NECHCEME ŽÁDNOU DALŠÍ KAPITALISTICKOU VÁLKU

anarchistické noviny
Jaderná válka
nízké intenzity
USA a NATO v Iráku, Kosovu
i jinde beztrestně používají
radioaktivní uranovou munici
str. 6-7
únor 2003 - č. 27- ročník IX
Dále v časopise:
Tramvajová
stávka v Praze
Do stávky, vyhlášené Federací řidičů tramvají, se v Praze
3. února zapojila třetina řidičů
a řidiček. Militantní stávka ale
přinesla i nesolidaritu ostatních, policejní násilí a řadu
otázek.
Více na str. 3
Potenciál
samosprávy
Zkušenost ukazuje, že samospráva získává potřebnou
dynamiku pouze v revolučních podmínkách. Jen tehdy
je schopná zlomit struktury
hierarchické společnosti...
Více na str. 5
Mujeres Creando
Bolivijské anarchofeministky,
sdružené ve skupině Mujeres
Creando konfrontují zažité
tradice autoritářství a patriarchátu nejen ve své zemi.
Více na str. 4-5
Slovo
redakce
Do roku 2003 vstupujeme s
číslem, které se již tradičně
musí zabývat mnoha neradostnými událostmi, které však před
nás na druhé straně staví další
možnosti, jak se postavit diktatuře kapitálu a státu.
Naše životy zasahují dvě
hlavní proplétající se témata.
Na straně jedné to je ekonomická a sociální krize systému a s
tím související drastická opatření asociální demokracie. Řeč je
o „Sobotkově balíčku“, přibližující se deregulace nájemného a
Škromachově kapitalistickému
zemětřesení ve zdravotním
pojištění a vyplácení nemocenské. Kromě toho musíme reagovat na globální hrozbu, plynoucí ze Středovýchodní války.
V tomto čísle nakonec převážily aktuality o chystané válce
a stávce řidičů a řidiček tramvají, která byla po dlouhé době
prvním rázným vystoupením
pracujících lidí.
Svobodná
Práce
Stanice bankrot České dráhy zde
jízdu končí !
str. 2
Federace sociálních anarchistů, členská sekce Mezinárodní asociace pracujících
dobrovolný příspěvek 10,- Kč
NECHCEME ŽÁDNOU DALŠÍ
KAPITALISTICKOU VÁLKU
Válka na Středním Východě
se zřejmě přibližuje rychlým
tempem. Vystoupení amerického ministra zahraničí Colina
Powella v Radě bezpečnosti
OSN 5. února potvrdilo úmysly
Bushovy administrativy zaútočit na Irák i bez mandátu této
organizace a nenechalo na
pochybách snad už nikoho.
Je zřejmé, že se nejedná o
válku za „demokracii“. Prostřednictvím nadcházejícího konfliktu
se snaží Bushova administrativa
a za ní stojící nejmocnější složky
kapitalistického systému vyřešit
některé své naléhavé ekonomické potíže. Jde jim především o
napadení dosud dominantní role
kartelu OPEC (země produkující
ropu), který často způsobuje zvýšování cen této pro současný
kapitalismus klíčové suroviny,
což systém poškozuje.
Bushovi jde také o to, aby
americké korporace získaly
snadný přístup k posledním zbývajícím velkým ropným zásobám
na zemi a zajstily si tak na
posledních několik desítek let
lukrativní byznys, než bude kapitalistická ekonomika přinucena
opustit fosilní paliva a přejít na
jiný způsob získávání energie.
Vidíme, že se jedná o geopolitickou válku, kde za frázemi o
lidských právech a svobodném
rozvoji Iráku vystrkují růžky
pouze práva kapitálu na ničím
neomezované působení a svobodný rozvoj investic.
Je možné něco dělat?
Zmíněné poznatky nejsou
ničím novým. Některá okrajová
média je nepokrytě šíří a v našem
povědomí je účelovost války v
Iráku více než zřejmá. Jde o něco
více: jde o to pokusit se odpovědět na otázku, jak bychom se
měli zachovat tváří v tvář chystané apokalypse. Máme znovu
mlčet a zanadávat si při sledování televizních zpráv? To určitě ne.
Rozpoutání agresivní války je
zločinem proti lidskosti podle
jakékoli myslitelné definice. Je
naší lidskou povinností proti tomu
alespoň nějak vystoupit. Vybrat si
svůj způsob protestu. Nezůstat
zticha a nějakým způsobem dát
najevo - ve svém okolí, na pracovišti, ve škole - kdekoli - že i když
jsme občané členské země
NATO, jejíž vojenská jednotka se
bude účastnit nadcházejícího
tažení, jsme proti válce, že tahle
ani žádná jiná válka se nevede
naším jménem a my v žádném
příapadě nesouhlasíme s jejím
rozpoutáním.
Je také naší povinnosti pokusit se odpovědět na oficiální
manipulace a údajně beznadějná
dilemata, kterými nás zaplavují
sdělovací prostředky.
Říkají nám například, že
Saddám přece musí být odstradokončení na str. 2
BOMBY NEJSOU CHYTRÉ - Podle amerického ministra zahraničí má být na Irák odpáleno v prvních dvou dnech na 800 střel s
plochou dráhou letu a 3000 kusů „inteligentní“ munice. Oficiální
média nás ujišťují o tom, že se jedná o „humánní“ bomby, zasahující vybrané cíle. Je to manipulace, počítající s neinformovaností většiny obyvatel.
Více informací o tzv. inteligentní munici a podrobné informace o pozadí války v Iráku jsou obsaženy ve studii amerického novináře Larryho China, která je přístupná na naší internetové stránce na adrese
http://fsa.anarchismus.org/index.php?id=185
Picassova GUERNICA zakryta Miliony lidí proti válce
kvůli chystané válce v Iráku
Patrně nejslavnější protiválečný obraz všech dob,
Guernica od Pabla Picassa,
inspirovaná hrůzami fašistického bombardování baskického města Guernica během
španělské revoluce a občanské války v roce 1937, byl 27.
ledna cenzurován a zakryt v
budově OSN v New Yorku.
Důvodem byla řada jednání
o chystané válce a především
návštěva amerického ministra
zahraničí Colina Powella, který
5. února v Radě bezpečnosti
přednesl zprávu o údajné produkci zbraní hromadného ničení
v Iráku, která je všestranně zpochybňována jako neprůkazná a
postrádající jakékoli konkrétní
skutečnosti a poznatky.
Reprodukce byla donedávna umístěna přímo nad vchodem do zasedací místnosti
Rady bezpečnosti a byla zakryta podle tiskového mluvčího
OSN Freda Eckharda proto,
aby „nepředstavovala zahanbení“ pro Colina Powella a americkou politiku. Obraz byl zakryt
kusem modré látky a ještě přes
něj bylo pověšeno několik vlajek
OSN.
Obraz, který mocnými prostředky přitahuje naši pozornost
k šílenství a nelidskosti války, se
stal nepohodlným, když představitel světové supervelmoci
hovoří o tom, že v první „šokové
vlně“ bude na Bagdád odpáleno
800 řízených střel s plochou
dráhou letu a budou zřejmě
použity nukleární zbraně na
ničení odolných úkrytů.
artdaily.com, NYTimes - (p)
15. února se po celém
světě ne mezinárodním dni
protestů sešly miliony lidí na
demonstracích proti válce v
Iráku. Celková účast je odhadována na více než 10 milionů lidí. Podobně mohutné
protiválečné protesty se odehrály naposledy během války
ve Vietnamu.
Řím zažil demonstraci s přibližně 2 miliony účastníků. V
Madridu se sešel nejméně milion lidí. Ve Španělsku se po celé
zemi konalo dalších 55 akcí s
účastí mnoha set tisíc lidí. V
Londýně se na protiválečném
pochodu shromáždilo více než
„Ani státní, ani náboženský
terorismus. Proti Bushovi a
Bin Ládinovi“ - výmluvný
transparent bostonských
anarchistů na protiválečném shromáždění.
půl milionu lidí. Statisíce lidí se
zúčastnily demonstrací také v
USA, Austrálii, Indonésii, Thajsku, Rusku a dalších zemích.
Ve Washingtonu policie
zasáhla proti demonstrujícím,
kteří chtěli pokojně projít kolem
budovy OSN. Další protiválečné
akce se očekávají v následujících týdnech, kdy budou vrcholit válečné přípravy.
(p)
FSA-MAP na Internetu: http://fsa.anarchismus.org --- pravidelně aktualizovaný anarchistický informační portál
Svobodná Práce
ÚNOR 2003
2
Stanice BANKROT - České dráhy zde jízdu končí!
Netradiční pohled na železnici očima řadového zaměstnance: nucené přesčasy, existeční nejistota, stálé propouštění...
O situaci Českých Drah
(ČD) se dnes můžete dočíst
takřka všude. Zaměření zpráv
se však mění s ohledem na přístup pisatele k tomuto podniku. Buď jde o zcela fantastické
mazání medu kolem úst (hlavně Železničář - noviny ČD)
nebo naopak fantastické argumenty za zrušení železnice a
ČD (takřka veškerý zbytek).
Anarchisté jsou - pro své
upřednostňování železnice jako
ekologického
hromadného
dopravního prostředku před individuální automobilovou dopravou
- často zařazováni do první kategorie. Není tomu tak zcela. Ano,
chápeme železnici jako ekologičtější způsob přepravy. To nám
však nebrání kritizovat pracovní
podmínky v tomto podniku. A že
tyto podmínky nejsou skvělé,
Zdroje svých informací samozřejmě nemíníme jmenovat. Už i
do médií proniklo, jak se ČD chovají ke svým zaměstnancům,
kteří se jakkoli (třeba i pochvalně)
vyjádří o své práci. V živé paměti
snad ještě zůstává případ přednosty, který byl odvolán jen kvůli
svému vyjádření o poklesu počtu
cestujících. Zaměstnanci profesně od výpravčích výše musí
podepisovat papír, že se nebudou (respektive, že mají zakázáno) vyjadřovat v médiích.
Jak to tedy vypadá u ČD s
obyčejnými provozními zaměstnanci?
„PROPOUŠTĚNÍ
JE ÚSPĚCH...“
České dráhy jsou podnikem,
v němž je propouštění zaměstnanců považováno za úspěch.
Jak to vypadá s přesčasy dobře ilustruje
zpráva ze schůzky odborů s ředitelem ředitelství Plzeň (OPŘ Plzeň). Zpráva uvádí, že
za rok 2001 bylo v tomto obvodu přesčasovou a vedlejší činností nahrazeno cca 500
zaměstnanců. Převedeno do srozumitelného jazyka - 500 lidí je nezaměstnaných a
zbývající zaměstnanci musí pracovat nad
rámec své pracovní doby.
informujeme již dlouho (viz. Hlas
přímé akce č.11/99).
ČD jsou jedním z mála velkých českých podniků, které
nebyly dosud privatizovány. Jako
o podniku s majoritním podílem
státu by se o nich dalo říct, že si
jeho zaměstnanci nemají na co
stěžovat, že se, narozdíl od
svých kolegů zaměstnaných u
soukromých firem, mají docela
dobře. Není to pravda. V tak velkém podniku se totiž ztratí i věci,
které by si nedovolil ani ten nejotrlejší podnikatel.
Ve většině podniků je propouštění stále chápáno jako něco
nedobrého (ač stálá existence
tohoto problému může vést k laxnosti a postupnému přijímání
tohoto jevu jako čehosi normálního). Ne však u ČD. Ty se ještě
naopak s propouštěním svých
zaměstnanců chlubí v podnikovém časopisu Železničář. Hned
na prvních stranách se můžete
dočíst, jak se ČD zefektivňují,
restrukturalizují a zdokonalují,
projevem čehož je neustálé propouštění
zaměstnanců.
Za
úspěch jsou vydávány ušetřené
mzdy a zaměstnanci, kteří teď
musí za svůj původní plat vykonávat dvě i tři profese najednou.
Články tohoto typu mnohdy
doprovází fotografie dotyčného
zaměstnance, jak vykonává práci
navíc. O osudu propuštěných
zaměstnanců, kteří mnohdy dráhám věnovali podstatnou část
svého života, se tato tiskovina
nezmiňuje. Proč také, vždyť tito
lidé už s dráhou nemají nic společného, ať si o nich píší ti, k nimž
nyní patří - třeba věstník Úřadu
práce.
Propuštění zaměstnanci ČD
totiž mají jeden nezvyklý problém. Většina pracujících, když je
z jednoho podniku propustí, mají
byť třeba minimální šanci, že je
přijme jiný podnik v jejich profesi.
To u ČD takřka nefunguje - výpověď je ve většině případů trvalá.
Pokud dráhy propouští, je to
proto, že snižují stavy, a to celorepublikově. U ČD v současnosti
platí heslo - zrušit místo je lehké,
zavést jej zpět takřka nemožné.
Vlekoucí se modernizace ČD
s sebou nese masivní a kontinuální propuštění. To se týká skoro
výhradně jen provozních zaměstnanců. V menší míře pak kancelářských a administrativních pracovníků. Jedná se hlavně o stanice, ležící na koridorech nebo s
nimi sousedící. Soustavné snižování stavů už zachází tak daleko,
že na některých místech a v
některých profesních odvětvích
dráhy naráží již na pomyslné dno.
Na hranici, za kterou již nelze jít,
neboť jde o pracovní činnosti,
které není možné zadat soukromým firmám a jsou pro funkci
železnice nezbytné. Územní
tajemník Moravy a Slezska pro
infrastrukturu P. Nárožník tvrdí,
že: „Snižování zaměstnanosti se
již začíná projevovat například při
obsazování pohotovostí a nedodržováním přesčasových limitů“.
A propouštění pokračuje. Od
zavedení nového Grafikonu vlakové dopravy (GVD) totiž ČD připravují nejen změnu jízdního
řádu, ale také další vlnu propouštění. Tyto záměry se již setkaly s
vesměs velmi negativním ohlasem. Jde třeba o změnu přídělu
výkonů vlakových čet, která
obsahuje zhruba desetiprocentní
snížení personální potřeby. Celkově vzato, jde asi o 335 lidí, kteří
opustí kdysi vyhlášenou modrou
armádu. Toto propouštění by se
však mohlo dotknout i dosud
zaměstnaných
železničářů.
Mohlo by mít totiž vliv na snížení
tržeb nebo na pracovní prostředí
čet (uzamykatelné prostory atd.).
Další propouštění se chystá v 9
jednotkách DKV (Depa kolejových vozidel), jež hodlají propustit
celkem 96 zaměstnanců. Dotkne
se to hlavně provozních jednotek
Choceň, Turnov, Veselí nad Lužnicí, Kladno, Zdice, Studénka a
Vsetín, kde budou tyto jednotky
zrušeny. Další provozní jednotky
budou redukovány či, správně
řečeno, restrukturalizovány. OSŽ
a drážní zaměstnanci se obávají,
zda v souvislosti s tímto propouštěním nenaroste počet přesčasových hodin.
A obávají se oprávněně. ČD
trhají rekordy v počtu přesčasových hodin.
