newsletteru Blízkovýchodního programu

Newsletter
Blízkovýchodní
program 5/2010
Květen 2010
Měsíčník o dění na Blízkém východě
V tomto vydání najdete
Rozhovor s Emrulláhem Uslu, tureckým expertem na terorismus a kurdskou otázku
Potěmkinova vesnice jordánské demokracie
Implikace stavby plynovodu Ázerbájdžán-Írán pro vztahy těchto států
Zpravodajství: Transfer raket Hizballáhu, Konference signatářů Smlouvy o
nešíření jaderných zbraní, Obama obnovuje sankce proti Sýrii
Minianalýzy
Rozhovor s Emrulláhem Uslu, tureckým expertem na terorismus a kurdskou otázku
Lenka Filípková
Přinášíme exkluzivní rozhovor s Emrulláhem Uslu, tureckým expertem na terorismus a kurdskou
otázku. Dr. Uslu se věnuje také dalším tureckým vnitropolitickým a zahraničněpolitickým otázkám.
V současnosti vyučuje na Yeditepe University v Istanbulu a píše například pro Jamestown
Foundation.
Pane Uslu, jak byste zhodnotil současný stav kurdské iniciativy, se kterou přišla vládní
Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) v létě 2009? Cílem iniciativy je poskytnout Kurdům
větší práva, vyřešit tento vleklý problém demokratickými prostředky apod. Je v současné
situaci stále životaschopná? Po bujarém vítání tří desítek navrátivších se bojovníků PKK ze
strany jejich příznivců, zákazu kurdské Strany demokratické společnosti (DTP) a
demonstracích, které ho provázely, se zdá, že turecká společnost není pokračování vládní
iniciativy příliš nakloněna.
Samozřejmě tu jsou jisté překáţky. Podstatné však je, ţe, jak se říká, „dţin je venku z láhve“ a je
těţké dát ho zpět. Tato vláda je Kurdům nakloněna, ale je těţké změnit zaţité způsoby v turecké
společnosti. Navíc tu jsou jistá nedorozumění i na straně vlády. Kdyţ se podíváme na podobné
procesy, ke kterým docházelo ve světě, vţdy zde existoval arbitr mezi oběma stranami. Například
v případě konfliktu s IRA jako rozhodčí vystupovaly Spojené státy. V Turecku však arbitr mezi PKK
Newsletter Blízkovýchodního programu 5/2010
str. 2
a tureckou vládou, resp. tureckým státem, kriticky schází. A to je tedy největším problémem a
nedostatkem současné kurdské iniciativy. Turecké vládě se také nedaří porozumět obavám, které
panují na straně nacionalisticky smýšlejících Kurdů nebo řekněme Kurdů, kteří sympatizují s PKK.
Uvedu jeden příklad za všechny. Jsem známý tím, ţe obhajuji práva Kurdů, nedávno jsem v reakci
na svůj sloupek v novinách obdrţel email od mladé kurdské učitelky ţijící v Německu. Zcela váţně
mi napsala, ţe je přesvědčená, ţe pokud by PKK sloţila své zbraně, Kurdové by byli ze strany
turecké armády zmasakrováni. Mnoho Kurdů se opravdu domnívá, ţe PKK je chrání a bez ní by
byli tisíce z nich zabiti. Ano, zdá se to nesmyslné, ale turecká vláda musí vzít v potaz tento strach,
najít arbitra a poskytnout Kurdům určité garance.
Odkud myslíte, že se bere tento strach nebo, řekněme, tato „historka“? Je to přirozeně
vypěstovaná obava nebo je nějak manipulována ze strany PKK?
Dobrá otázka. Je důleţité si uvědomit, ţe v Turecku probíhá boj mezi PKK a tureckou armádou
přinejmenším posledních třicet let. Pokud se podíváme na procesy budování národního
uvědomění, zjistíme, ţe etnické identity jsou vypěstovány na příbězích a vyprávěních. Takţe ano,
do velké míry je to přirozeně vypěstovaný strach a pocit, kteří si lidé předávají. A pak je tu také
PKK, která samozřejmě tento strach manipuluje, a chce, aby Kurdové věřili tomuto nesmyslnému
příběhu. PKK hodlá zůstat jediným reprezentantem kurdského lidu. Stejně nesmyslnému příběhu
věří ale také někteří, převáţně nacionalisticky smýšlející, Turci. Myslí si, ţe PKK je agent cizích
mocností - EU, USA a Arménie.
Jak vypadá v současnosti situace ve vedení PKK, panují uvnitř organizace nějaké větší
rozpory? Jaká bude podle Vás strategie a taktika PKK v následujících měsících?
