KRESBY ZE SLEZSKA

JAN VYHLÍDAL
KRESBY ZE SLEZSKA
Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace
2012
Toto elektronické vydání vychází z textu Kresby ze Slezska od Jana Vyhlídala,
který byl vydán v roce 1902 v Brně nákladem Fr. Slámy.
ISBN 978-80-7054-153 1 (pdf pro čtečky)
Text díla není vázán autorskými právy.
Elektronické vydání (typografická a grafická úprava) je poskytováno pod licencí
Creative Commons.
I. Z POD LYSÉ HORY
ÚVOD
Knížectví Těšínské prostupuje část Moravských či Bílých
Karpat, zvaná Bezkydy, jejichž hlavní hřbet zvedá se podél jižních
hranic země od východu na západ.
Mezi řekami Ostravicí a Olzou Bezkydy tvoří tři skupiny,
totiž: Lysé Hory (1032 m.), Travného (1201 m.) a Javorového
(1032 m.). V území, jemuž vévodí Lysá Hora a Travný, rozkládají
se při řekách Morávce, Mohelnici a Ostravici tři údolí, jež přese
všechnu nádheru přírody mohou zvána býti »slzavými údolími«,
neboť tolik bídy a hladu snad ve Slezsku nikde není nahromaděno
jako tam.
Jest dokázaným faktem, že Čech nejraději cestuje po cizích
krajích, a domácí krásy nechává si naposled — na zákusek.
Nedávno mi přítel pravil, když jsem mu vytýkal, že toulá se po
Italii a Moravy, Slezska, Čech nezná, »že musí napřed shlednouti
Italii, o níž po osm let tolik se učil, pak teprv užší vlast, o níž jen
tak zběžně se přednáší.«
Jest kus pravdy v této odpovědi: pro přednášky o Italii
a Řecku zapomíná se na naši krásnou vlast, jejíž minulost
a přítomnost každý věrný Čech v největší míře měl by znáti. Snad
nejzapomenutějším koutem v království Českém jsou Slezské
Bezkydy, jimž i v odborných článcích našich slovníků věnována ta
nejmenší
pozornost;
a přece
pro
svou
krásu,
slovanské
obyvatelstvo — a národní a hmotnou bídu českého lidu měli
bychom si krajanů svých lépe všímati, bychom se aspoň vyrovnali
Němcům a Židům ve známosti toho kraje.
Němci a Židé dokonaleji znají »slzavé údolí« než my; vždyť
Těšínský »Beskidenverein« postaral se, by horám, obývaným
českým lidem, vtisknut byl německý ráz.
Kamkoli vkročíš, všady ti do oka padá německá orientační
značka; německá smělost odvážila se již na tu největší obryni
Bezkydskou – Lysou Horu, překřestivši ji na »Kahlenberg« a témě
její obdařivši hotelem německým.
Čarovné údolí Ostravice jest eldoradem židovstva, jež hlavně
»u Šanců« našlo svou zaslíbenou zemi; z našich lidí málo komu
napadne, by se nadýchal zdravého ozonu horského u Ostravice
a podíval na ubohé spolubratry. Vyjímáme údolí Morávky. Na
Morávku vlivem p. posl. Hrubého ubírá se dosti výletníků
z Těšína, Opavy a obou Ostrav. Scházívají se v hostinci u Foldyny,
společně rozletají se po horách, chytají pstruhy, baví se a někteří
z nich stírají ubohým horalům slzy.
Ti nejlepší stránku vyvolují.
* * *
SALAŠNICTVÍ
Od 12–16. století rumunský živel osazoval se v různých
končinách. Usadil se v Alpách dalmatských, v Pomoří, Charvatsku,
Srbsku, Sibíňsku, Bukovině, v Haliči. Z Haliče nastěhoval se do
Bezkyd Slezských, Moravských, kde s obyvatelstvem slovanským
v jedno splynul. Valachy rumunskými zavedeno bylo v Bezkydech
salašnictví, jehož terminologie (názvosloví) jest téměř všechna
rumunská.
»Jako na Moravě1 tak i na Těšínsku zabývali se Valaši
netoliko chováním »statku valašského«, totiž ovec, koz a baranův,
nýbrž i dobytka rohatého, tudíž i vyráběním »valašského sukna«,
»valašského sýru« (brynze), »valašením« dobytka. Tuto živnost
napočali u nás Valaši či Vlaši rumunští, kteří ovšem své národnosti
neuchovali, ač rumunská jména některým horám na Slezsku jako:
Kičeře, Gahuře a Mahuře dali. Pro valašské hospodářství hodily se
hory s lestnatými lučinami, kteréž knížecí komoře žádného užitku
nenesly. Tyto knížecí hory na Těšínsku rozděleny na tři díly, t. j.
na troje vojvodství. Na jednom tom díle vládl »valašský vojvoda«,
mající sídlo na Lhotě, na druhém vládl sídle v Jablunkově, na
třetím sídle na Visle. Vojvoda byl zároveň starostou »práva
a ouřadu valašského«, maje k ruce devět přísežných, kteréž právo
rozeznávalo všeliké rozepře mezi pastýři Valachy, pokutovalo
a trestalo, hory na pasení ukazovalo jednotlivým majetníkům atd.
Vojvoda nepochybně pečoval, aby Valaši platy a desátky do
knížecí komory náležitě odváděli. Dle Biermanna dávali Valaši do
knížecích důchodů nepovědomo kterého roku, desátky z ovec, koz
a baranův (anebo na penězích za kus po 1 zl. 24 kr., z telat a krav
též desátky nebo na penězích po 3 zl. a 6 zl.; od každého salaše
dávalo se místo dvou valašských ovec sáhu valašského sukna, sýru
a brynze). Celkem činily pastevní důchody knížecí 3037 zl.; za
pastvu černého dobytka (bukvice, žaludy) docházelo 260 zl.«
1
Věstník M. Opav. II., str. 41.
»Nová doba, nepřející goralům, vytiskla vojvody ze salašů,
vytiskla odtamtud — i goraly. Vojvodové zmizeli už před lety,
a nynější goral neví ani, proč a jak se to stalo. Ví jen, že kdysi bylo
lépe, že salaše patřívaly goralům a že na nich vládli jejich
vojvodové, že ale potom přišli páni, měřili a měřili, a tak zle to
vyměřili, že salašův už teď málo, všecko teď už »panské«. Komora
Těšínská — léno to koruny české — dokázala totiž, že většina hor
náleží jí, goralům přísluší jen služebnosti. Za tato stará práva
goralská odstoupila pak goralům některé salaše úplně —
v ostatních goral pozbyl práva všeho. Potom ovšem nebylo
goralům třeba vojvodů, neboť salašů zůstalo jim tak málo, že
hospodářství tam na salaších opatří jim báčové. Malému vojsku
netřeba generálův, několika těm vojákům na salaši, jakým jsou
ovčář a kravař, dostačí i kaprál báča.«2
Že při odnímání salašů goralům nešlo to vždy po
spravedlnosti, možno si mysliti: na vyšší a mocnější vždy berou se
ohledy. Tak naříkají si potomci Jakuba Krasule z Morávky, že jim
salaše násilně vyrvány. Hrabě František z Pražmy roku 1708 dne
6. listopadu potvrdil Krasulovi listinu darovací: »Já Franc,
svatořímské říše hrabě z Pražmy, svobodný pán z Biskeru, dědičný
pán panství Frýdeckého, známo činím tímto listem vůbec přede
všemi, a zvláště, kdyby potřeba nastala, že jest přede mne
předstoupil Jakub Krasula, věrný milý ze vsi Morávky, majíc list
svých předků, jenž zní takto: »Já hraběnka Marie Ludovika,
hraběnka z Pražmy, známo činím tímto listem vůbec přede všemi,
2
Dr. Sláma, Vlast. putování po Slezsku, str. 347.
a zvláště kdyby toho potřeba nastala, že jest přede mne předstoupil
Jakub Krasula, věrný milý ze vsi Morávky, dajíc toho zprávu, že
jemu vrch řečený ,Kičera‛ nad vsí Krásnou ležící na paśu odňatý
a k ruce panstva obrácený jest. Vidúc žádosť jeho, nijak mu to
odepřít nemohu, nýbrž jemu naproti tomu vrch řečený ,Nižní
Slanič‛ v dědičné užívání pastvin ode mne, erbu a všech držitelů
panství toho bude mocen Jakub Krasula, erbové a potomci jeho ten
vrch užívati, zastaviti, zaměniti, prodati i nechati a jak se svým
vlastním činiti. Což pro lepší jistotu jsem se vlastní rukou
podepsala a pečeť hraběcí mu přivěsiti poručila.
V zámku Frýdeckém, 24. nov. 1707.«
Jmenovaný vrch »Nižní Slanič« potomci Jakuba Krasule
r. 1860 pozbyli. Jak se to stalo (úředních aktů nemáme po ruce),
vypravují salašníci toto: K salašníku přišli arciknížecí fersteři
a hajní a pravili: »Ten vrch nám musíte dáti stůj co stůj, to je naše.«
Statečný goral se bránil: »Stůj co stůj, na mu dušu, nedam.
Mám darovací listinu grofů z Pražmy na budoucí časy pro sebe
a své potomky.«
Ferster odpověděl: »Podepiš se, že nám dobrovolně vrch ten
odstupuješ.«
Goral: »Na mu dušu, dokud Bůh na nebi, nězrobim toho.«
»Jak se nepodepíšeš, dám tě do vězení«, hrozil ferster
»Dokud mi Bůh něcha dušu v těle, nězrobim toho.«
»Když se nechceš podepsati«, děl ferster, »tuž na znamení, že
vrch odstupuješ, pozři na zem, co na ní stojíš.«
Salašník ale upřel zrak k nebi.
Ferster lstivě pravil: »Nu pozři, co to k tobě jde?«
Chlop se ulekl, pozřel na zem a páni se rozesmáli: »Když jsi
pohledl na zem na náš rozkaz, tak souhlasíš, že ten vrch už není
tvůj.«
Horal lítostí omdlel.
Ferster se při tom ušklíbal: »Dyž baj za raz umře, všecko
jedno.«
Salašníka zajmuli a hnali do chalupy, sebrali tam darovací
listiny a odešli.
Goralovi slíbili 32 jiter země náhrady, ale dostal jen 11.
Takové zabírání salašů, vypravují goralé, trvalo do r. 1869,
fojti se přidali k pánům.
NYNÍ NĚCO O SALAŠÍCH
V každé kolibě hoří oheň po celou pastvu; kdyby uhasl —
stalo by se neštěstí. Uhasne-li přece někdy, bača skokem letí do
sousedního salaše pro oheň, aby uchránil salaše zla.
Nad »vatrou« (ohniště) na »kumháru« visí kotel, v němž se
vaří žinčice a j.
Staré ovce skýtaly majitelům na nejvýš 7-10 liber brynze; ty
ovce, »které byly na dani«, z těch platilo se z kusů 20 kr. šajnů
(8 kr.) a »které byly bez daně« 40 kr. šajnů. Kdo neměl písemné
obdarování od hraběte Pražmy, tomu bylo platiti těch 40 kr. šajnů.
Pasáci brali z ovec užitek – sedmý den; honákovi se
vyplácelo do sv. Michala 12 rýn. šajnův a stravu.
Šťastný, spokojený život žili goralé, když valašnictví kvetlo;
měli co jíst a o nějaký ten zárobek nebylo!
O sv. Janě Nep. »odlučovaly se« z domova staré ovce od
mladých. Staré hnali honáci, pasáci, bačové na salaše a mladé
zůstaly doma; tyto vyháněly se též do hor, ale neměly přístřeší.
Bača měl vrchní správu nad salašem; v salaši stálo dřevěné
stavení »koliba«. Bačovi podřízen byl »pasák“ a »honák«. Bačové
dojívali ovce, tužili brynzu, určovali pastvu; jim pomáhali pasáci,
někde »valaši« zvaní. Honák obracel stádo, odháněl od škody atd.
Bačové byli obyčejně ženatí; pasáci svobodní.
Ovce přenocovaly v »košoru« (košáru), t. j. v ohradě do
čtverce deskami obité. Tato ohrada se den co den posouvala, aby
salaš se »pokošoroval« (pohnojil).
V košáru jest malé ohraděné pole, v němž se ovce dojí; do
toho malým otvorem vchází jedna ovce za druhou na mostek
a dává se podojiti.
Do sv. Maří Magdaleny dojí se ovce třikrát denně, pak jen
ráno a na večer.
Pastýři byli nebojácní a veselí. Když přišel medvěd, bača
obuchem, nožem, ohněm se bránil; věrný pes byl mu dobrým
pomocníkem.
Bača žena celý »krdel« na polan vesele zpíval píseň
ovčářskou:
Ovce moje, ovce,
nech vás pase, pase kdo chce.
Já vás pást nebudu,
rač k muzice půjdu.
Když jsem z lesa vyšel,
muziku jsem slyšel,
tak líbezně hrála,
až poskakovala:
ho, ho, ho, pu, pu, pu,
na polani už su tu!
Bačové měli mnoho nepřátel; i mezi sebou se hněvali
a navzájem si škodili. Který bača pásl na špatnějším salaši, záviděl
tomu, který měl porostlý bujnější travou, a hleděl mu uškodit
kouzly.
Horalé tvrdí, že nejmoudřejší lidé v horách byli bačové; co ti
všecko uměli, ani se napísat nemůže, dokonce dovedli čítať
i v »černé« knize.
Na příklad. Závistivý bača zastavil stádu protivníka svého
»měrynzu«, t. j. přežvykování, »přežuvání«, neb způsobil
nadýmání střev a ochromení.
Když byl bača chytrý, snadno si pomohl a nemoc vrátil na
stádo škůdcovo; jak se skutečně prý stalo u Lysé v Malenovicích.
* * *
[Psáno slohem vypravovatelův a pokud možno i slovy.]
Byl bača jménem Jan Krolík z Malenovic, ten měl stádo na
salaši Muzoňce. Krolík ze msty druhému pasákovi, co pásl
»jalovec« (jalové ovce) zastavil měrynzu. Jak v poledne pasák
přihnal jalovec na své místo, ovce spoléhaly, a žádná nepřežívala.
Vida sebe poškozena, šel na radu k bačovi jménem —
Valentinkovi, a stěžoval si mu o svém poškození.
Valentinek praví: »Co se stará? Když ovečkám měrynzu
zastavil, tak on ten škoditel bude do smrti přežuvat…« Sebral
patřičné zeliny, dal mu je do rukou řka: »zanes je k vodě a vhoď do
ní.«
Stalo se.
V tom okamžiku právě Jan Krolík v košáru dojil ovce. Za ráz
skočil, a vyběhna zuby uhryzl trávy z trávníku. Od toho času
všady přežíval, i v kostele. Protože lék byl puštěn na vodu, tak mu
žádný kouzelník pomoci nemohl.
To měli oni také věci mezi sebou, co věděli víc než jim
patřilo.
* * *
Na salaši jménem Ivančena vedle Lysé byl bača skoro sto let
starý — jménem Jura Ivanek. Podle něho jako majitele salaše má
až posavad jméno hora — Ivančena.
Bača, o kterém se mluví, postoupil svůj salaš synovi — též
jmenoval se Jura Ivanek; ten zas měl syna Juru, ale ten už salaše
nedrží: Naše podání jest od druhého držitele salaše, tož slyšte!
Starý bača byl na pastvě s ovcemi na tom salaši letního času;
tam přes ten salaš chodili a chodí až posavad pánové z Frýdku na
Lysou.
Jeden ráz stavili se tito pánové k tomu bačovi na žinčici. Za
řeči tázali se: »Povězte nám, jak mnoho též tam na tom vzdáleném
salaši — byl 3-4 hodiny od Ivančeny — jest ovec, co jak mnoho
může bača od nich mléka nadojít?«
Ivanek byl v kouzlech hrubě zběhlý, tak že všecko věděl,
a žáden mu nemohl kouzly poškodit.
»Co se ptáte, pánové? To jest lehká věc; jak chcete, hned
vám to dokážu, co se můžete na to spolehnout.«
Pánové byli zvědaví.
»Tak když to chcete vědět, pojdte se mnou.« Vzal obušek
a geletu (hrotek), co se do ní dojí, šel do lesa pod salaš, tím
obuškem ťal do smrka a z tohoto obuškového šteliska se spustilo
mléko a odtud do gelety.
Ti pánové se dívali, jak nadojil plnou geletu a vylil na holý
trávník, a dojil zas; jak nadojil druhou plnou, odlil zas jak před tím,
a dojil po třetí, té už nadojil jenom půl, a zas na ten trávník vylil.
Pak vytáhl obušek ze smrka, udělal na tom místě, kam mléko
vyléval, tím obuškem kříž, a tam na tom vzdáleném salaši
nepoškodil nic. Jenom v tom čase, když z toho obuška dojil, na
tom salaši ty ovce ztratily měrynzu.
»Tak, pánové, je-li libo, jděte se podívat na ten druhý kopec,
jak bača moc nadojí; přesvědčte se.«
Pánové nešli, zaplatili žinčici a zadivení nad touto událostí
na Lysou odešli. Když by nebyl toho mléka vylil na zem a byl ho
pod střechu přines‛, tak byl tomu bačovi na druhém kopci uškodil
moc! To by ten den neměl stáda zdravého, že by na doktory musil
jíť, co statku pomáhali.
Za nedlouho postoupil starší Jura Ivanek salaš svému synovi
Jurovi Ivankovi, který zas dlouho toho salaše užíval.
Jednoho času onemocněl a zemřel. Po jeho smrti smutné
následky byly viditelné, které ještě živí svědkové pamatují.
V čas pohřbu, jak ho z domu z pod střechy na pole vynesli
a položili na máry, objevil se nad ním v povětří černý pták ve
zvýšce tři sáhy — velký jako kavka — ten tak nepříjemně vřeštěl,
až zpěvákovi pohřební zpěv kazil. A tak byl dotěravý a smělý, že
na hnůj ku chlévu přiletěl a vřeštěl, tak že nevěsta toho bače vzala
malý stolek od chléva a praštila po něm. Pták do vrchu vyletěl
a vřeštěl ještě víc, tak že lidé k tomu pohřbu sebraní se po tom
ptáku ohlídali, že ani se zpěvákem nemohli zpívat.
Když tu roztržitost zpěvák viděl, pravil: »Lidé, nezpíváte,
jenom na hlupého ptáka hledíte, pojdte.«
Ten pták ponad tu truhlu zároveň s pohřebem letěl a vřeštěl.
Jak přišli na hranici toho gruntu, pták se ztratil a nikdo neviděl
kam; pak teprv měli pohřebníci pokojnou cestu na Borovou.
* * *
V Mohelnici byl též jeden taký moudrý bačák, že měl dva
palce z oběselce. A ešče mu bylo zapotřeba třetího, potom by už
vliz do každého zámku, co by ho nikdo nebyl viděl. Tak ale se
zdověděl, že oběselec na prajské je; a ten bačák pásl na Trovným
v Mohelnici.
Tak z Trovného za půl druhé hodiny dorazil na prajskou (to
jest, myslím, kole 30 (?) mil.).
Ale jak přišel na prajskou, přichodil ku tomu místu právě,
když chlap oběselce z vrby odťal.
»Ty's mi to vyvedl«, zabručel bačák a z prajské jechal na
Trovný.
Hádejte, jak dlouho šel?
Půl třetího dne, protože již neměl té moci, jako když
z Trovnýho šel na prajskou.«
* * *
OBECNÍ PEČEŤ
V Malenovicích měli fojta, burmistra a šest »úřadníků«; na
větší dědině bylo 12 úřadníků celého »práva«.
Za stara celého práva více si vážili než nyní okresních soudů.
