Sborník 2003

PAMÁTKY ZAHRADNÍHO UMĚNÍ A KULTURNÍ KRAJINA SEVERNÍCH
ČECH
Ing. Pavel Hušek
V Severních Čechách jsme naposledy pořádali odborný seminář již před dvaceti lety s názvem
„Historické zahrady a parky v průmyslové oblasti Severních Čech“. Od té doby se mnoho změnilo
k dobrému. Kromě politického systému v zemi, nastaly výrazně příznivé změny v celkovém stavu životního
prostředí. Předpokládané zvýšení kulturního vědomí lze hodnotit prozatím v jistém zlepšení stavu našich
historických měst i některých významných památek. Zájem o historické zahrady a parky přerostl do širšího
logického rámce památek zahradního umění. Předmětem oprávněných zájmů památkové péče se stala též
kulturní krajina.
Vymezení pojmů:
Památky zahradního umění – zahrnují umělecká díla (kulturní dědictví) specifického druhu, utvářená
většinou do podoby historické zahrady, parku, sadu či jiné formy, např. hřbitova, historické sadovnické,
případně krajinářské úpravy.
Kulturní krajina – zahrnuje území záměrnou lidskou činností utvářené a člověkem většinou zhodnocené
přírodní prostředí.
V Severních Čechách, dnes zahrnujících území krajů Libereckého a Ústeckého, je dochováno (i přes
nepřízeň druhé poloviny 20. století), poměrně velké množství památek zahradního umění i území
kultivované, kulturní krajiny.
Přes rozmanitost a vysoký kvalitativní obsah jsou památky zahradního umění, zvláště zde na severu Čech,
stále nedoceněnými, v lepším případě nepochopenými objekty památkového fondu. Důvodů k tomu je
několik:
1. Extenzivní hospodářský „rozvoj“ Severních Čech v 2.polovině 20. století, zejména rozsah těžební
a průmyslové činnosti, se negativně projevily nejen na myšlení lidí, ale zvláště též na kulturním
dědictví, jeho podceňováním, omezováním, zanedbáváním i cílenou likvidací. Tím jsou postiženy
v hojné míře právě historické zahrady a parky.
2. Památky zahradního umění mají pomíjivý charakter – jejich životnost je daleko více omezená než
u ostatních druhů památek. Jejich podstatou, na rozdíl od památek výtvarného umění, památek
stavebních, technických a pod., je ve velké míře živý rostlinný materiál.
3. Při opomíjené péči se rychle mění jejich tvář, mizí jejich hodnoty, a při zanedbávané údržbě nastává
velice brzy jejich devastace.
4. Příznivé lokality, zvláště historických zahrad a parků jsou nejednou předmětem tlaků na využití
jejich území ke všelijakým nevhodným, i stavebním účelům.
5. Výrazný biologický charakter těchto památek vede mnohdy k podceňování oprávněných nároků na
péči o ně. Odborné práce jsou pak svěřovány (z různých důvodů – ekonomických, personálních,
organizačních) méně kvalifikovaným pracovníkům, nebo objekty zůstávají často bez řádné údržby.
6. Biologický charakter je mnohdy příčinou jednostranného přístupu a posuzování těchto památek jako
objektů přírodních. Historické zahrady a parky jsou pak důsledkem nedostatečného vyjádření
v legislativě památkové péče předmětem zájmů ochrany přírody. Tento stav je příčinou zbytečných
nedorozumění a střetů, ke škodě historických zahrad a parků samotných.Tato známá a stále
nedořešená situace, samozřejmě nepůsobí dobře v očích laické veřejnosti a stává se zdrojem
problémů v péči i ochraně.
Hodnotné objekty zahradního umění dokládající jeho historický vývoj, případně další lidské činnosti
a života, jsou zahrnuty do památkového fondu, většinou jako součást hlavního památkového objektu
a takto zapsány do Ústředního seznamu památek České republiky.
V souvislosti s plošnými
průzkumy území, zkvalitňováním evidence památkového fondu a vyhodnocováním prostředí
severních Čech, jsou další památky zahradního umění, většinou spolu s hlavními, stavebními
objekty, prohlašovány za kulturní památky (podle zákona
č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči v platném znění). Nejvýznamnější z nich byly prohlášeny za národní
kulturní památky, s důrazem na jejich zvýšenou ochranu a péči. Jsou to především historické zahrady
a parky u veřejnosti zpřístupněných zámků: Benešov nad Ploučnicí, Duchcov, Frýdlant, Hrubý Rohozec,
Krásný Dvůr, Lemberk, Libochovice, Ploskovice, Sychrov, Zákupy, a u klášterů: Hejnice, Kadaň, Osek. Pro
-1-
úplnost nutno vzpomenout další významné historické zahrady a parky u ostatních veřejnosti přístupných
zámků: Červený Hrádek, Děčín, Klášterec nad Ohří, Teplice, Velké Březno a d.
Celkový přehled památek zahradního umění v severních Čechách (kraje Liberecký a Ústecký
k 31.12.2002):
A. Podle svého historického poslání (funkce) a založení:
- Historické zahrady a parky u šlechtických sídel (zámecké, případně hradní)
- Historické zahrady a parky u klášterů
- Palácové a vilové zahrady a parky
- Městské parky a sady, lázeňské parky
- Historické sadové úpravy ( u pomníků, památníků, kostelů, kaplí, hrobek, histor.hřbitovy)
- Ostatní památky zahradního umění
Celkem
126
18
40
28
11
21
244
B. Podle současného využití:
- u zpřístupněných (kulturně využívaných) památkových
objektů, vč. muzeí a galerií
25
z toho: v majetku státu
krajů
obcí
soukromém
11
5
6
3
52
- u objektů účelově využívaných (např.soc.péče, školská
zařízení) a k bydlení
- ostatní využití (někdy problematické)
z toho: městských parků, sadů
a lázeňských parků
- bez využití
U celé řady objektů je smíšené využití i majetkoprávní vztahy.
C. Podle majetkoprávních vztahů
- státní
- krajské a obecní
- soukromé
- ostatní ( církev, řády, společnosti)
95
28
72
23
96
51
74
V zájmu zkvalitnění celkové ochrany památkového fondu a jeho evidence byl zpracován výběr památek
zahradního umění k podání návrhů na prohlášení za kulturní památky. Seznam obsahuje 73 položek
( k 31. 12. 2002 ). Ve většině případů se jedná o doplnění areálů či prostředí již prohlášených kulturních
památek. Samostatnou skupinu v počtu 28 objektů v tomto seznamu tvoří městské parky a sady, které byly
v severních Čechách dlouho mimo zájem památkové péče. Bez povšimnutí nelze ponechat skutečnost, že
několik zámeckých parků převzalo funkci a často i charakter městského parku, např. v Teplicích, Duchcově,
Litvínově, Frýdlantě, Krásném Březně, Šluknově, Mimoni, část parku v Děčíně, částečně i v Benešově nad
Ploučnicí, v Klášterci nad Ohří, Mašťově, a v Českém Dubu.
Z uvedeného přehledu je zřejmé poměrně velké početní zastoupení památek zahradního umění na území
severních Čech, ale jejich struktura v zastoupení podle jednotlivých hledisek naznačuje i problematiku
ochrany, péče o ně a jejich využití. Podstatné změny v majetko-právních vztazích, podmínky tržní
ekonomiky a společenské celkově nízké kulturní povědomí, mají nepříznivý vliv na tyto památky a jejich
problematiku prohlubují. Mnoho
historických zahrad, parků a dalších památek zahradního umění je dokonce ohroženo ve své existenci. A to
je myslím skutečnost alarmující nejen pro památkovou péči.
Některé zajímavosti k historickým zahradám a parkům v severních Čechách:
• Nejstarší zpráva o existenci zahrady v severních Čechách -- z roku 1088 v Žitenicích.
• Nejstarší přírodně krajinářský park v Čechách a současně největší v severních Čechách
-2-
•
•
•
•
•
-- Krásný Dvůr, 100 ha park zakládaný po návratu hraběte J.R.Černína z cesty po západní Evropě
v roce 1780.
Archivní zpráva o existenci nejstaršího rajského dvora v sev. Čechách -- v klášteře Osek, pol.13.století.
Nejstarší dochovaná dispozice barokní zahrady v severních Čechách -- z roku 1685 v Libochovicích.
Jediná visutá zahrada v severních Čechách -- Růžová zahrada u děčínského zámku na pískovcovém
skalním útvaru s belvederem na nejvyšším místě z let kolem 1680.
Nejmladší zámecká zahrada v severních Čechách -- u nového zámku ve Velkém Březně z let 1842 – 43.
Zlikvidované historické zahrady a parky důsledkem těžební a průmyslové činnosti v severních Čechách
-- zcela likvidované: Ahníkov, Lužice u Tušimic, Prunéřov, Stránce, Verneřov,
-- částečně likvidované: Jezeří, Velemyšleves, Chlumec u Chabařovic,
-- částečná likvidace, po rekultivaci dotčeného území obnova: Duchcov,
-- zábor části území HZP z jiných důvodů: část zahrady Augustin, kláštera v České Lípě, části
zámeckého parku v Teplicích, Krásném Březně, části klášterní zahrady v Hejnicích a d.
Kulturní krajina severních Čech
V důsledku minulé těžební a průmyslové činnosti se krajina severních Čech jen postupně vzpamatovává
ze šoků, kterými prošla. Přesto v některých částech území se dochovaly krajinné celky s jasnými funkčně
i esteticky zdařilými projevy lidské činnosti. Nejhodnotnější byly vybrány již v 80tých letech 20. století
k prohlášení za krajinné památkové zóny. Původní krajská koncepce obsahovala 10 návrhů, které byly
časem přehodnoceny a následně ve 3 etapách zpracovány. Návrhy 1. etapy byly prohlášeny v roce 1996
( KPZ Lembersko, Zahrádecko a KPZ Areálu bojišť u Přestanova, Chlumece a Varvažova). Návrhy
2. etapy (KPZ Děčín a Maloskalsko) a 3. etapy ( KPZ Zubrnicko) byly předány MKČR k prohlášení
v letech 2000 a 2002. Konečný počet krajinných památkových zón v severních Čechách zůstal prozatím u
čísla 6.
Stručná charakteristika jednotlivých krajinných památkových zón:
KPZ Lembersko - Krajinná kompozice a systémy vázané na architektonické soubory a sídelní útvary
(zámek Lemberk s lesoparkem, Bredovský raně barokní zámeček se zahradou, historická zástavba obce
s objekty lidové architektury, technické památky, vodní plochy, aleje, drobná architektura).
KPZ Zahrádecko – Krajina s kultivačními a technickými zásahy člověka a systémy vázanými na
architektonické soubory ( Nový zámek Zahrádky s parkem, Novozámecký rybník s kanálem, zámek Vřísek
s oborou, bažantnice, barokní aleje, zříceniny hradů – Jestřebí, Vítkovce a Rybnova, tvrziště Jiljov, soustava
Holanských rybníků a vodotečí, dominující kostely navazujících sídelních útvarů, barokní sochařská
výzdoba a drobná architektura pozdějších romantických úprav).
KPZ Areálu bojišť u Přestanova, Chlumce a Varvažova – Kulturně historicky významné území
vítězného boje českého knížete Soběslava nad německým císařem Lotharem v roce 1126, napoleonského
bojiště z roku 1813 s pomníky na počest bitvy, území s krajinnou dominantou kaple na Horce, stromovými
alejemi, zbytkem zámeckého parku s rybníkem, kapličkami a pomníčky často doplněnými solitery či
skupinami dřevin.
KPZ Děčín – Urbanisticko krajinná kompozice vázaná na architektonické soubory a technické zásahy
člověka v území samého centra města s labským údolím na soutoku řeky Labe s Ploučnicí a Jílovským
potokem. Území sevřené v nejužším místě pískovcovými skalními útvary, na jejichž temeni se tyčí
významné krajinné dominanty ( děčínský zámek se zahradou a parkem, Pastýřská stěna, soubor technických
památek a další objekty).
KPZ Maloskalsko – Oblast kultivované krajiny s charakteristickou sídelní strukturou ( Malá Skála, zámek
s parkem, hrad Vranov, Pantheon s romantickými úpravami prostředí, hrad Frýdštejn, množství objektů
lidové architektury, cenné dálkové pohledy).
KPZ Zubrnicko – Krajinné kompozice s historicky, urbanisticky i kulturně cennou částí zemědělské krajiny
Českého středohoří s typickou strukturou osídlení, hospodářsko-technických a krajinářských úprav
v přírodním prostředí kulturní krajiny s významným podílem lesnatých porostů i rozptýlené zeleně na
zpevňujících terasách svahů, v remízcích, v sídelní zástavbě, kolem komunikací a vodotečí. Území zahrnuje
množství hodnotných kulturních památek a pamětihodností (Muzeum vesnice se souborem lidové
architektury, kostelem, doprovodné hospodářské objekty, drobné plastiky a křížky, historická železniční trať
s objekty, zbytky ovocných sadů a stromových alejí, více či méně dochovaná koncentrace vodních děl
a mlýnů na Lučním potoce).
Ing. Pavel Hušek, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem
-3-
SPECIFIČNOST HISTORICKÝCH ZAHRAD A PARKŮ A JEJÍ PROJEVY
V TEORII A PRAXI
Božena Pacáková-Hošťálková,
Pro památkově chráněné či historické zahrady a parky, jimiž se rozumí architektonické
a vegetační kompozice významné z hlediska dějin nebo umění, se v odborné terminologii víceméně
ustálilo označení památky zahradního umění. Vzhledem k tomu, že se jedná o kompozice živých
a neživých složek, představují historické zahrady a parky specifický a svým způsobem delikátní
okruh památek.
Zastoupení, vzájemný poměr a ztvárnění živých a neživých složek, se v historických zahradách
a parcích odvíjí od slohového pojetí a naopak zpětně ovlivňuje stabilitu slohového výrazu: neživé
komponenty slohový výraz fixují lépe než živá rostlinná složka. Proměnlivost a permanentní vývoj
vegetace působí proti stabilizované struktuře.
Pochopení a zvládnutí této protichůdnosti průběžným cílevědomým usměrňováním vegetace
v ploše, hmotě a dokonalém časovém koloběhu, hraje v péči o památky zahradního umění významnou
roli. Předpokladem úspěšné péče je respektování specifičnosti památek zahradního umění.
Svojí přednáškou bych ráda přispěla k ozřejmění specifičnosti památek zahradního umění a tím
i k překlenutí rozdílů mezi teorií a praxí. Tématicky proto přednášku člením do oddílů v nichž se
historickými zahradami a parky zabývám z hlediska:
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
příslušnosti k památkám,
druhové a slohové pestrosti,
záměrnosti formování,
stability slohového základu,
průzkumů,
památkové obnovy,
údržby a konzervace,
využívání,
evidence, dokumentace a prezentace,
zákonné ochrany a finančního zajištění péče.
Příslušnost historických zahrad/ parků k památkám jednoznačně deklaruje mezinárodní charta
o historických zahradách, tzv. Florentská charta.
Mezinárodní výbor pro památky a sídla ICOMOS zaregistroval Florentskou chartu dne
15. prosince 1981. Doplnil tak starší benátskou chartu z roku 1964, která se týká zachování
a restaurování památek a sídel a pro památky zahradního umění zároveň stanovil zvláštní pravidla
týkající se jejich údržby a konzervace i restaurování a restituce.
Není pochyb o tom, že Florentská charta se vztahuje také na historické parky včetně těch, které
nenavazují na budovu. Dokládají to články 6 a 7 charty, které pro úplnost cituji:
„Čl. 6 Označení historická zahrada náleží stejně tak malým, drobným zahradám jako rozsáhlým
tvarovaným nebo krajinářským parkům.“
„Čl. 7 Historická zahrada, ať již je či není připojena k budově – v kladném případě je jejím
neoddělitelným doplňkem – nemůže být odtržena od svého vlastního městského nebo venkovského
prostředí, a to bez ohledu na to, je-li toto prostředí umělé nebo přírodní“.
Pro fond dochovaných historických zahrad a parků, což je cca 500 různě velikých a po celé
republice rozesetých teritorií, je typická druhová i slohová u různorodost.
Nedostatečná orientace v druzích i stylových záležitostech zahrad a parků se projevuje v teorii
i praxi. V porovnání s jinými druhy památek fungují u památek zahradního umění v tomto směru
mechanismy do značné míry zjednodušující. Jedná se o situaci, s níž je nejvyšší čas něco udělat.
Různé druhy zahrad či parků si zakladatelé, tedy majitelé v roli stavebníků, budovali podle svých
potřeb, které se odvíjely od jejich postavení a ekonomických možností. Tím, že zakladatelé při
budování svých zahrad či parků reflektovali dobovou slohovou notu, určovali v zásadě také stylové
pojetí i výpravnost díla. Ovšemže vlastní ztvárnění většinou svěřovali uměleckým zahradníkům,
-4-
architektům, sochařům, malířům. Obdobně si počínali i jejich následníci při pozdějších úpravách nebo
přeměnách, což se u některých druhových skupin odráží širším slohovým rozsahem.
Profilace druhových skupin jako jsou zahrady klášterní, hradní, palácové i měšťanských domů,
zámecké zahrady, parky a královské i panské obory, zahrady nebo parky usedlostí a vil, městské
parky, botanické zahrady a arboreta, zahrady/parky léčebných zařízení, se nepochybně odvíjela od
společenských podmínek v širším kontextu. Velmi názorným příkladem je nejčetnější druhová skupina
představovaná zámeckými zahradami a parky, které vznikaly v 17., 18. a ještě i 19. století jako součást
zámků – šlechtických sídel uvnitř panství. Atraktivní druhová skupina palácových zahrad, jejichž
doménou je naše hlavní město Praha, má naopak spojitost s přepychovými šlechtickými sídly,
budovanými ve městech. Vznikaly již v renesanci, slavnou érou jejich rozvoje však bylo baroko,
a tedy 18. století. Takřka sílu hnutí měla profilace druhové skupiny představované městskými parky.
Hlavní vlna nastala v 19. století v časové shodě s rozvojem měst a oživením českého kulturního
života.
Pokud se týče slohového výrazu tak velmi ceněny jsou jakékoliv součásti nebo pozůstatky
středověkých zahrad i formací renesančního a posléze manýristického původu, kterých už není mnoho.
K nejvíce frekventovaným patří v rámci dochovaného fondu základy, které vznikly v baroku,
klasicismu a romantismu. Nejmladší a v některých případech paradoxně málo poznaný okruh
představují díla založená v historizujících analogiích starších stylových forem a nezřídka i v jejich
kombinacích, i pod vlivem módních trendů nesených secesí, kubismem a funkcionalismem.
Přestože jsou historické zahrady a parky výsledkem záměrného formování, vytrvale u nich
recidivují tendence tuto skutečnost přehlížet a zacházet s nimi, jako by šlo o díla vytvořená přírodou
a ne člověkem. Skutečnost, že jsou zahrady a parky kompozicemi živých a neživých složek, použití
rostlinného materiálu buď k vytvoření základu nebo dekoru, využití přírodních dispozic a v neposlední
řadě sekundární výskyt přírodních elementů těmto tendencím nahrávají. Protichůdné profesní tlaky
ústí v péči o historické zahrady a parky do patových situací. Nezřídka začne fungovat zjednodušující
mechanismus dokonale vystižený termínem „zeleň“ nebo – snad aby to lépe znělo – „historická
zeleň“. Jeho dvojsečnost tkví v tom, že vede k jednostranné preferenci rostlinné složky (jakoby
zahradu či park netvořily také cesty, schodiště, opěrné a ohradní zdi, altány, pavilony a gloriety,
sochy, bazény, kašny, fontány, rybníky a řada dalších součástí) a obráceně k podceňování
historických zahrad a parků protože jde „jenom o zeleň“.
Zjednodušujícím nebo zavádějícím pojmům je proto třeba se vyhýbat, zahrady a parky nazývat
pravým jménem a činnost odborníků různých profesí sladit na základě jednoznačně artikulovaných
oborových priorit.
Jedním z projevů resp. důsledků kompoziční syntézy živých i neživých složek jsou u historických
zahrad a parků značné rozdíly v trvanlivosti slohového výrazu. Jeho pevný tvar, předznamenaný
slohovým pojetím, trvanlivěji fixují neživé komponenty. Naopak permanentní vývoj vegetace se staví
proti stabilizované struktuře. Pokud je vegetace nositelem prostorového uspořádání díla, pak
nesprávné zacházení s ní ústí až do rozpadu kompozice. Zánik rostlinného dekoru je zdánlivě méně
závažný, dlouhodobé přerušení má však ve většině případů za následek ztrátu informace o jeho formě
a náplni.
S vegetační složkou je nezbytné zacházet způsobem, reflektujícím uměleckou vůli
předznamenanou původním záměrem. Cestou, jak zvládnout její proměnlivost a pomíjivost, je
nastolení rovnováhy cyklických změn v rámci střídání ročních období a v dlouhodobém výhledu
důsledné cyklické obnovování.
K zásadním předpokladům, na nichž závisí uchování autenticity a dobrý stav historických zahrad
a parků, je údržba a konzervace znamenající technické zajištění. Pravidelné, systematické,
kvalifikované, patřičně intenzivní a všechny komponenty pokrývající ošetřování ovšem dosud není
u historických zahrad a parků samozřejmostí. Naopak je nutné u mnohých konstatovat absenci údržby
a konzervace, potažmo různé mezistupně. K nim patří nárazová opatření obvykle pod tlakem
kritického stavu a příležitostný, v lepším případě průběžný úklid. Mnoho dalších problémů vzniká
v důsledku nízké profesionality, špatného pochopení díla a tím jeho trvalého deformování v dobré víře
(k nejčastějším patří laické vysprávky, náhrada původních součástí novodobými, pomíjení probírek,
výsadby na kompozičně důležité volné plochy aj.). Skutečností je, že absence údržby a konzervace
-5-
nebo jejich nedostatečná intenzita a profesionalita, patří k příčinám vyvolávajícím potřebu obnovy
památek zahradního umění.
Pro pravidelnou a kvalifikovanou údržbu a konzervaci je třeba vytvářet podmínky. Nepřipouštět
improvizaci a laické zacházení s kteroukoliv složkou historické zahrady či parku. Při obnově památek
zahradního umění prosazovat vždy následnou údržbu a konzervaci, bez nichž se námaha vynaložená
na obnovu stává zbytečnou a mění se v draze zaplacenou zkušenost.
Průzkumy, jejich rozsah a hloubka (specializované průzkumy a rozbory), se podle povahy
jednotlivých památek zahradního umění určují na základě základního vyhodnocení jejich stavu.
Vedle umělecko-historického průzkumu nebo rozboru a průzkumu stavebně historického, které se
pořizují obdobným způsobem jako u jiných druhů památek, vznikají u památek zahradního umění
podle potřeby další specializované průzkumy nebo rozbory.
Buď samostatně nebo v rámci stavebně historického průzkumu jsou to zejména dendrologický
průzkum nebo rozbor, pedologický rozbor, hydrogeologický a geotechnický průzkum. Samostatně se
realizuje průzkum restaurátorský a vyžadují-li to okolnosti, také průzkum archeologický.
