EKONOMICKO-FILOZOFICKÉ RUKOPISY

Transkript

Ekonomicko-Filozofické rukopisy
EKONOMICKO-FILOZOFICKÉ RUKOPISY
OBSAH
PŘEDMLUVA ............................................................................................................................................................................... 2
[PRVNÍ RUKOPIS] ...................................................................................................................................................................... 4
MZDA ....................................................................................................................................................................................... 4
ZISK Z KAPITÁLU15 ........................................................................................................................................................... 10
1. Kapitál........................................................................................................................................................................... 10
2. ZISK Z KAPITÁLU ..................................................................................................................................................... 10
3. PANSTVÍ KAPITÁLU NAD PRACÍ A KAPITALISTOVY POHNUTKY .................................... 11
4. AKUMULACE KAPITÁLŮ A KONKURENCE MEZI KAPITALISTY .......................................... 12
P O Z E M K O V Á R E N T A .................................................................................................................................. 15
[ O D C I Z E N Á P R Á C E ] .................................................................................................................................... 21
[DRUHÝ RUKOPIS] ................................................................................................................................................................. 28
[POMĚR SOUKROMÉHO VLASTNICTVÍ] .................................................................................................................. 28
[TŘETÍ RUKOPIS] ................................................................................................................................................................... 31
[SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ A PRÁCE] ...................................................................................................................... 31
[ S O U K R O M É V L A S T N I C T V Í A K O M U N I S M U S ] ........................................................ 32
[ P O T Ř E B A , V Ý R O B A A D Ě L B A P R Á C E ] ........................................................................... 38
[ P E N Í Z E ] ..................................................................................................................................................................... 45
[ K R I T I K A H E G E L O V Y D I A L E K T I K Y A F I L O Z O F I E V Ů B E C ] ................. 48
Vysvětlivky ................................................................................................................................................................................ 59
VYSVĚTLIVKY .......................................................................................................................................................................... 61
www.kmbe.cz
Page 1
//XXXIX/[*1]
PŘEDMLUVA
[*7]V
Deutsch-Französische Jährbücher[*2] jsem ohlásil kritiku vědy o právu a státu formou kritiky
Hegelovy filozofie práva. 1 Při zpracování pro tisk se ukázalo, že je naprosto nevhodné směšovat kritiku
namířenou jen proti spekulaci s kritikou různých námětů, že to brzdí výklad a ztěžuje pochopení. A
nad to, při bohatství a rozmanitosti předmětů, o kterých je třeba pojednat, bylo by možno směstnat
látku do jednoho spisu jen zcela aforisticky a takové aforistické podání by mohlo budit zdání libovolné
systematizace. Proto postupně v různých samostatných brožurách podám kritiku práva, morálky,
politiky atd. a na závěr se pokusím ve zvláštní práci podat opět souvislost celku, vztah jednotlivých
částí a nakonec i kritiku spekulativního zpracování té látky. Z tohoto důvodu se v tomto spise dotýkám
souvislosti národní ekonomie se státem, právem, morálkou, občanským životem atd. právě jen potud,
pokud se národní ekonomie sama ex professo dotýká těchto předmětů.
Čtenáře obeznámeného s národní ekonomií nepotřebuji nejprve ujišťovat, že mé výsledky byly získány
zcela empirickou analýzou, založenou na svědomitém kritickém studiu národní ekonomie.
<Naproti tomu nevědomý recenzent,[*3] který se snaží skrýt svou naprostou ignoranci a myšlenkovou
chudobu tím, že [*8]pozitivnímu kritikovi hází na hlavu frázi „utopická fráze” nebo také fráze jako „zcela
ryzí, zcela rozhodná, zcela kritická kritika”, „nejen právní, ale i společenská, zcela společenská společnost”, „kompaktní masová masa”“, „promlouvající mluvčí masové masy” — tento recenzent musí
teprve podat první důkaz, že kromě o svých teologických rodinných záležitostech má co mluvit i do
světských záležitostí.>
Rozumí se samo sebou, že kromě socialistů francouzských a anglických jsem použil i socialistických
prací německých. Avšak obsažné a originální německé práce se v této vědě omezují — kromě spisů
Weitlingových — na Hessovy články uveřejněné v 21 Bogen a na Engelsův Nástin kritiky národní ekonomie v
Deutsch-Französische Jahrbücher, kde jsem sám také docela všeobecně nastínil prvotní rysy této práce.
<Kromě těchto spisovatelů, kteří se kriticky zabývali národní ekonomií, vděčí pozitivní kritika vůbec,
tedy i německá pozitivní kritika národní ekonomie, za své opravdové založení objevům Feuerbachovým,
proti jehož Filozofii budoucnosti2 [*5] a proti Tezím k reformě filozofie3 [*6] v Anekdota — ačkoli se jich
mlčky užívá — zosnovala malicherná nenávist jedněch a skutečná zloba druhých, jak se zdá, vyslovené
spiknutí, aby je zatajila. >
Teprve od Feuerbacha se datuje pozitivní humanistická a naturalistická kritika, čím nehlučněji, tím jistěji,
hlouběji, obšírněji a trvaleji působí Feuerbachovy spisy, jediné spisy od Hegelovy Fenomenologie4 a
Logiky5, v nichž je obsažena skutečná teoretická revoluce.
V protikladu ke kritickým teologům[*7] naší doby jsem za zcela nutnou pokládal závěrečnou kapitolu
tohoto spisu, vypořádání s Hegelovou dialektikou a filozofií vůbec, [neboť] //XL/ takovou práci nikdo
neudělal — to je nutná nedůkladnost, neboť [*9]dokonce i kritický teolog zůstává teologem, tedy buď musí
vycházet z určitých předpokladů filozofie jako z autority, anebo začne-li v procesu kritiky a vlivem
cizích objevů pochybovat o filozofických předpokladech, zbaběle a neoprávněně je opouští, abstrahuje
od nich svou podrobenost těmto předpokladům a zlost z této podrobenosti dává najevo už jen
negativním, neuvědomělým a sofistickým způsobem.
<Projevuje ji jen negativně a nevědomky tím, že jednak neustále opakuje ujištění o čistotě své vlastní
kritiky, jednak aby odvrátil zřetel pozorovatelův i svůj vlastní zřetel od nutného vypořádání kritiky s
www.kmbe.cz
Page 2
místem jejího zrodu — s Hegelovou dialektikou a s německou filozofií vůbec — od tohoto nutného
povznesení moderní kritiky nad její vlastní omezenost a primitivnost, hledí spíše vzbudit zdání, jako
by kritika měla co činit už jen s nějakou omezenou podobou kritiky mimo sebe — třeba kritiky 18.
století — a s omezeností masy. Konečně, učiní-li někdo objevy o podstatě vlastních filozofických
předpokladů kritického teologa —jako třeba Feuerbach, kritický teolog si dodává zdání, jako by to byl
učinil on, a toto zdání vzbuzuje tím, že výsledky oněch objevů, aniž je s to je rozvinout, vrhá v podobě
hesel proti spisovatelům, kteří jsou ještě v zajetí filozofie, anebo si dovede dokonce dodat vědomí
vlastní povznesenosti nad tyto objevy ne tím, že by se snažil nebo že by byl s to u prvků Hegelovy
dialektiky, které v její kritice ještě postrádal, které mu nebyly ještě kriticky servírovány, sám je snad
nyní uvést do správného poměru, nýbrž je potají, poťouchle a skepticky uplatňuje proti takové kritice
Hegelovy dialektiky, tedy třeba kategorii zprostředkujícího důkazu proti kategorii pozitivní pravdy
počínající sebou samou [. ..]6 uplatňuje ji tajnůstkářsky v její svérázné podobě. Teologický kritik pokládá
totiž za zcela přirozené, že ze strany filozofie se má učinit vše, aby mohl žvanit o čistotě, rozhodnosti, o
zcela kritické kritice, a sám o sobě si domýšlí, že opravdu překonal filozofii, jestliže třeba u některého
momentu Hegelova pociťuje, že u Feuerbacha [*10]chybí, neboť teologický kritik, i kdyby se sebevíc
klaněl spiritualistické modle „sebevědomí” a „ducha”, nepokročí od pocitu k vědomí.>
Teologická kritika — třebaže byla na začátku hnutí skutečným momentem pokroku — není v poslední
instanci přesně vzato ničím než vrcholem a důsledkem staré filozofické a jmenovitě hegelovské
transcendence, znetvořeným v teologickou karikaturu. Tuto zajímavou spravedlnost dějin, která předurčuje
teologii, to odjakživa bolavé místo fi[lozofie], nyní také k tomu, aby na sobě znázornila negativní
zrušení filozofie — tj. proces jejího rozkladu — tuto historickou Nemesis doložím podrobně při jiné
příležitosti.[*8]
<Jak dalece naproti tomu Feuerbachovy objevy o podstatě filozofie potřebovaly pořád ještě —
přinejmenším ke svému důkazu — vyrovnat se kriticky s filozofickou dialektikou, to bude patrné ze
samého mého výkladu. —> /XL//
www.kmbe.cz
Page 3
[PRVNÍ RUKOPIS]
MZDA
[*11]//I/ Mzda se
určuje nepřátelským bojem mezi kapitalistou a dělníkem. Nutnost vítězství pro
kapitalistu. Kapitalista může žít bez dělníka déle než dělník bez kapitalisty. Spolčování mezi kapitalisty
je běžné a účinné, spolčování dělníků je zakázáno a má pro ně zlé následky. Mimoto pozemkový
vlastník a kapitalista mohou ke svým důchodům přidat průmyslové zisky, dělník ke svému příjmu v
průmyslu nemůže přidat ani pozemkovou rentu, ani úroky z kapitálu. Proto tak velká konkurence mezi
dělníky. Jedině pro dělníka je tedy oddělení kapitálu, pozemkového vlastnictví a práce nutné,
podstatné a škodlivé oddělení. Kapitál a pozemkové vlastnictví nemusí v této abstrakci zůstat,
dělníkova práce však ano.
Pro dělníka je tedy oddělení kapitálu, pozemkové renty a práce smrtelné.
Nejnižší a jedině nutná sazba mzdy je dána tím, aby měl dělník obživu, pokud pracuje, a k tomu ještě,
aby mohl uživit rodinu a aby dělníci nevymřeli jako druh. Obvyklá mzda je podle Smitha nejnižší mzda,
která je slučitelná se simple humanité7,[*9] totiž s existencí hovada.
Poptávka po lidech řídí nutně produkci lidí jako každého jiného zboží. Je-li nabídka o mnoho větší než poptávka,
poklesá část dělníků mezi žebráky nebo umírá hladem. Existence dělníka je tedy [*12]redukována na
podmínku existence kteréhokoli jiného zboží. Z dělníka se stalo zboží a je pro něj štěstím, může-li se
udat. A poptávka, na které závisí dělníkův život, závisí na rozmaru boháčů a kapitalistů. Přesáhne-li
kvantita nabídky poptávku, pak jedna z částí, které konstituují cenu — zisk, pozemková renta, mzda —
je placena pod cenou. Část těchto položek se tedy vymyká tomuto úzu, a tržní cena tak tíhne k
přirozené ceně jakožto k ústřednímu bodu. Avšak 1) pro dělníka je při velké dělbě práce nejtěžší
zaměřit svou práci jinam, 2) při svém podřízeném poměru ke kapitalistovi je nevýhodou postižen
nejdříve.
Tíhnutím tržní ceny k přirozené ceně ztrácí tedy dělník nejvíce a bezpodmínečně. A právě kapitalistova schopnost
zaměřit svůj kapitál jinam buď zbavuje dělníka, omezeného na určité pracovní odvětví, chleba, nebo ho
nutí, aby se podrobil všem požadavkům tohoto kapitalisty.
//II/ Nahodilé a nenadálé výkyvy tržní ceny postihují pozemkovou rentu méně než tu část ceny, která
je proměněna v zisk a platy, avšak méně postihují zisk než mzdu. Na jednu mzdu, která stoupá, připadá
většinou jedna, která zůstává ustálena, a jedna, která klesá.
Dosáhne-li kapitalista zisku, nemusí to nutní znamenat zisk i pro dělníka, avšak ztrácí-li kapitalista, ztrácí nutně i
dělník. Tak dělník nic nezískává, drží-li kapitalista tržní cenu nad přirozenou cenou pomocí výrobního
nebo obchodního tajemství, monopolů nebo výhodné polohy svého pozemku.
Dále: Ceny práce jsou mnohem konstantnější než ceny životních prostředků, často jsou v protikladném poměru.
V roce, kdy je draho, se snížením poptávky mzda sníží, zvýší se zvýšením ceny životních prostředků.
Kolísá tedy. V každém případě určité množství dělníků přijde o chleba. V letech láce zvyšováním
poptávky mzda roste, zmenšuje se, protože se snižují ceny životních prostředků. Tedy kolísá.
Jiná nevýhoda pro dělníka:
Ceny práce u různých druhů dělníků jsou mnohem rozdílnější než zisky různých odvětví, na kterých se
podílí kapitál. U práce vystupuje [*13]celá přirozená duchovní a sociální rozdílnost individuální činnosti a
je různě odměňována, kdežto mrtvý kapitál postupuje vždy stejně a je lhostejný vůči skutečné
individuální činnosti.
www.kmbe.cz
Page 4
Vůbec je třeba poznamenat, že tam, kde stejně utrpí dělník i kapitalista, utrpí dělník na své existenci,
kapitalista na zisku ze svého mrtvého mamonu.
Dělník nemusí bojovat jen o fyzické prostředky ke svému životu, musí bojovat o získání práce, tj. o
možnost, o prostředky, aby mohl uskutečnit svou činnost.
Vezměme trojí hlavní poměry, v nichž se může ocitat společnost, a zkoumejme situaci dělníka v ní.
1. Je-li bohatství společnosti v úpadku, trpí dělník nejvíce, neboť: Ačkoli dělnická třída nemůže mít
takové zisky jako třída vlastníků za příznivého stavu společnosti, aucune ne souffre aussi cruellement de son
déclin que la classe des ouvriers.8 [*10]
//III/ 2. Vezměme nyní společnost, v níž je bohatství na vzestupu. Tento stav jako jediný je dělníkovi
příznivý. Dochází zde ke konkurenci mezi kapitalisty. Poptávka po dělnících překračuje jejich nabídku.
Ale:
Za prvé: Zvýšení mzdy způsobuje mezi dělníky přepracovanost. Čím více si chtějí vydělat, tím více svého
času musí obětovat a vzdávajíce se naprosto veškeré svobody musí vykonávat otrockou práci ve službě
hrabivosti. Přitom si tím zkracují dobu svého života. Že se takto zkracuje trvání jejich života, je pro
dělnickou třídu jako celek příznivá okolnost, protože tak vzniká nutnost stále nové nabídky. Tato třída
musí vždy část sebe sama obětovat, aby úplně nezahynula.
α) tím, že se nahromadí mnoho práce, neboť kapitál je nahromaděná práce; tedy tím, že se dělníkovi
bere více jeho produktů, že jeho vlastní práce proti němu vystupuje [*14]stále více jako cizí vlastnictví a
že prostředky jeho existence i jeho činnosti se stále více koncentrují v rukou kapitalisty.
β) Hromadění kapitálu zmnožuje dělbu práce, dělba práce zmnožuje počet dělníků; a obráceně počet
dělníků zmnožuje dělbu práce, tak jako dělba práce zmnožuje nahromadění kapitálu. Touto dělbou
práce na jedné straně a hromaděním kapitálu na druhé straně se dělník stává více a více závislým čistě
na práci, a to na určité, velmi jednostranné, strojové práci. Jako je tedy duchovně i tělesně stlačován na
úroveň stroje a z člověka se stává jakási abstraktní činnost a břicho, tak se také stává stále závislejším
na všech výkyvech tržní ceny, na použití kapitálu a na rozmaru boháčů. Právě tak tím, že roste třída
lidí, kteří jen //IV/ pracují, zvyšuje se konkurence mezi dělníky, tedy jejich cena se snižuje. V továrně
dosahuje toto postavení dělníka svého vrcholu.
γ) Ve společnosti, kde roste blahobyt, mohou žít z peněžních úroků už jen největší boháči. Všichni
ostatní musí se svým kapitálem něco podnikat nebo jej vložit do obchodu. Tím se tedy zvětšuje
konkurence mezi kapitály, zvětšuje se koncentrace kapitálů, velcí kapitalisté přivádějí malé kapitalisty
na mizinu a část bývalých kapitalistů klesá mezi třídu dělníků, kterou tento přísun zčásti zase
postihuje stlačováním mzdy a uvádí ji do ještě větší závislosti na nemnoha velkých kapitalistech; tím že
se počet kapitalistů zmenšil, jejich konkurence vzhledem k dělníkům už skoro neexistuje, a tím, že
vzrostl počet dělníků, stala se jejich vzájemná konkurence o to větší, nepřirozenější a násilnější. Část
dělnického stavu upadá proto stejně nutně do stavu žebroty a hladu, jako část středních kapitalistů
upadá do stavu dělnického.
Tedy i stav společnosti, který je dělníkovi nejpříznivější, má pro něho jako nutný následek
přepracování a brzkou smrt, poklesnutí na úroveň stroje, otročení kapitálu, který se proti němu
nebezpečně hromadí, novou konkurenci a smrt hladem nebo žebrotu části dělníků.
//V/ Zvyšování mzdy vzbuzuje v dělníkovi kapitalistovu žádostivost zbohatnout, kterou však může
uspokojit jen tím, že jí [*15]obětuje svého ducha i tělo. Zvyšování mzdy předpokládá hromadění kapitálu
a také k němu vede; klade tedy produkt práce stále cizeji proti dělníkovi. Právě tak ho dělba práce činí
stále jednostrannějším a závislejším, jako vyvolává nejen konkurenci lidí, ale i strojů. Protože dělník
poklesl na úroveň stroje, může stroj proti němu vystoupit jako konkurent. A konečně, jako hromadění
kapitálu rozmnožuje kvantitu průmyslu, tedy dělníky, tak touto akumulací vede táž kvantita průmyslu
www.kmbe.cz
Page 5
k větší kvantitě výrobků, která se stává nadvýrobou a končí buď tím, že velká část dělníků je vysazena z
práce, nebo že jejich mzda je redukována na docela ubohé minimum.
To jsou následky stavu společnosti, který je pro dělníka nejpříznivější, totiž stavu rostoucího, vzestupného
bohatství.
Nakonec ale musí tento vzestupný stav jednou přece dosáhnout svého vrcholu. Jaká je potom situace
dělníka?
3. „V zemi, která by dosáhla nejvyššího možného stupně svého bohatství, by obojí, mzda i. úroky z kapitálu,
byly velmi nízké. Mezi dělníky by konkurence při hledání zaměstnání byla tak veliká, že by se mzdy snížily
natolik, kolik stačí k obživě příslušného počtu dělníků, a protože země by již byla dostatečně zalidněna, nemohl
by se tento počet zvyšovat.”[*11]
Toto + by muselo zemřít.
Tedy v sestupném stavu společnosti progresivní bída dělníka, ve stavu na vzestupu bída
komplikovaná, v dovršeném stavu bída ustálená.
//VI/ Ale protože podle Smitha není šťastná společnost, kde většina trpí,[*12] protože však nejbohatší
stav společnosti vede k tomuto utrpení většiny a protože národní ekonomie (vůbec společnost
soukromých zájmů) vede k tomuto nejbohatšímu stavu, pak je tedy neštěstí společnosti cílem národní
ekonomie.
Pokud jde o poměr mezi dělníkem a kapitalistou, je třeba ještě poznamenat, že zvyšování mzdy je
kapitalistovi více než vyrovnáno zmenšením kvantity pracovní doby a že zvyšování mzdy a zvyšování
úroků z kapitálu působí na cenu zboží jako jednoduchý a složitý úrok.
Postavme se nyní zcela na stanovisko národního ekonoma [*16]a srovnejme podle něho teoretické a
praktické nároky dělníků.
Ekonom nám říká, že původně a podle svého pojmu patří celý produkt práce dělníkovi. Ale zároveň nám
říká, že ve skutečnosti připadá dělníkovi ta nejmenší a nejnezbytnější část produktu; jen tolik, kolik je
nutné, aby existoval nikoli jako člověk, nýbrž jako dělník, aby rozmnožil nikoli lidstvo, nýbrž otrockou
třídu dělníků.
Ekonom nám říká, že vše se kupuje prací a že kapitál není nic než nahromaděná práce, ale zároveň
nám říká, že dělník, který si ani zdaleka nemůže koupit všechno, musí prodávat sám sebe a své lidství.
Zatímco pozemková renta lenošivého majitele pozemků činí většinou třetinu výnosu půdy a zisk
podnikavého kapitalisty dokonce dvojnásobek peněžního úroku, to, co si v nejlepším případě navíc
vydělá dělník, dělá tolik, že mu ze čtyř dětí dvě musí hladovět a zemřít.
//VII/ Zatímco podle ekonoma je práce to jediné, čím člověk zvětšuje hodnotu produktů přírody,
zatímco práce je jeho činné vlastnictví, mají pozemkový vlastník a kapitalista, kteří jakožto pozemkový
vlastník a jakožto kapitalista jsou jen privilegovanými a zahálčivými bohy, podle téže národní ekonomie všude nad dělníkem převahu a předpisují mu zákony.
Zatímco podle ekonoma je práce jedinou neměnnou cenou věcí, není nic nahodilejšího než cena práce,
nic není vystaveno větším výkyvům.
Zatímco dělba práce zvyšuje produktivní sílu práce, bohatství a zjemnělost společnosti, zbídačuje
dělníka až na úroveň stroje. Zatímco práce způsobuje hromadění kapitálu a tím i stoupající blahobyt
společnosti, činí dělníka stále závislejším na kapitalistovi, vede ho k větší konkurenci, vhání ho do štvanice nadvýroby, po níž následuje zrovna taková ochablost.
www.kmbe.cz
Page 6
Zatímco zájem dělníka nestojí podle ekonoma nikdy proti zájmu společnosti, stojí společnost vždy a
nutně proti zájmu dělníka.
Podle ekonoma nestojí zájem dělníkův nikdy proti zájmu společnosti 1., protože zvýšení mzdy se více
než nahrazuje [*17]zmenšením kvantity pracovní doby, vedle ostatních výše uvedených následků; a 2.,
protože vzhledem ke společnosti je celý hrubý produkt produktem čistým a čistý produkt má význam
jen vzhledem k soukromníkovi.
Že však práce dokonce nejen za nynějších podmínek, nýbrž vůbec pokud je jejím účelem pouhé
zvětšování bohatství, že — jak říkám — práce sama je škodlivá, neblahá, to plyne z ekonomových
výkladů, aniž o tom ví.
______
Co do pojmu jsou pozemková renta a kapitálový zisk srážky, které jdou na úkor mzdy. Ale ve
skutečnosti je mzda srážka, kterou země a kapitál poskytují dělníkovi, ústupek produktu práce
dělníkovi, práci.
Ve stavu, kdy společnost upadá, trpí dělník nejtíže. Tím, že na něj tlak doléhá obzvlášť tíživě, je vinno
jeho postavení jako dělníka, ale tlak vůbec je způsobován postavením ve společnosti.
Avšak ve stavu, kdy je společnost na vzestupu, je zkáza a chudnutí dělníka produktem jeho práce a
bohatství jím vyráběného. Tedy bída, která se rodí ze samé podstaty dnešní práce.
Nejbohatší stav společnosti, ideál, jehož se však přece jen přibližováním dosahuje, který je
přinejmenším účelem národní ekonomie i občanské společnosti, je pro dělníky stálá bída.
Rozumí se samo sebou, že na proletáře, tj. na toho, kdo žije bez kapitálu a pozemkové renty, čistě z
práce, a to z práce jednostranné, abstraktní, pohlíží národní ekonomie jen jako na dělníka. Může proto
stanovit poučku, že dělník zrovna tak jako každý kůň musí vydělat tolik, aby mohl pracovat. Nevšímá si
ho v době, kdy nepracuje, nepohlíží na něj jako na člověka, nýbrž přenechává takové zkoumání
trestnímu soudnictví, lékařům, náboženství, statistickým tabulkám, politice a dozorci nad žebráky.
[*18]Povznesme
se nyní nad úroveň národní ekonomie a pokusme se odpovědět na dvě otázky, plynoucí
z dosavadního výkladu, který jsme podali téměř slovy ekonomů:
1. Jaký smysl má ve vývoji lidstva tato redukce největší části lidstva na abstraktní práci?
2. V čem chybují reformátoři en détail9, kteří buďto chtějí zvýšit mzdu a tím zlepšit postavení dělnické
třídy, nebo pokládají rovnost mzdy (jako Proudhon) za účel sociální revoluce?
Práce se v národní ekonomii vyskytuje jen v podobě výdělečné činnosti.
//VIII/ „Lze tvrdit, že taková zaměstnání, která předpokládají zvláštní vlohy nebo delší předběžné vzdělání, se
stala vcelku výnosnější; kdežto poměrná mzda za mechanicky jednotvárnou činnost, v níž je možno kohokoli
rychle a snadno zaučit, při vzrůstající konkurenci poklesla a nutně poklesnout musela. A právě tento druh práce
je za nynějšího stavu její organizace ještě zdaleka nejhojnější. Vydělává-li tedy dělník první kategorie nyní
sedmkrát tolik, jiný dělník druhé kategorie právě tolik jako asi před 50 lety, pak vydělávají oba v průměru
ovšem čtyřikrát víc. Jenže je-li v určité zemi v první kategorii práce jen 1000, ve druhé milión lidí, pak 999 000
na tom není lépe než před 50 lety, a jsou na tom hůře, jestliže zároveň stouply ceny životních potřeb. A
takovými povrchními výpočty průměru máme sebe klamat o nejpočetnější třídě obyvatelstva. Velikost mzdy je
nadto jen jeden moment pro odhad dělnického příjmu, neboť pro stanovení dělnického příjmu je třeba ještě
podstatně vzít v úvahu jeho zajištěné trvání, o němž však v anarchii tzv. svobodné konkurence s jejími znovu a
znovu se vracejícími výkyvy a váznutím není vůbec řeči. Konečně je třeba vzít na zřetel, jaká byla dříve a jaká je
nyní obvyklá pracovní doba. Tu však zvyšuje anglickým dělníkům v bavlnářských manufakturách už asi 25 let,
tedy právě od zavedení strojů, které šetří práci, ziskuchtivost podnikatelů //IX/ na 12—16 hodin denně, a toto
stupňování v jedné zemi a v jednom odvětví průmyslu se při dosud všude uznávaném právu na bezvýhradné
vykořisťování chudých bohatými muselo více či méně prosadit i jinde.” Schulz: Bewegung der Production, s.
65.
www.kmbe.cz
Page 7
,,Ale dokonce, i kdyby to bylo tak pravda, jak je to mylné, že se zvýšil průměrný příjem všech tříd společnosti,
rozdíly a poměrné distance příjmů [*19]se mohou zvětšit a tím pak mohou protiklady bohatství a bídy ostřeji
vystoupit. Neboť právě proto, že stoupá celková výroba, a tou měrou, jak stoupá, množí se i potřeby, choutky a
nároky a relativní chudoba může tedy vzrůstat, kdežto absolutní chudoba se zmenšuje. Samojed není chudý při
rybím tuku a žluklých rybách, neboť v jeho uzavřené společnosti mají všichni stejné potřeby. Ale ve státě, který
je na vzestupu,10 který dejme tomu během deseti let zvýší svou celkovou výrobu v poměru ke společnosti o
třetinu, nezůstal dělník, který po deseti letech vydělává stejně jako předtím, stejně majetný, nýbrž stal se o
třetinu chudší.” Tamtéž, s. 65, 66.
Avšak národní ekonomie zná dělníka jen jako pracovní zvíře, jako hovado, redukované na
nejomezenější tělesné potřeby.
,,Aby se lid duchovně svobodněji rozvíjel, nesmí být už v područí svých tělesných potřeb, nesmí už být
nevolníkem těla. Především mu musí zůstat čas, aby mohl i duchovně tvořit a duchovně požívat. Pokroky v
organismu11 práce tento čas získávají. Vždyť přece nyní při nových pohonných silách a zlepšených strojích
zastane jeden jediný dělník v bavlnářských továrnách nezřídka dílo 100, ba 250—350 dřívějších dělníků.
Podobné následky jsou ve všech odvětvích výroby, neboť vnější přírodní síly jsou stále více nuceny podílet se
//X/ na lidské práci. Bylo-li tedy dříve k uspokojení určitého množství materiálních potřeb zapotřebí určitého
vynaložení času a lidské síly, jež se později zmenšilo na polovinu, pak se zároveň bez nějaké újmy na
smyslovém blahu právě o tolik rozšířil prostor pro duchovní tvoření a požívání. — Ale i o rozdělení kořisti, kterou získáme na starém Kronovi v jeho nejvlastnější oblasti, rozhoduje ještě hra slepé a nespravedlivé náhody.
Ve Francii vypočítali, že za dnešního stavu výroby by průměrná pracovní doba 5 hodin denně na každého
práceschopného vystačila k uspokojení všech materiálních zájmů společnosti... Nehledě na úspory času
zdokonalením strojů se doba otrocké práce v továrnách pro početné obyvatelstvo jen zvětšila.” S. 67, 68,
tamtéž.
„Přechod od složité ruční práce předpokládá rozložit ji v její jednoduché operace. Tu však zprvu připadne
strojům jen část jednotvárně se opakujících operací, kdežto druhá část připadne lidem. Podle povahy věci a
podle shodných zkušeností taková trvale jednotvárná činnost neprospívá právě tak duchu jako tělu; a proto se
při tomto spojení strojů s pouhou dělbou práce mezi početné lidské ruce musí projevit i všechny nevýhody
ruční práce. Tyto nevýhody se ukazují mimo jiné ve větší [*20]úmrtnosti továrních //XI/ dělníků... Na tento
velký rozdíl, nakolik pracují lidé pomocí strojů, nebo nakolik pracují jako stroje, se nebral... zřetel.” Tamtéž, s. 69.
,,V budoucnosti života národů se však nerozumné přírodní síly, působící ve strojích, stanou našimi otroky a
nevolníky.” Tamtéž, s. 74.
„V anglických přádelnách je zaměstnáno jen 158 818 mužů a 196 818 žen. Na každých 100 dělníků v
bavlnářských továrnách lancasterského hrabství připadá 103 dělnic a ve Skotsku dokonce 209. V anglických
továrnách na zpracování lnu v Leedsu bylo na 100 dělníků mužů 147 žen; v Drudenu a na východním pobřeží
Skotska dokonce 280. V anglických, továrnách na hedvábí mnoho dělnic; ve vlnařských továrnách, které vyžadují větší pracovní sílu, více mužů. Také v severoamerických bavlnářských továrnách bylo v roce 1833
zaměstnáno vedle 18 593 mužů neméně než 38 927 žen. Změnami v organismu práce připadl tedy ženskému
pohlaví širší okruh výdělečné činnosti... ženy ekonomicky samostatnější postavení... obě pohlaví ve svých
sociálních poměrech se navzájem sblížila.” S. 71, 72, tamtéž.
,,V anglických přádelnách s parním a vodním pohonem pracovalo v roce 1835: 20 558 dětí ve věku 8—12 let;
35 867 ve věku 12-13 let a konečně 108 208 ve věku 13—18 let... Další pokroky mechaniky, které lidem stále
více a více odnímají všechna jednotvárná zaměstnání, působí ovšem na postupné //XII/ odstraňování tohoto
zlořádu. Avšak i těmto nejrychlejším pokrokům stojí právě v cestě okolnost, že kapitalisté si mohou síly nižších
tříd, včetně těch v dětském věku, velmi snadno a lacino přivlastnit, aby je užili a spotřebovali místo prostředků
mechaniky.” S. 70, 71. Schulz: Bewegung der Production.
„Výzva lorda Broughama k dělníkům: "Staňte se kapitalisty"... zlo, že milióny si mohou vydělat na skromné
živobytí jen namáhavou, tělesně ničivou, mravně a duchovně mrzačící prací; že musí dokonce to neštěstí, že
našli takovou práci, považovat za štěstí.” S. 60, tamtéž.
„Aby mohli vůbec žít, jsou nemajetní nuceni dát se přímo nebo nepřímo do služby majetným, tj. do jejich
područí.” Pecqueur: Théorie nouvelle d'économie soc. etc., s. 409.
Služebnictvo — odměna; dělníci — mzda; zaměstnanci — plat nebo příjmy. Tamtéž, s. 409, 410.
„pronajímat svou práci”, „propůjčovat svou práci za úroky”, „pracovat místo druhých”.
„pronajímat pracovní materiál”, „propůjčovat pracovní materiál za úroky”, „nechat pracovat druhého místo
sebe.” Tamtéž [s. 411].
//XIII/ „toto hospodářské zřízení odsuzuje lidi k zaměstnáním tak opovrhovaným, k ponížení tak žalostnému a
trpkému, že stav divošství ve srovnání s tím vypadá jako královské postavení.” Tamtéž, s. 417, 418. „prostituce
těla nemajetných ve všech podobách.” S. 421 a n. Hadráři.
[*21]Ch. Loudou ve
spise: Solution du problème de la population, etc., Paříž 1842, udává počet
prostitutek v Anglii na 60 000 až 70 000. Počet femmes d'une vertu douteuse12 je prý stejně velký.
www.kmbe.cz
Page 8
„Tato nešťastná stvoření na dlažbě žijí od chvíle, kdy vkročila na cestu neřesti, průměrně 6 nebo 7 let. Má-li se
počet prostituovaných udržet na výši 60 až 70 000, pak se tedy ve třech královstvích nejméně 8 až 9000 žen
musí každoročně oddat tomuto hanebnému řemeslu, tj. přibližně 24 nových obětí denně, což je průměrně
jedna každou hodinu. Vládne-li týž poměr na celé zeměkouli, musí tedy ustavičně existovat jeden a půl miliónu
těchto nešťastnic.” Tamtéž, s. 229.
„Populace chudiny roste s její bídou a na hranici krajní nouze se tísní největší počet lidských bytostí, aby si
navzájem upíraly právo trpět... V roce 1821 mělo Irsko 6 801 827 obyvatel. V roce 1831 stoupl tento počet na 7
764 010; to je přírůstek o 14 % za 10 let. V Leinsteru, v oblasti, kde panuje největší blahobyt, stoupl počet
obyvatelstva jen o 8% zatímco v Connaught, v nejchudší oblasti, činil přírůstek 21%. (Extraits des Enquêtes
publiées en Angleterre sur l'Irlande. Vídeň 1840.)” Buret: De la misère etc., sv. I, s. [36,] 37.
Národní ekonomie pohlíží na práci abstraktně jako na nějakou věc; práce je zboží; je-li cena vysoká,
pak je zboží velmi žádáno, je-li nízká, je velká nabídka; „jako zboží musí práce stále více klesat na ceně”
[tamtéž, s. 43]: nutí k tomu jednak konkurence mezi kapitalistou a dělníkem, jednak konkurence mezi
dělníky.
„...dělnické obyvatelstvo, prodávající práci, je nuceno spokojit se s nejskrovnější částí produktu... cožpak je
teorie práce jako zboží něčím jiným než teorií zakukleného otroctví?” Tamtéž, s. 43. „Proč se tedy viděla v práci
jen směnná hodnota?” Tamtéž, s. 44.
Velké dílny kupují přednostně práci žen a dětí, neboť ta stojí méně než práce mužů. Tamtéž.
„Dělník není vůči tomu, kdo ho zaměstnává, v postavení svobodně prodávajícího13 kapitalista má vždy svobodu
používat práci, a dělník je vždy nucen ji prodávat. Hodnota práce přijde úplně nazmar, není-li ustavičně
prodávána. Práci, na rozdíl od skutečného [zboží] nelze akumulovat, ba ani ji nelze našetřit.
//XIV/ Práce je život a nevyměňuje-li se život dennodenně za životní prostředky, trpí a brzy zahyne. K tomu,
aby byl lidský život zbožím, je tedy třeba připustit otroctví.” S. 49, 50, tamtéž.
[*22]Je-li
tedy práce zbožím, pak je zbožím velmi neblahých vlastností. Avšak není jím dokonce ani
podle národně ekonomických zásad, neboť to není „svobodný výsledek svobodného obchodování” [tamtéž, s.
50]. Nynější ekonomický řád
„snižuje zároveň cenu i odměnu za práci; zdokonaluje dělníka a degraduje člověka”. S. 52, 53, tamtéž. „Z
průmyslu se stala válka a z obchodu hra.” Tamtéž, s. 62.
„Stroje na zpracování bavlny (v Anglii) představují již samy o sobě 84 000 000 řemeslníků.” (Tamtéž, s. 193,
poznámka.)
Průmysl byl až dosud ve stavu dobyvačné války:
„plýtval životy lidí, kteří tvořili jeho vojsko, právě tak lhostejně jako velcí dobyvatelé. Jeho cílem byla držba
bohatství a ne štěstí lidí.” Buret, tamtéž, s. 20. „Tyto zájmy” (tzn. hospodářské) „jsou-li přenechány volně sobě
samým... musí se nutně dostat do konfliktu; nemají jiného soudce než válku a válečná rozhodnutí přinášejí
jedněm porážku a smrt a druhým vítězství... V tomto konfliktu protikladných sil hledá věda řád a rovnováhu:
nepřetržitá válka14 je podle ní jediným prostředkem, jak dosáhnout míru; tato válka se nazývá konkurence.”
Tamtéž, s. 23.
Průmyslová válka, aby byla vedena s úspěchem, vyžaduje početné armády, které může nahromadit do jednoho
bodu a značně je decimovat. A vojáci této armády nesnášejí námahu, která se jim ukládá, ani z dévouement15,
ani z povinnosti; jen aby unikli tvrdé nutnosti hladu. Nemají ani příchylnost, ani uznalost pro své šéfy; ti se
svými podřízenými nesouvisí žádným citem přízně; neznají je jako lidi, nýbrž jen jako nástroje výroby, které
musí co nejvíce vynášet a způsobovat co možná nejmenší výlohy. Tyto národy dělníků, více a více utiskované,
nejsou dokonce zbaveny ani starosti, aby se jich stále užívalo; průmysl, který je svolal dohromady, je nechává
žít, jen když je potřebuje; a jakmile se jich může zbavit, bez nejmenšího rozmýšlení je opouští; a dělníci jsou
nuceni nabízet svou osobu a svou sílu za tu cenu, kterou jim chtějí přiznat. Čím je práce, kterou jim dávají,
delší, trýznivější, odpornější, tím méně jsou placeni; jsou tací, kteří za 16 hodin práce denně, při neustálé
námaze, si sotva vykupují právo nezemřít. Tamtéž, s. [68,] 69.
//XV/ „Jsme přesvědčeni... a v tom jsou s námi zajedno komisaři, pověření vyšetřit postavení ručních tkalců, že
velká průmyslová města by zakrátko ztratila své dělnické obyvatelstvo, kdyby nedostávala co chvíli ze
sousedních venkovských oblastí ustavičné posily zdravých lidí, novou krev.” s. 362, tamtéž. /XV//
www.kmbe.cz
Page 9
ZISK Z KAPITÁLU 15
1. KAPITÁL
[*23]//I/
1. Na čem se zakládá kapitál, tj. soukromé vlastnictví produktů cizí práce?
„Jestliže se kapitál neredukuje jenom na krádež a podvod, pak potřebuje přece součinnost zákonodárství, aby
posvětil dědictví.” Say. Sv. I, s. 136, pozn.[*13]
Jak se stát majitelem výrobních fondů? Jak se stát vlastníkem produktů, které jsou vytvářeny pomocí
těchto fondů?
Pozitivním právem. Say. Sv. II, s. 4.
Čeho se nabývá s kapitálem, např. s dědictvím velkého jmění?
„Ten, kdo např. zdědí velké jmění, nezíská tím sice bezprostředně politickou moc. Druh moci, který naň tato
držba bezprostředně a přímo přenáší, je moc kupovat, to je právo velet veškeré práci druhých anebo veškerému
produktu této práce, který je v tu dobu na trhu.” Smith, sv. I, s. 61.
Kapitál je tedy moc vlády nad prací a jejími produkty. Kapitalista má tuto moc ne pro své osobní nebo
lidské vlastnosti, nýbrž potud, pokud je vlastníkem kapitálu. Kupní moc jeho kapitálu, které nemůže nic
odolat, je jeho moc.
Později uvidíme nejprve, jak kapitalista prostřednictvím kapitálu vykonává svou moc vlády nad
prací, potom však i moc vlády kapitálu nad kapitalistou samým.
Co je kapitál?
„Určité množství nashromážděné práce uložené do zásoby.” Smith, sv. II, s. 312.
Kapitál je nashromážděná práce.
2. Fondy, zásoby16 je každé nahromadění produktů země a manufakturní práce. Zásoby16 znamenají
kapitál jen tehdy, vynášejí-li svému vlastníku důchod nebo zisk. Smith, sv. II, s. 191.
