PŘÍPADY V PEKLE OBSAH 1 23 minut v pekle

1 WIESE 2 LIGUORI 3 FRANTIŠKA 4 EMMERICHOVÁ 5 DINZELBACHER 6 FAUSTYNA
PŘÍPADY V PEKLE
OBSAH
1 23 minut v pekle - Wiese
2 O pekelných trestech – A. Liguori
3 Vize sv. Františky Římské
4 Anna Kateřina Emerichová
5 Středověk a peklo - Dinzelbacher
6 Sestra Faustyna
1 BILL WIESE 23 MINUT V PEKLE
1 WIESE 2 LIGUORI 3 FRANTIŠKA 4 EMMERICHOVÁ 5 DINZELBACHER 6 FAUSTYNA
Jak můžeš vědět, že to vše nebyl jenom sen? Zlý sen? Takže: Opustil jsem tělo. Viděl
jsem svoje tělo ležet na podlaze, když jsem se vracel, takže vím určitě, že jsem byl mimo
tělo. Také, trvalo mi skoro rok, než jsem se úplně uklidnil a byl zase jako každý normální
člověk.
Moje žena a já jsme byly na nedělní modlitební, na kterou pravidelně chodíme, vrátili
jsme se domů jako každou a šli spát. A kolem tří hodin ráno jsem byl vzat. Nevěděl jsem,
jak jsem se tam dostal, až do té chvíle než jsem se vrátil a Pán mi to vysvětlil. Najednou
jsem se ocitl ve vězeňské cele. Úplně normální cela, jakou byste si představili. S
kamennými zdmi a závorou na dveřích. V té chvíli jsem nevěděl, kde jsem. Jediné, co
jsem věděl, že tam bylo extrémně, strašně horko. V té cele bylo tak horko, že jsem nevěřil,
že jsem naživu. Nemohl jsem se vůbec hýbat kvůli tomu horku, ale byl jsem stále naživu.
Na chvilku tam bylo světlo, věřím, že Boží přítomnost tam byla kvůli mně, abych mohl
vidět vzhled té cely. Ale asi po minutě nastala tma. Část pekla má místnosti.
Ocitl jsem se tedy v cele spolu se čtyřmi dalšími bytostmi. Nevěděl jsem do té doby, že
jsou to démoni, protože jsem tam byl jako nespasená osoba. Bůh vzal z mé mysli, že jsem
křesťan. Nevěděl jsem proč, ale vysvětlil mi to na cestě zpátky. Nevěděl jsem, co jsou zač,
ale byly obrovské. Kolem 12–14 stop vysoké. Byly celí šupinatí, gigantické čelisti, s
obrovskýma vyčuhujícíma zubama. Ten druhý byl pokryt něčím jako ploutvemi, ostrými
jako struhadlo a dlouhé ruce bez nějakého poměru a všechno bylo deformované,
zkroucené a bez symetrie. Jedna ruka dlouhá, druhá krátká. Hrozně vypadající bytosti. A
celou dobu se rouhali Bohu. A mně zajímalo, proč celou dobu proklínají Boha? Proč ho
tak nenávidí? A potom obrátili svoji pozornost ke mně a já jsem cítil, že stejnou nenávist,
co mají k Bohu, mají i ke mně. A zase. Proč mně tak nenávidí? Nic jsem jim neudělal.
Nenáviděli mně s nenávistí, jakou jsem na zemi nikdy nezažil. Daleko za hranicí, jakou
může člověk nenávidět. A já jsem věděl, že byly posláni ke mně, aby mně mučili.
Chtěl bych říct, že tam byly věci, které nevím, jak jsem věděl. Je to jako kdyby byly vaše
smysly v pekle bystřejší. Byl jsem si vědom více věcí, než ve svém fyzickém těle. Byl jsem
si vědom vzdáleností, času atd. Mnohem víc, než tady. A jedna z věcí, kterou jsem věděl,
že jsou posláni, aby mně navěky trápili. Tak jsem tam tak ležel a neměl jsem vůbec
žádnou sílu v mém těle. A říkal jsem si: Jakto, že se můžu stěží hýbat? Co se se mnou
stalo? A jeden ten démon mě zvedl a hodil se mnou do zdi, jako by hodil se skleničkou.
Tak silný byl. A každá kost v mém těle praskla. Cítil jsem, jak praskla. A cítil jsem bolest.
Ležel jsem na zemi a prosil o slitování. Ale tyhle bytosti nemají žádné slitování. Vůbec
žádné slitování.
Ten druhý s těmi ostrými ploutvemi mě zvedl a rozřezal moje tělo. Byla to tak intenzivní
nenávist, že jsem se ptal sám sebe: Proč jsem ještě naživu, proč musím tohle prožít?
Nerozuměl jsem, proč nejsem mrtvý. Maso na mně vyselo v cárech a nebyla tam žádná
voda ani krev. Jen visící maso, protože život je v krvi a v pekle není žádný život. Také
jsem vnímal, že mají asi tisíckrát větší sílu než lidé, takže i kdybych měl svoji normální
sílu, nemohl bych proti nim obstát. A ten pach z těch démonů byl tak hrozný, že ho
nemohu popsat. Ale pokusím se. Byl to smrad jako pálícího se masa, zkyslého mléka,
zkažených vajec a všeho co si jen dokážete představit. Jako kdybyste si vzali tohle,
vynásobili tisíci a dali si to k nosu a vdechli to. Bylo to tak toxické, že by vás to tady zabilo.
Zase jsem si říkal: Proč tohle musím prožít? Ten smrad je tak hrozný. A neumřeš. Musíš
to vytrpět.
Další věc je, Bůh udělal člověka nejvyšší formou stvoření. A démoni jsou nejnižší. Jako
lidé se snažíme vylepšit naše životy. Učíme se… Ale v pekle jsou démoni, stvoření s
nulovým IQ, absolutně ignorantní bytosti. Všechno, co znají je nenávist vůči Bohu a lidem.
A tyhle démoni řídí peklo, řídí tvůj život a ty s tím nic neuděláš. Ležel jsem v té cele a
najednou nastala tma. Černo černá tma. Temnota, jakou jsem nikdy předtím necítil a to
jsem byl v jeskyních a železných dolech. Byla tam temnota, jakou si člověk nedokáže
představit. Nějak se mi podařilo se vyplazit ven. Nechali mě jít a já jsem si pamatoval, kde
byly dveře.
Dostal jsem se ven a podíval jsem se jedním směrem a všechno bylo černé. Jediné, co
jsem slyšel, byl jekot. Lidé, biliony lidí, kteří tam ječeli. Bylo to tak hlasité. Pokud jste
někoho slyšeli ječet, tak víte, jak je to otravné. A když taky ječeli biliony lidí, ani si
nedovedete představit, jaký to má dopad na vaši mysl. Nedá se to vydržet. Chceš si
rukama zacpat uši, ale je to tam hlasité a nemůžeš se dostat od toho řevu. A ten strach,
co tě zachvacuje je tak neuvěřitelný. Protože tam dominuje strach, není tam žádná Boží
přítomnost. Musíš prostě vydržet ten strach a mučení v naprosté tmě. Nic nevidíš a nevíš,
co přijde potom. Je tam temnota, která jde cítit. Můžeš cítit tu temnotu. Ten strach byl tak
mocný, že tě úplně sevře. Je to jako, když se díváte na nějaký horor a najednou něco
vyskočí a ty cítíš leknutí. Tak vezmi to “Oh“ v tu sekundu a vynásob to alespoň tisíckrát.
Tak tam zůstáváš po celou dobu.