PŘESČASY, PŘESČASY,
PŘESČASY
Ona efektivita a zdokonalování, kterými se ČD tak rády a
často ohánějí, leží na bedrech
obyčejných, hlavně provozních
zaměstnanců. Je naprosto jasné,
že ne každé pracovní místo zrušené kvůli „nadbytečnosti“ je
opravdu nadbytečné. Rozsáhlé
propouštění vede ke stejně rozsáhlému slučování funkcí. Například ve stanicích, kde existovaly
pozice staniční dělník a dozorce
výhybek, dostane jeden výpověď
a ten druhý, pod úžasným označením staniční dozorce, pak
vykonává práce obě, mnohdy bez
sebemenšího navýšení platu.
Dráhy často tvrdí, že tímto
propouštěním šetří finance. Dalo
by se tomu věřit, pokud by zde
nefigurovala ještě jedna skutečnost. Toto propouštění vede k
abnormálnímu nárůstu přesčasových hodin u ostatních zaměstnanců. V souvislosti se Zákoníkem práce a Kolektivní smlouvou
ČD je u ČD limit cca 460 hodin
přesčasů ročně. V mnoha případech je limit překročen. V řadě
případů jednotliví zaměstnanci
tohoto limitu dosáhnou již v srpnu
či září.
Na mnoha místech jsou přesčasy brány již jako součást práce,
na kterou byla podepsána smlouva. Zaměstnanci dostávají každý
rok smlouvu, v níž potvrzují svůj
souhlas či nesouhlas s prací
přesčas, nad rámec Zákoníkem
práce povolených 150 hodin,
které může zaměstnavatel nařídit. Existují i případy, kdy se to
vedení drah snažilo obejít a
sepsat tuto smlouvu s platností
na celé trvání pracovního poměru, což je v rozporu s Kolektivní
smlouvou. Zdálo by se normální,
Nechceme žádnou další kapitalistickou válku
dokončení ze str. 1
něn, tak máme být zticha. Ano,
Saddám musí být odstraněn, ale
pokud bychom stejná kritéria
uplatnili na režim Bushovy administrativy, museli bychom odstranit také ji. Oba dva režimy (jeden
očividně a druhý zřejmě) vlastní
zbraně hromadného ničení. Oba
režimy se dopouštěly a dopouštějí válečných zločinů a teroru
proti civilistům. Mimochodem, jak
USA, tak Irák neuznávají Mezinárodní soudní tribunál v Haagu.
Stejně tak je pravda, že
období největších zvěrstev Saddámova režimu, které vyvrcholilo
plynovým útokem na kurdské
vesnice, bylo obdobím, kdy Hussajn byl americkým klientem a
USA mu dodávaly zbraně, technologie a pravidelně zasílaly
nemalou finanční podporu.
Někteří z nás se také utěšují
tvrzeními, že „americké chytré
bomby“ zasáhnou pouze vojenské cíle a počet civilních obětí
bude minimální. I tato naděje je
nesmyslná. Ekologická devastace, způsobená zničením infrastruktury, zásahy chemických a
jiných nebezpečných průmyslových provozů, je následkem
každé války. Příkladem je bombardování Jugoslávie v roce
1999, které názorně ukázalo, jak
„humánně“ se chová „inteligentní“ munice. Z rozbombardovaných rafinérií a továren unikaly
do ovzduší stovky tun nebezpečných látek včetně např. fosgenu,
který je klasifikován jako bojový
plyn. „Inteligence“ bomby navíc
podstatnou měrou závisí na pilotovi. Ten vybírá cíl. Jugoslávský
konflikt byl plejádou případů
útoků na civilní cíle, včetně sanitek, výškových budov nebo
osobních vlaků.
Kromě toho USA a jejich
spojenci používaná munice s
náplní ochuzeného uranu nebo
rovnou jaderné bomby „nízké
intenzity“, představují zbraně,
zasahující prokazatelně nejen
bojiště, ale desítky let poté také
celé okolí a civilní obyvatelstvo.
Zde o žádné milosrdnosti hovořit
nelze, naopak je nutné označit to
za barbarský válečný zločin.
Do úvahy také musíme vzít
obvyklou snahu systému přinutit
nás k prostému přijetí neodvratnosti a dějinné spravedlnosti této
války, k bezmyšlenkovitému přijetí stavu, kdy světu vládne globální kapitalismus v čele s jedinou supervelmocí. Klást záměrům systému odpor je údajně
marné a pošetilé. Současný stav
světa je brán jako „pax americana“, „americký mír“, kdy hegemonie nejsilnější kapitalistické eko-
nomiky je brána jako nutná daň
za „stabilitu“. Pokud se však
oprostíme od orwellovského
newspeaku médií, vidíme, že
jejich „mír“ je ve skutečnosti udržován za cenu permanentního
třídního násilí, vykořisťování lidí,
devastace přírody, masové manipulace a teroru, pokud je třeba.
Kdybychom se podřídili „pax
americana“, museli bychom
kývnout na jednu z nejbrutálnějších verzí kapitalismu, museli
bychom zapřít sami sebe a zdravý rozum a přehlédnout, že žijeme v třídně rozdělené společnosti, udržované silou.
Systém, v němž musíme žít a
který povýšil ohlupování lidí na
vědeckou disciplínu, nám představuje v případě války v Iráku
argumenty, které jsou naprosto
nepravdivé a zavádějící.
Je pravda, že ti, kteří se staví
že někdo prostě přesčasy dělat
nemůže nebo nechce a tak je
prostě nepodepíše, na což má
podle ZP i podle KS ČD plné
právo. Objevily se však případy,
kdy je nepodepsání přesčasů
zaměstnancům neustále předhazováno a vytýkáno. V jednom případě vedení dokonce prohlásilo,
že tyto zaměstnance potrestá.
Jak to u ČD s prací přesčas
vypadá, dobře ilustruje zpráva ze
schůzky odborů s ředitelem
Obchodně provozního ředitelství
Plzeň (OPŘ Plzeň). Tato zpráva
uvádí, že za rok 2001 bylo v
obvodu OPŘ Plzeň přesčasovou
a vedlejší pracovní činností
nahrazeno cca 500 zaměstnanců. Převedeno do srozumitelného
jazyka - půl tisícovky lidí je neza-
svého požadavku ustoupí. K
tomu například došlo během
vyjednávání dosud platné kolektivní smlouvy. Když se jednání
zastavilo na mrtvém bodě, dráhy
pohrozily tím, že pokud nepřistoupí na jejich návrh, bude se
postupovat podle ZP. To by s
sebou neslo značné zhoršení
pracovních podmínek. OSŽ a
ostatní odbory tedy ustoupily, což
mj. přineslo neuznání (jeho)
požadavků na růst mezd.
OSŽ mnohdy hrozí stávkou.
Zpravidla k ní však nedojde,
neboť prioritou OSŽ, podle jeho
novin Obzor je, že: „musí dojít k
jednání s novým ministrem
dopravy (…) sociální smír může
zůstat zachován, pokud ministr a
odborové centrály na ČD spolu
OSŽ mnohdy hrozí stávkou. Zpravidla k
ní však nedojde, neboť prioritou OSŽ, podle
jeho novin Obzor, je, že „musí dojít k jednání s novým ministrem dopravy (…) sociální
smír může zůstat zachován, pokud ministr a
odborové centrály na ČD spolu povedou
rozumný dialog...“
městnaných a zbývající zaměstnanci ČD musí pracovat nad
rámec své pracovní doby. Svým
způsobem se není čemu divit,
takto se v České republice „řeší“
nezaměstnanost.
ODBORY
Odborových svazů u ČD existuje šest. Budeme se však věnovat tomu nejznámějšímu a největšímu - Odborovému svazu železničářů (OSŽ). Ten je považován
za jeden z nejradikálnějších
odborových svazů u nás. V mnohém to však není pravda. Ano,
OSŽ dokáže vedení drah pohrozit. Tím to ale většinou končí,
neboť se zpravidla vše řeší v
zákulisí u jednacího stolu, kde
OSŽ buď sleví nebo přímo od
povedou rozumný dialog.“ Takže
opět - sociální smír za každou
cenu, sociální smír před zájmy
zaměstnanců ČD, těch, které
OSŽ a ostatní centrály zastupují.
V poslední době se hodně
mluví o tom, že ČD nemají peníze
na mzdy svých zaměstnanců.
Další příležitost, aby se hovořilo o
stávce OSŽ. Také se o ní hovořilo. OSŽ dokonce svým základním
organizacím zaslal několikastránkový materiál pojednávající o
právním zázemí takové stávky.
K tomuto materiálu však neopomenul připojit dokument, který
upozorňoval základní organizace
OSŽ, že nesmí začít stávkovat
sami. Musí počkat na povel z
vedení OSŽ. Povel, jenž nikdy
nepřijde.
Martin Koudelka
proti současnému stavu věcí a
vědí, že nepřítelem jsou jak kapitalismus, tak stát, jsou nepočetní
a rozptýlení. Současná válečná
hysterie ale dává dobrou příležitost vystoupit se svým NE a upozornit, že se najdou lidé, kteří
nesouhlasí se systémem.
Každý může přispět. Každý
může nakopírovat několik samolepek, každý může rozšířit nebo
rozlepit několik desítek letáků a
mnoho z nás může přijít na protiválečná shromáždění a povědět
o nich svým přátelům.
Nebudeme si namlouvat, že
válku zastavíme na náměstích.
Je ale důležité, abychom se
ozvali, protože ticho, rezignace a
odpolitizovanost - to je přesně to,
co od nás systém žádá, aby mohl
nerušeně vykořisťovat lidi, devastovat planetu a vést své špinavé
války.
Jindřich Lacina
STOP VÁLCE!
22. února, Praha,
nám. W. Churchilla
od 14:00
Svobodná Práce
ÚNOR 2003
3
Stávka na elektrických drahách
Po několika týdnech balancování na hraně stávky se situace v Dopravním podniku (DP)
vyhrotila. Stávka propukla
naplno v pondělí 3. února ve
čtyři hodiny ráno.
Federace řidičů tramvají již
více než měsíc veřejně upozorňovala na ponižující postavení řidičů
tramvají. Žádali zrovnoprávnění
řidičů tramvají, autobusů a metra.
Je samozřejmé, že v rámci tohoto požadavku došlo i na srovnání
ohodnocení těchto profesí. Naneštěstí se toho okamžitě chopila
média, poplatná vládnoucí třídě a
tento prvek vyzdvihla na úkor
ostatních požadavků. Mezi ně
patří například konečné uznání
řidičů tramvají za řidiče!
Masmédia ve své hysterické
kampani proti tramvajákům, okamžitě sáhla po polopravdách,
předkládaných DP. Zkreslenými
údaji o platových poměrech řidičů tramvají (DP zveřejnil prosincové výplaty, v kterých jsou zahrnuty neuvěřitelné přesčasy, příplatky za svátky a další nenárokové odměny, reálně se hrubé
mzdy řidičů a řidiček tramvají
pohybují okolo 12.000 Kč) se DP
snaží zahalit skutečné problémy,
na něž tramvajáci rovněž upozorňují. Kromě zmiňované diskriminace v oblasti sociální, mzdové i
pracovní a příkoří, páchaného na
zaměstnancích ze strany nadřízených, poukazují zvláště na
nefunkčnost vedení, předimenzovanost nejrůznějších ředitelství
odštěpných závodů i generálního
ředitelství.
Nejčastější námitku proti zvyšování platů zaměstnanců DP, tj.
že prostě nejsou peníze, hravě
smete ze stolu fakt, že zvyšování
odměn managementu v průběhu
Nahoře: Ve 4 ráno byl výjezd z Vozovny Strašnice zablokován tramvají, do které se uchýlilo 20 stávkujících řidičů. Proti
nim zasáhla bezpečnostní agentura a do věci se vložila policie.
Dole: Jeden z členů bezpečnostní služby na stávkující vytáhl
obušek a pokusil se na ně zaútočit. Ti mu jej ale odebrali.
posledních let, kdy se DP dostává do finančních potíží, je dvojnásobné oproti růstu platu zaměstnanců. Pokud je podnik v potížích, pak není jediný důvod, aby
si kdokoli z managementu nárokoval zvyšování odměn.
Pohár trpělivosti tramvajáků
přetekl po zadání „studie“, která
měla potvrdit rozkastování řidičských profesí. Mnohamilionovou
zakázku, jejíž vypovídací hodnota je téměř nulová, zaplatí Pražané ze svých kapes formou jízdného a daní. Právě na základě této
studie generální ředitel DP oznámil, že tramvaje v Praze jezdí bez
řidičů. Místo toho, aby okamžitě
odstoupil za toto selhání, začal
tramvajákům vyhrožovat.
Federace řidičů tramvají
musela reagovat. Jak se uvádí v
tiskovém prohlášení FŘT: „Jsa
bez řidičského oprávnění, nevidí
tramvajáci jinou možnost, než
začít stávkovat. Proto se řidiči
tramvají 3. 2. 2003 podřídí stanovisku odborné posuzující firmy
Trexima a z vozoven nevyjedou.
FŘT požaduje odvolání generálního ředitele, neboť ten tak vědomě pouští do provozu v Praze
tramvaje bez řidičů.“
DP kontroval nepříliš úspěšně bezplatným jízdným v době
stávky. Mnohem účinnější bylo
najmutí brigádníků a zvláštní
odměny pro řidiče-stávkokaze.
Řidiči tramvají se při hrozbě použití stávkokazů rozhodli zablokovat výjezdy z těch vozoven, kde
měli dostatečnou sílu. Vedení DP
povolalo na jejich vyklizení soukromou bezpečnostní službu
Para-Security, asistovala i policie.
K nejbrutálnějším zákrokům
došlo ve vozovnách Motol a
Kobylisy. Jak potvrdil jeden z řidičů, bezpečnostní agentura a policie v těžké protidemonstrační
výzbroji (protiúderové komplety,
obušky, kuklami zahalené tváře)
doslova rozmlátila stávkové hlídky. Při zásahu byly podle mluvčí
policie použity donucovací prostředky, chvaty, hmaty a kopy.
Několik řidičů muselo vyhledat
ošetření. Policie zaútočila nejen
na stávkující tramvajáky, ale i na
lidi, kteří je přišli podpořit. K policii
a bezpečnostní službě se v útoku
na řidiče přidali i zaměstnanci
dílen kobyliské vozovny.
Policejní mluvčí popřela tvrzení řidičů, že proti nim zasáhla
pořádková policie, ale jak na
veřejném promítání videozáznamů dokázal jeden z představitelů
FŘT, nejenže byli policisté v protidemonstrační výstroji (kromě
štítů), ale neváhali použít proti
tramvajákům nezákonné násilí.
Nezakročili ani proti útoku jednoho zaměstnance dílen na řidiče a
nezabránili páchání trestné činnosti příslušníky bezpečnostní
služby. Agentura Para-Security
(bývalé Professional Commando) je známá excesy již z dřívějška. Například jeden její zaměstnanec v první polovině 90. let z
ideových pohnutek zavraždil
mladého anarchistu Filipa Venclíka. I tentokrát její zaměstnanci
ukázali, co jsou zač. Kromě hrubého násilí proti tramvajákům
jeden z nich za klidného přihlížení policie propagoval fašismus.
Podle DP bylo přes den v ulicích 70-80% tramvají oproti běžnému dni. Antonín Dub, předseda FŘT, naopak tvrdí, že stávka
začala úspěšně. Z původních
80% řidičů, odhodlaných stávkovat, jich zůstalo 30%. „Řada lidí
by nevyjela, kdyby nebyli zastrašováni policií. Řidiči dostali strach
z násilí“. Například vozovna
Motol přes policejní zákrok a
další šikanu vytrvala po celou
avizovanou dobu stávky, tedy až
do půlnoci. Ke stávkujícím se přidala i odpolední směna, poté, co
lidé uviděli videozáznam policejního zásahu.
