Nosislavská čítanka

Nosislavská čítanka
Nosislav v krásné literatuře
Brno
2000
Úvod
Regionální čítanky jsou výbory z literatury pojednávající o určité oblasti, v níž
žijí lidé spojení se společným životním prostředím, mnohotvárným životem současné
doby, ale také s připomínkami zajímavých a jedinečných osudů svých předků.
Nosislavská čítanka byla poprvé zpracována v roce 1986 a rozmnožena formou
„samizdatu“ v 10 strojopisných kopiích. Nezachycuje svým obsahem historickou a
jinou odbornou literaturu, ale všímá si jen většině Nosislaváků méně známé literatury
umělecké., k níž lze jistě přiřadit i literaturu vzpomínkovou. Prózu F. M. Bartoše sice
nemůžeme považovat za beletrii, ale svým zpracováním se podobá dnešní „literatuře
faktu“, která je na rozhraní literatury naučné a umělecké. Podobně lze nahlížet i na
ukázku z díla J. A. Komenského.
Nosislav se sice nemůže pochlubit tím, že by se stala dějištěm některého z
celonárodně významných děl naší literatury, jako například blízké Diváky (Rok na
vsi), Těšany (Maryša) nebo Brumovice (Do třetího a čtvrtého pokolení), ale naše
čítanka přesto dokazuje, že česká literatura ji také zcela neminula.
Dějiny Nosislavi ve srovnání s jinými jihomoravskými obcemi jsou výrazně
poznamenány vzpomínkami na těžký a statečný život tajných nekatolíků před
tolerančním patentem a pozdějším značně navzájem izolovaným soužitím obou
náboženských skupin. To se samozřejmě odráží i v literárních ukázkách ve sborníku.
První tři texty (Komenský, Bartoš, Winter) každý po svém přibližují život dvou
významných nosislavských rodáků z období kolem bitvy na Bílé hoře. Jsou to Václav
Vlaverin Nosislavský, bratr nosislavského rychtáře Matěje Škody, děkan filozofické
fakulty pražské univerzity a pozdější purkmistr pražského Nového Města, a Jan
Mathiades, humanistický básník, farář u sv. Barbory v Kutné hoře. Třetí, o něco starší
nosislavský rodák, jeden z hrdinů humorného Wintrova vyprávění Hněvy učitelů s
faráři, je chrudimský děkan Martin Stefanides Nosislavský, který zdědil v Nosislavi
po otci Štěpánovi Vranovském dům vedle rathousu (nynější č. 22). V roce 1587 ho
prodal.
Tragický osud dalšího Nosislaváka, tentokrát už ze začátku dvacátého století,
připomíná reportáž Dušana Uhlíře.
Děj ostatních vzpomínek, povídek a vyprávění je už zasazen přímo do
Nosislavi. Z uměleckého hlediska mají největší hodnotu soudnička Rudolfa
Těsnohlídka, fejetony Jana Putny a zvláště ukázka ze vzpomínek básníka Ivana
Jelínka.
Toto vydání bylo doplněno sedmi novými texty. Zvláště významné jsou dvě
ukázky z rukopisu nosislavského písmáka Ondřeje Slouka, který byl v roce 2000
objeven v rajhradském okresním archivu, další doplňky tvoří báseň Ferdinanda Císaře
a dopis Jana Karafiáta z roku 1876, nenáročný anonymní popis cesty skupinky
mladých lidí z Klobouk do Nosislavi, básnička Jaroslava Kříže o Masarykovi, úryvky
ze vzpomínek legionáře Jana Svobody a anekdotický příběh ze života jeho syna
Vladimíra Svobody.
Jan Amos Komenský
Z Hory Kutny jak kněží vybiti
Hora Kutna, první po Praze v království město i tím slovutné bylo, že ode sta let
čistšího náboženství arciděkan tam bydlel. Tak s několika houfy rejtharů v létu 1622
22. prosince přijev Vilím Vřesovec, jejich mincmistr, kostely jezuitům oddal a kněží té
církve i ty, kteří z okoličných míst vyhnáni byli (a nejedni tam své vlastní domečky
měli), k sobě povolal; kdež předhodiv jim kacířství, rebelii a nevím co víc, chtějí-li se
do lůna sv. církve navrátiti, se tázal; když odepřeli, služby církevní jim zapověděl a
neuposlehnou-li, tvrdě hrozil.
V následujícím pak roku 27. července, na jezuitské toho vyhledávání, rozkázáno
jim před západem slunce z města a z celého království v osmi dnech vyjíti. Vyšli tedy
v počtu 21: Jiří Pauli(čáslavský děkan), Cyprián Pešín, Vít Jakeš, Václav Karion,
Řehoř Vítů, Jan Kubinius, Mikuláš Sebastus, Jan Mathiades, Jan Klaudián, Zikmund
Těšík, Jan Jorám, Jan Mustupius, Tomáš Dentulín, Jan Přístrach, Jakub Martis, Jan
Vysota, Jan Podolský, Zikmund Piscis, Jan Luxin, Mikuláš Novokolínský, Jiří Šiškář.
Vyprovázeni byli od několika set měšťanů, kterýmž v poli kázání čině Jan Mathiades,
vykládal ta slova Kristova: „Vyháněti vás budou ze škol“, a k stálosti jich s pláčem
všeho toho shromáždění napomínal. Potom (an se i zpíváním i pláčem nebe rozléhalo),
objímajíce a líbajíce se, Boží milosti se poroučeli.
Jinde sotva to kde povoleno: aneb tajně byli vyháněni, aneb do vězení metáni, z
kteréhož někteří po několika teprv dnech aneb měsících propouštěni a pod hrdlem z
království vypovídáni: jiní smradem v vězení (jako se to Bohuslavovi Boldvinovi v
Bydžově stalo) usmrceni bývali.
Komenský, Jan Amos: Historie o těžkých protivenstvích církve české. Praha,
Blahoslav 1952, s.113
Jan Amos Komenský
Jakou nepřátelé vzteklost proti kostelům, knihám,
lidem mrtvým provodili
Nejen však nad pohřbenými, ale i nad potřebujícími pohřbu ukrutnost provodili.
Mlčím o tom, že nepřáli na krchovích poctivého pohřbu: po rolích, po zahradách, po
rozcestích, ano i na popravních místech pohřbovati nutili. Toto jistě přílišné barbarství
bylo, že z některých domů vynášeti, matce všech, zemi, vraceti zbraňovali. A to jen
4
proto, aby k těm, kteří v Kristu zesnuli, nenávisti ještě dokázali a živé umrlčím
smradem od následování při pravdě Boží stálosti odstrašovali.
Dostalo se toho pobožnému muži Janovi Mathiadovi, u sv. Barbory v Hoře
Kutné kazatelovi, kterýž léta 1625 (když se tajně z exilium byl navrátil) v domě svém
život dokonal. O tom zajisté zvěděv arciděkan Appian, pohřbovati ho dokonce
zapověděl, aniž se jakými prosbami anebo penězi uchlácholiti dal. Až po osmi dnech
někteří dobří muži kradmo to tělo vzavše, nočně v jistém místě pochovali. O čež se ten
Beliál zlobil, kdo to učinil, vyptával, ztracením hlavy pohrožoval; ale daremně.
Tamtéž, s. 219.
František Michálek Bartoš
Dva Nosislavané v bělohorské bouři
Bylo to uprostřed ledna „nebezpečí i bolesti plného“ roku 1622, kdy se poslední
evangelický farář svatobarborský v Kutné Hoře odhodlal ke kroku, na který musil již
být připraven každým dnem. Před dvěma roky byl povolán k tomuto hlavnímu chrámu
města, tenkráte ještě největšího po Praze. To bylo v rozmachu vzpoury, která se potom
zhroutila na Bílé hoře a jejíž pád měl v zápětí tolik nevýslovného hoře pro celou zemi.
Městu přinesl popravu primátora Šultyse, opětovné obsazení vojáky s obvyklým
vydíráním a kdejakou zvůli proti evangelíkům. Nyní došlo i na kněží. O vánocích
zapověděn jim vstup do kostelů, leda by přestoupili ke katolictví. To tedy znamenalo
nucený odchod ze sboru, v němž sotva zakotvil, a to nepochybně do ciziny, Bylať již
pramalá naděje na to, že by se evangelický duchovní uchytil ve vlasti. I rozhodl se Jan
Mathiades Nosislavský ulehčiti městu tím, že sám požádá o propuštění a obvyklé
vysvědčení, které by mu dovolilo hledat povolání jinde. Učinil to přípisem, který je
pěkným dokumentem smutných těch časů.
S vroucí vděčností vzpomíná dobrého, kterého se mu dostalo od města již od
dětství na horských školách, na nichž potom sám vyučoval, a děkuje za vše aspoň
takto, když, nesměje již vkročiti do kostela, nemůže poděkovati veřejně. „Bůh, dárce
všelikého dání dobrého a každého dání dokonalého, račiž to vše Vmtem i jednomu
každému hojněji vynahraditi a svou milostí Vás i statečky Vaše korunovati. A
poněvadž není žádná větší člověka křesťanského sláva, jako býti pravým oudem církve
Kristovy, a žádná nebývá ozdobnější koruna a poctivost krajin, měst a obcí, jako když
hospodu Kristu Pánu a jeho pravdě evangelické dávají, Bůh, nejvýbornější dárce toho
daru nejznamenitějšího, této církvi i obci to rač dáti, aby i na časy budoucí v ní svaté
evangelium bez lidských ustanovení mohlo se kázati a ona by chrámem a dílnou Ducha
sv. mohla slouti; to pak, co v ní jest začato a položeno na znamení hněvu Božího a
pokut za nevděčnost jdoucích, by mohlo brzké a šťastné své napravení vzíti.“ Žehná
5
konečně všem žehnáním Aronovým, v doušce pak prosí, bude-li muset Horu opustit,
aspoň o ochranu manželky a dítek.
Stálost i obětavost horských vymohla, že farář Mathiades mohl zůstati v městě
až do konečného vypovědění všech kněží evangelických ze země o rok později.Tu
teprv odešel spolu s jinými 20 duchovními, kteří v Hoře došli útočiště, Byli
vyprovozeni, jak vypravuje Komenský v Historii persekucí, velikým zástupem věrných
měšťanů daleko za město a tu se v poli právě on rozloučil jménem všech za obecného
pláče kázáním na slova Kristova: „Vyháněti vás budou ze škol ...“ Ano, veliká
příchylnost kutnohorských evangelíků k někdejšímu faráři dovolila, aby Jan Mathiades
zemřel a došel pohřbu v městě, k němuž tolik přilnul. Vrátil se tajně z vyhnanství,
neboť rodina jeho, jak se zdá, zůstala v Hoře i po jeho vypovědění; pojalť 1616, jsa
tehdy farářem v Petrovicích u Neratovic, vdovu po horském faráři Danielu
Johannidovi. Tepre když nyní, r. 1625, zemřel v městě, vyšlo vše najevo. Katolický
děkan odepřel sice zemřelému pohřeb, přece se však našli dobří lidé, kteří pohřbili,
třeba kradí, posledního evangelického faráře svatobarborského.
Jan Mathiades, třeba prožil hned dětství v K. Hoře, pocházel z Nosislavě.
Nevíme, jak se sem dostal z jižní Moravy, ale nebyl jediným Nosislavanem, jenž se
tehdy dostal na vynikající místo veřejného života v království. Jeho životní příběh je
protějškem osudu jeho krajana, jemuž bělohorká bouře přinesla osud ještě smutnější.
Václav Vlaverin Nosislavský, jak se jmenoval tento muž, přišel do Čech za
univerzitou a dosáhl na ní r. 1588 hodnost mistra. Stal se pak učitelem na přední
střední škole pražské u Jindřicha a již r. 1590 povolán na univerzitu. Profesorský sbor
zvolil ho pak do roka za probošta hlavní univerzitní koleje, staroslavného Karolina, a
svěřil mu tím odpovědný úřad správce kolejního hospodářství. Nevíme, jak se mladý
Moravan osvědčil v málo vděčném tom povolání, ale o důvěře jeho kolegů svědčí to,
že zanedlouho zvolen i děkanem a zůstal v tomto úřadě tři roky po sobě (1597 až
1599). O něco později zastupuje dokonce rektora univerzity a na podzim toho roku
1603 zvolen znovu děkanem. Avšak v tomto úřadě nesetrval již do konce období, na
něž byl zvolen. V lednu se oženil a tím podle tehdejších řádů musil odejít z univerzity
Bylo mu asi 40 let, a pochopíme, že se nechtěl pochovat na univerzitě, která se
právě tehdy octla tlakem katolické vlády v hlubokém úpadku. Mistra Vlaverina lákal
život, a to život veřejný, který mu byl uzavřen v úzkých zdech univerzity. Zámožný
sňatek mu otevřel cestu k úřadům hlavního města království a tím k činnosti politické.
Jako člen městské rady novoměstské zaujal Vlaverin významné postavení a stal se
předním politikem města Prahy, když nadešla velká chvíle odboje r. 1618. Pád
revoluce, jíž se dal do služby, strhl Vlaverina do skázy. Stal se jednou z prvých obětí
Bílé hory. Zahynul hned při vybíjení hlavního města, když se vzdalo bělohorskému
vítězi. Snad, že se postavil na obranu proti zvůli vojáků, snad, že shrnul na sebe
zvláštní nenávist rázným chováním za odboje, byl soldateskou zkrátka oběšen. Ušel
tím osudu, který by ho byl sotva minul do roka na Staroměstském náměstí.
Bartoš, František Michálek: O kalich. Praha, Pokrok 1939, s. 61-65
6
Zikmund Winter
Učitelů život soukromý a společenský
Hněvy učitelů s faráři
V Chrudimi k zlostem obapolným přičinila paní děkanka, manželka kněze
Martina Nosislavského (byl tu od r. 1578). Kdo komu čím vinen byl, nevysvítá, ale to
světle jasno, že děkanová pomlouvala officiály všude, zvláště po zahradách sprostným
plevačkám je roznášela. Učitelé pak také nějak se odměnili slovy potupnými, děkan je
odehnal od stolu, dopsal jim list hrubý, urazil je veřejně na kázání, a když přišel do
města hofrychtéř, vrchnost královská, došlo na smiřování. Ale tu děkan objevil se býti
nesmiřitelným. Že bakalář Šimon Suttenus k němu poslal o smír dva měšťany, to jemu
málo bylo. Bakalář tedy zhryzl zlost a žádal všecku městskou radu, aby ho smířila a
spokojila s děkanem, jen si vymiňoval, aby již kněz na kázáních pokoj dal, a manželka
jeho aby ho škodlivě po zahradách plevačkám i jinde nepomlouvala.
Následky pitek
Když sobě r. 1618 purkmistr novoměstský mistr Václav Vlaveryn Nosislavský v
univerzitě stěžoval, že Martin Bujacius, rektor martinský, přišel do domu jeho s
„instrumentem“ a tu divně si počínal, foukaje a broukaje: byl pro svou opilou
všetečnost (poněvadž strojil patrně kočičinu) zavřen mistr Bujacius do kurníku, a úloha
mu dána, aby latinskou řeč složil, v níž by čin svůj omluvil. Přitom mistr Vlaveryn
oznamoval, kdyby sobě akademie neušetřoval, že by byl dal Bujacia do městské
šatlavy zavříti.
Winter, Zikmund: Život a učení na partikulárních školách v Čechách v 15. a 16.
století. Praha, Čes.akad. 1901, s. 308, 348.
Zikmund Winter
Nezdárná disputace
V koleji Karla IV., v koleji řečené Veliké, ještě všecko spalo, ačkoli již na den
bylo. Jen starý mistr Martin Bacháček z Nauměřic, prorektor staroslavného učení,
nespal. Baňatý pán dosti hbitě šoural se v kožených poctivicích a v odřeném kožíšku,
jemž říkali šorcpelc, ze svého obytu po chodbě mimo dvéře mistra Trojana, svého
kolegy, ale nepřítele, a dále mimo dvéře mistra Chorina, také svého nepřítele, až do
7
kouta před velikým sálem čili velikým auditorium, kdež měl slovutný mistr a prorektor
české universí v posadě holuby. Chov těchto holubů vyžádal si Bacháček loni - roku
1600 - při univerzitním senátě. Slíbil, že dá nějaký groš do společného fisku čili do
pokladnice, nechají-li mu kolegové chovati holuby „ k jeho oužitku“. Kolegové
neříkali nic, nepřekáželi - bezpochyby nebylo by nic platilo, kdyby byli překáželi - a
Bacháček krmil ranním úsvitem na chodbě české vysoké školy svoje holuby „ pro
oužitek“.
Nasypav v smrdutou posadu hrsti zobu šoural se mistr Bacháček zase do své
habitace, odkudž za chvíli hlasně ozýval se smích i kňourání z dětských hrdel. Pan
mistr zbudil svoje expendenty, aby se myli, modlili, a než uvaří baňatá hospodyně páně
mistrova pivnou polívku k snídaní, aby se drobet ještě poučili.
Univerzitní profesoři chovali tehdáž po několika malých chlapcích, rodu
rytířského nebo jiných, ale bohatých, jichž rodičové platili na týden expenze i po jedné
kopě. Kopa dobrý a zdravý příjem do nehlubokého měšce profesorského. Klučík za ni
nesnědl ani nedostal.
...
Tím způsobem a řádem probudila se univerzita den co den, ale dnešní život
ranní není ve všem všudy všední; připadlo do něho něco důležitého. Však věděl dobře
pedellus, směřující ze zadního dvora k vestibulu, že papír, jejž nese v ruce, velmi
důležitý je kus a že znamená v univerzitě velikou událost.
Na papíru bylo pozvání všem oudům universí pražské, aby dostavili se k veřejné
disputaci bakalářské.
Řekne někdo, že disputací bakalářská v universí není pranic zvláštní skutek ani
vzácný, konalyť se disputací dvakrát v rok - quadragesimales a caniculares - tedy jedny
v prvním polouletí školním, v postě, druhé v červenci, v polouletí druhém. Ovšem
bývaly časy, kdy disputací při bakalářských zkouškách byla obyčejný akt univerzitní,
ale v této době, na rozhraní obou věků XVI. a XVII., byla akademia pražská ve všem
všudy tak sešlá, že i nedostatek byl těch, kteří by disputovali a se zkoušeti dávali.
Jestliže tedy přiměl rektor několik studentů, kteří ve školách latinských při farách
pražských učitelovali, k tomu, že přihlásili se ke zkouškám bakalářským a k disputací:
to věru lze klásti za důležitou věc v univerzitě a téhož mínění jest i pedel, jenž
vyhlášku latinskou o tom přibíjí na vrata. Viděti mu to na vážné tváři, s kterouž zaráží
hřebíky do čtyř rohů té intimace rektorské.
Studenti začali se trousiti do koleje a četli, pokud v ranním šeru možno,
intimaci. Nevisí vysoce. Začíná se: „Rector, magister Joannes Adamus Bystřicenus a
Bochova“.
...
V tom od svatohavelského trhu mimo kuchyňku kráčí několik studiosů nebo
alumnů koleje Rejčkovy v dlouhých sukních černých a v placatých biretech na
hlavách. Směřovali bystrým krokem k univerzitě Karla IV. Přicházeli právě z ranních
služeb božích, při Rejčkově koleji vykonaných. Jakmile ti se objevili, bylo jasno, že
juž čas, aby profesor na škole začal čísti. Proto také všickni ostatní studenti, tu a tam
na univerzitním plácku roztroušení, zvolna brali se v dům vysoké školy a hovoříce i
žertujíce vstupovali do zimního auditoria, kdež měl první hodinu všem těm příchozím
posluchačům čísti probošt koleje a spolu děkan fakulty mistr Venceslaus Vlaverinus
Nosislavinus něco z rétoriky, hodinu následující bude čísti Trojan druhou knihu
8
Aristotelovu De anima a třetí, poslení hodinu, má dnes prorektor Bacháček. Bude
vykládat kosmografiam. Pak půjdou páni studenti domů.
...
Ocitnuvše se v síni, vedli si studenti bujně. Zvláště zkusil od nich pedellus Jan,
že málo zatopil; vyčítali, že páni mají v Michli dřev dost; a když se mladí páni v
talárech i bez talárů chystali k tomu, že pedela budou nositi po auditorium sem tam,
aby se zahřáli, vstoupil probošt koleje, aby začal hodinu učebnou, aby vyložil kus
rétoriky. Pedellus vyběhl ze světnice, aby zvoncem ohlásil začátek školy. Studenti
ztichli jakž takž.
Po krátké modlitbě, kterou někteří vykonali klečmo, právě chtěl pan probošt
otevříti knihu těžce kovanou a na zámeček zavíranou: vtom vrátí se pedel a ne právě
potichu oznamuje, že na voze přivezen do koleje Jiřík z Michle, pánů kollegiatů
poddaný, a že žaluje na Šestáka, též poddaného z Michle, kterak ho kamenem zbil, až
mu slezinu obrazil.
Probošt, jenž spravoval nejen kolej, ale i poddané ke koleji náležité, dal mrzutě
znáti, že by mohl muž s obraženou slezinou přijeti později, ale uslyšev dále, že na voze
jest pro stůl pánů kollegiatů a učených profesorů nějaká slepice a ještě něco
požitečného při ní, nechal na chvilku rétoriku na zámku zamčenou a šel se podívat, aby
pedel a šafář univerzitní z michelského přínosu nic neustranili.
Ký div! Mistr Vlaverinus, probošt koleje, má prožluklou povinnost pečovati o
stůl profesorů, kteří v koleji žijí jako mniši. Musí se tedy starati vedle rétoriky a
Cicerona též o sprostší, nižší věci kuchyňské. Páni profesoři a kolegové už tenkráte
jedli raději lepší věci než horší.
Jiřímu, jemuž obražena slezina, slíbil probošt ochranu práva slovy
přesvědčujícími, a když vůz zase vyjel z koleje po borovicích, jimiž vestibulum
vydlážděno, nastalo nahoře v koleji ticho. Dole v koleji a ještě více před ní a kolem ní
rostl ruch a život.
...
Ve středu před Zvěstováním Panny Marie byl den disputací.
Děkan Vlaverinus začal jménem nerozdílné Trojice boží. „In nomine sanctae et
individuae trinitatis, patris, filii et spiritus sancti, amen.“ Vzletnou řečí, plnou
klasickými kudrlinkami, promluvil děkan ku shromáždění o nutnosti, hodnosti a
užitečnosti zkoušek, o významu a úlohách vysoké školy pro církev a obec. Skončil
zase pobožně, vyzývaje hromadu k modlitbě za dary Ducha svatého.
Síň byla naplněna skrovně. Nějak smutně hleděly polozašlé erby na zdech
malované na to shromáždění vážné sic, ale nehojné. A přece dávno před disputací
bakalářskou povolal rektor Bystřický před sebe všecky pražské oficiály školní, učitele
všech škol farních, rektory, kolegy, bakaláře i učitele negraduované a tuhými slovy je
napomínal, aby chodili k disputacím, ba aby neváhali s sebou bráti majores
scholasticos, totiž větší žáčky své, kterýmž prý disputace také dobře posloužiti mohou
k poučení.
Kdyby ti nedbalí pánové byli poslechli a každé latinské školy rektor byl s sebou
přivedl jenom deset primánův a sekundánů, tertiany, jakožto nejmenší drůbež, doma
zanechav, nebyla by síň staroslavné univerzity těm hostům stačila. Ale učitelé titam a
žáčkové rovněž tak. Ba nesešlo se ani studentův univerzitních mnoho. Sedí tu na
9
dlouhých židlích něco málo nad dvacet studentů, z nichž asi pět nebo šest, pokud čas
stačí, mají disputovati.
Při katedře sedí na jedné straně rektor Bystřický s Vlaverinem děkanem. Na
druhé straně sedí tři z mladších profesorů; na kraji vrtí se na své stolici čilý Bacháček,
horlivě šeptaje s hostem pravzácným, znamenitým hvězdářem Keplerem, který k české
universí a jejím učencům, s nimiž často se scházel, přátelskou měl mysl. Takový host
při dnešních disputacích už zajisté něco váží a platí za jiné mnohé; ale přesto síň
zůstala napolo prázdna
Že host bude míti kritické oko i ucho, to pociťovali kandidáti, disputovat mající,
s bázlivým mysli pohnutím, jakkoli poslední třeskl dveřmi. Někteří stanuli vzadu, dva
nebo tři pokročilí vpřed neměli býti nikterak strašlivi; vždyť materie k disputacím si
volili a přinášeli sami a všecko, co bylo mluviti, již předem pilně a zevrubně bylo
zpracováno, napsáno, naučeno. Věcně se nemohlo pochybiti, nejvýš některý slabý
latinář že by se zakoktal.
Po děkanovi promluvil rektor k studentům řečníkům latinskou řečí krátké
povzbuzení. Pak vyzval prvního v řadě, aby s boží pomocí vystoupna do katedry jal se
obhajovati svoji tezi. Sok, jenž tezi měl důvody svými potírati, zůstal v lavici, ale vstal
a urovnávaje sobě talár z feřtatové látky obšírně ušitý a v hrsti drže papír s
poznámkami chtivě čekal, až na něho padne slovo.
Řečník začal. Mluvil trochu rychle, jak se byl o průbách tomu naučil. Jináče v
síni ticho. Březnové sluníčko lilo zlato do oken a z okenních koleček tlustých,
zazelenalých, cínem vroubených padaly tlumené, zelenavé, žluté paprsky na zeď
auditoria, kdež veselou hrou snažily se k životu přivésti vybledlé, zachmuřené obrazy a
erby starodávných přátel a příznivců Karlovy koleje, tu na zdi namalované.
Vtom zachramostilo se na schodech, na chodbě, někdo - několik bot běželo po
schodech nahoru klusem, rázem otevřely se malované dvéře v auditorium, a ne zrovna
skromně vešel student jezuitský jeden, druhý, třetí, desátý a pak ještě kolikátý.
Novými příchozími skoro naplnila se síň. Poslední třeskl dveřmi. Někteří stanuli
vzadu, dva nebo tři pokročili vpřed, až skoro k lavici kandidátů. Všickni měli kordy, a
zbraň v univerzitě zapověděna!
Profesoři i členstvo české univerzity patrně se ulekli
Disputant přestal mluviti.
Pedellus hleděl s otevřenými ústy z jednoho profesora na druhého, co dělati?
Jezuitští žáci však byli úhrnem klidni; zadnější mlčeli zhola, a ti, co vběhli
dopředu, šeptali lehýčko. Zdálo se tedy, že přišli jen na shledy, jak to v univerzitě
chodí. Snad přišli vidět a slyšet, aby se potom vysmívali. Tak aspoň tiše pravil rektor
děkanovi.
„Čemu chtějí, nerozumím,“ dí Bacháček svému sousedovi, „nerozumím, ale
netuším nic dobrého, ti žáci jsou duchem římským naduti jako i jejich patres, jsou to
neodbytné, smělé mouchy, a medvěd nerad, když mu moucha u ucha bručí; ať jdou k
čertu zase.“
Zatím pobídl děkan řečníka disputujícího, aby hovořil dále. Tedy hovořil ne bez
patrného rozčilení. Ale nehovořil dlouho. Jeden z jezuitských mladíků postaviv boky,
řekl latině hlaholem dost pronikavým , že míní „opponere contraria argumenta“, že
chce položiti důvody opačné, že se chce hádati, a že hodlá vystáti všecky všudy, kteří
by se pokusili s ním se příti.
10
Rektor Bystřický hned měl slovo na hotově. Vstav pravil latině, že nesluší se
disputovati cizím, kteří v této akademii nejsou zapsáni.
Ale to si dal pan rektor. Teď začali všichni mládenci jezuitští volati cosi
zmatenými hlasy. Křik se rozmáhal dosti hřmotně; do něho již také ozývaly se hlasy
studentů pražské vysoké školy. Studenti z Klementina jezuitského shrnuli se všickni k
jednomu, jenž byl od nich řečníkem a bezpochyby vůdcem divné výpravy. Tahali jej za
rameno, za kabátec, za okruží, za kord, každý mu něco radil, přišeptával, volal. Ten
třeskl rukama, a když nastalo drobet utišení, zase promluvil svým pronikavým tenkým
a vysokým hlasem:
„Dávám pánům od sebe a svých přátel slušnou salutaci, a žádám disputovati,
neseme rovnost s vámi, vaše akademie jako naše, v intimaci stálo pozvání všem
bakalářům a studentům, my jsme bakaláři, proto jsme přišli, a v disputaci kdo lépe
zašermuje, ten svou postaví navrchu !“
Děkan Vlaverinus Nosislavský, jsa již všecek od sebe, zakřikl po těch slovech,
aby dali tomu všemu pokoj, a chtějí-li, aby poslouchali, pokudž by se jim vidělo;
nechtějí-li, aby šli.
„Bojíte se, bojíte !“ zkřikli někteří z jezuitských.
Jeden volal posměšně nad druhé: „Věděli jsme, že jazyk v hrdlo vtáhnete, když
byste měli mluviti !“
Ale do toho již ozývaly se prudké hlasy ze strany protivné.
Jeden volal: „Vloudili jste se jako hadi, máte ouskoky z vysokého rozumu !“
Jiný mladík v taláru kolejním poskočiv až blízko k prvnímu řečníkovi
jezuitskému do tváře mu křičel:
„To jsou fortely, lapačky, chcete posměšek na nás uvésti, jděte, a nebuďte
jiných šafáři !“
„Jděte, jednušky, nebo vás vypereme odtud po hlavě !“ ozval se hlas jeden až
příliš bojovný.
Také disputanti, zdálo se , že mají větší zmužilost do pranice nežli k disputu.
„Co se toho zpíráte, což nemáme disputovati s vámi, proč nám tak nerovnou
odpověď dáváte, když se nabízíme ?“ ptal se stranou jeden z rozhněvaných studentů
jezuitských nejbližšího u sebe kandidáta, který zatínal pěsti.
„Proč, proč ? Protože jste přišli nás valchovat a stíhat !“ zněla odpověď rychlá a
k ní hned zlostný přídavek: „Jděte, budete biti !“
„ A to ne !“ zkřikl jiný, „my přišli, že jste nás v intimaci pozvali, nechcete-li teď
s námi se hádati, tedy intimace selhala, klamaři !“
Klamář, zlé jméno. Nadávka jinověrcům !
Nastala vřava.
Jeden z jezuitských posměšně zvolal: „Mus in pice heret“ - jste v kaši - a hned
tasil kordisko.
Starší oudové Karlovy universí, profesoři u katedry, byli v rozpacích. Mykali
rukama sem tam, hovořil jeden přes druhého. Bylo slyšet Bacháčka, že se diví, kterak
kuřata, než se vylíhnou, kdákati a kvokati chtějí. Mistr Skála ob chvilku prohodil
slovo: ďábelníci, a rektor mluvil něco o ostudě, která se tu hrne na slavnou akademii
císaře Karla od jezuitských nedouků. Kepler nezvyklé scéně díval se udiveně.
Zatím dole v sále byla již mela. Mladší údové Karlovy akademie obstupovali
onoho jezuitského mladíka, jenž držel kord, a zdvihali mu pěsti k nosu, čili jak tehdy
11
říkáno, „šňupali“ mu k nosu, a bylo znáti, že brzy učiní ta neb ona strana počátek proti
druhé a že bude zle.
„Vy jste selhali nám ! Pozvou si nás k disputu a teď se nás bojí ! Baby !“
voláno z jedné strany.
„Jednušky, známe vás, přemítáte od pravdy kotrmelce !“ křičeno ze strany
druhé.
„Rozvoláme vás za hloupé, za osly !“ slibují jezuitští.
„Hoj, na šelmy jezuitské !“ ze strany protivné voláno.
A již se popadali. Padl první pohlavek. Udeřen jeden z jezuitských do hlavy, až
buňklo jako v škopek dřevěný. To bylo znamení jeho druhům, že vytasili všickni kordy
- věc v universí, v domě vědám posvěceném, zapověděná, zlá a těžká.
Dávno odvykla kolej císaře Karla takovým těžkým výstupům. Poslední byly za
dnů Husových, když šlo mezi Němci a Čechy o papeže a knihy kacířské i o hlasy
národů univerzitních.
...
Padla síla ran, ale vše nekrvavých. Studenti jezuitští buď se báli sekati do krve,
nebo nemohli. Počtem byli ovšem menší.
Mladí oudové Karlovy akademie přiskočivše trhali jezuitskými popředu,
pozadu, točili jimi semo tamo, drali se s nimi i o kordy, a tlačili je ke dveřím.
Na obou stranách padaly buchyně do zad, do hlav, mnohý mládenec dostal
podhrdlek, až se mu kučery zatřepaly, leckterémus kandidátu natržen talár, celá
hromada stlačila se v několik klubek, dva tři drželi se voupolky, některý z klubka
vypadl a potočil se dobře, hluk, křik, řev, zlořečení. Ozývalo se i slovo
sakramentování, kterouž kletbu do Čech přinesli cizinci; při tom sakramentování
zasyčelo z úst studentů jezuitských nejedno slovo vlaské.
Do dveří otevřených vběhli někteří expendenté, a ti zhlédše, co se děje,
rozpustile dali se do řvaní a jali se strkati nejbližší klubko rváčů ven na chodbu.
Konečně podařilo se úsilí společnému, že první dva nebo tři studenti jezuitští
jsou vystrčeni. Za chvilku vyndáni druzí, třetí.
...
V auditorium zůstali profesoři sami. Byli všichni těžké, uražené mysli. Radili,
co dělati.
K nim přibyli z kollegiatů ti mistři, kteří u disputací nebyli a které pekelný
hlomoz vyhnal z habitací.
Byl tu tedy v prázdné síni shromážděn senát akademický, byl tu rektor a jeho
konsistoriané, jeho consiliari. Bystřický, starý rektor, pořád se divil, že pokud úřad na
sobě kdy držel za těch mnohonácte let, nikdyž nic tak hrozného se nepřihodilo. „Hrůza
mě pojímá,“ děl, „vezmi sobě každý v rozum, to z nich, z těch ďábelníků nešlo, nešlo!
Tak a podobně hovořili páni učení, chvíli chodíce sem tam, chvíli posedajíce.
Většina snášeli se na tom, že se věc musí stížně oznámiti nahoru na královu kancelář.
Bacháček mrzutě hodiv rukou pověděl, že tím nic nesvedou: „nahoře jsme zmazáni,
naše akademie urozeným pánům římským v kanceláři jest proti mysli; patres, když je
obviníme, budou po svém způsobu hledat barvy a larvy - a naposled brouk pavučinu
prorazí a mucha zůstane. Mucha jsme my.“
A s tím odešel. Šel ohledat na chodbu svou posadu s holuby, zda mu ji zlostníci
nerozbořili.
12
Mistři snesli se jménem děkana, mistrů, bakalářův a studentův učení Pražského
dopsati konšelům staroměstským, poněvadž taková jiskřička někdy k horším věcem
příčinu dává, aby purkmistr a rada našli nějaký mírný prostředek, kterým by takové
budoucí zlé k přetržení přijíti mohlo.
Takovými nemastnými a vodnatými slovy nepořídil jakživ nikdo nic.
Páni mistři také ne.
Bacháček měl dobře, že nestaral se o mdlý dopis a raději šel ohledávat holuby.
Winter, Zikmund: Nezdárná disputace. In: Winter, Zikmund: Pražské obrázky.
Řada 4. Praha, J.Otto 1918, s. 223-243. - Pro Nosislavskou čítanku zkráceno.
Vynechaná místa jsou označena třemi tečkami.
František Bednář
Za novým životem. (1750.)
Nosislav byla pobouřena.
Její rodiny si sice zvykly na stálé vyšetřování po domech, na předvolávání k
děkanovi a na vrchnostenský úřad do Židlochovic, ale v posledních letech se stával
život nesnesitelným. Prohlídka stíhala prohlídku, nadávky se sypaly na hlavy
zatvrzelých sedláků, někteří otcové rodin skoro nevycházeli ze šatlavy, byli
předvoláváni až do Brna. A odpor tajných evangelíků se stupňoval.
U Jana Drobného se vedl prudký hovor. Byli zde chalupníci i menší rolníci,
bezzemci, pololáníci, ano i celoláníci, jakási šlechta mezi porobeným lidem. Starý
Loskot měl hlavu svěšenou, Lukl měl smutek ve tváři, Hlaváček klepal do hliněné
podlahy ve světnici holí, kterou dosud neodložil. A vedle nich stáli Jelínek, oba bratři
Srncové, bratři Houserové, jejich bratranec Jiří Houser a František Růža.
„Již přes sto let trvá toto utrpení, a nikde nevidíme paprsku naděje - “ ozval se
starý Hlaváček.
„Co z nás zbude? Týrají nás, drou bez nože ... “
Lukl se obrátil k Jelínkovi:
„Co chtěli na tobě v Židlochovicích?“
„Co by chtěli jiného, nežli abych se obrátil ? Já se mám obrátit ... “
Solničkovi zasvitlo v očích:
To si počkají! Budeme si s nimi hrát, jako si s nimi hráli náš otec a děda!“
„Pěkná hra - “ opáčil Houser, „ když nás kladou na lavici a bijí nemilosrdně.
Pro ně je to hra, ale pro nás ... Zdá se, žes zapomněl, jak tě zřídili v Židlochovicích!“
„Nesmíme klesati na mysli,“ ozval se hlas od kamen. „Co je v nás, přece nám
nikdo nemůže vzít, ať si nás bijí, jak chtějí!“
13
Lukl dotvrzoval slova sousedova: „Je to velká zkouška, ale budeme-li dosti
chytří, tedy nás nezmohou.“
A zase se ozvala beznaděj:
„Dosti chytří ... Což můžeme být opatrnější nežli jsme? A přece vědí o každém
z nás, kam patříme, že nejsme jejich ... Knihy nám berou, do kostela nás honí jako
zvěř, člověk není nikdy ani chvíli svůj.“
Ozval se Drobný:
„Mně by ani o utrpení nešlo. Ale mám na mysli slova Písma: ,Kdožkoliv mne
vyzná před lidmi, vyznám jej i já před Otcem svým, který je v nebesích.´ To není
žádná chytrost - to je zapření Krista a jeho evangelia ...“
Nad shromážděním se snesl opět smutek.
Horníček se ozval váhavě:
„Jistě že je to od Pána Boha seslaná zkouška. Ale může nás Pán Bůh soudit, že
je ta zkouška těžší, než můžeme snést ?“
Dva nebo tři hlasy se ozvaly k odporu.
„Nerouhej se ! Pamatuj na Joba a na Pavla, jak ti byli věrní ve svém utrpení !
Ale Pána Boha zapírat, obrazům a sochám se klanět, co zbývá jiného, než abychom
potom skrytě Pána Boha prosili za odpuštění?“
A zase dlouhé ticho.
„A což není naděje, že přijde vysvobození? Vdyť přicházejí kazatelé ze Sas a
těší nás, že se dočkáme svobody. A tu a tam na Slovensku svoboda je. Což nás Bůh
nevyslyší?“
„Touto nadějí se konejšíme přes sto let - a co jich zahynulo na tuto naději ...
Kolik jich muselo nakonec utéci, a kolik zemřelo ve vězení ... Již nevěřím, že bychom
se dočkali vysvobození ... “.
Starý Hlaváček potřásl hlavou.
„Jsme jako Daniel v jámě lvové. Jen Bůh sám nám může pomoci ...“
Jakob Srnec zasáhl do rozhovoru pevným hlasem
„Buď zde zahyneme, nebo se musíme odhodlati ke kroku, který by nám přinesl
vysvobození. Stále vzpomínám, jak jsem byl u večeře Páně na Slovensku. Naději na
svobodu v Nosislavi jsem ztratil, ale vidím naději tam, kde je svoboda ... “
„Ono se ti řekne: ,Tam je svoboda´. Ale jak se dostaneš na Slovensko? Utéci je
snadno, ale přijdeš tam s holýma rukama? Jak se uživíš? Budou tě nakonec honit z
místa na místo a možná přivedou nazpět sem do ještě horšího otroctví ...“
A zase promluvil stříbrovlasý stařec: „Není to tak lehké, přejít do ciziny. Když
jsem byl v Holíči na službách Božích, líbilo se mně to, ale Nosislav je Nosislav,
domov je domov. Nezvykl bych si jinde. Když tak vzpomínám, jak tady byli můj tatík
a děd, srdce by se mně utrhlo, kdybych měl odtud odejít navždy. Odejdu, ale na
hřbitov, a budu přiložen k otcům svým, jako ti staří lidé v Písmě. Podívejte se, jak
toužili po tom, aby byli pochováni v rodné zemi, v zemi svých otců ... A to je ve všech
nás ... Je tady boj, musíme trpět, ale odejít - to nelze ...“
Jeho hlas se zlomil. Nedořekl, čím srdce oplývalo.
„Ono to není tak lehké, přejít odtud tam, jako by člověk svlékl kabát a oblékl
jiný ...“
Před myslí přítomných ležela Nosislav a celá její nížina. Viděli svá políčka, kde
pěstovali vinnou révu, viděli v dálce tok Svratky a jeho šedé vlny, ten široký rozhled až
14
k Palavským kopcům. A v duchu počítali, co by to znamenalo, odejít odtud. Jistě by
neodešli všichni, a ti druzí by zůstali. Byli by mezi nimi snad ti nejvěrnější a nejdražší
přátelé, bratři, sestry ...
Pojednou se ozval ode dveří ženský hlas.
To zalkala Drobná, ale nad něčím jiným nežli měli na srdci hospodáři.
„Vy zde, mužští, myslíte jen na pole. I já je mám ráda a srdce by mně krvácelo,
kdybych měla odejít. Ale podívejte se na naše děti. Co z nich bude ? My se jen tak tak
držíme, ale když vzpomenu na ty své drobečky a představím si, že by měly odpadnout,
to bych si zoufala. Vy to nevidíte. Jdete si hezky po práci, ale kdo se má s dětmi
modlit? Jak je mám vychovávat, aby nic neprozradily? Odcizí se nám, půjdou za
druhými, vezmou si někoho, kdo je jiného ducha, a budeme bezbranní ... Vy tady
mluvíte o polích a jám mám na mysli naši krev. Ta nám ubíhá z těla ! Kolik jsme jí již
ztratili ! Podívejte se kolem sebe ! Celá Nosislav byla věrná evangeliu - a kolik nás
zbylo ? Je nás jen silná polovice. A když takhle budete se jen stále radit a nic
neuděláte, tak se můžete rozloučit se vším - a raději hned zítra odveďte své knížky, ty
bible a kancionály na faře. To bude nejlepší. Budete mít bolest jednu, ale ušetříte si ty
mnohé bolesti, co jinak přijdou. Mám ráda tento dům, ale co je to proti dětem ? Na ty z
vás nikdo nemyslí ? Myslíte jen na sebe ... Svoboda je víc než majetek ... “
Jan Drobný se zachvěl. Žena mu promluvila z duše. Pohleděl na ni, jak zde stála
ve svatém rozhorlení, a byl naplněn radostí a jakousi hrdostí. Taková byla Mariana
vždycky, od té doby, když spolu za svobodna stávali před jejich stavením a když
potom spolu chodili vedle Svratky. Krásná v tváři, krásné a horlivé duše. A snad nikdy
se nezdála Drobnému tak krásnou jako v této chvíli.
„Žena má pravdu. Na děti jsem vždycky myslel. Já bych se již nějak probojoval.
Ale co bude z nich ? Udrží se ony, jako jsme se udrželi my ?“
„Proč by se neudržely, když jsme se udrželi my ? Vždyť naši tatíci nás také tak
vychovávali.“
„Vychovávali, ale časy byly přece lepší. Tehdy jsme se ještě odvážili třeba na
panském si zazpívat naši písničku z kancionálu, co jsme znali zpaměti. Slyšíme to
dnes? To jsme jako němí ... A tehdy byla kniha ještě v každém stavení ... Nemuseli
jsme se jeden druhého tak bát, jako dnes. Dnes aby člověk nejbližšímu sousedu nevěřil
... A bude to ještě horší nežli bylo. Mariana má pravdu ... “
Mlhy se roztrhly a zdálo se, že bezradným svítá světlo.
