Stránka | 1 - ČsOL Jednota Mladá Boleslav

Stránka | 1
VYDÁNO
ČESKOSLOVENSKOU OBCÍ LEGIONÁŘSKOU
JEDNOTOU MLADÁ BOLESLAV
U PŘÍLEŢITOSTI NÁVŠTĚVY MÍST PAMÁTNÉ BITVY
„Doss Alto“
„Non ci schiaccerete! Siamo legioni!“
„Nás nerozdrtíte! Jsme legie!“
2009
Stránka | 2
Stručná historie vzniku a vývoje čs. legií v Itálii
Československý vojenský odboj v Itálii vznikl nejpozději a jeho rozvoj
probíhal poměrně pomalu. Příčinou byla absence
předválečné skupiny vystěhovalců-krajanů, kteří by, tak jako
tomu bylo v Rusku a Francii, akci podpořili. Mimoto Itálie
sama do války vstoupila aţ v květnu 1915. V italských
zajateckých táborech se sice nalézalo mnoţství českých a
slovenských zajatců, moţnost jejich organizování však ztěţovalo to, ţe nebyli
soustřeďováni podle své národnosti. Teprve na počátku roku 1917 byl českým a
slovenským zajatcům přidělen tábor Santa Maria Capua Vetere u Neapole. Tam
došlo 17. ledna 1917 k zaloţení Čs. dobrovolnického sboru. V jeho čele stál sokolský
náčelník J. Čapek, který vedl tělovýchovný a vojenský výcvik. Italská vláda však byla
proti převozu a nasazení Čechoslováků jak ve Francii, tak na soluňské frontě. V létě
po reorganizaci zajateckých táborů se Češi a Slováci přesunuli do Paduly u Salerna a
v říjnu měl sbor jiţ na 4 000 muţů. Teprve italská poráţka u Caporetta v říjnu 1917 a
rostoucí aktivita čs. zahraniční reprezentace, především gen. M. R. Štefánika, přiměla
21. dubna 1918 italskou vládu k podepsání dohody o zřízení samostatného čs. vojska
v Itálii. Jeho velitelem byl jmenován gen. A. Graziani.
Čeští dobrovolníci působili velice úspěšně jako rozvědčíci u 1. italské armády jiţ od
roku 1917 a jejich čety byly rozmísťovány na různé úseky fronty. V polovině roku 1918
jiţ bojovalo přes 1 600 muţů. Jako první ucelená větší jednotka se na řece Piavě
zúčastnil tvrdých bojů 1. prapor 33. pluku a v důsledku liknavosti sousedních italských
velitelů utrpěl značné ztráty u S. Dony a Fossalta. Mezitím byla utvořena 6. čs. divize
sloţená z 31., 32., 33., 34. a 35. pluku. Z výzvědných rot vznikl 39. pluk. V polovině
srpna 1918 byla divize přesunuta na frontu do prostoru mezi Gardským jezerem a
řekou Adiţí, kde přirozenou dominantu tvořil vrchol Doss Alto. Zde bojovala aţ do
konce září úspěšně proti rakousko-uherské armádě.
V říjnu 1918 vznikl Československý sbor v Itálii s 20 000 muţi, jehoţ velení převzal gen. L.
Piccioni. Všechny pluky dostaly v Padově 8. prosince, tedy jiţ po ukončení války, své
prapory a sloţily přísahu. Do konce roku pak byl sbor
dopraven do osvobozené vlasti a nasazen
k obraně Slovenska proti maďarské armádě[1].
Na přelomu října a listopadu, po vzniku ČSR, se pak
v Itálii formuje ještě Československá domobrana,
která jiţ neměla legionářský charakter. Utvářela se
především ze zajatců poslední italské ofenzívy právě
z přelomu října a listopadu. Československá
domobrana čítala celkem 60 000 muţů (56
samostatných praporů a 22 samostatných rot).
Velitelem domobrany byl pplk. Gibiš. Návrat těchto
jednotek do Československé republiky probíhal aţ
v roce 1919, kdy její příslušníci doprovázeli transporty
potravin do válkou zbídačelé země. 7 praporů se
zapojilo do bojů s maďarskou armádou na jiţním
Slovensku a zbylé prapory byly nasazeny v českém
pohraničí na potlačení separatistických snah českých
Němců.
Stránka | 3
Výbor Čs. dobrovolnického sboru. Sedící třetí zleva Jan Čapek.
Průzkumná rota čs. legionářů ještě před vznikem 39. výzvědného pluku.
Stránka | 4
Doss Alto, boj ve skalní pevnosti
Doss Alto je nejsevernějším výběţkem horského masivu Monte Baldo v severní Itálii
mezi Gardským jezerem a řekou Adige. Krátký hřbet má nadmořskou výšku 703
metrů, ostře zabíhá do údolí, kudy vede ţelezniční trať z Mori na Loppio a Arco do
Rivy.
Pro Čechy a Slováky je však Doss Alto něčím významnějším, neţ jen místem oblíbené
turistické lokality severní Itálie. Je symbolem hrdinného boje hrstky našich bratří proti
mnohonásobné přesile rakousko-uherské armády.
Pozdější pěší pluk 33 československé branné moci, který byl přímým následníkem a
nositelem tradic 33. střeleckého pluku, jehoţ příslušníci na tomto horském masivu
prolili svou krev, obdrţel v roce 1923 na základě rozhodnutí prezidenta T. G. Masaryka
čestné jméno „Doss Alto“. Prsť z Doss Alta byla navíc uloţena k hrobu Neznámého
vojína na Staroměstské radnici v Praze.
Podívejme se ale podrobněji, co předcházelo osudnému dnu 21. září 1918, kdy došlo
k boji na Doss Altu.
V polovině srpna 1918 je čs. divize přesunuta na frontu. Má za úkol bránit asi
dvacetikilometrový úsek v horském terénu mezi Gardským jezerem a řekou Adige.
