Studenti a studentky, kteří se zúčastnili programu Stipendia pro

Studenti a studentky, kteří se zúčastnili programu Stipendia pro

Studenti a studentky, kteří se zúčastnili programu Stipendia pro středoškolské
studenty v akademickém roce 2008/9, odpovídají po svém návratu domů na
několik otázek, obsažených v krátkém dotazníku. Následující kapitola shrnuje
jejich odpovědi: prošly redakční úpravou, v některých případech byly mírně
kráceny, ale zachovali jsme jejich autentičnost a bezprostřednost sdělení.
Na řadu dotazů odpověděli studenti a studentky prakticky stejně: o programu se
dozvěděli na internetu, případně jim o této moţnosti pověděli jejich kamarádi nebo
spoluţáci. Stejně tak se shoduje jejich názor na systém výběru studentů: systém,
sloţený z testů a pohovoru všem vyhovoval, domnívají se, ţe dává dost prostoru pro
to, aby mohli prokázat své schopnosti, a na druhé straně není moţné, aby někdo
úspěšně absolvoval výběrové řízení bez příslušných předpokladů. Rozhovory se
zástupci asociací hostitelských škol povaţují za velmi příjemné a přátelské.
Vybraní studenti a studentky pocházejí z různých koutů republiky a z různého
rodinného zázemí.
Veronika Kubišová z Uherského Hradiště
chodila na Bromsgrove School
nedaleko Birminghamu, která poskytuje vzdělání dětem od pre-prep school aţ po
senior school, denním i internátním studentům.
Václav Prchlík navštěvoval školu v severozápadní části Anglie ve městě
Shrewsbury, jmenovala se příhodně Shrewsbury School.
Radek Luštický studoval na Culford School, Bury St Edmunds, Suffolk, UK.
Natálie Pazourová z Roztok u Prahy studovala na King William´s College na
ostrově Isle of Man, která na rozdíl od ostatních škol nabízela pouze moţnost studia
IB (International Baccalaureate).
Sára Foitová navštěvovala The Ethel Walker School v Simsbury, Connecticut.
Michal Mojžíš chodil na The Landon School v Bethesdě, MD.
Jiří Pech navštěvoval Loretto School in Musselburgh, Scotland.
Eliška Zoubková se dostala na Phillips Exeter Academy, prestiţní soukromou
školu ve státě New Hampshire. Škola měla asi 1 050 studentů a stála v malém
městečku Exeter, přibliţně půl hodiny autem od pobřeţí.
David Horak z Prahy navštěvoval chlapeckou školu Montgomery Bell Academy,
Benedikt Hošek z Prahy navštěvoval New Hall School v Essexu u města
Chelmsford.
Studentům a studentkám jsme poloţili několik otázek, jejichţ prostřednictvím jsme
chtěli získat informace o všem podstatném, co jejich studium v USA nebo Velké
Britanii provázelo: jak hodnotí školu, do které chodili, jak je přijali tamní učitelé a
spoluţáci, jak se sţili s hostitelskou rodinou atd. A nakonec jsme se také zeptali na
to, jak celkově svůj pobyt hodnotí a jaké mají plány do budoucna.
1
Zkušenost z nové školy: čím se lišila od české? Jaké předměty jste studoval/a?
Jak vás přijali spolužáci a jak učitelé? Zvýhodňovali vás oproti domácím
studentům?
Veronika
Neţ jsem nastoupila do Bromsgrove School, chodila jsem na gymnázium
v Uherském Hradišti. To byl komplex tří budov spojený k sobě ´krčky´, s jednou
krytou tělocvičnou a jedním venkovním multifunkčním hřištěm. V Anglii mě uvítal
rozlehlý školní areál s mnoha kriketovými, ragbyovými a tenisovými hřišti, bazén a
dvě kryté haly, nemluvě o tom, ţe kaţdé oddělení předmětů (např. Humanities pod
které spadala ekonomika, obchod, politologie, angličtina a částečně také zeměpis)
mělo svoji vlastní budovu.
Další zásadní rozdíl byl v ubytování. Doma jsem do školy kaţdý den dojíţděla
autobusem, zatímco v Anglii jsem byla ubytovaná na internátě přímo ve škole. Na
jednu stranu je to výhodné, protoţe člověk se dostane, kam potřebuje, během pěti
minut rychlé chůze. Nevýhoda ale je, ţe konkrétně na mojí škole, kde platí poměrně
přísná pravidla vycházení, by se někdo mohl cítit izolován.
V neposlední řadě se mi naskytlo nepřeberné mnoţství volnočasových aktivit v rámci
školy. Od tradičnějších věcí, jako jsou např. dramatické krouţky, sbory či orchestry,
po méně často provozované aktivity jako šerm, střelba, jízda na koni nebo výběr
z různých armádních krouţků.
Pokud jde o předměty, které jsem studovala, chtěla jsem nadále rozvíjet svou
francouzštinu, takţe první volba byla jasná. Čtveřici mých předmětů pak doplnila
ekonomika, business a politologie, čili předměty, ke kterým bych se na všeobecném
gymnáziu nedostala.
Se spoluţáky jsme zpočátku k sobě měli všichni váhavý přístup. Později si ke mně
chodili pro radu či pomoc ohledně probírané látky. Nijak silné vazby mezi námi ale
nevznikly. České kolektivní opisování při písemkách či masové doučování
nepochopeného učiva během přestávek by v Bromsgrove nikoho ani nenapadlo.
Většina mých spoluţáků si jela na svoje vlastní triko a pomoc ochotně poskytovala
pouze dobrému kamarádovi nebo někomu, kdo mohl nabídnout s protisluţbu. Coţ
jen napomáhá k samostatnosti a nezávislosti kaţdého studenta. U kantorů jsem
(stejně jako u studentů) narazila na naprostý opak toho, co jsem doposud znala
z hradišťského gymnázia. V hodinách se ke všem studentům chovali jako k mladým
dospělým lidem, bez výjimek. Byli jsme rovnocenní partneři. Jakékoli rozumné
tematické dotazy byly s nadšením zodpovězeny a někdy dokonce vedly k velmi
zapáleným diskusím v rámci celé třídy. Po skončení vyučování nám byli učitelé plně
k dispozici buď osobně ve svých kabinetech, nebo nepřímo přes školní email, někteří
dokonce i 24 hodin 7 dní v týdnu. Takţe jejich přístup ke mně byl naprosto
profesionální, individuální a lidský.
O ţádném zvýhodňování oproti domácím studentům nemůţe být řeč. V hodinách se
mezi studenty výjimky nedělaly. Něco jiného to bylo mimo vyučování a školní aktivity.
Mít stipendium HMC, se na mé škole opravdu cení a navíc jsem se v Bromsgrove
zapsala jako aktivní studentka přispívající do ţivota školy jak mimoškolně (ve sboru,
orchestru či školním muzikálu) tak i akademicky (s dobrými výsledky, referencemi i
effort grady v průběhu celého roku), takţe ke mně učitelé přistupovali jinak neţ
k některým mým méně zodpovědným vrstevníkům.
2
Václav
Nejtěţší byly začátky, kdy jsem si zvykal na pobyt mimo domov bez rodičů,
kamarádů a s lidmi mluvícími jiným jazykem. Po pár týdnech jsem si ale zvyknul a
nakonec mi to jiţ ani skoro nepřišlo, ţe bych byl někde v „neznámém― prostředí.
Rozdílů bylo hned několik, veskrze pozitivních. Nejpozitivnější bylo bydlení ve
školním kampusu, kde jsem to měl přímo z postele do školní lavice jenom deset
minut, coţ je pro mě v Čechách nemyslitelné s ohledem na to, ţe bydlím na vesnici.
Celý systém internátní školy se mi moc líbí, ale své děti bych do nich poslal jen aţ
by byly starší, tak okolo patnáctého roku, protoţe si myslím, ţe jejich pouto k rodičům
by se mělo pěstovat a upevnit pro zbytek celého ţivota. Mladí lidé se naučí
samostatnosti, plánovat si svůj volný čas jak uznají za vhodné, mají v podstatě
neustálý kontakt s kamarády a učiteli, a proto si mohou navzájem pomáhat a radit a
v neposlední řadě - díky velkému počtu zahraničních studentů - také poznají zvyklosti
jiných zemí a kultur. Jedním z největších rozdílů byl výběr čtyř předmětů, kterým
jsem se věnoval v průběhu školního roku. Vybral jsem si tudíţ předměty, které mě
osobně baví a zajímají a nemusel jsem se například obtíţně učit dějepis, který mi
jednak nejde a zadruhé mě k smrti nebaví. Na kaţdý ze zmiňovaných předmětů jsme
měli dva učitele, kaţdý z nich nás učil čtyři hodiny týdně, coţ nám dalo velkou
moţnost dostat se hlouběji do problematiky probírané věci a více se o daném tématu
dozvědět, či si udělat samostatný průzkum na internetu nebo v knihovně. Další
odlišností byla také sobota strávená ve školních lavicích. Tato rarita mi ale zas aţ tak
nevadila, protoţe v průběhu pracovního týdne jsme vţdy končili vyučování nejdéle ve
tři hodiny, a tak jsme nemuseli tvrdnout ve škole, jako ostatní, třeba aţ do šesti
hodin. Toto jsou takové hlavní odlišnosti, které mě zrovna napadají.
Za své předměty jsem si zvolil matematiku, němčinu, tělesnou výchovu a umění a
design (fotografie). S prvními dvěma jmenovanými jsem neměl moc velké problémy,
jen s matematikou jsem strávil více času počítáním před závěrečnými zkouškami.
Tělocvik je naprosto odlišný od českého, kde nám byl dán míč, hokejka, kladina či
jiný sportovní předmět a my jsme celou hodinu nedělali nic jiného, neţ jsme hráli
nebo cvičili. V Anglii je to samá teorie, a praxe je nanejvýše 10% všech hodin. Za
celý rok jsme prošli témata jako je historie tělesné výchovy, sponzorování sportu,
programy podporující sport, posléze anatomii lidského těla, motivaci sportovce, dále
pak procesy učení a mnoho dalších. Popravdě, nebyl to oddychový předmět, jak
jsem očekával. Výjimkou nebyly domácí úkoly, testy či dlouhé eseje. Fotografie mě
vţdy lákala, veliký vzor mám ve svém otci, a tak jsem se rozhodl pro tento předmět,
který bych doma mohl navštěvovat leda ve svém volném čase a za drahé peníze.
Předmět byl rozdělen na dvě části: teoretickou a praktickou. Probírali jsme historii
umění a k ní patřící umělce, abychom posbírali inspiraci, potom jsme se učili o
prvních fotoaparátech a začali jsme rozebírat první fotografy. Dostali jsme se aţ do
současnosti a učili se pracovat s digitálními zrcadlovkami a programy pro upravování
fotek na počítači. Předmět mě velice bavil a dozvěděl jsem se spoustu nových a
zajímavých věcí.
A spoluţáci: záleţelo opravdu na kaţdé osobnosti. Anglické střední internátní školy
jsou pro horních deset tisíc a tak se našla spousta kluků, kteří nad průměrným
Čecháčkem ohrnovali nos a dělali samé naschvály, ale o těch bych nerad mluvil,
protoţe jsem si našel dobrou partu normálních a chytrých kluků, se kterými mi bylo
fajn. Povětšinou se kluci snaţili mi zopakovat věci či je říct jinými slovy, kdyţ jsem jim
nerozuměl, byli trpěliví a snaţili se mi radit, jak jen mohli. Mám kamarády například
mezi Němci, Rusy či Asijci, ale našla se i spousta kamarádských Britů.
