Haile Gebrselassie je usměvavý zabiják

Haile Gebrselassie je usměvavý zabiják,
který vybíhá vždy po páté
Pro některé je největším vytrvalcem všech dob. Haile Gebrselassie k tomu může dodat
poznámku, že je to hlavně díky tomu, jak chodil poctivě do školy. Vlastně běhal. V tom to
totiž bylo.
Když občas čtete chytré rady, pod jakým úhlem máte mít ohnuté paže, abyste byli dobří,
vzpomeňte si na něj. Haile levou ruku vůbec nemá podle předpisu. Jako kdyby ji měl kdysi
zlomenou a nějak špatně mu srostla. Ta škola s tím souvisí.
Jako Zátopek běhal v kanadách, on běhal s učebnicemi v levé ruce. A navíc neuvěřitelné
štreky.
Každé ráno deset kilometrů tam, každé odpoledne deset kilometrů zpátky. V nadmořské
výšce dva a půl tisíce metrů. Ale ještě horší to bylo, když začal belg nebo meher, jak se v
amharštině říká období dešťů v centrální Etiopii. Belg je na jaře a netrvá nijak dlouho, tak asi
měsíc, zatímco během meheru prší od června až do konce září. Kvůli nim měl Haile zostřený
trénink. Aby byl včas ve škole, musel běžet rychleji, protože měl v cestě řeku, která se po
lijácích rozvodňovala. Musel pobíhat po břehu nahoru a dolů, aby našel vhodný brod,
protože most tam neexistoval. Tím ztrácel čas, a tak musel víc máknout. A k tomu pořád ty
knížky v ruce.
I když bůhví, jak to s nimi bylo. Když mu před časem britští novináři položili opravdu chytrou
otázku, zda je podle něj lepší státní škola, nebo soukromá, odpověděl: "Když jsem byl
školákem, sto se nás muselo dělit o čtyři knížky." Třeba nosil všechny čtyři on, protože byl
nejrychlejší.
Ale vlastně je to jedno. Kdybyste tak běhali od šesti let den co den i bez knížek, navíc v
nadmořské výšce dva a půl kilometru, také byste měli natrénováno. A nezáleželo by na tom,
že vaše levá ruka není zrovna stylová.
Třeba by vám potom taky říkali Usměvavý zabiják jako jemu.
Při prvních závodech se mu smáli. Ale jen chvíli
Vytrvalci nejsou baviči jako Usain Bolt. V obličejích mají zaříznutou dřinu. Ale Haile
Gebrselassie se dokáže křenit jako kluk. Přátelsky a bezelstně. Proto ta první půlka přezdívky.
Ta druhá je jasná. Zabíjí obvykle naděje všech, kdo s ním běží a chtějí ho porazit. Keňan Paul
Tergat o tom ví své své.
Olympiáda v Sydney, rok 2000, dvě stě padesát metrů před cílem závodu na deset kilometrů.
Tergat se najednou urve, přeskočí jako kůzle z vnitřní dráhy do vnějšku a vystřelí
sprinterským tempem. Zdá se, že ostatní by ho nedohonili ani na kole. Na dvoustovce má
dva metry náskok. Ale v rovince to vypadá, že Haile nepotřebuje kolo, protože má motorku.
V cíli je první. Neuvěřitelné: poslední kolo za 53 vteřin a závěrečná dvoustovka za 25,4
vteřiny. Po deseti kilometrech v nohách.
K tomu přidejte 27 světových rekordů, dvě zlaté olympijské medaile a deset titulů mistra
světa. A taky výhru nátělníku v ceně asi tak dvaceti korun. To byla jeho první cena.
Bylo mu třináct, byl nejmladší, byl to jeho první závod a když vyběhl, všichni se mu smáli.
Byla to patnáctistovka na školních závodech. Půjčil si na ni tenisky od staršího bratra a
dodnes je má ve vitríně. O běhání nevěděl vůbec nic. Jen to, že kdo je v cíli první, vítězí. Tak
podle toho vyrazil. Od první vteřiny letěl, jako by závodil na stovce. Proto ten smích. Všichni
čekali, kdy to zabalí.