A zase se vrátily pochybnosti.
„Prosím tě, jak můžete utéci s dětmi ? Vždyť vás každý na cestě zadrží ! Muž se
ztratí. Jde za prací nebo na návštěvu. Ale nikdo vám nebude věřit, že jdete za prací i s
dětmi. Každý hned vidí, že prcháte. A na Slovensko je daleko ... Vydrží cestu děti?“
Hlavy se sklonily v nové beznaději.
Až Jelínek se vzmužil.
„Což abychom si vzali od vrchnosti dovolení odstěhovat se do Uher? Každý na
zámku ví, že jsme evangelíci. Můžeme se k tomu přiznat, jako jsme se přiznali již
několikrát. Vrchnost by nám mohla pomoci ...“
Stříbrovlasý Hlaváček nedůvěřivě pohlédl na Jelínka.
„Vrchnost ... ? Po celé věky nás týrají, nikdy neměli porozumění ani
milosrdenství, a teď nás budou propouštět ? To by se stal opravdu zázrak ... Pro mne
zůstává jen jedno stěhování - tam ke kostelu na hřbitov ...“
15
Ale mladších se zmocnila vlna odhodlání.
„Já bych šel.“
„A já půjdu také.“
Potom se připojil třetí, čtvrtý. Ostatní váhali, ale v očích byl spíše strach před
vrchností nežli před cestou do ciziny.
Třetího dne se vrchní židlochovský velice podivil, když se u něho hlásili tři
nosislavští poddaní: Jelínek, Houser a Srnec.
Přijal je se zřejmou zvědavostí. Znal je všechny tři, statné muže, dobré dělníky,
ale tvrdohlavé selské kmeny, jež nebylo možno ohnout, jen zlomit, a to s největší
námahou.
„Milostivý pane, utíkáme se k vám o pomoc!“
Vrchní se podivil: O pomoc k němu, který vždy byl jejich tvrdým pánem a často
jim ukázal svou sílu?
„Co vás přivádí ? Mluvte otevřeně!“
Jelínek mluvil za ostatní.
„Milostivý pane, víte, že jsme tajní evangelíci. Však jsme byli často od vás
vyslýcháni. Smilujte se nad námi a pomozte nám, abychom netrpěli pro své svědomí.“
Vrchní se zachmuřil.
„Zde vám nemohu pomoci já. Nejmilostivější císařovna zakázala jiné
náboženství nežli je katolické. Musíte se podrobiti jejímu rozkazu. Vy si musíte
pomoci sami - vrátit se do církve, od které jste pobloudili ...“
„Milostivý pane, tady se nedá poroučet. Co je v srdci, to se nedá vynutit. Víra
musí být dobrovolná - a my nechceme nic špatného. Kdybychom směli vyznávat svou
víru v Pána Ježíše, jak nám rozkazuje jeho Písmo, tedy by z nás byli nejposlušnější
poddaní ...“
„To je právě to, že se nechcete obrátit. Víře nerozumíte a jinými se vést nedáte.
Potom musíte trpět. Neposlušnost musí být trestána ... “
„Jací bychom byli křesťané katoličtí, kdyby to bylo jen na oko?“
„Nejprve byste byli katolíky jen na oko a potom doopravdy, až byste poznali
pravdu svaté církve.“
„Milostivý pane, jak bychom se mohli státi dobrými katolíky, když nás jen stále
týrají a nám spílají ? Víte dobře, jak proti nám zakročuje velebný pán ... Před měsícem
dokonce vynadal i drábům, že nebyli na nás dost přísní. Tak si nás církev nezíská
nikdy.“
Vrchní neodpověděl. Otevřenost sedláků učinila na něho zřejmě hluboký dojem.
Vzpomínal, jaké má stále nepříjemnosti s nosislavským farářem a židlochovským
děkanem. Dokonce učinili na vrchního udání, že prý je málo přísný a málo dbá
povinností katolického křesťana.
Hovor zahájil zase Houser.
„Milostivý pane, naše víra je něco tak jiného nežli katolická, že se nemůžeme
změnit, když nevidíme, že na druhé straně je pravda. Já se nikdy v kostele nemohu
modlit. Nerozumím tomu, co velebný pán říká. Doma si čtu v našich knížkách, a tam je
něco zcela jiného. Nikdy nekleknu před obrazem nebo před křížem, protože se modlím
k Bohu neviditelnému a k Pánu Ježíši Kristu, který je také neviditelný. On je hlavou
církve. Od nepaměti jsme se učili od otců, že jsou jen dvě svátosti. Nehněvejte se na
nás a mějte slitování. Jak se můžeme modlit k něčemu, čemu nevěříme? To by nás sám
16
Pán Bůh musel trestat. Nebereme ve zlé sousedům, že jsou katolíky. Nikdy bychom
jich nenutili, aby byli jako my. Ale ať také nikdo nenutí nás ... Každý ať žije podle
svého svědomí, jak mu Pán Bůh ukázal pravdu ...“
Vrchní hleděl na Housera s podivem. Tak k němu ještě nikdy nemluvil sedlák,
poddaný člověk. Ale nesetkal se ve zraku Houserově s pýchou. To ho nejvíce udivilo.
Byla tam pokora, spojená s mužnou odhodlaností. Vrchní počal chápat: tito lidé, kdyby
byli získáni, byli by nejlepšími poddanými na světě.
Bylo to poprvé od dlouhé doby, co se vedl na židlochovském zámku takový
rozhovor. Sedláci se počali přiznávat, které knihy mají, co z nich vyčetli. S bolestí líčili
své utrpení a utrpení svých rodin. Vedou život rozeklaný, rozpolcený. Jsou nuceni k
životu, který se vynutit nedá. A všichni slibovali, že budou na modlitbách pamatovat
na vrchnost, když se jim dostane svobody ...
Konečně padla jejich pravá prosba.
„Milostivý pane, přimluvte se za nás, abychom se směli přestěhovat do Uher!“
Vrchní užasl nad odvážným krokem, který chtěli prosebníci podniknout.
A zase zněly úpěnlivé prosby:
„Přimluvíte-li se za nás, můžeme být propuštěni ... Na vás to záleží především.“
A tvrdí kacíři klesali na kolena a sahali po rukou vrchního, aby je líbali.
Vrchní užasl. Jaká to pokora od lidí jindy tvrdých, jaké dobrovolné ponížení!
„Já nejsem vrchnost, to si pamatujte. Vidím, že jste lidé zbloudilí, ale přece je
ve vás něco dobrého. Pokusím se o to, aby vaší žádosti bylo milostivě vyhověno. Kolik
rodin by se chtělo přestěhovat do Uher?“
„ Je nás osm rodin, co prosíme o tuto milost.“
„ A kam byste chtěli jít?“
„Na hranicích jsou evangelické sbory, kde se káže slovensky, ale ty jsou
luterské, a nám se více líbí církev helvetského vyznání. Kdyby bylo možno se
vystěhovat do župy Zemplínské, byli bychom do smrti vděčni ... “
„A jak znáte tyto rozdíly ?“
„Milostivý pane, my jsme chodili do kostela do Uher již dříve a někdy tam
chodíme ještě nyní. To je náš svátek ... Býváme tam u svaté večeře Páně.“
Vrchní se znovu zamyslil.
Co mu tito lidé dnes dobrovolně řekli, žádný misionář by z nich nedostal žádnou
mocí na světě.Pojednou mu bylo jasno, jak marný boj vede církev proti těmto srdcím.
Po více nežli sto let se drží, potají se posilují, jeden druhého vychovávají, a přece vědí,
čemu věří církev jejich a církev katolická.
Jeho hlavou zableskl určitý plán. Kdyby se podařilo tyto zatvrzelé kacíře
odstranit do Uher, byla by práce církve na ostatních daleko snadnější. Ostatní by
nekladli takového tvrdošíjného odporu - a vrchnost by měla pokoj od žalob církve, že
si nehledí spásy svých poddaných. Ale s těmito rozhodnými lidmi farář ani děkan
nespraví ničeho. Půjdou raději na smrt, nežli by změnili svá srdce.
„A zaručujete se, že nebudete popouzet ostastní k zatvrzelosti ve víře?!
Sedláci se zarazili.
„Dostaneme-li se do Uher, milostivý pane, nikdo z nás nebude ostatní popouzet.
Ať si každý dělá podle svého svědomí. Beztoho někteří již kolísají. Ale my stojíme
pevně - a uhnout nemůžeme.“
17
Dlouho, dlouho trvala rozmluva vrchního se sedláky. Zase se vrátila k tomu,
čemu věří a čemu nikdy věřit nebudou.
Skončila slovy vrchního:
„Dnes jste se přiznali, že by to stačilo k těžkému odsouzení. Ale udělali jste to
dobrovolně a já vás proto neudám. Co se týká vaší žádosti, nemohu vám přislíbit nic
určitého. Ale abyste věděli, že židlochovický vrchní je také člověk, tedy se za vás
přimluvím, aby vaší prosbě bylo milostivě vyhověno.“
Stala se věc neslýchaná.
Jeden sedlák po druhém přiskočili k ruce vrchního a líbali ji.
A v očích vrchního se zalesklo cosi, čeho dosud nikdo u něho neviděl. Byla to
jakási vnitřní radost nad zábleskem naděje, kterou dal lidem zašlápnutným, on, vrchní,
postrach poddaných celého panství židlochovského!
Když se nosislavští vrátili domů, nebylo otázek konce. Znovu a znovu musili
vyprávět, jak kdo mluvil. Ženy hleděly na muže s tichou hrdostí. A zpráva o tom, co se
vyjednávalo na zámku, přenesla se jako hojivé tajemství i do některých jiných rodin,
jež se hlásily ke „skrytému semeni“.
Dopis, který psal vrchní majiteli panství, byl mistrovský kus úřední. Líčil široce,
jak je kacířství v kraji hluboce zakořeněno a že všechny pokusy církve o nápravu
ztroskotávají. Mírností úřadů roste odvaha poblouzených a násilím se jejich
tvrdohlavost ještě více stupňuje. Není proto naděje, že by došlo k obrácení Nosislavě
na víru katolickou. Vězením by se mnoho nespravilo, protože ženy budou vychovávat
své děti právě tak rozhodně, jako otcové, a celé rodiny nemohou být uvrženy doživotně
do vězení. Zde pomůže jen rozhodný řez, který oddělí ztracené od těch, kdo budí
naději na obrácení, A proto se vrchní raduje, že sami vůdcové by si přáli přestěhovat se
do Uher. Doporučuje jejich prosbu k milostivému vyřízení, a má naději, že po odchodu
svůdců návrat k církvi katolické v Nosislavi bude již poměrně snadným úkolem
správců svaté církve a podle jejich osvědčených prostředků jistě se setká s vytouženým
cílem ...
Když vrchní dopis sestavil, s uspokojením jej znovu přečetl. V duchu viděl, že
bude mít od nevraživého faráře nosislavského a děkana židlochovského děkana pokoj.
Plynuly týdny a na panských polích se pilně pracovalo. Vrchní si zavolal dráby,
aby mu podali zprávu o tom, jak se lid činí, Slyšel zvěst radostnou: Jelínek, bratři
Houserové a ještě asi pět rodin prý přímo vyniká horlivostí v robotě. Není prý třeba je
pobízeti ani v nejmenším. Ano, někdy prý dokonce i v největší práci si tito lidé
zazpívají, věc to neslýchaná v celém kraji.
Vrchní zakýval hlavou s uspokojením. A druhého dne se vypravil na pole sám.
Viděl z dálky, jak sehnuti nad brázdou kopou vedle sebe právě ti, s nimž měl hovor na
zámku. Zastavil se u nich. Pot se jim řinul po tvářích a byli zřejmě unaveni. Ale
pozvedli hlavy radostně a jejich zrak spočinul na tváři vrchního. Pozdravili zvučným
hlasem.
„Jak vidím, činíte se hodně!“
Sedláci v úžasu pohlédli na milostivého pána. Držel v rukou hůl se stříbrným
kováním, ale nehrozil jí, jak se dělo velmi často.
„Milostivý pane, chceme vám splnit, co jsme slíbili!“
„Přál bych vám, abyste se nezklamali.“
18
A zase uplynuly týdny. Dlouhé pro čekající, dlouhé i pro samého vrchního.
Zatím byly vykonány v některých rodinách nové prohlídky, ale bez výsledku, ačkoliv
farář nešetřil nadávkami a dráb ranami. Že by vrchní prozradil, co mu v ohni proseb
sedláci vylíčili? Stín obav se snesl na srdce rodin.
Ve schůzkách se vedly ostré hovory.
„Darmo jsme řekli více, nežli bylo třeba. Mají nás nyní v hrsti - a uvidíte, že se
všechno obrátí proti nám.“
„Já zase věřím, že dojdeme vysvobození. Ne kvůli vrchnímu - na toho naše
prosby neplatí - ; ale protože se modlíme. Nemůže Pán Bůh obrátit srdce nepřátel,
abychom byli vyslyšeni?“
„Kdyby byla věc na dobré cestě, dávno byste měli vyřízení. Ale takto - místo do
Uher půjdete na Špilberk!“
„A i kdybychom šli, - naše svědomí je čisté!“
Rozčilení stoupalo jako horečka v chorobě.
Až jednoho dne vyřídil dráb všem třem žadatelům, aby se dostavili na
židlochovský zámek. Tam je čekal vrchní. V pokoře se postavili před něho a
vzpomínali. Právě zde před skoro půl rokem měli rozhovor, jaký se v zámku předtím
nikdy nevedl. Jaký bude ten rozhovor dnešní?
Hluboce se sklonili a sahali po ruce vrchního, aby ji políbili. Utrhl ruku a
slavnostním hlasem prohlásil:
„Předvolal jsem vás, abych vám oznámil, jak byla vyřízena vaše žádost o
propuštění do Uher.“
Odmlčel se. Byly to okamžiky věčně trvajícího čekání, které prožívala trojice
nosislavských sedláků. V jejich očích byla naděje s úzkostí.
Vrchní pokračoval:
„Milostivá vrchnost uvážila všechno, co jsem jí předložil. Poněvadž její
Veličenstvo nejmilostivější císařovna a paní nedovoluje nekatolického náboženství v
naší zemi, musí být každý poddaný katolíkem.“
Sedláci smrtelně zbledli. Tedy vyřízení zamítavé ... Cítili, jak se řítí hluboko do
propasti nového, daleko horšího utrpení. A oni se sami ke své víře přiznali ...
Ale vrchní pokračoval vážným hlasem dále.
„Poněvadž však vy jste prohlásili, že od své víry neodstoupíte, a je nebezpečí,
že byste svou nevěrou nakazili své okolí, tedy milostivá vrchnost v uvážení všech
okolností svoluje, abyste se přestěhovali do Uher do kraje Zemplínského. Své stavení
můžete prodat a také své věci můžete vzít s sebou, jen část musíte nechat zde ze svého
majetku za to, že vrchnost ztratí své dělníky - a vy jste dokázali, že dokážete pracovat
na robotě velmi dobře ... “
Vrchní se pásl pohledem na Jelínka, Housera a Srnce. Jejich těla se třásla,
potom v očích jednoho po druhém vyhrkly veliké slzy jako hrachy a valily se
vráskovitou tváří dolů k zemi. Nikdo jich neutíral. V mlčení stáli před vrchním. Až
pojednou Srnec zvolal:
„Dobrotivý Bůh nás vyslyšel - a on sám vám to, milostivý panne, odplať! Nikdy
se nepřestaneme za vás modlit a za vás Pána Boha prosit ... Tisíckrát vám za vše
děkujeme.“
Jeden po druhém líbali ruku vrchního. A poprvé v životě cítili, že jeho ruka
stiskla ruku jejich.
19
Po Nosislavi šla vlna vzrušení.
„Osm našich rodin bylo propuštěno z poddanství - a může se vystěhovat do
Uher!“
Zpráva zněla neuvěřitelně. Práce nechal Lukl, Horníček a Sedlo, a spěchali k
Jelínkům. Za nimi se belhal starý Hlaváček, se zrakem rozšířeným, hlavou dnes
zdviženou.
Také farář již zvěděl, co se stalo, a soptil malomocným hněvem. To je výsledek
jeho usilovné snahy o obrácení kacířů ! Může vrchnost ještě zapírat, že vlastně podráží
nohu Svaté církvi?
U Jelínků se světnice naplnila tajnými evangelíky. A ještě přicházeli noví a
noví. Někteří stáli v síni, ano i na zápraží.
„Bratři, buď jméno Páně pochváleno a velebeno odsavad až na věky! Jsme
svobodni! Vrchnost nás propustila - smíme do Uher!“
K udivení všech Jelínek se prodral zástupem a odešel kamsi ven. Shromáždění
zatím mlčelo v hlubokém dojetí a radostném vzrušení. Nikdo nebyl schopen slova.
A již zde byl Jelínek opět.V ruce držel bibli. Postavil se do středu ostatních a
světnicí zazněla slova, přerývaná vzlykotem radostného pláče:
„A nyní se nebudu muset s tebou, mé drahé Písmo, skrývat - nebudu se muset za
tebe stydět, budu moci tvé slovo vyznávat - - - ach Bože, Bože, jaká to radost - - - nový
život začíná nám všem, nám i našim dětem ...“
Oko nezůstalo suché. V některém však byl hluboký smutek. Odejde osm rodin,
zůstane jich zde přes dvě stě. Co bude s těmi, kdo zůstanou ?
Dlouho do noci se hovořilo. Přešlo se na otázky, jak to bude s prodejem a jaké
starosti budou se stěhováním. Ale do nich padlo slovo: „My si koupíme vaše věci.
nenecháme vás ožebračit lichváři, kteří by těžili z toho, že své jmění prodat musíte ...“
Netrvalo ani 14 dní a z Nosislavě vyjížděly čtyři povozy. Byly přeplněny lidmi a
nejnutnějším nářadím, peřinami a šatstvem. Na každém voze byly dvě rodiny, celkem
37 osob. Loučení nebylo snadné. Stále přicházeli přátelé, aby odjíždějícím podali ruku.
Nad městysem visel zármutek loučení i starosti, jak se bude dařit těm, co zůstanou
doma. Odjížděl Šimon Jelínek se dvěma syny, Jakob Srnec se ženou a dvěma syny,
Matouš Srnec se ženou a třemi dětmi, Tomáš Houser se ženou a čtyřmi dětmi, Jakob
Houser se ženou a třemi dětmi, Jiří Houser se ženou a čtyřmi dětmi, Jan Drobný se
ženou a dvěma dětmi, František Růža se ženou a dvěma dětmi. Děti patřily na celé
divadlo s úžasem. Plakaly s plačícími a zase se těšily, že uvidí nový svět ... Přibelhal se
i starý Hlaváček a dával odjíždějícím aronské požehnání.
„Kdybych byl mladší, jel bych také, vyprosil bych si propuštění - ale nyní mne
Bůh již volá k odpočinku lidu svého. Kéž světlo, které je ve vás, není nikdy zhašeno ...
Budeme se za vás modlit a vy se modlete za nás ... Vyznávejte jméno Páně ve své nové
vlasti, abyste byli nalezeni věrní jeho služebníci, protože komu bylo mnoho dáno, od
toho bude též mnoho požádáno ... “
Hrdinně si vedla Drobná. Vzpomínala na rozhovor, který vedli muži u nich, a
jak vzkřikla v bolesti nad svými dětmi ... Nyní si je vezla do ciziny, své dva miláčky - a
modlila se, aby byli hodni této oběti, kterou přináší ona i jejich otec, loučíce se se svým
domovem ...
Když jel povoz mimo faru, pohlédli někteří do oken. Stál tam farář a zahrozil na
ně pěstí. Usmáli se a neodpověděli.
20
Již zmizela Nosislav a povozy se vlekly k Židlochovicím.
Drobný zvolal: Zastavte! Mám zde něco vyřídit!“
Seskočil z vozu a rychle kráčel k zámku.
Vrchní byl udiven, když vstoupil sedlák, připravený na cestu.
„Milostivý pane, já jsem vám ještě nepoděkoval. Nikdy vás nezapomenu.
Hospodin řídil vaše srdce, když jste o nás rozhodovali. A prosím Boha, aby vám to
odplatil tisíckrát. Bůh řiď vaše srdce i v budoucnosti! Prokázal jste milosrdenství
Božím lidem - a to vám bude přičteno na posledním soudu k dobrému. Nechci odejít,
abych vám toto neřekl. Buďte zde s Pánem Bohem. Ti nevěřící věří - a jejich víra
nebyla zklamána ... „
Vrchní mu podal ruku.
„Již dobře, jsem rád, že jsem vám mohl pomoci, Drobný. Pamatuj, že někdy
vrchnost musí dělat také to, co dělá nerada. I my jsme podrobeni zákonům, ať s nimi
souhlasíme nebo ne. Pozdravuj ostatní - a někdy si na mne vzpomeňte. I já si na vás
rád vzpomenu ...“
Vozy se pohnuly dále na jih.
V okně kdosi zamával rukou. Byl to vrchní.
Bednář, František: Za novým životem. In: Bednář, František: Jiskry v Temnu.
Praha, Hus 1938, s. 103 - 120.
Jaroslav Lukl
Z pamětí nosislavských
Je tomu již 200 let. V roce 1777 se odvážili dva nosislavští občané, Jan
Bartušek z čísla 18 a Matěj Samson z čísla 34, přijít k panu vrchnímu do Židlochovic s
prosbou, aby jim dovolil vykonávat evangelické pobožnosti veřejně, aby se už
nosislavští nemuseli skrývat se svou vírou. Přednesli svou prosbu a čekali, co na to pan
vrchní řekne. Vrchní se usmál: „Co vám to napadlo ? Vím o tom, že podobné žádosti
už byly předneseny i na Valašsku. Ale pořád přece ještě platí dekret císaře Ferdinanda
II., kterým je nekatolíkům přísně zakázáno scházet se k bohoslužbám - a já, císařský
úředník, vám to mám dovolit? Vždyť vy se scházíte, já to dobře vím, ke mně se to
donese. Scházíte se po sklepích, já dobře vím, kde, ale pořád přivírám oři a neposílám
na vás jezuity, jak to mnozí vrchní dělají. A když přijde váš predikant, scházíte se v
21
lese - a já vám to trpím. proto vy si tak troufáte. Ale - scházejte se dál jako dosud a
buďte trpěliví.“
...
Bartušek poděkoval za útěchu a slíbil, že budou mlčet. Šli domů sice s
nepořízenou, ale přece s jakousi nadějí. Podle svého slibu pomlčeli o rozmluvě s
panem vrchním, aby mu nějak neublížili. A tak tajní evangelíci trpělivě čekali, až vyšel
toleranční patent roku 1781. Židlochovický pan vrchní jej dal veřejně přečíst a vyložit.
...
Jan Bartušek, který věděl, že se i služka a hospodyně pana vrchního přihlásily
do soupisu evangelíků, zvolal:
„Pane vrchní, já bych se vás chtěl na něco zeptat, ale netroufám si.“ Nato vrchní
s úsměvem: „Tak si troufej.“ A Bartušek: „Pane vrchní, odpusťte mi mou smělost, ale nejste vy také tajný evangelík ?“ Vrchní odpověděl: „Vrchní není ani evangelík ani
katolík, vrchní je vždy jen vrchní.“ Podal jim ruku a oni odcházeli pevně přesvědčeni,
že za takovou neurčitou odpovědí se přece jen skrývá tajný evangelík.
Lukl, Jaroslav: Z pamětí nosislavských. Kostnické jiskry, 62, 1977, č. 9, s. 4.
Zpracovala S.R. (= Slavie Radechovská).
Jaroslav Lukl
Jak jsem se sešel s
Ferdinandem d´Este a
Chotkovou
arcivévodou
jeho chotí
Františkem
hraběnkou
Když jsem vyšel hospodářskou školu, řekl pan lesmistr Weber tatínkovi, aby
mne pustil na výpomoc k adjunktovi Kyzlinkovi, poněvadž pan správce Havel je
nemocný a na adjunkta že je to moc práce. Tehdy lesní správa obhospodařovala
polovinu obory zemědělské půdy.
Nastoupil jsem tam 1. července 1899 jako praktikant. Dostal jsem jako i jiní
úředníci černý oblek po vojensku šitý a vysoké boty. Když byly v listopadu hony,
museli jsme se jich všichni zúčastnit. Já jsem šel po boku lesmistra Webera. Když jsme
vytáhli od Žabčic ke „Kulaté“ a vyšli k oboře, museli jsme sestoupit až k Švarcavě a
čítala se zvěř. Nedaleko stál pan arcivévoda František Ferdinand, koukal se k Nosislavi
a ptal se honců, co je to za obec. Nikdo mu nerozuměl. Karel Loskot ukázal na mne a
22
řekl: „Tam dajč“ a volal mne: „Jaro, pojď sem.“ Já jsem šel a ptal jsem se, co chce. A
on řekl, že pan arcivévoda se na něco ptá a oni mu nerozumí.
Já jsem popošel k panu arcivévodovi tak na tři kroky před něj, postavil jsem se
do pozoru a řekl jsem německy: „Vaše císařská výsosti, co jste si přál zvěděti od těch
honců ?“ Jeho to překvapilo, chvíli se na mne díval a pak se mne optal: „Co je to za
obec před námi ?“ Řekl jsem: „Nosislav“. A on řekl: „To je ta Nosislav ?“ Jak řekl „To
je ta Nosislav“, uvědomil jsem si, že o ní něco ví. Pak se ptal: „Jak velká je to obec ?“
Řekl jsem, že má asi 1400 obyvatel a on řekl: „Tak malá a jsou tam dva kostely.“ Řekl
jsem, že ten kostel se štíhlou věží je evangelický a ten druhý že je katolický. Ptal se,
jaký je poměr obyvatel dle náboženství. Řekl jsem, že napolovic je evangelíků a
polovic katolíků. A teď řekl: „Víte, že je tam evangelický hřbitov ?“ „Ano, vím. Já tam
bydlím.“ „A víte, že je tam hrobka rytíře Žebro, rady zemského soudu v Uherském
Hradišti ?“ „Vím, a byl jsem na jeho pohřbu. Asi za dva roky tam byla přivezena jeho
manželka a za další dva roky jejich dcera.“ Pak se ptal: „Viděl jste tam také jeho
syna?“ „Ano, Vaše císařská výsosti.“ A jak vypadá ?“ „Je vysoký, černovlasý, má
černý knírek a nosí cvikr.“ „Tak ho znáte. To je můj osobní pokladník na Konopišti.“
Vtom bylo zatroubeno Halali a tím byla naše řeč ukončena. Já jsem se uklonil a
odešel jsem za panem lesmistrem. Ale nezapomněl jsem paní hraběnce políbit ruku.
Patřilo to tehdy k bontónu.
Lukl, Jaroslav: Jak jsem se sešel s arcivévodou Františkem Ferdinandem d´Este.
Rukopis z roku 1976.
Ondřej Slouk
Zápisník z let 1777 - 1790
Vypsání všelikých památek
/Rodinné zápisky/
O dětech France Solničky, otce manželky mé Terezie. Oženil se on Franc
Solnička roku 1738; narození syna jeho Michala 1743; narození syna jeho Václava
1748; narození syna jeho Pavla 1751; narození dcery jeho Terezie 1753; narození
dcery jeho Anny 1757; matka jejich Poleksina poražena šlakem 1749.
O otci mém. Otec můj Matěj Slouk umřel roku 1757 o velikonoci v neděli 10.
dubna o 12 hodinách v noci a měl let okolo 50.
Matka má Judita umřela roku 1762 na den sv. Marka a měla taky okolo 50 let.
Narodil jsem se já Andres Slouk roku 1738 dne 19. listopadu v outerý a Jan
Mahovský po mně na sv. Ščepána o vánocích. Otec můj Matěj Slouk napsal, že sem se
23
narodil 1739 1. listopadu, ale podli matriky o narození mém já narozený sem, Andres
Slouk totiž, roku 1738 dně 18.listopadu. Vencl Samson roku 1737 dne 15. září.
Oženil sem se já Andres Slouk roku 1759 dne 27.listopadu v hóterý a vzal sem
sobě manželku Apolenu po nebožtíku Matěji Hochmanu; byl sem v letech 21.
O smrti první ženy. Umřela mně manželka má Apolena roku 1762 dne 7. máje.
Narodila se mně z ní první ceruška Terezia roku 1761 dne 8. října ve štvrtek o 9
hodinách večír; kmotři byli Vencl Měřínský a Veruna Solničkova. A umřela potom dne
11. října, tak byla živa při své matce 30 neděl a po ní 22 neděl, a byla živa 1 rok a 3
dni.
O rodu našem. První Slouk přišel do Nosislave a ten byl Hanák, jak sem slyšel,
nekde od Prostijova. Ten přivedl sebó dva syny a 1 dcero, totiž Matěja a Jana a
Marino. Matěj sloužil v Nosislavi a oženil se na chalupu, kde jest nyní numero 6, a
zplodil 12 synů, ale všichni umřeli, jenom nejstarší, Matěj, totiž můj otec, zůstal živý a
ten zplodil nás 3, totiž Andreza, Mariáno a Augustina, ale druzí zemřeli malí. Druhé
ten synek téhož Hanáka, totiž Jan Slouk, ten se dostal na službu do Nikolčic a tam se
voženil a zplodil 3 dcery: 1. Apoleno a 2. Rozino a 3. Juliáno; ty všecky 3 přišly otci
mému Matějovi Sloukovi sestřenice a všecky zemřely bez plodu. Více ta dcera téhož
prvního Slouka, ta se vdala; vzala sobě zde v Nosislavi nejakého pacholka z hor,
Halače, z panství rožínského, a tam po ní zvostali potomci, nejací Halači, v dědině
Blažkově, neb ona odtud do hor s ním šla.
Otec můj se narodil v chalupě, kde jest nyní numerto 6, a měla být jeho. Po
smrti otce ale, poněvadž matka jeho vdala se za Matouše Rybaříka a otec můj Matěj,
poněvadž čekati nechtěl na smrt matky své, po desítiletím hoferství vymínil sobě
vystavěti sekničku v tom kruntě a po smrti obouch rodičů našich připadla na Marino
Čermáčko, totiž sestru naši, až do její smrti. A tak ta chalupa zvostala Rybaříkovi a on
ji dal synovi Jiříkovi.
S manželkó mó první, Apolenó, sem byl 2 leta a 22 neděl a dostal sem s ňó
erbem, totiž peněz 55 zl., u stavo zahrádko prodal sem za 19 zl., Krátké Šimperk 1
achtel - prodal sem ho na pohřeb za 30 zl., item 1 achtel v Kozelkách a 1 achtel v
Dlouhých Šimperkách, to sem dostal po otci mém Matějovi Sloukovi. Hned po mém
prvním ženění za 10 neděl koupil sem chalupní dům numero 107 od Josefa Šnajdra za
109 zl., kteréžto peníze pomalu sem splácel, až ostatní sem dal 20 zl. 1776.
O druhém ženění. Podruhé sem se voženil, když sem byl starý 23 let a 7 měsíců,
totiž léta 1762 dne 29. června, a vzal sem sobě Poleksino, dceru Martina Bartuška, a
dostal sem s ňó 1 achtel v Kravích horách, item 2/4 ve Vrchních padělkách.
O dětech narozených z Poleksiny. Předně narodila se mně dceruška jménem
Kateřina roku 1764 na podzim dne 17.listopado a zas umřela druhé rok před svatým
Janem, totiž 1765.
/O synu Jakubovi. /začátek textu se nedochoval/ ... a byl při matce, totiž při prsu,
půl druhýho roku, od 25. července roku 1776 až do 25.ledna roku 1778; poslední jeho
pití bylo na deň obrácení sv. Pavla na víru na znamení, a usnul v Kristu Pánu 1790 dne
12. ledna o hodině 9. večír. Když se narodil, bylo věku mého 37, a tak byl starý 13 let,
5 měsíců a 18 dní.
O Pavlu narození, 8. dítě. Léta Páně 1785 narodil se mně syn, jeho jméno jest
Pavel, na podzim dne 2. října na den sv. Leodegaria o 6 hodinách ráno v neděli, třetí
den před sv. Františkem Serafínským. Křtěný byl od pana učitela reformirského Jana
24
Inzedy, ten čas v Nosislavi zůstávajícího; pan kmotr Vencl Měřínský a paní kmotra
Johana Kleinova. Věku mého bylo 47 let bez 48 dní. A živ byl ten můj přemilý syn
upřímný 4 léta, 3 měsíce a 9 dní, nebo umřel 1790 dne 11.ledna o 2 hodinách po
poledni; před 5 dny neco to dobrý dítě volalo „Pavla“.
V letech 1788, item 1789 měli sme každý rok děvčátko, kterýž každý při
narození hned umřelo a jenom od baby pokřtěno bylo. To byly děti z této manželky
Terezie 9. a 10. dítě.
O pohřebích 2 synů, Jakuba a Pavla, milých synů Andresa Slouka. Tyto
ušlechtilé 2 podpory, mou starost obveselující, mě zde ještě zanechaly v tomto
smutném žaláři, však ale nevím, jak na dlouhý čas. Dejž to všemohoucí Pán Bůh,
abych se brzy za nimi odebral skrze tou časnou smrt v Kristu Ježíši, Pánu našem!
Léta toho nového 1790 dne ledna 5. na outerek v noci odpočívajíce všickni
spolu v sekničce, tomu malému Pavlovi přišla známost, že ho něco zavolalo „Pavla!“.
On ráno přijda do seknice nám to vypravoval, že prej on se bál toho, že by byl Mikoláš
a že to neřeklo „Pavle!“ , ale „Pavla!“. Vtom ho nejaká zima zetřela jako nátcha, takže
celý deň ležel a neco málo na pyskách mu to osypalo. Druhý deň na 3 krále povstal a
byl zdravý až do neděle 10.ledna. Každému k nám přicházejícímu platit po ty 4 dni
vypravuval, že ho to zavolalo „Pavla!“ a že mu tatíček povídal, že to nebyl Mikoláš,
ale nátcha, kteráž mu i na pysky 2 malý stroupy přinesla nebo bolačky. Potom dne 9. v
sobotu, jakožto naposledy sme všickni spolu povečeřali koláčky, jak říkáme, s
trnkama, totiž já s manželkou a Josef, Jakub, Lenora a Pavel; Josef na 20., Jakub na
14., Lenora na 8., Pavel na 5. rok. Potom ty všecky 4 ušlechtilé dítky po chvíli se
odebraly do sekničky. Josef mastil obuv a Jakub mu svítil. Ti malí z veselosti šli na
postýlku a velcí potom za nima, zdraví všickni spolu. Potom přede dnem v neděli
Jakub zavolal: „Mamičko, Pavel se poneřádil!“ A toť bylo již smutné znamení,
poněvadž toho při něm nikdá prve nebývalo. /Další text je v rukopisu na několika
místech porušen, jeho části tedy chybí; částečně jej bylo možno rekonstruovat./ On s
velikou krotkostí zase vylezl. Já jsem ho zavolal na postel a zeptal se ho, jak by se mu
to stalo, ale on neví. Potom pomodlíce se vyzpívali sme písničku „My vstávajíce ráno s
svého lože“. Potom Pavel vstana oblekli sme ho a Jakub mu přinesl kořalky - dal sem
mu za ni 2 patáky. Potom co ještě bylo od večera na míse, každý sme neco vzali, já,
Josef, Jakub, Lenora, ale Pavel jedl chléb polité s kořalkó u kamen. Potom po
sezvánění do kostela Jakub pravil, že by doma zvostal, že je mu mdlo. Pavel taky
pravil mně, že mu není dobře. Protož sem ho položil na truhli na kožich. Potom
přijdouce z kostela mamolka po kázání khelrugbny, kterejžto Jakub v sobotu před
večerem naloupal. Potom majíce obědvat, Pavel nechtěl vstávat, že prej bude jest až
potom, aby se mu jen polívka zanechala. Jakub zvostal na stolici sedět, že nebude jest,
že mu dobře nejní. Potom po jídle až do večera oba dva políhali a zase seděli, na žádný
bolesti nenaříkajíce. Potom ale o 3 hodinách mamičko žádali, aby jim vína podala.
Jakub se ale dvakrát trochu napil, ve sklínce chlebíček namáčel. Potom, že jest již
zdravý. Ještě taky Sikstovi, který u nás platit byl, připíjal. /Pokračování na dalších 4
stranách se ztratila - strany byly utrženy; čtyřletý Pavel umřel 11.1. 1790 a
jedenáctiletý Jakub o den později./
25
/Hospodářské zápisky osobní i obecné/
O drahém času skrze vody. Roku 1769 vycházela kometa, totiž hvězda jako
metla Boží, na podzim ovesné žně po půlnoci okolo 1 a 2 hodin, kterážto vždycky od
východu slunce vyšla od strany Polska, ale metlu měla k západu, takže papršky její
celý okolek Moravy přešáhly na způsob, jak by Bůh všemohoucí západní obyvatele
trestati chtěl.
Což se hned potom stalo léta Páně 1770. Byly veliké vody rozlité na zemi, též
taky rok 1771. V tom roce 1771 Humínka celý rok zvostaly bez užitku pro celoroční
vody a obilí všude vymoklo, poněvadž všecky proudové otevřeny byly. Tak bylo
slyšet, že země západní pro veliké vody žádný užitek nedaly. V tom času v zemi
baborský bylo slyšet, že jest korec žita za 14 zlatých a v zemi inklický korec žita za 18
zlatých a v zemi české korec žita za 7 zlatých, nekdy za 6 zlatých, nekdy za 8 zlatých.
U nás v Moravě žito bylo nejdražší - na rakóskó míru za 5 zlatých, ale ne
dlouho, nebo hned zase bylo za 4 zlatý, pšenca za 5 zlatých nejdražší, ječmen za půl 4
zlatý, oves za 2 zlatý. Zde u nás v Moravě přeci ouroda prostřední byla, ale všecko
pryč odvezli, nebo sám císař pán Josef pro Čechy až z uherskej země obilí dovážel.
Tenkrát v Čechách i v Moravě při horách byla veliká bída a nouze, nebo lidé
rozličná semena a oves mleli a to s drtinama od pile smíšeli a chléb pekli; času letního
trávu, totiž lebedu a kopřivy, penížek vařili k jídlu a tak bídně se živili.
A já sám jedl sem chléb od jednoho vojenskýho oficíra donešený z Čech, kterýž
byl z bídné materie, totiž z jablek zemských, erteplí, a z ovsa z kůry stromové a otruby
spolu smíchané, v němžto se i hlína nacházela, kterýž se nám zdál nemožný k
pohltnutí, kteříž sme ho kuštovali.
Tenkráte bylo zde lidu neznámého množství veliké z hor a z Čech, hledajíce
živnosti, takže nekdy 20, nekdy 30 lidí v jednu chvíli na městečku nabo na dědině
cizích počítati se mohlo, kteří chleba prosili. Nebo mnozí po krajinách mřeli hladem a
jak bylo slyšet, že se v nekterých mrtvých ze sena trusiny snězené našly.
Chléb u nás byl černý za 2 kroše, vážil 7 věrdunků, a bílý chléb měl mít půl
druhého funte za 2 kroše, ale ješče ani neměl nikdy.
O veliké ourodě po tom hladu. Když Bůh všemohoucí jakožto hospodář nejlepší
a starostlivý Otec náš nebeský potrestajíce nás ráčil zase metlu svou uskrovniti, tak
tehdy v roce 1773 dal velikou ourodu a požehnal rok ten tak, že nevím, aby která
ouroda k živnosti potřebná nebyla požehnána od Boha; obilí hojnost jak tvrdýho, tak
jařiny v Čechách, v horách i zde v Moravě, sena a ovoce všeckého hojnost, kdežto
předtím velice málo bylo.
O ovoci toho roku 1773. Švestek sem usušil 7 mír a půl štvrti a byla míra za 3
zlatý a 9 kr. Kadlátek půl 4 míre a byly za 2 zl. 28 kr. Damastilek 5 štvrtí a byly za 2
zl. 28 kr. Ořechů 5 mír a 1 štvrť, byly za 1 zl. 30 kr.
O víně toho roku. Vína roku 1772 sem dostal jedenást věder a toho roku 1773
sem dostal půl štvrtý bečky, totiž 35 věder krom dolévky. Tak, hle, Bůh všemohoucí
požehnal a zahnal všecku bídu, takže roku 1774 zase oblacenilo.
Stromové mnozí vymokli v roku 1770 a 1771 všudy v humnách, jabkové,
hruškové i jinší, od velkých vod a v mnohých místech i vinohrady se sadily a dosti
hluboko propadly od proudů, který od zemí vycházely.
O penězech malých. Taky téhož roku 1764 pominuly malý peníze stříbrné,
krejcary, patáky, troníky a půlkroše, dne 8. září na podzim.
26
O kuprových penězech. Nastaly kuprové peníze roku 1760, krejcary, patáky,
troníky a půlkroše a vídeňský; a roku 1777 nastaly půlvídeňský. Všecky ty kuprové
peníze sou podle váhy a váží 1 funt 17 kroší.
O komedě na nebi. Roku 1681 vycházela komeda, která zasahuvala tři díly
světa, a to bylo o masopustě. Ten rok byla veliká zima, takže od toho času nebyla
taková, až zas roku 1709, a od toho roku nastaly daně neslýchané, takže lidé musili ze
všeho platit, z obilí z jednoho korce 10 krejcarů, a když někdo vezl do mlejna, musel
za to, co vezl paletu vzíti a předně z toho zaplatiti. Z dobytku se taky platilo: kdo
koupil anebo prodal, z jednoho rénskýho 1 kroš. A to byla za císaře Josefa, bratra
Karlova a syna Leopoldova.
O berněch daní. A ačkoli potom z obilí to placení pominulo, však zase roku
1763 za císařovny M. Terezie hned v tom roce po prajský vojně ten plat z obilí do
mlýna nastal, ale jenom z větších městeček.
Roku 1777 pominuly berně, totiž z hlav placení, kterýž nastalo léta 1764, kterýž
dával chalupník na rok 12 kroší a půlláník 24, a tác neb flajškrajcr, kterýž dával
chalupník 32 krécarů na rok. Též pominul i ten plat z obilí do mlejna i v bránách do
trhu, co se platilo z měřice z tvrdýho 2 kr., z jařiny 1 kr. 2 d. To všecko pominulo hned
od 1.ledna 1777.
Ale zas nastal veliký konzum z vína téhož roku 1777 hned od l. ledna: kdo by
šenkoval 1 bečko 10 věder, musí platit 12 zlatých. Kdo by ale prodal víno, tak nic
neplatil, ale kupec musel paletu od pudmistra vzít, od koho koupil, doma ji ukázat
konzumajnémrovi, a on zas jinou paletu poslal sem poslal tomu, od koho bylo víno, a
ten ji podržel, aby se mohl vykázat, a bylo to zapsáno do knížky konzumařskej tištěnej.
Míre
Achtele
O vésevkách pastvisk nosislavských
U studýnky na Panských
2
4
Zadní Slatina
6
5
Přední Slatina
19
5
U šibenice u zelenýho stromu
1
3
Mezi mostkama
8
4
Na malé Trávník
3
3
Na velkej Trávník
37
4
Bromovy kouty
5
7
U stavo
27
2
Na Urbanec
18
5
Na Želiska psáno
300
14
/Vlastivědné zápisky místní i obecné/
Prajz přišel do Moravy ponejprv (přišel na sv. Matěje a 2. neděli po velkonoci
šel pryč) 1742; kostel náš jest větší vystaven 1743; item ješče jest dostaven 1744; p.
děkan Jakub Hön umřel a zde leží 1744; páter Jakub se k nám dostal z Boskovic 1747;
udeření hromu u Antonína Mahovskýho 1747; Křepice vyhořely téhož roku 1747; štací
začátek v Nosislavi a marš 1749; od pomrznótí Křížovou neděli tuze, a přeci bylo vína
mnoho 1753; Prajz byl u Holomóce, totiž podruhý v Moravě roku 1758.