3
Učitelé byli naprosto úţasní!!! Vycházeli mi maximálně vstříc vědouce, ţe jsem
cizinec, často se mne ptali, zda jim rozumím, trávili s námi čas i po ukončení
vyučování, vţdy poradili a podali pomocnou ruku, byla s nimi sranda a tak dále… Bál
jsem se, jak budu v hodinách vykládané látce rozumět, ale ukázalo se, ţe učitelé
mluví opravdu spisovnou a srozumitelnou angličtinou, a tak se nevyskytl skoro ţádný
problém!
Nedá se přímo říct, ţe by nás zvýhodňovali oproti domácím studentům, ale třeba
pomáhali o malinko více neţ ostatním a kdyţ jsem udělal nějakou chybu, tak ji u mne
omluvili. Věděli, ţe jsem stipendista z „Czechoslovakia― a ţe učením trávím více
času neţ ostatní, a tak mě vţdy potěšilo, kdyţ mě dávali příkladem ostatním!
Sára
V Americe jsem měla pocit, ţe škola je vlastně úplně jiná instituce; výuka probíhá
jednak jiným systémem (třídy se tvoří pro kaţdý předmět a úroveň zvlášť bez ohledu
na ročník, díky čemuţ jsou studenti ve třídě vyrovnaní), jednak v jiné atmosféře—
studenti jsou povzbuzováni, vyučující se zajímají o jejich názory, o to vlastně jde, aby
kaţdý mohl vyjádřit svůj názor a vyslechnout si názory ostatních. Také je v kaţdé
hodině jasně znát, co je cílem školy: aby kaţdý student uspěl, jde o to, kaţdému
jedinci ve třídě dát moţnost práci zvládnout, získat dobré známky, být sebejistý. Je
naprosto tabu se někomu smát za špatnou odpověď, nenechat někoho domluvit,
někoho shazovat, a to jak mezi studenty, tak ze strany učitele.
Chodila jsem na angličtinu, matematiku, americkou historii, španělštinu, keramiku;
v prvním pololetí navíc na biologii, ve druhém na fotografii a herectví („Shakespeare
for the Stage―)
Spoluţačky (Ethel Walker’s je dívčí škola) byly nadšené, ţe mají na škole Evropanky,
okamţitě mne vzaly mezi sebe, nebyl problém se zapojit, nechat se pozvat k někomu
domů na víkend. Za neuvěřitelně krátkou dobu jsem si mezi nimi připadala jako
doma. S učiteli to bylo podobné, zajímali se, byli vstřícní, přátelští; nebylo těţké si
zvyknout na mnohem bliţší vztah s učiteli, neţ na jaký jsem byla zvyklá z domova 
Oproti domácím studentkám nás nezvýhodňovali. V případě nutné potřeby bych
mohla poţádat například o další den na dokončení eseje, stejnou moţnost ale mají i
domácí studenti. Navíc jsem ţádné úlevy nepotřebovala, práce se dala zvládnout.
Radek
Škola se lišila od české prakticky ve všem, nejvíce v přístupu ke vzdělání a obecně
k ţivotu.
Studoval jsem historii, španělštinu, drama&divadlo, ICT.
Spoluţáci mne přijali perfektně, jelikoţ jsou na cizince zvyklí. Pomohli mi zapojit se
do chodu školy a odbourat převáţně jazykovou bariéru.
Učitelé mne přijali ještě lépe, jelikoţ tady jazyková bariéra téměř od samého počátku
neexistovala. Nejvíce mi pomohli se psaním esejí, které jsem v ţivotě předtím nepsal
- a zejména historie není o ničem jiném.
Ţádného zvýhodnění oproti domácím studentům jsem si nevšiml, všem měřili
stejným metrem.
4
Natálie
Škola jako taková byla naprosto nádherná, starý hrad poblíţ moře opravdu
připomínal známé záběry z filmu Harry Potter. Také vyznat se v takové budově mi
dalo docela práci, avšak vţdy se našel někdo, kdo nás nasměroval do té správné
třídy. Také celý ostrov byl kouzelný a měla jsem příleţitost vidět spoustu zajímavých
míst, protoţe škola vţdy čas od času zorganizovala nějaký výlet. Bohuţel se nedalo
uniknout pravému „anglickému― počasí, vítr a déšť nás bičoval téměř po celý rok, ale
i na to se dalo zvyknout. Asi nejhorší pro mne byl způsob stravování a relativně
málo pohybu, na to pak doplatila většina děvčat.
Studium jsem zvládala dobře, podobně jako další studentky HMC z jiných států
střední a východní Evropy jsem měla před svými spoluţáky ve znalostech i
všeobecném přehledu spíš náskok, za coţ asi vděčíme našemu všeobecnému
vzdělání.
Studovala jsem angličtinu, němčinu, matematiku, biologii, ekonomii a výtvarné
umění. Mezinárodní maturita (IB) je ze šesti předmětů z různých oblastí, angličtina,
matematika a cizí jazyk jsou povinné, volitelná je pak úroveň obtíţnosti. S angličtinou
jsem neměla problémy, všichni mi rozuměli bez potíţí, a já si na pouţívání angličtiny
po celý den brzy zvykla. Mimo jiné je King William´s College dobře známá mezi
Němci, se kterými jsem také navázala kontakty a tím pádem si i vylepšila svůj druhý
cizí jazyk.
S místními spoluţáky jsem zdaleka nenavázala tak dobré vztahy jako s cizinci a se
svými spolubydlícími na koleji, coţ byli většinou Němci, dále pak Číňané, Španělé a
studenti z východní Evropy. Zahraniční studenti byli také zvyklí na podobný školní
systém jako je ten náš a proto jsme si byli schopni hodně pomoci a podporovat se
navzájem v novém a neznámém prostředí. Rozhodně jsem se však naučila jiný
způsob komunikace mezi učitelem/kou a ţákem/kyní, která je (pouze na soukromých
školách, jak jsem se však dozvěděla) na velmi dobré úrovni a podobá se spíš
kamarádskému vztahu neţ nějakému systému nadřízený – podřízený a také
trimestrálnímu způsobu studia, který je rozhodně skvělou přípravou na univerzitní
studium.
Michal
Individuální výuka, odpolední aktivity ve škole, menší mnoţství předmětů i
vyučovacích hodin.
Studoval jsem angličtinu, fyziku, francouzštinu, matematiku, americkou zahraniční
politiku, keramiku.
Spoluţáci mě přijali nejdřív s ostychem, ale ten rychle překonali, měli o mě velký
zájem a byli milí.
A učitelé - od začátku do konce naprosto skvěle.
Nezvýhodňovali, jen za mě nikdo nelobboval jako za spoluţáky.
Jiří
Se školou mám skvělé zkušenosti. Na rozdíl od mé původní školy zde byli učitelé
neuvěřitelně přátelští a vţdy ochotní nám s čímkoliv pomoci. Také vztahy mezi
studenty byly celkově přátelské. Jakoţto člen lower six form jsem také nestudoval
5
stejný počet předmětů jako v Česku. Studoval jsem čtyři volitelné předměty, které
jsme měli všechny kaţdý den a probírali je velmi podrobně. Co se týče sportu, tak
bylo Loretto aţ ohromující mnoţstvím aktivit a sportů, kterých jsme se mohli
zúčastnit. Co se mi ale líbilo více na české škole, byl známkovací systém, kde vše
nezáleţí na jediné zkoušce.
Studoval jsem matematiku, fyziku, anglický jazyk a literaturu a umění. Také jsem
dělal zkoušky z německého jazyka, českého jazyka a IELTS.
Na Loretto přichází kaţdý rok velké mnoţství zahraničních studentů, takţe jsou tamní
studenti zvyklí na nové spoluţáky a tak bylo velmi snadné mezi ně zapadnout.
Přihlásil jsem se také do sportovního týmu, coţ mi velmi pomohlo.
Učitelé mi dali několik prvních týdnů na zorientování, a pak mě začali brát jako
kteréhokoliv jiného ze svých studentů.
Myslím si, ţe mne nijak nezvýhodňovali. Z počátku snad jedině naše profesorka
anglické literatury, ale to pouze v tom ohledu, ţe byla velmi ochotná projít se mnou
mé eseje a upozornit mě na gramatické chyby.
Eliška
Škola měla svůj speciální způsob výuky, tzv. Harkness Tables. To znamenalo, ţe
v kaţdé třídě bylo max. 12 studentů a učitel, kteří seděli kolem jednoho oválného
stolu, a výuka byla vedena formou diskuze. Čekalo se od nás, ţe na hodiny se
budeme připravovat – úkoly tvořily skoro větší část studia neţ práce ve třídě – a to
také všichni plnili (coţ na našich českých školách moc běţné není). Kaţdý student se
snaţil pracovat sám za sebe a byla tam vidět mezi studenty soutěţ, ale kdyţ jeden
potřeboval něco doučit, vysvětlit nebo zkontrolovat, druhý mu rád pomohl.
Individuální přístup měli ke studentům i učitelé a také byli velice vstřícní.
Těch odlišností byla ovšem celá řada.
Překvapilo mě, jak málo předmětů jsem tam za jeden trimestr mohla mít - asi jen
sedm včetně sportu a sboru – a zároveň, kolik zajímavých moţností tam bylo na
výběr. Povinné pro mě byly angličtina a historie USA. Celý rok jsem měla také
francouzštinu a vţdy něco výtvarného, z toho nejzajímavější asi filmování. Kromě
toho mě také zaujal kurz, ve kterém jsme kaţdý den četli New York Times a o
zprávách jsme diskutovali.
Byla tam třeba i moţnost studovat arabštinu, astronomii, divadlo, zen buddhismus,
ornitologii…
Spoluţáci mě přijali bez jakýchkoliv problémů. Škola byla obecně dost
mezinárodního sloţení (a také si na tom zakládala), takţe vše bylo pro studenty jako
já dokonale uzpůsobené. I z rodilých Američanů tam byl jen málokdo místní. O to
snazší bylo tedy mezi ostatní zapadnout.
A učitelé také skvěle. Jak uţ jsem se zmínila, na zahraniční studenty jsou tam zvyklí,
takţe špatně to rozhodně nebrali. Spíš naopak. Na mé škole byl přístup učitelů ke
studentům dost osobní. Snad méně formální a víc přátelský. Jako většina studentů
jsem tam bydlela na koleji ve škole, proto jsem se s učiteli vídala od rána do večera.
S jakýmkoliv problémem jsem za nimi mohla kdykoliv zajít a oni se mi vţdy snaţili
pomoct. Na mě osobně byli moc milí. Jeden matikář mi třeba pomáhal sehnat a
později i spravit kolo.
Mě moţná brali trochu jinak, protoţe jsem za celý rok nejela domů a ani rodiče se
nejeli podívat za mnou.
Nemohu říct zvýhodňovali. Hodnotili mé eseje i aktivitu ve třídě stejně jako ostatních.
Úkoly jsem také musela dělat všechny bez výjimky. Určité jazykové překáţky si ale
6
uvědomovali a projevilo se to hlavně na jejich přístupu ke mně, nebo mi to do
hodnocení přímo napsali. Sami od sebe mi také často nabízeli pomoc a dávali rady.