O tom, zda se dendrologický průzkum nebo rozbor podnikne samostatně nebo v rámci stavebně
historického průzkumu by se mělo každopádně rozhodovat na základě slohové podstaty. Je logické, že
u zahradních či parkových teritorií jejichž kompozice je do značné míry postavena na hmotových
seskupeních dřevin a sortiment dřevin se do kompozice promítá také svou barevností, texturou nebo
jinými vlastnostmi, převážně tedy u krajinářský parků a parků v historizujícím krajinářském
provedení, je nutné pořídit samostatný dendrologický průzkum, který následně spolu s kompoziční
analýzou sehraje určující roli v přístupu k obnově parku.
Pedologický rozbor, kterým se zjišťují vlastnosti a složení půdy, má sice ve vztahu k památkám
zahradního umění charakter pomocné analýzy. Jsem však toho mínění, že by měl být mnohem více
využíván, a to nejen když je třeba ověřit stanovištní podmínky u rostlinstva s vyhraněnými nároky
jako je např. kyselá půda v případě pěnišníků, ale i při chystané obnově i běžné údržbě.
K průzkumům, potřebným za určitých specifických okolností, patří také hydrogeologický
průzkum, který se zabývá výskytem a pohybem spodní vody a je obvykle potřebný pouze na části
území zahrady nebo parku. A dále průzkum geotechnický jehož pomocí lze kopanými sondami nebo
vrty ověřit např. stabilitu svahů, zjistit stav rozhraní země a podzemních nebo do země zapuštěných
staveb a jejich částí jako jsou štoly, umělé vodní kanály a nádrže, základy staveb.
Archeologický průzkum znamená pro památky zahradní umění progresivní a u nás v plné míře
zatím nepříliš frekventovanou techniku. Pokud se totiž v zahradě či parku archeologický průzkum
aplikuje, je povětšinou zaměřen na zjištění nebo ověření původní situace staveb. Zkoumání terénní
konfigurace i dispozice a kompozice zahrady/parku není u nás prozatím prostřednictvím
archeologického průzkumu obvyklé. Volá se však jak po jeho zavedení, tak po prezentaci některých
památek zahradního umění prostřednictvím archeologických nálezů ponechaných in situ, event.
formou archeologické anastylosy tj. rekompozice nalezených součástí s rozeznatelným užitím
doplňujících prvků.
Takřka bez výjimky u nás platí, že pokud je zahrada/park předmětem restaurátorského
průzkumu, je tento průzkum zaměřen na sochařská díla nebo na sochařskou, plastickou, malířskou
výzdobu staveb nacházejících se v zahradě/parku a v některých případech na dílčí stavební součásti
jako jsou např. obruby kašen, schodišťové stupně, balustrády apod.
Ve smyslu Benátské a Florentské charty je však pod pojmem „restaurátorský průzkum“ míněn
objektivní výchozí podklad pro obnovu památky, tedy i památky zahradního umění, jakožto celku.
Z uvedeného vyplývá, že pokud mají být zásady obsažené v Benátské a Florentské chartě brány vážně
a skutečně respektovány, musí u pojmu „restaurátorský průzkumu“, nezbytně dojít k významovému
posunu směrem k objektivnímu výchozímu podkladu pro obnovu památky, tedy i památky zahradního
umění jakožto celku.
Při obnově památek zahradního umění je stejně jako u jiných druhů památek kladen důraz na
autenticitu. Florentská charta k tomu v čl. 9 uvádí: „Autenticita historické zahrady se týká stejně tak
její koncepce a objemu jejích součástí, jako její výzdoby nebo výběru vegetace či nerostů, které ji
vytvářejí.“ Podobně jako je třeba docílit významového posunu u restaurátorského průzkumu, jak
zmiňuji výše, je nezbytné také obnovu památek zahradního umění specifikovat v intencích Benátské
a Florentské charty jakožto restaurování a restituci.
-6-
K příčinám vyvolávajícím potřebu obnovy památek zahradního umění nejčastěji patří expanzivní
zásahy, nepřiměřené využívání, nízká kvalita a intenzita údržby nebo její úplná absence kombinovaná
s procesem přirozeného chátrání a nezvládnuté vegetační proměnlivosti.
K základním problémům při přípravě a realizaci památkové obnovy historických zahrad a parků
patří hodnocení a řešení záležitostí týkajících se stavebních součástí, technických zařízení a výtvarné
výzdoby samostatně, t.zn. odděleně od záležitostí souvisejících s biologickou podstatou zahrady či
parku. Od této skutečnosti se pak odvíjejí druhotné, avšak velmi závažné problémy. K nim zejména
patří snahy o návrh obnovných postupů na základě nevyrovnaných průzkumů nebo zcela bez nich,
metodicky neujasněné obnovné postupy, chybějící jednotná pravidla pro přípravu památkové obnovy
historických zahrad a parků a její realizace bez správního řízení a tudíž kolaudace.
K památkové obnově zahrady či parku by se vždy mělo přistupovat u vědomí kompatibility díla.
Volba metody památkové obnovy a zdařilost obnovného procesu by měl zaručit objektivní výchozí
podklad, pořízený na základě všech potřebných průzkumů. Obnovné postupy je nezbytné metodicky
ujasnit a usměrnit jednotnými pravidly. Obnovu historických zahrad a parků je třeba podrobit
správnímu řízení a kolaudovat ji.
Po obnově památek zahradního umění by příčinám, vyvolávajícím potřebu obnovy, neměl být
znovu dán prostor. Proto je třeba restaurování a restituci, spadající do obnovy památek zahradního
umění, připravovat a realizovat jako součást rehabilitace. Tou se rozumí proces všestranného
zhodnocení, v němž je pamatováno jak na obnovu tak na následnou péči, vyznačující se soustavností
v údržbě a zachovávání (konzervaci) památek zahradního umění, včetně vhodného a co do intenzity
přiměřeného způsobu využívání.
V souvislosti se společenskými a vlastnickými proměnami došlo u řady zahrad a parků ke změně
způsobu a intenzity využívání. Z toho plynoucí rozpory a problémy jsou nejzřetelnější v případech,
kdy zahradní či parkové privatissimum určitého druhu (např. zámecká zahrada nebo park, palácová
zahrada, klášterní zahrada) bylo zpřístupněno veřejnosti. Bez ohledu na druhovou specifičnost je totiž
vystaveno tlaku zacházet s ním, jakoby šlo o městský park. Pochopitelně, že zcela nevhodným resp.
nepřípustným způsobem je přetrvávající utilitární využívání jako jsou zábory pro skladovací zařízení,
sportoviště, parkování apod. Paradoxní a neúnosné, nicméně nijak výjimečné je žádné využívání,
spojené s absencí jakékoliv údržby, progresivní degenerací a v důsledku toho havarijním stavem
zahrad či parků.
Vhodnost způsobu a intenzity využívání by měla být vždy individuálně posuzována a vážena podle
druhu zahrady. Změny ve způsobu a nárůst intenzity využívání je nezbytné kompenzovat režimovými
opatřeními, ostrahou a údržbou odpovídající zátěži. Utilitární využívání by se u památek zahradního
umění nemělo v žádném případě připouštět.
Evidence, dokumentace a prezentace historických zahrad a parků by se měla řídit stejnými
zásadami, jako je tomu i jiných památek. Víme však, že jak v evidenci a dokumentaci, tak prezentaci
existuje řada problémů a nesrovnalostí.
Jednoznačně lze konstatovat, že objekty, výtvarná výzdoba a jiná zařízení tvořící zahradní nebo
parkové příslušenství, jsou vedeny jako samostatné položky v souřadné rovině, a to dokonce
v případech, že se jedná o základní komponenty toho kterého zahradního či parkového díla. Mám zato,
že souvztažnost k určitému zahradnímu či parkovému dílu by měla být reflektována.
Jedinou cestou, jak napravit přetrvávají problémy s vedením evidence a dokumentace historických
zahrad a parků, které netvoří jeden celek s budovou, je evidenci a dokumentaci urychleně vyhotovit
nebo dokončit.
Prezentace památek zahradního umění je obecně nízká nebo zcela chybí. Situace se zlepší, pokud
se pro lepší prezentaci vytvoří podmínky. Např. granty nebo účelově vázanými prostředky se podpoří
vznik publikací, tištěných průvodců a propagačních materiálů jiných forem. Do prohlídkových
programů se začlení návštěva historických zahrad a parků se školeným doprovodem a výkladem. Na
prezentaci historických zahrad a parků bude pamatováno v informačních systémech měst a obcí.
Zákonná ochrana a finanční zajištění péče o historické zahrady a parky je jedním problémových
okruhů do nějž se specifičnost památek zahradního umění za stávajících okolností velice výrazně
promítá.
Historické zahrady a parky jsou sice obdobně jako jiné nemovité kulturní památky chráněny podle
zákona č. 20/87 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje formy péče
-7-
o památky, mezi nimi i povinnost vlastníků starat se o památky tak, aby nebyla porušena jejich
podstata. Skutečností však je, že mezi zákonnou a faktickou péčí přetrvávají u památek, natož
u památek zahradního umění, značné rozdíly. Péče o zahrady a parky je obtížně zvládána dokonce
i v případech, že jsou součástí těch nejcennějších památkově chráněných areálů.
Kromě koncepčních a věcných potíží, zmíněných v předchozích tématických okruzích, patří
k podstatným problémům záležitosti financování. Prakticky jediným zdrojem, z nějž bylo do roku
2001 možné podporovat rehabilitace i údržbu památkově chráněných zahrad a parků, byl Fond
životního prostředí. Avšak i poskytování prostředků z tohoto zdroje je od roku 2001 omezeno, a to
v důsledku změny rozpočtových pravidel, nepřipouštějící souběh s jiným zdrojem napojeným rovněž
na státní rozpočet.
Paradoxní na této situaci je, že péči o památky zahradní umění lze sice omezeně, avšak přece jen,
podporovat z prostředků určených pro jiný úsek státní správy a že programy péče o památky
zahradního umění je nutné podřizovat pravidlům, která zásadám památkové péče nemusí zcela
vyhovovat. Historickým zahradám a parkům by pochopitelně nejlépe svědčil samostatný program
financovaný Fondem záchrany a péče o památky zahradního umění. Zřízení takového fondu závisí na
systémových opatřeních směřujících k zajištění zdrojů. To je však Achilova pata celého systému
památkové péče.
Jako jeden z předmětů památkové péče se historické zahrady a parky se historické zahrady
a parky vyznačují oproti jiným památkám určitou delikátností. Je dána specifičností jejich podstaty
v níž je zastoupena proměnlivá rostlinná složka.
Péče o historické zahrady a parky zahrnuje činnosti spadající do několika disciplin. Vyžaduje
proto koordinaci a stanovení oborových priorit odvíjejících se od památkové podstaty díla.
Účinnost péče na patřičné odborné i organizační úrovni nepochybně závisí na souladu zákonné
a praktické péče. K docílení tohoto souladu může významně přispět. pozitivní posun v individuální
i společenské hodnotové orientaci a tedy i tlak na odpovídající zajištění péče o památky zahradního
umění v rámci dobře fungujícího systému památkové péče.
Božena Pacáková-Hošťálková,
Národní památkový ústav, ústřední pracoviště Praha
-8-
Velká Pálffyovská zahrada po obnově
-9-
OBNOVA HISTORICKÝCH ZAHRAD A PARKŮ POHLEDEM ARCHITEKTA
Dušan Riedl
Práce architekta se v podstatě zabývá dvěma fenomeny, které však zásadně ovlivňují život člověka
a utvářejí jeho prostředí. Je to tvorba prostoru jeho života a fijnkce, provoz života v něm. Dům nebo krajina,
velké nebo malé, vždy se v nich oba tyto fenomeny setkávají, vzájemně se ovlivňují a přispívají k utváření
formy, která je pak výsledkem díla, realizaci provozu lidského života v daném prostoru.
Historická zahrada a park jsou takovým dílem, kde je již dán přírodní prostor a kde jeho formování
odpovídalo provozu, danému společenskými zvyklostmi své doby a ovšem i vkusu, tedy výtvarnému výrazu
své doby.
Architekt při práci na obnově historických zahrad a parků musí tedy nejdříve odkrýt tyto zákonitosti, aby
poznal život zahrady a parku v historickém vývoji a její slohovou přeměnu, vycházející z měnících se
dobových požadavků měnících se stavebníků.
P r v n í k r o k architektovy práce je tedy odkrytí historického vývoje zahrad a parků. To umožňují
historické mapy p plány U zahrad významných majitelů mohou být v archivech, zejména panství nebo na
zámcích uloženy nebo vyvěšeny starší rukopisné plány, nejstarší ze 17 stoleti Vyznamne jsou pří tom i mapy
rozlohy panstvi nebo revirů Zakladnim vycboztm podkladem by měla být mapa prvního katastrálního
měřeni, které u nás, t.j.na území býv.Rakouska - Uherska, začalo v roce 1824 a jemuž předcházely polní
nákresy tzv. indikačních skic. Tato heuristická práce, která je bezpodmínečně nutná a která bohužel někdy
vede k nultým výsledkům, není sice práce právě architektonicky tvůrčí., ale dnes je možné ji také zadat jako
uměleckohistorický průzkum soukromým firmám uměleckých historiků.
Tyto mapy určí především rozsah a hraníce zahrad a parků, vztah ke stavbám, vodním plochám a obcím, ale
jen někdy zakreslují i hlavní kompoziční skladbu prostoru. Umožní však rozlišit původní a novější části
zahrad a parků a určit vazbu a smysl jejich skladebných prvků.
Důležitou částí této teoretické přípravy, hledající historické zprávy o zahradě a parku, je jednak znalost
příslušné literatury jak encyklopedických prací tak regionální historie, a jednak malost místní ikonogralie
uložené jak ve výstavních expozicích a v archivech, tak v literatuře i např. v objektech v terénu. Při tom
nelze podceňovat např. osobní archivy majitelů panství, obsahující třeba fotogra detaily zahradních motivů.
Historický vývoj zahrad a parků by měl vyústit v hodnocení objektu z hlediska památkové péče.
Teprve poznání historického vývoje zahrad a parků umožní smysluplný rozbor koncepce jejich současného
stavu.
D r u h ý m k r ok e m ‚ vždy ovšem po poznání objektu v terénu, je stanovení prostorové koncepce zahrady
a parku. Je dána zejména vazbou hlavních prostorů, jejich pohledových os, útvarem krajinného terénu,
situací dominantních objektů a porostů a provozními trasami dopravních a pěších cest. Zvláštní význam zde
zaujímají vodní plochy a vodoteče, které jsou významným krajinotvorným prvkem a měly by být v naší
pramenné oblasti, v zásadě chudé na velkou vodu, náležitě využity.
Tento krok je nejzavažnějši čin architekta Předchazi mu kriticke zhodnoceni jednotlivych vývojových etap,
průzkum a k jejich záměrů a prvků v terénu a rozhodnutí,která z historických koncepcí je nosná i pro další
vývoj. Jistěže z reálných důvodů by to měla být poslední etapa, na niž by další vývoj měl plynule navázat.
Jsou zde však aspoň dva důvody, které mohou tento názor změnit: jednak 40 minulých let po roce 1948
naplnilo tyto zahrady a zejména parky mnohdy cizorodými prvky a zejména fünkcemi (lidové slavnosti
sjarrnarky, letni kina a pod.) a prostorově i provozně je znehodnotily, a jednak památková hodnota některých
objektů nebo i jen jejich dílčích vývojových etap vyžadují a zasluhují jejich obnovu a prezentaci.
K návrhu prostorové osnovy je proto třeba přistoupit i s přihlédnutím k těmto faktům. Východiskem bude
zřejmě kvalita současného stavu a úroveň reliktů historického vývoje v něm. Na základě předchozího studia
historického vývoje tak vyvstane základní koncept, který však musí odpovídat i současným požadavkům
života, jak je vyjádří objednavatel, obvykle majitel nebo správce objektu. Tyto požadavky jsou samozřejmě
závislé i na vnějších vazbách s okolím.
A t ř e t í m k r o k e m je proto analyza vnějších vztahů, to znamená urbanistické vazby objektu s jeho
okolím. Pro ni by měl být základním podkladem poslední územní plán přilehlé obce, který určí vztah
zahrady a parku k ní: stanoví způsob využití ploch v jeho sousedství, vytvoří předpoklady pro vazbu prostorů
- 10 -
a dominant v krajině, zahradě a parku a obci, pro napojení na inženýrské sítě v území, stanoví možnosti
směrů a kapacit komunikační přístupnosti a upozorní např. na vodní poměry a vztahy v území.
Zatím co historický vývoj a širší vztahy zahradní inženýr doplní přírodními podmínkami území a krajinnými
prvky, prostorová koncepce musí být navržena v úzké spolupráci s ním, protože vegetační obsah zahrad
a parků tvoří podstatu jejich obsahu.
Konečně posledním č t v r t ý m k r o k e m architektovy práce je návrh vybraných zahradních pozemních
staveb a komunikaci. Pomineme-li specifické stavby jízdáren, vivarií a pod., jsou to především:
zahradní pavilon, altán, jako dominantní objekt v průhledech a prostorových úsecích, úkryt před nepohodou
upomínkový objekt, např. socha nebo obelisk, společenský objekt, např. kavárna.
skleník jako fbngující zařízení pro pěstění rostlin nebo jejich úschovu, ale i pro sbírku rostlin nebo jinou
expozici, zvláštní stavba - nestavba je i přírodní divadlo, jehož hlediště je sice formováno přírodním terénem
a vegetační složkou, ale příslušenství jeviště dnes vyžaduje stavbu, která sice může vytvářet horizont scény,
ale musí především umožnit li.inkci divadelní techniky. ohrazení brány, ploty dekorativní objekt např.trejá
nebo pergola, informativní objekt, např. orientační mapa. Všechny tyto objekty jsou budovány dnes a měly
by proto mít současný výtvarný výraz. 2ároveň by však měly respektovat památkové prostředí a mít tedy
vztah k mimořádné hodnotě historického okolí.
Dalším návrhovým prvkem při obnově historických zahrad a parků je sít‘ cest. Její vedení je záldadním
nosným článkem řešeni jejich prostoru, protože umožňuje zpřístupnit a zažít působeni jednothvych jejich
časti Zvlaštni postaveni ma ovšem ve formami zahradě francouzského nebo italského týju, kdej součástí
slohového dekorativního obrazce a kde se musí podrobit slohovým zákonitostem, především např. osové
souměrnosti.
Nedílnou součástí cestní sítě jsou mnohdy opěrné zdi, zídky, schodiště a zábradlí, eventuelně i lávky, můstky
a mosty. Tyto objekty jsou podle slohového a krajinného prostředí zpravidla kamenné nebo cihelné, může
sem ovšem vstoupit i moderní materiál. Schodiště může být nejen účelovou, ale i vysloveně dominantní
architekturou, která tvoří výrazný prvek kompozice - v barokních to býval dokonce ústřední motiv zahrady,
U některých cest ‚ zejména ve svahu nebo nad vodou, přistupuje k nim nutné zábradlí.
Zvláštní skupinou jsou stavby, spojené s vodním prvkem: vodní nádrže, hráze, kašny a fontány, často
spojené s výtvarným dílem, ale i vodopády, kaskády nebo prostě hrazení vodního toku, které jsou sice
všechny vázané technikou vodní soustavy, ale měly by si být výtvarně blízké.
Závěrem přicházíme k velké a specifické skupině zahradního mobiliáře pod nímž musíme rozumět nejen
nábytek ‚ ale i všechna přenosná a dekorativní zařízení zahrad a parků. Dekorativní trejáže a pergoly jako
nosná a podpůrná zařízení rostlin mohou být i samoúčelnou dekorací, jak to dokazuje např. chodbová trejáž
v parku Sanssouci v Potsdamu. Design stolů, lavic, židlí, ale i obvykle keramických váz a mís by měl
vytvářet jednotný styl, který by mohl vycházet jak ze slohového výrazu dotyčných zahrad a parků, tak ze
současných výtvarných trendů.
Zvláštní postavení mají dva soubory návrhů, které jsou v některých velkých parcích přínosem nove doby
totiž prvky osvětleni a wformaěniho systemu, ktere by oboje měly byt řešeny podle zvláštního vlastního
scénáře. Systém osvětlení by měl tvořit jednotnou soustavu, která by svými liniemi světelných bodů
podpořila prostorové členění zahrad a parků a přispěla tak i k orientaci. Osvětlení základní trasy by mělo
směřovat k atraktivním večerním cílům, které by měly světelně dominovat: představení,, son et lumiere“,
osvětlená fontána, kavárna. Součástí světelného scénáře by mělo být vždy i nasvětlení dominantních stromů,
ne jen staveb.
Informační systém by měl už objasnit vlastní ideový obsah zahrady a parku, at‘ je to např. objekt
dendrologické sbírky nebo objekt slohové památky zahradního umění. Na vstupní prostor s obrazovým
svědectvím historického vývoje zahrady a parku by měl v reálu zahradního prostoru následovat orientačně
přehledný soubor atraktivních zastavení v místech, která nabízejí nejvýhodnější výhledy, vybrané stromové
skupiny a solitery, kvetoucí místa a vodní zákoutí nebo jsou historicky zajímavá. Tato místa by měla být přitažlivě pojmenována - vždy vybavena lavičkou. Ve všech parcích by se nikdy nemělo zapomínat na
označení významných botanických jedinců. Soubor těchto informací by měl zakreslovat orientační plán
zahrady a parku, umístěný u hlavních vstupů, který by měl být na letáku dostupný i všem návštěvníkům jako
základní orientační pomůcka.
- 11 -
Práce architekta při obnově zahrady je tedy mnohočetná. Měla by však stále probíhat v úzkém vzájemném
porozumění se zahradním inženýrem a s vědomím, že zelená přírodní, vegetativní složka zahrad a parků je
jejich základním obsahem.
Závěrem bych chtěl zdůraznit dvě myšlenky:
S nepodceňovat urbanistickou složku, poněvadž vazby s okolím: komunikační, pohledové i zvukové
podstatně ovlivňují životní prostředí zahrad a parků a B soudobou tvorbou je nutno vždy navázat na
předchozí přínosné stupně vývoje současnou formou, která respektuje dané zákonitosti prostoru, ale znamená
vědomý další historický stupeň, který odráží život současné společnosti.
B Jedině tehdy, když pa átka umění odpoví svou obnovou na požadavky své doby při respektování svých
hodnot, splní svoje poslání, zamezí dalším devastujícím tlakům ajejí obnova přinese zlepšení dosavadního
stavu a společenské uznání.
Dušan Riedl
- 12 -
NÁMĚŠŤ NA HANÉ – zajímavé poznatky ze stavebně – historického
průzkumu a záměr obnovy
Radek Pavlačka
Poděkování PhDr. Jaroslavu Petrů za cenné připomínky v rámci konzultace SHP.