27
Ten rok 1758 byla pšenca za 5 zlatých a 7 kroší, totiž 21 krejcarů. Žito bylo za 4
zlatý a 24 kr. Oves za 3 zlatý 9 kr., ale netrvalo to dlóho, nebo ješče ten rok 1758
oblacenilo k posledku.
O smrti Lutrinka. Roku 1765 20. srpna umřel římský císař Franc Lutrink, onen
manžel našej M. paní císařovny M. Terezie a nynějšího císaře p.Josefa vlastní otec.
Umřel pan děkan Johanes Krátké roku 1774 v pašijovó středo. V ten den večír
vyhořely Křepice.
Roku 1683 přitáhl Turek k Vídni dne 4. července a odehnali ho zas dne 15.
srpna.
O preveliách. Kníže pán Karel Titrištajn potvrdil nám obecní prevelium a musili
sme od nich dáti 105 zlatých roku 176 Toho roku se vysekaly topole na tó ótrato u
pastéřové lóke U voken, 15 kusů velikých.
Roku 1762 na podzim přestala vojna s Prajzem, takže profante toho roku 1762
nebylo.
O světu rozděleném. Podle starého obyčeje jsou tři částky Země: první Europa
nejmenší, druhá Africa větší, třetí Asia největší. Podle nového rozdělení na čtyry
částky: I. Asia největší, II. Africa menší, III. Europa ještě menší, IV. America nejmenší
jest a teprv nedávno vynalezena, totiž léta od narození Krista Pána 1585.
Andres Slouk anno 1785.
/Tento odstavec je psán jinou rukou. Ondřej Slouk to doplnil poznámkou:/ Toto
vejš psaný jest od Jakuba, synáčka mého, flakturó i trhem. /Písařem byl tehdy
sedmiletý syn Jakub, nikoli pozdější nosislavský rychtář Jakub, který se narodil až v
roce 1790./
/Církevně vlastivědné zápisky místní i obecné/
O jesuvitech. Pominuli jesuviti roku 1773 na podzim měsíce října.
O zvonku malým. Rozpukl se malý zvonek léta 1762, když vyzváněle o
pohřebě, a hned zas v tom roce v Brně přelité jest. Ten rok sekali les u obecního
chmelenca v Termanco.
Obnovení kostela. Totiž pobíjení šindelem kostela i celý věže léta 1771; a líčení
vnitř i zevnitř kostela a celé věže léta 1772. Přitom hodiny ku faře na tó strano
způsobilo se tehdy.
O panu učiteli našem. Toho roku 1782 z milosti Boží a císaře pána našeho
Josefa druhého přišel k nám ten zdávna žádaný pravdy Kristové kazatel a učitel slova
Božího, ten kněz a posel Boží i pravé církve Kristové bratrské reformirské Michal
Blažek, ješče mládenec, rodem z Uherské Senice. Přišel k nám dne 2. září. Ten byl
první z reformátů v Moravě od tech časů rozehnání starých Bratrů českých za
Ferdinanda císaře druhého roku 1624. Tenkrát byli kněží lidu Božího z Moravy
vyhnáni a tak byla Morava v temnosti Antikristové 158 let, od roku 1524 do 1782.
Tenť byl, pravím, první v Moravě u nás v Nosislavi z reformátů. Však ale z evangelíků
někteří byli spíš o neco, obzvlášč mezi Valachy u Valašskej Mezdříče, a neco málo
před naším přišel z luteránů taky do Klizburka na panství polenský v Čechách. Potom
po nás z reformátů dostali do Jaborníka, do Klobók, do Jimramova, do Prosetína, do
Vanovic, do Veselího a z evangelíků do Telecího roku 1782.
O stavení kostela reformátskýho. Stavení domu Božího začalo se 1783 dne 8.
dubna v outerý, v tom preshauze za jatkou, kterýž se koupil k tomu cíli, aby byla fara i
28
kostel, za 500 zl. od France Klizburskýho 1782 dne 2. února; nebo nám na to komis i
obec dávala místo na kopco u Nivky, ne dobré k té věci.
O Arijánech. Toho času 1783 dne 8. dubna vedli vojáci 125 lidí, snad Ariány,
byli z Čech z panství pardubskýho, kteříž se odtrhli od víry Kristové, ale ti byli na 2
sekty rozděleni. Jedni se jmenovali Izraelité, těch bylo 11 mužů a ostatek ženské
pohlaví; ti chtěli být býti docela židé, ale když vedle nařízení císaře pána s huzlama se
živit nechtěli, zavedeni byli nekde daleko do Uher, krom dítek - ty tady rozkázal císař
pán pod křtem vychovati. A druzí byli jménem Deisté; ti nechtěli přijíti ani křtu
svatého ani obřízky, však ale o Kristu Pánu a o Duchu Sv. nic nevěřili, ani Zákona
nového věřiti ani míti nechtěli, jen toliko Starý zákon užívali všickni spolu. A tak té
sekty obojí mužů i žen bylo 125.
O učitelích v Nosislavi. Pan Michal Blažek, reformirský učitel, dostal se do
Nosislave léta 1782 dne 2. měsíce září neb septembra a byl u nás 2 léta bez 19 dní.
Potom se dostal do Imramova a k nám se do Nosislave dostal jiné pan učitel, z
Debrecína, jménem Jan Inzedy, Uher. Začal sloužit dne 13. srpna roku 1784 a byl u nás
5 štvrtí léta, nebo sme mo vykázale v roce 1785 13.listopadu. A dostal se k nám pan
Aleksandr Kún z Imramova, nebo tam byl ten čas kaplanem, ale je rodič z Kečkemeto;
začal sloužit dne 4. prasince léta 1785 v 2. neděli adventní.
Slouk, Ondřej: Zápisník Ondřeje Slouka, chalupníka a purkmistra v Nosislavi
čp. 73. Rukopis psaný asi v letech 1777 - 1790. Použit přepis Františka Kleina, který
byl také podkladem otisku ve sborníku Jižní Morava, 6, 1970, s. 138-142 (Zimáková,
Alena: Zápisník nosislavského purkmistra Ondřeje Slouka z konce 18. století).
Ondřej Slouk
Zápisník II ( z let 1804 - 1814)
/Z kapitoly O francózské vojně/
Rok 1793
Princ Karel s císařským povolením posilnil se s velikým množstvím lidu, kterýž
ještě tenkráte k tomu povolal a ty takové nazval legionosty aneb dobrovolníky. Od nás
z Nosislavě muselo jít 8 mužů: Johan Solnička, Matěj Bartušek, Franc Šenk, Josef
Hanzlík, Anton Bolovička a Andres Šedoň, Vencl Solnička, Vencl Florian. O tom když
zvěděl generál Bonapart, učinil s císařem na nejaký čas pokoj, a když tehdy k vojně
nepřišlo, tehdy takový dobrovolníky se vším mundirem rozpustili.
Francouzi v Nosislavi v roce 1805
A hned potom ta francózská armáda se svým již císařem Bonapartem, neb jakž
se jmenuje Napolion, pustili se skrze Baborsko a k Lincu do Rakous k městu
29
císařskému Vídni jako mračno bouřlivé a císař František zatím se svou familií i se svou
kasou z Vídně ustoupil. Protož Francové přijdouce do otevřeného města, tam se dlouho
nezdrželi, ale jako nejaké povětří do Moravy se pustili. A to vojsko císařské i ruské,
kteréž tu na cestě bylo, aby do Vlach k armádě princ Karlové jíti mělo, s Francouzi se
potkalo, hned se nazpátek obrátilo a Francózové jako prudká voda za nimi se k Brnu
po silnici hnali a tito, poněvadž jich mnoho nebylo, jen okolo 30 tisíc, jak se pravilo,
coufati musili, aniž jim cesty nestačilo, nebo Rusové se nejvíce silnice drželi, ale
císařské vojsko kudy mohlo od Pohřelic na Žabčice k Židlochovicím a na Měnín k
Slavkovu se měli. Rusové taky vyhnuli Brnu, podobně k Slavkovu mašíruvali a již jak
mohli sedlskému lidu škodu dělali, až i mnohé füřpoňáky daleko sebou zavedli a
potom je o vozy a koně připravili.
To bylo dne 18.listopadu roku 1805ho, když to naše vojsko s Rusama retirovalo
skrze Židlochovice a Rusové po císařské cestě. A toho ještě dne 18ho v pondělí
Francózové navečír kavalerio přitáhli do Pohřelic a tam hned 2 císařský koňáky
zastřelili, ty, kteříž se na cestě zameškali.
Potom 19ho v outerý táhla francózská kavaleria jako bouřlivé mračno k
Brnu a pěchoty navečír přišlo do Židlochovic velmi mnoho, po 20 do domu, též i do
Hrušovan, tam 5 domů vyhořelo od jejich zapálení. Toho dne 19ho postihli Francózové
na cestě proti Medlovi koliksi Rusů - ty oni rozsekali.
Město Brno, poněvadž zavřito nebylo, protož francózským vojskem
naplněno bylo jako pískem mořským a nejvíce kavalerií, nebo měšťané koní plné síně
měli.
Potom dne 20ho ve středu k nám do Nosislavi na noc přišlo od Němčic
pěchoty okolo 1800 po 20ti do domu, ale my jsme dostali jen 12 mužů, to nevím,
jakým způsobem se to stalo, od regimentu 3ho. Tu se jim hned u jednoho každého dost
jísti dáti muselo. Ale víno, poněvadž toho roku 1805ho kyselé velmi bylo, tehdy
starého vína dosti býti musilo. Kdož takové víno staré měl, kvaltem se načepovalo a
tak Francózové i s hospodářema v putýnkách, v putnách i v trečafách do domu
odnášeli, takže za tu noc nekoliknást beček vína starého se minulo. A ráno každý ten
voják svoji porci chleba z hospodářového chleba na cestu sobě vzal.
Na maso sousedské krávy dávati musili, ano i do Brna všecky obce své
krávy posílati musili. Z Nosislavi /Slouk zde vynechal místo na počet, ale ani později
jej nedoplnil/
krav do Brna posláno bylo. Ale potom jak za to víno, tak taky maso
po té vichřici jeden každý hospodář zaplatit musil.
Potom v sobotu 23ho listopadu přišlo do Nosislavě 5 kumpanií pěších
šaferů. Já jsem dostal 3 muže šafer, ti byli až do outerka dne 26ho. Potom odešli do
Křepic, ale zas hned v pondělí 25ho přitáhlo do Nosislavi okolo 100 vozů s kanonama.
Tyto kusy a vozy položili na Záhumeňách za kostelem, ale štuknechty dostali půlláníci,
ale chalupníci piksmajstry nebo kanonýry. K nám do našeho domu dostali se 4 muži,
ale tito jako i ti předešlí, ačkoli jídlo se jim třikrát za deň dáti musilo, však ale vína
jenom 1 holbo starýho se jim dávalo, ale kterým pro zlost hospodář svýho kyselýho
přidati musil.
Mezitím však ale jak po silnici k Brnu, tak na Němčice i na Hustopeč od
Rakous pořád se vojsko na Slavkov valilo, za vojskem ruským nejvíc. Císařského
vojáka když dopadli, tehdy jemu jeho zbraň odjali, kvér jeho polámali a domů k práci
jíti poroučeli.
30
Dne 29.listop. v pátek přede dnem přišlo na ty kanonýry, kteříž v
Nosislavi byli, aby se svými kanonami z Nosislavi ven a dál k Slavkovu táhli.
Nebo Rusové tam blíž Holomouce posilu dostali a se proti Francózům
postavili a je sem nazpátek potlačovali, až potom dne 2ho prasince tam okolo Šlapanic
a sem dál k Sokolnicíma sem dál stala se patálie krvavá a veliká. Nebo Rusové, pokud
na kopci byli, mnoho francózského vojska z kanonů porazili, ale vidouce to
Francózové pomalu k Měnínu coufali, aby ty Rusy z kopců svedli. Nebo to trvalo celý
deň toho 2ho prasince od 6 hodin ráno až do 6 navečír. Ale potom jakož Rusové k
víčerou na rovině byli, tehdy Francózové dostavše kavalerii od Rejhradu k Měnínu
Rusům zajeli a vtom kouři na Rusy hnal, takže Rusové nemohouce odvolati francózské
síly nazpátek, coufati musili. A kterým se dostalo, že za sebou žačanský rybník měli,
do toho rybníku musili. Mnoho se jich potopilo, nebo ačkoliv voda zamrzlá byla, ale
ten led člověka zdržeti nemohl. Protož mnoho jich tam zůstalo, i mnoho koní a vozů s
prachem i s kusama tam zůstalo.
Při sokolnickým zámku a při zahradě na hromady pobitých leželo, a to
téměř samých Rusů, nebo Francouzové své pobité hned po obdržení vítězství odklidili,
ale Rusy ležeti nechali nekolik dní. Až potom sedláky k tomu dohnali, aby je do dolin
a do příkop stahovali a trochu zaházeli i na roli zakopávali.
V tomto boji na tisíce lidu padlo z obojí strany. Nekteří vrchní pánové o
tom počtu zahynulých jistě se dověděli, ale nám sprostému lidu to dověděti se možné
nebylo. Pravilo se, že padlo Rusů okolo a Francózů
./Také zde si Ondřej Slouk
ponechal na čísla volná místa, ale už je nedoplnil./ Ostatní plecírované z obojí strany
do Brna k zahoření se zavezli.
Po tejto patálii v noci do blučinských vinohradů nekolik 1000 Francózů
vpadlo, z nichžto hned nekteří vyslaní do vosad byli, aby pro ně potravu a nápoj
dopravovali.
Toho dne 3ho prasince taky podobně jako soudný deň byl, nebo hned
ráno do Nosislavě přijelo neco koňáků, ale pěších více na rabůvku a tu se nešťastně
vedlo, nebo všecko napořád brali. Víno, nejvíce staré, poněvadž to mladé toho 1805
roku velmi kyselé bylo. To oni do nádob, do puten brali a do blučinských vinohradů
pro armádu. Naši lidé vozit a nosit musili všecko, co popadli, husy stříleli, slepice bili,
prasata a jiné maso, mouku, mastný a peníze i všelijaké šaty a sumou, co jen najít
mohli, chlíb, všecko odebrali, i nekterým ženským násilí učinili. Neboť se jim nikdo
zprotiviti nesměl a kdož jim něco neotevřel, sekerama rozštípali a tak tato smutná
komedie trvala celý deň. Kdežto lidé předěšení jsouce tím soužením a bitím, potom v
noci zanechajíce svých domů s dětima téměř napořád do lesů prchli. Jenom neco málo
mužského starého pohlaví doma zůstalo, kteříž na rabíře zase na ráno očekávali.
Ale do rána jinak se přihodilo. Pán Bůh všemohoucí, svých dítek
milosrdný ochránce, nás z toho zlého vysvobodil, nebo v tom času Rusové zase se
dohromady srazili v tu stranu při Ždánicích ke Kyjovu. A poněvadž Francózů oumysl
byl, aby je potlačili, tehdy přede dnem všecko to vojsko odtud se odtáhlo a je honilo,
až je i do Uher přes hranice zahnali. A tak jsme my zde ulevení měli. Ačkoliv tudy
neco Francózů přecházelo, ale již pokojnější byli.
Vzkříšení mrtvého dítěte
31
Tento náš syn se též podobně pro dlouhou bolest při svém narození téměř
mrtvý narodil, takže od baby Suchánkové v nějakou šatu byl obvalený a za mrtvý na
stranu odložený. Ale zastoje uprostřed světnice ve svej hořkosti, když baba matku jeho
spravuvala, slyšel jsem to dítě tak modré, zhanobené, pomačkané po velikej chvíli jako
by kejchlo. Tu já obrátil jsem se k dítěti, dal jsem lepší pozor a dyž zase po chvíli se
zase trochu pohnulo, povolal jsem babu, až jsme zase po chvíli poznali, že by ještě
duše v něm byla. Tehdy teprve se voda přinesla a předně od baby podle způsobu
katolického pokřtěno a od svých nečistot obmyto a ponapraveno bylo, kdežto potom
pomalu k svému živobytí přicházelo a svou barvu životní přijalo a potom v kostele
pokřtěno bylo.
Slouk, Ondřej: Poznamenání všelijakých a rozličných památek, kterýž jsem buď
ze zkušení a nebo z rozličných istorií v povědomost dostal a vypsal, jakož o knížatech
a králích českých, téži o vladykách moravských i císařech římských, též o sněmách
církevních, též taky i jiné mnohé věci. Rukopisná kniha 0 552 stranách
šestnácterkového formátu v celoplátěné vazbě uložená v Okresním archivu v Rajhradě
pod sign. F-34, i.č. 2., psaná v letech 1804-1814. Rukopis byl objeven teprve v červnu
2000 v Městském archivu v Brně, a protože se tematicky váže k okresu Brno-venkov,
byl předán rajhradskému archivu. Jde o vázanou rukopisnou knihu o rozsahu 552
číslovaných stran.
Josef Těšík
Trní a růže
Hádání ve sklepě
V obci +++ žijí katolíci a evangelíci. V kraji tom roste víno. Jakož v takových
obcích obyčejem bývá, sešlo se jednoho nedělního odpoledne několik sousedů obojího
náboženství ve sklepě na sklenici vína a při něm na kus sousedského hovoru. Byl mezi
nimi také švec Jakob ++, pilný to čtenář a horlivý katolík. Soused N., evangelík, uvedl
řeč na náboženství. Jakob mu pravil:
„Nech toho; sešli jsme se tu ku přátelskému hovoru, ne však ku hádkám.
Ostatně jsme ve sklepě, jenž není místem, v němž by se náboženské otázky rozbíraly; k
tomu máme místa jiná!“
Všickni přisvědčili. Soused však evangelík na to nedal.
„Vidíš, Jakobe, vy katolíci věříte, že se chléb stává tělem Páně; totě přece
nemožno!“
Jakob vytáhl z kapsy dvougrošák, hodil jej na dno postavené bečky, kolem níž
seděli.
„Co je to ?“
„Dvougrošák !“
32
„Kdyby císař pán vyhlásil, že je to dukát, t.j. kdyby mu dal cenu dukátu, tak ty
budeš prvním, jenž jej za dukát vezmeš!“
Soused evangelík se zamlčel.
Večeře Páně
Jednou v létě někdo zazvonil na faře v N. Pan farář a děkan T., jsa právě v
přízemí, otevřel. Vstoupil stařeček z přifařené obce, nekatolík.
„Co pak byste rád, stařečku?“
„Dnes se slaví v N. večeře Páně, jsem už tuze starým, nemohu tam dojít; prosím
vás, velebný pane, abyste mi podal sám večeři Páně!“
„I ano - jen si tuhle sedněte ke stolu!“ (V síni stál velký stůl.)
Za malou chvílenku postavil pan děkan před stařečka sklenici dobrého vína a
předložil mu krásného chleba.
„No, tuhle máte !“
Přisednuv ke stařečkovi, mluvil s ním laskavě. Stařeček, popiv a pojed, šel.
A byl rád, že nemusil 3 hodiny daleko do N. ku večeři Páně.
Těšík, Josef: Trní a růže. Brno, Škola Božského Srdce Páně 1874, s. 7-10, 59.
Josef Těšík
/Vzpomínka na Karla Hynka Máchu/
/Tuto vzpomínku napsal Josef Těšík v dopise Beneši Metodu Kuldovi. Píše v
něm, jak v roce 1833 navštěvoval přednášky jistého profesora numismatiky a heraldiky
- byl to Jan Helbling z Hirzenfeldu - na pražské univerzitě./
Ukazoval nám v papírku zaobalené mince. Čtveráci - obzvláště Mácha - básník
- vyndali minci a dali tam kamínek na křesání. Když poslední profesorovi papírek dal,
otevřel tento, a vida tam kamínek, ušklíbnul se a praštil jím o zem; pak jsme dali teprve
minci.- Profesor byl hluchý jako pařez. Za přednášek jeho zpíval nám Karel Mácha
krásným hlasem žertovné písně - profesor neslyšel nic, i když jsme se homéricky
smávali, až „škamna praštěla“.
Těšík, Josef: /Vzpomínka na Karla Hynka Máchu/. In: Janský, Karel: Karel
Hynek Mácha ve vzpomínkách současníků. Praha, Svob. slovo 1958, s. 123.
33
Jan Karafiát
Dopis nosislavskému faráři Danielu Nešporovi
Velectěný, dvojíctihodný pane bratře,
za ct. pozvání ku „posvítce“ uctivě děkuju a lituju velice, že kolem Vaší ct.
osoby, v kruhu Vaší milé rodiny a ve středu Vaší horlivé církve některý den pobýt
nemohu. Včerejšího dne navrátil jsem se ze své cesty do Čech, dnes jsem pak právě
četl, že mladice mají být „netoulavé“ (Tit. 2, 5), což jistě mladým farářům neméně
platí. Mimo to se mně zdá, že při tom našem svěcení chrámův vězí v případnostech i
v podstatě něco nereformovaného. Budu se tedy hledět všem takovým slavnostem
vyhýbat. Tím více mne těší Váš program konferenční, a doufám, že už sám o sobě
bude nám povzbuzením i požehnáním. Jest škoda, že se k této věci má teprv odpoledne
přistoupit, když už budou smysle unaveny.
Ten pak Hospodin, který dechl na počátku - a trupel ožil - obživiž i nás tu i tam
Svým dechem, Sobě k slávě. - Oddaně
Váš
Jan Karafiát, farář.
Na Hrubé Lhotě, dne 29. září 1876.
Karafiátův dopis je odpovědí na pozvánku ke slavnosti otevření nového
evangelického kostela v Nosislavi. Zachoval se v rukopise a byl uveřejněn jako součást
článku Blahoslava Španiela Jan Karafiát a “svěcení chrámu” v Nosislavi, který vyšel
pod. šifrou bl. v časopise Kostnické jiskry, 56, 1976, č. 34, s. 3.
Ferdinand Císař
Bethel
Dům boží ! Brána nebeská tu ! Ty zvěsti, nevím ani jak,
mi mnohé bolesti a žely
tak kruté nyní připomněly,
až oči v pláč se potápěly,
když zdobný chrám ten zřel můj zrak !
Neb v duchu, jako Jákob někdy
i já své vidění jsem měl,
zřel žebřík k nebi sáhající
a nebešťany stoupající
a žalmy zvučně zpívající
já v tento smysl rozuměl:
„Ó sémě naše, plesej Bohu,
že tobě lehčí osud dán,
34
než v pozemské nám někdy vlasti;
za předetolerančních strastí
když Bohu Bethel chtěje klásti
z nás mnohý ve vyhnanství štván !“
„Z tvých otců mnohý ve cizině
tak jako Jákob pouští šel,
a žízně pravdy cítě plamen
si vody živé hledal pramen,
až chůzí unaven a zmámen
přec v Bethel věčný vejít směl !“
„To v Bethel náš !“ - Ó rozumím již !
Kdo otcové ti byli, vím !
Ni našich nebylo by šiků,
by nebylo těch mučenníků,
jež krutého dle svého zvyku
pro víru z vlasti ven hnal Řím !
Ó popatř dolů, Sione náš !
Viz radost, jež nás proniká !
Tvůj Bethel lesy, rokle byly,
nás lepší časy navštívily,
tvým dětem štědře nahradily
co křivda byla veliká !
Viz po Čechách a po Moravě
jak mnohý Bethel lze teď zřít,
jak, o čems neměl ani vidu,
to Sionskému přáno lidu,
neb v toužebném od tebe klidu
my, díky Bohu, smíme žít !
I nejnovější tento Bthel
a této věže ostrý hrot,
a dnešního dne všecka sláva,
to všecko, Sione, ti vědět dává,
jak šťastni my i Nosislava
a katan starý jak náš zkrot ! !
Dům boží ! - Brána nebeská tu ! Ty zvěsti, nevím ani jak,
mi předetoleranční žely
těch našich otců připomněly,
že oči v slzách pozatměly,
když tento chrám můj spatřil zrak !
35
Báseň poprvé přednesl autor jako závěr svého kázání při slavnostním
otevření nového evangelického kostela 8. října 1876. Celé kázání vyšlo tiskem v roce
1880 nákladem Evanjelické. dobročinné společnosti v Kloboukách po názvem Beth El
(15 s.).
Jarolím Nosislavský
Pod stříbrným topolem
Stříbrný topol
Dobře jsi se tam zakořenil, ty stříbrný topole, hned u Švarcavy, blízko tekuté
vody, aby jsi pohodlně sáti mohl životní síly pro své mohutné tělo. Však se stal z tebe
také chlapík, jako obr tam stojíš a už prý přes 500 let vévodíš lesům a celé krajině.
Viděls a zažils hodně mnoho a musíš nám něco vyprávěti, vždyť už stárneš, brachu
milý, a vystrkuješ jen holé haluze k nebesům. Dříve jsi měl hlavu jako ze stříbra ulitou,
ale teď ti ten stříbrošedý vlas opršel a náhle jsi zestárnul. Chřestíš těmi větvicemi jako
kostlivec. Snad ti ta voda nechutná od té doby, co ji otravují v Brně, v Židlochovicích.
Ty jsi byl zvyklý na čistou vodu a teď ti dávají smrdutý kal, který ti nejde k duhu, a
kdyby ti z levého boku nevycházel ten zelený výstřelek, skoro bychom řekli, žes mrtev.
Ty prý ale nechceš zemříti, ani tě nesmějí cizinci, na jejichž půdě nyní stojíš,
„skátiti“, ty ještě musíš viděti krajinu, nad kterou se vypínáš, v staré slávě, v bývalém
lesku.
Synové Jednoty, této panny mezi církvemi, této lilie mezi trním, chodívali k
tobě a obdivovali se tvé síle. Byla to zvučná jména a jsi hrdý, že naše krajina takových
odchovala mužův.
Pan Vaverius Nosislavský, rektor magnificus univerzity Pražské, rád si
odpočinul po námahách roku školního v tvém chladivém stínu. Ty jsi slyšel, jak Jiří
Streyc Židlochovský, slavný básník moravského Siona, cituje pod tebou slova: „Kdož
neodchází v radu bezbožných a nekráčí cestou nešlechetných, jenž se nesází spolu s
posměvači, v zákoně Páně maje chuť největší, a v něm se cvičí po všecken svůj věk,
ten jest jistě přeblažený člověk. - Kterýž jest připodobněný k stromu, při vodách
živých štěpovanému, jenž časem zdárné ovoce vydává, zelenati se nikdy nepřestává;
takového cíl člověka prací, ve vše dobré vždycky se obrací.“
36
A kdykoliv pán Karel z Žerotína se vracel z lázní pouzdřanských k svému
příbuznému, panu Bedřichovi do Židlochovic, neopomenul tě navštíviti a pokochati se
v tvých krásných lesích.
Byl jsi svědkem, jak pan Matyades Nosislavský, kněz svatobarborský v Kutné
Hoře, se loučil se svou vlastí Moravskou a prchal do Uher. Slyšel jsi také cizí zvuky
synů Dalekarlie, tábořících pod tebou a pán švédský hejtman Gjesing, ač sám Enokovy
postavy, čtyřikrát musel rozpřáhnouti ruce své, aby tě objal.
Teď mlčíš, staroušku ! Nechce se ti do těch smutných historií, ale jen nám to
pověz, jen to řekni hodně nahlas, jak cizinci švihali ten náš lid moravský bičíky
uzlovatými, jak hluboké na jeho zádech proháněli brázdy, jak otce naše vlekli na
Špilberk a do Mikulova a tam je mučili a věšeli, protože nechtěli kolen svých skláněti
před Bálem. Však dlouho bylo slyšeti na hradě mikulovském, jak po druhé hodině
ranní volá někdo: Běda, běda! Ani spáti to těm pánům nedalo.
...
Do tvých lesů chodívali jako psanci nejlepší Moravané a tam plakávali a
rozpomínali se na Sion, a když poslední jejich kazatel, pan Jakub Zámostský, byl
vyhnán Adamem z Valdštýna, tu shromažďovali se v tvých houštinách a starý Samson
otevřel velikou knihu a při slabém kmitu lucerny četl přečasto ta slova: „Dávaje do
prachu ústa svá, až by se ukázala lepší naděje.“
...
Byla to smutná, ach, přesmutná doba a nerad o ní mluvíš.
Ale musíš nám ji často připomínati, nebo nám se daří příliš dobře a zapomínáme
lehce, jak otcové naši trpěli, jak byli syceni hořkostmi, napájeni pelyňkem a okoušeli
trápení od metly rozhněvání Božího.
Proroctví starého Samsona se naplnilo. Potomkům Jednoty nastaly lepší časy, po
tuhé zimě přišlo rozvlažení. A zase k tobě chodí synové těch pronásledovaných, ne už
skrytě, ale veřejně. Zpívají pod tebou písně sionské a vypravují si o dávné slavné
minulosti české, jak ten náš lid moravský byl šťastný a mocný, jak dobře mu bylo,
dokud se držel Bible Kralické a čistého učení Pána Ježíše. A také my jsme k tobě rádi
chodívali, pokorný Jan, milý František, nerozdílná dvojice Josef a Václav a veselý
Adolf, dívali jsme se tvé obrovské tělo, a pravili často, jak požehnaná to krajina, která
takové velikány rodí! Divili jsme se , že tak pojednou stárneš a to jsme přičítali té od
cizinců otrávené Švarcavě, z níž nyní saješ jed místo životní síly. Ale zase nás těšil a
nadějí naplňoval ten výstřelek z tvého levého boku. A tak ještě neumírej, stříbrný
topole, čekej ještě chvíli, vždyť jsme si pod tebou slíbili, že budeme pracovati na těch
nivách moravských. Uvidíš, že se časy polepší.
Měj jen strpení, staroušku!
Ryzlinské víno pana plukovníka Petersona
Na svatý Duch l. P. 1646 bylo v kostele nosislavském, tehdáž již katolickém,
jaksi nevolno. Lid byl nepokojný a co chvilka vybíhal někdo ven a rušil posvátný klid
chrámový. Pan Mikuláš Reiserus, člen řádu jezuitského, mohl své ovečky také na
prstech spočítati. Většina sousedů lnula ještě k staré víře, nebo jak pan farář říkával, „k
bludařům, ke kacířům.“ Byl pan Reiserus jinak velice laskavý k lidu, pravý vlk v
37
beránčím kožiše - jezuita v rukavičkách. Ti, co do kostela chodili, těm to přijímání
„pod jednuškou“ také moc nechutnalo. Šli tam z osobního prospěchu, aby nalezli práci
na „panském“ a aby se zalíbili panu regentovi Tamfaltovi z Tamfaltu, aneb jim bylo u
římských pohodlněji žíti, nežli v té přísné církvi bratrské.
Lidé poctiví a věrní chodívali do pustých hor, jmenovitě do „kacířky“. Tams je
viděl přicházeti po „stráni“, aneb šli od Židlochovic i s „vysoké hory“. Sešli se a
mluvili o Beránkovi, jak je vysvobodí, že nebudou lačněti a žízniti více, a jak ta šelma
bojující s Beránkem přec konečně od něho přemožena bude.
Na svatý Duch l. P. 1646 bylo, jak povídáno již, v kostele nosislavském
nevolno. Několik dní předtím jeli Nosislaví tři jezdci. „Městečkem“ jeden, po „nové
ulici“ druhý a za „stodolami“ poslední. Měli nataženou pistoli a dívali se upřeně na
každý dům, na každého člověka. Od Brna to občas jaksi divně zahučelo a starý Janda,
který byl na vojně proti Turkům až u Jeruzaléma - jak se chlubil, ale málokdo tomu
věřil - hned si položil ucho na zem a povídal: „To jsou kanóny, pod těmi já jsem se
často vyspal.“ Ten den po svatém Duchu se to přivalilo jako černé mračno. Napřed
koňáci, pak pěšáci a konečně kanonýři. Statní hoši přijeli do Moravy z dalekého
severu, aby bojovali pro evangelium a osvobodili své souvěrce. Byl mezi nimi také
mnohý český pán, šlechtic - vyhnanec. Ach, jak si takový liboval, když nalezl svého
spolubratra, jak si vyprávěli o budoucnosti, jak spoléhali na Švédy. Komenský sám
klekl na kolena před švédskými státníky a prosil za nešťastnou svou otčinu, ale
nadarmo. Ode všech jsme byli opuštěni, cizinci sžírali naši zem moravskou a naše
církev zůstala jako boudka na vinici, jako chaloupka v zahradě tykevné a jako město
obležené
Švédové jsou zde! Lidé, utíkejte! Než Švédové nebyli tak zlí, to císařští jinak
hospodařili v Nosislavi. „Na čtyřech místech zapálíme to proklaté kacířské místo, až se
vrátíme,“ tak volali císařští vojínové generála pana Bonnevala. Dobře, že se nevrátili,
vždyť za krátký čas 30.405 zl. 15 1/2 kr. za ně panství židlochovické vydalo.
Švédové nerabovali, byli spokojeni s tím, co se jim poskytlo, jen starému
Středovskému vylili víno, když zapíral, že žádného vína nemá. Panu faráři Reiserovi
přišli na kvartýr pan plukovník Peterson a pan hejtman Jonson. Byli to hodní pánové.
Svou bibli vezli s sebou a modlívali se za přátele a za nepřátele. Pan farář Reiserus
nechtěl s nimi jísti proto, že prý jsou kacíři. Švédové mohli jednoduše poručit panu
Reiserovi, a to tak, že by mu až uši brněly. Na farách katolických si vždy vyžádali
Švédové, aby s nimi kněz jedl. Stávaly se totiž podivné věci. Důstojník, který byl na
faře katolické ubytován, dostal druhý den veliké bolesti do útrob a třetí den byl
nebožtíkem.
Protož i naši Švédové žádali při obědě přítomnost páně Reiserovu . Aby si jej
nějak naklonili, tu si poslali k Mejstříkovi, kde měli své věci složené, pro několik láhví
ryzlinského vína, které s sebou vozili pro občerstvení zemdlených důstojníků. Věděli,
že dobrá kapka vína pohne i zatvrzelým katolickým srdcem pana faráře.
A tu se něco stalo, o čemž v Nosislavi ještě dlouho si vyprávěli. Služebník
švédských důstojníků hlásil svým představeným, že z ryzlinského vína se značná část
ztratila. Vina padla na Mejstříka. Hned se sestoupil vojenský soud a odhlasováno, že
Mejstřík bude za dvě hodiny zastřelen. Nadarmo se zapřísahal Mejstřík, nadarmo volal
k živému Bohu, že víno neukradl. Švédové byli rozzlobeni a již se zdálo, že se nedají
uprosit. Tu Mejstříková vzala své nejmladší děvčátko a toto, odchováno od matky,
38
tajné evangeličky, o čemž ani muž nevěděl, kleklo před panem plukovníkem a
odříkávalo třesoucím se hlasem, jak tomu bylo uvyklo: Otčenáš, Věřím v Boha,
Desatero a Beránku Boží, smiluj se nad námi. A Beránek Boží obměkčil srdce pana
plukovníka, který vzpomenul na svou ženu a rusovlasou dcerušku v dálné Dalekarlii.
Mejstřík byl pardonován, jen z trestu musil vědro nejlepšího nosislavského vína
zavézti do hlavního ležení švédského, do Zábrdovic u Brna.
Vrátiv se domů, rozstonal se hned, a když jej pan farář navštívil, tu zimnice jím
zle lomcovala, až prý „duchna“ od něho odskakovala. Od té doby k sobě Mejstřík
nepřišel. Mluvil často nesouvisle a jednou v noci vstal a šel k „hurbanu“ se utopiti. U
stříbrného topole jej našli až sedmý den. Na krku měl jako zamodralý pruh a ještě prý
prsty bylo na krku jeho znáti. Pacholek Konvalinka se právě v ten den, co Mejstřík
vezl víno do Zábrdovic, ztratil. Viděli jej u „hájku“ a ve vinohradech jako pomateného
běhati, až konečně beze stopy zmizel.
On věděl nejlépe, kdo Švédům vypil víno. Panu generálovi švédskému
Torstensonovi v Zábrdovicích výborné nosislavské víno také nechutnalo. Trápila jej
pakostnice a měl od doktorů přísně zakázáno píti něco opojného.
Nosislavský, Jarolím: Pod stříbrným topolem. Historické povídky z jižní
Moravy. 4. vyd. Nosislav, Sdružení českobr. mládeže evangel. /asi 1939/ s. 3-5, 11-14.
Pavel Váša
Tatínek
Tatínek byl gentleman, krásně hrdý, jehož ústa nedovedla vysloviti prosbu za to,
co věděl, že je jeho právo.
Po pražských studiích vypomáhal nějaký čas v Semtěši a někdy roku 1864 byl
povolán na evangelickou školu do Nosislavě. Přilnul k tamnímu kraji s věrnou láskou
mladého muže, který si tam založil rodinu, potěšil se s prvními dítkami, ale zakusil
také hoře, když se lidské poupátko ukládá do hrobu.
Když jsem po mnoha letech Nosislav sám poznal, bylo mi těžko pochopit
tatínkovo nadšení pro ni, pro její protáhlé náměstí - Nosislav je městečko a mohla by
se honositi starými výsadami, stvrzenými podpisy českých králů, kdyby je byla
dovedla lépe opatrovat - , buď beznadějně blátivé nebo prašné, s nízkými vesměs
přízemními domky pod mírným návrším a s vyhlídkou do plochého kraje beze všech
krás kromě siluety Pavlovských kopců - naproti Krábčicům pyšně rozloženým na úpatí
Řípu s širým výhledem do Středohoří na severozápadě a na Bezděz na východě. Ale
tehdy v dětství jsme my děti všechny přijímaly toto tatínkovo nadšení pro Nosislav a
nedbaly maminčiných trochu skeptických poznámek.
Tatínkovi bylo ve vzpomínkách těch několik málo let strávených v Nosislavi
opravdu rájem života. Všecko tam bylo naprosto dokonalé, kraj i lidé. I lakomec
Samson se jevil v pohádkové perspektivě vzpomínek jen podivínem, lhář a ožralec
Hejtmánek jakýmsi nadmíru žertovným člověkem. Udivoval svými lžemi tak, že ho
lidé k nim pro zábavu podněcovali. „Hejtmánku, povězte pořádnou lež, dostanete
39
koláč,“ vybízeli ho. „Ale teď jste mi slíbili, že dostanu dva,“ odpovídal. Jeho konec byl
hrozný: našli ho ubitého za městečkem. Tvář jeho byla zohavena k nepoznání, a
protože měl po otci šaty i klobouk, rozkřiklo se po městečku, že byl pan rechtor zabit.
Ten titul rechtora zřejmě tatínkovi lahodil, i autorita, která s ním souvisela. Byla
veliká na mladý otcův věk a staří pamětníci mi po mnohých letech ještě dotvrdili, že se
po Nosislavi dlouho po otcově odchodu říkalo: „Je to tak, protože to řekl pan rechtor
Váša.“ S oběma nosislavskými duchovními žil v poměru ideálním. První byl
superintendent Beneš, muž nedoceněný nejen v církvi, nýbrž i v národě, apoštolsky
horlivý, přitom jemný, šlechetný přítel každého, kdo pomoci potřeboval, jehož vážný
pohled vydal za mnohá přísná napomenutí kazatelů kážících více slovy než životem.
Druhý nosislavský farář Daniel Nešpor (Beneš odešel do Vanovic) se stal později
otcovým švagrem, a ježto sestry se měly rády a nezáviděly si, byla harmonie mezi
školou a farou dokonalá.
V Nosislavi bylo tenkrát jistě veselo, už proto, že tam měli tehdy dost vlastního
vína. Stráň nad městečkem byla samá vinice a rok se posuzoval podle toho, kolik se
urodilo vína. Práce na vinohradech: okopávání, vázání, vinobraní, to byly mezníky
roku. Abstinentů tenkrát ještě na světě nebylo, aspoň ne u nás, a tak si lidé poseděli ve
svém preshúze bez výčitek svědomí. Preshúzů bylo na cestě do Židlochovic po pravé
straně hezká řádka a Nosislavští tam rádi vodili své hosty a rádi jim provedli,
nezkušeným z účinků lahodně plynoucího toku, obvyklé čtveráctví. Vypravovali mi
pamětníci, ne bez dávky dobromyslné zlomyslnosti, že pana rechtora Vášu navštívil
jednou jeho přítel pan farář Dušek a že ovšem byli pozváni do preshúza. Bavili se tam
s hostitelem, nic zlého netušíce, a když vyšli z preshúza, položil prý se pan farář od
pěšinky napravo, pan rechtor nalevo, jak je zmohl čerstvý vzduch po nezvyklém
požitku dobrého vína. I z toho je vidět, jak měl otec nosislavské rád, že jim tohoto
čtveráctví nezazlíval.
Nejvýznamnější událostí nosislavského pobytu byla pruská okupace. Přinesla
hroznou věc, choleru, kterou jako jinde také v Nosislavi přičítali hrozné nestřídmosti
Prušáků v jídle. Cholera nemilosrdně zachvátila první dítko mých rodičů,
prvorozeného syna Bohumila. Je o tom v rodinné bibli tento zápis: „Můj prvorozený
syn Bohumil se narodil dne 31. července 1866 o 2 1/2 hodině ráno. - Dne 15. srpna
téhož roku se roznemohl na úplavici, na kterouž nemoc zemřel v neděli ráno dne 26.
srpna 1866 o čtvrt na desátou. Pokoj prachu a popeli jeho !“ Tatínkův zármutek nad
smrtí prvorozeného synáčka byl tak veliký, že dlouho nemohl uvěřit, že odešel.
Probouzel prý se, jak maminka vyprávěla, první dni po pohřbu v noci jeho pláčem,
chodil ke kolébce a prázdnou ji kolíbal, dokud ho maminka z halucinace neprobudila.
Cholera řádila také mezi Prusy a v Nosislavi byl pochován na evangelickém
hřbitově generál von Pfuehl. Nad hrobem mu zahrála vojenská hudba chorály, mezi
nimi píseň u nás oblíbenou: Nun danket alle Gott (Nuž Bohu děkujme), což se lidem
velice líbilo. Jinak byla okupace hrozným břemenem, jak to dosud připomíná v
nosislavské radnici na zdi v sále ozdobný nápis, který vzdává díky tehdejšímu
starostovi Hlaváčkovi za nebázlivou ochranu obce.
Tatínek zakusil tenkrát jednou také úzkosti člověka, kterému hrozí zastřelení.
Byl za nějakou věcí v Židlochovicích, a když se chtěl vracet domů, právě se ohlašovalo
za hřmotného bubnování, že cesty na jihovýchod jsou uzavřeny a že každý, kdo by se
pokusil projít kordonem, bude bez milosti zastřelen. Otec, nechtěje být odloučen, kdo
40
ví jak dlouho od rodiny, přece se vydal na cestu domů. Plížil se podél Svratky
olšinovým podrostem, lekaje se vlastního kroku a očekávaje s hrůzou, kdy se ozve
strašné - Halt wer da ! Ale dostal se šťastně domů.
Z doby, kdy nebylo ještě železnic, měl učitel ve smlouvě vymíněno, že mu obec
poskytne dvakrát do roka povoz k jízdě za nákupy do Brna. Dráha přes Hrušovany sice
již jezdila, ale konzervativností na venkově obvyklou se výsada udržovala dál, a tak
podnikali moji rodiče na fasuňkovém voze, aby se do něho hodně vešlo, dvakrát do
roka veselý výlet do Brna. Už tenkrát mělo plzeňské u Hanáka slavnou pověst a tatínek
si tam rád na skleničku zašel. Výprava zabrala celý den od božího rána do večera a
hovořilo se o ní dlouho napřed i potom.
Z rodin, o kterých otec ve vzpomínkách vyprávěl, velikou většinou v dobrém, se
pamatuji na sousedy Luklovy, kteří byli s mými rodiči stejného věku a taky si zrovna
založili domácnost, na Hlaváčkovy, kterých, tuším, bylo několikero, Drobné (starého
pana Drobného jsem potom znal v Brně a měli jsme se rádi), Samsonovy, Dobrovolné
aj. Maminka, zdá se mi, přilnula nejvíc k paní Dobrovolné, která podle všeho držela
nad mladou paní rechtorovou ochrannou ruku.
