužily chudým a
nemocným a vytvořily nové normy zdravotní péče, které byly později všude převzaty. John Henry Newman,
jehož beatifikaci budeme zanedlouho slavit, byl jedním z mnoha britských křesťanů své doby, jehož dobrota,
výmluvnost i působení si získaly kredit u jeho spoluobčanů a spoluobčanek. Tito a mnozí jiní byli pohnuti
hlubokou vírou, jež se zrodila a vyrostla na těchto ostrovech.
I v naší době si můžeme připomenout, jak se Velká Británie a její představitelé postavili proti nacistické tyranii,
která se snažila vymýtit Boha ze společnosti a mnohým upírala naše společné lidství, zejména Židům, kteří byli
považováni za nehodné života. Rád bych také připomněl postoj tohoto režimu vůči křesťanským pastorům a
věřícím, kteří hlásali pravdu v lásce, postavili se proti nacistům a za svůj odpor zaplatili vlastním životem.
Zamýšlíme-li se nad hrozbami ateistického extremismu dvacátého století, nemůžeme opomenout, že vylučování
Boha, náboženství a ctností z veřejného života vede nakonec k znetvořenému pohledu na člověka i společnost, a
tedy k “omezené vizi člověka a jeho údělu” (Caritas in veritate, 29).
Je tomu již šedesát pět let, kdy Velká Británie sehrála podstatnou roli při utváření mezinárodní poválečné shody,
která usnadnila založení Organizace spojených národů a zahájila období míru a prosperity, které Evropa dosud
nepoznala. V nedávné době mezinárodní společenství zblízka sledovalo události v Severním Irsku, které vedly k
podepsání Smlouvy z Velkého Pátku a k vytvoření zákonodárného sboru Severního Irska. Vláda Vašeho
Veličenstva spolu s Irskou vládou spolu s politickými, náboženskými a občanskými představiteli Severního Irska
podpořila vznik mírového řešení místního konfliktu. Povzbuzuji všechny zúčastněné, aby odvážně pokračovali
ve společné cestě směřující k úplnému a trvalému míru.
Právě vláda a národ utvářejí myšlenky, jež mají dodnes vliv daleko za hranicemi britských ostrovů. To jim
ukládá zvláštní povinnost moudře usilovat o obecné blaho. Podobně britská média mají větší odpovědnost než
jiná média, protože se jejich názorům dostává široké pozornosti a mají i větší možnost prosazovat mír mezi
národy i celkový rozvoj národů a šířit autentická lidská práva. Kéž mohou všichni Britové nadále žít z hodnot,
jako jsou čest, respekt a rovnováha, které jim vydobyly úctu a obdiv mnohých. Spojené království se dnes snaží
být moderní a multikulturní společností. Kéž si při tom podnětném úkolu uchová úctu k oněm tradičním
hodnotám a kulturním výrazům, kterých si agresivnější formy sekularismu neváží a ani je netolerují. Ať
nepřipustí zatemnění křesťanského základu, na kterém stojí jeho svoboda, a kéž tento poklad, který vždy dobře
sloužil blahu národa, může neustále utvářet příklad jeho vlády a jeho lidu ve vztahu k dvěma miliardám obyvatel
Commonwealthu i velké rodině anglofonních národů celého světa.
Bůh žehnej Vašemu Veličenstvu a všem lidem Vašeho království.
Děkuji.
1
Nepomíjivé je jen jedno: osobní láska Krista ke každému
Homilie Benedikta XVI. při mši svaté Glasgow, 16.9.2010
Drazí bratři a sestry v Kristu,
“Přiblížilo se k vám Boží království” (Lk 10,9). Těmito slovy evangelia, která jsme právě slyšeli, vás všechny co
nejsrdečněji zdravím v Pánu. Boží království je již opravdu mezi námi! Během této eucharistické slavnosti, kdy
se církev ve Skotsku shromažďuje kolem oltáře v jednotě s Petrovým nástupcem, znovu potvrďme svoji víru v
Kristovo slovo a naději – naději, jejíž přísliby nikdy neklamou! Srdečně zdravím kardinála O´Briena a skotské
biskupy; děkuji zejména arcibiskupovi Contimu za laskavá slova na uvítanou, která pronesl vaším jménem, a
vyjadřuji svou hlubokou vděčnost za práci, kterou vynaložily britská i skotská vláda a magistrát města Glasgow,
aby umožnily toto setkání.
Dnešní evangelium nám připomíná, že Kristus stále posílá své učedníky do světa, aby hlásali příchod Jeho
království a nesli jeho pokoj světu dům od domu, z rodiny do rodiny, od města k městu. Přišel jsem jako hlasatel
tohoto pokoje mezi vás, duchovní děti svatého Ondřeje, abych vás posílil ve víře Petrově (srov. Lk 22,32). S
jistým dojetím se k vám obracím nedaleko místa, kde můj milovaný předchůdce papež Jan Pavel II. před téměř
třiceti lety slavil spolu s vámi mši svatou, které se účastnilo nejpočetnější shromáždění v dějinách Skotska.
Od této historické návštěvy se ve Skotsku i v církvi této země mnoho událo. S velkým uspokojením pozoruji, že
povzbuzení kráčet ruku v ruce se svými křesťanskými bratry, které vám adresoval papež Jan Pavel, přineslo větší
důvěru a přátelství mezi členy církve ve Skotsku, episkopální skotskou církví a dalšími křesťanskými
společenstvími. Dovolte mi, abych vás povzbudil k další modlitbě a společné práci při budování šťastnější
budoucnosti Skotska, založené na našem společném křesťanském dědictví. V prvním dnešním čtení jsme slyšeli
pozvání, s nímž se sv. Pavel obrátil k Římanům, aby uznali, že jako údy Kristova těla patříme jedni druhým
(srov. Řím 12,5), a žili ve vzájemné úctě a lásce. V tomto duchu zdravím také představitele jiných křesťanských
vyznání, kteří nás poctili svou účastí. Na letošní rok připadá 450. výročí “Reformation Parliament”, ale také sto
let od Světové misionářské konference v Edinburghu, která je všeobecně považována za místo zrodu moderního
ekumenického hnutí. Děkujeme Pánu za příslib, kterým je porozumění a ekumenická spolupráce směřující k
svornému svědectví spásonosné pravdy Božího slova v dnešní rychle se měnící společnosti.
Mezi různé dary, které sv. Pavel vypočítává a které jsou určeny k rozvoji církve, patří také vyučování (srov. Řím
12,7). Hlásání evangelia bylo vždy doprovázeno péčí o slovo, slovo inspirované Bohem a péčí o kulturu, v níž
toto slovo zapouští kořeny a rozvíjí se. Zde ve Skotsku mám na mysli tři středověké univerzity založené papeži,
včetně univerzity sv. Ondřeje, která bude slavit šestisté výročí svého založení. Během posledních třiceti let za
pomoci občanských představitelů přijaly skotské katolické školy výzvu, aby zajišťovaly celistvou výchovu co
největšímu počtu studentů. Pomohly tak mládeži nejenom na cestě lidského a duchovního rozvoje, ale také při
pracovním zařazení a zapojení do veřejného života. To je znamení velké naděje pro církev a rád bych povzbudil
odborníky, politiky a katolické vychovatele ve Skotsku, aby neztráceli nikdy ze zřetele svoje povolání využít na
všech úrovních vlastní nadání a zkušenosti ve službách víry a v konfrontaci se soudobou skotskou kulturou.
Evangelizace kultury je velmi důležitá v naší době, kdy hrozí, že „diktatura relativismu” zatemní neměnnou
pravdu o člověku, jeho údělu a jeho největším dobru. Existují dnes někteří lidé, kteří se snaží vytěsnit
náboženské vyznání z veřejné sféry, privatizovat nebo jej dokonce líčit jako ohrožení rovnosti a svobody.
Náboženství je však naopak skutečnou zárukou pravé svobody a úcty a vede nás k tomu, abychom v každém
člověku viděli bratra nebo sestru. Proto vybízím zejména vás, věřící laiky, abyste ve shodě se svým křestním
povoláním a posláním byli nejen veřejným příkladem víry, ale abyste ve veřejné sféře dokázali také obhajovat
moudrost a onen pohled na svět, který vyplývá z víry. Dnešní společnost potřebuje jasné hlasy, které prosazují
naše právo žít nikoli v džungli sebedestruktivních a svévolných svobod, ale ve společnosti, která pracuje na
pravém blahobytu svých občanů, nabízí jim vedení a ochranu před jejich slabostmi a křehkostí. Nemějte strach
věnovat se této službě ve prospěch vašich bratří a sester a budoucnosti vašeho milovaného národa.
Svatý Ninián, jehož slavnost připadá na dnešek, se nebál být osamoceným hlasem. Ve šlépějích učedníků, které
náš Pán poslal před sebou, byl Ninián jedním z prvních katolických misionářů, který přinesl svým rodákům
radostnou zprávu Ježíše Krista. Jeho misie v Galloway se stala střediskem první evangelizace v této zemi. Toto
dílo pak rozvinul svatý Mungo, patron města Glasgow, a další svatí. Z těch největších je třeba zmínit svatého
Kolumbána a svatou Markétu. Mnozí muži a ženy, kteří se jimi inspirovali, se v průběhu mnoha staletí přičinili o
to, aby víra došla až k vám. Snažte se být hodni této velké tradice! Ať je vaší trvalou inspirací povzbuzení
svatého Pavla z dnešního prvního čtení: “V horlivosti neochabujte, duchem buďte horliví, služte Pánu, v naději
se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí.” (srov. Řím 12,11-12).
Rád bych řekl několik slov zejména biskupům Skotska. Drazí spolubratři, dovolte mi, abych vás povzbudil ve
vaší pastorační odpovědnosti vůči katolíkům Skotska. Jak víte, jedním z prvních pastoračních úkolů je péče o
vaše kněze a jejich posvěcení. Jako oni jsou alter Christus pro katolické společenství, totéž jste i vy pro ně.
Prožívejte v plnosti lásky vycházející z Krista svou bratrskou službu vůči vašim kněžím, spolupracujte s nimi a
zejména s těmi, kteří mají sporadické kontakty se svými spolubratry. Modlete se s nimi za povolání, aby Pán žní
poslal dělníky na svou žeň (srov. Lk 10,2). Tak jako eucharistie vytváří církev, podobně má kněžství v životě
církve ústřední postavení. Osobně se zasazujte o formaci svých kněží, aby byli bratrstvem, které inspiruje druhé
k úplnému odevzdání sebe sama do služeb všemohoucího Boha. Pečujte také o své jáhny, neboť jejich služba se
2
zvlášť pojí k biskupskému svěcení. Buďte jejich otci a vůdci na cestě ke svatosti, povzbuzujte, aby rozvíjeli
poznání a moudrost při plnění poslání zvěstovatelů, ke kterému byli povoláni.
Drazí kněží Skotska, jste povoláni ke svatosti a službě Božímu lidu, k utváření svých životů podle tajemství
Pánova kříže. Hlásejte evangelium s čistým srdcem a svědomím. Odevzdávejte se jedině Bohu a stanete se pro
mladé lidi zářivým příkladem jednoduchého, radostného a svatého života. Oni pak sami určitě zatouží připojit se
k vám ve vaší neúnavné službě Božímu lidu. Kéž vás všechny inspiruje příklad odevzdanosti, velkorysosti a
odvahy svatého Jana Ogilviho. Dovolte mi, abych podobně povzbudil také vás, mnichy, řeholníky a řeholnice
Skotska, abyste byli světlem stojícím na vrcholku hory a žili hodnověrným křesťanským životem modlitby a
činnosti, který jasně dosvědčuje moc evangelia.
Nakonec bych rád oslovil vás, drazí mladí katolíci Skotska. Vybízím vás, abyste žili život hodný našeho Pána
(srov. Ef 4,1) i vás samotných. Je mnoho pokušení, kterým denně musíte čelit – drogy, peníze, sex, pornografie,
alkohol – a která podle mínění světa přinášejí štěstí, avšak ve skutečnosti jsou destruktivní a působí rozdělení.