Porážka stávky pomocí policie a stávkokazů snad tramvajáky neodradí. Proslýchá se, že to
nebylo jejich poslední slovo. Mezi
řidiči jsou názory rozdílné. Někteří jsou znechuceni, jiní se vztekají. Každopádně FŘT analyzuje
stávku a zvažuje další kroky.
Odborové organizace u DP v
Praze zachovaly tradici nejžluťáčtějších odborů. Napomohlo
tomu i jejich složení. Jsou v nich
zastoupeni také zaměstnanci
ředitelství. FŘT je izolovaná a její
šance jsou spíše v hledání kontaktů přímo mezi ostatními řidiči
a zaměstnanci (řada z nich stávku podpořila i přes oficiální vyjádření svých odborů) a v rozšiřování kontaktů mimo Prahu. Zde
má FŘT jednu velkou nevýhodu.
Programově stojí na pozici profesního dělení odborů, což solidaritě mezi zaměstnanci rozhodně nepřidává.
Pavel Pecka
Vzpomínka u dolu Nelson
V pátek 3. ledna uplynulo již 69 let od největší hornické
katastrofy v dějinách severočeského hnědouhelného revíru.
Na hlubinném dole Nelson III vinou vlastníků dolu, kteří za
cenu úsporných opatření záměrně nedodržovali bezpečnostní předpisy, došlo 3. ledna roku 1934 k výbuchu. Při následném požáru a zavalení dolu přišlo o život na 144 horníků.
Po tragédii se vzpomínkové akce nesoustředily pouze na pietní akty, nýbrž docházelo k solidárním stávkovým akcím na uhelných dolech. Konaly se masové demonstrace, nejen za odškodnění pozůstalých, ale i potrestání viníků, které se staly uvědomělým protestem proti útlaku a vykořisťování, jež měly za následek
nelsonskou tragédii. Již samotného pohřbu konaného 8. ledna se
zúčastnilo více než deset tisíc pracujících ze severu.
Během půl století vlády státního - bolševického - kapitalismu
docházelo buď k postupnému zapomínání takovýchto tragédií, či
došlo k překroucení jejich významu a výkladu pro potřeby rudé
propagandy...
Teprve před čtyřmi lety byla obnovena vzpomínková akce a to
severočeskou skupinou FSA. A tak se i letos u pomníku obětí v
Oseku konal pietní akt, při kterém se sešlo okolo 15 aktivistů ze
severočeské skupiny FSA a z litvínovského ACV. Vše začalo okolo
10 hodiny položením černorudé kytice a zapálením několika svíček, poté byl rozvinut transparent, následovalo pár slov k přiblížení toho, co se 3. ledna roku 1934 stalo, a k objasnění toho proč a
čí vinou muselo zemřít na 144 horníků. Celý vzpomínkový akt byl
ukončen minutou ticha věnovanou obětem zcela zbytečné tragédie.
Hynek Samek
Cílem není snesitelná otročina,
Tradiční shromáždění v Duchcově
ale svobodná práce a život
Řídit tramvaj není běžné
zaměstnání. Přináší vysokou
míru odpovědnosti, stresu a
zátěže. Když jsem před čtyřmi lety končil civilní službu,
byl nezaměstnaný a hledal
práci, chvíli jsem přemýšlel
také o této profesi. Pak jsem
se seznámil s požadavky
Dopravního podniku (DP) a
zkušenostmi některých řidičů
a raději jsem to nezkoušel.
Řídit tramvaj a vydělat si přitom slušné peníze, aby člověk
v dnešním systému nejen přežíval, ale také si mohl občas dovolit nějakou kulturu nebo rekreaci
- to je zatraceně těžké.
Znamená to zapomenout na
osmihodinovou pracovní dobu a
smířit se s chronickou nevyspalostí, stresem a nekonečnými
přesčasy. DP také v rámci flexibilizace proti řidičům používá
brigádníky z řad dispečerů a
techniků, kteří si řízením pouze
přivydělávají. Ti tvořili nemalé
procento stávkokazů z 3. února.
Problémem konfliktů mezi
brigádníky a kmenovými řidiči
jsme se zabývali již ve starších
příspěvcích Svodbodné Práce v
souvislosti s prudkým nárůstem
nehod na elektrických drahách.
Málokdo také ví, že řidiči
a řidičky tramvají jsou sledováni
počítačovým systémem DORIS,
který automaticky vynáší aktuální polohu tramvajových vlaků na
trati a vyžaduje přesnou jízdu na
čas (nulová tolerance předjetí).
Když se řidič nebo řidička zpozdí, jsou finančně penalizováni.
Oněch 19.000 korun měsíčně si řidiči a řidičky vydělávali
pouze po povodních, kdy byli
nuceni odvádět nesmírně dlouhé přesčasy a nehledět na
víkendy a svátky. Pokud bychom
přepočítali odpracované hodiny
na tuto částku, která rozhodně
není standardním platem, dostaneme se na nepříliš lichotivou
hodinovou mzdu, kterou jim
nebudeme závidět .
Být tedy „dobře placený
řidič“ znamená otročit v míře
nevídané a po většinu roku mít
minimum času na odpočinek,
rodinu, vzdělávání, kulturu...
Naším cílem by neměla být
snesitelná otročina v rámci
systému, který jednotlivé profese štve proti sobě. Noviny po
stávce otiskovaly dramatické
zpovědi zaměstnanců supermarketů, kteří nadávali na stávkující a uváděli, že oni si přijdou
na devět tisíc hrubého. Ano, to je
pravda, ale za to nemohou tramvajáci, ale management a vlastníci, kteří své zaměstnance
nestydatě odírají.
Je vidět, že propaganda
systému je účinná. Aby se jeden
vykořisťovaný pracující člověk
obořil na druhého, co si to dovoluje bojovat za důstojnější život,
za lepší mzdu, to už chce značnou míru manipulace.
My ale nechceme otročit za
dobré peníze ve srování s těmi,
které manažeři šikanují a vykořisťují mnohem hůře. Anarchisté
usilují o takové společenské
vztahy, v nichž práce přestává
být prací, dřinou, otročinou, ale
stává se lidským naplněním,
odváděným pro naše potřeby a
ne zisky a pohodlí elity.
Podporujme proto řidiče a
řidičky tramvají. Jsou jedni z nás
a zaslouží si to.
JL
4. únor roku 1931 se nesl
ve znamení protestů proti
chudobě a nezaměstnanosti
jako vyústění neutěšené sociální situace na začátku třicátých let. Tento den zůstane
navždy ukázkou policejního
násilí a skutečnosti, že lidé
pro stát něco znamenají
pouze v případě, když mlčí,
pracují a ničemu se nebrání.
Když však člověk nemá co
jíst a nakonec přijde i o otročinu,
které říkal práce, změní na
mnoho věcí názor. Zbývají mu
totiž dvě možnosti - zalézt do
kouta a v tichosti umřít hlady
nebo se vzepřít a bojovat za svá
základní práva, která mu jsou
předhazována jako nějaká
vymoženost. Jednoduše řečeno
- protestující (převážně horníci)
pochodující na demonstraci do
severočeského Duchcova neuposlechli „výzvu“ četnictva, na
jejímž základě se měli vrátit
domů, a rozhodli se projevit svůj
nesouhlas s podmínkami, v kterých byli nuceni žít.
Odpovědí policie na tento
zcela přirozený odpor byla střelba a následně čtyři mrtví lidé.
Čtyři lidské životy, nad jejichž
ztrátou se střílející četníci ani
hlava státu nijak netrápili - vždyť
tím nakonec chtěli jen zabránit
sociálním nepokojům a násilí,
nebo ne?!
Pietní akt, kterým FSA letos
již pátým rokem uctila památku
zavražděných horníků, není jen
smutnou vzpomínkou na minulost. Naopak, je pro nás připomínkou, že společenská nerovnost a nejistota nejsou dávno
minulou historií, ale krutou současností.
Situace se pro obyčejné
pracující lidi, studenty a nezaměstnané nijak nezměnila. Stát
a jemu podřízené orgány se nás
sice snaží oslepit jakousi „zárukou“ sociální sítě, jež by měla
zabránit propadnutí na hranici
chudoby, ale je to samozřejmě
jen další z ohlupovadel tohoto
systému. Chtějí nám prostřednictvím svých politiků vtlouci do
hlavy, že se v "naší svobodné
zemi" může mít dobře každý,
kdo je trochu snaživý a není líný.
Naneštěstí tomu mnoho z pracujících uvěřilo a hodnotí sebe i
ostatní podle tohoto dogmatu.
Myslím si, že je důležité vidět
pravou příčinu chudoby, nezaměstnanosti a veškerého strádání v státním zřízení a nenechat se obalamutit tvrzením, že
vina je jen v lidech samotných.
Vždyť stačí otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe.
Bezdomovci umírající na
podchlazení a nedostatek lékařské péče. Rodiny s dětmi jsou
vystěhovávany do ghett pro
nepřizpůsobivé občany a neplatiče. Pracující živoří od výplaty k
výplatě. Mládež nemá bez
finančních dotací rodiny možnost dosáhnout vzdělání.
Pracovití lidé nemohou najít
zaměstnání, které by je bylo
schopno uživit bez nekončících
přesčasů a brigád. To vše má
být znakem tolik opěvované
vyspělé společnosti? A kde je
státem tak často propagovaný
čas na rodinu, přátele a rozvíjení kulturních zájmů a schopností?
Máme si ho najít v půlhodinové pauze na svačinu, ve
spánku nebo při čekání na ranní
tramvaj?
Ulrike Dostálová
Svobodná Práce
ÚNOR 2003
4
Mujeres Creando a feminismus v Latinské Americe
Feminismus zdomácněl v
Latinské
Americe
teprve
nedávno. Oproti euroamerickému modelu je toto hnutí relativně mladé. My se nyní podíváme
na podmínky, ve kterých se
rodilo hnutí za emancipaci
latinskoamerických žen a představíme jednu velmi progresivní anarcho-feministickou skupinu z bolívijského města La
Paz. Říkají si Mujeres Creando,
kreativní a odhodlané ženy 21.
století.
Postavení žen v Latinské
Americe nebylo nikterak snadné.
V dobách vleknoucích se diktatur
a střídajících se vojenských režimů, kterými byly latinskoamerické země dlouho sužovány, neměly ženy snadnou pozici. Politické
výboje, vojenské sevření, rozpadající se hospodářství, všudypřítomná represe a vzrůstající chudoba byly realitou z dob nedávno
minulých. Ženy byly těmito podmínkami postiženy nejvíce - na
nich závisela obživa rodiny,
zabezpečení dětí apod. Katastrofální postavení měly ženy v zemědělských oblastech, zde (společně s dětmi) vykonávaly namáhavou práci na poli, často se svými
dětmi na zádech, doma snášely
fyzické bití od svých manželů.
Vzrostl počet migrujících rolnic.
Ani atmosféra ve městech nebyla
pro ženy nikterak vábivá - služba
v movitých rodinách či práce v
továrnách byla poznamenána
ekonomickým a často i sexuálním
vykořisťováním.
vlastní. …Dokonce i v zemědělských oblastech je žena ceněna
mnohem více, když porodí chlapce…“ (Pozn.1)
Model patriarchální rodiny v
Latinské Americe silně zakořenil.
Postava muže - macha - se tyčila
nad všemi rovinami lidského života - v soukromém i veřejném životě. Ženy byly nuceny do společenských rolí matek, ošetřovatelek a submisivních bytostí, kterým
příslušel pouze soukromý sektor.
Hospodářské krize v regionech s
hustým osídlením v mnohých případech politikům posloužily jako
záminka ke kontrole reprodukčních orgánů žen. Leckde byl
vyhlášen program podporující
kontrolovanou natalitu.
Dá se říci, že rodící se feministické hnutí v latinskoamerických zemích reagovalo především na všudypřítomnost machismu - nedotknutelného postavení
muže, silného a pevného vládce
nad vším a nad všemi. Tento
socio-kulturní fenomén nalézající
aspekty i v politické rovině byl (a
stále ještě je) vnímán jako jeden z
pilířů patriarchátu. Zpečetěn
uzurpátorským modelem katolického náboženství, které je v
Latinské Americe v hojné míře
rozšířeno, se stal metlou celé
společnosti.
ŽENSKÉ ODBORY
A ORGANIZACE
O otázce ženských odborů v
Latinské Americe toho příliš
mnoho nevíme. Přestože historie
Některé z politických graffitti Mujeres Creando na zdech domů v
La Paz. Tradice pouličního politického umění je v Latinské Americe relativně silná. Příkladem jsou mexičtí muralisté z 20. a 30.
let 20. století, kteří vytvářeli ohromné plochy nástěnných obrazů s politickými náměty. Nahoře: Odpor (neposlušnost): je to
tvoje chyba, že chci být šťastná. Dole: Není nic, co by se více
podobalo pravicovému mačistovi, než levicový mačista.
Mnoho žen pracovalo v tzv.
neformálním sektoru, vykonávalo
nízce ohodnocenou práci, bez
nároku na sociální, zdravotní
pojištění a zabezpečení ochrany
zdraví a bezpečnosti při výkonu
práce. Podle zprávy peruánské
organizace ECLAC z roku 1988
si zaměstnané ženy dokonce až
do roku 1985 vydělaly pouze 5484% výdělku muže.
VELKÝ MUŽ
A NEVIDITELNÁ ŽENA
Společenské postavení žen
bylo předurčeno obrazem oficiální
propagandy, ztotožňované s
postavami typu Evy Peronové,
ženy argentinského pravicového
diktátora a jí podobnými. Feministické hnutí až do konce 70. let 20.
století v Latinské Americe prakticky neexistovalo. Tato propast
měla za následek skutečnost,
kdy zde ještě v 70. a 80. letech
převládaly zpátečnické názory na
postavení žen ve společnosti.
Jedním z příkladů mohou být
výroky autorů množství publikací,
pánů Figueroa a Andersona z
roku 1981. Cituji: „Ženy jsou předurčeny plnit přání ostatních,
nikoli naplňovat svoje vlastní
tužby. Mají myslet na potřeby
muže o nic méně než na svoje
námezdní ženské práce sahá hluboko do minulosti, nebyly ženy
nijak silněji odborově organizovány, ačkoli jejich pracovní podmínky byly výrazně horší než u mužů.
První zmínky o masovějším sdružování žen v odborech máme až
z poloviny 20. století. Je to nepatrně způsobeno i tím, že ženy
nebyly v dobách rodících se hnutí
pracujících v odborech vítanými
hosty. Muže ohrožoval nižší sociální status žen a báli se, že jejich
přítomnost v odborových organizacích sníží hranici minimálních
mezd a celkových doposud vybojovaných práv.
Ženy, které se nemohly sdružovat v odborech, organizovaly
podpůrné akce stávkujícím odborářům, svolávaly mítinky a konference. I když zprvu neuznané,
působily jako relevantní článek v
hnutí pracujících. Například při
legendární radikální stávce horníků v Bolívii v roce 1961 ženy
vytvořily tzv. Výbor žen v domácnosti 20. století, vůdčí postavou
se stala Domitila Barrios de
Chungara. Během stávky a kampaní za práva horníků ženy organizovaly masové kampaně a
informační turné, na nichž propagovaly požadavky svých mužů.