Jisté rozpory samozřejmě panují. Současným aktivním vůdcem PKK je Murat Karayılan, který je
spíše umírněný, skrze něj si Abdullah Öcalan udrţuje vliv ve vedení organizace a kontroluje ji. Na
druhé straně jsou tu zastánci tvrdé linie jako Cemil Bayık a Duran Kalkan. Öcalan si je vědom
skutečnosti, ţe Cemil Bayık by ho nemusel poslouchat, proto je pro něj Murat Karayılan velmi
důleţitý. Co se taktiky PKK týče, tak ta se nyní mění, obávám se, ţe si to málokdo uvědomuje.
PKK útočí na policisty, coţ nebylo dříve zvykem, a snaţí se přenést boj z jihovýchodu do tureckých
měst, zejména na sever k Černému moři [jedná se o region, kde ţijí nacionalističtí Turci].
Domnívám se, ţe cílem PKK je zintenzívnit napětí mezi obyčejnými Turky a obyčejnými Kurdy,
oslabit tak vládu a přinutit ji ke kompromisům a jednání. Toto však povede spíše k dalšímu
zpochybňování a neúspěchu kurdské iniciativy a má tedy opačný efekt.
Jaký předpokládáte budoucí vývoj? Právě vzestup tureckého nacionalismu a protikurdských nálad velmi ztěžuje vládě prosazování kurdské iniciativy.
Zůstávám i tak optimistický. Ekonomická a politická integrace, demokratizace Turecka, to vše
můţe postupně vést ke vzniku prostředí, kde nebude mít terorismus své místo. Aspoň v tomto
zůstávám optimistický. Co se vzestupu tureckého nacionalismu a proti-kurdských nálad týče,
obávám se, ţe v následujících měsících stoupne počet incidentů, které umocní toto smýšlení v
turecké společnosti. Stejné to můţe být na straně nacionalisticky smýšlejících Kurdů. Je nutné se
vypořádat s několika věcmi, tyto proti-kurdské nálady a vzestup nacionalismu ve společnosti můţe
Newsletter Blízkovýchodního programu 5/2010
str. 3
být velmi nebezpečný, dále je důleţité drţet míru násilí pod kontrolou. Nejtěţším úkolem této
kurdské iniciativy bude přesvědčit společnost. [zkráceno a zjednodušeno]
Potěmkinova vesnice jordánské demokracie
Nataša Kubíková
Jordánsko stojí před reformou volebního zákona a zdá se, ţe optimismus z naplnění
demokratického ducha v připravované legislativě není na místě. Jordánsky král Abdulláh II.
v listopadu 2009 rozpustil parlament uprostřed jeho volebního období, odvolal ministerského
předsedu a vyhlásil nové parlamentní volby. V prosinci 2009 jmenoval do úřadu premiéra
loajálního Samira Rafaia a pověřil vládu změnou volebního zákona.
Volby v Jordánsku se doposud odehrávaly podle litery platného volebního zákona z roku 1993,
který vytvořil často kritizovaný systém „jeden volič, jeden hlas“. Podle tohoto principu volič
vhazoval do urny jeden hlas za konkrétního kandidáta, ne za politickou stranu, coţ vedlo
k výraznému roztříštění politické scény podle kmenové příslušnosti a znemoţnilo tak vytváření
širších koalic nebo politických bloků. V konečném důsledku se kontrola nad parlamentem dostala
do rukou venkovských rodinných klanů a odsunula tak vliv městských center s palestinskou
většinou a stoupenci islamistů, které reţim vnímá jako hrozbu politické a sociální stability, do
pozadí.
Nynější volební zákon je kontroverzní také v jiných ohledech, jak upozorňují občanská sdruţení,
které v lednu 2010 odstartovaly informační kampaň volající po zásadních změnách zákona. Kromě
potřeby vytvořit smíšený volební systém, ve kterém by volič disponoval dvěma hlasy a vyjadřoval
tak svou podporu nejenom jednotlivým kandidátům, ale také politickým stranám, volá kampaň po
zřízení stálé a nezávislé volební komise, která by dohlíţela na průběh voleb, na rozdíl od
současného stavu, kdy tento dohled vykonává ministerstvo vnitra.
Pozorovatelé politické situace v Jordánsku se však shodují v tom, ţe od slibované reformy nelze
očekávat ţádný průlom. Soudě podle minulých zkušeností s politickými reformami, staneme se asi
opět svědky pouze kosmetických změn, jejichţ úlohou bude propůjčit jordánskému politickému
systému demokratickou tvář. Ve skutečnosti však půjde jenom o jakousi Potěmkinovou vesnici
demokracie. Jeden příklad za všechny. V případě rozpuštění parlamentu je jordánská praxe
taková, ţe vláda přijímá prozatímní zákony, často kontroverzního charakteru, které vstupují
automaticky v platnost bez toho, aby byly předloţeny ke schválení nově vzniklému parlamentu.
