sociální role

SOCIOLOGIE
Věda o společnosti (společenských jevech,
společenských vztazích) a o zákonitostech
jejího vývoje. Ve zkoumání společnosti se
sociologie prolíná s dalšími společenskými
vědami (etnologie, historie, politologie,
ekonomie), avšak jejím specifickým rysem
je, že se soustřeďuje zejm. na poznávání
pravidel života sociálních skupin a
kolektivů (obvykle v rozmezí skupiny malé
až národa) a na zjišťování funkcionálních
nebo symbolických vztahů mezi
společenskými fakty. Zárodky sociologie
jsou patrné v různých filozofických
soustavách od starověku.
Jako samostatná disciplína vznikla v 1. pol. 19. stol. Její
vznik byl podmíněn novou společenskou situací, která se
v nejrozvinutějších evropských zemích vytvořila jako
důsledek přechodu od SPOLEČNOSTI TRADIČNÍ
(GEMEINSCHAFT) ke SPOLEČNOSTI MODERNÍ
(GESELLSCHAFT). Moderní společnost nejen vytvořila
základní podmínky pro kritické zkoumání existujícího
uspořádání sociálních vztahů, ale zároveň vyvolala poptávku
po novém typu společenského vědění, které je potřebné
k řešení krizových situací. Za zakladatele sociologie je
považován A. Comte (1798–1857). Pro sociologii je typické,
že od okamžiku svého vzniku byla disciplínou vnitřně
metodologicky i teoreticky diferencovanou. Její vývoj není
tudíž kumulací prověřených poznatků, které by byly
všeobecně přijímány (jako je tomu zpravidla v přírodních
vědách), ale probíhá ve stálém střetávání různých koncepcí,
někdy i protikladných. Je to dáno jak složitostí předmětu,
který sociologie zkoumá, tak i specifickým vztahem objektu
a subjektu sociologického poznání.
A. Comte (1798–1857)
Základní přístupy v sociologii
TERMINOLOGIE = PARADIGMA
V sociologii ustálený vzorec sociálního chování v dané
společnosti; jedinci si jej osvojují v průběhu SOCIALIZACE,
jeho dodržování podléhá SOCIÁLNÍ KONTROLE.
 objektivistické paradigma
 Jak společnost ovlivňuje chování člověka, společnost je chápána jako soubor
pevných struktur (hodnot, norem), jímž se člověk přizpůsobuje.
 Společnost stojí před člověkem, důraz je kladen na objektivitu poznání.
 Ovlivnil směry: pozitivizmus, strukturalismus, funkcionalismus, marxismus.
 interpretativní paradigma
Jak si člověk interpretuje svět kolem sebe (subjektivní pohled člověka na
realitu).
Člověk stojí před společností. Důraz je kladen na subjektivitu poznání.
Ovlivnil směry: fenomenologická sociologie, etnometodologie, symbolický
interakcionismus.
„Svět začal bez člověka a bez něho také skončí.“
(CLAUDE LÉVI-STRAUSS)
VÝZNAMNÍ SOCIOLOGOVÉ (VÝBĚR)
 Karel Marx
 Emil Durkheim
 Max Weber
 Vilfredo Pareto
 Caetana Mosca
 Talcott Parsons
Karel Marx (1818–1883)
 Jeho zájmem byl kapitalistický systém jak působí
na člověka tento systém chtěl vysvětlit a překonat.
 Zabýval se teorii ekonomické podmíněnosti
společenského života.
 Analýza raného kapitalismu:
- odcizení
- teorie tříd
- třídní boj
Hlavní dílo: Kapitál
Emil Durkheim (1858–1917)
 Odmítal jak naturalistický, tak psychologizující přístup.
 Žádal výklad společnosti z ní samotné (sociologismus), kdy
za základ bere sociální fakta, které ovlivňují každodenní
život.
 Své dílo zasvětil zkoumání sociální řádu, řád a reformy
byly jeho zájmem.
 Společnost není tvořena jedinci, ale jedinec je tvořen
společností.
 Sociální změny vzcházejí z rozvoje dělby práce – při
rychlých procesech a jejich neustálení dochází k ANOMII
= stav společnosti, kdy se tradiční mravní hodnoty
společnosti hroutí a nové se ještě nevytvořili.
