průřez dějinami a informacemi o naší libeňské čtvrti

Komentáře

Transkript

průřez dějinami a informacemi o naší libeňské čtvrti
Vycházka Libní - 1
Libeň je městská čtvrť a katastrální území, tvořící jižní část pražské městské části Praha 8 a
zasahující i do městských částí Praha 7 a Praha 9. Do Prahy 7 patří pouze malý pruh území západně od severního předmostí mostu Barikádníků, do Prahy 9 oblast východně od křižovatky
Balabenka (nákladová část nádraží Praha-Libeň, Sazka aréna, stanice metra Českomoravská,
kulturní dům Gong, Podvinný mlýn, část Sokolovské a Ocelářské ulice) a zahrádkářská osada
s hřištěm TJ Střižkov u Střížkova. Územím pražské Libně protéká říčka Rokytka, která zde
také ústí do Vltavy. Právě tato říčka způsobila při povodních v roce 2002 zatopení Palmovky.
Název Libně
je zastřen hustou rouškou dávnověkosti a o jejím vzniku se nezachovaly žádné písemné památky. Pověsti o Libni sahají do nejstarší doby, kdy kněžna Libuše prý nechala postavit v dnešní Libni nad Vltavou dvůr a dala mu
do vínku své jméno. Výklad o původu pojmenování jest různý. Jedni vykládají vznik jména od slova lieben, to
znamená milý, další názor pak upřesňuje, že je odvozen od slova libí, krásní, které bylo základem staročeskému
jménu Liben či Ľuben, jak se měl jmenovat jakýsi vladyka, který byl pánem zdejšího dvora či tvrze, jiní tvrdí,
že je to od „libého místa“, tzn. zátiší.
Podle archeologických nálezů bylo v této lokalitě velmi staré osídlení. První zmínka o Libni pochází podle
Hájka z Libočan už z roku 720, kdy zde prý byla tvrz u potoka Rokytnice. Roku 1039 zde tábořilo Břetislavovo
vojsko. První doklady se v písemných pramenech ale objevují až roku 1363, kdy osadu vlastnila rodina Rotlevů
ze Starého Města, která na zdejších jižních svazích založila vinice (1363-1438).
Středověká Libeň
se skládala ze čtyř částí. Nejstarší částí Libně je zámek (kdysi tvrz a dvůr) a okolí, pojmenované Stará Libeň.
Zámek, nejstarší budova, je v místech bývalé tvrze, po níž nezbylo památky. Židovské město datuje se už za
Bryknarů (1595) pod jménem Judendorf. Tato čtvrť mívala své privilegie, udělené jí r. 1656 hr. Hartvíkem z
Nostic, které vzaly po r. 1848 za své novým vládním systémem a zákonodárstvím. Nová Libeň vyvinula se na
základě emfyteutických prodejí (emfyteuze = starověká a feudální forma dědičného nájmu pozemků, pronajímaných na delší dobu nebo navždy) vinic a pozemků nejvíce v 19. stol. Malé Holešovice děkují za svůj vznik
vinicím a existence jejich datuje se od Karla IV. Tyto vinice podle svého protějšku byly zvány Holíšovicemi, a
to Malými, na rozdíl ode vsi Velké Holíšovice; jako vinice patřily král. úřadu viničnímu. Když osídlením vinic
vznikla ves, připadla za Bryknarů, kteří tu byli majetníky některých vinic, ke zboží libeňskému.
Roku 1849 byly zrušeny v Libni vrchnostenské úřady a přeneseny do Karlína. Posledním rychtářem byl statkář Jan Svět. 29. října 1898 povýšena byla Libeň na město. Posledním Libeňským starostou byl Josef Voctář.
Balabenka
Balabenku založil na místě dřívější usedlosti Ulbrichtka pražský bankéř italského původu. Původní usedlost
měšťana Ballabena byla ještě v roce 1920 v Mezihoří, v místě pod Palmovkou. Nová Balabenka pak stála na
místě dnešní benzinové pumpy. Balabenka vznikla na přelomu 18. a 19. století jako hospodářská usedlost s
vilou a mohutnou zahradou. Bankéř Karel Antonín Ballaben byl i majitelem mezinárodní povoznické firmy, a proto byly na Balabence rozlehlé stáje pro tažné koně, prostory pro formanské vozy, dílny na jejich
opravy a kanceláře. Ballaben zde žil až do své smrti
v roce 1815. Dceru Karla Ballabena si vzal bankéř a
ředitel Pražské paroplavební a plachetní společnosti
Karel Kleinwächter, jehož koníčkem byla hudba. Když
se přiženil na Balabenku, založil zde hudební školu.