Zatímco 33. a 34. pluk zaujaly postavení v prvním sledu, 31. a 32. pluk vytvořily druhý
sled. K prvnímu bojovému křtu na tomto úseku fronty došlo jiţ koncem srpna, při útoku
rakousko–uherských jednotek na pozice 34. pluku. Počátkem září uspořádali naši
legionáři odvetu. Vnikli do rakousko-uherských postavení a přivedli zajatce. To
všechno bylo zatím pouze vzájemné oťukávání. Zjištění, ţe v italských pozicích stojí
jednotky sestavené z Čechů a Slováků se stalo pro rakousko–uherské velení určitou
výzvou. Připravovaný útok měl mít proto částečně charakter trestné výpravy.
Nepotvrzené zprávy dokonce hovoří o vypsání odměn za dopadení čs. legionářů.
Hlavní tíhu rakousko–uherského úderu měl nést útočný prapor Riva. Dělostřelecká
příprava, která útoku předcházela, začala 21. září ve čtyři hodiny ráno a rakouskouherské dělostřelectvo ji pojalo mnohem důkladněji, neţ bývalo obvyklé.
Rovněţ na druhé straně fronty byl nadcházející útok vnímán jako něco
mimořádného. Čechoslováci se samozřejmě chtěli vytáhnout a předvést co všechno
jsou ochotni vykonat pro svobodu své země. Navíc jim bylo jasné, ţe „překročili
Stránka | 5
Rubikon“ a není tedy pro ně cesty zpátky. Rakušané je povaţovali za dezertéry, a
tudíţ se zajatci neměli ţádné slitování.
Sedm set tři metrů vysoká kóta Doss Alto měla na daném úseku fronty doslova
strategický význam. Jiţ několikrát se v jejím drţení vystřídala rakousko-uherská a
italská vojska. Na vrcholu byl vybudován obranný tunel ve tvaru oblouku. Ten však,
přes svou relativní velikost, neskýtal obráncům příliš prostoru, natoţ pak pohodlí.
„Tunel byl veliký a pohltil by jakoby nic celou rotu, aby ji po třech až čtyřech dnech
vyplivnul ochromenou tím nezdravým pobytem mokrého, smrdutého a učouzeného
podzemí, kde jsi věčně tápal ve tmě, dotýkaje se rukama studených, slizkých stěn,
kde světlo a slunce, nad tím vším venku životem hýřící, nahrazovala ubohá lampička,
zhotovená z ruční bomby, která ničemným knůtkem dávala ti poznat, že nešlapeš
kamarádu na nohy, neb hlavu. Věru, kdo prožil čtyři až pět dní v tunelu Doss Alto,
změnil se k nepoznání. Přestydlí, bledý, s červenýma očima, jaksi průsvitný… byla to
jezevčí díra a v ní psí život…“ (Rudolf Fabián, velitel 10. roty 33. pluku)
V obranných pozicích se nacházeli vojáci 33. střeleckého pluku, konkrétně se jednalo
o 10., 12., část 2. roty a o zákopníky. Dělostřelecké ostřelování přerušilo telefonické
spojení s velením. Kdyţ tedy útočníci prudce udeřili ze tří stran, nebylo moţné přivolat
posily. K dokonání všeho nebylo moţno pouţít ani zvlhlé signální rakety. Popis zápasu
u kaverny na Doss Altu líčí velitel její posádky br. Jindřich Varhaník takto:
„Telefonní spojení však bylo granáty přetrženo… Bylo tu ještě jiné pojítko, optika,
signální lampa. Bohužel při prvním rozsvícení zhasla tlakem vzduchu v blízkosti
vybuchlé miny a signalistům se nepodařilo do konce boje ji znovu přivésti v činnost.
Zbývala poslední naděje, jak vyrozuměti italské dělostřelectvo, které stále mlčelo –
byly to rakety. Podle svých barev a tvarů měly dáti dělostřelectvu znamení, do
kterých prostorů má stříleti. Vzaty byly rakety, jež byly znamením pro palbu na přední
linii nepřátelských zákopů. Rakety však, pravděpodobně že byly úplně zkažené
vlhkem tunelu, vůbec nefungovaly a vydaly jen spoustu dýmu, který nemohl býti
z dělostřeleckých pozorovatelen vůbec pozorován.
Zatím však již útok vyrazil, kulomety se rozřehtaly, do tunelu přibíhali bratří
z jednotlivých hlídek, hlásíce postup nepřítele a také osud Trojákovy hlídky (Pozn. por.
Oldřich Trojánek se zastřelil
v obklíčení
Rakouskouherskými jednotkami) a
italské dělostřelectvo stále
ještě nestřílelo.
Kaverna
připravena
k obraně tak, že vchod do
ní byl uzavřen a chráněn
těžkým
kulometem.
Opakován
pokus
se
signálními
raketami
až
zbývaly
jenom
rakety
značící: žádám palbu do
vlastní linie!
Stránka | 6
Třebaže situace ještě nebyla takto zoufalá a výšina 703
stále v našich rukou, bylo přeci nutno pokusiti se přivolat
dělostřeleckou palbu alespoň těmito signály, zvláště když
se nepříteli podařilo již obejíti tunel tam, kde nebylo střílen
a dorážel na vchod nejen ze předu, nýbrž i ze shora a
chystal se plamenomety vykouřiti obránce od střílen.
Tu po několika nezdařených pokusech jedna z oněch
raket, vystřelená střílnou vedle zavřeného vchodu, jako
zázrakem ještě vlhkem nezkažená fungovala a na jejím
znamení „zlatý déšť“, italské dělostřelectvo zahrnulo
výšinu 703 krupobitím střel. Tím byl boj rozhodnut…“
Ve vzpomínkách účastníků je boj popisován jako
mimořádně zuřivý. Čechoslováci byli ve výrazné menšině a tak se útočníci dostali do
těsného kontaktu s obránci. Bojovalo se zblízka noţi, bodáky a šavlemi.