V této souvislosti je důleţité podotknout, ţe ústava sice stanovuje čtyřměsíční lhůtu pro vypsání
voleb, ale dodatky ústavního zákona umoţňují odloţit jejich konání aţ na dobu dvou let. Moţnost
oddálit volební hlasování a současně přijímat prozatímní zákony s trvalou platností tak vytvářejí
ideální podmínky pro reţim Abdulláha II. k prosazování vlastních zájmů.
Začátkem května unikly do médií informace o moţných změnách volebního zákona, které lze
reálně očekávat. Poţadavek na vytvoření nezávislé volební komise vláda pravděpodobně obejde
Newsletter Blízkovýchodního programu 5/2010
str. 4
tím, ţe jmenuje vysoce postaveného soudce jako zástupce ministra vnitra, který plní roli šéfa tzv.
volebního výboru. Podobně se asi vyhne úpravě systému „jeden volič – jeden hlas“ a to velice
průhledným manévrem; zvýšením počtu parlamentních křesel ze současných 110 na 120. Zároveň
by měly být volební obvody rozděleny do menších zón, coţ podle všeho povede k výraznějšímu
roztříštění politických zájmů na půdě parlamentu. A to k ozdravení politické scény v Jordánsku
určitě nepřispěje.
Implikace stavby plynovodu Ázerbajdžán-Írán pro vztahy těchto států
Petr Binhack
Podle bilaterální dohody mezi State Oil Company of Azerbaijan Republic (SOCAR) a National
Iranian Gas Export Company (NIGEC), by tento rok měla společnost SOCAR začít se stavbou
nového plynovodu do Íránu, vedoucího po linii Sangachal-Azedken-Astara. Ten by měl zásobovat
zemním plynem severní oblasti Íránu, do kterých je kvůli hornatému reliéfu terénu problematické
dopravovat plyn z bohatých nalezišť na jihu země. Nutnost importovat zemní plyn do severních
oblastí Íránu tak koresponduje se snahou vlády v Baku posílit moţnosti vývozu svého plynu v ose
sever-jih. Tato snaha ještě nabyla na intenzitě koncem minulého roku, kdy po diplomatické
roztrţce s Tureckem, způsobené tureckým záměrem otevřít hranice s Arménií, začal Ázerbájdţán
přehodnocovat moţnosti vývozu svých nerostných surovin.
V součastné době jsou Ázerbájdţán a Írán propojeni 1474,5 kilometrů dlouhým plynovodem KaziMagomed-Astara, který byl postaven v 70. letech minulého století. Ten je jiţ zastaralý a
nedostatečný svou kapacitou. Nový plynovod, jehoţ délka má přesáhnout 200 kilometrů, by podle
Mazima Samadzadeho, prvního zástupce ředitele společnosti Azerigas PU, měl mít kapacitu 6,57
miliard kubických metrů plynu ročně, coţ je téměř čtvrtina maximální kapacity připravovaného
plynovodu Nabucco, vedoucího z kaspického regionu do Evropy. Vývoz zemního plynu
z Ázerbájdţánu do Íránu se tak po dokončení tohoto plynovodu zvýší na šestinásobek. Dostavba
nového plynovodu, jenţ je financován společností SOCAR, je naplánována na konec roku 2012.
Rozvíjející se spolupráce mezi vládami v Baku a Teheránu však není limitována pouze na oblast
energetiky. Oba státy usilují o prohloubení vzájemné spolupráce v oblasti cestovního ruchu a
obchodu - zavedením pravidelného námořního spojení a otevřením zón volného obchodu
v příhraničních regionech Íránu. Prezident Ázerbájdţánu, Ilham Aliyev, taktéţ koncem minulého
roku potvrdil záměr Ázerbájdţánu dokončit výstavbu pobřeţní dálnice mezi Ruskou federací a
Íránem, na kterém se podílí také česko-španělská stavební společnost OHL ŢS, a.s.