Scházívala se u něho tehdejší hudební smetánka. Znal
se s manželi Duškovými a jejich prostřednictvím i s
Mozartem. (Ballabenovi patřila nějaký čas i Bertramka). Roku 1840 se Kleinwächterova dcera Karolina
vdala za častého hosta hudebních dýchánků jejich
rodiny, kapelníka královského stavovského divadla
Františka Škroupa. Ten byl tehdy již vdovcem a byl
na vrcholu své hudební slávy. Hudbu ke hře Fidlovačka s písní „Kde domov můj“ složil již v roce 1834. S Karolinou měl 7 dětí, ale mnoho štěstí ve svém 22letém
manželství nezažili. Škroup musel odjet za obživou do ciziny. V holandském Rotterdamu získal místo šéfa
opery, ale svou rodinu nechal na Balabence, protože
věřil, že se k ní brzo vrátí. Doufal marně, domů se již
nevrátil, zemřel v bídě 7. února 1862, krátce potom,
co jej navštívil Bedřich Smetana. Byl pochován ve společné hrobce nemajetných protestantů. Hudba zůstala
Balabence věrná i při posledních majitelích. Byli jimi
manželé Zůnovi, jejichž dcera byla proslulou harfenistkou. Za první republiky zanikly zahrady Balabenky
i její vinice, oblast procházela bouřlivým průmyslovým
rozvojem. Budova a nádvoří Nové Balabenky sloužily
jako řemeslnické a průmyslové provozovny. Byla tam
např. „Nejstarší továrna na mlékařské stroje a konve na
dopravu mléka v Československé republice, majitele A.
Jílka. V r. 1995 musela ustoupit dopravním stavbám a
přes odpor místního občanského sdružení i obecního
úřadu byla zbourána.
Usedlost Balabenka v Zenklově ulici.
Nová Balabenka
v Sokolovské ulici
- foto kolem roku
1968.
První kulový tlakový plynojem v Čechách
Libeňský tlakový plynojem byl postaven pouhých 5
let po prvním tlakovém plynojemu na světě, a to v
roce 1932. Jeho průměr je 20 metrů, objem 4 188
m³, užitečný obsah 12 564 m³ při přetlaku 0,3 MPa,
celková hmotnost dosahuje 270 tun. Objekt stojí na
osmi dvoustěnných plechových nohách, zapuštěných do betonových základů. Je zhotoven z plechů
o síle 14 mm, které jsou spojené několikařadovým
nýtováním. Nastříkán je hliníkem, aby odrážel sluneční paprsky. Plynojem se plnil v noci a vyprazdňování během dne i noci se dělo automaticky. Plynojem byl postaven v roce 1932 Vítkovickým hutním těžařstvem a strojně
vybaven firmou Českomoravská Kolben-Daněk pro firmu Pražská obecní
plynárna. Stavbu provedl Tomáš Keclík, civilní inženýr v Praze. Důvodem
výstavby tohoto zařízení byl zejména razantně rostoucí průmysl Libně, Karlína, Holešovic a Vysočan, který již
nestačila zásobovat stávající plynárna v Michli, protože doprava potrubím z Michle byla ve špičkových odběrech problematická pro značné tlakové ztráty. Svému účelu sloužil plynojem pouhých deset let. V květnu 1945
byla již vypuštěná koule poškozena průstřelem leteckým kanonem. Projektil zasáhnul plynojem z jižní strany a
uvnitř explodoval. Na straně zásahu je umístěna záplata, na severní části jsou dodnes patrné nerovnosti způsobené střepinami. Tím bylo znemožněno její využití jako tlakové nádoby. Po opravě se už ke svému původnímu
účelu nevrátil a v roce 1949 byl předána k využití Výzkumnému a zkušebnímu leteckému ústavu.