„Po bitce na quotě 703 na jednom místě nalezeni dva naši bratři probodnuti –
v bezprostřední jejich blízkosti leželi 4 rakouští vojáci také probodnuti. Odehrál se zde
boj na život a na smrt, v němž útočící i obránci navzájem se pobili!“ (vzpomínka br.
Jana Lašky)
Přesila nepřítele postupně vytlačovala naše vojáky a obsazovala okopy. Kdyţ uţ bylo
jasné, ţe se celou kótu nepodaří udrţet, stáhli se legionáři do tunelu, kde se
zabarikádovali a u vchodu umístili kulomet. Nepřítel se pokusil toto poslední obranné
postavení několikrát zdolat. Dokonce pouţil plamenomet a plynové granáty. Nebylo
mu to, ale nic platné. Po mnoha hodinách bojů přišla konečně v odpoledních
hodinách pomoc. Rakousko-uherští vojáci se nečekaně dostali do palby ze dvou
stran, museli tedy ustupovat. Po osvobození legionářů obklíčených v tunelu se ústup
nepřítele změnil v panický úprk. Pozice byla definitivně uhájena za cenu sedmi
zabitých legionářů a několika desítek raněných. O tom, jak zuřivé byly tyto boje,
podal následující den hlášení i velitel rakouského úderného oddílu:
„Češi se zoufale bránili. Jeden jejich důstojník, když padl do zajetí, se zastřelil (Pozn.:
nadpor. Svoboda František). Ostatní byli pobíjeni šavlemi a bodáky, jen pět jich
padlo do zajetí. Ti byli oběšeni 22. září u Arka. Když věšeli prvního, jeho provaz se
dobře dvakrát přetrhnul.“
V druhé části hlášení neměl tak docela pravdu. Z pěti zajatých legionářů byli oběšeni
ve skutečnosti čtyři. Pátý, Slovák Budinka, se zachránil jedině díku tomu, ţe mu v té
době nebylo ještě dvacet let. Na italské frontě padlo více neţ tři sta padesát
Čechoslováků. Naši legionáři zde byli nasazeni na bojištích, která měla mnohem větší
vojenský význam neţ necelý den trvající bitva z 21. září. Doss Alto se však stalo
symbolem hrdinského odporu hrstky statečných. Obrovská houţevnatost našich
vojáků bezprostředně vyvolala velkou mediální kampaň v italském tisku a s ní i
podporu vyjádřenou italskými politiky. To samozřejmě přinášelo politické body nejen
pro další rozšiřování československých legií, ale i pro podporu myšlenky vzniku
samostatného Československa. O několik dnů později byli vojáci prvosledového 33. a
34. pluku vystřídáni příslušníky 31. a 32. střeleckého pluku. Počátkem října byla pak z
fronty staţena celá divize. V té době se ale jiţ za pomoci „ostřílených“ pluků 6. divize
formovala 7. divize a vytvářel čs. sbor v Itálii [2].
Stránka | 7
Čs. legionáři, kteří padli v boji u Doss Alta
„Nehynoucí paměť chrabrým bojovníkům!“
SVOBODA František nadporučík 33. stř. pluku. Narozen 30. 8. 1896, Libice nad
Cidlinou. Příslušen tamtéţ. V civilním ţivotě hospodářský adjunkt. V čs. vojsku od 27. 4.
1918. Padl 21. 9. 1918 u Saso Sega během bojů o Doss´ Alto (kóta 703).
TROJÁNEK Oldřich poručík kulom. roty 33. stř. pluku. Narozen 11. 10. 1897, Praha.
Příslušen tamtéţ. V civilním ţivotě úředník. V čs. vojsku od 27. 4. 1918. Padl 21. 9. 1918
v bitvě o Doss Alto (kóta 703). Aby se vyhnul zajetí, zvolil smrt vlastní rukou. Pohřben
byl na polním hřbitově.
POLÁK Josef desátník 33. stř. pluku. Narozen 19. 2. 1893, Přední Hutě, u Blatné. V čs.
vojsku od 26. 5. 1918. Padl 21. 9. 1918 u Saso Sega během bojů o Doss Alto (kóta 703).
HAVEL František střelec 33. stř. pluku. Narozen 17. 12. 1898, Svratka, o. Ţďár nad
Sázavou. Příslušen tamtéţ. V civilním ţivotě truhlář. V čs. vojsku od 27. 5. 1918. Padl 21.
9. 1918 v boji o Doss Alto (kóta 703).
JANKŮ Alois střelec 33. stř. pluku. Narozen 29. 11. 1894, Janoušov, o. Šumperk.
Příslušen tamtéţ. V civilním ţivotě obuvník. V čs. vojsku od 27. 4. 1918. Padl 21. 9. 1918
v boji o Doss Alto (kóta 703). Pohřben byl v Monte Altissimo u Gardského jezera.
KOVÁŘ Josef střelec 33. stř. pluku. Narozen 14. 2. 1891, Opočno, o. Rychnov nad
Kněţnou. Příslušen tamtéţ. V civilním ţivořě pekař. V čs. vojsku od 26. 4. 1918. Padl 21.
9. 1918 v boji o Doss Alto (kóta 703).
KŘÍŢ Vavřinec střelec 33. stř. pluku. Narozen 27. 8. 1898, Vochov, o. Plzeň-sever.
Příslušen tamtéţ. V civilním ţivotě kočí. V čs. vojsku od 26. 4. 1918. Padl 21. 9. 1918 na
Doss´Altu. Pohřben byl v S. Venceslao Malga Prata.
Popravení čs. legionáři zajatí během bojů u Doss Alta
JEŢEK Antonín střelec 33. stř. pluku. Narozen 17. 7. 1894, Ústí nad Orlicí. Příslušen
tamtéţ. V civilním ţivotě pekař. V čs. vojsku od 13. 5. 1918. Zajat Rakušany v průběhu
boje o Doss´Alto a po shledání totoţnosti odsouzen k trestu smrti. Dne 22. 9. 1918 byl
popraven u Arca. Pohřben byl v Arcu.
