Jan Pavel II.: ivot Kristùv (Vita di Cristo)

Transkript

Jan Pavel II.
ŽIVOT
KRISTŮV
(Vita di Cristo)
překlad: doc. Dr. Ctirad Václav Pospíšil OFM
papežovy kristologické katecheze
1987-1989
(Světlo 44/2000 –30/2002)
SV. OTEC JAN PAVEL II. POVAŽOVAL KRISTOLOGICKÉ TÉMA ZA AKTUÁLNÍ
JAK PŘI SVÝCH PROJEVECH NA SVĚTOVÝCH DNECH MLÁDEŽE V ŘÍMĚ, TAK V
DOKUMENTU DOMINUS IESUS ZE ZÁŘÍ 2000. V ŘÍMĚ BYLY VYDÁNY KNIŽNĚ POD
TITULEM VITA DI CRISTO (ŽIVOT KRISTŮV) KRISTOLOGICKÉ KATECHEZE JANA
PAVLA II. OD 7. LEDNA 1987 DO 14. DUBNA 1989.
Poznámka překladatele (platí pro překlad celého díla): Pokud jsme chtěli dostát evidentnímu
požadavku, aby překlady citací z Písma harmonizovaly s výkladem Svatého otce, museli jsme využít
jak ekumenického překladu, tak liturgického překladu Nového zákona i překladu žalmů, který se používá v liturgii hodin. Kdybychom se drželi striktně jediného překladu, texty Písma by často nebylo
možno uvést do souladu s výkladem Svatého otce.
Jan Pavel II.: ivot Kristùv (Vita di Cristo))
2 / 195
Obsah
I. Osobní totožnost Ježíše, pravého Boha a skutečného člověka
II. Ježíš, Syn Boží a Spasitel člověka
III. Ježíš počatý působením Ducha svatého a narozený z Panny Marie
IV. Ježíš, syn Izraele a vyvolený národ Staré smlouvy
V. Ježíš Kristus, Mesiáš a Král
VI. Ježíš Kristus, Mesiáš – Kněz
VII. Ježíš Kristus, Mesiáš – Prorok
VIII. Ježíš Kristus, naplnění proroctví o Mesiáši
IX. Ježíš Kristus – ustanovení a plnost Božího království
X. Ježíš Kristus, Mesiáš a Boží Moudrost
XI. Ježíš Kristus, Syn člověka
XII. Ježíš Kristus, Boží Syn
XIII. V srdci evangelního svědectví
XIV. Otec vydává svědectví Synovi
XV. Prolog Janova evangelia – syntéza víry apoštolské církve
XVI. Ježíš Kristus – Syn poslaný Otcem
XVII. ABBA, OTČE: Celá pravda o vnitřním životě Boha v hlubinách Trojice
XVIII. Ježíš Kristus: Syn niterně sjednocený s Otcem
XIX. Ježíš Kristus: Syn, který „žije pro Otce”
XX. Syn se obrací v modlitbě na Otce
XXI. Syn žije z díkůvzdání Otci
XXII. Ježíš Kristus přichází v síle Ducha svatého
XXIII. Ježíš „přináší” Ducha svatého církvi a lidstvu
XXIV. Ježíš Kristus – zjevitel Trojice
XXV. Ježíš Kristus pravý Bůh a pravý člověk
XXVI. Ježíš Kristus – věčné Otcovo Slovo
XXVII. Já jsem Cesta, Pravda a Život
XXVIII. Ježíš „přináší“ Ducha svatého církvi a lidstvu
XXIX. Ježíš Kristus má moc odpouštět hříchy
XXX. Ježíš Kristus, Boží zákonodárce
XXXI. Věříte v Boha, věřte i ve mne
XXXII. Kdo ztratí svůj život pro mne a pro evangelium, ten si ho zachrání
XXXIII. Připravuji pro vás království, jako ho pro mne připravil Otec
XXXIV. Ježíš z Nazareta, muž, kterému Bůh vydal svědectví prostřednictvím
zázraků a znamení
XXXV. Děvče, říkám ti, vstaň!
XXXVI. Prostřednictvím znamení – zázraků Ježíš Kristus projevuje svoji
spasitelskou moc
XXXVII. Kristovy zázraky jako spasitelská znamení
XXXVIII. Ježíšovy zázraky jako projev jeho spasitelské lásky
XXXIX. Zázrak jako výzva k víře
XL. Znamení, která zjevují moc shůry
XLI. Ježíš Kristus, pravý člověk
XLII. Stal se nám podobným ve všem kromě hříchu
XLIII. Ježíš, člověk solidární se všemi lidmi
XLIV. Ten, který „se zřekl sebe samého“
XLV. Víra v Ježíše Krista v prvotní křesťanské komunitě
XLVII. Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, syn blažené Panny Marie
XLVIII. Víra církve v Ježíše Krista podle starých koncilních definic
XLIX. Christologické definice koncilů a dnešní víra církve
L. Kristovo poslání hlásat radostnou zvěst chudým
LI. Boží království se k vám přiblížilo
LII. "Proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě"
4
6
8
10
12
14
16
19
21
23
25
27
29
31
33
35
37
39
41
43
45
47
49
51
53
55
57
59
61
63
66
69
72
75
77
79
82
84
86
88
90
92
94
96
98
103
105
107
109
111
114
LIII. Jednorozený syn, který zjevuje Otce
LIV. Ježíš – věrohodný svědek
LV. Ježíš – zakladatel církve
LVI. Ježíš jako zakladatel služebné struktury Církve
LVII. Ježíš z Nazareta – zakladatel svátostné struktury Církve
LVIII. Ježíš Osvoboditel –osvobozuje člověka z otroctví hříchu
LIX. Kristus osvobozuje člověka z otroctví hříchu a zaměřuje ho ke svobodě
LX. Kristus osvobozuje člověka, lidstvo pro nový způsob života
LXI. Ježíš Kristus jako vzor spasitelské proměny člověka
LXIII. Kristus – model dokonalé lásky, která dosahuje svého vyvrcholení
v oběti kříže
LXIV. Kristova oběť jako naplnění záměru lásky samého Boha
LXV. Kristova smrt jako historická událost
LXVI. Ježíšovo vědomí ohledně vlastního povolání stát se výkupnou obětí
LXVII. Hodnota Kristova utrpení a jeho smrti
LXVIII. Zástupná hodnota Kristovy vykupitelské oběti za hříchy celého světa
LXIX. Smysl utrpení ve světle Kristova utrpení
LXX. Poslední slova Kristova na kříži: „Otče, odpusť jim …“
LXXI. Poslední Kristova slova na kříži: „To je tvoje matka …“
LXXIII. Poslední Kristova slova na kříži - "Dokonáno je!" - "Otče, do tvých
rukou poroučím svého ducha."
LXXIV. První znamení plodnosti Kristovy vykupitelské smrti
LXXV. "Sestoupil do pekel": Moc Kristovy obětní smrti
LXXVI. Vzkříšení: Historická událost a stvrzení víry
LXXVII. Od prázdného hrobu k setkání se Vzkříšeným
LXXVIII. Charakteristiky zjevení vzkříšeného Krista
LXXIX. Vzkříšení jako událost zároveň historická a metahistorická
LXXX. Kristovo vzkříšení jako Vrchol zjevení
LXXXI. Spasitelská hodnota Kristova vzkříšení
LXXXII. Nanebevstoupení: Hlásané tajemství
LXXXIII. Nanebevstoupení: Naplněné tajemství
LXXXIV. Plody nanebevstoupení: Uznání toho, že Ježíš je Pán
3 / 195
116
118
120
122
124
127
130
133
135
139
141
144
146
148
151
154
157
160
164
166
168
171
174
177
179
182
185
188
190
193
4 / 195
I. Osobní totožnost Ježíše, pravého Boha a skutečného člověka
„A za koho mne pokládáte vy?“ (Mt 16,15)
1) Na počátku seriálu katechezí o Ježíši Kristu, který má zásadní význam pro křesťanskou víru
a život, stojíme před touže otázkou, kterou bezmála před dvěma tisíci lety položil Mistr Petrovi a
učedníkům, kteří byli spolu s ním. O onom rozhodujícím okamžiku Petrova života ve svém evangeliu
vypravuje Matouš, který byl svědkem toho všeho: „Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: »Za koho lidé pokládají Syna člověka?« Odpověděli: »Jedni za Jana Křtitele,
druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.« Řekl jim: »A za koho mě pokládáte
vy?«„ (Mt 16,13-15)
Známe jasnou a přímou Petrovu odpověď: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ (Mt 16,16) Abychom tato slova mohli vyslovit i my, a to nejen jako cosi abstraktního, nýbrž jako výraz životní zkušenosti a jako plod daru, který pochází od Otce (srov. Mt 16,17), musí každý z nás osobně pocítit celou
závažnost otázky: „A ty, za koho mne pokládáš? Co slyšíš, že se o mně říká? Řekni mi, čím skutečně
pro tebe jsem?“ Petrovi se dostalo Božího osvícení po dlouhém údobí, v němž byl Ježíšovi nablízku,
v němž naslouchal jeho slovu a nazíral jeho život a tajemství (srov. Mt 16,21-24).
Rovněž my, pokud chceme dospět k vědomějšímu vyznání Ježíše Krista, musíme jako Petr
projít cestou pozorného a pečlivého naslouchání. Musíme vstoupit do školy prvních učedníků, kteří se
stali jeho svědky a našimi učiteli, a společně zažít zkušenost i přijmout svědectví dvaceti století hluboce poznamenaných Mistrovou otázkou a obohacených nesmírným chórem odpovědí věřících
všech dob a míst. Dnes, zatímco Duch, který je „Pán a Dárce života“, nás přivádí k prahu třetího křesťanského tisíciletí, jsme voláni k tomu, abychom s obnovenou radostí dali takovou odpověď, jakou
nám vnuká Bůh a jakou od nás také očekává, jako kdyby se jednalo o nové narození Ježíše Krista v
našich životních příbězích.
2) Ježíšova otázka ohledně jeho totožnosti ukazuje na pedagogickou vyzrálost toho, kdo nechce uspěchané odpovědi, nýbrž si přeje odpověď, která ke svému zrání potřebuje čas, často i dlouhý, čas modlitby, pozorného a napjatého naslouchání pravdě křesťanské víry, jak ji vyznává a hlásá
církev.
Uznáváme tedy, že tváří v tvář Ježíšovi se nelze spokojit s pouze lidskými sympatiemi, i když
je to cosi dobrého a správného, nestačí ani to, když se na Ježíše pohlíží jako na osobnost, která probouzí historicko-teologický, duchovní či sociální zájem, nebo je pramenem umělecké inspirace. Vidíme, jak se kolem Krista často objevuje nevědomost, a to i mezi křesťany, pokud se nejedná o nedorozumění nebo dokonce o nevěrnost. Je stále přítomno nebezpečí odvolávat se na „Ježíšovo evangelium“, a přitom neznat jeho pravou velikost a radikalitu a ani životem nezachovávat to, co se ústy proklamuje. Kolik je těch, kdo si přizpůsobují evangelium podle sebe a vytvářejí si pro sebe jakéhosi
snesitelnějšího Ježíše. Přitom se popírá transcendence jeho božství, nebo se popírá úplnost jeho historicky reálného lidství, manipuluje se s celistvostí jeho poselství, zejména pak se zapomíná na oběť
Kříže, v níž kulminuje jeho život i jeho nauka, zapomíná se i na Církev, kterou v dějinách založil jako
svoji „svátost“.
I tyto stíny nás stimulují k tomu, abychom hledali pravdu o Ježíšovi, přičemž využíváme mnoha světel, která Otec v průběhu staletí, podobně jako to učinil tenkrát s Petrem, silou Ducha svatého
kolem Ježíše zažehnul v srdcích tolika věřících. Jsou to světla těch, kdo zůstali věrní až k mučednictví. Jsou to světla mnoha zanícených učenců, kteří bádali svým intelektem osvíceným vírou o Kristově
tajemství. Jsou to zejména světla, která rozžehlo magisterium pod vedením Ducha svatého při definici
dogmat o Ježíši Kristu.
Uznáváme, že podnět k úsilí o odhalování toho, kým je opravdu Ježíš, se nachází v nejistém a
ustrašeném hledání mnoha našich současníků podobajících se Nikodémovi, který přišel za Ježíšem v
noci (srov. Jan 3,2), nebo Zacheovi, který se vyšplhal na strom, aby mohl Ježíše spatřit (srov. Lk
19,4). Touha pomoci každému člověku k tomu, aby nalezl Ježíše, který přišel pro nemocné jako lékař
a pro hříšníky jako Spasitel (srov. Mk 2,17), mě pohání, abych splnil závažný a úchvatný úkol představit Ježíše synům Církve a všem lidem dobré vůle.
Možná si vzpomínáte, že na začátku svého pontifikátu jsem se obrátil na lidi naší doby, aby
„otevřeli brány Kristu“. Poté v exhortaci Catechesi tradendae, která byla věnována problematice kate-
5 / 195
cheze, jsem vystoupil jako mluvčí biskupů, kteří se shromáždili na IV. synodu, a napsal jsem: „Podstatným a primárním předmětem katecheze je [... ] Kristovo tajemství. Katechizovat znamená v určitém slova smyslu někoho přivádět k tomu, aby zkoumal toto tajemství a jeho rozměry [... ]; odhalovat
v Kristově osobě celý věčný Boží záměr, který se v ní naplňuje... Pouze On může přivádět člověka k
Otci v Duchu svatém a může nám dát podíl na životě nejsvětější Trojice.“ (CT, 5)
Společně projdeme tímto katechetickým putováním a uspořádáme naše úvahy kolem čtyř základních ohnisek:
Ježíš ve své historické realitě a ve své transcendentní mesiášské úloze, syn Abrahámův, Syn
člověka a Syn Boží;
Ježíš ve své totožnosti pravého Boha a pravého člověka, v hlubokém společenství s Otcem,
prodchnutý mocí Ducha svatého, jak nám ho představuje evangelium;
Ježíš v pohledu církve, která s pomocí Ducha svatého objasnila a prohloubila to, co nám sděluje zjevení, když nám zejména na velkých ekumenických koncilech dala přesné formulace christologické víry;
Ježíšův život a jeho dílo, Ježíšovo vykupitelské utrpení a jeho oslavení, Ježíš mezi námi, v dějinách a ve své církvi až do konce tohoto světa (srov. Mt 28,20).
3) Je pravdou, že v Církvi existuje celá řada způsobů, jak dávat Božímu lidu katecheze o Ježíšovi. Každý z nich však, pokud chce být autentický, musí čerpat z trvalého pramene svaté Tradice a
Písma svatého, interpretovaného ve světle učení Otců a učitelů církve, liturgie, víry a lidové zbožnosti, tedy jedním slovem ve světle živoucí Tradice působící v Církvi pod vlivem Ducha svatého, který
(podle Mistrova příslibu) „vás uvede do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude
mluvit, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít.“ (Jan 16,13) Tuto Tradici vidíme vyjádřenou v nauce
svatých koncilů, shrnutou ve vyznáních víry a prohloubenou teologickou reflexí věrnou zjevení a učitelskému úřadu církve.
K čemu by byla katecheze o Ježíšovi, která by neměla opravdovost a kompletnost pohledu,
jímž církev nazírá a podle něhož pak hlásá jeho tajemství, které zároveň ve svých modlitbách vzývá.
Když se obracíme na katechizované osoby, je třeba také pedagogické moudrosti, která si uvědomuje
situaci a potřeby katechizovaných osob. Jak jsem napsal ve výše citované exhortaci Catechesi tradendae: „Ustavičnou starostí každého katechisty, a to ať už je úroveň jeho zodpovědnosti za Církev
jakákoli, musí být to, aby svým učením i jednáním zprostředkoval Ježíšovu nauku a jeho život.“ (CT 6)
4) Uzavíráme tuto vstupní katechezi a uvědomujeme si, že Ježíš v obzvláště obtížném okamžiku života prvních učedníků, když se ukazovalo, že kříž se blíží, a když jej mnozí opouštěli, položil
těm, kdo byli s ním, další ze svých tak nelehkých, pronikavých otázek, jimž se nelze vyhnout: „I vy
chcete odejít?“ Byl to opět Petr, který odpověděl i jménem ostatních: „Pane, ke komu půjdeme? Ty
máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (Jan 6,67-69) Kéž by
nás tato naše katechetická setkání stále více uschopňovala k tomu, abychom nechali Ježíše klást
nám otázky, i k tomu, abychom na ně dokázali správně odpovídat a byli připraveni sdílet s ním do
všech důsledků jeho život.
6 / 195
II. Ježíš, Syn Boží a Spasitel člověka
1) Katechezí předešlého týdne, při níž jsme se drželi těch nejstarodávnějších vyznání víry,
jsme začali nový seriál katechezí o Ježíši Kristu. Apoštolské vyznání víry hlásá: „Věřím ... v Ježíše
Krista, Syna jeho jediného.“ Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry poté, co s ještě větší přesností
definuje Ježíšův božský původ jakožto Božího Syna, pokračuje prohlášením, že tento Boží Syn „...
pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe a... stal se člověkem“. Jak vidno, základní jádro křesťanské
víry sestává z dvojí pravdy, že Ježíš Kristus je Synem Božím a Synem člověka (christologická pravda) a že je naplněním spásy člověka, kterou Bůh uskutečnil v něm, svém Synu a Spasiteli světa (soteriologická pravda).
2) Jestliže v předchozích katechezích jsme pojednávali o zlu, zejména pak o hříchu, dělali
jsme to také jako přípravu tohoto seriálu katechezí o Ježíši Kristu, Spasiteli. Spása totiž znamená
osvobození od zla, zvláště od hříchu. Zjevení obsažené v Písmu svatém již od Protoevangelia (srov.
Gen 3,15) nás otevírá pravdě, že pouze Bůh může člověka osvobodit z hříchu a od všeho zla, které je
přítomno v lidské existenci. Bůh, který se zjevuje jako Stvořitel a prozíravý Uspořadatel světa, se zároveň zjevuje jako Spasitel, jako ten, kdo osvobozuje od zla, hlavně od hříchu zapříčiněného svobodnou vůlí tvora. To je také vyvrcholení stvořitelského záměru uskutečněného Boží Prozřetelností, podle
něhož jsou svět (kosmologie), člověk (antropologie) a Bůh Spasitel (soteriologie) ve velmi těsné vzájemné vazbě.
Jak tedy připomíná Druhý vatikánský koncil, křesťané věří, že svět „byl stvořen a je udržován
Stvořitelovou láskou, ...sice upadl do otroctví hříchu, ale ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus ... jej
osvobodil... „ (GS, 2).
3) Etymologický význam jména „Ježíš“ je „Jahve osvobozuje“, zachraňuje, pomáhá. Před babylónským otroctvím mělo toto jméno podobu „Jehošua“ a bylo to theoforické jméno, které obsahuje
jako kořen přesvaté jméno Jahve. Po babylónském zajetí dostalo zkrácenou podobu „Ješua“, které se
přepisovalo do řečtiny „Jesus“, z čehož pak vychází italské „Gesu“.
Toto jméno bylo vcelku běžné ve starozákonní i v novozákonní době. Vždyť takto se jmenoval
Jozue, jenž po Mojžíšově smrti uvedl Izraelity do zaslíbené země: „Už svým jménem se stal velikým
zachráncem vyvolených Božích... a Izraele uvedl do jeho dědictví.“ (Sir 46,1) Ježíš, Sirachův syn, byl
pisatelem Sirachovcovy knihy (srov. Sir 50,27). Ve Spasitelově rodokmenu, jak jej nalézáme v Lukášově evangeliu, je zařazen jistý Er, syn Ježíšův (srov. Lk 3,28-29). Mezi Pavlovými spolupracovníky je
jmenován jistý Ježíš, nazývaný Spravedlivý (srov. Kol 4,11).
4) Jméno Ježíš však nikdy nenabylo tak opravdového významu, jakého nabylo v případě Ježíše z Nazareta a který anděl sdělil Marii (srov. Lk 1,31nn.) a Josefovi (srov. Mt 1,21). Na počátku Ježíšova veřejného působení lidé rozuměli jeho jménu tak, jak to bylo tehdy obvyklé.
„Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci! Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta.“ Tak hovoří jeden z prvních učedníků – Filip. Natanael mu odpovídá: „Může z Nazareta vzejít něco
dobrého?“ (Jan 1,45-46) Tato otázka ukazuje, že synové Izraele neměli Nazaret ve velké úctě. Přesto
však byl Ježíš nazýván „Nazaretský“ (srov. Mt 2,23), nebo také „Ježíš z Nazareta v Galileji“ (srov. Mt
31,11). Tento výraz užil Pilát na nápisu, který nechal připevnit na jeho kříž: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ (Jan 19,19)
5) Lidé nazývali Ježíše „Nazaretský“ podle místa, kde se svou rodinou sídlil až do svých třiceti
let. Víme však, že místem Ježíšova narození nebyl Nazaret, nýbrž Betlém, město v Judeji, jižně od
Jeruzaléma. Tvrdí to evangelisté Lukáš a Matouš. První z nich poukazuje na to, že z důvodu sčítání
lidu, které nařídily římské autority, „Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska
do Davidova města, které se jmenuje Betlém, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit.“ (Lk 2,4-6)
Jak tomu bývá s biblickými místy, rovněž Betlém má prorocký význam. Matouš se odvolává na
proroka Micheáše (srov. 5,1-3) a připomíná, že toto městečko bylo označeno jako místo, kde se narodí Mesiáš: „A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, pro-
7 / 195
tože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu.“ (Mt 2,6) Prorok ještě dodává:
„... jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.“ (Mich 5,1)
Na tento text se odvolávali kněží a zákoníci, jichž se Herodes dotazoval, jak odpovědět mudrcům z Východu, kteří se ptali na místo, kde se má narodit Mesiáš.
Text Matoušova evangelia „... Ježíš se narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda“
(srov. Mt 2,1) se odvolává na Micheášovo proroctví, k němuž se vztahuje i otázka obsažená ve čtvrtém evangeliu: „Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z vesnice Betléma, odkud
David pocházel?“ (Jan 7,42)
6) Z těchto údajů můžeme vyvodit, že Ježíš je jméno historické postavy, která žila v Palestině.
Jestliže je správné uznávat historicitu postav jako Mojžíš nebo Jozue, pak tedy tím spíš je nutno přijímat to, že Ježíš je skutečnou historickou postavou. Evangelia nás detailně nezpravují o jeho životě,
protože jejich účel není v první řadě historiografický. Když čteme evangelia spravedlivě kriticky, pak
jsou to právě ona, která nás vedou k závěru, že Ježíš z Nazareta je historickou postavou, která žila v
určité době a na určitém teritoriu. Z čistě vědeckého hlediska musí vzbuzovat podivení nikoli ten, kdo
přijímá, nýbrž ten, kdo popírá Ježíšovu existenci, jak je to patrné v mytologických teoriích minulosti a
jak to ještě dnes činí někteří učenci.
Pokud se jedná o přesné datum Ježíšova narození, mínění odborníků se různí. Obecně se
připouští, že mnich Dionýsius Exiguus se zmýlil, když v roce 533 navrhl, aby se léta počítala nikoli od
založení města Říma, nýbrž od Ježíšova narození. Ještě nedávno se mělo za to, že chyba činila asi
čtyři roky, otázka však není ještě jednoznačně rozřešena.
7) V tradici izraelského lidu si jméno Ježíš uchovalo svůj etymologický význam: „Bůh osvobozuje.“ Bylo zvykem, že to byli právě rodiče, kdo dávali jméno svým dětem. V případu Mariina syna Ježíše bylo jméno zvoleno a vysloveno někým jiným ještě před jeho narozením. Vyřkl ho anděl při zvěstování před Marií (srov. Lk 1,31) a ve snu ho uslyšel Josef (srov. Mt 1,21). „Dali mu jméno Ježíš,“
podtrhuje evangelista Lukáš, „jak ho nazval anděl, než bylo [dítě] počato v mateřském lůně.“ (Lk 2,21)
8) Podle plánu Boží prozřetelnosti Ježíš z Nazareta nese jméno, které naráží na spásu: „Bůh
osvobozuje“, vždyť on je ve skutečnosti tím, co jméno říká, tedy Spasitelem. To dokládají některé výroky nacházející se v takzvaném evangeliu Ježíšova dětství. Lukáš píše: „V městě Davidově se vám
dnes narodil Spasitel.“ (Lk 2,10) U Matouše čteme: „On totiž spasí svůj lid od hříchů.“ (Mt 1,21) Jedná
se o výrazy, v nichž se odráží pravda, kterou zjevuje a hlásá celý Nový zákon. Apoštol Pavel kupříkladu píše: „Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno... a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je
Pán.“ (Fil 2,9-11)
Důvod Ježíšova povýšení nacházíme ve svědectví, které mu vzdali apoštolové, kteří s odvahou prohlašovali: „V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v
němž bychom mohli dojít spásy.“ (Sk 4,12)
8 / 195
III. Ježíš počatý působením Ducha svatého a narozený z Panny Marie
1) Při předchozím setkání jsme naše úvahy zaměřili na jméno „Ježíš”, které znamená „Spasitel”. Týž Ježíš, který žil po třicet let v Nazaretě, v Galileji, je zároveň věčným Božím Synem, „jenž se
počal z Ducha svatého a narodil se z Marie Panny”. Tak tomu učí texty Kréda – apoštolské i nicejskokonstantinopolské vyznání víry. Tak tomu učili církevní Otcové a koncily, podle nichž Ježíš Kristus,
věčný Boží Syn, je „ex substantia matris in saeculo natus” [zrodil se z matky v čase] (symbol Quicumque, DS 76). Církev tedy vyznává a hlásá, že Ježíš Kristus byl počat a narodil se z jedné Adamovy dcery, pocházející z Abrahámova a Davidova rodu, tedy z Marie Panny. Lukášovo evangelium
upřesňuje, že Maria počala Božího Syna působením Ducha svatého bez toho, že by poznala muže
(srov. Lk 1,34; Mt 1,18.24-25). Marie tedy byla před Ježíšovým narozením pannou a takovou zůstala
jak při porodu, tak po něm. Tuto pravdu obsahuje Nový zákon a vyznává ji jak pátý ekumenický koncil, který se konal v Konstantinopoli roku 553 a který Marii nazývá „ustavičná Panna”, tak Lateránská
synoda z roku 649, která tvrdí, že „Bohorodička... Maria... počala (svého syna) působením Ducha
svatého bez přispění muže a porodila ho jako neporušená, její panenství zůstalo bez porušení i po
porodu” (DS 503).
2) Tato víra je přítomna v učení apoštolů. Například v listu svatého Pavla Galaťanům čteme:
„Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy... abychom... byli přijati za syny.” (srov. Gal 4,4-5) Události kolem Ježíšova početí a narození jsou popsány v prvních kapitolách
Matoušova a Lukášova evangelia, ta se obvykle nazývají „evangelium Ježíšova dětství”. Naši pozornost musíme obrátit zejména k nim.
3) Obzvláště známý je Lukášův text, který se často předčítá při mešní liturgii a je užíván v
modlitbě Anděl Páně. Úryvek Lukášova evangelia popisuje zvěstování Marii, k němuž došlo šest měsíců po zvěstování narození Jana Křtitele (srov. Lk 1,5-25).
„... Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu. Ta panna se jmenovala Maria.” (Lk 1,26)
Anděl ji pozdravil slovy „Zdrávas, Maria”, která se stala modlitbou církve. Tento pozdrav vzbudil v Marii pohnutí: »Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: „Neboj
se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký
a bude nazván Synem Nejvyššího.”... Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!” Anděl jí odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě
bude nazváno svaté, Syn Boží.« (srov. Lk 1,29-35) Zvěstující anděl předložil jako znamení Alžbětu,
Mariinu příbuznou, která ve svém vysokém věku počala syna, a dodává: „Vždyť u Boha není nic nemožného.” Maria řekla: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!” (srov. Lk 1,37-38)
4) Tento text z Lukášova evangelia je základem učení církve ohledně mateřství a panenství
Marie, z níž se narodil Kristus, jenž se stal člověkem působením Ducha svatého. První okamžik tajemství vtělení Božího Syna se shoduje se zázračným početím, k němuž došlo mocí Ducha svatého v
okamžiku, kdy Maria pronesla své „Ano”: „... ať se mi stane podle tvého slova!” (srov. Lk 1,37-38)
5) Matoušovo evangelium doplňuje Lukášovo vyprávění a popisuje některé okolnosti, které
předcházely Ježíšovu narození. Čteme tam: „S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka
Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha
svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: Josefe, synu Davidův, neboj se k
sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu
jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.” (Mt 1,18-21)
6) Jak vidno, oba texty „evangelia Ježíšova dětství” se shodují v tom základním: Ježíš byl počat působením Ducha svatého a narodil se z Marie Panny. Texty se také vzájemně doplňují, jeden
hovoří o Marii a druhý o Josefovi.
Když chceme vědět, z jakého pramene pochází evangelium Ježíšova dětství, je třeba povšimnout si Lukášova výroku: „Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom.” (Lk 2,19) Lukáš
9 / 195
opakuje tuto větu dvakrát: po odchodu pastýřů z Betléma a po nalezení Ježíše v chrámě (srov. Lk
2,51). Sám evangelista nám tedy poskytuje údaje, abychom mohli poznat, že jedním ze zdrojů údajů
obsažených v evangeliu Ježíšova dětství je sama Ježíšova Matka. V apoštolské době, kdy se rodila
první křesťanská tradice a texty Nového zákona, Maria, která „to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom” (Lk 2,19), mohla po Kristově smrti a jeho vzkříšení vydat svědectví o tom, co se týkalo
její osoby a úlohy.
7) Svědectví evangelia o Mariině panenském početí má velký teologický význam. Toto početí
totiž představuje zvláštní znamení Ježíšova božského původu. Skutečnost, že Ježíš nemá pozemského otce, poněvadž je zplozen bez přispění muže, zvýrazňuje pravdu o tom, že on je Božím Synem, takže i tehdy, kdy přijímá lidskou přirozenost, jeho Otcem zůstává jedině Bůh.
8) Zjevení zásahu Ducha svatého při Ježíšově početí ukazuje na to, že v dějinách člověka se
započíná nové „duchovní pokolení”, která má výrazně nadpřirozený charakter (srov. 1 Kor 15,45-49).
Tímto způsobem se trojjediný Bůh „daruje” tvoru skrze Ducha svatého. Jedná se o tajemství, na něž
lze vztahovat slova žalmu: „Když sešleš svého Ducha, jsou stvořeni a obnovuješ tvářnost země.” Při
uskutečňování takovéhoto Božího sebesdělení tvoru hraje Ježíšovo panenské početí, k němuž došlo
díky působení Ducha svatého, ústřední a zásadní úlohu. Ono je počátkem nového stvoření. Bůh takto
vstupuje rozhodným způsobem do dějin, aby naplnil nadpřirozené určení člověka, tedy předurčení
každé věci v Kristu. Jedná se o definitivní výraz spasitelské Boží lásky vůči člověku, o níž jsme hovořili v katechezi o Boží Prozřetelnosti.
9) Na uskutečňování plánu spásy se vždy podílí tvor, proto také při Ježíšově početí z Ducha
svatého spolupracuje rozhodujícím způsobem Maria. Vnitřně osvícená andělovým poselstvím ohledně svého povolání být Matkou a ohledně uchování svého panenství, Maria vyjadřuje souhlas a přijímá
svou úlohu být pokorným nástrojem moci Nejvyššího. Působení Ducha svatého zapříčiňuje, že v Marii
jsou společně přítomny mateřství i panenství, což je sice pro lidský rozum nepochopitelné, ale což je
plně v souladu se zalíbením Boží všemohoucnosti. V Marii se tak naplňuje velké Izaiášovo proroctví:
„Hle, panna počne a porodí syna.” (srov. Iz 7,14; Mt 1,22-23) Její panenství, podle Starého zákona
znamení chudoby a totální otevřenosti Božímu záměru, se stává půdou pro výjimečný zásah Boha,
který vyvolil Marii za Matku Mesiáše.
10) Mariina výlučnost vysvítá také z rodokmenů, které nám předkládají Matouš a Lukáš.
Matoušovo evangelium začíná v souladu s židovskými zvyklostmi Ježíšovým rodokmenem
(srov. Mt 1,1-17) a vypočítává generace v mužské linii od Abraháma. Matoušovi totiž velmi záleží na
tom, aby podtrhl prostřednictvím Josefova otcovského postavení podle zákona fakt, že Ježíš pochází
z Abrahámova a Davidova rodu, což potvrzuje legitimitu jeho mesiášství. Nicméně na závěr výčtu
jednotlivých pokolení čteme: „Jakub byl otcem Josefa, muže Marie, z které se narodil Ježíš, nazývaný
Kristus.” (Mt 1,16) Podtržením Mariina mateřství evangelista nepřímo ukazuje na pravdu panenského
porodu: Ježíš jakožto člověk nemá pozemského otce.
Lukáš předkládá genealogii, která jde směrem do minulosti (srov. Lk 3,23-38) od Ježíše přes
jeho předky až k Adamovi. Evangelista tak chtěl ukázat na Ježíšovu vazbu s celým lidským rodem.
Maria jakožto spolupracovnice Boží dala věčnému Božímu Synovi lidskou přirozenost a stala se tak
nástrojem Ježíšova sepětí s celým lidstvem.
10 / 195
IV. Ježíš, syn Izraele a vyvolený národ Staré smlouvy
1) V minulé katechezi jsme se zmínili o dvou Ježíšových rodokmenech. Ten, který nalézáme v
Matoušově evangeliu (srov. Mt 1,1-17), je „sestupný”, což znamená, že vypočítává předky Ježíše,
Mariina syna, počínaje od Abraháma. Druhá genealogie, pocházející z Lukášova evangelia (srov. Lk
3,23-38), má „vzestupnou” strukturu, jde tedy od Ježíše zpět až k Adamovi.
Zatímco Lukášův rodokmen ukazuje na Ježíšovo spojení s celým lidstvem, Matoušova genealogie podtrhuje Ježíšovu příslušnost k Abrahámovu rodu. Jakožto syn Izraele, vyvoleného Božího lidu
Starého zákona, je Ježíš zároveň také skutečným příslušníkem velké lidské rodiny.
2) Ježíš se narodil uprostřed svého lidu, rostl v jeho zemi a v jeho kultuře. Je pravým Izraelitou, který myslí a vyjadřuje se aramejsky v souladu s pojmoslovnými a lingvistickými kategoriemi
svých současníků, zachovává zvyklosti a obyčeje společnosti, v níž žije. Jakožto Izraelita je věrným
dědicem Staré smlouvy.
Tuto skutečnost podtrhuje svatý Pavel, když v listu Římanům píše o svém lidu: „Vždyť jsou to
Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci a od nich pochází podle těla i Kristus.” (Srov. Řím 9,45)
3) V souladu s předpisy Mojžíšova zákona byl Ježíš rituálně obřezán, a tak se stal oficiálně
příslušníkem lidu spjatého s Bohem smlouvou: „Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali
mu jméno Ježíš.” (Lk 2,21) Evangelium Ježíšova dětství sice nepřináší mnoho jednotlivostí z prvního
období Ježíšova života, říká však jasně, že: „Jeho rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky.” (Lk 2,41) To byl jasný výraz věrnosti Zákonu a izraelské tradici. „Když mu [Ježíšovi] bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle.” (Lk 2,42) „A když ukončili sváteční dni a vraceli
se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali.” (Lk 2,43) Po třech
dnech hledání „našli ho v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky” (Lk
2,46). Mariinu a Josefovu radost zřejmě zastínila Ježíšova slova, jimž neporozuměli: „Proč jste mě
hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?” (Lk 2,49)
4) Kromě této události je celé období Ježíšova dětství a jeho dospívání v evangeliu zakryto
hávem mlčení. Je to údobí skrytého života, které Lukáš shrne dvěma jednoduchými verši: Ježíš „...
vydal se s nimi [s Marií a s Josefem] na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je” (Lk 2,51). A
dále: „Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.” (Lk 2,52)
5) Z evangelia víme, že Ježíš žil ve své vlastní rodině v Josefově domě a Josef se choval vůči
Mariinu synu jako jeho otec, to znamená, že o něho pečoval, ochraňoval jej a vyučoval jej svému řemeslu, byl totiž tesařem. V očích obyvatel Jeruzaléma byl prostě tesařovým synem (srov. Mt 13,55).
Když začal veřejně učit, obyvatelé jeho města se tázali s údivem: „Copak to není ten tesař, syn Mariin?... ” (srov. Mk 6,2) Kromě jeho matky mluvili také o jeho „bratrech” a „sestrách”, tedy jeho příbuzných (bratrancích a sestřenicích), kteří žili v Nazaretě. Byli to právě oni, kdo se snažili zrazovat Ježíše
od jeho působení jako Mistra (srov. Mt 3,21). Je zřejmé, že nenalézali žádný důvod, pro který by jejich příbuzný měl začínat s touto novou aktivitou. Domnívali se, že Ježíš by měl zůstat běžným Izraelitou jako oni.
6) Ježíš začal veřejně působit, když měl třicet let. Tehdy poprvé vystoupil se svou řečí v Nazaretě: „... šel v sobotu do synagogy. Povstal, aby předčítal. Podali mu knihu proroka Izaiáše... ” (Lk
4,16-17) Ježíš četl úryvek, který začínal slovy: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal
mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst... ” (Lk 4,18) Pak se Ježíš obrátil na přítomné a řekl:
„Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.” (Lk 4,21)
7) V průběhu své veřejné aktivity, která začala v Nazaretě a odehrávala se v Galileji, v Judsku
i v Jeruzalémě, Ježíš uměl mistrně vystihnout a využívat bohaté plody náboženské tradice Izraele.
Proniká do ní s novým porozuměním, ukazuje na její živé hodnoty, ukazuje na její prorocké horizonty.
Neváhá ukázat na lidské zpronevěry vzhledem k záměrům Boha smlouvy.
11 / 195
Tímto způsobem uskutečňuje uvnitř jednoho a téhož Božího zjevení přechod od „toho starého”
k „tomu novému”, přičemž neruší Zákon, nýbrž jej přivádí k jeho naplnění (srov. Mt 5,17). Touto myšlenkou se otevírá list Židům: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům
skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna... ” (Žid 1,1)
8) Tento přechod od „starého” k „novému” charakterizuje celé učení „Proroka” z Nazareta. Jedinečným a jasným příkladem tohoto přechodu je horská řeč, kterou přináší Matoušovo evangelium:
„Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám:
Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu... ” (Mt 5,21-22) „Slyšeli jste, že bylo řečeno:
Nezcizoložíš. Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve
svém srdci.” (Mt 5,27-28) „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a měj v nenávisti nepřítele.
Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují... ” (Mt 5,43-44)
Když Ježíš učí tímto způsobem, zároveň jasně prohlašuje: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit
Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit!” (Mt 5,17)
9) Toto „naplnit” je klíčovým slovem, které se vztahuje nejen k učení zjevených Božích pravd,
ale také k celým dějinám Izraele, tedy lidu, jehož je Ježíš synem. Tato výjimečná historie, kterou od
počátku řídila mocná ruka Boha smlouvy, nachází v Ježíšovi své vyvrcholení. Záměr, který Bůh
smlouvy vepsal již od počátku do této historie, když z ní učinil dějiny spásy, směřoval k plnosti času
(srov. Gal 4,4), která se uskuteční v Ježíši Kristu. Prorok z Nazareta neváhá hovořit právě o tomto
naplnění od své první promluvy v synagoze svého města.
10) Velmi výmluvná jsou Ježíšova slova, která nám přináší Janovo evangelium: Říká svým
odpůrcům: „Váš otec Abrahám zajásal, že uvidí můj den... ” A tváří v tvář jejich nevěře, která se projevuje slovy: „Není ti ještě ani padesát let – a už jsi viděl Abraháma!”, Ježíš vše potvrzuje ještě jasněji:
„Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem.” (Jan 8,56-58) Ježíš zřetelně tvrdí nejen
to, že je naplněním spasitelských záměrů Božích, které jsou vepsány do dějin Izraele od Abrahámových dob, nýbrž také to, že jeho existence je starší než Abrahámova, takže se dokonce představuje
jako ten, který Je (srov. Ex 3,14). Ale právě proto je On, Ježíš z Nazareta, také naplněním historie Izraele, protože jeho „tajemství” převyšuje tyto dějiny. Tím jsme se dotkli jiného rozměru christologie,
jímž se budeme zabývat později.
11) Pro dnešek uzavíráme poslední úvahou o dvou rodokmenech, které nám předkládají
evangelisté Matouš a Lukáš. Z nich vyplývá, že Ježíš je opravdovým synem Izraele a že jako takový
patří k velké lidské rodině. Jestliže tedy v Ježíšovi, potomku Abrahámově, vidíme naplnění starozákonních proroctví, pak v něm po vzoru Pavlova učení odhalujeme jádro „rekapitulace” celého lidstva
(srov. Ef 1,10).
12 / 195
V. Ježíš Kristus, Mesiáš a Král
1) Jak jsme viděli v předešlých katechezích, evangelista Matouš uzavírá rodokmen Ježíše,
Mariina Syna, který postavil na počátek svého evangelia, slovy „Ježíš, nazývaný Kristus” (Mt 1,16).
Výraz „Kristus” je řeckým ekvivalentem hebrejského termínu „Mesiáš”, což znamená „Pomazaný”.
Vyvolený Boží lid Izrael žil po dlouhé generace v očekávání naplnění přislíbeného Mesiáše, na jehož
příchod byl připravován dějinami Smlouvy. Mesiáš, tedy Pomazaný poslaný od Boha, měl naplnit povolání lidu Smlouvy, jemuž byla dána výsada znát pravdu o Bohu a o plánu spásy.
2) To, že apoštolové a s nimi prvotní církev nazývali Ježíše jménem Kristus, znamená, že vyznávali naplnění záměrů Boha Smlouvy a očekávání Izraele právě v Ježíši. Toto vyznání učinil Petr o
dni Letnic, když naplněn Duchem svatým poprvé promlouval k obyvatelům Jeruzaléma a poutníkům,
kteří dorazili na svátky: „Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali.” (Sk 2,36)
3) Petrova řeč a Matoušův rodokmen před nás staví velmi bohatý význam slova „Kristus –
Mesiáš”, jak jej nacházíme ve Starém zákoně. Výrazu „Mesiáš”, který v sobě zahrnuje ideu pomazání,
lze porozumět jedině na základě ritu pomazání olejem, který se praktikoval v Izraeli a který, jak dobře
víme, přešel ze Starého zákona i do novozákonní doby. V dějinách Staré smlouvy dostávaly toto pomazání osoby povolané k úřadu a důstojnosti krále nebo kněze nebo proroka.
Pravdu o Kristu – Pomazaném je tedy třeba probírat v biblickém kontextu tohoto trojího poslání, které bylo ve Starém zákoně udělováno těm, kdo byli určeni aby vedli a zastupovali Boží lid. V této
katechezi se zaměříme na královské poslání a královskou důstojnost Ježíše Krista.
4) Když anděl Gabriel zvěstuje Marii, že byla vyvolena k tomu, aby se stala matkou Spasitele,
hovoří k ní o královské důstojnosti jejího syna: „... Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.” (Lk 1,32-33)
Zdá se, že tato slova odpovídají příslibu, jehož se dostalo králi Davidovi: „Až se naplní tvé
dny... dám po tobě povstat tvému potomku... a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé
jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu Otcem a on mi bude synem.” (2 Sam
7,12-14) Lze tvrdit, že tento příslib se určitým způsobem naplnil v Šalomounovi, který byl Davidovým
potomkem a přímým následníkem. Avšak plný význam příslibu šel daleko za hranice pozemského
království a nevztahoval se pouze ani ke vzdálené budoucnosti, protože překračoval historii, čas a
prostor: „... já upevním jeho královský trůn navěky.” (2 Sam 7,13)
5) Při andělově zvěstování je Ježíš představen jako ten, v němž se naplňuje prastarý příslib.
Tímto způsobem se přidružuje idea Krista – Krále k biblické tradici mesiášského Krále (Mesiáše –
Krále). V této podobě se také nachází relativně často v evangeliích, která nám vypravují o poslání Ježíše z Nazareta a podávají nám zprávu o jeho učení. V dané souvislosti je zajímavé Ježíšovo chování
například tehdy, když ho slepý žebrák Bartimaios prosil o pomoc a přitom volal: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!” (Mk 10,47) Ježíš, který si nikdy sám tento titul nepřisvojil, přijímá Bartimaiova slova, jako kdyby byla adresována jemu. Jindy se stará o upřesnění významu daného označení
své osoby. »„Co myslíte o Mesiáši? Čí je to syn?” Odpověděli mu: „Davidův.” Řekl jim: „Jak pak ho
může David z podnětu Ducha nazývat Pánem? Říká přece:,Řekl Hospodin mému Pánu: Zasedni po
mé pravici, dokud ti nepoložím tvé nepřátele pod nohy‘ (Ž 109/110,1). Jestliže ho tedy David nazývá
svým Pánem, jak může být jeho synem?”« (Mt 22,42-45)
6) Jak vidno, Ježíš upozorňuje na to, že omezený způsob pojímání Mesiáše pouze na základě
izraelské tradice vázané na davidovské království je nedostatečný. Nicméně neodmítá tuto tradici a
naplňuje ji v plném smyslu toho, co tato tradice v sobě obsahovala, jak to bylo patrné ze slov andělova zvěstování a jak se to naplno projeví o Velikonocích.
7) Jiná významná událost se odehraje při Ježíšově vstupu do Jeruzaléma těsně před jeho utrpením, když se naplní, jak podtrhují evangelisté Matouš (21,5) a Jan (12,15), Zachariášovo proroctví,
které představuje výraz tradice o mesiášském Králi: „Rozjásej se, siónská dcero, dcero jeruzalémská,
13 / 195
propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí, pokorně jede na oslátku,
osličím mláděti.” (Zach 9,9) „Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.” (Mt 21,5) Ježíš jel na oslátku při svém slavném vstupu do Jeruzaléma, když jej provázelo nadšené volání zástupu: „Hosana synu Davidovu!” (Mt 21,9) Navzdory znechucenosti farizeů Ježíš přijímá toto mesiášské volání „nepatrných” (srov. Mt 21,16; Lk 19,40), protože velmi dobře věděl, že jakékoli nedorozumění ohledně titulu Mesiáš bude překonáno jeho oslavením skrze utrpení.
8) Chápání královské důstojnosti jako pozemské moci se dostává do krize. Mesiášská tradice
z této krize nevyjde znehodnocena, nýbrž vyjasněna. Ve dnech, které následují po Ježíšově vstupu
do Jeruzaléma, bude zřejmé, jak je třeba rozumět slovům anděla při zvěstování: „... Pán Bůh mu dá
trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít
konce.” (Lk 1,32-33) Ježíš sám tak vysvětlí, v čem spočívá jeho pravá královská důstojnost, jeho mesiášská pravda a jakým způsobem je třeba tomu všemu rozumět.
9) Rozhodujícím okamžikem tohoto objasnění je rozhovor mezi Ježíšem a Pilátem, jak nám jej
přináší ve svém evangeliu Jan. Poněvadž Ježíš byl obžalován před římským místodržitelem z toho,
že ze sebe dělal židovského krále, Pilát mu kladl otázky ohledně zmíněné žaloby, o niž se římská autorita nemohla nezajímat. Vždyť pokud by si Ježíš opravdu nárokoval královskou důstojnost a pokud
by jej jeho příznivci za takového uznávali, pak by to mohlo představovat nebezpečí pro říši.
Pilát se tedy na Ježíše obrátil s otázkou: „Ty jsi židovský král? Ježíš odpověděl: Říkáš to sám
ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní? Pilát odpověděl: Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží,
mi tě vydali. Čeho ses dopustil? Ježíš na to řekl: Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud. Pilát se ho zeptal: Ty jsi tedy přece král? Ježíš odpověděl: Ano, já jsem král! Já
jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.” (Srov. Jan 18,33-37) Tato Ježíšova jasná slova obsahují jasné potvrzení, že jeho
královská důstojnost, která je těsně spjata s jeho posláním Krista – Mesiáše poslaného Bohem, nesmí být pojímána jako politická moc, a to ani vzhledem k vyvolenému národu, k Izraeli.
10) To, co následovalo po procesu, potvrzuje existenci konfliktu mezi tím, jak Ježíš pojímal
svoje mesiášské poslání, a pozemským a politickým pojetím mesiášství, které bylo velmi rozšířeno
mezi lidem. Ježíš byl odsouzen na smrt kvůli obžalobě, že ze sebe dělal krále. Nápis připevněný na
jeho kříži: „Ježíš nazaretský, židovský král” potvrzuje, že pro římskou autoritu právě tohle bylo jeho
proviněním. Paradoxně právě Židé, kteří tak horlivě usilovali o obnovu Davidova království v jeho pozemském smyslu, když spatřili Ježíše zbičovaného a korunovaného trním a představeného Pilátem
slovy: „Hle, váš král!” (Jan 19,14), začali křičet: „Ukřižuj ho!... Nemáme krále, ale jen císaře.” (Jan
19,15)
Na tomto základě můžeme lépe porozumět významu nápisu připevněného ke kříži, přičemž
nesmíme ztrácet ze zřetele výpověď, kterou dal Ježíš ohledně sebe sama před římským prokurátorem během výslechu. Jedině v tomto slova smyslu je Kristus-Mesiáš Králem. Jedině v tomto smyslu
Ježíš naplňuje tradici mesiášského Krále, jak ji nalézáme ve Starém zákoně a v dějinách vyvoleného
lidu Staré smlouvy.
11) Poslední epizoda na Kalvárii vrhá světlo na Ježíšovo královské mesiášství. Jeden ze dvou
zločinců ukřižovaných spolu s Ježíšem ukazuje na tuto pravdu velmi jasně, když říká: „Ježíši, pamatuj
na mne, až přijdeš do svého království.” (Lk 23,42) Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.” (Lk 23,43) V tomto rozhovoru jako bychom nalezli poslední potvrzení slov, s nimiž se anděl obrátil na Marii při zvěstování: „... bude kralovat... a jeho království nebude mít konce.”
(Lk 1,33)
14 / 195
VI. Ježíš Kristus, Mesiáš – Kněz
1) Jméno „Kristus”, které – jak víme – je řeckým ekvivalentem hebrejského slova „Mesiáš”, tedy „Pomazaný”, kromě královské důstojnosti, o níž jsme hovořili v předchozí katechezi, v sobě zahrnuje podle tradice Starého zákona také důstojnost kněžskou. Tyto dva aspekty příslušející k témuž
mesiášskému poslání, byť rozdílné, přece jsou vzájemně komplementární. Postava Mesiáše vykreslená ve Starém zákoně má jak kněžské, tak královské rysy, což ukazuje na hlubokou souvislost mezi
oběma podobami jednoho jediného poslání.
2) Tato jednota se poprvé ukazuje jako na předobrazu na Melchizedechovi, sálemském králi,
který byl tajuplným současníkem Abrahámovým. O něm čteme v knize Genesis, že když se Abrahám
vracel z boje, „... přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. Požehnal mu: Požehnán
buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemu patří nebesa i země.” (Gn 14,18-19) Postava Melchizedecha, krále i kněze, vešla do mesiášské tradice, jak to dokládá Žalm 109/110 – mesiášský žalm, v němž je
Mesiáš označen obecným jménem. V tomto žalmu se totiž Hospodin – Jahve obrací na „mého Pána”,
tedy na Mesiáše, slovy: „Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám. Hospodin vztáhne žezlo tvé moci ze Siónu. Panuj vprostřed svých nepřátel!” (Ž 109/110,1-2)
Po této výpovědi, která neponechává ani trochu místa pochybám o královském charakteru toho, na nějž se Hospodin obrací, následuje proroctví: „Ty jsi kněz navěky podle Melchizedechova řádu.” (Ž 109/110,4) Jak vidno, ten, na něhož se Hospodin obrací a vyzývá ho k zasednutí po své pravici, bude současně králem i knězem podle Melchizedechova řádu.
3) V dějinách Izraele započíná starozákonní kněžství Áronem, Mojžíšovým bratrem, a bylo
dědičně spjato s jedním z dvanácti kmenů Izraele, tedy s kmenem Lévi.
V dané souvislosti není bez významu to, co čteme v knize Sírachově: „Árona, jeho [Mojžíšova]
bratra z kmene Lévi, [Hospodin] povýšil... Uzavřel s ním věčnou smlouvu a udělil mu kněžství v lidu...
” (Sir 45,6-7) „[Pán] ho vyvolil ze všech lidí, aby v oběť Hospodinu přinášel kadidlo s jeho příjemnou
vůní jako připomínku a aby konal smírčí obřady za svůj lid. Ve svých přikázáních mu dal moc vynášet
právní rozhodnutí, učit Jákoba svědectvím a osvítit Izraele Zákonem.” (Sir 45,16-17) Z těchto výroků
vyvozujeme, že kněžství bylo ustanoveno kvůli kultu, jehož projevem byly oběti bohopocty a smíření,
a že kult také býval vázán na učení o Bohu a o jeho Zákoně.
4) Významná jsou i další slova z téhož kontextu: „Podle smlouvy s Davidem... přechází královské dědictví na jediného syna, dědictví Áronovo i na jeho potomstvo.” (Sir 45,25)
Podle této tradice je kněz postaven vedle královské „důstojnosti”. Ježíš však nepochází z
kmene Lévi, nýbrž z kmene Juda, a proto se nezdá, že by mu příslušel Mesiášův kněžský charakter.
Jeho současníci v něm viděli především učitele – mistra, proroka, někteří dokonce svého krále, Davidova potomka. Mohlo by se tedy zdát, že na Ježíše se tradice Melchizedecha nevztahuje.
5) Nicméně je to jenom zdání. Ve velikonočních událostech se stal zjevným pravý smysl Mesiáše – krále a krále – kněze po způsobu Melchizedechově, který je přítomen ve Starém zákoně a který
nachází svoje naplnění v poslání Ježíše z Nazareta. Rozhodně není bez významu, že při procesu
před synedriem se velekněz Ježíše dotazoval: „... jsi Mesiáš, syn Boží? Ježíš mu odpověděl: Tys to
řekl. Ale říkám vám: Od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího...” (srov.
Mt 26,63-64). To jasná narážka na mesiášský Žalm 109/110, který vyjadřuje tradici krále – kněze.
6) Nicméně je třeba říci, že plný projev této skutečnosti se nachází až v listu Židům, který konfrontuje levitské kněžství s Kristovým kněžstvím.
Pisatel listu Židům se zaobírá tématem Melchizedechova kněžství, aby pak mohl říci, že v Ježíši Kristu se naplnila mesiášská předpověď spojená s touto postavou, která byla z Božího úradku přítomna již od Abrahámových dob v dějinách Božího lidu.
Dovídáme se, že „když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří
ho poslouchají. Byl od Boha prohlášen veleknězem podle řádu Melchizedechova.” (Žid 5,9-19) Po
připomenutí toho, co o Melchizedechovi říká kniha Genesis (srov. 14,18), autor listu Židům pokračuje:
„Jméno Melchizedech se vykládá král spravedlnosti a král Sálemu zase znamená král pokoje. Neu-
15 / 195
vádí se jeho otec, matka, rodokmen, kdy začal žít a kdy skonal; a tím se podobá Božímu Synu a zůstává knězem navěky.” (Žid 7,2-3)
7) Autor listu Židům za pomoci analogií s kultickými rity, s archou a s obětmi Staré smlouvy
představuje Ježíše Krista jako naplnění všech těchto starozákonních předobrazů a příslibů, které
představovaly jen stín nebeských skutečností (srov. Žid 8,5). Naproti tomu Kristus, milosrdný a věrný
velekněz (srov. Žid 2,17), je nositelem kněžství, jež nepomíjí (srov. Žid 7,24). Vždyť přinesl jako neposkvrněnou oběť sám sebe (srov. Žid 9,14).
8) Stojí rozhodně za to připomenout důležité úryvky tohoto listu. Když Ježíš přicházel na svět,
řekl:
„Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl
zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.”
(Žid 10,5-7)
„Ano, takového velekněze jsme potřebovali.” (Žid 7,26) „Proto se ve všem musel připodobnit
svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu.” (Žid 2,17) Máme tedy velekněze, který „... byl vyzkoušen ve všem možném jako my,
ale nikdy se nedopustil hříchu”. Je tedy veleknězem, který je schopen mít soucit s námi, slabými (Žid
4,15).
9) Dále v tomto listu čteme, že takový velekněz „nemá zapotřebí, jako jiní velekněží, stále a
stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu” (Žid 7,27). A dále tam
čteme: „Ale Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot... a vešel jednou provždy do svatyně, ne s
krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení” (Žid 9,11-12). Odtud také pochází naše jistota, že „krev Krista, který skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť
bez poskvrny, očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému” (Žid
9,14).
Tak se vysvětluje, že Kristu přísluší kněžství, které má trvalou spasitelskou sílu, a tak „... je
schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně
přimlouval” (Žid 7,25).
10) Můžeme tedy konstatovat, že v listu Židům je zcela jasně a přesvědčivě potvrzeno, že Ježíš Kristus celým svým životem a zejména svou obětí na kříži naplnil to, co bylo vepsáno do mesiášské tradice obsažené v Božím zjevení. Jeho kněžství je srovnáno s rituálním kněžstvím starozákonních kněží, které však Ježíš převyšuje, protože je současně Obětí i Knězem. V Kristu se tedy naplňuje věčný Boží úradek, podle něhož bylo v dějinách Smlouvy ustanoveno kněžství.
11) Podle listu Židům je toto mesiášské naplnění symbolizováno v postavě Melchizedechově.
Čteme tam totiž, že podle Boží vůle „... se objevuje jiný kněz Melchizedechovi podobný, který se jím
stal ne podle předpisu o tělesném původu, nýbrž mocí života nezničitelného” (Žid 7,15-16). Jedná se
tedy o věčné kněžství (srov. Žid 7,3.24). Církev, která je strážkyní a věrnou vykladatelkou těchto i jiných novozákonních textů, při více příležitostech potvrdila pravdu o Mesiáši – Knězi, jak to například
dokládají dokumenty všeobecného koncilu v Efezu (431), z Tridentu (1562) a v našich dnech také
Druhého vatikánského koncilu (1962-65). Zřetelné svědectví o tomto tajemství se nachází v eucharistické oběti, již církev na Kristův příkaz každodenně předkládá pod způsobami chleba a vína, tedy po
způsobu Melchizedechově.
16 / 195
VII. Ježíš Kristus, Mesiáš – Prorok
1) Při výslechu před Pilátem byl Ježíš dotazován, zda je králem. Ježíš nejprve popírá, že by
byl králem v pozemském a politickém slova smyslu, a na opakovanou otázku posléze odpovídá: „Ano,
já jsem král! Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.” (Jan 18,37) Tato odpověď klade vedle sebe Mesiášovo královské,
kněžské poslání a podstatný prvek prorockého poslání. Prorok je totiž povolán a poslán k tomu, aby
vydal svědectví pravdě. Jakožto svědek pravdy hovoří v Božím jménu. V určitém slova smyslu je prorok hlasem Božím. Takové bylo poslání proroků, které Bůh posílal Izraeli v průběhu jeho historie.
Zejména v postavě krále Davida, který byl králem a prorokem, jsou charakteristiky obou poslání spojeny.
2) Historie proroků Starého zákona jasně ukazuje, že úkol hlásat pravdu a hovořit ve jménu
Božím je především službou jak Bohu, který proroka posílá, tak lidu, před nímž se prorok prokazuje
jako Boží posel.
Z toho vyplývá, že prorocká služba není pouze čímsi vznešeným a úctyhodným, ale také nesmírně obtížným a namáhavým. Klasickým příkladem toho je životní příběh proroka Jeremiáše, který
se setkal s odporem, opovržením, a dokonce s pronásledováním, přesně podle toho, jak obtížně přijatelná byla pravda, kterou hlásal. Ježíš častokrát hovořil o utrpeních, která museli snášet proroci, a
také je sám zakusil v plné míře.
3) Tyto první poukazy na služebný charakter prorockého poslání nás přivádějí k postavě Služebníka Hospodinova (Ebed Jahve), o němž se dočteme v knize Izaiáš, přesněji řečeno v části nazývané dnes „Deutero-Izaiáš”. V této postavě nachází starozákonní mesiášská idea obzvláště důležitý a
působivý výraz, když uvážíme, že Služebník Hospodinův, na němž se projevují zejména charakteristiky proroka, v sobě zahrnuje rovněž vlastnosti kněze a krále. Izaiášovy zpěvy o Služebníku Hospodinově představují starozákonní syntézu o Mesiáši, která byla otevřená budoucnosti. Ačkoli byly napsány mnoho století před Kristem, slouží překvapivým způsobem k tomu, aby bylo možno rozpoznat
pravého Mesiáše, zejména když se hovoří o trpícím Služebníku Hospodinově. Je to tak výstižný a přiléhavý obraz, že se zdá, jako kdyby jeho autor měl před očima události Kristovy Paschy.
4) Je nutno upozornit na skutečnost, že termín „Služebník” a „Služebník Hospodinův” se objevuje ve Starém zákoně relativně často. Mnohé významné osobnosti jsou označovány jako „služebníci
Hospodinovi”. Tak kupříkladu Abrahám (srov. Gn 26,24), Jákob (srov. Gn 32,11), Mojžíš, David a Šalomoun, proroci. Rovněž někteří pohané, kteří hrají v dějinách Izraele významnou roli, jsou v Písmu
svatém takto nazýváni. Jako příklad lze uvést Nabuchodonozora (srov. Jer 25,8-9) a Kýra (srov. Iz
44,26). Konečně také celý Izrael jakožto národ je nazýván „služebník Hospodinův” (srov. Iz 41,8-9;
42,19; 44,21; 48,20). Podobný jazykový úzus nacházíme rovněž v Mariině chvalozpěvu Magnificat,
kde Maria velebí Boha za to, že se ujal „svého služebníka Izraele” (Lk 1,54).
5) Pokud se jedná o Izaiášovy zpěvy o Služebníku Hospodinově, zjišťujeme, že se nejedná o
kolektivní osobnost jako například národ, ale že jde o jednotlivce, kterého prorok určitým způsobem
odlišuje od hříšného Izraele. Vždyť v prvním zpěvu můžeme číst: „Zde je můj služebník, jehož podpírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud
pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající...Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná...” (Iz 42,1-4) „Já Hospodin... budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči, abys
vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě.” (Iz 42,6-7)
6) V dalších zpěvech o Služebníkovi jsou rozvíjeny tytéž myšlenky: „Slyšte mě, ostrovy, daleké
národy, dávejte pozor! Hospodin mě povolal z života mateřského; od nitra mé matky připomínal moje
jméno. Učinil má ústa ostrým mečem, skryl mě ve stínu své ruky. Udělal ze mne výborný šíp, ukryl
mě ve svém toulci.” (Iz 49,1-2) „On dále řekl: Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout Jákobovy kmeny... dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země.” (Iz
49,6) „Panovník Hospodin mi dal jazyk zasvěcených, abych uměl zemdleného podpírat slovem.”
17 / 195
(srov. Iz 50,4) „Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože
spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli.” (Iz 52,15) „Tím, co zakusí, získá
můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.” (Iz 53,11)
7) Tyto poslední výroky, které patří ke třetímu a čtvrtému zpěvu o Služebníku Hospodinově,
nás uvádějí s pozoruhodným realismem do tajemství Služebníkova utrpení, k němuž se ještě vrátíme.
Všechno, co překvapivě říká Izaiáš, jako kdyby předznamenávalo to, co předpoví na počátku Ježíšova života stařec Simeon, když ho pozdravuje jako „světlo k osvícení” a „znamení, kterému se bude
odporovat” (srov. Lk 2,32.34). Již od knihy Izaiáš je tedy zřejmé, že Mesiáš bude prorokem, který přijde na svět, aby vydal svědectví pravdě, a že právě kvůli této pravdě bude odmítnut svým lidem. Jeho
smrt pak ospravedlní mnohé.
8) Zpěvy o Služebníku Hospodinově mají širokou ozvěnu v Novém zákoně, a to od počátku
Ježíšova mesiášského působení. Již popis křtu v Jordánu dovoluje zahlédnout paralelu s Izaiášem.
Matouš píše: „Jakmile byl Ježíš pokřtěn, ...otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se
snáší a sestupuje na něj.” (Mt 3,16) V knize Izaiáš čteme: „Vložil jsem na něho svého ducha.” (Iz
42,1) Evangelista dodává: „A z nebe se ozval hlas: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.” (Mt
3,17) Izaiáš o Služebníku Hospodinově říká: „... můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení.” (Iz 42,1).
Jan Křtitel tvrdí o Ježíši, který kráčí kolem Jordánu: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa.”
(Jan 1,29) Toto zvolání představuje v podstatě syntézu obsahu třetího a čtvrtého zpěvu o trpícím Služebníku Hospodinově.
9) S čímsi obdobným se setkáváme v úryvku, v němž Lukáš zprostředkuje první mesiášská
slova, která pronesl Ježíš v nazaretské synagoze, když četl slova proroka Izaiáše: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.” (Lk 4,18-19) Jedná se o slova připomínající první zpěv o Služebníku Hospodinově
(srov. Iz 42,1-7; srov. také Iz 61,1-2).
10) Když se posléze zaměříme na Ježíšův další život, jeví se nám jako Služebník Hospodinův,
který přináší lidem spásu, který uzdravuje, který je osvobozuje z jejich nepravostí, který je chce získat
pro sebe nikoli silou, nýbrž láskou. Zejména evangelium podle Matouše se často odvolává na knihu
proroka Izaiáše, jehož prorocké předpovědi se naplňují v Kristu. Tak například Matouš vypravuje:
„Když nastal večer, přinesli k němu mnoho posedlých zlými duchy. Svým slovem duchy vyhnal a
všecky nemocné uzdravil, aby se naplnilo, co řekl prorok Izaiáš: Vzal na sebe naše slabosti a nesl
naše nemoci.” (Mt 8,16-17; srov. Iz 53,4) Na jiném místě čteme: „Mnoho jich šlo za ním a všechny
uzdravil....Tak se mělo naplnit, co řekl prorok Izaiáš: Hle, můj služebník...” (Mt 12,15-21) Na tomto
místě pak evangelista přináší dlouhou pasáž z prvního zpěvu o Služebníku Hospodinově.
11) Stejně jako evangelia, tak i Skutky apoštolů dokládají, že první generace Kristových učedníků, apoštoly počínaje, byla hluboce přesvědčena, že v Ježíši se naplnilo všechno to, co zvěstoval
prorok Izaiáš ve svých inspirovaných zpěvech. Totiž že Ježíš je vyvoleným Služebníkem Hospodinovým (srov. např. Sk 3,13; 3,26; 4,27; 4,30; 1 Petr 2,22-25), který naplňuje svoje poslání a jako Služebník Hospodinův přináší nový Zákon, světlo a smlouvou pro všechny národy (srov. Sk 13,46-47).
Totéž přesvědčení se nachází v Didaché, v Umučení svatého Polykarpa, v Prvním listu svatého Klimenta Římského.
12) K tomu je třeba přidat jednu velmi důležitou skutečnost: Ježíš sám o sobě hovoří jako o
Služebníkovi, a tak zcela jasně naráží na třiapadesátou kapitolu knihy proroka Izaiáše, když výslovně
tvrdí: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.” (Mk 10,45; srov. Mt 20,28). Podobnou ideu vyjadřuje Ježíš v okamžiku, kdy myje
svým apoštolům nohy (srov. Jan 13,3-4; 12-15).
V celku Nového zákona se setkáváme s pasážemi, v nichž jsou přítomny odvolávky a narážky
na první zpěv o Služebníku Hospodinově (srov. Iz 42, 1-7), které ukazují na vyvolení Služebníka a na
jeho prorocké poslání spočívající v uzdravování a v uzavření smlouvy pro všechny lidi. Dále se obje-
18 / 195
vuje velký počet narážek i citací třetího a čtvrtého zpěvu (srov. Iz 50,4-11; Iz 52,13-53,12), které hovoří o Služebníkově utrpení. Je to tatáž idea, kterou souhrnně vyjadřuje svatý Pavel v listu Filipanům,
když opěvuje Krista, který „ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale
sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí....ponížil se a byl poslušný až k smrti.” (Fil 2,6-8)
19 / 195
VIII. Ježíš Kristus, naplnění proroctví o Mesiáši
1) V předchozích katechezích jsme se snažili ukázat nejdůležitější aspekty pravdy o Mesiáši
tak, jak ji předpověděl a zvěstoval Starý zákon a jak ji zdědila generace současníků Ježíše z Nazareta, kteří vstoupili do nové etapy Božího zjevení. Ti, kdo z této generace Ježíše následovali, to učinili
proto, že byli přesvědčeni, že se v něm naplnily mesiášské přísliby, tedy že Ježíš je Mesiáš, Kristus.
Charakteristická jsou slova, jimiž Ondřej, první mezi apoštoly, které Ježíš povolal, zvěstoval pravdu o
Ježíšovi svému bratru Šimonovi: „Našli jsme Mesiáše!” (srov. Jan 1,41)
Je však třeba přiznat, že takto výslovná vyznání jsou v evangeliích spíše vzácností. To vyplývá i z toho, že v tehdejší izraelské společnosti byla rozšířena taková představa o Mesiáši, jíž se Ježíš
rozhodně nechtěl přizpůsobovat, i když všechno to, co „vykonal a učil” (srov. Sk 1,1), vyvolávalo úžas
a podiv.
2) Víme také velmi dobře, že tentýž Jan Křtitel, který na březích Jordánu ukázal na Ježíše jako
na toho, kdo má přijít (srov. Jan 1,15; 1,30), který v něm díky prorockému duchu viděl beránka, jenž
přišel sejmout hříchy světa, tentýž Jan, který předpověděl nový křest udělovaný v síle Ducha svatého
Mesiášem, tak tedy tento Jan, když se ocitl ve vězení, poslal svoje učedníky, aby Ježíšovi položili
otázku: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?” (Mt 11,3)
3) Ježíš nenechá Janovy posly bez odpovědi: „Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte:
Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst.” (Lk 7,22) Ježíš tak ukazuje na to, jak se skutečnost jeho působení shoduje se slovy
proroka Izaiáše (srov. Iz 35,4-6; 61,1). Pak uzavírá: „A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší.”
(Mt 11,6) Tato slova znějí tak, jako kdyby byla adresována přímo Janovi, jeho hrdinskému předchůdci, který měl rovněž jinou představu o Mesiáši.
Vždyť ve svých kázáních Jan vykreslil postavu Mesiáše v barvách neúprosného soudce. V
tomto smyslu také hovořil o nastávajícím hněvu, o sekyře, která „je už také přiložena ke kořenům
stromů” (srov. Lk 3,9). Ježíš by se jistě nerozpakoval, kdyby to bylo nutné, postupovat pevně a ostře
proti každé vzpouře a zpronevěře na Božím slově. Nicméně byl především nositelem radostné zvěsti
pro chudé a svými skutky i divy zjevoval spasitelskou vůli Boha, milosrdného Otce.
4) Odpověď, kterou dává Ježíš Janovi, obsahuje ještě další zajímavý aspekt: Ježíš vylučuje
to, aby se veřejně prohlásil Mesiášem. V dobovém společenském kontextu byl tento titul dosti mnohoznačný a lidé jej pojímali v politickém smyslu. Ježíš proto dává přednost tomu, aby svědectví o
něm vydávala jeho díla. Chtěl tak opravdu přesvědčit a vzbudit v Janovi víru.
5) Nicméně v evangeliích nechybějí zvláštní epizody, jako například rozhovor se Samařankou
v Janově evangeliu. Této ženě, která mu říká: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí vám všechno. Na to jí řekl Ježíš: Já jsem to, který s tebou mluvím.” (Jan 4,25-26)
Podle kontextu tohoto rozhovoru Ježíš Samařanku, u níž postřehl otevřenost k naslouchání,
přesvědčil, protože tato žena si po návratu do města pospíšila, aby lidem podala zprávu: „Pojďte se
podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?” (Jan 4,29) Mnozí
Samařané po tomto proslovu vyšli za Ježíšem, naslouchali mu, a pak z toho vyvodili: „Víme, že je to
skutečně Spasitel světa.” (Jan 4,42)
6) Mezi obyvateli Jeruzaléma však Ježíšova slova a jeho zázraky vyvolávaly otázky ohledně
jeho mesiášství. Někteří vylučovali, že by mohl být Mesiášem: „Jenomže o tomhle víme, odkud je. Ale
až přijde Mesiáš, nebude nikdo vědět, odkud je.” (Jan 7,27) Jiní ale tvrdili: „Bude Mesiáš, až přijde,
konat více znamení, než vykonal on?” (Jan 7,31) „Není to snad syn Davidův?” (Mt 12,23) Do celé záležitosti zasáhlo synedrium, když rozhodlo, „aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen
ze synagogy” (Jan 9,22).
7) Nyní jsme tedy schopni hlouběji porozumět klíčovému významu rozhovoru mezi Ježíšem a
apoštoly poblíž Césareje Filipovy. „Ježíš... se ptal svých učedníků: Za koho mne lidé pokládají? Řekli
20 / 195
mu: Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků. Zeptal se jich: A za koho mě pokládáte
vy? Petr mu odpověděl: Ty jsi Mesiáš!” (Mk 8,27-29; srov. také Mt 16,13-16; Lk 9,18-21.)
8) Podle Matoušova evangelia tato odpověď dává Ježíšovi příležitost předpovědět Petrův primát v budoucí církvi (srov. Mt 16,18). Podle Marka Ježíš po Petrově odpovědi přísně apoštolům zakázal, „aby to o něm nikomu neříkali” (Mk 8,30). Z toho smíme vyvodit nejenom to, že Ježíš se neprohlašoval za Mesiáše, ale také to, že si nepřál ani to, aby apoštolové rozšiřovali zvěst o jeho pravé totožnosti. Přál si totiž, aby jeho současníci došli k tomuto poznání na základě jeho skutků a na podkladě naslouchání jeho učení. Skutečnost, že apoštolové byli přesvědčeni o tom, co Petr vyjádřil ve jménu všech, když prohlásil „Ty jsi Mesiáš”, dokazuje, že Ježíšova slova a jeho skutky představovaly dostatečný základ, o nějž se mohla víra v Ježíše jako Mesiáše opřít a na němž se mohla dále rozvíjet.
9) To, co v Markově a Matoušově evangeliu následuje po zmíněném rozhovoru, je ještě výmluvnější, pokud jde o Ježíšovo smýšlení o svém vlastním mesiášství (srov. Mk 8,31-33; Mt 16,2123). Ježíš těsně poté, co apoštolové vyznali víru v něho, „... je začal poučovat, že Syn člověka bude
muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po
třech dnech že vstane z mrtvých” (Mk 8,31). A Marek dodává, že „o tom mluvil otevřeně” (Mk 8,32).
Dále se v tomtéž evangeliu dozvídáme, že „Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat” (Mk
8,32). Podle Matouše byla Petrova výtka ještě naléhavější: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane.” (Mt 16,22) A tady je Mistrova reakce: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské,
ale lidské.” (Mk 8,33; srov. Mt 16,23)
10) V této Mistrově výtce adresované Petrovi lze postřehnout jakousi vzdálenou ozvěnu pokušení na poušti, kterým Ježíš prošel na počátku svého veřejného působení (srov. Lk 4,1-13), když ho
satan chtěl odvrátit od důsledného plnění Boží vůle. Apoštolové, kteří vyznali víru v Ježíšovo mesiášské poslání Petrovými slovy „Ty jsi Kristus”, nedokázali se úplně osvobodit od příliš pozemského a
lidského pojímání Mesiáše, když měli přijmout to, že by Mesiáš měl trpět a položit vlastní život. Ještě
v okamžiku nanebevstoupení se budou ptát: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?” (srov. Sk 1,6)
11) Právě tváří v tvář tomuto postoji Ježíš reaguje velmi rozhodně a přísně. Nese v sobě vědomí vlastního mesiášského poslání, které odpovídá zpěvům o Služebníku Hospodinově z knihy Izaiáš a zejména tomu, co prorok napsal o Služebníkově utrpení: „Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost... Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný
bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho
nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ...byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.” (Iz 53,2-5)
Ježíš důsledně hájil tuto pravdu o Mesiáši, kterou chtěl naplnit až do posledních důsledků,
vždyť taková byla spasitelská vůle jeho Otce: „Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým.” (Iz 53,11) Tak připravoval sebe sama i svoje blízké na událost, v níž mesiášské
tajemství nalezne svoje vyvrcholení – na Velikonoce, tehdy zemře a vstane z hrobu.
21 / 195
IX. Ježíš Kristus – ustanovení a plnost Božího království
1) „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží.” (Mk 1,15) Těmito slovy Ježíš z Nazareta zahajuje své mesiášské hlásání. Boží království, které spolu s Ježíšem proniká do lidských dějin, představuje naplnění příslibů spásy, které Izrael obdržel od svého Pána.
Ježíš se projevuje jakožto Mesiáš nikoli proto, že by směřoval k časné a politické vládě podle
měřítek svých současníků, nýbrž proto, že v jeho poslání, jež kulminuje v utrpení a vzkříšení, bylo vyřčeno jasné „ano” (srov. 2 Kor 1,20) ke všem Božím zaslíbením.
2) Pokud chceme plně porozumět Ježíšovu poslání, musíme připomenout poselství Starého
zákona, které zvěstuje královskou a spasitelskou důstojnost Páně. V Mojžíšově zpěvu (srov. Ex 15,118) je Pán vzýván jako Král, poněvadž podivuhodným způsobem osvobodil svůj lid a vedl ho láskyplně mocnými skutky směrem ke společenství s Bohem a s bratřími v radosti z pravé svobody. Rovněž
prastarý Žalm 28/29 dokládá tutéž víru: Pán je nahlížen ve slávě své královské důstojnosti, díky níž
panuje nad vším stvořením a uděluje svému lidu sílu, požehnání a pokoj. Zejména pak v povolání
proroka Izaiáše shledáváme, že víra v Pána – Krále je naprosto proniknuta tematikou spásy. Král, jehož prorok nazírá očima víry „... na vysokém a vznosném trůnu” (srov. Iz 6,1), není nikdo jiný než sám
Hospodin v tajemství své transcendence a své milosrdné dobroty, díky níž se představuje svému lidu
jako pramen lásky, který očišťuje, promíjí a zachraňuje: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá
země je plná jeho slávy.” (Iz 6,3)
Tato víra ve spasitelskou Boží královskou důstojnost zabránila tomu, aby se v lidu smlouvy
rozvinula politická královská moc zcela autonomním způsobem podobně, jako tomu bylo u okolních
národů. Král je vyvolen a pomazán Pánem a jakožto takový představuje nástroj, skrze nějž sám Bůh
vykonává svoji svrchovanou vládu nad Izraelem (srov. 1 Sam 12,12-15). Pán kraluje – tak to stále
znovu opakují slova žalmů (srov. Ž 5,3; 9,6; 28,10; 92,1; 96,1-4; 145,10).
3) Po bolestných zkušenostech s lidskou omezeností a hříšností lidských králů proroci vyhlašují novou smlouvu, v níž Bůh sám jako král povede svůj obnovený lid ke spáse (srov. Jer 31,31-34;
Ez 34,7-16; 36,24-28).
V tomto kontextu pak nachází svůj počátek očekávání nového Davida, jehož vzbudí sám Hospodin, aby skrze něho realizoval nový exodus, osvobození, spásu (srov. Ez 34,23-25; Jer 23,5-6).
Napříště se pak hovoří o Mesiáši v úzké souvislosti s počátkem plného projevování Boží královské
moci.
I když v poexilní době mizí v Izraeli královská moc monarchů, přece roste víra v Boží královskou moc nad jeho lidem a v to, že tato moc se rozšíří až do končin země. Žalmy, které opěvují Pána
– Krále, představují nejvýraznější doklad této naděje vyvoleného národa (srov. Ž 95/96; 98/99).
Tato naděje dosahuje své maximální intenzity, když se pohled víry pozvedá za hranice časů a
dějin a uvědomuje si, že pouze v budoucí věčnosti Boží království dosáhne své plnosti. Teprve tehdy
budou díky vzkříšení z mrtvých spravedliví přebývat v plném společenství života a lásky spolu se
svým Pánem (srov. Dan 7,9-10; 12,2-3).
4) Ježíš odkazuje na tuto starozákonní naději a prohlašuje, že spolu s jeho příchodem se tato
naděje naplňuje. Boží království představuje hlavní téma jeho kázání, jak to obzvláštním způsobem
dokládají jeho podobenství. Podobenství o rozsévači (Mt 13,3-8) učí, že Boží království již působí v
Ježíšově kázání, a současně ukazuje na bohatou žeň, jež bude bohatstvím budoucí plnosti Království
na konci časů. Podobenství o semeni, které samo roste (srov. Mk 4,26-29), podtrhuje, že Království
není lidským dílem, nýbrž darem Boží lásky, která působí v srdcích věřících lidí a zaměřuje lidské dějiny k jejich definitivnímu naplnění ve věčném společenství s Pánem. Podobenství o koukolu mezi obilím (srov. Mt 13,24-30) a podobenství o rybářské síti (srov. Mt 13,47-52) ukazují zejména na přítomnost a působnost Boží spásy v nynější době. Mezi „syny Království” jsou ale přítomni také „synové
Zlého”, pachatelé nepravostí. Teprve až na konci časů budou definitivně zničeny síly zla, a ti, kdo přijali Království, budou stále sjednoceni se svým Pánem. Konečně podobenství o pokladu ukrytém v
poli a o perle (srov. Mt 3,44-46) poukazují na to, že Království představuje tu nejvyšší hodnotu; pro
toho, kdo je schopen tomu porozumět, není obtížné podstoupit sebevětší oběť, aby do něho mohl
vstoupit.
22 / 195
5) Ježíšovo učení obsahuje nevýslovné bohatství moudrosti, která člověka osvěcuje. Království Boží ve své plné a totální realizaci patří bezesporu budoucnosti, která jistě přijde (srov. Mk 9,1;
Lk 22,18). V modlitbě Otče náš nás Ježíš učí prosit za příchod Království: „Přijď království tvé.” (srov.
Mt 6,10)
Současně však Ježíš učí, že Království je již přítomno (srov. Mt 12,28), že je „mezi vámi”
(srov. Lk 17,21), a to díky Ježíšovu kázání a jeho skutkům. Nadto je zcela evidentní, že církev, kterou
Ježíš založil, představuje místo, kde se projevuje Boží královská moc, a to v Kristu, v daru spásy skrze víru, v novém životě podle Ducha ve společenství lásky. Na světlo tak vychází úzké spojení mezi
Královstvím a Ježíšem samotným. Jedná se o tak úzkou vazbu, že Boží království je možno nazývat i
Ježíšovým královstvím (srov. Ef 5,5; 2 Pt 1,11). Konec konců sám Ježíš tvrdí před Pilátem, že jeho
království není z tohoto světa (srov. Jan 18,36).
6) V tomto světle můžeme porozumět podmínkám pro vstup člověka do Božího království. Vše
lze shrnout slovem obrácení. Prostřednictvím obrácení se člověk otevírá Božímu daru (srov. Lk
12,32), jímž je povolán do slávy Božího království (srov. 1 Sol 2,12); člověk díky obrácení přijímá Království jako dítě (srov. Mk 10,15) a je ochoten k jakékoli oběti, aby do Království mohl definitivně
vstoupit (srov. Lk 18,29; Mt 19,29; Mk 10,29). Boží království požaduje od člověka novou a dokonalejší spravedlnost (srov. Mt 5,20); vyžaduje zaujetí pro konání Boží vůle (srov. Mt 7,21); chce po člověku vnitřní prostotu, jakou nalézáme u dětí (srov. Mt 18,3; Mk 10,15); vede člověka k odložení toho,
co překáží, tedy osvobození od bohatství (srov. Mt 10,23-24).
7) Blahoslavenství, která Ježíš vyhlásil (srov. Mt 5,3-12), představují jakousi magnu chartu
Království nebes, jež patří chudým v duchu, plačícím, tichým, těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, těm, kdo mají čisté srdce, těm, kdo působí pokoj, pronásledovaným pro spravedlnost. Blahoslavenství nejsou pouze nějakými požadavky Království. Především znamenají dílo, jež Bůh naplňuje
v nás, když nás činí podobnými svému Synu (srov. Řím 8,29), když nás uschopňuje k tomu, abychom
měli stejné smýšlení jako on (srov. Fil 2,5nn.), plné lásky a odpuštění (srov. Jan 13,34-35; Kol 3,13).
8) Církev novozákonních dob dosvědčuje Ježíšovo učení o království Božím, vždyť ho prožívala v radosti své velikonoční víry. Tato církev je společenstvím maličkých, které Otec vysvobodil z
moci temnot a převedl je do království svého milovaného Syna (srov. Kol 1,13). Je to společenství
těch, kdo žijí v Kristu a nechávají se vést Duchem po cestě pokoje (srov. Lk 1,79), a těch, kdo bojují,
aby nepodlehli pokušení a aby vyloučili ze svého života skutky těla, protože dobře vědí, že ten, kdo
se dopouští takových věcí, nebude mít podíl na Božím království (srov. Gal 5,21). Církev je společenstvím těch, kdo svým životem a svými slovy hlásají totéž poselství jako Ježíš: „Přiblížilo se k vám království nebeské.” (Lk 10,9)
9) Církev, která v průběhu staletí „stále směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní
Boží slova” (DV 8), při každém slavení eucharistie prosí Otce „přijď království tvé”. Církev žije ve žhavém očekávání slavného příchodu Ježíše, Pána a Spasitele, aby předložil Božímu majestátu věčné a
univerzální Království, Království pravdy a života, Království svatosti a milosti, Království spravedlnosti, lásky a pokoje (srov. Preface o slavnosti Krista Krále). Toto očekávání Kristova příchodu je ustavičným zdrojem důvěry a síly. Povzbuzuje pokřtěné, kteří se stali účastníky Kristovy královské důstojnosti, aby dosvědčovali a zvěstovali přítomnost Království týmiž skutky, jaké konal jejich Mistr (srov.
Jan 14,12). Díky tomuto svědectví víry a lásky, jak tomu učí poslední koncil, bude svět napojen Kristovým Duchem a snadněji dosáhne svého cíle ve spravedlnosti, lásce a v pokoji (srov. LG 36).
23 / 195
X. Ježíš Kristus, Mesiáš a Boží Moudrost
1) Ve Starém zákoně se rozvinula a rozkošatěla bohatá tradice sapienciálního (1) učení. Z lidského hlediska tato tradice ukazuje na žízeň člověka po tom, aby sladil údaje vzešlé z jeho vlastní
zkušenosti a z jeho poznání, aby účelněji a moudřeji dokázal zaměřovat svůj život k cíli. V této věci se
Izrael neodlišuje od forem moudrosti, s nimiž se setkáváme v ostatních kulturách antického světa. Izrael tedy vypracoval vlastní životní moudrost, která objímá všechny okruhy lidské existence: individuální, rodinný, společenský, politický.
Toto hledání moudrosti však nikdy nebylo odděleno od víry v Hospodina, Boha exodu, poněvadž v Izraeli vládlo vždy pevné přesvědčení, že pouze v Bohu spočívá dokonalá Moudrost. A právě
proto bázeň před Pánem, tedy náboženské zaměření na něho, byla považována za základ a školu
pravé moudrosti (srov. Př 1,7; 9,10; 15,33).
2) Pod vlivem liturgické a prorocké tradice se tematika moudrosti obohacovala o celou řadu
prohloubení a tak prostupuje celým zjevením. Po exilu totiž bylo stále jasněji patrnější, že lidská
moudrost je pouze odleskem moudrosti Boží, již Bůh projevil ve všech svých dílech a na každém smrtelníkovi podle své štědrosti (srov. Sír 1,10). Nejvyšší projev rozlévání Boží moudrosti nastane při zjevení určeném vyvolenému národu, jemuž Hospodin dává poznat své slovo (srov. Dt 30,14). Ba co víc,
nejvyšší formou Boží moudrosti poznatelné pro člověka je samo zjevení, Tóra, kniha smlouvy Boha
nejvyššího (srov. Sír 24,22).
3) Boží moudrost se v daném kontextu jeví jako tajemný Boží záměr, který stojí na počátku
stvoření i na počátku díla spásy. Ona je světlem ozařujícím vše existující, zjevujícím slovem, silou
lásky, která spojuje Boha se stvořením a s jeho lidem. Boží moudrost tedy není nějakou abstraktní
naukou, nýbrž jakoby osobou vycházející z Boha, osobou, která je mu stále nablízku (srov. Př 8,23),
je jeho radostí v okamžiku stvoření světa a člověka, při níž si před ním hraje (srov. Př 8,22-31). Text
knihy Sírachovcovy se zaobírá tímto tématem a rozvíjí ho tak, že Boží moudrost nachází místo svého
spočinutí v Izraeli a na Siónu (srov. Sír 24,3-12). Tím se naznačuje, že víra Izraele představuje nejvznešenější cestu, po níž člověk vstupuje do spojení s Božími záměry a s jeho myšlenkami. Posledním plodem tohoto starozákonního hledání Boží moudrosti je kniha Moudrosti, která byla sepsána
nedlouho před Ježíšovým narozením. Podle této knihy je Boží moudrost definována jako odlesk věčného světla, nezkalené zrcadlo Božího působení, obraz jeho dobrotivosti, pramen Božího přátelství a
samotný dar proroctví (srov. Mdr 7,25-27).
4) Na rovině personifikovaného symbolu Božího záměru lze říci, že moudrost představuje postavu, která vyjadřuje niternost společenství s Bohem a požadavek osobní odpovědi lásky. Moudrost
se jeví tedy jako nevěsta (srov. Př 4,6-9), průvodkyně životem (srov. Př 6,22; 7,4). Hlubokými pohnutkami lásky má člověka k tomu, aby skrze spojení s ní vstupoval do společenství s Bohem živým. Toto
společenství se popisuje pomocí obrazu liturgické hostiny: „Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které
jsem smísila.” (Př 9,5). Jedná se o obraz, který používá apokalyptická literatura k tomu, aby ozřejmovala věčné společenství s Bohem, které nastane tehdy, až on sám jednou provždy zničí smrt (srov. Iz
25,6-7).
5) Ve světle této sapienciální tradice můžeme lépe porozumět tajemství Ježíše Krista. Již prorocká kniha Izaiášova hovoří o Duchu Páně, který spočine na Králi – Mesiáši, a charakterizuje tohoto
Ducha jako Ducha moudrosti a rozumnosti, konečně také jako Ducha poznání a bázně před Hospodinem (srov. Iz 11,2).
V Novém zákoně se nacházejí různé texty, které představují Ježíše plného Boží moudrosti.
Evangelium Ježíšova dětství podle Lukáše přivádí čtenáři na mysl epizodu, kdy Ježíš stál mezi učiteli
Zákona. Všichni svědci této příhody se podivovali rozumnosti Ježíšových odpovědí (srov. Lk 2,47).
Tentýž evangelista shrnuje skrytý Ježíšův život v Nazaretě následujícími slovy: „A Ježíš prospíval
moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.” (Lk 2,52)
V průběhu let svého veřejného působení vzbuzoval Ježíš a jeho učení překvapení a úžas:
„Mnozí ho poslouchali a říkali celí užaslí: Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána!” (Mk
6,2) Tato moudrost pocházející od Boha propůjčovala Ježíšovi výjimečnou prestiž: „Učil je totiž jako
24 / 195
ten, kdo má moc, a ne jako jejich učitelé Zákona.” (Mt 7,29) Proto se také Ježíš sám představuje jako
ten, kdo je víc než Šalomoun (srov. Mt 12,42). Vzhledem k tomu, že Šalomoun představoval ideál
člověka, který přijal Boží moudrost, pak Ježíš výše uvedenými slovy jasně říká, že on sám je pravou
Moudrostí Boží zjevovanou lidem.
6) Tato Ježíšova identifikace s Moudrostí se velice zřetelně a s obzvláštní hloubkou projevuje
u apoštola Pavla, který píše, že Kristus se „nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a
vykoupením” (1 Kor 1,30). Ježíš je dokonce moudrostí, která není z tohoto světa a kterou Bůh od
věčnosti určil pro naše oslavení (srov. 1 Kor 2,6-7). Boží Moudrost je identifikována s Pánem slávy,
který byl ukřižován. V Ježíšově kříži a vzkříšení se tedy zjevuje v plném jasu milosrdný záměr Boha,
který miluje člověka a odpouští mu natolik, že z něj činí nové stvoření. Písmo svaté hovoří rovněž o
jiné moudrosti, která nepochází od Boha, je to moudrost tohoto světa, tedy zaměření člověka, který
se odmítá otevřít Božímu tajemství a který sebe sama považuje za strůjce vlastní spásy. Před očima
tohoto člověka se kříž jeví jako hloupost a slabost, ovšem ten, kdo věří v Ježíše Krista a Pána, zakouší spolu s apoštolem, že „bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé”
(1 Kor 1,25).
7) Kristus je vnímán a nazírán stále zřetelněji jako pravá Boží Moudrost. A tak s jednoznačným odvoláním na sapienciální knihy Starého zákona je prohlášen za „obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření... a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho... a všechno v něm spočívá”
(srov. Kol 1,15-17). Jakožto Boží Syn je odleskem Boží slávy a výrazem Boží podstaty a nese všecko
svým mocným slovem (srov. Žid 1,3).
Víra v Ježíše jakožto Boží Moudrost přivádí k plnému poznání Boží vůle spolu s veškerou
možnou duchovní moudrostí a uschopňuje člověka k tomu, aby se choval způsobem hodným Pána,
aby se mu líbil ve všem a přinášel plody v každém dobrém díle a rostl v poznání Boha (Kol 1,9-10).
8) Evangelista Jan s odvoláním na Moudrost, jak ji popisují starozákonní svatopisci v jejím úzkém spojení s Bohem, hovoří o Slovu, které bylo na počátku u Boha, a vyznává, že Slovo bylo Bůh
(srov. Jan 1,1). Moudrost, již Starý zákon ztotožnil s Božím slovem, je nyní identifikována s Ježíšem,
který je Slovo, jež se stalo tělem (srov. Jan 1,14).
Stejně jako Moudrost, tak také Ježíš, Slovo Boží, zve k hostině svého slova a svého těla, poněvadž on je chlebem života (srov. Jan 6,48), daruje živou vodu Ducha (srov. Jan 4,10.37-39), má
slova věčného života (srov. Jan 6,68). V tom všem je Ježíš opravdu víc nežli Šalomoun. Ježíš totiž
nejenom naplno realizuje poslání Moudrosti, která ukazuje cestu a daruje pravdu a život, ale on sám
je cesta, pravda a život (srov. Jan 14,6). On představuje nejvyšší zjevení Boha a tajemství jeho otcovství (srov. Jan 1,18; 17,6).
9) Tato víra v Ježíše jako zjevitele Otce představuje nejvznešenější a nejútěšnější aspekt radostné zvěsti. To je také svědectví, které k nám přichází již od prvních křesťanských komunit, v nichž
stále zazníval hymnus chvály, který pěl Ježíš svému Otci, a vzdával mu tak chválu za to, že zjevil tyto
věci maličkým.
Církev rostla v průběhu staletí v této víře: „Nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo
než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.” (Mt 11,27) Bůh, který nám zjevuje Syna skrze Ducha,
nám tak ukazuje svůj záměr, svou Moudrost, bohatství své milosti, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti (Ef 1,8).
25 / 195
XI. Ježíš Kristus, Syn člověka
1) Ježíš Kristus, Syn člověka a Syn Boží, to je také hlavní téma našich katechezí ohledně Mesiášovy identity. Základní pravdou křesťanského zjevení a křesťanské víry je právě Kristovo lidství a
božství, o nichž budeme muset pohovořit v dalších katechezích kompletnějším způsobem. Nyní se
zabývejme analýzou christologických titulů, které jsou určitým způsobem přítomny ve Starém zákoně,
a tím, v jakém smyslu si Ježíš tyto tituly přisvojuje.
Rozhodně není bez významu, že Ježíš užíval titulu Syn člověka velmi často, když hovořil sám
o sobě, zatímco pokud se jedná o titul Syn Boží, nazývají ho takto ostatní, jak uvidíme v příští katechezi. Jestliže on sebe sama nazývá Syn člověka, nikdo jiný jej takto nepojmenovává kromě Štěpána
předtím, než podstoupí ukamenování (srov. Sk 7,56), a kromě autora knihy Zjevení (srov. Zj 1,13;
14,14).
2) Titul Syn člověka pochází ze Starého zákona, z knihy Daniel. Uveďme text, který popisuje
prorokovo noční vidění: „Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn
člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a kralování, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která
nepomine, a jeho království nebude zničeno.” (Dan 7,13-14)
A když prorok žádá o vysvětlení tohoto vidění, obdrží následující odpověď: „... království se
ujmou svatí Nejvyššího a budou mít království v držení až na věky věků...Království, vladařská moc a
velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího.” (Dan 7,18.27) Danielův text se tedy vztahuje jak k jednotlivé postavě, tak k lidu. Je nám na první pohled zřejmé, že to, co
se týká Syna člověka, nacházíme ve slovech, jimiž se anděl obrátil při zvěstování na Marii: „Navěky
bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude mít konce.” (Lk 1,33)
3) Když se Ježíš označuje jako Syn člověka, užívá přitom výrazu, který pochází z kanonických
knih Starého zákona a s nímž se setkáváme i v židovských apokryfních spisech. Je však nutno poznamenat, že v Ježíšových dobách se výraz Syn člověka (ben adam) v aramejštině používal k prostému označování člověka (barenas). Když se tedy Ježíš označoval za Syna člověka, dokázal tak jakoby zahalit obecným pojímáním označení toho, jaký je jeho pravý mesiášský význam, jaký měl v
prorocké literatuře. Nicméně jistě nikoli náhodou se výroky o Synu člověka v kontextu Ježíšova pozemského života a jeho utrpení objevují v souvislosti s tematikou jeho eschatologického povýšení.
4) V kontextu Ježíšova pozemského života nacházíme výroky typu: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil” (Mt 8,20); nebo výrok: „Přišel Syn člověka, jí a
pije – a říkají: Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků.” (Mt 11,19) Na jiných místech Ježíšovy výroky silněji podtrhují jeho moc. Například když říká: „Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.” (Mk 2,28) U příležitosti uzdravení ochrnutého, jehož spustili skrze odkrytou střechu do místnosti,
kde byl Ježíš, Ježíš vyřkne slova s podtónem výzvy: „Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na
zemi odpouštět hříchy” – řekne ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!” (Mk 2,1011) Na jiném místě Ježíš prohlašuje: „Jako byl Jonáš znamením pro Ninivské, tak bude i Syn člověka
tomuto pokolení.” (Lk 11,30) Při jiné příležitosti prohlásí: „Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát,
abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka.” (Lk 17,22)
5) Někteří teologové upozorňují na zajímavou souvislost mezi Ezechielovým proroctvím a Ježíšovými výroky. Prorok Ezechiel píše: „(Bůh) mi řekl: Synu člověka, posílám tě k izraelským synům...