Výzkumný ústav přeměnil využití původní tlakové nádoby na podtlakový aerodynamický tunel, který je dodnes největším zařízením tohoto typu na území bývalého Československa. Změna funkce se realizovala prostou záměnou kompresoru za obří vývěvu. Ta vytváří v kouli vysoké vakuum, kterému opravený plášť namáhaný pouze atmosférickým přetlakem snadněji odolává. Někdejší plynojem v této své nové funkci prošel řadou
modernizací a dodnes slouží jako experimentální pracoviště k aerodynamickým zkouškám a výpočtům letadel
či lopatkových strojů. Díky své konstrukci je zde možné simulovat fyzikální podmínky při vysokých rychlostech proudění.
Libeňský plynojem byl 2. 11. 2006 vyhlášen kulturní památkou pod názvem Bývalý plynojem Pražské obecní
plynárny v Praze 8–Libni. V září 2007 byl plynojem poprvé zpřístupněn veřejnosti v rámci Dnů evropského
kulturního dědictví (návštěva přes 800 osob).
Palmovka
Původně byla tímto názvem označována libeňská viniční usedlost čp. 59, která už dnes neexistuje. Podle nejstarších historických pramenů ji v roce 1631 koupil Adam Fridrich, později ji prodal novoměstskému kupci
Matěji Vojtěchu Milerovi z Mildenburku. Po jeho smrti byla vinice (v té době nazývaná Milerka) rozdělena
mezi dědice. Jedním z dědiců byla dcera Voršila, provdaná za Daniela Palmu. Od té doby se tomuto místu říká
Palmovka.
V roce 1832 koupil celou oblast František Antonín
Müller, který zde založil továrnu na mýdlo a svíčky.
V čp. 2 pak vyráběl alkoholické nápoje. Do rodiny
za Müllerovými syny často jezdil básník Vítězslav
Hálek. Podle nepotvrzených zpráv zde napsal své
poslední verše.
V roce 1889 koupil Palmovku realitní podnikatel
Vojtěch Švarc, který pozemky rozparceloval a nabídl k blokové zástavbě činžovními domy. Samotnou
usedlost koupil stavitel Alfons Wertmüller, který
menší část pozemků věnoval libeňské obci na stavbu nové školy. Na konci 19. století začala vznikat
okolní uliční zástavba a stará usedlost zanikla.
Na nároží
dnešních
ulic Sokolovské a
Zenklovy
stojí již sto
let palác
Palmovka. Kolaudován byl v roce 1909 a postavila jej karlínská firma Matěje
Blechy podle návrhu architekta Emila Králíčka. Sochařská
dekorace této secesní budovy je dílem Antonína Waiganta
a Karla Pavlíka. Postavit ji nechal podnikatel Čeněk Exner
jako svatební dar pro svou dceru Anastázii, provdanou Tillerovou. Sám žil ve vedlejším domě, kde bylo známé
Exnerovo uzenářství, na něž navazovaly výrobní budovy, dnes již zaniklé. V paláci Palmovka byla v přízemí
Zrcadlová kavárna, od padesátých let bufet, nyní tam sídlí pojišťovna. Naproti, na místě dnešního parkoviště,
stála dříve mydlárna, zřejmě majetek židovského podnikatele Krause.
Až do výstavby metra v 80. letech 20. století se
označení Palmovka používalo pro křižovatku
ulic Sokolovská a Zenklova. Po roce 1990 se toto
označení posunulo zhruba o sto metrů severněji a označuje dnes křižovatku tramvajových tratí
z Karlína, Žižkova, Vysočan, Kobylis a Holešovic na začátku Libeňského mostu.Libeň byla
už roku 1897 spojena s Florencí tratí elektrické tramvaje. Od roku 1875 do roku 1972 vedla
přes dnešní křižovatku Palmovka také odbočka
Severozápadní dráhy na nádraží Praha-Těšnov
(vedla v místech dnešní tramvajové trati v ulici
Na Žertvách). Osobní doprava na tomto úseku
byla ukončena již v roce 1972, nákladní o 12 let
později. Poblíž železničního přejezdu u Palmovky stálo nádraží Praha-Dolní Libeň. Po likvidaci
trati byla zbořena větší část nádraží a vzhledem
k velkému dopravnímu ruchu se stala Palmovka velmi živým místem. V roce 1990 byl postaven tramvajový
most z Palmovky na žižkovský Krejcárek a Ohradu. V roce 2005 pak byla v souvislosti s výstavbou železničního, tzv. Nového spojení, souběžně s tramvajovým mostem postavena otevřená silniční estakáda. V roce 1986
zde začala výstavba metra; stanice pod ní byla otevřena v únoru roku 1990.