Domotila Barrios se později stala
mluvčí Mezinárodní konference o
marginalizovaných ženách v
Latinské Americe. Výbor žen v
domácnosti zašel ve svých aktivitách ještě dál - v roce 1978 se
přetransformoval ve Stávkový
výbor žen, které na protest proti
neutěšeným sociálním podmínkám zahájily několikadenní hladovku, stávka vyústila až ve svržení bolívijské vlády.
Svou radikalitou a odhodláním se proslavily také ženy rolnice. Ty organizovaly mítinky, na
kterých veřejně hovořily o potřebě uznání svých práv. Byly vytvořeny nejrůznější výbory na obranu žen pracujících v zemědělství,
jako např. Výbor bolívijských rolnic apod. Rosa Domingo, organizátorka První národní konference
bolívijských rolnic, která se uskutečnila v roce 1980, podnítila
účastnice k pochodu na hlavní
město, kde na tisíc žen požadovalo zabezpečení zdravotní péče
a vzdělání.
Také ženy bezzemků se společně s muži sdružovali do bezzemeckých hnutí, jaké známe
např. z Brazílie, kde v Hnutí bezzemků (MST) tvoří ženy nedílnou
součást několika desítek tisícového hnutí.
Ženy žijící v periferiích a v
sociálně slabých čtvrtích, tzv. barrios, se sdružují do vzdělávacích
a sociálně-kulturních center. Tyto
pracovní skupiny žen v nejširším
slova smyslu podporují ostatní
ženy, rozvíjejí komunitně zaměřené sociální a kulturní projekty
apod. Mezi ženami indiánského
původu je takováto forma soudržnosti obzvláště silná. V Bolívii
vzniklo Centrum pro vzdělávání a
aktivity pojmenovaná po Bartolině Sise, odvážné Indiánce, která
se v roce 1781 zúčastnila bojů za
nezávislost země.
KREATIVNÍ ANARCHISTKY
Historie Mujeres Creando
sahá do 80. let 20. století, během
nichž několik žen, budoucích
zakladatelek,
prostřednictvím
veřejných aktivit reagovalo na
sociální a politické poměry a reflektovalo celkovou atmosféru v
bolívijské společnosti. Impuls
založit skupinu, jež by byla otevřená anti-autoritářským názorům,
kritická ke všem formám levičáctví, a která by se opírala o myšlenky anarchismu a feminismu,
na sebe nenechal dlouho čekat.
Koncem 80. let se Bolívie,
jakož i ostatní latinskoamerické
státy, dostala do spárů zahraničních investorů a korporací. V
nelehkých podmínkách autoritář-
A právě v této době vznikala
skupina Mujeres Creando, která
dlouho vstřebávala nejen kritiku
společenských poměrů, ale nalézala zcela odlišná politická, sociální a kulturní východiska pro
novou společnost. Živnou půdou i
odrazovým můstkem se jim staly
myšlenky anarchismu. Ačkoli se
Mujeres Creando neopírají o
odkazy klasiků anarchismu, jakými byli Bakunin a další, zjevně se
přiklánějí k anarchistickým východiskům nové společnosti a konceptům politické práce. Přitom
zůstávají kritické ke všem formám
neprůstřelné logiky a dogmatického myšlení.
V prostředí sociálních a politických hnutí Latinské Ameriky se
snaží úžeji profilovat, a distancovat se od nepřeberného množství
různých levicových skupin a
stran. V minulosti sice s těmito
zmíňenými uskupeními zřejmě
spolupracovaly, ale tato zkušenost jim, na rozdíl od jiných, otevřela oči ke kritickému vnímání.
Dobrovolně touto etapou prošly a
dnes mají o důvod více kritizovat
autoritářské praktiky levice.
Skupina Mujeres Creando se
nesoustředí pouze na politické
otázky - snaží se reflektovat také
sociální a kulturní postavení žen
ských režimů v Latinské Americe,
se Bolívie potýkala se zhrouceným hospodářstvím, které způsobila neoliberální politika vlády.
Podniky byly rozprodány zahraničním majitelům, domácí průmysl ničen a zbytek vytunelován.
Sociální podmínky byly katastrofální. Bolívie čelila velké chudobě
a s ní ruku v ruce drastickému
porušování lidských práv. Po
vzoru pinochetovského Chile v
Bolívii zmizely stovky politických
odpůrců a tisíce lidí byly uvězněny.
ve společnosti, problematiku
sexuality, rodiny, výchovy, vzdělávání. Poukazuje na celkové přehodnocení společenských rolí,
vzájemných vztahů mezi ženami
a muži. Prostřednictvím svých
aktivit odsuzuje nerovnováhu
mezi soukromým prostorem
vyhrazeným ženám a veřejným
místem náležejícím mužům; toto
nespravedlivé přiřčení se snaží
vyvrátit pomocí společenských
aktivit a vytvářením sociálního
prostoru pro politickou a kulturní
činnost.
Mujeres Creando se zaměřují především na práci se ženami,
poskytují však prostor i mužům.
Některé projekty jsou výhradně
pro ženy, což považuji za diskutabilní, avšak v prostředí s nedostatkem povědomí o problematice postavení žen ve společnosti a
s nedostatkem obrazné prostorové kapacity, to lze chápat.
PESTROST PŘEDEVŠÍM!
V dnešní době skupina čítá
okolo dvaceti členů a formou konkrétních aktivit se soustřeďuje na
otázky gender, sexuality, třídy a
rasy, vše v kontextu s neúnavnou
kritikou společnosti, vlády a většinové kultury. Aktivita Mujeres
Creando má těžiště v provozování menšího kulturního centra,
vlastního vydavatelství a pochopitelně ve všech formách politické
agitace. Asi nejvíce vešla tato
skupina v obecné povědomí díky
svým politickým graffiti. Nápisy,
citáty, drobné malůvky, graffiti, tím
vším vyjadřují Mujeres Creando
svoje názory a postoje.
V Latinské Americe má tato
forma politického sebevyjádření
prostřednictvím prvků lidové kultury a umění dlouhou tradici.
Vzpomeňme například známou
uměleckou politickou skupinu v
Mexiku ve 20.-30. letech 20. století, tzv. Muralisty, uskupení
výtvarníků, v čele s Digo Riverou
a dalšími, kteří na veřejné plochy
a fasády domů malovali obrazy s
revolučními náměty čerpající převážně z mexické revoluce.
Oblíbenými terči Mujeres
Creando jsou politici, byrokrati,
egoističtí, machističtí levičáci. Na
mušku si ale také berou liberální
feministky, které nazývají „gender
technokratkami“, především kvůli
přejímání technokratického myšlení, které tak rády vyčítají mužským protějškům. Mujeres Creando rozhodně nejsou žádnou
skupinou
post-pubescentních
aktivistek, kterých je bezpočet.
Patří mezi ně ženy, matky, ale
také ženy s otevřeně odlišnou
sexuální orientací, což v Bolívii
není ani v současnosti zcela
běžný jev. Jsou to ženy, které mají
ostatním ženám, ale nejen jim,
skutečně co nabídnout.
generální stávka proti největší
privatizaci vody v historii této
země. Tehdy, společně s dalšími
hnutími a skupinami, aktivně participovaly na několikadenní generální stávce proti privatizaci vodních zdrojů v Cochabambě. Proti
tomuto neoliberálnímu záměru,
který měl za cíl těžce poškodit
miliony lidí, kteří by se tak rázem
ocitly prakticky bez možnosti přístupu k vodě, podnikly radikální,
militantně zaměřenou přímou
akci. S připevněnými náložemi
dynamitu (které získaly od neméně radikálních horníků) na tělech
na protest obsadily strategické
vládní budovy v centru města, a
požadovaly okamžité odstoupení
od projektu. Od té doby si Mujeres Creando získaly respekt a
podporu v různých kruzích.
Mujeres Creando, v souladu
se svým pojmenováním, vyzdvihují kreativitu jako prostředek
politické a sociálně - kulturní
práce. Důležité je také zázemí,
které poskytují nejrůznějším jednotlivcům a skupinám. S myšlenkou hnutí, které by poskytovalo
prostor kultuře a umění, jdoucím
mimo oficiální proud, platformu
pro sociální a politické aktivity
vedené zdola, místo svobodným
školám, výchově apod., se noří
do každodenní práce. Mujeres
Creando sdružují všechny, kdo
se staví proti státu i kapitalismu,
oděném do hávu tzv. neoliberalismu. Přitom zůstávají kritické k
levicovému hnutí, jemuž vytýkají
nejen autoritářství, ale i projevy
sexistického chování.
Svým zaměřením i profilací
patří Mujeres Creando mezi světlé výjimky v nepřeberném množství různých feministických organizací. Myšlenky anarchismu uvádějí v každodenní život a v nelehkých podmínkách tím alespoň
malým střípkem přispívají k důležitému a velmi potřebnému boji
proti všem formám útlaku a vykořisťování. Není jich sice příliš
mnoho, ale o to viditelnější stopu
za sebou tyto ženy zanechávají...
Mujeres Libres by v této souvislosti nepochybně řekly: „Ale, je
nás mnoho.... Vždycky nás bylo,
je a bude mnoho..!“
Viktorie N.
ODHODLANÉ ŽENY,
ODHODLANÉ ČINY
Mujeres Creando na sebe
výrazně upozornily před dvěma
lety, v době, kdy v Bolívii vrcholila
Pozn.1
Henshall, Janet: Different places,
different voices - Gender and development in Africa, Asia and Latin America,
kap. V, str. 233-4.), Routledge, N.Y.,
1993.
Svobodná Práce
ÚNOR 2003
5
Rozhovor s Julietou Paredes
ze skupiny Mujeres Creando z Bolívie
Jak Mujeres Creando vznikly?
Co je vašim cílem?
Mujeres Creando založily tři
ženy (já, Maria Galindo a Monica
Mendoza) v reakci na arogantní,
homofobně a totalitářsky se projevující levici 80. let v Bolívii, v
atmosféře, kdy heterosexualita
byla stále prezentována jako jediný možný model sexuální orientace, a feministické hnutí bylo roztříštěné. Byly jsme k těmto skutečnostem kritické a uvědomovaly si nutnost změny.
Jiný aspekt kritiky levice vedl
skrze vykonstruovanou realitu
sociální praxe, která byla neetická, nečestná a měla dvojí morálku. Stoupenci levice, muži, byli
často revoluční v ulicích, revoluční ve svých slovech, revoluční ve
způsobech konání věcí, ale v
rodině a mezi svými blízkými byli
skutečnými diktátory.
Naše zkušenosti s působením mezi levicí se nám nedávno
podařilo zúročit na konferenci v
San Bernard v Argentině, kde
jsme tyto poznatky předaly všem
latinskoamerickým feministkám.
Pro Mujeres Creando je, na
cestě k jejich cíli, důležitý koncept
diverzity (různorodosti) a kreativity. Právě diverzita je pro nás
základním kamenem, neboť, když
se podíváte, jakým způsobem
jsou utvářeny různé skupiny, zjistíte, že jsou vesměs homogenními tělesy, skládají se většinou ze
stejného druhu lidí (sousedů,
mladých lidí, pracujících, lesbiček
apod.). Naproti tomu je myšlenka
diverzity zbraní a způsobem kritiky jakýchsi „uzavřených krychlí“,
atomizovaných ostrůvků ve společnosti. Mujeres Creando sestává z pestré škály lidí - lesbiček a
heterosexuálů, bílých a domorodých žen, mladých a starších žen,
žen vdaných i rozvedených, žen
pocházejících z vesnic i z velkoměst apod. Stávající systém se
nás snaží držet v těch „uzavřených krychlích“ a navzájem nás
tak rozdělit, aby nás mohl lépe a
efektivněji kontrolovat.
Důležité je, že se prostřednictvím našich kontaktů s ostatními
ženami snažíme hledat původní
diverzitu, v níž se zrodil latinskoamerický feminismus, tehdy zde
byli rolníci, studenti, lesbičky
apod. To bylo krásné a zcela nás
to fascinovalo.
Později jsme zjistily, že nestačí být pouze ženou. Uvědomovat
si svou identitu. Vyskytovaly se
zde hluboké politické odlišnosti.
Následovaly jsme feministické
hnutí a staly se feministkami a
nyní jsme konfrontovány s něčím,
co považujeme za hluché místo;
vše je dobré a různorodé, ale
najednou jsme si začaly pokládat
otázky, jaké jsou vlastně naše
pozice směrem ke státní moci?
Rozdíl mezi námi a těmi, kdo
hovoří o svrhnutí kapitalismu, je
ten, že jejich východiska nové
společnosti vycházejí z myšlenek
a postojů typických pro patriarchální levici. Jakožto feministky
skupiny Mujeres Creando chceme revoluci, skutečnou změnu
systému, nechceme však změnit
pouze kapitalismus ani nežádáme změnu přístupu k ženám,
chceme rovněž změnit přístup k
celkovým otázkám fungování
společnosti a společenských rolí
- změnu v přístupu k mladým
lidem a k životnímu prostředí,
například. Chceme změnit patriarchát, v historické a dlouhotrvající transformaci vytvořené feminismem, o němž sníme. V kontextu s
procesem budování naší organizace bez vůdců a hierarchie.
Povím vám, že se nepovažujeme za anarchistky, které následují myšlenky Bakunina, ani se
neřídíme politikou CNT. Více než
cokoli jiného, čerpáme ze zkušeností a odkazů našich prarodičů,
a to je krásná škola anarchismu.
Jaké je to být feministkou v
Latinské Americe?
Být feministkou v naší společnosti znamená bojovat proti neoliberalismu a jeho ideologii, pro
nás být feministkou znamená kritizovat rasismus, mačismus/
sexismus (mezi levicí, ale i anarchisty), projevy homofobie, domácího násilí, atd.
Kritizujeme také ty ženy, které
projevují sexismus a byrokratické
smýšlení, technokratické ženy
této generace (mám na mysli ty
ženy, které se zapojily do neoliberalismu a jsou administrátorky
vraždné politiky MMF/SB apod.).
Je zde rozdíl mezi námi a jimi:
ony působí v rámci systému, jenž
zároveň posilují, mají v rukou
(vojenskou, hospodářskou, sociální, politickou) moc proti svým
odpůrcům.
Proto nás nezajímá jakákoli
moc, posty žen - ministryň, manažerek či vedoucích ženských kan-
celáří. Zajímá nás každodenní
budování praxe a rozvíjení teorie
v ulicích, zajímá nás práce na
rozvíjení naší kreativity.
Naše generace se snaží
odstranit nerovné vztahy mezi
ženami a muži, stejně tak, jako
byly v minulosti odstraněny
nerovné vztahy mezi příslušníky
buržoazie a proletariátu. Tyto boje
měly vést k revoluci, ale systém
zcela ignoroval skutečné příčiny a
interpretoval důvody jejich vypuknutí jako bezvýznamné a nesmyslné. Společnost se soustředí
pouze na vnějškovou klasifikaci
toho, co dnes znamená být ženou
a mužem, a ne na odstranění
nerovných postavení mezi nimi.
Snažíme se zajistit, aby boj proti
nerovnosti mezi muži a ženami
byl v popředí snahy o vytvoření
anti-patriarchální teorie.