Zámek v Náměšti na Hané se zahradou je sice nevelký areál, zato velmi výjimečný svou urbanistickou
koncepcí a zachovalostí celku v podstatných rysech až do dnešní doby. Zámek, rozvinutého čtvercového
půdorysu, je vkomponován do kruhové plochy zahrady, ohraničené zdobným oplocením a zvýrazněn dále
půlkruhovou zástavbou tkalcovských domů. Z tohoto sevřeného útvaru pak vybíhají lipové aleje jako
prodloužená ramena osového kříže a propojují komunikačně zámecký areál s okolní krajinou
Samotná zámecká budova, vystavěná v 60.letech 18.st. Ferdinandem Bonaventurou Harrachem,
inspirovaná typem francouzského letního sídla luissesovského typu s vlivem jak vídeňské, tak i moravské
tradice, je zachována jak v exteriéru tak interiéru právě od doby založení. Po rodu Harrachů, jež vlastnili
panství 52 let ( do roku 1778 ), následuje rod Kinských, spravující panství 138 let a 31 let pak rodina
velkoobchodníka Ottahala (1916 – 1945). Stavební úpravy proběhly až za rodiny Ottahalů a to naštěstí
v hospodářské části zámku a ne příliš podstatné ve vlastní obytné budově.
Zato zahrada, která byla podstatně jednodušší ve svém původním konceptu, byla za Ottahalů výrazně
dotvořena jednorázovou přestavbou kolem roku 1925 ve které se projevuje jak historizující styl, tak i dobové
prvky 30.let 20.st.
Zámecký areál je natolik kompozičně uzavřený komplex, že nelze oddělovat vlastní stavbu zámku od
zahrady ani od dalších prvků, jako jsou tkalcovské domy a aleje. Tento útvar je jako celek daleko zajímavější
a čitelnější a také jen z této pozice je možno jej hodnotit jak ve vztahu ke krajině, tak studovat vnitřní vazby
kompozice.
Zajímavý je již akt samotného výběru místa pro stavbu zámku.(V Náměšti byl dostavěn již v roce 1252
hrad v blízkosti dnešního zámku a pod hradem vyrostla ještě tvrz, roku 1556 přebudována na renesanční
zámek, tzv. Dolní zámek a v období 1706-1719 barokizována, doplněna poměrně rozsáhlou zahradou jak
užitkového, tak i okrasného charakteru.) Přesto F.B.Harrach buduje nové sídlo bez vazeb na starší panské
sídelní útvary. Vede jej k tomu možná touha vystavět areál s velkorysou koncepcí, kde by se nemusel
omezovat respektováním stávajícího stavu. Volí místo, které má obrovský kompoziční potenciál, právě
využitelný v duchu barokní krajinné tvorby, vrcholící v tomto období. Lokalitu, umožňující široký a daleký
výhled na krajinu Hané , opírající se o lesy Drahanské vrchoviny. Zanedbatelný jistě není ani genius loci
tohoto místa. Vždyť ruiny starého hradu, jež tu stojí od dob prvního majitele zdejšího panství, vzbuzují určitě
respekt a úctu a neméně významná je také stavba kaple Sv. ducha, která se tady vrátila po letech opuštěnosti
místa s náboženským posláním a přivedla zde opět lid (1722).
Zastavme se u samotné kompozice areálu. V literatuře, jež popisuje souborně zámky či parkové úpravy
(samostatná publikace, věnující se i zahradě v Náměšti na Hané, nebyla vydána) se často opakuje zevrubný
popis zahrady jako rokokové úpravy z pozdějšími zásahy v 19/20st., což evokuje historizující parter v ose
před zámkem s pseudobarokním bazénem apod. Během zpracovávaného stavebně historického průzkumu
jsme však byli sami zaskočeni zdánlivou jednoduchostí kompozice, zejména s ohledem na přebujelé
realizace té doby. Teprve hlubší studium konceptu nám odhalilo sice jednoduchou, nicméně o to velkolepější
a čistou tvůrčí myšlenku, jež vedla k realizaci tak výjimečné stavby. Samozřejmě že interpretace původního
záměru je vždy ovlivněna jak hodnotícím subjektem, tak dobou, kdy k hodnocení dochází, nicméně samotný
fakt, že dílo vzbuzuje jak zájem tak snahu o interpretaci obdivovatelů je hodnotou samou o sobě.
Zdá se, že nejen architektura zámecké budovy byla inspirována francouzskými vzory, ale také
koncepce vlastní zahrady, i když to na první pohled není zcela patrné v tak jednoduché kompozici. Zatímco
hlavní podélná osa je symetrálou kompozice, příčná osa, na kterou se vážou hlavní komunikace, dělí kruh na
dvě odlišné poloviny. Jednoduchý, avšak velmi působivý je efekt světlého a tmavého půlměsíce, jak se dají
tyto půlkruhy označit. Tento kontrast v podstatě odráží i skutečnou strukturu okolní krajiny. Západní
půlkruh, na němž je založen kompaktní lipový háj, se přimyká k lesním masivům Drahanské vysočiny,
zatímco východní půlkruh jako otevřená travnatá plocha je vrcholem vějíře rozevírajícího se pohledu od
zámku na širokou rovinu Hanáckého kraje. Pohled od zámku západním směrem se zužoval přes architekturu
brány k lipové aleji, pohlcené pak tmavým lesním porostem, osa východním směrem se od zámku
monumentálně rozevírá.
- 13 -
Podle skromně dochovaných dokumentů nic nenasvědčuje tomu, že by se v otevřeném východním
půlkruhu zahrady do roku 1925 rozvíjel nějaký složitější pravidelný parter, jak by se dalo očekávat. Opak je
zřejmě pravdou. Zahradní prostor se v této kompozici uplatňoval jako čistá travnatá plocha, zelené plato,
předpolí, ukázněně sevřené kruhovou ohradou, tvářící se kontrastně vůči rozmanitému okolí zemědělské
krajiny, obce a přírody za ní. Před východním průčelím je jednoduchá terasa, navazující na schůdky ze sálu,
ohraničená zeleným parapetem stříhaného plůtku od svažujícího se pozemku. Po stranách u obou rohů
zámecké budovy na této terase jsou vysazeny lípy, které se vyvinuly v mohutné, překrásné solitérní jedince,
z nichž jeden v torzovitém stavu se dochoval do současnosti.
Koncepce zahradního prostoru je poměrně jednoduchá, o to však vznešenější. Ostatně, kompozice,
soustřeďující se především na práci s prostorem, využívající potenciál místa a krajiny s odsunutím detailu,
docela zapadá do mozaiky zjevné inspirace francouzskou architekturou při výstavbě celého zámeckého
komplexu, nikoliv tedy jen při stavbě samotné architektury zámku. Tato poměrně reálná interpretace nás
osvobozuje od zavádějícího vzhledu zahrady v pozdějších úpravách a naopak vystupuje stále zřetelněji
velmi zajímavá koncepce francouzské klasicistní zahrady, přenesena neobvyklým způsobem do
poměrně drobného, zvláštním způsobem řešeného architektonického i urbanistického konceptu areálu
zámku a okolí.
Tento unikátní příklad střídmé a velice ojedinělé aplikace principů francouzské klasicistní zahrady se
ve své podstatě zachoval až do roku 1916, kdy je zahájena etapa přeměn zahrady v historizujícím i
moderním trendu. Výsledkem je uzavření pohledů na hanácký kraj, vytvoření intimního prostoru
s centrálním pseudobarokním parterem a „přetížení“plochy výstavbou několika objektů drobné architektury.
V 70 letech 20.st. je asanován lipový háj a nahrazen neopodstatněnou roztroušenou výsadbou různých
dřevin. Tím definitivně zanikl původní koncept úpravy.
FILOSOFIE OBNOVY ZAHRADY
Z výše uvedeného vyplývá výjimečná hodnota zahrady náměšťského zámku a ta také definuje směr
obnovy. Právě snaha maximálně navrátit původní koncept a zároveň realita dochovaných úprav ze začátku
20 st. přináší nutnost větší tvůrčí invence.
Obnova lipového bosketu v západní části se jeví jako nejméně konfliktní zásah. Problematičtější je
úprava východního půlkruhu. Uzavřená kompozice vlastního pseudobarokního ornamentálního parteru
s bazénem je přepracována v kompozici otevřenou, která navazuje na osu lipové aleje, jako spojovacího
článku mezi zahradou a krajinou. Poměrně zdařilý motiv bazénu a plůtků je v maximální míře respektován,
jsou zde však vloženy výrazné vertikály kuželů tvarovaných tisů, které vedou pohled od zámku přes parter až
do lipové aleje. . Z východní terasy před zámkem se tak rozbíhají tři osy pohledů do krajiny…Plocha se
„očišťuje“ od objektu lázní a konstrukcí na popínavky.
Lipové aleje v části zahrady budou obnoveny radikální výměnou za dožívající tak, aby se dosáhlo
zamýšleného efektu pravidelné a vitální linie, vedoucí pohled k architektuře brány či portálů a pod.
Nádvoří bude „očištěno“ od historizujícího betonového bazénku, a pojato jako velkorysý prostor
dvora, oživeného plochou trávníku ve tvaru kruhu, přetnutého křížením základních os. V takto vytvořených
čtyřech polích budou umístěny čtyři kužele tvarovaných tisů jako vertikální akcent v prostoru, v němž
převládají horizontální prvky.
Aleje, vycházející ze zahrady do volné krajiny, budou obnovovány postupně. Důležitou roli zde má i
hledisko ekologické hodnoty některých jedinců a atmosféra stáří a historie.
Autoři SHP a projektu : ing. Erik Hinďoš, ing.Radek Pavlačka
Seznam použité literatury ( jen výběr ):
Burian,V. Zámek Náměšť na Hané, STN 1954
Demčík,Z. Harrachovské podnikání na Janovickém panství v 2.pol.18st., Severní Morava sv.24, 1972 s.3-8
Haubertová, Surgantova mapa z roku 1746, 1966
Hosák,L. Historický místopis Střední a Severní Moravy, Olomouc, 1959
Kauerová,V. a kol. Stavebně-historický průzkum zámku Nám.n.H. PÚ v Olomouci, 2000
Kratochvil,J. Náměšť na Hané, Biskupství a Nové dvory, Hranice, 1925
Kříž,K. Významné parka Severomoravského kraje, Ostrava, 1971
Pacáková,B.a kol. Zahrady a parky v Čechách,na Moravě a ve Slezsku, Praha, 1999
Papajík,D. Paměti obce Nám.n.H., DANAL Olomouc, 1996
Petrů,J. Krajinou Hané, Praha, 1976
Pupíková,J. Zámek Nám.n.H., Ostravský kulturní zpravodaj 1973 č.10
- 14 -
Řezáč,F. Zámky Severomoravského kraje, Ostrava, 1985
Prameny (jen výběr):
Zemský archiv Olomouc
fond Velkostatek Nám.n.H.
fond Arcibiskupství Olomouc
Moravský zemský archiv Brno
fond C2 Tribunál pozůstalostí –H 199 F.B.Harrach
fond G393Rodinný archiv Harrachů
fond Indikační skici – Náměšť na Hané 1833
fond Stabilní katastr – Náměšť na Hané 1833
fond D22 Mapy a plány – Namiests…..
Státní okresní archiv Olomouc
fond Archiv obce Náměšť na Hané
fond Archiv obce Biskupství
fond ARCHIV MĚSTA Olomouce
fond Archiv římskokatolického farního úřadu v Náměštin.H.
Památní kniha obce a městyse Náměště
Vlastivědné muzeum v Olomouci
Doplňkové listy kulturní památky č.262,263,264
Fotoarchiv – viz. kapitola 5.
ZÁMECKÉ ALEJE - použité pro kompozici barokní zahrady a okolní
krajiny ve Slavkově u Brna
Ing. Libuše Sedláčková
Charakteristickým kompozičním prvkem, používaným nejen pro uzavřené prostory zahrad a parků, ale
i pro volnou krajinu a v pozdějších obdobích také pro doplnění městského prostředí, jsou stromové aleje.
Uplatňují se jako tvarově vyhraněný geometrický útvar, který kompozicím zahrad a parků dává pevný řád
a pravidelnost. Byly také přirozeným prvkem, který umožňoval propojení zámeckých areálů s nejbližším
okolím, ale i s krajinou. Takovým příkladem, propojení zámeckého areálu, téměř jeho sepjetím s nejbližším
okolím a přilehlou krajinou, je zámek s barokní zahradou ve Slavkově u Brna.
Areál zámku náleží k významnému památkovému souboru z období baroka, jehož společenská přitažlivost
je umocněna historickou událostí, významnou i pro evropské politické dějiny, bitvou Tří císařů, jak historie
nazvala obrovské válečné střetnutí s císařem Napoleona na jedné straně, císaře Františka I. a cara Alexandra
na straně druhé, která se odehrála v nedalekém okolí.
Celé území, kde se památná bitva odehrála, bylo vyhláškou č. 475 MK ČR ze dne 10.9.1992 prohlášeno jako
„Území bojiště bitvy u Slavkova“ za památkovou zónu. Vnitřní část města má statut památkové zóny, která
byla vyhlášená v roce 1993.
Zámek s předzámčím, se zahradou a galerií barokních soch jsou zapsané jako kulturní památky v Ústředním
seznamu kulturních památek.
Ve Slavkově u Brna v prostředí zámku, zahrady a jeho nejbližšího přírodního okolí se nachází
rozsáhlý soubor alejí, komponovaných jako dvou nebo čtyřřadé, které formují nejen zahradní zámeckou
kompozici, ale i přilehlou krajinu.
Na generální mapě z roku 1835 je zakreslen soubor alejí, které vybíhají nejen do přilehlého okolí zámeckého
areálu, ale pokračují dále do volné krajiny.
Šest zakreslených alejí lemují cesty v okolí zámku. Pět alejí lemovaly komunikace dnešní Nádražní třídy,
vyškovské silnice, cestu do obory, do Holubic a Křenovic. Šestá alej tvořila optické prodloužení hlavní
kompoziční osy směřující ze zahrady do okolních polí, avšak nebyla nikdy realizována.
- 15 -
Plán dokládá jasný, vyhraněný pohled na propojení krajiny s významným sídlem a vyznívá jako vyvážený
architektonizovaný celek, jemuž vévodí barokní budova zámku sevřená mohutným souborem alejí.
Další historický dokument z roku 1732 jejímž autorem je V. Petruzzi, dokládá nejen návrh řešení vnitřního
pravidelného uspořádání zahrady, ale i velkorysé urbanizované propojení zahrady a města s okolní krajinou a
jako výtvarného prostředku použil aleje stromů.. Tam připojil i návrh na umístění kaple sv. Urbana na kopec
nad město, kde je dodnes.
Z původního návrhu alejí, do dnešní doby zůstaly zachovány pouze čtyři:
-Alej podél zámecké ohradní zdi.
-Alej do Holubic.
-Alej do Křenovic.
-Alej do obory.
Přehled stavu jednotlivých dochovaných alejí:
Dnešní stáří většiny alejových stromů se odhaduje na 150 až 200 let, i když se dnes již v alejích
vyskytují i mladší jedinci, jako náhradní výsadba za odumřelé stromy. Aleje jsou ve správě Městského úřadu
ve Slavkově u Brna a praktická péče je zajišťována Technickými službami města Slavkova. Alejí je přibližně
35 km, jsou nestejného stáří a velmi různého, mnohdy problematického ne-li havarijního zdravotního stavu.
Celková situace je ještě v současnosti komplikovaná kalamitním výskytem klíněnky jírovcové ( Cameraria
ohridella), která staré, paratizované jedince vysiluje. Od začátku výskytu klíněnky provádějí Technické
služby města Slavkova pravidelné chemické postřiky. O praxi provádění postřiků a získaných zkušenostech,
bude zmínka v přednášce „Zámecké aleje“ s doplněním diapozitivů.
Rozbor jednotlivých alejí.
-Alej lemující zámeckou zahradu podél její ohradní zdi na severní straně, byla zapsána jako památka do
Ústředního seznamu kulturních památek a je známá jako alej Zámecká. Je pravidelně udržována, stromy jsou
v dobrém stavu , alej je perspektivní. V jarním období se odstraňuje a odváží infikované listí klíněnkou, je
odstraňován podrost, pravidelně je sečený trávník v příkopech a provádí se již několik let postřik proti
klíněnce jírovcové.
Alej směrem do Holubic s pokračováním do Brna. Čtyřřadá alej do Holubic a dále směrem na Brno, je
v současné době v žalostném stavu. V její závěrečné části se jedná již jen o kumulované náletové dřeviny
černého bezu, akátu a jasanu, které tvoří neorganizovanou a nevzhlednou hmotu zeleně, která nastoupila po
odstraněných, odumřelých stromech.. Na celkovou rehabilitaci aleje byla v roce 1994 vypracována
dokumentace, protože tato alej je nejvíce ohroženou s největším počtem havarijních stromů. Projekt
„Rekonstrukce barokní aleje ze Slavkova do Holubic“, řešil složitou otázku související se značným
zasolením půdy v alejích.. Bylo doporučeno na základě zpracovaných chemických rozborů provést částečnou
výměnu půdy kolem každého jednotlivého kmene do vzdálenosti 1m a do hl, 0,80 cm. Technickým
problémem bylo také vyřešení nezbytných terénních úprav pro nové výsadby, která by musely být chráněny
před silničním provozem a solením v zimním období. Úpravami výšky vozovky v minulých letech, se alej
dostala prakticky pod úroveň původního terénu, čímž byla vystavena a zcela nechráněna silnému silničnímu
provozu a to se všemi jeho negativními dopady.
Rovněž zvolení vhodného druhu dřeviny pro výsadby se stal předmětem dlouhých jednání při nichž
nebylo dosaženo názorového souladu jaká dřevina by vhodně nahradila stávající jírovce. Dokumentace se ale
nakonec nerealizovala, rozhodla o tom celková výše rozpočtu, který dosáhl výšky přes 4 mil Kčs,-.
Pokud by se v budoucnu přistoupilo k regeneraci této aleje, připadá v úvahu obnova jen její spodní
části, s ohledem na sounáležitost se souborem historických alejí. Její pokračování v původním, historicky
doloženém rozsahu, až za vrchol kopce, se nepředpokládá. Tím by ovšem byla její původní délka
pozměněna. Při obnově by se jednalo spíš o rekonstrukci aleje, s opuštěním její původní historické stopy.
Nové založení alejí by muselo zohlednit stávající uložení inženýrských sítí, nově vzniklé různé úrovně
terénu, šířku komunikace a také nezbytnou ochranu porostů. Z těchto důvodů by nové výsadby by musely
být posunuty dále od silničního tělesa a tím by se otevřel ale nový problém s majetkoprávními vztahy.
Alej do Křenovic, je v současné době jednou z nejlépe udržovaných alejí, je méně frekventovaná než je alej
Holubická a její jednotlivé stromy jsou asi proto také celkově v lepším stavu. V roce 2000 byla dodavatelsky
celá alej ošetřena bezpečnostním řezem v hodnotě asi 60,- tis Kč.
Technické služby města Slavkova provedly následně tvarovací řezy korun, celkovou bezpečnost aleje
odstraněním suchých větví a každoročně chemickou ochranu proti klíněnce jírovcové.
- 16 -
V aleji je pravidelně odstraňován podrost a veškeré náletové dřeviny. Její dvouřadé založení umožňuje
využívání pro turistiku nebo cykloturistiku, v tomto ohledu je perspektivní i pro možné další rekreační
využití.
Alej do bývalé zámecké lovné obory vede přímo z předzámčí. Je složená z jírovce a lípy a byla
pravděpodobně založená jako smíšená s pravidelným střídáním obou taxonů. Rytmické střídání lípy a jírovce
je zachováno již jen v její horní části. Alej dnes končí před vstupem do obory, i když v minulosti jí
prostupovala až k vrcholu vykáceným průsekem.
Stromy v aleji jsou v dobrém stavu, dobrá je jejich vitalita i zdravotní stav.
V roce 1999 byl zpracován „Rozbor stavu stromů v zámecké aleji ve městě Slavkov“ a z analýzy
vyplývá:
Stromy jsou perspektivní, životaschopné, jen u několika jedinců byla identifikována infekce dřevomorem
kořenovým (Ustulina deusta) a klanolístkou obecnou (Schizophyllum commune). Ve zpracovaném elaborátu
jsou doporučovány dosadby lípy velkolisté a jírovce maďálu, bezpečnostní a zdravotní řezy a stabilizování
vybraných stromů vazbami.
Celkový rozpočet na revitalizaci je 639 700.00 Kč. Momentálně se však neuvažuje s realizováním projektu
obnovy.
Porosty v aleji jsou pravidelně ošetřovány postřikem proti klíněnce korovcové a uvnitř alejí je udržovaná
travnatá plocha.
V blízkosti aleje vznikl rozsáhlý sportovní areál s koupalištěm, ale bez zajištění vhodného místa pro
parkování osobních aut, přijíždějících zejména v letním období. Parkování je „umožněno“ v aleji mezi
stromy, kam auta přijíždějí po travnaté ploše, pojíždějí po kořenech a parkují mezi kmeny stromů. Tato
situace je pro porosty, ale i pro celé území násilným a krajně nevhodným řešení, i když je využíváno jen pro
přechodné období letních měsíců.
Nedostatek finančních prostředků a hlavně jejich předpokládaná výše, která by byla nutná pro zajištění
rehabilitace ohrožených alejí, je dlouhodobou překážkou pro realizaci. Ani možnost získání finanční dotace
ze Státního fondu životního prostředí v rámci Programu péče o krajinu není dostačující finanční motivací,
která by mohla být pro tento účel využita
O praxi provádění chemických postřiků a získaných zkušenostech bude zmínka v přednášce „Zámecké
aleje“ s doplněním diapozitivů.
Přednáška
Několik příkladů zámeckých alejí, které jsou nejen významnou součástí kompozice zahrady nebo parku, ale
také okolní krajiny.
Alej v zahradě u zámku v Moravském Krumlově
Alej je tvořena netypickou dřevinou, proto jsem se také rozhodla o její předvedení, je tvořena borovicí
černou, Pinus nigra var. Austriaca s celkovým počtem 51 jedinců. Délka dvouřadé aleje je 100m, a jejich
stáří jsme odhadly asi 80 – 100 let. Průměrná šířka korun je 12m, výška stromů je 14m a obvod kmene byl
zprůměrňován a je v rozmezí 1,8 až 2,5 m.
Je to vzrůstem naprosto vyrovnaná, exoticky působivá alej, s poměrně vysoko nasazenými korunami,
které vytváří nad poměrně úzkou pěšinou uvnitř, vysokou zelenou klenbu. Koruny jsou založené ve stejné
výšce, jednostranně formované, ve směru převažujících větrů. Kmeny jsou hladké, vyrovnané, kůra stromů
je nepoškozená, celá alej působí jako sloupořadí. Podle provedeného průzkumu, jsou stromy v dobrém stavu
a nepotřebují žádný zásah.
Umístění borové aleje je v nejvýše položeném místě přírodně krajinářského parku, kde bývala mimo
jiné také umístěná pyramida jak dokládají archivní záznamy.
Strážnický zámecký park s významnou platanovou alejí
Veveří
Zámecké a krajinné aleje v Uherčicích
91 lip v aleji, 20 lip kolem zámecké zahrady, v zámecké zahradě je jich 106, alikován v roce 1998 speciální
tvarovací řez ze SFŽP.