Libeňský most
je jedním z mostů, vedoucích přes řeku Vltavu v Praze. Po proudu řeky
je čtrnáctým mostem. Samotná mostní konstrukce má délku 370 m,
spolu se zemní rampou na holešovické straně pak 780 m, což ho činí
nejdelším silničním mostem v metropoli. Oproti ostatním starším mostům, které byly stavěné se šířkou 16 m, tento už byl o pět metrů širší.
Po svém otevření měl již asfaltovou vozovku i těleso pro tramvajovou
dopravu.
Betonový most, navržený v kubistickém slohu podle projektu architektů Pavla Janáka a Františka Mencla, má pět kleneb o rozpětí 28 až 42,8
m, na libeňské straně pak klenbu jedinou o rozpětí 48 m a ve středu
ostrova je rámová konstrukce o rozpětí 6,2 m.
Nahradil původní dřevěné provizorium z roku 1903. Pro veřejnost se otevřel 29. října 1928 k 10. výročí vzniku
Československé republiky. Most „pronásledovaly“ změny v pojmenování: 1928–1938: Libeňský most; 1938 až
1940: Baxův most (Karel Baxa); 1940–1945: Libeňský most; 1945–1952: Baxův most; 1952–1962: Stalingradský
most a od 1962 opět Libeňský most.
Dřevěný pilotový most mezi Holešovicemi a Libní, přenesený a zde
postavený v roce 1903. Sloužil až do roku 1928, kdy jej nahradil
nový most Baxův.
Nová synagoga
Základní kámen ke stavbě nové synagogy byl položen 23. listopadu 1846 za
přítomnosti arcivévody Štěpána na výše
položeném místě (právě kvůli hrozbě
častých záplav), již mimo hranice původního ghetta. Stavba trvala dlouhých
dvanáct let. Stará synagoga stála na
svém místě ještě několik let. Byla zbořena roku 1862. Nová synagoga byla
slavnostně vysvěcena roku 1858. Stavba
byla postavena v novorománském slohu
s orientálními prvky, v duchu tehdejšího romantického historismu. Jako
architektonický styl byl pro stavbu vybrán novorománský sloh, přecházející v některých detailech do orientálních nebo eklektických poloh.
Monolitní blok patrové budovy je nad obdélníkovým půdorysem završen nízkou sedlovou střechou. Původní
fasáda měla výraznou štukovou výzdobu a střední okno mělo bohatší plastické lemování s tradičním motivem
Mojžíšových knih s desaterem a hvězdou ve vrcholu. Postranní okna mají dodnes zachované jednodušší pasparty a opakují se ve dvou řadách nad sebou i na obou postranních fasádách. V přízemí západního průčelí je
trojdílný vysoký vstup s trojicí plechem pobíjených vrat. V jednoduché východní fasádě je dodnes zachované
menší kruhové okno, členěné štukovou šesticípou hvězdou s výplněmi z barevného skla. Interiér má klasickou
bazilikální podobu. Za vstupní předsíní, s jednoduchým kijorem (umývadlem k tradičnímu opláchnutí rukou
před bohoslužbou) v levé části a se vstupy na dvě protilehlá vřetenová schodiště na galerii, je vchod do hlavního prostoru synagogy. Ten má podobu vysokého trojlodí s postranními arkádami galerie, umístěnými vždy na
pěti mohutných hranolech pilířů. Pilíře i pilastry mezi okny mají v přízemí i v patře hlavice se štukovou římsou
a polem plastického rostlinného dekoru. V západní části je pod třetí stranou galerie níže umístěná kruchta.
Interiér kopíruje uspořádání křesťanských kostelů, s lavicemi v řadách, orientovaných k východní straně, kde
je umístěna bima (stupínek) se stopami po místě, kde stál šulchan (pultík pro čtení z Tóry). Áron (svatostánek
pro umístění Tóry) je dřevěný, tenké sloupky po stranách skříně
nesou půlkruhově zakončený nástavec se zlaceným hebrejským
nápisem a Davidovou hvězdou ve středu. Pod nimi je série zlacených reliéfních symbolů, připomínajících původní Šalamounův
Chrám v Jeruzalémě.