Oni i jejich otcové mi byli nevěrní a mají tvrdé srdce. Posílám tě k nim a řekneš jim... ” (srov. Ez 2,3-4)
„Synu člověka, bydlíš uprostřed vzpurného domu. Mají oči k vidění, ale nevidí, mají uši k slyšení, ale
neslyší.” (Ez 12,2) „Ty, synu člověka...Pak zaměříš na obležený Jeruzalém svou tvář a svou obnaženou paži a budeš proti němu prorokovat.” (srov. Ez 4,1-7) „Synu člověka, dej izraelskému domu hádanku a předlož mu podobenství.” (srov. Ez 17,2) Když Ježíš pronášel následující slova, narážel jimi
na výroky proroka: „Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.” (Lk 19,10) „Vždyť ani
Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.” (Mk
10,45) Syn člověka, až přijde v Otcově slávě, se bude stydět za ty, kdo se styděli před lidmi za něho a
za jeho slova (srov. Mk 8,38).
26 / 195
6) Totožnost Syna člověka tedy v sobě zahrnuje dvojí aspekt Božího reprezentanta, herolda
Božího království a proroka, který volá k obrácení. Z druhé strany je představitelem lidí, jejichž životní
situaci a bolesti na sebe vzal, aby je vykoupil a zachránil podle Otcova záměru. Jak tvrdí sám Syn v
rozhovoru s Nikodémem: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby
každý, kdo v něho věří, měl život věčný.” (Jan 3,14-15)
Je to zcela zřejmé ohlášení utrpení, o němž Ježíš hovoří i jinde: „A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.”
(Mk 8,31) V Markově evangeliu nacházíme takovou předpověď na třech místech (srov. Mk 9,31;
10,33-34) a Ježíš o sobě vždy hovoří jako o Synu člověka.
7) Stejným způsobem se představuje Ježíš také před Kaifášovým tribunálem, když je mu položena otázka: „Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?”, odpoví: „Já jsem.” (srov. Mk 14,62) I v těchto slovech slyšíme znít ozvěnu slov proroctví z knihy Daniel (srov. Dan 7,13) a ze žalmu 110, který hovoří o
Pánu, který zasedl po pravici Boží (srov. Ž 109/110,1).
8) Ježíš opakovaně hovoří ke svým posluchačům o vyvýšení Syna člověka, které však zahrnuje pokoření kříže. Na otázky a na nevíru lidí a učedníků, kteří dobře vnímali tragický tón Ježíšových
narážek, a přece se ho dotazovali: „Jak ty můžeš říkat, že Syn člověka musí být vyvýšen? Kdo je ten
Syn člověka?” (Jan 12,34), Ježíš odpovídá: „Teprve až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já
a že sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil můj Otec.” (Jan 8,28) Ježíš tvrdí, že jeho
povýšení na kříž bude znamenat oslavení. O něco dále pak dodá: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn
člověka.” (Jan 12,23) Jistě není bez významu, že v okamžiku Jidášova odchodu z večeřadla Ježíš
praví: „Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm.” (Jan 13,31)
9) To, o čem hovořil prorok Daniel, je pouze mlhavý náznak Ježíšova života, utrpení, jeho smrti a jeho oslavení. Ježíš neváhá hovořit v souvislosti se svým životním příběhem a jeho vyvrcholením
o věčném a nepomíjivém království, jež autor knihy Daniel spojoval s dílem Syna člověka, když v
předpovědi konce světa prohlašuje: „A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a
slávou.” (Mk 13,26; srov. Mt 24,30) Právě v tomto eschatologickém ovzduší se má odehrávat evangelizační dílo církve. Vždyť sám Ježíš nabádá: „Amen, pravím vám, že nebudete hotovi se všemi izraelskými městy, než přijde Syn člověka.” (Mt 10,23) A dále si klade otázku: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?” (Lk 18,8)
10) Jestliže Ježíš jakožto Syn člověka svým životem, svým utrpením a vzkříšením realizoval
mesiášský plán naznačený ve Starém zákoně, zároveň pod stejným jménem zaujal místo mezi lidmi
jako opravdu jeden z nich, syn jedné ženy, Marie z Nazareta. Skrze tuto ženu, svoji Matku, On, Syn
člověka, je zároveň také Synem člověka, pravým člověkem, jak to dokládá list Židům: „Vždyť na sobě
zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.” (Žid 4,15; srov. GS 22)
27 / 195
XII. Ježíš Kristus, Boží Syn
1) Jak jsme konstatovali v předešlých katechezích, jméno „Kristus” znamená v řeči Starého
zákona „Mesiáš”. Izrael, Boží lid Starého zákona, žil v očekávání naplnění příchodu přislíbeného Mesiáše, což se naplnilo v Ježíši z Nazareta. Proto také byl od počátku Ježíš nazýván Kristus, tedy „Mesiáš”, a jako takového jej pojímali ti, „kteří jej přijali” (srov. Jan 1,12).
2) Viděli jsme, že podle starozákonní tradice byl Mesiáš králem a že tento pomazaný král je
zároveň nazýván Synem Božím. Toto jméno má v oblasti jahvistického monoteismu výhradně analogický, nebo dokonce metaforický význam. Ve starozákonních knihách rozhodně nejde o Syna „zplozeného” Bohem, nýbrž o někoho Bohem vyvoleného pro specifické poslání nebo obzvláštní službu.
3) V tomto smyslu bývá někdy rovněž celý národ nazýván titulem „syn”, jako například v Hospodinových slovech určených Mojžíšovi: „Potom faraónovi řekneš: ...Izrael je můj prvorozený syn...
propusť mého syna, aby mi sloužil.” (Ex 4,22-23; srov. Oz 11,1; Jer 31,9) Pokud je král ve Starém zákoně nazýván „syn Boží”, pak je tomu tak proto, že v židovském teokratickém systému je výjimečným
reprezentantem samotného Boha.
To vidíme například v Žalmu číslo 2, který se vztahuje ke králově intronizaci: „On mi řekl: Ty jsi
můj syn, já jsem tě dnes zplodil.” (2,7)
Rovněž v Žalmu číslo 88 čteme: „On mě bude vzývat: Ty jsi můj Otec, ...a já ho učiním prvorozeným, nejvyšším nad králi země.” (Ž 88/89,27-28)
Později prorok Nátan řekne o Davidově potomstvu: „Já mu budu Otcem a on mi bude synem.
Když se proviní, budu ho trestat... ” (2 Sam 7,14) Nicméně ve Starém zákoně skrze analogický a metaforický výraz „syn Boží” jako by tajemně prosvítalo tajemství, které zůstane do stanovené doby zahaleno. Tak například v Žalmu číslo 2 Bůh říká ke králi: „Já jsem tě dnes zplodil” (2,7) a v Žalmu číslo
109/110 čteme: „Zplodil jsem tě jako rosu před jitřenkou.”
4) Je třeba mít na paměti tento biblicko-mesiánský základ, abychom si uvědomovali, že naše
úsilí o vyjádření tajemství Ježíše Krista s sebou nese setkání s radikální novotou. Rovněž v synoptických evangeliích se Ježíš nikdy nedefinuje jako Syn Boží (stejně jako sám sebe nenazývá Mesiášem). Nicméně různými způsoby dává pochopit, že on je pravý Boží Syn, a to nikoli v analogickém
nebo metaforickém slova smyslu.
5) Ba co víc, on podtrhuje výlučnost svého poměru k Bohu jakožto jeho jediný Syn. Nikdy neříká „Otče náš”, ale „můj Otec”. Jindy jasně rozlišuje „můj Otec” – „váš Otec”. Neváhá říci: „Všechno je
mi dáno od mého Otce.” (Mt 11,27)
Tato výlučnost synovského vztahu vůči Bohu se obzvláštním způsobem projevuje v modlitbě,
když se Ježíš obrací na Boha jako na Otce a vyjadřuje to slovem „Abba”, které ukazuje na jedinečnou
intimitu Ježíšova synovství. V Ježíšových ústech pak představuje toto oslovení výraz jeho totální vydanosti Otcově vůli. „Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mne tento kalich!” (Mk 14,36)
Při jiných příležitostech užívá Ježíš výrazu: „váš Otec” (srov. Lk 6,36), „váš nebeský Otec”
(srov. Mk 11,25). Tímto způsobem Ježíš podtrhuje specifičnost svého vlastního synovského vztahu k
Otci, i když zároveň touží po tom, aby se toto Boží otcovství zpřístupnilo i ostatním, jak to dokládá
modlitba Otčenáš, která Ježíš naučil své učedníky.
6) Pravda o Kristu jakožto Božím Synu je základní perspektivou, v níž se protínají výpovědi
všech knih Nového zákona. Evangelia, zejména pak Evangelium svatého Jana, spisy apoštolů a především listy svatého Pavla nám o tom podávají výslovné svědectví. V této katechezi se zaměříme na
některé obzvláště významné výroky, které jistým způsobem otevírají cestu vedoucí k odhalení pravdy
o Kristu jakožto Božím Synu, a tak nás přibližují ke správnému pojímání tohoto jeho jedinečného synovství.
7) Je velmi důležité podotknout, že přesvědčení o Ježíšově Božím synovství bylo v průběhu
jeho křtu v Jordánu potvrzeno hlasem z nebe (srov. Mk 1,1) a na hoře Proměnění (srov. Mk 9,7). V
28 / 195
obou případech nás evangelisté zpravují o Otcově výroku ohledně Ježíše, který je jeho „milovaným
Synem” (srov. Mt 3,17; Lk 3,22).
Podobné potvrzení dostali apoštolové tehdy, když promlouvali duchové protivící se Ježíšovi:
„Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!” (Mk 1,24) „Co je ti
po mně, Ježíši, Synu Boha nejvyššího?” (Mk 5,7)
8) Když pak nasloucháme svědectví lidí, zasluhuje si obzvláštní pozornost vyznání Šimona
Petra poblíž Césareje Filipovy: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.” (Mt 16,16) Je třeba připomenout, že
toto slavnostní vyznání potvrdil vlastními slovy sám Ježíš: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův,
protože to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec.” (Mt 16,17)
Nejedná se o nějakou izolovanou a náhodnou událost. V Matoušově evangeliu čteme, že když
apoštolové viděli Ježíše kráčet po hladině Genezaretského jezera a to, jak utišil vichr a zachránil Petra, klaněli se mu a říkali: „Jsi opravdu Boží Syn!” (Mt 14,33)
9) Tak tedy to, co Ježíš předkládal svým učedníkům, živilo v apoštolech nejen víru v to, že je
Mesiášem, ale také v to, že je pravým Božím Synem. Ježíš tuto víru učedníků také dále utvrzoval.
Byly to právě některé z Ježíšových vlastních výroků, které zapříčinily, že byl obviňován z rouhání. Což zavdalo příčinu ke vzniku obzvláště dramatických situací, jak dokládá evangelista Jan: „To
byl další důvod, proč se ho židé snažili zabít: nejen že rušil sobotu, ale také že nazýval Boha svým
Otcem a stavěl se tak Bohu naroveň.” (Jan 5,18)
Tentýž problém se objevuje při inscenovaném procesu s Ježíšem před synedriem: „Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zdali jsi Mesiáš, Syn Boží?” Na tuto otázku Ježíš odpoví: „Tys
to řekl. Ale říkám vám: Od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak
přichází v nebeských oblacích.” (srov. Mt 26,63-64) Rovněž při procesu před Pilátem, i když se zde
jednalo o jinou formu obžaloby, židé opakovali základní obvinění: „My máme zákon a podle toho zákona musí zemřít, protože dělal ze sebe Božího Syna!” (Jan 19,7)
10) Tak tedy smíme říci, že Ježíš v posledním důsledku zemřel na kříži kvůli pravdě ohledně
svého Božího synovství, i když nápis na kříži jakožto oficiální deklarace provinění hlásal: „Ježíš Nazaretský, král židovský.” Nicméně v Matoušově evangeliu můžeme číst: „Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe! Jsi—li Syn Boží, sestup z kříže!” (Mt 27,39-40) A dále: „Spoléhal na Boha,
ať ho vysvobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: Jsem Boží Syn!” (Mt 27,43)
Jedná se tedy o ústřední pravdu přítomnou v události na Golgotě. Nejprve byla tato pravda
předmětem víry a hlásání a dosvědčování ze strany apoštolů, nyní se stala předmětem posměchu.
Nicméně římský setník, který držel stráž pod křížem v době Ježíšova posledního zápasu a zaslechl
slova, jimiž se Ukřižovaný obracel na Otce v okamžiku svého skonu, byť pohan, vydal svědectví o
Kristově božství: „Tento člověk byl opravdu Syn Boží!” (Mk 15,39)
11) Setníkova slova o základní pravdě evangelia a celého Nového zákona připomínají to, co
řekl anděl Marii v okamžiku zvěstování: „Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a
bude nazýván Synem Nejvyššího.” (Lk 1,31-32) A když se Maria táže, jak se to stane, posel jí odpoví:
„Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazýváno svaté, Syn
Boží.” (Lk 1,34-35)
12) V síle vědomí, které měl Ježíš o svém vlastním Božím synovství, nazýval Boha svým Otcem (srov. Jan 5,18). V síle téhož vědomí neváhal Ježíš říci svým protivníkům a žalobcům: „Amen,
amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem.” (Jan 8,58)
V tomto „Já jsem” se odhaluje pravá povaha jeho Božího synovství, které předchází nejenom
dobu Abrahámovu, ale také každý okamžik jakékoli stvořené existence. Evangelista Jan na závěr
svého evangelia prohlásí: „Tyto (tato znamení, která Ježíš vykonal) však jsem zaznamenal, abyste
věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.” (Jan 20,31)
29 / 195
XIII. V srdci evangelního svědectví
1) Cyklus našich katechezí o Ježíši Kristu se postupně přiblížil ke svému jádru, přičemž zůstal
stále v těsné návaznosti na článek Vyznání víry, v němž vyznávám: „Věřím v ... Ježíše Krista, Syna
jeho (Božího) jediného”. Předchozí katecheze nás připravily na tuto základní pravdu, když nám ukázaly mesiášský charakter Ježíše Krista. A opravdu, příslib Mesiáše, který je přítomen v celém starozákonním zjevení jako jeho primární obsah, nachází své naplnění v tom, který se obvykle nazýval
Syn člověka.
Ve světle Ježíšových slov a skutků je stále zřetelnější, že on je zároveň také pravým Božím
Synem. To je pravda, kterou mohl jenom velmi obtížně přijmout někdo vychovaný v atmosféře strohého monoteismu. A přesně taková byla také mentalita židovských současníků Ježíše z Nazareta.
Naše katecheze nyní vstupují do oblasti uvedené pravdy, která zásadním způsobem determinuje
esenciální novost evangelia. Zde se také rozhoduje o originalitě křesťanství, které je náboženstvím
založeným na víře v Božího Syna, který se stal člověkem.
2) Vyznání víry se soustředí na tuto základní pravdu ohledně Ježíše Krista. V apoštolském
krédu vyznáváme: „Věřím v Boha, Otce všemohoucího... a v Ježíše Krista, jeho jednorozeného Syna”. Pouze následně apoštolské krédo zdůrazňuje skutečnost, že jednorozený Syn Boha Otce je tentýž Ježíš Kristus jakožto Syn člověka, „jenž byl počat z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny.”
Nicejsko-konstantinopolské vyznání vyjadřuje totéž poněkud jinými slovy: „Pro nás lidi a pro
naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny.”
Ještě před tím však totéž vyznání víry šířeji popisuje pravdu Božího synovství Ježíše Krista,
Syna člověka: „Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, ...Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista,
jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světa,
pravý Bůh z pravého Boha, zrozený nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno.” Tato poslední slova ještě důrazněji podtrhují skutečnost, že Syn je spolu s Otcem stvořitelem
„nebe i země, všeho viditelného i neviditelného”.
3) Vyznání víry vyjadřují sevřeným způsobem víru církve, ovšem právě díky své sevřenosti
zvýrazňují ty pravdy, které jsou pro křesťana esenciální, pravdy, které představují jakoby životodárnou mízu křesťanské víry, plnost a vrchol Božího sebezjevení. Podle autora listu Židům Bůh dříve hovořil k lidem mnohokrát a mnoha způsoby, nakonec však promluvil k lidem skrze svého Syna (srov.
Žd 1,1-2). Jen těžko bychom mohli říci, že právě zde není poukázáno na autentické vyvrcholení celého zjevení. Bůh nejenže hovoří o sobě skrze lidi, kteří jsou povoláni, aby hovořili v jeho jménu. V Ježíši Kristu Bůh hovoří o sobě samém a stává se tak podmětem slova, kterým se zjevuje. Jeho slovo
obsahuje sebezjevení Boha – sebezjevení ve vlastním slova smyslu, bezprostřední sebezjevení.
4) Takové sebezjevení Boha představuje radikální novost a originalitu evangelia. Když církev
vyznává víru pomocí textů ať už apoštolského, nebo nicejsko-konstantinopolského kréda, církev tak
čerpá plnost evangelního svědectví a dostává se k jeho esenciální hlubině. Ve světle tohoto svědectví církev vyznává Ježíše Krista dosvědčuje svoji víru v něho jako Syna, který je soupodstatný s Otcem. Jméno Syn Boží mohlo být užito také – a také bývalo – v širším slova smyslu, jak to ukazují některé starozákonní texty (např. Mdr 2,18; Sír 4,11; Žl 82,6; jasněji 2 Sam 7,14; Žl 2,7; Žl 110,3). Nový
zákona a zejména evangelia hovoří o Ježíši Kristu jako o Božím Synu v užším a plném smyslu slova.
On je zrozený nestvořený a soupodstatný s Otcem.
5) Nyní budeme věnovat naši pozornost této ústřední pravdě křesťanské víry a budeme analyzovat evangelium právě z tohoto hlediska. Jedná se především o svědectví, které vydává Syn o svém
Otci, a zejména o svědectví ohledně toho synovského vztahu k Bohu, který je vlastní jedině Ježíši
Kristu.
Ježíšova slova mají opravdu výše zmíněný význam: „A nikdo nezná Syna, jenom Otec” (Mt
11,27). Otec tedy opravdu svého Syna. Ježíšova slova v daném kontextu zasluhují naši obzvláštní
pozornost: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, zjevil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo” (Mt 11,25; srov. Lk 10,21-22). Evangelista podo-
30 / 195
týká, že tato slova Ježíš pronesl s obzvláštní radostí srdce: „zajásal v Duchu svatém” (srov. Lk
10,21).
6) Pravda o Ježíši Kristu, Božím Synu, patří tedy k samotné podstatě zjevení Trojice. V této
pravdě a skrze ni Bůh zjevuje sebe samotného jako jednotu v neprobadatelné trojičnosti Otce, Syna a
Ducha svatého.
Tak tedy prvním pramenem svědectví, které evangelia a celý Nový zákon vydávají o Ježíši
Kristu jakožto Božím Synu, je samotný Otec. Je to Otec, který dokonale zná Syna a sebe sama v Synovi. Syn, který zjevuje Otce, nám v určitém slova smyslu dává podíl na tom poznání, které má Otec
sám o sobě ve svém věčném a jednorozeném Synovi. Skrze toto věčné synovství je Bůh opravdu
věčně Otcem. V duchu víry a s radostí, úžasem a pohnutím přijímáme vyznání Ježíše Krista: „Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a
ten, komu to chce Syn zjevit” (Mt 11,27).
31 / 195
XIV. Otec vydává svědectví Synovi
1) Evangelia a celý Nový zákon vydávají svědectví Ježíši Kristu jakožto Božímu Synovi. To je
také ústřední pravda křesťanské víry. Když církev vyznává Ježíše Krista jako Syna, který je soupodstatný s Otcem, věrně tím následuje evangelní svědectví. Ježíš Kristus je Božím Synem v úzkém a
přesném slova smyslu. Je tedy zrozen v Bohu a není stvořen jako syn, který by byl někdy následně
adoptován. Toto svědectví evangelia a celého Nového zákona, na němž se zakládá víra všech křesťanů, má svůj poslední základ v Bohu Otci, který vydává svědectví Kristu jako svému Synovi.
V předchozí katechezi jsme již o této záležitosti hovořili na základě textů z evangelia podle
Matouše a Lukáše. A nikdo nezná Syna, jenom Otec. (Mt 11,27) A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec.
(Lk 10,22)
2) Toto jedinečné a zásadní svědectví, které pochází z věčného tajemství trinitárního života,
nachází svůj obzvláštní výraz v synoptických evangeliích, nejprve v popisu Ježíšova křtu v Jordánu a
posléze ve vyprávění o Ježíšově proměnění na hoře Tábor. Obě události si zasluhují, abychom jim
věnovali obzvláštní pozornost.
3) V Markově evangeliu čteme: V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana pokřtít. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se na něho snáší Duch jako
holubice. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.” (Mk 1,9-11) Podle
Matoušova evangelia se hlas z nebe obracel nikoli přímo k Ježíšovi, nýbrž k těm, kdo byli události
křtu v Jordánu přítomni: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení. (Mt 3,17) V textu Lukášova
evangelia (srov. Lk 3,22) se slova z nebe obracejí na téhož adresáta jako v evangeliu podle Marka.
4) Stojíme tedy před trinitární teofanií. Hlas z nebe, který se obrací na Syna ve druhé osobě:
„Ty jsi ... ”, je hlasem Otce, který určitým způsobem představuje svého vlastního Syna lidem, kteří přišli k Jordánu, aby naslouchali Janu Křtiteli. Nepřímo tak Ježíše představuje celému Izraeli: Ježíš je
ten, kdo přichází v síle Ducha svatého, je tedy Mesiáš – Kristus. On je Syn, v němž Otec nalezl zalíbení, je milovaný Syn. Tato láska ukazuje na přítomnost Ducha svatého v tajemství trojjedinosti, i
když v teofanii na řece Jordánu se to neprojevuje dostatečně jasně.
5) Svědectví obsažené ve slovech z nebe, tedy shůry, se uskuteční právě na počátku mesiášského poslání Ježíše z Nazareta. Bude se opakovat v okamžiku, který předchází jeho utrpení ve velikonočním dramatu, jímž se uzavírá celé poslání, opakuje se tedy v události proměnění. Přes podobnost mezi oběma teofaniemi existuje mezi nimi také jasný rozdíl, který závisí převážně na kontextu
obou vyprávění. Při křtu v Jordánu je Ježíš prohlášen Božím Synem přede vším lidem. Teofanie proměnění je určena pouze pro několik předem vyvolených osob, a nebyli to ani všichni apoštolové jako
skupina, přesněji řečeno se jedná o tři z nich, tedy o Petra, Jakuba a Jana. Po šesti dnech vzal Ježíš
s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn...
Toto proměnění je doprovázeno zjevením Eliáše a Mojžíše, kteří rozprávěli s Ježíšem. A když tři apoštolové překonali strach vyvolaný takovou událostí, vyjádřili přání, aby to vše trvalo ještě dál, aby to
nepřestalo (Mistře, je dobře, že jsme tady.). V tom okamžiku: ...se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku
se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!” (srov. Mk 9,2-7) Tak tedy popisuje událost
evangelista Marek. Podobně hovoří také Matouš: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho
poslouchejte! (Mt 17,5) Naproti tomu Lukáš píše: To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte! (Lk 9,35)
6) Událost popisovaná v synoptických evangeliích se odehrála v době, kdy se Ježíš již dal Izraeli poznat prostřednictvím svých znamení (zázraků), svých skutků a svých slov. Otcův hlas z nebe
představuje tedy potvrzení shůry toho, co již zrálo ve vědomí učedníků. Ježíš si přál, aby se na základě jeho znamení a slov zrodila v srdcích jeho posluchačů víra v jeho božské poslání a v jeho Boží
synovství právě díky intimnímu zjevení, které jim dá sám jeho Otec.
7) Z tohoto hlediska je obzvláště významná odpověď, kterou dal Šimon Petr Ježíšovi při svém
vyznání v okolí Césareje Filipovy. Petr tehdy řekl: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha. (Mt 16,16) Ježíš
odpověděl: Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj ne-
32 / 195
beský Otec. (Mt 16,17) Je dobře známo, jakou důležitost má právě připomenuté vyznání, které vyšlo
z Petrových úst. Je však nesmírně důležité si uvědomit, že vyznání víry ohledně Božího synovství Ježíše z Nazareta – Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha – pochází přímo od Otce. Pouze Otec zná Syna
(srov. Mt 11,27), jedině Otec ví, kdo je Syn (srov. Lk 10,22), a jedině Otec může dát toto poznání člověku. Právě toto stvrzuje Ježíš v odpovědi dané Petrovi. Pravda ohledně Ježíšova Božího synovství,
kterou vyřkla jeho ústa a která nejprve zrála v jeho vědomí, pochází z hlubiny Božího sebezjevení. V
tomto okamžiku dochází k rozhodnému překonání všech pouze analogických významů výrazu „Syn
Boží”, které známe ze Starého zákona. Kristus je Syn Boha živého, Syn ve vlastním slova smyslu, je
skutečně „Bůh z Boha”.
8) Hlas, který tři vyvolení apoštolové slyšeli v průběhu proměnění na hoře, kterou pozdější tradice ztotožní s horou Tábor, potvrzuje přesvědčení vyjádřené Šimonem Petrem v končinách kolem
Césareje Filipovy (podle Mt 16,16). V určitém slova smyslu tento hlas „zvenku” potvrzuje to, co již
Otec zjevil – abychom tak řekli – „zevnitř”. Jestliže v daném okamžiku Otec potvrzuje niterné zjevení o
božském synovství Ježíše Krista: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!, pak se zdá, jako kdyby
chtěl připravit ty, kdo již uvěřili v Ježíše, na nastávající velikonoční události, tedy na ponižující smrt na
kříži. Není bez významu, že během sestupu z hory jim Ježíš nařídil: Nikomu o tom vidění neříkejte,
dokud nepřijde Syn člověka vzkříšený z mrtvých. (Mt 17,9; stejně i Mk 9,9; v určitém slova smyslu
rovněž Lk 9,21). Teofanie na hoře proměnění Páně se tak nachází v úzkém spojení s Kristovým velikonočním tajemstvím.
9) V tomto smyslu je rovněž možno rozumět významu jednoho úryvku z Janova evangelia
(srov. Jan 12,20-28), v němž se vypravuje o události, k níž došlo po vzkříšení Lazara, když na jedné
straně vzrůstá úžas nad Ježíšem a z druhé strany narůstá zloba těch, kdo mu ukládají o život. Kristus
tehdy hovoří o zrnu, které musí zemřít, aby vydalo hojnou úrodu. Nakonec uzavírá: Nyní je moje duše
rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od této hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel.
Otče, oslav své jméno! – Tu se ozval z nebe hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.” (Jan 12,27-28) Tento hlas z nebe znamená Otcovu odpověď, která potvrzuje předešlá Ježíšova slova: Přišla hodina, kdy
Syn člověka bude oslaven. (Jan 12,23)
Syn člověka, který se blíží ke své velikonoční „hodině”, je právě ten, o němž hlas shůry při křtu
řekl: Můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení... vyvolený. V těchto slovech je obsaženo Otcovo
svědectví ohledně jeho Syna. Pisatel druhého listu Petrova zaznamenal očité svědectví prvního z
apoštolů a píše pro povzbuzení křesťanů v době těžkého pronásledování: „(Ježíš Kristus) přijal od
Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení. Tento hlas pocházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním
byli na posvátné hoře.” (2 Petr 1,17-18)
33 / 195
XV. Prolog Janova evangelia – syntéza víry apoštolské církve
1) V předešlé katechezi jsme na základě synoptických evangelií ukázali, jak se víra v Boží synovství Ježíše Krista postupně díky Otcovu zjevení potvrzovala ve vědomí jeho učedníků a posluchačů, především ale ve vědomí apoštolů. K vytvoření přesvědčení, že Ježíš je Božím Synem v úzkém a
plném slova smyslu (nikoli pouze v metaforickém smyslu), přispívá zejména svědectví Otce, který
zjevuje v Kristu svého Syna (můj Syn) při teofaniích, které se odehrály při křtu v Jordánu a při proměnění na hoře. Viděli jsme rovněž, jak díky Otcovu vnitřnímu působení dospěly k pravdě o Ježíšově
Božím synovství mysli a srdce apoštolů, jak vyplývá z Ježíšových slov vůči Petrovi: Blahoslavený jsi,
Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec (Mt 16,17).
2) Ve světle této víry v Boží synovství Kristovo – tato víra po vzkříšení získala mnohem větší
konzistenci a sílu – je také třeba číst celé Janovo evangelium a zejména jeho slavný Prolog (srov.
Jan 1,1-18). Je to jedinečná syntéza víry církve apoštolské doby, tedy oné první generace učedníků,
jíž bylo dopřáno, aby mohla mít přímý kontakt s Kristem, a to jak bezprostředním způsobem, tak prostřednictvím apoštolů, kteří hovořili o tom, co osobně viděli a slyšeli, a kteří v Ježíši odhalili uskutečnění všeho toho, co předpověděl Starý zákon o Mesiáši. To, co bylo zjeveno dříve, bylo jistým způsobem zahaleno. Nyní, ve světle událostí Ježíšova života a zejména na základě velikonočních událostí,
toto tajemství nabylo na průzračnosti, stalo se jasnějším a srozumitelnějším. Tímto způsobem Janovo
evangelium, které bylo napsáno jako poslední ze čtyř evangelií, představuje z určitého hlediska nejkompletnější svědectví o Kristu jakožto Božím Synu – Synu, který je soupodstatný s Otcem. Duch
svatý, jehož Ježíš přislíbil svým apoštolům, který je měl naučit všemu (srov. Jan 14,26), dovolil evangelistovi, aby skutečně zkoumal hlubiny Boží (srov. 1 Kor 2,10) a aby to vyjádřil v inspirovaném textu
Prologu čtvrtého evangelia.
3) Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest (Jan 1,1-3). A Slovo se stalo tělem
a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti
a pravdy (Jan 1,14). Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel,
ale vlastní ho nepřijali (Jan 1,10-11). Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří
v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z muže, ale z Boha (Jan 1,12-13). Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm vydal svědectví (Jan
1,18).
4) Prolog Janova evangelia je bezesporu klíčovým textem, v němž je plně vyjádřena pravda o
Ježíšově Božím synovství. Ten, který se v čase stal tělem, tedy člověkem, je od věčnosti samo Slovo,
tedy Jednorozený Boží Syn, Bůh, který „spočívá v Otcově náruči”. Je Synem, který má tutéž podstatu
jako Otec, je Bohem z Boha. Od Otce dostává plnost slávy. On je Slovo, skrze něž všechno povstalo
(srov. Jan 1,1), a proto všechno, co existuje, má v něm svůj počátek, jak říká kniha Genesis (srov. Gn
1,1), tedy počátek díla stvoření. Věčný Syn, když přichází na svět, vezme na sebe tělo, a tak přináší
lidstvu plnost milosti a pravdy. Přináší plnost pravdy proto, že nás zpravuje o pravém Bohu, jehož nikdo nikdy nespatřil. Přináší plnost milosti, poněvadž všem těm, kdo jej přijímají, dává, aby se znovu
zrodili z Boha, tedy aby se mohli stát Božími syny. Bohužel, jak konstatuje evangelista, svět ho odmítl; i když přišel mezi svůj lid, mnozí jej nepřijali.
5) Pravda obsažená v Prologu Janova evangelia je tatáž pravda, kterou nalézáme v ostatních
knihách Nového zákona. Tak například v listu Židům čteme, že Bůh: V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl
na výsostech po pravici Boží velebnosti (Žid 1,2-3).
6) Prolog Janova evangelia, stejně jako list Židům, tedy vyjadřuje pomocí biblických narážek
to, že v Kristu se naplnilo všechno, co bylo přislíbeno v knihách Starého zákona, počínaje knihou Genesis, přes Mojžíšův zákon (srov. Jan 1,17) a proroky až po mudroslovné knihy. Výraz „Logos”, který
byl na počátku u Boha, odpovídá hebrejskému výrazu dabar. I když evangelium hovoří řecky a použí-
34 / 195
vá výrazu Logos, pozadí celého hymnu je jednoznačně starozákonní. Ze Starého zákona si vypůjčuje
dvě dimenze: Rozměr odpovídající hochma, tedy moudrosti pojímané jako Boží záměr ohledně stvoření, a dimenzi dabar (slova), které označuje naplnění tohoto záměru. Souzvuk s výrazem Logos, který používala rovněž řecká filozofie, usnadnil přiblížení těchto pravd myslím formovaným řeckou filozofií.
7) Zůstaňme však v oblasti Starého zákona a připomeňme si to, co stojí v knize proroka Izaiáše: Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž
vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal (Iz 55,11). Zde se objevuje výraz dabar – slovo, které není pouze výrokem, nýbrž také činem, skutkem. Lze říci, že již ve starozákonních knihách
je patrná určitá personifikace „Slova”, totéž platí o „Moudrosti”.
V knize Moudrosti můžeme číst: (Moudrost) „je zasvěcena do Božího vědění a řídí volbu jeho
skutků”. Na jiném místě stojí: S tebou je Moudrost, která zná tvoje díla a byla při tom, když jsi tvořil
svět. Ona ví, co se líbí tvým očím a co je správné podle tvých přikázání... Sešli ji ze svatých nebes,
od trůnu své slávy ji pošli, aby byla se mnou a pracovala, abych poznal, v čem máš zalíbení (Mdr 9,910).
8) Jsme tak velmi blízko slovům Prologu Janova evangelia. Ještě blíže jsou pak výroky knihy
Moudrosti, které říkají: Když totiž všude zavládlo hluboké mlčení a noc ve svém běhu byla v půli cesty, tvé všemohoucí slovo se náhle sneslo jako nelítostný bojovník z královského trůnu na nebesích
doprostřed země odsouzené k záhubě. Jako břitký meč přinášelo tvůj neodvolatelný rozkaz (Mdr
18,14-15). Toto „Slovo”, na něž narážejí mudroslovné knihy, a ona „Moudrost”, která byla od počátku
s Bohem, jsou nahlíženy ve vztahu ke stvořenému světu, který řídí (srov. Přísl 8,22-27). „Slovo” v Janově evangeliu není pouze počátkem, nýbrž je zjeveno jako stále obrácené čelem k Bohu (pros ton
Theon) a jako samotný Bůh. „A to Slovo byl Bůh.” On je jednorozený Syn, který spočívá v Otcově náruči – tedy Bůh Syn. Je Osobou, která vyjadřuje Boha, odlesk jeho podstaty (srov. Žid 1,3), soupodstatný s Otcem.
9) Právě tento Syn – Logos se stal tělem. Je to ten, komu vydává na březích řeky Jordán svědectví Jan Křtitel. O tomto muži v Prologu čteme: „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, ...” (Jan 1,6-7) Tím světlem je Kristus jakožto Logos. V Prologu se o tom výslovně říká: V něm byl život a ten život byl světlem lidí (Jan 1,4). To je ono pravé
světlo, které osvěcuje každého člověka (Jan 1,9). Je to světlo, které září v temnotách a temnota je
nepohltila (Jan 1,5).
Tak tedy podle Prologu Janova evangelia je Ježíš Kristus Bohem, protože je jednorozeným
Synem Boha Otce, věčným Slovem. Přichází na svět jako pramen života a svatosti. To vše představuje opravdu ústřední a rozhodující bod našeho vyznání víry: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi
námi (Jan 1,14).
35 / 195
XVI. Ježíš Kristus – Syn poslaný Otcem
1) Prolog Janova evangelia, jemuž byla věnována předchozí katecheze, hovoří o Ježíšovi jako
o Slovu, Božím Synu, a tak vyjadřuje bez jakéhokoli stínu pochybnosti to nejpodstatnější z pravdy, již
obsahuje sebezjevení Boha v Novém zákoně, a jako takovou tuto pravdu také církev slavnostně vyznává. Je to víra v Syna Božího, který je téže podstaty jako Otec a který je jakožto Slovo věčně plozen, Bůh z Boha, světlo ze světla. On rozhodně nebyl stvořen nebo adoptován. Prolog navíc jasně
ukazuje na tajemství božské preexistence Ježíše Krista, jednorozeného Syna, který je v Otcově náruči. Na tomto základě pak stojí pravda ohledně příchodu Boha Syna do světa (A Slovo se stalo tělem a
přebývalo mezi námi. Jan 1,14), aby naplnil jedinečné poslání, které mu svěřil Otec. Toto poslání
(missio Verbi) má v Božím plánu spásy nezastupitelné místo. V tomto poslání je totiž obsaženo nejvyšší a definitivní naplnění Božího plánu spásy vzhledem ke světu a člověku.
2) Celý Nový zákon hovoří o poslání Syna Otcem. Toto poslání se konkretizuje v mesiášském
poslání Ježíše Krista. V tomto ohledu jsou velmi důležité některé výroky Janova evangelia, o nichž je
třeba se zmínit na prvním místě.
Když Ježíš hovoří před svými učedníky i před svými odpůrci, tvrdí: Já jsem vyšel od Boha a od
něho přicházím (Jan 8,42). Nejsem sám, ale jsem já a můj Otec, který mě poslal (Jan 8,16). Já jsem
to, kdo svědčí sám o sobě, a svědčí o mně Otec, který mě poslal (Jan 8,18). Poslal mě ten, který je
pravdivý. Vy ho neznáte. Já ho znám, protože jsem od něho a on mě poslal (Jan 8,28-29). Právě ty
skutky, které konám, svědčí pro mne, že mě Otec poslal (Jan 5,36). Mým pokrmem je plnit vůli toho,
který mě poslal, a dokonat jeho dílo (Jan 4,34).
3) Jak vidno, Ježíš hovoří o sobě v první osobě jako o někom, koho poslal Otec. Tatáž pravda
se objevuje jedinečným způsobem v Ježíšově velekněžské modlitbě, kde Ježíš odporoučí Otci své
učedníky a zdůrazňuje: Oni... skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal (Jan
17,8). Když pak Ježíš v předvečer svého utrpení pokračuje ve stejné modlitbě, říká: Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa (Jan 17,18). Jakoby v přímém vztahu k těmto slovům velekněžské modlitby zaznívají slova vyřčená večer dne vzkříšení, která znějí: Jako Otec poslal mne,
tak já posílám vás (Jan 20,21).
4) I když pravdu o Ježíši Kristu jako Synu, jehož poslal Otec, podtrhují zejména janovské texty, přece je obsažena také v synoptických evangeliích. Čteme tam například: Také jiným městům musím hlásat radostnou zvěst o Božím království, protože k tomu jsem byl poslán (Lk 4,43). Velmi důležité je v tomto ohledu podobenství o zlých vinařích. Ti vinaři se zachovali velmi špatně k poslům, kteří
od nich měli vybrat výtěžek z vinice, a mnohé z nich zahubili. Nakonec majitel vinice rozhodl, že k nim
pošle svého vlastního syna. Měl ještě jednoho, svého jediného syna. Toho k nim poslal naposled;
myslel si: Na mého syna budou mít ohled. Ale vinaři si mezi sebou řekli: To je dědic. Pojďme a zabijme ho, a dědictví bude naše. A popadli ho, zabili, a vyhodili ven z vinice (Mk 12,6-8). Když pak Ježíš
komentuje toto podobenství, odvolá se na Žalm 117/118, který hovoří o kameni, který stavitelé zavrhli, avšak právě tento kámen se stal kvádrem nárožním (srov. Ž 117/118,22).
5) Podobenství o zlých vinařích se nachází ve všech synoptických evangeliích (srov. Mk 12,112; Mt 21,33-46; Lk 20,9-19). Z tohoto podobenství můžeme jasně vyrozumět pravdu o Ježíši jakožto
Synu, jehož poslal Otec. Ba co víc, je tu jasně zdůrazněn obětní a vykupitelský charakter tohoto poslání. Syn je opravdu ten, jehož Otec posvětil a poslal na svět. Tak tedy Bůh k nám skutečně nejen
hovořil v těchto posledních dnech skrze svého Syna (srov. Žid 1,1-2), ale také tohoto svého jediného
Syna za nás dal v úkonu lásky pro nás nepředstavitelném, když ho poslal na svět.
6) Tímto způsobem se vyjadřuje opět evangelista Jan: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3,16). Pak
Ježíš dodává: Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby svět byl skrze něho
spasen (Jan 3,17). Na jiném místě Jan píše: Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh
poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že
my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše
36 / 195
hříchy (1 Jan 4,8-10). Proto také Jan může dodat, že když přijmeme Ježíše a jeho evangelium, jeho
smrt a vzkříšení, pak platí, že: My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je
láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm (1 Jan 4,16).
7) Pavel vyjadřuje tutéž pravdu v listu Římanům: Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal
ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní (Řím 8,32). Kristus tedy byl
dán za nás, jak to čteme v Jan 3,16, on byl dán jako oběť za nás za všechny (Řím 8,32). Otec poslal
svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy (1 Jan 4,10). Vyznání víry vyjadřuje tutéž pravdy slovy:
„On (Slovo) pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe.”
8) Pravda o Ježíši Kristu jakožto Synu Božím, který byl poslán kvůli vykoupení světa, kvůli
spáse a osvobození člověka, který je vězněm hříchu, tedy mocností zla, představuje ústřední obsah
radostné zvěsti. Ježíš Kristus je jednorozený Syn (Jan 1,18), který při naplňování svého mesiášského
poslání: Nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti
na kříži (Fil 2,6-8). V této situaci pak svobodně prohlašoval: Otec je větší než já (Jan 14,28). Jinde
pak řekl: Já stále konám to, co se mu líbí (Jan 8,29).
Právě tato svobodně přijatá poslušnost vůči Otci, toto podřízení se Otci, je protikladem neposlušnosti prvního Adama, a proto zůstává výrazem nejhlubší jednoty mezi Otcem a Synem, odrazem
toho, co je v Nejsvětější Trojici. Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal (Jan
14,31). Ba co více, tato jednota vůle kvůli spáse člověka zjevuje definitivním způsobem pravdu o Bohu, samotnou esenci této pravdy: Bůh je láska. Současně pak tato poslušnost zjevuje původní pramen spásy světa a člověka: Život, který je světlem lidí (srov. Jan 1,4).
37 / 195
XVII. ABBA, OTČE: Celá pravda o vnitřním životě Boha v hlubinách Trojice
1) Zřejmě neexistuje žádné jiné slovo, které by dokonaleji vyjadřovalo sebezjevení Boha v jeho Synu, jako je slovo „ABBA – OTČE”. „ABBA” je aramejské slovo, jež zůstalo uchováno v řeckém
textu Markova evangelia (srov. Mk 14,36). Objevuje se přesně v okamžiku, když se Ježíš v modlitbě
obrací na svého Otce. Byť se toto slovo dá přeložit do každého jazyka, přece však pouze v Ježíšových ústech má ten pravý, jedinečný a neopakovatelný význam.
2) „ABBA” vyjadřuje nejenom obvyklou chválu Boha: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země.”
(srov. Mt 11,25) V Ježíšových ústech vyjadřuje zároveň vědomí ohledně jedinečného a výlučného
vztahu, který existuje mezi ním a Otcem, mezi Otcem a jím. Ono slovo vyjadřuje tutéž skutečnost, na
niž Ježíš naráží tak prostým a zároveň výjimečným způsobem slovy, jež jsou uchována v evangeliu
podle Matouše (srov. Mt 11,27) a také v evangeliu podle Lukáše (srov. Lk 10,22): „Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce
Syn zjevit.” Tak tedy slovo „ABBA” nejenže zjevuje tajemství vzájemného vztahu mezi Otcem a Synem, ale také v sobě určitým způsobem shrnuje celou pravdu o vnitřním životě Boha, o hlubinách
samotné věčné Trojice. Jedná se o ono vzájemné poznání Otce a Syna, z něhož pak vychází věčná
Láska.
3) Slovo „ABBA” patří k rodinné mluvě a je výrazem obzvláště důvěrného poměru mezi danými osobami, jak je tomu právě mezi otcem a synem, který z otce pochází, mezi synem, který miluje
otce a je otcem milován. Když Ježíš používal tohoto výrazu při svém mluvení k Bohu, musel tím uvádět v úžas i v pohoršení ty, kteří mu naslouchali. Izraelita by takového slova v modlitbě nepoužil. Pouze ten, kdo si byl vědom svého synovství ve vlastním slova smyslu, mohl si dovolit hovořit k Bohu jako k Otci. „ABBA”, tedy „můj Otče”, „Tatínku”.
4) V jednom úryvky z knihy proroka Jeremiáše se hovoří o Bohu, který chce být vzýván jako
Otec: „Domníval jsem se, že mě budeš nazývat Otcem a nebudeš se ode mne odvracet.” (Jer 3,19)
Je to jakoby proroctví, které se naplní v mesiášských dobách. To vše uskutečnil a ještě překonal Ježíš z Nazareta, když zjevoval svůj vztah k Bohu jako ten, kdo zná Otce, a používal při tom výrazu
ABBA. Ustavičně o sobě hovořil jako o někom, kdo má plné právo obracet se na Boha prostě výrazem „ABBA – můj Otče”.
5) Toho si pochopitelně nemohli nepovšimnout evangelisté. Zejména v Markově evangeliu
čteme, že při modlitbě v Getsemanech Ježíš zvolal: „ABBA, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode
mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.” (Mk 14,36) Paralelní místo u Matouše zní:
„Otče můj”, tedy „ABBA”, i když tento výraz se zde přímo neobjevuje (srov. Mt 26,39-42). Byť se v
evangelním textu hovoří „pouze” o Otci (srov. například Lk 22,42 a v jiném kontextu Jan 12,27), základní obsah je týž.
6) Ježíš chtěl, aby jeho posluchači pochopili, že když říká „Bůh”, a zejména když říká „Otec”,
míní tím „ABBA – můj Otče”. Tak tomu bylo již od Ježíšova raného věku, kdy jako dvanáctiletý v
chrámu říká svým rodičům, kteří ho po tři dny hledali: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?” (Lk 2,49) V závěru svého života při velekněžské modlitbě, jíž zakončuje své poslání, s naléhavostí prosí svého Otce: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby
Syn oslavil tebe.” (Jan 17,1) „Zachovej ve svém jménu ty, které jsi mi dal.” (Jan 17,11) „Spravedlivý
Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal... ” (Jan 17,25)
Již tehdy, když prostřednictvím podobenství o posledním soudu ohlašuje poslední skutečnosti,
se Ježíš projevuje jako ten, kdo volá: „Pojďte, požehnaní mého Otce... ” (Mt 25,34) Na kříži pak pronáší svá poslední slova: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!” (Lk 23,46) Po vzkříšení konečně oznamuje svým učedníkům: „Hle, já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec.” (Lk 24,49)
7) Ježíš Kristus, který zná tak nesmírně hluboce svého Otce, přišel proto, aby zjevil jeho jméno lidem, které mu Otec dal ze světa (srov. Jan 17,6). Výjimečným okamžikem tohoto zjevování Otce
je Ježíšova odpověď na požadavek učedníků, aby je naučil modlit se (srov. Lk 11,1). Tehdy Ježíš
38 / 195
pronese modlitbu, která začíná slovy „Otče náš” (srov. Mt 6,9-13) nebo prostě slovem „Otče” (srov. Lk
11,2-4). Díky této modlitbě učedníci odhalují svůj zvláštní podíl na Ježíšově božském synovství, o
němž pak Jan v Prologu svého evangelia napíše: „Všem, kdo ho přijali (tedy těm, kdo přijali Slovo,
které se stalo tělem), dal (Ježíš) moc stát se Božími dětmi.” (Jan 1,12) Po právu se tedy tito učedníci
podle Ježíšova učení modlí: „Otče náš.”
8) Ježíš však stále jasně rozlišuje mezi „můj Otec” a „váš Otec”. Ještě po vzkříšení řekne Marii
z Magdaly: „Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu.” (Jan 20,17)
Kromě toho je třeba připomenout, že žádný evangelní text nehovoří o tom, že by Ježíš měl své učedníky k tomu, aby při modlitbě používali tak jako on výrazu „ABBA”. Toto slovo vyjadřuje výlučně Ježíšův osobní vztah k Otci. Současně však platí, že Ježíšův ABBA je tím, kdo je také „náš Otec”, jak to
jasně plyne z modlitby, kterou Ježíš naučil své učedníky. Naším Otcem je díky našemu podílnictví na
Ježíšově synovství, anebo lépe řečeno je to díky adopci, jak to budou tvrdit teologové ze školy svatého Pavla. Ten totiž ve svém listu adresovaném Galatským píše: „... poslal Bůh svého Syna, ...Tak
jsme byli přijati (adoptováni) za syny.” (Srov. Gal 4,4; STh III, q. 23, a. I – II)
9) V tomto smyslu je třeba číst a vykládat rovněž následující slova z listu svatého Pavla Galatským: „A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá – ABBA, Otče!” (Gal 4,6) Totéž platí o výroku z listu Římanům: „Nedostali jste přece ducha otroctví... Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžete volat – ABBA, Otče!” (Řím 8,15)
Když tedy jakožto adoptivní synové (adoptovaní v Kristu), synové v Synu (srov. Řím 8,29) vzýváme
Boha jako Otce, když voláme „Otče náš”, pak se obracíme na téhož Boha, jehož Ježíš s nepřekonatelnou niterností vzýval jménem „ABBA – můj Otče”.
39 / 195
XVIII. Ježíš Kristus: Syn niterně sjednocený s Otcem
1) „ABBA – můj Otče.” Všechno to, co jsme řekli v předešlé katechezi, nám dovoluje, abychom
hlouběji pronikli do jedinečného a výjimečného vztahu Syna k Otci, jak se o něm hovoří v synoptických evangeliích, v Janově evangeliu i v ostatních novozákonních knihách. Jestliže se v Janově
evangeliu nachází celá řada výroků, které jasně vyjadřují tento vztah (řekli bychom jakoby „v první
osobě”), pak u synopticích (Mt a Lk) se setkáváme s frází, která představuje jakýsi klíč k danému tajemství: A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn
zjevit (Mt 11,27; Lk 10,22).
Syn tedy zjevuje Otce jako ten, kdo ho zná, a jako toho, který Syna poslal, aby skrze něho definitivním a rozhodujícím způsobem „promluvil” k lidem (srov. Žid 1,2). Ba co víc, Otec vydal tohoto
svého jednorozeného Syna pro spásu světa, aby člověk v něm a skrze něho dosahoval věčného života (srov. Jan 3,16).
2) Ježíš dával mnohokrát, zejména při poslední večeři, zřetelně najevo svým učedníkům, že
mezi ním a Otcem existuje jedinečný vztah a že jsou hluboce niterně sjednoceni. Když se Ježíš loučil
se svými apoštoly před tím, než se vydal cestou utrpení, v průběhu své velekněžské modlitby pronesl
tato slova: Všechno mé je tvé a všechno tvé je mé (Jan 17,10). Současně vyprošoval jednotu pro své
učedníky jak přítomné, tak budoucí. Tato jednota či společenství má úzký vztah k oné jednotě, která
panuje mezi Otcem a Synem. Ježíš tedy prosí: Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já
jim, aby byli jedno, jako i my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě,
aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne (Jan 17,21-23).
3) Když se modlí za jednotu mezi svými učedníky a svědky, Ježíš současně ukazuje, jaká jednota a jaké „společenství” existuje mezi ním a Otcem: Otec je „v” Synu a Syn je „v” Otci. Toto obzvláštní přebývání v druhém a vzájemné pronikání jakožto výraz společenství osob ukazuje míru vzájemného darování se a niternosti vztahu mezi Otcem a Synem. Ježíš osvětluje toto společenství výrokem: Všechno mé je tvé a všechno tvé je mé (Jan 17,10). Jedná se o společné vlastnění téže
esence a současně se jedná o vztah obdarování. Vždyť Ježíš říká: Nyní poznali, že všechno, cos mi
dal, je od tebe (Jan 17,7).
4) V Janově evangeliu můžeme pozorovat známky pozornosti, úžasu a usebranosti, s nimiž
apoštolové naslouchali těmto Ježíšovým slovům, když byla pronášena ve večeřadle, v Jeruzalémě, v
předvečer velikonočních událostí. Hlubokou pravdu obsaženou ve velekněžské modlitbě Ježíš určitým způsobem vyjádřil již dříve o dni slavnosti posvěcení chrámu. Na otázku těch, kdo se shromáždili:
Jsi-li ty Mesiáš, řekni nám to otevřeně (Jan 10,24), Ježíš odpověděl: Řekl jsem vám to, a nevěříte.
Skutky, které konám ve jménu svého Otce, vydávají o mně svědectví (Jan 10,25). Dále pak Ježíš tvrdí, že ti, kdo mu naslouchají a věří, patří do jeho ovčína, a to díky daru, který má svůj původ v Otci:
Moje ovce slyší můj hlas a já je znám... Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme (Jan 10,27-30).
5) Reakce Ježíšových protivníků byla v tomto případě násilnická: Židé opět brali kameny, aby
ho kamenovali (Jan 10,31). Když se Ježíš dotazuje, pro který skutek pocházející od Otce jej chtějí
kamenovat, tito lidé odpovědí: Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání: ty jsi člověk, a děláš ze sebe Boha (Jan 10,33). Ježíšova odpověď je naprosto jednoznačná: Nekonám-li
skutky svého Otce, nevěřte mi. Jestliže však je konám a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci (Jan 10,37-38).
6) Povšimněme si dobře významu tohoto klíčového bodu Kristova života a jeho zjevení. Proti
pravdě ohledně jedinečného vztahu a obzvláštní jednoty mezi Otcem a Synem se stavěli židé: Pokud
jsi Božím Synem v tom smyslu, jak to vyplývá z tvých slov, pak ze sebe ty, člověk, činíš Boha. V tomto smyslu se tak dopouštíš největšího myslitelného rouhání. Posluchači tedy velmi dobře pochopili
pravý význam Ježíšových slov: jakožto Syn je „Bohem z Boha” – „je soupodstatný s Otcem”. Ale právě kvůli tomu nepřijali jeho slova, ba co více, postavili se proti těmto slovům velmi rezolutně. I když v
40 / 195
této situaci nedošlo ke kamenování (srov. Jan 10,39), den po pronesení velekněžské modlitby pronesené ve večeřadle byl Ježíš odsouzen k smrti na kříži. Při této příležitosti pak přítomní židé volali: Jsili Syn Boží, sestup z kříže! (Mt 26,40) a posmívali se Ježíšovi: Spoléhal na Boha, ať ho vysvobodí,
má-li v něm zalíbení. Přece řekl: Jsem Boží Syn (Mt 27,43).
7) Rovněž v hodině Kalvárie Ježíš potvrzuje svoji jednotu s Otcem. Jak můžeme číst v listu Židům: Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti (Žid 5,8). Ovšem tato poslušnost až k
smrti na kříži (srov. Fil 2,8) představuje poslední a neodvolatelné vyjádření Ježíšovy niterné jednoty s
Otcem. Ve tři hodiny Ježíš zvolal mocným hlasem – Eloi, Eloi, lema sabachthani? – to je v překladu –
Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? (Mk 15,39) Tento výkřik – i když slova hovoří o opuštěnosti, jakou ve svém lidském nitru zakoušel trpící Ježíš – vyjevuje niterné spojení Syna s Otcem při naplňování úlohy, kterou mu Otec svěřil: Dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych vykonal (Jan 17,4).
V tomto okamžiku se projevila jednota mezi Otcem a Synem ve své definitivní božsko-lidské hloubce
tajemství vykoupení světa.
8) Ještě ve večeřadle Ježíš říká svým apoštolům: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli
jste ho.” Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.” Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce...Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec že je ve
mně?” (Jan 14,6-10) „Kdo viděl mne, viděl Otce.” Celým Novým zákonem proniká tato hluboká pravda
evangelia. Syn je odleskem jeho, tedy Otcovy slávy a výraznou podobou jeho podstaty (srov. Žid 1,3).
Je obrazem neviditelného Boha (srov. Kol 1,15). Je sebezjevením Boha. Když se stal člověkem a vzal
na sebe podobu služebníka a stal se poslušným až k smrti (srov. Fil 2,7-8), stal se zároveň pro
všechny, kdo mu naslouchají, cestou vedoucí k Otci a tím zároveň také pravdou a životem (srov. Jan
14,6).
Věřící při nelehkém úsilí o to, aby se připodobňovali Kristu, jak říká Pavel: oblékají nového
člověka a obnovují se kvůli plnému poznání Boha (srov. Kol 3,10), a to vše k obrazu Toho, kdo je jejich vzorem. Na tom všem bezpečně stojí křesťanská naděje.
41 / 195
XIX. Ježíš Kristus: Syn, který „žije pro Otce”
1) V předchozí katechezi jsme věnovali pozornost Ježíši Kristu jakožto Synu, který je niterně
sjednocen s Otcem. Toto sjednocení mu nejen dovoluje, ale dokonce přikazuje, aby řekl: Otec je ve
mně a já jsem v Otci. Takovýmto způsobem se Ježíš vyjadřuje nejenom ve večeřadle, ale také při
svém veřejném prohlášení v průběhu slavnosti stánků (srov. Jan 7,20-29). Později se Ježíš vyjádří
ještě jasnějším způsobem: Já a Otec jedno jsme. (Jan 10,30) Posluchači posuzují tato slova jako
rouhání, což vzbuzuje násilnickou reakci u okolostojících: Židé opět brali kameny, aby ho kamenovali.
Vždyť podle Mojžíšova zákona bylo nutno rouhání ztrestat smrtí (srov. Dt 13,10-11).
2) Nyní je důležité uznat, že existuje hluboká a organická vazba mezi pravdou o tomto hlubokém niterném sjednocení mezi Synem a Otcem a skutečností, že Ježíš – Syn žije totálně „pro Otce”.
Vždyť dobře víme, že celý Ježíšův život, celá jeho pozemská existence je ustavičně zaměřena k Otci
a že Ježíš všechno bez jakýchkoli výhrad daruje Otci. Když měl Ježíš, Mariin syn, dvanáct let, vyjádřil
své jasné vědomí ohledně svého synovského poměru k Otci a choval se podle této své hluboké vnitřní jistoty. Proto také na výtku své Matky, která ho spolu s Josefem hledala po tři dlouhé dny, odpověděl: Proč jste mně hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce? (Lk 2,49)
3) Rovněž v této katechezi se budeme odvolávat zejména na čtvrté evangelium, protože vědomí a chování, jak je projevil dvanáctiletý Ježíš, nacházejí své plné vyjádření v tom, co čteme na
počátku velké řeči na rozloučenou, již podle Jana Ježíš pronesl v průběhu poslední večeře na sklonku svého života, když se chystal naplnit své mesiášské poslání. Evangelista o něm říká: Ježíš věděl,
že přišla jeho hodina... Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se
k Bohu. (srov. Jan 13,1.3)
List Židům podtrhuje tutéž pravdu tak, že jistým způsobem hovoří o preexistenci Ježíše jako
Božího Syna: A tak Kristus, když přicházel na svět, řekl: Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože,
tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy. (Žid 10,5-7)
4) „Konat Otcovu vůli” znamená v Ježíšových slovech a v jeho skutcích „žít bezvýhradně pro
Otce”. Jako mne poslal živý Otec a já žiji pro Otce... (Jan 6,57), říká Ježíš v souvislosti své zvěsti
o ustanovení Eucharistie. To, že naplňování Otcovy vůle představuje pro Krista celý jeho život, potvrzuje on sám svým učedníkům po rozhovoru se samařskou ženou: Mým pokrmem je konat vůli toho,
který mě poslal, a dokonat jeho dílo. (Jan 4,34) Ježíš žije z Otcovy vůle, a to je také jeho „pokrmem”.
5) Ježíš žije tímto způsobem, tedy totálně zaměřen k Otci, protože „vyšel” z Otce a k Otci se
„vrací”, přičemž ví, že Otec mu dal do rukou všechno (srov. Jan 3,35). Ježíš se nechává vést tímto
vědomím a prohlašuje před syny Izraele: Já však mám svědectví větší než Janovo (tedy než to, které
o něm vydal Jan): totiž skutky, které mi dal Otec, abych je vykonal. Právě ty skutky, které konám,
svědčí pro mne, že mě Otec poslal. (Jan 5,36) V témž kontextu Ježíš říká: Amen, amen, pravím vám:
Syn nemůže sám ze sebe konat nic, nýbrž jen to, co vidí, že koná Otec; co totiž koná on, koná stejně
i Syn. (Jan 5,19) A dále dodává: Neboť jako Otec křísí mrtvé a je oživuje, tak i Syn oživuje, koho
chce. (Jan 5,21)
6) Výrok z eucharistické řeči (srov. Jan 6), který jsme připomenuli o něco výše: Jako mne poslal živý Otec a já žiji pro Otce... (Jan 6,57), bývá někdy překládán jiným způsobem: „... já žiji z Otce...
” Slova z páté kapitoly Janova evangelia, která jsme před okamžikem přivolali, dobře ladí s touto druhou interpretací. Ježíš žije „z Otce” v tom smyslu, že všechno ve svém životě podřizuje Otcově vůli,
tedy tomu, co koná Otec. Právě proto lidský života Božího Syna i všechno, co koná, tak dokonale
směřuje k Otci. Ježíš tedy žije plně „pro Otce”, protože pramenem všeho, co je v Něm, je právě jednota s Otcem: Já a Otec jedno jsme. (Jan 10,30) Ježíšova díla jsou důkazem nejužšího společenství,
které panuje mezi Božskými osobami. V těchto osobách se božství projevuje jako jednota Otce
a Syna. To je ta pravda, která vyprovokovala takový odpor mezi Ježíšovými posluchači.
42 / 195
7) Jako kdyby předvídal pozdější důsledky tohoto odporu svých posluchačů, Ježíš říká
v dalším dějství svého sporu s Židy: Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že JÁ JSEM a že ze
sebe nic nekonám, ale tak mluvím, jak mě naučil Otec. A ten, který mě poslal, je se mnou. Nenechal
mě samotného, protože já stále konám to, co se mu líbí. (Jan 8,28-29)?
8) Ježíš naplňoval Otcovu vůli až do posledního okamžiku svého života. Svým utrpením
a svou smrtí jasně dosvědčil, že koná vždy to, co se Otci líbí. Naplnil spasitelskou vůli zaměřenou ke
spáse světa, v níž jsou Otec a Syn dokonale zajedno právě proto, že věčně jsou pouze jedno (srov.
Jan 10,30). Když se přibližoval okamžik jeho smrti na kříži, Ježíš zvolal mocným hlasem: Otče, do
tvých rukou poroučím svého ducha! (Lk 23,46) Tato jeho slova dokládají, že celá jeho pozemská existence byla až do konce zaměřena k Otci. Když jakožto Syn žil „z Otce”, znamenalo to, že také totálně
„žil pro Otce”. A Otec, jak Ježíš předpověděl, ho nenechal samotného. Ve velikonočním tajemství
smrti a vzkříšení se naplnila slova: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že JÁ JSEM.” Toto „JÁ
JSEM” představuje jasnou narážku na způsob, jakým se kdysi Hospodin – Bůh živý – představil Mojžíšovi, který se dotazoval na jeho jméno (srov. Ex 3,13n.).
9) V listu Židům čteme výroky, které nám dávají nesmírnou posilu: Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval
(Žid 7,25). Ten, který je jakožto Syn „soupodstatný s Otcem” a žije „z Otce”, zjevil člověku cestu věčné spásy. Vydejme se i my touto cestou a pokračujme v putování po této cestě, mějme podíl na tomto
životě „pro Otce”, jejíž plnost zůstává navěky v Kristu.
43 / 195
XX. Syn se obrací v modlitbě na Otce
1) Ježíš Kristus je jakožto Syn niterně sjednocen s Otcem, je Synem, který žije úplně pro Otce
(srov. Jan 6,57). Je Synem, který celou svoji pozemskou existenci bezvýhradně daruje Otci. K těmto
tématům, o nichž jsme hovořili v předchozí katechezi, se úzce pojí téma Ježíšovy modlitby, která
představuje námět dnešní katecheze. Právě modlitba totiž představuje jedinečný výraz toho, že Syn
je niterně sjednocen s Otcem a že se Otci kompletně daruje, že je k Otci ustavičně zaměřen celou
svou lidskou existencí. To znamená, že téma Ježíšovy modlitby je již zavinutě přítomno
v předchozích katechezích, takže lze velmi dobře říci, že Ježíš se modlil stále a neúnavně (srov. Lk
18,1). Modlitba byla životem jeho duše, celý jeho život byl modlitbou. Dějiny lidstva neznají žádnou jinou osobnost, která by se takovým způsobem a tak hluboce zdržovala v modlitbě s Bohem, jako Ježíš z Nazareta, Syn člověka a zároveň Syn Boží, soupodstatný s Otcem.
2) V evangeliích se nacházejí úryvky, které věnují obzvláštní pozornost Ježíšově modlitbě.
Otevřeně se v těchto úryvcích říká, že Ježíš se modlil. K takové modlitbě docházelo v různých denních a nočních hodinách i za rozličných okolností. Uveďme některá z těchto míst: Brzo ráno, ještě za
tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil (Mk 1,35). Ježíš se nemodlil pouze
zrána (ranní modlitba), ale také během dne a zejména v noci. O tom můžeme číst: Lidé se scházeli
v celých zástupech, aby ho slyšeli a byli uzdraveni od svých nemocí. On se však uchyloval na opuštěná místa a tam se modlil (Lk 5,15-16). Na jiném místě: Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu,
aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám (Mt 14,23).
3) Evangelisté podtrhují skutečnost, že modlitba provázela ty nejdůležitější události Ježíšova
života: Když se všechen lid dával pokřtít, byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe... (Lk 3,21).
Pak následuje popis teofanie, která se odehrála v průběhu Ježíšova křtu v Jordánu. Modlitba představuje podobným způsobem úvod teofanie na hoře proměnění: ...Ježíš vzal s sebou Petra, Jana
a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz jeho tváře se mu změnil a jeho
šat oslnivě zbělel (Lk 9,28-29).
4) Tak tomu bylo před Petrovým vyznáním poblíž Caesareje Filipovy: Když se jednou
o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: Za koho mě lidé pokládají? Odpověděli: Za
Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků. Zeptal se jich: A za koho mě
pokládáte vy? Petr odpověděl: Za Božího Mesiáše! (Lk 9,18-20)
5) Hluboce dojímavá je modlitba před znovuoživením Lazara: Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl:
Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli
zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal (Jan 11,41-42).
6) Modlitbu během Poslední večeře (takzvanou velekněžskou modlitbu) by bylo třeba uvést na
tomto místě celou. Pokusíme se zde připomenout alespoň ta místa, která nebyla zatím citována
v předešlých katechezích: Po těch slovech pozvedl Ježíš oči k nebi a modlil se: Otče, přišla ta hodina.
Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život
všem, které jsi mu dal (Jan 17,1-2). Ježíš se modlí za to, co představuje primární záměr jeho poslání,
tedy za Boží slávu a spásu lidí. Pak dodává: Věčný život pak je v tom, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo,
které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe
dříve, než byl svět (Jan 17,3-5).
7) Když pak pokračuje v modlitbě, Syn jako kdyby skládal Otci účty ze svého pozemského poslání: Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje
slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe... (Jan 17,6-7). Dále pak Ježíš dodává: Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji (Jan 17,9). Jsou to ti, kdo přijali Kristovo slovo; ti, kdo uvěřili tomu, že Otec ho poslal. Ježíš se modlí především za ně, protože... oni
jsou ve světě a já jdu k tobě (Jan 17,11). Modlí se, aby byli jedno, aby v sobě měli plnost jeho radosti
(srov. Jan 17,13).
44 / 195
Učedníci budou muset zůstat ve světě a budou také vystaveni nenávisti, protože nejsou ze
světa, podobně jako jejich Mistr, a tak v perspektivě svého odchodu se Ježíš modlí: Neprosím, abys
je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého (Jan 17,15).
8) Stále v modlitbě ve Večeřadle Ježíš prosí za své učedníky: Posvěť je v pravdě; tvé slovo je
pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni
byli posvěceni v pravdě (Jan 17,17-19). Dále pak Ježíš do své modlitby zahrnuje i budoucí generace
svých učedníků.
Především se Ježíš modlí za jednotu, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako
jsi miloval mne (Jan 17,23). Ke konci své modlitby se Ježíš vrací k zásadním myšlenkám, které zazněly již dříve, a tak podtrhuje ještě více jejich důležitost. V této souvislosti prosí za ty, které mu Otec
dal: Otče chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi
mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa (Jan 17,24).
9) Ježíšova velekněžská modlitba je opravdu shrnutím sebezjevení Boha v Synu, jež představuje jádro evangelií. Syn hovoří k Otci ve jménu oné jednoty, již vytváří spolu s ním (srov. Jan 17,21 –
„... ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak ať i oni jsou v nás... „ Současně se Ježíš modlí za to, aby se mezi lidmi rozšířily plody jeho spasitelského poslání, kvůli němuž on sám přišel na svět. Ježíš tak zjevuje Mysterium Ecclesiae (tajemství církve), která se rodí uprostřed světa.
Ježíš také otevírá horizont slávy, k níž jsou spolu s ním povoláni všichni ti, kdo přijmou jeho slovo.
10) Jestliže v modlitbě u příležitosti Poslední večeře je patrné, že Ježíš hovoří k Otci jako jeho
Syn, který je s ním soupodstatný, pak v modlitbě z Getseman, která následuje posléze, vystupuje do
popředí zejména pravda o Ježíši jakožto Synu člověka. Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde
a bděte! (Mk 14,34) Tak Ježíš promlouvá ke svým učedníkům, když společně vstupují do Olivové zahrady. Pak se vzdálí a sám se vrhá na zem, slova jeho modlitby prozrazují nesmírnou hlubinu prožívaného utrpení. Ježíš říká: Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mne tento kalich! Avšak
ne, co já chci, ale co ty chceš (Mk 14,36).
11) Zdá se, že zejména k této modlitbě z Getseman se vztahují slova z listu Židům: V době,
kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který
měl moc od smrti ho vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu (Žid 5,7). Modlitba
v Getsemanech byla vyslyšena, protože i v ní spolu s hlubokou pravdivostí lidského postoje tváří
v tvář vlastnímu utrpení zaznívá především motiv Ježíšovy jednoty s Otcem ohledně vůle spasit svět,
a tato vůle stojí u kořene jeho spasitelského poslání.
12) Ježíš se jistě modlil při různých příležitostech, které pramenily z tradice a z náboženského
zákona Izraele. Tak tomu bylo kupříkladu tehdy, když ve svých dvanácti letech spolu se svými příbuznými vystoupil do jeruzalémského chrámu (srov. Lk 2,41nn). Bylo tomu tak i tehdy, když – jak nás
o tom zpravují evangelisté – vstupoval podle svého zvyku v sobotu do synagogy (srov. např. Lk 4,16).
Zvláštní pozornost si však zasluhuje to, co nám evangelia říkají o jeho osobní modlitbě. Církev právě
na tohle nikdy nezapomněla a v Kristově osobním dialogu s Bohem nacházela vždy pramen, inspiraci
i sílu pro svoji vlastní modlitbu. V modlícím se Ježíši se vskutku vyjadřuje tajemství Syna, který žije
zcela pro Otce a žije rovněž v hluboce niterném sjednocení s ním.
45 / 195
XXI. Syn žije z díkůvzdání Otci
1) Modlitba Ježíše jakožto Syna, který vyšel od Otce, jedinečným způsobem vyjadřuje skutečnost, že je také Synem, který směřuje k Otci (srov. Jan 16,28). Vrací se k Otci a spolu s sebou přivádí
všechny ty, které mu Otec dal (srov. Jan 17). Všem pak zanechává jako trvalé dědictví své synovské
modlitby: Vy se tedy modlete takto: Otče náš... (Mt 6,9; srov. Lk 11,2). Jak ukazuje tato formulace, jíž
nás učí Ježíš, jeho modlitba k Otci má některé základní charakteristiky: je to modlitba plná chval, plná
bezvýhradného vydání se Otcově vůli, pokud se týká nás, pak jsou v této modlitbě obsaženy úpěnlivé
prosby i výrazy upřímné touhy po odpuštění. Do tohoto kontextu obzvláštním způsobem vstupuje
modlitba díkůčinění.
2) Ježíš říká: V ten čas se Ježíš ujal slova a řekl: Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že
když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým... (Mt 11,25). Výrazem „Velebím tě” Ježíš naráží na vděčnost za dar Božího zjevení, poněvadž nikdo nezná Syna než Otec,
a nikdo nezná zná Otce než Syn a ten, komu by to chtěl Syn zjevit (srov. Mt 11,27). Rovněž velekněžská modlitba, kterou jsme analyzovali v předešlé katechezi, jednak vykazuje znaky velké prosby, s níž se Syn obrací na Otce, jednak je plně proniknuta hlubokým smyslem pro díkůčinění. Lze dokonce tvrdit, že díkůčinění představuje podstatný obsah nejenom Ježíšovy modlitby, ale také jeho bytostné a niterné jednoty s Otcem. V jádru všeho, co Ježíš koná a co říká, nalézáme hluboké vědomí
obdarovanosti: všechno je Božím darem, darem Otce, Stvořitele. Odpovídající odpověď na obdarování je vděčnost a díkůčinění.
3) Je třeba věnovat pozornost těm úryvkům evangelia, zejména z Janova, kde se takové díkůvzdání výslovně objevuje. Takovým příkladem je modlitba u příležitosti Lazarova znovuoživení: Otče,
děkuji ti, že jsi mě vyslyšel (Jan 11,41). Při rozmnožení chlebů poblíž Kafarnaa Ježíš rovněž vzdává
díky: Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl (Jan 6,11).
Nakonec je třeba podtrhnout skutečnost, že Ježíš před tím, než pronesl slova ustanovení Eucharistie
nad chlebem a vínem, vzdal díky (srov. Lk 22,17; Mk 14,23; Mt 26,26). Tento výraz je užit nad kalichem vína, zatímco nad chlebem se hovoří rovněž o požehnání (srov. Mt 26,26). Podle Starého zákona má výraz „žehnat Bohu” kromě významu „chválit Boha” a “vyznávat Boha” rovněž smysl díkůvzdání.
4) V modlitbě díkůčinění se prodlužuje biblická tradice, která nachází svůj jedinečný výraz zejména v žalmech. Dobré je chválit Hospodina, opěvovat jeho jméno, Svrchovaný! ... Neboť mi působíš radost, Hospodine, svými činy, z díla tvých rukou se veselím (Ž 92/91,2.5) Oslavujte Hospodina,
neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Tak ať mluví vykoupení Hospodinem, ti, které vykoupil
z nepřátelské moci...Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství, za jeho divy k dobru lidí; nechť ho
oslavují v shromáždění lidu, nechť ho velebí ve sboru starších (Ž 107/106,1-2.21-22). Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky...Děkuji ti, žes mě vyslyšel a stal se mou spásou...Ty jsi můj Bůh, děkuji ti; budu tě slavit, můj Bože! (Ž 117/116,1.21.28). Čím odplatím Hospodinu
za všechno, co mi prokázal? ... Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno (Ž
116/115,12.17). Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně, úžasná jsou tvoje díla (Ž 139/138,14).
Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky (Ž 145/144,1).
5) Rovněž v knize Sirachovcově můžeme číst: Šiřte svou vůni a zpívejte píseň chvály, dobrořečte Hospodinu za všechny jeho skutky! ... Velebte ho těmito slovy: Všechna díla Hospodinova jsou
velmi krásná a na jeho rozkaz se všechno děje v pravý čas....Nelze říkat: Nač je toto a k čemu zas
ono? Všechno totiž bylo stvořeno ke svému účelu (Sir 39,14-15.21). Sirachovcovo povzbuzení
k tomu, abychom velebili Hospodina – abychom žehnali Hospodinu, má zřetelně didaktický smysl.
6) Ježíš přijal toto dědictví, které je tak příznačné pro Starý zákon, a vyjadřoval ve své modlitbě velebení – žehnání – vyznávání – chvály – díkůčinění. Z toho, co jsme řekli, vyplývá, že tato biblická tradice vrcholí při Poslední večeři, když den před tím, než své Tělo a svou Krev obětoval na oltáři
kříže, Kristus ustanovil svátost svého Těla a své Krve. Jak píše svatý Pavel: Co jsem od Pána přijal,
v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho
46 / 195
a řekl: Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku (1 Kor 11,23-24). Synoptičtí evangelisté hovoří i o díkůvzdání nad kalichem: Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili
z něho všichni. A řekl jim: To je má krev, krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny (Mk 14,2324; srov. Mt 26,27; Lk 22,17).
7) Řecký originál výrazu „vzdávat díky” je eucharistésa (z eucharistein) – zde je také původ
slova „Eucharistie”. Tak tedy oběť Těla a Krve ustanovená jako Nejsvětější svátost představuje naplnění a také překonání obětí požehnání a chval, o nichž se hovoří v Žalmech (Zebah todah). Křesťanské komunity od těch nejstarších dob spojovaly eucharistickou slavnost s díkůvzdáním, jak to dokazuje text z Didaché (sbírka sepsaná koncem prvního století nebo na počátku druhého století, pravděpodobně v Sýrii, možná dokonce v samotné Antiochii):
Vzdáváme ti díky, Otče náš, za svatý život Davida, tvého služebníka, který jsi nám odhalil skrze Ježíše Krista, tvého služebníka... Vzdáváme ti díky, Otče náš, za život a za poznání, jež jsi nám
zjevil skrze Ježíše Krista, tvého služebníka... Vzdáváme ti díky, Otče svatý, za tvé svaté jméno, jež jsi
nechal přebývat v našich srdcích, a také za poznání, víru a nesmrtelnost, jež jsi nám zjevil skrze Ježíše Krista, tvého služebníka (Didaché, 9,2-3; 10,1).
8) Zpěv díkůčinění církve, který provází slavení Eucharistie, se rodí v hlubinách jejího srdce
a zejména v hlubinách Srdce samotného Božího Syna, který jako člověk žil z díkůčinění. Lze říci, že
jeho modlitba a celá jeho pozemská existence se stala zjevením té základní pravdy, kterou nacházíme v Jakubově listu: Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel... (Jak 1,17). Tím, že žije z díkůvzdání, Kristus, Syn člověka, nový Adam, přemáhá v samém kořeni hřích, který pod vlivem „otce lži” vzal svůj počátek v duši prvního Adama (srov. Gn 3). Díkůvzdání
navrací člověku vědomí daru, který Bůh uděluje již od počátku světa, a současně toto díkůvzdání vyjadřuje schopnost na dar odpovědět: darovat Bohu s nerozděleným srdcem sebe samého a také
všechno ostatní. Je to jakási restituce, poněvadž všechno má v Bohu svůj počátek a pramen.
„Gratias agamus Domino Deo nostro.” (Vzdávejme díky, Bohu, našemu Otci.)? To je výzva, již
církev klade do středu eucharistické slavnosti. Objevuje se tu ozvěna onoho díkůčinění, z něhož žil
v době svého pozemského putování Boží Syn. A hlas Božího lidu odpovídá tím, že pokorně a zároveň
s chórovou mohutností dosvědčuje: „Vere dignum et iustum est.” (Je to důstojné a spravedlivé.)
47 / 195
XXII. Ježíš Kristus přichází v síle Ducha svatého
1) Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; zase opouštím svět a jdu k Otci (Jan 16,28). Ježíš
Kristus si je vědom toho, že jeho původ je v Otci, je Synem proto, že pochází z Otce. Jakožto Syn přišel na svět, když ho Otec vyslal. Toto poslání (missio) má svůj poslední základ ve věčném původu
Krista – Syna v Otci, a toto poslání je v něm také zakořeněno. Proto v tomto poslání Otec zjevuje Syna a vydává Kristu svědectví jakožto svému Synovi, stejně tak Syn zjevuje Otce. A nikdo nezná Syna,
jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit (Mt 11,27). Syn, který
vyšel od Otce, vyjadřuje a zjevuje své synovství právě tím, že zjevuje před světem Otce. Toto dílo
naplňuje nejen prostřednictvím svých slov, ale také celým svým životem, protože bezvýhradně žije
pro Otce, a tento život pro Otce je vrcholně vyjádřen obětí na kříži.
2) Toto spásonosné poslání Božího Syna jakožto člověka se naplňuje v síle Ducha svatého.
To dokládají četné výroky evangelií a celého Nového zákona. Ve Starém zákoně byla pravda o úzké
vazbě mezi posláním Syna a příchodem Ducha svatého (a tento příchod je rovněž jeho „posláním –
misí”) zahalena, i když zároveň byla tato pravda ve Starém zákoně určitým způsobem zavinutě zvěstována. Jedinečnou předpovědí jsou v tomto smyslu slova proroka Izaiáše, na něž se Ježíš odvolává
na počátku svého mesiášského působení: Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě,
abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku,
abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně (Lk 4,17-19; srov. Iz 61,1-2).
Tato slova se vztahují na Mesiáše, tedy na toho, kdo je posvěcen pomazáním, tedy na Pomazaného.
Je to ten, kdo přichází v moci Ducha Páně. Ježíš před obyvateli svého města prohlásil, že tato slova
se vztahují právě na něj: Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli (Lk 4,21).
3) Tato pravda o Mesiáši, který přichází v moci Ducha svatého, je jasně potvrzena při Ježíšově křtu v řece Jordán, opět na počátku Ježíšova veřejného působení. Obzvláště hutný je text Janova
evangelia, v němž k nám promlouvá Jan Křtitel: „Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe
a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: Na koho uvidíš
sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým. A já jsem to viděl
a dosvědčuji: To je Boží Syn.” (Jan 1,32-24)
Ježíš je tedy Boží Syn, ten, kdo vyšel od Otce a přišel na svět (srov. Jan 16,28), a to vše proto, aby přinesl Ducha svatého, aby křtil Duchem svatým (srov. Mk 1,8), přišel tedy proto, aby Adamovým synům a dcerám, kteří byli obtíženi hříchem, dal možnost znovuzrození z Boha. Příchod Božího
Syna na svět, jeho lidské početí a jeho panenské zrození se naplnily díky působení Ducha svatého.
Boží Syn se učinil člověkem a narodil se z Panny Marie díky působení Ducha svatého a díky jeho
moci.
4) Svědectví, které o Ježíši z Nazareta jakožto Božím Synu vydává Jan Křtitel, se velmi úzce
snoubí s textem Lukášova evangelia, kde čteme, že při zvěstování Maria uslyšela, že počne a porodí
syna, který bude nazýván Synem Nejvyššího (srov. Lk 1,31-32). A když žádá: Jak se to stane? Vždyť
muže nepoznávám! (Lk 1,34), dostává se jí odpovědi: Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího
tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží (Lk 1,34-35).
Jestliže tedy vyjití od Otce a příchod na svět (srov. Jan 16,28) Božího Syna jakožto člověka
(Syn člověka) se odehrálo v síle Ducha svatého, pak se jedná o zjevení života Boží Trojice. A tato
oživující moc Ducha svatého je u díla již od samého počátku mesiášského Ježíšova poslání, jak nás
o tom zpravují synoptická evangelia (srov. Mk 1,10; Mt 3,16; Lk 3,22) i Janovo evangelium (srov. Jan
1,32-34).
5) Již v evangeliích popisujících Ježíšovo dětství se říká, že Dítě rostlo a sílilo, bylo plné
moudrosti a milost Boží byla s ním (Lk 2,40), a tak se nepřímo naráží na posvěcující přítomnost Ducha svatého. Od okamžiku Ježíšova křtu v Jordánu pak evangelisté hovoří mnohem jasněji
o Ježíšově působení v moci Ducha svatého. A hned [po křtu] Duch vyvedl Ježíše na poušť... (Mk
1,12). A na poušti po čtyřiceti dnech postu Duch Boží dovoluje, aby byl Ježíš pokoušen duchem temnot takovým způsobem, aby tak Ježíš nad ním získal první mesiášské vítězství (srov. Lk 4,1-14).
Rovněž v průběhu svého veřejného působení Ježíš vícekrát projevuje tutéž moc Ducha svatého při
48 / 195
vymítání zlých duchů z posedlých. Ježíš sám na to upozorňuje, když říká: Jestliže však vyháním zlé
duchy s pomocí Ducha Božího, pak už k vám přišlo Boží království (Lk 12,28). Vrcholem celého tohoto mesiášského boje proti silám temnot byly velikonoční události, tedy smrt na kříži a vzkříšení toho,
který vyšel od Otce, v moci Ducha svatého.
6) Rovněž po svém nanebevstoupení Ježíš zůstal ve vědomí svých učedníků jako ten, jehož
Bůh pomazal Duchem svatým a mocí (Sk 10,38). Rozpomínali se na to, že díky této moci lidé, kteří
naslouchali Ježíšovým slovům, chválili Boha a říkali: Veliký prorok povstal mezi námi a Bůh navštívil
svůj lid (Lk 7,16).
Žádný člověk nikdy tak nemluvil (Jan 7,46). Učedníci dokládali, že díky této moci Ježíš konal
mocné činy, divy a znamení (srov. Sk 2,22), takže každý z toho množství lidí se ho snažil dotknout,
protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny (Lk 6,19). Ve všem, co Ježíš z Nazareta, Syn
člověka, konal a čemu učil, docházela naplnění slova proroka Izaiáše (srov. Iz 42,1) o Mesiáši: Hle,
můj služebník, kterého jsem si vyvolil, můj milovaný, v němž jsem našel zalíbení. Vložím na něho
svého Ducha... (Mt 12,18).
7) Tato moc Ducha svatého se projevila až na dno ve vykupitelské oběti Kristově a při jeho
vzkříšení. Ježíš je opravdu Syn Boží, jehož Otec posvětil a poslal na tento svět (srov. Jan 10,36).
Když Ježíš odpovídá Otcově vůli, nabízí Bohu sebe samého v plamenné síle Ducha svatého jako
obětní dar bez poskvrny, a tento obětní dar očišťuje naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli
sloužit Bohu živému (srov. Žid 9,14). Tentýž Duch svatý, jak dosvědčuje apoštol Pavel, vzkřísil Ježíše
z mrtvých (srov. Řím 8,11), a právě prostřednictvím tohoto vzkříšení z mrtvých se Ježíši Kristu dostává plnosti mesiášské moci, a tak ho Duch svatý definitivně zjevuje jako Božího Syna v moci. Doslovně
můžeme v listu Římanům číst: Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího
Syna. (Řím 1,4)
8) Tak tedy Ježíš Kristus, Boží Syn, přichází na svět díky působení Ducha svatého a jakožto
Syn člověka naplňuje až do konce své mesiášské poslání v síle Ducha svatého. Jestliže ale Ježíš
Kristus jedná v síle této moci v průběhu svého spasitelského působení a jestliže tento Duch je u díla
při Ježíšově utrpení a vzkříšení, pak platí, že Duch svatý zjevuje, že Ježíš je Božím Synem. Takže
dnes díky Duchu svatému před celým světem září pravda o božství Syna, Ježíše z Nazareta, celému
světu. A nikdo nemůže, jak čteme u svatého Pavla, vyznat, že Ježíš je Pán, pokud není pod vlivem
Ducha svatého (srov. 1 Kor 12,3).
49 / 195
XXIII. Ježíš „přináší” Ducha svatého církvi a lidstvu
1) Ježíš Kristus, Boží Syn, kterého poslal Otec na tento svět, se v lůně Marie, Panny
z Nazareta, stal člověkem díky působení Ducha svatého. Ježíš Kristus, Boží Syn, dále v moci Ducha
svatého naplňuje jako člověk své mesiášské poslání, které vrcholí v hodině kříže a při vzkříšení.
Vzhledem k této pravdě, která představovala předmět předchozí katecheze, je vhodné připomenout jeden text z pera svatého Ireneje: Duch svatý sestoupil na Syna člověka, a tak si v něm navykl na přebývání v lidském rodu, na spočívání v lidech, kteří jsou Božím dílem, a tak v nich naplňovat Otcovu vůli a proměňovat jejich starobu v Kristovu novost (Adv. haer. III, 17,1). Je to velmi významný úryvek, který jinými slovy opakuje to, co jsme přijali z Nového zákona, tedy že Boží Syn se
stal člověkem díky působení Ducha svatého a v jeho moci pak naplňoval své mesiášské poslání, aby
tak připravil vyslání toho Ducha, který zkoumá i skryté hlubiny Boží (srov. 1 Kor 2,10), a jeho vstup do
lidských duší. Takovým způsobem chtěl obnovit jeho přítomnost a jeho posvětitelské působení
v životě člověka. Velmi zajímavé je to, když svatý Irenej tvrdí, že Duch svatý, který působil v Synu
člověka, si v něm navykl na přebývání v lidském rodu, na spočívání v lidech, kteří jsou Božím dílem.
2) V Janově evangeliu čteme: V poslední, hlavní den svátků Ježíš stál v chrámě a hlasitě zvolal: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mne věří. Jak říká Písmo, z jeho nitra potečou proudy vod. To řekl o Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v něho uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, protože
Ježíš nebyl ještě oslaven (Jan 7,37-39). Ježíš zvěstuje příchod Ducha svatého a používá za tímto
účelem metaforického výrazu o “živé vodě”, protože ten, kdo dává život, je Duch svatý (srov. Jan
6,63). Učedníci obdrží tohoto Ducha od Ježíše v příhodný okamžik, a to tehdy, až bude Ježíš oslaven. Evangelista má na mysli velikonoční oslavení skrze kříž a vzkříšení.
3) Když je ten čas (tedy Ježíšova hodina) blízko, při velké řeči ve večeřadle při poslední večeři, Kristus se vrací ke své zvěsti ohledně Ducha svatého a vícekrát apoštolům přislibuje příchod Ducha svatého jako nového Utěšitele (Parakléta).
Ježíš říká: A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha
pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás
a bude ve vás (Jan 14,16-17). Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás
naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já (Jan 14,26). A o něco dále můžeme číst: Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten
vydá o mně svědectví (Jan 15,26). Ježíš uzavírá takto: Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré,
abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám.
A on, až přijde, usvědčí svět ze hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu (Jan 16,7-8).
4) V uvedených textech je velmi hutným způsobem obsažena pravda o Duchu svatém, který
vychází z Otce i Syna. (Této záležitosti jsem věnoval značný prostor v encyklice Dominum et vivificantem.) Souhrnně řečeno: Když Ježíš hovořil ve večeřadle k apoštolům v předvečer svého utrpení,
spojuje svůj neúprosně se blížící odchod ze světa s příchodem Ducha svatého. Pro Ježíše je mezi
oběma událostmi příčinná souvislost: On musí odejít prostřednictvím smrti na kříži a vzkříšení, aby
pak Duch svatý mohl sestoupit na apoštoly i na celou církev jako Utěšitel. Tehdy sešle Otec Ducha
v Synově jménu, sešle ho v moci tajemství vykoupení, které se má naplnit skrze Syna, Ježíše Krista.
Proto je správné tvrdit, jak to činí Ježíš, že rovněž Syn tohoto Ducha sesílá: Duch, kterého vám pošlu
od Otce... (Jan 15,26).
5) Tento slib, který dal apoštolům v předvečer svého utrpení a své smrti, Ježíš naplňuje hned
o dni svého vzkříšení. Janovo evangelium nás totiž zpravuje o tom, že když se Vzkříšený představil
svým učedníkům, kteří byli ještě uzavřeni ve večeřadle, nejprve je pozdravil, a zatímco byli celí zkoprnělí nad tak jedinečnou a nečekanou událostí, dechl na ně a řekl jim: Přijměte Ducha svatého! Jako
Otec poslal mne, tak já posílám vás! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou (Jan 20,22).
V Janově textu je jeden teologický důraz, na nějž je třeba upozornit: Vzkříšený Kristus je ten,
kdo se představuje apoštolům a kdo jim přináší Ducha svatého, je ten, kdo jim tohoto Ducha dává
prostřednictvím znaků odkazujících na jeho smrt na kříži (Ukázal jim ruce a bok – Jan 20,20).
50 / 195
A protože se jedná o Ducha, který dává život (srov. Jan 6,63), apoštolové dostávají spolu s Duchem
svatým také moc odpouštět hříchy.
6) To, co se odehrálo tak vynikajícím způsobem o dni vzkříšení, ostatní evangelisté posouvají
na další dny, v nichž Ježíš pokračuje v přípravě apoštolů na velikou událost, při níž v síle jeho odchodu sestoupí Duch svatý na apoštoly definitivním způsobem, takže jeho příchod se stane čímsi zjevným před tváří světa. Tato událost bude také okamžikem zrodu církve: Ale až na vás sestoupí Duch
svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na
konec země (Sk 1,8). Tento příslib, který se bezprostředně týká Paraklétova příchodu, se naplnil o dni
Letnic.
7) Souhrnně můžeme říci, že Ježíš Kristus je ten, kdo pochází z Otce jakožto věčný Syn, je
ten, kdo od Otce vyšel a učinil se člověkem působením Ducha svatého. A když dokonal své mesiášské poslání jakožto Syn člověka v síle Ducha svatého, odchází zpět k Otci (srov. Jan 14,12). Když
odchází jako Vykupitel světa, daruje svým učedníkům a celé své církvi pro všechny věky toho Ducha,
v jehož síle on sám působil jakožto člověk. Tímto způsobem Ježíš Kristus jako ten, kdo vyšel od Otce, skrze Ducha přivádí k Otci všechny ty, kdo ho následují a budou následovat v průběhu všech staletí.
8) Byl povýšen po pravici Boží, od Otce přijal slíbeného Ducha svatého, vylil ho, jak vidíte
a slyšíte (Sk 2,33). Tak to vyjadřuje apoštol Petr o dni Letnic. A protože jste synové, poslal nám Bůh
do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče! (Gal 4,6) Tak píše apoštol Pavel. Duch
svatý, který vychází z Otce (srov. Jan 15,26), je současně Duchem Ježíše Krista, tedy Duchem Syna.
9) Bůh daroval Kristu Ducha svatého bez jakýchkoli omezení, tak to vyplývá ze slov Jana Křtitele podle čtvrtého evangelia. Svatý Tomáš Akvinský vysvětluje ve svém skvělém komentáři, že proroci obdrželi Ducha svatého podle určitého měřítka, a proto také částečně, proto také prorokovali
pouze částečným způsobem. Kristus však má Ducha svatého bez jakékoli míry: A to jednak jako Bůh,
nakolik mu Otec prostřednictvím věčného plození dává moc věčně vydechovat Ducha; jednak jako
člověk, nakolik ho skrze plnost milosti Bůh naplnil Duchem svatým, aby tohoto Ducha vylil na každého věřícího (srov. Super evang. S. Ioannis lectura, c. III, 1.6, nn., 541-544). Andělský doktor se odvolává na text Janova evangelia (Jan 3,34): Vždyť ten, kterého poslal Bůh, mluví slova Boží; Bůh mu totiž dává Ducha v míře neomezené. (Podle překladu navrhovaného vynikajícími biblisty.)
Opravdu můžeme v hlubokém vnitřním pohnutí zvolat spolu s evangelistou: Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí (Jan 1,16). V Duchu svatém jsme se opravdu stali účastni
Božího života.
A vidíme, jak se nad tímto světem synů prvního Adama, kteří jsou určeni pro smrt, mocně tyčí
Kristus, poslední Adam, který se stal oživujícím duchem (srov. 1 Kor 15,45).
51 / 195
XXIV. Ježíš Kristus – zjevitel Trojice
1) Katecheze o Ježíši Kristu mají své jádro právě v této ústřední tematice, která vychází ze
zjevení: Ježíš Kristus, člověk narozený z Panny Marie, je pravým Božím Synem. Všechna evangelia
i všechny ostatní knihy Nového zákona dokumentují tuto základní křesťanskou pravdu, již jsme se
snažili v předešlých katechezích osvětlit a jejíž některé aspekty jsme se pokusili rozvinout. Svědectví
evangelií představuje základnu, na níž stojí slavnostní učení církve vyjádřené na koncilech, jak se to
odráží v textech vyznání víry, zejména v nicejsko-cařihradském, a pochopitelně zároveň také
v nepřetržitém řádném magisteriu církve, v její liturgii, v modlitbě a v duchovním životě, který církev
podporuje a řídí.
2) Pravda o Ježíši Kristu, Božím Synu, představuje v Božím sebezjevení klíčový bod, díky
němuž se odhaluje nevýslovné tajemství jediného Boha v Nejsvětější Trojici. V listu Židům můžeme
číst: V této poslední době však k nám [Bůh] promluvil skrze svého Syna (Žid 1,2). Takto Bůh odhalil
skutečnost svého vnitřního života, v němž zůstává dokonale jediným božstvím a současně je Trojicí,
tedy božským společenstvím tří Osob. O tomto společenství vydává svědectví Syn, který vyšel od Otce a přišel na svět (srov. Jan 16,28). Starý zákon, tedy když Bůh hovořil prostřednictvím proroků
(srov. Žid 1,1), neznal toto tajemství vnitřního Božího života. Je nesporné, že některé prvky tohoto
starozákonního zjevení představují přípravu na evangelní zjevení, protože pouze Syn nás mohl uvést
do tohoto tajemství. Vždyť Boha nikdo nikdy neviděl, nikdo tedy nemohl poznat tajemství jeho vnitřního života. Pouze Syn má toto poznání: Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm
vydal svědectví (Jan 1,18).
3) V průběhu předchozích katechezí jsme mohli rozvažovat nad hlavními aspekty tohoto zjevení, díky němuž se před námi pravda o Božím synovství Ježíše Krista objevuje ve svém plném jasu.
Když uzavíráme tento okruh meditací, zdá se být vhodné připomenout si některé okamžiky, při nichž
se nám vedle pravdy o Božím synovství Syna člověka, syna Marie, zjevilo tajemství Otce a Ducha
svatého.
Chronologicky prvním okamžikem je zvěstování v Nazaretě. Podle andělova sdělení totiž ten,
který se má narodit z Panny, je Synem Nejvyššího, Božím Synem. Tímto způsobem se Bůh zjevuje
jakožto Otec, Syn je zjeven jako ten, kdo se má narodit díky působení Ducha svatého (Duch svatý na
tebe sestoupí Lk 1,35). Takovým způsobem je tedy ve vyprávění o zvěstování zahrnuto tajemství Trojice: Otec, Syn a Duch svatý.
Toto tajemství je rovněž přítomno při teofanii, k níž došlo během Ježíšova křtu v řece Jordánu,
když Otec prostřednictvím hlasu shůry vydal svědectví svému milovanému Synovi, a tento hlas je
provázen Duchem svatým, který sestoupil na Ježíše v podobě holubice (srov. Mt 3,16). Tato teofanie
je jakoby viditelným potvrzením slov proroka Izaiáše, na něž se odvolává Ježíš v Nazaretě na počátku svého mesiášského působení: Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst... (Lk 4,18; srov. Iz 61,1).