2. ZISK Z KAPITÁLU
Profit čili zisk z kapitálu je zcela odlišný od mzdy. Tato odlišnost se projevuje dvojím způsobem: Za prvé
zisky z kapitálu se řídí zcela podle hodnoty použitého kapitálu, ačkoli práce dozoru a řízení může být u
různých kapitálů táž. K tomu pak přistupuje, že ve velkých továrnách je celá tato práce svěřena jednomu
hlavnímu úředníkovi, jehož plat není v žádném poměru ke //II/ kapitálu, na jehož výkon dohlíží. Ačkoliv se tu
nyní práce vlastníka redukuje skoro na nulu, přece požaduje zisky úměrně svému kapitálu. Smith, sv. I, s. 97—
99.
[*24
Proč požaduje kapitalista tento poměr mezi ziskem a kapitálem?
Neměl by žádný zájem používat dělníky, kdyby neočekával z prodeje jejich díla více, než je zapotřebí, aby se
uhradily fondy, zálohované na mzdu, a neměl by žádný zájem použít spíše velkou než malou částku z fondů,
kdyby jeho zisk nebyl úměrný rozsahu použitých fondů. Sv. I, s. 96, 97.
Kapitalista dociluje tedy zisk za prvé na mzdách, za druhé na zálohovaných surovinách.
A jaký poměr má zisk ke kapitálu?
Je-li už těžké určit běžnou střední sazbu mzdy na daném místě a v [daném] čase, pak ještě těžší je určit zisk z
kapitálů. Změna ceny zboží, s nímž kapitál obchoduje, úspěch či neúspěch jeho rivalů a zákazníků, tisíce jiných
náhod, jimž jsou zboží vystavena jak během transportu, tak ve skladech, způsobují, že se zisk denně, ba téměř
každou hodinu mění. Smith, sv. I, s. 179, 180. A ať je jakkoli nemožné s přesností určit zisky z kapitálů, přece
jen je možné učinit si o nich představu podle úroku z peněz17. Může-li se s penězi dosáhnout velký zisk, pak se
dává mnoho za možnost jich použít, může-li se jejich prostřednictvím vydělat málo, dává se málo. Smith. Sv. I,
s. 181. Poměr, jaký musí zachovávat běžná úroková sazba vůči sazbě čistého zisku, se nutně mění podle
stoupání či klesání zisku. Ve Velké Británii se odhaduje na dvojnásobek úroku to, co obchodníci nazývají un
profit honéte, modéré, raisonnable18, vesměs výrazy, které nechtějí říci nic než běžný a obvyklý zisk. Smith, sv. I, s. 198.
Jaká je nejnižší sazba zisku? A jaká je nejvyšší?
www.kmbe.cz
Page 10
Nejnižší sazba16 běžného zisku z kapitálů musí být vždy o něco vyšší, než je zapotřebí k úhradě nahodilých ztrát,
jimž je vystaveno každé [*25]použití kapitálu. Toto surplus je vlastně zisk čili le bénéfice net19. Stejně je tomu s
nejnižší sazbou úrokové míry. Smith, sv, I, s. 196.
//III/ Nejvyšší sazba20, jaké mohou dostoupit běžné zisky, je ta, která u většiny zboží odnímá veškerou pozemkovou
rentu a redukuje mzdu u dodávaného zboží na nejnižší cenu, na pouhé živobytí dělníka během práce. Tím či oním
způsobem je vždycky nutno dělníka živit, pokud se ho užívá k nějaké denní práci; pozemková renta může zcela
odpadnout. Příklad: V Bengálsku lidé indické obchodní společnosti. Smith, sv. I, s. [197,] 198.
Vedle všech výhod nepatrné konkurence, z nichž smí kapitalista v tomto případě těžit, může počestným
způsobem udržovat tržní cenu nad cenou přirozenou.
Za prvé obchodním, tajemstvím, je-li trh hodně vzdálen od těch, kteří na něm kupují: totiž zatajováním změny ceny,
jejího zvyšování nad přirozený stav. Tímto zatajováním se totiž dosahuje toho, aby jiní kapitalisté nevkládali
rovněž svůj kapitál do tohoto oboru.
Dále továrním tajemstvím, kdy kapitalista s větším ziskem dodává při menších výrobních nákladech své zboží za
tytéž nebo dokonce za nižší ceny než jeho konkurenti. — (Podvod zatajováním není nemravný? Obchod na
burze.) — Dále: kde je výroba vázána na určité místo (jako např. drahé víno) a efektivní poptávku nelze nikdy
uspokojit. Konečně pomocí monopolů jednotlivců i společností. Monopolní cena je tak vysoká, jak je to jen
možné.20 Smith, sv. I, s. 120—124.
Jiné nahodilé příčiny, které mohou zvýšit zisk z kapitálu.
Získání nových území nebo nových odvětví obchodu často zvětšují, a to i v bohaté zemi, zisk z
kapitálů, neboť starým obchodním odvětvím odnímají část kapitálů, zmenšují konkurenci, umožňují
dodávat na trh méně zboží, jehož ceny se pak zvyšují. Ti, kdo s tímto zbožím obchodují, mohou pak za
vypůjčené peníze platit vyšší úroky. Smith, sv. I, s. 190.
Čím více je zboží opracováváno, čím více se stává předmětem manufaktury, tím stoupá ta část ceny, která
přechází do mzdy a zisku, v poměru k té části, která přechází v pozemkovou rentu. Podle toho, jak pokračuje
ruční práce na tomto zboží, zvětšuje se nejen množství zisků, nýbrž každý následující zisk je větší než
předcházející, neboť kapitál, z něhož //IV/ pochází, je vždy nutně větší. Kapitál, který zaměstnává tkalce, je
vždy nutně větší než ten, který zaměstnává přadláky, neboť nahrazuje nejen onen kapitál i s jeho zisky, ale
nadto ještě platí mzdy tkalců — a je nutné, aby zisky byly vždy v určitém poměru ke kapitálu. Sv. I, 102, 103.
[*26]Pokrok, který činí tedy lidská práce na produktu přírody, a na opracovávaném produktu přírody,
nezvětšuje mzdu, nýbrž jednak zvyšuje počet kapitálů, přinášejících zisk, jednak zvětšuje poměr
každého dalšího kapitálu k předchozím.
O zisku, který kapitalistovi plyne z dělby práce, později.
Kapitalista má dvojí zisk, za prvé z dělby práce, za druhé vůbec z pokroku, který činí lidská práce na
produktu přírody. Čím větší je lidský podíl na nějakém zboží, tím větší je zisk z mrtvého kapitálu.
V jedné a téže společnosti je průměrná sazba kapitálových zisků mnohem bližší téže úrovni než
mzda za různé druhy práce. Sv. I, s. 228. Při různých použitích kapitálu se běžná sazba zisku mění
podle větší či menší jistoty návratu kapitálu. „Sazba zisku roste s rizikem, byť i ne zcela úměrně.”
Tamtéž, [s. 226, 227].
Rozumí se samo sebou, že kapitálové zisky stoupají i uvolněním nebo menší nákladností oběživa
(např. papírové peníze).
3. PANSTVÍ KAPITÁLU NAD PRACÍ A KAPITALISTOVY POHNUTKY
Jedinou pohnutkou, která rozhoduje o tom, zda majitel kapitálu použije svého kapitálu spíše v zemědělství
nebo v manufaktuře anebo v některém zvláštním odvětví velkoobchodu či maloobchodu, je hledisko jeho
vlastního zisku. Nikdy ho nenapadne, aby počítal, kolik produktivní práce20 uvede v činnost každý z těchto
různých způsobů použití //V/ nebo kolik přidá na hodnotě ročnímu produktu pozemků a práce své půdy.
Smith, sv. II, s. 400, 401.
Pro kapitalistu je nejužitečnější takové použití kapitálu, které mu při stejné jistotě vynese nejvyšší zisk. Toto
použití není vždy nejužitečnější pro společnost; nejužitečnější je takové, jehož se použije k tomu, aby se
získával užitek z produktivních sil přírody. Say, sv. II, s. 131.
Nejdůležitější operace práce jsou řízeny a vedeny podle plánu a spekulací těch, kdož vynakládají kapitály: a
účel, který si ve všech těchto plánech a operacích vytyčují, je zisk.20 Tedy: Sazba zisku nestoupá tak jako
pozemková renta a mzda s blahobytem společnosti a neklesá jako ony, když společnost upadá. Naopak, tato
www.kmbe.cz
Page 11
sazba je přirozeně nízká v bohatých zemích a vysoká v zemích chudých; a nikdy není tak vysoká jako [*27]v
zemích, které nejrychleji spějí vstříc zkáze. Zájem této třídy není tedy se všeobecným zájmem společnosti v
témž spojení jako zájem obou ostatních... Zvláštní zájem těch, kdo se zabývají některým zvláštním odvětvím
obchodu nebo manufaktury, je v jistém ohledu vždy různý od zájmu veřejnosti a často je mu dokonce
nepřátelsky protikladný. Zájmem obchodníka je vždy zvětšovat trh a omezovat konkurenci prodávajících... Je
to třída lidí, jejichž zájem nebude nikdy přesně týž jako zájem společnosti, lidí, kteří všeobecně mají zájem
podvádět a šidit veřejnost. Sv. II, s. 163—165. Smith.
4. AKUMULACE KAPITÁLŮ A KONKURENCE MEZI KAPITALISTY
Rozmnožování kapitálů22, které zvyšuje mzdu, má tendenci zmenšovat zisk kapitalistů pomocí konkurence21 mezi
kapitalisty. Sv. I, s. 179. Smith.
„Jestliže se např. kapitál, potřebný k obchodu smíšeným zbožím v nějakém městě, dělí mezi dva různé
obchodníky, pak konkurence způsobí, že každý z nich bude prodávat levněji, než kdyby byl kapitál v rukou
jediného obchodníka; a bude-li rozdělen mezi 20 //VI/ obchodníků, bude konkurence právě o tolik živější a o
to menší bude možnost, že by se mohli mezi sebou dorozumět, aby zvýšili ceny svého zboží.” Smith, sv. II, s.
372, 373.
A protože už víme, že ceny monopolu jsou tak vysoké, jak jen možno, protože zájem kapitalistů je i z
obyčejného národně ekonomického hlediska nepřátelský vůči společnosti, protože zvýšení zisku z
kapitálu působí na cenu zboží jako složitý úrok (Smith, sv. I, s. 199—201), je tedy konkurence jedinou
pomocí proti kapitalistům, která podle tvrzení národní ekonomie působí stejně blahodárně na
zvyšování mzdy jako na láci zboží ve prospěch konzumující veřejnosti.
Jenže konkurence je možná jen tak, že se rozmnožují kapitály, a to v mnoha rukou. Vznik mnoha
kapitálů je možný jen mnohostrannou akumulací, neboť kapitál vzniká vůbec jen akumulací, a
mnohostranná akumulace se nutně zvrací v akumulaci jednostrannou. Konkurence mezi kapitály
zvětšuje akumulaci mezi kapitály. Akumulace, která je za vlády soukromého vlastnictví koncentrací
kapitálu v nemnoha rukou, [*28]je vůbec nutným důsledkem, ponechá-li se kapitálům jejich přirozený
běh, a konkurencí si toto přirozené určení kapitálu razí tím spíše volnou dráhu.
Slyšeli jsme už, že zisk z kapitálu je úměrný jeho velikosti. Odhlédneme-li zprvu úplně od záměrné
konkurence, akumuluje se tedy velký kapitál úměrně podle své velikosti rychleji než kapitál malý.
/VI//
//VIII/ Podle toho, nehledě vůbec ke konkurenci, je už akumulace velkého kapitálu daleko rychlejší
než akumulace menšího kapitálu. Avšak sledujme další průběh.
Rozmnožením kapitálů se pomocí konkurence zmenšují zisky z kapitálů. Utrpí tedy především malý
kapitalista.
Rozmnožování kapitálů a velký počet kapitálů předpokládá dále23 rostoucí bohatství země.
„V zemi, která dosáhla velmi vysokého stupně bohatství, je obvyklá sazba zisku tak malá, že úroková míra,
jakou tento zisk dovoluje platit, je příliš nízká, než aby mohl žít z peněžních úroků někdo jiný než nejbohatší
lidé. Všichni lidé středního jmění musí tedy sami používat svůj kapitál, musí něco podnikat nebo se pustit do
některého odvětví obchodu.” Smith, sv. I, s. [196,] 197.24
Tento stav je stavem národní ekonomii nejmilejším.
„Poměr, který existuje mezi úhrnem kapitálů a důchodů, určuje všude poměr, jaký bude mezi průmyslem a
zahálkou; kde vítězí kapitály, tam vládne průmysl; kde důchody, vládne zahálka.” Sv. II, s. 325. Smith.
Jak je tomu pak s používáním kapitálu za této zvětšené konkurence?
“S růstem kapitálů se musí postupně zvětšovat i množství fonds à prêter à intérêt 25; s růstem těchto fondů se
úrok z peněz zmenšuje, 1. proto, že klesá tržní cena všech věcí, čím více stoupá jejich množství, 2. proto, že s
růstem kapitálů v určité zemi se stává nesnadnější26 uplatnit nějak výhodně nový kapitál. Mezi různými kapitály
dochází ke konkurenci tím, že majitel jednoho kapitálu se všemožně snaží, aby se zmocnil obchodu, který je
[*29]v rukou jiného kapitálu. Ale většinou nemůže doufat, že tento jiný kapitál vystrnadí z jeho místa, jedině
když je ochoten obchodovat za mírnějších podmínek. Nejen že musí prodávat věc levněji, ale často, aby našel
příležitost k prodeji, musí ji dráže kupovat, čím více fondů se určuje k udržování produktivní práce, tím více se
zvětšuje poptávka po práci: Dělníci snadno nacházejí zaměstnání //IX/, ale kapitalisté mají obtíž, aby našli
dělníky. Konkurence mezi kapitalisty zvyšuje mzdy a snižuje zisky.” Sv. II, s. 358, 359. Smith.
www.kmbe.cz
Page 12
Drobný kapitalista má tedy na vybranou: 1. bud svůj kapitál projíst, protože z úroků už nemůže být
živ, tedy přestat být kapitalistou; nebo 2. sám se pustit do obchodu, prodávat své zboží levněji a
nakupovat dráže než bohatší kapitalista a platit vyšší mzdu; a protože tržní cena je vlivem předpokládané vysoké konkurence už velmi nízká, tedy se ruinovat. Chce-li naproti tomu velký kapitalista
vystrnadit menšího kapitalistu, má vůči němu všechny výhody, jaké má kapitalista jakožto kapitalista
vůči dělníkovi. Menší zisky mu nahrazuje větší množství jeho kapitálu, a dokonce i momentální ztráty
může snášet tak dlouho, až je menší kapitalista ruinován a on je této konkurence zbaven. Tak si
akumuluje zisky malého kapitalisty.
Dále: Velký kapitalista kupuje vždy levněji než malý, protože nakupuje více ve velkém. Může tedy
bez újmy levněji prodávat.
Mění-li ale pokles úroku z peněz střední kapitalisty z rentiérů v podnikatele, pak naopak růst
kapitálů podnikání a z toho vyplývající menší zisk způsobují pokles úroku z peněz.
„Tím, že se zmenšuje prospěch, který je možno získat použitím určitého kapitálu, zmenšuje se nutně cena,
kterou je možno zaplatit za použití tohoto kapitálu.” Sv. II, s. 359. Smith.
„čím více roste bohatství, průmysl, obyvatelstvo, tím více se zmenšuje úrok z peněz, tedy zisk kapitalistu; oni
sami se ale přesto množí, a to ještě rychleji než dříve, vzdor zmenšení zisků. Velký kapitál, ač s malými zisky,
roste všeobecně daleko rychleji než malý kapitál s velkými zisky. Peníze dělají peníze, praví přísloví.” Sv. I, s.
189.
Postaví-li se tedy proti tomuto velkému kapitálu docela malé kapitály s malými zisky, jak je tomu za
předpokládaného stavu silné konkurence, pak je velký kapitál úplně rozdrtí.
[*30]V této konkurenci je pak nutným následkem všeobecné zhoršování zboží, padělání, výroba na
oko, všeobecná otrava, jak se projevuje ve velkých městech.
//X/ Důležitou okolností v konkurenci velkých a malých kapitálů je dále poměr mezi kapitálem fixním
a kapitálem oběžným.
,,Oběžný kapitál je kapitál, jehož se užívá k výrobě životních prostředků, v manufaktuře nebo v obchodě. Takto
vložený kapitál nedává svému pánovi žádný důchod nebo zisk, pokud zůstává jeho majetkem anebo zůstává
nadále v téže podobě. Vychází z jeho rukou neustále v určité formě, aby se mu v jiné formě vrátil, a jen
prostřednictvím tohoto oběhu anebo této postupné proměny a směny přináší zisk. Kapitál fixní záleží v kapitálu
použitém ke zlepšování polností, k nákupu strojů, nástrojů, náčiní a podobných věcí.” Smith, [sv. II,] s. 197, 198.
„Každá úspora při udržování fixního kapitálu je přírůstkem čistého zisku. Celkový kapitál každého podnikatele
zaměstnávajícího dělníky se dělí nutně na jeho kapitál fixní a na jeho kapitál oběžný. Při stejném úhrnu bude
jedna část o to menší, oč větší bude část druhá. Oběžný kapitál mu dodává materiál a mzdy dělníků a uvádí
průmysl do pohybu. Tedy každá úspora na fixním kapitálu, která nezmenšuje produktivní sílu práce,
rozmnožuje fondy.” Sv. II, s. 226. Smith.
Už předem je vidět, že poměr fixního kapitálu a kapitálu oběžného je mnohem příznivější pro
velkého kapitalistu než pro menšího. Velmi velký bankéř potřebuje jen nepatrně více fixního kapitálu
než bankéř velmi malý. Jejich fixní kapitál se omezuje na písárnu. Nástroje většího statkáře se
nerozmnožují úměrně velikosti jeho pozemků. Právě tak úvěr, který má velký kapitalista na úkor
menšího, je tím větší úsporou fixního kapitálu, totiž peněz, které musí být vždy pohotově. Rozumí se
konečně, že kde průmyslová práce dosáhla vysokého stupně, kde se tedy skoro všechna ruční práce
stala prací tovární, nestačí malému kapitalistovi celý jeho kapitál ani k tomu, aby měl potřebný fixní
kapitál. Je známo, že práce v zemědělské velkovýrobě obvykle zaměstnává jen malý počet rukou.
Vůbec při akumulaci velkých kapitálů dochází také úměrně ke koncentraci a zjednodušení fixního
kapitálu v poměru k menším kapitalistům. Velký kapitalista si zavádí určitý způsob //XI/ organizace
pracovních nástrojů.
[*31]„Právě
tak je v oblasti průmyslu už každá manufaktura a továrna rozsáhlejším spojením většího věcného
jmění s četnými a rozmanitými intelektuálními schopnostmi a technickými dovednostmi k jednomu
společnému účelu výroby... Tam, kde zákonodárství udržuje pozemkové vlastnictví pohromadě ve velkých
masách, hrne se přebytek rostoucího obyvatelstva do živností, a je to tedy, jako ve Velké Británii, pole
průmyslu, kde se především hromadí větší množství proletářů. Kde však zákonodárství připouští pokračující
dělení půdy, tam roste, jako ve Francii, počet malých a zadlužených vlastníků, kteří jsou pokračujícím
drobením polností uvrhováni do třídy nuzáků a nespokojenců. A dosáhne-li konečně toto drobení a předlužení
vyššího stupně, pak opět velký pozemkový majetek pohlcuje malý, tak jako velký průmysl ničí malý; a protože
www.kmbe.cz
Page 13
se pak opět vytvářejí větší komplexy statků, je také množství nemajetných dělníků, kterých k vzdělávání půdy
není právě zapotřebí, nuceno opět jít do průmyslu.” S. [58,] 59, Schulz: Bewegung der Produktion.
„Jakost zboží téhož druhu se mění změnou ve způsobu výroby a zejména tím, že se používá strojů. Jen
vyloučením lidské síly bylo umožněno upříst z jedné libry bavlny v hodnotě 3 šilinků 8 pencí 350 přaden v
délce 167 anglických nebo 36 německých mil a s obchodní hodnotou 25 guinejí.” Tamtéž, s. 62.
„V průměru se v Anglii za 45 let snížily ceny bavlněných látek o 11/12 a podle Marshallových výpočtů se stejné
množství výrobků, za které se ještě v roce 1814 platilo 16 šilinků, dodává nyní za 1 šilink 10 pencí. Větší láce
průmyslových výrobků zvětšuje jak spotřebu v tuzemsku, tak trh v zahraničí; s tím souvisí, že se ve Velké
Británii počet dělníků v bavlnářství po zavedení strojů nejen nezmenšil, nýbrž stoupl ze 40 000 na 11/2
miliónu. //XII/ A co se týká výdělku průmyslových podnikatelů a dělníků, zmenšil se nutně rostoucí
konkurencí mezí továrníky jejich zisk v poměru k množství výrobků, které dodávají. V letech 1820—1833 klesl
hrubý zisk továrníka v Manchestru za štůček kalika ze 4 šilinků 11/3 pence na 1 šilink 9 pencí. Ale aby byla
nahrazena tato ztráta, byl tím více rozšířen objem výroby, Z toho nyní plyne, že v jednotlivých odvětvích
průmyslu nastává částečná27 nadvýroba, že dochází k častým bankrotům, čímž se uvnitř třídy kapitalistů a
zaměstnavatelů vytváří nejistota, kolísání a výkyvy majetku a to vrhá část ekonomicky zničených mezí
proletariát; že často a náhle nastává nutnost zastavit nebo omezit práci a škody z toho pociťuje vždy trpce
třída námezdních dělníků.” Tamtéž, s. 63.
„Pronajmout svou práci znamená začít své otroctví. Pronajímat pracovní materiál znamená založit svou
svobodu... Práce je člověk, materiál naopak není nic lidského.” Pecqueur: Théor. soc. etc. s. 411, 412.
„Prvek materiálu, který nezmůže nic při tvorbě bohatství bez druhého [*32]prvku, práce, nabývá divotvorné síly
být pro ně28 plodný, jako by do něho vložili vlastním činem tento nepostradatelný prvek.” Tamtéž. „Dejme
tomu, že denní práce jednoho dělníka mu ročně vynese průměrně 400 franků a že tento obnos postačuje
dospělému člověku k nuznému životu; pak tedy každý majitel 2000 franků renty, pachtovného, nájemného
atd., nepřímo nutí 5 lidí, aby za něj pracovali; 100 000 franků renty představuje práci 250 lidí a 1 000 000
práci 2500 jednotlivců.” (tedy 300 miliónů (Ludvíka Filipa) práci 750 000 dělníků).” Tamtéž s. 412, 413.
„Majitelé získali lidským zákonem právo užívat a zneužívat, tzn. dělat, co se jim zlíbí s materiálem veškeré
práce... zákon je ani dost málo nezavazuje poskytovat včas a vždy práci nemajetným, ani jim platit vždy
dostačující mzdu atd.” 413, tamtéž. „Úplná svoboda pokud jde o povahu, množství, kvalitu a účelnost výroby,
pokud jde o užívání a spotřebu bohatství, pokud jde o disponování materiálem veškeré práce. Každý má
volnost měnit svou věc podle svého, aniž přihlíží k čemukoliv kromě svého vlastního individuálního zájmu.”
Tamtéž, s. 413.
„Konkurence nevyjadřuje nic jiného než libovolnou směnu, která je sama nejbližším a logickým důsledkem
individuálního práva užívat a zneužívat všech výrobních nástrojů. Tyto tři ekonomické momenty, které tvoří
ve skutečnosti jen jediný: právo užívat a zneužívat, svoboda směny a neomezená konkurence, vedou k
následujícím důsledkům: každý vyrábí co chce, jak chce, kdy chce, kde chce; vyrábí dobře nebo špatně, příliš
mnoho nebo příliš málo, příliš pozdě nebo předčasně, příliš draho nebo příliš levně; nikdo neví, zda prodá,
komu prodá, jak prodá, kdy prodá, kde prodá: zrovna tak je tomu s koupí. //XIII/ Výrobce nezná potřeby ani
zdroje surovin, poptávku ani nabídku. Prodává kdy chce, kdy může, kde chce, komu chce, za cenu, za jakou
chce. Zrovna tak i kupuje. V tom všem je vždy hříčkou náhody, otrokem zákona silnějšího, méně tísněného,
bohatšího... Zatímco se na jednom místě nedostává bohatství, je na jiném místě nadbytek a plýtvání. Zatímco
jeden výrobce prodává mnoho nebo velmi draho a s ohromným ziskem, neprodá druhý nic nebo prodává se
ztrátou... Nabídka neví nic o poptávce, poptávka neví nic o nabídce. Vyrábíte v důvěře v zálibu, v módu, která se
objevila mezi spotřebiteli; ale když už jste připraveni dodat zboží, rozmar pominul a obrátil se k jinému druhu
výrobku ... nevyhnutelným důsledkem jsou neustálost a zevšeobecnění bankrotů, zklamání, náhlá zhroucení a
nenadálá jmění; obchodní krize, nezaměstnanost, periodicky nadbytečná nabídka nebo nedostatek zboží;
nestabilnost a klesání mezd a zisků; ztráta nebo obrovské plýtvání bohatstvím, časem a námahou v aréně
zuřivé konkurence.” S. 414—416 tamtéž.
Ricardo ve své knize[*14] (pozemková renta): Národy jsou jen [*33]dílny pro výrobu, člověk je stroj na
konzumování a vyrábění; lidský život je kapitál; ekonomické zákony slepě vládnou světem. Pro
Ricarda nejsou lidé nic, výrobek je všechno. Ve 26. kapitole francouzského překladu se říká:
„Pro osobu, jíž z kapitálu 20 000 franků činí zisk 2000 franků ročně, bylo by zcela lhostejné, zda její kapitál
zaměstnává 100 nebo 1000 lidí... Není reálný zájem nějakého národa stejný? Jen když jeho čistý a reálný
důchod, jeho renty a zisky jsou stejné, co na tom, skládá-li se z deseti nebo dvanácti miliónů individuí?” [sv. II,
s. 194, 195.] „Opravdu, říká p. de Sismondi [v Nouveau principes...] (sv. II, s. 331), nezbývá než si přát, aby král,
který by zůstal sám na ostrově, toče ustavičně klikou, nechal vykonati všechnu práci Anglie automatům.”[*15]
„Pán, který kupuje práci dělníka za tak nízkou cenu, že stěží postačuje na nejnaléhavější potřeby, není
odpovědný ani za nedostatečnost mezd, ani za příliš dlouhou pracovní dobu: sám podléhá zákonu, který
vnucuje... bída nepramení ani tak v lidech jako v moci věcí.” [Buret] tamtéž, 82.
„V Anglii je mnoho míst, kde obyvatelům k úplnému obdělávání půdy chybějí kapitály. Vlna z jižních29 oblastí
Skotska musí z největší části vykonat dlouhou cestu po zemi po špatných cestách, aby byla zpracována v
yorkském hrabství, neboť na místě, kde se vyrábí, není dost kapitálů k manufaktuře. V Anglii je mnoho malých
www.kmbe.cz
Page 14
továrních měst, jejichž obyvatelé nemají dost kapitálu, který by stačil k dopravě jejich průmyslových výrobků
na vzdálené trhy, kde je po nich poptávka a kde jsou spotřebitelé. Tamní obchodníci jsou //XIV/ jen agenty
bohatších obchodníků, kteří sídlí v několika velkých obchodních městech.” Smith, sv. II, s. 382. „Aby se zvýšila
hodnota ročního produktu půdy a práce, není jiného prostředku než zvýšit počet produktivních dělníků nebo
zvýšit moc produktivní síly dělníků30, již dříve zaměstnaných... V prvním i ve druhém případě je téměř vždy třeba
přírůstku kapitálu.” Smith, sv. II, s. 338.
„Protože tedy spočívá v povaze věci, že akumulace29 určitého kapitálu je nutným předchůdcem dělby práce,
nemůže práce nabývat žádného dalšího podrozdělení než úměrně tomu, jak se postupně nahromadily kapitály,
čím více se práce rozpadá v pododdělení, tím více roste množství materiálů, které může uvést v činnost týž
počet osob; a protože úkol každého dělníka je postupně redukován na vyšší a vyšší stupeň jednoduchosti,
vynalézá se spousta nových strojů k ulehčení a zkrácení těchto úkolů, čím dále se tedy šíří dělba práce, je
nutné, má-li být neustále zaměstnán týž počet dělníků, aby byla předem nashromážděna stejná zásoba
potravin a zásoba materiálů, nástrojů a nářadí, která je mnohem [*34]větší, než jak bylo zapotřebí dříve za méně
pokročilého stavu věcí. Počet dělníků v každém pracovním odvětví vzrůstá v téže době, kdy se tu zvětšuje
dělba práce, či spíše je to právě toto zvýšení jejich počtu, které jim umožňuje, aby se takto třídili a
podrozdělovali.” Smith, sv. II, 193, 194.
„Právě tak jako práce nemůže nabýt tohoto velikého rozšíření produktivní síly bez předchozí akumulace
kapitálů, zrovna tak vede akumulace kapitálů přirozeně k tomuto rozšíření. Kapitalista chce totiž vyrobit svým
kapitálem co nejvíce výrobků, snaží se tedy zavést mezi svými dělníky nejvhodnější dělbu práce a vybavit je co
nejlepšími stroji. Aby měl v obou těchto věcech úspěch, //XV/ jsou jeho prostředky úměrné rozšíření jeho
kapitálu a počtu lidí, který může tento kapitál trvale zaměstnávat. Růstem kapitálu31 se v určité zemi zvětšuje
tedy nejen objem průmyslu, který je jím uváděn do pohybu, nýbrž v důsledku tohoto růstu vyrábí stejný objem
průmyslu daleko větší množství výrobků.” Smith, tamtéž, s. 194, 195.
Tedy nadvýroba.
„Rozsáhlejší kombinace výrobních sil... v průmyslu a v obchodě sdružováním početnějších a rozmanitějších
lidských sil a sil přírody k podnikům ve větším rozsahu. Tu a tam už také užší spojování hlavních odvětví
výroby mezi sebou. Tak se budou velcí továrníci snažit získat zároveň velký pozemkový majetek, aby aspoň
část prvotních surovin potřebných pro jejich průmysl nemuseli kupovat teprve z třetí ruky; anebo spojí se
svými průmyslovými podniky obchod, nejen aby rozprodali své vlastní výrobky, nýbrž také aby nakupovali
jiné výrobky a prodávali je svým dělníkům. V Anglii, kde tu a tam jednotlivým továrníkům podléhá 10 000—12
000 dělníků... taková spojení různých výrobních odvětví pod jednou řídící inteligencí, takové menší státy či
provincie ve státě nejsou už žádnou zvláštností. Tak v novější době přejímají majitelé dolů u Birminghamu30 celý
proces výroby železa, který se dříve dělil mezi různé podnikatele a majitele. Viz Der bergmännische Distrikt
bei Birmingham. Deutsche Viertelj[-ahrs-Schrift], 3, 1838. — Konečně ve větších akciových podnicích, kterých
tak přibylo, vidíme rozsáhlé kombinace peněžních sil mnoha podílníků s vědeckými a technickými znalostmi a
dovednostmi druhých, na které bylo přeneseno provádění práce. To umožňuje kapitalistům, aby své úspory
používali rozmanitějšími způsoby a také ovšem současně v zemědělské, průmyslové a obchodní produkci, čímž
se jejich zájem stává zároveň mnohostrannějším, //XVI/ protiklady mezi zájmy zemědělství, průmyslu a
obchodu se vyrovnávají a splývají. Avšak dokonce i tato usnadněná možnost učinit kapitál užitečným
nejrůznějším [*35]způsobem, musí zvětšovat protiklad mezi majetnými a nemajetnými třídami.” Schulz, tamtéž,
s. 40, 41.
Obrovský zisk, který těží pronajimatelé domů z bídy. Loyer32 je nepřímo úměrná průmyslové bídě.
Právě tak procenta z neřestí zruinovaných proletářů. (Prostituce, opilství, préteur sur gages.33)
Akumulace kapitálů vzrůstá a konkurence mezi nimi ubývá, neboť kapitál a pozemkový majetek se
ocitají v jedněch rukou, a zároveň proto, že kapitál díky své velikosti získává schopnost kombinovat
různá výrobní odvětví.
Lhostejnost vůči lidem. Smithových 20 losů v loterii.[*16]Sayův revenu net et brut.34 /XVI//
POZEMKOVÁ RENTA
//I/ Právo pozemkových vlastníků odvozuje svůj původ z loupeže. Say, sv. I, s. 136. pozn. Pozemkoví vlastníci, tak
jako všichni lidé, rádi sklízejí tam, kde neseli, a požadují rentu dokonce i za přirozený produkt země. Smith, sv. I,
s. 99.
„Bylo by možno si představit, že pozemková renta je jen zisk z kapitálu, který vlastník užil k vylepšování půdy...
Jsou případy, kdy pozemková renta může tímto (ziskem) zčásti být... avšak pozemkový vlastník požaduje 1.
rentu dokonce i za nevylepšenou půdu, a co je možno považovat za úrok nebo zisk z nákladů na vylepšení, je
většinou jen přídavek (připočtení)35 k této prvotní rentě; 2. nadto nejsou tato vylepšení vždy prováděna fondy
pozemkových vlastníků, nýbrž často fondy pachtýře: nicméně, jedná-li se o to pacht obnovit, požaduje
pozemkový vlastník obvykle takové zvýšení renty, jako kdyby všechna tato vylepšení byla učiněna jeho
www.kmbe.cz
Page 15
vlastními fondy; 3. ba mnohdy požaduje dokonce rentu i z toho, co se vůbec nedá lidskou rukou ani v
nejmenším zlepšit.” Smith, sv. I, s. 300, 301.
Jako příklad k poslednímu případu uvádí Smith slanobýl obecný (slanorožec, salicorne),
„druh mořské rostliny, která po spálení skýtá alkalickou sůl, používanou [*36]při výrobě skla, mýdla atd. Roste
ve Velké Británii, zejména ve Skotsku na různých místech, ale jen na skalách, které jsou zasahovány odlivem a
přílivem (vysokým přílivem, marée), dvakrát denně jsou zaplavovány mořskými vlnami a jejich produkt nebyl
tedy nikdy rozmnožen lidským přičiněním. Přesto vlastník takového pozemku, kde roste tento druh rostlin,
požaduje rentu právě tak jako z půdy, na které se pěstuje obilí. V blízkosti Shetlandských36 ostrovů je moře
mimořádně bohaté. Velká část obyvatel //II/ ostrovů se živí rybolovem. Ale aby bylo možno těžit zisk z
produktů moře, je nutno bydlet na blízké pevnině. Pozemková renta není úměrná tomu, co může pachtýř
vytěžit z půdy, nýbrž tomu, co může vytěžit z půdy a z moře dohromady.” Smith, sv. I, s. 301, 302.
„Pozemkovou rentu lze považovat za produkt přírodní síly37, jejíž používání vlastník pachtýři propůjčuje. Tento
produkt je větší či menší podle toho, jak velká je tato síla, anebo, jinými slovy, podle toho, jak velká je přirozená
nebo umělá úrodnost půdy. Je dílem přírody, která zbývá, odečteme-li nebo vyrovnáme-li vše, co je možno
považovat za dílo člověka.” Smith, sv. II, s. 377, 378.
„Pozemková renta36, považovaná za cenu, jež se platí za užívání půdy, je tedy přirozeně cenou monopolní36. Není
vůbec úměrná zlepšením, která pozemkový vlastník na půdu vynaložil, nebo tomu, co musí dostat, aby
neprodělal, nýbrž tomu, co asi může dát pachtýř, aniž by prodělal.” Sv. I, s. 302. Smith.
„Ze tří primitivních tříd je třída pozemkových vlastníků tou třídou, kterou její důchod nestojí ani práci, ani
starost, nýbrž přichází jí takříkajíc sám od sebe, aniž onak tomu přispěje jakýmkoli záměrem 37 či plánem.”
Smith, sv. II, s. 161.
Slyšeli jsme již, že velikost pozemkové renty závisí na poměru úrodnosti půdy. Jiným momentem
jejího určení je poloha.
„Renta se mění podle plodnosti36 půdy, ať je její produkt jakýkoli, a podle polohy, ať už je úrodnost jakákoli.”
Smith, sv. I, s. 306.
„Jsou-li polnosti, doly a rybná loviště stejně plodné, pak bude jejich produkt úměrný objemu kapitálů, které se
užívají k jejich obdělávání a k těžbě, a více //III/ či méně obratnému způsobu vynaložení kapitálů. Jsou-li
kapitály stejné a jsou-li stejně obratně vynaloženy, pak bude produkt úměrný přirozené plodnosti polností,
rybných lovišť a dolů.” Sv. II, s. 210.
[*37]Tyto Smithovy věty jsou důležité, neboť při stejných výrobních nákladech a při stejném rozsahu
redukují pozemkovou rentu na větší či menší úrodnost půdy. Je tedy jasně dokázáno zvrácení pojmů v
národní ekonomii, které proměňuje úrodnost půdy ve vlastnost majitele půdy.
Všimněme si ale nyní pozemkové renty, jak se utváří ve skutečném styku.
Pozemková renta je určována bojem mezi pachtýřem a pozemkovým vlastníkem. V národní ekonomii je
všude uznáván za základ společenské organizace nepřátelský protiklad zájmů, boj, válka.
Podívejme se teď, jak se k sobě mají pozemkový vlastník a pachtýř.
„Pozemkový vlastník se při sjednávání podmínek pachtu snaží, aby pachtýři co možná neponechal více, než
kolik stačí k náhradě kapitálu, z něhož si opatřuje osivo, platí za práci, kupuje a udržuje zvířata a jiné nástroje,
a který mimoto dává obvyklý zisk jako na ostatních pachtech v kraji. Je to zřejmě nejmenší díl, jímž se pachtýř
může spokojit, aniž by prodělal, a pozemkový vlastník je zřídka toho názoru ponechat mu více. Všechno, co
zbývá z produktu nebo z jeho ceny nad tento díl, ať už je zbytek jakýkoliv, hledí si vlastník rezervovat jako
pozemkovou rentu, největší, jakou může pachtýř za nynějšího stavu půdy zaplatit //IV/. Toto surplus je možno
vždy pokládat za přirozenou pozemkovou rentu nebo za rentu, za jakou se přirozeně pronajímá většina
pozemků.” Smith, sv. I, s. 299, 300.
„Pozemkoví vlastníci,” říká Say, „provádějí vůči pachtýřům jistý druh monopolu. Poptávka po jejich zboží, po
půdě, se může neustále rozšiřovat; avšak množství jejich zboží sahá jen k určitému bodu... Obchod, uzavíraný
mezi pozemkovým vlastníkem a pachtýřem, je vždy co možno nejvýhodněji pro pozemkového vlastníka...
kromě výhody, kterou získává z povahy věci, získává další výhodu ze svého postavení, z většího jmění, z úvěru,
z vážnosti; už jen první z těchto výhod stačí, aby byl vždy schopen těžit z přirozených okolností půdy sám38.
Otevření průplavu, cesty, vzrůst obyvatelstva a blahobytu kraje zvyšují vždy cenu pachtu... Pachtýř sám může
sice zlepšovat půdu na vlastní náklady; avšak z tohoto kapitálu má prospěch jen po dobu svého pachtu a po
jeho uplynutí zůstává tento kapitál pozemkovému vlastníkovi; od tohoto okamžiku pobírá z něho
[*38]pozemkový vlastník úroky, aniž předem zaplatil vklad, neboť nájemné se pak úměrně zvýší.” Say, sv. II, s.
[142,] 143.
„Pozemková renta, uvažovaná jako cena, která se platí za užívání půdy, je tedy přirozeně nejvyšší cena, kterou
je pachtýř za současných poměrů na půdě s to zaplatit.” Smith, sv. I, s. 299.
www.kmbe.cz
Page 16
„Pozemková renta z povrchu země obnáší proto většinou jen třetinu celkového produktu a je to ponejvíce
renta pevná a nezávislá na nahodilých výkyvech //V/ sklizně.” Smith, sv. I, s. 351. „Zřídka činí tato renta méně
než 1/4 celkového produktu.” Tamtéž, sv. II, s. 378.
U každého zboží nelze platit pozemkovou rentu. Např. v některých krajinách39 se za kámen pozemková
renta neplatí.
„Obvykle se mohou dodávat na trh jen ty produkty země, ty části produktu země, jejichž běžná cena stačí
uhradit kapitál, potřebný k jejich dopravě, a obvyklé zisky z tohoto kapitálu. Stačí-li cena na víc než na toto,
pak připadne surplus samozřejmě pozemkové rentě. Je-li jen dostatečná, pak může být sice zboží dodáno na
trh, ale nestačí k tomu, aby majiteli půdy zaplatilo pozemkovou rentu. Zda cena bude nebo nebude vyšší než
dostatečná? To závisí na poptávce.” Smith, sv. I, s. 302, 303.