Ačkoliv je rozvíjející se spolupráce mezi Ázerbájdţánem a Íránem ve výše zmíněných odvětvích
bezesporu přínosná pro obě strany, je spíše důsledkem prolínajících se zájmů těchto států
v určitých oblastech neţ výrazem dlouhodobě se zlepšujících vztahů. Ty nadále zůstávají
determinovány především dvěma skutečnostmi: významnou minoritou ázerbájdţánských Turků
v Íránu a spíše prozápadní orientací vlády v Baku. Ázerbájdţánští Turci tvoří přibliţně jednu pětinu
obyvatelstva více neţ sedmdesátimilionového Íránu, coţ můţe potencionálně ohrozit územní
Newsletter Blízkovýchodního programu 5/2010
str. 5
celistvost této země. Tyto skutečnosti ve výsledku vedou k zintenzívnění íránsko-arménských
vztahů, které jsou v současné době na velmi dobré úrovni, coţ přispívá k nedůvěře Ázerbájdţánu
ke svému jiţnímu sousedu. V případě těchto státu tedy nemůţeme očekávat, ţe připravované
energetické projekty budou mít stejný efekt jako v případě ropovodu Baku-Tbilisy-Ceyhan, který je
často chápán jako stabilizační prvek regionu jiţního Kavkazu.
Komentované zprávy
Transfer raket Hizballáhu
Přestoţe je rezoluce Rady bezpečnosti č. 1701 [rezoluce ukončující Druhou libanonskou válku a
poţadující mimo jiné odzbrojení Hizballáhu] stále platná, je pravděpodobné, ţe Hizballáh i nadále
pokračuje ve svém vyzbrojování. O transferu syrských raket Scud do Libanonu jako první
informoval dubajský deník Al-Rai Al-Aem. Tento transfer by se tak mohl stát výraznou hrozbou pro
Izrael, neboť díky syrské dodávce nových raket typu Scud schopnost Hizballáhu účinněji
zasáhnout Izrael výrazně narostla, a to zejména pokud se jedná o Scud typu D. Odhaduje se, ţe
Hizballáh v této době disponuje téměř 40 000 raketami a nově dodanými raketami Scud. Izrael z
dodávky zbraní ihned obvinil Sýrii. Zatímco se Hizballáh k údajnému transferu prakticky nevyjádřil,
Sýrie a libanonský premiér Saad Harírí jakkoliv popírají, ţe by k tomuto porušení rezoluce ze
strany šíitské organizace došlo. Harírí izraelské proklamace dokonce přirovnal k argumentům
Američanů o zbraních hromadného ničení před invazí do Iráku. Sýrie odpověděla obviněním
Izraele z pokusu zhoršit americko-syrské vztahy. S ohledem na tuto skutečnost bude jistě zajímavé
sledovat vývoj vyslání americké diplomatické mise do Sýrie.
Poradce syrského prezidenta Bašára dodal, ţe transfer raket typu Scud je v malém Libanonu
nemoţný, a to zejména díky neustálému dohledu izraelských letadel nad Libanonem. Přesto byla
syrská armáda kvůli moţnému izraelskému odvetnému opatření uvedena do pohotovosti.
Generální tajemník Hizballáhu Hassan Nasralláh pouze tradičně varoval Izrael před moţným
útokem na území Libanonu. Je ale zřejmé, ţe samotný Hizballáh si nepřeje nový konflikt se svým
jiţním sousedem, neboť teprve nedávno byly opraveny škody způsobené během poslední
konfrontace obou aktérů.
V New Yorku probíhá konference signatářů Smlouvy o nešíření jaderných zbraní za účasti
189 členů
V průběhu května probíhá na půdě OSN výroční konference signatářů Smlouvy o nešíření
jaderných zbraní (NPT). Po projevu Baracka Obamy v Prahe v dubnu 2009, po kterém následoval
podpis nové smlouvy START mezi USA a Ruskem a následne mezinárodní summit o jaderné
bezpečnosti ve Washingtonu v dubnu 2010, se téma jaderných zbraní opět dostala na agendu
mezinárodního společenství. Hlavním tématem současnosti je nejen jaderné odzbrojení, ale
především nešíření jaderných zbraní. Do centra pozornosti se tak dostává pochopitelně íránský
jaderný program. Teherán se tlaku především západních zemí snaţí čelit tím, ţe hájí práva
rozvojových zemí na mírový jaderný program. Hlavní spor tak panuje mezi zeměmi, které disponují
Newsletter Blízkovýchodního programu 5/2010
str. 6
jadernou energií a těmi, kteří jí nedisponují a jimţ se v tom, podle jejich pohledu, snaţí Západ
zabránit. Dalším jádrem sporu mezi západními zeměmi a rozvojovým světem se můţe stát téma
bezjaderného Blízkého východu. Pokud se tato agenda dostane na pořad jednání, pozornost se
přenese z Íránu na Izrael. To by jistě mnohé státy, především ty na Blízkém východě, uvítaly,
současně by to ale zřejmě znamenalo, ţe letošní konference k ţádnému smysluplnému
společnému prohlášení nedospěje.