4) Následně v době Ježíšova veřejného působení se setkáváme se slovy, jimiž Ježíš uvádí
své posluchače do tajemství Boží Trojice. Jedná se kupříkladu o radostiplné prohlášení, jež se nachází v Matoušově (srov. Mt 11,25-27) a Lukášově (srov. Lk 10,21-22) evangeliu. Nazýváme ho radostiplné, poněvadž v Lukášově textu můžeme číst: V té chvíli [Ježíš] zajásal v Duchu svatém (Lk
10,21) a dále řekl: Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými
a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce.
A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit (Mt 11,25-27).
Hle, díky této Ježíšově radosti v Duchu svatém jsme uvedeni do hlubiny Boží – do těch hlubin,
jež zkoumá pouze Duch, tedy do vnitřního Božího života, do nevýslovného společenství Osob.
5) Tento výrok zaznamenaný Matoušem a Lukášem dokonale ladí s mnoha Ježíšovými tvrzeními, která nám přináší Janovo evangelium, jak jsme měli možnost sledovat v předchozích katechezích. Nad všemi ostatními však trůní Ježíšův výrok, který odhaluje jeho podivuhodnou jednotu
s Otcem: Já a Otec jedno jsme (Jan 10,30). Tato pravda se znovu objevuje a je rozvinuta ve ve-
52 / 195
lekněžské modlitbě (srov. Jan 17) i v celé řeči ve večeřadle, kterou Ježíš připravoval apoštoly na svůj
odchod, jenž se odehrál při velikonočních událostech.
6) A právě při této příležitosti ve světle svého odchodu Ježíš pronáší slova, která definitivním
způsobem zjevují tajemství Ducha svatého a vztah, v němž zůstává vzhledem k Otci a Synu. Kristus
říká: Já jsem v Otci a Otec je ve mně, a současně praví: ...Duch pravdy, který vychází od Otce... (Jan
15,26). Ježíš dále dodává, že bude prosit Otce, aby poslal tohoto Ducha pravdy jeho učedníkům, aby
s nimi zůstal stále jako Utěšitel (srov. Jan 14,16). Pak apoštoly ujišťuje, že Otec v jeho jménu pošle
učedníkům Ducha pravdy (srov. Jan 14,26), aby mu vydával svědectví (srov. Jan 15,26). Ježíš pak
uzavírá, že k tomu všemu dojde v důsledku jeho odchodu při velikonočních událostech, a to skrze
kříž a vzkříšení: Odejdu—li však, pošlu ho [Ducha pravdy] k vám (Jan 16,7).
7) Toho dne budete vědět, že jsem v Otci..., tvrdí dále Ježíš, což znamená, že prostřednictvím
působení Ducha svatého se plně vyjasní tajemství jednoty Otce a Syna: Já jsem v Otci a Otec je ve
mně. Vždyť toto tajemství může objasnit pouze Duch, který zkoumá hlubiny Boží (srov. 1 Kor 2,10),
kde ve společenství Osob Trojice panuje jednota Božího života. Takovým způsobem se zároveň objasňuje také tajemství Synova vtělení vzhledem k věřícím a vzhledem k církvi, a to vše znovu díky
působení Ducha svatého. Ježíš totiž říká: V onen den [až apoštolové obdrží Ducha pravdy] poznáte
[nejen to], že já jsem ve svém Otci, [ale také to], že vy jste ve mně jako já ve vás (srov. Jan 14,20).
Vtělení tedy představuje základ našeho přijetí za Boží syny skrze Ježíše Krista a je základem
tajemství církve, jež je Kristovým Tělem.
8) Na tomto místě je třeba podtrhnout skutečnost, že i když se vtělení přímo týká Syna, je zároveň dílem trojjediného Boha (IV. lateránský koncil). To přece dokládá již zvěstování (srov. Lk 1,2638). Prostřednictvím svého učení Ježíš otevřel před lidským rozumem netušené horizonty (srovnej
LG, č. 24). Jedná se o niterný Boží život v Trojici, život Otce, Syna a Ducha svatého. Konečně, když
Ježíš naplnil své mesiášské poslání a definitivně odešel po čtyřiceti dnech po svém vzkříšení, naplnil
až do posledního důsledku to, co dříve přislíbil: Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás (srov. Jan
20,21). Vždyť svým učedníkům řekl: Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve
jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem
s vámi po všechny dny až do konce světa! (Mt 28,19-20)
V těchto závěrečných slovech evangelia ještě předtím, než započalo velké putování církve lidskými dějinami, Ježíš Kristus odevzdal rodící se církvi nejvyšší pravdu celého zjevení: neviditelnou
jednotu v Trojici.
A tehdy může církev, uchvácená a adorující, v hlubokém pohnutí spolu s evangelistou Janem
vyznávat to, co stojí na konci Prologu jeho evangelia: Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh,
který spočívá v Otcově náruči, ten o něm podal zprávu (Jan 1,18).
53 / 195
XXV. Ježíš Kristus pravý Bůh a pravý člověk
1) „Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce
přede všemi věky... Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.” Cyklus katechezí o Ježíši Kristu, který rozvíjíme, se neustále vztahuje k pravdě vyjádřené ve slovech Vyznání víry. Tato slova nám představují Krista jako pravého Boha, Syna Otce, a zároveň jako pravého člověka,
syna Panny Marie. Předchozí katecheze nám již umožnily to, abychom se přiblížili k této základní
pravdě naší víry. Nyní ale musíme věnovat pozornost prohloubení jejího základního obsahu: Musíme
si položit otázku, co znamená být pravým Bohem a být pravým člověkem. Je to skutečnost, která se
před očima naší víry objevuje prostřednictvím sebezjevení Boha v Ježíši Kristu. Je evidentní, že tato
pravda, stejně jako všechny ostatní zjevené pravdy, může být přijata pouze vírou. Do hry tedy vstupuje ono „rationabile obsequium fidei” – ona „poslušnost rozumu víře”. Ku prospěchu této víry mají sloužit následující katecheze, které se zaměřují na tajemství Bohočlověka.
2) Již v předešlých katechezích jsme se zmiňovali o tom, že Ježíš o sobě často hovořil jako
o “Synu člověka” (srov. např. Mt 16,28; Mk 2,28). Tento titul se pojil se starozákonní mesiášskou tradicí a současně vyhovoval oné pedagogii víry, kterou Ježíš záměrně používal. On si totiž přál, aby jeho učedníci a posluchači sami došli k odhalení toho, že Syn člověka je zároveň Synem Božím. To
nám odhaluje jedinečným způsobem Petrovo vyznání víry, k němuž došlo poblíž Caesareje Filipovy,
o němž jsme hovořili v předešlých katechezích. Ježíš svými otázkami uvádí apoštoly do krize, a když
Petr dochází k výslovnému uznání jeho totožnosti, Ježíš potvrzuje toto svědectví tím, že Petra chválí:
Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec (Mt
16,17). Je to Otec, kdo vydává svědectví svému Synu, poněvadž pouze Otec Syna zná (srov. Mt
11,27).
3) Navzdory diskrétnosti, s níž se Ježíš držel onoho pedagogického principu, o němž jsme se
zmínili, pravda o jeho Božím synovství se postupně stávala stále zřejmější a zřejmější na základě toho, co říkal, a zejména na základě toho, co konal. Zatímco pro jedny to byla pravda víry, pro druhé se
tato pravda stala příčinou jejich odporu vůči Ježíšovi a jejich žalob proti Ježíši. To se ukázalo definitivním způsobem v průběhu procesu před synedriem. Marek ve svém evangeliu vypravuje: Velekněz
se ho znovu zeptal: Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného? Ježíš odpověděl: Já jsem! A uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích (Mk 14,61-62).
V Lukášově evangeliu je otázka formulována následovně: Ty jsi tedy Boží Syn? Odpověděl jim: Vy
správně říkáte, já jsem! (Lk 22,70).
4) Reakce přítomných je jednomyslná: Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste
sami slyšeli rouhání. Co o tom soudíte? Odpověděli: Hoden je smrti. (Mt 26,65) Toto obvinění je, abychom tak řekli, plodem pouze materiální interpretace prastarého zákona.
Ve Třetí knize Mojžíšově čteme: Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje (Lv 24,16). Ježíš z Nazareta, který před oficiálními představiteli Starého zákona
prohlašuje, že je pravým Božím Synem, se podle měřítek těchto lidí dopouští rouhání. Proto volají, že
je hodem smrti. Trest je vykonán nikoli kamenováním, jak to požadovala starozákonní disciplína, nýbrž prostřednictvím ukřižování, jak to odpovídalo římskému zákonodárství. Nazývat sebe samého
„Boží Syn” se rovnalo prohlašovat sebe samého za Boha (srov. Jan 10,33). To muselo vyvolávat velmi radikální odpor ze strany těch, kdo byli strážci starozákonního monoteismu.
5) To, k čemu dospěl záměrně inscenovaný proces proti Ježíši, ve skutečnosti hrozilo galilejskému Mistrovi již mnohem dříve, jak to ukazují evangelisté, zejména Jan. Vždyť tam relativně často
čteme, že Ježíšovi posluchači ho chtěli vícekrát kamenovat, když z jeho úst slyšeli něco, co jim připadalo jako rouhání. Takové rouhání zjistili například v Ježíšových slovech o dobrém Pastýři (srov. Jan
10,27.29) a zejména v závěru celé řeči, kde Ježíš říká: Já jsem v Otci a Otec je ve mně (Jan 10,30).
Evangelní vyprávění pokračuje takto: Židé opět brali kameny, aby ho kamenovali. Ježíš jim na to řekl:
Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat? Židé mu
odpověděli: Pro dobrý skutek tě kamenovat nechceme, ale pro rouhání: ty jsi člověk, a děláš ze sebe
Boha. (Jan 10,31-33)
54 / 195
6) Podobnou reakci vyvolala Ježíšova slova: Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem (Jan 8,58). Rovněž v tomto případě se Ježíš ocitá před podobnou otázkou i podobnou
reakcí: Co ze sebe děláš? (Jan 8,53)Odpověď na uvedenou otázku měla za následek hrozbu kamenování (Jan 8,59).
Je tedy jasné, že ačkoli Ježíš o sobě hovořil především jako o Synu člověka, celek toho, čemu
učil, a toho, co konal, dosvědčoval, že je opravdu Božím Synem v doslovném slova smyslu: Je tedy
s Otcem dokonalou jednotou, a tak je nutno uzavřít, že je Bohem stejně jako Otec. O jednoznačnosti
Ježíšovy výpovědi při této příležitosti svědčí jednak to, že někteří ho přijali a uvěřili v něj (srov. např.
Jan 8,30), jednak ještě více to, že narazil u mnoha svých posluchačů na tvrdou opozici, která se projevovala obviněním z rouhání a i tím, že tito odpůrci byli hotovi ztrestat Ježíše tak, jak to nařizoval
Mojžíšův zákon pro rouhače, byli tedy hotovi kamenovat ho.
7) Mezi Ježíšovými výroky, které se bezprostředně vztahují k jeho božství, nabývají značného
významu ty, kde galilejský Mistr o sobě tvrdí „JÁ JSEM”. Kontexty, v nichž Ježíš pronáší tato slova,
ukazují na to, že se jedná o narážku na odpověď, kterou dal Hospodin Mojžíšovi, když se ho dotazoval po pravém Božím jménu: Bůh řekl Mojžíšovi: JSEM, KTERÝ JSEM. A pokračoval: Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám (Ex 3,14). Ježíš Kristus používá výraz „JÁ JSEM” ve velmi významných kontextech. Takový je i ten, o němž jsme právě hovořili: Dříve než byl Abrahám, JÁ JSEM (Jan
8,58). S tímto výrokem se však nesetkáváme pouze na tomto místě. Například: Ano, jestliže neuvěříte, že JÁ JSEM, zemřete ve svých hříších (Jan 8,24). Dále: Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte,
že JÁ JSEM (Jan 8,58). Na jiném místě: Už teď vám to říkám, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až
se to stane, že JÁ JSEM (Jan 13,19).
Toto „JÁ JSEM” se nachází i na jiných místech a v synoptických evangeliích (například srov.
Mt 28,20; Lk 24,39). Ovšem na místech, která jsme právě citovali, se narážka na Boží jméno z knihy
Exodus jeví velmi zřetelná a jasná. Kristus hovoří o svém velikonočním „povýšení” prostřednictvím
kříže a o následném vzkříšení, kdy začne v plnosti platit: ...tehdy poznáte, že JÁ JSEM (Jan 8,58). To
znamená, že až k tomu všemu dojde, bude zcela jasné, že Ježíš je opravdu ten, komu plným právem
náleží Boží jméno. Ještě před svým utrpením se Ježíš v modlitbě obrací na svého Otce: ...a všechno
mé je tvé a všechno tvé je mé (Jan 17,10), což není nic jiného, než jiný způsob, jak vyjádřit, že Ježíš
a Otec jsou jedno (srov. Jan 10,30).
Tváří v tvář Kristu, vtělenému Božímu Slovu, se připojme i my k Petrovi a opakujme spolu
s ním: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha (Mt 16,16).
55 / 195
XXVI. Ježíš Kristus – věčné Otcovo Slovo
1) V předchozí katechezi jsme věnovali obzvláštní pozornost těm tvrzením, v nichž Kristus hovoří o sobě samém a používá při tom výrazu „JÁ JSEM“. Kontexty, v nichž Ježíš tohoto výrazu používá, což platí zejména pro Janovo evangelium, nám dovolují pomýšlet na to, že tímto způsobem Ježíš
skutečně narážel na jméno, jímž sebe samého označoval Bůh ve Starém zákoně, když se představoval Mojžíšovi v okamžiku, kdy mu svěřoval poslání, k němuž byl povolán: Bůh řekl Mojžíšovi: JSEM,
KTERÝ JSEM. A pokračoval: Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám (Ex 3,14).
Ježíš hovoří o sobě tímto způsobem v kontextu řeči o Abrahámovi: Dříve než byl Abrahám, JÁ
JSEM (Jan 8,58). Tento výrok nám jasně dovoluje postihnout skutečnost, že Syn člověka tu jasně naráží na svou božskou preexistenci. A takový výrok není v evangeliích čímsi nezvyklým.
2) Ježíš hovoří vícekrát o tajemství své osoby a výrokem, který nejplněji shrnuje toto tajemství,
se zdá být tento: Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; zase opouštím svět a jdu k Otci (Jan
16,28). Ježíš adresoval tato svá slova apoštolům při své velké řeči na rozloučenou v předvečer velikonočních událostí. Tato slova zcela jasně ukazují na to, že před tím, než přišel na svět, Kristus „byl“
u Otce jako jeho pravý Syn. Tato slova tedy hovoří o Ježíšově preexistenci v Bohu. Ježíš nám dává
zcela jasně pochopit skutečnost, že jeho pozemský život nelze chápat odděleně od jeho preexistence
v Bohu. Bez této preexistence nelze správně porozumět Ježíšově osobní identitě.
3) Podobné výroky jsou poměrně četné. Když Ježíš mluví o svém příchodu na svět od Otce,
jeho slova obvykle narážejí na jeho božskou preexistenci. Toto je velmi zřetelně patrné v Janově
evangeliu. Před Pilátem Ježíš tvrdí: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal
svědectví pravdě (Jan 18,37). Možná že není bez významu skutečnost, že Pilát se ho později otázal:
Odkud jsi? (Jan 19,9) Ještě předtím můžeme číst: Když já svědčím sám o sobě, je mé svědectví právoplatné, protože vím, odkud jsem přišel a kam jdu (Jan 8,14). Ohledně onoho Odkud jsi? můžeme
slyšet významné prohlášení patřící k nočnímu rozhovoru Ježíše s Nikodémem: Nikdo nevystoupil do
nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka (Jan 3,13). Tento „sestup“ z nebe, tedy od
Otce, ukazuje na Ježíšovu božskou preexistenci, a to i vzhledem k jeho „výstupu“ k Otci. Co teprve,
až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? (Jan 6,62) Tato otázka zazní v kontextu
„eucharistické řeči“ poblíž Kafarnaa.
4) Celá Ježíšova pozemská existence jakožto Mesiáše vyplývá z onoho „předtím“ a snoubí se
s ním jako se základním rozměrem, podle něhož je Syn v dokonalé jednotě s Otcem. Jak výmluvná
jsou v tomto ohledu slova velekněžské modlitby ve Večeřadle: Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil
jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl
u tebe dříve, než byl svět. (Jan 17,4-5)
Rovněž v synoptických evangeliích se na řadě míst hovoří o “příchodu“ Syna člověka pro spásu světa (srov. například Lk 19,10; Mk 10,45; Mt 20,28). Nicméně právě texty Janova evangelia obsahují obzvláště jasný poukaz na Kristovu preexistenci.
5) Nejúplnější syntézu této pravdy obsahuje Prolog čtvrtého evangelia. Lze říci, že v tomto
úryvku nabývá pravda o božské preexistenci Syna člověka dalšího jasného vyjádření, které je
v určitém ohledu definitivní. Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život
a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotách a temnota ho nepohltila (Jan 1,1-5). V tomto
úryvku Jan potvrzuje to, co je obsaženo v Ježíšových slovech: Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na
svět (Jan 16,28). Potvrzuje také slova Ježíšovy modlitby, v nichž Otce žádal, aby ho Otec oslavil tou
slávou, kterou od něho měl ještě předtím, než povstal svět (srov. Jan 17,5). Synova preexistence se
úzce snoubí se zjevením trinitárního tajemství samotného Boha. Syn je věčným Slovem, je Bohem
z Boha, je soupodstatný s Otcem, jak to později vyjádří Nicejský koncil v textu Vyznání víry. Koncilní
formulace v sobě dokonale odráží text z Prologu Janova evangelia: Na počátku bylo Slovo a to Slovo
bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh (Jan 1,1). Tvrzení o Ježíšově preexistenci se rovná tvrzení o jeho
božství. Jeho podstatě, stejně jako Otcově podstatě, přísluší věčnost. Stejně jako věčně existuje
Otec, tak také věčně existuje jeho Syn.
56 / 195
6) Prolog Janova evangelia obsahuje díky zjevení pravdy o věčném Slovu definitivní doplnění
toho, co řekl Starý zákon o Moudrosti. Je třeba odkázat na následující texty: Před počátkem věků mě
stvořil a nepominu na věky (Sir 24,9). Tehdy mi Stvořitel všehomíra dal příkaz, ten, který i mne stvořil
a našel místo pro můj stan, mi řekl: V Jákobovi přebývej a v Izraeli měj své dědictví! (Sir 24,8) Moudrost, o níž hovoří Starý zákon, je stvořená a současně má takové vlastnosti, které ji staví nad všechno
ostatní stvoření: Je jediná, ale může všechno, setrvává v sobě samé, a přece vše obnovuje (Mdr
7,27). Pravda o věčném Slově, obsažená v Prologu Janova evangelia, v jistém smyslu slova potvrzuje zjevení ohledně Moudrosti, jak toto zjevení nalézáme ve Starém zákoně, současně však toto zjevení rozhodným způsobem překračuje: Slovo nejenže je u Boha, toto Slovo je Bůh. Když toto Slovo
přichází na svět v osobě Ježíše Krista, přichází do svého vlastního lidu, protože svět byl stvořen skrze toto Slovo (srov. Jan 1,10-11). Přišel do svého vlastního, protože je světlem, které osvěcuje každého člověka (srov. Jan 1,9). Sebezjevení Boha v Ježíši Kristu spočívá v tomto příchodu Slova na
svět, v příchodu věčného Syna do toho, co je jeho vlastní.
7) A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od
Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy (Jan 1,14). Ještě jednou opakujeme to, že slova Prologu
Janova evangelia jsou ozvěnou Ježíšova výroku: Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět (Jan
16,28), a jeho slov, jimiž se modlí k Otci za to, aby ho oslavil tou slávou, kterou měl ještě předtím, než
povstal svět (srov. Jan 17,5). Evangelista má před očima to, co říká Starý zákon o Moudrosti,
a zároveň také velikonoční události, tedy Ježíšův odchod prostřednictvím kříže a vzkříšení. V těchto
událostech se pravda o Ježíši Kristu, Synu člověka a zároveň pravém Bohu, stala obzvláště zjevnou
pro ty, kdo byli jejich očitými svědky.
8) Zjevení ohledně věčného Slova, tedy ohledně božské preexistence Kristovy, nachází určité
potvrzení v pravdě o Emanueli. Toto slovo, jež dle vzniku vzato znamená „Bůh s námi“, naráží na obzvláštní druh osobní Boží přítomnosti ve světě. Ono Kristovo „JÁ JSEM“ ukazuje na tuto přítomnost,
již předzvěděl prorok Izaiáš (srov. Iz 7,14), a jeho slova jsou připomenuta v Matoušově evangeliu
(srov. Mt 1,23). To vše pak potvrzuje Prolog Janova evangelia: A Slovo se stalo tělem a přebývalo
mezi námi (Jan 1,14). Řeč evangelií je mnohotvárná, ovšem pravda, kterou jejich slova vyjadřují, je
pouze jediná. V synoptických evangeliích pronáší Ježíš svoje „Já jsem s vámi“ zejména v obtížných
okamžicích: kupříkladu srov. Mt 14,27; Mk 6,50; Jan 6,20 – jedná se o utišení bouře. Podobně se Ježíš vyjadřuje tehdy, když je na obzoru apoštolské poslání církve: A hle, já jsem s vámi po všechny
dny až do skonání tohoto věku (Mt 28,20).
9) Ježíšův výrok: Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět (Jan 16,28) má velký spasitelský,
soteriologický význam. O tom hovoří všichni evangelisté. Prolog Janova evangelia to vyjadřuje slovy:
Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Dává jim tedy možnost,
aby se narodili z Boha (srov. Jan 1,12-13).
To je také ústřední pravda celé křesťanské soteriologie, která se organicky snoubí se zjevenou pravdou o Bohočlověku. Bůh se učinil člověkem proto, aby člověk mohl mít reálný podíl na Božím
životě, aby se člověk v jistém smyslu slova mohl stát Bohem. Již dávní církevní Otcové si tuto záležitost plně uvědomovali. Stačí připomenout svatého Ireneje, který povzbuzuje k následování Krista jakožto jediného pravého a spolehlivého Učitele a který přitom tvrdí: „Ze své nesmírné lásky se učinil
tím, čím je člověk“ (srov. Adversus haereses, V., Praef.; PG 7, 1120). Tato pravda otevírá před námi
ve světle víry v Krista, Božího Syna, věčné Otcovo Slovo, neomezené horizonty křesťanského života.
57 / 195
XXVII. Já jsem Cesta, Pravda a Život
1) Seriál katechezí o Ježíši Kristu má jako ústřední téma zjevenou pravdu o Bohočlověku. Ježíš Kristus je pravým Bohem i pravým člověkem. Tato skutečnost se důsledně vyjadřuje pravdou
o nerozdílné jednotě Kristovy osoby. O této pravdě nesmíme pojednávat neuspořádaným způsobem
a ještě méně tak, že bychom oddělovali Ježíšovo božství od jeho lidství. Nicméně analytický
a postupný charakter našeho lidského poznávání vyžaduje, abychom nejprve poukázali na to, co dokládá Ježíšovo božství, a potom také na to, co vypovídá o pravém lidství jediného Krista. Tentýž požadavek vyplývá i z toho, jakým způsobem je podána tato skutečnost v samotném prameni zjevení,
tedy v Písmu svatém.
2) Ježíš Kristus je pravým Bohem. Je Synem, který je jakožto Bůh soupodstatný s Otcem
(i s Duchem svatým, pochopitelně). Ve výroku „JÁ JSEM“, který Ježíš používá ve vztahu ke své
vlastní osobě, nacházíme ozvěnu onoho jména, jímž se Bůh představil, když hovořil s Mojžíšem
(srov. Ex 3,14). Poněvadž Ježíš na sebe vztahuje totéž „JÁ JSEM“ (srov. např. Jan 13,19), je vhodné
připomenout, že toto jméno popisuje Boha nejen jako absolutní bytí (samo Bytí od sebe a pro sebe),
ale také jako toho, kdo uzavřel smlouvu s Abrahámem a jeho potomstvem a kdo v síle této smlouvy
posílá Mojžíše, aby osvobodil Izraele (tedy Abrahámovy potomky) z egyptského otroctví. Tak tedy
ono „JÁ JSEM“ má rovněž soteriologický obsah, hovoří o Bohu smlouvy, který je s člověkem (jako
s Izraelem), aby ho spasil. Nepřímo tak naráží na Emanuele (srov. Iz 7,14), který je „Bůh s námi“.
3) Kristovo „JÁ JSEM“ (zejména v Janově evangeliu) je třeba pojímat stejným způsobem. Tento výraz bezpochyby ukazuje na božskou preexistenci Slova – Syna, o čemž jsme hovořili v předešlé
katechezi, ale zároveň také naráží na naplnění Izaiášova proroctví o Emanueli, o “Bohu s námi“. Ono
„JÁ JSEM“ tedy znamená jak v Janově evangeliu, tak v synoptických evangeliích rovněž „Já jsem
s vámi“ (srov. Mt 28,20). Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. (Jan 16,28) Neboť Syn člověka
přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (Lk 19,10) Pravda ohledně spásy (soteriologie), která je přítomna ve zjevení Božího jména již ve Starém zákoně, je znovupotvrzena a vyjádřena až do posledních důsledků v sebezjevení Boha v Ježíši Kristu. Právě v tomto smyslu je tedy Syn člověka pravým
Bohem. Je Synem, který je soupodstatný s Otcem, jenž chce být Bohem s námi, aby nás spasil.
4) Tyto předběžné úvahy je třeba mít na paměti, když chceme z evangelia vytěžit to, co se týká zjevení Kristova božství. Nyní uvedeme některá význačná místa, týkající se dané tématiky. Jedná
se zejména o poslední rozhovor Mistra s apoštoly v předvečer jeho utrpení, když Ježíš hovoří
o Otcově domě, kam odchází, aby tam připravil místo pro své učedníky (srov. Jan 14,1-3). Když se ho
Tomáš táže na cestu, Ježíš odpovídá: Já jsem ta cesta, pravda i život. (Jan 14,6) Ba, ten, kdo vidí
Ježíše, vidí zároveň také Otce (srov. Jan 14,9). Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec ve mně? (Jan
14,10)
Je sdostatek snadné uvědomit si, že v daném kontextu prohlásit se za pravdu a život znamená přisvojit si ty vlastnosti, které patří božskému bytí: Bytí – Pravda, Bytí – Život.
Na druhý den pak Ježíš řekne Pilátovi: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět,
abych vydal svědectví pravdě. (Jan 18,37) Svědectví pravdě může vydávat člověk, ale být pravdou, to
je výhradní vlastnost Boží. Když Ježíš jakožto pravý člověk vydává svědectví pravdě, pak takové
svědectví pramení ze skutečnosti, že on sám je Pravda, subsistující Pravda Boží. Já jsem ... pravda.
Proto také Ježíš může říci, že je světlem světa, takže ten, kdo ho následuje, nebude chodit ve tmě,
ale bude mít světlo života (srov. Jan 8,12).
5) To platí obdobně i o jiném Ježíšově výroku: Já jsem... život (Jan 14,6). Člověk jakožto tvor
může mít život, může tento život také dát ve smyslu položit ho za někoho nebo pro něco. V tomto
smyslu tedy Ježíš dává svůj život za spásu světa (srov. Mk 10,45). Když Ježíš hovoří o tom, že dává
– pokládá svůj život, pak se vyjadřuje jako člověk. On je život proto, že je opravdu Bohem. To tvrdí
sám Ježíš před tím, než vyvede z hrobu Lazara, když praví k Lazarově sestře Martě: Já jsem vzkříšení a život. (Jan 11,25) Ve svém vzkříšení pak definitivně potvrdí, že život, který má jakožto Syn člověka, není podřízen smrti. Vždyť on je život, a proto také Bůh. Jestliže je cestou, pak může tento život
udělovat i ostatním: Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. (Jan 11,25) Kristus se tedy může
58 / 195
v Eucharistii stát chlebem života (srov. Jan 6,35.48), živým chlebem, který sestoupil z nebe (srov. Jan
6,51). Ve stejném smyslu se pak Ježíš přirovnává k vinnému kmeni, který dává život výhonkům vyrůstajícím z něho (srov. Jan 15,1). Jedná se o všechny ty, kdo patří k jeho mystickému tělu.
6) K těmto tak zřejmým výrokům ohledně tajemství božství Syna člověka můžeme připojit některá další tvrzení, v nichž je tatáž skutečnost označována pomocí obrazů připravených již ve Starém
zákoně a zejména v knihách proroků, tyto obrazy pak Ježíš vztahuje na sebe samého.
Je to například obraz pastýře. Jedná se například o velmi dobře známé podobenství o dobrém
pastýři, v němž Ježíš hovoří o sobě samém a o svém spasitelském poslání: Já jsem dobrý pastýř.
Dobrý pastýř položí svůj život za ovce (Jan 10,11). V knize proroka Ezechiela čteme: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat ... Sám budu pást své ovce
a dám jim odpočívat ... Ztracenou [ovci] vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, poraněnou ovážu
a nemocnou posílím... (Ez 34,11.15-16). Budete mými ovcemi, ovcemi, které já pasu, vy lidé, a já budu vaším Bohem (Ez 34,11). Podobný obraz nacházíme i u proroka Jeremiáše (srov. Jer 23,3).
7) Když Ježíš o sobě hovoří jako o dobrém pastýři, ukazuje tím na své vykupitelské poslání
(A svůj život dávám za ovce – Jan 10,15). Současně však se obrací na své posluchače, kteří dobře
znali Ezechielovo a Jeremiášovo proroctví, a poukazuje tak dostatečně srozumitelně na skutečnost,
že je tím, kdo o sobě ve Starém zákoně hovořil jako o starostlivém pastýři a zároveň prohlásil: Já
jsem váš Bůh (srov. Ez 34,31). Bůh Starého zákona se v učení proroků rovněž představil jako ženich
Izraele, svého lidu. Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je Hospodin zástupů, tvým
vykupitelem je svatý Izraele (Iz 54,5; srov. Oz 2,21-22). Ježíš ve svém učení naráží vícekrát na toto
podobenství (srov. Mk 2,19-20 par.; Mt 25,1-12; Lk 12,36; Jan 3,27-29). Tento obraz pak následně
rozpracuje svatý Pavel, který ve svých listech představuje Ježíše jakožto ženicha Církve (srov. Ef
5,25-29).
8) Všechny tyto a jim podobné výroky, jichž Ježíš užívá při svém učení, nabývají svého plného
významu, když je čteme v souvislosti s tím, co Ježíš konal a říkal. Jedná se o tématické celky, které
je třeba při těchto katechezích mít na paměti společně s meditacemi o Bohočlověku.
Kristus je pravým Bohem i pravým člověkem. „JÁ JSEM“ jakožto Boží jméno odkazuje na Boží
esenci, jejímiž vlastnostmi či atributy jsou: Pravda, Světlo, Život, a rovněž to, co je vyjadřováno pomocí obrazů jako dobrý pastýř nebo ženich. Ten, který o sobě prohlásil: „JSEM, KTERÝ JSEM“ (Ex
3,14), se představil rovněž jako Bůh smlouvy, jako Stvořitel a zároveň vykupitel, jako Emanuel, tedy
Bůh, který zachraňuje. To vše nachází své potvrzení i své naplnění ve vtělení Božího Syna, v Ježíši
Kristu.
Poznámky:
Textu je třeba rozumět tak, že o Letnicích se dovršil proces založení církve. Vrcholným okamžikem
zrodu církve je vykupitelská smrt Ježíše Krista na kříži (KKC 766). O Letnicích dochází k dovršení tohoto procesu sesláním Ducha svatého. Jedná se také o první velké veřejné vystoupení Kristovy církve (KKC 767).
Abychom zachovali věrnost textu Jana Pavla II., museli jsem se odchýlit od standardních českých
překladů.
59 / 195
XXVIII. Ježíš „přináší“ Ducha svatého církvi a lidstvu
1) Ježíš Kristus, Boží Syn, kterého poslal Otec na tento svět, se v lůně Marie, Panny
z Nazareta, stal člověkem díky působení Ducha svatého. Ježíš Kristus, Boží Syn, dále v moci Ducha
svatého naplňuje jako člověk své mesiášské poslání, které vrcholí v hodině kříže a při vzkříšení.
Vzhledem k této pravdě, která představovala předmět předchozí katecheze, je vhodné připomenout jeden text z pera svatého Ireneje: „Duch svatý sestoupil na Syna člověka, a tak si v něm navykl na přebývání v lidském rodu, na spočívání v lidech, kteří jsou Božím dílem, a tak v nich naplňovat
Otcovu vůli a proměňovat jejich starobu v Kristovu novost.“ (Adv. haer. III, 17,1) Je to velmi významný
úryvek, který jinými slovy opakuje to, co jsme přijali z Nového zákona, tedy že Boží Syn se stal člověkem díky působení Ducha svatého a v jeho moci pak naplňoval své mesiášské poslání, aby tak připravil vyslání toho Ducha, který zkoumá i skryté hlubiny Boží (srov. 1 Kor 2,10), a jeho vstup do lidských duší. Takovým způsobem chtěl obnovit jeho přítomnost a jeho posvětitelské působení v životě
člověka. Velmi zajímavé je to, jak svatý Irenej tvrdí, že Duch svatý, který působil v Synu člověka, si
v něm navykl na přebývání v lidském rodu, na spočívání v lidech, kteří jsou Božím dílem.
2) V Janově evangeliu čteme: V poslední, hlavní den svátků Ježíš stál v chrámě a hlasitě zvolal: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mne věří. Jak říká Písmo, z jeho nitra potečou proudy vod. To řekl o Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v něho uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, protože
Ježíš nebyl ještě oslaven. (Jan 7,37-39) Ježíš zvěstuje příchod Ducha svatého a používá za tímto
účelem metaforického výrazu o “živé vodě“, protože ten, kdo dává život, je Duch svatý (srov. Jan
6,63). Učedníci obdrží tohoto Ducha od Ježíše v příhodný okamžik, a to tehdy, až bude Ježíš oslaven. Evangelista má na mysli velikonoční oslavení skrze kříž a vzkříšení.
3) Když je ten čas (tedy Ježíšova hodina) blízko, při velké řeči ve Večeřadle při Poslední večeři Kristus se vrací ke své zvěsti ohledně Ducha svatého a vícekrát apoštolům přislibuje příchod Ducha
svatého jako nového Utěšitele (Parakleta).
Ježíš říká: A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha
pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás
a bude ve vás (Jan 14,16-17). Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás
naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já (Jan 14,26). A o něco dále můžeme číst: Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten
vydá o mně svědectví (Jan 15,26). Ježíš uzavírá takto: Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré,
abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám.
A on, až přijde, usvědčí svět ze hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu (Jan 16,7-8).
4) V uvedených textech je velmi hutným způsobem obsažena pravda o Duchu svatém, který
vychází z Otce i Syna. (Této záležitosti jsem věnoval značný prostor v encyklice Dominum et vivificantem.) Souhrnně řečeno: Když Ježíš hovořil ve Večeřadle k apoštolům v předvečer svého utrpení,
spojuje svůj neúprosně se blížící odchod ze světa s příchodem Ducha svatého. Pro Ježíše je mezi
oběma událostmi příčinná souvislost: On musí odejít prostřednictvím smrti na kříži a vzkříšení, aby
pak Duch svatý mohl sestoupit na apoštoly i na celou církev jako Utěšitel. Tehdy sešle Otec Ducha
v Synově jménu, sešle ho v moci tajemství vykoupení, které se má naplnit skrze Syna, Ježíše Krista.
Proto je správné tvrdit, jak to činí Ježíš, že rovněž Syn tohoto Ducha sesílá: Duch, kterého vám pošlu
od Otce, ... (Jan 15,26).
5) Tento slib, který dal apoštolům v předvečer svého utrpení a své smrti, Ježíš naplňuje hned
o dni svého vzkříšení. Janovo evangelium nás totiž zpravuje o tom, že když se Vzkříšený představil
svým učedníkům, kteří byli ještě uzavřeni ve Večeřadle, nejprve je pozdravil, a zatímco byli celí zkoprnělí nad tak jedinečnou a nečekanou událostí, dechl na ně a řekl jim: Přijměte Ducha svatého! Jako
Otec poslal mne, tak já posílám vás! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou (Jan 20,22).
V Janově textu je jeden teologický důraz, na nějž je třeba upozornit: Vzkříšený Kristus je ten,
kdo se představuje apoštolům a kdo jim přináší Ducha svatého, je ten, kdo jim tohoto Ducha dává
prostřednictvím znaků odkazujících na jeho smrt na kříži (Ukázal jim ruce a bok Jan 20,20). A protože
60 / 195
se jedná o Ducha, který dává život (srov. Jan 6,63), apoštolové dostávají spolu s Duchem svatým také moc odpouštět hříchy.
6) To, co se odehrálo tak vynikajícím způsobem o dni vzkříšení, ostatní evangelisté posouvají
na další dny, v nichž Ježíš pokračuje v přípravě apoštolů na velikou událost, při níž v síle jeho odchodu sestoupí Duch svatý na apoštoly definitivním způsobem, takže jeho příchod se stane čímsi zjevným před tváří světa. Tato událost bude také okamžikem zrodu církve?: Ale až na vás sestoupí Duch
svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na
konec země (Sk 1,8). Tento příslib, který se bezprostředně týká Parakletova příchodu, se naplnil o dni
Letnic.
7) Souhrnně můžeme říci, že Ježíš Kristus je ten, kdo pochází z Otce jakožto věčný Syn, je
ten, kdo od Otce vyšel a učinil se člověkem působením Ducha svatého. A když dokonal své mesiášské poslání, jakožto Syn člověka v síle Ducha svatého odchází zpět k Otci (srov. Jan 14,12). Když
odchází jako Vykupitel světa, daruje svým učedníkům a celé své církvi pro všechny věky toho Ducha,
v jehož síle on sám působil jakožto člověk. Tímto způsobem Ježíš Kristus jako ten, kdo vyšel od Otce, skrze Ducha přivádí k Otci všechny ty, kdo ho následují a budou následovat v průběhu všech staletí.
8) Byl povýšen po pravici Boží, od Otce přijal slíbeného Ducha svatého, vylil ho, jak vidíte
a slyšíte (Sk 2,33). Tak to vyjadřuje apoštol Petr o dni Letnic. A protože jste synové, poslal nám Bůh
do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče! (Gal 4,6) Tak píše apoštol Pavel. Duch
svatý, který vychází z Otce (srov. Jan 15,26), je současně Duchem Ježíše Krista, tedy Duchem Syna.
9) Bůh daroval Kristu Ducha svatého bez jakýchkoli omezení, tak to vyplývá ze slov Jana Křtitele podle čtvrtého evangelia. Svatý Tomáš Akvinský vysvětluje ve svém skvělém komentáři, že proroci obdrželi Ducha svatého podle určitého měřítka, a proto také částečně, proto také prorokovali
pouze částečným způsobem. Kristus však má Ducha svatého bez jakékoli míry: A to jednak jako Bůh,
nakolik mu Otec prostřednictvím věčného plození dává moc věčně vydechovat Ducha; jednak jako
člověk, nakolik ho skrze plnost milosti Bůh naplnil Duchem svatým, aby tohoto Ducha vylil na každého věřícího (srov. Super evang. S. Ioannis lectura, c. III, 1.6, nn. 541-544). Andělský doktor se odvolává na text Janova evangelia (Jan 3,34): Vždyť ten, kterého poslal Bůh, mluví slova Boží; Bůh mu totiž dává Ducha v míře neomezené. (Podle překladu navrhovaného vynikajícími biblisty).
Opravdu můžeme v hlubokém vnitřním pohnutí zvolat spolu s evangelistou: Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí (Jan 1,16). V Duchu svatém jsme se opravdu stali účastni
Božího života.
A vidíme, jak se nad tímto světem synů prvního Adama, kteří jsou určeni pro smrt, mocně tyčí
Kristus, poslední Adam, který se stal oživujícím duchem (srov. 1 Kor 15,45).
61 / 195
XXIX. Ježíš Kristus má moc odpouštět hříchy
1) Vzhledem k moci soudit, o níž jsme hovořili v předešlé katechezi, se Ježíš Kristus hlásí
k moci odpouštět hříchy. Evangelisté to zřetelně dokládají, nejjasněji o tom hovoří evangelista Jan.
Viděli jsme, že božská moc soudit každého člověka a všechny lidi, jak to podtrhuje zejména apoštolský obraz posledního soudu, je velmi úzce spjata s Boží vůlí spasit člověka v Kristu a skrze Krista.
Prvním momentem při uskutečňování tohoto Božího záměru je odpuštění hříchů. Lze směle říci, že
všechno to, co říkají evangelia o božské moci soudit, má svoje pokračování v tom, co se
v evangeliích tvrdí o moci odpouštět hříchy. Tato moc přísluší pouze Bohu. Jestliže Ježíš Kristus, Syn
člověka, má tutéž moc, pak to znamená, že je opravdu Bohem. Což je dokonale v souladu s tím, co
tvrdí Ježíš: Já a Otec jedno jsme (srov. Jan 10,30). Ježíš se od počátku svého mesiášského poslání
neomezuje pouze na to, aby ohlašoval nezbytnost obrácení – Obraťte se a věřte evangeliu (Mk 1,15)
– a aby hlásal, že Otec je ochoten hříchy odpouštět, ale hlásá zároveň také, že On sám odpouští hříchy.
2) Právě v takových okamžicích nejjasněji zazáří moc, kterou Ježíš podle vlastních slov má.
Ježíš připisuje tuto moc odpouštět hříchy sobě samému, a to bez jakéhokoli stínu zaváhání. Kupříkladu tvrdí: Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy (Mk 2,10). Tak se vyjadřuje vůči znalcům
zákona přítomným v Kafarnaum, když k němu přinesou ochrnutého člověka, aby ho uzdravil. Evangelista Marek píše, že když Ježíš viděl víru těch, kdo přinesli ochrnutého a kdo dokonce odkryli střechu,
aby mohli lůžko s nemocným spustit dovnitř, kde Ježíš pobýval a rozmlouval, když tedy Ježíš viděl tuto jejich víru, řekl ochrnutému: Synu, odpouštějí se ti hříchy. (Mk 2,5) Přítomní znalci zákona, když to
zaslechli, uvažovali ve svém srdci: Jak může ten člověk tak mluvit? Vždyť se rouhá! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh. (Mk 2,7) Ježíš, který uměl číst v lidských srdcích, je přímo oslovil: Proč
tak ve svém srdci uvažujete? Co je snadnější – říci ochrnutému: „Odpouštějí se ti hříchy“, nebo říci:
„Vstaň, vezmi své lehátko a choď“? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi
hříchy, řekl ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!“ (Mk 2,8-11) Lidé, kteří viděli
zázrak, byli ohromeni a říkali: Něco takového jsme ještě nikdy neviděli! (Mk 2,12) Úžas nad oním mimořádným uzdravením je zcela pochopitelný. Pochopitelná je i bázeň a úcta, která se podle Matouše
zmocňovala zástupů, když se projevovala ona uzdravovatelská moc, kterou dal Bůh lidem (srov. Mt
9,8). Lukáš v této souvislosti hovoří o čemsi „podivuhodném“ (srov. Lk 5,26). Ovšem ti, kdo přemítají
o průběhu celé události, chápou, že uzdravení se jeví jako znamení, které potvrzuje pravdu, kterou
Ježíš prohlásil. Tuto pravdu tušili a odmítali znalci zákona. Jedná se o to, že Syn člověka má opravdu
moc odpouštět hříchy na zemi.
3) Je třeba připomenout Ježíšovu důslednost ve vztahu k moci odpouštět na zemi hříchy. Jedná se o moc, kterou Ježíš vykonával již v době svého pozemského života, když jakožto Syn člověka
chodil po Palestině od městečka k městečku, a ne pouze o moc, kterou by vykonával až od okamžiku
eschatologického soudu poté, co jeho lidství došlo oslavení. Již na zemi byl Ježíš „Bůh s námi“, Bohočlověk, který odpouští hříchy. Zároveň je ale také třeba podtrhnout skutečnost, že v každém případě, kdy Ježíš hovořil o své moci odpouštět hříchy, přítomní lidé projevovali odpor a ukazovali, že jsou
pohoršeni. Tak je tomu i v případě příhody o hříšnici, která se přiblížila k sedícímu Mistrovi, který byl
u stolu význačného farizeje. Ježíš hříšnici řekl: Jsou ti odpuštěny hříchy. (Lk 7,48) Příznačná je reakce spolustolovníků: Kdo je to, že i hříchy odpouští? (Lk 7,49)
4) Rovněž v epizodě hovořící o ženě přistižené při cizoložství, kterou farizeové a znalci zákona přivedli k Ježíšovi, aby vyprovokovali jeho soud na základě Mojžíšova zákona, nacházíme významné detaily, které chtěl svatopisec zaznamenat. Velmi zajímavá je již první odpověď, kterou dal
Ježíš žalobcům: Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první! (Jan 8,7) Ježíš zde ukazuje,
že vnímá velmi realisticky situaci člověka, a to počínaje od těch, kdo s ním hovořili. Tito lidé se pak
vytratili jeden po druhém. Povšimněme si rovněž hluboké lidskosti, s níž Ježíš řeší tuto choulostivou
situaci. Rozhodně přitom neschvaluje ženino pochybení. Vždyť jí říká: Jdi a od nynějška už nehřeš!
(Jan 8,11) Na druhé straně na této ženě nenechá ležet tíhu odsouzení bez možnosti nápravy.
V Ježíšových slovech můžeme zahlédnout znovupotvrzení jeho moci odpouštět hříchy a také přesahu
jeho božského Já. Když Ježíš položil ženě otázku: Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?, dosta-
62 / 195
lo se mu odpovědi: Nikdo, Pane. Pak sám prohlašuje: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! (Jan 8,10n.) V onom „Ani já“ pociťujeme moc soudit i sílu odpuštění, jež má Slovo společně
s Otcem a jež vykonává při svém vtělení pro spásu každého z nás.
5) To, co je pro nás důležité v této ekonomii spásy a v tomto odpuštění hříchů, je, abychom
celou duší milovali toho, který k nám přichází s věčnou vůlí lásky a odpuštění. Tomu nás učí sám Ježíš. Když totiž Ježíš seděl u stolu spolu s farizeji a když viděl, jak se pohoršují nad tím, že přijímal
projevy úcty od hříšnice, vyprávěl jim podobenství o dvou dlužnících. Jeden z nich dlužil věřiteli pět
set denárů, druhý padesát. Věřitel odpustil dluh oběma. Ježíš pak položil následující otázku: Kdo
z nich ho tedy bude mít více rád? (Lk 7,42) Šimon farizej odpověděl: Mám za to, že ten, komu odpustil více. Ježíš na to: Správně jsi usoudil... Vidíš tu ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na mytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mne na pozdrav,
ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestala líbat nohy... Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje. (Lk 7,4247) Velmi komplexní psychologie poměru mezi věřitelem a dlužníkem, mezi láskou, která obdrží odpuštění, a odpuštěním, které plodí novou lásku, mezi strohou mírou dát a obdržet na jedné straně
a štědrostí vděčného srdce, které směřuje k tomu, darovat bez míry, na straně druhé, to vše se soustředí v těchto Ježíšových slovech, která pro nás zůstanou výzvou k tomu, jaký postoj máme zaujmout vůči Bohočlověku, který vykonává svoji moc odpouštět hříchy, aby nás tak zachránil.
6) Poněvadž jsme všichni Božími dlužníky, Ježíš vkládá do modlitby, které naučil své učedníky
a kterou pak oni předali všem věřícím v Krista, onu základní prosbu vůči Otci: Odpusť nám naše viny
(srov. Mt 6,12). Tato prosba v Lukášově redakci nabývá podoby: A odpusť nám naše hříchy (Lk 11,4).
Ježíš nás chce ještě jednou uvést do pravdy, že pouze Bůh má moc odpouštět hříchy (srov. Mk 2,7).
Zároveň však Ježíš vykonává tuto moc v síle pravdy, které rovněž učil rovněž, totiž že Otec nejen
odevzdal veškerý soud do rukou Synovi (srov. J 5,22), ale že mu také udělil moc odpouštět hříchy.
Pochopitelně se nejedná o prostý výkon „služby“ svěřené člověku Bohem. Význam Ježíšových slov,
v nichž hovoří o své moci odpouštět hříchy – a v evangeliích Ježíš odpouští hříchy relativně často – je
silnější, a proto zasahuje inteligenci těch, kdo mu naslouchají, proto ho také nepřijímají a odmítají to,
že ze sebe dělá Boha, a obviňují ho z rouhání. Tato obvinění byla tak ostrá, že nakonec Ježíše přivedla až na kříž.
7) Službu odpouštět hříchy nakonec Ježíš svěří svým apoštolům a jejich nástupcům, když se
před nimi objeví po svém slavném vzkříšení. Tehdy řekne zcela jasně: Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (Jan
20,22n.) Jakožto Syn člověka, který je zároveň Božím Synem, Ježíš opravdu odpouští hříchy vlastní
mocí, kterou mu udělil Otec v tajemství života Nejsvětější Trojice a kterou má díky hypostatické unii.
Jakožto Syn člověka, který ve své lidské přirozenosti trpí a umírá pro naši spásu, Ježíš podává náhradu za naše hříchy, a tak nám získává jejich odpuštění od trojjediného Boha. Jakožto Syn člověka,
který v průběhu svého mesiášského poslání musí prodlužovat své spásonosné působení až do konce
časů, Ježíš uděluje apoštolům moc odpouštět hříchy, aby tak lidem pomáhal žít v souladu s vírou
a aby tak mohli jednat v souladu s věčnou vůlí Boha Otce, který je bohatý milosrdenstvím (srov. Ef
2,4). Na tomto nekonečném milosrdenství Boha Otce, na Kristově oběti, na oběti Syna Božího a Syna
člověka, který zemřel za nás, na jednání Ducha svatého, který prostřednictvím služby církve ustavičně působí ve světě odpuštění hříchů (srov. encyklika Dominum et vivificantem), na tom všem stojí naše naděje ve spasení.
63 / 195
XXX. Ježíš Kristus, Boží zákonodárce
1) V evangeliích nacházíme ještě další skutečnost, která dokládá Ježíšovo vědomí ohledně
jeho vlastní božské autority a která je zároveň projevem toho, jaké přesvědčení o této Ježíšově autoritě měli evangelisté a první křesťanská komunita. Synoptičtí evangelisté jsou zajedno, když tvrdí, že
Ježíšovi posluchači žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona (Mk 1,22; srov. Mt 7,29; Lk 4,39). Jedná se o velmi vzácnou informaci, kterou nám Marek poskytuje již na počátku svého díla. Tato informace nám dokládá, že lidé ihned pochopili rozdíl mezi Ježíšovým učením a tím, jak je učili izraelští znalci Zákona. Tento rozdíl se netýkal pouze způsobu podání, ale také podstaty toho, co bylo sdělováno. Znalci Zákona stavěli své učení na textu Mojžíšova Zákona, který interpretovali a glosovali. Ježíš rozhodně nepostupoval podle metody učitele nebo komentátora prastarého Zákona, nýbrž vystupoval jako zákonodárce, tedy jako ten, kdo má autoritu nad Zákonem. Ježíšovi posluchači dobře věděli, že se jedná o Boží Zákon, který byl Mojžíšovi dán v síle jeho moci, kterou mu udělil sám Bůh jakožto svému představiteli před izraelským lidem a prostředníku
mezi sebou a tímto lidem.
Evangelisté a první křesťanská komunita, když rozvažovali nad postřehy Ježíšových posluchačů ohledně Mistrova učení, si mohli ještě mnohem hlouběji uvědomovat pravý význam toho všeho, protože to mohli srovnávat s následným zjevením Kristova tajemství. Pro synoptické evangelisty
a pro čtenáře jejich spisů bylo proto vcelku logické přejít od tvrzení o moci nad mojžíšovským Zákonem a nad Starým zákonem k vnímání přítomnosti božské autority v Kristu. A tato božská autorita
nebyla v Kristu přítomna stejným způsobem jako v nějakém Božím poslovi, jako tomu bylo například
v Mojžíšově případě. Když Kristus projevoval moc doplňovat a autenticky interpretovat tento Zákon,
nebo dokonce dávat novým způsobem Boží Zákon, pak tímto prokazoval své vědomí, že je roven
Bohu (srov. Fil 2,6).
2) To, že Kristova moc nad Zákonem v sobě skrývá božskou autoritu, dokládá skutečnost, že
on nevytváří nějaký nový zákon, který by znamenal odvolání onoho původního: Nemyslete, že jsem
přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. (Mt 5,17) Je jasné, že Bůh by
nemohl zrušit Zákon, který on sám dal. Může však – jak to dělá Ježíš Kristus – objasnit plný význam
tohoto Zákona, dát lidem pochopit jeho hlubší smysl, opravit nesprávné interpretace tohoto Zákona
a upozornit na svévolné aplikace norem, k čemuž všemu dospěli jak lid, tak jeho učitelé a vůdci, když
ustoupili lidské slabosti a omezenosti.
Z těchto důvodů Ježíš zvěstuje a požaduje vyšší spravedlnost, než je spravedlnost zákoníků
a farizeů (srov. Mt 5,20). Je to spravedlnost, kterou požaduje Bůh za tím účelem, aby zachovávání
Zákona podle jeho ducha mířilo přímo k příchodu království nebeského. Syn člověka tedy jednal jako
Bůh, který obnovuje to, co si Bůh přál a co Bůh ustanovil jednou provždy.
3) Vždyť on sám prohlašuje o Božím Zákonu: Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe
a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona (Mk 5,18). Je to drastické tvrzení,
jímž Ježíš chce jednak stvrdit podstatnou neměnnost mojžíšovského Zákona, jednak mesiášské naplnění, jehož se tomuto Zákonu dostává díky jeho vlastnímu slovu. Jedná se o “naplnění“ prastarého
Zákona, jež spočívá zejména v lásce k Bohu a k bližnímu: Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci (Mt 22,10). Tomu Ježíš učí s plnou autoritou. Je to „naplnění“ Zákona, které plně odpovídá „duchu“, který prosvítá ze slov Starého zákona. Tohoto pravého ducha Zákona pak Ježíš vystihuje, syntetizuje a předkládá s autoritou toho, kdo je Pánem i nad Zákonem. Přikázání lásky a také
víry, která plodí naději opírající se o mesiášské dílo, Ježíš přidává k prastarému Zákonu, a tak vyslovuje jeho vlastní obsah a rozvíjí to, co je v tomto Zákoně skrytě přítomno. To je jedna z podob dovršení mojžíšského Zákona.
Ježíšův život je modelem tohoto naplnění, takže Ježíš může říci svým učedníkům nejenom:
Následujte můj Zákon, nýbrž přímo: Následujte mne, kráčejte ve světle, které vyzařuje ze mne.
4) Horská řeč, jak ji nacházíme u evangelisty Matouše, je tím místem Nového zákona, kde se
jasně potvrzuje Ježíšova moc nad Zákonem, který Izrael obdržel jako základ Smlouvy. Právě
v horské řeči Ježíš tuto svou moc také přímo vykonává. Právě na tomto místě Ježíš nejprve potvrdí
trvalou platnost Zákona a povinnost zachovávat ho (srov. Mt 5,18-19). Pak Ježíš přistupuje k tvrzení,
64 / 195
že je nezbytná „vyšší“ spravedlnost, než je ta, kterou hlásají znalci Zákona a farizeové. Jedná se
o zachovávání Zákona prodchnuté radostnou zvěstí o lásce a upřímnosti.
Konkrétní příklady, které Ježíš na tomto místě uvádí, jsou všeobecně známy. Nejprve je nutno
překonat hněv, roztrpčení a nevraživost, které se tak snadno zahnízďují v lidském srdci, a to
i v případě, že se člověk může prokazovat vnějším zachováváním mojžíšovských předpisů včetně toho, který praví: „Nezabiješ.“ Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne
soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra
tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni (Mt 5,21-22). Totéž platí pro
toho, kdo by svého bližního urazil potupnými slovy, posměchem a zlehčováním. Jedná se
o odsouzení každého sklonu k zášti, který je přinejmenším potenciálně přestupkem proti lásce,
a dokonce v jistém slova smyslu vraždou, alespoň duchovně vzato, poněvadž tato zášť se staví proti
řádu lásky, proti řádu mezilidských vztahů, a tak působí zlo druhým lidem. Tuto zášť Ježíš odsuzuje
podle Zákona lásky, která člověka očišťuje a uvádí do pořádku i co do nejskrytějších myšlenek
a hnutí jeho ducha. Z věrnosti tomuto Zákonu lásky Ježíš činí neopomenutelnou podmínku náboženských praktik: Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,
nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj
svůj dar (Mt 5,23-24). Když se jedná o Zákon lásky, je dokonce bezvýznamné, kdo je tím, proti komu
člověk ve svém srdci něco má. Láska, kterou hlásá Ježíš, klade všechny na stejnou rovinu
a sjednocuje je v tom, aby chtěli dobro, aby usilovali o obnovení harmonických vztahů s bližními, a to
dokonce i v případech vážných sporů a soudních procesů (srov. Mt 5,25).
5) Dalším příkladem zdokonalení Zákona je to, co Ježíš tvrdí ohledně šestého přikázání Desatera, v němž Mojžíš zakazoval cizoložství. Ježíš používá hyperbolických a dokonce paradoxních obratů, které byly s to upoutat pozornost posluchačů a otřást jejich vnitřními jistotami. Ježíš tedy tvrdí:
Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezcizoložíš. Ale já vám říkám... (Mt 5,27-28). Pak odsuzuje dokonce
i nečisté pohledy a nečisté myšlenky a doporučuje, aby člověk prchal před příležitostí k hříchu, povzbuzuje odvahu k umrtvování, k tomu, aby člověk všechny své úkony a všechna svá přání podřizoval dosažení spásy duše a spásy celého člověka (srov. Mt 5,29-30).
K tomuto případu se určitým způsobem připojuje jiný, o němž Ježíš hovoří dále: Také bylo řečeno: Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list. (Mt 5,31) Ježíš ale prohlašuje za cosi
úpadkového to povolení, které Zákon dával vyvolenému národu pro tvrdost jejich srdce (srov. Mt
19,8). Ježíš pak zakázal i toto porušování Zákona lásky, a tak znovu ustanovil nerozlučitelnost manželství (srov. Mt 19,4-6.9).
6) Stejným způsobem Ježíš staví proti starému zákazu křivě přísahat nový příkaz vůbec nepřísahat (srov. Mt 5,33-38). Důvodem tohoto nařízení je zcela evidentně znovu požadavek lásky: Není správné nedůvěřovat bližnímu a pochybovat o něm, pokud je běžně přímý a věrný. Je naopak třeba, aby jeden i druhý člověk při svém vzájemném rozhovoru zachovávali následující zásadu: Ale vaše
řeč ať je: ano, ano – ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého (Mt 5,37).
7) Dále Ježíš říká: Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko a zub za zub. Ale já vám říkám:
Neodporujte zlému... (Mt 5,38-39). Pomocí metaforické mluvy pak Ježíš učí, aby člověk nastavil
i druhou tvář, aby druhému nechal nejen šaty, ale i plášť, aby na útlak ze strany někoho jiného neodpovídal násilím. Především pak platí: Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit,
se neodvracej (Mt 5,42). Jedná se o radikální vyloučení zákona rovnocenné odplaty v osobním životě
Ježíšova učedníka, i když povinností společnosti je chránit vlastní členy před zločinci a trestat ty, kdo
se provinili porušováním práv občanů a práv státu.
8) Nyní se dostáváme k definitivnímu zdokonalení, které představuje ústřední bod, kolem něhož se uskupují ostatní Ježíšova nařízení: Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a měj
v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny nebeského Otce, neboť on dává vycházet slunci pro zlé i pro dobré
a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým (Mt 5,43-45). Proti lidové interpretaci Zákona, která identifikovala bližního s Izraelitou, a spíše se zbožným Izraelitou, Ježíš staví autentickou interpretaci Božího přikázání a připojuje k tomu náboženský rozměr příkazu poukazem na nebeského Otce plného
65 / 195
milosrdenství, který zahrnuje svými dary všechny lidi bez rozdílu, a tak je nejvyšším příkladem univerzální lásky.
Ježíš tedy uzavírá slovy: Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt
5,48). Ježíš tak od svých následovníků požaduje dokonalost lásky. Syntézou Ježíšova Zákona je láska. Tato láska vede k tomu, aby člověk ve svých vztazích k druhým překonal klasický protiklad mezi
přítelem a nepřítelem, dále vede k tomu, aby v srdcích lidí nabírala odpovídajících podob sociální, politické a institucionalizované solidarity. V dějinách bude mít toto Ježíšovo nové přikázání velký význam a značné důsledky.
9) V tomto okamžiku máme na mysli zejména to, že v důležitých úryvcích horské řeči se stále
opakuje protiklad: „Slyšeli jste, že bylo řečeno ... Ale já vám říkám.“ Nejedná se o zrušení božského
Zákona Staré smlouvy, nýbrž o jeho dokonalé naplnění, přesně podle toho, jaký smysl chtěl dát přikázáním sám Bůh – Zákonodárce. Ježíš tedy vrhá na Zákon nové světlo a vysvětluje tak úplným způsobem sílu toho Zákona, který je schopen dát nový život a plodit nové dějiny. Ježíš si přitom přisvojuje autoritu, která se rovná autoritě samého Boha – Zákonodárce. Lze říci, že v onom dobře šestkrát
se opakujícím obratu „Ale já vám říkám...“ můžeme zaslechnout ozvěnu nám již dobře známého Ježíšova sebeztotožnění s Bohem, které v jeho ústech zaznívá, když používá výrazu „Já jsem“ (srov. J
8,58).
10) Konečně je nutno připomenout odpověď, kterou dal Ježíš farizeům, kteří vytýkali jeho
učedníkům to, že trhali klasy na lánech plných obilí, aby se tak nasytili v sobotu, protože tímto způsobem přestupovali mojžíšovský Zákon. Ježíš nejprve uvádí jako příklad krále Davida a jeho druhy, kteří
se nerozpakovali pojíst z chlebů předkládaných ve stánku úmluvy, aby tak zahnali hlad. Dále uvádí
příklad kněží, kteří v sobotní den nedodržují Zákon odpočinku, protože vykonávají svou službu
v chrámu. Nakonec uzavře svou odpověď dvěma pádnými tvrzeními, která musela být pro farizeje
čímsi neslýchaným: Říkám vám, že zde je někdo víc než chrám (Mt 12,6). Neboť Syn člověka je pánem nad sobotou (Mt 12,8; srov. Mk 2,27-28). Tato prohlášení jasně odhalují Ježíšovo vědomí ohledně jeho vlastní božské autority. Když o sobě tvrdí, že je kýmsi větším než chrám, pak se jedná o jasnou narážku na jeho božskou nadřazenost. Když se následně prohlašuje pánem nad sobotou, tedy
nad Zákonem, který byl Izraeli dán samotným Bohem, pak se jedná o otevřené prohlášení vlastní autority, která přísluší panovníkovi mesiášského království a tomu, kdo vyhlašuje nový Zákon. Nejednalo se tedy o prostá omezení závaznosti mojžíšovského Zákona, která v určitých, zcela výjimečných
případech připouštěli rovněž rabíni. Jednalo se naopak o jeho obnovení, doplnění a naplnění, a to
vše je podle vlastních Ježíšových slov nezrušitelné: „Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.“ (Mt 24,35) To, co pochází od Boha, je věčné stejně, jako je věčný sám Bůh.
66 / 195
XXXI. Věříte v Boha, věřte i ve mne
1) Skutečnosti, které jsme analyzovali v předešlé katechezi, ve svém celku výmluvně dokládají
Ježíšovo vědomí ohledně jeho vlastní božské důstojnosti. Ježíš toto své vědomí projevuje, když na
sebe vztahuje Boží jméno, když si přisvojuje Boží vlastnosti, moc posledního soudu nad jednáním
každého člověka, moc odpouštět hříchy, moc nad samotným Božím zákonem. To všechno jsou jednotlivé aspekty jediné pravdy, kterou Ježíš neustále stvrzuje, totiž to, že on je pravým Bohem, že on
a Otec jsou v dokonalé jednotě. To pak jasně vyřkne, když rozmlouvá s židy v chrámě v den slavnosti
posvěcení chrámu: Já a Otec jsme jedno (Jan 10,30).
Nicméně, i když si Ježíš zcela zřetelně přisvojuje to, co přísluší Bohu, hovoří o sobě zároveň
jako o Synu člověka. To proto, aby podtrhl osobní jednotu Boha a člověka v sobě samém a aby podle
předem zvolené pedagogie vedl postupně své učedníky jakoby za ruku k vrcholům a hlubinám tajemství pravdy o své vlastní osobní identitě. Jakožto Syn člověka neváhá požadovat: Věříte v Boha, věřte
i ve mne (Jan 14,1).
2) Těmto slovům je třeba rozumět v kontextu rozhovoru mezi Ježíšem a jeho apoštoly
v průběhu poslední večeře. Tento rozhovor nacházíme ve čtvrtém evangeliu. Ježíš tvrdí, že odchází
k Otci, aby svým učedníkům připravil místo v Otcově domě (srov. Jan 14,2-3). Když se ho Tomáš ptá
na cestu, která vede k onomu domu, k onomu novému království, Ježíš mu odpovídá, že on sám je ta
cesta, pravda a život (srov. Jan 14,6). Když ho Filip žádá, aby učedníkům ukázal Otce, Ježíš odpovídá naprosto jednoznačně: Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce.
Jak můžeš řici: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v
Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. (Jan 14,9-11)
Toto Ježíšovo prohlášení působí na lidský intelekt zcela jednoznačně, pokud ovšem člověk
nechová ve svém srdci nějaký předsudek ohledně Boží existence. Těm, kdo uznávají Otce, Ježíš
ukazuje sebe sama a praví: Hle, Otec je ve mně!
3) Aby nabídl další důvody, proč uvěřit výše uvedenému prohlášení, Ježíš připomíná svá díla,
tedy všechno to, co vykonal před zraky svých učedníků a před zraky všeho lidu. Jednalo se o svatá
díla a často o zázraky, které měly funkci znamení ohledně plné pravdy o Ježíši. Právě z tohoto důvodu si Ježíš zasluhuje, aby v něj lidé věřili. Ježíš to tvrdí nejen v okruhu svých apoštolů, ale také před
veškerým lidem. Vždyť můžeme číst, že v den Ježíšova slavnostního a triumfálního vstupu do Jeruzaléma velký zástup lidu, který přišel na velikonoční slavnosti, rozprávěl o Ježíšovi a že většina z nich
v něho nevěřila, byť před jejich zraky vykonal četná znamení (srov. Jan 12,37). V určitém okamžiku
Ježíš zvolá mocným hlasem: Kdo věří ve mne, věří ne ve mne, ale v toho, který mne poslal (Jan
12,44). Lze tedy říci, že Ježíš se ztotožňuje s Bohem jakožto obsahem víry, která je požadována
a předkládána jeho učedníkům. Pak jim vysvětluje: Co tedy já mluvím, mluvím tak, jak mi to pověděl
Otec (Jan 12,50). Jedná se o průzračnou narážku na to, jak Otec věčně vyslovuje Slovo, a tak plodí
Slovo - Syna ve vnitřním trinitárním životě.
Tato víra, která je spjata s Ježíšovými skutky a s jeho slovy, je logickým důsledkem nepředpojatého naslouchání Ježíšovi, vnímání jeho skutků a meditace nad jeho slovy. Zároveň však je tato víra
nezbytným předpokladem, který Ježíš vyžaduje od těch, kdo se chtějí stát jeho učedníky a mít užitek
z jeho božské moci.
4) V této souvislosti je významné to, co říká Ježíš otci chlapce postiženého epilepsií, který byl
již od svého mládí postižen němým duchem, jenž ho velmi skličoval. Ubohý otec úpěnlivě prosil Ježíše: Ale můžeš-li něco, měj s námi slitování a pomoz nám! Ježíš mu odpověděl: Můžeš-li? Všechno je
možné tomu, kdo věří! Otec toho chlapce hned zvolal: Věřím! Pomoz mé slabé víře! (Mk 9,22-24) Nato Ježíš vykonal zázrak a uzdravil onoho nešťastníka. Vyžadoval však přitom od otce onoho chlapce
otevřenost srdce pro víru. S touto dispozicí se v průběhu staletí mnozí pokorní a zarmoucení lidé obrátili na Ježíše stejně jako otec onoho epileptika, aby ho prosili ve svých časných potřebách
a zejména v duchovních těžkostech.
67 / 195
5) Když se však lidé jakéhokoli společenského postavení a jakékoli kulturní úrovně z důvodu
pýchy a nevěry stavějí k Ježíšovi odmítavě, pak Ježíš trestá tento jejich postoj tím, že jim upírá dobrodiní vyplývající z jeho božské důstojnosti a moci. V tomto ohledu je velmi významné to, co se tvrdí
o obyvatelích Nazareta, mezi něž se Ježíš vrátil po počáteční etapě svého veřejného působení, kdy
vykonal první velké zázraky. Nejenže se podivovali nad jeho učením a nad jeho skutky, ale dokonce
se nad ním pohoršovali, a proto o něm hovořili a jednali s ním s nedůvěrou a nepřívětivostí, jako kdyby byl pro ně nežádoucí osobou. Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti,
u svých příbuzných a ve své rodině.“ A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. (Mk 6,4-6) Zázraky jsou znameními Ježíšovy božské moci. Pokud existuje zatvrzelé odmítání víry v tuto Ježíšovu moc, zázrak pozbývá
smyslu, protože nemůže sloužit tomu, co je jeho nejvlastnějším důvodem. Ostatně i učedníkům, kteří
se po uzdravení epileptika dotazovali Ježíše, proč oni, když předtím od Ježíše obdrželi moc uzdravovat, nebyli s to vyhnat onoho démona, Ježíš odpovídá: Pro svou malou víru. Amen, pravím vám: Budete-li mít víru jako hořčičné zrnko, můžete říci této hoře: Přesuň se odtud tam!, a přesune se; a nic
vám nebude nemožné. (Mt 17,19-20) Jedná se o hyperbolickou a obraznou mluvu, jíž chce Ježíš
svým učedníkům vštípit to, jak velkou moc má víra.
6) Totéž Ježíš podtrhuje po vykonání zázraku uzdravení slepého od narození, když se s ním
setká a žádá ho: Věříš v Syna člověka? Odpověděl: A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil? Ježíš mu
odpověděl: Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví. On na to řekl: Věřím, Pane! A padl před ním na kolena. (Jan 9,35-38) Je to úkon víry pokorného člověka, obraz každého člověka, který upřímně hledá
Boha (srov. Dt 29,3; Iz 6,9; Jer 5,21; Ez 12,2). Tento člověk proto obdrží nejen milost smyslového
zraku, ale také duchovního vidění, poněvadž uznává Syna člověka. Odlišuje se tak od těch, kdo se
považují za soběstačné a odmítají světlo přicházející shůry. Tito druzí se tak před Bohem a před Ježíšem sami odsuzují k duchovní slepotě (srov. Jan 9,39-41).
7) Rozhodující význam víry se ještě jasněji projevuje v dialogu mezi Ježíšem a Martou, který
se odehrál před Lazarovým hrobem: Ježíš jí řekl: Tvůj bratr vstane. Marta mu odpověděla: Vím, že
vstane při vzkříšení v poslední den. Ježíš jí řekl: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby
umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Odpověděla mu: Ano, Pane, věřím,
že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět. (Jan 11,23-27) Poté Ježíš vzkřísil Lazara na znamení vlastní božské moci, díky níž nejen křísí mrtvé, poněvadž je Pánem života, ale také vítězí nad
smrtí. Vždyť on je, jak to řekl Martě, vzkříšení a život!
8) Ježíšovo učení ohledně víry, která je podmínkou pro účinnost jeho spasitelského působení,
je shrnuto a stvrzeno v jeho nočním rozhovoru s členem židovské velerady, Nikodémem, který byl vůči Ježíšovi otevřený a který byl ochoten uznat jej jako Mistra poslaného Bohem (srov. Jan 3,12). Ježíš
s ním dlouho rozprávěl o novém životě a v zásadě také o nové ekonomii spásy založené na víře
v Syna člověka, který musí být vyvýšen, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak
Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl
život věčný. (Jan 3,15-16) Víra v Ježíše Krista je tedy základní podmínkou spásy, základní podmínkou pro dosažení života věčného. Je to víra v jednorozeného Syna, který je soupodstatný s Otcem,
v Syna, v němž se zjevuje Otcova láska. Vždyť Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět skrze něho byl spasen (Jan 3,17). Soud je ve skutečnosti přítomen již
v rozhodnutí pro víru v Krista nebo proti ní: Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen,
protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího (Jan 3,18).
Když Ježíš hovoří s Nikodémem, ukazuje na to, že jádrem víry, která člověka zachraňuje, je
velikonoční tajemství: Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby
každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný (Jan 3,14-15). To je také jakýsi „kritický bod“ víry v Ježíše
Krista. Kříž byl definitivní zkouškou víry apoštolů a Ježíšových učedníků. Tváří v tvář tomuto „vyvýšení“ nemohli učedníci nezůstat šokováni, jak se to také stalo. Ovšem skutečnost, že Ježíš třetího dne
vstal, jim dovolila vyjít vítězně z této vrcholné zkoušky. Rovněž Tomáš, který byl poslední, kdo překonal velikonoční zkoušku víry, během svého setkání se Vzkříšeným zvolá ono úchvatné vyznání víry:
Pán můj a Bůh můj! (Jan 20,28) Jako Petr u Cesareje Filipovy (srov. Mt 16,16), tak také Tomáš při
tomto velikonočním setkání nechá propuknout onomu radostnému křiku víry, která má svůj původ
v Otci: Ukřižovaný a vzkříšený Ježíš je Pán a Bůh!
68 / 195
9) Ihned potom, co uvedl toto Tomášovo vyznání víry i Ježíšovu odpověď, v níž jsou prohlášeni za blažené ti, kdo neviděli a uvěřili (srov. Jan 20,29), evangelista Jan píše první závěr svého evangelia: Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč.
Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život
v jeho jménu. (Jan 20,30-31)
Tak tedy všechno to, co Ježíš vykonal a čemu učil, všechno to, co hlásali apoštolové a co také
dosvědčovali a co evangelisté zaznamenali, všechno to, co církve uchovává a opakuje z jejich učení,
to všechno musí sloužit víře, díky níž se dochází spásy. Spása, tedy věčný život, úzce souvisí
s mesiášským posláním Ježíše Krista, z něhož vyplývá veškerá logika a ekonomie křesťanské víry.
Totéž tvrdí sám evangelista Jan v prologu svého evangelia: Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale
z Boha. (Jan 1,12)
69 / 195
XXXII. Kdo ztratí svůj život pro mne a pro evangelium, ten si ho zachrání
1) Při našem zkoumání toho, jak se v evangeliích projevuje Ježíšovo vědomí ohledně jeho
božské osobní identity, jsme v předešlé katechezi položili důraz na požadavek, který Ježíš klade na
své učedníky: Věříte v Boha, věřte i ve mne. (Jan 14,1) Takový požadavek může vyslovit jedině sám
Bůh. Tuto víru Ježíš požaduje, když projeví božskou moc převyšující jakoukoli přirozenou sílu, například při vzkříšení Lazara (srov. Jan 11,38-44). Tutéž víru požaduje v hodině zkoušky, má to být víra
ve spasitelskou moc kříže, jak to on sám prohlašuje již od rozhovoru s Nikodémem (srov. Jan 3,1415). Dále je to víra v jeho božství, kterou požaduje, když sám říká: Kdo viděl mne, viděl Otce.
(Jan 14,9)
Víra se vztahuje k nějaké neviditelné skutečnosti, která přesahuje smysly a běžnou zkušenost
a která rovněž přesahuje schopnosti lidského intelektu. Je to argumentum non apparentium – Víra je
podstatou toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme (Žid 11,1). Víra se vztahuje,
jak říká svatý Pavel, k tomu co oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co
všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují (1 Kor 2,9). Ježíš požaduje právě takovou víru, když v den,
který předcházel jeho potupné smrti na kříži, říká svým apoštolům, že odchází, aby jim připravil místo
v Otcově domě (srov. Jan 14,2).
2) Tyto tajuplné záležitosti, tyto neviditelné skutečnosti se ztotožňují s nekonečným Dobrem,
se samým Bohem, který je věčná Láska a který si opravdu zasluhuje, abychom ho milovali nade vše.
Proto také spolu s požadavkem víry Ježíš vznáší požadavek lásky, učedník tedy má milovat Boha
nade všechno. Jedná se o přikázání objevující se již ve Starém zákoně, Ježíš je ale nejen opakuje
a potvrzuje, nýbrž také vyslovuje v novém světle. Je pravda, že když odpovídá na otázku: Mistře, které z přikázání je v Zákoně největší?, Ježíš opakuje doslovné znění mojžíšovského Zákona: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdce, celou svou duší a celou svou myslí. (Mt 22,37; srov. Dt 6,5)
Ovšem plný smysl tohoto přikázání, jehož se mu dostává v Ježíšových ústech, se stává zjevným
v souvislostech a v kontextu Ježíšova veřejného působení. Ježíš nepochybně chce vštípit svým posluchačům to, že jedině Boha mají milovat nade vše stvořené. Jedině Bůh může po člověku požadovat takou nesmírnou lásku. Pouze Bůh tedy může vzhledem k tomuto požadavku radikální, naprosté
a bezvýhradné lásky volat člověka k tomu, aby ho stejně bezvýhradně následoval, jak to čteme již ve
Starém zákoně: Hospodina, svého Boha, budete následovat a jeho se budete bát, budete dbát na jeho přikázání a poslouchat ho, jemu budete sloužit a k němu se přimknete. (Dt 13,5) Vždyť jenom Bůh
je dobrý v plném smyslu slova (srov. Mk 10, 18; Mt 19,17). Jedině On je svou vlastní povahou Láska,
a proto je třeba říci, že On je Láska (srov. 1 Jan 4,16). To je tedy ono nové a překvapující světlo,
v němž se díky Ježíšovu životu a jeho učení objevuje před našima očima největší z přikázání Starého
zákona.
3) Ježíš povolává učedníky k tomu, aby následovali jeho osobu. Lze říci, že tato výzva představuje jádro celého evangelia. Z jedné strany Ježíš volá k následování, z druhé strany evangelisté
hovoří o lidech, kteří za Ježíšem opravdu jdou, a dokonce o lidech, kteří kvůli němu opouštějí všechno, co mají.
Zamysleme se nyní nad některými z těch povolání, o nichž nám evangelisté podávají zprávu.
A jiný, jeden z jeho učedníků, mu řekl: »Pane, dovol mi, abych napřed šel a pochoval svého otce.«
Ale Ježíš mu odpověděl: »Pojď za mnou a nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé.« (Mt 8,21-22) Jedná
se o velmi drastický způsob, jak říci: Nech ihned všeho kvůli mně. Tak zní Matoušova verze, Lukáš
doplní apoštolské zaměření celého povolání: Ale ty jdi a zvěstuj Boží království! (Lk 9,60) Jiné povolání nám připomíná Matouš. Ježíš šel kolem Matoušovy celnice a řekl mu: Pojď za mnou! (Mt 9,6;
srov. Mk 2,13-14)
Následovat Ježíše s sebou často nese nejen opuštění práce a přetnutí vazeb, které má člověk
v tomto světě, ale nese to s sebou také opuštění výhodného postavení, které člověk má, a chce se po
něm, aby rozdal svůj majetek chudým. Zdaleka ne všichni jsou s to učinit tak rozhodný krok. Takový
byl bohatý mladík, který sice od svého dětství zachovával Zákon a který zřejmě také zcela upřímně
toužil po dokonalosti. Když však po něm Ježíš požadoval, aby rozdal svoje jmění chudým, odešel zarmoucen pryč, protože vlastnil veliký majetek (srov. Mt 19,22; srov. Mk 10,22). Jiní nejenže přijímají
ono Následuj mě, ale jako Filip z Betsaidy pociťují potřebu sdělovat ostatním své přesvědčení, že na-
70 / 195
lezli Mesiáše (srov. Jan 1,43nn.). Šimon zaslechne již při prvním setkání s Mistrem: Budeš se jmenovat Kéfas, což znamená Petr (srov. Jan 1,42). Evangelista Jan poznamenává, že Ježíš se na něj zahleděl. V onom do hloubi srdce pronikajícím pohledu bylo obsaženo velmi silné a lákavé Následuj
mne! Zdá se však, že Ježíš vzhledem k Petrově jedinečnému povolání a zřejmě také s ohledem na
jeho přirozený temperament chtěl nechat postupně dozrávat jeho schopnost správně zhodnocovat
a přijímat onu zásadní výzvu. Slovně Petr zaslechne onu výzvu Následuj mě! až v souvislosti s mytím
nohou u příležitosti poslední večeře (srov. Jan 13,36) a posléze tuto výzvu Petr zaslechne definitivně
po Ježíšově vzkříšení při setkání s ním na břehu Tiberiadského jezera (srov. Jan 21,19).
4) Není pochyb o tom, že Petr a ostatní apoštolové, kromě Jidáše, chápali a přijali povolání
k následování Ježíše jako něco, co je nevyhnutelně spjato s bezvýhradným sebedarováním dílu hlásání Božího království. Tito mužové také Petrovými ústy Ježíšovi připomenou: My jsme opustili
všechno a šli za tebou. Co tedy budeme mít? (Mt 19,27; srov. Lk 18,28) Ježíš sám jako kdyby upřesňoval, o které záležitosti se vlastně jedná, když Petrovi odpovídá: Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo
by opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby nedostal mnohokrát víc v tomto čase a v budoucím věku život věčný. (Lk 18,29-30) Matouš se zmiňuje také o
opuštění sester, matky, polí kvůli Ježíšovu jménu. Kdo tohle vše opustí pro Ježíše a jeho věc, tomu
Mistr slibuje, že v tomto životě obdrží stokrát víc a bude mít věčný život za dědictví (srov. Mt 19,29).
U Marka nacházíme další upřesnění ohledně opuštění všeho kvůli evangeliu a ohledně odměny: Ten,
kdo to vše opustí, dostane stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole,
a to přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný (Mk 10,30). Nyní se nebudeme zabývat obraznou Ježíšovou řečí, protože nás zajímá otázka: Kdo je vlastně ten, co volá druhé k tomu, aby ho
následovali, a slibuje tak nesmírné věci, a dokonce věčný život? Může pouhý Syn člověka slibovat tak
veliké věci? Je možné, aby mu lidé naslouchali a šli opravdu za ním? Jak je možné, že tento Syn člověka oslovil nejen ony šťastné učedníky, ale také tolik milionů lidí v dějinách?
5) Učedníci si opravdu dobře zapamatovali autoritu, s níž je Ježíš povolal, aby ho následovali.
Pamatovali si velmi dobře rovněž to, že po nich vyžadoval radikální sebedarování a že se přitom vyjadřoval slovy, která na první pohled mohla někomu připadat poněkud paradoxní, jako když pronesl
slova, že nepřinesl pokoj, ale meč, to znamená, že jeho příchod a jeho požadavky budou příčinou
rozdělení v rodinných vztazích. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje
syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden; a kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne, není mě
hoden. (Mt 10,37-38) Ještě ostřejší a poněkud tvrdší je formulace, s níž se setkáváme v evangeliu
podle Lukáše: Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry
a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. (Lk 14,26)
Když slyšíme tato Ježíšova slova, nemůžeme neuvažovat o velikosti a náročnosti křesťanského povolání. Není pochyb o tom, že Kristus konkrétní formy následování své osoby odstupňovaně
přizpůsoboval podmínkám, možnostem, posláním, charismatům jednotlivých osob i společenských
skupin, z nichž tyto osoby pocházely. Jak říká Ježíš sám, jeho slova jsou duch a život (srov. Jan
6,63), a proto není možné, aby je všichni realizovali naprosto stejným způsobem. Ovšem podle svatého Tomáše Akvinského platí, že evangelijní požadavky heroického odříkání, jako například evangelijní rady chudoby, čistoty a poslušnosti a sebezapření při následování Ježíše, zavazují všechny – secundum praeparationem animi (srov. S.Th. II – II, q. 184, a. 7, ad 1). To znamená podle dispozice ducha k naplnění toho, co je požadováno v okamžiku, v němž bychom k tomu byli povoláni. Z tohoto
povolání pak pro všechny plyne povinnost vnitřního sebezřeknutí, obětavosti a sebedarování Kristu,
bez čehož není možno hovořit o pravém duchu evangela. Totéž by mělo platit dokonce
i o sebeobětování až po krvavé mučednictví v případě, že by se tím mělo zamezit zradě víry
a opuštění cesty následování.
6) Ze samotného evangelia vyplývá, že existují zvláštní povolání, která závisejí na speciálním
Kristově vyvolení. Jako příklad lze uvést povolání apoštolů a řady učedníků, což velmi jasně ukazuje
Marek, když píše: Potom vystoupil na horu, zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a oni přišli k němu.
A ustanovil jich dvanáct ... (Mk 3,13-14) Ježíš sám podle Janova evangelia svým apoštolům při řeči
na rozloučenou říká: Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás... (Jan 15,16)
71 / 195
Nezdá se, že by sám Ježíš definitivně zatratil toho, kdo by nepřijal povolání následovat ho
v totálním sebedarování věci evangelia. Zde je možno uvést jako příklad onoho bohatého mladíka
(srov. Mk 10,17-27). V takových případech vstupuje do hry vedle povolání také svobodná štědrost
jednotlivce. Je však naprosto jisté, že povolání ke křesťanské víře a lásce je všeobecné a zavazující.
Jedná se o víru v Ježíšovo slovo, o lásku k Bohu nade vše a o lásku k bližnímu jako k sobě samému.
Vždyť ten, kdo nemiluje svého bratra, jehož vidí, nemůže milovat Boha, jehož nevidí (srov. 1 Jan
4,20).
7) Když Ježíš hovoří o náročnosti odpovědi na povolání k následování, nezastírá před nikým,
že toto následování je úzce spjato s obětí, a to relativně často také s obětí nejvyšší. Svým učedníkům
říká zcela otevřeně: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo
by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho ... (Mt 16,24-25)
Marek podtrhuje, že Ježíš spolu s učedníky zároveň povolal také zástup, že ke všem hovořil
o požadavku sebezapření, které zavazuje každého, kdo se rozhodne jít za ním. Mluvil o přijetí kříže
a o ztracení vlastního života kvůli Ježíšovi a kvůli evangeliu (srov. Mk 8,34-35). To všechno Ježíš říkal poté, co hovořil o svém nadcházejícím utrpení a o své blížící se smrti (srov. Mk 8,31-32)!
8) Současně Ježíš vyhlašuje za blahoslavené ty, kdo jsou pronásledováni kvůli Synu člověka
(srov. Lk 6,22). Radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu, tak přece pronásledovali proroky, kteří byli před vámi. (Mt 5,12)
A my se ještě jednou ptáme: Kdo je ten, který s takovou autoritou volá, abychom ho následovali, který předpovídá, že budeme muset snášet urážky, nenávist a pronásledování nejrůznějšího
druhu (srov. Lk 6,22), a který zároveň slibuje nebeskou odměnu? Takto mohl hovořit jedině Syn člověka, který měl zcela jasné vědomí toho, že je Božím Synem. V tomto smyslu mu také porozuměli jeho apoštolové a učedníci, kteří nám vyprávěli jeho životní příběh a sdělili nám jeho zjevení i jeho poselství. V tomto smyslu mu chceme porozumět i my, a proto opakujeme spolu s Tomášem: Pán můj
a Bůh můj!
72 / 195
XXXIII. Připravuji pro vás království, jako ho pro mne připravil Otec
1) Na začátku této katecheze si znovu připomeneme témata katecheze o Ježíši jako Synu
člověka, který je ale zároveň také Synem Božím: Já a Otec jedno jsme (srov. Jan 10,30). Viděli jsme,
že Ježíš vztahoval na sebe samého jak jméno, tak vlastnosti Boží. Hovořil o své božské preexistenci
v jednotě s Otcem (a s Duchem svatým, což osvětlíme v nějakém příštím cyklu katechezí). Přisvojoval si moc nad Zákonem, který Izrael přijal kdysi od Hospodina skrze Mojžíše. Tuto moc Ježíš projevuje zejména v horské řeči (srov. Mt 5). Zároveň také projevoval moc odpouštět hříchy (srov. Mk 2,112; Lk 7,48; Jan 8,11) a pronášet poslední soud nad svědomím a skutky všech jednotlivých lidí (srov.
například Mt 25,31-46; Jan 5,27-29). Konečně je třeba připomenout, že učil jako vybavený autoritou,
a proto také požadoval, aby lidé uvěřili jeho slovu. Vyzýval druhé, aby ho následovali až na smrt,
a sliboval jim odměnou věčný život. V tomto okamžiku tedy máme k dispozici všechny potřebné údaje
a všechny důvody k tomu, abychom mohli zodpovědně tvrdit, že Ježíš Kristus zjevil sebe sama jako
toho, kdo ustanovuje Boží království v dějinách lidstva.
2) Půda pro zjevení Božího království byla připravena již ve Starém zákoně, zejména pak ve
druhé fázi izraelských dějin, jak ji zachycují díla proroků a texty žalmů, které přicházejí po exilu a po
dalších bolestivých zkušenostech vyvoleného národa. Připomínáme zejména zpěvy žalmistů o Bohu,
který je králem nad celou zemí, který panuje nad všemi národy (srov. Ž 46/47,8-9). Uvádíme také radostné uznání Pánovy moci: „Tvé království je království všech věků a tvá vláda trvá po všechna pokolení.“ (Ž 144/145,13) Rovněž v knize Daniel se hovoří o Božím království, které nebude nikdy zničeno, které rozvrátí a zničí všechna ostatní království, zatímco ono samo bude trvat navěky (srov.
Dan 2,44). Toto království, které ustanoví Bůh z nebes (království nebeské), zůstane navždy pod vládou samotného Boha a nebude nikdy odevzdáno jinému lidu.
3) Ježíš z Nazareta od samého počátku svého mesiášského poslání hlásal příchod Božího
království: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15) Přitom však zároveň navazoval na výše uvedenou starozákonní tradici a na starozákonní pojetí Boží
vlády. Tímto způsobem se Ježíš dotýká jednoho z trvale přítomných motivů naděje, jež Izraele provázela v jeho putování dějinami. Dává však eschatologickou naději, která se projevuje v poslední fázi
starozákonních dějin, nový směr, když prohlašuje, že počátek jejího naplnění je již zde na zemi, protože Hospodin je Pánem dějin. Jeho království je jistě zaměřeno, aby se naplnilo za hranicemi tohoto
času, nicméně začíná se uskutečňovat již tady na zemi, tedy v jistém slova smyslu „v dějinách“.
Z tohoto hlediska Ježíš zvěstuje a zjevuje, že „se naplnil“ čas prastarých nadějí a očekávání, že tento
čas „je blízko“, že se přiblížilo Boží království, ba že je již přítomno v Ježíšově osobě.
4) Ježíš tedy nejenom učí o Božím království, když z této pravdy činí ústřední motiv svého
hlásání, ale také toto království v dějinách Izraele a v dějinách celého lidstva ustavuje. V tom se zjevuje jeho božská moc a jeho suverenita vzhledem ke všemu, co v tomto čase a v tomto prostoru na
sobě nese znaky starého stvoření spolu s povoláním k tomu, aby se stalo novým stvořením (srov. 2
Kor 5,17; Gal 6,15). Díky Kristu a skrze Krista je v člověku a v každém tvoru přemoženo vše upadlé
a pomíjející, a tak se odhaluje pravá velikost člověka a stvoření.
Ukřižovaný a vzkříšený Ježíš se prohlašuje za nositele jedinečné a věčné moci, když na konci
svého pozemského poslání před svými učedníky prohlašuje: Je mi dána veškerá moc na nebi i na
zemi. Jděte tedy, získávejte mi za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha
svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až
do konce světa! (Mt 28,19-20)
5) Ještě před tímto slavnostním a definitivním prohlášením a zjevením božské suverenity Syna
člověka Ježíš často ohlašoval, že Boží království již přišlo na svět. Například při střetu s protivníky,
kteří se opovažovali připisovat Ježíšovy zázraky démonickým silám, Ježíš vyvrací jejich argumenty
a uzavírá slovy: Jestliže však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království
(Lk 11,20). V Ježíši a skrze něho se tedy Boží vláda stává čímsi viditelným a jaksi hmatatelným, Boží
království vstupuje do dějin Izraele a do dějin celého lidstva. Ježíš je také schopen zjevovat toto krá-
73 / 195
lovství a prokazovat, že má moc rozhodnout o jeho naplnění. To vše Ježíš prokazuje, když osvobozuje lidi od démonů, a tak znovu dobývá pro Boha duchovní a psychologický prostor.
6) Rovněž definitivní poslání, které dal ukřižovaný a vzkříšený Ježíš svým apoštolům (srov. Mt
28,18-20), bylo po všech stránkách velmi dobře připraveno již před Velikonocemi. Klíčovým okamžikem této přípravy bylo povolání apoštolů: A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, a oni přišli k němu,
protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy (Mk 3,14-15). Mezi těmito dvanácti byl
vzhledem k Božímu království zvláštním způsobem vyvolen Šimon Petr: A já ti říkám: Ty jsi Petr –
Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi. (Mt 16,18-19) Kdo hovoří tímto způsobem, ukazuje, že si je vědom toho, že má království
a že nad ním má svrchovanou moc, proto také může svěřit jeho klíče svému zástupci či zplnomocněnci, podobně jako by to mohl učinit nějaký pozemský král, kdyby svěřoval pravomoci svému prvnímu ministrovi nebo svému zplnomocněnci.
7) Toto zcela hmatatelné vnitřní Ježíšovo přesvědčení vysvětluje, proč Ježíš v průběhu svého
mesiášského poslání hovoří o svém přítomném i budoucím působení jako o novém království vstupujícím do lidských dějin. Nejedná se pouze o nějakou zvěstovanou pravdu, nýbrž o živou realitu, která
roste a rozvíjí se a prokvašuje veškeré „lidské těsto“, jak to můžeme číst v podobenství o kvasu (srov.
Mt 13,33; Lk 13,21). Toto podobenství spolu s řadou dalších podobenství (srov. zejména Mt 13) dokládá, že idea Božího království byla ústředním tématem Ježíšova učení a představovala jakousi
podstatu jeho mesiášského díla. Není tedy divu, že Ježíš si přeje, aby toto jeho dílo v dějinách pokračovalo i po jeho návratu k Otci prostřednictvím viditelné struktury, jejíž hlavou se měl stát Petr (srov.
Mt 16,18-19).
8) Ustanovení takové struktury Božího království spadá vjedno s tím, že ho Kristus předává
apoštolům, které on sám k tomu předem vyvolil: A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec (Lk 22,29). Předání, odevzdání, odkázání království představuje zároveň poslání: Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa (Jan 17,18). Po svém vzkříšení při jednom
ze zjevení Ježíš opakuje svým apoštolům: Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás. ... Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (Jan 20,21-23) Je třeba si uvědomovat, že v Ježíšově myšlení i v jeho mesiášském díle, v jeho
příkazu daném apoštolům je ustanovení Království v tomto světě úzce spjato s Ježíšovou mocí odpouštět hříchy, ničit satanovu moc nad světem a člověkem. Ustanovení Božího království je tedy spjato s Kristovým křížem a vzkříšením, Agnus Dei, qui tollit peccata mundi ..., a jako takové se proto Boží království rovněž strukturuje v historickém poslání apoštolů a jejich nástupců. Průnik Božího království má svůj základ v usmíření člověka s Bohem, které se naplnilo v Kristu a skrze Krista ve velikonočním tajemství (srov. 2 Kor 5,19; Ef 2,13-18; Kol 1,19-20).
9) Ustanovení Božího království v dějinách lidstva představuje pravý účel povolání a poslání
apoštolů – a tedy také církve – do celého světa (srov. Mk 16,15; Mt 28, 19-20). Ježíš velmi dobře věděl, že toto poslání jeho učedníků stejně jako jeho působení se bude muset setkat s mnoha těžkostmi
a že vyvolá ostře protikladné reakce. Od prvních dnů, kdy učedníci spolupracovali s Kristem jaksi na
zkoušku, Ježíš své učedníky upozorňoval: Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky! Buďte tedy opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice (Mt 10,16). V Matoušově textu je shrnuto také to, co řekne Ježíš
o údělu svých misionářů (srov. Mt 10,17-25). K tomuto tématu se Ježíš vrátí v jednom ze svých posledních polemických rozhovorů se znalci Písma a s farizeji, když výslovně řekne: Hle, proto k vám
posílám proroky, lidi moudré a učitele Zákona. Některé z nich zabijete a ukřižujete, jiné budete ve
svých synagogách bičovat a pronásledovat z města do města... (Mt 23,34) Tento úděl měli ostatně
i proroci a jiné významné osobnosti Starého zákona, na něž naráží uvedený text (srov. Mt 23,35).
Ježíš však svým učedníkům dal jistotu ohledně věčného trvání svého i jejich díla: Et portae inferi non prevalebunt... Navzdory všem těžkostem a pronásledováním, které ho budou provázet
v dějinách, Boží království jednou provždy ustanovené v tomto světě prostřednictvím evangelia
a velikonočního tajemství Božího Syna bude vždy nést znamení jeho utrpení, ale také pečeť jeho
božské moci, která září jasem vzkříšení. To vše měla potvrdit budoucnost. Ovšem jistota apoštolů
74 / 195
a všech věřících se zakládá na zjevení Kristovy historické, eschatologické a věčné božské moci, o níž
Druhý vatikánský koncil učí: „Kristus se stal poslušným až k smrti, a proto byl povýšen od Otce (srov.
Fil 2,8-9) a vešel do slávy svého království. Jemu je všechno podřízeno, dokud on sám sebe
i všechno stvořené nepodřídí Otci, aby pak Bůh měl svrchovanou vládu nade vším (srov. 1 Kor 15,2728).“ (Lumen Gentium, 36)
75 / 195
XXXIV. Ježíš z Nazareta, muž, kterému Bůh vydal svědectví prostřednictvím zázraků a znamení
1) O dni Letnic poté, co se mu dostalo světla a síly Ducha svatého, Petr odvážně a svobodně
vydával svědectví ukřižovanému a vzkříšenému Kristu: Izraelité, poslyšte tato slova! Bůh vám dal
svědectví o Ježíši z Nazareta mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho
mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků
přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její
moci. (Sk 2,22-24)
V tomto souhrnném svědectví je shrnuto celé Ježíšovo mesiášské působení, jemuž Bůh vydal
svědectví prostřednictvím mocných činů, divů a znamení. Toto svědectví rovněž představuje jakýsi
nástin prvotní křesťanské katecheze, kterou nám nabízí sama hlava apoštolského kolegia, svatý Petr.