„Pozemková renta se účastní na skladbě ceny zboží docela jinak než mzda a zisk z kapitálu. Vysoká nebo nízká sazba
mezd a zisků je příčinou vysoké nebo nízké ceny zboží: vysoká nebo nízká sazba pozemkové renty je účinkem
ceny.”40 Sv. I, s. 303, [304], Smith.
K produktům, které vždy přinášejí pozemkovou rentu, patří potrava.
„Protože se lidé, tak jako všechna zvířata, rozmnožují úměrně prostředkům ke svému životu, je vždy větší nebo
menší poptávka po potravě. Za potravu se dá vždy koupit větší nebo menší //VI/ díl práce a vždy se najdou
lidé ochotní něco dělat, aby ji získali. Práce, kterou je možno koupit za potravu, nerovná se ovšem vždy práci,
která by se jí mohla vydržovat, kdyby byla co nejekonomičtěji rozdělována, a to proto, že mzdy jsou někdy
vysoké. Avšak za potravu se dá koupit vždy tolik práce, kolik jí lze vydržovat podle sazby, pro ten druh práce v
kraji obvyklé. Půda produkuje skoro ve všech možných situacích více potravy, než kolik je nutné k vydržování
veškeré práce, jež přispívá k tomu, aby se tato potrava41 dostala na trh. Přebytek této potravy je vždy více než
dostačující, aby se ziskem nahradil kapitál, který tuto práci uvádí do pohybu. Vždycky tedy něco zůstane, aby
pozemkový vlastník dostal nějakou rentu.” Sv. I, s. 305, 306. Smith. „Pozemková renta nejenže odvozuje svůj
prvotní [*39]původ z potravy, nýbrž i když potom začne dávat rentu jiná část produktu půdy, vděčí renta za toto
přidání hodnoty růstu moci, jaké dosáhla práce, aby produkovala potravu, pomocí (au moyen) obdělávání a
zlepšování půdy.” S. 345, sv. I, Smith. „Potrava lidí tedy vždy postačuje k placení pozemkové renty.” Sv. I, s. 337.
„Země se tedy nezalidňují úměrně počtu, jaký může jejich produkt ošatit a ubytovat, nýbrž úměrně tomu, co
může jejich produkt uživit.” Smith, sv. I, s. 342.
„Dvě největší lidské potřeby po potravě jsou ošacení, přístřeší, otop. Většinou dávají pozemkovou
rentu, ale ne vždy nutně.” Sv. I, tamtéž, s. 338. /VI//
//VIII/ Podívejme se nyní, jak pozemkový vlastník těží ze všech výhod společnosti.
1. Pozemková renta roste s obyvatelstvem. Smith. Sv. I, s. 335.
2. Slyšeli jsme už od Saye, jak pozemková renta stoupá zároveň s železnicemi atd., se zlepšováním,
bezpečností a rozšiřováním dopravních prostředků.
3. „Každé zlepšení stavu společnosti tíhne buď přímo, nebo nepřímo42ke stupňování pozemkové renty, ke
zvyšování reálného bohatství vlastníka, tj. jeho moci kupovat cizí práci nebo její produkt... Postupné zlepšování
polností a obdělávání k tomu přímo vede. Vlastníkův podíl na produktu se nutně zvětšuje s růstem produktu...
Stoupání reálné ceny těchto druhů surovin, např. stoupání ceny dobytka, vede také přímo k tomu, že se
pozemková renta stupňuje, a to ještě větší měrou. Nejenže se reálná hodnota podílu pozemkového vlastníka,
reálná moc, kterou mu dává tento podíl nad cizí prací, nutně zvětšuje s reálnou hodnotou produktu, nýbrž s
touto hodnotou se zvětšuje i velikost tohoto podílu v poměru k úhrnnému produktu. Když reálná cena tohoto
produktu stoupla, nevyžaduje tento produkt více práce, aby byl dodán na trh a aby uhradil vynaložený kapitál i
s jeho obvyklými zisky. Zbývající část produktu, která patří pozemkovému vlastníku, bude tedy vzhledem k
celkovému produktu daleko větší, než byla předtím.” Smith, sv. II, s. 157—159.
//IX/ Větší poptávka po surových produktech a tedy zvýšení hodnoty může zčásti pocházet z růstu
obyvatelstva a z růstu jeho potřeb. Avšak každý nový vynález, každé nové použití až dosud vůbec
nepoužívané nebo málo používané suroviny, k němuž manufaktura přistoupí, zvětší pozemkovou
rentu. Tak např. nesmírně stoupla renta z uhelných dolů dík železnicím, parolodím atd.
[*40]Kromě této výhody, kterou má pozemkový vlastník z manufaktury, z objevů, z práce, uvidíme
hned ještě jinou výhodu.
4. „Ty druhy zlepšení produktivní síly práce, které směřují přímo k tomu, aby snížily reálnou cenu
manufakturních výrobků, tíhnou nepřímo k tomu, aby zvýšily reálnou pozemkovou rentu. Za výrobek manufaktury směňuje totiž pozemkový vlastník tu část své suroviny, která přesahuje jeho osobní spotřebu anebo
cenu této části. Vše, co snižuje reálnou cenu prvního druhu výrobků, zvětšuje reálnou cenu druhého druhu.
Totéž množství surového produktu odpovídá od nynějška většímu množství výrobku manufaktury a to
umožňuje pozemkovému vlastníkovi opatřit si větší množství komfortních, ozdobných a přepychových věcí.”
Smith, sv. II, s. 159.
www.kmbe.cz
Page 17
Jestliže však nyní Smith z toho, že pozemkový vlastník těží ze všech výhod společnosti, usuzuje //X/
(s. 161, sv. II), že zájem pozemkového vlastníka je vždy totožný se zájmem společnosti, pak je to
pošetilé. V národní ekonomii, za vlády soukromého vlastnictví, je zájem, jaký má někdo na společnosti,
právě v opačném poměru k zájmu, jaký má na něm společnost, tak jako lichvářův zájem na
marnotratníkovi není naprosto totožný se zájmem marnotratníkovým.
Jen mimochodem se zmiňujeme o snaze pozemkového vlastníka o monopol vůči pozemkovému
vlastnictví cizích zemí, z čehož pocházejí např. obilní zákony. Právě tak tu pomineme středověké
nevolnictví, otroctví v koloniích, bídu venkovanů, nádeníků ve Velké Británii. Držme se pouček
samotné národní ekonomie.
1. Pozemkový vlastník má zájem na blahu společnosti, což podle zásad národní ekonomie znamená,
že má zájem na její rostoucí populaci, na její umělé produkci, na rozmnožování jejích potřeb, jedním
slovem na růstu bohatství, a tento růst je podle našich dosavadních úvah totožný s růstem bídy a
otroctví. Rostoucí poměr nájemného k bídě je jedním z příkladů zájmu pozemkového vlastníka na
společnosti, neboť s nájemným roste pozemková renta, úrok z půdy, na níž dům stojí.
2. Podle národních ekonomů samých je zájem [*41]pozemkového vlastníka nepřátelským protikladem
zájmu pachtýře; tedy už (zájmu) významné části společnosti.
//XI/ 3. Protože pozemkový vlastník může žádat od pachtýře tím více renty, oč méně mzdy platí
pachtýř, a protože pachtýř stlačuje mzdu tím více, čím více pozemkové renty žádá vlastník, je zájem
pozemkového vlastníka právě tak nepřátelský zájmu čeledi jako zájem pánů manufaktur vůči jejich
dělníkům. Stlačuje rovněž mzdu na minimum.
4. Protože reálné snižování ceny manufakturních výrobků zvyšuje rentu, má tedy pozemkový
vlastník přímý zájem na stlačování mzdy manufakturních dělníků, na konkurenci mezi kapitalisty, na
nadvýrobě, na celé bídě manufaktur.
5. Jestliže tedy zájem pozemkového vlastníka, dalek toho, aby byl totožný se zájmem společnosti, je
v nepřátelském protikladu se zájmem pachtýřů, čeledi, manufakturních dělníků a kapitalistů, pak
dokonce ani zájem jednoho pozemkového vlastníka není totožný se zájmem druhého pro konkurenci,
kterou nyní budeme zkoumat.
Již všeobecně se velké a malé pozemkové vlastnictví k sobě chová jako velký a malý kapitál. K tomu
však přistupují ještě zvláštní okolnosti, které vedou bez výjimky k akumulaci velkého pozemkového
vlastnictví a k pohlcování malého pozemkového vlastnictví velkým.
//XII/ 1. Nikde neubývá s velikostí fondů poměrný počet dělníků a nástrojů tolik jako u
pozemkového majetku. Právě tak nevzrůstá s velikostí fondů možnost všestranného vykořisťování,
úspora výrobních nákladů a obratná dělba práce nikde tolik jako u pozemkového majetku. Ať je pole
sebemenší, pracovní nástroje, které jsou pro ně zapotřebí, jako pluh, pila atd. dosáhnou jisté meze, za
kterou již nemohou býti zmenšovány, kdežto malost pozemkového majetku může tuto hranici daleko
překročit.
2. Velký pozemkový majetek si akumuluje úroky, které vynaložil pachtýřův kapitál na zlepšování
půdy. Malý pozemkový majetek musí vynaložit svůj vlastní kapitál. Pro něj tedy celý tento zisk odpadá.
Zatímco každé společenské zlepšení velkému pozemkovému vlastnictví prospívá,
[*42]3.
malému škodí, neboť pro ně činí potřebným více a více hotových peněz.
4. U této konkurence je si třeba všimnout ještě dvou důležitých zákonů:
α) Renta z polností, které jsou obdělávány43, aby produkovaly potraviny pro lidi, řídí rentu z většiny ostatních
obdělávaných polností. Smith, sv. I, s. 331.
Potraviny jako dobytek atd. může koneckonců vyrábět jen velký pozemkový majetek. Řídí tedy
rentu z ostatních polností a může ji stlačovat na minimum.
Malý pozemkový vlastník, který sám pracuje, je potom k velkému pozemkovému vlastníku v poměru
řemeslníka, který má vlastní nástroj, k pánu továrny. Malý pozemkový majetek se stal pouhým
pracovním nástrojem. //XVI/ Pozemková renta pro malého pozemkového vlastníka úplně mizí,
www.kmbe.cz
Page 18
zůstává mu nanejvýš úrok z jeho kapitálu a jeho mzda; neboť konkurencí může pozemková renta
dospět až k tomu, že je právě už jen úrokem z kapitálu, který není sám vložen.
β) Ostatně jsme už slyšeli, že při stejné úrodnosti a stejně obratné exploataci polností, dolů a
rybných lovišť je produkt úměrný rozsahu kapitálů. Tedy vítězství velkého pozemkového vlastníka.
Právě tak při stejných kapitálech v poměru k plodnosti. Tedy při stejných kapitálech vítězí pozemkový
vlastník úrodnější půdy.
γ) ,,O dolu je všeobecně možno říci, že je bohatý nebo chudý podle toho, zda množství minerálu, který se z něho
dá vytěžit určitým množstvím práce, je větší nebo menší, než jaké může totéž množství práce vytěžit z většiny
ostatních dolů téhož druhu.” Sv. I, s. 345, 346. Smith. ,,Cena na nejbohatších dolech řídí cenu uhlí44 pro všechny
ostatní doly v sousedství. Pozemkový vlastník i podnikatel, oba vidí, že budou mít jeden větší rentu, druhý
větší zisk, budou-li prodávat levněji než jejich sousedé. Sousedé jsou pak nuceni prodávat za tutéž cenu, ač jsou
toho méně schopni a ačkoliv se tato cena více a více zmenšuje a odnímá jim mnohdy celou rentu a celý zisk.
Některé exploatace jsou pak zcela opuštěny, jiné nenesou [*43]už žádnou rentu a může na nich pracovat už jen
pozemkový vlastník sám.” S. 350, sv. I. Smith. „Po objevení dolů v Peru byla většina evropských stříbrných dolů
opuštěna... Totéž se stalo s doly na Kubě a v St. Domingu a dokonce i se starými doly v Peru, když byly objeveny
doly v Potosi.” S. 353, sv. I.
Úplně totéž, co tu Smith říká o dolech, platí více či méně o pozemkovém majetku vůbec.
δ) „Je třeba poznamenat, že běžná cena45 polností vždy závisí na běžné sazbě úrokové míry... Kdyby
pozemková renta velkým rozdílem klesla pod úrok z peněz, pak by nikdo nechtěl kupovat pozemky, což by
brzo zase redukovalo jejich běžné ceny. Naopak, kdyby výhody pozemkové renty mnohem více než jen
kompenzovaly úrok z peněz, pak by celý svět chtěl kupovat pozemky, což by rovněž záhy obnovilo jejich
běžnou cenu46.” Sv. II, s. [367,] 368.
Z tohoto poměru pozemkové renty k úroku z peněz vyplývá, že pozemková renta musí stále klesat,
takže nakonec mohou z pozemkové renty žít už jen nejbohatší lidé. Tedy konkurence mezi
pozemkovými vlastníky, kteří nedávají do pachtu, stále větší. Ruinování části z nich. Další akumulace
velkého pozemkového vlastnictví.
//XVII/ Tato konkurence má dále za následek, že velká část pozemkového vlastnictví se dostává do
rukou kapitalistů a kapitalisté se tak stávají zároveň pozemkovými vlastníky, jako ostatně vůbec menší
pozemkoví vlastníci jsou už jen kapitalisty. Právě tak se část velkého pozemkového vlastnictví stává
zároveň průmyslovou.
Posledním důsledkem je tedy zrušení rozdílu mezi kapitalistou a pozemkovým vlastníkem, takže
jsou tedy celkem už jen dvě třídy obyvatelstva, dělnická třída a třída kapitalistů. Toto začachrování
pozemkového vlastnictví, proměna pozemkového vlastnictví ve zboží, je poslední pád staré aristokracie, a definitivní dovršení peněžní aristokracie.
1. Nesdílíme sentimentální slzy, které nad tím prolévá romantika. Ta vždy zaměňuje hanebnost, jež
tkví v zašantročení půdy, s docela rozumným, za soukromého vlastnictví [*44] nutným a žádoucím
následkem, který je obsažen v zašantročení soukromého vlastnictví půdy. Za prvé feudální pozemkové
vlastnictví je už svou podstatou zašantročená půda, půda člověku odcizená a vystupující proto proti
němu v podobě několika málo velkých pánů.
Již ve feudálním pozemkovém majetku tkví vláda půdy jakožto cizí moci nad lidmi. Nevolník je
akcidens půdy. Právě tak náleží půdě majorátní pán, prvorozený syn. Ona ho dědí. Pozemkovým
majetkem vůbec začíná panství soukromého vlastnictví, ono je jeho základnou. Avšak ve feudálním
pozemkovém majetku se aspoň zdá, že pán je králem pozemkového majetku. Právě tak existuje ještě
zdání niternějšího poměru mezi majitelem a půdou, než je poměr pouhého věcného bohatství. Pozemek
se individualizuje se svým pánem, má jeho titul, je baronský nebo hraběcí spolu s ním, má jeho výsady,
jeho soudní pravomoc, jeho politický vztah atd. Je jakoby neorganickým tělem svého pána. Odtud
přísloví: nulle terre sans maître47, v němž je vyslovena srostlost vrchnostenského panství a
pozemkového majetku. Právě tak se vláda pozemkového vlastnictví nejeví bezprostředně jako vláda
pouhého kapitálu. Ti, kdo patří k pozemkovému vlastnictví, mají k němu poměr spíše jako ke své vlasti.
Je to jakási úzkoprsá národnost.
//XVIII/ Feudální pozemkové vlastnictví dává jméno svému pánu právě tak jako království svému
králi. Historie jeho rodiny, historie jeho domu atd., to vše pro něj individualizuje pozemkový majetek a
činí z něho doslova jeho dům, osobu. Právě tak ti, kteří na pozemkovém majetku pracují, nejsou v
www.kmbe.cz
Page 19
poměru nádeníků, nýbrž zčásti jsou sami jeho vlastnictvím jako nevolníci, zčásti mají k němu poměr
respektu, poddanství a povinnosti. Jeho postavení vůči nim je proto bezprostředně politické a má
zrovna tak i citovou stránku. Mravy, charakter atd. se mění od pozemku k pozemku a zdají se být
zajedno s parcelou, kdežto později se člověk vztahuje k pozemku už jen měšcem, a ne svým
charakterem, svou individualitou.
[*45]Konečně se ani nesnaží těžit ze svého pozemkového majetku největší možné výhody. Spíše tyje z
toho, co tu je, a starost, jak to opatřit, přenechává klidně nevolníkům a pachtýřům. To je šlechtický
poměr k pozemkovému majetku, který jeho pána obklopuje romantickou svatozáří.
Je třeba, aby toto zdání bylo zrušeno, aby pozemkové vlastnictví, kořen vlastnictví soukromého, bylo
úplně strženo do pohybu soukromého vlastnictví a aby se stalo zbožím, aby se panství vlastníka jevilo
jako ryzí vláda soukromého vlastnictví, kapitálu, zbavená všeho politického zabarvení, aby se poměr
mezi vlastníkem a dělníkem redukoval na národně ekonomický poměr vykořisťovatele a
vykořisťovaného, aby [.. .]48 osobní poměr vlastníka k jeho vlastnictví ustal a aby se vlastnictví stalo jen
věcným, materiálním bohatstvím, aby na místo manželství cti s půdou nastoupilo manželství zájmu a
aby půda poklesla v hodnotu čachru stejně jako člověk. Je nutné, aby se to, co je kořenem
pozemkového vlastnictví, špinavá zištnost, objevilo i ve své cynické podobě. Je nutné, aby se poklidný
monopol změnil v monopol rušný a neklidný, v konkurenci, aby se nic nedělající požitek z cizího
krvavého potu změnil v požitek z čilého obchodu s tímto potem. Je konečně nutné, aby v této
konkurenci pozemkové vlastnictví ukázalo, že v podobě kapitálu vládne jak nad dělnickou třídou, tak
nad vlastníky samými, neboť zákony pohybu kapitálu je ruinují nebo vyzvedávají. A tak namísto
středověkého přísloví: nulle terre sans seigneur49, nastupuje moderní přísloví: l'argent n'a pas de
maître50, v němž je vyslovena celá vláda mrtvé hmoty nad lidmi.
//XIX/ 2. Co se týče sporu, zda dělit či nedělit pozemkový majetek, je třeba poznamenat toto.
Dělení pozemkového majetku popírá velký monopol pozemkového vlastnictví, ruší jej, avšak jen tím, že
tento monopol [*46]zevšeobecňuje. Neruší základ monopolu, soukromé vlastnictví. Útočí na existenci,
nikoli však na podstatu monopolu. Důsledek toho je, že se stává obětí zákona soukromého vlastnictví.
Dělení pozemkového majetku odpovídá totiž pohybu konkurence v oblasti průmyslu. Kromě národně
ekonomických nevýhod tohoto dělení nástrojů a navzájem odloučených prací (odlišovat to ovšem od
dělby práce; práce není rozdělována mezi mnohé, nýbrž touž práci provádí každý zvlášť, je to
zmnožení téže práce) mění se toto dělení, jako ona konkurence, nutně opět v akumulaci.
Kde tedy dochází k dělení pozemkového majetku, nezbývá nic jiného, než se vrátit k monopolu v
ještě nevraživější podobě anebo negovat, zrušit samo dělení pozemkového majetku. To však není
návrat k feudálnímu majetku, nýbrž zrušení soukromého vlastnictví půdy vůbec. První zrušení monopolu je vždy jeho zobecněním, rozšířením jeho existence. Zrušení monopolu, který dosáhl své co
možná nejširší a nejobsáhlejší existence, je jeho úplným zničením. Sdružení, použití na půdu, podílí se
v národně ekonomickém ohledu na výhodě velkého pozemkového majetku a realizuje teprve původní
tendenci dělení, totiž rovnost, a zároveň také rozumným způsobem, který už není zprostředkován
nevolnictvím, panstvím a pošetilou mystikou vlastnictví, ustavuje citový vztah člověka k půdě, neboť
půda přestává být předmětem čachru a svobodnou prací a svobodným požitkem se stává zase
opravdovým osobním vlastnictvím člověka. Velkou předností dělení je, že jeho masa51 hyne
vlastnictvím jinak než masa v průmyslu, masa, která se už nemůže rozhodnout pro rabství.
Co se týče velkého pozemkového majetku, jeho obhájci vždy sofisticky ztotožňovali národně
ekonomické výhody, které skýtá zemědělství ve velkém, s velkým pozemkovým vlastnictvím, jako
kdyby tato výhoda jednak nenabývala svého //XX/ co možná největšího rozsahu, jednak se nestávala
teprve společensky užitečnou právě až zrušením majetku.
[*47]Stejně zaútočili na ducha čachrování malého pozemkového vlastnictví, jako kdyby velký
pozemkový majetek, dokonce už ve své feudální formě, v sobě čachr latentně už neobsahoval, nemluvě
už vůbec o moderní anglické formě, kde je feudalismus pána půdy spojen s čachrem a pílí pachtýře.
Tak jako velké pozemkové vlastnictví, když mu dělení pozemkového majetku vytýká monopol, může
na to odpovědět, neboť také dělení se zakládá na monopolu soukromého vlastnictví, tak může dělení
pozemkového majetku odpovědět velkému pozemkovému majetku na výtku z dělení, neboť také zde
www.kmbe.cz
Page 20
vládne dělení, jenže ve strnulé, ztuhlé formě. Vždyť soukromé vlastnictví spočívá vůbec na
rozdělenosti. Ostatně tak jako dělení pozemkového majetku vede zpátky k velkému pozemkovému
majetku jako bohatství kapitálovému, tak musí feudální pozemkové vlastnictví postupovat nutně k
dělení anebo přinejmenším padnout do rukou kapitalistů, ať se vykrucuje, jak chce.
Neboť velké pozemkové vlastnictví, jako v Anglii, vhání převážnou většinu obyvatelstva do náručí
průmyslu a své vlastní dělníky redukuje na úplnou bídu. Plodí a zvětšuje tedy moc svého nepřítele,
kapitálu, průmyslu, tím, že chudé i naprosto veškerou činnost země vrhá na druhou stranu. Většinu
země zprůmyslňuje, činí ji tedy protivníkem velkého průmyslového vlastnictví. A když průmysl dosáhl
velké moci, jako nyní v Anglii, pak vynucuje ponenáhlu na velkém pozemkovém vlastnictví svůj
monopol vůči zahraničí52 a vrhá je do konkurence se zahraničním pozemkovým majetkem. Za vlády
průmyslu mohlo si totiž pozemkové vlastnictví zajistit svou feudální velikost proti zahraničí jen
monopoly, aby se chránilo před všeobecnými zákony obchodu, které odporují jeho feudální podstatě.
Když bylo strženo do konkurence, řídí se zákony konkurence, jako každé jiné zboží, které jí podléhá.
Začíná právě tak kolísat, ubývat a přibývat, [*48]přecházet rychle z ruky do ruky a žádný zákon je už
nemůže udržet v nemnoha predestinovaných rukou. //XXI/ Bezprostředním následkem je roztříštění
do mnoha rukou, v každém případě upadnutí do moci průmyslových kapitálů.
Konečně velký pozemkový majetek, který se takto násilně udržel a který vedle sebe zplodil strašlivý
průmysl, vede ke krizi ještě rychleji než dělení pozemkového majetku, vedle něhož zůstává moc
průmyslu vždy druhořadá.
Jak vidíme v Anglii, velký pozemkový majetek už natolik odložil svůj feudální charakter a nabyl
charakter průmyslový, nakolik chce vydělat co nejvíce peněz. Vlastníkovi (dává) nejvyšší možnou
pozemkovou rentu, pachtýři nejvyšší možný zisk z jeho kapitálu. Zemědělští dělníci jsou tedy už
redukováni na minimum a třída pachtýřů zastupuje už uvnitř pozemkového majetku moc průmyslu a
kapitálu. Konkurence se zahraničím způsobuje, že pozemková renta většinou už nemůže vytvořit
samostatný důchod. Velká část pozemkových vlastníků musí nastoupit na místo pachtýřů, kteří takto
zčásti poklesají mezi proletariát. Na druhé straně se také mnoho pachtýřů zmocní pozemkového
vlastnictví; neboť velcí vlastníci, kteří se při svých pohodlných důchodech z větší části oddali
rozmařilosti a většinou se ani nehodí k tomu, aby vedli zemědělství ve velkém, nemají zčásti ani
kapitál, ani schopnost, aby exploatovali půdu. Tedy i část z nich je úplně ruinována. Konečně mzda,
redukovaná na minimum, musí být ještě více redukována, aby se obstálo v nové konkurenci. To pak
nutně vede k revoluci.
Pozemkové vlastnictví se muselo vyvíjet každým z obou způsobů, aby v obou zažilo svůj nutný
zánik, tak jako se i průmysl musel ruinovat formou monopolu a formou konkurence, aby se naučil věřit
v člověka. /XXI//
[ODCIZENÁ PRÁCE]
[ * 4 9 ] /XXII/ Vycházeli jsme z předpokladů národní ekonomie. Přijali jsme její řeč a zákony.
Předpokládali jsme soukromé vlastnictví, oddělení práce, kapitálu a půdy stejně jako oddělení mzdy,
zisku z kapitálu a pozemkové renty, jako dělbu práce, konkurenci, pojem směnné hodnoty atd. Z
národní ekonomie samé, jejími vlastními slovy jsme ukázali, že dělník poklesá ve zboží, a to ve zboží
nejbědnější, že bída dělníkova je v nepřímém poměru k moci a velikosti jeho produkce, že nutným
důsledkem konkurence je akumulace kapitálu v nemnoha rukou, tedy hrůznější obnovení monopolu, a
konečně, že mizí rozdíl mezi kapitalistou a pozemkovým rentiérem stejně jako mezi rolníkem a
manufakturním dělníkem a že celá společnost se musí rozpadnout na dvě třídy, na třídu vlastníků a
nemajetných dělníků.
Národní ekonomie vychází z faktu soukromého vlastnictví. Nevysvětluje nám je. Materiální proces
soukromého vlastnictví, jímž toto vlastnictví ve skutečnosti prochází, zachycuje v obecných,
abstraktních formulích, které pro ni pak platí jako zákony. Tyto zákony nechápe, tzn. neukazuje, jak
vyplývají z podstaty soukromého vlastnictví. Národní ekonomie nám nedává žádné vysvětlení důvodu
oddělení práce a kapitálu, kapitálu a půdy. Určuje-li např. poměr mzdy k zisku z kapitálu, je pro ni
posledním důvodem zájem kapitalistů; tzn. předpokládá to, co má vyložit. Právě tak to všude dopadá s
konkurencí. Vysvětluje se vnějšími okolnostmi. Nakolik jsou tyto vnější, zdánlivě nahodilé okolnosti
www.kmbe.cz
Page 21
jen výrazem nutného vývoje, o tom nás národní ekonomie nijak nepoučuje. Viděli jsme, jak sejí sama
směna jeví jako nahodilý fakt. Jediná kola, která národní ekonom uvádí do pohybu, jsou hrabivost a válka
mezi hrabivci — konkurence.
Právě proto, že národní ekonomie nechápe souvislost pohybu, mohlo se např. učení o konkurenci
znovu postavit proti učení o monopolu, učení o svobodě živností proti učení o korporacích, učení o
dělení pozemkového majetku proti učení [*50]o velkém pozemkovém vlastnictví, neboť konkurence,
svoboda živností, dělení pozemkového majetku byly vykládány a pochopeny jen jako nahodilé,
úmyslné a násilné, nikoliv jako nutné, nevyhnutelné a přirozené důsledky monopolu, korporací a
feudálního vlastnictví.
Musíme tedy nyní pochopit podstatnou souvislost mezi soukromým vlastnictvím, hrabivostí,
oddělením práce, kapitálu a pozemkového vlastnictví, směny a konkurence, hodnoty a znehodnocení
lidí, monopolu a konkurence atd., mezi veškerým tímto odcizením a peněžním systémem.
Nepřenášejme se do nějakého vybájeného prvotního stavu jako ekonom, když chce vysvětlovat.
Takový prvotní stav nic nevysvětlí. Ekonom jen posune otázku do šedé, mlhavé dálky. Formou faktu,
události předpokládá to, co má dovodit, totiž nutný vztah mezi dvěma věcmi, např. mezi dělbou práce a
směnou. Tak vysvětluje teologie původ zla prvotním hříchem, tzn. ekonom předpokládá jako fakt, ve
formě dějin, to, co má vysvětlit.
My vycházíme z ekonomického, současného faktu.
Dělník se stává tím chudším, čím více bohatství produkuje, čím více nabývá jeho výroba na moci a na
objemu. Dělník se stává tím levnějším zbožím, čím více zboží vytváří. Ohodnocováním světa věcí roste
přímo úměrně znehodnocování světa lidí. Práce neprodukuje jen zboží, produkuje sebe samu a dělníka
jako zboží, a to v tom poměru, v jakém produkuje zboží vůbec.[*17]
Tento fakt nevyjadřuje nic víc než: předmět, který práce produkuje, její produkt, vystupuje proti ní
jako nějaká cizí bytost, jako moc nezávislá na výrobci. Produkt práce je práce, která se v nějakém
předmětu fixuje, zvěčnila se v něm, je to zpředmětnění práce. Uskutečnění práce je její zpředmětnění.
Toto uskutečnění práce se v ekonomickém stavu jeví jako odskutečnění dělníka, zpředmětnění jako
ztráta a poroba předmětu, přivlastnění jako odcizení, jako zvnějšnění.
Uskutečnění práce se jeví natolik jako odskutečnění, že je dělník odskutečňován až k smrti hladem.
Zpředmětnění se jeví [*51]natolik jako ztráta předmětu, že je dělník oloupen nejen o nejnutnější
předměty života, ale také o nejnutnější předměty práce. Ba i sama práce se stává předmětem, jehož se
může zmocnit jen s krajním úsilím a s naprosto nepravidelnými přestávkami. Přivlastnění předmětu se
jeví natolik jako odcizení, že oč více předmětů dělník vyrábí, o to méně může vlastnit a o to více upadá
do područí svého produktu, kapitálu.
V určení, že se dělník vztahuje k produktu své práce jako k cizímu předmětu, tkví všechny tyto důsledky.
Neboť podle tohoto předpokladu je jasné: čím více se dělník vypracuje, tím mocnější se stává cizí
předmětný svět, který proti sobě vytváří, tím chudší se stává on sám, jeho vnitřní svět, tím méně mu
náleží jako jemu vlastní. Zrovna tak je tomu v náboženství. Čím více člověk vkládá do Boha, tím méně si
ponechává sám v sobě. Dělník vkládá svůj život do předmětu; ale pak už život nepatří jemu, nýbrž
předmětu, čím větší je tedy tato činnost, o to bezpředmětnější je dělník. Co jest produkt jeho práce,
není on. Čím větší jest tedy tento produkt, tím méně jest on sám. Zvnějšnění dělníka v jeho produktu
znamená nejen to, že se jeho práce stává předmětem, vnější existencí, nýbrž že existuje mimo něj,
nezávisle, vůči němu cizí, a že se vůči němu stává samostatnou mocí, že život, jejž propůjčil předmětu,
vystupuje proti němu nepřátelsky a cize.
//XXIII/ Prozkoumejme nyní blíže zpředmětnění, produkci dělníka a v ní odcizení, ztrátu předmětu, jeho
produktu.
Dělník nemůže nic tvořit bez přírody, bez smyslového vnějšího světa. Příroda je látka, na níž se jeho práce
uskutečňuje, v níž je činná, z níž a jejímž prostřednictvím produkuje.
Ale tak jako příroda poskytuje práci prostředky k životu v tom smyslu, že práce nemůže žít bez
předmětů, na nichž je vykonávána, tak na druhé straně poskytuje také prostředky k životu v užším
smyslu, totiž prostředky fyzické obživy dělníka samého.
www.kmbe.cz
Page 22
Čím více si tedy dělník svou prací přivlastňuje vnější svět, smyslovou přírodu, tím více se připravuje o
životní prostředky ze dvou stránek, předně tím, že smyslový vnější svět přestává [*52]být více a více
předmětem, náležejícím jeho práci, životním prostředkem jeho práce; za druhé tím, že tento svět
přestává být více a více životním prostředkem v bezprostředním smyslu, prostředkem fyzické obživy
dělníka.
Z těchto dvou stránek stává se tedy dělník otrokem svého předmětu, jednak tím, že udržuje předmět
práce, tj. že udržuje práci, a za druhé tím, že udržuje prostředky obživy. Jednak tedy tím, že může existovat
jako dělník, za druhé tím, že může existovat jako fyzický subjekt. Vrcholem tohoto rabství je, že se jako
fyzický subjekt může udržet už jen jako dělník a dělníkem je už jenom fyzický subjekt.
(Odcizení dělníka v jeho předmětu se vyjadřuje podle ekonomických zákonů tak, že čím více dělník
produkuje, tím méně může konzumovat, že čím více hodnot tvoří, tím více ztrácí na hodnotě, na
důstojnosti, že čím vzhlednější je jeho výrobek, tím nevzhlednější je dělník, čím civilizovanější je jeho
předmět, tím barbarštější je dělník, čím mocnější je práce, tím bezmocnější se stává dělník, čím
duchaplnější se stává práce, tím duchaprázdnějším se stává dělník a tím více se stává otrokem
přírody.)
Národní ekonomie skrývá odcizení v podstatě práce tím, že nezkoumá bezprostřední vztah mezi dělníkem (prací)
a výrobou. Ovšem. Práce produkuje divy pro boháče, ale pro dělníka produkuje nedostatek. Produkuje
paláce, ale pro dělníka brlohy. Produkuje krásu, ale pro dělníka zmrzačení. Nahrazuje práci stroji, ale
část dělníků vrhá zpátky k barbarské práci a z ostatních dělá stroje. Produkuje ducha, ale pro dělníka
produkuje slabomyslnost, kretenismus.
Bezprostřední vztah práce k jejím produktům je vztah, dělníka k předmětům jeho výroby. Vztah majetného k
předmětům výroby a k ní samé je jenom důsledkem tohoto prvního vztahu. A potvrzuje ho. Tuto druhou
stránku prozkoumáme později. Ptáme-li se tedy: Jaký je podstatný vztah práce, ptáme se po vztahu
dělníka k výrobě.
Dosud jsme zkoumali odcizení, zvnějšnění dělníka jen z této jedné stránky, totiž jeho vztah k
produktům jeho práce. Ale [*53]odcizení se neukazuje jen ve výsledku, ale v aktu výroby, uvnitř produkující
činnosti samé. Jak by mohl dělník vystoupit cize vůči produktu své činnosti, kdyby se sám sobě
neodcizoval v aktu výroby samé? Vždyť produkt je jen resumé činnosti výroby. Je-li tedy produkt
práce zvnějšněním, pak musí výroba sama být činným zvnějšněním, zvnějšněním činnosti, činností
zvnějšnění. V odcizení předmětu práce se shrnuje jen odcizení, zvnějšnění v činnosti práce samé.
A v čem záleží zvnějšnění práce?
Předně v tom, že práce je dělníkovi vnější, tj. nenáleží k jeho podstatě, že se proto dělník ve své práci
nepotvrzuje, ale popírá, necítí se v ní dobře, ale je v ní nešťasten, nerozvíjí v ní žádnou svobodnou
fyzickou ani duchovní energii, ale moří svou tělesnost a ruinuje svého ducha. Proto se dělník cítí při
sobě teprve vně práce a v práci se cítí vně sebe. Doma je, když nepracuje, a když pracuje, není doma.
Jeho práce není proto dobrovolná, ale vynucená, nucená práce. Není proto uspokojením nějaké potřeby,
ale jen prostředkem k uspokojování potřeb mimo ni. Její cizota se projeví jasně v tom, že jakmile
neexistuje žádný fyzický ani jiný nátlak, utíká se před ní jako před morem. Vnější práce, práce, v níž se
člověk zvnějšňuje, je práce sebeobětování, trýznění. Konečně se vnějškovost práce jeví pro dělníka v
tom, že není jeho vlastní, ale někoho jiného, že mu nepatří, že v ní nenáleží sám sobě, ale někomu
jinému. Tak jako v náboženství vlastní činnost lidské fantazie, lidského mozku a lidského srdce působí
na individuum nezávisle na něm, tzn. jako nějaká cizí božská nebo ďábelská činnost, tak ani dělníkova
činnost není jeho vlastní činností. Náleží někomu jinému. Dělník v ní ztrácí sebe sama.
Z toho tedy plyne závěr, že se člověk (dělník) cítí být svobodně činným už jen ve svých zvířecích
funkcích, v jídle, pití a plození, nanejvýš ještě v bydlení, strojení atd., a ve svých lidských funkcích se
cítí už jen jako zvíře. Zvířecí se stává lidským a lidské se stává zvířecím.
Jídlo, pití a plození atd. jsou sice také pravé lidské funkce. Ale v abstrakci, která je odlučuje od
ostatního okruhu lidské [*54]činnosti a dělá z nich poslední a výhradní konečné účely, jsou zvířecí.
Zkoumali jsme akt odcizení praktické lidské činnosti, práci, ze dvou stránek. 1. Vztah dělníka k
produktu práce jako k cizímu předmětu, který má nad ním moc. Tento vztah je zároveň vztahem k
smyslovému vnějšímu světu, k přírodním předmětům jako k nějakému cizímu světu, který stojí
www.kmbe.cz
Page 23
nepřátelsky proti němu. 2. Vztah práce k aktu produkce uvnitř práce. Tento vztah je vztahem dělníka k
jeho vlastní činnosti jako k cizí, jemu nenáležející, činnost jako trpění, síla jako bezmocnost, plození
jako kastrace, vlastní fyzická a duchovní energie dělníka, jeho osobní život — neboť co jiného je život
než činnost — jako proti němu samému obrácená, na něm nezávislá, jemu nenáležející činnost.
Sebeodcizení jako předtím odcizení věci.
//XXIV/ Musíme nyní vyvodit ještě třetí určení odcizené práce z obou dosavadních.
Člověk je rodová bytost nejen tím, že prakticky a teoreticky činí svým předmětem rod — jak svůj
vlastní, tak i rod ostatních věcí, nýbrž — a to je jen jiný výraz pro touž věc — i tím, že se k sobě
samému vztahuje jako k přítomnému, živému rodu, tím, že se vztahuje k sobě jako k univerzální, a proto
svobodné bytosti.
Rodový život u člověka stejně jako u zvířete záleží fyzicky jednak v tom, že člověk (tak jako zvíře)
žije z neorganické přírody, a oč je člověk univerzálnější než zvíře, o to univerzálnější je oblast
neorganické přírody, z níž žije. Jako rostliny, zvířata, kamení, vzduch, světlo atd. tvoří teoreticky část
lidského vědomí jednak jako předměty přírodní vědy, jednak jako předměty umění — jeho duchovní
neorganickou přírodu, prostředky duchovního života, které teprve musí upravit, aby je mohl požívat a
strávit —, tak tvoří i prakticky část lidského života a lidské činnosti. Fyzicky žije člověk jen z těchto
produktů přírody, a už se objeví ve formě potravy, otopu, oděvu, obydlí atd. Univerzálnost člověka se
jeví prakticky právě v univerzálnosti, která dělá z celé přírody jeho neorganické tělo, jak pokud je
příroda 1. bezprostředním prostředkem k životu, tak pokud [*55]je 2. hmotou, předmětem a nástrojem
jeho životní činnosti. Příroda je neorganickým tělem člověka, totiž příroda, pokud není sama lidským
tělem. Člověk žije z přírody, znamená: příroda je jeho tělo, s nímž musí zůstat v ustavičném procesu, aby
nezemřel. Že fyzický a duchovní život člověka souvisí s přírodou, nemá žádný jiný smysl, než že
příroda souvisí sama se sebou, neboť člověk je částí přírody.
Tím, že odcizená práce odcizuje člověku 1. přírodu, 2. jeho samého, jeho vlastní činnou funkci, jeho
životní činnost, odcizuje člověku rod; činí mu z rodového života prostředek individuálního života. Za prvé
odcizuje rodový život a individuální život a za druhé činí individuální život v jeho abstrakci účelem
rodového života rovněž v jeho abstraktní a odcizené podobě.
Neboť za prvé se jeví člověku práce, životní činnost, produktivní život sám jen jako prostředek k
uspokojení nějaké potřeby, potřeby zachování fyzické existence. Produktivní život je však rodový
život. Je to život plodící život. Ve způsobu životní činnosti spočívá celý charakter určité species, její
rodový charakter a svobodná vědomá činnost je rodový charakter člověka. Život sám se jeví jen jako
prostředek k životu.