Od vstupní branky vedla alej s nízkými stromy až ke vchodu. Bohoslužby se zde konaly až do 2. svět. války, r. 1941 byla libeňská
synagoga, stejně jako všechny ostatní v Protektorátu, uzavřena
a přeměněna na sklad konfiskovaného židovského majetku. Po
2. svět. válce nebyly pro nedostatek věřících bohoslužby obnoveny, synagoga zůstala nadále skladištěm (ovoce, později kulisy
blízkého Divadla Pod Palmovkou). V 50. letech zde často pobýval jako kulisák Bohumil Hrabal. V uvolněné
atmosféře 60. let 20. století synagogu oživovaly literární a filosofické debaty a workshopy Bohumila Hrabala,
Egona Bondyho a Vladimíra Boudníka. Na počátku devadesátých let dvacátého století byla libeňská synagoga
vyklizena, částečně opravena a je občasně využívána ke kulturním účelům. Od roku 1995 začalo budovu, známou od té doby jako Synagoga na Palmovce, pravidelně využívat sdružení SERPENS. Jeho hlavním cílem je
pořádání výtvarných, divadelních a hudebních akcí a vzájemné propojování jednotlivých uměleckých oborů.
Libeňská židovská čtvrť
Židé, od pradávna pronásledovaní,
se usazovali i v Libni. Roku 1595 za
Bryknarů jich bylo zde tolik usazeno, že se Libni říkalo „Judendorf “. V
letech 1541-1547 císař Ferdinand I
vypověděl Židy z Prahy, ale majitelé
je přijali na své území v Libni a tak
se stalo, že koncem 16. století bylo
v Libni víc Židů, než křesťanů; roku
1713 bylo v Libni 150 křesťanů a na
300 židů.). Další Židé se sem pak stěhovali v době moru r. 1680 a po roce
1744, kdy byli opět vykázáni z vnitřní Prahy. Po prohrané válce s Prusy,
kdy panovnice Marie Terezie ztratila
téměř celé Slezsko, se její zloba obrátila právě proti Židům. Nařkla je z toho, že „měli nepříteli nápomocni býti“ a vydala edikt o vypovězení Židů,
nejprve r. 1744 z Prahy, o rok později (1745) i z celých Čech. Vypovězení mělo nabýt účinnosti v pětačtyřiceti
dnech, uvádí se, že tehdejší pražské ghetto opustilo za tu dobu přes 10 000 jeho obyvatel, což byla v té době celá
čtvrtina obyvatel města. Židé se mohli usadit nejméně 2 hodiny cesty od bran města, tam museli trávit noc a
do města mohli pouze přes den; vyřizovat si formality potřebné k vystěhování.Ke skutečnému vypovězení ale
nakonec nedošlo, jelikož Praha byla tak závislá na finančních operacích Židů, že po jejich vyhnání naprosto
ztratila význam obchodní křižovatky a Marie Terezie byla na nátlak všemožných institucí a stavů (za Židy se
přimluvil dokonce i papež) nucena r. 1748 pozvat Židy zpět. Několik desítek rodin však již bylo zabydleno v
Libni a tak vzniklo ghetto v Libni. Ačkoliv se Židé nakonec vrátit mohli, libeňská židovská obec se stala druhým nejvýznamnějším židovským centrem na území dnešní Prahy. Privilejí majitele Jana hraběte Hartvika
z Nosticů směli Židé v Libni žít bezpečně. Libeňské ghetto se rozkládalo mezi dnešními ulicemi Voctářova,
Koželužská a Vojenova a již zaniklých Jirchářská a Kožní. V Koželužské ulici, která byla centrem ghetta, stávala
stará synagoga, o které nemáme mnoho informací. Malé židovské ghetto bývalo při každé větší vodě zatopováno a tak bylo v 19. stol. postupně bouráno. Po velké povodni r. 1890 se chtěla obec této staré památky zbavit,
ale nedostala od poslanecké sněmovny říšské rady subvenci, proto probíhala likvidace pomalu, po vykoupení
několika budov ročně, vlastními silami obce. V tomto „Židovském městě“ byly bytové poměry sice stísněné,
ale domky byly čisté, světlé a epidemické nemoci tam byly vzácností. Židovský hřbitov, druhý nejstarší v Praze,
který se nacházel v blízkosti libeňského dolního nádraží u dnešního Libeňského mostu, zmizel při úpravách
Palmovky pod pětimetrovou navážkou.