NOVÁČEK Karel střelec 33. stř. pluku. Narozen 15. 10. 1879, Břeţany, u Strakonic.
Příslušen tamtéţ. V civilním ţivotě rolník. V čs. vojsku od 13. 5. 1918. Během
červnových bojů na Piavě byl zajat rakousko-uherskou armádou a po shledání
totoţnosti odsouzen k trestu smrti. Dne 22. 9. 1918 byl popraven u Arca.
ŠLÉGL Jiří střelec 33. stř. pluku. Narozen 29. 10. 1894, Stanětice, u Domaţlic. Příslušen
tamtéţ. V civilním ţivotě tkadlec. Během boje o Doss´Alto 21. 9. 1918 byl zajat
rakousko-uherskou armádou a po shledání totoţnosti odsouzen k trestu smrti. Dne 22.
9. 1918 byl popraven u Arca.
Stránka | 8
SVOBODA Václav střelec 33. stř. pluku. Narozen 10. 9. 1889, Kamenný Most, u Kralup
nad Vltavou. Příslušný tamtéţ. V civilním ţivotě dělník. V čs. vojsku od 11. 5. 1918.
Během boje o Doss´Alto 21. 9. 1918 byl zajat rakousko-uherskou armádou a po
shledání totoţnosti odsouzen k trestu smrti. Dne 22. 9. 1918 byl popraven u Arca.
Gen. Andrea Cav. Graziani, velitel 6. čs. divize v Itálii.
Stránka | 9
Mladoboleslavská ţupa ČsOL - Štorcha, Hojsáka a Turpiše
Předválečná „Mladoboleslavská ţupa ČsOL“ nesla demonstrativně od roku 1938
v čestném názvu tři jména popravených italských legionářů. Byla to jména bratří
Aloise Štorcha, Josefa Hojsáka a Františka Turpiše. Přibliţme si jejich ţivotní osudy
spjaté s československými legiemi v Itálii, ukončený tragickou
mučednickou smrtí na oprátce Rakousko-Uherské monarchie.
Alois Štorch – Smrt na břehu Lago di Garda
Alois Štorch se narodil 21. 7. 1893 v České Lípě. V civilním ţivotě
byl zámečníkem a ţil v Nové vsi nedaleko Bakova nad Jizerou.
Z rakousko-uherské armády zběhl v hodnosti desátníka
(telefonista) od 3. baterie 13. těţ. děl. pluku v Nagu. Přeběhl na
frontě u Doss Casina 27. 5. 1918 společně s Františkem Tobkem,
také budoucím účastníkem riskantní obojţivelné operace na vodách jezera Lago di
Gardo.
Stal se členem 39. střeleckého pluku „Výzvědného generála Grazianiho“
Výzvědná operace, jíţ se účastnil i Alois Štorch, byla naplánovaná na přímý příkaz
plk. Marchettiho, jako důsledek střídavých výsledků červnových ofenziv italské
armády. Hlavním úkolem této operace bylo proniknout do dělostřelecké posádky
v Nagu. Zjistit, zdali se nechystá rakouská protiofenziva, přesvědčit vojáky české a
slovenské národnosti ke zběhnutí a zajistit nepřesnou palbu. V případě zjištění, ţe se
chystá nepřátelská ofenziva, se měli výzvědčíci vrátit buď po souši, nebo lodí, která
měla čekat po dvou dnech na stejném místě. Případně, po zváţení situace, mohli
riskovat i dále, a to vydáním se na cestu do Čech a pokračovat v revoluční
propagandě mezi civilním obyvatelstvem.
Na tuto smrtelně nebezpečnou operaci se přihlásilo 17 dobrovolníků. Velitel roty
Vyčítal z tohoto počtu vybral sedm dobrovolníků a sám pak byl osmým. Počet
účastníků se pak ještě zredukoval na čtyři (legionáři Alois Štorch, František Tobek, Jan
Šmarda, Leopold Jeřábek). Výběr těchto čtyř byl proveden na základě znalosti
poměrů na frontě, znalosti jazyka, ale i osobní psychické i fyzické odolnosti. Štorch a
Tobek znali velmi dobře posádku v Nagu. Byli jejími příslušníky před zběhnutím, měli
zde dobré kontakty, coţ podtrhuje fakt, ţe jejich přeběhnutí na italskou stranu se
Stránka | 10
podařilo uskutečnit za značné pomoci a podpory jejich kamarádů od baterie
zdejšího dělostřeleckého pluku.
Naplánování celé operace bylo provedeno precizně. Výzvědčíci v rakouskouherských stejnokrojích s potřebnými doklady měli být přepraveni na člunu
(motoscafo) se specielním elektrickým bezhlučným motorem
na břeh jezera, který byl v týlu rakousko-uherské armády.
Vysazeni měli být západně od říčky Sarca, kde nebyli stráţe
přímo u břehu jezera, ale „jen“ elektrické dráty. Problém byl
se stráţí střeţící můstek přes říčku Sarca, kterou by v případě
potřeby museli eliminovat.