Však právo umělo si zjednati patřičného respektu. Fojt mohl
trestati na penězích, robotou i bitím. Fojt a dva úřadi opatrovali
obecní pečeť.
Obecní pečeť, jaká to vzácnota! Pěkně rejsovaná, starobylá!
Nynější pečeti či razítka, škoda o nich psáti. Že obecní pečeť byla
pěkným kouskem, proto též si jí vážili. Ze samé úcty pořídili pro
ni truhlu s třemi klíči, jež měli při sobě fojt a dva úřadníci.
V truhle byla jenom pečeť a do truhly z těch tří jeden bez druhého
se nedostal.
Truhla často se neodmykala. Jenom když bylo potřeba na
nějakou zvláštní listinu přiložit pečeť, tenkrát svolal fojt celou
dědinu dohromady. Toť se ví, že dostavili se slavnostně též
opatrovníci pečeti.
V Malenovicích před lety byla celá dědina v hromadě. Měli
otiskovati pečeť na jakousi listinu pro panství. Úřadníci opatrně
nesli truhelku s obecní pečetí z komory do jizby. Fojt úředně
odemkl zámek, po něm oba úřadi. Hromada byla potichu jako
v kostele. Mnozí z nich ponejprv měli uzříti obecní klenot —
pečeť.
Víko se zdvihlo — aj tu bylo nač se podívat! V truhelce plno
švábů, že nebylo ani pečeti vidět. Švábové vidouce se
prozrazenými, že dotýkali se obecního pokladu, strachem prchali
do koutů celé jizby. Úřadníci popadše metly bili do drzých
švábíků. Trvalo to chvíli, než obecní pečeť zbavena byla
nedůstojné společnosti. Fojt prohlížel pečeť, zda není porušena.
Shledav ji neporušenou, pořídil otisk a slavnostně zase uložil za
pomoci obou úřadů do truhelky, lépe ucpané koudelí.
Co myslíte, neškodilo by »úředně« pustiti se do švábíků
nasazených z Němec v horách bezkydských, a vyprášiti jim fráčky,
aby utekli, odkud přišli!
Úřadníci, kde jste?
KAPLE NA LYSÉ
Jinak starší úřadové dědinští hájili mravnosti než nynější.
Jak se zpozorovalo, že »svobodní« obojího pohlaví něco
nešlechetného zamýšlejí, tak se na ně páslo. Úřadník s jinými
prohlížel stavení. Běda, byli-li postiženi milenci!
Úřad oba dva sebral a do fojta odvedl. Tam byla do rána při
nich varta, aby neutekli.
Ráno je do pout spolu sepnuli na nohy a musili jít do kopce
ku kostelu cestu spravovat. Ku práci dostali obecní náčiní: perlík
na tlučení kamení a motyku na urovnání tohoto.
Úřadník stál při nich, tak že musili svědomitě a pořádně
robiť.
Stravu si koupili v hospodě, a gazda doma musil býť bez nich
spokojen.
Tito trestanci, nemilovali-li se upřímně, pokládáli práci
u kostela za velikou hanbu, ale ti, co byli jak náleží v lásce k sobě
oddáni, ti si z toho nic nedělali, ba byli rádi, že »přes den jeden
o druhého se otírali.«
Jestliže se stalo, což bylo zřídka, že některá děvečka
dopustila se skutečné hanby, tož musila dle své tělesné a majetné
schopnosti cihlu na vrch Lysé vynášet.
Trvalo to hodně dlouho, než na vrchu byla dostatečná
zásoba cihel, aby se mohla kaple postavit.
Že na Lysé kaple stála, dokazuje až posavad na vrchu
rumovisko.
Že tato kaple jest zbořena, byla toho příčina: Majetník salaše
měl nedaleko koně na pastvě; dobře ho nestřehl, a milý kůň vlezl
do kaple. Neví se jak, dveře se zavřely — a kůň tam pošel, tak že
tato kaple nemohla být za posvátnou potřebována. Byla tedy
zbořena.
Nyní jest na vrchu Lysé přičiněním a obětavostí dp. faráře
Jana Tagliaferra z Borové postaven svatý kříž, který s velkou,
slavnou procesú ze všech okolních dědin a farností přítomných
obyvatelů r. 1900 vysvěcen jest. Který jako někdy s hory Kalvarie
na Jerusalem patřil, tak i na naše horské krajiny svrchu vzhlédá
a žehná.
* * *
K fojtovým trestům neslušných děveček patřila též »trlica«;
to byl hrubý kládek dřeva ležící při křížové cestě upevněn na
zemi. K tomuto kládku musila nezachovalá děvka kleknout, nohy
pod kolenama se jí dřevěnou»lajsnou« zatáhly, aby nima nemohla
hýbat. Hlava a ruce byly na té kládě řemenem připnuté, aby se
nemohla nikam uhnout; »zadek měla v celé prostoře na svobodě,
jednoduchou, lehunkou zástěrkou zahalený. Kdo z kterékoliv
strany po té křížové cestě šel, ten měl blátem do zadku silno
plaznout. To byla pro chlapce regrací!«
Když už to tak půldne trvalo a šlo moc lidu, bylo to směšné
podívání. Varovala by se včil děvečka takého trestu?
KONEC MASOPUSTU
V neděli ostatkovou byl ustanoven »posudek« čili hromada
celé obce; týž den byla v hospodě muzika pro mládež celé dědiny.
V pondělí přišli muzikanti do fojta a krčmář s »trunkem«; též
sousedé ubírali se k němu na posudek. Jak byli úředníci hotovi,
dostali počastnou. Hospodyně nachystaly jim maso, koláče,
buchty. V malé jizbě stál velký a malý stůl. Za veliký zasedli
úředníci-sedláci, a za malý pasekáři a chalupníci. Každý dostal
jídla do sytosti. Na velké útraty žáden nenaříkal, neb každý něco
sežil; nebyl ani jeden vynechán, který do fojta přišel, okrom který
byl nemocen aneb který nepřišel.
Vyrozumívá se, že gruntovní daň, když slavily se posudky,
byla malá a domovní jenom dva dvacetníky, t. j. 67 kr. »Školgelt«
t. j. školní plat se neplatil. Pan rektor Karel Burel měl služby 200
šajnů, t. j. 80 zl., a měl 19 dětí na živě. Synky dal všecky pořádně
vyštudovat a dcery provdal, a ještě toho litoval, že jich nebylo
dvacet.
A jaký byl varhaník, snad takého není včil v celých horách!
Dále už s p. rektorem nepůjdeme, vrátíme se na úterek
konec masopustu do fojta na posudek, kdy p. fojt přijímá
a rozsuzuje žaloby v té největší spravedlnosti a přísnosti. Jeden po
druhém přichází a rozsudky přijímá.
Přišlo též na kmotříčka, kterému fojt sloužil;3 kmotříček byl
cosi žalovaný (za co nevím), tomu praví fojt: »Včile musíme
kmotrovství odložiť. Dejte mu pět kyjem do zadku.« Dostal,
rozumí se, že rány zasloužil.
Když přichodil úterek k popelci, tak se staří pustili k muzice.
To si můžete pomysliť, že všecko oživlo, když už byl masopust na
konci.
Tu gazdové a hospodyně tancovali; co který mohl nejvýše
vyskočiť, vyskočil, aby se mu nejlepší oves urodil.
3
Stál za kmotra.
A to tak šlo k půlnoci popelcové, ale na popelec se
nepřekročilo.
Ráno šel každý do kostela, ale muzika jim v hlavě hučela, že
ani popel na čele hluku neodstranil. Cestou z kostela pozastavili se
do hospody, aby popel smyli, ale cestou domů volalo to v srdci:
»Vale, marný světe, vale ti dávám...«
JAK TRESTAL FOJT SVÉHO DĚDINSKÉHO POSLA
Fojt chodíval každou sobotu na »stovku« (stávka) do Frýdku.
Tam odebral od pana vrchního »pořádek« pro celou dědinu.
Fojt zase měl dědinského posla ustanoveného, aby si
v sobotu večer přišel odebrať pořádek pro občany, a v neděli aby
občanům při kostele pořádek doručil, aneb je do fojta »našteloval«.
Kterousi sobotu přišel Malenovský fojt ze stovky trochu
unaven. Posel už na pořádek v domě čekal.
Fojt vytáhl arch od vybírání daně a praví poslovi: aby všecky
»rešta«, co je kdo dlužen, vypsal a na jitro všecky občany s těmi
rešty do hromady na tři hodiny po poledni do něho »sešteloval«.
On že si zatím na chvilku zdřímne, až bude hotov, ať ho obudí, že
arch podepíše.
Posel rešta vypsal a fojt velmi tvrdo usnul. Spal tak tvrdo, že
poslovi bylo líto fojta obudit, že by tomu sám nebyl rád, kdyby tak
jeho kdo budil.
»No však vím, co mám dělať.« Sebral vypsané reštovníky
a odešel domů.
V neděli šel na ranní a velké náboženství a všecky občany
dohromady objednal.
Byl tenkrát velmi krásný den, bylo to na svátek sv. Jana
Nepomuckého a fojta Malenovského, kdy bývá pouť na Čeladné.
Poslem obeslaní sousedé, též dva starší se dostavili, ale fojta
nebylo; tu bylo pět až šest hodin a fojta není.
»Tož co budem dělať?« radili se strykové. Úřadníci ve zlosti
ani seděť nemohli, chodili ve světnici a pluli na nepořádek fojtův
až odešli. Jenom posel čekal. Jak už bylo slunko zajdzené a stmívať
se začalo, fojt přišel. Posel hlásil, co se stalo, že ludé cudovali na
něho, že na pořádek nepřišel.
»Slyšíš, kdo ty občany šteloval? Já ni.«
»Vždyť jste mi pravili, ať všecky občany s rešty do hromady
obešlu.«
»A kdo se na ten ,štelunk‛ podepsal? Já přece ni. Když jsem
se nepodpísal, neměls shánět. To bylo naposledy.«
Jak se lidé dověděli, chválili moudrost fojtovu a poslovi
nemohli přijít na jméno: »To by tak ještě scházelo, aby nám posel
poručal.«
Přehnaný posel měl včil strach. Dával na sebe co nejvíce
pozor, aby se něčím neprovinil. Asi za týden fojt ve fajném papíře
zabalený dopis odevzdal poslovi řka: »Jdi s tím na faru k panu
farářovi, ale to ti pravím, ať mi to nepomažeš, jest to až z Brna.«
Posel šťastně doručil papír na faru a prosil o podpis. Pan
farář — starý, šedivý pán — hned mu ochotně žádost vyplnil
a písmo do ruky poslovi oddal, který odebral se do hospody.
Hospodská byla sama doma, a právě pekla koláče. »Na,
Ignácku, vezmi si a jez.«
Ignácek se styděl; kolače schoval do kapsy a šel.
»Až tož, pane fojt, už jsem tady, podívejte se jak je všecko
v pořádku.«
Ach hrozná věc. Z koláčů mastnota nasákla do dopisu, který
byl jedna skvrna.
Fojt i posel zbledli.
»Jak jest to jenom možná,« divil se na oko posel, »vždyť s tím
jdu zrovna z fary.
Dostaneš pět kyjem, jinak není možná,« hrozil fojt, »ty mi
děláš všecko naschvál. Lehni…«
»Co bych já se nechal bit za pana faráře, možu za to, že měl
na stole mastnotu a ta vpila se do papíra? Jest borásek stařičký,
nemůže za to,« vysekával se posel.
»Však jenom tak ušel's kyjáku, a táhni …«
Po čase chlubil se Ignác, jak oplatil fojtovi za to, že ho
zahanbil tenkrát o pouti čeladenské.
Fojt zaslechnuv podobnou řeč, chtěl se za ni odsloužit
poslovi.
Tenkrát pod horami bylo tuláctví v módě; když dostal taký
žebrák, tulák, tu krejcar tam druhý, mohl si zajít i do hospody na
kořalku.
Tito žebráci též přichodili na tu hospodu, na které fojt seděl,
— on rád se zabavoval v hospodě, — fojt každého zadržel, vyptal
se odkud je, napsal »šupní« pas a poslal s ním, kdo mu byl při ruce
do posla, aby odved žebráka do druhé dědiny do fojta. Když byl
tulák zblízka, tož jej posel doprovázel až domů, byl-li zdaleka, tak
dodal jej do nejbližší dědiny. Takových žebráků toho dne přišlo na
tu hospodu sedm, ty fojt všechny zatknul, a k poslovi oddal.
Chudák Ignác! Doma se nemohl ani pohnout, noha mu
odbírala, měl ji od těch dědinských chůzí otlučenou a fojt ačkoli to
dobře věděl, takou mu narábí. Co včil?
»Už to mám.« Jak který tulák přišel, odevzdal jej do
nejbližšího souseda a tak všech sedm žebráků dal rozvésti po
okolních sousedech se vzkazem, že p. fojt vzkazuje, aby
odevzdaného oddal do nejbližší dědiny.
Sousedé se mrzeli a hubovali na fojta: »cože si myslí, jsou oni
poslové?«
Fojt jak se dověděl, jak si pomohl posel, smál se a na Ignáce
se udobřil; též sousedé s radostí odpustili poslovi.
Od té doby fojt hrubě přál poslovi. Fojt obyčejně sedával
v krčmě a tam odevzdával poslovi pořádky, při čemž dal poslovi
půl másu i více piva.
To trvalo den po dni sedm dní. Ignác první pivo násilně pil,
druhé — ledva, třetí už bylo chutné, na čtvrté byla žízeň, po
pátém se oblizoval jako po medě, šestého se nemohl dočkat
a sedmé ho porazilo, že u stolu usnul. Ti co byli v hospodě, udělali
kříž na způsob jak bývá po velké noci v obilí, ten mu nastrčili do
rukou a po obou stranách dvě svíčky, mezi nimiž líbezně spal
posel. Po chvilce posla probudili a ten vskočiv zvolal: »Hola dál už
to nesmí jíť, svatému kříži, který mám v ruce musím býť věrným.
S Bohem, kamarádi…«
JAK BRALI NA VOJNU
V horách našich též jsme kopali rudu. Který svobodník
nechtěl býť vojákem, vstoupil do práce havířské, a byl osvobozen,
kdežto jiní musili 14 let vojny vysloužiť.
Kdo tedy vyhnul se vojně, ten nastoupil hornickou službu
a postaven byl do nejhorší práce; a ti starší horníci, pod které do
moci přišel, ti co jak nejvíc v robotě jej trýznili. Jestliže to všecko
v trpělivosti vydržel, tak ho přestali sužovať a pozůstal v práci. Jak
na sobě ukázal hněv a netrpělivost, byl z práce vyhnaný a musil na
vojnu.
Však se některého nahonili, než ho chytili a oblekli do
vojenského kabátu. Uprchlíci skrývali se v lesích a úřadníci číhali
na ně, aby je mohli na provaz chytnouť. Časem se z utečenců
nasbírala banda, která se ledakoho nelekla. Jenom když vraceli se
domů na stravu, tenkrát se podařilo někoho chytiť a k vrchnosti
odevzdať.
Trefilo se, že někdy syn utek‛ do Uher aneb někam jinam,
tak že ani otec nevěděl o něm, a k tomu ubožák dostal od
vrchnosti pětadvacet kyjem a musil se zaručit, že syna přivede do
jistého času. Jak ho do těch časů jak »uručil« nepřived', tak se musil
k vrchnosti dostaviť a dostal druhé valně rozmnožené vydání
první pětadvacítky…, a několik dní vězení. Při odchodu zas ho
donutili slíbiť, že syna přivede, ne-li bude ještě hůř, Otec o synu
nevěděl, tak se ukrýval též on, aby nebyl trestán.
Na Bukově pod Prašivou stal se pěkný špás! Úřadníci zastali
doma jednoho chalupnického synka — jmenem Jana Stříže. »Tož
seberme jej«, mluvili k sobě.
Synek stál uprostřed světnice s pantokem a jím se oháněl.
Úřadníci neopovážili se k němu přistoupiť, aby jich nezabil.
Věděli si rady; vzali žerdě a okny chtěli ho ku stěně přitlačit.
Chlapík se bránil, že jim postačil žerdě pantokem zrubať. Úředníci
byli neúnavní v plnění svých povinností, vzali jiné žerdě
a doráželi poznovu na odbojníka.
A to trvalo tak dlouho, až kolem něho dřeva bylo jako v lese
a on se nemohl v tom haraburdí hýbať; tehdy jej přitiskli ku stěně,
povázali a vrchnosti odevzdali a ta na vojnu. Na vojně byl 14 let
jak jeden den, v těch největších francouzských bitvách, tak že
neměl na hlavě ani na prst zdravého místa, co měl hlavu od šavlí
porubanou, a přece přišel domů, a bylo to všecko na něm viděť.
Pro druhého chlapíka zas přišlo 12 úřadníků. Toho zastihli
pohodlně v jizbě sedět za stolem. Tož kam včil?
Nevěda si rady, pravil: moji sousedkové, »vidím, že už to
jinač není, nech se děje vůle Boží, protiviť se vám nebudu, nebylo
by nic platno. Ale musíte míť poshovění, abych si též něco k jídlu
připravil, a pak jak náleží z domu se odebral. Posedejte si kaj který
můžete.« Dal jim tabáku, aby si zatím, co na něho budou čekat,
pokouřili.
Jizba byla malá, tak si dva musili sednout na prah jizbových
dveří, který byl nad podlahu 12 palců vysoký a tak si spokojeně
mluvili a kouřili. V pecu bylo právě zatopeno; pec byl veliký, že se
mohli baj tři na něm vyležet.
Jak už bylo prohořeno dřevo na uhlí, tak chalupník vykulal
oheň do čelusti, aby si mohl kobzolí napéc; na obsluhu žádného
neměl, byl vdovcem.
Nabral kobzolí do měrky, a vysypal je do ohně, a pak pravil:
»naposledy tady pojím, potom mě už nikdy tu neuvidíte.«
A tak ty kobzole na tom ohni obrácel, a očima ke dveřím
mířil.
Jak se najedl, pravil: »sousedkové už se budu obouvat.«
Vylezl na velký pec, sbíral kopyca, a co patřilo ku obouvání.
Na pecu bylo ještě jiných hábů plno. Slezl na lavku co při
pecu byla, a zbíře pomalu habův tolik, co mohl oběma rukama
obejmout, a když už je měl v rukou, obrátil se s tím na ty dva, co
na prahu seděli a bác na ně, tu sbíraninu. Dvéře se otevřely
a úřadníci na zadek se převrátili a chalupník přes ně přeskočil do
síně a do pole tam ten. Byl tenkrát sníh, ale to nic nevadilo; běžel
bosky po sněhu až na potok a po potoku dolů po vodě utíkal
a nechytili ho. Jmenoval se Jan Kozel.
Jiného zas chytli, byl na jedno oko slepý; toho odvedli a víc
nepřišel. Jméno jeho bylo Jakub Urbanův.
V městech verbovali a platili.
O těch zlých časích verbovních smutně lkají písně:
1.
Budeš milá budeš plakat
jak já budu v Brně skákat.
Ach budeš plakať, naříkať,
ach, jak mě budou oblíkať.
Do kabátku do bílého,
do brunclíčka červeného,
dám já klobuček za ucho:
buď už tu s Bohem děvucho.
U studenky šaty prala,
sama sobě naříkala:
»Ach Bože, Bože můj,
kaj se mi poděl synek můj!
Pošel mi on do krajíčka,
vzal mi kluče od srdečka,
ach od srdečka, od mého
pošel do kraje cizého.«
»Nestarej se moja milo
vrátím se já za nedluho.«
»Ach vrať se synečku za milu
ať kratochvíle užiju.«
2.
O lásko foretelná, proč's mně způsobila,
v té největší veselosti na vojnu mě dala?