A já vím něco o strachu. Když jsem byl menší, tak jsem jezdil surfovat. Byly jsme v
Coco na Floridě. A jednou, když jsme byli na vodě se najednou kolem nás objevila
skupina žraloků. Jeden z těch žraloků se mi zakousl do prkna přesně v půlce, chytil mě za
nohu a shodil mě do vody. Měl jsem nohu v čelistech toho žraloka. To jsem ještě nebyl
křesťan, ale najednou mě ten žralok pustil. Vím, že Bůh nechal toho žraloka otevřít tlamu,
ale ten strach, co máš v tu chvíli je absolutně ohromující.
Nevím, kdo z vás někdy viděl film Čelisti, ale to je úplné nic, v porovnání s tím, čím
člověk v tu chvíli prochází. Ten strach byl děsný. Tomu chlápkovi, který byl vedle mě,
jeden žralok ukousl kus nohy. Vytáhli ho na pláž. Všude byla krev a on křičel. Takže já
vím, co je to strach, ale tenhle strach je nic v porovnání se strachem, který jsem cítil v
pekle a to si myslím, že jsem zažil jeden z nejhorších strachů, co jdou na Zemi zažít.
Nyní jsem byl ven z cely, a když jsem se podíval na druhou stranu, viděl jsem plameny
ohně asi deset mil ode mne a věděl jsem, že to má asi tři míle napříč. Ty plameny
osvěcovaly kousek toho prostoru, takže jsem mohl vidět trochu povrch pekla tím směrem.
Ta temnota byla tak těžká, že pohltila veškeré světlo. Bylo ale možné vidět trochu tím
směrem. Všechno bylo hnědé. Tím myslím žádný zelený list, žádný život v jakékoliv
podobě. Jen kameny, prach, černé nebe a smog ve vzduchu. Je to tak strašně divné být v
zemi, kde není život. Všechno je tam mrtvé.
To horko bylo tak intenzivní, že se to nedá ani popsat. Všechny tyto věci tě normálně
zabily, ale ty nezemřeš. Musíš to všechno vydržet. Chtěl jsem mít konečně klid v mysli,
Dostat se pryč od toho jekotu. Jako když máš těžký den, vrátíš se večer a tvůj mozek
potřebuje trochu klidu. Ale tady to musíš snášet. Nikdy se od toho křiku nedostaneš. Další
věc je, že jsi nahý. Musíš vydržet stud. V pekle není žádná voda. Žádná vlhkost vzduchu.
Je tam tak sucho, že zoufale toužíš po kapce vody. Jen jedné. Byla by drahocenná. Jedna
kapka. Ale ty nikdy nedostaneš ani jednu kapku. Je těžké si představit, jak sucho máš v
puse. Je to jako kdybys běžel maratón skrz Death Walley a byl tam několik dní bez vody.
Něco takového. Když viděl ten boháč Abrahama, jak ho mohl poznat? V životě ho neviděl.
V pekle jsou určité věci, které prostě víte.
Jeden z démonů mě chytnul, hodil mě zpátky do cely a všechno to mučení začalo
znovu. Začal mi drtit lebku. Křičel jsem a prosil o milost. Žádná milost. Každý z nich mě
chytil a chtěli mi utrhnout ruce a nohy. A já jsem si myslel: Tohle nemůžu vydržet. A
najednou mne něco chytlo a vytáhlo mě z té cely. Vím, že to byl Pán, ale tehdy jsem to
nevěděl. Byl jsem tam jako nespasená osoba.
Najednou jsem se octl vedle ohně. Stál jsem podél té propasti, jakoby pod slují, jako
nějaká jeskyně nebo tunel, který jde nahoru. Byl jsem podél toho ohně a skrz plameny
jsem mohl vidět těla lidí, křičících a prosících o milost. Hořeli tam. A já jsem věděl, že tam
nechci. Ta bolest, kterou jsem si už prožil mi stačila, ale to horko a plameny byly horší. A
tihle lidi prosili o to, dostat se ven. A kolem okraje té propasti stáli obrovské bytosti, a když
se lidé snažili dostat se ven, hodili je zpátky do ohně. To místo je tak otřesné, všechny
tyhle věci cítíš najednou: Máš žízeň, hlad, jsi vyčerpaný a nikdy neusneš. Nikdy se tam
nevyspíš. Jen si představ, jaké to je, nikdy nejít spát.
Věděl jsem, že umístění pekla je v centru země. 3 700 mil hluboko, a my víme, že
průměr Země je asi 8 000 mil. Takže to je tak nějak v prostředku. Teď je peklo tam,
později bude peklo a smrt přemístěno do okolní temnoty. To bude po soudném dni. Teď je
peklo v centru Země.
Takže jsem stál podél té propasti a vyděl jsem všechny ty démony různé velikosti a
tvarů. Všechny druhy deformovaných ošklivých bytostí, které si jen dokážete představit.
Velký pavouci, obrovské krysy, hadi a červi. Stály v řadě kolem zdi a zdálo se mi, že jsou
připoutáni řetězy. A já jsem si říkal: Proč jsou připoutáni ke zdi? Byl jsem rád, že byli
připoutaní. Nechtěl jsem, aby se ke mně dostali. Všichni mě nenáviděli.
Začal jsem stoupat nahoru tím tunelem, opustil jsem ty plameny, takže bylo temněji.
Viděl jsem všechny ty bytosti podél stěn. Měli opravdu velkou sílu. A já jsem si pomyslel:
Kdo by mohl bojovat s těmi bytostmi? Ten strach z nich byl ohromující.
Ta nejhorší věc v pekle, horší než mučení a vše ostatní je: zaprvé, rozuměl jsem, že
celou tu dobu je nahoře na Zemi život a že lidé nahoře nemají ani zdání o tom, že tento
svět tady dole existuje. Jsou tu miliony lidí, kteří trpí a prosí o jedinou příležitost, aby se
odtamtud dostali. Ale nedostanou ji. A jsou šíleností bez sebe, kvůli tomu, že měli
příležitost uvěřit v Ježíše, ale teď tam musí zůstat navěky. To je ta nejhorší věc v pekle, že
tam není absolutně žádná naděje dostat se ven.
Rozuměl jsem tam věčnosti. Tady si jen těžko uvědomíte, co to znamená navěky, ale
tam jsem to chápal. Věděl jsem, že tam budu navěky, navěky, navěky a nebudu mít šanci
se odtamtud dostat. Myslel jsem na svoji ženu. Když jsme se brali, slíbil jsem ji, že nás nic
nerozdělí. Že budu napořád s ní. Ale já jsem se k ní nemohl dostat. Už jsem ji nikdy
nemohl vidět a ona neměla ani tušení, kde jsem byl. A tahle myšlenka mě absolutně
srazila. Rozuměj tomu. Už se nikdy odtamtud nedostaneš. Nikdy. Tady na Zemi máme
vždycky nějakou naději. I lidi v koncentračním táboře měli naději, že se odtamtud
dostanou, nebo přinejmenším zemřou. Nikdy jsi nezažil absolutní beznaděj. Žádná naděje
pro pravdu. A ta pravda je Ježíš.
Takže já jsem stoupal nahoru tím tunelem, měl jsem strach a náhle, zcela náhle se
zjevil Ježíš. Jasné světlo osvětlilo toto místo. Mohl jsem ho vidět jeho obrys. Obrys
člověka. Neviděl jsem mu do tváře. Podíval jsem se do toho světla a prostě padl na
kolena. Nemohl jsem dělat nic jiného, než ho uctívat. Bylo to tak úžasné. Jednu vteřinu
jsem byl ztracen na věky a teď, jsem z toho pryč, protože jsem už znal Ježíše.
Tihle lidi se odtamtud nemohou dostat, ale já jsem byl už spasený. Už jsem znal Ježíše.