- 17 -
BAROKNÍ OSOVÁ ALEJ VE VELTRUSÍCH VERSUS PÁCHNÍK HNĚDÝ
Ing.Olga Kettnerová
Páchník hnědý /Osmoderma eremita/ se stává postrachem sadovníků-památkářů. Jedná se o brouka
velkého do 3 cm, málo pohyblivého a neochotně létajícího, který žije v trouchnivých dutinách starých
stromů, nejraději dubů, lip a javorů. Larvy ke svému vývoji potřebují přiměřeně vlhký, tzv. červený trouch
ve stromě ještě žijícím a stojícím na místě většinu dne osluněném. Těmto požadavkům ideálně odpovídají
věkovité soliterní stromy a aleje v nedostatečně udržovaných starých zámeckých parcích. Aleje kolem silnic
ve volné přírodě naší republiky neměly šanci zestárnout tak, aby se v nich usídlili páchníci, protože
bezpečnost provozu vždy zvítězila. V okolních státech zase měli víc peněz na údržbu svých zámeckých
parků a staré aleje včas vyměnili. A tak jsme dnes v situaci, kdy páchník hnědý je na seznamu silně
ohrožených druhů živočichů a veltruská osová alej na seznamu zbývajících asi patnácti lokalit výskytu
brouka v republice, ve středních Čechách jediná. K pokácení stromu, kde prokazatelně páchník sídlí, je třeba
výjimky Ministerstva životního prostředí. A jsme v pasti.
Již v roce 1962 psal tehdejší zámecký zahradník Vilém Jílek ve své práci o parku, že „aleje lemující
hlavní cesty jsou dnes již značně přestárlé, jednotlivé stromy v nich se za silnějšího větru rozlamují
a zůstávají z nich často nevzhledná torsa. Osová alej bude vyžadovat úvahy nad druhovou skladbou, protože
v současné době je složená z několika různých druhů stromů /lípa, akát, javor, jilm/, z nichž každý má svou
charakteristickou výšku, takže při bočním pohledu působí alej neuspořádaným dojmem“.
Další zahradník, pan Václav Krůta, v dobré víře do mezer po starých, spadlých stromech občas zasadil
nějakou mladou lipku nebo doubek, které v parku z náletů vyrostly, vypadaly dobře a neměly v lese prostor.
Z některých jsou mrzáčci, kteří nemají s alejovými stromy nic společného, jiné dorostly do pěkných,
zdravých stromů, které hájí ochránci přírody.
Díky nedostatku lidí, financí, mechanizace a v neposlední řadě i odvahy sáhnout do historické aleje víc
než jen při úklidu po vichřicích dospěla osová alej do stavu, v jakém ji dnes můžeme vidět. V létě to ještě
jde, listí leccos zakryje. V zimě jen málo jedinců odpovídá představě alejových stromů a celek barokní aleji,
která by měla být stejnověká, jednodruhová a se stejnými vzdálenostmi mezi stromy. I v Chotkových
záznamech najdeme poznámky o tom, že se v alejích nemají sázet mladé pruty mezi staré stromy a že je
nutno vykácet celou alej a nahradit ji novými odrostky.
V roce 1995 byla ing.arch.Tůmovou ve spolupráci s ing.Svrčkovou a ing.Krausem vypracována studie
rekonstrukce parku, kde bylo výhledově počítáno i s vykácením a obnovou osové aleje. V tomtéž roce se
ohlásili zástupci Transgasu, tehdy ještě státního podniku s tím, že chtějí budovat III.linii tranzitního
plynovodu přes veltruský park a jsou ochotni poskytnout za to patřičnou kompenzaci. Tak se do podmínek
ve stavebním povolení na III.linii tranzitního plynovodu dostala kromě jiného i výměna osové aleje. Na
takovou akci jsme jinak neměli šanci získat finanční prostředky.
V únoru 1999 bylo do Veltrus svoláno jednání Rady specialistů pro historické zahrady a parky, ustavené
při Státním ústavu památkové péče. Všichni zúčastnění odborníci památkových ústavů se shodli, že výměna
aleje je nezbytná, jen je nutno nechat vypracovat posudky fytopatologický, ornitologický, entomologický
a mykologický. Ty byly posléze objednány, v průběhu vegetace vypracovány a v srpnu 2001 odevzdány.
Mezitím byla na přelomu let 1999 a 2000 položena napříč parkem III.linie tranzitního plynovodu
a s Transgasem uzavřena smlouva o kompenzačních opatřeních ve výši
15,5 mil.Kč. Ing.Krause s ing.Svrčkovou vypracovali prováděcí projekt, vycházející ze zmíněné studie
rekonstrukce parku, na jehož základě byly na jaře 2000 zahájeny práce v parku za peníze Transgasu.
V průběhu jarní a podzimní etapy prací bylo vytěženo cca 1300 m3 dřeva, převážně v akátových
monokulturách, na podzim pak v porostech podél bočního ramene Mlýnského potoka a náhradou vysázeno
bezmála 4500 odrostků a keřů v druhovém složení lužního lesa /lípy, jasany, habry, buky, duby/. V roce
2001 pokračovaly obnovné práce na hrázi podél Vltavy a u Laudonova pavilonu.
Pro záchranu mostku se Sfingou a Egyptského pavilonu byly v tomtéž roce z kompenzací vyčleněny
3 miliony korun.
Posledním bodem kompenzační smlouvy s Transgasem byla výměna osové aleje, uvažovaná na podzim
2002. Po vypracování výše zmíněných posudků na osovou alej se však do akce vložili ochránci přírody s tím,
že entomologický posudek neobsahuje průzkum z hlediska výskytu silně ohroženého druhu páchníka
hnědého. Následovala tedy objednávka dalšího průzkumu, který během vegetace vypracovali do června 2002
PaedDr.Jan Farkač, Csc. a RNDr.David Král, PhD.
Z průzkumu vyplynulo, že v aleji je z 239 stromů 28 lip a javorů prokazatelně osídleno broukem
páchníkem a dalších 44 stromů je osídleno s velkou pravděpodobností, jen se nelze do nich podívat, protože
- 18 -
zatím nemají žádnou přístupnou dutinu. Ty by měly fungovat jako rezervy pro případnou migraci málo
pohyblivých páchníků, pokud by jejich obydlený strom přece jen neodolal působení času nebo povětrnosti.
V průzkumu je do budoucna návrh průběžné rekonstrukce aleje, tzn. nejdřív dosadit stávající proluky,
postupně vykácet akáty, které jsou pro páchníka neobyvatelné „a v průběhu tří až čtyř desetiletí nahrazovat
cca 40 stromů různých věkových kategorií tak, aby v celkovém pohledu nedošlo k narušení krajinářského
efektu osové aleje a aby zároveň byla trvale zabezpečena věková rozrůzněnost dřevin, která umožní do
budoucna kontinuální nabídku vhodného prostředí pro populaci páchníka hnědého a další druhy obdobně
žijících xylofágních bezobratlých živočichů. Část vybraných smýcených dřevin, resp. jejich kmeny po
konzultaci s entomology převézt a ponechat v ekotonu souvislejších porostů, aby případné přítomné druhy
pohyblivějších bezobratlých dostaly šanci k přežití“.
Krátce řečeno, alej by nadále měla fungovat výhradně pro páchníky a jiné brouky, nikoli jako doklad
zahradního a sadovnického barokního umění.
Nicméně se nám v červenci 2002 podařilo dosáhnout alespoň s entomology kompromisního řešení a to
tak, že vykácíme a nově osázíme mladými lípami z Arboeka Obříství zhruba polovinu aleje blíž k zámku
a necháme zde jen dvě skupiny cca po deseti stromech osídlených páchníkem a rezervních. K těmto
skupinám entomologové zajistí cedule s odborným výkladem pro návštěvníky, aby věděli, proč mezi
mladými stromy zůstávají ty vizuálně nejhorší.
2.srpna 2002 byly vypraveny dopisy se žádostmi o závazná stanoviska a rozhodnutí na Krajský úřad
Středočeského kraje, na odbor ŽP na Okresním úřadě v Mělníce (zásah do VKP) a žádost o výjimku MŽP
k pokácení osmi stromů s páchníkem.
10.srpna přišla první vlna povodní, 14.8. druhá, z parku včetně aleje byly na leteckých snímcích vidět
v souvislé ploše vody jen koruny stromů. Po opadnutí vody leželo v areálu parku odhadem na dva tisíce
vyvrácených stromů, v osové aleji nespadla ani větev. Napříč alejí ležely asi tři stromy z vltavské hráze,
kterou voda v délce zhruba 500 m zrušila a z přilehlých polí vytvořila na cca 15ti hektarech štěrkovou
lagunu, sahající bezmála k aleji. Páchníkům údajně třídenní koupel příliš neuškodila a tak jsme v letitém
sporu barokní alej versus páchník a spol. prohráli. Pokud se nám podaří alespoň zabránit dosadbám mladých
stromů, mohli by sadovníci příštích generací jednou celou alej obnovit tak, jak jsme si to představovali na
konci minulého století.
Nejpikantnější je na závěr skutečnost, že 13.6.2003 došlo z MŽP oznámení o zahájení správního řízení ve
věci udělení výjimky podle zákona 114/92 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ze základních podmínek ochrany
zvláště chráněného silně ohroženého živočišného druhu páchníka hnědého za účelem zásahu do jeho biotopu
v rámci obnovy osové aleje veltruského zámeckého parku.
Ing.Olga Kettnerová
MOŽNOSTI ZÍSKÁVÁNÍ FINANČNÍCH PŘÍSPĚVKŮ PRO OBNOVU A
ÚDRŽBU HISTORICKÝCH ZAHRAD A PARKŮ A ZKUŠENOSTI S JEJICH
POUŽITÍM
Ing.Renata Marková
Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (dále jen AOPK) zajišťuje již od roku 1997 Program péče
o krajinu (dále jen PPK). Pravidla pro příjem žádostí a rozdělování finančních prostředků se řídí
Směrnicemi, které jsou platné jeden rok. Finanční prostředky musí být vyčerpány v témže roce jako byla
schválena žádost o dotace. Žádosti se předkládají na příslušné sběrné místo, kterým jsou jednotlivá střediska
AOPK. Středisko Ústí nad Labem spravuje v rámci PPK Liberecký a Ústecký kraj mimo území Národních
parků a Chráněných krajinných oblastí.
Žadatelem může být fyzická nebo právnická osoba (vlastník, nájemce, podnájemce, pověřený subjekt)
žijící trvale v ČR.
Finanční prostředky se uvolňují na tato neinvestiční opatření až do výše 100%:
A. OCHRANA KRAJINY PROTI EROZI
A1. ASANACE A STABILIZACE PROJEVŮ PLOŠNÉ A RÝHOVÉ EROZE MIMO KORYTA VODNÍCH TOKŮ (JEDNÁ SE
POUZE O PREVENTIVNÍ OPATŘENÍ, NIKOLIV O ODSTRANĚNÍ NÁSLEDKŮ NEVHODNÉHO HOSPODAŘENÍ NEBO
- 19 -
UŽÍVÁNÍ) PŘ.: TERÉNNÍ ÚPRAVY – DROBNÉ POLDRY, MEZE
A2. TVORBA BIOLOGICKÝCH PROTIEROZNÍCH OPATŘENÍ Z GENETICKY A STANOVIŠTNĚ ODPOVÍDAJÍCÍHO
OSIVA A MATERIÁLU PŘ.: VÝSADBA DŘEVIN (MEZE, ALEJE), ZAKLÁDÁNÍ TRVALÉHO TRAVNÍHO POROSTU
B. UDRŽENÍ KULTURNÍHO STAVU KRAJINY
B1. VYTVÁŘENÍ PODMÍNEK PRO ZACHOVÁNÍ VÝZNAMNÝCH BIOTOPŮ, NA OPATŘENÍ NA NĚŽ SE NEVZTAHUJÍ
DOTACE Z MZE PŘ.: ŠETRNÉ KOSENÍ TRAVNÍHO POROSTU A RÁKOSIN, LIKVIDACE NÁLETU, ŠETRNÁ PASTVA,
VÝSADBA NELESNÍ ZELENĚ A OVOCNÝCH STROMŮ PŘEDEVŠÍM STARÉ A KRAJOVÉ ODRŮDY
B2. Ošetření památných a dalších významných stromů
C. Podpora druhové rozmanitosti
C1. Podpora ustupujících populací původních rostlinných a živočišných druhů, jejich přirozených
společenstev a stanovišť př.: rozrušování drnu, budování tůní, návrat původních rostlinných a živočišných
druhů do krajiny
C2. Opatření k podpoře blízkého hospodaření v lesích. Pouze na opatření na něž se nevztahují dotace
z MZe
Další možností získání finančních prostředků je program Státního fondu životního prostředí: Program
péče o přírodní prostředí, ochrana a využívání přírodních zdrojů. Tento program se rovněž řídí
příslušnými Směrnicemi, žádosti se schvalují čtvrtletně a finanční prostředky lze rozdělit do více let. Jednou
z podmínek schválení žádosti je odborný posudek AOPK ČR.
Finanční prostředky se uvolňují na tato opatření do výše max 80%:
1.Zakládání prvků územních systémů ekologické stability krajiny (ÚSES)
2.OŠETŘOVÁNÍ STROMŮ A REGENERACE ALEJÍ A PARKŮ
3.Zabezpečení mimoprodukčních funkcí lesa
4.PÉČE O ZAMOKŘENÁ ÚZEMÍ A VODNÍ PLOCHY
5.Realizace schválených plánů péče o krajinu
6.VÝKUPY POZEMKŮ VE ZVLÁŠTĚ CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍCH
7.Realizace schválených záchranných programů zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů
8.PROGRAM PÉČE O PŮDU
9.Program regenerace urbanizované krajiny
Ing.Renata Marková, AOPK Ústí nad Labem
OBNOVA ZÁMECKÉHO PARKU V KLÁŠTERCI NAD OHŘÍ
Vít Tejrovský
Vznik Klášterce nad Ohří se datuje někde mezi lety 1150 a 1250, kdy bylo na tomto místě datováno
založení benediktinského kláštera. V letech 1514 až 1538 je doložena na místě dnešního zámku renesanční
stavba. O navazující zahradě jsou zmínky již z roku 1590, kdy existovala menší pravidelná zahrada, v té
době spíš užitková.
Po Bílé Hoře byl majetek konfiskován Kryštofu rytíři z Vitzhumu a zakoupen byl Kryštofem
Šimonem z Thunu a Hohenštejna. Po této změno došlo k faktickému založení zámeckého parku (1660 –
1670), za Michala Osvalda z Thunu. Současně s budováním zámku byl v té době založen a budován barokní
park s cizokrajnými dřevinami. Roku 1829 byla k parku připojena zelinářská zahrada na břehu řeky Ohře.
V 70. letech 19. století došlo na popud majitele Osvalda Thuna a později jeho syna Josefa k další
velkorysé proměně parku Na přikoupených dalších pozemcích ve východní části dnešního parku byla
založena nejnovější část porostů a park dosáhl dnešní rozlohy 10 ha. Práce vedl zahradník Čeněk Stibal za
častých konzultací s Josefem Osvaldem z Thun-Salmu, který byl velmi dobrý botanik a dendrolog. Velmi
rychle se v té době podařilo vybudovat anglický park, zásobený nákladnými výsadbami cizokrajných dřevin.
Po roce 1945 přešel park do majetku státu. V současné době je v majetku Města Klášterec nad Ohří.
- 20 -
V 70. a 80. létech minulého století byla péče o park svěřena tehdejšímu státnímu podniku Sempra
Tušimice a údržba byla prováděna v tehdy možném rozsahu střediskem v Klášterci nad Ohří.
Koncem minulého století, v době, kdy již park přešel do majetku města, byla zpracováno studie
celkové obnovy parku a aktuální dendrologický průzkum s navrženými opatřeními. Dendrologický průzkum
zpracoval ing. J. Kolařík, studii obnovy parku pak ing.. Wagnerová. Na základě těchto dokumentů došlo
k poměrně zásadnímu obratu v péči o park. V rámci dotace se SFŽP byla celkovou částkou přesahující 3,5
milionu korun provedena rekonstrukce a hlavně ošetření všech stávajících dřevin. Práce byly provedeny
firmou Arborea Rakovník. Od té doby je každoročně na aktuální ošetření stromů vynakládáno z rozpočtu
města cca 60 – 100 tisíc Kč, zároveň v souladu se schváleným projektem a dosazovacím plánem je
každoročně vysázeno 5 – 15 nových dřevin. Na pravidelnou roční údržbu město vynakládá 670 tisíc Kč.
Vít Tejrovský
Městský úřad
Nám.Dr.E.Beneše 85
CZ-431 51 Klášterec nad Ohří
DOKLADY O PĚSTOVÁNÍ OKRASNÝCH DŘEVIN sortimenty historických zahrad a parků – v Severních Čechách
Stromy-keře, parky-zahrady, osobnosti: Severní Čechy
HORTUS – NATURA - LIBERTAS
Svoboda A.M.
Námět zahrnuje dvě myšlenky: na základě současných poznatků podat stručný přehled o dřevinách
– introdukovaných a okrasných – pěstovaných na území severních Čech, především však na podkladech
o bohatství rostlin pěstovaných na zahradách zámeckých parků.
Scházíme se zde po dvaceti letech a tak můžeme směle říci, že tvoříme historii. Na dvě hlavní uvedené
myšlenky navazují i další, především je nutné zdůraznit význam tvůrčích osobností, které rovněž stručně
uvedu. Toto vše je však vázáno společným jmenovatelem, to jsou historické parky a zahrady, jako takové,
jejich vznik, vývoj a společenské poslání od minulosti po současnost a rovněž do budoucnosti.
Pro studium cizokrajných a okrasných dřevin byl položen základ na prvém Sjezdu Československých
dendrologů v Hradci nad Moravicí v roce 1959. Na úkolu řešeném ve Výzkumném ústavu okrasného
zahradnictví v Průhonicích pracoval A.M.Svoboda (do r.1962), později Karel Hieke a Zdeněk Kříž. Zdárně
se rozvíjela spolupráce s Arboretem SAV Mlyňany a očekávalo se, že se připojí i další spolupracovníci,
především z Lednice. Ve stejném usnesení se - již v roce 1959 - zdůrazňoval význam samostatných
odborných pracovníků pro zámecké parky a zahrady. Po téměř půl století můžeme říci, že námět byl zhruba
splněn. Pro ochranu a péči máme dobré podklady, jak o zdárně rostoucích introdukovaných dřevin, tak
o úspěšném pěstování okrasných odrůd, případně i nově vznikajících. Největší pozornost byla věnována
cenným parků a zahradám, což posloužilo také při zpracování návrhů pro jejich obnovu. Přehled dřevin je
však možné doplnit, např. ještě poměrně málo máme plánků, v nichž by byly jednotlivé dřeviny zakresleny.
Pro parky v Praze vyšlo tiskem na dvacet parků (Dudych, Pilát, Svoboda), podrobně byly zpracovány
zahrady Pražského hradu (Kuča a kol.). Názvy dřevin byly doplněny také hodnocením a významem jedinců.
Plány parků jsou - nejen samostatnou uměleckou činností, ale především umožňují sledovat časový vývoj,
např. sled nových výsadeb.Vyšly souborné knihy o parcích Čech, Moravy a Slezska (Libri 1999), pro Prahu
(Pacáková). Rovněž se objevují prvé příspěvky o našich významných parcích ve světových dílech (Oxford,
Chicago). Můžeme však postrádat – o jednotlivých parcích – zasvěcené monografie, přinášející nové
poznatky. Pro dřeviny se však nabízí myšlenka, zda na základě již získaných poznatků nepokračovat
hodnocením jednotlivých dřevin, podle jejich původu, na základě poznatků o jejich biologii (způsob množení
– generativní, štěpování-podnože, dvoudomost , naturalisace aj.). Nalehavým úkolem je doplnění dřevin,
které rostou v dalších, dosud nezpracovaných zahradách, např. u klášterů (Doksany ad.) nebo arboret,
v okrasných školkách, případně i soukromých zahradách. Nabízí se změnit hledisko soupisu a hodnocení
z jednotlivých parků a zahrad na sortiment dřevin. Obtížné, ale důležité je rovněž kritické zpracování
- 21 -
sortimentu okrasných dřevin, protože se mnohdy jednotlivci pouští do popisu novinek, které neodpovídají
současným zvyklostem. Význam pojmenování kultivarem, tj. dřevinou pěstovanou (kultivovanou,
zahradníci říkali pěstování-kultura! a štěpování – šlechtění) spočívá v tom, že tento prvý jedinec ještě
kultivarem není, teprve až se osvědčí při dalším pěstování. To je významný rozdíl oproti pojmenování druhů
a odrůd podle Kodu botanické nomenklatury! (V zámeckém parku na Sychrově byl zpracován přehled
dřevin-bez plánku, kde se uvádí takové novinky, přičemž zůstaly nevyřešeny dřeviny původní výsadby, které
ukazují zřejmě šířku přirozené proměnlivosti druhu,aniž je lze pojmenovat – mohou pocházet z arboreta
v Mužákově, kde se právě na takové odlišnosti zaměřovali).
Jsem si vědom odlišnosti oproti minulému i současnému pojetí – jak ochrany přírody, tak památkové
péče. Ovšem v obou případech se množí návrhy a vyhlašování plošné, tedy máme ochranu přírody „Národní
park, Chráněné krajinné oblasti –CHKO“ ( Agentura nyní začala vydávat jednotně upravené knihy o všech
přírodních reservacích)- případně také: „Přírodní parky“ a nově i památková péče má „Krajinné památkové
zony“. Zde je vždy význam všech dřevin zřejmý Je však vhodné uvést, že v uvedených příkladech, ale
především v nově zpracovávaných elaborátech v rámci projektu USES- územní odolnost zajišťovaná pomocí
územních celků – se ještě odborníci nevyrovnali se zněním zákona na ochranu přírody a krajiny: „nelze
pěstovat geograficky nepůvodní rostliny, ani ve městě“ (co to znamená?!). Toto striktní vyjádření – zřejmě
ovlivněné vlivem zelených ekologů před r.89 je prozatím bez komentáře (Pekárek aj.) - nelze dodržet,
především však již proto, že současný stav je rozjetým rychlíkem. Jak málo se věnuje pozornosti dějinnému
vývoji – hospodářskému - a jeho významu pro současnost. Zcela opomíjeny jsou ale také významné
osobnosti, a právě to jsou kořeny našich poznatků a vědomostí.