Samotná výprava musela být několikrát odloţena z různých
důvodů, např. zpoţdění naloďování, nebo příliš jasné noci. V
noci na 3. července 1918 konečně vypluli a dorazili šťastně ke
břehu. Chvilku po vylodění byli však prozrazeni italskou
posádkou člunu, která způsobila hluk při obracení plavidla. Palbu
zahájila rakousko–uherská stráţ, (byla do tohoto místa zasazena aţ po zběhnutí
Štorcha a Tobka) ihned zpoza drátěných překáţek. František Tobek se zachránil
skokem do jezera a po uplavání 3km se dostal do prostoru mezi zákopy, naštěstí
daleko od těch rakouských. Štorch se pokusil o totéţ, ale jako neplavec brzy začal
tonout. Rakouská stráţ ho „zachránila“ a vzkřísila. Coţ popisuje ve svém poválečném
hlášení i kapitán Josef Vydra z rakousko–uherského X. armádního sboru:
„Štorch, vytažen byv z vody polomrtev, zachvácen křečí, odvezen byl na obvaziště
motorovým člunem rakouským v bezvědomí do Rivy „alla Lepre“, kde byl ošetřen
sluhou doktora Plessnera, vojínem Antonínem Zavadilem. Sotva však přišel trochu
k sobě a dáno mu suché prádlo, přišel hejtman Picalek (Němec) a zakázal všem
veřejný styk s ním, poněvadž v něm byl rozpoznám bývalý telefonista z Naga, jenž
zběhl k Italům…“
I legionář Jeřábek unikl tím, ţe skočil do jezera a plaval podél břehu. Po nějakém
čase se domníval, ţe doplaval na italskou stranu a
začal volat italsky o pomoc. Dostalo se mu odezvy
rovněţ v italštině. Aţ na břehu zjistil, ţe byl oklamán
rakouským důstojníkem. Nicméně ani za této
situace se nevzdal a neztratil duchapřítomnost.
Střelil důstojníka do břicha ze své pistole a opět se
vrhl do jezera, tam však byl smrtelně zasaţen
nepřátelskou palbou.
Do rakouského zajetí se tedy dostali pouze Štorch a
Šmarda. Legionář Šmarda byl odsouzen k 20ti letům
těţkého ţaláře, Štorch pak k trestu smrti oběšením.
Těsně před popravou dne 5. července 1918 byl
Alois Štorch degradován, poté přiveden k šibenici.
Dobrovolně vystoupil na vozík a postavil se na
špičky. Usnadnil tím svým katům navléknutí
popravčí oprátky, jeţ byla na jeho postavu příliš
vysoko. Na to byl vozík odstrčen a ţivot mladého
Stránka | 11
vlastence, který svůj ţivot spojil s naším Pojizeřím, skončil. Předtím se Štorch rozloučil
s knězem slovy „Děkuji, sbohem.“
Šibenici postavili Rakušané pro výstrahu tak, aby byla vidět z italských pozic, kde
sídlila čs. divize. Tento hanebný čin rozlítil italského generála Andrea Grazianiho, který
nařídil veškerému italskému dělostřelectvu, dislokovanému na tomto úseku fronty,
palbu na Rivu:
„Byl to hotový uragán, zuřivá bouře zkázy a smrti. Oblaka prachu zničených domů
s kouřem šlehající ohněm explodujících granátů byla hrůznou dekorací
oběšenému…“
Poprava Aloise Štorcha měla být varováním všem vojákům české a slovenské
národnosti v rakousko–uherském stejnokroji, kteří uvaţovali o přechodu fronty a boji
za spravedlivé osvobození našich národů. Výstraha se však minula účinkem, naopak,
přechody fronty na italskou stranu se po Štorchově popravě staly častějšími.
Josef Hojsák , hrdina z Montenellu
Bratr Josef Hojsák se narodil 18. Února 1897 v Roţďalovicích u
Jičína. Před první světovou válkou se ţivil jako knihař. Po
vypuknutí
světového
konfliktu
narukoval
ke
svému
domovskému útvaru 32. pěšímu pluku, s nímţ byl nasazen na
italské frontě a kde byl také zajat dne 23. 8. 1917 u Mt. Cucco.
V květnu roku 1918 vstoupil do řad našich italských legií. 15.
června roku 1918 byl zajat na Montenellu a ještě téhoţ dne byl
odsouzen a popraven rakousko-uherským polním soudem
k trestu smrti zastřelením na Colle di Guarda.
Smrt Josefa Hojsáka nesli samozřejmě nejhůře jeho rodiče. Matka se krátce po
obdrţení smutné zprávy o popravě syna zhroutila a zanedlouho poté zemřela.
František Turpiš, mučedník z Chrastavy
Bratr František Turpiš se narodil 7. ledna 1898 v severočeské Dolní Chrastavě u
Liberce. V civilním ţivotě pracoval jako obchodní příručí. Po vypuknutí 1. světové
války byl předvolán v Dráţďanech na rakouský konzulát a narukoval do řad 28.
pěšího pluku. Po krátkém výcviku byl s plukem odeslán na jiţní frontu do Itálie.
František Turpiš se dostal do zajetí 19. 8. 1917 u Polres. Jiţ v říjnu 1917 si podal přihlášku
v severoitalském městě Padova do řad čs. vojska, konkrétně k 33. střeleckému pluku,
do nějţ byl přijat 12. května roku 1918. V jeho řadách se zúčastnil červnových bojů
na Piavě, kde byl v průběhu tzv. hladové rakouské ofenzivy zajat společně s Aloisem
Herzigem a Antonínem Vokřínkem. Po shledání totoţnosti zajatců byli bratři Herzig a
Turpiš popraveni u S. Stine (Pozn.: Ant. Vokřínek vzhledem ke svému ranění popravě
unikl). Z protokolu čs. domobrany se dočteme o jeho popravě toto:
„V piavské ofensivě v červnu roku 1918 bylo městečko San Stino, ležící na řece
Livenzi, na trati San Dona do Piave – Potogruano a daleko za frontou jevištěm
popravy dvou československých legionářů. V městečku rozloženo bylo velitelství 23.
Stránka | 12
arm. sboru, jemuž velel gen. Csiceris a polní nemocnice č. 305, jejímž velitelem byl
vojenský nadlékař Dr. Ant. Šimek, uvědomělý Čech a hlavní svědek popravy.
Právě u nárožního domku, kde tento lékař bydlel a jenž byl v sousedství nemocnice,
hrbí se dvě nízké moruše, na nichž byli Čechoslováci popraveni.
Legionáři byli zajati u S. Dona di Piave 10. divizí a odtamtud přes Ceggiu hnáni až do
S. Stina, jsouce přivázáni ke koním eskorty za ruce, které již měli černé od těsného
uvázání a tlučeni jsouce cestou palašem.