Věděl jsem, že není žádná cesta z tohoto místa. Ježíš je ta jediná cesta, která tě může
chránit před tím, aby ses tam dostal. Padl jsem k jeho nohám jako mrtvý. A teď si myslíte,
že jsem se ho musel zeptat na milion otázek, ale když jste tam, nemůžete jinak, než ho
uctívat a děkovat mu za to, od čeho nás zachránil.
Když jsem se uklidnil aspoň na tolik, abych byl schopen formovat myšlenky, zeptal jsem
se: Pane, proč jsi mě poslal na tohle místo? A on odpověděl: „Protože lidé nevěří, že tohle
místo existuje. Dokonce někteří z mých vlastních lidí nevěří, že existuje.“ Byl jsem
šokován. Každý křesťan by měl věřit v peklo. Ale ne každý věří v doslova „hořící peklo“.
Zeptal jsem se: Pane, proč sis vybral mně? A on mi neodpověděl. Nemám tušení, proč si
vybral zrovna mně. Moje žena a já nenávidíme kruté filmy a špatné věci, nemám rád léto a
už vůbec ne horko. Ale neodpověděl mi.
Řekl: Jdi a říkej, že nenávidím tohle, místo a že není moje přání, aby jedno z mých
stvoření šlo na tohle místo. Ani jeden. Nikdy jsem ho nestvořil pro člověka. Bylo stvořeno
pro ďábla a jeho anděly. Musíš jít a říct jim to. A já jsem si myslel pro sebe: Pane, oni mi
neuvěří, budou si myslet, že jsem se zbláznil nebo měl špatný sen, nemyslíš? Pán
odpověděl: Není tvoje práce je usvědčit. To je práce Ducha svatého. Ty jen jdi a řekni jim
to. Řekl jsem: Ano Pane, půjdu.
Nemusíš přemýšlet, co si o tobě budou lidi myslet, jen jdi a Bůh udělá zbytek. A zeptal
jsem se: Pane, proč mě tak nenávidí? „Protože jsi vytvořen k mému obrazu a oni mě
nenávidí.“ Ďábel nemůže udělat nic proti Bohu, ale může zranit jeho stvoření. Proto ďábel
nenávidí člověka, podvádí ho, chce ho dostat do pekla a sesílá na něj nemoci. Cokoliv,
aby člověku ublížil.
V tu chvíli mě Bůh zaplavoval jeho myšlenkami. Dovolil mi dotknout se kusu jeho srdce.
To, jak moc miluje člověka je neuvěřitelné. Nemohl jsem to probrat v tomhle těle. Milujeme
naši ženu, děti, ale tahle láska se vůbec nedá srovnat s tím, jak moc Bůh miluje nás. Jeho
láska je nekonečně větší, než ta naše. Efesanům 3,19: „poznat Kristovu lásku, která
přesahuje každé poznání.“ Nemohl jsem uvěřit tomu, jak moc miluje člověka, že by zemřel
jen aby jeden člověk nešel do pekla. A tak ho to zraňuje, když vidí jedno své stvoření tam
jít. Bolí ho to a on pláče, když vidí jednu osobu, jak jde do pekla.
Musím jít a svědčit. Sebrat poslední dech a říct světu o Ježíši. Jak je dobrý. Myslím tím,
my máme evangelium a to je dobrá zpráva. A svět ji nezná. Někdo jim to musí říct. Lidé
mají jen nedostatek vědomostí o tomhle místě. Bůh chce, abychom šířili to, jak dobrý on je
a jak nenávidí tohle místo. Řekl mi také: „ Řekni jim, že přijdu velmi velmi brzo“ A znovu
„ Řekni jim, že přijdu velmi velmi brzo“. Teď si říkám, proč jsem se nezeptal: A co je u tebe
brzo? Ale když jste vedle Něj, chcete ho jen uctívat. Ten pokoj, který vás naplňuje, když
jste vedle Něj je nepopsatelný. Byl jsem na mnoha pomazaných shromážděních, ale tohle
se nedá srovnat.
Když jsem se podíval nahoru, viděl jsem ty démony, připoutané ke zdi. Byli tak malí.
Vypadali jako mravenci. Byli pořád velicí, ale s Boží mocí vedle vás vypadali jako
mravenci. Řekl mi: „Ty je máš svazovat a vyhánět v mém jménu“ Oh, ta moc, kterou nám
dal. Vyvstala ve mne troufalost. Ty obludo, ty cos mě mučila. Pojď si teď. Asi trocha
starého já se probralo. Ježíši dostaň ho.
Opustili jsme peklo a směřovali nad povrch Země. Nahoru. Potom jsem se otočil a
podíval se na Zemi. Bylo to úžasné dívat se na Zemi. A já vím, že to Bůh udělal pro mě.
Mohli jsme peklo opustit jinou cestou. Věděl, že jsem už jako malé dítě chtěl vidět Zemi z
vesmíru. Možná jsem se díval moc na Star Track. Vidět ji, jak visí na ničem. A jsem se
ptal: Co ji drží nahoře? Bůh to tak perfektně řídí. Nespadne ti ani vlas, aby o tom nevěděl.
Když jsme sestupovali dolů, procházeli jsme tepelným obalem Země. A já si říkal: Jsem
zvědavý, jak to proletíme? Ale proletěli jsme. Žádný problém. Ježíš musel určitě přivřít oči
„Musím to s ním vydržet“. Blížili jsme se rychle ke Kalifornii, k mému domu a prošli jsme
střechou. Viděl jsem sebe, jak ležím na podlaze. A to mě opravdu zarazilo. Říkal jsem si:
To nemůžu být já. Já jsem tady. Tohle je mé pravé já. V Bibli Pavel říká, že jsme jen stan.
Opravdu mě to zarazilo. Je to jenom stan. V podstatě to nic není. Je to jen dočasné. Tohle
jsem pravý já. Ten život, co tady žijeme, vyprchá jako pára. Sto let, to je jako nic. Máme žít
pro Boha. To, co děláme tady na zemi, se počítá do věčnosti. Musíme vyjít ven a svědčit.
Zachraňovat ztracené. Nemusíme se starat o ty maličkosti, o které se pořád staráme a
visíme na nich. Potřebujeme jít a kázat tu dobrou zprávu, protože ten čas rychle vyprchá.
Viděl jsem svoje tělo. Je to jako když vystoupíte z auta, podíváte se zpátky na svoje
auto. Nejsi to ty. Je to tvoje auto. Říkal jsem si: Pane, neodcházej. Chci být s tebou ještě
chvilku. Ale On odešel. Něco mě chytlo a vtáhlo do mého těla. Právě tam, když odešel, se
mi všechen ten strach a utrpení vrátil do mysli. V Bibli se píše, že dokonalá láska zahání
strach a celou tu dobu jsem byl vedle dokonalé lásky. Když odešel, všechno se vrátilo a já
to nemohl vydržet. Křičel jsem a byl jsem v agónii. Věděl jsem, že tohle tělo nemohlo ustát
tenhle druh strachu. Nemůže vydržet takový tlak.
Byl jsem schopen se modlit: Pane, vezmi to z mé mysli. Normálně byste museli
procházet vším možným psychologickým léčením, abyste se dostali z toho traumatu, ale
Bůh nechal vzpomínky, ale vzal trauma.
2 O PEKELNÝCH TRESTECH - LIGUORI
1 WIESE 2 LIGUORI 3 FRANTIŠKA 4 EMMERICHOVÁ 5 DINZELBACHER 6 FAUSTYNA
Svatý Alfons Liguori: O pekelných trestech
Peklo je prostor uzavřený ze všech stran, kam nikdy nepronikne sluneční paprsek ani
žádné jiné světlo. Až na věky nespatří světla (Ž 48, 20). Plamen, který zde na zemi
osvěcuje, v pekle je zcela temný. Svatý Bazil vysvětluje: Pán oddělí oheň od světla, takže
plamen bude jen pálit, nikoliv osvěcovat. Stručně to vykládá i Albert Veliký: „Odděluje zář
od žáru“. Samotný dým, který vychází z tohoto ohně, způsobí pohromu tmy, o které říká
sv. Juda, že oslepí zrak zavržených. Je pro ně připravena nejhlubší tma na věky věků (Jud
13). Svatý Tomáš říká, že je pro ně vyhrazeno jen tolik světla, kolik je třeba, aby měli větší
soužení.