Významné osobnosti, o nichž se mohu pouze zmínit, upozornit, že zaslouží samostatné biografie.:
Rublič Josef byl nejen významným odborníkem, který zasvětil svou práci parku v Libochovicích, ale byl
prvým, který se zasazoval o lepší péči a ochranu cenných parků (dokonce i pro r.48!); Jošt Fr. - vedoucí
zahradník na zámku v Děčíně, který vydal soupis pěstovaných rostlin (bližší viz: ); Geschwind Rudolf,
šlechtitel růží o němž se mnoho píše, ale zaslouží monografii (otec sídlil Teplicích na Doubravce, kam
chodil malíř Doerel, známý svými obrazy okolní krajiny, viz: Klatovy 2002/28:141-142); Friedrich
Caspar David, saský malíř, který zobrazoval romantické náměty severních Čech (např. je známý obraz
hory s kříži – údajně z okolí Ústí nad Labem. Viz: Kotlina Jelení Hory, semináře v Polsku 1997- tři sešity
Studia Materialy, Warszawa, ed. A.Michalowski); kněžna Poniatowska-Kinská Terezie, která po zrušení
kláštera v Doksanech vybudovala nový zámeček a pro zahradu pozvala z Francie odborníka Lamarie, viz:
příspěvek Terezy Hrubé), Kinský Filip, bratr Terezie spravoval rodinný majetek z Chroustovic a Heřmanova
Městce, ovšem také na severních Čechách, např. Nový Bor (Haida), Sloup v Čechách ad.; Charles de Ligne,
kníže a maršál, který žil u své dcery, provdané za Clary-Aldringena v Teplicích, autor významné knihy:
Coup d´oeil sur Beloil (jeho syn má za zásluhy o budování pevnosti v Jaroměři památník); Haenke Tadeáš,
známý botanik, byla v Chřibské nově zřízena pamětní síň; důležitá je jeho spolupráce s ředitelem vídeňských
zahrad Jacquinem, jehož edici barevných obrazů můžeme nyní –péčí Jiřího Čermáka- vidět na internetu
www: azz.cz Zcela mimořádnou a u nás téměř neznámou osobností je Hoser Piotr, zakladatel celé dynastie
polských školkařů, který byl vyznamenán vysokým československým řádem a pochází ze Svojkova
u Sloupu.(Dolatowski J.1999). Mašek Vojtěch, který oznámil vznik nové okrasné odrůdy – Rohanova
buku (1895), který je znám po celém světě!
Sbírky okrasných dřevin v zámeckých zahradách
V severních Čechách byla celá řada vynikajících zámeckých školek okrasných dřevin. (Postupně se nám
podařilo získat přehled, alespoň o některých z nahodile vydávaných katalogů –Svoboda A.M., Tábor Ivo,
např. také od J.Lorbera, který letos náhle zemřel). V těchto seznamech můžeme hledat údaje o prvé
introdukci k nám, ovšem celá řada druhů byla pěstována ještě ve sklenících (např. na Sychrově velká sbírka
rodu rhododendron, která však záhy po úmrtí Camilla Rohana zmizela!). Podrobnější údaje, o introdukci
jehličin a listnáčů (viz: Studie ČSAV,Praha 1976/5:41-43 a 1981/12, rovněž: topoly a vrby (Acta
Průhoniciana 1998/65,66)
Sychrov 1845,1879; Červený Hrádek 1863,1865, Jezeří 1910,1938,1948 (zpočátku od školkaře Jiřího
Šafra), Děčín 1853,1855, Zákupy – lesní školky (?), Turnov – katalogy školek V.Maška, Arboretum
Bukovina (Anger Leopold, Svoboda A.M., Pokorný J.)
Z uvedeného vyplývá, že je velmi důležitá dokumentace, která by umožnila studium a celkové hodnocení,
nejen dřevin, ale především vysoké úroveň našich zahradníků a zámeckých zahrad. Větší podrobnosti však
nedovoluje jeden referát, ale je nadějí pro další vzájemnou spolupráci.
- 22 -
Dřeviny v Severních Čechách
Významnou novinkou je nepochybně Buk Rohanův, který oznámil v roce 1895 Vojtěch Mašek. Měl
vzniknout křížením buku červenolistého a buku s listy zubatými, který byl uváděn jako: Quercifolia (různé
odchylné odrůdy soustřeďovali v Arboretu Mužakov (Mužaków-Muskau), byl nalezen v pohoří Harz (zřejmě
nejstarší strom roste v arboretu Tharandt ) a právě od tohoto jedince pocházejí nápadné znaky, totiž listy jsou
hrubě zubaté (viz dále cv. Laciniata), různé nepravidelnosti čepele a na mladých letorostech mají listy
kornoutky – kápí (Klášterský Ivan 1955, Svoboda A.M. 1988) Fagus silvatica L. cv.Rohan (nejstarší strom
roste v zahradě u vily V.Maška v Turnově, ten však není původním jedincem, protože je již roubovaný !,
v parku na Sychrově je pouze mladší stromek.). Další novinkou je buk se zubatými listy, který nalezl
a popsal A.A.Vignet na Děčínském Sněžníku (1795), nyní jako Fagus silvatica L. cv. Laciniata. Listy
tohoto buku se nápadně odlišují od již uvedeného buku dubolistého a Rohanova buku, ovšem rovněž od
dalšího střihanolistého buku - Fagus silvatica L. cv. Asplenifolia. Na štěstí autor popisu přiložil zdařilou
kresbu položky, která toto dovoluje rozeznávat. Nejčastěji se zprvu pěstovala okrasná odrůda buku
střihanolistého (cv. Asplenifolia – silné stromy v mnoha parcích, např. v Děčíně. Na většině těchto stromů
můžeme nalézt celé větve s listy cv.Grandidentata –např. tak tomu bylo i na Sychrově. Zpočátku jsme
neznali jedince buku dubolistého (cv.Quercifolia), až Vladimír Jehlík našel statný strom v Hejnici, rovněž
v Krásné Lípě a potom P.Bulíř v Mnichově Hradišti. Buk s listy zubatými zřejmě pěstoval František
Thomayer v Říčanských školkách a větší strom roste v Královské oboře. Severní Čechy byly zřejmě pod
vlivem blízkého Saska a tak je zde další unikátní jedinec buku s listy okrouhlými – Fagus silvatica L. cv.
Rotundifolia, který již řadu let slouží jako matečný pro odběr roubů. Pozoruhodnou novinkou je smrk
nalezený - asi v roce 1900 v zásobní zahradě na Červeném Hrádku u Chomutova – a potom pěstovaný
v Průhonicích: Picea excelsa L. cv. Rothenhaus
Vzácná je stále památná sekvoje. Můžeme ji vidět – menší stromek roste v zámeckém parku na Sychrově.
Starší strom rostl ve školkách na Jezeří, ale při zamýšleném postupu těžby – bylo tehdy rovněž navrženo
pokácení všech stromů parku, s tím že doly zaplatí zhotovení vzorků dřeva pro školy ?!- byla sekvoje
„přesazena“ do nového Mostu, kde uschla. Všeobecně známé stromy sekvoje rostou v Severní Americe dvě
– sekvoje stálezelená a mamutí. Zatímco prvé se u nás nedaří (je pravda sice stálezelená, ale jehličí
připomíná spíše tisovce – Taxodium, distichum Sychrov 1845!. Byla Sequoia sempervirens na Sychrově
(jako T.s.) také v roce 1845 a 1879!). Sekvoje mamutí – Sequoia gigantea, rovněž stálezelená, ale má spíše
jehlice než jehličí, se pěstovala již v roce 1859 Nové hrady, 1863 Červený Hrádek (Welingtonia g.)
i v dalších zahradách. Nejstarší dva stromy rostou v Ratměřicích, z nich byly vypěstovány semenáčky
(Praha-Krč aj.). Pro upřesnění: sekvoje byly rozděleny nomenklaturou na dva rody: zůstala Sequoia
sempervirens, vznikla Sequoiadendron giganteum, které se říká sekvojovec, což vede k omylům, že to není
pravá sekvoje !
Zbývá dodat, že se nyní pěstuje blízká dřevina, jednu dobu velmi modní: Metasequoia
glyptostroboides, která byla nalezena před 2.válkou v Číně a z expedice v roce 1948 jsme do Průhonic
dostali semena, z nichž byly vypěstovány tři sazenice, jeden strom stále roste. Na základě přátelství
a spolupráce jsme dostali od čínské vládní delegace velké množství semen, která byla vyseta ve školkách
st.lesů v Řečanech nad Labem a nyní zdárně rostou – již také přináší šišky- na mnoha místech (Pražský
Hrad-Královská zahrada). Pod zámkem v Děčíně roste – zřejmě již jen zbytek – krásných tisovců (Taxodium
distichum). Pozornost přitahují rovněž jinany (Ginkgo biloba), především podle měření nejsilnější strom
roste v Podmoklech před museem, prozatím nezapsaný je strom v Doksanech (pozoroval jsem tam v koruně
jen několik plodů?). U Máchova jezera, v Doksech na místě Naháč roste skupina statných stromů limby
(byla původně chráněna jako památka !), je zakreslena na turistických mapách!), nyní byly dosazena další
mladé stromky (Pinus cembra ).
Časté jsou nyní zprávy o šíření vejmutovky, kterou zřejmě do lesů zavedli lesnci hraběte Kinského.
Záhy po jejím objevení a popisu v polovině 18.století byla introdukována a pěstována v zahradě na
Hluboší1812 a na dalších zahradách. Lesníci zřejmě s nadějí na rychlejší růst vejmutovku vysazovali, pravda
její dřevo není tak hodnotné jako domácího smrku.. V Děčínských skalách našla pro svůj růst vhodné
podmínky a šíří se přirozenou obnovou – naturalisací (Acta Průhonicana 1999/68). Podle zpráv z domoviny,
ale i u nás vejmutovka trpí houbovými chorobami – souborně Cronartium ribicola, přenašečem jsou keře
rodu Ribes) a celkově hyne. Naproti tomu – borovice z Balkánu, jí velmi podobná Pinus peuce je odolná
(několik jedinců roste zdárně v okolí Příchovic Jizerských hor. Poškození souvislých lesů – na fotografiích
pralesů prof. Karla Jiráka – je strašné. Zřejmě jednorázové vysoké dávky toxických látek vyřadilo několik
ročníků jehličí a stromy uschly.
Při odstraňování suchých smrků se však pokácely rovněž ještě přežívající jedle, které mohly při
semenném roku založit potomstvo ( na Bukovci při těžbě s využitím lanovky bylo pokáceno vše !). Tak
- 23 -
např. již řadu let jsou semenáčky u vodopádů nad Antonínovem směrem k Mariánskohorským boudám.
(Statný strom roste u silnice od železniční zastávky Harrachov do města).Ukazuje se však, že největším
škůdcem jsou jeleni, kteří ji zcela zničí. Doplním pouze poznámku, že holé planiny Jizerských hor byly
osázeny čímkoliv, tak najdeme smrk pichlavý (prvé poznatky o jeho odolnosti vycházejí z poznatků, že
u Jezeří v Josefově byla osázena přehrada pro pitnou vodu tímto smrkem ! Rostl zde také unikátní strom
– Sciadopitys verticillata, zřejmě ochráněn vysokou vzdušnou vlhkostí), další druhy cizokrajných smrků, ale
také najdeme borovice lesní, která tam kupodivu dobře roste? Na rašeliništi Malé Jizery roste vzácný
jalovec: Juniperus communis L. var. nana, jedná se tedy česky buď o jalovec nízký, nebo jalovec obecnýnízký/spíše horský? ( Květena uvádí nevhodně sloučeným do J.sibirica !), jedná se zřejmě o vývojový taxon
tedy z populační genetiky, jedinci vznikají – tam, kde není tlak soutěže, na volných místech i na jiných
horách - což nelze nomenklatoricky sloučit pod jalovce Sibiře. Podobné je vysvětlení pro zakrslé břízy
(Tomáš Sýkora – Betula petraea, analogicky k B.oycoviensis u Krakova). Podobný vývoj můžeme sledovat
u Padus petraea v Krkonoších (nové místo je za Voseckou boudou u vodovodu)
Mimořádně významné jsou statné stromy starobylé výsadby jedlých kaštanů (Castanea vesca).
U Chomutova, za Kamencovým jezerem rostou v kaštánce statné stromy, jsou chráněny jako přírodní
reservace. Ve Středohoří je rovněž chráněna kaštánka Vinička, najdou se však i ojedinělé stromy, např.
v údolí Opárno aj. Považuji za vhodné připomenout záslužnou činnost ochranáře přírody J.Šimra, který
věnoval veškerý svůj volný čas studiu přírody a vydal také plakát o památných stromech.
Antonín Marián SVOBODA /Alej Silva Taroucy VUKOZ 252 43 PRŮHONICE
e-mail: [email protected]
KRAJINNÉ PAMÁTKOVÉ ZÓNY NA JIŽNÍ MORAVĚ
Dagmar Fetterová
Úvod.
Jednou z forem ochrany kulturních památek a krajiny je vyhlašování památkových zón. Tuto ochranu
umožňuje zákon České národní rady č.20/1987 Sb., o státní památkové péči, § 6 odst. 1 (novelizovaný
zákonem č.242/1992 Sb.). Území s prokázanými kulturními hodnotami může ministerstvo kultury prohlásit
za památkovou zónu s určením podmínek její ochrany. K zabezpečení kulturních hodnot v rámci územního
plánování a stavebního řádu slouží zákon č.50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), ve znění pozdějších změn a doplňků (úplné znění vyhlášeno pod č.197/1998 Sb.). Důležité je
sjednocení zájmů a povinností památkové péče a ochrany se zájmy a povinnostmi ostatních resortů, které
vyplývají zejména ze zákona České národní rady č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a dalších
zákonů.
V roce 1981 zpracoval Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze metodiku prohlašování
území za památkovou zónu podle nového zákona o státní památkové péči (Ing. arch. Aleš Vošahlík, CSc.).
Památkové zóny byly navrženy k třídění do 4 skupin charakteru sídelního, krajinného, smíšeného
a speciálního. V dalším roce byl zpracován úkol “Krajinné památkové zóny v ČR“. Cílem úkolu byl návrh
hledisek výběru potenciálních území pro ochranu formou památkové zóny včetně návrhu postupu při výběru
zón s návrhem metodiky hodnocení území pro grafické zpracování. Výběr zón byl rozčleněn do 5 skupin:
oblast kultivované krajiny s charakteristickou sídelní strukturou, krajinné kompozice a systémy vázané na
architektonické soubory, hospodářské feudální celky v zemědělské krajině, kultivační a technické zásahy
člověka do krajiny a kulturně historicky významná území. V roce 1983 byl zpracován „Návrh organizačně
technického postupu prohlašování krajinných památkových zón v ČSR“ (Ing. arch. Olga Bašeová) a úkol
o památkových zónách byl v zásadě schválen jako východisko pro další přípravu vyhlašování památkových
zón. S tímto záměrem byli seznámeni účastníci celostátního symposia v Ústí n.Labem v červnu 1983.
Návrh organizačně technického postupu prohlašování památkových zón byl zpracován v souladu
s postupy prohlašování památkových zón sídelního typu. Snahou bylo získání typů objektivně hodnotných
krajinných celků, nezávislých na již chráněných lokalitách, i přes možné zdvojení ochrany ze strany
památkové péče a ochrany přírody. V navrženém území byla posuzována jeho památková hodnota,
jedinečnost výskytu a stupeň ohrožení. Pro pořízení dokumentace k návrhu jsou nezbytné podklady písemné,
ikonografické a plánové s porovnáním současného stavu s mapami stabilního katastru, navržení optimálních
- 24 -
hranic a sjednocení grafického vyjádření. Nezbytný je detailní průzkum v terénu a pořízení
fotodokumentace. Podle metodiky ing. arch. A. Vošahlíka, CSc. bylo území děleno na části podléhající
režimu ochrany a záměru obnovy: část A-území určující charakter zóny, část B-území dotvářející charakter
zóny a část C-území doplňující. Pověření odborní pracovníci jednotlivých Krajských středisek státní
památkové péče a ochrany přírody v roce 1985 vytipovali návrhy území k prohlášení památkových zón. Od
80. let je běžně užíván výraz „krajinná památková zóna“, ale zákon a vyhláška používá výraz „památková
zóna“.
V roce 1989 předložil Jihočeský krajský národní výbor v Českých Budějovicích jako první u nás
návrhy k vyhlášení a sice Hlubocko a Libějovicko. V roce 1991 podal Památkový ústav v Brně návrh na
prohlášení Lednicko-valtického areálu (v roce 1996 byl zapsán do Seznamu světového kulturního
a přírodního dědictví UNESCO) a Území slavkovského bojiště. Tyto dvě zóny byly jako první vyhlášeny
Ministerstvem kultury v roce 1992. Pro zabezpečení ochrany a péče o památkovou hodnotu zóny byly
stanoveny určité podmínky ochrany, které jsou zakotveny v příslušné vyhlášce.
V roce 1995 byla na Ministerstvu kultury založena Komise pro regeneraci památkově chráněných
území. Sekce pro regeneraci kulturní krajiny se zaměřila na oponentury návrhů památkových zón.
Vyhláškou Ministerstva kultury č.208/1996 Sb., ze dne 1.7.1996 bylo prohlášeno 15 území za
památkové zóny. V roce 2002 byly prohlášeny za památkové zóny krajinné celky Čimelicko-Rakovicko
a Vranovsko-Bítovsko.
Státní ústav památkové péče v Praze byl pověřen Ministerstvem kultury zpracováním Koncepce
územní památkové ochrany kulturní krajiny v ČR s výčtem návrhů pro další případné prohlašování
památkových zón. Koncem roku 2002 bylo podáno 50 návrhů na prohlášení památkových zón z jednotlivých
Státních památkových ústavů.
Stručná charakteristika prohlášených krajinných památkových zón na jižní Moravě (dále KPZ).
1.
Lednicko – valtický areál
Vyhlášen v roce 1992 Ministerstvem kultury ČR (vyhláška č.484/1992 Sb., ze dne 10. září 1992).
Kulturní krajina Lednice-Valtice je unikátním dokladem postupného ovlivňování krajiny člověkem. V území
o rozloze 185 km2 se vyskytují rozmanitá přírodní společenstva a jedinečné kulturní památky. V 19. století
bylo toto území nazýváno „Zahradou Evropy“. Z nejvýznamnějších archeologických lokalit je Pohansko u
Břeclavi. Zámky v Lednici a ve Valticích jsou ve středu krajinné kompozice. Valtický zámek představuje
významnou barokní architekturu ve střední Evropě a společně s kostelem Nanebevzetí Panny Marie vytváří
charakteristickou dominantu města Valtic. Lednický zámek byl původně renesanční vilou a byl postupně
upravován v barokním, klasicistním a novogotickém slohu. V Lednicko – valtickém území je řada staveb,
které byly za Lichtenštejnů propojeny průhledy a nadhledy. Jednalo se o stavby: minaret, Kolonáda, Rendezvous, Rybniční zámeček, Chrám Tří Grácií, Nový Dvůr, Apollonův chrám, Belveder, Pohansko, Lány,
Janohrad, Lovecký zámeček, obelisk, Hraniční zámeček, Lovecký zámeček. U obou zámků vznikly parky,
stejně jako krajina byla parkově upravena. Zemědělsky využívanou krajinu protínají aleje, z nichž nejstarší
tzv. Bezručova alej je spojnicí Lednice a Valtic. Území je unikátní i z hlediska ornitologického a
entomologického. Jedinečnost tohoto areálu byla zhodnocena v roce 1996 zapsáním do Seznamu světového
kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V posledních dvou letech byla provedena částečná obnova
krajiny díky podpoře a zejména financím, které poskytl Okresní úřad v Břeclavi.
2.
Území bojiště bitvy u Slavkova
Vyhlášeno v roce 1992 Ministerstvem kultury ČR (vyhláška č. 475/1992 Sb., ze dne 10. září 1992).
Území bojiště bitvy u Slavkova je zcela výjimečné území, ve kterém vlastní bitvu 2. prosince 1805
připomínají objekty s přímým vztahem k jednotlivým armádám, které se zúčastnily bitvy, hromadné
šachtové hroby i hroby individuální, terénní úpravy (např. zarovnání temene kopce Santonu před bitvou
francouzskými pěšáky, vybudování zákopů) a předměty, které jsou stále nalézány v terénu. V areálu bojiště
je několik významných archeologických lokalit, řada drobných sakrálních staveb, soch, křížů aj. Dále
krajinná a rozptýlená zeleň se solitérními stromy s původně zachovalým reliéfem terénu (zbytky hrází,
historických komunikací, úvozy, návrší, rybníky). Součást bojiště tvoří přírodní rezervace Špice a přírodní
památky Santon, Horká, Návrší, Velký Hájek, Andělka a Čertovka, Velatická slepencová stráň a Vinohrady.
Významný krajinný prvek tvoří Jiříkovské louky jako jediný dochovaný segment v krajině u obce Jiříkovice
se zachovalými loukami, vysokomennými ovocnými stromy a hlavatými vrbami. U bývalé císařské silnice u
Rohlenky je alej památných stromů. V poslední době dochází k tlaku různých podnikatelských aktivit a
- 25 -
k jejich snaze o tzv. zatraktivnění tohoto území výstavbou nákupních, společenských a kulturních areálů,
kopcovitý terén zase láká ke stavbě větrných mlýnů a stožárů pro vysílače.
3.
Náměšťsko
Vyhlášeno v roce 1996 Ministerstvem kultury ČR (vyhláška č. 208/1996 Sb., ze dne 1. července
1996).
Území je významné jak krajinářskými hodnotami, tak historickou podstatou. Nosným prvkem je
sounáležitost zámku v Náměšti nad Oslavou s okolní krajinou, parkem, oborou včetně parku a obory
v nedalekém Jinošově. Obě tato sídla vlastnil v 18. století rod Haugwitzů, který podporoval kulturní dění a
zejména hudební činnost na svém panství. Nevelká zahrada v Náměšti nad Oslavou si dlouho udržela
renesanční ráz. Začátkem 19. století již bylo v krajinářském duchu upraveno celé okolí. Náměšťský zámek se
v obrazu krajiny uplatňuje jako velkolepé renesanční sídlo. Obora pro chov lovné zvěře byla založena v roce
1628. Zámek v Jinošově byl postaven v roce 1827 jako letní společenské sídlo, nazývané Schönwald.
Přilehlá obora byla přebudována na krajinářský park a doplněna drobnými stavbami. Do území KPZ
Náměšťsko náleží i obec Kralice nad Oslavou, kde jsou dochovány základy Kralické tvrze s významnými
nálezy typografických materiálů. Zde byla umístěna bratrská tiskárna a vznikla Bible kralická. Krajinu
prostupují aleje, které u Velkopolského dvora vytvářejí hvězdici.
4.
Vranovsko – Bítovsko
Vyhlášeno v roce 2002 Ministerstvem kultury ČR (vyhláška č. 157/2002 Sb., ze dne 2. dubna 2002).
Zámek Vranov nad Dyjí, hrad Bítov a zřícenina hradu Cornštejna vytvářejí s okolní krajinou vyvážený a
harmonický celek. Dnešní barokní podoba vranovského zámku vznikla přestavbou středověkého hradu (dle
návrhu Jana Bernharda Fischera z Erlachu). Za majitele Josefa Hilgartnera v letech 1793-1799 byla založena
obora a provedena úprava lesoparku vytvořením průseků a výsadbou alejí. Na dominantních místech byly
vystavěny stavby, z nichž jsou dodnes některé zachovány (např. Mniszkův kříž, Čížovský letohrádek,
Felicitina studánka, Klaryho kříž, Kaple výběrčího, obelisk nad Ledovými slujemi, Breitavský letohrádek
aj.). Urbanistickým pokračováním lesoparku jako krajinného rámce je jedinečná konfigurace obce Vranova
nad Dyjí. Hrad Bítov vznikl na starém sídelním území. Byl jedním z nejmocnějších článků pohraniční
obranné soustavy. Dnešní novogotickou podobu získal ve 2. polovině 19. století za hraběte Františka Dauna.