Zvíře je bezprostředně totožné se svou životní činností. Neliší se od ní. Je touto činností, člověk dělá
samu svou životní činnost předmětem svého chtění a svého vědomí. Má vědomou životní činnost. Není
to určenost, s níž bezprostředně splývá. Vědomá životní činnost odlišuje člověka bezprostředně od
zvířecí životní činnosti. Právě jen tím je rodovou bytostí. Anebo je jen vědomou bytostí, tj. jeho vlastní
život je mu předmětem právě proto, že je rodovou bytostí. Jen proto je jeho činnost svobodnou
činností. Odcizená práce převrací tento vztah tak, že člověk právě proto, že je vědomou bytostí, činí ze
své životní činnosti, ze své podstaty jen prostředek své existence.
Praktickým vyráběním předmětného světa, zpracováním neorganické přírody se člověk osvědčuje jako
vědomá rodová bytost, tj. bytost, která se vztahuje k rodu jako ke své vlastní podstatě nebo k sobě jako
k rodové bytosti. Zvíře sice také [*55]produkuje. Staví si hnízdo, obydlí jako včela, bobr, mravenec atd.
Avšak produkuje jen to, co bezprostředně potřebuje pro sebe nebo pro své mládě; produkuje
jednostranně, kdežto člověk produkuje univerzálně; produkuje ovládáno bezprostřední fyzickou
potřebou, kdežto člověk produkuje sám, bez fyzické potřeby, a doopravdy produkuje teprve v
nezávislosti na ní; zvíře produkuje jenom sebe sama, kdežto člověk reprodukuje celou přírodu;
produkt zvířete náleží bezprostředně k jeho fyzickému tělu, kdežto člověk vystupuje svobodně vůči
svému produktu. Zvíře tvoří jen podle míry a potřeby druhu, k němuž náleží, kdežto člověk dovede
tvořit podle míry každého druhu a všude dovede přikládat na předmět inherentní míru; proto člověk
tvoří také podle zákonů krásy.
www.kmbe.cz
Page 24
Právě ve zpracovávání předmětného světa se proto člověk skutečně teprve osvědčuje jako rodová
bytost. Tato produkce je jeho činný rodový život. Touto produkcí se jeví příroda jako jeho dílo a jeho
skutečnost. Předmět práce je tedy zpředmětnění rodového života člověka: tím, že se člověk zdvojuje nejen
intelektuálně jako ve vědomí, nýbrž činně, skutečně, a pohlíží na sebe sama ve světě, který sám
vytvořil. Proto tím, že odcizená práce připravuje člověka o předmět jeho výroby, připravuje ho o jeho
rodový život, o jeho skutečnou rodovou předmětnost a mění jeho přednost před zvířetem v nevýhodu, že
je mu odnímáno jeho neorganické tělo, příroda.
Právě tak tím, že odcizená práce degraduje vlastní činnost, svobodnou činnost na prostředek, činí
rodový život člověka prostředkem jeho fyzické existence.
Vědomí, které má člověk o svém rodu, proměňuje se tedy odcizením, tak, že se mu rodový život
stává prostředkem.
Odcizená práce činí tedy:
3. rodovou bytost člověka, a to jak přírodu, tak jeho duchovní rodovou potenci bytostí jemu cizí,
prostředkem jeho individuální existence. Odcizuje člověku jeho vlastní tělo i přírodu mimo něj,
4. jeho duchovní bytost, jeho lidskou podstatu.
Bezprostředním důsledkem toho, že je člověk odcizen produktu své práce, své životní činnosti, své
rodové bytosti, je
5. [*57]odcizení člověka člověku. Stojí-li člověk sám proti sobě samému, stojí proti němu druhý člověk. Co
platí o vztahu člověka k jeho práci, k produktu jeho práce a k sobě samému, to platí o vztahu člověka k
druhému člověku, i k práci a předmětu práce druhého člověka.
Vůbec věta, že člověk je odcizen své rodové bytosti, znamená, že jeden člověk je odcizen druhému
člověku tak, jako každý z nich je odcizen lidské podstatě.
Odcizení člověka, vůbec každý vztah, v němž je člověk sám vůči sobě, je uskutečněn, vyjadřuje se
teprve ve vztahu, v němž je člověk vůči druhému člověku.
Ve vztahu odcizené práce pohlíží tedy každý člověk na druhého podle měřítka a vztahu, v němž je on
sám jako dělník.
//XXV/ Vyšli jsme z ekonomického faktu, z odcizení dělníka a jeho produkce. Vyslovili jsme pojem
tohoto faktu: odcizenou, zvnějšněnou práci. Analyzovali jsme tento pojem, analyzovali jsme tedy jen
ekonomický fakt.
Podívejme se nyní dále, jak se pojem odcizené, zvnějšněné práce musí vyslovit a znázornit ve
skutečnosti.
Je-li mi produkt práce cizí, vystupuje-li proti mně jako cizí moc, komu pak náleží?
Nepatří-li mi má vlastní činnost, je cizí, vynucenou činností, komu pak náleží?
Nějaké jiné bytosti než mně.
Kdo je tato bytost?
Bohové? V prvních dobách se ovšem hlavní produkce, jako například stavba chrámů atd. v Egyptě,
Indii, Mexiku, jeví ve službě bohům, stejně jako patří produkt bohům. Jenže bohové sami nebyli nikdy
zaměstnavateli. Právě tak ani příroda. A jaký by to byl také rozpor, aby se člověk, čím více si podmaňuje
přírodu svou prací, čím nadbytečnějšími se stávají zázraky bohů díky zázrakům průmyslu, měl kvůli
těmto silám vzdát radosti z produkce a z užívání produktu.
Cizí bytost, jíž práce a produkt práce patří, které práce slouží a která může užívat produktu práce,
může být jen člověk sám.
[*58]Nepatří-li dělníkovi produkt jeho práce, je-li vůči němu cizí mocí, pak je to možné jen tak, že
náleží jinému člověku mimo dělníka. Je-li mu jeho činnost trýzní, musí být druhému požitkem a životní
radostí. Ne bohové, ne příroda, jen člověk sám může být touto cizí mocí nad člověkem.
www.kmbe.cz
Page 25
Uvažme ještě dříve vyslovenou větu, že vztah člověka k sobě samému je mu předmětný, skutečný
teprve jeho vztahem k druhému člověku. Vztahuje-li se tedy k produktu své práce, ke své
zpředmětněné práci jako k cizímu, nepřátelskému, mocnému, na něm nezávislému předmětu, pak se k
němu vztahuje tak, že jiný, jemu cizí, nepřátelský, mocný, na něm nezávislý člověk je pánem tohoto
předmětu. Vztahuje-li se ke své vlastní činnosti jako nesvobodné, pak se k ní vztahuje jako k činnosti
ve službě, pod panstvím, tlakem a jhem jiného člověka.
Každé sebeodcizení člověka sobě a přírodě se projevuje ve vztahu, který sobě a přírodě dává vůči
jiným od něho odlišným lidem. Proto se náboženské sebeodcizení nutně projevuje ve vztahu laika ke
knězi, nebo také, neboť tu jde o intelektuální svět, k prostředníku atd. V praktickém skutečném světě
se může sebeodcizení projevovat jen praktickým skutečným vztahem k druhým lidem. Prostředek,
jímž dochází k odcizení, je sám praktický. Odcizenou prací vytváří člověk tedy nejen svůj vztah k
předmětu a aktu výroby jako k cizím, jemu nepřátelským silám, vytváří i vztah, v němž jsou druzí lidé k
jeho výrobě a jeho produktu, a vztah, v němž je on k těmto druhým lidem. Tak jako vytváří svou vlastní
produkci jako své odskutečnění, jako svůj trest, tak jako vytváří svůj produkt jako ztrátu, jako jemu
nepatřící produkt, tak vytváří panství toho, kdo neprodukuje, nad produkcí a produktem. Tak jako si
odcizuje svou vlastní činnost, tak přivlastňuje někomu cizímu činnost, která není jeho vlastní činností.
Dosud jsme zkoumali vztah jen ze stránky dělníka a později jej budeme zkoumat ze stránky
nedělníka.
Tedy odcizenou, zvnějšněnou prací vytváří dělník vztah člověka, jemuž je práce cizí a který stojí mimo
ni, k této práci. Vztah dělníka k práci vytváří kapitalistův vztah k ní, anebo ať už [*59]zaměstnavatele
nazveme jakkoliv. Soukromé vlastnictví je tedy produktem, výsledkem, nutným důsledkem zvnějšněné
práce, vnějšího vztahu dělníka k přírodě a k sobě samému.
Soukromé vlastnictví vyplývá tedy analýzou z pojmu zvnějšněné práce, tj. zvnějšněného člověka, odcizené
práce, odcizeného života, odcizeného člověka.
Pojem zvnějšněné práce (zvnějšněného života) jsme ovšem získali z národní ekonomie jako závěr z pohybu
soukromého vlastnictví. Ale při analýze tohoto pojmu se ukazuje, že, jeví-li se soukromé vlastnictví jako
základ, jako příčina zvnějšněné práce, je spíše jejím důsledkem, tak jako bohové nejsou původně
příčinou, nýbrž účinkem pomatení lidského rozumu. Později se tento vztah zvrací ve vzájemné
působení.
Teprve na posledním kulminačním bodě vývoje soukromého vlastnictví vychází opět najevo toto
jeho tajemství, že je to totiž jednak produkt zvnějšněné práce, a za druhé, že je to prostředek, jímž se
práce zvnějšňuje, realizace tohoto zvnějšnění.
Tento vývoj nám hned osvětluje různé dosud nevyřešené kolize:
1. Národní ekonomie vychází z práce jako z vlastní duše výroby, a přesto nedává práci nic a
soukromému vlastnictví vše. Proudhon učinil z tohoto rozporu závěr ve prospěch práce proti
soukromému vlastnictví. My ale chápeme, že tento zdánlivý rozpor je rozpor odcizené práce se sebou
samou a že národní ekonomie vyslovila jen zákony odcizené práce.
Proto také chápeme, že mzda a soukromé vlastnictví jsou totožné: neboť tam, kde produkt, předmět
práce sám práci odměňuje, je mzda jen nutný důsledek odcizení práce tak jako se ostatně také ve mzdě
jeví práce ne jako samoúčel, ale jako služebník mzdy. Později to rozvedeme a nyní vyvodíme už jen
některé //XXVI/ důsledky.
Násilné zvýšení mzdy (nehledě ke všem ostatním obtížím, nehledě k tomu, že jako anomálie by bylo
udržitelné také jen násilně) by tedy nebylo ničím než lepším odměňováním otroků, a nevydobylo by ani
dělníkovi, ani práci jejich lidské poslání a důstojnost.
[*60]Ba dokonce i rovnost odměny, kterou požaduje Proudhon, přeměňuje jen vztah nynějšího dělníka k
jeho práci ve vztah všech lidí k práci. Společnost je pak chápána jako abstraktní kapitalista.
Mzda je bezprostřední důsledek odcizené práce a odcizená práce je bezprostřední příčina
soukromého vlastnictví. S jednou stránkou musí tedy padnout i druhá.
www.kmbe.cz
Page 26
2. Ze vztahu odcizené práce k soukromému vlastnictví dále plyne, že se emancipace společnosti od
soukromého vlastnictví atd., od poroby vyjadřuje politickou formou emancipace dělníků, ne že by se
jednalo jen o jejich emancipaci, ale proto, že v jejich emancipaci je obsažena emancipace obecně lidská,
avšak ta je v ní obsažena proto, že celá lidská poroba je zahrnuta ve vztahu dělníka k výrobě a veškeré
vztahy poroby jsou jen modifikacemi a důsledky tohoto vztahu.
Jako jsme z pojmu odcizené, zvnějšněné práce došli analýzou k pojmu soukromého vlastnictví, je možno
pomocí obou těchto činitelů vyvinout všechny národně ekonomické kategorie a v každé kategorii, jako
kupříkladu v čachru, v konkurenci, v kapitálu, v penězích se opět shledáme jen s určitým a rozvinutým
výrazem těchto prvních základů.
Ale dříve než budeme zkoumat toto utváření, pokusme se ještě vyřešit dvě úlohy.
1. Určit obecnou podstatu soukromého vlastnictví, jak vyplynula jako důsledek odcizené práce, v jejím
vztahu k opravdu lidskému a sociálnímu vlastnictví.
2. Přijali jsme odcizení práce, její zvnějšnění jako fakt a tento fakt jsme analyzovali. Nyní se ptáme, jak
dochází člověk k tomu, že svou práci zvnějšňuje, odcizuje? Jak je toto odcizení založeno v podstatě
lidského vývoje? Mnoho jsme už získali pro řešení úlohy tím, že jsme otázku po původu soukromého
vlastnictví přeměnili v otázku po vztahu zvnějšněné práce k průběhu vývoje lidstva. Neboť mluví-li se o
soukromém vlastnictví, má se za to, že jde o nějakou věc mimo člověka. Mluví-li se o práci, pak se má za to,
že jde bezprostředně o člověka samého. Toto nové položení otázky je zároveň už i jejím řešením.
[*61]ad
1. Obecná podstata soukromého vlastnictví a její vztah k opravdu lidskému vlastnictví.
Zvnějšněná práce se nám rozpadla na dvě součásti, které se vzájemně podmiňují anebo jsou jen
různými výrazy jednoho a téhož vztahu, přivlastnění se jeví jako odcizení, jako zvnějšnění, a zvnějšnění jako
přivlastnění, odcizení jako opravdová běžnost53
Zkoumali jsme jednu stránku, zvnějšněnou práci ve vztahu k dělníkovi samému, tj. vztah zvnějšněné
práce k sobě samé. Zjistili jsme, že produktem, nutným důsledkem tohoto vztahu je vlastnický vztah
nedělníka k dělníkovi a k práci. Soukromé vlastnictví jako materiální, souhrnný výraz zvnějšněné práce
zahrnuje oba vztahy, vztah dělníka k práci, k produktu jeho práce a k nedělníkovi a vztah nedělníka k
dělníkovi a k produktu jeho práce.
Když jsme nyní viděli, že ve vztahu k dělníkovi, který si přivlastňuje přírodu prací, jeví se přivlastnění
jako odcizení, vlastní činnost jako činnost pro druhého a jako činnost druhého, žití jako obětování
života, výroba předmětu jako ztráta předmětu ve prospěch nějaké cizí síly, nějakého cizího člověka,
zkoumejme nyní vztah tohoto práci a dělníkovi cizího člověka k dělníkovi, k práci a k jejímu předmětu.
Nejprve je třeba podotknout, že vše, co se jeví u dělníka jako činnost zvnějšňování, odcizování, u
nedělníka se jeví jako stav zvnějšnění, odcizení.
Za druhé to, že skutečný, praktický postoj dělníka ve výrobě a k výrobku (jako stav mysli) se jeví u
nedělníka, stojícího proti němu, jako postoj teoretický.
//XXVII/ Za třetí. Nedělník dělá vůči dělníkovi všechno, co dělník dělá vůči sobě samému, ale nedělá
vůči sobě to, co dělá vůči dělníkovi.
Zkoumejme blíže tyto tři vztahy.54 /XXVII/
www.kmbe.cz
Page 27
[DRUHÝ RUKOPIS]
[POMĚR SOUKROMÉHO VLASTNICTVÍ]
[*62]...
//X L/ tvoří úroky jeho kapitálu55. U dělníka tedy existuje subjektivně to, že kapitál je sebe
sama úplně pozbyvší člověk, jako u kapitálu existuje objektivně to, že práce je sebe sama úplně
pozbyvší člověk. Ale dělník má to neštěstí, že je živým, a proto potřebným kapitálem, který v každém
okamžiku, kdy nepracuje, ztrácí své úroky a tím svou existenci. Jako kapitál stoupá hodnota dělníka
podle poptávky a nabídky a také fyzicky bylo a bude známo jeho jsoucno, jeho život [jako] nabídka zboží
jako kteréhokoli jiného zboží. Dělník produkuje kapitál, kapitál produkuje dělníka, dělník tedy
produkuje sama sebe, a člověk jakožto dělník, jakožto zboží, je produktem celého tohoto pohybu. Pro
člověka, který není nic víc než dělník — a pro člověka jakožto dělníka jsou jeho lidské vlastnosti jen
potud, pokud jsou tu pro jemu cizí kapitál. Ale protože jsou si oba cizí, protože stojí v lhostejném
vnějším a nahodilém poměru, musela se tato cizost objevit také jako skutečná. Jakmile si tedy kapitál
zamane — nutně nebo svévolně —, že už pro dělníka nebude, není dělník sám už pro sebe, nemá
žádnou práci, proto žádnou mzdu, a protože nemá jsoucno jako člověk, ale jako dělník, může se dát pohřbít,
vyhladovět atd. Dělník je tu jen jako dělník, pokud je tu jako kapitál [*63]pro sebe a je tu jen jako kapitál,
jakmile je tu nějaký kapitál pro něj. Jsoucno kapitálu je jeho jsoucno, jeho život, neboť určuje obsah jeho
života způsobem, který je mu lhostejný. Národní ekonomie nezná tedy nezaměstnaného dělníka,
člověka práce, pokud se nachází mimo tento pracovní poměr. Šizuňk, lump, žebrák, nezaměstnaný,
hladovějící, nuzný a zločinný člověk práce jsou postavy, které neexistují pro národní ekonomii, nýbrž jen
pro jiné oči, pro oči lékaře, soudce, hrobníka a dozorce nad žebráky atd., jsou to přízraky mimo její
oblast. Potřeby dělníka jsou pro ni proto jen potřebou vydržovat ho během práce a potud, aby nevymřelo
pokolení dělníků. Mzda má tedy úplně týž smysl jako vydržování, údržba každého jiného výrobního
nástroje, jako spotřeba kapitálu vůbec, kterou kapitál potřebuje, aby se mohl reprodukovat s úroky, jako
olej, který se používá na kola, aby byla udržována v pohybu. Mzda proto patří k nutným nákladům
kapitálu a kapitalisty a nesmí překročit potřebu této nutnosti. Bylo proto zcela důsledné, když angličtí
továrníci před chudinským zákonem z r. 183418 strhávali veřejné almužny, které dělník dostával
prostřednictvím chudinské dávky, z jeho mzdy a považovali je za její nerozlučnou součást.
Výroba produkuje člověka nejen jako zboží, lidské zboží, člověka, určeného jakožto zboží, produkuje ho
v souhlase s tímto určením jako bytost jak duchovně, tak tělesně odlidštěnou. — Nemravnost, zrůdnost,
tupost dělníků a kapitalistů. — Jejím produktem je sebevědomé a samostatně činné zboží,… lidské zboží...
velký pokrok Ricarda, Milla atd. vůči Smithovi a Sayovi, že jsoucno člověka — větší nebo menší lidskou
produktivitu zboží — prohlašují za lhostejnou a dokonce za škodlivou. Ne kolik dělníků vydržuje určitý
kapitál, nýbrž kolik nese úroků, součet ročních úspor je prý pravým účelem výroby. Bylo rovněž velkým
a důsledným pokrokem novější //XLI/ anglické národní ekonomie, že — povyšujíc práci na jediný
princip národní ekonomie — vyložila zároveň s plnou jasností převrácený poměr mezi mzdou a úroky z
kapitálu a to, že kapitalista zpravidla může vydělat jen stlačováním mzdy a naopak.
[*64]Normální poměr prý není šizení spotřebitele, nýbrž vzájemné šizení kapitalisty a dělníka. —
Poměr soukromého vlastnictví v sobě latentně obsahuje poměr soukromého vlastnictví jakožto práce,
tak jako jeho poměr jakožto kapitálu a vztah obou těchto výrazů navzájem. Produkce lidské činnosti
jakožto práce, tedy jakožto činnosti sobě zcela cizí, zcela cizí člověku a přírodě, tedy vědomí a životnímu
projevu, abstraktní existence člověka jako pouhého člověka práce, který se proto kdykoli může ze svého
naplněného nic zřítit do absolutního nic, do svého společenského, a proto svého skutečného nejsoucna
— jako na druhé straně produkce předmětu lidské činnosti jakožto kapitál, v níž je zahlazena všechna
přirozená a společenská určenost předmětu, soukromé vlastnictví ztratilo svou přirozenou a
společenskou kvalitu (ztratilo tedy všechny politické a pospolité iluze a není smíseno s žádnými
zdánlivě lidskými poměry) — v níž také týž kapitál zůstává týž v nejrozmanitějším přírodním a
společenském jsoucnu, dokonale lhostejný vůči svému skutečnému obsahu — tento protiklad dohnaný
do krajnosti je nutně krajností, vrcholem a zánikem celého poměru.
Je proto opět velkým činem novější anglické národní ekonomie, že označila pozemkovou rentu za
rozdíl mezi úroky z nejhorší obdělávané půdy a nejlepší obdělávané půdy, že [poukázala]56 na
www.kmbe.cz
Page 28
romantické představy pozemkového vlastníka — jeho údajně sociální důležitost a totožnost jeho
zájmu se zájmem společnosti, kterou ještě po fyziokratech hájí Adam Smith — a anticipovala a
připravila pohyb skutečnosti, který promění pozemkového vlastníka v úplně obyčejného prozaického
kapitalistu, tím zjednoduší a vyhrotí protiklad a urychlí tím jeho zrušení. Půda jako půda, pozemková
renta jako pozemková renta ztratily tím svou stavovskou odlišnost a staly se jen kapitálem a úrokem, které nic
neříkají anebo spíše mluví jen o penězích. — Rozdíl kapitálu a půdy, zisku a pozemkové renty, tak jako
rozdíl mezi nimi oběma a mzdou a průmyslem [*65]a zemědělstvím a nemovitým a movitým soukromým
vlastnictvím je jen ještě historický, v podstatě věci nezaložený, fixovaný dějinný moment utváření a
vzniku protikladu kapitálu a práce. V průmyslu atd. v protikladu k nemovitému pozemkovému
vlastnictví je jen vyjádřen způsob vzniku a protiklad, v němž se průmysl vyvinul vůči zemědělství. Jako
zvláštní druh práce, jako podstatný, závažný, život objímající rozdíl trvá tento rozdíl jen potud, pokud se
průmysl (městský život) vytváří proti pozemkovému majetku (proti šlechtickému feudálnímu životu) a
nese ještě feudální charakter svého protikladu na sobě samém ve formě monopolu, cechu, gildy,
korporace atd., uvnitř kterýchžto určení má práce ještě zdánlivě společenský význam, má ještě význam
skutečné pospolitosti, nedospěla ještě k lhostejnosti vůči svému obsahu a k plnému bytí pro sebe samu, tj.
k abstrakci od všeho ostatního bytí, a proto také ještě nedospěla ke kapitálu, puštěnému na svobodu.
//XLII/ Ale nutným vývojem práce je průmysl puštěný na svobodu, konstituovaný jako takový sám pro
sebe, a na svobodu puštěný kapitál. Moc průmyslu nad jeho protikladem ukazuje se vzápětí ve vzniku
zemědělství jako skutečného průmyslu, zatímco dříve zemědělství přenechávalo hlavní práci půdě a
otroku této půdy, s jehož pomocí se půda sama obdělávala. Spolu s proměnou otroka ve svobodného
dělníka, tj. v námezdníka, proměnil se pozemkový vlastník o sobě v průmyslníka, v kapitalistu, proměna,
která se děje nejdříve skrze pachtýře jako střední článek. Ale pachtýř je reprezentantem, zjeveným
tajemstvím pozemkového vlastníka; jenom skrze něho jest jeho národně ekonomické jsoucno, jeho jsoucno
jakožto soukromého vlastníka — neboť pozemková renta jeho půdy jest jenom skrze konkurenci
pachtýřů. — Stal se tedy pozemkový vlastník podstatně již v pachtýři obyčejným kapitalistou. A k tomu
musí dojít i ve skutečnosti, kapitalista provozující zemědělství — pachtýř — se musí stát pozemkovým
vlastníkem nebo naopak. Průmyslový čachr pachtýře je průmyslovým čachrem pozemkového vlastníka,
neboť bytí jednoho klade bytí druhého. —
Ale připomínajíce si svůj protikladný vznik, svůj původ — [*66]pozemkový vlastník zná kapitalistu
jako svého zpupného na svobodu puštěného zbohatlého otroka včerejška a vidí, že on sám jako
kapitalista je jím ohrožen — kapitalista zná pozemkového vlastníka jako nic nedělajícího a krutého
egoistického pána včerejška, ví, že jako kapitalista je mu na újmu, a přece [pozemkový vlastník] vděčí
průmyslu za všechen svůj nynější společenský význam, za svůj majetek a za své požitky, [kapitalista] v
něm vidí protiklad svobodného průmyslu a svobodného, na jakémkoli přírodním určení nezávislého
kapitálu — tento protiklad je nanejvýše trpký a říká si navzájem pravdu. Stačí jen číst útoky nemovitého vlastnictví na movité a naopak, abychom si učinili názorný obrázek o obapolné nicotnosti těchto
útoků. Pozemkový vlastník uplatňuje šlechtický původ svého vlastnictví, feudální vzpomínky,
reminiscence, poezii vzpomínání, svou nadšenou bytost, svou politickou důležitost atd., a mluví-li řečí
národní ekonomie, je prý obdělávání půdy jedině produktivní. Líčí zároveň svého protivníka jako
mazaného, úplatného, dohazovačského, šejdířského, hrabivého, prodejného, buřičského, bezcitného a
bezduchého, pospolitosti odcizeného a volně s ní kšeftujícího, lichvařícího, kuplířského, rabského,
úlisného, lichotnického, lstivého, suchého, konkurenci a tedy pauperismus a zločin, rozklad všech
sociálních svazků plodícího, podezřívavého, rozmazleného peněžního padoucha beze cti, bez zásad, bez
poezie, bez substance, beze všeho. (Viz mimo jiné fyziokrata Bergasse, kterého Camille Desmoulins tepe
již ve svém žurnálu Révolutions de France et de Brabant, viz von Vincke, Lancizolle, Haller, Leo,
Kosegarten57 a viz Sismondi.) Movité vlastnictví ze své strany [*67]ukazuje na zázrak průmyslu a pohybu,
je to dítě moderní doby a její pravoplatný rodný syn; lituje svého protivníka jako omezence, který nemá
jasno o své podstatě (a to je naprosto správné), který prý chce místo mravného kapitálu a svobodné
práce dosadit hrubé nemravné násilí a nevolnictví; líčí ho jako Dona Quijota, který pod pláštíkem
přímosti, bodrosti, obecného zájmu a stálosti skrývá neschopnost pohybu, hrabivou poživačnost, ješitnost,
partikulární zájem, špatný úmysl; prohlašuje ho za prohnaného monopolistu; jeho reminiscence, jeho
poezii, jeho nadšení tlumí historickým a sarkastickým výčtem podlosti, ukrutnosti, rozmařilosti,
prostituce, hanebnosti, anarchie, vzpoury, jejichž dílnou byly romantické zámky.
www.kmbe.cz
Page 29
//XLIII/ Zjednalo prý lidu politickou svobodu, uvolnilo okovy občanské společnosti, spojilo světy,
vytvořilo lidumilný obchod, ryzí morálku, úslužnou vzdělanost; dalo prý lidu místo jeho hrubých
potřeb potřeby civilizované a prostředky k jejich uspokojení, kdežto pozemkový vlastník — tento
zahálčivý a pouze nepohodlný lichvář s obilím, zdražuje prý lidu primární životní prostředky a tím prý
nutí kapitalistu, aby zvyšoval mzdu, aniž může zvýšit výrobní sílu, takže prý omezuje a na konec úplně
ruší roční důchod národa, akumulaci kapitálů, tedy možnost opatřit lidu práci a zemi bohatství,
způsobuje prý všeobecnou zkázu a lichvářsky těží ze všech výhod moderní Civilizace, aniž by pro ni
vykonal to nejmenší a aniž by vůbec slevil ze svých feudálních předsudků. Konečně ať se prý jen
podívá na svého pachtýře — on, pro něhož obdělávání půdy a půda sama existuje jen jako darovaný
zdroj peněz — a ať prý řekne, není-li bodrým, blouznivým, mazaným ničemou, který v hloubi duše a ve
skutečnosti už dávno patří svobodnému průmyslu a spanilému obchodu, byť se proti tomu také bouří a
byť sebevíc tlachá o historických vzpomínkách a mravních nebo politických účelech. Všechno, co
skutečně přináší pro svůj prospěch, je pravda jen pro sedláka (pro kapitalistu a čeledíny), jejichž
nepřítelem naopak pozemkový vlastník prý je; podává prý důkazy sám proti sobě. Bez kapitálu [*68]by prý
bylo pozemkové vlastnictví mrtvá bezcenná hmota. Jeho civilizované vítězství je prý právě to, že místo
mrtvé věci objevil a vytvořil lidskou práci jako pramen bohatství. (Viz Paul Louis Courier, St. Simon,
Ganilh, Ricardo, Mill, MacCulloch a Destutt de Tracy a Michel Chevalier.)
Ze skutečného průběhu vývoje (zde doplnit) vyplývá nutné vítězství kapitalisty, tj. vyspělého
soukromého vlastnictví nad zaostalým, polovičatým soukromým vlastnictvím, nad pozemkovým
vlastníkem, jako již vůbec musí zvítězit pohyb nad nehybností, otevřená sebevědomá lumpárna nad
skrytou a neuvědomělou, hrabivost nad poživačností, zaručeně neúnavná všehoschopná zištnost osvěty
nad lokální, světaznalou, bodrou, těžkopádnou a fantastickou zištností pověry, jako musí zvítězit peníze
nad jinou formou soukromého vlastnictví. —
Státy, které něco tuší o nebezpečí dovršeného svobodného průmyslu, dovršené ryzí morálky a o
dovršeném lidumilném obchodu, snaží se zadržet kapitalizaci pozemkového vlastnictví — ale zcela
marně.
Pozemkové vlastnictví, na rozdíl od kapitálu, je soukromé vlastnictví, kapitál, zatížený ještě lokálními a
politickými předsudky, který ze svého vpletení do světa nedospěl ještě k sobě samému, nedovršený
kapitál. Musí v průběhu svého utváření světa dospět ke svému abstraktnímu, tj. čistému výrazu. —
je:
Poměr soukromého vlastnictví je práce, kapitál a vztah obou. Pohyb, jímž musí procházet tyto články,
Za prvé — bezprostřední nebo zprostředkovaná jednota obou.
Kapitál a práce nejprve ještě spojeny; potom sice odloučeny a odcizeny, ale vzájemně se podpírají a
podporují jako pozitivní podmínky.
[Za druhé —] Protiklad obou. Vzájemně se vylučují; dělník zná kapitalistu a naopak jako své nejsoucno;
každý se snaží druhému vyrvat jeho jsoucno.
[Za třetí —] Protiklad každého proti sobě samému. Kapitál = nahromaděná práce — práce. Jako
taková rozpadající se v sebe a své úroky, tak jako tyto opět v úroky a zisk. Naprosté [*69]obětování
kapitalisty. Upadá do dělnické třídy, tak jako se dělník — ale jen výjimečně — stává kapitalistou. Práce
jako moment kapitálu, jeho náklady. Mzda tedy obětí kapitálu. Práce, rozpadlá na sebe a mzdu. Dělník
sám kapitál, zboží. Nepřátelský vzájemný protiklad. /XLIII//
www.kmbe.cz
Page 30
[TŘETÍ RUKOPIS]
[SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ A PRÁCE]
/I/ Ke s. XXXVI.[*19] — Subjektivní podstata soukromého vlastnictví, soukromé vlastnictví jako pro sebe
jsoucí činnost, jako subjekt, jako osoba je práce. Rozumí se tedy, že teprve národní ekonomie, která
uznala práci za svůj princip — Adam Smith — která tedy už věděla, že soukromé vlastnictví není jen
nějaký stav mimo člověka — že tato národní ekonomie má být zkoumána jednak jako produkt skutečné
energie a. pohybu soukromého vlastnictví (je to samostatný, pro sebe ve vědomí vzniklý pohyb
soukromého vlastnictví, moderní průmysl jako osoba58, jako produkt moderního průmyslu, tak jako na
druhé straně urychlila, glorifikovala energii a vývoj tohoto průmyslu a učinila z nich sílu vědomí. Jako
fetišisté, jako katolíci se proto této osvícené národní ekonomii, která — uvnitř soukromého vlastnictví —
objevila subjektivní podstatu bohatství, jeví přívrženci peněžní a merkantilní soustavy, kteří znají
soukromé vlastnictví jako jen předmětnou bytost pro člověka. Engels nazval tedy právem Adama Smitha
Lutherem národní ekonomie.[*20] Jako Luther poznal náboženství, víru jako podstatu vnějšího světa, a proto
vystoupil proti katolickému pohanství, jako zrušil vnější religiozitu tím, že učinil z religiozity niternou
podstatu člověka, tak jako popřel kněze vedle laika, protože kněze přesadil do srdce laiků, tak je
rušeno bohatství nacházející se vně člověka [*71]a na něm nezávislé — dosažitelné a udržitelné tedy jen
vnějším způsobem — tj. tato jeho vnější bezmyšlenkovitá předmětnost je zrušena tím, že se soukromé
vlastnictví ztělesní v samém člověku a člověk sám je poznáván jako jeho podstata — ale proto člověk
sám je kladen v určení soukromého vlastnictví jako u Luthera v určení náboženství. Pod pláštíkem
uznání člověka je tedy národní ekonomie, jejímž principem je práce, spíše jen důsledně provedeným
popřením člověka, protože člověk sám už tu nestojí v nějakém vnějším napětí vůči vnější podstatě
soukromého vlastnictví, nýbrž sám se stal touto napjatou podstatou soukromého vlastnictví. Co dříve
bylo bytím sobě vnějším, reálným zvnějšněním člověka, stalo se jen činem zvnějšnění, zcizením. Jestliže
tedy zmíněná národní ekonomie začíná zdáním uznání člověka, jeho samostatnosti, činného
sebeuplatnění atd., a když přesadí soukromé vlastnictví do podstaty samého člověka, nemůže být už
podmíněna lokálními nacionálními atd. určeními soukromého vlastnictví jakožto nějaké mimo ni existující
bytosti, rozvíjí tedy kosmopolitní všeobecnou energii, která vyvrací každou hranici, každý svazek, aby
zaujala místo jako jediná politika, všeobecnost, hranice a svazek — pak musí v dalším vývoji toto
svatouškovství odhodit, vystoupit v celém svém cynismu, což činí tím, že bez ohledu na všechny zdánlivé
rozpory, do kterých ji toto učení zaplétá, rozvíjí mnohem jednostranněji, a proto ostřeji a důsledněji práci
jako jedinou podstatu bohatství, prokazuje, že důsledky tohoto učení v protikladu k onomu původnímu
pojetí jsou daleko spíše člověku nepřátelské, a konečně dává smrtelnou ránu poslednímu, individuálnímu,
přirozenému, nezávisle na pohybu práce existujícímu jsoucnu soukromého vlastnictví a prameni
bohatství — pozemkové rentě, tomuto výrazu feudálního vlastnictví, který se stal již zcela národně
ekonomickým, a proto neschopným odporu proti národní ekonomii (Ricardova škola). Nejenže od
Smitha přes Saye k Ricardovi, Millovi atd. cynismus národní ekonomie relativně vzrůstá, pokud
důsledky průmyslu vystupují před zraky pozdějších z nich vyvinutěji a rozporuplněji, nýbrž také jdou
pozitivně vždy a vědomě [*72]v odcizení vůči člověku dále než jejich předchůdce, ale jen proto, že se
jejich věda rozvíjí důsledněji a opravdověji. Tím, že činí soukromé vlastnictví v jeho činné podobě
subjektem, činí tedy zároveň člověka podstatou a zároveň činí člověka podstatou59 jakožto obludu60,
odpovídá tak rozpor skutečnosti naprosto rozporuplné podstatě, kterou poznali jako princip.
Rozervaná //II/ skutečnost průmyslu potvrzuje jejich v sobě rozervaný princip, daleka toho, aby ho
vyvracela. Vždyť jejich principem je princip této rozervanosti. —
[*70]
Fyziokratické učení dr. Quesnayho tvoří přechod z merkantilního systému k Adamu Smithovi.
Fyziokracie je bezprostředně národně ekonomickým rozpuštěním feudálního vlastnictví, ale stejně
bezprostředně jeho národně ekonomickou přeměnou, obnovou, jenomže její řeč není už feudální, nýbrž
stává se ekonomickou. Všechno bohatství se rozpouští v půdu a v obdělávání půdy (agrikultura). Půda
ještě není kapitálem, je ještě zvláštním způsobem jeho jsoucna, který má platit ve své přirozené
zvláštnosti a kvůli ní; ale půda je přece všeobecný přirozený živel, kdežto merkantilní systém zná jako
existenci bohatství jen drahý kov. Předmět bohatství, jeho látka obdržela tedy zároveň nejvyšší obecnost
uvnitř hranic přírody — pokud je ještě jako příroda bezprostředně předmětným bohatstvím. A půda je
www.kmbe.cz
Page 31
pro člověka jen prostřednictvím práce, prostřednictvím agrikultury. Subjektivní podstata bohatství se
už tedy přesouvá do práce. Ale zároveň je agrikultura jedinou produktivní prací. Práce tedy ještě není
pojata ve své obecnosti a abstraktnosti, je ještě vázána na zvláštní přírodní živel jako na svou látku, je tedy
také ještě pochopena jen ve zvláštním přírodně určeném způsobu jsoucna. Je tedy teprve určitým zvláštním
zvnějšněním člověka, jako její produkt je ještě pojat jen jako určité — spíše ještě přírodě než jí samé
příslušející bohatství. Půda je zde ještě uznávána jako přírodní jsoucno nezávislé na člověku, ještě ne
jako kapitál, tj. jako moment práce samé. Spíše se [*73]práce jeví jako její moment. Ale tím, že je
fetišismus starého vnějšího, jen jako předmět existujícího bohatství redukován na velmi jednoduchý
prvek přírody a jeho podstata je už, byť teprve částečně, zvláštním způsobem uznána ve své subjektivní existenci, je nutně pokrokem, že je rozpoznána všeobecná podstata bohatství, a práce je tedy ve své
naprosté absolutnosti, tj. abstrakci, povýšena na princip. Fyziokratům se dokazuje, že agrikultura v
ekonomickém, tedy jedině oprávněném ohledu, se neliší od žádného jiného průmyslu, že tedy podstatou
bohatství není nějaká určitá práce, vázaná na nějaký zvláštní živel, nějaký zvláštní projev práce, nýbrž
práce vůbec.
Fyziokratismus popírá zvláštní vnější, jen předmětné bohatství, neboť prohlašuje práci za jeho
podstatu. Ale především je práce pro fyziokratismus jen subjektivní podstatou pozemkového vlastnictví
(vychází z takového způsobu vlastnictví, který se historicky jeví jako vládnoucí a uznávaný); jen
pozemkové vlastnictví se pro něj stává zvnějšněným člověkem. Ruší jeho feudální charakter tím, že za jeho
podstatu prohlašuje průmysl (agrikulturu); má však odmítavý vztah ke světu průmyslu, uznává
feudalismus, neboť prohlašuje agrikulturu za jediný průmysl.
Rozumí se, že jakmile je nyní postihnuta subjektivní podstata průmyslu, konstituujícího se v protikladu
k pozemkovému vlastnictví, tj. jakožto průmysl, přijímá tato podstata do sebe onen svůj protiklad,
neboť jako průmysl v sobě obsahuje zrušené pozemkové vlastnictví, tak obsahuje subjektivní podstata
průmyslu zároveň subjektivní podstatu pozemkového vlastnictví.
Tak jako je pozemkové vlastnictví první formou soukromého vlastnictví, tak jako průmysl zprvu
vystupuje historicky proti této formě jen jako zvláštní způsob vlastnictví — anebo je spíše
propuštěným otrokem pozemkového vlastnictví — tak se při vědeckém postižení subjektivní podstaty
soukromého vlastnictví, práce, tento proces opakuje a práce se jeví zprvu jen jako práce obdělávání půdy,
uplatňuje se pak ale jako práce vůbec.
//III/ Veškeré bohatství se stalo průmyslovým bohatstvím, [*74]bohatstvím práce, a průmysl je dovršená
práce, tak jako je podstata továrny rozvinutou podstatou průmyslu tj. práce, a průmyslový kapitál dovršenou
objektivní podobou soukromého vlastnictví. —
Vidíme, jak také teprve teď soukromé vlastnictví může dovršit svou vládu nad člověkem a stát se v
nejobecnější formě světodějnou silou. —
[SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ A KOMUNISMUS]
Ke s. XXXIX.[*19] Ale protiklad nevlastnění a vlastnictví je ještě protiklad indiferentní, nepostižený ve
svém činném vztahu, ve svém niterném poměru, protiklad nepostižený ještě jako rozpor, pokud není
pochopen jako protiklad práce a kapitálu. I bez pokročilého pohybu soukromého vlastnictví, ve starém
Římě, v Turecku atd., může se v první podobě tento protiklad vyslovit. Tak se nejeví ještě jako kladený
soukromým vlastnictvím samým. Ale práce, subjektivní podstata soukromého vlastnictví jakožto
vyloučení vlastnictví, a kapitál, objektivní práce jakožto vyloučení práce, je soukromé vlastnictví jakožto
rozvinutý poměr jeho rozporu, proto energický, k řešení ženoucí poměr.