Nepomíjivé je pouze jedno: osobní láska Ježíše Krista ke každému z vás. Hledejte ho, poznejte a milujte ho a on
vás osvobodí od otročení svůdnému, ale povrchnímu životu, který dnešní společnost často nabízí. Ponechte
stranou to, co nemá hodnotu, a uvědomte si svoji důstojnost Božích dětí. V dnešním evangeliu nás Ježíš žádá,
abychom se modlili za povolání. Modlím se za to, abyste v co největším počtu poznali a milovali Ježíše Krista a
prostřednictvím tohoto setkání došli k naprostému odevzdání se Bohu, zejména vás, kteří jste povoláni ke
kněžství a řeholnímu životu. To je výzva, kterou Pán dnes adresuje vám: církev vám nyní patří!
Drazí přátelé, ještě jednou vyjadřuji svou radost z toho, že spolu s vámi slavím tuto mši svatou. Těší mě, že vás
mohu ujistit o svých modlitbách ve starobylém jazyce vaší země: Sith agus beannachd Dhe dhuib uile; Dia bhi
timcheall oirbh; agus gum beannaicheadh Dia Alba. Pokoj a požehnání od Boha ať je s vámi se všemi; Bůh vás
ochraňuj; a Bůh ať žehná lidu Skotska!
Vzdělávání má být vždycky celistvou formací osoby
Benedikt XVI. k pedagogům katolických škol, Londýn, 17.9.2010, 11.00 (SEČ)
Vážený pane ministře školství,
vážený spolubratře mons. Stacku,
dr. Naylore,
vážení otcové,
bratři a sestry v Kristu,
těší mne, že mám tuto příležitost vyslovit uznání velkému přínosu řeholníků a řeholnic v této zemi k
ušlechtilému poslání vychovávat. Děkuji mladým lidem za jejich krásné písně i sestře Tereze za její slova. Jí i
všem mužům a ženám, kteří zasvětili život vyučování mládeže, chci vyjádřit svou hlubokou úctu. Formujete
nové generace nejenom v poznání víry, ale se všemi aspekty toho, co znamená žít jako zralí a zodpovědní
občané v dnešním světě.
Jak víte, posláním učitele není jenom sdělit informace, anebo předat technickou dovednost, která přinese
společnosti ekonomický prospěch. Výchova není a nesmí být chápána čistě utilitaristicky. Týká se spíše formace
lidské osoby, aby byla připravena žít plným životem. Stručně řečeno, týká se výchovy k moudrosti. A pravá
moudrost je neoddělitelná od poznání Stvořitele, “neboť v jeho ruce jsme i my i naše slova, i všechna rozvaha a
dovednost v díle” (Mdr 7,16).
Tento nadpřirozený rozměr studia a výuky byl jasně pochopen mnichy, kteří tak významně přispěli k
evangelizaci těchto ostrovů. Mám na mysli benediktiny, kteří provázeli svatého Augustina na jeho misii v
Anglii, na žáky svatého Kolumbána, kteří šířili víru ve Skotsku a na severu Anglie, na svatého Davida a jeho
druhy ve Walesu. Hledání Boha, které je jádrem mnišského povolání, totiž vyžaduje aktivní nasazení prostředků,
jejichž pomocí ho lze poznat, tj. jeho stvoření a jeho zjevené slovo. Proto bylo přirozené, že klášter musel mít
knihovnu a školu (srov. Promluva k představitelům kultury v “College des Bernardins” v Paříži, 12. září 2008).
Právě úsilí, které vynakládali mniši, aby poznali cestu, na níž lze potkat vtělené Slovo Boží, položilo základy
naší západní kultuře a civilizaci.
Když se dnes rozhlížím kolem sebe, vidím mnohé řeholníky apoštolského života, jejichž charisma zahrnuje
výchovu mládeže. To je pro mne příležitost poděkovat Bohu za život a dílo ctihodné Mary Ward, jež se narodila
v této zemi a jejíž průkopnická vize apoštolského řeholního života žen přinesla tolik plodů. Sám jsem byl jako
mladý hoch vychováván “anglickými pannami” a chovám k nim hlubokou vděčnost. Mnozí z vás patří k řádům,
které se věnují výuce a donesly světlo evangelia do vzdálených zemí v rámci rozsáhlé misijní práce církve, a
také za to vzdávám díky a dobrořečím Pánu.
Často jste založili výchovné nadace mnohem dříve, než převzal stát odpovědnost za tuto životně důležitou
službu jednotlivcům a společnosti. Protože se role církve a státu na poli výchovy nadále vyvíjejí, nesmíte nikdy
zapomenout, že řeholníci mají v tomto apoštolátu nabízet jedinečný přínos, kterým je především svědectví života
zasvěceného Bohu, věrnost a láska ke Kristu Veleknězi. Přítomnost řeholníků v katolických školách je kromě
toho mocným poukazem na jejich široce diskutovaný katolický charakter, který nezbytně musí prostupovat
každým aspektem školního života. To vede k nespornému požadavku, aby obsah výuky byl vždy ve shodě s
3
učením církve. To znamená, že život z víry musí být vůdčí silou, která je ve škole základem každé činnosti do té
míry, aby poslání církve mohlo skutečně sloužit a mládež mohla objevit radost ze vstupu do Kristova “bytí pro
druhé” (srov. Spe salvi, 28).
Dříve než skončím, rád bych připojil slovo uznání těm, kteří usilují o záruky, jimiž naše školy zajišťují dětem a
mládeži bezpečné prostředí. Odpovědnost za ty, kteří jsou nám svěřeni, aby byli křesťansky formováni, od nás
nežádá nic menšího. Život víry může být účinně pěstován jedině tehdy, když převažuje atmosféra ohleduplné a
vroucí důvěry. Věřím, že to i nadále bude rozlišujícím znamením katolických škol v této zemi.
S těmito pocity vás drazí bratři a sestry, vybízím k modlitbě.
Vážený bratře Stacku, chtěl bych vás požádat jako předsedu vedení Univerzity Saint Mary, abyste jménem
koleje přijal jako dar tuto mozaiku Blahoslavené Panny Marie.
Aby byl dialog plodný, je zapotřebí vzájemnosti
Setkání s představiteli jiných náboženství, Londýn, 17.9.2010, 12.30 (SEČ)
Vážení hosté, drazí přátelé,
těší mne, že mám dnes možnost setkat se s vámi, kteří zastupujete různé náboženské komunity Velké Británie.
Zdravím jak přítomné náboženské představitele, tak ty z vás, kteří působí v politice, v podnikatelském a
průmyslovém sektoru. Děkuji dr. Azzamovi a hlavnímu rabínovi Lordu Sacksovi za jejich přivítání i vaším
jménem. Zároveň mi dovolte, abych popřál židovské obci ve Velké Británii a na celém světě šťastné a
požehnané svátky Jom Kippur.
Chtěl bych svou promluvu začít vyjádřením uznání ze strany katolické církve za významné svědectví, které vy,
muži a ženy ducha, přinášíte v době, kdy náboženská přesvědčení nejsou vždy chápána nebo ceněna. Zapojení
věřících do různých oblastí společenského a ekonomického života hovoří výmluvně o tom, že duchovní dimenze
života je pro naši totožnost lidských bytostí základní. Jinými slovy, že člověk nežije pouze chlebem (srov. Dt
8,3). Jako stoupenci různých náboženských tradic, které v širokém slova smyslu společně pracují pro blaho
společnosti, přikládáme velký význam rozměru naší spolupráce „bok po boku“, která dovršuje aspekt našeho
nepřetržitého dialogu „tváří v tvář“.
V duchovní rovině jsme všichni různým způsobem na cestě, která nabízí důležitou odpověď na nejdůležitější
otázku, která se týká hlavního významu lidské existence. Hledání posvátna je hledáním toho, co je jedině
nezbytné a uspokojí touhy lidského srdce. V pátém století svatý Augustin popsal toto hledání slovy: „Pane,
stvořil jsi nás pro sebe a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě“ (Vyznání, I,1). Když se pustíme do
tohoto dobrodružství, uvědomujeme si stále více, že iniciativa nepřichází od nás, ale spíše od Pána. Nejsme to
ani tak my, kdo ho hledáme, ale spíše on hledá nás a bezpochyby vložil do našeho nitra touhu po něm.
Vaše přítomnost a svědectví ve světě ukazuje, že pro lidský život má základní význam duchovní hledání, do
něhož jsme zapojeni. V rámci svých kompetencí nám přírodní a humanitní vědy podávají cenné porozumění
aspektům naší existence a prohlubují naše porozumění způsobu, jakým se chová hmotný vesmír. To se může
využít k velkému prospěchu lidské rodiny. Tyto discipliny přesto nedají a nemohou dát odpověď na základní
otázku, protože působí na zcela odlišné rovině. Nemohou uspokojit nejhlubší touhy lidského srdce, ani plně
vysvětlit náš původ a úděl, proč a za jakým účelem existujeme, a ani nám nemohou dát vyčerpávající odpověď
na otázku: „Proč něco existuje, místo aby neexistovalo?“
Hledání posvátna neznehodnocuje ostatní oblasti lidského bádání. Naopak, klade je do souvislostí, které zesilují
jejich význam jako cest, jejichž prostřednictvím máme odpovědně pečovat o stvoření. V Bibli čteme, že Bůh
požehnal našim prarodičům, poté co dovršil dílo stvoření, a řekl jim: „Ploďte a množte se, naplňte zemi.
Podmaňte ji“ (Gn 1,28). Svěřil nám poslání zkoumat a užívat tajemství přírody za účelem služby vyššímu dobru.
Co je tím vyšším dobrem? V křesťanské víře je vyjádřeno jako láska k Bohu a našim bližním. Proto se z celého
srdce a s nadšením zabýváme světem ve snaze sloužit svrchovanému dobru. Jinak totiž znetvořujeme krásu
stvoření jeho vykořisťováním za sobeckými účely.
Z tohoto důvodu nás ryzí náboženská víra neodkazuje k okamžitému užitku, ale k transcendentnu. Připomíná
nám možnost i výzvu k morálnímu obrácení, k povinnosti pokojného soužití s bližními, a potřebu žít uceleným
životem. Je-li tato výzva správně pochopena, přináší osvícení, očišťuje naše srdce a inspiruje k šlechetným a
velkodušným skutkům k prospěchu celé lidské rodiny. Motivuje nás k tomu, abychom praktikovali ctnosti a
vzájemně se sbližovali v lásce a v co největší úctě k náboženským tradicím, odlišným od té naší.
Již od Druhého vatikánského koncilu klade katolická církev zvláštní důraz na důležitost dialogu a spolupráce se
stoupenci ostatních náboženství. A aby byl dialog plodný, je nutná vzájemnost mezi všemi účastníky dialogu a
stoupenci ostatních náboženství. Mám na mysli zejména situace v některých částech světa, kde spolupráce a
dialog mezi náboženstvími vyžaduje vzájemnou úctu, svobodu pro vyznávání vlastního náboženství a veřejné
vykonávání bohoslužeb, rovněž svobodu řídit se vlastním svědomím bez hrozby vyloučení ze společnosti či
pronásledování i po obrácení z jednoho náboženství na jiné. Pokud jsou tato úcta a otevřené postoje jednou
provždy ustanoveny, přispívají lidé všech náboženství společně a účinně k pokoji a vzájemnému porozumění a
nabízejí tak světu přesvědčivé svědectví.
4
Tento druh dialogu je třeba zavést na různých úrovních a neměl by se omezovat na formální diskuse. Dialog
života zkrátka předpokládá žít bok po boku a učit se jeden od druhého, takže poroste vzájemné porozumění a
úcta. Dialog činnosti nás sbližuje formou konkrétní spolupráce, když využíváme svých náboženských intuicí při
prosazování celkového lidského rozvoje a ve snaze o dosažení míru, spravedlnosti a ochrany stvoření. Tento typ
dialogu může zahrnovat společné zkoumání způsobu, jak bránit lidský život v každém jeho stadiu a jak zajistit,
aby náboženská dimenze jednotlivců i komunit nebyla odstraňována ze života společnosti. Na rovině formálních
konverzací pak nejde jenom o potřebu teologické výměny, ale také o příležitost vzít vzájemně do úvahy vlastní
duchovní bohatství, hovořit o vlastních zkušenostech modlitby a kontemplace, vyjádřit radost z našeho setkání s
božskou láskou. V této souvislosti jsem rád, že mohu vyzdvihnout řadu pozitivních iniciativ na podporu tohoto
dialogu přijatých v této zemi na různých rovinách. Jak zdůraznili katoličtí biskupové Anglie a Walesu ve svém
nedávném dokumentu „Setkat se s Bohem v příteli i v cizinci“, stává se úsilí vycházet přátelsky vstříc
stoupencům jiných náboženství důvěrnou součástí poslání místní církve (srov. č. 228) a charakteristickým
aspektem náboženského panoramatu této země.