V té největší veselosti hned na nohy puta,
hned mě všickni postavili tam za stůl do kuta.
Hned mě všichni verbovali, bych se na vojnu dal.
Já jsem byl podkurášený, já jsem to udělal.
Ráno jak jsem vystřízlivěl, to mně líto bylo.
Neplačte přátelé o mě, už jest všecko darmo.
Jsou vojáci, jsou jonáci na to se dávají,
aby toho Francouze — nepřítele zahnali.
3.
Zahraj mi muzičko, hory, hory, hory, lesy;
že mně už v Samčance nihda nic netěší.
Těšívalo, už něbudě, budě mě těšiť někde, někde,
jindě.
Ve Frýdku truběli, až se, až se rozlihalo;
mo milo plakala až ji srdce pronikalo.
Truběli marš, odvedli nas. Neplač ty ma mila přindu,
přindu, přindu ja zas.
Už mi ten chodníček zaru-zaru-zarusta-vo,
že už mě muj mily zaně-zaně-zaně-chovo.
Dyž mě něcho, něch zaněcho, šak, ja nic nestojím
o takého falešnika.
JAK TO PÁN BŮH VŠECKO ŘÍDÍ
Když se rubala drva na panském měl každý podle své
polnosti, i z chaloupek, odrubať své vykázané sáhy dřeva. Po
vyrubání měl každý pozvoleno to rubisko chvojím a četynou4
vypáliť a zbožím neb kobzoly zamnožiť. Rozumí se, že ten, který
neměl jako chalupníci při domě pole, hleděl si včasně z vesna les
vyrubať a na zamnožení vypravit.
Na takových místech se hrubě kobzole neurodily.
4
Četyna = chvojí.
Takovou polnost připravil si můj otec Ignác Kozel. Byl
chalupníkem majícím zahrádku o 300 sáhách. Vedle toho
vydělaného pole otcova měl též hajný svůj díl lesa podle své
paseky; vyrubal jej a pole otcovo mu k jeho hrubě se hodilo. Bez
rozmýšlení přivlastnil si je, zamnožil — beze vší příčiny.
Otec náramně se rozhněval a s pasekářem-hajným se
pohádal, tak že byla hanba.
Hajný stěžoval si myslivci Stárkovi a ten mu pravil:
»Co by se též dal špinit sprostému chlopovi, jdi a žaluj
u fojta!«
Hajný šel. Fojt žalobu vyslyšel a usoudil mému otcovi dať
pět žil na zadní část těla.
Otec můj hned vytáhnul stolici, a na ni poslušně lehnul.
Obecní posel byl mého otce kmotrem, — ten měl vypláceť.
»Pro Boha kmotříčku,« pravil zticha, »řekněte jenom slovo
a budete míť všechno odpuštěné, abych vás nemusel bíť.«
Otec můj ani huby neotevřel, a ležel tak dlouho na té stolici,
až těch pět dostal.
Jak je měl odebrané, pověděl: »Pán Bůh zaplať, sousedkové
za trest, buďte s Pánem Bohem« a odešel.
Hajný, jménem Kliment Žídek, chodil okolo naší chalupy do
kostela na Borovou a moc rázů se stavil do chalupy a prosil;
»Bratře! Odpusť mi a neproklínej moji duši, jak mě okolo té
chalupy na krchovo ponesou!«
Otec můj zkrátka odpověděl: »Dyť já nic nemám proti tobě,
pět jsem jich odebral a nic víc.«
Hajný onemocněl; dostal do zadku jakési vředy nezhojitelné,
takže s tím umřel.
Pán Bůh ale nezapomněl, že můj otec nemá za rubisko
náhradu — —
Po hajném pozůstala vdova bez dětí na výminku. Byla
samotná, tak že neměla s kým ani přemluvit.
Trefilo se jí děvče chudobné, které vzala, očistila a za své
vlastní přijala.
Děvče bylo poslušné a na její ruku přiměřené, tož si ho
pořádně a ctnostně vychovala.
Co se dál nestalo. Po několika letech zemřela žena fojtovi, co
mého otce dal trestať žilou. Fojt vdovec vzal si vdovu po hajném;
za nedlouho však zemřel. Vdova měla včil dva výminky: po fojtovi
a hajném. Měly s chovanicí hrubě moc práce; chovanice kosila
a mužskou práci zastávala.
V neděli odpoledne přišla k nám vdova po hajném a fojtovi
ptát mého otce do polní roboty.
Otec pravil: »Dám vám tam syna Ignáce, nech vám pomůže,
a jestliže chcete, můžete si ho tam podržeť.«
Tož jsem šel, a poslední slova otcova ležela mi v hlavě.
Pomáhal jsem jim opravdově; chovanice mě měla ráda. Až bylo po
polní robotě šli jsme ke slubu, od slubu žil jsem na fojtovu
výminku 23 let, a výminku po hajném též jsem při tom užíval.
Když dobroditelka mé ženy zemřela, případ mi všecek
majetek do mojich rukou.
Křivda učiněná na otci, napravena teprve na synu. Jak to
Pán Bůh všecko řídí — —
ŠVERCOVÁNÍ
Kdo neměl doma co robiť aneb se mu nechtělo do práce dal
se na švercování.
Pět až třicet mužů šlo nakoupit na Uhersko tabáku vela
(kolik) mohl který unést a šli s ním neúhlednými lesními
chodníky do Pruska; tam ho draho prodali, a tak s tím živnost
vedli.
Rozumí se, že toto švercování tabáku za hranice bylo c. k.
zákonem přísně zakázáno. Aby se zákon plnil, byli ustanoveni
»auseři« pod komandem »oberausera«. Na každých dvou neb třech
dědinách pod Lysou byla jedna kasárna. Auserům dali na pomoc
4–5 vojáků, kteří dostali kvartýr v obci. Vojáci chodívali do lesa na
patrol, aby tam na přechodící šverce střehli.
Jak je v cestě dopadli, tak za nimi baj střílali, jak tabák
neodložili.
Když bylo mnoho sněhu, šverci po karpách chodili po vrchu
pohodlně a auseři v botách do sněhu hluboko se bořili; když se jim
podařilo šverce pochytať, tak musili noše tobáku finančnímu úřadu
donésť, a byli žalářem trestáni.
Když ale šverci šťastně s tabákem za hranice do prajské
přešli, a s dobrým výdělkem se domů dostali, a když byla muzika
v hospodě, tak si na posměch auserům zpívali:
»Auseři leža pod jedličku a šverci kole nich přejdu při
měsíčku«.
Když zas šverci chtěli odchodit z domu na tabák, tak si
podávali s ausery ruce na štěstí, aby se oběma stranám obchod
vydařil.
Neboť když auseři šverce s tabákem dostali, za to obdrželi
»premium« a pochvalu.
Auseři, když byla velká zima, též se jim nechtělo v zimě na
mraze ve dne v noci na sněhu stáť, vyhledali sobě takové chalupy,
co byli jistí, že jich žáden neprozradí a tam svůj patrol odbývali.
V takové chalupě, kdo kouřil, měl tabáku dosti, a nemusil se báť
»kutrabantu« (pokuty); ale když přišla cizí patrol a našli baj ve
fajce »duhan«, tak musil pokutu platit jak jiný. Měli to veselý život
ti šverci, a málo kdy podařil se auserům kutrabant neb naši lidé
znali hory, jako svou chalupu.
Auseři
pomáhali
též
fojtům
dvakrát
v roce
hledať
»hereog«5.To byla tajná noc, ve kterou v ustanovenou hodinu
v celém okrese každé domovství přehlíželi. Při tomto prohlížení
byl zaměstnán jeden úředník z obce, aufser s vojákem. Tito sobě
rozdělili dědinu na části a nevynechali ani jedinké chalupy;
kdekoho zastihli, sebrali!
Cizího dal odnést fojt šupem, a když dědinského na noclehu
zastali, toho též do fojta přivedli. Když byl majetný, tož pro regrací
musil něco platit.
5
»Hereog«, na Opavsku »šalená vacha«.
Z BOUŘLIVÝCH DOB
Byl to poslední rok — 1848 — pod těžkostí panské roboty
ujařmených občanů, v kterém slitoval se nejjasnější císař pan
Ferdinand I. nad otrockou poddaností, vzdal se trůna a podstoupil
jej nynějšímu císaři pánu Františku Josefovi.
Při čemž se velkostatkáři zbouřili, obzvláště v Uhrách
započala
všeobecná
revoluce
pod
velením
Košuta,
který
shromáždil své vojsko, aby odtrhnul násilně Uherskou krajinu od
říše Rakouské.
Bylo s námi zle, tak že musela být požádána mocnost
Ruského vojska na uspokojení Uhrů, aby byl opět pořádek
zaveden.
Bylo to nejhorší hnutí, co císař pán náš pamatuje. V měsíci
prosinci l. 1848, když byly jasné mrazivé dni beze sněhu, všecko se
na obranu při hranici Uherské, obzvláště ve Starých Hamrách
připravovalo. Garda na způsob nynějších veteránů byla v každém
městě po vojensku cvičena a šavlemi ozbrojena.
Jednoho dne v poledne přišel rozkaz na dědiny z Frýdku,
aby za ráz všeci aufseři z dědin s vojáky na uherskou hranici
vyrukovali; s nimi měli se vypraviti obyvatelé z dědin na noc do
Starých Hamer a na Bučkovice nepřítele zastoupiť. Juž prý Košut
se svým vojskem přes Bezkyd do Starých Hamer přechodí!
Byla to sháňka, než se vypravili! Obecní posel od fojta
poslaný do každé chalupy s rozkazem spěchal, aby se každý
ozbrojil čím může, ať je to kosa, vidle — senné nebo pecové,
pantok, obušek, píka, kůl, flinta na křemen atd. Jeden soused
zajímal druhého, a na noc všickni do Starých Hamer na Bučkovice
se shromáždili.
Kdo nechtěl jít, tomu hrozili zabitím. Ženy měly poručeno
krávy vyhnať na Lysou Horu.
Takového poplachu hory naše už dávno neviděly. Někteří
chlopi utíkali, roby a děti plakaly.
Byl v Malenovicích též jeden slepý kovář-chalupník, pro
toho též přišli dva jeho sousedé, aby se sbíral.
Ten jim pravil: »Pro Boha, vždyť vidíte, že jsem slepý, co
tam zvedu? Nic. Dyť nemám též co jíst.«
My ti dáme jíst, jenom pojď. Koupili mu pecen chleba
a nepomohlo musil s nimi.
Ze starých Hamer jeden stolář předsevzal na sebe komando
a za ráz nás rozesílal na posty. Rozumí se, že v krčmě jsme též
postovali.
Tu noc přešlo z Uherské strany na naši hranici paru mužů —
rabířů. Ti vloupali se do myslivce na Barani, jeho orabovali a zas
na svou stranu utekli.
Když to naše vojsko vidělo a se přesvědčilo, že to není
nepřítel, na úsvitě dali tři rány, a všickni se sebrali na pochod
s muzikou a bubnem dolů na zpátek. Ti co stáli na stráži dolů,
myslili, že se najisto valí Košut, všeci se vytratili jako pára.
Náš komandant viděl, že jest od svojí armády opuštěn, ze
zlosti zůstal v hospodě opilý, až statečně bojuje padl — pod stůl.
* * *
Ve Vyšních Lhotách žije lidový básník Josef Chovanec,
který složil pěsničku o 71 sloce a rozdělil ji na dva oddíly.
Skladbou svou opěvuje události zběhší se r. 1866, kdy Klapkaleberant táhl z Pruska do Uher.
Podám z národního epopeje kratičký obsah a úryvky. Na
počátku nechám Chovance samého zpívať:
PÍSEŇ O PANU KLAPKOVI
(Může se zpívat jako: „U Betléma na salaši — tam se ovce
dobře paši.“)
1. »Poslyšte mne s pozorností — zazpívám vám s ochotností
— tuto písničku novou — na památku složenou.«
2. »Co se jistě, vskutku stalo — když se právě počítalo; —
jeden tisíc osm set — šedesát i také šest.«
Po tomto úvodu, kde jaký čtenář navnaděn jsa, ptá se, co se
asi stalo r. 1866?
Básník hned představuje svého hrdinu Klapku, jenž jest
všudy vyhlášen jako »buntýř“ a »leberant«, jak sbírá vojsko
v Prajské zemi a táhne od Berlína do Uher.
9. »Vyšel rázem od Berlína — táhla s ním armáda hodná —
pomykal se na Slezsko — že přijde na Uhersko.«
10. Právě druhého augusta — věřte, že to pravda jistá —
přes Slezsko mašíroval — aby něco pruboval.«
11. »Táhnul se přes Slezsko příky spůsobil nám strach
veliký.«
12. »Měl na gatěch žluté pásky — kabát něco přimodrastý,
— patřili jsme naň všici, — měl černou čepici.«
Jak vtrhl do Slezska, nepoznali hned, že to Klapka leberant
uherský.
16. »Až pak přišel na Frýdecko, — poznala ho jedna žensko,
— kde ho poznala babka, — že je on ten pan Klapka.«
Z Pazderné hnul se ku Dobré, kdež objednal si boty a:
19. »Táhnul zhůru k Nošovci, — utíkali šohajíci, — každý
chlap se obával, — by ho Klapka nezabral.«
Odtud ubíral se na Vyšní Lhoty, kdež:
21. »U kováře v dolním konci — nechal sobě koně kuti —
dal kováři od kutí — prajský tolárek s chutí.«
Až dorazil na Morávku, kdež u kostela vojsko jeho nocovalo
a on ve faře. Až si odpočinul, dal se Mohelnicí k Bezkydu; v té
dorazil k němu husar pruský se vzkazem, aby se dal do Uher.
Klapka okamžitě.
32. »Odtud táhnul velmi pilně, — mašíroval tuze silně, —
něco do Uher dále, — zůstal stát nenadále,« neboť vyzvědač
mu přinesl »heslo, -- že bude s ním za ráz těsno, — neb
vojsko zřízené, — čeká naň ozbrojené.«
Nezbývalo nešťastnému jenerálovi nic jiného, než aby:
36. »Hned rázem z Uher curykal, — ku Moravě pomykal, —
přes ty vrchy k Rožnovu, — přitáhnul na Moravu, — kdež
ještě bylo Prajzů mnoho, — takže měl tam cestu hotovu, —
přešel do Prajska znovu.«
V druhém díle úchvatně kreslí chovanec, jak na Frýdecku
stal se »landšturm, — jak páni rozkaz vydali, — by se chlapi
sebrali, — a 11. augusta na Klapku táhli«.
44. »Když již byli zhotoveni, — a k té válce připraveni, —
měli maršála svého — pana Křížanovského«, a položili se
táborem »pod Prašivou pod kopcem — na poli VyšníLhotském«.
Tam vyprázdnili ponejprv »feldflaš«, a za ráz naplnili znovu,
a dali se pochodem (12. augusta) na horu Prašivou, kdež:
54. »Někteří rozkaz vydali —, že jest to právě v neděli, — že
by mělo slušno býť — něco se tam pomodliť.«
55. »Když modlitbu dokonali —, od chrámu se odebrali, —
maršírovali dále — na ty hory zmužile.«
Ale na horách bylo s nimi zle, vždyť místo kulek dopadaly
na ně dešťové krůpěje; bylo jim též zima, ti pak:
60. »Kteří plnou feldflaš měli — nic si z toho nedělali —,
popili sobě tuze —, neměli žádné nuze —, ale vůdce jejich
smutný byl —, sám se zimou drkonil.«
64. »Vítr deštěm šlehal prudce —, nemoh' to snésti jejich
vůdce —: zaráz jim zatroubil marš — všeci dolu alo marš!«
66. »Když se s těch kopců sehnali —, dohromady sebrali —
u Dubčáka v Moravce, — tenkrát bylo po válce.«
71. »Ten kdo tuto píseň skládal — ten též pana Klapku
hledal —, na horách študýroval —, jak by píseň zhotoval.«
CO JSME ROBILI?
Sedláci furmanili, vozili tovary do Vídně, do Polské, a kde
bylo potřeba.
Když jezdili za dobrého počasí, tak jim šlo dobře; jak byl čas
zlý, museli stáť na hospodě a čekať na vyjasnění. Stalo se někdy, že
některý gazda vrátil se bez vozu a koní. Když přinesl aspoň bič,
nebylo tak zlé, jak ale přišel bez biče, to byla velká hanba.
Chalupníci, komorníci a svobodní pacholci tkali plátno
a huně.
Hospodáři seli len, tak že každy měl z něho dosti svého
plátna. V chalupkách kupovali »kudil«6 v městě a přadli do
prodeje. Na šatstvo peněz nevydávali.
Někteří živili se švercováním a havířstvím. Téměř každý
goral měl kousek políčka, na němž se kobzole lépe rodily než včil.
Jako včil »obilí« se neselo, jenom »jarky«, ale ty urostly jako
obilí.
Pohanku měl každý gazda. O rýži a kukuřici nebylo
v horách ani zmínky.
Žito bylo podle včilejších peněz za 2 zl.; obilí za 1 zl.; oves za
40 kr. Kobzolí7 veliká měřice stála 46 kr.; fura sena za 2 zl. ale
6
7
Kudil = koudel, len.
Kobzole = zemáky.
velká fura na 14 centů těžká. Pivo jsme kupovali más za 8 kr.;
nejdražšího másla funt platil 17 kr., a obyčejného 10 kr.
* * *
R. 1847 byla v horách neslychaná drahota. Žito vystoupilo
na 16 zl.; obilí na 14 zl.; oves na 6 zl. Kmín a ščerbok na lukách
neobstál, všechno chudobní lidé sebrali.
Někdo měl měděných peněz — kupřokův — na čtvrti,
a přece nemohl nic koupiť. Stříbro lidé přidržovali, jenom kupřoky
platili.
Na Moravě a v Uhrách bylo dosť ke koupení, ale kdo by to
z tak daleka přivez‛?
Na Uhry nejdále od nás jezdili do Byče; na Moravu do
»Mezříča«, a dále žáden nejel, proto že by to s furmankou ještě
dražší vyneslo.
Z hladu povstal tyfus, lidé umírali jako komáři.
Ach zlý to byl rok 1846-1847! Někdo neměl v karmaš8 ani
kobzole na stole. Když kopal v sobotu celý den, nebylo v sobotu,
co jísť.
Krčmař též měl hlad. Aby něco vydělal, objednal si na
každou neděli muziku, a přece se vždycky vynašli, a zebrali tací,
co tancovali, ačkoliv se od hladu slabotou potáceli, ale přece
tancovali.
Pane Bože! Chraň nás takých hladných let!
8
Karmaš = posvícení.
UVAŽOVÁNÍ STRYKA ŠIGUTA O GOŘALCE
Stará gořalka byla neškodlivá, bo byla palená ze samých
kobzolí. Včilej ale není; co prve pili ludé po dva dni na hospodě
a tela napitý nebyl jako včil, co pije hodinu nebo dvě. Včil je v ní
brand; robju ho ve světě v palarnách židé.
Včil jak se dobře napije, musí den, dva dni ležet. Prv si
položil hlavu na ruku, a za chvílu byl vyspaný, a už zas mohl pít.
Škoda, že včil taku nepáliju, všecko se včilej kazí. Za
osmičku — kvaretku — platili jsme čtyry grajcary šajnových
peněz; osm kvaretek jest más. Včil se platí šest grajcarův, a je
menší míra.
Nebožtík starý gazda Tkáč pil gořalku celý týdeň, a druhý
týdeň zas pacholek, a jeden druhému pořádně hospodářství ved‛.
Včilej se hodně pije v lese při těch robotách, na Starých
Hamrech, tam jsou pijáci.