Váša, Pavel: Paměti. Díl 1. Pod Řípem. 4. vyd. Praha, Kalich 1947, s. 10-18.
Pavel Váša
Abiturientem
Hned odpoledne jsem se s Čeňkem rozloučil a vsedl do vlaku k Brnu. Teprve ve
vlaku jsem se optal spolucestujících, ze které stanice budu mít nejblíže do Nosislavě, a
poradili mi Žabčice. Skoro už za soumraku jsem putoval napřed polní cestou ke
Svratce a potom podél řeky proti jejímu proudu vlhkou, stále vlhčí pěšinou olšemi k
nosislavskému mostu. Konečně hladov a znaven jsem uviděl obě nosislavské věže katolickou i evangelickou - a již za houstnoucího šera zaklepal jsem na dveře fary.
Nebyl jsem očekáván, fara se hemžila domácími lidmi i hosty, ale přece byl jsem přijat
jako člen rodiny. Hezky osob si nás zasedlo kolem velkého stolu: kromě domácích
nastávající zeť, theolog nebo již vikář Jan Drobný a slečna Vilímova z Brna, která paní
farářové vypomáhala v rodinném šití. Bylo to hodně, neboť na faře byly dvoje děti: po
první choti theolog Jarolím a dcera Jindřiška, líbezná rusovláska ruměných zdravých
tváří, za stolem seděl již malý Pavlík z druhého manželství, druhý synáček Jiří dřímal v
kolíbce. Za živého hovoru nás dobře bavil Jarolím pohotový hned veselou historkou,
hned dobrým vtipem. Moje přítomnost oživila strýcovy vzpomínky na dobu skoro před
třicíti lety, kdy byl nosislavským rechtorem můj otec. Na chvíli veselost zatichla, když
při vzpomínání nebylo možno se vyhnouti zmínce o nemoci a skonu tety Emilinky. Ale
ta chmura přešla a farou zase hřměl bohatýrský smích strýčkův. Za této večeře jsem
poprvé viděl, že se víno nepije jen při večeři Páně a o velkých slavnostech, ale že může
být jako voda stolním nápojem. Nosislavané dávali vodu pít jenom dobytku.
41
Po večerní procházce z Žabčic a po hojné večeři se mi spalo, jako když mne do
vody hodí. Ale brzy mne z tuhého spánku vzbudily hrozné jakési zvuky, které doslova
otřásaly celou farou. Chvílemi to znělo, jako když se shora po schodech valí štěrk,
chvílemi zase, jako když se pila prodírá tvrdým sukovitým dřevem. Do toho všeho se
občas vmísila prudká rána, jako když vyletí zátka od šampaňského. Po delší námaze
jsem probudil spoluspáče Jarolíma, který při všech těchto rachotech klidně spal. „Bojíš
se?“ smál se mi - „to nic není, na to si musíš zvyknout, to jen tak náš tatínek chrápe.“
Ano, na tento bohatýrský chrapot dp. Daniele Nešpora si musil chtě nechtě zvyknout
každý host na nosislavské faře, neboť pronikal vítězně celou budovou. Nic proti němu
nepomáhalo, jestli jste si přetáhli přikrývku přes hlavu; stejně jste pod ní za horké,
červencové noci nevydrželi. A tak nezbylo, než se trpně poddat divnému rytmu
chrapotu, unášet se jeho vlnami a nakonec s ním splynout ve společný spánek. Podařilo
se mi to, až už se za záclonami šeřilo. Ale z těžce vykoupeného sladkého spánku mne
zase vyrušily mocné údery na dveře.
„Hoši, vstávat, je nejvyšší čas !“ To nás budil sám strýček k ranní koupeli ve
Svratce, která náležela k povinnému rannímu obřadu na nosislavské faře. Na vlhkém
břehu, bohatě skropeném rosou, nás už čekali jiní členové prázdninové kolonie, pan
vikář Drobný se svým bratrem, žákem vídeňské průmyslovky, a nastávající oktaván
kolínského gymnázia Adolf Lukl, menší brunet s rašícím černým knírem. Za šatnu nám
posloužily pobřežní keře a pak jsme se volky nevolky po strýčkově příkladu nořili do
Svratky, jejíž lenivě tekoucí proud se mi přes všecko strýčkovo opačné ujišťování zdál
ledově studený. Byl jsem dokonalý suchozemec, zvyklý se koupat jen v teplé vodě
vany. Červený jako rak jsem asi po pěti minutách vyskočil na břeh. „Zejtra se ti bude,
Pavle, voda zdát už teplejší,“ těšil mne strýc, „ a za týden se budeš na koupel těšit jako
my Nosislavané. A uvidíš, jak ti bude snídaně chutnat.“ Ba chutnala a nedal jsem se
nutit do druhého hrnku kávy.
Tak jsem se stal řádným členem nosislavské prázdninové kolonie. Dni rychle
ubíhaly, jeden veselejší než druhý, jen kdesi v koutku duše se krčila starost, jak se
odtud dostanu do Čáslavě, neboť drobnými výpravami a výlety se moje pokladní
hotovost volně, ale neodvratně tenčila. Podívali jsme se do „Tvrze“, zašli jsme k
pozůstatku Stříbrného topolu, o kterém měl později Jarolím v Orloji pěknou črtu, v
Němčicích jsme podnikli srovnávací studium němčického vína s nosislavským a na
jedno odpoledne jsme si vyjeli do Brna ...
Váša, Pavel: Paměti. Díl 2. V Praze. 1. vyd. Praha, Kalich 1847, s. 9-17.
Adéla Staňková
Řeč lidu
42
V Nosislavi odbývají nedočkavé děti: „Mám hlad.“ „Najez se a di spat“ nebo
Hlaď ho a říkej mu malý“ , jindy opět „Kósé, ledi si budó meslit, že jíš.“ „Já mám
žízeň.“ „Tak si dé nohe křížem.“
„Me sme měli jednó v kuchyni petlik s lipovým květem. Ptala sem se maminky,
co je v tem. A voni říkaly, že só v petliko hadači.“
Staňková, Adéla: Řeč lidu. In: Hustopeče. Hustopeče, Učitelstvo okr.
Hustopečského 1928, s. 123.
Jan Herben
Vávra muzikant
Po čase - asi roku 1855 - chodil v Brumovicích po exekuci zase voják z
Morkůvek. Ten vydržel však v Brumovicích sotva čtrnáct dní, a soud ho sám o své
újmě musil přeložit až někam k Židlochovicům. To proto: Jak Brumovští nového
vojáka na exekuci spatřili, hned ho všichni poznali. „A to je Vávra, podívejme se, to je
Vávra muzikant! Vávra houslista!“ A milý Vávra houslista byl každý večer na úřadě
peskován, že ho všichni znali, žádný mu pokuty platit nechtěl, a milý Vávra byl takový
dobrák, že nedovedl křičet a nutit. Nejraději si na chvíli u lidí poseděl, a kde našel
housličky, zahrál si a začtveračil. Dali ho odtud do Borkovan a zas ho i tam ještě kde
kdo znal, a tak ho přehodili až do Nosislavě u Židlochovic.
Ptávali se Vávry v Brumovicích: „Esli pak nezapomněls na svú pěsničku o
Ondrovi Kupkovi ? A esli paks o něm neslyšel na vojně tam nekde v Netálii?“ Neslyšel sem nic,“ odpovídal Vávra. Divná věc všem, jako by se za tím chlapíkem
země slehla. Jestliže byly právě housle po ruce, Vávra zazpíval a zahrál svou písničku,
která nikdy z Brumovic nezmizela: „V Brně pod Štymberkem sú tam lavky kolem,
brumovští pacholci sedijú za stolem ... Počkejte úřadi, také synků máte, až vám jich
budú brat, vy budete plakat ...“ S Vávrou arci byla jiná řeč než s Hryzelkou, protože
Vávra byl synek ze statku, na němž hospodařil starší jeho bratr Jan, a on mladší musil
na vojnu.
Po několika letech Vávra se vrátil do Brumovic zase a již tam zůstal, neboť se v
Brumovicích oženil s Bětkou Šlampovou a hrával na všech svatbách a hodech jako
vyhlášený a oblíbený šumař po celém kraji.
Herben, Jan: /Vávra muzikant/. Do třetího a čtvrtého pokolení. Díl 2. Částka 1.
3., konečné vyd. Praha, Šolc a Šimáček 1921, s. 93-94.
/V postavě Vávry Herben zpodobnil jako vysloužilého vojáka - exekutora svého
otce Vavřince Herbena./
43
Dušan Uhlíř
Nejen buršáci a sokoli
/Příběh rekonstruuje událost, ke které došlo 2. října 1905 v Brně na České,
tehdy Rudolfově ulici. Byla tragickým závěrem několikadenních nepokojů mezi
brněnskými Čechy a Němci. Připomíná ji dodnes pamětní deska na Besedním domě,
věnovaná její oběti, dvacetiletému truhlářskému dělníku z Ořechova Františku
Pavlíkovi.
Dušan Uhlíř vypráví však především o další oběti, která na následky zranění
způsobeného policejní šavlí na Solniční ulici už 30. září zemřela po delším trápení
30.ledna 1906. Byl to železniční zřízenec František Rösel z Husovic. My můžeme
Uhlířův údaj doplnit tím, že František Rösel pocházel z Nosislavi, kde se narodil
27.1.1867 v č. 86 jako syn domkáře Norberta Rézla (i jeho příjmení je často psáno
Rösel nebo Rössl). Ukázka z Uhlířova vyprávění je tedy i vzpomínkou na jednoho z
těch, kteří museli odejít z rodné obce za prací. František Rézl není přitom jediný
Nosislavan, jehož život byl daleko od rodiště ukončen násilnou smrtí./
V sobotu 30. září odpoledne byl na Solniční ulici před hotelem Slávie posekán
policejní šavlí osmatřicetiletý železničář František Rösel z Husovic. Sečná rána zasáhla
koleno až hluboko do kosti. Rösel zůstal ležet na dlažbě a jeho tělo bylo pošlapáno
prchajícím davem. Trvalo přes hodinu, než přijel vůz záchranné stanice, aby ho odvezl.
Železniční dělník František Rösel, organizovaný sociální demokrat a otec čtyř dětí,
skončil v nemocnici u sv. Anny. Dlouhé týdny strávil na lůžku a jeho zdravotní stav
zaznamenal sotva známky zlepšení. Z nemocnice byl převezen do domácího
ošetřování, ale ani pak se rána nezacelila. Dostavily se komplikace způsobené
poraněním ledvin, jež utrpěl po pádu na dlažbu. Rodina se ocitla bez živitele.
Marie Rézlová vzpomíná po letech s dojetím na obrovské fyzické i duševní
vypětí, jemuž byla vystavena její matka. Na ní visela tíha celé domácnosti, starost o
čtyři děti i o nemocného muže. Nesla to statečně, ani slovem si nepostěžovala. Marie
Rézlová nemůže pamatovat mnoho z těch časů, kdy její otec ležel upoután na lůžko v
malém domku v dnešní Elgartově ulici v Brně-Husovicích. Spoléhá víc na vzpomínky
svého staršího zemřelého bratra Cyrila. Z balíčku dopisů a jiných písemností vybírá
několik zažloutlých papírů. Jsou to zápisky Cyrila Rösela o událostech z podzimu
1905, tak jak mu utkvěly v paměti. Člověk čte ty řádky vzpomínek starých více než
osmdesát roků a přes odstup času ho nemohou nechat lhostejným:
„Vždycky jsem si později uvědomoval,“ píše Cyril Rösel, „že k otcovu zranění
došlo v sobotu. V ten den totiž matka pravidelně žehlívala prádlo. Otec měl toho dne
přijít trochu dříve, a dokonce s výplatou. Bylo už hodně pozdě - na stole už dávno
hořela petrolejka. Matka se netajila svými obavami; věděla, že se otec zúčastňuje
demonstrací. Několikrát odběhla od své práce poptávat se k sousedům, jejichž synové
studenti se rovněž dosud z města nevrátili. Spát odešla do kuchyně až hodně po půlnoci
- skutečnost se dověděla až ráno ...“ To už František Rösel ležel v bolestech na lůžku
nemocnice v Pekařské ulici.
44
A Cyril Rösel, v pořadí třetí ze čtyř dětí, dále zapsal: „Popisovat tehdejší pocity
lidí - zvláště těch, kteří byli událostmi bezprostředně postiženi - není jistě zapotřebí.
Ještě v úterý 3. října, když šla matka do nemocnice za otcem, byl by ji málem povalil
kůň jízdního policisty. Někdy koncem října mne matka vzala s sebou do nemocnice.
To jsem jel poprvé v životě tramvají - od zábrdovického mostu na Pekařskou. Otec se
mně tehdy nemohl příliš věnovat; dílem pro svůj neblahý zdravotní stav, dílem proto,
že kolem lůžka stála početná skupina lidí - známých i neznámých. Každých čtrnáct dnů
ho navštívil některý z kolegů železničářů a odevzdal matce něco peněz, které mezi
sebou železničáři vybrali ze solidarity.“ Tak to šlo až do ledna 1906.
„Když už otec ležel doma, měl jsem při jednom převazu příležitost vidět otcovu
ránu,“ říká syn Cyril. „Táhla se mírně šikmo přes koleno pravé nohy, byla dobrou píď
dlouhá a na tři prsty široká. Nehojila se ... Jednoho dne k ránu - dnes už dávno vím, že
to bylo 31. ledna 1906 - jsem ve spánku prožíval krátký a podivný sen. Otec běžel přes
blízké pole šikmo nahoru na hřbitov směrem k náspu tišnovské trati. Přitom pořád něco
volal takovým zvláštním, nezvyklým hlasem a nakonec zmizel ve tmě. Sen byl zřejmě
vyvolán zvuky, které se skutečně zvenčí ozývaly a nakonec mne probudily. Na dvorku
pod oknem žalostně vyl náš pes. Na okenní rámy střídavě dosedali a houkali holubi,
které otec ze záliby pěstoval. Po nějaké chvíli jsem znovu usnul. Když jsem se
probudil, byl už bílý den - oba bratři byli už ve škole. Trochu mne zarazilo nezvyklé
ticho. Po chvíli vyšla ze světnice matka, vzala mne za ruku a zavedla k otcovu lůžku.
Věděl jsem, že po celou dobu od svého zranění musel otec ležet na zádech; měl už je
celá bolestivě proleželá a musel být podkládán gumovými poduškami. Dnes ale ležel
na pravém boku, s obličejem přitisknutým ke zdi. Matka chvíli mlčela a pak řekla tiše:
- Tak už nemáš tatínka ...“
Pohřeb Františka Rösela nebyl zdaleka takovou manifestací jako pohřeb
Pavlíkův před čtyřmi měsíci. Na husovický hřbitov však přišly přesto stovky lidí,
železničáři položili na hrob břečťanový věnec a nad hrobem promluvil dr. Bulín. Dnes
už není po hrobu Františka Rösela ani památky.
Uhlíř, Dušan: Nejen buršáci a sokoli. In: Uhlíř, Dušan: Brněnský pitaval. 1. vyd.
Brno, Rovnost 1992, s. 241-251.
Jaroslav Kříž
T. G. Masarykovi k osmdesátce
Sláva tobě buď,
prezidente náš,
Šelma krvavá,
v ňadrech zloby jed,
45
synu Slávy vřelé díky
v republice máš !
drahý Tobě národ rvala
tři sta dlouhých let
Jarým kmetem jsi,
osmdesát let
práci zasvěcených dalo
k velkým činům vzlet
V svatém nadšení,
z války, moře běd,
v seči nerovné jsi národ
z prachu k slunci zved
Orel dvojhlavý
ostrý brousil spár,
tmu a jařmo vlasti naší
v bídný chystal dar
Vzkřísils svobodu
mocnou pravicí,
Tys ten kníže ve Blaníku
tisíc let spící
Sláva Tobě buď !
Boha prosí lid,
Tobě by dal požehnání,
dal i dlouho žít !
Báseň byla vytištěna jako letáček ke společné oslavě Masarykových osmdesátin
pořádané nosislavskými spolky a korporacemi v březnu 1930. Dochovala se jako
příloha k obecní kronice (Stát. okr. archiv Brno-venkov v Rajhradě, sign. C-177/42).
Stanislav Jandík
Překvapení
Stalo se to u Židlochovic na Moravě. Pan prezident si vyjel do polí a potom
zamířil k nějaké dědině. Viděl tam nezvyklý ruch. Bílení, úklid, pobíhání. Ptá se
nějakého kmotra, co se to děje. A strýc mu tak v kvapu povídá:
„No, vždyť sem přijede pan prezident, tak aby se mu u nás v Nosislavi líbilo!“
„No, ten bude překvapen,“ usmívá se pan prezident, a strýc furiantsky nato:
„To bych řek´, ten bude koukat!“
Jandík, Stanislav: TGM v Lánech. 8. vyd. Praha, Za svobodu 1948, s. 33.
Rudolf Těsnohlídek
Polní a lesní
46
Vítr harašil turkyniskem měkce, tesklivě, jako by maminka zpívala dítěti
ukolébavku. Zajíc vyspával noční toulku, bažanti dřímali a zdálo se jim o krásných
letních dnech, které se nevrátí. Dopoledne 2. října to bylo a tehdy, když bylo v přírodě
jak v lidských příbytcích po hodech, potkalo neštěstí polního hlídače z Nosislavě.
Správněji řečeno - nadběhlo mu. Nesl si zajíčka, zrovna toho, co si tak vyspával pod
mezí, a bažantici, zrovna tu, co se jí zdálo o spanilém kohoutu ocasu dlouhého a
třpytivého jak duha, když tu najednou vystoupil ze zmoliny hlídač lesní ze Žabčic.
Dobrou vůli spolu neměli. Lesní byl silnější tělem, zbraní i postavením, jaký tedy div,
že dostal svého kolegu před soud v Brně.
Tomáš Barták, třiašedesátiletý stařík jak modřínový suk, vešel pokorně a
nebojácně stanul před senátem. Měl civilní čapku, gatě všelijaké, botky úzce
sešněrované k nohavicím, vzhledem a chováním lovec, bohužel nepravodatný.
Posmrkl, naklonil hlavu na bok, aby lépe slyšel, a tož začalo se s pomocí boží.
„Byl jste trestán?“
„Myslím.“
„Osm měsíců jste jednou měl.“
„To si nepamatuju.“
„Ani kdy to bylo, nevíte?“
„Ale kdepák !“
„Dál několikrát pro přestupky krádeže. Co jste ukradl?“
„E, dohromady nic.“
„Bažanty. Viďte, bažanti mají krásné peří. Jste labužník?“
„No jo.“
Žaloba vypravuje, že Barták v trati Bramovy kouty u Nosislavě ukradl zajíce a
bažanta. Byl přistižen přísežným hajným Cyrilem Chlupem, a když ho chtěl Chlup
zavést do Nosislavě, zprotivil se mu skutkem i nebezpečnou vyhrůžkou. Nejdřív ho
přetáhl holí svou vlastní, Chlup mu ji vyrval, tu si vypůjčil Chlupovu a přetáhl ho
podruhé. Poněvadž měl hajný přísežný a lesní nabitou pušku, hodil mu Barták zajíce a
bažanta a řekl: „Na lumpe, nažer se. Pamatuj, že tu byli hajní Severánci! Ať se ti to do
Nového roku nestane jako jim.“
Barták vyslechl žalobu, potřásl hlavou a mlčel.
„Jste vinen?“ dotazuje se soud.
„Prosím, já včil neříkám ani slovo!“
„Proč ? Je přece vaší povinností, abyste se hájil.“
„Su chudobné,“ pravil Barták a odkašlal si. „On má právo. Já tu byl před dvacet
a čtyřmi roky a vím, jak to chodí.“
„Bylo by dobře, kdybyste všecko pověděl.“
„Tož tak. Chlup našel zajíce v pasti. Hlídal jsem brambory. Zebrál jsem zajíce,
abych jé zanesl na úřad do Nosislavě.“
„Vždyť jste číhal na bažanta.“
„To néní pravda. Já nepotřebuju krást. Mám hrozny, jablka, jablóška, všeckýho
a hlídám. Přinde, povídá, chlape pré, a čís mě do hlavy. Dobrá, řízl jsem já taky.“
„Co jste myslel tím, když jste mluvil o Severáncích?“
„Dohromady nic. Já jich už neznal, ale od předků jsem o nich slýchal. Byli
takoví soptiví, syroví a hrubiáni jak on. Proto jich tam zastřelili.“
„Vidíte, a hrozil jste mu, že se to s ním stane taky tak.“
47
„No co? Snad má potřebu utýct?“
Vstoupil Cyril Chlup, šaty modrošedé jak zralý mák, límec u kabátu zelený jak
les, boty vysoké, hajný každým coulem. Barták se přikrčil na lavici jako kuře, zvětří-li
káni. Chlup zvolna rozvážně vykládá. Šel si lesem a do Bramových koutů. Vida,
bažanti letijou, dívá se, odkud jdou, ejhle, tu člověk s hůlkou za pasem a za sebou
táhne rahýnko tak třímetrové a udeří bažanta slepicu. On skočí, nadběhne dolinkou,
kudy tekávala řeka, a na člověka, co tu dělá. Nic, povídá. „Jak se jmenujete?“ „Ať se
jmenuju, jak se jmenuju.“ „Ve jménu zákona půjdete se mnou do Nosislavě.“ Zvedl
hůlečku a udeřil. Chlup si položil pušku, aby se nestalo neštěstí, položil svou hůlku, a
on vezme i tu hůl a udeřil znovu. Chytl ho silněji, a on ne jít. A pověděl ta slova o
Severáncích. Jede kolem zasi sedlák a zasi: „Stréčku, jak se jmenuje?“ Sedlák mlčí.
Barták vidí, že neuklouzne a povídá: „I tož pověz, hlópé !“ A sedlák pověděl. Nesl si
Barták zajíce i bažanta.
„On prý je vám sebral jako polní hlídač, když vy jste si je schovával, a chtěl je
zanést do Nosislavě.“
„Abych ukázal, jak lže. Kdybych ráno vzal zvěř z pasti, když je po rose, bude
studená, ztuhne. Já ji odvezl teplou.“
„Co tomu říkáte, Bartáku?“
„To néní pravda.“
„Ani s tím rahýnkem ? To je lepší než puška, nebouchá to, viďte!“
„Je,“ přisvědčil horlivě a radostně obžalovaný a hned vítězně dodal: „Ale kdo to
umí!“
Byl uznán vinným podle žaloby zločinem veřejného násilí, nebezpečného
vyhrožování, přestupkem krádeže a odsouzen na deset měsíců do těžkého žaláře.
„Co tomu říkáte? Přijímáte trest?“
„Kdybych měl peníze, vzal bych si zastánce,“ pravil zatrpkle Barták. „Ale
grécara nemám ...“
„Bažantů nechte,“ domlouvá mu předseda.
„Ba, bude lepčí. Tož vijó, já přindu prvního aprila. No jistojistě, jen se
uspolíhnó, já jich aprilem nevyvedu. A spánembohem.“
Podíval se ještě jednou polní na lesního, vzpomněl si, že si po něm bouchli
nedávno chasníci, avšak bylo patrno, že mu přece nepřál osud Severánků.
23.3.1923.
Těsnohlídek, Rudolf: Polní a lesní. In: Těsnohlídek, Rudolf: Mrtvý u kříže a jiné
soudničky. Ostrava , Profil 1971, s. 225-227.
Jakub Obrovský
Vo tem Zbořilovým praseti
48
... na vésosť pěkný psaní vod jednoho módrýho pána falářa, keré je take křtěné
Švarcavó, jenže kósek níž, negde tam ho Nosislave, gde je voda ešče huščí než ho nás,
nad Brnem.
Ten mě spasél, zlaté falářské chlapec! Ten jediné mně věříl na slovo. A takoví
svatí lidi nelžó, kór dež só take pokřtění posvátnó vodó ze Švarcave neboli Svratcave,
vepocenó odvěkém hraničním dědem Svratóchem. Jako ta nélepší, dobře ve dřevě
veleželá předloňská šlihovica, pije se to jeho pěkný psaní. Tade je:
Milé stréčko Fókale!
Na slovo a do poslední čárke věřím vašemo příběho s tém Trósilovém prasetem.
Věřím e temo, co hani nepovidáte, tak jako lidi věřijó na Hameriko a nigdá jo neviděli
a vidět nebodó. (Ale já sem tam náhodó bél.)
Dež tak meslim na to vaše Trósilovo prase, nemůžo vepočítat, co be potem
řekli takovýmo Zbořilovýmo praseti!
To belo tak: To jednó v zémě stréček Zbořil ho nás, v Nosislavě, si pozvali
mýho otca a hiný sósede na náležitý zapíchnotí prasete. Koření, špélke a vostatní věce
bele jož nachestaný a voda v kotlo vřela na dobró trdélnico.
Stréci prase zapíchli, v trokách vopařili a vetáhli jé na rumpál. Že s tém bela
velká práca, šli to do sklepa zapit. Stréček Zbořiluj bévali hneďka ho samý Švarcave a
měli pod břehem v ledo vesekanó prohlóbko na nabírání vode.
Dež se stréci ve sklepě posílňovali, tak to prase se tenkrát mírniks-týrniks
zhóplo z rumpála (protože belo néspíš píchnotý vedlivá a spařený vechladló vodó) - a
dereš rovnó z břeho důle, do tý prohlóbke, a žbluňk pod led.
Chlapi velezli ze sklepa, že pré bodó prase kuchat z vnitřností a dělet na šrůtke ale prase nigdež ... Jen krýv jim vokázala, kam vedle jeho poslední kroke. Prase
zkrátka belo fuč, plavalo néspíš dál pod ledem a stréci tó zlosť z neščestí šli do sklepa
zasi zapít ...
Minól měsíc, lede začale praščet a ho nosislavskýho mosta hrozele strhnót
vochranný koze - a ba e sám most. Tak stréc Kaplan, velitel hasičů, mosél nechat tróbit
alarm, habe téma ledama šli hasiči pohnót. Dež se hasiči zešli, hosjednotili se na tem,
že se pudó napřed posélnit truňkem na rathóz.A névíc si zavdával ten stréc Kaplan, šak
na něm všecko belo, stříbrná helmica mo jož v hospodě sjížděla ke straně, jak měl
těžkó hlavo. Dež potom bórali te kre, spadl stréc Kaplan s koze do Švarcave, a dež jé
vetáhli, bela helmica fuč, pod ledem ... Až potem na jaře, dež vodplule lede, našli lidi
to Zbořilovo prase haž v Uherčicích, ho břeho, v prótí, gde se zachytilo, belo nafóklý k
prasknotí - a Kaplanovo helmo mělo na hlavě ...
Milé stréčko Fókale, já vím, že temo věříte take na slovo, a to proto, že se to
rychtyk tak stalo, a ešče dneska be to stréček Kaplanůj můhl vodpřísáhnót na svó
prachbabičko. Ale pochybujo sélně, že be temo můhl věřit lid vobecné -a ten ešče tak
néspíš; na inteligente bech ten nárok ani nevznášel, protože ti věřijó jen temo, na co si
můžó máknót rukó. Ba hani temo né. Za to věřijó na pokrok, neboli na cose, co je jož
vod Adama v rájo dávno prohlášený za bajko bajkóci. A pomeslite: copak dohromade
Adam znál? Bél přece první hlópé a k temo ženaté člověk na světě a neplatíl hani daně.
Váš, až do smrti věrné
František Soba, falář
49
P.S. Ve můžete směle psat vo lidech, protože se, jak je z vašé knížke vidět,
dobře veznáte v dobetko ...
Obrovský, Jakub: /Vo tem Zbořilovým praseti/. In: Obrovský, Jakub: Vobrácení
Ferdiša Fókala. Humorist. román. Praha, A. Hynek 1947, s. 36-38.
František Boleloucký
Pulmistr Pukl mezi Rejpaly v Národním
V době, kdy v Moravském Městě pořádal se samosprávný kurs a účtovoda
Petržela otvíral tvrdé lebky kandidátů pulmistrovství, přišel hlavu maje nacpánu
číslicemi, pulmistr Pukl mezi Rejpaly. Byla z toho radost ohromná a pan pulmistr
zaplatil 1 Kč členského příspěvku. Omámen ještě číslicemi ošemetnými, vida mezi
Rejpaly účetního místního kolchozu, otázal se ho: „Jak vy jste přišel mezi sebránku
všelikou ?“ A tu stařešina Rejpalů, František Král, povstav pravil: „Nejsme sebránkou
všelikou, ale cechem, potažmo bratrstvem příslušníků různých řemesel, věd a umění,
též počestného stavu kantorského, a navrhuji pro pana pulmistra Pukla pokutu 5 Kč, a
to ihned k vybrání!
Ruce všech Rejpalů zvedly se na znamení souhlasu. I bránil se pulmistr Pukl:
„Mním, že neupadl jsem mezi tovaryšstvo lupičů a mordéřů, protože těžko korunky ve
svém úřadě vydělávám, ba na úřad svůj doplácím a prosím, aby mně bylo dovoleno
proti pokutě se odvolati !“
A tu ceremoniář Rejpalů povstav pravil:
„Jsem odvolacím tribunálem. Žádosti vaší se vyhoví na písemnou žádost
kolkovanou 10 Kč kolkem.“
Opět zvedají se ruce všech Rejpalů na znamení souhlasu. Pan pulmistr Pukl
stáhl v sebe mnohé slovo zlé a se srdcem zarmouceným vhodil 5 Kč do pokladničky.
Boleloucký, František: /Pulmistr Pukl mezi Rejpaly v Národním./ Jižní Morava,
3, 1935, č. 5, s. 3.
/Ukázka z připravované knihy o Moravském Městě (Židlochovicích). Jejími
hrdiny byly skutečné osoby s pozměněnými jmény. V pulmistrovi Puklovi snadno
rozeznáme nosislavského starostu Lukla, vypravěče dvou příběhů z naší čítanky./
50
Ivan Jelínek
Jablko se kouše
První přátelé
Celé odpoledne jsme si s Vláďou hráli na krátkém příkrém svahu za domem. Po
svahu dolů vedla malá betonová serpentina; cesta musí být tvrdá, řekl Vláďa, aby bylo
možné po ní dopravovat ohromné balvany, veliké desky, vyleštěné jako zrcadlo, hrubé
kusy šedivého kamene, veliké šedé a bílé kříže se zlatým ukřižovaným Kristem a
dlouhé kamenné trámy.
„Nač jsou ty?“ ptal jsem se Vládi.
„Tatínek z nich staví na hřbitovech hroby a hrobky,“ pyšnil se Vláďa.
V první zátočině serpentiny pod domem byla rozsáhlá dílna. Vláďův otec mě
vzal dovnitř; zastavili jsme se u silného muže, který tahal tam a zpátky veliký dřevěný
rám, zavěšený na dráty natažené ne stropě. Spodní příčku rámu tvořil dlouhý pás
tlustého plechu. Muž tahal za rám a plechová příčka se pohybovala hlubokým řezem v
ohromném bílém a žlutavém balvanu; pomalu klesala hlouběji a hlouběji.
„To je mramor z Carrary ... z Itálie,“ řekl Vláďův otec, „tady si ho nařežeme,
jak to potřebujeme. Ta pila, jak vidíš, nemá zuby, ale zuby jsou železné piliny v řezu.“
Pila v balvanu hlomozila a skřípěla; když muž táhl k sobě, železo bralo s sebou
mokré šedivé bláto a železné piliny. Neschopen slova jsem pozoroval zázrak; muži,
který řezal balvan, to zřejmě lichotilo. Zastavil pilu; shrnul kopeček železných pilin u
řezu a hodil je do řezu docela nahoru, kde kapala z láhve, zavěšené pod stropem, na řez
voda a brala piliny zvolna dolů, jako pohyblivé zuby.
Tolik všelijakých mramorů! Tolik barev! Některé kusy byly hrubé, jiné,
opracované, se leskly. Vláďův otec se už před chvílí vrátil k dřevěnému podstavci u
okna. Teprve teď jsem si uvědomil, že tam pracuje na dlouhém kusu bílého mramoru;
v pravé ruce držel dřevěnou palici, kterou jemně tloukl na dláto, které držel v levici.
Ostrý konec dláta okusoval andělovi tvář, stoupaje od čelisti k přivřenému kamennému
oku. Najednou andělovi z oka vyletěla jiskra: anděl hledí na mne, věděl jsem. Stiskl
jsem rty; nesmějí nikomu prozradit, že se dorozumívám s andělem; ani Anežce.
Vláďova sestra Miluška se stala trvalou společnicí našich her, točících se kolem
našich domů. Čtvrtou ve skupině byla Věra ze sousedství. Ale vedle toho jsem si často
hrával tajně sám. Jedna hra byla na cestovatele; cestoval jsem sám, protože nikdo, ani
Vláďa, nesmí být vystaven tolika nebezpečím, na něž cestovatel cestou naráží. I když
některá byla předvídána, byl jsem šťasten, že cestuji sám samotný, přes širé pole pod
silnicí, klesající zvolna k řece, nebo zas na ostřejším svahu nad silnicí, kde byla
spousta zmol, klikatých úzkých roklí, kde rostl sladký kořen stromu, od obyčejného
akátu skoro nerozeznatelného. Sladké dřevo ušlo, ale po chvíli dělalo člověku
nepříjemné sliny. Pak vinohrady a štěpnice; mladé i starobylé ořechy, mandlovníky,
meruňky, marhule, jak se říkalo, malé křovinky na nízkých stromech, tedy višně a
výtečné bílé broskve, které zrály dříve než hrozny. A když toto ovoce bylo sčesáno,
když bylo po pozdních hruškách, po srážení ořechů, přišly na řadu mišpule; ale ty se
musely dát uležet, jíst se za čerstva nedaly.
51
Nejkrásnější část krajiny nad řekou Svratkou a silnicí tvořil dokonalý malý
amfiteátr. Byl nad zátočinou Svratky, zvanou Hák. Tam, představoval jsem si,
loupežníci přepadávají muže, vracející se z trhu, kde prodali dobytek, s opasky plnými
stříbra; tam je lotři přepadnou, zabijí a mrtvé naháží do řeky. Táhlé, nízké hřbety nad
silnicí k ní spadaly; a do svahu se v zákrutech vinula neviditelná cesta, kterou tam
vyjezdily selské vozy a vymlely deště. Dlouhé dny jsem tak osaměle cestoval; byly to
vzdálenosti jen několika kilometrů mezi všemi těmi divy, včetně rozpadlé cihelny, kde
v ohromných nádržích žili potápníci a vodomilové. Zakrátko byl mým společníkem
můj malý foxteriér Bojek, později bratr Jiří, o tři roky mladší. S Jiřím jsme se měli
velice rádi; je pro mě nezapomenutelný, třebas jsem jej od roku 1938 neviděl. Jiří uměl
od malička utíkat mnohem, mnohem rychleji než já; dovedl také milionkrát líp házet a
trefovat se kamením; bezpečně zasáhl nepřítele, kluka ze sousední Nosislavi; bezpečně
srazil z vrcholu ořechu plod, na který se při klácení nedostali. Starší bratr Karel s námi
nikdy nebyl. Nedovedu říci, proč vlastně. Vím jen, že si rád hrál na vzorného chlapce a
nad Jiřího a mne se vytahoval.
Věra byla směšné, neúnavné děvče. Miluška byla světlovlasá, Věra měla vlasy
černé. Věra mluvila rychle místním dialektem; byla divoška nezdolné odvahy. Miluška
byla mírná a při lezení na strom byla nemožná. Věra lozila s nadšením, alespoň někdy,
přestože měla levou nohu tenkou, zakřivenou v koši ocelových pásků, vystupujících od
čepu na spodu vysoké černé boty, kterou si nikdy nezouvala, až nahoru ke stehnu. Její
pravá noha byla silná a vždy bosá. Miluška, stejně jako Věra, si s námi nadšeně
hrávaly na tatínka a na maminku. Později se k nám přidali další chlapci a děvčata;
nebylo jich moc, protože na našem konci nebylo mnoho dětí. Hrávala si s námi i
Karolína, která nás ale nějak divně rozčilovala; byla větší, než my všichni, tmavší,
mezi stehny jí už rostly tmavé chloupky. To jsme věděli a také to, že se chová docela
jinak, protahuje se rozkošnicky při našich nemotorných milostných hrách.
Z kluků si pamatuji na Dorka, stolařova syna. Byl závistivý, rozbrečený; ani ho
nenapadlo sdílet s námi nebezpečí při lítých utkáních s kluky, kteří chodili naším
koncem domů do Nosislavi, a kterým jsme po židlochovsku říkali Sesláci. Dorka jsem
též podezíral, a to oprávněně, že prozrazuje naše tajemství. Takže často s ostatními
jsem si nemohl pomoci: bili jsme ho. Ale po jedné, dvou ranách začal Dorek výt a
kvičet, což kluka nebylo hodné; nechali jsme ho utéci.
Výzkumy
Otec mě vedl k soše sv. Floriána a vyprávěl mi o baroku. Pak jsme vyrazili na
průzkum, první z mnoha, které jsme spolu podnikli. Kráčeli jsme prašnou silnicí pod
korunami malých ořechů. Vpravo se půda svažovala na vzdálenost asi jednoho
kilometru k řece. Vlevo socha za sochou: sv. Kateřina s kolem, na němž byla mučena;
špatná socha věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, kteří nám ze Soluně přinesli křesťanství
a první liturgické texty ve slovanském jazyce; a další sochy, na které jsem zapomněl.
Pak hřbitovní zeď; tam jsem hlavně za války často provázel staré a mladé na jejich
poslední cestě. Dospěli jsme k polní cestě, stoupající do vinohradů, pak sestupující k
malým, nepravidelným hájkům několika desítek akátů, z jejichž dřeva se dělaly
52
ohromné kvasné sudy. Pak vlevo dokonalý amfiteátr, vyhloubený do pahorku;
odtamtud, na druhou stranu, cesta k řece, zde se přibližující k silnici a už jasně
slyšitelné. Sestoupili jsme ze silnice a zakrátko jsme stanuli na břehu Svratky,
Švarcavy, jak se místně říkalo. Vysoký Knížecí les za řekou zabraňoval zapadajícímu
slunci nás oslnit; zářící a zas temně zelená a černá šustila, sykala, šuměla přes široké
prahy potopeného kamení. Dál po proudu se řeka stáčela vlevo a mizela, pohlcena
lesem. Hladina klidná, nezadržitelně se blížící, mi vstupovala do prsou; plynula mi dál
ze zad a z týla. Malé víry tančily skrze mne, víry tvořící se kol kořenů stromů, v mém
těle, sestupujících do vody. Rozuměl jsem, jak a proč kruh rostoucí, šířící se na
všechny strany prchal od rybky, která sebou hodila nad hladinu a způsobila jej; jak se
proudění vody a mé mysli prodlužovalo, tvořilo víry, kruhy; jak ryby, které se ve mně
vymršťovaly nad hladinu, polykaly hmyz, který tkvěl nízko ve vzduchu nad vodou, aby
v ní ješitně obdivoval svá křídla. A vzadu v otvorech v těle jsem cítil proudy; vodu
náhle stoupající, zrychlující se jako kůň, dávající se do poklusu, a pak mizející kdesi
do černé bezedné díry, kterou nelze nikdy naplnit.
Otec cosi řekl; slyšel jsem ho jakoby ze sna; opakoval, co řekl; pohlédl na mne,
sklonil se ze své výšky ke mně; prohlédl si mou tvář a opět se vztyčil uspokojen.
„Tatínku, sem budu chodit chytat ryby,“ řekl jsem.
+
Stál jsem u veřejné pumpy nedaleko ševce Duchoně a jeho vřeštících děcek;
držel jsem vzhůru páku; nádoba bude za vteřinu plná ledové vody. Jednotka nových
branců pochodovala kolem cestou z Nosislavi. Ženy a děti stály ve dveřích; ženy
vzlykaly a utíraly si oči cípem zástěry. A najednou, když už se kolona umenšovala v
dálce, ozval se mocný hlas zpěváka:_
Okolo Moravy
teče potok krvavý,
má milá myslela,
že je to z méj hlavy.
To není z méj hlavy,
to je z mého koníčka,
co ho porubala
turecká šablička ...
Válečné hospodaření
Masem jsme se zásobili sami; měli jsme zeleninu a kukuřici, rostoucí teď v
hustých řadách v zadní zahradě hned nade dvorem. Jak skvělé, když klasy na vysokých
stvolech začaly nabíhat a vypustily „vousy“. Když uzrály, svazovali jsme dlouhé suché
listy na uzle, aby bylo možno klasy zavěsit na bidla pod střechou, odkud se postupně
braly, zrno z nich vydrolilo a pak používalo hlavně na krmení hus; a další sláva: ze
stonků jsme si my děti dělali malé housličky, schopné jediného skřípavého tónu. Měli
jsme ze zahrady spoustu okurek a dýní, ale žádnou cibuli a česnek, které čas od času
přivážela otcova sestra z Olšovce. Pokud jde o mléko, to byla bída; zvláštní vůz, který
ve velikých konvích rozvážel mléko z císařových velkostatků, se zastavoval před
naším jen jednou za týden a vozka odměřoval matce mléko jen do jedné a nikoli do
53
dvou konvic jako dřív. A mléko bylo modré: jako zástěra, jak se začalo říkat. Jenže
tomu bylo vbrzku odpomoženo.
Velice horkým odpoledním žárem jsme s matkou šli déle než hodinu do
sousední vesnice Nosislavi. My děti, vedoucí trvale válku s nosislavskými, jsme dědině
říkali „Oslavte nosy“. No, etymologie nám byla cosi zcela neznámého, ale na tento
výsměšný výklad jména jsme byli pyšni. Těch asi pět kilometrů cesty jsem dobře znal
ze svých dobrodružných výprav; znal jsem je též z kozlíku kočáru, kterým náš řezník,
pan Losa, vozil pravidelně otce a jeho kancelistu Kobzínka na úřední cesty do vesnic
jeho okresu. Věděl jsem, že nejprve přijde katolický kostel, pak zvláštní, studený
protestantský, načež se jede kolem široké brány velkostatku; na vrcholu obou sloupů
brány jsou dvě kamenné hlavy; každá měla dvě tváře, jednu vpřed, druhou vzad; jednu
mladou, jednu starou, neboť bůh Janus se dívá současně do budoucnosti i minulosti.
Věděl jsem, že od brány to není daleko do čejčského mlýna, kde už se mluví pořádným
slováckým dialektem, ne s takovým „hókáním“ jak v Židlochovicích a Réhradě. Na
Čejči vyrůstal prastrýc Karel s kamarádem Tomášem Masarykem, který se měl stát
prvním prezidentem nové republiky. Oba muži se podobali jeden druhému natolik, že
když už za republiky prastrýc Karel cestoval, byl často v rozpacích, když jej lidé
„poznali“ jako prezidenta republiky, cestujícího inkognito.
Pokulhávám za matkou; je přece tolik věcí, u kterých se musím zastavit. Za
prvními domky vesnice sestupuje matka úzkou uličkou na široké prostranství,
neviditelné ze silnice: širokánská ulice bez válcované cesty porostlá trávou, mochnou a
heřmánkem; uprostřed koleje, vyježděné v náplavě, kterou sem ukládají povodně; po
obou stranách nízké chalupy. Blíží se selský vůz; sedlák, stojící před kozlíkem, pobízí
hlasem dva grošované araby; dávají se do trysku. V jemném písku dusot kopyt a rachot
vozu zní jako housle s nasazeným dusítkem; jen postroje jasně cinkají. Za mělkou
škarpou směřuje matka k zavřeným vratům, zastíněným ohromnou hruškou. Otvírá
dvířka ve vratech; vstupujeme do návratí; je tady pod střechou horko, a pachy jsou
známé; dvě slepice prchají na dvůr; pes natažený pod lavicí při stěně se zdvíhá a
jednou, dvakrát poštěkne.
Z neviditelných dveří vybíhá mladá žena; krásná, opálená; je bosa; sukně jí sahá
sotva ke kolenům; krátký živůtek je těsně upnutý.
„Pochválen buď ...“ drmolím. Obě ženy se vítají; odcházejí do stavení; já
prchám do dvora.