Drazí přátelé na závěr těchto úvah mi dovolte, abych vás ujistil, že katolická církev kráčí cestou úsilí a dialogu v
opravdové úctě k vám a vaší náboženské víře. Katolíci ve Velké Británii i na celém světě budou nadále stavět
mosty přátelství s jinými náboženstvími, aby napravovali pochybení minulosti a prosazovali důvěru mezi
jednotlivci i společenstvími. Dovolte mi, abych znovu vyjádřil svou vděčnost za to, že jste mne přijali a dali mi
příležitost, abych vám nabídl své povzbuzení k dialogu, který vedete se svými křesťanskými bratry a sestrami.
Vyprošuji vám hojnost božských milostí!
Děkuji.
Díkuvzdání za hluboké přátelství mezi katolíky a anglikány
Přijetí u arcibiskupa z Canterbury, pátek, 17. 9. 2010, 17.00 (SEČ)
Vaše milosti,
jsem rád, že mohu zdvořile opětovat vaše návštěvy v Římě bratrskou návštěvou u Vás ve Vaší rezidenci. Děkuji
za pozvání a pohostinnost, kterou jste mi tak velkoryse poskytl. Zdravím také přítomné anglikánské biskupy z
různých částí Spojeného království, své spolubratry biskupy z katolických diecézí Anglie, Walesu a Skotska a
rovněž přítomné ekumenické poradce.
Zmínil jste se o historickém setkání, které se konalo před třiceti lety v katedrále v Canterburry mezi našimi
předchůdci Janem Pavlem II. a arcibiskupem Robertem Runciem. Na místě, kde svatý Tomáš z Canterburry
prolitím své krve vydal svědectví Kristu, se společně modlili za dar jednoty mezi Kristovými učedníky. Také
dnes pokračujeme v modlitbě za tento dar s vědomím, že jednota, kterou si pro své učedníky přál Kristus, přijde
jako odpověď na modlitbu skrze působení Ducha Svatého, který bez ustání obnovuje církev a vede ji k plnosti
pravdy.
Nemám v úmyslu hovořit dnes o těžkostech, se kterými se ekumenické hnutí setkalo a stále setkává. Všem zde
přítomným jsou tyto těžkosti dobře známy. Chtěl bych se spíše spojit s Vámi v díkůvzdání za hluboké přátelství,
které mezi námi vzniklo, a za významný pokrok, ke kterému došlo v mnoha oblastech dialogu za čtyřicet let,
které uplynuly od doby, kdy zahájila svou práci Mezinárodní katolicko-anglikánská komise. Svěřme plody
tohoto úsilí Pánu žně v důvěře, že požehná našemu přátelství dalším významným rozvojem.
Od soukromého setkání papeže Jana XXIII. a arcibiskupa Geoffrey Fishera v roce 1960 se okolnosti, ve kterých
probíhá dialog mezi anglikánským společenstvím a katolickou církví, mimořádně rozvinuly. Na jedné straně se
kultura, jež nás obklopuje, rozvíjí se stále větším odstupem od svých křesťanských kořenů, navzdory hlubokému
a rozšířenému hladu po duchovním pokrmu. Na druhé straně rostoucí multikulturní rozměr společnosti, na který
se klade zvláštní důraz v této zemi, přináší s sebou příležitost k setkání s ostatními náboženstvími. Pro nás
křesťany se tím otevírá možnost společně se členy ostatních náboženských tradic prozkoumat způsoby vydávání
svědectví o nadpřirozeném rozměru lidské osoby a univerzálním povolání ke svatosti a vybízí nás k
uskutečňování ctností ve svém osobním i společenském životě. Ekumenická spolupráce v této oblasti je nadále
podstatná a přinese zajisté plody při prosazování pokoje a harmonie ve světě, který se tak často zdá být ohrožen
rozpadem.
My křesťané zároveň nemáme nikdy váhat s hlásáním naší víry v jedinečnost spásy, kterou nám získal Kristus, a
máme společně rozvíjet hlubší porozumění prostředkům, které nám dal k dispozici, abychom dosáhli spásy. Bůh
„chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). Tou pravdou není nikdo jiný než
Ježíš Kristus, věčný Syn Otce, který smířil všechno mocí svého kříže. Uznáváme s věrností Pánově vůli,
vyjádřené v tomto verši prvního listu svatého Pavla Timotejovi, že církev je povolána k tomu, aby zahrnovala
vše, ale nikdy ne na úkor křesťanské pravdy. Jde o dilema, kterému čelí všichni, kdo jsou opravdově zapojeni v
ekumenickém hnutí.
V postavě Johna Henryho Newmana, který bude v neděli blahořečen, slavíme muže, jehož církevní vize byly
živeny jeho anglikánským zázemím a uzrály během jeho dlouhých let služebného kněžství v anglikánské církvi.
On nás může učit ctnostem, které vyžaduje ekumenismus. Na jedné straně jednal podle vlastního svědomí i za
cenu vážných osobních ztrát. Na druhé straně pokračující srdečné přátelství s jeho bývalými kolegy jej přivedlo
k tomu, že v opravdovém duchu pokoje a v hluboké snaze najít jednotu víry zkoumal spolu s nimi otázky, ve
kterých se rozcházeli. Vaše Milosti, obnovme ve stejném přátelském duchu své rozhodnutí směřovat k
5
nejvyššímu cíli jednoty ve víře, naději a lásce podle vůle našeho jediného Pána a Spasitele, Ježíše Krista. S
těmito pocity se s vámi loučím. Kéž milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého zůstává s
vámi se všemi (2 Kor 13,13).
Úkolem náboženství je očišťovat a osvětlovat rozum hledající principy
Setkání se světem kultury. Westminster Hall, 17.9.2010, 18.00 (SEČ)
Pane předsedo,
děkuji vám za slova na uvítanou jménem tohoto znamenitého shromáždění. Obracím se k vám s vědomím, že se
mi dostává jistého privilegia promlouvat k Britům a jejich představitelům ve Westminster Hall, v budově tak
jedinečného významu v občanské a politické historii obyvatel těchto ostrovů. Dovolte, abych vyjádřil úctu
parlamentu, který po staletí existuje na tomto místě a který tak hluboce ovlivnil rozvoj participačních forem
vlády ve světě a zejména v Commonwealthu a obecněji v anglicky mluvících zemích. Vaše tradice zvykového
práva (common law) je základem právních systémů v mnoha částech světa a vaše specifická vize práv a
povinností státu a občana, stejně jako rozdělení moci, je inspirací pro mnohé na celém světě.
Když k vám mluvím na tomto historickém místě, myslím na bezpočet mužů a žen, kteří v průběhu staletí sehráli
svou roli v závažných událostech, k nimž docházelo uprostřed těchto stěn a které formovaly životy mnoha
generací Britů a dalších národů. Chtěl bych připomenout zvláště osobnost sv. Tomáše Mora, velkého anglického
učence a státníka, obdivovaného věřícími i nevěřícími pro mravní celistvost, s níž následoval své svědomí i za
cenu nelibosti vládce, jehož byl „dobrým služebníkem“, protože se rozhodl sloužit v prvé řadě Bohu. Dilema, s
nímž se More potýkal v oněch obtížných časech, věčná otázka vztahu mezi tím, co patří císaři a co Bohu, mi
poskytuje příležitost, abych se spolu s vámi stručně zamyslel nad správným místem náboženské víry v
politickém procesu.
Parlamentní tradice této země vděčí za mnohé národnímu smyslu pro umírněnost, touze dosáhnout skutečné
rovnováhy mezi legitimními požadavky státní moci a právy těch, kdo jsou jí podřízeni. Ačkoliv byly ve vaší
historii několikrát podniknuty rozhodné kroky pro omezení výkonu moci, národní politické instituce byly s to
zajistit pozoruhodný stupeň stability. Z tohoto historického procesu vyšla Velká Británie jako pluralitní
demokracie, která klade velký důraz na svobodu projevu, svobodu politické příslušnosti a úctu k vládě zákona se
silně rozvinutým smyslem pro práva a povinnosti jednotlivce a pro rovnost všech občanů před zákonem.
Katolické sociální učení, ač formulované jiným jazykem, má s tímto přístupem mnoho společného, zejména
pokud jde o prvořadý zájem chránit jedinečnou důstojnost každé lidské osoby, stvořené k obrazu a podobě Boží,
a o důraz na povinnost občanské autority pečovat o obecné dobro.
A přece základní otázky, o něž v procesu Tomáše Mora šlo, se ve stále nových podobách vracejí navzdory
proměnám sociálních podmínek. Každá generace, která usiluje o společné dobro, se musí vždy znovu tázat: jaké
nároky může vláda rozumně klást na občany, kam až sahají? K jaké autoritě se lze odvolat při řešení morálních
dilemat? Tyto otázky nás přivádějí přímo k etickým základům veřejné diskuse. Pokud se morální principy, na
nichž spočívá demokratický proces, nezakládají na ničem pevnějším než na sociální shodě, velmi zřetelně se
projevuje křehkost tohoto procesu. A právě zde je skutečná výzva pro demokracii.
Globální finanční krize nedávno ukázala neadekvátnost pragmatických krátkodobých řešení složitých sociálních
a etických problémů. Panuje široká shoda, že k vážným obtížím, které nyní doléhají na miliony lidí na světě,
přispěl nedostatečně pevný etický základ ekonomické činnosti. Stejně jako „každé ekonomické rozhodnutí má
morální důsledky“ (Caritas in Veritate, 37), tak také v oblasti politiky má etická dimenze politických rozhodnutí
dalekosáhlé důsledky, které si žádná vláda nesmí dovolit ignorovat. Pozitivním příkladem toho je jeden z
obzvláště význačných úspěchů Britského parlamentu, totiž zrušení obchodu s otroky. Kampaň, která vedla k
tomuto legislativnímu přelomu, stavěla na pevných etických principech zakořeněných v přirozeném zákoně a
stala se pro civilizaci přínosem, na jaký může být tento národ právem hrdý.
Základní otázka v této věci tedy zní: kde hledat etický základ politických rozhodnutí? Podle katolické tradice
jsou objektivní normy vedoucí ke správnému jednání přístupné rozumu nezávisle na obsahu zjevení. V tomto
duchu není úlohou náboženství v politické debatě poskytovat normy, jako by nebyly nevěřícím známy – a ještě
méně navrhovat konkrétní politická řešení, což by rovněž bylo mimo kompetenci náboženství – ale spíš pomáhat
očišťovat a osvětlovat rozum v úsilí o objevování principů. Tato „korektivní“ úloha náboženství ve vztahu k
rozumu není nicméně vždy vítána, zčásti i kvůli deformovaným formám náboženství, jako je sektářství a
fundamentalismus, které samy mohou být vnímány jako původci vážných sociálních problémů.
A naopak, tyto deformace náboženství vznikají právě tehdy, když se nevěnuje dostatečná pozornost očišťující a
strukturující roli rozumu uvnitř náboženství. Je to obousměrný proces. Bez korektur poskytovaných
náboženstvím může totiž také rozum padnout za oběť deformacím, jak se stává, když jej manipuluje ideologie
nebo je aplikován pouze částečně, což pak znemožňuje brát plně v úvahu důstojnost lidské osoby. Takové špatné
zacházení s rozumem konec konců umožnilo, aby vznikl obchod s otroky a mnoha další sociální zla, v
neposlední řadě pak totalitní ideologie 20. století. Proto bych chtěl naznačit, že svět rozumu a svět víry – svět
sekulární racionality a svět náboženské víry – se navzájem potřebují a neměly by se obávat vstoupit do
hlubokého a vytrvalého dialogu pro dobro naší civilizace.