Při muzice roby do jedné jizby vevalí ty malé (děti),
a v druhé jizbě pije se a tancuje.
Byl jsem na St. Hamrech, na slavných nešporách na odpust,
bylo nás v kostele pět mužských a patnáct ženských na začátku.
Ostatní všeci byly na trhovisku při hospodách a pili jako duha.
Slováci poskakovali u Dužího9, roby kouřily. Tam se moc kouří. Já
jsem byl roz na Bezkydě, tam přišla jedná k druhé na besedu.
Zapálily si fajky, poslaly si na gořalku, sedly si na pec a klebetily.
9
Duží, jméno hostinského.
Na St. Hamrech jsou plny hospody; ve výplatu obzvlášť. Je
tam dobrý žid, jmenuje se Hochveldr, dal na ofěru v katolickém
kostele rýnský, co žádný jiný katolík nedal.
V horách pije se gořalka, dole pivo.
V Malenovicích jeden gazda vypil půl litra gořalky duškem,
a seděl na chvílku a potom jím to o zem buchlo, že nevěděl o sobě.
Také jsou ty nové gořalky.
A když ho to na cestě potkalo, tož jak spad, to měl oči
otevřené jak zajíc, neměl tolik síly oči zavřít; tak je to, když není
gořalka jak se patří z kobzolí. Moc se na gořalku cuduje, ale ona je
též užitečná. Jak roba hubuje, tu ůn praví: »neprav nic, pošlu ti na
gořalku« a je zas dobře.
Co máme u nás pít, když máme do nejbližší krčmy ai dvě
hodiny? Víno, ale kaj, — kaj nabrat peněz. Pivo? To vyvětrá. Tuž
nezbývá nám leda ta dobrá gořalička — — —.«
DOKTORKY
Bačaci pomáhati, ale ještě více doktorky. »Škoda, že jich včil
tak málo«, povzdechne si mnohý goral. Dobře si pamatáme dávno
pochované doktorky jako Koščočku z Morávky, Motyčkulu
z Krásné, Samčinu z pod Prašivé. Včil jest známa doktora B…,
která od koltuna pomáhá. Té nemoci říká se též skřítek. Obyčejně
kdo má koltuna má vlasy spečené do svalků.
Doktorka B… radí proti skřítku »svinské kolino«, které třeba
uvařiti a odvar píti.
Též je u ludí oblíben jakýsi »dochtur« z uherské strany, který
od kuzlů (kouzel) a statku (dobytka) pomáhá.
Kantorka ze Ž.10 slyne v celém okolí jako nejlepší doktorka;
zdaleka k ní přicházejí, též četníci, ale kantorka se nedá. — — —
Že jest »graduovanou« doktorkou prozrazuje měděný prsten,
který na ruce nosí jako neomylný znak své důstojnosti a jistý
prostředek proti hostci.
Pavel, její syn, pracoval v Ustroni při »verku«, a borák tam
onemocněl. Chlapa jako buk přivezli na voze matce — doktorce.
Tož co včil?
Kantorka obalila nemocného »hackami« a »odivačkami«
(vlňáky), — a za největší zimy vezla jej do Třince k vyhlášenému
medecin doktorovi.
Doktor vypeskoval Kantorku, že syna za takové zimy
dovezla, a nepředpísal nemocnému ani »lékarstvo«, a poslal domu.
Vida to synek obrací se k matce: »mamo, jiným pomáháte
a pro mně — vašeho syna nemáte lékův?« Která matka při těch
slovech zůstane ztrnulou?
Hlava jí šla kolem, co včil?
Mrkne okem na sníh, a nad sněhem klání se větrem
rozkývané kopřivy, jako by volaly utrhni si nás na lékarstvo!
Kantorka poslechne, vytrhá kopřivy i s kořením, vhodí je do
kotle do vařící vody, — v níž obruby. Vodu naleje do džberu,
posadí za pomoci zeťovy Pavla do džbera; až se vyhřál odnesou jej
do postele.
10
Těš. Noviny č. 16 a 17 r. 1896.
Ráno odešla s mlékem do města. Prodavši »trh« vrací se
rychle domů, co pak robí můj dobrý Pavel? Aj co to? Na dvoře stojí
chlap v burnuse jako hora, co juž Pavel dokonal, bere mu míru na
truhlu — — ——. Zrychlí krok.
»Pavle! To's ty?«
»Pravda, že já mamo! Děkuju vám ———.«
»Nemluv a honem do jizby, ať se nemoc nevrátí.«
V jizbě vykládal, že mu bylo teskno, a zdálo se mu, jakoby
mu kdosi nemoc odebral, tož že šel se podívat na dvůr, neuzří-li
tam koho?
Pověsť o tomto náhlém uzdravení roznesla se bleskem do
kraje.
Byla-li prve chalupa kantorčina četně navštěvována teď
zrovna obléhána.
* * *
Tu doktorky mimo lékařstva všelisco jiného věděly; některé
měly »zemský klíč«, který odmýká všechny poklady. Zvláště na
květnicu11, jak se říkají v kostele pašije, tímto klíčem možno
odemýkati poklady; duchové, kteří hlídají, odcházejí do kostela
pašije poslouchat, jenom ten co jich hleda, ať má při sobě hodinky
podle některých hamer12 dobře zřízené. Trefí-li se, že něco neměl
v pořádku, aneb poklady viděl a zmýlil se po nich hrabať, vyhodí
ho duchové, co potom ledva za tři dni trefí domů.
11
12
Květnica = květná neděle.
Hamer = hutí.
Nejlépe jest vždycky poradit se s doktorkou; ta prý ví též
radu proti strašákům, světlíkům, bílé robě a hasyrmanům.
Mnohý člověk musí vést »zopasky«13 s duchy, kteří mu
hrubě škodí; tak prý světlík sedne chlopovi na pleca to má celou
moc s ním co chodit a na ráno ledva se zpamatuje, jestliže nespadl
někde a nezabil se. Jiný zas potká »bílou robu«, která ho napomíná
i jemu vyhrožuje, by se polepšil, sice že má na krátko folgun14;
hasyrman zas chce člověka utopit. Doktorky poradí jakási slova,
která, když pronásledovaný řekne, neštěstí odvrátí, nebo odkáže
na jiného.
O HADU »JAROŠKOVI«15
Kdo má jaroška, ten všelisco ví, co druhému tajno. Jarošek
jest tlustý jako ruka, a ukrývají ho ve velkém hrnci. Juž slyšte co
stryk Šigut-Kubelok z Malenovic o něm vypravuje:
»Ferduš a já přespolník pásli jsme ovce, Gorbalka šla do
sousední dědiny a pravila Ferdušovi, že má kobzole v peci v zadku
a kyšku ve sklepě.
»Pojd, půjdem na kýšku do sklepa«, zval mě Ferduš. Tož
jsem šel.
Ve sklepě v okenku byl hrnec, na něm denko. Odemknul
jsem hrnci — věčko — a uviděl jsem hada jako ruka. Já jsem se
toho gyzda lekl, i Ferduš, a proto oba vypadli jsme na pole.
13
Zopasky = potyčky.
Folgun = volnosť.
15 Srovnej »v Skřítku v lid. podání staročeském« od Dr. Č. Zíbrta str. 31-35.
14
Ferduš celého půl dne nejed'.
Baba poznala, že kdosi se jí díval na jaroška. Ptala se Ferdy:
»Byl jsi v tom ucháči?«
Ferduš zapíral, co mohl.
Ta baba byla čarodějnice.
* * *
Tři chlapci ukradli ve dvoře slepice. Šli na Mohelníci
k Janku Valasovi, ten radil, kde jsou ukradené věci; — měl ve
skřínce jaroška, a ten mu rady dával. Já jsem též s nimi na
Mohelnici byl.
Musili jsme z jizby ven. Valas sepísal všecko na papír, a od
soudu došlo všecko vrácené. ———
* * *
Býček tak za 16 rýnských uchýlil se před déštěm do kvaku,
on ho který si »zdymnul«.
Gazda šel zas do Janka Valasa, co měl hada jaroška: »Zhynulo
mi bydelko, byl bys též tak dobrý, a pověděl mi, kdo mi byl též
taký?«
»Nenaříkej a nenadávej«, těšil jej Valas, jdi do dom, máš ho
v kvakách doma.«
Dal mu 30 kupřokův, a doma našel býčka.
Tací chytří jsou ludé, kteří mají hada — jaroška.
HADI
Já znám hady zmiju, úžovku a vřecenicu.
Zmija hvízdá na stromě jako chlop na prstách.
Úžovka neuščípí, neupchne; vřecenica ta též nezrobí nic.
Zmija skočí za člověkem, stočí se do takého preclíka, a kolca
a mik za člověkem na páru sáh, gor jak je s kopca, žáden před ní
neuteče.
Jak uščipne vycícat neb vyříznout v tym pádě maso v tym
místě. Povídají též, když žabu — tu chřastavou — přiloží nebo
jinou, že též vytáhne jedovatinu.
Smok to je taky had velký, kaj se přesmyčí, tam zostane
všecko vypálené. To také u nás byly také znaky na lukách —
v Huťách pod Lysou. Kaj se smok přesmyčí, tam všecko vyhorá.
Had má i šedesát vajec na také žilce, šnurce.
A tuž, jak je snese tlamou, tak jich stočí do kolca, a ona též
se stočí na ně, a sedí jako kura na vajcích.
Ty mladé v tych vajcoch rostou, ledva je jich z tych šedesáti
tři lebo čtyry, to by se tak zmnožili, že by ludé ani přejíst pro hady
nemohli.
Některý má dvě oselečky (uši) —, to je úžovka; některý má
zlatou korunku, u nás takých hadův není; ale zmija ta je sivá
a kudlatá (chlupatá), co je stará zmija.
* * *
Hadům podobají se joštěrky, a ty jsou dvojaté: zelené,
jedovaté. Tyto jak po holé noze polezou — zapuchne. Černavé
joštěrky ty neudělají nic.
Joštěry jsou ve vodě; dy ma být pluta odtíkají od vody, kdy
má býť pohoda, jdou do vody.
O hadech umím víc povidat.
* * *
Robotník paňský — Boháč na Karasoňce na Starých
Hamrech, měl těla těch hadův, kdosi mu jich sved, že už si rady
nevěděl, co by temu zrobil, ba i s dětmi v kolíbce líhali. Jeden rok
podvažoval chalupu, a měl tesaře při kostě.
Roba v chalupě vařit nemohla, tak šla povýš chalupy to jídlo
vařit. Přinisla maso a dala na mísu, pěkně umyla a vložila do
hrnca, postavila vedle, aby to někdo nepřevrátil; pak škrobala
kobzole a na to tam nedala pozor, nepřikryla teho, a had přiliz,
vsukal se do hrnca a masa.
Roba, jak složila oheň, tož postavila hrnec s masem ku temu
ohni vařit, a přikryla ho kamennou břílkou, a vařila i hada.
Jak byl obid, volá: ludé, poďte jesť, je obid!
Tož tesaři se sebrali, poříkali a jedli. U nás bývá maso
nahotované na samém ostatku. Roba umyla mísu, a postavila mezi
ty chlapy, a idě pro ten hrnec s tím masem a ,hrcla‛ to na tu mísu
— a tu na spodku had.
Tesaři jak to viděli, popraskali liškami, a tam ti od té míse,
a celý půl dne nepracovali nic a leželi a dávali to nazpátek.
Ten had je tak vysnažil, že byli jako bez bachora; to byl zlý
had.
* * *
Jednuc přišel vandrovný do toho stavení a pytal nocleha.
Ona byla doma s dětmi, ůn byl v paňské robotě.
Tu ona praví: člověče, my bysme vás přenocovali, ale tu
neobstojíte pro ,hld‛.16
Ale on vandrovný praví, »ale moja, z toho já tam strachu
nemám.«
Tuž ho nechala na tu noc. Gazda přišel z paňské roboty do
jizby a praví: »co je to za člověk?«
Ona povidá: »vandrovný a pyce tu nocleha, tuž ho přenocuj
nebo ni, jak chceš?«
Tuž ho přenocovali, dali mu večeřu, a on povědal: »Gazdo
ráno nesmíte žádný stanut skořij jako já. Já musím stanut nejprv.«
Ráno vandrovný stane, vezme knížečku, říká a idě kolem
chalupy — a ti hadi všeci za ním.
Je tam říka, jmenuje se Řečica; tam jich přes tu říku převed,
a je tam výmol takový vodou vynesený, tam do toho výmola za tu
říku je sved a tam jich zapravil, že po dnešní den na Karasoňce
hadů tela není.
* * *
Jsou též hadi, co aj krávy dojí. Ze skušenosti se ví, že
skutečně had krávu dojil.
16
„ Hld“ t. j. všecko takové jako hadi, bloščky, švoby atd.
Gazděna Klementka měla krávu, která hrubě dobře dojila.
Na jeden ráz jí na dobře mléka ubylo. Pyce se pastýřa: »esli neví,
čemu ta kráva mléko ztratila? Či se zle pase, anebo na pasinku
stojí?«
On pravil, že každý den je na Rovenku17 a stojí.
Jednuc ju tam šel sehnat, a uviděl jak byl had kolem nohy
otočený až po vemeno, a táhnul mléko. Tuž ten milý had, jak tam
pastýř přišel, z té nohy se odtočil a utekl do hromadiska18.
Pastýř to ale hned pověděl gazděně-Klemence, a ta gazdovi
jak přišel domů.
Na druhý den gazda nedaleko toho místa, kaj ta kráva
stávala, čekal.
Kráva zas přišla na tu Rovenku a had též z hromadiska vyliz.
Jak už byl vylezený, zas byl otočený kole nohy a krávu dojil, gazda
krávu pohonil had odskočil, a gazda ho zastřelil — byl hajný.
Na druhý den kráva zas šla na Rovenku na to místo a stála.
Když had nepřicházel, začala hrubě tesknit, a ryčela na pasinku,
a ani pást se nechtěla a to trvalo dlouhý čas, a mléko těž při dojení
nedala gazděně jak se patří, tak že ju museli prodať.
DRAK
1.
Ve Skalici u jednoho chalupníka, — nějakého Ševčíka, —
meškali černokněžní a užívali mléko od černé krávy. Černokněžní
17
18
Rovenek = rovina na pastvě.
Hromadisko = hromada kamení.
za odměnu vzali chalupníka, ať jde s nimi do »Kochanice«19, že mu
ukážou zemské poklady.
V Kochanici udeřili v jednom místě proutkem na dvéře
(štoly železné tam byly), a ty se samy otevřely. Chalupník šel za
nimi; měl rozkaz ať dělá, co oni dělají. Za dveřmi překvapili draka,
on se zlekl; žádný z nich ani slovko nepřemluvil.
Nabrali si zlata a šli ven. Chalupník vzal si též kousek,
a vystavěl si dřevěnou chalupu.
* * *
Pod skalickým kostelem jest drak. Lidé povídají, až bude
v něm nejvíc lidí, že zapadne.
Missie byly, a nejvíc lidí bylo v něm a přece nezapadl.
Tož to všecko nemusí býť pravda, co staří ludé povídají ——
* * *
2.
Na Řečici v Starých Hamrech byl tam hajný, — jmenoval se
Toman Holub.
Tak ale jak přišel dom z lesa, když byl hajným, přišel pán do
něho, a praví; »přítelu, já bych potřeboval nějaký nocleh po vás!«
Tuž hajný vidí, že je oblečený po myslivecky, — taký
,adijonk‛ —, tuž mu nocleh dal, a pyce se, co chce na večeřu?
A on praví, »já nic nechcu ani mák, žádného jídla ani pití,
jenom jak ráno stanu, hřebeň a vodu, a já zaplatím všecko dobře.«
Tak ráno jak stanuli, dala mu dívka hřeben, vodu a ručník.
19
Kochanice, kochunka = černý les.
Jak se umyl, počesal, oblik jak se patří, praví: »Gazdo, je tu
v Řečici buk — strom — a pod tym stromem je břila kamenná
a pod tou břilou idě voda hrozně zimná! Víte vy, hospodářu o tom
buku a kameňu, daleko je to?«
Gazda praví: »ale ja, co bych nevěděl, dyť je to v mojí
stovce20«.
»No tuž mě musíte zavést ku temu buku.«
»Čemu ni, ene poďme.«
Tuž zaplatil adijonk pěkně noclih, a za to umytí ráno,
a sebrali se a šli. Když přišli k tomu buku, adijonk praví hajnému:
»sedníte se k tomu javorku — byl tam javorek tenší —, a chytněte
se dobře, bo by s vámi bylo zle.«
Tuž hajný položil gver vedle sebe, chytne se javorka a drží.
A adijonk idě pod teho buka a rozčapí nohy na tu vodu
a vytáhnul knížečku a začal říkať, a jak pověděl poslední slovo —
břila puk na poli. A tu vyleze drak z pod té břily, a on když byl
nohami nahotovaný právě sedl na něho a horami letěl. Kdyby byl
jel polami, to by škody byl narobil moc.
Holub se držel javorka, a taký se větr střas, že není ani
možná pověděť. A on už po tom věděl, co to byl za jeden, — to byl
černokněžník. Takový nepotřebuje na noclehu ene vodu a hřeben,
a když někam chce jít to ho zakludí drak, kaj potřebuje, tam ho
uloží.
20
Stovka = revír.
O BASRMONECH21
»Já jsem šel na vodu se žbánkem, a tuž jsem viděl z vody
chlapíka vylízt. Z vody vyliz, po pás byl od spodku suchý, a svrchu
z něho voda kapala. Jak jsem s vodou přišel ku pacholkům
paňským, a tuž jsem se pytal, co by to též mohlo byt?«
A oni mi na to odpověděli: »člověče s těmi věcami mějte
pokuj, bo to je pán, který ve vodě mešká, s tím mějte pokuj.«
* * *
Hlísta, — bylo mu Martin, pocházel z Malenovic —, jednuc
se sebral po popoledňu, — už bylo víc jak tři hodiny —, a šel do
spádu v Satině22, a v tym plese23 uviděl neohromnou rybu hroznou.
Tak ale on sobě praví: »hej jak bych tě dostal?« Sebral se a šel
zpátek domů, a nabil flintu a praví: »jo tě přec dostanu.«
Sebral flintu a šel tam.
A z té ryby juž byl synek celý nahy, a on zaměřil a synek mu
přihrozil: »dej mi pokuj, ať se na tobě nepomstím.«
Na teho člověka taký strach udeřil, a synek »bejch« do teho
plesa a voda se rozchluštila, a Hlísta bez očí utěkal domů.
Ten chlapík, to byl basrmon.
* * *
Basrmon se urobí, čím chce.
21
Basrmon, hasyrmon = vodník.
Satina = potok pod Lysou.
23 Satina tam tvoří pleso = rybníček.
22
Já jsem ho též viděl, šel jsem z pod Lipin (hutí) do Šenova
a sebral jsem v Šenově kvítko pro pána — bylo jako ruka — a nesl
do Těšína. To je čtyry hodiny cesty z Frýdku.
Přišel jsem na Šumbark (hospoda), tamok jsem sobě
oddechnul a posnídal. Dal jsem peníze za snídaní a beru se a idu do
teho Těšína.
A tam idě říka od Vojkovic, a je tam most povýš teho mosta
je kopec, a taký ostrý, a z teho kopca neobyčejná »grapa«24 do té
říky.
A já idu a hledím na ten kopec a tam jsem uviděl těla25
červené a bílé; tak bylo v té postavě, že mohlo mět tři neb čtyry
týdně. Tuž tak tím ocáskem se ohánělo muchy na samém krajíčku
kopce. Já jsem sobě přece myslil a hleděl na ně: ,jak ty se jenom
pohneš, hneď jsi ve vodě‛.