David
Především moţnostmi, zázemím, vlídností učitelů, odhodlaností studentů.
Studoval jsem fyziku, angličtinu, algebru a trigonometrii, americkou historii a
němčinu.
Spoluţáci mě přijali výborně, řekl bych, ţe určitě lépe neţ kdyby přišel Američan na
českou školu. Měl jsem také spoluţáky z niţších ročníků.
Učitelé mě přijali také dobře.
Nezvýhodňovali - moţná jen v americké historii, protoţe tam jsem neznal jejich
hrdiny, jako jsou u nás třeba kníţe Václav atd. To se postupem času zlepšilo. A ani
bych nechtěl, aby mne nějak zvýhodňovali.
Benedikt
Především osobním přístupem profesorů ke studentům, kdyţ pomineme detaily, jako
například uniformu. Velký rozdíl je také v tom, ţe v anglických A-levelech si student
vybere je čtyři předměty, ve kterých se specializuje, coţ je, podle mého názoru,
obrovská zodpovědnost, kterou si student ovlivní ţivot. Velkým rozdílem na mé škole
bylo také procento zahraničních studentů.
Studoval jsem matematiku, zeměpis, francouzštinu a španělštinu (v niţším stupni neţ
je A- level).
Ze začátku jsem se bavil zejména se zahraničními studenty, ale asi tak kolem Vánoc
jsem pronikl i mezi Angličany. Největší bariérou byla asi rozdílná popkultura (zájem o
jinou hudbu, filmy, knihy, způsob zábavy) a odlišné zájmy.
Učitelé mě přijali velice přívětivě, a ze začátku mi pomáhali dostatečně, abych se
v učivu neztrácel, ale zase ne tolik, abych se cítil upřednostňován před ostatními
studenty. Z tohoto hlediska mi přišel jejich přístup velice profesionální a to bez
výjimky a moc si toho cením.
Byli tam i jiní cizinci?
Veronika
V Bromsgrove najdete multikulturní společnost. Je tam velké procento ruských,
čínských a německých studentů. Pak malé skupinky z jiných zemí, například z Indie,
Bulharska, Kazachstánu či Slovenska. Já jsem tam byla vůbec první studentka
z České republiky.
Václav
Spousta jiných národností. Kaţdý stát západní Evropy tam měl minimálně jednoho
studenta. Se střední a východní Evropou to uţ bylo horší. Co já vím, tak jsem byl
7
vůbec prvním Čechem na Shrewsbury School. V minulosti zde bylo několik Slováků,
ale v současnosti ani jeden, vím přibliţně o desítce Rusů, ale to je z „východu― asi tak
všechno.
Sára
Ano, dvě dívky z Německa (jedna z nich také prostřednictvím ASSIST), dvě
Španělky, Japonka, dívka ze Salvadoru, několik Číňanek, nejvíce cizinek bylo z Jiţní
Koreje.
Radek
Ano, spousta. 50% Sixth Form. Převáţně Němci, Španělé, Albánci a hlavně jeden
Slovák.
Natálie
Ano, většinou to byli Němci, dále pak Číňané, Španělé a také studenti ze střední a
východní Evropy.
Michal
Ne, nebyli.
Jiří
Ano, Loretto je známé vysokým počtem zahraničních studentů. Bylo zde mnoho
Němců a Číňanů, a velké mnoţství jiných menších skupin.
Eliška
Byli tam studenti opravdu z celého světa. Nejvíc asi Asiatů (Jiţní Korea, Čína,
Japonsko), několik z Latinské Ameriky, ale našlo se tam také pár Evropanů.
S podobným programem jako já tam byla jedna Němka. Potkala jsem i kamarády
třeba ze Saudské Arábie nebo Palestiny. Pro většinu ostatních zahraničních studentů
to ale nebyl první rok na americké škole.
David
Byl tam se mnou ještě jeden – napůl Němec, napůl Američan, ale nebyl součástí
programu ASSIST.
Benedikt
Ano, v kaţdé třídě (na kaţdý předmět) byl alespoň jeden další cizinec.
8
Vědí tam něco o ČR? Zajímá je země, odkud jste?
Veronika
To se různí od člověka k člověku. Po zkušenosti z pohovorů, kdy jeden ze zástupců
zahraniční školy nazval naši zem Československou republikou mi došlo, ţe na mojí
škole to v tomto ohledu nebude jiné. Kdyţ se mě spoluţáci ptali, odkud pocházím,
nevěděli ani, kde Česká republika je. Na druhou stranu, někteří lidé jiţ byli v Praze a
tudíţ se mnou vedli rozličné debaty o rozvoji české infrastruktury nebo o pádu
komunismu. Takţe více méně záleţí na tom, s kým se člověk dostane do styku.
Ne, ţádný velký zájem nikdo neprojevil, aţ na mou kamarádku, kterou fascinuje jak
naše historie, tak naše politická scéna. Jinak mi ale přišlo, ţe všichni ostatní se
spokojili s faktem, ţe Česká republika je ´vedle Německa´. Víc vědět nepotřebovali.
Václav
Našli se lidé, kteří mi začali sypat česká slova jedno za druhým, aţ jsem se sám divil.
Jeden učitel byl dokonce z Česka tak nadšený, ţe si koupil v Praze byt a pravidelně
k nám jezdí. Dohodli jsme si spolu hodiny češtiny a tak jsem byl velice potěšen, ţe
jsem si alespoň s někým mohl trochu popovídat jednou týdně česky. Zbytek lidí, se
kterými jsem se bavil,, mi vţdy poloţili tu samou otázku „ A jak je to u vás
v Československu?― A tak jsem se dal do vysvětlování, ţe Československo jiţ skoro
17 let neexistuje, jak se věci měly předtím a jak se mají nyní…
Ano, Angličané rádi poznávají cizí země, hodně cestují, protoţe u nich jsou počasí a
především krajina dost jednotvárné, a tak se ptají, jaké to u nás je, jaké máme léto a
zimu a chtěli dokonce ukázat nějaké fotky.
Sára
Jak kdo; někteří starší učitelé se nenechají přesvědčit, ţe uţ nejsme
Československo, zato ale vědí dost o naší historii. O Havlovi slyšel kaţdý, mnoho
Američanů si vybaví některé spisovatele nebo třeba Dvořáka, Martinů. Moji vrstevníci
se dělí na ty, kteří uţ brali World History a tedy se o naší zemi něco naučili, a na ty,
kteří se ptají, jestli se u nás hovoří španělsky nebo anglicky. Celkově mě ale
překvapili spíš příjemně, spousta lidí navštívila (a zamilovala si) Prahu anebo znají
někoho, kdo tu byl a vyprávěl, a spoustu jsem přesvědčila, aby přijeli
Ano, velmi. Ti, kteří si při setkání se mnou uvědomili, ţe moc nevědí, se po americku
beze studu vyptávali a opravdu se zajímali, kladli spousty otázek, a to nejen na
začátku školního roku, kdy jsem byla nová a zajímavá, vydrţelo jim to, a myslím, ţe
jsem v Connecticutu dost pozvedla povědomí o České republice
Radek
Většina Anglie ještě stále ţije v minulosti s Československem na paměti, potřebnou
osvětu jsem provedl spolu s Jakubem Habartou, který tam byl minulý rok. Všichni
projevili minimálně zdvořilý zájem o Českou republiku, hlavně kvůli sportovním
úspěchům a naší pověsti přátel alkoholu, která je značná.
Natálie
Na tuto otázku neodpověděla.
Michal
Ano. Myslí si, ţe jsme 17. svazová republika SSSR, ţe nemáme mobily ani internet.
9
Ano, zajímají se všichni a často se ptají.
Jiří
Překvapivě mnoho britských učitelů a studentů dokonce někdy navštívilo Prahu.
Přesto si jich však většina bohuţel myslela, ţe jsme stále ještě Československo.
Našli se i tací, kteří věřili, ţe je ČR někde vedle Litvy a ptali se mě, jestli rozumím
rusky. Doufám ale, ţe po mém pobytu uţ je takových jen velmi málo.
Ano, ptali se mě na ČR velmi často.
Eliška
Lidé na PEA většinou ano, ale řekla bych, ţe co se „běţných― Američanů týče, asi to
nebude ţádná sláva.
Aţ mě překvapovalo, kolik lidí mi říkalo, ţe se v ČR zrovna byli podívat, právě se
sem chystají, nebo tady mají příbuzné a známé.
Ano, rádi si poslechli něco o Čechách nebo si prohlédli fotky, které jsem měla sebou.
David
Ne, skoro vůbec. Na MBA většina studentů ví, ţe CR je v Evropě, polovina by ji
v rámci Evropy špatně lokalizovala, přiřadila spíš na východ od Polska, druhá
polovina ví, kde leţí, zhruba třetina si vzpomene na Prahu, tak desetina ví o Jaromíru
Jágrovi. MBA je však kvalitní škola. Většina studentů ostatních škol v Nashville, jak
jsem zjistil, nemá o CR ţádné informace.
Ano, většina se ptá na základní věci, jsou zvídaví.
Benedikt
Studenti převáţně ne a překvapilo mě, ţe někteří učitelé také ne.
O základní informace o Praze, odkud jsem, nebo o České republice obecně měl
zájem vcelku kaţdý, ale jen několik málo nejbliţších se zajímalo o detailnější věci
jako např. o české tradice apod.
Rozuměl(a) jste anglicky a rozuměli oni vaší angličtině? Za jak dlouho jste se
normálně domluvil/a?
Veronika
S porozuměním jsem ze začátku měla problém převáţně v hodinách, neţ jsem se
naučila potřebnou terminologii. Pochopitelně angličtina s občasným slangem mých
kamarádů mi prvních pár týdnů dala zabrat. Jak rozuměli oni mě, to nemohu
posoudit, vţdy mi totiţ říkali, ţe moje angličtina je rozhodně lepší neţ jejich čeština.
Nikdy se mi ale nestalo, kdyţ jsem něco potřebovala, ţe by udělali pravý opak toho,
co jsem po nich ţádala. Takţe bych řekla, ţe význam mých slov pochopili vţdy.
Po prvním trimestru se vše v jazykovém slova smyslu urovnalo a můj pobyt byl o to
příjemnější. Kdyţ jsem odjíţděla domů, kamarádka se nechala slyšet, ţe ještě
chvilku v Anglii pobudu a moje angličtina bude srovnatelná s rodilým mluvčím.
10
Václav
Po příjezdu do Anglie jsem na tom s angličtinou nebyl nijak mistrovsky, ale ukázalo
se, ţe kaţdodenní mluvení a vyřizování všedních věcí je tím nejlepším způsobem,
jak se zdokonalit. Menší problémy nastaly, kdyţ jsme byli s partou kluků a ti se bavili
mezi sebou „svojí― angličtinou a já se skoro pokaţdé musel ptát, aby mi to
zopakovali. Avšak i na to jsem si postupem času zvykl. Stávalo se často, ţe jsem
zaškobrtnul na výslovnosti některého slova, ale naštěstí jsou domýšliví a pomohli mi
a poté jsme se společně zasmáli.
Domluvit jsem se musel hned od prvního dne, protoţe jinak by to nešlo. Nicméně
normálně, plynně konverzovat jsem začal tak někdy v říjnu, listopadu.