6
Jinými slovy, náboženství není problém, který by měli řešit zákonodárci, ale faktor, který významně přispívá k
veřejné diskusi. V tomto kontextu musím vyjádřit své znepokojení nad postupující marginalizací náboženství,
zejména křesťanství, k níž dochází v některých kruzích, dokonce i v národech kladoucích velký důraz na
toleranci. Někteří jsou toho názoru, že má být hlas náboženství umlčen nebo přinejmenším vykázán do čistě
soukromé sféry. Jiní tvrdí, že by se mělo upustit od veřejné oslavy svátků, jako jsou Vánoce, se sporným
přesvědčením, že by snad mohly nějak urážet stoupence jiného či žádného náboženství. A jsou tu ještě další,
kteří tvrdí – paradoxně s cílem odstranit diskriminaci – že by křesťané ve veřejných funkcích měli v některých
případech jednat proti svému svědomí. Jsou to varovná znamení, která upozorňují na neschopnost nejen ctít
práva věřících na svobodu svědomí a svobodu vyznání, ale také přiznat legitimní postavení náboženství ve
veřejném prostoru. Chtěl bych vás tedy všechny vybídnout, aby každý z vás ve vlastní sféře vlivu hledal cesty k
posílení a povzbuzení dialogu mezi vírou a rozumem na všech úrovních života národa.
Vaši připravenost v tomto smyslu již ukazuje nebývalé přijetí, které jste mi dnes připravili, a projevuje se v
oblastech oboustranného zájmu, v nichž se vaše vláda angažuje spolu se Svatým Stolcem. V otázce míru jsme
byli v kontaktu při vypracovávání mezinárodní úmluvy o obchodu se zbraněmi; v otázce lidských práv Svatý
Stolec a Spojené Království pozitivně hodnotily rozšíření demokracie zejména v posledních 65 letech; v oblasti
rozvoje jsme spolupracovali na otázce prominutí dluhu, spravedlivého obchodu (fair trade) a financování
rozvoje, zejména prostřednictvím International Finance Facility, International Immunization Bond a Advanced
Market Commitment. Svatý Stolec chce také spolu se Spojeným Královstvím hledat nové cesty na podporu
odpovědnosti za životní prostředí ku prospěchu všech.
Chtěl bych rovněž poznamenat, že současná vláda se zavázala, že do roku 2013 Spojené Království uvolní 0,7%
národního důchodu na rozvojovou pomoc. V posledních letech jsme mohli zaznamenat povzbudivé a pozitivní
signály celosvětového růstu solidarity vůči chudým. Aby však bylo možné převést tuto solidaritu v účinnou akci,
jsou nutné nové nápady, které zlepší životní podmínky v tak důležitých oblastech jako je produkce potravin,
čištění vody, vytváření pracovních míst, vzdělávání, pomoc rodinám, zejména migrantů, a zajištění základní
zdravotní péče. Když jde o lidský život, času je vždy málo: vždyť celý svět byl svědkem toho, jak ohromné
zdroje byly jednotlivé vlády schopny shromáždit, aby zachránily finanční instituce, považované za „příliš velké
na to, aby padly“. Integrální rozvoj lidstva jistě není méně důležitý: je to akce hodná světové pozornosti a
skutečně „příliš velká na to, aby padla“.
Tento přehled nedávné spolupráce mezi Spojeným Královstvím a Svatým Stolcem velmi dobře dokládá, k jak
velkému pokroku ve světě došlo v letech, jež uplynuly od ustanovení bilaterálních diplomatických vztahů, při
prosazování mnoha klíčových hodnot, které sdílíme. Doufám a modlím se za to, aby tyto vztahy i nadále
přinášely plody, a věřím, že jejich odrazem bude rostoucí pochopení nutnosti dialogu a úcty mezi světem rozumu
a světem víry na všech úrovních společnosti. Jsem přesvědčen, že také v této zemi je mnoho oblastí, v nichž
církev a veřejní činitelé mohou pracovat společně pro dobro občanů, v souladu s historickou zvyklostí
parlamentu vzývat Ducha Svatého, aby vedl ty, kdo usilují o zlepšení životních podmínek celého lidstva. Aby
byla taková spolupráce možná, potřebují náboženská uskupení – včetně institucí spojených s katolickou církví –
svobodu, aby mohly jednat ve shodě se svými vlastními principy a specifickým přesvědčením založeným na víře
a oficiálním učení církve. Tak budou zaručena základní práva jako svoboda vyznání, svoboda svědomí a
svoboda sdružování. Andělé shlížející na nás z nádherného stropu této starobylé síně nám připomínají dlouhou
tradici, v níž se rozvíjela britská parlamentní demokracie. Připomínají nám, že Bůh nad námi bez ustání bdí,
vede nás a chrání. Vybízejí nás, abychom uznali podstatný přínos, který náboženská víra dává a může i nadále
dávat životu národa.
Pane předsedo, ještě jednou vám děkuji za příležitost oslovit krátce toto významné publikum. Dovolte mi, abych
vám a panu předsedovi sněmovny lordů popřál vše dobré a ujistil vás modlitbami za vás a za plodnou práci obou
sněmoven tohoto starobylého parlamentu. Děkuji vám, Bůh žehnej vám všem!
Realita Kristovy osoby je zárukou integrity předávání víry
Promluva Benedikta XVI. na ekumenickém setkání, Westminster Abbey, 17.9.2010
Vaše Milosti,
pane děkane,
Drazí přátelé v Kristu,
děkuji za vaše laskavé přivítání. Tato vznešená budova připomíná dlouhé dějiny Anglie, tak hluboce
poznamenané hlásáním evangelia a křesťanskou kulturou, z níž se zrodila. Přicházím dnes jako poutník z Říma,
abych se modlil u hrobu svatého Eduarda Vyznavače a spojil se s vámi v prosbě o dar jednoty křesťanů. Kéž nás
tyto okamžiky modlitby a bratrství posílí v lásce k Ježíši Kristu, našemu Pánu a Spasiteli, a ve společném
svědectví o nepomíjivé moci evangelia projasnit budoucnost tohoto velkého národa.
(Promluva na závěr nešpor)
Drazí přátelé v Kristu,
děkuji Pánu za tuto příležitost setkat se s vámi, představiteli křesťanských vyznání působících ve Velké Británii,
v tomto velkolepém opatství zasvěceném svatému Petrovi, jehož architektura a dějiny tak výmluvně hovoří o
našem společném dědictví víry. Na tomto místě musíme opět uznat, do jaké hloubky křesťanská víra utvářela
7
jednotu a kulturu Evropy i srdce a ducha anglického lidu. Kromě toho zde musíme nutně uznat skutečnost, že to,
co sdílíme v Kristu, je větší než to, co nás nadále dělí.
Jsem vděčný Jeho Milosti arcibiskupovi z Canterburry za jeho laskavý pozdrav, rovněž děkanovi i kapitule
tohoto významného opatství za jejich srdečné přijetí. Děkuji Pánu, že mně jako nástupci svatého Petra na
římském stolci umožnil vykonat tuto pouť ke hrobu svatého Eduarda Vyznavače. Anglický král Eduard je stále
vzorem křesťanského svědectví a příkladem pravé velikosti, ke které Pán v Písmu volá svoje učedníky, jak jsme
právě slyšeli: velikosti pokory a poslušnosti stojící na příkladu samotného Krista (srov. Flp 2,6-8), velikosti
věrnosti, která neváhá obejmout tajemství kříže z lásky k božskému Mistrovi a v jisté naději v jeho přísliby
(srov. Mk 10,43-44).
Na letošní rok, jak víme, připadá sté výročí moderního ekumenického hnutí, které začalo výzvou Edinburské
konference k jednotě křesťanů jako nezbytnému předpokladu pro věrohodné a přesvědčivé svědectví evangelia v
dnešní době. Když si připomínáme toto výročí, měli bychom vzdát díky za významný pokrok, kterého bylo na
cestě k tomuto šlechetnému cíli dosaženo díky úsilí aktivních křesťanů všech vyznání. Současně si však
uvědomujeme, že je ještě třeba mnoho učinit. Ve světě poznamenaném rostoucí vzájemnou závislostí a
solidaritou jsme vyzýváni, abychom s novým přesvědčením hlásali skutečnost našeho smíření a osvobození v
Kristu a předkládali pravdu evangelia jako klíč k opravdovému a celkovému lidskému rozvoji. Ve společnosti,
která je stále lhostejnější, ba dokonce nevraživá vůči křesťanskému poselství, jsme my všichni stále více
povoláni vydávat radostné a přesvědčivé svědectví naději, která je v nás (srov. 1 Petr 3,15), a předkládat
vzkříšeného Pána jako odpověď na nejhlubší otázky a duchovní touhy mužů a žen naší doby.
Když jsme na začátku této bohoslužby vstupovali v procesí do presbytáře, sbor zpíval, že Kristus je náš
“bezpečný základ”. On je věčný Syn Boží, stejné podstaty s Otcem, vtělený, jak uvádí krédo “pro nás a pro naši
spásu”. Jedině On má slova věčného života. V něm, jak učí apoštol, “všechno trvá”… protože “(Bůh) rozhodl,
aby se v něm usídlila veškerá plnost” (Kol 1,17.19).
Naše úsilí o jednotu křesťanů nemá jiný základ než naši víru v Krista, v toho Krista, který vstal z mrtvých, sedí
po pravici Otce, přijde ve slávě soudit živé i mrtvé. Realita osoby Krista, jeho spásonosné dílo a zejména dějinný
fakt jeho vzkříšení je obsahem apoštolského kérygmatu a těch formulací víry, které počínaje Novým zákonem
zaručují integritu jeho předávání. Zkrátka, jednota církve nikdy nemůže být nic jiného než jednota v apoštolské
víře, ve víře udělené obřadem křtu každému novému členu Kristova těla. Tato víra nás sjednocuje v Pánu, který
nám dává účast na svém Svatém Duchu, a proto se i nyní účastní života Nejsvětější Trojice, která je vzorem
koinonie církve zde na zemi.
Drazí přátelé, uvědomujeme si výzvy, požehnání, zklamání i znamení naděje, které poznamenaly naši
ekumenickou pouť. Svěřme je tento večer Pánu s důvěrou v jeho prozřetelnost a sílu jeho milosti. Víme, že
vytvořené bratrství, zahájený dialog a naděje, která nás vede, nám dají sílu a naznačí směr, když vytrváme na
naší společné cestě. Zároveň musíme s evangelním realismem také rozpoznat výzvy, před nimiž stojíme nejenom
na cestě jednoty křesťanů, ale také v našem závazku hlásat Krista naší době. Věrnost Božímu slovu, právě proto,
že je slovem pravým, od nás vyžaduje poslušnost, která nás společně povede k hlubšímu porozumění Pánově
vůli, k poslušnosti, která musí být svobodná od intelektuálního konformismu či snadného přizpůsobování se
duchu doby. Toto je slovo povzbuzení, které bych vám rád dnes večer zanechal, a činím tak ve věrnosti svojí
službě římského biskupa a nástupce svatého Petra, pověřeného pečovat především o jednotu Kristova ovčince.
Jsme shromážděni v tomto starobylém mnišském kostele a můžeme se odvolat na příklad velkého Angličana a
muže církve, kterého společně uctíváme: svatého Bedu Ctihodného. Na úsvitu nové éry života společnosti a
církve Beda pochopil jednak důležitost věrnosti Božímu slovu předávanému apoštolskou tradicí, jednak
nezbytnost tvůrčího otevření se novému vývoji a požadavkům odpovídajícího zakořenění evangelia v jazyce a
kultuře jeho doby.
Tento národ a Evropa, kterou Beda a jeho současníci pomáhali vytvářet, se opět nachází na prahu nové epochy.
Kéž příklad svatého Bedy inspiruje křesťany těchto zemí k opětovnému objevení jejich společného dědictví, k
upevnění toho, co mají společného a k pokračování v jejich snaze o rozvoj bratrství. Kéž vzkříšený Pán posílí
naše úsilí o nápravu rozdělení z minulosti a o vyrovnání se s výzvami přítomnosti s nadějí v budoucnost, kterou
pro nás a náš svět ve své prozřetelnosti vyhradil.
Amen.