2) Po téměř dvou tisících let se současný Petrův nástupce při cyklu svých katechezí o Ježíši
Kristu nyní musí zaobírat obsahem oné první apoštolské katecheze, která se odehrála o dni seslání
Ducha svatého. Doposud jsme hovořili o Synu člověka, který prostřednictvím svého učení dával na
srozuměnou, že je pravým Božím Synem, Bohem – Synem, že je opravdu v dokonalé jednotě
s Otcem (srov. Jan 10,30). Svá slova pak Ježíš z Nazareta provázel divy, zázraky a znameními. Tyto
skutky provázely slova nejen tak, že by přicházely po nich, aby tak prokazovaly věrohodnost slov, ale
také tak, že je předcházely, jak nám dává na srozuměnou autor knihy Skutků, v níž se připomíná Lukášovo evangelium jako dílo, v němž se hovoří o všem, co Ježíš konal a čemu učil (srov. Sk 1,1). Byla to ona mimořádná díla, projevy moci, znamení a zázraky, které prokazovaly, že Boží království se
přiblížilo (srov. Mk 1,15), že díky pozemskému Ježíši z Nazareta toto Království vstoupilo do pozemských dějin člověka a usilovalo o to, aby mohlo vstoupit do každého lidského ducha. Zároveň tato
znamení a tyto zázraky dokládaly, že ten, kdo je konal a kdo učil, je opravdu Božím Synem. Mělo by
tedy být patrné, že je velmi vhodné propojovat tyto katecheze o Ježíšových zázracích s předchozími
katechezemi, týkajícími se jeho božského synovství.
3) Ještě předtím, než přikročíme k analýze významu těchto mocných činů, divů a znamení (jak
je velmi specificky definoval sám svatý Petr o dni Letnic), je vhodné konstatovat, že zprávy o nich patří k celku evangelia a zakládají se na svědectví očitých svědků. Opravdu nelze z textu a kontextu
evangelií vypouštět zprávy o zázracích. Analýza textu evangelnií i historických souvislostí svědčí ve
prospěch historického charakteru oněch svědectví, tedy že šlo o události, k nimž reálně došlo. Sám
Kristus tedy opravdu zázraky konal. Kdo se k těmto zprávám přiblíží s intelektuální poctivostí
a s vědeckou kritičností, nemůže danou problematiku přejít pomocí tvrzení, že vyprávění v evangeliích jsou pouhými pozdějšími fantaziemi a dodatky.
4) Vzhledem k řečenému je vhodné dodat, že takové události nevypravují a nedokládají pouze
Ježíšovi apoštolové a učedníci, ale v řadě případů tyto skutečnosti dosvědčují také Ježíšovi protivníci.
Je velmi pozoruhodné, že tito protivníci a odpůrci nikdy nepopírali, že by Ježíš konal zázraky, ovšem
vykládali to tak, že jeho moc pocházela od zlého ducha. Tito učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma,
kupříkladu doslovně tvrdili: Je posedlý Belzebubem! Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů.
(Mk 3,22) Jejich nesprávné a zlovolné hodnocení nás nyní nezajímá. Pro nás je cenné, že rovněž Ježíšovi protivníci nemohli popírat realitu jeho mocných činů, divů a znamení, to, že se jedná
o historické události.
Výmluvné je také to, že Ježíšovi odpůrci upozorňovali na skutečnost, že uzdravoval v sobotu,
aby ho tak obviňovali z nedodržování mojžíšovského Zákona. Tak tomu bylo například s uzdravením
člověka s ochrnutou rukou (srov. Mk 3,1-2).
5) Je třeba připomenout odpověď, kterou dal Ježíš ne svým odpůrcům, ale poslům Jana Křtitele, kteří se jménem svého mistra přišli zeptat: Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?
(Mt 11,3) Ježíš jim tedy dává následující odpověď: Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí
vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná
zvěst. (Mt 11,4-5; srov. Lk 7,22) Ježíš se ve své odpovědi odvolává na Izaiášovo proroctví ohledně
budoucího Mesiáše (srov. Iz 35,5-6). Tomuto proroctví by bylo možno porozumět i tak, že se bude
76 / 195
jednat o obnovu a uzdravení Izraele i lidstva v duchovním slova smyslu. V kontextu, v němž se tato
odpověď nachází v evangeliu, Ježíšova slova jasně narážejí na všeobecně známé události, takže Janovi učedníci v nich mohou opravdu vidět znamení Kristova mesiášství.
6) Všechna evangelia dokládají to, o čem hovoří Petr v den Letnic, tedy mocné činny, divy
a znamení. Evangelia popisují mnohé jednotlivé zázraky, avšak někdy se spokojují se zobecňujícími
formulacemi. Tak například Markovo evangelium: I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů (Mk 1,34). Podobně Matouš a Lukáš: Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium o Božím království a uzdravoval mezi lidem každou
nemoc a každou chorobu (Mt 4,23). Každý z toho množství lidí se ho snažil dotknout, protože z něho
vycházela síla a uzdravovala všechny (Lk 6,19). Tyto výroky ukazují na velmi značný počet zázraků,
které Ježíš vykonal.
V Janově evangeliu se nesetkáváme s mnoha výpověďmi tohoto typu. Je zde však sedm velmi podrobných zpráv o událostech, které evangelista nazývá znameními (nehovoří o zázracích). Tímto výrazem chce naznačit, že to nejpodstatnější na Ježíšových dílech je, aby takto bylo doloženo
osobní Boží působení, které bylo v Kristu přítomno. Výraz „zázrak“ odkazuje spíše na dimenzi neobvyklosti a podivuhodnosti, jakou měla tato Ježíšova díla v očích těch, kdo je přímo viděli, nebo v uších
těch, kdo o nich slyšeli. Nicméně i Jan před vlastním závěrem svého evangelia cítí povinnost oznámit
nám, že Ježíš před svými učedníky vykonal ještě mnoho dalších znamení, která však nejsou popsána
v tomto spisu (srov. Jan 20,30). Pak dodává, proč popsal právě ta znamení, která nacházíme v jeho
evangeliu: Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou, abyste
měli život v jeho jménu (Jan 20,31). Jan i synoptikové mají tentýž záměr: Prostřednictvím zpráv
o zázracích, které Ježíš skutečně vykonal, nám chtějí doložit pravdu, že Ježíš je Božím Synem,
a chtějí nás pohnout k víře, která je principem naší spásy.
7) Když apoštol Petr o dni Letnic vydával svědectví o celém poslání Ježíše z Nazareta, jak to
dosvědčil sám Bůh prostřednictvím mocných činů, divů a znamení, nemohl zároveň nepřipomenout
to, že tento Ježíš byl ukřižován a že byl vzkříšen (srov. Sk 2,22-24). Připomíná tak velikonoční událost, která představuje nejúplnější znamení spasitelského a vykupitelského působení Boha v dějinách
lidstva. V tomto znamení je zahrnut – mohl by někdo říci – „anti-zázrak“ smrti na kříži a zázrak vzkříšení, zázrak zázraků, které se spojují v jediném tajemství. V tomto zázraku, znamení, tajemství, člověk může vnímat až na samé dno sebezjevení Boha v Ježíši Kristu. Když k tomuto tajemství člověk
přilne živou vírou, pak může vkročit na cestu spásy.
77 / 195
XXXV. Děvče, říkám ti, vstaň!
1) Když zaměříme svou pozornost na mocné činy, divy a znamení, jimiž Bůh vydal svědectví
Ježíši Kristu a jeho působení, jak o tom hovořil svatý Petr o dni Letnic v Jeruzalémě, pak je nutno
konstatovat, že galilejský Mistr konal tyto zázraky – znamení ve svém vlastním jménu a v plném přesvědčení o vlastní božské moci, zároveň však přitom projevoval vědomí svého těsného spojení
s Otcem. I v tomto případě se tedy nacházíme před tajemstvím Syna člověka, který je pravým Božím
Synem a jehož „Já“ překračuje všechny meze lidské přirozenosti, přestože k ní svou zcela svobodnou
volbou přísluší.
2) Prostý pohled na některé jednotlivé události, jak je zaznamenali evangelisté, nám dovolí
uvědomit si onu tajuplnou přítomnost, v jejímž jménu Ježíš Kristus konal své zázraky. Tak například
je velmi významné, jak Ježíš odpovídá na úpěnlivou prosbu jednoho malomocného: „Chceš-li, můžeš
mne očistit!“ Ježíš pohnut ve svém lidství soucitem pronáší nařizující slova, která v takovémto případě
přísluší Bohu, a nikoli jenom pouhému člověku: „Chci, buď čistý!“ – A hned od něho malomocenství
odešlo (srov. Mk 1,40.42). Podobným způsobem hovoří Ježíš v případě uzdravení ochrnutého, jehož
spustili odkrytou střechou na lehátku dovnitř místnosti, v níž se Ježíš nacházel: „Pravím ti: Vstaň,
vezmi své lehátko a jdi domů!“ (srov. Mk 2,1-12) Rovněž v případě Jairovy dcery ve vyprávění evangelia čteme, že Ježíš vzal dívku za ruku a řekl jí: „Thalita kum!“, což znamená: „Děvče, říkám ti,
vstaň!“ (srov. Mk 5,41-42) V případě mrtvého mladíka z Naimu Ježíš říká: „Mládenče, pravím ti,
vstaň!“ (srov. Lk 7,14-15) Ve všech těchto epizodách zaznívají z Ježíšových úst slova, která jsou projevem vůle a moci, s níž Ježíš sám vnitřně disponuje s naprostou samozřejmostí. Ježíšova osoba má
prostě moc navracet lidem zdraví a dokonce je křísit z mrtvých a dávat jim život.
3) Obzvláštní pozornosti si zasluhuje vzkříšení Lazara, jak ho velmi detailně popisuje čtvrtý
evangelista. Čteme tam: Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mne vyslyšel. Já jsem
ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili,
že ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Mrtvý vyšel... (Jan
11,41-44) V tomto velmi přesném popisu je nám jasně sděleno, že Ježíš vzkřísil přítele Lazara svou
vlastní mocí a ve velmi úzkém sepětí s Otcem. Tím také dochází potvrzení jiný Ježíšův výrok: Můj
Otec je až dosud činný, i já jsem činný (Jan 5,17). V případě Lazarova vzkříšení se zároveň jedná o –
abychom tak řekli – předběžný doklad toho, co Ježíš řekne svým apoštolům ve večeřadle při poslední
večeři o svém vztahu k Otci a o své podstatné identitě s Otcem.
4) Evangelia ukazují na popisu různých zázraků – znamení to, jak se božská moc působící
v Ježíši Kristu vztahuje i na přírodu, nad níž má Ježíš díky své osobní identitě vládu. Významná je
v tomto ohledu epizoda utišení bouře: Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď, a ta se
naplnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: „Mistře, je ti to
jedno, že hyneme?“ Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: „Mlč! Buď zticha!“ A vítr ustal a zavládlo
úplné ticho. Jim pak řekl: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Padla na ně bázeň, veliká bázeň,
i říkali si mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“ (Mk 4,37-41)
Do tohoto druhu událostí patří rovněž zázračné rybolovy, které se odehrály na Ježíšovo slovo
po neúspěšných předchozích pokusech něco ulovit (srov. Lk 5,4-6; Jan 21,3-6). Pokud se jedná
o strukturu události, lze říci totéž i o prvním znamení, které Ježíš vykonal v Káně Galilejské, kde Mistr
nařídil služebníkům, aby naplnili kamenné džbány vodou, a potom nařídil, aby vodu proměněnou ve
víno přinesli správci svatby (srov. Jan 2,7-9). Stejně jako při zázračných rybolovech i nyní jednají lidé:
v prvním případě jsou to apoštolové – rybáři a ve druhém případě služebníci na svatbě, je však zcela
jasně patrné, že mimořádný efekt celé akce nepochází od nich, ale od toho, kdo jim nařídil, aby vykonali to, čeho bylo třeba, a tak prokázal svoji božskou moc. Tuto skutečnost potvrzují reakce apoštolů,
zejména pak reakce Petra, který se po zázračném rybolovu vrhl Ježíšovi k nohám a pronesl následující slova: Pane, odejdi ode mne: jsem člověk hříšný! (Lk 5,8) Tímto způsobem se projevují silné emoce bázně, která se zmocňovala jak apoštolů a Petra, tak zástupů, když pociťovali závan božského tajemství.
78 / 195
5) Jistého dne po nanebevzetí zachvátila stejná bázeň i ty, kdo spatřili znamení a divy, které
se dály prostřednictvím apoštolů (srov. Sk 2,43). Kniha Skutků vypráví, že lidé přinášeli své nemocné,
přáli si totiž, aby až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich (srov. Sk 5,15). Je však
třeba podtrhnout, že tato znamení a tyto divy, které provázely počátky církve, konali apoštolové nikoli
ve svém vlastním jménu, nýbrž ve jménu Ježíše Krista, jednalo se tedy o další stvrzení Ježíšovy božské moci. Na člověka velmi silně působí odpověď a nařízení, které dal Petr chromému, který ho prosil
o almužnu u jedné z jeruzalémských chrámových bran: Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti
dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – vstaň a choď! (Sk 3,6-7) Stejně působí i Petrova slova
vůči chromému jménem Eneáš: Eneáši, Ježíš Kristus ti vrací zdraví! Vstaň a sám si ustel! (Sk 9,34)
Rovněž druhý kníže apoštolů, svatý Pavel, když v listu Římanům připomíná, kolik toho vykonal
jako Kristův služebník mezi pohany, ihned dodává, že tato služba není jeho zásluhou: Mám se tedy
čím chlubit skrze Ježíše Krista v tom, co se týká Božího díla. Neodvážím se mluvit o ničem jiném než
o tom, co Kristus skrze mne vykonal, aby byli pohané přivedeni k ochotnému přijetí víry, slovem
i skutkem, silou znamení a zázraků, konaných mocí Božího Ducha (Řím 15,17-19).
6) V prvotní církvi a zejména v souvislosti s evangelizačním dílem apoštolů mezi pohany se
odehrávalo značné množství oněch mocných činů, divů a znamení, jak jim to sám Ježíš přislíbil (srov.
Sk 2,22). Lze však říci, že tato znamení se stále opakovala v průběhu dějin spásy, zejména
v rozhodujících okamžicích, když se jednalo o naplnění Božích záměrů. Tak tomu bylo již ve starozákonních dobách při exodu – vyvedení Izraele z Egypta a při putování vyvoleného národa do zaslíbené
země pod Mojžíšovým vedením. Když vtělením Božího Syna nastala plnost času (srov. Gal 4,4), tato
zázračná znamení nabyla nové hodnoty a nové působnosti díky Ježíšově božské autoritě a díky jejich
vztahu k Ježíšovu jménu – tedy k jeho pravdě, jeho příslibům a jeho oslavení. V tomto jménu apoštolové konali zmíněná zázračná znamení a stejně tak činili mnozí svatí v dalších dobách církve. I dnes
dochází k zázrakům a v každém z nich je patrná tvář Syna člověka – Božího Syna a stvrzuje se dar
milosti a spásy.
79 / 195
XXXVI. Prostřednictvím znamení – zázraků Ježíš Kristus projevuje svoji
spasitelskou moc
1) Jeden text svatého Augustina nám poskytuje klíč k tomu, abychom mohli Kristovy zázraky
interpretovat jako znamení jeho spasitelské moci: „To, že se pro nás stal člověkem, prospělo naší
spáse mnohem více než zázraky, které vykonal mezi námi. To, že uzdravil nemoci naší duše, je
mnohem důležitější nežli to, že uzdravoval tělo určené k tomu, aby zemřelo.“ (Augustin, Komentář
k Janovu evangeliu, 17,1) Ježíš konal zázraky tělesného uzdravení, které patřily k jeho dílu vykoupení celého světa. Tématem dnešní katecheze bude tedy to, že Ježíš konal mocné činy, divy
a znamení, aby tak projevoval svou moc zachránit a spasit člověka od zla, jež ohrožuje jeho nesmrtelnou duši a jeho povolání k sjednocení s Bohem.
2) Právě tohle všechno se obzvláštním způsobem zjevuje v uzdravení ochrnutého
v Kafarnaum. Lidé, kteří ho přinesli, nedokázali projít dveřmi do domu, kde Ježíš učil, a tak odkryli
střechu a spustili ubožáka s lehátkem až k Ježíšovým nohám. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl nemocnému: Synu, odpouštějí se ti hříchy (Mk 2,5).
Tato slova provokovala v některých přítomných podezření, že Ježíš se právě rouhal. Jak může
ten člověk tak mluvit? Vždyť se rouhá! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh (Mk 2,7). Jako
kdyby odpovídal na vnitřní úvahy a soudy jejich srdce, Ježíš se obrací na přítomné následujícími slovy: „Co je snadnější – říci ochrnutému: Odpouštějí se ti hříchy, nebo říci: Vstaň, vezmi své lehátko
a choď? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy,“ řekl ochrnutému:
„Pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!“ On vstal, ihned vzal lehátko a přede všemi odešel,
takže všichni žasli a velebili Boha... (Mk 2,8-12, podobně Mk 9,1-8; Lk 5,18-26). Sám Ježíš v tomto
případě vysvětluje, že zázrak uzdravení onoho ochrnutého je znamením spasitelské moci, díky níž
Ježíš odpouští hříchy. Ježíš vykonal toto znamení proto, aby tak vyjevil, že přišel jako Spasitel světa,
jehož primárním úkolem je osvobodit člověka od duchovního zla, od zla, které odděluje člověka od
Boha a brání tomu, aby se v člověku realizovala Boží spása. Tím zlem je hřích.
3) Stejným způsobem můžeme vysvětlovat onu zvláštní kategorii Kristových zázraků, při nichž
vyhání z člověka zlé duchy. Nečistý duchu, vyjdi z toho člověka! – rozkazuje Ježíš podle Markova
evangelia, když se setkal s posedlým v gadarském kraji (srov. Mk 5,8). Při této příležitosti jsme svědky neobvyklého rozhovoru. Když se nečistý duch cítí být Ježíšem ohrožován, začíná křičet: „Co je ti
po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Zapřísahám tě při Bohu, netrap mě!“ Ježíš se ho zeptal: „Jak
se jmenuješ?“ Odpověděl: „Moje jméno je Pluk, protože je nás mnoho.“ (srov. Mk 5,7-9) Stojíme tedy
na hranicích světa temnot, kde hrají roli jak psychické, tak fyzické faktory, které mají bezpochyby svůj
podíl na patologickém stavu osob, do něhož pak vstupují démonické skutečnosti, jež lidská řeč popisuje rozličným způsobem. Tyto síly se radikálně stavějí do opozice proti Bohu i proti člověku, a proto
také proti Kristu, který přišel, aby člověka osvobodil z oné moci zla. Navzdory tomu, že se jedná
o nečistého ducha, který se projevuje v lidském křiku, objevuje se v této příhodě ozvěna pravdy, která
pochází od jasné, byť zcela zvrácené inteligence: „Synu Boha nejvyššího.“
4) V Markově evangeliu nacházíme rovněž epizodu, která bývá obvykle vysvětlována jako
uzdravení epileptika (srov. Mk 9,14-27). Vždyť příznaky, které evangelista popisuje, jsou charakteristické právě pro toto onemocnění (jedná se o pěnu u úst, skřípání zuby, ztuhlost organismu). Otec
však představuje svého synka Ježíšovi jako posedlého zlým duchem, který ho často sráží k zemi, po
níž se válí s pěnou u úst. Je také velmi dobře možné, že v takovém stavu slabosti vstupoval do hry
nějaký zlý duch. Rovněž je možné, že se jednalo o prostou epilepsii, od níž chlapce Ježíš uzdravuje.
Při tom všem je však rozhodující, že Ježíš vykonal toto uzdravení tak, že nařizuje: „Duchu němý
a hluchý, já ti nařizuji: Vyjdi z něho a nikdy již do něho nevcházej!“ (Mk 9,25) Tak se opět potvrzuje
Ježíšovo poslání i jeho moc osvobozovat člověka od zla, a to od zla zahnízděného v duši. Ježíš toto
zlo zasahuje v jeho samotném kořeni.
5) Ježíš tak dává jasně najevo, že jeho vlastním posláním je osvobozovat člověka od zla
a zejména od hříchu, který je duchovním zlem. Toto poslání Ježíše přivádí k přímému střetu se zlým
duchem, který je prvním původcem zla v lidských dějinách. Jak můžeme číst opakovaně
v evangeliích, Ježíš jasně prohlašoval, že přesně takový je smysl a cíl jeho díla, na němž měli mít
80 / 195
podíl i jeho apoštolové. Tak například u Lukáše: „Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal
jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude
moci uškodit.“ (Lk 10,18-19) Podle Marka, když Ježíš vyvolil Dvanáct, posílá je, aby kázali s mocí vyhánět zlé duchy (srov. Mk 3,14-15). V Lukášově evangeliu můžeme číst o tom, jak dvaasedmdesát
učedníků po svém prvním vyslání říkalo Ježíšovi: „Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve
tvém jménu.“ (Lk 10,17)
Tak se projevuje moc Syna člověka nad hříchem a jeho původcem. Jméno Ježíš, v jehož síle
jsou přemáháni rovněž zlí duchové, svým významem ukazuje na Ježíšovo spasitelské poslání. Nezapomínejme, že jméno „Ježíš“ znamená „Bůh je spása“. Nicméně tato jeho spasitelská moc dosáhne
své vrcholné síly až v hodině oběti na kříži. Kříž bude znamenat naprosté vítězství nad satanem
a hříchem, protože takový je Otcův záměr, který jeho Syn naplňuje tím, že se stává člověkem. Jde
o to, zvítězit nad zlem ve slabosti lidství a dojít slávy vzkříšení a nového života prostřednictvím ponížení kříže. V této vrcholně paradoxní události dějin spásy jasně září božská moc, kterou oprávněně
smíme nazývat „moc kříže“.
6) K vrcholným projevům této Boží moci patří rovněž vítězství nad smrtí, která je tragickou
mzdou hříchu. Toto vítězství nad smrtí také znamená vyvrcholení Spasitelova poslání, který se ve
světě prokázal mocnými činy, divy a znameními. Vítězství nad hříchem a nad smrtí proniká celé Ježíšovo mesiášské působení a jeho putování až na Kalvárii. Mezi znamení, která obzvláštním způsobem
vypovídají o Ježíšově směřování k definitivnímu vítězství nad smrtí, patří zejména vzkříšení mrtvých.
Jak to říká sám Ježíš: „Mrtví vstávají,“ (srov. Mt 11,5) když odpovídá na otázku ohledně svého vlastního mesiášství, s níž se na něj obrátili poslové od Jana Křtitele (srov. Mt 11,3). Obzvláštní zmínku
mezi těmi, které Ježíš za svého pozemského života vzkřísil z mrtvých, si zasluhuje Lazar z Betánie,
protože jeho vzkříšení je jakýmsi preludiem dramatu kříže a Ježíšova vzkříšení, v němž dochází
k definitivnímu vítězství nad hříchem a nad smrtí.
7) Evangelista Jan nám zanechal velmi podrobný popis události. Nám postačí připomenout jenom poslední moment celé epizody. Ježíš požaduje, aby byl odvalen kámen uzavírající vstup do
hrobky. Marta, Lazarova sestra, poznamenala, že zesnulý je již čtvrtý den v hrobě a že tělo se již jistě
začalo rozkládat. Ježíš však na to nedbá a zvolá mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ A mrtvý vyšel
ven. (srov. Jan 11,38-43) Mnozí z přítomných v Ježíše uvěřili na základě toho, co spatřili. Jiní se ale
vydali za představiteli synedria, aby Ježíše udali. Celá záležitost způsobovala kněžím a farizeům
mnoho starostí, protože si uvědomovali, jaká by mohla být reakce římské okupační moci. „Necháme-li
ho tak, všichni v něho uvěří, a pak přijdou Římané a zničí svaté místo i národ.“ (Jan 11,47) Právě
tehdy na veleradě padnou pověstná Kaifášova slova: „Vy vůbec nic nevíte, ani nemyslíte na to, že je
pro vás lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ.“ (Jan 11,49-50)
A evangelista poznamenává: To neřekl ze sebe, ale jako velekněz toho roku prorokoval, že Ježíš
musí zemřít za národ – a nejen za národ, ale i proto, aby rozptýlené Boží děti shromáždil v jedno (Jan
11,51-52).
8) Je tedy patrné, že Janův popis Lazarova vzkříšení obsahuje rovněž poukazy na základní
spasitelský rozměr tohoto zázraku. Jedná se o velmi důležité poukazy, protože právě v souvislosti
s touto událostí synedrium rozhodlo o tom, že Ježíše je třeba zprovodit ze světa násilnou cestou
(srov. Jan 11,53). A bude to vykupitelská smrt za národ i za sjednocení rozptýlených dětí Božích, půjde tedy o spásu celého světa. Ježíš sám již řekl, že jeho smrt bude definitivním vítězstvím nad smrtí.
U příležitosti Lazarova vzkříšení ujistil Martu: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když
umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ (Jan 11,25-26)
9) Na závěr naší katecheze budeme věnovat pozornost dalšímu textu svatého Augustina: „Pokud nyní hledíme na skutky, které vykonal náš Pán Ježíš Kristus, vidíme, že oči slepých, které byly
zázračně znovuotevřeny, zase zavřela smrt a že údy chromých, které byly zázračně uzdraveny, nakonec opět znehybnila smrt. Všechno to, co bylo na čas uzdraveno ze smrtelného těla, nakonec podlehlo rozkladu. Ovšem věřící duše přešla do věčného života. Pán chtěl, aby se tento nemocný stal
velkým znamením pro duši, která by uvěřila, neboť pro odpuštění jejích hříchů přišel a kvůli uzdravení
jejích slabostí se dobrovolně ponížil.“ (Augustin, Komentář k Janovu evangeliu 17,1)
81 / 195
Ano, všechny Kristovy mocné činy, divy a znamení jsou zaměřeny k tomu, aby Ježíše zjevovaly jako Mesiáše, jako Božího Syna, jako toho, kdo jediný má moc osvobodit člověka z hříchu a ze
smrti. Tak zjevují toho, který je opravdu Spasitelem světa.
82 / 195
XXXVII. Kristovy zázraky jako spasitelská znamení
1) Není pochyb o tom, že evangelia představují Kristovy zázraky jako znamení přicházejícího
Božího království, které vstoupilo do dějin lidstva a světa. Jestliže však vyháním zlé duchy s pomocí
Ducha Božího, pak už k vám přišlo Boží království, tvrdí sám Ježíš (srov. Mt 12,28). Ať už jsou na pořadu jakékoli diskuse o tématu zázraků (na něž také reagovali křesťanští apologeti), je jisté, že nelze
oddělovat mocné činy, divy a znamení připisované Ježíšovi a dokonce i jeho apoštolům a učedníkům,
kteří jednali v jeho jménu, od autentického kontextu evangelia. Při kázání apoštolů, z něhož převážně
také pocházejí dnešní evangelia, slyšeli první křesťané vyprávění očitých svědků oněch zcela mimořádných událostí, které se odehrály z jejich hlediska poměrně nedávno, a proto také bylo možno prověřovat věrohodnost vyprávění, dnes bychom řekli, že byl možný jakýsi historicko-kritický přístup
k dané záležitosti. Proto také nepřekvapuje zařazení těchto zpráv do evangelií. Ať už byl odpor vůči
těmto zprávám v pozdějších staletích jakýkoli, z oněch autentických pramenů zpravujících nás
o Ježíšově životě a jeho učení vyplývá jedna jistota: Apoštolové a evangelisté i celá prvotní církev viděli v každém tomto zázraku znamení svrchované Kristovy moci nad přírodou a jejími zákonitostmi.
Ten, který zjevuje Boha jako Otce, Stvořitele a Pána nad vším jsoucím, když koná ony zázraky svou
vlastní mocí, se zároveň projevuje jako Syn soupodstatný s Otcem a jemu rovný v panování nad vším
stvořením.
2) Některé zázraky však vedle základního významu týkajícího se projevování božské moci
Syna člověka v ekonomii spásy člověka obsahují ještě další komplementární významové aspekty.
Tak když hovoříme kupříkladu o znamení, které Ježíš vykonal v Káně v Galileji, pak je třeba si povšimnout toho, co říká evangelista Jan, který výslovně tvrdí, že Ježíš tak zjevil svou slávu a jeho
učedníci v něho uvěřili (srov. Jan 2,11). Zázrak je tedy vykonán proto, aby vzbuzoval víru. Dojde
k němu v průběhu svatebních oslav. Je tedy možné říci, že evangelistovým záměrem je, aby toto
znamení evokovalo celou Boží ekonomii smlouvy a milosti, která je v knihách Starého zákona
i Nového zákona často prezentována prostřednictvím obrazu manželství. Zázrak z galilejské Kány by
tedy mohl být v úzkém vztahu k podobenství o svatební hostině, již vystrojil král pro svého syna,
a proto také ve vztahu k samotnému eschatologickému Nebeskému království, které je podobno právě takové hostině (srov. Mt 22,2). První Ježíšův zázrak by tedy mohl být pojímán právě jako takové
znamení přicházejícího Království, zejména když si uvědomíme, že ještě nenastala Ježíšova hodina,
tedy hodina utrpení a oslavení (srov. Jan 2,4; 7,30; 8,20; 12,23-27; 13,1; 17,1). Tato hodina musí být
připravena kázáním evangelia o království Božím (srov. Mt 4,23; 9,35). Zázrak, který nastává díky
Mariině přímluvě, může být pojímán rovněž jako symbol toho, co se má odehrávat v budoucnosti.
3) Jako znamení spásonosné ekonomie lze vnímat ještě zřetelněji zázrak rozmnožení chlebů,
k němuž došlo poblíž Kafarnaum. S událostí samotnou spojuje evangelista Jan Ježíšův proslov
z následujícího dne, v němž Ježíš zdůrazňuje, že je třeba obstarat si chléb, který nepomíjí, a to skrze
víru v toho, který Ježíše poslal (srov. Jan 6,33), i v toho, který dává svoje tělo za spásu světa (srov.
Jan 6,51). Stojíme tu před zcela zřetelnou předpovědí spasitelské smrti, a to nikoli bez přípravné vazby na tajemství eucharistie, která měla být ustanovena právě v předvečer Ježíšova umučení jako svátost – chléb věčného života (srov. Jan 6,52-58).
4) Dále je to událost bouře na Genezaretském jezeře, kterou můžeme vnímat jako znamení
toho, že Kristus je ustavičně přítomen na loďce církve, která byla a je v průběhu dějin tak často vystavena zuřivým vichrům v bouřlivých hodinách. Ježíš, když ho učedníci probudí, rozkazuje větru a moři,
a tak nastává hluboké ticho a klid. Pak se obrací na své učedníky a říká jim: Proč se bojíte? Pořád
ještě nemáte víru? (Mk 4,40). V této epizodě stejně jako v některých jiných příbězích evangelia je patrná Kristova starostlivá a působivá přítomnost, která se projevuje právě v těch nejbouřlivějších okamžicích dějin, v nichž by lidský duch mohl velmi snadno podlehnout pokušení pochybovat o jeho božské pomoci a ochraně. Není tedy divu, že právě tento zázrak byl v křesťanské homiletice a spiritualitě
představován jako znamení Ježíšovy přítomnosti a jako záruku důvěry, s níž se na něj má obracet
církev i jednotliví křesťané.
83 / 195
5) Ježíš, který kráčí k učedníkům po hladině jezera podávádalší znamení své přítomnosti,
a tak nás ujišťuje o tom, že ustavičně bdí nad svými učedníky i nad svou církví. Vzmužte se! Já jsem,
nebojte se! (Mk 6,49; srov. Mt 14,26-27; Jan 6,16-21), tak promlouvá Ježíš ke svým učedníkům, kteří
ho považovali ve tmě za nějaký přízrak. Marek poukazuje na údiv apoštolů, protože neporozuměli
události rozmnožení chlebů a protože jejich srdce bylo nechápavé (srov. Mk 6,52). Matouš popisuje
prosbu Petra, který chce vystoupit z loďky, aby mohl jít po vodě Ježíšovi vstříc, zaznamenává rovněž
jeho obavy i jeho volání o pomoc, když cítí, jak se topí. Ježíš ho zachraňuje, ale také mu jemně vytýká: Malověrný, proč jsi pochyboval? (Mt 14,31). Tentýž evangelista ještě dodává, že ti, kdo byli na lodi spolu s ním, se mu klaněli a říkali: Jsi opravdu Boží syn (Mt 14,33).
6) Zázračné rybolovy představují jak pro apoštoly, tak pro církev znamení plodnosti jejich poslání, pokud vytrvají hluboce spojeni s Kristovou spasitelskou mocí (srov. Lk 5,4-10; Jan 21,3-6). Lukáš při této příležitosti vypravuje, jak se Petr vrhnul Mistrovi k nohám a jak vyznal: Pane, odejdi ode
mě: jsem člověk hříšný! (Lk 5,8). Zpravuje nás rovněž o Ježíšově odpovědi: Neboj se! Od nynějška
budeš lovit lidi! (Lk 5,10) Evangelista Jan zařazuje své vyprávění o zázračném rybolovu až do období
po Ježíšově vzkříšení a nechává při této příležitosti zaznít Kristovo zplnomocnění dané Petrovi: Pas
mé beránky! ... Pas moje ovce! ... Pas moje ovce! (srov. Jan 21,15-17). Jedná se o velmi významné
spojitosti.
7) Lze tedy říci, že Kristovy zázraky zjevují Boží všemohoucnost ve stvoření. Tato Boží všemohoucnost se projevuje prostřednictvím Ježíšovy mesiášské moci nad lidmi a nad věcmi. Zázraky
jsou tedy současně znameními Boží ekonomie spásy i znameními spasitelské ekonomie Kristovy, která se realizuje definitivním a neodvolatelným způsobem v dějinách lidstva, a tak je vepsána do tohoto
viditelného světa, který je také Božím dílem. Lidé, stejně jako apoštolové na jezeře, když viděli Kristovy zázraky, si kladli otázku: Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře? (Mk 4,41). A tak jsou tito lidé
prostřednictvím zázraků připravováni na to, aby mohli přijmout spásu, kterou skrze svého Syna nabízí
sám Hospodin. To je také základní smysl všech zázraků, které vykonal Ježíš před očima svých současníků, i zázraků, které v průběhu dějin vykonali jeho apoštolové a učedníci v síle Ježíšova jména.
Symbolická jsou v tomto ohledu Petrova slova při uzdravení chromého: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – vstaň a choď! (Sk 3,6).
84 / 195
XXXVIII. Ježíšovy zázraky jako projev jeho spasitelské lásky
1) Znamení Boží všemohoucnosti a spasitelské moci Syna člověka, Ježíšovy zázraky, jak nás
o nich zpravují evangelia, jsou také zjevením Boží lásky vůči člověku, zejména vůči člověku, který trpí, který je v nouzi, který úpěnlivě prosí o uzdravení, o odpuštění, o smilování. Jedná se tedy
o znamení milosrdné lásky, kterou hlásají knihy Starého i Nového zákona (srov. encyklika Dives in
misericordia). Zejména přímá četba evangelií nás přivádí k tomu, že chápeme a jaksi přímo cítíme, že
Ježíšovy zázraky pramení zejména z milujícího a milosrdného srdce samotného Boha, které pulsuje
v lidském srdci Ježíšově. Ježíš koná tyto zázraky, aby se postavil jakémukoli druhu zla, které v tomto
světě existuje. Jedná se o zlo fyzické, mravní – tedy hřích – , konečně aby překonal toho, kdo je „otcem hříchu“ v dějinách člověka, tedy satana.
Zázraky jsou tedy čímsi „pro člověka“. Jedná se o Ježíšova díla, která v souladu s vykupitelským zaměřením Ježíšova mesiášského poslání obnovují dobro tam, kde se zahnízdilo zlo, které působí nepořádek a zmatek. Ti, kdo zakoušejí dobrodiní zázraků a kdo jsou jejich svědky, si právě tohle
uvědomují, takže podle evangelisty Marka byli celí užaslí a říkali: Dobře všechno udělal: i hluchým
dává sluch, i němým řeč! (Mk 7,37)
2) Z pozorné četby evangelijních textů vyplývá, že neexistuje žádný jiný důvod, který by mohl
vysvětlovat zázraky a znamení Syna člověka, kromě lásky vůči člověku, kromě milosrdné lásky. Eliáš
ve Starém zákoně použil ohně z nebe, aby tak prokázal svoji moc proroka a aby potrestal nevěru
(srov. 2 Král 1,10). Když apoštolové Jakub a Jan chtěli Ježíše přivést k tomu, aby ztrestal pomocí ohně z nebe jistou samařskou vesnici, která jim odmítla poskytnout pohostinství, Ježíš se proti tomu
velmi ostře postavil. Evangelista dodává, že se k nim obrátil a přísně je pokáral (srov. Lk 9,55). (Mnohé kodexy a Vulgata na tomto místě dodávají: Nevíte, jakého ducha máte. Vždyť Syn člověka nepřišel, aby lidské duše zahubil, ale proto, aby je zachránil.) Ježíš nikdy nevykonal žádný zázrak, aby jeho prostřednictvím někoho ztrestal, ani ty, kdo byli opravdu provinilí.
3) Velmi významné je v této souvislosti to, co se odehrálo při Ježíšově zatčení v Getsemanské
zahradě. Petr bylo hotov chránit svého Mistra s mečem v ruce, dokonce zasáhl veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ten služebník se jmenoval Malchus (srov. Jan 18,10). Ježíš se však proti
Petrovu počínání ohradil a poraněného služebníka na místě uzdravil (srov. Lk 22,51). To je další důkaz skutečnosti, že Ježíš si nikdy nesloužil zázraky za účelem ochrany své osoby. Na jiném místě říká svým učedníkům, že neprosí Otce, aby mu dal dvanáct legií andělů, kteří by ho zachránili z rukou
jeho nepřátel (srov. Mt 26,53). Všechno, co Ježíš koná, činí ve velmi těsném spojení se svým Otcem.
Vše koná kvůli Božímu království a kvůli spáse člověka. Vše koná z lásky.
4) Proto také již na samém počátku svého mesiášského působení důrazně odmítá všechny
„návrhy“ na vykonání zázraku, které mu předkládá pokušitel, počínaje tím, aby proměnil kameny
v chleby (srov. Mt 4,3-4). Mesiášská moc mu byla dána nikoli proto, aby se nechal vidět, nebo aby si
tak u lidí vydobyl lacinou a prázdnou slávu. Ten, který přišel, aby vydal svědectví pravdě (srov. Jan
18,37), a který je dokonce sám Pravdou (srov. Jan 14,6), jedná vždy v absolutním souladu s vlastním
mesiášským posláním. Všechny jeho zázraky a všechna jeho znamení vyjadřují tento soulad v rámci
mesiášského tajemství Boha, který jako by se skryl v přirozenosti Syna člověka, jak to ukazují evangelia, zejména pak Markovo evangelium. Jestliže v zázracích vždy prozařuje božská moc, již učedníci
i zástupy tu a tam dokáží vnímat, takže uznávají a oslavují „Syna Božího“, pak stejnou měrou platí, že
z těchto znamení a zázraků vyzařuje dobrota, přímost, prostota, které jsou nejpatrnějšími charakteristikami Syna člověka.
5) Ve způsobu, jakým Ježíš koná zázraky a znamení, lze vnímat velkou prostotu, dalo by se
říci velikou lidskost, zdvořilost, citlivost, jemnost, které jsou Ježíšovi vlastní. K tomu všemu přivádějí
naše myšlenky Ježíšova slova v souvislosti se vzkříšením Jairovy dcery: Dítě neumřelo, jenom spí
(Mk 5,39). Jako kdyby těmito slovy Ježíš chtěl jaksi odlehčit význam toho, co právě hodlal vykonat.
Když vykonal, co bylo třeba, přísně jim nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět (srov. Mk 5,43). Totéž
nařizoval rovněž v jiných případech, například po uzdravení hluchoněmého (srov. Mk 7,36) a po Petrově vyznání víry (srov. Mk 8,29-30).
85 / 195
Když Ježíš uzdravuje hluchoněmého, jistě není bez významu, že ho při tom odvádí stranou od
zástupu. Tam pohlédl k nebi a vydal vzdech. Tento povzdech se zdá být výrazem Ježíšova soucitu
a zároveň jistým způsobem jeho modlitby. Slovo Effatha! – Otevři se! – způsobí, že se onomu člověku
otevřely uši a že se rozvázal jeho jazyk (srov. Mk 7,33-35).
6) Jestliže Ježíš mnohé své zázraky konal o sobotním dnu, pak to konal nikoli proto, že by
chtěl znesvěcovat tento den určený pro Hospodina, ale proto, že chtěl podtrhnout, že právě tento den
je obzvláštním dnem Božího spásonosného působení. Můj Otec je až dosud činný, i já jsem činný
(Jan 5,17). Toto jednání je v zájmu člověka, takže není v rozporu s posvátným charakterem sobotního
dne, nýbrž ho ještě zvýrazňuje a podtrhuje: Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je
Syn člověka pánem i nad sobotou! (Mk 2,27-28)
7) Pokud přijímáme evangelijní vyprávění o Ježíšových zázracích – a není důvod, proč bychom je neměli přijímat, kromě toho, když někdo předpojatě odmítá nadpřirozené – nemůžeme nevnímat jednotící logickou strukturu, spojující všechny tyto zázraky, které vycházejí z Boží ekonomie
spásy. Tato Ježíšova díla slouží jako zjevení milosrdné lásky Boha, který dobrotou vítězí nad zlem,
jak to dokládá Ježíšova přítomnost ve světě a jeho jednání. Začleněny do této ekonomie spásy, představují znamení a zázraky předmět naší víry v souladu s vírou ve spasitelský Boží plán a v tajemství
vykoupení, jež je dílem Kristovým.
Jakožto události patří zázraky a znamení k evangelní historii. Jejich popisy a vyprávění o nich
jsou stejně, ba ještě víc věrohodné než běžná vyprávění v jiných historických dílech. Je zcela evidentní, že pravou překážkou v tom, aby člověk tyto události přijal jako historické fakty i jako skutečnosti víry, je zásadní předsudek ohledně neexistence nebo nemožnosti nadpřirozena, jak jsme na to
již měli možnost upozornit. Tento předsudek omezuje Boží moc, nebo ji limituje pouze na sféru přirozeného běhu věcí, jako kdyby Bůh byl nutně podřízen zákonům vlastního stvoření. Toto mínění však
ostře naráží na to nejzákladnější filosofické i teologické pojetí Boha, jenž je nekonečné, subsistující
a všemohoucí Bytí, které nemá žádné omezení kromě nebytí, to však je samo v sobě absurditou.
Na závěr této katecheze musíme téměř spontánně poznamenat, že tato nekonečnost bytí
a moci je rovněž neomezeností lásky, jak to dokládají zázraky zapadající do ekonomie vtělení
a vykoupení, jakožto znamení milosrdné lásky, díky níž Bůh poslal na svět svého Syna. To vše učinil
pro nás a pro naši spásu. Jeho štědrost nezastaví ani smrt. Tak Bůh miloval svět (srov. Jan 3,16).
Na tak velikou lásku musíme odpovědět stejně štědrou vděčností. Tato odpověď se musí odehrávat ne tolik v rovině slov, jako spíše v rovině našeho každodenního jednání.
86 / 195
XXXIX. Zázrak jako výzva k víře
1) Znamení - zázraky, které Ježíš konal, aby jejich prostřednictvím stvrzoval své vlastní mesiášské poslání a aby prohlašoval příchod Božího království, tedy tyto zázraky - tato znamení jsou úzce
spjaty s povoláním k víře. Toto povolání má v poměru k zázraku dvojí podobu: Víra jednak musí
předcházet zázrak, ba je podmínkou jeho naplnění; víra jednak představuje důsledek zázraku, protože zázrak provokuje v duši toho, kdo zakusil dobrodiní zázraku nebo byl jeho svědkem, vyznání víry.
Je dobře známo, že víra je odpovědí člověka na slovo Božího zjevení. Zázrak se odehrává
v organické vazbě na toto Boží zjevující slovo. Zázrak je znamením jeho přítomnosti a jeho jednání,
je to opravdu velmi silné znamení. To vše osvětluje dostatečným způsobem vazbu, která existuje mezi znameními - zázraky na jedné straně a Kristem a vírou na straně druhé. Tuto vazbu velmi jasně
popisují evangelia.
2) V evangeliích totiž existuje celá řada textů, v nichž se jasně ukazuje, že povolání k víře je
nezbytnou podmínkou a dokonce součástí účinnosti Kristových zázraků. Na počátku této série textů
je třeba připomenout ty stránky evangelia, na nichž se hovoří o Marii, Ježíšově Matce, a o tom, jak se
chovala v Káně galilejské. Ještě předtím je třeba připomenout její chování v okamžiku zvěstování.
Lze říci, že právě zde se nachází jakýsi kulminační bod jejího přilnutí víry k Boží zvěsti, což vše potvrzují Alžbětina slova v okamžiku, kdy ji Maria navštívila: Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní
to, co ti bylo řečeno od Pána! (Lk 1,45) Ano, Maria věřila jako nikdo jiný, protože byla opravdu hluboce přesvědčena, že Bohu není nic nemožné (srov. Lk 1,37). V galilejské Káně její víra jistým způsobem předchází hodinu Kristova zjevení. Na její přímluvu se naplnil onen první zázrak, ono první znamení, díky němuž učedníci uvěřili v Ježíše (srov. Jan 2,11). Jestliže II. vatikánský koncil učí, že Maria
ustavičně předchází Boží lid na cestě víry (srov. LG 58, 63; encyklika Redemptoris mater, 5-6), pak
smíme říci, že první základ tohoto tvrzení magisteria nacházíme již v evangeliích, která vypravují
o znameních - zázracích v Marii a skrze Marii vzhledem k povolání k víře.
3) Toto povolání k víře se opakuje velmi často. Představenému synagogy, který přišel, aby
prosil o vzkříšení své dcerky, Ježíš říká: Neboj se, jen věř! (Mk 5,36) Ježíš říká ono "neboj se", protože mnozí lidé Jaira zrazovali od této prosby adresované Ježíšovi. Když ho otec chlapce postiženého
epilepsií prosí: Ale můžeš-li něco, měj s námi slitování a pomoz nám, Ježíš odpovídá: Můžeš-li?
Všechno je možné tomu, kdo věří! Poté se projeví silné vyznání víry onoho otce: Věřím! Pomoz mé
slabé víře! (srov. Mk 9,22-24) Dále pak připomínáme dobře známý dialog Ježíše s Martou při Lazarově vzkříšení: Já jsem vzkříšení a život, kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. ... Věříš tomu? ...
Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět (srov. Jan 11,25-27).
4) Tatáž vazba mezi zázrakem - znamením na jedné straně a vírou na straně druhé je potvrzována také opačně, tedy negativně, když nedostatek víry brání ve vykonání zázraku. Připomeňme si
některé z těchto událostí. Například v Markově evangeliu čteme, že Ježíš v Nazaretě nemohl vykonat
žádný zázrak, pouze vložil ruce na několik nemocných a uzdravil je. Ježíš se přitom podivoval jejich
nevěře (srov. Mk 6,5-6).
Známe velmi dobře jemnou Ježíšovu výtku adresovanou Petrovi: Malověrný, proč jsi pochyboval? (srov. Mt 14,29-31) K tomu došlo, když se Petr nejprve odvážně pustil do vln směrem k Ježíšovi,
pak se ale kvůli síle větru a velikosti vln začal bát a také topit.
5) Ježíš vícekrát tvrdí, že zázrak, který vykonal, je úzce spjat s vírou. "Tvá víra tě zachránila",
říká Ježíš ženě, která trpěla po dvanáct let krvotokem a která se k němu pokradmu přiblížila zezadu,
aby se mohla dotknout lemu jeho roucha a dojít tak vytouženého uzdravení (srov. Mt 9,20-22; Lk 8,48
a Mk 5,34). Podobná slova Ježíš vyřkl při uzdravení slepce Bartimaia, který u vstupu do Jericha velmi
naléhavě prosil Ježíše o pomoc: ?Synu Davidův, smiluj se nade mnou! (srov. Mk 10,46-52) Podle
Marka Ježíš Bartimaiovi odpovídá: Jdi, tvá víra tě zachránila! Podle Lukáše zněla Ježíšova slova následovně: Prohlédni! Tvá víra tě zachránila (Lk 18,42).
Stejná slova pronáší Ježíš vůči Samařanovi, jehož uzdravil z malomocenství (srov. Lk 17,19).
Dalším dvěma slepcům, kteří prosí o navrácení zraku, Ježíš říká: Věříte, že mám takovou moc? Ano, Pane. - Ať se vám stane, jak věříte! (srov. Mt 9,28-29)
87 / 195
6) Velmi dojímavá je epizoda, v níž kananejská žena neodbytně prosila, aby Ježíš pomohl její
dceři, kterou krutě sužoval nějaký zlý duch. Když se mu Kananejka klaněla a prosila ho o pomoc, Ježíš jí řekl: Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům. (Byla to narážka na etnickou rozdílnost
mezi Izraelity a Kananejci, kterou Ježíš jakožto Syn Davidův nemohl ve svém vystupování ignorovat,
ovšem na tuto odlišnost Mistr narážel záměrně, protože chtěl ženu přivést k hlubšímu úkonu víry).
Žena na to intuitivně reagovala zcela mimořádným úkonem víry a pokory: Ovšem, Pane, jenže i psíci
se živí kousky, které padají ze stolu jejich pánů. Na tuto zdvořilou, pokornou a důvěryplnou reakci Ježíš odpovídá: Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ! (srov. Mt 15,21-28) Je jen velmi
obtížné zapomínat na tuto událost, zejména když pomyslíme na nespočetné "Kananejce" všech dob,
zemí, barvy pleti z nejrůznějších společenských vrstev, kteří natahují ruku, aby tak prosili o pochopení
a o pomoc ve svých těžkostech a strádáních.
7) Je třeba podtrhnout, jak to také evangelia vyprávění ustavičně zdůrazňují, že Ježíš koná
zázrak tehdy, když vidí u člověka víru. To je také jasně řečeno v případě ochrnulého člověka, jehož
spustili i s lůžkem přes odkrytou střechu do místnosti, kde byl Ježíš (srov. Mk 2,5; Mt 9,2; Lk 5,20).
Ovšem totéž platí i pro celou řadu dalších případů, jak je popisují evangelisté. Činitel víry je tedy čímsi nezbytným. V okamžiku, kdy se tato víra projeví, je Ježíšovo srdce hotovo vyslyšet prosby potřebných, kteří se na něj obracejí s důvěrou v jeho božskou moc.
8) Ještě jednou konstatujeme, jak jsme to již řekli na začátku, že zázrak je znamením Boží
moci a lásky, které člověka zachraňují skrze Krista. Právě proto také představuje zázrak jakožto
znamení povolání člověka k víře. Zázrak přivádí k víře toho, kdo jej přímo zakusil, i ty, kdo jsou jeho
svědky.
Totéž platí i pro apoštoly, a to již od prvního znamení, které Ježíš vykonal v galilejské Káně.
Právě v tom okamžiku v Ježíše uvěřili (srov. Jan 2,11). Když pak došlo k zázračnému rozmnožení
chlebů poblíž Kafarnaa, s čímž je také úzce spjata předpověď eucharistie, evangelista poznamenává,
že od toho okamžiku jej mnozí z jeho učedníků opustili a nechodili s ním, protože nebyli s to přijmout
příliš tvrdou řeč. Tehdy se Ježíš obrátil na svých Dvanáct a zeptal se jich: "I vy chcete odejít?" Odpověděl mu za všechny Petr: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili
a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!" (srov. Jan 6,66-69) Víra je tedy základem osobního vztahu k Ježíši
Kristu, a to jednak pro obdržení zázraku, který opět působí za tím účelem, aby víru vzbudil
a prohloubil. To vše objasňují poslední slova Janova evangelia: Ježíš vykonal před svými učedníky
ještě mnoho jiných znamení, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu (Jan 20,30-31).
88 / 195
XL. Znamení, která zjevují moc shůry
1) Svatý Augustin, když hovoří o Ježíšových zázracích, které galilejský Mistr vykonal v době
svého pozemského života, v jednom velmi zajímavém textu tyto události vykládá jako znamení moci
a spasitelské lásky a jako symboly, díky nimž se můžeme povznést do království nebeských skutečností.
„Zázraky, které vykonal náš Pán Ježíš Kristus, jsou božskými díly, která učí lidskou mysl, aby
se povznášela od viditelných skutečností, a tak nabyla schopnosti porozumět tomu, kdo je Bůh.“ (Augustin, Komentář k Janovu evangeliu 24,1)
2) Na tuto myšlenku můžeme navázat, když opětně tvrdíme, že existuje velmi úzká vazba mezi zázraky – znameními, které vykonal Ježíš z Nazareta, a povoláním k víře. Vždyť tyto zázraky dokládaly existenci nadpřirozeného řádu, který je předmětem víry. Ti, kdo byli jejich přímými svědky,
a zejména ti, kdo tak říkajíc „na vlastní kůži“ zakoušeli jejich dobrodiní, se díky nim mohli jakoby přímo dotknout toho, že přirozený řád věcí není celou realitou. Vesmír, v němž člověk žije, se neomezuje pouze na řád věcí, které jsou přístupny našim smyslům nebo našemu intelektu, který je podmíněn
smyslovými jsoucny. Zázrak je znamením, že tato normálně člověku přístupná rovina bytí je překračována Mocí shůry, proto také to, co je viditelné a pochopitelné, je podřízeno této Moci shůry. Tato
Moc shůry (srov. Lk 24,49), tedy Bůh sám, přesahuje veškerý řád přírody. Tato Moc shůry pořádá věci a zároveň dává člověku na srozuměnou, že člověk má směřovat k Božímu království. Ježíšovy zázraky jsou znameními tohoto království.
3) Zázraky však nestojí v protikladu k silám a zákonitostem přírody. Znamenají pouze jakési
pozastavení jejich normální působnosti, což při uskutečňování zázraku lze bezprostředně zakoušet.
Nejde tedy o zrušení těchto zákonitostí. Vždyť zázraky, které jsou popsány v evangeliích, ukazují na
to, že existuje Moc, která přesahuje síly a zákonitosti přírody, současně však tato Moc působí v linii
potřeb samotné přirozenosti, i když přitom přesahuje běžné schopnosti přirozenosti. Není to právě toto, co se odehrává při každém zázračném uzdravení? Schopnosti sil přirozenosti jsou uvedeny ve
skutek prostřednictvím Božího zásahu, který tyto schopnosti povýší nad běžnou míru. To neznamená
porušení příčinné síly, jíž Bůh vybavil věci při stvoření, není to ani překračování zákonitostí přírody,
které sám Hospodin ustanovil, nýbrž povyšuje schopnosti působit i přijímat účinky jednání někoho jiného, jak je tomu přesně při popisech jednotlivých uzdravení v evangeliích.
4) Pravda o stvoření je první a základní pravdou naší víry. Není to ale pravda jediná
a nejvyšší. Víra nás učí, že dílo stvoření je obsaženo v rámci Božího záměru, který přesahuje omezenost samotného stvoření. Stvoření – zejména člověk, který je povolán k životu v tomto viditelném světě – je otevřeno k věčnému určení, které nám plně zjevuje Ježíš Kristus. V něm je dílo stvoření korunováno dílem spásy (srov. 2 Kor 5,17; Gal 6,15). Kdo je v něm, je novým stvořením, stvořením přesně odpovídajícím pravému Stvořitelovu záměru. Jedná se o obnovu toho, co Bůh učinil na počátku
a co v průběhu dějin člověka podlehlo kvůli hříchu porušení a znetvoření.
Kristovy zázraky vstupují do projektu nového stvoření, a patří proto do řádu spásy. Jsou to
spasitelná znamení, která volají člověka k obrácení a k víře. Díky tomuto obrácení zázraky pak vedou
k obnově světa, který byl vydán porušení a vystaven marnosti (srov. Řím 8,19-21). Zázraky se tedy
nezastavují u ontologického pořádku stvoření (creatio), kterého se rovněž dotýkají a který rovněž napravují, nýbrž spadají do soteriologického řádu nového stvoření (recreatio totius universi – znovustvoření veškerého kosmu), na němž spolupůsobí a o němž jakožto znamení vydávají svědectví.
5) Soteriologický řád (řád spásy) má svůj základní opěrný bod ve vtělení. Rovněž zázraky –
znamení, o nichž hovoří evangelia, nacházejí svůj poslední základ ve skutečnosti Bohočlověka. Tato
realita a tajemství zároveň v sobě zahrnuje a současně přesahuje všechny zázračné události spjaté
s mesiášským působením Ježíše Krista. Lze říci, že samo vtělení je zázrak všech zázraků, radikální
zázrak, trvalý zázrak nového řádu stvoření. Vstup samého Boha do prostoru vyhrazeného stvořenému bytí se v události a ve skutečnosti vtělení odehrává a naplňuje jedinečným způsobem. Před zrakem víry se tak stává nekonečně větším znamením než jakékoli jiné zázračné znamení Boží přítomnosti a působnosti v tomto světě. Vždyť všechna tato ostatní znamení, všechny tyto ostatní zázraky
89 / 195
mají jako svůj základ právě toto znamení – zázrak vtělení. Tato znamení pak vedou věřící k tomu, aby
opakovali to, co píše evangelista Jan v prologu svého evangelia o vtělení: „Viděli jsme jeho slávu,
slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (Jan 1,14)
6) Jestliže vtělení je základním znamením, na němž závisejí všechna ostatní znamení, která
před učedníky i před celým lidstvem vydala svědectví, že se přiblížilo Boží království (srov. Lk 11,20),
pak také existuje znamení poslední a definitivní, na něž Ježíš naráží za použití obrazu z příběhu proroka Jonáše: Jako byl Jonáš v břiše velryby tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka v nitru země tři
dny a tři noci (Mt 11,40). Tímto znamením je vzkříšení. Ježíš připravoval učedníky na toto definitivní
a konečné znamení, avšak tato příprava byla postupná a odehrávala se velmi taktním způsobem. Ježíš učedníky nabádal k diskrétnosti a jisté komunikační zdrženlivosti, která měla své opodstatnění až
do určeného času. Jistá velmi zřetelná narážka se nachází po proměnění na hoře: Když sestupovali
z hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane
z mrtvých (Mk 9,9). Lze si položit otázku, proč Ježíš zvolil tuto postupnou přípravu? Můžeme odpovědět tak, že Ježíš dobře věděl, jak by se celá záležitost zkomplikovala, kdyby jeho apoštolové a ostatní
učedníci začali diskutovat o tom, co je to vlastně vzkříšení z mrtvých, na jehož pochopení nebyli ještě
dostatečně připraveni, jak je to patrné z komentáře, který nám poskytuje evangelista: Toho slova se
chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená vstát z mrtvých (Mk 9,10). Kromě toho lze říci, že
vzkříšení z mrtvých, byť ohlášené a předpověděné, představovalo vrchol onoho „mesiášského tajemství“, jež chtěl Ježíš zachovat po celou dobu svého života a svého poslání, a to až do okamžiku naplnění a do hodiny vrcholného zjevení, což nastalo spolu se zázrakem zázraků, tedy se vzkříšením
z mrtvých, které je podle svatého Pavla základem naší víry (srov. 1 Kor 15,12-19).
7) Po vzkříšení, nanebevstoupení a po seslání Ducha svatého přecházely zázraky – znamení,
které konal Kristus, v působení apoštolů a posléze svatých, z generace na generaci. Kniha Skutků
nám skýtá mnoho svědectví o zázracích, které vykonali ve jménu Ježíše Krista: Petr (srov. např. Sk
3,1-8; 5,15; 9,32-41), Štěpán (srov. Sk 6,8), Pavel (srov. např. Sk 14,8-10). Životy svatých, dějiny
církve, zejména pak dokumentace ke kanonizačním procesům Božích služebníků, které musejí být
podrobeny velmi přísnému historicko-kritickému zkoumání i zkoumání ze strany přírodních věd
a medicíny, dokládají existenci Moci shůry, která působí v řádu přirozenosti a zároveň jej přesahuje.
Jedná se o zázračná znamení, která se uskutečnila od apoštolských dob až podnes. Hlavním záměrem těchto znamení je, aby bylo poukázáno na to, že člověk má směřovat k Božímu království. Tak
se tedy prostřednictvím těchto znamení potvrzuje v různých dobách a za nejrůznějších okolností
pravda evangelia a projevuje se spasitelská moc Ježíše Krista, který nepřestává povolávat prostřednictvím církve lidi na cestu víry. Tato spasitelská moc Bohočlověka se projevuje rovněž tehdy, když
tyto zázraky – znamení nastávají díky prostřednictví a přímluvě svatých a zbožných lidí podobně jako
v Káně Galilejské, kde došlo k zázraku na přímluvu Kristovy Matky.
90 / 195
XLI. Ježíš Kristus, pravý člověk
1) Ježíš Kristus je pravým Bohem i pravým člověkem, to je ústřední tajemství naší víry. Je to
také klíčová pravda našich christologických katechezí. Dnes si klademe za úkol hledat svědectví o této pravdě v Písmu svatém, zejména v evangeliích a v křesťanské tradici.
Viděli jsme, že podle evangelií se Ježíš Kristus představuje a nechává se poznat jako Bůh –
Syn zejména, když prohlašuje: Já a Otec jedno jsme (Jan 10,30); když na sebe vztahuje jméno Boží:
Já jsem (srov. např. Jan 8,58); když ukazuje, že mu příslušejí božské atributy; když prohlašuje, že je
mu dána veškerá moc na nebi i na zemi (srov. Mt 28,18); když tvrdí, že bude soudcem všech lidí na
posledním soudu a že má moc nad Zákonem (srov. Mt 5,22.28.32.34.39.44), který má v Bohu svůj
původ a díky němu také svou sílu; konečně když prokazuje, že má moc odpouštět hříchy (srov. Jan
20,22-23), poněvadž i když přijal od Otce moc pronášet poslední soud nad světem (srov. 5,22), Otec
ho poslal na svět, aby hledal a zachraňoval to, co bylo ztraceno (srov. Lk 19,10). Aby doložil svoji
moc nad přírodou, Ježíš konal zázraky – znamení, která prokazují, že spolu s Ježíšem vstoupilo do
světa rovněž Boží království.
2) Tento Ježíš prostřednictvím všeho toho, co koná a čemu učí, dokládá, že je Božím Synem,
zároveň se však představuje a dává se poznat jako pravý člověk, opravdu Nový Člověk. Nový zákon
a zejména evangelia dokládají zcela jednoznačně tuto základní pravdu, které si Ježíš byl naprosto
jednoznačně vědom a kterou apoštolové a evangelisté dobře znali, uznávali a předávali bez sebemenšího stínu pochybnosti. Tuto katechezi tedy musíme věnovat tomu, abychom alespoň v krátkosti
přehlédli ty údaje evangelií, které se týkají dané pravdy, ovšem v úzké vazbě na to, co jsme již řekli,
totiž že Kristus je zároveň pravým Bohem. Tento způsob výkladu ohledně pravého Ježíšova lidství je
dnes zcela nutný vzhledem k rozšířené tendenci pojímat a prezentovat Ježíše pouze jako člověka, sice jako člověka neobvyklého a mimořádného, nicméně pouze jako člověka. Tato tendence, tak charakteristická pro moderní dobu, je v určitém smyslu protikladem oné tendence, jež se v rozličných podobách projevovala v prvních staletích křesťanské éry pod společným názvem „dokétismus“. Podle
dokétů měl být Ježíš Kristus člověkem pouze zdánlivě, měl by tedy mít pouze vzezření člověka, ale
ve skutečnosti by podle nich byl pouze Bohem. Tváří v tvář těmto protikladným tendencím církev vyznává a hlásá pevně celou pravdu o Kristu jako bohočlověku, o Kristu jako o pravém Bohu a pravém
člověku, o jediné osobě božského Slova, které je ve dvou přirozenostech, tedy v Boží přirozenosti a v
lidské přirozenosti, jak tomu učí katechismus. Jedná se o hluboké tajemství naší víry, které zároveň
vrhá světlo na mnoho jiných tajemství.
3) Biblická svědectví ohledně pravého Ježíšova lidství jsou jasná a četná. Nyní si je v krátkém
přehledu připomeneme a v příští katechezi je vysvětlíme. Výchozím bodem je pravda o vtělení: „Et incarnatus est“, jak ji obsahuje Vyznání víry. Nejjasnějším způsobem vyjadřuje tuto pravdu prolog Janova evangelia: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14). Tělo (řecky sarx) znamená
člověka v jeho konkrétnosti zahrnující tělesnost, tedy také omezenost, slabost a v jistém slova smyslu
pomíjivost. (Věru, lid je pouhá tráva – Iz 40,6) Ježíš Kristus je právě takovým člověkem ve smyslu
slova „tělo“. Toto tělo – tedy lidskou přirozenost – Ježíš přijal ze své Matky Marie, Panny z Nazareta.
Jestliže svatý Ignác z Antiochie nazývá Ježíše sarkoforos (nositel těla – srov. Smyr., 5), pak tímto výrazem jemně naráží na Ježíšovo narození z ženy, která mu dala „lidské tělo“. To vyjádřil již svatý Pavel, když napsal: Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, ... (Gal 4,4)
4) Evangelista Lukáš hovoří o narození z ženy, když popisuje události, které se odehrály za
betlémské noci: Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí ... (Lk 2,6-7) Tentýž evangelista nás zpravuje o tom, že osm dní
po narození bylo dítě obřezáno a zároveň mu bylo dáno jméno Ježíš (srov. Lk 2,21). Čtyřicátého dne
bylo dítě představeno jako prvorozený syn v jeruzalémském chrámu podle toho, co nařizuje Mojžíšův
zákon (srov. Lk 2,22-24). Stejně jako ostatní lidské děti i Ježíš jako dítě rostl a sílil, byl také plný
moudrosti (srov. Lk 2,40). Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí (Lk 2,52).
5) Nyní se podívejme na dospělého Ježíše, jak nám ho převážně představují evangelia. Jako
pravý člověk s reálným tělem Ježíš zakoušel únavu, hlad a žízeň. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet
91 / 195
nocí, nakonec vyhladověl. (Mt 4,2) Na jiném místě můžeme číst: Ježíš, unavený chůzí, posadil se ...
Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ (Jan 4,6-7) Ježíšovo tělo tedy bylo vystaveno únavě, utrpení, bylo to tedy smrtelné tělo. V tomto těle nakonec Ježíš snáší mučení, když je bičován, korunován trním a nakonec ukřižován. Ve strašlivé agonii, když umírá na kříži,
Ježíš pronáší své Žízním (srov. Jan 19,28), které představuje poslední dojemný a utrpením naplněný
výraz jeho pravého lidství.
6) Pouze skutečný člověk mohl trpět tak, jak trpěl Ježíš na Golgotě. Jedině skutečný člověk
mohl zemřít tak, jak opravdu zemřel Ježíš. Tuto smrt viděli mnozí, nejen jeho přátelé a učedníci. V
Janově evangeliu čteme, že skutečnost Ježíšovy smrti konstatovali rovněž římští vojáci: Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří s ním byli ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli,
že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev
a voda. (Jan 19,32-34)
„... narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; ...“
Těmito slovy Apoštolského kréda církev vyznává pravdu o Ježíšově narození a o jeho smrti. Pravda
vzkříšení je vyjádřena slovy „třetího dne vstal z mrtvých“.
7) Vzkříšení jiným způsobem znovu potvrzuje to, že Ježíš je opravdovým člověkem. Jestliže
se Slovo narodilo v čase, stalo se tělem, pak při vzkříšení znovu oživilo vlastní tělo. Pouze pravý člověk mohl trpět a zemřít na kříži – pouze pravý člověk mohl vstát z mrtvých. Vstát z mrtvých znamená
vrátit se k vlastnímu životu v těle. Toto tělo může být proměněno a obdařeno novými kvalitami
a pravomocemi, může být i oslaveno (jako je tomu při Ježíšově nanebevstoupení a jak tomu bude s
lidskými těly při vzkříšení na konci časů), ale je to stále opravdu lidské tělo. Vždyť vzkříšený Kristus
znovu vstupuje do styku s apoštoly, kteří ho viděli, dotýkali se jeho ran a jizev zbylých po ukřižování.
Ježíš s nimi jako vzkříšený nejen hovoří a přebývá, ale dokonce přijímá i jejich jídlo. Podali mu kus
pečené ryby. Vzal a před nimi pojedl (Lk 24,42-43). Kristus má tedy vzkříšené a oslavené tělo, které
je ale stále lidským tělem, v tomto těle Ježíš také vystupuje do nebe, aby usedl po pravici Boha Otce.
8) Ježíš je tedy pravý Bůh i pravý člověk. Není jen zdánlivě člověkem, není přízrakem, je skutečným člověkem. Tak ho poznali apoštolové i první věřící, z nichž vznikla prvotní církev. Tak vypovídá i svědectví, které nám zanechali. Můžeme tedy konstatovat, že v Kristu není protiklad mezi tím, co
je božské, a tím, co je lidské. Jestliže člověk byl na počátku stvořen k obrazu a podobě Boží (srov. Gn
1,27; 5,1), pak tedy to, co je lidské, může zjevovat to, co je božské, takže právě k tomuto zjevování
božského mohlo dojít v plné míře v Kristu. On zjevil své božství prostřednictvím svého lidství, prostřednictvím jednoho opravdu lidského života. Jeho lidství sloužilo k zjevení jeho božství, jeho osoby
Slova, osoby věčného Syna. Jakožto pravý Bůh Ježíš nebyl jaksi „méně“ člověkem. Aby zjevil svoji
božskou identitu, nemusel se stát méně člověkem. Naopak, právě kvůli pravdivosti a opravdovosti tohoto zjevení byl plně člověkem. Přijetím lidské přirozenosti do jednoty se svou božskou osobou uskutečnil Boží Syn plnost možné dokonalosti lidství. Jedná se o antropologickou dimenzi christologie, k
níž se ještě budeme muset vrátit.
92 / 195
XLII. Stal se nám podobným ve všem kromě hříchu
1) Ježíš Kristus je pravý člověk. Dnes budeme pokračovat v předešlé katechezi, již jsme posledně věnovali právě tomuto tématu. Jedná se o základní pravdu naší víry. Je to víra zakládající se
na samotném Ježíšově slovu i na potvrzujícím svědectví apoštolů a učedníků, která byla předávána z
generaci na generaci v učení církve: „Věříme ..., že je pravým Bohem i pravým člověkem ... nikoli přeludem, nýbrž jedním a jediným Božím Synem.“ (Lyonský koncil, DH 852)
V poslední době tuto nauku připomíná II. vatikánský koncil. Koncilní otcové při tom podtrhují
nový vztah k osobě Slova, do něhož jistým způsobem vstupuje každý člověk díky tomu, že Boží Syn
se stal člověkem jako my: „Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem on
sám, Boží Syn. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Marie Panny, stal se opravdu jedním z nás, ve všem nám podobný kromě
hříchu.“ (GS 22)
2) Již v minulé katechezi jsme se pokusili vyjádřit tuto Kristovu „podobnost“ s námi, která vyplývá z toho, že je pravým člověkem: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. (Jan 1,14) Výraz
„tělem“ znamená člověka jakožto tělesnou bytost (sarkikos). Toto tělo je zrozeno z ženy (srov. Gal
4,4). V této své tělesnosti Ježíš z Nazareta zakusil jako každý jiný člověk únavu, hlad i žízeň. Jeho tělo bylo vystaveno utrpení, bylo zranitelné, citlivé vzhledem k fyzické bolesti. A právě v tomto těle se
vystavil hroznému mučení a ukřižování: „... ukřižován umřel i pohřben jest; ...“ Koncilní text, který
jsme citovali výše, doplňuje toto vyznání o další aspekty: „Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí
přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval.“ (GS 22)
3) Nyní budeme věnovat obzvláštní pozornost onomu poslednímu tvrzení, díky němuž smíme
vstoupit do samotné Ježíšovy psychiky. On opravdu zakoušel lidské city, jako je radost, smutek,
hněv, údiv, láska. V evangeliích například můžeme číst, že zaplesal v Duchu svatém (srov. Lk 10,21);
že zaplakal nad Jeruzalémem: Když se přiblížil k Jeruzalému a viděl město, zaplakal nad ním a řekl:
„Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji!“ (Lk 19,41-42) Ježíš plakal rovněž nad smrtí
svého přítele Lazara: Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se: „Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“
Ježíš zaplakal. (Jan 11,33-35)
4) Prožitek žalu zakouší Ježíš s obzvláštní hloubkou v Olivové zahradě v předvečer svého
ukřižování: A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. Řekl jim: „Má
duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“ (Mk 14,33-34; srov. také Mt 26,37) U Lukáše čteme: Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji; jeho pot stékal na zem jako krůpěje
krve. (Lk 22,44) Tato epizoda jasně dokládá plnou reálnost Ježíšova lidství.
5) V evangeliích máme rovněž doložen Ježíšův hněv. Tak například o uzdravení člověka s
ochrnutou rukou, k němuž došlo v sobotu, čteme: Pak se farizeů zeptal: „Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?“ Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce,
rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: „Vztáhni ruku!“ Vztáhl ji, a ruka byla v pořádku. (Mk
3,4-5) Cosi podobného se dovídáme z epizody vyhnání prodejců z chrámu. Matouš píše: Ježíš vešel
do chrámu a vyhnal všechny, kteří v chrámě kupovali a prodávali, zpřevracel stoly směnárníkům a lavice prodavačům holubů a řekl jim: „Je psáno: Můj dům ať je domem modlitby, ale vy z něho děláte
lupičské doupě.“ (Mt 21,12-13; srov. Mk 11,15)
6) Na jiném místě čteme, že Ježíš se podivil: A divil se jejich nevěře. (Mk 6,6) Také se dozvídáme, že Ježíš zakoušel úžas: Podívejte se na lilie, jak rostou, nepředou ani netkají – a říkám vám:
ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich! (Lk 12,27) Podivuje se rovněž
nad vírou kananejské ženy: Ženo, jak veliká je tvá víra! (Mt 15,28)
7) Z evangelií však na prvním místě vysvítá, že hlavním citem, který naplňoval Ježíšovo srdce,
byla láska. Když za ním přišel mladík, který toužil po Božím království, evangelia tvrdí, že Ježíš na
něho pohlédl s láskou (srov. Mk 10,21). Evangelista Jan píše, že Ježíš měl velmi rád Martu, její sest-
93 / 195
ru Marii i jejich bratra Lazara (srov. Jan 11,5). Tentýž autor hovoří často o učedníkovi, jehož Ježíš miloval (srov. Jan 13,23). Ježíš miloval také děti: Přinášeli mu děti, aby jim požehnal. Ale učedníci to
matkám zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně,
nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království ...“ Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.
(Mk 10,13-16) Když vyslovil přikázání lásky, odvolal se na tu lásku, kterou on sám miluje své učedníky: To je moje přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. (Jan 15,12)
8) Hodina utrpení a zejména agonie na kříži představuje tak říkajíc zenit Ježíšovy lásky. Ježíš
věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve
světě, projevil jim lásku až do krajnosti. (Jan 13,1) Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele
položí svůj život. (Jan 15,13) Zároveň se ale také jedná o zenit žalu a opuštěnosti, které Ježíš na zemi zakusil. Do srdce pronikajícím výrazem této opuštěnosti zůstanou navždy slova: „Eloi, Eloi, lema
sabachthani?“ ... Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Mk 15,34) Tato slova Ježíš čerpá z Žalmu
21/22,2 a vyjadřuje jimi nestrašlivější zranění své vlastní duše a svého těla. Součástí této zraněnosti
je momentální zážitek opuštěnosti ze strany Boha. Je to vrcholný a nejbolestnější okamžik celého Ježíšova utrpení.
9) Tak se tedy Ježíš stal opravdu podobný lidem, když na sebe vzal způsob bytí služebníka,
jak to hlásá list Filipanům (srov. Flp 2,7). Autor listu Židům, který o Ježíšovi hovoří jako o veleknězi
budoucích hodnot (srov. Žid 9,11), potvrzuje a upřesňuje: Náš velekněz není takový, že by nebyl
schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale
nikdy se nedopustil hříchu (Žid 4,15). Opravdu nepoznal hříchu, i když svatý Pavel řekne: S tím, který
byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví
u Boha. (2 Kor 5,21) Ježíš sám mohl položit s klidem svým protivníkům vyzývavou otázku: Kdo z vás
mě může usvědčit ze hříchu? (Jan 8,46) Taková je rovněž víra církve: „Sine peccato conceptus, natus
et mortuus.“ Tuto pravdu hlásají v souladu s celou Tradicí akta florentského koncilu (srov. DH 1347).
Ježíš byl počat, narodil se a zemřel bez hříchu. On je člověkem opravdu spravedlivým a svatým.
10) V souladu s Novým zákonem, s Krédem a s koncilními otci platí, že Ježíš Kristus se stal
opravdu jedním z nás a stal se nám podobným ve všem kromě hříchu (srov. Žid 4,15). A právě díky
této milosti a díky této podobnosti s námi je Kristus novým Adamem a rovněž zjevuje člověka člověku
a ohlašuje mu vrcholnou vznešenost jeho povolání (srov. GS 22). Lze říci, že prostřednictvím tohoto
výroku II. vatikánský koncil dává ještě jednou odpověď na základní otázku, která představuje také název slavného díla svatého Anselma: Cur Deus homo? Je to otázka, která se rodí v lidském intelektu,
jenž touží hlouběji proniknout do tajemství Boha Syna, který se kvůli nám a kvůli naší spáse stal člověkem, jak to vyznáváme, když se modlíme Nicejsko-konstantinopolské krédo. Kristus opravdu plně
zjevil člověka člověku právě tím, že sám nepoznal hříchu. Vždyť hřích není žádným obohacením člověka. Je to přesný opak: hřích člověka znehodnocuje, ponižuje, zbavuje ho plnosti, k níž je povolán
(srov. GS 13). Náprava a obnova upadlého člověka, jeho spása je základní odpovědí na otázku, proč
bylo třeba vtělení.
94 / 195
XLIII. Ježíš, člověk solidární se všemi lidmi
1) Ježíš Kristus, pravý člověk, který je nám podoben ve všem kromě hříchu, právě tato pravda
byla námětem předchozí katecheze. Hřích je cosi, co musí být radikálně vyloučeno v tom, který jako
pravý člověk je zároveň pravým Bohem. Ježíš je verus homo (pravý člověk), ale nikoli merus homo
(pouze člověk). Celý Ježíšův pozemský život a celý průběh jeho poslání dosvědčují pravdivost tvrzení
o jeho absolutní bezhříšnosti. On sám mohl položit svým odpůrcům provokativní potázku: Kdo z vás
mě může usvědčit ze hříchu? (Jan 8,46) Ježíš Kristus, člověk bez jakékoli poskvrny hříchu, po celý
svůj život bojoval s hříchem a s tím, co hřích působí, zejména se satanem, který je v dějinách člověka
již od samého počátku otcem lži (srov. Jan 8,44). Tento zápas se projevuje již na prahu Ježíšova veřejného působení v okamžiku jeho pokušení (srov. Mk 1,13; Mt 4,1-11; Lk 4,1-13) a dosahuje svého
vyvrcholení v hodině kříže a ve vzkříšení. Je to tedy zápas, který má vítězné rozuzlení.
2) Tento zápas s hříchem a s jeho kořeny však Ježíše nikterak neodcizuje člověku. Naopak.
Tento boj ho přivádí blíže k lidem, ke každému z lidí. V průběhu svého pozemského života se Ježíš
velmi často prokazoval jako ten, kdo je nablízku lidem považovaným za veřejné hříšníky. Tak to alespoň dokládají mnohé texty evangelia.
3) V této věci je třeba připomenout srovnání, které dělá sám Ježíš mezi sebou a Janem Křtitelem: Přišel Jan, nejedl a nepil, a říkají: Je blázen. Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: Je to žrout
a pijan, přítel celníků a hříšníků. Ale přece moudrost se ospravedlní svými skutky. (Mt 11,18-19) Na
první pohled je zřetelný polemický ráz těchto slov, která jsou určena těm, kdo nejprve kritizovali Jana
Křtitele, poustevnického proroka velmi přísného asketického života, který žil poblíž řeky Jordán a křtil
lid, a posléze kritizovali Ježíše, poněvadž se pohyboval a působil mezi obyčejnými lidmi. Z těchto slov
ale zároveň vyzařuje pravda o Ježíšově způsobu života, o jeho cítění, o jeho mentalitě i o tom, jak se
stavěl k hříšníkům.
4) Obviňovali ho, že je přítelem celníků, kteří vymáhali dávky. Bylo na ně pohlíženo jako na lidi
nečestné, kteří nezachovávají Zákon (srov. např. Mt 5,46; 9,11; 17,17). Ježíšovi bylo rovněž předhazováno, že se stýká s hříšníky. Ježíš tento soud úplně neodmítá, vždyť mnoho příhod vypravovaných
evangelisty potvrzuje tento Ježíšův poměr k chybujícím, i když zároveň je vyloučena jakákoli smířlivost, ústupnost či kompromis se samotným hříchem. Jako příklad lze uvést příhodu, v níž figuruje Zacheus, vrchní výběrčí dávek v Jerichu, do jehož domu Ježíš chtěl vstoupit: „Zachee, pojď rychle dolů:
dnes musím zůstat ve tvém domě.“ (Lk 19,5) Když celník sestoupil ze stromu a plný radosti nabídl
Ježíšovi pohostinnost vlastního domu, zaslechl slova: Dnes přišla spása do tohoto domu. Vždyť i on
je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo. (Lk 19,9-10) Z tohoto
úryvku vyzařuje nejenom Ježíšův důvěrný vztah k celníkům a hříšníkům, ale také důvod, kvůli němuž
je hledá a pobývá s nimi: jde mu o jejich záchranu, o jejich spásu.
5) Podobná událost je spjata se jménem Léviho, syna Alfeova. Celá záležitost je ještě významnější než předchozí případ, protože tohoto muže, jehož Ježíš viděl sedět v celnici, povolal, a tak
se stal jedním z apoštolů, když mu Ježíš řekl: Pojď za mnou! (Mk 2,14) On vstal a šel za Ježíšem.
Jeho jméno se nachází v seznamu dvanácti apoštolů a my víme, že je autorem jednoho z evangelií.
Evangelista Marek tvrdí, že Ježíš stoloval v jeho domě spolu s mnoha celníky a hříšníky, byli tam
i Ježíšovi učedníci (srov. Mk 2,13-15). Rovněž v tomto případě se znalci Zákona ze strany farizeů
stavěli proti Ježíšovu chování a před jeho učedníky tento způsob jednání odsuzovali. Ježíš jim však
jasně řekl: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.
(Mk 2,17)
6) Sedět za stolem spolu s ostatními, včetně celníků a hříšníků, je určitý způsob lidské mentality, která je u Ježíše patrná již od počátku jeho mesiášského poslání. Vždyť jednou z prvních okolností, při níž se mohla projevit jeho spasitelská moc, byla svatební hostina v galilejské Káně, jíž se
účastnil spolu se svou Matkou i se svými učedníky (srov. Jan 2,1-12). Rovněž v dalších měsících
svého veřejného působení Ježíš obvykle přijímal pozvání ke společnému stolování, nevyhýbal se
společnému jídlu dokonce ani s farizeji, kteří byli jeho nejzarputilejšími odpůrci. Tak například
95 / 195
v evangeliu svatého Lukáše můžeme číst: Jeden farizeus ho pozval k jídlu. Vešel tedy do domu toho
farizea a zaujal místo u stolu (Lk 7,36).
7) V průběhu tohoto společného jídla se odehrála příhoda, která vrhá světlo na Ježíšovo chování vůči ubohému lidstvu, v jehož středu je tolik hříšníků, kterými domnělí spravedliví pohrdají
a které také zavrhují. Tak tedy jedna žena, která byla známá jako hříšnice a byla přítomná hostině, se
přiblížila k Ježíšovi s pláčem, omyla mu nohy a pomazala je vzácnou mastí. To zavdalo příčinu
k dialogu mezi Ježíšem a pánem tohoto domu. V průběhu rozhovoru stanovil Ježíš úzkou vazbu mezi
odpuštěním hříchů a láskou vycházející z kořenů víry. „Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když
mně nyní prokazuje tolik lásky“ ... Jí pak řekl: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“ (Lk 7,36-50)
8) Toto není jediný případ tohoto druhu. Jako další můžeme uvést dramatickou situaci se ženou, která byla přistižena při páchání cizoložství (srov. Jan 8,1-11). Rovněž tato situace ukazuje,
v jakém slova smyslu byl Ježíš přítelem celníků a hříšníků. On sám říká oné ženě: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! (Jan 8,11)
Ten, který nám byl ve všem podobný kromě hříchu, se ukazoval být někým, kdo stojí nablízku
hříšníkům a hříšnicím proto, aby je od této metly, tedy od hříchu, vzdaloval a osvobozoval. Tohoto
záměru chtěl dosahovat zcela novým způsobem vzhledem ke strohosti a přísnosti, s níž tyto lidi soudili jejich současníci na bázi prastarého Zákona. Ježíš naopak jednal v duchu plném lásky vůči člověku, a to na základě hluboké solidárnosti, kterou choval ve svém srdci pro všechny ty, kdož byli stvořeni k Božímu obrazu a k Boží podobě (srov. Gn 1,27; 5,1).
9) V čem ale přesně spočívá tato solidarita? Je to zejména projev lásky, která vychází ze samotného Boha. Boží Syn přišel na svět proto, aby tuto Boží lásku zjevoval. Základem tohoto zjevování je skutečnost, že Boží Syn se stal člověkem, jedním z nás. Toto sjednocení s námi v lidství ze
strany Ježíše Krista, pravého člověka, je základním výrazem jeho solidarity s každým člověkem. Bůh
tak dává zřetelně najevo onu lásku, jíž nás všechny miluje a jíž osobně miluje každého z nás. Láska
je tu stvrzena zcela jedinečným a neopakovatelným způsobem. Ten, který miluje, si přeje sdílet
všechno s milovaným. A právě z tohoto důvodu se Boží Syn činí člověkem. O něm předpověděl prorok Izaiáš: „Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci.“ (srov. Mt 8,17; srov. Iz 53,4) Ježíš tedy
sdílí základní existenciální bázi lidskosti s každým synem i s každou dcerou lidského rodu. Tím také
zároveň Boží Syn zjevuje podstatnou důstojnost každého člověka i všech lidí společně. Lze říci, že
vtělení představuje nevýslovné „zhodnocení“ člověka i lidství!
10) Tato solidární láska vyzařuje z celého pozemského života Syna člověka i z jeho spasitelského poslání zejména v okamžicích, když se ocitá tváří v tvář těm, kdo trpí pod tíhou jakékoli formy
bídy, ať už ekonomické, fyzické či mravní. Vrcholem jeho putování po cestách solidarity bude ono dát
vlastní život jako výkupné za mnohé (srov. Mk 10,45), což se naplní ve vykupitelské oběti kříže.
Ovšem na cestě vedoucí k této svrchované oběti se v průběhu celého Ježíšova pozemského života
nacházejí mnohé projevy jeho solidarity s člověkem, která je synteticky vyjádřena slovy: Vždyť ani
Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.
(Mk 10,45) Ježíš se stal dítětem jako každý jiný člověk. Pracoval vlastníma rukama po boku Josefa
z Nazareta stejně jako každý jiný člověk (srov. encykliku Laborem exercens, 26). Byl jedním ze synů
Izraele, podílel se na kultuře vlastního národa, na jeho nadějích i na jeho utrpení. Na vlastní kůži poznal to, co se často přihází v životě lidí povolaných k nějakému důležitému poslání: nepochopení,
a dokonce také zradu jednoho z těch, které on sám vybral za apoštoly a za pokračovatele ve svém díle. To vše mu pochopitelně způsobilo velmi hlubokou bolest (srov. Jan 13,21).
Když se pak přiblížil okamžik, v němž měl dát vlastní život jako výkupné za mnohé, dobrovolně sebe samého vydal, a tak naplnil svoji solidaritu s člověkem ve svém sebeobětování. Římský prokurátor nenalezl lepší slova, jimiž by ho představil před těmi, kdo jej obžalovávali, než: „Hle, člověk!“
(Jan 19,5) To je výrok pohana, který neznal tajemství, ale který nebyl zcela nevnímavý k osobnímu
kouzlu, jež vyzařovalo z Kristova lidství. Ježíš je člověk, opravdový člověk, který je nám ve všem podobný kromě hříchu. Nabídl se v oběť kvůli našemu hříchu, a tak se stal solidárním se všemi lidmi.
Tato solidarita se nezalekla dokonce ani hrůzné smrti na kříži.
96 / 195
XLIV. Ten, který „se zřekl sebe samého“
1) Hle, člověk! (Jan 19,5) V předešlé katechezi jsme připomněli tato slova, která pronesl Pilát,
když představoval Ježíše velekněžím a strážím po bičování, a ještě předtím, než vynesl definitivní
rozsudek, podle něhož měl být Ježíš ukřižován. Ježíš plný ran, korunovaný trním, v purpurovém plášti, vysmívaný, zpolíčkovaný od vojáků, v samotném předpokoji smrti, to je symbol a znamení trpícího
lidstva.
„Hle, člověk!“ Tento výrok v jistém slova smyslu vyjadřuje celou pravdu o Kristu člověku:
O tom, který se jistým způsobem spojil s každým člověkem (srov. GS 22). Nazývali ho „přítel celníků
a hříšníků“. Právě jakožto oběť za hříchy lidstva se stal maximálně solidárním se všemi, a to
i s hříšníky, a tato solidarita je tak radikální, že jde až na smrt, a to na smrt ukřižováním. Avšak právě
tehdy, když je v situaci oběti, vystupuje na povrch poslední aspekt jeho lidství, který je nutno přijímat
a promeditovat až na dno ve světle tajemství jeho „sebezřeknutí“ (kenosis). Svatý Pavel v listu Filipanům píše: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal
na sebe způsob bytí služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti
podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (Flp 2,6-8)
2) Pavlovský text z listu Filipanům nás uvádí do tajemství Kristovy kenoze. Při vyjadřování jejího tajemství apoštol použil slova „zmařil se“ – „zřekl se“, a k ní se v první řadě vztahuje skutečnost
vtělení: „Slovo se stalo tělem.“ (srov. Jan 1,14) Bůh Syn na sebe vzal lidskou přirozenost, lidství, stal
se skutečně člověkem, ale zároveň přitom nepřestal být Bohem! Na skutečnost o Kristu člověku je
vždy nutno nahlížet společně s pravdou o Bohu Synu. Právě tento moment trvání jeho božství nám
indikuje Pavlův text. Výraz „sám sebe zmařil“ rozhodně neznamená, že Boží Syn by přestal být Bohem. To by bylo zcela absurdní! Znamená to spíše, jak se vyjadřuje velmi výstižně svatý Pavel:
„a přece na své rovnosti [s Bohem] nelpěl“, ale přestože způsobem bytí byl Bůh (in forma Dei), tedy
Bůh Syn, vzal na sebe lidskou přirozenost nepřioděnou slávou a vystavenou utrpení a smrti, aby tak
mohl prožít svoji poslušnost až po samotný extrém smrti na kříži.
3) V tomto kontextu tedy to, že se učinil podobným lidem, s sebou neslo dobrovolné sebezřeknutí, které se dotýkalo dokonce i privelegií, která by jakožto Boží Syn mohl mít ve své přijaté lidské přirozenosti. Vždyť na sebe přijal způsob bytí služebníka. To znamená, že nechtěl příslušet do
kategorie mocných a chtěl být jako ten, kdo slouží: Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal
sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny. (Mk 10,45)
4) V evangeliích opravdu vidíme, že celý Ježíšův život byl od samotného počátku až do svého
konce poznamenán pečetí chudoby. To je podtrženo již ve vyprávění o jeho narození, když evangelista Lukáš poznamenává, že pro Marii a Josefa nebylo místo v hostinci a že Ježíš se proto musel narodit ve stáji a být položen do jeslí (srov. Lk 2,7). Od Matouše zase víme, že již v prvních měsících svého života malý Ježíš zakusil osud vyhnance (srov. Mt 2,13-15). Skrytý život v Nazaretě se odehrával
ve velmi skromných materiálních podmínkách, jak to bylo běžné v rodině tesaře (srov. Mt 13,55). Sám
Ježíš pracoval společně se svým domnělým otcem v jeho dílně (srov. Mk 6,3). Když započal své veřejné působení, tak ho stále provázela extrémní chudoba, jak to on sám dokládá, když naráží
v jednom ze svých výroků na obtížné životní podmínky, které provázely jeho veřejné působení: Lišky
mají svá doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil (Lk 9,58).
5) Mesiášské působení Ježíšovo se již od svého počátku setkávalo s odmítáním
a nepochopením, a to navzdory znamením, která Ježíš konal. Byl stále pozorován a také pronásledován ze strany těch, kdo vykonávali moc a měli vliv na lid. Nakonec byl křivě obviněn, odsouzen
a popraven potupnou smrtí na kříži. To byl opravdu ten nejhanebnější ze všech možných způsobů
popravy, kterým se sprovozovali ze světa ti, kdo se dopustili těch nejstrašlivějších zločinů, odsouzenci
na kříž byli zejména ti, kdo neměli výsadu římského občanství a otroci. I z tohoto hlediska tedy lze říci, jak to vyjádřil apoštol Pavel, že Kristus na sebe vzal způsob bytí služebníka – otroka (srov. Flp
2,7).
97 / 195
6) Můžeme říci, že v tomto sebezmaření či sebezřeknutí, které hluboce charakterizuje pravdu
o Kristu jako pravém člověku, se obnovuje pravda o univerzálním člověku, obnovuje se a napravuje.
Když čteme, že Kristus nelpěl na své rovnosti s Bohem, nemůžeme v tom nepostřehnout narážku na
první a prapůvodní pokušení muže a ženy, kterému oba na počátku lidských dějin podlehli: Budete
jako Bůh znát dobré i zlé. (Gn 3,5) Člověk podlehl pokušení, protože chtěl být jako Bůh, i když věděl,
že je pouhým tvorem. Ten, který je Bohem Synem, však nelpěl na své rovnosti s Bohem. Když se stal
člověkem, opravdu se zřekl sebe samého, a tak rehabilitoval každého člověka, byť chudého
a zbaveného původní slávy, a vrátil mu jeho ztracenou původní důstojnost.
7) K vyjádření tohoto nevýslovného tajemství Kristovy kenoze svatý Pavel používá ještě dalšího výrazu, když hovoří o tom, že Kristus se pokořil. Toto slovo se dotýká kontextu vykoupení. Pavel
totiž píše: A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Flp 2,8).
Tady se popisuje definitivní podoba Kristovy kenoze. Z lidského hlediska je to rozměr sebezmaření
prostřednictvím utrpení a potupné smrti. Z Božího hlediska je vykoupení vykonáno milosrdnou láskou
Boha Otce prostřednictvím Syna, který se stal dobrovolně poslušným z lásky k Otci a k lidem, jež měl
spasit. A právě v tom okamžiku nastal nový počátek Boží slávy v dějinách člověka: je to sláva Božího
Syna, který se stal člověkem do všech důsledků. Pavlův text říká: Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal
mu jméno nad každé jiné jméno (Flp 2,9).
8) Zaposlouchejme se nyní do toho, jak tento Pavlův text komentuje svatý Atanáš: „Ten výrok
o povýšení neznamená, že by byla povýšena přirozenost Slova, vždyť toto Slovo zůstane vždy rovné
Bohu. Chce se tím říci, že byla povýšena lidská přirozenost. Tato slova tedy nebyla pronesena až po
vtělení Slova, aby bylo zcela jasné, že výrazy hovořící o pokoření se a o vyvýšení je nutno vztahovat
jedině k lidskému rozměru jeho existence. Vždyť jedině to, co je pokorné a ponížené, může být také
povýšeno.“ (Atanáš, Adversus Arianos Oratio I, 41) Na tomto místě dodáváme pouze to, že celá lidská přirozenost, celé lidstvo, které bylo pokořeno a poníženo ve strastiplné situaci, do níž se dostalo
kvůli hříchu, nachází v povýšení Krista – člověka pravý zdroj nové slávy.
9) Nemůžeme uzavřít tuto naši katechezi bez toho, že bychom ještě jednou připomenuli, že
Ježíš sám o sobě hovořil jako o Synu člověka (srov. např. Mk 2,10.28; 14,63; Mt 8,20; 16,27; 24,27;
Lk 9,22; 11,30; Jan 1,51; 8,28; 13,31; atd.). Tento výraz podle tehdejšího společného vnímání terminologie mohl znamenat také to, že Kristus je pravý člověk stejně jako všichni ostatní lidé, takže bezpochyby se jedná o narážku na jeho skutečné lidství.
Nicméně striktně biblicky vzato, když chceme porozumět správně tomuto christologickému titulu, pak i v tomto případě je nutno vycházet z historického kontextu v souladu s předchozí tradicí Izraele. Velký význam zde má Danielovo proroctví, které daný titul klade do jasně mesiášského kontextu (srov. Dan 7,13-14). Syn člověka v tomto kontextu neoznačuje jen běžného člověka jako příslušníka lidského rodu, nýbrž označuje osobnost, která od Boha dostane univerzální vládu, jež bude přesahovat jednotlivé historické epochy, a plnost této vlády bude spjata s eschatologickou érou.
V Ježíšových ústech, jak nám to tlumočí texty evangelií, nabývá tento výraz dokonce plného
významu, tedy označuje jak božské, tak lidské, nebe i zemi, dějiny i eschatologii. Tak je tomu kupříkladu tehdy, když Ježíš vydává svědectví před Kaifášem o tom, že je skutečně Synem člověka, a tak
předpovídá: Ale říkám vám: Od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího
a jak přichází v nebeských oblacích (Mt 26,64). V Synu člověka se tedy skrývá moc a sláva samotného Boha. Tak stojíme znovu před tajemstvím jediného Bohočlověka, pravého Boha i pravého člověka.
Naše katecheze nás vždy znovu přivádějí k němu, abychom věřili, a když věříme, abychom se
k němu modlili a klaněli se mu.
98 / 195
XLV. Víra v Ježíše Krista v prvotní křesťanské komunitě
1) Víra je odpovědí člověka na slovo Božího zjevení. Nauka o Ježíši Kristu, již rozvíjíme
v tomto cyklu katechezí, se vztahuje k textu vyznání víry, zejména pak k Apoštolskému vyznání víry
a k Nicejsko-konstantinopolskému vyznání víry. S jejich pomocí církev vyznává a vyjadřuje svoje přesvědčení, které se v ní již od samotného prvopočátku formovalo jako odpověď na slovo zjevení samého Boha v Ježíši Kristu. V průběhu tohoto cyklu katechezí jsme používali slov vyznání víry, abychom z nich vytěžili zjevenou pravdu o samotném Kristu. Ježíš z Nazareta je Mesiáš, jehož ohlašoval
Starý zákon. Je Mesiáš, tedy Kristus – Pomazaný, pravý člověk (Syn člověka) a ve své osobě pravý
Boží Syn, skutečný Bůh. Tato pravda o něm vyvstává jasně z toho všeho, co vykonal a čemu učil. Toto jeho dílo jasně a definitivně vrcholí ve velikonoční události smrti na kříži a vzkříšení.
