60 let od likvidace Řeckokatolické církve

60 let od likvidace Řeckokatolické církve
Letos si připomínáme 60 let
od likvidace Řeckokatolické církve
při této příležitosti přetiskujeme
kapitolu Prešovský lžisobor ze
separátně vydané části Likvidace
Řeckokatolické církve. Zájemci
o více informací si tuto vysoce
fundovanou stať mohou objednat
za zvýhodněnou cenu 60,- Kč do
vyčerpání zásob na e-mailové
adrese [email protected].
Prešovský lžisobor
„Velký sobor“ se i navzdory neúspěchu „malého soboru“
konal, jak bylo dohodnuto, dne 28. dubna 1950. S církevním
shromážděním řeckokatolické církve, za který byl vydáván,
neměl však nic společného. Církev ho nesvolala, dva její biskupové byli blokováni Státní bezpečností, a ti, kdo na „soboru“
jménem církve vystupovali, k tomu neměli oprávnění. O skutečné povaze tohoto snad největšího podvodu padesátých let
svědčí tajná zpráva pracovníka Státního úřadu pro věci církevní
V. Ekarta. Mířila do Prahy a informovala o okolnostech, jež se
seběhly kolem „soboru“.
Podle této zprávy se v předvečer „soboru“ konala v budově
prešovského krajského výboru KSS celonoční porada jeho skutečných organizátorů, tedy zástupců KSS a státní správy košického a prešovského kraje, pracovníků SÚC z Prahy a SIÚC z Bratislavy. Přítomni byli také krajští soudruzi, velitelé StB a SNB,
s nimiž byla probrána bezpečnostní opatření ve městě, v sále Černého
orla, kde se soubor měl konat, bezpečnostní opatření v katedrále,
konečně pak na biskupském úřadě, že Gojdič bude vyzván k jeho opuštění. Nato byl sestavován program soboru, učiněna rozhodnutí o jeho
řízení a politickém zabezpečení a načrtnut plán postupu v katedrále.
Ukázalo se, že soudruzi na východním Slovensku neměli akci řádně
zabezpečenou, obzvláště, že neměli zajištěnou vedoucí skupinu duchovních, která by akci provedla. Dále bylo rozhodnuto, že do Prešova
bude mobilizováno 3000 soudruhů ze širokého okolí, byla určena
seřadiště a hodiny nástupu, také soudruh, který bude z okresního
sekretariátu strany masy dirigovat. (…) Bylo rozhodnuto, kteří kněží
vystoupí v diskusi, kteří přivítají biskupa Dechtereva v katedrále a
kteří
kněží
budou
členy
předsednictva
a
návrhové
komise.
Shromáždění projednalo také dokumenty, které na „soboru“
měly být přijaty – usnesení, manifest a pozdravné telegramy.
Rozhodlo také, kam bude „přesídlen“ biskup Gojdič.
O samotném „soboru“ říká Ekartova zpráva toto: Zúčastnilo
se ho 820 delegátů, mezi nimi 73 duchovních. Během jednání
přicházeli do sálu jako věřící mobilizovaní soudruzi a soudružky, takže
ke konci jednání bylo v sále více než 2000 lidí. (…) Diskusní projevy
kněží (Slováků i Ukrajinců) i laiků se vesměs shodovaly v tom, že je
potřebí skončit s unií a vrátit se do pravoslavné církve. Zdůvodnění
bylo jednak historické, jednak politické z dnešních poměrů. Ostře byl
odsuzován Vatikán a církevní hierarchie. Všechny projevy vyzívaly
pro budování socialismu a zajištění míru. Na církevní shromáždění
byly projevy až příliš politického rázu. (Sic!)
Zpráva pokračuje: Zrušení unie bylo odhlasováno jednomyslně
ve 12.50 hod. Ve stejnou dobu bylo provedeno převzetí biskupského
úřadu zástupci KNV a přesídlení biskupa Gojdiče. Ze soboru byla
vyslána delegace pro biskupa Dechtereva a shromáždění v čele s duchoventstvem se průvodem odebralo do katedrály. Cesta byla vroubena
přivolanými soudruhy, okolí katedrály bylo jimi hustě obsazeno. Celkem bylo v Prešově asi 4000 lidí kromě delegátů. U vchodu do chrámu
řeckokatolické duchovenstvo přijalo biskupa Děchtěrjeva a katedrálu
mu předalo. Následovala bohoslužba, kterou v doprovodu dvou
řeckokatolických duchovních vykonal biskup. Poté se do katedrály dostavil exarcha Jelevferij, „náhodou“ už od předchozího
dne pobýval v Prešově. Byli mu představeni uniatští duchovní,
kteří přešli k pravoslaví.