Starý židovský hřbitov v Libni ve Vojenově ulici založený v 16. století
(čp. 602). Náhrobky pocházejí již ze 17. století, většina z 18. a 19. století. Rozkládal se zhruba na trojúhelníkovém území mezi Libeňským
mostem, bývalým nádražím Dolní Libeň a Vojenovou ulicí. Pohřbívat se zde přestalo v r. 1892, kdy byl založen nový židovský hřbitov v
Davídkově ul. Část hřbitova zanikla při stavbě nádraží Dolní Libeň
v r. 1877 a další pak při výstavbě východního předmostí Libeňského
mostu v roce 1965, kdy převážná část hrobů byla zasypána. Dnes
hřbitov připomínají jen zbytky hřbitovní zdi. (foto z konce 19. stol.)
Bohumil Hrabal
Spisovatel Bohumil Hrabal prožil nemalou část svého života v Libni (v
ulici Na Hrázi 24/326, poeticky nazývané Na Hrázi věčnosti), nějaký čas
dělal kulisáka v divadle S. K. Neumanna. V Libni se odehrává děj jeho pábitelských knížek Svatby v Domě a Něžný barbar. Jednu celou stranu této
ulice později nahradila zeď autobusového nádraží.
V těchto místech (u dnešní
stanice metra
Palmovka) byla
v roce 1990 k
jeho poctě vytvořena
tzv.
Hrabalova zeď. Původní dům Na Hrázi 24 z r. 1888,
Tato zeď je kde také bydlel Bohumil Hrabal.
dnes,
bohužel zatím jen z
menší části, pomalována motivy z Hrabalových knížek a to díky umělkyni Tatianě Svatošové, která s celým projektem přišla
a zrealizovala jej. Hlavní dominantou je kromě 5,5 metru vysoké podobizny Bohumila Hrabala i psací stroj
značky Parkeo a 16 koček, které Hrabalovi za jeho života dělaly společnost. Hrabalova zeď byla dokončena 15.
října 1999. Na zdi jsou dokonce vymalovány i úryvky z Hrabalových děl, především z těch, které se týkají ulice
Na Hrázi.
Hostinec U Deutschů – Divadlo pod Palmovkou
Hostinec, zřízený v r. 1848 manželi Františkem a Marií
Deutschovými, stával na rohu ulice Na hrázi a Zenklovy do
r.1903. Bylo to význačné místo libeňské kulturní a spolkové
činnosti – např.v r. 1884 zde byla ustanovena Tělocvičná jednota Sokola v Libni. V srpnu roku 1861 v jednopatrové budově hospody František Deutsch otevřel „Hudební a deklamační
akademii“. V roce 1899 vycítil příležitost stavitel Václav Romováček a budovy hostince a divadla koupil. O tři roky později
dostal úřední povolení všechny budovy zbořit a na jejich místě
v roce 1903 vybudoval zbrusu nový dům, ve kterém zřídil hotel
s kavárnou. V roce 1904 byla také zkolaudována nová budova
se sálem určeným pro společenské akce zvaná „altán“, která sousedila s budovou hotelu a byla částečně postavena na místě starého tanečního sálu, z větší části však na dříve volném prostoru zahrady.Na nároží byl v r. 1904
postaven Čapkův módní dům (později Česká spořitelna).
Další osudy libeňského divadla jsou úzce spojeny se dvěma na
sebe žárlícími subretami Švandova divadla na Smíchově – Marií
Zieglerovou a Marií Groszovou, které střídavě (a obě nakonec
neúspěšně) zkoušely v Libni své štěstí jako herečky, podnikatelky a divadelní ředitelky. Nejprve do Libně odešla Marie Groszová, která ve své ješitnosti nedokázala snést hvězdné manýry
mladší Zieglerové a rozhodla se proto hledat štěstí mimo Smíchov. S přispěním svého manžela získala divadelní koncesi pro
Libeň – a zdejší společenský sál v „altánu“, který se měl stát sym-
bolem jejího vzdoru a cestou k vítězství nad
nenáviděnou sokyní, nechala stavitelem Romováčkem přestavět na divadlo, které překřtila na Nové lidové divadlo Praha VIII. v
Libni. Provoz zde zahájila 16. prosince 1905.