Sára
S angličtinou nebyl problém. Zpočátku jsem nerozuměla úplně dobře třeba při
neformální konverzaci na obědě, ale rychle jsem si zvykla a naučila se i hovorové
výrazy a obraty. Při hodinách, kdy se přece jen mluví zřetelněji a spisovněji, jsem
rozuměla dobře uţ od začátku. Američané mi rozuměli také bez problémů,
zanedlouho mě vlastně uţ vůbec nebrali jako cizinku.
Prakticky ihned, během několika dní jsem se rozmluvila. Zlepšování a obohacování
svojí angličtiny jsem ale cítila po celou dobu pobytu a to mě velmi bavilo.
Radek
Angličtina, jako všechny jazyky, se dělí na spisovnou a hovorovou. S porozuměním
té spisovné, pouţívané profesory (i kdyţ jsou mezi nimi také výjimky) jsem problémy
neměl. Hovorové jiţ téměř perfektně rozumím, pokud se nezačne aplikovat zbraň, jak
dostat cizince zv. Cockney. Tomu nerozumím ani teď a asi v ţivotě neporozumím.
Postupně jsem nabyl dostatečnou slovní zásobu a dostal do ţil anglický přízvuk a
hlavně jiţ bylo o čem mluvit.
Okolo Vánoc jsem odstranil poslední překáţky.
Natálie
S angličtinou jsem neměla problémy, všichni mi dobře rozuměli a já si na pouţívání
angličtiny po celý den brzy zvykla.
Michal
Na začátku částečně ano, ne. Za dva měsíce.
Jiří
Rozuměl jsem pouze, kdyţ mluvili přímo na mě, ale během prvních dvou měsíců
jsem začal rozumět téměř všemu, co říkali. Učitelům jsem, co se týče výslovnosti,
rozuměl od začátku a po nějakém čase se velmi zlepšila i má slovní zásoba. Nyní uţ
rozumím velmi dobře a ve svých IELTS jsem za poslech dostal nejvyšší moţnou
známku.
Kdyţ jsem mluvil, tak se mi střídala období dobré a špatné výslovnosti. Učitelka
angličtiny mi řekla, ţe je to tím, ţe uţ nemusím přemýšlet nad mluvením v angličtině
a ţe uţ je má slovní zásoba taková, ţe musím přemýšlet nad tím, jaké slovo chci
pouţít. Proto se stávalo, ţe se mě někdy poměrně často ptali, co jsem říkal, a jindy
11
jsme si povídali naprosto bez problémů. Celkově bych ale řekl, ţe mé angličtině
rozuměli dobře.
Trvalo asi měsíc a půl aţ dva, neţ jsem začal mluvit poměrně plynule, a pak uţ se to
jen zlepšovalo. Od začátku jsem rozuměl dost na to, abych se domluvil, ale trvalo mi
aţ do Vánoc, neţ jsem začal rozumět všemu, co si mezi sebou říkají moji
spolubydlící na koleji, kdyţ se mě konverzace přímo netýkala.
Eliška
Většinou ano. Samozřejmě nastaly i situace, kdy jsem něčemu neporozuměla,
zvlášť ze začátku, tak jsem se na to jednoduše zeptala znovu. Ani moje výslovnost
nebyla stoprocentní, ale také ţádný větší problém nenastal.
Moţná po měsíci jsem si v angličtině začala připadat opravdu pohodlně. Bylo to vidět
hlavně v hodinách, ţe jsem byla schopná lépe se účastnit diskusí, na kterých byla
výuka zaloţena.
David
S angličtinou nebyl problém, i kdyţ někteří kamarádi měli otřesné jiţanské přízvuky.
Během prvního týdne jsem si ještě musel na některá anglická slovíčka vzpomínat. Po
dvou týdnech jsem jiţ mluvil bez jakéhokoli problému.
Benedikt
V hodinách jsem neměl moc problémy a učitelé mi ochotně vše vysvětlili. Se studenty
to bylo daleko horší, trvalo mi pár měsíců, neţ jsem začal více méně rozumět všemu.
Oni mojí angličtině vesměs rozuměli.
Asi po Vánocích to začalo být bez problému.
Co vás po příjezdu nejvíc překvapilo?
nejvíc chybělo?
Co se vám nejvíc nelíbilo? Co vám
Veronika
Jedno z největších překvapení bylo asi chování lidí okolo mě. Příjemným
překvapením byl přístup dospělých. Nikdy se mi v Anglii nestalo, ţe by se na mě
někdo díval přes prsty nebo jako na potrhlého puberťáka. Na druhou stranu mě
celkem vyvedlo z míry chování některých mých spolubydlících. Neţ jsem do Anglie
odjela, byla jsem velmi ráda, ţe budu chodit na soukromou školu, měla jsem určitá
vyšší očekávání, co se chování týče. U většiny studentů tomu tak bylo, někteří se ale
chovali přinejmenším nevkusně. Naučilo mě to jednat a vycházet i s lidmi, se kterými
bych za normálních okolností ţádné vztahy nenavazovala.
Jednoznačně jejich přístup k úrazům a ke zdraví vůbec. Kdyţ jsem si pohmoţdila
kotník, myslela jsem, ţe dostanu alespoň denní omluvenku, abych jej nemusela moc
namáhat. Místo toho jsem dostala týdenní povolení vyměnit školní lodičky za tenisky.
To, ţe mi na pokoji nefungovalo topení, vyřešili přes zimu tak, ţe mi do postele dali
dvě přikrývky navíc.
Z osobní stránky jednoznačně nejbliţší rodina. S odstupem času jsem ale za těch
devět měsíců bez nich velmi ráda, protoţe jsem v Anglii našla lidi, na které se mohu
spolehnout a ke kterým se budu vţdycky ráda vracet, zatímco s mojí rodinou jsme si
vzácnější.
12
Z materiální stránky český chleba a omáčka s knedlíkem. Na škole vařili výtečně,
měli jsme na výběr z mnoha kombinací jídel, ale jakmile jsem přiletěla na prázdniny
domů, naši na mě museli čekat s pořádnou porcí chleba se šunkou.
Václav
Začnu všeobecně známým faktem a to volantem vlevo. Je to divné, ale já jsem si
opravdu za celý rok nemohl zvyknout na jeţdění na opačné straně, a tak jsem se
raději vţdy při přecházení vozovky rozhlíţel pětkrát na kaţdou stranu, nemluvím ani
o tom, jak jsem se několikrát podivil: „Kdo to jedoucí auto řídí??― Také mě zaskočilo
nošení všelijak pestře barevných ponoţek k oblekům a do černých lakýrek. Nedivil
bych se, kdyby to dělali jenom kluci z nedbalosti, ale oni to tak nosili normálně i páni
učitelé. Dá se říci, ţe celkově anglická móda je vedená v dosti osobitém rázu.
Párkrát se mi zhnusili bohatí, rozmazlení kluci, kteří neměli vůbec pojem o
normálním světě. Naštěstí jsem se ale s nimi nemusel moc často stýkat, tak nenastal
ţádný větší problém.
Lhal bych, kdybych nezmínil rodiče a hned na druhém místě mé české kamarády.
Dále jsem si někdy zatouţil dát některé české jídlo a také mě mrzelo, ţe neznají
floorbal, který jsem doma aktivně hrál, a tam o něm nic nevědí.
Sára
Pamatuji si na drobnosti, příliš citlivé poţární alarmy a podobně, a potom hlavně úţas
nad bezprostředností Američanů, hlavně učitelů, nad nikdy nemizícím úsměvem,
pozitivní naladění bylo nakaţlivé.
Asi nejvíc mi vadilo velké omezení mé osobní volnosti, z domova jsem zvyklá na
značnou svobodu, té jsem se ve škole musela z velké části vzdát; neţ jsem si zvykla,
připadala jsem si, jako bych byla zase malá, pod velkou kontrolou.
Protoţe škola je uprostřed lesů, bylo dost obtíţné se dostat za kulturou, na výstavu
nebo do divadla jsem mohla jen o prázdninách, kdyţ mě některá hostitelská rodina
vzala do New Yorku nebo Bostonu, to mi scházelo.
Radek
Všemoţná nařízení a zákazy nejen školy, ale hlavně britské vlády. Ţivot samotný je
svázaný neskutečným mnoţstvím pouček a to zformovalo dnešní anglickou mládeţ
do podoby, kterou bych Čechům nikdy nepřál a stále jsem z toho celkem zaraţený.
Mladí Angličané jsou absolutně nepřipravení na ţivot a velice naivní.
Časté výpadky v logice uvaţování ze strany školy a nesmyslná nařízení, se kterými
nikdo nic nedělá. To se pokusím příští rok změnit z pozice školního prefekta.
Český sortiment v podobě chleba (takový jako český nikde nenajdete) a dalších
výrobků, na které je typický Čech zvyklý. Také český zdravý rozum mi občas chyběl,
naštěstí to alespoň částečně suploval ten slovenský.
Natálie
Nic neuvedla
Michal
Dobrá a chutná strava, vřelé přijetí.
Hierarchie mezi studenty, pokrytectví v celé školní komunitě.
Kavárny, přátelé.
13
Jiří
Ţe Skoti vaří mnohem lépe neţ Angličané. A také jak jsou všichni přátelští.
Nevím přesně, bylo toho strašně moc…
Kamarádi a rodina…školní internet blokoval všechny moţnosti komunikace, takţe mi
dost chyběli. Jinak ale asi nic.
Eliška
Bylo dost věcí, které jsem o USA předtím věděla, ale nepředstavovala jsem si, ţe je
to v takové míře. Například, ţe americká vlajka je tam doslova na kaţdém rohu.
Vadilo mi, ţe tam téměř nikde nejezdí autobusy a vlaky jako u nás. Vzhledem k tomu,
ţe řídit jsem nemohla a jen málokdo byl oprávněný mě autem svézt, ani kolo jsem
nejdřív neměla, bylo velice obtíţné kamkoliv se dostat.
Obecně mi nevyhovovalo, ţe jsem byla tak odříznutá od okolního světa – Exeter bylo
jen malé městečko a moje škola dost uzavřená komunita – a také, jak málo osobní
volnosti jsem měla (na vše jsem si musela vyţádat povolení a všechen čas byl velice
organizovaný).
Český chleba a hlavně český humor! Americký humor mi ani po roce nezačal
připadat vtipný.
David
Vstřícnost Američanů. Čekal jsem, ţe budou milí, ale stejně mne to překvapilo. Jinak
tam celkem byla všechna překvapení milá, byl to úplně jiný svět, neţ tady doma.
Nejspíš mnoţství práce ve škole. Opravdu se tam snaţí, je to ve srovnání s námi
celkem značný rozdíl.
Určitě rodina, ale ţe by mě to nějak ovlivnilo, ţe bych byl smutný, to ne. Nestýskalo
se mi.
Benedikt
Nelíbilo se mi, ţe se angličtí studenti dost masově oddělují od cizinců a ze začátku
jim dávají dost najevo, kdo je tam doma.
Moţná kromě českého jídla mi nic zvlášť nechybělo, ale i bez něj jsem se snadno
obešel.
Rozpočet: stačilo Vám kapesné, které bylo součástí poplatku? Co všechno jste
si musel(a) z kapesného hradit?