Bude trýzněn jejich čich. Jaký by to byl trest být uzavřen v jedné komoře s mrtvolou,
která je v rozkladu! Puch potáhne z jejich mrtvol (Iz 34,3). Zatracenec bude přebývat
uprostřed tolika milionů jiných zavržených, kteří jsou z trestu živí, ale jsou mrtvolami pro
pach, který z nich vychází.
Svatý Bonaventura říká, že kdyby bylo vyneseno z pekla jediné tělo zavrženého, jeho
zápach by stačil usmrtit celé lidstvo. A blázni říkají: Však nepůjdu do pekla sám. Ubožáci,
čím více je jich v pekle, tím větší je jejich soužení. „Společnost nešťastníků nezmenšuje,
ale zmnožuje jejich bídu“, říká sv. Tomáš. Více strádají pro zápach, křik a mačkanici,
protože v pekle budou stát jeden na druhém, jako ovce namačkané na sebe v domě zimy.
Jako ovce v podsvětí, které pase sama smrt ( Ž 48,15). Ba co více, budou stlačeni pod
lisem Božího hněvu. On šlape ve vinném lisu trestajícího vševládnoucího Boha (Zj 19,15).
Neboť tak jak dopadne zavržený do pekla v poslední den, tak tam setrvá, aniž by mohl
změnit polohu, aniž by mohl pohnout nohou nebo rukou, dokud bude Bůh Bohem.
Bude trýzněn také jeho sluch, a to ustavičnými nářky a bědováním zoufalých
zatracených. Jeho sluch slyší ustavičně zvuk strašlivých zvěstí (Job 15, 21). Jaká jsou to
muka, když by člověk chtěl spát, ale stále slyší nářek nemocného, psa, který štěká, nebo
dítě, které pláče. Ubozí zavržení, co musí poslouchat ustavičně po celou věčnost, jaké
křiky a nářky trpících! Hrdlo bude sužováno hladem. Zavržený bude mít hlad jako pes.
Budou skučet hladem jako psi, když se nenasytí ani v noci (Ž 58,15). Ale nebude tu ani
drobet chleba. Bude mít takovou žízeň, že by mu k napojení nestačilo celé moře. Ale
nebude mít ani kapku vody. Jedna kapka by byla uspokojila bohatce, ale neměl ji, nemá a
nikdy nebude mít.
Rozjímaní o pekle
Trest, který nejvíce trápí smysly zavrženého, je pekelný oheň, který sužuje hmat. Trest
bezbožného těla je oheň a červ (Sir 7,19). Z toho důvodu se o tom Pán při soudu výslovně
zmiňuje: Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně (Mt 25, 41). I zde na zemi je trest
ohně trestem nejtěžším. Ale rozdíl mezi ohněm pozemským a ohněm v pekle je tak veliký,
že podle sv. Augustina je náš oheň vedle pekelného jen jako namalovaný.
Svatý Vincenc Ferrarský říká, že náš oheň je ve srovnání s pekelným ohněm chladný.
Pravdou je, že náš oheň byl stvořen, aby byl pro nás užitečný, ale pekelný oheň má za cíl,
aby trápil.
Tertulián říká, že oheň, který má člověk k užívání, má daleko k ohni, kterým si
posluhuje Boží spravedlnost. Tento trestající oheň zapaluje Boží hněv. Rozhoří se proti
vám oheň roznícený mým hněvem (Jer 15,14). Proto podle Izaiáše je pekelný oheň
nazýván duchem žhoucím (Iz 4,4). Zavržený je odsouzen nikoliv k ohni, ale do ohně.
Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně. Zatracený tedy bude obklopen ohněm
jako poleno v peci. Bude se nacházet v propasti ohně nad sebou, pod sebou a všude
kolem sebe. Pokud se dotýká, jestliže vidí, jestliže dýchá, nedotýká se, nevidí a nedýchá
nic jiného než oheň a jeho sžírající neúprosné plameny. Bude v ohni ponořen jako ryba ve
vodě. Ale tento oheň bude nejen všude kolem něho, ale vstoupí také do něho, do jeho
vnitřností, aby ho sužoval. Jeho celé tělo bude ohnivé, bude hořet žaludek a střeva v
břichu, srdce v hrudi, mozek v hlavě, krev v žilách a také morek v kostech. Každý
zavržený se stane ohnivou pecí. Rozpálíš je jako pec (Ž 20,10).
Blázni, nejsou schopni vydržet cestu pod rozpáleným sluncem, zůstat zavřeni v
místnosti, kde je výheň, nesnesou jednu jiskru, která se snese na ně, a nebojí se ohně,
který stravuje, jak říká Izaiáš: Kdo z vás může vydržet u sžírajícího ohně (33, 14). Tak jako
šelma pozře kůzlátko, tak pozře pekelný plamen zatracence; pozře ho však tak, aniž by
mohl zemřít. „Snažíš se, blázne, říká sv. Petr Damián, snažíš se uspokojit své tělo, ale
pamatuj, že přijde den, ve kterém se všechny tvoje nemravnosti stanou poleny v tvých
útrobách a založí největší a nejstrašnější oheň, který tě bude v pekle sužovat“.
Sv. Jeroným píše, že tento oheň přinese s sebou všechno trápení a všechno soužení,
které trpíme zde na zemi. Bolesti hlavy a boku, vnitřností, nervů. V tomto ohni však bude i
trápení mrazu. Suchopár a žár pohlcuje sněhové vody (Job 24,19).
Ale stále třeba mít na paměti, že všechny bolesti zde na zemi jsou pouhý stín , jak říká
sv, Jan Chryzostom, ve srovnání s pekelným trápením. „Vezmi oheň, vezmi rozžhavené
železo, to všechno je pouze stín vedle tohoto trápení.“ Také všechny jeho schopnosti
budou mít svůj trest. Zatracence bude týrat paměť, která mu bude připomínat, kolik měl na
světě času, aby získal spásu, a promarnil ho na to, aby byl zavržen. Připomene mu milosti
přijaté od Boha, kterých nechtěl pro sebe využít. Rozum mu představí, jak veliké je dobro,
které ztratil v Bohu a v ráji. A že na tuto zhoubu již není žádného léku. Vůle mu představí,
že jsou pro něho ztraceny všechny věci, které by si mohl žádat. Choutky svévolníků
přijdou nazmar (Ž 111,10). Ubožák, nebude mít jíž nikdy to, po čem touží, ale bude mít to,
co je mu odporné, co bude jeho věčným trápením, Chtěl by vyjít z tohoto soužení, najít
pokoj, ale pokoj už nikdy mít nebude.
O pekelných trestech
Všechny tyto tresty jsou ničím proti trestu nejsvětější ztráty. Peklo nedělají peklem
temnota, zápach, křik, oheň; trestem pekla je trest ztráty Boha. Svatý Bruno říká: „Mohou
se muka zvyšovat, jen když neztrácíme Boha“ (Kázání o posl. Soudu) .
Svatý Jan Zlatoústý říká: „Kdybys tisíckrát řekl peklo, neříkáš nic, co by se vyrovnalo
této bolesti“ (Hom. 49). Svatý Augustin dodává, že se kdyby zavržení mohli těšit pohledem
na Boha, „žádný trest by necítili“ a peklo by se změnilo na nebe. (De tripl. Hab) . Abychom
pochopili něco z tohoto trestu, představme si, že někdo ztratí perlu drahou 100 denárů.