Ukřižovaný Pán stojí nad a před námi jako pramen spásy
Homilie Benedikta XVI. při mši sv., Westminster Cathedral, 18.9.2010
Drazí přátelé v Kristu,
s radostí vás všechny zdravím v Pánu a děkuji za vaše vřelé přijetí. Děkuji arcibiskupovi Nicholsovi za jeho
slova na uvítanou, která mi adresoval vaším jménem. Toto setkání Petrova nástupce s věřícími Velké Británie
opravdu probíhá „od srdce k srdci” a umožňuje nám radovat se v lásce Kristově a v našem společném vyznání
katolické víry, kterou nám předali apoštolové.
8
Zvláště mě těší, že se setkáváme v této katedrále zasvěcené nejsvětější krvi, jež je znamením výkupného Božího
milosrdenství, které se na svět rozlilo prostřednictvím umučení, smrti a vzkříšení jeho Syna, našeho Pána Ježíše
Krista. Zvláštní pozdrav patří arcibiskupovi z Canterbury, který nás poctil svou přítomností.
Návštěvník této katedrály musí být osloven obrovským křížem, který dominuje její lodi a znázorňuje Kristovo
tělo zdrcené utrpením a proniknuté bolestí, nevinnou oběť, jejíž smrt nás smířila s Otcem a darovala nám
dokonce účast na životě Boha. Pánovy rozevřené paže jakoby objímaly celý chrám a pozvedaly k Otci zástupy
věřících, kteří se shromažďují kolem oltáře k eucharistické oběti a mají účast na jejích plodech. Ukřižovaný Pán
stojí nad námi i před námi jako pramen našeho života a spásy; „velekněz budoucích hodnot”, jak ho nazývá autor
listu Židům v dnešním prvním čtení (9,11).
Takříkajíc ve stínu tohoto působivého obrazu bych rád poukázal na Boží slovo, které bylo hlásáno mezi námi, a
uvažoval o tajemství nejsvětější krve, protože toto tajemství nás přivádí k rozeznání jednoty mezi obětí Krista na
kříži, eucharistickou obětí, kterou daroval své církvi, a jeho věčným kněžstvím, jehož prostřednictvím – tím, že
sedí po pravici Otce – se stále přimlouvá za nás, údy svého mystického těla.
Začněme od oběti kříže. Vytrysknutí Kristovy krve je zdrojem života církve. Jak víme, svatý Jan vidí ve vodě a v
krvi, které prýští z těla našeho Pána, pramen božského života, který nám dal Duch Svatý a je nám udělován ve
svátostech (Jan 19,34; srov. 1 Jan 1,7;5,6-7). Mohli bychom říci, že list Židům vyvodil liturgický obsah tohoto
tajemství. Svým utrpením, smrtí a sebedarováním v Duchu svatém se Ježíš stal naším Veleknězem a
“prostředníkem nové smlouvy” (9,15). Tato slova připomínají slova našeho Pána při Poslední večeři, když
ustanovil eucharistii jako svátost svého těla, vydaného za nás, a svojí krve, krve nové a věčné smlouvy, prolité
na odpuštění hříchů (srov. Mk 14,24; Mt 26,28; Lk 22,20).
Církev věrná Kristovu příkazu “to čiňte na mou památku” (Lk 22,19) slaví v každé době a na každém místě
eucharistii, dokud Pán nepřijde ve slávě; raduje se v jeho svátostné přítomnosti a čerpá sílu z jeho spásné oběti
za vykoupení světa. Eucharistická oběť byla vždycky jádrem katolické víry. V šestnáctém století byla
zpochybněna, a pak slavnostně znovu potvrzena Tridentským koncilem v souvislosti s naším ospravedlněním v
Kristu. Jak víme, tady v Anglii mnozí neochvějně hájili mši svatou často za vysokou cenu a věnovali život úctě k
Nejsvětější eucharistii, kterou se vyznačoval katolicismus v těchto zemích.
Eucharistická oběť Těla a Krve Kristovy obsahuje mystérium umučení našeho Pána, které pokračuje v údech
jeho mystického Těla – církvi všech dob. Velký kříž, který je zde nad námi, nám připomíná, že Kristus, náš
věčný Velekněz, každý den spojuje naše oběti, utrpení, potřeby, naděje a touhy s nekonečnými zásluhami své
vlastní oběti.
Skrze něho, s ním a v něm přinášíme svá těla jako oběť Bohu milou a svatou (srov. Řím 12,1). V tomto smyslu
jsme zapojeni do jeho věčné oběti a – jak praví svatý Pavel – doplňujeme na svém těle to, co zbývá vytrpět do
plné míry Kristova utrpení k užitku jeho těla, kterým je církev (srov. Kol 1,24). V životě církve, v jejích
zkouškách a souženích, jak pronikavě vyjádřil Pascal, pokračuje Kristova agónie až do konce světa (Pensées,
553, vyd. Brunschwicg).
V té nejvýmluvnější formě nám toto pojetí mystéria drahocenné Kristovy krve ukazují mučedníci všech dob,
kteří vypili kalich, z něhož pil sám Kristus, a jejichž krev, prolitá ve spojení s jeho obětí, dává církvi nový život.
Odráží se také na našich bratřích a sestrách ve světě, kteří i dnes zakoušejí diskriminaci a pronásledování pro
svou křesťanskou víru. Toto pojetí je však často skrytě přítomno v utrpeních všech jednotlivých křesťanů, kteří
denně spojují svoje oběti s Pánovými oběťmi za posvěcení církve a za vykoupení světa. Myslím zejména na ty,
kteří jsou s touto eucharistickou slavností sjednoceni duchovně, zvláště na lidi nemocné, staré, s postižením a ty,
kteří trpí na těle či na duchu.
Myslím zde také na nesmírné utrpení způsobené zneužíváním dětí, zejména v církvi jejími služebníky. Vyjadřuji
svůj hluboký soucit s nevinnými oběťmi těchto neslýchaných zločinů spolu s nadějí, že moc Kristovy milosti,
jeho smírná oběť přinese hluboké uzdravení a pokoj do jejich životů. Přiznávám také zahanbení a ponížení, které
nás všechny proniklo v důsledku těchto hříchů, a vybízím vás, abyste vše svěřili Pánu v důvěře, že toto
pohoršení přispěje k uzdravení zraněných, k očištění církve a k obnově jejího staletého poslání formovat mládež
a pečovat o ni. Vyjadřuji svou vděčnost za snahy vyvinuté k zodpovědnému vyrovnání se s tímto problémem, a
všechny vás žádám, abyste měli starost o oběti a byli se svými kněžími solidární.
Drazí přátelé, vraťme se k rozjímání o velkém kříži, který se nad námi vypíná. Rozepjaté ruce našeho Pána na
kříži nás vybízejí, abychom rozjímali také o naší účasti na jeho věčném kněžství i o odpovědnosti, kterou máme,
když jako údy jeho těla neseme smiřující moc jeho oběti světu, v němž žijeme. Druhý vatikánský koncil hovořil
výmluvně o nezbytné roli věřících laiků v rozvoji poslání církve prostřednictvím snahy sloužit ve společnosti
jako evangelní kvas a pracovat ve světě na šíření Božího království (srov. Lumen gentium, 31; Apostolicam
actuositatem, 7).
Výzva Koncilu věřícím laikům, aby svou účastí na Kristově poslání přijali křestní závazek, připomíná intuice a
učení John Henry Newmana. Kéž hluboké myšlenky tohoto velkého Angličana nadále inspirují všechny
Kristovy učedníky této země, aby své myšlenky, slova a skutky připodobňovali Kristu a neúnavně pracovali na
obraně neměnných morálních pravd, které evangelium převzalo, osvítilo a potvrdilo a které jsou základem
opravdu lidské, spravedlivé a svobodné společnosti.
9
Soudobá společnost velice potřebuje toto svědectví! Velice potřebujeme v církvi i ve společnosti svědky krásy
svatosti, svědky záře pravdy, svědky radosti a svobody, jež se rodí z živého vztahu ke Kristu! Jedna z největších
výzev, kterým dnes musíme čelit, spočívá v tom, jakým způsobem máme přesvědčivě mluvit o osvobozující
moudrosti a moci Božího slova ke světu, který nezřídka spatřuje v evangeliu překážku lidské svobody namísto
pravdy, která osvobozuje naši mysl a osvěcuje naše snahy, abychom žili moudře a dobře ať už jako jednotlivci
nebo členové společnosti.
Modleme se tedy, aby si katolíci této země stále více uvědomovali svou důstojnost kněžského lidu, povolaného
zasvěcovat svět Bohu prostřednictvím života víry a svatosti. Kéž tento růst apoštolské horlivosti provází posílení
modlitby za povolání ke kněžské službě. Čím více se rozvíjí apoštolát laiků, tím více se pociťuje potřeba kněží, a
čím více laici prohlubují vědomí svého specifického povolání, tím více se stává zřejmým to, co je vlastní
kněžím. Kéž mnozí mladí této země naleznou sílu odpovědět na povolání Mistra ke služebnému kněžství,
nabídnou své životy, svou energii i své nadání Bohu a posílí tak svůj lid v jednotě a věrnosti evangeliu, zejména
slavením eucharistické oběti.
Drazí přátelé, v této katedrále Nejsvětější krve vás ještě jednou vybízím, abyste hleděli na Krista, původce a
dovršitele naší víry (srov. Žid 12,2). Žádám vás, abyste se ještě plněji sjednotili s Pánem účastí na Jeho oběti na
kříži a konali onu “duchovní bohoslužbu” (srov. Řím 12,1), která zahrnuje všechny stránky našeho života a
vyjadřuje se závazkem přispívat k příchodu Jeho království. Modlím se, abyste se v tom spojili se zástupy
věřících dlouhých křesťanských dějin této země a vytvářeli společnost opravdu hodnou člověka, hodnou těch
nejušlechtilejších tradic vašeho národa.
Pohlédnout do svého srdce a nalézt pramen lásky
Benedikt XVI. k mládeži po mši sv., Westminster Cathedral, 18.9.2010
Pane Uche,
Drazí mladí přátelé,
děkuji za vaše vřelé přijetí! „Od srdce k srdci“ – cor ad cor loquitur – jak víte. Zvolil jsem tato slova tak drahá
kardinálu Newmanovi jako motto svojí návštěvy. V těch několika málo chvílích, kdy jsme spolu, bych k vám rád
promluvil od srdce a poprosil vás, abyste otevřeli svá srdce k tomu, co vám řeknu.
Každého z vás nejprve žádám, abyste pohlédli do svého srdce. Pomyslete na všechnu lásku, k jejímuž přijetí
bylo stvořeno a na veškerou lásku, kterou je povoláno rozdávat. Byli jsme vlastně stvořeni pro lásku. To má na
mysli Bible, když říká, že jsme byli stvořeni k obrazu a podobě Boha: byli jsme učiněni, abychom poznali Bohalásku, Boha, který je Otcem i Synem i Duchem Svatým, a abychom našli svou plnou realizaci v božské lásce,
která nezná počátek ani konec.
Byli jsme stvořeni, abychom přijali lásku, a skutečně ji dostáváme. Každý den bychom měli děkovat Bohu za
lásku, kterou jsme již dostali, za lásku, která nás učinila tím, čím jsme, za lásku, která nám ukázala, co je v
životě opravdu důležité. Musíme děkovat Pánu za lásku, kterou jsme obdrželi od svých rodin, přátel, učitelů a od
všech lidí, kteří nám v životě pomáhali pochopit, jak jsme důležití v jejich očích a v očích Božích.
Byli jsme také stvořeni, abychom lásku rozdávali, abychom z lásky učinili inspiraci veškeré svojí činnosti.
Někdy se to zdá zcela přirozené, zejména když jsme v euforii lásky a když jsou naše srdce naplněna štědrostí,
idealismem, touhou pomáhat druhým a vytvářet lepší svět. Ale současně si uvědomujeme, že milovat je obtížné:
naše srdce se mohou snadno zatvrdit sobectvím, závistí a pýchou. Blahoslavená Matka Tereza z Kalkaty, velká
misionářka lásky, nám připomínala, že darovat lásku, čistou a štědrou lásku, je plod každodenního rozhodnutí.