Zde se datuje vznik hradní zahrady zv. Burggartny a parkánové zahrady. Přírodní park byl vytvořen mimo
hradní areál a doplněn romantickými stavbami, které jsou dosud zachovány, např. obelisk, červená (režná)
kaplička, hradní studánka zv. Burgquelle, morová kaple, sousoší kněze zachráněného andělem, aj. Unikátní
tzv. Slaměný most však vzal za své. V území KPZ se nachází obec Lančov, která byla založena ve
středověku, Lesná vznikla v 18. století a má zajímavou lidovou architekturu. Obec Štítary byla založena ve
12. století a kostel sv. Jiří má jádro pozdně románské s renesanční dostavbou. V posledních letech byla
započata obnova lesoparku v okolí zámku Vranov nad Dyjí ve spolupráci s odbornými pracovníky
Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Brně, správou Národního parku Podyjí a
Lesy České republiky s.p.
Stručná charakteristika dalších navržených KPZ na jižní Moravě.
Návrhy byly předány k prohlášení v roce 1993 (Hostýnsko, Olomučansko - Křtinsko a Telčsko).
Koncem roku 2002 byly podány další návrhy (Jaroslavicko, Jevišovicko, Horní Svratecko, Znojemsko).
1.
Hostýnsko
Navržené území KPZ Hostýnsko se rozkládá na území Vsetínské hornatiny, jejíž součástí jsou
Hostýnské vrchy s charakteristickými hlubokými lesy a poutavými výhledy do okolní krajiny.
Majestátní dominantou KPZ je památná hora Hostýn, na jejímž temeni se nachází keltské oppidium.
Oblast Hostýna měla v dějinách Moravy výsadní postavení jako mariánské poutní místo. Zmínky jsou známy
již z roku 1567. Křížová cesta od Dušana Jurkoviče z let 1904 – 1933 vyřešila úpravu okolního přírodního
areálu, do něhož jsou citlivě zakomponována jednotlivá zastavení. Před několika lety byla v areálu
vybudována větrná elektrárna.
Město Bystřice pod Hostýnem leží na křižovatce sedmi silnic. Pohnuté dějiny Českého království a
Markrabství moravského se odrážely v průběhu staletí v životě obyvatel tohoto města a jeho okolí. Těžba
stříbra v dnes zapomenutých dolech přispěla k rozkvětu města a k přestavbě tvrze na renesanční zámek.
Bystřice pod Hostýnem byla střediskem šlechtického panství, jejímiž posledními majiteli byli Rottalové a
Laudonové. V polovině 18. století byl zámek přestavěn podle Františka Antonína Grimma do dnešní barokní
podoby. Současně vznikla barokní zahrada, která byla později přeměněna v přírodně krajinářský park
- 26 -
s rybníky v hlavní ose, švýcárnou, skleníky a grottou (dnes neexistují). Zakladatel parku Olivier Laudon
založil současně i platanovou alej u řeky Bystřičky. V městě byla v roce 1784 založena manufaktura na
bělení prádla, v roce 1861 vznikla filiálka Thonet na výrobu židlí. Žili a pracovali zde významné osobnosti
(např. Leoš Janáček, Jožo Úprka, Josef Mánes, Josef Dobrovský, PhDr. Zdenka Fialová a další).
Přírodní park Hostýnské vrchy byl vyhlášen v roce 1995. Jeho posláním je ochrana krajinného rázu se
soustředěnými významnými přírodními i kulturními památkami. Součástí KPZ jsou dále obce Slavkov pod
Hostýnem a Chvalčov, který je znám středověkou tvrzí Šabac a několika přírodními rezervacemi.
2.
Olomučansko – Křtinsko
Vedle četných archeologických lokalit a nálezů je území cenné záměrným komponováním některých
přírodních celků. V členitém lesnatém prostředí došlo začátkem 20. století k modelování lesních palouků a
zákoutí, na vyvýšeninách vznikaly výhledy do malebných údolí. Výsadba cizokrajných dřevin podél cest a
na paloucích zvyšovala estetický dojem v lesnickém Slavíně na pozemku školního lesního podniku
Masarykův les ve Křtinách včetně památníků, pamětních desek a studánek. Estetická úprava lesa je zde zcela
mimořádná. Mezi nejzajímavější objekty patří památník K. H. Máchy. Mezi Jedovnicemi a Křtinami bylo
v letech 1929-1930 založeno arboretum Křtiny. V nejvýznamější archeologické lokalitě - Býčí skále – bylo
v roce 1867 Dr. J. Wanklem objeveno sídliště paleolitického člověka. Údolí Křtinského potoka, který tvoří
osu střední části Moravského krasu, je lemováno četnými jeskyněmi (např. Výpustek, Jáchymka, Kostelík a
další). V území navrhované KPZ leží Křtiny s poutním chrámem Panny Marie. V Josefském údolí, které je
národní přírodní rezervací, je zachována vysoká pec Františka, která je součástí státní technické rezervace.
Název obce Rudice je odvozen od těžby železné rudy. Nejvýše položenou částí obce je Tumperk
s dominantou větrného mlýna. Olomučany prosluly výrobou keramických předmětů a nádobí. Dalšími
zajímavostmi je Klamova huť (technická památka), Hugova huť, Rudická jezírka, Klímovy závrty, Národní
přírodní rezervace Habrůvecká bučina, Národní přírodní památka Rudické propadání a mnoho dalších.
3.
Telčsko
Navržená KPZ je esteticky, krajinářsky a historicky vyvážené území. Původní skladba polí, lesů, mezí
a cest je dokladem středověkého osídlování Vysočiny. Její specifickou podobu ovlivňuje souvislý systém
rybníků, budovaných v 16. století. V 17.-18. století vznikla síť alejí, která tvoří dodnes základní kostru
krajiny. V 19. století doplnily středověkou, renesanční a barokní etapu romantické úpravy a úpravy typu
anglického parku ve volné krajině. Mnohotvárnost lidového stavitelství vytváří s krajinou jedinečný kulturní
celek. Architektury vynikají vysokou úrovní řemeslného ztvárnění stavebních materiálů, důmyslností
konstrukčních technik a smyslem pro harmonii s přírodou. Řemeslná tvořivost se projevila i v řadě dalších
oborů, např. kolářství, kovářství, zpracování dřeva, kamenictví aj. Krajinou vede stezka Otakara Březiny.
Součástí navržené KPZ je Telč (městská památková rezervace, světová kulturní památka UNESCO), obce
Myslůvka, Radkov, Lhotka, Třeštice, Mrákotín, Dobrá Voda, Praskolesy, Krahulčí, Doupě, Kostelní
Myslová, Studnice, Řásná, Řídelov, Volevčice. K historickým dominantám krajiny náleží lovecký zámek
pánů z Hradce – Roštejn. V území jsou přírodní rezervace Mrhatina a Roštýnská obora, chráněné přírodní
výtvory (Horní Nekolov, Luh u Telče, Lukšovská, Velký pařezitý rybník, Štamberk a další). Významným
krajinářským prvkem v okolí Telče je mohutná lipová alej Lipky.
4.
Jaroslavicko
Navržená zóna zahrnuje část pohraničního území jižní Moravy, vymezeného středním tokem řeky
Dyje a je charakteristická převážně menšími obcemi a hospodářskými dvory v krajině kolem obce Jaroslavic.
Páteří navržené KPZ je věc povahy technické památky – vodní dílo Mlýnská strouha (doložená již v roce
1302). Z období renesance je zachován zámek a pranýř v Jaroslavicích. Zámek byl upraven ve stylu
klasicismu. V 16. století došlo k budování rybníků a výstavbě další části vodního díla Mlýnská strouha. V
19. století došlo ke zrušení většiny rybníků, k regulaci části Dyje a následnému vybudování závlahových
soustav. Poslední úsek Mlýnské strouhy zasáhl na území Rakouska. Lidová architektura je zastoupena
především vinnými sklepy a lisovnami v Jaroslavicích. Lidové prvky jsou zřetelné na drobné sakrální
architektuře. Součástí navržené KPZ jsou obce Krhovice, Micmanice, Oleksovičky a Slup s unikátní
technickou památkou – vodním mlýnem. V rámci Programu Natura 2000 probíhá průzkum Jaroslavických
rybníků a meandrů Dyje. Byl podán návrh na prohlášení přírodní památky „Meandry Dyje“.
5.
Jevišovicko
Navržená KPZ zahrnuje část Jevišovické pahorkatiny kolem řeky Jevišovky s poměrně hustým
osídlením. Dokladem osídlení jsou hradiska a zříceniny hradů a hrádků. V území jsou významné
archeologické lokality, prohlášené za kulturní památky. Jevišovice daly jméno autochtonní eneolitické
- 27 -
kultuře – kultuře jevišovické, díky objevům J. Palliardiho. Jednou z nejstarších osad je obec Černín (první
zmínka z roku 1131), Plaveč je doložena k roku 1234. V centru území leží historické městečko Jevišovice
s unikátní zástavbou, tvořenou přízemními a patrovými domy s barokními štíty a sedlovými střechami.
Pseudogotický zámek Ugartů doplňuje přírodní park s alejemi a souborem alegorických soch. Ojedinělou
součást památkového fondu tvoří samoty bývalých hamrů, papíren a později vodních mlýnů na Jevišovce a
Plenkovickém potoce. Doložena je bývalá těžební činnost železné rudy. Převážnou část lidové architektury
tvoří zemědělské usedlosti – dvory a drobné chalupy. Obce s největší koncentrací hodnotné lidové
architektury jsou plošně chráněné jako cenný urbanistický soubor (např. Boskovštejn). Technickou památkou
je údolní nádrž Jevišovice. Převážnou část navržené KPZ pokrývá přírodní park Jevišovka a nachází se zde
několik významných přírodních památek a značný počet rybníků.
6.
Horní Svratecko
KPZ zahrnuje část Českomoravské vrchoviny kolem horního toku řeky Svratky. Typické je husté
osídlení, tvořené značným počtem obcí, malých osad a rozptýlených samot. Vzhledem k lesnatosti území a
hojnosti vodních toků jsou již ve 13. století doložena řemesla související se zpracováním dřeva, skla,
hornictví, hutnictví a vápenictví. Území toku Svratky bylo kolonizováno v 1. polovině 13. století, dokladem
jsou zříceniny hrádků podél toku (Zubštejn, Pyšolec, Aušperk, Štarkov, Kozlov u Štěpánova a Dalečín). Po
tolerančním patentu Josefa II. v roce 1793 začala výstavba tzv. tolerančních modliteben. Nejcennější a
nejpočetnější skupinu památek tvoří lidová architektura, především dřevěná (roubená) vzhledem
k dostupnosti dřeva jako levného stavebného materiálu. Výjimečně jsou zachovány roubené statky v Telecím
a v Ubušínku, rozptýlené statky jsou v osadě Milovy, Blatiny, Březiny a Líšné. Samota Krátká byla
vyhlášena vesnickou památkovou rezervací, vesnickou památkovou zónou Ubušínek. Centrem navržené
KPZ je Jimramov (městská památková zóna). Zámek rodiny Bellcredi doplňuje zahrada a přírodní park.
Zachovány jsou četné pily a mlýny, kamenné a dřevěné mosty. Technickým dílem je vodní nádrž Vír I a II.
Oblast je bohatá na pozůstatky výroby železářské (hamry) a sklářské (sklářské hutě). Východní část území
pokrývá přírodní park Svratecká hornatina, další ochranu přírodních hodnot zajišťuje vyhlášení CHKO
Žďárské vrchy, několik přírodních rezervací a přírodních památek.
7.
Znojemsko
Urbanisticko-architektonickou dominantou navržené KPZ je bezprostředně sousedící historické jádro
města Znojma (městská památková rezervace), doplněné klášterní dominantou na Hradišti sv. Hippolyta a
kláštera v Louce. Historické Znojmo je na ostrožně, vytvářené hlubokým údolím Gránického potoka a řeky
Dyje. Veřejné znojemské parky vznikaly začátkem 19. století. Okrašlovací a zalesňovací spolek, který vznikl
v roce 1878, začal vyvíjet realizační a tvůrčí snahu při zalesňování krajiny a budování různých zahradních
úprav. Např. zajistil stromovou výsadbu v lokalitě Hájek mezi obcemi Suchohrdly a Dobšice. Celá oblast
mezi Dyjí a Gránickým potokem je zatím částečně archeologicky prozkoumána, významná jsou naleziště u
Mašovic. Zahradnické úpravy u Znojma vykazují převážně přírodní a lesoparkový charakter. Výjimku
tvořila Rajská zahrada a romanticky historizující secese Kramerovy zahrady. Vznikla stavba studánky U
samaritánky, umělý průchod skalisek, dřevěné mosty. Negativní je výstavba znojemské vodní nádrže po
polovině 20. století, kdy došlo ke zrušení městské plovárny a zaplavení lesoparkového údolí. Výsadbou
Hájku a Městského lesíku vznikly dva satelitní lesoparkové útvary. Do navrhované KPZ náleží obce Bezkov,
Citonice, Dobšice, Mašovice a Suchohrdly. Navrhované území je součástí Národního parku Podyjí, který byl
zřízen v roce 1991, dále v oblasti leží přírodní památka Cínová hora a Šafářka, chráněné naleziště Červený
rybníček, významný krajinný prvek vodní plocha Boubínka a Ovečky.
Závěr
Dlouhodobě zpracovávaná „Koncepce památkové ochrany a péče o krajinné památkové zóny v České
republice“ odbornými pracovníky dřívější Komise Ministerstva kultury ČR, sekce kulturní krajiny zatím
nebyla Ministerstvem kultury ČR odsouhlasena. Proto nejsou zatím prohlašovány za KPZ další zpracované
návrhy, kterých bylo koncem roku 2002 podáno celkem 50. Za splnění tohoto časově náročného a
odpovědného úkolu, kterým byli pověřeni odborní pracovníci na jednotlivých Národních památkových
ústavech, územních odborných pracovištích bych ráda, jako bývalý tajemník sekce kulturní krajiny Komise
Ministerstva kultury ČR pro regeneraci památkově chráněných území poděkovala právě touto formou.
- 28 -
NĚKTERÉ ZAPOMENUTÉ HISTORICKÉ ZAHRADY A PARKY
V OLOMOUCKÉM KRAJI
Josef Laššák
Nejsevernější území Olomouckého kraje je představováno okresem Jeseník. Většině návštěvníkům
jsou známy sadovnické úpravy na Jánském Vrchu, v Lázních Jeseníku nebo v Lipové – lázních. Někteří znají
městský park v Jeseníku, ve Vidnavě či zámecký park v Bílé Vodě.
Přírodně krajinářský park vznikl na Jánském Vrchu na přelomu 17. a 18. století, začátkem
19. století byla již parkově upravená i část dolního parku v návaznosti na pravidelnou úpravu dnešní
ohrazené užitkové zahrady. Od roku 1767 zde žil vratislavský biskup hrabě Gothard Filip Schaffgotsch.
Rozsáhlou úpravu provedl jeho nástupce Kristián Hohenlohe. V průběhu 19. století došlo k dalšímu rozšíření
a zvelebení parku. Vlastnictví vratislavských biskupů trvalo až do roku 1945.
Zámecký areál v Bílé Vodě prošel rovněž slavným vývojem. Poslední vážné úpravy pocházejí
z přelomu 19. a 20. století. Pozdější úpravy vedly sice k určité degradaci celého vzhledu, leč vedení
psychiatrické léčebny se dle svých možností o park stará a v současné době je v poměrně dobrém stavu.
Oba vzpomínané lázeňské parky v Lipové a Jeseníku se rozvíjely s vývojem léčitelství ve zdejších
střediscích. Rozvoj města Jeseníku se přímo podílel na tvorbě Smetanových sadů. Rovněž městský park ve
Vidnavě, silně zanedbaný v minulých desetiletích, se nyní dostává do zájmové sféry představitelů města.
V poslední době se často hovořilo o zámeckém parku ve Vlčicích. V květnu 2001 byl odeslán „Návrh
na prohlášení areálu zámku ve Vlčicích za kulturní památku na Ministerstvo kultury České republiky. Obec
Vlčice část parku obnovila. Nekonečně dlouho se řeší majetkoprávní vztahy především ve vazbě na
Pozemkový fond. Vedení obce se snaží ze všech sil tento historicky velice cenný park zachránit a uchovat
pro další generace. Doba však těmto snahám zjevně nepřeje.
Velikost sadovnických úprav je velice různá a lze ji chápat pouze jako orientační doplnění
v souvislosti s ostatními informacemi. Zámecký park v Bílé Vodě má rozlohu 5,40 ha, barokní zahrada
a přírodně krajinářský park dosahuje pouze necelých 11 ha, zámecký park v obci Kobylá má 3,86 ha
a krajinářský park ve Vlčicích kolem 40 ha.
Pouze 7 objektů je památkově chráněno (zámecká zahrada v Černé Vodě, zámecký park v Horních
Heřmanicích, zámecký park v Javorníku, park u tvrze v Jeseníku, zámecký park Kobylá, zámecký park
v Tomikovicích a zámecký park ve Vidnavě.
Zámecký park v Javorníku, v Kobylé a ve Vlčicích řadil již Ing.Kubeša do první kategorie, do druhé
pak se řadil zámecký park v Bílé Vodě a do třetí kategorie lze zařadit zámecké parky v Bernarticích,
V Bílém Potoku, v Horním Fořtu, v Tomikovicích a ve Vidnavě. Samostatnou kategorii tvoří pravděpodobně
renezanční zahrada v Černé Vodě. Konečně nám zůstanou torza zámeckých parků, doposud nezařazených do
žádné kategorie (např. zámecký park v Horních Heřmanicích).
Nyní se zaměříme na několik objektů, které nebyly v úvodní kapitole zmiňovány: Zámecký park
v Ondřejovicích, ve Velkých Kuněticích, ve Staré Červené Vodě, parčík u statku rodiny Schenkenbachů
v Uhelné a parčík u secesní tančírny v Račím Údolí.
Statek v Ondřejovicích byl svobodným rytířským lénem. V držení majetku se vystřídalo několik
lenních pánů, nejdéle drželi statek Orbezerové, od roku 1531 Schafgotschové, páni z Promnitz, Maltizové,
roku 1671 se zboží ujal Karel Klimkovský a dále následovalo několik významných rodů až konečně za
Adama Jerina začátkem 19. století byl postaven zámek vedle hospodářského dvora. Jerin se přičinil
o celkový rozkvět hospodářství. Postavil ovčinec, několik mlýnů a pivovar. Po vybudování zámku byl
v blízkosti založen také zámecký park o výměře 1,50 – 1,70 ha. Park je patrný z indikační skicy stabilního
katastru z roku 1836.
Od roku 1846 přešly Ondřejovice s příslušenstvím na rodinu Rudzinských. Dotvoření parku do
konečné podoby v přírodně krajinářském slohu se udalo někdy v druhé polovině 19. století. Zámek stál
podélně kolem místní komunikace a potoka proti kostelu sv. Martina. Severní část dvora uzavíraly dvě
budovy, domek pro zaměstnance a pivovar. Park se rozprostíral severně od komplexu budov v nadmořské
výšce 440 m. Tvar je obdélníkový, v dolním severovýchodním okraji vykrojen. Nástup do parku byl před
východním průčelím zámku. Systém cest a pěšin byl dokonale vyřešen (vedly po obvodu, vyplňovaly vnitřní
část parku kolem jezírka). V blízkosti jezírka stál altán. Rámec parku byl tvořen poměrně hustou výsadbou
listnatých dřevin po jeho obvodu a několika skupinami či soliterami uprostřed parku. Park měl přední palouk
(blíže k zámku), následoval rybník s okolní výsadbou a v zadní části parku byl větší palouk, jehož okraj
- 29 -
zdobila někdy od začátku 20. století kaple. Rybník byl tvarově vymodelován tak, že v zúženém místě vedla
přes něj lávka pokračující pěšinou směrem k altánu. Horizontální modelace celého parku je rovněž velmi
bohatá. I když se jedná o poměrně malou plochu, park měl několik klidných míst, zákoutí pro odpočinek
(nástupní prostor do parku, okolí rybníka a altánu, kaple s okolím a severovýchodní okraj parku). Základem
kompozice byl rybník s uměle vymodelovanými břehy s lávkou a nedalekým altánem. Odsud vedly průhledy
na dolní palouk, směrem ke kapli na protější svah přes níže položené partie parku, další průhled směřoval
směrem k zámku.
V současné době je park silně zanedbán, rybník je vyschlý, lávka a altán neexistují, z kaple najdeme
jen základy a pěšiny zanikly. Z původní výsadby se nachází větší množství listnatých dřevin jižně od rybníka
a po jeho obvodě, především Fagus silvatica, Quercus petrea. Původní výsadba dále pokračuje východním
směrem (vichřice zde ulomila v listopadu 2000 smrk – Picea exelsa, napočítaný věk je 122 let), v zadní části
parku se nachází statné lípy, jasany a javory. Nachází se zde také jilm drsný (Ulmus scabra), tis červený
(Taxus baccata) a zerav východní (Thuja orientalis). Hlavní dominanta celého areálu barokní zámek byl
v roce 1960 rozbořen.
Ves Velké Kunětice patřila v dávných dobách vratislavskému biskupství. V roce 1641 koupil statek
Kunětice Matyáš Forgaš. Roku 1742 byla část vsi postoupená Prusku. V roce 1748 získal Velké Kunětice
Ignác František ze Skal. Tomuto rodu náležely do roku 1797, kdy přešly na Karla svobodného pána ze
Strachwitz. Parcelaci dvou panských dvorů před rokem 1800 vznikly v katastru Velkých Kunětic dvě nové
osady Františkov (Franzberg) a Strachovičky (Strachwitzthal). Zdejší statek Hartenberg s areálem
hospodářského dvora a zámku byl v rukou Strachwitzů a po roce 1844 patřil rodině Gastheimů z Opavy.
V roce 1868 koupil statek Josef Alois Schindler.
Po smtri Vinceze Priessnitze v roce 1851 převzal Schindler vedení lázní na Gräfenbergu. V roce 1886
začal statek opravovat a přestavovat. Zřídil si zde malé zimní lázně. Každým rokem pro něj končila sezona
na Gräfenberku v říjnu a začínala v dubnu až květnu. Zimní období trávil ve Velkých Kuněticích. Pro
potřebu své rodiny si nechal opravit hlavní budovu zámku a pro potřebu hostů opravil budovu vpravo vedle
mostu, kde bylo 14 pokojů.
Jak byla upravená zahrada západně od zámku do té doby nám není příliš známo, ale pro lázeňské
hosty bylo nutné připravit i okolní prostředí. Pravděpodobně v té době došlo k parkové úpravě zahrady.
Nově vzniklý park sloužil rodině, ale především hostům, kteří zde trávili svůj léčebný pobyt.
Nová parková úprava měla 1,30 ha a rozkládá se v nadmořské výšce 340 m. Nástupní prostor byl
vymezen zámeckými budovami a lípovou alejí směrem na Strachovičky, severní hranice okrajem
kamenolomu a zadní část parku končila u polní cesty za statkem.