Co si myslíte o „nedostatku
žen“ v sociálních hnutích?
Domníváte se, že je to mýtus či
historická realita?
Připadá mi, že lidé jsou zaslepenci, když se ptají „Kde jsou
ženy?“ Vždycky jsme byly u zrodu
revolučních hnutí. Naproti tomu,
ve stávající éře sociálních hnutí
(Sem-Terra, de los Deudores,
Madres y Abuelas de Plaza de
Mayo) jsou ženy vůdčími osobnostmi odporu proti diktátorským
režimům. Vnímáme hranici, jež
rozděluje veřejný a soukromý
život, uvědomujeme si naprostou
nevědomost i nepřítomnost žen v
bojích.
Jak reagují muži a ženy indoktrinovaní patriarchální společností na cíle Mujeres Creando?
Ženy mají sympatie a strach
zároveň. Sexistické ženy jsou
mnohem neústupnější než jakýkoli macho muž. Muži jsou opatrní ve věcech sexuálních zkušeností s námi, mají strach, komplex….zároveň k nám ale chovají
jakýsi druh respektu, protože
bojujeme už deset či jedenáct let.
Myslím, že většině žen jsme
sympatické, později se však začnou obávat, neboť propagujeme
pro některé z nich příliš radikální
program. To je však jediný způsob, jak pracovat v prostředí, kde
je vše povrchní a rozmělněné. A
muži, kteří s námi sympatizují a
přijmou náš program, by nás v
mnohých případech nakonec
stejně nejraději viděli pouze v roli
matek, které je živí. Ovšem, to je
poněkud bláznivá představa,
neboť muži často ignorují výzvy k
vytvoření vlastních skupin.
Jaká je vaše představa sociální
změny, kterou propagujete ve
svých knihách, videích a graffiti?
Přikládáme komunikaci velký
význam, je pro nás na stejném
stupni důležitosti jako kreativita kreativita v komunikaci. Takže
jsme upřednostnily kreativní
komunikační proces.
V roce 1992 jsme začaly s
graffiti. Dělaly jsme je v Cochabambě, Santa Cruz a jinde. Veškerá naše činnost, graffiti (podepsané Mujeres Ceando), je anonymní - píšeme, co chceme a
každý ví, že Mujeres Creando
jsou někde v okolí, a jestliže nás
někdo chce postavit před soud,
může to udělat velice snadno.
Kdykoli děláme graffiti, máme trochu strach. Ale vždycky myslíme
na naše právo to udělat… CocaCola platí a maluje, Repsol platí a
maluje, tak proč bychom nemohly malovat bez toho, aniž zaplatíme? Problém není v pomalovaných zdech, problém je v tom, že
za to nezaplatíme. Jestliže musíme platit za veřejný prostor, pak
je to velmi nedemokratické. Co je
veřejné a co soukromé? Ulice
jsou veřejným prostorem, celé
město je veřejným prostorem,
každý jej tedy může využívat. Ale
jakmile platíte za veřejný prostor,
stane se soukromým. Veřejný
prostor přestává existovat. Zahajme diskusi. Co je špinavé a co
čisté? „Špiníte mi moji zeď!“ Á,
takže když Coca-Cola najme
kreslíře, tak to nepošpiní zeď? Je
to neestetický koncept.
Reklamní graffiti mi připadají
mnohem odpornější než naše
krásné graffiti, které děláme.
Jaké jsou některé z budoucích
projektů Mujeres Creando? Je
možné, že začnete participovat
kupříkladu na Nezávislém
mediálním centru (IMC) v Bolívii?
Navrhuji vytvořit prostor (Creando Femenismo Autonomo [Vytvoření autonomního feminismu])
pro jiné ženy a sociální skupiny, v
němž bychom mohly budovat
feminismus v intencích Mujeres
Creando…a zároveň seznámit
lidi s myšlenkou a posláním IMC.
POTENCIÁL SAMOSPRÁVY
Během dřívějších proletářských revolucí a povstání se
zrodila mocná forma organizace samosprávné svobodné
společnosti - všeobecná shromáždění: dělnické rady (sověty) ve výrobě, rady čtvrtí a
obvodů na území obcí, které
jsou tvořeny instruovanými
delegáty s povinností plnění
zadaných úkolů. Ti jsou spolu
spojeni orgány federace.
Myšlenka samosprávy pracujících předpokládá, že sami
výrobci organizují práci každého
závodu a jeho správu, ale také
distribuci výrobků. Zároveň v jednotlivých kolektivech, továrnách
a odvětvích pracují územní články všeobecné hospodářské federace a organizují na základě
předběžné dohody celou výrobu
a distribuci podle zájmů celé společnosti.
Pracovníci duševní a fyzické
práce se spojují do federací na
místních, regionálních a mezinárodních úrovních. Organizačními
formami mohou být ve výrobě
závodní rady, ve čtvrtích a obcích
komunální rady. Ty jsou spojené
mezioborově v oblasti distribuce,
a také do průmyslových a zemědělských federací. Množství
samosprávných prvků společnosti koordinuje svou činnost bez
jakékoli společenské pyramidy či
centralizovaného státu. Mimo jiné
proto je samospráva neslučitelná
se státní organizací.
Zkušenost
ukazuje,
že
samospráva získává potřebnou
dynamiku pouze v revolučních
podmínkách. Jen tehdy je schopná zlomit struktury hierarchické
společnosti. Žádnému revolučnímu hnutí se ale dosud nedařilo
vytvořit dlouhotrvající formy
samosprávy, zlikvidovat společenské a technické rozdělení
práce. Dokonce ani když přeměňovaly výrobní prostředky na
společenské vlastnictví.
V hierarchických, a tedy
autoritářských, společenských
systémech nejsou skutečné
samosprávné projekty možné.
Samosprávné továrny a farmy
jsou nuceny, pokud chtějí ekonomicky přežít, přizpůsobovat se
kapitalistickým podmínkám trhu,
zdaněním, konkurenci, reklamě,
atd… Nejsou v postavení, kdy by
se mohly dostat mimo rámec
kompromisu mezi přizpůsobením
se a alternativou. Integrují se do
existujícího systému a ve skutečnosti ho neohrožují. Politizovanější projekty, například obsazené domy (squaty), jsou státem
likvidovány. Většina samosprávných podniků je natolik zaneprázdněna čistě ekonomickými
problémy, že nemá čas na politické působení navenek.
V dřívějších koncepcích
samosprávy byla středem pozornosti, při organizaci nové společnosti, továrna. Existence vykořisťování byla vysvětlována především přítomností soukromého
vlastnictví výrobních prostředků.
Přitom se nepřihlíželo k tomu, že
práce v továrně je podmíněna
formou organizace práce, která
má sama o sobě utlačovatelský
a reakční charakter. Marxisté a
syndikalisté v továrně viděli nositele funkcí organizace, sdružování, výchovy, výchozí bod revoluce
a základ budoucí společnosti. Po
příchodu pásové výroby a taylorismu se ale stala - tato osobnost
jedince potlačující, a tedy reakční
- podoba tovární práce nejzjevnější. Dělník se proměnil v objekt,
ztrácel osobní rysy, přeměňoval
se na součástku hierarchické
mašinérie. Jeho individualita,
tvůrčí potencionál a samospráv-
Ženy stojí v Bolívii v popředí sociálních bojů již dlouhá léta,
nejen od dob diktatury generála Banzera. Jedná se o ženy z
měst a také příslušnice nejrůznějších indiánských etnik. Pro obě
skupiny je typické velice aktivní zapojení do nejrůznějších přímých akcí, blokád, okupací a lidových hnutí. Mujeres Creando
jsou jednou z prvních specificky ženských skupin v zemi.
Mujeres Creando v
akci: v roce 2001 zemí
otřásla
generální
stávka a série přímých akcí, pochodů a
blokád, namířených
proti rozsáhlým plánům na privatizaci
vodních zdrojů. Nadnárodní společnost
Bechtel chtěla několikanásobně
zvýšit
ceny vody. Centrem
hnutí bylo mj. město
Cochabamba. Skupina členek Mujeres
Creando zasáhla dramaticky do událostí
obsazením
vládní
budovy, vyzbrojená
náložemi dynamitu.
Privilegiem bude prostor pro
ženy, chci s nimi začít pracovat.
Chtěla bych začít odtud, poskytnout skrze IMC platformu prostor
jiným i sobě. Nepovažuji tento
ženský prostor za diskriminační domnívám se, že můžeme
zabřednout do hlubších diskusí,
když začneme se ženami. Ale
tento záměr nebudu realizovat v
IMC, neboť to je projekt pro ženy
i muže.
ná iniciativa byli zkreslovány,
potlačovány a mařeny. Tímto
způsobem byly likvidovány i
předpoklady pro „království svobody“.
Samospráva, jakožto všeobecný systém vychází z toho, že
každý člověk dokáže rozvíjet své
schopnosti a řídit svůj osud. Fabrika - to není škola svobodné
revoluce, ale nástroj moci, vykořisťování a sociální kontroly nad
nemajetnými. Nemůže být základem svobodné společnosti.
S nástupem automatizace se
řemeslné dovednosti, vědomosti
a iniciativa podstupují stroji.
Poznámky překladatelky:
Sem-Terra (MST) - bezzemecké hnutí v Brazílii
De los Deudores - Ekvádor mírové, bezzemecké hnutí
Madres y Abuleas de Plaza
del Mayo - Matky a babičky zmizelých během diktatury v Argentině v letech 1976-1983.
Viktorie N.
(www.infoshop.org)
Odstraňovány jsou celé profese
a oblasti seberealizace. Na místo
klasického kvalifikovaného dělníka přichází nový typ dělníka vyučeného pro úzkou specializaci.
Kvalifikace nemá více smysl.
Kapitálu se stále více daří pomocí taylorismu, vědeckého
systému organizace práce a
nových technologií - omezit vliv
dělníka na proces výroby. Zvyšování výroby jde ruku v ruce s
likvidací autonomie pracovníka.
Výrobní činnost je stále více
vykonávána automatizovanou
výrobní masou, nemající žádnou
Dokončení na str. 8
Samosprávná společnost, založená na
kolektivní a individuální autonomii nemůže
jednoduše převzít kapitalistické výrobní
prostředky a technologie s jejich hierarchickou strukturou. K důležitým úkolům
svobodné společnosti patří nejen překonávání sociální a technické dělby práce,
ale i vědomá reorganizace technologií.
Svobodná Práce
ÚNOR 2003
6
Jaderná válka
nízké intenzity
Michel Chossudovsky
Environmentální program
OSN (UNEP) a Světová zdravotnická organizace (WHO) projevují navzdory vědeckým důkazům iluze, že zdravotní rizika
ochuzeného uranu mohou být
snadno eliminována ohrazením
a „vyčištěním zasažených
území“, která byla cílovými plochami pro „zabijáky tanků“
amerického letectva, bitevní
letouny A-10. Zapomínají ale
zmínit to, že radioaktivní prach
se již rozšířil za hranice 72
„identifikovaných
cílových
oblastí“ v Kosovu. Většina vesnic a měst včetně Prištiny, Prizrenu a Pece leží v okruhu menším než 20 kilometrů od těchto
lokalit a potvrzují tak, že celá
provincie je kontaminována,
což vystavuje riziku nejen
„mírové jednotky“, ale také
veškeré civilní obyvatelstvo.
Smrt osmi italských členů
mírových sborů, rozmístěných v
Bosně a Kosovu na následky leukémie vyvolala bouři v italském
parlamentu poté, co se deník La
Republicca dostal k tajnému
vojenskému dokumentu. V Portugalsku se ministr obrany rovněž
zapojil do toho, co se rovnalo
úmyslnému zastírání „příčiny
smrti“ portugalského člena mírových sborů četaře Huga Paulina.
Armáda se zmínila pouze o „virové infekci mozku a odmítla rodině
možnost provést posmrtná zkoumání“(1). Vprostřed rostoucího
politického napětí portugalský
ministr obrany Julio Castro Caldas oznámil v listopadu 2002
velitelství NATO, že stahuje portugalské jednotky z Kosova. „Řekl,
že nedovolí, aby se z nich staly
uranem zamořené mrtvoly“.(2)
Jak se zvyšuje počet rakovinových onemocnění mezi balkánskými příslušníky „mírových jednotek“, zástěrky NATO se začaly
hroutit. Několik evropských vlád
bylo přinuceno veřejně uznat
„údajná zdravotní rizika“ střel z
ochuzeného uranu (DU), použitých americkým letectvem během
Evropští partneři Washingtonu v NATO včetně Británie, Francie, Turecka a Řecka mají zbraně
s obsahem ochuzeného uranu ve
svých arzenálech. Kanada je jedním z hlavních dodavatelů ochuzeného uranu pro země NATO a
sdílí plnou odpovědnost za nasazení těchto zbraní, zakázaných
Ženevskou a Haagskou konvencí
a Norimberskou chartou válečných zločinů z roku 1945(3).
Po Válce v zálivu Washington
zahájil „krycí operaci“, jejímž
cílem bylo zakrýt zdravotní dopady toxicity a radioaktivity DU,
známé jako „Syndrom Války v
zálivu“, s tichým souhlasem
svých partnerů z NATO.
Zatímco NATO až donedávna
popíralo použití střel s náplní DU
ve válce proti Jugoslávii v roce
1999, nyní přiznává, že přestože
používalo munici DU, náboje
„vykazují zanedbatelnou radioaktivitu a jakékoli výsledné zbytky,
představující jakékoli významnější riziko, se rozpadají brzy po
zásahu“(4). Zatímco popíral jakékoli spojení mezi nemocí a „vystavení ochuzenému uranu“, Pentagon nicméně přiznával ve dvojakém prohlášení, že „hlavní
nebezpečí, představované ochuzeným uranem, nastává, když je
vdechnut“(5).
A kdo vdechuje radioaktivní
prach, který se rozšiřuje po celé
zemi?
Zdrženlivá prohlášení evropských vlád zakrývají nepohodlnou iluzi, že riziku jsou vystaveni
pouze příslušníci mírových sborů,
tj. že radioaktivní částečky vdechují pouze vojáci a vyhoštění
civilisté, jako kdyby na Balkáně
nebyl zasažen nikdo další. Dopady na lokální civilisty nejsou zmiňovány.
V duchu povolného napomáhání věci se rozvinul nový mediální konsenzus: mainstreamový
tisk bez dalšího zkoumání uzavírá, že vzduch dýchají zřejmě
pouze „příslušníci mírových
sborů“. „Ale co všichni ostat-
ních“ organizací. Rozšiřování
radioaktivního prachu, pocházejícího z DU, nicméně začalo
„během Dne D“ 78 dnů trvajícího
bombardování Jugoslávie. S
výjimkou Speciálních sil NATO,
které pomáhaly UCK na zemi,
nebyl vojenský personál NATO
přítomen na bojišti. Jinými slovy,
jednotky NATO nebyly během
letecké války „mačkání knoflíků“,
vedené aliančními silami z velkých výšek, vystaveny radioaktivitě. Jugoslávští civilisté jsou tedy
vystaveni mnohem většímu riziku,
protože radioaktivnímu spadu byli
vystaveni po dobu bombardování
stejně jako po skončení války. Oficiální komuniké ale naznačují, že
„vystaveni riziku“ jsou pouze jednotky KFOR a vysídlenci a tvrdí
tak, že lokálních civilistů se prostě
nic netýká. Vyšetřováni na ozáření byli pouze vojáci a vysídlenci.