K téže s.[*19] Zrušení sebeodcizení prodělává stejnou cestu jako sebeodcizení. Nejprve se na soukromé
vlastnictví pohlíží jen po jeho objektivní stránce — ale na práci přece jen jako na jeho podstatu. Formou
jeho jsoucna je tedy kapitál, který „jako takový” má být zrušen (Proudhon). Nebo je jako pramen
škodlivosti soukromého vlastnictví a jeho člověku odcizeného jsoucna pojat zvláštní způsob práce jakožto
nivelizovaná, rozdrobená, a proto nesvobodná práce — Fourier, který v souhlase s fyziokraty také
pokládá opět zemědělskou práci přinejmenším za výtečnou, kdežto St. Simon naopak prohlašuje za podstatu
průmyslovou práci jako takovou a k tomu žádá [*75]i výhradní vládu průmyslníků a zlepšení postavení
www.kmbe.cz
Page 32
dělníků. Komunismus je konečně pozitivní výraz zrušeného soukromého vlastnictví, především všeobecné
soukromé vlastnictví. Tím, že tento poměr pojímá v jeho všeobecnosti, je
1. ve své první podobě jen jeho zevšeobecněním a dovršením; jako takové zevšeobecnění a dovršení
ukazuje se komunismus v dvojí podobě: předně je vůči němu vláda věcného vlastnictví tak velká, že
komunismus chce zničit všechno, co není s to být jako soukromé vlastnictví drženo všemi; chce násilným
způsobem abstrahovat od talentu atd. Fyzická bezprostřední držba znamená pro něj jediný účel života
a jsoucna; určení dělníka není zrušeno, nýbrž rozšířeno na všechny lidi; poměr soukromého vlastnictví
zůstává poměrem pospolitosti ke světu věcí; konečně se toto hnutí, usilující postavit proti
soukromému vlastnictví všeobecné soukromé vlastnictví, vyslovuje zvířecí formou, že proti manželství
(které je ovšem jistou formou výlučného soukromého vlastnictví) se staví společenství žen, kde se tedy žena
stává pospolitým a obecným vlastnictvím. Možno říci, že tato myšlenka společenství žen je vyslovené tajemství
tohoto ještě zcela hrubého a bezmyšlenkovitého komunismu. Tak jako žena přechází z manželství do
všeobecné prostituce, tak celý svět bohatství, tj. celý svět předmětné podstaty člověka, přechází z
poměru výlučného manželství se soukromým vlastníkem do poměru univerzální prostituce s
pospolitostí. Tento komunismus — tím, že všude neguje osobnost člověka — je právě jen důsledným
výrazem soukromého vlastnictví, které je touto negací. Všeobecná a jako moc se ustavující závist je
skrytou formou, v níž se ustavuje a jen jiným způsobem se uspokojuje hrabivost. Myšlenka jakéhokoliv
soukromého vlastnictví jako takového je přinejmenším obrácena proti bohatšímu soukromému vlastnictví
jako závist a touha po vyrovnání rozdílů, takže ty pak dokonce vytvářejí podstatu konkurence. Hrubý
komunista je dovršením této závisti a této nivelizace, vycházející z představovaného minima. Má určitou
ohraničenou míru. Jak málo je toto zrušení soukromého vlastnictví skutečným přivlastněním, dokazuje
právě abstraktní negace celého světa [*76]vzdělání a civilizace, návrat k nepřirozené //IV/ prostotě
chudého hrubého člověka bez potřeb, který se nedostal nad soukromé vlastnictví, nýbrž dokonce ještě k
němu ani nedospěl.
Pospolitost je jen pospolitostí práce a rovností mzdy, kterou vyplácí pospolitý kapitál, pospolitost
jakožto všeobecný kapitalista. Obě stránky poměru jsou povýšeny do jakési představované všeobecnosti,
práce jako určení, jemuž je každý podřízen, kapitál jakožto uznaná všeobecnost a moc pospolitosti.
V poměru k ženě jako ke kořisti a služce pospolité chlípnosti je vyjádřena neskonalá degradace, v níž
člověk existuje pro sebe sama, neboť tajemství tohoto poměru má svůj nedvojznačný, rozhodný, zřejmý,
zjevný výraz v poměru mule k ženě a ve způsobu, jak je pojímán bezprostřední přirozený rodový poměr.
Bezprostředním, přirozeným, nutným poměrem člověka k člověku je poměr muže k ženě. V tomto
přirozeném rodovém poměru je poměr člověka k přírodě bezprostředně jeho poměrem k člověku, tak
jako poměr k člověku je bezprostředně jeho poměrem k přírodě, jeho vlastním přirozeným určením. V
tomto poměru jeví se tedy smyslově, redukován na názorný fakt, nakolik se stala člověku lidská podstata
přirozeností61 anebo na kolik se příroda61 stala lidskou podstatou člověka. Z tohoto poměru lze tedy
posuzovat celý stupeň vzdělanosti člověka. Z povahy tohoto poměru vyplývá, nakolik se člověk sám
sobě stal rodovou bytostí, člověkem, a nakolik sám sebe pochopil; poměr muže k ženě je nejpřirozenější
poměr člověka k člověku. V něm se tedy ukazuje, nakolik se přirozené chování člověka stalo lidským nebo
nakolik se mu lidská podstata stala přirozenou podstatou, nakolik se mu lidská příroda61 stala přirozeností61.
V tomto poměru se také ukazuje, nakolik se potřeba člověka stala lidskou potřebou, nakolik se mu tedy
druhý člověk jako člověk stal potřebou, nakolik ve svém nejindividuálnějším jsoucnu je zároveň bytostí
pospolitou.
První pozitivní zrušení soukromého vlastnictví, hrubý [*77]komunismus, je tedy jen jevovou formou
podlosti soukromého vlastnictví, které se chce klást jako pozitivní pospolitá podstata.
2. Komunismus α) ještě politické povahy, demokratický nebo despotický; β) se zrušením státu, ale
zároveň ještě s nedovršenou a pořád ještě soukromým vlastnictvím, tj. odcizením člověka zaujatou
podstatou. V obou formách komunismus již ví, že je reintegrací nebo návratem člověka v sebe, že je
zrušením lidského sebeodcizení, ale tím, že ještě nepostihl pozitivní podstatu soukromého vlastnictví a
zrovna tak neporozuměl ani lidské povaze potřeby, je také ještě zajata infikován soukromým
vlastnictvím. Postihl sice svůj pojem, nikoliv však ještě svou podstatu.
3. Komunismus jako pozitivní zrušení soukromého vlastnictví jakožto lidského sebeodcizení, a proto jako
skutečné přivlastnění lidské podstaty člověkem a pro člověka; proto jako naprostý, vědomý a v celém
www.kmbe.cz
Page 33
bohatství dosavadního vývoje uskutečněný návrat člověka pro, sebe jako společenského, tj. lidského
člověka. Tento komunismus je jako dovršený naturalismus — humanismu, jako dovršený humanismus
= naturalismu, je opravdové vyřešení roztržky62 člověka s přírodou a člověkem, pravé vyřešení sporu
mezi existencí a podstatou, mezi zpředmětněním sebepotvrzením, mezi svobodou a nutností, mezi
individuem a rodem. Je vyřešenou záhadou dějin a ví o sobě, že je tímto řešením.
//V/ Celý pohyb dějin je proto jak jeho skutečným aktem vytváření — aktem zrodu jeho empirického
jsoucna — tak pro jeho myslící vědomí pochopeným a vědomým pohybem jeho vznikání, kdežto onen ještě
nedovršený komunismus hledá pro sebe z jednotlivých soukromému vlastnictví protikladných
dějinných útvarů historický důkaz, důkaz v tom, co tu nyní je, tím, že vytrhává z toho pohybu jednotlivé
momenty (Cabet, Vil-legardelle atd. právě na tom rajtují) a fixuje je jako důkazy své historické
plnokrevnosti, čímž právě prokazuje, že nepoměrně větší část tohoto pohybu jeho tvrzením odporuje a
že [*78]když už jednou byl, právě jeho minulé bytí vyvrací nárok podstaty.
Snadno lze pochopit nutnost, že v pohybu soukromého vlastnictví, že právě v pohybu ekonomie, nalézá
celé revoluční hnutí jak svou empirickou, tak teoretickou základnu.
Toto materiální, bezprostředně smyslové soukromé vlastnictví je materiální smyslový výraz odcizeného
lidského života. Jeho pohyb — výroba a spotřeba — je smyslovým projevem pohybu veškeré dosavadní
výroby, tj. uskutečněním nebo skutečností člověka. Náboženství, rodina, stát, právo, morálka, věda,
umění atd. jsou jen zvláštní způsoby výroby a podléhají jejímu obecnému zákonu. Pozitivní zrušení
soukromého vlastnictví jako přivlastnění lidského života je proto pozitivním zrušením veškerého
odcizení, tedy je návratem člověka z náboženství, rodiny, státu atd. do jeho lidského, tj. společenského
jsoucna. Náboženské odcizení jako takové probíhá jen v oblasti vědomí, lidského nitra, ale ekonomické
odcizení je odcizení skutečného života — jeho zrušení zahrnuje tedy obě stránky. Rozumí se, že první
počátek toho pohybu se u různých národů řídí tím, zda opravdový uznávaný život lidu probíhá více ve
vědomí nebo ve vnějším světě, zda je to život více ideální nebo reálný. Komunismus začíná hned (Owen)
s ateismem, ateismus je zprvu ještě na hony vzdálen tomu být komunismem, jako je onen ateismus spíše
ještě abstrakcí. — Filantropie ateismu je proto nejprve filozofickou abstraktní filantropií, filantropie
komunismu je hned reálná a bezprostředně hotová působit. —
Viděli jsme, jak za předpokladu pozitivně zrušeného soukromého vlastnictví produkuje člověk člověka,
sebe sama a druhého člověka; jak předmět, který je bezprostředním činným uplatněním jeho
individuality, je zároveň jeho vlastním jsoucnem pro druhého člověka, jeho jsoucnem a jak je pro něj
jsoucnem druhého člověka. Ale právě tak jsou jak materiál práce, tak člověk jakožto subjekt jak
výsledkem, tak východiskem pohybu (a že musí být tímto východiskem, v tom právě tkví dějinná nutnost
soukromého vlastnictví). Je tedy společenský charakter všeobecným charakterem celého pohybu; tak jako
[*79]společnost sama produkuje člověka jako člověka, je jím sama produkována. Činnost a požitek jsou jak
svým obsahem, tak i způsobem existence společenské, společenská činnost a společenský požitek. Lidská
podstata přírody je tu teprve pro společenského člověka; neboť teprve zde tu je pro něho jako pouto s
člověkem, jako jeho jsoucno pro druhého a jsoucno druhého pro něho, jako živel života lidské
skutečnosti, teprve zde tu je jako základna jeho vlastního lidského jsoucna. Teprve zde se mu jeho
přirozené jsoucno stalo jeho jsoucnem lidským a příroda se pro něho stala člověkem. Společnost je tedy
dovršená bytostná jednota člověka s přírodou, pravé vzkříšení přírody, provedený naturalismus
člověka a provedený humanismus přírody.63
//VI/ Společenská činnost a společenský požitek rozhodně neexistují jedině ve formě bezprostředně
pospolité činnosti a bezprostředně pospolitého požitku, ačkoliv pospolitá činnost a pospolitý požitek, tzn.
činnost a požitek, které se bezprostředně projevují a potvrzují ve skutečné společnosti s druhými lidmi,
budou se vyskytovat všude tam, kde onen bezprostřední výraz společnosti je založen v podstatě jejich
obsahu a je jeho přirozenosti přiměřený.
Jenže i když jsem činný vědecky atd., což je činnost, kterou mohu zřídka provádět v bezprostřední
pospolitosti s druhými, jsem činný společensky, protože jsem činný jakožto člověk. Nejen materiál mé
činnosti — tak jako i řeč, v níž je myslitel činný — je mi dán jako společenský produkt, moje vlastní
jsoucno jest společenská činnost; proto to, co ze sebe udělám, dělám ze sebe pro společnost a s
vědomím sebe jako společenské bytosti.
www.kmbe.cz
Page 34
Mé obecné vědomí je jen teoretická podoba toho, čeho je skutečná pospolitá podstata, společenská
bytost živou podobou, kdežto dnes je obecné vědomí abstrakcí skutečného života a jako [*80]taková
vystupuje nepřátelsky proti němu. Proto je také činnost mého obecného vědomí — jako taková — mé
teoretické jsoucno jakožto společenská bytost.
Především je třeba se vyvarovat toho, abychom fixovali „společnost” opět jako abstrakci proti
individuu. Individuum je společenská bytost. Jeho životní projev — i když se třeba nejeví v bezprostřední
formě pospolitého, zároveň s druhými vykonávaného životního projevu — je proto projevem a
potvrzením společenského života. Individuální život a rodový život člověka nejsou rozdílné, i když
nakrásně — a to je nutné — je způsob jsoucna individuálního života zvláštnějším nebo obecnějším způsobem rodového života, nebo čím více je rodový život zvláštnějším nebo obecnějším individuálním
životem.
Jakožto rodové vědomí potvrzuje člověk svůj reálný společenský život a opakuje jen své skutečné
jsoucno v myšlení, jako se naopak rodové bytí potvrzuje v rodovém vědomí a jakožto myslící bytost je
ve své obecnosti pro sebe.
Člověk — jakkoli je tedy zvláštním individuem a právě jeho zvláštnost ho činí individuem a
skutečnou individuální pospolitou bytostí — je právě tak totalitou, ideální totalitou, subjektivním
jsoucnem myšlené a pociťované společnosti pro sebe — je tu i ve skutečnosti jednak jako nazírání a
skutečný požitek společenského jsoucna a zároveň jako totalita životního projevu.
Myšlení a bytí jsou tedy sice odlišná, ale zároveň jsou spolu v jednotě.
Smrt se zdá jako kruté vítězství rodu nad určitým individuem a jako by odporovala jejich jednotě;
ale určité individuum je jen určitá rodová bytost a jako takové je smrtelné.
<4.64 Tak jako je soukromé vlastnictví jen smyslový výraz toho, že se člověk zároveň stává předmětným
pro sebe a zároveň se sám sobě naopak stává cizím a nelidským předmětem, že jeho životní projev je
zvnějšněním jeho života, jeho uskutečnění je jeho odskutečněním, cizí skutečností, tak je třeba chápat
[*81]pozitivní zrušení soukromého vlastnictví, tj. smyslové přivlastnění lidské podstaty a života,
předmětného člověka, lidských děl pro člověka a člověkem, nejen ve smyslu bezprostředního
jednostranného požitku, nejen ve smyslu držení, ve smyslu jmění. Člověk si přivlastňuje svou všestrannou
podstatu všestranným způsobem, tedy jako totální člověk. Každý z jeho lidských vztahů k světu, vidění,
slyšení, čichání, chutnání, hmatání, myšlení, nazírání, cítění, chtění, činné bytí, milování, zkrátka
všechny orgány jeho individuality, tak jako orgány, které jsou bezprostředně svou formou pospolité
orgány, //VII/ jsou ve svém předmětném chování nebo ve svém chování k předmětu jeho
přivlastňováním. Přivlastňování lidské skutečnosti, její chování k předmětu je činné uplatňování lidské
skutečnosti;65 lidská působnost a lidské utrpení, neboť utrpení, pojaté lidsky, je sebepožitek člověka.
Soukromé vlastnictví nás udělalo tak hloupými a jednostrannými, že nějaký předmět je náš, teprve
když ho máme, tedy když pro nás existuje jako kapitál anebo když ho bezprostředně držíme, jíme,
pijeme, neseme na svém těle, obýváme atd., krátce používáme. Ačkoliv soukromé vlastnictví chápe
všechna tato bezprostřední uskutečňování držby opět jen jako životní prostředky a život, jemuž tyto
prostředky slouží, je život soukromého vlastnictví, práce a kapitalizace.
Místo všech fyzických a duchovních smyslů nastoupilo tedy jednoduché odcizení všech těchto smyslů,
smysl mít. Na tuto absolutní chudobu musela být redukována lidská bytost, aby mohla ze sebe vydat
své vnitřní bohatství. (O kategorii míti viz Hess v „21 Bogen”.)[*21]
Zrušení soukromého vlastnictví je tedy úplnou emancipací všech lidských smyslů a vlastností; ale
touto emancipací je právě proto, že se tyto smysly a vlastnosti jak subjektivně, tak objektivně staly
lidskými. Oko se stalo lidským okem, jako se stal jeho předmět společenským lidským předmětem,
pocházejícím od [*82]člověka pro člověka. Smysly se proto bezprostředně ve své praxi staly teoretiky.
Chovají se k věci kvůli věci, ale věc sama je předmětné lidské chování k sobě samému a k člověku66 a
naopak. Potřeba či požitek ztratily proto svou egoistickou přirozenost a příroda ztratila svou pouhou
užitečnost, neboť užitek se stal lidským užitkem.
Právě tak se smysly a požitek druhých lidí staly mým vlastním přivlastněním. Mimo tyto
bezprostřední orgány se proto tvoří společenské orgány, ve formě společnosti, tedy např. činnost
www.kmbe.cz
Page 35
bezprostředně ve společnosti s druhými atd. stala se orgánem mého životního projevu a způsobem
přivlastňování lidského života.
Rozumí se, že lidské oko zažívá67 jinak než hrubé nelidské oko, lidské ucho jinak než hrubé ucho atd.
Viděli jsme. Člověk se jen tehdy neztrácí ve svém předmětu, stane-li se mu lidským předmětem nebo
předmětným člověkem. To je možné jen tak, že se pro něj stává společenským předmětem a on sám
sobě společenskou bytostí, tak jako se společnost pro něj v tomto předmětu stává podstatou.
Proto tím, že se všude jednak stává člověku ve společnosti předmětná skutečnost jako skutečnost
lidských bytostných sil lidskou skutečností, a proto skutečností jeho vlastních bytostných sil, stávají se
mu všechny předměty zpředmětněním jeho samého, předměty potvrzujícími a uskutečňujícími jeho individualitu, jeho předměty, tj. předmět se stává jím samým. Jak se mu stávají jeho předměty, to záleží na
přirozenosti předmětu a na přirozenosti jí odpovídající bytostné síly; neboť právě určitost tohoto vztahu
tvoří zvláštní, skutečný způsob afirmace. Oku se předmět stává jinak než uchu a předmět oka jest jiný než
předmět ucha. Svéráznost každé bytostné síly je právě její svérázná podstata, tedy i svérázný způsob
jejího zpředmětnění, jejího předmětně skutečného živoucího bytí. Nejen v myšlení, [*83]//VIII/ nýbrž všemi
smysly je tedy člověk afirmován v předmětném světě.
Na druhé straně: Pojato subjektivně: Tak jako teprve hudba probouzí hudební smysl člověka, jako
nemá pro nemuzikální ucho ani ta nejkrásnější hudba ladný smysl, není mu (žádným) předmětem,
neboť můj předmět může být jen potvrzením jedné z mých bytostných sil, může být pro mne tedy jen
tak, jak jest má bytostná síla jakožto subjektivní schopnost pro sebe, neboť smysl nějakého předmětu
pro mne (má smysl jen pro jemu odpovídající smysl) sahá právě tak daleko, kam až sahá můj smysl,
proto jsou smysly společenského člověka jiné než smysly člověka nespolečenského; teprve předmětně
rozvinutým bohatstvím lidské podstaty je zčásti pěstováno, zčásti teprve vytvářeno bohatství lidské
smyslovosti, hudební ucho, oko pro krásu formy, krátce teprve smysly schopné lidských požitků,
smysly, které se potvrzují jako lidské bytostné síly. Neboť teprve jsoucnem svého předmětu, zlidštěnou
přírodou vzniká nejen 5 smyslů, ale také tzv. duchovní smysly, praktické smysly (vůle, láska, atd.),
jedním slovem lidský smysl, lidskost smyslů. Utváření pěti smyslů je práce celých dosavadních
světových dějin. Smysl, zajatý hrubou praktickou potřebou, má také jen omezený smysl.) Pro
vyhladovělého člověka neexistuje lidská forma pokrmu, nýbrž jen jeho abstraktní jsoucno jakožto
pokrmu; zrovna tak by mohl mít před sebou pokrm v nejhrubší podobě a je těžko říci, v čem by se tato
činnost přijímání potravy lišila od zvířecí činnosti přijímání potravy. Ustaraný, nuzný člověk nemá
žádný smysl pro nejkrásnější divadelní hru; obchodníček s nerosty vidí jen obchodní hodnotu, nikoli
však krásu a svéráznou povahu minerálu; nemá vůbec mineralogický smysl; tedy zpředmětnění lidské
bytosti jak v teoretickém, tak v praktickém ohledu patří jak k tomu, aby byly smysly člověka zlidštěny,
tak k tomu, aby byl pro celé bohatství lidské a přirozené bytosti vytvořen odpovídající lidský smysl.
(Tak jako pohybem soukromého vlastnictví a jeho bohatství stejně jako bídy — materiálního i
duchovního bohatství a bídy [*84]— nachází vznikající společnost k tomuto utváření všechen materiál,
tak produkuje vzniklá společnost člověka v celém tomto bohatství jeho bytosti, bohatého, všestranně
hluboce důmyslného člověka jako svou trvalou skutečnost. —> Vidíme, jak subjektivismus a
objektivismus, spiritualismus a materialismus, činnost a trpnost ztrácejí teprve ve společenském stavu
svůj protiklad a tím své jsoucno jakožto takové protiklady; <vidíme, jak řešení teoretických protikladů
je možné zase jen prakticky, jen praktickou energií člověka, a tudíž jejich řešení rozhodně není jen
úkolem poznání, nýbrž je skutečným životním úkolem, který filozofie nemohla vyřešit právě proto, že ho
chápala jen jako úkol teoretický. —
Vidíme, jak dějiny průmyslu a vzniklé předmětné jsoucno průmyslu je otevřenou knihou lidských
bytostných sil, smyslově se naskýtající lidskou psychologií, která dosud nebyla postižena ve své souvislosti
s podstatou člověka, ale vždy jen v nějakém vnějším vztahu užitečnosti, protože — pohybujíce se uvnitř
odcizení — dovedli jsme chápat jako skutečnost lidských bytostných sil a jako lidské rodové akty jen
všeobecné jsoucno člověka, náboženství nebo dějiny, v jeho abstraktně všeobecné podstatě jako
politiku, umění, literaturu atd. //IX/ V obyčejném materiálním průmyslu (— který je možno chápat jako
část onoho všeobecného pohybu stejně, jako je možno chápat sám tento pohyb jako zvláštní část
průmyslu, neboť dosud byla veškerá lidská činnost prací, tedy průmyslem, sobě samé odcizenou
činností —) máme před sebou ve formě smyslových, cizích, užitečných předmětů, ve formě odcizení
www.kmbe.cz
Page 36
zpředmětněné bytostné síly člověka. Psychologie, pro kterou je tato kniha, tedy právě smyslově
nejpřítomnější, nejpřístupnější část dějin, uzavřena, nemůže se stát skutečnou, obsažnou a reálnou
vědou.) Co si máme vůbec myslet o vědě, která vznešeně abstrahuje od této velké části lidské práce a
nepociťuje sama v sobě svou neúplnost, pokud jí tak rozšířené bohatství lidského působení nic neříká,
leda to, co je možné říci jedním slovem: „potřeba”, „obyčejná potřeba”? Přírodní vědy rozvinuly obrovskou
aktivitu a přivlastnily si ustavičně rostoucí materiál. Filozofie jim však zůstala zatím [*85]právě tak cizí,
jako ony zůstaly cizí filozofii. Chvilkové sjednocení bylo jen fantastickou iluzí. Vůle tu byla, ale chyběla
způsobilost. I historiografie bere ohled na přírodovědu jen mimochodem jako na moment osvěty,
užitečnosti, jednotlivých velkých objevů. Ale přírodověda tím zasáhla praktičtěji prostřednictvím
průmyslu do lidského života, přetvořila ho a připravila lidskou emancipaci, jakkoli musela
bezprostředně zdokonalit odlidštění. Průmysl je skutečný dějinný poměr přírody, a tím přírodovědy k
člověku; je-li tedy pojímán jako exoterické odhalení lidských bytostných sil, porozumívá se také lidské
podstatě přírody nebo přírodní podstatě člověka, přírodní věda tedy bude ztrácet své abstraktně
materiální nebo spíše idealistické zaměření a stane se základnou lidské vědy, tak jako se již nyní — ač v
odcizené podobě — stala základnou skutečného lidského života, a jiná základna pro život, jiná pro vědu
je od počátku lží. <Příroda vznikající v lidských dějinách — v aktu vznikání lidské společnosti — je
skutečnou přírodou člověka, proto příroda, jak vzniká průmyslem, třebaže v odcizené podobě, je pravou
antropologickou přírodou.> Smyslovost (viz Feuerbach) musí být základnou veškeré vědy. Jen vychází-li z
ní ve dvojí podobě, jak v podobě smyslového vědomí, tak smyslové potřeby — tedy jen když věda vychází
z přírody — je skutečnou vědou. Aby se „člověk” stal předmětem smyslového vědomí a potřeba „člověka
jako člověka” potřebou, k tomu jsou celé dějiny dějinami přípravy a vývoje. Dějiny samy jsou skutečnou
částí dějin přírody, stávání se přírody člověkem. Přírodní věda bude později právě tak vědou o člověku,
jako věda o člověku pojme do sebe vědu přírodní: bude jedna věda.
//X/ Člověk je bezprostředním předmětem přírodní vědy; neboť bezprostředně smyslová příroda pro
člověka je bezprostředně lidská smyslovost (totožný výraz), bezprostředně jakožto druhý smyslově
pro něj se vyskytující člověk; neboť jeho vlastní smyslovost jest jakožto lidská smyslovost pro něho
samého teprve skrze druhého člověka. Ale příroda je bezprostředním předmětem vědy o člověku. První
předmět člověka — člověk — je příroda, smyslovost, a zvláštní lidské smyslové [*86]bytostné síly, jak
nalézají jen v přírodních předmětech své předmětné uskutečnění, mohou najít vůbec své sebepoznání
jen ve vědě o podstatě přírody68. Sám živel myšlení, živel životního projevu myšlenky, řeč je smyslové
povahy. Společenská skutečnost přírody a lidská přírodní věda nebo přirozená věda o člověku jsou totožné
výrazy. — (Vidíme, jak místo národně ekonomického bohatství a bídy nastupuje bohatý člověk a bohatá
lidská potřeba. Bohatý člověk je zároveň člověk potřebující totalitu lidského životního projevu. Člověk, v
němž jeho vlastní uskutečnění existuje jako vnitřní nutnost, jako nouze. Nejen bohatství, také chudoba
člověka nabývá rovněž — za předpokladu socialismu — lidského, a tedy společenského významu. Je
pasívním poutem, které dává lidem pociťovat největší bohatství, druhého člověka jako potřebu. Vláda
předmětné bytosti ve mně, smyslové propuknutí mé bytostné činnosti, je vášeň, která se tím zde stává
činností mé bytosti. —)
5. Bytost platí sama sobě za samostatnou, teprve stojí-li na vlastních nohou, a na vlastních nohou
stojí, jakmile vděčí za své jsoucno sama sobě. Člověk, který žije z milosti druhého, pohlíží na sebe jako
na závislou bytost. Žiji ale plně z milosti druhého, vděčím-li mu nejen za své živobytí, nýbrž jestliže
ještě mimo to můj život stvořil, je-li pramenem mého života, a můj život má nutně takový základ mimo
sebe, není-li mým vlastním výtvorem. Stvoření je proto představa, kterou lze z vědomí lidu velmi těžko
vytlačit. Bytí přírody a člověka skrze sebe sama69 je mu nepochopitelné, protože odporuje všem
zřejmostem praktického života.
Stvořením země značně otřásla geognosie, tj. věda, která znázorňuje utváření, vznikání země jako
proces, jako sebevytváření. Generatio aequivoca70 je jediným praktickým vyvrácením teorie stvoření.
Nyní je sice snadné říci jednotlivému individuu to, co už [*87]říká Aristoteles: Jsi zplozen svým otcem
a svou matkou, tedy spářením dvou lidí, rodový akt člověka tedy v tobě vytvořil člověka. Vidíš tedy, že
člověk i fyzicky vděčí za své jsoucno člověku. Nesmíš mít tedy na zřeteli jen jednu stránku, nekonečný
progres, po němž se ptáš dále: Kdo zplodil mého otce, kdo jeho dědečka atd.? Musíš také zachytit
kruhový pohyb, který je v onom procesu smyslově nahlédnutelný a podle něhož člověk v plození
opakuje sebe sama, tedy člověk zůstává vždy subjektem. Jenže ty odpovíš: Když ti uznám kruhový
www.kmbe.cz
Page 37
pohyb, uznej ty mně progres, který mě žene stále dále a dále, až se zeptám, kdo zplodil prvního
člověka a přírodu vůbec? Mohu ti jen odpovědět: Tvá otázka je sama produktem abstrakce. Zeptej se,
jak jsi na onu otázku přišel; zeptej se, nevychází-li tvá otázka z hlediska, které nemohu zodpovědět,
protože je zvrácené. Ptej se, zda onen progres jako takový pro rozumné myšlení existuje? Tážeš-li se
po stvoření přírody a člověka, pak tedy abstrahuješ od člověka a přírody. Kladeš je jako nejsoucí, a
přece chceš, abych ti je dokazoval jako jsoucí. Pravím ti nyní: Vzdej se své abstrakce a vzdáváš se tak i
své otázky, anebo chceš na své otázce trvat, buď tedy důsledný, a myslíš-li, že člověk a příroda jsou
myslitelné jako nejsoucí, //XI/ mysli tedy i sebe sama jako nejsoucího, neboť ty jsi přece také příroda a
člověk. Nemysli, neptej se mne, neboť jakmile myslíš a ptáš se, nemá tvá abstrakce od bytí přírody a
člověka žádný smysl. Nebo jsi takový, egoista, že všecko kladeš jako nic a sám chceš být?
Můžeš mi odpovědět: Nechci klást nic přírody atd.; ptám se tě na její akt vzniku, jako se ptám
anatoma na tvary kostí atd.
Protože však pro socialistického člověka nejsou celé takzvané světové dějiny ničím jiným než
vytvářením člověka lidskou prací, než stáváním se71 přírody pro člověka, pak má tedy názorný,
nevývratný důkaz, že zrodil sám sebe, důkaz o procesu svého vzniku. Tím, že bytnost člověka a přírody,
člověk pro člověka jako jsoucno přírody a příroda pro člověka jako jsoucno [*88]člověka se stala
praktickou, smyslově názornou, stala se prakticky nemožnou otázka po nějaké cizí bytosti, po nějaké
bytosti nad přírodou a člověkem, otázka, která zahrnuje přiznání nepodstatnosti přírody a člověka.
Ateismus jako popření této nepodstatnosti nemá už žádný smysl, neboť ateismus je negací boha a klade
touto negací jsoucno člověka; ale socialismus jakožto socialismus už nepotřebuje takové
zprostředkování; začíná od teoreticky a prakticky smyslového vědomí člověka a přírody jakožto podstaty. Je
pozitivní ne již zrušením náboženství prostřednictvím sebevědomí člověka, tak jako skutečný život je
pozitivní, ne už zrušením soukromého vlastnictví, komunismem zprostředkovaná skutečnost člověka.
Komunismus je pozice jako negace negace, proto skutečný, pro příští dějinný vývoj nutný moment
emancipace a znovuzískání člověka. Komunismus je nutný tvar a energický princip nejbližší
budoucnosti, ale komunismus jako takový není cílem lidského vývoje — je to tvar lidské společnosti.
—/XI//[*22]
[POTŘEBA, VÝROBA A DĚLBA PRÁCE]
//XIV/ 7. Viděli jsme, jaký význam má za předpokladu socialismu bohatost lidských potřeb, a proto
jak nový způsob výroby, tak i nový předmět výroby. Nové potvrzení lidské bytostné síly a nové obohacení
lidské bytosti. Uvnitř soukromého vlastnictví opačný význam. Každý člověk spekuluje na to, aby
druhému vytvořil novou potřebu, aby ho donutil k nové oběti, aby ho uvedl do nějaké nové závislosti a
aby ho zlákal k novému způsobu požitku a tím ekonomického zruinování. Každý se snaží vytvořit nad
druhým cizí bytostnou sílu, aby v ní našel uspokojení své vlastní zištné potřeby. S masou předmětů
roste tedy říše cizích bytostí, jimiž je člověk ujařmen, a každý nový produkt je nová možnost
vzájemného podvodu a vzájemného okrádání. Člověk bude tím chudší jako člověk, potřebuje tím více
peněz, aby se zmocnil nepřátelské podstaty, [*89]a moc jeho peněz klesá právě v opačném poměru než
masa produkce, tj. jeho potřebnost roste tak, jak vzrůstá moc peněz. — Potřeba peněz je tedy pravá,
národní ekonomií produkovaná potřeba, a to jediná potřeba, kterou produkuje. — Kvantita peněz se
stává víc a více jejich jedinou mocnou vlastností; jako veškerou podstatu redukují na její abstrakci, tak
redukují samy sebe ve svém vlastním pohybu jako kvantitativní podstatu. Nezměrnost a nemírnost stává
se jejich pravou mírou. Subjektivně se to samo jeví tak, že jednak rozsah výrobků a potřeb se stává
vynalézavým a ustavičně kalkulujícím otrokem nelidských, rafinovaných, nepřirozených a „smyšlených
choutek — soukromé vlastnictví nedovede učinit hrubou potřebu lidskou potřebou; jeho idealismus je
smyšlenka, libovůle, rozmar a eunuch se nevlichocuje podleji svému despotovi a nesnaží se vydráždit
hanebnějšími prostředky jeho otupělou schopnost požitku, aby sám pro sebe vymámil přízeň, než
průmyslový eunuch, výrobce, aby vymámil stříbrňáky, aby z kapsy svého souseda, kterého miluje
křesťanskou láskou, vylákal zlaté ptáčky — (každý produkt je vnadidlo, jímž chtějí k sobě přivábit
podstatu druhého, jeho peníze, každá skutečná nebo možná potřeba je slabost, která přivede mouchu
na mucholapku — všeobecné vykořisťování pospolité lidské podstaty, jako každá nedokonalost
člověka je poutem s nebem, je stránkou, jíž je jeho srdce přístupno knězi; každá nouze je příležitost
přistoupit s nejlíbeznější tváří k sousedovi a říci mu: Milý příteli, dávám ti, co potřebuješ, ale znáš
www.kmbe.cz
Page 38
conditio sine qua non; víš, jakým inkoustem se mi musíš upsat; napaluju tě tím, že ti opatřuji požitek)
— podvoluje se jeho nejzvrhlejším nápadům, hraje kuplíře mezi ním a jeho potřebou, vzněcuje v něm
chorobné choutky, číhá na každou jeho slabost, aby pak vyžadoval počinek za tuto službu z lásky. —
Zčásti se toto odcizení projevuje tím, že se na jedné straně vytváří zjemnělost potřeb a jejich
prostředků, na druhé straně surová zvlčilost, úplná hrubá abstraktní jednoduchost potřeby; anebo
spíše jen znovu rodí sebe sama ve svém opačném významu. Dokonce i potřeba volného vzduchu
přestává být [*90]u dělníka potřebou, člověk se vrací do jeskynního obydlí, které je však nyní zamořeno
smrdutým morovým dechem civilizace a které už jen pochybně obývá jako nějakou cizí moc, která mu
denně může uniknout, ze které může být denně vyhozen, když //XV/ nezaplatí. Za tuto umrlčí komoru
musí zaplatit. Obydlí světla, které Prométheus u Aischyla označuje za jeden z největších darů, jímž učinil
divocha člověkem, přestává být pro dělníka. Světlo, vzduch atd., nejprostší zvířecí čistotnost přestává
být pro člověka potřebou. Špína, toto zbahnění, zahnívání člověka, odpad ze stoky (toto je třeba chápat
doslovně) civilizace se mu stává životním živlem. Úplná nepřirozená zchátralost, shnilá příroda se stává
jeho životním živlem. Žádný z jeho smyslů už neexistuje nejen ve svém lidském, ale ani v nelidském
způsobu, tedy dokonce ani ve zvířecím způsobu. Znovu se vracejí nejhrubší způsoby (a nástroje) lidské
práce, jako se šlapací mlýn římských otroků stal výrobním způsobem, způsobem jsoucna mnoha
anglických dělníků. Nejen, že člověk nemá žádné lidské potřeby, přestávají dokonce i potřeby zvířecí. Ir
zná už jen potřebu jíst, a to už jen jíst brambory, a to jen brambory pro prasata, nejhorší druh brambor. Ale
Anglie a Francie už mají v každém průmyslovém městě malé Irsko. Divoch, zvíře mají přece potřebu
lovu, pohybu atd., družnosti. — Zjednodušení stroje, práce, se používá k tomu, aby byl z člověka, který
se teprve stává člověkem, z úplně nevyspělého člověka — z dítěte — učiněn dělník, jako se z dělníka
stalo zanedbané dítě. Stroj se podvoluje slabosti člověka, aby ze slabého člověka udělal stroj.
<Jak rozmnožení potřeb a jejich prostředků vytváří stav, kdy člověk nemá ani potřeby, ani
prostředky, dokazuje národní ekonom (a kapitalista, vůbec mluvíme vždy o empirických obchodnících,
dovoláváme-li se národních ekonomů — jejich vědeckého doznání a jsoucna), 1. tím, že potřebu
dělníka redukuje na nejnutnější a nejubožejší obživu fyzického života a jeho činnost na
nejabstraktnější mechanický pohyb, tedy říká: člověk nemá žádnou jinou potřebu ani činnosti, ani
požitku; neboť také tento život vykládá [jako] lidský život [*91]a jsoucno; tím, že 2. z co možná
nejnuznějšího života (existence) vypočítává měřítko, a to obecné měřítko: obecné, protože platné pro
masu lidí; dělá z dělníka bytost beze smyslů a bez potřeb, tak jako z jeho činnosti činí jakousi ryzí
abstrakci jakékoliv činnosti; každý luxus dělníka se mu proto jeví jako zavrženíhodný a vše, co
přesahuje tu úplně nejabstraktnější potřebu — ať už jako pasívní požitek nebo projev činnosti — jeví
se mu jako luxus. Národní ekonomie, tato věda bohatství je proto zároveň vědou odříkání, nuzování,
úspor a došla by skutečně k tomu uspořit člověku dokonce potřebu čistého vzduchu nebo fyzického
pohybu. Tato věda zázračného průmyslu je zároveň vědou askeze a její pravý ideál je asketický, ale
lichvařící lakomec a asketický, ale vyrábějící otrok. Jejím morálním ideálem je dělník, který část své mzdy
ukládá do spořitelny a pro tento svůj zamilovaný nápad vynalezla dokonce rabské umění. Bylo to
sentimentálně uvedeno na divadle. Je proto přes své světské a rozkošnické vzezření — skutečně
morální vědou, nejmorálnější ze všech věd. Sebeodříkání, odříkání života a všech lidských potřeb je
její hlavní poučkou, čím méně jíš, piješ, kupuješ knihy, chodíš do divadla, na bál, do hospody, myslíš,
miluješ, teoretizuješ, zpíváš, maluješ, šermuješ72 atd., tím [víc] ušetříš, tím víc vzroste tvůj poklad, který
ani mol, ani loupež nesežerou, tvůj kapitál. Čím méně jsi, čím méně projevuješ svůj život, tím více máš,
tím větší je tvůj zvnějšněný život, tím více své odcizené bytosti hromadíš. Vše //XVI/, co ti národní
ekonom ubírá na tvém životě a lidství, to vše ti nahradí v penězích a v bohatství a všechno to, co
nemůžeš ty, to mohou tvé peníze: mohou jíst, pít, chodit na bál, do divadla, vědí si rady s uměním,
učeností, historickými raritami, politickou mocí, mohou cestovat, mohou ti toto vše přivlastnit; mohou
to všechno koupit; jsou opravdovou mohovitostí73. Ale peníze, které jsou tímto vším, nechtějí nic než
tvořit samy sebe, sebe samy koupit, neboť vše ostatní [*92]je přece jejich sluhou a mám-li pána, mám
sluhu a jeho sluhu nepotřebuji. Všechny vášně a všechna činnost musí tedy zaniknout v hrabivosti.