Veronika
Stačilo, dokonce jsem si na konci školního roku vybrala ze svého školního konta
kolem sta liber, jeţ mi zbyly. Peníze jsem pouţila hlavně na financování výletů
s HMC během prázdnin v polovině trimestrů do Londýna a Yorku. Škola mi hradila
vedle stravy, ubytování a vzdělání také hodiny klarinetu v posledních dvou
trimestrech a jisté úlevy jsem měla také z výpisu mých výdajů kaţdý trimestr (např.
mi škola platila veškeré zkoušky, učebnice a jiný studijní materiál). Všechno ostatní
jsem si hradila z kapesného od rodičů.
14
Václav
Kapesné naprosto stačilo! K „housemastrovi― jsem si mohl dojít kdykoliv pro
rozumnou sumu peněz, kdyţ jsem ji potřeboval na nákup čehokoliv, ale tyto fyzické
peníze jsem čerpal v podstatě jen tehdy, kdyţ jsme s kluky vyšli do města, protoţe
nezbytné věci jsem mohl kupovat ve školním obchodě z peněz, které jsem měl na
kartě a kterou mi vţdy před začátkem semestru škola doplnila.
Sára
Kapesné mi nestačilo, a to především proto, ţe jsem si z něj musela platit hudební
lekce, které jsou v Americe velmi drahé. I kdyţ jsem chodila na mnohem méně hodin
neţ v Praze, musela jsem dost peněz přidat.
Radek
Zpočátku to vypadalo, ţe škola bude velice štědrá a zaplatí přímo vše, co půjde na
školní účet. Nakonec jsme se dohodli na určitém kompromisu, který mé výdaje
kompenzoval zhruba z poloviny. S kapesným jsem vyšel, i kdyţ jsem ho pořádně
začal čerpat aţ v druhé polovině roku, kdy jsem konečně zjistil, jak to na škole
funguje. Kaţdopádně jsem ale mnohokrát sahal do vlastní kapsy na mimořádné
výdaje v podobě nákupů jídla, cestování apod.
Natálie
K otázce se nevyjádřila
Michal
Musel jsem si koupit oblečení do školy, na sport, na zimu, knihy. Kapesné stačilo, ale
byl problém s jeho výběrem ze školního účtu.
Jiří
S penězi jsem problém neměl, je ale pravda, ţe mi rodiče museli něco přidat. Musel
jsem si totiţ hradit všechno školní oblečení, učebnice a aktivity. Škola mi kromě
stipendia nehradila uţ nic jiného. Navíc jsem se také rozhodl pořídit si kilt, který je
poměrně dost drahý.
Eliška
Kapesné mi stačilo. Je tedy pravda, ţe jsem s penězi docela šetřila a moc jsem toho
platit nepotřebovala. Rodiny, se kterými jsem byla, se často samy nabízely, ţe zaplatí
i za mě (např. kdyţ jsme šli do restaurace) a na mnohé výdaje spojené se školou mi
škola přispívala (např. učebnice nebo hodiny na Panovu flétnu). Nevím ovšem, jak
vstřícné budou školy v tomto směru v příštích letech kvůli finanční krizi.
Některé věci jsem si také jen půjčila (jako kolo, počítač, výtvarné potřeby) nebo jsem
je koupila uţ starší.
David
Učebnice, stravu, takţe mi z toho zbylo cca $200 na rok. Utratil jsem mnohem více,
mel jsem ale kartu, ze které jsem vybíral, a rodiče mi na ni posílali peníze.
15
Benedikt
Moje škola naštěstí proplácela téměř všechny moje aktivity, takţe jsem si ze školního
účtu vybíral jen zřídka (cca 50 liber za měsíc). Moje vlastní útrata ale byla vyšší,
takţe mi rodiče posílali nějaké měsíční kapesné. Ze školního účtu jsem ke konci roku
celé kapesné vyčerpal.
Kde jste bydlel(a)? Popřípadě, kdo byli vaši hostitelé a jak se k vám chovali?
Veronika
Na dívčím internátě. Měli jsme namixované denní a internátní studentky, celkově nás
tam bylo kolem stovky. Dům, ve kterém jsem bydlela, byl ve sportovní části školního
areálu obklopen kriketovými hřišti, coţ bylo příjemné zejména o víkendu, kdy stačilo
vylézt zadním vchodem, a mohla jsem bloumat po rozlehlém trávníku s mnoha
stromy.
Neměla jsem hostitele, ale opatrovníky (guardians). Ty měl kaţdý zahraniční student
na mé škole, pro případ, ţe by o prázdninách nemohl domů a musel by zůstat v
Anglii. Ti moji měli tři dospělé dcery a pět vnoučat (coţ bylo pro mě naprosto skvělé
zjištění, poněvadţ já sama mám dva bratry a v Anglii mi velmi chyběli). Přijali mě
velmi vřele, hned, jak jsme se poznali, si mě vzali na víkend k nim a po čase mi pán
domu s úsměvem sdělil: „Veroniko, ať se ti to líbí nebo ne, tak od chvíle, kdy jsi
vkročila do našeho domu, jsi členem naší rodiny a z toho se nevyvlékneš!―, coţ mě
nesmírně potěšilo. Jsou to úţasní, vitální a neustále se usmívající lidé a se mnou
jednají opravdu jako s právoplatným členem rodiny (říkají mi ´naše čtvrtá dcera´, i
kdyţ, jak nikdy nezapomenou přidat, by spíše mohli být mí prarodiče). Víkendy u
nich se staly nepostradatelnou součástí kaţdého mého týdne. A pokud náhodou
nemají čas oni, trávím sobotu a neděli u jejich prostřední dcery, která má tři děti a
k ruce českou au-pair.
Václav
Byl jsem ubytován v jednom z jedenácti domů přímo ve školním areále. Přišlo mi, ţe
to byl nejlepší dům z celé školy a měli jsme téţ férového a fajnového pana domácího
(housemaster).
Sára
Bydlela jsem přímo ve škole, prázdniny jsem ale trávila s různými spřátelenými
rodinami, takţe jsem si vyzkoušela i ţivot v americké domácnosti. Rodiny, se kterými
jsem pobývala, byly velmi různé, některé „normální―, rozlítané, jiné velmi bohaté, ale
všichni se ke mně chovali úţasně pozorně a vstřícně, snaţili se mi ukázat Ameriku,
zapojili mne do svého ţivota, hodně jsme si povídali.
Radek
Bydlel jsem na internátě, jako normální student školy.
Občas jsem přespával u rodin spoluţáků. Všichni byli vţdy velice přátelští a
pohostinní.
Natálie
Bydlela jsem přímo ve škole v internátu, jako jedináček jsem najednou měla velikou
„rodinu― a moc jsem si to uţila.
16
Michal
U dvou různých rodin.
Obě rodiny se ke mně chovaly dobře. Bohuţel první rodina bydlela daleko od školy,
takţe jsem měl pocit sociální izolace, druhá rodina měla dům 10 minut od školy, od té
doby jsem byl ve středu komunity.
Jiří
Na koleji. Měli jsme pokoje po jednom.
Eliška
Bydlela jsem ve škole na internátě. Byl to malý domek asi jen pro dvanáct studentů,
takţe jsme se tam všichni velice dobře znali a bylo to celkem příjemné prostředí. Jen
někdy trochu hlučné, ale to je problém kaţdé ubytovny. Ve škole byly i větší „dormy―
aţ pro 60 studentů.
Oceňovala jsem, ţe jsem bydlela v areálu školy a nemusela dojíţdět. Vše tak pro mě
bylo mnohem jednodušší.
Ačkoliv jsem přes rok bydlela na koleji, měla jsem přidělenou i svojí rodinu a
zůstávala jsem i u rodin svých kamarádů (hlavně na prázdniny). Prakticky všechny
tyto rodiny měly něco do činění s mojí školou. Jejich děti byly většinou mými
spoluţáky, ale na nový rok mě pozvala na hory i paní, která měla ve škole na
starosti zahraniční studenty. Všichni ke mně byli moc milí, a kdyţ jsem cokoliv
potřebovala, pomohli mi.
David
Bydlel jsem v Nashville v Tennessee, celkem ve třech různých rodinách.
Všichni se ke mně chovali výborně. Rozuměli jsme si, pomohlo také, ţe jsem se
s jejich dětmi kamarádil jiţ od začátku roku.
Benedikt
Škola mi poskytla ubytování na školní chlapecké koleji spolu s dalšími asi třiceti
převáţně zahraničními studenty.
Kdy se vám začalo stýskat po domově a po čem nejvíc? A jak jste trávil/a
večery a víkendy?
Veronika
Stesk přišel bezprostředně poté, co jsem opustila Cambridge a ocitla jsem se ve
svém pokoji na internátě. Aţ tam mi totiţ v plném rozsahu došlo, ţe od teď se budu
muset spolehnout převáţně na sebe. Nejvíc mi chyběla právě jistota a bezpečí
domova, blízkost lidí, které jsem znala. Hodně dlouho jsem s tím bojovala. Pak jsem
si ale našla kamarády a hlavně si mě našli moji opatrovníci (guardians), v podstatě
moje druhá rodina, takţe téměř veškerý stesk byl ten tam. Jistě, občas jsem
přemýšlela, co asi dělají doma (hlavně můj tehdy dvouletý bráška), ale podobné
myšlenky jsem zaháněla školní prací, takţe na ně nezbýval čas.
17
Během školního týdne jsem kaţdý večer trávila v knihovně, kde jsem dělala úkoly a
připravovala se na testy. Jednou za tři týdny jsme si s kamarádkami objednaly
v pátek místo večeře take-away a dívaly se v televizním pokoji na filmy. Víkendy
jsem trávila u svých guardians, kde jsem jezdila na koni, venčila psy, sledovala
televizi a hrála si s jejich vnoučaty. Asi tak tři týdny před závěrečnými zkouškami na
konci roku jsem však ´domů´ nejezdila a knihovna se stala mým celodenním
útočištěm.
Václav
Otázka stesku po domově zůstala nezodpovězena.
Ve škole byly obrovské moţnosti jak sportovního tak i kulturního vyţití a tak jsem po
povinné domácí přípravě vţdy navštívil jedno či více z těchto zařízení a za celý rok
jsem vyzkoušel velkou škálu všemoţných sportů, shlédl školní divadelní představení,
koncerty váţné a jazzové hudby a tak dále.
O volných víkendech si mne a jednoho německého spoluţáka k sobě brali naši
guardians, kteří byli velice hodní, paní výborně vařila, bydleli jsme na venkově ve
starém kamenném domě a oni nám vymýšleli pestrý program. Měl jsem se u nich
skoro jako doma a nejpřínosnější byla konverzace s nimi.
Sára
Naštěstí jsem netrpěla ţádným strašlivým steskem, hlavně díky tomu, ţe jsem měla
neustále nabitý program a dobře se bavila, rychle si našla kamarády a vůbec si tak
nepřipadala cizí. Myslím, ţe nejvíc se mi stýskalo po domově v prvním týdnu nebo
dvou, neţ jsem zjistila, s kým se mi dobře povídá, zvykla si na „dorm life―, přenesla
se přes neschopnost mnoha Američanů stolovat na úrovni.Všechno ale bylo tak
nové, vzrušující, ţe ani tohle počáteční období nebylo tak těţké. A potom asi trochu o
Vánocích, ale bylo to mnohem lepší, neţ jsem čekala. Na Silvestra se mi hodně
zastesklo po mých praţských kamarádech; popravdě řečeno jsem jejich
nepřítomnost nesla celkově hůře neţ nepřítomnost nejbliţší rodiny.  Někdy v únoru
jsem nastydla a zaţila několik nepříjemných dní, kdy mi nebylo moc dobře fyzicky,
nejradši bych byla doma s mamkou a pila čaj s českým medem a místo toho jsem
musela chodit do školy, psát spoustu esejí a brodit se v patnáctistupňovém mrazu
metrovou vrstvou sněhu; z toho jsem se ale rychle dostala a bylo zase dobře.