Jenovéfa je žena stejně hezkého Cyrila Zbořila, jemuž se dostalo daru
inteligence, přímosti a hrdosti. Cyril nemá nad otce. Což otec k všeobecné spokojenosti
pozůstalých nerozdělil jim skvěle dědictví ? Bylo to řízení sice nesporné, jak zněl
právní termín, ale složité nad pomyšlení.. Pozemky se ohromně lišily; vinohrady nad
vesnicí byly učiněný boží dar; každý věděl, že pole nad silnicí přinášejí bohatou úrodu
řepy, kukuřice, jetelů a zelí; na kopci pole rodila výbornou réž a žito; na poli na
hřebeni se přes důkladné hnojení moc hrachu, fazolí a brambor neurodilo. Ale každý je
miloval; bylo z nich vidět široko daleko zpod starých ořechů a švestek; ořechů se tam
nasráželo na metráky, stejně jako se tam na metráky očesalo švestek - na povidla a
slivovici. Pak přišla zvířata; koně, z nich několik čistokrevných arabů; krávy jedna
radost, no a budovy a nářadí. To rozdělte spravedlivě ! S bratry se muselo též
dohodnout, jak se budou podílet na vinném sklepě, lisu a sudech. Když se posléze k
večeru ti sirotci, dospělí muži a ženy, Cyril, Metud, Týna, Francka a Anča vynořili z
54
hospody, kde se nesporné řízení sporně vedlo, vesměs jako ostražití sedláci skrývali
uspokojení, s výjimkou staré panny Františky. Od té doby Cyril na otce nedal dopustit.
Teď už byl několik let ženat a jeho žena Jenovéfa čekala třetí dítě; její dva nejstarší,
oba chlapci, jeden mého stáří, druhý mladší, byli skvělí společníci v každé hře ať
sebedivočejší, například ve stodole v zadní zahradě táhnoucí se až k Svratce, šeptající
tam pod nízkým břehem. Tam se pnuly do ohromné výše topoly, černé a stříbrné; větve
ořezány kromě malého chocholu na samém vrcholu, aby stromy vyrostly co nejvyšší.
Na Moravě se takovým topolům říkalo paramice; podivná shoda: v sanskrtu výraz pro
vrcholný je paramita. Zdá se to snad přitažené za vlasy ? Takových shod je mnoho.
Nábha je náboj kola; rata je povoz, ratejna místo, kde nocovávali formani ... a tak dále.
Těsně u vody leželo několik takových paramic, které se tam sušily řadu let - a přece
ještě z jejich tlusté kůry rostly zelené letorosty.
Chodit k Zbořilům byla radost: jejich dvůr býval a je dosud nejkrásnějším
venkovským dvorem, který jsem kdy viděl, a to polohou, plochou, rozmístěním budov
kolem, kačením rybníčkem uprostřed nedaleko hluboké kamením vyzděné studny, kde,
jako v Konici, v kapradí žila rosnička, předpovídající bouře. Pak tam byl ohromný
ořech s korou skoro úplně bílou; před chlévy ležícími značně daleko od chalupy
hnojiště. Na všecko dost místa: prostor, krása a volnost. A bylo tam vždy teplo, protože
severák a východní vítr zachycovaly nad dědinou kopce. Stodoly na konci dvora a na
začátku sadu byly na náspu, aby na mlaty nemohla voda, když se řeka vylévala. Tam
mezi lidmi, koňmi, kravami a kozami mi bylo dobře.
U Zbořilů jsme byli vítáni. Tentokrát, jako jindy, si matka a Jenovéfa v domě
dlouho povídaly. Šel jsem zvolna podél chlévů; bylo třeba navštívit prasata, kozy, ale
hlavně krávy. Zkameněl jsem blahem na prahu kravína; děvečka, sedící pod vydutým
bokem krávy, tahala za struky, ze kterých šlehaly bílé paprsky mléka do hrotku mezi
koleny děvčete. Paprsky padající na plech hrotku vydávaly ostrý tón, rychle klesající
od sopránu do basu, jak pěnící se mléko v nádobě stoupalo; řinčení řetězů, jak zvířata
otáčela od žlabu hlavy a trhala seno z košatiny nad žlabem; veliké nádherné kravské
oči, plné míru; tiché svisty vlaštovek, míhajících se mi nad hlavou do chléva a ven;
švitor jako když se brousí velice tenký nůž; pach zpocené děvečky, slámy, sena a
kravěnců. Když se mi matka vlaštovka mihla nad hlavou potřetí, rozběhl jsem se s
křikem ke stodole, odkud bylo slyšet povyk mých kamarádů.
Zvečeřovalo se: matka volala. Uřícen, jako malí Zbořilovi, jsem spěchal podat
ruku hospodáři, který stál vedle vozu v návratí, drže těsně u mordy svého araba.
Tady sedni a najez se,“ řekla Jenovéfa, podávajíc mi krajíc chleba s máslem.
„Mléko máš v hrnku na lavici za sebou ... a víš už, že sem k nám budeš teď dvakrát za
týden chodit pro mléko ?“ Hltal jsem chléb, zapíjel teplým mlékem a pravým nártem
jsem si třel levé lýtko, do krve odřené od sjíždění po slámě ve stodole z pater na mlat.
„Tož tady máš konvičku,“ řekla a podávala mi třílitrovou plechovou nádobu.
„Ale nebudeš se bát četníků nebo duchů ? Protože od nás nemožeš odejít dřív než po
západu slunka.“
„Ale né, tetičko, já a bát se ... to bude,“ koktal jsem užaslý, potěšený a hluboce
znepokojený.
Nepamatuju si přesně, kolik let jsem tak chodil, ale cestu jsem udělal mockrát, a
to od časného jara do pozdního podzimu. Jasně si představuji poslední paprsky slunce,
modravý soumrak, snášející se na písčitou cestu, na kterou jsem vystoupil dvířky z
55
brány. Cesta mi trvala víc než hodinu dost usilovné chůze. Konvice s mlékem nebyla
právě lehká; bylo třeba ji přechytávat z ruky do ruky. Od posledního domu dědiny
silnice zvolna stoupala déle než kilometr; pak procházela zátočinou a akátovým
lesíkem, sestupujícím vlevo dolů k řece, po pravici vystupujícím do prudkého svahu.
Osamělé stromy v polích se už několikrát znepokojivě proměnily jako duchové, kteří
mohou mít tisíc podob. Pak ty akáty; listí tiše šeptalo, aby rázem zasvištělo, když závan
proběhl korunami až neviditelnými. Tady byl začátek druhého strachu po prvním ještě
v polích, vyvolaném duchy. Nejhorší část přišla v zákrutu silnice na konci akátů; tam
už jsem hlasitě oddychoval; dlaně se mi potily na držadle konvice na víku, zpola
strachem, zpola z přirozeného důvodu. Teď bylo slyšet šumot řeky; pod svahem vlevo
v propasti tmy; tam voda proudila přes kamenná žebra kopce, který sestoupil až do ní k
tůním, do kterých za stara, ale i dnes vrazi házeli své oběti; takže jejich duše zde
docela zřetelně naříkaly ze svého zatracení nad utopenci, hnijícími v hrobě vod. Věděl
jsem: co se stalo jednou, může se stát zas ... ale ze všech sil jsem se snažil zaplašit tu
děsnou myšlenku. Jednou koncem léta jsem zažil nepopsatelný děs hned při vstupu
mezi akáty. Listí šustělo a zmítalo se víc než jindy; cosi jen pršelo; a pak náhle rostoucí
zář. Spěchal jsem ze všech sil; konečně, poslední stromy; pak údery okované hole o
kamení cesty a stále jasnější hlasy. Vyrazil jsem nad zátočinu řeky. Dva muži kráčeli
volným krokem ke mně, dvě jak uhel černé postavy proti rudé záři nad řekou za
Žabčicemi. Zastavili se; ptali se, kdo jsem a kam jdu a co to nesu.
„Čí seš ?“ ptal se ten s holí.
„A vy ste keré, stréčku ?“ řekl jsem.
„Staré Doležal, tatínka ode mne pozdravuj ... vidíš, to hoří v Hrušovanech
cukrovar.“
Vysoko do oblohy lítaly planoucí veliké jiskry. Vysvětlili mi, že jsou to hořící
homole cukru ... Hrůza, snad to nezasáhne židlochovský cukrovar, ze kterého se
vracejí z práce; tam se povídalo, že oheň založili váleční zajatci z pomsty.
„Jen aby je nezačali házet do ohňa,“ řekl Doležal.
„Ano, stréčku,“ řekl jsem, „ale já už rači ...“
„To tak, chlapče, seš hodné, mamince neseš mlíko ...“
Popřáli jsme si dobrou noc a já jsem spěchal k domovu v dešti velikých sazí.
Ale to jsem zažil jen jednou. Jinak na tomto místě, v zátočině silnice pod hřbitovem, už
byla nuda. Zpocen, ruce bolavé, otupělý, už jsem se nikdy nebál. Půlnoc, kdy začíná
rej mrtvých, byla ještě daleko a úporný boj s hrůzami mě už otupil; cítil jsem jenom
únavu, a nudné prázdno. Ale přesto jsem do Nosislavi chodil velice rád. Odměna u
Zbořilů byla všeho druhu a veliká; také pýcha, že jsem odolával hrůzám temnot,
nebylo cosi, co se jen tak zahodí.
Válečné hospodářství též způsobilo, že otec pronajal za řekou hned zkraje
Knížecího lesa velikou mýtinu na pole. Bylo to totéž prostranství, kde na podzim, když
pole bylo sklizeno, řezníci bažantů stříleli jako posedlí. Poli jsme říkali tálek; nevím
proč. Náš přítel Zbořil přijel zjara a na podzim pole zorat, dokud jej neposlali na
balkánskou frontu; pak jezdil Jenovéfin pacholek, Rus, válečný zajatec. Pak se sázely
brambory do té jedinečné úrodné naplaveniny, kterou na tálku dvakrát ročně
zanechávala řeka. O úrodu, která byla ohromná, skoro dvojnásobná než na vysoko
položených polích, jsme se dělili se Zbořilovými a s tetičkou z Holasic, dědiny ležící
na silnici na Rajhrad.
56
Jelínek, Ivan: Jablko se kouše. Praha, Torst 1994, s. 59-60, 71, 82, 114-120.
Anna Rýlichová
Zakázaná pouť
Mňele jit na Vranof, na páť. Já povidám starimo: „Te, já bech chcela jít na páť.“
- Pomodlit se mužeš tade f kostele a co budeš jezdit po svjeťe!“ - Tak holt nemužo.“
Ďeťi bele mali; ale bévala bech tuze ráda. No fčil přišla tá sobota a já sem šla na trch.
Pochitala sem kuřata a do s košinká na ten trch. No a tak sem te kuřata prodala a do tak
po mňesťe. No a přinda tam dolu, jag bél rink, selata jak se prodávale, a stála sem tam
s Mariáná Kopečková. No a tak vekládáme, ftem dá ti pátnici. Báže dobrotivé! Deš já
sem chcela tak jit na páť. A já nesmim. A mihlo mňe hlavá: Co bes nesmňela? Jaki
hale! Jakpag debe na tebe Pán Buh dopusťil a svalila se a belo po tobje? No tak! A uš
sem teda šla na tá páť s ňima.
Ách, to sem bela ráda, že do na páť. Tak holt sme šle a vona /sáseda/ to hnet
řekla: „Vona de na páť a ňic sebá nemá.“ No tak tetinka Hrabalka potom mňe dale
štvrtko gudlufa makuvaniho. No ale co? Tenkrád dostál za koruno polifke rovné
taliřek, lukšové! Deš ste si dale dvá taliřke, tak ste bele jako buk! No a tak to dobře
dopadlo. A pak sme jele dum.
Deme Nosislavá, procestvi, šle nám naproťi, a mňe ďeťi nešle. Mňe teho belo
toli líto. Já sem plakala. A holt sme šle do kostela a pak dum. A fčil donda k vratum,
jářko: „Jak to dopadne hale? Mám si te vrata nechat vodevřeni, nebo mám zavřit? Ňic
tu néňi, klacek, s čém se budo bráňit? Jak ale to bude?“ A te ženski povidale mňe hnet
na té pát´i: „Chlapi, mňele beste tam nekeré s ňá jit, abe ...“ Já povidám: „Né, né né, to
já nechco, já ... Ať to žádné neviďí. To já si sama veřidim“ No a tak fčil uš sem chcela
vodvirat dvirka, ale ftem mňe napadlo, deš prvé nechceš bét vaďené, začňi sám. Tag z
gurážá. Vodevřo dvirka a von bél meze dveřima u chlíva. „No tak, jak se řiká? No
honem! Esi pak? Vitám ti ze svaté páťi! Panna Marija ti skázala pozdravit a máš jo
take přijit naščivit,“ A von se culil, bél rát, že uš do. A povidá: „Kocarem ti dat!“ A já
do siňá a ďívám se : Tam bél hrnec s polifká, tam zas knedle. Toto? Von umňél vařit?
Tak to von navařil a cosi na taliřko take belo. Já rozložim pingliček a vona se vevalila
tá štvrtka kudlufa makoviho a von škráp po tem. No já povidám: „To nech Elišce!“
Némlači cerce, bele ji tři roke. A von povidá: „No te mesiš, že sem já jim nenapekl? Já
sem jim take napekl buchet! Nale potvore ďecka nechcele to žhrat. Velápale kadlátke a
buchte se tam povaluvale po zemi. Jen se bješ poďivat! Sá v siňi.“ No tak já do, chitno
taliřek, cákra, vona mňe jaksi s tém ruka klesla. Von spařil kvasňice! Tak s teho bele
bráske. Nevidáno!
57
A sáseda potom mňe povidá: tak sem povidala, viďela sem, porát kmotr bjehál f
soboto po dvoře a povidám Školce: „Te, néňi tá sáseda na páťi? Ale gdepak, deť
chitala ráno kuřata!“ No dobrá. Druhé deň v neďelo zas. Furt sem jo neviďela.
Povidám: „Kmotře, a co ve porát sám? A gde je vona?“ - „No co? Šla na páť! Utekla
mňe na páť! Debech jo bévál nechál, vona be mňe fšecko bela nachistala. No toto, sem
jo nenechál, vona utekla.“ Já sem vám ešče to ráno aňi nepodojila krávo. No nemňela
sem čas. To vite, sem si povidala: „Ale donda, já jo podojim a bude mlíko teplí, hned
zaďelám.“ Tak to dopadlo. Já, jak mňe to tak napadlo, honem na tá páť jit, tak sem si
povidala: „No tak co? Von jél dvakrát z hnojem na láko, votpoledňa už bude žehlit
vázánko a uš se bude richtuvat na neďelo a co já bech mňela zháňeni, né? Ať negdi to
take uďelá!“ Dobře to dopadlo.
Rýlichová, Anna: Zakázaná pouť. Vyprávění v nosislavském nářečí zapsal Jan
Balhar. In: České nářeční texty, Praha, Stát. pedag. naklad. 1976, s. 190-191.
Jan Putna
U Švarcavy
Bylo to na jaře. Švarcava byla rozvodněna. Ledy odplavaly, ale řeka dosud
neopadla, živily ji sněhy Českomoravské vysočiny. Chodil jsem tehdy jen dopoledne
do školy. U nás byla totiž jednotřídka, starší děti měly vyučování dopoledne, mladší
odpoledne.
Když byla velká voda, bývalo na našem mostě vždy živo. My chlapci stávali
jsme tam celé hodiny a pozorovali, jak kalné proudy nezvyklou rychlostí ubíhají.
Opřeli jsme se o zábradlí a zadívali se do vody, až se nám zdálo, že řeka stojí a my že
ujíždíme. Nebo jsme si uřízli vrbovou větev, ořezali ji až na nejspodnější ratolest,
kterou jsme seřízli asi na píď, opletli kolem ní proutí a do takového košíčku jsme
chytali zátky a láhve, které řeka z Brna přinášela.
Jednou odpoledne jsme se také tak bavili. Na mostě byli i dospělí lidé; někteří z
nich chytali železnými háky dříví. Najednou upozornil kdosi na černý předmět, který
plul po vodě. Všecko se seběhlo k místu, kudy měl proplouti pod most. My kluci jsme
si přichystali svoje dřevěné háky, několik starších napřáhlo i železné, a čekali jsme.
Zatím jsme hádali, co to asi je. Nejspíše stará vrba, kterou voda podemlela a sebrala.
Předmět se blížil, rozeznávali jsme již, že je modrý.
- To jsou ženské šaty! - zvolal někdo.
- Mrtvá! - vykřikl uděšeně kterýsi hoch. A nežli jsme se vzpamatovali, proplula
pod námi utonulá žena.
Háky byly napřaženy, ale ani jediný se jí nedotkl. Až když byla mrtvola za
mostem, přeběhli jsme teprve most a pádili po hrázi za ní. Dospělí napřed, my chlapci,
58
zaraženi a poděšeni, za nimi. Každému z nás se chvěly rty, i tváře nám pobledly. Báli
jsme se, ale zvědavost nám nedala. Běželi jsme za mužskými a sledovali mrtvolu asi
čtvrt hodinky, až za vesnici. Tam chytali lidé na druhém břehu dříví. Utonulá plula tak
blízko, že ji mohli hákem dosáhnouti, Křikli jsme na ně, aby ji chytili. Napřáhl se
nejdelší hák, zachytil tělo, které se trochu víc ponořilo, a přitahoval je ke břehu.
- Ještě ji nevytahujte, až tamhle za vrbou, na panském! ...
Muž s hákem porozuměl, šel po břehu drže konec háku v ruce a přitahoval
ponenáhlu po proudu tělo kupředu. U vrby na panském je hranice naší vesnice. Tedy
za vrbou trhl muž hákem a tělo přirazilo ke břehu. Několik rukou se chopilo šatů:
zduřelé tělo se vynořilo z vody, hlava klesla zpět a dlouhé černé vlasy splývaly po
špinavé vodě ...
Nemohl jsem se déle dívati. Hrůza mne obešla, celý jsem se chvěl a utekl jsem.
Šel jsem rovnou do školy. Ale ani tam jsem se nemohl zbaviti hrozného obrazu. Měl
jsem stále před očima zduřelé tělo, modré šaty a dlouhé černé vlasy v kalné vodě. Měli
jsme psaní. Pan učitel předepsal na tabuli: Řecko. Slovo to se mně vrylo zvláštním
způsobem do paměti. Hrůza smrti vryla každý jeho tah v mou mysl, a kdykoli jsem
později viděl nebo slyšel slovo Řecko, vybavila se mi vždy ubohá utonulá, kterou
nechtěli vytáhnout na území naší obce, aby ji nemuseli dát pohřbít.
Kde je řeka ve vsi, tam bývá veselo. To cítívali jsme my, chlapci od Švarcavy
vždycky tam, kde měli jen souš.
Měl jsem strýce ve vesnici hodinu vzdálené. Rád jsem tam chodíval a často
jsem si tam pobyl několik dní. Skamarádil jsem se dokonce i s tamní omladinou a
nemusel jsem se tedy bát, že se mne kluci budou ptát na mé listiny dříve, než mne pustí
do vsi, jak jsme to dělávali my jim a naopak. Jakmile jsme totiž spatřili cizího kluka
přicházet do vsi, shlukli jsme se kolem něho a hned vyslýchali: Čích seš? kam deš?
Byl-li kluk trochu kurážný a dbalý své cti, neodpověděl, aby si nezadal, a hleděl jen
zarputile před sebe. To patřilo k hrdinství. Že byl potom bit, z toho si málo dělal. Však
vy přijdete někdy také k nám, myslil si. Toho jsem se tedy nebál, byl jsem v Žabčicích
jako doma, ale v létě jsem tam neměl stání. Tam totiž je samá souš, nemají řeky a to
mně, obojživelníku od Švarcavy, chybělo. Posteskl jsem si svým kamarádům
žabčickým, a ti mne hned zvali, abych se jen šel s nimi vykoupat, že oni se také
koupávají někdy. Zavedli mne do „močílek“. Nadarmo jim tak neříkali. Byla to bažina
na kraji lesíka. Hoši se svlékli, ale mně se do takové vody nechtělo. Díval jsem se jen,
jak se boří v bahně. Už jsem se jim nedivil, že nejsou tak chtiví koupání jako mládež u
nás. Kdepak u nás! Za jihomoravského parného dne objeví se kluk na ulici, ohlíží se
líně a sotva se táhne, - ale hned obživne, jak spatří druhého a zamává na něho rukama,
jako by plaval. Druhý odpoví stejným pohybem a úmluva je potvrzena, už se
předbíhají k řece. Hned na návsi se v běhu svlékají, smáčknou háby pod paždí a to se
utíká! U mostu se šaty hodí do trávy, kluk vyběhne na most, vyskočí na zábradlí, je-li
katolík, tak se ještě pokřižuje, a hups! Tak voda vystříkne. Druhý div mu neskočí na
hlavu. Pak plavou k „náledňákům“, vylezou na ně, vyhřívají se chvíli na slunci a
skákají zase odtud do vody. Zatím se přiženou ještě jiní chlapci a už je živo a veselo.
Nedbají nic, že jim ve škole zakazovali koupat se u mostu, kde chodí nejvíc lidí.
Plavek sice nemají, ale stačí ruce, aby nepohoršovali mimojdoucích.
Když se do vůle naskotačí ve vodě, jdou ven. A zase jeden přes druhého spěchá,
aby už byl oblečen. Ale ve spěchu přece někdo popadne hrst prachu a hodí ji
59
kamarádovi za košili. Tomu se říká „dát letošního máku“. Nešťastníku takto
postiženému nezbývá nežli se svléci a jíti ještě jednou do vody. Zapomene-li si někdo
dát klobouk na hlavu, dostane „za kštici“.
Kdo je první hotov s oblékáním, vezme kolík a zatluče jej čelem do země.
Druhý jej má vytáhnouti nosem, ale když to nejde, pomůže si ústy a třetí kluk hodí
kolík do vody a poslední, loudavý, musí se svléknout a plavat pro něj.
Nepohádají-li se chlapci a nepobijí pro tento poslední akt, ukazují si, jakého kdo
má hastrmana. Každý sevře si oběma rukama uši na chvíli a pak pozoruje, jakou barvu
mají otisky uší v dlaních. To je hastrman. Kdo má zeleného, ten se letos utopí, to je
barva hastrmanova.
Potom jdou kluci za most, lehnou si do písku a vyhřívají se. Přijde-li nový
kamarád a vyzývá je ke koupání, hrábnou si rukou do vlasů, jsou-li už suché. Ale to je
jen formalita. Ať jsou vlasy suché nebo ne, jdou chlapci znovu do vody.
Ale na svatého Jakuba je řeka prázdná, Kdo se toho dne koupá, je odvážlivec,
protože má hastrman svátek (jmenuje se Jakub) a to on si tam někoho stáhne.
Každý rok se chlubí některý kluk, že viděl na břehu červenou pentličku. Ale
nezdvihne ji! Je to hastrman!
Víra v hastrmana u nás u Švarcavy je velmi silná a pamatuji se, jak se mi
ulehčilo, když jsem ve škole slyšel, že hastrmana není, Ale přece jsem tomu úplně
nevěřil a sám, bez společníků, jsem se nerad koupal.
Putna, Jan: U Švarcavy. /Napsal J.P./ Besedy Času, 11, 1906, s. 396-308
Jan Putna
Na Polavu! Vzpomínky jihomoravského člověka
Část jižní Moravy u Židlochovic rozdělena jest Švarcavou na úrodnou,
šťavnatou rovinu, kde cukrovka a obilí se výtečně daří, kde Švarcava jako Nil
každoročně na jaře se vylévá a půdu pohnojí, na druhé straně jsou mírné pahrbky
porostlé révou, se stromy jižních krajin broskví, marhulou (meruňkou), ba i stromem
mandlovým.
Švarcava líně teče krajinou, ani skoro nerozeznat, kam vlastně teče, na jejím
břehu jsou lesy listnaté, vlhké, semeniště komárů a jiného hmyzu, obrovské vrby,
stříbrné topoly na obou stranách řeky, v lese tůně a bařiny.
Celkem prozaická to krajina, ta jižní Morava. Ký div, že jako studenti jsme
zatoužili o prázdninách vyraziti někam, kde aspoň trochu romantiky nás čekalo.
60
A to jsou v celém okolí jedině Polavské hory se svým zbořeným hradem, před
nímž stojí 3 zkamenělé panny, které jsou daleko viděti a o nichž koluje pověst, že jsou
to zakleté princezny.
„Zítra na Polavu, hoši,“ bylo heslem vždy na počátku prázdnin. Ve dvě hodiny
ráno u mostu se sejdeme. „Dobře, já vezmu legrovku (kořalka z vinných kvasnic)“,
nabízel se Rosa, „je to dobré na lačný žaludek, říkával dědeček, a na odřené nohy.“
Přijato, chutnalo to jako denaturovaný špiritus; ale na nohy to bylo dobré.
A já donesu pistolu od strýčka Lihaříka, sliboval Procházka. Když se šlo na
Polavu, muselo se vždy střílet, proč, to nevím, ale byl to ustálený zvyk.
Pistole Lihaříka byla známa po celé vsi. Zřízena na kapsle ještě, rozumí se, ale
měla tu podivnou vlastnost, že kohoutek dvakrát cvakl na prázdno a po třetí teprvé
kapsli rozdrtil a rána vyšla. O kterési svatbě, kde jsem též byl pozván, používal Lihařík
vínem rozjařený této vlastnosti pistole, ale strčil hlaveň do úst, potom stiskl dvakrát
kohoutek, slyšeli jsme dva údery a srdce v nás strachem bušilo, pak vytáhl pistoli z úst,
stiskl po třetí a rána vyšla. To opakoval několikrát, až rozvážní sousedé mu chtěli
zbraň odebrati, ale on vylezl na ořech, tam na vršku strkal pistoli do úst, nabíjel a
střílel jako zběsilý. Furiant jižní Moravy.
Tato pistole se tedy vzala a asi 30 krejcarů jsme vyžadonili od svých rodičů.
Však neradi i to dávali. Taková zbytečná útrata! Normální člověk jihomoravský dá si
pro čtverku rozvrtat koleno.
Ráno jsme šli vesele a plni humoru vedle zamžené Švarcavy, vrby a topoly
jakoby jemným, bílým závojem byly zastřeny, z řeky se kouřilo, divoké kachny
vylétaly s křikem z bažiny, srnka přeběhla přes cestu. To bylo látky k řeči.
Překročili jsme „Kolby“ u Uherčic, poslední to české vesnice, a zanedlouho
jsme byli v Pouzdřanech, kdež se mluví německy. Ti Němci nejsou zlí. Chtěl-li lid v
Římě panem et circenses k svému štěstí, tak Němec jižní Moravy, má-li uzené maso a
víno, je spokojený a národnostní vášně nezná. V Pouzdřanech měli slavnost hasičskou,
ale nedostávalo se jim praporů; šli do Uherčic a vypůjčili si červenomodrobílé,
vystrčili je pak klidně z vikýřů. Přišli cylindřatí páni z Brna a zle na to láli; „ a wos,
wenn es nur a Fohn ist,“ odvětil bodrý Nemec pouzdřanský, a bylo dobře.
V Pouzdřanech se snídalo. V hostinci jeden občan se dal s námi do řeči a ptá se,
co jsme zač? „Studenti,“ odvětíme. „Ale jací: Schuster, Schneider, Tischler?“ „Ne,
studenti,“ pravíme, to mu nešlo však do hlavy.
V Pouzdřanech míval Žerotín lázně. Je to vesnice neobyčejně čistá, silnice
zametená, domky obílené jako před posvícením, vůbec jihomoravské vesnice předčí
svou čistotou vesnice české. Je tam silná slovanská menšina, ale ztracená asi, kdo by se
jí ujmul, naši lidé nejsou agresivní. Ztratilo se tam na jižní Moravě české krve!
Pohořelice jsou nám vyrvány, v Židlochovicích německé zastupitelstvo, ač radní jeden
tam říká: das Mutter a die Kind, a ztráty jiné nás čekají.
Z Pouzdřan se přijde do Trachtína, kamž naši hoši a děvčata chodili na vexl na
němčinu. Ach, to byla němčina! Praví-li Lessing, že němčina se poslouchá jako když
jede těžký vůz po špatném dláždění, tak ta trachtínská němčina se poslouchá, jako
když psovi se šlápne na přední nohu. Ani Schönerer by jí nerozuměl. A přece má ten
český táta radost, když jeho syn vydává ze sebe takové hrozné zvuky!
Z Trachtína je na Polavu jen kousek. Přijde se ještě do Vistonic, zase bohatá
vesnice. Vůbec Němci si dobře volili svá sídla. Ve Vistonicích chtěli jsme občerstviti
61
hladové žaludky. Co máte k jídlu? Guláš! Tedy guláš! Pamatuji na něj až dodnes. Přeli
jsme se, z čeho asi je? Rosa pravil, že ze staré cikánky, Procházka mínil, že je to
gumielastikum a mrštil kouskem o zem a vskutku guláš skákal do výšky asi na 2 metry.
Kdo nevěří, ať jede do Vistonic!
Než takové maličkosti nám tehdáž nic nevadily a stoupali jsme k hradu. Cesta se
točí vinohrady, pak lesem a asi za hodinu od Vistonic byli jsme na vršku u kýženého
cíle. Panny kamenné, na něž jsme zdáli tak zvědavě hleděli, ztratily valně na ceně, jsou
to neforemná skaliska, hrad je od Švédů úplně roztřískán, jen několik sklepení se
zachovalo, tam jsme z pistole Lihaříkovy stříleli, až to dunělo. Kohoutek dvakrát
pracoval nadarmo, až po třetím stisknutí vyšla rána.
Trní a bodláčí roste na zdích hradu a nějací dravci kroužili nad našimi hlavami.
Sic transit gloria mundi.
Vyhlídka je překrásná a ta je odměnou jedinou za celou tu namáhavou cestu.
Pod hradební zdí sbírala jakási babka roští. Ptala se nás, odkud jsme. Z
Nosislavi, díme. „Ja, da seid´s wol Hussiten?“ Když jsme hrdě odpověděli, že ano,
změřila nás pohledem baby, jež přikládala polénko na hranici v Kostnici, a už s námi
nemluvila.
Z hradu jsme nastoupili cestu přes hřeben hlavního kopce polavského kolem
kříže do Klentnic. Ze sklepa u silnice volá na nás kdosi: Kommts her! Jelikož jsme
neměli vosk v uších a Siréna vábila ještě jednou, tedy jsme šli dovnitř, Němec seděl na
čtvrtém schodku ve sklepě a pil. Vyptav se na naše nacionále pravil, že tam zná
jednoho rolníka. To je náš starosta, už mnoho let jest starostou, praví Procházka z
Křepic. Ach wos ein alter Bürgermeister ist immer ein alter Dieb, pravil Němec, znatel
lidí, a napil se. Lakomec nebyl, sklenice kolovala, z každého sudu dal nám ochutnat.
Sklenici vytřel kapesníkem, ale předtím si utřel čelo zarosené potem. Přitom pojídal
česnek, nám dal kus studené pečeně. A vyprávěl o svém zamilovaném sklepě, že je tam
nejraději a že tam spí; měl tam ve výklenku skutečně postel. „Zde se pomodlím, zde se
vypláču, když mě něco trápí,“ slza mu sjela s černého oka po lesklé tváři a zastavila se
na kousku česneku. My poslouchali, jedli, pili, dobrou vůli spolu měli.
Němec rozvazoval vždy víc, dělal všelijaké pokusy, jak štuprem - koštířem
(nástrojem skleněným na vytahování vína ze sudu) lze vytáhnouti víno, strčil vrchní
konec štupru do nosní dírky, jednu si podržel prstem a teď táhl! Obstupuere omnes!
Skutečně vytáhl asi půl štupru, vstříkl do sklenice a nám podal. My píti museli.
Nevím, jak by to tam pod zemí bylo skončilo, jsouť sklepy jihomoravské
nebezpečná místa nejen pro studenty, ale i pro vážné, velmi vážné muže.
Němec seděl na putně, štupr v ruce, ukazováček na dolením otvoru štupru, aby
víno nevyteklo. Pojednou bác, putna, Němec i štupr jsou na zemi a nástroj k
vytahování vína rozbit k našemu štěstí. Pohostinný vinař chtěl koupiti ihned jiný, ale
my se poděkovali a šli.
Na zpáteční cestě jsme našli v lese krásné daňčí parohy, bratr je donesl domů a
po prázdninách odevzdal profesorovi F., známému podivínovi, který kdesi v cizině při
sbírání bylin ztratil život, se slovy: „Vaše Veličenstvo, zde nesu rohy z mamuta, který
žil v Evropě s potahem i v Africe.“ „Sedět, řemeslníku, hlupáku, ráku, nevíš, že
nejsem Veličenstvo, jsem doktor F.“ Vzal parohy a odnesl do kabinetu českého
gymnázia v Brně. Budou tam až podnes.
Rád na ty expedice prázdninové vzpomínám.
62
Putna, Jan: Na Polavu! /Napsal/ -or. Besedy Času, 8, 1903, s.218 - 220.
Jan Putna
Smrt. Vzpomínky z jižní Moravy
„Nic naplat, půjdeme tam všickni, kde je začátek, musí být jednou konec, kde je
život, musí být smrt,“ říkával náš starý soused Sokol, když zaslechl nějakou zvěst o
těch posledních věcech člověkových. Ano, půjdeme tam všickni, starý Sokol už také
šel a i my půjdeme, zemřeme jako otcové naši zemřeli. Člověk nerad myslí na hřbitov,
máry, hrob, ale nic naplat, půjdeme tam všickni.
Měl jsem často příležitost býti přítomen posledním věcem člověka; některé
vzpomínky na umírání, pohřeb a smrt lidí jihomoravských utkvěly mi velice v paměti.
První mrtvola, kterou jsem spatřil, bylo tělo jistého Ječmínka. Zabil jej blesk.
Člověk záhadný, našli ho jako malé dítě v ječmeni, žádný nevěděl, odkud byl, kdo byli
jeho rodiče, dali mu proto jméno Ječmínek. Žil jako poustevník ve vinohradech, v
jeskyni, kterou si sám vydlabal.; jako děti jsme daleko před ním prchali, vždyť se o
něm vyprávělo, že i žáby pojídá. Říci: „Dám tě Ječmínkovi“ - stačilo, aby matky
zastrašily své rozpustilé děti.
A toho člověka, kterému jsem se zdaleka vyhýbal, našel jsem já mrtvého pod
hruškou voňavkou, které jsem chtěl učiniti návštěvu. Ležel na znaku, dýmku dřevěnou
v ústech, mosazné knoflíky na červené vestě byly bleskem jako nůžkami odříznuty,
tvář bolestně zkřivena. Nemilován při narození, neoplakáván při smrti - tak přišel a
zase odešel. Ovšem na tu „voňavku“ jsem už nikdy nelezl.
+
Švarcava, Jordán jižní Moravy - si vyžaduje každoročně své oběti. Přijel šuhaj
od Klobouk, hoch jako jedle, jel do Nosislavi pro písek říčný, horko bylo a voda
vlažná lákala jako Siréna. Řemen dolů a hup do vody, a ta se nad ním zavřela, zapadl
do tůně a už nevylezl. Byl jedináček. Syn jediný matky své a ta vdova byla. Dlouho to
trvalo, než našli jeho mrtvolu. Starý Janda, zkušený rybář, znal každou prohlubeň a
našel hákem i mrtvého slováckého šuhaje. „Ach, synáčku drahý, můj jedináčku, můj
zlatý synu, proč jsi nám toto vyvedl! Proč jsi nás tak opustil!“ naříkala matka a lomila
rukama. Potom naložili mrtvé tělo na písek, přikryli je slámou a jeli na klobouckou
stranu.
+
63
Ještě na jednu scénu u Švarcavy se pamatuji. Topil se dráteník v „zátočině“ od
Židlochovic, srdcelomně volal o pomoc, soudruh jeho pobíhal zmateně na břehu sem i
tam a házel mu větvičky do vody. Tu jde kolem jakýsi člověk z Přísnotic. Pro Boha vás
prosím, volá dráteník na břehu, pomozte mu, 25 rýnských má v kabeli, sú vaše, skočte
pro něho, já neumím plovat. „A co, Slovačisko, ať tam neleze!“ řekl necitelný lotr
přísnotický a šel dál. Dráteník utonul.
+
S mrtvolou utopencovou ve Švarcavě provádívají se často nepěkné věci. Jako
hoši našli jsme při koupání u břehu mrtvolu, hlava vyčuhovala z vody, mouchy a
komáři ji obletovali. Šli jsme věc ohlásit starostovi: „No, však já to nějak spravím,“
odvětil, „kdo ví, co to bylo za lumpa.“ K večeru postrčil obecní posel mrtvolu dále, aby
obec s mrtvým neměla zbytečné výlohy a komise. Tak prý se to praktikuje ve všech
osadách na dolní Švarcavě. Jedna obec posílá mrtvolu druhé. Až ryby ukončí putování
nebožákovo.
+
Poráželi dříví v lese obecňáku. Nejvíc řeči měl Vodička, stará vojna. Sloužil v
Praze, v Uhrách a v Netálii. Vypravoval často neuvěřitelné věci a své příhody pronášel
„latinsky“: „Tak jsem vám stál jednou vartu u Dunaje, přišla bouřka, mlác, mlác,
najednou blesk dělá káčírky po vodě a na druhém břehu zabil krávu.“ „Také jsme vám
dělali jednou most přes Dunaj, za půl hodiny byl most sakumpak hotový, sám císař pán
Ferdinand nás pochválil a povídal: Safraporte, vojáci, to jsem si nemyslil, že to tak
brzo uděláte! Já stál blízko něho a on vytáhl šrajtofli a dal mně 5 rénských, šak je má
stará v kufru do dneška.“
Tak uměl bavit Vodička a každý ho rád poslouchal. V lese káceli dub. „Uskočit!
Uskočit!“ volali, když praskaly kořeny. Všickni šťastně uskočili, jen Vodičku zasáhla
větvička jako malíček tlustá do spánku a hovorná ústa jeho navždy se zavřela. Po
šedivých vousech řinula do mechu krev a vojenská čepice se válela pod dubem.
+
Umíral souchotinář Hlavička, těžce oddychoval, potil se , dny a hodiny jeho
byly sečteny. Bez vlády leželo tělo jeho pod červenou „duchnou“. Co se nadováděl za
mladých svých let! Při muzikách býval prvním rváčem. „Chlapci, dnes budeme dělat
maso, jen až radní odejdou,“ kolem pasu měl dva držáky a v kapse nabroušený
„pajzák“. Slovo dodržel, příčina k bitce se našla a už držáky dopadaly na hlavy
nepřátel, boj se přenesl na ulici a „Turek“ označující prodej tabáku měl dlouho na sobě
krvavé stopy. Ovšem, že nejednou i sám ránu dostal; vrazil mu kterýsi „Křepičák“. o
nichž jde pověst, že jsou potomci Tatarů, pajzák do hlavy, že mu tam zůstal trčet. „Tak
te, chlape, mě budeš budat do hlave, počké, za to přindeš do kriminálo, s tém já pudo
na okres k panu sudímu.“ A běžel skutečně do Židlochovic s nožem v hlavě a na cestě
si několikrát hmátl na hlavu a brnkal na nůž, zdali tam nůž ještě vězí. Sudí se ho ulekl.
Teď leží, oddychuje a filozofuje: „No, z těch nejhorších jsem nebyl, do kostela
jsem chodil, proč by mně P. Bůh hříchy neodpustil, vždyť jsem nic neukrad ani nikoho
nezabil;“ tak mluví, až krev, která pro něj v životě neměla ceny, řinula mu nyní z úst a
zastavila jeho uvažování navždy.
+
Smutně skončil radní Záruba z Divák. Jel do Nosislavě pro křidlici. Prodávající
chtěje naladiti kupce, vedl jej napřed do sklepa. Sklep je místo nebezpečné. Tam ve
64
sklepě jedli, pili, dobrou vůli spolu měli. „Co, to není žádné víno, co mně dáváte, to je
voda, takových štamperlat vypiju 15 a budu soudit, vždyť jsem přece radní.“
Vypil jich 5 a lezl ze sklepa po čtyřech po způsobu malých dětí. Plácli si.
„Křidlic koupím, zítra pro ni přijedu.“
Na cestě na voze si zapaloval dýmku, hořící sirka padla do slámy a Záruba
utrpěl popáleniny, které byly smrtelné. Pro křidlici už nepřijel.
+
Zemřela žena starému Hanzlíkovi. „Ach, má Terezo, má drahá Terezo, proč mě
necháš tu samotného, proč mě jenom opouštíš?“ Hanzlík naříkal nyní hrozně, kdysi
před lety kopal Terezu, ženu svou, do stehna, že musila na 14 dní do nemocnice do
Brna, nyní si rve vlasy: „Terezo, neslyšíš,“ volá do hrobu, „proč jsi mně umřela?“
„Ale neplačte tak, Hanzlíku,“ těší ho starý Vejvoda, „vždyť možná zase
dostanete jinou.“ „A kterou?“ odvětí pojednou Hanzlík a obličej jeho probírá se ze slzí
jako slunce z ranní mlhy.
+
Byl postrachem krajiny, starý Barták, „roubčík“ (pytlák), zloděj a lupič. Hajní
se ho báli, hospodáři mu dávali výkupné, aby je nechal na pokoji. I cestovné
přepadával, uloupené věci schovával v márnici na hřbitově.
Jednou však špatně pochodil. Dymáčkovi stonalo dítě, o půl noci běžel do
Židlochovic pro doktora. V „háku“ vystoupí na Dymáčka chlap: „Kožuch nebo život.“
Dymáček, starý kyrysník (zlámal na vojně 4 koně), odvětí klidně: „A já ti dám
radši kožuch“, a milý chlap už ležel na zemi a Dymáček okovanými botami ho
našlapával.
„Když jsem šel nazpátek, ještě tam chlapisko leželo a kožuch už nechcél,“
vyprávěl později Dymáček. Ten chlap byl starý Barták. „Kroňhal, kroňhal, až
dokroňhal!“ a po té noční výpravě už k sobě nepřišel; krajina osvobozena od
nebezpečného člověka.
+
Vínečko jihomoravské mnohého předčasně sklátilo v hrob, jmenovitě když
přišly dobré ročníky jako 1868 a 1875. Ty mnohému podrazily nohy navždy.
Jaký švarný jonák byl Dundera, ale to vínečko, to vínečko! „Co chcete, vždyť
ho tak moc nevypiju“ a pil pořád, od rána do večera, 6 - 8 mázů denně.
Do sklepa zval k sobě každého, až se upil. Ranila ho mrtvice. Ponejprvé mu
pastýř pustil žílu nástrojem, kterým pouštěl krev kravám. Dundera se zotavil, ale cítil,
že ta zubatá není daleko. Rozkazoval, jak bude o jeho pohřební hostině: „Ta trojka
toho bílého se Stráně, ta se nechá na můj pohřeb a musí se při pohřbu vypít až do
poslední kapky.“ Rozkaz jeho brzo se vyplnil.
Za rok a za den přišla mrtvice podruhé a už ani pastýř se svým nástrojem
nepomohl.
Víno bílé se Stráně se vypilo při pohřební hostině do poslední kapky.
+
Umírá puritán jižní Moravy. Smířen s Bohem i s lidmi nastupuje pouť do
věčnosti. „Pomník mně nedávejte, to nechci, k hlavě bílou růži, k nohám červenou
růži.“
Kolem stojí přátelé a příbuzní. „Proč pláčete? Vždyť se zase uvidíme. Modlete
se radši.“
65
Sám šeptá: „Dejž dobré skončení, ó Ježíši, věčné utišení věrným duším, přijď k
nám k zpomožení, zbav od zatracení pro své narození.“ Potom je ticho, kdosi
předříkává modlitbu za umírající a zase ticho slavnostní, jen urychlený dech
umírajícího a cvakání hodin je slyšet.