2) Tento živý souhrn údajů zjevení (sebezjevení Boha v Ježíši Kristu) lze vidět v odpovědi víry,
a to v první řadě u těch, kdo byli přímými svědky života a učení Mesiáše, tedy těch, kdo viděli
a svýma rukama se přímo dotýkali tělesné skutečnosti vtěleného Slova života (srov. 1 Jan 1,1).
V druhé řadě pak v generacích věřících v Krista, které posléze spatřily světlo světa a žily ve společenství církve. Jak se tedy formulovala víra církve v Ježíše Krista?
Tomuto problému chceme také věnovat příští katecheze. Zejména budeme věnovat pozornost
tomu, jak se formovala a jak byla vyjadřována víra v počátcích církve, tedy v okruhu prvních staletí,
která měla pro formování víry církve obzvláštní důležitost, protože představují první rozvoj živé Tradice pocházející od samotných apoštolů.
3) V první řadě je třeba poznamenat, že všechna psaná svědectví o tomto tématu pocházejí
z období, které následovalo po Ježíšově odchodu z této země. Je jisté, že v oněch dokumentech je
patrná stopa přímé zkušenosti s vrcholnými událostmi, jimiž byla Kristova smrt na kříži a jeho vzkříšení. Současně ale ona psaná svědectví pojednávají o Ježíšově veřejné aktivitě i o jeho životě, dokonce
se dozvídáme mnohé o jeho narození i dětství. Kromě toho je z oněch dokumentů patrné, že víra
apoštolů a pochopitelně zároveň také prapůvodní komunity se formovala již v předvelikonočním období Kristova života a Kristova tajemství, aby se pak definitivně projevila v plné síle po Letnicích.
4) Obzvláště významným vyjádřením této skutečnosti je Petrova odpověď na otázku, kterou
jednoho dne položil Ježíš svým apoštolům v okolí Caesareje Filipovy: Za koho lidé pokládají Syna
člověka? (Mt 16,13) Dále pak se Ježíš obrací přímo na své apoštoly: A za koho mě pokládáte vy? (Mt
16,15) Petrova odpověď zní takto: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha. (Mt 16,16) Tak zní odpověď, jak ji
zaznamenal Matouš. V textech ostatních evangelistů se hovoří o Kristu (srov. Mk 8,29) nebo o Božím
Kristu (srov. Lk 9,29). Těmto výrazům odpovídá rovněž výpověď „ty jsi ten Svatý Boží“, s níž se setkáváme u Jana (srov. Jan 6,69). U Matouše má Petrova odpověď nejkompletnější podobu, hovoří se
totiž o Mesiáši a Božím Synu.
5) Totéž vyjádření prapůvodní víry církve se nachází v prvních slovech Markova evangelia:
Začátek evangelia Ježíše Krista, Božího Syna. (Mk 1,1) Je známo, že Marek byl silně vázán na Petra.
Tutéž víru pak nacházíme vyjádřenu u Pavla, který již od počátku po svém obrácení v synagogách
prohlašoval Ježíše za Božího Syna (srov. Sk 9,20). Následně pak vyjadřoval Pavel tutéž víru rozličnými způsoby ve svých listech (srov. Gal 4,4; Řím 1,3-4; také Žid 1,1-4). Lze tedy říci, že na počátku
této víry církve stojí zejména apoštolská knížata: Petr a Pavel.
6) Rovněž apoštol Jan, autor posledního evangelia, které bylo sepsáno až po synoptických
evangeliích, uzavírá svůj spis slavným výrokem, jímž dokládá, že toto evangelium bylo napsáno proto, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu (Jan 20,31).
Vždyť každý, kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu (1 Jan 4,15). Tak
tedy i jeho hlas plný autority nám dává poznávat to, co církev věřila a co vyznávala ohledně Ježíše
Krista prapůvodní církev.
99 / 195
7) Ježíš z Nazareta je Boží Syn. To je základní pravda víry v Krista (Mesiáše), která se formovala mezi apoštoly na základě Mistrových skutků a jeho výroků v předvelikonoční době. Po vzkříšení
se tato víra ještě více upevnila a došlo také k jejímu vyjádření v psaných svědectvích.
Je velmi významné, že vyznání této víry To byl opravdu Boží Syn! (Mt 27,54) slyšíme i pod
křížem. Pronáší ho římský setník, tedy pohan (srov. Mk 15,39). V oné vrcholné hodině, kdy tajemství
milosti a božské inspirace působilo v duších, rozlévala se víra v duších jak Izraelitů, tak pohanů. Jedním slovem, víra zasahovala lidské duše.
8) Po vzkříšení jeden z apoštolů, Tomáš, vyslovuje vyznání víry, které se ještě přímočařeji týká Kristova božství. On nejprve nechtěl uvěřit ve vzkříšení, ale když před sebou spatřil Vzkříšeného,
zvolal: Pán můj a Bůh můj! (Jan 20,28) Významný v tomto zvolání není jenom výraz „můj Bůh“, ale
i výraz „můj Pán“, protože „Pán“ (Kyrios) již ve starozákonní tradici označoval také Boha.
Pokaždé, když se v Bibli čítávalo nevýslovné vlastní jméno Boží „Jahve“, tak se nahrazovalo
slovem „Adonaj“, a to je ekvivalent onoho „můj Pán“, tedy Bůh. Ve světle mnoha těchto apoštolských
svědectví víry nabývají svého pravého smyslu také slova, která pronesl apoštol Petr o dni Letnic při
své první promluvě k zástupům, které se shromáždily kolem apoštolů: Pánem a Mesiášem ustanovil
Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali. (Sk 2,36) Řečeno jinak: Ježíš z Nazareta, pravý
člověk, který jakožto člověk podstoupil smrt na kříži, není pouze očekávaným Mesiášem, ale zároveň
také Pánem (Kyrios), tedy pravým Bohem.
9) „Ježíš je Pán“, „Pán“, „Pán Ježíš“. Tato vyznání zaznívají z úst prvního mučedníka Štěpána
právě v okamžiku, kdy je kamenován (srov. Sk 7,59-60). Tatáž vyznání se objevují velmi často také
na mnoha místech v Pavlových listech (srov. Řím 10,9; 1 Kor 12,3; 8,6; 16,22-23; 2 Kor 3,18; 1 Sol
1,8; 4,15). V prvním listu Korinťanům Pavel výslovně tvrdí: Jenom pod vlivem Ducha svatého může
někdo říci: Ježíš je Pán. (1 Kor 12,3) Již Petr po svém slavném vyznání víry poblíž Caesareje uslyšel
v Ježíšově odpovědi, že mu to nezjevilo tělo ani krev, ale Ježíšův Otec (srov. Mt 16,17). Ježíš také
sám upozornil na to, že pouze Otec opravdu zná Syna (srov. Mt 11,27). Jedině Duch pravdy může
Ježíšovi vydat odpovídající svědectví (srov. Jan 15,26).
10) Můžeme tedy říci, že víra v Krista v počátcích církve byla vyjadřována dvěma výrazy: „Boží Syn“ a „Pán“ (tedy Adonaj, Kyrios). Byla to víra v božství Syna člověka. V tomto smyslu je tedy On
a jedině On Spasitelem, tedy Autorem a Dárcem spásy, kterou může dát člověku jedině Bůh sám. Tato spása znamená nejen osvobození od zla hříchu, ale je také darem nového života spočívajícího
v podílu na životě samotného Boha. Právě v tomto smyslu je třeba rozumět slovům, že v nikom jiném
není spásy, jak to tvrdí apoštol Petr při první evangelizaci (srov. Sk 4,12). Tatáž víra je vyjádřena
v četných dalších textech pocházejících z apoštolských dob (např. Sk 5,31; 13,23; Řím 10,9-13; Ef
5,23; Fil 3,29n.; 1 Tim 1,1; 2,4-4; 4,10; 2 Tim 1,10; Tit 1,3n.; 2,13; 3,6; 1 Petr 1,11; 2 Petr 2,20; 3,18;
1 Jan 4,14; Jud 25). Tatáž víra se projevuje také v evangeliích Ježíšova dětství (srov. Mt 1,21; Lk
2,11).
11) Můžeme tedy uzavřít, že Ježíš z Nazareta, který se obvykle nazýval Synem člověka, je
Kristem a Božím Synem, Pánem, Spasitelem. Taková je tedy víra apoštolů, která se nachází
v základech církve od jejího samotného počátku. Církev střežila tuto víru s velikou láskou a úctou
a předávala ji novým generacím učedníků a následovníků Ježíše Krista pod vedením Ducha Pravdy.
Církev tedy učila této pravdě a bránila ji. V každém století se pak snažila nejen o udržení jejího podstatného zjeveného obsahu, ale také o ustavičné prohlubování jejího porozumění a hlásání, podle míry potřeb a podle možností lidí dané epochy. Tento úkol je církev povolána plnit až do doby definitivního příchodu svého Spasitele a Pána.
100 / 195
XLVI. Víra církve v Ježíše Krista v definicích prvních ekumenických koncilů
1) „Věříme ... v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil
z Otce, tedy z Otcovy podstaty, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, soupodstatný
s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno, ať už to, co je v nebi, tak i to, co je na zemi. On pro nás
a pro naši spásu sestoupil z nebe, přijal tělo a stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé ...“ (srov. DS 125)
Takto tedy zní definice, jejímž prostřednictvím Nicejský koncil v roce 325 vyznal víru církve
v Ježíše Krista, pravého člověka a pravého Boha, v Bohočlověka, který je soupodstatný s věčným Otcem a který je zároveň člověkem s přirozeností, jakou máme my. Tento koncilní text se téměř doslovně stal také vyznáním víry, které církev opakuje při liturgii a při ostatních slavnostních okamžicích
svého života, jakými jsou kupříkladu otevření ekumenických koncilů a různých synod. Je to tak zvané
Nicejsko – konstantinopolské vyznání víry (rok 381; srov. DS 150). Na základě tohoto textu jsou rovněž zbudovány také tyto naše katecheze.
2) Text koncilní dogmatické definice opakuje podstatné prvky biblické christologie, které jsme
přehledně probrali v předchozích katechezích. Tyto pravdy představovaly již od samého počátku obsah živé víry církve apoštolských dob, jak jsme to viděli v minulé katechezi. Po příkladu svědectví
apoštolů církev věřila a vyznávala již od počátku, že Ježíš z Nazareta, Mariin syn, je pravým člověkem, který byl ukřižován a který vstal z mrtvých, a že tento Ježíš je zároveň Božím Synem, Pánem
nad světem, který byl lidstvu dán, když nadešla plnost času (srov. Gal 4,4).
3) Církev již od počátku své existence střežila tuto víru a předávala ji dalším generacím křesťanů. Učila této víře a bránila ji pod vedením Ducha Pravdy. Snažila se však také o prohloubení jejího
porozumění a o stále lepší vysvětlování základního obsahu této víry, který pochází ze zjevení. Nicejský koncil v roce 325 byl na této cestě hlubšího poznání a formulace dogmatu opravdu autentickým
milníkem. Konání koncilu byla velice důležitá a slavnostní událost, která od svého konání vždy ukazovala cestu pravé víry všem následovníkům Ježíše Krista. Tento koncil se konal mnohem dříve, než
došlo k smutným rozdělením křesťanstva. Velice důležité je, že tento koncil se konal nedlouho poté,
co církev v roce 313 obdržela svobodu, a mohla tak působit ve veřejném životě na celém území tehdejší Římské říše. Koncil tedy vyjadřoval vůli setrvat v jediné víře apoštolů v okamžiku, kdy se před
křesťanstvem otevíraly cesty k nové expanzi.
4) Koncilní definice odrážela v oné epoše nejenom pravdu o Ježíši Kristu zděděnou od apoštolů a zaznamenanou v knihách Nového zákona, ale také učení církevních otců z poapoštolských
dob, které byly – jak je dobře známo – také dobami pronásledování a katakomb. Je naší povinností
a zároveň radostí připomenout na tomto místě alespoň dva první otce, kteří svým učením spojeným
se svatostí života rozhodujícím způsobem přispěli při předávání Tradice trvalého dědictví církve. Jedná se o svatého Ignáce z Antiochie, který byl předhozen v Římě šelmám roku 106 nebo 107,
a o svatého Ireneje z Lyonu, který zemřel jako mučedník kolem roku 202. Oba byli biskupy a pastýři
svých církví. Svatý Irenej, když učil o Ježíši Kristu jako o pravém Bohu a pravém člověku, napsal:
„Jak by lidé mohli dojít záchrany, kdyby Bůh na zemi neuskutečnil jejich spásu? Jak by mohl člověk
dojít k Bohu, kdyby mu Bůh nevyšel vstříc?“ (Adv. haer., IV, 3.3.4.) Je patrné, že se jedná
o soteriologický argument, který později nalezl své místo také v definici Nicejského koncilu.
5) Irenejův text, který jsme právě citovali, pochází ze spisu Adversus haereses, což byla kniha
zaměřená k obraně křesťanské pravdy proti bludům heretiků, v tomto případě se jednalo o ebionity.
První církevní otcové museli ve svém učení velmi často zaujmout obranný postoj a chránit tak autentickou zjevenou pravdu proti bludům, které ustavičně a rozličným způsobem vyvstávaly a ohrožovaly
víru evangelia. Na začátku čtvrtého století vystoupil nechvalně známý Arius, který dal vzniknout bludu, jenž nese jeho jméno, tedy arianismu. Podle Aria nebyl Ježíš Kristus Bohem, i když existoval před
narozením z Marie, přece byl stvořen v čase. Nicejský koncil rozhodně odmítnul toto Ariovo učení,
a když to učinil, zároveň vysvětlil a formuloval pravou nauku víry církve slovy, která jsme citovali na
začátku této katecheze. Když koncilní otcové učí, že Kristus jakožto jednorozený Syn je soupodstatný
101 / 195
s Otcem, vyjadřují tím pomocí formulace příhodné pro tehdejší řeckou kulturu tu pravdu, s níž se setkáváme v Novém zákoně. Vždyť dobře víme, že sám Ježíš tvrdí, že je v dokonalé jednotě se svým
Otcem (Já a Otec jedno jsme, Jan 10,30). Ježíš to prohlašuje před posluchači, kteří ho pak chtějí kamenovat (srov. Jan 10,31). Potvrzuje tuto pravdu také před synedriem při soudu, což pro něj znamená rozsudek smrti. Podrobnější přehled biblických míst dokumentujících tuto pravdu se nachází
v předešlých katechezích. Z celku těchto svědectví vyplývá zcela jasně, že Nicejský koncil, když hovořil o Kristu jako o Božím Synu, který je z Otcovy podstaty, Bohem z Boha, věčně zrozený a nikoli
stvořený, neudělal tím vším nic jiného, než že potvrdil pravdu, která je zcela zřetelně obsažena
v Božím zjevení. Tato zjevená pravda se stává pravdou víry církve, je to ústřední pravda celého křesťanství.
6) Když tato pravda víry církve byla definována na Nicejském koncilu, lze říci, že vědomí
ohledně tohoto tajemství v myšlení a vědomí církve díky této definici již zcela dozrálo. Stejně lze tvrdit, že tato definice nepřestává být aktuální ani v našich dobách, v nichž se rozličným způsobem projevují prastaré sklony vidět v Ježíši pouhého člověka, byť mimořádného. Připouštět tato mínění, nebo
s nimi dokonce souhlasit by znamenalo ničit christologické dogma a zároveň by to vedlo k destrukci
celé křesťanské nauky o spáse (soteriologie). Jestliže by totiž Kristus nebyl opravdu Bohem, pak by
nemohl lidstvu předávat poklad Božího života. Nebyl by tedy Spasitelem v tom smyslu, jak o něm hovoří Zjevení a jak to dokládá apoštolská Tradice. Když se znásilňuje tato základní pravda víry církve,
pak se tím boří celá konstrukce křesťanských dogmat, znehodnocuje se logika víry a křesťanského
života, protože se odstraňuje klíč otevírající bránu celého tajemství víry.
7) Musíme ale také jedním dechem dodat, že když církev slavnostním a definitivním způsobem potvrdila, učila a bránila tuto zjevenou pravdu na Nicejském koncilu, pak také potvrdila, učila
a bránila pravdu o pravém Kristově lidství. Rovněž tato pravda se stala předmětem bludných mínění
a námětem k různým heretickým teoriím. zejména je třeba jmenovat doketismus; toto slovo pochází
z řeckého výrazu dokein – zdát se. Toto pojetí anulovalo lidskou přirozenost Kristovu, protože podle
doketů Kristus neměl pravé, nýbrž jenom zdánlivé lidské tělo. Doketi zároveň tvrdili, že Ježíš nemohl
skutečně umřít na kříži. Z tohoto bludného mínění by vyplývalo, že ve vtělení a v oblasti díla spásy
bychom měli co do činění s iluzí těla, což je ve zcela evidentním protikladu se zjevením, jak se vyjadřuje na různých místech Nového zákona, zejména pak ve spisech svatého Jana, který jasně tvrdí,
že Kristus přišel v pravém lidském těle (srov. 1 Jan 1,14), s učením svatého Pavla, který učí, že právě
v tomto těle se Kristus stal poslušným až k smrti na kříži (srov. Flp 2,8).
8) Podle víry církve, která pochází ze zjevení, Ježíš Kristus byl pravým a úplným člověkem
a jeho lidské tělo bylo oživováno pravou lidskou duší. Jednomyslnému svědectví apoštolů
a evangelistů odpovídá také učení prvotní církve i to, co vyjadřovali církevní spisovatelé, jako například Tertullian (srov. De carne Christi, 13, 4), který tvrdí: „V Kristu ... nacházíme duši a tělo, tedy pravou lidskou duši a pravé lidské tělo.“ Nicméně se objevila i opačná mínění, zejména to, které hlásal
Apollinarius, biskup z Laodiceje (narodil se v roce 310 ve městě Laodicea v Sýrii a zemřel kolem roku
390) a jeho následovníci, jimž se proto také říká apollinaristé. Podle jejich mínění v Kristu nebyla pravá lidská duše, protože by měla být nahrazena Slovem. Je zcela evidentní, že tím se popíralo pravé
a úplné Kristovo lidství.
9) Proto také papež Damas I. (366-384) v jednom ze svých listů adresovaném východním biskupům poukazoval společně na Ariovy a Apollinariovy bludy, které pochopitelně také zcela jasně odsuzoval: „Tito [tedy ariáni] připisují Kristu nedokonalé božství, ti druzí [tedy apollinaristé] falešně tvrdí,
že Syn člověka nebyl úplným člověkem. Jestliže ale opravdu byl neúplným člověkem, pak je také neúplné Boží dílo, neúplná je rovněž naše spása, protože nebyl spasen celý člověk! ... My, kteří víme,
že jsme byli spaseni v plnosti lidského bytí, v souladu s vírou církve vyznáváme, že Bůh v plnosti
svého bytí přijal na sebe člověka v plnosti jeho bytí.“ (srov. DS 146). Tento Damasův list, který byl sepsán zhruba padesát let po Nicejském koncilu, mířil primárně proti bludům apollinaristů. Po několika
letech první konstantinopolský koncil v roce 381 odsoudil všechny dobové bludy včetně arianismu
a apollinarismu a tak plně potvrdil to, co papež Damas I. učil ohledně Kristova lidství, k němuž patří
102 / 195
zcela přirozeně také pravá lidská duše, tedy také pravý lidský intelekt a pravá lidská vůle (srov. DS
146, 149, 151).
10) Soteriologický argument, jehož prostřednictvím Nicejský koncil vysvětloval tajemství vtělení, když učil, že Syn soupodstatný s Otcem se stal člověkem pro nás a pro naši spásu, doznal nového
vyjádření v obraně pravé víry jak proti arianismu, tak proti apollinarismu, jak se to projevuje v listu papeže Damase I. a v učení prvního konstantinopolského koncilu. Zejména proti mínění těch, kdo popírali plné Kristovo lidství, byl tento argument formulován novým způsobem: Aby celý člověk mohl dojít
spásy, muselo Slovo přijmout celé lidství (Co není přijato, není také spaseno. Řehoř Naziánský,
Ep. 101, Ad Cledonium).
11) Chalcedonský koncil v roce 451 znovu odsoudil mínění apollinaristů, v jistém slova smyslu
doplnil nicejské vyznání víry, když učil, že Kristus je úplný ve svém božství a úplný ve svém lidství.
„Náš Pán, Ježíš Kristus, úplný ve svém božství a úplný ve svém lidství, pravý Bůh a pravý člověk sestávající z rozumové duše a z těla, soupodstatný s Otcem ve svém božství a soupodstatný s námi ve
svém lidství, podobný nám ve všem kromě hříchu (srov. Žid 4,15), zrozený z Otce přede všemi věky
podle božství a v těchto posledních dobách pro nás a pro naši spásu narozený z Marie Panny
a Matky Boží podle lidství, jeden a tentýž Jednorozený Kristus Pán ...“ (Vyznání víry Chalcedonského
koncilu, DS 301).
Jak je patrné, namáhavé vypracování christologického dogmatu prostřednictvím díla církevních otců a koncilů nás přivádí stále znovu k tajemství jediného Krista, Slova, které se kvůli naší spáse stalo pravým člověkem. Toto tajemství jsme poznali díky Božímu zjevení, abychom mohli uvěřit
v něho a milovat ho, a tak abychom mohli dojít spásy a mít plnost života (srov. Jan 20,31).
103 / 195
XLVII. Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, syn blažené Panny Marie
1) Velké christologické koncily konané v Niceji a v Konstantinopoli formulovaly základní pravdu naší víry, která je vyjádřena v krédu: Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk, soupodstatný
s Otcem ve svém božství a zároveň má totéž lidství jako my. Na tomto místě našich katechezí je třeba připomenout, že po koncilních výkladech ohledně pravého božství a pravého lidství Krista se objevily spory o to, jak má být správně pojímána jednota mezi tímto Kristovým plným božstvím a plným
lidstvím. Otázka se týkala podstatného obsahu tajemství vtělení, tedy početí a narození Krista
z Panny Marie. Již od třetího století se rozšířil v církvi zvyk nazývat Marii titulem Bohorodička (Theotokos). Tento výraz se nachází mimo jiné také v jedné prastaré modlitbě Pod ochranu tvou: „Pod
ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko ...“ Tato antifona se v církvi často recitovala a církev tak
činí podnes. Nejstarším dokladem této modlitby je jeden papyrus nalezený v Egyptě, který spadá do
období přelomu třetího a čtvrtého století.
2) Avšak právě tato invokace, tedy „Bohorodička“, byla v první polovině pátého století popírána, činil tak Nestorius a jeho následovníci. Nestorius měl za to, že Marie může být nazývána Matkou
Kristovou, ale nikoli Matkou Boží. Toto popírání bylo v souladu s tím, jak Nestorius pojímal jednotu
božského a lidského v Kristu. Podle něho se totiž božství a lidství nespojily v jednotě osobního subjektu v tom lidském bytí, které začalo existovat v Mariině lůně po zvěstování. V protikladu k arianismu,
který představoval Božího Syna jako podřazeného Otci a jako tvora, a v protikladu k doketismu, který
redukoval Kristovo lidství na pouhé zdání, Nestorius hovořil o specifické přítomnosti Boha v Kristově
lidství, které bylo svatým bytím na způsob chrámu, takže v Kristu existovala podvojnost nejen co do
přirozeností, ale i co do osob. Měl by tedy božskou osobu i lidskou osobu, a proto by Panna Maria byla Matkou Krista člověka, ale nikoli Matkou Boží.
3) Efezský koncil z roku 431 zakročil proti nestoriánským idejím a potvrdil pravé Kristovo lidství, jak to vyplývá ze zjevení a jak to vyznávala a věřila církev v souladu s apoštolskou Tradicí svatých Otců (srov. DS 250-266). Tento koncil definoval, že Kristus je totéž věčné Slovo, Bůh z Boha,
a jako Syn je věčně plozen Otcem, definoval zároveň to, že podle těla se tento jediný pravý Boží Syn
v čase narodil z Marie Panny. Jelikož je Kristus jedinou bytostí, Maria má plné právo být nazývána titulem Bohorodička, jak to odpovídalo křesťanské modlitbě a učení svatých Otců (srov. DS 251).
4) Nauka Efezského koncilu byla následně vyjádřena v tak zvaném sjednocovacím symbolu,
k tomu došlo v roce 433, čímž bylo zamezeno pokoncilním rozporům. Tento symbol hovoří následovně: „Vyznáváme tedy našeho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, pravého Boha
a úplného člověka s rozumovou duší a s tělem, který se zrodil z Otce přede všemi věky podle božství
a v posledních dnech se on sám pro nás a pro naši spásu narodil z Marie Panny podle svého lidství,
soupodstatný s Otcem podle božství a soupodstatný s námi podle lidství. Opravdu se naplnilo sjednocení přirozeností. Proto vyznáváme jediného Krista, jediného Syna, jediného Pána. Podle této jednoty bez smíšení vyznáváme svatou Pannu Matku Boží, protože Bůh Slovo se vtělil a stal se člověkem a při početí se sebou sjednotil chrám, který z ní přijal.“ (DS 272) Úchvatný je výraz, který hovoří
o Kristově lidství jako o chrámu, který na sebe opravdu přijalo Slovo v lůně panenské Matky Marie!
5) Sjednocovací dokument byl výsledkem jednání mezi biskupem Janem z Antiochie a svatým
Cyrilem Alexandrijským, kteří z tohoto důvodu obdrželi gratulace od papeže Sixta III. (432-440). Text
hovořil o sjednocení dvou přirozeností v jednom jediném subjektu, Ježíši Kristu. Jelikož však vyvstaly
nové problémy, zejména kvůli Eutychovi a monofyzitům, kteří zastávali názor, že po sjednocení přirozeností došlo k jejich smíšení v jediném Kristu, musel se po několika letech svolat Chalcedonský
koncil, k němuž došlo v roce 451. Tento koncil formuloval své učení na základě doktríny svatého papeže Lva Velikého (440-461). Bylo totiž třeba upřesnit pojetí subjektu tohoto sjednocení přirozeností,
a tak byl do christologické terminologie magisteria uveden pojem „osoba“, což byl opět jeden nesmírně významný milník na cestě formulace christologického dogmatu.
6) Při dogmatické definici Chalcedonský koncil opakoval vyznání víry z Niceje
a Konstantinopole, zároveň také přijímal učení Cyrila z Alexandrie, jak byla vyjádřena v Efezu, i nauku
104 / 195
obsaženou v „listu adresovaném Flavianovi vynikajícím Lvem, přeblaženým a přesvatým arcibiskupem velkolepého a prastarého Říma ... v souladu s vyznáním velkého Petra ... a pro nás spolehlivým
sloupem [pravdy]“ (DS 300). Koncilní otcové pak dodávají: „Podle příkladu svatých Otců všichni souhlasně učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, Pána našeho, Ježíše Krista, téhož dokonalého
v božství i téhož dokonalého v lidství, opravdu Boha a opravdu člověka, téhož z rozumové duše
a těla, soupodstatného s Otcem podle božství a téhož soupodstatného s námi podle lidství, nám podobného ve všem kromě hříchu, zrozeného z Otce před věky podle božství i v posledních dnech téhož pro nás a pro naši spásu z Marie Panny Bohorodičky podle lidství, [učíme vyznávat] jednoho
a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného ve dvou přirozenostech bez smíšení, beze změny, bez
oddělení a bez rozloučení, a to tak, že odlišnost jeho přirozeností není sjednocením zrušena, spíše
zůstává zachována vlastnost obojí přirozenosti a sbíhá se v jediné osobě nebo individuální podstatě,
[učíme tedy vyznávat] nikoli rozděleného či rozloučeného ve dvě osoby, nýbrž jednoho a téhož Syna,
Jednorozeného, Boha, Slovo, Pána Ježíše Krista, jak o něm nejprve hovořili proroci a pak nás vzdělal
sám Ježíš Kristus a konečně jak nám to předalo vyznání víry otců.“ (DS 301-302)
Jednalo se o jasnou a velmi hutnou syntézu víry v Kristovo tajemství, jak ji církev přijala
z Písma svatého a ze svaté Tradice. Koncilní otcové si při sestavování textu posloužili pojmy a výrazy
jako: přirozenost a osoba, které patřily tehdy k běžné mluvě. Díky koncilním výrokům byly tyto výrazy
povýšeny na rovinu filozofické a teologické terminologie. Koncil však převzal tato slova z tehdy běžného jazyka bez toho, že by se vázal na nějaký zvláštní filosofický směr. Je rovněž třeba poznamenat, že koncilní otcové se úzkostlivě snažili upřesnit přijatou terminologii. V řečtině totiž pojem prosópon, který odpovídá latinskému výrazu persona – osoba, označoval spíše vnější, jevovou stránku
lidského bytí (doslovně se jednalo o divadelní masku), a proto koncilní otcové postavili vedle slova
persona také výraz hypostasis, který označoval vnitřní ráz bytí této jediné osobní Kristovy bytosti.
Obnovme tedy také my vyznání víry církve v Krista, našeho Spasitele, prostřednictvím slov
oné úctyhodné formulace, k níž se obracely nesčetné generace křesťanů, aby z ní načerpaly světlo
a sílu k vydávání svědectví Kristu. Toto svědectví v mnoha případech nabylo podoby krvavého mučednictví.
105 / 195
XLVIII. Víra církve v Ježíše Krista podle starých koncilních definic
1) V těchto našich katechezích se budeme zabývat starými koncilními definicemi, v nichž byla
formulována víra církve. Pevný bod této formulace představuje definice Chalcedonského koncilu
z roku 451, který učí, že v Ježíši Kristu jsou božská a lidská přirozenost, které se bez smísení
a rozdělení sjednocují v jediném osobním subjektu, jímž je osoba Slova – Boha. Kvůli řeckému výrazu hypostasis se obvykle hovoří o takzvané hypostatické unii. Tatáž osoba Slova – Syna je věčně
plozena Otcem, což odpovídá jeho božství, v čase však se narodila z Panny Marie, což odpovídá jejímu lidství. Chalcedonská definice tedy znovu potvrzuje, rozvíjí a vysvětluje to, co církev učila na
předešlých koncilech, i to, co dosvědčují církevní otcové, například svatý Irenej, který hovoří
o jednom a témž Kristu (srov. Adv. haer. III, 17, 4).
Je tedy nutno říci, že spolu s naukou ohledně božské osoby Slova – Syna, která na sebe vzala lidskou přirozenost a vstoupila do našeho světa lidí, koncilní otcové zároveň podtrhli důstojnost
člověka – osoby i důstojnost vztahů panujících mezi různými osobami. Dokonce lze říci, že byla věnována pozornost důstojnosti existence jednotlivce. Člověk je tedy nezaměnitelný a originální subjekt
s povinnostmi a právy. Lze nevidět v tom výchozí bod historie nového způsobu myšlení a nového
způsobu života?
Proto také platí, že vtělení Božího Syna je základem, pramenem a modelem nového nadpřirozeného řádu lidské existence, z něhož všichni lidé čerpají milost, která je posvěcuje a zachraňuje. Je
to rovněž počátek nové křesťanské antropologie, která se projevuje rovněž v přirozené sféře myšlení
a života. Jedná se o povznesení člověka jakožto osoby, která je ústředním bodem společnosti, a lze
říci, že je ústředním bodem celého světa.
2) Vraťme se ale k Chalcedonskému koncilu, abychom řekli, že potvrdil tradiční učení o dvou
přirozenostech Kristových proti monofyzitské nauce (mono – physis = jedna přirozenost), která se
rozšířila před tímto koncilem a po něm.
Když koncil upřesnil, že ke sjednocení dvou přirozeností dochází v jediné osobě Slova (en duo
physesin), jak jsme mohli číst v textu koncilní definice v předešlé katechezi: „Učíme vyznávat ... jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, jednorozeného ve dvou přirozenostech bez smíšení, beze změny,
bez oddělení a bez rozloučení, a to tak, že odlišnost jeho přirozeností není sjednocením zrušena,
spíše zůstává zachována vlastnost obojí přirozenosti a sbíhá se v jediné osobě nebo individuální
podstatě, ...“ (DS 302) To znamená, že lidská přirozenost rozhodně nebyla žádným způsobem pohlcena onou božskou přirozeností. Díky své božské přirozenosti je Kristus soupodstatný s Otcem podle
božství, díky své lidské přirozenosti je soupodstatný s námi podle svého lidství. Ježíš Kristus je tedy
pravý Bůh a pravý člověk. Na druhé straně dvojí přirozenost rozhodně nenarušuje Kristovu jedinost,
která je dána osobou vtěleného Slova, božskou osobou Syna.
3) Dále je třeba připomenout, že vzhledem k logice dvojí přirozenosti Kristovy musíme hovořit
rovněž o dvojí Kristově vůli a o dvou způsobech Kristovy činnosti, i když se tato dvojí vůle a dvojí činnost vždy vztahuje k jedinému jednajícímu a chtějícímu subjektu, tedy k osobě Slova. Tato pravda byla předmětem definice III. konstantinopolského koncilu v roce 681, byl to celkově šestý ekumenický
sněm. Tak učil již Čtvrtý lateránský synod v roce 649 proti bludům hlásaným monothelety, kteří Kristu
připisovali pouze jedinou vůli, totiž tu božskou. Koncil odsoudil „herezi jedné jediné vůle a jednoho jediného způsobu jednání ... v Kristu“. Tento blud zmrzačoval Krista vzhledem k podstatné součásti jeho plného a pravého lidství. Koncil přitom „následoval učení pěti předchozích všeobecných koncilů
a ctihodných svatých otců“. V souladu s nimi tedy definoval a vyznal, že v Kristu jsou dvě vůle
a činnosti podle jeho jednotlivých přirozeností. Tyto dvě vůle podle dvou přirozeností jsou vždy
v dokonalém vzájemném souladu, takže lidská vůle bez odporu následuje božskou, všemohoucí vůli
a podřizuje se jí, a to přesně podle toho, co stojí v Písmu: Protože jsem nesestoupil z nebe, abych
konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal. (Jan 6,38) (srov. DS 556)
4) Tato společná nauka prvních koncilů souhrnně potvrzuje a vykládá tajemství Ježíše Krista.
Je podle své přirozenosti skutečným člověkem, je schopen lidského jednání, má lidské poznání, lidskou vůli, lidské vědomí a svědomí, je schopen prožívat lidské utrpení, je jako člověk trpělivý, poslušný, schopný zemřít. Jedině díky této lidské úplnosti jeho bytí lze porozumět výrokům Písma, které ho-
106 / 195
voří o jeho poslušnosti až k smrti (srov. Flp 2,8; Řím 5,19; Žid 5,8) a zejména o jeho poslušnosti projevené v Getsemanech: Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale
tvá. (Lk 22,42; srov. Mk 14,36) Zároveň ale platí, že lidská vůle a lidské jednání Ježíšovo patří božské
osobě Slova, což se právě v Getsemanech projevuje naplno ve vzývání Otce oslovením: „Abba.“
(srov. Mk 14,36) Této své osobní božské identity si byl Ježíš plně vědom, jak to prokazuje kupříkladu
výrokem: Dříve než byl Abrahám, já jsem. (Jan 8,58) To se projevuje i v řadě jiných míst evangelia,
o nichž jsme hovořili v předchozích katechezích. Zároveň je jisté, že Ježíš má opravdu lidské vědomí,
jak je to neustále v evangeliích zřejmé. Zároveň však jeho lidské vědomí patří osobě Slova, onomu
božskému „Já“, díky němuž může říci: Já a Otec jedno jsme. (Jan 10,30) Neexistuje žádný výrok
evangelia, v němž by o sobě Kristus hovořil jako o lidské osobě, i když se velmi rád představuje jako
Syn člověka. Tento poslední titul je významově velmi bohatý a zdá se, že pod biblickým
a mesiášským hávem již poukazuje na to, že ten, kdo na sebe tento název vztahuje, přísluší k jinému
řádu, který přesahuje onen běžný řád lidských smrtelníků, jak to dokládají výroky o jeho božském
„Já“, v němž opravdu zaznívá vědomí ohledně vlastní božské osobní identity.
5) Na závěr našeho výkladu o christologii velkých koncilů patristické epochy bychom měli okusit plnou významovou hutnost slov papeže Lva Velikého z jeho listu konstantinopolskému patriarchovi
Flavianovi (Tomus ad Flav., ze dne 13. 6. 449): „Boží Syn, který sestoupil z nebeského sídla
a neopustil při tom Otcovu slávu. Narodil se novým způsobem a podle nového pořádku, neboť ten,
který je ve své [přirozenosti] neviditelný, se učinil viditelným v naší [přirozenosti], ten, který je nepochopitelný, chtěl být pochopen, ten, který je věčný, započal existovat v čase, Pán veškerenstva na
sebe vzal formu služebníka, pod níž skryl nesmírnost své velkoleposti, utrpení nevystavený Bůh nepohrdl stát se člověkem vydaným utrpení a jakožto nesmrtelný být poddán zákonům smrti. Jedná se
o nové narození, neboť panenství nezřízenou žádostivostí neporušené poskytovalo [Božímu Synu]
látku těla. Z Matky Páně je vzata přirozenost, nikoli vina, a tak se [lidská] přirozenost Ježíše Krista,
který se podivuhodně narodil z panenského lůna, neliší od naší [lidské přirozenosti]. Ten, který je pravým Bohem, je zároveň také pravým člověkem a není žádného klamu v tomto vzájemném sjednocení
nízkosti člověka a vznešenosti božství. Jako tedy Bůh nepodléhá změně, když se smilovává, tak zase
člověk není pohlcen [božskou] důstojností. Každá z obou forem koná ve společenství s druhou to, co
je jí vlastní, Slovo tedy koná to, co je Slova, a tělo naplňuje to, co je těla. Jedno prozařuje ve vlastních
zázracích, druhé se vystavuje potupám.“ Pak Lev Veliký uvádí celou řadu textů, ve kterých evangelia
potvrzují jeho učení, a uzavírá: »Stejně tak nepřísluší oběma přirozenostem pravit: „Já a Otec jedno
jsme“ (Jan 10,30), a říci: „Otec je větší než já“ (Jan 14,28). Ačkoli v našem Pánu Ježíši Kristu jsou
Bůh a člověk jednou jedinou osobou, rozdíl spočívá v tom, odkud pochází pro obé společná pohana
a odkud pochází pro obé společná sláva. Z nás má lidství podřazené Otci, z Otce má božství totožné
s Otcovým božstvím.« (DS 494-295)
I když tato vyjádření christologického dogmatu mohou někomu připadat nesnadná, přesto
z nich prosvítá tajemství Slova, které se stalo tělem, jak to zvěstuje Prolog Janova evangelia. Před
tímto tajemstvím se musíme prostřít v adoraci spolu s těmi velkými muži, kteří ho uctívali svým bádáním a svými reflexemi, které jsou nám všem k užitku a celé církvi ku prospěchu.
107 / 195
XLIX. Christologické definice koncilů a dnešní víra církve
1) Díky shrnutí christologie ekumenických koncilů patristické doby v posledních katechezích
jsme si mohli uvědomit, jak velkého intelektuálního úsilí bylo třeba k tomu, aby lidská mysl hlouběji
pronikla do tajemství Bohočlověka, aby zde nahlížela dvě přirozenosti a jejich dokonalou jednotu
v osobě Slova, aby jasně vnímala vlastnosti a charakteristiky lidské přirozenosti a její podřízenost jedinému božskému „Já“ vtělené osoby Slova i harmonický soulad s ním. K vyjádření tohoto hlubšího
proniknutí do tajemství použili koncilní otcové tehdy běžnou terminologii, která byla přirozeným výrazem obecného způsobu poznání a uvažování a časově předcházela tomu, jak později terminologii
upřesnily a definovaly jednotlivé filozofické a teologické školy. Bádání a reflexe spolu s pokusy
o zdokonalení vyjadřovacích prostředků charakterizovaly úsilí církevních otců i snahu teologů
a pastýřů v dalších staletích církevních dějin, a tak christologická terminologie doznávala upřesňování
a byla stále prohlubována, což se týká zejména pojmu osoba. Tato upřesnění měla nevyčíslitelnou
hodnotu rovněž pro pokrok lidského myšlení obecně. Ovšem aplikace uvedených pojmů na zjevenou
pravdu a na její vyjadřování nebyla podmíněna jednotlivými autory či specifickými školami, protože
vyplývala z toho, co nabízela běžná mluva učených i prostých lidí každé doby, jak to vyplývá
z analýzy koncilních definic.
2) Je pochopitelné, že v úsilí o příhodné vyjádření údajů zjevení, které by odpovídalo dnešní
situaci a novým filozofickým a vědeckým trendům, někteří lidé zakoušeli jistý druh obtíží, když měli
přijmout a používat starou terminologii, zejména se to týká rozlišení mezi osobou a přirozeností, které
je základním pilířem tradiční christologie stejně jako trinitární teologie. Zejména ti, kdo se chtěli inspirovat rozličnými moderními školami, které kladou důraz na filozofii řeči a na hermeneutiku, jež závisejí
na relativismu, subjektivismu, existencialismu, strukturalismu, atd., došli k tomu, že nebrali s patřičnou
váhou, nebo dokonce odmítali tradiční pojmy a termíny jako cosi zavánějícího scholasticismem, formalismem, statickým a nehistorickým způsobem myšlení, a proto je považovali za nevhodné k tomu,
aby se jejich prostřednictvím dnešnímu člověku sdělovalo tajemství živého Krista.
3) Ale k čemu došlo potom? Nejprve se někteří stali vězni nové formy scholasticismu, který je
vázán na pojmy a terminologii, jež jsou spjaté s novými proudy filozofického a vědeckého myšlení,
přičemž se dostatečně nestarali o opravdovou konfrontaci svého způsobu uvažování a vyjadřování
s výrazovými formami vlastními obecnému způsobu myšlení a vyjadřování, tedy s univerzálním způsobem myšlení, jenž zůstává dodnes čímsi neopomenutelným, pokud chceme v oblasti života
a myšlení komunikovat jedni s druhými. Dále došlo k tomu, co se dalo snadno předvídat, totiž že od
terminologických otázek se přešlo k relativizaci nicejského a chalcedonského dogmatu, která byla interpretována jako čistě dobově podmíněné způsoby výkladu, jež jsou dnes čímsi překonaným
a čímsi, co nelze současnému člověku předkládat. Tento postup byl a je velmi riskantní, protože může vést k výsledkům, jež jsou jenom velmi obtížně slučitelné s údaji zjevení.
4) V nové terminologii se došlo až k tomu, že se hovořilo o „lidské osobě“ Ježíše Krista, a to
na základě fenomenologické koncepce osobnosti, která je dána souhrnem vyjádření vlastního vědomí
a vlastní svobody, přičemž se opomíjel ontologický subjekt, který je základem všech těchto fenomenologických záležitostí. Jindy docházelo k tomu, že božská osoba Kristova se redukovala pouze na
Ježíšovo sebevědomí ohledně toho „božského“, které je v něm, aniž by se přitom bralo v potaz ono
božské a transcendentální „Já“, které je preexistující vzhledem k Ježíšovu lidství. Všechny tyto uvedené koncepce, které se promítají rovněž do pojímání mariánského dogmatu a zejména do pojímání
Mariina Božího mateřství, jež je velmi úzce spjato s christologickým dogmatem, tak tedy všechny
uvedené koncepce mají jako společného jmenovatele negaci rozlišování mezi osobou a přirozeností,
kterou naproti tomu zmíněné koncily převzaly z obecné terminologie a teologicky propracovaly jako
interpretační klíč pro pojímání Kristova tajemství.
5) Tyto skutečnosti, na něž jsme souhrnně poukázali, nám dovolují chápat delikátnost problematiky používání nové terminologie jak v oblasti teologie, tak v oblasti katecheze, a to zejména tehdy,
když na počátku stojí předsudky vůči staré koncilní terminologii (ta bývá označována jako helénistická) a její následné zavrhování, přičemž vše končí tím, že se všechno podřizuje v jistém slova smyslu
108 / 195
absolutizovaným, novým dobově podmíněným a módním kategoriím a termínům. Ve jménu této nové
terminologie se pak vysloveně manipuluje dokonce se samotnou podstatou zjevené pravdy. To jistě
neznamená, že by nebylo možno pokračovat v bádání ohledně vtěleného Slova a že by nebylo možné hledat stále vhodnější způsoby, jak vykládat christologickou nauku podle norem a podle ducha
II. vatikánského koncilu, který spolu s Janem XXIII. jasně podtrhl, že „něco jiného je sám poklad víry
neboli pravdy víry, a něco jiného je způsob, jímž jsou vyjadřovány, i když ovšem smysl a význam zůstává tentýž“ (GS 22; srov. Jan XXIII., Discorso di apertura del Concilio, 11. 10. 1962; in AAS 54
(1962) 792).
K mentalitě moderního člověka formovaného v souladu s kritérii a metodami vědeckého poznávání je třeba se přibližovat tak, že budeme brát v potaz jeho zaměření ke kritickému zkoumání
v různých oblastech vědění, ale rovněž tak jeho hluboké tíhnutí k tomu, co ho přesahuje, k tomu, co
kvalitativně překračuje jakékoli meze toho, co lze zakoušet a změřit. Je třeba brát rovněž vážně to,
jak často tento člověk projevuje svoji potřebu moudrosti, která by byla mnohem přitažlivější a lidsky
bohatší než pouhé suché vědecké poznání. Tak se ukazuje, že tato mentalita rozhodně není zcela
uzavřená našemu mluvení o „nejvyšších důvodech“ života a o jejich zakotvení v Bohu.
Na tomto základě je rovněž možné naše smysluplné mluvení o Kristu evangelií a dějin, které
bude formulováno v hlubokém vědomí tajemství. Naše mluvení o těchto nevýslovných tajemstvích
bude sice ve srovnání s nimi jakýmsi pouhým „žvatláním“, nicméně nebude bez jasných pojmů, které
byly vypracovány za pomoci Ducha svatého na velkých koncilech a v myslích církevních otců. Tyto
pojmy a tuto terminologii nám předává matka církev.
6) Christologická katecheze musí být věrná tomuto zjevenému a církví předávanému pokladu.
Musí studovat a představovat postavu, učení a dílo Ježíše Krista obsažené v evangeliích. Tak bude
moci velmi dobře ukazovat na pravdy o věčné preexistenci Slova, o tajemství jeho kenoze (srov. Flp
2,7), o jeho předurčení a povýšení, jež je pravým cílem veškeré ekonomie spásy a jež v sobě zahrnuje spolu s Kristem člověkem rovněž celé lidstvo a v jistém slova smyslu rovněž veškeré stvoření. Taková katecheze musí představovat celou pravdu o Kristu jako Synu Božím a Slovu ve výšinách vnitrotrinitárního života Božího (to je další základ křesťanského dogmatu), o jeho vtělení kvůli naší spáse,
díky níž se naplňuje maximální možné sjednocení mezi Stvořitelem a tvorem v člověku. Tato katecheze nesmí ztrácet ze zřetele rovněž pravdu o Kristu, který je opravdu člověkem a jehož lidství plně
přísluší božské osobě Slova, o jednotě mezi jeho lidstvím a jeho božstvím, o jeho mesiášském poslání, jež mu přísluší jakožto člověku.
Tak se bude moci projevit pravda, podle níž je Ježíš z Nazareta ve své lidské zkušenosti a ve
svém niterném vědomí tou nejplnější realizací osobnosti, a to i vzhledem k hodnotě sebevědomí, které je základem a bytostným ústředím jeho vnitřní i vnější aktivity. To vše se ale realizuje v oblasti nekonečně vznešenější než jen v pouhém lidství, totiž v oblasti božské osoby jediného Syna. Právě tak
se projeví pravda o Kristu, který patří k našim lidským dějinám jako jedinečná událost (narozený
z ženy, narozený pod zákonem – srov. Gal 4,4), který však v sobě uskutečňuje univerzální hodnotu
lidství, jak ji zamýšlí Bůh ve svém věčném úradku. Kristus je tak pravou a totální realizací věčného
záměru, jež se projevuje ve smlouvě a v Království – Boha a člověka – a kterou poznáváme
z proroctví a z biblických dějin. Projeví se tak zároveň pravda o Kristu jako věčném Slovu, světle
a původu všech věcí (srov. Jan 1,4.9 n.), jež se vtělilo a zpřítomňuje se uprostřed lidí, uprostřed stvořených věcí, v srdci dějin lidstva, aby bylo – podle Božího záměru – ontologickou hlavou celého universa, Vykupitelem a Spasitelem všech lidí, Obnovitelem, který rekapituluje všechno, co je na nebi
i na zemi (srov. Ef 1,10).
7) Vzdáleni od pokušení jakékoli formy monismu jak materialistického, tak panlogického, můžeme rozvíjet novou reflexi o tomto tajemství Boha, který přijímá lidství, aby ho se sebou sjednotil,
aby ho spasil, oslavil a zahrnul ho svou vlastní věčnou slávou. To vše neztrácí nic ze své velkoleposti
a nádhery, jakou se christologická reflexe církve zaskvěla na velkých koncilech starověku. To vše
musí být vysvětlováno a obohacováno o nová teologická, filozofická a umělecká vyjádření (srov.
Gaudium et spes, 62). Díky tomu všemu smí lidský duch stále hlouběji pronikat do nekonečně propastných tajů Božího zjevení.
109 / 195
L. Kristovo poslání hlásat radostnou zvěst chudým
1) Dnes začíná poslední část našich katechezí o Ježíši Kristu, které probíhají u příležitosti
středečních generálních audiencí. Doposud jsme se snažili ukázat, kdo je Ježíš Kristus. Učinili jsme
to nejprve ve světle Písma svatého a zejména ve světle evangelií. Posléze jsme v dalších katechezích zkoumali a vysvětlili odpověď víry, již dala církev na údaj zjevení, který pochází od samotného
Ježíše a z kázání apoštolů. Tato odpověď dostala v průběhu staletí svoji podobu na velkých christologických koncilech, které v pátém až sedmém století formulovaly christologické dogma.
Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk, který je soupodstatný s Otcem a s Duchem svatým,
pokud jde o jeho božství; je zároveň soupodstatný s námi, pokud se týká jeho lidství. On je Syn Boží,
narozený z Marie Panny. To je ústřední dogma křesťanské víry, v němž se vyjadřuje tajemství Ježíše
z Nazareta.
2) K tomuto tajemství také patří poslání Ježíše Krista. Vyznání víry spojuje toto poslání
s pravdou o bytí Bohočlověka (Theandrikos), Krista, který „pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil
z nebe ... a stal se člověkem“. V našich katechezích se proto pokusíme rozvinout obsah předešlých
slov Kréda. Budeme tedy meditovat postupně jednotlivé aspekty Kristova poslání.
3) Od počátku svého mesiášského působení Ježíš ukazoval především svoje prorocké poslání. Ježíš zvěstoval evangelium. On sám tvrdil, že je poslán (od Otce) (srov. např. Mk 1,38), že je poslán, aby zvěstoval radostnou zvěst o Božím království (srov. Lk 4,43). Na rozdíl od svého předchůdce Jana Křtitele, který učil na březích Jordánu v pustině ty, kdo k němu přicházeli z různých končin
a krajů, Ježíš vycházel vstříc těm, jimž nesl radostnou zvěst. V tomto jeho vyjití vstříc v ústrety lidem
lze spatřovat dynamismus tajemství vtělení, jež je vyjitím samotného Boha vůči lidem. Tak nám evangelisté sdělují, že chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium o Království
a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu (Lk 4,23), že chodil od města k městu, od
vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království (Lk 8,1). Z evangelních zpráv
vyplývá, že Ježíšovo kázání se odehrávalo téměř výlučně na území Palestiny, tedy mezi Galileou
a Judeou, přičemž navštěvoval Samařsko (srov. např. Jan 4,3-4), když přecházel mezi Judeou
a Galilejí. Evangelia se však zmiňují rovněž okraji Týru a Sidónu (srov. Mk 7,31; Mt 15,21), hovoří
i o Desetiměstí, tedy o Gerasenském kraji na opačném břehu Genezaretského jezera proti Galileji
(srov. Mk 5,1; 7,31). Tyto zprávy prokazují, že Ježíš čas od času opouštěl hranice Izraele v etnickém
slova smyslu, i když opakovaně zdůrazňoval, že jeho poslání je zaměřeno výhradně k domu izraelskému (srov. Mt 10,5-6). Rovněž učedníkům, které posílal na první zkoušku misionářského působení,
jasně říkal: Mezi pohany nechoďte a do samařského města nevcházejte. Raději jděte ke ztraceným
ovcím z domu izraelského. (Mt 10,5-6) Současně však vedl jeden z nejdůležitějších mesiášských dialogů v Samaří, poblíž studny v Sichemu (srov. Jan 4,1-26). Sami evangelisté dokládají, že zástupy,
které ho následovaly, byly tvořeny nejen lidmi z Galileje, Judeje a Jeruzaléma, ale také z Idumeje
a ze Zajordání a z končin Týru a Sidónu (srov. Mk 3,7-8; Mt 4,12-15).
4) I když Ježíš výslovně tvrdil, že jeho poslání je spjato s domem izraelským, zároveň však
dával na srozuměnou, že nauka, kterou hlásal, tedy radostná zvěst, je určena celému lidskému rodu.
Tak kupříkladu u příležitosti vyznání víry římského setníka on sám předpovídal: Ale říkám vám: Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem
v nebeském království... (Mt 8,11) Avšak teprve po svém vzkříšení nařídil svým učedníkům, aby učili
všechny národy (srov. Mt 28,19).
5) Jaký je esenciální obsah Ježíšova učení? Lze odpovědět velmi krátce: Evangelium, tedy
radostná zvěst. On sám započal své působení slovy: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu! (Mk 1,15)
Samotný výraz „radostná zvěst“ ukazuje na základní ráz Kristova poselství. Bůh chce odpovědět na touhu po dobru a štěstí, jež je tak hluboce zakořeněna v každém člověku. Lze říci, že evangelium je takovou Boží odpovědí, která má proto základně optimistické ladění. Nejedná se však
o optimismus v mezích tohoto času, o povrchní radostnost, rozhodně nejde o příslib ráje na zemi.
Kristova radostná zvěst klade na posluchače zásadní požadavky mravního charakteru, učí
110 / 195
o nezbytnosti odříkání a přinášení obětí. Tato zvěst je v posledním důsledku úzce spjata
s vykupitelským tajemstvím kříže. V srdci radostné zvěsti se nachází program blahoslavenství (srov.
Mt 5,3-11), která tím nejúplnějším způsobem vyjadřují, v čem opravdu spočívá druh štěstí, která Kristus přišel zvěstovat a zjevit lidstvu, jež je zatím pouze na cestě ke svému věčnému a definitivnímu určení. Ježíš říká: Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. (Mt 5,3) Každé
z osmi blahoslavenství má podobnou strukturu jako ono zmíněné první. Ve stejném smyslu Kristus
nazývá blahoslaveným toho služebníka, kterého pán nalezne bdělého, tedy činného, v okamžiku svého návratu (srov. Lk 12,37). Zde je možno zahlédnout eschatologickou a věčnou perspektivu radosti,
kterou v sobě skrývá radostná zvěst Ježíše Krista.
6) Blahoslavenství chudoby nás přivádí na začátek Ježíšovy mesiášské aktivity, když hovořil
v nazaretské synagoze a výslovně tvrdil: Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě,
abych přinesl chudým radostnou zvěst. (Lk 4,18) Jedná se nejenom a nikoli pouze o ty, kdo jsou chudí v ekonomickém a společenském slova smyslu (ve smyslu „třídy“), ale zejména o ty, kdo jsou duchovně otevření k přijetí pravdy a milosti, jež pochází od Otce jako svrchovaný dar jeho naprosto
svobodné a z hlediska člověka nijak nezasloužené lásky (gratis – zdarma, gratia – milosti). Tato otevřenost předpokládá ze strany chudého podle evangelia vnitřní svobodu od závislosti na dobrech tohoto světa a ochotu užívat těchto dober a rozdělovat se o ně podle požadavků spravedlnosti a lásky.
Za tuto otevřenost chudých před Bohem (anawim) Ježíš vzdává chválu Otci a velebí ho, protože skryl
tyto věci (velká tajemství Boží) před učenými a moudrými a zjevil je maličkým (srov. Lk 10,21). Proto
také Ježíš od sebe neodháněl ty, kdo se nacházeli v lepších ekonomických podmínkách, jako kupříkladu celník Zacheus, který vylezl na strom jen proto, aby mohl Ježíše spatřit (srov. Lk 19,2-9). Totéž
platí o řadě Ježíšových přátel, jejichž jména nacházíme zaznamenána v evangeliích. Podle Ježíšových slov jsou blažení ti, kdo jsou chudí v duchu (srov. Mt 5,3), a ti, kdo slyší Boží slovo
a zachovávají ho (srov. Lk 11,28).
7) Další charakteristikou Ježíšova kázání je to, že se snažil předávat jim radostnou zvěst takovým způsobem, který odpovídal jejich mentalitě a jejich kultuře. Jelikož vyrostl a žil mezi nimi
v letech svého skrytého života v Nazaretě (kdy rostl moudrostí, věkem a oblibou u lidí i u Boha – srov.
Lk 2,52), poznal velice dobře mentalitu, kulturu a tradici svého vlastního lidu, které byly hluboce zakořeněny v půdě Starého zákona.
8) Právě z tohoto důvodu Ježíš často vyjadřoval v podobenstvích pravdy, které zvěstoval, jak
to vyplývá z evangelních textů. Například Matouš píše: To všechno mluvil Ježíš k zástupům
v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: Otevřu
ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa. (Mt 13,34-35) Je nesporné, že řeč
v podobenstvích, která se vztahovala ke každodenním záležitostem života, velmi napomáhala navázání kontaktu s nepříliš vzdělaným posluchačstvem (srov. STh III, q. 42, a. 2). A přece bylo zapotřebí,
aby tajemství království, skryté v podobenstvích, bylo vysvětlováno, jak o to někdy žádali sami apoštolové (srov. např. Mk 4,11-12). Odpovídajícího porozuměním podobenství bylo možno dosáhnout jedině za vnitřní pomoci toho světla, jež pochází od Ducha svatého. A toto světlo Ježíš sliboval
a rozdával.
9) Musíme ještě upozornit na další charakteristiku Ježíšova kázání, kterou zdůrazňuje apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, kterou vydal Pavel VI. po synodě konané v roce 1974. Tématem
tohoto dokumentu byla evangelizace. Můžeme zde číst: „Sám Ježíš, Boží evangelium, byl absolutně
prvním velkým evangelizátorem. Byl jím až do posledního důsledku, po vrchol dokonalosti a až po
obětování vlastního pozemského života.“ (č. 7)
Ano, Ježíš nejen evangelium hlásal, on sám evangeliem byl. Ti, kdo v něho uvěřili, zachovávali slova jeho kázání a zároveň také následovali a napodobovali toho, kdo toto slovo hlásal, tedy Ježíše. Následovali Ježíše, protože on nabízel slova života, jak to vyznal Petr po Mistrově řeči v synagoze
v Kafarnaum: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života. (Jan 6,68) Tato identifikace
slova a života, kazatele evangelia s jeho obsahem, to vše se uskutečňuje dokonalým způsobem jedině v Ježíšovi. Proto také my v něj věříme a následujeme ho, když se nám ukazuje jako jediný pravý
Učitel a Mistr (srov. Mt 23,8-10).
111 / 195
LI. Boží království se k vám přiblížilo
1) Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!" (Mk 1,15) Ježíš
byl poslán Otcem, aby přinesl chudým radostnou zvěst (Lk 4,18). Byl a zůstane prvním poslem nebeského Otce, prvním evangelizátorem, jak jsme řekli v předešlé katechezi a použili přitom slov Pavla VI. z jeho exhortace Evangelii nuntiandi. Vždyť Ježíš není pouze hlasatelem evangelia, radostné
zvěsti - protože on sám je evangeliem (Evangelii nuntiandi, 7).
Prostřednictvím celého svého poslání, vším, čemu učil a co konal, a konečně prostřednictvím
svého kříže a svého vzkříšení Ježíš opravdu zjevuje člověku, co znamená být člověkem (srov. GS
22), a zjevuje mu perspektivy věčného štěstí, k němuž člověka Bůh povolal a určil od samého počátku jeho existence na zemi. Poselství blahoslavenství shrnuje životní program, který je předložen tomu, kdo chce následovat Boží povolání. Jedná se o jakousi syntézu étosu evangelia a tajemství vykoupení.
2) Kristovo poslání spočívá především ve zjevování radostné zvěsti člověku. Je tedy zaměřeno na člověka, a v tomto smyslu ho lze pojímat jako antropocentrické. Zároveň je ale tato zvěst pevně
zakořeněna v pravdě o Božím království a ve zvěsti o jeho příchodu a o jeho blízkosti. Naplnil se čas
a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu! (Mk 1,15) Tak tedy evangelium
o Království, jehož zaměření k člověku je patrné v celém Ježíšově veřejném působení, je zároveň
proniknuto pravým teocentrismem, protože se jedná o Boží království mezi lidmi. Ježíš hlásal evangelium o tomto Království a zároveň toto Boží království naplňoval po celou dobu svého poslání, díky
němuž se toto Království rodilo a rozvíjelo již v tomto čase jako semeno v dějinách člověka a světa.
Tato realizace Království se uskutečňovala prostřednictvím slov evangelia i celého lidského života
Syna člověka, jenž byl korunován velikonočním tajemstvím smrti (srov. Fil 2,8). Ježíš položil základy
úplně nové ekonomie spásy, jejíž běh se zastaví až v okamžiku, kdy Bůh bude všechno ve všem
(srov. 1 Kor 15,28). Tak se tedy Boží království začalo realizovat v dějinách člověka a světa, i když se
v průběhu pozemského lidského života setkává a střetává ustavičně s dalším základním termínem dialektiky dějin, totiž s Adamovou neposlušností, pro niž Adam upadl do područí "knížete tohoto světa"
(srov. Řím 5,19; Jan 14,30).
3) Tady se dotýkáme ústředního problému a do jisté míry také klíčového a kritického bodu naplňování Kristova poslání, poslání Božího Syna v dějinách. K tomuto tématu se budeme muset
v průběhu našich katechezí vrátit. Jestliže v Kristu je Boží království blízko člověku, ba dokonce je
přítomno, a to definitivním způsobem v dějinách člověka a světa, zároveň se jeho naplnění ukazuje
být čímsi, co se naplní až v budoucnosti. Právě proto nás Ježíš žádá, abychom prosili nebeského Otce: "Přijď Království tvé." (srov. Mt 6,10)
4) Tuto skutečnost je třeba mít na paměti, zatímco se zabýváme Kristovým evangeliem jako
radostnou zvěstí o Božím království. To bylo také hlavní téma Ježíšovy zvěsti. Nazaretský Mistr
o něm hovořil zejména ve svých četných podobenstvích. Velmi významné je zejména to, které nám
představuje Království jako semeno, jež rozsévač vkládá do země, kterou sám obdělal (srov. Mt 13,39). Toto sémě je určeno k tomu, aby přinášelo plody ze své vlastní síly, o tom není pochyb, ale úroda
rovněž závisí na kvalitě půdy, do níž sémě padlo (srov. Mt 13,19-23).
5) Jindy Ježíš přirovnal Boží království, Nebeské království - jak ho nazývá ve svém evangeliu
Matouš - k hořčičnému seménku, které je nejmenší mezi všemi semeny. Když však vzrůstá, stane se
z něho košatý strom, na jehož větvích mohou hnízdit nebeští ptáci (srov. Mt 13,31-32). Ježíš dále přirovnává vzrůst Království ke kvasu, který prokvašuje těsto, aby se proměnilo v chléb, jenž slouží
k nasycení člověka (srov. Mt 13,33). Nicméně problematice růstu Božího království na půdě tohoto
světa a jeho dějin věnoval Ježíš Kristus také další podobenství. Jedná se o podobenství o dobrém
semeni a plevelu, jejž na pole oseté dobrým osevem zasel "nepřítel" - zlý duch (srov. Mt 13, 24-30).
Proto je tedy na poli světa jak dobro, tak zlo; jedno i druhé je symbolizováno jednak dobrým osevem,
jednak plevelem; jedno i druhé roste spolu až do okamžiku žní, tedy až do dne posledního soudu.
Opět stojíme před významnou narážkou na eschatologický závěr lidských dějin.
112 / 195
Ježíš nám tedy dává jasně na srozuměnou, že vzrůst dobré setby Božího slova je výrazně
podmíněn tím, jak bude tento osev přijat na poli lidského srdce. Právě na tom závisí, jestli někdo přinese třicetinásobný nebo šedesátinásobný nebo stonásobný užitek (srov. Mt 13,23). Mnohé tedy záleží na otevřenosti a ochotě člověka, posluchače Božího slova.
6) Ve své zvěsti o Božím království nám Ježíš dával na srozuměnou, že toto Království není
určeno pouze pro jediný národ nebo pro vyvolený lid, protože přijdou z východu i ze západu mnozí,
kdo do něho vstoupí, aby usedli za stůl spolu s Abrahámem, Izákem, s Jakubem (srov. Mt 8,11).
Opravdu se nejedná o Království ve smyslu politickém a časném. Vždyť toto Království není z tohoto
světa (srov. Jan 18,36), i když bylo naroubováno na tento svět a v něm má růst a zrát. Právě proto se
Ježíš ztratil zástupu, který ho chtěl provolat králem. Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby
ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám. (Jan 6,15) V předvečer svého utrpení ve Večeřadle se Ježíš v modlitbě obrátil na svého Otce a prosil ho, aby dal učedníkům milost života
ve shodě právě s tímto pojetím Království: Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od
Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. (Jan 17,15-16) Tak tedy podle Ježíšovy modlitby
Boží království má růst v srdcích učedníků v tomto světě, ovšem dojde svého naplnění v budoucím
světě: Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn
a budou před něj shromážděny všechny národy. (Mt 25,31-32) Opět tedy narážíme na eschatologický
horizont Božího království.
7) Charakteristiky Božího království zvěstovaného Ježíšem můžeme doplnit o ještě jednu jeho
velmi důležitou vlastnost, totiž že se jedná o Království Otce, na něhož nás Ježíš učí obracet se slovy
prosby o plný příchod Království: Přijď Království tvé! (Mt 6,10; srov. Lk 11,2) V jistém okamžiku nabízí nebeský Otec lidem skrze Krista a v Kristu odpuštění jejich hříchů a spásu, a pln lásky rovněž očekává jejich návrat; podobně jako otec z podobenství, který vyhlíží svého marnotratného syna (srov. Lk
15,20-32). Vždyť Bůh je opravdu bohatý milosrdenstvím (srov. Ef 2,4).
V tomto světle se tedy odehrává celé evangelium obrácení, jak ho zvěstoval Ježíš od samotného počátku svého veřejného působení: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se
a věřte evangeliu! (Mk 1,15) Je to obrácení se k Otci, k Bohu, který je láska (srov. 1 Jan 4,16). Toto
obrácení je úzce spjato s přijetím nového přikázání lásky, lásky Boží, a to je první ze všech přikázání
(srov. Mt 22,39). Ježíš praví: Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem miloval já
vás, tak se navzájem milujte vy. (Jan 13,34) To je také esence Božího Království v dějinách světa
a člověka. Tímto způsobem tedy má celý zákon, tedy etické dědictví Starého zákona, dojít svého naplnění a dosáhnout své boho-lidské plnosti. Sám Ježíš to prohlašuje ve své Horské řeči: Nemyslete
si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. (Mt 5,17) Tak tedy
Ježíš osvobozuje člověka od litery zákona, aby ho uvedl do jeho ducha, jak tvrdí Pavel: Neboť litera
zabíjí, ale duch oživuje. (2 Kor 3,16) Bratrská láska jako odraz Boží lásky a podíl na ní je tedy oživujícím principem Nového zákona, který je jakousi ústavní bází Božího království (srov. STh I-II, q. 106,
a 1; q. 107, a 1-2).
8) Mezi podobenstvími, v nichž Ježíš vyjadřuje své učení a kázání o Božím království, se nachází rovněž to o králi, který připravil svatební hostinu pro svého syna (srov. Mt 22,2). Podobenství
vypravuje, že mnozí z prvních pozvaných na tento banket nepřišli a různě se přitom vymlouvali. A tak
král nechal svolat lidi z rozcestí, aby usedli k slavnostnímu stolu. Mezi příchozími však nebyli všichni
hodni takového pozvání. Jednalo se o nedostatečnost předepsaného svatebního úboru. Když srovnáme toto podobenství o hostině s podobenstvím o rozsévači, dospíváme k témuž závěru: Jestliže
nikoli všichni pozvaní usednou za slavnostní stůl, pak také ne všichni posluchači vydají patřičnou žeň.
To vše závisí na dispozici, jak odpoví na Boží povolání, a jak přijmou Boží slovo do svého srdce. Vše
závisí na způsobu, jímž člověk přijímá Ježíše Krista, který je rozsévačem a zároveň také synem krále,
ženichem, jak to on sám na několika místech naznačuje: Mohou se postit hosté na svatbě, dokud je
ženich s nimi? Po této otázce sám Ježíš odpovídá: Dokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. (Mk 2,19)
Boží království je tedy jako svatební slavnost, na niž nebeský Otec zve lidi ke společenství
lásky a radosti se svým jediným Synem. Všichni jsou voláni a zváni a každý je zodpovědný za své při-
113 / 195
lnutí k tomuto pozvání, nebo za své vlastní odmítnutí, za svoji vlastní podobnost nebo nepodobnost
se zákonem lásky, který je základem oné slavnostní hostiny.
9) Je to zákon lásky, která pramení z milosti Boží působící v člověku, pokud se jí neuzavře
a uchovává ji v srdci tím, že živě participuje na velikonočním tajemství Ježíše Krista. Jedná se
o lásku, která se naplňuje v dějinách navzdory odmítnutí ze strany těch, kdo byli pozváni; navzdory
nehodnosti lidí.
Křesťan chová v srdci naději, že tato láska se naplní i ve všech, kdo byli pozváni. Protože velikonoční mírou této Ženichovy lásky je kříž, jedná se tedy o lásku bez hranic, její perspektivou je eschatologická plnost, jejíž brána se v dějinách otevřela Kristovým vzkříšením. Prostřednictvím svého
Syna nás Otec osvobodil z moci temnot a přenesl nás do Království svého milovaného Syna (srov.
Kol 1,13). Pokud se otevřeme Otcovu povolání a přitažlivosti jeho lásky, pak máme všichni v Kristu
vykoupení a věčný život.
114 / 195
LII. "Proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě"
1) Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. (Jan
18,37) Když Pilát v průběhu procesu položil Ježíšovi otázku, zda je opravdu králem, ještě před slovy,
která jsme uvedli v úvodu této katecheze, uslyšel následující Kristova slova: Moje království není
z tohoto světa. (Jan 18,36) Když římský prokurátor naléhal dále: "Ty jsi tedy přece král?", obdržel tuto
odpověď: "Ano, já jsem král." (srov. Jan 18,33-37)
Tento soudní dialog, který je zachycen v Janově evangeliu, nám dovoluje navázat na naši
předchozí katechezi, jejímž tématem byla Ježíšova zvěst o Božím království. Současně pak tato slova
otevírají před naším zrakem ještě jeden rozměr Ježíšova poslání, na nějž ukazují slova: "vydat svědectví pravdě". Kristus je králem a přišel na svět proto, aby vydal svědectví pravdě. On sám tvrdí:
Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas. (Jan 18,37) Tato odpověď otevírá před našima očima nové horizonty jak významu Kristova poslání, tak významu povolání člověka a zejména nám ukazuje, jak je
člověk zakořeněn v Kristu.
2) Prostřednictvím slov adresovaných Pilátovi Ježíš podtrhuje to, co je nejpodstatnější v celém
jeho kázání. Zároveň však jistým způsobem předjímá to, co je nejvýmluvnějším obsahem velikonoční
zvěsti, tedy kříže a vzkříšení. Když hovořili o Ježíšově kázání, dokonce i jeho odpůrci vyjadřovali jeho
základní obsah slovy: Mistře, víme, že jsi pravdomluvný... učíš cestě k Bohu podle pravdy. (Mk 12,14)
Ježíš tedy byl mistrem - učitelem cesty přivádějící k Bohu. Tento obrat v biblických a mimobiblických
textech pradávných dob označoval náboženskou nauku spásy. Pokud se jedná o běžné Ježíšovy posluchače, ti byli hluboce zasaženi jiným aspektem Ježíšova kázání, jak to dokládají evangelisté: Žasli
nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. (Mk 1,22) Žasli nad
jeho učením, protože v jeho slově byla moc. (Lk 4,32) Tato autorita Ježíšových slov byla způsobena
tím, že Ježíšovo kázání bylo hluboce zakořeněno v pravdě. Posluchači a učedníci ho nazývali Mistrem ne tolik v tom smyslu, že by znal Zákon a Proroky a dovedně je komentoval, nýbrž z jiného,
mnohem silnějšího důvodu: Ježíš k nim totiž promlouval s autoritou. Tato autorita vyplývala z autority
té pravdy, jejímž zdrojem je sám Bůh. Ježíš sám tvrdil: Moje učení není moje, ale toho, který mne poslal. (Jan 7,16)
3) Právě v tomto smyslu, který zahrnoval Boží působení, byl tedy Ježíš nazýván Mistrem. Vy
mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem, to skutečně jsem. (Jan 13,13) Ježíš byl Mistrem pravdy,
jíž je sám Bůh. Této pravdě Ježíš vydával svědectví až do posledního dechu, a to s autoritou toho,
kdo je Králem v oblasti pravdy. Již v předchozí katechezi jsme věnovali pozornost Horské řeči, v níž
Ježíš zjevuje sebe sama jako toho, kdo přišel nikoli proto, aby zrušil Zákon a Proroky, nýbrž proto,
aby je naplnil.
Toto naplnění Zákona bylo dílem jeho autority a jeho královské důstojnosti. Byla to královská
autorita samotné Pravdy, která rozhoduje o Zákonu na základě svého božského původu a na základě
postupného zjevování tohoto Zákona a jeho pravého původu světu.
4) Horská řeč ukazuje na autoritu, s níž Ježíš naplňoval své poslání. Připomeňme si některé
důležité výroky, které na zmíněnou Ježíšovu autoritu ukazují: Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům:
Nezabiješ. ... Ale já vám říkám ... (Mt 5,21-22) Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezcizoložíš. ... Ale já vám
říkám... (Mt 5,27-28) Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nebudeš přísahat křivě. ... Ale já vám říkám ... (Mt 5,33-34) V každém "Ale já vám říkám" je autoritativní předložení oné pravdy ohledně lidského života, jak je obsažena v Božích přikázáních. Ježíš tedy nekomentuje lidským způsobem texty
Starého zákona, nýbrž hovoří s autoritou samotného Zákonodárce. Je to autorita, na níž stojí Zákon.
Je to autorita krále. Zároveň se jedná o autoritu pravdy, na jejímž základě se nový Zákon stává pro
člověka zavazujícím principem jeho života.
5) Když Ježíš vícekrát při své Horské řeči pronáší ono "Ale já vám říkám", pak je v jeho slovech cítit ozvěnu a jakýsi odraz tradičních biblických textů, v nichž se často opakuje: Tak praví Hospodin, Bůh Izraele. (srov. např. 2 Sam 12,7) A nyní slyš, Jákobe, můj služebníku, Izraeli, jehož jsem
si vyvolil. Toto praví Hospodin, který tě učinil, ... (Iz 44,1-2) Tak praví Hospodin, váš vykupitel, Svatý
Izraele... (Iz 43,14) Navíc tak Ježíš odkazuje na Boha, jehož se dovolával Mojžíš, když dával Izraeli
115 / 195
starý Zákon. Ježíšova autorita je mnohem silnější než Mojžíšova. Vždyť nazaretský Mistr o sobě hovoří jako o naplnění Zákona a Proroků, a to v síle poslání, jehož se mu dostalo shůry; nikoli na Sinaji,
nýbrž díky jeho převznešenému synovskému poměru k Bohu Otci.
6) Ježíš má jasné vědomí ohledně poslání, jež je podepřeno silou pravdy shůry, která vychází
ze samotného pramene pravdy. Existuje tedy hluboký soulad mezi odpovědí, kterou dal Ježíš Pilátovi:
Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě, (Jan 18,37)
a prohlášením před posluchači: Moje učení není moje, ale toho, který mne poslal. (Jan 7,16) Sjednocujícím prvkem tohoto a celé řady dalších podobných prohlášení ohledně autority pravdy, jejímž je
Ježíš nositelem a zvěstovatelem, je Ježíšovo vědomí ohledně poslání, jehož se mu dostalo shůry.
7) Ježíš si je tedy vědom toho, že v jeho slovech se lidem zjevuje věčná Boží Moudrost. Právě
z tohoto důvodu kárá ty, kdo jeho učení odmítají, a odvolává se na královnu z jihu (na královnu ze
Sáby), přičemž si dovoluje tvrdit, že on je někdo vyšší než král Šalomoun (srov. Mt 12,42). Velmi dobře ví a také to otevřeně prohlašuje, že slova vyvěrající z této věčné Moudrosti nikdy nepominou. Nebe
a země pominou, ale má slova nepominou. (Mk 13,31) Vždyť tato slova obsahují sílu věčné pravdy,
a ta je na věky nezničitelná. Jsou to tedy slova věčného života, jak to vyznal apoštol Petr v jednom
z kritických momentů, když mnozí z těch, kteří se shromáždili, aby naslouchali Ježíšovým slovům, se
od něj začali odvracet, poněvadž nedokázali chápat jeho slova a nebyli s to přijímat je, když Ježíš začal předpovídat tajemství Eucharistie (srov. Jan 6,66).
8) Zde se dotýkáme tajemství lidské svobody, která může říci ano nebo ne vůči Ježíšovu poselství, vůči věčné pravdě, která je obsažena v Ježíšových slovech. Tato nauka je platná, a proto je
také schopna dát lidem všech dob - tedy i naší epochy - příslušnou odpověď na jejich povolání, neboť
její zaměření přesahuje vše časné a pomíjející. Před tímto problémem, který má jak teologickou, tak
antropologickou dimenzi (jedná se o způsob, jak by měl člověk reagovat nebo jak se zachovat tváří
v tvář předložené pravdě), prozatím postačí odkázat na to, co řekl II. vatikánský koncil zejména
s ohledem na citlivost dnešních lidí na tematiku hledání pravdy. Koncilní otcové zejména tvrdí:
"Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho církvi, a poznanou pravdu
přijmout a zachovávat." (DH 1) Dále pak otcové tvrdí: "Pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou
pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a zároveň také mocně." (DH 1) Vzhledem
k povinnosti přijmout poznanou pravdu a zachovávat ji pak koncilní otcové tvrdí: "Lidé však nemohou
splnit tuto povinnost způsobem přiměřeným své přirozenosti, nemají-li psychologickou svobodu
a nejsou-li zároveň prosti vnějšího nátlaku. Právo na náboženskou svobodu tedy nevyplývá ze subjektivní dispozice osoby, nýbrž ze samé přirozenosti." (DH 2)
9) Na tomto základě si můžeme uvědomovat, že Ježíš je opravdu učitelem věčné pravdy.
Koncilní otcové nejprve připomínají, že: "Bůh povolává lidi, aby mu sloužili v duchu a v pravdě...",
a posléze dodávají: "To se v nejvyšší míře ukázalo na Ježíši Kristu, který je náš Mistr a Pán, a přitom
tichý a pokorný srdcem, své učedníky trpělivě získával a zval. Svá kázání dokonce podpíral
a dotvrzoval zázraky, aby povzbudil a posilnil víru posluchačů, ne aby na ně vykonával nátlak." (DH
11) Konečně pak koncilní otcové spojí tyto rozměry Ježíšova učení s velikonočním tajemstvím: "Nakonec při dovršení díla spásy na kříži, jímž lidem zjednal spásu a pravou svobodu, dovršil své zjevení. Vydal totiž svědectví pravdě, nechtěl ji však násilím vnucovat těm, kteří se proti ní stavěli. Vždyť
jeho království se neprosazuje údery meče, ale uskutečňuje se svědectvím a nasloucháním pravdě
a roste láskou, jíž Kristus povýšený na kříž lidi k sobě přitahuje." (DH 11)
Můžeme tedy již na tomto místě učinit závěr, že ten, kdo upřímně hledá pravdu, nalezne ji
poměrně snadno v učení ukřižovaného Krista spolu s řešením problému svobody.
116 / 195
LIII. Jednorozený syn, který zjevuje Otce
1) Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této
poslední době však k nám promluvil skrze svého Syna. (Žid 1,1-2) Těmito slovy, která věřící dobře
znají z vánoční liturgie, autor listu Židům hovoří o poslání Ježíše Krista a představuje ho na pozadí
dějin Staré smlouvy. Vždyť z jistého úhlu pohledu existuje kontinuita mezi posláním proroků
a posláním Ježíše Krista, z jiného úhlu pohledu však před našima očima vyvstává také jasná diference mezi Ježíšem a starozákonními proroky. Ježíš není jenom poslední nebo ten největší z proroků,
eschatologický prorok, jak ho někteří vnímali a očekávali. Od všech starozákonních proroků se Ježíš
zásadně odlišuje a nekonečně překračuje úroveň jejich osobností i jejich poslání. On je Synem Otce,
Slovo – Syn, který je soupodstatný s Otcem.
2) To je klíčová pravda umožňující porozumění Kristovu poslání. Jestliže on byl poslán, aby
hlásal radostnou zvěst chudým a spolu s ním k nám přišlo také Boží království a vstoupilo tak definitivním způsobem do světa a do dějin člověka, jestliže Kristus je tím, kdo vydává svědectví pravdě načerpané z jejího nejvyššího zdroje, tedy z Boha, jak jsme měli možnost vidět v předešlé katechezi,
pak můžeme z právě citovaného úryvku z listu Židům vytěžit onu pravdu, která sjednocuje všechny
aspekty Kristova posláni: Ježíš zjevuje Boha tím nejautentičtějším způsobem, poněvadž takové zjevení se zakládá na jediném absolutně jistém prameni, tedy na samotné bytosti živého Boha. Ježíšovo
svědectví má totiž platnost absolutní pravdy.
3) V Janově evangeliu nacházíme v podstatě totožné tvrzení jako v listu Židům, sdělení je
však dáno stručnější formou. Na konci prologu čtvrtého evangelia můžeme číst: Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náruči Otcově, ten o něm podal zprávu. (Jan 1,18) Právě
v tom spočívá podstatný rozdíl mezi zjevením Boha, s nímž se setkáváme u proroků a v celém Starém zákoně, a zjevením Boha, které přinesl Kristus. Ježíš sám tvrdí: Zde je přece někdo větší než
Jonáš. (Mt 12,41) Nyní o Bohu hovoří sám Bůh, který se učinil člověkem: A Slovo se stalo tělem. (Jan
1,14) Toto Slovo je v Otcově náruči (srov. Jan 1,18), stává se pravým světlem (srov. Jan 1,9), světlem
světa (srov. Jan 8,12). Vtělený Syn sám o sobě tvrdí: Já jsem cesta, pravda a život. (Jan 14,6)
4) Kristus zná Boha jako Syn, který zná svého Otce, a zároveň je stejným způsobem poznáván Otcem: Jako mne zná Otec a já znám Otce. (Jan 10,15) Tato slova, která můžeme číst v Janově
evangeliu, nacházejí paralelu v Matoušově evangeliu: A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. (Mt 11,27; srov. Lk 10,22) Tak tedy Kristus, Syn,
který zná Otce, zjevuje Otce. Zároveň je také Syn zjevován Otcem. Sám Ježíš po vyznání
u Caesareje Filipovy tuto skutečnost sděluje Petrovi, který ho vyznal jako Krista, Syna Boha živého
(srov. Mt 16,16). Ježíš Petrovi přímo říká: Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. (Mt 16,17)
5) Jestliže podstatným posláním Kristovým je zjevovat Otce, který je naším Bohem (srov. Jan
20,17), pak zároveň Ježíše zjevuje Otec jako svého Syna. Tento Syn, který je s Otcem dokonale jedno (srov. Jan 10,30), může říci: Kdo viděl mne, viděl Otce. (Jan 14,9) V Kristu se Bůh stává „viditelným“, v Kristu se uskutečňuje „viditelnost“ Boha. To vyjádřil velmi pregnantně svatý Irenej: „Neviditelnou skutečností Syna byl Otec a viditelnou skutečností Otce byl Syn.“ (Adversus haeres., IV, 6,6) Tak
tedy v Ježíši Kristu se v plnosti realizuje sebezjevení Boha. Ve vhodném okamžiku pak dojde ke zjevení Ducha, který vychází z Otce (srov. Jan 15,26) a jehož Otec pošle v Synově jménu (srov. Jan
14,26).
6) Ve světle těchto tajemství Trojice a vtělení nabývá pravého významu blahoslavenství, jež
prohlásil Ježíš vůči svým učedníkům: Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám: Mnoho
proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli. (Lk 10,2324) Jako živá ozvěna Mistrových slov se zdá být výrok z prvního listu Janova: O tom, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám. Život se zjevil, a my jsme ho viděli, Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme tedy viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi
117 / 195
společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem. (1 Jan 1,1-3)
V prologu čtvrtého evangelia týž apoštol píše: Viděli jsem jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (Jan 1,14)
7) Na základě této základní pravdy naší víry II. vatikánský koncil v dogmatické konstituci Dei
verbum tvrdí: „Avšak nejhlubší pravda, která se odhaluje tímto zjevením o Bohu i o spáse člověka,
nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň i plností zjevení.“ (DV 2) Zde stojíme před plným
rozměrem Kristova zjevení Boha, poněvadž toto zjevení Boha je zároveň zjevením spasitelské ekonomie Boží vzhledem k člověku a světu. V této ekonomii spásy a v tomto zjevení Boha, jak tvrdí
apoštol Pavel ohledně apoštolského hlásání, jde o to, —jasně ukázat všem, jak se uskutečňuje ono
tajemné rozhodnutí. Od věků bylo skryté v Bohu, Stvořiteli všeho, nyní se však skrze církev ukázala
přerozmanitá Boží moudrost knížatům a mocnostem v nebi. (Ef 3,9-10) Jedná se o tajemství plánu
spásy, který Bůh pojal v intimitě trinitárního života, v níž nazíral, miloval, chtěl, stvořil a „znovustvořil“
všechno na nebi i na zemi tím, že to spjal s vtělením, tedy s Kristem.
8) Ještě jednou se odvoláme na učení II. vatikánského koncilu, v jehož dokumentech můžeme
číst: „Ježíš Kristus, vtělené Slovo, člověk poslaný k lidem, mluví slova Boží (srov. Jan 3,34)
a dovršuje dílo spásy, které mu Otec uložil vykonat (srov. Jan 5,36; 17,4).“ „On tedy celou svou přirozeností a tím, jak se projevoval slovy a skutky, znameními a zázraky, především však svou smrtí
a svým slavným zmrtvýchvstáním a nakonec sesláním Ducha pravdy zjevení naplňuje, dovršuje
a božským svědectvím potvrzuje, že totiž Bůh je s námi, aby nás vysvobodil z temnoty hříchu a smrti
a vzkřísil k věčnému životu. Křesťanské dílo spásy tedy jako nová a konečná úmluva nikdy nepomine
a nemůže už očekávat nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista
(srov. 1 Tim 6,14; Tit 2,13).“ (DV 4)
118 / 195
LIV. Ježíš – věrohodný svědek
1) V konstituci II. vatikánského koncilu Lumen gentium můžeme o pozemském poslání Ježíšově číst: „Přišel tedy Syn, poslaný Otcem, který si nás v něm před stvořením světa vyvolil a předem určil k přijetí za své děti, protože si předsevzal v něm všechno obnovit (srov. Ef 1,4-5.10). Aby tedy Kristus splnil Otcovu vůli, uvedl v život nebeské království na zemi, zjevil nám jeho tajemství a svou poslušností uskutečnil vykoupení.“ (LG 3) Uvedený text nám dovoluje souhrnně nazírat na všechno to,
o čem jsme hovořili v předešlých katechezích. V těchto posledních katechezích jsme se snažili jasně
poukázat na podstatné aspekty Kristova mesiášského poslání. Nyní před nás koncilní text staví pravdu úzkého sepětí mezi posláním a tím, kdo je poslán, tedy Kristem, který při naplňování tohoto poslání projevuje svou osobní ochotu a otevřenost spolu s ostatními svými osobními charakteristikami.
V Ježíšově životním příběhu lze odkrýt některé jeho podstatné charakteristiky, které pak slouží
k tomu, aby jeho poslání bylo opravdu věrohodné.
2) Základní charakteristikou Ježíšova kázání i jeho celoživotního postoje je především hluboký
osobní poměr k Bohu Otci, a to jak v myšlení, tak ve slovech. To, co chce svým posluchačům, tím
pádem celému lidstvu, předat, pochází od Otce, který ho poslal na svět (srov. Jan 10,36). Neboť já
jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, ten mi dal příkaz, co mám říkat a co hlásat.
A já vím, že jeho příkaz je věčný život. Co tedy já mluvím, mluvím tak, jak mi to pověděl Otec (Jan
12,49-50). — ale mluvím tak, jak mě naučil Otec (Jan 8,28). Takovéto výroky můžeme číst v Janově
evangeliu. Ovšem rovněž v synoptických evangeliích se nachází velmi podobný Ježíšův výrok:
Všechno je mi dáno od mého Otce (Mt 11,27). Ono „všechno“ se vztahuje rovněž na celý obsah zjevení, které Ježíš přináší lidstvu (srov. Mt 11,25-27; analogicky také Lk 10,21-22). V těchto Ježíšových
slovech se setkáváme s projevem ducha, v němž on sám naplňoval svoje kazatelské poslání. On je
a zůstane naprosto věrohodným svědkem (srov. Zj 1,5). V tomto svědectví hraje velmi významnou roli
ona obzvláštní poslušnost Syna vůči Otci, která se ve vrcholném okamžiku poslání projeví jako poslušnost až k smrti na kříži (srov. Fil 2,8).
3) Ježíš ve svém hlásání prokazuje rovněž svoji absolutní věrnost Otci, který představuje první
a poslední Pramen všeho toho, co je třeba zjevit. Je rovněž základním Zdrojem věrohodnosti
a pravdivosti tohoto zjevení. Moje učení není moje, ale toho, který mne poslal (Jan 7,16), praví Ježíš
a dodává: Kdo mluví sám ze sebe, hledá svou vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je věrohodný a není v něm klam (Jan 7,18).
Taková slova v Ježíšových ústech by mohla někoho překvapit. Vždyť je pronáší ten, kdo je
soupodstatný s Otcem. Nesmíme však zapomínat na to, že Ježíš hovoří jako člověk. Je třeba, abychom řekli, že Ježíšovi posluchači zřejmě neměli žádnou pochybnost o tom nejzákladnějším bodu, totiž že pravda, kterou jim nazaretský Mistr předával, měla opravdu božský původ. To nás vede
k závěru, že lidé, kteří poslouchají Ježíšova slova, nacházejí v jeho výrocích přístup k onomu božskému prameni zjevované pravdy, pokud se nezastaví u toho, kdo je této pravdě učí, a nenechají se
okouzlit originalitou a mimořádností toho, co pochází od samotného Mistra. Tento Učitel se nezaměřuje na svoji vlastní slávu. Usiluje výhradně o slávu toho, který ho poslal, nehovoří ve svém vlastním
jménu, nýbrž ve jménu Otcově. I toto představuje nedílný aspekt sebezřeknutí (kenoze), které podle
apoštola Pavla dosahuje svého kulminačního bodu v tajemství kříže (srov. Fil 2,7).
4) Kristus je věrohodným svědkem. Tato věrnost a věrohodnost při výhradním úsilí o Otcovu
slávu, a nikoli o svou vlastní, pramení z lásky, kterou chce Ježíš prokazovat: Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal (Jan 14,31). Ježíšova láska k Otci ale také zahrnuje jeho lásku k lidem. Vždyť on všude procházel a prokazoval dobrodiní (srov. Sk 10,31). Celé jeho pozemské
působení je přeplněno skutky lásky vůči lidem, zejména vůči těm nejnepatrnějším a nejpotřebnějším.
Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím (Mt 11,28), praví Ježíš.
Ono „Pojďte“ je výzva a povzbuzení, které překračuje okruh Ježíšových současníků, s nimiž se náš
Mistr mohl setkat ve dnech svého pozemského života a v průběhu svého utrpení. Jedná se o povolání
pro chudé všech dob, které je stále aktuální, a to i dnes. Toto volání se stále znovu rodí v Ježíšově
srdci a vychází ustavičně z jeho úst.
119 / 195
5) Paralelou k tomuto povzbuzení je jiný Ježíšův výrok: Vezměte na sebe mé jho a učte se
ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek (Mt 11,29). Ježíšova tichost a jeho pokora přitahují ty, kdo přijímají vstup do jeho školy, jak k tomu vyzývá ono „učte se
ode mě“. Ježíš je věrohodný svědek té lásky, kterou Bůh chová k člověku. V jeho svědectví se spojují
božská pravda a božská láska. Právě proto existuje takový soulad mezi pravdou a jednáním, soulad
mezi tím, čemu Ježíš učí, a tím, jak jedná; člověk by dokonce řekl, že nejde pouze o soulad, nýbrž
o jednotu. Ježíš nejenom učí lásce jako nejvyššímu přikázání, ale také ho dokonale naplňuje. Nejen
prohlašuje blahoslavenství v Horské řeči, ale sám v sobě během svého pozemského života nabízí
skutečné ztělesnění těchto blahoslavenství. Ježíš nejen klade na učedníky požadavek lásky
k nepřátelům, ale sám ho také naplňuje především v hodině svého ukřižování: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. (Lk 23,34)
6) Zmíněná tichost a pokora srdce však neznamenají v žádném případě slabost. Naopak, Ježíš je v tomto ohledu velmi rozhodný. Jeho evangelium je velmi náročné. Není to snad on sám, kdo
vybízí: A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden (Mt 10,38)? A o kousek dále tvrdí:
Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho (Mt 10,39). Jedná se
o jistý druh radikalismu, nejen co se týká evangelní terminologie, ale také v reálných požadavcích,
které na učedníka klade následování nazaretského Mistra. On sám pak neváhá podtrhnout
a zdůraznit rozsah těchto požadavků: Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zemi pokoj; nepřišel jsem
uvést na zemi pokoj, ale meč? (Mt 10,34). Jedná se o velmi silný způsob, jak říci, že evangelium je
pro člověka také pramenem „neklidu a znepokojení“. Ježíš nám chce dát pochopit to, že evangelium
je velmi náročnou záležitostí, a že náročnost znamená znepokojení svědomí; evangelium nám nedovoluje, abychom svá svědomí uložili k falešnému spánku, v němž by se stávala jaksi necitlivými a do
sebe uzavřenými, takže je duchovní reality nerozechvívají a svědomí nedokážou vnímat jejich pravou
hodnotu. Ježíš řekne před Pilátem: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal
svědectví pravdě? (Jan 18,37). Právě proto je Ježíš velmi náročný. To neznamená, že by byl tvrdý
nebo necitlivě tvrdý, on je jednoznačný v tom, že každého volá k životu a zároveň ho staví před nesmlouvavou pravdu.
7) Tak tedy Ježíšovy požadavky pronikají do oblasti zákona a morálky. Ten, který je věrohodným a věrným svědkem (srov. Zj 1,5) Boží pravdy, Otcovy pravdy, říká na počátku Horské řeči: Kdyby
někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třebas to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší (Mt 5,19). A když volá k obrácení, neváhá pokárat města, kde lidé odmítali věřit: Běda
tobě, Chorazine, běda tobě, Betsaido! (Lk 10,13). Dále pak jasně varuje všechny lidi a každého člověka zvlášť: Když se neobrátíte, všichni podobně zahynete (Lk 13,3).
8) Tak tedy evangelium tichosti a pokory jde ruku v ruce s evangeliem velkých mravních nároků, ba dokonce s evangeliem opravdových hrozeb těm, kdo se nechtějí obrátit. Mezi jedním a druhým
není rozpor. Ježíš žije z pravdy, kterou zvěstuje, a z lásky, kterou projevuje, je to velmi náročná láska
stejně jako pravda, která z této lásky vyzařuje. Ostatně je to láska, která klade na samotného Ježíše
ty nejvyšší nároky, jak je to patrné v epizodě z Getsemane. Ježíš tyto požadavky přijal a naplnil je až
po samou krajní mez, protože, jak tvrdí evangelista, miloval až do konce (srov. Jan 13,1). Jednalo se
o věrnou lásku, a tak Ježíš mohl den před svou smrtí říci svému Otci: Vždyť slova, která jsi dal mně,
dal jsem jim. (Jan 17,8)
9) Jako věrohodný a věrný svědek Ježíš naplnil poslání, které mu svěřil jeho Otec v hlubině
trinitárního tajemství. Jednalo se o věčné poslání, které bylo zahrnuto v úmyslech Otce, který ho
zplodil a předurčil, aby došel k naplnění, až nastane plnost času. Jednalo se o úmysl spasit člověka,
každého člověka, a to jako dokonání díla stvoření. Ježíš měl vědomí ohledně tohoto svého poslání,
které představuje ústřední záležitost Otcova plánu stvoření a spásy. Právě proto mohl s plnou vážností Ježíš říci: A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě. (Jan 12,32)
120 / 195
LV. Ježíš – zakladatel církve
1) Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království, obraťte se a věřte evangeliu. (Mk 1,15) Tato
slova na začátku celého Markova evangelia charakterizují prakticky celé poslání Ježíše z Nazareta,
který přišel proto, aby hlásal radostnou zvěst. Ústředním tématem jeho hlásání a poslání je zjevení
Božího království, které se přiblížilo, ba vstoupilo do dějin člověka. Proto Ježíš tvrdí, že čas se naplnil.
2) Když Ježíš hlásá Boží království, zároveň tím proklamuje naplnění příslibů obsažených
v knihách Starého zákona. O Božím království totiž relativně často hovoří verše jednotlivých žalmů:
102/103,19; 92/93,1. Žalm 144/145 opěvuje slávu a velikost tohoto království a zároveň poukazuje na
jeho věčné trvání: Tvoje království je království všech věků, tvoje vláda přečká všechna pokolení. (v.