Každý den se musíme rozhodnout milovat, a to vyžaduje pomoc, která přichází od Krista, z modlitby, z
moudrosti, která je obsažena v jeho slovu a milosti, kterou nám rozdává ve svátostech svojí církve.
Toto je poselství, o které jsem se s vámi chtěl dnes rozdělit. Žádám vás, abyste každý den pohlédli do svého
srdce a nalezli tak pramen autentické lásky. Ježíš je tam vždy a klidně čeká, abychom se s ním ztišili a
naslouchali jeho hlasu. V hloubi vašeho srdce vás volá, abyste spolu s ním trávili čas v modlitbě. Tento typ
modlitby, pravé modlitby, však vyžaduje disciplínu, vyžaduje najít si každý den chvíli pro ztišení. Často to
znamená čekat, že Pán promluví. Také uprostřed zaneprázdnění a stresu našeho každodenního života
potřebujeme vytvořit prostor mlčení, protože právě v tichu nalézáme Boha a při ztišení objevujeme, kým
opravdu jsme. Tak potom objevíme zvláštní povolání, které nám Bůh dal ku prospěchu své církve a vykoupení
světa.
Od srdce k srdci. Těmito slovy, vyslovenými z hloubi mého srdce, vás, drazí mladí přátelé, ujišťuji, že se za vás
modlím, aby vaše životy přinesly hojné plody růstu civilizace lásky. Žádám vás také, abyste se modlili vy za
mne, za mou službu Petrova nástupce a za potřeby církve ve světě. Ze srdce vám, vašim rodinám a vašim
přátelům vyprošuji od Boha požehnání moudrosti, radosti a pokoje
10
Péče o staré lidi je náležitý projev vděčnosti
Benedikt XVI. při návštěvě domova důchodců, Londýn, 18.9.2010
Moji drazí bratři a sestry,
jsem opravdu rád, že jsem s vámi, obyvateli Domu sv. Petra, a že mohu poděkovat sestře Marie Claire a paní
Taskper za jejich vlídná slova přijetí vaším jménem. Jsem rovněž rád, že mohu pozdravit arcibiskupa Smithe ze
Southwarku a také Malé sestry chudých, personál a dobrovolníky, kteří vám pomáhají.
Díky pokroku v medicíně a dalším faktorům, souvisejícím s prodlužováním života, je důležité rozeznat v
rostoucím počtu starých lidí požehnání pro společnost. Každá generace se může učit ze zkušenosti a moudrosti
předchozí generace. Navíc zajištění péče o staré lidi by nemělo být považováno za projev velkorysosti, ale za
splátku dluhu vděčnosti.
Církev vždy měla velkou úctu ke starému člověku. Čtvrté přikázání "cti svého otce i matku, jak ti přikázal
Hospodin, tvůj Bůh" je spojeno s příslibem "abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává
Hospodin, tvůj Bůh" (5 M 5,16). Starost církve o staré a nemocné lidi jim nenabízí jen lásku a péči, ale zároveň
ji Bůh odměňuje požehnáním, které slíbil na zemi tomu, kdo toto přikázání bude zachovávat. Bůh vyžaduje
správnou úctu k důstojnosti, hodnotě, zdraví a pohodlí starých lidí a prostřednictvím svých charitativních
institucí ve Velké Británii i jinde se církev snaží naplnit přikázání Hospodina o úctě k životu bez ohledu na věk a
okolnosti.
Na začátku svého pontifikátu jsem řekl: "Každý z nás je chtěný, každý z nás je milován a každý z nás je
nezbytný." (Homilie při mši na začátku Petrovy služby římského biskupa, 24. dubna 2005).
Život je jedinečný dar v jakémkoli stádiu od početí po přirozenou smrt a je pouze na Bohu, zda ho dá či vezme.
Člověk se může v pozdním věku těšit dobrému zdraví, přesto by křesťané neměli mít strach z podílu na Kristově
utrpení, s nímž se setkáváme v nemoci, pokud to Bůh chce. Můj předchůdce papež Jan Pavel II. v posledních
letech svého života veřejně trpěl. Všem bylo jasné, že to prožíval ve spojení s utrpením našeho Spasitele. Jeho
radost a trpělivost, s nimiž prožíval své poslední dny, byly významným a dojemným příkladem pro nás, kteří
musíme nést tíhu přibývajícího věku.
Proto jsem mezi vás přišel nejen jako otec, ale především jako bratr, který dobře zná radosti i výzvy, které věk
přináší. Dlouhý život nám dává možnost vážit si krásy těch největších darů, které nám Bůh dal: daru života i
daru křehkosti lidského ducha. Kdo již prožil řádku let, má výbornou příležitost prohloubit vlastní poznání
tajemství Krista, který se snížil, aby sdílel naše lidství. Jak se prodlužuje běžná délka našeho života, často
ubývají fyzické schopnosti. Přesto může toto období patřit k duchovně nejplodnějším letům našeho života.
Dávají nám možnost, abychom mysleli v upřímné modlitbě na všechny, které jsme během života milovali, a
odevzdat milosti a laskavosti Boží vše, čím jsme byli a co jsme dělali. Přinese nám to jistě velkou duchovní
útěchu a možnost znovu objevit jeho lásku a dobrotu po všechny dny našeho života.
Drazí bratři a sestry, s těmito pocity vás ze srdce ujišťuji svými modlitbami za vás a prosím, abyste se i vy
modlili za mne. Kéž se naše blahoslavená Paní a její snoubenec Josef přimlouvají za naše štěstí v tomto životě a
zajistí nám požehnání pokojného přechodu do věčnosti. Bůh vám všem žehnej!
Lidé žijící z pravdy a v pravdě instinktivně rozpoznávají faleš
Benedikt XVI. na modlitební vigilii, Hyde Park, 18.9.2010
Drazí bratři a sestry v Kristu,
tento večer je pro nás všechny radostí, nesmírnou duchovní radostí. Sešli jsme se zde na modlitební vigilii,
abychom se připravili na zítřejší mši svatou, při níž bude blahořečen velký syn tohoto národa, kardinál John
Henry Newman. Kolik lidí v Anglii a na celém světě tento okamžik očekávalo! Osobně mám také velkou radost,
že mohu tuto událost prožívat spolu s vámi. Jak víte, Newman již dávno významně ovlivnil můj život a mé
myšlení, stejně jako i mnoha jiných lidí za hranicemi těchto ostrovů. Drama Newmanova života nás vybízí,
abychom zkoumali své životy, abychom se na ně podívali v souvislosti s rozsáhlým Božím plánem, a abychom
se rozvíjeli ve společenství s církví všech dob a míst, s církví apoštolů, mučedníků a světců a s církví, kterou
Newman miloval a zasvětil celý svůj život jejímu poslání.
Děkuji biskupovi Peteru Smithovi za laskavá slova na uvítanou, pronesená vaším jménem, a obzvlášť mě těší, že
se této vigilie účastní tolik mladých lidí. Dnes večer bych v rámci naší společné modlitby rád uvažoval spolu s
vámi o některých rysech Newmanova života, které považuji za důležité pro náš život jako věřících a pro život
současné církve.
Dovolte mi, abych na začátku připomněl, že Newman, jak sám napsal, celou svoji životní pouť prošel ve světle
silné zkušenosti obrácení, které prožil ve svém mládí. Byla to bezprostřední zkušenost pravdy Božího Slova,
objektivní reality křesťanského zjevení, jak je předává církev. Tato náboženská a zároveň intelektuální zkušenost
inspirovala jeho povolání sloužit evangeliu, jeho rozlišování pramene spolehlivého učení v církvi Boží a jeho
zápal za obnovu církevního života ve věrnosti apoštolské tradici. Na konci života popsal Newman svoje
celoživotní úsilí jako boj proti rostoucí tendenci považovat náboženství za čistě soukromou a subjektivní
11
záležitost, za otázku osobního názoru. To je první ponaučení, které si z jeho života můžeme vzít. V současné
době, kdy intelektuální a mravní relativismus usiluje o oslabení základů naší společnosti, nám Newman
připomíná, že jako muži a ženy, stvořeni k Božímu obrazu a podobě, máme poznávat pravdu a nacházet v ní
svou nejzazší svobodu a naplnění nejhlubších lidských přání. Zkrátka, byli jsme stvořeni, abychom poznali
Krista, který je “cesta, pravda a život” (Jan 14,6).
Newmanův život nás kromě toho učí, že horlivost pro pravdu, intelektuální poctivost a pravé obrácení si žádá
vysokou cenu, kterou je třeba zaplatit. Pravdu, která nás osvobozuje, si nelze nechávat pro sebe, vyžaduje
svědectví, potřebuje být slyšena a její přesvědčivost v posledku vychází z ní a nikoli z lidské výmluvnosti nebo
argumentů, do kterých může být vložena. Nedaleko odtud v Tyburnu zemřel pro víru velký počet našich bratří a
sester. Svědectví jejich věrnosti až do konce bylo mnohem silnější než inspirovaná slova, která mnozí z nich
pronesli dříve, než odevzdali všechno Pánu. Cena za věrnost evangeliu v naší době není oběšení, utopení a
rozčtvrcení, ale často obnáší, že se s námi jedná jako s bezvýznamnými, směšnými nebo že jsme parodováni.
Církev se však nemůže zbavit povinnosti hlásat Krista a jeho evangelium jako spásonosnou pravdu, jež je
zdrojem vrcholného štěstí jednotlivců i základem spravedlivé a lidské společnosti.
Newman nás nakonec učí, že přijmeme-li Kristovu pravdu a svěříme-li mu svůj život, potom nemůžeme
oddělovat to, co věříme, od způsobu našeho života. Každá naše myšlenka, slovo a činnost musí směřovat k Boží
slávě a k šíření jeho království. Newman to pochopil a byl velkým mistrem prorockého úřadu křesťanských
laiků. Jasně viděl, že pravdu nemůžeme přijmout čistě intelektuálním úkonem, ale spíše prostřednictvím
duchovní dynamiky, která proniká do nejjemnějších vlásečnic našeho bytí. Pravda se nepředává jen formálním
vyučováním – i když je také důležité – ale spíše svědectvím života žitého celistvě, věrně a svatě. Lidé žijící z
pravdy a v pravdě instinktivně rozpoznávají, co je falešné, a jako takové odporuje kráse a dobrotě, které
provázejí vyzařování pravdy, veritatis splendor.
První čtení dnešního večera je velkolepá modlitba, ve které svatý Pavel prosí za to, abychom mohli poznat
„Kristovu lásku přesahující všechno poznání” (srov. Ef 3,14-21). Apoštol prosí, aby Kristus vírou přebýval v
našich srdcích (srov. Ef 3,17) a abychom „byli schopni pochopit – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku,
výšku i hloubku“ této lásky. Vírou začneme vnímat Boží slovo jako svítilnu pro naše kroky a světlo na cestu
(srov. Žl 119, 105). Newman – podobně jako bezpočet svatých, kteří ho na cestě křesťanského učednictví
předešli – učil, že „laskavé světlo“ víry nás vede k tomu, že si uvědomujeme pravdu o sobě, o své důstojnosti
Božích dětí a o vznešeném údělu, který nás v nebi čeká. Když tomuto světlu víry umožníme, aby osvěcovalo
naše srdce, a svěříme se mu v každodenním spojení s Pánem v modlitbě a přijímání svátostí církve, dárců života,
staneme se světlem pro lidi kolem nás; budeme plnit „prorocký úřad“ a – často nevědomky – přitahovat lidi blíže
k Pánu a k jeho pravdě. Bez života modlitby, bez vnitřní proměny, ke které dochází skrze milost svátostí,
nemůžeme – slovy Newmana - „vyzařovat Krista“ a staneme pouze dalším „zvučícím cimbálem“ (1 Kor 13,1) ve
světě, který už je plný sílícího hluku a zmatku, falešných cest vedoucích jen k hluboké bolesti srdce a do iluze.
Jedna z nejoblíbenějších meditací kardinála obsahuje tato slova: „Bůh mne stvořil, abych mu nabídnul určitou
specifickou službu. Svěřil mi určitou práci, kterou nesvěřil jiným“ (Meditations on Christian Doctrin). Vidíme
zde Newmanův správný křesťanský realismus, v němž se víra a život nevyhnutelně protínají. Víra je určena k
tomu, aby přinášela plod proměny našeho světa mocí Ducha Svatého, který působí v životě a konání věřících.