Cítí velkou bolest a ztrátu, ale kdyby perla stála 200, cítil by dvojnásobný trest. Kdyby
stála 400, tím hůře. S cenou vzrůstá hodnota ztráty, a tím trest. Ale co ztratil zavržený?
Nekonečné dobro, kterým je Bůh. Svatý Tomáš říká, že zavržený pociťuje nekonečný
trest: „Trest zavrženého je nekonečný, protože jde o ztrátu nekonečného dobra“ (De
Th.1.2.q87. a. 4).
To je jediný trest, kterého se bojí světci Jak říká sv. Augustin, to je trest pro milující,
nikoliv pro zatvrzelé. Sv. Ignác z Loyoly říká: Pane, snesu každý trest, ale tento ne, být
zbaven tebe. Tento trest však není ničím pro hříšníky, kteří jsou spokojení s tím, že žijí
měsíce a roky bez Boha, protože ti ubožáci žijí v temnotách. Když umírají, nepoznávají
velké dobro, které ztrácejí. Ale když duše vyjde z těla, , ihned pocítí, že byla stvořena
Bohem. „Když se duše oddělí od těla, ihned chápe Boha jako nejvyšší dobro, pro které
byla stvořena“, říká sv. Antonín. Ihned zamíří a chce se obejmout s nejvyšším dobrem. Ale
protože je ve stavu hříchu, je od Boha odstrčena.
Když vidí pes zajíce, ale někdo ho drží na řetězu, snaží se vší silou uvolnit. Duši
oddělenou od těla přitahuje mocně Bůh, ale hřích ji odlučuje od Boha a posílá do pekla.
Vaše nepravosti vás oddělily mezi sebou a od Boha (Iz 59, 2). Celé peklo tedy spočívá v
prvních slovech rozsudku: Odejděte ode mne, zlořečení Odejděte, nechci, abyste patřili na
moji tvář. Proto když David odsoudil Absolona, aby se před ním již neobjevil, byl to pro
Absolona tak velký trest, že řekl: Povězte mému otci, ať mi dovolí spatřit jeho tvář, nebo ať
mě usmrtí. ( 2 Kr 14.24). Co se stane, když Bůh řekne zemřelé duši: „Odejdi ode mne,
nechci tě již vidět!“ Skryji před ním svou tvář a dolehne na něj všechno zlé (Deut 31,17).
Zavrženým Ježíš řekne: „Nejste moji a já nejsem váš ( srov. Oz 1,9). Jaká je to bolest pro
syna, když umírá jeho otec, nebo pro manželku, které umírá manžel.: „Otče, již nikdy tě
neuvidím!“
A když se zeptáme odsouzené duše, která pláče: „Proč tak pláčeš?“ Odpoví nám to
jediné: „Pláču, protože jsem ztratila Boha. Již nikdy ho neuvidím. Kdyby alespoň mohla v
pekle svého Boha milovat a odevzdat se do jeho vůle. Ale nikoliv. Kdyby to mohla udělat,
peklo by přestalo být peklem. Nemůže se odevzdat do Boží vůle, protože se stala
nepřítelem Boží vůle. Nemůže Boha milovat, naopak nenávidí ho a bude ho navěky
nenávidět. To bude její peklo: poznávat, že Bůh je nejvyšší dobro, a přitom bude nucena
ho nenávidět a současně poznávat, že je hoden nejvyšší lásky.
Když se Kateřina Janovská ptala démona, kým je, odpověděl: „Jsem ten prokletý, který
byl zbaven Boží lásky“. Tak zavržený bude nenávidět Boha a zlořečit mu, bude mu zlořečit
i za ta dobrodiní, která mu prokázal, když ho stvořil, vykoupil, obdařil svátostmi křtu,
pokání a především svátostí oltářní. Bude nenávidět všechny anděly a svaté, a zvláště
bude nenávidět svého anděla strážce, všechny svaté ochránce a nejvíce Boží Matku. Ale
hlavně bude proklínat tři božské Osoby, z nich hlavně Božího Syna, který zemřel pro jeho
spásu, bude proklínat jeho rány, jeho krev, jeho utrpení a jeho smrt.
6
Během života je smrt pro hříšníka tou nejobávanější věcí, ale po smrti bude tím
nejvroucnějším přáním. Budou hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát umřít, ale smrt
od nich uteče (Zj 9,6). Svatý Jeroným napsal: „Smrti, jak sladká bys byla pro ty, kterým jsi
byla tak hořká!“ David říká v žalmu 48, 15, že zavržené pase smrt: Svatý Bernard to
vysvětluje: „Tak jako ovce, když se pase, požírá stébla, ale kořeny zachovává, tak smrt
zavržené každým okamžikem zabíjí, ale nechává je při životě, aby pokračovali ve svém
životě s věčným trestem.“
Podobně praví sv. Řehoř, že zatracenec umírá každým okamžikem, aniž by zemřel.
Když člověk umírá bolestí, každý s ním má soucit. Kéž by měl zavržený někoho, kdo by s
ním cítil. Nikoliv, každým okamžikem zmírá bolestí, ale nemá nikoho, kdo by ho politoval.
Zenon odsouzený do jámy křičel: Smilujte se a vypusťte mě. Ale nikdo ho neslyšel, až byl
nalezen mrtvý, ačkoliv z hladu ukusoval vlastní paže. Zatracenci křičí z pekelné jámy, říká
sv. Cyril Alexandrijský, ale nikdo nepřichází, aby je vytáhl, a nikdo s nimi nemá soucit.
A jak dlouho bude trvat toto jejich neštěstí? Navždy navždy. Vypráví se v Duchovních
cvičeních od P. Segneriho, že v Římě byl vymítán jeden ďábel, který přebýval v posedlém.
Na otázku, jak dlouho musí být v pekle, udeřil rukou do židle a vzkřikl: „Navždy navždy!“
Byla to taková hrůza, že mnoho mladých lidí z Římského semináře, kteří byli přítomni,
vykonalo generální zpověď a změnilo zcela svůj život jen kvůli dvěma slovům: Navždy,
navždy. Ubohý Jidáš! Již uplynulo tisíc šest set let, která tráví v pekle, a jeho peklo je
stále jen na samém začátku. Ubohý Kain! Je již v plamenech 5700 let a peklo je stále na
svém začátku.
Jiného démona se zeptali, kdy se dostal do pekla: Včera. Jak to, včera, nešel jsi do
pekla před více než 5 000 lety? Odpověděl znovu: Kdybyste věděli, co to znamená
věčnost, věděli byste, že pět tisíc let je proti věčnosti pouhý okamžik. Kdyby anděl řekl
zatracenému: Vyjdeš z pekla, až uplyne tolik století, kolik je všech kapek vody, kolik je
listů na stromech, kolik je písku v moři, jásal by více než žebrák, který se dověděl, že se
stal králem. Protože po uplynutí všech těchto staletí, by věci nebyly stále na začátku.
Každý odsouzený by rád udělal s Bohem tuto dohodu: Pane, znásob moje utrpení, jak
chceš, ale urči mu konec, a budu spokojen. Ale ne. Tento konec nikdy nebude, Boží
trouba netroubí v pekle nic jiného než: navždy, navždy, navždy.
Zavržení se zeptají démonů: Jak daleko je noc? (Iz 21,11) Kdy to skončí? Kdy skončí
tyto temnoty, tento křik, tento zápach, tyto plameny, tato muka? A oni odpovídají. Nikdy,
nikdy. A jak dlouho budou trvat? Stále, stále.