Už umřel... dají mu zrcadlo na ústa. Už umřel, ten dobrý člověk! Pláč a nářek
ozývá se domem.
Zvláštní ten lid jihomoravský a zvláštní bývá často i to jeho umírání!
Putna, Jan: Smrt. Vzpomínky z jižní Moravy. /Napsal/ -or. Besedy Času, 11,
1906, s. 89 - 90, 97 - 98.
Jan Putna
Úryvky z deníku z roku 1903
Dne 14. ledna 1903.
V krátké době dostal jsem dvě dlouhá překvapující psaní. První je od Smoláka.
Píše, že je nemocen a chce odporučení na Lukla. Ale neudává, co je mu. Druhý jsem
dostal dnes od Skály. Zase má nepříjemnosti doma. Dostal peníze na školní plat,
polovici zaplatil a 25 zl. zůstal dlužen. Ředitel poslal upomínku domů. Náhodou ji
dostala do rukou matka. Ta poslala peníze, ale nechce ho více vidět, jak mu psala jeho
sestra v ostrým psaní, které mi taky poslal. Je celý zoufalý a žádá mě o radu. Co mu
mám radit ? Odepsal jsem mu hezky ostře. Před nedávnem mi psal, že vede pořádný
život, že je šťasten jsa zamilován a podobně. Chtěl jsem mu teď poslat peníze, ale
rozmyslel jsem si to, dověděv se, že je školné už zaplaceno. Ať se učí počítat a spořit.
+
Dne 2. června na střelnici v naifském údolí.
Těšili jsme se na kompanie, ale nyní říkáme, že ve škole bylo přece lepší. Byli
jsme více mezi svými a dovedli jsme se vespolek pobavit. Zvláště 4. comp. byla
vychvalována, že je ze zdejších nejlepší, ale hejtman nám nadá často jako ostatním.
Mne má ještě nejraději. Lakomýho přes jeho snahu nemá v oblibě. Je na něm poznat
modrou krev.
Nedávno jsem dostal psaní od maminky. Tetka žabčická je prý vdaná ve
Velkém Dvoře za katolíka. Byl jsem sice na to připraven, ale přece mne to zarazilo.
Myslil jsem dříve, když jsem k ní chodil, že nemá přese mne a že mně někdy
66
vypomůže, ale byl jsem slep, že jsem nezpozoroval, že si mne bere jen za průvodčího,
aby mohla chodit na hody nebo pozvat k sobě Havlíka. Toho prý si pořád chtěla vzít,
ale on byl tak rozumný, že utekl raději do Brna. Přišla mně na mysl slova: do třetího a
čtvrtého pokolení.
Dle pověsti přišel můj předek z Čech do Kašnice, odtud snad už jeho potomek
do Moutnic nebo Rozařína. Tam byl prý panským mlatcem a za věrné služby mu pán
dal dům. Můj pradědeček měl dva syny. Můj dědoušek se přiženil do Nosislavě. Dle
jeho vypravování dostal mladší bratr téměř všecko, on skoro nic. Za to se nesmířil už
nikdy se svou matkou. Nastává rozklad v třetím pokolení. Mladší syn se dal do pití,
propil vše, byl pytlákem, do kostela nešel. Ještě nyní chodí jako honec na panské hony.
To vše viděli jeho rodiče. Prodal jim i dům v Moutnicích a oni tam směli bydlet proto
jen, že výminek ten prodati nemohl. Otec můj mne upozornil na podobnost v rodě
našem s osudy Hrabcovými v Herbenově románě.
Já ale pozoruji, že rozklad začíná již i ve čtvrtém pokolení. Začnu hned u nás. V
mém mládí, pokud se pamatuji, panoval u nás pokoj a mír. Otec byl přísný, ale dobrý.
Nyní ale jsou u nás samé různice a hádky, jež vyvolává otec. Pokud byl dědeček živ,
bylo to lepší, ale nyní čím dál tím hůř. Velmi často jsem tu tíhu a kletbu rodinných
nesvárů zakusil na sobě, často nevinně, zato tím tíže.
Sestra se vdala, ale nešťastně. Vina je myslím na obou stranách. Její tchyně ji
nemohla vystát, vyčítala jí vše možné, a synovi nechtěli nic dát. Otec můj také jí dosud
nic nedal a došlo to tak daleko, že ona je doma a s mužem svým ani nemluví.
Otcova sestra je teta žabčická. Ta si myslí, že může užívat ještě světa a vdala se.
Druhá sestra je vdaná za maminčina bratra. Ten pije, o hospodářství se nestará atd.
Jsou tam samé různice. Někdy spí teta celý týden u babičky. To jsou žalostné poměry.
Zbývám ještě já a mladší sestra. Těžké obavy mne svírají, pomyslím-li si, že
kletba rodu má stihnout snad i nás dva. Zvláště při vzpomínce na Ludvičku je mně až k
pláči. K tomu se pojí obavy peněžní. Mám ještě 3 roky studovat. Budu-li se vyživovat
kondicemi, nemohu pořádně studovat, a peníze z domu žádám tak nerad. Vždyť mně
již předhazují, že jsem jich tolik stál a že okrádám sestry. Je to tím horší, ježto si
musím činiti výčitky, že i já způsobuji starosti a nespokojenost doma ještě rozmnožuji.
Jsem často na rozpacích, mám-li pokračovat ve studiích. Tak rád bych vystudoval, ale
což nedostanu-li místo! Nová starost a nejistota. Tento rok je ztracen a peněz potřebuji
více než v Praze. Vede mě to často na myšlenku, že ti boháči jsou přece šťastnější. Je
to vše příčinou mé časté nespokojenosti. Kéž by tomu Bůh brzy učinil konec!
+
16. října 1903.
V Hrušovanech jsem se ohlížel, čeká-li na mne Skála, ale nebylo tam nikoho.
Šel jsem tedy sám domů. Uvítala mě Lujzka. Až mne překvapilo, jak za ten rok
vyrostla. Domácí jsem všechny překvapil, poněvadž mne čekali až v noci nebo až
druhý den.
Doma jsem zažil tentokráte blahé chvíle. Všichni mne rádi viděli, byl jsem jim
vzácný. Nejvíc jsem se potěšil s Ludvinou.
+
Také mi často připadá, zvláště od té doby, co jel Skála do Ameriky, že jsem
snad přece tam měl jet. Snad bych býval našel onoho klidu duše ...
+
67
Skála mi napsal z Ameriky obšírný dopis. Počíná klesat na mysli a žádá ode
mne povzbuzení. V prvním dopise mne žádal, abych se seznámil s Maruškou. Nyní
jsem od ní dostal druhý lístek, že František už prý má místo.
5.11.1903
Dnes jsem četl listy Zeyerovy sochaři Bílkovi. Ach, jaká to duše křišťálová,
toužící po onom tajemství života, ba až mystická! Touží po pravdě a životu, světle a
spokojenosti života v oddání se Kristu. Zda nalezl, čeho hledala duše jeho? Kéž já to
aspoň naleznu!
Putna, Jan: Deník z roku 1903. Torzo rukopisu. /36/ s. - Záznam ze 14. ledna je
psán tajným písmem, které se dalo poměrně snadno rozluštit.
Jan Svoboda
Ze zápisků rusko-francouzského legionáře
V Rusku
Vysedali jsme z lodi v Narvě. Ihned jsme šli na nádraží. Jelikož nebyly vozy,
musili jsme přespat u nádraží v parku. Ráno 28. 7. jsme nasedli v Narvě, doprovázel
nás Kamenský, ruský feldšer od naší roty, dobrý to člověk. Od roty jsme dostali stravu
na 4 dni. Jeli jsme po trati Narva, Gdov, Pskov. Zde jsme si prohlédli část města, jež je
velice pěkné. jedem tudy již po třetí.
Dále přes Vitebsk, kdež jsme hulali po nádraží, pak Zlabina, odtud pak přímo
k Bobrijsku. Na cestě jsme se sjeli s našimi hochy z Jekaterinoslavské gubernie. Ve
Zlabině jsme museli přesedat. Osobních vozů nebylo a čekat jsme taky nechtěli, Sedli
jsme tedy na nákladní vozy na seno, prapory rychlou jízdou vlály a my zpívali. Byl
parní letní den, cestou jsme četli také v novinách, jak ruské části opustili naši brigádu,
která se musela prosekat z ohně u Zborova. Byl to hezký podárek pro nás. Nasedli jsme
na loď s ruským vojskem. Plukovní hudba nám hrála celou cestu až do města Narvy.
Konečně přišla chvíle, kdy jsem mohl opustit 28. rabočij batalion, 8. rotu, kde jsem
mnoho trpkých chvil prožil. Co se týče naší akce, bylo to poslední čas velmi pěkné.
Stále nás přibírali. Národní daň jsme však z našeho nepatrného platu dávat nemohli.
Týden před odjezdem jsme hráli divadlo, z čistého výtěžku jsme zaslali 20 rublů
na naše borce. Josef Tomek, který byl také z naší partie, s námi nešel. Celý jeho švarm
šel - tak to bývá, kdo moc mluví, málo dělá.
Ve Francii
68
Až doposud vypsal jsem cestu z Ruska do Anglie, nyní vypíši dojmy a
vzpomínky své z Francie, kamž jsme přijeli přes kanál La Manche, a to nejprve do
Hávru. Zde upoutal naši pozornost hydroplán, jenž se spustil v přístavu na vodu a
brázdil vedle naší lodi. Též i ponorky jsme si prohlédli. Jakmile loď zakotvila,
vystupujeme z lodi a jdeme ulicemi Hávru doprovázeni francouzskou hudbou až do
kasáren. Na dvoře kasáren uvítal nás pozdější ministr zahraničních zálkežitostí Dr.
Beneš. Po něm promluvil kapitán náš Husák připomenuv, že jsme na přátelské půdě
Francie, která první na světě vyřkla slova: „Volnost, rovnost, bratrství“.
Obdrževše stravu na 3 dny odjížděli jsme z Hávru ve vozech zabedněných, ne
jako v Anglii pohodlných. Na cestě viděli jsme samé vinice. Hospodářství zdálo se
nám zde mnohem špatnější nežli u nás. Jabloně byly osypány jablky, jichž hromady
bylo viděti kolem farem. Farmáři tlačí z nich víno, jehož litr jsme platili 20 - 25
centimů. Modrého ovoce je vesměs málo, zato mnoho ořechů. Je zde též mnoho
pastvin, na nichž se pase mnoho krásného hovězího dobytka i ovcí.
Dne 14. listopadu ráno vystupujeme z vlaku, jsmeť u cíle cesty. Před sebou
máme město Cognac, jež je nám vykázáno, aby se zde zformovalo české vojsko.
S nadšením jsme opouštěli Rusko spěchajíce do Francie, ale dožili jsme se tu
zklamání. Francouzi viděli v nás jen ruské vojsko, jež se neosvědčilo na jejich frontě.
Nás vůbec neznali, až nás poznali později. Francouz je hrdým na svoje „já“, o více
zájmu neměl - špatná to stránka národa tak kulturního. Na druhý den procházeli jsme
se městem a těšili se ze spousty růží překrásně kvetoucích a z krásných palem
nasvědčujících, že zima zde nemá moci.
Dne 21. listopadu navštívil nás Dr. Beneš za přítomnosti francouzského
generála, jenž přehlížel naše vojsko. Po přehlídce na povel kap. Husáka obstoupili
jsme generálního sekretáře Beneše, jenž nás informoval o Francii a naší akci, ukázal na
vyspělost Francouzů proti nám a zase, v čem Francouze převyšujeme. Napomínal nás,
aby se každý vzorně choval a dělal čest českému jménu. Řekl, že vstupem do vojska a
zároveň na půdu Francie jsme svobodnými občany české vlasti a že máme býti
řádnými vojáky nejen na pozici v rozhodné chvíli, ale i v týlu. Upozorňoval nás, že
jsme nositeli slávy našeho národa, podle nás že bude souzen celek. Francie ve světové
válce nejvíce krvácela, Čechů vůbec neznala, až naši vůdcové političtí za hranicemi
pracující ukázali jí, jak jsme byli doma utiskováni od Němcův a Maďarů.
Po 23 listopadu začali přijížděti dobrovolníci z Ameriky. 11. prosince byla
přehlídka naší části generálem Cheré, velitelem 46. divize, ku které jsme
administrativně patřili. Generál Cheré byl několikrát v Praze, znal naši histotii, osobně
znal Palackého a Riegra.
Dne 17. prosince byl podepsán dekret ustanovující naši armádu za samostanou.
Zanedlouho přiblížily se Vánoce. Čtvrtý Štědrý den, co válečná litice zuří celým
světem. První vánoční svátky slavil jsem v kruhu svých domácích, ujev na „černo“ ze
Z., druhé v Rusku v Petrohradské gubernii, třetí ve Veolínské gubernii za frontou,
čtvrté ve Francii v českém vojsko. Cio znamenal tento Štědrý den 1917 pro českého
vojáka ? Jsou to první Vánoce, které slavíme my zde ve Francii, jako naši bratři
v Rrusku, jako svobodní občané. Jsme sice jako ti exulanti z doby pobělohorské, ale
jsme klidni a spokojeni, třebaže nemáme nikde přátel a nižádných zpráv z domova.
69
Všichni jsme shromážděni v sále Municipal, každý s utajeným dechem
poslouchá přednášku a vánoční recitaci. Jak tklivě rozechvěla naše city melodie
ukolébavky „Spi , Jezulátko, spi“, zazpívaná pěveckým souborem ! Nastalo rozdávání
dárků. Francouzské dámy podílely zapomoci bří důstojníků. Stromek byl obrovský,
krásně ozdobený. Výběr dárků byl libovolný.
Vzpomínám na své drahé doma, jak oni se mají na Štědrý den a jak se těší na
svátky, zdali mají s dostatek pokrkmů, zatím co my nasyceni vesele se bavíme mezi
sebou, vzpomínajíce na úpící vlast
Silvestra jsme oslavovali hlučně. Bratr T. přednesl proslov, po němž
následovaly živé obrazy znázorňující utrpení českého národa, jeho probuzení a jeho
triumfování. Když se ukázala Čechie, držící v pravici pozdvižené sršící oheň,
obklopena jsouc bojovníky, zahrána národní hymna. Potom následovaly sólové
výstupy a kuplety. Naši důstojníci se bavili s námi.
Na Nový rok napadlo asi 5 cm sněhu - a již noviny se rozepisují, že tolik sněhu
již dávno nebylo. V první polovici ledna byl k nám přidělen plukovník Filip, nynější
divizionář a mnozí jiní francouzští důstojníci s ním. Dr. Beneš představil nás a řekl
nám, proč jsou k nám přiděleni, abychom si jich vážili. Též vypravoval, jak dekret
samostatnosti v nejpříhodnější dobu přišel domů a jaký rozruch tam způsobil.
Večer se hrálo divadlo, jehož se vedle našich důstojníků zúčastnili i francouzští
důstojníci s generálním sekretářem Benešem. Všem líbil se náš orchestr, jenž
překrásně hrál.
V druhé polovině ledna bylo již krásně, naši fotbalisté hrávali fotbal a my se
dívali na ně, jak se potí. Dne 21. ledna byl formován 21. československý pluk. Každý
se hlásil k těm zbraním, jež se mu líbily. Já jsem opustil svoje známé a šel jsem
prodělat šestinedělní kurs ke kulometům. Vybral jsem si tu nejzhoubnější zbraň, abych
se mohl pomstít za to, co jsem ve válce si musel nechat líbit.
Kapitolka V Rusku je přepis z rukopisu Jana Svobody zachovaného
v pozůstalosti jeho syna dr. Vladimíra Svobody. Část Ve Francii byla uveřejněna
anonymně v časopise evangelické mládeže Bratrstvo, 3, 1921, č. l, s. 9-10.
70
František Losa
Několik vzpomínek z dětství
Domácí babička
Divné, že ano? - domácí babička. Je nutno však rozlišovat. U Rozbořilů měli
totiž babičky dvě. Vezmete-li to všeobecně, tak jedna byla z matčiny strany a ta druhá
z otcovy, ale vezmete-li to čistě po nosislavsku, tak jedna byla daleká a druhá domácí a
ta, která zůstává v domě s manžely, je vždycky domácí a té, která zůstává třeba jen v
sousedním domě, se vždy říká daleká.
Dnes tedy něco o té domácí. Vzpomněl jsem si na ni s příchodem jara. Ne tak,
jak jsme zvyklí na babičky myslet - vyhřívající se na sluníčku, s berličkou nebo
podobně. Prosím vás, řekněte někomu v Nosislavi, že jste viděl Rozbořilovou babičku
sedět a vyhřívat se za bílého dne, tak se vám vysměje, nebude s vámi vůbec mluvit.
Vždyť ona vstává první na statku a poslední asi usíná. Ovšem, netrpí-li některý z jejích
vnuků srdečním záchvatem a netoulá-li se večery na hrázi Švarcavy s děvčetem a
podobně, To je ovšem těžko kontrolovat a o tom ani babička neví.
Víte, něco bych skoro zapomněl: Vždyť ta Rozbořilova babička už ani babičkou
není - je prababičkou, ale přesto jí budeme říkat babička, jako všichni u Rozbořilů.
Abych se vlastně přiznal, jak jsem si na babičku vzpomněl: Na Velikonoční
pondělí, tak jako všude na jižní Moravě, je u nás „mrskut“. Kluci mají proutěné žíly a
běda děvčatům, která se hned z rána nezamknou někam do „velké seknice“. většinou
ani to nebývá mnoho platno. On se v rodině vždy nějaký zrádce najde, který má buď
rezervní klíč, nebo ví, jak vysadit okno. A děvčata jsou konečně ráda, že jim někdo
přišel „namrskat“, a čím víc chlapců přišlo, tím lépe. Není o to, že dostanou, nebo že
musí dát za to malovaná vajíčka, ale je zde zájem o ně, a to by nesměla být děvčata
děvčaty, aby je to neblažilo.
I já jsem se tak jednou vydal s řádnou žílou v ruce, brzo ráno na Velikonoční
pondělí. Ovšem moje první cesta byla k Rozbořilům. Jednak měli čtyři děvčata „na
mrskání“ a pak Vláďa byl můj nejlepší přítel, o němž jsem byl přesvědčen, že nějak
najde cestu i do zamčené světnice. Ale Vláďa tenkráte zaspal a já našel vzhůru jen
babičku. A babička rozuměla touze takových nedorostlých kloučků s proutěnou žílou.
Ještě povzbudila: „Běž a natříské jim, beztoho v nich nic dobrýho néni. Ale jak
rozbiješ nekde vokno, tak se těš!“
Já jsem se ovšem těšil. Vykročil jsem s odvahou, ale nakonec se splnila jen ta
druhá část babiččiny řeči. „Vokno“ jsem rozbil a ne jedno, byly to asi čtyři. Dalším
faktem k uvážení bylo, že totiž žíla má dva konce a ten tlustší ještě dodnes cítím na
jistých částech těla. V takových případech babička neznala milosti a bylo jí jedno, bylli to Franta „Rozbořiluj“ nebo „Losuj“.
71
Vzpomínám na druhou příhodu s babičkou: bylo to jen několik dnů po
Velikonocích. S Vláďou jsme byli stále kamarádi, ač od první příhody uplynulo již asi
8 - 9 let. Ve mně kolovala divoká krev naší rodiny. Totiž, abych vám to vysvětlil: Otec
byl vždy s polní prací velmi brzo hotov a tak se kupříkladu říkalo, že když druzí v
Nosislavi ještě nezačali svážet obilí, že naši mají dávno všechno ve stodole a že se u
nás v tu dobu dere již peří nebo „vařijá trnke“.
V jedno takové jarní odpoledne, bylo to na začátku dubna, sváděl jsem Vláďu k
první koupeli v jarní vodě ve Švarcavě. Vláďa byl fyzicky poněkud slabší mne a bál se
tak brzy vlézti do vody. Ovšem, já statně přemlouval a také přemluvil.
Bylo po studené koupeli. Přišli jsme k Rozbořilům na dvůr. Zuby nám trochu
drkaly a v tváři jsme byli trochu namodralí, ale mladá krev hodně snese. Žel, nesnesla
to však babička. Poznala to hned a přímo k nám: „Kde ste bele?“
„Kápale se.“
„E ve blázni jedni. Chcete si neco uhnat? A to jistě ten Losuj divoch všecko
spískál. To se ti uš uškvařilo sádlo, veď? Ešče be vám neškodilo vobám trocho mlato
...“
Ovšem k tomu nedošlo. Byli jsme už starší studenti, ale slovní sprchu, a hodně
slanou, jsme tenkráte od babičky museli ještě snést.
+
V této době se pak dostává těm malým od babičky náboženské výchovy. Ale
tak, že si toho babička není ani vědoma, že se stává prvním učitelem vnoučat.
„Babi, kdo nalíhl to žlutý kuřátko?“ ptá se babičky malá Vlastička, batolící se
kolem dřevěného domečku pro kuřata.
„Ale di, te plkšo malé, to se nalíhlo pod kvočná.“
„A babi, kde se nalíhla tá bílá kvočna?“
„No take pod kvočná.“
„A kdo udělál tá první kvočno?“
„Víš, Vlastičko, tá udělál Pán Bůh.“
„A jaká bela tá první kvočna, kerá Pán Bůh udělál?
„Já nevím, dítě, ale třeba černá.“
„A proč jo Pán Bůh udělál černá?“
„To já nevím.“
„Babi, Pán Bůh mesim uš nemňél víc bílýho těsta, veďte?“
Na toto už babička neodpovídá. Pak přijde zas Lidka se svými rozumy: „Babi,
já uš vím, kdo to je žalmista, co vo něm decky vekládajá pan falář v nedělní školi.“
„No, kdo teda?“
„Staré kostelník Mahovské, co bévajá v „Krážko“.“
„Ale di pryč, kdo ti to povídál?“
Žádné! Kostelník Mahovské decky dávajá na tá velká tabulo v kostele čísla
žalmo, keré se potom zpívá a voni sá teda žalmista.“
„Lidičke, co ti hažarti všecko splkajá dohromade!“ povzdychne babička a pak
vysvětluje: „Víš, žalmista, to bél král David, co zabil kameněm z prako vobra
Goliáša.“
„Babi, já vím, kdo je vobr.“ vyhrkne honem Vlasta. Vobr je Loskotuj pacholek,
protože je velké a naši tatínek říkale, že je jako vobr.“
72
„A to néni pravda,“ vyrazí Lidka.“ Loskotuj pacholek néni žádné vobr, je slon,
abes věděla. Náš Blaha povídál, že má hnáte jako slon, a tak je teda slon.“
„Ale děti, děti, co to zas plkáte za hláposti,“ přispěchá honem babička, aby věc
rozřešila. „Deť von je člověk jako každé hiné.“
Pak přijde zas Vlasta se svým. Na obra a kvočnu již pozapomněla a povídá:
„Babi, že nevíte, kdy teče voda do kopečka?“
„Ale di, budeš plkat, voda přece nikdá do kopečka neteče.“
„A teče!“
„No, to bech ráda věděla, kdy teče voda do kopečka.“
„Deš stréček Kopeček pijá.“
„Tak se podívéte,“ vzdychne zas babička, „majá te děcka víc rozumo jak
člověk.“
Babička se ani nenadá a blíží se k poledni. Honem utíká rozdělat oheň ve
sporáku a začíná vařit oběd. Mezitím se vrací Staník s husami, Frantík s tatínkem z
orání a ostatní zase z jiné práce. Babička má zatím již stůl přichystaný pod moruší na
dvoře. Tak to jde celý týden.
+
Až v sobotu je změna. To se vyženou všichni z domu, kdo nejsou „ženský nebo
děvčata“ a nastává čištění a drhnutí. Babička drhne ve „véměnce“. Běda však, kdyby jí
někdo šlápl na umytou podlahu, pokud je mokrá! Když venku pršelo a kluci museli
zůstat doma, tak to ovšem zkoušeli, ale jen jednou a pak už se odpoledne ve
„véměnce“ neukázali. Jednou to zkusil i Staník, ale žel, jeho pohyby byly pomalejší
než babiččiny a hadra, kterou babička utírala podlahu, se s mlasknutím přilepila na líce
a dodnes si ten mokrý políček neodlepil, ač je Staník již pomalu panem učitelem.
Babička se s vnuky nemazlila. Snad když byli v peřince, anebo do tří let. Ale milovala
je zdravou láskou a to poslední by pro ně obětovala.
Sobotní odpoledne bylo pokračováním čištění. Vše muselo být uděláno do
soboty večera. Nic se nesmělo dělat v neděli. Boty se musely lesknout. Pamatuji, jak
stávaly řadou, pár po páru. A věru, pěkná řada: osm dětí, tatínek, maminka, babička,
dědoušek a strejček, a každý dva páry bot, všední a nedělní. Na večer pak bylo
generální mytí.
Odrostlejší se vykoupali ve Švarcavě, která tekla pod stodolou, a malé
vykoupala babička na dvoře v neckách. Co při tom bylo smíchu a pláče, těžko
popisovat. Však víte, jak mýdlo štípe v očích.
V neděli je zase babička první na nohou a pomáhá děti oblékat. Všichni z rodiny
musí do kostela, až po tu nejmenší. A babička je má ráda pěkně nastrojené. Hned rovná
stuhy nebo povytáhne shrnutou punčochu, opráší peříčka a všechno musí být v
pořádku.
V neděli ráno je kolem babičky nejvíce dětí. Nemá vnuky jen ve statku, ve
kterém bydlí. Je jich ještě celá řada mimo to. Obyčejně v neděli ráno před kostelem se
přijdou babičce ukázat. Buď má některý z nich nové šaty, boty, klobouk nebo cos
jiného. Babička se pak vždy diví, jak mu to sluší a z jaké výborné látky to je. A ještě se
ke Zbořilové babičce pro něco chodí: pro růže. Babička má u výměnky krásnou
zahrádku a v ní plničko růží. Nepěstuje je sama. O ty má starost dědoušek nebo
„stréček“, ale babička je stříhává a dává dětem v neděli „na vonění“.
73
Dostával jsem od babičky vždy krásné poupátko v neděli ráno, když jsem se
stavoval pro přítele, abychom šli spolu do kostela. A dnes mi vzpomínky na milou
babičku voní, jako kdysi ta poupata růží v nedělní jitro.
A co se babička nastarala, když již děti dorůstaly. Pomáhala, jak mohla.
Hochům odjíždějícím na týden do Brna za studiemi babička přibalovala jablka, hrozny,
kadlátka, jindy buchtu nebo peníze. Co kdy bylo.
Jindy zas přemýšlela o každém zvlášť. Říkávala pro sebe: „Tak Václav ešče tři
roke a bude falářem, Vláďa uš je hotové a učí. Neškodilo be, abe dostál brzo místo
řídícího. Frantík je duma a bude z něho dobré hospodář. Staník ešče dva roke a bude
učitelem. A děvčata sá zdravý a pracovitý, bezteho se brzo vdajá, jen abe Pán Bůh dál,
a ščastně.“ Tak přecházela v mysli od jednoho k druhému a prosila Boha o ochranu
nad každým z nich.
Škoda, že není více místa, abych napsal více o Rozbořilové babičce. V
Nosislavi ji každý zná a každý ví, že bych musel ještě mnoho dobrého napsat, abych
vám ji popsal lépe.
Jsem si jist, že si babička povzdychne, až bude číst tyto řádky: „Take ten kluk
muhl mlčet a nemusél na mě všecko veplkat.“
Doufám, že se se Zbořilovou babičkou ještě někdy uvidíme. Představuji si to
shledání někde tam u Zbořilů na dvoře „pod malperňá“ a babička si vzdychne: „A bele
to lepší čase, deš ses tade proháňél bosé a hubo černá vod malperní.“
Musel bych jí odpovědět: „I ono je dobře i teď, žití je radostné a zvláště, mámeli v našich statcích takové babičky, jako jste vy.“
Rajčula
Co se na strnisku dělalo? Mělo se pást, ale dělalo se vše možné mimo toho. Je
možno na vše si pamatovat? Snad na něco:
První věcí, která se na strnisku udělala, když se husy dohnaly, byla „rajčula“.
Byla to spletitá směsice udupaných cestiček a na nich se hrálo „na honěnou“ Nejdříve
se vytrhalo strnisko v šíři asi půl metru. Udělalo se hlavní kolo a v něm pak poboční
cestičky. Měkká půda se po vytrhání strniska krásně udupala a při „rajčuli“ se to
slastně honilo.
Ale komu by se chtělo stále honit? Chvíli to bavilo, ale pak se uteklo z
„rajčule“ k mandelům a hrálo se na všelicos. Někdy i na takové hry jako „na tatínka a
maminko“ nebo „nevěsto a ženicha“. Ale při tom se šlo do tak krajních napodobování
skutečného života, že z toho vznikly hádky a nakonec pak i nějaká manželská i
nemanželská bitka.
Často se dělával „panák“. Jeden z pasáků si lehl na záda, zvedl nohy do výšky a
na ně se mu oblékly části oděvu a sformovala se i hlava. Pohybováním nohou pak
vznikla směšná figura.
Když byla hra v nejlepším, někdo zděšeně zvolal: „Veselé de!“ „Stréček
Veselé“ byli obecním hutařem a dávali pozor na ovoce na všech polích, ale i na to, aby
husy nešly do škody. Ve hře se obyčejně na husy úplně zapomnělo a ty, užívajíce své
svobody, pravidelně vlezly do sousedního, ještě neposečeného obilí.
74
Stréček na tvrzi
„Stréčko, kam dete?“
„Do kostela.“
Kluk, který seděl za hřejivého letního odpoledne v „žebračce“ na schodkách a
hrál si s kuličkami, otočil na stréčka svoji utrnkanou hubu, zaščuřil se a povídá: „Hale
stréčko, se sotůrkem se přece do kostela nechodí.“
„E, te mě mesim budeš hučit, jak tam mám chodit,“ zabručeli stréček a šli svojí
cestou.
Kluk si ze strýčkova nepříliš lichotivého oslovení nic nedělal a hrál si dál „jako
be se nechumelilo“. Byl na takovou odpověď dávno zvyklý. Chodívali tudy stréček
často a takové oslovení bylo mezi nimi běžné.
Stréček Rozbořiluj nebyli klukovi, který je oslovil, strýčkem. „Stréčko“ se u nás
říká každému ženatému muži. Nikdy však se neoslovuje v jednotném, ale v množném
čísle.
Soused Rozbořil nebyl starý, ani mladý. Měl již přes padesát, ale do šedesátky
měl také ještě několik schodků. Hospodařil na statku, kterému se odedávna říkalo „Na
tvrzi“. A skutečně byla to starodávná tvrz. Kolem hlavní budovy byl vykopán příkop,
který kdysi byl spojen se Švarcavou. Vzadu za stavením byl rybník. Švarcava tekla
přímo u statku, který nestál čelem do dědiny jako pravidelný jihomoravský statek, ale
vedla k němu tak zvaná „hulička“. Hlavní budova, která je užívána hlavně v zimě, má
zdi až přes metr široké. Mimo to mají na tvrzi také tajnou skrýš, která byla pro nás
kluky vždy hrozně lákavá, a ten, kdo v ní někdy byl, byl mezi kluky velmi vážen. Z
tvrze vedla také dlouhá podzemní chodba až do starého, baštami obehnaného, nyní
katolického kostela.
Nejen tvrz sama byla zajímavou, ale i její hospodář. Nechci přehánět a nechci
zkrašlovat. Popíši vám jej tak, jakým byl. Se všemi chybami i dobrými vlastnostmi,
které měl.
Potkali byste jej na cestě z tvrze do sklepa dosti často za den. U Rozbořilů měli
vinný sklep zrovna pod baštami katolického kostela a stréček proto říkávali, že chodí
„do kostela“, aby lidé „nepomlávale“, že si tak dost často za den zabrousí na ten „hlt
truňko“. Dokud ve sklepě co bylo, stréček chodili často se slaměným sotůrkem, z
něhož vykukovalo stydlivě hrdlo tak zvané „hranky“, hranaté sklenice, které se užívalo
na přenášení vína ze sklepa domů.
+
Švarcava, koupání a příhody při něm byly častým a vděčným předmětem při
takových večerních besedách. Nebyly však jen letní, ale i zimní příhody na Švarcavě,
Jedna se stala i stréčkovi na tvrzi:
„Zabíjale,“ Na „zabijačko“ se každý chystá již několik dnů napřed. Napalují se
konce „špélků“, chystá se koření do jitrnic, smola na zdírání štětin a nejmladšímu z
domu se nařizuje, aby byl při ruce, že bude držet „vocas“.
Tak jako každý řádný hospodář, i stréček Rozbořil se na tuto významnou
událost řádně připravovali. „Špélke“ měli již připraveny a napáleny a koření
nachystáno a smolu na drobno utlučenou. Bylo krásné, mrazivé zimní ráno. Mráz byl
75
tak silný, že Švarcava byla již po několik dnů pokryta ledem. Jen místo, kde na tvrzi
nabírali vodu ze Švarcavy, bylo prosekáno a udělána „prohlábka“. V to ráno vypadalo
vše slavnostně. Nože byly nabroušeny jako břitvy. Voda na opaření vepře již v kotlích
vřela. Stréček v bílé řeznické zástěře běhali po dvoře v slavnostní náladě. Nemohli se
dočkat sousedů, kteří jim měli pomoct držet vepře při píchání.
Vepř hladem již řádil ve chlívku, poněvadž se mu den předtím nedostalo nic k
žrádlu. Nemohl se dočkat své poslední hodinky. Konečně však nadešla. Sousedé
slavnostně vešli do jeho stanu, hodili smyčlu na zadní nožku a tlustého pana domácího
vytáhli na mráz. Pak jej násilím povalili a stréček - „píchle“.
„Jáško, hale bela to šikovná rana“, oddychli si stréček. „A te, Nánka, nachysté tá
klučená smolo, me to zatím pudem do „prescháza“ zapit“.
Mezitím, co „sásedi zapíjale“ celou událost se stréčkem v „prescházo“, milý
vepř se sebral, poněvadž byl píchnut mimo srdce, a rozběhl se k dvířkám, která vedla k
Švarcavě. Než všemu mohli sousedé se stréčkem zabránit, vepř po zasněžené hrázi sjel
rovnou do „prohlábke“ pod led. Jen to žbluňklo. Pak již vepře neviděli. Hledali ho pod
ledem, ale nenašli.
„Jáško, muhle to bét hale klobáse,“ zabručeli rozmrzelý stréček Rozbořil.
„No, hale vevedle sme to.“ povzdechli sousedi a neblaze se rozešli.
Pak ledy povolily příchodem jara. Hrozily i dřevěný most strhnout. Hasiči
ovšem chránili. Starýmu Nečasovi i helmice spadla do vody ze samé horlivosti.
Později pak, na jaře, ale nevím, je-li to pravda, našli prý Rozbořilovýho vepře až
v Uherčicích ve vodě a měl prý na hlavě Nečasovu hasičskou helmici.
+
Ovšem bylo pak těch příhod více. Vzpomnělo se i na tu, jak zase jeden „druhé
stréček“, Laskaluj, „chcele“ chodit po vodě jako nějaká nadpřirozená bytost. Pořídili
si k tomu „páčke“ (měchýře), nafoukli je a uvázali na nohy. Pak odvážně vstoupili na
hladinu Švarcavy. Ovšem rovnováhu neudrželi a převrátili se do vody. Měchýře jim
držely nohy navrchu, takže nechybělo mnoho a byli by se utopili. Stréček Rozbořiluj
měli co dělat, aby jej vytáhli z vody.
+
„Stréčko,“ oslovil jsem jedno letní odpoledne stréčka Rozbořila na tvrzi, když
bylo právě Petr a Pavla, „ve máte neska svátek, né?“
„Ba né chlapče, jen půlko.“
„Ale, jak to?“
„Půlko mně vzál Petr,“ smáli se stréček.
„Tak poťme neska na rybe.“
„Ba, chlapče, měle bechme. V Termanco sá ščike jako selata. Uš sme tam po
leta nechytale.“
Stréček Rozbořiluj byli velký rybář. Ne snad, že by měli rybu za zvláštní
lahůdku, ale říkali: „Ryba je přece maso, a to je lepší než fazula.“
Sehnali jsme tedy několik jiných sousedů. zapřáhli koně a jeli do Termance na
ryby. Nevod jsme měli smotaný v zadní košině a škopek na ryby také.
Maminka vždy nás těšila nadějně: „No, ve teho mesim dovezete; taklé debe te
rybe bele huvázaný u kůla.“
Termanec byl listnatý les a v něm bylo několik rybníčků. Ryby tam byly, ale
horší bylo, jak je dostat. Ve vodě bylo plno trávy a napadaných haluzí. Byla to práce,
76
než se takový rybníček vyčistil. Pak se voda pořádně zakalila šlapáním v bahně,
kterého bylo na dně až dosti. Až byla voda zakalená, ryby nemohly vydržet u dna a
vystrkovaly hlavičky na povrch. Lehce pak se daly chytnout. Někdy stačilo třeba jen
řešetem pod něj zajet a vyzvednout pak řešeto i s rybou.
Tedy na toho Petra a Pavla jsme jeli na ryby a jeli s námi i jiní stréčci a několik
mladíků. Já byl ještě moc malý, než abych mohl tahat v bahnitém rybníčku těžký
nevod, a naši mne vzali na tuto rybářskou výpravu jen proto, abych „voháňél koňům
muche“. Ovšem já nebyl se svojí funkcí mnoho spokojen, mnohem raději bych býval
tahal se „strécama“ nevod, ale moje protesty vyzněly na prázdno.
Po prvním zabrání nevodu úlovek nebyl skvělý. Několik jen polekaných
běliček. Ale stréček Rozbořiluj přijali i to s vděkem. „Jáško, aspoň vokáška,“ povídali.
„No, každé počinek dobré“, odpovídali druzí.
Všichni měli na sobě staré, obnošené šatstvo. Stréček si dokonce vzali i „vesoky
bote“. Ale tyto pak se jim staly osudnými. Stréčkovi se do nich za chvíli nabralo tolik
bahna, že se nemohli hnout a přitom byli ještě po krk ve vodě. „Jáško, take na vostudo
sem si te bote vzál“, nadávali stréček, ale nebylo to již nic platno. Boty z vody
nevytáhli.
Po roce, když jsem tam na jaře přišel, tak na tom místě rostly velké zelené listy
leknínu v podobě podkov. Vyprávěl jsem to stréčkovi. Zasmáli se a povídali: „Jáško, to
si jistě vzale mustr z podkůvek na méch botách, co sem tam vluni nechál. Ale bestak
po nich nic nebelo, dělál jich ešče staré Galus.“
Druhé zatažení nevodu bylo šťastnější. Mimo několika kaprů vytáhli jsme i
velkou štiku. Vzali ji z nevodu a hodili do škopku s vodou. Mně ovšem štika byla
obzváště zajímavou. Zajímal jsem se o ni tak vtíravě, že jsem jí strčil i prst do huby.
Tam to šlo lehce, ale ven jsem ho nemohl za nic dostat. Tahal jsem ze vší síly a štika
sebou házela jako divá. Byl jsem k ní nedobrovolně připoután tak dlouho, než přišli
stréček. Ten, jak viděli můj bolestně stažený obličej, věděli, oč běží. Povídali: „Jáško,
hale drapla ti, co?“ Vzali můj prst, postrčili dozadu a byl jsem vysvobozen. Jizvy však
na prstě zůstaly.
Losa, František: Několik vzpomínek z dětství. Křesťanské listy (Pittsburg,
Pennsylvania), 31, 1929 a 32, 1930. - Všechna pokračování nejsou v současné době
dochována.
Šesti pro štěstí
Tak si to říkáme v jetelišti, když hledáme šestilístky. Je-li šest šťastné číslo, to
nevím, ale že byl jednou jeden šťastný šestilístek, o tom vám teď povím. Šestilístek
Sdruženců: proto nebyl tak viditelně souměrný jako jetelový. Každý lístek z jiného
pole. ten dlouhý - ouzký - Láďa z Vanovicka, po něm co do délky Růža z Nosislavě,
77
pak Anča z Čech, Max z Klobouk, Anča z Nosislavě a Fanynka z „Ródky“, jež byla
tím nejkulatějším lístečkem.
Zbytek brumovicých kursistů. V pondělí ráno se probudili v Kloboukách v 7
hodin. Max ovšem později. Na klobuckém náměstí se právě trhaři sjížděli, když se
šestice scházela. Sněhu bylo asi 5 cm, mrzlo a padal nový sníh. Lidé chodili a třásli se
zimou. Úsměv jim mrznul na tvářích dřív, než se objevil. proto se za námi ohlíželi, že
jsme se smáli. Max - vůdce. Jdeme vzhůru po zasněžených schodech.
„Hen, tam na kopečku kaplička, mosíte lóbat schody !“ Jako na povel klekla
Anča a lóbala 15 schodů a ostatní se smáli, jaká je za ní cestička až dolů dlouhá. Dobré
naučení ! Stoupat a stoupat Žádné dívání se svrchu na Klobóky. Jak jsi se zadíval, už to
bylo: Čočíš, čočíš a nohy ti hojedó. - A smích nás neopustil. Ať jsme šli lesem, polem,
loukou, přes kopec i údolí, všude bylo krásně a radostně jsme zpívali: „Sečti dary ...“
A šli jsme svorně vedle sebe; jen s kopce jinak. Fanynka-koulička se kutálela. Růža
nesla kufr přetěžký a když on lóbal zemi, Růža lóbala kufr. Láďa se díval na Diváky,
zatím co Max básnil. Pak se všichni ztišili, Max se rozohnil vzpomínkou, jak
v Nikolčicích zvonili, když jednou nosislavští Sdruženci jeli někam „dělat návštěvu“.
A v té chvíli jsme stáli na kopci. Pod námi v zasněženém údolí Nikolčice. Na věži bilo
půl dvanácté a Max vykládal, jak jednou vyjedli nikolčickou faru ...
V kuchyni paní farářová dovářela oběd. Najednou silné zazvonění. Ale paní
farářová se nelekla. Klidně sáhla do kapsy, vytáhla padesátník. Byla si jista, že za
dveřmi čeká stará, známá pondělní žebračka. Otevřela - a šest rozesmátých lidí před
ní. Vůdce zahajuje delší nesouvislou řeč a ostatní mu pomáhají. Paní farářová vidí
malé trojúhelníčky na kabátech. Sdružeňáci ! Jakže ? Z brumovického kursu ? A to
pojďte dál !
Za chvíli je v kanceláři živo. Jaroušek půjčuje dalekohled, díváme se do Číny,
Japonska a na stolek pana faráře. Potom do Asie, Afriky a do farské zahrady. A když
pan farář skončil hodinu ve škole, našel ve své kanceláři cizí, domácí lidi, kteří právě
dojídají koláče - jeho svačinu. A teď ta debata. Pan farář má báječnou zkušenost, asi
z dřívějších let. Vypravujeme, vypravujeme a když poznal, že mluvíme už zase
z hladu, posadil nás do kuchyně před klobásy. A paní farářová nosila a pobízela. Krotcí
hosti. Talíře se prázdnily, z klobásy zbyl jen motouz obecný a nad ním vzdychala
nosislavská Anča, že už nemůže.
„Vy jste se hledali, až jste se našli,“ ujišťoval pan farář. Muzikanti, zpěváci.
Klavír, housle, zpěváci v půlkruhu, sólista uprostřed a pan farář v kožiše zahřívá se u
studených kamen. Mezi provoláním slávy zpěvákům uvažuje o tom, zda by neměl
otevřít okno do ulice. Max se dívá na hodinky s hlubokým povzdechem. Za mrazu
jsme přišli, za mrazu odejdem ...
Ale bylo bláto. Takové důvěrné je jen v Nikolčicích. Pan farář s paní šli s námi
až do Křepic, kde jsme se narychlo rozhodli zakoupit loď pro šest osob. A tak jsme
šťastně dopluli do Nosislavě, právě když se rozsvěcela elektrika. Chcete-li se mít
dobře, jeďte do Nosislavi. U Novotných, u Losů a Zbořilů zapomenete, že čas utíká.