Kdo se dívá realisticky na náš současný svět, nemůže si myslet, že se křesťané mohou dále věnovat svým
každodenním záležitostem, a přitom ignorovat hlubokou krizi víry, která dolehla na společnost, nebo prostě
doufat, že poklad hodnot předávaný během křesťanských staletí bude dále inspirovat a utvářet budoucnost naší
společnosti. Víme, že v obdobích krizí a vzpour povolal Bůh velké světce a proroky k obnově církve i
křesťanské společnosti. Důvěřujeme jeho prozřetelnosti a modlíme se za jeho neustálé vedení. Každý z nás je
však podle vlastního životního stavu povolán k tomu, aby se přičinil o šíření Božího království tím, že naplní
pozemský život hodnotami evangelia. Každý z nás má určité poslání, každý je povolán k tomu, aby měnil svět,
pracoval pro kulturu života, která je formovaná láskou a úctou k důstojnosti každé lidské osoby. Jak nás učí Pán
v evangeliu, které jsme právě slyšeli, naše světlo má zářit přede všemi, aby viděli naše skutky a velebili našeho
nebeského Otce (srov. Mt 5,16).
Nyní bych rád řekl zvlášť něco mladý lidem přítomným zde v hojném počtu. Drazí mladí přátelé: jedině Ježíš ví,
jakou „specifickou službu“ pro vás připravil. Buďte otevřeni jeho hlasu, který zní v hloubi vašeho srdce: také
nyní jeho srdce mluví k vašemu. Kristus potřebuje rodiny, které připomínají světu důstojnost lidské lásky a krásu
rodinného života. Potřebuje muže a ženy, kteří svůj život věnují šlechetnému poslání výchovy, chopí se péče o
mládež a formují ji v duchu evangelia. Potřebuje ty, kteří zasvětí svůj život cestě dokonalé lásky tím, že ho
následují v čistotě, chudobě a poslušnosti a budou mu sloužit v našich nejmenších bratřích a sestrách. Potřebuje
velkou lásku kontemplativních řeholních osob, které podporují svědectví a působení církve svou nepřetržitou
modlitbou. A potřebuje kněze, dobré a svaté kněze, muže připravené ztratit vlastní život pro své stádce. Ptejte se
Boha, co pro vás připravil! Žádejte ho o velkorysost, abyste mu mohli říci „ano“! Nemějte strach darovat se cele
Ježíšovi. Dá vám potřebnou milost k plnění vašeho povolání. Dovolte mi, abych těchto několik slov ukončil
pozváním, abyste se ke mně připojili příští rok v Madridu na Světovém dni mládeže. Je to pokaždé výborná
příležitost, aby ve vás rostla láska ke Kristu a abyste byli spolu s tisíci dalších mladých lidí povzbuzeni v
radostném životě z víry. Doufám, že se tam s mnohými z vás setkám!
A nyní, drazí přátelé, pokračujme v této modlitební vigilii a připravme se na setkání s Kristem, který je přítomen
mezi námi v Nejsvětější svátosti oltářní. V tichu naší adorace společně otevřeme mysl a srdce jeho přítomnosti,
12
jeho lásce, nesporné síle jeho pravdy. Děkujme mu zejména za trvalé svědectví o pravdě, které vydal kardinál
John Henry Newman. S důvěrou v jeho přímluvu prosme Boha, aby osvěcoval naše kroky i britskou společnost
laskavým světlem své pravdy, lásky a svého pokoje.
Amen.
Bl. Newman: věrnost v modlitbě nás přetváří v božský obraz
Benedikt XVI. při beatifikační liturgii, Birmingham, 19.9.2010
Drazí bratři a sestry v Kristu,
dnešní den, který nás přivedl sem do Birminghamu, je šťastným dnem. Především je to den Páně, neděle, den,
kdy Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých a navždy změnil běh lidských dějin tím, že nabídl nový život a naději těm,
kteří žijí v temnotách a ve stínu smrti. Proto se křesťané na celém světě v tento den scházejí, aby společně
chválili Boha a děkovali mu za velké divy, které pro nás vykonal. Kromě toho je tato neděle obzvlášť
významným okamžikem v životě britského národa, protože se připomíná 70. výročí „Bitvy o Anglii“. Prožíval
jsem a protrpěl dlouhá a temná léta nacistického režimu v Německu, a proto je pro mne hluboce dojemné, že
mohu být při této příležitosti zde s vámi a připomenout si, kolik vašich spoluobčanů obětovalo svůj život ve
statečném boji proti moci zhoubné ideologie. Myslím zejména na nedaleké Coventry, které v listopadu roku
1940 postihlo tak zdrcující bombardování a těžké ztráty na lidských životech. Po sedmdesáti letech si
připomínáme se zahanbením a hrůzou strašný rozsah zmaru a devastací, které s sebou válka přinesla, a
obnovujeme svůj úmysl usilovat o mír a smíření všude tam, kde se objeví hrozba konfliktu. Je tu však ještě další,
radostnější důvod, proč je tento den šťastný pro Velkou Británii, Midlands a Birmingham. Je to den, kdy je
kardinál John Henry Newman povýšen k oltářní úctě a prohlášen za blahoslaveného.
Děkuji arcibiskupovi Bernardu Longleyovi za zdvořilá slova na uvítanou na začátku mše svaté. Děkuji všem,
kteří tak intenzivně mnoho let pracovali na beatifikačním procesu kardinála Newmana, včetně otců oratoriánů z
Birmighamu a členů duchovní rodiny Das Werk. Zdravím všechny, kteří sem přišli z celé Velké Británie, z Irska
a odjinud. Děkuji za vaši účast na této slavnosti, během níž budeme vzdávat díky a chválu Bohu za hrdinské
ctnosti tohoto svatého Angličana.
Anglie má velkou tradici svatých mučedníků, jejich odvážné svědectví bylo po staletí oporou a inspirací pro
místní katolické společenství. Přesto je správné a vhodné, abychom dnes uznali svatost syna tohoto národa,
vyznavače, který sice nebyl povolán k prolití své krve pro Pána, ale výmluvně o něm svědčil během svého
dlouhého života zasvěceného kněžské službě, zejména v kázání, vyučování a psaní. Je hoden zaujmout své místo
v dlouhé řadě světců a učitelů těchto ostrovů vedle sv. Bedy, svaté Hildy, svatého Aelreda, blahoslaveného Duns
Scota, abychom uvedli alespoň několik příkladů. Vytříbená tradice učednictví, hluboké lidské moudrosti a
intenzivní lásky k Pánu vydala v blahoslaveném Johnu Henrym Newmanovi bohaté plody, jež jsou znamením
stálé přítomnosti Ducha Svatého v hloubi srdce Božího lidu, z něhož vystupují hojné dary svatosti.
Motto kardinála Newmana Cor ad cor loquitur, „od srdce k srdci“, nám umožňuje proniknout do jeho chápání
křesťanského života jako povolání ke svatosti, prožívané v intenzivní touze lidského srdce vstoupit do vnitřního
sdílení se srdcem Boha. Připomíná nám, že věrnost modlitbě nás postupně proměňuje v božský obraz. V jednom
ze svých vytříbených kázání napsal: „Zvyk modlit se, je úkon, jímž se obracíme k Bohu a neviditelnému světu
kdykoli, kdekoli a v jakékoli potřebě. Jak říkám, modlitba obsahuje to, co lze nazvat přirozeným účinkem
zduchovnění a povýšení duše. Člověk už není to, co byl předtím; postupně si vnitřně osvojil nový systém idejí a
pronikly ho svěží principy“ (Parochial and plain sermons, IV, 230-231). Dnešní evangelium nám říká, že nikdo
nemůže sloužit dvěma pánům (srov. Lk 16,13), a učení blahoslaveného Johna Henryho Newmana o modlitbě
vysvětluje, jak se věřící křesťan navždy ocitá ve službě jedinému pravému Mistrovi, který jediný má právo na
naši bezpodmínečnou úctu (srov. Mt 23,10). Newman nám pomáhá chápat, jaký význam to má v našem životě.
Říká nám, že náš božský Mistr každému z nás určil specifický úkol, „přesně definovanou službu“, svěřenou
jednotlivě každé osobě, jak napsal: „Já mám svou misi, jsem článkem v řetězu, pojítkem mezi osobami. On mne
nestvořil pro nic. Konám dobro, plním jeho dílo; budu andělem pokoje, kazatelem pravdy přímo na svém místě
(...) pokud tak učiním, budu ve shodě s jeho příkazy a budu mu sloužit ve svém povolání“ (Meditationis and
devotions, 301-2).
Specifická služba, k níž byl blahoslavený John Henry Newman povolán, spočívala ve využití jeho vytříbeného
intelektu a plodného pera v mnoha naléhavých „všedních problémech“. Jeho intuice o vztahu víry a rozumu, o
životně důležitém postavení zjeveného náboženství v rámci civilizované společnosti, o nezbytnosti
dlouhodobého a rozsáhlého vzdělávacího systému neměly zásadní význam pouze pro viktoriánskou Anglii, ale
nadále inspirují a osvěcují mnohé na celém světě. Rád bych ocenil jeho pojetí vzdělávání, které se tolik
zasloužilo o vznik „ethosu“, jenž je nosnou silou pro dnešní katolické školy a univerzitní instituty. Rázně se
stavěl proti každému omezujícímu či utilitaristickému přístupu a usiloval o vytvoření vzdělávacího prostředí, ve
kterém by rozumová formace, mravní disciplína a náboženská horlivost postupovaly společně.
Projekt založení katolické univerzity v Irsku mu dal možnost rozvinout v této oblasti vlastní myšlenky a sbírka
promluv, které publikoval pod názvem The Idea of a University, obsahuje ideál, z něhož mohou čerpat všichni,
kdo se věnují akademickému vzdělávání. Jaký lepší cíl by si mohli zvolit učitelé náboženství, než je vyjádřeno
ve slavné výzvě blahoslaveného Johna Henryho k inteligentnímu a učenému laikovi: „Chci laiky, kteří nebudou
arogantní, ani unáhlení v projevech, nebudou polemičtí, ale muže, kteří znají vlastní náboženství a patří k němu,
13
vědí dobře, kde stojí, kteří vědí, v co věří a v co nevěří, kteří znají dobře dějiny, aby ho mohli hájit.“ (The
Present Position of Catholics in England, IX, 390). Dnes, kdy je autor těchto slov povýšen k oltářní úctě, se
modlím za to, aby všichni, kteří plní poslání vyučovat a katechizovat, byli na jeho přímluvu a jeho příkladem
inspirováni právě jeho vizí k většímu úsilí, které tak jasně stojí před námi.
Zatímco intelektuálnímu odkazu Johna Henryho Newmana se pochopitelně věnovala větší pozornost v mnoha
publikacích o jeho životě a díle, při této příležitosti bych na závěr dal přednost krátké reflexi o jeho životě
jakožto kněze a pastýře duší. Vroucnost a lidskost, které jsou základem pro hodnocení jeho pastorační služby,
jsou velkolepě vyjádřeny v jedné z jeho proslulých promluv: „Drazí bratři, kdyby vašimi kněžími byli andělé,
nemohli by mít účast na vašich trápeních, ani vás litovat, soucítit s vámi, ani vůči vám zakoušet něhu a nalézat
důvody, jak vás ospravedlnit, jak je to možné nám; nemohli by být vašimi vzory a vůdci, ani by vás nemohli vést
od starého člověka k novému životu, jako to mohou činit ti, kteří pocházejí ze stejného prostředí jako vy (Men,
not Angels: Priests of the Gospel, Discourses to mixed congregations, 3)." Tuto hluboce lidskou vizi kněžské
služby prožíval ve zbožné péči o lid Birminghamu během let, která strávil u oratoriánů, jejichž komunitu založil,
navštěvoval nemocné a chudé, těšil opuštěné, staral se o uvězněné. Neudivuje tedy, že se po jeho smrti sešly
tisíce lidí a stály podél cesty dlouhé půl míle, po níž bylo odtud převáženo jeho tělo k pohřbení. Sto dvacet let
poté se tady velké zástupy sešly znovu, aby se radovaly z toho, že církev slavnostně uznává výjimečnou svatost
tohoto milovaného duchovního otce. Jak lépe vyjádřit radost této chvíle než tím, že se obrátíme k našemu
nebeskému Otci se srdečným díkůvzdáním a modlitbou, kterou blahoslavený John Henry Newman vložil do úst
andělských kůrů v nebi:
Chvála Tomu, který je Nejsvětější na výsostech,
a chvála buď v hlubinách;
Nejkrásnější ve všech svých slovech,
nejjistější na všech svých stezkách!