"Podívejte se na to toho blázna," líčil Haile po letech reakce diváků. "Mysleli si, že mě to
tempo zabije." Samozřejmě vyhrál a dostal trenýrky a ten nátělník.
Ale běžcem chtěl být už mnohem dřív, v sedmi letech. Přivedl ho k tomu chraptící
tranzistoráček, který poslouchal tajně, protože otec nechtěl, aby se zbytečně vybíjely
baterky. Zalezl si s ním a slyšel, jak etiopský běžec Miruts Yifter vyhrál pětku v dramatickém
závodě na olympiádě v Moskvě. Neuměl si to představit, ale chtěl taky něco vyhrát. A
Etiopané vyhrávají zásadně v běhu.
Je potřeba disciplína
Pár let poté, co vyhrál nátělník, byl nominován do etiopské juniorské reprezentace pro
mistrovství světa v přespolním běhu v Antverpách. "Když se za tím ohlédnu, uvědomuji si, že
můj hlavní problém byl, že jsem neměl nic vhodného na sebe," řekl po letech Haile.
A když chudý chlapec z etiopského venkova dorazil do Belgie, bylo to jen šest let poté, co
Bob Geldof shromažďoval peníze pro Etiopany trpící hladomorem, ohromil ho blahobyt,
který tam viděl.
Pochopil, že by si k němu mohl doběhat. Měl zdravý hlad, který plodí nedostatek. Dodnes
říká, že čím více věcí člověk má, tím míň se snaží. "Ve městě už u nás nevidíte tolik běžců,
nejvíc jich je na venkově."
Ale důležitější než "hlad" byla přirozená touha vyhrávat a disciplína. "Mnoho talentovaných
se nedostane až na vrchol, protože nemají ambice. Talent není všechno. Je potřeba disciplína
a ta vychází z ambicí."
Každodenní stachanovec
Jeho disciplína ho probouzí už v pět. A pak jede jako stachanovec. Nejdřív běh, dvacet,
pětadvacet kilometrů. Sprcha, snídaně a pak kancelář a byznys, ale o tom až později. Po
obědě návrat domů, šlofík na hodinku až dvě a pak znovu trénink. Proběhnutí a posilovna.
"Ty hodiny, které následují potom, jsou nejlepší," říká. Přijdou totiž děti a rodina je
pohromadě. V deset večer všichni spí, včetně Haileho, aby nabral síly před dalším ranním
vyběhnutím.Haile Gebrselassie
Narodil se v roce 1973 v Etiopii. Patří k nejvšestrannějším vytrvalcům v historii atletiky, jeho
repertoár zahrnuje střední i dlouhé tratě i přespolní běh. V roce 1998 se stal Atletem světa.
Má dvě zlaté z olympiády, čtyři zlaté, dvě stříbrné a jednu bronzovou z mistrovství světa,
čtyři zlaté z halových mistrovství světa a dvě zlaté z juniorských mistrovství světa. V září roku
2008 vyhrál v 35 letech berlínský maraton v rekordním čase 2:03:59.
Přestože je už od letošního dubna čtyřicátník, běhá pořád, jako by byl v největším závodním
zápřahu. "Nedokážu joggovat. Neumím běhat pomalu. Kdybych dělal kilometr za pět minut,
neměl bych pocit, že běhám. Lehké proběhnutí je pro mě kilometr za 4:30."
Říká o sobě, že se musí potit. Někdy je trénink peklo, ale tak to má být. Tím, co mu pomáhá
oním peklem proběhnout, je cíl. Motivuje ho. Dokonce i teď, v běžecky vysokém věku, si
dává pozor, aby v něm nevyhaslo soutěživé srdce, a tak pořád běží kupředu, nahoru do
kopce a pak se řítí zase dolů do údolí. Kilometr za kilometrem. Den po dni.
Se soutěživostí to však bylo vždy trochu zvláštní. Chtěl vítězit, ale měl také obyčejnou radost
z běhu. "Když vyhraju, nic mě nebolí a všechno je krásné. Bolest cítíte jen tehdy, když
prohrajete. Ale v mém případě to netrvá dlouho, protože se vrátí potěšení z toho, že jsem
běžel."