Hlavní dílo:
Společenská dělba práce
Pravidla sociologické metody
Max Weber (1864–1920)
 Zdůrazňoval metodologický význam „porozumění“ pochopení lidské



o
o
o
o
činnosti (sociologie tedy musí být věda chápající).
Položil základy sociologického uvažování o sociálním jednání, které je
spjato s každodenním jednáním, jemuž subjektivně přiřazujeme smysl
(sociologický nominalismus).
Tvůrce „Teorie byrokracie“. Weber se zabývá byrokracií jako racionálním
způsobem řízení velkých organizací. Konstruuje ji jako ideální typ, který
odlišuje od jiných (předchozích) typů správy.
Charakteristickými rysy byrokracie jako ideálního typu jsou:
rozhodování dle obecných a neosobních pravidel
stanovení pevných kompetencí jednotlivých úředníků
hierarchická struktura rozhodování
odborně školený personál, který je vzhledem k organizaci
v zaměstnaneckém poměru
Hlavní dílo: Protestantská etika a duch kapitalismu
Ekonomika a společnost
Vilfredo Pareto (1848–1923)
 Zakladatel teorie politických elit, která se stala součástí
ideologie italského fašismu.
 Často hovoří o sociologii jako o vědě o nelogickém jednání.
 Elity definuje jako:
Elitu nevládní – soubor osob, které významným způsobem
uspěly ve svém oboru.
Elitu vládní – malý okruh jedinců, kteří vykonávají řídící
politické funkce.
 Zavádí pojem „cirkulace elit“ jako cyklus střídání
privilegovaných menšin u moci.
Hlavní dílo: Pojednání o všeobecné sociologii
Rukověť politické ekonomie
Paretovo pravidlo:
20% úsilí produkuje
80% efektu.
Caetana Mosca (1858–1941)
 Další stoupenec teorie elit.
 Rozděluje třídy na vládnoucí, třídu
ovládanou a elitu.
 Vymezuje elitu jako malou skupinu lidí,
která soustřeďuje do svých rukou moc nad
celou společností.
 Elitu považuje za společenskou třídu.
 Vymyslel teorii soudržnosti elit.
 Hlavní dílo: Dějiny politických doktrín
Talcott Parsons (1902–1979)
 Pojal společnost jako systém, v němž různé role mají
odlišný funkční význam pro fungování systému.
 Motivem pro výkon náročnějších rolí je pak rozdílnost
odměn.
 Sociální nerovnost je chápána jako funkční.
 Společenská nerovnost je základem rozvoje
společnosti.
 „Teorie meritokracie“ je teorie společnosti výkonu,
která zdůrazňuje podíl a osobní zásluhy úspěšných
jedinců na jejich společenské moci.
Hlavní dílo: Sociologická teorie a moderní společnost
SOCIALIZACE
 latinsky socialis = společný
 Sociologický pojem, který označuje
proces, během kterého se jedinec
začleňuje do společnosti.
 Tento proces je celoživotní.
 Je-li socializace ve formativním
období úspěšně zakončena, jedinec má
v sobě zakotveny sociální normy,
hodnoty, vystupování, sociální role
svého společenského a kulturního okolí.
Socializace jako proces
Postupné vrůstání jedince jako biologické
jednotky do společenských podmínek života.
Je to proces, jímž se jedinec stává schopným
sociálně žít v příslušné společnosti, jedná se
o proces zespolečenštění člověka.
V jejím průběhu je třeba se naučit a)
porozumět kultuře dané společnosti; b)
přijmout za svůj určitý soubor hodnot a norem,
jejichž dodržování společnost vyžaduje; c)
ovládnout základní způsoby chování v typických
sociální situacích, tedy naučit se hrát různé
SOCIÁLNÍ ROLE.
Společnost vyvíjí na každého člověka tlak,
který jej má vést k žádoucímu způsobu
socializace.
Socializace však není konformismem, neboť se
v ní uplatňuje také určitá míra individuality.
Kulturní vzorce chování jsou zprostředkovány
nejprve rodinnou výchovou (SKUPINA
PRIMÁRNÍ), kdy si jedinec osvojuje základní
kulturní návyky (hygiena, stolování, oblékání,
chování atd.), orientuje se v systému hodnot a
obyčejů, přejímá role svého pohlaví a věku,
osvojuje si užívání mateřského jazyka a další
atributy (pro danou kulturu charakteristický
způsob vnímání, myšlení, cítění a jednání).