DĚTSKÁ RAKOVINA
První známky radioaktivity,
zasahující děti, včetně zpuchýřovatění v ústech a na pokožce na
zádech a spodních končetinách,
již byly pozorovány v Kosovu(8).
V Severním Kosovu, oblasti
nejméně zasažené projektily s
ochuzeným uranem (viz mapa
OSN na adrese http://balkans.
unep.ch/du/targetmap.html), je
na rakovinu léčeno 160 lidí(9).
Počet případů leukémie se v
Severním Kosovu od počátku
letecké kampaně NATO zvýšil o
200% a děti častěji přicházely na
svět s vrozenými vadami(10).
Tato informace ohledně civilních
obětí, kterou se mise OSN v
Kosovu (UNMIK) pečlivě snažila
skrývat, odmítá hlavní „tvrzení“
NATO, že radioaktivní prach se
nerozšiřuje za cílové oblasti, z
nichž se většina nachází v jihozápadních a jižních regionech,
poblíž albánských a makedonských hranic.
Tato zjištění jsou v souladu s
údaji z Iráku, kde použití zbraní s
náplní ochuzeného uranu během
Války v zálivu v roce 1991 vyústi-
Riziko v Kosovu a všude jinde na Balkáně je umocňováno nejistotou, kam vlastně DU dopadl a v jaké formě a jak jej dále rozšířil vítr a povrchová voda. Pracovat na poli, procházet se, nebo prostě tam jen být, dotýkat se věcí, dýchat a pít vodu, to vše představuje riziko... Britský expert vyslovil předpověď, že na Balkáně
kvůli DU onemocní tisíce lidí.
78 dní trvající války NATO proti
Jugoslávii.
Západní média poukazují na
zjevný „rozpor“ v rámci vojenské
aliance. Ve skutečnosti ale mezi
Washingtonem a jeho evropskými spojenci neexistoval žádný
„rozdíl“, dokud stojaté vody
nerozčeřil zmíněný skandál.
Itálie, Portugalsko, Francie a
Belgie si byly plně vědomy, že
jsou používány zbraně s náplní
ochuzeného uranu. Zdravotní
následky - včetně stohů vědeckých zpráv - byly známé a
dostupné všem evropským vládám. Itálie se podílela na vysílání
„zabijáků tanků“ A-10 (nesoucích
kanónové náboje s náplní ochuzeného uranu) do akce ze svých
leteckých základen v Avianu a
Gioia del Colle. Italské ministerstvo obrany vědělo, co se děje na
vojenských základnách pod jeho
jurisdikcí.
ní?“(6) V Kosovu byly již od
počátku bombardování v březnu
1999 radioaktivnímu spadu vystaveny asi 2 miliony civilistů, mužů,
žen a dětí. Na Balkáně je potenciálně ohroženo na 20 milionů lidí:
„Riziko v Kosovu a všude
jinde na Balkáně je umocňováno
nejistotou, kam vlastně DU dopadl a v jaké formě a jak jej dále
rozšířil vítr a povrchová voda.
Pracovat na poli, procházet se,
nebo prostě tam jen být, dotýkat
se věcí, dýchat a pít vodu, to vše
představuje riziko. Britský expert
vyslovil předpověď, že na Balkáně kvůli DU onemocní tisíce lidí.
Radioaktivní a toxické oxidy ochuzeného uranu se prakticky nerozpadají. Jsou de facto stabilní“(7).
Mějme na paměti, že těžce
ozbrojené „mírové sbory“ vstoupily do Kosova v červnu 1999
společně s pracovníky OSN a
civilními zaměstnanci „humanitár-
lo v „nárůst dětské rakoviny a leukémie, Hodgkinovy nemoci, rakoviny lymfatických žláz a nárůst
vrozených nemocí a deformací
plodu společně s abnormalitami
v oblasti končetin a nárůstu genetických abnormalit po celém
Iráku“(11). Pediatrická zkoumání
iráckých dětí potvrzují, že „dětská
leukémie v oblastech Iráku, kde
byl použit DU, vzrostla o 600%.
Potraty, porody nebo potraty
plodů s monstrózními abnormalitami a další případy rakoviny u
narozených dětí, byly rovněž
nalezeny od Války v zálivu v roce
1991“(12).
ZAKRÝVÁNÍ
Environmentální
program
OSN (UNEP) a Světová zdravotnická organizace (WHO) ochotně
přijaly tvrzení NATO a Pentagonu, týkající se zdravotních dopadů ochuzeného uranu. Když
UNEP uzavřela své první hodnocení radiace DU v Kosovu v roce
1999, NATO misi odmítlo poskytnout mapy, označující umístění
„zasažených oblastí“ (místa, kam
dopadly projektily s náplní ochuzeného uranu).
Na základě toho, že „neexistují dostatečná dostupná data,
aby srozumitelně osvětlila otázku
dopadu zbraní s náplní ochuzeného uranu“, UNEP vydal nejednoznačnou a nejasnou „pracovní
studii“, která byla připojena ke
zprávě Balkans Task Force (BTF)
z roku 1999 ohledně ekologických dopadů války(13). Pracovní
studie UNEP poukazovala na
„možné použití DU“ a tedy tvrdila,
že stále není jisté, jestli byly střely s náplní DU skutečně použity.
Vyhýbavost UNEP, předstírající nedostatek údajů, přispěla po
bombardování k dočasnému
odvrácení zájmu veřejnosti.
Obecněji řečeno, zpráva Balkans
Task Force UNEP-UNCHS se
snaží zmírnit vážnost ekologické
katastrofy, odstartované NATO.
Je bohatě zdokumentováno, že
tato katastrofa byla úmyslným
výsledkem vojenského plánování(14).
Mapy NATO (včetně těch,
které označovaly cílové oblasti
pro střely s náplní DU) si UNEP a
WHO nevyžádaly, když prováděly vyšetřování zdravotních dopadů radiace ochuzeného uranu.
Taková studie, nevyhnutelně
vyžadující tým lékařských specialistů na pediatrii a onkologii, pracujících společně s experty na
toxikologii a radiaci, nebyla nikdy
vypracována. Ve skutečnosti
„vědecké“ ujišťování UNEP od
počátku vylučovalo smysluplné
vyhodnocení zdravotních následků. Podle UNEP: „následky DU
jsou lokalizovány hlavně v místech, kde byl DU nasazen a zasažené oblasti jsou pravděpodobně
malé“(15, viz citovaná pracovní
studie). Toto tvrzení, předkládané
bez jakéhokoli vědeckého důkazu, sdílí sesterská organizace
UNEP, tedy WHO: „Museli byste
se nacházet velice blízko zasaženého tanku a být zde již několik
sekund po zásahu. Je velice
nepravděpodobné, že tito vojáci
byli vystaveni účinkům (DU)“(16).
Tato prohlášení agentur
OSN, citovaná NATO a Pentagonem za účelem ospravedlnění
použití zbraní s náplní DU, jsou
nedílnou součástí kamufláže.
Vytvářejí iluzi, že zdravotní rizika
pro členy mírových sborů a místní civilisty mohou být jednoduše
vyřešena ohrazením a „vyčištěním… zasažených oblastí“.
WHO v tomto smyslu varovala, že ochuzený uran by mohl
zasáhnout děti, hrající si v těchto
oblastech, „protože děti mají
sklon zvedat ze země špinavé
věci nebo si vkládat hračky do
úst“(17). Co ale WHO nepřiznává,
je to, že radioaktivní prach se již
rozptýlil mimo zasažené oblasti,
což znamená, že děti v celém
Kosovu jsou v nebezpečí. Tato
tichá spoluvina specializovaných
agentur OSN je pouze dalším
Nahoře: americký bitevní letoun A-10 Thunderboldt, hlavní „rozsévač“ ochuzeného uranu U238 po světových bojištích. Je
vyzbrojen osmihlavňovým rotačním kanónem GAU-8 s kadencí
až 4200 výstřelů za minutu (Dole podávací zařízení kanónu).
Každý náboj obsahuje průbojné jádro z ochuzeného uranu,
které probije pancíř tanku a prudce shoří, přičemž uvolní velké
množství prudce toxického a radioaktivního aerosolu.
symptomem úpadku systému
OSN, který nyní hraje podvodnickou roli v zakrývání válečných
zločinů NATO. Po Válce v zálivu
byla WHO klíčovým nástrojem
zablokování smysluplného vyšetřování zdravotních dopadů radiace z ochuzeného uranu na irácké
děti a tvrdila, že „nemá žádná
data, aby podnikla hloubkové
vyšetřování“(18).
UNEP A NATO
PRACUJÍ RUKU V RUCE
Uprostřed veřejného pobouření a vršících se důkazů o případech rakoviny mezi vojáky na
Balkáně, UNEP v listopadu 2000
provedla druhé zkoumání, které
zahrnovalo terénní měření radiace beta a gama částeček v jedenácti takzvaných „zasažených
oblastech“ v Kosovu(19).
Navzdory dřívějšímu odmítnutí NATO spolupracovat s
UNEP, tyto dvě organizace v současné době pracující ruku v ruce.
Složení mise bylo stanoveno po
konzultacích s NATO. Představitelé Greenpeace, zapojení do
studie z roku 1999, byli vyhozeni.
Mapy NATO byly okamžitě k dispozici a vyšetřování se mělo
zaměřit úzce na sběr vzorků
půdy a vody apod. na 11 vybraných lokalitách (v „zasažených
oblastech“) z celkem 72 lokalit po
celém Kosovu - viz zmíněná
mapa NATO. Součástí pověření
této mise nebyly širší zdravotní
otázky. Dva lékaři - výzkumníci,
vyslaní WHO v roce 1999 (v
rámci pracovní studie) byli nahrazeni experty z Centra pro zdravotnictví a preventivní medicínu
americké armády (www.apgea
.army.mil) a AC Laboratorium
Spiez (ACLS), což je součást
švýcarského ministerstva obrany.
AC Laboratorium Speiz
(ACLS) aktivně spolupracovala
na inspekcích chemických zbraní
v Iráku. Pod pláštíkem švýcarské
neutrality ACLS představuje
neformální hlásnou troubu NATO.
ALCS byla kontraktována pro
program NATO „Partnerství pro
mír“, financovaný příspěvkem
švýcarské vlády pro tento pro-
gram(20).
Přestože listopadová mise
byla stále v rámci UNEP, švýcarská vláda financovala většinu
terénních prací pomocí ACLS,
součásti švýcarské armády, která
sehrála ústřední roli. Mise, integrovaná představiteli, napojenými na vojenské kruhy, pracovala
na základě premisy (jasně vyjevené na webové stránce ACLS),
že radioaktivní prach z DU se za
jakýchkoli možných okolností
nedostává za hranice „bodu uvolnění“(21).
Výsledkem zprávy, která byla
publikována v březnu 2001, je
dobře známý závěr. Zaměřuje se
na úrovně radiace v bezprostřední blízkosti cílových oblastí. Podle
„oficiální“ zprávy mise z ledna
2001: „Již v tomto stádiu může
tým vyslovit závěr, že na některých lokalitách DU je úroveň radiace mírně vyšší oproti normálu
na některých velice omezených
místech. Bylo by tedy nežádoucím rizikem pro obyvatelstvo být v
přímém kontaktu s jakýmikoli
pozůstatky DU munice na místech, kde byly nalezeny.“(22)
DVOJITÉ STANDARDY
Pokud by radioaktivita byla
omezena na takzvaná „velice
omezená místa“, proč tedy byly
jednotky KFOR instruovány
svými vládami, aby „nepožívaly
místní potraviny, pitnou vodu si
dovážely a při odjezdu zničily šatstvo a dekontaminovaly vozidla“(23). Podle Paula Sullivana,
výkonného ředitele National Gulf
War Resource Center, by ochuzený uran v Jugoslávii mohl
zasáhnout „zemědělské oblasti,
místa, kde se pase dobytek a kde
rostou plodiny, a tak zatáhnout
celé spektrum možné kontaminace do potravinového řetězce“. (V
listopadu 2000 veteráni Války v
Zálivu, zasažení ochuzeným uranem, podali společnou žalobu
proti americké vládě).
KONTAMINACE ZNAČNÉ
GEOGRAFICKÉ OBLASTI
Podle zdrojů NATO (sdělených UNEP), bylo během války v
Svobodná Práce
ÚNOR 2003
Jugoslávii napadeno asi 112
lokalit (72 z nich se nachází v
Kosovu) pomocí protitankových
projektilů s náplní ochuzeného
uranu. Bylo vypáleno něco mezi
30. - 50. 000 granátů s náplní
ochuzeného uranu.
Vědecké důkazy zjevně
potvrzují, že radioaktivní aerosol
ochuzeného uranu se rozšiřuje z
„místa uvolnění“ na velkou geografickou oblast, což naznačuje,
že značná část provincie Kosovo
je kontaminována. „Radioaktivní
derivativa mohou putovat vzduchem celé měsíce. I pouhá jedna
jediná částečka v plicích stačí.
Jediná částečka může cestovat
až do lymfatických uzlin, kde radioaktivita sníží obranyschopnost
těla proti rakovině lymfatických
žláz a leukémii“(24). Podle světově uznávané radioložky Dr. Rosaline Bertell: „Když je ochuzený
uran (DU) použit ve válce, prudce
shoří a uvolní smrtelný radioaktivní aerosol uranu, což je něco, co
jsme předtím nikdy neviděli. Ten
může zabít kohokoli v tanku.
Tento keramický aerosol je
mnohem lehčí, než uranový
prach. Může cestovat vzduchem
desítky kilometrů od bodu uvolnění, nebo se smíchat s prachem a
dostat se znovu do vzduchu při
poryvu větru nebo lidském pohybu. Je velice drobný a může jej
vdechnout kdokoli: dítě, těhotná
žena, starý člověk, nemocný člověk.
Radioaktivní keramické částečky mohou zůstat hluboko v plicích po celá léta a ozařovat tkáň
silným alfa zářením ve sféře asi
30 mikronů a způsobovat rakovinu lymfatických žlaz a/nebo fibrózu. Keramické částečky mohou
být rovněž spolknuty a způsobit
poškození trávicího traktu. Po
určité době proniknou plicní tkání
a dostanou se do krevního řečiště… Mohou rovněž iniciovat rako-
7
vinu nebo posilovat rakovinu, iniciovanou jinými karcinogeny“(25).
Cílové oblasti v Kosovu (viz
zmíněná mapa NATO), přestože
soustředěny na jihozápadní hranici, jsou roztroušeny po celé
provincii. Většina z vesnic a měst
včetně Prištiny, Prizrenu a Pece
leží uvnitř okruhu 20 kilometrů od
72 cílových oblastí s DU, což
potvrzuje, že celá provincie je
kontaminována.
pozornost veřejnosti od
širší otázky civilních obětí.
Primárními obětmi zbraní s ochuzeným uranem jsou
děti, což z jejich použití činí
„válečný zločin proti dětem“.
Použití munice s ochuzeným
uranem je pouze jedním z
několika válečných zločinů Kanón GAU-8 s municí PGU-14
NATO proti lidskosti, spá- API (Armour Piercing = průbojná,
chaných v Iráku a na Bal- s náplní ochuzeného uranu),
zbraň, teoreticky zakázaná někokáně.