13) Následující knihy Starého zákona pak navazují na toto téma. Rozhodně je třeba připomenout výmluvnou výpověď knihy Daniel: Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude
zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. (Dan 2,44)
3) Koncilní otcové na II. vatikánském koncilu vzhledem k těmto starozákonním místům
a příslibům výslovně říkají: „Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti.“ (LG 5) „Aby tedy Kristus naplnil Otcovu vůli, uvedl v život nebeské království na zemi, zjevil nám jeho tajemství a svou poslušností uskutečnil vykoupení.“ (LG 3) Současně
pak koncilní otcové podtrhují: „Pán Ježíš totiž začal vytvářet svou církev, když začal hlásat radostnou
zvěst, tedy příchod Božího království, které bylo slíbeno odpradávna v Písmě.“ (LG 5) Počátek církve
a její ustanovení ze strany Ježíše Krista je vepsáno do evangelia Božího království, v hlásání příchodu tohoto Království a jeho přítomnosti mezi lidmi. Jestliže se Boží království mezi lidmi zpřítomnilo
díky Kristovu příchodu na zemi, díky jeho slovům a jeho skutkům, pak je zároveň pravdou, že
z výslovné Boží vůle je Boží království již nyní přítomno v tajemství církve, které Boží silou roste viditelně v tomto světě (srov. LG 3).
4) Ježíš dával poznat rozličným způsobem svým posluchačům příchod Božího království. Příznačná jsou jeho slova, pronesená v souvislosti s vyháněním zlých duchů z lidí a ze světa: Jestliže
však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království. (Lk 11,20) Boží království
totiž znamená vítězství nad silami temnot, které přebývají v tomto světě, a nad tím, kdo je jejich primárním osnovatelem. Jedná se o ducha temnot, který je knížetem tohoto světa. Jedná se rovněž
o každý hřích, který se rodí v člověku z důvodů jeho zkažené vůle a pod vlivem přítomnosti zmíněné
tajemné zlovolné síly. Ježíš, který přišel proto, aby odpustil a odstranil hříchy, uzdravuje sice
z různých tělesných chorob, ale zároveň také upozorňuje, že toto uzdravení těla je znamením osvobození z moci zla, které je rozhodně mnohem zásadnější a které zatemňuje lidskou duši. To vše ale
bylo velmi podrobně vysvětleno v předešlých katechezích.
5) Rozličná znamení spasitelské moci Boží, jak je prezentuje Ježíš ve svých zázracích
v sepětí se svým slovem, otevírají cestu k porozumění pravdě o Božím království uprostřed lidí. Ježíš
vysvětluje toto tajemství tak, že využívá zejména podobenství, mezi nimiž se setkáváme například
s tím, které hovoří o rozsévači. Sémě je Boží slovo, které může být přijato do půdy duše, anebo také
může být z rozličných důvodů odmítnuto, takže nemůže vyklíčit, vzrůst a vydat plody (srov. Mk 4,1420). Nyní budeme věnovat pozornost dalšímu podobenství, které ilustruje tajemství růstu semene slova díky Božímu působení: Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí,
nebo je vzhůru, ve dne i v noci semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. (Mk 4,26-28) Je to ale Boží moc, která dává
semeni vzrůst, jak učí Pavel (srov. 1 Kor 3,6n.). Je to Hospodin, kdo dává, že člověk chce, i to, že pak
jedná (srov. Fil 2,13).
6) Boží království je královstvím nebes, jak to říká evangelista Matouš (srov. Mt 3,2), a toto
Království vstoupilo do dějin člověka na zemi skrze dílo Ježíše Krista, jenž o sobě hovořil v průběhu
svého veřejného působení i těsně před svým utrpením jako o králi a zároveň vysvětloval, o jaké Království se jedná, jaké vlastnosti má ono Království, jež přišel založit v tomto světě. Základním textem,
který osvětluje tuto záležitost, jsou Ježíšovy odpovědi dané Pilátovi, jak nám je předkládá Janovo
121 / 195
evangelium (srov. Jan 18,33nn). Ježíš se nacházel před tímto římským prokurátorem, jemuž ho vydala velerada s obviněním, že se chtěl stát židovským králem. Když mu Pilát předloží zmíněnou obžalobu, Ježíš odpovídá: Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa,
moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud. (Jan
18,36) Ovšem skutečnost, že Ježíš není králem v pozemském slova smyslu, nesmazává druhý význam jeho Království, jejž sám Ježíš potvrzuje a vysvětluje, když dává odpověď na další Pilátovu
otázku: „Ty jsi přece král?“ – „Ano, já jsem král! Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět,
abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (Jan 18,37) Jedná se
o nejjasnější a nejvýslovnější prohlášení vlastní královské důstojnosti, ale zároveň také o zcela evidentní prohlášení transcendentálního charakteru této královské důstojnosti, spočívající na nejhlubší
hodnotě lidského ducha a na základu všech mezilidských vztahů, a tím je pravda.
7) Ono Království, které Ježíš jakožto vtělený Boží Syn založil na zemi a v dějinách člověka,
patří Bohu a proniká do lidského ducha, kde roste mocí pravdy a milosti, jak nám to dávají na srozuměnou podobenství o rozsévači a o semeni, která jsem výše shrnuli. V posledním důsledku ovšem
Ježíš naplní svoji královskou důstojnost prostřednictvím kříže, na němž se odehraje rozhodující událost spásy celého lidstva. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě. (Jan 12,32)
8) Totéž je patrné z Ježíšova učení o dobrém pastýři, který dává svůj život za ovce (srov. Jan
10,11). Tento obraz pastýře je velmi úzce spojen s obrazem ovčína a ovcí, jež naslouchají pastýřovu
hlasu. Ježíš praví, že on je dobrým pastýřem, který zná své ovce a jehož znají ovce (srov. Jan 10,14).
Jakožto dobrý pastýř hledá ztracenou ovci (srov. Mt 18,12; Lk 15,4) a myslí dokonce i na jiné ovce,
které nejsou z tohoto ovčína, na ty, které musí přivést, protože budou naslouchat jeho hlasu, a tak
všechny ovce vytvoří jediné stádo spolu se svým pastýřem (srov. Jan 10,16). Jedná se tedy
o univerzální královskou důstojnost, která je vykonávána jako pastýřská služba, jejímž záměrem je to,
aby všichni byli přivedeni na pastvu plné Boží pravdy.
9) Je tedy zcela evidentní, že veškeré Ježíšovo hlásání a veškeré jeho veřejné mesiášské působení je zaměřeno k shromáždění stáda. Nejedná se ovšem o jednotlivé posluchače, následovníky,
napodobovatele. Jedná se o celé shromáždění, jež se aramejsky nazývá kehala, v hebrejštině qahal,
což odpovídá řeckému ekklesia. Toto slovo vyplývá z termínu, jehož základním významem je „svolat“.
Povolání se řecky řekne klesis. Tato sekvence slov se společným základním významem nám pomáhá, abychom jasněji porozuměli tomu, že stejně jako ve Starém zákoně Bůh povolal a shromáždil svůj
izraelský lid, tak také Kristus povolává a svolává nový Boží lid. On volí a povolává členy tohoto lidu
mezi všemi lidmi. Přitahuje je a sjednocuje kolem své osoby prostřednictvím slova evangelia a na základě vykupitelské síly velikonočního tajemství. Tato Boží moc, která se definitivně projevila
v Kristově vzkříšení, definitivně stvrzuje smysl slov, která byla řečena Petrovi: „A na té skále zbuduji
svou církev.“ (srov. Mt 16,18) To je ono nové shromáždění a společenství Božího království.
10) Církev – ecclesia – shromáždění dostává od Krista nové přikázání: Nové přikázání vám
dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni
poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. (Jan 13,34-35) Je zřejmé, že církev dostává od Krista rovněž svoji vnější strukturu, o níž budeme hovořit příště, ovšem jejím základním rozměrem je společenství s Kristem. Je to on, kdo církev shromažďuje. Je to on, kdo ji buduje
ustavičně jako své tělo (srov. Ef 4,12), jako Boží království s univerzálním rozsahem. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. (Lk 13,29)
122 / 195
LVI. Ježíš jako zakladatel služebné struktury Církve
1) V předchozí katechezi jsme řekli, že celé Ježíšovo poslání, jeho učení, znamení, která konal, až po ono nejvyšší znamení, totiž vzkříšení (znamení proroka Jonáše), vše bylo zaměřeno
k tomu, aby Ježíš shromáždil nový Boží lid. Toto první shromáždění nového Božího lidu představuje
jakýsi nástin církve, která měla z Božího ustanovení vzniknout prostřednictvím Kristova příchodu na
svět. Ježíš z Nazareta hlásal evangelium všem těm, kteří s ním chodili a kteří mu naslouchali, ovšem
zároveň také povolal obzvláštním způsobem některé z nich k tomu, aby byli s ním a aby se připravili
na svoje budoucí poslání. Jedná se kupříkladu o povolání Filipa (srov. Jan 1,43), Šimona (srov. Lk
5,10), Leviho – celníka, na něhož se Ježíš rovněž obrátil se svým „následuj mě“ (srov. Lk 5,27-28).
2) Pro nás je velmi důležitá skutečnost, že Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů. Tato volba měla nepochybně charakteristiku ustanovení. Markovo evangelium (srov. Mk 3,14) používá v dané souvislosti
výraz „ustanovit“, řecky epoiesen. Toto slovo je v Septuagintě použito rovněž pro označení stvořitelské činnosti Boží, která je v hebrejštině vyjadřována specifickým slovesem bara, které označuje výhradní stvořitelskou činnost Boží, tedy stvoření z ničeho. Ovšem i výše uvedený řecký výraz stačí
k tomu, abychom pochopili, že ustanovení Dvanácti je rozhodujícím Kristový úkonem, díky němuž začíná existovat nová skutečnost. Funkce a úlohy Dvanácti, které apoštolové přijímají, představují důsledek toho, čím se díky Kristovu vyvolení a ustanovení opravdu stali.
3) Je rozhodně příznačné, jakým způsobem Ježíš provedl vyvolení Dvanácti: V těch dnech vyšel na horu, aby se modlil; a celou noc strávil v modlitbě s Bohem. Když se rozednilo, zavolal k sobě
své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které nazval apoštoly: — (Lk 6,12-13). Pak jsou uvedena jména: Šimon, jemuž dal sám Ježíš nové jméno Petr, Jakub a Jan (Marek přitom podotýká, že byli bratři,
synové Zebedeovi, které Ježíš přejmenoval na Boanerges, tedy synové hromu), Filip, Bartoloměj, Matouš, Tomáš, Jakub – syn Alfeův, Šimon přezdívaný Horlivec – Zélota, Juda Jakubův a Juda Iškariotský, který byl zrádcem (srov. Lk 6,16). V seznamech apoštolů, které se nacházejí v synoptických
evangeliích a v knize Skutků, panuje zásadní shoda, i když lze postřehnout nepatrné odlišnosti.
4) Sám Ježíš jednoho dne hovoří o vyvolení Dvanácti a podtrhne přitom to, co ho k takovému
kroku přimělo: Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás. — (Jan 15,16). Dále pak připojí: Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co mu patří. Že však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa
vyvolil, proto vás svět nenávidí (Jan 15,19). Ježíš tedy ustanovil Dvanáct, aby byli s ním a aby je mohl
posílat kázat s mocí vyhánět zlé duchy (srov. Mk 3,14-15). Byli tedy vyvoleni a ustanoveni za účelem
velmi vyhraněného poslání. Jedná se o posly – apoštoly. V textu Janova evangelia můžeme ještě
číst: Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek
a váš užitek aby byl trvalý (Jan 15,16). Tento užitek je na jiném místě označen jako úlovek ryb, to
když Ježíš po zázračném rybolovu na Genezaretském jezeře říká Petrovi, který je celý rozechvělý
nad znamením zázračného úlovku: Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi (Lk 5,10).
5) Ježíš ukazuje, že poslání apoštolů je pokračováním jeho vlastního poslání. K tomu dochází při Velekněžské modlitbě v průběhu Poslední večeře, když Ježíš říká svému Otci: Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa (Jan 17,18). V tomto kontextu se stávají srozumitelnými
i další Ježíšova slova: A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec (Lk 22,29).
Ježíš říká apoštolům: Vám je dáno tajemství Božího království (Mk 4,11). To znamená, že jim nebylo
dáno pouze intelektuálně poznat Boží království, nýbrž že jim bylo předáno to Království, které Ježíš
založil na zemi prostřednictvím svého mesiášského poslání. Toto Království, které dal Otec Synovi,
představuje naplnění příslibů daných již ve Starém zákoně. Počet dvanáct odpovídá podle Ježíšových slov dvanácti kmenům Izraelského lidu: Až Syn člověka zasedne na svůj trůn při obnovení světa, usednete také vy, kteří jste mě následovali, na dvanáct trůnů jako soudci dvanácti izraelských kmenů (Mt 19,28, srov. Lk 22,30). Dvanáctero apoštolů představuje počátek nového Izraele
a zároveň je ukázána jejich úloha vyplývající z eschatologického zaměření povolání celého Božího lidu.
123 / 195
6) Kristus po svém vzkříšení, ještě předtím nežli je vyšle definitivně do celého světa, propojuje
jejich službu s udělováním svátosti křtu (srov. Mt 28,18-20), eucharistie (srov. Mk 14,22-24, par.)
a svátosti smíření (srov. Jan 20,22-23), které on sám ustanovil jako účinná znamení milosti. Apoštolové jsou tedy vybaveni kněžskou autoritou a pastýřskou mocí od samotného Ježíše Krista.
O ustanovení svátostné struktury Církve budeme hovořit v příští katechezi. Nyní chceme upozornit na
ustanovení služebné struktury, která je spjata s apoštoly a následně s apoštolskou posloupností Církve. S ohledem na tuto služebnou strukturu musíme rovněž připomenout slova, jimiž Ježíš popsal
a posléze ustanovil jedinečnou Petrovu službu: A já ti říkám: Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále
zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co
svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi (Mt 16,1819). Všechny tyto obrazy odrážejí služebnou strukturu Církve – Božího království přesně podle toho,
jak to bylo vlastním Ježíšovým úmyslem.
7) Problematice služeb – ministerií a zároveň také hierarchické struktury Církve se budeme
zvláštním způsobem věnovat v následujícím ekleziologickém cyklu katechezí. Na tomto místě je
vhodné připomenout jeden detail spojený s bolestnou zkušeností Ježíšova utrpení a jeho smrti na kříži. Když Ježíš předvídá Petrovo zapření, praví přímo k němu: — ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje
víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry (Lk 22,32). Později, poté co Ježíš obdržel
od Petra trojí vyznání lásky (Ano, Pane, ty víš, že tě miluji – Jan 21,15), Ježíš definitivně stvrzuje univerzální pastýřské poslání apoštola Petra: Pas moje ovce (Jan 15,17).
8) Můžeme tedy říci, že uvedená místa z evangelií textů jasně ukazují to, že Ježíš Kristus
chtěl předat apoštolům Království a poslání, jež on sám obdržel od svého Otce. Současně pak Ježíš
ustanovil také základní struktury své Církve, v níž se má toto Království prostřednictvím pokračování
Ježíšova mesiášského poslání realizovat mezi všemi národy na zemi, a to jako mesiášské
a eschatologické naplnění věčných Božích příslibů. Poslední Ježíšova slova určená apoštolům před
jeho návratem k Otci vyjadřují definitivním způsobem skutečnost a rozměry onoho ustanovení církve:
Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je
ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle já
jsem s vámi po všechny dny až do konce světa! (Mt 28,18-20; srov. také Mk 16,15; Lk 24,47-48).
124 / 195
LVII. Ježíš z Nazareta – zakladatel svátostné struktury Církve
1) Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa (Mt 28,20). Tato slova, která pronesl vzkříšený Ježíš, když vysílal apoštoly do celého světa, dokládají, že Boží Syn, jenž při svém příchodu do tohoto světa položil mezi lidmi základy Božího království, předal toto Království svým apoštolům proto, aby pokračovalo v dějinách lidstva jeho mesiášské poslání. U Lukáše Ježíš říká: A já
vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec (Lk 22,29). Kvůli uskutečňování tohoto
Království a kvůli naplnění svého mesiášského poslání Ježíš ustanovil v Církvi viditelnou služebnou
strukturu, která má trvat do skonání světa a má se předávat nástupcům apoštolů, jak to vyplývá ze
slov samotného vzkříšeného Krista. Je to služba – ministerium – úzce spjatá s tajemstvím – mysterium –, proto se také apoštolové cítili být Kristovými služebníky a rozdělovateli tajemství Božích (srov.
1 Kor 4,1). Služebná struktura Církve tedy předpokládá svátostnou strukturu a s ní spjatou službu.
2) Tento poměr mezi službou a tajemstvím odkazuje na jednu základní teologickou pravdu:
Kristus nepřislíbil pouze to, že bude s apoštoly, tedy s Církví, až do konce světa, ale také to, že bude
v Církvi jako pramen a princip božského života, toho života věčného, který ve velikonočním tajemství
stvrdil svou vítěznou mocí nad hříchem a nad smrtí. Prostřednictvím apoštolské služby si Kristus přeje předávat lidem právě tento božský život, aby mohli přebývat v něm a on v nich, jak se sám Kristus
vyjadřuje v podobenství o vinném kmeni a o jeho výhoncích. Toto podobenství je součástí Ježíšovy
řeči na rozloučenou, jak nám ji přináší Janovo evangelium (srov. Jan 15,5nn.): Já jsem vinný kmen,
vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete
dělat nic (Jan 15,5).
3) Proto také díky Kristovu ustanovení Církev má nejen služebnou strukturu, která je viditelná
a jaksi vnější, ale zároveň a především také niternou schopnost příslušející do oblasti neviditelného,
avšak plně reálného, kde se nachází pramen rozdávání božského života, rozdávání podílu na trojičním životě samotného Hospodina. To je onen život, který je v Kristu a od Krista prostřednictvím působení Ducha svatého předáván lidem, aby se tak naplnil spasitelský Boží záměr. Svátosti, které ustanovil Kristus, představují viditelná znamení této schopnosti předávat nový život, nový dar, který ze
sebe činí Pán a uděluje člověku, a tímto darem je milost. Vnější znamení tuto milost označují
a zároveň ji udělují. Rovněž svátostem Církve budeme věnovat jeden specifický seriál katechezí. Nyní nám leží přednostně na srdci to, abychom upozornili na podstatná sepětí mezi svátostmi
a posláním Krista, který při zakládání Církve tuto svoji Církev vybavil svátostnou strukturou. Jakožto
viditelná znamení příslušejí tyto svátosti k viditelné struktuře Církve, současně však to, co tato znamení udělují, tedy božský život, přísluší k neviditelné sféře tajemství, na níž pak závisí nadpřirozená
vitalita Božího lidu v Církvi.
To je také neviditelná struktura Církve, která při podílení se na tajemství Kristově čerpá tento
život přímo od svého Mistra jako z překypujícího a nevyčerpatelného zdroje. Církev se tak ustavičně
více ztotožňuje s ním, jako výhonky s vinným kmenem (srov. Jan 15,1).
4) Na tomto místě musíme alespoň upozornit na specifické začlenění svátostí do služebné
struktury Církve. Víme již velice dobře, že Ježíš v průběhu svého veřejného působení konal znamení
(srov. např. Jan 2,23; 6,2n.). Každé z těchto znamení představovalo projev spasitelské moci všemohoucího Boha, a to prostřednictvím osvobozování lidí od fyzického zla. Současně však tato znamení,
tedy zázraky, právě jakožto znamení naznačovaly překonání zla mravního, proměnu a obnovu člověka v Duchu svatém. Svátostná znamení, jimiž Kristus obdařil svoji Církev, musejí proto sloužit témuž
hlavnímu účelu. To také zcela zřetelně vyplývá z evangelia.
5) Především s ohledem na to, co se týká svátosti křtu: Toto vnější znamení duchovního očištění používal již Jan Křtitel, od něhož i sám Ježíš přijal na břehu řeky Jordán tento křest, který byl
znamením obrácení (srov. např. Mk 1,9; par.). Ovšem i Jan Křtitel jasně odlišoval křest, který uděloval
on sám, od křtu, který bude udělovat Kristus: Já vás sice křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který
má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm (Mt 3,11). Kromě toho nacházíme v Janově evangeliu velmi zajímavou zmínku
o křtu, který uděloval Ježíš a přesněji řečeno jeho učedníci v judském kraji, a tento křest byl odlišný
125 / 195
od onoho výše zmíněného křtu Jana Křtitele (srov. Jan 3,22.26; 4,2). Na jistém místě pak jednou Ježíš hovoří o křtu, který musí přijmout. Těmito slovy pak Mistr narážel na své nastávající utrpení a na
svoji smrt na kříži: V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! (Lk 12,50). Na jiném místě Ježíš klade Jakubovi a Janovi otázku: Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit
v křest, ve který já budu ponořen? (Mk 10,38).
6) Pokud chceme hovořit přímo o svátosti, která bude předána Církvi, pak se o ní náš Mistr
výslovně zmiňuje především v rozhovoru s Nikodémem: Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí
někdo znova, nemůže spatřit Boží království (Jan 3,5). Když pak Ježíš vysílal apoštoly, aby hlásali
evangelium v celém světě, nařídil jim výslovně, aby udělovali právě takovýto křest, tedy křest ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého (srov. Mt 28,19). Dále pak Ježíš upřesňuje: Kdo uvěří a dá se pokřtít,
bude spasen (Mk 16,16). Výrazy být spasen, vstoupit do Božího království, označují to, že v člověku
je božský život, který Kristus dává svým učedníkům obdobně jako vinný kmen svým výhonkům (srov.
Jan 15,1nn.), a to prostřednictvím právě toho křtu, jímž prošel on sám ve velikonočním tajemství své
smrti a svého vzkříšení. Svatý Pavel pak velkolepým způsobem představuje křest jako ponoření
učedníka do Kristovy smrti, on pak má být s Pánem sjednocen i v jeho vzkříšení, ve vzkříšení
k docela novému životu (srov. Řím 6,3-11). Křest tedy představuje vstupní bránu svátostného života
každého křesťana. Zásadní důležitost křtu vzhledem k tomu, aby měl člověk podíl na božském životě,
se projevuje v Ježíšových slovech, jimiž posílá apoštoly, aby hlásali evangelium celému světu (srov.
Mt 28,19).
7) Titíž apoštolové v těsné vazbě na tajemství Kristovy Paschy, Velikonoc, byli vybaveni autoritou odpouštět hříchy. Rovněž Kristus byl vybaven touto mocí: Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy (Mt 9,6). Tutéž pravomoc pak Ježíš předal svým apoštolům po svém vzkříšení, když na ně
dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou (Jan 20,22-23). Odpustit hříchy znamená z pozitivního hlediska
navrátit člověku jeho podíl na tom životě, který je v Kristu. Svátost pokání nebo smíření je tedy ve
velmi těsném sepětí s tajemstvím vinného kmene a jeho výhonků, o němž jsme hovořili výše.
8) Nicméně plným vyjádřením tohoto společenství života s Kristem je svátost Eucharistie. Ježíš ustanovil tuto svátost v předvečer své vykupitelské smrti na kříži, a to v průběhu poslední večeře,
velikonoční večeře ve večeřadle v Jeruzalémě (srov. Mk 14,22-24; Mt 26,26-30; Lk 22,19-20 a 1 Kor
11,23-26). Tato svátost tedy představuje trvalé znamení přítomnosti Kristova těla a Kristovy krve prolité za odpuštění hříchů. Proto také platí, že každé slavení Eucharistie zpřítomňuje spasitelskou oběť
Vykupitele celého světa. K tomu všemu dochází pod svátostným znamením chleba a vína, tedy velikonoční večeře, což vše Kristus úzce spojil se svou smrtí na kříži, jak na to poukazují slova proměnění: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává. — Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za
všechny na odpuštění hříchů“ (srov. Český misál, s. 444, 445).
9) Jídlo a nápoj, které v běžném lidském životě slouží jako prostředek k dalšímu životu, ve
svém svátostném významu indikují a produkují podílnictví učedníka na božském životě, který proudí
z Krista – vinného kmene – do výhonků, tedy jeho učedníků. Ježíš Kristus za cenu svého vykupitelského sebedarování, za cenu své oběti tedy předává svým učedníkům právě tento božský život. Na
to jasně ukazují slova zvěsti o Eucharistii, která pronesl Mistr v synagoze v Kafarnaum: Já jsem ten
chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je
mé tělo, obětované za život světa (Jan 6,51). Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho
vzkřísím v poslední den (Jan 6,54).
10) Eucharistie jakožto znamení bratrské hostiny je velmi úzce spjata s vyhlášením přikázání
vzájemné lásky (srov. Jan 13,34; 15,12). Podle pavlovského učení má právě tato láska spojovat
všechny členy křesťanského společenství: Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás
mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě (1 Kor 10,17). V tomto sjednocení, které je plodem bratrské lásky, se jistým způsobem odráží tajemství jednoty v Trojici Otce, Syna a Ducha svatého, jak to vyplývá z Ježíšovy modlitby: Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak
i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal (Jan 17,21). Podle Ježíšových slov je to právě
126 / 195
Eucharistie, která dává lidem účast na vnitřní jednotě božského života: Jako mne poslal živý Otec a já
žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne (Jan 6,57). Právě proto je také Eucharistie tou svátostí, která obzvláštním způsobem buduje Církev jakožto společenství, které se podílí na životě Boha
skrze Krista, jenž je jediným pravým vinným kmenem.
127 / 195
LVIII. Ježíš Osvoboditel –osvobozuje člověka z otroctví hříchu
1) Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu! (Mk 1,15). Právě
tato slova, která zaznamenal a do úvodní kapitoly svého evangelia vložil evangelista Marek, jaksi
shrnují a vyjadřují to, čím se budeme zabývat v příštích christologických katechezích o mesiášském
poslání Ježíše Krista. Podle uvedených slov Markova evangelia Ježíš z Nazareta je Tím, kdo ohlašuje příchod Božího království do dějin člověka. On je Ten, v němž Boží království vstoupilo definitivním
a neodvolatelným způsobem do lidských dějin. Právě díky němu toto Království směřuje přes plnost
času ke svému eschatologickému naplnění ve věčnosti Boha samého. Ježíš Kristus předává Boží
království apoštolům. Na nich zakládá budovu své Církve, která po jeho odchodu z tohoto světa má
pokračovat v jeho poslání: Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás. Po těch slovech na ně dechl
a řekl jim: Přijměte Ducha svatého! (Jan 20,21-22).
2) V tomto kontextu je třeba věnovat pozornost tomu, co je pro Ježíšovo mesiášské poslání
tím podstatným. Vyznání víry to vyjadřuje následujícími slovy: „On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe“ (Nicejsko–konstantinopolské vyznání víry). Tím nejpodstatnějším na Ježíšově poslání
je dílo spásy, což se odráží již v samotném osobním jménu (Ješua – Bůh je spása). Toto jméno bylo
vysloveno spolu se zvěstí o narození Božího Syna, když anděl řekl Josefovi: Porodí syna a dáš mu
jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů (Mt 1,21). Tato slova, která Josef uslyšel ve snu, opakují
to, co slyšela Maria při zvěstování od archanděla Gabriela: Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno
Ježíš (Lk 1,31). Záhy po Ježíšově narození budou andělé zvěstovat pastýřům v okolí Betléma, že na
svět přišel Mesiáš – Kristus jako Spasitel: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je
Kristus Pán (Lk 2,11). — on totiž spasí svůj lid od hříchů (Mt 1,21).
3) „Spasit“ znamená osvobodit od zla. Ježíš Kristus je Spasitelem světa, poněvadž přišel proto, aby osvobodil člověka od toho nejzákladnějšího zla, které zamořovalo člověkovo nitro v průběhu
jeho dějin, a to od prvního porušení smlouvy člověka se svým Stvořitelem. Tímto nejzásadnějším
zlem je právě hřích, který lidstvo vzdaluje od realizace Božího království. Ježíš z Nazareta, když od
počátku svého veřejného působení ohlašoval příchod tohoto Království, tedy přišel jako Spasitel. On
nejenom ohlašuje příchod Království, ale zároveň také odstraňuje základní překážku jeho realizace,
jíž je hřích zakořeněný v člověku podle zákona dědičnosti. Toto smutné dědictví pak v člověku vzněcuje další osobní provinění. Ježíš Kristus je tedy Spasitelem v tom nejzásadnějším slova smyslu, protože zasahuje v člověku samotný kořen zla: postoj odvratu od Boha a přijetí nadvlády knížete temnot
(srov. Jan 8,44), který se jakožto kníže temnot (srov. Kol 1,13) prostřednictvím hříchu stal knížetem
tohoto světa (srov. Jan 12,31; 14,30; 16,11). Pokaždé se tímto knížetem tohoto světa stává, když člověk hřeší.
4) Nejbezprostřednější význam díla spásy, který se odhaluje již při Ježíšově narození, bude
vyjádřen Janem Křtitelem u Jordánu. Tento prorok ukáže na Ježíše z Nazareta jako na Toho, kdo má
přijít, a výslovně o něm ohlásí: Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! (Jan 1,29). V těchto slovech je obsažena evidentní narážka na postavu, o níž hovoří Izaiáš, tedy na trpícího Služebníka Hospodinova. Prorok o něm hovoří jako o beránkovi, který je veden na porážku, a on v tichosti (jako mlčenlivá ovce – srov. Iz 53,7) přijímá smrt, jejímž prostřednictvím ospravedlní mnohé a vezme na sebe
jejich nepravosti (srov. Iz 53,11). Tak tedy výraz o beránkovi Božím, který snímá hříchy světa, je zakořeněn ve Starém zákoně a zároveň jasně označuje, že dílo spásy – tedy osvobození od hříchů – se
naplní prostřednictvím Kristova utrpení a jeho smrti. Spasitel je zároveň Vykupitelem člověka (Redemptor hominis). Ježíš tedy naplňuje dílo spásy za cenu vykupitelské oběti, kterou on sám ze sebe
učiní.
5) Ještě předtím, nežli se to vše naplní v událostech Velikonoc v Jeruzalémě, nachází toto
spasitelství jistý výraz postupně v celém Ježíšově kázání, jak to můžeme číst v evangeliích: Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo (Lk 19,10). Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal
sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (Mk 10,45; srov. Mt 20,28). V těchto
výrocích není nesnadné odhalit poukaz na izaiášovského trpícího Služebníka Hospodinova. Jestliže
Ježíš se ve svém působení dává poznat jako přítel celníků a hříšníků (srov. Mt 11,19), nedělá tím
128 / 195
vlastně nic jiného, nežli že zvýrazňuje základní charakteristiku svého poslání. Bůh přece neposlal
svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby svět byl skrze něho spasen (Jan 3,17).
6) Tato slova Janova evangelia, které bylo sepsáno jako poslední ze čtyř evangelií, jasně odrážejí to, co je patrné v celém Ježíšově veřejném působení a co nachází své plné vyjádření
v Ježíšově utrpení a v jeho smrti i v jeho vzkříšení. Pisatelé knih Nového zákona prezentují přes
prisma velikonočních událostí velmi přesně pravdu o Kristu, který uskutečnil osvobození člověka od
základního zla, od hříchu, a to prostřednictvím vykoupení. Ten, který přišel spasit svůj lid (srov. Mt
1,21), tedy člověk Ježíš, dal sám sebe jako výkupné za všechny (srov. 1 Tim 2,5-6). Bůh tedy, když
přišla plnost času, poslal svého Syna, aby vysvobodil ty, kdo byli v područí Zákona, abychom tak
mohli být přijati za syny (srov. Gal 4,4-5). V něm tedy opravdu máme vykoupení prostřednictvím jeho
krve a odpuštění hříchů (srov. Řím 1,7). Tyto výroky apoštola Pavla skvěle korunuje výpověď autora
listu Židům: Ale Kristus — vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní
krví, a tím nám získal věčné vykoupení. — Skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť
bez poskvrny— (Žid 9,11.12.14).
7) Petrovy listy jsou v této věci stejně jednoznačné jako soubor pavlovských spisů: Víte přece,
že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad
nějakými pomíjejícími věcmi, stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jako bezúhonného
a neposkvrněného beránka (1 Petr 1,18-19). On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže,
abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni. Byli jste kdysi jako bludné
ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší (1 Petr 2,24-25). Vykoupení pro všechny,
nekonečná cena beránkovy krve, věčné vykoupení: Tyto novozákonní výrazy nám dovolují odhalit základní pravdu o Ježíšovi (Bůh je spása), který jakožto Kristus (Mesiáš, Kristus) osvobozuje lidstvo od
zla hříchu, které je dědičně zakořeněno v lidech a které se opakuje s každým spáchaným hříchem.
Kristus – Osvoboditel, on je tím, kdo osvobozuje člověka před Bohem. Dílo vykoupení je rovněž dílem
ospravedlnění, které vykonal Syn člověka jakožto Prostředník mezi Bohem a lidmi (srov. 1 Tim 2,5)
skrze sebeobětování ve jménu všech lidí.
8) Svědectví Nového zákona je velmi silné. Obsahuje totiž nejen jasnou představu o zjevené
pravdě ohledně vykupitelského osvobození, ale také vystupuje až k nejvyššímu Prameni tohoto tajemství, totiž k samotnému Bohu. Jméno tohoto Boha je Láska. Hle tedy, co tvrdí Jan: V tom záleží
láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť
za naše hříchy (1 Jan 4,10). Vždyť krev jeho – Božího – Syna Ježíše Krista nás očišťuje od každého
hříchu (srov. 1 Jan 1,7). On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého
světa (1 Jan 2,2). A víte, že on přišel, aby hříchy odstranil. On však je bez hříchu (1 Jan 3,5). Právě
v tom je obsaženo ono nejvyšší zjevení lásky, jíž Bůh miloval člověka. Toto zjevení se naplnilo
v Ježíši Kristu a jeho prostřednictvím: Z toho jsme poznali lásku: že Kristus za nás položil svůj život
— (1 Jan 3,5).
9) V těchto všech vyjádřeních nacházíme hlubokou souvislost a jasný soulad, jedná se totiž
o jakousi hlubokou logiku zjevení, která vzájemně propojuje oba Zákony, od Izaiáše až po Janovo kázání na březích řeky Jordánu. A tato plnost zjevení k nám přichází prostřednictvím evangelií
a apoštolských listů. Apoštol Pavel vyjadřuje způsobem sobě vlastním totéž sdělení, které je obsaženo v Janových spisech. Když nejprve řekne, že jenom stěží se někdo odhodlá položit svůj život za
spravedlivé, pak dodává: Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme
byli ještě hříšníci (srov. Řím 5,7-8). Vykoupení je tedy darem lásky ze strany Boží v Kristu. Apoštol si
je hluboce vědom toho, že jeho život v těle je životem ve víře v Božího Syna, který ho miloval a dal
svůj vlastní život za něj (srov. Gal 2,20). Ve stejném smyslu hovoří pisatel knihy Zjevení, který vidí
zástupy lidu budoucího Jeruzaléma jako zástupy těch, kdo si do běla vyprali svá roucha v beránkově
krvi (srov. Zj 7,14).
10) Beránkova krev: Právě od této krve, od tohoto zcela nezaslouženého Božího daru v Kristu
bere počátek dílo spásy, tedy osvobození člověka od zla hříchu. V tomto díle se tedy definitivně přiblížilo Boží království, nalezlo svůj nový základ, začalo se realizovat v dějinách člověka. Tak tedy plo-
129 / 195
dem vtělení Božího Syna je vykoupení. V betlémské noci se tedy opravdu narodil Spasitel světa
(srov. Lk 2,11).
130 / 195
LIX. Kristus osvobozuje člověka z otroctví hříchu a zaměřuje ho ke svobodě
1) Kristus je tedy Spasitelem a přišel na svět proto, aby za cenu sebeobětování osvobodil člověka z otroctví hříchu. To jsme jasně viděli v předešlé katechezi. Jestliže pojem osvobození se na
jedné straně vztahuje ke zlu, od něhož máme být očištěni, pak na druhé straně se vztahuje k dobru,
kvůli jehož dosažení nás Kristus učinil svobodnými. Ježíš praví: Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí (Jan 8,32). Tato Mistrova slova velmi stručně a jasně shrnují ono dobro, kvůli němuž je člověk
osvobozován evangeliem v rámci Kristova vykupitelského díla. Jedná se o svobodu pravdy. Právě
pravda představuje esenciální dobro spásy, kterou naplnil Kristus. Prostřednictvím této hodnoty
a tohoto dobra je Boží království opravdu nablízku člověku a jeho pozemským dějinám.
2) Spasitelské osvobození, jež Kristus naplňuje vzhledem k člověku, v sobě obsahuje v jistém
slova smyslu dva rozměry: Osvobození od zla a osvobození pro dobro. Obě tyto dimenze spasitelského díla jsou vzájemně úzce spojeny, vzájemně se doplňují a podmiňují. Když se ještě vrátíme ke
zlu, od něhož nás Kristus osvobozuje, tedy od hříchu, je třeba doplnit, že prostřednictvím mimořádných znamení své spasitelské moci (jedná se o zázraky), která Ježíš vykonal tím, že uzdravoval nemocné a všemožně postiženým navracel jejich důstojnost, že tedy zároveň při tom všem Mistr alespoň nepřímo poukazoval na to, že toto osvobození se v první řadě týká hříchu. To je také základní
dimenze Kristova vykupitelského a spasitelského poslání. To je velmi jasně patrné při uzdravení
ochrnutého, jemuž Ježíš nejprve říká: Synu, odpouštějí se ti hříchy (Mk 2,5). Teprve potom pronese k
témuž člověku: Pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů! (Mk 2,11). Při naplňování tohoto zázraku se Ježíš obrátil na přítomné, zejména pak na ty, kdo ho ve svých srdcích obviňovali z rouhání,
když si dovolil odpouštět hříchy, což je pouze v moci Boží, a řekl: Abyste však věděli, že Syn člověka
má moc na zemi odpouštět hříchy (Mk 2,10).
3) V knize Skutků čteme, že Ježíš všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl
s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel (Sk 10,38). Z evangelií je opravdu zcela jasně patrné, že Ježíš uzdravoval nemocné z řady různých chorob (jako například ženu, která byla ohnutá
a nemohla se napřímit – srov. Lk 13,10-16). Když Ježíš vyháněl zlé duchy, obviňovali ho jeho odpůrci,
že to koná mocí zlého ducha. Ježíš jim tedy odpověděl tak, že ukázal nesmyslnost takového způsobu
uvažování, a dodal: Jestliže však vyháním zlé duchy s pomocí Ducha Božího, pak už k vám přišlo
Boží království (Mt 12,28; srov. Lk 11,20). Tím, že osvobozuje lidi od zla hříchu, Ježíš odhaluje toho,
kdo je „otcem hříchu“. Právě ten je původcem otroctví hříchu, v němž se lidé nacházejí. Ježíš sám
o tom jasně říká: Amen, amen, pravím vám: Každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy, syn zůstává navždy. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní (Jan
8,34-36).
4) Tváří v tvář odporu ze strany těch, kdo poslouchali jeho slova, Ježíš dodal: — já jsem vyšel
od Boha a od něho přicházím. Nepřišel jsem totiž sám od sebe, ale on mě poslal. Proč nerozumíte
mé řeči? Proto, že nemůžete slyšet mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co váš otec žádá.
On byl vrah od počátku a nedrží se pravdy, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví z toho,
co je mu vlastní, protože je lhář a otec lži (Jan 8,42-44). Je obtížné najít text, v němž by bylo zlo hříchu odhaleno tak radikálně, totiž ve svém kořeni, jímž je ďábelská prolhanost.
5) Zaposlouchejme se ještě jednou do Ježíšových slov: Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní (Jan 8,36). Když vytrváte v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte
pravdu a pravda vás osvobodí (Jan 8,31-32). Ježíš Kristus tedy přišel, aby vysvobodil člověka ze zla
hříchu. Toto základní zlo má svůj původ v „otci lži“, jak je to patrné již ve třetí kapitole knihy Genesis
(srov. Gn 3,4). Proto také osvobození od zla hříchu, které má zasáhnout přímo jeho kořeny, musí být
vykonáno jako osvobození pro pravdu a prostřednictvím pravdy. Ježíš Kristus zjevuje tuto osvobozující pravdu, on sám je touto Pravdou (srov. Jan 14,6). Tato pravda s sebou nese skutečnou svobodu.
Je to svoboda od lži a od hříchu. Ti, kdo byli otroky hříchu, poněvadž se nacházeli pod vlivem „otce
lži“, docházejí svobody prostřednictvím účasti na Pravdě, jíž je Kristus, a ve svobodě Božího Syna
131 / 195
dosahují pravé svobody Božích dětí (srov. Řím 8,21). Svatý Pavel proto může tvrdit: Vždyť zákon Ducha, který dává život v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti (Řím 8,2).
6) Opět v listu Římanům apoštol představuje výmluvným způsobem úpadek, jímž je lidstvo
postiženo. Tento úpadek s sebou nese hřích. S ohledem na mravní úpadek své epochy Pavel píše,
že když lidé opomíjeli Boha, ... jejich uvažování nevedlo k ničemu, jejich nemoudrá mysl se zatemnila
(Řím 1,21). Zaměnili pravého Boha za bohy falešné, uctívali tvora a klaněli se mu místo Stvořiteli. Ten
ať je velebený na věky (Řím 1,25). A protože se nesnažili poznat Boha, dopustil Bůh, že klesli do převrácených názorů, takže se dopouštěli věcí ošklivých (Řím 1,28).
7) Na dalších místech svého listu Římanům Pavel postupuje od vnějšího popisu k analýze lidského nitra, kde se odehrává boj mezi dobrem a zlem. Nechápu, co dělám. Vždyť nekonám to, co
chci, ale dělám to, co nenávidím. Když tedy dělám to, co nechci, dávám tím za pravdu Zákonu, že je
dobrý. Ale pak už to nedělám já, nýbrž hřích, který ve mně sídlí (Řím 7,15-17). Pozoruji však, že je
v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu —
Já jsem nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Díky Bohu! Je to možné
skrze Ježíše Krista, našeho Pána (Řím 7,23-25). Z této Pavlovy analýzy vyplývá, že hřích představuje
hluboké odcizení a v jistém slova smyslu činí člověka cizím sobě samému v hlubině jeho vlastního já.
K osvobození dochází prostřednictvím milosti a pravdy (srov. Jan 12,17), které přinesl Ježíš Kristus.
8) Nyní je zcela jasně patrné, v čem spočívá osvobození, jež přinesl Ježíš Kristus, k jaké svobodě nás on sám vede. Osvobození naplněné Kristem se opravdu liší od onoho osvobození, na něž
čekali Ježíšovi současníci v izraelském národě. Vždyť ještě těsně před svým návratem k Otci kladli
Ježíšovi jeho nejbližší následující otázku: Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království? (Sk 1,6). Takže ještě po zážitku velikonočních událostí pokračovali v tom, že uvažovali o politickém osvobození svého
národa. Mesiáš byl očekáván právě v tomto kontextu jako syn Davidův.
9) Ovšem osvobození naplněné Kristem prostřednictvím jeho utrpení a smrti na kříži má radikálně odlišný význam: Jedná se o osvobození od toho, co v nejskrytějších hlubinách člověka představuje překážku pravdě. Kristus tedy zvítězil nad hříchem, aby mohl do člověka znovu uvést milost Božího synovství, a to je osvobozující milost. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase
znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžete volat –
Abba, Otče! (Řím 8,15). Toto duchovní osvobození, tedy osvobození v Duchu svatém, je plodem
spasitelského poslání Kristova: Kde je Duch Páně, tam je svoboda (2 Kor 3,17). Právě v tomto smyslu
jsme povoláni ke svobodě (srov. Gal 5,13) v Kristu a skrze Krista. Víra projevující se prostřednictvím
lásky (srov. Gal 5,6) je výrazem právě této svobody.
10) Jedná se o osvobození vnitřního člověka, tedy o svobodu srdce. Osvobození ve společenském a politickém slova smyslu není pravým mesiášským dílem Kristovým. Na druhé straně je třeba
konstatovat, že bez toho osvobození, které uskutečnil Kristus, tedy bez osvobození člověka od hříchu
a od každého druhu egoismu nelze uskutečnit ani žádné pravé osvobození ve společenském
a politickém slova smyslu. Žádná čistě vnější změna uspořádání struktur ještě nevede k osvobození
společnosti, pokud je člověk stále poddán hříchu a lži a pokud v něm převládají vášně, které s sebou
nesou vykořisťování druhých a jejich útlak.
11) Rovněž osvobození v psychologickém slova smyslu se nemůže plně uskutečnit, pokud
nepřijde na pomoc osvobozující síla pocházející od Ježíše Krista. Toto osvobození patří ke Kristovu
vykupitelskému dílu. Pouze v Kristu můžeme nalézt pokoj a mír (srov. Ef 2,14). Jeho milost a jeho
láska osvobozují člověka od existenciálních obav a úzkostí, které pocházejí z nedostatku smysluplnosti života a ze špatného svědomí; to je jakýmsi stínem člověka, jenž upadl do otroctví hříchu.
12) Osvobození člověka naplněné Kristem prostřednictvím pravdy evangelia a definitivně prostřednictvím evangelia kříže a vzkříšení si uchovává svoji zejména duchovní a vnitřní povahu, a může
tak mít univerzální dosah, je tedy adresováno všem lidem. Slova: Milostí jste spaseni! (Ef 5,2) se tedy
vztahují na všechny lidi. Zároveň však je toto osvobození milostí, tedy konkrétním darem, který se
132 / 195
nenaplní bez spoluúčasti člověka. Člověk ji ve svobodě musí přijmout s vírou, nadějí a láskou. Člověk
má pracovat s třesením a bázní na tom, aby došel spásy (srov. Fil 2,12). Vždyť i to, že chcete, i to, že
pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit (Fil 2,13). Vědomi si tohoto nadpřirozeného daru, musíme my sami spolupracovat s osvobozující silou Boží, která prostřednictvím Kristovy vykupitelské oběti vstoupila do světa jako věčný zdroj spásy.
133 / 195
LX. Kristus osvobozuje člověka, lidstvo pro nový způsob života
1) Zdá se být vhodné připomenout to, co jsme řekli v posledních katechezích, když jsme se
zabývali Kristovým spasitelským posláním ve smyslu osvobození člověka a hovořili o Ježíši jako
o Osvoboditeli. Jedná se o osvobození od hříchu, který je tím nejzásadnějším zlem, jež činí člověka
vnitřně vězněm a otrokem toho, jehož Kristus nazývá „otec lži“ (srov. Jan 8,44). Jedná se současně
o osvobození pro Pravdu, která nám dává účast na svobodě Božích synů (srov. Řím 8,21). Ježíš říká:
Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní (Jan 8,36). Svoboda Božích synů pochází
z Kristova daru, který přivádí člověka k tomu, aby měl podíl na Božím synovství, podíl na vnitřním Božím životě. Tak tedy člověk osvobozený Kristem dostává nejen odpuštění hříchů, ale je zároveň také
povznesen k novému způsobu života. Kristus jakožto původce osvobození člověka tvoří nové lidstvo.
V něm se opravdu stáváme novým stvořením (srov. 2 Kor 5,17).
2) V této katechezi budeme dále objasňovat tento aspekt spasitelského osvobození naplněného Kristem. Toto osvobození patří k podstatě Kristova mesiášského poslání. Ježíš o tom hovořil
například v podobenství o dobrém pastýři: Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti
(Jan 10,10). Jedná se o překypující plnost nového života, který je podílem na životě samého Boha.
Rovněž tímto způsobem se v člověku realizuje novost lidství v Kristu: Je třeba být novým stvořením.
3) Právě o této skutečnosti obrazným způsobem a velmi působivě hovořil Ježíš při svém dialogu se Samařankou poblíž studny v Sycharu: Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: Dej mi napít, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu. Žena mu namítla: Pane, vždyť ani nemáš vědro,
a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu vodu? — Ježíš jí odpověděl: Každý, kdo se napije této
vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody
tryskající do života věčného (Jan 4,10-14).
4) Rovněž zástupu Ježíš opakoval tutéž pravdu velmi podobnými slovy, když je učil v den
slavnosti stánků: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mne věří. Jak říká Písmo, potečou
proudy vod z jeho nitra (Jan 7,37-38). Proudy vod vyvěrající z nitra věřícího jsou obrazem nového života, na němž mají lidé podíl v síle Kristovy smrti na kříži. Z tohoto hlediska pak patristická teologie
i křesťanská liturgie čtou ten text Janova evangelia, podle něhož z Kristova boku – z jeho srdce vyšla
krev a voda, když mu jeden z římských vojáků probodl kopím bok (srov. Jan 19,34).
5) Ovšem podle jedné interpretace, která byla velice drahá mnoha východním otcům a která je
dodnes živá, proudy živé vody prýští rovněž z nitra toho člověka, který pije vodu Kristovy pravdy
a milosti. Z nitra znamená ze srdce. V člověku je totiž stvořeno nové srdce, jak to předpovídali proroci
a zejména Jeremiáš a Ezechiel. V knize proroka Jeremiáše čteme: Toto je smlouva, kterou uzavřu
s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim ho
do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem (Jer 31,33). V knize proroka Ezechiela čteme ještě
jasnější výrok: A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla
srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha: učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich (Ez 36,26-27). Jedná se tedy
o hlubokou duchovní proměnu, kterou koná Bůh v nitru člověka prostřednictvím vanutí svého Ducha
(srov. Ez 36,26). Proudy vod, o nichž hovoří Ježíš, ukazují na pramen nového života, který je životem
v Duchu a v pravdě, a to je život důstojný pravých ctitelů Otce (srov. Jan 4,23-24).
6) Apoštolské spisy a zejména listy svatého Pavla obsahují veliké bohatství textů, které hovoří
na toto téma. Když se tedy někdo stane křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo (2 Kor 5,17). Plodem Kristova vykoupení je právě tato novost života. Svlečte ze sebe starého
člověka s jeho počínáním a oblečte člověka nového, který se obnovuje k správnému poznání, aby se
podobal svému Stvořiteli (Kol 3,9-10). Starý člověk je člověkem hříchu. Nový člověk je ten, který díky
Kristu v sobě znovu nalezne původní obraz Stvořitele a jeho podobu. Proto také apoštol tak důrazně
vybízí k tomu, aby křesťané ze sebe odstranili všechno, co je pozůstatkem hříchu: Ale teď i vy to
všechno odložte: hněv, prchlivost, zlobu, nactiutrhačství a ošklivé řeči ze svých úst. Neobelhávejte
jeden druhého (Kol 3,8-9).
134 / 195
7) Podobné povzbuzení se nachází v listu Efezanům: — že máte odložit starého člověka
s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její
duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý (Ef 4,22-24). Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je
předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě (Ef 2,10).
8) Vykoupení je tedy novým stvořením v Kristu a je darem Božím, milostí, která s sebou nese
povolání adresované člověku. Člověk ve svobodě musí spolupracovat na díle svého duchovního
osvobození, které v něm naplňuje Bůh skrze Krista. Je hlubokou pravdou, že: Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! Dostáváte to nikoli pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit (Ef 2,8-9). Jistě, člověk si nemůže přisvojovat dílo své spásy, spasitelské osvobození,
které je dílem Boha v Kristu a skrze Krista. Zároveň ale musí v tomto daru milosti spatřovat pramen
nepomíjejícího povzbuzení k tomu, aby konal skutky, které by byly hodny takového obdarování. Kompletní rámec spasitelského osvobození člověka s sebou nese také hluboké vědomí toho, jakého obdarování se nám od Boha dostalo na Kristově kříži a při jeho vykupitelském vzkříšení, a zároveň také
vědomí vlastní osobní zodpovědnosti za toto obdarování. Jedná se o vědomí vlastní mravní
a duchovní zodpovědnosti, které s sebou takové obdarování nese. Dotýkáme se tedy toho, co lze nazvat: Étos vykoupení.
9) Vykoupení naplněné Kristem, které působí mocí Ducha pravdy (on je Duchem Otce a Syna,
Duchem pravdy), má osobní rozměr, který se týká každého člověka, a zároveň také mezilidskou, společenskou, komunitní a univerzální dimenzi. Toto téma je rozvinuto v listu Efezanům, kde se hovoří
o izraelském národě, tedy o lidu Staré smlouvy, a o ostatních národech na zemském povrchu: Jen on
je náš pokoj: obě části – židy a pohany – spojil v jedno a zboural přehradu, která je dělila, když na
svém těle zrušil příčinu nepřátelství, která záležela v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těchto dvou částí jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj a křížem usmířil
obě strany s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství (Ef 2,1416).
10) To je tedy definitivní rozměr nového stvoření a oné novosti života v Kristu: Je to osvobození od rozdělení, zboření zdi, která odděluje Izraele od všech ostatních. V Kristu jsou všichni vyvoleným lidem, protože v Kristu je člověk vyvolen. Každý člověk bez výjimky a bez rozdílu je usmířen
s Bohem, a právě z tohoto důvodu také povolán k tomu, aby měl podíl na věčném příslibu spásy
a života. Celé lidstvo je znovu stvořeno jako nový člověk zformovaný podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý (srov. Ef 4,24). Usmíření všech s Bohem skrze Krista se musí stát také usmířením všech se všemi, to je také komunitní a univerzální dimenze vykoupení, která je plností étosu
vykoupení.
135 / 195
LXI. Ježíš Kristus jako vzor spasitelské proměny člověka
1) V postupném rozvíjení katechezí s tematikou poslání Ježíše Krista jsme mohli vidět, že On
je tím, kdo naplňuje osvobození člověka prostřednictvím pravdy svého evangelia, jehož posledním
a definitivním slovem je kříž a vzkříšení. Kristus osvobozuje člověka z otroctví hříchu a obdařuje ho
novým životem prostřednictvím svého velikonočního sebeobětování. Vykoupení se stalo novým stvořením. Z vykupitelské oběti a ze vzkříšení bere počátek nové lidstvo, nový člověk ve spravedlnosti
a svatosti (srov. Ef 4,24). Člověk se tak stává uctívačem Boha v Duchu a v pravdě (srov. Jan 4,23).
Ježíš Kristus jako historická postava představuje pro takového nového člověka dokonalý vzor
a ideální model. Ten, který byl ve svém lidství dokonalým obrazem neviditelného Boha (srov. Kol
1,15), se prostřednictvím svého pozemského života a prostřednictvím všeho, čemu učil a co konal
(srov. Sk 1,1), a především prostřednictvím svého sebeobětování stal viditelným modelem a vzorem
pro všechny lidi. On je modelem dokonalého lidství, jak ho chce mít Hospodin.
2) Přistupujeme tedy k tématu napodobování Krista, které je zcela evidentně přítomno
v textech evangelia i v ostatních apoštolských spisech, i když se slovo napodobování v těchto textech
nevyskytuje. Ježíš vybízí učedníky k tomu, aby ho následovali (řecky akoluthein): „Kdo chce jít za
mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!“ (Mt 16,24. Srov. Jan 12,26). Pouze u Pavla se
setkáváme se slovem napodobování: Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista (1 Kor 11,1 – řecky
mimétai). Na jiném místě říká: A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku v mnohém soužení
s radostí Ducha svatého (1 Sol 1,6).
3) Je však třeba upozornit na to, že v daném kontextu není hlavní ono slovo „napodobovat“.
Hlavní je to, co je v daném termínu implicitně přítomno, totiž že celý Kristův život a jeho dílo je korunováno obětí pro lásku k bratřím, a právě toto zůstane trvalým modelem a křesťanským ideálem. Pavel proto podtrhuje právě tuto skutečnost a povzbuzuje věřící k tomu, aby uvedené tajemství nejen
poznávali, ale také a především opravdu napodobovali. Ostatně sám Ježíš říká ve večeřadle poté, co
umyl apoštolům nohy: Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy (Jan 13,15).
Ježíšovo slovo se nevztahuje pouze ke gestu umytí nohou, ale prostřednictvím tohoto gesta na celý
život, který má být pojímán jako služba. Každý učedník je tedy vyzván k tomu, aby následoval šlépěje
Syna člověka, který nepřišel proto, aby si nechal sloužit, ale proto, aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (srov. Mk 10,45). A právě ve světle tohoto života, této lásky, chudoby a konečně
tohoto sebeobětování se Kristus stává přikázáním pro všechny své následovníky. Stává se v jistém
slova smyslu nosnou strukturou evangelního, křesťanského étosu.
4) Právě v tom spočívá ono osvobození pro nový život, o němž jsme hovořili v předešlých katechezích. Kristus nepředal lidstvu pouze velkolepou teorii, ale zároveň také zjevil to, v jakém smyslu
slova je třeba následování rozumět a jaké zaměření má mít spasitelská proměna starého člověka,
člověka hříchu, proměna v člověka nového. Tato existenciální přeměna a následně také morální proměna musí směřovat k tomu, aby se člověk připodobňoval onomu velice originálnímu modelu, podle
něhož byl stvořen k obrazu a podobě Boží. K tomu se vztahují slova, která stojí v listu Efezanům:
Ano, napodobujte Boha jako milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe
za nás jako dar v oběť, vůni Bohu velmi příjemnou (Ef 5,1-2).
5) Kristus je tedy modelem a cestou k tomuto připodobňování se Bohu. Současně je to pouze
On, kdo umožňuje realizaci tohoto připodobňování, když prostřednictvím vykoupení nabízí člověku
přístup k podílu na Božím životě. Kristus je tedy nejen modelem dokonalým, on je zároveň také modelem účinným. Dar milosti božského života se prostřednictvím velikonočního tajemství vykoupení
stává samotným kořenem nové podobnosti s Bohem v Kristu, a proto také kořenem napodobování
Krista jakožto dokonalého vzoru.
6) Právě z této skutečnosti pochází síla a účinnost povzbuzení, jako je kupříkladu vybídnutí
svatého Pavla obsažené v listu Filipanům: Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti, dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude všechny pojit jedna láska, že budete svorní
136 / 195
a jednomyslní. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás
pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na
prospěch druhých (Fil 2,1-4).
7) K čemu se vztahuje takové vybídnutí? K čemu se vztahují taková povzbuzení a takové
mravní požadavky předložené Filipanům? Celá odpověď je obsažena v následujících verších zmíněného listu: Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš (Fil 2,5). Vždyť Kristus na sebe vzal způsob bytí jako služebník, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži (srov. Fil 2,7-8). Apoštol se na tomto místě dotýká toho, co představuje jakýsi neuralgický bod celého díla vykoupení, které naplnil Kristus. Zde se také nachází plnost spasitelského modelu pro každého z vykoupených. Tady se nachází jakýsi kulminační bod napodobování Mistra. Tentýž princip napodobování nalezneme
i v listu apoštola Petra: Když děláte dobře, přesto musíte trpět, je to milé Bohu. K tomu jste přece byli
povoláni. Vždyť Kristus trpěl za vás a zanechal vám příklad, abyste kráčeli v jeho šlépějích (1 Petr
2,20-21).
8) Utrpení hraje v lidském životě úlohu mravní zkoušky. Jedná se zejména o zkoušku duchovních sil. Taková zkouška má povahu osvobození: Odhaluje a uvádí v pohyb skryté síly ducha, dovoluje jim, aby se projevily, zároveň tak působí jako příležitost k vnitřnímu očištění. Tady se aplikují slova
podobenství o vinném kmeni a o výhoncích. Toto podobenství Ježíš pronesl, když představoval Boha
Otce jako vinaře: Každou ratolest, — která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více (Jan 15,2).
Ony plody totiž závisejí na tom, zda člověk zůstává sjednocen s vinným kmenem – Kristem právě při
jeho vykupitelské oběti, proto platí, že bez něho nemůžeme konat nic (srov. Jan 15,5). Jak tvrdí apoštol Pavel: Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Sám Ježíš říká: Kdo věří ve mne, i ten bude konat
skutky, které já konám (Jan 14,12).
9) Víra v tuto Kristovu proměňující sílu vzhledem k člověku má své hluboké kořeny ve věčném
rozhodnutí Boha ohledně spásy lidí: Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve
shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří (Řím 8,29). Právě s tímto záměrem
Otec pročišťuje každou ratolest, jak to čteme v podobenství o vinném kmeni a ratolestech (srov. Jan
15,2). Tímto způsobem se naplňuje postupná proměna křesťana podle modelu, jímž je Kristus, a to
až do té míry, že se na jeho tváři odráží jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále
více k zářivé podobě, jakou má On. Působí to Duch Páně (srov. 2 Kor 3,18).
10) Jedná se tedy o duchovní proces, z něhož vzchází nový život. V tomto procesu je to právě
Kristova štědrá smrt, která přináší své plody tak, že uvádí křesťana do velikonoční dimenze Ježíšova
vzkříšení. Toto vzkříšení má v každém z nás svůj počátek při křtu, který je svátostí Kristovy smrti
a Jeho vzkříšení. V listu Římanům můžeme číst: Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem (Řím 6,4). Od okamžiku křtu se v nás rozvíjí proces oné spasitelské proměny až do té
míry, abychom došli všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu
věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost (Ef 4,13).
137 / 195
LXII. Kristus jako vzor modlitby a života těch, kdo jsou synovským způsobem sjednoceni s Otcem
1) Ježíš Kristus je Vykupitel. To je také ústředním bodem a vrcholem jeho poslání, tedy jeho
vykupitelského díla, které v sobě zahrnuje i to, že se stal dokonalým modelem spasitelské proměny
člověka. Po pravdě řečeno, již v předchozích katechezích tohoto cyklu jsme toho řekli mnoho
o vykoupení. Viděli jsme, že Ježíš hlásal evangelium o Božím království, zároveň nám ale On sám dal
pochopit, že pouze díky vykoupení prostřednictvím kříže a vzkříšení vstupuje toto Království definitivně do dějin člověka. Tehdy totiž předává Kristus toto Království apoštolům, aby trvalo a rozvíjelo se
v dějinách světa prostřednictvím Církve. Je to vykoupení, jež s sebou nese mesiášské osvobození
člověka, který z otroctví hříchu přechází ke svobodě Božích dětí.
2) Ježíš Kristus je dokonalým modelem takového nového života, jak nám to bylo dáno na srozuměnou apoštolskými spisy citovanými v předchozí katechezi. Ten, který je soupodstatným Synem
Otce, sjednocený s Ním v božství (Já a Otec jedno jsme – Jan 10,30), prostřednictvím toho všeho
jedná a učí (srov. Sk 1,1), a představuje tak svého druhu zcela jedinečný model synovského života
zaměřeného k Otci a sjednoceného s Otcem. Pokud se budeme poměřovat tímto vzorem a pokud ho
budeme promítat do svého vědomí a svědomí i do našeho jednání, pak v sobě můžeme rozvíjet právě takovou formu života a právě takové zaměření života vpravdě připodobňujícího se Kristu – pravému obrazu Boha, a právě v takovémto způsobu života se pak naplňuje pravá svoboda Božích dětí
(srov. Řím 8,21).
3) Opravdu celý život Ježíše z Nazareta, jak jsme to vícekrát řekli, je ustavičně obrácen k Otci.
To je patrné již z odpovědi, již dal dvanáctiletý Ježíš svým rodičům, když Ho nalezli v jeruzalémském
chrámě: Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že musím být v tom, co je mého Otce? (Lk 2,49). Ke
konci svého pozemského života v den svého utrpení, když věděl, že nadešla Jeho hodina, aby přešel
z tohoto světa k Otci (srov. Jan 13,1), sám Ježíš řekne svým apoštolům: V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím, abych vám připravil místo? A když odejdu
a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já (Jan 14,23).?
4) Od prvního až do posledního okamžiku života je toto teocentrické zaměření Ježíšova života
naprosto jasné a jednoznačné. On přivádí své učedníky k Otci tak, že utváří vzor života zaměřeného
k Otci. Ježíš tvrdí, že Jeho pokrmem je zůstávat v Otcově lásce, tedy plnit Jeho vůli: Mým pokrmem je
plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo (Jan 4,34). Tak se vyslovuje Mistr vůči svým učedníkům poblíž Jákobovy studny u Sycharu. Již předtím při rozmluvě se Samařankou Ježíš pravil, že
právě tento pokrm se má stát duchovním dědictvím Jeho učedníků a následovníků: Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví ctitelé Boží budou Otce uctívat v duchu a v pravdě (Jan 4,23).
5) Praví ctitelé jsou zejména ti, kdo následují a napodobují Krista v tom, co On koná. A On koná všechno tak, že napodobuje Otce: Právě ty skutky, které konám, svědčí pro mne, že mě Otec poslal (Jan 5,36). Vždyť platí, že Syn nemůže sám ze sebe konat nic, nýbrž jen to, co vidí, že koná jeho
Otec; co totiž koná on, koná stejně i Syn (Jan 5,19). Tak jsme nalezli doko?nalý základ slov apoštola,
podle nichž jsme povoláni k tomu, abychom napodobovali Krista (srov. 1 Kor 11,1; 1 Sol 1,6) a právě
tímto způsobem abychom napodobovali Boha: Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti (Ef
5,1). Život napodobující Krista je zároveň životem připodobňování se Bohu, a to v plném smyslu slova.
6) Pojem Kristova pokrmu, jímž v době Jeho pozemského života bylo plnění Otcovy vůle, nás
uvádí do tajemství Jeho poslušnosti, která dospěla až k smrti na kříži. Jednalo se tedy o pokrm velmi
hořký, jak je to patrné zejména při modlitbě v Getsemanech a pak také v průběhu celého Ježíšova
utrpení a při smrtelném zápase na kříži: Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne, co já chci, ale co ty chceš (Mk 14,36). Aby bylo možno porozumět této poslušnosti,
aby bylo možno porozumět tomu, proč tento pokrm musel být tak hořký, je třeba přehlédnout celé dějiny lidstva na zemi, které jsou poznamenány hříchem, tedy neposlušností vůči Bohu, Stvořiteli a Otci.
Syn, který osvobozuje (srov. Jan 8,36), tedy dává člověku svobodu prostřednictvím své vlastní po-
138 / 195
slušnosti až k smrti, a tak zjevuje až po sám okraj a až do konce svou plnou oddanost lásky: Otče, do
tvých rukou poroučím svého ducha (Lk 23,46). V tomto sebedarování, v tomto totálním spolehnutí na
Otce se nad celými dějinami lidské neposlušnosti zároveň klene božská jednota Syna s Otcem: Já
a Otec jedno jsme (Jan 10,30). A právě v tom se vyjadřuje to, co můžeme definovat jako ústřední rys
napodobování, k němuž je člověk povolán v Kristu. Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce,
to je můj bratr i sestra i matka (Mt 12,50; srov. Mk 3,35).
7) V životě kompletně zaměřeném k Otci, který je zároveň také s Otcem hluboce spojen, je
Ježíš Kristus rovněž modelem veškeré naší modlitby, ať už se jedné o modlitbu ústní, nebo vnitřní.
Mistr nás nejenom naučil modlit se, zejména se jedná o modlitbu Otče náš (srov. Mt 6,9n. a par.), ale
příklad toho, jak se On sám modlil, nám skýtá nejintimnější zjevení Jeho hlubokého vnitřního poměru
k Bohu Otci, Jeho jednoty s Otcem. Lze říci, že v Ježíšově modlitbě dochází jedinečným způsobem
k potvrzení skutečnosti, že pouze Otec zná Syna a že pouze Syn zná Otce (srov. Mt 11,27; Lk 10,22).
Nyní připomeneme nejvýznamnější momenty Ježíšova života modlitby. Ježíš trávil mnoho času na
modlitbách (srov. např. Lk 6,12; 11,1). Jednalo se zejména o noční hodiny na vhodných místech
v ústraní (srov. např. Mk 1,35; Mt 14,23; Lk 6,12). Modlitbou se Ježíš připravoval na přijetí Janova
křtu (srov. Lk 3,21) i na ustanovení dvanácti apoštolů (srov. Lk 6,12-13). Prostřednictvím modlitby se
Ježíš připravoval na své utrpení a na svoji smrt na kříži (srov. Lk 22,42). Smrtelný zápas na Golgotě
je celý prostoupen modlitbou. Připomeňme žalm 21/22,1: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
(srov. Mt 27,46). Dále Ježíš prosil: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí (Lk 23,34). Nakonec
se v modlitbě Ježíš cele vydává do Otcových rukou: Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha! (Lk
23,46). Ježíš je modelem modlitby jak ve svém životě, tak v okamžicích svého umírání.
8) O Ježíšově modlitbě můžeme číst v listu Židům: V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc od smrti ho vysvobodit,
a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti (Žid
5,7-8). Tento výrok jasně ukazuje na skutečnost, že Ježíš Kristus dokonale naplnil Otcovu vůli, věčný
Boží záměr ohledně vykoupení světa za cenu nejvyšší oběti naplněné v lásce. Podle Janova evangelia byla tato oběť nejen oslavením Otce ze strany Syna, ale také byla oslavou Syna ze strany Otce,
jak to vyplývá ze slov velekněžské modlitby pronesených ve večeřadle: Otče, přišla ta hodina. Oslav
svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které
jsi mu dal (Jan 17,1-2). Právě to se odehrálo na dřevě kříže. Vzkříšení, k němuž došlo třetího dne poté, bylo stvrzením a jakýmsi zviditelněním té slávy, jíž Otec oslavil svého Syna (srov. Jan 17,1). Celý
Ježíšův život v poslušnosti a synovské oddanosti se prolíná s Jeho modlitbou a právě to vše Ho přivedlo k definitivnímu oslavení.
9) Tento duch milujícího a poslušného synovství rovněž vyzařuje z epizody, kterou jsme
vzpomněli výše, totiž když učedníci prosili Ježíše, aby je naučil, jak se mají modlit (srov. Lk 11,1-2).
Tehdy Mistr předal svým učedníkům a zároveň také všem generacím svých následovníků onu modlitbu, která začíná tak výraznými a příznačnými slovy: Otče náš. V těchto slovech máme jasný projev
Kristova ducha obráceného stále synovsky k Otci. Kristus je stále zaujat tím, co je Jeho Otce (srov.
Lk 2,49). Když nám Ježíš daroval tuto modlitbu, spolu s ní a v ní nám předal vzor života, který je
ustavičně synovsky sjednocen s Otcem. Pokud se chceme tímto vzorem řídit, jestliže chceme obzvláštním způsobem participovat na tajemství vykoupení tak, že budeme napodobovat samého Krista, pak je třeba, abychom nikdy neustávali s modlitbou k Otci, jak nás to naučil sám náš Mistr.
139 / 195
LXIII. Kristus – model dokonalé lásky, která dosahuje svého vyvrcholení
v oběti kříže
1) Ježíšovo synovské sjednocení s Otcem se vyjadřuje v dokonalé lásce, z níž náš Mistr také
učinil hlavní přikázání svého evangelia: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší
a celou svou myslí. To je největší a první přikázání (Mt 22,37-38). Jak je známo, Ježíš k tomuto příkazu přičleňuje další, který je tomu prvnímu podobný: Miluj svého bližního jako sám sebe (Mt 22,39).
Pokud se jedná o tuto lásku, pak sám Ježíš se dává za její vzor: Nové přikázání vám dávám: Milujte
se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy (Jan 13,34). Ježíš tedy dává svým
učedníkům a svým následovníkům takovou lásku, jakou miloval On sám. Na tuto lásku se opravdu
mohou aplikovat vlastnosti lásky, které vypočítává svatý Pavel: Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe,
nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného. Ale raduje
se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko
vydrží (1 Kor 13,4-7). Když ve svém listu apoštol Pavel předkládal adresátům dopisu v Korintě právě
takový obraz evangelijní lásky, jistě měl na mysli a v srdci vzpomínku na Kristovu lásku, a právě vůči
takové lásce chtěl nasměrovat život křesťanských komunit, proto také můžeme považovat jeho hymnus na lásku za komentář k přikázání milovat se navzájem podle vzoru, kterým je Kristova láska. Tak
to později vyjádřila svatá Kateřina Sienská: — jak jsem já miloval vás (Jan 13,34). Svatý Pavel na jiných místech podtrhne, že vrcholem této lásky je oběť na kříži: Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás jako dar v oběť, vůni
Bohu velmi příjemnou (Ef 5,1-2). Je pro nás opravdu poučné, konstruktivní a útěchyplné rozjímat o
uvedených vlastnostech a charakteristikách Kristovy lásky.
2) Láska, kterou nás Ježíš miloval, je pokorná a má povahu služby: Vždyť ani syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (Mk 10,45).
V předvečer svého utrpení předtím, než ustanovil Eucharistii, Ježíš myje nohy svým apoštolům a říká
jim: Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy (Jan 13,15). Při jiné příležitosti
Ježíš napomíná: Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším
služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech (Mk 10,43-44).
3) Ve světle tohoto pokorného vzoru ochoty a disponibility, která se nezalekne ani konečné
služby na dřevě kříže, Ježíš může vyzvat své učedníky: Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne,
neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek (Mt 11,29). Láska, které učí
Kristus, se vyjadřuje ve vzájemné službě, která vede až k tomu, že se člověk za druhé obětuje. Tak
se naplňuje přikázání dávat svůj vlastní život za bratry (srov. 1 Jan 3,16). Právě tuto skutečnost zdůrazňuje Pavel, když učí, že Kristus miloval církev a obětoval se za ni (srov. Ef 5,25).
4) Další charakteristikou lásky, na niž upozorňuje Pavel ve svém hymnu na lásku, je to, že
láska nehledí jen a jen na svůj vlastní prospěch (srov. 1 Kor 13,5). My víme velmi dobře, že Ježíš
Kristus nám zanechal příklad lásky, která naprosto nehledí na vlastní prospěch. Svatý Pavel to říká
zcela jasně na jiném místě: Každý z nás ať si hledí získat oblibu u bližního k jeho dobru a prospěchu.
Vždyť ani Kristus neměl zalíbení sám v sobě — (Řím 15,2-3). V Ježíšově lásce se konkretizuje
a dosahuje svého vrcholu evangelní radikalismus v osmi blahoslavenstvích, která Ježíš vyhlásil. Kristův heroismus bude vždy modelem heroických ctností všech světců.
5) Velmi dobře víme, že evangelista Jan, když představuje Ježíše na prahu Jeho utrpení,
o Něm píše: A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti (Jan 13,1).
Ono „až do krajnosti“ podle všeho dosvědčuje definitivní charakter a nepřekonatelnost Kristovy lásky.
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13), praví Ježíš sám
v řeči na rozloučenou, jak nás o ní zpravuje jeho milovaný učedník. Tentýž evangelista pak píše
v jednom ze svých listů: Z toho jsme poznali Lásku: že Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme
povinni položit život za své bratry (1 Jan 3,16). Kristova láska, která se definitivním způsobem projevila na dřevě kříže, tedy v onom položení vlastního života za své přátele, je tedy definitivním modelem
každé autentické lásky k bližnímu. Jestliže tato láska v mnoha Kristových následovnících dosáhla he-
140 / 195
roického stupně, pak tato vrcholná míra napodobování Mistra je vysvětlitelná mocí Kristova Ducha,
jehož Kristus přijal od Otce a poslal rovněž svým učedníkům (srov. Jan 15,26).
6) Kristova obět se stala „cenou“ a jakousi „kompenzací“ za osvobození člověka. Jedná se
o osvobození z otroctví hříchu (srov. Řím 6,6.17), je to přechod ke svobodě Božích synů (srov. Řím
8,21). Touto obětí, která vyplývá z Jeho lásky vůči nám, Kristus definitivně naplnil své mesiášské –
spasitelské poslání. Zvěst celého Nového zákona nachází nejjasnější a nejsouhrnnější výraz ve výroku Markova evangelia, kde Ježíš říká: Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby
sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (Mk 10,45). Tento výraz „výkupné“ napomohl
k formulování pojmu a výrazu „vykoupení“ (řecky: lytron – výkupné; lytrósis – vykoupení). Tato
ústřední pravda celé Nové smlouvy představuje zároveň naplnění Izaiášovy prorocké zvěsti ohledně
Služebníka Hospodinova: Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni (Iz 53,5). On nesl hřích mnohých (Iz 53,12).
Lze říci, že vykoupení bylo očekáváním celého Starého zákona.
7) Tak tedy ono projevil jim lásku až do krajnosti (Jan 13,1), tedy těm, které mu Otec dal (srov.
Jan 17,6), nachází svůj nepřekonatelný výraz v Kristově darování vlastního života na dřevě kříže, jež
znamená oběť za hříchy (podle toho, co tvrdí prorok Izaiáš). Vědomí o tomto úkolu a o tomto vrcholném poslání bylo vždy přítomno v Kristových myšlenkách i v Jeho vůli. To můžeme vyrozumět z Jeho
vlastních slov o dobrém pastýři, který dává svůj život za ovce (srov. Jan 10,11). To je také Jeho vrcholnou, tajuplnou a přece zcela evidentní aspirací: V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než
bude vykonán (Lk 12,50). Projevuje se to také ve vrcholném výroku nad kalichem v průběhu Poslední
večeře: Neboť to je má krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů (Mt
26,28).
8) Apoštolské kázání od samého počátku vštěpuje posluchačům pravdu, že Kristus umřel ve
shodě s Písmem za naše hříchy (1 Kor 15,3). Pavel to tak hlásal zcela otevřeně Korinťanům: Tak to
kážeme a tak jste v to uvěřili (1 Kor 15,11). Totéž Pavel hlásal starším v Efezu: Dbejte na sebe i na
celé stádce, v kterém vás Duch svatý ustanovil za představené, abyste spravovali Boží církev, kterou
si získal vlastní krví (Sk 20,28). Pavlovo kázání je plně v souladu s hlásáním apoštola Petra: Vždyť
i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás usmířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle Ducha dostal nový život (1 Petr 3,18). Pavel opakovaně hlásá totéž,
totiž že v Kristu — máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost (Ef
1,7). S ohledem na systematičnost a soustavnost tohoto učení prohlašuje Pavel velmi rezolutně: My
kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost (1 Kor 1,23). Neboť pošetilá Boží věc je moudřejší než lidé a slabá Boží věc je silnější než lidé (1 Kor 1,25). Apoštol je si plně vědom kontradikce zjevené tajemstvím kříže. Proč tedy tento kříž je svrchovanou mocí
a moudrostí Boží? Odpověď je pouze jedna: Poněvadž v Kristově kříži se zjevila láska: Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky (Řím 5,8). Kristus
miloval nás a zcela vydal sebe za nás (Ef 5,2). Pavlova slova odrážejí slova samotného Ježíše: Nikdo
nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13), tedy položit vlastní život za
odčinění hříchu světa.
9) Pravda o vykupitelské Kristově oběti motivované láskou se promítá v listu Židům. Kristus je
zde představen jako velekněz budoucích dober, který vešel jednou provždy do velesvatyně s vlastní
krví poté, co pro nás získal věčné vykoupení (srov. Žid 9,11-12). Vždyť On nepředložil pouze nějakou
rituální oběť spočívající v krvi zvířat, která bývala obětována v době Starého zákona ve svatyni zbudované lidskýma rukama. On obětoval sebe samého, když proměnil vlastní násilnou smrt
v prostředek společenství s Bohem. Tímto způsobem se skrze to, co vytrpěl (srov. Žid 5,8), Kristus
stal příčinou věčné spásy pro ty, kdo jsou Mu poslušni (srov. Žid 5,9). Pouze tato oběť má moc očistit
naše svědomí od mrtvých skutků (srov. Žid 10,14). V této oběti, při níž se Kristus nabídl Bohu v síle
věčného Ducha (srov. Žid 9,14), došla dokonalého vyjádření Jeho láska, ta láska, kterou miloval až
do krajnosti (srov. Jan 13,1). Právě tato láska Ho vedla k tomu, aby se stal poslušným až k smrti, a to
k smrti na kříži (srov. Fil 2,8).
141 / 195
LXIV. Kristova oběť jako naplnění záměru lásky samého Boha
1) V Ježíšově mesiášském poslání je kulminační a ústřední bod, k němuž jsme se
v předešlých katechezích postupně přibližovali: Kristus byl poslán Bohem na svět, aby naplnil vykoupení člověka prostřednictvím obětování svého vlastního života. Tato oběť musela nabýt podoby „sebezřeknutí“ v poslušnosti až k smrti na kříži. Byla to smrt, která v povědomí současníků představovala
obzvláštní pohanění. V celém svém hlásání, ve veškerém svém jednání se Ježíš nechal vést hlubokým vědomím, které měl o Božích záměrech ohledně svého vlastního života a své vlastní smrti
v ekonomii mesiášského poslání. Ježíš byl přesvědčen, že to vše pramení z věčné Otcovy lásky ke
světu a zejména k člověku.
2) Když se zaměříme na léta Ježíšova dospívání, pak nás musí nevyhnutelně oslovit výrok
dvanáctiletého Krista, jímž se obrátil v jeruzalémském chrámu na Marii a na Josefa v okamžiku, kdy
Ho nalezli: Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce? (Lk 2,49). Co
asi měl na mysli a na srdci, když pronášel tato slova? To můžeme vyvodit z mnoha projevů Jeho
smýšlení v době Jeho veřejného působení. Během své mesiášské aktivity Ježíš dbal na to, aby vštípil
svým učedníkům, že Syn člověka bude muset mnoho trpět (srov. Lk 9,22), že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých (srov. Mk
8,31). Toto vše ale není pouze záležitostí lidí, jejich zatvrzelosti vzhledem k Jeho osobě a k Jeho
učení, protože se zároveň jedná o naplnění věčných Božích úradků, jak to bylo zvěstováno v Písmu,
které obsahuje Boží zjevení: — O Synu člověka je psáno, že musí mnoho trpět a být v opovržení (Mk
9,12).
3) Když se Petr pokoušel popírat tuto eventualitu (Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!
– Mt 16,22), Ježíš ho napomenul velmi tvrdými slovy: Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské! (Mt 16,23). Obsah těchto slov je velmi výmluvný. Ježíš chce dát
Petrovi těmito slovy na srozuměnou, že odvracet se od cesty kříže znamená odmítat záměry samotného Boha. Satan je ten, kdo se již od samého počátku stavěl proti tomu, co je od Boha.
4) Ježíš si je tedy vědom jak odpovědnosti lidí za jeho smrt na kříži, již bude muset podstoupit
kvůli zavržení pronesenému lidskými soudy, tak si je vědom skutečnosti, že prostřednictvím tohoto
lidského zavržení se naplní věčný Boží úradek, to, co je od Boha, tedy oběť na kříži za vykoupení
světa. I když Ježíš stejně jako Bůh nechce zlo „bohovraždy“, jehož se lidé dopustili, přijímá toto nesmírné zlo, aby z něho vytěžil dobro spásy světa.
5) Po vzkříšení, když kráčel, aniž byl poznán, spolu se dvěma učedníky směrem do Emauz,
vysvětloval jim písma Starého zákona v následujícím světle: Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět,
a tak vejít do své slávy? (Lk 24,26). Při posledním setkání s učedníky pak Vzkříšený prohlašuje: To je
smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co
je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v žalmech (Lk 24,44).
6) Ve světle velikonočních událostí apoštolové pochopili to, co jim Ježíš řekl dříve. Petr, který
se z lásky k Mistrovi, ale také kvůli nedostatečnému porozumění stavěl vehementně proti Ježíšovu
velmi krutému údělu, řekne posluchačům v Jeruzalémě v den Letnic o Kristu: A on byl vydán, jak to
Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili (Sk 2,23).
Jindy pak dodá: Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech proroků, že
jeho Pomazaný musí trpět (Sk 3,18).
7) Kristovo utrpení a Jeho smrt byly předpověděny ve Starém zákoně nikoli jako konec Jeho
poslání, nýbrž jako nevyhnutelný přechod, který byl nutný kvůli Jeho povýšení od Boha. To nám říká
zejména Izaiášův zpěv, který hovoří o Služebníku Hospodinovu: Hle, můj služebník bude mít úspěch,
zvedne se, povznese, vysoko se vyvýší (Iz 52,13). A Ježíš sám dodá: — ale po třech dnech že vstane z mrtvých (Mk 8,31).
142 / 195
8) Stojíme tak před Božím záměrem a rozhodnutím, které se sice jeví jako cosi samozřejmého, když ho vnímáme v souvislosti s během událostí, nicméně zůstává zároveň stále tajemstvím, jež
nelze vysvětlit vyčerpávajícím způsobem prostřednictvím sil lidského rozumu. V tomto duchu pak
apoštol Pavel vyjádří onen velkolepý paradox: Neboť pošetilá věc Boží je moudřejší než lidé a slabá
Boží věc je silnější než lidé (1 Kor 1,25). Tato Pavlova slova o Kristově kříži jsou čímsi nenahraditelným. Je však pravda, že i když je pro člověka těžké nalézt rozumově uspokojivou odpověď na otázku
– Proč Kristův kříž? –, nabízí nám odpověď opět Boží slovo.
9) Ježíš sám formuluje takovou odpověď následujícími slovy: Neboť tak Bůh miloval svět, že
dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan
3,16). Když Ježíš pronesl tato slova během svého nočního rozhovoru s Nikodémem, Jeho partner
zřejmě nemohl předpokládat, že slova „dal svého jednorozeného Syna“ by mohla mít význam „vydat
tohoto Syna na smrt kříže“. Ovšem Jan, který přináší tento výrok ve svém evangeliu, již dobře znal
přesný význam těchto slov. Další události dokládají, že právě toto byl pravý význam odpovědi dané
Nikodémovi. Bůh tedy vydal svého Jednorozeného kvůli spáse světa, když dopustil Jeho smrt na kříži
kvůli hříchům světa, když Ho vydal z lásky. Vždyť v tom všem se projevuje, jak Bůh miloval svět, stvoření a člověka! Právě láska je posledním vysvětlením vykoupení naplněného prostřednictvím kříže.
To je také jediná odpověď na výše zmíněné – Proč? – ohledně Kristovy smrti, která byla obsahem
věčného Božího záměru. Pisatel čtvrtého evangelia, v němž nacházíme odpověď danou Ježíšem Nikodémovi, se vrátí v jednom ze svých listů k témuž tématu: V tom záleží láska: ne že my jsme milovali
Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy (1 Jan 4,10).
10) Jedná se o lásku, která jasně přesahuje spravedlnost. Spravedlnost může dostihnout toho,
kdo se dopustil viny. Pokud ale trpí nevinný, pak se nejedná o spravedlnost. Pokud se tento spravedlivý, který je svatý, jak je tomu u Krista, dobrovolně vydává utrpení a smrti na kříži, aby tak byl naplněn věčný Boží úradek, pak to znamená, že Otec v oběti svého Syna jde v jistém slova smyslu nad
řád spravedlnosti, aby tak zjevil v Synu a Jeho prostřednictvím celé bohatství svého milosrdenství –
Dives in misericordia (srov. Ef 2,4). Zdá se, jako by Bůh chtěl spolu s tímto svým ukřižovaným Synem
své nesmírné Milosrdenství, svou milosrdnou Lásku uvést do dějin vztahů mezi člověkem a Bohem.
Právě prostřednictvím této milosrdné lásky je člověk povolán k tomu, aby porazil zlo hříchu zejména
v sobě samém a s ohledem na všechny ostatní: Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství (Mt 5,7). Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli
hříšníky (Řím 5,8).
11) Apoštol se ve svých listech k tomuto tématu vrací na různých místech, kde se často vrací
trojice termínů: vykoupení – spravedlnost – láska. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží
slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh
ukázal svou spásnou spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru
(Řím 3,23-25). Tímto způsobem Bůh ukazuje, že se nechce uspokojit pouze strohostí spravedlnosti,
která, když vidí zlo, ho ihned trestá, ale že chce triumfovat jiným způsobem nad hříchem tím, že dá
možnost, jak z něho vyjít. Bůh se chtěl ukázat jako spravedlivý v pozitivním smyslu toho slova, když
nabídl hříšníkům možnost, aby se mohli stát spravedlivými prostřednictvím svého přilnutí vírou ke
Kristu – Vykupiteli. Bůh je tedy spravedlivý v tom smyslu, že ospravedlňuje (srov. Řím 3,26). K tomu
však dochází velmi tajemným a účinným způsobem: S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako
s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví před Bohem (2 Kor 5,21).
12) Ten, který byl bez hříchu – Syn soupodstatný s Otcem – na sebe vzal strašlivou tíhu hříchů celého lidstva, aby tak pro nás obdržel ospravedlnění a posvěcení. Hle, láska Boží, která se zjevila v Synu. Prostřednictvím Syna se zjevila láska Otce, který neušetřil ani vlastního Syna, ale vydal
Ho za nás (srov. Řím 8,32). K pochopení hlubokého významu slov – neušetřil ani vlastního Syna –
může posloužit připomínka oběti Abraháma, který byl ochoten neušetřit vlastního milovaného syna
(srov. Gn 22,16). Bůh však Izáka ušetřil (srov. Gn 22,12). Naproti tomu ale svého vlastního jediného
Syna Bůh neušetřil, nýbrž Ho vydal na smrt kvůli naší spáse.
143 / 195
13) Odtud pak pramení jistota apoštola Pavla, že nikdo a nic nás nemůže oddělit od Boží lásky projevené v Kristu. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka a vůbec nic stvořeného nebude nás
moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu (Řím 8,38-39). Spolu se svatým Pavlem má
Církev jistotu, že tato láska Boží, která převyšuje cokoli, je posledním slovem Božího sebesdělení
v dějinách člověka. Toto svrchované sebesdělení se uskutečňuje prostřednictvím Kristova kříže, který
se nachází v srdci velikonočního tajemství Ježíše Krista, našeho Pána.
Poznámka překladatele: Liturgický překlad na tomto místě není v kontextu katecheze zcela
strozumitelný, a tak jsme si dovolili upravit ho podle ČEP.
144 / 195
LXV. Kristova smrt jako historická událost
1) Vyznáváme naši víru v ústřední pravdu mesiášského poslání Ježíše Krista: On je Vykupitel
světa prostřednictvím své smrti na kříži. Tuto víru vyznáváme slovy nicejsko--konstantinopolského
symbolu, v němž stojí, že „byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben“. Při vyznávání této víry připomínáme Kristovu smrt rovněž jako historickou událost, kterou stejně jako jeho
život poznáváme z bezpečných a věrohodných historických pramenů. Na základě těchto pramenů
můžeme a chceme lépe poznat rovněž historické okolnosti oné smrti, o níž věříme, že je cenou za
vykoupení lidí všech dob. Tomu všemu chceme také hlouběji porozumět.
2) Nejprve si položme otázku: Jak došlo k tomu, že Ježíšův životní příběh skončil násilnou
smrtí? Jak vysvětlit skutečnost, že ho římskému prokurátorovi, jehož jméno nám zachovala evangelia
a které se rovněž ocitlo ve Vyznání víry, vydali do rukou právě nejvyšší představitelé jeho vlastního
národa? Nyní se tedy pokusíme shromáždit okolnosti, které lidským způsobem vedly k Ježíšově smrti
na kříži.
Když evangelista Marek popisuje Ježíšův proces před Pilátem, poznamenává, že byl vydán na
smrt kvůli závisti a že Pilát si této skutečnosti byl vědom: Věděl totiž, že mu ho velekněží vydali ze
závisti? (Mk 15,10). Klademe si tedy otázku: Proč tato závist? Její kořeny můžeme odhalit v tom, čemu Ježíš učil, i v tom, jakým způsobem Ježíš učil. Jestliže podle toho, co říká Marek, učil jako ten,
kdo má autoritu (srov. Mk 1,22), pak to muselo v očích těchto zákoníků vzbuzovat dojem, že tento
Muž z Nazareta ohrožuje jejich prestiž.
3) Vždyť víme o tom, jak na počátku svého veřejného působení Ježíš vystoupil ve svém městě
a že to vedlo ke konfliktu. Zhruba třicetiletý Ježíš vystoupil v synagoze a ujal se slova, přitom označil
sebe jako toho, v kom se naplňují výroky proroka Izaiáše o Mesiáši. To vyvolalo v posluchačích nejprve podiv a posléze vztek, takže chtěli Ježíše svrhnout z hory, na níž stálo jejich město. Ovšem Ježíš prošel jejich středem a pokračoval dál (srov. Lk 4,29-30).
4) Tento incident byl pouhým počátkem, bylo to první znamení následujících obtíží
a protivenství. Připomeneme si nyní ty hlavní z epizod tohoto druhu. Když Ježíš dával na srozuměnou, že má moc odpouštět hříchy, znalci Zákona v tom spatřovali rouhání, protože takovou moc má
jedině Bůh srov. Mk 2,6). Když náš Mistr konal zázraky v sobotu a řekl, že Syn člověka je pánem nad
sobotou (srov. Mt 12,8), reakce znalců zákona byla velmi podobná jako v předchozím případě. V těch
okamžicích se již jasně projevuje úmysl zákoníků sprovodit Ježíše ze světa (srov. Mk 3,6). Byl tu další důvod, proč se ho židé snažili zabít: Nejen že rušil sobotu, ale také že nazýval Boha svým vlastním
Otcem a stavěl se tak Bohu naroveň (Jan 5,18). Co jiného asi mohla znamenat slova: Amen, amen,
pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem (Jan 8,58). Ježíšovi posluchači věděli dobře, co znamená ono „JÁ JSEM“. Ježíš tedy znovu podstupoval riziko kamenování. Tehdy se ale skryl a odešel
z chrámu (srov. Jan 8,59).
5) Událost, která definitivně naklonila Ježíšovu situaci k tragickému vyústění, k tomu, že jeho
nepřátelé rozhodli, že ho nechají sprovodit ze světa, bylo vzkříšení Lazara v Betánii. Z Janova evangelia se dovídáme, že při následujícím setkání synedria bylo konstatováno: Co máme dělat? Vždyť
ten člověk koná mnoho znamení! Necháme—li ho tak, všichni v něho uvěří, a pak přijdou Římané
a vezmou nám svaté místo i národ (Jan 11,47-48). V souvislosti s těmito předpověďmi a obavami Kaifáš pravil: Vy vůbec nic nevíte ani nemyslíte na to, že je pro nás lépe, když jeden člověk umře za lid,
než aby zahynul celý národ (Jan 11,49-50). Evangelista dodává: To neřekl ze sebe, ale jako velekněz
toho roku prorokoval, že Ježíš musí umřít za národ – a nejen za národ, ale i proto, aby rozptýlené
Boží děti shromáždil v jedno. Od toho dne se rozhodli, že ho zabijí (Jan 11,51-53). Jan nám tímto
způsobem dává poznat dvojí aspekt Kaifášova rozhodnutí. Z lidského hlediska, které bychom mohli
přesněji nazvat pragmatickým postojem, se jednalo o pokus ospravedlňovat rozhodnutí sprovodit ze
světa člověka, který je považován za politicky nebezpečného, aniž by se přitom někdo zabýval skutečností, že ten člověk je nevinný. Z vyššího hlediska, na které upozorňuje sám evangelista, Kaifášova slova bez ohledu na jeho nepěkné úmysly měla opravdu prorocký obsah, který odpovídal tajemství
Kristovy smrti podle spasitelského Božího záměru.
145 / 195
6) Nyní se zabýváme lidskou stránkou událostí. Na onom shromáždění synedria bylo přijato
rozhodnutí sprovodit ze světa Ježíše Nazaretského. Byla k tomu vhodná příležitost, protože Ježíš byl
v Jeruzalémě kvůli velikonočním slavnostem. Jidáš, jeden z Dvanácti, zradil svého Mistra za třicet
stříbrňáků a prozradil, kde by bylo možno Ježíše najít a zatknout. Když byl Ježíš zajat, odvedli ho
před veleradu. Na zásadní veleknězovu otázku: Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zdali
jsi Mesiáš, Syn Boží (Mt 26,63), dává Ježíš následující odpověď: Tys to řekl (Mt 26,64; srov. Mk
14,62; Lk 22,70). V tomto prohlášení viděla velerada jasnou formu rouhání, a tak nad Ježíšem vynesli
ortel: Je hoden smrti (srov. Mk 14,64).
7) Velerada ovšem nemohla vykonat popravu bez souhlasu římského prokurátora. Pilát byl ale
přesvědčen o tom, že Ježíš je nevinen, jak dal vícekrát najevo. Nejprve se snažil tlaku představitelů
velerady vzdorovat, nakonec však ze strachu ustoupil, bál se totiž císaře. Navíc zástup podnícený
osnovateli Ježíšovy smrti volal: „Ukřižuj, ukřižuj!“ Tak se tedy stalo, že Ježíš z Nazareta byl odsouzen
k smrti na dřevě kříže.
8) Z historického hlediska jsou za Ježíšovu smrt odpovědní ti lidé, které označují evangelia,
a to alespoň některé přímo jejich jménem. Prohlašuje to sám Ježíš při svém rozhovoru s Pilátem během procesu: Proto má větší vinu ten, který mě tobě vydal (Jan 19,11). Na jiném místě Ježíš praví:
Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí! Pro
toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil (Mk 14,21; srov. Mt 26,24; Lk 22,22). Ježíš tak naráží na různé osoby, které rozličnými způsoby zapříčiní jeho smrt: Na Jidáše, na představitele velerady, na Piláta a na řadu dalších. Rovněž Šimon Petr při svém vystoupení o dni Letnic obviní představitele velerady z Ježíšova zabití: — a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili (Sk 2,23).
9) Nicméně nelze rozšiřovat toto obvinění za hranice těch lidí, kteří za to vše byli opravdu odpovědní. V jednom z dokumentů II. vatikánského koncilu čteme: „Třebaže židovští předáci se svými
stoupenci přivodili Kristovu smrt, přece nelze to, co bylo spácháno při jeho umučení, přičítat všem Židům bez rozdílu, ani tehdejším, ani dnešním.“ (Nostra aetate, 4). Jestliže se pak má hodnotit odpovědnost svědomí, nelze zapomínat na Kristova slova pronesená z kříže: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí (Lk 23,34). Ohlas těchto slov se nachází opět v jedné z Petrových řečí po Letnicích: Já
ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži (Sk 3,17). Tak se
vyjadřuje uctivý odstup od tajemství lidského svědomí, a to i v případě nejstrašnějšího provinění
v dějinách lidstva, jímž bylo ukřižování Krista.
10) Po příkladu samotného Ježíše a následně i Petra – i když je velmi obtížné popírat odpovědnost těch lidí, kteří vědomě přivedli Krista na smrt – budeme i my pohlížet na zmíněné události ve
světle věčného Božího úradku. Bůh totiž požadoval od svého milovaného Syna, aby přinesl sebe sama v oběť za hříchy všech lidí. Z tohoto vyššího hlediska si uvědomujeme, že kvůli svým hříchům my
všichni jsme odpovědní za Kristovu smrt na dřevě kříže. My všichni jsme podle míry svých provinění
přispěli k tomu, že Kristus zemřel za nás jako výkupná oběť. V tomto slova smyslu lze vnímat následující Ježíšova slova: Syn člověka bude vydán lidem do rukou. Zabijí ho, ale třetí den bude vzkříšen
(Mt 17,22).