Díky socializaci se udržuje stabilita a
kontinuita společnosti.
Socializací se přenášejí na následující generace
hodnoty a sociální znalosti společnosti, ale též
sociální nerovnosti a defekty.
TYPY SOCIALIZACE
 vědomá a záměrná
(v rodině nebo ve škole)
 nevědomá a bezděčná
(vzniká interakcemi, kdy korigujeme své
chování vůči ostatním, kdy také člověk
uplatňuje svou schopnost vcítění se do
situace druhého člověka = empatie)
 pozitivní a negativní
CÍLE SOCIALIZACE
Vzbudit v jednotlivci snahu dosáhnout víc (aspirace).
Naučit jednotlivce správně se chovat v různých sociálních
rolích.
Naučit jedince určitým znalostem a dovednostem.
Vypracovat u člověka schopnost vzdát se určité potřeby
(disciplína).
Pokud se však proces socializace nepodaří pak bývá
chování považováno z hlediska společnosti za
nepřiměřené, nežádoucí a škodlivé.
SOCIÁLNÍ VZTAH = RELACE
(vztahy mezi lidmi, jednotlivci a skupinami)
Tři úrovně sociálních vztahů:
Mikrosociální = vztah mezi 2 jednotlivci nebo mezi jednotlivcem a
skupinou.
Mezzosociální = vztahy mezi skupinami, organizacemi, institucemi.
Makrosociální = souhrn vztahů na celospolečenské úrovni.
Každý sociální vztah se uskutečňuje ve třech rovinách:
sociální interakce = vzájemné působení, sociální komunikace =
nonverbální, verbální,…, sociální percepce = proces vnímání a
hodnocení okolí.
PROCES SOCIALIZACE
 Socializace nebývá nikdy ukončena, jedná
se o vývoj lidské osobnosti, k níž patří osobní
individualita a sociální charakter, který
mají všichni členové dané společnosti.
 Je to proces začleňování člověka do
společnosti, v jehož rámci dochází
k proměnám, kdy se jedinec stává kulturní
bytostí, která je pak schopna fungovat ve
složitém systému lidské společnosti.
PRIMÁRNÍ SOCIALIZACE
 Primární socializace probíhá v rodině a
končí s uzavřenou individualizací
jednotlivce.
 Normy, které se během této
socializace vstřebají, platí jako stabilní, ale
mohou se během života ještě změnit.
 Primární socializace trvá do třetího
roku života.
HUMANIZACE
Podle sociálního antropologa Dietera
Claessense je v rodině úspěšná socializace
možná, pokud se uskuteční na základě
humanizace, v niž kojenec během prvního
roku života získá důvěru ke svému okolí a
je schopný akceptovat sociální učení svého
okolí.
SEKUNDÁRNÍ SOCIALIZACE
 Připravuje individuum na jeho roli ve
společnosti a probíhá zejména v rodině,
ve škole a v kontaktu s vrstevníky.
 Probíhá od třetího roku života.
TERCIÁLNÍ SOCIALIZACE
 Uskutečňuje se v dospělosti.
Socializační činitelé
 Rodina – má nejdůležitější význam při
socializaci, dochází zde k uspokojování
důležitých psychických
potřeb (pocit bezpečí a lásky).
 Instituce – především škola, zaměstnání a média.
 Sociální skupiny – (vrstevníci, ulice, kluby,
sportovní oddíly, sociální sítě jako Facebook, …).
 Sociální vztahy – poznávání druhých lidí.
 Sociální percepce – proces, kdy
z vnějších projevů druhého člověka
usuzujeme, jaké jsou jeho vnitřní vlastnosti.
RODINA
• Obecně chápána jako nejpůvodnější, nejpřirozenější a
nejdůležitější lidská skupina.
• Instituce jež je ekonomickou jednotkou a základním
prvkem sociálních struktur.
• Rodina je významným socializačním činitelem –
předává např. hodnoty, normy, role, jazykový kód, ...
• Specifičnost rodiny jako sociální skupiny spočívá
v tom, že člověk se stává členem od chvíle svého
narození.
• Rodina obvykle bývá vnímána jako malá, neformální a
primární skupina.
TYPY RODIN
• Rodina nukleární (atomická, elementární, základní) =
rodiče + děti.
• Rodina širší (rozšířená) = příbuzenstvo ze strany rodičů.