Ve zdech právě tohoto sálu, přestože v průběhu věků ještě několikrát přestavovaného
a upravovaného, se hrají představení i dnes.
Groszová však byla z Libně nucena, zřejmě z finančních důvodů, odejít již po roce
a půl. Novým majitelem divadla a hotelu
se stal Jaroslav Sedláček, který, aby vyhověl
vkusu převážně dělnického publika, zval na
pohostinská vystoupení Grozsové konkurentku Marii Zieglerovou. Zieglerová (dost
možná, že ze žárlivosti) libeňské divadlo v
roce 1907 od Sedláčka koupila – a znovu jej
nechala stavitelem Romováčkem, tentokrát
zřejmě dosti nákladně, upravit. Jeviště tehdy
nechala přizpůsobit pro náročnější operetní
inscenace a patřičný operetní nádech dodala i foyeru.
Staronový stánek Thálie se měl od té doby
jmenovat Divadlo Marie Zieglerové v Praze
VIII. Zprvu v něm působily hned dva stálé soubory – operetní a činoherní. Navzdory značným ambicím a úsilí
se však ani Marii Zieglerové divadelní podnikání v Libni nevydařilo: Již v létě 1909 byla libeňská opereta z finančních důvodů zrušena V roce 1909 skončilo první období profesionálního divadla v Libni.. Koncem roku
1909 byl soubor libeňského divadla ředitelem Frýdou definitivně rozpuštěn a v roce následujícím přešla budova hotelu a divadelního sálu do majetku sociálnědemokratické strany, která v někdejším divadle zřídila biograf
Svépomoc a v bývalé správní budově divadla Lidový dům. Nedostatek finančních prostředků však měl za následek, že budovy chátraly a po skončení druhé světové války byl jejich stav již havarijní. Po různých opravách,
které probíhaly i za provozu zde začalo působit Městské oblastní divadlo které bylo přejmenováno na Divadlo
S.K.Neumanna. V roce 1990 se ujalo divadla nové vedení v čele s ředitelem a režisérem Petrem Kracíkem. Od
27. 9. 1990 nese libeňská scéna nový název – Divadlo pod Palmovkou. Po dlouhé a náročné rekonstrukci vyvolané mj. i katastrofálními povodněmi v roce 2002, kdy výška hladiny v hledišti dosahovala až dva metry vody,
se divadelní sál navrátil k secesnímu vzhledu, takže dnes patří mezi nejzajímavější „kukátkové“ divadelní sály
v Praze.
Elsnicovo náměstí – pohled k nám. Holého
Snímek pořízený při tzv. německé povodni v roce 1940. V
popředí již dnes zbořený Malý
mlýn v ohbí Rokytky. Za ním
severní zástavba na Holého
náměstí. V pozadí vpravo část
bývalého libeňského anglického pivovaru s komínem.
Elsnicovo náměstí – Palác Svět
Palác Svět je konstruktivistickým železobetonovým činžovním a obchodním domem se dvěma suterény s biografickým sálem, v přízemí je vybavený obchodní místností, v prvním patře se nalézá restaurace, kavárna
a herna. Palác byl postaven v letech 1932–1934 stavitelem Františkem
Havlenou na místě staré usedlosti. Objednatelem, investorem a prvním
majitelem paláce byl realitní podnikatel Ladislav Svět (podle jiných zdrojů
Jan Svět – Jan Svět byl statkář a byl posledním rychtářem Libně), podle
kterého byla stavba pojmenovaná. Kromě železobetonové konstrukce je
palác zajímavý i díky faktu, že jeho základy leží pod hladinou spodní vody.
Protože suterény jsou pod úrovní spodní vody, je celá budova postavena v
olovem vyložené vaně. Ta je ovšem prasklá, takže suterény jsou zaplaveny
a Palác je dnes díky dlouhodobě zanedbané údržbě v havarijním stavu, ale
byl prohlášen za památku. V Paláci Svět byl od jeho založení kinosál, který
od roku 1955 nesl název Kino Dukla.
