rahova flash art review / cz / en

Komentáře

Transkript

rahova flash art review / cz / en
The installation by David Možný is divided into two spaces. In one room, an “endless” chain of
mailboxes is stretching along the walls under the blinking light bulbs, creating a dark, post-apocalyptic
atmosphere. A sight familiar to visitors of blocks of flats across (especially post-communist) Europe,
representing the first step towards the privacy of the inhabitants as well as an image of absolute
anonymity dominating the housing estate area. The mailbox module is as interchangeable as the
individual inhabitants, especially in case of the Rahova housing estate in Bucharest housing 200 000
people. The core of the installation is situated in the next room, consisting in a video projection
accompanied by Michal Mariánek’s music. Based on the visual characteristics of prefabricated concrete
houses as dictated by the requirement of the radical rationalization of production, Možný’s animation
decomposes their structure to the individual modules which become autonomous, as if spontaneously
producing new images. Možný used a software commonly employed by authors of computer games to
make his video. Frequently employed by programmers to create a maximum sense of illusion, this tool
gave birth to a form fitting the Baudrillardian vision of sign hypertely. Though the disintegrating and “reforming” structures seem quite mimetic on the surface, even assuming a social documentary character
(with the individual panels displaying details such as home-furnished satellite dishes and airconditioners), the very programming code they are subordinate to creates a sense of virtuality und
unreality of the seen. In his commentary on the exhibition, Možný mentions his inspiration by the term of
“limbo” as a certain interspace which is hard to comprehend conceptually. The term clearly epitomizes
the viewer’s aesthetic experience which cannot be easily anchored in either of the suggested points of
view – the critical one, clinging to the image details as signs of reality, nor the one that lets itself be
carried away by the suggestive flow of the images of the virtual world.
Jan Zálešák, Flash Art
Instalaci Davida Možného Rahova tvoří dva základní prostory. V první místnosti se pod poblikávajícími
žárovkami navozujícími temnou, až postapokaliptickou atmosféru táhne dokola „nekonečný“ pás
poštovních schránek. Známý dojem čekající návštěvníky panelových domů po celé Evropě (té
postkomunistické zvláště) – první krok k soukromí obyvatel domu a zároveň obraz naprosté anonymity
vládnoucí v prostoru sídliště. Modul schránky je stejně zaměnitelný jako jednotliví lidé, zvlášť pokud se
jedná o téměř dvousettisícový kolos, jakým je sídliště Rahova v Bukurešti. Jádrem instalace je
videoprojekce v druhé místnosti, doplněná hudbou Michala Mariánka. Možný vyšel z vizuální
charakteristiky panelových domů – jejich racionální skladba, vycházející z požadavků radikální
racionalizace výroby, se v animaci rozkládá na jednotlivé moduly, které se osamostatňují a jakoby
samovolně dávají vzniknout novým obrazům. Autor při tvorbě videa využíval software, s kterým běžně
pracují tvůrci počítačových her. Nástroj, s jehož pomocí programátoři obvykle usilují o maximální
možnou iluzivnost, dal vzniknout tvaru, který dobře zapadá do Baudrillardovské vize znakové hypertelie.
Rozpadající se a „re-formující“ se struktury jsou sice na povrchu zcela mimetické a až sociálně
dokumentární (na jednotlivých panelech můžeme vidět detaily, jako jsou podomácku připojené satelitní
antény a klimatizace), v samotném programovém kódu, jemuž podléhají, je ale ukryt zdroj pocitu
virtuality a nereálnosti viděného. Možný ve svém komentáři k výstavě zmiňuje inspiraci pojmem „limbo“
(předpeklí) jako určitého konceptuálně těžko uchopitelného meziprostoru. Tento pojem velmi dobře
vystihuje divákovu estetickou zkušenost, která nemůže jednoduše zakotvit v jednom z nabízejících se
pólů pohledu – kritickém a ulpívajícím na detailech obrazů jako znacích skutečnosti a tom, který se
pouze nechává nést sugestivním proudem obrazů virtuálního světa.
Jan Zálešák, Flash Art