• Rodina neúplná = redukována rozvodem, úmrtím, svobodná
matka s dítětem.
• Eufunkční rodina = rodina, která plní všechny své funkce
jak ke svým členům, tak i ke společnosti.
• Disfunkční rodina = rodina problémová, jako rodina sice
funguje, ale např. děti vychovává v rozporu se platnými
společenskými normami a hodnotami.
• Afunkční rodina = rodina, která neplní funkce ani vůči svým
členům, ani vůči společnosti.
SOCIÁLNÍ ROLE
Úloha, postavení, poslání. Sociální role je
typická společností určená odpověď na
typické očekávání. Každá situace, do které
člověk vstupuje se specifickým očekáváním,
naopak od jedince vyžaduje specifické
očekávané odpovědi. Společnost vyvolává na
jedince tlak, aby vždy reagoval podle
očekávání a podal správné odpovědi.
Společenský kontakt se díky roli sociální
může odehrávat na základě předem dané
důvěry, že lidé znají řešení alespoň
základních sociálních situací. Role se učí
v průběhu SOCIALIZACE. Většina lidí si
v patřičných situacích osvojí i patřičnou roli,
přičemž platí, že role zpětně utváří člověka
(člověk se do své role vžívá).
Každý hraje více rolí podle situace a prostředí, ve
kterém se pohybuje:
role manžela, otce, šéfa, podřízeného apod.
Někdy dochází ke KONFLIKTU ROLÍ. Člověk může
svou roli sociální (někdy s velkými obtížemi)
odmítnout a vzepřít se očekávání druhých, častěji
však reaguje na nežádoucí roli jejím vnitřním
odmítnutím (neztotožnění se se svou rolí, tzv.
distance od role). Role sociální lze dělit především
na: a) role připsané (pohlaví, věk, národnost,
zděděný majetek a postavení); b) role získané
(prestiž, zaměstnanecká role); c) role vnucené
(vojenská služba, nezaměstnanost, pobyt ve vězení
nebo nemocnici).
Předchůdcem teorie role sociální byl W. James,
vlastními tvůrci pak H. Ch. Cooley a G. H. Mead.
DRUHY A TYPY ROLÍ
– rolová dispozice = předpoklady, osobní sklony k zvládnutí role
– konvergentní role = jedinci role vyhovuje, identifikuje se s ní
– divergentní role = jedinci role nevyhovuje, buď ji přijme nebo
nepřijme
– dvojznačnost role = člověk může si prosadit své pojetí role,
pozměnit ji
– rolová ambivalence = protichůdná očekávání vůči jednomu nositeli
role př. kreativita a samostatnost zaměstnance x loajalita vůči
zaměstnavateli
– křížení rolí = vznik nové role
– konflikt rolí – člověk zastává několik rolí najednou, které jsou si
v rozporu
– praxerolový tlak = silné očekávání vycházející ze strany partnera či
skupiny, které nemůže nositel naplnit
– rolová distance = odstup od určité role
SOCIÁLNÍ ZRCADLO
(hodnotíme sami sebe skrze druhé, schopnost si
představit, jak nás vnímají druzí)
Americký sociolog Charles Horton Cooley (1864–1929)
určil tři fáze sociálního zrcadla:
1. představujeme si, jak se zdáme druhým,
2. uvažujeme, jak nás posuzují,
3. na základě toho prožíváme emoce.
(the looking-glass self)
SOCIÁLNÍ STATUS
Pozice, kterou určitý člověk zaujímá vzhledem
k druhým lidem v rámci daného sociálního systému
(SOCIÁLNÍ STRATIFIKACE). Určuje práva a
povinnosti svého držitele i chování, jaké budou
druzí od držitele statutu sociálního v různých
situacích očekávat. Rozlišuje se status vrozený
(pohlaví) a získaný (vzdělání).
Ve SPOLEČNOSTI MODERNÍ je status sociální určen
zejm. dosaženým vzděláním, příjmem, vlastnictvím,
sociální prestiží vykonávané práce, podílem moci a
dalšími okolnostmi. Lidé usilují o získání vyššího
statusu a tím i o získání vyšší příčky v rámci
STRATIFIKACE. Snaha zviditelnit svůj status vůči
druhým vede k tzv. symbolizaci statusu např.:
pánský oblek a dámský kostým, hraní tenisu a golfu
apod.