Dělník smí mít jen tolik, aby chtěl žít, a smí chtít žít jen, aby měl. >
Na národně ekonomickém poli dochází ovšem ke kontroverzi. Jedna strana (Lauderdale, Malthus
etc.) doporučuje luxus a proklíná šetrnost; druhá strana (Say, Ricardo atd.) doporučuje šetrnost a
proklíná luxus. Ale ta první doznává, že chce luxus, aby produkoval práci, tj. absolutní šetrnost; druhá
strana doznává, že doporučuje šetrnost, aby produkovala bohatství, tj. luxus. První strana má
www.kmbe.cz
Page 39
romantickou iluzi, že hrabivost nesmí sama určovat spotřebu bohatých a odporuje svým vlastním
zákonům, vydává-li marnotratnost bezprostředně za prostředek obohacení, a druhá strana jí proto velmi
vážně a obšírně dokazuje, že marnotratností svůj majetek zmenšuji, a nikoliv zvětšuji; druhá strana se
dopouští pokrytectví, když nepřiznává, že právě rozmar a nápad určuje výrobu; zapomíná na
„zjemnělé potřeby”, zapomíná, že bez spotřeby by se nevyrábělo; zapomíná, že konkurencí se musí
výroba stát jen všestrannější, luxusnější; zapomíná, že použití pro ni určuje hodnotu věci a že móda
určuje použití; chce, aby se vyrábělo pouze „užitečné”, zapomíná však, že výroba příliš mnoha
užitečného produkuje příliš mnoho neužitečné populace. Obě strany zapomínají, že plýtvání a úspory,
luxus a nedostatek, bohatství a chudoba = jsou.
A musíš ušetřit nejen na svých bezprostředních smyslech jako na jídle atd., také účast na
všeobecných zájmech, soucitu, důvěře atd., to všechno si musíš ušetřit, chceš-li být hospodárný,
nechceš-li zajít na iluze.
<Všechno, co je tvé, musíš učinit prodejným, tj. užitečným. Zeptám-li se národního ekonoma: Řídím
se ekonomickými zákony, když těžím peníze z toho, že dávám na pospas, na prodej své tělo pro cizí
chlípnost (tovární dělníci ve Francii nazývají prostituci svých žen a dcer x-tou pracovní hodinou, což
je doslova pravda), nebo nejednám v souladu s národní ekonomií, prodám-li svého přítele
Marokáncům (a k bez [*93]prostřednímu prodeji lidí jako obchodu s odvedenci atd. dochází ve všech
kulturních zemích), odpoví mi národní ekonom: Nejednáš v rozporu s mými zákony; ale ohlédni se, co
říká paní kmotra morálka a kmotra náboženství; moje národně ekonomická morálka a náboženství
nemají co proti tobě namítnout, ale — Ale komu mám nyní více věřit, národní ekonomii nebo
morálce? — Morálkou národní ekonomie je výdělek, práce a šetrnost, střízlivost — ale národní
ekonomie mi slibuje, že uspokojí mé potřeby. — Národní ekonomií morálky je bohatství dobrého
svědomí, ctnosti atd., ale jak mohu být ctnostný, nejsem-li, jak mohu mít dobré svědomí, nevím-li nic?
Je to založeno v podstatě odcizení, že každá sféra mě posuzuje podle jiného a opačného měřítka,
morálka podle jiného, národní ekonomie podle jiného, protože každá je určitým odcizením člověka a
každá> //XVII/ fixuje zvláštní okruh odcizené bytostné činnosti, každá se vztahuje odcizeně k jinému
odcizení… Tak vytýká pan Michel Chevalier Ricardovi, že abstrahuje od morálky. Ale Ricardo nechává
mluvit národní ekonomii její vlastní řečí. Nemluví-li národní ekonomie morálně, není to Ricardovou
vinou. M. Ch. [evalier] abstrahuje od národní ekonomie, pokud moralizuje, ale abstrahuje nutně a
skutečně od morálky, pokud se zabývá národní ekonomií. Vztah národní ekonomie k morálce, pokud
jinak není svévolný, nahodilý, a proto neodůvodněný a nevědecký, není-li předstírán jen naoko, nýbrž
je míněn jako podstatný, může být přece pouze vztahem národně ekonomických zákonů k morálce;
není-li takového vztahu, nebo jde-li spíše o opak, cožpak za to Ricardo může? Ostatně je i protiklad
národní ekonomie a morálky jen zdání a tak jako je určitým protikladem, opět žádným protikladem
není. Národní ekonomie jen svým způsobem vyjadřuje morální zákony. —
<Nenáročnost jako princip národní ekonomie ukazuje se nejskvěleji v její teorii lidnatosti. Je příliš
mnoho lidí. Dokonce i jsoucno lidí je vyložený luxus, a je-li dělník „morální” (Mill navrhuje veřejné
pochvaly pro ty, kdo projeví zdrženlivost v pohlavním styku, a veřejné pokárání pro ty, kdo se prohřešují proti této neplodnosti manželství… Cožpak to není [*94]morálka, učení o odříkání?)23, bude
šetrný v plození… Produkce lidí se jeví jako veřejná pohroma. —>
Smysl, jaký má výroba ve vztahu k boháčům, ukazuje se zřejmě v tom smyslu, jaký má pro
chudáky; nahoru se projevuje vždy jemně, skrytě, dvojsmyslně, jako zdání, dolů hrubě, rovnou,
upřímně, jako podstata. Hrubá potřeba dělníka je mnohem větší zdroj zisku než jemná potřeba
boháče. Sklepní byty v Londýně vynášejí svým pronajimatelům více než paláce, tj. jsou ve vztahu k
pronajimateli větším bohatstvím, tedy mluveno řečí národní ekonomie, větším společenským bohatstvím. — A jako průmysl spekuluje na zjemnění potřeb, právě tak spekuluje na jejich hrubost, ale na
jejich uměle vytvořenou hrubost, jejímž opravdovým požitkem je tedy omamování sebe sama, toto
zdánlivé uspokojování potřeby, tato civilizace uvnitř hrubého barbarství potřeby. Anglické kořalny
jsou proto symbolická zpodobnění soukromého vlastnictví. Jejich luxus ukazuje pravý poměr
průmyslového luxusu a bohatství k člověku. Proto jsou také právem jedinou nedělní zábavou lidu,
k níž se anglická policie chová alespoň mírně. /XVII//24
www.kmbe.cz
Page 40
//XVIII/ Viděli jsme již, jak národní ekonom klade jednotu práce a kapitálu několikerým
způsobem. 1. Kapitál je nahromaděná práce; 2. určení kapitálu uvnitř výroby, jednak reprodukce
kapitálu se ziskem, jednak kapitál jako surovina (materiál práce), jednak jako sám pracující nástroj
— stroj je s prací bezprostředně identicky kladený kapitál —, je produktivní práce; 3. dělník je
kapitál; 4. mzda patří k nákladům kapitálu; 5. vzhledem k dělníkovi je práce reprodukcí jeho
životního kapitálu; 6. vzhledem ke kapitalistovi je momentem činnosti jeho kapitálu.
Konečně 7. národní ekonom podsouvá původní jednotu obou jako jednotu kapitalisty a dělníka,
to je ten rajský prvotní stav. Jak se oba tyto momenty //XIX/ jako dvě osoby střetnou, to je pro
národního ekonoma nahodilá událost, která má být proto vykládána jen vnějškově. (Viz Mill.) —
Národy, [*95]které jsou ještě zaslepené smyslovým leskem drahých kovů, a proto jsou ještě fetišisty
kovových peněz, — nejsou ještě dokonalé peněžní národy. Protiklad Francie a Anglie. — Nakolik je
řešení teoretických problémů úkolem praxe a je prakticky zprostředkováno, jak je pravá praxe
podmínkou skutečné a pozitivní teorie, ukazuje se např. na fetišismu. Smyslové vědomí fetišisty je
jiné než smyslové vědomí Řeka, neboť jeho smyslové jsoucno je ještě jiné. Abstraktní nepřátelství
mezi smyslem a duchem je nutné, pokud lidský smysl pro přírodu, lidský smysl přírody, tedy také
přírodní smysl člověka, není ještě vytvářen vlastní prací člověka. — Rovnost není ničím jiným než
německým Já = Já, přeloženým do francouzské, tj. politické formy. Rovnost jako základ komunismu
je jeho politickým zdůvodněním a je to totéž, jako když si ho Němec zdůvodňuje tím, že pojímá
člověka jako všeobecné sebevědomí. Rozumí se, že zrušení odcizení začíná vždy tou formou odcizení,
která je vládnoucí silou, v Německu sebevědomím, ve Francii rovností, protože politikou, a v Anglii
skutečnou materiální praktickou potřebou, která se měří jen sama podle sebe. Z tohoto bodu je třeba
kritizovat a uznávat Proudhona.
— Označujeme-li ještě sám komunismus — protože jej označujeme za negaci negace, za přivlastnění
lidské podstaty, které se samo sebou zprostředkuje, negací soukromého vlastnictví, tedy ještě ne za
pravý klad, začínající ze sebe sama, nýbrž spíše ze soukromého vlastnictví — [...]74 in altdeutscher
Weise – nach Weise der Hegeischen Phänomenologie — so aufzu-[ . . . ] als ein überwundenes Moment
nun abgemacht sei und man[ . . . ] könne und sich dabei beruhigen könne, ihn in seinemBewußtsein
aufge[...] des menschlichen Wesens nur durchdie wirkliche [ . . . ] aufhebung seines Gedankens nach wie
vor[ . . . ] protože tedy při něm zůstává skutečné odcizení lidského života a odcizení zůstává tím větší,
čím více máme vědomí o odcizení jako takovém — pak je tedy proveditelné jen komunismem
uvedeným ve skutek. Aby byla zrušena myšlenka [*96] soukromého vlastnictví, k tomu úplně dostačí
myšlený komunismus. Aby bylo zrušeno skutečné soukromé vlastnictví, k tomu je třeba skutečné
komunistické akce. Dějiny ji přinesou a onen pohyb, o kterém v myšlenkách už víme jako o tom, který
ruší sebe sama, bude ve skutečnosti prodělávat velmi nelítostný a zdlouhavý proces. Za skutečný
pokrok musíme však pokládat to, že jsme již předem získali vědomí jak o ohraničenosti, tak o cíli
dějinného pohybu, a vědomí, které obojí překonává. —
Sdruží-li se komunističtí řemeslníci, pak je pro ně účelem učení, propaganda atd., ale zároveň si tím
osvojují novou potřebu, potřebu společnosti a co se jeví jako prostředek, stává se účelem. Toto
praktické hnutí můžeme spatřit v jeho nejnádhernějších výsledcích, podíváme-li se na sdružené
socialistické francouzské dělníky. Kouření, pití, jídlo atd. nejsou tu již jako prostředky spojování nebo
jako spojující prostředky. Společnost, spolek, zábava, jejímž účelem je zase společnost, jim úplně
postačuje, bratrství lidí není pro ně žádnou frází, nýbrž pravdou a šlechetnost lidstva nám září vstříc z
těchto postav ztvrdlých prací.
//XX/ (Tvrdí-li národní ekonomie, že poptávka a nabídka se vždy kryjí, pak vzápětí zapomíná, že
podle jejího vlastního tvrzení převyšuje nabídka lidí (teorie lidnatosti) vždy poptávku, že tedy u
podstatného výsledku celé výroby — u existence člověka — nabývá nepoměr mezi nabídkou a
poptávkou svého nejrozhodnějšího výrazu.
Nakolik jsou peníze, jevící se jako prostředek, skutečnou mocí a jediným účelem — nakolik je vůbec
prostředek, který mne činí bytostí, který mi přivlastňuje cizí předmětnou bytost, samoúčelem… to lze
vidět z toho, jak pozemkové vlastnictví tam, kde je půda zdrojem života, kůň a meč tam, kde jsou pravým
životním prostředkem — jsou také uznávány za pravé politické moci života. Ve středověku je určitý stav
www.kmbe.cz
Page 41
emancipován, jakmile smí nosit meč. U kočovných národů je to kůň, co mne činí svobodným, co mne
činí účastníkem společenství. —
[*97]Řekli jsme výše, že se člověk vrací k jeskynnímu obydlí atd., ale k jeskynnímu obydlí v jakési
odcizené, nepřátelské podobě. Divoch ve své jeskyni — v tomto přírodním elementu, nabízejícím se
nezáludně k užívání75 a k ochraně — se necítí cizeji, či spíše cítí se tak doma, jako ryba ve vodě. Ale
chudákův sklepní byt je cosi nepřátelského, „obydlí, tající v sobě cizí moc, které se mu odevzdává
jedině potud, pokud mu chuďas odevzdává svůj krvavý pot”, které nesmí považovat za svůj domov —
kde by mohl konečně říci: tady jsem doma — kde je naopak v domě někoho jiného, v cizím domě, v domě
někoho, kdo je denně na číhané a vyhodí ho, nezaplatí-li nájemné. Právě tak ví, že co do kvality je jeho
obydlí v protikladu k onomu zásvitnému, lidskému obydlí, sídlícímu na nebesích bohatství.
Odcizení se projevuje jak v tom, že můj životní prostředek je někoho jiného, že to, co je mým přáním,
je nedostupným majetkem někoho jiného, tak v tom, že každá věc je sama něčím jiným, než je sama, že
má činnost je něčím jiným a konečně v tom — a to platí i pro kapitalistu — že vůbec vlá[dne]76 nelidská
moc.
Určení bohatství oddávajícího se jen požitku, nečinného a plýtvajícího, v němž se sice užívající na
jedné straně činně osvědčuje jako jen pomíjivé, jalově se vybíjející individuum, a právě tak ví o cizí rabské
práci, o lidském krvavém potu jako o kořisti své žádostivosti, a proto ví o člověku samém, tedy také o
sobě samém, jako o obětované nicotné bytosti, přičemž pohrdání lidmi se projevuje jako zpupnost,
jako promarnění toho, co by umožnilo živořit stovkám lidských životů, jednak jako hanebná iluze, že
jeho bezuzdná rozmařilost a kolísavá neproduktivní spotřeba podmiňuje práci, a tím i obživu druhého
— bohatství, které ví o uskutečnění lidských bytostných sil, jen jako o uskutečnění své nestvůrnosti,
svého rozmaru a svévolně bizarních nápadů — toto bohatství, které [*98]však na druhé straně ví o
bohatství jako o pouhém prostředku a jako jen o věci hodné zničení, které je tedy zároveň
svým otrokem a svým pánem, zároveň velkodušné a podlé, vrtošivé, marnivé, domýšlivé,
jemné, vzdělané, duchaplné — toto bohatství ještě nezakusilo nad sebou bohatství jako zcela
cizí moc; vidí v něm spíše jen svou vlastní moc a [nikoliv]77 bohatství, nýbrž požitek [je mu]77
posledním konečným účelem. Tento [...]78 //XXI/ a proti nádherné, smyslovým zdáním
zaslepené iluzi o podstatě bohatství se staví pracující, střízlivý, prozaický, hospodárný
průmyslník, mající jasno o povaze bohatství — a jako vytváří jeho poživačnosti větší okruh,
pěkně mu ve svých výrobcích lichotí — jeho výrobky jsou právě tak hluboké poklony
choutkám rozmařilce —, tak si dovede sám osvojit jedině užitečným způsobem moc, která
tamtomu uniká. Jeví-li se tedy průmyslové bohatství zprvu jako výsledek rozmařilého
fantastického bohatství — tak zatlačuje pohyb toho prvního také činným způsobem, pohybem
sobě vlastním, druhého. Pokles úroků z peněz je totiž nutný důsledek a výsledek průmyslového
pohybu. Prostředky rozmařilého rentiéra se tedy den ze dne zmenšují právě v opačném
poměru k rozmnožování prostředků a osidel požitku. Musí tedy buď sám stravovat svůj
kapitál, tedy přijít na mizinu, nebo se stát sám průmyslovým kapitalistou… Na druhé straně
sice pozemková renta bezprostředně ustavičně stoupá v průběhu průmyslového pohybu, ale —
již jsme to viděli — nutně nastává okamžik, kdy pozemkové vlastnictví musí přejít do
kategorie kapitálu reprodukujícího se se ziskem, jako každé jiné vlastnictví, a to je právě
výsledek téhož průmyslového pohybu. Rozmařilý statkář musí tedy také buďto stravovat svůj
kapitál, tedy přijít na mizinu — anebo se stát sám pachtýřem svého vlastního pozemku —
zemědělským průmyslníkem. — Zmenšování peněžního úroku — na které Proudhon pohlíží
jako na zrušení kapitálu a jako na tendenci [*99]socializace kapitálu — je proto spíše
bezprostředně pouhým příznakem naprostého vítězství pracujícího kapitálu nad rozmařilým
bohatstvím, tj. přeměnou veškerého soukromého vlastnictví v průmyslový kapitál — naprostým
vítězstvím soukromého vlastnictví nad všemi zdánlivě ještě lidskými kvalitami tohoto vlastnictví a
úplným porobením soukromého vlastníka podstatě soukromého vlastnictví — práci. Průmyslový
kapitalista ovšem také užívá. Rozhodně se nevrací k nepřirozené prostotě potřeb, ale jeho požitek je
jen vedlejší věc, zotavení, podřízené výrobě a přitom je to propočtenější, tedy i ekonomičtější požitek,
neboť kapitalista svůj požitek připočítává k nákladům kapitálu a jeho požitek ho tedy smí stát jen
tolik, aby to, co na něj vyplýtval, bylo opět se ziskem nahrazeno reprodukcí kapitálu. Požitek je tedy
podřízen kapitálu, užívající individuum kapitalizujícímu individuu, zatímco dříve tomu bylo naopak.
www.kmbe.cz
Page 42
Pokles úroků je tedy příznakem zrušení kapitálu jen potud, pokud je příznakem jeho dovršujícího se
panství, dovršujícího se, a proto ke svému zrušení spějícího odcizení. To je vůbec jediný způsob, jak
stávající potvrzuje svůj opak. —> Pře národních ekonomů o luxus a úspory je proto jen pře národní
ekonomie, která si ujasnila podstatu bohatství, s tou, která je ještě zaujata romantickými
protiprůmyslovými reminiscencemi. Ani jedna strana si nedokáže převést předmět sporu na jeho
jednoduchý výraz, a proto se spolu nikdy nevypořádají — /XXI//25
//XXXIV/ Pozemková renta byla dále svržena jakožto pozemková renta tím, že novější národní
ekonomie v protikladu k argumentu fyziokratů, že pozemkový vlastník je prý jediný opravdový
výrobce, naopak dokázala, že pozemkový vlastník jako takový je spíše jediným úplně neproduktivním
rentiérem. Zemědělství je prý věcí kapitalisty, který svůj kapitál použije tímto způsobem, může-li
očekávat, že mu to přinese obvyklý zisk. To, co vytyčují fyziokraté — že pozemkové vlastnictví jako
jedině produktivní vlastnictví by mělo jediné platit státní daně, tedy také jediné je povolovat a účastnit
se na státních záležitostech — zvrací se tedy v opačné určení, že prý daň [*100]z pozemkové renty je
jedinou daní z neproduktivního důchodu, tedy jedinou daní, která není prý na škodu národní výrobě.
Rozumí se, že takto chápáno, ani politické privilegium pozemkových vlastníků nevyplývá už z toho, že
platí nejvíce daní. —
Vše, co Proudhon chápe jako pohyb práce proti kapitálu, je jen pohyb práce v určení kapitálu,
průmyslového kapitálu proti kapitálu, který se nekonzumuje jakožto kapitál, tj. nikoli průmyslově.
A tento pohyb vítězně postupuje, tj. postupuje cestou vítězství průmyslového kapitálu. — Vidíme
tedy, že teprve když je práce pojata jako podstata soukromého vlastnictví, je také možno plně
prohlédnout ekonomický pohyb jako takový v jeho skutečné určenosti. —
Společnost — jak se jeví národnímu ekonomovi, je občanská společnost, v níž každé individuum je
celkem potřeb a je tu jen //XXXV/ pro druhého, tak jako druhý je tu jen pro ně, pokud se sobě
navzájem stávají prostředkem. Národní ekonom — právě tak jako politika ve svých lidských právech —
redukuje všechno na člověka, tj. na individuum, které zbavuje veškeré určenosti, aby je fixoval buď
jako kapitalistu, nebo jako dělníka. — Dělba práce je národně ekonomický výraz společenskosti práce
uvnitř odcizení. Anebo, protože práce je jen výraz lidské činnosti uvnitř zvnějšnění, životního projevu
jako zvnějšnění života, není tedy ani dělba práce nic jiného než odcizené, zvnějšněné kladení lidské
činnosti jakožto reálné rodové činnosti anebo jakožto činnosti člověka jako rodové bytosti.
O podstatě dělby práce, která ovšem musela být pojata jako hlavní motor produkce bohatství, jakmile
práce byla poznána jako podstata soukromého vlastnictví — tj. o této odcizené a zvnějšněné podobě lidské
činnosti jakožto rodové činnosti panují mezi národními ekonomy velké nejasnosti a rozpory.
Adam Smith: „Dělba práce nevděčí za svůj původ lidské moudrosti. Je nutným, pomalým a postupným
důsledkem sklonu k směňování a vzájemnému čachrování s výrobky. Tento sklon k obchodování je pravděpodobně nutným následkem používání rozumu a slova. Je společný [*101]všem lidem, u žádného zvířete se
nevyskytuje. Zvíře, jakmile je dospělé, žije na vlastní pěst. Člověk ustavičně potřebuje podporu druhých a
marně by ji očekával jen z jejich laskavosti. Bude mnohem jistější obrátit se k jejich osobnímu zájmu a
přemluvit je, že jejich vlastní prospěch vyžaduje učinit to, co si od nich přeje. Neobracíme se u druhých lidí na
jejich lidskost, ale na jejich egoismus79; nikdy jim nevykládáme o našich potřebách79, ale vždy o jejich prospěchu79. —
Protože tedy výměnou, obchodem, čachrem získáváme většinu dobrých služeb, které jsou pro nás vzájemně
nutné, pak je tedy původ dělby práce právě v tomto sklonu k čachrování. Např. v loveckém nebo pastýřském
kmeni zhotovuje nějaký soukromník luky a tětivy hbitěji a dovedněji než kdokoliv jiný. Často se svými
soudruhy vyměňuje tyto druhy denního díla za dobytek a zvěřinu, záhy zjišťuje, že si to může touto cestou
opatřit snáze, než kdyby šel sám na lov. Na základě úvahy, vedené zájmem, udělá tedy z výroby luků atd. své
hlavní zaměstnání. Rozdíl přirozeného nadání79 mezi jednotlivci není ani tak příčinou79 jako spíše účinkem79 dělby
práce… Kdyby člověk neměl sklon obchodovat a směňovat, býval by byl každý nucen opatřovat si sám vše, co je
pro život nutné a co ho činí pohodlným. Každý by byl musel vykonávat denně tytéž práce79 a nebylo by došlo k
oné velké rozdílnosti zaměstnání79, která jediná dokáže vytvořit velkou rozdílnost nadání. — A tak jako tento
sklon ke směně vytváří mezi lidmi rozmanitost nadání, tak také tentýž sklon činí tuto rozmanitost užitečnou.
— Mnohá plemena zvířat, ačkoli téže species, obdařila příroda rozdílnými povahami, které jsou vzhledem k
jejich vlohám nápadnější, než by bylo možno pozorovat u nevzdělaných lidí. Od přírody se filozof ani z
poloviny tak neliší nadáním a inteligencí od nosiče pytlů, jako se liší domácí pes od chrta, chrt od křepeláka a
ten zase od ovčáckého psa. Přesto tato různá zvířecí plemena, ačkoliv patří do stejné species, nejsou si
navzájem skoro vůbec užitečná. Domácí pes nemůže v ničem rozmnožit výhody své síly //XXXVI/ tím, že by
třeba využil chrtovy lehkosti atd. Účinky těchto různých nadání nebo stupňů inteligence nemohou být vrženy
dohromady, shromážděny a vůbec nemohou přispět k prospěchu nebo ke společnému pohodlí79 species79, protože
chybí schopnost anebo sklon k obchodování a směně… Každé zvíře se musí samo živit a chránit nezávisle na
druhých — nemůže ani v nejmenším zužitkovat odlišnost v nadání, jímž příroda podělila jemu rovné. Naproti
www.kmbe.cz
Page 43
tomu u lidí jsou ta nejrozdílnější nadání navzájem užitečná, neboť rozmanitě produkty79 každého dotyčného
odvětví jejich průmyslu se prostřednictvím tohoto všeobecného sklonu k obchodu a směně nacházejí vrženy
tak říkajíc na jednu společnou hromadu, kde si každý člověk může podle svých potřeb jít koupit nějakou část
produktu industrie druhého. —
[*102]Protože tento sklon ke směně je zdrojem dělby práce, je tedy růst této dělby79vždy omezen rozsahem79 schopnosti
směňovat79 nebo, jinými slovy, rozsahem79trhu. Je-li trh velmi malý, nebude mít nikdo odvahu oddat se úplně
jedinému zaměstnání, protože by mu chyběla možnost vyměnit přebytek produktu své práce, který přesahuje
jeho vlastní spotřebu, za stejný přebytek produktu práce někoho jiného, který by si chtěl opatřit…” V pokročilém79 stavu: „Každý člověk existuje skrze échange, směnou a stává se jakýmsi obchodníkem79, a společnost
sama79 je vlastně společnost obchodující79.(Viz Destutt de Tracy: „Společnost je řada vzájemné směny, v commerce
spočívá celá podstata společnosti.”)[*26] „...Akumulace kapitálů roste s dělbou práce a naopak.”
Potud Adam Smith[*27]
„Kdyby každá rodina vyráběla totalitu předmětů své spotřeby, mohla by společnost zůstat v chodu, ačkoli by se
neuskutečňoval žádný druh směny — i když není základní79, je směna nezbytná v pokročilém stavu naší
společnosti — dělba práce je obratné používání sil člověka — rozmnožuje tedy produkty společnosti, její moc a
její požitky, ale okrádá, zmenšuje schopnost každého člověka vzatého individuálně. — Výroba nemůže být bez
směny.” —
Tolik J. B. Saj.[*28]
„Síly člověku inherentní jsou: jeho inteligence a jeho fyzická vloha k práci; ty, které odvozují svůj původ od společenského
stavu, záležejí ve schopnosti práci dělit79 a rozdělovat* různé práce mezi různé lidi... a ve schopnosti směňovat vzájemné služby79 a
výrobky, které tyto prostředky konstituují… Motivem, proč nějaký člověk věnuje druhému své služby, je zištnost — člověk
požaduje protihodnotu za služby prokázané druhému. — Právo výlučného soukromého vlastnictví je nezbytné k tomu, aby
se ustavila směna mezi lidmi.” „Směna a dělba práce se navzájem podmiňují.”
Potud Skarbek,[*29]
Mill líčí vyspělou směnu, obchod jako následek dělby práce.
„Činnost člověka lze redukovat na velmi jednoduché prvky. Člověk nemůže ve skutečnosti dělat nic více než produkovat
pohyb; může pohybovat věcmi, aby je od sebe //XXXVII/ vzdálil nebo je k sobě přiblížil; to ostatní vykonají vlastnosti hmoty.
Při užití práce a strojů často zjišťujeme, že účinky mohou být zvětšeny vhodným rozdělením, [*103]oddělením operací, které si
odporují, a spojením všech těch, které se nějakým způsobem mohou vzájemně podporovat. Protože, celkem vzato, lidé
nedovedou vykonávat mnoho různých operací stejně hbitě a dovedně, jako jim zvyk poskytuje tuto schopnost pro
vykonávání menšího počtu operací, je tedy vždy výhodné co možno nejvíc omezit počet operací, svěřených každému
individuu. — K dělbě práce a k rozdělení sil člověka a strojů nejvýhodnějším způsobem je v mnoha případech zapotřebí
operovat ve velkém měřítku, anebo, jinými slovy, vyrábět bohatství ve velkých množstvích. Tato přednost je důvodem
vzniku velkých manufaktur, z nichž často malý počet, založený za příznivých poměrů, zásobuje někdy předměty, které
vyrábějí, nejen jednu zemi, nýbrž mnoho zemí, v množství, které požadují.”
Tolik Mill.[*30]
Ale celá moderní národní ekonomie se shoduje v tom, že dělba práce a bohatství výroby, dělba práce
a akumulace kapitálu se navzájem podmiňují, stejně jako v tom, že soukromé vlastnictví, osvobozené,
ponechané samo sobě, může jedině vytvořit nejužitečnější a nejrozsáhlejší dělbu práce.
Výklad Adama Smitha je možno shrnout takto: dělba práce dává práci nekonečnou schopnost vyrábět.
Zakládá se na sklonu ke směně a čachru, na sklonu specificky lidském, který pravděpodobně není
podmíněn náhodně, nýbrž používáním rozumu a řeči. Motivem směňujícího není lidskost, nýbrž
egoismus. Rozmanitost lidských nadání je spíše účinkem než příčinou dělby práce, tj. směny. Směna také
činí tuto rozmanitost teprve užitečnou. Zvláštní vlastnosti různých plemen jednoho druhu zvířat jsou
od přírody ostřejší než rozmanitost lidských vloh a činnosti. Ale protože zvířata nejsou schopna
směňovat, nemá žádné zvířecí individuum užitek z odlišné vlastnosti zvířete téhož druhu, ale odlišného
plemene. Zvířata nejsou schopna spojit dohromady odlišné vlastnosti své species, nejsou schopna
ničím přispět ke společnému prospěchu a pohodlí své species. Jinak je tomu u člověka, kde si
nejrozdílnější nadání a způsoby činnosti vzájemně prospívají, neboť mohou své rozmanité výrobky
vrhnout na jednu společnou hromadu, odkud každý může nakupovat. Jako vzniká dělba práce ze
sklonu ke směně, roste a je omezována rozsahem směny, [*104]trhu. V pokročilém stavu je každý člověk
obchodníkem, společnost obchodní společností.
Say považuje směnu za náhodnou a nikoli základní. Společnost by mohla existovat bez ní. Stává se
nezbytnou v pokročilém stavu společnosti. Přesto nemůže být výroba bez ní. Dělba práce je pohodlný
www.kmbe.cz
Page 44
užitečný prostředek, obratné používání lidských sil pro společenské bohatství, ale zmenšuje schopnost
každého člověka vzatého individuálně. Poslední poznámka je Sayovým krokem vpřed.
Skarbek rozlišuje mezi individuálními, člověku inherentními silami, inteligencí a fyzickou způsobilostí k
práci, a silami, vyvozenými ze společnosti směnou a dělbou práce, které se vzájemně podmiňují. Ale nutným
předpokladem směny je soukromě vlastnictví. Skarbek tu vyslovuje objektivní formou to, co říkají Smith,
Say, Ricardo atd., když označují egoismus, soukromý zájem za základ směny nebo čachr za podstatnou a
adekvátní formu směny.
Mill líčí obchod jako následek dělby práce. Lidská činnost se mu redukuje na mechanický pohyb. Dělba práce
a užívání strojů podporují bohatství výroby. Je nutno svěřit každému člověku co možná nejmenší okruh
operací. Dělba práce a užívání strojů samy zase podmiňují výrobu bohatství ve velkém množství, tedy
koncentrací výro[by]80. To je základ velkých manufaktur.
//XXXVIII/ Zkoumání dělby práce a směny je nanejvýš zajímavé, protože jsou to očividně zvnějšněné
výrazy lidské činnosti a bytostné síly jakožto rodové činnosti a bytostné síly.
To, že dělba práce a směna spočívají na soukromém vlastnictví, není nic jiného než tvrzení, že práce je
podstatou soukromého vlastnictví, tvrzení, které národní ekonom nemůže dokázat a které chceme
dokázat za něj. Právě v tom, že dělba práce a směna jsou podobami soukromého vlastnictví, právě v tom
tkví dvojí důkaz, jednak, že lidský život potřeboval ke svému [*105]uskutečnění soukromé vlastnictví, a na
druhé straně, že nyní potřebuje zrušení soukromého vlastnictví.
Dělba práce a směna jsou oba jevy, u nichž si národní ekonom zakládá na společenskosti své vědy a
jedním dechem nevědomky vyslovuje rozpor své vědy — založení společnosti nespolečenským
partikulárním zájmem.
Momenty, které tu musíme zkoumat, jsou tyto: Předně je sklon ke směně — jejíž základ je nacházen v
egoismu — pokládán za základ nebo vzájemný účinek dělby práce. Say pokládá směnu za nikoliv základní
pro podstatu společnosti. Bohatství, výroba jsou vysvětlovány dělbou práce a směnou. Ochuzování a
odpodstatňování individuální činnosti dělbou práce je doznáváno. Směna a dělba práce jsou uznávány za
producenty velké rozmanitosti lidských nadání, rozmanitost, která se směnou stává také opět užitečnou.
Skarbek dělí výrobní nebo produktivní bytostné síly člověka na 2 části, 1. individuální a jemu inherentní,
jeho inteligenci a speciální způsobilost či schopnost k práci, 2. odvozené ze společnosti — nikoli ze
skutečného individua — na dělbu práce a směnu. — Dále: dělba práce je omezena trhem. — Lidská práce
je jednoduchý mechanický pohyb; to hlavní vykonávají materiální vlastnosti předmětu. — Jednomu
individuu je nutno přidělit co možno nejméně operací. — Rozpolcenost práce a koncentrace kapitálu,
nicotnost individuální výroby a výroba bohatství ve velkém množství. — Smysl81 svobodného
soukromého vlastnictví v dělbě práce. /XXXVIII//.[*31]
[PENÍZE]
//XLI/ Jestliže city, vášně atd. člověka nejsou jen antropologickými určeními v [užším] smyslu, nýbrž
opravdu ontologické afirmace podstaty (přírody), a jestliže se skutečně afirmují jen tím, že jejich předmět
jest pro ně smyslově, pak se rozumí, 1. že způsob jejich afirmace rozhodně není jeden a týž, nýbrž, [*106]že
naopak rozdílný způsob afirmace tvoří zvláštnost jejich jsoucna, jejich života; způsob, jak pro ně
předmět jest, je vlastní způsob jejich požitku; 2. tam, kde je smyslová afirmace bezprostředním
zrušením předmětu v jeho samostatné formě (jídlo, pití, zpracování předmětu, atd.), je toto afirmace
předmětu; 3. pokud je člověk lidský, pokud je tedy lidský i jeho cit, je afirmace předmětu někým jiným
rovněž jeho vlastním požitkem; 4. teprve pomocí vyspělého průmyslu, tj. zprostředkováním
soukromého vlastnictví, vzniká ontologická podstata lidské vášně jak ve své totalitě, tak ve své
lidskosti; věda o člověku je tedy sama produktem praktického činného sebeuplatnění člověka; 5.
smyslem soukromého vlastnictví — zbaveným jeho odcizení — je jsoucno bytostných předmětů pro
člověka, jakožto předmětu požitku, i jakožto předmětu činnosti. —
Peníze, tím, že mají vlastnost všechno kupovat, tím, že mají vlastnost přivlastňovat si všechny
předměty, jsou tedy předmětem v eminentním smyslu. Univerzálnost jejich vlastnosti je všemocnost
jejich podstaty; platí tedy za všemocnou podstatu ... Peníze jsou kuplířem mezi potřebou a předmětem,
www.kmbe.cz
Page 45
mezi životem a životním prostředkem člověka. Co mi ale zprostředkuje můj život, zprostředkuje mi také
jsoucno druhých lidí pro mne. To je pro mne druhý člověk. —
„Což, ruce, nohy, zadek, hlava,
hrome, to vše je arci tvé;
leč, co mi svěží rozkoš dává —
to proto snad je méně mé?
Šest hřebců mít-li dovedu,
jich síly zvát se mými mohou,
a pak se tryskem rozjedu,
jak měl bych čtyřmecítma nohou.”
Goethe, Faust (Mefistofeles)[*32]
Shakespeare v Timonu aténském:
“Co je to tady?
Co? Zlato? Žluté, třpytné, ryzí zlato?
[107]Nebesa! Myslím to tak, jak to říkám:
kořínky, bozi! Tolik zlata změní
čerň v běl, hnus v krásu, křivdu v právo,
v kov strusku, v mládí stáří, v chrabrost babství.
Vy, bozi, proč to? Na co to? Vždyť tohle
přetáhne vaše žrece na svou stranu,
zatlačí víčka těm, kdo ještě živi!
Tenhleten žlutý otrok
rozloží náboženství, prokletému
požehná, sněžné lepře zjedná úctu
a zlodějům dá pravomoc a čest
zasedat v křeslech senátorů. Troška
vyžilou vdovu provdá, a i kdyby
lazaret vředy kyšící se z ní
pozvracel, tenhle balšám jí dá vůni
jarního dne. Do země zpátky, kletbo,
ty lidstva nevěstko, jež seješ svár,
v změť národů,....”
A o kousek dále:
„A ty, jež leskem krále vraždíš, otce
a syny rozvádíš a poskvrňuješ
nejčistší lože svatební, ty Marte
udatný, svůdče věčně mladý, švarný a půvabný, světice svádějící
svým ruměncem, ty viditelný bohu,
jenž spájíš polibky, co je si z duše
odporné, ty, jež všemi řečmi mluvíš
//XLII/ pro každou potřebu, ty průbo srdcí:
měj za to, že tvůj otrok, člověk, povstal
a všeničivý svár mu vnuť, ať svět
se stane říší zvířat.”[*32]
Shakespeare znamenitě líčí podstatu peněz. Abychom mu porozuměli, začněme nejprve výkladem místa
z Goetha.
www.kmbe.cz
Page 46
Co pro mne jest pomocí peněz, co mohu zaplatit, tj. co mohou peníze koupit, to jsem já, majitel peněz. Jak
velká je síla peněz, tak velká je moje síla. Vlastnosti peněz jsou mé vlastnosti a bytostné síly —
vlastnosti a bytostné síly jejich majitele. To, čím jsem a co mohu, není tedy nikterak určeno mou
individualitou.
[*108]Jsem ošklivý,
ale mohu si koupit nejkrásnější ženu. Nejsem tedy ošklivý, neboť účinek ošklivosti, její
odstrašující síla je zničena penězi. Pokud jde o mou individualitu — jsem chromý, ale peníze mi opatří
čtyřiadvacet nohou; nejsem tedy chromý; jsem špatný, nečestný, nesvědomitý bezduchý člověk, ale peníze
jsou v úctě, je tedy v úctě i jejich majitel. Peníze jsou nejvyšším dobrem, proto je jejich majitel dobrý,
peníze mě nadto ušetří námahy být nečestným; předpokládá se tedy o mně, že jsem čestný; jsem bezduchý,
ale peníze jsou skutečným duchem všech věcí, jak může být jejich majitel bezduchý? K tomu si ještě může
koupit duchaplné lidi a není ten, kdo má moc nad duchaplnými, duchaplnější než duchaplní? Což já, který
pomocí peněz dokážu všechno, po čem lidské srdce prahne, nevlastním všechny lidské schopnosti?
Neproměňují tedy mé peníze všechnu mou nemohoucnost v její opak?
Jsou-li peníze pouto, které mě váže k lidskému životu, které mi zavazuje společnost, které mě spojuje s
přírodou a lidmi, nejsou peníze poutem všech pout? Nemohou rušit i spojovat všechny svazky? A nejsou
proto také prostředkem všeobecného rozměňování?82 Jsou to pravé drobné83 stejně jako pravé pojítko, [..
.] 8 4 chemická síla společnosti.
Shakespeare vyzvedá u peněz zejména dvě vlastnosti:
1. Je to viditelné božstvo, proměna všech lidských a přirozených vlastností v jejich opak, všeobecná
záměna a převrácení věcí; sbratřuje nemožnosti.
2. Je to obecná nevěstka, obecný kuplíř lidstva a národů.
Převrácení a zaměňování všech lidských a přirozených kvalit, sbratření nemožností — božská síla —
peněz spočívá v jejich podstatě jakožto odcizené, zvnějšňující a zcizující se rodové podstatě lidí. Je to
zvnějšněná mohovitost85 lidstva.
Čeho nejsem s to qua člověk, co tedy nedokážou všechny mé [*109]individuální bytostné síly, to dokážu
penězi. Peníze činí tedy každou z těchto bytostných sil něčím, čím není o sobě, tj. jejím opakem.
Toužím-li po nějakém jídle anebo chci použít dostavníku, protože nejsem natolik silný, abych
vykonal cestu pěšky, pak mi peníze opatří jídlo i dostavník, tj. promění má přání z bytostí představy,
přesadí je z jejich myšleného, představovaného, chtěného jsoucna v jejich smyslové, skutečné jsoucno, z
představy v život, z představovaného bytí ve skutečné bytí. Jako toto zprostředkování jsou [peníze]
opravdu tvůrčí silou.