Soudní vyšetřování a jednání řídil major Wacek, Němec ze Št. Hradce a obžalované
hájil Čech, nadpor. Auditor Pelikán. Poprava oběšením byla provedena 19. června
1918 o 4 hodině odpolední.
Oba obžalovaní šli se železným klidem k šibenici. První (Pozn.: F. Turpiš) ani
nepromluvil a byl hned mrtev, druhý zvolal: „Nazdar bratři!“ a skonal asi po půl
minutě, když se naň pomocník popravčího pověsil… v noci byla těla obou
popravených sňata a zakopána na hřbitově.“
Osud si přitom nezahrál jenom s ţivotem mladého Františka Turpiše. Problémy z jeho
legionářské činnosti pocítili i jeho rodiče v rodné Chrastavě, tehdy prakticky zcela
německé:
Poprava v San Stinu di Lavenza. Těla bratrů F. Turpiše a A. Herziga.
Stránka | 13
„Dva měsíce po popravě navštívili Chrastavu tři četníci. Oznámili rodičům, že jejich
syn byl jako vlastizrádce v italské uniformě popraven. Matka se zhroutila a krátce
nato zemřela. Otec téměř denně slýchával v továrně u úst svých německých
spolupracovníků větu: Takový syn měl být hned po narození uškrcen.“
Uplynulo deset let od smrti Fr. Turpiše, psal se rok 1928. Na průčelí budovy české
menšinové školy v dnešní Revoluční ulici byla osazena pamětní deska (Pozn.: dnes je
umístěná na náměstí).
Do školní kroniky se tehdy zapsalo několik set účastníků vlastenecké slavnosti. První
jméno je Karel Turpiš, otec zavraţděného syna.
Seznam italských legionářů z Mladoboleslavska
„Zůstanete nesmrtelnými svědky hrdinství, ušlechtilosti a nezdolnosti Čechoslováků“
Bratři – italští legionáři z kraje mladoboleslavského
Č.
Příjmení a jméno
1.
Hůrka Václav
2.
Knobloch Rudolf
3.
Podobský Jaroslav
Obec
Bakov nad
Jizerou
Bakov nad
Jizerou
Bakov nad
Jizerou
Datum
narození
Povolání
poznámka
17. 9. 1898
poštovní
úředník
účastník odboje za 2. sv.
války, vězněn 29 dní v Ml.
Boleslavi
28. 11. 1887
1895
učitel
Stránka | 14
4.
Průšek Václav
5.
Šiška Jan
6.
Trakal Josef
7.
Venclák Karel
8.
Beránek František
9.
Černohub Antonín
10.
Freyer Karel
11.
Kolář Josef
12.
Koloc Emanuel
13.
Kunst Břetislav
14.
Matoušek Václav
15.
Plechatý František
16.
Brzobohatý Josef
17.
Josef Brzybohatý
Bakov nad
Jizerou
Bakov nad
Jizerou
Bakov nad
Jizerou
Bakov nad
Jizerou
Bělá pod
Bezdězem
Bělá pod
Bezdězem
Bělá pod
Bezdězem
Bělá pod
Bezdězem
Bělá pod
Bezdězem
Bělá pod
Bezdězem
Bělá pod
Bezdězem
Bělá pod
Bezdězem
Brodce na
Jizerou
Březina
18.
Berounský František
Březno
19.
Brzobohatý Josef
20.
Rulc Josef
21.
Mikeš Josef
22.
23.
24.
25.
26.
27.
Bělonoţník Oldřich
Skalický Bedřich
Liška Josef
Čuban Bohumil
Horák Alois
Růţička Karel
Buda u
Bakova
Buda u
Drahotic
Býčina u
Kněţmosta
Čejetice
Čejetice
Čejetičky
Čistá
Čistá
Čistá
28.
Košvanec Václav
Dobrovice
6. 1. 1889
29.
Tvrzník František
Dobrovice
4. 3. 1874
30.
Zapadlo Rudolf
Dobrovice
17. 4. 1891
31.
32.
33.
34.
Kocvera Josef
Rieger Josef
Ţďánský František
Matějů Josef
35.
Kozderka František
36.
Kvintus Josef
37.
Jansta Karel
38.
Vinč Jan
39.
Veleba Otakar
Dolní Bousov
Dolní Bousov
Dolní Bousov
Dolní Stakory
Doubrava u
Ţďáru
Doubrava u
Ţďáru
Hlínoviště u
Bělé pod
Bezdězem
Hněvousice
Horní
Bukovina
21. 3. 1896
1893
krejčí
4. 7. 1896
školník
1896
pekař
1884
úředník
1892
krejčí
1898
zedník
1895
1892
1895
1885
zemřel 11. 8. 1945
poštovní
zřízenec
poštovní
úředník
ţelezniční
zřízenec
hajný ve
Vrchbělé
ţelezniční
zřízenec
29. 11. 1893
1893
26. 1. 1885
dělník
švec a
mlynář
29. 11. 1893
1896
rolník
1876
cestář
17. 11. 1897
18. 6. 1896
30. 9. 1897
ţelezničář
7. 5. 1892
dělník
cestář
rolník
ţelezniční
zřízenec
dělník
strojní
zámečník
zemřel v roce 1945
zemřel v roce 1941
účastník odboje za 2. sv.
války, vězněn 5 let, 6
měsíců a 7 dní v Německu
22. 12. 1889
1887
dělník
1883
zedník
zemřel 18. 7. 1940
ţelezniční
zřízenec
1880
kočí
1898
kočí
Stránka | 15
40.
41.
42.
43.
44.
Růţička Josef
Folprecht K.
Stránský Václav
Janouch Jan
Mareček Václav
Horní Slivno
Hoškovice
Hoškovice
Chotětov
Chotětov
30. 11. 1877
1899
1895
23. 6. 1897
11. 11. 1894
45.
Sklenář Josef
Chotětov
18. 8. 1897
46.
47.
Krejbich Karel
Řípa Jan
Jivina
Jizerní Vtelno
4. 12. 1895
48.