• Společnost, v níž je většina aktivit a úsilí lidí zaměřena na
hromadění, ale zejména spotřebu materiálních statků.
• Symbolem (měřítkem) lidského štěstí se stává majetek a
vlastnictví materiální věci.
• Konzumentarismus je rozsáhlá, samoúčelná, převážně
marnotratná společenská i soukromá hmotná a duchovní
spotřeba, která kromě jiného vede k prosazování výrobků
na jedno použití, cílenému zkracování jejich životnosti,
zavádění nevratných obalů tzv. PET kultura.
• Kdo není v médiích, jako by neexistoval a naopak.
• Typickým znakem je reklama jako nejúčinnější nástroj na
povzbuzování poptávky (letáky, promoční akce, slevy…).
Společnost a stratifikace (společenská struktura)
Sociální struktura společnosti
• Žijeme v různých skupinách (rodina, práce, přátelé),
zaujímáme sociální pozice, role a všechny tyto významné
vztahy jedinců, pozic apod. tvoří složitou síť vztahů čili
sociální strukturu.
• Sociální struktura je stabilní jen relativně – neustále se mění
pod vlivem vnějších a vnitřních faktorů.
• Působí ve vzájemných interakcích lidí, v každodennosti a to
důsledkem makrosociálních pohybů (aktuální politické,
ekonomické dění, …), významné historické události.
• Stav aktuální sociální struktury je v podstatě
důsledkem minulých dějů, ale současně i
východiskem a faktorem pro budoucí děje.
Analýza (rozbor) struktury = popis společenské
diferenciace
• Vertikální členění = rozměr nižší, vyšší, umisťuje
jedince na určitém společenském žebříčku (rodový
původ ve stavovské společnosti, majetek, vzdělání).
• Horizontální členění kritérií = zařadit jedince do
uskupení, mezi nimiž není rozdíl v dimenzi vyšší
nižší (př. učitelé různých aprobací).
Sociální struktura společnosti
SOCIÁLNÍ SESKUPENÍ
• SOUBORY (kategorie) – označují skupinu jevů, které mají
stejné vlastnosti, jež jsou dány společným znakem, ale bez
vědomých vazeb, nemají silnou strukturu a jsou značně amorfní
(bez vnitřní struktury).
Zvláštním druhem souborů jsou tzv. sociální kategorie neboli
demografické skupiny – jsou to skupiny osob, pro které jsou
charakteristické jeden nebo více stejných znaků (např. pohlaví,
věk, povolání, vzdělání, náboženství, …).
• Přechodné skupiny = dočasné skupiny = AGREGÁTY
(osoby spojené pouze dočasnou prostorovou nebo fyzickou
blízkostí).
Agregáty náhodné – prostorová blízkost, náhodné vytvoření
(např. cestující ve vlaku), specifickým druhem jsou tzv. shluky
(sběhy) např. kolem dopravní nehody.
Agregáty aktivní – davy (masy) – shromáždění většího
počtu lidí v určitém daném prostoru, který umožňuje lidem
bezprostřední kontakt (např. náměstí), jedince spojuje
společný zájem, hodnoty, ideologie či osoba, platí zde tzv.
davové chování (omezeno řízení individuálním rozumem,
převahu mají emoce, instinkty, člověk napodobuje druhé,
pocit solidárnosti a sounáležitosti, pocit moci a
beztrestnosti), tzv. davová psychóza (sugesce), významná je
role iniciátorů (vůdců), schopnost vnímat realitu je silně
omezena.
• KOMUNITY – sociální útvar, jehož příslušníci jsou
spojeni určitou spřízněností (např. příbuzenskými vazbami,
prostorovými hranicemi, sdílenou identitou, životním
stylem); možné dělení komunit: profesní, zájmové, lokální
(např. rezidenční).
SKUPINA
Relativně stálý soubor lidí spojených určitým
cílem, činností, společnými zájmy, hodnotami
a normami chování. Významný zprostředkující
článek mezi člověkem jako izolovaným individuem
a společností jako globálním sociálním útvarem.
Mezi členy skupiny vznikají více nebo méně pevné
vazby; skupina je schopna vystupovat navenek
jednotně (mívá vlastní identitu), je schopna
vědomého rozlišení na “my” (skupina vnitřní, do
které patřím) a “oni” (skupina vnější, do které
nepatřím). V důsledku velké různorodosti skupin
existuje jejich rozsáhlá typologie. Nejčastěji
zkoumanými znaky skupiny v psychologii jsou
vzájemná interakce členů, spolupráce,
identifikace se skupinou, skupinová role,
komunikace ve skupině aj.