11) Kristův kříž je tedy pro nás pro všechny mementem skutečnosti, kterou vyjadřuje apoštol
Jan následujícími slovy: — krev jeho Syna Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu. Řekneme-li,
že hříchu nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda (1 Jan 1,7-8). Kristův kříž tak nepřestává
být milosrdnou a zároveň velmi drsnou pobídkou k tomu, abychom uznali a vyznali vlastní viny. Je to
rovněž povolání k tomu, abychom žili v pravdě.
146 / 195
LXVI. Ježíšovo vědomí ohledně vlastního povolání stát se výkupnou obětí
1) „Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben.“ V předešlé katechezi
jsem se opírali o uvedená slova Vyznání víry a na tomto základě jsme se zabývali Kristovou smrtí jako historickou událostí, kterou lze chápat také ve světle historických okolností, v nichž se odehrála.
Vyznání víry nám poskytuje údaje i v tomto ohledu, když se opírá o svědectví evangelií, v nichž se
nachází bohatší historická dokumentace. Ovšem Vyznání víry podtrhuje rovněž skutečnost, že Kristova smrt na kříži se odehrála jako oběť za hříchy, a tak se stala cenou vykoupení člověka: „Byl za nás
ukřižován“, „On pro nás lidi a pro naši spásu—“ Přitom zcela spontánně na mysli vytane otázka, jaké
měl Ježíš z Nazareta vědomí ohledně cílového zaměření svého poslání, kdy a jak pochopil své povolání, které spočívalo v tom, aby se nabídl jako oběť za hříchy světa. Vzhledem k daným otázkám je
nutno poznamenat, že není právě snadné proniknout k tomu, jak se historicky rozvíjelo Ježíšovo lidské vědomí. Evangelium na tuto skutečnost pouze naráží (srov. Lk 2,52), nicméně nenabízí v této záležitosti přesné údaje, abychom na jejich základě mohli přesně vymezit jednotlivé etapy takového rozvoje Ježíšova lidského vědomí. Mnoho evangelních míst, která jsme uvedli v předchozích katechezích, dokládá toto již zcela jasné Ježíšovo vědomí ohledně jeho vlastního životního poslání. Bylo to
vědomí velmi živé, které reagovalo s plnou silou, a dokonce rozhořčeně vůči tomu, kdo ho pokoušel,
kdo pohnut přímo soucitem vůči Ježíšovi, aby danou cestu opustil. To se přihodilo Petrovi, jemuž Ježíš zcela bez obalu neváhal otevřeně říci: Jdi mi z očí, satane! (Mk 8,33).
2) Ježíš věděl, že bude ponořen v křest krve (srov. Lk 12,50), a to ještě předtím, než jeho kázání a jednání narazí na rozhodný odpor a vzbudí zášť těch vrstev jeho lidu, které měly moc rozhodnout o jeho usmrcení. Byl si rovněž vědom toho, že nad jeho hlavou visí ono „je třeba“, které vyplývá
z věčného rozhodnutí jeho Otce (srov. Mk 8,31), a to opět mnohem dříve, než historické události budou jasně směřovat k tomu, co předzvěděl. Není pochyb o tom, že po určitou dobu se Ježíš držel
stranou v tom ohledu, že by předpovídal svoji smrt. Nicméně od počátku si byl jasně vědom svého
mesiášství, jak to dokládá jeho vystoupení v nazaretské synagoze (srov. Lk 4,16-21). Dobře věděl, že
hlavní důvod vtělení a cílové zaměření jeho života je věčný Boží úradek ohledně spásy člověka.
Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za
všechny (Mk 10,45).
3) V evangeliích se můžeme setkat s celou řadou dalších projevů Ježíšova vědomí ohledně
jeho vlastního budoucího údělu v závislosti na Božím plánu spásy. Již odpověď dvanáctiletého Ježíše
u příležitosti jeho nalezení v jeruzalémském chrámu je určitým způsobem prvním vyjádřením tohoto
vědomí. Chlapec, když vysvětloval Marii a Josefovi, že se musí zabývat tím, co je záležitostí jeho Otce (srov. Lk 2,49), dává tím na srozuměnou, že je celým svým srdcem otevřen a zaměřen k tomu, co
se má v budoucnu naplnit. Jako kdyby ve svých dvanácti letech chtěl na následující události připravit
ty, kdo mu byli nejdražší, zejména se to týkalo jeho matky Marie. Když nastal čas započít mesiášskou
aktivitu, Ježíš se zařadil do zástupu těch, kdo chtěli přijmout křest pokání od Jana Křtitele v řece Jordánu. Navzdory Janovým protestům se mu snaží dát na srozuměnou, že má jasné vědomí o tom, že
se má stát solidárním s kajícími hříšníky a že má na sebe vzít břímě hříchů lidstva, jak to konec konců jasně tvrdí na konci celé události Jan Křtitel: Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa (Jan
1,29). V těchto slovech je citelná ozvěna a jakýsi souhrn toho, co o Mesiáši předpovídal Izaiáš: Jenže
on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho
jizvami jsme uzdraveni. — Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel: jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před stříhači, zůstal němý, ústa neotevřel. — Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme (Iz 53,5.7.11). Mezi slovy Jana Křtitele
a Ježíšovým vědomím ohledně vlastního poslání byl bez jakéhokoli stínu pochybnosti hluboký soulad.
Vždyť to, co vyjadřoval Jan, plně odráželo proroctví a hlubinné očekávání obsažené ve Starém zákoně.
4) Evangelia nám pak představují další situace a další výroky, z nichž je patrné zaměření Ježíšova vědomí na obětní smrt. V této souvislosti je třeba uvést obraz přátel Ženicha, tedy Ježíšových
učedníků, kteří se nemusejí postit, dokud je Ženich s nimi. Ježíš pak pokračuje: Přijdou však dny, kdy
jim ženicha vezmou, a potom, v ten den, se budou postit (Mk 2,20). Je to významná narážka, která
147 / 195
nám dovoluje nahlédnout do Ježíšova vědomí. Z evangelií zcela jasně vyplývá, že Ježíš nikdy nepřijal
nějakou myšlenku, která by dovolovala pomýšlet na naději na pozemský úspěch jeho vlastního díla.
Boží znamení, tedy zázraky, které Ježíš konal, mohly vytvářet jakýsi prostor k takovýmto úvahám a
očekáváním. Ježíš ale využil každé příležitosti k tomu, aby každé podobné očekávání popřel, aby vyvrátil všechny nevhodné iluze, poněvadž věděl, že jeho mesiášské poslání se nemohlo naplnit jinak
než prostřednictvím oběti.
5) Vůči svým učedníkům Ježíš uplatňoval tu nejvhodnější pedagogii. To je patrné obzvláště
jasně v okamžiku, kdy apoštolové došli k přesvědčení, že Ježíš je pravým Mesiášem, Kristem, jak to
vyjadřuje zvolání Šimona Petra: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha (Mt 16,16), což bylo možno pojímat
jako kulminační bod zrání Dvanácti v souvislosti se zkušeností, kterou udělali ve společenství s Ježíšem. A právě po této události, k níž došlo v okolí Caesareje Filipovy, Kristus poprvé otevřeně hovoří o
svém utrpení a o své blížící se smrti: Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že
vstane z mrtvých (Mk 8,31; srov. Mt 16,21; Lk 9,22).
6) Rovněž slova ostré výtky adresované Petrovi, který se bránil přijmout to, co právě uslyšel
(Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane! – Mt 16,22), tedy slova Ježíšovy reakce na Petrův výrok
dokládají Ježíšovo jisté vědomí ohledně jisté budoucnosti, kterou je oběť. Být Mesiášem pro Ježíše
znamenalo dát vlastní život za mnohé (srov. Mk 10,45). Již od počátku Ježíš věděl, že právě toto byl
poslední smysl jeho poslání a jeho života. Právě proto odmítal všechno, co by mohlo být popřením
tohoto obětního zaměření, nebo by se tak alespoň mohlo jevit. To je patrné již v epizodě pokušení na
poušti, když Ježíš zcela jednoznačně odmítne pokušitele, který se ho pokouší lstivě zaměřit na pozemský úspěch (srov. Mt 4,5-10; Lk 4,5-12).
7) Musíme ale zároveň také upozornit na skutečnost, že když Ježíš hovořil o svém nastávajícím utrpení a o své smrti, zároveň se také zmiňoval o tom, že po třech dnech vstane z mrtvých. Tento
dodatek rozhodně nemění podstatný význam, který má ohlašovaná mesiášská oběť, jež se naplní Ježíšovou smrtí na kříži, nýbrž jasně ukazuje spasitelský a obživující význam této obětní smrti. A právě
to patří k nejhlubší povaze Kristova poslání: Vykupitel světa je ten, v němž se musí naplnit Pascha,
tedy přechod člověka k novému životu v Bohu.
8) V tomto duchu tedy Ježíš formoval své apoštoly a jasně při tom podtrhoval perspektivu, v
níž se bude muset pohybovat jeho budoucí církev. Apoštolové, jejich nástupci a spolu s nimi také
všichni Kristovi následovníci kráčející ve stopách ukřižovaného Mistra budou muset projít cestou kříže: Dejte si pozor! Budou vás vydávat soudům a v synagogách budete biti, budou vás stavět před
vladaře a krále kvůli mně, abyste jim vydali svědectví (Mk 13,9). Budou vás mučit a zabíjet, u všech
národů budete pro mé jméno v nenávisti (Mt 24,9). Ovšem jak apoštolům, tak i svým budoucím následovníkům, kteří budou mít podíl na utrpení a smrti svého Pána, zároveň také slibuje: Vy budete
plakat a naříkat, svět se však bude radovat. Vy budete sice zarmouceni, ale váš smutek se obrátí v
radost (Jan 16,20). Apoštolové i církev jsou povoláni k tomu, aby měli podíl na Kristově velikonočním
tajemství, a to v jeho plnosti. Jedná se o tajemství, kde se z utrpení a zármutku toho, kdo bere podíl
na Kristově smrti na kříži, rodí radost nového života v Bohu.
148 / 195
LXVII. Hodnota Kristova utrpení a jeho smrti
1) Biblické údaje ohledně Kristovy smrti na kříži, které jsme shrnuli v předešlých katechezích,
se staly předmětem reflexe Církve všech dob, prvních církevních otců a učitelů, ekumenických koncilů, velkých teologů různých škol, které vznikaly a následovaly po sobě v běhu staletí. Primárním
předmětem studia a bádání byla otázka hodnoty Kristova utrpení a Jeho smrti vzhledem k naší spáse.
Výsledky dosažené v tomto ohledu kromě toho, že nám daly lépe poznat tajemství vykoupení, sloužily
také k tomu, aby bylo vrženo nové světlo na tajemství lidského utrpení. Byly tak – nakolik je to možné
– odhaleny nevídané dimenze velikosti, cílového zaměření, plodnosti tohoto tajemství, tajemství lidského utrpení, a to vše díky konfrontaci tohoto tajemství s Kristovým křížem.
2) Pozdvihněme tedy oči především k Tomu, který visí na Kříži, a položme si otázku: Kdo je
tento Trpící? Je to Boží Syn: pravý člověk, ale zároveň také pravý Bůh, jak to víme z Vyznání víry.
Například nicejské vyznání učí: „Pravý Bůh z pravého Boha … On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe … Byl za nás ukřižován …“ (srov. DS 125). Efezský koncil pak upřesňuje, že „Boží
Slovo trpělo v těle“ (srov. DS 263). To je také obdivuhodná syntéza velkého tajemství vtěleného Slova, Ježíše Krista. Jeho lidské utrpení přísluší lidské přirozenosti, ale je nutno je připisovat, jako
všechny úkony, božské osobě Slova. V Kristu se tedy setkáváme s Bohem, který trpí!
3) To je skutečně převratná pravda. Již Tertulián se tázal Markiona: „Bylo by snad tolik šílené
věřit v Boha, který se narodil, přesně řečeno, z jedné Panny jako tělesný a který prošel pokořeními
příslušejícími naší lidské přirozenosti? … Řekni tedy, zda je moudrostí ukřižovaný Bůh.“ (De carne
Christi, 4,6-5,1). Teologie upřesnila, že toto všechno smíme Bohu připisovat pouze jako jistou antropomorfní metaforu, která nám dovoluje hovořit o Jeho utrpení, o Jeho strázních, o Jeho lítostech atd.
To vše naplnil Bůh ve svém Synu, ve Slovu, které v Kristu přijalo lidskou přirozenost. Jestliže Kristus
je Bohem, který trpí v lidské přirozenosti jakožto pravý člověk narozený z Panny Marie, podřízený běhu života i strázním jako každý narozený z ženy. A jestliže je zároveň jakožto Logos Boží osobou,
pak dává nekonečnou hodnotu svému utrpení a své smrti, což vše pak vstupuje do okruhu boholidského tajemství, jež se dotýká nekonečné blaženosti a slávy Nejsvětější Trojice, aniž by tuto slávu
a blaženost nějak změnilo. Není pochyb o tom, že Bůh zůstane ve své podstatě nad horizontem boholidského utrpení, ovšem Kristovo utrpení a Jeho smrt pronikají, vykupují a povznášejí veškeré lidské utrpení. Když se Slovo vtělilo, chtělo být solidární s lidstvím, které se postupně ve víře a v lásce
otevírá společenství s Ním.
4) Boží Syn, který na sebe vzal lidské utrpení, je tedy božským vzorem a modelem pro všechny ty, kdo trpí, zejména pak pro křesťany, kteří ve víře poznávají a přijímají význam a hodnotu kříže.
Vtělené Slovo tedy trpělo podle věčného záměru Boha Otce také proto, abychom mohli kráčet v Jeho
šlépějích, jak k tomu povzbuzuje a vybízí svatý Petr (srov. 1 Petr 2,21; srov. STh. II, q. 46, a. 3). Trpěl, aby nás naučil, jak je třeba utrpení přijímat.
5) To, co na Ježíšově utrpení a na jeho smrti nejvíce fascinuje, je dokonalý soulad s Otcovou
vůlí, jak je to patrné z dokonalé poslušnosti, která byla vždy považována za nejcharakterističtější
a nejpodstatnější předpoklad oběti. Svatý Pavel praví, že Kristus se stal poslušným až k smrti kříže
(srov. Flp 2,8). Tak také Kristus dosáhl extrémní polohy kenoze charakterizující vtělení Božího Syna.
Tato poslušnost je v protikladu k neposlušnosti Adama, který se chtěl zmocnit rovnosti s Bohem
(srov. Flp 2,6). Nový Adam právě tímto způsobem naplnil obrat situace člověka (svatý Irenej řekne, že
se jedná o recirculatio). Ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám
sebe se zřekl (Flp 2,6-7).
List Židům naráží na tutéž skutečnost: Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti (Žid 5,8). Je to ale On sám, kdo v celém svém životě a ve své smrti nabídl Otci sebe sama,
jak to dosvědčují evangelia. Avšak ne co chci já, ale co ty chceš (Mk 14,36). Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha! (Lk 23,46). Svatý Pavel to všechno shrnuje, když tvrdí, že Boží Syn, který se
stal člověkem, se ponížil a stal se poslušným až k smrti, a to k smrti na kříži (srov. Flp 2,8).
149 / 195
6) V Getsemanech vidíme, jak bolestná byla tato poslušnost. Abba, Otče, tobě je všechno
možné; odejmi ode mne tento kalich! Avšak ne co chci já, ale co ty chceš (Mk 14,36). V tomto okamžiku se v Kristu odehrávala agonie duše, která je mnohem bolestnější nežli agonie těla (srov. STh
q. 46, a. 6), protože se jednalo o vnitřní konflikt mezi „nejvyššími důvody“ utrpení, jejž byly zakotveny
v Božím plánu, a vjemem, jejž měl Ježíš v přejemné struktuře své vlastní duše o enormním hnusu
hříchu, který jako by se vyléval na Něj, takže se měl stát hříchem (neboli obětí hříchu), jak to píše
svatý Pavel (srov. 1 Kor 5,21), a to vše, aby na Něm došlo k vykoupení z hříchu. Tak tedy Ježíš dospívá k smrti prostřednictvím svrchovaného úkonu poslušnosti. Otče, do tvých rukou poroučím svého
ducha! (Lk 23,46). Duch je principem Jeho lidského života. Utrpení a smrt jsou definitivním projevem
totální poslušnosti Syna vůči Otci. Vtělené Slovo, tím, že se vzdává své cti a přináší oběť poslušnosti
obdivuhodně realizuje synovskou ochotu, která od tajemství vtělení podivuhodným způsobem stoupá
a jistým způsobem proniká do tajemství Trojice! Darem totální synovské poslušnosti Ježíš Kristus dosahuje dokonalého vítězství nad Adamovou neposlušností a nad všemi vzpourami, které se mohou
zrodit v lidském srdci, a to zejména z důvodu utrpení a smrti, takže zde lze říci, že tam, kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě mnohem větší rozmnožila Boží milost (srov. Řím 5,20). Ježíš tedy
napravoval neposlušnost, která je vždy součástí lidského hříchu, a tak na našem místě dostiučinil
vzhledem k požadavkům Boží spravedlnosti.
7) V celém tomto spasitelském díle, které se naplnilo v utrpení a smrti na kříži, Ježíš dovedl až
k nejzazší mezi projev Boží lásky vůči lidem, která stojí jak za Jeho sebeobětováním, tak za Otcovým
rozhodnutím. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten,
před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili (Iz 53,3). Ježíš opravdu prokázal pravdu obsaženou v jednom ze svých výroků, jimiž předpovídal povahu svého utrpení a své smrti:
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13). Když se stal mužem
bolesti, stanovil tak novou solidaritu Boha s lidským utrpením. Věčný Syn Otce ve společenství spolu
s Ním v Jeho věčné slávě, když se stal člověkem, si dával bedlivý pozor na to, aby nevyžadoval privilegia světské slávy, dokonce ani to, aby se ho netýkalo lidské utrpení, nýbrž vstoupil na cestu kříže
a zvolil si jako svůj úděl utrpení nejen tělesného rázu, ale také mravní, které ho provázelo až do posledního výdechu v okamžiku smrti. To vše udělal z lásky, aby poskytl lidem definitivní důkaz své nesmírné lásky, aby tak napravil jejich hříchy, aby je vyvedl z beznaděje k jednotě (srov. Jan 11,52).
Tak se tedy v Kristově lásce odrážela láska Boha vůči lidstvu. Svatý Tomáš Akvinský může
tedy tvrdit, že prvním důvodem vhodnosti, který osvětluje to, proč Bůh zvolil jako prostředek osvobození lidského rodu Kristovo utrpení a Jeho smrt, spočívá v tom, že „tímto způsobem člověk poznává,
jak mocně ho Bůh miluje, a tak je člověk přiveden k tomu, aby Bohu oplácel láskou. A v takové lásce
spočívá dokonalost spásy člověka.“ (STh q. 46, a. 3). A pak svatý učitel cituje svatého Pavla: Ale Bůh
dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky (Řím 5,8).
8) Před tímto tajemstvím můžeme říci, že bez Kristova utrpení a bez Jeho smrti na kříži by se
Boží láska k lidem neprojevila v celé své hloubce a velikosti. Na druhé straně se díky Kristu utrpení
a smrt staly jakýmsi pozváním, pobídkou, povoláním ke štědřejší lásce, jak se to odehrálo v životě tolika svatých, které můžeme zcela po právu označovat jako hrdiny kříže, a jak se to stále odehrává
v tolika jiných, známých i neznámých, kteří dokáží posvěcovat utrpení a nechávají tak v sobě odrážet
Kristovu tvář hluboce poznamenanou bolestí. Takoví lidé se přidružují k Jeho vykupitelskému sebeobětování.
9) Zbývá dodat, že ve svém lidství, spojeném s božstvím, které bylo uschopněno díky síle překypující lásky a poslušnosti k tomu, že mohlo smířit člověka s Bohem (srov. 2 Kor 5,19) – byl Kristus
ustanoven jako jediný Prostředník mezi Bohem a lidstvem, a to na mnohem vyšší rovině vzhledem
k svatým Starého zákona i ke svatým Nového zákona, což se týká i přesvaté Panny, když se hovoří
o jejím prostřednictví nebo když se vzývá její přímluva. Stojíme tedy před naším Vykupitelem, ukřižovaným Ježíšem Kristem, který zemřel za nás ve své veliké lásce, a tak se stal původcem naší spásy.
Svatá Kateřina Sienská Krista přirovnává k „mostu nad světem“. Ano, On je opravdu Mostem, Prostředníkem, protože skrze Něho k lidem přichází z nebe každý dar a k Bohu naopak stoupá každý
náš vzdech, každá naše prosba za spásu (srov. STh. q. 26, a. 2). Přimkněme se tedy spolu se svatou
Kateřinou a spolu s tolika dalšími „svatými kříže“ k tomuto našemu přesladkému a velmi milosrdnému
150 / 195
Vykupiteli, jehož tatáž Sieňanka nazývala: Kristus-Láska. V Jeho probodeném Srdci je naše naděje,
náš pokoj.
151 / 195
LXVIII. Zástupná hodnota Kristovy vykupitelské oběti za hříchy celého světa
1) Nyní se budeme zabývat některými pojmy, jež církevní otcové nalezli v biblických pramenech při pokusech o vysvětlení nevystižitelného bohatství (srov. Ef 3,8) vykoupení. Již jsme na některé narazili v předešlých katechezích, tyto pojmy si ale zasluhují, abychom je podrobněji vysvětlili, protože jsou jak z teologického, tak spirituálního hlediska nesmírně cenné.
2) Když Ježíš říká: Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal
svůj život jako výkupné za všechny (Mk 10,45), shrnuje těmito slovy základní charakteristiku a cílové
zaměření svého mesiášského poslání, které spočívá v darování vlastního života jako výkupného za
všechny. Jedná se o vykupitelské poslání. To se týká celého lidstva, poněvadž říci „za mnohé“ (jak je
to doslovně v řeckém originálu a jak to znělo také v aramejštině, v níž Ježíš pronesl tento výrok) podle semitského způsobu vyjadřování nevylučuje nikoho. Ve světle takovéto výkupné hodnoty nahlížel
Mesiášovo poslání již prorok Izaiáš, to se týká především známých zpěvů o trpícím Služebníku Hospodinovu: Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je
raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.
Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni (Iz 53,4-5).
3) Tato prorocká slova nám dovolují lépe porozumět tomu, co chtěl Ježíš vyjádřit, když hovořil
o Synu člověka, který přišel proto, aby dal svůj život jako výkupné za mnohé. To znamená, že Ježíš
chce dát vlastní život „ve jménu“ a jaksi zástupně za celé lidstvo, aby tak všechny osvobodil od hříchu. Tato „substituce“, toto zastoupení jasně vylučuje jakýkoli podíl Vykupitele na hříchu. On byl absolutně nevinný a svatý. Tu solus sanctus! (Pouze ty jsi svatý!) Říci, že nějaká osoba vytrpěla trest na
místě nějaké jiné osoby, zcela evidentně implikuje to, že trpící osoba se nedopustila žádného provinění. V tomto vykupitelském zastoupení (substitutio) Kristus pávě kvůli své absolutní nevinnosti
a kvůli své svatosti platí bezesporu tolik jako všichni, jak píše svatý Cyril Alexandrijský (In Isaiam 5,1;
PG 70, 1176; In 2 Cor 5,21; PG 74, 945). Právě proto, že Ježíš byl Tím, kdo se nikdy nedopustil hříchu (srov. 1 Petr 2,22), tak tedy na sebe mohl vzít to, co je důsledkem hříchu, tedy utrpení a smrt,
když dal oběti vlastního života reálný a dokonalý vykupitelský význam i opravdovou vykupitelskou
hodnotu.
4) To, co dává této zástupné náhradě její vykupitelskou hodnotu, není materiální aspekt spočívající v tom, že jeden nevinný vytrpěl trest, jejž zasluhovali viníci, a že by tak bylo učiněno zadost
spravedlnosti (v takovém případě by se opravdu mělo hovořit spíše o velmi závažné nespravedlnosti).
Vykupitelská hodnota spočívá spíše v tom, že Ježíš jakožto spravedlivý se dobrovolně učinil z čiré
lásky solidárním s provinilci, a právě tak jaksi zevnitř proměnil jejich situaci. Když tedy jistá katastrofická situace jako ta, již zapříčiňuje hřích, je přijata ve prospěch hříšníků z čiré lásky, pak taková situace není již pod znamením opozice vůči Bohu, nýbrž naopak pod znamením ochotné lásky, která přichází od Boha (srov. Gal 1,4), pak se stává zdrojem požehnání (srov. Gal 3,13-14). Když se Kristus
nabídl jako výkupná oběť za mnohé, až po samotný okraj naplnil svoji solidaritu s člověkem,
s každým člověkem, s každým hříšníkem. To dokládá apoštol, když píše: Kristova láska nás nutí
k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou
naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých (2 Kor 5,14-15). Kristus se tedy stal solidárním s každým člověkem ve smrti, která je důsledkem hříchu. Tato solidarita však v něm
rozhodně nebyla důsledkem hříchu. Jednalo se o úkon čiré lásky. Byla to právě láska, která dovedla
Ježíše k tomu, aby daroval svůj život a přijal smrt na kříži. Jeho solidarita s člověkem ve smrti spočívá
tedy v tom, že nejen On zemřel tak, jak umírá člověk, jak umírá každý člověk, ale v tom, že On zemřel
za každého člověka. Tímto způsobem zmíněná substituce znamená přemíru lásky, která dovoluje
překonat všechny nedostatky a nedokonalosti lidské lásky, všechny negativity a protiklady spojené
s hříchem člověka, a to v každém jeho rozměru, ať už niterném, nebo historickém, v nichž takovýto
hřích zatěžoval vztah mezi člověkem a Bohem.
5) Je třeba přiznat, že v tomto okamžiku překračujeme hranice čistě lidského pojetí vykoupení,
které Kristus nabídl za všechny. Žádný člověk, byť ten sebesvatější, nebyl schopen vzít na sebe hříchy všech lidí a nabídnout se v oběť za všechny. Toho byl schopen jedině Ježíš Kristus, poněvadž byl
152 / 195
nejen pravým člověkem, ale také Bohem Synem, který je téže podstaty s Otcem. Oběť Jeho života
měla z tohoto důvodu nekonečnou hodnotu. To, že Kristovo lidství subsistuuje božské osobě Slova –
Syna, a tato osoba přesahuje všechno a zároveň v sobě jaksi zahrnuje všechny lidské osoby, právě
to tedy umožňuje Jeho vykupitelskou oběť za všechny. Ježíš Kristus chtěl vykoupit každého z nás,
píše svatý Cyril Alexandrijský (srov. In Isaiam 5,1; PG 70, 1176). Tak tedy božská transcendence
Kristovy osoby umožňuje, aby On mohl reprezentovat před Otcem všechny lidi. Tak se tedy vysvětluje
zástupný – substituční charakter vykoupení, které Kristus naplnil ve jménu všech lidí a za všechny.
„Jeho přesvaté utrpení na dřevě kříže nám zasloužilo ospravedlnění.“ (Dekret o ospravedlnění, 7; DS
1529). Tak učí Tridentský koncil ohledně záslužné hodnoty Kristovy oběti.
6) Na tomto místě je třeba zdůraznit, že tato zásluha má univerzální charakter, má tedy hodnotu pro všechny lidi a pro každého člověka zvlášť, protože se zakládá na univerzální zástupnosti,
kterou osvětlily námi citované texty týkající se zástupné – substituční hodnoty Kristovy oběti za
všechny lidi. To vše bylo tedy obsaženo v Božím spasitelském záměru a v mesiášském povolání Kristově.
7) Jedná se o pravdu víry, která se zakládá na jednoznačných Ježíšových výrocích, které
opakoval rovněž v okamžiku ustanovení eucharistie. Tato slova nám předává svatý Pavel v textu, který je považován za nejstarší literární svědectví o ustanovení eucharistie: Toto je moje tělo, které se za
vás vydává. To čiňte na mou památku. … Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli
z něho budete pít, čiňte to na mou památku (1 Kor 11,24-25). S tímto textem jsou v souladu zprávy
synoptiků, kteří hovoří o těle, které je vydáno, a o krvi, která se prolévá na odpuštění hříchů (srov. Mk
14,22-24; Mt 26,26-28; Lk 22,19-20). Rovněž ve Velekněžské modlitbě během Poslední večeře Ježíš
praví: A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě (Jan 17,19). Ozvěna a v jistém slova
smyslu vysvětlení těchto Ježíšových slov se nachází v prvním listu apoštola Jana: On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa (1 Jan 2,2). Je tedy patrné, že svatý
Jan nám nabízí autentickou interpretaci textů hovořících o zástupné – substituční hodnotě Kristovy
oběti, a to ve smyslu univerzality vykoupení.
8) Tato pravda naší víry nevylučuje, nýbrž vyžaduje účast člověka, každého člověka na Kristově oběti, spolupráci s Vykupitelem. Jestliže platí, jak jsme řekli, že žádný jiný člověk nemohl vykonat
vykupitelské dílo a nabídnout zástupnou oběť za hříchy světa (srov. 1 Jan 2,2), pak je zároveň pravdou, že každý člověk je volán k tomu, aby bral svůj podíl na Kristově oběti a aby spolupracoval
s Kristem na Jeho vykupitelském díle, které On dokonal. To jasně říká apoštol Pavel, když píše Kolosanům: Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá
vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev (Kol 1,24). Tentýž
apoštol píše na jiném místě: Spolu s Kristem jsem ukřižován (Gal 2,20). Tato tvrzení nepatří pouze do
oblasti osobní zkušenosti nebo privátní interpretace svatého Pavla, nýbrž vyjadřují pravdu o člověku
vykoupeném za cenu Kristova kříže a zároveň povolaném k tomu, aby na svém vlastním těle doplňoval to, co ještě zbývá do plné míry Kristových strázní vzhledem k vykoupení světa. To vše patří
k logice smlouvy mezi Bohem a člověkem a zároveň to předpokládá v člověku víru jako základ jeho
participace na spáse prýštící z oběti ukřižovaného Ježíše Krista.
9) Sám Kristus volal a stále volá každého svého učedníka k takové participaci: Kdo chce jít za
mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě (Mk 8,34). Velmi často také Ježíš hovořil
o pronásledováních, která čekají na Jeho učedníky: Služebník není víc než jeho pán. Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás (Jan 15,20). Vy budete plakat, svět se však bude radovat. Vy
budete sice zarmouceni, ale váš zármutek se obrátí v radost (Jan 16,20). Tyto texty a řada dalších
výpovědí Nového zákona daly zcela po právu vzniknout teologické, duchovní a asketické tradici, která
již od prvních dob učila o nezbytnosti následování Krista v Jeho utrpení a rovněž vytyčovala způsoby
a cesty takového následování. Nejednalo se přitom pouze o napodobování Kristových ctností, ale také o aktivní spolupráci s Kristem na univerzálním vykoupení světa prostřednictvím participace na Jeho utrpení a na Jeho oběti.
153 / 195
10) To je také jeden z vrcholných projevů křesťanské spirituality, již jsme povoláni naplňovat
ve svém životě v síle křtu, který je – podle toho, co říká svatý Pavel (srov. Řím 6,3-4) – svátostným
uskutečněním naší smrti a našeho pochování s Kristem, když se noříme do Jeho spasitelské oběti.
Jestliže Kristus vykoupil lidstvo tím, že přijal kříž a smrt za všechny, pak tato Kristova solidarita
s každým člověkem v sobě obsahuje povolání k solidární spolupráci s Ním na díle vykoupení. To jasně vyplývá z výroků evangelia. To také jasně říká Kristův kříž. Z toho také plyne, jak důležitý je křest,
který již tajemně realizuje participaci člověka, každého pokřtěného člověka, na spasitelském díle,
a tak je pokřtěný přidružen ke Kristu v témže božském povolání. Tomu se budeme podrobněji věnovat, až přijde vhodný čas.
Poznámka překladatele: České překlady se v této věci liší od italského překladu Markova
evangelia. Vzhledem ke kontextu jsme se museli přidržet italského překladu, protože jinak by citace
neladila s myšlenkami Jana Pavla II.
154 / 195
LXIX. Smysl utrpení ve světle Kristova utrpení
1) Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek (Jan 12,24). Vykoupení uskutečněné Kristem za cenu utrpení a smrti na kříži představuje rozhodující událost celých dějin lidstva, a to nejen proto, že se tak naplňuje svrchovaný Boží
úradek plný spravedlnosti a milosrdenství, ale také proto, že odhaluje lidskému vědomí nový význam
utrpení. Víme, že neexistuje větší problém, který by více zatěžoval lidskou mysl, což se týká také a
především otázky vztahu k Hospodinu. Víme také, že na řešení problému utrpení závisí hodnota lidské existence na zemi. Víme rovněž, že tento problém jistým způsobem souvisí s problémem zla, jehož přítomnost v tomto světě je tak obtížně přijatelnou skutečností. Kristův kříž a jeho utrpení vrhá na
tento problém zcela nové světlo a zároveň dává lidskému utrpení zcela nový význam.
2) Ve Starém zákoně je – obecně vzato – utrpení nahlíženo jako trest, který člověk musí snášet. Tento trest je z Boží strany čímsi spravedlivým, protože člověk je hříšník. Nicméně pokud se člověk pohybuje v tomto myšlenkovém rámci, založeném na počátečním zjevení Božím, není pro člověka právě snadné nalézt zdůvodnění pro případ, že trpícím je někdo je bez viny a nedopustil se pokřiveností. Jedná se o strašlivě tíživou otázku, která nachází své klasické vyjádření v knize Job. Je však
třeba připomenout, že již v knize proroka Izaiáše je tato otázka pojímána v novém světle, poněvadž
postava trpícího Služebníka Hospodinova představuje obzvláště významnou a účinnou přípravu na
velikonoční tajemství, v jehož středu nalezne místo vedle Muže bolesti, tedy Krista, také trpící člověk
všech dob a všech národů. Trpící Kristus je – jak to vyzpíval moderní básník – „Svatý, který trpí“, Nevinný, který trpí, a právě proto také jeho utrpení má nesrovnatelně větší hloubku než bolest všech
ostatních lidí i všech Jobů i těch, kdo ve světě trpí bez vlastní viny. Vždyť Kristus je jediný, kdo je
opravdu bez hříchu, a kdo dokonce ani hřešit nemůže. Je tedy Tím jediným, kdo absolutně nezasluhuje utrpení. A přesto je také Tím, kdo je přijímá nejdokonalejším a nejrozhodnějším způsobem, přijal
je zcela svobodně a z lásky. To je také jeho přání a jakési niterné napětí zaměřené na to, aby úplně
vypil kalich bolesti (srov. Jan 18,11), a to vše nejen kvůli našim hříchům, ale také kvůli hříchům celého světa, jak to jasně vykládá apoštol Jan (srov. 1 Jan 2,2). V tomto zaměření přečisté duše bez jakékoli poskvrny provinění se nachází kořen vykoupení světa prostřednictvím kříže. Vykupitelská moc
utrpení spočívá v lásce.
3) A právě tímto způsobem díky Kristovu dílu dochází k radikální proměně smyslu a významu
lidského utrpení. Není již dostačující vnímat ho pouze a výhradně jako odplatu za hřích. Nyní je nutno
v utrpení odhalovat vykupitelskou a spasitelskou sílu lásky. V tajemství Kristova vykupitelského díla je
překonáno zlo utrpení a každopádně je proměněno. Utrpení přijaté s láskou se stává silou osvobozující od zla a přivádějící k vítězství dobro. Každé lidské utrpení nesené v hlubokém sjednocení člověka
s Kristovým utrpením doplňuje to, co ještě schází do plné míry Kristových útrap, obrací se to ku prospěchu Kristova těla, tedy jeho univerzální církve (srov. Kol 1,24), která je všeobecným společenstvím spásy.
4) Ve svém učení, které se dnes obvykle označuje jako předvelikonoční, Ježíš dal vícekrát na
srozuměnou, že utrpení pojímané výlučně jako trest za provinění je čímsi nedostatečným, a dokonce
nepřiléhavým. Tak kupříkladu, když se dozví o Galilejcích, jejichž krev nechal Pilát smísit s krví obětních zvířat, Ježíš klade otázku: Myslíte si, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než
ostatní Galilejci? … Anebo oněch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli
větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? (Lk 13,2.4). Ježíš za takovýto způsob myšlení, který
byl tehdy rozšířen a obecně přijímán, zcela evidentně klade otazník. Dále dává jasně na srozuměnou,
že neštěstí, které s sebou utrpení přináší, nesmí být pojímáno výlučně jako trest za osobní hříchy.
Ježíš dodává a jasně prohlašuje: Ne, říkám vám: když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete
(Lk 13,5). Když konfrontujeme tato slova s kontextem, pak je snadné odhalit, že Ježíš chce podtrhnout nezbytnost vyloučit hřích, poněvadž to je pravým zlem, zlo samo o sobě. Vzhledem k solidaritě,
která spojuje všechna lidská stvoření, je evidentní, že právě hřích je posledním důvodem veškerého
utrpení. Přitom ale nestačí vyhýbat se hříchu pouze ze strachu z trestu, který z toho může vzejít člověku, který se hříchu dopouští. Je třeba skutečně se obrátit k dobru, aby tak zákon solidarity mohl
155 / 195
působit v opačném smyslu, a to díky spojení s Kristovým utrpením, aby tak obrácení k dobru mělo
pozitivní vliv na všechny ostatní příslušníky velké lidské rodiny.
5) V tomto smyslu zaznívají rovněž Ježíšova slova u příležitosti uzdravení slepce od narození.
Když se ho učedníci dotázali: Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý? (Jan
9,2), Ježíš jim odvětil: Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky (Jan
9,3). Když daruje zrak slepému, Ježíš dal poznat Boží díla, která se měla zjevit na tomto handicapovaném člověku, a to ku prospěchu toho člověka i všech ostatních, kdo se o tom dozvědí. Zázračné
uzdravení slepého bylo znamením, které přivedlo uzdraveného slepce k víře v Krista a vložilo do duše
ostatních lidí spasitelné zrno znepokojení (srov. Jan 9,16). Ve vyznání víry zázračně uzdraveného se
projevuje esenciální dílo Boží, je to spasitelný dar, který obdržel společně s darem zraku: „Věříš v
Syna člověka?“ … „A kdo je to, abych v něho uvěřil?“ … „Viděls ho, je to ten, kdo s tebou mluví.“ …
„Věřím, Pane!“ (Jan 9,35-38).
6) Na základě zmíněné události můžeme zahlédnout některé aspekty pravdy o bolesti ve světle Kristova kříže. Úsudek, který vidí utrpení výlučně jako trest za hřích, je v protikladu k lásce vůči
člověku. Totéž jistým způsobem vyplývá z případu Jobových přátel, kteří s ním rozprávěli o jeho utrpení a obviňovali ho na základě trestajícího pojetí spravedlnosti, kterému schází jakákoli otevřenost
vůči lásce (srov. Job 4nn.). To je patrné ještě názorněji v případě slepce od narození: Mistře, kdo
zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý? (Jan 9,2). Takový způsob uvažování je jakoby
namířením prstu na toho druhého. Je to odsouzení, které přechází od utrpení pojímaného jako fyzická strázeň k takovému pojetí, které utrpení vnímá jako trest za hřích: Někdo prostě musel zhřešit, buď
postižený, nebo jeho rodiče. Je to mravní pohanění: Trpí, protože se někdo musel provinit! Aby byl
učiněn konec tomuto omezenému a nespravedlivému způsobu uvažování, bylo nutno zjevit v celé
nahotě tajemství utrpení Spravedlivého, Svatého, Muže bolestí! Od okamžiku, kdy Kristus zvolil cestu
kříže a položil svůj život na Golgotě, všichni ti, kdo trpí, zejména pak ti, kdo trpí bez vlastního zavinění, se mohou setkat s tváří Svatého, který trpí, a nalézat v jeho utrpení plný význam a pravou povahu
i důležitost utrpení, plnou pravdu o utrpení.
7) Ve světle této pravdy se pak všichni ti, kdo trpí, mohou cítit povoláni k tomu, aby brali podíl
na díle vykoupení, uskutečněného Kristem prostřednictvím kříže. Mít podíl na Kristově kříži znamená
věřit ve spasitelskou moc oběti, již každý věřící může přinést spolu s Vykupitelem. Tak je utrpení
osvobozeno z temnot absurdity, která jako by ho pokrývala, a nabývá hlubinnou dimenzi, odhaluje
svůj pravý význam a tvořivý potenciál. Lze tedy říci, že se mění scénář existence, od níž se stále více
vzdaluje destruktivní potence zla, a to právě proto, že utrpení přináší své bohaté plody. Sám Ježíš
nám to zjevuje a slibuje, když praví: Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek (Jan 12,23-24). Křížem ke slávě!
8) Další aspekt pravdy o utrpení je třeba uvést ve světle evangelia. Matouš nám podává zprávu, že Ježíš pak obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagogách, hlásal radostnou zvěst o
Božím království a uzdravoval každou nemoc a chorobu (Mt 9,35). Vedle toho Lukáš vypravuje, že
když se Ježíše otázali na pravý význam přikázání lásky, Mistr odpověděl podobenstvím o dobrém
Samaritánovi (srov. Lk 10,30-37). Z uvedených textů jasně vysvítá, že podle Ježíše utrpení musí
vzbuzovat v učedníkovi obzvláštním způsobem lásku k bližnímu a k vlastnímu nasazení, aby postiženému posloužil v tom, co je nezbytné. Taková láska a takové služby poskytnuté v jakékoli dostupné
podobě představují základní mravní hodnotu, která provází utrpení. Nadto nesmíme zapomínat, že
když Ježíš hovořil o posledním soudu, obzvláštním způsobem položil důraz na skutečnost, že jakákoli
služba lásky prokázaná trpícímu člověku je vlastně adresována samotnému Vykupiteli: Neboť jsem
měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem na cestě, a ujali jste se mě,
byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli
jste ke mně (Mt 25,35-36). Na těchto slovech se zakládá celá křesťanská etika služby i sociálních
služeb a také definitivní hodnocení utrpení přijímaného ve světle Kristova kříže. Nebylo by možné
právě odtud vyvodit tu odpověď, na niž netrpělivě čeká lidstvo i dnes? Tuto odpověď můžeme obdržet
jedině od ukřižovaného Krista, Svatého, který trpí a který může proniknout až do srdce těch nejpalči-
156 / 195
vějších problémů člověka, poněvadž již stojí vedle všech těch, kteří trpí a prosí ho o to, aby jim dal
novou naději.
157 / 195
LXX. Poslední slova Kristova na kříži: „Otče, odpusť jim …“
1) Všechno to, čemu Ježíš učil, a to, co konal v průběhu svého smrtelného lidského života,
dosahuje vrcholu pravdy a svatosti právě na kříži. Slova, která pronesl Ježíš na kříži, představují definitivní poselství a zároveň také potvrzení Jeho svatého života, který se uzavřel totálním sebedarováním v poslušnosti Otci kvůli spáse světa. Ta slova, která uchovali v paměti Jeho Matka a učedníci,
kteří byli přítomni na Kalvárii, byla předána prvotní komunitě a také všem budoucím pokolením, aby
tato slova vrhala světlo na Ježíšovo vykupitelské dílo a inspirovala Kristovy následovníky v době jejich
pozemského života a v okamžiku jejich umírání. Rozjímejme tedy i my nad těmito slovy, jak to činili
mnozí křesťané všech dob.
2) První věc, kterou odhalujeme, spočívá v tom, že v těchto slovech se skrývá hluboké poselství o odpuštění. Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí (Lk 23,34). Podle Lukášova vyprávění jsou
právě tato slova tím prvním, co Ukřižovaný pronesl. Ihned si položme otázku: Nejedná se snad právě
o to slovo, jež jsme měli zapotřebí slyšet právě my? Ale za těch okolností a v dané situaci po známých událostech a právě před těmi lidmi, kteří nesli vinu za to, že požadovali Ježíšovo odsouzení, a
za to, že byli naplněni takovou záští a zuřivostí proti Ježíšovi, kdo by tedy v takové situaci a za takových okolností čekal, že z Ježíšových rtů vyjde takovýto zcela překvapivý výrok o odpuštění? A přece
evangelium nám dává jistotu: Z výšin kříže zaznělo slovo odpuštění!
3) Nyní se pokusíme vystihnout základní aspekty onoho poselství o odpuštění. Ježíš nejenže
sám odpouští, On dokonce vyprošuje odpuštění od Otce pro ty, kdo Ho vydali na smrt, proto také pro
nás pro všechny. To je také výraz totální Kristovy upřímnosti a lásky, z níž toto odpuštění vychází. Je
to úplně nová událost v dějinách lidstva i v dějinách smlouvy. Ve Starém zákoně čteme řadu textů pocházejících od žalmistů, kteří žádali odplatu nebo potrestání od Pána pro své nepřátele. Tyto texty se
často opakují v křesťanské modlitbě, i liturgické, musíme je ale interpretovat ve světle Ježíšova učení
o lásce k nepřátelům i ve světle Jeho příkladu, vždyť Ježíš miloval i své nepřátele. Totéž lze říci o některých výrocích proroka Jeremiáše (srov. Jer 11,20; 20,12; 15,15) a o mučednících z Druhé knihy
Makabejské (srov. 2 Mak 7,9.14.17.19). Ježíš převrací takové pojetí přímo před Boží tváří a pronáší
docela jiná slova nežli ostatní. Vždyť Ježíš připomenul těm, kdo mu vytýkali Jeho styky s hříšníky, že
již ve Starém zákoně podle svědectví inspirovaného Božího slova chce Bůh milosrdenství (srov. Mt
9,13).
4) Je třeba dále upozornit na to, že Ježíš odpouští bezprostředně, i když se zatvrzelost odpůrců nepřestává projevovat. Odpuštění je Jeho jedinou odpovědí na tuto zatvrzelost v nenávisti. Ježíšovo odpuštění je adresováno všem těm, kdo z lidského hlediska byli odpovědní za Jeho smrt, tedy nejen vykonavatelům rozsudku, ale také všem nablízku i v dáli, viditelným i skrytým, kteří mají svůj podíl
na procesu, který Ho přivedl k odsouzení na dřevo kříže. Pro ty všechny Ježíš vyprošoval odpuštění,
takže apoštol Jan, když nejprve napomenul křesťany, aby nehřešili, může dodat: Moje milé děti! Toto
vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše hříchy, ale i za hříchy světa (1 Jan 2,1-2). Ve
stejné linii hovoří i apoštol Petr, který v řeči před jeruzalémským lidem na všechny vztáhne polehčující
okolnost nevědomosti (srov. Sk 3,17; srov. 23,34) a ohlašuje nabídku odpuštění (srov. Sk 3,19). Je
opravdu povzbudivé vědět, že podle listu Židům ukřižovaný Kristus, věčný velekněz, zůstane stále
Tím, kdo se přimlouvá ustavičně za hříšníky, kteří skrze Něho přistupují k Bohu (srov. Žid 7,25). On je
tedy Přímluvcem, Obhájcem, Parakletem (srov. Jan 2,1), který na kříži místo obžalovávání provinění
svých křižovatelů vše zmírňuje a říká, že si neuvědomují, čeho se vlastně dopouštějí. Je to dobrotivost soudu, ale také soulad s realitou, s pravdou, již pouze On sám může vidět v nitru svých protivníků i všech hříšníků, proto platí, že mnozí mohou být méně vinni, než by se na první pohled mohlo
zdát (srov. Mt 7,11). Právě na Kalvárii se Ježíš stává před Otcem přímluvcem za hříšníky i jejich zastáncem.
5) Toto odpuštění ze dřeva kříže je obrazem a počátkem onoho odpuštění, které Ježíš chce
přinést celému lidstvu prostřednictvím své oběti. Aby zasloužil toto odpuštění a také milost, která
očišťuje a přináší do srdce člověka božský život, Ježíš se heroicky obětoval za celé lidstvo. Všichni li-
158 / 195
dé, každý člověk v konkrétnosti svého vlastního já, svého dobra i svého zla, tedy všichni jsou potenciálně, a spíše lze říci vědomě, zahrnuti do Ježíšovy modlitby obrácené vůči Bohu Otci: „Odpusť jim.“
Tato prosba o smilování, mírnost a o jakési téměř nebeské porozumění se vztahuje bezesporu i na
nás: „Vždyť nevědí, co činí.“ Snad žádný z hříšníků úplně neunikne oné nedokonalosti poznání, a
proto paprsek této prosby o odpuštění, která vyvěrá z něhou přeplněného Ježíšova srdce, toho Ježíše, který umírá na kříži. To však nesmí nikoho vést k domněnce, aby zneužíval tohoto bohatství dobroty, tolerance a trpělivosti Boží, protože to všechno má hříšníka přimět k obrácení (srov. Řím 2,4).
Takový člověk, který by se odmítal obrátit, by si zatvrzelostí svého srdce pro sebe nashromáždil Boží
hněv pro den, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud (srov. Řím 2,5). A přece i za takového člověka umírající Kristus vyprošuje od Otce odpuštění, byť by pro obrácení takového člověka bylo zapotřebí speciálního zázraku. Vždyť ani on vlastně přesně neví, čeho se dopouští!
6) Rozhodně není nezajímavé, že již v okruhu prvních křesťanských komunit poselství o odpuštění bylo přijato a že podle něho jednali první mučedníci pro víru, kteří opakovali Ježíšovu modlitbu k Otci a opakovali přitom téměř stejná slova jako Ježíš. Tak jednal prvomučedník Štěpán, který
podle knihy Skutků v okamžiku své smrti prosil: Pane, nepřičítej jim tento hřích (Sk 7,60). Rovněž
svatý Jakub podle toho, co říká Eusebius z Caesareje, následoval Kristova příkladu a podobnými slovy jako Mistr vyprošoval během svého umučení odpuštění (srov. Historia Eccles. II, 23, 16). Tak mučedníci uváděli do života Mistrovo naučení, v němž praví: Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a
modlete se za ty, kdo vás pronásledují (Mt 5,44). K tomuto naučení Ježíš připojil ve vrcholném okamžiku svého života svůj příklad a Jeho první následovníci se Mu připodobňovali v tom, že odpouštěli
a vyprošovali Boží odpuštění pro ty, kdo je pronásledovali a zabíjeli.
7) První Kristovi následovníci pamatovali rovněž na další událost, která se odehrála na Kalvárii
a která zapadá do rámce Kristova kříže jako poselství o odpuštění. Ježíš totiž řekl jednomu ze zločinců, kteří byli ukřižováni spolu s Ním: Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji (Lk 23,43). Je to
velmi dojemná událost, v níž můžeme vidět jak působí všechny rozměry díla spásy, jež se konkretizuje v odpuštění. Onen zločinec předtím uznal svoji hříšnost, když napomínal v okamžiku exekuce svého druha, který se Ježíšovi posmíval: Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu!
My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého (Lk 23,40-41). Pak prosil Ježíše, aby na něj nezapomněl: Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království (Lk 23,42). Ten muž jasně vnímal, že Ježíšovo odsouzení bylo čímsi hrubě
nespravedlivým, poněvadž Ježíš se nedopustil ničeho zlého. Z tohoto důvodu také tento muž nepřitakával posměškům druhého zločince ani posměškům okolostojících. Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň
sebe i nás! (Lk 23,30), to jsou slova nekajícího se lotra. Členové velerady Ježíšovi říkali: Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený! (Lk 23,35). Vojáci ho uráželi slovy: Když jsi
židovský král, zachraň sám sebe (Lk 23,37). Kající lotr prosil Ježíše, aby se na něj rozpomenul ve
svém království, a tak vlastně vyznal víru ve Vykupitele. V okamžiku své smrti nejen přijímá svoji smrt
jako spravedlivou odplatu za to, čeho se dopustil, ale také se obrací na Ježíše, aby Mu sdělil, že v
Něho skládá veškerou svoji naději. To je také nejevidentnější vysvětlení epizody, kterou nám vypravuje Lukáš. Ukazuje se, že z psychologického hlediska na proměnu lotrova smýšlení silně působil Ježíšův příklad, tedy to, jak Kristus přijímal své vlastní utrpení; byť byl zcela nevinný, umíral se slovem
odpuštění na rtech. Nejhlubším a tajemným kořenem tohoto obrácení však byla milost Vykupitele,
který „obrací“ tohoto člověka a uděluje mu Boží odpuštění. Ježíšova odpověď je totiž zcela bezprostřední. Ježíš přislibuje kajícímu a obrátivšímu se lotrovi to, že bude spolu s Ním v ráji, a to ještě téhož dne. Jednalo se tedy o úplné odpuštění. Ten, který se dopustil loupeží a dalších zločinů, což jsou
velké hříchy, se v posledním okamžiku svého života stává svatým. Dalo by se říci, že v tomto Lukášově textu máme doloženu první kanonizaci v dějinách. Vykonal ji sám Ježíš ve prospěch jednoho lotra, který se na Něj obrátil v onom velmi dramatickém okamžiku. To dokládá, že lidé mohou díky Kristovu kříži obdržet odpuštění všech svých provinění i celého zkaženého života také v posledním okamžiku, pokud se odevzdají milosti Vykupitele, který je obrací k sobě a zachraňuje. Ježíšova slova obrácená ke kajícímu lotru obsahují rovněž příslib dokonalé blaženosti: Dnes budeš se mnou v ráji (Lk
23,43). Vykupitelská oběť tedy lidem otevírá bránu věčné blaženosti. Je to dar spásy, který je bezesporu úměrný hodnotě oběti, a to navzdory evidentnímu nepoměru mezi prosbou lotra a obrovitostí
odměny. Překonání této disproporce mezi prosbou lotra a odměnou je dílem oběti Krista, který za-
159 / 195
sloužil nebeskou blaženost celou hodnotou svého života a své smrti. Epizoda, kterou nám vypravuje
Lukáš, nám připomíná, že ráj je nabídnut celému lidstvu, každému člověku, když se podobně jako kající lotr otevře milosti a když položí veškerou svoji naději v Krista. Jedná se o okamžik pravého obrácení, okamžik milosti, který má větší hodnotu než celý stvořený svět, jak tvrdí svatý Tomáš Akvinský
(srov. STh I-II, q. 113, a.9, ad 2). Proto také tato milost může vyrovnat účty celého lidského života a
může v člověku, a to v kterémkoli člověku, uskutečnit právě to, co slíbil Ježíš svému druhu v utrpení:
„Dnes budeš se mnou v ráji.“
160 / 195
LXXI. Poslední Kristova slova na kříži: „To je tvoje matka …“
1) Poselství Kristova kříže obsahuje některá slova vyjadřující neskonalou lásku. Jsou to slova,
jimiž se obrací na svou Matku a na toho učedníka, jehož obzvláštním způsobem miloval, tedy na Jana. Obě tyto osoby byly přítomny na Kalvárii pod Ježíšovým křížem. Jan evangelista připomíná, že
pod Ježíšovým křížem stála Jeho Matka (srov. Jan 19,25). Byla to přítomnost jedné Ženy, která byla
již řadu let ovdovělá a která právě ztrácela svého jediného syna. Každé vlákno její bytosti bylo hluboce otřeseno tím, co mohla spatřit ve dnech, které vyvrcholily o Velikonocích. Otřásalo jí všechno, co
viděla a slyšela i co jaksi dopředu vyciťovala. Nyní stála pod patibulem. Jak by bylo možno bránit jí v
bolesti a v pláči? Křesťanská tradice porozuměla dramatické zkušenosti oné Ženy plné důstojnosti a
ctihodnosti, ale také Ženy s rozedraným srdcem, a tak ji tato křesťanská tradice kontemplovala s
vnitřní účastí na její hluboké bolesti: „Stabat Mater dolorosa – iuxta crucem lacrimosa – dum pendebat Filius.“ Nejednalo se pouze o otázku „těla a krve“ ani o bezesporu vznešený citový a čistě lidský
vznět. Mariina přítomnost pod křížem dokládá její aktivní a totální spoluúčast na vykupitelské oběti jejího Syna. Maria chtěla mít podíl až do konce na Ježíšových útrapách, poněvadž od sebe neoddálila
meč, který byl předpovězen Simeonem (srov. Lk 2,35). Maria tedy spolu s Kristem přijala tajuplný Otcův záměr. Ona se stala první podílnicí na Kristově oběti a navěky zůstane dokonalým vzorem pro
všechny, kdo bezvýhradně přijmou to, aby se přidružili k vykupitelské oběti.
2) Na druhé straně mateřské soucítění, jež bylo vyjádřeno onou přítomností u paty kříže, činilo
drama Kristovy smrti ještě hlubším a pohnutějším. Maria je tak blízko dramatům všech rodin, tolika
matek a tolika dětí, které se znovu scházejí u příležitosti úmrtí, po dlouhých úsecích času v odloučení
z pracovních důvodů, kvůli nemoci, kvůli násilí na jednotlivcích nebo celých skupinách lidí. Ježíš, který vidí svoji Matku poblíž kříže, si vzpomíná na epizody ze společného života v Nazaretě, událost z
Kány, příhodu z jeruzalémského chrámu, možná si připomenul okamžiky Josefova odchodu z tohoto
světa i chvíle loučení s Matkou, uvědomoval si její samotu posledních několika let, a tato samota se
nyní měla ještě vyhrotit. Maria pak ze své strany vzpomíná na všechno to, co po léta uchovávala ve
svém srdci (srov. Lk 2,19.51), a nyní tomu všemu rozumí ve světle kříže. V její duši se bolest a víra
slévají v jedno. A nyní se k ní obrací z výšin kříže pohled, je to Ježíš, kdo na ni pohlédl.
3) Když Ježíš uviděl svou Matku, a jak při ní stojí učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo,
to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvoje matka.“ (Jan 19,26-27) Jedná se o úkon něhy a synovské úcty. Ježíš si nepřeje, aby Jeho Matka zůstala sama. Místo sebe jí nechává učedníka, jehož
Maria znala jako toho, kterého Ježíš obzvláště miloval. Tak Ježíš svěřuje Marii novou formu mateřství
a žádá ji, aby jednala s Janem jako se svým synem. Ovšem slavnostní způsob svěření úkolu („Ženo,
to je tvůj syn.“), který se nachází v samotném srdci dramatu kříže, střídmost a prostota slovního vyjádření, jež je téměř jakousi svátostnou formulí, to vše dává tušit, že mimo řád rodinných poměrů a
vztahů je tato událost součástí díla spásy, v němž Žena – Maria byla po boku Syna člověka při Jeho
mesiášském poslání. Na samém závěru svého díla Ježíš prosí Marii, aby definitivně přijala to, že On
sám se činí obětí za vykoupení světa, a to vše je spjato s tím, že Maria má od nynějška přijmout Jana
jako svého syna. Onu novou formu mateřství dostává Maria za cenu své vlastní mateřské oběti pod
křížem.
4) Toto synovské gesto, které je naplněno mesiášským významem, značně překračuje osobu
milovaného učedníka, který byl označen jako Mariin syn. Ježíš chtěl tímto gestem svěřit Marii mnohem četnější potomstvo. Chce tu Marii ustanovit Matkou každého člověka, který se stane Jeho následovníkem, a to od toho okamžiku navždy, jedná se o učedníky všech dob. Nejedná se tedy pouze o
rodinnou záležitost, o gesto syna, který by měl starost o svou vlastní matku, je to gesto Vykupitele
světa, který Marii svěřuje jakožto Ženě mateřskou úlohu vzhledem ke všem lidem, kteří jsou povoláni
k tomu, aby se sjednotili v církvi. V onom okamžiku byla tedy Maria z výšin kříže ustanovena a jaksi
„konsekrována“ jakožto Matka Církve.
5) V tomto daru Janovi a v něm také všem Kristovým následovníkům i všem lidem spočívá jakési doplnění toho daru, jejž činí Ježíš sám ze sebe prostřednictvím své smrti na kříži. Maria představuje spolu s Ježíšem dokonalou jednotu nejen proto, že jsou matka a syn podle těla, ale proto, že
podle věčného Božího úradku jsou určeni, aby zaujímali ústřední postavení v dějinách spásy. Z těchto důvodů také Ježíš cítí povinnost zapojit svoji Matku nejen do svého vlastního darování se Otci, ale
rovněž do svého darování se lidem. Maria je ze své strany v dokonalém souladu se svým Synem v
tomto úkonu sebedarování a sebeobětování, což představuje jakési prodloužení onoho FIAT, jež pro-
161 / 195
nesla při zvěstování. Ježíš ve svém utrpení je dokonale oproštěn od všeho. Na Kalvárii Mu zůstává
pouze Jeho Matka, a tak úkonem svrchovaného sebeoproštění daruje rovněž ji celému světu ještě
předtím, než definitivně naplní své poslání obětováním vlastního života. Ježíš je si vědom toho, že se
přiblížil okamžik naplnění všeho, jak to říká evangelista: „Potom, když Ježíš věděl, že je všechno dokonáno, …“ (Jan 19,28) Proto si přeje, aby mezi těmito dokonanými záležitostmi byl zahrnut i dar Matky církvi a světu.
6) Jedná se bezesporu o duchovní mateřství, která se uskutečňuje podle křesťanské tradice a
nauky církve v řádu milosti. Druhý vatikánský koncil Marii nazývá Matkou v řádu milosti (srov. LG 61).
Je to tedy mateřství, jež je svou vlastní povahou duchovní a nadpřirozené, jež se včleňuje do oblasti,
kde působí milost plodící v člověku božský život. Toto mateřství je tedy předmětem víry stejně, jako k
tomuto předmětu víry patří také milost, s níž je spjata. Toto mateřství vede k velkému myšlenkovému
bohatství a k sladkým a něžným prožitkům naděje, důvěry a lásky, které tvoří součást Kristova obdarování. Ježíš, který zakusil mateřskou Mariinu lásku a poznal její nesmírnou hodnotu ve svém vlastním životě, si přál, aby rovněž jeho učedníci mohli zakoušet tuto mateřskou lásku jako součást vztahu
k Němu po celou dobu svého vlastního duchovního vzrůstu. Jedná se o to, aby učedník vnímal Marii
jako Matku a aby se k ní choval jako ke své Matce a aby jí dovolil to, že ho bude formovat ve smyslu
pravé otevřenosti vůči Bohu a k pravému sjednocení s Kristem i k pravé lásce vůči bližnímu.
7) Lze tedy říci, že rovněž tento aspekt poměru k Marii je součástí poselství Kristova kříže.
Evangelista v tomto ohledu tvrdí, že Ježíš dále pravil: »Potom řekl učedníkovi: „To je tvoje matka.“«
(Jan 19,27) Když se obrací na svého učedníka, Ježíš ho prosí, aby se choval k Marii jako ke své
vlastní matce. Mateřské lásce Mariině musí odpovídat synovská láska učedníka. Poněvadž učedník
má zaujmout Ježíšovo místo vedle Marie, je vyzván, aby ji opravdu miloval jako svoji vlastní matku.
Jako kdyby mu Ježíš říkal: „Miluj ji!“ To vše je ve zvláštním souladu s odkazem lásky, který Ježíš zanechal svým učedníkům ve Večeřadle. Tento požadavek platí nejen pro Jana, ale také pro všechny
Kristovy učedníky všech dob. Těmito slovy sám Ježíš zakládá mariánský kult církve, jíž dává prostřednictvím evangelisty Jana na srozuměnou svoji vůli, aby Maria, která je z jeho rozhodnutí Matkou
každého učedníka, od každého z učedníků obdržela pravou synovskou lásku. Důležitost mariánského
kultu, jak si ho církev vždy přála, se vyvozuje ze slov pronesených Ježíšem v hodině jeho smrti.
8) Evangelista uzavírá celou epizodu slovy: A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. (Jan
19,27) To znamená, že onen učedník bezprostředně odpověděl na Ježíšovo přání: od toho okamžiku
přijal Marii do svého domu, prokazoval jí synovsko lásku a všestranně o ni pečoval, takže mohla žít v
usebranosti a v pokoji očekávat okamžik, kdy se bude moci připojit ke svému Synovi. Díky tomu pak
Maria mohla sehrávat svoji roli v rodící se církvi, a to jak při Letnicích, tak v dalších okamžicích jejích
dějin. Ono Janovo gesto bylo splněním Ježíšova odkazu vzhledem k Marii, mělo však také symbolickou hodnotu pro každého Kristova učedníka, který je vyzván k tomu, aby přijal Marii k sobě a dal jí
příslušné místo ve svém vlastním životě. Vždyť podle slov umírajícího Ježíše každý křesťan musí nabídnout patřičný prostor ve svém životě, a tak v něm Maria nemůže být nepřítomna. Můžeme tedy
uzavřít toto zamyšlení a tuto katechezi o poselství kříže výzvou určenou každému, aby přijal Marii do
svého domu, do svého života. Je třeba připojit výzvu, aby si každý stále více cenil daru ukřižovaného
Krista, který nám daroval Marii za Matku.
162 / 195
LXXII. Poslední Kristova slova na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě
opustil?“
1) Podle toho, co říkají synoptická evangelia, Ježíš zvolal na kříži dvakrát (srov. Mt 27,46.50;
Mk 15,34-37). Pouze Lukáš nás seznamuje s obsahem druhého Ježíšova zvolání. V prvním zvolání
se vyjadřuje hloubka a intenzita Ježíšova utrpení, jeho vnitřní bolest, jeho duch sebeobětování
a rovněž také jeho vlastní prorocko-mesiášská interpretace jeho vlastního dramatu na základě biblického žalmu. Je jisté, že první výkřik ukazuje na prožitek žalu a opuštěnosti, které Ježíš hluboce prožíval a vyjadřoval počátečními slovy žalmu 21/22: Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: Eloi,
Eloi, lema sabachthani? To je v překladu: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Mk 15,34; srov.
Mt 27,46). Marek přináší tato Ježíšova slova v aramejštině. Lze předpokládat, že onen křik byl čímsi
tak charakteristickým, že přímí svědci celé kalvarské události považovali za svrchovaně vhodné opakovat Ježíšova slova v aramejštině, tedy v jazyce, jímž Ježíš hovořil a jímž hovořila většina Izraelitů
v Ježíšově době. Markovi tato slova mohl sdělit přímo Petr, jak tomu bylo se slovem ABBA – Otče
(srov. Mk 14,36), které Ježíš použil při své modlitbě v Getsemanech.
2) To, že Ježíš při svém prvním zvolání na kříži použil počáteční slova žalmu 21/22, je
z mnoha hledisek velmi významné. Je v duchu Ježíše, který měl ve zvyku modlit se prostřednictvím
posvátných textů, uchovat mnohá slova takových modliteb a mnoho vět, které se mu vtiskly do mysli,
poněvadž skvěle vyjadřovaly potřeby člověka ve stavu úzkosti vzhledem k Bohu a poněvadž narážely
na situaci Toho, kdo na sebe bere veškerou naši nepravost (srov. Iz 53,11). V hodině utrpení na Kalvárii tedy bylo pro Ježíše čímsi spontánním přivlastnit si onu prosbu, kterou žalmista adresoval Bohu,
když se cítil hluboce zasažen utrpením. Ono „proč“ na Ježíšových rtech adresované Bohu představovalo rovněž velmi účinné vyjádření utrpení plného podivu nad onou trýzní, která neměla prostého lidského vysvětlení, protože představovala mysterium, k němuž měl klíče pouze Otec. Přestože se tento
výkřik zrodil ze vzpomínky na žalm, který se čítával a recitovával v synagoze, tato prosba v sobě obsahovala teologický význam s ohledem na oběť, jejímž prostřednictvím Ježíš v plné solidaritě
s hříšným člověkem zakoušel opuštěnost Bohem. Pod vlivem oné strašlivé vnitřní zkušenosti umírající Ježíš nachází sílu, aby propukl v ono velké zvolání. A v oné zkušenosti, v onom křiku, v onom
„proč“ obráceném k nebi Ježíš ustanovuje také nový způsob solidarity s námi, kteří jsme tak často
přivedeni k tomu, abychom pozvedali oči k nebi, abychom vyjádřili své stížnosti, a někdy dokonce
i svoje zoufání.
3) Když slyšíme Ježíše pronášet ono „proč“, učíme se tím tomu, že také trpící lidé smějí volat
„proč“, ale musí to být spojeno se stejnou vnitřní dispozicí důvěry a synovské oddanosti, čehož je Ježíš skutečný mistrem a vzorem. V Ježíšově „proč“ není obsažen pocit odporu nebo vzpouzení se, které by se obracely ve vzdor nebo v zoufalství. Není v tom obsažen ani stín výčitky vůči Otci, jedná se
o zkušenost křehkosti, samoty, opuštěnosti, a právě to Ježíš zakusil místo nás. On, který se stává
prvním Opuštěným – desamparados, jak to vyjadřují Španělé, nám zároveň říká, že nad všemi těmito
ubohými Evinými dětmi bdí dobrotivý zrak Boží Prozřetelnosti, která pomáhá.
4) Ježíš zakouší pocit opuštěnosti Otcem, on však zároveň dobře ví, že tomu tak není. Vždyť
On sám pravil, že je s Otcem dokonalou jednotou (srov. Jan 10,30). Když hovořil o svém nastávajícím
utrpení, jasně řekl: Přesto však nejsem sám, neboť Otec je se mnou (Jan 16,32). Ve vrcholné vrstvě
svého ducha měl Ježíš jasné patření na Boha a jistotu své jednoty s Otcem. Ovšem ve vrstvách hraničících se smyslovou stránkou existence člověka, které jsou více náchylné k dojmům, pocitům
a prožitkům momentálních zkušeností vnějšího i vnitřního utrpení, je Ježíšova duše proměněna
v poušť a On nezakouší Otcovu přítomnost, a tak zakouší tragickou skutečnost té nejúplnější bezútěšnosti.
5) Na tomto místě lze načrtnout rámec Ježíšovy psychické situace s ohledem na jeho vztah
k Bohu. Vnější běh událostí podle všeho zdánlivě naznačuje nepřítomnost Otce, který dopouští ukřižování svého Syna, byť disponuje legiemi nebeských andělů (srov. Mt 26,53), přesto nezasáhne, aby
zabránil Jeho odsouzení na smrt, a to na smrt kříže. V Olivové zahradě Šimon Petr tasil svůj meč,
aby Ježíše bránil, ovšem samotný Ježíš ho okamžitě v jeho konání zarazil (srov. Jan 18,10n.). Před
163 / 195
místodržitelským palácem se Pilát vícekrát pokusil Ježíše osvobodit (srov. Jan 18,31.38; 19,4-6.1215), ovšem nebeský Otec v této chvíli mlčí. Ono mlčení leží na Ukřižovaném jako nejtěžší trýzeň, doléhá na Něj o to víc, že nepřátelé vnímají toto Otcovo mlčení jako Ježíšovo zavržení: Spoléhal na Boha, ať ho teď vysvobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: Jsem Boží Syn! (Mt 27,43). V oblasti prožitků, pocitů a zakoušení představovala tato absence Otce tu nejtěžší trýzeň pro Ježíšovu duši, která
čerpala svoji radost a svoji sílu právě ze sjednocení s Otcem. Tato trýzeň umocňovala všechna ostatní zakoušená utrpení. Onen nedostatek vnitřní posily představovala opravdu tu nejstrašnější Ježíšovu
trýzeň.
6) Ovšem Ježíš dobře věděl, že tímto svým extrémním utrpením, které zasahovalo i ta nejintimnější vlákna Jeho srdce, naplňoval dílo nápravy, které bylo účelem Jeho oběti za hříchy lidstva.
Jestliže hřích je oddělením člověka od Boha, Ježíš musel zakusit v krizi svého sjednocení s Otcem
bolest, která by byla úměrná onomu oddělení hříšníka od Boha. Když však Ježíš citoval počáteční
slova žalmu 21/22, jejž se možná ve své mysli modlil celý v době svého umučení, jistě neopomíjel jeho závěr, kde se utrpení proměňuje v hymnus díků za osvobození a ve zvěst spásy Boží nesené
všem. Zkušenost opuštěnosti je tedy pouze přechodnou záležitostí, která musí udělat místo osobnímu osvobození a univerzální spáse. V Ježíšově ztýrané duši taková perspektiva jistě živila naději.
Vždyť On sám vždy prezentoval své nadcházející utrpení jako cestu ke vzkříšení a k pravému definitivnímu oslavení. Z této myšlenky pak Ježíšova duše těží sílu a radost, protože ví, že toto oslavení
a definitivní vítězství je blízko, a to právě v okamžicích, kdy kulminuje drama kříže.
7) Nicméně několik okamžiků nato, snad podle impulsu žalmu 21/22, který měl Ježíš na paměti, Ježíš pronese další slova: Žízním. (Jan 19,28). Je velmi snadno pochopitelné, že Ježíš těmito
slovy vyjadřuje svoji tělesnou žízeň, velkou trýzeň, která patří ke trýzním ukřižování, jak to vysvětlují
odborníci v této oblasti. Lze také říci, že projevením své žízně Ježíš projevil svoji pokoru, vždyť se
jednalo o tělesnou potřebu, kterou by projevil každý jiný člověk. Rovněž tímto způsobem se Ježíš činí
solidární se všemi ať živý mi, nebo umírajícími, zdravými, nebo nemocnými, malými i velkými, tedy se
všemi těmi, kdo prosí alespoň o trochu vody. … (srov. Mt 10,42). Pro nás je velmi krásné pomyšlení,
že jakákoli pomoc poskytnutá kterémukoli umírajícímu člověku je zároveň poskytnuta ukřižovanému
Ježíši!
8) Nesmíme však opomenout poznámku evangelisty, který píše, že Ježíš užil výroku „Žízním“
proto, aby se naplnila Písma: Tak se mělo splnit Písmo (Jan 19,28). Tak tedy i v těchto Ježíšových
slovech je kromě oné lidské a tělesné dimenze ještě dimenze teologická. V pozadí stojí opět žalm
21/22: Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru (Ž 21/22,16). Rovněž v žalmu 68/69, verš
22 můžeme číst: Když jsem žíznil, dali mi pít ocet. V žalmistových slovech se jedná o tělesnou žízeň,
ovšem na Ježíšových rtech tato žízeň vstupuje do oblasti mesiášského poslání a do mesiášského významu jeho kříže. Ve své žízni umírající Ježíš hledá zcela jiný nápoj než vodu či ocet. Je to podobné
jako při rozhovoru se Samařankou u studny poblíž Sycharu, když ji Ježíš požádal, aby mu dala napít
(srov. Jan 4,7). Tělesná žízeň tedy byla symbolem jiné žízně, žízně po obrácení oné ženy. Nyní na
kříži má Ježíš žízeň po novém lidstvu, jež má vzejít z jeho oběti jako naplnění Písem. Právě proto
spojuje evangelista Ježíšovu žízeň s naplněním Písem. Žízeň kříže na rtech umírajícího Krista je posledním vyjádřením oné touhy po křtu, v nějž má být Ježíš ponořen, a po ohni, který má být vržen na
svět, jak to vyjadřoval v době svého pozemského života. Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si
přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! (Lk 12,49-50).
Nyní se toto přání naplňuje a právě slovem „Žízním“ Ježíš vyjadřuje svoji žhavou lásku, s níž si přál
přijmout onen nejvyšší křest, aby tak pro nás pro všechny otevřel prameny vody, která opravdu zahání žízeň a která zachraňuje (srov. Jan 4,13-14).
164 / 195
LXXIII. Poslední Kristova slova na kříži - "Dokonáno je!" - "Otče, do tvých
rukou poroučím svého ducha."
1) Dokonáno je! (Jan 19,30). Podle Janova evangelia pronesl Ježíš tato slova krátce předtím,
než naposledy vydechl. Byla to opravdu poslední slova, která vyjadřují Ježíšovo vědomí, že až do posledního důsledku vykonal dílo, pro které byl poslán do tohoto světa (srov. Jan 17,4). Dávejme pozor:
Nejedná se tolik o to, že Ježíš by realizoval své vlastní záměry a plány, ale o to, že naplnil Otcovu vůli
v poslušnosti, která se nezalekla ani kompletního sebezmaření na dřevě kříže. Právě proto se nám
umírající Ježíš jeví jako opravdový vzor pro každého umírajícího člověka. Smrt každého z nás by měla být závěrem všech děl, která každému z nás svěřil k naplnění Bůh ve svých úradcích. Podle křesťanského pojetí života a smrti jsou lidé povoláni k tomu, aby až do posledního vydechnutí plnili Otcovu vůli, a právě smrt je posledním úkonem, definitivním a rozhodujícím úkonem plnění této svaté vůle.
A tomu nás učí Ježíš na kříži.
2) Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha! (Lk 23,46). Těmito slovy Lukáš vyjadřuje obsah druhého výkřiku, který Ježíš ze sebe vydal jen několik okamžiků před svým skonem (srov. Mk
13,37; Mt 27,50). Při prvním výkřiku Ježíš zvolal: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Mt 27,46;
Mk 15,34). Tato slova jsou doplněna druhým výrokem, který představuje plod vnitřní reflexe, jež se
odehrála v Ježíšově modlitbě. Jestliže v jistém okamžiku Ježíš nesmírně trpěl kvůli dojmu, že Otec
Ho opustil, nyní Jeho nitro reaguje tím jediným způsobem, který - jak On sám velmi dobře ví - přísluší
člověku, jenž je milovaným Božím Synem, to znamená, že se cele vydává do Otcových rukou. Ježíš
vyjadřuje své pocity prostřednictvím slov žalmu 30/31, je to žalm zarmouceného, který předvídá své
vysvobození a děkuje Bohu za to, že se k takovému osvobození chystá: Svého ducha kladu do tvých
rukou, vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný (Ž 30/31,6). Ježíš se u vědomí svého posledního smrtelného zápasu rozpomíná na verše onoho žalmu a recituje ho tak, jak to míval ve zvyku v době svého pozemského života. Pokud ale čteme evangelistovo vyprávění pozorně, musíme si uvědomit, že v
Ježíšových ústech nabývá výrok žalmu nového významu.
3) Zvoláním "Otče" (Abba) dává Ježíš svému vydání do Otcových rukou zabarvení synovské
důvěry. Ježíš umírá opravdu jako Boží Syn. Umírá v dokonalém souladu s Otcovou vůlí kvůli zaměření lásky, jež Mu Otec svěřil a které Syn dokonale zná. Podle žalmisty člověk postižený neštěstím a
proniknutý bolestí odevzdává svého ducha do Božích rukou, aby tak unikl smrti, která mu vážně hrozí. Ježíš naproti tomu přijímá smrt a odevzdává svého ducha do Otcových rukou, aby Mu tak dokázal
svou poslušnost i důvěru v nový život. Jeho odevzdanost a vydanost je tedy plná a mnohem radikálnější, rozhodnější, definitivnější a plnější je vůle obětovat se.
4) Dále pak je tento poslední výkřik jakýmsi doplněním onoho prvního, jak jsme to již poznamenali výše. Připomeňme si nyní opět oba zmíněné texty a podívejme se na jejich srovnání, zejména
z lingvistického hlediska. Termín "Bože" ze žalmu 21/22 je v prvním zvolání převzat jako invokace,
která může znamenat jakési ztracení se člověka ve vlastní nicotě při prožitku opuštěnosti ze strany
Boha, nazíraného v jeho transcendenci a zakoušeného ve stavu jakéhosi odloučení od člověka (Svatý, Věčný, Nezměnitelný). V druhém Ježíšově zvolání se setkáváme se žalmem 30/31, kde je jméno
"Bože" nahrazeno výrazem "Otče", jedná se tedy o jméno, které Ježíš obvykle používal a v němž se
dobře projevuje rodinnost vzájemné výměny otcovské vřelosti a synovské věrnosti. Dále pak v prvním
zvolání Ježíš vyjadřuje ono "proč" adresované Bohu, jistě s respektem vůči Boží vůli, Jeho moci, nekonečné velikosti, ale bez toho, že by byl popřen smysl lidského úděsu, který nemůže nevzbuzovat
smrt tohoto typu. Nyní ale v tomto druhém zvolání zaznívá důvěryplné odevzdání se do Otcových rukou, do rukou moudrého a dobrotivého Otce, jenž všechno řídí a dopouští s nezměrnou láskou. V jistém okamžiku se Ježíš cítil jakoby bez opory, cítil se opuštěn ode všech, dokonce i od Boha, a prožíval tíseň. Byl to strašlivý okamžik, který však Ježíš překonal s pomocí důvěrného sebeodevzdání do
rukou Otce, jehož bezprostřední a láskyplnou přítomnost si Ježíš uvědomuje v nejhlubších vrstvách
svého vlastního Já. Vždyť Otec je v Něm, stejně jako On je v Otci (srov. Jan 10,38; 14,10n.), a to i na
kříži.
165 / 195
5) Pokud chceme porozumět Ježíšovým slovům a Jeho zvoláním na kříži, musíme je nahlížet
ve světle toho, co On sám zvěstoval v předchozím období svého pozemského života, v předpovědích
ohledně své smrti a v učení ohledně zaměření člověka k novému životu. Smrt je pro všechny lidi přechodem k existenci jiného typu. Pro Ježíše je smrt dokonce předpokladem vzkříšení, k němuž dojde
třetího dne. Smrt má tedy vždy charakter rozkladu lidského tvora, a to provokuje odpor. Po prvním
výkřiku Ježíš s velikým pokojem svěřuje svého ducha do Otcových rukou, protože ví o novém životě,
a dokonce o vzkříšení z mrtvých, jež bude vyvrcholením a korunou velikonočního tajemství. Tak tedy
po všech přestálých utrpeních tělesných i morálních Ježíš přijímá smrt jako vstup do pokoje, do onoho s ničím nesrovnatelného pokoje Otcovy náruče, k níž byl zaměřen celý Jeho život.
6) Svou smrtí Ježíš zjevuje, že na konci svého života člověk není určen k tomu, aby zmizel v
bezedné temnotě, v existenciální prázdnotě, v propasti nicoty, nýbrž že je pozván k setkání s Otcem,
směrem k němuž putoval na své životní cestě víry a lásky a do jehož rukou se vrhl ve svaté odevzdanosti v hodině smrti. Je to odevzdanost, která jako v Ježíšově případě znamená totální odevzdání se
ze strany duše, jež přijímá, že bude zbavena svého těla a pozemského života, která ale ví, že v Otcových rukou a v Jeho srdci nalezne nový život, život jako podílnictví na samotném Božím životě v hlubině trojičního tajemství.
7) Prostřednictvím nevýslovného tajemství smrti dosahuje duše Syna toho, že se těší z Otcovy
slávy ve společenství Ducha (Lásky Otce a Syna). A právě tohle je věčný život spočívající v poznání
a lásce, v radosti a nekonečném pokoji. Evangelista Jan o Ježíšovi říká, že vydal svého ducha (srov.
Jan 19,30). Matouš praví: "Vypustil ducha." Marek a Lukáš hovoří o tom, že ukřižovaný Ježíš vydechl
(srov. Mk 15,37; Lk 23,46). Jedná se o Ježíšovu duši, která vstupuje do blaženého patření v lůně Trojice. V tomto světle věčnosti lze pochopit něco z tajuplného poměru mezi Ježíšovou duší a Nejsvětější Trojicí, jak to naznačuje list Židům, jehož autor hovoří o Kristově krvi, jejíž hodnota je neporovnatelně vyšší než krev starozákonních obětí, a zároveň říká, že Kristus se ve své smrti nabídl Otci jako
neposkvrněná oběť prostřednictvím věčného Ducha (srov. Žid 9,14).
166 / 195
LXXIV. První znamení plodnosti Kristovy vykupitelské smrti
1) Evangelista Marek, když popisuje Ježíšovu smrt, tvrdí, že setník, který stál pod křížem
a který Ho viděl naposledy vydechnout oním neopakovatelným způsobem, pravil: Tento člověk byl
opravdu Syn Boží (Mk 15,39). To znamená, že v onom okamžiku měl onen římský setník jasnou intuici ohledně Kristova tajemství, jakýsi prvotní vjem základní pravdy víry. Onen setník jistě předtím slyšel nadávky a urážky adresované Ježíšovi jeho protivníky a zejména posměch spojený s titulem Syn
Boží, který na sebe vztahoval Ten, který nyní visel na kříži, z něhož nemohl sestoupit, a nemohl učinit
rovněž nic pro to, aby se zachránil. Když hleděl na ukřižovaného Krista pronikavěji možná již
v průběhu předsmrtného zápasu, a jistě pozorněji a pronikavěji v okamžiku jeho smrti, možná se při
tom setkal s Ježíšovým pohledem, tak tedy po tom všem tento setník pocítil, že Ježíš má pravdu.
Ano, Ježíš je člověk, vždyť umírá, ale je v Něm cosi mnohem většího než pouhé lidství, je to člověk,
který je - jak On sám řekl - pravým Božím Synem. Onen způsob přijímání utrpení a smrti, ono odevzdání ducha do rukou Boha Otce, ono evidentní sebedarování a sebezmaření kvůli tomu nejvyššímu
cíli, jemuž zasvětil celý svůj život, to vše tajuplně působí na zmíněného vojáka, který dospěl na Kalvárii po dlouhé a dobrodružné cestě vojenského života i po dlouhém duchovním hledání, jak si někteří
spisovatelé představovali, a který jistým způsobem může představovat každého pohana hledajícího
nějakého Božího svědka a zjevitele pravého Boha.
2) Jedná se rozhodně o pozoruhodnou epizodu i proto, že v tom okamžiku Ježíšovi učedníci
byli plni strachu a projevila se slabost jejich víry (srov. Mk 14,50; Jan 16,32). Setník naproti tomu právě v oné hodině představuje prvotinu pohanů, kteří se zanedlouho budou snažit o to, aby byli přijati
mezi učedníky onoho člověka, v němž - zejména po jeho vzkříšení - uznají Božího Syna, jak to dokládá kniha Skutků. Setník z Kalvárie nečeká na vzkříšení, postačuje mu Ježíšova smrt, jeho slova, jeho
pohled, aby tak dospěl k vyjádření svého úkonu víry. Jak by bylo možno nevidět v tom zásah Boží milosti, kterou obdržel onen voják od Krista Spasitele v okamžiku dokonání jeho oběti? Setník pak ze
své strany měl nezbytnou dispozici k přijetí milosti víry: Jedná se o objektivitu, která je vlastně jakousi
první podobou věrnosti. Hleděl a viděl, nechal se přemoci realitou události, a právě proto je s to uvěřit. Nepropočítával si výhody vyplývající z toho, že by stál na straně synedria, ani se nenechal zastrašit jako Pilát (srov. Jan 19,8). Hleděl na osoby a na události a jako nestranný svědek asistoval Ježíšově smrti. Jeho duše přitom byla čistá a otevřená pravdě. Proto byl jakoby zasažen silou pravdy,
a uvěřil. Rovněž neváhal prohlásit, že tento člověk byl Boží Syn. Tak se stal vlastně prvním svědkem
Vykoupení, k němuž došlo.
3) Další znamení zapsal evangelista Jan, který nás zpravuje o tom, že: . jeden z vojáků mu
kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda (Jan 19,34). Nezapomínejme, že Ježíš byl již mrtev. Zemřel dříve než dva zločinci, kteří byli ukřižováni spolu s Ním. To dokládá intenzitu jeho utrpení. Rána
kopím proto není další formou Ježíšova utrpení, nýbrž slouží spíše jako znamení totálního sebedarování. Je to znamení vepsané do Kristova těla ranou kopí v boku. Lze dokonce říci, že otevření Ježíšova srdce je symbolickým projevem té lásky, díky níž Ježíš dal, stále dává a bude i nadále dávat lidstvu všechno.
4) Z oné rány v boku a v srdci vyprýštila krev a voda. Tuto skutečnost lze vysvětlovat fyziologicky. Ovšem evangelista uvádí tuto událost právě pro její symbolickou vypovídací hodnotu, je to
znamení a zvěst o plodnosti oběti. Evangelista přikládá této události a její vypovídací hodnotě velmi
velký význam, protože ihned po popisu skutečnosti dodává: Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili (Jan 19,35). Jan se tedy odvolává na přímé svědectví, které činí on sám, aby tak podtrhl, že se jedná o událost s velkou vypovídací symbolickou hodnotou pokud jde o motivy a účinky Kristovy oběti.
5) Evangelista tedy uznává, že v této události došlo k naplnění toho, co bylo předpovězeno ve
dvou prorockých výrocích. První se týká velikonočního beránka židovských Velikonoc, jemuž nesmí
být zlomena žádná kost (srov. Ex 12,46; Nm 9,12; srov. Žl 34,21). Pro evangelistu je tedy ukřižovaný
Kristus velikonočním beránkem, "vykrvácený beránek", jak ho označuje svatá Kateřina Sienská, be-
167 / 195
ránek nové smlouvy, který byl předznačen paschou ve Starém zákoně, je "účinným znamením" nového osvobození nejen Izraele, ale také celého lidstva z otroctví hříchu.
6) Další biblická citace na tomto místě Janova evangelia je nejasným výrokem připisovaným
proroku Zachariášovi, který tvrdí: Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli (Zach 12,10). Proroctví se
vztahuje na osvobození Jeruzaléma a Judeje nějakým králem, kvůli jehož příchodu národ uznává
vlastní provinilost a naříká nad tím, jehož probodla, jako se naříká nad jediným ztraceným synem.
Evangelista aplikuje tento výrok na Ježíše ukřižovaného a probodeného, jehož nyní nazírá ve světle
lásky. Po hněvivých pohledech nepřátel následují pohledy kontemplativní a naplněné láskou těch,
kdo se obracejí. Tato možná interpretace slouží k porozumění prorocko-teologického hlediska,
z něhož evangelista nahlíží historii, jejíž další běh vnímá od otevřeného Ježíšova srdce.
7) Krev a voda byly v dějinách teologie a spirituality interpretovány rozličnými způsoby.
V Janově evangeliu lze postihnout poměr mezi vodou, která prýštila z Ježíšova boku, a Ježíšovou výzvou při Slavnosti stánků: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra (Jan 7,37-38; srov. 4,10-14; Zj 22,1). Evangelista ihned podotýká, že
Ježíš měl na mysli Ducha, jehož měli obdržet věřící v Krista (srov. Jan 7,39). Někteří autoři interpretovali krev jako symbol odpuštění hříchů prostřednictvím vykupitelské oběti a vodu jako symbol očištění. Jiní autoři dávali krev do vztahu k eucharistii a vodu do spojitosti se svátostí křtu. Evangelista
nezanechal dostatečně jasné indikace pro jednoznačnou interpretaci. Zdá se však, že jistá indikace
významu krve a vody prýštící z Ježíšova probodeného boku se v jeho textu přece jenom nachází:
Jedná se o vylití milosti pocházející z oběti, jak to on sám hned na počátku svého evangelia říká
o vtěleném Slovu: Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí (Jan 1,16).
8) Na závěr si přejeme upozornit na to, že svědectví milovaného učedníka nabude svého plného významu, když si uvědomíme, že tento učedník položil svoji hlavu na Ježíšovu hruď v průběhu
Poslední večeře. Nyní viděl tuto hruď probodenou, proto také pociťoval nutnost podtrhnout tento
symbol bezvýhradné lásky, kterou odkryl v onom srdci, a tak zve čtenáře svého evangelia i všechny
křesťany, aby nazírali ono srdce, které milovalo lidi až do té míry, že přineslo sebe samo v oběť.
168 / 195
LXXV. "Sestoupil do pekel": Moc Kristovy obětní smrti
1) V posledních katechezích jsme vysvětlili s pomocí biblických textů ten článek Apoštolského
vyznání víry, který o Ježíšovi vypovídá, že trpěl pod pontským Pilátem a byl pohřben. Nešlo nám
pouze o to, abychom vypravovali historii Ježíšova utrpení, nýbrž spíše o to, abychom pronikli hlouběji
do pravdy víry, kterou v Apoštolském symbolu vyznáváme, totiž že Kristus vykoupil svým utrpením na
kříži lidský rod. Pozastavili jsme se zejména při pohledu na Ježíšovo umírání a na jeho slova, která
pronesl z kříže v průběhu svého smrtelného zápasu na dřevě kříže, jak nás o nich zpravují evangelisté. Tato slova nám pomáhají odhalit a náležitěji proniknout do hloubky ducha, v němž se Kristus obětoval za nás. Zmíněný článek víry se uzavírá slovy o Ježíšově pohřbu. Někomu by se mohlo zdát, že
se jedná o pouhý historický údaj. Jde ale o údaj, jehož význam proniká do širšího horizontu celé
christologie. Ježíš Kristus je Slovo, které se stalo tělem, aby tak na sebe vzalo situaci lidského života
a aby se učinil nám podobným ve všem kromě hříchu (srov. Žd 4,15). Opravdu se stal jedním z nás
(srov. GS 22), aby tak mohl naplnit dílo našeho vykoupení prostřednictvím hluboké solidarity s každým členem lidské rodiny. V reálné lidské situaci opravdu zakusil celý osud člověka, a to až po smrt,
po níž běžně následuje pohřeb, alespoň v kulturním světě a v náboženském světě, do něhož byl
včleněn a v němž také žil. Kristův pohřeb je tedy článkem naší víry v tom smyslu, v němž nám předkládá tajemství Božího Syna, který se stal člověkem, a to až po extrémní situaci lidské smrti a pobytu
v hrobě.
2) K těmto závěrečným slovům článku víry, která hovoří o Ježíšově utrpení a o jeho smrti na
kříži, se jistým způsobem přiřazuje následující článek, který hovoří o Ježíšově sestupu do pekel. V
tomto článku víry se jistým způsobem odrážejí některé výroky Nového zákona, o nichž budeme záhy
hovořit. Je však vhodné připomenout, že jestli v období kontroverzí s ariány se výše připomenutá
formulace nacházela v textech těchto heretiků, pak byla rovněž včleněna do tak zvaného Aquilejského symbolu, který byl tehdejším vyjádřením katolické víry redigovaným ve čtvrtém století (srov. DS
16). Tato formulace pak definitivně vešla do učení IV. lateránského koncilu (1215) a II. lyonského
koncilu ve Vyznání víry Michaela Paleologa (1274). Dále je nutno hned na začátku objasnit, že výraz
"pekel" neoznačuje stav zavržení, nýbrž stav či místo, kde přebývali zesnulí, jedná se tedy o podsvětí,
jak to vyjadřuje hebrejské slovo sheol a v řeštině hades (srov. Sk 2,31).
3) Novozákonní texty, z nichž vychází výše připomenutá formulace Vyznání víry, jsou četné.
První se nachází v Petrově řeči o dni Letnic, který se odvolává na žalm 16, aby tak potvrdil zvěst o
Kristově vzkříšení z mrtvých. Tak tedy Petr na základě žalmu 16 tvrdí, že David prorocky: Viděl tedy
do budoucnosti, a když řekl, že nebude ponechán v podsvětí a jeho tělo že nepodlehne porušení,
mluvil o Kristově zmrtvýchvstání (Sk 2,31). Podobný význam má otázka, kterou klade apoštol Pavel v
listu Římanům: Kdo sestoupí do propasti? - aby totiž Krista vyvedl z mrtvých... (Řm 10,7). Rovněž v
listu Efezanům se nachází jeden text, který ve vazbě na výrok žalmu 68 Vystoupil jsi na výšinu, ty,
kdo byli v zajetí, jsi vedl, mnohé z lidí přijals darem (Žl 68,19), říká: Proto se praví: Vystoupil vzhůru,
odvedl zajatce a dal lidem dary. Když však vystoupil, znamená to, že musel předtím sestoupit dolů,
na zem. Stejná osoba je ten, kdo sestoupil, i ten, kdo vystoupil až úplně nad nebesa, aby všecko naplnil (Ef 4,8-10). Tímto způsobem jako by autor listu spojoval Kristův sestup do propasti, tedy mezi
mrtvé, o čemž hovoří list Římanům, s jeho vystoupením k Otci, který znamená počátek eschatologické plnosti v Bohu všeho, co jest. Tomuto kontextu odpovídají rovněž slova, která jsou vložena do
Kristových úst: Nic se neboj. Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle - jsem živý na věky
věků a mám klíče od smrti a podsvětí (Zj 1,17-18).
4) Jak je vidno, z připomenutých textů vyplývá, že článek víry obsažený ve Vyznání víry, který
zní: Sestoupil do pekel, má opravdu základ ve výrocích Nového zákona ohledně Kristova sestupu po
jeho skonu na dřevě kříže do hájenství smrti, do míst, kde pobývají zesnulí, což bývá terminologií
Starého zákona označováno jako propast. Jestliže v listu Efezanům se říká, že sestoupil na zem, a
dokonce podle řeckého textu do nejnižších vrstev země, pak je třeba si uvědomit, že do země ____se
ukládá lidské tělo po smrti, proto také bylo do země pohřbeno Kristovo tělo po jeho skonu na kříži, jak
to popisují evangelisté (srov. Mt 27,59n. par.; Jan 19,40-42), pak to ukazuje na jeho sestup do podsvětí. Kristus prošel autentickou zkušeností smrti, a to včetně finálního aktu, tedy uložení do hrobu.
169 / 195
To dotvrzuje, že jeho smrt byla reálná, opravdová, a nikoli pouze zdánlivá. Jeho duše byla oddělena
od těla, byla oslavena v Bohu, ovšem tělo leželo v hrobě ve stavu mrtvoly. Během tří dnů (nikoli kompletních), které proběhly od okamžiku, kdy vydechl naposledy (srov. Mk 15,37), a vzkříšením, Ježíš
zakusil stav smrti, tedy oddělení duše a těla, přesně tak jako ostatní lidé. To je také první význam slov
Vyznání víry o Kristově sestupu do pekel, která jsou spojena s tím , co sám Ježíš říkal, když hovořil o
Jonášově příběhu. Přesně řekl toto: Jako byl Jonáš v břiše velké ryby tři dni a tři noci, tak bude Syn
člověka v nitru země tři dni a tři noci (Mt 12,40).
5) Právě o to jde: v nitru nebo v srdci nebo v hlubině či náruči země. Když zemřel na kříži, Ježíš odevzdal svého ducha do Otcových rukou: Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha! (Lk
23,46). Jestliže smrt s sebou nese oddělení duše od těla, pak z toho vyplývá, že pro Ježíše platilo
jednak spočinutí ve stavu smrti, stal se mrtvolou, jednak jeho duše byla oslavena na nebesích od
prvního okamžiku po jeho zesnutí. První Petrův list hovoří o této podvojnosti, když hovoří o smrti, kterou Kristus zakusil kvůli hříchům, tak říká: Vždyť Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za
nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život (1 Pt 3,18). Duše a tělo se tedy nacházejí v posmrtné situaci odpovídající jejich přirozenosti, i
když na ontologické rovině duše je zaměřena k tomu, aby obnovila jednotu s tělem. Apoštol ale dodává: V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným (1 Pt 3,19). Zdá se, že tento výrok představuje metaforické vyjádření rozsahu moci ukřižovaného Krista, ta se totiž vztahuje rovněž na ty, kdo zemřeli před ním.