Dřívější Světův statek, na jehož místě byl postaven činžovní a
obchodní dům Svět.
Elsnicovo náměstí – Betonový most přes Rokytku
Betonový most přes Rokytku je nejstarší betonový silniční most v Čechách a je
na seznamu technických památek Prahy a je i památkově chráněn. Dnes most
slouží jak silniční, tak tramvajové dopravě. Most byl postaven v roce 1896 za 35
dní architektem Antonínem Losem. Byl slavnostně otevřen 28. září 1896. Šlo o
první silniční most z dusaného betonu v Čechách. Technické podrobnosti: Má
jednu klenbu s rozpětím 13,3 metru a vzepětím 2,75 metru. V roce 1909 byl most
rozšířen a dosahuje šířky 99,3 metru (resp. tok Rokytky byl v oblasti Elznicova
náměstí zakryt). Na západní straně nám. dr. Holého je na mostě osazena litinová
pamětní deska s nápisem: „První betonový most silniční v Čechách. Na max.
zatížení pohyblivé 1000 kg/m2 projektoval a v 35 dnech vystavěl Ingenieur Antonín Los, ingenieur, stavitel a geometr. 28. 9. 1896.“
Tramvajová trať je v těchto místech již od 4.října 1896. Vedla nejprve od Karlína
přes Palmovku zhruba k zastávce U Kříže a byla jednokolejná. V roce 1909 byla
zdvojkolejněna, v roce 1910 prodloužena na Vychovatelnu a v roce 1924 k dnešní
zastávce Ke Stírce.
Pohled na Primátorskou třídu (dnes Zenklovu) v Libni. V popředí betonový most, Vedle něj, směrem po vodě, postaveno v r. 1909 souvislé
přemostění Rokytky v délce 99,30 m, v jehož prostoru (dříve Světově
nábřeží, dnes Elsnicově náměstí) bylo zřízeno libeňské tržiště.
Elsnicovo náměstí – Pomník Podlipného
V r. 1935 byl
slavnostně odhalen pomník
Jana Podlipného. Autorem
sochy v nadživotní velikosti
je ak. sochař
prof. Jaroslav
Brůha. JUDr.
Jan Podlipný
(24.8.1848
– 19.2.1914),
český politik,
vůdčí představitel mladočechů. Od roku 1880 působil jako advokát v Praze, v letech 1895–1897 jako předseda výkonného
výboru mladočeské strany, od roku 1889 jako poslanec zemského sněmu za mladočeskou stranu. V letech
1897–1900 zastával funkci pražského primátora, v letech 1889–1906 starosta České obce sokolské. Jeho zásluhou uskutečnilo sokolstvo řadu zájezdů do zahraničí, čímž si „otevřelo okno do světa“. Uspořádal Sbírku
zákonů týkající se státního práva Království českého (1882) a byl také jednatel Právnické jednoty. Žil a zemřel
v domě č. 22 v Bartolomějské ulici, kde je pamětní deska z r. 1924. Pochován je na Olšanských hřbitovech
(hřbitov č.IV, odd.8, hrob 1-2).

Podobné dokumenty

Untitled - www vyrobnidruzstevnictvi projekt

Untitled - www vyrobnidruzstevnictvi projekt s novým manažerem Bedřichem Mrázkem a jeho firmou Westbohemia Hotels probíhá na velmi dobré úrovni. S novým ve− dením se zisky z hotelu postupně zvyšují a je předpoklad, že trend růstu bude zachová...

Více

kompletní

kompletní Zde seznam družinu s Tvým záměrem – vytvořit družinový herbář. A próóč? Několikrát se během roku dostáváme k tématu příroda (stromy, rostliny). Teď si o nich budeme moci povídat kdykoliv. Nemusíme ...

Více

Dobrý anjel s Veľkým srdcom

Dobrý anjel s Veľkým srdcom pražské techniky Jiřího Pacolda. Objekt se skládá z dvojáků tzv. Pacoldovek – tedy vedle sebe stojících dvojitých šachtových pecí. Ty byly vápencem plněny shora (po zaniklé dřevěné lávce). Objekt s...

Více