Znaky sociální skupiny
relativní stabilita, společná činnost, skupinové cíle, zájmy a potřeby,
společné místo existence, obdobné životní zkušenosti, hierarchie
(skupinový žebříček), dělba práce, rozdělení pravomocí, určení
autorit, vzájemné působení členů (interakce), existence řádu a norem
odrážející hodnoty skupiny, skupinové vědomí a sounáležitosti,
kontrolní systém sankcí, …
•
•
•
•
•
Dělení skupin:
malá a velká
primární a sekundární
formální a neformální skupina
vlastní a cizí skupina
referenční skupina vrstevnická skupina
TYPOLOGIE SKUPIN
• Skupina referenční – sociální skupina (kolektiv), jejíž mínění,
přesvědčení a způsoby jsou rozhodující pro formování mínění
jedince, jeho přesvědčení a způsobu jednání. Dává jedinci model,
s nímž se porovnává. Může jít o skupinu vnitřní (jedinec beroucí si
reference je jejím členem) nebo vnější (jedinec není jejím členem,
většinou však o to usiluje nebo k této skupině vzhlíží), nabízí
jednotlivcům hodnotovou orientaci, kterou mohou přijmout za
vlastní a orientovat podle ní své myšlení, postoje a chování.
• Skupina formální – taková sociální skupina, která je určena
předpisy, pravidly, normami; např. vojenská jednotka. I ve
skupině formální se mohou mezi jejími členy vyvinout neformální
vztahy.
• Skupina neformální – sociální skupina, která je tvořena
z iniciativy vlastních členů, je závislá na jejich aktivitě a povaze.
Např. rodina, parta.
• Skupina malá – taková sociální skupina, jejíž počet členů se
pohybuje v rozmezí 3 – 30, maximálně 40 osob; tedy skupina
umožňující kontakt jejích členů “tváří v tvář”. V rámci malé
skupiny se vytvářejí neformální vztahy (i když může jít svým
původem o skupinu formální, např. třídu ve škole).
V sociologii se tak označuje stav společnosti, kdy
přestávají platit zákony či pravidla chování dosud
považovaná za samozřejmá. Termín anomie poprvé
použil Merton a poté rozvinul Durkheim při studiu
sebevražednosti, pro označení krize hodnotového a
normativního systému jednak ve smyslu absence
soudržnosti a solidarity, jednak jako důsledku
společenského otřesu či změny. Nárůst kriminality ve
všech vrstvách společnosti. Absence etických hodnot,
devalvace morálky.
Metody sociologického
výzkumu
• Metodologie – souhrn metod určité vědy, nauka o metodách.
• Metoda – soustavný postup, který v dané oblasti vede
k cíli,v ideálním případě nezávisle na schopnostech toho, kdo
ho provádí; souhrn pojmů, nástrojů a pravidel, jež patří
k základům každé vědy, popř. i jiných činností.
metoda – procedura – technika
• Klasifikace – metodologie vědy jeden ze základních
požadavků vědeckého popisu a srovnávání: vyžaduje
rozčlenění objektu do tříd tak, aby se jednotlivé kategorie
nepřekrývaly, byly navzájem výlučné a vycházely
z jednotného kritéria (nemá-li jít o náročnější analýzu
multidimenzionální).
01
02
03
04
• PŘÍPRAVA
• Stanovení problému, teorii a hypotéz, zvolení metody a vytvoření výzkumného
nástroje .
• SBĚR DAT
• Sběr v terénu nebo on-line.
• ZPRACOVÁNÍ ÚDAJŮ
• Vyhodnocení, analýza a případná diskuse.
• INTERPRETACE
• Stanovení závěrů a pak publikace výsledků.
Explorační metody
Jedná se zejména o sociálně-psychologické
výzkumné metody, které v psychologii slouží ke sběru
dat, např. sociometrie skupin.
Psychodiagnostické metody
Je to soubor metod postihujících úroveň vývoje
člověka, vlastnosti jeho osobnosti, jeho aktuální stav,
přítomnost symptomů a syndromů, potenciální
možnosti dalšího rozvoje; ke sběru dat se využívají
např. výkonové testy, testy osobnosti, rozhovor,
pozorování, analýza slovních projevů, rozbor výsledků
činností apod.