V týdnu jsme měli od půl osmé do půl desáté tzv. Study Hall, neboli jsme se učili a
dělali úkoly ve svých pokojích. Ven se chodilo vlastně jen o víkendu. Jak uţ jsem
říkala, vzhledem k poloze školy se nenašlo v okolí moc kulturního vyţití, takţe jsme
spíš odpočívali, hráli hry, chodili na procházky. Občas jsem víkendy trávila u
kamarádů. Nejraději vzpomínám na ty strávené u jedné kamarádky na farmě
s nádhernými slunnými pozemky...
Radek
Nejhorší období bylo prvních 14 dní, kdy jsem se otrkával na všech frontách (nové
prostředí, lidé, jazyk, školní rutina). Nejvíce se mi stýskalo po mém rodném městě a
jeho atmosféře.
Večery převáţně v různých společenských místnostech, případně na fotbale,
v posilovně, v bazénu. Na víkendy bylo skoro vţdy přehršle školou organizovaných
aktivit (např. paint-ball, návštěva lunaparku) za které moje škola platila.
18
Natálie
Na tyto otázky neodpověděla
Michal
Nikdy.
Večery děláním úkolů a playstation, o víkendech zápasy, párty a kultura v DC.
Jiří
Po domově se mi stýskalo asi jenom během druhého měsíce, protoţe internetová
komunikace stále nefungovala. Pak jsem si ale zvykl a stýskalo se mi vţdycky aţ
jenom pár dní před tím, neţ jsem měl jet domů na prázdniny.
Měli jsme školu i v sobotu, takţe mé víkendy byla pouze neděle. Většinou jsem vyuţil
školních prostor ke sportu anebo jsem jel do Edinburku. Večery jsem trávil buďto
s kamarády ve společenské místnosti nebo na pokoji přípravou na školu.
Eliška
Stýskat se mi začalo aţ po relativně dlouhé době, hlavně po takových malých věcech
jako českých vesničkách, hudbě a českém humoru a ironii. Snad asi po půl roce,
nebo ještě později.
Moje škola byla dost náročná, takţe jako většina ostatních exeterských studentů
jsem ve „volném― čase dělala úkoly. V sobotu dopoledne jsme se také učili,
odpoledne byla sportovní utkání, večer nějaká organizovaná zábava (to nebylo
povinné) a v neděli bývaly často aktivity s různými kluby (a opět příprava na hodiny
na pondělí). Kdyţ jsem ale nějaké volno měla, jela jsem někam na kole, na
nedalekou lezeckou stěnu, do Bostonu, vzdáleného asi jen 1,5 h vlakem nebo jsem
třeba byla s kamarády.
David
No, ţe by se mi nějak pořád stýskalo, to ne, spíš kdyţ jsem dostal e-mail od rodiny, či
mi zavolali přes skype, tak kdyţ jsem s nimi mluvil, tak jsem cítil trochu stesku. Jinak
se kolem mne toho dělo tolik, ţe jsem neměl čas myslet na domov.
Večery v týdnu -- záleţelo na tom, co jsem dělal odpoledne, pokud jsem měl trénink
tak jsem se vracel domů pozdě, tak na večeři, potom jsem se díval na televizi
s rodinou, dělal úkoly.
Kdyţ jsem neměl trénink, tak se chodilo na zápasy ostatních týmů a potom to
rozebrat do nějakého fast-foodu.Taky škola občas pořádala kulturní akce. Jeden
z mých kamarádů byl dobrý umělec-malíř, jezdil hodně po výstavách, občas se nás
dalo pár dohromady a jeli jsme s ním.
Večery o víkendu- na podzim byly kaţdý pátek večer zápasy amerického fotbalu,
potom byla většinou afterparty, předtím tail-gate.
Víkend- golf, plavání, zábava v parku (házeli jsme si občas s lakroskama, občas
s míčem na americký fotbal).V zimě to byl bowling, hodně často kino (americké
multiplexy se nedají srovnat s našimi).
Benedikt
Nejvíce se mi stýskalo asi před Velikonoci, kdy jsem doma nebyl tři měsíce v kuse.
Spíš neţ po domově jako takovém se mi stýskalo po kamarádech a oddychových
19
aktivitách, které jsem dělal v Praze, ale v Anglii se mi na ně nedostávalo času ani
příleţitostí.
Po večerech jsem většinou pracoval na věcech do školy, četl si nebo trávil čas
s kamarády ve společenských místnostech. Občas jsem chodil běhat nebo hrát na
různé nástroje do hudebních místností. Na většinu víkendů mimo zkouškové období
škola připravovala nějaký dobrovolný program pro studenty, kteří na koleji přes
víkend zůstávali. To byl například paintball nebo společný výlet do kina. K těmto
výletům jsem se několikrát připojil a jinak jsem trávil čas s přáteli vlastním
programem nebo jsem se učil.
Jak hodnotíte mentalitu Britů/Američanů - liší se hodně od té naší?
Veronika
Nevím, jestli jsem poznala dost lidí dost dobře na to, abych to mohla posoudit.
Podle mě se určitě liší v přístupu k lidem mého věku a celkovou uvolněností. Mimo
školu, kde všechno mělo svůj řád a pořádek, lidé kolem mě nic neplánovali. Jakákoli
akce byla naprosto spontánní a atmosféra uvolněná. Nad mnoha věcmi, nad nimiţ
my bychom se pohoršovali, oni mávnou rukou s tím, ţe je to poučení pro příště. Na
co jsem si ale musela zvyknout, byla jejich uzavřenost a to, ţe nikdy přímo neřeknou,
co si opravdu myslí. My Češi jsme přímočaří, u Angličanů člověk musí umět číst mezi
řádky.
Václav
Určité rozdíly tam jsou. Podle mého osobního názoru, který jsem si tak nějak
postupem času udělal, se většina Britů ráda sdruţuje, zvou se vzájemně na obědy,
čaje, večeře, pořádají samá barbecue a po dobu hodinové konverzace stihnou
probrat milióny témat. Také se mi zdálo, ţe více sportují, třeba i lidé středního věku a
senioři.
Na typického anglického gentlemana není těţké narazit, dveře vám podrţí kaţdý, na
vaši duševní pohodu se vás také optají pětkrát denně, ale to je asi tak všechno.
Alespoň tak je to u mladé generace. Takţe mi nepřišlo, ţe by byl nějaký veliký rozdíl
mezi slušně vychovanými lidmi u nás a v Británii.
Sára
Ano, liší se hodně. Na první pohled je vidět to pozitivní, tím myslím hlavně jejich
ochotu se neustále snaţit, nevzdávat to, vţdycky věřit v úspěch (někdy aţ trochu
naivně), povzbuzovat v kaţdé situaci, prostě nezdolný optimismus. Všude tak vládne
od prvního okamţiku příjemná, pozitivní atmosféra. Člověk má v Americe pocit, ţe
dokáţe cokoli ho napadne. Později mi začaly docházet některé drobnosti, které jsou
podle mne na škodu: Američané si na všechno udělají rychle, na základě pár
povrchních informací názor, který pak uţ nic nezmění, uţ se nesnaţí zjišťovat nic
dalšího, stojí si na svém někdy aţ moc paličatě a jednostranně. Hodně vyhranění
bývají například ve vztahu k vlastní zemi: jedni Ameriku naprosto nekriticky milují aţ
za hrob, v ţivotě z ní nevytáhli paty—proč taky, kdyţ tam všechno mají?—a na
ostatní země pohlíţejí s rozčilující blahosklonností (takových jsem naštěstí potkala
jen několik); druzí zas prohlašují, jak tuhle imperialistickou, hloupou, nekulturní zemi,
co jenom vraţdí Indiány a Vietnamce, nenávidí, jak se stydí za to, ţe jsou Američany,
jak chtějí ţít jedině v Evropě, případně jak vlastně jsou Indové nebo Irové a ne
20
Američané-jejich prarodiče přece přišli z úplně jiného kontinentu! Občas jsem se
neudrţela a trochu je mírnila, nic přece není takhle černobílé, ale moc si to myslím
nebrali. 
Radek
Mentalita Britů se nemůţe více lišit od té naší. Ve spoustě případů jsou to rozdíly
kladné pro Brity, ale jejich naivita občas nezná mezí. Ze začátku bylo těţké
proniknout do „jejich― komunity, takţe jsem byl převáţně se zahraničními studenty.
Ale s postupem času a mým větším zapojením do akcí školy (módní přehlídka, různé
koncerty, školní muzikál) jsem se skamarádil s většinou ročníku.
Natálie
V něčem jsou Britové opravdu fajn, nemají problém pomoci či poradit. Na druhou
stranu jsem se potýkala s jejich konzervatismem a lpěním na tradicích, zvláštní mi
třeba přišlo, ţe se mnou lidé mluvili raději o ničem (nebo o počasí) neţ vůbec.
Michal
Američané jsou velmi otevření, štědří, ale i povrchní.
Jiří
Myslím, ţe starší lidé jsou trochu jiní neţ Češi, ale nedokáţu přesně popsat jak.
Spoluţáci mi ale nepřipadali aţ tolik rozdílní.
Eliška
Řekla bych, ţe ano. Američani mi připadali otevřenější, vše vyjadřovali silnými
emocemi, ale zdálo se mi, ţe se tolik neumí smát sami sobě. Jsou také velice
organizovaní, a kdyţ se mají řídit pravidly, tak se jimi řídí. Velkou roli u nich hraje
individualismus.
David
Ano, velmi se liší. Američané jsou vesměs usměvaví, milí, přátelští lidé.
Benedikt
Mladí Britové se liší celkem značně. Jejich popkultura, např. styl hudby a oblékání se
velice liší od mého. Přijde mi, ţe se moji vrstevníci chovají mnohem dětinštěji.
Nepřemýšlí nad svojí budoucností a vzdělání nepřikládají dostatečnou váhu. Jsou
v mnoha ohledech nesamostatní.
Cestoval(a) jste po USA /GB? Jaké jsou vaše zkušenosti z cest?
Veronika
Dvě větší výpravy, které jsem podnikla během roku, byly do Londýna a do Yorku na
pobyty, pořádané HMC. Měla jsem z toho obavy, protoţe moje jediná samostatná
cesta v ČR byla z mojí vesnice do školy a zpět, takţe hlavně z londýnského metra
jsem byla celkem vyklepaná. Všechno ale probíhalo hladce a ještě k tomu se našla
spousta švarných jinochů, kteří mi pomáhali se zavazadlem do schodů. Vše je jasně
označeno a i kdyţ jsem náhodou nevěděla kudy kam, jakýkoli kolemjdoucí byl
ochotný mě správně nasměrovat.