6) Přes svoji nejasnost petrovský text potvrzuje další výroky Nového zákona pokud se jedná o
pojímání Kristova sestupu do pekel jakožto úplného naplnění evangelijního poselství spásy. Kristus
uložený tělesně v hrobě a oslavený ve své duši, která má přístup k plnosti blaženého patření na Boha, a tak může sdělovat stav blaženosti všem těm spravedlivým, s nimiž Kristovo tělo sdílí jejich stav
smrti. V listu Židům nacházíme popis díla osvobození spravedlivých, které naplnil Ježíš Kristus: Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho,
který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví
strachem před smrtí (Žd 2,14-15). Jakožto mrtvý - a zároveň jakožto ustavičně živý - má Kristus moc
nad smrtí a nad podsvětím (srov. Zj 1,18). Právě v tom se projevuje a realizuje spasitelská moc obětní smrti Kristovy, která působí vykoupení všech lidí, a to i těch, kdo zemřeli před Kristovým příchodem
na svět a před jeho sestupem do pekel - do podsvětí a kdo byli zasaženi jeho ospravedlňující milostí.
7) V prvním Petrově listě můžeme dále číst: Neboť proto byla i mrtvým hlásána radostná
zvěst, aby mohli být souzeni podle těla jako lidé, ale žít podle ducha jako Bůh (1 Pt 4,6). I tento verš,
byť jeho interpretace není právě snadnou záležitostí, podtrhuje skutečnost Kristova sestupu do podsvětí jakožto poslední fáze Mesiášova poslání. Tato poslední etapa je jaksi nahuštěna do nemnoha
dní, jak to vyplývá z textů, které se pokoušejí dát přístupný popis daného tajemství těm, kdo jsou navyklí uvažovat a vyjadřovat se v časových a prostorových metaforách. Nicméně toto tajemství sestupu mezi mrtvé má nesmírný význam pokud se jedná o rozsah vykupitelského díla, které zahrnuje
všechny lidi všech historických epoch. Vykupitelské dílo Kristovo se tedy týká rovněž těch, kdo v době
Kristovy smrti a jeho pohřbu již sami pobývali v "říši zemřelých". Slovo evangelia a kříže zasahuje
všechny lidi tedy i ty, kdo patřili k těm historicky do minulosti nejvzdálenějším generacím, protože
všichni, kdo dosáhli spásy a mají účast na vykoupení, dosáhli dříve a dosahují tohoto vykoupení jedině díky Kristově oběti na Golgotě. Jistý druh koncentrace jejich evangelizace a jejich vykoupení do
dnů Kristova pobytu v hrobě pouze podtrhuje to, že v historické události Kristovy smrti se jaksi vštěpuje metahistorické tajemství výkupné příčinnosti Kristova lidství, jež je "nástrojem" Boží všemohoucnosti. Právě ve vstupu Kristovy duše do blaženého patření v lůně Nejsvětější Trojice nachází své vysvětlení a odůvodnění ono osvobození z vězení těch spravedlivých, kteří sestoupili do říše mrtvých
před Kristem. Skrze Krista a v Kristu se před nimi otevírá definitivní osvobození života v Duchu, jež je
podílem na Životě samotného Boha (srov. Tomáš Akvinský, STh III, q. 52, a. 6). To je ona pravda, již
můžeme vytěžit z biblických textů, jež jsme právě citovali, a která je vyjádřena v článku Vyznání víry
hovořícím o Kristově sestupu do pekel - podsvětí.
170 / 195
8) Můžeme tedy říci, že pravda vyjádřená v Apoštolském vyznání víry slovy "sestoupil do pekel" jednak obsahuje potvrzení reality Ježíšovy smrti, jednak proklamuje počátek jeho oslavení. A nejen jeho oslavení, nýbrž také všech těch, kdo prostřednictvím jeho vykupitelské oběti dorostli k účasti
na jeho slávě a na blaženosti Božího království.
171 / 195
LXXVI. Vzkříšení: Historická událost a stvrzení víry
1) V této katechezi jsme postaveni před vrcholnou pravdu naší víry v Krista, jak ji dokládá Nový zákon a jak ji vírou přijímali a prožívali první křesťanské komunity, jak ji předává tradice coby základní pravdu víry; křesťané tuto pravdu nikdy nezneuznávali, dnes její porozumění prohlubují, zaobírají se jí a hlásají ji spolu s Kristovým křížem jako podstatnou součást velikonočního tajemství: Ano,
jedná se o Kristovo vzkříšení. Apoštolské vyznání víry o Něm totiž jasně učí, že třetího dne vstal z
mrtvých. Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry upřesňuje, že Kristus vstal třetího dne podle Písma.
Jedná se o dogma křesťanské víry, které se zakládá na historiské události a na doložené události.
Budeme se snažit o tomto tajemství hlásaném jako dogma a založeném na historické skutečnosti bádat takovým způsobem, "že naše mysl bude na kolenou". Započneme pochopitelně biblickými výpověďmi, které tuto událost dosvědčují.
2) První a nejstarší psané svědectví o Kristově vzkříšení se nachází v prvním listu Korinťanům
svatého apoštola Pavla. V tomto spisu Pavel připomíná adresátům (bylo to okolo Velikonoc roku 57):
Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše
hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou - většina z nich dosud žije, někteří
však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho
uviděl i já, nedochůdče (1 Kor 15,3-8). Je patrné, že apoštol Pavel zde hovoří o živé tradici ohledně
Kristova vzkříšení, o níž se Pavel dozvěděl po svém obrácení poblíž bran Damašku (srov. Sk 9,3-18).
Při své cestě do Jeruzaléma se setkal s apoštolem Petrem i Jakubem, jak to podrobně popisuje Pavel
v listu Galaťanům (srov. Gal 1,18n.), která oba zmíněné apoštoly uvádí jako primární svědky Kristova
vzkříšení.
3) Je třeba rovněž poznamenat, že v dlouhém výše citovaném textu Pavel nehovoří pouze o
skutečnosti vzkříšení, k níž došlo třetího dne podle Písem (tento odkaz na Písma se již týká teologické dimenze události), ale že také uvádí svědky, jimž se vzkříšený Kristus osobně ukázal. To znamená, že víra prvotní komunity věřících vyjádřená v prvním Pavlově listu Korinťanům se zakládala na
svědectví konkrétních lidí, kteří byli ostatním křesťanům známí, a většina z nich v té době byla ještě
naživu. Těmito svědky Kristova vzkříšení bylo v první řadě Dvanáct, avšak nejenom oni. Pavel totiž
hovoří dokonce o pěti stech osobách, jimž se Kristus zjevil najednou kromě zmíněného setkání Vzkříšeného s Petrem, Jakubem a se všemi apoštoly.
4) Tváří v tvář tomuto pavlovskému textu se stávají naprosto nepřípustnými všechny ty teorie,
které se rozličnými způsoby snaží interpretovat Kristovo vzkříšení jaksi nezávisle na reálnosti této
události, a tak chtějí popírat historicitu Kristova vzkříšení. Jedná se kupříkladu o teorii, podle níž by
zvěst o vzkříšení nebyla ničím jiným než jistý druh výkladu toho stavu, v němž se Kristus nachází po
své smrti, to by ale byl stav smrti, a nikoli stav života. Jiná z takových teorií tvrdí, že vzkříšení by byl
pouhý vliv, který má Kristus po své smrti a kterým nepřestal působit, ba působí jaksi silněji a zcela
nově na své učedníky. Takové hypotézy implikují podle všeho předsudek vůči možnosti tělesného
vzkříšení, a proto považují zvěst o vzkříšeném Kristu za pouhý výplod prostředí nebo prvotní jeruzalémské komunity. Takové interpretace a takové předsudky ovšem nemají opodstatnění v historické
realitě. Svatý Pavel ve svém svědectví v prvním listu Korinťanům mluví o očitých svědcích konkrétních událostí, proto také jeho víra má svůj základ v historické zkušenosti. Tato víra je vázána na argumenty pocházející z událostí - ex factis, jak to dokládají apoštolové v první jeruzalémské komunitě.
Tak tedy, když se jednalo o zvolení Matěje, který patřil mezi Ježíšovy horlivé učedníky, aby se doplnil
počet Dvanácti kvůli Jidášově zradě a smrti, apoštolové požadovali jako podmínku pro kandidaturu to,
aby ten, kdo má být zvolen, byl jejich druhem z doby, kdy Ježíš veřejně působil a učil v předvelikonoční době. Ovšem to nejdůležitější bylo, aby byl rovněž očitým svědkem vzkříšení díky zkušenosti
ve dnech, které předcházely okamžik, kdy byl vzat z jejich středu a přijat do nebe (srov. Sk 1,22).
5) Je tedy nepřípustné představovat Kristovo vzkříšení jako produkt první komunity, což je patrné v některých výše uvedených hypotézách, které mají jen velmi malý respekt k tomu, co říká Nový
zákon. Pravda o vzkříšení Ježíše Krista rozhodně není výplodem apoštolů a dalších učedníků z před-
172 / 195
velikonoční nebo povelikonoční podoby. Z textů spíše vyplývá, že předvelikonoční víra Kristových
učedníků byla vystavena radikální zkoušce právě Kristovým utrpením a jeho smrtí na kříži. Ježíš sám
tuto zkoušku předpovídal, zejména se to projevilo ve slovech adresovaných Petrovi: Šimone, Šimone,
satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici: ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry (Lk 22,31-32). Náraz způsobený Kristovým utrpením a
jeho smrtí byl tak velký, že učedníci (alespoň někteří z nich) zpočátku nevěřili zprávě o Kristově zmrtvýchvstání. Svědectví o tom vydávají všechna evangelia. Zvláště Lukáš nás zpravuje o tom, že když
se ženy vrátily od hrobu, tedy od prázdného hrobu, zvěstovaly to všechno Jedenácti a všem ostatním.
Taková zvěst se jim ale zdála být jako plané řeči a nevěřili jim (srov. Lk 24,9.11).
6) Hypotéza, podle níž by měla být zvěst o vzkříšení produktem víry učedníků, se ukazuje být
čímsi nepřijatelným vzhledem k tomu, že když se Vzkříšený objevil uprostřed svých učedníků a pozdravil je "Pokoj vám", tak mnozí měli za to, že vidí nějaký přelud. V takové situaci musel Ježíš sám
překonat jejich pochybnosti a obavy a přesvědčit je, že se skutečně jedná o něho. Dotkněte se mě a
přesvědčte se: Duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně! Poněvadž však pořád ještě nemohli uvěřit, Ježíš je poprosil, aby mu dali něco k jídlu. Vzal si a před nimi pojedl (srov. Lk 24,36-43).
7) Kromě toho je známa příhoda svatého Tomáše, který nebyl spolu s ostatními apoštoly, když
Ježíš přišel mezi ně poprvé skrze zavřené dveře večeřadla (srov. Jan 20,19). Když pak ostatní apoštolové při setkání s Tomášem tvrdili, že viděli Pána, Tomáš se tomu podivil a projevil ve své odpovědi
nevíru: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!" Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš
přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a
podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící!" Tomáš mu
odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!" Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo
neviděli, a přesto uvěřili" (Jan 20,24-29). Výzva k víře bez toho, že by si člověk nárokoval vidět to, co
je skryto v tajemství Boha a Krista, zůstává čímsi stále platným. Ovšem těžkosti apoštola Tomáše s
tím, aby připustil Ježíšovo vzkříšení, aniž by sám zakusil přítomnost živého Ježíše, a konečně jeho
oblomení tváří v tvář důkazům, které mu poskytl sám Mistr, to vše potvrzuje jistou zdrženlivost apoštolů vzhledem k Ježíšovu vzkříšení. Proto také nemůže obstát hypotéza, která tvrdí, že vzkříšení je
jakýmsi výplodem víry nebo nevěry apoštolů. Jejich víra ve vzkříšení se zrodila pod vlivem Boží milosti z přímé zkušenosti se skutečností Kristova vzkříšení.
8) Sám Ježíš vstupuje po vzkříšení do styku se svými učedníky, a to proto, aby jim vysvětlil
smysl celé velikonoční události a aby rozptýlil názory a mínění či obavy, že se jedná o přelud a že by
se mohli stát obětí vlastních iluzí. Proto také jeho poměr k apoštolům a učedníkům je velmi reálný a
živý, tedy je nechává, aby se ho přímo dotýkali. Tak tomu bylo v Tomášově případě, jak jsme to právě
připomněli, ale také při setkání Vzkříšeného s učedníky popisovaném v evangeliu svatého Lukáše,
když Ježíš říká zaraženým učedníkům: Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a
kosti, jak to vidíte na mně! (Lk 24,39-40). Mistr tak vyzývá své učedníky, aby se přesvědčili, že jeho
vzkříšené tělo je reálné a že se jedná o totéž tělo, které bylo umučeno na kříži. Toto tělo však zároveň má nové kvality a schopnosti: Stalo se vpravdě duchovním a oslaveným tělem, a proto se na ně
nevztahují ona omezení, jimž jsou poddána těla hmotných jsoucen, tedy i lidská těla. Ježíš přece
vstoupil do večeřadla, i když dveře byly zavřeny. Objevuje se a mizí, kde chce, kdy chce a jak chce.
Toto tělo je však zároveň naprosto reálné. V jeho materiální reálnosti pak spočívá průkaznost opravdovosti Kristova vzkříšení.
9) Setkání na cestě do Emauz, jak nám ho popisuje evangelium podle Lukáše, je událostí, která obzvláštním způsobem ozřejmuje to, že povědomí učedníků o Kristově vzkříšení postupně zrálo na
základě přímého setkání se vzkříšeným Kristem (srov. Lk 24,15-21). Oni dva Kristovi učedníci, kteří
byli na počátku cesty skleslí a smutní kvůli vzpomínce na to, co se přihodilo jejich Mistru v den ukřižování, a kteří také vůbec neskrývali své rozčarování a zklamání, poněvadž viděli, jak se zhroutily jejich naděje, že Ježíš osvobodí Izrael, právě tito učedníci posléze zakoušejí naprostou proměnu, když
se před jejich zraky stává zřejmým, že onen neznámý, s nímž hovořili, je Kristus, jehož znali a s nímž
chodili po cestách Palestiny. Tak si uvědomují, že Ježíš opravdu vstal z mrtvých. Z tohoto vyprávění
173 / 195
jasně vyplývá, že setkání se Vzkříšeným z nich prakticky udělalo nové lidi. Nejenom že se obnovila
jejich víra v Krista, ale byli také hotovi ihned vydávat svědectví o pravdivosti Kristova vzkříšení.
Všechny tyto skutečnosti obsažené v textech evangelií dokazují skutečnost vzkříšení, která
představuje základ víry apoštolů i základ jejich svědectví. Zvěst o vzkříšení ukřižovaného Ježíše je
také jádrem jejich hlásání, jak to uvidíme v příštích katechezích.
1 Poznámka překladatele:
Text italského překladu citovaný Janem Pavlem II. odpovídá variantě v ČEP Mt 27,50.
174 / 195
LXXVII. Od prázdného hrobu k setkání se Vzkříšeným
1) Vyznání víry, které konáme, když v Krédu říkáme, že Ježíš Kristus vstal třetího dne z mrtvých, se zakládá na textech evangelií, které nám dávají poznat a předávají nám jistým způsobem prvotní hlásání apoštolů. Z těchto pramenů vysvítá, že víra ve vzkříšení je od samotného počátku přesvědčením, které se zakládá na skutečnosti a na reálné události. Nejedná se tedy o žádný mýtus nebo o jakýsi vynález apoštolů nebo o nějaký mentální produkt prvotní komunity, jež byla shromážděna
po Velikonocích kolem apoštolů v Jeruzalémě a která by touto myšlenkovou konstrukcí měla překonávat rozčarování z Kristovy tragické smrti. Z textů vyplývá pravý opak, a proto, jak jsem řekl, výše
uvedené hypotézy jsou z kritického hlediska historicky neudržitelné. Apoštolové a učedníci vzkříšení
rozhodně nevymysleli a mělo by být naprosto jasné, že takové operace ani nebyli schopni. Ve zvěsti o
Vzkříšeném se nenalézá ani stopa nějaké jejich exaltovanosti, která by je přivedla k osobním nebo
skupinovým představám o takové události, již by si přáli a již by horlivě očekávali a kterou by pak
proměňovali v názor a nakonec ve společný obsah vlastní víry, aby tak kompenzovali své vlastní
zklamání. Nenalezneme zde ani stopu nějakého kreativního procesu z oblasti psychologie, sociologie
nebo literatury, a to platí jak o prvotní komunitě, tak o autorech z prvních staletí křesťanství. I když na
počátku měli jisté výhrady, jako první uvěřili v Kristovo vzkříšení apoštolové. Základem této víry se
stala jejich vlastní reálná zkušenost se vzkříšením, o němž se mohli přímo přesvědčit, když se setkávalili s oslaveným Kristem v průběhu čtyřiceti dní před nanebevstoupením. Další generace křesťanů
přijaly toto svědectví a projevily tak důvěru v apoštoly a v další Kristovy učedníky jako ve věrohodné
svědky. Křesťanská víra v Kristovo vzkříšení je tedy založena na reálné události, která má přesné historické rysy.
2) Nicméně vzkříšení je taková pravda, která ve své hlubinné dimenzi patří k Božímu zjevení.
Vzkříšení totiž bylo postupně předpovězeno Kristem v průběhu jeho veřejného působení. Ježíš vícekrát předpověděl, že po svém utrpení a po své smrti vstane z mrtvých. Tak tedy v Markově evangeliu
je po Petrově vyznání poblíž Caesareje Filipovy řečeno, že Ježíš je začal učit o tom, že Syn člověka
bude muset mnoho trpět, že bude zavržen staršími, velekněžími a zákoníky, že bude zabit a že nakonec vstane z mrtvých (srov. Mk 8,31-32). Opět v Markově evangeliu čteme, že když sestupovali z
hory, nařídil jim, aby o tom nikomu neříkali, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých (srov. Mk
9,11). Učedníci zůstali zmateni nad tím, co by mělo ono předznačené vzkříšení znamenat, a otevřeli
otázku týkající se návratu proroka Eliáše (srov. Mk 9,11). Ovšem Ježíš znovu potvrdil, že Syn člověka
bude muset mnoho trpět a být v opovržení (srov. Mk 9,12). Po uzdravení posedlého epileptika na cestách Galilejí, kde se v té době Mistr pohyboval téměř na zapřenou, je začal znovu učit: Syn člověka
bude muset mnoho trpět, bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, bude zabit, ale po
třech dnech vstane z mrtvých (Mk 9,31-32). Jedná se o druhou zvěst o utrpení a vzkříšení. Po něm
následuje třetí taková zvěst: Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům a budou se mu posmívat a plivat na něj a zbičují
ho, ale po třech dnech vstane (Mk 10,33-34).
3) Stojíme tu před jasným předzvěděním a před zřejmou předpovědí událostí, v nichž Ježíš
naplní svou úlohu Zjevitele. Ježíš zde ukazuje, jak souvisí jeho smrt a jeho vzkříšení s vykupitelským
zaměřením jeho poslání. To vše je pak podle Něj spojeno s Božím úradkem, podle něhož platí, že
všechno to, co Ježíš předvídá a o čem předpovídá, se nakonec "musí" naplnit. Ježíš tedy dává svým
učedníkům, kteří byli zaskočeni a dokonce otřeseni, poznat cosi z teologického tajemství, jež je obsaženo v nastávajících událostech i v celém jeho lidském životě. Další známky tohoto tajemství se nacházejí v narážce na znamení proroka Jonáše (srov. Mt 12,40), jež Mistr vztahuje na sebe a aplikuje
ho na dny své smrti a svého vzkříšení. Jindy Ježíš hovořil o zničení Chrámu (srov. Jan 2,19). Evangelista Jan pak dodává: On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl (Jan 2,21-22). Opět stojíme před vztahem mezi Kristovým vzkříšením a jeho slovem, jež zvěstuje tajemství skryté v Písmu.
4) Kromě Ježíšových slov vypovídá o Mistrově moci nad smrtí rovněž jeho aktivita, při níž naplňoval v předvelikonočním období svou moc křísit zemřelé. O této moci má Ježíš rovněž velmi jasné
vědomí, což můžeme vidět v příhodě vzkříšení Jairovy dcery (srov. Mk 5,39-42), vzkříšení mladíka z
175 / 195
Naimu (srov. Lk 7,12-15), především pak při vzkříšení Lazara (srov. Jan 11,42-44), které je ve čtvrtém
evangeliu představováno jako předzvěst nebo předobraz vlastního Ježíšova vzkříšení. Ve slovech adresovaných Martě při této posledně jmenované příhodě máme jasný projev Ježíšova sebevědomí
ohledně jeho vlastní osobní identity jakožto Pána nad životem a nad smrtí. On má klíče od tajemství
vzkříšení: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří
ve mne, neumře navěky (Jan 11,25-26). Tato všechna slova a všechny tyto události obsahují rozličným způsobem pravdu o vzkříšení, a to vše v předvelikonoční době.
5) První skutečností, která v okruhu velikonočních událostí dokládá vzkříšení, je prázdný hrob.
Bezpochyby platí, že prázdný hrob není přímým důkazem této události. Nepřítomnost Kristova těla v
hrobě, v němž bylo uloženo, by bylo možno vykládat i jinak, jak o tom také smýšlela nejprve Maria
Magdalská, když spatřila prázdnou hrobku a domnívala se, že někdo Ježíšovo tělo odnesl (srov. Jan
20,13). Je třeba připomenout, že členové synedria se pokusili rozšířit zvěst, že učedníci ukradli Ježíšovo tělo, když vojáci na stráži spali. A tento výklad je rozšířen mezi židy až dodneška (Mt 28,15), jak
poznamenává evangelista.
Navzdory tomu je prázdný hrob velmi výmluvným znamením pro všechny, tedy pro přátele i
nepřátele. Pro osoby dobré vůle byl objev prázdného hrobu prvním krokem k tomu, aby uznaly skutečnost vzkříšení jakožto pravdy, kterou člověk nemůže odvrhovat.
6) Tak tomu bylo nejprve s ženami, které časně zrána přišly k hrobu, aby pomazaly Kristovo
tělo. Ony byly první, kdo přijaly zvěst: Byl vzkříšen, není tady. Zde je to místo, kam ho položili. Ale
jděte a povězte jeho učedníkům i Petrovi: Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte, jak vám řekl (Mk
16,6-7). U Lukáše čteme: Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen. Vzpomeňte si,
jak vám řekl, když byl ještě v Galileji: Syn člověka musí být vydán do rukou hříšným lidem, být ukřižován a třetího dne vstát (Lk 24,6-8). Je evidentní, že ženy byly překvapeny a zaskočeny (srov. Mk
16,8; Lk 24,5). Ani ony nebyly ochotny přijmout tak nebývale radostnou zvěst příliš lehkověrně, i když
to vše Ježíš sám dříve předpověděl. Samy si to totiž nedovedly představit a rozhodně nelze hovořit o
tom, že by si to mohly vymyslet. Ovšem díky jejich vlastní citlivosti - což se týká hlavně Marie z Magdaly - přijaly toto poselství a běžely za apoštoly, aby jim tuto radostnou novinu zvěstovaly. Evangelium podle Matouše (srov. Mt 28,8-10) nás informuje, že Ježíš sám jim vyšel vstříc, pozdravil je a obnovil příkaz, aby nesly tuto novinu bratřím (srov. Mt 28,10). Tak tedy právě ženy byly prvními nositelkami zvěsti o Kristově vzkříšení a hlásaly ji dokonce apoštolům (srov. Lk 24,10). Jedná se o výmluvné
znamení důležitosti žen již ve dnech velikonočních událostí.
7) Mezi těmi, kdo přijali zvěst Marie z Magdaly, byli Petr a Jan (srov. Jan 20,3-8). Ihned a bez
jakéhokoli váhání se vydali k hrobu, vždyť Maria k nim dříve mluvila o tom, že Kristovo tělo se ztratilo
z hrobu (srov. 20,2). Když dorazili k hrobu, museli konstatovat, že tento hrob je opravdu prázdný. Pak
uvěřili, když předtím nemálo pochybovali, poněvadž - jak říká evangelista Jan - ještě neporozuměli
Písmu, že totiž měl vstát z mrtvých (srov. Jan 20,9). Řekněme si po pravdě: Jednalo se o zcela mimořádnou skutečnost a bylo to pro tyto lidi čímsi zcela nečekaným. Bylo to pro ně opravdu cosi příliš velikého a nepředstavitelného. Tato těžkost vyplývá i z toho, že jednotlivá vyprávění nejsou zcela kompatibilní, což je důsledkem převratnosti celé události i jejího zcela nečekaného dopadu na duševní
schopnosti šťastných prvních svědků. Zmínka o Písmech je dokladem ne zcela jasného porozumění,
které měli tito lidé v prvním okamžiku, když se nacházeli tváří v tvář tak převratné události a tak nesmírnému tajemství, na něž mohlo vrhnout poněkud více světla jedině Boží slovo.
8) Nyní musíme věnovat pozornost další skutečnosti. Jestliže prázdný hrob vyváděl při prvním
pohledu lidi jaksi z míry a mohl v jejich myslích plodit jakési nejasné podezření nebo tušení, rozvíjení
tohoto počátečního znamení - jak to poznamenávají evangelia - vedl nakonec k odhalení pravdy o
vzkříšení. Je nám sděleno, že ženy a následně také apoštolové se nacházeli před velmi zvláštním
znamením. Bylo to znamení vítězství nad smrtí. Jestliže hrob zavřený velkým kamenem naznačoval
skutečnou smrt, pak prázdný hrob a odvalený kámen u vstupu znamenal jakousi první zvěst o tom, že
právě na tomto místě byla poražena smrt. Rozhodně nás nemůže nepohnout konstatování stavu mysli oněch žen, které při východu slunce přišly k hrobu a říkaly si mezi sebou: Kdo nám odvalí kámen od
vchodu do hrobky? (Mk 16,3). Když dorazily k hrobu, s velikým úžasem konstatovaly, že kámen byl již
176 / 195
odvalen, ačkoli byl velmi velký (srov. Mk 16,4). Podle Markova evangelia v hrobě se ženy setkaly s
někým, kdo jim zvěstoval, že Ježíš vstal z mrtvých (srov. Mk 16,8). Kdo by nedokázal porozumět jejich vzrušení? Konfrontace s paralelními zprávami v ostatních evangeliích dovoluje, abychom mohli
říci, že - byť poněkud vystrašené - ženy nesly dále zvěst o vzkříšení, jehož byl odvalený kámen a
prázdný hrob prvním výmluvným znamením.
9) Pro ženy i apoštoly se otevřela cesta znamením prázdného hrobu a jejím cílem bylo osobní
střetnutí s oslaveným a vzkříšeným Kristem. Když k tomu došlo, jejich první a bázlivý dojem se stal
hlubokým osobním přesvědčením, tedy vírou v Toho, kdo opravdu vstal z mrtvých. Tak došlo k tomu,
že ženy, když spatřily Vzkříšeného, vrhly se mu k nohám a klaněly se mu (srov. Mt 28,9). Zejména
Marie z Magdaly, která - když zaslechla své jméno z Ježíšových úst - mu odvětila obvyklým způsobem: "Rabbuni!", což znamená "Mistře!" (srov. Jan 20,16). Když byla osvícena Kristem ohledně velikonočního tajemství, celá rozzářená spěchala, aby donesla zvěst o vzkříšení učedníkům: Viděla jsem
Pána! (Jan 20,18). I pro učedníky, kteří se shromáždili ve večeřadle večer onoho prvního dne po sobotě, platí, že když spatřili Pána, pocítili nevýslovnou radost a těšili se z nové jistoty, která naplňovala
jejich srdce: "Zaradovali se" (srov. Jan 20,19-20). Přímé setkání s Kristem rozněcuje jakousi jiskru,
která zapaluje víru.
177 / 195
LXXVIII. Charakteristiky zjevení vzkříšeného Krista
1) Známe již dobře pasáž z prvního listu apoštola Pavla Korinťanům, kde Pavel jako chronologicky první zaznamenává skutečnost Kristova vzkříšení: Vyučil jsem vás především v tom, co jsem
sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých
třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti
stům bratřím najednou - většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi,
pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče (1 Kor 15,3-8). Jedná
se tedy o předanou pravdu, přijatou a znovu předanou pravdu. Je to pravda, která patří zcela evidentně k pokladu zjevení, které Ježíš prostřednictvím svých apoštolů a evangelistů zanechal své
Církvi.
2) Ježíš zjevoval postupně tuto pravdu v době svého předvelikonočního veřejného působení.
Toto tajemství se pak naplnilo ve velikonočních událostech v Jeruzalémě. Tyto události jsou historicky
zcela jisté a jsou také plné tajemství. Předpovědi i samotná skutečnost události se potvrdily především v setkáních učedníků se vzkříšeným Kristem, jak to dosvědčuje Pavel i evangelia. Je třeba konstatovat, že pavlovský text prezentuje tato setkání se Vzkříšeným v obecné a souhrnné podobě. Nakonec pak Pavel připomíná své vlastní setkání s Kristem před branami Damašku (srov. Sk 9,3-6). V
evangeliích máme o těchto událostech k dispozici převážně zlomkovité zprávy. Není však obtížné
uchopit některé charakteristické prvky, projevující se v každém z těchto zjevení. Tímto způsobem se
můžeme ještě více přiblížit k odhalení významu této zjevené pravdy.
3) Na prvním místě můžeme konstatovat, že po vzkříšení se Ježíš představil ženám a učedníkům prostřednictvím svého proměněného těla, které bylo produchovnělé a mělo podíl na slávě jeho
duše. Nebyla při tom patrná žádná triumfalistická gesta. Ježíš se prezentoval s velkou prostotou. Hovořil se svými učedníky jako s přáteli, s nimiž se setkával v běžných situacích svého pozemského života. Vzkříšený rozhodně nechtěl jít ke svým odpůrcům a nepřátelům a chovat se jako jejich přemožitel. Neměl zájem ukázat se jim a projevit svou vlastní nadřazenost nad nimi. Nevrhal na ně blesky
hněvu. Nic nesvědčí o tom, že by se s nimi setkal. Všechno to, co nacházíme v evangeliích, svědčí
proti tomu, že by se ukázal například Pilátovi, který ho vydal římským vojákům k ukřižování; nebo Kaifášovi, který si roztrhl šat, když Ježíš vyznal svou božskou osobní identitu (srov. Mt 26,63-66). Těm,
kdo byli vyznamenáni jeho zjevením, se Ježíš nechal poznat ve své tělesné opravdovosti. Ukázal jim
svoji tvář, své ruce, ony charakteristické rysy, které tak dobře znali, ukázal jim onen bok, který viděli
probodený kopím, hovořil k nim hlasem, který tak dobře znali. Pouze při setkání se Šavlem před Damaškem světlo vyzařující ze Vzkříšeného téměř oslepilo zapáleného pronásledovatele křesťanů a
srazilo ho k zemi (srov. Sk 9,3-8). Jednalo se o projev moci Toho, který již vystoupil na nebesa. Oslavený tak zasahuje člověka, z něhož si chce učinit vyvolený nástroj (srov. Sk 9,15). Pavel se měl stát
misionářem a evangelizátorem.
4) Je třeba podtrhnout skutečnost, že Ježíš se zjevil nejprve ženám, které byly jeho věrnými
následovnicemi, a to ještě dříve než apoštolům a ostatním učedníkům, které zvolil jako nositele svého
evangelia ve světě. Ženám jako prvním svěřuje Vzkříšený tajemství svého zmrtvýchvstání a činí z
nich tak první svědky této události. Možná tak chtěl odměnit jejich jemnost, jejich citlivost a vnímavost
vůči poselství, které On sám nesl a hlásal, jejich pevnost a odvahu v hodině jeho smrti, jak ji projevily
pod křížem. Možná tak chtěl projevit jeden z rysů své jedinečné lidskosti spočívající ve zdvořilosti a
jemnosti, a tak se přibližoval rád k lidem, které tehdejší svět považoval za druhořadé nebo dokonce
za nicotné. Připomeňme si teď jeden z textů Matoušova evangelia, který hovoří o setkání žen se
vzkříšeným Kristem: Vtom šel Ježíš proti nim a řekl jim: Buďte zdrávy! Přistoupily, objaly mu nohy a
poklonily se mu. Tu jim Ježíš řekl: Nebojte se! Jděte a oznamte mým bratřím, ať odejdou do Galileje.
Tam mě uvidí (Mt 28,9-10). Rovněž epizoda zjevení Marii z Magdaly (srov. Jan 20,11-18) vykazuje
rysy mimořádné taktnosti a jemnosti jak ze strany oné ženy, která byla horoucně oddána Ježíšovi, tak
ze strany Mistra, který s ní jednal velmi jemně a dobrotivě. Tímto privilegiem adresovaným ženám se
musí nechat inspirovat Církev, která v minulých staletích mohla počítat s jejich velkorysostí a oddaností a mohla se opírat o jejich modlitby a jejich oběti i jejich apoštolát.
178 / 195
5) Některé charakteristiky těchto setkání z nich činí modelové situace duchovního charakteru,
jež nastávají tak často mezi člověkem a Kristem, když se učedník cítí být navštíven nebo povolán
svým Pánem. Je tu především jistá obtíž v rozpoznání Mistra ze strany těch, k nimž Vzkříšený přichází, jak je to zřejmé v případě Marie z Magdaly (Jan 20,14-16), v případě učedníků na cestě do Emauz.
Nechybí rovněž pocit bázně před Oslaveným. Kristus je milován, člověk ho hledá, ovšem v okamžiku
přímého setkání učedník zakouší jisté váhání a nerozhodnost . Ale Ježíš postupně přivádí k plnému
poznání a k víře jak Marii z Magdaly (srov. Jan 20,16), tak učedníky putující do Emauz (srov. Lk
24,25-48). To je typické pro Ježíšovu trpělivou a ohleduplnou pedagogii, a tak se to projevuje také při
zjevení Vzkříšeného: Postupně člověka přitahuje, obrací, přivádí k plnému poznání bohatství svého
srdce a plnosti spásy.
6) Velmi zajímavý je psychologický proces, jak je to patrné z popisu jednotlivých setkání se
Vzkříšeným. Učedníci nejprve zakoušejí jakousi obtíž nejen uznat skutečnost vzkříšení, ale také rozpoznat identitu Toho, který před nimi stojí. Ježíš se jim jeví jako tentýž před Velikonocemi, ale zároveň jako jiný. Je to proměněný Kristus. Tuší, že je to Ježíš, avšak zároveň poznávají, že není ve stejném stavu jako předtím, proto při kontaktu s Ním zakoušejí bázeň a úctu. Když si posléze s jeho pomocí uvědomují, že se nejedná o někoho jiného, nýbrž o oslaveného Ježíše, vytryskne z jejich nitra
nová radost a síla, nová schopnost porozumět, milovat a věřit. Tak vychází víra na horizontu vědomí.
Viděla jsem Pána! (Jan 20,18). Od toho okamžiku ozařuje absolutně nové světlo před jejich očima
rovněž událost ukřižování. Díky tomuto světlu odhalují pravý a úplný význam onoho tajemství utrpení
a smrti, které se naplňuje ve slávě nového života. Toto světlo také bude představovat jeden ze základních prvků zvěsti o spáse, kterou apoštolové nesli od samého počátku nejprve hebrejskému lidu
a posléze také všem národům.
7) Poslední charakteristikou těchto zjevení vzkříšeného Krista je to, že zejména v závěrečných
setkáních Mistr svěřuje definitivně apoštolům a Církvi poslání evangelizovat celý svět. Apoštolové a
Církev mají nést zvěst jeho slova a jeho milosti do celého světa. Připomeňme si zjevení učedníkům
ve Večeřadle onoho prvního nedělního večera: Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás (Jan
20,21). Pak uděluje apoštolům moc odpouštět hříchy. Na břehu Tiberiadského jezera po zázračném
rybolovu, jenž symbolizuje a ohlašuje plodnost misie, Ježíš chce obrátit mysli svých učedníků k dílu,
které na ně čeká (srov. Jan 21,1-23). Pak definitivně potvrzuje svěření zvláštního poslání Petrovi
(srov. Jan 21,15-18): "Šimone, synu Janův, miluješ mne?" . "Ano, Pane, ty víš, že tě miluji" . "Pas moje ovce!" Jan poznamenává, že to bylo potřetí, co se Ježíš zjevil svým učedníkům po svém zmrtvýchvstání (srov. Jan 21,14). Při této příležitosti nebyli učedníci pouze zaujati jeho osobní identitou, tedy
že se jedná o Pána (srov. Jan 21,7), ale uvědomovali si rovněž, že to, co se odehrálo v oněch velikonočních dnech, se týkalo každého z nich, Petra se to ovšem týkalo obzvláštním způsobem: Měli budovat novou éru v dějinách lidstva. Počátkem toho všeho byly velikonoční události a velikonoční tajemství smrti a vzkříšení Ježíše z Nazareta.
179 / 195
LXXIX. Vzkříšení jako událost zároveň historická a metahistorická
1) Kristovo vzkříšení má charakteristiku události. Jedná se o přechod ze smrti do života. Je to
jedinečná událost, která je jakožto přechod (Pascha) vepsána do velikonočních slavností, v jejichž
průběhu si každoročně synové a dcery Izraele připomínali vyvedení z Egypta. Vzdávali přitom díky za
osvobození z otroctví, a proto velebili Pána Boha, který se v onom prastarém osvobození jasně projevil. Kristovo vzkříšení je novým Přechodem, novou Paschou, kterou je třeba vykládat na základě
staré Paschy, jež byla předobrazem Kristova přechodu. Tak byl Kristův přechod nazírán v křesťanské
komunitě v souvislosti s tím, jak vykládali tento Kristův přechod apoštolové a evangelisté na základě
slov samotného Ježíše.
2) Na základě toho, co nacházíme v oněch prastarých pramenech, můžeme vidět vzkříšení
především jako historickou událost. Naplnilo se totiž v přesně určené době a na přesně vymezeném
místě, bylo to třetího dne po ukřižování v Jeruzalémě, v hrobce, kterou dal k dispozici Josef z Arimatie (srov. Mk 15,46). Právě v tomto hrobě bylo uloženo Ježíšovo tělo po sejmutí z kříže. Tento hrob
pak byl nalezen prázdný na úsvitu zmíněného třetího dne. Ježíš sám předpověděl své vzkříšení třetího dne (srov. Mt 16,21; 17,23; 20,19). Ženy, které onoho rána šly k hrobu, potkaly anděla, který jim
řekl: Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, ukřižovaného. Není tady. Byl vzkříšen, jak řekl (Mt 28,56). V evangelijním vyprávění je údaj o době vzkříšení - "třetího dne" - položen do souvislosti s židovským slavením soboty, což vylučovalo práce a přecházení na delší vzdálenosti, a to již od večera
předešlého dne. Z tohoto důvodu také balzamování těla, jak to bylo tehdejším židovským obyčejem,
muselo být odloženo na první den po sobotě.
3) I když se jedná o historickou událost, která je chronologicky a prostorově determinována,
vzkříšení překračuje historickou rovinu. Nikdo z lidí neviděl událost samotného vzkříšení. Nikdo tedy
není očitým svědkem této zásadní události. Mnoho lidí vidělo umírání a smrt Ježíše z Nazareta na
Golgotě. Několik lidí se účastnilo uložení Kristova těla do hrobu, který byl zapečetěn a opatřen strážemi. To vše si zajistili kněží a farizeové od Piláta, protože si pamatovali, že Ježíš hovořil o svém
zmrtvýchvstání po třech dnech od smrti. Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník ještě zaživa prohlásil: Po třech dnech vstanu z mrtvých. Dej tedy rozkaz zajistit hrob až do třetího dne. Jinak by mohli
jeho učedníci přijít, ukradnout ho a říci lidu: Vstal z mrtvých. Pak by ten poslední podvod byl ještě
horší než ten první (Mt 27,63-65). Avšak učedníci neměli ani pomyšlení na nějakou podobnou akci.
Byly to ženy, které šly zrána k hrobu s aromatickými látkami, kdo objevil, že hrobka byla prázdná a
kámen odvalen. Spatřily přitom mladíka oděného do bílého oděvu, který k nim hovořil o Ježíšově
vzkříšení (srov. Mk 16,6). Je nesporné, že Ježíšovo tělo se již nenacházelo na zmíněném místě. Následně pak mnozí lidé Ježíše spatřili jako vzkříšeného. Ovšem nikdo z lidí nebyl očitým svědkem
vlastního zmrt_výchvstání. Nikdo z lidí nemohl říci, jak se to vše vlastně odehrálo. Nejhlubší povaha
Ježíšova přechodu k novému životu prostě nebyla přístupná schopnostem lidských smyslů. Právě v
tom spočívá metahistorická povaha vzkříšení, jemuž musíme věnovat pozornost, pokud si chceme
uvědomit hloubku tajemství oné historické skutečnosti, která je zároveň transhistorická, jak zakrátko
uvidíme.
4) Kristovo vzkříšení totiž nebylo návratem k pozemskému životu, jak tomu bylo kupříkladu při
vzkříšeních, k nimž došlo v předvelikonoční epoše a která vykonal sám Ježíš na Jairově dceři, na
mladíkovi z Naimu a v Lazarově případě. Tam se jednalo o zázračné události (tedy mimořádné události), ovšem zmíněné osoby od Ježíše obdržely zpět svůj normální pozemský život. Musely však v
jistém okamžiku zemřít znovu, jak na to nezřídka upozorňuje Augustin. V případě Kristova vzkříšení
se jedná o zásadně jinou záležitost. Ve svém vzkříšeném těle přechází ze stavu smrti k novému životu. Je to mimočasový život, život nadpozemský. Ježíšovo tělo je při vzkříšení naplněno mocí Ducha
Svatého, a tak se stává účastným na božském životě ve stavu slávy, takže spolu s Pavlem můžeme
říci, že vzkříšený Kristus je člověk z nebe (srov. 1 Kor 15,47n.) Právě v tomto smyslu slova se Kristovo vzkříšení nachází za hranicemi čistě historické události. Je to událost, která patří do metahistorické
sféry, a proto také uniká kritériím čistě empirického pozorování. Je nespornou skutečností, že Ježíš
se po svém vzkříšení zjevil svým učedníkům, jednal s nimi, dokonce s nimi pojedl, vyzval Tomáše,
aby se Ho dotkl a aby se tak ujistil o Jeho identitě. Avšak tato reálně lidská dimenze Jeho nynější
180 / 195
existence v sobě skrývá nový život, který Mu od nynějška patří, a tak se na Něj nevztahují běžně
platné zákony času a prostoru a Vzkříšený patří do oblasti tajemství.
5) Další prvek tajemnosti Kristova vzkříšení spočívá ve skutečnosti, že tento přechod ze smrti
do nového života se odehrál díky zásahu Otcovy moci, který vzkřísil (srov. Sk 2,32) Krista, svého Syna, a tak dokonalým způsobem uvedl Jeho lidství, tedy i Jeho tělo, do trinitárního společenství, takže
se Kristus definitivně zjevil jako Boží Syn s mocí podle Ducha, a to právě prostřednictvím vzkříšení z
mrtvých (srov. Řím 1,3-4). Svatý Pavel pak klade důraz na to, že vzkříšení je projevem Boží moci
(srov. Řím 6,4; 2 Kor 13,4; Fil 3,10; Kol 2,12; Ef 1,19n.; srov. také Žid 7,16) a působením Ducha Svatého, který navrátil Ježíšovi život a uvedl Ho do oslaveného stavu Pána (Kyrios). V tomto stavu oslavení si Kristus definitivně zasluhuje, a to i jako člověk, ono jméno Božího Syna, které Mu patří od
věčnosti (srov. Řím 8,11; 9,5; 14,9; srov. také Žid 1,1-5; 5,5 atd.)
6) Je velmi významné, že mnoho novozákonních textů ukazuje Kristovo vzkříšení jako vzkříšení z mrtvých, které se uskutečnilo mocí Ducha Svatého. Zároveň však existují také výpovědi, podle
nichž se zmrtvýchvstání odehrálo tak, že Kristus vstal z mrtvých svou vlastní silou (řecky aneste), jak
to ostatně indikuje v mnoha jazycích slovo vstát z mrtvých. Tento aktivní význam slovesa či podstatného jména se nachází také v předvelikonočních výpovědích Ježíše z Nazareta, například v předpovědích utrpení, kde se říká, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, zemřít a pak vstane z mrtvých
(srov. např. Mk 8,31; 9,31; 10,34). V Janově evangeliu Ježíš výslovně tvrdí: Proto mě Otec miluje, že
dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe.
Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout (Sk 10,17-18). Rovněž Pavel ve svém prvním listu
do Soluně píše: Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých (1 Sol 4,14). V knize Skutků se
často opakuje, že Bůh vzkřísil Ježíše (srov. 2,24.32; 3,15.26 atd.). Ovšem zároveň se v této knize hovoří o Kristově vzkříšení v aktivním významu, tedy že Ježíš vstal (srov. např. 10,41). Právě v tomto
smyslu také shrnuje své kázání svatý Pavel v soluňské synagoze, kde Pavel dokládá, že Kristus musel zemřít a vstát z mrtvých (srov. Sk 17,3). Z tohoto přehledu textů jasně vysvítá trinitární charakter
vzkříšení, které je společným dílem Otce, Syna i Ducha Svatého, takže událost vzkříšení v sobě jistým způsobem obsahuje tajemství trojjediného Boha.
7) Výraz "podle Písma", který se nachází v prvním listu Korinťanům (srov. 15,3-4) i v Nicejskokonstantinopolském vyznání víry, ukazuje na eschatologický ráz události Ježíšova vzkříšení, v němž
docházejí naplnění starozákonní přísliby. Sám Ježíš, když hovořil s učedníky na cestě do Emauz o
svém utrpení a oslavení, jak nás o tom zpravuje evangelista Lukáš, tyto učedníky káral pro jejich liknavost ve víře v slova proroků. Posléze začal od Mojžíše, probral všechny proroky a vykládal jim, co
se ve všech částech Písma na něho vztahuje (Lk 24,26-27). K tomu došlo i při posledním setkání s
apoštoly, když jim Vzkříšený řekl: "To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl
s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech."
Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne
vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc Jeruzalémem,
byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky." (Lk 24,44-48) Jednalo se o mesiášskou interpretaci Starého zákona, která pochází od samotného Ježíše, který hovořil o souboru textů vztahujících se
zvláštním způsobem k velikonočnímu tajemství. Jednalo se o texty proroka Izaiáše, které hovoří o
ponížení Služebníka Božího a o Jeho povýšení (srov. Iz 52,13-53-12). Jednalo se i o Žalm 109 (110).
Na základě této Ježíšovy eschatologické interpretace, která propojovala velikonoční tajemství se Starým zákonem a vrhala tak světlo na budoucnost, jedná se o hlásání evangelia všem národům, také
apoštolové a evangelisté hovořili o vzkříšení po_dle Písma, a tak byla také později stanovena forma
vyznání víry. Jedná se o další dimenzi tajemství vzkříšení.
8) Z toho, co jsme právě řekli, vyplývá, že Kristovo vzkříšení je největší událostí dějin spásy,
poněvadž tato událost dává definitivní smysl celému světu, tedy celým dějinám lidstva. Celý svět
krouží kolem Kristova kříže, ovšem jedině ve vzkříšení kříž dosahuje svého plného významu spásonosné události. Kříž a vzkříšení tak představují jediné velikonoční tajemství, v němž celé dějiny světa
nacházejí svůj střed. Proto jsou Velikonoce také tou největší slavností církve, která každoročně slaví
a obnovuje toto tajemství a tuto událost, která je naplněním starozákonních příslibů, počínaje proto-
181 / 195
evangeliem o vykoupení. Ve vzkříšení se naplňují všechny naděje a všechna eschatologická očekávání směřující k plnosti času, jež nadešla, když Boží království definitivně vstoupilo do dějin člověka,
které se staly univerzálními dějinami spásy.
182 / 195
LXXX. Kristovo vzkříšení jako Vrchol zjevení
1) V prvním listu svatého Pavla Korinťanům, který jsme vícekrát připomínali v průběhu našich
katechezí věnovaných Kristově vzkříšení, můžeme číst tato apoštolova slova: A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je naše víra (1 Kor 15,14). Je evidentní, že Pavel vidí ve vzkříšení
základ křesťanské víry a jakýsi klíč k celé budově nauky a života podle zjevení, poněvadž se jedná o
definitivní stvrzení veškeré pravdy, kterou přinesl Kristus. Z uvedeného důvodu se veškeré kázání
církve, a to již od apoštolských dob a napříč všemi staletími dějin církve a všemi generacemi pokřtěných až podnes, stále odvolává na Kristovo vzkříšení a čerpá z něho přesvědčivou moc a sílu. Není
obtížné chápat, proč je tomu tak.
2) Vzkříšení nejprve představuje potvrzení všeho toho, co Kristus vykonal a čemu učil. Vzkříšení je božská pečeť, která je vtisknuta v Jeho slovu a Jeho celém životě. On sám ukazoval učedníkům i svým odpůrcům, že vzkříšení je definitivním znamením Jeho pravdy. Anděl u prázdného hrobu
to připomněl ženám onoho rána prvního dne po sobotě: Není tady. Byl vzkříšen, jak řekl (Mt 28,6).
Jestliže toto Mistrovo slovo a Jeho příslib se ukázaly být pravdivé, pak také všechna ostatní Jeho slova a přísliby mají moc pravdy, která nepomíjí, jak to On sám prohlásil: Nebe a země pominou, ale má
slova nikdy nepominou (Mt 24.35; srov. Mk 13,31; Lk 21,33). Jasnější znamení, silnější znamení, rozhodnější znamení než vzkříšení z mrtvých si pros_tě a jednoduše nikdo nedovede představit ani požadovat. Všechny pravdy, a to i ty nejobtížnější pro lidskou mysl, nacházejí své ospravedlnění před
lidským rozumem tím, že Kristus vstal z mrtvých, a tak prokázal podle svého slibu svou božskou autoritu.
3) Ježíšovo božství je potvrzeno již Jeho vykupitelskou smrtí: Až povýšíte Syna člověka, tehdy
poznáte, že já jsem. (Jan 8,28.1). Ti, kdo naslouchali těmto Ježíšovým slovům, se chystali Ho kamenovat, protože ono "Já jsem" pro židy znamenalo nevýslovné Boží jméno. Když potom žádali na Pilátovi, aby Ježíše odsoudil na smrt, předložili jako hlavní bod obžaloby to, že se vydával za Božího Syna (srov. Jan 19,7). Ze stejného důvodu byl Ježíš odsouzen při nočním zasedání synedria, když bylo
ohodnoceno jako rouhání to, co Ježíš odpověděl na dotaz velekněze a prohlásil se za Krista a Božího
Syna (srov. Mt 26,63-65; Mk 14,62; Lk 22,70). Ježíš se projevil nejen jako pozemský Mesiáš podle
dobových židovských očekávání, ale jako Mesiáš - Pán, jak Ho ohlašoval žalm 109/110 (srov. Mt
22,41nn.), jako tajuplná osoba předznamenaná v knize Daniel (srov. 7,13-14). Právě to bylo hodnoceno jako velké rouhání, za něž byl Ježíš uznán za hodna trestu smrti, vždyť se prohlásil otevřeně za
Božího Syna. Právě vzkříšení z mrtvých potvrdilo pravost Jeho božské identity, a tak bylo legalizováno to, že si Ježíš před Velikonocemi přivlastňoval Boží jméno a Boží atributy, jako například věčnost:
Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem (Jan 8,58). To bylo pro židy pokynem ke
kamenování (srov. Lk 24,16). Tu popadli kameny, aby po něm hodili. Ježíš se však skryl a vyšel z
chrámu (Jan 8,59). Jestliže v daném okamžiku Ho nedokázali kamenovat, později Ho dokázali vyvýšit
na kříž. Tak tedy vzkříšení Ukřižovaného dokládá, že Ježíš je opravdu Boží Syn, ten který je.
4) I když Ježíš sám se nazýval Synem člověka, prohlásil se zároveň za pravého Božího Syna.
Ve Večeřadle před svým utrpením pak dokonce prosil Otce, aby zjevil, že Kristus a Syn člověka je
opravdu Jeho věčným Synem: Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe (Jan
17,1). .Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe dříve, než byl svět (Jan 17,5).
Velikonoční tajemství představuje vyslyšení této prosby a je potvrzením Ježíšova Božího synovství.
Jedná se dokonce o prozáření tou slávou, kterou měl jako Syn u Otce ještě předtím, než povstal svět.
Je to opravdu sláva jediného pravého Božího Syna.
5) V předvelikonočním období Ježíš podle Janova evangelia vícekrát činil na_rážky na své
budoucí oslavení, které se mělo naplnit ve velikonočním dramatu Jeho smrti a vzkříšení. Učedníci porozuměli těmto slovům až poté, co se předpovědi naplnily. Můžeme číst, že v průběhu prvních Velikonoc, které učedníci strávili s Ježíšem v Jeruzalémě, Ježíš vyhnal z chrámu směnárníky a židé po
Něm žádali znamení, které by Ho opravňovalo k takovému jednání. Tehdy nazaretský Mistr odpověděl: Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím! . On však to řekl o chrámu svého těla.
Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu,
183 / 195
které Ježíš řekl (Jan 2,19-22). Rovněž odpověď poslům Lazarových sester, které Ho prosily, aby přišel navštívit jejich nemocného bratra, narážela na velikonoční události: To není nemoc k smrti, ale k
slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn (Jan 11,4). Ovšem pravé Ježíšovo oslavení nastalo až s Jeho
vyvýšením na kříž (srov. Jan 12,32). Učedníci tomu všemu porozuměli až po vzkříšení z mrtvých.
6) Velmi zajímavá je nauka apoštola Pavla o hodnotě Kristova vzkříšení, které představuje základní kámen christologie. Toto Pavlovo učení má vztah k jeho vlastní osobní zkušenosti setkání se
Vzkříšeným. Tak na začátku listu Římanům se můžeme dočíst: Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako
mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán (Řím 1,1-4). To znamená, že Ježíš byl
od prvního okamžiku početí svého lidství věčným Božím Synem, který se stal člověkem. Ovšem ve
vzkříšení se toto Boží synovství zjevilo v celé své plnosti, a to díky moci Boha, který působením Ducha svatého navrátil Ježíšovi Jeho život (srov. Řím 8,11) a ustanovil Ho na rovině oslavení za Pána Kyrios (srov. Fil 2,9-11; Řím 14,9; Sk 2,36). Proto také Ježíš plně zasluhuje, aby byl označován novým mesiášským titulem, který odráží oprávněnost kultu, který přísluší věčnému Božímu Synu (srov.
Sk 13,33; Žid 1,1-5; 5,5).
7) Pavel předložil tutéž na_uku rovněž v synagoze v Pisidské Antiochii při sobotním shromáždění, když ho představení vyzvali, aby promluvil. Tehdy se Pavel ujal slova a zvěstoval, že vrcholem
ekonomie spásy, která se naplnila mezi světly a stíny dějin Izraele, je skutečnost, že Bůh vzkřísil z
mrtvých Ježíše z Nazareta. Ten se pak po řadu dní zjevoval těm, kdo spolu s Ním přišli z Galileje do
Jeruzaléma. Tito lidé se pak stali Jeho svědky přede vším lidem. A my vám hlásáme radostnou zvěst,
že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na jejich dětech, na nás, když vzkřísil Ježíše. Tak
je i psáno v druhém žalmu: Ty jsi můj Syn, já jsem tě zplodil (Sk 13,32-34; Ž 2,7). Podle Pavla tedy
existuje velmi úzká spojitost mezi Kristovým vzkříšením a Jeho věčným Božím synovstvím, které se
definitivně a naplno zjevuje právě ve vítězném završení Jeho mesiášského poslání.
8) Ve slávě Pána - Kyrios - se zjevuje moc vzkříšeného Bohočlověka, což vše Pavel zakusil
na vlastní kůži při svém obrácení na cestě do Damašku, když pocítil, že i on je povolán k tomu, aby
se stal Jeho apoštolem - byť nepatřil mezi Dvanáct -, protože byl očitým svědkem živého Krista. Právě od Něho obdržel sílu k tomu, aby obstál ve všech těžkostech a svízelích tohoto svého apoštolského poslání. Pavlův duch byl tak hluboce poznamenán zmíněnou zkušeností, že ve své nauce a ve
svém svědectví upřednostňoval myšlenku moci Vzkříšeného před participací na Kristově utrpení, byť i
tato druhá idea mu byla nesmírně drahá. Ano, vůbec všecko považuji za škodu ve srovnání s oním
nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji
to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost,
která se získává zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která
přichází od Boha a spočívá na víře. Tak na sobě poznávám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast
v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i
vzkříšení z mrtvých (Fil 3,8-11). Na tomto místě se pak Pavlovy myšlenky obracejí ke zkušenosti, kterou učinil na cestě do Damašku: . protože mne samého uchvátil Kristus Ježíš (Fil 3,12).
9) Jak je to patrné z připomenutých textů, Kristovo vzkříšení je velmi těsně spjato s tajemstvím
vtělení Božího Syna. Je to jeho naplnění v souladu s věčným Božím záměrem. Je to dokonce korunovace a dovršení toho všeho, co Ježíš vykonal a zjevil v celém svém pozemském životě od okamžiku svého narození až po dokonání svého utrpení mocnými skutky, zázraky, učením, příkladem dokonale svatého života a zejména svým proměněním na hoře. Ježíš totiž nikdy tak přímo nezjevil onu
slávu, kterou měl u Otce ještě předtím, nežli povstal svět (srov. Jan 17,1). On tuto svoji slávu skrýval
ve svém lidství, a to až do okamžiku svého definitivního sebezmaření v hodině kříže (srov. Fil 2,7-8).
Ve vzkříšení se zjevila skutečnost, že v Kristu tělesně přebývá veškerá plnost božství (srov. Kol 2,9;
srov. Kol 1,19). V tomto smyslu tedy vzkříšení naplňuje zjevení vlastního obsahu vtělení. Z uvedeného důvodu lze rovněž říci, že vzkříšení představuje plnost zjevení. Vzkříšení proto také zaujímá - jak
jsme již řekli - ústřední místo v křesťanské víře a v křesťanském hlásání.
184 / 195
Poznámka překladatele:
1 Český liturgický překlad je v této věci teologicky nepřesný, protože jádrem Ježíšova sdělení
je narážka na Boží jméno z Ex 3,14. To potvrzuje i další výklad Jana Pavla II., který staví na tomto
čtení Jan 8,28. Z uvedeného důvodu jsme se nemohli držet českého liturgického překladu.
185 / 195
LXXXI. Spasitelská hodnota Kristova vzkříšení
1) Jestliže osou křesťanské víry a hlásání církve je Kristovo vzkříšení jakožto definitivní potvrzení a naplnění zjevení, jak jsme to viděli v předchozí katechezi, je třeba také dodat, že vzkříšení jakožto součást velikonočního tajemství je také pramenem spasitelské moci evangelia a církve. Podle
Pavla se totiž Ježíš Kristus prostřednictvím vzkříšení z mrtvých zjevil jako Boží Syn v moci ustanovený podle Ducha svatosti (srov. Řím 1,4). A vzkříšený Kristus předává lidem právě tuto svatost, poněvadž . byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění (Řím 4,25). Existuje tedy dvojí tvářnost jediného velikonočního tajemství: Smrt se týká našeho osvobození z hříchu,
vzkříšení pak znamená otevření přístupu k novému životu. Je nesporné, že velikonoční tajemství
stejně jako celý Ježíšův život i Jeho dílo je hluboce sjednoceno vzhledem ke své vykupitelské funkci
a ve svém vykupitelském působení, to ale neznamená, že bychom nemohli rozlišovat jeho jednotlivé
aspekty s ohledem na jejich působnost ve prospěch člověka. Proto také ono spojení efektu nového
života s tajemstvím Kristova vzkříšení, jak tomu učí svatý Pavel.
2) S ohledem na tuto Pavlovu nauku je třeba udělat několik poznámek a upozornit na spojitosti
s dalšími místy Nového zákona, abychom si tak mohli lépe uvědomit její hlubokou pravdivost a také
její nádheru. Především můžeme říci, že vzkříšený Kristus je pramenem a počátkem nového života
všech lidí. To je patrné z Ježíšovy modlitby v předvečer Jeho utrpení, jak nás s ní seznamuje evangelista Jan: Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal (Jan 17,1-2). Do této své modlitby Ježíš zahrnuje
především své učedníky, které zpravil o tom, že se přibližuje bolestné odloučení kvůli Jeho utrpení
a kvůli Jeho smrti. Těmto učedníkům však zároveň přislíbil: Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí,
ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi (Jan 14,19). To znamená, že učedníci
budou mít podíl na Ježíšově životě, jak se projeví v Mistrově vzkříšení. Ovšem Ježíšův pohled se
upíná k univerzálním horizontům: Prosím nejenom za ně (tedy za tyto přítomné učedníky). Ale také za
ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne (Jan 17,20). To znamená, že všichni věřící mají vytvořit jednotu
vzhledem k účasti na plnosti Boží slávy ve vzkříšeném Kristu. Nový život, kterým jsou obdařeni věřící
díky síle Kristova vzkříšení, spočívá ve vítězství nad hříchem a na novém podílnictví na Boží milosti.
Přesně a velmi lapidárně to tvrdí svatý Pavel: Ale nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou
láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem (Ef 2,4-5). Podobně učí svatý Petr: Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně
milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé (1 Petr 1,3-4). Stejná pravda se odráží v Pavlově nauce
o křtu: Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem (Řím 6,4).
3) Tento nový život, život podle Ducha, představuje přijetí křesťanů za syny, a to je další klasický Pavlův pojem, který má v křesťanském myšlení zásadní význam. V tomto ohledu je čímsi klasickým následující výrok z listu Galaťanům: Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme přijati za
syny (Gal 4,4-5). Tato božská adopce činí učedníky podobnými Kristu: neboť všichni, kdo se dávají
vést Božím Duchem, jsou Boží synové (Řím 8,14). V listu Galaťanům se Pavel odvolává na zkušenost, kterou činí křesťané s novým způsobem života: A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce
Ducha svého syna, který volá: Abba, Otče! Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze
Boha (Gal 4,6-7). V člověku se tedy nachází první účinek vykoupení, je to osvobození z otrockého
stavu; svobody člověku se dostává spolu s adopcí za syna. Nejedná se tolik o rovinu práva na dědictví, jako spíše o skutečný dar nového života, jejž všechny tři osoby Trojice vlévají do člověka (srov.
Gal 4,6; 2 Kor 13,13). Pramenem tohoto nového života Boha v člověku a člověka v Bohu je právě
Kristovo vzkříšení. Podíl na novém životě rovněž působí to, že se stáváme Kristovými bratry. Vždyť
sám Vzkříšený nazývá své učedníky "bratry" (srov. Mt 28,10; Jan 20,17). Nejedná se pochopitelně
o bratry na základě božské přirozenosti, nýbrž na základě milosti. Adopce za Božího syna nebo dceru
dává člověku skutečný podíl na životě jednorozeného Božího Syna, jehož plnost se zjevuje v Kristově
vzkříšení.
186 / 195
4) Kristovo vzkříšení, ba spíše vzkříšený Kristus sám, představuje konečně základ a pramen
našeho budoucího vzkříšení. Když předznamenával ustanovení Eucharistie, sám Ježíš o ní hovořil
jako o svátosti věčného života, budoucího vzkříšení: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný
a já ho vzkřísím v poslední den (Jan 6,54). Poněvadž posluchači reptali, Ježíš jim dále řekl: Nad tím
se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? (Jan 6,61-62).
Tímto způsobem chtěl Mistr naznačit, že pod svátostnými způsobami Eucharistie se přijímajícím dává
podíl na Těle a Krvi oslaveného Krista. Rovněž svatý Pavel podtrhuje souvislost mezi Kristovým
vzkříšením a naším vzkříšením: Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze jednoho člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro
spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni
k životu (1 Kor 15,20-22). Toto tělo porušitelné musí totiž na sebe vzít neporušitelnost, a toto tělo
smrtelné musí na sebe vzít nesmrtelnost. A až toto tělo porušitelné vezme na sebe neporušitelnost,
a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmu: Vítězně je smrt
navždy zničena (1 Kor 15,53-54). Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista (1 Kor 15,57). Toto definitivní vítězství nad smrtí již uskutečnil a přinesl Kristus a On dává
na tomto svém vítězství podíl lidstvu v té míře, v jaké lidstvo přijímá plody Jeho vykoupení. Je to proces připuštění k novému životu, k životu věčnému. Díky tomuto procesu se v průběhu staletí formuje
nové lidstvo, vykoupený Boží lid, který je shromážděn v Kristově církvi, a ta je skutečnou komunitou
vzkříšení. Na konci dějin pak všichni vstanou. Ti, kdo budou patřit ke Kristu, budou mít také plnost života ve slávě, a to bude definitivní uskutečnění společenství vykoupených v Kristu, a tak Bůh bude
skutečně všechno ve všem (srov. 1 Kor 15,28).
5) Apoštol Pavel dále učí, že tento vykupitelský proces, který vyvrcholí vzkříšením mrtvých, se
uskutečňuje v nevýslovnosti nové duchovnosti, která překonává veškerou lidskou představivost
a také schopnosti samotného člověka. Pavel totiž na jednom místě říká: Říkám vám, bratři, toto: člověk, jak je, nemůže mít účast v Božím království, ani člověk s tělem porušitelným nemůže mít účast
v neporušitelnosti (1 Kor 15,50). Jedná se o konstatování naší přirozené neschopnosti vzhledem
k novému životu. Na druhé straně pak v listu Římanům tentýž apoštol tvrdí: A když sídlí ve vás Duch
toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu
i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás (Řím 8,11). Jedná se o tajuplný proces zduchovnění, které v okamžiku vzkříšení zasáhne rovněž lidské tělo. To vše se odehrává díky působení
téhož Ducha svatého, který uskutečnil Kristovo vzkříšení. Jedná se bezpochyby o skutečnosti, které
unikají našim schopnostem chápat a rozumově dokazovat, a proto jsou také předmětem naší víry,
která se zakládá na Božím slově. Prostřednictvím Pavlových výpovědí je nám tedy dopřáno pronikat
do tajemství, které překonává všechny hranice času a prostoru: První člověk, Adam, se stal živou bytostí, poslední Adam však bude oživujícím duchem (1 Kor 15,45). My jsme na sobě nesli podobnost
s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe
(1 Kor 15,49).
6) V očekávání definitivního procesu spásy vzkříšený Kristus tajemně přebývá v srdcích svých
učedníků a následovníků a představuje v Duchu svatém pramen jejich posvěcení, pramen jejich božského života a jejich přijetí za Boží syny, pramen budoucího vzkříšení. Tato jistota vede svatého Pavla k tomu, že v listu Galaťanům tvrdí: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji
ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval (Gal 2,20). Stejně tak každý křesťan jako apoštol Pavel, byť žije ještě v těle (srov. Řím 7,5), přesto zároveň žije duchovně ve víře
(srov. 2 Kor 10,3), poněvadž živý Kristus, vzkříšený Kristus se stal pravým podmětem všeho jeho jednání. Opravdu můžeme říci, že Kristus žije v nás (srov. Řím 8,2. 10-11; Fil 1,21; Kol 3,3). Jedná se
o pravý život v Duchu. Apoštol Pavel má tuto pravdu za cosi naprosto jistého a totéž smýšlení musí
být v každém křesťanu, který se nachází uprostřed těžkostí a utrpení přítomného života, jak to doporučoval Pavel učedníkovi Timoteovi v jednom úryvku z listu, který mu adresoval. Právě touto myšlenkou chceme jaksi zpečetit naši katechezi o Kristově vzkříšení: Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako
zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni
došli spásy a věčné slávy skrze Ježíše Krista. Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním
187 / 195
také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my
jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe (2 Tim 2,8-13).
"Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých." - Právě toto apoštolovo slovo je klíčem naděje pro pravý život v čase i ve věčnosti.
188 / 195
LXXXII. Nanebevstoupení: Hlásané tajemství
1) Nejstarší vyznání víry po článku víry, který ohlašuje Kristovo vzkříšení, vypovídají o pravdě
Jeho nanebevstoupení. Vzhledem k tomu evangelijní texty říkají, že vzkříšený Kristus se po čtyřicet
dnů vícekrát na rozličných místech a za různých okolností zjevoval učedníkům, poté se definitivně
stáhl ze zákonitostí času a prostoru, aby vystoupil na nebesa, aby tak dokonal svůj návrat k Otci, který započal již vzkříšením z mrtvých. V této katechezi se budeme zabývat tím, jak Kristus předpověděl
svůj výstup nebo návrat k Otci při své rozpravě s Magdalenou a s učedníky v předvelikonoční
a povelikonoční době.
2) Při setkání s Magdalenou, k němuž došlo po vzkříšení, jí Ježíš Kristus sděluje: Nezadržuj
mě! Neboť jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: Vystupuji k svému Otci
a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu (Jan 20,17). Tutéž zvěst sdělil Ježíš vícekrát svým
učedníkům v předvelikonoční době. Učinil to zejména v průběhu Poslední večeře: Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval
svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou
a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu (Jan 13,1-3). Ježíš měl bezesporu na mysli blížící se smrt,
a přece obracel oči k mnohem širším horizontům a prohlašoval vše s ohledem na svůj nastávající odchod prostřednictvím nanebevstoupení. Nyní jdu k tomu, který mě poslal (Jan 16,5). . Odcházím
k Otci a už mě neuvidíte (Jan 16,10). Učedníci tehdy nepochopili to, co měl Ježíš na mysli, a to
i z toho důvodu, že Mistr hovořil tajuplně. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím a zase k vám přijdu. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já (Jan 14,28). Po
vzkříšení se tato slova stala pro učedníky srozumitelnějšími a průhlednějšími. Mohli si uvědomit, že
se jednalo o předpověď nanebevstoupení.
3) Pokud chceme stručně shrnout a analyzovat obsah uvedených výroků, můžeme si v první
řadě povšimnout toho, že nanebevstoupení představuje poslední úsek pozemského putování Krista,
Božího Syna, který je soupodstatný s Otcem a učinil se člověkem kvůli naší spáse. Kristus vyšel
od Otce (srov. Jan 16,28) a prostřednictvím vtělení přišel na svět, nyní po uzavření svého poslání
opouští tento svět a vrací se k Otci (srov. Jan 16,28). Celý pohyb směrem ke světu je jakoby sestupem a návrat k Otci zase výstupem. Pouze ten, kdo jako Kristus vyšel od Otce a sestoupil, může se
zase vrátit k Otci a vystoupit k Němu jako Kristus. Sám Ježíš to podtrhává ve svém rozhovoru
s Nikodémem: Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka (Jan
3,13). Pouze On má božskou "energii" a také oprávnění k tomu, aby vystoupil na nebesa. To neplatí
o nikom jiném. Lidství ponechané samo sobě a svým pouze přirozeným schopnostem nemůže vejít
do Otcova domu (srov. Jan 14,2) a mít podíl na Boží blaženosti. Jedině Kristus může před člověkem
otevřít tuto přístupovou cestu, protože je Syn, který sestoupil z nebe a vyšel opravdu od Otce. Prvním
výtěžkem naší analýzy je to, že nanebevstoupení představuje integrální a finální součást tajemství
vtělení.
4) Kristovo nanebevstoupení je tedy velmi úzce spjato s ekonomií spásy, která se vyjadřuje
v tajemství vtělení a především v Kristově vykupitelské smrti na kříži. Právě v rozhovoru
s Nikodémem sám Ježíš naráží na symbol hada vyvýšeného na kůl, jak to můžeme číst v knize Numeri (srov. Nm 21,4-9), a výslovně tvrdí: Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen
Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný (Jan 3,14-15). Ke konci svého pozemského putování těsně před Velikonocemi Ježíš jasně opakuje, že právě On má otevřít lidstvu přístup
do Otcova domu, a to za cenu kříže: A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě (Jan
13,32). Vyvýšení na kříž je obzvláštní znamení, které je znamením onoho dalšího a definitivního vyvýšení, k němuž dojde při nanebevstoupení. Janovo evangelium vidí právě toto vykupitelské vyvýšení
a povýšení již v hodině kříže na Golgotě. Kříž je tedy počátkem Kristova povýšení.
5) V listu Židům se střetáváme se stejnou pravdou na místě, kde se hovoří o tom, že Ježíš
Kristus je jediným veleknězem nové a věčné smlouvy, protože .nevešel do svatyně zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral
189 / 195
o naše záležitosti u Boha (9,24). A Ježíš vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale
se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení (Žid 9,12). Vstoupil do této svatyně jakožto
Syn, který je odleskem božské podstaty, On také všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti (srov. Žid 1,3). Jsou to podobné
myšlenky, s nimiž se setkáváme v Ježíšově rozhovoru s Nikodémem. Oba zmíněné výroky se shodují
ve svém podstatném obsahu, tedy v tvrzení ohledně vykupitelské hodnoty nanebevstoupení jakožto
kulminace ekonomie spásy. Základní pravidlo stanovuje sám Ježíš, totiž že nikdo nevystoupil na nebesa kromě Syna člověka, který z nebe sestoupil (srov. Jan 3,13).
6) I další slova, pronesená Ježíšem ve večeřadle, se vztahují k Jeho smrti a mají jako perspektivu nanebevstoupení: Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, ale jak jsem řekl židům, říkám i teď vám: Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete (Jan 13,33). Dále pak Ježíš řekne: V domě
mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? (Jan
14,2). Jedná se o řeč určenou primárně pro apoštoly, ovšem její zaměření značně přesahuje tento
první kruh jejích posluchačů. Ježíš jde k Otci, vrací se do domu svého Otce, a to proto, aby tam uvedl
lidi, kteří by se tam bez Něho nemohli nikdy dostat. Pouze On může otevřít přístupovou cestu do tohoto domu, protože jedině On sestoupil z nebe (srov. Jan 3,13), když vyšel od Otce (srov. Jan 16,28).
Právě On se nyní vrací k Otci, a to s vlastní krví, aby pro nás získal věčné vykoupení (srov. Žid 9,12).
Ježíš sám totiž výslovně tvrdí: Já jsem cesta, pravda a život (Jan 14,6).
7) Proto také Ježíš téhož večera ještě řekl: Je to pro vás dobré, abych já odešel (Jan 16,7).
Ano, je to nejenom dobré, ale také nezbytné z hlediska věčné ekonomie spásy. Ježíš to pak apoštolům velmi názorně vysvětluje: Ale já vám říkám pravdu: je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže
já totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám (Jan 16,7). Ježíš tedy
musí ukončit své pozemské poslání a svou viditelnou přítomnost v tomto světě, aby mohl setrvat
v tomto světě neviditelně v síle Ducha pravdy, Utěšitele - Para_kléta. A proto také opakovaně přislibuje: Odcházím . zase přijdu (Jan 14,1-3.28). Stojíme tak před dvojím tajemstvím: Jedno se týká věčného Božího úradku, který stanovuje způsoby, doby a rytmy dějin spásy, které jsou podivuhodným projektem Božím, který je neprobadatelný, druhé se týká Kristovy přítomnosti ve světě lidí prostřednictvím Ducha Svatého, Posvětitele a Oživovatele. To, jak působí Kristovo lidství ve světě lidí
a v lidských duších prostřednictvím Ducha Svatého, což je pravda, jíž zcela jasně učil Ježíš, to tedy
zůstane tajemstvím zahaleným v nesmírném jasu trinitárního a christologického mysteria, a proto si
vyžaduje moudrého a pokorného přijetí silou naší víry.
8) Neviditelná přítomnost Kristova v církvi se uskutečňuje také svátostným způsobem. Uprostřed tajemství církve se nachází Eucharistie. Když Ježíš poprvé předznamenal její ustanovení, mnozí se nad tím pohoršili (srov. Jan 6,61), poněvadž Ježíš hovořil o svém těle jako o pokrmu a o své krvi
jako o nápoji. Tehdy Ježíš odvětil: Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak
vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem k vám
mluvil, jsou duch a jsou život (Jan 6,62-63). Ježíš na tomto místě hovoří o svém nanebevstoupení. Až
Jeho pozemské tělo bude vydáno smrti kříže, pak se projeví Duch, který je Dárcem života. Kristus vystupuje k Otci, aby mohl přijít Duch. To se stane o Velikonocích, když Duch Svatý oslaví Kristovo tělo
při vzkříšení. O dnu Letnic Duch Svatý sestoupí na apoštoly a na církev, abychom - když obnovujeme
při slavení Eucharistie památku Jeho smrti - mohli mít účast na novém životě Kristova oslaveného těla a abychom se tak mohli připravovat na vstup do věčných sídel, kam nás předešel náš Vykupitel,
aby nám připravil místo v domě svého Otce.
190 / 195
LXXXIII. Nanebevstoupení: Naplněné tajemství
1) Již předpovědi nanebevstoupení, které jsme zkoumali v předchozí katechezi, vrhají mnoho
světla na pravdu vyjadřovanou v prastarých vyznáních víry slovy: Vstoupil na nebesa. Již jsme upozornili na to, že se jedná o tajemství, které je předmětem víry. Toto tajemství v sobě určitým způsobem zahrnuje samo tajemství vtělení a je uzavřením a vyvrcholením mesiášského poslání Božího
Syna, který přišel na naši zemi, aby naplnil dílo našeho vykoupení. Je to ale také událost, kterou vrcholí zprávy o Ježíšově životě a Jeho působení, jak je nacházíme zaznamenané v evangeliích.
2) Přistupme nyní k lukášovým textům. V první řadě k onomu, jímž se uzavírá Lukášovo evangelium: Vyvedl je pak směrem k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se
od nich a vznášel se k nebi (Lk 24,50-51). Apoštolové tedy vnímali nanebevstoupení jako určitý pohyb celé Ježíšovy postavy, která se oddělovala od země. Skutečnost, že Ježíš v tomto okamžiku
apoštolům žehnal, poukazuje na spasitelský význam celé události Ježíšova odchodu, v němž je stejně jako v Jeho celém mesiášském poslání - jaksi obsaženo a darováno světu veškeré duchovní
dobro. Pokud bychom se drželi jenom tohoto Lukášova textu, měli bychom dojem, jako kdyby
k nanebevstoupení došlo téhož dne, kdy Ježíš vstal z mrtvých a poprvé se zjevil apoštolům (srov. Lk
24,36-49). Pokud ale pozorně čteme širší část textu, je patrné, že evangelista chce určitým způsobem
shrnout závěrečné události Ježíšova života. Lukáš chtěl popsat Kristovo spasitelské poslání, které se
uzavřelo Mistrovým oslavením. Další podrobnosti oněch posledních událostí Kristova viditelného působení pak tentýž autor popíše v jiné knize, která v jistém slova smyslu doplňuje jeho evangelium.
Jedná se knihu Skutků, která navazuje na vypravování obsažené v evangeliu a popisuje události
z prvních let života církve.
3) Na začátku knihy Skutků nalézáme jeden Lukášův text, hovořící poněkud určitějším, byť
souhrnným způsobem o zjeveních vzkříšeného Ježíše Krista a o Jeho nanebevstoupení: Po svém
utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království
(Sk 1,3). Tento text nám tedy poskytuje údaj ohledně data nanebevstoupení: bylo to čtyřicet dní po
vzkříšení. Za okamžik zjistíme, že se v něm nalézá rovněž údaj místa nanebevstoupení. Pokud jde
o datum, není patrné, proč by mělo někomu činit potíže to, že se Ježíš opakovaně zjevoval svým
učedníkům v období čtyřiceti dní, jak je to řečeno v knize Skutků. Biblická symbolika nám říká, že perioda čtyřiceti dní ukazuje na dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby bylo dosaženo zamýšleného cíle.
Počet čtyřiceti dní se objevuje v Ježíšově životě již na počátku Jeho veřejného působení, když se
odebral právě na tuto dobu do ústraní na poušti. Nyní se tedy po čtyřicet dní zjevoval na zemi před
tím, nežli se definitivně vrátil na nebesa. Je nepochybné, že časová měřítka vzkříšeného Ježíše jsou
jiná než naše. Vzkříšený se již nachází ve věčnosti, která neobsahuje nějaké potom a nějaké změny.
Ovšem vzhledem k tomu, že tento Vzkříšený působí ještě ve světě, učí apoštoly a klade počátky církve, ono věčné nyní se včleňuje do našeho času, to vše kvůli zcela nepochopitelné a nezměrné lásce.
Tak se tedy tajemství poměru mezi časem a věčností jaksi koncentruje do období přebývání vzkříšeného Krista na této zemi. Tajemství však rozhodně nepopírá Jeho skutečnou přítomnost na naší zemi
a v našem prostoru. Naopak, tento dotyk věčnosti povznáší na docela novou rovinu věčných hodnot
všechno to, co Vzkříšený koná, říká, čeho se dotýká, k čemu vybízí, čemu učí. Tím je také povznesena do nového řádu hodnot Kristova církev. Opět tedy říkáme Věřím, ovšem bez toho, že bychom unikali z reality, o níž nás zpravuje Lukáš. Je evidentní, že v okamžiku Kristova nanebevstoupení se toto
těsné propojení času a věčnosti jaksi rozpouští a otevírá se doba církve, putující tímto světem a jeho
dějinami. Kristova přítomnost je od onoho okamžiku nadčasová podobně jako působení Ducha Svatého v lidských srdcích.
4) Podle knihy Skutků Ježíš vystoupil na nebesa (srov. Sk 1,2) na Olivové hoře (srov. Sk
1,12). Odtud se pak apoštolové vrátili do Jeruzaléma po zážitku onoho nanebevstoupení. Předtím
však Ježíš dal svým apoštolům poslední ponaučení. Například jim nařídil, aby se nevzdalovali
z Jeruzaléma před tím, než se na nich naplní Otcovo zaslíbení (srov. Sk 1,4). Naplněním tohoto příslibu bylo seslání Ducha Svatého: . vy budete pokřtěni Duchem Svatým za několik málo dní (Sk 1,5).
Ale až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém
Judsku a Samařsku, ano až na konec země (Sk 1,8). Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen
191 / 195
a oblak jim ho vzal z očí (Sk1,9). Olivová hora byla místem, kde se odehrál Ježíšův duchovní zápas
před Jeho utrpením. A toto místo bylo jediným spojujícím bodem mezi Vzkříšeným a Jeho učedníky
v okamžiku Kristova nanebevstoupení. K tomu došlo poté, co Ježíš znovu přislíbil seslání Ducha Svatého, díky jehož působení bude tato malá skupina lidí proměněna v církev, která se pak vydá po cestě svého putování dějinami. Nanebevstoupení je tedy závěrečná epizoda Kristova pozemského života
a Jeho veřejného působení na této zemi. Letnice pak budou prvním dnem života Jeho těla, jímž je
Církev (srov. 1 Kor 1,24). To je také základní význam nanebevstoupení, jak ho můžeme vyčíst
z okolností a symbolických prvků, do nichž je jaksi zarámováno.
5) Podle vlastních Lukášových slov: . byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí
(Sk1,9). V právě uvedeném textu je třeba podtrhnout dva zásadní prvky: "vyzdvižen", to poukazuje na
vyvýšení, a "oblak jim ho vzal z očí", to naznačuje vstup do oblasti neproniknutelného tajemství. První
bod, na nějž jsme upozornili, odpovídá zkušenosti apoštolů jak z duchovního, tak smyslového hlediska vjemu, který měli. Ukazuje to na přechod ze země do nebe především jako znamení jiného přechodu: Kristus přechází do stavu oslavení v Bohu. První význam nanebevstoupení tedy spočívá
v tom, že Vzkříšený vstoupil do nebeské intimity samotného Boha. To dokládá oblak, který představuje biblické znamení Boží přítomnosti a slávy. Kristus tedy mizí apoštolům z očí a vstupuje do transcendentní oblasti neviditelného Boha.
6) Rovněž tato skutečnost, jíž jsme si právě povšimli, potvrzuje význam tajemství nanebevstoupení Ježíše Krista. Syn, který vyšel od Otce a přišel do světa, nyní opouští svět a vrací se
k Otci (srov. Jan 16,28). V tomto návratu k Otci se konkretizuje povýšení na Otcovu pravici, což je
mesiášská pravda zvěstovaná již Starým zákonem. Když nám tedy evangelista Marek říká, že Pán
Ježíš byl vzat na nebesa a zasedl po pravici Otcově (srov. Mk 16,10), pak v jeho slovech zaznívá jakási ozvěna proroctví, jak ho ohlašuje žalmista: Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za
podnož k nohám (Ž 109/110,1). Zasednout po pravici Boží znamená mít účast na Jeho panovnické
moci a na Jeho božské důstojnosti. Tak to předpověděl Ježíš: A uvidíte Syna člověka, jak sedí po
pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích (Mk14,62). Lukáš ve svém evangeliu pak
zaznamenává podobná Mistrova slova: Ale od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucího Boha (Lk 22,69). Rovněž první mučedník jeruzalémské církve, diakon Štěpán, spatří
v okamžiku své smrti Krista po Boží pravici a řekne: Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí
po Boží pravici (Sk 7,56). Toto pojetí se tedy rozšířilo po prvních křesťanských obcích jako výraz Kristovy královské důstojnosti, které se Ježíšovi dostalo při nanebevstoupení.
7) Rovněž apoštol Pavel ve svém listu adresovaném do Říma vyjadřuje tutéž pravdu: Kristus
Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás (Řím 8,34). V listu
Kolosanům Pavel zase píše: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je
Kristus po Boží pravici (Kol 3,1; srov. Ef 1,20). V listu Židům můžeme číst: Máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu Boží velebnosti v nebi (Žd 8,1). Místo radosti, která se mu
nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu (Žd 12,2).
Apoštol Petr ve svém prvním listu pak prohlašuje: On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou
mu podřízeni andělé, mocnosti i síly (1 Petr 3,22).
8) Tentýž apoštol Petr při své velké řeči o dni Letnic tvrdí, že Kristus byl povýšen po pravici
Boží, od Otce přijal slíbeného Ducha Svatého, vylil ho, jak vidíte a slyšíte (Sk 2,33; srov. Sk 5,31).
K pravdě o vzkříšení a nanebevstoupení je připojen další důležitý prvek, totiž zmínka o Duchu Svatém. Zamysleme se nad tím nyní chvíli. V apoštolském vyznání se praví, že Kristus vystoupil na nebesa, sedí po pravici Otce. To znamená inauguraci Mesiášova království, v čemž nachází své naplnění proroctví z knihy Daniel ohledně Syna člověka: Hle, s nebeskými oblaky přichází jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království,
aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno (Dan 7,13-14). Petrova řeč o Letnicích nám dává na srozuměnou, že v očích apoštolů a v dalším novozákonním kontextu je ono Kristovo vyvýšení na pravici
Boží úzce spjato se sestoupením Ducha Svatého. Petrova slova dokládají, že apoštolové byli pře-
192 / 195
svědčeni, že až při nanebevstoupení Ježíš obdržel Ducha Svatého od Otce takovým způsobem, aby
Jej mohl vylít, jak to předtím slíbil.
9) Zmíněná Petrova řeč dále dokládá, že při sestoupení Ducha Svatého dozrálo vědomí apoštolů ohledně Království, které Ježíš Kristus zvěstoval od samotného počátku svého veřejného působení a o němž hovořil i po svém zmrtvýchvstání (srov. Sk 1,13). Dokonce ještě tehdy se ho ti, kdo Mu
naslouchali, ptali na obnovení království v Izraeli (srov. Sk 1,6). Tato idea byla velmi silně zakořeněna
v myslích Ježíšových současníků a byla spojena s vnitrosvětským pojímáním Mesiášova poslání.
Teprve když obdrželi moc shůry, moc Ducha Svatého, Ducha pravdy, stali se z nich svědci Krista
a jeho mesiášského Království, které se definitivně otevřelo v okamžiku, kdy byl Kristus oslaven
a usedl po pravici Otce. V spasitelské ekonomii Boží tedy existuje velmi těsné sepětí mezi Kristovým
povýšením a sestoupením Ducha Svatého na apoštoly. Od onoho okamžiku se z apoštolů stávají
svědci Království, které nebude mít nikdy konec. Ve světle toho všeho můžeme rozumět plně významu slov, která učedníci slyšeli po Kristově nanebevstoupení: Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte
k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do
nebe (Sk 1,11). Jedná se o předpověď konečné a definitivní plnosti, která nastane v moci Kristova
Ducha tehdy, až Boží záměr s lidskými dějinami dosáhne svého uskutečnění.
193 / 195
LXXXIV. Plody nanebevstoupení: Uznání toho, že Ježíš je Pán
1) V první Petrově řeči, pronesené o dni Letnic, zaznívá slavnostní prohlášení: Toho Ježíše
Bůh vzkřísil a my všichni jsme toho svědky. Byl povýšen po pravici Boží, od Otce přijal slíbeného Ducha Svatého, vylil ho, jak vidíte a slyšíte (Sk 2,32-33). Ať je úplně jasno celému izraelskému národu
toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali (Sk 2,36). Tato slova
jsou adresována množství lidí, které bylo směsicí obyvatel Jeruzaléma a poutníků, kteří tam dospěli
na svátky z nejrůznějších částí světa. Petr takto zvěstoval povýšení ukřižovaného a vzkříšeného Krista na pravici Boží. Toto vyvýšení nebo nanebevstoupení znamená spoluúčast na moci a autoritě samotného Boha. A právě tato spoluúčast na moci a autoritě trojjediného Boha se pak projevuje
v seslání Utěšitele, Ducha pravdy, který na základě vykoupení, naplněného Kristem (srov. Jan 16,14),
působí v srdcích lidí obrácení. Je nepopiratelnou skutečností, že již tenkrát onoho dne v Jeruzalémě,
když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: "Bratři, co máme dělat?"
(Sk 2,37). Je také dobře známo, že v několika následujících dnech došlo k několika tisícům obrácení.
2) Všechny velikonoční události, o nichž hovořil Petr ve své řeči o dni Letnic, společně představují definitivní zjevení Ježíše jako Otcem posleného Mesiáše a jako Pána. Vědomí toho, že Ježíš
je opravdu Pánem, nějakým způsobem vešlo do myslí apoštolů již v průběhu Ježíšova předvelikonočního veřejného působení. Sám Mistr na to narážel při Poslední večeři: Vy mě nazýváte Mistrem
a Pánem, a to právem: To skutečně jsem! (Jan 13,13). To také vysvětluje, proč evangelisté hovoří
o Kristu jako o Pánu a předpokládají tak něco, co je pak v křesťanských obcích společně přijímanou
skutečností. Není bez významu, že Lukáš vkládá onen titul již do úst anděla, který zvěstoval Ježíšovo
narození pastýřům: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel - to je Kristus Pán (Lk 2,11). Tentýž evangelista pak užívá na řadě dalších míst téhož titulu (srov. Lk 7,13; 10,1; 10,41; 11,39; 12,42;
13,15; 17,6; 22,61). Je však zcela jasné, že velikonoční události definitivně stvrdily toto vědomí. Právě ve světle velikonočních událostí je také třeba číst titul Pán ve vztahu k předcházející aktivitě Mesiáše v předvelikonoční epoše. Prohloubení a vyjasnění pravého obsahu titulu "Pán" je úzce spjato
s vyvýšením a oslavením vzkříšeného Krista, tedy s jeho nanebevstoupením.
3) Jedním z nejčastěji se opakujících prohlášení v Pavlových listech je to, které učí, že Ježíš
je Pán. Je velmi dobře znám úryvek z prvního listu Korinťanům, v němž Pavel prohlašuje: Ale pro nás
je jeden Bůh: Otec, od něhož pochází všechno a pro něhož jsme tu i my; a my máme jednoho Pána:
Ježíše Krista, skrze něhož povstalo všechno, i my (1 Kor 8,6; srov. 16,22; Řím 10,9; Kol 2,6). Velmi
dobře známé je i místo z listu Filipanům, kde Pavel představuje, jak se Kristus ponížil až k smrti a jak
byl povýšen, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí
a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán (Fil 2,10-11). Pavel také podtrhuje,
že nikdo nemůže vyznat, že Ježíš je Pán, pokud by v něm nepůsobil Duch Svatý (srov. 1 Kor 12,3).
Tak tedy také apoštol Tomáš byl pod vlivem působení Ducha Svatého, když vyznal: Pán můj a Bůh
můj! (Jan 20,28). Totéž je nutno opakovat o svatém Štěpánovi, který při svém kamenování prosil: Pane Ježíši, přijmi mého ducha! . Pane, nepřičítej jim tento hřích (Sk 7,59-60). Konečně je třeba uvést
knihu Zjevení, kde se běh posvátných dějů a zjevení uzavírá invokací Nevěsty a Ducha: Amen, přijď,
Pane Ježíši! (ZJ 22,20). Jedná se tedy o působení Ducha Svatého, Ducha oživovatele, který ustavičně vkládá do srdcí lidí světlo, aby mohli uznat Krista jako Pána. Je to milost vnitřního života, díky níž
můžeme v síle Ducha Svatého provolávat, že On a jedině On je Pán.
4) Ježíš Kristus je Pán, protože má veškerou moc na nebi i na zemi. Je to královská moc, která ční vysoko nad všechna knížata. Nad mocnosti, síly, panstva a jak se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím (srov. Ef 1,20-22). Zároveň je to také autorita velekněžská, o níž se hovoří zeširoka v listu Židům, kde se také uvádí žalm 109/110: Hospodin přísahal
a nebude želet: Ty jsi kněz navěky podle Malkísedekova řádu (Ž 109/110,4). Toto věčné Kristovo
kněžství s sebou nese také posvětitelskou moc, proto také se Kristus "stal příčinou věčné spásy pro
všechny, kteří Jej poslouchají" (srov. Žd 5,9). Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo
skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval (Žd 7,25). Rovněž v listu
Římanům čteme, že Kristus stojí po pravici Boží a přimlouvá se za nás (srov. Řm 8,34). Konečně sva-
194 / 195
tý Jan nás ujišťuje: Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého" (1 Jan
2,1).
5) Jakožto Pán je Kristus také hlavou Církve, která je Jeho tělem. To je ústřední myšlenka
v listech svatého Pavla ve velké kosmicko-teologické fresce, jejímž prostřednictvím tento apoštol národů popisuje obsah věčného Božího záměru v listech Efezanům a Kolosanům: Ano, všechno podřídil
pod jeho nohy. A jeho dal jako svrchovanou hlavu Církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá (Ef 1,22-23). Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost dokonalosti
(srov. Kol 1,19). V Kristu tedy přebývá tělesně celá plnost Božství (srov. Kol 2,9). Kniha Skutků nás
učí, že Kristus si získal svou Církev svou vlastní krví (srov. Sk 20,28; srov. 1 Kor 6,20). Rovněž Ježíš
sám, když se chystal na svůj odchod z tohoto světa k Otci, řekl svým učedníkům: Hle, já jsem s vámi
po všechny dny až do konce světa! (Mt 28,20). Tím ohlašoval tajemství onoho těla, které trvale od
Něho dostává veškeré životní energie, plynoucí z díla vykoupení. Je to trvalé vykoupení, které působí
jakožto účinek Kristova oslavení. Je pravdou, že Kristus byl vždy Pánem, a to již od prvního okamžiku
svého vtělení, poněvadž je Božím Synem, který je soupodstatný s Otcem a který se pro nás stal člověkem. Je však rovněž nepochybné, že se stal v plnosti Pánem právě proto, že se ponížil, zřekl sebe
sama a stal se poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži (srov. Fil 2,6-8). Oslavený a vyzdvižený na
nebesa naplnil své poslání, a tak také zůstává v těle své Církve na zemi prostřednictvím vykoupení,
které se uskutečňuje v jedincích a v celé společnosti působením Ducha Svatého. Právě vykoupení je
zdrojem autority, kterou Kristus v síle Ducha Svatého vykonává nad Církví, jak to můžeme číst v listu
Efezanům: Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo
pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti,
k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost (Ef 4,11-13).
6) Jeho královská moc, která mu byla svěřena nad veškerou ekonomií spásy, se rozprostírá
nad celým kosmem. Kristus je tedy Pánem nad celým vesmírem. Tak nám to hlásá další velkolepá
slovní freska: Stejná osoba je ten, kdo sestoupil, i ten, kdo vystoupil až úplně nad nebesa, aby
všechno naplnil (Ef 4,10). V prvním listu Korinťanům svatý Pavel dodává, že mu bylo všechno položeno k nohám. Všechno totiž Bůh podřídil pod jeho nohy. Když však říká, že všechno je podřízeno, je
samozřejmě z toho vyňat ten, který mu všechno podřídil (1 Kor 15,27). Apoštol Pavel pak dále rozvíjí
tuto myšlenku: A až mu bude všechno podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu všechno
podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem (1 Kor 15,28). Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech mocných knížat, mocností a sil (1 Kor 15,24).
7) Konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes věnovala pozornost tomuto uchvacujícímu tématu a stojí v ní například: Pán je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin
a civilizace, střed lidského pokolení, radost všech srdcí a naplnění všech jejich tužeb (GS 45). To vše
můžeme shrnout tvrzením, že Kristus je Pánem dějin. Právě v Něm nachází dějiny člověka a lze říci
také veškeré stvoření své transcendentální vyvrcholení. Tradice vyjadřovala tuto skutečnost výrazem
recapitulatio, v řečtině anakefalaiósis. Toto pojetí nachází svůj základ v listu Efezanům, kde je popsán
věčný Boží záměr: . seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed
sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy, že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi
(Ef 1,9-10).
8) Nakonec musíme doplnit, že Kristus je rovněž Pánem věčného života. Jemu přísluší poslední soud, o němž hovoří Matoušovo evangelium: Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním
všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn, a budou před něj shromážděny všechny národy.
A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po
levici. Tu řekne král těm po své pravici: "Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království,
které je pro vás připraveno od založení světa" (Mt 25,31-34). Právo soudit definitivním způsobem dílo
každého z lidí a také jejich svědomí patří Kristu jakožto Vykupiteli světa. On nabyl tohoto práva prostřednictvím kříže, proto také Otec vložil každý soud do Jeho rukou (srov. Jan 5,22). Syn ale nepřišel
především proto, aby soudil, ale proto, aby spasil a aby rozlil do lidí onen božský život, který je
v Něm. Jako totiž Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě, a obdařil ho
195 / 195
mocí konat soud, protože je Syn člověka (Jan 5,26-27). Soudcovská moc tedy splývá v jedno
s milosrdenstvím, které proniká Jeho srdce a prýští z Otcova srdce, z něhož také vychází sám Syn,
který se stal člověkem, a to pro nás a pro naši spásu. Ukřižovaný a vzkříšený Kristus, který vystoupil
na nebesa a usedl po pravici Boží, se tedy tyčí nad světem a nad dějinami jako znamení nekonečné
lásky zahalené slávou. Spasitel světa si toužebně přeje, aby na Jeho lásku odpověděl každý člověk,
a tak aby každý takový člověk mohl obdržet od Něj dar věčného života.

Jan Pavel II.: ivot Kristùv (Vita di Cristo)

Transkript

Podobné dokumenty

viaggio apostolico di sua santità benedetto xvi nella