Grabštejn

Příběh grabštejnský: O krásné Barborce, která se pro svou nezdolnost stala svatou
Štěkot psů k Měsíci nedolétne
Žila, byla kdysi dívka jménem Barborka, krásná, až oči přecházely. Ti, kdo ji znali, obdivovali její bystrý
rozum, učenost i laskavost. Když dosáhla věku na vdávání, mnul si její otec, bohatý kupec podivného
jména Dioskur, ruce: „Ženiši už klepou na dveře, jak se jim má dcera líbí. A nejsou to žádní
Darmošlapové z Nemanic – jeden jako druhý zdědí po svých otcích nemalé jmění! A tak se obchod,
který jednou Barborka jako mé jediné dítě zdědí, pěkně rozroste. Nikdo v celém městě nebude mít
takový! Chudák nebožka Barborčina matka by měla jistě obrovskou radost, kdyby se bývala dožila
dnešních dnů!“
Jenže pro Barboru byly důležitější jiné věci: „Milý tatíčku, vím, že to se mnou myslíte dobře. Ale
nehněvejte se, já se vdávat nebudu. Celý svůj život chci zasvětit pomoci druhým, tak, jak to velí
křesťanská víra, pro kterou jsem se rozhodla. Kdybych se vdala, neměla bych na pomoc všem, kdo ji
potřebuji, čas a nemohla bych ji vykonávat. To bych pak byla na světě úplně nadarmo.“
Otce Dioskura, když ta slova dcery slyšel, popadl takový vztek, jaký u něho Barbora ještě nikdy
předtím neviděla. „Já z tebe ty černé myšlenky dostanu! Kde? V naší věži, kde je temno nejtemnější,“
povídá Dioskur k Barborce a hned dává příkaz zavřít ji do věže. „Tak a teď bude nejlepší odjet. Holka
nikdy nebyla dlouho beze mne, určitě si bude stýskat a až se vrátím, udělá mi, co mi na očích uvidí,“
osnoval plány Dioskur. A protože měl dceru i přes svoji přísnost rád, dal ještě před odjezdem přikázat,
aby, až se vrátí, probourali v té temné kamenné věži dvě okna, aby si k Barboře i v domácím vězení
našlo cestu slunce.
Když se po dlouhých týdnech Dioskur vrátil domů, první, co spatřil, bylo, že věž má nově nikoli dvě,
ale hned tři okna. Copak sloužící neumí počítat? Jako zdatný obchodník zastával názor, že úspěch a
bohatství se dostaví jedině s pevnou disciplínou. Kolik jen to třetí okno navíc muselo stát peněz! A
když vstoupil do věže, zjistil, že uprostřed nově vydlážděné podlahy Barbořina pokoje je velký kříž.
„Tatínku, nehněvejte se, to jsou symboly mé víry, které se nehodlám vzdát: kříž jako utrpení Krista, tři
okna, protože i Bůh je vždy přítomen v trojici – jako Otec, Syn a Duch svatý,“ řekla otci laskavým,
avšak rozhodným hlasem jeho dcera.
Ten hněv, který popadl Dioskura tentokrát, se s oním rozčilením, jež ho zachvátilo před odjezdem,
nedal vůbec srovnat. Byl trojnásobný. Jako by ho každé z těch tří nových oken rozlítilo zvlášť! Kupec
popadl karabáč s úmyslem vymlátit z dcery celou tu její víru v Boha. Vylekaná Barbora proklouzla
otevřenými dveřmi z věže ven a otec ji po čtvrthodině málem dostihl, nebýt skály, která se před ní
otevřela a rázem ji na dobu, než bylo zase bezpečno, pohltila a ochránila před násilníkem.
Když se pokorně, ale s hlavou vztyčenou vrátila Barbora domů, byl už v domě jistý soudce ze
sousedství, kterého dal Dioskur povolat. Za neposlušnost vůči otci a svéhlavost prý zaslouží deset ran
bičem. A soudce se hned sám jal jí tenhle trest vyplácet. „Rány Vámi uštědřované jsou pro mne jako
pohlazení pavím perem,“ prohlásila hrdě a bez špetky bolesti v hlase nebohá Barbora. Když ji šel otec
na druhý den vzbudit, neměla jedinou jizvu: „To Kristus, můj pán, ve kterého věřím, mě zbavil stop
utrpení,“ prohlásila Barbora bez jediného odstínu výčitky k otci.
Dioskur, rozlícený doběla nad ztrátou posledních zbytků autority, v sobě nedokázal potlačit největší
výbuch zloby, jaký ho za život přepadl. „Udělejte jí cokoli, nemazlete se s ní, jen ať se jí vrátí úcta
dcery k otci. Takhle přeci nemůže ponižovat toho, kdo ji přivedl na svět,“ přikázal nově povolaným
třem pohůnkům pana soudce. A ti Barboru skutečně nešetřili a lynčovali, hlava - nehlava. Když pak
otec vydal neobyčejně krutý rozkaz, aby neposlušnou dceru, zkrvavenou a s desítkami podlitin na
těle, vedli pro ostudu nahou celou ulicí, v níž stával jejich dům, slétl z nebe Anděl a sotva Barbora
vykročila z rodného domu, zahalil jí bolavé nahé tělo nádherným šatem.
To už Dioskur svůj hněv nedokázal ovládnout ani v nejmenším a rozkázal, že tak neposlušné dítě, nad
nímž drží ochrannou ruku podivné mocnosti, nemá právo na život. A uplacení soudci jeho
zlořečenému výkřiku ještě tleskali. A tak se stalo to, co by nikdo nečekal: Hrdá Barbora, která
odmítala ženichy i poslušnost otci, protože měla v životě jiný, nad slunce jasný a ušlechtilý cíl, se
ocitla na popravišti. A kdo byl jejím katem? Je to až k nevíře, ale meč proti její hlavě pozdvihl vlastní
otec. Sotva Barboře, svému jedinému dítěti, seťal hlavu, objevil se rázem z čistého nebe silný blesk. A
ten prchlivého otce na místě zabil.
A nebohá Barbora? Na zemi sice žila krátce, sotva dvacet let, ale v nebi žije věčně. V modlitbách se
k ní obracejí všichni horníci, kteří věří, že když dokázala při prvním útěku před rozhněvaným otcem
přimět skálu, aby se otevřela, dokáže to i v případě, že by skála horníky uvěznila při nějakém neštěstí.
A staré babky, když zabloudí v lese při bouřce, se dodnes modlí ke svaté Barboře, aby do nich
neuhodilo, protože věří, že Barbora umí ovládat blesky a používat je proti nehodným lidem.
A tak zatímco Dioskur propadl peklu a po tom smrtelném úderu blesku už ho nikdo nikdy neviděl,
Barbora se zjevuje všude tam, kde ji volají o pomoc. Navěky bude k užitku lidem přesně tak, jak si to
sama vysnila – přes všechny překážky, které jí zlí lidé na zemi kladli pod nohy. Její sošku můžete vidět
v mnoha kostelích. Na hradě Grabštejně po ní dávný hradní pán nechal pojmenovat kapli, jaké na
žádném hradě v Čechách není rovno. Barborku poznáte mezi soškami, ale i na obrazech podle věže,
meče, či pavího pera, které držívá v ruce – to na památku hrůz, které si musela vytrpět.