Ve středu ráno rozdělil se šestilístek. Loučení, loučení ... Však taky Švarcava
stoupla ! Ještě poslední pozdrav a už míříme k Židlochovicům. Losův Blaha řídil koně
a zpěv. Chtěl-li, abychom zpívali v šestnáctimnách či osminách, ujížděl přes drobný
štěrk. Chtěl-li noty celé či půlové, jel zvolna přes výhybky. Ejhle dirigent ! Ze
Židlochovic jeli tři trosečníci a v Brně se ještě rozdělili. Upřímná slova na
78
rozloučenou, stisknutí rukou a zůstala jsem sama. Beru čtení do rukou - nejde to číst.
Brumovice - Nosislav. I ten vlak vede stále stejnou: Brum, brum, Brumovice ...
Bratrstvo, 10, 1928, č. 1, s. 11., fot. - „Cestopisnou reportáž“ o putování šesti
mladých členů Sdružení mládeže českobratrské církve evangelické, kteří se vraceli z
týdenního kursu v Brumovicích v lednu 1928 pěšky z Klobouk u Brna přes Nikolčice
a Nosislav, odkud polovina z nich pocházela, napsala pod šifrou A.Č. z Chocně (Anča
z Čech).
Olga Ottová
Teti Fádr
Jmenovala se vlastně Faderhonsová, ale pro farskou rodinu to byla vždy jen teti.
A aby poznaly mezi mnohými tetičkami, o kterou jde, zkrátily kazatelovy dcerky její
jméno na teti Fádr.
Žila docela sama v malé chaloupce. O své rodině nikdy nehovořila. Říkalo se,
že má syna. Jednou ji navštívil muž, který mohl být jejím synem, ale zase se ztratil ve
světě. Teti si na samotu nenaříkala. Na faře opatrovala dva synky, které z celého srdce
milovala. Jednou lovila divokého Jiříka z potoka a nesla jej mokrého a plačícího na
zádech domů. Starší Pavel, který za mladšího bratříčka odpovídal, měl skládat účty
před přísným otcem ze své nepozornosti, ale teti Fádr všecko urovnala. Podruhé se v
neděli ráno před devátou hodinou rozlehly farou strašné rány. Kladiva neúprosně
bušila do visícího železného hrnce. Tyto hrozné zvuky vycházely z půdy, kde oba
bratříčci „zastupovali“ zvoníka. Zdálo se jim, že už je čas svolávat zvonem věřící do
kostela a zvoník asi zaspal. Ujali se tedy úkolu po svém. Netušili, jak vyděsili celou
rodinu, nejvíce otce, který se soustředěně připravoval na odchod do kostela. Když
zjistil, odkud zvuky vycházejí, hnal se po schodech nahoru k půdě. Ale před dveřmi
půdy stála neohroženě teti, pevně rozhodnuta zakročit. „Důstojný pane, prosím jich,
nechodějí tam. Za chvíli nám budete kázat a teď se máte rozčilovat?“ Důstojný pán
poslechl. Beze slova se obrátil a odešel do kanceláře, aby si oblékl talár. Přitom si
říkal, že by na světě mělo být více takových teti Fádr, které by dovedly povědět pravé
slovo v pravý čas.
Léta ubíhala. Oba bratři vyrostly v muže. Starší Pavel kázal po letech na
kazatelně po svém otci, mladší Jiří se stal důstojníkem. Rozdílné povahy, rozdílná
povolání. Teti Fádr přicházela pravidelně každou neděli do shromáždění a potom vedly
její kroky na faru, kde se zdržela do večera. Kazatelovy dcerky Alžběta a Jana se na ni
vždycky nesmírně těšily a toužily po jejím vyprávění ze starých časů. Oba bratři nedali
na teti ani ve stáří dopustit. Měli ji stejně rádi, jako když byli malí chlapci. Když se Jiří
79
za Protektorátu dostal do koncentračního tábora na pět let, byl předmětem modliteb
věrné teti.
Jednoho nedělního rána teti nepřišla do kostela. Alžběta a Jana byly již velké,
ale teti Fádr byla pro ně stále jakousi pohádkovou babičkou s růžovými tvářemi a s
dobrotivým, pokojným výrazem v očích. Když se teti neukázala na faře ani za dva dny,
řekl tatínek: „Běžte s maminkou k teti, co je s ní. To není samo sebou.“ A tak šly. Ba
pospíchaly, aby byly co nejdříve v její chaloupce. Tam našly teti v zimě, v posteli, s
vysokou horečkou. Děvčata začala uklízet světničku, neboť musel být přivolán lékař.
Maminka rychle zatopila a běžela domů pro čisté povlečení. Tehdy všichni poznali, že
teti nemůže být v chaloupce sama.
A tak se jednoho dne ocitla na faře. Vyhradili jí komůrku vedle kanceláře. Teti
byla šťastna. Vzpomínala na své mládí, jak zde pobíhala s malými chlapci, a nyní sedí
u kamen v kuchyni, poloslepá, slaboučká stařenka. Kdykoliv přijel Jiří z Prahy,
vždycky jeho kroky vedly k teti. Později se stalo něco moc nepěkného. Lidská závist
nepřála teti lásky a péče a pomluvy docílily, že teti musela zpět do své chaloupky.
(Proč musí závist a pomluvy lomcovat světem a rozbíjet všechno krásné mezi lidmi?)
Teti však nezůstala opuštěná. Opuštěni se cítili obyvatelé fary. Nejtíže její odchod
snášela mladší dcera Jana. Když teti zemřela, šel pohřební průvod kolem fary. Jana
nemohla teti doprovodit, prodělávala zlou chřipku. Ale stála u okna a usedavě plakala.
S teti odcházel kus krásného mládí: „Teti, s Bohem a na shledanou,“ zaznělo v pláči u
okna.
Toho večera šli obyvatelé fary brzy spat. Všichni tiše vzpomínali. Když ráno
maminka přišla do kuchyně, spatřila na židli, na které teti sedávala a která zůstala na
svém místě, suchou kytičku. A tu si maminka uvědomila a potom to při snídani řekla
celé rodině, že teti byla na faře druhým kazatelem. Kazatelem beze slov. Neboť všecka
její upřímná láska, víra i naděje objímala obyvatele fary, byť to pro ni byli cizí lidé. Ač
byla teti žena prostá, měl její život cenu ryzího zlata. Neboť neznal pýchu, přetvářku a
faleš. Teti věděla, že životní cestu člověka zná Hospodin, a proto na této cestě
rozdávala tolik lásky a pokoje.
Ottová, Olga: Teti Fádr. Kostnické jiskry, 77, 1992.
Olga Ottová
Tři z mnohých
Kostelník
Byl to takový obyčejný člověk. Jeho obuvnické zaměstnání mu mnoho
nevynášelo, poněvadž se staral o dvě malé děti po zemřelé manželce. Jeho sestra Anna
80
mu vypomáhala, jak mohla, ale na údržbu domácnosti nestačili. Tento muž byl v
našem sboru kostelníkem. Svůj kostelnický „úřad“ bral nesmírně vážně. V sobotu
navečer přišel v naleštěných holínkách na faru pro písně. Pomalu, vážným krokem šel
do kostela, aby dal čísla písní na tabulky. Potom před kostelem pečlivě zametl.
Když měla být vysluhována svatá večeře Páně, přišel kostelník v sobotu navečer
na faru připravit chléb a víno. Přišel vždy slavnostně v bílé košili, vyžehlených
kalhotách, a holínky se leskly dvojnásobně. Vešel do pokoje. kde byl připraven chléb
ke krájení a víno k rozdělení do kalichů. Nejprve přistoupil ke stolu a tiše chvíli postál.
Potom vzal chléb a pečlivě krájel jednotlivé čtverečky. Byly neuvěřitelně přesné.
Kalichy a láhev s vínem zabalil do čistých ubrousků a tiše odcházel do kostela. I
kabelu měl zcela odlišnou než ve všední den. Chléb nesměl při krájení upadnout,
kapička vína nesměla být rozlita. Tak to dělal po dlouhou řadu let, dokud nezestárl a
nechvěly se mu ruce. Kazatelova dcerka jej pravidelně sledovala při přípravě chleba a
vína a líbila se jí vážnost, s jakou k tomuto úkolu přistupoval. Když vyrostla a
připravovala se ke konfirmaci, probírali výklad o svaté večeři Páně. Kostelník již nežil,
ale vzpomínka na jeho pečlivou, až zbožnou přípravu chleba a vína provázela dcerku
po celý život. Věděla, že je to obyčejný chléb a víno, věděl to i kostelník, ale jeho úcta
k těmto viditelným produktům, které Pán Ježíš ustanovil k slavení Večeře na svou
památku, v ní zanechal hluboký dojem. Kostelník byl zvláštní člověk. Měl sklon k
stálému úsměvu, který mu lidé vytýkali. Říkali, že je pošetilý. Snad si to ani
neuvědomoval, anebo přes všechny strasti života se mohl usmívat, neboť věděl a věřil,
co pro nás při svaté večeři Páně chléb a víno znamenají a proč je připravuje. „To čiňte
na mou památku,“ řekl Pán Ježíš svým učedníkům, než šel na kříž za hříšné lidi.
Kostelník to věděl, a proto k přípravě chleba a vína přistupoval vážně, byť s úsměvem
na tváři.
Anna
Byla to kostelníkova sestra. maličká, nepatrná osůbka, která všecku svoji péči a
lásku věnovala děvčátku po zemřelé sestře. Z kraje týdne zazvonila na faře: „Jdu pro
klíč od kostela, budu uklízet.“ Na tato slova dávala vždy stejný důraz. Byl to pro ni
velmi důležitý úkol. Kostel byl veliký, a tak v něm strávila takřka celý týden.
Kazatelova dcerka vběhla jednou do otevřeného kostela podívat se, co tam
Anna vlastně dělá. Uviděla Annu, jak tiše stojí před stolem Páně a modlí se. To ji
zmátlo. Šla přece uklízet a ne se modlit. Jak to vlastně je? Po cestě domů si vzpomněla,
že tatínek v neděli kázal o věrné prorokyni Anně, která své stáří trávila v chrámu.
Vzrušeně vběhla domů a volala: „V kostele je Anna z Bible, ta, co viděla Pána Ježíše.
A neuklízí, modlí se!“ Jinak si to nedovedla vysvětlit ani povědět. Byla ještě malá, ale
leccos si z kázání zapamatovala. Není pravda, že si děti z kázání nic nepamatují.
Rodiče dcerušce vysvětlili, jak to s tou Annou je. „Ona opravdu uklízí kostel a
my jsme jí za to vděčni. Dělá svou práci pomalu, tak jí to zabere třeba celý týden. Ale i
při té obyčejné práci potřebuje promluvit s Pánem Bohem. Víš přece, že i my s ním
společně večer mluvíme, když se modlíme a on nás slyší, právě tak jako Annu. Anna
má mnoho starostí a sama by je neunesla. Ví, že o nich může povědět svému
81
nebeskému Otci.“ Dcerka něčemu rozuměla, něčemu ne, ale důležité bylo, že s ní o
tom rodiče hovořili. Vzpomínka na modlící se Annu ji provázela od dětství až do stáří.
Nezapomněla, že v životě můžeme kdykoliv a kdekoliv volat k nebeskému Otci.
Voňavá babička
Babička Kuklová sedávala neděli co neděli v kostele za rodinou kazatele. Nosila
s sebou voňavou kytičku, která šířila vůni po nejbližším okolí. Snad to byla rezeda.
Malá kazatelova dcerka si nepamatovala jméno babičky, tak jí říkala „voňavá
babička“. Jednou při modlitbě zaslechla dcerka tichounký šepot. kdo to asi šeptá?
Někdo v blízkosti. To musí vypátrat. otočila se a - co vidí? Voňavá babička má zavřené
oči a šeptá. To musí povědět tatínkovi. Neměl rád, když děti v Nedělní škole při
výkladu šeptaly. A babička šeptá při modlitbě!
Když zasedli doma k obědu, dcerka vyhrkla: „Tatínku, voňavá babička při
modlitbě šeptala. To se smí?“ Dostalo se jí vysvětlení: „Milá dceruško, babička
Kuklová nešeptala ledacos. Opakovala slova modlitby, kterou slyšela. A jakpak ty se
modlíš, když stačíš sledovat, co se za tebou děje?“ Dcerka neodpověděla, nebylo třeba.
V pozdějším věku až do stáří se slaboučkým šepotem cele ztotožnila s modlitbou
kazatele. Zjistila, že jí tak neunikne žádná prosba. Voňavá babička jí dala příklad
modlitebníka.
+
Takoví tři obyčejní lidé. A kolik vzácného poznání a pokladu dokázali dát do
srdce malého dítěte na celý život.
Ottová, Olga: Tři z mnohých. Evangelický týdeník - Kostnické jiskry, 79, 1994,
č. 41, s. 3.
Olga Ottová
Trojí zašumění
Šestiletá Marta dostala od babičky panenku. Byla to docela obyčejná panenka,
ale Martě se moc líbila. První noc s ní musela panenka do postýlky. Marta si s ní
povídala, šeptala jí pohádky, urovnávala vlásky a ne a ne usnout. Druhý den byla
neděle a rodina se jako obvykle chystala do kostela. Marta byla ospalá, zívala a
nechtělo se jí vstávat. Nakonec přípravu k odchodu přece jen zvládla.
V modlitebně bylo pěkně teploučko, první píseň byla právě ta, kterou Marta
ráda zpívala, vzpomněla si i na novou panenku, a to všecko na ni tak blahodárně
působilo, že se jí počala zavírat očka. Marta lehce zdřímla. Kazatel zvolil text z
Lukášova evangelia 10 kapitoly, verš 41-42: „Marta, Marta, pečlivá jsi a rmoutíš se při
mnohých věcech ...“ Známá slova, jistě je dobře známe. Když kazatel přečetl
výrazným hlasem text z Písma, Marta v polospánku uslyšela své jméno. Rychle se
82
vzpamatovala. To on si pan farář myslí, že spí a volá ji. To je ostuda. To musí hned
vysvětlit. Rychle vstala ze židle a jasným hláskem zavolala: „Já nespím, pane faráři, už
jsem docela vzhůru!“ Sálem se ozvalo lehounké zašumění. I kazatel se pousmál. Musel
však něco udělat. „Já vím, že nespíš, Marto, a jsem rád, že jsi mezi námi.“ A počal
kázat. Byl to kratičký dialog, který přinesl radost i vážné zamyšlení. Radost dítěti, že s
ní pan farář z kazatelny „mluvil“, a vážné zamyšlení kazateli. Jak mnoho lidí spí
duchovním spánkem a pranic jim to nevadí. Písmo svaté nás všecky volá: „Probuď se
ty, kdo spíš a vstaň z mrtvých a zasvítí se tobě Kristus.“ V Pánu Ježíši je život a světlo,
které nás vede k poznání sama sebe, tedy ku pokání. Při večerní bohoslužbě zazpívala
kazatelova rodina píseň: „Probuďme se , křesťané, k pokání pravému, pamatujíc, že
nastane den soudný každému.“ Kéž bychom uměli v upřímnosti srdce vyznat: „Já
nespím, Pane Ježíši, jsem docela vzhůru, neboť vím, že jednou přijdeš a zavoláš mě
svým jménem.“
Druhý dialog s kazatelem na kazatelně byl opět s dítětem. Malá Libuška ještě
mnohé nechápala, co se z Písma svatého četlo, ale náhle uslyšela slova: „Neboť jsme
vespolek oudové“ (Ef 4,25). Oudy! To Libuška zná od babičky. A musí to hned panu
faráři povědět. Po přečtení textu vstala ze židle a zavolala: „Naši babičku bolí všecky
oudy!“ Opět lehké zašumění kostelem. Kazatel však zůstal vážný. Všecky údy? Ano,
znal babičku Libušky, byla to trpitelka. Celý její organismus byl postižen bolestmi.
Kdyby jeden, dva údy, ale všecky! Jak by asi vypadal takový sbor, jehož všecky údy by
byly nemocné nemocí zloby, lží, pomluvami, nenávistí, neochotou a vším tím zlým, co
ze srdce lidského pochází. Vždyť jsme všichni zhřešili a nemáme slávy Boží: Ale
láskou Ježíše Krista jsme všichni vespolek údové, kteří patří k sobě, mají si vespolek
pomáhat, nepohrdat jeden druhým, a potom, budeme-li této lásce zcela podléhat, i
když nějaká ta bolest nastane, docela jistě se zmírní nebo zmizí docela. Tak to na
začátku kázání připomněl kazatel a když viděl dychtivý pohled malé Libušky, přece
jen řekl něco výhradně pro ni: „Znám tvoji babičku, Libuško. Vyřiď jí od nás všech
pěkné pozdravení. Brzy ji navštívím.“ Že Libuška babičce všecko vyřídila, i ten dialog
s kazatelem na kazatelně, můžeme si domyslet.
Je parné nedělní odpoledne. Starý mistr kovář jde svátečně oblečený se
zpěvníkem pod paží na nešpory. Po celý týden měl dosti práce, a tak se cítí unavený.
Těší se na Slovo Boží, na chládek kostela i na odpočinek. Netušil, že ho únava ukolébá
při písni do spánku. Shromáždění přezpívalo píseň a kazatel četl oddíl z evangelia
podle Lukáše, 8. kapitoly, verše 22-25 jako základ kázání. Při 24. verši zvýšil kazatel
hlas: „Mistře, Mistře, hyneme ...“ V tu chvíli se kovář probudil. Poněvadž kazatel
právě dočetl verš, kovář povstal a zavolal: „Co potřebujete, důstojný pane?“ Opět
lehoučké zašumění v kostele. Kazatel pochopil. Kováře ve vesnici téměř nikdo
neoslovil příjmením. Lidé mu říkali „mistře“. A poněvadž to byl člověk ochotný,
pohotový ke službě, byv vyrušen ze spánku zvoláním „Mistře, Mistře“, uviděl kazatele
a nabídl mu okamžitě službu. Farář byl dojat. Tento starý mistr kovářský byl tak
zvyklý po léta sloužit lidem, koval koně, vyráběl podkovy, to všecko byla důležitá
práce pro hospodáře, po celý život slyšel: mistře, potřebujeme to, potřebujeme ono; byl
s touto službou i s oslovením tak spjat, že i při náhlém probuzení v kostele chtěl
sloužit lidem. Kazatel se zadíval na jeho šedivou hlavu a pravil: „ To je v pořádku,
bratře, už jste toho hodně vykonal.“ Po skončení odpoledního shromáždění vycházel
kovář z kostela poslední. Chtěl se kazateli omluvit. Farář mu podal ruku se slovy:
83
„Kdybychom tak byli všichni připraveni sloužit lidem jako vy, bratře, bylo by mezi
námi moc pěkně.“ A s úsměvem se rozešli. Když se večer kazatelova rodina posadila
kolem stolu, vzpomněla si dcerka na příhodu v kostele. „Tatínku, mistr kovář spal?“
„Spal i nespal. Když ho dřímota přemohla, což se může stát každému z nás, důležité je,
že při procitnutí myslel na svého bližního, jestli něco potřebuje. Myslím si, že jsme
dnes kázali oba dva.“
A tak končí tři příběhy ve shromáždění bratří a sester, doprovázené lehounkým
zašuměním. To nebyl výsměch. Kazateli to připadalo po letech jako lehounké, radostné
šumění křídel andělů, kteří u trůnu Božího oslavují Pána a zpívají: „Svatý, svatý, svatý
je Hospodin zástupů. Plná jest země slávy jeho.“
Ottová, Olga: Trojí zašumění. Evangelický týdeník - Kostnické jiskry, 80, 1995,
č. 13, s.3.
Miloslav Jurák
Profesor Svoboda
Středověká němčina byla těžko řešitelným problémem nejen pro mne, ale i pro
profesionální soudobé překladatele, na něž jsem se obrátil. V nejvyšší nouzi s velkým
zájmem o věc vypomohl profesor hustopečského gymnázia dr. Vladimír Svoboda.
Tento muž s neobyčejnými historickými i jazykovými znalostmi má tři celoživotní
vášně: historii, lingvistiku a záhumenkové hospodaření. Proto ho můžete zastihnout
buď někde v archivu nebo při překladech z ruštiny, němčiny, angličtiny, španělštiny a
itelštiny jak odborné literatury, tak i nejrůznější korespondence lidem známým i
neznámým z širokého okolí. Potom je ještě třetí možnost - a sice, že oře nebo jinak
pracuje na svém poli.
Mezi jeho známými dodnes koluje historka, jak před lety jelo přes Nosislav
francouzské auto, jehož řidič si nebyl jist, zda nezbloudil. Zastavil u protijedoucího
vozíku, taženého kravkama, a protože znal pouze francouzsky, snažil se pomocí rukou
a pracně sestavených výrazů z indoevropštiny dotázat menšího podsaditého muže
s beranicí, který spřežení kravek řídil, zda jede správně na Bratislavu. Ochotný
venkovan dokonalou francouzštinou nejenom rozptýlil jeho obavy, ale přidal i několik
konverzačních vět, které svědčily o jeho značné kulturní i společenské úrovni. Když
zkoprnělý francouzský řidič se tázal, jak to, že zná tak dobře jeho mateřštinu a jak to,
že ... mávl vozka od kraviček rukou a lakonicky poznamenal, že to u nás ovládá skoro
každý.
Já jsem jej potkal, když právě traktorem vezl z drůbeží farmy protekční fůru
slepičího trusu, protože, jak prohlásil, není jiného kvalitnějšího hnojiva.
Při překladu středověkého právnického textu se nám však tyto znalosti náramně
hodily. Vždyť židlochovické horenské právo je v podstatě předpisem zemědělským.
84
A tak nakonec všechno dobře vyšlo. S přítelem Vladimírem jsem strávil několik
příjemných půldnů, jejichž výsledkem byl společný český překlad příslušné části
Ederovy kroniky i s potřebným komentářem.
Jurák, Miloslav: Devatero vyprávění. Židlochovice, Město Židlochovice 1992,
s. 42
Pohádky
Pohádka o hrabátku Miroslavovi
Za starých časů, tenkrát ještě Švarcava tekla do Židlochovic a Šimperky byly
ještě nezvětralé velehorstvo, stával na již zmíněných Šimpercích mohutný hrad a v
něm sídlil hrabě Jan z Kroupné se svým synem Miroslavem. Miroslav byl již od dětství
velmi hlučným dítětem.
Když mu chtěla chůva zazpívat na dobrou noc ukolébavku, musela počkat, až
Miroslav usne, aby ji bylo aspoň trochu slyšet.
Když mladému hraběti bylo 11 let, tak se při jeho řečech mlátilo obilí na poli a
ve dvaceti letech začínal chátrat hrad.
Jednou v neděli odpoledne si vyjel hrabě Miroslav na Slatinu na lov slonů, když
v tom ho potkala hrozná babice a povídá, že na hrad v Kozelkách přiletěl hrozný drak a
že chce povečeřet princeznu Jarmilku. Miroslav se ihned vydal zabít draka. Postavil se
před něho a zařval, seč mu síly stačily. Drak dostal z toho hluku žaludeční nervózu,
šedej zákal, vodu do kolena, ledvinový kameny a zápal plic. Za dva dny těžké chorobě
podlehl a jeho tělo dostalo muzejní ráz.
Hrabě Miroslav se zatím oženil se zachráněnou Jarmilkou a žili spolu šťastně a
jestli nezemřeli, tak jsou už v důchodě.
Pohádková povídka
Jenda se rozvaloval na akumulátorové peci a netrpělivě se ohlížel po stole, kde
paní Luklová dělala domácí placky z bramborovýho těsta v sáčku. Včera se ve
Svobodným slově dočetl - v jednom inzerátu - že král hledá muže schopné zabít draka,
který chce každý den k snídani 20 kg vlašáku nebo princeznu. Je toho teď plná televize
a rádio.
Jenda se teda rozhodl, že to zkusí, protože za odměnu byla slíbena princezna +
auto. Zbalil do rance placky, do termosky nalil ruskýho čaje a osedlal svého věrného
85
přítele, pionýra JAWA 05. Pionýr se vzepjal a uháněl k Šimperkům. Po cestě ještě lapl
Jenda kosu, kterou měl jako zbraň.
Konečně dorazil k jeskyni, kde přebýval drak. Ale u ní stáli lidi a radovali se.
Zvěstovali Jendovi, že včera vystupovala v Husově domě skupina The XY a drak
znechucen odletěl. Jenda teda nepořídil. Smutně nakopl pionýra a šoural se domů.
Po cestě ho však lapli královští zbrojnoši a zavřeli ho, protože přechovává kosu
jakožto nebezpečnou zbraň. Soud vynesl nad Jendem trest dvouleté povinné vojenské
služby králi. Na otázku o posledním přání odpověděl, že se chce svézt ještě na svém
pionýru.
Všechny brány byly zavřeny a Jenda mohl vyjet. Zašeptal pionýru do řídítek:
„Teď se drž!“ Hvízdl poprvé a zařadil jedničku. Pionýr se rozjel po dvoře. Hvízdl
podruhé a zařadil dvojku. Hvízdl potřetí a zařadil trojku. Pionýr se vzpínal, už už
přeskočit hradby a uhánět k Neumětelům, když vtom mu došel benzin a pionýr se
zastavil.
Tak Jenda Luklůj vojenské službě přece jenom neušel.
Pohádka o hrabátku Miroslavovi. /Aut./ -TOS-. Hlas Sdružení, 1975, č. 3.
Pohádková povídka. /Aut./ -TOS- . Hlas Sdružení, 1975, č. 6.
/Hlas Sdružení vydávali nelegálně v několika cyklostylovaných výtiscích mladí
nosislavští evangelíci, kteří se scházeli ve sborovém Husově domě./
Josef Malík
Nosislavská kalvária
Strýc Jula Žalud od nás z dědiny, z dolního konca, to sú fištrón všetkýma
masťma mazaný. Ej, ale aj oni sa jednú škaredě doběhli. Oni si ešče donedávna
mysleli, že majú v malíčku aj celú modernú agrotechniku. No, dnes si to už nemyslijá.
Ale začnem od Adama. Bylo to v létě v jednasedmdesátém roce. Sedím, diriguju
jakúsi schúzu a najednú kdosi až od dveří pošle lísteček a na něm je načmárané:
„Máš tady nějakého strýca.. Jmenuje se Žalud či jak a čeká na tebe v hospodě,
máš tam přijít!“
Co vám mám povídat! Strýca sem měl na krku a nepomohly žádné výmluvy,
věděl sem, že je se mnú do večera amen. Vzpomněl jsem si na odpolední tiskovku a
chtěl sem sa omlúvit alespoň na pár hodin, Marija struhadlo! To sem si ale dál! Strýc
na to:
„Cože? Tisková konferecija? Šak já tam možu jít s tebú! Beztoho sem ešče na
takovej slávě nikdá nebýl ...“
86
Potichu sem si nadal do oslú čtyřrohých, že sem o téj tiskovce začál vúbec
mlúvit. Nepomohly moje výmluvy ani na čerta ani na ďábla. Za hodinku už sedijá strýc
se mnú v tiskovém středisku. Ale tentokrát tá tiskovka mosela přijít veletrhanom o
trochu dráž. Strýc zedli mísu chlebíčků, ešče než číšník obešel pár stolů, potom si dali
dva taléřky uherského guláša, vypili pět plzní a ešče sa ohlédali, co je kde k zakúsnutí.
Tož k zakúsnutí bylo, byly dorty se šlahačkú. Strýc ich zedli pět. Enom kafé málem
hodili číšníkovi pod nohy, že prý nepijú proto, aby byli střízlivý, a dali si ešče jednu
lahvovú plzeň.
Když sme odcházeli, kutálali sa strýc po schodech jak ten Matěj Brúček.
Kolegovi Bedřovi Víškovi povídajú:
„Súsede, já su jak Bumbrlíček! Měli byste mňa na takové tiskovky brat časťéj,
třeba přes deň. To by měli v tem brněnském ráji tržby!“
„Strýcu, ale co včíl s vama?“ povídá Bedřa, „co když prasknete jak žaba?“
„Ale neplkaj, neplkaj!“ málem sa strýc urazili. „Tys istotně ešče nebýl na
slováckej svatbě. Tam by ses naučíl jest! - A včíl, víš co?“ obrátili sa strýc na mňa.
„Včíl pojedem do Břeclavi!“
Volky nevolky, mosel sem jet. Sedl sem za volant embéčka, strýc sa usadili
vedla mňa a vyrazili sme z Brna. Až do Židlochovic to šupitalo po pěkné asfaltové
silnici jedna radost. Strýc vedle na sedadle enom spokojeně podřimovali. Ale potom
přišla veliká zrada, přišla Nosislav. Skončila fajnová asfaltka a v Nosislavi začala
dlažba hrbolatá až běda. To nejsú kočičí hlavy, ale hlavy přímo kozí. A drcá to na nich
ešče víc. Spíš jak na hlavách sviňských lebo telacích.
Sotva to začalo, strýc Žalud vytáhli viržinku z huby, dvakrát polkli naprázdno
jak krmná husa a chytli sa za břuch.
„Jezusmarija!“ zakřičali, „co sa děje?!“
„Nic, strýcu, nic!“ povídám. „To je taková nosislavská parádní silnica.“
Ale to už sa strýc držali za břuch oběma rukama a oči měli navrch hlavy.
„Je zle, chlapče, je zle!“ Strýc hekajú a rozhlídajú sa kolem sebe, kde by byly
otevřené vrátka do dvora. „Chlapče, lesti mňa chceš zachránit při životě, mosíš mně
zastavit! Mňa to snáď rozškubne!“
Dívám sa na strýca a vidím, že sú chvílama modrý, chvílama zelený, oči
navrchu, enom jich ustřihnút. Raďéj sem sa také rozhlédal, kde bych zastavíl. Ale
vidím samé zabedněné dveřa a vrata. Povídám, aby vydržali, že hned budem za dědinú,
šmíknú pod most lebo do polí a je po trampotách.
„Ej, chlapče,“ naříkajú strýc, „tobě sa to poví vydržte! Ale tá dědina je
přeukrutně dlúhá. Tak dlúhú dědinu sem v životě neviďél ... A lesti mňa máš aspoň
trochu rád, tak zastav, zastav třeba aj u místní fáry!“
A v tej chvíli zakňúrali tak žalostno, že sem už šlapál na brzdu. Ale nic naplat,
zastavit sem nemohl. Nikde ani kúska šikovného místa. Strýc už málem omdlévali.
Konečně se kolem auta mihnúl poslední barák a asi sto metrů před nama mostek jak
malovaný. Sotva sem zastavíl, strýc vypálili z auta jak připečený kocúr z rozpálenej
trúby. Gatě v hrsti a pelášili pod mostek jak splašený. Ani si nevšimli jakýchsi chlapú,
keří kúsek od nás lézli do příkopy.
Panečku, v minutce to začalo.Prásk! Prásk! Prásk! Tři rany jak z děla. Až sa
zem zatřásla. Třikrát velikánský dým, smradu přeukrutně moc a jakési cucky létaly po
celém poli. A hned nato zaséj prásk! prásk! prásk! Hotová kanonáda. Strýc Žalud letěli
87
pod most převelice rychlo snaď třetí kosmickú rychlosťú, ale v momentě, kdy to začalo
búchat, vyletěli zase z pod mosta jak ancikrist z pekla. Zelený, fijalový, vlasy jim stály
na hlavě a gatě visely na kolenách.
„Marijajozéf! Chlapče, spasme sa! Šak tady bombardujú!“ volajú na mňa a
hledijá v tu stranu, kde to búchá.
Po pravdě, smíchy sem mohl padnúť do příkopy, ale mosél sem jich uchlácholit.
Povídám:
„Strýcu, ale co po ledačem! Žádný strach! Šak se podívajte! To tam družstevníci
rozstřelujú kopky hnoja ...“
„Co? Hnůj?“ vygulujú strýc očiska. „ A tož to hej! Až to hej!“
Moselo sa jim velice ulevit, když poznali, že žádné bomby nepadajú. Bylo to na
ních aj vidět, jak si vydechli. Ale v tej chvíli najednú zas zbledli, chytili sa za gatě,
zašklébili sa jak čert, když mu lucifer stúpne na ocas, a pomalučky, co noha nohu
mine, sa šúrali pod mostek. Za chvílu vylezli a bez řeči sa posadili na sedadlo vedla
mňa.
Tož, nosislavská kalvárija byla za nama a my sa vydali dál k Břeclavi. Pěkně si
to šupitáme, ale strýcovi nejak do smíchu nebylo. Po chvilce povídajú:
„Chlapče, poslúchaj, už budem brzo u Moravy?“
„Ale kde, strýcu!“ povídám. „Morava je u Hodonína. Tady přijedem k Dyji ...“
„A tož k Dyji! Aj to je veliká voda!“
Trochu sem sa polekál. „Marija panno! Co tam, strýcu, chcete? Snáď se
nechcete jít utopit? Šak tetka vás doma mlátit nebudú. Lebo chcete jít na ryby?“
Strýc sa na mňa podívali enom tak po očku jak ponocný na zlého psa.
„Chlapče,“ povídajú, „sak si ešče pořád mladý a hlúpý. Co bych s rybama dělál?
Napřed mosím přečmáchnút podvlékačky ...“
Ja, přátelé. Na to sem neřekl raďéj ani slovíčko. Kdo by pokúšál strýcův čagan?
Malík, Josef: Nosislavská kalvária. Rudé právo, 19. 2. 1972, příl. Haló sobota,
s. 6.
Josef Burian
Ofěra
Kdysi bývali věřící o něco horlivější nežli dnes - snad proto, že i svoje děti vedli
odmalička ve starých tradicích (inu, každá doba je něčím typická, každá doba chce
svoje). Právě tehdy si jedna zbožná babička ze svých vnoučat nejvíce oblíbila
pětiletého hošíka, protože uctivě naslouchal nejen kázání pana faráře v kostele, ale i
její poučování. Často jej brávala s sebou na mši, jenže ho nepouštěla mezi větší děti
dopředu, aby tam snad nezvlčil, ale nechávala ho vedle sebe v lavici pod kůrem. Doma
mu potom vysvětlovala, čemu nerozuměl, kterého svatého která socha představuje, co
je to hostie a co věčné světlo.
88
Jednou šlapali do kostela po dlouhých schodech a pod lípou babička povídá:
„Dneska bude ofěra.“
„Babi, co to je, tá ... fěra?“
„Říká se: ofěra. To se de kolem voltářa, tam se dajá peníze a pano farářovi se
polábne kříž.“
„Muhl bech take jít a dat tam peníze?“
„Ale já. Tade máš koruno a zatim si jo skové!“ a podala vnoučkovi papírovou
bankovku. Vědom si důvěry, které se mu dostalo, pečlivě uložil svěřený obnos do
kapsy a pro jistotu ji přidržoval dlaní, aby koruna snad nedopatřením nevypadla, a
pokračoval v cestě vzhůru.
V přítmí kostela babička s chápavým úsměvem sledovala, jak chlapec důležitě
kontroluje korunu, zvolna ji obrací, je-li v pořádku, a znovu zasouvá do kapsy. Právě
v té chvíli u oltáře zacinkal zvonec a vstoupili kněz s ministranty, zahajujíce tak mši.
Hošík sice nespouštěl oči ze všeho, co se vpředu dělo, ale přitom nenápadně
sledoval, nedá-li babička už pokyn, že je čas jít. Konečně povídá: „Teď bude ofěra.“
Lidé se v té chvíli zvedali a pomalu proudili k oltáři. Tam zatáčeli vlevo a pod bílou
sochou mizeli v šeru mezi nádherou oltáře a zadní zdí.
„Aha“, připomínal si chlapec nedávno získané znalosti: „te dvě bílý soche sá
svaté Petr a Pavel. Petr má klíče a Pavel meč.“ Protože se zástup věřících posouval
jenom zvolna, zvědavě sledoval, jak ti šťastní už vycházejí z šera, líbají farářem
nastavený kříž, křižují se., potom ještě jednou před oltářem a pak zasedají zpátky do
lavic. Jak za babičkou vplýval do tajuplného přítmí, pevně tiskl připravenou korunu v
prstech a netrpělivě vyhlížel místo, kam ji má dát. Po levici byly jakési dveře (do
sakristie) - tam určitě ne ... a najednou vedle své pravé tváře uviděl temný čtvercový
otvor v zadní straně oltáře. „Sem jo mám dat!“ zajásal v duchu a vstrčil tam
opatrovaný poklad. O několik kroků později poznal svůj omyl. Těsně před knězem
ležel na výstupku talíř s penězi. Vrátit se už nedalo. Tak alespoň jako ostatní políbil
kříž a zmateně následoval svou věrozvěstku. Protože neměl odvahu k přiznání omylu,
dal se jeho momentální neklid vysvětlit novým zážitkem, takže se ho babička jenom
ptala, jak se mu to líbilo.
Po několika letech se ten zbožný chlapec stal ministrantem. To už věděl mnoho
věcí, které by měl znát, i to, že nosislavský chrám je zasvěcený svatému Jakubovi, že
se musí učit latinsky, oblékat do zvláštního oblečení jako druzí ministranti a spoustu
jiných povinností a podivuhodných zážitků.
Jednou si všiml, že „služebně starší“ kamarád něco vylil do otvoru v zadní části
oltáře.
„Co to belo? Cos tam velil?“ vyzvídal.
„To je svěcená voda, co zbela. Voltář je take svěcené, tak se tam muže lit“
vysvětloval kolega.
Chápavě kývl hlavou a v té chvíli si vzpomněl, že před lety do té díry hodil
omylem korunu. Zmocnila se ho nepěkná touha znovu ji získat a něco hezkého si za ni
koupit. Ani ho nenapadlo, že by ji měl nechat chrámovým potřebám, kterým byla kdysi
určena. Počkal, až kamarádi zmizí v sakristii, opatrně vykoukl do všech stran a rychle
vsunul ruku do „pokladny“. Nehluboko nejprve nahmátl vlhou kupu jemnozrnného
smetí a okamžik nato nějaký papírek. Srdce mu začalo tepat rychleji: „To je vona!“
89
Bleskurychle vytáhl svůj nález ven. Skutečně to byla právě ta bankovka, kterou
tam před lety hodil. Už se viděl, jak jde do obchodu ... ale ouha! Jak ji silněji v prstech
stiskl, rozpadla se na několik částí. Ztuhnul: „To asi ... bela tá svěcená voda posvěcená.
Taklé jo tade nemůžo nechat.“ Přeopatrně složil trosky papírku do kapsy, tentokrát už
s lepším úmyslem je doma uložit na čestné místo.
Burian, Josef: Ofěra. Rukopis.
Josef Burian
Věžička
Za dávných časů bývalo židlochovické panství veliké a vrchnost potřebovala
pro svoje pohodlí čím dál víc roboty. Přestože poddaní prosili, žadonili nebo nadávali,
nikdo jim nic neslevil. V naší obci bývalo svobodných dvořáků málo, a tak se pro
většinu ostatních měla stát znamením poroby věžička na radnici v Městečku, vystavěná
k tomu, aby se na ní zvonil nástup na robotu na panském. K práci na vlastním zbývalo
málo času a navíc si po večerech chlapi rádi zašli do hospody na pivo nebo víno. Často
si tam navzájem postěžovali, jak je věžička nutí do práce zadarmo na cizím, jako
kdyby ona za všechno mohla.
Jednou se tak sešli i v sobotu a protože věděli, že zítra v neděli musí jen do
kostela, trošičku to přetáhli do pozdních hodin. Jeden rolník, již „v dobré náladě“,
zastavil na své cestě naproti radnici a vyzývavě volal: „Te jedna zlatá bimbulko, zétra
mám vod tebe pokoj. Pche“ a potácel se dál k domovu. Ráno jej manželka budí:
„Vstávé, musíš na roboto!“
„Na jaká roboto, deť je neděla,“ nedá na ni spáč.
„Je středa. Zétra je štvrtek a to take musiš.“
„To néni možný!“
Vtom se ozval známý nenáviděný hlas zvonu z radnice: „Na-ro-bo-tu, na-ro-botu ...“
„Tá mrcha jedna!“ ale už bleskově vyskakoval s postele.
Večer při návratu z panského se zastavil na stejném místě jako v noci a
zlomyslně se šklebící věžičce prorokoval: „Te musíš zhnít zaživa, potvoro, ať ti větr
roznese na tisíc kusů.“
Burian, Josef: Věžička. Nosislavský zpravodaj, prosinec 1995, s. 2-3.
90
Báseň a pravda v Nosislavské čítance
Spisovatele, kteří umisťují děj svých povídek, románů apod. do konkrétních
míst a nechávají v nich jednat skutečné osoby, můžeme často poměrně snadno usvědčit
z „nepravdy“, z toho, že něco v jejich práci neodpovídá historické skutečnosti.
Vysvětlení je prosté: spisovatelé svými pracemi nemíní nahrazovat odbornou
historickou literaturu, ale chtějí čtenáři uměleckými prostředky charakterizovat určité
události, jejich prostředí a jednající osoby. V zájmu uměleckého cíle musí tedy některé
situace a děje domýšlet a jednotlivosti potom někdy jsou prostě „vymyšlené“.
Postavy všech tří Nosislavanů v pracích J.A.Komenského, F.M. Bartoše a
Zikmunda Wintra odpovídají historické skutečnosti. U Václava Vlaverina však
musíme upozornit ne sice na „výmysl“, ale na rozpor v tvrzeních historiků: Bartoš píše,
že Vlaverin byl oběšen císařskými vojáky hned po bitvě na Bílé hoře. Opíral se při tom
asi o Wintrovu knihu Děje vysokých škol pražských (Praha 1897), v níž se dočítáme,
že vojáci Vlaverina 10. 11. 1620 pověsili, aby z něho dobyli peněz (s. 173). Ale už o
14 let dříve napsal Tomáš V. Bílek v knize Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618
(Praha 1883, s. 984-985), že Václav Vlaverin zemřel v Praze zřejmě v roce 1631 a
dědili po něm jeho nosislavští synovci Vavřinec a Ondřej Škodovi. Bílkův údaj citují
mj. i Nicolette Moutová a Josef Polišenský v knize Komenský v Amsterodamu (Praha
1970, s. 103).
Také povídka Františka Bednáře o nosislavských rodinách, kterým bylo
povoleno vystěhovat se z náboženských důvodů do Uher, se opírá o přesná historická
fakta zjištěná v archivních pramenech. V zájmu živějšího rozhovoru zařadil Bednář do
děje několik osob, které jsou nositeli tehdejších i současných nosislavských příjmení
(Horníček, Solnička, Lukl, Hlaváček, Sedlo, Loskot), ale žádný doklad o tom, že právě
oni v onom roce 1750 patřili k tajným evangelíkům, neexistuje.
Na historickou přesnost ve svých povídkách vůbec nedbal Jarolím Nosislavský,
i když jim nelze upřít značnou působivost a přesvědčivost. Romantickou představu o
starém topolu, který už v 16. století přivábil k sobě překladatele žalmů z Kralické bible
Jiřího Streyce nebo později Karla staršího ze Žerotína a švédského válečníka Gjesinga,
však nemůžeme uznat za „pravdivou“.
Na Těsnohlídkově soudničce oceníme nejen faktografickou přesnost (například
v Bartákově výhrůžce o zavražděných bratrech hajných Severánkových), ale zvláště
umění, s jakým dokázal charakterizovat oba hrdiny po stránce fyzické i povahové,
ačkoliv je mohl sledovat při nanejvýš hodinovém soudním jednání. Nosislavští
pamětníci by je poznali i bez uvedení jmen.
91
V popisu nepodařené zabíjačky u Zbořilů „na tvrzi“ máme vzácnou příležitost
porovnat, jak stejnou skutečnou humornou příhodu zpracovali dva různí autoři Obrovský a Losa (námět pochází samozřejmě od Zbořilova souseda „přes jedno“
Františka Losy). Zajímavý z hlediska „pravdy“ je detail, že Obrovský pojmenoval
velitele hasičů jménem Kaplan (to nosislavské příjmení mu musel sdělit Losa), zatímco
u Losy velí hasičům Nečas.