Podle oficiálních údajů lika články ženevské a haagské
VÁLEČNÉ ZLOČINY NATO
asi 1800 balkánských konvence, bude znovu použita v
Bombardování Jugoslávie je členů mírových sborů chystané válce proti Iráku.
možné nejlépe popsat jako
(Bosna, Chorvatsko a
„jadernou válku nízké intenzity“ s Kosovo) trpí zdravotními násled- mu území a popupoužitím toxických radioaktivních
ky, vztahujícími se k DU radia- laci
(v
granátů a střel. Je dostatečně ci(26). Když připustíme stejné
dokumentováno, že radioaktivní procento rizika procentuálně
spad potenciálně ohrožuje milio- vzhledem k civilnímu obyvatelny lidí po celém Balkáně.
stvu, počet civilistů v JugoBosně)
V březnu 1999 NATO zahájilo slávii, zasažených DU
způsobily
letecké útoky a vzývalo přitom radiací, se může nachámnoho vrozených vad
široké humanitární principy a ide- zet v oblasti desítek tisíc
mezi dětmi, narozenými po
ály. NATO „přišlo na záchranu“
lidí. Britský vědec Roger
bombardování USA/NATO a okuetnických kosovských Albánců na
Cohill v této souvislosti uvádí, že
paci a srbské lékařské experty
základě toho, že jsou masakrová- „po celém balkánském regionu rozměr tohoto problému šokoval
ni srbskými silami. Pitevní zprávy dojde k dalším nejméně 10.000 a způsobil paniku mezi obyvateFBI a Europolu potvrzují, že k úmrtím na rakovinu, spojenou s li.“(28)
žádným takovým masakrům
použitím ochuzeného uranu, a to
Nedávné svědectví poukazunedošlo. Je krutou ironií, že
včetně místních lidí, personálu je na několik stovek úmrtí civilistů
kosovsko-albánští civilisté jsou KFOR, humanitárních pracovní- pouze v jedné bosenské vesnici:
mezi hlavními obětmi DU radiace. ků, prostě všech“(27). Navíc
„Vesnice je vylidněná a hřbiAby NATO udrželo zástěrku, podle zprávy, publikované v době
tov je plný. Brzy už nebude žádná
je připraveno odhalit malou část
války v Athénách, dopady ochu- půda pro mrtvé. Mezi uprchlickýpravdy. Vojenská aliance ve spo- zeného uranu se pravděpodobně mi rodinami, které se vystěhovaly
jení s vládami členských zemí
rozšíří za hranice Balkánu. Albá- do Bratunace z Hadžici (předNATO chce za každou cenu udrnie a Makedonie, ale také Řecko,
městí Sarajeva), není snad jedna
žet pozornost pouze na „míro- Itálie, Rakousko a Maďarsko čelí rodina, která by neoplakávala
vých jednotkách“ a udržet místní potenciálnímu nebezpečí pro lid- mrtvé. Na hrobech jsou čerstvé
civilisty mimo záběr, protože
ské zdraví jako výsledku použití
věnce. Na křížích jsou léta 1998,
pokud se ven dostane celá prav- granátů s náplní ochuzeného
1999 a 2000 a na konci řady je
da, pak by se lidé mohli začít uranu během války z roku 1999.
hrob dvacetileté ženy. Ta zemřela
tázat, „jak k tomu došlo, že
Zatímco nebyla shromáždě- před několika dny. Nikdo si ani
kosovští Albánci, lidé, které jsme na žádná data o úmrtích civilistů, neuměl představit že pouze
měli zachránit, jsou nyní obětmi?“ částečné důkazy potvrzují, že
během jednoho nebo dvou let
Jak v Bosně, tak v Kosovu se
velký počet civilistů již zahynul
bude část hřbitova, vyhrazená
OSN nesnažila zaznamenávat následkem DU radiace od konce pro civilisty, dvojnásobě přeplněpřípady rakoviny mezi civilisty. války v bosně: „DU radiace a ná.
Úzké zaměření na „mírové sbory“ zjevné použité defoliantů jednotČasto se stává, že rodáci z
je součástí zástěrky. Odtahuje kami USA a NATO proti srbskéHadžici náhle umírají nebo zajedou do Bělehradu za lékaři a
když se vrátí, tak se jejich příbuzní dozvědí, že umírají na rakovinu.
Zdejší hlavní lékař Slavica Jovanovič provedl výzkum a prokázal,
Nakonec je vyloučen prostřednictvím ledvin, kde,
Ochuzený uran je ve skutečnosti to, co
že od roku 1998 úmrtnost dalece
protože se jedná o těžký kov, způsobuje chroniczbyde z uranu 235 po jeho zpracování pro poupředčila porodnost. Prokázal, že
ká onemocnění. Studie veteránů z Války v zálivu
žití ve zbraních a jaderných reaktorech. Skládá
to není věc nějakého osudu, ale
se z 99,3% uranu 238 a 0,7% uranu 235. Během prokázaly, že jejich semeno a moč obsahují vysoněco mnohem vážnějšího. Zoran
posledních 60 let se na území Spojených států ké hodnoty U238. Odhaduje se, že U238 bylo
Stankovič, uznávaný parolog z
vystaveno na 300.000 amerických vojáků.
nashromáždilo na 700.000 tun tohoto odpadníVojenské lékařské akademie
Americké ministerstvo energetiky nedávno ofiho radioaktivního materiálu, než si armáda
(VMA), určil, že více než 200 jeho
povšimla, že by se mohlo jednat o vojensky ciálně oznámilo, že kontaminovaný ochuzený
pacientů z této oblasti zemřelo na
uran, produkovaný vojenskými reaktory, byl smícennou surovinu.
rakovinu, s největší možnou pravU238 má dvojnásobnou hustotu ve srovnání s cháván s „čistým“ U238 v provozu Paducag Gaseděpodobností na následky ochuolovem a proniká pancíři tanků doslova jako nůž ous Diffusion Plant v Kentucky. Tento kontaminozeného uranu ve svržených bommáslem. Bylo jej k dispozici velké množství a gra- vaný uran obsahuje stopová množství (asi jednu
bách NATO z doby před pěti lety.
náty a bomby s náplní DU tedy byly laciné na výro- milióntinu) transuranů jako neptunia 237, plutonia
Vše ale bylo ututláno.
bu. U238 je ale velice nebezpečný materiál. Je 238, plutonia 239 a uranu 236, což jsou prvky
´Vidíte, že náš hřbitov je plný
snadno vznětlivý a když velkou rychlostí zasáhne tisíckrát rakovinotvornější, než U238.
čerstvých hrobů, zatímco lidé z
obrněná vozidla, prudce shoří. Oheň uran oxiduje
Uran 238 má poločas rozpadu 4,5 miliardy let,
Vinca (Jaderný ústav) tvrdí, že
a více než 70% hmotnosti se promění na mikro- zatímco neptunium 237 a plutonium 239 mají
uran není nebezpečný. Jaký jiný
skopické aerosolové částečky, které mohou být poločas rozpadu v řádu stovek tisíců let. Z toho je
důkaz potřebujete, když lidé umísnadno vdechnuty a poté zůstávají v plicích, pří- možné usoudit, že Irák, Kuvajt, Bosna a Kosovo
rají", říká. Uprchlíci z Hadžici
padně v zažívacím traktu, po celá léta.
jsou tedy de facto z našeho hlediska navždy
dorazili do Bratunace ve velkém
Již 30. října 1943 vedoucí vědci z Projektu zamořeny.
Manhattan (projekt americké atomové bomby),
A protože latentní období karcinogenity - inkuVýkonný výbor S1, sepsali zprávu o „Použití radibační doby pro vznik zhoubného bujení - se pohyoaktivních materiálů jako vojenské zbraně“ a buje od 5 do 60, let, z lékařského hlediska tedy
zaslali ji generálu Leslie Grovesovi. Mimo jiné dosvadní zaznamenené případy rakoviny mezi příuvedli, že po inhalaci uranu dojde k „podráždění slušníky mírových jednotek na Balkáně a místními
dýchacích cest a plic... částečky, produkující beta civlisty představují pouze vrcholek ledovce.
záření, se společně s kontaminovaným vzduBěhem války v roce 1999 síly NATO podle britchem, potravinami nebo vodou, dostanou do zaží- ského ministerstva obrany použily na území SrbNa počátku ledna odmítla
vacího traktu, horních cest dýchacích, plic atd. ska asi 11 tun U238, v Kosovu to bylo asi 20 tun.
skupina skotských strojvůdNejpravděpodobněji bude zasažen žaludek, střeZnamená to, že v Kosovu bylo rozptýleno nejméců obsluhovat vlaky převáževa a rektum a následně dojde ke vzniku vředů a
ně 20.000 miligramů plutonia a dalších smrtelně
jící munici pro britské síly,
perforaci střev se smrtelnými následky...“ atd. atd.
nebezpečných látek. Hmotnost částečky, která již
které jsou nyní nasazeny v
Popis většiny zdravotních následků po zasa- je schopná zabít člověka, se přitom udává v mnoKuvajtu. Manažeři železniční
žení ochuzeným uranem U238 byl podán již více hem menších hodnotnách. Britská vládní zpráva z
společnosti museli zrušit
než před šedesáti lety a velice dobře odpovídá na roku 1976 informuje, že postačuje pouze několik
několik spojů, objednaných
otázky, vznesené v souvislosti s tzv. Syndromem mikrogramů (milióntin gramu) plutonia k zahájení
ministerstvem obrany poté,
veteránů Perského zálivu a zdravotním problézhoubného rakovinového bujení.
co strojvůdc prohlásili, že se
mům, kterým čelí tisíce lidí na Balkáně. RadioaktiKromě granátů ráže 30mm pro bitevní letouny
staví proti plánu zaútočit na
vita DU totiž činí 50% radioaktivity U235.
A-10 (vlevo nahoře) se ochuzeným uranem plní
Irák a nebudou jezdit s armádProtože radioaktivní uran 238 a jeho odpadní
např. kontejnerové bomby BLU-109. Nejnovější
ními vlaky.
produkty produkují jak alfa, tak beta záření, jako americké bomby BLU „Bunker buster“ váží 10 tun
Podobně důrazné protivákarcinogeny mohou poškodit buňky v plicích, kos- a ministerstvo obrany uvádí, že nejméně 50% z
lečné vystoupení je prvním takotech, ledvinách, prostatě, střevech a mozku a způ- toho činí průbojná hlavice z ochuzeného uranu s
vým činem ve Velké Británii za
sobit rakovinu v těchto orgánech, jak se zjistilo ve příměsí wolframu a tungstenu. Tyto zbraně byly
dlouhé desítky let. Jediným
zprávě z roku 1999, týkající se zaměstananců, nově speciálně vyvinuty v rámci nedávných propodobným příkladem byla stávkteří v USA přicházejí do styku s uranem, kterou
gramů, schválených pro „boj s terorismem“. Každé
ka britských dokařů, kteří v roce
vypracovalo ministerstvo energetiky.
nasazení takové zbraně uvolní několk tisíc kilogra1973 odmítli nakládat zbrojní
Po vdechnutí se U238 z plic přemisťuje do
mů smrtelně nebezpečného aerosolu oxidu uranu.
dodávky pro Chile po nástupu
jiných orgánů a také svaloviny a podkožního tuku.
JL - counterpunch.org - bbc.co.uk
ditktatury generála Pinocheta.
Příběh ochuzeného uranu
počtu.
Bylo jich téměř
5.000. Dnes jich
je v centrech pouze 1000.
´Nyní´, říká Zelenovič, ´jich zbylo
asi 600 a jistě nemají už kam jít.´
Každý třetí den z nich někdo
umírá na rakovinu a na hřbitovech už není místo“(29).
Poznámky:
1) The Independent, London, 4
January 2001.
2) Viz Felicity Arbutnot, „It Turns
out that Depleted Uranium is Bad for
NATO Troops“, Emperors Clothes,
h t t p : / / e m p e r o r s clothes.com/articles/arbuth/port.htm.
11 October 2000. See also interview
with F. Arbutnot.
3) Celkem se ví o 17 zemích včetně Ruska, Izraele, Saúdské Arábie a
Jižní Koreje, které mají ve svém arzenálu zbraně s náplní ochuzeného
uranu. Viz Vladimir Zajic, Review of
Radioactivity, Military Use, and Health
Effects of Depleted Uranium, 1999 at
http://vzajic.tripod.com/. Viz John
Catalinotto a Sara Flounders, „Is the
Israeli Military using Depleted Uranium Weapons against the Palestinians?“, International Action Center,
http://www.iacenter.org/, New York,
2000
4) Agence France Presse, 4
January 20001.
5) United Press International, 5
January 2001.
6) Viz Felicity Arbutnot, op cit.
7) Piot Bein, „More on Depleted
Uranium“, Emperors Clothes at
h t t p : / / e m p e r o r s clothes.com/articles/arbuth/port.htm,
11. října 2000.
8) Podle Dr. Siegfried Horst
Guenther, „Uran Geschosse: Schwergeschdigte Soldaten, missgebildete
Neugeborene, sterbende Kinder“,
Ahriman Verlag, http://www.ahriman.
com/guenther.htm, Freiburg, 2000. Viz
také International Action Center,
„Metal of Dishonor, How the Pentagon
Radiates Soldiers and Civilians with
DU Weapons“, Second Edition, International
Action
Center,
http://www.iacenter.org/, New York,
2000.
9) Beta News Agency, Belgrade,
13.50 GMT, 10. ledna 2001, v BBC
Summary of World Broadcasts, 12.
ledna 2001.
10) Tamtéž.
11) Viz Rick McDowell, „Economic
Sanctions on Iraq“, Z Magazine, listopad 1997.
12) Carlo Pona, „The Criminal
Use of Depleted Uranium“, International Tribunal for U.S./NATO War Crimes
in Yugoslavia, International Action
Cent e r ,
http://www.iacenter.org/, New York, 10.
června 2000. Viz také „Metal of
Dishonor“, výše citováno.
13) Viz UNEP/UNCHS Balkans
Task Force Final Report „The Kosovo
Conflict -Consequences for the Environment & Human Settlements“ na
http://balkans.unep.ch/fry/fry.html; viz
„desk study“: The Potential Effects on
Human Health and the Environment of
the Possible Use of Depleted Uranium
(DU)“ na http://balkans.unep.ch
/du/du.html; viz také „UN considers
New Data on Depleted Uranium in
Kosovo“, UNEP, Geneva, 20 September 2000.
14) Viz Michel Chossudovsky,
NATO Willfully Triggered an Environmental Disaster, na www.emperorsclothes.com.
15) Viz „pracovní studie“ UNEP z
roku 1999, viz výše.
16) Podle toxikologa z International Agency for Research on Cancer,
která je součástí WHO, Associated
Press, 5. ledna 2001.
17) Podle specialisty WHO, citováno v Boston Globe, 10. ledna 2001.
18) Boston Globe, 27. června
2000, prohlášení Marka Parkin,
experta International Agency for
Research on Cancer.
19) Viz tisková zpráva UNEP na
http://balkans.unep.ch/du/missions.ht
ml).
20) Viz internetová stránka AC
Laboratorium Spiez (ACLS) na
http://www.vbs.admin.ch/internet/gr/ac
ls/e/index.htm).
21) Tamtéž.
22) Viz tisková zpráva UNEP na
http://balkans.unep.ch/du/missions.ht
ml; viz také UNEP, „Advisory Note on
Current work on DU by UNEP“ na
http://balkans.unep.ch/press/press01
0111.html.