Ó Pane, dej světlo tolika slepým, kteří na varování, aby pomysleli na peklo, odpovídají:
Půjdu do pekla? No tak co, to se vydrží. Bože, oni nemají trochu trpělivosti, aby vydrželi
trochu zimy nebo trochu horka v pokoji, aby snesli nějakou nepříjemnost. A pak budou
muset mít trpělivost, aby setrvali v moři ohně, deptání démony a opuštěni od Boha po
celou věčnost!
3 VIZE SV. FRANTIŠKY ŘÍMSKÉ
1 WIESE 2 LIGUORI 3 FRANTIŠKA 4 EMMERICHOVÁ 5 DINZELBACHER 6 FAUSTYNA
UKÁZKY Z VIZÍ SV. FRANTIŠKY ŘÍMSKÉ - (1384-1440)
Peklo je rozdělené na tři mučírny. V každé se odehrávají děsivé věci a v každé je cítit
zvláštní žár z „nesvětlého“ ohně. Přes celou pekelnou propast sahá tělo obrovského
draka, z jehož tlamy vyskakuje oheň jako plamenná řeka.
Satanova – postava je strašlivá. Sedí na rozpáleném trámu „se strašlivou velebností“ a
s roztaženými rameny. Stejně jako drak sahá od nejhlubšího místa po nejvyšší. Jeho
hlava je obrovská a svými rohy zabírá první stranu mučírny. Vydává oheň a strašně
páchne. (Kouří.) Ramena, prsa a břicho sahají až do druhé mučírny. Uši jsou dlouhé až k
patám a s nohama sahají do třetí mučírny. Ze všech stran je Lucifer přikován řetězy.
Jedním je spojen s drakem. Trpí bolestmi a prožívá veliké utrpení.
Ostatní hříšníci zakoušejí např. následující:
Srdce vrahů jsou stále probodávána rozpálenými oštěpy a oni sami jsou svrháváni do
širokých kotlů plných vřelé krve. Odpadlíci od křesťanské víry jsou přetínáni na dva kusy,
hned zase srůstají, do úst jim čerti lijí žhavou smůlu. Černokněžníci a čarodějnice se
opékají na železném roštu. Leniví leží na ostré skále na řežavém uhlí a čerti jimi smýkají
po drsném povrchu. Zlí duchové jim vytahují ohnivými háky z těla srdce a dovnitř lijí vřelý
olej. Obžerci a opilci se dopouštějí také mnoha jiných hříchů doprovázejících jejich neřesti,
proto musí „hojně platit“. Ďáblové jimi nejprve smýkají, a otloukají jim tak hlavu o různé
tvrdé věci. Jiní jim dupou po břiše. Pak je vrhají do kotle s vřelou smůlou, vytahují je a
házejí do džberů s ledem. Do úst oteklých od hadích uštknutí čerti opilcům lijí vřelé víno.
Nato je přivazují k železným kůlům a různě trhají a drápou. Poté opilce tahají po ohnivém
roštu plném špičatých hřebů a koušou je. Dále je trhají žhavými kleštěmi a háky. Sotva prý
by na opilcích mohl být nalezen nějaký úd, který by neměl svá zvláštní muka.
Ti, kteří porušili slib věčné čistoty, jsou stlačováni mezi rozpálenými plechy a poté
kousáni a trháni. Jejich srdcem si čerti pohazují. Nespravedliví soudci jsou ponořováni do
kotlů plných rozpuštěného zlata a stříbra. Těm, kteří křivě svědčili, čerti natahují a
rozřezávají jazyky i obě ruce. Podobně se děje pomlouvačům. Nešlechetné panny, které
si tělesné panenství zachovaly, ale v srdci „se dopustily nečistých kochání smilstva,“ byly
mrskány a posazovány na rozpálené železné lavice. Potom jim do úst padala červivá
jablka. Teprve pak jim drak vytrhával jazyky a srdce. Hříšné ženy, které dbaly o svou krásu
a o radovánky, byly odírány rašplemi a čerti jim rozřezávali prsa až k srdci. Do ran cpali
ohyzdné červy.
Falešní hráči byli biti žhavými koulemi a pak oběšeni. Lidé, kteří se provinili proti
vrchnosti, byli rozčtvrceni. (Všichni opět ožívali a procházeli stejným mučením.) Tanečníci
byli přivazováni ke žhavému sloupu a rozstříleni šípy. Potom jim čerti rozťali hlavu a trhali
je železnými háky. Lékaři viseli na železných hácích za to, že nenapomínali nemocné, aby
dbali božích přikázání a nepřipomínali nemocným, že se mají vyzpovídat. Nešikovným
lékařům byly vylupovány oči. Protože jsou lékaři lakomci, musejí s nimi snášet stejné
mučení i pobyt v černém ohni a jejich srdce sežerou pekelní chrti. Stejná muka prožívají
apatykáři, navíc jsou ponořováni do kádí s hroznou nečistotou. Šenkýři se koupou v
kotlích vřelého vína a v kádích s ledovou vodou. Poté se pečou na řežavém uhlí. „Řezníci
zatracení“ snášejí od ďáblů mrskání „střevy rozličných hovad“ a jejich těla jsou na stolech
rozřezávána na malé kousky. Přitom ani na okamžik neumírají.
4 ANNA KATEŘINA EMERICHOVÁ
1 WIESE 2 LIGUORI 3 FRANTIŠKA 4 EMMERICHOVÁ 5 DINZELBACHER 6 FAUSTYNA
Anna Kateřina Emmerichová
Anna Kateřina Emmerichová měla kdysi o pekle následující vidění: „Kdysi jsem byla
velice malomyslná z tolika běd a trápení, která mne obklopovala, a vzdychala jsem, aby
mi Bůh daroval alespoň jeden den klidu, protože žiji jako v pekle. Tu jsem dostala přísnou
výtku od svého vůdce: ‚Abys svůj stav již nikdy nepřirovnávala k peklu, chci ti peklo
ukázat.‘ Vedl mě na půlnoc, kde krajina prudce spadá. Nejprve jsme vystoupali daleko od
země. Tušila jsem prorockou horu napravo proti východu a nad ní jsem spatřila ráj. Byla
jsem vedena stále půlnočním směrem strmými pěšinami ledové pustiny a nakonec pak
přišla do hrozné krajiny. Cesta mi připadala jako ve vyšší oblasti země, ale měla jsem
přitom jistý pocit sestupování strmou stranou. Cesta byla pustá a směrem dolů k peklu
temná a ledová. Když jsem přišla na místo hrůzy, bylo to, jako bych sestoupila do jiného
světa. Spatřila jsem jakési kulaté pláty (kruhové výřezy). Sotva si připomenu, co jsem
viděla, třesu se ještě teď po celém těle. Jak jsem se blížila, zdálo se mi, že se země
potácí. Všechno to jsem viděla v nesmírném množství: Zde tmavá skvrna, tam žár, jinde
soužení a opodál temnota. Hranicí jednotlivých oblastí byla vždy tmavá noc. Zblízka jsem
poznala zemi nekonečné trýzně a utrpení.“ Podobné je následující pozorování: Viděla
Nejsvětější Duši Ježíšovu bezprostředně po jejím odloučení od těla sestupovat do
předpeklí. Mimo jiné o tom vypráví: „Konečně jsem jej (Pána) viděla velice vážně blížit se
až k samému jádru propasti, k peklu. Zdálo se být ve tvaru nepřehledné, obrovité, hrozné
a kovově se lesknoucí skalní stavby, jejíž vchod tvořily děsivé černé brány se závorami a
zámky, vyvolávajícími hrůzu. Byl slyšet děsivý křik a jekot zděšení; brány se rozletěly a
objevil se hrozný temný svět. Tak jako jsem chtěla vidět blažené v podobě nebeského
Jeruzaléma jako město nejrůznějších zámků a zahrad, plných podivuhodného ovoce a
květin, viděla jsem i zde všechno v podobě jediného souvislého světa v rozličných
budovách, prostorách a loukách. Ale na rozdíl od blaženosti zde všechno vycházelo z
utrpení a trýzně. Tak jako v místě blažených všechno vypadalo být utvářené podle základů
a poměrů věčného pokoje, nekonečné harmonie a zadostiučinění, tak zde bylo všechno v
chaosu věčné zlobě, nejednotnosti a zoufalství. A tak jako v nebi jsou nevýslovně krásné
budovy radosti a uctívání, zde jsou rovněž nesčetné a nejrozličnější temné žaláře a sluje
trápení, proklínání a zoufalství. Jako tam nejkrásnější zahrady, plné plodů Božího
občerstvení, tak zde jsou nejohavnější pouště a bažiny plné trýzně, utrpení i všeho, co
může vyvolat hrůzu, odpor a zděšení. Viděla jsem temply, oltáře, zámky, trůny, zahrady,
jezera i řeky prokletí, nenávisti, hrůzy, zoufalství, zmatení, trýzně a bolesti tak, jako v nebi
požehnání, lásky, svornosti, radosti a blaženosti. Zde drásající věčná ne jednota
zavržených, tam blažené společenství svatých. Byly zde rozvíjeny všechny kořeny
zvráceností a nepravd v nespočetných projevech trýzně a utrpení, a nic zde nebylo
správné, žádná myšlenka uklidňující než jen vážné pomyšlení na Boží spravedlnost, jež
každému zavrženému přináší plody muk a soužení, které svými hříchy zasadil.