Kopali tam kopáči kapku26 vedle a já jsem hleděl na ty
kopáče, a na to těla též jsem pohledl, a zas na kopáče, oni tam
jakési špásy provodili, — podívám se na kopec —, a juž tam tělata
není. Já se vezmu a idu na kopec, kaj též to těla je? Vyndu na
kopec, ve vodě jsem neviděl nic, a na tým kopcu tělata není.
Když není, tuž jsem šel. Kopáči mi povídali, že to skutečný
basrmon.
* * *
24
Grapa = sráz.
Těla = tele.
26 Kapku = trochu dále.
25
Basrmon též šnurky suší, aby přilákal děti a utopil; též jinak
škodí luďám.
Přišla kmotřička na návštěvu, — jmenovala se Agneška —,
k svojí kmotřičce.
A jak tam pobyla, povídala: »pujděm se podívat na basrmona
do spádu v potoce Satině.«
Sebraly se a šly. A když tam přišly, šly po těch kameňách
okolo lesa. A té zadní kmotřičce ušklihla noha, a svalila se na zem,
a zrovna nohami po tom kameňu do teho plesa jela.
Ta přední, když už neslyšela jít tu druhou, se obhlídla a ta už
byla celá ve vodě, juž ji táhl jenom hlavu, měla na vrchu.
Ta skočí a chytne ji za ruku a silno ji drží, že nemohla ji ani
vytáhnout ani ruku od ní odervat. Tuž zkřikla Šigutku, která vedle
byla, ať idě ji retovat. Tak ta Šigutka se s celou silou přičinila
a oběma pomohla.
To ji táhl basrmon, on se nedal vidět; měly mu dát pokuj,
taký nerád má, jak člověk ho často vzývá. Dát mu pokuj, kaj je
odsouzený, ať je, člověk nechť hledí svého.
Proč je tam, kdož ví? Šak ho tam z becirku neodsoudili,
jenom Svrchovaný — — —
TEN CO POVĚTŘÍ VODIL
»Tuž u nás u jedneho člověka v dědině Malinovské byla
jedna vyminčorka, hodně stará baba.
Jeden den přišel do ní chlap o 10. hodinách dopoledne
a přinis na rameně velký vrtel (½ měřice) muky, a bechnul s tym
na zem.
A ta roba se tak dívá, ta vyminčorka, co on též tak pere
s tym měchem o zem, že je v něm muka.
Ale potom on prosil té ženy staré, až by mu též pozvolila, že
už má hlad, že by též muh' něco vařit. Ale ona praví: »já přítelu
vám nebráním, něch tam uvařte sobě.« A praví: »tuž vám mám též
nějaký oheň složit?«
A on: »Ni«, jenom prosil, aby mu žber podala a hroticu.
Stařenka-ženka mu to sebrala, a on nosil vody do teho žberku, a do
té hrotice též.
Potom vzal tu muku a vsypal do té hrotice a zadělal těsto na
pučky (halečky.)
A bral z té hrotice ty pučky a chybol27 do teho žbera, do té
zimné vody; to vařil v té studené vodě. Roba se diví, co on to dělá
za hrůzu, že chce vařit na prostřed jizby v té zimné vodě?
Za malou chvílku vyšla taková pára horká z teho žbera, a za
nějakou malou chvílku začalo se to vařit.
Ale ta robka se dívá hrůzou obklíčena. Jak se to povařilo,
sednul ku temu žberu a fuknul do něho. Přestalo se to vařit, a už
byly pučky uvařené. Pak sedl si u teho žbera a bral rukama a jid.
Po malé chvilce pučky zjid.
Baba strachem hledí, co je to za jeden?
Cuzí chlap praví stařence: »ženko, vy musíte jit se mnou«.
27
Chybol = házel.
Ona praví: »kaj bych já též s vámi šla?«
A on praví: »Oto28 na pole.«
Tuž ju vyved na pole, a byla tam za okny vrba, a praví:
»ženko, sednite sobě ku té vrbě a chyťte se jí dobře rukami
a nohami.«
Roba se držela pevně.
Ale on se sebral od ní, a šel do té jizby pro ten prázdný
měch, a vzal ho na rameno, a už zas byl plný a vyšel do pola, a jak
vyšel z pod střechy, tak ten měch rozvázal a neobyčejný větr
pustil, že se hneď zdálo, že všecko schytí do povětří.
Šel do Lubenské dědiny; pokud ho viděla, tak též viděla i ten
větr, jak za ním šel, přece po stromách poznala, jak větr idě.
Tuž ale jak ten větr utichnul, tak ta ženka se pustila té vrby,
a běží s křikem do gazdy: esli mu též co nepobral ten větr?
Ale ten gazda praví: »co vy též hlupněte, dyť je taký čas
šumný, ani vlasem větr nehně.«
Tuž ona se vzala a idě do teho svojiho výměnku a praví
hospodyni: »Poď též ty se mnou se podívať.«
Tuž ta hospodyně šla. Přišly do té jizby, co v ní bylo
ponarosypané muky, zakel29 vařil pučky a jak přišly hospodyň
s tou vyminčorkou, tu ani zbly muky nebylo po jizbě. Ten žber byl
suchý a ta hrotica, jak mu to postavila a tolké pučky vařil. Co to
byl za člověk? Dřeva nepotřeboval, a pučky v zimné vodě navařil?
28
29
Oto = tam, sem.
Zakel = pokud.
To byl ten člověk, co povětří vodil; včil už takových není,
prv to byli takoví. Kaj chtěl, tam povětří spravil, krupobití vodil,
včil to není, bo je to od pána císařa zakázané.
* * *
Moje mamka, jak šla z Ligotky z kostela, bylo to o klekání
večer, jak přišla do lesa — Hliboké, taký větr velký se strhnul, že
ty hrubé jedle až k zemi přihýbal, a dotel fučel, dokel šla přes ten
les. A jak ten les přešla, větr utichnul a nebylo nic. To bylo v těch
místách, kaj ten Hlísta pučky vařil; Hlísta vodil větry, to byla na
něho památka.
ČEMU JSEM SE ZADIVIL?
Martin Blinka byl bačou na Lysé v osmdesátém roku, a pás'
ovce kaj říká Satina z pod Lysé vychodí. A v tom čase začínalo
pršet, a on na tom místě slyšel také hučení v zemi, až by se brzo ta
zem třásla.
Tak on se zastrašil při tom a zadivil a odehnal ovce na další
pastvu.
Na druhý den přišel volný déšť s větrem a ta voda z té země
vystoupila, ai z dalších břehův vystupovala, že břehy s lesem
omývala na důl.
Tuž se nebyl déšť s vrchu co hýbal břehy, ale z dalša
přichodil, co hýbal zemí také povodě30 nebylo před tím, jako v tym
čase, choť déště bývaly větší.
Martin Blinka to viděl, dyť tam pásl ovce, i to hučení v zemi
slyšel.
Tuž i povuď ze země může pojíst, a je temu co se zadivit.
* * *
My jsme lámali kamenné břily na dlužbu na Ivančeně
v paňském lese. Tam jsme trefili mezi těmi břilami, které ležely
jedna na druhé bez ,luftu‛, bez všeckého východu, že tam noža
nestibil31 — na hlistu, tak byla ve zdélce 12 colí a ležela pokřivena
mezi těma břilami, a měla už také lůžko vyležené.
Nebyla kulatá ale ploská a to proto, že neměla mezi tím
kamením žádného pohnutí, a přece živa byla.
Tuž to mě zadivilo, jak to dluhé leta mohlo být než ta hlista
to lůžko v tom kameňu vyležela podle svojiho těla.
My jsme do ní kolkem žgali, je-li živa, a skutečně sebou
hýbala.
Škoda, že jsem ju na ukažku nepodržel, byl bych dostal
premiu, a bylo by to mnohým luďám k podivení — — —.
30
31
Povuď, gen. povodě = povodeň.
Nestibil = nestrčil.
ČERNOKNĚŽNÍCI A KUZLORKY
»Včil už černokněžníci a kuzlorky nejsou, bo musili pryč,
jest to zakázané od pána císaře, že takové věci nesmějí být. Jak to
císař pán zakázal, tuž to přišlo to zakázaní na kněze na ,zaklotí‛; na
kolik let jsem neslyšel.
Černokněžníci chodili po ludech, a od nich si mohli ludé
koupit knížečky, co v nich byla kuzla. Jak taká knížečka přišla do
třetích ruk, tuž jí nepozbyl, bídně pak zahynul.
Jak byla v druhých rukách, mohl si pomoct, mohl ji zahodit
a neuškodilo mu to.
U nás byl nějaký Buš z Malenovic, on pochodil z Prajska; ten
měl tu černou knížku.
Ve svátky velikonoční přišel z kostela, a po obědě sobě lehl
a zapomněl, že nemá knížku zamknutou v podstolu.
On usnul a chlapík po nebožtíku otevřel podstolí a porval tu
knížku. Hned z kraje trefil na slova, co se přisypali jarošci (hadi).
Taký větr se střepnul v těch dveřách, a ten člověk skočil z toho
spaní, a letí ku temu chlapíkovi a vyrval mu knížku a pravil:
,a čemu's ji tam nenechal?‛
Ale juž bylo pozdě: rohatí se pytali, ,co potřebuje pán?‛
A on neměl práce šikovné, neměl jim dát co robit, ene měl
hnoja hromadu na zoře32, tak jim poručil, ať mu ten hnůj rozvezou.
A oni vpadli do teho hnoja, a nezostalo ani zbly, všecko
i s tou drobnou zemí do povětří rozházeli. Takový měl užitek.
32
Zůr = pole poorané.
Chlapík vydržel— — — —.
* * *
U nás v Malenovicích jest jeden kopec a nazývá se
,tanečnica‛. To tam ty kuzlorky se sbíraly v půlnoční hodinu, a tuž
tam tancovaly. Každý den tu hodinu.
Mezi ně jinší člověk nemohl přijít, bo by byly člověka
zamořily tancem.
Jedenkrát ale šli šverci, co nosili tabák z Uher na Slezsko,
a šlo jich dvanáct v jedné kupě. A tak právě natrefili na ty
kuzlorky, jak tancovaly.
Popraskali těmi nošami na zem a spolíhali všeci hlavami
k sobě, a nohami do pole.
Kterási kuzlorka k nim přišla, do kola je obešla a praví: ,samé
nohy, žádné hlavy.‛
Tož ti ludé tak se obstáli.‛
Od té doby jmenuje se kopec – tanečnica.«
JAK PŘIVÁBÍ DĚVUCHA GALANA?
„Která děvucha chce galana k sobě přivábit, ať chytne
zelenou žabu a vloží do hrnca, ale nesmí slyšet ji vřeštět a drápat,
bo byla neščastna.
Jak v hrnci zhnije, tak má kosti vybrat. Jedna kosť jest
s háčkem a druhá s videlkami. Tím háčkem má galána nevědomě
gabnut, a on už potom za ní musí chodit.
Jak ho chce odbýt, tuž ho videlkami nevědomě od sebe
odtiskne, a je po“.
MOUDRÝ CHLAP
Ve Skalici zloději okradli kostel; tak byli zlí, že do
ukradeného ornátu oblékli píjaného33 člověka, že ho doma
nepoznal ani pes ani roba.
Tuž šel do světa.
Na cestě potkal dva kněze, kteří jeli do paní grofky říkať34 za
ztracenou věc.
Prosil jich, ať ho vezmou na kalesu.
Panočci se smilovali a vzali ho.
V zámku grofce ukradli tři sluhové prstenek.
To bylo křiku a pláče!
Oblečený za kněze těšil grofku, že ho zas dostane. Při tabuli
líčil35 nahlas, kolik těch šálků s jídlem bude. Paní grofka při jídle
nebyla, kajsi musila jíť.
Když řekl: „To jest ten první“, lekl se první sluha.
Když přemluvil: „To jest ten druhý“, strachem trnul ten
druhý; a když vyřekl: „To jest ten třetí“, všeci za ráz padli na
kolena a vyznali se, že ukradli prsten, aby jim odpustil. Na prosbu
33
Napitého.
Modlit se
35 Líčil = čítal.
34
jejich poradil jim za kněze oblečený člověk, aby prstenek dali
trusňokovi36 sežrat, že zas bude dobře, aby jenom nekradli.
Až byla grofka doma, zabili trusňoka a prstenek jí odevzdali.
* * *
Na Lubenské dědině byla žena, co byla čarodějnice; měla též
černou knížku, bez ní se žádná neobešla.
A co robila?
Škodila lidem, škodila.
Naposledy juž ji nechali spálit pro samou její dobrotu.
Zůstalo po ní děvčátko v desíti rokách; též ho spálili na hranici,
aby též neškodilo.
Tak byli opatrní ludé!
JAK SE MAJÍ NYNÍ GORALÉ?
Po zrušení větší části salašů přišlo mnoho pasákův a honákův
o chléb. Ještě dobře, že tehdy páni lesy počali káceti, tu pasáci našli
zaměstnání.
Kdo měl jen ruce, rubal pantokom les, a o řemeslo —
tkalcovství, jež před tím v zimě provozoval, se nestaral. Otcové
zemřeli, pantoky zůstaly — ale na stráních místo velikých stromů
rozlézá se mlází. Nové pokolení zapomnělo i za tkalcovskými
„krosnami“ pracovati. Ještě šťastná domácnosť, kde pěstuje se
tkalcovství; nevydělají sice mnoho, aspoň tolik, že hlady neumrou.
Obyčejně dostanou dva za den 50-80 kr.
36
Trusňok = krocan.
Hrubou vlnu dodávají nyní Slováci za tkaní plátna. Z vlny
pletou se kopyca do krpcův a též huně.
Dříve se tkalcům dobře vedlo, proto si rádi notili píseň:
»Není lepší jako tkalci,
lehkým chlebem žije.
Leci čerta do osnovy,
leci čerta vbije.
Jednu nohu vyprostí,
druhou nohu skrčí.
Ďurečka se mu udělá,
člunek do ní strčí.«
Nyní pod Lysou rozléhá se „misere“ — — —
Čeho si přejí goralé, vymezili dne 5. listopadu 1899
shromáždění v obecním hostinci na Morávce za úchvaly 200 osob
přítomných takto:
»Vzhledem k panující bídě mezi horaly bezkydskými
žádáme vysokou c. k. zemskou vládu slezskou:
1. aby se vojenské potřeby z oboru tkalcovských výrobků
u nás objednávaly.
2. Žádáme nové upravení salašů pro chov ovec, abychom za
velikých mrazů nemrzli v horách v židovských hadrech.
3. Žádáme upravení práce, abychom my otcové četných
rodin nebyli odkázáni na milosť a nemilosť ferstrů a hajných. Ať
v neshodě rozhoduje c. k. okresní soud.
4. Žádáme, aby zákonem nařízeno bylo, by les panský, který
od našich pozemků toliko na metr vzdálen jest, stínem naši úrodu
tenčí, byl orubán a do patřičné vzdálenosti uveden.
5. Žádáme, by poškozování dřevorubců, kteří v zimě
s nebezpečím života na příkrých stráních stromy kácí a do doliny
dopravují: další doprava jinými po hladké cestě přestala. Kdo
nasadil život při robení dřeva, ať má právo na určené místo je
dopraviti.
6. Žádáme dále, aby zákonem bylo, nařízeno srnčí boudy až
do půl gruně vzdáliti, by zvěř úrody naší nehubila.
7. Každý srnec, srna, jelen, laň bez rozdílu, jak se naučí na,
pole rolníků zabíhati, buďtež zastřeleny.
8. My, kteří nemáme práva na stelivo (lesní), žádáme, by
patřičným dílem na odkoupené naše pozemky připadlo.
9. Žádáme rovné, přímé, tajné hlasovací právo do všech
zákonodárných sborů.
10. Žádáme rovnoprávnost jazyka slovanského při soudech
a všech veřejných úřadech.«
Nad horami Bezkydskými vládne »Komora Těšínská,«
vlastně ředitel její rodem Prušák za pomocí cizáckých ferstrův
a otrockých hájných.
Arcikníže o ničem bez pochyby neví a ředitel Prušák se sto
padesáti úředníky necítí s lidem, protože jsou cizinci. A lid
slovanský? Dlouhou porobou sevřen schyluje záda svá před holemi
pánů!
Člověku kypí krev v těle, když slyší ty bolné vzdechy
a nářky na násilí, jaká se páchají na našich bratřích. Panství
komory jest značné. Rozprostírá se v padesáti devíti obcích,
a soukromé panství arciknížecí Frýdecké rozloženo v dvaceti pěti
obcích. Na statcích jest 18 železáren, osm jam a jiných ještě
závodů. Komora zaměstnává přes šest set pomocných sil a dělníků
do tisíců; vliv její na Těšínsku jest dalekosáhající, germanisační
působnost rozsáhlá a násilná.
Horalé nejsou též bez viny. Rolnické lesy jsou vyrubány;
kořalka jest oblíbena; jindy scházívali se na salaších a pili žinčici,
nyní otravují se u žida. Lid prodává rež a kupuje mouku; obilí
nemůže na jediném mlýnu semletí atd.
Socialní demokracie mámí utýranou oběť, lid plazí se před
pány v prachu a kamení, odívá se cáry ze židovských »sklepů«,
pomijí druhdy oblíbené domácí výrobky vlněné — — Nerádi
otvíráme rány na bolavém, těle, musí tak býti, by zřejma byla
situace.
Co činiti?
Lesy jsou vyrubány, výdělků málo; na St. Hamrech v té
příčině mají se lépe, ale o mnoho ne. Salašnictví skoro vzalo za své,
tlouci »za krosnami tkáčům« se nevyplácí, neupravená řeka
Morávka škodí, ničí úrody, povinné stelivo fersteři vykazují až tři
hodiny do dálky zvěř zžírá úrodu atd.
Dobří rádcové doporučují založiti domácí průmysl. P. Šídlo
z Frenštátu pokouší se na Morávce radu uskutečniti, učí děvčata
plésti punčochy. Na Lhotách obnovují průmysl huňářský.
Co se steliva týče, obrátiti se na hejtmanství, by se vykázalo
dle určitého plánu na tři léta; zvěř škodnou odstříleti a stříci se
podvratné demokracie. Na prvém pak místě péči míti o vzdělání
lidu. Tak zanedbaného kraje, jako je na St. Hamrech, málo kde
mezi Čechy slezskými najdeš. Osada, rozdělující se na Dolní
a Horní Hamry, rozsetá po horách na několik hodin jako
rozběhnuté stádo ovec, dříve nebyla obdařena ani kostelem ani
školou. Teprv 25 leta má samostatnou duchovní správu. Byl jsem
tam jednou v létě v kostele; dva lidé, a to jeden můj spolucestující
— toť všechen věřící lid. — — Na nynější jedné škole vyučuje
krejčí, jenž kollegům, jak mi bylo od nich vypravováno, spravuje
šaty. — — Na druhé škole zrovna u kostela působí (!) »deutsch
gesinnt« »burmistr« Němec. — — Jest třeba dále mluviti? —
Staré Hamry mají přes půl třetího tisíce katolíků,
protestantů na 400, židů na 30; k nim patří pod duchovní správu
Gruň, půl druhé hodiny vzdálený (na 800 katol., na 120 prot.
a několik židů), Řečice půl druhé hodiny mající do farního kostela
(na 350 katol., na 30 prot. a 10 židů). Školy jsou ve St. Hamrech,
Gruni, Hamrovicích a excurrendo v Řečicích. A k té práci jest
jediný farář! Za léta pohled na kostelík, náboženským fondem na
polovici vystavený, na školu a faru zelení obrostlé jest překrásný,
jen divák musí si odmysliti od té krásy, co nahoře praveno, sic
požitek jest tentam.