23) Arbuthot, citováno výše.
24) Podle britského radiologa
Roger Williama Coghill, citováno v
Associated Press, 5. ledna 2000.
25) Rosalie Bertell, Email Communication, květen 1999.
26) RTBF, belgická francouzskojazyčná televize, 9. ledna 2001
27) Calgary Herald, 4. ledna
2001.
28)
Tika
Jankovitch,
„Chemical/Nuclear Warfare in Bosnia:
Eyewitness To Hell“ Comments by
Jared Israel, Emperors Clothes at
h t t p : / / e m p e r o r s clothes.com/articles/tika/hell.html., 9.
ledna 2001.
29) Dubravka Vujanovic: „Someone Dies of Cancer every Third Day;
There is no More Room in the Cemeteries“ , Nedelni Telegraf, Belgrade,
10. ledna 2001. Na stejné téma viz
Robert Fisk, „I see 300 Graves that
could bear the Headstone: 'Died of
Depleted Uranium'“, The Independent,
London, 13. ledna 2001
Připravil JL
Materiál Centre for the
Research on Globalisation
(CERG)
- http://globalresearch.ca
Britští železničáři odmítli přepravovat
zbraně pro chystanou válku v Iráku
Předtím až v roce 1920 dokaři z
London East India Docks odmítl
nakládat zbraně na loď Jolly
George, která je měla dodat
ruské bělovardějské opozici. K
žádné protiválečné opozici
nedošlo ani během II. světové
války, ani Války o Falklandy.
Dva strojvůdci ze stanice
Motherwell odmítli obsluhovat
soupravu na trati mezi Glasgow
a základnou Glen Douglas na
skotském západním pobřeží,
která je největším muničním
skladem NATO v Evropě.
English Welsh and Scottish
railway (EWS), která má smlouvu na transport munice pro
ministerstvo obrany se pokusila
strojvůdce přesvědčit, aby
nastoupili do práce. Vedení se
rovněž obrátilo na odborové
organizace, aby vykonávaly
nátlak na strojvůdce, ale představitelé odborů to odmítli.
Společnost EWS původně
odmítla přiznat, že vlaky nebyly
vypraveny z těchto důvodů, ale
nakonec museli přiznat, že strojvůdci je odmítli obsluhovat.
Ministerstvo obrany původně
tvrdilo, že vlaky měly technické
problémy kvůli špatnému počasí, ale listu Guardian se nakonec
podařilo zjistit čísla vlaků a
pravý důvod, proč nevyjely na
obvyklou trasu.
Manažeři železniční společnosti nakonec zvolili přesun
materiálu pomocí automobilové
nákladní dopravy, protože incident navzdory jejich přání nebyl
„izolovanou záležitostí“.
Podle guardian.co.uk
Svobodná Práce
ÚNOR 2003
8
Potenciál samosprávy
dokončení ze strany 5
technickou moc. Poté, co je tato
pracovní síla propuštěna, vystavuje se ztrátě kvalifikace, protože
znalosti jsou „mocí“ pracovníka.
Rozdrobení
a
specializace
odborných znalostí vedly k tomu,
že v polovině 80. let minulého
století existovalo 20 tisíc operací
v 500 profesích, zatímco na
počátku éry industrializace před
300 lety bylo všeho všudy 100
profesí. Pracovníci odstavení z
výrobního procesu a řízení jsou
odsouzeni k bídnějším a bídnějším pracovním podmínkám a
sociálnímu bezpráví v upadajících továrnách s krátkou životností a v nejnejistějším sektoru službách.
S rozvojem dělby práce čím
dál více nabýval na rozměrech
právě sektor služeb. Schopnost
vykonávat něco vlastním přičiněním (např. opravovat domácí
zařízení, léčit úplně obyčejné
nemoci, atd.) byla narušena a
nadále se omezuje kvůli speciali-
zaci práce a kontrola nad společností vzrůstá. Směna a spotřeba
zboží se přesunuly i na takové
oblasti, kde ještě před několika
desetiletími lidé dělali vše bezúplatně a na základě vzájemné
pomoci. Nárůst nabídky zboží
masové spotřeby přináší lidem
pouze pasivitu komerčních
zábav, služeb, servisu, dohledu
nad starými a nemohoucími
občany, atd. - to vše ničí prvopočáteční vzájemnou pomoc mezi
lidmi, jejich vzájemné vztahy a
každodenní znalosti (místní kulturu).
Pokud nové technologie
stále více vyhánějí živého pracovníka z výrobního procesu,
pak automatizované továrny s
několika pracovníky nemohou
být centry společenské samosprávné organizace. Továrny nejčastěji vůbec nejsou samostatnými ekonomickými jednotkami.
Patří jiným, často vzdáleným, firmám a podnikům. Jsou závislé
Osvědčené revoluční hity XX. století, tentokrát v netradiční příjemné jazzové úpravě, doplněno variacemi na flamenco. Nejen
A las Barricadas! Jako svoji speciální edici vydala Anarchistická knihovna FSA. Barevný obal i potisk. CD je dárek, který
zdarma obdrží každý, kdo poskytne dobrovolný finanční příspěvek ve výši min. 100,- Kč.
na své výrobní činnosti, odbytu a
dodávkách surovin nebo kompletovaných dílů od centralizovaných orgánů, které je řídí zvnějšku.
Samosprávná společnost,
založená na kolektivní a individuální autonomii nemůže jednoduše převzít kapitalistické výrobní
prostředky a technologie s jejich
hierarchickou strukturou. K důležitým úkolům svobodné společnosti patří nejen překonávání
sociální a technické dělby práce,
ale i vědomá reorganizace technologií. Technologie musí brát v
potaz autonomii a svobodu jedince a také prostředí. Technologie,
sloužící výhradně zájmům zisku,
se stanou zbytečnými. Namísto
nich budou využívány takové,
kterým
dnes
kapitalistický
systém nedává možnost rozvinutí. Nové technologie budou silně
decentralizované, úměrné lidským měřítkům. Bude je možné
prohlédnout
a
kontrolovat.
Vzroste význam alternativních
technologií, sloužících individuálnímu zabezpečení. Např. využití
větrné a sluneční energie, spotřeba zeleniny a ovoce z obec-
ních zahrad a sadů.
Budou moci vznikat obytná
prostranství, která nebudou mít
nic společného ani s vesnickým
zapadákovem, ani s chaosem
gigantických velkoměst. Svým
fungováním nebudou překračovat hranice lidského chápání a
nebudou si tak vyžadovat složitou správu. Tímto způsobem
bude překonán rozdíl mezi městem a venkovem.
Rozvětvená síť drobných a
středních podniků, spravovaných
obcemi, v níž se nacházejí, dovolí organizovat výrobu orientovanou na uspokojení potřeb v regionu. Bude možné sloučit místní
výrobu pro sebezabezpečení
komuny a výrobu spotřebních
produktů pro celou společnost.
Společnost musí používat elektroniku
v nehierarchickém
duchu, aby bylo možné překonat
sociální a technické rozdělení
práce a zkrátit pracovní dobu.
Informatika může všem lidem
zabezpečit přístup k hromadnému vědění a k procesům rozhodování ve společnosti.
Bez rovnoprávného přístupu
ke všem oblastem společenské-
Výrobní činnost je stále více vykonávána automatizovanou výrobní masou,
nemající žádnou technickou moc. Poté, co
je tato pracovní síla propuštěna, vystavuje se ztrátě kvalifikace, protože znalosti
jsou „mocí“ pracovníka.
ho života - ekonomice, vzdělání,
kultuře, atd. - nemůže existovat
skutečná samospráva. Automatizace vedla ke ztrátě kvalifikace a
specializace k odborné jednostrannosti, ale informatika a
automatizace mohou jít i ve prospěch osvobození, pokud bude
společensky nevyhnutelná práce
významně
automatizována
a vykonávána všemi. Díky všeobecnému vzdělání bude možné
osvojit si nejrůznější kvalifikace a
měnit druhy vykonávané práce.
V samosprávné společnosti,
založené na komunách, které si
mohou svobodně vybírat svůj
způsob života, bude definitivně
patřit minulosti velká část centralizovaných řešení, dnes přijímaných zbytnělou státní byrokracií.
S likvidací státu dostává problém
koordinace zcela jiný rozměr.
Problémy se budou řešit na
místě, na základě volné dohody.
Stejně jako byrokracie, stane se
zbytečnou i velká část specializovaného sektoru služeb. Lidé
budou mít více času, aby si opět
mohli mnoho věcí dělat sami.
Zkrácení pracovní doby - díky
novým technologiím, vymizení
nucené nezaměstnanosti a zániku mnoha výrobních i nevýrobních odvětví - dá lidem možnost
využívat svůj volný čas pro rozvoj
nových schopností a rozšiřování
společenských vztahů na základě své dobrovolné součinnosti a
nikoli ekonomického donucení.
Těžiště života se tak přemístí z
oblasti práce na oblast vztahů
mezi lidmi.
Z čas. ruských anarchosyndikalistů Priamoje dějstvie
20-21 přeložil Karel Rosák
Nabídka Anarchistické knihovny
Ve Svobodné Práci
se mohou objevit i
vaše příspěvky!
Pokud chcete informovat například o
dění v regionech
nebo chystaných
akcích, můžete nám
svůj přispěvek zaslat
nejlépe e-mailem na
adresu redakce nebo
na disketě pokud
možno ve formátu
RTF nebo DOC
Anarchistická knihovna nabízí své tituly AK 13, 14 a 15, představující začátek její nové řady,
která bude u příležitosti Mezinárodního dne žen 8. března doplněna novým a dlouho očekávaným titulem „Svobodné ženy - Mujeres Libres“ od Marthy A. Ackelsberg, zabývajícím se historicky největší organizací, usilující o emancipaci žen. Text je již nyní k dispozici ve Stahovací
sekci našich internetových stránek (http://fsa.anarchismus.org).
Již vydané tři nové tituly jsou k dispozici na všech kontaktních adresách naší federace jako
dárky pro všechny, kteří poskytnou dobrovolný finanční příspěvek v minimální výši 100,- Kč.
Podrobnější recenze všech tří titulů jsou také obsaženy na naší internetové stránce v archivu
článků.
Chcete distribuovat
Svobodnou Práci?
Kontaktujte redakci,
nejlépe pomocí emailu. Minimální
odběr je 10 čísel.ku
Kdo jsme a co chceme?
Federace sociálních anarchistů
Federace sociálních anarchistů vznikla z potřeb vykořisťovaných a utlačovaných účinně prosazovat své sociální zájmy. Je skupinou lidí, kteří chtějí spolupracovat na odstranění státu a kapitalismu a jejich nahrazení svobodnou beztřídní anarchistickou komunistickou společností, založenou
na solidaritě a vzájemné pomoci.
Podporujeme všechny oprávněné a rovnostářské snahy utlačovaných lidí vzít si zpět svá práva,
bojovat proti sociálnímu útlaku, proti propouštění a flexibilizaci pracujících, proti útlaku žen, proti
ničení našeho životního prostředí atd.
Stavíme se proti kapitalismu a státu, protože jsou založeny na třídním rozdělení společnosti.
Vystupujeme i proti dalším nerovnostem a formám útlaku, prostupujícím celou společnost. Kapitalismus ve jménu zisku celosvětově utlačuje, vykořisťuje a zabíjí lidi a devastuje životní prostředí.
Stát chrání vládu kapitálu a udržuje privilegia úzké vládnoucí třídy, nezbytná pro chod systému.
Naše aktivity jsou založeny na principu přímé akce - to jest samosprávné aktivity zdola, organizované přímo lidmi, kteří ji podnikají, bez jakýchkoli politiků a byrokratů.
Nejsme politickou, ale sociální organizací. Neusilujeme o dobytí politické moci na jakékoli úrovni státní správy, v odborech nebo kdekoli jinde. Usilujeme o to, aby lidé sami začali společně žádat
zpět svá práva, důstojnost a možnost rozhodovat o svých životech a nenechali se přitom oklamat
autoritářskými politickými proudy a přísliby reformistů.
Naše skupiny spojuje společný pohled na nezbytnost definitivního odstranění státu a kapitalismu a nutnost důrazné obrany našich sociálních a ekonomických práv tady a teď, v neustále probíhajícím procesu třídního boje.
Naše činnost vychází z úkolů, které před námi stojí, i z našich každodenních potřeb. Pro naši
sociální sebeobranu před kapitalisty a prosazení pozitivního ekonomického programu jsme vytvořili Odborový svaz ROVNOST, pro sebeobranu a boj s asociální pravicí skupinu ANTIFA, pro vlastní
sebevzdělávání pracuje naše nakladatelství Anarchistická knihovna, pro výměnu informací v anarchistickém hnutí funguje měsíčník SVOBODNÁ PRÁCE a naše internetová stránka - a další projekty. Místní skupiny angažovaností ve svém okolí (kulturní a sociální činnost, boj proti šíření toxikománie apod.) propagují anarchistickou samosprávu a alternativní společenskou organizaci.
Naše organizovanost je výrazem potřeby bojovat společně proti systému kapitalismu a státu,
který s námi zachází jako s „lidskými zdroji“. Úspěchu není možno dosáhnout izolovaně a spojit
své síly je poznanou nutností. Proto se spojujeme i celosvětově, v rámci Mezinárodní asociace pracujících (MAP).
Kniha „Mujeres Libres - Svobodné ženy“ americké autorky Marthy A. Ackelsberg na pozadí bouřlivého vývoje španělského anarchismu realisticky popisuje postavení žen a zdůrazňuje nutnost nejen třídní, ale i genderové rovnosti a antiautoritářského přístupu k rodinným vztahům. Není možné,
aby v hnutí, které se označuje za antiautoritářské, polovina
jeho členů (členek) žila v nerovných vztazích a nacházela se
ekonomicky, sociálně a emočně v podřízeném postavení.
Takové hnutí nemá právo nazývat se anarchistickým.
Úsilí, směřující ke vzniku hnutí, které dostane šanci uskutečnit anarchistickou společenskou změnu, překračuje tradiční mantinely „politické“ aktivity. Bojiště, kde se střetáváme s
autoritou a hierarchií a dobýváme zpět svobodu, se nerozkládá jen na pracovišti nebo v komunitě v tradičním smyslu. Tato
kniha poskytuje zajímavou historickou sondu a živý popis
problémů, kterým ženy v anarchistickém hnutí naneštěstí čelí
ještě dnes. Vyjde zřejmě k 8. březnu jako 15. publikace AK.
NAŠE KONTAKTY:
Pro listovní zásilky: BOX 5, 15006 Praha 56
Telefon: 604 773 440
Antifašistická skupina: [email protected]
OS Rovnost: [email protected]
Anarchistická knihovna: [email protected],
Černý kříž: [email protected]
Svobodná Práce: [email protected]
Web: [email protected]
Mezinárodní sekretariát:
[email protected]
Místní skupiny:
[email protected]
[email protected]
[email protected]
[email protected]
Čtenářské konto
/ předplatné
Na naši adresu pro
listovní zásilky
můžete složenkou
zaslat částku od
100,- Kč výše.
Postupně vám budeme podle přání zasílat nová čísla SP
(cena+poštovné) až
do vyčerpání částky,
o čemž vás budeme
včas s předstihem
informovat.