Vrtiška Karel
Jizerní Vtelno
49.
50.
51.
52.
53.
54.
55.
56.
57.
58.
59.
60.
61.
62.
63.
64.
65.
66.
67.
68.
69.
70.
71.
72.
73.
74.
75.
76.
77.
78.
79.
80.
81.
82.
83.
84.
85.
86.
87.
88.
89.
90.
91.
92.
93.
94.
95.
96.
Maršálek František
Katusice
12. 7. 1897
Skalický Bedřich
Jáchym Josef
Krůša Karel
Suk Josef
Picek Jindřich
Zima Emil
Mikeš Václav
Krsek Václav
Bím Josef
Bobek František
Brunclík Karel
Bukvaj Čestmír
Čáslavský František
Dobrý Josef
Flek Augustin
Horák Václav
Hošek Antonín
Koudelka Alois
Koudelka František
Krejbich Václav
Krejčík Václav
Krůša Karel
Kudrna Karel
Kuchta František
Kupec Josef
Lískovec František
Martinovský Václav
Matěj Jan
Novák Jan
Pavlíček Josef
Plecháč Josef
Pulda Václav
Rampas Václav
Šimánek Jan
Šimek Václav
Šída Jan
Šuk Václav
Urban Josef
Veselý Jaroslav
Voborník František
Zahrádka Václav
Zavříl Jindřich
Ţáček Josef
Ţára Štěpán
Čuban Ladislav
Maděra Štěpán
Katusice
Klášter
Klášter
Klášter
Kněţmost
Kněţmost
Koprník
Koryta
Kosmonosy
Kosmonosy
18. 6. 1896
29. 10. 1898
1897
3. 2. 1899
1891
1894
1882
1875
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Kosmonosy
Lhotice
Lítkovice
spáchal sebevraţdu
kočí
obuvník
fotograf
ţelezničář
zemědělský
dělník
dělník
obchodní
příručí ve
Stránově
kovář
dělník
poštmistr
rolník
krejčí
rolník
rolník
13. 4. 1892
1900
21. 5. 1899
1896
1893
kočí
zedník
Stránka | 16
97.
98.
99.
100.
101.
102.
103.
Kučera František
Drahota Václav
Holda Václav
Karásek František
Koloc Stanislav
Potměšil Josef
Tuvora Josef
104. Auer Karel
105. Bernat Bohumil
106. Blecha Josef
Loukov
Malá Bělá
Malá Bělá
Malá Bělá
Malá Bělá
Malá Bělá
Malá Bělá
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
1895
1876
1899
1887
1884
10. 9. 1895
30. 3. 1893
2. 3. 1896
107. Boháč Josef
Mladá
Boleslav
24. 12. 1891
108. Botka Josef
Mladá
Boleslav
13. 5. 1894
109. Cikl Josef
110. Danda František
111. Kult Karel
112. Kupec Antonín
113. Mlejnek Josef
114. Novák Jan
115. Pospíšil Antonín
116. Prokůpek Josef
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
pekař
dělník
1895
rolník
dělník
truhlář
poštovní
úředník
Desátník 34. střeleckého
pluku. Narozen 24. 12.
1891, Bezděčín u Tábora.
Příslušen tamtéţ. V civilním
ţivotě truhlář. V čs. vojsku
od 26. 4. 1918. Zemřel na
srdeční slabost 21. 8. 1918
v polní nemocnici č. 66 ve
Veroně.
Pohřben
v
Caprino Veronese.
Velitel mladoboleslavské
odbočky Obrany Národa.
Zatčen 1. 9. 1939. Vězněn
za II. světové války - 5let, 8
měsíců a 23 dny.
22. 8. 1892
1. 1. 1887
27. 1. 1891
1896
obchodník
8. 10. 1895
29. 6. 1892
1897
23. 10. 1897
respicient FS
Mladá
Boleslav
14. 12. 1892
inţenýr,
chemik
118. Suldovský Václav
Mladá
Boleslav
18. 4. 1898
dělník
120. Vortel Josef
121. Bárta Boleslav
122. Henka Karel
123. Jelínek Josef
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mnichovo
Hradiště
Mnichovo
Hradiště
Mnichovo
vězněn za II. světové války
v Terezíně
padl
117. Skácel Tomáš
119. Vesfál Jaroslav
zemřel 14. 5. 1940
padl při náletu na Ml.
Boleslav 9. 5. 1945
účastník odboje za 2. sv.
války, vězněn na Cejlu a v
Mariboru
Střelec 39. střeleckého
pluku. Narozen 18. 4. 1898,
Růţodol
u
Liberce.
Příslušen v Mladé Boleslavi.
Padl 7. 5. 1918 u San
Francesca.
1890
8. 3. 1894
1891
obuvník
1894
pokladník
1898
dlaţdič
Stránka | 17
124. Pokorný Josef
125. Zikmund Josef
126. Jiránek Jaroslav
127.
128.
129.
130.
131.
132.
Hozák František
Janoušek František
Maděra Václav
Maděra Václav
Honc Václav
Altman Václav
133. Bouček Josef
134. Štorch Alois
135. Šenkýř Karel
136. Bobek Josef
Nevyhoštěný
137.
Vladimír
138. Berný Josef
139. Šrajer František
140. Fiala František
141. Klicpera Josef
142. Kolář František
143.
144.
145.
146.
147.
148.
149.
150.
151.
Antoš Josef
Douša František
Lhotský Jan
Sládek František
Šorejs František
Vidner Josef
Rejmon Václav
Dvořák Jaroslav
Tondr Josef
Hradiště
Mnichovo
Hradiště
Mnichovo
Hradiště
Mohelnice
nad
Jizerou1882
Mukařov
Mukařov
Mukařov
Muţský
Násedlnice
Neveklovice
Nová Ves u
Bakova
Nová Ves u
Bakova
Nová Ves u
Branţeţe
Ouč
Ouč
Petkovy
Plazy
Předměřice
nad Jizerou
Předměřice
nad Jizerou
Předměřice
nad Jizerou
Ptýrovec
Zdětín
Řepov
Semčice
Sezemice
Soleček
Sudoměř
Sukorady
Sychrov
1897
obchodník
1895
dělník
krejčí
1898
1968
1892
1892
1883
1893
tesař
domkář
kolář
1894
dělník
21. 7. 1893
dělník
Desátník 39. střeleckého
pluku. Narozen r. 1893,
Česká Lípa. Příslušen v
Nové Vsi, u Bakova n. J. V
civilním ţivotě zámečník.