(The dream of Gerontius)
Je třeba obnovy prorockého poslání představených
Benedikt k biskupům Anglie, Walesu a Skotska, Birmingham, 19.9.2010
Drazí bratři v biskupské službě
dnešní den je dnem velké radosti pro katolickou komunitu na těchto ostrovech. Blahoslavený John Henry
Newman, jak ho již nyní smíme nazývat, byl povýšen k oltářní úctě jako příklad hrdinské věrnosti evangeliu a
jako přímluvce za církev v této zemi, kterou miloval a tak dobře jí sloužil. Právě v této kapli v roce 1852
propůjčil hlas nové sebedůvěře a vitalitě katolické komunity Anglie a Walesu po obnovení její hierarchie. Jeho
slova by se mohla použít o čtvrt století později pro Skotsko. Dnešní blahořečení nám připomíná trvalé působení
Ducha Svatého v udělování daru svatosti lidem Velké Británie, aby byla od východu až na západ a od severu k
jihu vzdána dokonalá oběť chvály a díkůvzdání k slávě Božího jména.
Děkuji kardinálu O´Brienovi a arcibiskupovi Nicholsovi za jejich slova, a zároveň se v myšlenkách vracím k
našemu nedávnému setkání v Římě, kde jsem mohl na návštěvě ad limina přivítat obě vaše biskupské
konference. Mluvili jsme tehdy o některých problémech, s nimiž se setkáváte při vedení svého lidu ve víře,
zejména o naléhavé nutnosti znovu hlásat evangelium v hluboce sekularizovaném prostředí. V průběhu své
návštěvy jsem si jasně uvědomoval, jak hluboká je mezi Brity žízeň po radostné zvěsti Ježíše Krista. Byli jste
Bohem vyvoleni, abyste jim nabízeli živou vodu evangelia, povzbuzovali je k tomu, aby svou naději nekladli do
planých lákadel tohoto světa, ale do pevné jistoty světa budoucího. Když hlásáte příchod Království s jeho
příslibem naděje pro chudé, potřebné, nemocné, staré, nenarozené a opuštěné lidi, předkládejte životodárné
poselství evangelia v jeho plnosti, včetně těch prvků, které odporují rozšířenému přesvědčení dnešní kultury. Jak
víte, nedávno byla ustanovena Papežská rada pro novou evangelizaci v zemích s dlouhou křesťanskou tradicí a
chtěl bych vás povzbudit, abyste čerpali z jejích služeb při řešení úkolů, které máte před sebou. Kromě toho
mnohá nová církevní hnutí mají pro evangelizaci zvláštní charisma a jsem přesvědčen, že budete nadále hledat
vhodný a účinný způsob, jak je zapojit do misijního poslání církve.
Od vaší návštěvy v Římě došlo ve Spojeném království k politickým změnám, které obrátily pozornost na
následky finanční krize, jež způsobila tolik nesnází bezpočtu jednotlivců a rodin. Přízrak nezaměstnanosti vrhá
stín do života mnoha lidí a dlouhodobá splatnost neuvážených investic poslední doby je až příliš zřejmá. Za
těchto okolností lze očekávat další volání po charakteristické velkorysosti britských katolíků a vím, že budete
jako první nabádat k solidaritě s těmi, kdo jsou v nouzi. Prorocký hlas křesťanů má důležitou roli při
zdůrazňování potřeb chudých a znevýhodněných, kteří mohou být při rozdělování omezených zdrojů tak snadno
přehlíženi. Biskupové Anglie a Walesu ve svém věroučném dokumentu Choosing the Common Good (Volba
obecného dobra) zdůraznili význam uskutečňování ctností ve veřejném životě. Soudobé okolnosti poskytují
dobrou příležitost k posílení tohoto poselství a jistě i k povzbuzení lidí, aby usilovali o nejvyšší morální hodnoty
ve všech oblastech života, navzdory všeobecně rozšířenému a rostoucímu cynismu dokonce i vůči pouhé
možnosti poctivého života.
Další záležitost, která v posledních měsících vzbudila velkou pozornost a vážně podlomila morální
důvěryhodnost církevních představitelů, je ostudné zneužívání dětí a mladých lidí kněžími a řeholníky. Při
mnoha příležitostech jsem hovořil o hlubokých zraněních, které takové chování způsobilo především u obětí, ale
14
také ve vztahu důvěry, který by měl být mezi kněžími a lidmi, mezi kněžími a jejich biskupy a mezi katolickými
představiteli a veřejností. Vím, že jste podnikli důležité kroky k nápravě situace, abyste zajistili, že budou děti
účinně ochráněny před jakýmkoli ublížením a že se bude náležitě a transparentně reagovat na obvinění, jakmile
se objeví. Veřejně jste vyjádřili hluboké politování nad tím, co se stalo, a nad tím, že se v minulosti často
nepodnikly adekvátní kroky k řešení situace. Vaše rostoucí povědomí o rozsahu zneužívání dětí ve společnosti, o
jeho zničujícím dopadu a o potřebě poskytnout obětem náležitou podporu, by mělo být pobídkou k tomu, abyste
se o toto své ponaučení rozdělili se širší komunitou. Vždyť jak lépe by mohla být zjednána náprava těchto hříchů
než pokorným vyhledáváním dětí, které nadále kdekoli trpí zneužíváním? Naše povinnost pečovat o mladé lidi
nevyžaduje nic menšího.
Když se zamýšlíme nad lidskou slabostí, na niž tyto tragické události tak ostře poukázaly, uvědomujeme si, že
musíme žít naprosto koherentním, pokorným a svatým životem, pokud máme být skutečně křesťanskými vůdci.
Jak kdysi napsal blahoslavený John Henry Newman: „Kéž by nám Bůh daroval kněze, kteří cítí svou slabost
hříšníků, a kéž by lidé byli ohleduplní, milovali je a modlili se za jejich růst ve všech dobrých darech milosti“
(Sermon, 22. června 1829). Modlím se za to, aby jedním z plodů této návštěvy bylo obnovené úsilí křesťanských
představitelů o prorocké povolání, které dostali a aby lidé opět ocenili velký dar zasvěcené služby. Modlitby za
povolání pak budou spontánní a můžeme si být jisti, že Pán odpoví a pošle dělníky, aby sklidili hojnou žeň,
kterou připravil ve Spojeném království (srov. Mt 9,37-38). V této souvislosti mě velmi těší, že zanedlouho budu
mít příležitost se setkat se seminaristy Anglie, Skotska a Walesu a ujistit je o svých modlitbách v době, kdy se
připravují na svoje poslání v oné žni.
Na závěr bych chtěl promluvit o dvou specifických otázkách, týkajících se vaší biskupské služby v tomto
období. První je nedávné zveřejnění nového překladu Římského misálu. Rád bych vám všem při této příležitosti
poděkoval za důkladnou péči, s níž jste přispěli ke kolegiální práci nad revizí a schvalováním textů. Poskytli jste
tak nesmírnou službu katolíkům v celém anglofonním světě. Chci vás nyní povzbudit, abyste se chopili
příležitosti, kterou nový překlad poskytuje, k prohloubení katecheze o eucharistii a obnovení zbožnosti ve
způsobu jejího slavení. „Čím živější je eucharistická víra Božího lidu, tím hlubší je jeho účast na životě církve
díky přesvědčivému přístupu k poslání, které Kristus svěřil svým učedníkům.“ (Sacramentum Caritatis, 6).
Druhé záležitosti jsme se dotkli v únoru s biskupy Anglie a Walesu, když jsem vás žádal, abyste byli velkorysí v
naplňování apoštolské konstituce Anglicanorum Coetibus. Mělo by to být vnímáno jako prorocké gesto, které
může pozitivně přispět k rozvoji vztahů mezi anglikány a katolíky. Pomůže nám to zaměřit se na nejzazší cíl
všech ekumenických snah: obnovení plného církevního společenství, v němž vzájemná výměna darů duchovního
dědictví obou komunit slouží k obohacení nás všech. Pokračujme v modlitbách a nepřetržitě se pracujme na tom,
aby se uspíšil příchod radostného dne, kdy dojde k naplnění tohoto cíle.
S těmito myšlenkami vám chci vřele poděkovat za pohostinství během uplynulých čtyř dní. Svěřuji vás i lid,
jemuž sloužíte, přímluvě sv. Ondřeje, sv. Davida a sv. Jiřího a rád uděluji své apoštolské požehnání vám, všem
kněžím, řeholníkům a věřícím laikům Anglie, Skotska a Walesu.
Mnohokrát děkuji, Bůh vám žehnej!
Promluva Benedikta XVI. na rozloučenou, Birmingham, 19.9.2010
Pane premiére,
děkuji za vaše milá slova na rozloučenou jménem vlády Jejího Veličenstva a občanů Spojeného království. Jsem
vám velmi vděčný za veškeré náročné přípravy jak ze strany současné, tak i předchozí vlády, státních
zaměstnanců, místních představitelů, policie a mnoha dobrovolníků, kteří trpělivě pomáhali při přípravách na
události těchto čtyř dnů. Děkuji vám za vřelé přijetí a za pohostinnost, které jsem se mohl těšit.
Během doby strávené s vámi jsem měl možnost setkat se s představiteli mnoha komunit, kultur, jazyků a
náboženství, tvořících britskou společnost. Právě rozmanitost moderní Velké Británie je výzvou pro její vládu a
obyvatele, ale je také velkou příležitostí k dalšímu dialogu mezi kulturami a náboženstvími ve prospěch
obohacení celého společenství. Jsem vděčný za příležitost setkat se v těchto dnech s Jejím Veličenstvem
královnou, s vámi a dalšími politickými představiteli a za to, že jsme mohli diskutovat o věcech společného
zájmu zde i v zahraničí. Zejména jsem si vážil pozvání, abych promluvil k oběma sněmovnám parlamentu v
historických prostorách Westminster Hall. Upřímně věřím, že tyto příležitosti přispějí k potvrzení a posílení
vynikajících vztahů mezi Svatým stolcem a Spojeným královstvím, zejména při spolupráci v oblasti
mezinárodního rozvoje, péče o životní prostředí a při budování občanské společnosti s obnoveným citem pro
sdílené hodnoty a společné cíle.
Bylo mi rovněž potěšením, že jsem mohl navštívit Jeho Milost arcibiskupa z Canterbury a biskupy anglikánské
církve a posléze se spolu s nimi a s našimi křesťanskými přáteli modlit v působivém prostředí Westminsterského
opatství, na místě, které tak výmluvně vypovídá o naší společné tradici a kultuře. Vzhledem k tomu, že Velká
Británie je domovem mnoha náboženských tradic, ocenil jsem příležitost setkat se s jejich představiteli a podělit
se s nimi o zamyšlení nad přínosem náboženství pro rozvoj zdravé pluralitní společnosti.
Má návštěva byla přirozeně nasměrována zejména ke katolíkům ve Spojeném království. S hlubokou radostí si
připomínám okamžiky strávené s biskupy, kněžími, řeholníky a laiky, s učiteli a žáky a se starými lidmi. Velmi
oslovující bylo slavit spolu s nimi zde v Birminghamu blahořečení velkého syna Anglie, kardinála Johna
15
Henryho Newmana. Jsem přesvědčen, že svým rozsáhlým dědictvím vědeckých a duchovních spisů nás může
stále ještě mnohému naučit o křesťanském životě a svědectví uprostřed problémů dnešního světa, které předvídal
s tak pozoruhodnou jasností.
Dovolte mi, abych vám při mém loučení znovu popřál vše dobré a ujistil vás o svých modlitbách za mír a
prosperitu Velké Británie. Děkuji mnohokrát a Bůh vám žehnej!
16