21
Václav
Cestoval jsem převáţně na konci posledního semestru a snaţil jsem se poznat co
nejvíce anglických zákoutí. Problémy při cestování naštěstí nenastaly, to i díky
spolehlivé, leč drahé vlakové dopravě.
Sára
cestovala jsem po východním pobřeţí, na západ jsem se nakonec nedostala. I tak
mám ale krásné záţitky: New York je vţdycky vzrušující, spousta lidí, umění,
neuvěřitelná směsice kultur. Boston zas úplně jiný, klidnější, tradiční, starý (na
americké poměry). Nejdál jsem se dostala s jednou milou rodinou na Floridu, kde
jsme se úţasně vyřádili a poprvé v ţivotě jsem byla v březnu dohněda opálená
Zvláštní bylo, kdyţ jsme se vrátili z permanentních pětadvaceti stupňů a palem všude
kolem do Connecticutu, kde na zemi leţely zbytky sněhu. Nezapomenutelný byl
jeden z výletů do Washingtonu: letěla jsem ještě s několika spoluţačkami v zimě na
prodlouţený víkend, kromě nás čtyř ale v letadle nikdo nebyl: pro sněhovou bouři let
skoro zrušili a i tak se málokdo vůbec dostal na letiště v Hartfordu. Trochu jsme se
bály, ale nakonec letadélko vzlétlo, všechny jsme se v pořádku dostaly do D.C.
Radek
Ano, vyuţil jsem nabídky HMC na pobyt v Londýně a v Yorku, po kterém jsem si
ještě prázdniny v polovině trimestru prodlouţil s kamarádkami v Manchesteru.
Cestování vţdy bylo absolutně bez problému, pouze je dosti finančně náročné
(hlavně přesuny vlakem na delší vzdálenosti).
Natálie
V průběhu prázdnin uprostřed trimestru jsem viděla Wales, Manchester, York,
moţné bylo také navštívit Skotsko nebo Londýn. Organizace HMC mi byla velmi
nápomocná po finanční stránce, neboť jsem se vţdy potřebovala dopravit do Velké
Británie letadlem a to bych si bez finanční pomoci jinak nemohla dovolit. Prázdninové
pobyty jsem si hradila z kapesného, které nám organizace poskytla, ale jinak mi
pravda moc nezbylo. Cestování po Velké Británii je sice na naše poměry dost drahé,
kaţdopádně se však člověk nikdy neztratí. Například cestování vlakem je tam
opravdu takový malý luxus a všude se najde někdo, kdo vám poradí, kdyţ se
dostanete do úzkých.
Michal
O Vánocích jsem navštívil svoje příbuzné ve Wisconsinu, o Velikonocích jsem jel do
New Yorku.
Jiří
Ano, navštívil jsem Wales, kde jsem strávil své první prázdniny ve VB. Vyuţil jsem
nabídku HMC a jel k paní Beedley. Tento výlet se mi moc líbil, ale zjistil jsem, jak
moc se vyplatí koupit si kartu British railcard a zajistit si jízdenku předem. Dále jsem
cestoval v okolí Edinburku a do Glasgow. Tyto výlety byly většinou organizované
školou, a často se týkaly studia. V rámci Duke of Edinburgh jsem také navštívil hory
na hranicích Skotska a Anglie a ostrov Isle of Mull.
22
Eliška
Moţností cestovat jsem bohuţel nenašla mnoho, ale dostala jsem se třeba do New
Yorku, Washingtonu, Bostonu nebo na hory v mém státě – New Hampshire.
Velmi mě zaujal Washington, přestoţe velká města běţně nemám ráda. Docela mě
pobavilo a zarazilo, kdyţ jsem zjistila, ţe na autobusových zastávkách nemají jízdní
řády.
David
Ano, byl jsem v Kentucky-navštívil jsem Keenlandske dostihové závodiště,
v Chicagu jsem viděl dvě divadelní hry a Blue Man Group a prohlédl si
město.Tennessee jsem procestoval celé. Také jsem byl s kamarády na Floridě.
Zkušenosti z cest jsou dobré, zejména z Floridy, byla to legrace, pláţ téměř
liduprázdná, slunce, super lidi, prostě skvělé.
Benedikt
V říjnu jsem se připojil k výletu organizovanému HMC do Londýna, se kterým jsem
byl nadmíru spokojen. Potkali jsme se tam s ostatními českými studenty a po prvních
dvou měsících jsme si popovídali o svých záţitcích. V únoru jsem jel o prázdninách
na čtyři dny na výlet se svou třídou zeměpisu do Devonu na jihu Anglie, coţ bylo
velice poučně a zajímavé, a odtud jsem přejel Anglii do Liverpoolu, kde jsem se
svým slovenským kamarádem strávil zbytek týdenních prázdnin. Cestování v Anglii
rozhodně doporučuji, ale je třeba vše dobře naplánovat a hlavně koupit si lístky na
vlak předem, protoţe se to výrazně odrazí v ceně. Po skončení školního roku jsem
jel na stipendijní výlet organizovaný nadací Wilderness Foundation UK. Byl to
naučný výlet do divočiny s tématem udrţitelnosti a dopadu lidské činnosti na ţivotní
prostředí. Skotsko mě naprosto fascinovalo! Ţivot na vlastní pěst byl pro mne velice
drahý, ale kaţdopádně cestování doporučuji!
Byl(a) jste tam nemocný(á) - a jaké to bylo? A zažil/a jste někdy pocit
nebezpečí?
Veronika
Spíše neţ nemocná jsem tam měla celkem dost menších úrazů. Jednou jsem ale
dostala kašel, teploty a bolesti hlavy. Zatímco u nás by s tím člověk leţel týden
v posteli, tam jsem dostala Paracetamol (coţ je všelék, obdoba našeho Paralenu, jen
s širším záběrem pouţití – na chřipku, bolesti břicha, hlavy, otoky atd. prostě
nafasujete Paracetamol) a normálně jsem chodila do školy. Coţ je nejspíš dobrý
přístup, protoţe to zabrání simulaci, na druhou stranu je to nepříjemné, pokud se
člověk opravdu necítí dobře. Prostě dostane Paracetamol a fungujete normálně dál.
Ne, na mojí škole jsem si spíše občas připadala jako dobrovolný vězeň. Platila přísná
pravidla vycházení, pokud jsme někam šly, musely jsme dát vedoucím internátu
(House Mother nebo House Parents) vědět kam jdeme, s kým a za jak dlouho se
vrátíme. Vycházky do města v jiném neţ školou povoleném čase musely být
schváleny přímo House Parents, na jakoukoli jinou aktivitu mimo školu (přespání u
kamarádky nebo v mém případě např. jízda na koni) jsem musela mít písemné
svolení rodičů. V podstatě nikdy jsem nebyla sama déle neţ hodinu, pokud jsem byla
mimo školní areál, takţe jsem naštěstí ani neměla příleţitost se nebezpečí vystavit.
23
Václav
Musím zaklepat, nebyl!
To je druhá věc, která mě minula, za coţ jsem vděčný!
Sára
Nikdy jsem nezůstala v posteli, jen jednou v zimě jsem nastydla a to moc příjemné
nebylo. Podobně se v tu dobu nachladila celá škola, takţe se to nebralo moc váţně,
Američané beztak všechno léčí Ibalginem. Měla jsem trochu pocit, ţe nikoho moc
nezajímá, jestli je mi špatně, ale moc jsem se tím nezabývala, nebyl čas a mě nebylo
nic strašného, spíš jsem byla hodně unavená, navíc zima uţ začínala být trochu moc
dlouhá, takţe se to trochu projevilo na psychice (navíc ve škole panovala deprese,
protoţe vyšlo najevo, ţe spousta velmi oblíbených učitelů bude muset odejít: finanční
krize měla dopad i tady). Kdybych byla opravdu nemocná, jsem si jistá, ţe některá
spřátelená rodina by se o mne postarala, vţdycky nabízeli pomoc, kdybych někdy
potřebovala na chvíli pryč ze školy...
Ne, to se nestalo. Američané jsou bezpečností posedlí.
Radek
Mimo menšího nachlazení jsem neměl sebemenší problémy. Všechny chřipky jsem
si naštěstí vybral vţdy o prázdninách. Sluţeb školního doktora jsem tudíţ nevyuţil,
ale nemá nejlepší pověst ani v rámci školy – všechno se léčí Paracetamolem
(anglická verze Paralenu) a kontrola léků je přehnaná (nucená registrace všech léků
přivezených s sebou, kterou jsem bojkotoval).
Aţ na časté poţární cvičení ne. O bezpečnost studentů je perfektně postaráno a
mimo školní pozemky jsem nezaţil jakýkoliv incident – jen jsem o pár slyšel ze
školních drbů.
Natálie
Jsou docela nekompromisní, do školy se chodí i s antibiotiky a jen tak něco pro ně
není opravdová nemoc. Já jsem si dokonce zlomila koncem školního roku ruku, tam
se mi však dostalo dobré lékařské péče a nebyl ţádný problém ani s pojištěním.
Michal
Náběh na zápal plic - v listopadu, zpřetrhané vazy v kotníku – leden aţ březen.
Pocit nebezpečí jsem zaţil, kdyţ jsem se zápalem plic čekal tři hodiny na
praktického doktora.
Jiří
Za celý rok jsem byl pouze dvakrát nemocný a jednou zraněný. Dohromady jsem ve
škole zameškal tři dny. Dva dny jsem kvůli plnému stavu San centra strávil na pokoji,
kam mne často chodili kontrolovat. Jeden den jsem strávil v San centru, které je
velmi dobře zařízené. Při rugby jsem také dostal ránu do obličeje a okamţitě mě
odvezli do nemocnice s podezřením na částečně vykloubenou čelist, ale ukázalo se,
ţe je pouze naraţená.
Ne, za celý rok jsem se ani jednou necítil ohroţen.
24
Eliška
Nebyla jsem přímo nemocná. Jen jednou mi nebylo dobře, tak jsem strávila dvě noci
ve školním zdravotním středisku. Nechali mě tam vyspat, donesli mi něco k jídlu, ale
ţádné zvláštní záţitky odtud nemám.
Trochu nepříjemný pocit jsem snad měla, kdyţ jsme jeli do NYC, přičemţ asi čtyři
dny předtím jsem ve zprávách slyšela, ţe se tam zase měly chystat nějaké
teroristické útoky.
Asi ještě nějaké situace byly, ale nebylo to nic váţného. V Exeteru jsem se cítila
velice bezpečně.
David
Ano, měl jsem nějakou virózu, vzal jsem si jejich Paralen a vyleţel jsem se.
Ne.
Benedikt
Měl jsem jednou chřipku a jinak jsem nijak nemocný nebyl. Lékařská péče ve škole
byla příšerná, takţe jsem se nakonec stejně léčil sám.
Ne.
Měl(a) jste s kým promluvit česky?
Veronika
Na mojí škole byl jen jeden Slovák, se kterým jsem se viděla padesát minut týdně na
hodině, takţe s tím jsem toho moc v mém rodném jazyce nenamluvila. Ve škole jsem
byla nucená mluvit jen anglicky, převáţně s rodilými mluvčími, coţ výrazně zlepšilo
moji angličtinu. Jen kdyţ jsem přijela na víkend k mým guardians, často jsem se
dostávala do styku s českou au-pair jejich prostřední dcery a bylo příjemné přepnout
do češtiny aspoň na hodinu dvě.