Demande86 sice existuje i pro toho, kdo nemá žádné peníze, ale jeho demande je pouhá bytost
představy, která na mne na třetího, na [ostatní] //XLIII/ nemá žádný účinek, žádnou existenci, tedy
pro mne samého zůstává neskutečnou, bezpředmětnou. Rozdíl mezi účinnou, na penězích založenou demande, a neúčinnou, založenou na mé potřebě, na mé náruživosti, na mém přání atd. je rozdíl mezi
bytím a myšlením, mezi pouhou ve mně existující představou a představou, jak je jako skutečný předmět
mimo mne pro mne.
Nemám-li žádné peníze na cestování, nemám žádnou potřebu, tj. žádnou skutečnou a uskutečnitelnou
potřebu cestovat. Jsem-li povolán ke studiu, nemám na to ale peníze, nejsem povolán ke studiu, tj. nejsem
povolán účinně a doopravdy. Naopak, nejsem-li skutečně vůbec povolán ke studiu, ale mám-li vůli a
peníze, jsem k tomu účinně povolán. Peníze — jakožto vnější, nikoliv z člověka jako člověka a z lidské
společnosti jakožto společnosti pocházející všeobecný prostředek a schopnost učinit z představy skutečnost
a skutečnost učinit pouhou představou, přeměňují právě tak skutečné lidské a přírodní bytostné síly v pouze
abstraktní představy, a proto v nedokonalosti a trýznivé přeludy, jako na druhé straně skutečné
nedokonalosti a přeludy, skutečně bezmocné, jen ve fantazii individua existující jeho bytostné síly
proměňují ve skutečné bytostné síly a schopnosti. Už podle tohoto určení je to tedy již všeobecné převrácení
individualit, [*110]které je převrací v jejich protiklad a přikládá jim vlastnosti odporující jejich
vlastnostem.
Jako tato převracející moc se peníze potom také projevují vůči individuu a vůči společenským atd.
svazkům, které tvrdí, že jsou bytostmi pro sebe. Věrnost proměňují v nevěru, lásku v nenávist, nenávist
www.kmbe.cz
Page 47
v lásku, ctnost v neřest, neřest v ctnost, sluhu v pána, pána v sluhu, pitomost v rozum, rozum v pitomost.
Protože peníze jakožto existující a činně se uplatňující pojem hodnoty vyměňují a zaměňují všechny
věci, jsou tedy všeobecnou výměnou a záměnou všech věcí, tedy převráceným světem, výměnou a
záměnou všech přirozených a lidských kvalit.
Kdo si může koupit statečnost, je statečný, i když je zbabělý. Protože se peníze nesměňují za nějakou
určitou kvalitu, za určitou věc, za lidské bytostné síly, nýbrž za celý lidský a přirozený předmětný svět,
směňují tedy — z hlediska svého majitele — každou vlastnost za každou, tedy také za jí odporující
vlastnost a předmět; jsou sbratřením nemožností, nutí to, co si odporuje, k polibkům.
Předpokládáš-li člověka jako člověka a jeho vztah ke světu jako vztah lidský, pak můžeš směnit lásku
jen za lásku, důvěru za důvěru atd. Chceš-li mít požitek z umění, musíš být umělecky vzdělaným
člověkem; chceš-li mít vliv na druhé lidi, musíš být člověkem, který na druhé lidi skutečně podnětně a
povzbudivě působí. Každý tvůj vztah k člověku — a k přírodě — musí být určitým, předmětu tvé vůle
odpovídajícím projevem, tvého skutečného individuálního života. Miluješ-li, aniž vyvoláš opětovanou lásku,
tj. nevytváří-li tvé milování jakožto milování opětovanou lásku, jestliže svým životním projevem jakožto
milující člověk neuděláš ze sebe milovaného člověka, pak je tvá láska bezmocná, je neštěstím. /XLIII//
[KRITIKA HEGELOVY DIALEKTIKY A FILOZOFIE VŮBEC]
[*111]//XI/ 6.
Zde[*34] je snad na místě, abychom podali několik poznámek k porozumění a oprávněnosti
jak Hegelovy dialektiky vůbec, tak zejména jejího provedení ve Fenomenologii a v Logice a konečně o
poměru, který k ní má novější kritické hnutí. —
Moderní německá kritika se tak usilovně zabývala obsahem starého světa a její vývoj byl natolik v zajetí
kritizované látky, že došla ke zcela nekritickému postoji k metodě kritizování a úplně ztratila povědomí
zdánlivě formální, avšak ve skutečnosti podstatné otázky, co si teď počneme s Hegelovou dialektikou? Nevědomost o poměru moderní kritiky k Hegelově filozofii vůbec a k dialektice zejména byla tak veliká, že
kritikové jako Strauss a Bruno Bauer jsou, první úplně, druhý ve svých Synopticích87[*35] (kde oproti Straussovi
na místo substance „abstraktní přírody” klade „sebevědomí” abstraktního člověka) a dokonce ještě v
Odhaleném křesťanství88, přinejmenším potenciálně zcela v zajetí Hegelovy logiky. Tak např. čteme v
Odhaleném křesťanství:
„Jako by sebevědomí tím, že klade svět, kladlo i rozdíl, a v tom, co vytváří, vytváří samo sebe, neboť rozdíl mezi
vytvořeným a mezi sebou [*112]samým opět ruší, neboť jen ve vytváření89 a v tom pohybu je sebou samým —
jako by v tomto pohybu nemělo svůj účel” atd. anebo: „Nemohli” (francouzští materialisté) „ještě vidět, že
pohyb vesmíru se teprve jako pohyb sebevědomí stal pro sebe skutečným a spojil se v jednotu se sebou
samým”.[*36]
Výrazy, které se dokonce ani jazykově neodlišují od Hegelova pojetí, nýbrž je spíše doslova opakují.
//XII/ Že během aktu kritiky (Bauer, Synoptikové) nebylo vůbec vědomí o poměru k Hegelově
dialektice, že toto vědomí nevzniklo ani po aktu kritiky určité látky, dokazuje Bauer, když ve své Dobré
věci svobody90 odmítá prostořekou otázku pana Gruppa, „co teď s logikou”, tím že ho odkazuje na kritiky,
kteří přijdou.
Avšak i nyní, když Feuerbach — jak ve svých Tezích v Anekdota, tak podrobně ve Filozofii budoucnosti
— v jádře vyvrátil starou dialektiku a filozofii; když se naproti tomu kritika, která nebyla vůbec s to tento
čin vykonat, avšak viděla, že tento čin byl vykonán, prohlásila za čistou, rozhodnou, absolutní kritiku, jež
se vyrovnala sama se sebou; když ve své spiritualistické pýše redukovala celý historický pohyb na poměr
ostatního světa — který vůči ní spadá pod kategorii „masy” — k sobě samé a všechny dogmatické
protiklady rozpustila v jednom dogmatickém protikladu své vlastní ostrovtipnosti a hlouposti světa,
kritického Krista a lidstva jakožto „davu”; když každým dnem i hodinou dokazovala svou vlastní
znamenitost na bezduchosti masy; když nakonec zvěstovala kritický poslední soud v takové podobě, že se
prý blíží den, kdy se proti ní sešikuje celé upadající lidstvo, které ona po skupinách prozkoumá a každý
jednotlivý houf obdrží své testimonium paupertatis; když nechala vytisknout[*37] svou povznesenost nad
lidské city a nad svět, nad nímž trůní ve vznešené osamělosti a jen čas od času dává ze svých sarkastických
rtů zaznít smíchu olympských bohů — po všech těchto rozkošných počinech [*113]idealismus
www.kmbe.cz
Page 48
(mladohegelovství), loučící se formou kritiky se světem, nevyslovil dokonce ani tušení toho, že je teď
třeba vypořádat se kriticky s vlastní matkou, Hegelovou dialektikou, ba nedokázal naznačit ani žádný
kritický poměr k Feuerbachově dialektice. Naprosto nekritický postoj k sobě samému.
Feuerbach je jediný, kdo má vážný, kritický poměr k Hegelově dialektice a kdo v této oblasti učinil
opravdové objevy, je vůbec jediný pravý přemožitel staré filozofie. Velikost výkonu a nehlučná
prostota, s jakou jej F[euerbach] předkládá světu, jsou v podivuhodném protikladu k opačnému
poměru.
Feuerbachovým velkým činem j e:
1. důkaz, že filozofie není nic jiného než náboženství vnesené do myšlenek a v myšlení rozvedené;
jiná forma a jiný způsob jsoucna odcizení lidské podstaty; tedy rovněž zasluhuje odsouzení;
2. založení opravdového materialismu a reálné vědy tím, že Feuerbach činí společenský poměr „člověka
k člověku” zároveň i základním principem teorie;
3. že proti negaci negace, která tvrdí, že je absolutním pozitivnem, staví pozitivno, spočívající na
sobě samém a založené pozitivně samo na sobě.
Feuerbach vysvětluje Hegelovu dialektiku (a odůvodňuje tím, že vychází z pozitivna, ze smyslově
jistého) takto:
Hegel vychází z odcizení (logicky: z nekonečna, z abstraktního obecna) substance, absolutní a
fixované abstrakce. — Tj. populárně řečeno: vychází z náboženství a z teologie.
Za druhé: ruší nekonečno, klade skutečné, smyslové, reálné, konečné, zvláštní (filozofie, zrušení
náboženství a teologie).
třetí: znovu ruší pozitivno, znovu zřizuje abstrakci, nekonečno. Znovuzřízení náboženství a
teologie.
Feuerbach pojímá tedy negaci negace jen jako rozpor filozofie se sebou samou, jako filozofii, která
afirmuje teologii (transcendenci atd.), když ji předtím popřela, tedy afirmuje ji v protikladu k sobě
samé.
Pozice či sebeafirmace a sebepotvrzení spočívající v negaci negace je chápána jako pozice, která si
není ještě jista sama [*114]sebou, je proto v zajetí svého protikladu, sama o sobě pochybuje, a má proto
zapotřebí důkazu, nedokazuje tedy sama sebe svým jsoucnem, je nepřiznaná, //XIII/ a proto je proti ní
přímo a bezprostředně stavěna pozice smyslově jistá, založená sama na sobě.91
Ale tím, že Hegel pojal negaci negace vzhledem k pozitivnímu vztahu, který v ní tkví, jako to opravdu a
jedině pozitivní, vzhledem k negativnímu vztahu, který v ní tkví, jako jedině pravý akt a akt činného
sebeuplatnění všeho bytí, nalezl jen abstraktní, logický, spekulativní výraz pro pohyb dějin, které nejsou ještě
skutečnými dějinami člověka jakožto předpokládaného subjektu, nýbrž teprve aktem vytváření, dějinami
vzniku člověka. — Vyložíme jak abstraktní formu, tak rozdíl, kterým se tento pohyb u Hegela v protikladu k
moderní kritice liší od téhož procesu ve Feuerbachově Podstatě křesťanství,92 či spíše kritickou podobu
tohoto, u Hegela ještě nekritického pohybu. — Podívejme se na Hegelův systém. Musí se začít Hegelovou
Fenomenologií, pravým to rodištěm a tajemstvím Hegelovy filozofie.
Fenomenologie.
A. Sebevědomí.
I. Vědomí. α) Smyslová jistota čili „toto” a mínění. β) Vněm neboli věc se svými vlastnostmi a klam. γ) Síla
a schopnost rozvažovat93, zjev a nadsmyslný svět.
II. Sebevědomí. Pravda jistoty o sobě samém, a) Samostatnost a nesamostatnost sebevědomí, panství a
rabství. b) Svoboda sebevědomí. Stoicismus, skepticismus, nešťastné vědomí.
Rozum. Jistota a pravda rozumu, a) Rozum pozorující; pozorování přírody a sebevědomí, b)
Rozumné sebevědomí, které se samo uskutečňuje. Slast a nezbytnost. Zákon srdce [*115]a šílenství
samolibosti. Ctnost a běh tohoto světa, c) Individualita, která je si o sobě a pro sebe reálná. Duchovní
zvířena a podvod čili věc, o kterou běží. Rozum zákonodárný. Rozum zkoušející zákony.
III.
B. Duch.
www.kmbe.cz
Page 49
I. Pravdivý duch; mravnost. II. Duch odcizený sobě samému, vzdělávání. III. Duch jistý sebou samým,
moralita.
C.
Náboženství. Přírodní, umělecké náboženství, zjevené náboženství.
D.
Absolutní vědění.
Hegelova Encyklopedie94 začíná logikou, čistou spekulativní myšlenkou a končí absolutním věděním,
sebevědomým, sebe sama uchopujícím filozofickým či absolutním, tj. nadlidským abstraktním duchem, a
tak celá Encyklopedie není nic než rozestřená podstata filozofického ducha, jeho sebezpředmětnění; tak
jako filozofický duch není nic než ve svém sebeodcizení myslivě, tj. abstraktně se uchopující odcizený
duch světa. — Logika — peníze ducha, spekulativní, myšlenková hodnota člověka a přírody — její podstata,
úplně zlhostejnělá vůči veškeré skutečné určenosti, a proto neskutečná — zvnějšněné, a proto od přírody a
od skutečného člověka abstrahující myšleni; abstraktní myšlení. — Vnějškovost tohoto abstraktního myšlení...
příroda, jaká je pro toto abstraktní myšlení. Je pro ně vnější, je jeho sebeztrátou; a ono ji také chápe
vnějškově, jako abstraktní myšlenku, avšak jako zvnějšněné abstraktní myšlení — konečně duch, toto
myšlení, navracející se do svého vlastního rodiště, myšlení, které jako antropologický, fenomenologický,
psychologický, mravní, uměleckonáboženský duch pořád ještě neplatí samo pro sebe, až se konečně najde
a sebezafirmuje jako absolutní vědění, a proto absolutní, tj. abstraktní duch nabude svého vědomého a
jemu odpovídajícího jsoucna. Neboť jeho skutečným jsoucnem je abstrakce. —
Dvojí chyba u Hegela.
[*116]1. vystupuje nejjasněji ve Fenomenologii jako rodišti Hegelovy filozofie. Jestliže chápal např.
bohatství, státní moc atd. jako bytosti odcizené lidské podstatě, pak je tomu tak jen v jejich myšlenkové
formě... Jsou to myšlenkové bytosti — proto je to jen odcizení čistého, tj. abstraktního filozofického
myšlení. Celý pohyb končí proto absolutním věděním. Čemu jsou tyto předměty odcizeny a proti komu
se stavějí, osobujíce si skutečnost, to je právě abstraktní myšlení. Filozof klade sebe — tedy zase jen
abstraktní podobu odcizeného člověka — jako měřítko odcizeného světa. Celé dějiny zvnějšnění a celé
odvolání zvnějšnění nejsou tedy nic než dějiny produkce abstraktního, tj. absolutního //XVII/95 myšlení,
logického spekulativního myšlení. Odcizení, které je tedy tím vlastním zájmem tohoto zvnějšnění a
zrušení tohoto zvnějšnění, je protiklad mezi o sobě a pro sebe, mezi vědomím a sebevědomím, mezi objektem
a subjektem, tj. protiklad mezi abstraktním myšlením a smyslovou skutečností či skutečnou smyslovostí
uvnitř myšlenky samé. Všechny ostatní protiklady a pohyby těchto protikladů jsou jen zdáním, slupkou,
exoterickou podobou těchto jedině zajímavých protikladů, které tvoří smysl ostatních, všedních
p[rotikladů]. Ne to, že se lidská bytost zpředmětňuje nelidsky, v protikladu k sobě samé, nýbrž to, že se
zpředmětňuje na rozdíl a v protikladu k abstraktnímu myšlení, platí jako podstata odcizení, která je dána a
která má být zrušena.
//XVIII/ Přivlastňování bytostných sil člověka, které se staly předměty a cizími předměty, je tedy za
prvé jen přivlastňování, k němuž dochází ve vědomí, v čistém myšlení, tj. v abstrakci, přivlastňování těchto
předmětů jako myšlenek a myšlenkových pohybů, a proto už ve Fenomenologii — přes její naprosto
negativní a kritické vzezření a přes to, že skutečně obsahuje kritiku, často daleko předjímající pozdější
vývoj — tkví latentně, vyskytuje se jako zárodek, jako potence, jako nějaké tajemství už nekritický
pozitivismus a právě tak nekritický idealismus pozdějších Hegelových spisů — toto filozofické
[*117]zrušení a znovuzřízení naskýtající se empirie. Za druhé. Vindikace předmětného světa pro člověka —
např. poznatek, že smyslové vědomí není abstraktně smyslové vědomí, nýbrž lidsky smyslové vědomí, že
náboženství, bohatství atd. je jen odcizená skutečnost lidského zpředmětnění, z díla a k dílu zrozených
lidských bytostných sil, a proto jen cesta k pravé lidské skutečnosti — toto přivlastnění či náhled do tohoto
procesu se proto u Hegela jeví tak, že smyslovost, náboženství, státní moc atd. jsou duchovní bytosti — neboť
jen duch je pravou podstatou člověka, a pravou formou ducha je myslící duch, logický, spekulativní duch.
Lidskost přírody a lidskost dějinami vytvořené přírody, produktů člověka, jeví se v tom, že to jsou produkty
abstraktního ducha, a potud tedy duchovní momenty, myšlenkové bytosti. Fenomenologie je proto skrytá,
sama sobě ještě nejasná a mysticizující kritika; pokud však zachycuje odcizení člověka — byť se člověk jeví
jen v podobě ducha — jsou v ní skryty všechny prvky kritiky a jsou často již připraveny a vypracovány
způsobem daleko převyšujícím Hegelovo stanovisko. „Nešťastné vědomí”, „poctivé vědomí”, boj
„šlechetného a podlého vědomí” atd. atd., tyto jednotlivé úseky obsahují — sice ještě v odcizené formě —
kritické prvky celých sfér jako náboženství, státu, občanského života atd. Jako je tedy podstata,96
www.kmbe.cz
Page 50
předmětného myšlenková bytost,97 tak je subjekt vždy vědomí nebo sebevědomí či spíše předmět se jeví jen
jako abstraktní vědomí, člověk jen jako sebevědomí, rozličné podoby odcizení, které vystupují, jsou proto jen
různé podoby vědomí a sebevědomí. Tak jako o sobě je abstraktní vědomí — jako které je předmět
pojímán — jen rozlišovacím momentem sebevědomí, tak vystupuje také jako výsledek pohybu totožnost
sebevědomí s vědomím, absolutní vědění, jako výsledek vystupuje ne už navenek, nýbrž už jen v sobě
probíhající pohyb abstraktního myšlení, tj. výsledkem je dialektika čisté myšlenky.98 /XVIII//
[*118]//XXIII/99 To
veliké na Hegelově Fenomenologii100 a na jejím konečném výsledku — na dialektice
negativity jako hybném a tvořivém principu — je tedy jednak to, že Hegel pojímá sebevytváření člověka
jako proces, zpředmětňování jako odpředmětňování, jako zvnějšnění a jako zrušení tohoto zvnějšnění; že
tedy postihuje podstatu práce a že předmětného člověka, pravého, protože skutečného člověka chápe jako
výsledek jeho vlastní práce. Skutečné, činné chování člověka k sobě jako k rodové bytosti anebo jeho činné
uplatnění jako skutečné rodové bytosti, tj. jako lidské bytosti, je možné jen tak, že ze sebe vydá skutečně
všechny své rodové síly — a to je opět možné jen společným působením lidí, jen jako výsledek dějin — a že
se k nim zachová jako k předmětům, což je zprvu možné zase jen ve formě odcizení.
Hegelovu jednostrannost a jeho meze znázorníme nyní podrobně na závěrečné kapitole
Fenomenologie, kapitole „Absolutní vědění”, která obsahuje jak shrnutí ducha Fenomenologie, její vztah
ke spekulativní dialektice, tak i Hegelovo vědomí o obojím a o jejich vzájemném vztahu.
Zatím řekněme předem už jen toto: Hegel stojí na stanovisku moderních národních ekonomů. Postihuje
práci jako podstatu, jako prokazující se podstatu člověka; vidí jen pozitivní stránku práce, ne její stránku
negativní. Práce je stáváním se člověka člověkem pro sebe uvnitř zvnějšnění, neboli jakožto zvnějšněný člověk.
Práce, kterou Hegel jedině zná a uznává, je práce abstraktně duchovní. Co tedy vůbec tvoří podstatu filozofie,
zvnějšnění sebe vědoucího člověka či sebe myslící zvnějšněnou vědoucnost, to postihuje Hegel jako její
podstatu, a proto může oproti předchozí filozofii shrnout její jednotlivé momenty a podat svou filozofii
jako filozofii. Co ostatní filozofové činili — že postihují jednotlivé momenty přírody a lidského života jako
momenty sebevědomí, a to abstraktního sebevědomí — to Hegel ví jako konání filozofie. Proto je jeho věda
absolutní.
[*119]Přejděme nyní
k našemu předmětu.
„Absolutní vědění.” Poslední kapitola Fenomenologie.
Hlavní věc je, že předmět vědomí není nic jiného než sebevědomí anebo že předmět je jen zpředmětnělé
sebevědomí, sebevědomí jakožto předmět. (Kladení člověka = sebevědomí.)
Proto je třeba předmět vědomí překonat. Předmětnost jako taková platí za odcizený, lidské podstatě,
sebevědomí neodpovídající vztah člověka. Znovupřivlastnění předmětné podstaty člověka, vytvořené jako
cizí při určení odcizení, nemá tedy jen význam zrušit odcizení, nýbrž zrušit předmětnost, tj. člověk tedy platí
za nepředmětnou, spiritualistickou bytost.
Pohyb překonání předmětu vědomí popisuje Hegel takto:
Předmět se ukazuje nejen (to je podle Hegela jednostranné — tedy jednu stránku postihující — pojetí
onoho pohybu) jako navracející se v osobu101. Člověk je kladen = osoba. Osoba je však jen abstraktně pojatý a
abstrakcí vytvořený člověk. Člověk je svojský102. Jeho oko, jeho ucho atd. je svojské, každá z jeho bytostných
sil má v něm vlastnost svojskosti103. Proto je ale úplně nesprávné ovšem říci: Sebevědomí má oko, ucho,
bytostnou sílu. Sebevědomí je spíše určitá kvalita lidské přirozenosti, lidského oka atd., nikoli že lidská
přirozenost je nějakou kvalitou //XXIV/ sebevědomí.
Pro sebe abstrahovaná a fixovaná osoba je člověk jako abstraktní egoista, egoismus, povznesený ve svou
čistou abstrakci k myšlení. (Později se k tomu vrátíme.)
Lidská podstata, člověk znamená pro Hegela = sebevědomí. Všechno odcizení lidské podstaty není proto nic
než odcizení sebevědomí. Odcizení sebevědomí neznamená výraz, ve vědění a myšlení se zrcadlící výraz
skutečného odcizení lidské podstaty. Skutečné odcizení, jevící se jako reálné, není co do své nejniternější
skryté podstaty — kterou teprve filozofie vynesla na světlo — nic jiného než jev odcizení skutečné lidské
podstaty, jev sebevědomí. Věda, která toto chápe, se proto jmenuje [*120]fenomenologie. Všechno
znovupřivlastnění odcizené předmětné podstaty se proto jeví jako začleňování do sebevědomí; člověk,
www.kmbe.cz
Page 51
zmocňující se své podstaty, je pouze sebevědomí, zmocňující se předmětných podstat. Návrat předmětu v
osobu je proto znovupřivlastnění předmětu. —
Všestranně vyjádřeno je překonání předmětu vědomí:
že se předmět jako takový znázorňuje vědomí jako mizející;
že je to zvnějšnění sebevědomí, které klade věcnost;
že toto zvnějšnění má nejen negativní, nýbrž pozitivní význam;
že jej má nejen pro nás anebo o sobě, nýbrž pro ně samé.
Pro ně má to negativní na předmětu anebo jeho rušení sebe sama pozitivní význam tím, čili ono ví o
této jeho nicotnosti tím, že se samo zvnějšňuje, neboť v tomto zvnějšnění klade sebe jako předmět, anebo
kvůli nerozlučné jednotě bytí pro sebe klade předmět jako samo sebe.
6. Na druhé straně v tom zároveň tkví tento druhý moment, že toto zvnějšnění a tuto předmětnost
zrovna tak i zrušilo a pojalo zpátky do sebe, že tedy ve svém jinobytí takovém jest při sobě.
7. Toto je pohyb vědomí a toto je proto totalita jeho momentů.
8. Zrovna tak se musí chovat k předmětu podle totality jeho určení a postihnout jej co do každého z
těchto určení. Tato totalita jeho určení z něho o sobě dělá duchovní bytost a pro vědomí se to opravdu děje
pojímáním každého jednotlivého z nich jako osoby anebo, jak bylo právě uvedeno, duchovním chováním k
nim.[*39]
1.
2.
3.
4.
5.
ad. 1. Že se předmět jako takový znázorňuje vědomí jako mizející, je výše zmíněný návrat předmětu v osobu104
ad 2. Zvnějšnění sebevědomí klade věcnost. Protože člověk = sebevědomí, tedy je jeho zvnějšněná
předmětná podstata neboli věcnost (to, co je pro něj předmětem, a předmětem je pro něj opravdu jen to, co je
mu předmětem podstatným, co je tedy[*121]jeho předmětnou podstatou. Protože pak subjektem není činěn
skutečný člověk jako takový, a tedy ani příroda — člověk je lidská příroda — nýbrž jen abstrakce člověka,
sebevědomí, tak věcnost může být jen zvnejšněné sebevědomí) = zvnějšněnému sebevědomí a věcnost je
kladena tímto zvnějšněním. Je docela přirozené, že živá, přirozená bytost, vybavená a obdařená
předmětnými, tj. materiálními bytostnými silami, má také skutečné přirozené předměty své podstaty, stejně
jako její sebezvnějšnění je kladením skutečného světa, jenže formou vnějškovosti, tedy světa nepatřícího k
její podstatě a mocnějšího než ona, světa předmětného. Není na tom nic nepochopitelného ani záhadného.
Záhadný by byl spíše opak. Ale stejně jasné je i to, že sebevědomí může svým zvnějšněním klást jen věcnost,
tj. zase jen věc abstraktní, věc abstrakce, a ne věc skutečnou. Dále //XXVI/105 je jasné, že věcnost není tedy
naprosto nic samostatného, podstatného vůči sebevědomí, nýbrž pouhé stvoření, něco jím kladeného, a že
kladené, místo aby samo sebe potvrzovalo, je jen potvrzením aktu kladení, který na okamžik fixuje svou
energii jako produkt a naoko mu přiděluje úlohu — ale jen na okamžik — samostatné, skutečné bytosti.
Jestliže skutečný, tělesný člověk, stojící na pevné kulaté zemi, vydechující a vdechující všechny síly
přírody, klade svým zvnějšněním své skutečné předmětné bytostné síly jako cizí předměty, pak subjektem
není kladení; je jím subjektivita předmětných bytostných sil, jejichž akce musí být proto také předmětná.
Předmětná bytost působí předmětně, a nepůsobila by předmětně, kdyby v jejím bytostném určení
netkvělo předmětno. Vytváří, klade předměty jen proto, že je předměty kladena, proto, že je odjakživa
přírodou. V aktu kladení neupadá tedy ze své „čisté činnosti” do nějakého tvoření předmětu, nýbrž její
předmětný produkt potvrzuje jen její předmětnou činnost, její činnost jako činnost předmětné přirozené
bytosti.
Zde vidíme, jak se provedený naturalismus čili humanismus liší jak od idealismu, tak od materialismu a
zároveň je jejich [*122] pravdou, která je oba sjednocuje. Zároveň vidíme, že jenom naturalismus je s to
pochopit akt světových dějin.
<Člověk je bezprostředně přirozená bytost. Jako přirozená Bytost a jako živá přirozená bytost je
vybaven jednak přirozenými silami, životními silami, je činnou přirozenou bytostí; tyto síly v něm
existují jako vlohy a schopnosti, jako pudy; jednak je jako přirozená, tělesná, smyslová, předmětná
bytost bytostí trpící, podmíněnou a omezenou, jako je i zvíře a rostlina, tj. předměty jeho pudů existují
mimo něj jako předměty na něm nezávislé, avšak tyto předměty jsou předměty jeho potřeby, podstatné
předměty, nepostradatelné k činnému uplatnění a potvrzení jeho bytostných sil. Že člověk je tělesná
bytost s přirozenými silami, bytost živoucí, skutečná, smyslová, předmětná, znamená, že předmětem
jeho bytosti, jeho životního projevu jsou mu skutečné, smyslové předměty, čili že svůj život může projevit jen na skutečných, smyslových předmětech. Být předmětný, přirozený, smyslový a mít také
www.kmbe.cz
Page 52
předmět, přírodu, smysl mimo sebe či sám být předmětem, přírodou, smyslem pro něco třetího je
totožné.> Hlad je přirozená potřeba; potřebuje tedy přírodu mimo sebe, předmět mimo sebe, aby se
ukojil, utišil. Hlad je mého těla doznaná potřeba nějakého mimo ně jsoucího předmětu,
nepostradatelného mému tělu k jeho integraci a k projevení jeho podstaty. Slunce je předmětem
rostlině, předmětem jí nepostradatelným, potvrzujícím její život, tak jako je rostlina předmětem Slunci,
jakožto projev životodárné síly Slunce, jakožto projev předmětné bytostné síly Slunce.
Bytost, která nemá svou přirozenost mimo sebe, není přirozená bytost, nepodílí se na podstatě
přírody. Bytost, která nemá žádný předmět mimo sebe, není předmětná bytost. Bytost, která není sama
předmětem třetí bytosti, nemá žádnou bytost svým předmětem, tj. nechová se předmětně, její bytí není
předmětné.
//XXVII/ Nepředmětná bytost je obluda.106
[*123]Předpokládejme bytost, která ani sama není předmětem, ani nemá předmět. Taková bytost by byla
za prvé jedinou bytostí, neexistovala by žádná bytost mimo ni, existovala by sama a osamělá. Neboť jakmile
jsou tu předměty mimo mne, jakmile nejsem sám, jsem něco jiného, jiná skutečnost než předmět mimo mne.
Pro tento třetí předmět jsem tedy jinou skutečností než on, tj. jeho předmětem. Bytost, která není předmětem jiné bytosti, tedy předpokládá, že neexistuje žádná předmětná bytost. Jakmile mám předmět, tento
předmět mne má předmětem. Avšak bytost nepředmětná je neskutečná, nesmyslová, jen myšlená, tj. jen
domnělá bytost, bytost abstrakce. Být smyslový, tj. být skutečný, je být předmětem smyslů, být smyslovým
předmětem, tedy mít mimo sebe smyslové předměty, mít předměty své smyslovosti. Být smyslový je být
trpící.
Člověk jako předmětná smyslová bytost je proto bytost trpící, a protože je bytostí své utrpení pociťující,
je bytostí vášnivou. Vášeň, passion, je bytostná síla člověka, energicky usilující o svůj předmět.
<Avšak člověk je nejen přirozená bytost, nýbrž je lidská přirozená bytost, tj. bytost jsoucí pro sebe samu,
proto bytost rodová, a jako taková se musí potvrzovat a činně uplatňovat jak ve svém bytí, tak ve svém
vědění. Ani lidské předměty, jak se bezprostředně nabízejí, nejsou tedy přirozené předměty, ani lidský
smysl, jak jest bezprostředně, jak jest předmětně, není lidská smyslovost, lidská předmětnost. Příroda ani
objektivně, ani subjektivně není bezprostředně adekvátně k dispozici lidské bytosti.> A tak jako všechno
přirozené musí vzniknout, tak má i člověk akt svého vzniku, dějiny, které jsou však pro něho dějinami, o
kterých ví, a proto jakožto akt vzniku jsou aktem vzniku vědomě se rušícím. Dějiny jsou opravdovým
přírodopisem107 člověka. — (K tomu je třeba se vrátit.)
Za třetí, protože toto kladení věcnosti je zase jen zdání, akt odporující podstatě čisté činnosti, musí být
také opět zrušen, věcnost musí být zapírána.
[*124]ad 3, 4, 5, 6. — 3. Toto zvnějšnění vědomí má nejen negativní, nýbrž i pozitivní význam a 4. tento
pozitivní význam má nejen pro nás nebo o sobě, nýbrž pro sebe, pro vědomí samo. 5. Pro ně to negativní na
předmětu, neboli jeho zrušení sebe sama, má pozitivní význam tím — čili ono ví o této jeho nicotnosti tím,
že samo sebe zvnějšňuje, neboť o tomto zvnějšnění ví jakožto předmět, anebo vzhledem k nerozlučné
jednotě bytí pro sebe, ví o tomto předmětu jakožto o sobě samém. 6. Naproti tomu v tom tkví zároveň i
druhý moment, že toto zvnějšnění a tuto předmětnost právě tak i zrušilo a pojalo zpátky do sebe, že tedy
ve svém jinobytí jako takovém je při sobě.
Již jsme viděli. Přivlastnění odcizené předmětné bytosti nebo zrušení předmětnosti určené jakožto
odcizení — které musí od lhostejné cizoty postupovat až ke skutečnému nevraživému odcizení — má pro
Hegela zároveň — nebo dokonce především ten význam, že ruší předmětnost, protože pro sebevědomí
není kamenem úrazu a odcizením určitý charakter předmětu, nýbrž jeho předmětný charakter. Předmět je
proto něco negativního, něco, co ruší samo sebe, nicotnost. Tato jeho nicotnost má pro vědomí nejen
negativní, nýbrž i pozitivní význam, neboť tato nicotnost předmětu je právě sebepotvrzením nepředmětnosti,
//XXVIII/ abstrakce, jeho samého. Pro vědomí samo má nicotnost předmětu pozitivní význam proto, že
vědomí o této nicotnosti, o předmětné bytosti, ví jako o svém sebezvnějšnění, protože ví, že tato nicotnost
jest pouze jeho sebezvnějšnění...
Způsob, jak vědomí jest a jak pro ně něco jest, je vědění. Vědění je jeho jediný akt. Pro vědomí se tedy
něco něčím stává potud, pokud vědomí o tomto něčem ví. Vědění je jeho jediné předmětné chování. — O
nicotnosti předmětu, tj. o tom, že se předmět od něho neliší, o nebytí předmětu pro ně ví tak, že ví o
www.kmbe.cz
Page 53
předmětu jako o svém sebezvnějšnění, tj. ví o sobě — o vědění jakožto předmětu — tak, že předmět je jen
zdáním předmětu, šalebným oparem, co do své podstaty není však ničím jiným než věděním samým, které
si proti sobě staví samo sebe, a proto si proti sobě postavilo nicotnost, něco, co mimo vědění nemá žádnou
předmětnost; čili vědění ví, že tím, že se chová [*125]k nějakému předmětu, je jen mimo sebe, zvnějšňuje se;
že se samo sobě pouze jeví jako předmět, anebo že to, co se mu jeví jako předmět, je jen ono samo.
Naproti tomu, říká Hegel, tkví v tom zároveň i jiný moment, že toto zvnějšnění a tuto předmětnost
právě tak zrušilo a pojalo zpátky do sebe, že tedy ve svém jinobytí jako takovém je při sobě.
V tomto výkladu máme pohromadě všechny iluze spekulace.
Za prvé: Vědomí, sebevědomí je ve svém jinobytí jako takovém při sobě. Je tedy — nebo abstrahujeme-li tu
od Hegelovy abstrakce a namísto sebevědomí položíme sebevědomí člověka — je ve svém jinobytí jako
takovém při sobě. V tom tkví za prvé, že vědomí — vědění jakožto vědění — myšlení jakožto myšlení —
předstírá, že je bezprostředně tím, co je jiné než ono samo, že je smyslovostí, skutečností, životem — že je
myšlením předstihujícím se v myšlení (Feuerbach).[*40] Tato stránka je v tom obsažena potud, pokud
vědomí jakožto pouhé vědomí se nepozastavuje nad odcizenou předmětností, nýbrž nad předmětností jako
takovou.
Za druhé v tom tkví to, že sebevědomý člověk, pokud poznal a zrušil duchovní svět — anebo duchovní
obecné jsoucno svého světa — jakožto sebezvnějšnění, přesto tento duchovní svět zase v této zvnějšněné
podobě potvrzuje a vydává jej za své pravé jsoucno, znovu jej zřizuje, předstírá, že [ve svém]108 jinobytí jako
takovém je při sobě, tedy po zrušení např. náboženství, po poznání, že náboženství je produkt
sebezvnějšnění, přesto shledává, že je potvrzen v náboženství jako náboženství. Zde je kořen chybného
Hegelova pozitivismu neboli jeho jen zdánlivého kriticismu: to, co Feuerbach označuje jako kladení,
negování a znovuzřizování náboženství nebo teologie, co je však třeba pojímat obecněji. Rozum je tedy při
sobě v nerozumu jakožto nerozumu, člověk, který poznal, že v právu, politice atd. žije zvnějšněným
životem, žije v tomto zvnějšněném životě jako takovém svůj pravý lidský život. Sebeafirmace,
[*126]sebepotvrzení v rozporu se sebou samým, jak s věděním, tak s podstatou předmětu, je tedy pravé
vědění a pravý život.
O nějakém Hegelově přizpůsobení náboženství, státu atd. nemůže být tedy už ani řeči, neboť tato lež je
lží jeho principu.
//XXIX/ Vím-li, že náboženství je zvnějšněné lidské sebevědomí, pak tedy v náboženství jakožto v
náboženství nevím o svém sebevědomí, nýbrž vím, že je v něm potvrzeno mé zvnějšněné sebevědomí.
Potom tedy vím, že mé sebevědomí, náležející sobě samému, své podstatě, není potvrzeno v náboženství,
nýbrž naopak ve zničeném, zrušeném náboženství.
U Hegela tedy negace negace není potvrzením pravé podstaty, totiž s pomocí negace zdánlivé podstaty,
nýbrž potvrzením zdánlivé podstaty anebo sobě odcizené podstaty v jejím popření anebo popřením této
zdánlivé podstaty jakožto podstaty předmětné, sídlící mimo člověka a na něm nezávislé, a její proměnou v
subjekt.
Zvláštní úlohu tu hraje zrušení, v němž je spojeno popření a uchování, afirmace.
Tak je např. v Hegelově filozofii práva zrušené právo soukromé = morálce, zrušená morálka = rodině,
zrušená rodina = občanské společnosti, zrušená občanská společnost = státu, zrušený stát = světovým dějinám.
Ve skutečnosti soukromé právo, morálka, rodina, občanská společnost, stát atd. trvají dál, jenže se staly
momenty, existencemi a způsoby jsoucna člověka, které neplatí izolovaně, navzájem se ruší i vytvářejí atd.
Momenty pohybu.
V jejich skutečné existenci je tato jejich pohyblivá podstata skryta. Najevo vychází, vyjevuje se teprve v
myšlení, ve filozofii, a proto mým pravým náboženským jsoucnem je moje jsoucno ve filozofii náboženství,
mým pravým politickým jsoucnem moje jsoucno ve filozofii práva, mým pravým přirozeným jsoucnem
jsoucno ve filozofii přírody, mým pravým uměleckým jsoucnem jsoucno ve filozofii umění, mým pravým
lidským jsoucnem mé jsoucno filozofické. Právě tak je pravou existencí náboženství, státu, přírody, umění:
filozofie náboženství, filozofie přírody, filozofie státu, filozofie umění. Jestliže však pouze [*127]filozofie
náboženství atd. je pro mne pravým jsoucnem náboženství, pak jsem také opravdu zbožný jen jako
filozof náboženství, a tak zapírám skutečnou religiozitu a skutečně zbožného člověka. Zároveň je však
potvrzuji, zčásti uvnitř svého vlastního jsoucna nebo uvnitř cizího jsoucna, které kladu proti nim, neboť
www.kmbe.cz
Page 54
to je jen jejich filozofickým výrazem; zčásti v jejich zvláštní původní podobě, neboť pro mne znamenají
jen zdánlivé jinobytí, alegorie, ve smyslových slupkách skryté podoby jejich vlastního pravého, id est
mého filozofického jsoucna.
Právě tak zrušená kvalita = kvantitě, zrušená kvantita = míře, zrušená míra = podstatě, zrušená podstata
— jevu, zrušený jev = = skutečnosti, zrušená skutečnost = pojmu, zrušený pojem = objektivitě, zrušená
objektivita = absolutní ideji, zrušená absolutní idea = přírodě, zrušená příroda = subjektivnímu duchu,
zrušený subjektivní duch — mravnímu objektivnímu duchu, zrušený mravní duch = umění, zrušené
umění = náboženství, zrušené náboženství = absolutnímu vědění.
Na jedné straně je toto zrušení zrušením myšlené bytosti, tedy myšlené soukromé vlastnictví se ruší v
myšlence morálky. A protože myšlení si domýšlí, že je bezprostředně tím, co je jiné než ono samo,
smyslovou skutečností, protože pro ně tedy jeho akce znamená také smyslovou skutečnou akci, věří tedy toto
myslící zrušení, které svůj předmět ve skutečnosti nechává stát, že jej skutečně přemohlo, a na druhé
straně, protože se mu předmět nyní stal momentem myšlenkovým, znamená pro ně proto i ve své
skutečnosti sebepotvrzení jeho samého, sebevědomí, abstrakce.