Každý seriozní výzkum by měl být
srozumitelný, objektivní, validní a reliabilní.
• DOTAZNÍK – je to technika která většinou souvisí se
statistickou procedurou, doporučované maximum 20 otázek.
• Jsou 4 typy dotazníkového řešení: 1. jednorázové
2. periodické 3. anonymní 4. neanonymní.
hypotéza – zadání – projekt
• Předvýzkum – pilotáž (úvodní výzkum
v terénu pro stanovení formulací otázek); pretest („miniaturní
výzkum“, nejméně 25 zkoumaných případů).
• Anketa – dotazování vybraných lidí pomocí rozesílaných
formulářů s minimem poměrně volných otázek.
• uzavřené: otázka skýtá všechny odpovědi,
• dichotomické (kategorické): s odpovědí
ano – ne,
• polytomické: (výběrové nebo výčtové),
• polouzavřené: k uvedeným alternativám
odpovědí je přiřazena možnost „jiná odpověď“,
• otevřené: volné, nestandardizované, neřízené,
omezené jen místem v dotazníku a ochotou či
schopnosti respondenta.
• tvrdá: údaje které jsou dokazatelné i jiným způsobem
nejen dotazníkem (např. pohlaví, bydliště, ...)
• měkká: vnitřní pocity, nálady a představy (méně
„hodnotné“ informace)
• nominální: jsou takové znaky které nejsou ani větší ani
menší či silnější nebo slabší (např. stav: „svobodný,
rozvedený, …)
• ordinální: znaky které mohou být větší nebo silnější,
pořadovost znaků (např. kvalita bydlení)
• absolutní (kardinální): odpověď v číslech (např. věk)
• Reprezentativnost výzkumu – u nás se touto
problematikou zabývali: J. Vytlačil, F. Kahuda,
M. Katriak, např. při jednoduchém výzkumu veřejného
mínění postačí soubor o počtu 500 – 1000 osob.
• Časový snímek – dotazník s hlavní otázkou „co jsi včera
dělal ?“ den je rozdělen do 5 až 10 minutových úseků,
ve vyspělých státech probíhá co 10 let; kategorizace
aktivit - práce - volný čas - vázaný čas (spánek, doprava
do zaměstnání, péče o domácnost), dva rytmy denní a
týdenní.
• Rozhovor – je to technika rozpracovaná ve 20. letech
minulého století, např. B. V. Moore, typy rozhovoru
standardizovaný (pojetím se blíží dotazníku) a
nestandardizovaný (volný) individuální a skupinový
zjevný a skrytý.
• Škálování – soubor postupů jimiž lze vytvářet
škály za použiti různých technik; objektům,
jevům a vlastnostem jsou přiřazovány různé
hodnoty, které slouží k určení pozice či hodnoty
(např. hladina IQ, vytrvalost, stupeň kooperace).
• Sémantický diferenciál – slouží k měření
významu různých objektů a jeho srovnávání.
• Experiment – předvedení určitého procesu,
který pokud má být relevantní tak musí být
opakovatelný a ověřitelný; všechny proměnné
jsou kontrolovány aby se ze změn daly
vyvozovat kvantitativně vyjádřitelné závislosti;
záměrně zasahujeme do podmínek a vlivů, aby
všechny proměnné byly kontrolovány.
• Obsahová analýza – metoda zkoumající obsah jak verbálních
tak i neverbálních projevů; porovnávají se témata, klíčová slova,
myšlenky, emoce atd.
• Pozorování – zúčastněné (utajené a neutajené) výzkumník se
musí stát členem sledované skupiny, nezúčastněné (zjevné a
skryté), přímé a nepřímé.
Extrospekce – pozorování vnějších projevů člověka.
Introspekce – pozorování vlastních vnitřních psychických jevů.
• Sociometrie – technika umožňující měření kvality a kvantity
lidských (interpersonálních) vztahů.
Autorem je psychiatr Jacob Levy Moreno, který v roce1934
napsal knihu „Kdo přežije?“.
Je autorem pojmů sociodrama, psychodrama a sociometrický
test.
Sociometrie slouží především ke zjišťování a analýze vztahů
mezi členy malých skupin.