Poříčí Ostravice jest útulkem krčem; horalé vozící dříví
zárobky své z většího dílu utratí v hospodách. Krčmáři chtějíce
vydělávati, pořádají velmi často muziky; čím dále k uherským
hranicím, tím větší zříti úpadek.
Slyšeli jsme, že na ctnost o muzikách zvláště útočí rozliční
drobní úředníčkové lesní; lid pouty otroctví spjatý i v té příčině je
povolný. — —
Pěkná podívaná jest do krčmy o muzice. Něco málo
muzikantů vyhrává obecenstvu na nejvýš pestrému.
Tam u »peca« na žerdce zavěsí staré ženy kolembače, v nichž
děti; samy si zapálí dýmku a pijí kořalku; mládež prohání se
krčmou v prachu a ďýmu. Některé to malé dusíc se ovzduším
hustým zavřiskne, ale hlas jeho ztrácí se v hlomozu a hluku.
Největší
počet
žen
viděl
jsem
kouřiti
ve
farnosti
Starohamerské, tam se mi zdá, že žena má na dýmku totéž právo
co muž. Zase kousek emancipace.
Jinde v horách ženy mívají krásné zuby, na St. Hamrech
začazené jako komíny.
Rozliční ti phantatové mají se mezi tou bídou předobře.
Vyzvěděl jsem, že kozle prodávají jim horalové za 80 h (40 h strží
se za kožku) a za pěkné tele dostávají 8 K (za kůži kupec dostane
2 zl.) atd.; prodavači sami se živí prabídně. Kobzole a zelí
(nepožere-li je panská zvěř), kobzolové placky a tak na chuť někdy
chléb a časteji mléka, toť denní potrava. Že z takového jídla
a způsobu života pokolení jest zakrslé, slabé — kdo by
pochyboval?
Na levém břehu Ostravíce poměry jsou jiné, proč? napovídá
píseň:
»Bezkyde, Bezkyde, kdo po tobě idě?
Holomúcký kníže, pomáhat Ti v bídě,«
ale na panství komory Těšínské, darmo mluviti.
Jak pomoci?
Těžká rada.
Zrušiti krčmy, omeziti muziku na nejmenší počet a vzdělati
lid kostelem a školou.
Horalové za minulých dob, ač neměli větších příjmů, přece
jakž takž protloukali se, a nyní? Kořalka stráví všechno.
Dáti dělníkům větší mzdu?
»Co pomůže,« pravil mi jeden učitel, když ji utopí v kořalce
a prokouří v tabáku? To by bylo, jako dáti dítěti ostrý nůž do ruky.
»Napřed musí nastati obnova nábožensko-mravní, lid musí
býti vzdělán. Kde kořalka a židé a třeba i někteří ferstři a hajní lid
»popsuli«, tam by bylo třeba také lékařským nožíkem zaříznouti.
Moje mínění jest, že ve farnosti Staro-Hamerské tři kněží by měli
co činiti, pak mohli by častěji vyjížděti do hor na křesťanská
cvičení též mše sv. mohla by se sloužiti v příliš odlehlých krajích
atd. Rovněž ve školství musila by se státi důkladná náprava;
obligátní němčinu zrušit, bez toho se jí týrá jen mládež a pak
německy cítící učitele poslati na Němce, a českým učitelům
horlivým popustiti český kraj! Kdyby kněží a učitelstvo pak se
spojili a spojenými silami pracovali, jsem přesvědčen, že bychom
neměli lepšího lidu, než jest náš horský.«
Z Hamer dejme se horami na Borovou. Pouť trvá dosti
dlouho, ale námaha naše odměněna překrásným pohledem do
kraje…
Borovský kostelíček nám již vlídně kývá, jakoby nás laskavě
zval k horlivému p. faráři:
»Ty Borovský kostelíčku
stojíš na pěkném kopečku.
Kveče z něho růža bila,
umřela mně moja mila.
Všecky panny jdu po parach,
ta moja leží na marach.
A dyž leží, co mam dělać?
Muśim ju smutny pochovać.«
Sušil str. 394.
S Borovskou farností není tak zle, »neleží na márách«, měla
hodné kněze, známo jest přece jméno Židkovo a Tagliaferrovo.
Ve farnosti Borovské jsou poměry spořádanější, lid hodný,
kněz a učitelé dobří pracovníci; založili raiffeisenku, hospodářské
spolky; podobně v Janovicích, rodišti Ondry Šebesty či Ondráše.
Ondráš narodil se r. 1680 v Janovicích, byl synem fojtovým
a studoval na latinských školách v Příboře roku 1711, stal se
zbojníkem daleko široko známým. Od svého spolutovaryše Juráše
byl roku 1715 ve Sviadnově u Místku zavražděn. Janovice čítají
v délce dvou hodin přes 300 čísel; mají trojtřídní školu. Z rodiště
Ondrášova jest obecní hospoda »Ondráš«. Jako památku na
Ondráše chovají stůl. Nedávno dobrodinci vystavěli jim gotický
kostel asi za 60.000 zl., hlavně dp. Jos. Loryš.
Janovský pan farář musí přinésti ještě mnoho obětí, by
Janovice byly uvědomělou obcí. Nadšení mu neschází. Soudní rada
frýdecký Wanitschek(!) jej žaloval ve Vratislavi, že odvažil se
z české obce zaslati český seznam nemanželských dítek na okresní
soud.
Není p. soudní rada pruským dítkem říše Rakouské, že
kouká za hranice? Který úředník pruský by to učinil, aby hledal
útočiště v Rakousku?
S odporem se odvracíme od Wanitschka.
Do Skalice již nepůjdeme, je tam mrtvo až běda. Starosta
Němčour, nadučitel rovněž, a ostatní, byť i v srdci byli našimi —
k vůli »svatému« pokoji zavírají oči. Než přese všechno to, přece ve
Skalici svítá…
II. ŠVEC A ŽID V PODÁNÍ LIDU SLEZSKÉHO
Že někdo na žida nějakým veršíkem si vyjede, není nápadno
nikomu, kdo zná povahu hebrejského plemene ale že počestní
řemeslníci ševci zasloužilí o lidstvo, mají tolik nepřátel, tomu se
jest diviti.
Co poctivé řemeslo ševcovské jest strašidlem, že rodiče
nedbalé studenty jím děsí?
Co nebyli mezi ševci slavní muži, jako »obuvník« Hans
Sachs, zabývající se mimo řemeslo básnictvím?
Ustaňme uvažovati. Úvahami svými svět nepřevrátíme
a raději vyličme, co lid slezský veršuje a vypravuje o »ševcích«
a židech.
1. ŠVEC
Ubozí ševci od pradávných dob jsou posmíváni, že
šlechetnému lidumilu až srdce krvácí! Jak koleda z Jamnice
vypravuje, švec přitlačiv se k jiným řemeslníkům, chtěl Ježíškovi
malému ušití botečky, ale za tuto šlechetnou snahu škaredě byl
odměněn:
»Malí, velcí pospíchají
k Ježíškovi s darami,
též švec starý uctít ho chtěl
tělacíma bůtami.«
»A jdi ty ševcu hlupy,
nechce Ježíšek bůty,
bo hrubě smrdí«.
»Švec se ráz rozhněval,
od Ježíška utíkal,
šídla na kusy lamal,
kopyta do peca házal.«
Když při narození tak se ševcovi vedlo, jak později? Tu
posměšné veršíky jako uzlovité řemeny dopadají na příslušníky
počestného cechu svatého Kryšpína, jichž mládež je uráží
povzdechem:
»Zachovej nas, Pane Bože, od takého neščesti,
aby se z nas žaden nědal na řemeslo ševcovsky.«
Z Jarkovic.
Jiný veršovník hroznými barvami líčí ševce pracujícího:
»Rukávy ma vyhrnute jak dyby mrchu dřel,
pysky má vyvalene jako by hruby vrtel.
Vezme kamen na kolena, vyloži tam kuži,
a až mu z huby kuři, tak silno na ni buši.«
Z Vlaštoviček.
Ačkoli onen starý švec projevil svou víru v Boha, chtěje
obdarovati Ježíška, přece kdosi viní celý stav ševcovský
z neznabožství:
»Švec,
prašivec,
kopytem se žehná,
Pana Boha nězna.«
Ze Štěbořic.
Za takových okolností, že těžko jest ševcům se oženiti,
patrno. Děvucha ze Štěpánkovic (v Pruském Slezsku) prozrazuje to
jasně:
»Nědaj, Pane Bože, šveca mi za muže,
bo mám slabé zuby, natahovat kuže.«
Aby se švec oženil slibuje hory a doly:
»Jede švec po cestě, děvče pere šaty,
něpovědaj děvča na mě, že sem švec takovy.
Kupim ti střejice za čtyry tisíce,
abys měla v čim chodivať v neděli k muzice.
Kupim ti ja šatek za jeden dukatek,
abys měla v čim chodivať v neděli, přes svatek.
Kupim ti ja pirsteň za tu tvoji postel,
aby's měla v čim chodivať v neděli přes kostel.
Kupim ti ja pentlu za tvoji huběnku,
aby's měla v čim chodivať v neděli do šenku.«
Smiluje-li se přece některá nad ševcem, pak teprve zkusí:
»Vandrovala švecova
od šveca svojeho,
že ji nechtěl sukně šiť
z květu makoveho
po jeji vuli.
Dy ja ti mam suknu šiť
z makového květu,
ty mi muśiš niti přásť
z drobneho deščiku
po moji vůli.
Dy ja ti mam niti přasť
z drobného deščiku,
ty mi muśiš pas kupiť
z volového ryku
dle moji vule.
Dy ja ti mam pas kupiť
z volového ryku,
ty ho muśiš opasať,
něměje ho v ruku
dle moji vule.
Dy ja ho mam opasať
něměje ho v ruku,
ty mi mušiš lůžko stlať
na modrem Dunaju
po moji vuli.
Dy ja ti mam lužko stlať
na modrem Dunaji,
ty mi muśiš připlynuť
na mlynském kameni
po moji vuli.
Dy ja ti mám připlynuť
na mlynskem kameni,
ty mi ho muśiš držeť
na mušim řemeni
dle moji vule.
Osmolil bych tě švecova
i s tvojim rozumem,
nělza tě přemudrovať
se žadnym zpusobem
dle moji vule.«
Z Chvalikovic.
Jsou však ještě horší ševcové, než vylíčená v předešlé
písničce, které tak se zapomínají, že úklady strojí životu
manželovu. Známou událosť ze života ševcovského vypravovala
nám děvucha z Podvihova takto:
»Oženil se jeden švec. Nějaký čas měl se dobře; roba dobře
chystala a poslouchala. Ale netrvalo to dlouho, žena si namluvila
jiného. Aby to chlap nepozoroval, tož mu hodně mastila, aby
oslepl. Po čase zarmoucený švec žaloval:
»Robečko, juž se mi zmrzuje svět.«
»Čemu chlopečku? Co ti dobře nevařím?«
»A chystáš až moc dobře, že už z toho slepnu.«
»Nenaříkej, bude zas jaksi«.
Po této rozprávce ještě víc jídla mastila. Borák chlap seděl
u stolu na jedné straně, a ona na druhé s galánem.
»Robečko, koho to tady máš?«
»To je můj bratranec, chlopečku«, lhala ševcová.
Faleš tato hrubě zarmoutila ševče, že chtěl se s robou
rozloučit: »Robečko, zítra zaveď mě k vodě a já se utopím, bo
nejsem k robotě, jsem už nevidomý.«
Žena ho na oko zrazovala, ale v srdci se těšila, že si vezme
galána, s nímž se slézala, za muže. — Tož šli.
»Juž jsme u vody?« ptal se švec.
»Ještě paru kroků a juž tam budem.«
Políbali se spolu a rozloučili.
»Včil mi, robečko, prokaž poslední službu. Odběhni kousek
ode mě, zažeň se a vraz do zad, abych daleko do vody upadnul.«
Rozradostněná ševcová poslechla, zahnala se, ale jak vší silou
chtěla buchnouť chlapa do zad, tento uskočil, a nevěrnice padla do
vody, kde našla hrob. Švec nebyl tak hloupý, jak paní švecka
moudrá.«
Ševci mohou dělati, co chtějí, přece se nikomu nezalíbí:
Ševci majstři to su pani,
oni choději bosi.
Šli na špacir od večero
poščipali jich vosy.
Jedneho uščipila
on měl trochu velký nos;
tomu všichni povídali: vos-vos-vos-vos-vos?
Ze Skalice.
Šli dva ševci do setnice,
byla bida vratili se.
Potkali na cestě babu,
pytali ji o poradu.
Poraď nom, ty ženko mila,
kde by tu zdechla kobyla.
Tu hned sedlok vedle plače,
že mu zdechly obě klače.
Počali jich stahovati,
pes od hlavy, švec od ř...
Tu švec na psa pohvizduje,
aby mu něsepsul kuže.
Šli dva šveci, šli na jermak, oba hlupi m—m,
Nakupili patnact koži na kalgoty m—m.
Nešil jich švec ani krajči.
To sem jak živ neviděla takych gati m—m.
Ani po smrti ševci nemají od zlých hub pokoje:
Šli šveci na jarmak, přišel na ně mraz,
sedm se jich oběsilo za jeden provaz.
Jednoho to omrzelo, šel dal oběsit se zas.
Ze Slavkova.
»Něščastny švec umřel, kaj duša přijdě?
Pod sviňske koryto pochovan budě.
Křiže mu nědamy, bo ho nězasluži,
bo dycky oblizoval prasaci kuži.«
Z Kylešovic.
I ta drobotina, ačkoli ráda »šije boty«, houpána jsouc na noze
dospělého, otírá se popěvky o ševce:
Šije bůty švec, šla mu ženka preč:
Něuměla kaše vařiť, ani chleba pec.«
Jiné varianty:
»Šije, šije švec,
šla mu ženka preč.
Skrze jake přičiny?
Nědostala svačiny.«
»Šije, šije švec,
až ušije, pujdě preč.«
Při hrách dětských slyšeti tento popěvek o ševci:
»Sedi švec na cestě,
šije bůtky nevěstě.
Nevěsta se raduje,
že ty bůtky obuje.
Bůtky spadly s kolka,
zabily pacholka.
Pacholkoji zvonili,
kočky s peca honili,
kocury na hury,
a myši do ďury.«
»Oženil se švec,
zahnal babu preč,
dohonil ju na kopečku,
neodchoď mně muj kvitečku,
dam ti na čepec.«
Z Borové.
Na uchlácholení dětí, přejících si, aby se ještě »bajalo«,
matičko nebo pěstounka praví:
»Šel švec z Hradca,
smyčil Ignaca,
smyčil ho po desce,
mám ti bajať ešče?«
Z literatury ševcovské podařilo se mi získati tuto listinu:
Porachunek za robotu pro stryka Manula Kaplicu od 1. Aprila 189* až do
konca marca 189*.
1. Strykovi 1 paru nových butu robil
7 rynských — kr.
2. Synkoji kramfleky, špice a cungle (tahouny) —
35
3. Děvušce svojskej nové štivlety šaršove
3
15
4. Tětce nové letni střejiky a plaskačku na muchy 2
—
5. Zas synkoji gumicug do štivlet a pantofle
—
90
6. Strykoji spravil bůty faldovane
—
25
7. Pro tětku Maryku robil kožané bůtky
8. Zas synkoji bůty podešvoval
9. Tětce Zefě bůtky kapicoval
Dohromady robi
U pacholka a divky ešče pohledavam:
Uděla
3
1
1
19 rynských
on
50
ona
75
2 rynsky
50
—
20
35 kr.
1
—
25 kr.
V Jarkovicích, 30. marca 189*.
František Opjatek, švec.
Že ševci sedí při robotě na stolcích o třech nohách pochází
z prastarých dob: Jak šel Kristus Pán s křížem z Jerusalema na horu
Kalvarii, upadl ve bráně městské a nemohl vstanouť. Když to jakýsi
Jerusalemský švec uzřel, nemaje nic jiného při ruce vylomil nohu
ze ševcovského stolka, a běžel též Krista Pána tlouci. Od toho času
chybí ševcovskému stolku čtvrtá noha a každý jest v chůzi
a nátuře divoký.
Kdyby některý příslušník stavu obuvnického pozastavoval se
nad vypravováním, toho odkazuji na Ignáce Kozla z Borové, jenž
mi před časem zaslal »Vyznání náčiní a stavu, jmenovitě podané«,
z něhož dodatek jsem vybral, a s tím se laskavě vypořádá.
2. ŽID
Židům mezi českým lidem ve Slezsku lépe se líbí, než mezi
Němci; nejvíce jich bydlí na Těšínsku, české Opavsko od dobroty
této dosti jest ještě ušetřeno. Rovněž za hranicemi v Prusku mezi
»Moravci« jich málo; ve třech děkanstvích slušících k arcidiecési
Olomucké, totiž Ketřském, Hlubčickém a Hlučínském žije jen 635
židů, po většině v městech, ačkoliv počet veškerého obyvatelstva
Čechů a Němců přesahuje 138.000. Posměšků na židy u lidu
českého na Slezsku není mnoho, čímž stvrzuje se známá pravda, že
Čechové skytají židům velmi příjemné pohostinství, za než pak
Semité odměňují se jim zuřivostí proti všemu českému. Žida ve
Slezsku uzříš všudy jíti ruku v ruce s Němcem.
Jména žid, židovka objevují se v tanečních popěvcích
a hrách dětských.
Při tanci »Zahradníku« zpívala se tato píseň:
»Poslal jsem divečku na to gořalečku do žida,
ani tej divečky, ani gořalečky od žida.
O počkaj ty žide, jak ona něpřijdě divčina:
aj budě ti treščeť na tvojim bradisku škutina.«37
Z Jarkovic.
V polce o kořalce, složené J. Šostým z Pražmy, poslední verš
platí vždy židovi:
»Poslyšte pijáci, co vám budu zpívati,
o samé gořalce chci vám povídati,
jak se vám žid raduje,
když gořalku šteluje.
Žide, li, bo mám kyj, vyřežu ti jím!«
Jiné tance:
37
Vlastivěda Slezska, str. 196.
»Šla židuvka kole kramu,
nakupila marcipanu,
a žid se ji ptal,
kdo ti peněz dal?«
Něptaj se, ty hlupy žide,
bo ti z toho nic nepřijdě,
něptaj se mě nic,
di ode mně pryč.«
Z Chvalkovic.
»Aj židi, židi,
jak se mi břidi (protiví),
žid vidi malo,
židuvka je šuro38.«
Z Domáslovic.
Že se židům u nás dobře vede, dokazuje dvouverší:
»Šla židuvka kole duba,
měřila se, jak je hruba.«
a písnička Jana Lazeckého z Mokrých Lazec:
Žid.
»Kde je hloupý lid,
usedne si žid,
tenký jako pijavice,
v brzku ale má tisíce.
Dojí lid ten jako krávu,
stloustne až, že roven bravu,
povrhne pak lidem tím,
38
Šuro = šilhavá.
,phantatou‛ jest, pánem svým.«
Kluci neuctiví na žida, kožky kupujícího, pokřikují:
»Francku, ach vej!
Mam kožku na prodej!
Aj vaj, škutinu hef daj!«
Z Jaktaře.
Jak jest zle s křesťanem, tož do žida běží o pomoc:
»Jak je bida,
to do žida;
jak neni bidy,
to smrkať na židy.«
Z Domaslovic.
»Žida ,zamražiť (ošiditi) nepodaří se nejmoudřejšímu
křesťanu, bo ten najhlupší žid jest nad sto křesťanu«, pravila
stařenka na veselí v Turkově.