Všechno strašlivé, co se zde projevovalo a dělo, bylo vlastní podstatou odhaleného
hříchu, hada, který se obrací proti každému, kdo jej hřeje na prsou. Viděla jsem zde
nepopsatelně ohavná sloupořadí strachu a hrůzy tak, jako v Boží říši kolonády pokoje a
klidu. Všechno bylo srozumitelné, ale v detailech nepopsatelné. Když andělé rozrazili
bránu, bylo vidět a slyšet chaotické zvuky odporu, proklínání, nadávek, skučení a
bědování. Viděla jsem, jak Ježíš promlouvá k duši Jidáše. Andělé poráželi celé houfy
zlých duchů. Všichni museli Ježíše uznat a vzývat jej, a to pro ně bylo nejstrašnější
utrpení. Zlí duchové byli navzájem spoutáni a uprostřed nich zela propast noci. Lucifer byl
spoután, uvržen do ní, a všechno kolem něj temně klokotalo. Dělo se tak podle pevně
daných zákonů. Slyšela jsem, že Lucifer – pokud se nemýlím – má být 50 nebo 60 let
před rokem 2000 znovu na nějaký čas uvolněn z pout. Mnohoostatních číselných údajů si
již nepamatuji. I někteří další zlí duchové mají být uvolněni ze řetězů k trestům a
pokoušení. V naší době, jak se domnívám, jsou již někteří volní a ostatní budou krátce po
našich časech.“ (P. K. E. Schmöger, „Leben der gottsel. Anna Kath. Emmerich“.)
z knihy „Peklo Existuje“ J.A.Kellera
5 STŘEDOVĚK A PEKLO - DINZELBACHER
1 WIESE 2 LIGUORI 3 FRANTIŠKA 4 EMMERICHOVÁ 5 DINZELBACHER 6 FAUSTYNA
PETER DINZELBACHER
Poslední věci člověka
Nebe, peklo, očistec ve středověku
V závěrečné kapitole svého spisu proti divadlu skicuje Tertullianus († po r. 220)
„divadlo“ nového příchodu Pána z perspektivy křesťanů: „Kde pak bude místo mé radosti,
mého potěšení? Vždyť tolik mocných králů, o nichž se říkalo, že se dostali na nebesa,
vidím sténat vnejvětší temnotě; vždyť tolik místodržících, pronásledujících jméno Páně,
zaniká ve strašnějších plamenech, než byly ty, kterými běsnili proti křesťanům,
vysmívajíce se jim; vždyť nadto v plamenech hoří moudří filosofové i se svými žáky, jimž
namluvili, že Bůh se o nic nestará, a které učili, že člověk nemá duši – hoří v ohni,
zahanbeni před svými žáky...
***•••***
„Smrt bez smrti“
„V pekle, tam je smrt bez smrti, pláč a nářek, holá neradostnost, není tam nic veselého.
Smolný dým. Hrozný zápach síry. Zničující dusivá mlha. Stinná jáma smrti. Vlnobití všeho
smutku... Ničivý nápor vší ošklivosti. Chvění hrůzou. Cvakání zubů. Ohlušující bolestný
řev... Hájemství utrpení, pekelná kobka, nejbohatší pokladnice všeho neštěstí. Horoucí
propast. Obklopení zkázou. Běsnění ďáblů. Jejich šílený hněv...Bez konce v čase, stále
na věky. Tak vypadá pekelná říše.“
***•••***
Ve vidění anglického laika Ailsiho († kolem r. 1120) je peklo nekonečně velký dům, v
němž jsou duše připoutány žhavými pouty za ten úd, jímž zhřešily. „Mnozí měli ohnivými
řetězy připoután jazyk a stejně žhoucími železnými trojzubci byli probodáváni. To byli ti,
kdož zhřešili jazykem, tedy advokáti, rádci, lháři, pochlebníci, pomlouvači a jim podobní...
Všude v tom domě se ozýval křik, nářek, sténání a řev, všude nekonečné utrpení a
nesnesitelné tresty... Byl tam oheň, obušky, trojzubce a koupání v olovu, smůle a síře...
Tam byly ubohé duše vařeny, praženy, mučeny a dočista rozpouštěny – ale vždy znovu
vyrostly pro další muka a přecházely od jednoho trápení k druhému.“ Něco podobného se
opakuje i vpekelném údolí poblíž, které mohl vizionář se svým synem přejít jedině díky
džbánům, které si včas vzal s sebou a jimiž mohl odrážet ohnivé střely ďáblů.
***•••***
Jako krátký příklad toho, co si asi raně středověcí klerikové na toto téma vyprávěli,
můžeme uvést pasáž z dochované korespondence svatého Bonifáce († 754). Vizionář
píše jedné abatyši, že na onom světě uzřel „v nejhlubších hlubinách bezpočtu plamenných
jícnů, z nichž vyšlehovaly hrozivé plameny. A jak strašlivé plameny toho ohně hrůz sálaly
do výše, poletovali mezi nimi duchové ubohých zesnulých v podobě černých ptáků a
plakali a skučeli a lidským hlasem, lidskými slovy naříkali nad svými skutky a křičeli o
svém nynějším trestu. Chvilku poseděli na okraji jícnů a odpočali si, než se s novým
křikem opět vrhli do plamenů.“ Tyto duše mají nicméně ještě naději, že budou u
posledního soudu osvobozeny. Vizionář ovšem zaslechl „pod těmi jícny, ještě hlouběji, v
hloubi hlubin, v dolním pekle strašlivé sténání a pláč naříkajících duší, nepopsatelný,
rozechvívající všechny údy. I pravil k němu anděl: ,To sténání a pláč, co slyšíš tam zdola,
vychází od duší, k nimž nikdy nepronikne milosrdné slitování Boží, od duší, které bude bez
konce křižovat věčný plamen.‘“
***•••***
„Země tam příkře spadá do jícnu nejhroznější hlubiny, stále horce žhnoucího, kde v
pomstě pekelné plameny trestají zlé skutky a duše provinilé.