Pryč jsou ty časy, kdy lámal rekordy na kratších tratích, jako když v roce 1995 v Curychu
překonal o šílených 11 vteřin rekord na pět kilometrů. Pomohl si trikem: většinu času běžel
podle tehdy módního hitu I´m a Scatman. Je to rychlá skladba a on podle ní jel jako
metronom.
Později přešel hlavně na maratony. I když dvakrát překonal světový rekord, tvrdí, že nezná
tajemnou formuli, jak ho dobře zaběhnout. "Při maratonu je spousta věcí, z nichž musíte mít
obavy. Každý kilometr je jiný. Dvaačtyřicet kilometrů je dlouhá trasa a každý z nich může
bolet. Prvních patnáct je ještě nádhera. Věci se začínají dít po dvacátém kilometru. Koukáte,
jak kdo dýchá, a říkáte si: ten je unavený. A jeho únava naopak pomáhá vám."
Tak teď víte, jak na to.
Ale jestli máte pocit, že se tyto rady nehodí pro vaše obyčejné běhání, pak má Haile něco i
pro vás. Běhání je totiž něco jako metafora běžného života. Vyžaduje disciplínu, cíl a tvrdou
práci. Když mluví s lidmi, říká jim: "Vyhrajte nejdřív nad sebou. Co tím myslím? Podívejte,
někdo třeba řekne, že skončí s kouřením, pitím nebo drogami. Ale pak to nesvede. To
znamená, že prohrál sám se sebou. A kdo prohraje se sebou, nikdy nezvítězí nad někým,
nebo něčím jiným. A tak vám říkám: Vyhrajte nedřív sami nad sebou. To znamená, že můžete
vyhrát vše, o čem sníte, co si plánujete a co chcete. Ale musíte se o to snažit." Na vlastní oči
jsem v Addis Abebě viděl, jak to myslí.
Budoucí prezident?
Stál jsem v centru města a koukal na obrovský, snad dvacetimetrový billboard, na němž běžel
Haile. "To patří jemu," poznamenal můj kamarád, diplomat Jaroslav Kořalka, který v Etiopii
působil. "To chápu, že je to on," odpověděl jsem a divil se, jak to podivně řekl.
Jarda se zasmál a řekl: "Já myslím, že ten barák je jeho." Tím jsem se dozvěděl, že Haile
Gebrselassie je úspěšný podnikatel a filantrop, který se vyběhanými penězi snaží vylepšit
Etiopii.
"Barák" byl moderní osmipatrový dům. Jmenuje se Alesa Building po manželce a sídlí v srdci
běžcova podnikání. Haile dnes zaměstnává na tisíc lidí a jeho majetek prý má hodnotu 50
milionů dolarů. Patří k němu pět budov v Addis Abebě a čtyři jinde v Etiopii, přičemž hlavní
perlou je pětihvězdičkový hotelový komplex Haile Resort u jezera Avaš, asi tři sta kilometrů
od Addis. K impériu patří síť kin, stavební firma, dealerství značky Hyundai a dvě školy, které
postavil a provozuje. Jedna je v kraji, kde se narodil. "Lidé tam toho moc nemají. Spoustě dětí
platíme vzdělání, oblečení a učebnice."
Přestože je Haile Gebrselassie milionářem a jezdí v mercedesu, pořád ví, odkud vyšel. Když se
ho zeptali, jakou si dovolil největší marnotratnost, řekl: "Pro člověka, který pochází ze země,
jako je Etiopie, je už fantastickou extravagancí voda z kohoutku nebo elektřina."
Etiopané ho považují za svůj vzor. On jim to vrací a chce vstoupit do politiky. Na řadě je
parlament, ale samozřejmě se mluví o tom, že jednou bude prezidentem. Prezident Haile
Gebrselassie, to zní skoro jako císař Haile Selassie.
A přitom pořád běhá. Ráno po páté. "Den bez běhu pro mě není dobrý den. Víte, jak už v
tom člověk jednou je, běhá až do smrti."
Autor: Milan Vodička