Jednalo se o nepravidelnou přírodně krajinářskou partii. Vstup do dvora vedl přes kamenný most se
sochou sv. Jana Nepomuckého. Vstup do zámku byl reprezentativní, zdobila jej kašna s okolní výsadbou
akátů. Plášťový porost v parku byl tvořen listnatými a jehličnatými dřevinami, ve vzdálenější části od zámku
byl kombinován s ovocnými dřevinami. Blíže k zámku byl prostor vyplněn soliterními jírovci a lípami.
Středem od zámku vedla pěšina k pramenu a kousek dále zatáčela k odpočívadlu pod smuteční vrbou a dále
pokračovala po obvodu zahrady. Byla zde i skalka a malé jezírko o rozměrech 3 x 3 m a uprostřed parku byl
centrání palouk. Zmíním se však o dominantním místě – pramenu ve tvaru kašny s nápisem „Schindler
quelle“. Nad místem, kde vytékala voda byl nápis myšlenkově velice hluboký:
Über allen Gipfeln ist Ruh.
(Nade všemi vrcholky je klid.)
J.W.Goethe
Celý areál si postupně utvářel širší vazby na okolní krajinu. Např. lípová alej do Strachoviček, která
dále pokračovala do lesa. U pramene nechali postavit zimní pacienti z roku 1885 pomníček s nápisem
Schindlerova výroku: „Voda, vzduch a světlo jsou základy veškerého organického života“ – pramen nazvali
Josefův.
Ještě na leteckém snímku z roku 1953 je zřetelný rozsah parku ve svých původních hranicích. Dnešní
stav je, slušně řečeno, tristní. Zemědělské hospodaření v době socialismu dokonalo své. Většina stromů je
vykácená. V horní části parku je postavená velká plechová kolna. Není zde ani skalka, jezírko nebo původní
oplocení. V kopřivách a v plevelné křídlatce japonské (Reynoutria japonica) najdeme zbytky zemědělských
strojů a onen vzpomínaný Schindlerův pramen je zlikvidován (objevili jsme jej však v Jeseníku před
restauraci Gräfenberk na ulici Priessnitzova).
Stará Červená Voda, původní název je Červená Voda (Rothwasseer). Majetek zdejšího fojtství často
střídal majitele, došlo k mnoha dělením a mnoha přesunům majetku. V druhé polovině převzalo
červenovodský statek do správy ředitelství státních statků v Albrechticích a to je prodalo roku 1810 Konrádu
- 30 -
hraběti Šternberkovi. Statek odkoupil po roce 1867 rod Latzelů, který vlastnil majetky až do roku 1945.
Statek přešel v roce 1962 z JZD na Statní statek Žulová.
Poslední úpravy statku i okolí zámku včetně parku tzv.“Panské zahrady“, rovněž tvorbu kulturní
krajiny na panství mezi jejích sídlem a Vidnavou lze datovat do období po roce 1867. Park o výměře 0,50 ha
se nachází v nadmořské výšce kolem 309 m a rozprostírá se od zámecké budovy kolem silnice vedoucí do
obce. Má obdélníkový tvar a je obehnán kamennou zídkou. Kompozice byla poměrně jednoduchá. Plášťový
porost obepínal zahradu ze tří stran. Palouk uprostřed byl narušen několika skupinami dřevin nebo
samostatně rostoucími jedinci. Přibližně ve středu plochy se nacházelo odpočívadlo, v jehož blízkosti rostly
stříbrné smrky, pěnišníky. V místě, kde park přiléhal k zámku rostl jilm zlatý, jehož torzo ještě dnes upoutá
naši pozornost.
Po druhé světové válce nahnali noví hospodáři do Panské zahrady dobytek, devastace pokračovala
v dalších desetiletích stejně jako v jiných případech. Dnes je prostor zarosten náletovými dřevinami
a zaplevelen kopřivou dvoudomou. Po obvodě parku najdeme původní listnaté dřeviny (javor mléčný
a horský, dub letní, lípu srdčitou, topol bílý, jilm habrolistý a další).
Zajímavá je vazba zdejšího sídla na široké okolí. Od statku vedla cesta severním směrem. Na kraji lesa
roste ještě dnes několik jírovců, o pár metrů výše stálo větrné čerpadlo, jež čerpalo vodu z nedalekých studní
pro celý statek. Dále lesem sestoupíme do údolí, kde rodina Latzelů provozovala kaolinový důl. V místě, kde
se říkalo „Nebesa“, je postaveno mausoleum a kaple zasvěcená Panně Marii. Celé místo bylo parkově
upraveno, několik desítek metrů za kaplí bylo mramorové schodiště vedoucí ke studánce s kapličkou
zasvěcenou sv. Antonínovi. Byla zde křížová cesta. V dnešní době jsou ještě některé tyto prvky čitelné, ale
silně zanedbané a zdevastované. Po politických změnách koncem minulého století nechala majitelka
mausoleum i s kaplí opravit. Krátce nato došlo k devastaci kaple a oltářní obraz někdo již podruhé ukradl.
V obci Uhelná se nacházel poměrně velký statek, který od roku 1780 vlastnil rod Schenkenbachů.
Statek byl dobře organizován. Nezemědělská výroba byla široká. Těžila se zde hrnčířská a cihlářská hlína.
Od roku 1867 pracuje cihelna, která vyráběla vedle cihel také drenážní trubky, kaolinové výrobky pro
vysoké pece. Značná část výrobků šla za první republiky na export. Doménou statku však byla zemědělská
výroba. O její prvenství se velice přičinil Fridrich Schenkenbach, který byl veřejně činný v oblasti
zemědělství a měl vedoucí funkce v odborných spolcích a společnostech. Po jeho smrti v roce 1927 se stal
jeho plnohodnotným nástupcem Dr. Jan Schenkenbach, který byl doktorem zemědělských věd a přednášel na
zemědělské škole ve Wroclavi. Rod Schenkenbachů patřil k nejvýznamnějším v zemědělské oblasti na
Jesenicku, což se odrazilo i ve vedení statku.
Park proti hlavní budově vznikl pravděpodobně koncem 19. století. Pamětní pomník umístěný v parku
pochází z roku 1880 a byl postaven ke stému výročí zakladatele rodu. Jeho umístění bylo na čestném místě
u jihozápadní ohradní kamenné zdi. Zeď pochází z první poloviny 19. století. Jižním směrem od pomníku
blíže k hlavní silnici stál altán. Porost tvořený z listnáčů a jehličnanů byl po obvodu a tvořil tak plášťový
porost. Centrální palouk byl otevřen směrem k hlavní budově. Po obvodu vedla okružní pěšina. Východní
hranici tvořila řada listnatých stromů (lípa srdčitá) včetně středního patra, tvořícího clonu od hlavní
komunikace.
Dnes toto místo připomíná jen větší dům se zahradou, původní dřeviny jsou v prostoru zahrady
vykáceny. Zůstalo jen několik lip srdčitých kolem obecní komunikace. Vlastní statek vyhořel v 90. letech
minulého století.
Při návštěvě Javornicka doporučuji projít pěší trasu z Jánského Vrchu do Račího Údolí. Autem je zde
snadný přístup z odbočky mezi Javorníkem a Uhelnou. Mimo nádherné přírody se návštěvník může podívat
na chátrající historický objekt- překrásnou secesní tančírnu.
Secesní tančírnu (Georgshalle) v Račím Údolí nechal postavit kardinál Dr.Georg Kopp, kníže biskup
z Wroclavi. V podstatě se jednalo o restauraci, která poskytovala příjemné posezení (v letním období se
sedělo také venku). Konaly se zde sobotní zábavy a v neděli pak čaje. Odsud vznikl název tančírna.
Parčík kolem tančírny pochází z roku 1903. Jedná se o přírodně krajinářskou partii s pravidelnými
prvky v prostoru před schodištěm do budovy. Z dolní části níže položeného parku vedly schody prostředkem
skalky k parteru před restauraci. Asi dvě třetiny této plochy zaujímalo místo pro venkovní posezení hostů
a třetina byla rozdělená do dvou čtverců osetých trávou, osázených dřevinami a osově uspořádaných podélně
s tančírnou. Severovýchodní část parčíku je koncipována pomoci jednoduchých sadovnických prvků při
dosažení maximálního efektu. Malebná část údolí, kde je areál situován, se návštěvníkovi objeví v okamžiku
vstupu na mostek přes Račí potok. Na konci areálu stojí proti sobě dva objekty (tančírna a hostinský dům).
Oba objekty byly provozně propojeny. Vedle hostinského domu stál dům podkoního a stáj pro koně. Park se
nachází mezi silnici a potokem. Potok po levé straně lemuje řada olší. V prostoru mezi tančírnou a silnicí je
větší skupina jehličnanů a listnatých dřevin, jež zakrývá manipulační prostor před restaurací a místo pro
- 31 -
venkovní posezení hostů. Skupina dřevin rovněž chrání a odcloňuje příjezdový prostor pro zásobování mezi
tančírnou a potokem. Ve volném prostoru trávníku se nachází několik soliterních jehličnanů, přičemž tímto
prostorovým uspořádáním vznikl zdařilý průhled na secesní architekturu stavby. Jihozápadní prostor parčíku
pokračuje dále do údolí a je vymezen potokem a silnicí. Park je v této části zakončen vzrostlým javorem
horským. Okružní pěšina kopírovala obvod pozemku, byla lemována zeravy, tisy a listnatými keři.
Restaurační zařízení fungovalo ještě po roce 1945. Následkem pozdějších politických události došlo
ke změně vlastnických vztahů. Hospodařily zde Státní lesy, JZD Čejč a posledním vlastníkem jsou České
dráhy.
Za celou dobu „gazdování“ po roce 1948 zde nedošlo k žádným opravám. Stavba včetně parku je ve
velice tristním stavu. Je zničeno schodiště v zadní části traktu, neexistuje přístup do sklepa na druhé straně
potoka. Dnes již do budovy v několika místech zatéká, celkové chátrání zvětšuje navíc činnost „lidských
rukou“. Objekt ve skutečnosti nemá žádného hospodáře, není řádně zabezpečen, je přístupný všem a všemu.
Stejně dopadl i parčík kolem tančírny. Do dnešní doby se zachovala většina původních dřevin. Park je však
zarostlý plevelnými bylinami a náletovými dřevinami. V takto vzniklém hustém porostu jsou tísněny
pěnišníky, tisy a zeravy.
Snažili jsme se negativní stav v nedávno minulé době zvrátit. Spolupracovali jsme s Okresním
úřadem v Jeseníku. Pomáhali jsme radou soukromým osobám, které chtěly objekt koupit a začít spravovat.
Většinou je odradila vysoká cena. Všechny snahy byly marné. Secesní stavba ze začátku minulého století
spěje ke svému zániku.
Josef Laššák, Olomouc
DOKSANY A KNĚŽNA TERESIE PONIATOWSKÁ - KINSKÁ
Hrubá Tereza
Česká krajina je neopakovatelná. Je krásná. Celkový dojem z ní se dá těžko obsáhnout větami, natož
slovem? Přesto, co vede člověka k vyslovení takových přívlastků? Důstojná horstva chránící tu zemi kol
dokola, řeky stékající po jejich úbočích, vytvářející úchvatná údolí, hluboké lesy, rozkvetlé louky, rybníky a
tůně – zrcadla nebeská, cesty a stezky staletími vyšlapaná spojení lidských osad, ... . Bohužel, samozřejmě se
setkáme i s místy, odkud tato idyla mnohdy nenávratně zmizela „díky“ rozvoji civilizace ve 20. století.
Prosím, dovolte mi velkoryse tato monstra zde pominout. Nejsou součástí podstaty krajiny, krajin. Nejsou
snad podstatou ničeho, snad jsou pouhým „vedlejším produktem“ vývoje, který v průběhu času, nutným
„zdokonalením technologie“ sám vymizí a nebude se opakovat. Raději se vraťme k výčtu skutečností,jež nás
napadnou při úvahách o charakteru (tváři) české krajiny a o tom, co pro nás znamená. Zatím zazněly
superlativy vztahující se k „vnější“ kráse krajiny, kterou poznáme jako první, když krajinu navštívíme.
Pokud v klidu setrváme a zahledíme se také do jejích očí, spatříme hloubku a začneme tušit čtvrtý rozměr
místa. Skrze krajinu promlouvá naše historie, tradice našich předků. Je prodchnuta činy, myšlenkami a city
jejích obyvatel. – Životem všedních dnů, stejně jako výjimečnými, často v jistém ohledu zlomovými
okamžiky. Toť úkol pro historika či filozofa – polemizovat o zákonitostech či náhodnosti historického dění.
Je jisté, že hlavními aktéry historických zákonitostí a náhod jsou osobnosti, ve své době významné svým
postavením, majetkem nebo zvláštním nadáním. Na území Čech, Moravy a Slezska působilo mnoho
velikánů své doby. Přímo se zde narodili nebo tady strávili část svého života, či se tudy jen tak mihli. Ať šlo
o postavy známé či neznámé, zůstalo po nich svědectví jejich svobodného ducha. – Díla literární,
architektonická, hudební, malířská, vědecká a další. Mezi osoby, jež se zapsaly do dějin, do tváře krajiny,
byla bezesporu kněžna Marie Teresie Poniatowská. Místem, které je odkazem výše uvažovaného významu,
je Terespol v Doksanech.
Pro uvedení plodů jejího tvůrčího ducha, po nichž zbyly už jen mizející stopy, mi dovolte vzpomenout
její životní dráhu odvíjející se v bouřlivém 18. století (na náhrobku je uvedeno datum narození 1740, zemřela
roku 1806 v Doksanech). O jejím životě neexistují podrobné souvislé zprávy, jako například o jejím muži
Ondřeji Poniatowském, či synu Josefovi. Hlavní události z jejího života však snad byly zapsány a my tedy
máme možnost se s touto výraznou osobností seznámit. Narodila se v Chroustovicích na Chrudimsku roku
1740 (Riegrův slovník uvádí letopočet 1736), byla dcerou Leopolda Kinského a Marie Teresie – dcery
španělského šlechtice Jeronýma Capece de Rofrano. Teresin bratr – Filip Kinský (1742 – 1827) se na
- 32 -
Vojenské akademii ve Vídni seznámil s Ondřejem Poniatowským (1734 – 1773), se kterým se ve Vídni
setkala také sama Teresie. Po svatbě (zásnuby 1758) pár odešel do Polska, jehož lid a kulturu si kněžna
zamilovala. Ondřej pocházel z významné polské rodiny, jeho bratr Stanislav August byl posledním polským
králem (1764 – 1795), druhý bratr Michal Jiří byl polským primasem, rovněž s nemalým vlivem na politické
a společenské dění v Evropě. Andrzej Poniatowski byl roku 1756 povýšen na knížete Římské říše, účastnil
se sedmileté války – na jejím konci byl jmenován polním maršálkem a odměněn řádem Marie Terezie. Vrátil
se do Polska, kde vykonával vládní úřad a obdržel řád bílého orla a sv. Stanislava. Údajně pro nenávist
polské šlechty odchází do Vídně, kde roku 1773 umírá. Teresie jeho smrtí bezesporu velice trpěla. Uchýlila
se ke svému bratru Filipovi do rodných Chroustovic. Zde našla útočiště, vlídný domov uchoval vzpomínky
na šťastné mládí, snad zde ze vzpomínek cítila přítomnost milovaného chotě. Chroustovické panství tou
dobou spravoval sám bratr Filip. Po smrti otce Laopolda odkoupil bratrův díl, aby mohl realizovat své tvůrčí
představy. Zámek rokokově přestavěl, významně zasáhl také do podoby okolí. Do změn tvůrčím způsobem
vstoupila i Teresie. V parku zámku byl podle ní umístěn kámen s černou mramorovou deskou, kde byla
vyryta slova, jimiž chtěla vyjádřit bolest ze ztráty Ondřeje Poniatowského a zároveň vyslovit dík bratru
Filipovi. Tento památník přežil téměř 200 let, bohužel byl zničen v 60. letech minulého století neznámým
vandalem.
Skvělým počinem pak byla stavba zámečku na severozápad od Chroustovic – v lese nad obcí Trusnov,
autorem návrhu byla kněžna Poniatowská. Říkalo se mu Theresienlust (též Neulust, stavba byla dokončena
1790, tedy po událostech popsaných níže – návštěva biskupa Haye). Stavba to byla osobitě architektonicky
pojatá – ve tvaru osmicípé hvězdy s malými místnostmi při každé sudé hraně. Vnitřní zdi prý byly
vymalovány přírodními motivy, ve smyslu tehdejšího romantického uměleckého vnímání a cítění.
Theresienlust pohledově souvisel s parkem chroustovického zámku, od hlavního průčelí vedla pravidelná
alej směřující do volné krajiny, která směrovala pohledy přítomných právě na vzdálený Neulust. Tato
drobná, jistě úchvatná stavba přečkala jen taktak sto let. Theresienlust byl zničen roku 1906.
Vydejme se za další stoupou kněžny Teresie Poniatowské, není to od Chroustovic daleko do Chrasti,
letního sídla královehradeckých biskupů. Dle zmínek zde kněžna několikrát navštívila biskupa Jana
Leopolda Haye (1735 - ?90.léta 18. století, 1758 vysvěcen na kněze, 1775 ve stav rytířství markrabství
moravského, 1774 ředitelem duchovní komise) . Důkazem jejich setkání v srpnu 1781 jsou slova, která
nechal biskup Hay vyrýt do pískovcového kamene uvnitř parku chrasteckého zámku. Je z nich cítit úcta a
obdiv šlechetné duši kněžny Marie Teresie. Důvod, proč kněžna biskupa vyhledala není oficiálně znám. Je
možné se domnívat, že u biskupa hledala pomoc pro milované Polsko a útěchu pro svou duši. Vzpomeňme,
že tou dobou bylo Polsko zmítáno mocenskými tahanicemi hlavních šlechtických rodů, po prvém dělení
Polska (1772) hrozilo další nebezpečí a ztráta svobody. V Čechách se šířila nekatolická vyznání víry, hrozily
náboženské a sociální bouře. Biskup Hay byl z Vídně pověřen vedením duchovní komise (1774), která měla
za úkol vyřešit tuto nežádoucí situaci. Bezesporu byl ve Vídni uznáván a ceněn. Jeho mínění bylo
respektováno. (Nejstarší biskupova sestra Teresie se provdala za Josefa ze Sommenfelsu, který byl
profesorem politických věd na vídeňské univerzitě, byl také mistrem vídeňské zednářské lóže. Osoba
bezesporu společensko-politicky vlivná v nejvyšších kruzích rakousko-uherské vlády byla s Hayem rodem
provázána). Není snad omylem se toho všeho domnívat, stejně jako toho, že kněžna si postavení Hayova
byla vědoma. Jak nám sdělují slova v pískovci vyrytá, přišla za ním v pokoře, s myšlenkami a záměry
čistými a upřímnými. Snad biskup opravdu využil svého vlivu u vídeňského dvora. V Polsku byla v roce
1781 ustavena podobná osvětová komise, která měla urovnat rozbouřenou situaci, v čele komise stanul
polský primas Michal Jiří Poniatowski. Ke druhému dělení došlo až po Hayově smrti, za vlády následníka
Josefa II. - Leopolda.
V roce 1790 se kněžna Teresie stěhuje do Doksan, kde si na dobu 10ti let pronajímá areál zrušeného
kláštera (1772) premonstrátek. Tvůrčím způsobem se zde opět realizoval její duch. Ihned po přestěhování
zahájila přestavby kláštera, prelatura se tak například proměnila v panské sídlo. Především blízké okolí
prošlo změnami. Východně, v místech mezi potokem Čepel a slepým ramenem Ohře postavila nový
zámeček (letohrádek) „Terespol.“ Dle skrovných písemných odkazů šlo o patrovou budovu s arkýřem na jih,
jejíž místnosti opět zdobily romantické přírodní motivy. Se zámkem souvisely další objekty – hospodářské,
tzv. švýcárna a domek zahradníka. Terespol obklopila romantickým parkem. Francouzský zahradník F.
Lemaire přijal její pozvání podílet se na tvorbě zahradních, krajinářských úprav okolí. Později se na Terespol
úplně přestěhovala, trávila zde většinu času – čím ho naplnila nevíme, můžeme snad jen tušit. V jednom
z pojednání a ní čteme: „Tato uměnímilovná a umělecky založená žena se často stýkala se soudobými
- 33 -
osvícenci.“ V Doskanech - Terespolem vyvrcholyly její tvůrčí představy, názory a síly. Zde končí všechny
stopy po kněžně Marii Teresii Poniatowské. Terespol byl jejím posledním „polis.“ Respektive, ty stopy
zůstaly otištěny kdesi v historii, již ani rozvaliny jejích výše zmíněných děl nenajdeme. Doksanský klášter
koupil na konci 90. let 18. století Jakub Wimmer, areál byl využit při stavbě pevnosti Terezína, nějaký čas
byl využit pro vojenský špitál. V roce 1804 koupil doksanský klášter Jan Antonín Lexa z Aehrenthalu,
v rukou jeho rodu zůstal až do 1. pozemkové reformy v roce 1918. Terespol kněžna odkázala synovci Karlu
Kinskému, který ho ihned odprodal roudnickému panství - Lobkovicům. V roce 1815 Terespol koupil, stejně
jako již dříve klášter, Jan Lexa. Stavba prodělala různé pře/do-stavby, spíše na úkor jeho krásy a původní
kvality, po smrti kněžny zde byly úřednické kanceláře ... . Terespol se svým okolím byl definitivně zničen
v roce 1888, kdy se probudil nový stavitelský zájem. V místě, kde stál zámeček dnes prý stojí dům č.p. 46,
v místě školy č.p. 75 bývala zahrada pouze dům zahradníka stojí dodnes – č.p. 73.
Závěrem shrňme zatím poznaná architektonická a krajinářská díla kněžny Teresie Poniatowské na území
Čech. – Je to památník svému mrtvému choti v zámeckém parku v Chroustovicích, Theresienlust u obce
Trusnov, zámeček Terespol v romanticky komponované okolní krajině. Kněžna Teresie byla bezesporu
výraznou umělecky založenou osobností se silným vztahem k přírodě, její cit pro architektonickou a
krajinnou kompozici lze tušit – bohužel nikoli při pobytu poblíž výše zmíněných děl, je to možné pouze při
četbě, studiu historických pramenů ... a snad přeci, je genius loci pamětí místa?
Nejnovějším a nejucelenějším pramenem seznámení s kněžnou T. P. je příspěvek A. M. Svobody „Kněžna
Teresa Poniatowská – Kinská a její zásluhy o krajinářství,“ který zazněl na mezinárodním sympoziu
ICOMOS-IFLA „Krajinné dědictví“ v roce 1997.
Za důležité, podstatné informace potřebné k sepsání tohoto mého zamyšlení, vděčím právě panu inženýru
Antonínu Mariánu Svobodovi. Ráda bych mu tímto vyjádřila upřímný dík, stejně jako za konzultace a úvahy
nad českou krajinou a vším, v čem spatřuje souvislost.