Václav
Jak jsem jiţ psal, na škole byl učitel, český nadšenec, který si zamiloval českého
skladatele Jana Dismase Zelenku, Českou republiku měl projetou kříţem kráţem a
dokonce se sám učil česky, coţ mi dalo moţnost pomoci mu se zdokonalit, sám si
trochu popovídat česky a zasmát se jeho roztomilým chybám.
Sára
Kromě hovorů s rodinou a kamarády přes Skype ne. Dvakrát nebo třikrát jsem úplnou
náhodou potkala nějaké Čechy, jednou v zimě jsme si dali s Kryštofem sraz v New
Yorku, ale jinak jsem mluvila pouze anglicky.
Radek
Naštěstí jsem na škole měl dalšího studenta z programu HMC a to Slováka. Takţe
jsem češtinu udrţoval, ale on mi samozřejmě odpovídal slovensky. Také na školu
přijel asi dvakrát Jakub Habarta, bývalý student Culford School. Navíc stále udrţuji
pravidelný kontakt s rodiči přes Skype, takţe aţ na občasné potíţe s překladem
anglických názvů nebyl s češtinou problém.
25
Natálie
Moţnost mluvit česky nekomentuje.
Michal
S jednou slečnou - stipendistkou se Slovenska, která studovala ve Washingtonu.
Jiří
Ano, o dva ročníky níţe studovala dívka z České republiky. Moje tutorka mě
poţádala, abych s ní čas od času promluvil, aby se necítila úplně sama.
Eliška
Ve škole učila paní původem Češka. Doprovázela nás ve sboru na klavír, tak jsem
měla čas od času příleţitost s ní promluvit. Většinou jsme ale neměli skoro ţádný
čas.
Zjistila jsem, ţe v mé bance pracuje jedna Slovenka, tak jsem měla na koho česky
aspoň promluvit, kdyţ jsem tam šla něco vyřídit.
Také se ode mě jedna kamarádka česky učila.
Jinak jen s rodiči, sestrou a dvěma nejlepšími kamarády z Čech přes internet.
David
Ano, mohl jsem zavolat přes Skype, coţ jsem za celý pobyt udělal asi osmkrát.
Benedikt
V mém ročníku byl jeden Slovák , také stipendista HMC, takţe jsme měli moţnost
spolu mluvit, byť jsme se – hlavně na začátku – snaţili mluvit anglicky, abychom se
co nejvíce naučili. Ke konci školního roku mi ale přišlo docela vhod, ţe si můţu občas
s někým popovídat česky.
Hlavní přínos ze studijního pobytu?
Veronika
To by byl dlouhý seznam a mám dojem, ţe valnou většinu budu schopná docenit aţ
s delším časovým odstupem. Teď si velmi váţím hlavně lidí, které jsem měla
příleţitost poznat, ať uţ z Anglie (hlavně tedy moje guardians, pár kamarádek a
některé z učitelů) nebo z České republiky (naše česko-slovenská HMC parta byla
plná skvělých lidí, se kterými bych ráda zůstala v kontaktu). Celý rok jsem získávala
informace a zkušenosti, díky nimţ nyní na spoustu věcí nahlíţím jinak, neţ kdybych
do Anglie neodjela. V neposlední řadě se mi tímto rokem otevřelo nepřeberné
mnoţství moţností pro následující studia, kterých, doufám, budu schopná vyuţít.
Václav
Jednoznačně zvýšení sebejistoty s angličtinou! Za to jsem velice vděčný a rád!
Sára
Důvěra v to, ţe se dokáţu o sebe postarat, ţe se dokáţu dohodnout s cizími lidmi,
samozřejmě angličtina. Spousta nových kamarádů a kontaktů. Víra v to, ţe opravdu
26
„všechno jde, kdyţ se chce― (neoficiální, ale o to platnější národní heslo Američanů).
Záţitky na celý ţivot...
Radek
Osamostatnění se, změna pohledu na svět (radikální rozšíření obzorů a změna
názoru na ţivot), navázání nových kontaktů s mladými lidmi z celého světa a různých
kultur.
Natálie
Pobyt mi rozhodně dal nový pohled na školní systém, náš i jiné, a ukázal, co to je
samostatnost a zodpovědnost, kdyţ člověk opravdu nedostane to, co si nezaslouţí
nebo se o to sám nepostará. Co se týče zlepšení v jazyce, tam je jasné, ţe pokrok je
určitě znát. Je také skvělé, ţe mám teď známé po celém světě, a kdyţ se kdekoli
vyskytnu, vím, ţe někde poblíţ mám určitě známou tvář a někoho, kdo mi pomůţe či
poradí.
Pro mě byl rok v zahraničí skvělou zkušeností, ale domov a kamarády jsem si sebou
vzít nemohla a to bylo také to, co mi nejvíce chybělo.
Michal
Určitě velká ţivotní zkušenost a poznání pro nás neskutečného prostředí.
Jiří
Nekomentuje.
Eliška
Jistě to byla neocenitelná zkušenost! Mám pocit větší samostatnosti, lepší orientace
v neznámém prostředí, snadnějšího navazování kontaktu s cizími lidmi, větší
rozhodnosti a jisté sebedůvěry. Třeba jen v určitých směrech, ale rozdíl je to
nepochybně velký.
Americké prostředí, odlišné od toho, kde jsem do té doby ţila, ještě obohacené o
různé kultury ostatních zahraničních studentů, mi dost otevřelo oči a ukázalo spoustu
moţností, jaké člověk v ţivotě má.
Také si myslím, ţe o něčem jen slyšet je naprosto jiné, neţ to zaţít. Proto si myslím,
ţe, aby člověk zemi poznal, musí tam alespoň chvíli pobýt.
David
Asi zkušenosti. Američani mě naučili, ţe kdyţ se člověk snaţí, vloţí do dosaţení
daného cíle všechno, pak je neúspěch téměř nemoţný. Důleţitá je píle, odhodlanost.
A taky být milý na ostatní, úsměv ještě nikoho nezabil.
Benedikt
Nejvíce oceňuji to, ţe jsem se opravdu naučil být samostatný a domluvit si věci, které
potřebuji, sám. Všeho, co jsem se v Anglii naučil, si velice cením, protoţe mi přijde,
ţe to jsou vědomosti celkem jiného druhu, neţ ty, které bych se ve stejných
předmětech naučil u nás.
27
Studium po prázdninách, na jakou školu nastupujete? A jaké máte plány do
budoucna?
Veronika
Na začátku září znovu odlétám do Anglie. S ředitelem Bromsgove School jsem si
promluvila o moţnosti pokračovat na této škole, bylo mi nabídnuto stipendium na
další rok spolu s funkcí House Monitor, kterou jsem ráda přijala.
Příští rok bych chtěla dodělat A levels z francouzštiny, businessu a ekonomiky,
dostat se na univerzitu a studovat mezinárodní obchod s francouzštinou. Mé studium
na anglické univerzitě bude ovšem podmíněno získáním stipendia a dalších
prostředků k pokrytí nákladů na ubytování a na ostatní výdaje. V současné době tedy
sháním tuto finanční pomoc. Pokud se mi nepodaří ji získat, vrátím se do České
republiky, dodělám si nostrifikační zkoušku a půjdu na českou vysokou školu.
Václav
Vrátil jsem se zpět do Gymnázia Pierra de Coubertina v Táboře, kde budu
pokračovat ve třetím ročníku.
Sára
Právě skládám poslední srovnávací zkoušky (také zajímavá zkušenost typu „co tě
nezabije, to tě posílí―), abych se mohla vrátit do své třídy, oktávy, na hudební větvi
Gymnázia Jana Nerudy v Praze.
Budu se hlásit na několik vysokých škol v Praze i v Americe, zvaţuji i přihlášky do
Anglie. Zajímají mě mezinárodní vztahy a hispanistika, ale nemám přesně
naplánovanou budoucnost, hodně se odvine od toho, na kterou školu nakonec půjdu.
Radek
Pokračuji ve studiu na Culford School (plné studium mi bylo štědře školou
prodlouţeno, i kdyţ jiţ neplatí ţádné další výdaje).
Přemýšlím o studiu vysoké školy ve Velké Británii, jelikoţ jsem našel perfektní kurz
ušitý mě na míru na University of Leeds. A to New Media (komerční vyuţití webových
stránek pro budoucnost, jejich návrh a realizace). Pokud se mi podaří získat
dostatečnou finanční podporu od britské vlády a samozřejmě uspěji v konkurenci,
nejspíše se pro tuto variantu rozhodnu. Také se budu hlásit na University of West
Anglia v Boltonu.
Natálie
Nyní plánuji dokončit středoškolské vzdělání na gymnáziu v Praze a poté určitě
vysokoškolské studium. Vţdy se však ráda, alespoň ve vzpomínkách, vrátím na
ostrůvek uprostřed moře, kde jsem zaţila něco naprosto výjimečného a
neopakovatelného.
Michal
Gymnázium Český Krumlov, 4.ročník.
Já chci čapku mít čapku s bambulí
28
Jiří
Bylo mi nabídnuto stipendium na další rok, které jsem se s potěšením rozhodl
přijmout, protoţe jsem po zkušenostech z letoška, kdy jsem se během prázdnin
snaţil průběţně dodělávat třeťák, nestál o to nastoupit zpět na původní gymnázium.
Můj profesor fyziky na Lorettu a někteří další profesoři také, mi neustále doporučují
přihlásit se na Oxford nebo na Cambridge, tak jsem se rozhodl, ţe pokud budou mé
výsledky dostatečné, pokusím se přihlásit na inţenýrství na Cambridge. Mezi další
moţnosti jsem zahrnul Edinburskou universitu a o dalších se ještě musím
rozhodnout. Jsem ale rozhodnutý před návratem domů zkusit podat přihlášky na
britské university.
Eliška
Ještě rok musím dokončit na svém osmiletém gymnáziu. Stále se rozhoduji, jestli
zůstat na vysokou školu v ČR, vrátit se do USA, nebo se přihlásit na školu někde
jinde v Evropě (nejspíš v Británii, nebo ve Skandinávii). Zvaţuji všechny moţnosti.
Ráda bych se věnovala nějaké kombinaci environmentalistiky a geografie. Případně
bych se to pokusila spojit s jazyky.
David
Klasické gymnázium Modřany, do oktávy.
Studium medicíny, chci se přestěhovat do USA.
Závěrem bych chtěl dodat, ţe minulý rok, který jsem strávil v USA, byl doposavad
nejlepším obdobím mého ţivota. Děkuji OSF a ASSISTu za vše co pro mne udělali.
Benedikt
Mám to štěstí, ţe mi New Hall School nabídla prodlouţení 100% stipendia i na příští
rok a to i s 500 librami kapesného, takţe příští rok dokončím v Anglii A-level a budu
se tam také hlásit na univerzitu, na studium zeměpisu.
Také doufám, ţe přes příští letní prázdniny budu mít moţnost dodělat českou
maturitu.
Výhledově bych si chtěl udělat kurz PGCE (učitelské minimum), jet přes VAE Kenya
učit alespoň na půl roku do Keni angličtinu. A pokud přemýšlím hodně do budoucna,
chtěl bych se pokusit o změnu a modernizaci českého školství a to zejména v oblasti
výuky zeměpisu a jazyků. .
29