Podaří se však přec Slezáku, že někdy vyzraje na schytralého
žida. V Kylešovicích u Opavy jakýs bratr z mokré čtvrti rád by
půlčík šedé dostal od žida zadarmo; znal jeho slabiny — jen
vychvalovať, proto počal zpívať:
»Žid, žid, žid je pan,
židuvka je pani,
žiďata su paňata,
my smy jich poddani.«
Žid nosil půlčík za půlčíkem. Až pití bylo dosti, spustil
rozveselený host:
»Žid, žid, žid je pes,
židuvka je fena,
židuvčata su feňata,
rota za…«
Jak zaslech žid-krčmář potupnou píseň, poručil chlapa
vyhodiť. Vyhozený pochvaloval si, že dostal se do vůle napíti
zadarmo. Není nad chytrosť!
Při hrách mládeže vystupuje také žid:
1.
»Umřel nam žid,
neporučil nam nic,
ene stare galaty,
co se nehodily na laty.«
2.
»Umřel nam žid,
něporučil nam nic,
ene stary škrpec,
hodimy ho za pec,
něbuděm mu zvoniť,
až nas bude honiť«
Z Jamnice.
Domněnka, že křesťanům židé ssají krev, ve Slezsku jest
rozšířena; z vypravování lidu sami jsme se o tom přesvědčili:
»Jeden bohatý žid měl všeho dosť, jenom přál si ještě
křesťanské krve. Blížilo se k jeho svátku. Sloužila u něho služka
dobrého srdce a pěkného postavení a červená jak růže. Za služkou
chodil galán veřejně do světnice, kde byli všichni pohromadě; ten
za ni přišel právě před svátkem židovým. Pantáta s bolestí
očekával, skoro-li galán odejde. Až se tak stalo, tož pravil služce, ať
jde s ním do pivnice fylovat (stáčeti) víno. Jak byli v pivnici,
zamknul, vyvrátil ji na bečku vínovou a chtěl z ní dostať krev.
Služka křičela, její milý to uslyšel, bo stal ešče při sklepovem okně;
za ráz poslal pro vojsko. Vojáci vyvážili dveře, a v pivnici našli
dívku na poly mrtvou. Dochtur děvuchu skřísil, a za dlouhý čas
bylo jí lépe. »Lepší devět dědin přejit, do desatej služby vejiť, než
u žida v prvši osadě byť« končí povídačka.«
Z Podvihova.
Jiné znění z Kobeřic z Pruského Slezska:
»U jedněch židů též měli služku křesťanskou; měla se hrubě
dobře, židé nevěděli, co by jí měli dáť, jenom aby byla hodně
tlustá, aby té krve užili. Tož dobře. Jak se chýlil čas, tož se u židů
radili, jak s ní budou zacházeť. Dcera to všechno vyslechla a když
u židův nebylo žádného doma, pověděla služce, co se má s ní stáť,
ale těšila ji, že jí poví, jak ten čas přijde. Až bude poslední den, že jí
poručí rodiče nosiť vodu celý den; tu že má vzíť šaty a nastrojiť
jimi žerdku u studně a utéci. Též služku prosila, že ji nemá
přezradiť, že by s ní bylo zle. Tož ten den přišel. Děvečka nastrojila
žerdku za robu a utekla z té propasti židovské. Židovi s okna
koukali, skoro-li bude voda nanošena, ale služku pořad ještě viděli
u studně. Tož židovka šla ke studni, aby ji vycudovala, ale jak se
poděsila, když viděla nastrojenou žerdku, a děvečka byla ta tam.
Tak pěkně zacházejí židé se služkami.«
Tož stručně vše, co si vykládá Slezský lid o židech. Rád jich
nemá, ale svůj groš jim zanáší. Kdy konečně prohlédne ten náš
ubohý lid?
III. BESEDY
»Tekla, poď hevaj, cosi ti povím«, volala na přítelkyni
Veruša Šklenovská.
»Juž letím, Veruško, a tuž co?«
»Zítra, v nedělu, jest u nás beśeda, to pujděmy, pravda?«
»Čemu ni. Ešli matička dovolu, nastrojimy se, a vje na
beśedu. A kdo pak ju budě hrať?«
»Kdo jinši, jako selšči synci a děvuchy; němohli nas též
zazvať?«
»Dobře, že nězazvali, bo ja ani pořadně nevim, co se na takej
besedě robi. Až to uzřimy, pak budě jinša.«
»Ja tež sem beśedy neviděla; pry paterek všecko budu
komandovať, tuž to muśi byť akoratne, bo oni hrubě držu na
pořadek«.
»Ale di, tuž paterek su v tym? To beśeda muśi byť cosi
vzacneho. Slyšela sem, že tež naš krčmař tlusty budu hrať; rada
uzřim, co svedu taky nemotorny chlop.«
»Tekličko, tuž šumně se nastrojimy, a na jisto zitra pozřimy
na beśedu. Tuž s Bohem!«
»S Bohem, Veruško. Jaky vezmeš obleček?«
»Ten oblakovy.«
»Ja těž.«
* * *
V neděli srpnovou ve Šverčině k večeru sousedé strojili se na
první besedu. Někteří lámali si hlavu, co pak ta beśeda jest?
»No šak uzřimy, za hodinu jest počatek.«
O půl osmé velká místnosť hostince Šverčinovského naplnila
se besedníky. Hudba vesele hrála, strykové spokojeně hleděli,
děvuchy netrpělivě čekaly.
Až se dost načekaly, vyzdvihl policajt plátno, které
zahalovalo zadek hospody, — aj nastojte, na stupni na 20 zpěváků
a zpěvaček.
Paterek dali rukou znamení a sbor spustil šumnou píseň.
Strykové a tětky přikyvovali, děvuchy zářily.
»Tuž to je ta beśeda? Ti šumně zpivaju jako v kostele! Co
budě ešče dal?«
Po zpěvu deklamoval Manul Chalupův a Václav Klapetkův,
pak děvucha Burdova; pak zas se zpívalo, že lidé nevyšli z údivu.
Poslední vystoupil tlustý krčmář Štuček; byl dobrý zpěvák
i noty znal. Okrouhlé jeho bříško pokryto bylo černým kabátem,
tvář lahodně oholena. Odkašlav a zapnuv černý kabát na všechny
knoflíky, zanotil národní píseň tohoto znění:
»Jenom ty mně, má panenko pověz,
kam ty ráno na travěnku půjdeš?
A já půjdu, půjdu, půjdu do hájíčka,
zelená se tam pěkná trávička.«
Hromový potlesk zaburácel místností; Štuček trefil všem do
noty, zvučný jeho hlas a pěkný přednes písně okouzlil posluchače.
S chutí ještě větší zpíval druhou sloku:
»Zelenej se travěnko zelená,
rozlívej se, voděnko studená!
Rozlívej se, rozlívej…«
Co zpíval »Rozlívej se, rozlívej…« zamilovaně na chvilku
zahleděl se na objemné, rozlité bříško.
Obecenstvo okamžitě zapomenulo na počátek písně,
a myslíc, že slova »Rozlívej se rozlívej« platí jako pobídka bříšku
Štučkovu, vypuklo v nehorázny smích a potlesk.
Štůček mysle, že zpěv se líbí, opakoval znovu druhou sloku
»Rozlívej se...«
Hned však poznal omyl. Nehněval se, smál se též s druhými,
a slíbil, že při příští beśedě zas účinkovati bude.
»A tuž stryku Ondraček, něni to pěkna legracija, ta beśeda?
A muže řikať, kdo co chce, nejšumnějš zpival Štuček. To jeho
»Rozlivej se« všecky nas dojalo. Hahaha.«
»No toť, jak jinač.«
»Veruško, jak se ti lubi ty staromodne taňce,« vyptával se
Ondraček.
»Čemu by se nělubily, dyť na beśedě všecko je fajne, zpěv,
deklamirovani, taňce, i vaše řeč. Až při druhej, ja tež budu
přednášeť a zpivať, juž to mam slubene. Ene Pambu dej, aby juž
brzo byla.«
* * *
Do druhé besedy Šverčinské Veruška Šklenovská nevědouc
ani jak zahleděla se do Manula Chalupova, ačkoliv před tím přála
Josefu Uvírovi. Lidé to pozorovali a všelisjak posuzovali její
nestálosť.
Žádoucí druhá beseda se blížila; děvčata měla zpívať krásný
sbor »Věrné milování« zvaný. Pan učitel tentokrát je cvičil. Již
všechny sbor uměly, jenom Veruška Šklenovská chybovala. Jinak
trpělivý pan cvičitel maje chyb až po krk obrátil se na ni
s výčitkou: »A tož, milá Veruško, tobě to »Věrné milování« ještě
nejde? Dej si přece pozor!«To řeknuv odešel na čerstvý vzduch na
dvůr.
Děvuchy jsouce samy tajenému smíchu otevřely bránu — až
prach se stěn školních sletoval: »Veruško, pan rechtur ti pravěli
pravdu, že ti to věrné milovani něidě; Josef Uvira mohl by to též
dokazať.«
»Dybystě
něbajaly
hlupot«,
zakrývala
Veruška
svou
mrzutosť, »šak uzřitě, až budu zpivať »Černé oči, černé«, že všem
se zalubim. Mějtě mě rady. S Panem Bohem«.
»Aby ene tvuj zpěv nědopad huř než Štučkovi, pamataj se!«
V první polovici září studenti besedou chtěli se rozloučiti se
svými krajany. Pan učitel, paterek jim pomáhali, aby dopadla co
nejpěkněji. Čistý výtěžek měl připadnouti knihovnám Slezským,
proto nadšení a obětavosť pro besedu všeobecná. Veruška
Šklenovská měla míti sólo. Však je též měla. Slyšte její zpěv:
»Černé oči, černé,
nekaždému věrné,
a ty nejčernější
sú nejfalešnější.«
Josef Uvíra slyše slova písně, zatleskal mocně rukama
a zvolal »výborně«. Děvuchy následovaly příkladu Uvírova.
Veruška ucítila, že všichni zvláštním pohledem ji pronásledují.
Ustala ve zpěvu a jako omámena scházela se stupně. V uších
ozýval se jí hlas
»Černé oči, černé,
nekaždému věrné.«
Dva studenti hned se k ní přitočili, prosíce ji, aby dokončila
píseň.
Po chvílovém
žebronění uvolila se
Veruška znovu
vystoupiti. Sotva že se ukázala na stupni, nový potlesk zaslechla;
okamžitě slézala, řkouc: »Já juž věc nebudu.«
Uvira stál nedaleko: »Veruško, tuž věc juž něbudeš, to sem
rad, že ses poznala, ja ti tež odpuščam, že věc falešnum něbudeš.«
Tož, ludkové drazí, vidíte, jak besedy smiřovaly rozdvojená
srdce! Co by nedokázal nikdo, ani paterek ani p. rechtur, to
uskutečnilo se besedou.
Veruška a Josef obnovili starou lásku, a to úterý před
adventem slavili vesele.
Nyní jsou stařičtí a běloučcí a mají se rádi jako dva
holoubkové. Od těchto lidiček slyšel jsem příhody besedové.
Stařečku Josefe a stařenko Veruško, zůstávejtě s Pánem
Bohem!
IV. NA VÝMINKU
»A tuž Zefa Šigutova se bude vydavat? Neslyšela's nic,
Maryčko?«
»Kde pak by kdo řekl co Maryce Geletově, boráska pořád
sedím u pece, ani patou nehnu.«
»Jenom se tak nestav, v neděli byla's u muziky, a tam přece
nezavírají úst jako truhly na zámky. Povídají, že budeš družičkou?«
»Já, ale jdi, Františko, to ti kdosi toho napovídal…?«
»Co se červenáš, zdá se mi, že nechceš s barvou ven?«
»Nepovíš nikomu?«
»Ni.«
»Tuž ti potichu sděluji, že za tu družičku budu. Nepovídej to
děvuchám, aby mi nezáviděly. Ve čtvrtek bude jistý rok, ženich
s dvěma svědky přijdou k Šigutům pro jisté slovo.«
»S Bohem, Františko, spěchám mám pokluzat, nepovídej, to
ti povídám!«
»To tak, to mě neznáš, že umím mlčet jako hrob?«
* * *
Po této rozmluvě děvuch za dva dni byl čtvrtek. Fojt,
ženich, pan rechtor a »starosta« (námluvčí) oblékli se svátečně
a zrovna zamířili do statku Šigutova.
U Šigutů všecko bylo udrhnuto; z komína valil se bělavý
kouř. Netřeba vykládati, že to příprava k »jistému roku«.
V domě příchozí dali pozdravení.
Starosta uchopil se slova řka: »Pochválen buď Ježíš Kristus!
Vzácný pane hospodáři a hospodyně! Uctivě vás žádám, abyste
toto naše vstoupení s tímto mládencem do příbytku Vašeho
v dobré obrátili. Vám všem vinšujem od Pána Boha všemohoucího
hojné požehnání, zdraví a při všem jeho svatou pomoc. Uctivě
Vám ve známosť uvádím, že ve jménu nejsvětější Trojice státi se
mají dobrovolné smlouvy mezi dvěma osobami, tímto mládencem
Emanuelem Strakou, kterého Vám představuji a Josefou Šigutovou,
již on dobře zná, že jsou odhodláni své živobytí pospolu tráviti
a do manželského stavu vstoupiti. Tak Vám to sděluji a Vás
zarovno prositi míním, těm mladým lidem tuto smlouvu
napísanou včil pod svědky potvrditi. Též Vám oznamuji, co tento
mládenec nastávající manželce zavede: šest tisíc rynských ochoten
jest jí, to jest její věno do gruntovní knihy vložiti a v pádu smrti
jeho může s nim nakládati dle libosti. Ostatní všecko má náležeti,
dá-li Pán Bůh všemohoucí, dětem — z manželství zrozeným,
a kdyby těch Pán Bůh nepopřál, tož rodině podle zákona. Mimo to
otec ženichův Jan Straka vymiňuje si každoročně 250 rynských na
penězích, každý den 3 litry mléka, za týden 3 oselka másla a 10
vajec, v lednu šumně vykrmeného bravka. Kdyby Pán Bůh
všemohoucí na něj dopustil nemoc, tož dovoz lékaře a paterka.
Item, aby mu vlastní syn — majitel pily nařezal, kolik chce, a on
naproti tomu — majitel povětrňáku, že mu sám namele aneb dá
namleti, jak mnoho bude potřebovati. Tyto smlouvy jsou učiněny
dobrovolně a beze všeho přinucení, proto my nížepsaní je svým
vlastnoručním podpisem stvrzujeme, a kdyby kdo něco jiného
tvrdil, za faleš prohlašujeme.«
Nevěstin starosta upozorňuje, »že rodiče této nevěsty jsou
s tím srozumění, že mu dceru dají, ale že pořádně napřed si musí
smlouvu přečísti, vždyť stav manželský jest těžký stav.«
Pan rechtor smlouvu na hlas přečetl, obě strany souhlasily,
proto smlouvy podepsaly. Abychom seznali blíže svědky a osoby
podáváme podpisy:
Datum 12. Aprila L. P. 18** v Pasekově.
Jan Straka, m.p.
Jakub Klapetek, m.r.
otec.
fojt
Francek Ondráček,
Martin Hrabec
starosta, svědek.
písař, svědek.
Valentín Šigut, m.p.
otec.
* * *
Od veselí uběhlo zvolna, jako když 5 bocanů odlétá od nás
do cizích krajů — pět let, a za tu dobu v Pasekově u Straků staly se
převraty neobyčejné. Bývalá láska a úcta syna k otcovi zmizela
a nastěhovala se hádka a vojna.
Syn přivykl pití, kořalka z něho učinila surovce, který se
nebál ani na vlastního otce sáhnouti. Lidé se křížovali, když viděli,
jak mladý Straka držel otce za hrdlo a mlátil do něho holí křiče:
„Však vyplňuji jenom svatební smlouvu, v níž stojí psáno, ,že já
syn — majitel pily mohu otci nařezat, kolik chci‛, pravda, stryku
Ondráček, však jste to též podpísali?«
»A tuž co bych lhal, nezapírám, jest to tam tak písáno, ale
tak jsme tomu nerozuměli, jako ty. Manule, nech tatíčka, víš co
praví čtvrté přikázaní Boží: ,Cti otce svého, a matku svou, abys
dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi!‛«
»Co jste paterkem, že mi kázani robíte? Nechte si ho sám pro
sebe, však ho potřebujete, starý křibe!«
»No Manul, jak se nechceš polepšit, dobrá, tuž na tebe
půjdeme smlouvami.«
»Na mě, kdybyste nebajal?« odsekl Manul na otci klečící
a hrdlo mu svírající.
»Na tebe, stoďáble, abys věděl. Ve smlouvě stojí též
poznačeno, že otec tvůj — majitel povětrňáku, ,tobě sám namele
anebo dá namleti, jak mnoho budeš potřebovati‛ a ty toho namletí
potřebuješ, jak vidím, jako lidé soli.
Ludkové hef, ty Valíku, Mičko, Smijo, chopte ďáblového
syna a držte ho, já se optám stařečka Straky, ešli nám dovolí mu
,namleť«.
Synci nedali se dvakrát nutit, surovce odtrhli od tatíčka,
a obrátili jej, aby zadní čásť těla hleděla k slunečku a pevně drželi.
Stryk Francek vymáhali dovolení ku »namletí« u starého
výminkaře. Napřed nechtěl, ale když mu Ondráček vyložil, jak
židovský Heli byl potrestán smrtí, že nekázal trestati svých synů
Ofniho a Fineesa, dal si říci…
Bylo klání, bylo porubání…! Stryk Francek býkovcem
vyháněl neposlušnosť a surovosť synovskou; když již nemohl,
podal medicinu proti nepoddajnosti druhému a mleli Straku až mu
rozemleli galaty…!
»Namleli mu, kolik potřeboval… Plnili jen obsah svatebních
smluv….«
* * *
Stryk Francek Ondráček do dneška vykládají, jak obnovovali
býkovcem smlouvy na citlivé části těla mladého Straky, a že to
mají pod dekretem, kdyby co ješče jednou začal, že zas budou je
podepísovat krvavým inkoustem.
Bohudíky, že Straka do dneška po druhé nepopřál stryku
Franckovi té radosti, on ví dobře, jak jsou stryk Francek mocný
v klepetech.
Výminkáři, pozor na smlouvy!
V. NA VÝSTAVĚ
Byla výstava v Bravkově.
Po svat. požehnání slavná komisse počala svou úlohu: chlév
od chléva prohlížeť.
V komissi byli rozliční páni: hrabě, baron, paterci, advokáti,
úředníci, páni z kanceláře a kdo ví jací jiní?
U
Šafránků
měli
šumnou
teličku,
u Hrbáčů
kozu,
u Vavrečků vykrmeného, koberatého bravka; starý Kapalka
chlubil se ročkem-býčkem, a Cihlář kravou, která ročně vrhla dvě
tělitka.
Slavná komisse byla velmi na rozpacích, když prošla
všechny stáje, koho odměniť? Všecko bylo v nejlepším pořádku.
Bravový dobytek měl zvláštní odměny a hovězí též. Komu
přiřknouť z bravků první cenu?
Komisse rozpačitě stála na prahu chléva stryka Šolného,
uvažujíc o první odměně.
Stryk Šolný, pozoruje nerozhodnosť pánů, odvážil se
ponuknouť je k rozsudku: »Ctní pánové! Nad mého kanečka není;
to je bravek ke všemu hodlivý. A pak jak jest též povolný. Pane
hrabě, prosím jich, lehnou si pod něho, že jim nic nezrobí! «
Ačkoli pánové úřední tváří chlubili se obecenstvu, jak
uslyšeli chválu Šolného, rozveselili se do jednoho. Pan hrabě přese
všechno to, že nelehl si pod kance, přece navrhl, aby stryk Šolný
odměněni byl první cenou, že vychovali takového bravka, že pod
ním může odpočívať aji hrabě, aniž by mu co zrobil…
Komisse
schválila
návrh;
stryk
Šolný
byl
prvním
premiantem.