Poznámka 1)
V roce 1763 se Poniatowským ve Varšavě narodil syn Josef Antonín. Jeho život je podrobně popsán,
zmiňme některá hlavní fakta. Vyrůstal u svého strýce, krále Stanislava Augusta. Později studoval také
v Praze. V 16ti letech vstoupil do vojska. Po obnovení knížectví varšavského Napoleonem v roce 1806 byl
jmenován ministrem války a vrchním velitelem polského vojska. V roce 1809 po vpádu vojsk arciknížete
Ferdinanda a po krvavé bitvě, kdy museli Poláci ustoupit, zformoval nové vojsko, se kterým dobyl zpět
obsazené pozice, triumfálně osvobodil Krakov. V roce 1812 velel jednomu z pluků Napoleonova vojska při
tažení do Ruska. Za jeho zásluhy byl Napoleonem jmenován maršálkem Francie. Bitva u Lipska se mu však
stala osudnou. Zahynul při plnění svěřeného úkolu krýt zadní voje ustupující armády.
Zprávy se zmiňují také o dceři Viktorii, o níž je zatím známo pouze tolik, že pobývala se svou matkou
v Terespolu.
Poznámka 2)
Ant. M. Svoboda: Chrast, Chroustovice v Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Jana Beranová: Památník symbolizující klid duše a přírody. Chrastecké ohlasy číslo 7 a 8 . červenec a srpen
2001 přístupné na internetové adrese: www.mestochrast.cz.
Tereza Hrubá, VÚKOZ Průhonice, Květnové náměstí 391, 252 43 Průhonice
e-mail: [email protected]
PODKLADY - DOKLADY
Svoboda A.M.
Hrady,zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. SEVERNÍ ČECHY. -Svoboda,Praha 1984:1662,foto
Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. –Libri,Praha 1999:1-520,foto,pl./ISBN 80-85983-55-9
Umělecké památky ČECH. –Academia, Praha 1977/díl 1-4
- 34 -
BULLETIN Památkového ústavu. –Ústí nad Labem 1995:1-56
HUŠEK Pavel: Památková ochrana území. 1995:53-56
PAMÁTKY
Nemovité Kulturní Památky – okres Kroměříž. Soupis památek a literatury. Fialová Anežka. Brno 2000
V řadě pro Jižní Moravu podává tento svazek pro Kroměříž (2000/9), pro Jihlavu-Telč (1999/3) –
důkladný přehled nejen o památkách,ale především o veškerých uveřejněných zprávách.
ISBN 80-7275-012-7 MVS
Příručka vlastníka kulturní památky. /Velmi cenná zpráva, adresy pracovišť jsou nyní změněny na
Národní Památkový Ústav.., pro historické parky a zahrady by měla rovněž velký význam/.
–Min.Kultury ČR,Praha 2001:1-18/ISBN 80-86310-19-1
Almanach – Program regenerace městských památkových reservací městských památkových zon..
-Min.Kultury ČR,Praha 1998/3:1-184/ISBN80-90096-6-8
Památky Středních Čech (Sborník) –Středisko St.Pam. Péče Ochrany přírody. Praha 1988/3:1-172
HRADY a ZÁMKY – mapa 1:500 000(č.,angl.,něm.) –Ed. ATIKA, České Budějovice /Trčka Miroslav
Vydává řadu ucelených map: pro J.Moravu, J.Čechy, viz e-mail [email protected]
KUČA Otakar: Krajina.Architektura.Design. (Katalog výstavy)
–Ed. Obec Architektů, Praha 2000:1-155, obr.,pl.,foto, lit /ISBN 80-902478-1-4
KUČA Otakar: Zur Entwicklung der europaeischen Park- und Gartenlandschaft..
-Techn.Univ.Berlin- Charlottenburg 1974:1-100, I-XXV
KROUPA Jiří: Alchymie štěstí 1770-1810. Pozdní osvícenectví a moravská společnost.
-Museum Kroměřížska; Musejní vlastivědná společnost Brno 1987:1-317
NOŽIČKA Josef: Přehled vývoje okrasného zahradnictví a sadovnictví v českých zemích.
Vědecké Práce Čs. Zemědělského Musea, Praha 1965/5:7-75, obr.,lit!
CHKO- Chráněné krajinné oblasti ČR
Labské pískovce (Agentura - Správa CHKO,Praha 1997:281-316
Vosáhlo K.: Koncepce památkové ochrany krajiny (Koncepčně – terminologický a metodický materiál.
-Památkový ústav Pardubice 1999:1-6/ms.
JIZERSKÉ HORY
Nevrlý Miloslav: Kniha o Jizerských horách. –Severočeské Nakl.Liberec 1976:1-267,mapa; 1981:1367,mp.
Chvály Zadní Země –Labské pískovce.. –Vestri, Liberec 2002:1-152,foto/ISBN 80-903029-1-2
Karpatské hry. –TJ Klínovec, Chomutov, ed. 4/1989:1-107,mp.; -Skauting, Liberec 1992:1-111
Klimtová Vítězslava: Lexikon ohrožených druhů strašidel lesních, lučních a domácích.
–Libertas,Praha 1992/1:1-110,obr./ISBN 80-900908-5-0 ; 1992/2:1-84,OBR./ISBN 80-238-4515-2
Kozák Pavel: Tajemná místa od Blaníku k Sušici. Holečková Marie, Beroun 1999:1-152, foto /Holečková
/autor zpracovává soustavně TAJEMNÁ MÍSTA, např. pro Prahu aj./
SYCHROV
Romantický Historismus Novogotika –výběrový katalog výstavy. St.Zámek Sychrov 1995:191,obr.30;obr.34,lit.1-7, OBSAH
Vývoj sychrovských interierů. –St.Zámek Sychrov 1988:1-40, foto 20
Rohanská portrétní galerie. –St.Zámek Sychrov 1985:1-, foto 102 Kamenná krása ?
PAMÁTNÉ STROMY v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.. –Olympia,Praha 2003:1-223/ ISBN 807033781
Hrušková Marie, Turek Jaroslav: O památných stromech. –St.Pedagogické Nakl.,Praha 1986:1-139,
-Ed. Silva Regina,Praha 1995:1-192,obr.,mp. /ISBN 80-902033-0-2;Ed.2/2001:1-189,obr.mp./
ISBN 80-238-7648-1; viz také Seriál ČT 2002-3; internet www: pamatnestromy.cz
Tam, kde teče Doubravka. –1996:1-93/ISBN 80-902253-7-3; 80-238-1201-7; 80-238-4255-2
What Trees Remember. –1998:1-83,obr./ISBN 80-238-3173-9
Reš Bohumil: Památné stromy. –Agentura Ochrany Přír. Krajiny ČR,Praha 1998:1-64,foto/ISBN 80-8606412-3
Záchrana genofondu památných stromů v jihočeském a východočeském regionu.
- 35 -
Tábor Ivo., Reš Bohumil, Součková Marie..
–Acta Průhoniciana 1998/67:1-84, foto,pl.80/ISBN 0374-5651; ISBN 80-85116-18-9
Záchrana genofondu památných stromů v západočeském regionu.
-Acta Průhoniciana 2001/70:1-68, foto,pl.70/ISBN 0374-5651; ISBN 80-85116-25-1
Mejdřická Květa: Listy ze stromu Svobody. –Mladá fronta,Praha 1989:1-302/ISBN80-204-0024-9
Preuschoffová Gisela: Léčivá síla stromů.. Mytologie, dějiny a léčivé síly. –Ivo Železný,Praha 1996:1-172
Altman Nathaniel: Posvátné stromy. –Volvox Globator, Praha 2002:1-199/ISBN80-7207-410-5
HISTORICKÉ PARKY A ZAHRADY (Přehled celostátních setkání)
/viz: *Svoboda A.M.: Krajinářské parky v Československu. –Parky Jižních Čech – evropské přírodní a
krajinářské parky – ČERVENÝ DVůR 1991:34-37), *Petrů Jaroslav: Památkový fond historických zahrad. –
Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. -Libri,Praha 1999:45-46
Historické parky a zahrady – ochrana památek Mezinárodní charty a resoluce
*Šujanová Olga: Ochrana pamiatok –medzinárodné dohovory, odporučania,charty a rezolucie
.(Ústr.Pam.Star.,Bratislava 1982:1-304); *Svoboda A.M. 2001:37
Úmluva o ochraně Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO PAŘÍŽ 1972/Československo
1992
1/ SEMINÁŘ O HISTORICKÉ ZELENI /Slovanský ostrov-Praha 1963
–Svoboda A.M., kol. ed. 2/1980:1-25; Dendrol.Sděl.1963/7:4-5
2/ CELOSTÁTNÍ AKTIV – Současné úkoly v ochraně významných parků a zahrad Brno 1967
Návrh na odstranění nedostatků v údržbě a využití parků (KSPPOP Brno 1969).
Kříž Z.: Významné parky v Severomoravském kraji (Profil,Brno 1971:316-7),
Scholz J.: Doslov (1978:318-9)
3/ HISTORICKÉ ZAHRADY A PARKY – jejich místo v socialistické společnosti CHOLTICE 1976
Dobrkovský Fr.,kol. (KSPPOP VČ kraje, Pardubice 1976:1-76
4/ SYMPOSIUM o historických zahradách v současnosti ICOMOS/IFLA KROMĚŘÍŽ 1977
Staletá Praha (PSPPOP Praha 1980/10), Pam.Péče,Praha 1978/3; Šujanová O. 1982:263-4
5/ PRACOVNÍ jednání o historických zahradách a parcích PRAHA 1978
Pavelková B.,kol. (PSPPOP Praha 1978:1-2, 1979:1-5
6/ VZTAH historických parků k jiným památkám TÝN nad VLTAVOU 1979. Problémy obnovy a
zachování
Pavlátová M., kol(KSPPOP JČ České Budějovice 1979:1-50
7/ HISTORICKÉ PARKY a ZAHRADY Východoslovenského kraje a problémy ich obnovy a zachovania.
PREŠOV – IŠLA 1980. Barna M.,kol.(KSPPOP Prešov 1980:1-82
8/ CELOSTÁTNÍ SEMINÁŘ o historických zahradách PLZEŇ 1981
Drhovský K.,kol(KSPPOP ZČ Plzeň 1981:164
9/ HISTORICKÉ ZAHRADY a PARKY v průmyslových oblastech ÚSTÍ nad LABEM 1983
Hušek P., kol. (viz 10/1985:13-16
10/ PAMÁTKY ZAHRADNÍHO UMĚNÍ - KONOPIŠTĚ – VELTRUSY 1985
Staňa I., Brožovský M.,kol. (KSPPOP Středoč. Kraje Praha 1985:1-110, závěry 1985:55-61
11/ HISTORICKÉ ZAHRADY a PARKY ve Východoslovenském kraji DARGOV-BETLIAR 1986
Barna M., kol. (viz Dendrol.Sděl 1987/33:80-81
12/ HISTORICKÉ ZAHRADY a PARKY – VELKOMĚSTO PRAHA 1987
Pacáková b., kol. (Portál, Praha 1987/12/31/:1-38, 198á/13/34/1:1-106; závěry 1988:95-96
13/ HISTORICKÉ ZAHRADY a PARKY – současné a budoucí využití HRADEC nad MORAVICÍ
1989
Halamičková A., kol. (KSPPOP SM Ostrava 1989:1-152; Dendrol.Sděl.1989/34:80-84
Halamičková Alena: Chráněné historické parky a zahrady Severomoravského kraje.
(Popis parků a dřevin) –Ostrava 1988:1-103,tab.,foto
14/ Historický park a krajina LITOMYŠL 1992
Dobrkovský František (KSPPOP Pardubice), ed. Skálová Věra, Svoboda A.M. 1995:1-105
15/ Zahrady Již Moravy VALTICE 1994
Fetterová Dagmar (KSPPOP Brno
16/ Úloha tvůrčích osobností při rekonstrukci historických zahrad PRAHA – MÍČOVNA 1996
17/ Krajinářství - Landscape Heritage ICOMOS/IFLA PRAHA – VALTICE – ČESKÝ KRUMLOV
1997
- 36 -
Ministerstvo Kultury Praha 1997:1-150(č.,angl.)
18/ Historické zahrady a jejich novodobé využití pro účely turistického ruchu ČESKÝ KRUMLOV 1999
Pavlátová M.,kol. (St.Pam.Ústav Č.Budějovice 1999:1-110
19/ Historické zahrady Prahy
PRAHA 2001
Petrů Jaroslav (Pražský památkový ústav 2001:120/ Historické zahrady, parky a kulturní krajina – Severní Čechy ČESKÁ LÍPA 2003
Hušek Pavel (Národní Památkový Ústav- Ústí nad Labem 2003:121/ …………….2005 Průhonice?
PRŮHONICE
IX. Dendrologický kongres Praha/Průhonice 1985. Sekce historických parků a zahrad
Svoboda A.M.: Průhonický park (angl.) -Fol.Dendrol.,Bratislava 1985/15:377-382;
100 let Průhonického parku a zahradnických tradic v Průhonicích. –Aktuality VUOZ 1985:1-213
Dendrologická společnost a její: Introdukční spolková zahrada 1909, 80.výročí trvání.
-1989:1-115
Průhonický park, jeho vznik a vývoj. Umělecké dílo evropského krajinářství.–Červený dvůr 1991:74-5
ČERVENÝ DVŮR
Krajinářské parky v Československu – Parky Jižních Čech - evropské přírodní a krajinářské parky
Svoboda A.M., Pavlátová M., Helebrant L,kol. –Dendrologická společnost
ČERVENÝ DVŮR 1991/1:1-161, pl.,lit.(č., částečně něm.)
KROMĚŘÍŽ
1/ Historické zahrady a zeleň v historických městech na prahu nového tisíciletí. Kroměříž 1998
-8.konference Sdružení Historických sídel Čech,Moravy,Slezska. Kroměříž 1998:1-86, závěry
2/ HISTORICKÉ ZAHRADY – Kroměříž 2000
Lukáš Antonín, Klub UNESCO
3/ Údržba historických zahrad KROMĚŘÍŽ 2002
Lukáš A., Svoboda A.M. (Rada Otakar: Zahrada-Park-Krajina, Praha 2002/4:IV
4/ Výstava: Květná zahrada (Zatloukal Pavel a Ondřej), seminář KROMĚŘÍŽ květen 2004
Příběhy dlouhého století. Zatloukal Pavel. – Museum umění, Olomouc 2002
+Kroupa Jiří: Alchymie Štěstí 1770-1810. Pozdní osvícenectví a moravská společnost. 1987
KATOVICE - UMĚNÍ a PŘÍRODA. Sborník příspěvků semináře uspořádaného v Katovicích přináší ve
třech částech:příroda jako prvek doktriny: soubor pouček o umění a estetice, obrazu přírody v uměleckém
díle a příroda utvářená – od třiceti autorů. – SZTUKA a NATURA. Materialy 38.Sesji
Naukowej:Stowarzenia Historików Sztuki. Katowice 1989:1-470
SEMINÁŘE Československé vědeckotechnické společnosti
(Dům Techniky České Budějovice – Ing. Ivo Hofman)
1987 ZNOJMO: Úloha zeleně v historických centrech a u objektů památkového zájmu. 1987:1-151
1987 Ostrava-Zlín-Luhačovice: Naše sadovnické úpravy a jejich dřeviny. 1987:1-98
1987 TÁBOR: Komposice zahrad v dějinách umění. 1987:1-137
1988 Český Krumlov: Ochrana a obnova zeleně u historických objektů. 1989:1-146/Jelínková Mirka
1989 Český Krumlov: Architektura 19.a počátku 20. století – problematika ochrany a údržby 1989:1-169
KONFERENCE
1989 Plzeň: Člověk a příroda v novodobé české kultuře. –Národní Galerie,Praha 1989:1-309
1995 Olomouc: Městské historické parky (Památkový ústav Olomouc 1995:1-84, obr. 74
1997 Jičín: Valdštejnská loggie a komponovaná barokní krajina okolí Jičína. 1997:1-199
Antonín Marián SVOBODA /Alej Silva Taroucy VUKOZ 252 43 PRŮHONICE
e-mail: [email protected]
- 37 -
OBNOVA HISTORICKÝCH ZAHRAD A PARKŮ V SYSTÉMU PAMÁTKOVÉ
PÉČE
Ina Truxová
Hovoříme-li o historických zahradách a parcích je nutno, abychom si hned od počátku
uvědomili, o jak specifickou konzistenci se v případě této živé hmoty jedná. Bez soustavné
a
nikdy nekončící péče velmi rychle zaniká promyšlené lidské dílo, jehož podstatnou část tvoří
vegetace a které neoddělitelně doprovází architektonické prvky. Při obnově památkově chráněné
zahrady či parku je nutno dodržet postup, který se řídí zákonem č.20/1987 Sb.,
o státní
památkové péči, ve znění pozdějších předpisů:
Před obnovou zákonem chráněné kulturní památky má vlastník povinnost požádat o závazné
stanovisko obec s rozšířenou působností, ke které územně přísluší, v případě hlavního města Prahy
se jedná o úřad magistrátu. U národní kulturní památky žádá vlastník o závazné stanovisko krajský
úřad, v Praze opět úřad magistrátu. Na těchto institucích je také možnost seznámit se s odborně
metodickými publikacemi vydávanými Národním památkovým ústavem, ústředním pracovištěm
(dále jen NPÚ, ú. p.).
Výše uvedené výkonné orgány vydávají závazné stanovisko na základě podkladu, respektive
odborného vyjádření, které si předem vyžádají od příslušného pracoviště NPÚ, ú. p. Závazné
stanovisko musí obsahovat sdělení, zda lze zamýšlené práce z hlediska státní památkové péče
akceptovat - pokud ano, za jakých podmínek. Dle zákona závazné stanovisko obdrží vlastník,
potažmo projektant, který by jej měl ve všech bodech dodržet.
Posléze vlastník spolu s projektantem projednají na příslušném pracovišti NPÚ vlastní projekt, při
jehož posuzování se mimo jiné porovná i dodržení předem stanovených podmínek závazného
stanoviska.
Povinnost vyžádat si závazné stanovisko platí pro každý stupeň vypracované dokumentace obnovy.
Dodržením výše uvedeného postupu se vlastník vyhne problémům se zbytečně vynaloženými
finančními prostředky za neodpovídající dokumentaci.
Pro vlastníka a jím pověřeného zpracovatele jsou konzultace veškeré přípravné dokumentace
s odborníky NPÚ již během jejího zpracování zcela bezplatné. Z tohoto důvodu je tak vlastník
památky povinen jedno vyhotovení dokumentace obnovy historické zahrady či parku předat
Národnímu památkovému ústavu pro archivní účely.
Prvotní myšlenkou připravované obnovy historické zahrady či parku by mělo být detailní
poznání daného prostoru, historie jeho vzniku a veškeré dohledatelné souvislosti. Na základě
zjištěných skutečností lze později rozhodnout, do kterého slohového období je možné památku
zahradního umění přiblížit a nalézt odpovídající způsob jejího využívání. Častým problémem
v průběhu přípravy obnovy a posléze realizace památky, v našem případě historické zahrady a
parku, bývá neznalost vlastníka a tudíž i projektanta o faktu, že i na zahradu či park se vztahuje
památková ochrana a že je toto území vždy nedílnou součástí profánních i světských staveb. Dalším
sporným bodem je neznalost metod památkové péče
a z ní vyplývající nesprávný postup při
zpracování a schvalování dokumentace. Stává se tak, že budoucí projekt je mnohdy zaměřen na
přílišnou slohovou čistotu, čímž se paradoxně stírá vypovídací schopnost dané zahradní či krajinné
památky. Zcela běžně se lze také setkat s opomenutím doby vzniku zahradního a krajinářského díla
a snahou uplatnit v něm nepůvodní sortiment rostlin. I tím však může být porušena originalita a
památku již nelze vnímat jako celek. V posledních letech se naštěstí již mnohem lépe daří nalézt
- 38 -
odborné firmy, které se vrací k původním a osvědčeným způsobům použití materiálů a jejich
zpracování.
Zkušenosti ukazují, že i přes dobře provedenou obnovu historické zahrady či parku je nejsložitější
udržet následnou kvalitní údržbu této památky.
Exkurs – Národní památkový ústav
(citováno z článku Ina Truxová – Pavel Jerie, Novelizovaný systém státní památkové péče v České
republice. Zahrada – park – krajina 2003, č. 4, v tisku.)
K 1. lednu tohoto roku vznikl Národní památkový ústav jako státní příspěvková organizace
s celostátní působností, která je odbornou organizací státní památkové péče podle zákona č.20/1987
Sb.,o státní památkové péči, ve znění zákona č.320/2002 Sb., o změně
a zrušení některých
zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů. Činnost této organizace upravuje nejen
výše zmíněný zákon, ale také vyhláška MK České republiky č. 66/1988 Sb. Zde je v § 9 stanoveno
co se rozumí pod obnovou kulturních památek a veškeré náležitosti, které je vlastník kulturní
památky povinen splnit při žádosti o obnovu či restaurování kulturní památky.
Ze statutu NPÚ vyplývá, že Národní památkový ústav je tvořen jednotlivými územními
odbornými pracovišti a ústředním pracovištěm, vše řídí generální ředitel.V čele každého územního
pracoviště stojí ředitel, jenž zodpovídá za jeho činnost generálnímu řediteli. Odborná složka
podléhá hlavnímu konzervátorovi a také územní pracoviště mají své územní konzervátory.
Ke každému kraji přísluší územní odborné pracoviště s tím, že v současnosti je pracoviště
v Plzni zodpovědné za kraj Plzeňský a Karlovarský, pracoviště v Ústí nad Labem za Ústecký a
Liberecký kraj, pracoviště v Pardubicích za Pardubický a Královehradecký kraj a pracoviště v Brně
za kraje Vysočina, Jihomoravský a Zlínský. V nově vzniklých krajích se momentálně tvoří
detašovaná pracoviště, která se postupně přetvoří do samostatných územních odborných pracovišť.
Národní památkový ústav poskytuje krajským úřadům
a obecním úřadů obcí s rozšířenou
působností při výkonu státní správy v přenesené působnosti podle zákona č.20/1987 Sb. o státní
památkové péči odborné služby státní památkové péče.
Ústřední pracoviště vede ústřední seznam kulturních památek, pro národní kulturní památky
zpracovává krajskému úřadu, na základě jeho žádosti, odborná vyjádření ve smyslu § 14, odst. 6,
případně i další vyjádření jako důkazní materiál při odvolacím řízení.
Specializovaným orgánem NPÚ je Vědecká rada, jenž posuzuje ty nejsložitější odborné problémy.
Je řízena hlavním konzervátorem. Pro památky zahradního umění existuje pak Rada specialistů,
která řeší obdobné problémy v oboru historických zahrad a parků. Tato rada je tvořena týmem
specialistů z oboru zahradní architektury, které jmenuje generální ředitel Národního památkového
ústavu. Působnost rady není časově ani jinak omezena, případné změny reagují na momentální
vzniklé potřeby a plně spadají do kompetence generálního ředitele.
Historické zahrady, parky a kulturní krajina – Severní Čechy 2003
- sborník vydaný u příležitosti konání odborného semináře ve dnech 24.-26.9.2003 v České Lípě
Ing.Jana Lepičová – Agentura BONUS, Hrdějovice (Tel.: 602 175 664)
C Agentura BONUS
ISBN 80-86802-01-9
Agentura BONUS
- 39 -