Další šťastná náhoda nám umožnila, že pozdější farář František Losa a pozdější
básník Ivan Jelínek, ačkoliv se sami asi nikdy nesetkali, jako malí chlapci dobře
poznali a pamatovali si nosislavského sedláka Pavla Zbořila a oba o něm napsali své
vzpomínky - Losa už v roce 1929 a Jelínek až v osmdesátých letech. Zatímco Losa
nám ve svém vyprávění představuje „stréčka“ Zbořila jako rázovitou venkovskou
figurku a trochu i jako staršího kamaráda, Jelínek vidí ve svých pamětech Zbořila jako
moudrého sedláka, hezkého, inteligentního, přímého a hrdého, starostlivého otce a
dobrodince Jelínkovy rodiny v době války. Pohledy obou autorů přitom postavu
skutečného Pavla Zbořila nijak nezkreslují. To dvojí vidění stejného člověka lze
poměrně snadno vysvětlit postavením obou chlapců: Františka Losy jako dítěte
Zbořilových sousedů, který Pavla Zbořila znal nejen z vlastních „sousedských“ styků s
ním, ale jistě také z vyprávění svých rodičů a dalších lidí, která často obsahují různé
nadsázky, a Ivana Jelínka, který poznal Pavla Zbořila a jeho rodinu prostřednictvím
svých rodičů a vlastním citlivým vnímáním života na Zbořilově statku. Skutečná
osobnost Pavla Zbořila (Ivan Jelínek se odchýlil od skutečnosti jen v jednom malém
detailu: přejmenoval Pavla na Cyrila a jeho ženu Annu, nám mladším známou jako
babička „Bažeba“, na Jenovéfu) byla natolik složitá, že by se jí mohl zabývat další
spisovatel, snad autor psychologické prózy. Jen on by asi dokázal věrohodně vyložit
například dnes už zcela zapomenutý spor manželů Zbořilových se svým farářem, který
jim odmítl pokřtít v roce 1902 syna „pro bezbožnost obou rodičů“.
Úryvky ze vzpomínkové knihy Ivana Jelínka Jablko se kouše jsou v Nosislavské
čítance asi nejlepším příkladem ztvárnění reálné a umělecké pravdy. Po sedmdesáti
letech, kdy byl v Nosislavi naposledy, dokázal Jelínek nejen vylovit z paměti, ale
plasticky, názorně a s podivuhodnými detaily popsat svou první cestu do Nosislavi s
tatínkem v kočáře i druhou s maminkou v době první světové války, když šli spolu ke
Zbořilům. Tehdy zřejmě ani tatínek ani maminka Jelínkovi svému malému synkovi
nevykládali, že se octl v bývalé nosislavské tvrzi, proto ji nepopisuje jako historickou
památku, ale jako „nejkrásnější dvůr, jaký kdy viděl“. A viděl toto krásné nosislavské
zákoutí svýma dětskýma očima tak, že jeho obraz Zbořilova dvora včetně chléva,
hnojiště a rybníčku nemá asi v české literatuře obdoby. Také popis „Háku“ a celé
krajiny podél řeky mezi Židlochovicemi a Nosislaví, musí každého Nosislavana, který
tudy ještě před stavbou nové silnice chodíval, uchvátit.
Jelínkovu uměleckou pravdu nemohou zastínit takové „nepřesnosti“, jako že při
cestě s tatínkem do Nosislavi nemohl vidět napřed katolický a potom teprve
evangelický kostel a že v Nosislavi nebyl žádný velkostatek. Ten velkostatek, to byly
Boudky, ale kdo z nás pamětníků poloviny třicátých let, kdy z Boudek zmizely ty dva
sloupy s Janusovými hlavami, by si je bez pomoci Ivana Jelínka dovedl vybavit?
V době, kdy malý Ivan chodíval ke Zbořilům pro mléko, byli oba Zbořilovi
chlapci starší než on a tetinka Zbořilová tehdy nečekala třetí dítě: malé Anně, později
vdané Sedlové u školy, už bylo tehdy stejně jako Ivánkovi už kolem šesti nebo sedmi
92
let. Psycholog by nám asi vysvětlil, proč si autor uchoval v paměti malého Jaroslava,
drobnějšího a o šest let mladšího než František, tak, že si představoval., že Jaroslav je
mladší než on sám. Mladší sestru obou svých nosislavských kamarádů si asi vůbec
nezapamatoval, ale něco o její existenci přece jen musel vědět, a proto si do vzpomínek
promítl třetí Zbořilovo dítě jako ještě nenarozené. Tyto rozdíly mezi Jelínkovou
zrakovou a sluchovou pamětí, uměleckou obrazotvorností a schopností vyjádřit je
slovy, a mezi „nepravdou“ v podružných maličkostech nám lépe než nějaká učebnice
literární teorie vysvětlí podstatu umělecké pravdy.
Také ve fejetonech Jana Putny, ve kterých je život ve staré Nosislavi tak
názorně představen, najdeme příklady básnické licence. Hluboký dětský zážitek s
mrtvým tělem utopence ve Švarcavě popsal dvakrát a pokaždé jinak (jednou se událost
stala při velké vodě, podruhé v létě při koupání). Souchotinář Hlavička byl zřejmě Jan
Hlaváček z č. 46 (1818-1880), který opravdu zemřel na tuberkulózu. Jeho smrt nemohl
Putna sám pamatovat (narodil se o rok později), její zaznamenání je však současně
důkazem, že čerpal nejen z vlastních zkušeností, ale i z toho, co se o takových
případech v Nosislavi ještě dlouho vyprávělo. Příběh bleskem zabitého Ječmínka
vypadá na první pohled jako ozvuk známé hanácké pověsti o králi Ječmínkovi. Takový
chlapec, nalezený však nikoliv v ječmeni, ale v ovesném strništi (19.8. 1821)
jedenáctiletým Václavem Měřínským, opravdu v Nosislavi žil. Dostal jméno František
Ovísek a byl vychován v nálezcově rodině v č. 110 v Kroupné ulici. Údaje o jeho
poustevnickém životě a o nálezu jeho mrtvého těla pod hruškou voňavkou si Putna
„přibájil“.
Humoristická povídka Josefa Malíka je situována do Nosislavi víceméně
náhodou jen díky tomu, že na frekventované silnici Brno - Břeclav museli
automobilisté dvoukilometrový úsek cesty přes Nosislav přetrpět jízdou po dláždění s
velkými nerovnými kostkami. Také rozmetávání hnoje pomocí výbuchů se tehdy v
Nosislavi provádělo.
Anekdotický příběh o první návštěvě prezidenta Masaryka v Nosislavi z knihy
TGM v Lánech je příkladem záznamu o skutečné události slyšené z třetí ruky a
zapsané dost neobratně pro slovní doprovod fotografické publikace bez vtipu, ve který
vyústila odpověď ne nějakého kmotra, ale „tetinky“ Otýpkové z „druhého konce“. V
Nosislavi tehdy v červnu roku 1924 nebylo žádné pobíhání kolem nějakého
hromadného úklidu. Tetinka na dotaz pana prezidenta, budou-li snad v Nosislavi hody,
odpověděla jadrným nosislavským záporem a teprve potom dodala, že „líčí“ proto, aby
její dům nedělal při očekávané prezidentově návštěvě ostudu
Více než vyjmenované nepřesnosti nebo vymyšlené skutečnosti by mohly
čtenářům Nosislavské čítanky vadit vyhraněné jednostranné názory některých autorů.
Když v roce 1996 vydala Nosislavskou čítanku nosislavská obec, byla některými
čtenáři označena za „protikatolickou“. Výpady proti katolíkům se v ní opravdu najdou
(např. František Bednář si mohl odpustit katolického faráře hrozícího evangelickým
vystěhovalcům pěstí, Jarolím Nešpor charakteristiku faráře Reisera jako pravého vlka
v rouše beránčím - jezuitu v rukavičkách, nebo Jan Putna německou babku, která
neměla ráda husity). To vše však bylo podmíněno dobou a prostředím, ve kterém naši
autoři žili a působili, a my jejich slova dnes dokážeme buď pochopit nebo
přehlédnout.
93
Do Nosislavské čítanky jsme úmyslně nezařadili rozsáhlou povídku Františka
Vrbeckého Ve jménu Boha a svobody ze sbírky Mrtví nemluví (Praha, Naše vojsko
1985), kterou znají čtenáři samizdatového vydání Nosislavské čítanky z roku 1986.
Zabývá se teroristickou akcí provedenou v roce 1951 v „Háku“ Bohumilem Sixtou a
její popis odpovídá přesně tomu, jak se udála. V dalších částech povídky jsou však její
děje již značně vykonstruované, aby odpovídaly ideovému záměru tzv. normalizace.
Vrbecký Nosislav a její prostředí neznal (i když ji při studiu materiálů navštívil a s
některými Nosislaváky o události hovořil). Vše mimo fakta Sixtova případu by se
mohlo odehrávat kdekoliv jinde.
O autorech Nosislavské čítanky
Bartoš, František Michálek (1889-1972)
Historik, profesor církevních dějin na evangelické bohoslovecké fakultě v
Praze. Hlásil se k Palackému, odmítal katolický výklad českých dějin a polemizoval s
Josefem Pekařem. Věnoval se studiu české reformace, zejména husitství. Hlavní díla:
Čechy v době Husově, Husitská revoluce.
Bednář, František (1884-1963)
Historik, profesor evangelické bohoslovecké fakulty v Praze. Napsal mj. knihu
Zápas moravských evangelíků o náboženskou svobodu v letech 1777-1781, jejíž druhá
část, Hnutí na jižní Moravě, se týká převážně událostí v Nosislavi. Je také autorem
knihy Dějiny evang. ref. sboru v Kloboukách u Brna (v Kloboukách působil v letech
1912-1919 jako evangelický farář).
Boleloucký, František (1896-1942)
Spisovatel, ředitel zimní hospodářské školy v Židlochovicích. Redigoval časopis
Jižní Morava, který vycházel v Židlochovicích. Židlochovice jsou také dějištěm prózy,
v níž shovívavě ironizoval jednotlivé maloměstské typy a jejich spolkaření (Moravské
město). V roce 1942 byl František Boleloucký popraven v Kounicových kolejích v
Brně.
Burian, Josef (1949)
Dělník u Vojenských staveb v Praze, syn Jaroslava Buriana a Hedviky, rozené
Mackové z Nosislavi č. 54. Autor pověstí a povídek s nosislavskými náměty. Napsal
také Dějiny Želic, zaniklé vsi u Nosislavi (2.vyd., Praha, Vána 2000. 19 s.,
bar.obr.příl.), Paměti Svojetína a okolí (2000) aj. Zabývá se též uměleckou grafikou,
zvl. tvorbou pohlednic a erbů.
94
Císař, Ferdinand (1850-1932)
Evangelický farář v Novém Městě na Moravě a v Kloboukách u Brna,
superintendent reformované církve na Moravě, přítel T.G. Masaryka, vyhledávaný
řečník, překladatel z anglické literatury, autor řady náboženských knih.
Herben, Jan (1857-1936)
Novinář a spisovatel, rodák z Brumovic. Zakladatel a redaktor Času. V
Brumovicích a okolí se odehrává jeho románová kronika Do třetího a čtvrtého
pokolení. Rodnému kraji věnoval také několik knih rázovitých obrázků a
povahokreseb Moravské obrázky, Slovácké děti a Na dědině. Do jihočeského zákoutí
je zasazena Herbenova kniha Hostišov. Pro mládež napsal knihu Bratr Jan Paleček.
Vychovatelem a domácím učitelem Herbenových synů byl v době svých pražských
studií Jan Putna, který ještě i jako profesor reálky trávíval své prázdniny u Herbenů v
Hostišově.
Jandík, Stanislav
Publicista. Známe ho jen jako autora citované fotografické knihy o T. G.
Masarykovi.
Jelínek, Ivan (1909)
Básník, překladatel, doktor práv, redaktor předválečných Lidových novin, voják
zahraniční armády, redaktor českého vysílání BBC, autor obsáhlých vzpomínkových
knih Jablko se kouše a Potápěči. Většinu svého dětství prožil v Židlochovicích na
horním konci Nosislavské ulice (v tzv. Srncově vile naproti Hladíkovy kamenické
dílny).
Jurák, Miloslav
Právník, vlastivědný pracovník, autor řady statí o historii Židlochovic. Knižně
vydal mj. Sto let židlochovického jeviště (1983) a Devatero zastavení (1992), z něhož
je naše ukázka.
Karafiát, Jan (1846-1929)
Spisovatel, autor známé knihy pro děti Broučci, evangelický farář na Hrubé
Lhotě na Valašsku a v Praze, vydavatel Reformovaných listů, překladatel Nového
zákona.
Komenský, Jan Amos (1592-1670)
Pedagog a filosof, polyhistor, jazykovědec, kartograf, zakladatel moderní
pedagogiky, politický mluvčí pobělohorských exulantů, poslední biskup Jednoty
bratrské. Za pobytu v Amsterodamu se přátelil s rodinou nosislavského rodáka Jana
Škody, plukovníka nizozemské armády.
Losa, František (1906-1957)
Evangelický farář v Pržně na Valašsku a v Žatci, rodák z Nosislavi č. 74,
spolupracovník Křesťanských listů, které založil a redigoval v Pitsburgu v
95
Pennsylvánii jeho strýc Václav Losa. Na Františka Sobu přejmenoval Františka Losu
ve svém vyprávění Jakub Obrovský.
Kříž, Jaroslav (1890-1955)
Učitel v Křepicích, od první světové války učitel a řídící učitel v Nosislavi.
V roce 1948, dva roky před penzí, z ideologických důvodů propuštěn ze školské
služby. Autor náboženských písní a příležitostných básní. Řadu let vytvářel betlém,
vystavovaný pravidelně v nosislavském katolickém kostele. Funkcionář nosislavských
katolických organizací, známý včelař.
Lukl, Jaroslav (1879-1983)
Rolník v Nosislavi č. 26, dlouholetý starosta obce. Zemřel ve věku 104 let. Jako
pulmistr Pukl hrdina povídky Františka Bolelouckého.
Malík, Josef
Brněnský novinář.
Nosislavský, Jarolím, vl. jm. Jarolím Nešpor (1865-1939)
V letech 1891-1897 evangelický vikář v Nosislavi, potom farář ve Škvorci a v
Chlebích, syn nosislavského faráře Daniela Nešpora. Vydal knihy Biblická příručka a
Generál Gordon. Povídky s nosislavskými náměty Pod stříbrným topolem vycházely
původně v kalendáři Orloj.
Obrovský, Jakub (1882-1949)
Malíř, grafik a sochař, profesor pražské Akademie výtvarných umění, rodák z
Bystrce u Brna. Bystrckým nářečím napsal tři knihy humorných vyprávění.
Ottová, Olga, roz. Nešporová (1926-1999)
Dcera nosislavského faráře Pavla Nešpora, manželka faráře Václava Otty v
Hodoníně. Své náboženské úvahy a vzpomínky farářské dcerky publikovala v
Kostnických jiskrách.
Putna, Jan (1881-1915)
Profesor reálky v Rokycanech a v Lounech, rodák z Nosislavi č. 60. Historik,
překladatel, fejetonista. Publikoval v Herbenových Besedách Času a v různých
časopisech nejen u nás, ale i ve Spojených státech a v Německu. Autor knihy Jeroným
Pražský. Zemřel na začátku světové války ve vojenském lazaretu v Brně po operaci
slepého střeva. Torzo Putnova deníku pochází z roku 1903, kdy přerušil studium a
sloužil jako jednoroční dobrovolník v armádě.
Rýlichová, Anna, roz. Loskotová (1895-1974)
Žena rolníka Václava Rýlicha z Nosislavi č. 292. Jako výbornou vypravěčku a
znalkyni nosislavského nářečí ji doporučil bývalý předseda MNV František Vrána
dialektologovi Janu Balharovi.
96
Slouk, Ondřej (1738-1818)
Chalupník a rychtář v Nosislavi č. 73. Po roce 1781 presbyter evangelického
sboru, později se vrátil i s rodinou do katolické církve.
Staňková, Adéla
Učitelka.
Svoboda Jan (1888-1972)
Rolník v Nosislavi č. 257 (na Husovým), legionář, autor vzpomínek na první
světovou válku.
Těsnohlídek, Rudolf (1882-1928)
Básník, prozaik a novinář. Psal povídky a romány z brněnského předměstí, je
autorem známé Lišky Bystroušky, zhudebněné Leošem Janáčkem. Pro brněnské
Lidové noviny napsal několik set literárně cenných soudniček, jednou z nich je i příběh
Polní a lesní.
Těšík, Josef (1813-1880)
Spisovatel z moravské družiny Františka Sušila. Působil v letech 1850-1858
jako kaplan a později katolický farář v Nosislavi; pak se stal děkanem v Telči. V jeho
sbírce anekdotických příběhů Trní a růže je několik povídek, jejichž podkladem jsou
nesporně poznatky z Nosislavi.
Uhlíř, Dušan (1938)
Historik, docent obecných dějin na Slezské univerzitě v Opavě, bývalý ředitel
Muzea města Brna, autor knih Anály ze Spálené ulice (1979). Slunce nad Slavkovem
(1984), Republikánská strana Čech a Moravy venkovského a malorolnického lidu
1918-1938 (1988), Brněnský pitaval (1992).
Váša, Pavel (1874-1954)
Jazykovědec, literární historik a novinář, s Františkem Trávníčkem spoluautor
Slovníku jazyka českého, s Aloisem Gregorem Katechismu dějin české literatury a s
Leošem Janáčkem Moravských písní milostných. Jeho otec Čeněk Váša, po řadu let
učitel nosislavské evangelické školy, byl též literárně činný.
Winter, Zikmund (1846-1912)
Historik a prozaik, autor románu Mistr Kampanus, povídek Rozina Sebranec,
Nezbedný bakalář a mnoha knih kulturně historických statí o životě v Čechách v 15.17. století. Ve svých historických povídkách zobrazil jako literární postavy významné
nosislavské rodáky Václava Vlaverina, syna Matouše Škody z č. 76, a Martina
Nosislavského, syna Štěpána Vranovského z č. 22.
97
Poznámky
Strana 4
Mathiades, Jan - Jan Mathiades Nosislavský, kněz, kazatel v chrámu sv.
Barbory v Kutné Hoře, humanistický básník, nosislavský rodák. K jeho sňatku v roce
1616 vydali jeho přátelé tiskem sborník 6 latinských básní
Strana 5
Beliál - z hebrejského belijaal, neužitečný, satan, antikrist
VMtem - Vašim milostem
Strana 6
Aron - Mojžíšův bratr; žehnal izraelskému lidu (3. kn. Mojžíšova, 9,22); viz též
str. 20
Vlaverin Nosislavský, Václav - bratr nosislavského rychtáře a purkmistra Matěje
Škody z č. 76; oženil se v Praze v bohatou vdovou Esterou Šmertošovou; děti neměli dědici se stali Václavovi synovci Ondřej a Vavřinec Škodovi v Nosislavi (ten zdědil
po otci dům č.76), nevlastní syn Martin Šmertoš z Rýzentálu a jeho dcera Lidmila
Strana 7
Stefanides Nosislavský, Martin (Martin Štěpánů), syn Štěpána Vranovského (též
Hejného) z Nosislavi; spolu s bratrem Janem Štěpánem a švagrem Petrem prodali v
roce 1568 otcovský dům č. 22 bratru Jiříkovi Štěpánovi. Když Jiřík nemohl platit
splátky, převzal v roce 1773 dům Martin a později jej odevzdal své ženě (paní
děkance) Regině a dětem (pro případ své smrti). Ale už v roce 1575 prodal dům svému
bratru Janovi za 1 kopu a 20 zlatých. Po Janově smrti patřil dům s pozemky opět
Martinovi a ten jej roku 1587 opět prodal, a to Adamu Vlkovi za 1 kopu a 40 zlatých.
Vlk potom posílal „ctihodnému knězi Martinovi, děkanu chrudimskému“ každoročně
po různých poslech (mimo jiné i po Martinovu nosislavském „kolegovi“, děkanovi
Martinu Kilianovi) 8 zlatých jako splátky
kočičina - hlučné zastaveníčko, nezdařená hudební produkce
kurník - posměšný název pro univerzitní vězení
Strana 9
rétorika - nauka o řečnictví
De anima - O duši
Cicero, Marcus Tullius - římský řečník a politik (106-43 př. Kr.)
In nomine sanctae et individuae trinitatis, patris, filii et spiritus sancti - Ve
jménu svaté a nerozdílné Trojice, Otce, Syna a Ducha Svatého
98
Strana 10
Opponere contraria argumenta - předkládat opačné důkazy
Strana 11
fortel - úskok, lest
jednuška - kdo přijímá pod jednou, nekatolík
valchovat - bít
Strana 12
vlaské - vlašské, italské
Strana 17
Zemplín - historické území na východním Slovensku a severovýchodním
Maďarsku od 11.století; hrad Zemplín byl sídlem župana; od 18. stol. bylo
adminsistrativním celkem Zemplína Nové Město pod Šiatrom (Sátoralújhely), na
Slovensku patřily k Zemplínské župě Michalovce, Humenné, Vranov nad Topĺou a
Trebišov
Strana 22
dekret císaře Ferdinanda II - jde o tzv. obnovené zřízení zemské z roku 1627,
kterým bylo povoleno v českých zemích jen katolické náboženství
predikant - kazatel
Strana 23
František Ferdinand d´ Este (1863-1914) - následník trůnu císaře Františka
Josefa I; spolu s manželkou Žofií oběť atentátu v Sarajevě v roce 1914
Loskot, Karel (1886-1948) - rolník v Nosislavi č. 56; v roce l899 mu bylo teprve
13 let, ale honu se už mohl zúčastnit
Žebro, Jan Pavel (1827-1899) - zemřel 28.12.1899; hon s popisovanou
rozmluvou s arcivévodou se tedy musel konat nejméně o rok později; o pohřbech
Žebrovy dcery a manželky nemohli mluvit vůbec; dcera Helena, provdaná Hoferová
zemřela v roce 1907, manželka paní Helena Žebrová, roz. Putzová, zemřela až v roce
1915; pokladníkem na Konopišti mohl být syn Jaroslav (nar. 1870) nebo Jiří Jan (nar.
1877); oba byli pokřtěni v evangelickém kostele v Nosislavi
Strana 24
Solnička, František (1718-1763),- chalupník č. 27; datum úmrtí jeho ženy
Polexiny napsal Slouk chybně - muselo to být až po narození dcery Anny v roce 1757;
ve skutečnosti zemřela Polexina Solničková na mrtvici v roce 1760; syn Michal (17431793) byl půlláník č. 3, Václav (1748-1804) porybný v Pohořelicích (v Nosislavi se
tehdy říkalo „fišmajstr“), později chalupník v Nosislavi č. 106, Pavel ((1751-1799)
chalupník 109, dcera Anna (1756-1814) se provdala za Jana Trávníčka, chalupníka č.
95; v roce 1761 se František Solnička oženil podruhé s Rozálií Goldovou a měl ještě
další dvě děti
Rodopisný vývod Jakuba Slouka viz v knize Františka Kleina Čtení o minulosti
nosislavské (1940) na s. 42-43
99
Samson, Václav (1737-1809), chalupník č. 7
Hochman, Matěj (1699-1743), otec Apoleny Sloukové (1740-1762)
Strana 24
První Slouk - Jakub Slouk, původem z Dobrochova u Prostějova, podruh v
Nikolčicích; jeho předkové mívali v Dobrochově půllán
Slouková, Mariana, vdaná Čermáková (1742-1822) - žena Matěje Čermáka z č.
165
Slouk, Augustin (1744-1811) - chalupník č. 91, na rozdíl od bratra Ondřeje
zůstal evangelíkem. Všechny děti jeho syna Františkovi zemřely v útlém věku a tak
tato větev Slouků vymřela
Rybařík, Matouš (asi 1689-1764) - chalupník č. 6; jeho žena byla Marina,
rozená Šmardová, poprvé vdaná Slouková (1682-1758); syn Jiří Rybařík (asi 17131793), chalupník č. 6
Strana 25
Nátcha (nádcha) - „nadýchání“ škodlivého vzduchu; označení pro různé
nemoci, v Nosislavi obyvkle nachlazení, chřipka
Slouk, Josef (nar.1770), chalupník č. 10, později měšťan Hustopeče č. 271
Slouková, Eleonora, provdaná Luklová (1782-1864) - manželka Antonína
Lukla, půlláníka č. 28
Strana 26
země baborská - Bavorsko
země inklická - Anglie
kuštovat - ochutnat
Strana 27
věrdunk - čtvrt libry (tehdejší tzv. vídeňská libra odpovídala 0,56 kg)
funt - libra
paták - pětikrejcarová mince
kuprové peníze - měděné
korec - strych; plošná míra, půl jitra, asi 0,23 ha
paleta - z ital. bolletta, stvrzenka o zaplacení nějakého poplatku
prajská vojna - sedmiletá válka v letech 1756-1763 mezi Rakouskem a Pruskem
konzum - poplatek
konzumajnémr - výběrčí tohoto poplatku
Strana 28
Prajz přišel do Moravy 1742 - pruské vojsko
Mahovský, Antonín (1698-1768) - půlláník č. 71
Titrištajn - Dietrichštejn, Karel Maximilian, majietel židlochovického panství
od roku 1748 do roku 1784
Strana 29
100
Blažek, Michal (1753-1827) - po odchodu do Jimramova superintendent
moravské evangelické reformované církve
prezhaus za jatkou - dům č. 156, nynější evangelická fara
Klisburský, František - chalupník č. 156; kam i se svou ženou Eleonorou,
rozenou Kollmanovou ze Žabčic, poprvé vdanou za Pavla Samsona na č. 156, po
prodeji preshausu odešel, není známo
Strana 29
Intzédy (Inczédy), János (Jan) (nar. 1762 v Pandu v pešťské stolici) - z
Nosislavi odešel do Rouštky (Růžďky), potom působil v Německém (nyní Sněžné) a
ve Velké Lhotě; o příčinách, proč nosislavští evangelíci „mo vekázale“ , píše Rudolf
Říčan v článku Proč ho nechtěli v Kostnických jiskrách v roce 1985 (č. 8, s. 3-4)
Kún, Sándor (Alexandr) (asi 1762-1837) - působil v Nosislavi dvakrát (v letech
1785-1792 a 1808-1837)
Strana 30
füřpoňák - sedlák vykonávající tzv. přípřež; musel se svými koňi a povozem
přepravovat vojenské zboží
retirovat - ustupovat
Strana 31
trečaf - káď
šafer - sapér, zákopník
kusy - děla
štuknecht - dělostřelec, obsluha děla
holba - dutá míra, půl pinty, asi 0,7 litru
patálie - bitva
plecírovaní - plezírovaní, ranění
Strana 32
tento náš syn - ze zdánlivě mrtvého dítěte vyrostl pozdější dědic rodné chalupy
č. 73 a dlouholetý rychtář Jakub Slouk (1790-1866, zemřel na choleru za rakouskopruské války)
baba - babka, porodní bába
Strana 34
Kulda, Beneš Metod(1820-1903) - spisovatel, národopisec, sběratel lidových
moravských pohádek, katolický kněz
Strana 35
Bethel - podle Starého zákona místo, kde se Bůh zjevil Jákobovi
Sion - město starozákonního krále Davida; zde přeneseně ve významu církev
předbělohorských i současných protestantů
Strana 37
101
Dalekarlie - Švédsko
Bál - (Baal) syrsko-kananejský bůh uctívaný v syrsko-palestinské oblasti,
zejména jako bůh hromu a úrodnosti polí a stád; obecné označení pro modlu
Sion - viz pozn. ke str.35
Zámostský, Jakub (Jakub Galina) - poslední nosislavský luterský děkan (od
roku 1595, předtím působil v Bučovicích). Jako student byl 3 roky v tureckém zajetí.
Absolvent univerzity ve Wittenbergu v Německu. Majitel domu a vinohradů v
Nosislavi
z Valdštejna, Adam - majitel židlochovického panství od roku 1616 do smrti v
roce 1638
Strana 38
Pokorný Jan, milý František, nerozdílná dvojice Josef a Václav a veselý Adolf nosislavsští přátelé Jarolíma Nešpora z mladých let; Jan a František byli
pravděpodobně Jan Putna a František Skála (1884-1910); veselý Adolf byl nesporně
Adolf Lukl (1874-1974), pozdější známý pražský gynekolog, pocházející z č. 26
Tamfeld z Tamfeldu, Jan starší - rytíř, hejtman židlochovického panství; v roce
1630 koupil od pana Mikuláše Čechočovského dvůr v místě nynějších domů č. 68-70
(bývalý novokřtěnecký dům)
Strana 40
Torstenson, Linhart - švédský vojevůdce, vítěz v bitvě u Jankova na Táborsku v
roce 1645, neúspěšný obléhatel Brna v témže roce
Strana 38
Semtěš - obec v nynějším okrese Kutná Hora
Hejtmánek, František (1825-1865) - vysloužilý vojín, chalupník č. 10; propil
chalupu, zpustl; v roce 1865 zavražděn tehdejším nočním hlídačem a jeho
pomocníkem
Beneš, Jan (1823-1883) - evangelický farář v Nosislavi v letech 1849-1863, v
letech 1863-1883 superintendent ve Vanovicích na nynějším okrese Blansko
Nešpor, Daniel (1834-1903) - evangelický farář a senior v Nosislavi v letech
1864-1903, otec Jarolíma Nešpora-Nosislavského; jeho první žena byla Emilie z Tardy
(asi 1837-1883), sestra ženy Čeňka Váši Julie, rozené z Tardy (nar. asi 1835)
Strana 41
Hlaváček, Martin (1830-1909) - půlláník č. 55, starosta obce v letech 1864-1870
a 1873-1876
Halt wer da! - Stůj, kdo tam ?
Strana 42
Luklovi - František Lukl (1841-1933), půlláník 26, starosta obce v letech 18951898 a 1901-1904), a jeho manželka Apolonie, rozená Goldová (1845-1930), rodiče
Františka, Marie, MUDr. Adolfa, Jaroslava a Slávie Radechovské
102
Drobný, Jan (1841-1925) - chalupník č. 125, později majitel cihelny v BrněHusovicích; Vášovi se přátelili spíš s Drobnými z č. 51 (Václavem a jeho ženou
Marií)
Dobrovolní - tu jde asi o Vášův omyl; byli to spíš zmínění manželé Drobní z č.
51
Pavlík a Jiří - viz vyprávění Olgy Ottové Teti Fádr na str. 79
Strana 43
Lukl, Adolf - viz pozn. ke str. 38
Strana 44
Buršáci - původně příslušníci německých studentských spolků
(burschenschaftů), u nás koncem 19. a začátkem 20. století ostře protičesky zaměřené
skupiny mladých Němců
Strana 46
Bulín, Hynek - JUDr., brněnský advokát a známý pracovník v boji za práva
brněnských Čechů
Strana 47
Barták, Tomáš (1860-1945) - nádeník a podruh č. 122 aj. , polní hlídač
Chlup, Cyril (1886-1959) - hajný, původem z Ledec, od roku 1941 žil na penzi
v Nosislavi č. 200
Strana 49
Severánci - bratři Jan (1834-1868) a Ferdinand (nar. 1846), arcivévodští hajní
ve Velkých Němčicích, synové Karla Sevránka, krejčího a chalupníka v Nosislavi č.
149; oba zavražděni pytláky (Jan byl nalezen blízko dvora Zeleňáku)
Strana 50
Kaplan, Josef (1867-1937) - obecní pastýř č. 80; ve vyprávění Františka Losy
zaměněn s hasičem Nečasem
Strana 53
Socha za sochou - řada barokních soch stojících u silnice od židlochovického
hřbitova směrem k Nosislavi; v padesátých letech byly přeneseny do Židlochovic a
umístěny před kostelem
Strana 54
Olšovec - vesnice na nynějším okrese Přerov
Strana 55
Cyril, Metud, Týna, Francka a Anča - ve skutečnosti Pavel Zbořil (1870-1925),
rolník č. 72, Václav (1875-1958), rolník č. 58, Antonína (1877-1951), provdaná za
Františka Hlaváčka č. 55; Francka a Anču Zbořilovi neměli
103
Strana 56
Konice - vesnice na okrese Prostějov
Strana 57
Tálek - z německého Teil, díl; slovo dodnes v Nosislavi používané pro kousky
dočasných políček vytvořených z lesních mýtin
Strana 58
Brásek - zákalec
Strana 62
Panem et circenses - chléb a hry
A wos, wenn es nur a Fohn ist - a co, jen když je to prapor
Schuster, Schneider, Tischler - švec, krejčí, stolař
vexl - z německého Wechsel; výměnný pobyt českých dětí v německé vesnici s
německými dětmi v české vesnici
Schönerer, Georg (nar. 1842) - rakouský politik, zakladatel německo nacionální
a antisemitské strany
Strana 63
Sic transit gloria mundi - tak se proměňuje sláva světa
Ja, da seid´s wol Hussiten? - ano, to jste snad husité ?
Ach wos ein alter Bürgermeister ist immer ein alter Dieb - ach, ten starý starosta
je pořád starý zloděj
Obstupuere omnes! - všeobecný úžas
Strana 64
Sokol - Jakub Sokol (asi 1812-1887), chalupník č. 109
Strana 64
dráteník - Martin Zábuk, svobodný, dráteník od Trenčína, asi dvacetiletý, utopil
se 3. července 1885
Strana 67
Smolák, Jaroslav (1882-1971) - botanik, profesor Vysoké školy zemědělské v
Praze; zabýval se ochranou rostlin; roku 1924 popsal jako první na světě žloutenku
révy vinné; jeden ze zakladatelů československé fytopatologie; přítel Jana Putny ze
studií v Praze až do konce Putnova života
Lukl - MUDr. Adolf Lukl, viz poz. ke str. 38
Skála - František Skála, Putnův přítel; redaktor Křesťanských listů v Coroapolis
v Pennsylvánii, zastřelený pomateným vrahem po svém kázání ve slovenském
evangelickém sboru; str. 32; matka Eva Skálová (1859-1909), rozená Zbořilová z č.
72, otec Václav (1857-1929), půlláník 50; dopis Františkovi psala jeho sestra Arnoštka
(1881-1966), později provdaná za obchodníka a poštmistra Pavla Mikuláška
Strana 68
104
Kašnice - vesnice u Klobouk u Brna založená při kolonizaci panského
velkostatku roku 1785. V roce 1786 tam přišlo 36 rodin z Chrudimska. Příjmení Putna
se však v kašnických matrikách nevyskytuje
Pradědeček - Ondřej Putna (asi 1797-1888), půlláník v Moutnicích č. 9. Jeho
mladší syn byl František Putna (1848-1906), domkář v Rozaříně č. 27. Ondřejova žena
byla Josefa (1808-1900), rozená Kohoutková z Moutnic
Dědoušek - Jan Putna (1829-1900), přiženil se na Nečasův půllán č. 60; vzal si
Eleonoru (1830-1909), dceru Jakuba Nečase
Otec -Jan Putna (1854-1941), půlláník č. 60, matka Eleonora (1855-1938),
rozená Luklová z č. 67; žabčická teta Eleonora (nar. 1857), vdaná Horníčková, byla
otcova sestra. Jan Putna a jeho sestra Eleonora měli svatbu týž den (23.listopadu 1879)
Sestra - Antonie (1875-1941), provdaná Mahovská; její muž byl vdovec Jan
Mahovský (1868-1931), legendárně hodný člověk, od roku 1914 kostelník. Farář o
něm připsal do úmrtní matriky: „sloužil převzav tuto službu po svém otci věren svému
sboru. Byl to úslužný a poctivý bratr. Presbyteři rakev odnesli na hřbitov.“. Srov. str.
73
Druhá (otcova) sestra - Marie (1859-1929), provdaná za Martina Lukla,
půlláníka č. 67, svého švagra
Strana 69
Feldšer - ruský ošetřovatel, saniťák
Hulat - procházet se
Strana 72
Domácí babička - Eleonora Luklová (1851-1932), manželka Františka Lukla
(1860-1943), rolníka č. 58, rozená Hejtmánková z č. 17, poprvé vdaná Zbořilová (její
první muž byl Pavel Zbořil z č. 72)
U Rozbořilů - u Zbořilů; v jednotlivých pokračováních František Losa střídavě
používal příjmení Rozbořil i Zbořil
Strana 72
Vláďa - Vladimír Zbořil (1906-1966), učitel, ředitel základní školy v Blučině;
učil nějaký čas i v Nosislavi, syn Václava Zbořila (1875-1958), rolníka č. 58, bratr
Vlasty, Lydie, Stanislava, Václava a Františka
Otec - Emil Losa (1879-1944), rolník č. 74
Strana 73
Vlastička - Vlasta Zbořilová (1919), provdaná Samsonová, manželka Karla
Samsona (1915-1992) č. 122
Kostelník Mahovské - viz pozn. Sestra ke str. 68
Strana 74
Lidka - Lydie Zbořilová (1913) provdaná Vedrová ( muž Jaroslav, rolník č.
129), podruhé vdaná Jakšová (muž František, pracovník ČSD č. 129)
Staník - Stanislav Zbořil (1911-1990), učitel, ředitel školy v Bošovicích na
nynějším okrese Vyškov
105
Blaha - Blahoslav Losa, rolník č. 74, autorův bratr. Viz též str. 80
Strana 80
Losův Blaha - viz pozn. ke str. 74
Strana 75
Václav - Václav Zbořil (1903-1981), kazatel baptistické církve v Jugoslávii, po
roce 1945 kazatel Bratrské Jednoty Baptistů v Bělé pod Bezdězem a ve Zlíně; studoval
v USA
Frantík - František Zbořil (1908-1998), rolník č. 58
Malperňa - moruše
Rajčula - z německého Reitschule (jezdecká škola, jízdárna)
Strana 77
Jáško - jářku
Strana 78
Galus - Vilém Galus (1832-1917), obuvnický mistr č. 101
Strana 79
Růža - Růžena Novotná (1908-1998) , dcera Františka Novotného č. 30, který
padl v první světové válce, od roku 1940 manželka Adolfa Michálka, rolníka č. 37
Anča z Nosislavě - Anna Vedrová (1908-1993), , dcera obchodníka Františka
Vedry č. 129, od roku 1937 manželka Jana Trumpeše č. 191
Max z Klobouk - Maxmilián Pilát (nar. 1907), zahradník, pracoval v letech 1925
- 1928 v zahradnictví Josefa Piláta č. 79
Strana 80
Losův Blaha - viz pozn. ke str. 74
Teti Fádr - Marie Faderhosová (186l-1943), roz. Dvořáková, žena dělníka
hrušovanského cukrovaru Václava Faderhonse, od roku 1897 vdova, bydlela v č. 278,
zemřela v č. 195
Pavel Nešpor (1889-1964), syn faráře Daniela Nešpora, pozdější farář a senior
v Nosislavi
Jíří Nešpor, JUDr. (1891-1951 nebo 1952), major justiční služby
Strana 81
Alžběta a Jana - pozměněná jména Elišky Nešporové (1920-asi 1968), později
provdané za faráře Václava Procházku v Javorníku, a Olgy Nešporové-Ottové, autorky
vyprávění
Strana 82
Kostelník - Adolf Lukl (1897-1975), obuvnický mistr č. 214; obě ženy mu
zemřely na tuberkulózu; po druhé z nich mu zůstaly dvě děti ve věku 10 a 5 let
Anna - Anna Luklová (1893-1974), svobodná, v Nosislavi známá pod jménem
Aninka
106
Strana 83
Babička Kuklová - Eleonora Luklová z vyprávění Domácí babička na str. 72
Strana 84
Mistr kovář - Václav Bartušek (1866-1948), kovářský mistr č. 303
Strana 85
Profesor Svoboda - PhDr. Vladimír Svoboda (1921-1999), učitel základní školy
v Židlochovicích, profesor gymnázia v Hustopečích, několik let před důchodem byl
z ideologických důvodů přeložen na střední odborné učiliště. Za druhé světové války
byl jako téměř celý ročník 1921 účastníkem pracovního nasazení v Říši. Na filozofické
fakultě mohl začít studovat latinu a dějepis až po otevření vysokých škol v roce 1945.
Obsah
Úvod ............................................................................................................................... 3
Jan Amos Komenský
Z Hory Kutny jak kněží vybiti ........................................................................................ 4
Jan Amos Komenský
107
Jakou nepřátelé vzteklost proti kostelům, knihám, lidem mrtvým provodili ............... 4
František Michálek Bartoš
Dva Nosislavané v bělohorské bouři .............................................................................. 5
Zikmund Winter
Učitelů život soukromý a společenský ........................................................................... 7
Zikmund Winter
Nezdárná disputace......................................................................................................... 7
František Bednář
Za novým životem. (1750.) .......................................................................................... 13
Jaroslav Lukl
Z pamětí nosislavských ............................................................................................... 21
Jaroslav Lukl
Jak jsem se sešel s arcivévodou Františkem Ferdinandem d´Este a jeho chotí
hraběnkou Chotkovou................................................................................................... 23
Ondřej Slouk
Zápisník ........................................................................................................................ 24
Ondřej Slouk
O
vojně...................................................................................................................30
francózské
Ondřej Slouk
Vzkříšení mrtvého dítěte...............................................................................................32
Josef Těšík
Trní a růže..................................................................................................................... 33
Josef Těšík
/Vzpomínka na Karla Hynka Máchu/ ........................................................................... 34
Jan Karafiát
Dopis nosislavskému faráři Danielu Nešporovi ........................................................... 34
Ferdinand Císař
Bethel............................................................................................................................35
Jarolím Nosislavský
Pod stříbrným topolem ................................................................................................. 36
Jarolím Nešpor .......................................................................................................................
Ryzlinské víno pana plukovníka Petersona .... ....................................................................38
Pavel Váša
108
Tatínek.......................................................................................................................... 39
Pavel Váša
Abiturientem................................................................................................................. 41
Adéla Staňková
Řeč lidu......................................................................................................................... 42
Jan Herben
Vávra muzikant............................................................................................................. 43
Dušan Uhlíř
Nejen buršáci a sokoli.................................................................................................. 44
Jaroslav Kříž
T.G. Masarykovi k osmdesátinám ................................................................................ 46
Stanislav Jandík
Překvapení .................................................................................................................... 46
Rudolf Těsnohlídek
Polní a lesní .................................................................................................................. 46
Jakub Obrovský
Vo tem Zbořilovým praseti........................................................................................... 48
František Boleloucký
Pulmistr Pukl mezi Rejpaly v Národním ...................................................................... 50
Ivan Jelínek
Jablko se kouše ............................................................................................................. 51
Anna Rýlichová
Zakázaná pouť .............................................................................................................. 57
Jan Putna
U Švarcavy.................................................................................................................... 58
Jan Putna
Na Polavu! Vzpomínky jihomoravského člověka ....................................................... 60
Jan Putna
Smrt. Vzpomínky z jižní Moravy ................................................................................. 64
Jan Putna
Úryvky z deníku z roku 1903........................................................................................ 67
Jan Svoboda
Ze zápisků rusko-francouzského legionáře.................................................................. 69
František Losa
Několik vzpomínek z dětství ........................................................................................ 71
109
Šesti pro štěstí
.........................................................................................................................78
Olga Ottová
Teti Fádr ....................................................................................................................... 80
Olga Ottová
Tři z mnohých............................................................................................................... 81
Olga Ottová
Trojí zašumění .............................................................................................................. 82
Miloslav Jurák
ProfesorSvoboda...........................................................................................................85
Pohádky ........................................................................................................................ 86
Josef Malík
Nosislavská kalvária ..................................................................................................... 86
Josef Burian
Ofěra ............................................................................................................................. 89
Josef Burian
Věžička ......................................................................................................................... 91
Báseň a pravda v Nosislavské čítance .......................................................................... 92
O autorech Nosislavské čítanky.................................................................................... 95
Poznámky
...........................................................................…………….................................99
110
Nosislavská čítanka. Nosislav v krásné literatuře. Vybral, uspořádal, úvod,
doslov a poznámky napsal Mgr. Blahoslav Španiel