* * *
Po slavné prohlídce byla společná tabule. Co jenom trochu
patřilo k panstvu, sedělo za stolem. Též pan okresní hejtman dlel
mezi účastníky.
Až se trochu najedli a napili, tož předseda hospodářského
spolku »Ušlechtilosť« zdvihl sklenici ku přípitku, řka: »Velectění
pánové! Radostí nelíčenou naplněn zvedám sklenici, abych připil
všem, již ku zdaru dnešní výstavky přispěli. Na prvém místě díky
vzdávám panu c. k. okres. hejtmanu Filáskovi, že náš podnik přízní
podporoval; dále děkuji p. hraběti z Dobrákova, že náš lid
neopouští, děkovati jest mi ctěným paním hospodyním, že hojnou
péči měly o své chlévy. Úhrnem projevuji uznání a dík všem, kdož
na dnešní významné události podíl mají. Sláva jim!«
»Sláva! Sláva!«
Hejtman Filásek cítě se vyzván k odpovědi, počal úřední,
lámanou češtinou:
»Moji phani! Sem jak se phatři rád, že dnešní dobytekauštelung tak dobže dopad. Vidhim, že roby dobže dobytek
futroval, bo taký kusek málo kde vidět; též chlapi staral se, aby
futro dycky bylo po ruce. Tuž zdvihám śklénku svou na Moravské
sedláky a hospodyně, až…«
»Až byste je utloukl«, ozval se smělý Víteček; »císařské úřady
v naší zemi vždy zdvihají na nás hole, karabáče, sklenky…«
Rozhostilo se hrobové ticho.
»Pane Vhiteček, vy jste aretýrován, tak se nesmí urážeť
zástupce císaře phán…«
»Pane hejtman a vy smíte zdvihať sklenice na nás a naše
hospodyně? Co jsme otroci, psi, abychom se nechali sklenicemi
ubíjeť? Nejsme občané jako Vy? Třeba více platíme daní, než
ledaskdo.«
»Phane Vhiteček, držet huba, bo sem celý dožraná, a vy,
phane vachmajstr...«
Advokát
Vysekanec
nahnuv
se
k panu
hejtmanovi,
vysvětloval mu situaci, že on vlastně zavinil výstup, že zdvihl
sklenici na Moravské sedláky…
Úřední osoba dala si říci a s dlouhým nosem a táhlým
krokem spěla k městu, kde di »nix bemiš, olles dajč.« Myslíte, že se
polepšila? Na takové lidi, kdyby dopadlo deset egyptských ran,
byli by ještě zatvrzelejší než Egyptský Farao. Škoda, že nezeje před
nimi Rudé moře!
VI. KLASOBRANÍ Z PR. SLEZSKA
Panščarky Benešovské byly v nejplnější práci. Šel jsem
o žních z Benešova do Bohuslavic; slunce hřálo, až se mi moje
zápisky potily. Zastavil jsem se pod stromem a díval jsem se, jak
hbitě skládají ječmen do »lohů«. Kterási z dělnic zdvihla hlavu
a upřeně hleděla v tu stranu, kde jsem dlel.
»Roby, slyšitě? Nesu to ten paterek, co nas voďu na svatu puť
na Velehrad. Že su to? Poďmy polubiť ruku!«
»Ja vám tež dam, vy shniloši, ať se mi ani něhnětě!« poroučel
šafář.
»Hyhy, hyhy«, a roby ty tam přes pole na silnici ku mně.
»Poniženě vitamy velebneho paterka. Kaj se tu ene vzali. My
jich dobře znamy ze svatej puti, baj z Opavy.«
»Přišel jsem se na vás podívat, jak se tu na prajské máte.
Vraťte se do práce, aby šafář se na vás nehněval.«
»On tež vždycky cuduje, to on muśi. Velebny paterku,
pojedemy na rok zase na puť na sv. Hostyn?«
»Dá-li Pán Bůh dočkať, ano; hospodařte, ať můžeme se
vypraviť. S Pánem Bohem!«
»Vy staré gyzdule, letatě jako děvušiska; mohly byśtě se
stydeť«, vítal robotnice šafář.
»Hyhy, hyhy — — —«
* * *
Strykovi Paskudovi štěstí přálo. Koupil si los v Opavě
o drůbežnické výstavě a — vyhrál. V B… bylo plno radosti. Stryk
Paskuda vyprávěl o své výhře a hledal soudruha, který by s ním
jel. Radili se, mají-li jeti na voze či na železnici. Rozhodli se pro
vůz: může býť výhra veliká, jak bychom ji dostali domů?
Parou koní vezli se do Opavy. Ve městě hledali člověka,
který výhry rozdává. Po dlouhém vyptávání v hospodě, dověděli
se. Zapřáhli koně a s vozem jeli před dům — a tam s dychtivostí
čekali výhru. Jakýsi pán jim ji dal: »šálek na kafej.«
»Pambu zaplať! Něni to velké, ale šumne jest to, takeho
hrnka něbudě v celých B… Pro nevěstu se ene jezdi parum koni
— a pro naš hrnek tež. Kdo ma taky — — —?«
* * *
Jel jsem letos počátkem srpna z Ratiboře do Bolatic. Úroda
na poli pěkně stála, radosť patřiti. Ve voze železničním jel se mnou
voják pruský a pískal si: »Na té louce zelené — — —«
»Příteli, vy jste Moravec, odkud jste?«
»Velebny paterku, sem z Bolatic, jedu na ferie na deset dni,
na žniva nas pušču do dom.«
»Jak se máte u vojska?«
»Hrubě dobře. K snidani dostavamy černu kafu, na obid
maso a k večeři kafu bo vuřty, kartofle s harynky. Na 10 dni 22
českych39 fasujem. A každý večer mamy ,gesangštundy‛, to je
lustig!«
»Co pak to máte na řemeni napsáno?«
»Gott mit uns, to jest Buh s nami.«
39
1 český = 10 fenyků, asi 6 kr.
»Rád jedete domů?«
»Čemu ni, tatíčkovi pomožu robit, su juž taci staři; pozřu, to
su Bolatice!«
Vojáček pruského krále slušně oděný, rukavičkami ruce
pokryty mající, statečně vyšlapoval si v kupé od okna k oknu. V té
vlak se prudce zastavil, a statečný syn Marsův prudkým nárazem
povalen byl k zemi…«
»Stoďable jeden… Paterku, něpovědaju to nikomu, bo bych
dostal v Ratibořu štrofu!«
»Ale kaj.«
* * *
Přijeli jsme do Bavorova40 ráno. V hlavní ulici města bylo
živo, velmi živo. Komedianti vodili bílého velblouda a opice, proto
ten sběh lidí, zvláště dětí.
Mne nezajímal tak velbloud jako nářečí české, jež
v Bavorově odumírá; nebylo tedy divu, že jsem za komedianty
chodil jako druzí. Z Bavorova šli jsme do přifařené a s Bavorovem
spojené české dědiny Jarohněv, v dialektu zvané »Jarovňov« (1076
obyv.) Při chůzi psal jsem na lístky, do klobouku ukryté, co jsem
slyšel; byly to samé zajímavé věci.
Velblouda odvedli do Děhylova — a já hleděl se dostati do
nějaké chalupy neb statku.
Měl jsem šťastnou myšlenku. Z Jarohněvi pochází paterek
K… Počkej, dobře.
40
Bavorov jest v Pr. Slezsku na sever od Opavy.
»Diocha, kaj tady meškaju u K…u?«
»Hevaj.«
»Dobře, diocha.«
Vešel jsem do placu, co stryk K… vyšli z jizby.
»Stryku, nejsou Vaši velebný pán doma? Slyšel jsem v H…,
že vás navštíví?«
»Ešče nepřijechali, něch idźum dal, velebny paterku.«
Tak jsem se dostal mezi lid. Ti dobří lidé snášeli všecko, i pro
»kodlužka41 a paskudy« poslali; děti přistrojili se posvátečně a já byl
u nich jako doma.
Diochy zpívaly, stryk vykládali, a já písal — —
Jedna píseň ustavičně mi zní v uších; nevím proč ji nemohu
odehnati:
»Mily Bože, hody idźum,
raduje se každy dudum.
Jau42 ze služby na službičku,
bo juž nimum mamuličku.
Mamuličko, tvrdo śpiće,
meho hlasu neslyšiće.
Kdybyśće muj hlas slyšely,
zaplakač byśće muśely.
Přaućele se dobře majum,
ale na mě nic nedbajum.
Cudźi ludźe se starajum,
že pro mě mějsca43 nemajum.
41
Kodlužka = cukroví.
Dlouhé »á« vyslovuje se jako »au« (jako »a« a poloviční »u«).
43 Místa.
42
Nestarejće se ludkově,
moje miejsco na kirchově;
na zelenym kirchovečku,
budu se spać jak v lužečku,
tam mě větr nedověje,
ani sluńce nedohřeje!«
Nezdá se vám, že tato píseň vyličuje stav našich bratří
v Bavorově a okolí?
Neměli bychom uvažovati o slovích písničky:
»Přaućele se dobře majum,
ale na mě nic nedbajum?«
Škoda té nalomené větévky na lípě slovanské!
Protože má přítomnost v Jarohněvi byla nápadnou (kdosi
přišel se od úřadu ptát, co jsem zač?) raději rozloučil jsem se
s krajany, slíbiv, že zas brzo přijdu.
V Turkově bylo »vesele« a karmaš. Pozvali mě na karmaš,
abych jim sloužil ve filialním kostele mši svatou. Turkov je česká
dědina, ale v kostele již pan rechtor s dětmi modlí se německy. Na
hřbitově u kostelíčka jsou samé německé nápisy. Po mši svaté šel
jsem do stryka Foltyse, a s ním konali jsme návštěvy, všude nás
chtěli míť. Tak se stalo, že jsme se dostali na vesele. Že hudba
šumně hrála a nevěsta se smála, netřeba zvláště uváděti. Posadili
mě mezi stryky vedle fojta a jiné honorace a vykládali jsme
o všeličem. I o Praze byla řeč, kdosi ze stryků byl tam na pouti.
Týž poutník chlubil se, jak jest na česky »ščudlek«? Že jetel. Jak
»šosejka«? Že silnice; to všechno že vyzkoumal v Čechách.
Abych též od druhého pohlaví starosvatek něco vyzvěděl,
přestěhoval jsem se při vhodné příležitosti mezi Evino pokolení.
Starosvatky mi vykládaly, že za stara vesele se slavněji
konalo atd.
Když jsem měl odcházeti, tu jedna ze starosvatek přednesla
mi přání: »Velebny paterku, němaju nam za zle, daju nam něco na
pamatku.«
Nic jsem právě neměl v kapsách; obyčejně beru obrázky,
růžence, knížečky. Škoda.
»Nic něhledaju, my chcem ene, aby se nam podpisali do
kancionálu!, o to jich poníženě prośimy.«
Vyhověl jsem tak lehce splnitelnému přání.
Moje sousedka — starosvatka — mi vroucně děkovala:
»Děkuju jim, velebny paterku, za upřimnośt, prvši raz sem měla to
ščeśti, sedět na vesele vedle paterka, to se tak honem něstane!«
* * *
Stryka N… z K… potkal jsem v Opavě na Jaktařském
předměstí. Pěkně mě přivítal a chtěl se dáti do řeči.
»Odkud stryku?«
»Z prajske, velebny paterku, znam jich ze svatej puti, byli
sme na sv. Hostynku. Zrobju mi tež něco?«
»Co mám zrobiť? Bude-li možno, rád vyhovím.«
»Jdu se mnum na fajne vino, u Vas na cisarce jest chutnejší
jak u nas.«
»Mily stryku, nemám právě chuti, odpusťte mi, že pro pilnou
práci nemohu.«
»Velebny paterku, nerobju mi též taku, ene jdu, ja sem ešče
s paterkem na vině něbyl, všecko platim.«
»Stryku, zdá se mi, že jste již byl na vině, jste jaksi červený.«
»Nezapiram, paterku, byl sem, ale chcu jiśť s nima, abych
robě mohl povědět, s kym sem tež byl ve společnosti.«
Zahýbali jsme za roh na náměstí Františka Josefa;
nepozorovaně, když stryk díval se na veřejného posluhu, nosícího
plakát na desce na žerdi upevněné, uchýlil jsem se do dvoru
Duškova a druhou odešel.
Ve zdáli slyšel jsem volať: »Velebny paterku něodbihaju mě,
chcu iśť tež s nima na fajne vino — —«
* * *
Ve Vel. Hošticích srazil jsem se se strykem M… Rozkládali
jsme o šumném čítání, o kostelích, o šumných kázáních.
»Ni, že bych haněl u nas na prajské slovo Boži, to ni; u nas
tež paterci hrubě šumne kazani robju ale dyž chcu slyšeť něco ,na
košt‛, tak fajneho, tuž jdu na cisarsku do Opavy, tež do Komarova.
To jest kazani jako vydrukovane fajne; paterci mluvju jako
z knižky; u nas věc po našemu.«
»A rozumíte všemu na císařské?«
»Abych něrozuměl, dyž tež čitam moravske cajtunky44
z Hučina, co paterek Hlubek skladaju. Dyby u nas regirung nam
44
Katolické noviny.
dovolil ve škole děti moravsky učiť, to by bylo všecko inše. Ale
tak? Co zrobimy, musi to byť.«
* * *
Kdo jde od Rovnin po silnici ku Vrablovci (patří k Hlučínu,
městu pohraničnému), uzří veliký nápis na stěně jednoho domku:
»Zdař Bůh!« Nápis půlmetrovými písmeny pořízený hlásá, že
v chalupě bydlí český, katolický horník. Nápis zasluhuje zmínky,
protože jest český a těch v Pruském Slezsku tolik skoro, co bílých
vran.
* * *
V Petřetíně na jihozápad od Ratiboře vystaveném rádi se
soudí. Soudy ratiborské nejraději (!) vidí petřetínské. Vtipkaři
tvrdí, že obyvatelé petřetínští, jak narodí se někomu dítě, zanesou
je přede křtem svatým »do advokáta«, aby si je poznačil.
Nedávno obžalovali dvanáctiletého synka, že komusi splašil
krávy, a jiného, že šel po louce bosou nohou. Nebude to dlouho
trvati, že udají někoho u soudu, že ruší noční klid – kýcháním.
Toto vše mi vykládali o Petřetíně; jest prý toho ještě více, ale
kdo to všecko »pamatá«?
* * *
Co z Ketře pochází, jest nejlepší (!)
Nejdrzejší žebráci a děcka — jsou z Ketře.
Dříci, co sbírají psy na pečínky — jsou z Ketře.
Velicí mluvkové — jsou z Ketře.
Nejškaredší nářečí německé — jest z Ketře.
Nejškodlivější vítr, přinášející bouře a krupobití, valí se od
Ketře.
Co mají v Ketři dobrého? Osvědčený germanisační recept,
jímž odnárodnili skoro již celé okolí.
* * *
Páni rektoři jsou v Pr. Slezsku přísní, nestrpí nepořádku ve
škole. — U Křenovic v jedné obci přišel synek se svou sestřičkou
pozdě do školy. Pan učitel se ptá chlapce, proč se opozdil?
Hoch odpovídá: »Tatíček a matička se bili, a ja sem chtěl
věděť, jak to vypadně.«
Učitel, chtěje se přesvědčiti, mluví-li žák pravdu, šel do
druhé třídy optat se, proč děvče přišlo neskoro do školy?
Děvče: »Já sem chtěla íśť do školy, ale dyž se tatíček
s matičkum zbili, prajil Pepik, bysmy počkali, kery z nich
vyhraje.«
Boráci, mluvili pravdu!
* * *
Volební výbor moravského a polského lidu katolického pro
kraj Ratiborský vydal 19. Mája 1893 též české provolání k voličům
do parlamentu berlinského, z něhož neváháme pro zajímavost
některé věty uvésti:
Bratří katolíci!
Roztomilí krajané moravští!
Ve vážnej chvíli obracíme se na Vás o k vážněj voláme Vás
povinnosti. Jde o to, abysme zvolili nového poslance do
parlamentu
berlínského…
Víte
všeci,
že
parlament
byl
rozpuštěn…, protože dosavadní parlament nechtěl vládě povoliti
rozmnožení vojska. Vážíme si vlády a ctíme ju — ale bohužel tím
rázem — podvoliť se jí nemóžeme. Už i tak pod rozmanitými
břemeny ledva oddýcháme. Už i tak platíme dávek až moc, každou
lyžku stravy bez mála už oplacamy. Vybírají se poplatky ze zboží,
platí se clo z dobytka, clo z dřeva zpoza hranice, oplácí se tabák,
káva, petrolej, slanina zpoza hranice a omastek, clem se zdražuje
rýže a maso, zdražuje se až strach cukr, ba a i sůl a sledě… Ba včil
už nám i to pivo, ten náš nápoj, kterým se po těžkej posilujem
práci, který jediný chrání náš kraj od moru kořalkového, dnes už
nám i ten hultek piva chcú zdražiť dávkou, zdražiť alebo zhoršiť.
Nikoli pivovary, ale ty, sedláku, zaplatíš tu daň.
Stukáme pod břemenami, naříkáme na těžké časy, na bídu
a málo kdo z nás ví, že pramenem tej bídy, tej núze jest právě ten
nešťastný militarismus — — — Ptáme se: Což potřebuje stát náš
opravdu tak strašně moc vojska? Odpovídáme: Nepotřebuje.
A dejme tomu, že by nepřítel stanul na hranici, že by bylo potřeba
moc branného lidu, tu lid moravský i polský všecek do posledního
chlapa pohrne se do boje, a nebude litovati krve, aby obránil zem
a monarchu. — — — Máme podvoliť se tak velikánským obětěm?
Či snad vděčnosť k vládě? Věru, nemáme za co byť vděčni.
Odstrkováni jsme na všech stranách. Jak bysme ani lidmi nebyli.
Řeči naší moravskej, největšího to po víře od Pána Boha daru,
neslýchať ani ve škole, ani v úřadech, ani u soudův. A za to, že nás
nechce znáť, že nás odstrkuje a znevažuje, za to máme vládě ještě
nová na sebe břemena povolovať a dávať? Voliť budem, jak nám
rozum káže, ne cizáka, ale bratra rodem, krviu a srdcem křesťana
katolického po rodě i po přesvědčeňu, — — — co se zastane
církve naší svatej a našeho náboženství katolického, co bude hájiť
naše hospodarstvia, zaujme se malého sedláka a malého řemeslníka
proti kapitálu — — —
Takovým poslancem dovede býť jenom … pan
Filip Robota,
učitel na pensi v Prudníku.
Muž ten jest Polák, vyrost a žil mezi námi, zná nás a našu
bídu, má srdce cítící s nízkými a utlačovanými. — —
Bratří! Krajané! — — Kdo z Vás tedy miluje Církev svatou,
komu mila je staroslavná řeč otců Vašich, kdo si váží krve rodu,
kdo touží ujíť bídě a nouzi, hrnoucím se na nás z nových břemen
a dávek — — odevzdej hlas svůj pro pana Robotu.
Probuď se lide, moravský a polský, ukaž, že ještě neusnuls
na věky. Pověz veřejně, čím trpíš a hyneš, čeho si přeješ a žádáš.
K volbám, bratří, ve jménu Božím za svaté naše práva!
Jan Vyhlídal
KRESBY ZE SLEZSKA
Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace
Ostrava, 2012
Vydáno jako elektronická verze 1.0 knižního vydání z roku 1902.
ISBN 978-80-7054-153 1 (pdf pro čtečky)