Jeden a týž oheň by je mohl sežehnout, plamen však nemučí všechny stejnou
odplatou:
Někdo je týrán méně prudce, někdo zas tvrději. Neboť peklo se většinou řídí vinou
člověkovou, a tak ten, kdo se lehce provinil, i lehké tresty odpykává, zatímco ten, kdo v
těžkém bludu zákony porušil, ten je odsouzen cítit plameny o to silněji, oč těžší jsou jeho
hříchy.
Jsou i tací, jež život neposkvrnil jiným neodpustitelným hříchem než tím, jenž povstal z
lehkomyslnosti našeho praotce; ty žár netrápí, nebo jen málo...“
Nezůstává však jen při ohni – duše jsou v tomto křesťanském Hádu trápeny také
chladem. V té souvislosti cituje Walther biblickou „smrt bez smrti“:
„Od pradávna je tu planina hříchů, ztuhlá mrazem, spálená a roztrhaná chladem, jehož
zuřivou tvrdost nemírní ani vánek, ani jediný paprsek sluneční.
Po zemi rozprostřeny provinilé duše tu trpí bezpříkladnými mukami v boji se smrtí. Již
dávno zemřely, a přece zemřít nemohou. Protože kdo za svého již zhaslého života
zde na zemi se provinil, žije svou smrt v mukách i tam v pekle – kdo za svého živobytí
hříchy neopustil, ten tam nepozná konce umírání. Vysílen mrazem, dospěje ze zimy a
sněhových vichrů náhle do ohnivé výhně. Ubohý kajícník nikdy, navěky nezemře, jenž v
podsvětních kobkách mučen.“
***•••***
Peklo je zde vertikálně rozděleno na tři části – čím hlouběji, tím hůře. „Spatřila také
obrovského draka, který byl v onom pekle a obýval všechny tři jeho části. Hlava byla v
horním prostoru, tělo ve středním a ocas v nejspodnější části... otevřel tlamu a vyplázl
jazyk, a chrlil obrovské spousty ohně, ne však proto, aby hřál, nýbrž ten oheň byl
černočerný a působil obrovský, mučivý žár. Z jeho chřtánu vycházel též tak veliký zápach,
že si jej lidský duch nedokáže představit. A z očí, z uší i z čumáku soptil ten černý oheň a
vydával veliký žár a smrad... Spatřila také nejstrašnějšího Satana... Jako korunu měl na
hlavě cosi na způsob jeleního paroží s mnoha výsadami, a každou z nich chrlil strašný
oheň. Jeho tvář byla nepředstavitelně hrůzostrašná a na všechny strany chrlil oheň.
Jmenovaný Satan byl spoután jakýmisi řetězy, spoután na hrdle a na rukou a na nohou a
uprostřed...“ Jakmile démoni přinesou „bolestiplnou duši“, „vrhnou ji střemhlav do stále
otevřeného chřtánu jmenovaného draka, a ten drak duši sežere. A ve chvilce vyskočí
nebohá duše z břicha drakova a zvláštní k tomu určení démoni ji za toho nejstrašnějšího
trápení předvedou před výše zmíněného knížete. A bolestiplnou duši ihned začnou mučit
plameny tryskající ze všech částí toho knížete Lucifera.
A tenhle kníže Lucifer ji hned odsoudí, a vzápětí už ubohou duši odnášejí jiní, k tomu
určení a přiřazení démoni na přiřčené místo, podle toho, jaké hříchy ta duše spáchala...“
Nejvíce jsou mučeni odpadlíci od pravověrných katolictví, jak popisuje světice v oddílu
„o renegátech“: zřela ve svých pekelných vizích, jak je démoni rozřezávají ohnivými pilami,
zatímco na ně shora kape žhavé olovo. „A jak byli uprostřed rozřezáni, zase se uzdravili, a
démoni jim, aby je tvrdě potrestali, vlévali jakýmisi žhoucími železnými nástroji do hrdla
cosi tekutého...“
***•••***
Různá muka odpovídají tomu kterému provinění, stejně jako v právu pozemském.
Typická je následující představa pekla, vycházející z vidění mystika Jindřicha Susa
(Seuseho). Jde o dosud nevydaný jihoněmecký text z 15. století. „Ochlastové, žráči a
hýřilové, kteří sloužili svému břichu rozkošemi jídla a pití, ti byli trápeni nesnesitelným
hladem a žízní, jako hladoví vlci. A když zatoužili po něčem k pití nebo k snědku, byli tam
připraveni ďáblové s naběračkami a planoucími vědry a dočista bez slitování, a podali jim
truňk ze síry a roztaveného olova, rubínově rudý samým žárem. Ten nápoj jim ďáblové lili
do úst, a on procházel jejich břichem... Ti pak, kteří poznali tělesnou lásku, ať muži nebo
ženy, ... ti měli ohnivé šípy a ve velkém roznícení se vzájemně honili a lovili a jeden
druhého zraňovali po celém těle strašnými smrtelnými ranami. A každý si v těch mukách
držel za ruku svého miláčka, kterého míval i zde v hříších, a miláček každého znich byl
týrán velikými mukami... Ti pak, kteří byli líní ve službě Bohu, ti museli bez přestání
pobíhat s ďábly z jednoho plamene do druhého a z jednoho smradu do druhého...“
***•••***
Proklatci jsou vyplazenými jazyky zavěšeni na hácích a zoufale se snaží zvednout
nohy, spalované zespodu vysoko šlehajícími plameny. Mnich a nevěstka jsou spoutáni
těžkým společným řetězem a démon rozmačkává mnichův úd kleštěmi. Papeže, nahého,
ovšem s tiarou jako dříve, vrhá jízlivý ďábel po hlavě do pekelného jícnu atd. S takovými a
podobnými scénami se ve veřejném prostoru denně setkávali občané každého
středověkého města. A v kolika kostelích bylo za hlavním oltářem zobrazeno peklo, aby
ten, kdo se právě zpovídá, měl přímo před očima svůj osud v případě zamlčení některého
z hříchů!
6 SESTRA FAUSTYNA
1 WIESE 2 LIGUORI 3 FRANTIŠKA 4 EMMERICHOVÁ 5 DINZELBACHER 6 FAUSTYNA
Na vzdálenost poznávala umírající a jejich potřeby a pak jim modlitbou pomáhala.
Ukazovaly se jí duše v očistci a prosily o pomoc. Snažili se ji znepokojovat zlí duchové,
kteří se jí zjevovali v různých podobách.
V roce 1936 prožívala v Krakově strašné vidění pekla: „Dnes jsem byla v doprovodu
anděla v hlubinách pekla. Je to obrovské místo, místo věčných trestů, trápení duší
zavržených: první je ztráta Boha, druhé ustavičné vyčitky svědomí, třetí vědomí, že tomu
tak bude na věky, čtvrté trápení je oheň, který proniká duší, ale ji nezničí. Další muka jsou
ustavičná temnota, stršný dusící zápach. Přes temnoty satani a duše se vzájemně vidí,
vidí zlo své i zlo cizí. Trápením pro duše je přítomnost satanova, obrovským utrpením je
strašné zoufalství, nenávist Boha, ustavičné proklínání a rouhání. Jsou to muka společná
všem. K těm však přicházejí ještě muka osobní, muka smyslů. Čím duše hřešila, tím je
trápena způsobem, který se nedá vylíčit. Ať si tedy již zde na zemi každý hříšník uvědomí,
že čím na zemi hřešil, tím bude trestán na věčnosti.
Toto vše píši z Božího rozkazu, aby se žádná duše nevymlouvala, že peklo není, nebo
že tam nikdo nebyl, a proto nemůžeme vědět, jak to tam vypadá. Já, sestra Faustyna,
jsem z Božího rozkazu v pekle byla a mám rozkaz o tom napsat, ne mluvit. Když jsem se
vzpamatovala z toho hrozného vidění, začala jsem se ještě více modlit za hříšníky a ještě
více se vystříhám veškerého hříchu.“