P. Marián Potaš, OSBM zaznamenal stejnou událost ve své
knize vzpomínek na dnes již blahoslaveného biskupa Gojdiče
takto: Ve velkém sálu hotelu, kam pouštěli zvané, čekalo nedobrovolné
manifestanty-řeckokatolíky nepříjemné překvapení. Užaslí viděli nečekanou výzdobu: na čelné stěně za předsednictvem velký kříž v tvaru
užitém u pravoslavných, portréty moskevského patriarchy Alexeje a
jeho exarchy Jelevferije, metropolity pražského a celého československa,
v průčelí prvního předsednického stolu transparenty s údajnými slovy
sv. Metoděje „Slované, bojte se Říma“ a s citátem z Písma svatého;
naproti, na zadním balkonu visely podobizny Stalina Gottwalda a
transparenty s hesly lemovaly i boční balkony. Za předsednickým
stolem seděli představitelé světské moci a komunistické strany,
mezi nimi i několik ruských nacionalistů, kteří donedávna toužili
po obnově hegemonie carského Ruska, a nyní se museli spokojit aspoň
vítězstvím pravoslaví v jeho bezbožném vydání.
Potaš dále píše, že všechny projevy a diskusní příspěvky,
které na „soboru“ zazněly, „odhalovaly“ Řím jako největšího
nepřítele všeho pokroku, líčily unii jako jařmo navlečené
Římem a glorifikovaly „vlastenecké pravoslaví“. Po projevech
byla zvolena tříčlená návrhová komise, která měla sestavit usnesení
a manifest. Její předsedou se stal dr. Rohaľ-Iľkiv, jenž, div se světe, už
za nějakých deset minut přinesl návrh usnesení a mnohastránkový
manifest, a slavnostně je přečetl. Jejich podstatou bylo:
- Zrušit ustanovení užhorodské unie z roku 1646.
- Zlikvidovat unii v ČSR, přerušit svazek s Římem a vrátit se k pravoslavné víře.
- Požádat Alexeje, patriarchu Moskvy a celé Rusi, o přijetí do jeho
církevní jurisdikce
- Vzhledem k tomu, že unie s Římem je v ČSR zrušena a přestala zde
existovat řeckokatolická církev, její členové, laici i duchovenstvo, spolu „s
farními budovami a kostely patří ode dnešního dne“ pravoslavné církvi.
Dalo by se očekávat – pokračuje Potaš –, že o návrzích tak závažných dokumentů, jakými byly usnesení a manifest, se rozpřede rozsáhlá diskuse. Nekonala se však žádná a shromáždění schválilo dokumenty aklamací. Parodie na církevní sněm skončila zazpíváním československé státní hymny. Tedy takový to byl „sobor“! Kratší
(trval jen dvě hodiny), podlejší a lživější si snad ani nelze představit.
Také převzetí katedrály neproběhlo tak bezproblémově, jak
to líčí Ekart. Podle Potaše se odehrálo takto: Delegáti odpadlíků
se vypravili k biskupu Gojdičovi a dožadovali se, aby jim vydal
klíče od katedrálního chrámu. Biskup se jim pokoušel vysvětlit,
laskavě, jak bylo jeho zvykem, že podle kanonického práva to
není možné. Současně je ale také upozornil: A vy, pánové, kteří jste
z mého ovčince, dobře si uvědomte, že každé násilí spáchané na majetku
a osobě biskupa anebo jiného duchovního přivolává na sebe vyloučení
z církve, exkomunikaci. Dav shromážděný před katedrálou
mezitím už krumpáči a sekerami vylomil chrámové dveře.
Přibližně ve stejné chvíli už StB odvážela vladyku Gojdiče
s jeho sestrou Ilonou, která mu vedla domácnost, do internace.
Přes měsíc strávili pod „ochranou“ StB v poměrně volné izolaci
v Slívikově vile v tatranské osadě Štrbské Pleso. V polovině června byl pan biskup (sestra mohla odejít domů) převezen do internačního tábora (bývalého františkánského kláštera) v Báči, kde
už byli v rámci akce „K“ internováni řeholníci a nejnověji i mnozí
řeckokatoličtí duchovní, včetně pomocného biskupa Vasiľa
Hopka. Formálně byl biskup Gojdič zatčen 16. června 1950.