Obama obnovuje sankce proti Sýrii
Kvůli syrské podpoře libanonského Hizballáhu a ostatních militantních skupin americká vláda 3.
května obnovila sankce proti Sýrii na další rok. Po poslední sankcích uvalených v roce 2004
prezidentem G. W. Bushem se tak jedná o další ochlazení vzájemných vztahů. To můţe
nepříznivě ovlivnit probíhající snahu americké administrativy vrátit do Damašku poprvé od roku
2005 prezidentem jmenovaného velvyslance, kterým by měl být Stephen Ford.
Sýrie byla obviněna z vývoje zbraňových systémů hromadného ničení a raketových programů.
Kvůli těmto programům byla Sýrie začátkem května prezidentem Obamou označena za hrozbu
americké bezpečnosti. Obama doslova řekl, ţe syrská činnost a politika představuje i nadále
neobvyklou a mimořádnou hrozbu pro národní bezpečnost, zahraniční politiku a hospodářství
USA. Na druhou stranu poznamenal, ţe Sýrie učinila v poslední době pokrok alespoň v potlačení
pronikání sebevraţedných atentátníků a ozbrojených skupin do sousedního Iráku.
Damašek také popírá, ţe by Hizballáhu dodával rakety Scud. Toto tvrzení podpořil i šéf
mezinárodních mírových sil OSN v Libanonu Alberto Asarta Cuevas, který uvedl, ţe se dosud
s raketami nesetkal. Zda se jedná o reálnou hrozbu, která by ještě více destabilizovala situaci
v regionu, nebo o nástroj americké zahraniční politiky, ukáţou aţ následující měsíce.
Tipy na publikace
Gilles Dorronsoro: Afghanistan - Searching for Political Agreement
In the research paper published by the Carnegie Endowment for International Peace, Gilles
Dorronsoro, expert on Afghanistan, Turkey and South Asia, analyses the issue of the efficiency of
coalition and military forces in Afghanistan. He claims that the coalition forces are facing a risk of
an enduring conflict and unsustainable costs both in financial and human resources. According to
Dorronsoro, negations with the Taliban leaders constitute the best way to stabilize the situation in
the country and to head towards building a unified Afghan government. Dorronsoro advocates
negotiations even though guarantees for positive results remain absent.
http://carnegieendowment.org/files/searching_polit_agreement.pdf
Newsletter Blízkovýchodního programu 5/2010
str. 7
The Carnegie Middle East Center: Is a Regional Strategy Viable in Afghanistan?
A number of experts contributed to an analysis dealing with the issue of an international
cooperation in Afghanistan. The report includes analysis on Afghanistan, Pakistan, India, Iran,
Saudi Arabia and China as well as on the Central Asian republics, Russia and coalition partners. In
an introduction, Jessica T. Mathews says that “all the relevant states will continue to act in and
around Afghanistan, pursuing their national interests”. Therefore, it is highly important to know their
points of view on the issue in order to work towards bringing stability and security to Afghanistan.
In a conclusion, Dr. Ashley J. Tellis concludes that such a wide international cooperation is unlikely
to succeed due to diverging interests of individual players.
http://carnegieendowment.org/files/regional_approach.pdf
Co čtou experti?
Middle East Forum
The Middle East Forum (MEF) is an American think tank publishing analyses on current
developments in the Middle East. It focuses on the issues such as radical ideologies and
dictatorships in the region. MEF contains a useful archive of the Middle East Quarterly as well as
summaries of lectures and conference of Middle East experts. It also provides links to other MEF
blog websites such as Islamist Watch.
http://www.meforum.org/
Newsletter vyjadřuje názory autorů. Názory vyjádřené v textu nemusí být nutně stanoviskem Asociace pro mezinárodní otázky.
Vedoucí programu: Irena Kalhousová. Tajemník: Lenka Filípková. Minianalýzy: Petr Binhack, Nataša Kubíková. Rozhovor: Lenka
Filípková. Zpravodajství: Jan Hájek, Irena Kalousová, Martin Kolář. Tipy na publikace: Ekaterina Batueva. Co čtou experti?: Nataša
Kubíková. Editace: Naďa Aliová, Jan Hájek, Nataša Kubíková. Grafický návrh: Side2 Šablona: Petr Netuka Sazba: Tomáš Vomáčka.
Kontakt na redakci: [email protected]
Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Ţitná 27, 110 00 Praha 1 Tel/Fax: +420 224 813 460 E-mail: [email protected] / www.amo.cz
© Asociace pro mezinárodní otázky 2010