//XXX/ Proto jsoucno, které Hegel ruší ve filozofii, není na jedné straně skutečné náboženství, stát,
příroda, nýbrž náboženství samo už jako předmět vědění, dogmatika, obdobně také právnictví, státověda,
přírodověda. Na jedné straně je tedy Hegel v protikladu jak ke skutečné podstatě, tak k bezprostřední nefilozofické vědě anebo k nefilozofickým pojmům této podstaty. Odporuje tedy jejím běžným pojmům.
Na druhé straně si náboženský atd. člověk může najít v Hegelovi své poslední potvrzení.
[*128]Nyní
je třeba postihnout pozitivní momenty Hegelovy dialektiky v rámci určení odcizení.
a) Rušení jako předmětný pohyb pojímající zpět do sebe zvnějšnění. — Je to uvnitř odcizení vyjádřený
pohled na přivlastnění předmětné bytosti zrušením jejího odcizení, odcizený pohled do skutečného
zpředmětnění člověka, do skutečného přivlastnění jeho předmětné bytosti zničením odcizeného určení
předmětného světa, jeho zrušením v jeho odcizeném jsoucnu, tak jako ateismus jakožto zrušení boha je
vznikem teoretického humanismu, komunismus jakožto zrušení soukromého vlastnictví je vindikace
skutečného lidského života jako vlastnictví člověka, je vznikem praktického humanismu, čili ateismus je
humanismus, zprostředkovaný se sebou zrušením náboženství, komunismus je humanismus,
zprostředkovaný se sebou zrušením soukromého vlastnictví. Teprve zrušením tohoto zprostředkování —
které je však nutným předpokladem — vzniká od sebe samého pozitivně začínající, pozitivní humanismus.
Avšak ateismus, komunismus nejsou žádný útěk, žádná abstrakce, žádné ztracení předmětného světa
vytvořeného člověkem, jeho bytostných sil zrozených k předmětnosti, žádná chudoba vracející se k
nepřirozené, nevyvinuté prostotě. Jsou naopak teprve skutečným vznikáním, skutečně pro člověka
vzniklým uskutečněním jeho podstaty a jeho bytosti jakožto skutečné.
Hegel tedy tím, že chápe — byť opět odcizeným způsobem — pozitivní smysl negace vztažené k sobě
samé, chápe sebeodcizení, zvnějšnění podstaty, odpředmětnění a odskutečnění člověka jako sebezískání,
vyjádření podstaty, zpředmětnění, uskutečnění. (Krátce pojímá — uvnitř abstrakce — práci jako akt
sebevytváření člověka, chování k sobě jako k cizí bytosti a činné sebeuplatňování jako cizí bytosti chápe
jakožto vznikající rodové vědomí a rodový život.)
U Hegela — nehledě na již vylíčenou převrácenost nebo spíše jako její důsledek — se však tento
akt jeví za prvé jako jen formální, protože abstraktní akt, neboť lidská bytost sama znamená jen abstraktní
myslící bytost, sebevědomí; a
b)
[*129]c) za druhé, protože pojetí je formální a abstraktní, stává se zrušení zvnějšnění potvrzením
zvnějšnění, čili pro Hegela je onen pohyb sebevytváření, sebezpředmětňování jakožto sebezvnějšňování a
sebeodcizování absolutním, a proto posledním projevem lidského života, který je sám sobě účelem a v sobě
došel klidu, dospěl ke své podstatě.
Tento pohyb ve své abstraktní //XXXI/ formě jakožto dialektika platí proto za opravdu lidský život,
a protože je to přece jen abstrakce, odcizení lidského života, platí za božský proces, avšak za božský proces
člověka — za proces, kterým prochází sama jeho abstraktní, čistá, absolutní podstata, od něho odlišná.
Za třetí: Tento proces musí mít nějakého nositele, nějaký subjekt; ale subjekt vzniká teprve jako
výsledek; tento výsledek, subjekt, vědoucí o sobě samém jako o absolutním sebevědomí, je tedy bůh,
www.kmbe.cz
Page 55
absolutní duch, idea vědoucí o sobě a činně se uplatňující. Skutečný člověk a skutečná příroda se stávají pouze
predikáty, symboly tohoto skrytého neskutečného člověka a této neskutečné přírody. Subjekt a predikát
mají proto k sobě poměr absolutního převrácení, mystický subjekt-objekt anebo subjektivita přesahující objekt,
absolutní subjekt jakožto proces, jakožto subjekt zvnějšňující se a vracející se ze zvnějšnění do sebe, ale beroucí
zároveň zpátky do sebe toto zvnějšnění, a subjekt jakožto tento proces; čisté, neustálé kroužení v sobě.
Za prvé. Formální a abstraktní pojetí aktu sebevytváření či sebezpředmětňování člověka.
Odcizený předmět, odcizená bytostná skutečnost člověka není — protože Hegel klade člověka =
sebevědomí — nic než vědomí, jen myšlenka odcizení, její abstraktní, a proto bezobsažný a neskutečný
výraz, negace. Proto právě tak zrušení zvnějšnění není nic než abstraktní, bezobsažné zrušení oné
bezobsažné abstrakce, negace negace. Obsažná, živá, smyslová, konkrétní činnost sebezpředmětňování se
proto stává pouhou svou abstrakcí, absolutní negativitou, abstrakcí, která je zase fixována jako taková a je
myšlena jako samostatná činnost, jako činnost po výtce. Protože tato takzvaná negativita není nic
[*130]jiného než abstraktní, bezobsažná forma onoho skutečného živého aktu, proto i její obsah může být jen
formálním obsahem, vytvořeným abstrakcí od všeho obsahu. Jsou to tedy všeobecné, abstraktní, každému
obsahu náležející, proto také jak vůči všemu obsahu lhostejné, tak právě proto pro každý obsah platné
formy abstrakce, formy myšlení, logické kategorie odtržené od skutečného ducha a od skutečné přírody.
(Logický obsah absolutní negativity vyložíme později.)
To pozitivní, co tu Hegel — ve své spekulativní logice — vykonal, je to, že určité pojmy, všeobecné fixní
formy myšlení ve své samostatnosti vůči přírodě a duchu jsou nutným výsledkem všeobecného odcizení
lidské podstaty, tedy i lidského myšlení, a že je proto Hegel podal a shrnul jako momenty procesu
abstrakce. Např. zrušené bytí je podstata, zrušená podstata je pojem, zrušený pojem... absolutní idea. Ale
co je pak absolutní idea? Ruší zase sebe samu, nechce-li zase znova projít celým aktem abstrakce a
spokojit se tím, že je totalitou abstrakcí čili abstrakcí uchopující sebe samu. Avšak abstrakce uchopující
sebe jako abstrakci ví o sobě, že není nic; musí se vzdát sebe, abstrakce, a tak dochází k podstatě, která je
právě jejím opakem, k přírodě. Celá logika je tedy důkaz, že abstraktní myšlení pro sebe není nic, že
absolutní idea pro sebe není nic, že teprve příroda je něco.
//XXXII/ Absolutní idea, abstraktní idea, která
„pohlížíme-li na ni co do její jednoty se sebou, je nazíráním” (Hegelova Encyklopedie, 3. vyd.; s. 222
[par. 244]), která (tamtéž) „v absolutní pravdě sebe samé se odhodlává propustit ze sebe na svobodu
moment své zvláštnosti či prvního určování a jinobytí, bezprostřední ideu, jako svůj odlesk, sebe jako
přírodu” (tamtéž)
celá tato idea, počínající si tak podivně a barokně, která způsobila hegelovcům obrovské bolení hlavy, není
naprosto nic jiného než abstrakce, tj. abstraktní myslitel, abstrakce, která zkušeností zmoudřela, a když si
ujasnila svou pravdu, za všelijakých — nesprávných a nadto ještě abstraktních — podmínek se odhodlává
k tomu, že se vzdá sebe a že namísto svého bytí při sobě, svého nebytí, své všeobecnosti a své neurčitosti
dosadí [*131]své jinobytí, to zvláštní, to určité, že přírodu, kterou v sobě skrývala jen jako abstrakce, jako věc
myšlenek, propustí ze sebe na svobodu, tj. že opustí abstrakci a podívá se jednou na přírodu, která je od ní
osvobozena. Abstraktní idea, která se stává bezprostředně nazíráním, není naprosto nic jiného než abstraktní
myšlení, které se sebe vzdává a odhodlává se k nazírání. Celý tento přechod logiky ve filozofii přírody není
nic jiného než přechod z abstrahování v nazírání, který abstraktní myslitel tak těžko provádí a který proto tak
dobrodružně popisuje. Mystický pocit, který pudí filozofa z abstraktního myšlení v nazírání, je nuda, touha po
nějakém obsahu.
(člověk odcizený sobě samému je myslitel odcizený i své podstatě, tj. přirozené a lidské bytosti. Jeho
myšlenky jsou proto fixní duchové, přebývající mimo přírodu a mimo člověka. Hegel ve své logice uzavřel
pohromadě všechny tyto fixní duchy, každého z nich pojal nejprve jako negaci, tj. jako zvnějšnění lidského
myšlení, potom jako negaci negace, tj. jako zrušení tohoto zvnějšnění, jako skutečný projev lidského myšlení;
ale protože tato negace negace — sama ještě zajatá v odcizení — je jednak znovuzřízením negace v jejím
odcizení, jednak je zastavením u posledního aktu, vztahování se k sobě ve zvnějšnění jako v pravém jsoucnu
těchto fixních duchů,109 jednak pokud tato abstrakce samu sebe uchopuje a ze sebe samé pociťuje
www.kmbe.cz
Page 56
nekonečnou nudu, pak vzdání se abstraktního myšlení pohybujícího se jen v myšlení, které je bez očí, bez
zubů, bez uší, beze všeho, jeví se u Hegela jako odhodlání uznat přírodu za podstatu a oddat se nazírání.)
[*132]//XXXIII/ Avšak: také příroda, vzata abstraktně, fixována pro sebe, v odloučení od člověka, není pro
člověka nic. Že abstraktní myslitel, který se odhodlal k nazírání, nazírá ji abstraktně, to se rozumí samo
sebou. Byla-li příroda uzamčena myslitelem v jeho tvaru, jemu samému skrytém a záhadném, jako
absolutní idea, jako myšlenková věc, pak opravdu tím, že ji ze sebe propustil, propustil ze sebe jen tuto
abstraktní přírodu – ale jen v tom významu, že je jinobytím myšlenky, že je skutečnou nazíranou přírodou
odlišnou od abstraktního myšlení jen – myšlenkovou věc přírody. Anebo abychom mluvili lidsky, abstraktní
myslitel se při svém nazírání přírody dovídá, že bytosti, o nichž se domníval, že je vytváří z ničeho, z čisté
abstrakce v božské dialektice jako čisté produkty práče myš lení, která snuje sama v sobě a nikde
nevyhlíží ven do skutečnosti, nejsou nic jiného než abstrakce určení přírody. Celá příroda mu tedy jen
opakuje ve smyslové, vnějškové formě logické abstrakce. — On přírodu a tyto abstrakce opět analyzuje.
Jeho nazírání přírody je tedy jen aktem potvrzení jeho abstrakce od nazírání přírody,110 postupem
plození jeho abstrakce, který vědomě opakuje. Tak je např. čas = negativitě, která se vztahuje k sobě (s.
238 tamtéž). Zrušenému nastávání jakožto jsoucnu odpovídá — v přirozené formě — zrušený pohyb
jakožto hmota. Světlo je — přirozená forma — reflexe v sobě. Těleso jako Měsíc a kometa je — přirozená
forma — protikladů, který je podle logiky na jedné straně pozitivnem spočívajícím na sobě samém, na druhé
straně negativnem spočívajícím na sobě samém. Země je přirozená forma logického důvodu jakožto
negativní jednota protikladu atd.
Příroda jakožto příroda, tj. pokud se ještě smyslově liší od onoho tajného smyslu, který je v ní skryt,
příroda oddělena, odlišena od těchto abstrakcí je nic, nic osvědčující se jakožto nic, je nesmyslná nebo má jen
smysl vnějškovosti, která musí být zrušena.
[*133]„V
konečně-teleologickém stanovisku se nachází správný předpoklad, že příroda neobsahuje v sobě samé
absolutní účel.” S. 225 [par. 245].
Jejím účelem je potvrzení abstrakce.
„Příroda se naskytla jako idea ve formě jinobytí. Jelikož idea jest takto jakožto to jí samé negativní čili jest sobě
vnější, není tedy příroda vnějšková jen relativně vůči této ideji, nýbrž vnějškovost je tím určením, ve kterém jest
jakožto příroda.” S. 227 [par. 247].
Vnějškovost tu nelze rozumět jako smyslovost, která se projevuje navenek a je otevřená světlu,
smyslovému člověku. Vnějškovost je tu třeba brát ve smyslu zvnějšnění, chyby, vady, která nemá být.
Neboť to pravé je pořád ještě idea. Příroda je jen forma jejího jinobytí. A protože abstraktní myšlení je
podstata, pak tedy to, co je mu vnější, je co do své podstaty pouze něčím vnějším. Abstraktní myslitel
zároveň uznává, že smyslovost je podstatou přírody, vnějškovostí v protikladu ke v sobě snujícímu myšlení.
Ale zároveň vyslovuje tento protiklad tak, že tato vnějškovost přírody je jejím protikladem k myšlení, jejím
nedostatkem, že pokud se liší od abstrakce, je bytostí nedostatečnou. //XXXIV/ Bytost nedostatečná
nejen pro mne, v mých očích, bytost nedostatečná o sobě, má mimo sebe něco, čeho se jí nedostává. Tj.
její podstatou je něco jiného než ona sama. Příroda se proto musí pro abstraktního myslitele sama
zrušit, neboť je jím už kladena jako podstata potenciálně zrušená.
„Pro nás má duch přírodu svým předpokladem, jehož pravdou a tak tím jeho absolutně prvním je on sám. V této
pravdě příroda zmizela a duch vzešel jako idea dospěvší ke svému bytí pro sebe, jejímž objektem i subjektem je
pojem. Tato totožnost je absolutní negativita, neboť v přírodě má pojem svou dokonalou vnější objektivitu, toto
jeho zvnějšnění je však zrušeno a pojem se v něm stal totožným sám se sebou. Je touto totožností tedy jen jako
navrácení z přírody.” S. 392 [par. 381].
„Zjevování, které jakožto abstraktní idea je bezprostředním přechodem, vznikáním přírody, je jakožto zjevování
ducha, který je svobodný, kladením přírody jakožto jeho světa; kladením, které jakožto reflexe je zároveň
předpokládáním světa jakožto samostatné přírody. Zjevování v pojmu je vytváření přírody jakožto bytí ducha,
v němž si duch dodává afirmace a pravdy své svobody.” „Absolutno je duch: toto je nejvyšší definice absolutna.”
[S. 393, par. 384.] /XXXIV//
www.kmbe.cz
Page 57
www.kmbe.cz
Page 58
VYSVĚTLIVKY
[*1] Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844 psal Marx od dubna do srpna 1844. Začal v nich vypracovávat materialistické pojetí dějin a
vědecky zdůvodňovat historické poslání proletariátu. Marx analyzuje postavení dělnické třídy v podmínkách kapitalistického
vykořisťování, zkoumá soukromé vlastnictví jako dějinně materiální vztah kapitalistické společnosti a přitom poprvé rozvíjí kategorii
odcizené práce. Marx zde dokazuje zákonitou souvislost mezi soukromým vlastnictvím a odcizenou prací, odůvodňuje odcizenou práci jako
určující společenský vztah kapitalismu, z něhož lze odvodit všechny ostatní vztahy a jevy kapitalistické společnosti.
V Ekonomicko-filozofických rukopisech používal Marx k výkladu svých nových poznatků ještě převážně pojmy Hegelovy a Feuerbachovy
filozofie a zůstal také částečně v zajetí Feuerbachova antropologismu.
Tato Marxova práce se dochovala ve třech rukopisných sešitech, z nichž každý je samostatně číslován římskými číslicemi.
Název celé práce a nadpisy jednotlivých částí rukopisu i textu v hranatých závorkách doplnil Institut marxismu-leninismu v Moskvě a v
Berlíně. Místa v lomených závorkách jsou v rukopise přeškrtnuta. – [*7]
[*2]Deutsch-Französische Jahrbücher měly vycházet v Paříži za redakce Karla Marxe a Arnolda Rugeho. Vyšlo jen první dvojčíslo v únoru
1844. Byly tu uveřejněny Marxovy práce K židovské otázce a Úvod ke kritice Hegelovy filozofie práva a Engelsovy články Nástin kritiky
národní ekonomie a Situace Anglie. Minulost a přítomnost od Thomase Carlyla, Londýn 1843 (viz Vybrané spisy v pěti svazcích, sv. 1. Praha
1976, s. 11—24 a Spisy { Pod názvem Spisy se míní K.Marx B. Engels: Spisy. Sv. 1—39. Praha 1956-1975.}, sv. 1. Praha 1956, s. 371-400,
525—550, 551—575). Tyto práce znamenají Marxův a Engelsův definitivní přechod k materialismu a komunismu. Hlavní příčinou, proč
časopis přestal vycházet, byly zásadní neshody mezi Marxem a buržoazním radikálem Rugem. — [*7]
[*3]Jde o Bruno Bauera, který uveřejnil v časopise Allgemeine Literatur-Zeitung dvě obšírné recenze o knihách, článcích a brožurách o
židovské otázce. Většinu citovaných výrazů uvádí Marx z těchto recenzí, otištěných v I. a IV. čísle časopisu (z prosince 1843 a z března
1844). Výrazy „utopická fráze” a „kompaktní masa” jsou z Bauerova článku Was ist jetzt der Gegenstand der Kritik? z VIII. čísla Allgemeine
Literatur-Zeitung (červenec 1844). — Teologické rodinné záležitosti: myslí se spory mezi mladohegelovci a jejich idealistická spekulace.
Měsíčník Allgemeine Literatur-Zeitung vydával B. Bauer od prosince 1843 do října 1844. Marx a Engels jej kritizovali v díle Svatá rodina
aneb Kritika kritické kritiky (viz Spisy, sv. 2, s. 15—232 a výňatek v prvním svazku K. Marx-B. Engels, Vybrané spisy v pěti svazcích, Praha
1976, s. 115—143.) — [*7]
[*4]Ve sborníku Einundzwanzig Bogen aus der Schweiz, díl I, vydaném Georgem Herweghem v Curychu a Winterthuru 1843, vyšly články
Mosese Hesse Sozialismus und Komunismus, Philosophie der Tat a Die Eine und die ganze Freiheit. Všechny tři články vyšly anonymně, z
toho první dva s dodatkem Od autora Evropské triarchie. — [*8]
[*5] Feuerbach, L.: Grundsätze der Philosophie der Zukunft. Zürich a Winterthur 1843. Česky viz Zásady filozofie budoucnosti a jiné
filozofické práce. Praha 1959. — [*8]
[*6] Feuerbach, L.: Vorläufige Thesen zur Reform der Philosophie. Tento článek byl uveřejněn v druhém dílu sborníku Anekdota zur neuesten
deutschen Philosophie und Publizistik, Zürich und Winterthur, 1843. [*8]
[*7] Marx má na mysli Bruno Bauera a jeho stoupence seskupené kolem měsíčníku Allgemeine Literatur-Zeitung (viz pozn.[*3]). — [*8]
[*8] Svůj záměr uskutečnil Marx brzy po napsání této Předmluvy knihou Svatá rodina, kterou napsal spolu s Engelsem (viz Spisy, sv. 2, s.
15—232 a výňatek v prvním svazku K. Marx-B. Engels, Vybrané spisy v pěti svazcích, Praha 1976, s. 115-143). – [*10]
[*9] Marx cituje z prvního svazku knihy Adama Smitha An inquiry into the nature and causes of the wealth of nations podle francouzského
překladu Germaina Garniera Recherches sur la nature et les causes de la richesse des nations. T I. Paris 1802, s. 138. (Viz české vydání
Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Sv. I. Praha 1958, s. 87). –[* 11]
[*10] Tamtéž, sv. II, s. 162. (Tamtéž, sv. I, s. 252). – [*13]
[*11] Tamtéž, sv. I, s. 193. (Tamtéž, sv. I, s. 110). — [*15]
[*12] Tamtéž, sv. I, s. 159-160. (Tamtéž, sv. I, s. 95.) Smith píše: „Žádná společnost nemůže přece vzkvétat a být šťastna, žije-li ohromná
většina jejích příslušníků v chudobě a bídě.” — [*15]
[*13] Say, J. B.: Traité d'économie politique..., 3. ème éd. Paris 1817. — [*23]
[*14] Ricardo, D. : On the principles of political economy, and taxation. — [*32]
[*15] Celý tento odstavec (včetně citátů z Ricardovy knihy ve francouzském překladu od F. S. Gonstancia Des principes de l'économie
politique, et de l'impôt. 2deéd. T. II. Paris 1835, s. 194—195, a citátů z knihy J. G. L. Simonda de Sismondiho Nouveaux principes
d'économie politique..., T. II. Paris 1819, s. 331) je převzat z díla Antoina Eugèna Bureta De la misère des classes laborieuses en Angleterre
et en France... T. I. Paris 1840, s. 6-7, pozn. – [*33]
[*16] Marx míní následující úvahu Adama Smitha v knize I, kapitola X, část I, jeho díla a dojednání o podstatě a původu bohatství národů, sv.
1, s. 120. „Dejte svého syna na ševcovinu, a není pochybnosti o tom, že se naučí šít boty. Ale dejte ho studovat práva a můžete vsadit aspoň
dvacet proti jedné, že z něho nikdy nebude takový dobrý právník, aby ho právnictví uživilo. V naprosto spravedlivé loterii by měli ti, jejichž
losy jsou taženy, dostat všechno, co prohrají ti, jejichž losy taženy nejsou. V povolání, kde je dvacet ztroskotaných proti jednomu člověku,
který má úspěch, měl by ten jeden vlastně vydělat všechno, co mělo vydělat těch dvacet neúspěšných.” — [*35]
[*17] Na tomto místě začíná Marx svůj výklad základních způsobů, jimiž se člověk zpředmětňuje a zároveň sám sobě odcizuje v povaze své
práce, v jejích výsledcích a předpokladech. Vycházeje „z ekonomického současného faktu”, především z rozboru zboží a „dělníka jakožto
zboží”, dospívá k soustavě elementárních kritických charakteristik historického postavení člověka — bezprostředního výrobce za
kapitalistických podmínek, kdy „uskutečnění práce se v ekonomickém stavu jeví jako odskutečnění dělníka, zpředmětnění jako ztráta a
poroba předmětu, přivlastnění jako odcizení, jako zvnějšnění”. Tato kritika kapitalistického „odskutečnění dělníka” však pro Marxe nikdy
neznamená metafyzickou absolutizaci odcizení a naprostou ztrátu specificky lidské autentičnosti. Naopak, pro podstatně nový charakter
Marxova materialismu je příznačné, že se souběžně s výkladem práce odcizené zamýšlí od počátku i nad tím, jaká bude povaha skutečnosti
člověka a jeho práce po zrušení kapitalistického vykořisťování. Aniž se pouští do konstruování utopických vizí ve stylu starých socialistů,
skicuje si Marx při kritické četbě díla buržoazního ekonoma Jamese Milla do sešitu svých výpisků (K. Marx, Aus den Exzerptheften 1844—
1845: James Mill, Eléments d'économie politique, MEGA I. Bd. 3, s. 520 až 550, srov. zvláště s. 543—547) nejen kritiku kapitalistického
sebeodcizení a „odskutečnění” bezprostředních výrobců, ale vzápětí na to i stručný nástin toho, jak by vypadalo postavení člověka v jeho
předmětné výrobní činnosti „kdybychom vyráběli jako lidé”. Na rozdíl od buržoazního ekonomicky zvěcňujícího způsobu produkce stává se
tu lidská pracovní a výrobní činnost mnohostranně rozvětveným způsobem, jak se jednotlivec i společenství ve své zpředmětné činnosti
potvrzují, a to nejen ve svých objektivních nezbytnostech a materiálních potřebách, ale i subjektivně, ve svém smyslovém prožitku, v
myšlení a cítění autentické lidské pospolitosti. Teprve tady by „moje práce byla svobodným životním projevem, tedy požitkem života”, a to
jak pro mne, tak pro všechny ostatní, a tedy i „pravým činným vlastnictvím” (srov. tamtéž, s. 547). – [*50]
[*18] Chudinský zákon (An act for the amendment and better administration of the laws, relating to the poor in England and Wales) přijatý
14. srpna 1834 k reformě chudinství připouštěl jen jednu formu pomoci chudým — umístění v pracovních domech (srov. Spisy, sv. 2, s. 497
až 504). – [*63]
[*19] Následuje dodatek k ztracenému textu rukopisu. — [*70],[* 74]
www.kmbe.cz
Page 59
[*20] Viz Engels, B.: Nástin kritiky národní ekonomie (viz Spisy, sv. 1, s. 529). – [*70]
[*21] Kategorie míti — Moses Hess ve svém článku Philosophie der Tat (V Einundzwanzig Bogen aus der Schweiz. Erster Teil. Zürich und
Winterthur 1843, s. 329) píše: „Je to právě touha po bytí, totiž touha trvat dál jako určitá individualita, jako omezené já, jako konečná
bytost — jež vede k hrabivosti [Habsucht — touha mít]. Je to opět negace vší určitosti, abstraktní já a abstraktní komunismus, následek
prázdné „věci o sobě”, kriticismu a revoluce, neuspokojeného povinování [Sollen], co vedlo k bytí a k míti. Tak se z pomocných sloves stala,
podstatná jména.” –[* 81]
[*22] Zde začíná první část „vypořádání s Hegelovou dialektikou a filozofií vůbec” (s. XI—XIII), která je podle Marxova odkazu (viz tento
svazek, s. 8—9) obsažena v „závěrečné kapitole” (viz tento svazek, s. [*111]-[*113]). – [*88]
[*23] Viz James Mill, Elémens d'économie politique..., Paris 1823, s. 59, kde se píše: „Možná že by stačilo, aby veřejná pohana stihla s plnou
silou lidi, kteří upadli svou neopatrností a zplozením početné rodiny do bídy a závislosti, a veřejná pochvala, aby se udělila těm, kteří se
moudrou zdrženlivostí vystříhali bídy a degradace.” — [*94]
[*24] Zde následuje pokračování „vypořádání s HegeloVou dialektikou a filozofií vůbec” (s. XVII—XVIII), které je podle Marxova odkazu (viz
tento svazek, s. 8—9) obsaženo v „závěrečné kapitole” (viz tento svazek, s. [*111]-[*113]). –[*94]
[*25] Zde začíná poslední část „vypořádání s Hegelovou dialektikou a filozofií vůbec” (s. XXIII—XXXIV), která je podle Marxova odkazu (viz
tento svazek, s. 8—9) obsažena v „závěrečné kapitole” (viz tento svazek, s. [*111]-[*113]). – [*99]
[*26] Destutt de Tracy: Elémens d'idéologie. IVe et Ve parties. Traité de la volonté et de ses effets. Paris 1826, s. 68 a 78. — [*102]
[*27] Smith, A.: Recherches sur la nature et les causes de la richesse des nations. T. I (1. I, chap. II-IV). Paris 1802, s. 29-46. – [*102]
[*28] Say, J. B.: Traité d'économie politique..., 3me éd. Paris 1817. T. I, s. 300, 76-77 a t. II, s. 6. – [*102]
[*29] Skarbek, F. : Théorie des richesses sociales. T. I. Paris 1829, s. 25-27, 75. Poslední věta citátu je shrnutím myšlenek, které Skarbek
rozvíjí na stranách 121—132 své knihy. — [*102]
[*30] Mill, J.: Elémens d'économie politique... Paris 1823, s. 7 a 11-12. – [*103]
[*31] Zde začíná v rukopise text předmluvy (s. XXXIX—XL), která byla uvedena na začátku celé práce (viz tento svazek, s. 7—10). — [*105]
[*32] Goethe J. W.: Faust, díl I, scéna IV (Studovna). Překlad Otokar Fischer. — [*106]
[*33] Shakespeare, W.: Timon aténský, první jednání, scéna třetí. Překlad Bohumil Franěk. Lexikální přesnost překladu Shakespeara a
Marxova textu se nedala do všech podrobností zachovat. Tam, kde se originál Marxova textu přesně v němčině shoduje s použitým
německým překladem Shakespeara, je český překlad Marxova textu pouhou parafrází českého překladu Shakespeara, který vychází z
anglického originálu a ne německého překladu, jako tomu bylo u Marxe. — [*107]
[*34] Jde o závěrečnou část kapitoly, která v Marxově rukopisu přímo předchází tato slova, ovšem v tomto vydání byla v textu zařazena dříve
s redakčním nadpisem Soukromé vlastnictví a komunismus. Tato změna v uspořádání byla učiněna proto, že kapitola o Hegelovi, kterou
Marx v Předmluvě nazval „závěrečnou kapitolou” celé práce, byla zařazena až na konec. — [*111]
[*35] Synoptiky se v pracích z dějin náboženství nazývají autoři prvních tří evangelií. — [*111]
[*36] Bauer, B.: Das entdeckte Christenthum. Zürich und Winterthur, s. [*113] a [* 114]-[*115]. –[*112]
[*37] Jde o Allgemeine Literatur-Zeitung. — [*112]
[*38] Marx má na mysli Feuerbachovy kritické úvahy o Hegelovi v knize Grundsätze der Philosophie der Zukunft (par. 29—30). — [*114]
[*39] Těchto osm bodů všestranného „překonání předmětu” vědomí je téměř doslova převzato z Hegelovy Phänomenologie des Geistes, z
kapitoly Absolutní vědění. —[*120]
[*40] Marx má na mysli par. 30 z Feuerbachovy knihy Grundsätze der Philosophie der Zukunft, kde se říká: „Hegel je myslitel, předstihující se
v myšlení.” — [*125]
[*41] Marx, K.: Ke kritice Hegelovy filozofie práva (viz K. Marx-B. Engels. Vybrané spisy v pěti svazcích. Sv. 1. Praha 1976, s. 18). — [*135]
[*42] Vše tamtéž, s. 19. —[* 136]
[*43] Tamtéž, s. 23. – [*136]
[*44] Engels, B.: K dějinám Svazu komunistů (viz K. Marx-B. Engels. Vybrané spisy v pěti svazcích. Sv. 5. Praha 1978, s.231). —[*138],[* 139]
[*45] Marx otci, 10. XI. 1837. (viz K. Marx-B. Engels-V. I. Lenin. K otázkám umění a kultury. Praha 1975, s. 59—60). — [*140]
[*46] Brief an den Vater, 10. XI. 1837. In: K. Marx-F. Engels. Werke. Ergänzungsband. Erster Teil. Berlin 1974, s. 5. — [*140]
[*47] Marx, K.: Differenz der demokritischen und epikureischen Naturphilosophie. In: K. Marx-F. Engels. Werke. Ergänzungsband. Erster Teil.
Berlin 1974, s. 274. – [*141]
[*48] Marx, K.: Luther jako rozhodčí mezi Straussem a Feuerbachem (viz Spisy, sv. I, s. 45). — [*142]
[*49]Marx, K.: Poznámky k nové pruské cenzurní instrukci (viz tamtéž, s. 33). –[* 143]
[*50] Marx, K.: Debaty o svobodě tisku (viz obojí tamtéž, s. 79). — [*144]
[*51] Tamtéž, s. 79-80. [*144]
[*52] Marx, K.: Úvodník v č. 179 Kölnische Zeitung (viz tamtéž, s. 117). –[*145]
[*53] Marx, K.: Obhajoba moselského dopisovatele (viz tamtéž, s. 202). — [*146]
[*54] Marx, K.: Komunismus a Augsburger Allgemeine Zeitung (viz obojí tamtéž, s. 131). — [*148]
[*55]Marx, K.: Die Zentralisationsfrage. In: K. Marx-F. Engels. Werke Ergänzungsband. Erster Teil. Berlin 1974, s. 379—380. — [*149]
[*56] Marx Rugovi, září 1843 (viz Spisy, sv. 1, s. 367-368). [*149],[* 150]-[*151],[* 164]
[*57] Marx, K.: Aus den Exzerptheften. In: MEGA I. Bd. 3. Berlin 1932, s. 449. – [*154]
[*58] Tamtéž, s. 514. – [*155]-[*156]
[*59] Tamtéž, s. 515. [*156]
[*60] Tamtéž, s. 516. [*156][*157]
[*61] Marx, K.: Kapitál. Díl III. Část 2. Praha 1956, s. 367. [*161]
[*62] Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse”. Sv. II. Praha 1974, s. 85—129. — [*161]
[*63] Marx, K.: Aus den Exzerptheften. In: MEGA I. Bd. 3. Berlin 1932, s. 546. – [*162]
[*64] Tamtéž, s. 546-547. [*163]
[*65] Tamtéž, s. 592-596. [*172]
www.kmbe.cz
Page 60
VYSVĚTLIVKY
1 Marx, K.: Úvod ke kritice Hegelovy filozofie práva.
2 Feuerbach, L.: Grundsätze der Philosophie der Zukunft.
3 Feuerbach, L.: Vorläufige Thesen zur Reform der Philosophie.
4 Hegel, G. W. F.: Phänomenologie des Geistes.
5 Hegel, G. W. F.: Wissenschaft der Logik.
6 V rukopisu tři slova nelze rozlutit.
7 s pouhým, prostým lidstvím
8 její úpadek nepřináí ádné jiné třídě více utrpení ne třídě dělníků.
9 v drobnostech
10 Proloženo Marxem.
11 V rukopisu: Egoismus.
12 Ženy pochybné pověsti.
13 Proloženo Marxem
15 Oddanosti
16 V orig. se tato kategorie vyjadřuje různými termíny: Profit des Kapitals, Gewinn der Kapitalien, Gewinn atd.
17 V orig.: Stock.
19 přiměřený, mírný, rozumný zisk.
20 čistý zisk.
24 dále není možno v rukopisu jednoznačně dešifrovat.
25 Po tomto odstavci je v rukopisu škrtnuto: čím méně kapitálů se vrhá na peněžní úrok a čím více se vrhá na manufakturní podnikání nebo
na obchod, tím silnější se stává konkurence mezi kapitalisty.
26 fondů, jež lze půjčovat na úrok
28 U Schulze: občas
29 Tj. pro vlastníky materiálu
30 V rukopisu: z východních oblastí (u Smitha: provinces du midi)
33 činže, nájemné
34 zastavárny, půjčovatelé na zástavu
35 čistý a hrubý důchod
36 (připočtení)" stojí v rukopisu nad přídavek"
37 V rukopisu: skotských
40 V rukopisu: Gegenständen
41 Vše Proloženo Marxem
42 V rukopisu: Arbeit
44 V rukopisu: produziert
45 V rukopisu: mine
46 V orig.: Preiscourant
47 V orig.: Courantpreis
48 Není země bez pána
49 V rukopisu nelze rozluštit jedno slovo
50 není země bez vrchnosti
51 peníze nemají pána
52 masa účastníků dělení
53 V rukopisu původně „vůči monopolu zahraničí"; “monopolu" je Marxem škrtnuto.
54 V orig.: Einbürgerung
55 Zde je text nedokončeného prvního rukopisu přerušen.
56 Těmito slovy začíná strana XL druhého rukopisu. Předchozí stránky se nedochovaly
57 Rukopis poškozen
58 Na druhé straně viz nadutého starohegelovského teologa Funkeho, který se slzami v očích vypráví podle pana Lea, jak se jeden rab při
zrušení nevolnictví zdráhal přestat být šlechtickým vlastnictvím. Viz také vlasŹtenecké fantazie Justa Mosera, které se vyznamenávají
tím, že ani na chvilku neopouštějí bodrý, maloměšťácký, starosvětský", všední, zabedněný obzor šosáka, a přece jsou to čiré fantazie.
Díky tomuto rozporu si je tak zamilovalo německé myšlení. (Marxova poznámka pod čarou.)
59 V orig.: Selbst
60 V orig.: Wesen znamená také bytost
61 V orig.: Unwesen
62 V orig.: Natur
63 V orig.: Widerstreit
www.kmbe.cz
Page 61
64 Následuje bez odkazu poznámka, oddělená čarou: Prostituce je jen zvláštní výraz všeobecné prostituce dělníka, a protože je prostituce
vztah, do něhož spadá nejen prostituovaný, ale i prostituující, jehož hanebnost je ještě větší, spadá také kapitalista atd. do této
kategorie.
65 V rukopisu: 5. Přeškrtnutí končí na s. 83
66 Je proto právě tak mnohonásobné, jako jsou mnohonásobná určení lidské bytosti a nesčíslně mnoho lidských činností. (Marxova
poznámka.)
67 Prakticky se mohu k věci chovat jen lidsky, chová-li se věc lidsky k člověku. (Marxova poznámka)
68 V orig.: genießt
69 V orig.: Naturwesen
70 V orig.: Das Durchsichselbstsein der Nátur und des Menschen
71 Prvotní plození, vznik organických bytostí z neorganických látek
72 V orig.: Werden
73 Šermuje - není v rukopisu jednoznačně rozluštěno
74 V orig.: Vermögen
75 Z této stránky rukopisu je kus utržen. Ponecháváme v textu německý originál, protože útržky nelze převést do češtiny
76 V orig.: Genuß
79 Rukopis poškozen, chybějí asi 3 řádky
81 V rukopisu nelze slovo Produk[tion] jednoznačně rozluštit.
82 V orig.: Verstand
83 V orig.: Scheidungsmittel
84 V orig.: Scheidemünze
85 V rukopisu jedno slovo nelze rozluštit
86 V orig.: Vermögen
87 Poptávka
88 Bauer, B.: Kritik der evangelischen Geschichte der Synoptiker
89 Bauer, B.: Das entdeckte Christenthum
90 V rukopisu: v pohybu
91 Bauer, B.: Die gute Sache der Freiheit und meine eigene Angelegenheit
92 Na dolním okraji stránky rukopisu stojí bez odkazu poznámka: Feuerbach pojímá ještě negaci negace, konkrétní pojem jako myšlení,
které se v myšlení samo předstihuje a jakoto myšlení chce být bezprostředně nazíráním, přírodou, skutečností
93 Feuerbach, L.: Das Wesen des Christenthums
94 V orig.: Verstand
95 Hegel, G. W. F: Enzyklopädie der philosophischen Wissenschaften im Grundrisse
96 Zde je v rukopisu autorův odkaz: (Viz s. XIII)
97 V orig.: Wesen
98 V orig.: Gedankenwesen
99 Zde je v rukopisu autorův odkaz: (Viz pokračování s. XXII)
100 Zde je v rukopisu autorův odkaz: (Viz s. XVIII)
101 Hegel, G. W. F.: Phänomenologie des Geistes
102 V orig.: Das Selbst
103 V orig.: selbstisch
104 V orig.: Selbstigkeit
105 V orig.: das Selbst
106 Při paginaci rukopisu neoznačil Marx stranu XXV
107 V orig.: Ein ungegenstándliches Wesen ist ein Unwesetu
108 V orig.: Naturgeschichte
109 V rukopisu zakryto inkoustovou skvrnou
110 (tj. Hegel dosazuje tento v sobě krouící akt abstrakce na místo oněch fixních abstrakcí; tím má za prvé zásluhu, e prokázal místo
zrodu všech těchto nepatřičných pojmů, které podle svého původního data patří jednotlivým filozofům, shrnul je a místo jedné určité
abstrakce vytvořil jako to předmět kritiky abstrakci, vyčerpanou v celém svém okruhu) (proč Hegel odděluje myšlení od subjektu,
uvidíme později; avšak už nyní je jasné, že není-li člověk, nemůže být ani jeho bytostný projev lidský, nemohlo být tedy ani myšlení
pojímáno jako bytostný projev člověka jako to lidského a přirozeného subjektu s očima, ušima atd., žijícího ve společnosti a ve světě a v
přírodě.) (Marxova poznámka.)
111 V rukopisu následuje škrtnuté místo: Zkoumejme na okamžik Hegelovu ručení přírody a přechod z přírody v ducha. Příroda se naskytla
jako idea ve formě jinobytí. Protože id[ea]...
www.kmbe.cz
Page 62

EKONOMICKO-FILOZOFICKÉ RUKOPISY

Transkript

Podobné dokumenty

Prodej bytu 2+kk v osobním vlastnictví 49 m², Ostrava

V prosinci minulého roku zavítala do našeho

Layout 2

IFG017 SAY WHY? / BASTARDÄSS split 7" Grind core jak hovado

PDF ke stažení