Během riskantní výzvědné
operaci
byl
zajat
rakousko-uherskou
armádou a po shledání
totoţnosti
odsouzen
k
trestu smrti. Dne 5. 7. 1918
byl popraven u Grotte u
Rivy.
25. 3. 1897
1898
rolník
29. 4. 1893
26. 1. 1889
rolník
19. 5. 1898
rolník
6. 5. 1887
rolník
1879
1896
24. 12. 1896
30. 11. 1886
1899
1891
31. 7. 1898
hostinský
rolník
1897
152. Volák Václav
Trnová
4. 12. 1898
153.
154.
155.
156.
157.
158.
Veselá
Vinec
Zámostí
Ţantov
Ţďár
Ţďár
1896
14. 12. 1893
13. 5. 1890
1891
Kabátek Ferdinand
Štafl Jan
Stehlík Václav
Hamáček Josef
Hoďák Josef
Janoušek Josef
rolník
učitel
rolník
správce
dělník u ČSD
dělník
dělník u
dráhy
dělník
rolník
padl v legii ve stáří 22 let
1890
rolník
Stránka | 18
Kulometník 32.střeleckého pluku desátník Alois Mulač má za opaskem zavěšený
zákopový útočný nůž Vetterli vz. 1891.
Mladoboleslavák bratr Karel Auer ve stejnokroji italského legionáře s pletenými
lýtkovicemi na nohou.
Stránka | 19
Krajané z Mladoboleslavska slouţící u italské domobrany
Č.
Příjmení a jméno
1.
Havlíček Viktor
2.
3.
4.
5.
Havlík František
Hylas Karel
Sedláček Vilém
Šulc Antonín
6.
Janatka Jaroslav
7.
Petera Josef
8.
9.
Obec
Bakov nad
Jizerou
Datum
narození
Povolání
poznámka
23. 10. 1899
tajemník
účastník odboje za 2. sv.
války, vězněn 20 dní v Ml.
Boleslavi
18. 10. 1899
Zeman Rudolf
Benda Václav
Bezno
Čejetice
Čejetičky
Dalovice
Debř nad
Jizerou
Debř nad
Jizerou
Hrdlořezy
Katusice
10.
Melichar Josef
Kosmonosy
29. 7. 1899
11.
12.
Moc Antonín
Papoušek Jaroslav
6. 5. 1881
20. 2. 1898
13.
Bernat Ladislav
14.
Břehovský Otakar
15.
Cikl Josef
Kosmonosy
Kosmonosy
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
16.
Červenomlýnský
Antonín
Mladá
Boleslav
14. 9. 1897
17.
Fischel Viktor
Mladá
Boleslav
18. 8. 1890
obchodní
zástupce
18.
Fryblík Jan
Mladá
Boleslav
14. 5. 1900
technický
úředník
19.
Hampl Václav
20.
Kratochvíl Václav
21.
Kubíček Jan
22.
Maňásek Josef
23.
Moc Ladislav
24.
Orel Oldřich
25.
Procházka František
26.
Prorok Josef
27.
Ráček Karel
28.
Remsa Bohumil
29.
Rubín Jan
30.
Sadovský Josef
31.
Škraňka Karel
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
16. 7. 1899
30. 6. 1899
25. 2. 1899
18. 7. 1888
14. 8. 1883
23. 12. 1888
19. 10. 1894
technický
úředník
ŠKODA
zemřel 14. 9. 1942
15. 5. 1882
22. 3. 1896
23. 8. 1892
zemřel 23. 10. 1943
účastník odboje za 2. sv.
války, vězněn v Jičíně a
Ml. Boleslavi
umučen
v neznámém
koncentračním táboře
účastník odboje za 2. sv.
války, umučen v Ml.
Boleslavi dne 14. 12. 1943
13. 3. 1899
7. 12. 1893
6. 8. 1891
12. 8. 1898
4. 8. 1899
16. 5. 1898
hostinský
zemřel 15. 12. 1942
16. 11. 1898
4. 11. 1896
2. 10. 1896
3. 1. 1897
17. 5. 1894
19. 12. 1882
Stránka | 20
32.
Štibal Alois
33.
Tůma Jan
34.
Veverka Karel
35.
Víšek Vojtěch
36.
Viták Josef
37.
Vojtíšek František
38.
39.
Novotný
Strnad Vincenc
40.
Pokorný Rudolf
41.
Jíra Felix
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Mladá
Boleslav
Semčice
Sušno
Újezd u
Smilovic
Zámostí
5. 11. 1893
8. 3. 1896
dělník
zemřel 23. 5. 1940
13. 12. 1897
1897
1894
vězněn za 2. světové války
10. 6. 1888
24. 12. 1889
21. 12. 1894
22. 7. 1897
[1] SVOBODA Z.: Legionářská tradice, ČsOL, MO ČR 1994, Praha
[2] MAREK V.: Zuřivý boj v tunelu, časopis Areport, ročník 2008, číslo 18, str. 41
[3] V boj! Obrázková kronika československého revolučního hnutí v Itálii 1915-1918 (Praha 1927)
[4] HANZAL V.: Výzvědčíci v Itálii a na Slovensku, Praha 1928
[5] KRETŠÍ J.: Vznik a vývoj československé legie v Itálii
[6] http://www.pamatnik.valka.cz/
[7] http://www.csol-mb.net.cz/
Stránka | 21
WWW.CSOL-MB.NET
Stránka | 22